Kapitola čtrnáctá

O hodinu později sjel po spuštěných nákladních vratech Ochránce. Inženýr s ním zajel na dvě stě metrů od sklovité zdi zaoblující se směrem vzhůru jako nedokončená kopule a pustil se do práce. Tma prchala gigantickými skoky daleko do pouště. Zářivější než slunce, rachotivé čáry řezu rozbíjely lesklou stěnu, horkem změklé desky řítily se na zem, bílý kouř se třepotal nad místem varu. Inženýr nechával vychladnout kusy stavebního materiálu a dále krájel zeď anihilátorem, vyřezával v klenbě okna, z nichž stékaly plamenné krápníky. V kalné, poloprůsvitné hradbě vznikaly řady děr přibližně čtyřhranných, jako v rozbitých oknech se v nich objevily průhledy na hvězdné nebe. Dým se v kotoučích válel po písčinách, v žilách obrovské sklovité stavby něco řinčelo, třeskalo, kusy hmoty zacházely tmavým žárem, nakonec couvl Ochránce k raketě. Inženýr měřil na dálku radiaci trosek. Počítače varovně rachotily.

„Museli bychom čekat nejméně čtyři dny,“ řekl Koordinátor, „ale pustíme tam Černého a očišťovače.“

„Ano, radioaktivita je značná pouze na povrchu. Řádný proud písku pod tlakem na to postačí. A zbytky se shromáždí na jednom místě a zakopou.“

„Mohli bychom je uložit do skladiště, v zádi, „řekl Koordinátor a díval se zamyšleně na višňově zářící bloky pod hradbou.

„Myslíš? Nač?“ podivil se Inženýr. „Nic z toho nebudeme mít, zbytečný balast.“

„Pokládal bych za moudřejší nenechávat tady radioaktivní stopy… Atomovou energii neznají a bude lépe, když ji nepoznají…“

„A víš, že máš možná pravdu,“ zabroukl Inženýr.

„Eden…“ dodal po chvíli. „Poslyš, poznenáhlu se ve mně krystalizuje jakýsi obraz, podle toho, co říkal dvojčák, ten astronom, či spíše náš kaIkulátor… Obludný.“

„Ano,“ přikývl Koordinátor. „Zneužití teorie informací, tak do krajnosti vyhrocené, tak důsledné, až to vzbuzuje úžas. Jak se ukazuje, může se stát daleko strašlivějším mučicím nástrojem než všecka muka fyzická, víš? Výběrem, potlačováním, blokováním informací, lze provádět geometricky přesnou, příšernou» prokrustiku«, jak to řekl kalkulátor.“

„Myslíš, že oni… že on… si to uvědomuje?“

„Uvědomuje? Aha, ty myslíš, jestli takový stav pokládá za normální? Částečně snad ano. Vždyť nic jiného nezná, přestože se odvolával na jejich dávnější historii, na tyrany, obyčejné, pak na ty» anonymní«, čili má stupnici pro srovnávání. Ano, jistě — kdyby ji neměl, nedovedl by nám to říci.“

„Jestliže v něm odvolání na tyranii má vyvolat vzpomínky» na lepší časy«, no… pěkně děkuju…“

„A přece. Je to — do jisté míry — souvislý proud vývoje. Kterýsi tyran přišel, jak vidět, na myšlenku, že v existujícím systému vlády bude vhodná vlastní anonymita. Společnost, která nemůže zorganizovat odpor, nemůže soustředit nepřátelské pocity na konkrétní osobu, je svým způsobem jakoby odzbrojena.“

„Aha, ty si to vysvětluješ takto? Tyran bez tváře?“

„Třeba je to falešná analogie, ale po jisté době, když vznikly teoretické základy té jejich» prokrustiky«,kterýsi z jeho nástupců šel ještě dál, zlikvidoval — zdánlivě — dokonce své vlastní inkognito, sesadil sám sebe, sám systém vlády — samozřejmě pouze ve sféře pojmů, slov, veřejného dorozumívání…“

