Velký let

10

Angalo se rozhlédl.

„Gurdere, tak pojď.“

Gurder se opíral o trs trávy a lapal po dechu.

„To je k ničemu,“ supěl. „Co si myslíš? Nemůžeme lidi přeprat sami!“

„Máme Pinďu. A tohle je moc dobrá sekyrka.“

„No, ta jim dozajista nažene strach. Kamenná sekyrka. Mít sekyrky dvě, čekám, že se rovnou vzdají.“

Angalo si dál máchal sekyrkou. Uklidňovalo ho to.

„To musíš zkusit,“ řekl prostě. „Pojďme, Pinďo. Co vyhlížíš? Husy?“

Pinďa pozoroval oblohu.

„Tam nahoře je tečka,“ zvěstoval Gurder, šilhající nahoru.

„To je asi pták,“ řekl Angalo.

„To nevypadá na ptáka.“

„Tak je to letadlo.“

„To nevypadá jako letadlo.“

Všichni tři teď civěli nahoru, jejich vzhůru obrácené obličeje tvořily trojúhelník.

Tam nahoře byl černý puntík.

„Myslíš, že to doopravdy dokázal, nebo ne?“ zeptal se Angalo nejistě.

Co byl předtím puntík, bylo teď malé tmavé kolečko.

„Vždyť se nehýbá,“ poznamenal Gurder.

„Rozhodně se nepohybuje šikmo,“ pronesl Angalo stále ještě velmi pomalu. „Pohybuje se nějak víc dolů.“

Co bylo předtím malé tmavé kolečko, bylo teď větší tmavé kolečko, s jenom tušeným kouřem nebo párou na okrajích.

„Mohlo by to být něco od počasí,“ přemítal Angalo. „Víš. Nějaké speciální floridské počasí.“

„Že by? Jedna velikánská kroupa, co? Loď je to! Letí pro nás!“

Byla teď mnohem větší, a přece, a přece… pořád velmi daleko.

„Kdyby pro nás mohla přiletět jen maličko stranou, nic bych nenamítal,“ třásl se Gurder. „Nenamítal bych nic, kdybychom trošku poodešli.“

„Ano,“ řekl Angalo a začínal se tvářit zoufale. „Ono to ani tak nepřilétá jako, jako…“

„… padá,“ uzavřel Gurder.

Podíval se na Angala.

„Poběžíme?“ zeptal se.

„Určitě to stojí za pokus,“ řekl Angalo.

„Kam poběžíme?“

„Za Pinďou, ne? Už před chvílí vyrazil.“

Masklin by byl první, kdo by připustil, že není příliš obeznámen s druhy dopravních prostředků, ale co se zdály mít všechny společného, byl předek, který je vpředu, a zadek, který vpředu není.

Věc, která padala z oblohy, byl kotouč — jenom víko spojené se dnem boky na stranách. Nedělala žádný hluk, ale zdálo se, že na lidi zapůsobila nesmírně.

„To je ona?“ zeptal se Masklin.

„Ano.“

„Ách.“

A pak se věci začaly vyjasňovat.

Loď nebyla velká. Potřebovala nějaký nový název. Nepadala řídkými chomáčky mračen, ona je prostě rozhrnovala. Zrovna když jste si mysleli, že máte o její velikosti jakousi představu, přivalil se nějaký mráček a perspektiva se převrátila. Pro něco tak neobvyklého muselo existovat zvláštní slovo.

„Ona se zřítí?“ zašeptal.

„Přistanu s ní na křoví,“ pravila Věc. „Nechci lidi vylekat.“

„Utíkej!“

„Co myslíš, že dělám?“

„Je pořád nad námi!“

„Utíkám! Utíkám! Už rychleji nemůžu!“

Stín padl na tři běžící nomy.

„Až na Floridii se jít nechat rozmačkat naší vlastní Lodí,“ fňukal Angalo. „Na ni jsi nikdy doopravdy nevěřil, viď? No, a teď na ni uvěříš opravdu natvrdo.“

Stín se prohloubil. Viděli ho, jak se žene po zemi před nimi — šedá kolem okrajů se šířila do temnoty noci. Jejich vlastní soukromé noci.

„Ostatní jsou pořád tam někde venku,“ řekl Masklin.

