Velký let

12

Vyhledejte modrou planetu…

Zaostřit

Zde je ta planeta. Většina je jí potopena ve vodě, ale přesto se jmenuje Země.

Vyhledejte pevninu…

Zaostřit

dešťových mračen, trhající se o velehory…

Zaostřit

Zaostřit

Zaostřit

bromeliovitých.

Jeho listy, ačkoli to možná byly okvětní plátky, se stěží vůbec zatřepetaly, když k němu dorazily tři velmi maličké a velmi zlaté žabičky a s úžasem hleděly na čerstvou, čistou vodu. Dvě z nich pohlédly na svého vůdce v očekávání, že řekne něco vhodného pro tuto historickou příležitost.

Bude to: „. -. -. kuňkkuňk. -. -.“

A pak sklouznou po lístku do vody.

Třebaže žáby dokáží postřehnout rozdíl mezi dnem a nocí, o čase jako takovém mají jen mlhavou představu. Vědí, že některé věci se dějí po jiných věcech. Opravdu inteligentní žáby by mohly dumat nad tím, existuje-li něco, co brání tomu, aby se všechno odehrávalo najednou, ale to je asi tak všechno, co dokáží pochopit.

Takže kolik času uběhlo, než uprostřed dne nastala podivná noc, se dalo z žabí perspektivy těžko říct…

Široký černý stín se sunul nad vrcholky stromů a náhle se zastavil. Po chvilce se ozvaly hlasy. Žáby je slyšely, ačkoli nevěděly, co znamenají nebo dokonce, co jsou. Nezněly jako ty hlasy, na které jsou žáby zvyklé.

To, co slyšely, se odehrálo takto: „Tak kolik je tady hor? Vždyť je to k smíchu! Kdo má tolika hor zapotřebí? Tomu říkám neschopnost. Jedna by stačila. Jestli uvidím další horu, pominu se. Kolik dalších ještě musíme prozkoumat?“

„Mně se líbí.“

„A některé ty stromy mají nevhodnou výšku.“

„Ty se mi taky líbí, Gurdere.“

„A Angalovu šoférování nevěřím.“

„Já myslím, že se lepší, Gurdere.“

„No, já jenom doufám, že sem nepřiletí další letadla, to je všechno.“

Gurder a Masklin se houpali v primitivním košíčku z kousků kovu a drátu. Visel ze čtvercového průlezu pod Lodí. Na Lodi byly ještě ohromné prostory, které dosud neprozkoumali. Všude byly podivné přístroje. Věc řekla, že Lodi se užívalo k průzkumům.

Masklin ničemu z toho úplně nedůvěřoval. Patrně tam byla zařízení, která by snadno dokázala spustit a vytáhnout ten košík, ale Masklin raději upevnil smyčku drátu kolem sloupu v Lodi a s pomocí Pindi uvnitř se spouštěl dolů a nahoru pouhými nomskými silami.

Košík zlehka dosedl na větev stromu.

Potíž byla v tom, že lidé je nenechali na pokoji. Sotva si našli slibně vyhlížející horu, letadla a helikoptéry bzučely jako komáři kolem orla. Bylo to k zbláznění.

Masklin si prohlížel větev. Gurder měl pravdu. Tahle hora by měla být tou poslední.

Květy tady rozhodně byly.

Lezl po větvi, až dospěl k nejbližšímu květu. Byl třikrát tak vysoký než on. Našel si oporu pro nohy a vyšplhal vzhůru.

Uvnitř se lesklo jezírko. Šest žlutých oček vzhlíželo k Masklinovi.

Masklin na ně ztrnule zíral.

Tak to nakonec byla pravda…

Přemýšlel, jestli by se nenašlo něco, co by jim řekl, a čemu by mohly porozumět.

Větev to byla celkem dlouhá a dosti silná. Ale v Lodi bylo nářadí a jiné věci. Mohli by spustit další dráty, aby větev přidržovaly, a vyzdvihnout ji navijákem, až ji odřízne. Chvíli to bude trvat, ale to nevadí. Je to důležité.

