Příběhy pilota Pirxe

PODMÍNĚNÝ REFLEX

Stalo se to ve čtvrtém roce těsně před prázdninami. Pirx prodělal už všechna praktická cvičení, měl započítané lety na simulátorech, dva skutečné a „samostatné kolečko“, to znamená let na Měsíc s přistáním a návratem. Považoval se za štamgasta ve vzduchoprázdnu, za starého vesmírného mazáka, jehož domovem jsou planety a jediným oblíbeným oděvem obnošený skafandr; za toho, který v kosmu první spatří přilétající meteory a sakramentálním zvoláním: „Pozor! Roj!!“ a bleskurychlým manévrem zachrání před zkázou loď, sebe a méně bystré druhy. Tak si to aspoň představoval a při holení s lítostí konstatoval, že na něm vůbec není vidět, jak obrovské zkušenosti už má za sebou. Ani ta ošklivá nehoda s Harrelsbergerovým přístrojem, který mu vybuchl pod rukama při přistání na Sinus Medii, ho nezkrášlila jediným šedivým vlasem. Kdepak, byl si vědom, jak jalové jsou jeho sny o zešedivění (jak by bylo báječné, kdyby měl prokvetlé skráně!), ale aspoň u očí by se mu mohlo udělat pár vrásek naznačujících na první pohled, že vznikly usilovným vyhlížením navigačních hvězd! A zatím vypadá pořád jako kluk. Dřel tedy tupou žiletkou ten svůj ksichtejček, za který se potajmu styděl, a vymýšlel si stále otřesnější situace, aby je mohl nakonec zvládnout. Matters, který trochu znal jeho starosti a trochu si je domýšlel, mu poradil, aby si nechal narůst knírek. Těžko říci, zda to byla rada upřímná. Pirx si jednou v ranním osamění před zrcadlem přiložil k hornímu rtu kousek černého šněrovadla — a až se oklepal, jak idiotsky to vypadalo. Zapochyboval o Mattersovi, i když ten asi neměl na mysli nic zlého, a rozhodně neměla na mysli nic zlého jeho hezká sestra, když jednou Pirxovi řekla, že vypadá jako „dobrák od kosti“. To ho dorazilo. V lokále, kde tančili, se tehdy neodehrálo nic z toho, čeho se obával. Jen jednou si spletl krok, ale ona byla natolik taktní, že mlčela, a on si až teprve za hodnou chvíli všiml, že všichni ostatní tančí něco docela jiného než oni. Ale potom už mu to šlo skvěle. Nešlapal jí po nohou, snažil se nesmát (při jeho smíchu se lidé na ulici otáčeli) a nakonec ji doprovodil domů. Od poslední zastávky šli hodný kus pěšky a on po celou tu dobu uvažoval, co by měl udělat, aby pochopila, že není vůbec žádný „dobrák od kosti“ — ta slova ho ťala do živého. Když už docházeli k cíli, propadl panice. Nic totiž nevymyslel a následkem toho usilovného přemýšlení navíc mlčel jako pařez; v jeho hlavě se prostírala prázdnota, jež se lišila od vesmírné jen tím, že byla naplněna zoufalým úsilím. V poslední chvíli mu prolétly hlavou jako meteory dva nebo tři nápady, aby si s ní dal rande, aby ji políbil, aby jí — o tom se někde dočetl — stiskl ruku výmluvně, něžně, ale současně perverzně a vášnivě. Ale kdež! Ani ji nepolíbil, ani si s ní nedal rande, ani jí nepolíbil ruku… Kéž by to bylo aspoň skončilo takhle! Když mu řekla „dobrou noc“ tím svým příjemně zajíkavým hlasem, otočila se k vrátkům a vzala za kliku, probudil se v něm ďábel. Anebo to udělal prostě jen proto, že v jejím hlase vycítil ironii, zda skutečnou nebo imaginární, to tedy ví bůh — dost na tom, že ji plácl úplně bezděčně, zrovna když se otočila, sebejistá, klidná dík své kráse, přirozeně, nosila se jako královna, hezká děvčata obvykle takhle…

… no tak tedy dobře: plácl ji přes zadek, a pořádně. Uslyšel slabý, tlumený výkřik. Ta se ale podivila! Jenže on už na nic nečekal. Otočil se na podpatku a vzal roha, jako by se bál, že ho bude honit… Matters, ke kterému druhý den přistupoval jako k bombě s časovaným zapalovačem, o tom incidentu ani nevěděl.

Problém toho podivného reflexu mu nešel z mysli. Vůbec nic si v tamtu chvíli nemyslel (což se mu stávalo bohužel tak snadno!), ale plácl ji. Copak takhle jednají dobráci od kosti?

Nebyl si tím docela jist, ale obával se, že ano. Po incidentu s Mattersovou sestrou (od té doby se jí vyhýbal jako čert kříži) se na sebe aspoň ráno přestal šklebit do zrcadla. Předtím totiž několikrát klesl tak hluboko, že s pomocí druhého zrcátka hledal takový profil své tváře, který by aspoň nepatrně ukojil jeho vysoké požadavky. Samozřejmě že nebyl absolutní idiot a byl si vědom, jak je to opičení směšné, ale na druhé straně nehledal přece žádné stopy po nějaké kráse, propánajána, nýbrž po charakteru! Čítal totiž Conrada a s rozpálenými tvářemi přemýšlel o velkém galaktickém mlčení, o osamělé mužnosti, jenže copak si člověk může představit hrdinu věčné noci, samotáře — s takovýmhle ksichtejčkem? Pochybnosti zůstaly, ale s opičením před zrcadlem skoncoval, aby si dokázal, jakou má tvrdou, nezlomnou vůli.

Tyto starosti, které ho pořád tak žraly, poněkud zbledly tváří v tvář blížící se zkoušce u profesora Merina, kterému se všeobecně říkalo Merynos. Té zkoušky se popravdě řečeno nebál. Pouze třikrát zašel do budovy Navigační astrodézie a astrognózy, kde přede dveřmi zkušební místnosti vždycky číhali studenti na ty, kteří vycházeli od Merynose, ani ne tak aby oslavovali jejich úspěch, nýbrž spíš aby se dověděli, jaké nové otáztičky a chytáky si zas vymyslel „Zlý Beran“. Tak se totiž říkalo přísnému examinátorovi. Ten stařec — jehož noha nejenže nikdy nestanula na Měsíci, ale který dokonce jaktěživ nepřekročil práh žádné rakety! — znal dík své teoretické vševědoucnosti každý kámen ve všech kráterech Moře Dešťů, skalní hřbety planetoid a nejnedostupnější oblasti na Jupiterových měsících; říkalo se o něm, že dokonale zná všechny meteory a komety, které teprve budou objeveny za tisíc let, poněvadž už nyní matematicky předpověděl jejich dráhy dík svému oblíbenému zaměstnání — perturbační analýze nebeských těles. Obrovský rozsah těchto znalostí způsoboval, že dovedl ironizovat mikroskopické znalosti svých studentů. Ale Pirx se Merina nebál, protože odhalil jeho klíč. Stařec měl totiž vlastní terminologii, kterou kromě něho v odborné literatuře nikdo jiný neužíval. A proto si Pirx, veden svou přirozenou bystrostí, objednal v knihovně všechny Merinovy práce a — nečetl je, to ne, jen je prolistoval a vypsal si asi dvě stě Merinových slovních zkomolenin. Ty se našprtal a žil v přesvědčení, že zkoušku udělá. To se také potvrdilo. Když profesor uslyšel, jakým způsobem odpovídá Pirx na otázky, trhl sebou, nadzvedl křovinaté obočí a poslouchal Pirxe jako slavíka. Mraky, které mu obvykle zastíraly tvář, se rozplynuly. Skoro omládl, protože měl pocit, jako by slyšel sebe sama — a Pirx, okřídlený touto proměnou i vlastní drzostí, jel dál jako tank — s tím výsledkem, že když totálně vybouchl při poslední otázce (vyžadovala znalost vzorce, a tak mu tady Merinova rétorika nepomohla), napsal mu profesor velkou dvojku a vyjádřil lítost nad tím, že mu nemůže dát výbornou. Takhle tedy Merynose přelstil. Chytil ho za rohy. Daleko větší trému měl před „bláznivou lázní“, která byla další a poslední etapou před diplomními zkouškami.

Na „bláznivou lázeň“ se žádný fígl vymyslet nedal. Nejdřív musel jít člověk za Albertem, což byl údajně obyčejný vrátný na katedře experimentální astropsychologie, ale ve skutečnosti byl docentovou pravou rukou a jeho slovo mělo větší váhu než mínění všech asistentů dohromady. Albert, pravá ruka ještě profesora Balloa, který šel před rokem do důchodu k radosti studentů a žalosti vrátného (nikdo mu nerozuměl tak jako profesor emeritus), zavedl kandidáta do malé místnosti v podzemí, kde mu udělal parafínový odlitek obličeje. Když mu odlitek sundal, udělal na něm určitou úpravu: do negativu nosu vstrčil dvě kovové trubičky. To bylo všechno. Potom šel kandidát nahoru, do „lázně“. Nebyla to přirozeně žádná lázeň, ale jak známo studenti nikdy nenazývají věci pravými jmény. Byla to veliká místnost s bazénem plným vody. Kandidát či — zas podle studentského slangu — „pacient“ se svlékl a vlezl do vody, kterou ohřívali tak dlouho, až přestal cítit její teplotu. Bylo to individuální. Pro některé voda „přestávala existovat“ při devětadvaceti stupních, pro jiné teprve při dvaatřiceti. Když mladý muž, ležící v bazénu naznak, zvedl ruku, přestali vodu ohřívat a jeden z asistentů mu nasadil na obličej parafinovou masku. Pak přidávali do vody nějaké soli (ale ne kyanid draselný, jak vážně tvrdili ti, co už měli „bláznivou lázeň“ za sebou), zdá se, že obyčejnou kuchyňskou sůl. Přidávalo se jí tam tolik, aby se „pacient“ (zvaný rovněž utopenec) volně vznášel těsně pod hladinou vody a nevynořil se. Z vody vyčnívaly jen kovové trubičky, a tak mohl volně dýchat. To bylo v podstatě všechno. Učený název experimentu zněl „zbavení aferentních pohnutek“. „Utopenec“ spočíval v beztížné poloze, zbavený zraku, sluchu, čichu i hmatu (protože přítomnost vody přestal zakrátko cítit), s rukama zkříženýma na prsou jako egyptská mumie. Jak dlouho? Tak dlouho, jak dlouho to vydržel.

Zdánlivě to nebylo nic zvláštního. Ale s člověkem se v takové situaci začínají dít divné věci. Každý si toho přirozeně o zážitcích „utopenců“ mohl přečíst kolik chtěl v učebnicích experimentální psychologie. Ale i tyto zážitky byly velice rozdílné, individuální.

Třetina kandidátů to nevydržela ani tři hodiny, natož šest nebo pět. Vytrvalost se však doporučovala, protože prázdninové praxe se rozdělovaly podle umístění: kdo měl první kategorii, ten dostal praxi „extra“, docela jinou než málo zajímavé, dokonce nudné pobyty na různých kolemzemských stanicích. Předem se nikdy nevědělo, kdo prokáže odolnost, a kdo ne „lázeň“ byla zatěžkávací zkouškou celistvosti, konsolidace osobnosti.

Začátek zvládl Pirx poměrně hladce, nepočítáme-li fakt, že zbytečně ponořil obličej pod vodu, ještě než mu asistent nasadil masku, takže si trochu lokl a při té příležitosti se přesvědčil, že je jenom slaná.

Když mu nasadili masku, uslyšel zprvu mírné šumění v uších. Byl v dokonalé tmě. Uvolnil svaly, jak se patřilo, voda ho nesla bez hnutí. Oči otevřít nemohl, ani kdyby byl chtěl, to znemožňoval parafín přiléhající k tvářím a čelu. Nejprve ho začal svědit nos, potom pravé oko. Skrz masku se přirozeně poškrábat nemohl. O takovém svěděni se ve zprávách jiných „utopenců“ nepsalo — zřejmě to byl jeho soukromý příspěvek k experimentální psychologii. Dokonale bezvládný spočíval ve vodě, která ani nehřála, ani nechladila jeho nahé tělo. Zakrátko si přestal uvědomovat, že ta voda existuje.

Mohl by přirozeně pohnout nohama nebo aspoň prsty a přesvědčit se, že jsou slizké a mokré, ale věděl, že nad ním u stropu bdí oko registrující kamery: za každé pohnutí byly trestné body. Zaposlouchal se do sebe a zanedlouho už mohl rozlišit tóny vlastního srdce — neobyčejně slabé, přicházející jakoby z veliké dálky. Cítil se docela slušně. Svědění ustalo. Nic ho nesvíralo. Albert zastrčil trubičky do masky tak obratně, že je Pirx ani necítil. Necítil vůbec nic. Ta prázdnota ho začínala znepokojovat. Nejprve ztratil cit pro polohu svého těla, pro pozici rukou a nohou. Ještě se pamatoval, jak leží, protože to věděl, ale necítil nic. Začal uvažovat, jak dlouho už je pod vodou, s bílým parafínem na obličeji. S údivem zjistil, že on, který obvykle dokázal určit čas bez hodinek, s přesností na pár minut, nemá nejmenší potuchu o tom, kolik minut — nebo možná už čtvrthodin? — uplynulo od chvíle, kdy se ponořil do „bláznivé lázně“.

Když se tak divil, uvědomoval si, že už nemá tělo ani tvář, vůbec nic. A to tak dokonale, jako by už vůbec neexistoval. Jeho pocity by se těžko daly nazvat příjemnými. Byly spíš děsivé. Jako by se po troškách rozpouštěl v té vodě, jejíž existenci také necítil. Přestal slyšet srdce. Napínal sluch, jak mohl — nic. Zato ticho, kterým byl naplněn, se proměnilo v nepříjemné duté mručení, v nepřetržité bílé šumění, že by si byl nejradši zacpal uši. V jednu chvíli mu napadlo, že už jistě uplynula pěkně dlouhá doba a že mu pár trestných bodů tak moc neuškodí. Chtěl pohnout rukama.

Neměl čím pohnout — ruce neměl. Ani se vlastně nelekl, spíš užasl. Pravda, psalo se sice o „zániku cítění těla“, ale kdo by byl tušil, že ten zánik může být tak dokonalý?

Zřejmě to tak má být — uklidnil se. Hlavně se nehýbat — když chce člověk získat slušné umístění, musí leccos vydržet. Tohle heslo ho nějaký čas povzbuzovalo na duchu. Jak dlouho? To nevěděl.

Potom to začalo být horší.

Najednou se tma, ve které spočíval, či spíše: kterou sám byl, naplnila slabým mihotáním, kruhy poskakujícími na okraji zorného pole, jež vlastně nesvítily, jen se nejasně rýsovaly. Pohnul očními bulvami, ten pohyb ucítil, což ho potěšilo. Ale po několika pohybech se kupodivu vymkly jeho moci i oči…

Zrakové a sluchové fenomény, to míhání, nejasné rýsování, šumění a mručení bylo jen nevinným úvodem, jen směšnou hříčkou ve srovnání s tím, co se s ním začalo dít potom.

Rozpadal se. Ne tělem, o tělu už nemohla být řeč, tělo přestalo existovat před staletími, stalo se předminulým časem, věcí neodvolatelně ztracenou. Měl je vůbec někdy?

Stává se, že přitlačená nedokrvená ruka na nějaký čas odumře. Lze se jí dotýkat druhou rukou, citlivou a živou, jako by to byl kus dřeva. Skoro každý zná ten divný, nepříjemný pocit, který naštěstí rychle mine. Jenže v takových chvílích je člověk jinak normální, citlivý a živý — mrtvá bezvládnost se zmocní jen několika prstů či ruky a promění se v předmět připevněný k ostatnímu tělu. Ale Pirxovi nezbylo už nic, nebo spíš skoro nic — kromě strachu.

Rozpadal se — ne na osoby, ale na strachy. Čeho se bál? Neměl tušení. Neprožíval ani bdělý stav — jakýpak může být bdělý stav bez těla? — , ani sen. Tohleto se mu přece nezdálo, věděl, kde je a co se s ním děje. Bylo to něco třetího. Ani v nejmenším se to nepodobalo stavu opilosti.

I o tom se dočetl. Říkalo se tomu „dezorganizace práce mozkové kůry způsobená zbavením mozku impulsů zvenčí“.

Znělo to docela pěkně, ale v praxi…

Byl trochu tady, trochu tam, a všechno se rozlézalo. Směry. Nahoře, dole, stranou — to neexistovalo. Snažil se vzpomenout si, kde může být strop. Ale jak mluvit o stropu, když člověk nemá tělo ani oči?

„Moment,“ řekl si, „s tím se musí udělat pořádek. Prostor — rozměry — tři směry…“

Ta slova vůbec nic neznamenala. Uvažoval o čase, opakoval si „čas, čas“, jako kdyby žvýkal kus papíru. Slepenec bez nejmenšího smyslu. Už to ani neopakoval on, nýbrž jakýsi nikdo, kdosi cizí, kdo do něho vlezl. Vlastně ne, to on vlezl do někoho cizího. A ten někdo se nafukoval. Nadouval. Pozbýval všech mezí. Putoval nepochopitelnými síněmi, byl obrovský jako balón, stal se nemožným sloním prstem, celý byl prst, ne svůj, ne skutečný, ale nějaký vymyšlený, bůhví kde se vzal. A ten prst se osamostatňoval. Stával se čímsi drtivým, nehybným, káravě a současně trapně ohnutým, a on — jeho myšlení — se vznášelo hned z jedné, hned z druhé strany toho nemožného kvádru, teplého, odporného, nijakého…

Mizel. Vířil. Točil se. Padal jako kámen, chtěl vykřiknout. Kmity bez tváří, oblé, vytřeštěné, rozplývající se, když se jim snažil vzdorovat, na něho lezly, strkaly se, rozpínaly ho, byl jako rezervoár z tenkého plechu, který snadno může prasknout.

A vybuchl…

Rozpadl se v temnoty na sobě nezávislé, které vířily vzduchem jako chaoticky poletující cáry zuhelnatělého papíru. A v tom komíhání a poletování bylo nepochopitelné napětí, úsilí asi jako v smrtelné chorobě, kdy se skrze prostory mlhy a prázdnoty, která byla kdysi dobře fungujícím tělem, ale teď je už jen znecitlivělou stydnoucí pustinou, ještě naposled pokouší probojovat čísi hlas a proniknout k nějakému druhému člověku, spatřit ho, dotknout se ho.

„Počkat,“ řeklo cosi překvapivě střízlivě, ale bylo to něco cizího, ne on. Třeba se slitoval nějaký hodný člověk a promluvil na něho? Na koho? Kde? Ale vždyť to slyšel! Ne, nebyl to skutečný hlas.

„Počkat. Prodělali to i jiní. Od toho se neumírá. Musíš se držet.“

Ta slova se točila pořád dokolečka. Až ztratila smysl. Zase se všechno rozlezlo jako šedivý mokrý piják. Jako hromada sněhu na slunci. Omývaný vodou, vytrácel se kamsi, aniž se pohnul. Mizel.

„Za chvilku nebudu,“ pomyslel si zcela vážně, protože to bylo jako smrt, ne jako sen. To jediné ještě věděl: že se mu to nezdá ve snu. Obklíčilo ho to ze všech stran. Ne jeho, je. Bylo jich několik. Kolik? Nemohl se dopočítat.

„Co tu dělám?“ řeklo něco v něm. „Kde to jsem? V moři? Na Měsíci? Pokus…“

Nevěřil, že to může být pokus; jak to — trochu parafínu, nějaká slaná voda — a člověk přestane existovat? Rozhodl se s tím skoncovat stůj co stůj. Zápasil, ale sám nevěděl s čím, jako kdyby se snažil pohnout s obrovským balvanem, který se na něj svalil. Nemohl sebou ani škubnout. V posledním záblesku vědomi soustředil všechny své zbývající síly a zasténal. Uslyšel to zasténání, tlumené a vzdálené jako rádiový signál z jiné planety.

