Planeta Eden

Kapitola třetí

Pozdě v noci dorazili k pahorku, z něhož trčel k nebi trup letadla. Aby zrychlili pochod, a také aby se vyhnuli setkání s obyvateli lesíka, prošli jím v místě, kde se porost rozestupoval na několik metrů, jako by jej na obě strany rozhodil jakýsi obrovský pluh — na omšelých, v brázdách ležících hroudách hlíny bujely pouze sametové porosty.

Náhlá tma zahalila rovinu, až když byl šikmý obrys rakety jasně viditelný, a tak se obešli i bez pomoci svítilen.

Byli hladoví, ale ještě víc unavení, rozhodli se tedy, že postaví stan venku a uloží se k spánku. Fyzik, který měl ústa vyprahlá žízní, - voda jim došla při zpáteční cestě — a kterému se chtělo velice pit, vypravil se tunelem do nitra rakety.

Byl dosti dlouho pryč. Stavěli nafukovací stan, když uslyšeli jeho křik, ještě z podzemí. Byl tak rozčílený, že sotva mohl mluvit.

„Co se stalo? Uklidni se!“ volali jeden přes druhého. Koordinátor ho.pevně uchopil za ramena.

„Tam,“ ukázal na těleso rakety, temně se rýsující nad nimi. „Tam kdosi byl.“

„Co?“

„Podle čehos to poznal?“

„Kdo to byl?“

„Nevím.“

„Tak jak víš, že tam byl?“

„Podle… podle stop. Náhodou jsem vešel do navigační kabiny, byla tam: předtím spousta hlíny. Je pryč.“

„Jak to, je pryč?!“

„Je pryč. Je tam skoro čisto.“

„A kde je ta hlína?“

„Nevím.“

„Podíval ses i do ostatních prostor?“

„Ano. To znamená, já… jsem zapomněl, že v navigační kabině byla hlína, a napřed mě nic nenapadlo, protože jsem se chtěl napít, zašel jsem do zásobárny, našel jsem vodu, ale neměl jsem ji čím nabrat, tak jsem zašel do své kabiny,“ podíval se na Kybernetika, „a tam…“

„Co tam, k čertu!“

„Všecko bylo pokryto slizem.“

„Slizem?“

„Ano, průhledným, lepkavým slizem, jistě ho ještě mám na botách. Nic jsem neviděl, až později jsem ucítil, že se mi lepí podešve..“

„Ale to třeba vyteklo něco z nádrží, nebo došlo k nějaké chemické reakci, víš přece, že se v laboratoři polovina lahví rozbila…“

„Nemluv hlouposti! Posviťte sem, na mé nohy.“

Skvrna světla putovala dolů, objevily se Fyzikovy boty, lesknoucí se na několika místech, jako by byly potaženy blankou průhledného laku.

„To ještě není důvod, že tam kdosi byl,“ protestoval chabě Chemik.

„Když mě ještě ani tenkrát nenapadlo, co se stalo! Vzal jsem pohárek a vrátil jsem se do skladiště. Cítil jsem, že se mi podešve lepí, ale nedbal jsem na to. Napil jsem se vody a když jsem se vracel, z ničeho nic mi napadlo, abych se podíval do knihovny, nemám tušení proč. Byl jsem jakýsi znervóznělý, ale na nic podobného jsem nepomyslil. Otevřu dveře, posvítím — a tam čisto, po hlíně ani stopy! Tu hlínu jsem tam přece sám sypal, tak jsem si hned přitom vzpomněl, že v navigační kabině už taky nebyla!“

„A co dál,“ zeptal se Koordinátor.

„Nic, utíkal jsem za vámi.“

„Třeba tam ještě je, v kormidelně nebo v druhém skladišti,“ řekl Kybernetik polohlasně.

„Ani bych neřekl,“ zabroukl Koordinátor. Svítilna, kterou Doktor držel reflektorem dolů, osvětlovala kousek půdy, stáli kolem Fyzika, který stále ještě zhluboka dýchal.

„Jít tam nebo co?“ myslil nahlas Chemik, ale bylo vidět, že nemá pilno, aby ten návrh uskutečnil.

„Ukaž ještě jednou ty svoje boty,“ pravil Koordinátor.

Pozorně si prohlédl zaschlou, lesklou vrstvičku, která přilnula ke kůži. Div že se hlavou nesrazil s Doktorem, protože se taky sklonil, téměř současně. Pohlédli na sebe. Žádný z nich ani nehlesl.

„Něco musíme udělat,“ řekl Kybernetik desperátsky.

