Velký let

11

Rampa se zasunula dovnitř. Dveře se zavřely. Loď stoupala do vzduchu, až byla vysoko nad budovami.

A zůstala tam, zatímco slunce zapadalo.

Lidé dole k ní vysílali barevná světla a hráli jí melodie a nakonec na ni jenom mluvili všemi jazyky lidem známými.

Loď nevypadala, že by si toho všímala.

Masklin se probudil.

Ležel na velmi nepohodlné posteli. Byla příliš měkká. Nesnášel ležet na čemkoli měkčím než zem. Nomové v Obchoďáku rádi spali na prvotřídních kouscích koberce, ale Masklinovým lůžkem byl kus dřeva. Jako přikrývku používal kousek hadru a myslel si, že je to přepych.

Posadil se a rozhlédl se po místnosti. Byla skoro prázdná. Byla tam jen postel, stůl a židle.

Stůl a židle.

V Obchoďáku si nomové vyráběli nábytek z krabiček od zápalek a špulek; nomové žijící Venku ani nevěděli, co nábytek je.

Tento vypadal téměř jako lidský nábytek, ale měl nomské rozměry.

Masklin vstal a ťapal po kovové podlaze ke dveřím. Opět nomských rozměrů. Ke dveřím vyrobeným nomy, aby jimi nomové mohli procházet.

Vedly do chodby s řadou dveří. Budila dojem stáří. Nebyla špinavá ani zaprášená. Budila dojem něčeho, co bylo naprosto čisté i po tak dlouhý, předlouhý čas.

Cosi se k němu s vrněním blížilo. Byla to malá černá krabička, dosti podobná Věci, na malých pneumatičkách. Malý otočný kartáč připevněný vepředu shrnoval prach do otvoru. Tedy shrnoval by ho, kdyby tam nějaký prach byl. Masklin uvažoval, kolikrát asi tuto chodbu přičinlivě uklidila, zatímco čekala, až se nomové vrátí.

Narazila mu na nohu, pípla na něj, a potom odchvátala opačným směrem. Masklin pospíchal za ní.

Po chvíli minul další krabičku. Sunula se po stropě s tichým klapáním a čistila ho.

Zahnul za roh a skoro šlápl na Gurdera.

„Ty jsi vzhůru!“

„Ano,“ řekl Masklin. „É. Jsme na Lodi, pravda?“

„Je to úžasné —!“ začal Gurder. Třeštil oči a vlasy mu trčely na všechny strany.

„To rozhodně je,“ ujistil ho Masklin.

„Ale jsou tady všechny ty… a jsou velikánské… a támhle ty obrovské… a nikdy bys nevěřil, jak široké… a tolik…“ Gurderův hlas se vytratil. Vypadal jako nom, který by se měl naučit nová slova, než bude moci popisovat věci.

„Je strašně veliká!“ vyhrknul. Popadl Masklina za paži. „Pojď,“ vykřikl a klusal chodbou.

„Jak jste se dostali dovnitř?“ zeptal se Masklin a snažil se s ním držet krok.

„Bylo to úchvatné! Angalo sáhl na takový ten panel a on se jen odsunul a pak jsme byli uvnitř a byl tam takový ten výtah a potom jsme byli v téhle velikánské místnosti s křeslem a Angalo si sedl a všechna taková ta světla se rozsvítila a on začal mačkat knoflíky a už se to hýbalo!“

„Ty ses ho nepokusil zarazit?“

Gurder zakoulel očima. „Znáš to, Angalo a stroje,“ hájil se. „Ale Věc se pokouší přivést ho k rozumu. Jinak bychom už touhle dobou vráželi do hvězd,“ dodal chmurně.

Vedl Masklina dalším průchodem do—

Inu, musela to být místnost. Bylo to uvnitř Lodi. Ještě dobře, že to ví, pomyslel si Masklin, protože jinak by si myslel, že je to Venek. Prostírala se do daleka, stejně velká jako jedno z oddělení v Obchoďáku.

Stěny byly pokryty rozměrnými obrazovkami a složitě vyhlížejícími panely. Většina z nich byla temná. Přízračné přítmí se šířilo všemi směry, až na malou kalužinu světla přesně uprostřed místnosti.

