Ostrov ztracených lodí

Vědecká výprava

Starý Kingman měl nesmírnou radost z dceřina návratu. Už ani nedoufal, že ji kdy uvidí, neboť Viviana byla v seznamu cestujících, kteří zahynuli při katastrofě parníku. K dceřině sňatku se stavěl příznivě. Jen při seznámení se Gatlinga krátce zeptal: „Zaměstnání?“

„Inženýr,“ odpověděl Gatling.

„Dobrá. Totiž.“ zamyslil se a dodal: „V Evropě myslím panuje přesvědčení, že my, američtí boháči, sníme jen o tom, abychom provdali své dcery za zkrachovaná evropská hrabata. To není pravda. Hlupáci existují všude, a američtí hlupáci touží po příbuzenství s evropskými, ale já chci pro svou dceru muže, který si sám proklestil cestu. Přitom jsem vaším dlužníkem, neboť jste mi ji zachránil!“ a Kingman pevně stiskl Gatlingovi ruku.

Jednou, když mládí manželé seděli nad zeměpisnou mapou a projednávali plán cesty, na niž se chystali, zazvonil telefon. Reginald zvedl sluchátko a poznal Simpkinse, který ho žádal o schůzku „v důležité záležitosti.“ Než dal souhlas, řekl hlasitě do telefonu: „To jste vy, Simpkinsi? Buďte zdráv! Chcete se s námi vidět?“ a pohlédl tázavě na ženu.

„Nu co, ať přijde,“ řekla potichu Viviana. „Čekáme vás,“ končil Reginald rozhovor.

U Simpkinse šlo všechno rychle — „o sto dvacet procent rychleji, než u stoprocentních Američanů,“ jak sám říkal.

Brzy uslyšel Gatling rachot přijíždějícího automobilu. Objevil se Simpkins, a hned ve dveřích spustil:

„Novina! Obrovská novina!“

„Copak je, Simpkinsi?“ zeptal se Gatling. „Snad se vám z dalšího zločince nevyklubal poctivý člověk?“

„Odhalil jsem tajemství zločinu kapitána Sleytona.“

„O jaké tajemství jde?“

„Zatím je to. hm. jen vyšetřující materiál, který nepodléhá trestnímu oznámení.“

„Tak jste nám neřekl nic nového, Simpkinsi! Už na ostrově jsme věděli, že Sleyton má temnou minulost.“

„Ale jakou! Přišel jsem vám učinit návrh, a možná — požádat vás o pomoc.“

„Posloucháme.“

„Musím rozmotat Sleytonovo tajemství do konce. Co byste říkali návrhu navštívit znovu Ostrov ztracených lodí?“

„Simpkinsi, vy jste nenapravitelný!“ řekl Gatling. „Vás zajímá svět jen potud, pokud jsou v něm zločinci.“

„Nu což, dívejte se na to jako na sport. Ale proč jste se rozesmáli?“

„Proto“ — odpověděla Viviana, „že než jste přišel, debatovali jsme o vašem návrhu.“

„Jet na Ostrov a rozřešit Sleytonovu záhadu?“ zeptal se udivený a potěšený Simpkins.

„Tak docela ne. Nás zajímá více záhada jiného zločince.“

„Jiného? Že bych o něm nevěděl?“ projevil zájem detektiv. „Kdo je ten zlosyn?“

„Sargasové moře!“ odvětila Viviana s úsměvem. „Copak zničilo málo lodí? Naším cílem je rozřešit tajemství zločinného moře, varovat ostatní.“

„Krátce, jedeme na vědeckou výpravu, studovat Sargasové moře,“ dokončil Gatling.

„Takhle tedy! Ale doufám, že mne neodmítnete vzít s sebou, abych mohl zároveň vyřídit svou záležitost.

„Samozřejmě, Simpkinsi! Ale z jakého důvodu tam jedete? Vždyť Sleyton je mrtev.“

Simpkins mnohoznačně zahýbal obočím.