„Ale proč tady neexistují žádná osvobozenecká hnutí? To nemohu pochopit! A dokonce, jestliže trestají své»zločince «tak, že je začleňují do jakýchsi těch autonomních, izolovaných skupin — při nedostatku jakýchkoliv stráží, dozoru, vnější přesily je přece možný individuální útěk, ba dokonce organizovaný odpor.“

„Aby mohla vzniknout organizace, musí napřed existovat prostředky dorozumění.“

Koordinátor vysunul přes vstupní otvor ve věžičce kotouček geigera, jehož tikání jako by pomalu haslo.

„Všimni si, že určité jevy nejsou u nich bez názvů, ani bez souvislostí s ostatními jevy — ale že i názvy, i souvislosti, které jsou podávány za skutečné, jsou — maskami. Zmrzačením vyvolaným mutacemi říkají epidemie jakési choroby, a podobně to bude se vším ostatním. Aby bylo možno svět ovládnout, je ho napřed třeba pojmenovat. Bez vědomosti, zbraní, organizace, odříznuti od ostatních žijících, nemohou celkem nic podnikat.“

„Ano,“ řekl Inženýr, „ale ta scéna na» hřbitově«, ten hrob za městem přece jen naznačují, že ten pořádek tady přes všecko není třeba tak dokonalý, jak by si ten neznámý vládce mohl přát. A konečně i to, že se náš dvojčák zhrozil té zrcadlové hradby, vzpomínáš? Jak vidět, neprobíhá tady všecko hladce.“

Geiger nad jejich hlavami tikal čím dál pomaleji. Hromady u zdi, uzavírající jejich raketu, ztemněly, pouze země ještě kouřila a vzduch se chvěl ve sloupu tak vysokém, až se podivuhodně třepetaly obrazce souhvězdí.

„Rozhodli jsme se pro start,“ pokračoval Inženýr, „a přesto bychom mohli lépe poznat jejich jazyk. Dopátrat se, jak pracuje ta jejich zatracená vláda, která předstírá svou vlastní neexistenci. A dát jim… zbraně…“

„Komu? Těm nešťastníkům, kteří jsou podobni našemu dvojčákovi? Tomu bys dal do ruky anihilátor? Člověče!“

„Nuže pro začátek bychom mohli sami…“

„Svrhnout vládu, ano?“ řekl klidně Koordinátor. „Jinými slovy, osvobodit je — silou.“

„Není-li jiné cesty…“

„Za prvé to nejsou lidé. Nesmíš zapomínat, že koneckonců vždycky mluvíš s kalkulátorem a že dvojčákovi porozumíš pouze natolik, nakolik mu porozumí sám kalkulátor. Za druhé — nikdo jim to, co existuje, nevnutil. Aspoň ne nikdo z vesmíru. Oni sami…“

„Když uvažuješ takto, vyslovuješ svůj souhlas se vším. Se vším!“ vykřikl Inženýr.

„A jak chceš, abych uvažoval? Je snad obyvatelstvo planety dítětem, které se dostalo do slepé uličky, z níž je můžeš vyvést za ručičku? Kdyby to bylo tak jednoduché, pro pána krále, Jindřichu, začalo by osvobození tím, že bychom museli zabíjet a čím krutější by byl boj, tím méně bychom rozlišovali, a nakonec už bychom zabíjeli jen proto, abychom si otevřeli cestu k návratu, nebo cestu k protiútoku, a zabíjeli bychom všecky, kteří by byli proti Ochránci, víš, jak je to snadné!“

„Vím,“ zabroukl Inženýr, „ostatně, nic ještě nevíme,“ dodal. „Nepochybně nás pozorují, a ta okna, která jsme prorazili v tom jejich» neproniknutelném «příklopu, se jim jistě nebudou líbit. Myslím, že teď můžeme čekat další pokus.“