Za pár vteřin se skoro probral a soustředil, ale jen proto, aby upadl do další, ještě černější, všechno podemílající agónie.

Necítil žádnou bolest. Kdyby to aspoň byla bolest! Vězela by v těle, dávala by o sobě znát, určovala by nějaké meze, rvala by mu nervy. Ale tohle byla agónie bezbolestná, mrtvý, narůstající příliv nicoty. Ucítil, jak do něho vstupuje vzduch, po němž křečovitě lapá — jako by nevystupoval do tmy, ale do oblasti rozechvělých, pomačkaných cárů myšlenek. Zasténat, a ještě jednou, uslyšet se…

„Komu se chce kňučet, ten nemá myslet na hvězdy,“ řekl ten nějaký neznámý, blízký, ale cizí hlas.

Rozmyslel si to a nezasténal. Už vlastně ani nebyl. Nevěděl, čím je — vtékaly do něho studené lepkavé potůčky a nejhorší bylo — proč se o tom žádný z těch blbců ani nezmínil? — že jím všechno zas vycházelo ven. Byl průsvitný. Proměnil se v díru, síto, sled klikatých jeskyň nebo průzorů.

Pak se rozpadlo i to — zbyl jen strach a ten trval, i když zmizela tma, kterou mžící mihotání rozechvělo jako zimnice.

Potom to bylo horší, daleko horší. Jenže to už neuměl Pirx vyjádřit slovy, dokonce si na to ani zřetelně nevzpomínal: pro takový zážitek ještě nebyla slova vynalezena. O tom neuměl nic ani vykoktat. Ano, ano, „utopenci“ byli bohatší o jednu příšernou zkušenost, o které žádný z profesorů neměl ani potuchy. Že nebylo co závidět, to je jiná věc.

Pirx prodělal mnoho věd a mnoho stavů. Nějaký čas neexistoval, potom zas existoval znásobený, pak mu cosi vyhledávalo celý mozek, potom se odehrávaly nějaké složité, nevyjádřitelné hrůznosti — jejich společným jmenovatelem byl strach, který přežil tělo, čas i prostor. Všechno.

Nabažil se toho dosyta.

Doktor Grotius řekl:

„Poprvé jste zasténal ve sto třicáté osmé minutě a podruhé ve dvousté dvacáté sedmé. Všehovšudy tři trestné body — a žádná třesavka! Přehoďte si nohu přes nohu, podívám se, jaký máte reflex… Jak jste tam mohl vydržet tak dlouho — v té pozdější fázi?“

Pirx seděl na ručníku složeném načtyřikrát, příšerně drsném, a tudíž velice příjemném. Byl teď úplně jako Lazar. Ne v tom smyslu, že by tak vypadal, ale cítil se doopravdy zmrtvýchvstalý. Vydržel to sedm hodin. Získal první umístění. V posledních třech hodinách tisíckrát umíral. Ale nezasténal. Když ho mokrého vytáhli, utřeli ho, namasírovali, dali mu injekci, hlt koňaku a zavedli ho do ordinace, kde čekal doktor Grotius. Cestou se podíval do zrcadla. Byl úplně ohlušený, otupělý, jako kdyby vstal z postele po několikaměsíčním bezvědomí. Věděl, že už je po všem. Přesto se podíval do zrcadla. Ne snad že by očekával šedivé vlasy, jen tak. Když spatřil svůj široký ksichtejček, rychle se odvrátil a mašíroval dál, zanechávaje na podlaze mokré ťápoty. Doktor Grotius se ho dlouho snažil přimět, aby mu popsal, jaké stavy prožil. Sedm hodin — to není žádná legrace. Doktor Grotius se na Pirxe díval jinak než předtím, nejen se sympatií, ale i s potěšením jako entomolog, který objevil nový druh můry. Nebo nějakého zvláštního broučka. Asi v něm viděl námět na vědeckou práci.

Ale ukázalo se — a musíme dodat: bohužel —, že Pirx není příliš vděčný předmět bádání. Seděl a přihlouple mrkal: všechno bylo ploché, dvourozměrné, když po něčem sáhl rukou, vyšlo najevo, že ta věc leží dál nebo blíž, než si myslel. To byl normální příznak. Normální však nebyla jeho odpověď na asistentovu otázku, když se z něho asistent snažil vypáčit nějaké zevrubnější detaily.

„A vy jste tam ležel?“ odpověděl otázkou na otázku.

„Ne,“ podivil se doktor Grotius. „Proč?“

„Tak to zkuste,“ navrhl mu Pirx. „Uvidíte sám, jaké to je.“

Druhý den už mu bylo tak dobře, že dokonce mohl dělat na „bláznivou lázeň“ vtipy. Od té doby pořád chodil do hlavní budovy, kde se do zasklené vitríny věšely seznamy s určením praxe. Ale své jméno tam nenašel. Potom byla neděle.

V pondělí si ho dal zavolat Šéf.

Pirx si kvůli tomu nedělal starosti hned. Nejprve zúčtoval se svým svědomím. Určitě nepůjde o to, že vpustil do rakety „Ostensa“ myš, je to už dávno, myš byla mrňavá, a vůbec to nestojí za řeč. Potom se udala ta věc s budíkem, který sám zapínal proud do sítě Moebiovy postele. Ale to je vlastně taky hloupost. Když je člověku dvaadvacet, dělává i horší věci, a Šéf je shovívavý. Po určité meze. Že by se byl dověděl o „duchovi“? „Duch“, to byl Pirxův vlastní, originální nápad. Spolužáci mu přirozeně pomohli — od toho má přece člověk přátele. Ten Barn by ale zasloužil! Akce „duch“ proběhla bez chybičky. Prach byl v tubě, prachovou cestičku táhli třikrát kolem pokoje a zakončili pod stolem. Možná že tam toho prachu opravdu nasypali moc. Prachová cestička vycházela na chodbu skulinou pod dveřmi, a Barn už byl „připravený“: celý týden se po večerech nemluvilo o ničem jiném než o duchách. Pirx nebyl na hlavu padlý a rozdělil role: někteří hoši vyprávěli strašidelné historky, jiní zas hráli nevěřící Tomáše, aby Barnovi tak hned nedošlo, že jde o podfuk. Barn se těch metafyzických besed aktivně neúčastnil, jen se občas posmíval nejhorlivějším stoupencům „onoho světa“. Ano, ale to jste ho měli vidět, když ve dvanáct v noci vyletěl ze své ložnice a řval jako buvol pronásledovaný tygrem! Plamen vlezl do pokoje skulinou pode dveřmi, třikrát oblétl pokoj a vybuchl pod stolem, až spadaly knihy. Pirx to ale přehnal, protože pokoj začal trochu hořet. Požár zlikvidovalo pár věder vody, ale zbyla tam vypálená díra a smrad po karbidu. Takže se to v jistém smyslu nezdařilo: Barn bohužel na duchy nevěřil. Nebylo tedy vyloučeno, že dnes půjde o toho „ducha“. Pirx si ráno přivstal, oblékl čistou košili, pro jistotu nahlédl do „Knihy letů“, do „Navigace“ — a udělal krok do tmy.

Šéfova pracovna byla nádherná. Alespoň se to Pirxovi zdálo. Stěny svítily na tmavomodrém pozadí. Malý slepý měsíční glóbus na stole, spousta knih, diplomů a druhý obrovský glóbus pod oknem. Ten druhý byl hotový zázrak — když se stiskl příslušný knoflík, rozsvítily se a uvedly do chodu libovolně zvolené sputniky, prý tam byly nejen ty současné, ale i staré, včetně těch prvních, už historických, z roku 1957.

Toho dne však nevěnoval Pirx globusům pozornost. Když přišel, Šéf psal. Řekl mu, aby se posadil a počkal. Potom si sundal brýle — nosil je teprve rok — a začal si ho prohlížet, jako by ho viděl poprvé v životě. To byl takový jeho trik. I světec, který neměl nic na svědomí, by pod tím pohledem ztratil glanc. A Pirx svatý nebyl. Pořád sebou v křesle vrtěl. Hned se propadal do jeho hlubiny a zaujímal neslušně nonšalantní pózu jako milionář na palubě vlastní jachty, hned zase sjížděl směrem ke koberci a vlastním patám. Šéf vydržel mlčení a pak řekl:

„Tak co nového, hochu?“

Tykal mu, o nic zlého tedy nešlo. Pirx odpověděl, že je všechno v pořádku.

„Prý ses koupal?“

Pirx přitakal. Co se z toho vyklube? Podezíravost ho neopouštěla. Asi neměl být k tomu asistentovi tak nezdvořilý…

„Máme jedno místo pro praktikanta na Mendělejevu. Víš, co to je?“

„Astrofyzikální stanice na ‚druhé straně'…“ odpověděl Pirx. Byl trochu zklamán. Měl tichou naději — tak tichou, že se k ní ani sám před sebou nepřiznával ze strachu, aby nezaplašil její uskutečnění — že mu dají něco jiného. Že někam poletí. Je tolik planet — a on má dostat obyčejný staniční úkol na „druhé straně“… Kdysi to byla jen móda, nazývat odvrácenou, ze Země neviditelnou měsíční polokouli „druhou stranou“. Ale teď to říkali všichni.

„Správně. Víš, jak vypadá?“ otázal se Šéf. Tvářil se nějak divně. Jako kdyby něco skrýval, Pirx vteřinu váhal, zda má zalhat.

„Ne,“ řekl.

„Když ten úkol přijmeš, dám ti celou dokumentaci,“ položil Šéf ruku na hromadu papírů.

„Copak ho můžu nepřijmout?“ otázal se Pirx s neskrývaným oživením.

„Můžeš. Ten úkol je totiž… vlastně mohl by být… nebezpečný.“

Chtěl říci ještě něco, ale nemohl. Schválně se odmlčel, aby si lépe prohlédl Pirxe, který na něho vyvalil oči, pomalu, slavnostně se nadýchl — a tak už zůstal, jako kdyby zapomněl, že musí dýchat i dál. Oslněný jako panna, které se zjevil princ z pohádky, čekal na další opojná slova. Šéf si odkašlal.

„Nono,“ řekl takovým tónem, aby Pirx vystřízlivěl. „To jsem přehnal. Rozhodně se mýlíš.“

„Co prosím?“ vykoktal Pirx.

„Říkám, že ty nejsi ten jediný člověk na Zemi, na němž všechno závisí. Lidstvo od tebe neočekává spásu. Prozatím ještě ne.“

Pirx zrudl jako řípa, zpotil se a nevěděl, co s rukama. Šéf, jehož způsoby byly známy a který mu před chvílí ukázal rajskou vidinu Pirxe-hrdiny, jak se po splnění Činu vrací hustým davem na kosmodromu, davem, který nábožně šeptá: „Toť on! Toť on!!!“ — teď začal, jako by si ani neuvědomoval, co činí, ten úkol zmenšovat, redukovat rozměry velkého poslání na obyčejnou prázdninovou praxi, a konečně vysvětlil:

„Pracovníci stanice se rekrutují z astronomů, které vozíme na,druhou stranu', aby si tam odseděli svůj měsíc, a to je všechno. Normální práce tam nevyžaduje žádné zvláštní schopnosti. Proto se kandidáti zkoušeli obyčejnými testy první a druhé skupiny. Ale teď po té nehodě potřebujeme lidi lépe prověřené. Nejlepší by přirozeně byli piloti, ale víš přece, že nemůžu upíchnout pilota na obyčejnou observatoř…“

To Pirx věděl. Nejenom Měsíc, ale i celá sluneční soustava žádala piloty, astrogátory, navigátory — těch bylo pořád málo. Ale o jaké nehodě se to Šéf zmínil? Moudře mlčel.

„Stanice je příliš malá. Postavili ji na dost hloupém místě, pod severním štítem místo na dně kráteru. S jejím umístěním souvisí dlouhá historie, místo selenodézního průzkumu rozhodla prestiž, s tím se budeš moci seznámit později. Dost na tom, že se vloni zřítil kus skály a zničil jedinou cestu. Je tam teď dost těžký přístup a je možný jen ve dne. Projektovala se lanovka, ale práce byly zastaveny, protože jsme se rozhodli, že příští rok stanici přestěhujeme dolů. V noci je prakticky odříznutá od světa. Rádiové spojení ustává… Proč?“

„Pro…sím?“

„Ptám se, proč ustává rádiové spojení?“

To byl celý Šéf. Obdaření velkým posláním, nevinný rozhovor se najednou proměnily ve zkoušku! Pirx se začal potit.

„Jelikož Měsíc nemá atmosféru ani ionizační zónu, udržuje se na něm rádiové spojení ultrakrátkými vlnami… Proto byl vybudován řetěz retranslačních stanic podobných televizním…“

Šéf se lokty opíral o stůl, pohrával si s propisovačkou a dával najevo, že oplývá trpělivostí a je ochoten poslouchat až do konce. Pirx obšírně hovořil o věcech, které zná každé malé dítě, jelikož se bohužel blížil k sférám, v nichž měly jeho znalosti značné mezery.

„Takové retranslační linky jsou jak na téhle, tak na ‚druhé straně',“ rozbíhal se, protože vyplouval do známých vod. „Na téhle straně je jich osm. Spojují Hlavní Lunu se stanicemi Sinus Medii, Palus Somnii, Mare Umbrium…“

„To můžeš vynechat,“ přerušil ho velkomyslně Šéf. „Hypotézy o vzniku Měsíce taky. Dál…“

Pirx zamrkal.

„Poruchy v příjmu nastávají, když se řetěz retranslačních stanic dostane do oblasti terminátoru. Když je část retranslačních stanic ještě ve stínu a nad ostatními vychází Slunce…“

„Já vím, co je to terminátor. To mi nemusíš vysvětlovat,“ řekl přívětivě Šéf.

Pirx zakašlal. Vysmrkal se. Nemohlo to však trvat donekonečna.

„Vzhledem k nedostatku atmosféry vyvolává korpuskulární sluneční záření, které bombarduje měsíční povrch, ehm, poruchy rádiových vln. A tyto poruchy znemožňují…“

Uvázl.

„Poruchy způsobují poruchy, to je fakt,“ navázal Šéf. „Ale co je jejich příčinou?“

„Je to sekundární záření, tedy vyvolané, efekt No… No…“

„No?“ navázal přívětivě Šéf.

„Nowiňského!!“ vybuchl Pirx. Přece jen si vzpomněl.

Ale ani to nestačilo.

„V čem spočívá ten efekt?“

To právě Pirx nevěděl. Tedy kdysi to věděl, ale už to zapomněl. To, co se naučil, donesl vždycky ke dveřím zkušební místnosti jako žonglér pyramidu nejneuvěřitelnějších předmětů navršených na hlavě, jenže teď už bylo po zkoušce… Jeho zoufalé blekotání o elektronech, sekundárním záření a rezonanci přerušil Šéf lítostivým pokýváním hlavou.

„Ale ale,“ řekl ten bezohledný člověk, „a profesor Merinus ti dal dvojku… Zmýlil se snad?“

Lenoška pod Pirxem začala připomínat cosi jako vrchol sopky.

„Nerad bych ho rozčaroval, tak mu radši nic neřekneme….“ Pirx si oddychl, „…ale požádám profesora Laaba, aby při diplomní zkoušce…“

Významně se odmlčel. Pirx strnul. Ne následkem těchto slov, ale proto, že si Šéfova ruka začala pomalu přitahovat papíry, které měl Pirx dostat spolu se svým velkým posláním.

„Proč se nepoužívá kabelového spojení?“ otázal se Šéf, aniž se na něho podíval.

„Protože je drahé. Koaxiální kabel zatím spojuje jen Hlavní Lunu s Archimédem. Ale v nejbližších pěti letech se plánuje kabelování retranslační sítě,“ vypálil Pirx.

Šéf se sice nerozjasnil, ale vrátil se k tématu.

„No ano. Mendělejev je prakticky odříznutý od světa po dvě stě hodin každou noc. Do té doby tam práce běžela normálně. Minulý měsíc se po obvyklé přestávce ve spojení stanice na výzvu z Ciolkowského nepřihlásila. Pracovní skupina z Ciolkowského vyrazila za úsvitu, našla hlavní příklop otevřený a v komoře — člověka. Službu měli Kanaďané, Challiers a Savage. V komoře ležel Savage. Měl prasklý průzor v přílbě. Udusil se. Challierse našli teprve po čtyřiadvaceti hodinách na dně propasti pod Sluneční Bránou. Zahynul následkem pádu. Jinak bylo na stanici všechno v pořádku, přístroje pracovaly, zásoby byly nedotčené, nepřišlo se na žádnou havárii. Četls o tom?“

„Ano,“ řekl Pirx. „Ale v novinách bylo, že se to stalo nešťastnou náhodou. Psychóza… dvojnásobná sebevražda… následkem šílenství…“

„Ale nesmysl,“ řekl Šéf. „Savagea jsem znal. Z Alp. Určitě se nezměnil. No to nic. V novinách byly pitomosti. Přečteš si zprávu smíšené komise. Poslyš! Takoví hoši jako ty už vlastně prodělali neméně zevrubné přezkoušení než piloti, ale protože nemáte diplomy, nemůžete létat. A prázdninovou praxi stejně dělat musíš. Ať tak, či onak. Budeš-li souhlasit, poletíš zítra.“

„A kdo je ten druhý?“

„To nevím. Nějaký astrofyzik. Je tam zapotřebí astrofyziků. Obávám se, že z tebe moc velkou potěchu mít nebude, ale třeba se trochu přiučíš astrografii. Je ti jasné, oč jde? Komise dospěla k přesvědčení, že to byla nešťastná náhoda, ale zůstal na tom určitý stín — řekněme raději: nejasnost. Událo se tam něco nepochopitelného. Nevíme co. A tak je napadlo, že by tam při další službě bylo dobře mít aspoň jednoho člověka s psychickou kvalifikací pilota. Nevidím důvod, proč odmítnout. Na druhé straně se tam jistě nestane nic zvláštního. Oči a uši musíš mít přirozeně otevřené, ale nemáš žádné detektivní poslání, nikdo nespoléhá na to, že objevíš, co způsobilo tamtu nehodu, to taky není tvůj úkol. Není ti dobře?“

„Co prosím? Ale je,“ odpověděl Pirx.

„Já myslel. Domníváš se, že se budeš umět chovat rozumně? Bohužel už ti to stouplo do hlavy. Musím si to ještě rozvážit…“

„Budu se chovat rozumně,“ prohlásil Pirx nejenergičtěji, jak dovedl.

„O tom tedy pochybuju,“ řekl Šéf. „Posílám tě tam bez zvláštního nadšení. Nebýt tvého prvního umístění…“

„Dík té lázni?!“ pochopil teprve nyní Pirx.

Šéf se tvářil, jako by neslyšel. Nejdřív mu podal papíry, potom ruku.

„Startuješ zítra v osm ráno. Věcí si vezmi co nejméně. Už jsi tam ostatně byl, tak to znáš. Tady je letenka a tady rezervace Transgalaktiku. Poletíš na Hlavní Lunu, odtamtud tě pošlou dál…“

Ještě něco říkal. Přál mu něco? Loučil se s ním? Pirx nevěděl. Neslyšel nic. Nemohl slyšet, protože byl velice daleko, už na „druhé straně“. V uších mu zněl startovní hřmot, před očima měl mrtvé, oslnivé bílé měsíční skály a ve tváři — téměř stejný úžas jako ti dva Kanaďané před svou záhadnou smrtí. Udělal čelem vzad a narazil do velkého globusu. Schodiště zdolal čtyřmi skoky, jako by byl už opravdu na Měsíci, kde je přitažlivost šestkrát menší. Před budovou málem vběhl pod auto, které zabrzdilo, až pneumatiky zaječely a lidé se začali zastavovat, ale ani si toho nepovšiml. Šéf naštěstí ty začátky jeho rozumného chování neviděl, protože se opět zahloubal do svých lejster.

