Velký let

2

Protáhnout se mezírkou do nastupovacího potrubí nebylo tak těžké jako vyrovnat se s tím, co bylo za ní.

Podlahy v kůlnách v kamenolomu byly z holých prken nebo z udusané hlíny. V letištní hale byly čtverce nějakého leštěného kamene. Ale tady—

Gurder sebou hodil na zem a zabořil nos do koberce.

„Koberec!“ zvolal téměř v slzách. „Koberečku! Už jsem ani nepomyslel, že tě ještě někdy uvidím!“

„Hele, vstávej,“ okřikl ho Angalo, v rozpacích, že se tak Opat chová před někým, kdo, byť sebevětší přítel, se nenarodil jako nom z Obchoďáku.

Gurder neohrabaně vstal. „Promiň,“ zamumlal a oprašoval se. „Nevím, co mě to napadlo. Vrátil jsem se do minulosti, to je všechno. Opravdový koberec. Neviděl jsem opravdový koberec celé měsíce.“

Vyčistil si hlučně nos. „Mívali jsme v Obchoďáku krásné koberce, víš. Opravdu krásné. Některé měly i vzory.“

Masklin si prohlížel to potrubí. Vypadalo jako jedna z chodeb v Obchoďáku a bylo jasně osvětleno.

„Tak pohyb,“ pobídl ostatní. „Je sem odevšad vidět. Kde jsou všichni ti lidé, Věci?“

„Brzy se dostaví.“

„Jak to ví?“ zanaříkal Gurder.

„Naslouchá jiným strojům,“ odpověděl Masklin.

„V tomto letounu je rovněž mnoho počítačů,“ pravila Věc.

„Inu, to je milé,“ řekl Masklin bezmyšlenkovitě. „Tak to si budeš mít s kým povídat.“

„Jsou celkem hloupé,“ pravila Věc a zdařilo se jí vyjádřit své opovržení, aniž skutečně měla čím je vyjádřit.

Po několika krocích se chodba otevřela do nového prostoru. Masklin uviděl záclonu a něco, co vypadalo jako bočnice křesla.

„Dobrá, Angalo,“ řekl. „Veď nás. Já vím, že je to tvoje přání.“

O dvě minuty později.

Ti tři seděli pod křeslem.

Masklin se nikdy doopravdy nezamýšlel nad tím, jak vypadá vnitřek letounu. Strávil dny na skále za lomem a pozoroval, jak letadla vzlétají. Samozřejmě si spočítal, že uvnitř jsou lidé. Lidé se dostanou všude. Ale o interiéru letadla nikdy opravdu nepřemýšlel. Jestli něco vypadalo, že pozůstává z exteriérů, bylo to letící letadlo.

Ale na Gurdera to bylo příliš. Tonul v slzách.

„Elektrické osvětlení,“ sténal. „A další koberce! A velká měkká sedadla! A mají na sobě povlaky! A nikde tu není žádné bláto! Dokonce jsou tu nápisy!“

„No tak, no tak,“ chlácholil ho Angalo bezradně a poklepal mu na rameno. „Byl to pěkný Obchoďák, no jo.“ Podíval se na Masklina.

„Musíš uznat, že je to dojemné,“ omlouval se Gurder. „Čekal jsem… dráty a potrubí a vzrušující páky a takové věci. Nikoli něco jako oddělení nábytku v bří Arnoldové!“

„Neměli bychom tady zůstávat,“ řekl Masklin. „Během chvilky tady všude budou lidé. Vzpomeň si, co říkala Věc.“

Pomohli Gurderovi na nohy a držíce ho mezi sebou, cupitali pod řadami sedadel. Ale v jednom důležitém ohledu se to tady Obchoďáku nepodobá, uvědomil si Masklin. Není tady moc možností kam se schovat. V Obchoďáku bylo vždycky něco, za co nebo pod co se dalo vklouznout nebo zalézt…

Už slyšel vzdálené hlasy. Nakonec našli mezera za závěsem v části letounu, kde nebyla sedadla. Masklin před sebou strkal Věc a protáhl se dovnitř.

