Puls Nekonečna

8. HLEDÁM SVÉ JÁ

Když jsme vjeli do palmového háje, přepadl mě opět zimniční neklid. Tušil jsem, že někde za tím hájem je cíl naší cesty. Možná tam dojde ke katastrofě…

Nad autokarem se mihly poslední palmové listy a my vjížděli širokou branou na nádvoří, sevřené rozsáhlou budovou s půdorysem podkovy.

Při pohledu na budovu, na jejíž střeše stálo několik vrtulníků, zatočila se mi opět hlava závratí.

„Vždyť ty opravdu jsi profesorem, na kterého si hraješ a za kterého tě právem pokládají,“ řeklo mi náhle to druhé, zkušenější já.

„Tohle přece je výzkumný ústav gravitace a antihmoty, který jste společně vybudovali v rovníkové Africe,“ neúprosně pokračovalo druhé já. „Jen se dobře rozvzpomeň! Ta velká okna uprostřed podkovy dávají světlo montážní hale, kde jsi nedávno se svými kolegy dokončil stavbu antigraviplánu. Bydlíš tamhle na kraji pralesa v dřevěném srubu — společně s Mangem. Ten šikmooký Chány tě přivedl na myšlenku ovládnou gravitaci pomocí antihmoty.“

To druhé, opatrnější já odporovalo:

„Jen příliš nepodléhej autosugesci, byl bys špatným reportérem.“

Sotva jsem vystoupil z autokaru, zvítězil ve mně profesor. Ty tam byly všechny pochybnosti. Dokonce i trampoty kolem Pegase se mi náhle proměnily v matnou vzpomínku na nepříjemný sen.

Teď najednou mi bylo všechno jasné, situace se obrátila. Věčně usměvavý Mango, pečlivý Chány, houževnatý Australan Van Hoot, bojovný Islanďan Gretti i praktický Američan Borrely — to přece jsou moji staří známí, se kterými jsme vyhráli i prohráli nejednu bitvu na vědeckém poli.

Ano, jsem skutečně profesorem! Znám přece i muže, který nás vítá u vchodu do ústavu. Je to akademik Orlov!

„Co dělá náš rarášek?“ zeptal jsem se vysokého muže. „Mango vám to ještě neřekl?“ divil se Orlov.

„Včera v noci přišel tomu šprýmaři na stopu.“

Záhada otvoru ve stropě montážní haly byla vysvětlena celkem prostě. Na jedné baterii s antilátkou, která je umístěna v rohu haly, uvolnila se deska z novoduralu. Poněvadž se nalézala v odstíněném gravitačním poli, ztratila svoji váhu a vlivem odstředivé síly odlétla do prostoru.

Proč neletěla přímo nahoru ale šikmo přes celou halu?

I na tuto otázku našel Chány vyhovující odpověď: stalo se tak částečně pod vlivem rotace zemské, částečně proto, že deska — podobně jako náboj v hlavni pušky — našla si nejsnazší cestu mezi dvěma poli: antigravitačním a gravitačním.

Zdálo se to všechno zcela logické, ale já jsem s vysvětlením nebyl spokojen — a nevěděl jsem vlastně, proč. Podivné tušení mi říkalo, že neposlušná deska je varovným signálem, který ukazuje na nebezpečí, jež ohrožuje celý náš velkorysý pokus.

Ale proč? Dokonalý model antigraviplánu poslouchal přece naše příkazy s překvapující přesností…

Opět jsem si vzpomněl na aktovku… Prudké bolesti hlavy mi najednou připomněly vzrušující události posledních dnů. Jako podťatý klesl jsem do křesla, které mi rychle přistavil Mango. Chvějícíma rukama třel jsem si spánky. „Co je vám, Gonzik?“

Polekal se Orlov. (jméno Honza se mu vždycky špatně vyslovovalo.)

Mango mi sáhl na zpocené čelo.

„Máte horečku, okamžitě si musíte lehnout,“ rozhodl rázně.

Sotva mne uložil, přestal jsem být profesorem.

— Jsem přece redaktorem populárně vědeckého časopisu a tohle všechno jsou jenom chiméry — uvažoval jsem. Před třemi čtyřmi dny jsme se přece na Karlově mostě setkali s Evou a pak jsem navštívil doktora Pegase. V podzemní laboratoři mne omráčil — a když jsem se probral z mrákot, byl už mrtev. Nebo smrt jenom předstíral, protože o hodinu později zmizel. Z vylidněné Malé Strany jsem se najednou dostal do fantastické Prahy budoucnosti, potom do Moskvy a nakonec sem, do rovníkové Afriky. Ještě před chvílí jsem se cítil profesorem, rozumím dokonce všemu, co se děje ve výzkumném ústavu. Jak je to všechno možné? Jak jsem se dostal do tohoto podivného dramatu?

Ráno mě probudilo slunce, které se pokoušelo proniknout přes žaluzii k mé posteli.