„Á,“ pravila Věc. „Já jsem zapomněla.“

„Na takové věci nemáš zapomínat!“

„V poslední době jsem měla velice napilno. Nemohu myslet na všechno. Jenom na skoro všechno.“

„Tak nikoho nerozmáčkni!“

„Zastavím ji, než přistane. Žádné strachy.“

Lidé mluvili jeden přes drahého. Někteří se rozeběhli ke klesající Lodi. Někteří od ní utíkali.

Masklin se odvážil pohlédnout Vnukovi Richardovi do obličeje. Pozoroval Loď se zvláštním vzrušením.

Jak si ho Masklin prohlížel, velké oči se pomalu zadívaly stranou. Hlava se otočila. Vnuk Richard se díval dolů na Masklina na svém rameni.

Už podruhé ho člověk uviděl. A tentokrát nebylo kam utéct.

Masklin zabubnoval na Věc.

„Dokážeš zpomalit můj hlas?“ zeptal se rychle. Po obličeji toho člověka se rozléval udivený výraz.

„Co máš na mysli?“

„Myslím tím, abys opakovala, co já říkám, ale zpomaleně. A hlasitěji. Aby on — aby tomu rozuměl.“

„Ty chceš komunikovat? S člověkem?“

„Ano! Svedeš to?“

„Jsem rozhodně proti. To by mohlo být nebezpečné.“

Masklin sevřel pěsti. „V porovnání s čím, Věci? V porovnání s čím? O kolik nebezpečnější než nekomunikovat, Věci? Udělej to! Hned! Řekni mu… řekni mu, že žádnému člověku nechceme ublížit! Okamžitě! Už vidím, jak zvedá ruku! Udělej to!“ Podržel krychličku vnukovi Richardovi přímo u ucha.

Věc začala hovořit hlubokým, pomalým hlasem lidské řeči.

Zdálo se, že to trvá dlouho.

Výraz člověka ztuhl.

„Co jsi mu řekla? Co jsi mu řekla?“ naléhal Masklin.

„Řekla jsem mu, že vybuchnu, jestli ti nějak ublíží, a urvu mu hlavu.“ pravila Věc.

„Tos neřekla!“

„Řekla.“

„Tomu říkáš komunikovat?“

„Ano. Tomu říkám komunikovat velmi efektivně.“

„Ale říkat tohle je hrozná věc: A mimochodem… nikdy jsi mi neřekla, že můžeš explodovat!“

„To nemohu. Ale to on neví. Je to jenom člověk,“ pravila Věc.

Loď zvolnila svůj pád a snášela se přes křovinatou plochu, až se setkala s vlastním stínem. Vedle ní vypadala věž, z níž startoval raketoplán, jako špendlík vedle velmi velkého černého talíře.

„Tys s ní přistála na zemi! Říkala jsi, že to neuděláš!“ protestoval Masklin.

„Není na zemi. Vznáší se těsně nad zemí.“

„Mně to připadá, jako by na zemi byla!“

„Vznáší se těsně nad ní,“ zopakovala Věc trpělivě.

Vnuk Richard se na Masklina díval na délku svého nosu. Tvářil se zmateně.

„Čím to, že se vznáší?“ dotazoval se Masklin.

Věc mu to řekla.

„Jaký tygr? Co je to za tygra? Co dělá na palubě?“

„Žádný tygr. An — ti — gra — vitace.“

„Ale nikde nejsou žádné plameny nebo kouř!“

„Plameny ani kouř nejsou podstatné.“ K trupu Lodi se s ječením hnala vozidla.

„Hm. Jak daleko nad zemí jsi ji zastavila?“ vyslýchal Věc Masklin.

„Čtyři palce se zdály přiměřené —“

Angalo ležel s obličejem vtisknutým do písčité půdy.

Ke svému překvapení byl dosud naživu. Nebo alespoň, pokud byl mrtvý, pak byl pořád schopen myslet. Možná, že byl mrtvý, a tohle bylo to, kam přijdete potom.

Náramně se to podobalo tomu, kde byl předtím.

Tak to se podíváme. Díval se na něco velikého, co mu padalo z nebe rovnou na hlavu, a hodil sebou na zem v očekávání, že z něj každou vteřinou bude jenom mastný flíček ve velikánské jámě.

Ne, určitě nezemřel. Něco tak důležitého by poznal.

