Puls Nekonečna

6. V ROLI PANA PROFESORA

Dům, ve kterém jsem bydlel, stál na druhém konci města. Do centra to byl ještě pořádný kus — a mně už pomalu nohy vypovídaly službu. Na kraji Nuselského údolí jsem na štěstí narazil na podivný dopravní prostředek. Za nízkou budovou s nápisem „PN-VELKÝ OKRUH“ bylo malé nádražíčko s nástupištěm, u kterého právě zastavil hadovitý vlak, připomínající pohyblivého draka na Matějských poutích. Nastoupil jsem do jednoho z vozíků v nekonečném řetězu jakéhosi pozemního páternosteru a nechal se unášet rozkvetlým údolím. Nad hlavou mi přeplul několikaposchoďový nuselský most, který jsem před několika hodinami viděl z ptačí perspektivy.

Páternosterový vlak zastavoval jen občas a většinou bez určitých stanic. Přes Vršovice a Strašice mě brzy zanesl na Žižkov. U Židovských pecí jsem z vozíku vyskočil a zamířil k domovu. Křížem krážem jsem prochodil celé okolí, až jsem konečně nalezl dům, ve kterém jsem bydlel. Všechno se tak změnilo! I náš dům byl nově omítnut a v záři umělého slunce připadal mi jako právě vybalená hračka pod vánočním stromkem. Také uvnitř bylo mnoho nového. Schody i stěny byly obloženy mechovitou umělou hmotou. Teprve v prvním poschodí jsem si všiml, že do volného prostoru uprostřed schodiště byl vmontován moderní výtah. Žel, změnilo se víc, než mi tenkrát bylo milé. Na dveřích mé garsonky byl připevněn kovový štítek se strohým nápisem:

Karel Janovský

Studující nukleární fyziky

Zuřivě jsem zazvonil, pevně odhodlán bojovat o střechu nad hlavou do posledních sil. V duchu jsem se už vášnivě přel s tím, kdo využil mého neštěstí na Malé Straně a bezohledně se nastěhoval do mého bytu.

Student však nebyl doma. Rozhořčen jsem vyběhl z domu. Chladný vítr profukující ulicemi mě poněkud vzpamatoval. Vždyť je to všechno jenom sen, utěšoval jsem se. Ale brzy se dostavily pochybnosti:

Je to opravdu sen? Ztráta vlastního bytu je příliš tvrdá skutečnost, těžko se dá vměstnat do fantastického snu…

Půjdu do redakce, rozhodl jsem se. V deníku mají noční službu, tam se určitě dozvím, co se vlastně se mnou stalo. Dole v městě mě čekal další otřes: stařičkou budovu našeho vydavatelství jsem nenašel. Na jejím místě stál moderní obytný dům. Proti němu na bohatě zdobeném pavilonu s vysokým sloupovím hlásal nápis, že někde v jeho nitru je mezinárodní nádraží.

Byt nemám — a spát se mi chce i ve snu, uvažoval jsem. Bez osobního průkazu a bez peněz do hotelu nemohu. Přespím na nádraží. Únava mě už zmáhala.

Pod sloupovím se ke mně přihnal starší muž. Jeho bezvousá tvář se rozzářila v přátelském úsměvu. Většina vrásek se přestěhovala k očím. Uchopil mne za ruku: „Gratuluji vám, kolego, k velkým úspěchům v Kivu. Náš ústav je na vás hrdý. Kdy startujete?“

„Ještě nevím, není ještě všechno v pořádku,“ odpověděl jsem bez rozmyslu. Až mě to samotného překvapilo. Jak vidět, do role domnělého profesora jsem se vpravil dokonale. „Kam pak cestujete? Jak jsem slyšel, dostal jste před odletem dovolenou…“

„Do Londýna,“ žertoval jsem. „Kolega“ se však nad tím nijak nepozastavil.

