Planeta Eden

Kapitola šestá

Příštího dne vypustil Fyzik s Inženýrem z rezervy reaktoru čtyři litry obohaceného roztoku uranových solí. Těžká kapalina stála v laboratoři již očištěné, v olověné nádrži s poklopem, který se nadzvedával pomocí kleští na dlouhých rukojetích. Oba měli na sobě báňovitě nafouklé, plastikové ochranné obleky a pod kápěmi kyslíkové masky. Velice pozorně odměřovali pipetou dávky drahocenné tekutiny a dávali pečlivý pozor, aby jim neukápla ani krůpěj. Už při čtyřech kubících obsahu mohla se rozpoutat řetězová reakce. Speciálně foukané kapilární trubičky z olovnatého skla tvořily zásobníky radiometů, které byly upevněny na stativech na stole. Když_skončili práci, prozkoumali Geigerovým počítačem těsnění záklopek zásobníku, otáčejíce každým z radiometů všemi směry a potřásajíce jím; byl dokonale izolován.

„Nezrychluje se, normálka,“ s uspokojením řekl Fyzik, hlasem deformovaným maskou.

„Pancéřové dveře radioaktivního trezoru, olověný blok na ose, se pomalu otáčely pomocí kliky. Vložili dovnitř nádobu s uranem, a když závity zapadly, strhli ulehčeně ze zpocených tváří kápě zároveň s maskami.

Zbytek dne se lopotili s Dranďákem. Protože nákladní otvor byl zablokovaný zamořenou vodou, museli vůz napřed rozebrat na součástky, které by se daly vynést ven tunelem.

Neobešlo se to bez prokopání dvou nejužších míst: Vozík úpravu téměř nepotřeboval, ale předtím nebyl k ničemu, protože dokud neběžel reaktor, neměli radioizotopovou směs, která poháněla jeho elektrické motorky tak, že přímo vyráběly proud. Byl to vozík ne větší než polní lůžko. Vešli se na něj čtyři lidé včetně řidiče, vzadu měl nekrytý síťový prostor na zavazadla o nosnosti dvě stě kilogramů. Nejvtipnější na něm byla kola, jejichž průměr se dal za jízdy měnit vháněním vzduchu do speciálních pneumatik, takže dosahoval až půl druhého metru.

Příprava pohonné směsi zabrala šest hodin, ale stačil na to jeden člověk, který dohlížel na běh reaktoru. Inženýr a Koordinátor se mezitím po čtyřech plazili tunely. podpalubí, protahovali a kontrolovali v délce osmdesáti metrů vedení mezi navigační kabinou ve špičce rakety a řídicími soustrojími ve strojovně. Chemik si udělal jakousi čertovu kuchyň pod širým nebem ve stínu rakety a vařil v ohnivzdorných nádobách mazlavou tekutinu, která bublala na otevřeném ohništi jako bahenní sopka. Rozpouštěl, tavil a míchal proseté úlomky plastických hmot, vynášené v kbelících z rakety, nedaleko už ležely matrice — měl v úmyslu znovu odlít rozbité rozvodné desky kormidelní kabiny. Byl dopálený a nestrpěl, aby na něho ostatní mluvili, protože první odlitky byly kruché.

Koordinátor, Chemik a Doktor měli vyrazit jižním směrem o páté — tři hodiny před soumrakem. Termín se jim jako obyčejně nepodařilo dodržet, a tak teprve před šestou bylo všecko připraveno a sbaleno. Na čtvrtém sedátku byl umístěn radiomet. Zavazadel vzali co nejméně, zato upevnili vzadu, v nákladním prostoru, stolitrový kanystr na vodu — větší se jim nepodařilo protáhnout tunelem.

