Planeta Eden

Kapitola sedmá

Padal soumrak. Velkým obloukem objeli šikmou plochu — nebyl to, jak se domnívali, útvar architektonický, ale nejvzdálenější, po nížině se rozlévající rameno magmatické řeky, kterou jako celek obsáhli zrakem teprve teď. Splývala po svazích z horních poloh údolí, ztuhla v desítky rozervaných strží a kaskád. Povlak jakoby kovové strusky, plný hrbolů, pokrýval nižší polohy svahu, pouze nahoře, kde sráz spadal příkřeji, trčela z této mrtvé potopy nahá skalní žebra.

Několik set metrů širokou úžlabinu, s hlinitým, vyschlým, blesky trhlin pokrytým dnem; uzavíral z protilehlé strany val horského řetězu, ztrácející se v mracích; pokud jim okna mračen dovolovala zahlédnout, pokrýval jej načernalý škraloup vegetace. V olověném světle večera vypadala ztuhlá řeka — jistě pozůstatek vulkanické erupce — s lesklými čely vychladlých, ztuhlých vln jako obrovský ledovec.

Údolí tady bylo daleko prostornější, než jak se dalo soudit při pohledu shora — za průsmykem se otevřela jeho postranní větev — vedlo mělce podél bochníkovitých výlevů magmatu, po pravé straně půda stoupala, vzhůru terasovitými, šikmými plochami, téměř holá, ploužily se tam ojedinělé šedé obláčky. Ještě výš před nimi, z hlubiny horského kotle, ozval se každou chvíli gejzír, nyní zacloněný skalním prahem, a pak zaplavoval celé údolí táhlý, dutý šum.

Okolí pozvolna ztrácelo barvy, tvary se rozplývaly, jako by je pohlcovala voda. V dálce před vozíkem se rýsovaly rudné srázy buďto zdí, nebo skalních svahů, jejichž změť byla poprášena jemným svitem jako od paprsků zapadajícího slunce, přestože bylo skryto za mraky.

Před nimi, po obou stranách,víc a víc se rozšiřující kotliny, stály v pravidelném dvojřadu obrovské, tmavé, palicovité útvary, podobné neobyčejně vysokým a úzkým balónům. Mezi první vjely tmou ještě zhoustlé stíny vysokých budov. Koordinátor rozsvítil reflektory a za trojnásobným pruhem světel se okamžitě rozhostila taková tma, jako by najednou nastala noc.

Kola se valila po lavicích vychladlé strusky, její úlomky praštěly jako sklo, světla bloudila v pološeru, stěny nádrží nebo balónů, když je reflektory olízly, rozžíhaly se rtuťovým leskem, poslední stopy hlíny mizely, jeli po povrchu hmoty ztuhlé jako láva, mírně vypouklé, v prohlubních stály četné, mělké kalužiny, rozstřikující se hlučně pod koly. Proti mračnům se rýsovala černá, jako pavučina: jemná konstrukce chodby, která spojovala dvě, snad sto metrů od sebe vzdálené palicovité budovy, v reflektorech zazářilo několik strojů povalených na bok. Odhalovaly svá vypouklá, proděravělá dna, přes která bylo vidět zuby, na nichž visely jakési zteřelé cáry. Zastavili, aby zjistili, že stroje jsou už dávno opuštěné — kovové desky byly rozleptány rzí.

Ve vzduchu bylo čím dál víc vlhka, mezi balónovitými kolosy foukalo, závan větru přinášel mdlou vůni a pach spáleniny. Koordinátor zmenšil rychlost a zajel k úpatí nejbližší palice. Přijížděl k ní po hladké, tu a tam po stranách vydrolené plošině, z obou stran sevřené nakloněnými plochami, které byly lemovány řadami vrubů; spodní část budovy se objevila přímo proti nim jako dlouhá, smolně černá linie, která se víc a víc rozšiřovala, rostla, měnila se ve vchod. Válcovitě vyklenutá stěna, tyčící se nad tímto vchodem, ztrácela se ve výšce, nebylo již možné obsáhnout pohledem celou její obrovskou velikost. Nad černým jícnem, který vedl do neviditelné bubliny, vyčníval hřibovitý okap, zvlněný a převislý, jako kdyby na něj stavitel zapomněl a ponechal ho v nedokončené, nezformované podobě, jak mu vyrostl ze srázně vymodelované plochy.

Už vjížděli pod obrovský okap. Koordinátor sundal nohu z akcelerátoru, široký vchod zel černí, reflektory se v ní bezmocně ztrácely, vlevo i vpravo se rozbíhaly široké, mělce prohloubené žlaby, stoupaly vzhůru jako závity obrovských spirál — přibrzděný vozík se téměř zastavil, pak velice pomalu vjížděl na žlab, který vedl napravo.

Obklopovala je naprostá tma. V kuželech světla se nad roubením žlabů objevovaly a ztrácely vějířovitě otevřené řady šikmých, dalekohledově ze sebe vyrůstajících stožárů, najednou se nad nimi něco rozechvělo mnohobarevným zábleskem.

Když pozvedli hlavy, spatřili, že se nahoře neurčitě rýsují chorovody bělavých přízraků. Koordinátor rozsvítil širokoúhlý reflektor vedle volantu, zvedl jeho ústí a přejížděl jím kolem dokola — proud světla, řidnoucí na konci, přejel jako po příčlích po bílých, klíckovitých útvarech. Vytrženy ze tmy, zazářily kostěným leskem a zmizely, a zároveň šlehly oslepujícími záblesky do jejich tváří tisíce zrcadlových odrazů.

„To není k ničemu,“ uslyšeli jeho hlas, deformovaný hřímavou, plechovou ozvěnou uzavřeného prostoru. „Počkejte, máme přece bleskovky!“

V rozptýleném světle, které nad vozem šířily rozžaté reflektory, Koordinátor vystoupil, jako černý stín se sklonil nad okrajem žlabu, něco kovově břinklo, pak zvolal:

„Sem se nedívejte, dívejte se nahoru!“ a přiskočil k vozu.

Téměř současně se s pronikavým sykotem vzňalo magnézium a přízračný, třepetavý svit v mžiku odhrnul tmu stranou.

Žlab pětimetrové šíře; na němž stáli, končil o něco výš, ztráceje se obloukem v průhledné chodbě, či spíše šachtě, tak příkře stoupala a jako stříbřitá trubice vnikala do oslnivě zářící spleti bublin. Visely nad ní, a vyplňovaly — jako nespočetný roj buněk skleněného úlu — celý kopulovitě zaklenutý prostor. Světelné odrazy bleskovky se zmnohonásobovaly v průhledných přepážkách, soustřeďujících světlo. Za nimi ve skleněných buňkách s oblým, jakoby vydutým pláštěm bylo vidět chodby příšerných kostlivců. Byly to sněhobílé, téměř se třpytící, na lopatkovitých končetinách široce usazené kostry, s vějířem žeber, rozbíhajících se paprskovitě zpod dlouhého, vejcovitého kostního štítu, a každý takový, vpředu neuzavřený hrudník, skrýval v sobě napolo vykloněnou kostřičku poloptáka — poloopa, s bezzubou, kulovitou lebkou. Nesčetné řady, uzavřené jakoby ve skleněných skořápkách, se bělaly, kroužíce mnohapatrovými spirálami čím dál výš; tisíce bublinovitých stěn znásobovaly a lámaly světlo tak, že nebylo možné odlišit skutečné tvary od jejich odrazů v zrcadle.

Asi šest vteřin seděli jako vytesáni z kamene, vtom magnéziové světlo naráz pohaslo a rozhostila se tma, rozdrásaná ještě posledním nažloutlým zábleskem, v němž se zajiskřily oblé plochy bublinovitých stěn.

Až za dobrou minutu si všimli, že reflektory vozu svítí dál a opírají se skvrnami světel o spodní části sklovitých buněk.

Koordinátor zajel až k ústí šachty, v kterou žlab přecházel kuželovitou pochvou, brzdy zaskřípěly, vůz se lehce pootočil tak, aby měl spád po straně, takže mu nehrozilo sklouznutí, kdyby brzdy povolily. A všichni vystoupili.

Tunel vedl vzhůru průhlednou trubicí, ale stoupání se dalo překonat, když se široce upaženýma rukama opírali o stěny. Z kulovité násadky vymontovali reflektor a vstoupili do šachty, odvíjejíce za sebou nit kabelu.

Šachta, jak si po několika desítkách metrů všimli, prostupovala celý vnitřek kopule jako spirála. Průhledné cely se táhly po obou jejích stranách, kousek nad prohloubenou podlahou, po níž kráčeli kupředu značně shrbeni. Bylo to krajně namáhavé, naštěstí srázný výstup tunelem rychle končil. Každá bublina, zploštělá po stranách, tam, kde splývala se stěnami ostatních, vystrkovala do tunelu ostruhovitý konec, uzavřený přesně do otvoru zapadajícím, čočkovitým víčkem z lehounce zamlženého sklovitého materiálu. Šli a šli, v mihotavém světle táhly kolem nich chorovody kostlivců. Kostry byly různého tvaru. Uvědomili si to až po delší době, protože ty, které spolu sousedily, se od sebe téměř nelišily.

Aby odhalili různotvárnost jejich forem, museli napřed spolu srovnat exempláře ve vzdálených odbočkách velké spirály.

Čím výše stoupali, tím zřetelněji se uzavíraly hrudní koše koster, končetiny se zmenšovaly, jako kdyby byly pohlcovány rozrůstajícím se kostním štítem. Zato malým vnitřním tvorečkům hlavy rostly a jejich lebky podivně po stranách otékaly, spánky se zaoblovaly, takže některé měly jakoby tři lebeční klenby slité dohromady: velkou, ústřední, a dvě menší nad ušními otvory.

