Příběhy pilota Pirxe

PATROLA

Na dně krabičky byla chaloupka s červenou střechou, vypadala se svými taškami jako malina, takže člověk dostával chuť ji olíznout. Když se krabičkou zatřáslo, vylezla z keřů za chaloupkou tři prasátka, růžová jako perličky. Z doupěte u lesa, les byl jenom vymalovaný na vnitřní straně krabičky, ale jako živý, vyběhl zároveň černý vlk; při sebemenším pohybu cvakal zubatou, zevnitř rudou tlamou, plížil se k prasátkům, aby je sežral. Jistě měl uvnitř malý magnet. Bylo zapotřebí velké obratnosti, aby se mu v tom zabránilo. Ťukáním do dna krabičky nehtem malíčku museli jste napřed dostat tři prasátka do chaloupky dvířky, která se také nechtěla pokaždé otevřít dokořán. Celá ta věcička nebyla větší než pudřenka, ale mohli jste nad ní prosedět půl života. Teď však nebyla k ničemu, protože v beztížném stavu hračka nefungovala. Pilot Pirx se smutně díval na páky akcelerátoru, jediný malý pohyb a tah motoru, i sebeslabší, vyvolá gravitaci a on, místo aby zbůhdarma civěl do černé prázdnoty, bude se moci věnovat svým prasátkům.

Řád bohužel nepočítal se zapínáním atomového reaktoru pro záchranu tří růžových prasátek před vlkem. Co víc, zakazoval kategoricky provádění zbytečných manévrů v prostoru. Jako kdyby tohle byl zbytečný manévr!

Pirx pomalu schoval krabičku do kapsy. Piloti si brávali s sebou daleko podivnější věci, zvláště měla-li patrola trvat tak dlouho jako tato. Dříve přihlíželo velitelství Základny blahosklonně, jak se plýtvá uranem při odpalování do nebe — kromě raket s jejich piloty — všelijakých podivných předmětů, jako třeba natahovacích ptáčků, kteří dovedou zobat rozsypaný chléb, mechanických sršňů pronásledujících mechanické vosy, čínských hlavolamů z niklu a slonoviny. A nikdo si už ani nevzpomene, že první nakazil Základnu tímhle bláznovstvím malý Aarmes. Před odletem na patrolu brával si totiž s sebou hračky svého šestiletého synka.

Tato idylka trvala dost dlouho, skoro rok, až do doby, kdy se rakety přestaly vracet z letů.

V oněch klidných dobách ostatně mnoho lidí sakrovalo na patrolní lety a přidělení k „pročesávací“ skupině bylo považováno za projev osobního nepřátelství ze strany šéfa. Pirx se jim vůbec nedivil: patroly byly jako spalničky, dříve nebo později to musel prodělat každý.

Ale pak se nevrátil Thomas, tlustý Thomas, který nosil boty číslo čtyřicet pět, rád prováděl lidem žertíky a choval pudly, pochopitelně nejchytřejší pudly na světě. Dokonce i v kapsách jeho kombinézy bylo možno najít slupky od salámu a kostky cukru. Šéf měl podezření, že si Thomas občas propašuje do letounu pudlíky, přestože se Thomas dušoval, že by mu něco takového ve snu nenapadlo. Dost možná. Nikdo už se to nedoví, protože Thomas odstartoval jednou v červenci odpoledne, vzal si s sebou své dvě termosky s kávou, vždycky hrozně moc pil, a pro jistotu si postavil třetí plnou termosku v jídelně pilotů, aby měl po návratu takovou, jakou měl rád, mletou, s lógrem a spařenou s cukrem. Káva čekala velice dlouho. V sedm hodin třetího dne končilo „přípustné zpoždění“. A Thomase, jediného, napsali křídou na navigační tabuli. Takové věci se nestávaly. Jen ti nejstarší piloti pamatovali údobí, kdy docházelo k haváriím raket, ba s netajenou radostí vyprávěli mladším strašidelné historky z dob, kdy meteorickou výstrahu dostával pilot patnáct vteřin před srážkou a zbylo mu času zrovna tolik, aby se rozloučil s rodinou. Pochopitelně pomocí rádia. Ale to byly opravdu staré pověsti. Tabule v navigační hale vždycky zela prázdnotou a na zdi visela vlastně pouze ze setrvačnosti.

V devět bylo ještě dosti světlo, všichni piloti, kteří měli službu, odešli z naslouchacího střediska, stoupli si na trávníky vroubenou betonovou přistávací plochu a hleděli do nebe. Do dispečinku nikoho nepouštěli. Šéf, který byl v městě, přijel večer, vytáhl z bubnů všecky registrační pásky se záznamy signálů z Thomasovy automatické vysílačky a odešel nahoru, do zasklené kopulky observatoře, která se bláznivě točila a jako by mrkala na všechny strany černými mušlemi radarů.

Thomas odletěl na malé AMU a atomové palivo mu muselo vystačit k obletu poloviny Mléčné dráhy, jak se pokoušel uklidnit piloty důstojník tankovacího družstva. Všichni si o něm pomyslili, že je stejně blb, a kdosi mu dokonce sprostě vynadal, protože kyslíku bylo na AMU jako když plivne: dávka na pět dní s osmihodinovou železnou rezervou. Po celé čtyři dny prohledávalo osmdesát pilotů ze Základny, nepočítajíc množství jiných, celkem téměř pět tisíc raket, ten sektor, kde Thomas zmizel. Nenašli nic, jako kdyby se rozplynul v kosmickém prostoru.

Druhý byl Wilmer. Toho, po pravdě řečeno, měl málokdo rád; nebyly pro to vlastně žádné závažné důvody, zato spousta drobných. Nikoho nenechal domluvit, pokaždé musel se svou troškou do mlýna. Smál se tupě při nejméně vhodných příležitostech, a čím víc tím někoho rozčiloval, tím hlasitěji se řehtal. Když se nechtěl namáhat s přistáním na cíl, dosedl obyčejně na trávu vedle letiště a vypálil ji i s kořínky do hloubky jednoho metru. Ale když někdo jemu vlezl na čtvrt miliparseku do patrolované oblasti, na místě dával hlášku, i kdyby to byl kamarád ze Základny. K tomu přistupovaly další úplné maličkosti, o nichž je skoro hanba mluvit, utíral se do cizích ručníků, aby jeho zůstal déle čistý. Ale když se nevracel z patroly, přišli všichni na to, že je Wilmer ten nejsprávnější chlap a kamarád. Radar zase šílel, piloti létali bez střídání mimo pořadí, lidé z náslechu se vůbec nevraceli domů; střídavě uléhali k spánku na lavici u zdi. Šéf, který už odjel na dovolenou, se vrátil zvláštním letadlem. Piloti pročesávali sektor čtyři dny a náladu měli všichni takovou, že kvůli špatně ohnuté závlačce v nejnepatrnější matici byli ochotni rozbít montérovi hlavu. Přijely dvě komise expertů. AMU 116, jako vejce vejci podobná Wilmerově raketě, byla prostě rozebrána na šroubky jako hodinky — bez sebemenšího výsledku.