„Vlastně se nic nestalo. Jeden exemplář místní fauny vlezl do rakety, a když nenašel nic, co by ho zajímalo, zmizel,“ řekl Koordinátor.

„Patrně žížala, že? Velká plus minus jako žralok, nebo dva žraloci,“ vmísil se do hovoru Kybernetik. „Co se stalo s hlínou?“

„To je opravdu zvláštní. Třeba…“

Doktor nedomluvil a zahájil obchůzku nejbližšího okolí.

Viděli jeho vzdalující se postavu v odraze světla baterky. Skvrna záře se hned soustředila nízko u země, hned slábnouc odlétla do tmy.

„Hej!“ vykřikl najednou. „Hej! Mám ho!“

Rozběhli se k němu. Stál na několik metrů dlouhém valu hlíny, jakoby upěchované a místy potažené kousky lesklé tenké blanky.

„Zdá se, že to opravdu bude nějaká žížala,“ vykoktal Fyzik přiškrceným hlasem.

„V důsledku toho musíme přece jen nocovat v raketě,“ rozhodl najednou Koordinátor. „Napřed ji pro jistotu prohledáme a pak zamkneme závěr.“

„Člověče, to bude trvat celou noc a my Jsme se ještě ani jednou nepodívali do všech prostor,“ zasténal Chemik.

„Těžká věc.“

Nechali napumpovaný stan osudu a zmizeli v tunelu.“

Krok za krokem se ploužili po raketě a osvětlovali všechna zákoutí a výklenky. Fyzikovi se zdálo, že v kormidelně byly trosky tabulek přeneseny z jednoho.místa na druhé, ale nikdo si tím nebyl jist. Potom se zase Inženýra zmocnily pochybnosti, jestli zanechal nástroje, kterých použil na zhotovení motyk, v takovém stavu, v jakém je teď našli.

„To je jedno,“ řekl Doktor netrpělivě. „Nebudeme si teď hrát na detektivy. Už budou dvě!“

Byly tři, když si konečně lehli na matrace, přinesené z kójí, a to jen proto, že Inženýr, místo aby prozkoumal obě patra strojovny, rozhodl prostě, že zastrčí závory na dveřích v ocelové přepážce, která oddělovala strojovnu od ostatních částí rakety. Vzduch v uzavřeném prostoru jim připadal dusný, vznášel se tam jakýsi nepříjemný pach — padali už únavou a stěží ze sebe shodili boty a kombinézy; sotva zhasli světlo, zmohl je těžký, nepokojný spánek.

Doktor se probudil v naprosté tmě, od první chvíle svěží. Přiblížil hodinky k očím — chvilku si nemohl uvědomit, kolik je hodin, nesouhlasilo mu to s tmou, jaká vládla kolem, zapomněl, že jsou v raketě, pod zemí, Konečně uhodl z věnečku zelených jiskřiček na číselníku, že bude osm. Překvapilo ho to.

Spát takovou chvilku! Lítostivě zabručel a už se chtěl obrátit na druhý bok, když naráz ztuhl.

V raketě se něco dělo, spíš to cítil, než slyšel. Podlaha vedla z dálky jemné chvění. Kdesi, velice daleko, něco zařinčelo, bylo to sotva slyšitelné, ale on se ihned posadil na svém lůžku. Srdce se mu rozbušilo hlasitěji.

„Vrátilo se to!“ vzpomněl si na tvora, jehož slizem potažené stopy objevil Fyzik. „Násilím se to pokouší otevřít vstupní dveře,“ to byla další myšlenka. Raketa se najednou zachvěla, jako kdyby ji obrovská síla chtěla. ještě hlouběji zabodnout do země. Kdosi z ležících neklidně zasténal ze spaní. Doktor měl na okamžik pocit, že se jeho vlasy mění v rozžhavené drátky. Letadlo vážilo šestnáct tisíc tun! Podlaha se zatřásla — byl to nerovnoměrný, přerušovaný záchvěv. Vtom pochopil.

Byl to některý z pohonných agregátů! Kdosi ho spouštěl!!

„Vstávat!“ vykřikl a šmátral po baterce. Lidé vyskočili, v egyptské tmě do sebe vráželi, ozvaly se zmatené výkřiky. Konečně našel Doktor baterku, rozsvítil ji. Několika slovy vysvětlil, co se děje. Inženýr, ještě opilý spánkem, se zaposlouchal do vzdálených zvuků. Tělesem rakety znovu a znovu trhaly jednotlivé poryvy, mohutnějící vytí naplnilo vzduch.