Jak tak postupovali, jeden za druhým,prošli půl druhého patra spirály, kde je náhle zadrželo trhnutí. Kabel, který spojoval reflektor s vozíkem, se odvinul do konce. Doktor chtěl jít dál a pokoušel se svítit si při tom baterkou, ale Koordinátor se proti tomu postavil. Každých několik desítek metrů odbočovaly od hlavního tunelu další, lehko bylo možno zbloudit v tomto, jakoby ze skla vyfouknutém labyrintu. Vydali se na zpáteční cestu. Pokoušeli se přitom odloupnout jedno, druhé i třetí víčko, ale všecka byla slita v jeden celek s okraji průhledného roubení.

Dna bublin bylo pokryta teninkou vrstvičkou jemňounkého, bělavého prášku, tu a tam v něm bylo vidět neurčité zředění, a tím nabýval tvarů nepochopitelných stop nebo obrazců. Doktor, který šel poslední, se každou chvíli zastavoval u vypouklých stěn, stále nemohl přijít na to, jak je tam kostra upevněna, co ji podpírá, chtěl obejít jeden z hroznovitých „okolíků“ postranní chodbičkou, ale Koordinátor nabádal k pospěchu, a tak od dalšího zkoumání upustil, tím spíš, že Chemik, který nesl reflektor, o kus poodešel a kolem vládla tma, v níž se jen leskly stěny.

Sestupovali stále rychleji, konečně se s ulehčením na dechli vzduchu, u vozu daleko čerstvějšího, než byl zatuchlý a přehřátý vzduch ve skleněném tunelu.

„Vracíme se?“ zeptal se Chemik; byla to napůl otázka, napůl zjištění.

„Ještě ne,“ oznámil Koordinátor. Na plošině vůz otočil, žlab byl dostatečně.“ široký; reflektory širokým obloukem prolétly přes blýskavé šero, sjeli po točitém spádu a octli se přímo proti vchodu, který jako nízkou a širokou projekční plochu ozařovalo poslední světlo večera.

Když vyjeli ven, rozhodl Koordinátor, že objedou kolem dokola základnu válcovité stavby. Vyrůstala z půdy kónickým, zaobleným límcem z hladkého kovu. Neobjeli ani její polovičku, když se v reflektorech zaleskly do sebe zaklíněné podlouhlé bloky, s hranami ostrými jako břitva, které zatarasovaly další cestu.

Koordinátor zvedl ústí hledáčku a posvítil na obě strany.

V přízračném osvětlení objevilo se za budovou brunátně černé nakupení lávopádu. Magma, valící se z výše svahu, ve tmě neviditelného, viselo nad okolní krajinou půlměsícovitou stěnou, podpíranou hustým lesem pilířů, šikmo vbodnutých stožárů a dírkovaných břeven, bránící lávě v dalším postupu. Zavilá spleť těchto konstrukcí, se stíny, které se pohybovaly, jak se reflektor otáčel, zabodávala se soustavou pevných, navzájem pospojovaných štítů do čela mrtvé vlny. Místy obrovské úlomky, na povrchu zmatnělé, na odprýskaných plochách čerstvou sklovinou se lesknoucí, prodraly se nad přehradu a zřítily se dolů, zasypávajíce troskami kovovou palisádu. Zároveň bylo vidět, že čelo magmatické fronty, jak se valilo dolů, na četných místech odtrhlo štíty od sebe, vniklo nádorovitě mezi ně a ohnulo stožáry, vytržené někde zároveň s jehlancovitými bloky jejich kotvic.

Tento obraz zápasu s horotvornými silami planety, zápasu děsivého svou zarputilostí a ohroženého porážkou, byl lidem tak pochopitelný a blízký, že toto místo opouštěli povzneseni na duchu.

Vozík vycouval na volné prostranství mezi palicovitými kolosy a zajel hlouběji do údolí.

Podivná alej pokračovala přímo jako podle pravítka — najednou zajeli mezi obdélníkovitá pole štíhlých kalichů, týchž, jaké rostly na pustině kolem: rakety, ale tady vyrůstaly na pozemcích kolem budov, v dlouhých, lány obilí připomínajících čtyřúhelných obrazcích.

Chobotovité rostliny probodávané světlem ukazovaly pod blánovitou šedí povrchu růžovou kašovitou hmotu: Zasaženy světlem pokoušely se smrštit, jako by byly probuzeny, ale byl to pohyb příliš ospalý, aby se spojil v nějakou určitou akci. Jedině vlna bezmocných záchvěvů běžela několik metrů před nimi v kuželech reflektorů.

Ještě jednou se zastavili u předposlední, válcovité budovy; vchod byl zabarikádován hromadou trosek, které cinkaly pod nohama, posvítili si přes ně dovnitř, ale světlo baterek bylo příliš slabé, a tak tedy znovu vymontovali ze stroje reflektor a vydali se s ním dovnitř.

Tmu se skvrnou světla, která se po ní plazila, vyplňoval ostrý puch jakoby organické látky rozleptané chemikáliemi. Hned. při prvních krocích zapadli až nad kolena do vrstvy sklovitých skořápek. Chemik uvázl v kovové síti, promíchané se střepy. Když se z ní vyprostil, objevily se pod troskami podlouhlé; žlutě bílé úlomky. Reflektor, obrácený vzhůru, ukázal díru zející v klenbě. Visely z ní polorozbité chomáče hroznů, některé pootvírané, prázdné, kolem dokola se povalovaly části koster. Našlapujíce opatrně na chřestivé sutisko, vrátili se k vozíku a odjeli dál.

Projeli kolem skupiny šedých, v dolíku ukrytých hromad, reflektor ometl nové nakupení magmatu na svahu i šikmé, nahoře nálevkovitě rozšířené podpěry, které tento převis zadržovaly, zakotvené v zemi hákovitými prackami. Vůz se přestal otřásat a nadskakovat a ujížděl po hladké, jakoby betonem zalité ploše. Ve světle rozptýleném v dálce do šedavě mlžného obláčku objevila se nezřetelná alej, která jim uzavírala cestu. Byla to dlouhá řada sloupů, za ní další, celý jejich les podpíral obloukovitou klenbu. Tato zvláštní chrámová loď beze stěn byla skrz naskrz otevřena na všechny strany. Nedaleko míst, kde oblouky opouštěly sloup, jako křídla rozpínající, se k letu, bylo vidět cosi jako zárodky, jako počátky dalších oblouků, možných, nerozvitých, schoulených o jako lístky, poslepované, neproklované.

Po řadě schůdků, drobných jako zuby, vjel stroj mezi sloupy. V jejich tvarech byla zvláštní pravidelnost, ani ne tak geometrická jako rostlinná, protože i když si všecky byly podobny, nikde nebylo vidět dva naprosto stejné — všude malé odchylky v proporcích, přemístění kolínkovitých hrbolků, v nichž se choulily zárodky křídlovitých ploch.

Po kamenné ploše se stroj pohyboval nezvučně; dlouhé řady sloupů ubíhaly zpět, zároveň s lesem ploše se otáčejících stínů, ještě a ještě jedna řada, klenba zmizela a už před sebou viděli volné prostranství, nad kterým v dáli doutnalo nízké, slabé polosvětlo.

Vozík jel čím dál pomaleji na hladké skále, brzdy tiše skřípěly, vtom zůstaly stát na metr před kamenným úvozem, jehož břehy se tu znenadání otevřely.

Pod nimi se černala spleť zdí, hluboko zapuštěných do půdy, podobně jako staré pozemské pevnosti. Jejich vrcholy dosahovaly k místu, kde stáli. Jako z ptačí perspektivy nahlíželi do černých uliček, úzkých; křivolakých, s kolmými stěnami. Ve zdech bylo vidět tmavší, dozadu ustupující řady čtverhranných otvorů se zaoblenými hranami, jakoby šikmo namířených proti nebi. Ostré, kamenné obrysy splývaly. v jednolitou masu, neozářenou ani paprskem světla. O hodně dál, nad hřebeny vzdálenějšími, kam pohled už.nedosáhl, vznášelo se nepravidelnými záblesky svit a v ještě větší vzdálenosti byly jeho sloupy hustší, splývaly v rovnoměrnou záři, která zasypávala kamenné okraje zdí jakousi nehybnou nazlátlou mlhou.

Koordinátor vstal a zamířil reflektor do uličky pod zdí, na jejímž vrcholu zůstal vozík stát. Kužel světla zachytil shora osamělý, asi sto kroků vzdálený vřetenovitý sloup, který se tyčiI mezi polokruhovitě ustupujícími stěnami. Po sloupu, mihotavě se třpytíc, stékala bezzvučně voda. Na trojúhelníkovitých deskách kolem sloupu viděli trochu písku, o kousek dál na rozhraní světla ležela převržená, z jedné strany otevřená, mělká nádoba. Ucítili závan nočního vánku, v uličkách dole mu ihned odpověděl mrtvý šelest, jaký vydávají stébla nesená větrem přes kameny.

„To je nějaká osada…“ řekl Koordinátor pomalu.

Stál a zajížděl světlem reflektoru čím dál hlouběji. Od náměstíčka s fontánou se uličky rozbíhaly ústími nahoře rozšířenými, orámovanými hranami svislých zdí, které připomínaly lodní zobce. Hradba mezi dvěma takovými výčnělky celá ustupovala dozadu jako stěna pevnosti s prázdnými čtyřhrannými otvory. Vzhůru se z nich táhly černavé, rozmazané šmouhy, jako by je ožehl požár, který jimi kdysi šlehal. Světlo klouzalo na druhou stranu po špičatých styčných plochách hradeb, narazilo na černou díru vchodu do sklepa, putovalo dál po otevřených ústích uliček.

„Zhasni!“ řekl najednou Doktor.

Koordinátor uposlechl. Ve tmě, která se rozhostila, teprve teď zpozoroval změnu, jaká. se odehrála v prostoru před nimi.

Přízračný rovnoměrný přísvit, který lemoval vrcholky vzdálených hradeb s konturami jakýchsi trubic či komínů, odrážejících se ostře na jeho pozadí, rozpadal se na jednotlivé ostrovy, slábl. Zhasínala ho vlna tmy postupující od středu k okrajům, ještě chvilku doutnaly jednotlivé sloupy světla, pak zmizely i ony, příkrov noci pohlcoval jednu oblast kamenných úvozů za druhou, až zmizela poslední stopa světla, ani jediná jiskřička už nehořela v mrtvých temnotách.