Inženýr, vyzbrojený silným triedrem, vyšplhal po obědě na trup rakety, vyčnívající ze země, a opatrně našlapuje, vylezl po něm nahoru. Raketa se ve skutečnosti zabodla do země pod velice malým úhlem, ale protože byla tak dlouhá, zvedal se konec trupu s otvory trysek na dobrá dvě patra nad rovinu. Když si Inženýr našel obstojné místo na sezení mezi kuželovitě se rozšiřujícím zafasováním horní trysky a prohloubením v hlavním. tělese, podíval se napřed za sebe, dolů, ve směru sluncem osvětlené trubice, kde u černé skvrnky ústí tunelu stáli lidé ne větší než chrousti, pak oběma rukama přidržel před obličejem triedr a pečlivě vtiskl oba jeho trychtýřky do očních jamek. Zvětšení bylo značné, ale obraz poskakoval, jak se mu ruce třásly námahou, musil si proto opřít lokty o kolena, což.nebylo snadné. Nic jednoduššího, než se odtud svalit. Keramitová plocha, tvrdá, že do ní nebylo možno ani škrábnout, byla tak hladká, že vyvolávala pod prsty dojem kluzkosti. Opřel se gumovou, profilovanou podrážkou boty o zaoblinu tryskové pochvy a.začal systematicky zkoumat triedrem linii obzoru po celé její délce.

Vzduch se tetelil vedrem. Téměř fyzicky cítil tlak slunce na obličeji, když se takto díval na jih, bez větší naděje, že něco opravdu uvidí. Byl rád, že i Doktor ochotně přistoupil na Koordinátorův plán, který všichni přijali. On sám mu ho přednesl. Doktor nechtěl o nějakých omluvách ani slyšet — obrátil všecko v žert. Udivil ho, a dokonce překvapil pouze konec onoho rozhovoru.

Byli s Doktorem sami dva a zdálo se, že už si nemají více co říci, když vtom se druh dotkl jeho hrudi, jako v roztržitém zamyšlení.

„Chtěl jsem se tě na něco zeptat… Aha. Víš, jak postavit raketu svisle… až ji opravíme?“

„Napřed budeme musit spustit nákladní automaty a exkavátor,“ začal.

„Ne,“ přerušil ho Doktor, „nevyznám se v technických podrobnostech, to přece víš, řekni mi jenom, jestli ty — ty sám — víš, jak to udělat?“

„Ohromuje tě číslice šestnácti tisíc tun, vid? Archimédes byl ochoten pohnout Zemí, bude-li mít pevný bod. Podkopeme ji, a…“

„Promiň… o to taky nejde. Nuže, je vedlejší — jestli ty znáš teoreticky, jestli znáš z knížek metodu, ale — jestli jsi jist, že to budeš umět udělat — počkej — a jestli mi můžeš dát slovo, že když řekneš»ano«, řekneš to, co si opravdu myslíš?“

Tu Inženýr zaváhal. Bylo několik nejasných bodů v onom ještě dosti mlhavém programu prací, ale vždycky si říkal — když bude po uši vězet v této nejobtížnější fázi — že to nějak dopadne. Než promluvil, Doktor zvolna uchopil jeho ruku a stiskl ji.

„Ne, už nic,“ řekl, „Jindřichu, jestlipak víš, proč jsi tam na mne křičel? Ale kdež, já ti to nevyčítám! Protože jsi úplně stejný blbec jako já, ale nechceš si to přiznat.“

A usmívaje se tak, že byl najednou podobný své fotografii z doby studií, kterou Inženýr viděl v jeho přihrádce, dodal:

„Credo, quia absurdum — učil ses latinsky?“

„Ano,“ řekl Inženýr, „ale už jsem to všecko zapomněl.“

Doktor něco zabručel, pustil jeho ruku a odešel, ale Inženýr zůstal, kde stál, a cítil, jak se v pokleslé ruce rozplývá stopa jeho prstů‘ a řekl si, že mu Doktor vlastně chtěl povědět něco docela jiného, a jestli se zamyslí, že uhodne, oč mu opravdu šlo — ale místo aby se soustředil, pocítil, kdoví proč, zoufalství a strach. Koordinátor ho zavolal do strojovny, kde bylo naštěstí tolik práce, že už mu na uvažování nezbyla ani chvilka času.