„Gurdere?“ odvážil se zeptat.

„Jsi to ty?“ ozval se Gurderův hlas.

„To doufám. Pinďo?“

„Pinďa!“ zvolal Pinďa odněkud ze tmy.

Angalo se zvedl na všechny čtyři.

„Máš nějakou představu, kde to jsme?“ zeptal se.

„V Lodi?“ nadhodil Gurder.

„Myslím, že ne,“ řekl Angalo. „Je tady hlína a tráva a podobně.“

„Tak kam se poděla Loď? Proč je všude tma?“

Angalo si oprášil prach z kabátu. „Nevím. Možná… možná nás minula. Možná jsem ztratili vědomí a teď už je noc.“

„Na obzoru vidím trochu světla,“ oznámil Gurder. „To není schválně, že ne? Takhle noc nemá vypadat.“

Angalo se rozhlédl. V dálce byla světlá čára. A také slyšel zvláštní zvuk, tak tichý, že jste jej mohli přeslechnout, ale který, jakmile jste si ho všimli, zdánlivě zaplňoval svět.

Vstal, aby se lépe podíval.

Ozvalo se slabé zadunění.

„Jau!“

Angalo si sáhl na hlavu. Jeho ruka se dotkla kovu. Trochu se natočil a odvážil se pootočit hlavou, aby se podíval, o co se to uhodil.

Chvíli hluboce přemýšlel.

Potom řekl: „Gurdere, tomuhle snad není možné uvěřit…“

„Tentokrát“ řekl Masklin Věci, „chci, abys překládala přesně, rozumíš? Nepokoušej se ho vyplašit!“

Lidé obklopili Loď. Aspoň se pokoušeli ji obklopit, ale na obklopení něčeho rozměrů Lodi byste potřebovali strašnou spoustu lidí. Takže ji obklopovali jenom místy.

Přijížděla další nákladní auta, mnohá s ječícími sirénami. Vnuk Richard stál sám a sám a nervózně pozoroval svoje rameno.

„Kromě toho mu něco dlužíme,“ řekl Masklin. „Použili jsme jeho družici. A ukradli jsme mu nějaké věci.“

„Říkal jsi, že to chcete provést po svém. Bez pomoci lidí, jsi říkal.“ pravila Věc.

„Teď je to jinak. Je tady ta Loď,“ řekl Masklin. „Vyrobili jsme ji. Už se o nic neprosíme.“

„Smím tě upozornit, že sedíš na jeho rameni a nikoli on na tvém?“ pravila Věc.

„To je jedno,“ řekl Masklin. „Řekni mu — chci říct, požádej ho, aby šel k Lodi. A řekni prosím. A řekni, že nechceme, aby se někdo zranil. Včetně mne,“ dodal.

Odpověď Vnuka Richarda se zdála trvat věčnost. Ale vydal se k zástupům kolem Lodi.

„Co říkal?“ zeptal se Masklin a pevně se držel svetru.

„Tomu nevěřím,“ pravila Věc.

„On mi nevěří?“

„Řekl: jeho dědeček mu vždycky vyprávěl o malých lidičkách, ale on tomu až dosud nevěřil. Řekl: jste jako ti ve starém Obchoďáku?“

Masklin zůstal s otevřenou pusou. Vnuk Richard ho soustředěně pozoroval.

„Řekni mu, že ano,“ zachraptěl Masklin.

„Tak dobrá. Ale nemyslím si, že to je dobrý nápad.“

Věc zakvákala. Vnuk Richard zaburácel odpověď.

„Říká, že dědeček vtipkoval o lidičkách v Obchoďáku,“ pravila Věc. „Říkával, že mu nosí štěstí.“

Masklin měl hrozný pocit v žaludku, což znamenalo, že svět se zase mění, zrovna když si myslel, že mu rozumí.

„Viděl jeho dědeček někdy noma?“ zeptal se.

„Říká, že ne. Ale říká, že když dědeček s bratrem otevřeli obchodní dům a pracovali vždycky dlouho do noci v kanceláři, slýchali šramot ve stěnách, a říkávali si, že to jsou skřítkové obchodního domu. Byla to taková legrace. Říká, že když byl malý, dědeček mu vyprávěl o lidičkách, kteří v noci vylézají a hrají si s hračkami.“

„Ale nomové z Obchoďáku takové věci nikdy nedělali!“ protestoval Masklin.