„Kompresory levých trysek!“ zasykl. Koordinátor si mlčky zapínal kombinézu na prsou, ostatní se chvatně oblékali, Inženýr, tak jak stál, v košili a v trenýrkách, vyrazil do chodby, cestou vyškubl Doktorovi z ruky baterku.

„Co chceš dělat?!“

Rozběhli se za ním. Zamířil do navigační kabiny. Podlaha, po které běželi, začínala řinčet, otřásala se čím dál, prudčeji.

„Každou chvíli urve lopatky!“ vyrazil udýchaně Inženýr, když vpadl do navigační kabiny, kterou vetřelec vyčistil. Přiskočil k hlavním svorkám, přehodil páku.

V koutě zaplálo jedno světlo. Inženýr a Koordinátor, teď už společně, vytáhli ze schránky ve zdi elektrojektor, vyňali jej z pouzdra, pak ho v největším chvatu přitiskli k nabíjecím svorkám, kontrolní ukazovatel byl rozbitý, ale podlouhlá trubička na hlavni modře zazářila — proud na nabíjení měli!

Podlaha se horečně třásla, všecko, co nebylo upevněno, poskakovalo, kovové nástroje drnčely na poličkách, jakýsi skleněný předmět spadl a rozbit se, slyšeli cinkání střípků.

Zbytky plastikového obkládání odpověděly mohutnějící rezonancí — vtom zavládlo hrobové ticho, zároveň zhaslo jediné světlo. Doktor okamžitě rozsvítil baterku.

„Nabitý?“ zeptal se krátce Fyzik.

„Nejvýš na dvě série. I to je dobré,“ odpověděl mu Inženýr výkřikem a spíš vytrhl, než odpojil svorky. Popadl elektrojektor, sklonil jej nálevkovitou hlavní k zemi, stiskl pažbu v ruce a vykročil chodbou ke strojovně. Byli v polovině cesty, blízko knihovny, když se ozvalo pekelné, táhlé zaskřípění, dvě tři křečovitá trhnutí otřásla celou raketou, ve strojovně se něco s ohlušujícím rachotem převalilo a nastalo hrobové ticho.

Inženýr a Koordinátor, bok po boku, přišli k pancéřovým dveřím. Koordinátor odstrčil závoru okénka, nahlédl dovnitř.

„Podejte mi baterku,“ řekl.

Doktor mu ji okamžitě vtiskl do dlaně, ale nebylo lehké pustit dovnitř proud světla úzkým, zaskleným otvorem a zároveň se dívat. Inženýr otevřel druhé okénko a přitiskl k němu oči, povzdechl a zatajil dech.

„Leží, „řekl po dlouhé chvíli.

„Co, kdo?“ padaly výkřiky za jeho zády.

„Návštěvník, posviť líp, níž, níž — tak! Nehýbá se. Nic se nehýbá.“

Udělal pauzu.

„Je veliký jako slon, „řekl dutě.

„Dotkl se přívodů?“ řekl tázavě Koordinátor, který nic neviděl, protože ústí reflektoru, který přimáčkl k okénku, mu zaclánělo celý jeho otvor.

„Spíš šlápl na přetrhané dráty. Vidím, že pod ním čouhají konce.“

„Konce čeho?“ rozčiloval se Fyzik.

„Kabelu vysokého napětí. Ano, nehýbá se. Tak co, otvíráme…?“

„Musíme,“ řekl prostě Doktor a začal odtahovat hlavní závoru.

„Třeba to jenom předstírá?“ prohodil někdo vzadu.

„Tak dobře předstírat dovede jenom nebožtík,“ odpověděl Doktor, který ještě stačil, dříve než Koordinátor oddálil baterku, přitisknout tvář k druhému okénku.

Ocelové závory se měkce pošinuly v drážkách. Dveře byly dokořán. Dlouhou dobu se nikdo. neodhodlal překročit práh — Fyzik a Kybernetik se dívali přes ramena těch, kteří stáli vpředu. V pozadí, na roztříštěných troskách obrazovek, vmáčknuta mezi stěny sektorů, násilím stranou odtažených, ležela ve světle matně se lesknoucí, hrbatá holá masa. Chvílemi po ní přeběhl jemný záchvěv.

„Žije…“ zašeptal přiškrceným hlasem fyzik.

Ve vzduchu se vznášel ostrý, odporný čoud, jako ze spálených vlasů, malý namodralý obláček kouře se pomalu rozplýval v pruhu světla.