Hlasy už vzdálené nebyly. Ozývaly se velmi blízko. Otočil hlavu a pár centimetrů od sebe uviděl lidskou nohu.

Vzadu v mezeře si všiml díry v kovové stěně, kudy vedly nějaké tlusté dráty. Byla dostatečně velká jak pro Angala a Masklina, tak i pro zděšeného Gurdera, jehož ti dva vtáhli dovnitř. Nebylo tam mnoho místa, ale aspoň je nebylo vidět.

Ani oni sami nic neviděli. Leželi namačkáni v šeru a snažili se udělat si na drátech pohodlí.

Po chvilce pronesl Gurder: „Už je mi trochu líp.“

Masklin přikývl.

Všude kolem nich se rozléhalo plno zvuků. Odněkud z dálky přicházela řada kovových zazvonění. Truchlivý zvuk lidských hlasů a potom drcnutí.

„Věci?“ zašeptal Masklin.

„Ano?“

„Co se to děje?“

„Letoun se připravuje k odletu.“

„Ó.“

„Víš, co to znamená?“

„Ne. Ne docela.“

„Poletí ve vzduchu. Vzlétnout znamená odstartovat a vzduch znamená vzduch. Zvednout se do vzduchu. Letět vzduchem.“

Masklin slyšel Angala oddychovat.

Usadil se co nejlépe mezi kovovou stěnu a tlustý svazek drátů a upíral oči do tmy.

Nomové mlčeli. Po chvíli pocítili slabé škubnutí a po něm pohyb.

Dál nic. A to nic pokračovalo.

Nakonec Gurder hlasem třesoucím se hrůzou vykoktal: „Vystoupit už nestihneme, kdyby—“

Nenadálé vzdálené zahřmění dokončilo větu za něj. Pomalé dunění roztřásalo všechno kolem nich velmi jemně, avšak velmi důkladně.

Pak nastala tísnivá pauza, podobná tomu okamžiku, který určitě procítí míč mezi časem, kdy letí vzhůru, a časem, kdy začne padat, a cosi je všechny tři zvedlo a sesulo je na zmítající se hromádku. Podlaha se pokoušela stát se stěnou.

Nomové se věšeli jeden na druhého, dívali se po sobě a pištěli.

Za chvilku přestali. Nemělo to žádný smysl. Kromě toho jim došel dech.

Podlaha se velmi pozvolna zase stala řádnou podlahou a nejevila žádné další ambice stát se stěnou.

Masklin si sundal z krku Angalovu nohu.

„Myslím, že letíme.“

„To bylo ono?“ zeptal se Angalo chabě. „Vypadá to jaksi půvabněji, když se na to díváš ze země.“

„Zranil se někdo?“

Gurder se vyškrábal na nohy.

„Jsem samá modřina,“ kňoural. Oprášil se. A pak, protože nomskou povahu nic nezmění, dodal: „Je tu něco k snědku?“

Na jídlo nepomysleli.

Masklin se díval do tunelu pro dráty za Gurderovými zády.

„Možná nebudeme žádné potřebovat,“ řekl nejistě. „Jak dlouho to trvá na Floridu, Věci?“

„Kapitán právě řekl, že to bude trvat šest hodin a čtyřicet pět minut,“ řekla Věc.{Pro noma je to přibližně dva a půl dne.}

„To umřeme hlady!“ zvolal Gurder.

„Možná, že se tu dá něco ulovit,“ doufal Angalo.

„To bych neřekl,“ řekl Masklin. „Tohle nevypadá na myší rejdiště.“

„Lidé jídlo budou mít,“ prohlásil Gurder. „Lidé mají jídlo vždycky.“

„Já věděl, že to řekneš,“ konstatoval Angalo.

„To dá rozum, ne?“

„Jestlipak se můžeme podívat z okénka?“ dotazoval se Angalo. „Rád bych věděl, jak rychle letíme. Jak stromy a ostatní věci hvízdají kolem a tak dál.“

„Koukněte,“ řekl radši Masklin, než se mu věci vymknou z rukou. „Nepočkáme chvilku, é? Uklidníme se. Odpočiňte si. Pak se třeba můžeme poohlédnout po nějakém jídle.“

Znovu se uvelebili. Aspoň tu bylo teplo a sucho. Kdysi, když bydlel v díře v mezi, zažil Masklin příliš mnoho chladu a mokra na to, aby ohrnoval nos nad příležitostí prospat se v teple a suchu.

