K Mrakům Magellanovým

BEETHOVENOVA DEVÁTÁ

Všechny hluboko a nejasně ve mně doutnající zárodky něčeho nového, nepoznaného, neprožitého, zárodky stále jakoby zašlapávané, potlačované setkáními s lidmi, hodinami trávenými u přístrojů naladěných na zemské vysílání, rozhořívající se však jako jiskry ve chvílích, kdy jsem se probouzel v noci, mezi koncem jednoho a začátkem druhého snu, při samotářských toulkách pod hvězdami, za časného úsvitu, to všechno se ve mně vzedmulo, spojilo a prodralo na povrch ve dvoustém šedesátém třetím dnu cesty.

Skončil jsem svou denní práci později než obvykle; stál jsem pod velkou araukárií mezi nemocničními sály a svým bytem v rozpacích, jak naložit se zbytkem večera. Nakonec nerozhodnut jsem zajel do parku.

Padal v něm časný, jarní soumrak. Nepochybně na přání některého z druhů dul vítr silnější než jindy a jeho prudké závany, které každou chvíli rozkolébaly větve, probouzely vzpomínky dávné a silné. V blankytu nad hlavou plula bílá oblaka neurčitých tvarů, nízké slunce se hned za nimi skrývalo, hned vystřelovalo snopy světel přes zlatě hořící okraje a tu všechny keře i stromy, jako znenadání vytrženy ze spánku, vrhaly na zem ostré stíny.

Na skalách nad srázem, z něhož spadá potok, seděli čtyři chlapci ve věku od dvanácti do patnácti let. Nejmladší, schoulený pod žulovým balvanem, olizoval ze špejle cukrovou vatu; nábožná soustředěnost, s jakou se této činnosti věnoval, byla tak intenzívní, že jsem se bezděčně zastavil, abych mohl chvíli přihlížet. Druhý si falešně pískal motiv symfonie a na obtížnějších místech si pomáhal rychlým komíháním nohou; třetí (poznal jsem v něm Nilsa Yrjólu) vyšplhal nejvýš, a sedě obkročmo v přirozeném kamenném sedle, upíral oči na horizont, s rukama zkříženýma na prsou a s výrazem pána nekonečných prostorů. Někdo, koho jsem nemohl poznat, stál na druhém břehu potůčku, přímo nad pěnící se vodou, která ve stínu vypadala černá a hustá jako smůla; pouze hříva pěny metala odtamtud chvílemi bílé záblesky.

„A kdy vlastně nastane to strašné prázdno, o němž se tolik mluví?“ zeptal se nejmladší chlapec, obraceje se na neviditelného člověka. Pak začal zase lízat cukrovou vatu, a aby rozhovor sladil s mlsáním, ulomil konec špejle a nacpal si zbytek za tvář.

„Začne tehdy, až si je uvědomíš,“ odpověděl neviditelný.

Poznal jsem Ametův hlas. V téže chvíli se někdo dotkl mé ruky. Byla to Anna.

„Už dlouho jsem tě neviděl, co stále děláš?“ zeptal jsem se, obraceje se k ní s úsměvem. Slyšel jsem, že chlapci pokračovali v rozmluvě s pilotem, ale už jsem je nemohl poslouchat.

„Dnes je koncert,“ řekla věcně Anna a potřásla vrkoči.

„Ruys — otec?“ zeptal jsem se.

„Ne, něco neobyčejně starobylého: Beethoven, Devátá. Znáš to?“

„Snad ano,“ odpověděl jsem. „Tedy koncert. Chystáš se taky?“

„Ano, a ty?“ zeptala se. V dálce se míhaly pestré šatičky dětí.

„Samozřejmě,“ řekl jsem,,s tebou, dovolíš-li.“

Přikývla hlavou na souhlas a hned zvedla ruce k vlasům, aby potlačila jejich vzpouru.

„Musíme už jít?“ otázal jsem se. Dostal jsem náhle lehkou, dobrou náladu, jako kdybych právě vypil číši šumivého nápoje.

„Ne, začátek je v osm.“

„To je za hodinu,“ zjistil jsem na hodinkách. „Dáme si někde schůzku?“ připojil jsem s úsměvem. Bylo zvykem na GEI jednat právě takto a předstírat svým chováním, že volnost jednání není omezena stěnami rakety; patřilo to k rozrůstajícímu se systému klamů a lží. Myslil jsem jako ostatní, že je to dobrá metoda.