„Pro všechny případy,“ řekl Inženýr, zvedl elektrojektor, opřel průhlednou pažbu o bok a zamířil na trup beztvárné masy. Zasyklo to. Nejiskřivý náboj zasáhl roztékající se, uprostřed příkře se zvedající břich, těsně pod oním hrbem. Obrovské tělo se vymrštilo, pak jako kdyby se sesulo a rozpláclo se ještě víc. Horní okraje bílých sektorových přepážek se při tom zachvěly, jak byly ohromným tlakem odstrčeny na stranu.

„Konec,“ prohlásil Inženýr. Překročil vysoký, ocelový práh. Všichni vešli.

Nadarmo se pokoušeli najít očima nohy, chapadla, hlavu toho tvora. Neforemná masa ležela bezvládně na vytrženém sektoru transformátoru, hrb přepadl celý na jednu stranu, jako plandavý pytel plný rosolu. Doktor se dotkl boku mrtvého těla. Sklonil se.

„To všecko vypadá spíš na…“ zabručel. „Čichněte si,“ řekl.

Zvedl k nim ruku — na konečcích prstů se lesklo něco jako kapky klihu. Chemik první překonal reflexní odpor.

Překvapeně vykřikl.

„Poznáváš, že?“ řekl Doktor.

Teď všichni čichali — a poznávali hořký zápach, jaký naplňoval halu továrny!

Doktor našel v koutě páku, která se dala vyjmout z čepu, strčil její širší konec pod tělo a snažil se je převrátit na bok. Vtom mu uklouzly nohy, konec páky probodl kůži a ocel vjela bezmála polovinou své délky do měkkých tkání.

„No, to jsme v pěkné bryndě — nestačilo, že tady máme vrak, teď ještě i hřbitov!“ zabručel vztekle Kybernetik.

„Kdybys raději pomohl!“ vykřikl dopáleně Doktor, který se sám hmoždil, aby převrátil obrovské tělo.

„Počkej, drahoušku,“ řekl Inženýr, „jak je možné, že tohle hovado spustilo agregát…?“

Všichni na něj ohromeně pohlédli.

„Opravdu…“ vykoktal Fyzik, „No, a co?“ dodal přihlouple.

„Kdybychom se měli strhat, musíme ho obrátit, říkám vám, že musíme!“ vyhrkl Doktor. „Pojďte všichni — ne, z této strany. Tak! Přemožte trochu tu svou ošklivost! No, co zas?“

„Počkej,“ řekl Inženýr. Odešel. a za chvilku se vrátil s ocelovými sochory, kterých užívali při kopání tunelu. Podstrčili je jako páky pod mrtvé tělo a na Doktorův povel je zvedli. Kybernetik se otřásl, když se jeho ruka, která sklouzla po hladké oceli, dotkla holé kůže tvora. S hlasitým plácnutím se bezvládně převalil na bok. Uskočili. Kdosi vykřikl.

Jako z gigantické, vřetenovitě protáhlé ústřice, vyklouzl z křídlovitě sevřených, tlustých, zvrásnělých, masitých pochev dvouruký trup, a klesal vlastní vahou dolů, až se dotkl uzlíčkovitými prstíky podlahy. Nebyl větší než dětské poprsí, jak tak visel na napínajících se blanách bledě žlutých vazů a kolébal se čím dál pomaleji a pomaleji, až se zastavil. Doktor se první odvážil přistoupit k němu, uchopil konec měkké končetiny s mnoha kotníky a malé tělíčko, bledě žilkované, se napjalo a ukázalo plochý obličejíček, bezoký, s otvory nozder a čímsi rozdrásaným, jako rozkousaný jazyk, v místě, kde má člověk ústa.

„Obyvatel Edenu…“ řekl dutě Chemik. Inženýr, příliš otřesený, aby mohl mluvit, usedl na válec generátoru a sám, aniž si to uvědomil, ustavičně si utíral ruce o tkaninu kombinézy.

„Tak je to jedno stvoření nebo dvě?“ zeptal se Fyzik. Zblízka pozoroval Doktora, jak se lehce dotýká prsou bezvládného tělíčka.

„Dvě v jednom, nebo jedno ve dvou — a třeba jsou to symbionty — není vyloučeno, že se v určitých údobích dělí…“

„Ano, jako ta maškara s černým vlasem?“ nadhodil Fyzik. Doktor přikývl hlavou, ale.nepřerušil vyšetřování.

