Příběhy pilota Pirxe

II

Stál v nenapumpované kombinéze na ocelové desce můstku, u samého stropu haly, a loktem se přidržoval lana napjatého jako zábradlí, protože měl obě ruce plné. V jedné držel navigační knížku, v druhé — tahák. Byl to šalabastr, který mu půjčil Smiga — říkalo se, že s ním létal po celý výcvik. Nebylo sice jasné, jak se tahák vracel, protože po zkušebním letu opouštěli piloti ústav a odcházeli na Sever do základny, kde začínalo biflování na závěrečné zkoušky. Ale jak vidět, nějak se vracel — třeba jej shazovali padákem. To byl samosebou jenom vtip.

Stál na pérující desce nad čtyřicetimetrovou propastí a krátil si čas úvahami, udělají-li mu prohlídku — to se želbohu stávalo. Kadeti si brávali na zkušební lety ty nejpodivnější a nejpřísněji zakázané věci: od placatých lahví s pálenkou až po žvýkací tabák a fotografie známých děvčat. Nemluvě o tahácích. Pirx na sobě dlouho hledal místo, kam by jej schoval. Ukrýval jej už aspoň popatnácté — do boty pod patu, mezi dvě ponožky, do holínky, do vnitřní kapsy kombinézy, do malého hvězdného atlasu — takový atlásek směli mít s sebou —, pouzdro na brýle by také nebylo nejhorší, ale za prvé by to muselo být obrovské pouzdro a za druhé nenosil brýle. O něco později si vzpomněl, že kdyby je nosil, nepřijali by ho do ústavu.

Stál tedy na ocelové plošině a čekal na oba instruktory a šéfa, ale všichni tři bůhsuď proč nešli, přestože byl start stanoven na devatenáct čtyřicet a bylo už devatenáct dvacet sedm. Kdyby měl kousek náplasti, napadlo ho, mohl by si přilepit tahák pod paži. Říkalo se, že to udělal malý Yerkes, a když na něj instruktor sáhl, začal vřeštět, že je lechtivý, a prošlo mu to. Ale Pirx nevypadal na člověka, který je lechtivý. Věděl to a nedělal si v tomto směru žádné iluze. A tak držel tahák docela obyčejně v pravé ruce, než mu najednou blesklo hlavou, že ji bude muset všem třem podat na uvítanou. Přeložil jej tedy do levé a navigační knížku z levé do pravé. Při této manipulaci rozhoupal proti své vůli ocelovou plošinku, která pérovala jako trampolína. Vtom zaslechl z druhé strany kroky. Přicházející neuviděl hned, u stropu haly bylo totiž šero.

Všichni byli jako obyčejně v uniformách, v plné parádě, zvláště Šéf, zatímco on, kadet Pirx, měl na sobě kombinézu, která — přestože ještě nebyla napumpovaná — vypadala jako dvacet dohromady poskládaných dresů, jaké nosívají brankáři při hokeji. Po obou stranách vysokého límce mu visely dlouhé konce interkomu a vnějšího radiofonu, na krku se mu pohoupávala hadička kyslíkového přístroje zakončená kolečkem a na zádech cítil tlak zásobní láhve. Bylo mu zatraceně horko v dvojitém protipotním prádle, ale nejméně příjemné bylo zařízení umožňující, že při letu nemusel chodit na stranu (mimochodem, v raketě prvého stupně, na které se konají zkušební lety, nebylo by celkem vzato kam chodit).

Najednou začala celá plošinka poskakovat. Někdo šel zezadu — byl to Boerst v úplně stejné kombinéze. Rázně zasalutoval velkou rukavicí a postavil se tak, jako kdyby měl v nejlepším úmyslu srazit Pirxe dolů.

Když velitelé vpředu odcházeli, zeptal se Pirx udiveně:

„Ty taky letíš? Nebyls na seznamu.“

„Brendam onemocněl. Letím místo něho,“ odpověděl Boerst.

Okamžik bylo Pirxovi hloupě. To byla koneckonců jediná, ale opravdu jediná věc, jež by ho byla mohla povznést aspoň o milimetr blíže k nebetyčným sférám, v nichž si Boerst žil, jako kdyby se o to nijak zvlášť nesnažil. Nejenže byl nejschopnější při výcviku, což mu Pirx poměrně snadno odpouštěl, ba dokonce cítil jistou úctu k Boerstovým matematickým schopnostem od té doby, co byl svědkem, jak Boerst úspěšně zápasil s komputerem a dech mu došel teprve při čtvrtých odmocninách —, ale také jeho rodiče byli zámožní, takže neměl zapotřebí oddávat se snům o dvoukorunách zapomenutých ve starých kalhotách. Kromě toho dosahoval vynikajících výkonů v lehké atletice, skákal jako kamzík, báječně tančil, a nač chodit okolo horké kaše, byl velice hezký, což se o Pirxovi tvrdit nedalo.

Šli po dlouhém můstku mezi mřížovitými nosníky stropu a postupně míjeli stojící rakety. Konečně je zaplavilo světlo, protože tato část stropu byla již odsunuta v délce dvou set metrů. Na obrovských betonových trychtýřích, které pohlcovaly a odváděly tryskový oheň, stáli vedle sebe dva kuželovití obři — aspoň v Pirxových očích vypadali jako obři —, každý měl osmačtyřicet metrů výšky a jedenáct metrů průměru dole u nosiče.

K průlezům již odšroubovaným byly spuštěny malé můstky, ale přístup zamezovaly olověné stojany, postavené uprostřed, každý s malým rudým praporkem na pružné žerdi. Pirx věděl, že sám odstrčí praporek stranou, až na otázku, zda je připraven provést svěřený úkol, odpoví „ano“ — a že to udělá poprvé v životě. A zrálo v něm přesvědčení, že klopýtne o lanko, až bude odstrkovat žerďku, a že se docela určitě natáhne jak dlouhý tak široký — takové věci se stávaly.

A jestliže se vůbec někomu takové věci mohly stát, pak jeho něco takového musí potkat, protože si často říkával, že má smůlu. Učitelé tomu říkali jinak — že je roztržitý, nešika a že v jednom kuse myslí na všecko možné, jenom ne na to, nač by právě měl myslit. Je pravda, Pirx všechno nacházel lehčeji než slova. Mezi jeho činy a myšlenkami oděnými do slov zela, i když snad ne propast… pak jistě nějaká trhlina, která mu ztrpčovala život. Instruktoři nevěděli, že je Pirx snílek. Nevěděl to nikdo. Byli přesvědčeni, že nemyslí vůbec na nic. A to nebyla pravda.

Koutkem oka pohlédl stranou a uviděl, že se Boerst postavil do pozoru krok od vstupu na můstek k průlezu, vypjal prsa a čekal s rukama přitisknutýma na nenafouknuté obruče kombinézy.

Napadlo mu, že to Boerstovi sluší i v tomto podivném oděvu, jakoby střiženém ze sta fotbalových míčů najednou, a že Boerstova kombinéza skutečně není nafouknutá, zatímco v jeho kombinéze místy ještě zbývá hodně vzduchu — a proto se mu tak špatně chodí a musí klást nohy daleko od sebe. Přimáčkl je k sobě, jak mohl, ale podpatky se nechtěly a nechtěly dotknout. Proč se Boerstovi dotýkaly? To nebylo jasné. Kdyby nebylo Boersta, zapomněl by jako na smrt, že se má postavit do pozoru, zády k raketě a čelem ke třem mužům v uniformách. Přistoupili napřed k Boerstovi — dejme tomu proto, že je od „B“, ale ani to nebyla úplná náhoda; lépe řečeno, byla to smůla pro Pirxe, který musel vždycky dlouho čekat, než byl „tasen“. Stálo ho to spoustu nervů, protože všecko zlé měl nejraději hned za sebou.

Slyšel páté přes deváté, co hovoří s Boerstem, a Boerst, napjatý jako strunka, odpovídal rychle, tak rychle, že Pirx nerozuměl ani zbla. Pak přistoupili k němu, a když začal mluvit Šéf, vzpomněl si najednou Pirx, že dnes přece měli letět tři, a ne dva, tak kam se k čertu poděl ten třetí? Naštěstí uslyšel Šéfova slova a stačil vypálit v posledním okamžiku:

„Kadet Pirx připraven k letu.“

„Mhm… ano,“ řekl Šéf. „A prohlašujete, kadete Pirxi, že jste zdráv na těle i na duchu — ehm — v mezích svých možností?“

Šéf s oblibou zdobil stereotypní otázky takovými perličkami. Mohl si to dovolit, protože byl Šéfem.