Je sice pravda, že sektor má tisíc šest set bilionů krychlových kilometrů, ale zato také patřil mezi oblasti klidné, žádné nebezpečí meteorů, ani stálé roje, ba ani tam nebyly zjištěny stopy po starých, staletí nevídaných kometách; a jak známo, taková kometa se občas ráda rozpadne na kousky někde v blízkosti Jupitera, v jeho „perturbačním mlýně“, a pak odtamtud vystřeluje každou chvíli po své staré dráze kousky roztříštěné hlavy. Ale v tomto sektoru nebylo vůbec nic, žádný satelit o něj nezavadí, ani planetka, o Pásu už ani nemluvíc, a právě proto, že tam byl mezihvězdný prostor tak „čistý“, nikdo tam rád nepatroloval.

Nicméně však v něm Wilmer zmizel jako druhý a jeho registrační pásek, pochopitelně desetkrát odposlouchaný, fotografovaný, rozmnožený a poslaný do Ústavu, řekl zrovna tolik co pásek Thomasův, to znamená nic. Nějakou dobu signály přicházely, ale pak ustaly. Automatický signál je vysílán dosti zřídka, jednou za hodinu. Thomas po sobě zanechal jedenáct a Wilmer čtrnáct takových signálů. To bylo vše.

Po tomto druhém neštěstí zahájilo velení velice radikální akci. Nejprve byly zkontrolovány všechny rakety, atomové reaktory, řízení, každý šroubek. Za počmárané sklo na ukazovateli mohl člověk přijít o dovolenou. Pak byly vyměněny hodinové mechanismy všech vysílaček, jako kdyby ony za to mohly. Od toho dne signály opouštěly rakety každých osmnáct minut. Na tom ještě nebylo nic zlého, naopak, horší bylo, že u rampy stáli dva nejstarší důstojníci, kteří bez lítosti brali lidem vše, obrali je o ptáčky zobající i zpívající, motýlky, včelky, hlavolamy, celá halda zkonfiskovaných věcí se brzy nahromadila v šéfově pracovně. Uštěpačné jazyky dokonce tvrdily, že dveře jsou tam tak často zamčeny proto, že si s tím šéf sám hraje.

Teprve ve světle těchto událostí můžeme náležitě ocenit vysoké umělecké mistrovství pilota Pirxe, který přes to všechno dokázal propašovat na palubu své AMU chaloupku s prasátky. Jiná věc je, že mu to kromě morální satisfakce nepřineslo pražádný užitek.

Patrolní let se vlekl už devátou hodinu. Vlekl se, to je velice výstižný výraz. Pilot Pirx seděl na svém křesle, opásaný a obandážovaný pásy jako mumie, až na to, že měl volné ruce a nohy a díval se apaticky na obrazovky. Šest neděl létali ve dvojicích s odstupem tří set kilometrů, ale pak se Základna vrátila k původní taktice: sektor byl prázdný, absolutně prázdný, a dokonce i ta jediná hlídkovací raketa byla v něm přebytečná, ale na hvězdných mapách nelze mít „díry“, a tak se v dalších letech pokračovalo jednotlivě. Pirx odstartoval jako osmnáctý v pořadí, počítáno od zrušení patrol ve dvojicích.

Protože neměl nic lepšího na práci, uvažoval o tom, co se stalo s Thomasem a Wilmerem. V Základně už se o nich skoro nikdo nezmiňoval, ale při letech je člověk dostatečně sám, aby si mohl dovolit myslit na ty nejnemožnější věci. Létal už skoro tři roky (dva roky a čtyři měsíce, řečeno úplně přesně) a pokládal se za starého rutinéra. Astronuda ho prostě sžírala, přestože naprosto nebyl pozér.

Patrolní let byl srovnáván nikoli neprávem s vysedáváním v čekárně u zubaře a jediný rozdíl byl v tom, že ten zubař nepřicházel. Hvězdy se nepohybovaly, to je jasné, Zemi vůbec nebylo vidět, nebo když měl člověk mimořádné štěstí, vypadala jako maličký vroubek zmodralého nehtu, a to pouze v prvních dvou hodinách letu, protože se pak stávala hvězdou podobnou ostatním, až na to, že se pomaloučku pohybovala. Do slunce, jak známo, není možno hledět. V takové situaci se problém čínských hlavolamů a hříček stával nanejvýš palčivým. Povinností pilotovou bylo jednak viset v kokonu pásů, kontrolovat obrazovku obyčejnou i radarovou, jednak čas od času hlásit do Základny, že se nic neděje, a kontrolovat ukazovatele volnoběhu reaktoru. Jen občas, ale to už výjimečné vzácně, přicházel z oblasti sektoru signál volání o pomoc nebo dokonce SOS, a pak se muselo pádit hlava nehlava, ale to byla náhodička, která se nepřihodila častěji než jednou dvakrát do roka.

Teprve když si to člověk všechno promyslí, pochopí, že všelijaké nápady a fantazie pilotů, z hlediska Země a obyčejných raketových pasažérů přímo zločinné, byly až příliš lidské. Když člověka obklopuje půldruhého trilionu kilometrů pustého prostoru, v němž by se nenašla ani špetka cigaretového popela, pak touha, aby se stalo cokoliv, třeba i nějaká hrůzostrašná katastrofa, mění se v hotovou posedlost.

Při svých sto dvaasedmdesáti patrolních letech prošel pilot Pirx různými fázemi duševních stavů. Býval ospalý, zatrpklý, připadal si jako stařec, zpodivínštěl, byl blízký myšlence na nějaký zdaleka ne mírný druh šílenství. Nakonec si zase začal, tak trochu jako za studií, vymýšlet všelijaké historie, nejednou tak komplikované, že na jejich dokončení nestačila ani celá patrola. Jiná věc je, že se nudil dál.

I v bludišti svých samotářských úvah Pirx věděl dobře, že rozhodně nic nevymyslí a že záhada zmizení jeho dvou kamarádů zůstane nerozřešena. Cožpak si tím nadarmo nelámali po celé měsíce hlavu největší experti ze Základny i z Ústavů? Měl proto tím větší chuť uvést do pohybu tři prasátka a vlka; toto zaměstnání, i když neméně neplodné, bylo aspoň méně škodlivé. Ale motory mlčely, nebylo důvodu je zapnout, raketa se pohybovala po úseči nesmírně protáhlé elipsy, v jejímž jednom ohnisku bylo Slunce, a prasátka musela čekat na lepší časy.

Nuže: co se stalo s Thomasem a Wilmerem?

Prozaický laik by začal domněnkou, že se jejich rakety s něčím srazily, například s meteorem nebo mračnem kosmického prachu, s troskami hlavy komety nebo aspoň s kouskem nějakého starého raketového vraku. Avšak taková srážka byla stejně málo pravděpodobná jako nalezení velkého brilantu na živé ulici. Příslušné výpočty mimochodem dokazují, že nalézt takový brilant je daleko snazší.

