K Mrakům Magellanovým

VZPOURA

Třetí rok cesty by! nejtěžší přesto, nebo snad proto, že se v něm neodehrály mimořádné události. Varovné signály mlčely. Raketa dosáhla plné rychlosti a uletěla v každé vteřině 170 000 kilometrů, padajíc po linii nepatrně odchýlené od osy spojující severní a jižní pól galaxie. Všechna zařízení GEY fungovala tak dobře, že jsme už dávno zapomněli na jejich existenci. Vzduch, který jsme dýchali, pokrmy, oděvy, věci denní potřeby i věci neobyčejně luxusní, všechno, po čem kdo zatoužil, bylo tu na zavolání, protože to vyrobily palubní atomové syntetizátory. V Ústředním parku se střídaly roční doby, děti, které přišly na svět v prvních měsících cesty, již mluvily, při dlouhých večerních rozhovorech jsme si vzájemně odhalovali své osobní prožitky a často velmi spletité, pohnuté osudy, které v perspektivě časového zkrácení jasně vysvětlovaly, proč každého z nás přivedl život na palubu rakety, která letí za hranice sluneční soustavy.

Nyní už nikdo nevyhledával samotu, naopak, lidé k sobě lnuli, někdy snad až příliš narychlo. Ameta říkával: „Nic dobrého z toho nevzejde, když se slabost se slabostí sejde. Nula od nuly pojde.“ Překonávat den za dnem tyto nekonečně se protahující týdny a měsíce, bylo velmi nesnadné. A jestliže jsem já sám utrpěl málo, protože jsem se stýkal se skupinou lidí, jejichž duchovní rezervy byly nevyčerpatelné, přesto jsem jako lékař zpozoroval, jak ostatním rozleptává vzduchoprázdno smysl práce i života.

Nespavost se stala chorobou téměř všeobecně rozšířenou. Ve srovnání s prvním rokem cesty stoupala spotřeba léků několikanásobně. Docházelo k případům vyšinutí z psychické rovnováhy. Mezi kolegy, ba i přáteli, z malicherných důvodů docházelo k roztržkám. V kteroukoli hodinu jste mohli potkat lidi bez cíle se potulující po chodbách, kteří vás míjeli s pohledem strnulým, jako by něco upřeně pozorovali. Největší starosti nám působila skupinka několika osob, které jejich zaměstnání nejvíce poutalo se Zemí. Přerušení kontaktu s mateřskou planetou podrylo samy základy jejich existence. Navrhovali jsme jim před časem, aby se připojili k jiným, činnějším kolektivům, avšak neodhodlali se k tomu všichni, a tak zákon naprosté dobrovolnosti práce, který jsme si sami neuvědomovali, tak samozřejmě vyplýval z forem našeho života, obracel se teď proti nám.

Avšak příznaky, které jsem uvedl, nebyly nejhorší. Nesnesitelnou se stala atmosféra, která vyplňovala raketu od nejhornějších palub po nejodlehlejší zákoutí. Bylo v ní něco drtivého. Na naše smysly padala jakási neviditelná tíha.

Spánek, pokud se vůbec dostavoval, přinášel těžké sny.

Často jsem z vyprávění pacientů poznával jejich obsah. Všeobecné byly sny o tom, že přes atomovou závoru pronikají dovnitř rakety jedovaté výpary, nebo že vědci zatajují, že se GEA vůbec nepohybuje, nýbrž že stojí nehnutě, vznášejíc se v propastech kosmu. Bylo nemožné uniknout snům tím, že jsme bděli, protože v bdění číhalo ještě horší velké ticho. Mohli jsme se do něho zaposlouchat na kterémkoli místě rakety. Vtisklo se mezi slova rozmluvy, trhalo myšlenky, ve zlomku vteřiny odhodilo lidi na protipóly temného, nekonečného mlčení. Podstoupili jsme s ním boj. Tak na příklad v ateliérech a laboratořích úmyslně vypínali pohlcovače zvuku. Tehdy se hlomoz zkušebních přístrojů rozléhal daleko po celé raketě, ale v jeho jednotvárnosti se skrýval jakoby výsměch našemu úsilí a my jsme si uvědomovali tím jasněji iluzornost podobných pokusů, neboť jednotvárný hluk byl jakousi slupkou černého ticha, teninkou jako papír. Kdo by se ještě vyhýbal hvězdným palubám! V tomto roce přišly hvězdy k nám a byly všude jako hořící body, vyvstávaly před očima, kdykoli jsme zavřeli víčka.