„Ano, je to možné,“ přisvědčil Koordinátor. „Myslil jsem dokonce, jestli by nebylo vhodné postavit nějaké daleko předsunuté hlídky. Elektronové oči a uši.“

„Zabralo by nám to spousty času a pohltilo materiál, kterého nemáme nazbyt.“

„Také na to jsem myslil a právě proto jsem na rozpacích…“

„Dva rentgeny na vteřinu. Už můžeme poslat automaty.“

„Dobře. Bude lépe, když Ochránce vtáhneme nahoru do rakety, pro všecky případy.“

Odpoledne se nebe zatáhlo mraky a poprvé od chvíle, kdy dorazili na planetu, se rozpršelo drobným, teplým deštíkem. Zrcadlová hradba ztemněla. Bylo slyšet, jak po jejích vypouklých stěnách stékají drobné stružky vody. Automaty neúnavně pracovaly, vodotrysky písku, které pulsomotory vymršťovaly, skřípěly a syčely po povrchu skácených desek, pilinky skla vyletovaly do vzduchu, písek s deštěm tvořil měkké bláto. Černý vozil do rakety nákladním vjezdem schránky, plné radioaktivních zplodin; druhý automat kontroloval geigerem hermetičnost závěrů. Pak oba stroje vtáhly plotny už očištěné na místa označená Inženýrem, kde v tryskajících fontánách jisker, vrhaných svářečkami, měkly velké kusy hmoty v žáru elektrického oblouku, srůstaly spolu a tvořily začátek budoucí rampy.

Brzy se ukázalo, že materiálu je málo — po celém dnu práce, za soumraku, vyklouzl Ochránce znovu z rakety a postavil se proti proděravělým stěnám. Byla to pekelná podívaná. Déšť se dále lil, měnil se v příval. Nepravidelná, čtvercová slunce explodovala ve tmě strašlivým svitem, rachot nukleárních výbuchů se mísil s tupým zvukem hořících kusů sklovité hmoty, když při svém pádu rozrývaly zemi, vzhůru vybuchovaly husté kotouče dýmu a par, s pronikavým svistem: kypěly kalužiny dešťové vody, liják vařil ve vzduchu, aniž dopadal na zem, vysoko nahoře se odrážely záblesky exploze nehybnými miliardami růžových, zelených a žlutých duh. Ochránce, černý, jako vytesaný z uhlí, couval za rachotu blesků, pomalu se otáčel na místě, zvedal tupý čenich a, opět blesky a hromy otřásaly okolím.

„Jde to docela dobře,“ zařval Inženýr Koordinátorovi přímo do ucha. „Třeba je taková dělostřelba odstraší a nechají nás na pokoji! Potřebujeme ještě nejmíň dva dny!“

Jeho tvář zalitá potem — ve věžičce bylo horko jako v peci — vypadala jako rtuťová maska.

Když se odebrali na odpočinek, vyjely zase nahoru automaty a do rána lomozily, vláčejíce za sebou hadice pískových stříkaček, rachotily bloky sklovité hmoty, kolem svářeček se déšť třpytil a jiskřil oslňující nejčistší modří, nákladní vrata pohlcovala nové a nové schránky zplodin — parabolická konstrukce těsně za zádí rakety pomalu rostla, nákladní automaty a exkavátory pracovaly zároveň pod jejím břichem a zakusovaly se tvrdošíjně do svahu pahorku.

Když za úsvitu ustaly, byla už část sklovitého materiálu spotřebována na vyztužení šachty.

„To byl báječný nápad,“ řekl Koordinátor. Seděli v navigační kabině, na stole se povalovaly svitky technických výkresů. „Skutečně, kdybychom začali odstraňovat výztuhy, mohl by se na nás pod vahou rakety probořit strop a nejenže by udeřila o zem, ale ještě by rozdrtila automaty. Jistě by nestačily opustit jámu.“

„Vystačíme pak s energií na let?“ zeptal se Kybernetik. Stál v otevřených dveřích.