„Sleytona už nepotřebuji. Ale jde o zájmy ostatních. Na ostrově se mi dostaly do rukou jisté dokumenty.“

„Jak to?“

„Simpkins neztrácí zbytečně čas,“ poznamenal tajný samolibě. „Ale nezískal jsem, bohužel, všechny dokumenty. Musím je dostat, a pak se celá věc vyjasní.“

„Zájmy druhých? To je něco jiného. Jedeme, Simpkinsi!“

„Kdy vyplouváte?“

„Myslím, že asi za měsíc.“

„Kdo pojede s vámi?“

„Oceánograf Thompson, jeho dva asistenti, posádka, a už nikdo.“

„Tak tedy jedem. Mou adresu znáte.“ Simpkins pozdravil a spěšně odešel; Gatlingovi začali znovu studovat mapu. „Podívej se,“ ukazoval Reginald na mapě, „tahle čára, rovná jako podle pravítka, je cesta z New Yorku do Janova. Po ní poplujeme až ke třistadvacátému stupni východní délky, pak se stočíme na jih“ — a Gatling udělal tužkou značku.

Z práce je vytrhl nový návštěvník. Vešel profesor Thompson, známý badatel, zkoumající moře a jeho život. Po uspěchaném Simpkinsovi překvapoval Thompson svým klidem, až pomalostí. Tenhle dobrosrdečný muž se sklonem k tloustnutí nikdy nespěchal. Ale člověk se musil obdivovat, kolik toho stačil udělat. Gatlingovi Thompsona srdečně uvítali.

„Studujete cestu?“ zeptal se, a po zběžném pohledu na mapu řekl: „Myslím, abychom vzali raději hned jižnější kurs na Bermudy, a odtud se dali na severovýchod. Ale o tom si ještě pohovoříme. Dneska jsem dostal tři bedny zařízení pro chemickou a fotografickou laboratoř. Akvárium je hotové a také už umístěné. Zítra přijde objednaná knihovna. Za týden bude naše biologická laboratoř úplně zařízena. Jak jste na tom s inženýrskými pracemi?“

„Ještě tři týdny,“ odpověděl Gatling. „Za měsíc můžeme vyhlásit boj sargasům.“

Thompson kývl. Pochopil, co to znamená. Gatlingovi koupili zastaralou vojenskou loď Výzvu, a pod inženýrovým vedením byla uzpůsobena pro mírové účely. Děla postoupila místo přístrojům pro vytahování bagrových drapáků. Kromě biologické laboratoře zřídili řadu skladišť pro úschovu vědecké kořisti. Na přídi byl do kýlu zamontován ostrý nůž na rozřezávání mořských řas. Aby sargasy nevadily šroubu v práci, byl opatřen zvláštním cylindrem z kovové sítě. Radiostanice, dvě lehká děla a kulomety pro případnou srážku s ostrovany doplňovaly lodní zařízení.

Všichni účastníci výpravy pracovali s takovým úsilím a zanícením, že loď byla schopna odplout ještě před stanoveným termínem. Konečně nastala hodina odjezdu. Členové expedice byli už na korábu. Čekali jenom na Simpkinse. Velký zástup známých i zvědavců stál na pobřeží.

„Kampak se zas propadl?“ divil se Gatling a pohlédl na hodiny. „Za pět minut tři čtvrti na tři!“

„Chvíli počkáme —“ řekl profesor Thompson. Tři. Půl čtvrté. A Simpkins pořád nikde. Kapitán naléhal na odjezd.

„Do soumraku se musíme dostat z pobřežního pásma, kde je velký provoz. Tím spíše, že nastává mlha.“

Ve čtyři se rozhodli odrazit. Siréna srdceryvně zaječela, jako obrovská fantastická kočka. a loď vyplula. Lidé na břehu mávali klobouky a šátky. Vtom několik lidí u kraje přístaviště uskočilo stranou a na jejich místě se objevil zpocený, rozedraný Simpkins. Klobouk mu sklouzl na zátylek. Zuřivě křičel a máchal pažemi.

Kapitán Murray zaklel a nařídil zpětný chod. Ale Simpkins už se svalil do člunu a plul k lodi. Přitom nepřestával rozhazovat rukama. „Prosím tisíckrát za prominutí,“ křičel, když vylézal po schůdkách nahoru. „Hrozně jsem spěchal. Nepředvídané zdržení.“ A už stál na palubě.