Teď si vzpomínal na tu scénu i na ten pocit, ale tak, jako kdyby mu o tom někdo vyprávěl. Nedostal se ani o krůček dál. Triedr mu ukazoval rovinu, až po modravý horizont zvlněnou mírnými pahrbky, oddělenými pruhy stínů. To, co očekával včera večer a co si nechal sám pro sebe — přesvědčení, že je ráno najdou a že dojde k boji — se nesplnilo. Už tolikrát si umiňoval, že nedá na předtuchy; které mají sílu jistoty a které na něho tak často přicházely! Přimhouřil oči, aby lépe viděl. V dvojitém okuláru se rýsovaly skupinky štíhlých šedých kalichů, zakrývané chvílemi prachem. Zvedal jej vítr, který tam musel dout, a to silně, přestože jej na svém pozorovacím stanovišti vůbec necítil. Pod obzorem se terén stupňovitě zvedal, a ještě dál — ale nebylo jisté, zdali prostě nepozoruje mračna plynoucí nad krajinou — ve vzdálenosti dvanácti nebo patnácti kilometrů se rýsovaly dlouhé skvrny sytější tmavé barvy; občas se tam cosi zvedalo a rozplývalo, nebo mizelo, obraz byl tak nezřetelný, že z něho nebyl moudrý — ale v onom zjevu byla jakási nepochopitelná pravidelnost. Nevěděl, nač se dívá, ale mohl prozkoumat frekvenci odehrávající se změny, a udělal to, vrhaje pohled na vteřinovou ručičku. Mezi jedním a druhým vyboulením čehosi tmavšího z čehosi mlhavého napočítal osmdesát šest vteřin.

Schoval triedr do pouzdra a nastoupil cestu dolů. Kladl přitom chodidla celou plochou na keramitové desky, udělal snad deset kroků, když uslyšel, že za ním někdo jde. Rychle se obrátil, tak rychle, že ztratil rovnováhu. Roztáhl ruce, zamáchal jimi a padl na pancéř. A ještě dřív, než.zvedl hlavu, zřetelně uslyšel reprodukovaný zvuk svého pádu.

Podařilo se mu kleknout.

Asi o devět metrů dál, na samém okraji horní směrové trysky nad dvoupatrovou propastí sedělo něco maličkého jako kočka a pozorně ho to sledovalo. To zvířátko — dojem, že má před sebou zvíře, v něm vznikl jako samozřejmost. - mělo bledě šedé, vypouklé bříško, a ježto panáčkovalo jako veverka, viděl jeho pacinky složené na bříšku, všecky čtyři, s drápky; komicky se sbíhajícími přímo uprostřed. Lem keramitové tryskové pochvy objímalo čímsi žlutavě lesklým, jako ze ztuhlého rosolu, co vycházelo z konce jeho trupu. Šedá, kulatá kočičí hlavička neměla ani tlamičku ani oči, ale celá byla posázena černými, lesklými korálky, jako polštářek s množstvím špendlíků, zabodaných jeden vedle druhého. Inženýr, tak ohromený, že téměř zapomněl, kde stojí, vyskočil, udělal tři kroky ke zvířátku a uslyšel trojnásobný zvuk, jako ozvěnu kroků. Pochopil, že to zvířátko dovede imitovat zvuky, udělal pomalu ještě pár kroků blíž a právě se rozmýšlel, má-li ze sebe strhnout košili, aby jí použil jako sítě, když. se zvířátko najednou změnilo. Tlapičky na bubínkovitém bříšku se zatřásly, lesklý ocásek se rozmotal, roztáhl jako veliký vějíř, kočičí hlavička se strnule vytáhla na dlouhém, holém krčku a stvoření se vzneslo do vzduchu, obklopeno slabě se třpytící aureolou, chvilku nehybně viselo nad ním a pak se po spirále vzdálilo, získávajíc výšku, ještě jednou nad ním zakroužilo a zmizelo.

Inženýr sestoupil dolů a vyprávěl, jak nejpodrobněji byl schopen, co se mu přihodilo.

„Je to dokonce dobře, už jsem se divil, proč tady nejsou žádná létající zvířata,“ řekl Doktor. Chemik mu připamatoval bílé»květy «u potoka.

„To vypadalo spíš na hmyz,“ řekl Doktor. „Na zdejší… no… motýly. Ale atmosféra je tady vůbec nějak slabě»zalidněna«. Jestliže se na planetě vyvíjejí živé organismy, vzniká»biologický tlak«, díky němuž musí být obsazena všecka, možná prostředí,»ekologické výklenky«- moc mi tady chyběli ptáci.“

„Tohle se spíš podobalo netopýrovi…“ řekl Inženýr. „Mělo to srst.“

„Možná,“ řekl Doktor, který se nijak zvlášť nesnažil získat mezi posádkou monopol na biologické znalosti, a spíše jakoby ze zdvořilosti, než proto, že by ho to opravdu zajímalo, dodal:

„Říkáš, že to napodobovalo zvuk kroků? To je zajímavé. No co, jistě je v tom nějaká přizpůsobovací účelovost.