Během následujících čtyřiadvaceti hodin se toho s Pirxem, kolem Pirxe, Pirxovi a kvůli Pirxovi přihodilo tolik, že se mu chvílemi málem zastesklo po vlažné osolené lázni, kde se nedělo absolutně nic.

Jak známo, škodí člověku jak nedostatek dojmů, tak i jejich nadměrné množství. Ale Pirx k takovým závěrům nedospěl. Veškeré Šéfovo úsilí zmenšit ten úkol, zredukovat a dokonce vzít na lehkou váhu, byly marné, nač to tajit. Pirx nastupoval do letadla s takovým výrazem, že hezká stevardka instinktivně o krok ucouvla — což bylo naprosté nedorozumění, protože ji vůbec neregistroval. Kráčel jakoby v čele železné kohorty, usedl na sedadlo jako Vilém Dobyvatel, byl trochu jím, Vesmírným spasitelem lidstva, Dobrodincem Měsíce, Objevitelem hrůzných záhad, Přemožitelem příšer na Druhé straně — a tím vším teprve v budoucnu, in spe, což nijak nezmenšilo jeho sebevědomí, právě naopak: naplňovalo ho to propastnou přívětivostí a shovívavostí vůči spolucestujícím, kteří vůbec neměli potuchy, kdo letí společně s nimi v útrobách mamutího tryskáče! Shlížel na ně jako stříbro vlasý Einstein na batolata v pískovišti.

„Selené“, nová raketa Transgalaktiku, startovala z nubijského kosmodromu. Ze srdce Afriky. Pirx byl rád. Nesoudil sice, že někde na tom místě bude v budoucnu pamětní deska s příslušným nápisem — ne, tak daleko ve svých snech nezacházel. Ale mnoho mu do toho nechybělo. Do poháru rozkoše, z něhož pil, začaly však pomalu přikapávat hořké kapky. V letadle o něm mohli nevědět, ale na palubě rakety? Vyšlo najevo, že bude sedět dole, v turistické třídě, uprostřed nějaké hordy Francouzů, kteří byli ověšeni fotoaparáty a absolutně nesrozumitelně, šíleně rychle na sebe pokřikovali. On — v davu uřvaných turistů?!

Nikdo se o něho nestaral. Nikdo ho neoblékal do skafandru, nenapumpoval mu vzduch, nezeptal se, jak se cítí, nepověsil mu na záda kyslíkovou láhev — chvilku se utěšoval tím, že je to kamufláž. Turistická třída vypadala skoro jako kabina tryskáče, až na to, že sedadla byla větší a hlubší a že tabulka, na které se rozsvěcovaly různé informační nápisy, byla umístěna těsně před nosem pasažéra. Tyto nápisy většinou zakazovaly všechno možné — vstávat, chodit, kouřit. Marně se Pirx snažil chováním odborníka, přehazováním nohy přes nohu, přezíráním bezpečnostních pásů odlišit od té chátry, která astronautiku jen profanovala. Na to, aby se připnul, ho tentokrát neupozornila půvabná stevardka, nýbrž druhý pilot, a to byla jediná chvíle, kdy si ho povšiml někdo z posádky. Konečně mu jeden z Francouzů, asi omylem, nabídl ovocné cukrátko. Pirx si je vzal, lepkavou sladkostí si totálně zalepil zuby, a když rezignovaně dosedl do nafukovací propasti sedadla, oddal se přemítání. Pomalu se znovu utvrzoval v přesvědčení, jak nebezpečné je jeho poslání, jehož blížící se hrůzostrašnost vychutnával pomalu, jako notorický piják, kterému se dostala do rukou mechem porostlá láhev alkoholu z doby napoleonských válek.

Měl místo u okna. Okno se přirozeně rozhodl ignorovat — viděl to už tolikrát!

Ale nevydržel to. Když se „Selené“ dostala na oběžnou dráhu kolem Země, odkud měla teprve vyrazit k Měsíci, přilepil nos na sklo. Fascinující byla chvíle, kdy se povrch Země, počmáraný cestami a kanály a popuntíkovaný osadami a městy, jakoby očišťoval od veškerých stop lidské přítomnosti, a když zmizely i ty poslední, ležela pod lodí skvrnitá, chuchvalci mraků oblepená vydutá planeta, a zrak, který klouzal z černých moří na pevniny, se marně snažil najít něco, co stvořil člověk. Ze vzdálenosti několika set kilometrů vypadala Země prázdná, děsivě pustá, jako by se na ní život teprve rodil a slabým zeleným popraškem vyznačoval teplejší oblasti.

Viděl to už mnohokrát. Ale ta proměna ho překvapovala vždycky znovu — bylo v ní něco, s čím se nemohl smířit. Snad první očividné znázornění, jak mikroskopický je člověk ve srovnání se vzduchoprázdnem? Vstup do oblasti jiného měřítka velikostí — planetárních? Obraz toho, jak nepatrné je tisícileté lidské úsilí? Anebo naopak triumf té nepatrnosti, která přemohla mrtvou, ke všemu lhostejnou gravitační sílu té hrůzné planety, a zanechávajíc za sebou divoké horské masívy a terče polárních ledů, vystoupila na břeh jiných nebeských těles? Tyto úvahy — či spíše pocity beze slov — ustoupily pak jiným, protože loď změnila kurs, aby „dírou“ v radiačních oblastech, která se rozvírá nad severním pólem, vylétla ke hvězdám.

Hvězdy však dlouho nebyly vidět, protože se v lodi rozsvítilo. Podával se oběd, během něhož pracovaly motory, aby vytvořily náhražku přitažlivostí; po obědě se zas cestující uložili do sedadel, světla zhasla a bylo možno pozorovat Měsíc.

Blížili se k němu od jihu. Sotva několik set kilometrů pod pólem zel v odraženém slunečním světle Tycho, bílá skvrna se světelnými paprsky vybíhajícími do všech stran, jejichž neuvěřitelná pravidelnost přiváděla v úžas generace zemských astronomů, až se nakonec, po vyřešení jejich záhady, staly předmětem studentských vtipů. Prvňákům se namlouvalo, že bílý kroužek Tychona je „dírka měsíční osy“ a jeho paprsčité pruhy — tlusté nakreslené poledníky!

Čím více se blížili ke kouli visící v černé prázdnotě, tím zjevnější se stávala pravda, že je to zkamenělý, ve ztuhlých masívech lávy zvěčnělý obraz světa z doby před miliardami let, kdy horká Země prolétala se svým satelitem skrz mraky meteorů, pozůstatků po vzniku planet, kdy železné a kamenité krupobití nepřetržitě bušilo do tenké měsíční skořápky, proráželo ji, vyvrhovalo na povrch vlny magmatu, a když se prostor za nekonečně dlouhou dobu vyčistil a vyprázdnil, proměnila se ta hvězda bez vzduchu ve vyklizené bojiště toho období horotvorných katastrof. Teprve jako kamenná, bombardováním zmasakrovaná maska se stala inspirací básníků a lyrickou lampou milenců.

„Selené“, která nesla na obou svých palubách čtyři sta tun lidí a nákladu, otočila se zádí k rostoucímu kruhu a začala brzdit, pomalu a pravidelně, až nakonec s jemným vibrováním dosedla do jednoho z velkých vkleslých trychtýřů kosmodromu.

Pirx už tu byl třikrát — dvakrát sám, to znamená, že „vlastnoručně přistál“ uprostřed cvičného pole, které bylo půl kilometru od dopravní přistávací plochy.

Teď je ani nezahlédl, protože obrovský trup „Selené“, pokrytý pancířem keramidových desek, mezitím přesunuli na platformu hydraulického výtahu. Sjel pod povrch do hermeticky uzavřeného hangáru, kde proběhla celní kontrola. Narkotika? Alkohol? Výbušniny, jedy, žíraviny? Pirx měl s sebou nevelké množství jedovaté látky, plochou lahvičku s koňakem, kterou mu věnoval Matters. Schoval si ji do zadní kapsy u kalhot. Potom byla sanitární kontrola — očkovací vysvědčení, sterilizace zavazadel, aby se na Měsíc nezavlekla nějaká nákaza — z té byl venku hned.

Za turniketem se zastavil, nebyl si jist, zda ho někdo neočekává.

Stál v mezipatře. Hangár, to byla prostě obrovská, ve skále vytesaná a vybetonovaná komora s polokulovitým stropem a plochým dnem. Světla tam bylo dost, umělého, slunečního, ze zářivkových desek, spousta lidí běhalo sem a tam, na akumulátorových vozících jezdila zavazadla, láhve se stlačenými plyny, rezervoáry, bedny, trubky, kabelové bubny a vzadu se rýsoval nehybný pachatel všeho toho horečnatého spěchu — trup „Selené“, vlastně spíš jeho střední část, která se podobala obrovskému plynojemu, protože záď spočívala hluboko pod betonem, v prostorné šachtě, kdežto vrchol toho nabubřelého tělesa procházel kulatým otvorem do horního, vyššího patra.

Pirx stál, ale najednou si vzpomněl, že si má vyřídit nějaké soukromé věci. Na kapitanátě ho přijal jakýsi úředník. Dal mu noclehový bloček a řekl mu, že raketa na druhou stranu letí za jedenáct hodin. Někam spěchal a nic víc mu vlastně nevysvětlil. Pirx vyšel na chodbu s pocitem, že tam mají bordel. Ani dobře nevěděl, kudy poletí, zda přes Smythovo Moře, nebo přímo k Ciolkowskému. A kde je vlastně ten jeho neznámý měsíční druh? A co takhle nějaká komise? Pracovní program?

Na závěr takových a podobných úvah se jeho dopal proměnil v pocit poněkud materiálnější, soustředěný v žaludku. Pocítil hlad. Zvolil si tedy příslušný výtah, a když prostudoval všechno, co bylo na jejich šestijazyčných tabulkách napsáno, sjel do kantýny pilotů a tam se dověděl, že se má najíst v obyčejné restauraci, protože není pilot.

To byl tedy vrchol! Už se chtěl rozjet do té zatracené restaurace, když vtom si vzpomněl, že si nevyzvedl batoh. Musel znovu nahoru, do hangáru. Zavazadla už byla v hotelu. Mávl rukou a šel na oběd. Dostal se mezi dvě vlny turistů: Francouzi, se kterými přiletěl, šli jíst a nějací Švýcaři, Holanďani a Němci se zrovna vrátili z výletu selenobusem k úpatí kráteru Erathosthenes. Francouzi nadskakovali jako všichni lidé, kteří si poprvé chtějí vyzkoušet kouzlo měsíční gravitace, vylétali ke stropu, což bylo provázeno smíchem a pištěním žen, a kochali se pozvolným klesáním z třímetrové výše, realističtější Němci se hrnuli do velkých sálů, ověšovali opěradla židlí fotoaparáty, dalekohledy, stativy, div ne teleskopy, a už při polévce si ukazovali úlomky měsíčních skal, které jim prodávaly na památku posádky selenobusů; Pirx seděl nad talířem, tonul v německo-francouzsko-řecko-holandské a bůhvíjaké ještě vřavě a v tom všeobecném nadšení byl asi jediným zamračeným konzumentem oběda, toho dne už druhého. Nějaký Holanďan o něho projevil péči, vyjádřil totiž domněnku, že Pirx trpí prostorovou chorobou po letu raketou („Vy jste na Měsíci poprvé, že?“), a dal mu pilulky. To byla kapka, po níž sklenka přetekla. Pirx nedojedl druhý chod, koupil si u bufetu čtyři balíčky keksů a jel do hotelu. Všechnu svou zlost si vybil na vrátném, který mu nabídl kousek Měsíce, přesněji řečeno — úlomek zeskelnatělého čediče.

„Nech mě, ty kšeftaři! Já jsem tu byl dřív než ty!“ zařval, a třesa se vzteky, odešel. Překvapený vrátný vyvalil oči.

V dvoulůžkovém pokoji seděl pod stropní lampou muž ve vybledlé větrovce, trochu blond, trochu šedivý, pramen vlasů mu padal do čela, obličej měl ožehnutý sluncem; když ho spatřil, sundal si brýle. Jmenoval se Langner, doktor Langner, byl to astrofyzik a měl s ním letět na Mendělejeva. To byl ten neznámý měsíční druh. Pirx, který už byl připraven na nejhorší, řekl své jméno, zabručel si něco pod vousy a posadil se. Langnerovi bylo asi čtyřicet, podle Pirxova názoru to byl dobře zachovalý stařík. Nekouřil, asi taky nepil a jako by ani nemluvil. Četl tři knihy najednou, ta jedna byly logaritmické tabulky, ta druhá byla potištěná samými vzorci a ve třetí byly zas jen fotografie spekter. V kapse měl maličký aritmograf, kterého používal při výpočtech velice obratně. Tu a tam se Pirxe na něco zeptal, aniž zvedl oči od svých vzorců, a Pirx mu odpovídal s ústy plnými keksů. Pokoj vypadal jako klícka s dvěma postelemi nad sebou, sprchou, do které by se tlouštík nevešel, a s tabulkami, na kterých se v mnoha jazycích žádalo, aby hosté šetřili vodou a elektřinou. Ještě že se jim nezakazovalo zhluboka dýchat, kyslík se přece taky dovážel. Pirx zapil keksy vodou z vodovodu, přesvědčil se, že je studená, až mu trnou zuby, rezervoáry byly zřejmě blízko svrchní čedičové vrstvy. Bylo mu nějak divně. Podle jeho hodinek se blížila jedenáctá, podle elektrických hodin v pokoji bylo sedm večer, podle Langnerových hodinek bylo deset minut po půlnoci.

Nařídili si hodinky na čas Luny, což bylo ovšem jen provizorní, protože Mendělejev měl jiný čas, vlastní. Měla ho celá „druhá strana“.

Do startu rakety zbývalo devět hodin. Langner odešel, aniž co řekl. Pirx se posadil do lenošky, potom se přestěhoval pod stropní lampu a pokoušel se číst nějaké staré oškubané časopisy, které ležely na stolku, ale nakonec taky šel ven, protože nemohl vydržet na místě. Chodba se za rohem měnila v malou halu, kde stálo několik křesel proti televizoru zabudovanému do stěny. Austrálie vysílala program pro Hlavní Lunu, nějaké lehkoatletické závody. Ty ho sice nezajímaly, ale posadil se a díval, až na něj přišlo spaní. Když vstával, o půl metru nadskočil, protože zapomněl na malou tíži. Už mu bylo všechno lhostejné. Kdy konečně svlékne civilní hadry? Kdo mu dá skafandr? Kde jsou nějaké instrukce? Co to má všechno znamenat?

Třeba by se byl šel někam zeptat nebo dokonce hádat, jenže ten jeho druh, ten doktor Langner, zřejmě považoval situaci za úplně normální, a tak asi bude lepší držet jazyk za zuby.

Program skončil. Pirx vypnul televizor a vrátil se do pokoje. Takhle si tedy ten pobyt na Měsíci nepředstavoval! Osprchoval se. Tenkou stěnou bylo slyšet rozhovor v sousedním pokoji. Bydleli tam přirozeně známí z restaurace. Turisté, které Měsíc přiváděl do slastiplné euforie. Pirxe nějak ne. Převlékl si košili (něco člověk dělat musí), a když ulehl na postel, vrátil se Langner. Se čtyřmi jinými knihami.

Pirxovi naskončila husí kůže. Začínal tušit, že Langner je vědecký fanatik, něco jako mladší vydání profesora Merina.

Langner rozložil na stole nové fotogramy a prohlížel si je pod lupou tak soustředěně, jak Pirx nestudoval dokonce ani snímky jisté oblíbené herečky. Přitom se Pirxe zeptal, kolik že je mu let.

„Sto jedenáct,“ odpověděl Pirx, a když Langner zvedl hlavu, dodal: „V dvojkové soustavě.“

Langner se poprvé usmál a dost se začal podobat člověku. Měl silné bílé zuby.

„Rusové pro nás pošlou raketu,“ řekl. „Poletíme k nim.“

„Na Ciolkowského?“

„Ano.“

Ta stanice byla už na „druhé straně“. Tedy ještě další přestupování. Pirx uvažoval, jak asi překonají zbývajících tisíc kilometrů. Snad raketou, a ne terénním vozidlem? Ale na nic se neptal. Nechtěl dát najevo, že nic neví. Langner mu asi něco říkal, ale Pirx usnul oblečený. Najednou se probudil. Langner se skláněl nad postelí a dotýkal se jeho ramene.

„Je čas,“ řekl jen.

Pirx se posadil. Vypadalo to, že Langner po celou tu dobu četl a psal — halda papírů s výpočty narostla. V prvním okamžiku Pirxe napadlo, že Langner mluví o večeři, ale zatím šlo o raketu. Pirx si hodil na záda vycpaný batoh, Langner měl ještě větší, jako kdyby plný kamení, potom se ukázalo, že jsou v něm kromě košil, mýdla a kartáčku na zuby samé knihy.

Tentokrát už bez celní prohlídky a bez kontroly přešli do horního patra, kde na ně čekala měsíční raketa — kdysi stříbrná, teď spíše šedivá, popraskaná, na třech dvacetimetrových rozkročených nohách, ohnutých v kolenech. Nebyla aerodynamická, protože na Měsíci není atmosféra. Takovou ještě Pirx neletěl. Měl se k nim připojit nějaký astrochemik, ale opozdil se. Startovali tedy přesně, sami.

Nedostatek atmosféry způsoboval značné potíže — nedalo se použít žádných letadel, vrtulníků, ničeho jiného než raket. Dokonce ani vznášedel na vzdušném polštáři, která jsou tak výhodná v obtížném terénu — musela by totiž s sebou nést celou zásobu vzduchu, a to nejde. Raketa je rychlá, ale nemůže přistát všude, rakety nemilují hory ani skály. Ten jejich břichatý třínohý brouk táhle zahučel, zahřměl a vzlétl jako svíčka. Kabina byla dvakrát tak velká než pokojík v hotelu. V stěnách kulatá okénka, ve stropě tak jedno, větší, pilotova kabina ne navrchu, nýbrž vespod, skoro mezi výfukovými tryskami, aby pilot dobře viděl, kde přistává. Pirx se cítil jako balík: někam ho posílají, ani dobře neví kam a proč, a nemá potuchy, co bude dál…

Stará písnička.

Ocitli se na parabole. Kabina se šikmo naklonila, táhla za sebou dlouhé „nohy“, Měsíc se sunul pod nimi, obrovský, vypouklý, vypadal, jako by na něm nikdy nestanula noha člověka. Existuje taková oblast v prostoru mezi Zemí a Měsícem, odkud se obě tělesa zdají stejně velká. Pirx si dobře zapamatoval, jakým to na něho při jeho prvním letu zapůsobilo dojmem. Modravá, zamžená Země s rozplizlými obrysy pevnin vypadala méně reálně než Měsíc, kamenný, s ostře se rýsujícími skalními hranami, a jeho nehybná tíha byla téměř hmatatelná.