„Ovšem, dáme, pod tou vysokou jedlí za hodinu,“ odpověděla vážně.

„Přesně za hodinu?“

„Výborně. A teď se rozejdeme?“

„Ano, musím si ještě něco zařídit.“

Opět jsem osaměl. Zamířil jsem k místu, kde předtím seděli chlapci, teď tam však nebyl nikdo. Vydal jsem se na procházku po parku. Znal jsem tak dokonale každé i to nejmenší zákoutí, každou cestičku a záhon, že bych byl mohl jít se zavřenýma očima libovolným směrem. Věděl jsem ovšem přesně, kde končí prostor skutečný a kde začínají kouzla videoplastiky. Vtom mi blesklo hlavou, že se tato procházka podobá procházce starověkých galejníků, a najednou jsem pocítil odpor k hlasitě ševelícím stromům. Odešel jsem do chodby. Zmocnila se mě jakási ochromující nerozhodnost — vstoupil jsem do výtahu a vyjel do osmého patra, abych navštívil Rudelíka, ale vystoupil jsem už v pátém a sjel opět dolů s nadějí, že zastihnu Ametu v osobní části letiště, protože jsem ho tam už několikrát viděl; avšak hala byla tak rozsáhlá, že bych byl ztratil hledáním spoustu času. Poslušný výtah se znovu rozjel vzhůru. Tehdy jsem provedl novou klukovinu; zavřel jsem oči, natáhl ruku a stiskl první knoflík, kterého jsem se prstem dotkl. Trpělivě jsem čekal. Dveře se otevřely se sotva slyšitelným zasyknutím. Byl jsem, jak se ukázalo, v jedenáctém patře v blízkosti Goobarovy pracovny. Málokdo sem zabloudil, protože tady ani neměl co pohledávat. Přesto jsem vystoupil, poslal výtah dolů a pomalým krokem jsem šel k vysoké stěně, za jejímž dvojitým obložením se skrývala Goobarova osobní laboratoř.

Přiblížil jsem se ke stěně. Byla neprůhledná, přestože byla skleněná. Tvořily ji totiž polarizované desky. V jisté poloze mohly světlo propouštět, v jiné je pohlcovaly. Teď byla stěna tmavá a lesklá, jako potažená blýskavým aksamitem, ale na jednom místě ve výši hlavy bylo v ní jakési okénko; nevím, zda polarizované desky byly tak postaveny náhodou, nebo jestli to někdo udělal úmyslně; fakt je, že se dalo dovnitř volně nahlédnout a to jsem učinil. Viděl jsem část pracovny s matematickými stroji sahajícími až ke stropu. Stál jsem v tlumeném světle, zatím co laboratoř tonula v záplavě jasu. V prvním okamžiku se mi zdálo, že je prázdná, zpozoroval jsem pouze jakýsi nepatrný opakovaný pohyb v pozadí: to se rytmicky chvěly ručičky relé.

Najednou jsem sebou trhl: v zorném poli se objevil člověk. Chodil sem a tam mezi stroji obrácen ke mně zády. Hovořil velmi živě, jak o tom svědčily neustálé pohyby ruky, v níž držel nějakou černou tyčinku. Druhou ruku měl v kapse.

Poznal jsem ho ihned, ještě dříve, než se na konci své krátké procházky obrátil; byl to Goobar. Přecházel podél čela stroje ježícího se ukazovateli a vypadal, jako kdyby mluvil s někým neviditelným. Jeho hlas, jako ostatně žádný zvuk, nedoléhal ke mně přes skleněnou zeď. Pln zvědavosti, s kým tak živě mluví, přistoupil jsem ještě o krok blíže, zapomínaje, že mě může uvidět. Nyní stál mírně rozkročen a rychle mluvil, zvedaje ruku s tyčinkou, obrácen ke mně ze tří čtvrtin zády, takže jsem viděl pouze lehounký pohyb svalů na tváři. Na obrazovkách před ním se svíjely čáry bledě zeleného ohně.