„Už o nás vědí…“ řekl Chemik.

„Dost možná,“ odpověděl Doktor, „ale proč byla světla pouze tam? A všimli jste si, jak zhasínala? Od středu…“

Nikdo mu neodpověděl.

Koordinátor se posadil a sáhl na reflektor: Tma se nad nimi klenula jako černý poklop.

„Sjet tam nemůžeme. Necháme-li vůz tady, musí někdo u něho zůstat,“ prohlásil.

Mlčeli. Nerozeznávali ani své vlastní tváře. Slyšeli pouze slabý šelest větru, který dul kdesi nahoře. Pak odzadu, od chrámové lodi beze stěn, se ozval slabý, pomalý šumot jako zvuk opatrných kročejů. Koordinátor jej s námahou sledoval sluchem, pozvolna otáčel zhaslý reflektor, potmě jej zamířil a naráz rozsvítil. Polokruhem bílých skvrn na osvětlených sloupech a černých stínů je obklopila nehybná prázdnota.

Nebyl tam nikdo.

„Kdo?“ řekl.

Nikdo nepromluvil.

„Tak tedy já,“ rozhodl. Uchopil volant. Vozík s rozžatými světly se rozjel podél okraje hradby. O několik set kroků dále začínalo schodiště s mělkými, nízkými stupni, vedoucí dolů a vroubené kamennými válci.

„Zůstanu tady.“ rozhodl se.

„Kolik máme času?“ zeptal se Chemik.

„Je devět. Dám vám hodinu, pod podmínkou, že se za tu hodinu musíte vrátit. Třeba budeme mít těžkosti, jak nalézt zpáteční cestu. Za čtyřicet minut od tohoto okamžiku zapálím bleskovku. O deset minut později druhou. Po pěti minutách další. Pokuste se, abyste se v této době dostali na nějaké vyvýšené místo, i když světlo uvidíte také zdola. Teď si nařiďme hodinky.“

Udělali to v tichu přehlušovaném pouze šuměním větru. Vzduch byl čím dál chladnější.

„Radiomet si neberte, v těch úzkých uličkách ho stejně nemůžete použít.“ Koordinátor — jako všichni, když mluvili — snížil bezděčně hlas, „Ejektory mít musíte… Jde ostatně o kontakt — ale — ne stůj co stůj. To je jasné, viďte?“

Říkal to Doktorovi. Ten přikývl hlavou. Koordinátor dodal:

„Noc není nejvhodnější doba, třeba se jen zorientujete v terénu. To by bylo nejmoudřejší. Můžeme se tam přece vrátit. Dejte pozor, abyste se drželi pohromadě, kryjte si záda a nelezte do žádných děr.“

„Jak dlouho budeš čekat?“ zeptal se Chemik. Koordinátor — spatřil to v odraze, který působil, že jeho tvář vypadala jako posypaná popelem — se usmál. „Až to nějak dopadne. A teď už jděte.“

Chemik si pověsil popruh ejektoru přes, krk, aby měl volné ruce, zbraň mu visela na prsou a baterkou, kterou držel v ruce; osvětlil práh schodů. Doktor už sestupoval dolů… Vtom shora ostře zazářila bílá světla — Koordinátor jim svítil na cestu. Nerovnosti kamenné plochy se objevily přehnaně zvětšené, plné stínů, Šli podél stěny v dlouhých chodbách světla dopadajícího zezadu, až se na protějším rohu začernala prostranná síň — ze dvou stran ji vroubily sloupy, vystupovaly ze zdi polovinou své tloušťky, jako kdyby z ní vyrůstaly. Nadpraží pokrýval hroznovitý basreliéf. Reflektory vzdáleného vozíku vrhaly zbytek světla — polokruhovitý vějíř jasu — na černou glazuru síně, na prahu vyhloubenou jakoby od tisíců kroků. Pomalu vstoupili dovnitř, brána byla obrovská, jako by byla postavena pro obry. Na vnitřních zdech ani stopy po spárách nebo mezerách, jako kdyby celá budova byla odlita v celku, z jednoho kusu kamene. Síň končila slepou, polokruhovitě ustupující stěnou, po obou stranách bylo vidět řady výklenků, každý měl u země hluboký výstupek připomínající klekátko, nad ním se otvíral a vedl do zdi jakýsi kouřovod — baterky osvětlily pouze počátek jeho trojúhelníkové trubice s černými, jakoby emailem natřenými stěnami.

Vyšli ven. O několik desítek kroků dál, v záhybu zdi, který svíral pravidelnými, i když pro jejich oči nepochopitelnými, mnohokrychlovými šikmými plochami ústí postranní ulice, skončila světla, která je doposud provázela.

Pustili se do této uličky, když najednou se něco změnilo — kamenné šero okolí zhaslo, jako by bylo sfouknuto. Chemik se ohlédl. Ze všech stran je obklopovala tma, Koordinátor zhasl reflektory, jejichž světla se přenášela horem až do těchto míst.

Zvedl oči. Nebe neviděl — spíše je tušil, cítil jeho dalekou, studenou přítomnost celou plochou své tváře.

Kroky se hlasitě, zvonivě rozléhaly v tichu. Kámen odpovídal rytmicky, ozvěna uličky, zapuštěné mezi šikmé stěny hradeb, byla krátká a dutá. Oba, aniž se domluvili, zvedli levou ruku a dotýkali se jí zdi, kolem níž šli: Byla studená a o nic méně hladká než sklo.

Za chvíli Doktor rozsvítil baterku, protože se ve tmě rýsovalo jakési zhuštění černých skvrn — byli na náměstíčku obezděném hradbou jako dno studny, ve vydutých zdech, přerušovaných ústími postranních ulic, běžela ve dvou řadách ustupující, k obloze obrácená, a proto zespodu téměř neviditelná okna; otáčeli baterkami na všechny strany, v nejužší uličce zpozorovali schůdky, spadaly srázně dolů a byly nad ústím překlenuty vodorovným kamenným trámcem; hladce vsazeným do zdí. Upevněna pod ním, visela temná bečička rozšířená na koncích jako přesýpací hodiny. Vybrali si nejširší uličku. Brzy cítili, že vzduch, který je obklopoval, se změnil, paprsek baterky vržený vzhůru ukazoval klenbu proděravělou jako řešeto, jako by kdosi vypíchal trojúhelníkovité otvory v kamenné vrstvě napjaté jako blána.

Šli dlouho. Míjeli uličky zastřešené kameny jako chodby, vysoké a prostranné, procházeli pod klenbami; visely z nich neforemné zvonce nebo soudky, pavučinovité cáry splývaly z nadpraží, zdobených bohatým rostlinným ornamentem, nahlíželi do prostranných síní, prázdných, se sudovitými stropy, s velkými kulatými otvory na vrcholku — tyto otvory byly neprodyšně ucpány kameny vyčnívajícími jako zátky. Z uliček občas stoupaly vzhůru šikmé žlaby, zvlněné příčnými vybouleninami, připomínaly žebřík zalitý tuhnoucí masou. Občas jejich tváře nečekaně ovanul teplý průvan, několik set kroků pokračovali v cestě po deskách téměř bílých, cesta se znovu rozdělila, začali sestupovat dolů, hradby vystrkovaly do uličky masívní, šikmé stěny, v každé z nich se rýsoval výklenek, vyplněný zvadlým listím, sestupovali po svahu stále níž, po drobně vroubkovaných stupních, v reflektorech vířil prach zvedaný kroky, po stranách zely otvory krypt s dusným, zatuchlým vzduchem, světla baterek tam bezmocně uvázla, narážejíce na chaos nepochopitelných, jakoby dávno opuštěných tvarů, cesta je vedla nahoru, kráčeli dál, až shora přilétl závan znenadání odkrytých výšek.

Míjeli uličky, křižující se patra chodeb, náměstí, reflektory narážely na zdi, stíny vypadaly, jako by rozpínaly křídla a vylétaly zpod jejich nohou v černých hejnech, proplétaly se a promíchávaly na volných pasážích, otevřených skrz naskrz, jejichž ústí střežily k sobě nakloněné, ze zdí vyrůstající sloupy. Řinčivé echo kroků doprovázela nepřetržitě jejich putování.

Občas se jim zazdálo, že cítí něčí blízkost. Zůstávali pak stát se zhasnutými baterkami na úpatí stěny. Srdce bušila silněji. Něco se šouralo, šlapalo; zvuky kroků se lámaly beztvarou ozvěnou, slábly, nezřetelné bublání jakoby podzemních potoků bylo slyšet podél zdí a občas ze studny, která se otvírala v kamenném výklenku. V zatuchlém vzduchu se ozývalo nekonečné sténání a nebylo lze určit, byl-li to hlas nějaké bytosti, nebo zvuk proudícího vzduchu. Zůstávali stát, znovu šli dál, ve tmě se jich zmocňoval pocit, že se kolem pohybují jakési postavy, jednou zpozorovali ve světle bledou, vpadlou tvářičku vyčuhující z postranní uličky, poznamenanou vráskami hlubokými jako trhliny; když k tomu místu dorazili, bylo prázdné, pouze na kamenech ležel kousek utržené, nazlátlé, jako papír tenké fólie.

Doktor mlčel. Věděl, že tato pouť, její nebezpečí — či spíš bláznivost, za takových podmínek, v noci — padá pouze na něho, že Koordinátor přistoupil na její riziko, protože čas kvapil, a on se nejtvrdohlavěji ze všech dožadoval pokusů o dorozumění. Desetkrát si znovu a znovu opakoval, že dojdou už jen k nejbližšímu záhybu zdí, do příčné ulice a vrátí se — ale šel dál. Ve vysoké chodbě, orámované bochníky neprůhledné sklovité hmoty, postavenými jeden na druhém — tvořily také strop, z něhož visely podivné konzoly nebo balkónky v podobě člunkovitých gondol — spadl několik kroků před nimi rostlinný, hroznovitý lusk. Zvedli jej, byl ještě teplý, jako od doteku ruky.