Věc říkala, že rostliny se dají pěstovat pod osvětlením stejné barvy jako sluneční světlo, v hrncích s takovou řídkou polévkou, která umožňuje rostlinám růst. To by mohl být nejsnazší způsob, jak udržet větev při životě. Ta nejsnazší věc na… světě. Kdyby všechno provedli opatrně a jemně, žáby by to ani nepoznaly.

Kdyby svět byl vana, podobal by se pohyb Lodi po něm pohybu mýdla, které vystřeluje sem a tam a nikdy není tam, kde člověk čeká, že bude. Mohli jste určit, kde zrovna byla, podle letadel a vrtulníků, které chvatně odlétaly pryč.

Nebo možná byla jako ta kulička na ruletě, která poskakuje kolem dokola a vyhlíží si to správné číslo…

Nebo se možná jenom ztratila.

Hledali celou noc. Pokud to byla noc. To bylo těžko říct. Věc se snažila vysvětlit, že Loď cestuje rychleji než slunce, ačkoli slunce vlastně stojí na místě. Některé části světa mají noc, zatímco jiné části mají den. Tohle, řekl Gurder, je špatná organizace.

„V Obchoďáku byla tma vždycky, když tma měla být. Přesto, že to bylo jenom cosi, co postavili lidé,“ rozčiloval se. To bylo poprvé, co ho slyšeli připustit, že Obchoďák postavili lidé.

Tady nic nevypadalo povědomě.

Masklin se poškrábal na bradě.

„Obchoďák stál v místě zvaném Začouzená Lhota,“ řekl. „To je všechno, co vím. Takže lom nemohl být daleko.“

Angalo mávl podrážděně na obrazovky.

„Ano, ale to není jako na mapě,“ rozčiloval se. „Žádné cedule se jmény k místům nepřipíchli. Je to k smíchu! Jak má jeden vědět, kde zrovna je?“

„No dobrá,“ uklidňoval ho Masklin. „Ale není třeba snést se až dolů, aby sis přečetl značení. Pokaždé, když to uděláš, vyběhnou lidé do ulic a začnou křičet do rádia.“

„To je pravda,“ souhlasila Věc. „Lidi prostě musí rozčílit, když vidí, jak se kosmická loď o váze deset milionů tun pokouší poletovat po ulici.“

„Posledně jsem si dával velký pozor,“ pravil Angalo dotčeně. „Dokonce jsem zastavil, když na semaforu naskočila červená. Nechápu, proč z toho byl takový povyk. Všechny ostatní náklaďáky a auta do sebe taky začaly vrážet. A mně říkáš mizerný řidič.“

Gurder se ohlédl na Pinďu, který se rychle učil jejich jazyku. Husí nomové na to měli talent. Byli zvyklí stýkat se s nomy, kteří mluvili jinou řečí.

„Vaše husy se nikdy neztratily,“ řekl mu. „Jak to dělaly?“

„Jednoduše se neztrácely,“ odpověděl Pinďa. „Vždycky vědět, kam ony letět.“

„Se zvířaty je to možná podobné,“ řekl Masklin. „Mají instinkty. To je jako vědět něco bez toho, že víš, že to víš.“

„Proč Věc neví, kam má letět?“ zeptal se Gurder. „Dokázala najít Floridii, takže najít něco tak důležitého jako je Začouzená Lhota, by neměla být vůbec žádná potíž.“

„O Začouzené Lhotě nemám žádné rádiové zprávy. O Floridě je jich spousta,“ pravila Věc.

„Aspoň někde přistaň,“ žebral Gurder. Angalo stiskl pár knoflíků.

„Pod námi je zrovna teď moře,“ oznámil. „A — co je to?“

Pod Lodí v hloubce klouzalo nad mraky cosi drobného a bílého.

„Mohlo býti husa,“ pronesl Pinďa.

„To… myslím… že… ne,“ řekl Angalo opatrně. Otočil nějakým knoflíkem. „O tom se vážně nechám poučit,“ dodal.

Obraz na monitoru trochu zajiskřil a potom se zvětšil.

Po obloze klouzala bílá šipka.

„Že je to Concord?“ hádal Gurder.

„Ano,“ přisvědčil Angalo.