„Tož šťastnou cestu — a hlavně dobrý vítr do plachet vašeho antigraviplánu. Držím vám palce.“

K mé velké radosti se však ještě neloučil. Začal mi obšírně vyprávět, co všechno se v poslední době událo v ústavu, kde jsme kdysi podle jeho mínění společně pracovali. Já jen mlčky přikyvoval, abych se náhodou neprořekl. Kdo ví, jak dlouho by mne ještě uváděl do rozpaků, kdyby mne nevysvobodilo umělé slunce, ozařující město. Najednou začalo slábnout, až zhaslo docela. Současně se rozsvítila pouliční světla.

„Kolega“ se podíval na hodinky.

„Nějak jsem se zapovídal. Pokud si vzpomínám, asi za třicet minut vám jede vlak. Tož — ještě jednou — mnoho zdaru a na shledanou! Zlomte vaz!“

Volal za mnou ještě z protějšího chodníku, který ho unášel do středu města. Neznámému známému jsem ještě přátelsky zamával na pozdrav a odhodlaně jsem vstoupil do nádražní haly.

Když do Londýna, tedy do Londýna, zasmál jsem se v duchu. Bezmyšlenkovitě vstoupil na pohyblivé schodiště, nad kterým svítil nápis:

Schodiště mě zaneslo hluboko do podzemí, na krásně zdobené nástupiště. Za vysokou skleněnou stěnou se rýsovala silueta obrovské lokomotivy. V pohodlných křeslech sedělo u nízkých stolků několik cestujících.

Po vzoru ostatních posadil jsem se rovněž do křesla a za chvíli jsem již spokojeně dřímal. Únava zvítězila. Nespal jsem dlouho. Vzbudil mě vlak, vjíždějící na nástupiště.

Dvouposchoďové vozy připomínaly spíše ulici na venkovském městečku než známé železniční vagony.

Lidé vystoupili a nastoupili — a já zůstal na nástupišti sám. Z vlaku vyběhla hezká dívka v modré uniformě.

„Nastupte, prosím, za necelou minutu odjíždíme,“ vybídla mne vlídně.

Již jsem chtěl namítat, že nemám jízdenku, ale rychle jsem si to rozmyslel a bez protestů jsem uposlechl.

Dveře se za mnou automaticky zavřely a obrovitý vlak se dal nepozorovaně do pohybu.

„Mohu vás uvést do vašeho pokoje?“ ujala se mne opět dívka. Následoval jsem ji v trapném očekávání, jak to všechno dopadne. Prošli jsme dlouhou chodbou a úzkým schodištěm do prvního poschodí. Dívka otevřela dveře s číslem 42 a s milým úsměvem mě vpustila dovnitř.

„Tohle přece není kupé ve vlaku ale byt v přepychovém hotelu,“ divil jsem se nahlas, když jsem osaměl. Na stole ležel telefonní přístroj s malou obrazovkou (videofon), v rohu místnosti stála vkusná televizní skříňka.

Zvědavě jsem pootvíral troje dveře, vedoucí z pokoje. První vedly do koupelny, druhé do ledničky, bohatě zásobené nápoji a potravinami, třetí do malého salonku s několika křesly rozestavenými kolem kulatého stolku. Květinové stolky, vkusný jednoduchý nábytek, šatníky ve stěnách — a postel. Ba přímo královské lože. A pohovka…

Jak dlouhý tak široký natáhl jsem se na pohovku a za chvíli jsem již nevěděl o ničem.

Ať to už dopadne jak chce, možná že se probudím opět do normálního života, namáhavě jsem přemýšlel, když jsem usínal.

Kam jedu? Blesklo mi hlavou, když jsem se náhle probudil a pohlédl na okno se staženou žaluzii, kterou pronikalo několik proužků sluneční záře.