Nejvíc je překvapovala tma, nezaplašovaná žádným světlem. Obyvatelé planety měli přece oči, používali zraku, a kdyby byli opravdu zpozorovali jejich přítomnost, museli očekávat, že narazí na nějaké stráže, ale nikoli na tak naprostou opuštěnost prostoru buď jak buď obydleného — nasvědčovala tomu při nejmenším světla, která předtím shora zpozorovali. Čím déle trvala pouť, tím více se podobala,strašidelnému snu — nejvíce ze všeho toužili po světle. Baterky jim dávaly pouze jeho iluzi, a navíc prohlubovaly vůkolní temnotu, vytrhujíce z ní jednotlivé fragmenty zbavené souvislosti s celkem, a proto nesrozumitelné.

Jednou zaslechli našlapování tak blízké a zřetelné, že se za ním rozběhli. Prudce se zrychlilo, dusot útěku i stíhání naplnil uličku, jeho roztříštěná ozvěna burácela v těsných zdech. Pádili s rozžatými baterkami, šedý přísvit se nad nimi plazil jako klenba, hned klesal téměř k jejich hlavám, když se strop snižoval, hned prchal vzhůru; strop plynul ve vlnách, černá ústí postranních ulic ubíhala zpět. Po nesmyslné honičce, celí udýchaní, zůstali stát na pustém místě.

„Poslyš, nelákají nás do… pasti?“ vyfuněl s námahou Chemik.

„To jsou hlouposti,“ zasykl Doktor pohněvaně. Přejeli svými světly kolem dokola. Stáli na dně vyschlé kamenné studny, ve zdech zely černé otvory, v jednom se mihla zploštělá tvářička, když se světelná skvrna vrátila, byl otvor prázdný.

Šli dál. Přítomnost oněch tvorů už nejenom tušili, stávala se nesnesitelnou, cítili ji na všech stranách. Dokonce ani Doktor nebyl dalek myšlenky, že by byl lepší třeba útok, nebo aspoň zápas v těchto temnotách, než tato umíněná, nesmyslná cesta, která nikam nevede. Pohlédl na číselník hodinek. Uplynulo už téměř půl hodiny. Za chvíli se museli vracet.

Chemik, který ho předešel o několik kroků, zvedl reflektor. V zálomu zdí se otvíraly dveře, nahoře zaklenuté špičatým obloukem, po obou stranách prahu se zvedaly jakési dva tykvovité, kamenné pařezy. Když procházeli kolem tmavého vnitřku, mechanicky tam zasvítil baterkou. Záře sklouzla po řadě výklenků ve zdi a dopadla na namačkané, křečovitě skrčené, nahé hřbety.

„Jsou tam!“ zasykl a bezděčně couvl. Doktor vešel dovnitř. Chemik svítil zezadu. Nahý hlouček se tiskl ke zdi, stísněný pod hlavicemi stropních oblouků, jako zkamenělý. V první chvíli se mu zdálo, že jsou mrtví — ve světle baterky se zaleskly vodnaté kapky, které jim splývaly po hřbetech: Nějakou chvíli stál bezradně.

„Halo,“ řekl slabě, cítil, že celá ta situace nemá za nehet smyslu. Kdesi ve výši, venku, ozval se táhlý, vibrující svist. O kamenitou klenbu narazil mnohohlasý nářek. Nikdo ze skrčených tvorů se nehnul. Naříkali pouze tenkými táhlými hlasy, zato v uličce nastal ruch, bylo slyšet vzdálené kroky, změnily se v trysk, několik temných postav, ženoucích se dlouhými skoky, se mihlo kolem, odpovídala ozvěna stále vzdálenější. Doktor vyhlédl ze dveří, nikde nikdo. Jeho bezradnost se měnila v zarytý vztek; stál přede dveřmi, a aby lépe slyšel, zhasl baterku.

Ze tmy se valil blížící se dusot.

„Už jdou!“

Doktor spíše ucítil, než uviděl, že Chemik uchopil zbraň, udeřil shora po hlavni a obrátil ji dolů.

„Nestřílej!“ vykřikl. Pustá zatáčka se najednou zahemžila. Ve skvrnách světel vyskakovaly nahoru a uskakovaly stranou hrby, nastal zmatek, slyšeli nárazy velkých, měkkých těl, obrovské, jakoby křídlaté stíny prolétly v pozadí, zároveň

se rozlehl řev, chraptivý kašel několik ostrých hlasů pronikavě zakvílelo, obrovská masa klesla Chemikovi k nohám, srazila ho, a když padal, v posledním zlomku vteřiny spatřil vyděšenou tvářičku, která se bílýma očima dívala přímo na něho. Baterka narazila na kameny a zhasla. Chemik ji zoufale hledal, tápaje rukama po dlažbě jako slepec.

„Doktore! Doktore!“ vykřikl, ale jeho hlas utonul v chaosu, kolem něho prchaly desítky těl, obrovské trupy s maličkýma ručkama se srážely, tísnily, uchopil kovový válec, pokoušel se vstát, když ho mohutný náraz odhodil na zeď, ve výši se ozval svistot, jako by přilétal z vrcholku hradby, na okamžik všecko strnulo, ucítil blížící se vlnu tepla, které sálalo z uhřátých těl, cosi do něho žduchlo, zavrávoral, vykřikl, když ucítil slizký, odporný dotek — najednou ho ze všech stran obklopilo těžké oddechování.

Smáčkl vypínač, baterka se rozsvítila. Po několik vteřin se před ním vzedmutou linií napjaly obrovské hrbaté trupy, shora se v tvářičkách leskly oslněné oči, svraštělé hlavičky se třásly, a pak se ti naháči, postrčeni silně zezadu, na něho vrhli. Vykřikl ještě jednou.

Ve zmatku, jaký se kolem něho rozpoutal, neslyšel vlastní hlas — s žebry drcenými tlačenicí, vklíněn mezi mokrá, horká břicha, ztrácel půdu pod nohama, ani se nepokoušel se bránit, cítil, že je někam naslepo strkán, vlečen, smýkán, pach syrového masa ho prostě dusil, křečovitě tiskl baterku přimáčknutou na prsa; osvětlovala několik okolostojících, kteří se na něho ohromeně dívali a pokoušeli se ustoupit, ale dav jim nedával místo, tma ustavičně vyla chraplavými hlasy, malá tělíčka zalitá vodnatou tekutinou jako potem, schovávala se v otvorech prsních svalů, vtom obludná vIna tlaku vrhla ke vchodu celou skupinu, v níž vězel, umačkán, zahlédl ještě spleť zkřížených ruček, trupů, záblesk světla; Doktorovu tvář; mihla se mu před očima jeho ústa otevřená v křiku, obraz zmizel; dusil se těžkým pachem, čočka baterky mu poskakovala pod bradou, vyřezávala ze tmy tvářičky bezoké, beznosé, bezústé, ploché, stařecky zplihlé, všecky jakoby polité vodou, cítil nárazy hrbů, na okamžik se trochu uvolnilo, pak ho to znovu sevřelo, mrštilo zády na zeď, narazil rameny na sloupek, chytil se ho, pokoušel se k němu přitisknout, nové vlny tlačících ho od něho odtrhovaly, bránil se ze všech sil; zápasil pouze o to, aby se udržel ve stoje, protože pád znamenal smrt. Našmátral jakýsi kamenný stupeň, ne, tykvovitý balvan, lezl. nahoru, zvedl vysoko baterku…

Obraz byl děsivý. Od zdi ke zdi se chvělo moře hlav. Namačkáni v davu, stojíce pod výklenkem, hleděli na něho rozšířenýma očima, viděl, jak zoufalou námahu vynakládali, aby se dostali od něho co nejdál, konvulzívně jako kdyby jimi zmítaly křeče, tlačili se zpátky, ale mohli se pohybovat pouze jako část nahé masy, která se ustavičně drala uličkou dolů, tiskla krajní až ke zdi, strašlivý řev neustával — vtom zahlédl Doktora. Neměl baterku, pohyboval se či spíše plynul v davu, strkán hned zpředu, hned z boku, mizel mezi: postavami, které ho převyšovaly; mezi masivními trupy povlávaly ve vzduchu jakési cáry. Chemik bil jak mohl kolem sebe ejektorem, který držel v rukou za pažbu a držák. Cítil, jak.mu paže ochabují — mokrá, slizká břicha bušila do něho jako berany, uskakovala, hnala se dál, dav řidl, ze tmy se valily nové zástupy, baterka zhasla, neproniknutelná tma se zmítala, bublala, sténala, pot mu zaplavoval oči, nadechl se vzduchu, který spaloval plíce, ztrácel vědomí.

Klesl na kamenný schod, opřel se zády o studené balvany, lapal po vzduchu. Slyšel už jen ojedinělý dusot, mlaskavé skoky, chór zatracenců se vzdaloval. Opřen rukama o zeď, znovu se postavil. Kolena měl jako z vaty, chtěl zavolat Doktora, ale nebyl schopen vydat ze sebe ani hlásku — vtom bělavé světlo vyřízlo ze tmy hřeben protější zdi.

Uplynul delší čas, než si uvědomil, že jim nepochybně Koordinátor ukazuje směr návratu magnéziovou světlicí.

Sklonil se, začal hledat baterku, ani nevěděl, kdy mu ji vyrazili. Nízko nad zemí byl vzduch plný zápachu, odporného, k padnutí, nemohl jej prostě snést, zvedal se mu žaludek.

Vstal. Uslyšel vzdálené volání. Byl to lidský hlas.

„Doktore! Sem! Sem!“ vykřikl.

Ozvala se odpověď, už nablízku; mezi černými zdmi vyklouzl jazyk světla. Doktor se k němu. rychle blížil, ale nějak. vrávoral z jedné strany na druhou, jako opilý…

„Aha,“ řekl, „tady jsi… to je dobře…“

Popadl Chemika pod paží.

„Strhli mě kousek s sebou, ale podařilo se mi dostat se do síně… Ztratils baterku?“

„Ano.“

Doktor se ještě pořád držel jeho paže.

„Závrať,“ vysvětlil klidným, ještě stále trochu udýchaným hlasem. „To nic, brzy to přejde…“

„Co to bylo?“ řekl Chemik šeptem, jakoby pro sebe.

