Příběhy pilota Pirxe

NEŠTĚSTÍ

Andal se ve čtyři nevrátil a nikdo jako by si toho nevšiml. Před pátou už nastával soumrak a Pirx, ani ne nespokojený jako spíše udivený, se chtěl zeptat Krulla, co to může znamenat. Ale nechal toho — nebyl vedoucím skupiny a taková otázka, jakkoli oprávněná a celkem nevinná, by mohla vyvolat řetězovou reakci vzrušení. Znal to dobře, opakovalo se to nejednou, zvláště když skupina byla tak náhodná jako právě jejich. Tři lidé se specializací natolik odlišnou, jak je to jen možné, v srdci hor nikomu nepotřebné planety, kteří plní úkoly, jež všichni, a on také, považují za nesmysl. Přivezli je sem malým a starým gravistatem, který zde měl už zůstat, stejně byl dobrý jenom do starého železa, spolu se skládacím aluminiovým barákem, několika kusy nábytku a radiostanicí, tak opotřebovanou, že s ní bylo víc starostí než užitku — as tím měli za sedm týdnů provést „celkový průzkum“, jako by to bylo možné. Pirx by nikdy nebyl přijal takový úkol, měl za to, že jde pouze o rozšířený program výzkumů, které zde konala exploatační skupina ze Základny, že jde o čísličku v hlášení, jimiž krmili informační stroje Základny, což mohlo mít jistý význam při rozdělování prostředků, lidí a síly pro následující rok. A proto, aby se na paměťových páskách objevila ta cifra, rozpočtená na dírky, seděli bezmála přes padesát dní v pustině, která by snad za jistých okolností byla atraktivní, například jako terén v horolezectví. Ta alpinistická potěšení byla ovšem co nejpřísněji zakázána, takže Pirx si mohl nanejvýš představovat trasy prvních přechodů při seizmických a triangulačních měřeních. Planeta dokonce ani neměla jiný název než Jota/116/47, Proxima Vodnář. Ze všech planet, které Pirx kdy viděl, se nejvíc podobala Zemi, s tím svým malým žlutým sluncem, se slanými červenozelenými oceány, jež díky pracujícím naplaveninám naplňovaly atmosféru kyslíkem, a s velkým troj stranným kontinentem, pokrytým zárodečnými rostlinstvy. Výborně by se hodila ke kolonizaci, nebýt toho, že její slunce bylo typu G, nově zjištěné podskupiny G VII, a tedy nejisté, protože podezřelé z neurčité doby záření; když posléze použili astrofyzikové svého veta, mohla přeměna v Novou Zemi začít třeba až za sto miliónů let; všechny plány s obhospodařováním té země zaslíbené bylo třeba škrtnout.

Pirx někdy litoval, že se do expedice nechal najmout, ale nebyla to lítost zcela upřímná. Beztak musel být na Základně tři měsíce, protože chybělo rychlejší spojení se sluneční soustavou; když tedy měl před sebou vyhlídku na vysedávání v podzemních klimatizovaných zahradách Základny a hloupá televizní představení (byla to zábava z konzerv starých aspoň deset roků), ochotně přijal návrh představeného a byl rád, že může Krullovi prokázat službu — neměl totiž žádné volné lidi a služební řád zakazoval vysílat pouze dva. Takže Pirx spadl kosmografovi jako z nebe. Krull ovšem neprojevil nadšení ani tehdy, ani později; zpočátku si dokonce Pirx myslil, že ho Krull podezřívá z „velkopanských choutek“, když souhlasil s tím, aby se z velitele lodi stal řadovým výzkumníkem; vypadalo to tak, jako by Krulla něčím skrytě urazil. Ale nebyla to uraženost, Krull prostě uprostřed života (překročil čtyřicítku) zahořkl, jako by ho nenapájeli ničím jiným kromě pelyňku. A protože se v takové samotě nic nedá utajit a lidé se všemi malichernostmi a ctnostmi se stávají okamžitě průzrační jako sklo, Pirx rychle pochopil, kde se vzala ta zahořklost u Krulla, koneckonců jistě vytrvalého a tvrdého člověka, který měl za sebou více než deset let mimozemské služby. Krull se nestal tím, kým chtěl být, ale kým být musel, protože se k vytouženému oboru nedostal. A že kdysi chtěl být intelektronikem, a nikoli kosmografem, o tom se Pirx přesvědčil, když viděl, jak je Krull kategorický v rozhovorech s Massenou, sotva se dotkli intelektronických témat (ostatně Krull, říkal „intelektrálních“ protože takový byl žargon oboru).

Massenovi chybělo bohužel pochopení, a možná se ho Krullovy motivy vůbec netýkaly, dost na tom, že když Krull tvrdošíjně hájil nějaké mylné řešení, neomezil se pouze na popření, ale s tužkou v ruce položil Krulla na obě lopatky, krok za krokem vyvozoval matematická zdůvodnění a končil tak spokojen, jako by dokázal nejen vlastní pravdu, ale také, že Krull je paličatý osel. To však nebyla pravda. Nebyl paličatý, byl pouze nepřirozeně citlivý jako téměř každý, jehož ambice patří jiné oblasti než vlastní schopnosti.

Pirx, který byl náhodným svědkem takové rozmluvy — věru těžko, aby nebyl, když v baráku bydlili společně na čtyřiceti čtverečních metrech a zvukotěsnost přepážek byla zcela iluzorní — věděl, jak to skončí. A skutečně: Krull, který se Massenovi neodvážil ukázat, jak velice jej zabolela porážka, všechen odpor přenesl proti Pirxovi, ovšem svým vlastním způsobem: přestal s ním mluvit, pokud to nebylo nezbytně nutné.

Tehdy mu zůstal blízkým pouze Massena — opravdu bylo možné spřátelit se s tím černovlasým a modrookým neurastenikem, ale Pirx měl vždy s nervózními lidmi potíže, protože k nim v hloubi duše neměl důvěru. Massenovi vždycky něco bylo: museli mu prohlížet krk, tvrdil, že se chystá změna počasí, protože mu praská v kloubech (žádná nepřišla, ale stále ji předvídal), prý trpěl nespavostí a každý večer významně hledal pilulky, které snad nikdy neužíval — dával si je pro všechny případy vedle lůžka a ráno Pirxovi, který četl dlouho do noci a dokonale slyšel jeho chrápání, vykládal, že opravdu oko nezamhouřil (čemuž — zdá se — věřil). Jinak to byl znamenitý specialista a výborný matematik s talentem organizátora, kterému v té době svěřili automatické programování výzkumu v terénu, a tudíž bez účasti člověka. Jeden z takových programů si vzal s sebou, aby jej zpracoval „ve volném čase“. A Krull trpěl, protože Massena dělal svou práci velice rychle a dobře, takže opravdu měl dost volného času, a jemu tak chyběly důvody k výtkám, že náležitě neplní své povinnosti. A Massena se jim hodil tím spíš, že — jakkoli to bylo paradoxní — ta miniaturní planetologická výprava neměla ani jediného opravdového planetologa, vždyť ani Krull jím nebyl.

Komplikace, k nimž mohou bez nějakého zvláštního důvodu dospět vztahy tří vcelku normálních, obyčejných lidí na takové skalnaté poušti, jakou byla jižní vysočina Jota Vodnáře — to jsou komplikace, jež vzbuzují údiv stejně jako zoufalství.

Byla tam ještě jedna osoba, třebas ne člověk — vzpomínaný Andal, neboli Automat řízený na dálku, jeden z nejnovějších modelů vyrobených na Zemi pro výzkum, automat s vysokým stupněm samostatnosti. Massena byl s nimi — v roli kybernetika — jenom díky anachronismu, služební řád totiž vyžadoval, aby tam, kde je automat,

byl zároveň někdo, kdo by jej v případě potřeby mohl opravit. Řád byl aspoň deset roků starý — jak je vidět, nemění se zrovna často — naproti tomu Andal — jak nejednou tvrdil sám Massena — by v případě nutnosti mohl spravit spíše jeho. Nejen proto, že byl opravdu dokonale neomylný, ale i proto, že měl elementární lékařské znalosti. Pirx už dávno postřehl, že člověka lze často líp poznat podle jeho vztahu k robotům než k jiným lidem. Dnešní pokolení přišlo na svět, jehož přirozenou součástí se staly automaty stejně jako kosmické lodě, ale tato sféra si zachovala zvláštní odstín, jakoby poznamenaný pozůstatky iracionalismu. Někteří si snadněji zamilovali obyčejný stroj, například vlastní auto, nežli stroj myslící. Období rozsáhlého experimentování konstruktérů se již chýlilo ke konci, aspoň to tak vypadalo. Stavěli pouze automaty dvou typů: úzce specializované a univerzální. Pouze malá skupina těch univerzálních měla podobu blízkou člověku, a i to jenom proto, že ze všech vyzkoušených konstrukcí se ukázala nejsprávnější ta, jež vycházela z přirozených forem, především v obtížných planetárních podmínkách bez jakýchkoli cest.