Začal klímat…

Na palubě letadla.

Na… palu… bě…

Možná v letadlech žily stovky nomů stejným způsobem jako nomové, co bydleli v Obchoďáku. Možná tu dosud žijí někde pod koberci, zatímco jsou bleskurychle dopravováni do všech těch míst, která Masklin viděl na té jediné mapě, kterou nomové kdy našli. Byla v kapesním diáři a jména vzdálených míst na ní napsaná byla jako zaklínadla — Afrika, Austrálie, Čína, Ekvádor, Printed in Hongkong, Island…

Možná, že se nikdy nepodívali z oken. Možná, že se nikdy ani nedověděli, že se pohybují.

Lámal si hlavu, jestli tohle myslela Grimma všemi těmi řečmi o žábách v té květině. Někde si to přečetla. Mohli byste celý život prožít na nějakém malém místě a myslet si, že je to celý svět. Háček je v tom, že on se tenkrát vztekal. Nechtělo se mu naslouchat.

No, a teď vypadl z toho květu a nepochybně…

Žába přivedla na své místečko mezi lístky na okraji světa květu pár dalších mladších žabek.

Hleděly na větev. Tam venku nebyl jenom jeden květ, byly jich tam tucty, přestože něco takového si žáby nemohly myslet, jelikož žáby neumějí počítat víc než do jedné.

Viděly spoustu jednotlivých květů.

Civěly na ně. Civění je jednou z mála věcí, ve kterých jsou žáby dobré.

V myšlení nikoli. Bylo by pěkné říci, že drobné žabičky dlouho a důkladně přemýšlely o novém květu, o životě ve starém květu, o nutnosti objevovat, o možnosti, že svět je větší než jezírko lemované okvětními plátky.

Ve skutečnosti si myslely: „. -. -. kuňkkuň. -. -. kuňk-kuňk. -. -“

Ale to, co cítily, bylo příliš velké, aby se to vešlo do jediného květu.

Opatrně, pomaloučku, naprosto nevědouce proč, pleskly sebou dolů na tu větev.

Věc zdvořile zapípala.

„Možná vás bude zajímat,“ řekla, „že jsme prorazili zvukovou bariéru.“

Masklin se ustaraně obrátil na ostatní.

„Tak jo, přiznejte se, který jste to byl?“

„Na mě nekoukej,“ ohradil se Angalo. „Ničeho jsem se ani nedotkl.“

Masklin se připlazil k okraji otvoru a vyhlédl ven.

Spatřil lidské nohy. Podle toho, jak vypadaly, to byly ženské lidské nohy. Obvykle to byly ty s méně praktickými střevíci.

O lidech jste se mohli hodně dovědět pohledem na jejich nohy. Bylo to také téměř všechno, na co se musel celý čas nom dívat. Zbytek člověka byl obvykle jen něco víc než spodní část páru nozder daleko nahoře.

Masklin nasál vzduch.

„Někde je tu jídlo,“ oznámil.

„Jaké jídlo?“ zeptal se Angalo.

„To je jedno,“ řekl Gurder a odstrčil ho. „Ať je to co chce, já to hodlám sníst!“

„Zpátky!“ vybafl Masklin a strčil Věc Angalovi do náruče. „Půjdu já! Angalo, ať se ani nehne!“

Vypálil ven, utíkal k závěsu a vklouzl za něj. Po několika vteřinách sebou hnul natolik, že z něj za závěsem vykukovalo jedno oko a jedno mračící se obočí.

Místnost byla jakási zásobárna potravy. Ženští lidé vytahovali ze stěny podnosy s jídlem. Nomové mají ostřejší čich než lišky; Masklin dělal všechno možné, aby neslintal. Tohle musel připustit — to bylo všechno moc hezké, lovit a pěstovat plodiny, ale co z toho získáte, není s jídlem, které najdete u lidí, srovnatelné.