„Neřekla jsem, že ty povídačky jsou pravda.“

Loď teď byla o moc blíž. Vypadalo to, že nikde nemá žádné dveře ani okna. Byla jednolitá jako vejce.

V Masklinově hlavě panoval zmatek. Vždycky věřil, že lidé jsou vcelku inteligentní. Koneckonců, nomové byli velmi inteligentní. Krysy byly celkem inteligentní. I lišky byly inteligentní, víceméně. Svět se musel v inteligenci brodit, tak to by bylo, aby lidé také nějakou nepobrali. Ale toto bylo něco víc než inteligence.

Vzpomněl si na knihu Gulliverovy cesty. Ta byla pro nomy velkým překvapením. Žádný ostrov malých lidí nikdy neexistoval. Tím si byl jist. Bylo to, bylo to vymyšlené. Takových knih byla v Obchoďáku spousta. Pro nomy znamenaly nekonečné problémy. Lidé z nějaké příčiny potřebovali věci, které byly nepravdivé.

Nikdy si opravdu nemysleli, že nomové existují, pomyslel si, ale chtěli věřit tomu, že jsme.

„Pověz mu,“ řekl, „pověz mu, že se musím dostat do té Lodi.“

Vnuk Richard něco zašeptal. Bylo to jako naslouchat vichřici.

„Říká, že je tady příliš mnoho lidí.“

„Proč jsou všichni ti lidé kolem ní?“ zeptal se zaraženě Masklin. „Proč se nebojí?“

Vnuk Richard odvětil další vichřicí.

„Říká, že se domnívají, že vystoupí nějaké bytosti z jiného světa a promluví k nim.“

„Proč?“

„Já nevím,“ pravila Věc. „Možná nechtějí být sami.“

„Ale nikdo v ní není! Je to naše Loď —“ začal Masklin.

Ozvalo se zavytí. Dav si zacpal uši.

Na temnotě Lodi se objevila světla. Mihotala se po celém trupu v obrazcích, které proběhly tam a zpět, a zmizely. Ozvalo se další zavytí.

„Není v ní nikdo, viď?“ ujišťoval se Masklin. „Žádní nomové se tam neuložili k zimnímu spánku nebo tak něco?“

Vysoko na Lodi se rozevřel čtvercový otvor. Ozvalo se zasvištění, vystřelil paprsek červeného světla a zapálil shluk křoví několik set metrů odtud.

Lidé se dali na útěk.

Loď se zvedla o několik desítek centimetrů a varovně se zakývala. Sunula se maličko k jedné straně. Potom se zvedla přímo vzhůru tak rychle, že vypadala jako pouhá čmouha, a prudce se zastavila vysoko nad davem. A pak se převrátila. A pak chvilku plula po hraně.

Znovu se snesla dolů a přistála, víceméně. To jest, jednou stranou se dotkla země a druhou spočívala ve vzduchu, na ničem.

Loď nahlas promluvila.

Lidem to muselo znít jako pronikavé brebentění.

Ve skutečnosti říkala: „Pardon! Pardon! Je tohle mikrofon? Nemůžu najít knoflík, který otevírá dveře… zkusíme tenhle…“

Rozevřel se další čtvercový otvor. Jasné modré světlo se vyvalilo ven.

Do krajiny znovu zaburácel hlas.

„Mám to!“ Ozvalo se deformované ťukťuk, jako by někdo, kdo si není jistý, jestli jejich mikrofon funguje, do něj zkusmo poklepával. „Maskline, jsi tam venku?“

„To je Angalo!“ zvolal Masklin. „Takhle neřídí nikdo jiný! Věci, řekni Vnuku Richardovi, že se musím do Lodě dostat! Prosím tě!“

Člověk přikývl.

Lidé se motali kolem základny Lodi. Dveře byly tak vysoko, že k nim nedosáhli.

Vnuk Richard si s pevně zavěšeným Masklinem razil cestu tlačenicí.

Loď znovu zavyla.

„É,“ zazněl mikrofonem zesílený hlas Angala, který zřejmě s někým mluvil. „Touhle páčkou si nejsem jistý, ale může to být… Jasně, že ji zmáčknu, proč bych ji neměl zmáčknout? Je vedle té ode dveří, určitě je to bezpečné. Koukej, zmlkni…“

Ze dveří se vysunula stříbrná plošina. Vypadala dost velká i pro lidi.