„Ale to veliké nemá nohy, ani oči, ani hlavu, nic!“ řekl Inženýr. Zapálil si cigaretu, což. nikdy nedělal.

„To se teprv ukáže,“ namítl Doktor.,Myslím, že nebudete nic namítat proti tomu, abych provedl pitvu? Tak.nebo tak, musíme ho rozčtvrtit, jinak se odtud nedá vynést. Vzal bych si někoho jako asistenta, ale může to být ošklivé. Kdo se hlásí dobrovolně?“

„Já…“

„Já to vydržím,“ řekli skoro současně Koordinátor a Kybernetik.

Doktor povstal.

„Dva, tím líp. Najdu si teď nástroje, to bude chvilku trvat. Musím vám prozradit, že se náš zdejší pobyt sakramentsky komplikuje — půjde-li to pořád tak dál, zabere nám vyčistění jedné boty celý týden — nejsme s to dokončit nic, co jsme rozdělali.“

Inženýr a Fyzik odešli na chodbu. Koordinátor, který se vracel z ošetřovny, již v gumové zástěře, s vykasanými rukávy, se před nimi zastavil. Nesl chromovaný podnos, plný chirurgických nástrojů.

„Víte, jak funguje kyslíkový filtr,“ řekl. „Když chcete kouřit, jděte nahoru.“

Odešli tedy do tunelu, Chemik se k nim připojil, pro každý případ vzal s sebou elektrojektor, který Inženýr nechal ve strojovně.

Slunce stálo vysoko, malé, zploštělé; v dálce nad písčinami se rozpálený vzduch tetelil jako aspik. Sedli si v dlouhém pruhu stínu, který shora vrhal nakloněný trup rakety.

„To je hrozně divné zvíře a neuvěřitelná historie, jak mohlo spustit ten generátor,“ řekl Inženýr. Pohladil si tvář, vousy už přestaly píchat — všichni už měli plnovous, opakovali pořád dokola, že se musí oholit, ale nějak nikomu na to nezbývalo času.

„Ale teď, po pravdě řečeno, nejvíc mě z toho všeho těší, že nám ten generátor vůbec dal proud. Znamená to, že aspoň vinutí je v pořádku.“

„A ten zkrat? „poznamenal Fyzik.

„To nic není, vyhodilo to automatickou pojistku, to je učiněná hloupost. Mechanická část se úplně rozsypala, ale s tím si budeme vědět rady. Ložiska — máme rezervní soupravy, jen je najít. Samozřejmě, vinutí teoreticky taky můžeme uvést do pořádku, ale holýma rukama — nad tím bychom zešedivěli. Teď si myslím, že se mi proto nechtělo hnout ani prstem, abych si všecko pořádně prohlédl, protože jsem se bál, že je to všecko na padrť, a to víte, co by s námi bylo.“

„Reaktor,“ začal Chemik. Inženýr se zamračil. „Reaktor — ovšem. Na reaktory taky dojde. Napřed musíme mít proud. Bez proudu nic nepořídíme. Trhlinu v potrubí můžeme odstranit v pěti minutách, ale musíme svařit potrubí. A na to zase musíme mít proud.“

„A co, chceš se pustit do mašin — hned teď?“ zeptal se Fyzik s nadějí v hlase.

„Ano. Vypracujeme plán pořadí oprav. Už jsem o tom mluvil s Koordinátorem. Napřed musíme mít aspoň jeden činný agregát. Přirozeně, bez rizika se nic nedá podnikat, protože agregát musíme spustit bez atomové energie, čert ví jak! Snad žentourem… Aby do toho… Od té doby, co nefunguje elektrické řízení, nemám ponětí, co se děje v reaktoru.“

„Nic zvláštního, neutronové clony působí i bez řízení na dálku,“ řekl Fyzik, „reaktor automaticky přešel do stavu klidu — nejvýš by při počátečním rozběhu mohla vzniknout trochu vyšší teplota. Jestliže chlazení…“

„Pěkně děkuji! Reaktor se může roztavit a tomu ty říkáš,nic zvláštního‘?“

Dohadovali se tak čím dál prudčeji, pak už začali diskutovat věcněji, ale žádnému se nechtělo jít do rakety, čmárali schémata na písek, když se v otvoru tunelu objevila hlava Doktora, který na ně zavolal.

Vyskočili.

„No, copak?“

„Na jedné straně málo, ale na druhé — hodně, „odpověděl Doktor, který vypadal dosti podivně, protože když mluvil, vyčnívala ze země pouze jeho hlava.