Pirx odvětil, žeje zdráv.

„Kadete Pirxi, na dobu trvání letu vás jmenuji pilotem,“ pronesl Šéf obřadní formuli a pokračoval:

„Úkol: kolmý start na nosiči na poloviční tah. Přechod na elipsu B 68. Na elipse zpřesnění na stálou oběžnou dráhu s dobou oběhu 4 hodiny 26 minut. Na oběžné dráze čekat na dvě letadla přímého spojení typu JO 2. Předpokládané pásmo radarového styku — sektor III družice PAL, s možnou přípustnou odchylkou šest úhlových vteřin. Navázat fonický kontakt a dohodnout manévr. Manévr: opuštění stálé oběžné dráhy po kursu 60 stupňů 24 minut severní šířky, 115 stupňů 3 minuty 11 vteřin východní délky. Počáteční zrychlení — 2,2 g. Konečné zrychlení po 83 minutách 0. Nevzdalovat se z dosahu fonického spojení a pilotovat obě JO 2 v trojúhelníkovém útvaru k Měsíci, v jeho rovníkovém pásu přejít na prozatímní oběžnou dráhu podle dispozice LUNA GONIO, zkontrolovat, zda se obě pilotovaná letadla nacházejí na oběžné dráze, a pak ji opustit po kursu se zrychlením podle vlastního uvážení a vrátit se na stálou oběžnou dráhu v poli působnosti družice PAL. Tam čekat na další rozkazy.“

Na výcviku se povídalo, že brzy budou k dostání — místo dosavadních šalabastrů — elektronické taháky čili elektronické mikromozky velikosti třešňové pecky, které člověk bude moci nosit v uchu nebo pod jazykem a které napoví vždy a všude všechno, co zrovna bude třeba. Ale Pirx na to nevěřil, usuzoval totiž nikoli neprávem, že až budou k dostání, stanou se kadeti zbyteční. Zatím musil sám opakovat celý postup letu. Povedlo se mu to, i když si jedenkrát, ale zato dokonale spletl minuty a sekundy času s minutami a vteřinami délky a šířky. Pak zpocen jako myš ve svém protipotním prádle pod tlustým krunýřem kombinézy čekal na další vývoj událostí. Úkol sice zopakoval, to je pravda, ale jeho obsah ještě nepronikal do jeho vědomí. Jediná myšlenka, která mu ustavičně vířila hlavou, byla: „Ti mi dali zabrat!“

V levé ruce tiskl tahák a pravou podával navigační knížku. Zopakovat úkol, to bylo prachobyčejné šikanování — stejně jej dostal písemně i s narýsovaným prvním kursem. Šéf vložil obálku s úkolem do kapsičky na vnitřní desce knížky, vrátil mu ji a zeptal se:

„Pilot ke startu — hotovo?“

„Hotovo,“ odpověděl pilot Pirx. V tom okamžiku měl jen jediné přání: už aby byl v pilotní kabině a mohl si rozepnout kombinézu — aspoň u krku.

Šéf o krok ustoupil.

„Do rakety — vstup!“ zvolal nádherným kovovým hlasem, který proťal jako úder zvonu dutý, neutichající hlomoz obrovské haly.

Pirx udělal čelem vzad, popadl červený praporek, zakopl o lanko, v posledním okamžiku zachytil rovnováhu a jako golem vpochodoval na teninkou plošinku. Když byl v polovině, vstupoval už Boerst (při pohledu zezadu přece jen připomínal fotbalový míč) do své rakety.

Spustil nohy dovnitř, uchopil masivní obrubu průlezu, sjel po elastickém tobogánu dolů, aniž kladl nohy na příčle („příčle jsou jen pro umírající piloty“ — říkával Nádiva), a pustil se do zavírání příklopu. Trénovali to na trenažérech i na opravdovém příklopu — jenomže vymontovaném z rakety a upevněném ve cvičebním sále u stropu — stokrát a tisíckrát. Člověku z toho bylo nanic — levá klika, pravá klika do poloviny dotáhnout, kontrola utěsnění, druhá polovina závitu obou klik, dotažení, kontrola těsnění pod tlakem, uzavření vstupu vnitřním příklopem štítu, nasazení protimeteorického štítu, odchod ze vstupní šachty, zamčení dveří kabiny, dotažení, klika, druhá klika, závora a konec.

Pirx si říkal, že Boerst jistě už dávno sedí ve své skleněné kouli, zatímco on teprve dotahuje setrvačníkové přítlačné kolo. Napadlo mu, že přece stejně neodstartují najednou, startovalo se v šestiminutových intervalech, a tak nebyl důvod ke spěchu. Ale je lepší už sedět na místě a zapojit svůj radiofon — aspoň uslyší povely, jaké dávají Boerstovi. Schválně, jaký úkol asi dali jemu?

Sotva přibouchl vnější příklop, světla v raketě se automaticky rozsvítila. Když celý ten krám zavřel, přešel na místo pilota po povlovných schůdcích malinké šikmé plošinky, vystlaných velmi drsným a zároveň měkkým plastikem.

Čert ví proč v těch malých jednomístných raketách sedí pilot ve veliké skleněné báni třímetrového průměru. Báň byla úplně průhledná, i když nebyla pochopitelně ze skla — kromě toho pérovala pružností silné, velice tvrdé gumy. Ta bublina s rozloženým křeslem pro pilota uprostřed byla vsazena do vlastní pilotní kabiny — tvaru mělkého kužele, takže když pilot seděl ve svém „zubařském křesle“ — tak se tomu říkalo — mohl se otáčet kolem svislé osy a přes skleněné stěny kopule, v níž byl uzavřen, viděl všecky tabule ukazatelů, ručičky, obrazovky přední, zadní i postranní, ciferníky obou počítačů a astrografů i svátost nejsvětější — trajektoměr, který silnou, jasně svítící čárou zakresloval na matovém, vypouklém terči dráhu rakety na obraze nehybných hvězd v Harrelsbergerově projekci. Souřadnice této projekce musel člověk znát zpaměti a musel je umět přečíst z přístroje v jakékoliv poloze, třeba hlavou dolů. Když už se pilot položil do křesla, měl po obou stranách čtyři hlavní páky reaktoru a řídících trysek směrových, tři nouzové, šest páček malé pilotáže, kolečka předstihu a volnoběhu, regulátor výkonu tahu, čistění trysek a nízko nad podlahou — velké paprskovité kolo aparatury klimatizační a kyslíkové, páčku protipožárního zařízení, katapultování reaktoru (kdyby v něm nastala nekontrolovatelná řetězová reakce), šňůru se smyčkou upevněnou nahoře na skříňce s termoskami a jídlem, pod nohama — měkce obkládané a třmeny opatřené pedály brzd i s odpalovací pojistkou; její sešlápnutí (napřed se musel kopnutím rozbít její obal a odtlačit kupředu) vymrštilo bublinu i s křeslem a pilotem i s lanky speciálního spirálového padáku, který vyletěl za ní.

Kromě tohoto hlavního účelu — záchrany pilota při neodvratné havárii — existovalo ještě asi osm velice důležitých důvodů, proč byla skleněná bublina zkonstruována, a Pirx by je za určitých příznivých okolností dovedl dokonce odříkat, ale žádný z nich ani jemu, ani ostatním absolventům výcviku nešel pod vousy.

Když se jaksepatří uložil, pokoušel se zašroubovat — ohýbal se při tom s velkou námahou v pase — všechny trubice, přívody a kabely, které z něho trčely, do zdířek, vmontovaných do křesla (přitom pokaždé, když se ohýbal, tlačila ho kombinéza měkkou boulí do břicha). Spletl si přirozeně kablík fonie s výhřevným; naštěstí měl jiný závit, ale o svém omylu se přesvědčil, až když na něm začal vyrážet bohatý pot — a v šumění stlačeného vzduchu, který bleskově naplnil celou kombinézu, klesl s povzdechem naznak, překládaje levou a pravou rukou oba rameno-stehenní pásy.