Byl sám se svými automaty a právě s nimi diskutoval. Obraz byl čím dál tím zvláštnější. Obsah rozmluvy bych jistě nepochopil, ani kdybych ji mohl slyšet, přesto však pomalu, jak se scéna rozvíjela, začal jsem chápat. Vypadalo to, že Goobar něco vykládá nebo vysvětluje skupině strojů, seskupených okolo něho; ústřední elektronický mozek, navršený masív kovu, vypouklý jako čelo giganta, pokrytý silným pancéřem se zorníky obrazovek, odpovídal zároveň hlasem i řadami výpočtů a diagramů, které se stále objevovaly a mizely na jeho obrazovkách. Goobar hned naslouchal odpovědím a hned je četl a pomalu vrtěl hlavou. Občas se nespokojeně otočil, udělal dva nebo tři kroky a znovu se obrátil tváří ke stroji a prohodil několik slov; tu se dotkl nějakého kontaktu, tu ustoupil stranou a dělal něco u jednoho z příručních elektroanalyzátorů. Vracel se se štítkem, a vhodil jej do stroje jako dopis. Pak stroj začal pracovat, rozsvěcuje a zhášeje obrazovky, což chvílemi vypadalo, jako kdyby na něco významně mrkal zelenýma a žlutýma očima. Ale Goobar, když se seznámil se vším, co mu stroj sděloval, opakoval záporný pohyb hlavou a vyslovil jediné slůvko: „ne“; naučil jsem se je číst z krátkého trhnutí jeho rtů.

Výjev pokračoval. Goobar několikrát přerušil pohybem ruky s černou tyčinkou, jako kouzelným proutkem, sérii dlouhého důkazu a přinutil automat, aby výpočty opakoval. Najednou svraštil obočí, odhodil tyčinku a zmizel mi z očí. Nějakou dobu tam nebyl nikdo a pouze automat vrhal na obrazovky, pomalu se zastavující, tabulky diagramů tuhnoucí v jakýsi zelený led, jako kdyby znovu, když jej mistr opustil, sám ještě jednou promýšlel všechny vyvrácené argumenty. Za minutu se Goobar vrátil s mechanoautomatem, který zamířil přímo k elektrickému mozku; vědec ustoupil, přimhouřil oko a řekl něco mechanoautomatu. Strnul jsem, protože robot na Goobarův pokyn vystrčil z hlavice nebozez a navrtal otvor do pancéřového čela elektrického mozku. Pak nůžkovým jeřábem nadzvedl celý obal. Ted mechanický chirurg ustal ve své činnosti a Goobar s největším zájmem nahlížel dovnitř otevřené aparatury, pak vzal několik jemných nástrojů a začal měnit spojení kabelů; pracoval nepředstavitelně rychle. Ustoupil, nějakou dobu pronikavě pozoroval obnažený vnitřek, v němž se svíjely stříbrné a bílé cívky drátů a znovu několik z nich přemístil. Konečně na jeho pokyn zvedl mechanoautomat poškozený čelní plát a vsadil jej na původní místo. Goobar zapnul proud, mozek ožil, světlo na obrazovkách zavibrovalo a černá tyčinka se jako kouzlem zase objevila ve vědcových prstech. Teprve teď jsem poznal, že to byla tuba s mentolovými pastilkami. Goobar usedl na okraj vysoké židle a dlouho se díval na křivky, rozvinující se v obrazovkách, nakonec přikývl hlavou na souhlas a řekl něco, obraceje se do rohu místnosti, kam jsem neviděl.

Napadlo mě, že určitě předělal část axiomatické aparatury — jak vidět, tvořil neexistující odvětví matematiky, jehož nutnost vyplynula ze souvislosti s novými pokusy; byl jsem svědkem operace, kterou převedl „myšlení“ mozku na novou dráhu.

Goobar seděl na stoličce s očima upřenýma na mozek, který pracoval dále; občas začínala světla slábnout; a tu se Goobar lehce pohnul, připraven k další etapě operace, ale mozek již znovu mžikal obrazovkami, a relé, která se zastavila, se dala do pohybu, kolísala a tím označovala tak jednotvárný rytmus mechanického života. Vtom mi Goobar zmizel z očí.

V zorném poli se objevila nová osoba, Callarla. Pomalu prošla prázdnou místností, zastavila se těsně u Goobara, zaclánějíc ho, pak se obrátila a blížila se přímo ke mně. Pohnul jsem se, chtěl jsem se ukrýt, ale nohy jako by mi vrostly do podlahy. Přistoupila ke skleněné stěně tak blízko, že její tvář vyplnila průhledné okénko. Byl jsem si jist, že mě uvidí. Tu jí Goobar něco řekl. Odpověděla pohybem rtů, aniž se ohlédla; její tvář se neúčastnila hovoru, který se jistě točil kolem nějakého technického tématu. Neviděla mě. Její velké, nehybné zřítelnice se pomalu rozšiřovaly, jako by vpíjely tmu. Neviděla ani mne, ani nic jiného. Její pohled nic nečekal, nepředpokládal, že uvidí nějaký obraz, světlo, ba dokonce ani tmu.