„Vidíš? Vidíš?“ křičel Angalův hlas.

„Věci, můžeš mluvit s Angalem?“ zeptal se Masklin. „Řekni mu, že jsem tady venku a snažím se dostat do Lodě.“

„Ne. Vypadá to, že namátkou mačká knoflíky. Je třeba doufat, že nezmáčkne ty nesprávné.“

„Myslel jsem, že můžeš Lodi říkat, co má dělat!“ zhrozil se Masklin.

Věci se zdařilo znít pohoršené. „Ne když je v ní nom,“ pravila. „Nemohu jí říkat, aby neudělala, co jí nějaký nom přikáže, aby udělala. Tak to chodí, když jsi stroj.“

Vnuk Richard se posunoval strkající se a křičící masou lidí, ale šlo to ztěžka.

Masklin si vzdychl.

„Požádej Vnuka Richarda, aby mě sundal.“ Pak dodal: „A poděkuj mu. Řekni mu… že by bylo pěkné si ještě popovídat.“

Věc to přeložila.

Vnuk Richard se zatvářil překvapeně. Věc znovu promluvila. Potom vztáhl ruku k Masklinovi.

Kdyby byl měl vypracovat seznam okamžiků hrůzy, dal by Masklin na první místo tento. Čelil liškám, pomáhal řídit Náklaďák, letěl na huse — ale nic z toho nebylo z poloviny tak strašné jako dovolit člověku, aby se ho skutečně dotkl. Obrovské pokrčené prsty se natáhly a sunuly se po obou stranách Masklinova pasu. Zavřel oči.

Angalův hromový hlas burácel: „Maskline? Maskline? Jestli se ti stalo něco zlého, nastanou trable.“

Prsty Vnuka Richarda lehce sevřely Masklina, jako by člověk držel něco velmi křehkého. Masklin cítil, jak se pomalu snáší k zemi. Otevřel oči. Ocitl se v lese lidských nohou.

Vzhlédl k obrovskému obličeji Vnuka Richarda a pokoušeje se promluvit co nejhlubším a nejpomalejším hlasem, pronesl slova, která za pět tisíc let neřekl žádný nom přímo člověku.

„Na shledanou.“

Potom proběhl labyrintem nohou.

Několik lidí v oficiálně vyhlížejících kalhotách a velkých botách stálo u paty rampy. Masklin procupital mezi nimi a utíkal nahoru.

Před ním se z otevřeného průlezu linulo modré světlo. Jak utíkal, uviděl, že se v ústí chodby objevily dvě tečky.

Rampa byla příliš dlouhá. Masklin nespal celé hodiny. Kdyby se tak byl prospal v té posteli, když ho lidé studovali; vypadala celkem pohodlně.

Najednou všechno, co si jeho nohy přály udělat, bylo dojít někam ne moc daleko a lehnout si.

Dovrávoral na konec rampy a ty tečky se proměnily v hlavy Gurdera a Pindi. Natáhli se k němu a vtáhli ho do Lodi.

Ohlédl se a podíval se dolů na moře lidských obličejů pod sebou. Na žádného člověka se ještě nikdy nedíval z výšky. Oni ho pravděpodobně ani nemohli vidět. Čekají na zelené mužíčky, pomyslel si.

„Jsi v pořádku?“ ptal se Gurder starostlivě. „Provedli ti něco?“

„Je mi fajn, je mi fajn,“ brebtal Masklin. „Nikdo mi neublížil.“

„Vypadáš hrozně.“

„Měli jsme s nimi promluvit, Gurdere,“ řekl Masklin. „Oni nás potřebují.“

„Určitě jsi v pořádku?“ zeptal se Gurder a s obavami si ho prohlížel.

Masklin měl pocit, že má hlavu plnou vaty. „Pamatuješ, jak jsi věřil v bří Arnoldové (zal. 1905)?“ vypravil ze sebe.

„Ano,“ přisvědčil Gurder.

Masklin se na něj bláznivě, vítězně zašklebil.

„No, on v tebe taky věřil! Co ty na to?“ A velmi zvolna se sesul.