Jedna z žen položila poslední tác na vozík a projela kolem Masklina. Kola vozíku byla skoro tak veliká jako on.

Když vozík vrzal kolem něj, vystřelil Masklin ze své skrýše, vyskočil na něj a vmáčkl se mezi láhve. Dělá určitě hloupost, to věděl hned. Ale bylo to přece jenom lepší, než se tlačit v nějaké díře s párem trumberů.

Řady a řady střevíců. Některé černé, některé hnědé. Některé s tkaničkami, některé bez. Pěkných pár jich v sobě nemělo nohy, protože si lidé boty vyzuli.

Masklin se díval nahoru, jak se vozík ploužil kupředu.

Řady a řady nohou. Některé v sukních, ale většina v kalhotách.

Masklin se podíval ještě výš. Nomové málokdy vidí lidi sedět.

Řady a řady těl, zakončených řadami a řadami hlav s obličeji vepředu. Řady a řady—

Masklin se skrčil zpátky mezi lahve.

Pozoroval ho Vnuk Richard.

Byl to ten známy obličej z novin. Musel to být on. Měl malou bradku a smějící se ústa se spoustou zubů. A vlasy, které vypadaly, jako by je někdo neuvěřitelným způsobem vyřezal z něčeho zářivého, místo aby normálně rostly.

Vnuk Richard, 39.

Ten obličej na něj chvilku zíral a potom se podíval stranou.

Nemohl mě vidět, řekl si Masklin. Jsem tu schovaný.

Co řekne Gurder, až mu to povím?

Zblázní se, tak je to.

Myslím, že si to chvíli nechám pro sebe. To je ohromně dobrý nápad. Už takhle máme dost starostí.

39. Buď je ještě třicet osm dalších Vnuků Richardů, a já si nemyslím, že je to tak, nebo je to způsob, jak člověk novinářský říká, že je někdo stár třicet devět roků. Skoro z poloviny tak starý jako Obchoďák. A nomové z Obchoďáku říkají, že Obchoďák je starý jako svět. Já vím, že to nemůže být pravda, ale—

Rád bych věděl, jaký je to pocit žít skoro věčně?

Zavrtal se ještě víc mezi věci v přihrádce. Většinou to byly lahve, ale našel tam i několik sáčků, obsahujících hrudkovité předměty o maličko menší než Masklinova pěst. Bodal do papíru nožem, až vyřezal otvor dostatečně velký a jednu tu věc vytáhl.

Byl to solený burák. No, to bylo jen pro začátek.

Popadl sáček, právě když ho minula lidská ruka.

Byla tak blízko, že se jí mohl dotknout.

Byla tak blízko, že se mohla dotknout jeho.

Viděl červeň na nehtech jejích prstů, když se kolem něj sunuly, zvolna sevřely jiný balíček a zmizely.

Masklinovi později došlo, že ta rozdavačka potravy ho nemohla vidět. Jenom sáhla dolů na podnos pro to, o čem věděla, že tam bude, a to rozhodně nezahrnovalo Masklina.

To bylo jasné později. V tu chvíli, s lidskou rukou, která mu téměř pročísla vlasy, to všechno vypadalo úplně jinak. Spustil se kvapem z vozíku, dopadl na koberec a odkutálel se pod nejbližší sedadlo.

Ani nečekal, až popadne dech. Zkušenost ho naučila, že ve chvíli, když se zastavíte, abyste popadli dech, vás věci zaskočí. Hnal si to od sedadla k sedadlu, vyhýbal se obřím nohám, vyzutým botám, zahozeným novinám a sáčkům. Ve chvíli, kdy křižoval část uličky k zásobárně potravin, byl šmouhou i podle nomských měřítek. Nezastavil se, ani když se protahoval otvorem. Jenom skočil a prolétl jím, aniž se dotkl stěn.