Nasvěcovalo Angala, téměř ztraceného ve velkém čalouněném křesle. Před sebou měl Věc položenou na nakloněné kovové desce poseté tlačítky. Viditelně se s ní přel — když k němu Masklin přistoupil, zabodl do něj pohled a stěžoval si: „Nedělá, co jí říkám!“

Věc vypadala ještě menší a černější a hranatější.

„On chce řídit Loď.“ řekla.

„Ty jsi stroj! Musíš dělat, co se ti řekne!“ odsekl Angalo.

„Já jsem inteligentnístroj, a nechci skonat velmi placatá na dně hluboké jámy.“ pravila Věc.„Zatím nemůžeš Loď pilotovat.“

„Jak to víš? Nenechalas mě to zkusit! Řídil jsem Náklaďák, ne? Nemohl jsem za to, že se všechny ty stromy a lampy a kdesicosi pletlo do cesty,“ dodal, když zachytil Masklinův pohled.

„Očekávám, že Loď je mnohem složitější,“ namítl Masklin diplomaticky.

„Ale já ji neustále zkoumám,“ přesvědčoval ho Angalo. Je to snadné. Všechny knoflíky mají na sobě malé obrázky. „Koukni…“

Stiskl knoflík.

Jedna z velkých obrazovek se rozsvítila a ukázala davy lidí venku.

„Už tam čekají věčnost,“ řekl Gurder.

„Co chtějí?“ zeptal se Angalo.

„Vím já?“ opáčil Gurder. „Kdo ví, co lidé chtějí?“

Masklin se díval na zástupy pod Lodí.

„Už vyzkoušeli všechno možné,“ vykládal Angalo. „Blikání světly a hudbu a tak. A také rádio, říká Věc.“

„Zkusili jste jim odpovědět?“ zeptal se Masklin.

„Ne. Nemáme jim co říct,“ řekl stroze Angalo. Zabubnoval na Věc klouby prstů. „Dobrá, paní Chytrá — když nebudu řídit já — kdo tedy?“

„Já.“

„Jak?“

„Vedle křesla je otvor.“

„Vidím ho. Je stejně velký jako ty.“

„Vlož mě do něho.“

Angalo pokrčil rameny a zvedl Věc. Hladce zapadla do podlahy, byl vidět jenom vršek.

„Podívej, é,“ řekl Angalo, „můžu něco dělat? Spustit stěrače nebo tak? Cítil bych se jako trouba, sedět tady a nic nedělat.“

Vypadalo to, že ho Věc neslyší. Světýlka se jí chvilku rozsvěcela a zhasínala, jako by si nějakým technickým způsobem dělala pohodlí. Potom řekla mnohem hlubším hlasem než kdy předtím: „SPRÁVNĚ.“

Po celé Lodi se rozhořela světla. Šířila se od Věci jako příval; panely se rozsvěcely jako malá nebe plná hvězd, velká světla na stropě se rozzářila, ozvalo se vzdálené bouchání a bzučení, jak se elektřina probouzela, a vzduch začal vonět jako po bouřce.

„To je jako v Obchoďáku o Vánočním trhu,“ poznamenal Gurder.

„VŠECHNY SYSTÉMY V OPERATIVNÍ POHOTOVOSTI,“ zaburácela Věc. „ZADEJ MÍSTO URČENÍ.“

„Cože?“ vyjekl Masklin. „A neřvi.“

„Kam poletíme?“ zeptala se Věc. „Musíš zadat název místa určení.“

„Už název má. Jmenuje se kamenolom, ne?“ odpověděl Masklin.

„Kde to je?“ řekla Věc.

„Je to —“ Masklin neurčitě máchl paží. „No, někde tímhle směrem.“

„Kterým směrem?“

„Jak to mám vědět? Kolik je tu směrů?“

„Věci, to nám říkáš, že neznáš cestu zpátky do lomu?“ zeptal se Gurder.

„Správně.“

„To jsme se ztratili?“

„Ne. Vím přesně, na které jsme planetě,“ pravila Věc.

„Nemohli jsme se ztratit,“ ujistil se Gurder. „Jsme tady. Víme, kde jsme. Nevíme jenom, kde nejsme.“

„Můžeš lom najít, když vyletíš dostatečně vysoko?“ ptal se Angalo. „Měla bys ho vidět, když vyletíš dostatečně vysoko.“

„No dobrá.“

„Můžu to udělat?“ žadonil Angalo. „Prosím!“

„Levou nohou sešlápni a potom přitáhni zelenou páku,“ instruovala Věc.