Hlava nesnesitelně bolela. Jak mně vůbec napadlo, že jedu ve vlaku? Kde to vlastně jsem? A jak jsem se tu octl? Vytáhl jsem žaluzii a s údivem pozoroval rychle ubíhající zasněženou krajinu. Nad obzor vyplouvalo veliké slunce. S námahou jsem srovnával všechny myšlenky. Ano — před několika dny jsem navštívil záhadného Pegase, který mě v podzemí laboratoři omráčil. Něco mi asi provedl s mozkem, probudil jsem se do tak podivného světa. Vylidněná Malá Strana, k nepoznání změněná Praha, profesor… Kivi… graviplán.

A teď sedím v pohádkovém atomovém vlaku, který uhání do Londýna…

Svět, ve kterém teď žiji, není vymyšlen špatně. Škoda jen, že jsem v tomto nádherném světě nezvaným hostem. Až se proberu z mrákot, opustím jej navždy. Opravdu škoda…

Musím využít každé chvilky a pořádně ho prozkoumat, umínil jsem si. Ještě jsem si ani neprohlédl zařízení vlaku, který mne unáší téměř rychlostí letadla.

Vstoupil jsem do koupelny, abych se sebe smyl prach nedaleké minulosti, především špínu Pegasova doupěte. Otočil jsem kohoutek s teplou vodou a bezděčně se obrátil k velkému zrcadlu.

Úlekem jsem vykřikl. To přece není zrcadlo! To je okno, kterým se na mě do koupelny dívá cizí člověk. Má vytřeštěné oči a údivem pootevřená ústa.

Teď si rukou hladí prošedivělé strnisko na bradě. I já si hladím bradu…

Srdce se mi prudce rozbušilo až v krku. Přistoupil jsem blíž k lesklé ploše a opatrně na ni sáhl. Totéž učinil neznámý muž.

Stojím opravdu u zrcadla! To přece nejsem já! Kde se vzaly ty prošedivělé vlasy a hustá síť drobných vrásek? Už se nedivím, že si mě lidé pletli s nějakým profesorem.

Bože, jak jsem za těch několik dnů zestárl! Prokletý Pegas!

Na přepych pojízdného obydlí jsem si zvykl okamžitě.

Dokonce jsem brzy objevil šatník s náhradními obleky pro cestující. Natáhl jsem si společenský oblek a vydal se na obhlídku vlaku. Prohlédl jsem jídelnu a hernu, chvíli jsem poseděl v kině, kde se právě promítaly barevné snímky filmových novin.

Na zpáteční cestě mě zastavila dívka, která mě včera vtáhla do vlaku.

„Promiňte, jste prosím, profesor Hruda?“

Profesor — Hruda?

„Ano, jmenuji se Hruda,“ přisvědčil jsem v rozpacích.

„Nejsem ovšem profesor…“

„Já vím, pracujete teď na velkém objevu,“ usmála se dívka. „Hledám vás po celém vlaku. Volala Praha. Akademie vás prosí, abyste v Moskvě vystoupil. Čeká vás tam soudruh Stolarov. Má pro vás závažnou zprávu.“

„Tento vlak nejede do Londýna?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Vy jste chtěl do Londýna? Jedete opačným směrem, profesore,“ polekala se dívka.

„To nic,“ utěšoval jsem ji. „Byl jsem včera poněkud unaven. Pokud si vzpomínám, na vagonu stálo jasně: Londýn — New York…“

Dívka se zamračila.

„Už jsem se lekla, že v Londýně zapomněli přehodit tabulky. Naštěstí jsou správně. Naše trať teď vede z Londýna přes Prahu, Moskvu a Beringovu úžinu do New Yorku. Do Londýna jedou vlaky opačným směrem a na jejich vagonech jsou cedulky s nápisem New York — Londýn. Upozorňovala jsem už na to, že takto může lehce dojít k omylu.“ rozhorlila se.

„Zmýlená neplatí. V Moskvě jsem byl naposledy v pětapadesátém roce. Rád si prohlédnu slavné město prvních sputniků.“

Zasmála se nedůvěřivě, jako bych žertoval.