Pravý se zachytil hned, ale levý nějak nechtěl. Límec nafouknutý jako pneumatika mu nedovoloval ohlédnout se; a tak se jenom namáhal a poslepu šermoval širokou přezkou pásu — přitom zaslechl ve sluchátku tlumené hlasy:

„Pilot Boerst na AMU 18. Start podle fonie v okamžiku nula! Pozor — hotovo?“ bylo slyšet ve sluchátkách.

„Pilot Boerst na AMU 18, podle fonie v okamžiku nula ke startu hotovo!“ padla odpověď jako výstřel.

Pirx zaklel — karabinka zapadla. Klesl unaveně do měkkého křesla, jako kdyby se zrovna vrátil z neobyčejně dlouhého mezihvězdného letu,

„Dvacet tři — do startu. — Dvacet dva — do startu. Dva….“ blábolilo to ve sluchátkách.

Stalo prý se jednou, že když uslyšeli hromové nula, odstartovali dva absolventi výcviku najednou — ten pravý i ten, který čekal vedle, až na něho přijde řada — letěli vedle sebe ve vzdálenosti dvou set metrů kolmo jako svíce a každou chvíli se mohli srazit — při výcviku se to aspoň vykládalo, Od té doby prý byl zapalovací kabel zapojován v posledním okamžiku, dálkově. Dělal to sám náčelník letiště ze svého zaskleného dispečinku — a celé to počítání byl prachobyčejný blaf. Ale jak je to doopravdy, to nevěděl nikdo.

„NULA!“ ozvalo se v sluchátkách. Zároveň Pirx uslyšel tlumený, táhlý rachot, jeho křeslo se lehce zachvělo, jiskřičky odražených světel se trochu pohnuly ve skleněné báni, pod níž ležel natažen; díval se do stropu — to znamená na astrograf, na ukazatele cirkulace chlazení, tahu hlavních trysek, pomocných trysek, hustoty proudu neutronů, indikátor izotopového znečištění a ještě osmnáct dalších, jejichž polovina platila výlučně chodu nosiče. — Chvění sláblo, stěna dutého rachotu se přestěhovala někam stranou a zdálo se, že se rozplývá nahoře, jako kdyby byla na nebe vytažena nějaká neviditelná opona. Burácení bylo čím dál vzdálenější, podobno hřímání vzdálené bouře, až konečně nastalo ticho.

Cosi zabzučelo — ani neměl čas se leknout. To automatická pojistka zapojila obrazovky doposud zablokované — když někdo nablízku startoval, byly zavřeny zvenku, aby oslňující atomový plamen z trysek nepoškodil objektivy.

Pirx si pomyslil, že taková automatická zařízení jsou náramně prospěšná — a tak si o všeličems dumal, když najednou pocítil, že mu pod melounovitou přílbou vstávají všechny vlasy na hlavě.

„Ježišmarjá, já letím, teď letím já!“ blesklo mu hlavou.

Začal si divoce připravovat páky pro start — to znamená dotýkat se jich prsty v náležitém pořadí a počítat: „Prvá — druhá — třetí — kde je čtvrtá? pak tato — ano, to je ten indikátor — a pedál — ne, ne pedál, aha, tu je — červená — zelená rukojeť — pak na automat — ano — opravdu napřed zelená a pak červená?“

„Pilot Pirx na AMU 27!“ vytrhl ho z těchto rozpaků silný hlas, křičící mu přímo do ucha. „Start podle fonie v okamžiku nula! Pozor — pilot hotovo?“

„Ještě ne!!!“ chtělo cosi vykřiknout ústy pilota Pirxe, ale on řekl:

„Pilot Boe… pilot Pirx na AMU 27 k startu hotovo podle fonie v okamžiku nula!“

Chtěl říci „pilot Boerst“, protože si dobře pamatoval, jak to Boerst říkal. „Blbče!“ křikl na sebe v tichu, které zavládlo. Automat (cožpak musí mít všechny automaty hlas poddůstojníků) vyštěkával:

„Do startu šestnáct — patnáct — čtrnáct…“

Pilot Pirx se potil. Usilovně si vzpomínal na cosi hrozně důležitého, o čem věděl, že je to prostě otázka života nebo smrti, ale za nic na světě si nemohl vzpomenout.

„…. šest, pět, do startu čtyři…“

Sevřel mokré prsty na startovní páce. Naštěstí byla drsná. „To se všichni tak potí? Zřejmě,“ prolétlo mu hlavou, když sluchátka zabroukla:

„Nula!!!“

Jeho ruka sama — docela sama — zatáhla za páku, posunula ji do poloviny segmentu a tak zůstala. Zaburácelo to. Jako kdyby mu spadl na prsa a hlavu elastický lis. „Nosič,“ stačil si pomyslit a v očích se mu zatmělo. Jen trošku a jen na chvilku! Když už zase dobře viděl, přestože cítil týž neúprosný tlak rozlitý po celém těle, všechny obrazovky — rozhodně však ty tři, které měl přímo naproti sobě — vypadaly jako mléko kypící z miliónů hrnců.

„Aha, prorážím mraky,“ řekl si v duchu. Myslilo mu to nyní nějak pomaleji, trochu ospale, ale naprosto klidně. Za nějakou dobu se ho zmocnil pocit, jako by byl pouze svědkem celé této scény, trochu směšné — chlapík se rozvaluje v „zubařském křesle“, nepohne rukou ani nohou, mraky zmizely, nebe je ještě trochu modré, ale jako šmolka zašpiněná tuší, je vidět něco jako hvězdy — jsou to hvězdy nebo ne?

Ano, byly to hvězdy. Ručičky si vandrovaly po stropě, po stěnách, každá jinak, každá něco ukazovala, všecko člověk musel vidět, a on měl jenom dvě oči. Nicméně jeho levá ruka na krátký, opětovný pískot ve sluchátku sama — opět sama — zatáhla za katapult nosiče. Hned se mu trochu ulehčilo — rychlost 7,1 za sekundu, výška 201 kilometr. Předepsaná křivka startu končí, zrychlení 1,9; může se posadit a teprve teď začne celá ta fůra práce.

Pomalu si sedal, mačkal přitom opěradlo rukama, čímž se zvedal lenoch křesla — a najednou dočista zkoprněl.

„Kde mám tahák?!“

To byla ta hrozně důležitá věc, na kterou si nemohl vzpomenout! Rozhlížel se po podlaze, jako kdyby vůbec neexistovaly ty mraky ciferníků, mrkajících na něho ze všech stran. Tahák ležel zrovna pod křeslem. Vyklonil se, pásy pochopitelně nepovolily, ale neměl již čas. S pocitem člověka, který stojí na špičce nesmírně vysoké věže a zároveň s ní se řítí do propasti, otevřel navigační knížku, kterou měl v kapse na stehně. Vytáhl z obálky úkol — a byl z toho vedle: kde je ke všem sakrům oběžná dráha B 68? Aha, to bude tahle! Zkontroloval trajektoměr a pomalu najížděl zatáčku. Trochu se podivil — ono to šlo!

Na elipse mu počítač ochotně hlásil údaje pro opravu kursu, opět manévroval, vyklouzl z dráhy, přibrzdil příliš prudce. Deset sekund měl minus 3 g, ale nic mu to neudělalo, fyzicky byl velice odolný („Kdybyste měl mozek, jako máte bicepsy,“ říkával Nádiva, „mohlo by z vás něco být.“); s korekturou přešel na oběžnou dráhu, nahlásil údaje počítači, jenomže počítač neodpověděl. Na jeho kotouči se objevovaly vlnovky volnoběhu, zařval tedy údaje ještě jednou — samosebou, zapomněl se přepojit — napravil to; na kotouči ihned vyskočila svislá chvějivá čára, ale všechna okénka souhlasně ukazovali samé jedničky.