Scéna se dále rozvíjela. Goobarova černá postava v pozadí mi připadala najednou podivně bezvýznamná, a obrovské přístroje, které ho obklopovaly, vypadaly jako nějaké neobyčejně dokonalé mechanické hračky, vůči této jasné ženské tváři s hladkým čelem, se zmlklými rty a pohledem, jenž — opřen o čtverec skleněné zdi — byl tak daleký, jako kdyby jej upřela do bezedné prázdnoty. Pak se obrátila a dívala se na Goobara, jenž stále rozmlouval se stroji; tu jsem již déle nemohl vydržet na místě, cítil jsem na tváři palčivý ruměnec studu, že jsem ji potají sledoval ve chvíli, kterou neměl nikdo znát, odstoupil jsem úkradkem a utekl jako zloděj.

Výtah mě dopravil do patra, kde byla koncertní síň, ačkoliv jsem jej tam vědomě neodeslal. V proudech brilantového světla jsem se najednou vzpamatoval. Stál jsem na mramorových deskách pod obloukem vstupu do sálu. Poslední lidé se hrnuli dovnitř. Zároveň jsem si vzpomněl, že jsem měl schůzku s Annou a vtom jsem ji spatřil. Rozběhl jsem se k ní, vzal ji za ruce a začal šeptat nějaké zmatené omluvy. V dlouhé toaletě zhotovené jakoby z proudu velmi starého matného stříbra vypadala vyšší než obyčejně. Našpulila rty, předstírajíc, že se hněvá.

„Pojď, pojď,“ řekla, „pak se spolu vypořádáme.“

Sotva jsme vstoupili, zhasla velká světla. Do obrovské mušle na konci sálu dopadla shora světla reflektorů a na pozadí blýskavých nástrojů a pohybujících se hlav udělala kříž černá, štíhlá silueta dirigenta. Taktovka suše zaťukala.

Zpočátku jsem naslouchal lhostejně a proud této staré hudby mě skoro míjel. Bylo mi příjemné se dívat na starobylé, mosazí a lakem se lesknoucí nástroje, na nichž bývají vždy provozována stará díla. Ty stočené trubice, kůže napjaté na válcích, kovové talíře, to všechno je zároveň zábavné i dojemné. Kdykoli myslím na nejvzdálenější minulost, přichází mi na mysl ten propastný rozdíl mezi fantazií těchto lidí, kteří milovali hudbu stejně jako my, a způsoby, jakými ji vyluzovali na dřevěné skříňky a struny ze zvířecích střev…

V hlavě mi vířily útržky obrazů, hlasů, nedopověděná slova, myšlenky, a to všechno, jako by bylo zvenčí podmíláno dunící, stoupající a klesající hudbou. A tu najednou, nevím ani jak ani kdy, tato hudba do mne pronikla. Mezi vychladlé vzpomínky se vtiskly mohutné, strhující tóny, jako by povodeň zaplavila dům a brala s sebou stejně veteš jako věci nesmírné hodnoty. Tam, kde ještě před chvílí byl skromný, ale milý řád všednosti, točily se nyní temné víry. A pak se stalo, že mě ta hudba začala pohlcovat a strhovat do svých hlubin. Probudil se ve mně hněv, nechtěl jsem se poddat, snažil jsem se nad melodií zvítězit. Nadarmo. Myšlenky, celá paměť, všechno, čím jsem byl, strženo s sebou, hnalo se někam do neznáma, až byl zlomen poslední odpor; a já zůstal bezbranný, nekrytý, byl jsem jako řečiště strašlivého proudu, který se valil, hlouběji a hlouběji vymílal koryto a strhával břehy, vracel se a bušil se zdvojenou silou; a v této bouři se začalo ozývat opakující se ustavičné volání — to mne volal nadlidský hlas!

Najednou vše zakolísalo, jako kdyby se na okamžik zastavila obrovská síla, zděšená vlastní odvahou, nastalo ticho, krátké a tak prudké, že srdce přestalo bít; pak vybuchla melodie.

Chtěl jsem vstát a odejít; nemohl jsem to snést. Potichu, skloněn, prošel jsem nevím jak prostor, dělící mě ode dveří. Octl jsem se v prázdném půlkruhu mramorových sloupů a oddechoval jsem nepravidelně, jako po vyčerpávajícím běhu. Začal jsem sestupovat, protože mě hudba, i když zaznívala tlumeněji, začala pronásledovat až sem. Tu jsem si uvědomil, že nejsem sám.