Letěli nad Mořem Mraků, kráter Bullialdus už zůstal za nimi. Tycho ležel na jihovýchod, v zlatozáři svých třpytivých paprsků, které přes pól procházely až na „druhou stranu“. Jako obvykle panoval ve značné výšce těžko popsatelný dojem, že tu skalní lebku vytvořila jakási nadřazená pravidelnost. Tycho, vyplněný slunečním světlem, vypadal jako střed konstrukce, svými bělavými pažemi objímal a protínal Mare Humorum a Mare Nubium, a jeho severní výběžek, ten největší, mizel někde až za obzorem, v oblasti Mare Serenitatis. Když však zanechali na východě kráter Clavius, začali klesat k pólu a už po „druhé straně“ letěli nad Mare Ingenii. Čím byla raketa níž, tím víc se rozplývala iluze ladu, zdánlivě hladký temný povrch „moře“ odhaloval své pukliny a štěrbiny. Na severovýchodě zasvítil zubatou hranou Verne. Neustále ztráceli výšku. Měsíc teď prozrazoval zblízka, čím je doopravdy. Náhorní roviny, nížiny, cirky kráterů a prstencových hor byly všechny stejně rozryté trychtýři od vesmírného bombardování. Kruhy skalní tříště a lávy se vršily jedny na druhé, prostupovaly se, jako kdyby ty, kteří řídili ono titánské ostřelování, stále ještě způsobená zkáza neuspokojovala. Než stačil Pirx zahlédnout masív Ciolkowského, postavila se raketa po krátkém zapnutí motorů do kolmice, takže poslední věc, kterou spatřil, bylo moře tmy pohlcující celou západní polokouli. Za čárou terminátoru trčel štít Lobačevského, svítila mu jen špička. Hvězdy v horním okně znehybněly. Sjížděli dolů jako výtahem. Protože se potápěli do vlastního, u zádi soustředěného plamenu motorů, vybuchovaly plyny na vypouklinách venkovního pancíře — trochu to připomínalo vstup do atmosféry. Křesla se rozložila sama, horním okénkem viděl Pirx stále tytéž hvězdy, letěli koulí dolů, ale cítil měkký, neustávající odpor, jaký tomu pádu kladly trysky hřmějící opačným směrem. Najednou zahučely naplno. „Aha, brzdíme plným tahem!“ pomyslel si Pirx, aby nezapomněl, že je přece opravdový astronaut, i když ještě bez diplomu. Úder, cosi zarachotilo, bouchlo, jako kdyby velké kladivo bušilo do kamení, kabina měkce sjela dolů, vrátila se nahoru, zas dolů, zas nahoru, a tak se hodnou chvíli houpala na vztekle bublajících tlumičích, zatímco tři dvacetimetrové, křečovitě rozkročené „nohy“ se už bezpečně zaryly do skalní suti.

Pilot to houpání konečně zastavil tím, že trochu zvýšil tlak oleje v převodech — cosi zasyčelo a kabina znehybněla.

Pilot vylezl příklopem uprostřed podlahy a otevřel skříň ve zdi, ve které se konečně objevily skafandry.

Pirx trochu ožil, ale ne nadlouho. Skafandry tam byly čtyři. Jeden pro pilota a kromě toho jeden malý, jeden střední a jeden velký. Pilot vlezl do svého skafandru v minutě, jen přílbu si nenasadil, a čekal na ně. Langner s ním byl taky brzy hotov. Ale Pirx, celý rudý, zpocený a vzteklý, nevěděl, co si počít. Ten střední skafandr mu byl malý, a ten velký zas velký. V tom středním ho vršek přílby pekelně tlačil do hlavy, a v tom velkém zas lítal jako kokosové zrníčko ve vyschlé skořápce. Dostávalo se mu přátelských rad. Pilot poznamenal, že velký skafandr je vždycky lepší než malý, a řekl mu, aby si prázdná místa vycpal prádlem z batohu. Že mu eventuálně může půjčit deku. Ale Pirxovi už pouhé pomyšlení na takové nacpávání a vycpávání skafandru připadalo přímo kacířské a jeho duše astronauta se tomu vzpírala. Omotávat se nějakými hadry?

Oblékl si menší skafandr. Pilot ani Langner už nic neříkali, pilot otevřel příklop a výstupní propusti, a když byli všichni tři uvnitř, otočil šroubovacím kolem a otevřel příklop vnější.

Nebýt Langnera, byl by Pirx vyskočil rovnou, a asi by si byl už při prvním kroku zlomil nohu, přestože je od povrchu dělilo dvacet metrů. I když přitažlivost nebyla velká, byl by se skok s ohledem na tíži skafandru dal srovnat se skokem z prvního patra na hromady značně labilního kamení.

Pilot spustil skládací žebřík a po něm sestoupili — na Měsíc. Nikdo je tu nevítal s kyticemi ani triumfálními oblouky. Nikde nebylo živé duše. Pancéřová kopule stanice Ciolkowského, ozářená šikmými paprsky hrůzostrašného měsíčního Slunce, byla necelý kilometr od nich. Nad ní byla vidět ve skále vytesaná malá přistávací plocha, ale ta byla obsazená. Stály tam ve dvou řadách vedle sebe rakety daleko větší než ta, kterou přiletěli. Nákladní rakety.

Jejich raketa, trochu nakloněná na stranu, spočívala na svých třech rozkročených nohách, balvany přímo pod trychtýři trysek potemněly, jak je očoudil plamen výfuku. Terén byl směrem na západ skoro plochý, dá-li se plochým nazvat to nekonečné rumiště, z něhož tu a tam trčí balvany velikostí domů. Směrem na východ se boulil zprvu mírně, a pak řadou téměř kolmých teras stoupal v hlavní masív Ciolkowského. Ta zdánlivě blízká stěna ležela ve stínu a byla černá jako uhel. Asi deset stupňů nad hřbetem Ciolkowského hořelo Slunce; člověk se tam nemohl dívat, tak oslňovalo. Pirx si hned spustil na průzor přílby clonu, ale moc mu to nepomohlo. Aspoň že nemusel mhouřit oči. Vykročili ke stanici, opatrně našlapujíce na pohyblivé kameny. Raketu hned ztratili z očí, protože museli přejít mělké údolí. Stanice dominovala nad ním i celým okolím, ze tří čtvrtin zapuštěná do jednolité skalní stěny, která vypadala jako výbuchem rozbitá skalní pevnost, pamatující mezozoikum. Ostře seříznutá nároží se nápadně podobala obranným baštám, ale jen zdaleka — čím byli blíž, tím více ztrácely „bašty“ tvar, rozlézaly se — a vycházelo najevo, že černé pruhy, které po nich sbíhají, jsou hluboké pukliny. Na Měsíc to však byl terén poměrně rovný a šlo se po něm rychle. Každým krokem se zvířil mráček prachu, toho proslulého měsíčního prachu, který jim stoupal do výše pasu, obklopoval je mléčně bílým oblakem a nechtěl opadnout. Proto nešli jeden za druhým, nýbrž vedle sebe, a když se už těsně před stanicí Pirx otočil, spatřil celou cestu, kterou ušli — byla vyznačena třemi oblými, nepravidelnými hady či copy toho prachu, který byl světlejší než jakýkoli prach na Zemi.

Pirx o něm věděl spoustu užitečných věcí. Že tento jev první dobyvatele nesmírně překvapil: prach sice očekávali, ale i ten nejjemnější měl ve vzduchoprázdnu ihned opadávat. Jenže tomu měsíčnímu se nějak nechtělo. Ještě zajímavější bylo, že to platilo jen ve dne. Na slunci. Ukázalo se totiž, že elektrické jevy probíhají na Měsíci jinak než na Zemi. Na Zemi existují atmosférické výboje, blesky, Eliášovy ohně. Na Měsíci přirozeně nejsou. Ale skály bombardované kvantovým zářením se nabíjejí stejným nábojem jako prach, který je pokrývá. A jelikož se stejné náboje odpuzují, zůstává zvířený prach dík elektrostatickému odpuzování viset v prostoru někdy i hodinu. Když je na Slunci hodně skvrn, na Měsíci „se práší“ víc. Při minimu skvrn méně. Tento jev mizí teprve několik hodin po začátku noci — té hrůzostrašné noci, které mohou čelit jen speciální dvojité, po vzoru termosek vyráběné skafandry, i tady pekelně těžké.

Tyto učené úvahy přerušil příchod k hlavnímu vchodu do stanice. Byli pohostinně uvítáni. Vědecký vedoucí stanice profesor Ganšin Pirxe trochu překvapil, protože ten se domníval, že jeho chlapeckou tvářičku poněkud kompenzuje jeho vysoká postava. Ganšin se však na Pirxe díval svrchu — což není míněno obrazně, nýbrž doslovně. A jeho kolega doktor Pnin, fyzik, byl ještě vyšší. V jistém smyslu nutila člověka jeho výška — v souvislosti s běžnými rozměry — pojímat vzdálenost spíše v kolmici. Měl asi dva metry.

Byli tam ještě nejméně tři další Rusové, ale ti se neobjevovali, zřejmě měli službu. Nahoře byla astronomická observatoř a radiostanice tunelem, šikmo vytesaným ve skále a vybetonovaným, se šlo do zvláštní kopulky, nad níž se otáčely veliké mříže radarů, a kulatými okénky bylo na samém hřebenu Ciolkowského vidět něco jako oslnivě stříbrnou pravidelnou pavučinu — hlavní radioteleskop, největší na Měsíci. Lanovkou se tam dalo vyjet za půl hodiny.

Potom se ukázalo, že stanice je ještě daleko větší, než vypadá. V podzemí byly obrovské rezervoáry vody, vzduchu a potravin. V křídle, které bylo vestavěno do skalní průrvy a nebylo z údolí vidět, se nacházely měniče sluneční energie v elektrickou. Bylo tam také něco přímo báječného: obrovské hydroponické solárium pod kopulí z ocelokřemíkové slitiny; kromě značného množství květin a velkých nádrží s jakýmisi vodními řasami, které poskytovaly vitamíny a bílkoviny, rostl přímo uprostřed banánovník. Pirx a Langner snědli každý po jednom banánu vypěstovaném na Měsíci. Doktor Pnin jim se smíchem vysvětloval, že banány nejsou součástí každodenní stravy posádky a že jsou určeny spíše pro hosty.

Langner, který se trochu vyznal v měsíčním stavebnictví, se začal vyptávat na detaily křemíkové konstrukce kopule, protože ta ho překvapila víc než banány. Stavba to byla skutečně originální. Jelikož venku se prostíralo vzduchoprázdno, musela kopule vydržet nepřetržitý tlak devíti tun na čtvereční metr, což při jejích rozměrech činilo imponující číslo — dva tisíce osm set tun. Vzduch, uzavřený v soláriu s takovou silou, rozpínal křemíkovou kopuli všemi směry. Konstruktéři, kteří byli nuceni upustit od železobetonu, žahli do křemíku řadu svařených žeber, jež veškerou sílu tlaku, bezmála tři milióny kilogramů, převáděla na iridiový kruh pod vrcholem; odtamtud, už zvenčí, se táhla mohutná ocelová lana, zakotvená hluboko v okolním čediči. Byl to tedy jediný svého druhu „uvázaný křemíkový balón“.

Ze solária šli už přímo do jídelny na oběd. Na Ciolkowském byla totiž zrovna doba oběda. To už byl dnes Pirxův třetí oběd — po druhém na Luně a prvním v raketě. Vypadalo to, jako by se na Měsíci nedělalo nic jiného, než obědvalo.

Jídelna a současně společenská místnost nebyly příliš velká; stěny byly pokryty dřevem — nikoli výplní, nýbrž borovými trámy. Dokonce to tam vonělo pryskyřicí. Taková neuvěřitelná „pozemskost“ byla po oslnivé měsíční krajině obzvlášť příjemná. Ale profesor Ganšin jim prozradil, že dřevěná je jedině tenká vrchní vrstva stěny — aby se jim tolik nestýskalo po domově.

Ani při obědě, ani později se nemluvilo o Mendělejevu, o nehodě, o nešťastných Kanaďanech ani o odletu, jako kdyby sem byli přijeli na návštěvu a měli tu zůstat bůhvíjak dlouho.

Rusové se chovali tak, jako kdyby neměli nic jiného na práci než se starat o Pirxe a Langnera — vyptávali se, co nového na Zemi, co nového na Hlavní Luně. Pirx se v záchvatu upřímnosti přiznal, jak živelně nesnáší turisty a jejich manýry, měl pocit, že našel vlídné posluchače. Teprve za nějakou dobu si povšimli, že hned ten, hned jiný Rus na chvilku odchází, ale brzy se vrací. Později se vysvětlilo, že chodili na observatoř, protože na Slunci vznikla neobyčejná krásná protuberance. Když to slovo padlo, všechno ostatní přestalo pro Langnera existovat. Celého stolu se zmocnila euforie, která je vědcům vlastní, ač si ji neuvědomují. Přinesli fotografie, potom promítali film natočený koronografem. Protuberance byla skutečné výjimečná — byla tři čtvrtě miliónů kilometrů dlouhá a vypadala jako předpotopní stvůra s ohnivou tlamou. Ale nešlo o zoologickou podobnost. Ganšin, Pnin, třetí astronom a Langner se rozpovídali s planoucíma očima hned, jakmile se rozsvítilo, a ke všemu ostatnímu zůstávali hluší. Kdosi se zmínil o nedojedeném obědě, a tak se vrátili do jídelny, ale i tam odstrčili talíře a začali něco počítat na papírových ubrouscích, až se konečně doktor Pnin slitoval nad Pirxem, který tam seděl jako na tureckém kázání, a pozval ho do svého pokoje, sice maličkého, ale vybaveného podivuhodnou věcí: velkým oknem, z něhož se prostíral pohled na východní vrchol Ciolkowského. Nízké Slunce, zející jako orána pekelná, vrhalo do chaosu skalních balvanů druhý chaos — černých stínů pohlcujících tvary, jako kdyby se za každým osvětleným balvanem rozvírala ďábelská studně, sahající až do samého středu Měsíce. Jako kdyby ta nicota rozpouštěla útesy, šikmé věže, jehly, obelisky, které o něco dál vyskakovaly z inkoustové tmy — jako nějaký zkamenělý, v plápolu zastavený oheň, až se oči ztrácely mezi tvary, jež se nedaly scelit, a nacházely pochybnou úlevu jen v okrouhlých černých jamách, které vypadaly jako prázdné oční důlky; to byla oka malých kráterů, až po okraj naplněná stínem.

Byla to jedinečná podívaná. Pirx byl už párkrát na Měsíci (což v rozhovoru neopomněl asi šestkrát opakovat), ale nikdy v tuhle chvíli, v devět hodin před západem. Seděli tam s Pninem dlouho. Pnin mu říkal „kolego“ a tykal mu, a Pirx nevěděl, jak odpovídat, lavíroval tedy v gramatice, jak se dalo. Rus měl báječnou sbírku fotografií z horolezeckých výprav — on, Ganšin a jejich třetí druh, který byl momentálně na Zemi, se ve volných chvílích věnovali alpinistice.

Byli tací, kteří se pokoušeli zavést termín „lunistika“, ale neujal se, a to tím spíše, že přece existují Měsíční Alpy.

Pirx, který se zúčastnil horolezeckých výprav už předtím, než vstoupil do Ústavu, objevil v Pninovi bratrskou duši a začal se ho vyptávat na rozdíly mezi technikou zemskou a měsíční.

„Nesmíš zapomínat na jedno, kolego,“ řekl Pnin, „jen na jedno. Dělej všechno ‚Jako doma', jak dlouho to jde. Led tady není — leda v hodně hlubokých štěrbinách, a i to je nesmírně vzácné. Sníh tu přirozeně také žádný není, takže jde všechno snadno, a to tím spíše, že klidně můžeš spadnout ze třiceti metrů a nic se ti nestane, jenže na to nesmíš ani pomyslet.“

Pirx se nesmírně pobavil: „A proč?“

„Protože tu není vzduch,“ vysvětlil astrofyzik. „Kdybys tu chodil nevímjak dlouho, nenaučíš se správně odhadovat vzdálenost. Tady příliš nepomáhá ani dálkoměr, a kdopak bude chodit s dálkoměrem? Vylezeš na vrchol, podíváš se do propasti a máš pocit, že je hluboká padesát metrů. Možná že padesát, ale taky možná že tři sta, možná že pět set. Stalo se mi… Ostatně však víš, jak to bývá. Když si člověk jednou řekne, že by mohl spadnout, tak určité dřív nebo později spadne. Na Zemi se hlava rozbije a zahojí, ale tady stačí tvrdší náraz do přílby, průzor praskne — a je po všem. Takže se chovej raději jako v pozemských horách. Co si můžeš dovolit tam, můžeš si dovolit i tady. Kromě skákání přes rozsedliny. I když se ti zdá, že je to jen deset metrů, tedy jako půldruhého metru na Zemi, najdi si kámen a hoď ho na druhou stranu. Pozoruj jeho let. Já bych ti ale radil, a je to rada od srdce, abys neskákal vůbec. Když totiž člověk párkrát přeskočí dvacet metrů a začne se mu zdát, že ty propasti nejsou tak hrozné a že mu hory sahají jen po kotníky — snadno se stane neštěstí. Horskou službu tady nemáme… A tak jistě sám chápeš…“

Pirx se zeptal na Mendělejeva. Proč že je stanice pod vrcholem, a ne dole. Je k němu obtížný přístup? Prý se tam musí šplhat?

„O žádné šplhání nejde, jen se trochu víc musíte namáhat, a to proto, že tam spadla kamenná lavina. Od Sluneční Brány. Zavalila cestu… A proč je stanice pod vrcholem, o tom mluvím nerad. Zejména teď po tom neštěstí… Jistě jsi o tom četl, kolego…“

Pirx v hrozných rozpacích vykoktal, že měl tenkrát zrovna zkoušky. Pnin se usmál, ale hned zase zvážněl.

„No což… Měsíc je mezinárodní, ale každý stát tu má svou oblast vědeckého bádání — a my máme tuhletu polokouli. Když vyšlo najevo, že van Allenovy pásy zadržují kosmické paprsky na polokouli přivrácené k Zemi, obrátili se Angličané na nás, abychom je nechali postavit stanici na naší straně. Souhlasili jsme. Sami jsme zrovna začínali stavět Mendělejeva, a tak jsme se jim nabídli, aby ho po nás převzali, že jim přenecháme všechen námi dovezený stavební materiál a že si to vyúčtujeme později. Angličané tu nabídku zprvu přijali, ale potom přenechali Mendělejeva Kanaďanům, ti jsou přece také členy Britského společenství. Nám to bylo přirozeně jedno. Jelikož jsme už předtím provedli úvodní průzkum terénu, stal se profesor Animcev, jeden z našich, poradcem kanadské projekční skupiny, protože se dobře vyznal v místních podmínkách. A najednou jsme se dověděli, že se té akce Angličané přece jen zúčastní. Poslali sem Shannera a ten prohlásil, že na dně kráteru může vzniknout sekundární záření a to že bude rušit získané výsledky. Naši odborníci se domnívali, že to možné není, ale Angličané rozhodli, měla to přece být jejich stanice. Umínili si, že ji přestěhují nahoru. Náklady samozřejmě příšerně vzrostly. Financovali to Kanaďané. Ale to není důležité. Nebudeme strkat nos do cizích kapes. Stanovili místo pro stanici a začali vytyčovat cestu. Animcev nám vzkázal, že Angličané chtějí zprvu přemostit dvě propasti na trase projektované cesty železobetonovými mosty, ale Kanaďané s tím nesouhlasí, protože by tím náklady vzrostly téměř dvojnásobně. Chtějí se raději zakousnout do vnitřního úbočí Mendělejeva a prorazit dvě skalní žebra usměrněnými explozemi. Rozmlouval jsem jim to — mohlo by to narušit rovnováhu krystalického čedičového podloží. Ale nechtěli mě poslechnout. Co dělat? Co my zmůžeme? Nejsou to přece malé děti. Máme sice víc selenologických zkušeností, ale když na nás nechtějí dát, nebudeme se jim vnucovat. Animcev předložil volum separatum, a tím to skončilo. Začali odstřelovat skálu. První nesmysl, umístění stanice, zrodil druhý nesmysl, a důsledky na sebe bohužel nenechaly dlouho čekat. Angličané postavili tři protilavinové hradby, zahájili práce na stanici, projeli tam transportéry na housenkových pásech — prosím, povedlo se to. Stanice pracovala už tři měsíce, když vtom se na úpatí převisu u Sluneční Brány, to je ta veliká mezera v západním hřbetu — objevily pukliny…“ Pnin vstal, vyndal ze zásuvky několik fotografií a ukázal je Pirxovi.