„Málo,“ pokračoval, protože i když to zní podivně, nemám pořád jistotu, je-li to jeden tvor, nebo dva. V každém případě je to zvíře. Má dva systémy oběhu krevního, ale nejsou od sebe úplně oddělené. Ten velký tvor — nositel — se pohyboval, jak se domnívám, skoky nebo kroky.“

„To je velký rozdíl,“ řekl Inženýr.

„Tak i tak,“ vysvětloval doktor. „To, co vypadalo jako hrb — je zažívací trakt.“

„Na hřbetě?“

„To nebyl hřbet! Když byl zasažen proudem, padl vlastně břichem vzhůru.“

„Jak to chceš říci, že ten menší, podobný…“ Inženýr nedomluvil.

„Dítěti,“ dokončil klidně Doktor, „ano, jezdil jakoby na koni na tom nositeli — buď jak buď, možné je to. No, jako na koni ne,“ opravil se, „většinou, pravděpodobně, byl schován v tom otvoru v těle — má tam takové vakovité hnízdo, jediná věc, s kterou to mohu srovnat, je klokaní vak, ale ta podobnost je nepatrná a ne funkční…“

„A domníváš se, že to byl tvor inteligentní? No snad…“ řekl Fyzik.

„Jistě musel být inteligentní, když dovedl otevřít dveře, zavřít je za sebou, nemluvě ani o nastartování strojů,“ řekl Doktor, který jaksi nejevil ochotu vylézt nahoru. „Háček je v tom, že to nemá nervový systém v našem slova smyslu.“

„Jak to!“ přiskočil k němu Kybernetik Doktorova hlava zvedla obočí.

„Co dělat. Je to tak. Jsou tam orgány, o jejichž funkci nemám potuchy. Má to míchu, ale v lebce; v té malé lebce není mozek. Totiž… cosi tam je, ale každý anatom by mi řekl, že jsem nedouk, kdybych se mu pokoušel namluvit, že je to mozek… Jakési žlázy, ale jakési vstřebávací — a mezi laloky plic — má totiž — troje plíce — našel jsem nejpodivnější věc na světě. Něco, co se mi moc nelíbilo. Dal jsem si to do lihové lázně, pak si to prohlédnete. Zatím jsou důležitější práce. Ve strojovně to bohužel vypadá jako na jatkách. Musíme to hned všecko vynést a zakopat; v raketě je poměrně teplo a rychlost je skutečně žádoucí — zvlášť v takovém vedru. Můžete si nasadit tmavé brýle, zavázat tváře, zápach není nepříjemný, ale taková hora masa…“

„Žertuješ, viď…?“ zeptal se mdle Fyzik.

„Ne.“

„Teprve teď vystoupil Doktor z tunelu. Na gumové zástěře měl druhý, bílý plášť odshora dolů červeně postříkaný.

„Opravdu, člověk z toho může padnout do mdlob. Je mi velice líto. Co dělat. Je to nutné. Pojďte hned.“

Nato se otočil a byl pryč. Ostatní se po sobě podívali a jeden po druhém mizeli v tunelu.

Hrobařina, jak to nazval Chemik, skončila až pozdě odpoledne. Pracovali polonazí, aby si nepošpinili kombinézy, a vynášeli obrovskou masu, v čem se dalo — v kbelících, na plechových nosítkách; rozčtvrcené pozůstatky zakopali dvě stě kroků od rakety, na vrcholu pahorku, a přes Koordinátorovo varování, aby šetřili vodou, spotřebovali na umytí pět kbelíků. Dokud se krev velkého tvora nesrazila, podobala se lidské krvi. Ale rychle měnila barvu v oranžovou. Usychala v nažloutlý drolivý prášek.

K smrti unavená posádka si posedala v nízkém.slunci pod raketu. Na jídlo neměl nikdo ani pomyšlení; všichni jen dychtivě pili kávu a vodu. Jednoho po druhém přemáhala dřímota. přestože měli právě promyslit prvou etapu opravných prací. Když procitli, byla už noc. Zase museli chodit do skladiště pro jídlo, otvírat plechovky konserv, ohřívat je a po jídle umývat nádobí; o půlnoci se nečekaně; rozhodli, protože všichni byli vyspalí, že si nepůjdou lehnout, ale že hned zahájí počáteční práce.