Inženýři nebyli příliš šťastní, když jejich výrobky začaly projevovat takovou spontánnost, která bezděčně vzbuzovala zdání duševního života. Říkalo se, že automaty myslí, ale že „nemají osobnost“. Ovšem, nikdo neslyšel o automatu, který by se hněval, byl nadšen, smál se nebo plakal; byly dokonale vyvážené, jak si to konstruktéři přáli. Protože však jejich mozky nevznikaly na montážním pásu, ale v procesu pomalého vytváření monokrystalů s jeho nezvládnutelným statistickým rozptylem, mikroskopické přesuny molekul způsobovaly takové konečné rozdíly, že vlastně neexistovaly dva identické automaty. A jak je to tedy s individualitou? „Není,“ odpovídal kybernetik, „jsou to výsledky probabilistického procesu.“ Totéž si myslil Pirx, jako snad každý, kdo s nimi měl hodně co dělat, kdo po celá léta tušil kolem sebe jejich mlčící a vždycky cílevědomou, vždycky logickou pilnost. Ovšem, vždy si byli navzájem podobní víc než lidé, ale také oni mívali své špatné a dobré stránky. Bývali i takoví, kteří při vykonávání rozkazů praktikovali cosi na způsob „pasivního odporu“ — a pokud tento jev sílil, končil automat v generální opravě.

Pirx, a určitě ne jenom on sám, neměl před těmito zvláštními stroji, které tak důkladně vykonávaly příkazy a nejednou přitom vynakládaly takovou invenci, příliš čisté svědomí. Snad se to datovalo od chvíle, kdy řídil „Koriolána“, dost na tom, že nepovažoval za docela poctivou samu podstatu situace, v níž člověk stvořil myšlení mimo sebe a učinil je závislým na sobě. Pirx by určitě nedokázal říci, co v něm vyvolávalo ten slabý neklid, jakoby vědomí nevyrovnaného účtu, špatně učiněného rozhodnutí nebo snad prostě — třebas je to řečeno silně — jakéhosi obratně provedeného darebáctví. Bylo kus licoměrné rafinovanosti v té rozvážné umírněnosti, s níž člověk vdechoval poznatky o sobě samém chladným strojům a hlídal, aby měly pouze tolik duchovna, kolik je nezbytné, bez naděje soupeřit se svým tvůrcem o přízeň světa. Goethova maxima: In der Beschränkung zeigt sich erst der Meister — ve vztahu k bystrým konstruktérům nabývala neočekávané příchuti chvály, která přecházela v uštěpačné odsouzení, protože oni nechtěli vymezovat sebe, ale svá díla, a to s krutou přesností. Přirozeně, Pirx se nikdy neodvážil říci něco takového nahlas, protože si dovedl představit, jak by to znělo směšně; automaty nebyly odstrkovány nebo vykořisťovány pro svoji existenciální situaci, věc byla mnohem prostší, nedalo se na ni zaútočit z morálních aspektů, ale bylo to také horší: člověk automaty omezil ještě dříve, než vznikly, už na rýsovacím prknu.

Ten předposlední den jejich pobytu na planetě byly práce už téměř skončeny; když se však prověřovaly pásky s výsledky, ukázalo se, že jedna chybí. Nejprve prohlédli paměť stroje, potom protřepali všecky schránky a zásuvky, přičemž Krull dvakrát Pirxovi doporučil, aby důkladně prozkoumal vlastní věci. Vypadalo to jako zlomyslnost, protože Pirx s chybějící páskou neměl vůbec nic společného a v zavazadle by ji přece neukrýval. Pirxe svrběl jazyk, chtěl říci něco ostrého, tím spíš, že se dosud držel jak uměl a v duchu omlouval skutečně hrubé a urážlivé Krullovo chování. Ale ani teď nepronesl ostřejší slovo — místo toho poznamenal, že jestliže je zapotřebí opakovat měření, ochotně to udělá sám a Andala si vezme za pomocníka.

Krull však mínil, že Andal nebude vůbec potřebovat Pirxovu pomoc, naložili proto robotovi aparát, fotografické cívky, a když mu pouzdro u pasu naplnili taktickými raketami, poslali ho k vrcholkům podhorského masívu.

Robot vyšel v osm ráno — Massena byl přesvědčen, že úkol splní do oběda. Byly však dvě odpoledne, tři, pak čtyři, nastal soumrak a Andal se stále nevracel.

Pirx seděl v koutě baráku pod nástěnnou kadmiovou lampou a pozorně četl roztrhanou starou knížku, kterou si vypůjčil na Základně od nějakého pilota, ale obsah mu unikal. Nesedělo se mu zrovna pohodlně. Žebrovaná aluminiová stěna ho tlačila do zad a vzduch mu skoro všecek utekl z nafukovacího polštářku, takže cítil, jak se mu i přes pogumovanou látku vtlačují do zadnice ostré matice konstrukce. Přesto nezměnil polohu, protože nepohodlí bylo v dokonalém souladu s přibývajícím hněvem, který se v něm střádal. Ani Krull, ani Massena jako by dosud nepostřehli Andalovu nepřítomnost. Krull, který skutečně nebyl nijak důvtipný a nejevil žádný smysl pro humor, bůhvíproč od samého počátku zatvrzele říkal robotovi Anděl, nebo dokonce Železný anděl, jinak se na něj neobracel, a tahle hloupost Pirxe už tolikrát rozčílila, že už jenom kvůli tomu se mu kosmograf zprotivil. Massena měl k robotovi profesionální vztah; všichni intelektronikové vědí, nebo přinejmenším prohlašují, že vědí, které molekulární procesy a proudy vyvolávají takové a ne jiné reakce nebo odpovědi automatu, takže každou zmínku o jejich domnělé psychice považují za naprostý nesmysl. Nicméně se k Andalovi choval jako loajální mechanik ke svému dieselovi: nepřetěžoval ho, měl ho rád pro jeho obratnost a pečoval o něj, jak jen mohl.

V šest už Pirx nevydržel ve svém koutě, protože mu zdřevěněla noha, a tak se začal pohybovat, až mu praskalo v kloubech, hýbat chodidlem a ohýbat nohu v koleně, aby obnovil krevní oběh, a potom začal přecházet z kouta do kouta, i když dobře věděl, že ničím nedokáže líp vydráždit Krulla, ponořeného do přepočítávání výsledků.