Z dlouhé chvíle, jedině z dlouhé chvíle, hlásil Pirx svému komputeru čísla, tvořil rovnice, počítal pravděpodobnost srážek, až mu vyšlo takové číslo, že musel počítač škrtnout posledních osmnáct míst, aby se to vůbec vešlo do jeho okének.

Ostatně prostor byl prázdný. Žádné stopy starých komet, žádná mračna kosmického prachu, nic. Vrak staré rakety mohl se vyskytnout — čistě teoreticky — stejně tam jako v kterékoli jiné části vesmíru, po nepředstavitelně velkém množství let. Ale Thomas a Wilmer by jej spatřili zdaleka, přinejmenším na vzdálenost 250 kilometrů. A i kdyby se vynořil přímo ze Slunce, i v tom případě by meteorradar udělal poplach dobrých třicet sekund před srážkou, ale i kdyby pilot onen poplach přehlédl, kdyby si například zdříml, i pak by automatický pilot provedl úhybný manévr. Ale i kdyby se vyhýbací automat pokazil, mohl se takový zázrak nad zázraky přihodit jednou, ale ne dvakrát v rozmezí sotva několika dní. Tolik by víceméně mohl vymyslit laik, který neví, že se v raketě v době letu může přihodit mnoho věcí daleko nebezpečnějších, než je setkání s meteorem nebo se zpuchřelou hlavou komety. Raketa, dokonce i tak malá jako AMU, skládá se bezmála ze sto čtrnácti tisíc důležitých součástí. Důležitých, to znamená takových, jejichž poškození má katastrofální následky. Méně důležitých součástek má totiž přes milión. A i když se přihodí něco tak osudného, pak se letadlo ani po pilotově smrti nikde nerozbije, ani se neztratí, protože jak tvrdí staré pořekadlo pilotů, ve vesmíru se nic neztratí, a když v něm necháš pouzdro na cigarety, stačí pouze vypočítat parametry jeho pohybu, dostat se v pravý čas na totéž místo a pouzdro, které letí po své dráze, skočí ti s astronomickou přesností v předem stanovené sekundě do ruky. Každé těleso donekonečna obíhá po své dráze a vraky letadel, která havarovala, lze skoro vždycky dříve nebo později nalézt. Velké komputery Ústavu narýsovaly přes čtyřicet miliónů možných oběžných drah, po nichž by se mohly pohybovat rakety zmizelých pilotů, a všechny tyto cesty byly prozkoumány, to znamená prosondovány bodově soustředěnými kužely nejsilnějších radarových emitorů, jimiž Země disponuje. Se známým výsledkem.

Po tomto sondování nelze samozřejmě tvrdit, že byl prohledán celý meziplanetární prostor soustavy. V jeho objemu je raketa něčím nekonečně malým, daleko menším než atom vůči zeměkouli, ale hledalo se všude, kde rakety mohly být, za předpokladu, že jejich pilot neopustil s maximální rychlostí patrolovaný sektor. Ale proč by měli utíkat z prostoru svého sektoru? Nedostali přece žádný rádiový signál ani výzvu, nic se jim nemohlo přihodit, to bylo dokázáno.

Dalo by se usuzovat, že se Thomas a Wilmer i se svými střelami vypařili jako kapky vody, když dopadnou na rozpálenou plotnu — nebože…

Laik s obrazotvorností, na rozdíl od laika prozaického, uvedl by jako příčinu tajuplného zmizení na prvém místě záhadné bytosti z jiných hvězd, číhající ve vzduchoprázdnu a obdařené inteligencí stejně úžasnou jako zlomyslnou.

Protože se však astronautika již vyvíjela tak dlouhou dobu, kdo ještě věřil na takové bytosti, když nebyly objeveny ve vesmíru doposud prozkoumaném? Počet vtipů o „bytostech“ snad již převyšoval počet krychlových kilometrů solárního meziplanetárního prostoru. Kromě těch největších zelenáčů, kteří dosud létali jedině v křesle pověšeném u stropu laboratoře, nikdo by nevsadil na jejich existenci ani cár starého papíru. Možná že existují obyvatelé vzdálených hvězd, ale jedině nesmírně vzdálených.

Trochu primitivních měkýšů, trochu mechů, bakterií, nálevníků neznámých na Zemi, to byla vlastně celá žeň mnohaletých výprav. A ostatně, cožpak by podobné bytosti, připustíme-li, že existují, neměly doopravdy nic jiného na práci než číhat v jednom z nejbeznadějněji jalových míst ve vesmíru a čekat na maličké raketky Patroly? A jak by se k nim mohly přiblížit nepozorovány?

Takových otázek měnících celou hypotézu v absolutní gigantický nesmysl bylo mnoho, tak mnoho, že hra skutečně ztrácela poslední zbytek vtipu. Pirx, schopný v deváté hodině letu nejztřeštěnějších mozkových kombinací, musel si však, ve světle těchto naprosto střízlivých pravd, dělat násilí, aby přesto aspoň na chvilku umístil do svého snění démonické bytosti z hvězd.

Čas od času, když mu pro beztížný stav začínala být nepohodlná stále stejná pozice, měnil sklon křesla, k němuž byl připoután, a pak se díval postupně nalevo a napravo, a snad se to může zdát divné, přitom vůbec neviděl tři sta jedenáct ukazatelů kontrolních světel, mžikajících okének a ciferníků. Vždyť ty všechny byly pro něho tím, čím jsou pro průměrného člověka rysy známé tváře, tak dobře a tak dávno známé, že není naprosto nutné zkoumat křivku jejích rtů, pootevření víček, ani hledat na čele vrásky, abychom věděli, co vyjadřuje. A tak číselníky a kontrolky splývaly v Pirxově pohledu v jediný celek, který říkal, že je všechno v pořádku. Když pak obrátil hlavu přímo před sebe, viděl obě přední hvězdné obrazovky a mezi nimi svou vlastní tvář v obrubě melounovité, žluté helmy, zakrývající částečně čelo a bradu.