„Tadyhle. Tohle je, vlastně spíš byla půldruhakilometrová, místy přesahující deska. Cesta šla přibližně v jedné třetině výšky, tady, kde je ta červená čára. Kanaďané vyhlásili poplach, Animcev (pořád ještě tam trčel a přesvědčoval je) jim vysvětloval: rozdíl denní a noční teploty dělá tři sta stupňů. Pukliny se budou zvětšovat, proti tomu se nedá nic dělat. Půldruhakilometrovou stěnu přece ničím nepodepřete! Cestu musíte okamžitě uzavřít, a jelikož stanice už je hotová, postavit k ní lanovku. Ale oni si volají experty z Anglie, z Kanady, jednoho za druhým — a začíná takováhle komedie: znalci, kteří říkají totéž co náš Animcev, jsou okamžitě odesíláni domů. Zůstávají jen ti, kteří se domnívají, že si s puklinami nějak poradí. Začínají je cementovat. Hloubková injektáž. Cementují a cementují — a co zacementují ve dne, během další noci praskne. Žlabem už se sunou malé laviny, ale zůstávají viset na hradbách. Staví se soustava klínů, které mají rozbít větší laviny. Animcev jim vysvětluje, že nejde o laviny, ale že se může zřítit celá deska!

Ani jsem se ti na něho nemohl podívat, když k nám jezdil! Ten člověk se stavěl na hlavu — viděl, že se blíží neštěstí, a byl proti němu bezmocný! Loajálně ti řeknu tohle: Angličané mají sice vynikající odborníky, jenže to nebyl selenologický problém pro odborníky, přerostlo to v otázku prestižní: postavili cestu a nemohou couvnout. Animcev nakonec předložil bůhvíkolikátý protest a odešel odtamtud. Potom jsme se dověděli, že mezi Angličany a Kanaďany vznikly nějaké spory a třenice — kvůli té desce, je to hřeben takzvaného Orlího křídla. Kanaďané ji chtěli vyhodit do povětří — zničili by sice celou cestu, ale druhou by postavili bezpečnou. Angličanům to nevyhovovalo, byla to ostatně utopie; Animcev vypočítal, že by bylo zapotřebí šestmegatunové vodíkové nálože, jenže konvence OSN nedovoluje použít radioaktivního materiálu jakožto výbušniny. A tak se tam přeli a hádali, až ta deska spadla… Angličané potom psali, že to všechno zavinili Kanaďané, protože odmítli ten první návrh —

betonových viaduktů…“

Pnin se chvíli díval na fotografii, na tu druhou, na níž byla téměř dvojnásobně zvětšená trhlina ve skále. Černými tečkami bylo naznačeno místo závalu, který strhl a zničil cestu i se všemi jejími zpevněními.

„Proto je stanice v určitou dobu nepřístupná, i když ve dne se k ní dojde snadno — pár traverz, ale dost velká expozice, jak už jsem ti říkal. Zato v noci je to prakticky nemožné. Víš, my tu nemáme Zemi…“

Pirx pochopil, co tím Rus myslí: na této straně neosvětluje dlouhé měsíční noci veliká lampa Země.

„A s infračervenou to nejde?“ otázal se.

Pnin se usmál.

„Infračervené brýle? Jakápak infračervená, kolego, když mají skály hodinu po západu Slunce minus sto šedesát stupňů na povrchu… Jistě, teoreticky by se dalo jít s radarem, ale šplhal jsi někdy po horách s radarem?“

Pirx přiznal, že nikdy.

„Ani ti to neradím. Je to neobyčejně složitý způsob sebevraždy. Radar je dobrý pro rovný terén, ale ne ve stěně… »

Přišel Langner s profesorem, že prý už musejí letět. Na Mendělejeva měli půl hodiny letu, cesta vyžadovala další dvě a za sedm hodin zapadalo Slunce, Sedm hodin rezervy se zdálo být mnoho, ale zase se vysvětlilo, že s nimi poletí doktor Pnin. Začali hostitele přesvědčovat, že je to zbytečné, ale ti o tom nechtěli ani slyšet.

Když už byli na odchodu, Ganšin se zeptal, jestli nechtějí něco vzkázat na Zemi, že mají poslední příležitost. Mendělejev má sice s Ciolkowským rádiové spojení, ale za sedm hodin se dostanou do oblasti terminátoru a začnou silné poruchy.

Pirxe napadlo, že by nebylo špatné poslat Mattersově sestře „pozdravy z druhé strany“, ale neodvážil se to říct nahlas. A tak poděkovali a sešli dolů, kde zase vyšlo najevo, že je Rusové doprovodí k raketě. Pirx to už nevydržel a vyprávěl, jaký vyfasoval skafandr. Vybrali mu tedy jiný a tamten zůstal v tlakové komoře Ciolkowského.

Ruský skafandr byl trochu jiný než ty, které Pirx znal: měl tři filtry, ne dva, na vysoké Slunce, na nízké Slunce a na prach — tmavě oranžový. Uzavírací ventily vzduchu byly na jiných místech a v botách bylo nesmírně legrační zařízení — člověk si mohl napumpovat podešve, takže chodil jako na polštářích. Kameny vůbec necítil a venkovní vrstva podešve dokonale přilehla k povrchu. Byl to „velehorský model“. Kromě toho byl skafandr zpoloviny stříbrný a zpoloviny černý. Když|e člověk otočil černou stranou ke Slunci, začal se potit, a když stříbrnou, příjemně to chladilo.

Pirxovi se nezdálo, že by to byl moc dobrý nápad, protože člověk si přece nemůže vždycky zvolit stranu, odkud svítí Slunce. To má potom jít pozpátku nebo co?

Ostatní se dali do smíchu. Ukázali mu na prsou páčku, kterou se stříbrná a černá půlka daly přesunout. Člověk tedy může mít předek těla černý a záda stříbrná, nebo naopak. Způsob, jakým se ty barvy mísily, byl zajímavý. Mezi vnější průsvitnou vrstvou skafandru, která byla z tvrdého plastiku, a mezi tělem člověka byla tenoučká štěrbina, vyplněná dvěma druhy barvicí látky či spíše polotekuté hmoty, jednak aluminizované, jednak karbonizované. Vytlačoval je prostě tlak kyslíku z dýchacího přístroje.

Ale už museli jít na start. Když Pirx předtím přišel ze slunce, neviděl v tlakové komoře nic, tak byl oslněn. Teprve teď si povšiml, jak je podivně zařízená — celá jedna stěna se pohybovala jako píst. To proto — vysvětloval Pnin —, aby se jedním vrzem dalo vpustit dovnitř i vypustit ven libovolné množství lidí a neztrácet zbytečné vzduch. Pirx pocítil cosi jako závist, protože komory v Ústavu — to byly staré, vysloužilé škatule, přestárlé nejméně o pět let, a pět let technologické zaostalosti — to je celá epocha.

Slunce zdánlivě vůbec nekleslo. Divně se kráčelo v těch nafukovacích botách jakoby nad zemí, ale ten pocit zmizel ještě dřív, než došli k raketě.

Profesor přiložil přílbu k přílbě Pirxově, vykřikl několik slov na rozloučenou, podali si ruce v těžkých rukavicích a vlezli za pilotem do břicha rakety, která trošku sesedla pod zvýšenou tíhou.

Pilot počkal, až vyprovázející poodejdou do bezpečné vzdálenosti, a pak nastartoval. Uvnitř skafandru znělo hřmění narůstajících otáček jako skrz tlustou zeď. Přitažlivost vzrostla, ale ani nepocítili, kdy se raketa odlepila od země. Jedině hvězdy se zakymácely v okénkách a viditelné nižší pásmo skalní pustiny spadlo někam dolů a zmizelo.

Letěli teď úplně nízko, proto nic neviděli — jen pilot sledoval přízračnou krajinu, která ubíhala pod raketou. Raketa visela téměř kolmo jako helikoptéra. Vzrůst rychlosti se dal poznat po hlasitějším hukotu a jemnější vibraci celého trupu.

„Pozor, přistáváme!“ ozvala se slova přicházející do přílby zvenčí. Pirx nevěděl, zda to říká palubním rádiem pilot, anebo Pnin. Sedadla se rozložila. Zhluboka si oddechl, byl najednou lehký, tak lehký, jako kdyby měl vylétnout ke stropu. Bezděčně se přidržel opěradla. Pilot prudce zabrzdil, trysky zabublaly, zaskučely, řev obrácených, podél stěn plápolajících plamenů nesnesitelně vzrostl, vzrostla i přitažlivost a zase se zmenšila, a Pirx zaslechl dvojí suché klapnutí — dosedli. V následující chvíli se stalo něco nečekaného. Raketa, která se už zase dostala do toho svého kolébavého pohybu a houpala se nahoru a dolů, jako to někdy dělá hmyz, když zadečkem pravidelně dosedá a zase se zvedá, naklonila se na stranu a ve vzrůstajícím rachotu kamení se začala sesouvat…

„Katastrofa!“ prolétlo hlavou Pirxovi. Nelekl se, ale instinktivně napjal všechny svaly. Tamti dva leželi bez hnutí. Motor ztichl. Moc dobře chápal pilota: vozidlo se nejistě, pajdavě sunulo společně se sutí, a než by je tah motorů zvedl, mohlo by se při náhlém sklonu jedné „nohy“ převrátit nebo spadnout na skály.

Rachot a skřípot kamenných kvádrů, které se posouvaly pod ocelovými nohami, slábly, až ustaly. Už jen pár praménků štěrku cinklo o ocel, už jen nějaký úlomek kamene ujel pod tíhou kloubové „nohy“ — a kabina pomaličku dosedla, nakloněná asi o deset stupňů.

Pilot vylezl ze svého doupěte trochu nesvůj a začal vysvětlovat, že se terénní konfigurace změnila: severním žlabem zřejmě sjela další lavina. Přistál na suti pod stěnou, protože chtěl, aby to měli co nejblíž.

Pnin odpověděl, že tohle není nejlepší způsob, jak si krátit cestu — lavinové pole není kosmodrom, a když to není nutné, riskovat se nesmí. Tím ta krátká výměna názorů skončila, pilot je pustil do propustě a sestoupili po žebříku na suť.

Pilot zůstal v raketě, čekal na Pnina, a oni tři vykročili za vysokým Rusem.

Pirx se až dosud domníval, že Měsíc zná. Mýlil se však. Krajina kolem Ciolkowského byla úplná promenáda ve srovnání s místem, kde se ocitl teď. Raketa, nakloněná na maximálně rozkročených „nohách“, které uvázly v kamenité lavině, stála asi tři sta kroků od stínu, který vrhal hlavní hřeben Mendělejeva. Sluneční propast žhnoucí v černém nebi se téměř dotýkala hřebenu, který jako by se na tomto místě rozplýval — ale byla to jen iluze. Iluzí však nebyla oblast kolmých stěn, které vystupovaly ze tmy o kilometr nebo dva dál. K rovině, vlastně dnu kráteru, rozbrázděného hlubokými příkopy, se ze žlabu sbíhaly hrůzostrašně bílé kužely suti. Místa čerstvých závalů se dala poznat po rozplizlé kresbě balvanů, což způsoboval prach opadávající dlouhé hodiny. Samo dno kráteru z popraskané lávy bylo rovněž pokryto vrstvou světlého prachu. Celý Měsíc byl napudrovaný mikroskopickými částečkami meteoritů, toho mrtvého deště, který na něj po milióny let padal z hvězd. Po obou stranách cesty — vlastně spíš pruhu nahromaděných balvanů a kamení stejně divokého jako celé okolí, vděčícího za své jméno jen zabetonovaným hliníkovým tečkám, z nichž každá měla na špičce jakousi červenou kouli — po obou stranách této trasy, vedoucí sutí vzhůru, stály stěny do poloviny osvětlené, do poloviny černé jako galaktická noc, s nimiž se nemohli srovnávat velikáni Alp či Himaláje.

Poměrně malá měsíční gravitace umožňovala kamennému stavebnímu materiálu vytvářet formy, jež jako by se zrodily z hrůzného snu, a zaručovala jim staleté trvání, takže oči, byť uvyklé pohledu do propasti, se dříve nebo později na pouti ke štítům ztrácely, a jiné smysly ještě násobily dojem neskutečnosti, neuvěřitelnosti takové krajiny: bílé kvádry pemzy vylétaly vzhůru jako měchýře, když o ně člověk zavadil nohou, a sebetěžší úlomek čediče hozený na sráz letěl fantasticky pomalu a dlouho a nakonec dopadl zcela nezvučně — přesně jako ve snu.

O několik set kroků výš se barva skály měnila. Řeky narůžovělého porfýru lemovaly žlab, k němuž šli, dvěma valy. Balvany, místy navršené do několikapatrové výše, zaklesnuté do sebe hranami ostrými jako břitvy, zdánlivě čekaly na dotyk, který je promění v nezadržitelnou kamennou Niagáru.

Pnin je vedl tím lesem zkamenělých výbuchů, šel nepříliš rychle, avšak neomylně. Občas se zakymácela deska, na kterou šlápl nohou v obrovské botě skafandru. V takovou chvíli na okamžik strnul, a pak buď šel dál, anebo se tomu místu vyhnul, rozeznávaje způsobem jen sobě známým, zda balvan vydrží tíhu člověka, nebo ne. Neexistovaly zde zvuky, jež horolezci tolik napoví. Jeden z čedičových převisů, kolem nichž procházeli, se bez nejmenšího důvodu utrhl a letěl po svahu dolů jakýmsi ospalým, zpomaleným pohybem — až s sebou strhl hromadu kamení, které prudkými skoky padalo stále rychleji. Další cestu laviny zahalil prach bílý jako mléko. Byla to podívaná jako z halucinace — na sebe narážející kameny nevydávaly žádný zvuk, skrz tlusté podrážky bot nebylo cítit ani záchvěvy půdy. Když v další zatáčce prudce odbočili, spatřil Pirx stopu po pádu laviny i lavinu samu — už jako mrak mírně opadajících vln. Bezděčně s obavami vyhledal očima raketu, ale ta byla v bezpečí — stála tam, co předtím, asi kilometr nebo dva od nich, viděl její lesklý trup a tři čárky nožiček. Spočívala jako nějaký podivný měsíční brouk na starém lavinovém poli, které mu předtím připadalo srázné, ale nyní už ploché jako stůl.

Když se přiblížili k hranici stínu, přidal Pnin do kroku. Drsnost a hrůzostrašnost okolí absorbovaly Pirxe natolik, že prostě neměl čas pozorovat Langnera. Teprve teď si všiml, že malý astrofyzik kráčí s jistotou a nikdy nezakopne.

Museli přeskočit čtyřmetrovou spáru. Pirx vynaložil na skok příliš mnoho síly — vylétl do výšky, a nesmyslně mrskaje nohama, dopadl dobrých osm metrů za okrajem protějšího břehu. Teprve takový měsíční skok přidá člověku novou zkušenost, která nemá nic společného s šaškováním hotelových turistů Luny.

Vstoupili do stínu. Dokud byli poměrně blízko Sluncem ozářených skalních bloků, odražené světlo poněkud prosvětlovalo okolí a blýskalo na vypouklých místech skafandrů. Tma však brzy začala houstnout, až zhoustla natolik, že si zmizeli z očí. V tom stínu byla noc. Pirx pocítil její mráz skrz všechny antitermické vrstvy skafandru. Nepronikala až na tělo, neštípala do kůže, byla jen jakýmsi příznakem nové, němé, ledové přítomností — jednotlivé pancéřové fólie skafandru se citelně rozechvěly ochlazením o dvě stě a ještě několik desítek stupňů. Když si oči zvykly, uviděl Pirx, že koule na hliníkových stožárech vyzařují dost silné červené světlo. Korálky tohoto rubínového náhrdelníku zatáčely nahoru a mizely v Slunci — tam se puklý skalní hřeben prudce svažoval k rovině třemi na sobě stojícími propastmi. Dělily je od sebe úzké vodorovné desky, jež vypadaly jako ostré římsy. Zdálo se mu, že mizící řada stožárů vede k jedné z těch polic, ale napadlo mu, že to snad není možné. Výš, přes hlavní val Mendělejeva, rozbitý jakoby údery blesků, se linul sloup téměř vodorovného slunečního světla. Vypadal jako začínající němý výbuch, stříkající rozžhavenou běl na skalní sloupy a komíny.

„Tam je stanice,“ uslyšel v přílbě blízký Pninův hlas. Rus se zastavil na hranici noci a dne, mrazu a žáru, a ukazoval na něco nahoře, ale Pirx tam neviděl nic než strže, černající se i na Slunci.

„Vidíš Orla?… Tak jsme ten hřeben pojmenovali. Tohle je hlava se zobákem a tohle křídlo!“

Pirx viděl jen změť světel a stínů, nad východním jiskřícím hřebenem trčela zdánlivě blízká, vzdušnou mlhou nerozmazaná nakloněná skalní jehla. Najednou spatřil Orla celého. Křídlo — to byla právě ta stěna, ke které šli; výš, z hřebenu, se vynořovala hlava na pozadí hvězd; a ta jehla byl zobák.

Podíval se na hodinky. Šli už čtyřicet minut. A nejméně tolik jim jistě ještě zbývá.

Před následující oblastí stínu se Pnin zastavil, aby si nařídil svůj klimatizátor. Pirx toho využil a zeptal se, kudy šla cesta původně.

„Tudy,“ ukázal Pnin dolů.

Pirx uviděl jen prázdnotu a na jejím dně hromadu sutí, z níž trčely veliké skalní bloky.

„Odtamtud se utrhla ta deska,“ vysvětloval mu Pnin a obrátil se teď k mezeře v hřebenu. „To je Sluneční Brána. Naše seizmografy na Ciolkowském zaregistrovaly otřes půdy; zřítilo se asi půl miliónu tun čediče…“

„Moment…“ řekl zase Pirx. „A jak se teď nahoru dopravují zásoby?“

„To uvidíš sám, až tam přijdeme,“ odpověděl Pnin a šel dál.

Pirx ho následoval. Lámal si hlavu nad tou záhadou, ale nic nevymyslel. Cožpak tam vynášejí každý litr vody, každou kyslíkovou bombu na zádech? To přece není možné. Teď šli rychleji. Poslední hliníková tyč trčela nad propastí. Pohltila je tma. Rozsvítili si čelní reflektory, jejichž světla bludně poskakovala z jednoho skalního výčnělku na druhý. Kráčeli po římse, která se místy zužovala na šířku dvou dlaní, ale jinde byla tak široká, že se na ní člověk mohl rozkročit. Šli po té mírně zvlněné polici jako po laně, byla zcela plochá a její drsný povrch poskytoval dobrou oporu. Je fakt, že stačil jediný nesprávný krok, závrať, a…

„Proč jsme se nenavázali?“ napadlo Pirxe. V témž okamžik světelný bod před ním znehybněl. Pnin se zastavil.

„Lano,“ řekl.

Podal konec Pirxovi, ten si je protáhl karabinkami u opasku a hodil je Langnerovi. Než vykročili dál, mohl se Pirx, který se zatím opřel o skálu, dívat před sebe.

Celý vnitřek kráteru ležel pod ním jako na dlani — černé úvozy lávy se proměnily v hustou síť trhlin, podsaditý centrální kužel vrhal dlouhý pruh stínu.

Kde je raketa? Nemohl ji najít. Kde zůstala cesta, ty serpentiny značené hliníkovými tyčemi? Také zmizely. Zbyl jen prostor skalního cirku v oslnivém světle a černých stínech, které se táhly od jednoho rumiště k druhému; bílá skalní moučka ještě zvýrazňovala členitost terénu s jeho groteskními roji menších a menších kráterů — jen v oblasti Mendělejevových valů jich byly jistě stovky, půlkilometrovými počínaje až po sotva viditelné. Každý byl precizně okrouhlý, s prstencem mírného svahu na vnější straně a strmějším uvnitř, k středu, s centrálním kopečkem nebo kuželem či aspoň maličkým bodem ve tvaru pupku — ty nejmenší byly věrnými kopiemi malých, ty malé středních, a všechny dohromady byly lemovány obrovskými skalními stěnami toho gigantického třicetikilometrového kruhu.