„Letí drobet pomalu, co?“

„Jenom ve srovnání s námi,“ řekl Angalo.

„Sleduj ho,“ řekl Masklin.

„Nevíme, kam letí,“ namítl Angalo.

„Já vím,“ řekl Masklin. „Díval jsi se oknem, když jsme letěli Concordem? Letěli jsme ke slunci.“

„Ano. Zrovna zapadalo,“ připustil Angalo.

„Teď je ráno. Zase letí ke slunci,“ upozornil Masklin.

„No? A co z toho?“

„To znamená, že letí domů.“

Angalo se kousl do rtu, když mu to došlo.

„To nechápu, proč musí slunce vycházet a zapadat na různých místech,“ pronesl Gurder, který se vůbec nesnažil pochopit základy astronomie.

„Letí domů,“ opakoval Angalo, aniž by mu věnoval pozornost. „Jasně. Už to mám. Tak to letíme s ním, ne?“

„Ano.“

Angalovy prsty přeběhly po řízení.

„Jasně,“ řekl. „Jdem na to. Čekám, že piloty na Concordu patrně docela potěší mít tady nahoře trochu společnosti.“

Loď se držela za letadlem.

„Pořádně se stáčí,“ řekl Angalo. „A taky zrychluje.“

„Myslím, že možná mají z Lodi strach,“ uvažoval Masklin.

„To nechápu proč,“ odporoval Angalo. „Vůbec nechápu proč. Neděláme nic, než je sledujeme.“

„Kéž bychom měli nějaká pořádná okna,“ řekl Gurder toužebně. „Mohli bychom zamávat.“

„Viděli už někdy lidé podobnou Loď?“ otázal se Angalo Věci.

„Ne. Ale vymýšleli si příběhy o Lodích, přilétajících z jiných světů.“

„Ano, vymýšleli,“ řekl Masklin napůl pro sebe. „To je akorát to, co dovedou.“

„Občas říkají, že na palubě Lodi budou přátelské bytosti —“

„To jsme my,“ oznámil Angalo.

„— a občas říkají, že to budou zrůdy s chapadly a velkými zuby.“

Nomové se po sobě podívali.

Gurder vrhl bojácný pohled přes rameno. Potom se všichni zahleděli do chodeb, které vedly z velitelské místnosti.

„Jako mají aligátoři?“ zeptal se Masklin.

„Horší.“

„Ach,“ řekl Gurder, „podívali jsme se do všech místností, že jo?“

„To si jen vymýšlejí, Gurdere. To není pravda,“ uklidňoval ho Masklin.

„Kdopak by si chtěl vymýšlet něco takového?“

„Lidé,“ řekl Masklin.

„Brr,“ ošíval se Angalo a zkoušel se nonšalantně otáčet s křeslem pro případ, že by se k němu pokoušelo přiblížit něco chapadlovitého a zubatého. „To nevím proč.“

„Já myslím, že to vím. Hodně jsem o lidech přemýšlel.“

„Nemůže Věc poslat pilotům na Concordu zprávu?“ otázal se Gurder. „Něco jako ‚Nebojte se, nemáme zuby ani chapadla, to vám garantuju‘?“

„Pravděpodobně by nám nevěřili,“ řekl Angalo. „Být já samé zuby a chapadla, poslal bych zrovna tenhle vzkaz. Mazané.“

Concord ječel na vrcholu nebes, lámaje transatlantický rekord. Loď se loudala za ním.

„Myslím,“ řekl Angalo a díval se dolů, „že lidé jsou akorát dost inteligentní na to, aby byli potrhlí.“

„Já myslím,“ opáčil Masklin, „že jsou možná dost inteligentní na to, aby byli osamělí.“

Letadlo se dotklo země za svištění pneumatik. Hasicí technika křižovala letištní plochu a další vozidla následovala.

Velká černá Loď se přehnala nad nimi, zakroužila po nebi jako házecí talíř a zpomalila.

„Tady je ta nádrž!“ zvolal Gurder. „Rovnou pod námi! A tohle je železniční trať! A tohle je lom! Je tam pořád!“

„Samosebou, že je tam pořád, mamlasi,“ zabručel Angalo a mířil s Lodí ke kopcům se záplatami tajícího sněhu.