Nebyl to ani tak hluk jako změna v kvalitě ticha. Masklin si pomyslel, že chvilku více váží, ale potom ten pocit pominul.

Obraz na monitoru se zmenšil.

„No, tomuhle já říkám létat jak se patří,“ řekl šťastně Angalo. „Žádný rámus a žádné to pitomé máchání křídly.“

„Ano, kde je Pinďa?“ zeptal se Masklin.

„Odšoural se pryč,“ odpověděl Gurder. „Myslím, že šel pro něco k jídlu.“

„Na lodi, kde patnáct tisíc let nebyl jediný nom?“ zarazil se Masklin.

Gurder pokrčil rameny. „No, možná, že něco zapomněli někde v kredenci,“ prohodil. „Chci si s tebou promluvit, Maskline.“

„Ano?“

Gurder k němu přistoupil a ohlédl se přes rameno na Angala, který byl uveleben v pilotním křesle s výrazem zasněné rozkoše na tváři.

Gurder začal šeptat.

„Neměli bychom to dělat. Já vím, je to hrozné, že to říkám po tom všem, co jsme zakusili. Ale ta Loď není jenom naše. Patří všem nomům, ať jsou kdekoli.“

Vypadal, že se mu ulevilo, když Masklin přikývl.

„Před rokem jsi ani nevěřil tomu, že někde nějací další nomové jsou,“ připomněl mu Masklin.

Gurder se zatvářil ukřivděně. „Ano. No. To bylo tenkrát. Teď je teď. Nevím, čemu ještě věřím, až na to, že někde venku jsou určitě tisíce nomů, o kterých nevíme. I v obchodních domech by mohli žít další nomové! My jsme jenom ti šťastlivci, kteří měli Věc. Takže když odletíme s Lodí, nebudou mít už žádnou naději.“

„Já vím, já vím,“ broukl Masklin nešťastně. „Ale co můžeme dělat? My tu loď zrovna teď potřebujeme. A vůbec, jak bychom ty další nomy našli?“

„Máme Loď!“ vykřikl Gurder.

Masklin mávl rukou na obrazovku, na které se rozprostírala zamlžující se krajina.

„Trvalo by věčnost najít je všechny tam dole. To nedokážeš ani s Lodí. Musel bys přistát. Nomové se drží v úkrytu! Vy nomové z Obchoďáku jste o nás nic nevěděli, a bydleli jste pár kilometrů od nás. Pinďův kmen bychom vůbec nenašli, nebýt náhody. Kromě toho —“ nemohl se ubránit, aby Gurdera jemně nepodpíchl, „— je tady větší problém. Však víš, jací jsme my nomové. Ti ostatní by patrně v Loď ani neuvěřili.“

Okamžitě litoval, že to řekl. Gurder vypadal mnohem nešťastněji, než ho kdy viděl.

„To je pravda,“ řekl Opat. „Já bych tomu byl nevěřil. Nevím jistě, jestli už tomu věřím, a to jsem v ní.“

„Možná, najdeme-li něco k bydlení, můžeme poslat Loď zpátky a sebrat všechny další nomy, které se nám podaří najít,“ odvážil se Masklin navrhnout. „Angalovi by se to určitě líbilo.“

Gurderova ramena se začala chvět. Masklin na okamžik myslel, že se směje, a vtom uviděl, jak se Opatovi po obličeji kutálejí slzy.

„Hm,“ vzdychl si, nevěda, co jiného říct.

Gurder se odvrátil. „Promiň,“ zamumlal. „Proč nemohou věci zůstat aspoň pět minut stejné? Pokaždé, když něco začnu chápat, zničehožnic se to obrátí v něco úplně jiného a já vypadám jako blázen. Všechno, co si přeju, je mít něco skutečného, v co se dá věřit. Co je na tom špatného?“

„Já si myslím, že to chce mít pružnější mysl,“ řekl Masklin, a už když ta slova říkal, věděl, že tohle patrně moc nepomůže.

„Pružnou? Pružnou? Moje mysl dosáhla takové pružnosti, že si ji můžu protáhnout ušima a zavázat pod bradou!“ vyštěkl Gurder. „A nic moc dobrého z toho nemám, to ti teda řeknu! Líp bych byl udělal, kdybych prostě věřil všemu, čemu mě učili, když jsem byl malý! Aspoň bych se zmýlil jenom jednou! Takhle se mýlím pořád!“

Dupal pryč jednou z chodeb.