„Dobré jitro, profesore! Jak jste se vyspal?“ pozdravil mě Mango, který právě vstoupil do místnosti.

Otálel jsem s odpovědí, ještě se mi hlava úplně nevyjasnila. „Co se vlastně se mnou včera stalo?“ zeptal jsem se nejistě. „Nějak se vám včera v laboratoři udělalo nevolno. Dostal jste horečku a trošku jste si zafantazíroval. Dokonce se vám zdálo, že mě neznáte. Považoval jsem to zpočátku za žert, ale když jste mi s vážnou tváří začal tvrdit, že jste redaktor a ne profesor a že se píše rok 1957, poznal jsem, že vám opravdu není moc dobře. Lékař mi to potvrdil. Nejprve si myslil, že je to úžeh, ale po bližším prozkoumání došel k přesvědčení, že příčinou horečky je lehký nervový otřes. Před hodinou jsem mluvil s vaší paní, názor lékaře potvrdila. To je všechno z toho, že na sebe nedbáte, profesore. Neumíte se šetřit. Pořád máte strach, že něco zmeškáte — a nakonec to takhle dopadne. I toho raráška, co nám prorazil střechu, vzal jste si příliš k srdci. Teď mě mrzí, že jsme vás odvolali z dovolené. Příliš vás polekal…“

Nu ale, jak vidím, už je vám o mnoho lépe. Až se trochu zotavíte, máte se vrátit domů a pokračovat v dovolené. Orlov tak nařídil. Generální zkoušku zahájíme až potom, až se důkladně zrekreujete. Potřebujete to jako soli. A vaše paní a děti se už na vás moc těší…

„Vždyť mi nic není, nepotřebuji žádnou dovolenou,“ protestoval jsem rozhodně při pomyšlení na setkání s rodinou, kterou zřejmě vůbec neznám.

Do pokoje vstoupil Benko, muž z obrazovky v atomovém vlaku.

Promluvil na mne slovensky. „Jste trochu přepracován a to by vám zkušební let jenom ztížilo. Orlov má pravdu, do startu potřebujete nabrat nových sil. Zkouška nám neuteče.

Abych nezapomněl, přinesl jsem vám tu aktovku, o které jsme spolu hovořili. Nikde jste ji neztratil, ležela u vás doma na pracovním stole.“

Rychle jsem ji otevřel a vyložil její obsah na postel. Nebylo toho mnoho: několik fotografií a složený plán pražské Malé Strany.

Ještě několikrát jsem beznadějně prohlédl všechny kapsy aktovky, ale víc jsem nenašel. Pro tohle jsem se tedy trápil? Pozorně jsem si prohlížel fotografie. Byly to vesměs záběry hrajících si dětí nebo dětské portréty.

„Ti vaši kluci se měli k světu už jako batolata,“ řekl uznale Benko, který se díval na obrázky se mnou.

„Jsou to vaše záběry?“

Přikývl jsem. Nač komplikovat situaci.

„Jsou to opravdu tvoje děti?“ našeptávalo mi druhé já.

„Copak jsi už zapomněl, jak vypadaly před deseti lety?!“

Pomalu jsem se opět vžíval do role profesora. Mango mě ovšem po několik dnů nepustil do laboratoře. Všemožně se snažil, abych přišel na jiné myšlenky. Podnikaly jsme kratší výlety do pralesa a několikrát jsme navštívili správce místní rezervace. Pečoval o to, aby africká příroda zůstala neporušená.

Jednoho krásného dne mě Mango na příkaz akademika posadil do raketového letadla a než jsem se vzpamatoval, byli jsme v Praze.

„Doma vás dnes ještě nečekají, to bude překvapení.

Schválně jsem jim řekl, že přiletíme až zítra,“ zubil se Mango. U srdce mi bylo všelijak. Strach a touha se střídaly v rytmu metronomu.

„Schovejte se a já zazvoním — ať je překvapení dokonalé,“ navrhoval Mango spiklenecky u vchodu do bytu. „Divím se, proč se vám můj návrh nelíbí?“ řekl zklamaně, když viděl, že stojím jak solný sloup v dobšinské jeskyni. Zazvonil. Dveře se otevřely a já ustrnul. Přede mnou stála — Eva. Eva architektka, která na mne bůhví jak dlouho marně čekala v restauraci U Malířů. Padli jsme si do náruče a dlouho se objímali. Mango něco zabrumlal a diskrétně odešel.

„Ani nevíš, jaká jsem měla o tebe strach,“ rozpovídala se konečně Eva, když mě vedla dovnitř. V pokoji jsme se oba posadili na pohovku, Eva si mě natočila k sobě a pozorně si mě prohlížela.

„Je ti už dobře?“ zeptala se starostlivě.

Teď teprve jsem si všiml, že společně se mnou zestárla také Eva. Byla sice stále ještě hezká, ale už to nebyla ona dívka, se kterou jsem se setkal na Karlově mostě. Změnila se, dokonce i černé vlasy prokvetly stříbrnými praménky.