„Jsem na oběžné dráze,“ zaradoval se. Ano, ale doba oběhu byla 4 hodiny 29 minut a měla být 4 a 26 minut. Teď už skutečně nevěděl, zdali je odchylka přípustná nebo ne. Hledal v hlavě, začal uvažovat, nemá-li odepnout pásy — tahák ležel hned pod křeslem, ale ďas ví, jestli to v taháku je. Vtom si vzpomněl, co říkal profesor Kaahl: „Oběžné dráhy jsou propočteny s tolerancí do 0,3 procenta,“ — pro všechny případy hlásil data počítači: držel se v mezích přípustné tolerance. „Tak to bychom měli,“ řekl si pro sebe a teprve teď se pořádně rozhlédl.

Tíže zmizela, byl však solidně připoután ke křeslu — měl pouze pocit neobyčejné lehkosti. Přední obrazovka — hvězdy a zase hvězdy — a docela dole na okraji bělošedý srpek, postranní obrazovka — nic, jen černo a hvězdy. Dolní obrazovka — aha! Pozorně si prohlížel Zemi — řítil se nad ní ve výšce 700 až 2400 kilometrů, podle parametrů své oběžné dráhy — byla obrovská, vyplňovala celou obrazovku, zrovna letěl nad Grónskem — je to přece Grónsko? — Než se přesvědčil, co to vlastně je, byl už nad severní Kanadou. Kolem pólu zářil sníh — oceán byl černofialový, vypouklý, hladký, jako odlitý ze železa, mračen podivuhodně málo, jako kdyby někdo tu a tam postříkal oblinu řídkou kasičkou. — Pohlédl na hodinky.

Letěl již sedmnáct minut.

Teď by měl zachytit rádiové signály PALU a dávat pozor na radary při průletu jejím polem. Jak se jmenovala ta dvě letadla? RO? Ne, JO — a čísla? Nahlédl do papíru s úkolem, zastrčil jej i s navigační knížkou do kapsy a otočil knoflíkem kontrolního přijímače na prsou. Bylo slyšet záplavu pískotu a praskotu — jaký signál má PAL? Morseovka! Napínal sluch, díval se na obrazovky, Země pod ním se pomalu otáčela, hvězdy na obrazovkách rychle postupovaly, ale po PALU pořád ani vidu ani slechu. Vtom zaslechl bzučení.

„PAL?“ řekl si v duchu, ale ihned tu myšlenku zavrhl. „Blbost, družice přece nebzučí — tak co to bzučí?“ „Nic nebzučí,“ odpověděl sám sobě. „Tak co to je?“ Havárie?

Nějak se vůbec nepolekal. Jakápak havárie, když letí s vypnutým motorem. Rozpadla se ta plechovka sama od sebe — nebo co? Že by zkrat? Aha, zkrat! Propánakrále! Protipožární předpis III A: „Požár ve vesmíru na oběžné dráze“ — paragraf — čert aby to vzal — bzučelo to a bzučelo, sotva slyšel pískání vzdálených signálů.

„Dočista jako moucha ve sklenici,“ řekl si v duchu a bleskově přelétl očima jeden z ciferníků po druhém — a vtom ji uviděl!

Byla to obrovská moucha, zelenavě černá, odporného druhu, který jako by byl stvořen jen proto, aby otravoval lidem život. Sprostá, neodbytná, pitomá, ale zároveň vypráskaná a chytrá, která jakýmsi zázrakem (jak jinak?) vlezla do rakety a poletovala si teď ve skleněné bublině a narážela jako bzikající kulička na osvětlené kotouče ciferníků. Když se blížila k počítači, slyšel ji ve sluchátkách jako čtyřmotorový bombardér. Počítač měl nad horním rámem náhradní mikrofon, aby byl dosažitelný bez laryngofonu i mimo křeslo, když jsou kablíky palubní fonie vypnuty. Nač? Pro všecky případy. Takových zařízení bylo víc.

Proklínal ten mikrofon. Bál se, že neuslyší PAL. Horší ovšem bylo, že moucha začala podnikat výpady na různá jiná místa. Sledoval ji mimoděk očima hezkých pár minut, než se přísně pokáral, že mu ta moucha může být ukradená. Škoda, že se tam nedá nasypat nějaký DDT. „Dost!“

Zabzučelo to, až se mu svraštil obličej. Lezla po počítači. Ticho — čistila si křidélka. Taková hnusná moucha!

V sluchátku se zrodilo daleké, pravidelné pískání — tři tečky, čárka, dvě tečky, dvě čárky, tři tečky čárka — PAL.

„No, a teď musím mít oči na stopkách!“ řekl si a zvedl trochu křeslo — tak měl najednou před očima tři obrazovky — ještě jednou se přesvědčil, jak obíhá fosforeskující pátrací paprsek radaru, a čekal. Na radaru nebylo nic! Ale kdosi volal:

„A sedm Terraluna. A sedm Terraluna, sektor III, kurs sto třináct, volá PAL-GONIO. Zaměřte se. Poslech.“

„Hrůza, a jak já teď uslyším ty své JO!“ zoufal si Pirx.

Moucha zavyla ve sluchátku a zmizela. Za chvíli na něho shora padl stín, jako by na lampu usedl netopýr. Byla to moucha. Lezla si po skleněné bublině, jako by zkoumala, co to leží uvnitř. Zatím nastala v éteru tlačenice — PAL, kterou již viděl (vypadala jako kyj, byl to osm metrů dlouhý duralový válec, zakončený koulí observatoře), letěl nad ní ve vzdálenosti takových 400 kilometrů, snad o kapánek víc, a pomaluji předháněl.

„PAL-GONIO volá A sedm Terraluna sto osmdesát celých čtrnáct desetin, sto šedesát celých šest desetin. Odchylka roste lineárně. Konec.“

„Albatros čtyři Aresterra, volá PAL-HLAVNÍ, PAL-HLAVNÍ, letím tankovat, sektor II, letím tankovat, sektor II, jedu na rezervu. Poslech.“

„A sedm Terraluna, volá PAL-GONIO…“

Zbytek neuslyšel, pohltilo to bzučení mouchy. Ticho.

„…HLAVNÍ volá Albatros čtyři Aresterra, tankování sedmý kvadrant, Omega hlavní, tankování přemístěno Omega hlavní. Konec.“

„Oni se mi tady schválně sešli, abych zrovna nic neslyšel,“ pomyslil si Pirx.

Protipotní prádlo na něm plavalo. Moucha bzikala a vztekle kroužila nad kotoučem počítače, jako kdyby se stůj co stůj pokoušela dohonit svůj vlastní stín.

„Albatros čtyři Aresterra, Albatros čtyři Aresterra volá PAL-HLAVNÍ, odlétám do sedmého kvadrantu, odlétám do sedmého kvadrantu, prosím o navádění interkomem. Konec.“

Bylo slyšet vzdalující se pískání interkomu, které utonulo v sílícím bzukotu. Vynořila se z něho slova:

„JO dva Terraluna, JO dva Terraluna volá AMU 27, AMU 27. Poslech.“

„To bych rád věděl, koho to volají?“ pomyslil si Pirx a div se neutrhl z pásů.

„AMU…“ chtěl říci, ale ochraptělé hrdlo nevydalo ani slůvka. V sluchátku to bzučelo. Moucha. Zavřel oči.

„AMU 27 volá JO dva Terraluna. Jsem kvadrant čtyři, sektor PAL, rozsvěcuji obrysová světla. Poslech.“

Rozžehl svá obrysová světla — dvě červená po stranách, dvě zelená na špičce, jedno modré na zádi a čekal. Nebylo slyšet nic než mouchu.

„JO dva, dvakrát Terraluna, JO dva dvakrát Terraluna, volám…“ bzukot.

„Asi mne?“ pomyslil si zoufale.

„AMU 27 volá JO dva dvakrát Terraluna, jsem kvadrant čtyři, okrajový sektor PAL, všechna obrysová světla svítí. Poslech.“

Teď se obě JO ozvaly současně — zapojil selektor pořadí, aby ztlumil toho, kdo se ozval druhý — ale bzučelo to dál, přirozeně — moucha.

„Já se tady snad oběsím,“ pomyslil si. Ani si nevzpomněl, že v beztížném stavu toto řešení nepřipadá v úvahu.