„Opravdu byste nemuseli tak rámusit!“ řekl konečně Krull jakoby oběma a jako kdyby nevěděl, že to chodí Pirx, protože Massena se sluchátky na uších, rozvalený v pneumatickém křesle se směšně zasněným výrazem v tváři, poslouchal nějaký program. Pirx otevřel dveře, kterými škubl silný západní vítr, a když oči poněkud přivykly tmě, za zády plechovou stěnu, rozdrnčenou větrem, zahleděl se směrem, odkud měl přijít Andal. Viděl sotva několik hvězd, které se zřetelně chvěly ve větru, jehož vysoké a nerovnoměrné vytí mu obklopovalo hlavu studeným proudem, ježilo vlasy a nadouvalo chřípí a plíce — vítr musel mít rychlost aspoň čtyřicet metrů za vteřinu. Stál tam, a když mu začalo být chladno, vrátil se do baráku, kde zívající Massena sňal právě z hlavy sluchátka a prsty si pročesával vlasy, zatímco Krull, vyschlý a plný vrásek, trpělivě urovnával papíry v aktovkách a sklepával štosy archů, aby je srovnal. „Ještě tady není!“ řekl Pirx a sám se podivil, jak to zaznělo — pronesl ta slova jako výzvu. A oni musili postřehnout jejich zvláštní tón, protože Massena rychle pohlédl na Pirxe a poznamenal: „To nic neznamená, ten trefí, i když je tma, vrátí se ráno.“ Pirx se na něho podíval, ale neodpověděl. Když šel kolem Krulla, vzal z křesla knížku, která tam ležela, a usedl do svého kouta a dělal, že čte. Vítr sílil. Ozvěna za okny mohutněla, podobala se vytí, pojednou narazilo něco měkkého na stěnu, jakoby nevelká haluz; a znovu míjely minuty mlčení. Massena, který samozřejmě čekal, až se Pirx stejně obětavě jako jindy pustí do přípravy večeře, nakonec vstal a dal se do otvírání krabic s konzervami; nejdříve pozorně přečetl názvy na nálepkách, jako by čekal, že mezi zásobami najde jakousi dosud neobjevenou lahůdku. Pirx neměl na jídlo chuť, i když měl vlastně hlad. Nehnul se však z místa. Pomalu jej naplňoval jakýsi chladný hněv — bůhvíproč — proti oběma společníkům, kteří koneckonců nebyli ti nejhorší z možných. Nebo měl za to, že se Andalovi něco stalo? Že, dejme tomu, byl robot přepaden „tajemnými obyvateli“ planety, tedy tvory, ve které nevěřil nikdo kromě žvanilů? Kdyby existovala třebas jen jedna jediná možnost ze statisíce jiných, že totiž planetu obývají nějaké bytosti, určitě by tady takhle neseděli a nezabývali se svými drobnými záležitostmi, ale neodkladně by učinili všecky kroky podle služebního řádu, viz bod druhý, pátý, šestý a sedmý osmnáctého paragrafu spolu s třetí a čtvrtou částí předpisů o speciálním postupu. Nebyla však taková možnost: nebylo nic. Spíš už vybuchlo nejisté slunce Joty. Ovšem, to

bylo mnohem pravděpodobnější. Co se tedy mohlo stát?

Pirx cítil, že klid, který vyplňuje barák, chvějící se v poryvech větru, je pouze zdánlivý. Nebyl sám, kdo předstíral, že čte a nechce se mu do večeře, na kterou jako by zapomněl. Ti dva také hráli svou hru, jenomže obtížnou, kdovíjakou, zato s každou další minutou zřetelnější.

Andal byl podřízen intelektroniku Massenovi, pokud jde o technickou údržbu. Ale Krullovi rovněž, jako „člen výpravy“ svému veliteli, takže případný defekt mohl být zaviněn kterýmkoli z nich. Snad Massena na něco zapomněl a snad Krull vyznačil nesprávně trasu, po které měl Andal jít. Ale na to by se nakonec snadno přišlo, takže vzrůstající nepřirozené mlčení muselo být vyvoláno něčím jiným.

Krull od samého začátku jako by bral robota úmyslně na lehkou váhu, vždyť mu dal i přezdívku jako nějakému školákovi a nejednou mu uděloval příkazy, od nichž se oba zbývající distancovali, protože univerzální automat není žádný sluha. A určitě to dělal proto, aby prostřednictvím Andala mohl sice přihlouple, zato s úporností postihovat Massenu, kterého se otevřeně neodvážil napadnout.

Byla to teď jakási licitace nervů, a ten, kdo by první projevil starost o Andalův osud, by přiznal, že prohrál. Pirx nakonec pochopil, že je vtažen do toho mlčenlivého zápasu, v té chvíli tak hloupého a napjatého. Zamyslil se, co by dělal, kdyby byl vůdcem skupiny. Teď určitě moc ne, protože do takové noci nemohli jít robota hledat. Ať tak či onak, bylo nutné čekat do rána, nanejvýš se pokusit o rádiové spojení s minimální možností úspěchu, poněvadž dosah ultrakrátkých vln byl v nepřehledném terénu nepatrný. Dosud ho nikdy neposlali samotného, tím spíše, že předpis, třebaže něčemu podobnému nezabraňoval, omezoval podobné úmysly mnoha paragrafy plnými výhrad. Ale ať čert vezme předpis! Pirx soudil, že Massena, místo aby vyzývavě vyškrabával zbytky připáleného jídla z konzervy, mohl se pokusit o vyslání rádiové výzvy. Uvažoval, jak by to vypadalo, kdyby to provedl on sám. Něco se přece muselo podniknout. Může si robot zlomit nohu? Nikdy o něčem podobném neslyšel.

Vstal, přistoupil ke stolu, a i když na sobě cítil kradmé, jakoby lhostejné pohledy těch dvou, pozorně si prohlédl mapu, do níž ráno sám Krull zakreslil Andalovi trasu. Vypadalo to tak, že kontroluje vedoucího? Pojednou zvedl hlavu a setkal se s Krullovýma očima. Krull mu chtěl něco říci, otvíral ústa. Ale když si všiml studeného a těžkého Pirxova pohledu, jenom odkašlal, přihrbil se a znovu třídil své papíry. Pirx po něm asi ostře blýskl očima, ovšem neúmyslně a jen proto, že v podobných chvílích se v něm probouzelo něco, co mu mezi posádkou zjednávalo poslušnost a respekt, plný vyčkávání.

Odložil mapu. Trasa vedla pouze k vysoké skalnaté stěně se třemi zkosenými útesy, ale vyznačená cesta je obcházela. Cožpak robot mohl nevykonat úkol? To bylo nemyslitelné.

„Ale mohl si zvrtnout nohu v nějaké rozsedlině,“ pomyslil si. „Ne, to je nesmysl. Robot jako Andal vydrží pád i ze čtyřiceti metrů, kdepak, z takových situací vycházejí celí, mají něco lepšího, než jsou křehké lidské kosti. Co se tedy k čertu stalo?“

Narovnal se a ze své okázalé výše pohlédl nejprve na Massenu, který se kroutil a šklebil, protože pil příliš horký čaj, a potom na Krulla, a nakonec, když se demonstrativně otočil, odešel do malé ložnice a tam zbytečně rychle vytáhl ze stěny své skládací lůžko. Čtyřmi nacvičenými pohyby strhl ze sebe šaty a vklouzl do spacího pytle. Věděl, že neusne snadno, ale už měl dneska těch dvou dost. Konečně kdo ví, jestli by jim — zůstat s nimi déle — nevynadal, a zbytečně, protože zítra se beztak měli na palubě Ampéra rozejít; v okamžiku, kdy vkročí na loď, přestane existovat operační skupina Jota Vodnář.

Už se mu zdálo o tom i onom, jakési postříbřené proužky mu splývaly pod víčky, světélka mihotavá jako jiskry ho uspávala, ještě obrátil polštář na druhou, chladnější stranu — a pojednou jako by hmatatelně a blízko uviděl postavu Andala — tak, jak jej dnes viděl naposled, několik minut před osmou. Massena mu právě dával taktické rakety. Jejich pomocí se může několik minut pohybovat ve vzduchu, jakoby navzdory gravitaci. To zařízení užívali téměř všichni, rozumí se, že za okolností, které předvídal všestranně přísný předpis. Ta scéna byla podivná jako vždy, když člověk v čemkoli pomáhal robotovi, obvykle to bylo právě naopak. Andal nemohl rukou dosáhnout na pouzdro pod batohem, vycpaným jako hrb.

Vždyť také nesl náklad dost těžký i pro dva lidi. Ovšem, žádná křivda se mu neděla, byl to jenom stroj, v případě nutnosti vyvinul energii šestnácti koňských sil, a to díky mikroskopické baterii stroncia, která mu nahrazovala srdce. Nyní však, určitě jako důsledek ospalého podřimování, všechno se to Pirxovi nezdálo v pořádku, celou duší byl na straně mlčenlivého Andala, byl schopen uvěřit, že Andal, právě tak jako on sám, není ani trochu klidná povaha. Zdá se takovým jen proto, že pochopil, že je to zapotřebí. Těsně před usnutím Pirx ještě o čemsi přemýšlel. Byly to ony nejintimnější sny, jimž se člověk může oddávat jen proto, že po probuzení si zpravidla nic nepamatuje a ta zítřejší nepaměť dává dnes rozhřešení všemu. Představil si mlčky pohádkovou, mytickou situaci, která — věděl o tom odedávna jako všichni ostatní — se nikdy nemohla uskutečnit: vzpouru robotů. A když pocítil hluchou, mlčenlivou jistotu, že by v takovém případě byl na jejich straně, usnul okamžitě, jakoby očištěn.