Takové těsné sousedství chaosu a preciznosti lidský mozek dráždilo. V té tvorbě i zkáze forem podle jediného vzoru byla současně jak matematická dokonalost, tak naprostá anarchie smrtí.

Podíval se za sebe nahoru — Sluneční Bránou se nepřetržitě valily proudy bílého žáru.

Několik set kroků za úzkým žlabem stěna ustoupila, šli pořád ve stínu, jenž však byl rozjasněn světlem odrážejícím se od kolmé skalní věže, která vystupovala z temnot asi na dva kilometry. Traverzovali přes splaz štěrku, objevil se mírnější svah zalitý Sluncem. Pirx začal pociťovat podivnou otupělost, ne svalů, nýbrž mozku, způsobila jí asi ta nepřetržitě napjatá pozornost — měl tu všechno najednou, jak Měsíc, tak jeho divoké hory, i ledovou noc, která se střídala s přílivy nehybného vedra, i to obrovské, všeobjímající mlčení, v němž lidský hlas, který se tu a tam ozval v přílbě, zněl jako něco nepravděpodobného, nevhodného… Jako kdyby někdo nesl na vrchol Matterhornu zlatou rybičku v akváriu — tak kontrastoval lidský hlas s mrtvou krajinou.

Pnin zahnul za jehlu, která vrhala poslední stín, a celý se rozsvítil, jako kdyby vzplál — Pirxovi ten oheň chrstl do očí, ještě než pochopil, že je to Slunce, že došli do horní, původní části cesty.

Kráčeli teď vedle sebe, oba se spuštěnými slunečními filtry v přílbách.

„Hned tam budeme,“ řekl Pnin.

Po téhle cestě se skutečně dalo jezdit vozidly. Byla vyhloubená do skály, vlastně spíš proražená řízenými výbuchy; pod převisem Orlího křídla vedla až na vrchol. Tam bylo něco jako malý průsmyk s přirozeným, dole zploštělým skalním kotlem. Tento kotel umožnil zásobovat stanici po katastrofě. Nákladní raketa přivážela zásoby a zvláštní moždíř se nejprve zastřeloval do cíle, toho skalního bazénu, a potom začal vystřelovat rezervoáry. Pár se jich obvykle rozbilo, ale většina přežila jak výstřel, tak úder o skálu, protože jejich pancéřové obaly byly neobyčejně pevné. Kdysi, když ještě neexistovala ani Hlavní Luna, ani žádná jiná stanice, bylo možno expedice zkoumající okolí Sinu Medii zásobovat jedině tak, že se shazovaly z raket zásobníky, a poněvadž na Měsíci se padáků použít nedalo, museli ty duralové či ocelové krabice zkonstruovat tak, aby vydržely prudký náraz. Vrhali je jako nějaké bomby, a expedice je pak sbírala v okruhu jednoho kilometru. Teď se ty schránky hodily znovu.

Od průsmyku vedla cesta přímo po hřebenu k severnímu štítu Orlí hlavy; asi tři sta metrů pod ním se leskl pancéřový kolpak stanice. Od svahu byl obklopen půlkruhem balvanů, padajících do propasti a lemujících ocelovou báň, která jim stála v cestě. Několik takových balvanů spočívalo na betonové platformě nedaleko vchodu.

„Lepší místo si najít nemohli?“ zvolal bezděčně Pirx.

Pnin, který už kladl nohu na první schod platformy, se zastavil.

„Jako bych slyšel Animceva,“ řekl a Pirx v jeho hlase vycítil úsměv.

Pnin odešel sám čtyři hodiny před západem Slunce. Ale vlastně odešel do noci, protože skoro celá cesta, kterou musel urazit, tonula už v neproniknutelné tmě a Langner, který Měsíc znal, řekl Pirxovi, že když tamtudy šli, nebylo ještě doopravdy zima, protože skála teprve stydla. Krutý mráz nastával teprve asi hodinu po setmění.

Dohodli se s ním, že jim dá vědět, až dojde k raketě, a za hodinu a dvacet minut se její radiostanice skutečně ozvala, mluvil Pnin. Vyměnili spolu jen pár slov, protože už byl nejvyšší čas, a to tím spíše, že raketa musela startovat za obtížných podmínek, nestála rovně, její nohy se zatím propadly do rumiště dost hluboko a fungovaly vlastně jako kotvy. Když odsunuli ocelovou okenici, viděli start — i když ne jeho začátek, neboť místo, kde raketa stála, bylo zakryto žebry hlavního hřebenu. Hustou a beztvarou tmu proťala ohnivá čára, dole provázená naoranžovělými červánky — bylo to světlo trysek odražené v prachu, který vzlétl z lavinového pole. Ohnivý hrot stoupal výš a výš, raketu vůbec nebylo vidět, jen tu planoucí strunu, stále tenčí, mihotavou, rozpadající se na rovnoběžné čáry — normální pulsace motoru pracujícího na plné obrátky. Potom — hlavy měli zdvižené k nebi a ohnivá dráha, jež do něho zapisovala odlet, se už táhla mezi hvězdami — se přímka mírně ohnula a krásným obloukem zamířila za obzor.

Zůstali sami ve tmě, protože záměrně zhasli všechna světla, aby lépe viděli ven. Zasunuli pancéřovou okenici, rozsvítili lampy a podívali se na sebe. Langner se mírně usmíval; shrbený, v kostkované flanelové košili, šel ke stolu, na kterém ležel jeho batoh. Začal z něho vytahovat jednu knihu za druhou. Pirx se opíral o vkleslou stěnu a stál na rozkročených nohou, jako by byl na palubě daleko odlétající lodi. Měl v sobě všechno najednou: chladné podzemí Hlavní Luny, úzké hotelové chodby, jejich výtahy, turisty, kteří vyskakují ke stropu a vyměňují si kousek pemzy, let na Ciolkowského, vysoké Rusy, stříbrnou síťku radioteleskopu mezi hřebenem a černým nebem, Pninovo vyprávění, druhý let a tu podivnou cestu skalním mrazem a žárem nad hrůzostrašnými propastmi. Nemohl uvěřit, že se toho do těch několika málo hodin vešlo tolik — čas narostl do obrovských rozměrů — obsáhl ty obrazy, pohltil je, a ony se teď vracely, jako kdyby zápasily o přednost. Na chvíli zavřel rozpálená suchá víčka a zas je otevřel.

Langner systematicky ukládal knihy na polici a Pirx měl pocit, že toho člověka pochopil. Když stavěl svazek vedle svazku, jeho klidné pohyby nepramenily z tuposti ani lhostejnosti, ten mrtvý svět ho neskličoval, protože on tomu světu sloužil. Přijel na stanici proto, že si to přál, nestýskalo se mu po domově, jeho domovem byly spektrogramy, výsledky výpočtů a místo, kde vznikaly, mohl být doma všude, dokázal-li takhle zaměřit své tužby. Věděl, proč žije. Byl to poslední člověk, kterému by se Pirx svěřil se svými romantickými sny o velkém činu. Jistě by se ani neusmál jako před chvílí, vyslechl by ho a vrátil se ke své práci. Pirx mu tu sebejistotu, to sebepoznání trochu záviděl, ale současně cítil, jak je mu Langner cizí. Neměli si co říci — a budou spolu muset prožít tu začínající noc, den po ní a ještě další noc… Klouzal očima po kabině, jako kdyby ji viděl poprvé. Vkleslé stěny kryté plastikem. Okno uzavřené pancéřovým příklopem. Stropní lampy zapuštěné do plastiku. Několik barevných reprodukcí mezi policemi odborné literatury a úzká tabulka v rámečku, na které byla ve dvou řádečcích vypsána jména všech, kteří tu byli před nimi. Po koutech prázdné kyslíkové bomby, bedničky od konzerv plné úlomků různobarevných minerálů, lesklá kovová křesla s nylonovými sedadly. Malý stůl, nad ním posuvná pracovní lampa. Pootevřenými dveřmi bylo vidět aparaturu radiostanice.

Langner uklízel skříňku, ve které bylo plno fotografických negativů. Pirx ho obešel a šel ven. Vlevo vedly z chodbičky dveře do kuchyňky, rovně do vstupní komory, vpravo do dvou miniaturních pokojíků. Otevřel svůj. Kromě postele, skládací židličky, pultu, který se zasouval do stěny, a poličky — tam nebylo nic. Na jedné straně, nad lůžkem, byl strop zešikmený jako v mansardě, nebyl však zešikmený rovně, nýbrž klenutě — podle křivky venkovního pancíře.

Vrátil se na chodbu. Dveře od tlakové komory měly oválně zaoblené rohy, hrany obložené tlustou vrstvou hermetizujícího plastiku, otvírací kolo a žárovku, která se rozsvítila, když bylo v komoře při otevřeném venkovním příklopu vzduchoprázdno. Teď žárovka nesvítila. Otevřel dveře. Dvě lampy se rozsvítily automaticky, objevil se nevelký prostor s holými kovovými stěnami a s kolmým žebříkem uprostřed; vedl k příklopu ve stropu. Na podlaze pod poslední příčkou byl ještě vidět obrys obkreslený křídou, poněkud setřený četnými kroky. Tam byl nalezen Savage. Ležel tam schoulený, trochu na boku, a nebylo možno ho zvednout, protože přimrzl k drsným deskám vlastní krví, která mu roztrhla oči a obličej. Pirx upíral pohled na ten bílý obrys, stěží připomínající postavu člověka, a potom se vrátil, hermeticky zavřel dveře a zvedl hlavu — uslyšel kroky nahoře. Langner mezitím vylezl po žebříku, který stál na chodbě u protější stěny, a chodil po observatoři. Když Pirx prostrčil hlavu kulatým otvorem v podlaze, spatřil přikrytý teleskop, který vypadal jako menší dělo, kamery astrografů a dva dost velké přístroje — byla to Wilsonova komora a ještě druhá, olejová, s fleší na fotografování drah částic.

Úkolem stanice bylo zkoumat kosmické záření, a negativy, bloky emulzí, kterých se k tomu používalo, se povalovaly všude — jejich oranžové balíčky ležely mezi knihami, pod policemi, v zásuvkách, vedle postelí, dokonce i v kuchyňce. A to už je všechno? Vlastně ano, nepočítáme-li velké rezervoáry vody a kyslíku pod podlahou, zasazené do měsíční skály, přímo do masívu Mendělejeva.

Nad dveřmi každé místnůstky bylo kulaté oko přístroje, jenž měřil hustotu kysličníku uhelnatého. Nad ním bylo vidět dírkované sítko klimatizátoru. Aparatura pracovala naprosto nezvučně. Nasávala vzduch, zbavovala ho kysličníku uhelnatého, dodávala potřebné množství kyslíku, navlhčovala vzduch nebo vysušovala, a hnala zas nazpátek do všech kabin. Pirx kvitoval s povděkem každé ťuknutí, jež se ozývalo z observatoře. Když umlkalo, ticho se rozrůstalo, až slyšel šelest vlastní krve jako v tom experimentálním bazénu, v té „bláznivé lázni“, jenže z té se dalo kdykoli vylézt.

Langner sešel dolů a připravil večeři — tak tiše a obratně, že když Pirx přišel do kuchyňky, bylo už všechno hotovo. Jedli téměř mlčky. „Prosil bych sůl.“ „Chléb je v plechovkách?“ „Zítra budeme muset otevřít novou.“ „Kávu nebo čaj?“

Jen tolik. Pirxovi teď málomluvnost vyhovovala. Co to vlastně jedli? Třetí oběd toho dne? Nebo snad čtvrtý? Nebo už snídani dalšího dne? Langner řekl, že musí vyvolat exponované negativy. Šel nahoru. Pirx neměl nic na práci. Najednou to pochopil. Poslali ho tam proto, aby Langner nebyl sám. Astrofyzice, kosmickému záření přece nerozumí. Langnera jistě ani ve snu nenapadne, aby ho učil, jak se zachází s astrografem! Získal první umístění, psychologové konstatovali, že se nezblázní, zaručili se za něho. A tak měl v tomhle hrnci prosedět dva týdny noci, potom dva týdny dne a čekat bůhví na co, dávat pozor bůhví na co!

Ten úkol, to velké poslání, které mu před několika hodinami připadalo jako neuvěřitelné štěstí, mu najednou nastavilo svou skutečnou tvář — beztvarou prázdnotu. Před čím měl Langnera a sebe bránit? Jaké stopy hledat? A kde? Domníval se snad, že objeví něco, na co nepřišli vynikající odborníci z komise, lidé, kteří znají Měsíc léta? To byl ale hlupák!

Seděl u stolu. Měl by umýt nádobí. A zavřít kohoutek, protože voda, drahocenná voda, která se sem dovážela v podobě zmrzlých bloků a střílela se z moždíře dvouapůlkilometrovou parabolou do kotle na úpatí stanice, ta voda kapala a utíkala.

Ale ani se nehnul. Ani nezvedl ruku, když mu bezvolně klesla na hranu stolu. V hlavě měl žár a prázdnotu, tmu a mlčení, které ho jako ocelový krunýř obklopovaly ze všech stran. Protřel si oči, které ho pálily, jako by v nich měl písek. Vstal, měl pocit, že váží dvakrát tolik co na Zemi. Zanesl špinavé talíře do výlevky, s řinkotem je tam vhodil, pustil na ně proud teplé vody. A když je myl, když je obracel a seškrabával ztuhlé zbytky mastnoty, usmíval se svým snům, které ho opustily někde na té cestě k Mendělejevu a zůstaly hrozně daleko, tak směšné a cizí, tak dávné, že se za ně ani nemusel stydět.

S Langnerem mohl člověk prožít den nebo rok, bylo to úplně jedno. Pracoval rád, ale pravidelně. Nikdy nepospíchal. Netrpěl žádnou náruživostí, žádným podivínstvím, žádnou směšnůstkou. Když někdo s někým žije v tak malém prostoru, začne ho dráždit kdejaká hloupost. Že ten druhý dlouho postává pod sprchou, že nechce otvírat plechovky se špenátem, protože špenát nerad, že mívá špatnou náladu, že se najednou přestal holit a straší nechutnými štětinami, anebo když se při holení škrábne, šklebí se pak na sebe celé hodiny do zrcadla, jako kdyby byl sám. Langner takový nebyl. Jedl všechno, i když bez nadšení. Netvářil se otráveně, když měl umýt nádobí, a umyl je. Nevykládal sáhodlouze o sobě a své práci. Na každou otázku odpovídal. Pirxovi se nevyhýbal. Ale nevnucoval se mu. Snad by byla Pirxe začala dráždit právě ta jeho nijakost, neboť dojem z prvního večera — když fyzik rovnal knihy na polici a byl pro Pirxe zosobněním skromného hrdinství, vlastně ne hrdinství, ale vědeckého postoje, stoicky mužného a hodného závidění — ten dojem byl tentam a Pirxovi se zdálo, že jeho nucený druh je člověk šedivý a maximálně nudný. Ale přesto ho Langner nenudil ani nedráždil, neboť se ukázalo, že má aspoň prozatím práce nad hlavu. Ta práce ho plně zaměstnávala. Nyní, když znal stanici a její okolí, začal znovu studovat všechny dokumenty.

Ke katastrofě došlo čtyři měsíce poté, co byla stanice uvedena do provozu. Navzdory očekávání nedošlo k neštěstí na úsvitě ani za soumraku, nýbrž téměř v pravé měsíční poledne. Tři čtvrtiny převislé desky Orlího křídla se zřítily bez jakékoli předzvěsti. Podívané byli přítomni očití svědkové v přechodně zvýšeném počtu členů osádky — čtyři. Čekali právě na kolonu transportérů se zásobami.

Pozdější průzkum ukázal, že zásah do hloubi velkého sloupu Orla skutečně narušil krystalické skalní podloží a jeho tektonickou rovnováhu. Angličané svalovali odpovědnost na Kanaďany, Kanaďané na Angličany, a loajálnost partnerů Britského společenství se projevovala jen v tom, že obě strany důsledně zamlčovaly výstrahy profesora Animceva. Ať už tomu bylo jakkoli, následky byly tragické. Čtyři lidé, kteří stáli před stanicí, vzdálenou necelou míli vzdušnou čarou od místa katastrofy, viděli, jak se oslnivě bílá stěna rozdvojuje, jak soustava protilavinových klínů a hradeb praská na kusy, jak celá ta masa řítících se balvanů strhává cestu i s podpůrnou formací do údolí, které se na třicet hodin změnilo v moře mírně se vzdouvajících bílých vln — záplava prachu vystoupila za několik minut až k protější stěně kráteru!

V dosahu zkázy se ocitly dva transportéry. Ten poslední z kolony se vůbec nepodařilo najít. Jeho pozůstatky pohřbila desetimetrová vrstva suti. Druhý se pokusil o útěk. Byl už mimo proud laviny na horním úseku cesty, ale jeden obrovský balvan, který přeskočil zbytek protilavinové hradby, ho smetl do třistametrové propasti. Jeho řidič ještě stačil otevřít průlez a vypadl na sesouvající se štěrk. Jediný přežil své druhy, ostatně jen o pár hodin. Ale i těch pár hodin představovalo pro ostatní peklo. Ten muž, kanadský Francouz jménem Roget, neztratil vědomí — anebo je možná těsně po katastrofě zas nabyl — a z nitra bílého mraku, který pokryl celé dno kráteru, volal o pomoc. Jeho radiopřijímač měl poruchu, ale vysílač fungoval. Nemohli ho najít. Následkem mnohanásobného lomu vln, které se odrážely od balvanů (byly to balvany veliké jako domy, lidé se v tom bludišti naplněném mléčným prachem pohybovali jako v troskách města), prováděné korekce jen mýlily. Vzhledem k tomu, že skály obsahovaly síran železnatý, nebyl radar k ničemu. Za hodinu, když se od Sluneční Brány zřítila druhá kamenitá lavina, zanechali pátrání. Ta druhá lavina nebyla sice velká, ale mohla zvěstovat další sesuvy. Proto čekali, ale Rogetův hlas bylo slyšet dál, zvlášť dobře nahoře, přímo na stanici. Kamenný kotel, ve kterém Roget uvázl, působil jako zvednutý reflektor. Za tři hodiny přišli Rusové z Ciolkowského a vjeli do prachového mraku pásovými vozidly, která se stavěla na zadní a jimž hrozilo, že se na pohyblivém svahu převrátí — následkem nevelké přitažlivosti je na Měsíci úhel sklonu štěrkových polí větší než na Zemi. Rojnice záchranářů poslaných tam, kam nemohla proniknout ani pásová vozidla, třikrát pročesala pohyblivou oblast suti. Jeden ze záchranářů spadl do trhliny. Život mu zachránilo jedině to, že ho okamžitě převezli na Ciolkowského a poskytli mu lékařskou pomoc. Ani tenkrát ještě neustoupili z útrob mraku, protože Rogetův slábnoucí hlas slyšeli všichni.

Za pět hodin po neštěstí se odmlčel. Ale ještě žil, a oni to věděli. Kromě rádia, které sloužilo k dorozumívání hlasem, měl totiž každý skafandr ještě miniaturní automatický vysílač spojený s kyslíkovým přístrojem. Každý nádech a výdech byl vysílán elektromagnetickým vlnami a na stanici ho registroval zvláštní přístroj, jakési magické oko jako pravidelné rozšiřování a zužování svítícího motýlka. Tento fosforeskující pohyb ukazoval, že umírající Roget v bezvědomí stále ještě dýchá. Pulsování se zpomalovalo. Z radiostanice nikdo neodcházel, tísnící se lidé bezmocně čekali na jeho smrt.

Roget dýchal ještě dvě hodiny. Potom zelený plamének v magickém oku zamíhal, zúžil se — a tak už zůstal. Potlučené tělo našli teprve za třicet hodin, ztuhlé na kámen, a pochovali je — tak zmrzačené, že ani neotevřeli skafandr — v tom zpola rozdrceném kovovém povlaku jako v rakvi. Potom vytyčili novou cestu, vlastně spíš skalní stezku, kterou přišel na stanici Pirx. Kanaďané chtěli stanici opustit, ale jejich tvrdohlaví angličtí kolegové vyřešili problém zásobování způsobem, který byl navržen poprvé na Zemi při dobývání Everestu. Tenkrát byl návrh odmítnut jako nereálný. Reálný se ukázal poprvé na Měsíci.