Jednoho dne začala mezi námi kolovat, neznámo kým složená, petice k Radě astrogátorů, která se energicky dožadovala zrychlení letu GEY o dalších sedm tisíc kilometrů za vteřinu, neboť — jak tvrdil její text — „tuto rychlost dělí od kritické rychlosti ještě tři tisíce kilometrů, rozpětí nepochybně dosti velké, aby nemělo škodlivé účinky na zdraví posádky, ale urychlení, které navrhujeme, podstatně zkrátí dobu cesty.“

Bylo dosti zvláštní, že autor tohoto textu zůstává anonymní, rozhodně však záležitost všechny vzrušila tím spíše, že na této petici, dříve než se dostala k astrogátorům, bylo několik desítek podpisů. A tak nejbližší schůze astrogátorů byla věnována otázce zvýšení rychlosti: přišel na ni také Goobar. Na schůzi se vyskytly různé názory, hlavně proto, že vliv mezných rychlostí na lidský organismus nebyl dobře znám. Ameta, Zorin, Ul Wefa tvrdili shodně, že rychlost 185 000 kilometrů za vteřinu, jakou letěli s raketou, jim nijak neublížila, avšak jejich let netrval nikdy déle než několik hodin. Vynořila se otázka, zdali další zvětšení rychlosti nebude mít nějaký vliv, který by se zvolna kumuloval a projevil by se až za nějakou dobu. Nakonec se ujal slova Goobar:

„Je specifické pro naši nynější situaci,“ řekl,,že tak podrobně jednáme o problému zvětšení rychlosti, ale vůbec se nezamýšlíme nad motivy, které přiměly část posádky k tomu, aby tento projekt přednesla specialistům, kteří jsou jedině oprávněni, jak by se zdálo, aby rozhodovali o rychlosti letu. Z mých zatímních výzkumů vyplývá teze, ne sice zatím zcela jistá, že mezná rychlost napadne citovou oblast psychiky dříve, než naruší její intelektuální rovnováhu. Domnívám se přesto, že let GEY je možno urychlit hlavně proto, že posádka od nás čeká konkrétní čin, nedá se však zjistit, zda prospěch z takového kroku převýší vzniklé škody nebo ne. Bude to pokus trochu riskantní, ale máme prostředky, které tento proces odvrátí, dokonce i v takovém případě, že bude narušena duševní rovnováha celé posádky; v případě potřeby vrátíme se k nižší rychlosti.“

Většinou dvou hlasů rozhodla Rada zvýšit rychlost GEY. Protože riziko bylo značné, rozdělili zrychlení na padesát dnů. Hned příštího dne bylo slyšet výstražné signály, které se od toho dne opakovaly každý večer.

Nevím dobře, jak se to stalo, dost na tom, že jsem právě v těchto dnech v době procházky sestoupil na úroveň nultého poschodí. Chodba obloukovitě zaklenutá se tady stýká s druhou. V místě, kde se spojují, otvírá se v boční stěně obrovský nálevkovitý výklenek uzavřený kulatou pancéřovou deskou. Je to nouzový východ pro mimořádné případy. Tudy právě byla vtažena dovnitř raketa Petra z Ganymedu. Obrovskou vypouklou záklopku tlačí k obrubě soustava šikmo postavených ocelových pák s tupými konci. Otevřít je mohou automaty, v počtu čtyř, které z obou stran střeží východ; každý z nich obsluhuje dvě táhla.