„Burák?“ řekl otráveně Angalo. „Pro tři? To není ani sousto pro každého!“

„Tak co navrhuješ?“ zeptal se Masklin hořce. „Chceš snad jít k té rozdavačce potravy a říct, že tady dole jsou tři malí hladovějící?“

Angalo z něj nespustil oči. Masklin už opět nabral dech, ale pořád ještě byl rudý v obličeji.

„Víš co, to by mohlo stát za pokus,“ řekl.

„Co?“

„No, kdybys byl člověk, čekal bys, že na palubě letadla potkáš nomy?“

„Toť se ví, že ne—“

„Vsadím se, že by tě ohromilo, kdybys noma opravdu uviděl, co?“

„To navrhuješ, abychom se schválně ukázali člověku?“ pravil Gurder podezíravě. „To jsme ještě nikdy neudělali, však víte.“

„Já jsem to teď málem udělal,“ řekl Masklin. „A příliš se do toho nepohrnu!“

„Chceš říct, že radši vyhladovíme k smrti nad jedním burákem, jako vždycky?“

Gurder roztouženě pohlédl na úlomek oříšku v ruce. V Obchoďáku se buráky samozřejmě cpali. Kolem Vánočního trhu, když se Tržnice přeplnila jídlem, které v jiných sezónách normálně nevidíte, byly burské oříšky chutným závěrem oběda. Možná byly také chutným předkrmem. Ale samotným obědem určitě nebyly.

„Co plánuješ?“ zeptal se unaveně.

Jedna z oněch rozdavaček potravy brala tácy z polic, když jakýsi pohyb přilákal její pohled. Lidská hlava se velmi zvolna otočila.

Něco malého a černého se jí spouštělo rovnou k uchu.

Strčilo si to drobné palečky do oušek, zamávalo prstíky a vyplázlo jazýček.

„Prrrr,“ ječel Gurder.

Tác vypadl rozdavačce z rukou. Vydala táhlý zvuk, který zněl jako pronikavá mlhová siréna, a ucouvla s rukama pozvednutýma k ústům. Nakonec se natočila, velmi zvolna, jako strom před pádem, a zmizela mezi závěsy.

Když se vrátila s další lidskou bytostí, byla ta postavička pryč.

Rovněž tak většina jídla.

„Ani nevím, kdy jsem naposledy měl uzeného lososa,“ pravil Gurder šťastně.

„Mhmhm,“ pomlaskával Angalo.

„Takhle se nemá jíst,“ řekl Gurder přísně. „Nemůžeš si to všechno najednou naložit do pusy a potom odříznout, co přečuhuje. Co si lidé pomyslí?“

„—dný lidi tu nejsou,“ opáčil Angalo nezřetelně. “—korát ty a Masklin.“

Masklin odřezal víčko z nádobky s mlékem. Byla prakticky velikosti noma.

„Tohle je něco jiného, co?“ pochvaloval si Gurder. „Řádná strava z natural konzerv a tak podobně. Nic není třeba čistit od hlíny jako v lomu. A je tu taky příjemně a teplo. Jedině takhle se dá cestovat. Chce někdo —“ neurčitě strčil do talířku, nejsa si jist, co obsahuje, „— tohle?“

Ostatní zavrtěli hlavou. Na talíři spočívalo něco lesklého a třaslavého a růžového s třešní nahoře a jakýmsi zvláštním způsobem se tomu dařilo vypadat jako něco, co byste nejedli, ani kdyby vám to naložili na talíř po týdenní hladovce.

„Jak to chutná?“ ptal se Masklin, když Gurder kousek sežvýkal.

„Růžově,“ odvětil Gurder.{Talířky s třaslavinou, chutnající růžově, se objevují téměř při každém jídle na palubách všech letadel. Nikdo neví proč. Patrně to má nějaký náboženský důvod.}

„Dá si někdo na závěr burský oříšek?“ otázal se Angalo. Ušklíbl se. „Ne? Tak ho zahodím?“

„Ne,“ pospíšil si Masklin. Podívali se na něj. „Promiň,“ pokračoval. „Chci říct, že bys neměl. Plýtvat dobrým jídlem není správné.“

„Je to špatné,“ prohlásil Gurder upjatě.