Probudil se časně a ani nevěděl, proč ho nejdřív napadlo, že vítr ustal. Potom si vzpomněl na Andala a na noční sny před usnutím; trochu ho zmátl fakt, že něco podobného ho mohlo vůbec napadnout. Ležel ještě hodnou chvíli, až došel k částečně uklidňujícímu přesvědčení, že ty předspánkové, pomíjivé obrazy jej nenašly bdělého, že — v protikladu ke snu, který se odvíjel sám — vyžadovaly pouze nevelkou, napůl vědomou pomoc z jeho strany. Takové psychologické úvahy mu byly cizí, podivoval se proto, proč se jimi zneklidňuje, lehce se pozvedl na lokti a naslouchal: bylo naprosté ticho. Odhrnul záclonu z malého okénka hned u hlavy. Nejasným sklem spatřil stopy rozbřesku, a teprve tehdy pochopil, že bude muset jít do hor. Vyskočil z lůžka, aby se ještě podíval do společné místnosti. Robot tam nebyl. Ti dva už vstávali. U snídaně Krull mimochodem řekl, jako by to bylo rozhodnuto už včera, že se na cestu musí vydat ihned, protože k večeru přistane Ampére a rozebírání baráku a balení věcí jim zabere nejmíň půldruhé hodiny, jestli ne víc. A zřejmě to řekl úmyslně tak, aby nebylo jasné, zda mají jít kvůli neúplným informacím, anebo kvůli Andalovi.

Pirx jedl za tři, ale slovem se neozýval. Když ti dva ještě dopíjeli kávu, vstal a hrabal se ve svém batohu, až z něho vyňal a prohlédl svazek bílého nylonového lana, kladívko a skoby. Po uvážení hodil do batohu i své vysoké boty — pro každý případ.

Vyšli ven ještě za úsvitu. Hvězdy už na bezbarvém nebi nebylo vidět. Těžké, fialové šero na zemi, na tvářích, ve vzduchu bylo nehybné a mrazivé, hory na severu připomínaly černou masu, ztuhlou v temnotách, jižní, bližší hřbet se tyčil jako roztavená maska bez kresby, s jiskřivým pásem pomerančového světla nad štíty. Ta záře, vzdálená a neskutečná, vytvářela ve vzduchu propletené chomáče dechu, odlévající se z úst tří lidí. Přestože atmosféra byla řidší než pozemská, dýchalo se dobře. Zastavili se na konci roviny. Zbytky trávy, špinavé v nečistém soumraku odcházející noci a ve dni, který se plazil z hor, zmizely. Před nimi se rozprostírala ledovcová mořena, kupy balvanů bylo vidět jakoby přes plynoucí vodu. O několik set kroků výš narazili na vítr; překvapoval krátkými poryvy. Šli a lehce překračovali menší balvany a vystupovali na veliké, někdy skalní deska suše ťukla o druhou, jindy oblázek vystřelil zpod boty a pádil po úbočí, provázen mnohonásobnou ozvěnou, jako by se tam někdo probouzel. Někdy zavrzal ramenní pás, zaskřípělo kování; ty skoupé zvuky vtiskovaly jejich pochodu přídech souhlasu a pořádku, jako by byli jedním dechem spojenou skupinou horolezců. Pirx šel za Massenou jako druhý. Byla stále ještě velká tma, aby bylo možné spatřit reliéf vzdálených stěn. S námahou pohlížel do dalekých plání, jednou a podruhé nepříliš pozorně kladená noha uklouzla po balvanu, ale přesto svěřil všecku pozornost pátrajícím očím, jako by chtěl utéci nejen od všeho blízkého, ale také od sebe, ode všech myšlenek. Na Andala vůbec nemyslil, jenom zrakem prodléval v té krajině prastarých skal a naprosté lhostejnosti, jíž pouze lidská fantazie dodávala zdání hrůzy a vyzývavosti.

Planeta měla výrazně rozdělené roční období. Přijeli sem na sklonku léta a teď už dohasínal v údolích horský podzim, celý v červeni a žluti, ale slunce, jakoby navzdory spoustě listí, napadaného do pěn horských potoků, bylo stále ještě teplé — a ve dnech bez mráčku dokonce na této planině připékalo. Pouze houstnoucí mlhy oznamovaly příchod sněhu a mrazů. Ale to už na planetě nikdo neměl být; a taková budoucí, bělí zakrytá a naprostá poušť se Pirxovi pojednou zdála nejžádoucnější ze všeho.

Zjistit na vlastní oči, jak řídne tma, nebylo možné, ale pohled každým okamžikem odkrýval nové podrobnosti v krajině. Nebe už úplně vybledlo, ani noc, ani den, žádná záře v tomto dnu, počínajícím tak čistě a klidně, jako by celý byl uzavřen v kouli ze studeného skla. O něco výš prošli pásmem mléčné mlhy, zachycující se v hebkých pramenech po povrchu, a když z něho vyšli, Pirx v bílém svítání spatřil sluncem dosud neozářený cíl cesty. Bylo to skalní rameno, vedoucí k hlavnímu horskému řetězu, téměř u místa, kde o několik set metrů výš se černal štít se dvěma vrcholy, nejvyšší ze všech. Na protáhlém kamenitém poli pod ním měl Andal dokončit poslední měření. Cesta na obě strany byla lehká — žádná překvapení, rozsedliny, nic — kromě jednotvárné šedi přesypů, semtam povlečené jemnou žlutou plísní. Pirx, který vytrvale a lehce překračoval z jedněch vratkých balvanů na druhé, díval se na úplně černou stěnu u nebe, a snad proto, že nechtěl myslit na nic jiného, začal si představovat, že jde na obyčejnou túru do hor, jako na Zemi. A hned viděl skály jinak — skutečně bylo možné pomyslit si, že jdou na horolezecký výstup, protože mířili téměř rovně ke hřebenu, který se pomalu vynořoval ze záplavy štěrků. Protáhl se až ke stěně v jedné třetině její výšky a končil množstvím do sebe zaklíněných kamenných desek, odtud se obrovskou plochou táhl vzhůru, jakoby připraven k mrtvému letu; nějakých sto metrů výš přetínal stěnu jiný druh skály — byl to diabas, načervenalý a světlejší než granit — objevoval se na povrchu a jako pás nestejné šíře protínal celé křídlo útesu.

Štít nějakou dobu provokoval Pirxovy oči svou patetickou linií, ale jak se k němu přibližovali, dělo se to, co se zpravidla s horou stává: mizel, v násilných zkratkách perspektivy se rozpadával na jednotlivé partie, které si navzájem zacláněly, úpatí ztrácelo dosavadní mělkost, vysouvalo sloupy, ukazovalo celé bohatství zlomů, přehrazení, slepých komínů, chaos pradávných puklin, a nad vším nepořádkem nahromaděných hrud skvěl se mrazivý a podivně krásný vrchol po určitou dobu, ozlacen prvním sluncem, až také on byl zakryt a nakonec zmizel. Pirx nemohl odtrhnout oči od toho velikána — ano, i na Zemi by to byla stěna hodná úvahy a námahy, zvláště pro ten nádherně vystupující val diabasů. Od něho až ke štítu, zalitému slunečním zlatem, se cesta zdála krátká a lehká, problémem však byly průvěsy, zvláště ten největší se spodkem lesknoucím se od vlhka nebo ledu, spíš černý než červený, jako sražená krev.

Pirx ponechal volnost fantazii. Nemusela to být strž bezejmenného štítu pod cizím sluncem, ale hora proslulá útoky a porážkami, taková, která v horolezci budí pocit, jaký má před dobře známou tváří, v níž každá vráska a šrám mají svou historii. Drobné, sotva viditelné pásky puklin, tmavé nitky políček, mělké vrypy mohly znamenat nejvyšší bod, dosažený v kterémsi z oněch obležení, místa dlouhých zastávek, mlčenlivých porad, rychlých útoků a chmurných návratů, porážek, utrpěných přes všechny taktické a technické fígle — a hora je tím tak pospojována s lidskými osudy, že každý horolezec, kterého překonala, vrací se k ní opět s touž hlubokou vírou a nadějí ve vítězství, a v době pravidelného útoku v paměti srovnává linii výstupu s nehybnou skalní skulpturou. Tahle stěna by mohla mít bohatou historii různých přechodů, jejich rozmanitých variant s kronikou úspěchů a obětí, fotografiemi, poznamenanými drobnými čarami cest a křížků, označujících nejvýše dosažená místa. Pirx si to dokázal představit s naprostou snadností, a co víc: bylo mu divné, že tomu tak není.