Mezi dvěma hvězdnými obrazovkami bylo zrcadlo, nepříliš veliké, ale umístěné tak, že pilot v něm viděl jenom sebe a nic víc. Nikdo nevěděl, nač vlastně to zrcadlo je a k čemu má sloužit. Totiž vědělo se to, ale moudré argumenty dokazující opodstatněnost zrcadla málokoho přesvědčovaly. Vymyslili je psychologové. Tvrdí totiž, že člověk, jakkoli podivně to zní, často, zvláště musí-li být delší dobu sám, přestane spolehlivě kontrolovat stav své mysli a svých emocí, a může se stát, že z ničeho nic upadne do jakési hypnotické strnulosti, ba dokonce i do spánku beze snů, s otevřenýma očima, z něhož se mu vždy nepoštěstí procitnout v pravý čas. Někteří lidé občas podlehnou vlivu přeludů, neznámo odkud se vyplíživších halucinací nebo úzkostných stavů či prudkého podráždění, a na všechny tyto stavy má být skvělým lékem kontrola vlastní tváře. Jiná věc je, že není příjemné vidět před sebou řadu hodin svou vlastní, jako zazděnou tvář, a sledovat proti své vůli každý její výraz. To také málokdo ví, kromě pilotů patrolních letadel. Začíná to obyčejně nevinně. Člověk udělá nějakou grimasu, ušklíbne se nebo se usměje na svůj odraz, a pak už jde jedna grimasa za druhou, čím dál tím pitvornější; stává se to, když se situace, tak příliš odporující přirozenosti, protahuje za hranici únosnosti.

Pirx si naštěstí pramálo dělal z vlastní tváře, na rozdíl od některých jiných pilotů. Nikdo to samozřejmě nekontroloval, protože je to nemožné, ale vypráví se, že někteří piloti z dlouhé chvíle nebo z otupělosti, která přesáhla jisté meze, začínali dělat věci, které lze těžko vyprávět, například plivali na svůj obraz, a pak, aby předešli ostudě, museli dělat to, co je nejpřísněji zakázáno, odepínat pásy, vstávat a v beztížné raketě jít či spíše se vznášet k zrcadlu, aby je před přistáním jakžtakž očistili. Vyskytli se i jedinci, kteří tvrdili, že Würz, který se zapíchl na třiatřicet metrů hluboko do betonové plotny letiště, si příliš pozdě vzpomněl, že musí utřít zrcátko, a pustil se do toho v okamžiku, kdy raketa vnikala do atmosféry.

Pilot Pirx takové věci jaktěživ nedělal, a co je nejdůležitější, necítil ani sebemenší pokušení, aby do zrcadla naplil. Ale boj s tímto pokušením prý u nejednoho pilota způsobil těžké vnitřní krize, čemuž by se také mohl vysmívat pouze ten, kdo nikdy nebyl sám na patrole. Pirx vždycky, i v době nejstrašnější nudy, dovedl si nakonec vymyslit něco, kolem čeho ovíjel všecky ostatní nezřetelné a zmatené city a myšlenky jako neobyčejně dlouhé a zauzlené vlákno kolem tvrdého hřídele.

Hodinky, normální, které měří čas, ukazovaly jedenáctou v noci. Za třináct minut se měl Pirx ocitnout na úseku své oběžné dráhy, položeném nejdále od Slunce. Odkašlal si, aby si zkontroloval mikrofon, namátkou uložil počítači, aby vypočetl čtvrtou odmocninu z 8 769 983 410 567 396, a ani se nepodíval na výsledek, který mu počítač s největším spěchem oznámil, zatímco přemílal ve svých okénkách čísla a potřásal jimi nervózně, jako kdyby na tom výsledku bůhvíjak záleželo. Řekl si v duchu, že až přistane, nejprve vyhodí příklopem rukavice, jen tak, potom si zapálí cigaretu a půjde do jídelny, kde si ihned objedná něco grilovaného na rožni, ostrého, s červenou feferonkou a k tomu velké pivo, měl rád pivo, když vtom uviděl světélko.

Díval se na levou přední obrazovku pohledem zdánlivě nevidoucím a byl už celou duší v jídelně, cítil dokonce vůni do zlatová opečených brambůrků, byly připravovány speciálně pro něho, ale jakmile světélko připutovalo na obrazovku, napjal se tak, že nebýt pásů, jistě by celý nadletěl vzhůru.

Obrazovka měla asi metr v průměru a vypadala jako černá šachta, téměř přesně uprostřed zářilo ró Hadonoše a Mléčnou dráhu protínala temná, dvojitá trhlina prostoru, táhnoucí se od samého okraje obrazovky. Po obou jejích stranách bylo rozsypáno plno hvězdného prachu. Do tohoto nehybného obrazu veplul rovnoměrně se pohybující, nevelký bod, sice drobný, ale daleko zřetelnější než kterákoli z hvězd. Ne že by svítil zvláště intenzívně. Pirx jej okamžitě zpozoroval, protože se bod pohyboval.

Ve vesmíru se setkáváme se světelnými pohyblivými body. Jsou to obrysová světla raket. Normální rakety svá světla nerozsvěcují a dělají to pouze na rádiovou výzvu, pro identifikaci. Rakety mají různá světla, jiná mají dopravní, jiná nákladní, opět jiná rychlé balistické střely patrolní kosmické služby, jiná cisternová letadla atd. Všechna ta světla jsou různě rozmístěna a mají nejrozmanitější barvy, až na jednu — bílou. Rakety bílá světla nemají, aby je bylo možno kdykoli rozlišit od hvězd. Když totiž jedna raketa letí těsně za druhou, bílé světlo prvé by se mohlo zdát, při pohledu z druhé, nehybné, a tomu je nutno předejít, protože pilot letící vzadu by mohl být uveden v omyl.

Světélko, které líně vklouzlo na obrazovku, bylo však úplně bílé. Pirx cítil, že mu oči pomalu vylézají z důlků. Ani nemrkal, tak se bál, že je ztratí z očí. Když ho konečně začaly pálit, mrkl, ale nic se nezměnilo. Bílý bod se klidně pohyboval vpřed, již jen několik centimetrů jej dělilo od protějšího okraje obrazovky. Ještě minutu a zmizel by ze zorného pole.

Pilotovy ruce uchopily samy, bez pomoci zraku, příslušné páky. Reaktor, dosud běžící naprázdno, byl probuzen a okamžitě zabral. Zrychlení vmáčklo Pirxe do křesla z porézní gumy a hvězdy na obrazovkách se pohnuly. Mléčná dráha stékala šikmo dolů, jako kdyby to opravdu byla mléčná dráha, zato pohyblivé světélko se přestalo pohybovat, špička rakety šla přesně za ním, mířila na ně jako nos ohaře na koroptev zapadlou do houští. Jak je cvik přece jen důležitý.

Celý manévr netrval ani deset vteřin.

Do té chvíle si pilot Pirx ještě vůbec nestačil pomyslit, až teď ho poprvé napadlo, že to, co vidí, musí být halucinace, protože takové věci se nestávají. Tato myšlenka mu sloužila ke cti. Lidé mají všeobecně přehnanou důvěru ve své smysly, a když na ulici spatří zemřelého přítele, jsou spíše ochotni připustit, že vstal z mrtvých, než že se oni zbláznili.

Pilot Pirx vložil ruku do vnější kapsičky v potahu křesla, vytáhl odtamtud malou lahvičku, zastrčil si do nozder její dvě průhledné trubičky a vtáhl nosem, až se mu oči zalily slzami. Psychran prý mařil i kataleptické stavy jogínů i vidění světců. Avšak světélko se dále sunulo uprostřed levé obrazovky před Pirxovýma očima. Protože udělal, co bylo jeho povinností, vložil lahvičku zpět na místo, lehce zamanévroval kormidly, a když se ubezpečil, že sleduje těleso sbíhavým kursem, pohlédl na radar, aby odhadl vzdálenost svítícího předmětu.