Když jsem tudy šel tenkrát večer, zůstal jsem mimoděk stát v místě, kde se chodby sbíhaly přímo naproti trychtýřovitému výklenku. Vládlo zde absolutní ticho. Nedoléhal sem žádný zvuk. Hlomozící stroje laboratoří dělilo od tohoto místa šest pater rakety. Najednou, jak jsem tak stál, bleskla mi hlavou šílená myšlenka, že za těmito dveřmi je svoboda. Hnán nepřekonatelnou silou, vešel jsem do chladné prostory, slabě osvětlené zářivkami, které mě přivedly k obrovské záklopce. Dlouhou dobu jsem stál bez pohybu. Položil jsem ruku na chladný kov. Když jsem se vzpamatoval, rozhlédl jsem se, zdali nikdo nevidí mé bláznivé počínání, a potichu, jako kdybych měl pocit viny, vrátil jsem se na chodbu a chvatně jsem odešel.

O několik dní později, při návratu od Ter Haara, šel jsem hluboce zamyšlen a nevěnoval jsem pozornost svému okolí. To se mi někdy stává; najednou se zastavím, a vidím ne bez úžasu, smíšeného se vzrušením, že zase stojím v místě, kde se stýkají dvě chodby. V nálevkovitém výklenku byli dva technikové; jakmile mě spatřili, odešli odtamtud, minuli mě a rozešli se každý jiným směrem, aniž na mne promluvili jediné slovo. Přemýšlel jsem dost dlouho, zda tam měli něco na práci, zda je tam přivedla táž podvědomá síla jako mne. Chtěl jsem o tom říci Yrjolovi, ale pak jsem si to rozmyslel.

Večer jsem měl službu v ambulatoriu. Od chvíle, kdy byly zapnuty motory, vzrůstal počet pacientů. Sice nepatrně, ale přesto jsem měl denně o jednoho, dva nebo tři více než dříve. Mnoho stížnosti jsem už znal od slyšení tak dobře, že jsem je mohl dokončit, sotva pacient začal mluvit; tak si na příklad stěžovali, že je něco nutí dívat se na lesklé předměty; takové upřené zadívání trvalo někdy i čtvrt hodiny a neobyčejně psychicky vysilovalo.

V noci jsem měl těžké sny. Zdálo se mi, že stojím v hluboké tmě přímo před záklopkou. Cítil jsem, jak od ní táhne nehybný, pronikavý mráz vzduchoprázdna. Nekonečně pomalu začala uhýbat pod mýma rukama. Vzbudil jsem se s bušícím srdcem a do rána jsem už neusnul.

Dopoledne jsem strávil ve společností tří pilotů: Yeriogy, Amety a Zorina; procházeli jsme se po celé raketě, hovořili jsme, ba dokonce jsme se i smáli, přesto však mne neopouštěla tíživá vzpomínka na onen sen. Po obědě jsem se zastavil u Rudelíka. Pracoval již delší dobu na nějakém problému a nikde se neukazoval. Seděl na stole se zkříženýma nohama a vyťukával něco jedním prstem na počítacím automatu.

Byl bych vlastně měl odejít. Zůstal jsem s prosbou, aby se nedal rušit — chci pouze chvilku mlčky posedět. Rád souhlasil a tak jsem si sedl stranou a pozoroval jsem více než hodinu, jak se jeho duševní práce komicky projevuje navenek. Okusoval ebonitovou kontaktovou hůlčičku, mračil se, dělal grimasy. Najednou se rozzářil a hleděl před sebe s takovým úžasem, jako by se přímo před jeho zrakem odehrávaly nevídané divy; pak si něco zklamaně bručel, seskakoval se stolku, procházel se z kouta do kouta a luskal prsty. Nakonec přistoupil k přístroji, zaznamenal několik výrazů a s úsměvem se vrátil ke mně.

„Jde mi to jakž takž,“ řekl, „ale čert aby to vzal!“ a dodal: „Tenhle oříšek mi podstrčil Goobar.“

„Jakže? Ty s ním teď spolupracuješ?“

„Zdá se. Potřeboval jeden nový analytický aparát — aparát ve smyslu uvažování, ne stroje — a rozvířil takové matematické bahno, až by člověk brečel. Je to problém, na který je možno jít zároveň ze dvou nebo z dvaceti stran, jak je libo, ale která z cest vede k cíli, nikdo neví.“

Tehdy se Rudelík rozohnil a začal vyprávět. Nepřerušoval jsem ho raději, ale chápal jsem z toho každou pátou větu.

