Puls Nekonečna

Puls Nekonečna

Nemám nejmenší naději, že tyto řádky bude někdo číst — a přece musím psát. Moji nešťastní spolupoutníci propadli beznaději a zoufalství. A ti nejstatečnější — Vasja a Mango — mají teď jiné starosti. Naslouchají dechu vesmíru, měří jeho puls.

Před dvěma hodinami Mango zjistil, že se náš koráb řítí přímo do žhavého srdce naší galaxie.

To tedy znamená konec. Úchvatný, strašlivě nádherný konec…

Proč tedy píši? Cestovatel André, když stanul smrti v tvář, dopsal poslední slovo svého deníku. Já jej právě v tomto okamžiku začínám.

Má to snad být moje zpověď? Ne, nemám se z čeho zpovídat. Ani samomluvou můj deník není… Nejsem úplně opuštěn. S Vasjou a Mangou intenzivně pracujeme — a v práci se člověk necítí opuštěn ani v poslední okamžik svého života.

Nepíši ani ze zvyku, napsal jsem přece několik fantastických povídek. Ale tohle už rozhodně není sen…

Před několika vteřinami ozářil stránky mého deníku výbuch pohasínající hvězdy. Chtěl jsem odložit pero a sledovat toto obdivuhodné znovuvzkříšení umírajícího slunce, ale Vasja mně v tom zabránil.

„Piš,“ řekl rozhodně. „Je to naše poslední naděje na záchranu.“

Ano, v těchto několika slovech je celý smysl mé zdánlivě nesmyslné práce. Účetní, kterému v konečném součtu přebývá několik haléřů, musí všechny položky — i kdyby jich bylo sebevíc — přepočítat znovu. Až najde chybu. A já hledám chybu.

Připadám si jako člověk, který si chce na něco vzpomenout, a proto se vrátí na místo, kde mu to „něco“ napadlo, kde na ně myslel.

Hledám chybu, ke které došlo v součtu vzrušených dnů mého života. Chybu, která nás uvrhla do pulsujících vnitřností vesmíru.

Kolem nás je závratný prostor bez hranic, prolétáme jím rychleji než myšlenka — a přece jsme ve vězení.

Rodné Slunce se ztratilo v mlze rozervané Mléčné dráhy. Plamínky hvězd mlčí. Gigantický stroj se údivem dívá na nepatrný prášek, který mu pronikl do soukolí. Milióny očí sleduje jeho nezvyklý pohyb po proudu času.

Ledový pohled prostoru mi ochromuje srdce. Míjíme žhavé koule vyplazující na nás dlouhé rudé jazyky. Hvězdy rychle rostou a zase se ztrácejí v temnu.

Mléko mlhoviny se rychle sráží ve hvězdné ostrůvky. Závoj se trhá, pronikáme dvojicí sluncí.

Jakou rychlostí letíme? Mango se ještě nedopočítal. Naše atomové hodiny pracují sice přesně, ale jen pro nás. O čase na zemi nemáme ani ponětí, dávno jsme už ztratili spojení s lidmi. Který rok se teď píše na naší planetě? Žije ještě někdo z našich přátel? Mají pravdu vědci, kteří tvrdí, že při naší rychlosti se nám čas zastavil? Nezestárlo lidstvo o celá staletí? I když neskončíme ve výhni galaktického středu, nalezneme možná na Zemi jenom své vzdálené potomky…

Ne — ne — dosti již úvah a nářků. Musím se vrátit domů na Zemi a do minulosti, mé myšlenky musí být tisíckrát rychlejší než náš graviplán. Jediným skokem musí mne vrátit domů a odhalit prokletou chybu.

Domů, třeba do deštivého dne nebo na zaprášenou ulici. Všechno, co jsem tam kdysi zatracoval, budu teď hýčkat v náručí jako své dítě. Nad kaluží bláta se zastavím v úžasu, i veš bude pro mne roztomilé zvířátko. Alespoň na chvíli — byť jenom v myšlenkách — uniknu z ledového prostoru a ocelových stěn…