Puls Nekonečna

9. MASKA SMRTI

Deník ležel víc jak měsíc opuštěný. Ani jsem už nedoufal, že se k němu ještě někdy vrátím. Právě v dnech, kdy jsem s perem v ruce vzpomínal nad jeho stránkami na setkání s Evou, objevila se před našim graviplánem děsivá maska smrti — zahalená do duhového třpytného závoje. Vystoupila náhle z velké divoce zbarvené mlhoviny v souhvězdí Střelce. Anebo dosud unikala naší pozornosti a zjevila se nám až teprve když jsme se dostatečně přiblížili.

První ji spatřil Mango. Když mne na ni upozornil, polekal jsem se, že se mu vrátil nervový šok, který už překonal. Sotva jsem si však podivný útvar prohlédl pozorněji, otřásl jsem se hrůzou. Fialově rudá oblaka s hráškově zelenými okraji vytvářela neuvěřitelně věrnou podobu lidské lebky skrývající se za svatebním závojem. V temných důlcích zářilo několik oranžových a namodralých hvězd.

Maska se pomalounku zvětšovala — nevypočitatelnou rychlostí řítili jsme se přímo do jejího středu.

Víc než podoba lebky děsilo nás vědomí, že mlhovina podivného tvaru je žhavá a my bezmocně musíme čekat, až nás nezkrotný vesmírný koráb vrhne do záhuby. Podle propočtů to mělo být nejpozději za měsíc.

Na velkých obrazovkách teleskopů zkoumali jsme složení žhavého mraku. Jeho hmota byla nepatrná, ale při naší obrovské rychlosti stačila na tolik, abychom uhořeli jako padající meteorit.

Mango znovu a znovu propočítával přesný směr a rychlost, ale marně. Kybernetický stroj stále opakoval neuvěřitelná čísla, nijak se nesrovnávající s dosavadními znalostmi. Umrlčí mlhovina, jak jsme ji pojmenovali právem objevitele, neustále rostla a roztahovala se, až nám zakryla celé zorné pole. Čím více jsme se blížili, tím více ztrácela svoji původní příšernou podobu. Maska smrti se rozplihla jako rozostřený obraz na promítacím plátně. Zůstaly jen oba oční důlky.

Pokud člověk cítí půdu pod nohama, byť by to i byla podlaha vesmírného korábu — nepatrného prášku letícího zoufale majestátným vesmírem — cítí se bezpečným. Ani na chvíli jsme nemysleli na smrt. Všechen čas — a bylo ho až příliš dost — věnovali jsme vědeckému pozorování, měření, vážení, analýze.

„Máme jedinečnou příležitost podívat se na zuby mlhoviny zblízka,“ jásal Vasja. „Komu jinému se to kdy podaří?“

Za nadšenými slovy vědce jako ozvěna z kulis ozýval se hlas zoufalství. Ale my jsme ho neslyšeli, nechtěli jsme ho slyšet. Mango trpělivě vysílal směrem k zemi výsledky našeho bádání, i když jsme už dávno ztratili naději, že náš hlas někdo uslyší. Kritický měsíc se chýlil ke konci. Mangovy přístroje zaznamenaly novou skutečnost: za svítící mlhovinou se skrývá obrovské temné těleso. Oznámily to všechny gravimetry — nezávisle na sobě. Omyl byl vyloučen.

Mango vstal od přístrojů a zavrávoral. Když jsme k němu přiskočili, abychom ho podepřeli, bránil se.

„To nic, jenom se mi trochu zatočila hlava závratí.“ Obličej se mu rozzářil, oči i zuby svítily.

„Jsme zachráněni — zatím,“ vydechl ulehčeně. „Temnou hvězdu zpozoroval už i náš bumerang, soudruzi. Už se dostal do jejího vlivu. Nerad by se s ní setkal, a proto uhýbá. Vychýlili jsme se ze své dráhy, přátelé. Podívejte se,“ táhl nás k přístrojům, „letíme teď přímo do středu temného důlku umrlčí hlavy. Prolétneme očním důlkem,“ zdůraznil, jakoby se obával, že mu dobře nerozumíme.

Všemi žilkami nám projela nová hřejivá síla.