„Na deset letů. Můžeme přece, kdyby bylo potřeba, přestože to jistě bude zbytečné, anihilovat zbytky skloviny, které jsou uloženy ve skladišti. Zavedeme do štoly zahřívací potrubí — budeme moci přesně regulovat teplotu; až dosáhne bodu tání skloviny, začnou podpěry pomalu klesat. Kdyby to šlo příliš rychle, můžeme do štoly kdykoliv vstříknout dávku kapalného vzduchu. Tak do večera uvolníme raketu ze země. No, a pak ji postavíme…“

„Ale to už je další kapitola,“ řekl Inženýr.

Ráno kolem osmé.se mraky roztrhly a vysvitlo slunce. Obrovský válec rakety, zabořený dosud bezmocně do svahu, se zachvěl. Inženýr sledoval tento pohyb — pomocí teodolitu měřil pomalé klesání zádi, špička rakety byla už hluboce poddolována, prázdné místo po vykopané hlíně vyplnil les sklovitých sloupů.

Stál ve značné vzdálenosti od rakety, téměř pod samou hradbou, která svými stěnami proděravěnými řetězem otvorů připomínala ruinu jakéhosi kolosea vyfouknutého ze skla.

„Lidé i dvojčáci byli na dobu operace z rakety evakuováni. Inženýr jednu chvíli zahlédl postavu Doktora, který se z daleka blížil, obcházeje velkým obloukem záď trupu, nepronikla do jeho vědomí, byl příliš zaměstnán pozorováním přístrojů. Jedině tenká vrstva země spolu se systémem měknoucích podpěr nesla váhu rakety. Osmnáct silných lan vedlo od trysek na zádi ke kotvicím vtaveným do masivnějších bloků zdiva Inženýr blahořečil té hradbě, bez níž by práce s kladením a stavěním rakety trvala nejméně čtyřikrát tak dlouho.

Celou sítí kabelů, vinoucích se po písku, vtékal proud do ohřívacích potrubí vložených do štoly. Z jejího ústí; dobře viditelného těsně u místa, kde trup vnikal do svahu, se slabě šířilo Líné, šedožluté chuchvalce mlh se plazily po zemi, která ještě neoschla po nočním dešti. Záď rakety klesala krátkými trhnutími, a když začínala dosedat rychleji, smáčkl Inženýr levé tlačítko přístroje, pak ze čtyř kovovými spirálami ovinutých potrubí, mizejících ve štole, tryskal potok tekutého vzduchu a otvor s rachotem chrlil špinavě bílé chomáče dýmu.

Najednou při další fázi tavení sklovitých výztuh štoly trhl sebou křečovitě celý trup, a než Inženýr stačil pohnout páčkou, více než stometrový válec se s táhlým sténáním naklonil, záď opsala oblouk, ve zlomku vteřiny urazila vzduchem dráhu čtyř metrů, které ji dělily od země, a zároveň se špička rakety vytrhla ze svahu a vymrštila vzhůru hromadu písku a slínu — a keramitový obr zůstal ležet nehybně. Přimáčkl kabely i kovové hadice; jedna, rozdrcena, praskla. Vystříkl z ní hučící gejzír zkapalněného vzduchu.

„Leží! Leží!“ zařval Inženýr. Vzpamatoval se až za chvíli — těsně vedle něho stál Doktor.

„Co? Co?“ opakoval jako omráčený, nemohl pochopit, co mu jeho druh říká.

„Zdá se, že se vracíme… domů,“ řekl Doktor. Inženýr mlčel.

„Bude žít,“ řekl Doktor.

„Kdo? O kom to mluvíš? Aha…“

Najednou pochopil. Ještě jednou se ubezpečil pohledem, že raketa leží, vysvobozena.

„A co? Pojede s námi?“ zeptal se a vykročil; pospíchal, protože chtěl co nejdřív prozkoumat plášť na špičce rakety.