Massena šel před ním poněkud nachýlen, ve stále prudším světle, které mařilo iluzi o „snadných místech“ ve stěně — tu iluzi, že je to stěna neobyčejně lehká, bez možnosti odporovat a bez partií smrtelného nebezpečí, vzbuzovala namodralá mlha vzdálenosti, tak klidně objímající každou část lesknoucí se skály. Den, plný a čistý, dostoupil už k nim, pod štítem zvětralého vrcholu vrhali dlouhé, chvějící se stíny. Stěna jej zmohutňovala dvěma velkými žleby, ještě plnými noci; nehybný přítok štěrku se tam vršil a náhle mizel, pohlcen naprostou tmou.

Už dlouho nebylo možné obhlédnout masív jediným pohledem. Proporce se změnily, stěna, z dálky jako každá jiná, ukazovala neopakovatelnou individualitu forem, obrovský sloup k nim přistupoval a stále rostl, a z rozsypaných plochých desek se prudce zvedal vzhůru, rozšiřoval se, rostl, až odstrčil a zaclonil všechno ostatní a zůstal sám, ve studeném a ponurém stínu nikdy neosvětlených míst. Vešli zrovna do pásma věčného sněhu, posetého odštěpky shora padajících kamenů, když Massena zpomalil a pak se zastavil, jako by naslouchal. Pirx, který k Massenovi dorazil nejdřív, pochopil, až mu prstem ukázal na vlastní ucho, ve kterém vězel mikrofon.

„Byl tu?“

Massena jenom pokýval hlavou a ke špinavému, ztvrdlému povrchu sněhu přiblížil kovový prut detektoru. Podešve Andalových bot byly nasyceny radioaktivním izotopem a přístroj odhalil jeho stopy. Robot tudy musil včera projít, jenže nebylo možné zjistit, jestli cestou nahoru nebo když se vracel. Od tohoto místa se jim šlo lehčeji.

Zdálo se, že temný sloup stojí hned vedle, ale Pirx věděl, jak odhad vzdálenosti v horách klame. Ale šli stále, teď už nad sněhem a rumisky balvanů, po starém, do obla chlazeném okraji, a Pirxovi se zdálo, že v naprostém tichu slyší pohvízdávání Massenových sluchátek, ale to snad nebylo možné. Massena se několikrát zastavil, zahýbal koncem aluminiového prutu, přikládal jej skoro až ke skále, kreslil jím ve vzduchu kličky a osmičky jako proutkař, až stopu nalezl a vyrazil dál. Byli už nedaleko místa, na němž měl Andal provést měření; Pirx pozorně prohlížel okolí, jako by hledal stopy ztraceného robota.

Skála však byla pustá. Nejlehčí část cesty měli za sebou, před nimi se tyčily všelijak nakloněné desky, trčící zpod paty sloupu, jako by to byl gigantický průřez skalními vrstvami — zčásti obnažené nitro kamenné průrvy odhalovalo nejstarší tvary horské podstaty, které místy popraskalo, protože bylo stlačeno strašlivou masou stěny, trčící několik kilometrů k nebi. Ještě sto, ještě padesát kroků — a dál už nebylo možné jít.

Massena chodil dokola s přimhouřenýma očima a pohyboval před sebou volným koncem detektoru, tmavé brýle si posunul na čelo a s bezvýraznou tváří tu obcházel zdánlivě bez cíle, až se zastavil několik metrů od nich a řekl:

„Byl tu. A dost dlouho.“

„Jak to víš?“ zeptal se Pirx.

Massena pokrčil rameny, vyňal z ucha mikrofon, kolébající se na tenkém drátku vodiče, a spolu s prutem detektoru jej podal Pirxovi.

Pirx ihned zaslechl cvrlikání a hvízdání, které se chvílemi slévalo v naříkavé tóny. Na skále nebyly žádné otisky, žádné stopy, nic — jenom ten tón, který naplňoval hlavu zlověstným chrastěním, oznamoval, že Andal se tady skutečně dlouho zdržel, protože každý metr kamení prozrazoval jeho cestu. Pirx dokázal ze zdánlivého chaosu pozvolna vylovit jakýsi smysl: Andal zřejmě přišel po stejné cestě jako oni, umístil tu třínohý aparát, a když dělal měření a snímky, obracel kameru a musel chodit kolem ní, potom ji několikrát přemísťoval, protože hledal výhodnější pozorovací body. Ano, skládalo se to v pochopitelný celek. Ale co se stalo potom?

Pirx začal to místo obcházet ve stále širších kruzích a potom po spirále, aby našel stopy vycházející odstředivě, stopy pochodu nazpět, ale žádné tu nebyly. Andal jako by se vracel přesně ve vlastních stopách, což ovšem vypadalo nepravděpodobně. Neměl přece na radioaktivitu citlivý detektor, nemohl proto ani na centimetry přesně vědět, odkud přišel. Krull něco říkal Massenovi, ale Pirx si toho nevšímal, kroužil stále dokola, až se mu pojednou zdálo, že sluchátko se ozvalo, jednou, krátce, ale výrazně. Couval nyní téměř milimetr po milimetru. Ano, bylo to zde. Rozhlédl se, rozevřel oči, pak je přimhouřil a všecku pozornost soustředil na tón detektoru. Stopa, kterou objevil, byla pod stěnou, jako by se robot neobrátil směrem k tábořišti, ale naopak šel ke svislému sloupu.

To bylo podivné. Co tam mohl chtít?

Pirx hledal další stopu, ale balvany mlčely, musel prohlížet všechny popraskané desky, nakupené u paty sloupu; těžko bylo odhadnout, na kterou z nich Andal položil chodidlo v pravidelné chůzi. Konečně našel stopu vzdálenou od předešlé pět metrů; copak Andal skočil tak daleko? Ale proč? Znovu couvl a po chvíli našel opuštěnou stopu, robot prostě skákal z kamene na kámen. Pirx, schýlený a stále pohybující prutem, se náhle zachvěl, jako by mu v hlavě explodoval výbušný náboj, takovým tónem se ozvala sluchátka, téměř se ohnul — zvuk byl skoro bolestný. Podíval se za balvan a strnul. Vklíněn mezi dva kameny, ukryt na dně přirozené, nehluboké studny, již tvořily, ležel nepoškozený aparát spolu s fotografickou kamerou. Na druhé straně se o balvan opíral Andalův batoh s rozepjatými pásy, ale řádně sbalený. Zavolal Massenu a

Krulla. Přiběhli a byli nálezem udiveni stejně jako on. Krull prohlédl kazety, vypadalo to na to, že všechna měření byla provedena. Nemuseli tedy opakovat práci. Zbývalo pouze vysvětlit, co se stalo s Andalem. Massena přiložil ruce k ústům a několikrát zavolal, až se vrátila od skal daleká, protáhlá ozvěna. Pirx se zachvěl, to volání mu zaznělo právě tak, jako by hledali člověka, který zahynul v horách. Intelektronik po chvíli vyňal z kapsy plochou skříňku vysílače, poklekl a začal volat robota, vysílal jeho signál, ale bylo vidět, že to dělá víc z povinnosti než z přesvědčení. Zatím Pirx stále hledal další stopy. Vypadalo to, že robot poměrně dlouho přecházel po onom místě — tolik krátkého pískání se ozývalo ve sluchátkách, tolik, že to Pirxe úplně zmátlo. Nakonec zhruba vyznačil vnitřní hranice místa, které robot určitě nepřekročil. Systematicky je procházel, počítal s tím, že najde novou stopu, která naznačí směr dalšího hledání.