Masklin se za ním díval. Nikoli poprvé si přál, aby v něco věřil tolik jako Gurder, takže by si tomu mohl postěžovat na život. Přál si být zpátky — ano, zpátky i v té noře. Nebylo to tak špatné, až na to, že tam byla zima, mokro a pořád je někdo požíral. Ale aspoň byl s Grimmou. Mohli spolu mrznout ve vlhku a hladovět spolu. Nebyl by tak opuštěný…

Vedle něj se něco pohnulo. Ukázalo se, že je to Pinďa a drží tác s něčím, co vypadalo jako… ovoce, usnesl se Masklin. Na opuštěnost na chvíli zapomněl a uvědomil si, že hlad čeká na příležitost nechat se pocítit. Nikdy neviděl ovoce takového tvaru a barvy.

Vzal si plátek z nabízeného tácu. Chutnalo to jako oříškový citron.

„Dobře zachovalé, když to tak uvážíme,“ poznamenal chabě. „Kde jsi to vzal?“

Ukázalo se, že ovoce pochází z jednoho přístroje v blízké chodbě. Vypadal vcelku jednoduše. Byly na něm stovky obrázků různých druhů potravy. Když jste se dotkli obrázku, ozvalo se krátké zahučení a potom jídlo dopadlo na tácek v otvoru. Masklin vyzkoušel namátkou několik obrázků a dostal několik různých druhů ovoce, děsně zelenou zeleninu a kousek masa, který chutnal podobně jako uzený losos.

„To bych rád věděl, jak to dělá?“ zeptal se nahlas.

Hlas ze stěny za ním odpověděl: „Rozuměl bys, kdybych ti vyprávěla o rozkládání molekul a jejich znovusestavování z širokého okruhu přírodních látek?“

„Ne,“ řekl Masklin po pravdě.

„Pak to tedy všechno vyrábí Věda.“

„Aha. No, tak je tedy všechno v pořádku. To jsi ty, Věci, nebo ne?“

„Ano.“

Masklin žvýkal rybinu a loudal se zpátky do velitelské místnosti a nabídl trochu Angalovi. Velká obrazovka neukazovala nic než mraky.

„Na tomhle žádný lom neuvidíš,“ prohodil.

Angalo maličko přitáhl jednu z pák. Nakrátko se dostavil opět ten pocit přetížení.

Zírali na obrazovku.

„Uaú,“ ozval se Angalo.

„To vypadá povědomě,“ vykřikl Masklin. Šmátral po kapsách, až našel složenou, pomačkanou mapu, kterou s sebou nosili už z Obchoďáku.

Rozložil ji a pohlédl z ní na obrazovku.

Obrazovka ukazovala kotouč, tvořený převážně různými odstíny modři a chomáčky mračen.

„Napadá tě, co to je?“ zeptal se Angalo.

„Ne, ale vím, jak se některé ty díly jmenují,“ odpověděl Masklin. „Ten nahoře tlustý a dole hubený se jmenuje Jižní Amerika. Podívej, je to stejné jako na té mapě. Jenom by na sobě měla mít napsáno ‚Jižní Amerika‘.“

„Ale pořád nevidím ten lom,“ řekl Angalo.

Masklin si prohlížel obraz před nimi. Jižní Amerika. Grimma mluvila o Jižní Americe, nebo nemluvila? To je tam, kde žáby žijí v květech. Říkala, že jakmile poznáš věci, jako jsou žáby, žijící v květech, nejsi už tentýž člověk.

Začínal chápat, co měla na mysli.

„Na kamenolomu teď nezáleží,“ řekl. „Kamenolom může počkat.“

„Ve všeobecném zájmu bychom se tam měli dostat co možno nejdříve,“ ozvala se Věc.

Masklin o tom chvilku přemítal. Byla to pravda, to musel uznat. Tam doma se mohlo dít všechno možné. Musel se s Lodí rychle vrátit, v zájmu všech.

A vtom ho to napadlo: Dlouho už dělám všechno ve všeobecném zájmu. Jenom jedinkrát chci udělat něco pro sebe. Myslím, že s touto Lodí nemůžeme najít další nomy, ale já aspoň vím, kde se poohlédnout po žábách.

„Věci,“ řekl, „doprav nás do Jižní Ameriky. A neodmlouvej.“