„Ne,“ namítl Doktor. Udělal několik kroků za Inženýrem, pak, jako kdyby se rozmyslel, zůstal na místě. Citelně se ochladilo od vodotrysku zkapalněného plynu, který ustavičně tryskal z prasklého potrubí. Nahoře na trupu se objevily drobné postavy. Jedna zmizela, za několik okamžiků se kypějící sloup plynu zmenšil, chvilku ještě rozstřikoval pěnu, od které ledovatěl vzduch, až konečně zmizel. Zavládlo najednou podivné ticho. Doktor se rozhlédl, jako by se divil, kde se tu bere, a pomalu odcházel.


Raketa stála svisle — bílá, bělejší než sluncem prozářené mraky, mezi nimiž už zdánlivě putoval její vzdálený, špičatý vrcholek. Uplynuly tři dny těžké práce. Všecko už bylo naloženo. Velká parabolická rampa ze svařených úlomků hradby, která je měla uzavřít, ležela prázdná na svahu pahorku. Osmdesát metrů nad zemí, v otevřeném vchodu, stáli čtyři lidé.

Dívali se dolů. Tam na šedě žluté, rovné ploše, bylo vidět dvě malé postavičky, jedna o něco světlejší než ta druhá. Dívali se na ně shora, jak bez pohybu stojí několik desítek metrů od tryskových pochev, rozšiřujících se mírně jako gigantické sloupy.

„Proč neodcházejí?“ řekl Fyzik netrpělivě. „Nebudeme moci odstartovat!“

„Oni neodejdou,“ řekl Doktor.

„Co to znamená? On nechce, abychom odletěli?“

Doktor věděl, co to znamená, ale mlčel. Slunce stálo vysoko, od západu plynuly kupovité mraky. Z otevřeného vchodu, jako z okna nebetyčné věže, nečekaně postavené na pustině, viděli hory na jihu, modravé, v mračnech se ztrácející hřebeny, velkou západní poušť s pruhy sluncem ozářených dun, prostírající se na sta kilometrů, i fialový škraloup lesů, porůstající svahy na východě. Nesmírný prostor se táhl pod azurem, s malým, ostrým sluncem v zenitu. Jako krajková kostra se dole táhlo koleso hradby — stín rakety se po něm sunul jako ručička slunečních hodin pro titány, již se blížil ke dvěma maličkým postavám.

Od východu zaduněla hromová rána — vzduch odpověděl táhlým zasvištěním a z černé báně výbuchu vyšlehl plamen jasnější než slunce.

„Hleďme, to tu ještě nebylo,“ řekl Inženýr.

Druhý hrom. Neviditelná střela se blížila, kužel pekelného hvizdotu je zavalil, zdálo se, že projektil škrábne o vrcholek rakety. Země zaduněla, vylétla do vzduchu několik desítek metrů od rakety. Ucítili, jak zakolísala.

„Osádka,“ řekl Koordinátor. „Na svá místa!“

„Ale oni,“ vyhrkl zlostně Chemik a ještě jednou se vyklonil dolů.

Dveře zapadly.

V kormidelní kabině nebylo detonace slyšet, v obrazovkách zamířených dozadu viděli, jak po písčinách vyskakovaly ohnivé keře. Dva světlé body stály ještě pořád nehybně na úpatí rakety.

„Zapnout pásy!“ řekl Koordinátor. „Připraveni?“

Odpovědělo mu zamručení: „Připraveni!“

„Dvanáct hodin, sedm minut. Na start. Plný předstih!“

„Zapínám reaktor,“ řekl Inženýr.

„Kritický bod překročen,“ řekl Fyzik.

„Normální cirkulace,“ řekl Chemik.

„Gravimetr v ose,“ řekl Kybernetik.

Doktor, který visel v polovině vzdálenosti mezi klenutým stropem a pěnoplastikem vystlanou podlahou, hleděl na zadní obrazovku.