„Částečně,“ dodal Masklin.

Nad kamenolomem visel příkrov černého dýmu. Když se přiblížili, uviděli, že se zvedá z hořícího nákladního auta. Kolem něho stála další nákladní auta a také několik lidí, kteří se dali na útěk, když spatřili stín Lodi.

„Osamělí, jo?“ zavrčel Angalo. „Jestli ublížili jedinkému nomovi, budou si přát, aby se nebyli vůbec narodili!“

„Jestli ublížili jedinkému nomovi, budou si přát, abych se vůbec nebyl narodil,“ poopravil ho Masklin. „Ale myslím, že tam dole nikdo není. Nebudou se přeci motat kolem, když přišli lidé. A kdo zapálil ten náklaďák?“

„Juj!“ zvolal Angalo a mávl pěstí.

Masklin zkoumal krajinu pod nimi. Nějak si nedokázal představit, že by někdo, jako Grimma a Dorcas, seděl v díře a čekal, až si ho lidé podrobí. Náklaďáky přece samy sebe nepodpalují. Také některé budovy vypadaly poničeně. To by lidé neudělali, ne?

Zadíval se na pole u lomu. Brána se zřítila a oranicí a blátem vedly široké stopy kol.

„Já myslím, že ujeli v dalším náklaďáku,“ řekl.

„Co myslíš tím juj?“ zeptal se Gurder, poněkud pokulhávaje za rozhovorem.

„Přes pole?“ divil se Angalo. „To by uvázl, ne?“

Masklin zavrtěl hlavou. Možná i nom může mít instinkty. „Sleduj ty koleje,“ požádal ho. „A rychle!“

„Rychle? Rychle? Víš ty, jak těžko se tahle věc řídí pomalu?“ Angalo přitáhnul páku. Loď se zvedla ke kopcům, trhajíc sebou na nedůstojné uzdě.

Tam nahoře už kdysi byli, pěšky. Bylo to k neuvěření.

Kopce byly vcelku ploché, tvořily jakousi planinu, shlížející na letiště. Pole, kde bývaly brambory. Mlází, ve kterém lovívali, a lesík, kde zabili lišku, protože se živila nomy.

A tam… tamhle bylo něco malého a žlutého a valilo se to přes pole.

Angalo natáhl krk.

„To vypadá jako nějaký stroj,“ přisvědčil a hmatal po pákách, aniž odtrhl oči od obrazovky. „Ale nějaký prapodivný.“

Po silnicích dole se pohybovala další vozidla. S blikajícími světly na střechách.

„Ta auta se honí, co myslíš?“ zeptal se Angalo.

„Možná, že si s ním chtějí pohovořit o hořícím náklaďáku,“ hádal Masklin. „Dokážeš se k němu dostat dřív než oni?“

Angalo přimhouřil oči. „Poslyš, myslím, že to svedeme, i kdybychom cestovali via Floridia.“ Nahmátl další páku a strčil do ní.

Krajina sebou kratičce kmitla a ten podivný stroj byl najednou přímo pod nimi.

„Vidíš?“ zeptal se.

„Ještě blíž,“ žádal Masklin.

Angalo stiskl knoflík. „Podívej, obrazovka ti může ukázat —“ začal.

„Jsou tam nomové!“ zvolal Gurder.

„No jo, a ta auta utíkají!“ křičel Angalo. „Ták, jen utíkejte! Nebo nastane čas zubů a chapadel!“

„Pokud si to však nomové nemyslí také,“ řekl Gurder. „Maskline, myslíš si —“

Masklin tam zase jednou nebyl.

Tohle mě mělo napadnout, pomyslel si.

Ulomená větev byla třicetkrát delší než nom. Uchovávali ji pod osvětlením a vypadala, že si celkem spokojeně roste s jedním koncem v nádobě se speciálním roztokem. Nomové, kteří kdysi na Lodi přiletěli, museli tímto způsobem očividně pěstovat spousty rostlin.

Pinďa mu pomohl dovléct hrnec k průlezu. Žáby si se zájmem Masklina prohlížely.