„Byla by dobrá delší zkušební jízda v terénu, ale doufejme, že nic neselže,“ řekl Koordinátor, který se soukal zpod vozu, připraveného na cestu. Inženýr byl zklamán lhostejností, s jakou byl přijat jeho objev, ale řekl si, že ho více než samo to létající stvoření překvapily neobyčejné okolnosti toho setkání.

Chvíle rozloučení se všichni trochu báli. Ti, co zůstali, stáli u rakety a sledovali, jak směšné vozítko opisuje okolo ní čím dál větší kruhy, vedeno bezpečně Koordinátorem, který seděl obkročmo na řidičově sedátku, chráněném předním sklem — Doktor a Chemik se usadili za ním a jako druha měl vedle sebe pouze radiomet s tenkou hlavní. Najednou, zajížděje docela blízko k raketě, Koordinátor zvolal:

„No, tak my se pokusíme vrátit do půlnoci, na shledanou!“ ostře zvýšil rychlost a za chvilku již bylo vidět jedině nazlátlý kotouč prachu, čím dál výš a šíř se plazící, lehce unášený větrem k západu.“

Dranďák byla vlastně pouhopouhá kovová kostra, uzavřená jedině zdola průhledným dnem, aby řIdič viděl do poslední chvíle překážky, přes které přejíždí. Elektrické motory měl v talířích kol a dvě náhradní pneumatiky se třásly na kanystru upevněném vzadu. Pokud byl terén hladký, dělali takových šedesát kilometrů za hodinu.

Doktor, který se ohlížel, brzy ztratil z očí poslední stopu rakety. Motory tiše bzučely, prach v kotoučích vyrážel z vyschlé půdy, a jak řidl, ulétal do stepovité krajiny.

Nikdo delší dobu nepromluvil, ostatně plastikové sklo chránilo před větrem pouze řidiče; těm, co seděli vzadu, foukalo řádně do tváří a dorozumívat se mohli pouze křikem. Terén stoupal a zároveň byl čím dál více zvlněný, poslední šedé kalichy zmizely, míjeli daleko v prostoru rozptýlené, ojedinělé skupinky pavoukovitých hájků, tu a tam stály napůl uschlé dýchající stromy, s bezmocně visícími hrozny listů, jen zřídka se pohybující slabým střídavým pulsem. V dálce před nimi se objevily dlouhé brázdy, oddělené širokými mezerami, ale rotující kotouče nikde neviděli. Pneumatiky několikrát měkce nadskočily, když přeťaly brázdu, z půdy se vynořovaly kameny s ostrými hranami, bílé jako vyschlé kosti; dlouhé jazyky sutisk se táhly od nich dolů po obrovském svahu, po němž jeli, ostrý štěrk neklidně chrčel pod baňatými koly, svah byl příkřejší, nakonec už jeli dosti pomalu, přestože motory měly dostatek energie, ale Koordinátor ji v těžkém terénu šetřil.

Výš, mezi plavě brunátnými hřbety, se cosi lesklo, dlouhý, úzký pruh, kolmý na směr jízdy. Koordinátor ještě víc snížil rychlost. Napříč svahu, tam, kde nevysokým srázem přecházel v náhorní rovinu, nad kterou ve veliké dálce vyčnívaly nezřetelné tvary, hladce zapuštěn do půdy běžel na obě strany, kam oko dosáhlo, zrcadlově lesklý pás. Vozík se zastavil, dotýkaje se jeho okraje předními koly, Koordinátor seskočil ze sedačky, dotkl se lesklé plochy pažbou ejektoru, udeřil do ní pádněji, konečně došlápl, poskočil — ani se nehnula.

„Kolik jsme už udělali?“ zeptal se ho Chemik, když nasedl.

„Čtyřiapadesát,“ řekl a opatrně se rozjel. Vozík se měkce zakolébal, přejeli přes pruh, vypadal jako ideálně rovný kanál, plný zmrzlé rtuti, a se stoupající rychlostí projížděli hned z pravé, hned z levé strany kolem stožárů se sloupy tetelivého vzdušného víření na vrcholcích. Pak mnohostup stožárů zahnul velkým obloukem na východ, ale oni jeli dál rovně, majíce střelku kompasu ustavičně zaměřenou přesně na písmeno „J“.