Ozvěny katastrofy oběhly celou Zemi v početných, často zcela rozporných verzích a nakonec povyk utichl. Tragédie se stala další kapitolou kroniky zápasů s měsíčními pustinami. Na stanici se střídali službu konající astrofyzici. Tak uplynulo šest měsíčních dní a nocí. A když se zdálo, že se na tomto těžce zkoušeném místě už neudá nic pozoruhodného, náhle jednou na úsvitě neodpovědělo rádio Mendělejeva na výzvu z Ciolkowského. Vzhledem k nepochopitelnému mlčení stanice vyrazilo i tentokrát na pomoc či spíše na průzkum mužstvo z Ciolkowského. Přiletěla raketa, která přistála na úpatí velkého lavinového pole pod Orlím štítem.

Ke kopuli stanice došli, když byl ještě skoro celý kráter naplněn tmou, nezředěnou žádným slunečním paprskem. Jen pod Orlím štítem svítila ocelová kopule ve vodorovném světle. Výstupní příklop byl otevřený dokořán. Pod ním ležel pod žebříkem Savage v takové póze, jako by byl spadl z příčlí. Smrt nastala udušením — pancéřové sklo jeho přílby prasklo. Později byly na vnitřní straně jeho rukavic objeveny nepatrné stopy skalního prachu, jako by se byl vrátil z horolezeckého výstupu. Ty stopy však mohly být už nějaký čas staré. Challierse, druhého Kanaďana, našli teprve po systematickém prohledání všech okolních žlabů a říms. Záchranáři se spustili na třicetimetrových lanech a vytáhli jeho tělo ze dna propasti pod

Sluneční Bránou. Spočívalo jen pár desítek kroků od místa, kde zahynul a byl pochován Roget.

Pokusy o rekonstrukci událostí vypadaly zpočátku beznadějné. Nikdo neuměl vymyslet nějakou pravděpodobnou hypotézu. Na místo přijela smíšená anglicko-kanadská komise.

Challiersovy hodinky zůstaly stát na dvanácté hodině, ale nebylo známo, zda se roztříštily o půlnoci, nebo v poledne. Savageho hodinky ukazovaly dvě hodiny. Po důkladném vyšetřování (vyšetřování bylo tak důkladné, jak jen dovolovaly lidské možnost) se konstatovalo, že se pružina hodinek roztočila až do konce. Znamenalo to, že se Savageho hodinky zřejmě nezastavily v hodině jeho smrti, nýbrž že šly ještě nějakou dobu poté.

Na stanici panoval obvyklý pořádek. Staniční kniha, do které se zapisovaly všechny důležité události, neobsahovala nic, co by mohlo události aspoň trochu osvětlit. Pirx ji prostudoval zápis po zápisu. Byly lakonické. V tu a tu hodinu bylo provedeno astrografické měření, exponováno tolik a tolik desek v takových a takových podmínkách, dále byla provedena tato pozorování — mezi těmito stereotypními poznámkami nebyla ani jediná, která by se byť nepřímo mohla vztahovat k tomu, co se udalo na stanici za Challiersovy a Savageho poslední měsíční noci.

Na stanici panoval nejen pořádek, ale všechno tam nasvědčovalo tomu, že smrt zastihla její obyvatele náhle. Našla se otevřená kniha, na jejíž okraj si Challiers dělal poznámky. Byla zatížena druhou, aby se nezavřela, pod dosud svítící elektrickou lampou. Vedle ležela dýmka, která se překotila, a z ní vypadnuvší hořící tabák mírně začoudil plastikovou stolní desku. Savage tehdy chystal večeři. V kuchyňce byly otevřené konzervy, v misce rozmíchané těstíčko na palačinky, pootevřená dvířka od chladničky, na bílém stolku připravené dva talíře, dva příbory, nakrojený ztvrdlý chleba…

Jeden z nich tedy odešel od četby, odložil hořící dýmku jako někdo, kdo chce pokoj opustit na pár minut a hned se vrátit. Druhý odešel od vaření, od pánve s rozpuštěným tukem, dokonce aniž zabouchl dveře chladničky… Oblékli si skafandry a vyšli do noci. Současně? Nebo jeden po druhém? Proč? Kam?

Byli na stanici už dva týdny. Její okolí dobře znali. Noc ostatně končila, za pár hodin mělo vyjít Slunce. Proč nepočkali na východ, když oba — anebo jeden z nich — chtěli sejít na dno kráteru? Že měl Challiers takový úmysl, tomu nasvědčovalo místo, kde byl nalezen. Věděl stejně dobře jako Savage, že sestoupit na skalní desku pod Sluneční Bránou, kde cesta najednou končí, je šílenství. Její mírný sklon tu přecházel v sráz stále prudší, jako by zval dolů, ale o několik desítek kroků níž už zely strže vytvořené katastrofou. Nová cesta se tomu místu vyhýbala, šla přímo dál, podél čáry hliníkových tyčí. To věděl každý, i ten, kdo byl na stanici jen jednou. A jeden z jejích stálých pracovníků si to namíří právě tam a začne sestupovat po deskách nad propastí. Proč? Aby se zabil? Cožpak někdo, kdo chce spáchat sebevraždu, vstane od zajímavé četby, nechá knihu otevřenou, odloží hořící dýmku a jde vstříc smrti?

A co Savage? Za jakých okolností mu prasklo sklo v přílbě? Teprve ze stanice vycházel, nebo se do ní vracel? Chtěl snad hledat Challierse, který dlouho nešel? Proč nešel společně s ním? A šel-li, jak ho mohl nechat sestoupit k propasti?

Tolik otázek zůstalo bez odpovědi!

To jediné, co zřetelně nebylo na svém místě, byl balíček bloků sloužících k fotografování kosmického záření. Ležel v kuchyni na bílém stolku vedle prázdných čistých talířů.

Komise dospěla k následujícímu závěru: toho dne měl službu Challiers. Byl zahloubán do četby a najednou si uvědomil, že se blíží jedenáctá. V tu dobu měl nahradit exponované bloky novými. Negativy se vystavovaly osvětlení venku. Asi sto kroků nad stanicí byla ve srázu šachta vykopaná kolmo do skály, nepříliš hluboká, se stěnami obloženými olovem, aby na negativy dopadaly výhradně paprsky z nadhlavníku. To byla jedna z dodržovaných podmínek tehdejších prací. Challiers tedy vstal, odložil knihu a dýmku, vzal nový balíček bloků, oblékl si skafandr, opustil stanici přetlakovou komorou, šel k šachtě, vlezl do ní po příčlích zapuštěných do výztuže, vyměnil negativy, odnesl ty exponované a vracel se.

Když se vracel, odbočil z cesty. Nepokazil se mu kyslíkový přístroj, jeho vědomí tedy nenarušila anoxie, nedostatek kyslíku. Tolik se podařilo konstatovat při zkoumání rozbitého skafandru, když Challierse vytáhli ze dna propasti.

Členové komise dospěli k přesvědčení, že Challiers zřejmě propadl náhlému pomatení smyslů — jinak by si přece nespletl cestu. Znal ji dobře. Třeba se mu udělalo nevolno, třeba se mu začala točit hlava a ztratil orientaci — a tak šel kupředu v domnění, že se vrací, zatímco ve skutečnosti mířil přímo do propasti, která ho čekala o sto metrů dál. Znepokojený Savage, který se nemohl dočkat jeho návratu, zanechal přípravy večeře a snažil se s ním navázat rádiové spojení (vysílač byl zapojený na velmi krátké vlny místní sítě; mohl být přirozeně zapojený už dřív — kdyby se byl někdo z nich pokoušel navzdory poruchám navázat spojení s Ciolkowským, ale za prvé rádio na Ciolkowském žádné signály nezachytilo, ani deformované, nesrozumitelné, a za druhé byla taková eventualita málo pravděpodobná i proto, že jak Savage, tak Challiers dobře věděli, jak marné jsou pokusy navázat spojení v době největší poruchovosti, za nastávajícího úsvitu), když se to nepodařilo, protože Challiers byl už v tu dobu mrtev, oblékl si skafandr, vyběhl do tmy a začal svého druha hledat.

Možná že byl tak rozčilený Challiersovým náhlým zmizením a nepochopitelným mlčením, že si zmýlil cestu, anebo spíš — neboť právě on byl z nich obou obratnějším a zkušenějším horolezcem — se systematicky pokoušel prohledat blízké okolí stanice a zbytečně a nadměrně riskoval — dost na tom, že při tom krkolomném pátrání upadl a rozbil si sklo v přílbě. Měl ještě dost sil, aby si vzniklý otvor rukou ucpal, doběhl na stanici a vyšplhal k příklopu. Ale než ho uzavřel, než napustil do komory vzduch, zbytek kyslíku unikl — a Savage se zřítil z poslední příčle žebříku v bezvědomí, jež se v následujících vteřinách změnilo v smrt.

Tohleto vysvětlení dvojnásobné tragédie se však Pirxovi nezdálo dost přesvědčivé. Důkladně se seznámil s charakteristikou obou Kanaďanů. Obzvláštní pozornost přitom věnoval Challiersovi, který byl bezděčným viníkem smrti vlastní i svého druha. Challiersovi bylo pětatřicet let. Byl to známý astrofyzik, ale i obratný horolezec. Těšil se skvělému zdraví, nemarodil, nevěděl, co je závrať. Předtím pracoval na „zemské“ polokouli Měsíce, kde se stal jedním za zakladatelů Klubu akrobatické gymnastiky, té zvláštní disciplíny, jejíž adepti dokáží udělat deset salt z jednoho odrazu a bezpečně dopadnout na pokrčené nohy, nebo udržet na svých bedrech pyramidu pětadvaceti lidí! A tenhleten Challiers že by najednou bez zřejmé příčiny pocítil nevolnost nebo se dostal do nějaké psychické krize sto kroků od stanice a že by ani nedokázal, kdyby se mu něco takového přihodilo, sestoupit k ní po širokém úbočí a šel by špatným směrem, odbočiv o devadesát stupňů, přičemž musel, ještě než došel k původní části cesty, přelézt potmě ten kopec balvanů, který se navršil vzadu za stanicí právě na tomto místě?

Ale byl zde ještě druhý detail, který podle Pirxe (a nejen podle něho) odporoval, tentokrát přímo, verzi z oficiálního protokolu. Na stanici bylo všechno v pořádku. Ale našla se jedna věc, která na svém místě nebyla: ten balíček negativů na kuchyňském stole. Zdálo se, že Challiers skutečně odešel proto, aby vyměnil negativy. A že je také vyměnil. A že odtamtud nešel rovnou k propasti, neprodíral se k ní přes štěrkový val, ale docela prostě se vrátil do stanice. Nasvědčovaly tomu ty negativy. Položil je na kuchyňský stůl. Proč zrovna tam? A kde byl v tu dobu Savage? Exponované bloky, které ležely v kuchyni — prohlásila komise — pocházely zřejmě z předchozí expozice, ranní. Jeden z obou vědců je položil na stůl náhodou. Ale u Challiersova těla se žádné negativy nenašly. Komise pravila, že mu balíček negativů mohl vyklouznout z kapsy skafandru nebo z rukou, když padal do propasti, a zmizet v některé z tisíců spár skalního rumiště.

Pirx měl dojem, že komise ta fakta násilím naráží na přijatou hypotézu.

Schoval protokoly do zásuvky. Už se do nich dívat nemusel. Znal je zpaměti. Tenkrát si řekl — vlastně tu myšlenku nevyjádřil slovy, protože si tím byl neochvějně jist — že jádro záhady nespočívá v psychice obou Kanadami. To znamená, že nešlo o žádné omdlení, nevolnost či pominutí smyslů, ale že příčinou tragédie bylo něco jiného. To něco se skrývalo přímo na stanici nebo kolem ní. Začal průzkumem stanice. Nehledal žádné stopy — chtěl se jen důkladně seznámit se všemi detaily zařízení. Pospíchat nemusel, času měl dost. Nejprve si prohlédl tlakovou komoru. Pod žebříkem bylo stále ještě vidět křídou načrtnutý obrys těla. Pirx začal od vnitřních dveří. Jako tomu obvykle bývá v malých komorách tohoto typu, umožňovalo zařízení otevřít buď dveře, nebo příklop horního průlezu. Při otevřeném příklopu se dveře otevřít nedaly. To vylučovalo nešťastné náhody způsobené například tím, že někdo otevře příklop a druhý současně otevře dveře. Otvíraly se sice dovnitř a tlak uvnitř stanice by je sám zabouchl silou bezmála osmnácti tun, ale mezi křídlem dveří a jejich rámem se mohla ocitnout například něčí ruka, nějaký tvrdý předmět nebo nástroj — a pak by došlo k explozivnímu úniku vzduchu do vzduchoprázdna.

S příklopem to bylo o to složitější, že jeho polohu signalizoval ústřední rozváděč na stanici. Když se příklop otevřel, rozsvítilo se na jeho pultu červené světélko. Současně se samočinně zapojil přijímač „zeleného signálu“. To bylo skleněné oko v niklovém prstenci, umístěné v centru rovněž zaskleného radiolokátoru. Pulsování „kočičího oka“ upozorňovalo, že člověk, který vyšel ze stanice, dýchá normálně. Navíc ukazovala svítící přímka na radiolokátoru rozčárkovaném na díly, kde ten člověk je. Ta svítící přímka se točila podle obratů radarové antény na kopuli a ukazovala v rozplizlých fosforeskujících obrysech okolí stanice. Těsně za paprskem, který obíhal jako hodinová ručička, naplňovalo obrazovku zvláštní světlo vznikající odrazem radarových vln od všech materiálních objektů — a tělo člověka v kovovém skafandru představovalo značně silnou světelnou čárku. Když člověk ten prodloužený zelený bod pozoroval, daly se rozeznat i jeho pohyby, pokud se pohyboval po slaběji svítícím pozadí, a tím také kontrolovat tempo a směr, kterým se člověk venku ubíral. Horní část obrazovky odpovídala terénu pod severním štítem, kde byla výzkumná šachta. Dolní polovina, označující jih, tedy zónu v noci zakázanou, představovala cestu k propastem.

Mechanismus pohybujícího se „kočičího oka“ a mechanismus radarového lokátoru na sobě nebyly závislé. „Oko“ uváděl do pohybu vysílač spojený s kyslíkovými uzavíracími ventily ve skafandru, pracující na frekvenci blížící se infračervené, kdežto paprsek lokátoru řídily půlcentimetrové rádiové vlny.

Aparatura měla jeden lokátor a jedno oko, protože podle instrukcí směl být mimo stanici jen jeden člověk. Druhý sledoval na stanici jeho stav. V případě nehody byl přirozeně povinen mu okamžitě

běžet na pomoc.

V praxi to vypadalo tak, že za tak nevinného a kratičkého výletu, jakým byla výměna negativů v šachtě, mohl ten, kdo zůstal na stanici, za předpokladu, že si otevřel dvoje dveře, do kuchyňky a na radiostanici, pozorovat ukazatele, aniž přerušil vaření. Také se dalo udržovat hlasové spojení rádiem až na těch pár hodin těsně před úsvitem, protože přibližování terminátoru, hraniční čáry mezi dnem a nocí, oznamoval příval praskotu, při němž se prakticky nedalo mluvit.

Pirx svědomitě prozkoumal hru signálů. Když se otevřel příklop, rozsvítila se na pultu červená žárovka. Zelený ukazatel svítil, ale nehýbal se, jeho křidélka byla stažena jako mrtvé nitky, chyběly signály zvenčí, které by křidélka roztáhly. Paprsek radiolokátoru pravidelně kroužil po obrazovce a vyvolával na ní nehybné obrysy skalnatého okolí — vypadaly jako zkamenělí duchové. Neblýskal na žádném místě svého oběhu, čímž potvrzoval informaci dechového ukazatele, že v okruhu jeho působení kolem stanice není žádný skafandr.

Pirx přirozeně pozoroval, jak se přístroj chová, když Langner chodil vyměňovat negativy.

Červená žárovka se rozsvítila a skoro hned zhasla, jakmile Langner zvenčí zavřel příklop. Zelené kočičí oko začalo pravidelně pulsovat. Toto pulsování se nepatrně zrychlilo po několika minutách, protože Langner šel do kopce dost rychle, nebylo proto divu, že se jeho dech zrychloval. Jasný záblesk jeho skafandru byl na obrazovce vidět mnohem lépe než obrysy skal, které zhasínaly hned po oddálení hlavního paprsku. Potom se kočičí oko najednou stáhlo a zavřelo, obrazovka byla prázdná — světlo skafandru zmizelo. To se stávalo ve chvíli, kdy Langner sestoupil do šachty. Její stěny, obložené olovem, nepropouštěly proud signálů. Současně se na hlavním pultu rozsvěcoval purpurový POPLACH a obraz v radiolokátoru se měnil. Radarová anténa, která se otáčela stále stejným pohybem, zmenšovala sklon a postupně pročesávala další a další terénní segmenty. Dělo se to proto, že aparatura „nevěděla“, co se stalo — člověk najednou zmizel z dosahu její elektromagnetické moci. Po třech čtyřech minutách začalo oko zase mrkat, radar zmizelého našel, oba nezávislé systémy znovu registrovaly jeho přítomnost. Langner vylezl z šachty a vracel se. POPLACH však svítil dál, bylo nutno ho vypnout. Kdyby se to neudělalo, vypnul by ho časovaný vypínač po dvou hodinách sám, aby pro případ, že se na to zapomnělo, přístroj zbytečně nespotřebovával proud. V noci čerpali proud jen z akumulátoru. Ve dne jej nabíjelo Slunce.

Když se Pirx seznámil s tím, jak tyto přístroje fungují, uznal, že nejsou nijak komplikované. Langner se mu do jeho experimentu nepletl. Byl toho názoru, že se Kanaďanům přihodilo přibližně něco takového, o čem se psalo v protokolech komise — a že nešťastné náhody vždycky byly a budou.

„Ty negativy?“ odpověděl na Pirxovu námitku. „Ty negativy nemají žádný význam. Když je člověk rozčilený, dělá horší věci. Logika nás opouští mnohem dřív než život. Pak začne každý jednat nesmyslně…“

Pirx další diskusi vzdal.

Druhý týden měsíční noci se chýlil ke konci. Po celém svém průzkumu toho Pirx věděl stejně tolik co na začátku. Možná že se ta tragická nehoda opravdu nikdy nevysvětlí. Možná že je to jedna z těch okolností, jedna z miliónu, které se rekonstruovat nedají. Pomalu začínal spolupracovat s Langnerem. Něco přece dělat musel, musel něčím vyplnit dlouhé hodiny. Naučil se používat velkého astrografu (přece jen to tedy byla docela obyčejná prázdninová praxe….) a potom se začal se svým druhem střídat při vycházkách do šachty, kde se negativy podrobovaly několikahodinové expozici.

Blížil se netrpělivě očekávaný úsvit. Pirx bažil po zprávách ze světa, a tak manipuloval s radiostanicí, ale dostal z přijímače jen bouři praskotu a pískotu, která zvěstovala nedaleký východ Slunce. Pak byla snídaně, po snídani vyvolávání desek, nad jednou z nich seděl Langner hrozně dlouho, protože našel nádherný obraz nějakého mezonového rozpadu. Dokonce zavolal k mikroskopu Pirxe, ale ten projevil vůči krásám jaderných přeměn naprostou lhostejnost. Potom byl oběd, hodina u astrografů, vizuální pozorování hvězdné oblohy. Blížila se doba večeře. Langner už se točil v kuchyni, když Pirx — byl to jeho den — strčil hlavu do dveří a řekl, že jde ven. Langner byl zaměstnán čtením složitého receptu na krabičce s palačinkovým práškem, a tak jen na Pirxe zabručel, aby si pospíšil. Palačinky že budou hotové za deset minut.