A tu ho potkal druhý otřes, okénko meteorradaru bylo totiž prázdné, nazelenalý pátrací paprsek, zářící jako pruh fosforu vystaveného neobyčejně dlouho působení Slunce, běhal si po kotouči dokola, pořád dokola a neukazoval sebemenší záblesk, nic, dočista nic!

Pilot Pirx si pochopitelně nepomyslil, že má před sebou ducha se zářící aureolou, na duchy vůbec nevěřil, přestože za jistých okolností o nich vyprávěl známým, hlavně ženám, ale v těchto případech nešlo o spiritismus.

Pirxe prostě napadlo, že to, za čím letí, není mrtvé kosmické těleso, protože taková tělesa kužel radarových paprsků vždycky odrážejí. Pouze předměty vyrobené uměle a potažené zvláštní látkou, která pohlcuje, tlumí a rozptyluje centimetrové vlny, nedávají žádný optický odraz.

Pilot Pirx si odkašlal. Cítil, jak jeho pohybující se hrtan lehce tlačí na laryngofon upevněný na krku, a řekl mechanicky:

„AMU 111, Patrola, volá objekt letící v sektoru 1.102,2 v kursu blížícímu se sektoru 1.404 s jedním bílým obrysovým světlem.

Oznamte svá CQD. Oznamte svá CQD. Poslech.“

A čekal, co bude dál.

Míjely sekundy, minuty, žádná odpověď. Zato pilot Pirx zpozoroval, že světélko bledne, čili vzdaluje se od něho. Radarový dálkoměr mu nemohl nic prozradit, ale měl ještě rezervu, byť primitivní, optický dálkoměr. Natáhl nohu daleko dopředu a šlápl na pedál. Dálkoměr sjel shora, podobal se periskopu. Pirx si ho levou rukou přitáhl k očím a zaostřoval.

Zachytil světlo do objektivu skoro okamžitě, a ještě něco víc. V zorném poli mu teď vyrostlo a bylo velké jako hrášek pozorovaný z pěti metrů, čili na poměry vládnoucí ve vzduchoprázdnu bylo prostě obrovské. Kromě toho po jeho kulatém a jakoby trošínku zploštělém povrchu přebíhala zvolna odprava doleva slabounká ztemnění jako kdyby, dejme tomu, někdo pohyboval silným černým vlasem přímo před objektivem dálkoměru. Tyto stíny byly neostré a nejasné, ale jejich pohyb zůstával beze změny, probíhal stále zprava doleva.

Pirx otáčel zaostřovačem, ale jak se ukázalo, světelná skvrna neměla sebemenší chuť dát se jasně zaostřit, a tak druhým hranolem, určeným zvláště pro tento účel, ji přepůlil. Začal sbližovat obě nepřekrývající se poloviny, a když se mu to podařilo, pohlédl na stupnici — a zkoprněl potřetí.

Svítící předmět letěl čtyři kilometry před raketou!

To je asi tak, jako kdyby se člověk jedoucí velkou rychlostí v závodním voze přiblížil na pět milimetrů k jinému vozu! Tato vzdálenost platí v kosmu za stejně nebezpečnou jako nedovolenou.

Pirx mohl podnikat už jen málo věcí. Zacílil ukazovatel vnějšího termometru na světélko, páka uváděná v pohyb na dálku posouvala zaměřovač, až přesně zakryl mléčně zářící bod, a koutkem oka zachytil výsledek: 24 stupně Kelvinovy stupnice.

Znamenalo to, že světélko má teplotu prostoru, který je obklopoval, všehovšudy o 24 stupně vyšší než absolutní nula.

Teď už si byl vlastně úplně jist, že světélko nemůže existovat, svítit, a tím méně se pohybovat, protože mu však ustavičně plavalo před nosem, řítil se za ním dál.

Sláblo čím dál patrněji a čím dál rychleji. Za minutu si ověřil, že se vzdálilo o sto kilometrů, a zvýšil rychlost.

A tu se ukázala věc snad nejpodivnější.

Světélko se napřed nechalo dohánět. Měl je od špičky 80, 70, 50 a 30 kilometrů. Pak opět skočilo vpřed. Zvýšil rychlost na 75 kilometrů za sekundu. Světélko dělalo 76. Pirx znovu zvýšil tah, ale už ne jako pipetou. Dal do trysek polovinu výkonu, vystřelilo ho to vpřed. Trojnásobná zemská tíže ho vmáčkla do podušek křesla. AMU měla nízkou mrtvou váhu, akcelerovala tempem závodního vozu. Za chvíli už dělal 140.

Světélko dělalo 140,5.

Pilot Pirx pocítil, že mu začíná být horko. Zapjal plný tah. AMU 111 celá zpívala jako rozezvučená struna. Ukazatel měřící rychlost vzhledem k nehybnému pozadí hvězd šplhal dravě vzhůru: 155177200.

Při dvou stovkách pohlédl Pirx na dálkoměr, což byl opravdu výkon hodný desetibojaře, protože zrychlení dělalo 4 g.

Světélko se zřetelně přibližovalo, rostlo, měl je před sebou zprvu několik desítek kilometrů, pak deset, konečně šest kilometrů, okamžik, a bylo tři kilometry před ním. Bylo teď větší, jako hrášek pozorovaný na vzdálenost lidské paže. Nejasné ztemnění se stále pohybovalo přes jeho kotouč. Jasnost byla srovnatelná s hvězdami druhé velikosti, ale byl to kotouček, nikoli bod jako hvězda.

AMU 111 vydávala ze sebe všecko. Pirx byl na ni hrdý. V malé pilotní kabině se nic nezachvělo, ani při skoku na plný tah, po vibracích ani stopy. Výtok byl ideálně v ose, hladkost trysek dokonalá, reaktor táhl jako kat.

Světélko se blížilo, nyní neobyčejně pomalu. Bylo na dva kilometry, když Pirx začal nadmíru rychle uvažovat.

Celá ta historie byla nějak podivná. Světélko nepatřilo žádnému pozemskému letadlu. Kosmičtí korzáři? K smíchu! Neexistují žádní kosmičtí piráti, a co by ostatně dělali v sektoru prázdnějším než starý sud? Světélko se pohybovalo velkou rychlostí v širokých mezích, mělo akceleraci stejně rychlou jako brždění. Když chtělo, prchalo před ním, a teď se nechávalo dohánět. To se mu líbilo ze všeho nejmíň. Napadlo ho, že takto se chová vnadidlo. Třeba červík na háčku přímo před nosem ryby.

A samozřejmě, ihned si vzpomněl na háček.