Vtom spatřil v radaru svá dvě letadla — řítila se za ním v rovnoběžných kursech, vzdálená od sebe asi na devět kilometrů, to znamená v pásmu oboustranně zakázaném; jeho povinností jako prvního pilota bylo dát jim rozkaz, aby zaujala předepsaný odstup — 14 kilometrů. Kontroloval na radaru polohu skvrnek označujících letadla, když si na jednu usedla moucha. Hodil po ní navigační knížkou. Nedoletěla, narazila na sklo bubliny, a místo aby po něm sklouzla, odletěla zpátky, vzhůru, udeřila o strop skleněné báně a poletovala si sem a tam — beztížný stav. Moucha ani neráčila odletět — odešla si pěšky.

„AMU 27 volá JO dva JO dva dvakrát Terraluna. Vidím vás. Letíte v nedovoleném bočním odstupu. Přejděte na rovnoběžné kursy s opravou nula celá nula jedna. Po provedení manévru přejděte na poslech. Konec.“

Obě skvrnky se pomalu začaly od sebe vzdalovat, možná že mu něco říkali, ale on slyšel pouze mouchu. Podnikala bzučivé procházky po mikrofonu počítače. Neměl již, čím by po ní házel. Navigační knížka se nad ním vznášela a její stránky se lehce třepetaly.

„PAL-HLAVNÍ volá AMU 27 Terraluna. Opusťte okrajový kvadrant, opusťte okrajový kvadrant, přebírám transsolár. Poslech.“

„Drzost, ten transsolár mi tady ještě scházel — co je mi po transsoláru? Rakety v útvaru mají přednost!“ pomyslil si Pirx a začal křičet; v tomto křiku vybil celou svou bezmocnou nenávist k mouše.

„AMU 27 Terraluna volá PAL-HLAVNÍ. Kvadrant neopustím, transsolární mi může vlézt na záda, letím v útvaru. AMU 27, JO dva, JO dva dvakrát eskadra Terraluna, vedoucí AMU 27. Konec.“

„Že mi ten transsolár může vlézt na záda, to už bylo zbytečné,“ pomyslil si. „Trestné bodíky, to je jasné. Čert aby je všecky sebral. A kdo dostane trestné za tu mouchu? Pochopitelně že já!“

Řekl si v duchu, že to s tou mouchou mohlo potkat jedině jeho. Moucha! To je krámů. Živě si dovedl představit, jak by se Smiga s Boerstem váleli smíchy, kdyby se dověděli o té pitomé mouše. Poprvé od startu si vzpomněl na Boersta. Ale neměl ani chvilku času. — PAL zůstávala stále viditelněji pozadu. Letěli v šiku už pět minut.

„AMU 27 volá JO dva, JO dva dvakrát Terraluna. Dvacet hodin sedm minut. Manévr přechodu na parabolický kurs Terraluna začínáme ve dvacet hodin deset. Kurs sto jedenáct…“ četl z papíru, který se mu před okamžikem podařilo akrobaticky stáhnout ze vzduchu nad hlavou. Jeho letadla odpověděla. PAL již nebyla vidět, ale ještě stále ji slyšel — buď ji, nebo mouchu. Vtom jako by se bzukot rozdvojil. Chtěl si protřít oko. Ano. Už byly dvě. Odkud vylezla ta druhá?

„Teď mě oddělají,“ pomyslil si docela, docela klidně.

Bylo dokonce cosi příjemného v přesvědčení, že již nemá cenu se užírat, drásat si nervy — stejně budou vědět, jak na něho. Trvalo to vteřinu — byla právě hodina, kterou sám určil jako počátek manévru, a on ještě neměl ruce na pákách!

Ale mučírna tisíců cvičení, jak vidět, přece jen vykonala své — uchopil poslepu obě rukojeti, pohnul levou, pak pravou, zahleděn na trajektoměr. Motor se dutě ozval, pak zaslechl sykot, ucítil náraz do hlavy, až hekl překvapením. Dostal hřbetem navigační knížky do čela — těsně pod „okapem“ přílbice! Knížka mu zakryla tvář, nemohl ji shodit — potřeboval obě ruce. V sluchátkách bzučelo a šumělo laškování much na počítači. „Měli by lidem dávat revolver,“ pomyslil si. Cítil, jak mu navigační knížka při rostoucím zrychlení drtí nos. Vrtěl hlavou jako šílenec — musel vidět na trajektoměr!! Knížka vážila snad tři kila. Vtom s bouchnutím dopadla na podlahu — no ovšem, skoro 4 g. Ihned zmenšil zrychlení; udržoval je v mezích manévru, zasunul páky do vrubů — měl teď zrychlení 2 g. Cožpak mouchám takové zrychlení nic nedělá? Nedělalo jim nic. Dařilo se jim báječně! Měl tak letět 83 minuty. Pohlédl na kotouč radarskopu — obě JO letěly za ním, vzdálenost mezi jeho zádí a jimi vzrostla na takových 70 kilometrů; to proto, že měl několik vteřin 4 g a skočil dopředu. Nevadí.

Teď měl trochu volného času až do konce letu se zrychlením. Dvě g, to nic nebylo, vážil teď všeho všudy sto dvaačtyřicet kilogramů. V laboratorním „kolotoči“ seděl nejednou i půl hodiny při 4 g.

Něco jiného je, že to nebylo příjemné — ruce a nohy měl jako ze železa. Hlavou nemohl ani hnout — oslepovalo to.

Ještě jednou zkontroloval polohu obou svých letadel a vzpomněl si, co asi teď dělá Boerst. Představil si jeho tvář, jistě vypadá jako ve filmu. Bradu ten kluk tedy měl! Nos rovný, oči šedé, ocelové, ten si jistě s sebou nevzal žádný tahák! On, Pirx, se bez něho taky zatím obešel! V sluchátkách bzukot zeslábl — obě mouchy lezly nad ním po skleněném vrcholku kopule, jejich stíny mu laskaly obličej. Poprvé sebou trhl. Pohlédl vzhůru — měly koláčkovitě rozšířené konce černých nožiček, ve světle lamp se jejich zadečky kovově leskly. Hnus!

„Drak osm Aresterra volá šik Terraluna, šestnáctý kvadrant, kurs sto jedenáct celých šest desetin. Mám vás na sbíhavém kursu jedenáct minut třicet dvě vteřiny, prosím, změňte svůj kurs. Poslech.“

„To je pech,“ zasténalo to v něm. „Moula, cpe se rovnou na mě, jako by neviděl, že letím v útvaru!“

„AMU 27, vedoucí šiku Terraluna JO dva, JO dva dvakrát volá Drak osm Aresterra. Letím v útvaru, kurs neměním, proveďte úhybný manévr. Konec.“

Když to říkal, hledal na radaru toho drzého Draka. Tamhle je! Ne dále než půldruhého tisíce kilometrů!

„Drak osm volá AMU 27 Terraluna, mám proražené gravimetrické řízení, ihned proveďte úhybný manévr, bod průsečíku kursů čtyři nula osm, kvadrant Luna čtyři, okrajový pás. Poslech.“

„AMU 27 volá Draka osm Aresterra, JO dva, JO dva dvakrát Terraluna. Provádím úhybný manévr dvacet hodin třicet devět. Stop. Návrat do původního kursu proveďte zároveň s vedoucím v optické vzdálenosti, severní odchylka sektor Luna jedna nula celých šest desetin, zapínám motory na malý tah. Poslech.“

Zatímco to říkal, zapojil zároveň obě spodní směrové trysky. Obě JO dva ihned odpověděly. Udělaly zatáčku, hvězdy se pohybovaly v obrazovkách. Drak poděkoval, letěl na LUNU-HLAVNÍ. Pirx najednou získal kuráž a přál mu šťastné přistání: to bylo kamarádské, zvláště když on měl havárii. Viděl ho na tisíc kilometrů s rozsvícenými obrysovými světly. Pak opět zavolal své JO a začal manévrovat na starý kurs — hrůza! Jak známo, nic lepšího než vypadnout z kursu — ale nalézt pak týž kousek paraboly se zdá téměř nemožné. Změna zrychlení, nestačil ani hlásit údaje komputeru; lezly po něm mouchy, pak se začaly honit po radaru — jejich stíny se na obrazovce jen míhaly. Odkud ten dobytek bral tolik síly? Za dobrých dvacet minut se znovu octli v původním kursu.