Pokud jsem tomu rozuměl, pronásledovala ho obava, že nekonečno, které se v rovnicích vyskytuje, může zmařit celý jejich fyzický smysl. Toto nekonečno bylo z počátku pokorné a dovolilo, aby je stěhoval z místa na místo. A tak se mu pokoušel nastražit osidla: počítal s tím, že spadne do pasti a objeví se na obou stranách rovnice zároveň a bude je moci odstranit zkrácením. Zatím se krácení změnilo z poslušného mechanismu v lavinu, která strhla všechno s sebou, a výsledek namáhavé cesty matematickou džunglí zněl: „0 = 0“, výsledek nesporně správný, který však dával málo důvodů k radosti.

„Už jsi s tím byl u Tembhary?“ zeptal jsem se, když domluvil; od temperamentního proslovu měl vlasy celé rozcuchané.

„Byl.“

„A co?“

„Řekl, že na GEI není elektronkový mozek, který by stačil na tento problém. Je to otázka velmi speciální, jak vidíš. Takový mozek by bylo možno zkonstruovat, ale ne tady. Musel by být asi tak velký jako celá GEA.“

„Jakýsi gyromat.“

„Něco takového. Ale takový gyromat by pracoval zkusmo, metodou zkoušek a omylů, to znamená jako slepec, a problém by rozřešil v rozumném čase jedině proto, že vykonává dvanáct miliónů úkonů za vteřinu. Ne, to je všechno nesmysl. Všimni si: řešit něco zkusmo! Vždycky jsem říkal, že se elektrické mozky plazí rychlostí blesku, ale lidské myšlení skáče. Ti mechaneuristé naprosto nemají smysl pro styl matematické práce, jim je všechno jedno, jak to automat rozřeší, jenom když to rozřeší… kdyby se podařilo objevit vhodný metasystém, u sta hromů, počkej!“

Skočil k aparátu a znovu na něm začal se závratnou rychlostí něco vyťukávat. Pak se podíval na obrazovku, odkašlal si, projel si vlasy prsty a zmáčkl vypínač.

Vrátil se s takovým zklamáním na tváři, že jsem se na nic neptal. Sedl si, jak to měl ve zvyku, na opěradlo křesla a začal si pískat.

„Nač vám bude řešení tohoto problému?“ zeptal jsem se.

„Ach, souvisí to se změnou látky organismu, která se pohybuje ve vysokofrekvenčním gravitačním poli.“

„Radíš se s Goobarem?“

„Ne,“ řekl tak energicky, jako kdyby tím chtěl přerušit další diskusi. Po chvíli dodal.

„Dokonce se mu vyhýbám. Připadám si někdy jako brouček, který běhá po povrchu nějaké obrovské věci a který chce na těchto procházkách poznat, jak vypadá celek. Nepodaří se mi dosáhnout vědou najednou více než nepatrný zlomek. Goobar? Tomu by se snad i podařilo obsáhnout celek, ale před tím by musel zaútočit na problém z téže strany jako já a urazit celou dráhu, kterou už já mám za sebou. Nemohl by mi pomoci, mohl by pouze rozřešit problém za mne, ale nedostali bychom se daleko, kdybychom začali Goobarovi předkládat každý problém jen proto, že on by jej rozřešil rychleji! Má ostatně sám práce nad hlavu.“

„Jestli jsem dobře pochopil, zapadls do téhož ‚matematického bahna, jenže z jiné strany?“

„Ano.“

Rudelík si povzdechl.

„Když jsem se s ním setkal po prvé, pochopil jsem za pět minut, že to není pro mne partner, druhá miska rozhovoru, udržující rovnováhu s mou, ale že mě přikrývá jako skleněný zvon mouchu, obsahuje v sobě vždycky mé důvody, důkazy, domněnky a že pokus uniknout za hranice kapacity jeho myšlenek je stejně marný, jako přání chodce uniknout zpod nebeské báně, která se nad ním klene.“

„A to říkáš ty, takový matematik?“ řekl jsem s úžasem.