„Tedy nezapomeňte, profesore: v Moskvě vás čeká soudruh Stolarov. Podle telefonátu soudím, že ho dobře znáte. V Moskvě budeme za 86 minut. Máte ještě dosti času. Příjemnou cestu.“

Vrátil jsem se do svého pokoje. Přitáhl jsem si křeslo k oknu a jako fantastický film pozoroval jsem ubíhající krajinu, oživenou zahradními městy, která vytvářela zelené ostrovy uprostřed zasněžené krajiny. Občas jsem zahlédl budovu atomové elektrárny, svítící jako démant uprostřed smaragdů.

Za zády mi zabzučel videofon. Stiskl jsem bílý knoflík a na obrazovce se objevila povědomá tvář. Marně jsem vzpomínal, odkud ji znám.

„To jsem rád, že vás opět vidím, profesore,“ promluvil člověk na obrazovce. „Už jsme si mysleli, že jste se propadl k protinožcům. Hledáme vás už dva dny. Co vás to napadlo, cestovat po světě? Mně je to pochopitelně jedno, máte dovolenou, ale vaši doma vás postrádají. Kam tak pospícháte, že jste se ani nerozloučil s manželkou a dětmi? Nechci vám sahat do svědomí,“ zasmál se srdečně. „Hlavní věc, že jste živ a zdráv. V Bukavu vás nutně potřebují. Mrzí mě, že vám musíme pokazit i tak krátkou dovolenou.“

„Stalo se snad něco?“ vyhrklo to ze mne, jakoby uvnitř mého těla mluvil někdo jiný.

„Nic strašného, Stolarov vám všechno vysvětlí.“

„Aktovka — v Praze jsem zapomněl aktovku,“ řekl opět ten někdo ve mně.

„Máte v ní něco důležitého? Kde jste ji nechal? Přivezu vám ji do Bukavu.“

„Nevím, nemohu si vzpomenout,“ zašeptal jsem zmateně. „Až si vzpomenete, zavolejte mi.

A teď mi promiňte, že se s vámi budu muset rozloučit. Do odletu mě čeká ještě mnoho práce. Vaší paní a dětem vyřídím mnoho pozdravů. Hned jim zavolám, aby neměli strach.“

Povědomá tvář vybledla, videofon zmlknul. Dlouho jsem se ještě tupě díval na obrazovku a přemýšlel. Co mi to jen napadlo s tou aktovkou? Když jsem šel s Evou k Pegasovi, žádnou jsem přece neměl. Nebo se snad mýlím. V aktovce, v té žluté aktovce jsem měl něco velmi důležitého, něco smrtelně vážného. Ale kdy a kde jsem ji ztratil?

Všechno je tak strašlivě zmatené. Benko mluvil o manželce a dětech. Kde bych je vzal? A jmenuje se ten člověk skutečně Benko? Jak jsem na to jméno přišel?

Eh, čert to vem, zdá se, že jsem se až nebezpečně vžil do role profesora, za kterého mne považují. Ale až ten podvod praskne…

Myšlenky mě pronásledovaly, přepychový pokoj se mi zdál najednou vězením. Zbytek cesty jsem proto strávil v herně. Zaposlouchal jsem se do rušného hovoru veselé společnosti — a teprve těsně před Moskvou jsem si v úžase uvědomil, že cestující se po celou dobu bavili anglicky. A já jim dokonale rozuměl! Jak to? Angličtina byla přece odjakživa mojí Achillovou patou… Kde jsem se to naučil? Připadal jsem si jako ten neposlušný kuchař v pohádce, který tajně ochutnal maso kouzelného hada a od toho okamžiku rozuměl mouchám, které si za letu vyprávěly.