„Počkej, milánku,“ řekl si Pirx a z ničeho nic zabrzdil tak, jako kdyby se před ním vyhoupla přinejmenším planetoida, přestože radar byl nadále prázdný a obrazovky nic neukazovaly. I když sehnul automaticky šíji a přitiskl bradu na prsa, jak mohl, a uvědomil si, že automat bleskově vhání do jeho kombinézy dávku stlačeného kyslíku navíc, aby čelil deceleračnímu šoku, omráčilo ho to na hodnou chvíli.

Ručička gravimetru klesla na minus sedm, zakolísala a zvolna sklouzla na minus čtyři. AMU 111 pozbyla téměř třetinu své rychlosti, dělala už pouhých 145 kilometrů za sekundu.

Kde bylo světélko? Na okamžik se ho zmocnil neklid, že je ztratil úplně. Ne. Existovalo. Ale daleko. Optický zaměřovač ukazoval vzdálenost 240 kilometrů. Za dvě vteřiny urazil více. Čili ihned po jeho manévru také ono prudce snížilo rychlost.

A vtom, později se sám divil, že teprve tehdy, mu napadlo, že tohle jistě je ono tajuplné něco, které na svých patrolních letech potkali i Thomas a Wilmer.

Do tohoto okamžiku nemyslel na nebezpečí. Nyní na něho padla hrůza. Trvalo to docela krátce. Samozřejmě, takové věci se nemohou stát, ale což kdyby to přesto bylo světlo cizího letadla mimozemského původu? Zřetelně se k němu blížilo, zmenšovalo rychlost. Měl je před sebou 60–50 — 30 kilometrů, sám trochu přidal, a až užasl, jak v mžiku vzrostlo, viselo mu na dva kilometry před špičkou, zase již bylo těsně před ním!

Na druhé straně křesla byl v kapse noční dalekohled, čtyřiadvacetkrát zvětšující, užívá se ho pouze výjimečně, když se například pokazí radar a je nutno se přiblížit k nějaké družici z její tmavé strany. Ale teď se mu dobře hodil. Zvětšení bylo takové, že měl světélko jako na necelých sto metrů před sebou, byl to nevelký kotouček, bílý jako mléko, ale mléko zředěné, menší než Měsíc při pohledu ze Země. Přebíhaly po něm svislé proužky ztemnění. A hvězdy, když je zakrýval, nemizely ihned, ale až za nějakou dobu, jako kdyby vlastní okraj bílého kotoučku byl trochu řidší a průhlednější než jeho střed.

Ale kolem mléčného kotoučku nic nezakrývalo světlo hvězd. Na sto metrů by v dalekohledu uviděl raketu velikou jako přihrádka. Nebylo tam nic. Žádná raketa. Kotouč nebyl žádným obrysovým ani tryskovým světlem. Určitě ne.

Zkrátka a dobře samostatné, poletující bílé světélko.

To je k zbláznění!

Pocítil nezkrotnou touhu střelit do mléčného kotoučku. Nebylo to snadné, protože na AMU 111 nejsou žádné zbraně. Předpis nepočítá s jejich použitím. Pirx měl pouze dvě věci, které mohl vystřelit z kabiny: sebe sama a balónovou sondu. Kontrolní letadla jsou konstruována tak, že pilot může katapultovat sám sebe v hermetické kabině na spirálním zpomalovači. Dělá to pouze v nejkrajnějším případě, a je samozřejmé, že když se katapultuje z rakety, nemůže se už do ní vrátit. Zbývala tedy balónová sonda. Je to zařízení velmi prosté. Tenkostěnný gumový balón, prázdný, svinutý tak pevné, že se podobá oštěpu. Je pokrytý hliníkovým postřikem, aby jej bylo lépe vidět. Často nelze dobře spoléhat na údaje aerodynamometru, vnikáme-li již do atmosféry planety nebo ještě ne. Pilot chce mimochodem vědět, a to je nejdůležitější, jestli se zředěný plyn nerozprostírá právě před ním, tam, kam letí. Tu odpaluje balónek, který se automaticky nafoukne a letí rychlostí trochu větší, než je rychlost letounu. Je ho vidět jako světlou skvrnku až na pět šest kilometrů. Vletí-li do zředěného plynu, dokonce velmi zředěného, zahřívá se třením a praskne. Pak pilot ví, že musí brzdit. Pirx se snažil zamířit špičkou do mlhavého kotoučku. Nemohl zaměřovat radarem, užil tedy optického zaměřovače. Zasáhnout tak malý předmět na vzdálenost téměř dvou kilometrů je nesmírně obtížné. Přesto se pokoušel vystřelit, ale kotouček se nechtěl nechat vzít na mušku. Kdykoliv začal přesunovat špičku AMU, citlivě manévruje úhybnou tryskou, kotouček se klidně odchýlil stranou a opět se pohyboval před ním, uprostřed levé hvězdné obrazovky. Vykonal tento manévr čtyřikrát po sobě, pokaždé trochu rychleji, jako kdyby se čím dál lépe orientoval v jeho úmyslech. Nepřál si mít špičku AMU zaměřenou přesně na sebe, letěl s nepatrnou boční odchylkou.

To bylo fantastické. Aby kotouček zpozoroval nepatrný pohyb jeho špičky na vzdálenost dvou kilometrů, musel by mít k dispozici jakýsi gigantický teleskop, po němž nebylo ani vidu. Přesto vykonal úhybné manévry ani ne s půlvteřinovým zpožděním.

Jeho neklid rostl. Udělal už všechno, co mohl, aby identifikoval ten prazvláštní létající předmět, ale nepostoupil ani o vlásek. A vtom, jak tak nehybně seděl, s rukama pomalu dřevěnějícíma na pákách, napadlo mu z ničeho nic, že těm dvěma se jistě vedlo zrovna tak. Že potkali světýlko, pokoušeli se zjistit jeho CQD v domnění, že mají před sebou nějaké podivné letadlo, že když neodpovídalo, rozletěli se za ním, čím dál rychleji, že jistě jako on zkoumali dalekohledem a pozorovali jemná ztemnění, přebíhající po kotouči, snad dokonce po něm stříleli balónovými sondami, a pak udělali něco, že už se nevrátili.

Když si to uvědomil, jak blízko má k stejnému osudu, pocítil nikoli strach, nýbrž zoufalství. Bylo to úplně jako v příšerném snu. Chvíli nevěděl, je-li Pirxem nebo Wilmerem či Thomasem. O tom, že to tenkrát muselo být navlas stejné jako teď, neměl nejmenší pochybnosti. Seděl jako ochromený, přesvědčen hluboce, že na záchranu je už pozdě. Ale nejhorší na tom bylo, že žádné nebezpečí nemohl odhadnout, neboť prostor byl prázdný…

Prázdný?