„I kdybych já byl vynikající matematik, pak on je matematik geniální. A od jednoho k druhému je panečku daleko! Nu, ale přesto by sám na to nestačil, protože i génius může myslit pouze na jednu věc současně a musel by žít půl druhého tisíce let… Ano, bez nás by neudělal nic, to mohu klidně říci.“

Neodolal jsem pokušení zeptat se ho na věc, která už dávno dráždila mou zvědavost.

„Řekni mi, ale nevysměj se mi, jak si představuješ rovnice, které v duchu řešíš? Vidíš je nějak?“

„Jak to — zdali je vidím?“

„Nu, zdali je ve své fantazii nějak vidíš — jako takové malé černé tvorečky?“

Vykulil oči.

„Jaké tvorečky?“

„Ale, vždyť napsaný matematický vzorec konec konců trochu připomíná řadu černých mravenců nebo broučků,“ řekl jsem nejistě, „myslil jsem, že se ti ty značky tak mění, přetvořují v hla…“

Dal se do smíchu.

„Tak malí černí tvorečkové! Báječné! Na to bych sám nikdy nepřišel!“

„Jak to tedy je?“ naléhal jsem.

Zamyslil se.

„Když ty si vybavíš nějaký pojem, na příklad,stůl', představuješ si ta čtyři písmena?“

„Ne, představuji si stůl…“

„No právě. Já si docela stejně představuji své rovnice.“

„Ale stoly přece existují, zatím co tvé rovnice neexistují,“ pokoušel jsem se mu oponovat, umlkl jsem však, takovým pohledem si mě změřil.

„Neexistují?“ řekl tónem, jakým se říká „vzbuď se!“

„Ano, nevidíš-li je jako vzorce napsané značkami, jak je tedy vidíš?“ stál jsem na svém.

„Zkusme to jinak,“ řekl, „víš, kde máš ruce a nohy, když sedíš potmě?“

„Jistě že vím.“

„Abys to věděl, musíš si představit jejich polohu, vybavit si jejich tvar?“

„Vůbec ne, cítím je prostě.“

„Vidíš, stejně já cítím své rovnice,“ řekl spokojeně. Rozloučil jsem se s ním pevně přesvědčen, že do říše matematiky, v níž žije, se mi rozhodně nepodaří proniknout. Ale zároveň, když jsem se posadil na lavičku před vchodem do parku, uvědomil jsem si, že po celou dobu návštěvy jsem tak dokonale pustil z hlavy obavy, které mě trápily, jako kdyby vůbec neexistovaly. Rudelík mi pomohl, Ameta a Zorin to nedokázali. Proč?

Nejasně jsem cítil, že klid obou pilotů je vlastně zkrocení téhož neklidu, který mučil také mne. Avšak Rudelík plně zabraný do své práce neměl o něm ani tušení. Jak jsem mu záviděl jeho matematické starosti! Když jsem takto uvažoval, objevil se na palubě nějaký člověk, přešel mimo mne a zmizel v zatáčce chodby. Zvuk jeho kroků utichl a v prázdné prostoře se ozýval jedině sborový zpěv dětí, který sem zazníval z parku. Chtěl jsem se v myšlenkách vrátit k Rudelíkovi, ale něco mi v tom bránilo. S neurčitým pocitem, že se děje něco zvláštního, jsem vstal. V tomto okamžiku jsem si vzpomněl, že za zatáčkou chodba končí u přepážky, oddělující obytnou část rakety od atomových komor. Co mohl v této slepé uličce hledat člověk, který prošel okolo mne? Chvíli jsem naslouchal — bylo ticho. Šel jsem k zatáčce. Tam, v pološeru u pancéřové stěny někdo stál a tiskl čelo na kov. Když jsem k němu došel na dva kroky, poznal jsem ho: byl to Diokles. V tichu zřetelně zazníval vzdálený zpěv:

„Co tady děláš?“

Ani se neuhnul. Položil jsem mu ruku na rameno. Bylo jako ze dřeva. V prudkém záchvatu strachu uchopil jsem ho za paže. Pokoušel jsem se odtáhnout ho od stěny. Vzpíral se. Vtom jsem spatřil jeho tvář, tak bezvýraznou a klidnou, jako kdyby se vůbec nezúčastnila tohoto zápolení. Ruce mi klesly samy. V prázdné zatáčce chodby zvonily dutě dětské hlásky:

„Diokle!“

Ticho.