Jeho druh neodpověděl. Oba byli zaposloucháni do noci — tmou se opět proplížily vzdálené kroky, hemžila se šramotem, zazněl nářek zdušený dálkou. Druhý záblesk na nebi osvětlil hřebeny zdí, zamihotal se na jejich kolmých hranách, stekl žloutnoucím svitem dolů jako kratinký východ a západ slunce.

„Jdeme,“ řekli jedním dechem.

Nebýt té světlice, snad by se jim ani nebylo podařilo vrátit se — před příchodem dne. Ale takto, vedeni světlem, které svým jasem ještě dvakrát rozsvětlilo temnoty kamenných soutěsek, udržovali směr pochodu.

Cestou potkali několik opozdilců, kteří prchali polekáni světlem jejich baterky, a najednou, na úpatí schodů, narazili na tělo již úplně vychladlé. Překročili je beze slova. Několik minut před jedenáctou byli opět na náměstíčku s kamennou studní — sotva na ni dopadl paprsek Doktorovy baterky, zahořely shora reflektory trojím jasem. Koordinátor stál nad schody, po nichž — těžce dýchajíce — vyběhli. Kráčel pomalu za nimi, a když dorazili ke stroji a usedli na stupátkách, zhasl světla a přecházel ve tmě sem a. tam, čekaje, až budou moci promluvit.

Když mu všecko vypověděli, řekl pouze:

„No, ano. Dobře že to dopadlo takhle. Jeden je tady… víte…“

Nepochopili hned, teprve když rozsvítil otáčivý reflektor a obrátil jej dozadu, vyskočili rovnýma nohama. Několik metrů od vozíku ležel bez hnutí dvojčák.

První se před ním zastavil Doktor. Z reflektorů dopadala na toto místo široká světelná cesta, kde člověk mohl spočítat každou, i tu sebemenší jamku na kamenných deskách.

Před nimi napolo ležel nahý tvor, polovinou velkého trupu šikmo zvednutou vzhůru. Z pootevřených prsních svalů se na ně dívalo velké, bledě modré oko. Jako mezerou nedovřených dveří viděli pouze cípek ploché tvářičky.

„Jak se sem dostal?“ zeptal se tiše Doktor.

„Přiběhl zdola několik minut před vámi. Když jsem rozsvěcoval světlici, utekl, pak se vrátil.“

„Vrátil?!“

„Na tohle místo. Ano.“

Stáli nad ním a nevěděli, co dělat. Stvoření dýchalo jako po namáhavém běhu. Doktor se sklonil, chtěje obra pohladit nejprostším pohybem otevřenou rukou; tvor sebou. trhl, na bledé kůži jeho masivního těla vyrazily vodnaté kapky, velké jako bubliny.

„On… se nás bojí…“ řekl tiše Doktor.“ „Co dělat?“ dodal bezradně.

„Nechat to tady a jet. Je pozdě,“ řekl Chemik.

„Nikam se nejede. Poslyšte…“ Doktor zaváhal. „Víte co? Sedněme si…“

Dvojčák se nehýbal. Kdyby nebylo pravidelných pohybů jeho štítovitě rozšířené hrudi, mohli by se domnívat, že je mrtvý. Podle Doktorova příkladu si posedali na kamennou plošinku kolem něho. Ze tmy sem dolétal vzdálený šumot gejzíru, v neviditelné vegetaci občas zašelestil vítr, podzemní osadu zahalila neproniknutelná noc. Ve vzduchu se chvílemi převalily řídké chomáče mlhy, v odraze reflektorů ostře narýsovaná silueta vozíku stála nehybně opodál jako černá kulisa. Po dobrých desíti minutách, když už začínali ztrácet naději, dvojčák najednou vykoukl skulinkou ze svého vnitřního úkrytu. Stačil neopatrný Chemikův pohyb, aby se zavřela dvířka ze svalů — tentokrát už ne nadlouho.

Nakonec — téměř půl hodiny po setkání — se obr vzpřímil. Byl vysoký asi dva a půl metru, ale byl by ještě vyšší, kdyby se pohyboval nakloněn dopředu. Když šel, měnila se dolní část jeho neforemného těla. Měli dojem, že dovede podle potřeby vysunovat nebo vtahovat nohy, ale byla to pouze hra svalů na dolních končetinách, které se tak stávaly viditelnějšími i způsobilejšími k chůzi.

Nikdo dobře neviděl, jak to Doktor dokázal, on sám pak později ujišťoval, že to také neví; stačí, že dvojčák, který už úplně vytáhl své pohyblivé tělíčko z vnitřního hnízda, po všelijakém poplácávání, laskavých pohybech a šeptání dovolil, aby ho Doktor za tenkou pacičku odvedl k vozíku. Jeho malá hlavička klesla dopředu a dívala se.na ně shora, když se shromáždili ve světelných kuželech reflektoru, jakoby s naivním úžasem.

„A co teď?“ řekl Chemik. „Tady se s ním nedomluvíš!“

„Jak to — co,“ namítl Doktor, „vezmeme ho s sebou.“

„Přeskočilo ti?“

„Dalo by nám to hodně,“ řekl Koordinátor, „ale váží dobré půl tuny.“

„A co na tom, Dranďák je propočítán na víc.“

„Ty jsi podařený! Jsme tři a náklad, to samo už je přes tři metráky. Mohou nám prasknout hřídele.“

„Ták?“ řekl Doktor. „Tak to ne. Ať si jde!“

S těmito slovy postrčil dvojčáka ke schodům vedoucím dolů.

Pořád se jim zdálo, že velký tvor, když tak stál vedle nich, zvlášť když na něho přímo nepadalo světlo reflektoru, má u-ťatou hlavu a místo ní že má nasazenou jinou, cizí, příliš malou a špatně posazenou, totiž příliš nízko — najednou se schoulil, jako kdyby se do sebe propadl, jeho kůži v okamžiku pokryly opalizující kapky vodnaté tekutiny.

„Ale ne, k čertu… já jsem jenom žertoval…“ vykoktal Doktor. Také ostatní byli překvapeni takovou reakcí. Doktorovi se ne bez nesnází podařilo uklidnit velkého tvora. Problém, jak nového pasažéra, usadit, byl dost složitý: Koordinátor vypustil skoro všechen vzduch z pneumatik, takže vozík téměř dosedl na kameny. Při světle ručního reflektoru odmontovali obě zadní sedátka, upevnili je k síti pro zavazadla, a na vrchol této pyramidy posadili ještě paprskomet. Avšak dvojčák přesto nechtěl vlézt do vozu — Doktor ho poplácával, přemlouval, postrkoval, sám nastupoval a vyskakoval — a za jiných okolností by to rozhodně byla zábavná podívaná. Už dávno bylo jedenáct pryč, a oni měli ještě potmě, v obtížném terénu, jedouce převážně příkře vzhůru, urazit více než sto kilometrů, které je dělily od rakety. Nakonec došla Doktorovi trpělivost. Uchopil jednu ze zvednutých ručiček malého trupu a vykřikl:

„Postrč ho zezadu!“

Chemik zaváhal — ale Koordinátor se silně opřel paží o vystrčený hřbet dvojčáka, který vyrazil skučivý zvuk a ztráceje rovnováhu, octl se jedním skokem nahoře. Teď už všecko šlo jako na drátkách. Koordinátor napumpoval vzduch,do pneumatik, vozík, třebas viditelně nakloněný, přece jen střelhbitě vyrazil vpřed. Doktor zaujal sedátko před novým pasažérem, protože Chemik se raději vyhnul takovému sousedství a zvolil si velice nepohodlný způsob jízdy: stál Koordinátorovi za zády.

V trojnásobném svitu reflektorů projeli řadami sloupů, pak přes dlouhé, hladké roviny, které vedly k aleji „palic“. Na rovině dosahoval vozík značné rychlosti, kterou ztratil teprve na úpatí magmatického převisu: V několika minutách dorazili k hlinitým pahorkům, vroubícím jámy s odporným obsahem.

Nějakou dobu jeli hustým, ohlušivě šplíchajícím blátem, pak našli otisky svých vlastních pneumatik vytlačené v hlíně a odjeli téměř stejnou cestou, jakou přijeli do údolí. Vozík, vyhazuje zpod kol vodotrysky vody a bláta, manévroval obratně mezi hlinitými pahorky, ubíhajícími zpět v trojnásobných pruzích světla hned na pravé, hned na levé straně. Daleko ve tmě zahořel rozmazaný ohníček, pohyboval se jim vstříc a zvětšoval se každým okamžikem. Brzy už rozeznali tři samostatná světla. Koordinátor nezpomalil, protože to byl jejich vlastní odraz. Dvojčák jevil neklid, pohyboval se, chrčel a dokonce se nebezpečně přesunul do rohu, takže se celé vozítko naklonilo na levou stranu. Doktor se pokoušel uklidňovat ho tím, že na něj mluvil, bez viditelného výsledku — když se ohlédl, spatřil, že bledá postava připomínala svým vzhledem homoli cukru nahoře zakulacenou — dvojčák vtáhl své menší tělíčko a jako by přestal dýchat. Teprve když okamžik trvající vlna horka a zmizení zrcadlového odrazu oznámily, že mají tajuplnou hranici za sebou, velký pasažér se utišil, seděl bez hnutí a neprozrazoval žádné vzrušení z noční jízdy, přestože se vozík, namáhavě šplhající po svahu čím dál sráznějším, silně kolébal, dostával dokonce smyk, nahuštěná kola se těžce valila nerovným terénem, jeli čím dál pomaleji, místo rychlého bubnování pneumatik bylo slyšet pouze namáhavý hlas motorů, předek vozu se několikrát zvedl nebezpečně nahoru, sotva už se plazili, najednou, přestože se kola. otáčela, začali klouzat dolů, pruh půdy slabě spojené s podkladem se s nimi utrhl, Koordinátor prudce stočil volant. Stáli.

Opatrně obrátil, začal sjíždět šikmo po svahu zpět do údolí.

„Kampak?“ zvolal Chemik. Závany nočního větru přinášely drobounké kapičky, přestože ještě nepršelo.