Srdce jim bušila rychleji, když odhazovali plastikové a kovové harampádí z příkrovu pomocného reaktoru. Pracovali ručními pákami a kladkami, celé hodiny promarnili prohrabáváním ocelových trosek při hledání každé náhradní součástky, každé maličkosti, olovnice nebo klíče; nakonec dokázali, že celý postranní generátor byl prohlédnut, zadřené ložisko bylo vyměněno, a lopatky nejmenšího z kompresorů — byly už zase v použitelném stavu. Inženýr to ostatně provedl způsobem stejně prostým jako primitivním, protože rezervních lopatek bylo málo, odřízl prostě každou druhou lopatku — rotor musel pochopitelně pracovat méně výkonně, ale buď jak buď, byl schopný provozu. V pět hodin ráno Koordinátor oznámil, že jsou práce u konce — tak nebo tak, řekl, budeme muset podniknout ještě jednu výpravu, i kdyby jen pro doplnění vody, důvodů se ostatně najde víc a nemůžeme si zavést obrácený rytmus spánku a bdění. Zdřímneme si do svítání a pak se znovu pustíme do práce.

Zbytek noci uplynul klidně. Ráno nikdo nejevil chuť, aby vyšel nahoru, všichni byli ochotni pracovat dál, a to ihned. Inženýr už vyrobil jakýsi první komplet nástrojů a nebylo nutné běhat pro každou hloupost po všech možných kajutách. Napřed zkontrolovali rozvodnu, hemžící se zkraty, a museli ji vlastně smontovat znovu. Vraky nahrazovali součástmi bez lítosti vyšroubovanými z ostatních nefungujících agregátů, pak se zase dali do vlastního spouštění dynama. Provádění plánu navrženého Inženýrem bylo trochu riskantní. Dynamo roztáčeli kompresorem, který změnili v turbínu poháněnou kyslíkem z bomb. Za normálních podmínek uváděla nouzový turbogenerátor do chodu přehřátá vodní pára z reaktoru — reaktor totiž, jakožto srdce rakety, platí za nejodolnější ze všech mechanismů — ale teď, při naprostém zpustošení elektrické sítě, nemohli na to ani pomyslit. Museli tedy sáhnout na železnou zásobu kyslíku, drahocenný plyn přicházel nazmar jenom zdánlivě, počítali totiž, že budou moci znovu naplnit vyprázdněné bomby atmosférickým kyslíkem, jakmile se celá strojovna roztočí. Jiné východisko nebylo — spuštění atomového reaktoru bez elektřiny bylo vyslovené šílenství. Kdyby kyslíkový projekt selhal, byl sice Inženýr, aniž se o tom někomu zmínil, odhodlán i k tomuto bláznovskému kroku. Nebylo totiž známo, zda se stlačený kyslík nevyčerpá rychleji, než se podaří spustit reaktor. Doktor stál v malé šachtě pod podlahou horního patra strojovny a zvýšeným hlasem hlásil čísla klesajícího tlaku na kyslíkových manometrech. Pět ostatních mužů pracovalo nahoře. Točili se jako čamrdy. Fyzik stál u provizorní rozvodné desky reaktoru — smontované tak, že by při pohledu na ni vstávaly hrůzou vlasy na hlavě každému pozemskému specialistovi. Inženýr s hlavou visící dolů pod tělesem generátoru, černý od oleje jako negr, upevňoval stykače prstenců — Koordinátor stál vedle Kybernetika, oba se dívali na doposud slepý kotouč počítače neutronů a Chemik mezi nimi pobíhal jako kluk, kterého si posílají pro nářadí.

Kyslík syčel, kompresor ve funkci plynové turbíny zlostně bručel, trochu řinčel a smýkal sebou — protože Inženýr s ním nakládal barbarsky, rotor nebyl přesně vycentrovaný — otáčky generátoru rostly, jeho vytí stoupalo na vyšší a vyšší tón, lampy visící na konci ledabyle roztažených kabelů u stropu vydávaly už bílé intenzívní světlo.

„Dvě stě.osmnáct — dvě stě dva — sto devadesát pět,“ bylo slyšet monotónní, plechovou ozvěnou deformovaný hlas.neviditelného Doktora.

Inženýr vylezl zpod dynamoelektrického stroje a utíral si olej i pot ze zarostlé tváře.

„Tak jedeme,“ vyfuněl.

Ruce se mu třásly námahou tak velkou, že zůstal úplně klidný, když Fyzik řekl:

„Zapojuji první.“

„Sto sedmdesát, sto šedesát tři, sto šedesát,“ recitoval rytmicky Doktor, překřikuje jekot dynama, které už začalo dodávat proud na odpich reaktoru a s každou vteřinou vyžadovalo víc kyslíku, aby si udrželo obrátky.