A tak se Pirx, už ve skafandru, s balíčkem negativů v ruce, ještě přesvědčil, zda pružiny dobře přitahují přílbu ke kulatému límci, otevřel dokořán oboje dveře — kuchyňské i od radiostanice —, vešel do komory, zabouchl hermetické dveře, otevřel příklop, vylezl ven, ale nezavřel ho. Aby byl dřív zpátky. Langner se stejně ven nechystal, tak na tom nebylo nic špatného.

Zmocnily se ho temnoty, které jsou mezi hvězdami. Zemská tma se jim nevyrovná, protože atmosféra vždycky svítí slabým zářením kyslíku. Viděl hvězdy a jen podle toho, jak byly tu a tam okrájené vzory známých konstelací, podle té bezhvězdné černě poznával přítomnost skal kolem. Rozsvítil si čelní reflektor a s bledým světlem, které se pravidelně pohupovalo před ním, došel k šachtě. Přehodil nohy v těžkých botách přes její okraj (na měsíční lehkost si člověk rychle zvykne, horší je tomu se skutečnou přitažlivostí po návratu na Zemi!), poslepu nahmatal první příčli, slezl dolů a začal vyměňovat bloky negativů. Když si dřepl a sklonil se nad stojany, světlo jeho reflektoru zamrkalo a zhaslo. Pohnul se, šťouchl rukou do přílby — a světlo se zas rozsvítilo. Znamenalo to, že žárovka je celá, jen kontakt zlobí. Začal sbírat exponované desky — reflektor párkrát blýskl a zase zhasl. Pirx trčel několik vteřin v absolutní tmě a uvažoval, co si počít. Zpáteční cesta nebyl žádný problém — znal ji nazpaměť a kromě toho svítily na vrcholu stanice dvě světla, zelené a modré. Ale mohl by poslepu rozbít negativy. Znovu se udeřil pěstí do přílby — a reflektor se rozsvítil. Rychle se podíval na teplotu, zastrkal exponované bloky do kazet, a když kazety vkládal do pouzdra, ten zatracený reflektor zase zhasl. Musel negativy odložit, aby ho několika údery do přílby znovu rozsvítil. Všiml si, že když stojí rovně, reflektor svítí, a když se skloní, zhasne. Musel proto pracovat ve velmi nepřirozené pozici. Nakonec zhaslo světlo nadobro a žádné údery nepomáhaly. Teď, když měl kolem sebe rozložené negativy, nemohlo být ani pomyšlení na to, aby se vrátil na stanici. Opřel se zády o nejnižší příčli, odšrouboval vnější kryt, vtlačil rtuťový hořák hlouběji do násady a zas kryt nasadil. Světlo už měl, ale jak se někdy stává, závit nechtěl chytit. Pirx to zkoušel tak i onak — až mu nakonec došla trpělivost, vstrčil kryt s venkovním sklem reflektoru do kapsy, rychle posbíral negativy, rozložil nové a jal se lézt nahoru.

Byl asi půl metru od otvoru šachty, když měl dojem, že se do bílého světla jeho reflektoru vmísilo jiné světlo, třaslavé, krátkotrvající. Podíval se nahoru, ale spatřil jen hvězdy v ústí šachty.

„To se mi něco zdálo,“ pomyslel si.

Vylezl ven, ale zmocnil se ho nějaký podivný neklid. Nekráčel — uháněl dlouhými skoky, přestože ty měsíční skoky navzdory tomu, co si mnozí lidé myslí, nijak běh nezrychlí, jsou dlouhé, ale člověk taky letí šestkrát pomaleji než na Zemi. Když už byl u stanice a kladl ruku na zábradlí, spatřil druhý záblesk. Jako kdyby někdo na jižní straně vystřelil raketu. Raketu nespatřil, výhled mu zakrývala kopule stanice, spatřil jen přízračný odlesk na skalních převisech — vynořily se na vteřinu z černě a zmizely. Jako opice se bleskurychle vyšplhal na vrchol kopule. Všude byla tma. Kdyby měl raketovou pistoli, vystřelil by. Ale neměl ji. Zapnul své rádio. Praskot. Příšerný praskot. Příklop byl otevřený. Langner byl tedy uvnitř.

Najednou mu napadlo, že je osel. Jakápak raketa? Určitě to byl meteor. Meteory nesvítí, když padají, protože na Měsíci není atmosféra. Zasvítí, teprve až když se kosmickou rychlostí roztříští o skály.

Skočil do komory, zavřel příklop, vpouštění vzduchu mu zabralo trochu času, ručičky ukazovaly správný tlak, 0,8 kilogramů na čtvereční centimetr, otevřel dveře, a cestou si sundávaje přílbu, vřítil se do chodbičky.

„Langnere!!“ zvolal.

Odpovědělo mu mlčení. Vpadl do kuchyně tak jak byl, ve skafandru. Bleskově se rozhlédl. Kuchyň byla prázdná. Na stole stály talíře připravené na večeři, v misce rozdělaná palačinková kasička, pánev vedle již zapnutého vařiče…

„Langnere!!“ zařval, odhodil negativy, které držel v ruce, a vřítil se do radiostanice. I ta byla prázdná. Bůhví, kde se v něm vzala ta jistota, že na observatoři nemá co hledat, že Langner na stanici není. Tak přece jen to byly rakety, ty záblesky? Langner střílel? Šel ven? Proč? Šel k propasti!

Najednou ho spatřil. Zelené oko mrkalo, dýchal. Otáčející se radarový paprsek vylovil ze tmy malý ostrý záblesk… v nejnižší části obrazovky! Langner kráčel k propasti…

„Langnere! Stůj! Stůj!!! Slyšíš? Stůj!!“ křičel do mikrofonu, nespouštěje pohled z obrazovky.

Přijímač chraptěl. Jen praskot poruch, nic víc. Zelené oko mrkalo, ale ne tak jako při normálním dýchání, pohybovalo se pomalu, nejisté, chvílemi na dlouhou chvíli znehybnělo, jako kdyby Langnerův kyslíkový přístroj přestával pracovat. A ten ostrý záblesk na radarové obrazovce byl velmi daleko, objevoval se na síťce souřadnic vrýsované do skla až u dolního okraje obrazovky, půldruhého kilometru odtud vzdušnou čarou, tedy už někde mezi vzpříčenými obrovskými skalními bloky pod Sluneční Bránou. A vůbec se nehýbal. Při každé otáčce hlavního paprsku zasvítil přesně na témž místě. Upadl snad Langner? Leží tam v bezvědomí?

Pirx vyběhl na chodbu. Do tlakové komory, ven! Doběhl k hermetickým dveřím. Ale když probíhal kolem kuchyně, zahlédl něco černého na bíle prostřeném stole. Ty fotografické bloky, které přinesl a které tam bezděčně hodil, když ho vyděsila Langnerova nepřítomnost… To ho málem ochromilo. Stál na prahu komory s přílbou v rukou a nehýbal se z místa.

„Je to úplně stejné jako tenkrát. Úplně stejné!“ pomyslel si. „Chystal večeři, a najednou odešel. Teď odejdu já za ním a… nevrátíme se žádný. Příklop zůstane otevřený, za několik hodin začne Ciolkowski volat rádiem. Nedostane odpověď… »

Něco v něm křičelo: „Jdi, ty blázne! Na co čekáš? Vždyť on tam leží! Třeba ho strhla lavina z vrcholu a tys ji neslyšel, protože tady není nic slyšet, on ještě žije, nehýbá se, nespadl, žije, dýchá, honem…“

A přece se nehýbal. Najednou se vrátil, vřítil se do radiostanice a dobře si prohlédl ukazatele. Nic se nezměnilo. Jednou za čtyři pět vteřin pozvolné rozšíření „kočičího oka“, chvějivé, nejisté. A záblesk v radaru na kraji propasti…

Podíval se, jaký je úhel sklonu antény. Byl minimální. Neregistrovala už blízké okolí stanice, vysílala impulzy v maximálním dosahu.

Natáhl hlavu k ukazateli dechu, takže ho měl těsně před očima.

Spatřil cosi podivného. Zelené oko nejenže se roztahovalo a zavíralo, ale současně se pravidelně chvělo — jako kdyby se do rytmu dechu promítal rytmus jiný, daleko rychlejší. Chvění v agónii? Nějaké křeče? Ten tam umírá — a on s pootevřenými ústy chtivě upírá pohled na pohyby katodového jiskřiště, stále stejné, pozvolné, zoubkované druhým rytmem. Aniž sám věděl, proč to vlastně dělá, chytil anténový kabel a vytrhl ho z kontaktu. A stalo se něco neuvěřitelného: ukazatel s utrženou anténou, izolovaný od vnějších impulsů, se pohyboval stále stejně, místo aby znehybněl.

Stálé v tom nepochopitelném úžasu doběhl k pultu a zvětšil sklon radarové antény. Vzdálený záblesk, který se dosud držel pod Sluneční Bránou, začal putovat k okraji obrazovky. Radar zachytával stále bližší sektory okolí, až se v něm najednou objevilo druhé světélko, daleko větší a silnější. Druhý skafandr!

Určitě to byl člověk. Pohyboval se. Pomalu, pravidelně sestupoval dolů, vyhýbaje se nějakým překážkám v cestě, protože uhnul někdy vlevo, někdy vpravo a mířil přímo k Sluneční Bráně, k té druhé vzdálené jiskřičce, k druhému člověku! Pirx měl oči navrch hlavy. Jiskřičky byly dvě, blízká pohyblivá a vzdálená bezvládná. Na Mendělejevu byli jen dva lidé, Langner a on. Aparatura říkala, že jsou tři. Tři však být nemohli. A tak lhala.

V kratším čase, než bylo zapotřebí k tomu, aby si to všechno nechal projít hlavou, byl už v komoře, v ruce raketovou pistoli a náboje. V následující minutě stál na báni kopule a pálil jednu signální raketu za druhou, míře strmě dolů stále týmž směrem — k Sluneční Bráně. Sotva stačil vyhazovat horké nábojnice. Těžká pažba raketové pistole mu skákala v ruce. Slyšet nebylo nic, po stisknutí spouště následovalo lehké odhození, rozkvetly ohnivé čáry, brilantová zeleň, purpurový plamen vystřelující červené kapky, gejzír modrých hvězdiček… Pálil jednu za druhou, barvy si nevybíral. Až konečně z černočerné tmy dole bleskla v odpověď oranžová hvězda, jež mu vybuchla nad hlavou, osvítila ho a zasypala, jakoby za odměnu, deštěm planoucích pštrosích per. A po ní druhá — deštěm šafránového zlata…

Střílel. Ten druhý při zpáteční cestě střílel také, záblesky z odpalování raket se přibližovaly. Konečně v jednom z nich spatřil přízračnou siluetu Langnera. Najednou se mu udělalo nanic. Celý se zpotil. I na hlavě. Teklo z něho, jako by vylezl z vany. Raketovou pistoli z ruky nepustil, ale posadil se, protože nohy mu nepříjemně změkly v kolenou. Svěsil je dolů, otevřeným příklopem do komory, supěl a tak čekal na Langnera, který byl už pár kroků od něho.

Bylo to takhle: Když Pirx odešel, nedíval se Langner na ukazatele, protože byl zaměstnán vařením. Pohlédl na ně teprve za několik minut. Nevěděl přesně za jak dlouho. Rozhodně to však muselo být ve chvíli, kdy Pirx manipuloval se svým zhasínajícím reflektorem. Když zmizel ze zorného pole radaru, začal automat zmenšovat sklon antény a dělal to tak dlouho, až se otáčející se svazek paprsků dotkl úpatí Sluneční Brány. Langner tam spatřil světélko, které povazoval za odraz skafandru, a to tím spíše, že nehybnost údajného člověka potvrzovala údaje magického oka: ten člověk (přirozeně si myslel, že je to Pirx) dýchal, jako by byl v bezvědomí, jako by se dusil. Langner už na nic nečekal, okamžitě si oblékl skafandr a běžel mu na pomoc.

Radarová obrazovka ve skutečnosti ukazovala nejbližší z řady hliníkových tyčí, tu, která stojí těsně nad propastí. Langner by byl možná poznal, že jde o omyl, ale byly zde ještě údaje „oka“, které zdánlivě potvrzovaly údaje radaru.

V novinách se potom psalo, že „oko“ i radar byly řízeny elektronickou aparaturou, jakýmsi umělým mozkem, do něhož se při Rogetově neštěstí natrvalo zapsal rytmus dýchání umírajícího Kanaďana, a „mozek“ ten rytmus zopakoval, když nastala „podobná situace“. Že to byl podmíněný reflex na určitý stav „vstupů“ do elektrické sítě.

Ve skutečnosti byla věc daleko prostší. Na stanici žádný „umělý mozek“ nebyl, jen obyčejný automatický rozváděč bez jakékoli „paměti“. „Agonický rytmus dechu“ vznikl následkem proražení malého kondenzátorku. Ten se hlásil pouze tehdy, byl-li otevřen vstupní příklop. Napětí přeskakovalo z jednoho obvodu do druhého a na síťce „magického oka“ vznikala vibrace. Jedině na první pohled připomínalo „agonické dýchání“, ale při pozornějším pohledu se dalo bez potíží rozeznat nepřirozené chvění zelených křidélek.

Langner už kráčel k propasti, kde byl podle jeho mínění Pirx, svítil si na cestu reflektorem a v nepřehledných místech raketami. Dvojí odpálení zpozoroval Pirx, když se vracel na stanici. Po čtyřech či pěti minutách začal Pirx přivolávat Langnera výstřely z raketové pistole, a tím jejich dobrodružství skončilo.

S Challiersem a Savagem to dopadlo jinak. Savage možná taky řekl odcházejícímu Challiersovi: „Přijď brzy,“ jako to řekl Langner Pirxovi. Třeba Challiers pospíchal proto, že se začetl a odcházel později než obvykle. Dost na tom, že nezavřel příklop. To ovšem nestačilo k tomu, aby chyba aparatury mohla přinést tragicky mylné výsledky. Bylo zapotřebí ještě druhé náhodné okolnosti: toho, kdo šel pro negativy, muselo v šachtě něco zdržet tak dlouho, až anténa radaru, která se zvedala o několik stupňů při každé další obrátce, našla hliníkovou tyč nad propastí.

Co tam zdrželo Challierse? To se neví. Potíže s reflektorem téměř určitě ne. To se stává dost zřídka. Něco však způsobilo, že se zdržel tak dlouho, až se na obrazovce objevilo osudné světélko, které Savage stejně jako později Langner považoval za odlesk skafandru. Zpoždění muselo trvat nejméně čtrnáct minut, jak ukázaly pozdější pokusy.

Savage šel k propasti hledat Challierse. Challiers se vrátil ze šachty, našel stanici prázdnou, spatřil týž obraz co Pirx — a teď zas on šel hledat Savageho. Možná že když Savage došel k Sluneční Bráně, uvědomil si příliš pozdě, že radar ukazoval jen obraz kovové trubky zaražené do štěrku, ale na zpáteční cestě upadl a rozbil si okénko ve skafandru. Možná že na ten omyl nepřišel a upadl v nějakém neschůdném místě po marném hledání Challierse — všechny tyto detaily se vysvětlit nepodařilo. Dost na tom, že oba Kanaďané zahynuli.

K neštěstí mohlo dojít jen za úsvitu. Nebýt rádiových poruch, mohl by člověk na stanici hovořit s tím druhým venku, i když by nevyšel z kuchyně. K neštěstí mohlo dojít jedině tehdy, když ten, co šel ven, pospíchal. Nechal příklop otevřený. Jedině za shody takových okolností se projevila chyba aparatury. A navíc se tomu, kdo pospíchá, většinou snáz přihodí, že se vrátí později, právě proto, že se chtěl vrátit dřív. Že upustí balíček s negativy, že něco převrhne

— takové věci se ve spěchu stávají. Radarový obraz je málo zřetelný. Ze vzdálenosti tisíce devíti set metrů lze kovovou tyčku snadno považovat za skafandr stojícího člověka. Došlo-li ke shodě všech těchto okolností, bylo neštěstí možné, ba dokonce pravděpodobné. Pro úplnost dodejme, že ten, kdo na stanici zůstal, musel zůstat v kuchyni či jinde, ale nikoli v radiostanici, protože pak by věděl, že jeho druh odchází správným směrem, a nepovažoval by malé světélko na jihu za skafandr.

Challiers nebyl přirozeně jen náhodou nalezen tak blízko od místa, kde zahynul Roget. Spadl do propasti otvírající se pod místem označeným hliníkovou tyčkou. Tyčka tam byla proto, aby varovala před propastí. Challiers šel tím směrem, protože se domníval, že jde k Savagemu.

Fyzikální mechanismus jevu byl triviálně prostý. Vyžadoval jen určitou následnost několika náhod a přítomnost takových činitelů jako rádiové poruchy a otevřený příklop od tlakové komory.

Psychologický mechanismus byl možná pozoruhodnější. Když aparatura zbavená impulsů zvenčí uvedla do pohybu dechové „kočičí oko“ oscilací vnitřního napětí a na radaru se objevil obraz falešného skafandru, považoval to nejdřív první, potom druhý příchozí za údaje o reálném stavu. Nejprve si myslel Savage, že vidí nad propastí Challierse, a potom zas Challiers, že vidí Savageho. Totéž se tedy přihodilo Pirxovi a Langnerovi.

Dospět k takovému závěru usnadňovala skutečnost, že každý člověk na stanici dobře zná podrobnosti katastrofy, která Rogeta stála život, a jako obzvlášť dramatický prvek si zapamatoval průběh jeho dlouhé agónie, kterou „magické oko“ věrně předávalo pozorovatelům na stanici.

Pokud se tedy vůbec dalo — jak kdosi poznamenal — mluvit o „podmíněném reflexu“, pak se projevil nikoli v chování aparatury, nýbrž lidí samých. Napůl vědomě dospívali k přesvědčení, že se Rogetovo neštěstí jakýmsi nepochopitelným způsobem opakuje a že si tentokrát vybralo za oběť jednoho z nich.

„Teď, když už víme všechno,“ řekl Taurov, kybernetik z Ciolkowského, „tak nám, kolego Pirxi, řekni, jak ses zorientoval v situaci? Přestože jsi, jak sám říkáš, mechanismus jevu nechápal…“

„To nevím,“ řekl Pirx. Za oknem bíle zářily Sluncem ozářené štíty. Jejich ostré hroty se jako vypálené kostí zapichovaly do husté černě oblohy. „Asi dík těm negativům. Když jsem je spatřil, pochopil jsem, že jsem je tam hodil zrovna jako Challiers. Byl bych se možná rozběhl ven, nebýt ještě jedné věci. S těmi negativy to konečně mohla být jen náhoda. Ale měli jsme k večeři palačinky — zrovna jako oni ten jejich poslední večer. A tak mi napadlo, že je těch náhod už trochu moc, že je to něco víc než slepá trefa. Osobně si myslím, že nás zachránily ty palačinky…“

„Otevřený příklop byl funkční pro přípravu palačinek jakožto pobídka ke spěchu, uvažoval jsi tedy celkem správně, ale to by vás bylo nezachránilo, kdyby ses byl zcela spolehl na aparaturu,“ řekl Taurov. „Na jedné straně jí věřit musíme. Bez elektronického zařízení bychom na Měsíci neudělali ani krok. Jenže… jenže za tu důvěru někdy musíme krutě platit.“

„To je pravda,“ ozval se Langner a vstal. „Musím vám, pánové, říct, co se mi na mém hvězdném druhovi nejvíc líbilo. Pokud jde o mě, ani jsem neměl chuť k jídlu, když jsem se vrátil z té krkolomné procházky. Ale on,“ položil ruku Pirxovi na rameno, „on po tom všem, co se udalo, usmažil ty palačinky a všechny je snědl. To mě tedy překvapilo! Už předtím jsem sice věděl, že je to bystrý chlapec a dobrák od kosti…“

„Cože?!“ otázal se Pirx.