Náhorní rovina skýtala obraz pochmurný — vegetace pozvolna prohrávala boj s masami písku, které přinášel východní vítr, horký jako z vysoké pece, z nízkých dun vyrůstaly zčernalé, pouze těsně nad zemí bledě karmínové porosty, sypaly se z nich kožnaté lusky, občas cosi popelavě šedého zašustilo v uschlém křoví, tu a tam střela zběsilého útěku vyrazila div ne zpod samých kol vozítka, ale nestačili ani zahlédnout obrysy těch tvorů, tak závratnou rychlostí zapadli do houští.

Koordinátor křižoval, vyhýbal se chomáčům hustě prorostlých ostnatých keřů, jednou se dokonce vrátil, když se slepá ulička, do níž zajeli, uzavřela písčitou hradbou v křovinách; terén byl čím dál nepřehlednější, prozrazoval nedostatek vláhy — většina rostlin byla spálena sluncem a ozývala se v horkých závanech větru mrtvým, papírovým šelestem. Vozík dobře běžel; když projížděli stěnami visících, větví, sypal se z puklých hroznů nažloutlý prášek, který pokrýval přední sklo, kombinézy, dokonce i tváře sedících, z keřů sálal nehybný žár, těžko se dýchalo. Doktor se zvedl na sedátku a naklonil se dopředu, když vtom zaskřípěly brzdy a oni se zastavili.

O několik kroků dále stolové plató najednou končilo, keře se táhly až po samu čáru srázu jako černý, proti slunci jantarově prosvítající kartáč. V dálce před sebou měli horské svahy tyčící se vysoko nad údolím, které nejbližší okolí překrývalo. Koordinátor vystoupil a přiblížil se k nejbližšímu keři s dlouhými pruty, které se lehce chvěly na pozadí nebe.

„Sjedeme dolů, „řekl, když se vrátil.

Vůz se opatrně rozjel, najednou zvedl zadek, jako kdyby chtěl udělat přemet, kanystr zařinčel, jak narážel na síť prostoru pro zavazadla, brzdy varovně zaskřípěly, Koordinátor zapojil pumpu. Kola se před očima nadýmala, nerovnosti srázu byly okamžitě méně citelné. Spatřili, že kloužou k rounovité pokrývce mračen, kterou zevnitř prorážela dole válcovitá; nahoře tykvovitá palice brunátného dýmu. Nerozplýval se téměř ve vzduchu: tam vysoko nad vrcholky pahorků. Vulkanická erupce trvala několik desítek vteřin, a pak začal sloup dýmu s obrovskou rychlostí padat dolů, schovávaje se za bílé mraky, až v nich zmizel, jako kdyby byl vsán zpátky do gigantického chřtánu, který jej předtím vychrlil.

Celé údolí se dělilo na dvě patra, horní, pod slunečným nebem, a dolní, položené v dálce, neviditelné, protože bylo zakryto vrstvou neproniknutelných mračen, k nimž vozík běžel, kolébaje se a nadskakuje, za přerývaného.poskřípávání brzd. Paprsky slunce nízko již stojícího osvětlovaly ještě několik okamžiků daleké, na protější straně se tyčící svahy, v nichž záři!y, jako by vyrůstaly z houštiny šedých a fialových prostorů, podsadité útvary se zrcadlově lesklými plochami.

Bylo těžko se na ně dívat, protože oslňovaly odraženým sluncem. Vrstva černých mračen byla těsně před nimi, hranice srázu narýsovaná proti modrému pozadí zubatou čarou keřů zůstala vysoko nad nimi, zpomalovali čím dál víc, najednou je obklopily lehké opary, ucítili dusné vlhko, nastala téměř tma. Koordinátor ještě jednou přibrzdil, pohybovali se krok za krokem, rozsvětlovalo se, či spíš jejich oči se přizpůsobovaly mléčnému polosvětlu. Koordinátor rozžal na chvíli reflektory, ale ihned je zhasl, protože elektrické světlo bezmocně uvázlo v mlze. Vtom se mlha rozplynula.