Mlhovinu jsme prolétli šťastně. Byl to úchvatný pohled, pro který stálo za to žít. Inkoustově černá obloha postupně zrudla a zmodrala, až nás kol dokola sevřela prstencová světélkující mlha, roztřepená jako oblaka ve vichru. Takřka přímo proti nám postupně mizely hvězdy, až se vytvořil velký temný kruh, prozrazující tvar neviditelné hvězdy. Podle našich propočtů měli jsme ji minout asi ve stejné vzdálenosti, v jaké obíhá naše Země kolem Slunce. Obrazovka astrotelevizoru nám brzy prozradila, že se nesetkáváme s vyhaslou planetou, ale se žhavým sluncem, které z neznámého důvodu bylo pokryto tmavým škraloupem připomínajícím strusku na roztavené oceli. V prasklinách a děrách obalu probleskovalo žhavé jádro.

Pozorování v různých vlnových délkách světla přineslo nová překvapení. V těsné blízkosti slunce kroužili dvě velké planety. Zdálo se, že jedna z nich se již dotýká obrovské koule.

Blížila se katastrofa. Došlo k ní, když už jsme míjeli podivnou hvězdu. Planeta dopadla na její povrch, rozrazila temný škraloup a za ohlušujícího výbuchu utonula ve žhavém nitru.

I druhá planeta se řítila do své zkázy. Stále rychleji a těsněji se otáčela kolem svého hrobu, až konečně utonula v jeho výhni. Po výbuchu se hvězda několikrát roztáhla a stáhla jako pulsující srdce. A najednou vyšlehl plamen, který nás úplně oslepil

Hvězda vybuchla.

Žhavé kusy hmoty, vyvržené při výbuchu, se zdánlivě pomalu vzdalovaly od ohnivé výhně. Ve skutečnosti to byla rychlost několika set kilometrů za vteřinu.

„Až dolétnou paprsky této hvězdy na naší Zemi, astronomové zaznamenají další novu,“ řekl zamyšleně Vasja. „Kdyby tušili, že jsme tak blízko tomu zázraku…Mnohý z nich by nám to určitě záviděl…“

„Máme my ale z pekla štěstí,“ poznamenal jsem pouze z jediného důvodu, abych zapudil stísněnou náladu, která nás přepadla při zmínce o Zemi. Na okamžik nám opět sevřel srdce pocit hrůzy z nekonečna…

„Ano, máme štěstí — a hned dvojí štěstí,“ promluvil po dlouhé pomlce Mango. Nutil se do úsměvu.

„Představte si, jak by to dopadlo, kdyby si hvězda vzpomněla na ohňostroj o něco dřív, kdy náš koráb plul v jejích vodách, kdy jsme jí byli na dosah. Rozhodně je pohodlnější zkoumat oheň spektroskopem, než do něho strčit vlastní ruku…“

Ve vědeckém světě je už takový dobrý zvyk, že nově objevená a zjištěná fakta zrodí novou hypotézu, novou vědeckou domněnku, která pomáhá vědcům v dalším bádání. I my jsme se snažili vysvětlit si nějak katastrofu temné hvězdy.

Několik dnů jsme se dohadovali a přeli, ale nakonec jsme přijali Vaškovu hypotézu: Vesmír pulsuje. Velká žhavá tělesa — slunce — vyvrhují svoji hmotu do prostoru. Z této hmoty se vytvářejí planety a jiné součásti sluneční soustavy. Po určitém čase — na základě dosud nezjištěného zákona vesmíru — vyvržená hmota se vrací zpět do slunce. To způsobí určité přetížení, termonukleární proces překročí kritický bod. Důsledkem toho je nový výbuch a vytvoření planet.

„Neděje se totéž ve větším měřítku?“ nečekaně položil otázku Mango. „Je docela možné, že podobným způsobem pulsuje celý hvězdný systém Mléčné dráhy. Všechny ty hvězdy, planoucí kolem nás, vrátí se možná do žhavého srdce galaxie, která vybuchne a vytvoří nové hvězdy s novými světy. A pak znova a znova. Prostě — puls nekonečna.

Hle, jak nádherný úkol stojí před námi! Ověřme si tuto skvělou hypotézu, přátelé! Nikdo jiný nemá tuto možnost…“