Ano, prostor byl prázdný, ale on se hnal déle než hodinu za světélkem rychlostí 230 kilometrů za sekundu! Možná, ne, velmi pravděpodobně se již ocitl až na hranici sektoru, nebo ji dokonce minul. Co bylo dál? Sektor 1009 a dalšího půldruhého trilionu kilometrů kosmického prostoru! Na všech stranách pustý prostor, na milióny kilometrů nic než kosmická pustina a ve vzdálenosti dvou kilometrů před špičkou rakety tančí bílé světélko.

Začal ze všech sil přemýšlet, co mohli udělat teď, právě teď, Wilmer nebo Thomas. Wilmer i Thomas. Protože on musí udělat něco jiného. Jinak se nevrátí!

Znovu stiskl brzdy. Ručička se chvěla. Letěl čím dál pomaleji. Dělal už pouze 30, 22, 13, 5 kilometrů za sekundu. Ručička se lehce chvěla nad nulou. Podle předpisu stopl. Ve vzduchoprázdnu vždycky máte nějakou rychlost vzhledem k něčemu. Není možno zůstat stát jako kůl zaražený do země.

Světélko se zmenšovalo. Vzdalovalo se víc a víc, bylo čím dál bledší, pak se přestalo zmenšovat. Začalo růst, opět se zvětšovalo, až se zastavilo jako on. Ve vzdálenosti dvou kilometrů před jeho špičkou!

Co by Wilmer a Thomas neudělali? Co by určitě neudělali? Neutekli by před tak malým, prašivým, pitomým světýlkem, před hloupou mléčnou skvrnkou!

Obrátit nechtěl, kdyby šel do zatáčky, ztratil by je z očí, měl by je za zádí, a to, co se děje za zádí, se hůře pozoruje, člověk musí otáčet hlavu k boční obrazovce. Ostatně nechtěl je mít za zádí! Chtěl je přesně a bezustání vidět.

A tak se rozletěl pozpátku, použil brzdových trysek místo pohonných. Takové věci také musíte umět. To patří k základní pilotáži. Měl minus l g, minus 1,6, minus 2, raketa nešla tak ideálně rovně jako na normální tah. Špička trochu uhýbala stranou, brzdové trysky jsou pro zpomalování, ne pro pohon rakety.

Světélko jako by zakolísalo. Několik vteřin je nechal zapadat do prostoru, na okamžik zakrylo alfu Eridani, sklouzlo z ní a tančilo mezi malými, bezejmennými hvězdami — a hnulo se za ním.

Nechtělo se ho pustit!

„Jen klid,“ řekl si v duchu, „co mi to koneckonců může udělat? Takové malé svítivé hovno. Co je mi vlastně po tom všem? Mám patrolo vat sektor. Ať si táhne k čertu!“

Tak uvazoval, ale pochopitelně světélko nespouštěl ani na okamžik z očí. Od chvíle setkání uplynuly bezmála dvě hodiny. Oči ho chvílemi začínaly pálit a trochu slzely. Třeštil je jak mohl, a pořád letěl pozpátku. Pozpátku se nedá letět příliš rychle. Brzdové trysky nejsou propočítány na stálou činnost. Letěl tedy rychlostí osmi kilometrů za sekundu a potil se.

Už nějakou dobu cítil, že se něco děje s jeho krkem, jako kdyby mu někdo stahoval pinzetami kůži z hrdla dolů, k hrudníku. Trochu mu také vyschlo v ústech, nevěnoval tomu pozornost, měl v hlavě důležitější věci než sucho v ústech a bodavou bolest v kůži na krku. Pak se ho několikrát zmocnil záhadný pocit, přestal si uvědomovat polohu rukou. Nohy cítil. Pravá tiskla pedál brzd.

Pokoušel se pohnout rukama, protože nechtěl ztratit světélko z očí. Jako by se více přiblížilo, snad 1,9, snad 1,8 kilometrů od špičky. Dohánělo ho?

Chtěl zvednout ruku, nemohl. Druhou. Ne že by nemohl! Necítil ruce, jako kdyby vůbec neexistovaly. Chtěl se na ně podívat, krk se ani nehnul. Byl napjatý, strnulý jako špalek.

Zmocnila se ho panika. Proč do této chvíle zatím neudělal to, co bylo jeho svatou povinností? Proč, jakmile se setkal se světélkem, nezavolal ihned rádiem Základnu a nepodal o něm hlášení?

Protože se styděl. Také Wilmer a Thomas se jistě styděli. Dovedl si představit ten řehot, jaký by vybuchl v naslouchací kabině. Světýlko! Bílé světýlko, které zprvu před letounem prchá, a potom jej stíhá! To mě podržte! Řekli by mu, aby se štípl a probudil.

Ted mu bylo všechno jedno, podíval se ještě jednou na obrazovku a řekl:

„AMU 111 Patrola volá Základnu…“

To znamená: chtěl to říci. Ale nemohl. Hlas se mu nevydral z hrdla, pouze jakési neartikulované blekotání. Napjal všechny své síly, z úst se mu vydral řev. Tu jeho oči, poprvé za tu dobu, sklouzly z hvězdné obrazovky a utkvěly na zrcadle. Před ním, na křesle pilota, v kulaté přílbě seděl netvor.

Měl obrovské, opuchlé, vyboulené oči, plné pekelné hrůzy, žabí ústa rozšklebená na strany i dolů a v nich se převaloval zčernalý jazyk. Na místě krku sebou škubaly jakési napjaté provazce, nepřetržitě se třesoucí, takže se v nich ztrácela dolní čelist, a tato maska s šedou, rychle otékající tváří řvala.

Pokoušel se zavřít oči. Nemohl. Chtěl pohlédnout zpátky na obrazovku, nemohl. Netvor připoutaný ke křeslu sebou zmítal stále divočeji, jako kdyby chtěl zpřetrhat pásy. Pirx na něho hleděl, protože nic jiného nemohl učinit. Sám necítil žádné křeče, nic. Měl pouze pocit, že se začíná dusit, že nemůže popadnout dech.

Slyšel kdesi nablízku strašlivý skřípot zubů. Již úplně přestal být Pirxem. Nic nevěděl, dokonce neměl ani ruce, ani tělo, zbyla mu pouze noha, která tiskla brzdu. Cítil, že mu zůstává pouze zrak, čím dál kalnější, a že jím začínají vtékat nesčetná malinká bílá světélka. Pohnul nohou, začala se třást. Zvedl ji. Spustil. Netvor v zrcadle byl šedý jako popel, z tlamy mu stříkala pěna. Oči mu úplně vylezly z důlků. Škubal sebou.

Tu udělal jediné, co ještě mohl. Rozmáchl se nohou, vymrštil ji vzhůru a vší silou se kopl kolenem do obličeje. Pocítil strašlivou, bodavou bolest rozbitých úst, krev mu vytryskla na bradu, oslepl.

„Aaa,“ chroptěl. „Aaa.“

To byl jeho hlas.

Bolest kamsi zmizela, opět nic necítil. Co se dělo? Kde byl? Nebyl nikde. Nebyl nic…

Mlátil, trýznil kolenem svou tvář, kopal jako posedlý — ale řev ustal. Uslyšel svůj vlastní, naříkavý, krví se zalykající křik.