„Boerst má jistě cestu jako vymetenou vysavačem,“ pomyslil si. „Aťsi! To, co on, udělám já levou rukou.“

Zapojil automat zpomalovače akcelerace, aby měl v 83. minutě zrychlení nula, jak žádal předpis, a spatřil věc, která způsobila, že se jeho mokré protipotní prádlo změnilo v kus ledu.

Nad rozvodnou deskou klouzalo ze západek bílé víčko — milimetr po milimetru. Bylo zřejmě málo dotaženo a trhavými pohyby letadla při zpětných manévrech (škubal jím opravdu prudce) se pružiny západek uvolnily. Zatím bylo zrychlení ještě pořád 1,7 g, víčko sjíždělo pomaloučku, jako kdyby je někdo táhl dolů neviditelnou nitkou — vtom vyskočilo a spadlo. Narazilo na plexík báně po své straně, sklouzlo po něm a zůstalo nehnutě ležet na podlaze. Obnaženy zaleskly se čtyři měděné přívody vysokého napětí a pojistky pod nimi.

„A proč jsem se vlastně vyděsil?“ řekl si. „Spadlo víčko? Spadlo, to je toho. S víčkem nebo bez víčka, není to stejné?“

Ale klidný nebyl — takové věci by se stávat neměly. Když může spadnout víčko z pojistek, může upadnout i záď rakety.

Měl před sebou už pouhých dvacet sedm minut letu se zrychlením, když ho napadlo, že po vypnutí motorů nastane beztížný stav a víčko začne poletovat. Může z toho být nějaký malér? Snad ne. Je moc lehké. Ani žádnou tabulku nerozbije. Eh, nic!

Vyhledal očima mouchy — honily se a kroužily, bzučely a létaly kolem celé báně, až konečně se usadily pod pojistkami. Zmizely mu z očí.

V radarskopu našel obě své JO — v kursu. Přední obrazovka ukazovala velký, do půl nebe sahající měsíční kotouč. Měli jednou selenografická cvičení v kráteru Tycho, tenkrát, když Boerst vypočítal pomocí obyčejného, přenosného theodolitu… eh, čert ho vem, co ten kluk nedovedl! Pokoušel se najít LUNU-HLAVNÍ na vnějším jižním svahu Archimeda. Sotva ji bylo vidět, je skoro celá vsazena do skal, rozeznal pouze vyhlazený povrch přístaviště. Kdyby byla na noční polokouli, spatřil by signální světla, ale teď tam svítilo slunce. Stanice sama sice ležela v pruhu stínu, který vrhal kráter, ale kontrast s oslnivě ozářeným kotoučem v sousedství byl tak ostrý, že slabounká světélka signalizace nebylo vůbec vidět.

Měsíc vypadal, jako by na něm lidská noha nikdy nestanula — od Měsíčních Alp se kladly dlouhé stíny na rovinu Moře dešťů. Vzpomínal si, jak před letem na Měsíc — s celou partou, tehdy ještě byli obyčejnými pasažéry — požádal ho Nádiva, aby zkontroloval, zdali hvězdy sedmé velikosti jsou ještě z Měsíce viditelné, a on, osel, se toho úkolu ujal s ohromným zanícením! Zapomněl jako na smrt, že ve dne není z Měsíce vůbec žádné hvězdy vidět, pohled je příliš oslněn světlem Slunce, odraženým od měsíčního povrchu. Nádiva ho ještě dlouho potom otravoval těmi hvězdami z Měsíce. Kotouč na obrazovkách pomalu kynul, zanedlouho vytlačí zbytky černého nebe za okraj přední obrazovky.

Divná věc — nic nebzučelo. Pohlédl stranou — a poplašil se.

Jedna moucha seděla na zaoblině pojistky a čistila si křidélka a druhá se jí dvořila! Několik milimetrů vedle ní se leskl nejbližší drát. Izolace končila trochu výš — všechny čtyři dráty, silné bezmála jako tužka, byly obnaženy, napětí nijak zvlášť vysoké, pouhých 1000 voltů, a proto vzdáleností mezi nimi nebyly velké — sedm milimetrů jeden od druhého. Náhodou věděl, že sedm. Jednou demontovali celé elektrické vedení a za to, že neznal vzdálenosti mezi dráty, musel od asistenta ledacos vyslechnout. Moucha nechala námluv a lezla si teď po holém drátě. Samosebou, jí to nijak nevadilo. Ale kdyby se jí tak zachtělo přelézt na druhý… jak vidět, zrovna se jí zachtělo, protože zabzučela a už seděla na krajní měděné svodnici. Jako kdyby v celé pilotní kabině nebylo jiné místo! Kdyby si sedla tak, že by položila přední nožky na jeden drát a zadní na druhý…

No, a co má být? V nejhorším případě by nastal zkrat, ostatně moucha snad není tak velká. Ale i kdyby, bude to zkrat na okamžik, automatická pojistka vypne proud, moucha shoří, automat znovu zapojí proud a všecko bude zase klapat — a od mouchy bude pokoj!

Jako hypnotizován hleděl na skříňku vysokého napětí. Přesto si nepřál, aby to ten dobytek zkusil. Zkrat — čert ví, co z toho může být. Možná že nic, ale nač pokoušet osud?

Pohlédl na hodinky: ještě osm minut letu se slábnoucím tahem motorů. Hned bude konec. Zrovna se díval na ty hodinky, když se zablýsklo — a světla zhasla. Trvalo to snad třetinu sekundy. „Moucha,“ napadlo mu. Se zatajeným dechem čekal, až automat znovu zapojí proud. Zapojil.

Světla zaplála, ale oranžově, slabě, a vzápětí pojistka znovu praskla. Tma. Automat zase zapojil. Vypnul. Zapojil. A tak pořád dál

— bez konce. Světla blýskala při polovičním napětí. Co se stalo? V kratinkých, pravidelných přestávkách mezi jednotlivými záblesky spatřil, že z mouchy — ta potvora se vecpala mezi dva dráty — zbyl chuchvaleček, zuhelnatělý škvarek, který dál spojoval oba vodiče.

Nedá se říci, že by se nějak příliš polekal. Byl rozčilený, ale cožpak se od chvíle startu vůbec uklidnil? Na hodinky bylo špatně vidět. Tabulky měly vlastní osvětlení — radar také. Proudu bylo zrovna tolik, že se nezapojila ani nouzová světla, ani rezervní okruhy

— ale zase ne tolik, aby bylo vidět. Do vypnutí motorů scházely čtyři minuty.

Nemusil se o to starat — automat zpomalovače sám musil motor vypnout. Ledový pramének mu stekl po páteři — jak to automat vypne, když je zkrat?

Chvíli si nebyl jist, je-li to týž obvod nebo ne. Uvědomil si, že jsou to hlavní pojistky. Pro celou raketu a pro všechny obvody. Ale reaktor, reaktor, ten je přece zvlášť…?

Reaktor ano, Ale ne automat. Sám jej přece předtím nařídil. V tom případě jej musí vypnout. Nebo raději se ho nedotýkat? Třeba přece jen zabere?

Konstruktéři nevzali v úvahu, že se do pilotní kabiny může dostat moucha — že může odpadnout víčko a že nastane zkrat — takový zkrat!

Světla blikala bez ustání. Něco se muselo udělat. Ale co?

To je prosté — musí přepnout hlavní vypínač, který je pod podlahou, za křeslem. Vypne hlavní obvody a zapne nouzové. A všecko bude v pořádku. Raketa přece jen není tak špatně konstruována, počítali se vším, a navíc s příslušným koeficientem bezpečnosti.

Rád bych věděl, jestli by i Boerst na to tak hned přišel. Jsou důvodné obavy, že ano. Dokonce snad… ale zbyly už pouhé dvě minuty. Nestačí provést manévr. Trhl sebou. Na smrt zapomněl na ty dva.

Chvíli přemýšlel se zavřenýma očima.