„Pro lidskou lásku, Diokle! Řekni něco! Co je s tebou, nepotřebuješ něco?!“

„Odejdi.“

V náhlém osvícení jsem si uvědomil, že tato část chodby je nejhlouběji do zádi vysunutým místem rakety, místem obráceným k Polárce. To znamená místem bližším Zemi než kterékoli jiné. Bližším o několik desítek metrů — v poměru k světelným rokům, které nás od ní dělily. Byl bych se dal do smíchu, kdyby to nebylo k pláči.

„Diokle!“ zkoušel jsem to znovu.

„Ne.“

Jak vyznělo srovnání těchto dvou výkřiků! Zřetelněji než nejdelší vysvětlování říkalo, že jeho „Ne!“ je něčím jiným než pouhým odmítnutím nabízené pomoci, že se nevztahuje pouze na mne, nýbrž na každého člověka, na celou raketu, Že je to „Ne!“ vmetené ve tvář všemu, co existuje; padl na mne pocit z mého příšerného snu; cítil jsem totiž, že se propadám do jakéhosi bezedná, ustoupil jsem a odcházel druhou chodbou čím dál tím rychleji, téměř poklusem, jako kdyby mě pronásledoval zpěv:

O této události jsem se neodvažoval nikomu říci. Odpoledne jsem zajel, tentokrát již úmyslně, do nultého poschodí. Mé podezření se potvrdilo. Zastihl jsem tam pět nebo šest lidí, kteří stáli v průsečíku chodeb a zírali do trychtýře, Jako by je hypnotizoval matný lesk pancéřového kotouče. Při zvuku mých kroků (začal jsem naschvál hlasitě dupat), proběhlo hloučkem stojících trhnutí a líně se rozešli různými směry. Zdálo se mi to neobyčejně podivné. Zajel jsem k Ter Haarovi a vyprávěl jsem mu o celé události. Dlouho přemýšlel. Napřed mi nechtěl nic říci; když jsem naléhal (domníval jsem se ne neprávem, že k této věci bude mít co říci), pravil konečně:

„Je těžké to definovat. Pro tento úkaz nemáme slov. V starověku by tento shluk lidí nazvali dav…“

„Dav?“ opakoval jsem. „Co to znamená? Má to snad něco společného s tak zvaným vojskem?“

„Ach ne, vojsko, to je spíš protiklad tohoto pojmu, to byla forma určité organizace, zatím co dav je neorganizovaný shluk většího počtu lidí.“

„Promiň,“ povídám, „ale jich tam bylo jen několik.“

„Nevadí, to je vedlejší! V minulosti, doktore, nebyli lidé bytostmi tak racionálními jako dnes. Když na ně působily neobyčejně silné pohnutky, přestali se řídit rozumem. Takový podnět nemusel nutně působit jednorázově, najednou, nýbrž třeba po dlouhou dobu. Naši současníci mají tak vysoký smysl pro odpovědnost za své činy, že se nikdy nepodrobují ničí vůli bez vnitřního souhlasu, který je výsledkem uvažování o situaci. Naproti tomu v minulosti, za mimořádných, životu nebezpečných okolností, na příklad při živelních pohromách, dav, jehož se zmocnila panika, byl schopen, musím to říci, doktore, dopustit se dokonce zločinu…“

„Ale dovol, co je to zločin?“ zeptal jsem se ho. Ter Haar si mnul čelo, nucené se usmál a řekl:

„Máš pravdu. V zásadě jsou to všechno mé bláhové domněnky. Snad jsem se mýlil. Známe příliš málo fakt, abychom mohli vyvozovat teorie. Víš ostatně, že jsem posedlý historií a snažím se měřit všechno jejími kategoriemi…“

Na tomto místě jsme rozmluvu přerušili; když jsem přišel do svého bytu, chtěl jsem si promyslit, co mi řekl Ter Haar, a dokonce jsem volal trionovou knihovnu. Měl jsem v úmyslu nahlédnout do nějakého historického díla, které pojednává o „davu“, ale neuměl jsem automatům vysvětlit, oč mi jde, a tak z celé věci sešlo.