Když nádobu umístili, jak nejlépe dokázali, otevřel Masklin otvor. Nebyl to onen posuvný. Staří nomové jej užívali jako jakýsi výtah, ale bez drátů — pohyboval se nahoru a dolů nějakou silou, stejně tajemnou jako beztíž nebo co.

Plošina se odlepila. Masklin vyhlédl dolů a uviděl, že se obrovský žlutý stroj zprudka zastavil. Když se vzpřímil, Pinďa se na něj zmateně díval.

„Květ je vzkaz?“ zeptal se chlapec.

„Ano. Tak nějak.“

„Žádná slova?“

„Žádná,“ řekl Masklin.

„Proč ne?“

Masklin pokrčil rameny.

„Nevím, jak jim je říci.“

To už je téměř konec… Ale neměl by to být konec.

Nomové zaplavili celičkou Loď. Pokud tam byly nějaké příšery s chapadly a zuby, přemohli by je nomové pouhou přesilou.

Mladí nomové zaplnili velitelskou místnost, kde se horlivě pokoušeli mačkat knoflíky. Dorcas a jeho učedníci zmizeli v Lodi, aby prozkoumali její přístroje. Hlasy a smích se rozléhaly šedými chodbami.

Masklin a Grimma seděli sami a pozorovali žáby v jejich květu.

„Musel jsem se přesvědčit, jestli je to pravda,“ řekl.

„Ta nejúžasnější věc na světě,“ poznamenala Grimma.

„Ne. Já myslím, že na světě jsou patrně ještě úžasnější věci,“ řekl Masklin. „Ale stejně je to ohromně hezké.“

Grimma mu vylíčila události v lomu — souboj s lidmi, jak ukradli Jekuba, velké rypadlo, aby mohli utéct. Oči jí svítily, když mluvila o tom, jak přemohli lidi. Masklin ji pozoroval s ústy dokořán obdivem. Byla samé bláto, šaty měla potrhané, vlasy jako by proběhla roštím, ale sršela takovou vnitřní energií, že od ní málem odskakovaly jiskry. To je dobře, že jsme dorazili včas, pomyslel si. Lidé by mi měli poděkovat.

„Co budeme dělat teď?“ zeptala se.

„Já nevím,“ řekl Masklin. „Podle Věci jsou tam venku světy s nomy. Jenom s nomy, chci říct. Nebo si můžeme najít nějaký jenom pro sebe.“

„No,“ řekla Grimma, „já myslím, že nomové z Obchoďáku by byli šťastnější, kdyby prostě zůstali na Lodi. Víš proč se jim tolik líbí? Je to jako bydlet v Obchoďáku. Všechen Venek je venku.“

„Tak to bych radši byl s nimi, abych měl jistotu, že si pamatují, že nějaký Venek existuje. Je to něco jako moje práce, myslím,“ odpověděl Masklin. „A až si něco najdeme, chci se s Lodí vrátit.“

„Proč? Tady něco zůstane?“ zeptala se Grimma.

„Lidé,“ odpověděl Masklin. „Měli bychom s nimi hovořit.“

„Ha!“

„Oni vážně chtějí věřit… chci říct, v jednom kuse si vymýšlejí vyprávění o věcech, které neexistují. Myslí si, že jsou na světě sami. To my jsme si nikdy nemysleli. My jsme vždycky věděli, že tu jsou lidé. Jsou strašně opuštění a nevědí o tom.“ Neurčitě máchl rukama. „Tak si myslím, že bychom se s nimi mohli dorozumět,“ uzavřel.

„Nadělají z nás trpaslíčky!“

„Ne když se vrátíme v Lodi. Jestli je něco, co mohou říci i lidé, je fakt, že Loď není moc trpasličí.“

Grimma se naklonila a vzala ho za ruku.

„No… když si to opravdu přeješ…“

„Ano.“

„Vrátím se s tebou.“

Zaslechli za sebou šramot. Byl to Gurder. Opat měl přes rameno ranec a napjatý, rozhodný výraz někoho, kdo hodlá dotáhnout všechno do konce, ať je to cokoli.

„Hm. Přišel jsem se rozloučit,“ řekl.