„Pokusíme se o to v jiném místě,“ křikl zvýšeným hlasem Koordinátor.

Opět se zastavili. Skvrna otáčivého reflektoru, pohlcována vzdáleností, šplhala vzhůru, napínali zrak, ale nebylo téměř nic vidět. Protože světelným průzkumem získali málo informací, vyrazili raději naslepo vzhůru, svah měl brzy spád stejně srázný jako v místě, kde se s nimi půda sesula, ale hlína tady byla suchá a vozík dobře táhl. Kdykoli se však Koordinátor pokusil odbočit tak, aby kompas ukazoval k severu, začal stroj nebezpečně zvedat kapotu k nebi, dosedaje téměř na zadní pneumatiky, a nutil ho, aby jel stále víc a víc západním směrem. Bylo to nepříjemné, protože museli počítat, že narazí na husté křoví, které, pokud si pamatoval, zarůstalo téměř celý okraj srázu náhorní roviny, k níž šplhali. Ale nedalo se proti tomu nic dělat. Světla reflektorů narazila ve tmě na řadu bílých, zvolna se ploužících postav, ne, byly to chomáče mlhy, mračno je dravě pohltilo, tma houstla, těžce se dýchalo, ochladilo se, po předním skle, po chromovaných trubkách opěradel začaly stékat krůpěje sražené vody; neprůhledné mraky hned houstly, hned řídly, na řízeni vozu nebylo ani pomyšlení, Koordinátor jej vedl poslepu, snažil se jedině, aby jel pokud možno ostře vzhůru.

Najednou reflektory znovu získaly zrak i sílu, mléčné chuchvalce se rozplynuly, ustoupily, a oni spatřili v pruzích světla vyčnělý hrbol vrcholu a zároveň se nad nimi zajiskřilo černé nebe. Všem se najednou nějak ulevilo.

„Co pasažér?“ zeptal se Koordinátor, aniž se otočil od volantu.

„V pořádku. Zdá se, že spí,“ řekl Doktor přes Chemika, který stál před ním.

Svah, po kterém šplhali, byl stále sráznější, vozík se nepříjemně kymácel, přední kola čím dál méně poslouchala volant, těžiště se zřetelně přenášelo k zadní části vozu.

Jednu chvíli, když vůz zatančil skoro na místě a vzepjal se na zadních kolech, klouzaje o několik metrů bokem, zvolal Doktor znepokojeně:

„Poslyš, co abych si sedl vpředu na nárazník mezi reflektory, co!?“

„Ještě ne,“ namítl Koordinátor. Vypustil trochu vzduchu z gum, vozík poklesl a nějakou dobu táhl trochu líp; v poskakujících proudech světla bylo již vysoko nahoře vidět zubatou čáru křoví, projeli kolem velké, hlinité lysiny, keře byly čím dál bližší, trčely jako černý kartáč na samém okraji převislých hlinitých strží, nebylo ani pomyšlení, že by tamtudy projeli, ale při hledání lepšího místa se ani nedalo odbočit, a tak se drali pořád vzhůru, až několik desítek kroků před dvoumetrovou stěnou se Dranďák zarazil. Vozem to škublo, tak rychle brzdy zabraly. V silném světle se žlutila hlína prorostlá nitkovitými kořeny.

„To jsme hezky dojeli,“ řekl Chemik a zaklel.

„Podej lopatu,“ řekl Koordinátor. Vystoupil, ostřím rýče vysekal z hlíny několik cihel, podložil jimi zadní pneumatiky vozu a vrátil se ke srázu. Začal po něm šplhat. Chemik pospíchal za ním. Doktor slyšel, jak se prodírají suchým houštím, praskaly lámané větve, zableskla Koordinátorova baterka, zhasla, rozsvítila se na jiném místě.

„Co je to za svinstvo?“ ozval se Chemikův nabručený hlas.

Cosi zašustilo, skvrna světla se ve tmě kolébala, pak se zastavila.

„Trochu riskantní,“ ozval se znovu hlas Chemikův.

„To už astronautika nese s sebou,“ namítl Koordinátor a vykřikl:

„Doktore, musíme tady odházet trochu hlíny, na samém okraji — myslím, že se tudy dá projet. Dej trochu pozor na pasažéra, aby se nevylekal.“

„Dobrá!“ odpověděl mu voláním Doktor. Obrátil se na sedátku k dvojčákovi, který ležel schoulený a nehýbal se. Ozvalo se šelestění hlíny, která se valila proudem.

„Ještě jednou!“ hekl Koordinátor, proudy hrudek šramotily po svahu, najednou se ozval rachot, rána a veliký kus hlíny se skutálel těsně vedle vozíku, hrudky hlíny zabubnovaly na přední sklo, měkký, valivý zvuk utrženého kusu hlíny utichl dole, jen po příkrém srázu delší dobu stékaly úlomky uvolněné prsti. Doktor se naklonil kupředu — dvojčák na celou událost vůbec nezareagoval — a zamířil stranou otočný reflektor. V hraně hlinitého převisu vznikl široký trychtýřovitý výlom. Stál v něm Koordinátor a energicky se rozmachoval lopatou.

Půlnoc dávno minula, když ze zavazadlového prostoru vytáhli vlečnou cívku, kotvice a záchytky, jeden konec lana upevnili mezi reflektory, druhý protáhli středem výlomu do houštin nahoře, kde byl dvojnásobně zakotven. Pak Doktor a Chemik vystoupili, Koordinátor zapojil zároveň motory všech kol i předního bubnu, který tím, že na sebe navíjel lano, vytahoval vůz krok za krokem do hlinitého jícnu. Neobešlo se to bez dalšího rozšíření výkopu, ale o půl hodiny později byly kotvice i lano naloženy a vozík se s hlasitým chřestotem a praskotem prodíral houštinami. Nějakou dobu se pohybovali velice pomalu, teprve když skončilo houští, na štěstí vyschlé, křehké, nekladoucí proto žádný zvláštní odpor, rozjeli se velkou rychlosti.

„Polovina cesty!“ vykřikl najednou Chemik na Doktora, protože přes Koordinátorovo rameno pozorně sledoval tachometr. Koordinátor si v duchu řekl, že polovičku nemají ani zdaleka ještě za sebou, okliku, k níž je přinutilo nevýhodné stoupání po svahu, propočítal na hezkých pár kilometrů — s tváří těsně u skla, nakloněn kupředu, neodtrhoval oči od cesty, či spíš necesty, snažil se větším překážkám vyhnout a menší brát mezi kola, přesto vůz poskakoval, otřásal se, až lomozil plech kanystru, a občas na výmolech vylétl vozík do vzduchu, aby za sykotu tlumičů přistál na všecka čtyři kola. Ale. viditelnost.nebyla nejhorší, doposud nenarazili na žádné překvapení — na konci světel reflektorů, rozplývajících se v našedlém obláčku, se cosi mihlo — vysoká čára, druhá, třetí, čtvrtá — stožáry; přeťali jejich řadu. Doktor se pokoušel spatřit proti nebi, zdali vrcholky stožárů jsou ještě pořád zahaleny chvějícím se vzduchem, ale bylo příliš tma. Hvězdy se spokojeně mihotaly, velký tvor za ním se nehýbal, jenom jednou, jako by byl unaven stále stejnou pozicí, přesunul se kousek na stranu a protáhl se. Tento pohyb, tak lidský, Doktora podivně dojal.

Pneumatiky nadskočily na příčných brázdách. Už sjížděli dolů po podélně vybouleném hřebenu, Koordinátor trochu zvolnil, za jazykem vápencovitého sutiska, v pruzích světla viděl už následující brázdy, vtom k němu dolétl zesilující se svistot z levé strany. Pronikavý dutý šumot, roztočená hmota jim přeťala cestu a zableskla se v reflektorech svou obrovskou třpytnou masou a zmizela. Brzdy prudce zaskřípaly, na tvářích ucítili teplý, hořký závan, blížil se nový svistot. Koordinátor zhasl reflektory. Nastala tma a v ni jako by kolem nich přelétaly vzdušné víry tornáda, jeden za druhým. Vysoko nad zemí letěly fosforečně zářící gondoly, ovinuté neviditelnými kotouči rotace; terče se lehce nakláněly, když jeden za druhým odbočovaly, všecky braly zatáčku stejně nakloněny. Začali počítat: osmý, devátý, desátý…

Po patnáctém byla přestávka, vyrazili. Doktor řekl:

„Tolik jsme jich ještě nepotkali…“

A zase bylo cosi slyšet, jiný zvuk, neznámý, daleko hlubší, blížil se. pomaleji, Koordinátor najednou přehodil zpátečku a vůz začal couvat. Jeli vzhůru, jak brzdil na vápencovém sutisku, pláště slabě zachřestily; ve tmě před nimi, s basovým hukotem, od něhož po karoserii až proběhl záchvěv, mihl se neurčitý tvar, pouze světlo hvězd vysoko nad stromy ztemnělo, země se zatřásla, jako kdyby se valila lavina. Huče jako těžký větrník prolétl mimo následující přízrak, a ještě.jeden, gondoly vidět nebylo, pouze nepravidelný, na hvězdicovitých koncích zaostřený obrys čehosi, co červenavě doutnalo a pomalu se otáčelo proti směru pohybu.

Znovu zavládlo ticho, pouze z dálky sem dolétal hned tišší, hned trochu hlasitější, ale stále se vzdalující bzukot.

„Ty.byly kolosální, viděli jste?“ řekl Chemik. Koordinátor ještě delší chvíli počkal, konečně rozsvítil reflektory, odbrzdil, vozík se rozjel napřed sám vlastní vahou, pak poháněn motorem sjížděl dolů čím dál rychleji. Přestože bylo pohodlnější jet v brázdách, vyhýbaly se totiž větším nerovnostem terénu, bylo mu milejší neriskovat — zezadu mohl na ně vpadnout některý z těch průhledných netvorů. Pohybuje lehce volantem, pokoušel se prodloužit v duchu linii letu vzducholodí, které potkali — přilétaly ze severozápadu a vzdálily se na východ, ale to nic nedokazovalo — dělaly zatáčku a mohly takových zatáček udělat víc. Neříkal nic, ale byl neklidný.