„Mmm. Nevím, jestli je to špatné,“ řekl Masklin. „Ale je to hloupé. Dej ho do rance. Nikdy nevíš, kdy ho můžeš potřebovat.“

Angalo si protáhl paže a zívl.

„Umýt se by potěšilo,“ řekl.

„Žádnou vodu jsem neviděl,“ odpověděl Masklin. „Někde tu asi je nějaký dřez nebo záchod, ale nevím, kde ho hledat.“

„Když je řeč o záchodě —“

„Přímo na druhém konci potrubí, prosím,“ informoval Gurder.

„A vyhýbat se elektrickému vedení“ řekla Věc sama od sebe.

Angalo zmateně přikývl a odplazil se do tmy.

Gurder zívl a protáhl se.

„Nebudou nás ty rozdavačky potravy hledat?“ zeptal se.

„Myslím, že ne,“ řekl Masklin. „Když jsme bydlívali Venku, než jsme našli Obchoďák, jistě nás lidé občas zahlédli. Myslím, že ve skutečnosti nevěří svým očím. Nevyráběli by ty potrhlé zahradní okrasy, kdyby někdy viděli skutečného noma.“

Gurder hmátl do svého oděvu a vytáhl obrázek Vnuka Richarda. I v matném světle v něm Masklin poznal toho člověka na sedadle. Neměl na obličeji varhánky, jak byl obrázek složen, a nebyl ze stovek drobných teček, ale odhlédnuto od toho…

„Myslíš, že tady někde je?“ pronesl Gurder roztouženě.

„Mohl by. Mohl by,“ řekl Masklin a cítil se mizerně. „Ale, podívej, Gurdere… Angalo možná zachází trochu příliš daleko, ale mohl by mít pravdu. Možná, že Vnuk Richard je jenom další lidská bytost, víš. Lidé pravděpodobně vystavěli Obchoďák jenom pro lidi. Tvoji předkové se do něj jenom nastěhovali, protože, inu, bylo tam teplo a sucho. A —“

„Já tě neposlouchám, abys věděl,“ přerušil ho Gurder. „Nehodlám si nechat namluvit, že jsme jenom něco jako krysy a myši. My jsme něco zcela zvláštního.“

„Věc si je naprosto jistá v tom, že jsme přišli odjinud, Gurdere,“ řekl Masklin mírně.

Opat složil obrázek. „Možná. Možná, že ne,“ pronesl. „Na tom nesejde.“

„Angalo si myslí, že na tom záleží, jestliže je to pravda.“

„Nevím proč. Existuje víc než jedna pravda.“ Gurder pokrčil rameny. „Mohl bych říct: jsi jenom trocha prachu a tekutin a kostí a chlupů, a je to pravda. A mohl bych třeba říct: jsi něco uvnitř své hlavy, co ji opustí, když zemřeš. To je také pravda. Zeptej se Věci.“

Barevná světýlka se míhala po povrchu Věci.

Masklin se zatvářil pohoršené. „Nikdy jsem se jí na nic takového neptal,“ řekl.

„Proč ne? To je první otázka, kterou bych jí položil já.“

„Pravděpodobně řekne něco jako ‚Nelze zpracovat‘ nebo ‚Údaje neoperativní‘. To říká, když neví a nechce to přiznat. Věci?“

Věc neodpovídala. Světýlka změnila polohu.

„Věci?“ opakoval Masklin.

„Monitoruji komunikaci.“

„To dělá často, když se otravuje,“ řekl Masklin Gurderovi. „Jenom tak sedí a poslouchá neviditelné zprávy ze vzduchu. Dávej pozor, Věci. Tohle je důležité. Chceme —“

Světylka se rozhýbala. Hodně jich zčervenalo.

„Věci! My —“

Věc vydala krátké kliknutí, což se rovnalo odkašlání.

„V pilotní kabině byl viděn nom.“

„Poslyš, Věci, my — Cože?“

„Opakuji: v pilotní kabině byl viděn nom.“

Masklin se prudce rozhlédl.

„Angalo?“

„To je krajně pravděpodobné,“ pravila Věc.