„AMU 27 vedoucí Terraluna volá JO dva, JO dva dvakrát. Mám zkrat v pilotní kabině. Manévr přechodu na dočasně stálou oběžnou dráhu nad rovníkovým pásmem Měsíce provedu se zpožděním… ehm… se zpožděním prozatím neodhadnutelným. Ve stanovenou dobu proveďte manévr sami. Poslech.“

„JO dva dvakrát, volá vedoucí AMU 27 Terraluna. Provádíme společně s JO dva manévr přechodu na dočasně stálou oběžnou dráhu nad rovníkovým pásmem Měsíce. Máš devatenáct minut k povrchu. Zlom vaz. Konec.“

Sotva doposlouchal, odšrouboval kabel radiofonie, přívod kyslíku, automat reduktoru, druhý kablík — pásy už měl rozepjaté. Když se zvedal, automat reduktoru zahořel červeně — celá kabina hned vyskakovala ze tmy, hned se ponořovala do kalně oranžového světla, vyvolaného snížením napětí. Motor se nevypnul. Rudé světlo se na něho dívalo z pološera, jako kdyby se ptalo, co dělat? Ozvalo se jednotvárné bzučení — varovný signál. Reduktor nemohl automaticky vypnout motory. Chytaje rovnováhu skočil za křeslo.

Vypínač vězel v kazetě vsazené do podlahy. Kazeta je zamčená. Škubl víčkem — nepovolovalo. Kde je klíč?

Klíč tam nebyl. Znovu zacloumal víčkem — nic.

Vyskočil. Slepě se díval před sebe. V předních obrazovkách již svítil nikoli stříbřitý, ale jako velehorský sníh bílý, gigantický Měsíc: Zubaté stíny kráterů se posouvaly po kotouči. Ozval se radarový výškoměr — nebo běžel už dlouho? Rytmicky tikal — zelená čísílka vyskakovala z pološera: vzdálenost dvacet jeden tisíc kilometrů.

Světlo neustále blikalo, pojistka pravidelně vypínala proud. Když zhaslo, nezavládlo již v kabině šero — přízračný svit Měsíce ji vyplňoval po okraje a jen nepatrně slábl, když lampy zableskly svým mrákotným zářením.

Raketa letěla rovně, pořád rovně. A stále zvětšovala rychlost od svého konečného zrychlení 0,2 g — a zároveň ji Měsíc přitahoval stále silněji. Co dělat? Co dělat?! Ještě jednou přiskočil ke kazetě, kopl do víka — ocel se nehnula.

Okamžik! Bože! Jak jen mohl takhle zpitomět! Musí — musí se zkrátka dostat tam, na druhou stranu té bubliny! Je to přece možné. U východu, tam, kde skleněná báň přechází zužujícím se tunelem v trychtýř, který končí u příklopu — je zvláštní páka červeně nalakovaná, pod tabulkou POUZE PRO PŘÍPAD HAVÁRIE ŘÍZENÍ. Stačí ji přehodit a skleněná báň se nadzvedne bezmála o metr — bude moci podlézt její dolní okraj na druhou stranu. Tam nějakým kouskem izolace očistí dráty a…

Skokem byl u červené páky!

„Pitomče!“ řekl si, popadl ocelovou rukojeť, zatáhl, až mu zapraštělo v ramenním kloubu. Páka vyjela ven na celou délku ocelové tyče lesknoucí se olejem — ale kopule se nehnula. Vytřeštěně na ni hleděl — viděl za ní obrazovky plné zářivého Měsíce, nad hlavou mu světlo stále blikalo — ještě jednou zacloumal pákou, přestože již byla vytažena… Nic.

Klíč! Klíč od kazety vypínače! Vrhl se celým tělem na podlahu, nahlédl pod křeslo. Ležel tam pouze tahák…

Světlo neúnavně blikalo, pojistky rytmicky vypínaly proud. Když zhaslo, všechno kolem zbělalo, jako by to bylo vy soustruhováno z umrlčích kostí.

„Konec!“ pomyslil si. „Dát se katapultovat zároveň s bání? Odpálit křeslo i s kopulí? To nejde. Padák ho nezabrzdí, Měsíc nemá atmosféru. „Pomoc…“ chtěl křičet, ale neměl na koho volat — byl sám. Co dělat?! Nějaká záchrana být musí!!

Ještě jednou skočil k páce — div si nevyškubl ruku z kloubu. Málem se rozplakal zoufalstvím. Takhle pitomě, takhle pitomě… Kde je klíč? Proč se mechanismus zadřel? Výškoměr — jedním pohledem přehlédl ciferníky: devět a půl tisíce kilometrů. Od přesvětleného pozadí se ostře odrážela skalní pila Timocharise. Zdálo se mu, že už vidí místo, kam se zapíchne do skály pokryté tufem. Ozve se rachot, zableskne se a…

V okamžiku, kdy světlo bliklo, padly jeho šíleně těkající oči na čtyřřádkový záhonek měděných svodnic. Sytě se tam černal škvarek, který spojoval přívody, pozůstatek zuhelnatělé mouchy. S nataženými pažemi vrhl se vpřed jako brankář při robinzonádě; náraz byl strašlivý, otřes ho div neomráčil. Stěna polokoule ho odmrštila zpět jako nahuštěná pneumatika; upadl na podlahu. Nic. Vymrštil se, těžce dýchaje, s ústy zkrvavenými, ochoten vrhnout se znovu na skleněnou hradbu.

Podíval se dolů.

Páka malé pilotáže. Pro velká, krátkodobá zrychlení řádu 10 g, ale pouze na zlomek vteřiny. Pracovala přímo, pomocí mechanických táhel. Dávala okamžitý nouzový tah.

Ale mohl jí pouze zvětšit zrychlení, to znamená — dolétnout na měsíční povrch ještě dříve! Nikoli však — zabrzdit! Výtrysk byl příliš krátkodobý. Brždění musí být stálé. Malá pilotáž není tedy k ničemu?

Vrhl se na páku a uchopil ji; upadl, ale škubl za ni; bez tlumivé ochrany křesla měl pocit, že mu praskají všechny kosti, tak do něho narazila podlaha. Zatáhl ještě jednou. Zase týž strašlivý, dravý skok rakety. Narazil hlavou o zem, a kdyby tam nebyl porézní plastik — rozbil by siji.

Pojistka cinkla — blikání ustalo. Pilotní kabinu žahlo klidné, normální světlo lamp.

Dvojitý náraz bleskových zrychlení při malé pilotáži vyrazil zetlelý uhlík, vězící mezi dráty. Zkrat byl odstraněn. Se slanou pachutí krve na rtech skočil do křesla, jako by dělal šipku ze startovního bloku — ale neklesl do jeho objetí, přeletěl vysoko nad opěradlem, následoval strašlivý náraz o strop, nepatrně zmírněný přílbou.

V okamžiku, kdy se odrážel ke skoku, vypnul automat již fungující zpomalovače motorů. Zbytek tíže zmizel. Raketa se nyní už pouhou setrvačností řítila jako kámen přímo ke skalním troskám Timocharise.

Odrazil se od stropu. Krvavá slina, kterou vyplivl, vznášela se vedle něho jako chomáč rudě stříbřitých bublinek. Zoufale sebou zmítal a natahoval ruce po opěradle křesla. Vytrhl z kapes všecko, co v nich měl, a mrštil tím za sebe.

Reaktivní pohyb ho mírně, pomalounku postrčil. Klesal čím dál níž; prsty měl napjaté tak, až šlachy praskaly; napřed skříply nehty o niklovou trubici, konečně se do ní zaryly. Už nepovolil. Přitahoval se, hlavou dolů jako akrobat, který dělá stoj o rukou na opěradlech. Uchopil pás, po páse sjel dolů, omotal jej okolo těla; karabinka… nemařil čas zapínáním karabinky, zakousl se do ní, drželo to. Teď ruce na páky, nohy na pedály!!

Výškoměr ukazoval tisíc osm set kilometrů od povrchu. Bude mít čas zabrzdit? Vyloučeno!

45 kilometrů za sekundu! Musí vybrat, ostře vybrat raketu ze střemhlavého letu — nic jiného nezbývá!!

Zapojil směrové trysky — dvě, tři, čtyři g! Málo! Málo!