Bylo chladněji, ve vzduchu viselo vlhko. Byli na svahu, daleko mírnějším, těsně pod nízkými mračny, sahajícími do dálky až k šedým, černavým a našedlým skvrnám, které se dál v údolí stávaly méně určitými. Přímo proti nim se cosi slabě lesklo, jako kdyby ve vzduchu byla rozlita vrstva olejnaté kapaliny, měli pocit, že se jim najednou zamžily oči, Doktor, téměř současně s Chemikem, zvedl ruce, aby si protřeli víčka — marně. Z tohoto rozkolísaného blýskání se vynořil tmavý bod a mířil přímo k nim.

Vozík teď jel po terénu téměř rovném, tak hladkém jako kdyby byl uměle vyrovnán a ztužen; černý bod před nimi rostl, spatřili, že se valí po kulatých balónech — to byl jejich vozík, jehož obraz v jakési ploše — když už odraz dosáhl takové velikosti, že bezmála rozeznávali rysy vlastních tváří — začal se rozmazávat a zmizel. Projeli přes místo, kde tušili neviditelné zrcadlo, aniž narazili na sebemenší překážku, jen o jejich tváře znenadání zavadila vlna mdlého tepla, jako kdyby projížděli skrze neviditelnou, zahřátou stěnu. A zároveň to „cosi“, co jim před okamžikem zamžilo oči a ztěžovalo dívání, rychle zmizelo.

Pneumatiky zamlaskaly — vozík vjel do mělkého, bahnitého močálu či spíš kalužiny, zemi pokrývala mrtvá ramena mělké vody, táhl od ní slabý, hořký puch, jako by v sobě rozpustila spálené pozůstatky čehosi. Tu a tam se zvedaly vodou nasáklé, nepravidelné hromady vyházené, světlejší půdy, vytékaly z nich praménky, slévající se do kalužin.

Dál, po pravé straně se černaly jakési cárovité hromady, ani ne tak trosky zdí, jako spíš ušpiněných schumlaných tkanin, jedny svaleny na druhé, propletené, hned se tyčící do výše několika metrů, hned přimáčknuté těsně k zemi, s nepravidelnými, prázdnými, černými otvory. Jeli mezi jámami — to, co v nich bylo ukryto, neviděli. Koordinátor zastavil vůz před jednou, zajel k hlinité hromadě, až o ni zavadil předním kolem. Vystoupil a vyšplhal na její vrchol. Sklonil se nad obdélníkovou šachtou. Když sedící spatřili, jak se jeho tvář změnila, beze slova seskočili také, kus hlíny se sesul pod Doktorovou nohou, vystříklo bláto, Chemik Doktora zachytil a vytáhl k sobě.

V jámě se svislými, jakoby strojem upěchovanými stěnami, ležela naznak nahá mrtvola, s tváří ponořenou do vody. Pouze nejhornější část prsních svalů, z nichž vystupovalo dětské tělíčko, vyčnívala nad černou vodní hladinu.

Tři lidé zvedli hlavy, pohlédli na sebe a sestoupili z hromady hlíny. Kapky vody prýštily z těstovitých hrudek jílu, když na ně šlápli.

„Cožpak jsou na téhle planetě jen samé hroby?“ řekl Chemik. Stáli vedle vozíku, jako by nevěděli, co počít. Koordinátor se obrátil, zbledlý, a rozhlédl se kolem sebe. Nepravidelné řady hlinitých kopců se táhly po celém okolí, vpravo se teď černaly další trosky těch hadrovitých ruin, něco se mezi nimi bělalo, jakási hadovitě se vinoucí, nízká hradba; z druhé strany, za hromadami rozkopané hlíny, se leskla šikmá plocha dole široká a směrem vzhůru se zužující, jakoby ulitá ze zemitého, pórovitého kovu. K jejímu základu vedly zoubkovité pruhy; v dálce, mezi mračny lenivě se převalujících par prosvítalo nejasně cosi svislého, černého, jako stěna obrovského kotle; byl to však dojem matný a nejasný, protože tu a tam se tvořícími trhlinami v mlhách či parách prodíraly se části celku — člověk pouze tušil, že se tam tyčí cosi gigantického, jakoby vytesaného z hory.

Koordinátor již nasedal do vozu, když k nim dolétl hluboký, jakoby podzemní povzdech, bělavá oblaka po levé straně, zakrývající doposud všecko, se rozpadla v dravém poryvu větru, který je vzápětí nato ovanul pronikavou, hořkou vůní.