Několik minut po druhé se ve světle zatřpytila zrcadlová stuha. Dvojčák, který při setkání ve tmě sebou ani nehnul, rozhlížel se už nějakou dobu po okolí a vystrčil hlavu. Když vozík dojel téměř až k zrcadlově lesklému pásu, velký tvor najednou zakašlal, zafuněl a naříkaje, začal sebou vrtět, natahovat se, celý se naklonil jednou stranou, jako kdyby chtěl za jízdy vyskočit.

„Stůj! Stůj!“ vykřikl Doktor. Koordinátor zabrzdil, zarazili metr před pruhem.

„Co se stalo?“

„Chce utéci!“

„Proč?“

„Nevím, snad kvůli tomu — zhasni reflektory!“

Koordinátor poslechl. Sotva zavládla tma, dvojčák těžce sklouzl na své místo. Vyrazili se zhasnutými světly, vteřinu se po obou stranách vozíku třpytil odlesk hvězd v černých plochách a už znova jeli po hlíně. Reflektory prorazily tmu. Byli na rovině. Vozík uháněl stále rychleji, celý jeho trup se třásl, vibroval, vápencové skalky se stíny ubíhajícími po písku, jako kolem svislé osy běžely dozadu, písek prášil zpod plášťů, studený vzduch až bodal při dýchání, bičoval tváře. Rychlou jízdou vzduch svištěl, hučel, ostře jako střely narážely na podvozek kameny. Chemik se schoulil, pokoušel se jak se dalo ukrýt hlavu za přední sklo; jeli po rovném terénu, rychlost se pořád zvyšovala a doufali, že každý okamžik uvidí raketu.

Měli domluveno, že osádka pověsí na záď rakety: majákovou svítilnu, a tak hledali přerývané světélko, ale minuty ubíhaly, vozík trochu zpomalil, zahnul, směřovali teď na severovýchod, ale kolem dokola se rozkládala stejná tma.

Už dlouhou dobu jeli s malými světly, teď zhasil Koordinátor i ta, nedbaje na riziko srážky s nějakou neviditelnou překážkou. Jednou zahlédli mihotavé světélko a plnou rychlostí k němu zamířili, ale po několika minutách zjistili, že to byla jenom hvězda, třpytící se nízko na nebi. Bylo čtvrt na tři a pět minut.

„Třeba mají poruchu na lampě,“ řekl Chemik.

Nikdo neodpověděl. Projeli dalších pět kilometrů, zase odbočili; Doktor se nadzvedl na svém místě a zadíval se do temné krajiny. Zpomalili ještě víc, najednou vůz silně nadskočil, napřed předními, pak zadními koly — projeli přes příkop vyoraný v písčité půdě.

„Zajeď vlevo,“ řekl najednou Doktor.

Vozík odbočil, v malých světlech se objevily náspy, přeskočili druhou, půl metru hlubokou brázdu, všichni najednou uviděli matné světlo a proti němu se tyčící protáhlý, nakloněný stín, jehož vrchol na chvilenku obklopila aureola. Když zmizela, ztratili jej z očí. Vozík vyrazil prudkým trhnutím, ujížděli přímo, nový záblesk lampy, zacloněné zádí rakety, ukázal tři drobné postavičky. Koordinátor rozsvítil reflektory.

Běželi jim naproti se zvednutýma rukama.

Koordinátor zpomalil, a když běžící ustoupili z cesty, zastavil vůz několik metrů za nimi. Raketa se tyčila nedaleko. Zajeli k ní tak, že horní část zádi zaclonila lampu visící pod ní.

„Konečně jste tady?! Všichni?!“ vykřikl Inženýr. Přiskočil k vozíku a uskočil zpátky, když spatřil čtvrtou, bezhlavou postavu, která sebou neklidně pohnula.

Koordinátor objal jednou rukou Inženýra a druhou Fyzika, a vteřinu tak stál, jako by se o ně opíral. Utvořili pětičlennou skupinku u postranního reflektoru, Doktor tiše mluvil na dvojčáka.

„U nás je všecko v pořádku,“ řekl Chemik, „a u vás?“

„Více méně,“ odpověděl Kybernetik. Dlouhou dobu na sebe pohlíželi, ale nikdo nic neříkal.

„Podáme vám zprávu, anebo půjdeme spát?“ zeptal se Chemik.

„Ty můžeš spát? To je ohromné!“ zvolal Fyzik. „Spát! Dobrý bože! Byli tady, víte?“

„Myslil jsem si to,“ řekl Koordinátor. „Došlo — ke srážce?“

„Ne. A vy…?“

„Taky ne. Myslím… fakt, že objevili raketu, může se ukázat důležitější než to, co jsme viděli my. Mluvte — Jindřichu, třeba ty.“

„Chytli jste ho?“ zeptal se Inženýr.

„Vlastně… on se chytil nás… dal se totiž dobrovolně odvézt. Ale to je celý příběh. Dlouhý; komplikovaný, přestože mu vůbec nerozumíme…“

„S námi je přesně totéž!“ vybuchl Kybernetik. „Přijeli sem asi tak hodinku po tom, co jste vyrazili! Myslil jsem — myslil jsem, že je to konec,“ přiznal se najednou tišším hlasem.

„Hlad nemáte?“ zeptal se Inženýr.

„Zdá se, že jsem na to úplně zapomněl, Doktore!“ zvolal Koordinátor, „pojď sem!“

„Porada?“ Doktor vystoupil a přišel k nim, ale ani nadále nespouštěl oči z dvojčáka, který nečekaně seskočil na zem pohybem podivuhodně lehkým a pomalu se došoural ke stojícím — ale sotva narazil na hranici osvětleného kruhu, couvl a ztuhl. Dívali se na něho mlčky… velký tvor klesl, padl na zem, na okamžik spatřili jeho hlavu; pak se svaly sevřely, ponechávajíce skulinku; v rozptýleném světle reflektorů viděli modré oko, které na ně bylo upřeno.

„Tak oni byli tady?“ zeptal se Doktor. V tomto okamžiku jedině on sám se nedíval na dvojčáka.

„Ano. Přijeli, pětadvacet rotujících kotoučů, úplně stejných, jako byl ten, kterého jsme se zmocnili, a čtyři stroje daleko větší, nikoli svislé kotouče, ale jakési průhledné větrníky…“

„Potkali jsme je!“ vykřikl Chemik.

„Kdy? Kde?“

„Asi před hodinou, když jsme se vraceli; div jsme se s nimi nesrazili, ale co dělali tady?“

„Celkem nic,“ ujal se slova Inženýr. „Přiletěli v řadě, odkud, to nevíme, protože když jsme vyšli na povrch — stalo se to zrovna, když jsme všichni byli v raketě, doslova v pěti minutách — táhli už jeden za druhým a kroužili kolem rakety. Nepřibližovali se. Mysleli jsme, že je to první hlídka, rozvědka, čelo taktického, průzkumu, no, tak jsme pod raketou postavili radiomet a čekali jsme — a oni kroužili dokola, pořád v témže směru, ani se nevzdalovali, ani nepřibližovali. Trvalo to snad půldruhé hodiny. Pak se objevily ty větší, ty větrníky, asi tak třicet metrů vysoké! Kolosy! Daleko pomalejší! Zdálo se, že mohou jezdit jedině v těch brázdách, které vyořou ty druhé. Otáčející kotouče jim udělaly místo ve svém kruhu, takže stál střídavě jeden stroj větší a jeden menší, a zase začaly kroužit kolem. Občas zpomalovaly a jednou se dva málem srazily, či spíše se dotkly okraji; se strašlivým rachotem, ale nic se jim nestalo, kroužily dál.“

„A vy?“

„No, co my, potili jsme se u radiometu. Příjemné to nebylo.“

„To věřím,“ řekl uznale Doktor. „A co dál?“

„Dál? Napřed jsem si pořád myslil, že na nás každou chvíli zaútočí, pak že konají pouze pozorování, ale udivil mne ten jejich šik, i to, že se ani na okamžik nezastavily, a my přece víme, že takový kotouč může rotovat na místě — no, bylo asi sedm pryč, a já jsem poslal Fyzika pro majákovou lampu. Měli jsme ji vyvěsit pro vás, ale stejně byste tou okřídlenou hradbou nemohli projet — a tu mi poprvé blesklo hlavou, že je to blokáda! No, řekl jsem si, že se v každém případě musíme pokusit o dorozumění — tak dlouho, jak to půjde. Seděli jsme pořád za radiometem a začali jsme tou lampou blikat — v sériích, víte, napřed po dvou záblescích, pak po třech, pak po čtyřech…“

„Pythagorovou větou?“ zeptal se Doktor a Inženýr se pokoušel — nadarmo — při záblesku ve výšce zavěšené lampy spatřit, zdali si doktor nedělá legraci.

„Ne, „řekl konečně, „obyčejné řady čísel.“

„A co oni,“ vyhrkl dychtivě naslouchající Chemik.