O schod výše stála Anna. Mlčky jsem ji vzal za ruku. Všechno jako by se utišovalo, dohasínalo. Čím dál tím vzdálenější tóny symfonických úderů provázely nás do nitra prázdné chodby. Pak tiše zasvištěl výtah. Několik kroků — a otevřela se hvězdná galerie.

Nevím, zdali jsem tam šel já, nebo zdali mě tam zavedla ona. Nevím. Stáli jsme bez hnutí a u našich nohou, neviditelných, jako kdybychom se sami změnili v čerň, otvíraly se hlubiny, strže bez břehů a dna, věčná, neměnná propast a v ní ztuhlé jiskry světla — kruté, kruté hvězdy.

Stiskl jsem Anninu ruku. Cítil jsem její teplo, ale byl jsem sám.

„Dítě,“ šeptal jsem, „ty nic nevíš… on, on nás znal, slyšíš. Ten pradávný muzikant, ten Beethoven, Němec z osmnáctého století… všecko věděl… on všecko tušil, on uhodl…“

Anna mlčela. Pocítil jsem klidný dotek jejích prstů. Chopil jsem se toho klidu. Mohlo to být počátkem všedního, dobrého rozhovoru, otevírajícího zpáteční cestu k něčemu, co bylo předtím a co se mi v tomto okamžiku zdálo být ztraceno navždy — ale svitla naděje.

„On nic nechápal,“ pokračoval jsem ještě tišeji, „nic, pouze hovořil a jeho hlas je dodnes živý… Zdálo se mi, že se všichni na mne dívají, protože vyslovil věci, které bych se neodvážil přiznat ani sám sobě… on znal dokonce i toto!“ zvedl jsem ruku k hvězdám.

Souhvězdí jsem neviděl. Bylo tam jakoby zmrazené míhání světel v propastech nekonečně starých; studené, mlčelivé jiskry, nehybné jako úšklebek věčné lhostejnosti; nemohl jsem ani zavřít oči ani se dívat. Uchopil jsem Annu za ruce. Tu se její hlava octla mezi mnou a prázdnotou, jako kdyby mě zakrývala a chránila. Bez jakéhokoli úmyslu jsem ji k sobě přivinul. Pocítil jsem teplo nahých paží, její dech mi zalil tvář a rty se našly.

Bylo ticho a bušení tepu slábnoucí, jako by naše srdce zmírala. Přitiskla se ke mně silně, důvěřivě. Neměl jsem na to právo.

„Anno,“ zašeptal jsem, „poslyš, já…“

Uvolnila ruku a zavřela mi ústa dlaní. Jak zapomenout na toto gesto ženské moudrosti!

„Neříkej nic…“ zašeptala tiše.

Neviděli jsme se. Bylo tma. Zející prázdnota nás oblehla ze všech stran a číhala na každý pohled. Zdálo se mi, že se pancéře GEY rozpadly. Zapochyboval jsem o pevnosti opory pod nohama. Jen to štíhlé tělo skýtalo ochranu. Přitiskl jsem rozpálené čelo na její chladné rameno a stáli jsme tak nevím jak dlouho. Tu jako by mi usedl na vlasy pták. Pták, tady? Na GEI nebyli ptáci, nemohli tu být, utloukli by se jako slepí o stěny vylhaného obrazu Země…

Hladila mě po hlavě. Přitiskl jsem ústa na její hrdlo a cítil jsem její srdce: tep se pravidelně ozýval, jako kdyby z hloubi jejího těla na mne mluvil někdo neobyčejně milý a dobře známý. Vykročili jsme přivinuti k sobě, mlčky, jako by už všechno bylo řečeno.

Chodba se zatáčela, minuli jsme schody, osvětlené modrým mžením nočních lampiček, pak dlouhá odbočka, veliká síň… Stáli jsme před mým pokojem. Annina paže neznatelně ztuhla v mé dlani, ale sama zvedla ruku, stiskla kliku a první překročila práh. Obrácen zády, hledaje tápavě křídla dveří, abych je za sebou zamkl, zachvěl jsem se najednou, jako zasažený bleskem. Anna se ke mně přitiskla, marně. Už jsme byli rozděleni tmou, tou tmou, z níž vyrazil a dále se nesl dlouhý, táhlý, dutý tón sirény. GEA zvětšovala rychlost.