A oni najednou spatřili těleso podivně utvářeného komína sahajícího do oblak; jako obrácený vodopád se z něho valil rudohnědý kouř snad stometrové šíře, prorážel neklidně se vlnící mléko mračen a mizel. Trvalo to snad minutu; pak nastalo ticho, opět se ozval tlumený povzdech, závan čechrající jejich vlasy změnil směr, mračna klesla níž, oddělily se z nich dlouhé chocholy a zakryly černý kráter, až za nimi téměř úplně zmizel.

Koordinátor jim dal znamení, nasedli, vozík se nemotorně zahoupal na hroudách vyházené hlíny a zajel pak k nejbližší jámě. Nahlédli tam. Byla prázdná, stála v ní pouze černá voda.

Zas bylo slyšet vzdálené, přidušené šumění, mračna se nafoukla, z vulkanického komína vychrstl brunátný gejzír, a zase následovalo sání — absorbováni jízdou a stálým zastavováním, věnovali čím dál menší pozornost tomu pravidelnému střídání a víření mračen a dýmů v kotlině; zabláceni nad kolena, skákali do těstovitých hromad, šplhali po kluzkých svazích a nahlíželi do jam, občas v některé z nich zažbluňkla voda pod kouskem hlíny, která se utrhla pod jejich kroky, sestupovali, nasedali, jeli dál.

Z osmnácti prohlédnutých jam v sedmi nalezli mrtvá těla. A bylo to zvláštní — jejich hrůza, hnus, ohromení, jako by se zmenšovaly, když nacházeli další. Vracela se jim schopnost pozorovat. Všimli si, že v jamách bylo tím méně vody, čím více se blížili — jeli cikcak po blátivé půdě — ke stěně mlh, která se střídavě zavírala a střídavě odhalovala černého kolosa. Skloněni nad čtvercovou, již několikátou jámou, jejíž celé dno zakrýval napůl sehnutý trup, všimli si, že se trochu liší od ostatních. Byl bledší a jakoby odchylně zformovaný — tento dojem si nemohli ověřit; jeli dál, vystoupili, narazili na dvě jámy prázdné a ve čtvrté, úplně již suché, vzdálené již jen několik set kroků od lopatkovitě nakloněné roviny, spatřili na boku spočívající tělo, jehož malý trup ležel s rozpřaženýma pažema — jedna z nich byla na samém konci rozštěpena ve dva tlusté výrůstky.

„Co to znamená?“ vyblábolil Chemik nesvým hlasem, stiskaje Doktorovu paži. „Vidíš?“

„Vidím.“

„Je to jakési jinačí — nemá to prsty.“

„Třeba je to mrzák,“ zabručel Koordinátor. Neznělo to přesvědčivě. Zastavili se naposled u zbývající jámy před nakloněnou rovinou. Zdálo se; že je úplně čerstvě vyhloubena. Hrudky hlíny se pomalu oddrolovaly ze stěn, sypaly se, jako kdyby obrovská lopata byla před chvilenkou vytažena z obdélníkovité jámy.

„Nebesa…“ řekl chraptivě Chemik a bledý jako smrt seskočil zpátky z násypu hlíny, divže neupadl.

Doktor zblízka pohlédl do Koordinátorovy tváře. „Pomůžeš mi vylézt?“ řekl.

„Ano. Co tam chceš dělat…“

Doktor poklekl, opřel se o kraj jámy a opatrně se spustil na její dno, snažil se nezavadit nohama o obrovské tělo, které v ní leželo. Sklonilo se nad ním, instinktivně zatajil dech. Shora to vypadalo, jako kdyby pod prsními svaly, těsně pod místem, kde ze svalnatě rozšířené části tropu vystupoval v záhybech svraštělé kůže druhý trup — byl do bezvládného břicha zaražen kovový prut.

Zblízka uviděl, že se mýlil.

Pod záhybem kůže rostl na těle bradavčitý výrůstek, namodralý, tenkostěnný, a kovová trubička, jejíž druhý, zahnutý konec se ztrácel, zalehnut hřbetem mrtvého, byla hrotem do něho zabodnuta. Pohnul jí napřed jemně, pak zatáhl silněji — naklonil se ještě blíž a zjistil, že kovové ústí trubičky, prosvítající přes kůži, která byla napjata přes ně, je s ní spojeno řadou maličkých, lesklých perliček, jakoby kratinkých stehů.