„Jak bych ti to řekl — vlastně nic…“

„Co to znamená»vlastně nic«? A» nevlastně«, co?“

„To znamená, dělali všelijaké věci, po celou tu dobu, i před našimi signály i při nich i později, ale nic, co by vypadalo jako pokus o odpověď nebo o navázání kontaktu.“

„Co dělali?“

„Kotouče vířily hned rychleji, hned zase pomaleji, blížily se k sobě, něco se pohybovalo v gondolách…“

„Mají ty větrníky, ty velké, také gondolu?“

„Říkals, že jste je viděli?“

„Bylo tma, když jsme je potkali.“

„Nemají žádné gondoly, uprostřed není vůbec nic, prázdné místo. Zato po obvodu tam chodí — pluje — no, obíhá jakoby velká nádrž. Zevnitř vypouklá, uprostřed prohloubená, která se může všelijak postavit a po stranách, má celou řadu rohů — takových jehlancovitých výčnělků. Úplně beze smyslu — pochopitelně z mého stanoviska. Tak, co jsem to povídal — aha, tak ty větrníky občas vystoupily z kola a vyměnily si místa s menšími kotouči.“

„Jak často?“

„Různě. V každém případě se nám nepodařilo objevit žádnou číselnou zákonitost. No, jak říkám, počítal jsem všecko, co mohlo mít jakoukoli souvislost s jejich pohyby, čekal jsem přece na nějakou odpověď. Dělaly dokonce komplikované evoluce. Kupříkladu druhou hodinu ty velké zpomalily tak, že se téměř zastavily, před každým větrníkem se postavil menší kotouč, rozjely se pomalu k nám, ale přiblížily se jen o kousek, snad o patnáct metrů, velký větrník za nimi, a znovu začaly opisovat kruhy, teď už byly dva — vnitřní, po němž kroužily čtyři velké a čtyři menší a vnější se zbytkem svislých kotoučů. Když už jsem si myslel, že bude nutné něco podniknout, abyste se mohli vrátit, utvořily najednou dlouhou řadu a vzdálily se, napřed po spirále a pak přímo na jih. „

„Kolik mohlo být hodin?“

„Několik minut po jedenácté.“

„To znamená, že jsme patrně potkali nějaké jiné,“ obrátil se Chemik. na Koordinátora.

„To není jisté. Mohly se někde zastavit.“

„Teď mluvte vy,“ řekl Fyzik.

„Ať mluví Doktor,“ řekl Koordinátor.

„Dobrá, tak…“

Doktor zhustil do několika minut celou historii výpravy a pokračoval:

„Nezapomeňte, že všecko, ať se tady děje cokoli, nám částečně připomíná různé věci známé ze Země, ale vždy pouze částečně — část,kaménků vždycky zůstává volných a nedá se do hlavolamu začlenit. To je velice charakteristické! Ty jejich mašiny se tady objevily jako stroje v bojovém šiku — třeba průzkumná hlídka, čelo armády, ale třeba počátek blokády? Jakoby od každého trošku, ale doopravdy — nic z toho, my nevíme, co vlastně. Ty hlinité jámy — přirozeně, byly hnusné — ale co vlastně znamenaly? Hroby? Vypadalo to tak. Pak — to sídliště, nebo jak to nazvat. To už bylo úplně neuvěřitelné! Příběh ze snu. No, a kostry? Muzeum? Jatky? Kaple? Výroba biologických exponátů? Vězení? Myslet můžete na všecko, dokonce i na koncentrační tábor! Ale nepotkali jsme tam nikoho, kdo by nás chtěl zadržet, nebo navázat s námi jakékoliv spojení — nic podobného! Snad to je to nejméně pochopitelné, aspoň pro mne. Civilizace planety je nepochybně vyspělá. Architektura technicky neobyčejně vysoko vyvinutá, stavba kopulí, jako jsou ty, které jsme viděli, to je jistě složitý problém! A vedle toho — kamenné sídliště, připomínající středověký hrad. Překvapivá směs civilizačních stupňů! Přitom musí mít dokonalou signalizační síť, když v tom svém městě zhasli světla doslovně minutu po našem příjezdu — a jeli jsme velice rychle a nikoho jsme cestou neviděli… Nepochybně jsou nadáni vysokou inteligencí, ale dav, který nás napadl, si počínal jako stádo ovcí, které zachvátila panika. Po nějaké organizaci ani stopy… Napřed jako by před námi utíkali, pak nás obklopili, smáčkli, vznikl nepopsatelný chaos, všecko, to bylo beze smyslu, přímo šílené! No, a tak je to se vším. Ono individuum, které jsme zabili, bylo oblečeno do jakési stříbřité fólie — tito byli nazí, sotva pár z nich mělo na sobě jakési zástěry pletené z trav, nebo cáry. Mrtvola v jámě měla trubičku zavedenou do výrůstku v kůži — a co je zvláštnější, měla oko, jako ten tvor, kterého vidíte, ale ostatní oči neměli, zato měli nos, nebo.opačně, když o tom přemýšlím, zmocňuje se mne obava, že ani ten, kterého jsme přivezli, nám moc nepomůže. Budeme se pochopitelně snažit domluvit se s ním, ale moc nevěřím, že se nám to podaří…“

„Celý doposud nasbíraný informační materiál musíme sepsat a nějak utřídit,“ poznamenal Kybernetik, „jinak se v něm utopíme. Musím říci… Doktor má určitě pravdu, ale… Ty kostry, byly to opravdu kostry? A ta historie se zástupem, který se napřed kolem vás shlukl a pak se dal na útěk…“

„Ty kostry jsem prohlížel tak, jak se teď dívám na tebe. Je to neuvěřitelné, ale je to pravda. No, a ten dav…“ rozpřáhl ruce. „To bylo úplné šílenství,“ dodal Chemik.

„Třeba jste probudili celé sídliště, a protože byli překvapeni… Představ si, řekněme, hotel na Zemi, do něhož najednou vjede ten zdejší vířící kotouč, to je každému jasné, že by vypukla panika.“

Chemik vrtěl umíněně hlavou. Doktor se usmál.

„Nebyl jsi tam, těžko ti to vysvětlit. Panika — budiž — ale pak, když už se všichni lidé poschovávali a rozutíkali, kotouč vjíždí do ulice, a tu jeden z uprchlíků, nahý, jak vyskočil z postele, třesoucí se strachem, utíká za tím.kotoučem a dá veliteli na srozuměnou, že chce jet s ním. Co?“

„No, on vás nežádal…“

„Nežádal? Zeptej se jich, jestliže nevěříš mně, co se stalo, když jsem dělal, že ho chci jako odstrčit, aby se tam vrátil. Ostatně — hotel a kousek dál hroby, otevřené hroby plné mrtvol…“

„Milí přátelé, je tři čtvrti na čtyři,“ řekl Koordinátor. „A zítra, to znamená dnes, mohou u nás vykonat další návštěvu — a vůbec tady se může každou chvíli stát všecko. Mne už tady nic nepřekvapí! Co jste vykonali v raketě?“ zeptal se Inženýra.

„Moc toho nebylo, protože jsme dobré čtyři hodiny seděli u paprskometu! Jeden řídící elektronový mozek.typu „mikro“ byl prohlédnut, rádiová aparatura je téměř před spuštěním. Kybernetik ti to řekne přesněji. Moc je toho na padrť, bohužel.“

„Nemám šestnáct niob-tantalových diod,“ řekl Kybernetik, „kryotrony jsou celé, ale bez těch diod s mozkem nic nenadělám..

„Nemůžeš je vzít z jiných?“

„Vzal jsem, bylo toho hodně — přes sedm set.“

„Víc jich není?“

„Možná ještě v Ochránci. Nemohl jsem se k němu dostat. Leží až docela vespod.“

„Poslyšte, máme tak prostát celou noc tady — před raketou?“

„Správně, jdeme. Vteřinku, co s tím dvojčákem?“

„A co Dranďák?“

„Řeknu vám něco velice nepříjemného — od tohoto okamžiku musíme mít ustavičně postavenou stráž,“ řekl Koordinátor. „Prvotřídní bláznovství bylo, že jsme ji doposud neměli. První dvě hodiny do svítání, kdo se přihlásí dobrovolně, a pak…“

„Já bych mohl,“ řekl Doktor.

„Ty? Za nic na světě, jedině někdo z nás,“ řekl Inženýr.

„My jsme aspoň seděli na místě…“

„A já jsem seděl v Dranďáku. Nejsem víc unaven než ty.“ „Dost. Napřed Inženýr, pak Doktor,“ řekl Koordinátor.

Protáhl se, zamnul si zkřehlé ruce, přistoupil k vozíčku, zhasil světla a pomalu jej dotlačil až pod trup rakety.

„Poslyšte,“ Kybernetik stál nad nehybně ležícím dvojčákem, „co s ním?“

„Zůstane tady. Jistě spí. Neuteče. Proč by s nimi přijel?“ řekl Fyzik.

„Tak to není možné, musíme ho nějak zajistit,“ začal Chemik a zmlkl. Ostatní, jeden po druhém, již sestupovali do tunelu. Rozhlédl se kolem dokola, pokrčil nazlobeně rameny a odešel za ostatními. Inženýr si rozložil nafukovací podušky vedle radiometu a usedl, ale protože pocítil,že ho okamžitě začíná přemáhat spánek, vstal a začal pravidelně přecházet sem a tam.

Písek tichounce skřípal pod nohama. Nad východem leželo první šero, hvězdy se pomalu přestávaly mihotat a bledly, plíce mu naplňoval vzduch studený a čistý — pokoušel se objevit v něm čichem onu cizí vůni, kterou si pamatoval, když poprvé vyšel na povrch planety, ale už se jí nemohl dopátrat. Bok tvora ležícího opodál se pravidelně zvedal a klesal. Vtom Inženýr uviděl dlouhé, hubené pracky, které vyklouzly z jeho prsou a uchopily ho za nohu. Zoufale sebou škubl, klopýtl, div nespadl — a otevřel oči. Usnul při chůzi. Bylo už světleji. Cirusovité mráčky se poskládaly na východě v šikmou čáru, nakreslenou jakoby jedním tahem, její konec se pomalu začínal rozžhavovat, v neurčitou šeď nebe vtékala modř. Poslední jasná hvězda se v ní rozplynula — Inženýr se zastavil tváří k obzoru. Mračna se z šedivých měnila v hnědozlatá, oheň pulsoval na jejich okrajích, pruh růžové, slité s neposkvrněnou bělostí, probodával půlku nebeské klenby. Mělký, jakoby spálený okraj planety propadl najednou pod dotekem těžkého rudého kotouče.

„To by mohla být Země.“

Pocítil bodavé, nevýslovné zoufalství.

„Střídání stráží,“ ozval se silný hlas za jeho zády. Inženýr sebou trhl. Doktor, bledý, hleděl na něho a usmíval se. Inženýr mu najednou chtěl za něco poděkovat, říci, že — sám: nevěděl co — bylo to nesmírně důležité, ale neměl slov — zavrtěl hlavou, odpověděl na úsměv úsměvem a zmizel v černém tunelu.