„Plné zatížení!“ hekl Inženýr, který pozoroval elektrické ukazovatele.

„Zapojuji všecko!“ desperátsky, lámajícím se hlasem vyrazil ze sebe Fyzik; schoulil se mimoděk, jako kdyby čekal ránu, a oběma rukama strhl dolů černé páky.

Otevřel ústa. Koordinátor, nevěda o tom, tiskl čím dál pevněji jeho paži. Dívali se na čtvercové číselníky bez sklíček, s pokřivenými, narychlo vyrovnanými ručičkami: počítač hustoty proudu rychlých neutronů, kontrola cirkulace elektromagnetických vývěv, indikátor znečištění izotopy, sdružené vnitřní termočlánky reaktoru. Dynamoelektrický stroj sténal, vyl, jiskry sršely zpod netěsně doléhajících stykačů. V reaktoru, za silným, lesklým pancířem, vládl mrtvý klid.

Ručičky se ani nehnuly. Najednou se před Fyzikovýma očima všechny zamlžily a rozmazaly se; zavřel oči, a když je, plné slz, znovu otevřel, uviděl ručičky v poloze, kde mají stát, když reaktor běží.

„Překonal kritický bod!“ vykřikl Fyzik a rozvzlykal se, nepouštěje z rukou obě páky. Cítil, jak mu ochabují svaly, po celou dobu čekal výbuch.

Ručičky se určitě zasekly,“ řekl klidně Koordinátor, jako kdyby nevěděl, co se děje s Fyzikem. Nemohl ze sebe vypravit slovo — tak měl ještě pořád stisknuté čelisti.

„Devadesát, osmdesát jedna, sedmdesát dva…“ vykřikoval Doktor v pravidelných přestávkách.

„Teď!“ vykřikl Inženýr a rukou ve velké červené rukavici přepnul hlavní kontakt. Generátor zavyl a začal ztrácet obrátky.

Inženýr skočil ke kompresoru a uzavřel oba přívody.

„Čtyřicet šest, čtyřicet šest, čtyřicet šest,“ opakoval pravidelně Doktor.

Turbína přestala odebírat kyslík z lahví, lampy rychle bledly, stmívalo se čím dál víc.

„Čtyřicet šest, čtyřicet šest…“ vykřikoval Doktor ze šachty.

Najednou se lampy oslnivě rozzářily, dynamo se sotva už otáčelo, ale proud šel, všechny napojené číselníky ukazovaly stoupající napětí.

„Čtyřicet šest… čtyřicet šest…“ dál opakoval Doktor, který ve své ocelové studni o ničem nevěděl.

Fyzik si sedl na podlahu a zakryl tvář rukama. Bylo téměř ticho. Rotor generátoru basově šuměl, otáčel se čím dál pomaleji, zarazil se, ještě zavířil a zastavil.

„Čtyřicet šest… čtyřicet šest…“ dál opakoval Doktor.

„Jaký je únik?“ zeptal se Koordinátor.

„V mezích normy,“ odpověděl Kybernetik. „Zřejmě předtím, na špičce decelerace, obal praskl, ale automat to stačil zacementovat, než došlo ke zkratu.“

Víc neřekl, ale každý pochopil, jak je na ten automat pyšný. Jednou rukou si přidržoval prsty druhé ruky, potají, protože se mu třásly.

„Čtyřicet šest…“ ječel Doktor.

„Člověče, nech už toho!“ zařval najednou Chemik do šachty, „už je to zbytečné — reaktor dodává proud!“

Nastala chvíle ticha. Reaktor pracoval, jako vždycky, neslyšitelně. V ocelovém roubení se objevila bledá, černým vousem lemovaná Doktorova tvář.

„Vážně?“ řekl.

Nikdo mu neodpovídal. Dívali se na číselníky, jako kdyby se nemohli nasytit pohledu na ručičky, stojící bez hnutí v poloze, která znamenala, že stroj pracuje.

„Vážně?“ opakoval a dal se do smíchu, úplně tichého. „Zas už začínáš?“ řekl dopáleně Kybernetik. „Dej pokoj.“

Doktor se vyškrabal nahoru, sedl si vedle Fyzika, a jako ostatní upřeně pozoroval ciferníky.

Nikdo nevěděl jak dlouho to trvalo.

„Víte co?“ řekl Doktor mladým, novým hlasem. Všichni se na něho podívali, jako by byli vytrženi ze spánku.

„V životě jsem nebyl tak šťastný,“ zašeptal a odvrátil obličej.