Chvíli uvažoval, nemá-li trubičku i s výrůstkem odříznout — už sahal do kapsy pro nůž, ještě pořád nerozhodnut, ale když vstával, pohlédl přímo do zploštělé tvářičky opřené nepřirozeně o stěnu jámy a strnul.

Tam, kde tvor, kterého pitval v raketě, měl nozdry, měl tento jediné, široce otevřené modré oko, které vypadalo, jako kdyby na něho hledělo s němou námahou. Zvedl oči.

„Co je!“ zaslechl hlas Koordinátora, spatřil jeho hlavu černou proti mrakům a pochopil, proč to nezpozorovali shora. Hlavička byla opřena o zeď, a aby se jí mohli podívat přímo do tváře, museli by být právě tam, kde stál nyní on.

„Podej mi ruku,“ řekl a vystoupil na špičky. Pevně uchopil podanou ruku, Koordinátor ho vytáhl, Chemik pomohl, popadli ho za límec kombinézy a tak se dostal nahoru, ušpiněn hlínou. Pohlédl na ně přimhouřenýma očima.

„My nic nechápeme,“ řekl. „Slyšíte? Nic; Nic!!“

A dodal tišeji:

„Vůbec si nedovedu představit situaci, v níž by — člověk — nedovedl takto nic, ale takto naprosto nic pochopit!“

„Cos našel?“ zeptal se Chemik.

„Oni se skutečně jeden od druhého liší,“ řekl Doktor. Blížil se k vozíku. „Jedni mají prsty a druzí ne. Jedni mají nos a nemají oči; ostatní mají oko, ale nemají nos. Jedni jsou větší a tmavší, a ostatní bělejší a mají trochu kratší trup. Jedni…“

„A co z toho?“ přerušil ho Chemik netrpělivě. „Lidé jsou také různých ras. Mají odlišné rysy tváře, barvu kůže, tak co tady nemůžeš pochopit? Tady jde o něco jiného, kdo, proč, nač dělá ty nestvůrné jatky…“

„Nejsem si nijak jist, že tady jsou jatky,“ řekl tiše Doktor. Stál se skloněnou hlavou. Chemik se na něho díval v nejvyšším úžasu.

„Co to… Co ty…“

„Nevím nic,“ řekl namáhavě Doktor. Snažil se mechanicky, aniž si to plně uvědomoval, utřít si kapesníkem hlínu z rukou. „Ale jednu věc vím,“ dodal najednou a napřímil se.

„Nedovedu to vysvětlit, ale — ty rozdíly — nevypadají na rozdíly ras ve sféře téhož druhu. Oči i nos, smysl zraku a čichu jsou příliš důležité.“

„Na zemi jsou mravenci, kteří se ještě víc specializovali. Jedni mají oči, ostatní ne, jedni dovedou létat, ostatní pouze chodit, jedni jsou živiteli, ostatní — bojovníky, copak já mám tebe učit biologii?“

Doktor pokrčil rameny.

„Na všecko, co se přihodí, máš hotové, ze Země přivezené schéma,“ odpověděl. „Jestliže ti nějaká podrobnost, nějaká skutečnost do něho nezapadá, jednoduše ji odhodíš. V tomto okamžiku ti to nedokážu, ale vím, prostě vím, že to nemá nic společného ani s rozdílností ras, ani se specializovanou diferenciací druhu. Vzpomínáte si na ten úlomek, konec trubičky, jehly, kterou jsem našel při pitvě? Pochopitelně napadlo nás všecky — a mne taky — že na tom tvoru byla provedena — nebo měla být provedena — řekněme vražda. A zatím ten tady, ten — to je přece něco docela jiného. Má tam výrůstek, bradavku, nebo něco takového, a ta trubička je do ní prostě zavedena, vbodnuta. Tak, jako člověku zavádějí trubičku do průdušnice při tracheotomii. Nemá to samozřejmě s tracheotomií nic společného, protože oni nemají průdušnici v těch místech. Nevím, co je to, a nic nechápu, ale aspoň to jediné vím!“

Nasedl do vozíku a zeptal se Koordinátora, který obcházel vůz z druhé strany, aby se dostal na své místo:

„A co ty řekneš?“

„Že musíme jet dál,“ prohlásil Koordinátor a chopil se volantu.