Dal plný tah na let vzhůru. Rtuťově svítící kotouč v obrazovce, doposud jakoby do ní zazděný, se zachvěl a čím dál rychleji začal klouzat dolů. Křeslo vrzalo pod vzrůstající váhou jeho těla. Raketa začala opisovat stoupající křivku těsně nad povrchem Měsíce, křivku s velkým poloměrem — poloměr musel být tak velký, protože raketa měla obrovskou rychlost. Páka dotažená až do konce pevně stála. Vmačkávalo ho to do porézního opěradla, až ztrácel dech. Kombinéza nebyla napojena na kyslíkový kompresor; cítil, jak se mu prohýbají žebra, před očima mu vyskakovaly našedlé skvrny. Čekal na black-out, dívaje se stále na rámeček radarového výškoměru, který mlel v okénkách číslíčka, jedna řádka vyskakovala za druhou „990–900 — 850–760 kilometrů…“

I když vědět že letí na plný tah, svíral páku dál. Opisoval nejostřejší zatáčku, jaká vůbec byla možná — a přesto ještě nepřestával ztrácet výšku — čísla byla nižší a nižší — i když vyskakovala čím dál pomaleji — ještě stále se pohyboval po sestupující části velkého oblouku. Podíval se nehybnýma očima, jejichž bulvami stěží mohl pohnout, na trajektoměr.

Jako obvykle v nebezpečném pásmu nebeských těles ukazoval kotouč přístroje kromě křivky, kterou opisovala raketa, i matně světélkující čáru jejího předpokládaného pokračování, také profil zaoblení Měsíce, nad nímž se celý manévr konal.

Obě tyto křivky — letu i povrchu Měsíce — se téměř dotýkaly. Nebo se protínaly? Ne.

Ale vrcholek oblouku tvořil téměř tečnu. Nebylo jisté, jestli letadlo proklouzne těsně nad měsíčním terčem, nebo jestli se s ním srazí. Trajektoměr pracoval s tolerancí sedmi, osmi kilometrů a Pirx nemohl vědět, zdali křivka probíhá tři kilometry nad skalami nebo pod nimi.

Černalo se mu před očima, 5 g dělalo své. Vědomí neztratil. Ležel oslepen, s rukama pevně sevřenýma na pákách, a cítil, jak tlumiče křesla pomalu povolují. Nevěřil, že je ztracen. Nemohl tomu nějak uvěřit. Rty nemohl pohybovat — a tak si v té tmě jen zvolna v duchu počítal: dvacet jedna…. dvacet dva…. dvacet tři… dvacet čtyři…

Při padesátce se vloudila myšlenka, že by ke srážce — kdyby k ní mělo dojít — už došlo. Přesto nepouštěl páky. Začínalo se mu dělat nevolno, dusnost, hučení v uších, v krku plno krve, před očima krvavá černota…

Prsty se samy otevřely — páka se pomalu vrátila, nic neslyšel, nic neviděl. Pomalu se rozednívalo, dýchalo se čím dál lehčeji. Chtěl otevřít oči, měl je přece po celou dobu otevřené, teď pálily: spojivky vyschly!!

Usedl.

Na gravimetru měl 2 g. Přední obrazovka byla úplně prázdná. Hvězdné nebe. Po Měsíci ani stopy.

Kam se poděl Měsíc?

Ležel dole pod ním.

Pirx vyrazil vzhůru ze svého smrtelného letu střemhlav a teď se vzdaloval od Měsíce s klesající rychlostí. Jak nízko nad povrchem proklouzl? Výškoměr to zaregistroval, ale v tomto okamžiku měl v hlavě něco jiného než si zjišťovat nějaké číselné údaje. Teprve teď si uvědomil, že poplašný signál, který po celou dobu houkal, umlkl. Za moc takový signál nestojí. To už by radši měli pověsit u stropu nějaký zvon. Když hřbitov, tak hřbitov. Něco tichounce zabzikalo — moucha. Druhá moucha! Žila — potvora jedna! Létala přímo pod bání. Měl v ústech cosi odporného, drsného, plátěné chuti — konec bezpečnostního pásu! Po celý čas jej drtil v zubech. Neměl o tom ani tušení!

Zapjal pás, položil ruce na páky — musel raketu dostat na správnou oběžnou dráhu. Po obou JO pochopitelně už nebude ani stopy — ale musí se dovléci tam, kam mu přikazuje úkol, a ohlásit se LUNĚ NAVIGAČNÍ. Nebo snad LUNĚ-HLAVNÍ, protože měl havárii? Čert ví! Nebo být ticho? Vyloučeno! Až se vrátí, uvidí krev, dokonce průhledný strop je červeně zacákaný (teď si toho všiml), kromě toho registrátor zapsal na pásek všechno, co se dělo: blázniviny pojistek a jeho boj s nouzovou pákou. Ty AMU jsou k pohledání, to si pište. A ti, co člověka při startu vpakují do takovéhle rakve, ti jsou taky za všechny prachy!

Ale někomu se hlásit musel, jen pořád ještě nevěděl komu; sklonil se tedy a povolil si náramenní pás.

Sáhl pro tahák, který ležel pod křeslem. „Proč bych se neměl podívat? Aspoň teď bude k něčemu dobrý.“

Tu zaslechl, že něco vrzlo — načisto jako kdyby se otvíraly dveře.

Za ním žádné dveře nebyly, to věděl stoprocentně. Nemohl se ostatně obrátit, protože byl připoután pásy ke. křeslu, ale pruh světla dopadl na obrazovky, hvězdy na nich zbledly a on uslyšel tlumený hlas Šéfův:

„Pilote Pirxi!“

Chtěl vyskočit, ale pásy ho zadržely. Klesl zpět; zdálo se mu, že se zbláznil. V uličce mezi stěnou pilotní kabiny a skleněnou koulí se objevil Šéf. Stál před ním ve své šedé uniformě, díval se na něho svýma šedýma očima — a usmíval se. Pirx honem nevěděl, čí je.

Skleněná koule se vznesla do výše, začal mechanicky rozpínat pásy, vstal, obrazovky za Šéfovými zády najednou zhasly, jako by je sfoukl.

„Ujde to, pilote Pirxi,“ řekl Šéf. „Ujde to.”

Pirx ještě pořád nevěděl, čí je. Stál před Šéfem v pozoru a udělal strašnou věc, otočil hlavu, pokud mu to dovolil napolo nafouknutý límec.

Celá ulička i s příklopem byla otevřena, jako kdyby raketa na tomto místě praskla ve dví. V pruhu večerního světla bylo vidět můstek haly, lidi stojící na něm, lana, mřížové nosníky. Pirx pohlédl na Šéfa, ústa dokořán.

„Pojď, chlapče,“ řekl Šéf. Pomalu mu podal ruku, kterou Pirx uchopil; Šéf zesiluje stisk dodal: „Vyslovuji ti uznání jménem Společnosti a svým… omlouvám se ti. To… muselo… být. Teď pojď, zajdeš si ke mně. Budeš se moci umýt.“

Vykročil k východu. Pirx ho následoval; našlapoval ztěžka a nemotorně. Venku bylo chladno a foukal mírný vítr — proudil do haly odsunutou částí stropu. Obě rakety stály na týchž místech jako předtím, jen několik dlouhých silných kabelů, obloukovitě se pronášejících nad prázdným prostorem, vedlo ke špičkám. Ty kabely zde předtím nebyly.

Instruktor, který stál na plošině, mu cosi říkal. Přes přílbici bylo špatně slyšet.

„Co?“ zeptal se mechanicky.

„Vzduch! Vypusť vzduch z kombinézy!“

„Aha! Vzduch…“

Stiskl ventilek — ozval se sykot. Stál na plošině. Jacísi dva lidé v bílých pláštích čekali před lanky bariéry. Jeho raketa vypadala, jako kdyby měla prasklou špici. Zmocňoval se ho pomalu pocit divné slabosti, úžasu, zklamání, které se stále určitěji měnilo ve vztek.

Otvírali příklop druhé rakety. Šéf stál na plošině a lidé v bílých pláštích mu něco říkali. V druhé raketě se ozvala slabá rána…

Vypadl odtamtud jakýsi hnědý, pruhovaný, svíjející se ranec, jako nezřetelná skvrna kymácela se hlava bez přilby, zalykala se řevem… Nohy pod ním poklesly. Ten muž… Boerst se srazil s Měsícem.