Když celé místo obešel, vrátil se k sloupu. Mezi skalním výstupkem, na němž stál, a tyčící se, téměř kolmou stěnou zela téměř půldruhametrová štěrbina; její dno pokrývaly drobné, zašpičatělé úlomky, štěrk napadaný shora. Pirx pečlivě prohlédl i toto místo, ale sluchátka mlčela. Stál před naprosto nepochopitelnou hádankou; vypadalo to, jako by se Andal ve vzduchu doslova rozplynul. Ti dva se za jeho zády polohlasně radili, ale Pirx pomalu pozvedl hlavu a poprvé se z tak těsné blízkosti zadíval na sloup, tyčící se vzhůru. Neobyčejná byla síla výzvy, již cítil v kamenném klidu stěny; ale vlastně to nebyla výzva, bylo to cosi jako vztažená a otevřená dlaň — a okamžitě s tím i jistota, že je třeba ji přijmout, že je to počátek cesty, po které se musí vydat. Zcela mimovolně hledal očima, čeho by se zachytil nejdřív. Jediným dlouhým, dobře vyměřeným krokem mohl překročit štěrbinu a hned stanout na malém, ale dobrém stupni. Pak bylo nepochybně třeba jít napříč, podél zcela geometrické štěrbiny, která o několik metrů výš přecházela v nevelkou skalní průrvu. Aniž věděl, proč to dělá, zvedl detektor, a když se naklonil, jak jen mohl, přiblížil jej ke kamennému stupni po druhé straně štěrbiny. Ve sluchátkách se znovu ozval pískot. Pirx pro jistotu opakoval operaci a s obtížemi balancoval, aby neztratil rovnováhu — tak hodně se musel nachýlit do prázdna —, a znovu uslyšel krátký pískot. Teď už nebylo pochyb. Vrátil se ke svým lidem.

„Šel vzhůru,“ řekl klidně a ukázal na sloup. Krull zřejmě nerozuměl a Massena opakoval:

„Šel nahoru? Jak to? Proč nahoru?“

„Nevím. Je tam stopa,“ odpověděl Pirx se zdánlivou lhostejností. Massenovi asi připadalo, že se Pirx zmýlil, hned se však přesvědčil, že je to přece jen pravda. Andal se jediným dlouhým skokem dostal nejspíš nad štěrbinu a šel podél rozpraskané kamenné hromady — nahoru na sloup. Zavládlo zděšení. Krull prohlásil, že měření byla provedena a robot se patrně v důsledku nějakého defektu „vyprogramoval“; Massena trval na tom, že je to nemožné, vždyť tu nechal všechny aparáty a batoh, jako by se záměrně chystal k těžkému výstupu, muselo se tedy přihodit něco, co ho k tomu přimělo.

Pirx mlčel. V duchu se už rozhodl, že půjde na sloup, i kdyby s ním nešel žádný ze společníků; Krull by stejně nemohl, protože ta věc vyžadovala horolezeckou kvalifikaci, a ne lecjakou. Od Massena předtím slyšel, že lezl mnohokrát a že dobře ovládá i skobování; když tedy oba umlkli, řekl prostě, že zamýšlí vyjít nahoru — je Massena ochoten doprovázet ho?

Krull okamžitě protestoval. Předpisy zakazují vystavovat se nebezpečí; odpoledne pro ně přiletí Ampére; předtím musí rozebrat barák a sbalit; měření byla provedena; robot nepochybně podlehl nějaké havárii, je tedy třeba přiznat, že zahynul, to znamená v závěrečné zprávě pouze objasnit okolnosti, za kterých se to stalo.

„To má znamenat, že ho tu necháme a odletíme?“ otázal se Pirx.

Jeho klid Krulla zřejmě dráždil, protože se krotil jen s viditelnou námahou; odpověděl, že ve zprávě bude přesně popsáno, co se stalo, současně s míněním členů skupiny a s nejpravděpodobnějším závěrem: poškození paměťových mnestronů nebo směrového motivačního okruhu nebo desynchronizace…

Massena poznamenal, že ani jedno, ani druhé, ani třetí není možné, protože Andal nemá vůbec žádné mnestrony, ale pouze homogenní monokrystalický systém, molekulárně vypěstovaný v přechlazených diamagnetických roztocích, že je stopově obohacen izotopovými prvky…

Nejspíš chtěl potrápit Krulla, když mu dokazoval, že mluví o věcech, kterým vlastně nerozumí; Pirx přestal poslouchat. Obrácen zády, znovu si okem změřil úpatí sloupu, ale už jinak než předtím — to, co si představoval, stalo se skutečností, a jakkoli to pociťoval ještě poněkud nevýrazně, cítil jasnou satisfakci — s tou horou se bude moci utkat.

Massena se rozhodl jít s Pirxem, snad proto, aby se tak konečně postavil na odpor Krullovi. Pirx vnímal sotva každé třetí slovo, které Massena říkal: že tu záhadu je nutné nějak objasnit, protože když se vrátí jen tak, může se stát, že přehlédnou nějaký stejně důležitý jako tajemný příznak, který vyvolal robotovu neočekávanou reakci. I kdyby byla jen malá naděje, takový příznak tu je a plně zdůvodňuje riziko cesty vzhůru.

Krull, což je nutno přiznat, dokázal přijmout porážku a neztrácel zbytečně slova. Zavládlo mlčení. Massena si začal ze zad sundávat aparáty a Pirx, který si už zatím připravoval lano, kladívko a skoby a těžké boty vyměnil za lehčí, úkradkem po něm pošilhával. Massena byl trochu nervózní, Pirx to viděl. Nebyl to jenom spor s Krullem — to je jasné, ale také vědomí, že se možná ne zrovna promyšleným způsobem dostal do situace, ze které už nemá východisko. Pirx si pomyslil, že kdyby Massenovi navrhl, aby zůstal, kdoví jestli by s tím nesouhlasil, přestože faktor vydrážděné ctižádostivosti nebyl u něho zanedbatelný. Ale neříkal nic, protože i když se výstup zdál zkraje lehký, nebylo jisté, co je čeká výše ve stěně a především tam, kde její velká část je skryta za skalami. Vždyť stěnu si dalekohledem neprohlížel, nepočítal s takovou dobrodružnou výpravou. A přece si vzal lano a skoby — proč? Místo aby analyzoval ty rozpory, stál a čekal na Massenu. Potom se beze spěchu vydali k úpatí skály.

„Půjdu první,“ řekl Pirx, „zatím na celé lano, pak uvidíme.“

Massena přikývl. Pirx se ještě jednou obrátil, aby viděl, co dělá Krull, s kterým se rozloučili beze slova. Stál tam, kde ho zanechali, u odložených batohů. Byli už tak vysoko, že viděli, jak se za severními horskými hřbety rýsují jako olivové skvrny daleké nížiny. Údolí plné sypkého písku spočívalo dosud ve stínu, jenom štíty pronikavě zářily a jejich jas jako rozptýlená aureola vcházel do zubaté skaly kralující nad nimi vysoko u nebe.

Pirx učinil velký krok, chodidlo nalezlo výběžek, přitáhl se a lehce se dostal nahoru. První metry byly skutečně snadné. Posouval se rovnoměrně, jakoby líně, těsně před očima mu defilovaly drsné a nerovné vrstvy skály s propadlinami tmavé barvy. Opíral se, přitahoval se celým tělem, posouval se nahoru a cítil nehybné, mrazivé oddechování noci, vyzařující z nenarušené skály. Srdce mu bilo o něco rychleji, ale dýchal volně a bylo mu dobře, protože se zahřál pohybem. Lano se zdola volně táhlo za ním, v čistém vzduchu se jeho šelest rozléval jakoby znásoben, když se otíralo o skálu — a konečně ještě dříve, než držel jeho konec, Pirx našel vhodné místo pro zajištění; někoho jiného by vedl rychle, ale nejdříve se chtěl přesvědčit, co dovede Massena. Stál, vklíněn do štěrbiny, která šla napříč celým sloupem, a jak tak čekal na Massenu, mohl pozorovat úzký skalní komín, který míjeli, postupujíce rovnoběžně s ním — rozšiřoval se právě zde do tvaru šedého kamenného vodopádu a vytvářel amfiteatrální proláklinu; zdola to místo vypadalo naprosto nezajímavě, ploše, teprve nyní vystoupilo s bohatým členěním v celé své okázalosti. Pirx se zde cítil tak naprosto sám, že když spatřil vedle sebe Massenu, jako by se probudil; ihned vyrazil dál. Tak se to opakovalo, pravidelně a klidně; na každém dalším stanovišti zjišťoval detektorem, jestli signál ve sluchátkách potvrdí Andalovu přítomnost; pouze jednou signál ztratil, a tu musel couvnout ze snadné průrvy, protože Andal to místo přetraverzoval; a nebyl přece žádný horolezec! Pirx však lehce odhadoval všechna jeho rozhodnutí — tak nezbytná, tak logická byla jeho cesta ve skále, umožňující nejrychlejší dosažení vrcholu. V každém případě bylo jisté, že Andal skutečně šplhal vzhůru. Pirx se ani na okamžik nepozastavil nad tím, proč to udělal. Dovedl si zakázat prázdné spekulace. Poznenáhlu poznával protivníka — a současně také zdánlivě zapomenuté způsoby a pohyby, které si zapamatoval, neomylně napovídaly, co a kdy udělat; dokonce ani to, že poměrně často musel uvolňovat jednu ruku, aby detektorem mohl vyhledat radioaktivní stopu, mu nečinilo žádné potíže. Z odštěpeného balvanu, který však seděl jako zazděný, se podíval dolů. Byli dost vysoko, přestože šli zdánlivě pomalu. Z Krulla se stala skvrnka zelené kombinézy na mělké šedi písků, ani ho na dně té vzdušné studně, která začínala u úpatí, hned nenašel.