Podobné překvapení mě čekalo i na nádraží v Moskvě. Z ruštiny jsem zatím ovládal jakž takž jenom azbuku, takže jsem si mohl s určitými potížemi přečíst noviny. Ale tu najednou se mne kdosi na nástupišti zeptal rusky:

„Nevíte, prosím, jak se rychleji dostanu na Mirnyj prospekt?“

A já mu bez rozmýšlení odpověděl rovněž rusky, že jsem tu cizí, aby odpustil a zeptal se raději v informační kanceláři. Pegas je sice nebezpečný zločinec, ale takovýto zásah do mozku si nechám líbit…

Pomalu jsem se vzpamatovával z překvapení, rychle se mi vracela chladná rozvaha pozorovatele a herce ve smyšleném dramatu.

Chvíli jsem se toulal po nádraží — v napjatém očekávání na setkání s oním Stolarovem. Co mu řeknu? Jak sehraji svoji roli v tomto kritickém okamžiku?

Pegas mě zřejmě rozpoltil na dvě osoby: nezkušeného zajíce, který žasne nad každou novotou — a starého mazáka, pro kterého je překvapivá skutečnost docela samozřejmá. A který navíc všechno zná a umí. Jak jen mi mohl Pegas tenhle hloupý pocit nalít do mozku?

Stolarov stále nepřicházel. Nijak mě to nezarmucovalo. S pocitem úlevy jsem opustil nádraží. Moskva se koupala v záři jarního dne. Jak je to možné? Celá širá země je pod sněhem, a všechna města kvetou jako na jaře.

Blázínku, vždyť je to jednoduché, jak jsi na to mohl zapomenout? Říkal mi ten druhý, zkušenější. Celá města jsou přece vytápěna atomovou energií. A energie — jak víš — máme v tomto světě habaděj. Setkáš se s ní, kam se podíváš. Musíš ovšem chodit s otevřenýma očima…

Tak ti pěkně děkuji, ty moudrej, pokáral jsem své druhé já. Zastavil jsem se u velké budovy s nápisem:

Zvědavost mě zavedla dovnitř. V útulném salonku mě uvítala usměvavá blondýnka s dolíčky ve tvářích.

„Jaký přenos si přejete?“ zeptala se.

„Nejsem v universitní knihovně?“ koktal jsem překvapeně. Podívala se na mne s nádechem účasti a soucitu. „Nemýlím-li se, už dávno jste u nás v Moskvě nebyl. To víte, mnoho se tu za poslední léta změnilo, všechno se teď tak rychle mění. Tohle je novinka stará teprve dva roky: televizní přenosy na přání. Jakési kouzelné zrcadlo,“ vysvětlovala ochotně.

„Stačí jen, když mi oznámíte, které místo na světě nebo na Měsíci chcete vidět — a za pár minut můžete se na vlastní oči přesvědčit, co se tam teď právě děje.“

„I na Měsíci?“ zeptal jsem se pochybovačně.

„Ano, i na Měsíci. S měsíčními stanicemi máme teď docela dobré spojení.“

„A mohl bych vidět, co se teď děje třeba v Praze?“

„To je pro nás opravdu ten nejprostší úkol.

Zlatou Prahu chce vidět mnoho našich návštěvníků. Chcete si prohlédnout celé město najednou, nebo jen určitou část?“

„Zajímalo by mne, jak teď vypadá Malá Strana, tu mám z Prahy nejraději.“

Dívka mne zavedla do kabiny s promítacím plátnem a několika křesly. Sotva jsem se usadil, zavolala na kohosi neviditelného:

„Koljenko, prosím pěkně: Praha — Malá Strana… Děkuji ti…“

„Tu část Prahy mám také nejraději,“ obrátila se opět ke mně. „To byl moudrý nápad, udělat z této nejkrásnější části Prahy chráněnou rezervaci. Připadám si tam, jako bych se vrátila o mnoho let zpátky do minulosti. Žel, některá města v prudkém rozvoji výstavby ztratila svoji původní tvář. A to je škoda. V Praze to udělali moudře. Moderní město se rozrostlo na okraji města a jeho srdce zůstalo neporušené…“

Na promítací ploše se konečně objevily uličky Malé Strany — a dívka mi stále ještě něco povídala.