Uplynul den a druhý bez významnější události. Dospěli jsme k názoru, že krize, kterou zavinilo zrychlení, minula. Následující události měly dokázat, jak hluboce jsme se mýlili.

V poledne příštího dne se objevil u mne nenadále mladý Nils Yrjola; vletěl do pokoje jako puma, volaje ve dveřích:

„Doktore! Hrozná věc! Pojď, pojď se mnou!“

„Co se stalo?“

Přiskočil jsem ke stolku, na němž mám stále připravený kufřík s nástroji a léky.

„Ach to ne, ne,“ řekl chlapec už trochu klidněji, „to ne, v parku někdo vypnul videoplastiku, povídám ti, ohavný pohled! Už je tam spousta lidí, pojď!“

Šel jsem, či spíše běžel jsem za ním, protože mě nakazil svým vzrušením.

Sjeli jsme výtahem dolů. Když se rozhrnula záclona divokého vína, zůstal jsem stát jako vrytý do země.

Přímo přede mnou vyhlížel park jako dříve; za květinovými záhony zvedala svou černou korunu kanadská jedle, dále bylo vidět balvany nad potůčkem a hlinitý pahorek s altánkem — ale to bylo všechno; kolem těch několika desítek metrů rostlinstva, kamení a země se zvedala holá kovová stěna, nezastřená vidinou nekonečných dálek. Těžko napsat, jak otřesný to byl pohled. Nehybné, jako neživé stromy v našedlém, kalném světle nouzových lamp, železné stěny a plochý strop, které je obklopovaly — ani stopy po modré obloze. Ohřátý vzduch se ani nehnul, ani nejslabší vánek nepohyboval větvemi.

Uprostřed se shromáždilo mnoho osob, které stejně jako já upřeně hleděly na tak otřesně výmluvné trosky iluze. Rozhrnuv závěs divokého vína, vběhl sem Yrjóla, rozhněvaný, s pevně stisknutými rty. Za ním jsem spatřil několik videoplastiků. Vyběhli nahoru; za chvíli zavládla úplná tma, videoplastikové vypnuli rezervní světla, aby znovu spustili stroje. A tu došlo k nejhoršímu. Ve tmě se ozval křik:

„Pryč s tím podvodem! Nechte to raději tak! Dívejme se na železné stěny, už máme dost těch věčných lží!“

Nastala chvíle napjatého ticha — a najednou vysvitlo slunce, nad hlavami zazářila modrá klenba oblohy plná bílých mračen, tváří se dotkl vonný, chladný vítr a malý kousek země, na níž jsme stáli, rozběhl se na všechny strany a rozsvítil se zelení až po vzdálené obzory. Lidé se vzájemně zpytavě pozorovali, jako by hledali toho, kdo ve tmě vykřikl, ale nikdo se neodvažoval hlesnout. Přestože nebe a světlo v parku byly vzkříšeny, jeden za druhým jsme jej mlčky opouštěli.

Teď už bylo docela jisté, že k něčemu musí dojít, ale nedalo se nic podniknout, dokud nebezpečí ještě nevykrystalizovalo, ale viselo pouze ve vzduchu; nevěděli jsme, proti čemu se budeme bránit. Padl návrh vypnout motory (z plánovaných sedmi tisíc kilometrů za vteřinu dosáhli jsme zatím dvou tisíc osmi set) a zmenšit rychlost, avšak astrogátoři jej po poradě zamítli, tvrdíce, že by to byl ústupek neznámu:

„Ať se projeví to nejhorší,“ řekl Ter Akonjan, jako by navazoval na památná slova Trehubova, pronesená před dvěma lety, „ať k tomu dojde a pak budeme bojovat, ale takto bychom žili v ustavičné nejistotě. I ta nejhorší jistota je vždycky lepší než nejistota!“

Uplynulo pět dní napjatého skrývaného očekávání, avšak nic se nedělo. Večer se ozývaly signály, motory dále zrychlovaly let rakety, počet nepracujících se snížil o dva, všechny kolektivy normálně fungovaly, konal se koncert a já jsem si opět začal namlouvat, že my, lékaři stejně jako astrogátoři, podléháme škodlivým vlivům cesty, jako ostatní, přeceňujeme bezvýznamnou událost a dáváme se svést vybájeným nebezpečím.

Šestého dne po události v parku měli jsme v nemocnici těžký porod. Přišlo na svět asphytické dítě. Jeho život visel na vlásku a déle než dvě hodiny jsem se na krok nehnul od postýlky, u níž pracoval pulsátor, který dodával kyslík k dýchání. Při vyčerpávající práci jsem na poslední události docela zapomněl. Teprve když jsem si — velmi unaven — umýval ruce v rohu sálu mezi porcelánovými a křišťálovými deskami, uviděl jsem v zrcadle svou vlastní tvář, svraštělou a zarudlou, v níž oči svítily jako při horečce — a vtom okamžiku na mne padl nepochopitelný strach. Poprosil jsem Annu, aby zůstala u matky, svlékl jsem krví postříkaný bílý plášť a tak, jak jsem byl, vyběhl jsem ze sálu. Výtah mě svezl do nultého poschodí. Když jsem uviděl prázdnou chodbu osvětlenou lampami, hluboce jsem si oddechl:

„Blázne,“ říkal jsem si, „blázne, jakými strašidly se to necháváš pronásledovat!“ Přesto však jsem šel dále. Před samou zatáčkou jsem uslyšel hlasy, jejichž zvuk mě zasáhl jako šlehnutí bičem. Třemi skoky jsem vběhl na polokruhovitě se rozšiřující prostranství.

V ústí nálevkovitého výklenku stál hustý shluk lidí. Namačkáni, obráceni ke mně zády, zatlačovali někoho, kdo jim bránil v další cestě. Vládlo naprosté ticho, bylo slyšet jen zrychlený dech jako při zápase. V jednom z nejbližších lidí jsem poznal Diokla.

„Co se děje?“ otázal jsem se přiškrceným hlasem.

Nikdo mi neodpověděl. Zachytil jsem pohled očí někoho ze zástupu, očí úplně bílých, a ozval se tlumený, vnitřně rozechvělý hlas:

„Chceme jít ven!“

„Tam je vzduchoprázdno!“ vykřikl člověk, který čelil davu. Poznal jsem ho. Byl to Yrjóla.

„Pusť nás!“ ozvalo se několik hlasů najednou.

„Šílenci!“ vykřikl Yrjóla. „Tam je smrt! Slyšíte? Smrt!“

„Tam je svoboda!“ odpověděl jako ozvěna hlas ze zástupu a Diokles — jistě to byl on — vykřikl:

„Nemáš právo nás zdržovat!“

Yrjola zatlačován ustupoval stále hlouběji do nálevkovitého výklenku. Černě se odrážel od pozadí osvětleného prostoru a jeho hlas zkreslený ozvěnou uzavřeného prostoru hučel:

„Vzpamatujte se! Co to chcete udělat!“

Odpovědí bylo zrychlené oddechování. Yrjóla rozpřáhl ruce, marně se pokoušeje uzavřít jim cestu. Zástup se tlačil vpřed. Inženýr už se zády dotýkal pancéřového kotouče, který se leskl klidným kovovým svitem.

„Stůjte!“ vykřikl zoufale. Několik rukou se zvedlo k výklenku, kde bylo vidět osvětlený mechanismus uzávěru. Tu sebou Yrjóla trhl, odstrčil lidi, kteří se na něho tlačili, schoulil se, vytrhl malý černý přístroj, který měl za pasem, a pronikavě vykřikl:

„Blokuji automaty!“