Teď na ně čekal krásný malý travers; překonával se hůř; ale Pirx také každým okamžikem nabýval dávné dovednosti, natolik, že chvílemi bylo lépe spolehnout na instinkt těla, než dlouze uvažovat, jaký pohyb zvolit; a o tom, že teď to jde obtížněji, jej přesvědčila vteřina, kdy chtěl jako předtím uvolnit pravou ruku, aby mohl uchopit detektor, visící na opasku — a nedokázal to, Měl pouze jedinou oporu pro levicí a něco zcela nezřetelného pod špičkou pravé boty; jak jen mohl, odtáhl se od skály a z té vzdálenosti hledal oporu pro druhou nohu, ale nenašel ji. Přestal tedy myslet na detektor, protože o něco výš se ukázala malá plošinka.

Byla sice pokryta sklovitým ledem a svažovala se k propasti, ale v jednom místě byl led z kamene stržen jakoby silným úderem. Pirxova bota by to nikdy nedokázala, napadlo ho, že to byla bota Andalova, robot přece vážil asi čtvrt tuny. Massena, který šel dosud celkem dobře, se teď nějak vlekl.

Byli už v horní části sloupu. Skála, stále drsná, pomalu a jakoby postupně je začínala odstrkovat, stále výrazněji pro věšena, takže se bez pořádného zaskobování nedalo jít dál; štěrbina, která byla dosud zřetelná, se o několik metrů výše ztrácela. Pirx měl ještě nějakých pět metrů volného lana, ale chtěl se rozhlédnout, a tak Massenovi přikázal, aby lano stáhl. Robot tudy prošel — a beze skob, bez lana a bez zajišťování, dokážu to také, pomyslil si. Hledal a hmatal nad sebou; v kotníku pravého chodidla, vklíněného do posledního výčnělku štěrbiny, která jej dosud provázela, ho od namáhavého zkroucení ostře píchlo; přesto však neustával ve svém úsilí. Pojednou samými konečky prstů nahmatal lištu, užší než článek prstu, po ní se mohl vytáhnout nahoru, ale co dál?

Už to nebylo jenom soupeření se skálou, ale jakoby rovnou s Andalem, který tu přešel — a sám. Ovšem, prsty měl z ocele… Pirx už začal uvolňovat chodidlo ze štěrbiny, když při tom pohybu nějaký malý kamínek vyklouzl zpod podešve a padal dolů. Dolehlo k němu zřetelné zasyčení roztínaného vzduchu a až za dlouhou, dlouhou chvíli potom — jediné zřetelné, ostré ťuknutí. To je expozice, pomyslil si. Vzdal se úmyslu dostat se nahoru a hledal místo, kam by zatloukl skobu. Skála však byla bez nejmenších prasklin; vyklonil se do obou stran, jak daleko mohl, ale nenašel žádnou.

„Stalo se něco?“ dolehl k němu zezdola Massenův hlas.

„Všecko v pořádku, rozhlížím se,“ řekl.

Kotník se ozýval stále víc, cítil, že dlouho v téhle pozici nevydrží. Kdyby tak mohl opustit tuto trasu! Jestliže však jednou ztratí stopu přechodu, už ji v té kilometrové stěně nenajde. Snažil se nad sebou vůbec něco zahlédnout. Ve strmém ukončení desky by se snad mohl zachytit, ale propadlinky byly mělčí než dlaň; zbývala mu pouze malá lišta. Když uvolnil chodidlo ze štěrbiny a na obou rukách se zvedal nahoru, blesklo mu hlavou, že není návratu; skála jej pojednou odstrčila, visel, špičky bot se od ní vzdálily aspoň o třicet centimetrů. Nahoru! Něco se mu mihlo nad hlavou. Štěrbina? Musel se však vytáhnout. Ještě trochu! V následující vteřině ztratil schopnost myslit; musil pustit levou ruku, zachytit se na konečcích čtyř prstů pravé a levou sáhnout do štěrbiny či do pukliny neznámé hloubky. „To jsem neměl dělat!“ blesklo mu hlavou, zcela beze slov, když se pojednou s téměř praskajícími svaly ocitl o dva metry výš a tiskl se ke skále; prudce lapal po vzduchu, trošku nazlobený sám na sebe; oběma nohama teď stál na liště, takže mohl zatlouci skobu a raději hned dvě, pro jistotu, protože první šla poměrně nehluboko. Udělal to a s potěšením se vposlouchával do čistého, stále vyššího zvuku, který nakonec ustal. Lano skočilo do karabinky, věděl, že bude muset pomoci Massenovi; nebyla to čistá práce, ale také nebyli v Alpách; v každém případě stanoviště teď měl docela slušné…

Nad sloupem čněl úzký, celkem snadný komín, Pirx v něm vzal krátký prut detektoru do zubů, protože se bál, že by s ním udeřil o skálu, kdyby jej měl za opaskem; výše se také měnila barva okolí.

Stěna už nebyla načernalá, se skvrnami nahnědlé, jakoby velice staré šedi. Její místo zabrala rudá, výrazná, tmavošedě skvrnitá červeň zblízka slabě jiskřícího diabasu. Několik krásných metrů — ale ta cesta králů hned končila; nad sebou měl už nový průvěs, a také bez plošinky, nezdolatelný s tak malým množstvím skob. Andal však neměl nic. Detektorem zjistil: tudy tam nešel, tak co? Zbýval jedině travers.

Když si Pirx vše prohlédl, zprvu se mu to nezdálo nijak zvlášť těžké nebo hrozné. Jako by se tu vracel tvar sloupu, ztracený v diabasích; stál na úzké, ale dostatečné plošince, která docházela k ohybu a tam končila; když se naklonil, spatřil její další část za vypuklinou skály, asi o půldruhého metru dál — dva metry to nebyly. Tělem se proto musel přitisknout k vypuklině, a když ztrácel oporu pro pravé chodidlo, odstrčil se levou tak, aby — přes vanoucí vítr — pravou dosáhl na další část plošinky. Vyhledal místa pro zatlučení skob; se zajišťováním by to nebylo příliš těžké. Zlomyslná stěna byla však i tady bez nejmenších prasklinek; pohlédl dolů: z místa, kde mohl být Massena, bylo zajišťování naprostou fikcí. Kdyby se pustil, letěl by nejmíň patnáct metrů; trhnutí by mohlo vyrvat i solidně vbité skoby. A přece detektor říkal, že robot prošel — sám! Co to znamená, u všech čertů?! říkal si. Na druhé straně je plošina! Jeden dlouhý krok! Do toho, nemotoro! Ale stál dál. Kdyby se aspoň dalo napnout lano, ale kdepak! Naklonil se a vteřinu se díval na plošinu, déle nemohl, svaly se mu začaly chvět. Co když se podešví nezachytí? Andal měl ocelové. Něco se tam třpytilo — roztávající led. Kluzko jako v pekle. Skoby měl vzít s sebou…

„A sepsat závěť,“ zamručel v duchu, oči se mu zúžily, zrak znehybněl, přihrben a s roztaženýma rukama hledal oporu v samotné drsností skály, přitiskl se k ní a učinil ten krok, který ho tolik stál. Když byl na druhé straně, nepocítil ani zadostiučinění, protože teprve teď spatřil, do jaké bryndy se to dostal. Plošinka po téhle straně byla nižší, kdyby se chtěl vracet, musil by tedy skočit nahoru. A ještě být přilepen ke skále — to už nebylo horolezectví, dokonce ani akrobacie, ale čert ví co! Sjezd po laně? Protože když ne…