Zdálo se mi, že její hlas přichází odněkud zdáli.

V hlavě mi to bzučelo jako v telefonní centrále.

„Malá Strana je tedy chráněnou rezervací,“ uvažoval jsem nahlas. „A bydlí tam vůbec někdo, nebo je tato část Prahy vylidněná a nepřístupná?“

„Domy jsou sice prázdné, ale — až na výjimky — můžete si tuto část města kdykoliv prohlédnout.

I byty. Jsou totiž zařízeny ve stylu první poloviny tohoto století. Tam jsem se přesvědčila, jak neprakticky a nezdravě tenkrát lidé bydleli.

A jak se tehdejší hospodyňky nadřely. Celé město se dusilo v těžkém mraku kouře, popílku a prachu.“ rozpovídala se dívka. „Když si chtěli lidé zatopit, museli do sklepa pro uhlí, představte si to…“

„Prázdné byty brzy zchátrají,“ namítal jsem.

„A proč by chátraly?“ divila se dívka. „Jsou automaticky větrány a odsávány, teplota uvnitř je udržována na stejné úrovni. O ostatní se postarají pracovníci rezervace. Nevěřil byste, s jakou láskou pečují o toto veliké a jedinečné muzeum.“

Podivný sen, uvažoval jsem. Všechno je v něm tak dokonale skloubeno a promyšleno. Dokáže ti dokonce logicky vysvětlit záhadu, proč byla Malá Strana mrtvým městem. Ale co tam dělal Pegas? Ten se mi nějak nehodí ani do tohoto snu…

Přepadl mě pocit úzkosti. Zatoužil jsem po samotě. Snad se mi podaří srovnat si všechno v hlavě…

„Nevíte náhodou, kdy jede nejbližší vlak do Prahy?“ zeptal jsem se.

„Jak vidím, Praha vás opravdu okouzlila,“ zasmála se dívka. „Musíte si pospíšit, vlak vám jede za dvě hodiny.“

Nešel jsem na nádraží. V touze po samotě nasedl jsem do metra, jež vedlo nad zemí, a nechal jsem se unášet až na konečnou stanici, na okraj města.

Octl jsem se na jakési plošině, kterou vytvářel komplex vysokých budov. Podivné: znovu se mi vrátil pocit, že tato místa znám, že jsem tu už jednou byl…

Rozhlížel jsem se, kudy se dostanu z města do polí — když tu mi něco zašumělo nad hlavou. Ve výšce se vznášel automobil. Pomalu klesal dolů jako pírko, až dosedl na kola nedaleko mne. Z vozu vyskočil ramenatý osamělý chlapík. Srdečně mě objal.

„Už jsme měli strach co je s vámi. Eh co, hlavně, že jste tady,“ mávl rukou, jako by zaplašoval zlé myšlenky.

„Nezlobte se, že jsem vás nečekal na nádraží, trošku jsem se zpozdil. Znáte to: člověk neví, kam dřív skočit a pro jednu věc nestihne druhou. Eh, hlouposti,“ mávl opět rukou. „Vždyť mne znáte. Právě jsem na cestě k nádraží. Obával jsem se už, že jste se někde zdržel.

Vzpomněl jste si už, kde jste nechal tu aktovku?

Benko se o ní zmínil, když jsme spolu hovořili. Máte v ní něco důležitého? Musíme se totiž okamžitě vrátit do Afriky. Víte už o tom neštěstí? Nelekejte se, nikomu se nic nestalo, ale je to podivné. Přinejmenším nám to pokazilo i tak krátkou dovolenou. Chtěl jsem se ještě s dětmi podívat na Havajské ostrovy.“

„O jakém neštěstí to mluvíte? Nevím o ničem…“ řekl jsem jako ve snách.