Již měl ruce. Byly jako ze dřeva a bolely při každém pohybu tak strašně, jako kdyby v nich popraskaly všechny svaly, ale mohl jimi pohybovat. Po hmatu začal zdřevěnělými prsty odpínat pásy. Chytil se opěradla. Vstal. Nohy pod ním klesaly, celé tělo měl jako žpřerážené kladivem. Uchopil lano, napjaté napříč přes pilotní kabinu, a přisoukal se k zrcadlu. Oběma rukama se opřel o jeho rám.

V zrcadle stál pilot Pirx.

Už nebyl popelavý. Tvář s rozbitým, opuchlým nosem měl samou krev. Krev se mu řinula z rozbitých rtů. Líce byly ještě zsinalé a odulé, pod očima černé kruhy, na krku se ještě pod kůží něco škubalo, ale čím dál slaběji, slaběji — byl to však on, Pirx. Dlouho si utíral krev z brady, plival, chrchlal, zhluboka dýchal, slabý jako dítě.

Ustoupil. Pohlédl na obrazovku. Raketa pořád letěla pozpátku, již bez tahu, pouhou setrvačností. Bílý kotouček plul za ní, za špičkou, ve vzdálenosti dvou kilometrů.

Přidržuje se lana, dostal se ke křeslu. Vůbec nemohl přemýšlet. Teprve nyní se mu roztřásly ruce, ale byla to obyčejná reakce, jaká se dostavuje po šoku, to znal, toho se nebál. Těsně před křeslem se cosi změnilo…

Vršek kazety automatické vysílačky byl promáčknutý. Zavadil o víčko, spadlo. Uvnitř bylo plno roztlučených součástek. Jak se to stalo? Patrně on sám kopl do vysílače. Kdy?

Posadil se do křesla, zapojil směrovou trysku, nalétával zatáčku.

Bílý kotouček zakolísal, sklouzl po obrazovce, dospěl k jejímu okraji, a místo aby zmizel, odrazil se od něho jako míček! Vrátil se doprostřed!

„Ty hovado!“ vykřikl s nenávistí a hnusem.

Kvůli takovému svinstvu div že sám nepřešel „na stálou oběžnou dráhu“!!! Jestliže to světélko při obratu neuteklo z obrazovky, znamenalo to zcela jednoduše, že vůbec neexistuje, že je vytváří obrazovka sama. Vždyť obrazovka přece není okno, raketa nemá žádná okna. Má televizní zařízení zvenčí, v pancíři jsou objektivy a uvnitř přístroje transformující jejich elektrické impulsy v obraz na katodovém stínítku. Pokazily se? Tak podivně? A Wilmerovi a Thomasovi se to také stalo? Jak to bylo možné? A co bylo s nimi potom?

V tom okamžiku měl hlavu plnou něčeho jiného. Zapojil nouzový vysílač.

„AMU 111 Patrola volá Základnu,“ řekl. „AMU 111 Patrola volá Základnu. Jsem na hranici sektoru 1009 a 1010, rovníkové pásmo, vracím se, zjistil jsem poruchu…“

Když o šest hodin později Pirx přistál, začalo velké zkoumání, které trvalo měsíc. Napřed se odborníci pustili do televizního přístroje. Byl to nový, zdokonalený přístroj, všechny patrolní AMU měly stejný. Byl namontován před rokem a osvědčoval se znamenitě. Nikdy neměl sebemenší defekt.

Konečně po velkém mudrování objevili elektroniko vé mechanismus vzniku světélka. Vakuum v katodových lampách obrazovky se po několika tisících hodin porušilo — na vnitřní ploše obrazovky se tvořil bludný náboj, který vyvolával při pohledu na obrazovku kotouč mléčné skvrnky. Tento náboj se uvnitř pohyboval a řídil se dosti komplikovanými zákony. Když se raketa pohybovala vpřed velkým zrychlením, rozléval se náboj po trošku větší ploše, jako by se rozplácl o vnitřní stěnu obrazovky. A pak se zdálo, jako by se skvrnka blížila k raketě. Když byl zapojen zpětný tah, couval náboj dovnitř trubice, a když se zrychlení stabilizovalo a zůstávalo beze změny, vracel se bludný náboj pomalu zase do středu stínítka. Mohl se po něm pohybovat všemi směry, ale nejčastěji se soustředil přímo v jeho středu, jestliže raketa letěla po stálé oběžné dráze bez tahu. A tak dále, a tak dále… Zkoumání náboje pokračovalo a jeho dynamiku vyjadřovaly šestipatrové vzorce. Ukázalo se také, že silnější světelné podněty náboj rozptylují. Vytvářel se pouze, když napětí impulsů, které trubice přijímala, bylo neobyčejně nízké, takové, jaké vládne v meziplanetárním prostoru, daleko od Slunce. Stačilo, aby sluneční paprsek jedinkrát zavadil o obrazovku, a náboj se rozplynul a zmizel na celé hodiny.

Víceméně tolik zjistili elektronikové, vznikla z toho celá kniha, bohatě vyšperkovaná matematikou. Pak se pustili do díla lékaři, psychologové, kapacity z oboru astroneuróz a astropsychóz. Po dalších dlouhých týdnech se zjistilo, že bludný náboj pulsoval (neozbrojenému oku se to jevilo jako lehká ztemnění přebíhající po světelném kotouči) a frekvence takto vzniklých záblesků, příliš krátkodobých, aby je oko mohlo zaregistrovat jednotlivé, působila na takzvaný „rytmus theta“ mozkové kůry a rozkmitávala výkyvy potenciálu mozkové kůry tak dlouho, až vyvolala prudký záchvat podobný epilepsii… Okolnosti, které byly navíc příznivé jeho výskytu, byl naprostý vnější klid, nedostatek jiných podnětů než světelných a dlouhodobé upřené zahledění do mihotavého světélka.

Odborníci, kteří to všechno objevili, stali se samozřejmě slavnými. Elektronikové na celém světě znají dnes efekt Ledieux-Herperův, vytvářející bludné náboje ve vysokém katodovém vakuu, a astrobiologové Nuggelheimerův souborný atakticko-katatonicko-klonický syndrom.

Pirxova osoba zůstala vědeckému světu neznámá a pouze velmi pozorní čtenáři novin mohli se dozvědět z noticek vysázených petitem ve vydání některých večerníků, že díky němu už žádnému dalšímu pilotovi nehrozí osud Wilmera a Thomase, kteří zvýšili na maximum tah svých raket a upadli do bezvědomí při honbě za bludným světélkem, takže zmizeli v propastech vesmíru.

A tak se Pirxovi sláva vyhnula, ale on se pro to nijak netrápil. A dokonce i umělý zub, který si dal vsadit místo zubu vyraženého kolenem, si zaplatil z vlastní kapsy.