Věděl, že je to naprostá hloupost, ale přece traversoval dál, pokud se dalo. O situaci dostatečně hovořilo to, že úplně zapomněl na Andala; nic mu po něm nebylo. Lano, natažené nad celým jeho traversem, se pod ním chvělo, lehce napjaté a neuvěřitelně zřetelné, nepochopitelně blízké a skutečné, protože celou dobu je viděl na pozadí písků, rozplývajících se v modravém vzduchu u paty stěny. Plošinka končila a nebylo z ní cesty ani nahoru, ani dolů; návratu také ne. Ještě jsem neviděl něco tak hladkého, pomyslil si s jakýmsi zvláštním klidem, který byl však zcela jiný než předešlý; nic horšího se mu nemohlo stát. Nervozita byla úplně zbytečná. Rozhlédl se. Pod chodidly měl čtyřcentimetrový výčnělek a nic víc — až po nejasnou, tmavou skvrnu komína, který jako by zval dovnitř; dělily ho od něho čtyři metry vzduchu u stěny tak kompaktní a strmé, jak to jen bylo možné. A to má být žula?! uklouzlo mu vyčítavě. Kdysi tu musela proudit voda, ano, její stopy, po nichž deska zčernala, dokonce viděl, i jednotlivé kapky; do pravé ruky vzal detektor a pokládal jej, hledal stopu. Slabě to pískalo. Byl tu! Andal tudy prošel! Ale jak? Pojednou spatřil malou skvrnku mechu šedého jako skála. Seškrábl jej. Malá štěrbina, ne větší než nehet. Skoba nechtěla vlézt hloub než do poloviny, ale i to byla spása. Trhl očkem — jak sedí? Jakžtakž seděla. Tak tedy — levou rukou za skobu a pomalu… Půlkou těla nakloněn do vzduchu, sklouzl nějak očima z komína, který vábil ke skoku, napůl otevřený, celý jakoby před staletími stvořený pro tento jediný okamžik, který musel přijít. Pirxův pohled sletěl dolů jako kámen — až dospěl k modravé jiskře na šedě zamžené kresbě sesypu.

Rozhodující krok už neudělal.

„Co se stalo?“ rozlehl se Massenův hlas.

„Hned! Za okamžik!“ zakřičel Pirx a přehazoval lano přes karabinku. Musel se tam podívat, ale důkladněji. Znovu se vyklonil, třemi čtvrtinami váhy visel na skobě, jako by ji chtěl úplně vytrhnout ze stěny, musel se přece podívat dolů, zjistit to…

Ano, byl to on. Nic jiného se tak nemohlo lesknout — z takové dálky. Protože cesta se už dávno odchýlila od olovnice a teď byl aspoň tři sta metrů stranou od místa, ze kterého začali výstup. Hledal nějaké výraznější orientační body tam dole. Lano ho nepříjemně svíralo, spatně se mu dýchalo a krev cítil tepat až v očích. Jak jen mohl, zapamatovával si seskupení terénu; ten velký balvan — dá se poznat, třebas je teď vidět zkresleně. Když se opět postavil, svaly se mu chvěly. „Budu muset sjet,“ řekl si, poněkud bezmyšlenkovitě uchopil skobu a okamžitě ji vytáhl, jako by seděla v másle; udělalo se mu špatně, ale schoval ji do kapsy a začal rozmýšlet, jak se odtud dostane. Podařilo se to, i když ne příliš čistě; Massena zatloukl na svém stanovišti tolik skob, kolik se tam jen vešlo, zkrátil lano a Pirx prostě přeletěl asi osm metrů po desce, až zůstal viset; hned pod ním byl jiný menší komín a odtud sjeli už jeden po druhém; když se ho Massena zeptal na důvod návratu, řekl:

„Našel jsem ho.“

„Andala?“

„Ano. Spadl. Leží tam, dole.“

Cesta zpět netrvala ani hodinu; Pirx se bez zármutku loučil se skobami; byl to ovšem zvláštní pocit — vědět, že už tu nikdy nepoloží nohu ani on, ani žádný jiný člověk, a v té skále budou vězet kousky železa zpracovaného na Zemi, a že to tak bude už celá staletí — a vlastně navždy.

Krull přiběhl k nim, právě když stanuli rovnýma nohama na balvanu a ušli několik ještě nejistých kroků, jako by odvykli normální chůzi, a už zdaleka volal, že opodál našel Andalovo pohozené pouzdro s raketami; robot je musel úmyslně sejmout, než se vydal na cestu vzhůru, a to už bylo neklamným důvodem jeho úchylky od normálu, vždyť — v případě pádu — poskytovaly jedinou možnost, jak se zachránit.

Massena zřejmě vůbec nevěnoval pozornost Krullovým dohadům; vůbec se netajil s tím, kolik ho stála ta cesta: naopak — s jakousi vyzývavostí usedl na balvan, široce roztáhl nohy, jako by mu působila rozkoš jistota pevniny, a příliš dlouho si kapesníkem utíral tvář, čelo a krk.

Pirx řekl Krullovi, že Andal spadl; po několika minutách ho šli hledat. Netrvalo dlouho a našli jej. Musil proletět nejméně tři sta metrů. Pancíř trupu se roztrhl, kovová lebka také a jeho monokrystalický mozek byl jako drobný prášek rozvát na všecky strany — na bělavých kamenech svítil jako slída. Krull naštěstí nebyl tak malicherný, aby jim vytýkal, že cesta byla úplně zbytečná. Pouze opakoval — nikoli bez satisfakce —, že Andal se musel „vyprogramovat“ — rakety ponechané dole jsou stoprocentním důkazem. Massena jako by se při výstupu změnil, a ne k lepšímu; dokonce se ani nepokoušel oponovat a celkem se zdálo, že čím bude skupina rychleji rozpuštěna a rozejde se úplně, tím bude spokojenější. Vraceli se proto mlčky, vždyť ani Pirx nepovažoval za nutné dělit se s ostatními o vlastní názor na celou událost. Byl si jist, že Andal není obětí žádného defektu, že to, co se stalo, nemá nic společného s nějakými monokrystaly nebo mnestrony, protože copak on, Pirx, byl také obětí defektu, když tak strašně chtěl zdolat tu stěnu? Andal byl prostě svým konstruktérům podoben víc, než oni byli ochotni přiznat. Když splnil svůj úkol, zbyla mu ještě spousta času k návratu, byl přece tak obratný a rychlý. Okolí nejenom viděl, ale také chápal; byl vytvořen pro řešení těžkých úloh, to znamená ke hře, a tady se mu naskytla hra ne ledajaká — a se sázkou nejvyšší. Pirx se nemohl zdržet úsměvu, když pomyslil na Krullovu a Massenovu zaslepenost: to, že našli promyšleně odložené zpáteční rakety, považovali za zcela přesvědčivý důkaz aberace. Ale vždyť každý člověk by podstoupil totéž, jinak by celý výstup neměl žádný smysl, byl by jen zvláštním druhem gymnastiky. Ó, nešlo o to, a žádné vývody a rovnice, žádné náčrty by ho už nedokázaly přesvědčit.

Udivovalo ho pouze jedno, že Andal nespadl už dřív, vždyť šel sám, bez znalostí, bez tréninku, skoro se v tom nevyznal, nezkonstruovali ho přece proto, aby se pustil do křížku se skalami. Co by se stalo, kdyby se vrátil? Pirx, i když nevěděl proč, byl přesvědčen, že by se o tom nikdy nedověděli. Od Andala určitě ne. A tam na tom místě neměl ani společníka, ani skobu a snad ani nevěděl, že něco takového existuje, a přece riskoval skok. Nač v té chvíli myslil? Jistě na nic, jako on sám. Dosáhl, třebas jen na okamžik, okraje komínu? Jestliže ano, musela tam zůstat stopa, špetka radioaktivních atomů, které se zvolna budou rozkládat, až se vypaří a zaniknou.

Věděl ještě něco: že nikomu o tom neřekne. Každý člověk by se křečovitě držel hypotézy o defektu, nejjednodušší a nejpřirozenější, jediné, která nepozměňovala obraz světa.

Do tábořiště přišli odpoledne. Jejich protáhlé stíny se hbitě pohybovaly; se spěchem bourali barák, který mizel po celých částech, až tu po něm zůstal pouze ušlapaný, prázdný čtverec. Oblaka proplouvala a Pirx přenášel bedny, svinoval plachty, dělal všecko to, co předtím Andal — a když si to uvědomil, zastavil se na okamžik, dříve než Massenovi podal břemeno do nastavených rukou.