„Co to povídáš?“ zeptal se Masklin.

„Slyšel jsem, jak říkáš, že se vrátíš v Lodi.“

„Ano, ale —“

„Prosím tě, nehádej se se mnou.“ Gurder se rozhlédl. „Pomýšlel jsem na to od chvíle, co jsme Loď získali. Tam venku jsou další nomové. Někdo by jim měl říct, že se Loď vrátí. Nemůžeme je vzít s sebou teď, ale někdo by měl najít všechny ostatní nomy na tomto světě a zajistit, aby o Lodi věděli. Někdo by jim měl říct o tom, co je skutečně pravda. Měl bych to být já, nemyslíš? Musím být nějak užitečný.“

„Úplně sám?“ zeptal se Masklin.

Gurder zaštrachal v ranci.

„Ne, beru si Věc,“ řekl a vytáhl černou krychličku.

„No —“ začal Masklin.

„Žádný strach,“ promluvila Věc. „Okopírovala jsem se do počítačů na Lodi. Mohu být současně tady i tam.“

„Je to něco, co chci opravdu udělat,“ pokračoval Gurder bezmocně.

Masklina napadlo ho přemlouvat, ale potom si pomyslel: Proč? Takto bude Gurder pravděpodobně šťastnější. Vždyť je to pravda, Loď patří všem nomům. My si ji jenom na chvilku půjčujeme. Takže Gurder má pravdu. Možná by někdo měl najít zbytek nomů, ať jsou na tomto světě kdekoli, a říci jim o nich pravdu. Nikdo lepší než Gurder mě pro tento úkol nenapadá. Svět je veliký. Je zapotřebí někoho skutečně připraveného uvěřit.

„Chceš, aby s tebou někdo šel?“ zeptal se.

„Ne. Možná si najdu nějaké nomy, co mi pomohou.“ Naklonil se blíž. „Abych pravdu řekl,“ dodal, „těším se na to.“

„É. Ano. Avšak světa je ohromný kus,“ namítl Masklin.

„To jsem vzal v úvahu. Mluvil jsem s Pinďou.“

„Jo? No… když jsi si jistý…“

„Ano. Víc než jsem si kdy byl čím jist,“ řekl Gurder. „A svého času jsem si byl zatraceně jistý spoustou věcí, jak víš.“

„Radši bychom měli najít nějaké vhodné místo, kde tě vysadíme.“

„Dobrá,“ řekl Gurder. Snažil se tvářit statečně. „Někde, kde je hodně husí,“ dodal.

Opustili ho u nevelkého jezera při západu slunce. Rozloučení bylo krátké. Pokud teď Loď spočinula někde na víc než několik minut, sbíhali se k ní lidé.

Poslední, co z něj Masklin viděl, byla malá mávající postavička na břehu. A potom bylo už jenom jezero, měnící se v zelený puntík na scvrkávající se krajině. Svět se rozprostřel s jedním neviditelným nomem uprostřed.

A potom nebylo nic.

Velitelská místnost byla zaplněna nomy, kteří pozorovali ubíhající krajinu, jak Loď stoupala.

Grimma upírala zrak na ten neobvyklý úkaz.

„Nikdy jsem si neuvědomila, že Země takhle vypadá,“ řekla. „Je jí tolik!“

„Svět je pořádně veliký,“ souhlasil Masklin.

„Myslel bys, že jeden svět bude dost veliký pro nás všechny,“ zašeptala Grimma.

„No, to nevím,“ řekl Masklin. „Možná není jeden svět dost veliký pro nikoho. Kam míříme, Angalo?“

Angalo si zamnul ruce a rázně přitáhl všechny páky.

„Tak vysoko,“ řekl se zadostiučiněním, „že nebude žádné dole.“

Loď zamířila vzhůru, ke hvězdám. Svět pod nimi přestal ubíhat, protože Loď dospěla k jeho okrajům a změnil se v kotouč, proti slunci černý.

Nomové a žáby se dívali dolů na Zemi.

A sluneční světlo ji zachytilo, rozzářilo její okraje a paprsky se od ní šířily do temnoty, takže vypadala úplně jako květ.