„Jsou tam?“ zeptal se Koordinátor a všichni na něho obrátili oči, ta slova nepatřila k startovnímu rituálu.

„Jsou,“ řekl Doktor. Raketa zasažená vzduchovou vlnou bližší, než byly předchozí, se zatřásla.

„Start!“ řekl hlasitě Koordinátor.

Inženýr s bledou tváří nastartoval pohonné trysky. Nebylo slyšet nic, kromě neobyčejně slabých, vzdálených výbuchů, které jako kdyby se odehrávaly v jiném světě, s nímž neměli nic společného. Pomalu mohutněl tichý, pronikavý svistot — všecko jako kdyby se v něm rozpouštělo, rozplývalo, měkce se kolébajíce klesali do náručí nepřemožitelné síly.

„Stojíme na ohni,“ řekl Inženýr.

Znamenalo to, že se raketa odlepila od země a chrlí jen tolik ohnivých plynů, aby vyrovnala svou vlastní váhu. „Normální synergická,“ řekl Koordinátor.

„Přecházíme na normální,“ hlásil Kybernetik a všecka nylonová lana se zachvěla. Tlapy tlumičů vyklouzly z pístů a vracely se pomalu klouzajíce dozadu.

„Kyslík do úst!“ vykřikl bezděčně Doktor, jako kdyby se probudil, a první se zakousl do pružného náustku.

Za dvanáct minut opustili atmosféru. Nezmenšenou rychlostí se vzdalovali do hvězdné černi po závitech spirály, víc a více se rozvinující. Sedm set čtyřicet světel, ukazatelů, kontrolních lampiček, počítačů a číselníků pulsovalo, chvělo se, mihotalo a třpytilo v kormidelní kabině. Lidé odepjali pásy, shazovali karabinky a přezky na podlahu, přistupovali k tabulkám řízení, jako by nevěřili, kladli na ně ruce; zkoumali, zdali se dráty nikde nezahřívají, není-li slyšet sykot zkratů, podezíravě vdechovali vzduch, hledajíce v něm pach zahřátí, spáleniny, dívali se na obrazovky, kontrolovali ciferníky astrodezijních kalkulátorů — vše bylo tak, jak to mělo být, vzduch byl čistý, teplota normální, řízení, jako kdyby se nikdy nebylo změnilo v hromadu trosek…

Inženýr a Koordinátor se skláněli nad mapami v navigační kabině. Hvězdné mapy byly větší než stůl, visely dolů, nejednou se natrhávaly, už dávno si říkali, že by do navigační kabiny měli dát větší stůl, protože se šlape po mapách. Stůl byl pořád stejný.

„Viděl jsi Eden?“ zeptal se Inženýr.

Koordinátor na něho nechápavě pohlédl.

„Jak to, jestli jsem viděl?“

„Teď. Pohleď.“

Koordinátor se obrátil. V obrazovce zářila jediná obrovská krůpěj opálu, která zhasínala blízké hvězdy.

„Krásná,“ řekl Inženýr.

„Odbočili jsme, protože byla tak krásná. Chtěli jsme nad ní jenom přeletět…“

„Ano,“ opakoval Koordinátor, „chtěli jsme jenom přeletět…“

„Výjimečný lesk. Ostatní planety se nelesknou tak čistě. Země je docela obyčejně modrá.“

Dál se dívali na obrazovku.

„Zůstali?“ řekl tiše Koordinátor.

„Ano. On si to přál.“

„Myslíš?“

„Vím to jistě. Chtěl, abychom to udělali my — a ne oni. To bylo všecko, co jsme pro něj mohli učinit.“

Nějakou dobu žádný z nich nepromluvil. Eden se vzdaloval.

„Jak je čistá,“ řekl Koordinátor. „Ale… víš? Z počtu pravděpodobnosti vyplývá, že jsou i planety ještě krásnější.“


Krakov — Zakopane, léto 1958.

Загрузка...