„Neštěstí? Co to povídám? Žádné neštěstí, pouze nějaká chyba ve výpočtech nebo zase ten rarášek, který nám už natropil více žertů. Jen si vzpomeňte třeba na ten vzduchový gejzír, který nám rozházel celou laboratoř.“

Zasmál jsem se, aniž jsem si uvědomoval, proč.

„Není vám snad dobře?“ zarazil se najednou Stolarov, když si mne pozorněji prohlédl.

„Ne, ne, nic mi není, jen klidně pokračujte. Co se vlastně stalo v Bukavu?“

„Eh, čerti vědí, co ten rarach zase vyvádí,“ zlobil se Stolarov. „V noci na neděli se najednou v konstrukční hale ozvala pekelná rána. Když tam Mango a Van Hoot doběhli, ze stropu se na ně koukala díra, jako bys ji dělem prostřelil.“

„Já to tušil! Nepředvídané odstínění,“ vyklouzlo mi z úst. Na okamžik se mi zatmělo před očima, pokoušela se o mě závrať. Jak podivnou a nebezpečnou roli to teď hraji!

Stolarov si pročísl rukou světlé prošedivělé vlasy a podrbal se na zátylku.

„Čerti vědí. Také jsme si to zpočátku mysleli. Ale široko daleko pod otvorem ve stropě jsme nenašli ani stopy po něčem, co by tam chybělo. Díra se objevila nad prostorem v jižním křídle haly, který — jak víte — je uvolněn pro transport větších částí kusů. Podezírali jsme nejprve Howarda, že tam asi něco zapomněl, ale ten to rezolutně popřel — a já mu věřím. Ještě nikdy neopustil halu, aniž by se přesvědčil, zda je všechno v pořádku.“

Opět se mi zatočila hlava.

„Já to tušil… Aktovka…“ zašeptal jsem v okamžitém poblouznění.

„Jedeme?“ zeptal jsem se krátce, abych ukončil nebezpečný rozhovor.

„Teď už vás poznávám, profesore,“ řekl ulehčeně Stolarov. „Vždycky jste byl tak rozhodný — a to mi imponovalo. Nakonec se všechno vysvětlí a ze srdce se potom zasmějeme, jak nás to kdysi vylekalo. Kdo zápasí s čertem, nesmí se bát rohů a kopyta…“

Položil mi ruku na rameno a zavedl mě do vozu.

Najednou mi bylo tak nějak teple u srdce. Skoro jsem se rozplakal.

Turbiny dvojhlasně zazpívaly, létající automobil nás vynesl k obloze.

„Kam jedeme?“ zeptal jsem se bezbarvě.

„No přece na letiště,“ divil se Stolarov.

„Sám jste tak rozhodl. Či snad máte ještě nějaké jednání v Moskvě?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Všechno jsem už zařídil.“

Sluncem prozářené město zmizelo za obzorem. Pod námi plula zasněžená krajina.

Mlčeli jsme. Stolarov se plně věnoval řízení vozu, já svým nepokojným myšlenkám. Co jen jsem si to vymyslel s tou aktovkou? Do jaké divné situace jsem se to dostal!? Myšlenky se mi únavou rozostřily, v okamžiku jsem spal.

Probudil jsem se až na obrovském letišti, uprostřed gigantických raketových letadel.

„Chcete se cestou stavět v Praze, abyste se mohl rozloučit s rodinou, nebo poletíme přímo?“ zeptal se Stolarov. „Raději přímo,“ přisvědčil jsem rychle.

Jako blesk vyvstala mi před očima trapná scéna — setkání s manželkou a dětmi, které vlastně nemám. V bytě profesora by skončila má hra. Láska rozezná přece falešnou minci od pravé, učencova žena by rozhodně poznala, že jsem pouze dvojníkem jejího muže. A co teprve, kdybych se se skutečným profesorem setkal v jeho vlastním bytě…