„Co je s vámi?“ zeptala se Viviana zpola posměšně, zpola vystrašeně a udiveně si detektiva prohlížela.

„To nic. jenom nepatrný box se starým známým, Šilhavým Jimem. Takové nečekané setkání! Utekl, darebák, má štěstí. Kdybych tolik nepospíchal.“ A aby uklidnil sám sebe dodal: „Nevadí, neuteče. Je to jen drobná škodná. Dám si obklad a všechno bude v pořádku.“ Mlha zahalila pobřeží. Loď se pohybovala jen zvolna. Chvílemi houkala siréna.

„Je vlhko, pojďme dolů,“ navrhla Viviana a sešla s manželem do biologické laboratoře. Zde už pracoval profesor Thompson i jeho asistenti Tamm a Muller.

Laboratoř byla dosti prostorná místnost s čtvercovým oknem ve stěně a s dvěma šestibokými iluminátory ve stropě. Levou stěnu zabírala fotografická laboratoř, pravou chemická. Nad širokými stoly se zásuvkami jako v lékárně, byly police s knihami. Tam, kde zůstalo na stěnách volné místo, visely vidlice, harpuny, police i poličky s lahvičkami a preparáty. Každá píď plochy byla využita. Dokonce i se stropu visely pružinové vály a oválné schránky, jakých používají přírodovědci. Uprostřed laboratoře stál obrovský stůl a na něm mikroskopy, vycpávky, potřeby k preparování i přípravy pro herbáře jako skalpely, nůžky, pinsety a lisy. Několik židlí s otáčivými sedadly bylo přiděláno tak, aby se mohly pohybovat podél stolu. Thompson klidně přecházel po laboratoři, beze spěchu přestavoval baňky, přitom si pobroukával písničku a práce mu v rukou jen hrála.

Večer uběhl v dosti stísněné náladě. A v noci se kvůli siréně nedalo spát.

Až k ránu siréna utichla a Viviana usnula hlubokým, zdravým spánkem.

Ráno bylo slunečné a jasné. Káva se podávala na palubě, kde napjali plachtu proti slunci. Oceán rytmicky oddechoval sytě modrými vlnami a svěží mořský vzduch zlepšoval náladu. Viviana zapomněla na noční strach i pochyby a řekla manželovi:

„Je dobře, Reginalde, že jsme podnikli tuhle cestu!“

„To se rozumí,“ ozval se za ní Simpkins, už bez obvazů, „můžeme přijít na kloub Sleytonovu tajemství.“

„I záhadám Sargasového moře,“ prohodil melancholicky profesor Thompson. „Tamme, připravte drapák, musíme prozkoumat dno.“ Zatím co se Tamm chystal spustit bagr, Thompson pokračoval: „Moře je jako budova o mnoha poschodích. Každé patro má své obyvatele, kteří nevystupují do vyšších ani se nespouštějí do nižších pater.“

„Ale počkejte, tak tomu není jen v moři,“ namítl Simpkins. „I na zemi nemá obyvatel sklepního bytu přístup do mezaninu.“

„Je tu však malinký rozdíl,“ vmísil se do hovoru Muller, „lidé ze sklepů by mohli žít i v mezaninu, abych užil vašeho srovnání, ale pro mořské obyvatele. by to znamenalo smrt. Kdyby ryba z hloubky neopatrně vyplula nad stanovenou hranici, roztrhne se tam, jako vybuchne parní kotel, když jeho stěny nevydrží vnitřní tlak.“

„Hm. pak se tedy v moři obyvatelé vyšších pater nemusí bát útoku zdola?“

„Každé patro má své dravce.“

Tamm spustil drapák. Byl to obdélníkový kovový rám se síťovitým vakem, zatěžkaným kameny.

„Do jaké hloubky?“ zeptal se když odvíjel s Mullerem drátěné lano.

„Na šedesát metrů,“ odvětil Thompson.

Všichni mlčky přihlíželi.

„Zpomalte jízdu!“ řekl profesor.

Kapitán vydal rozkaz.

„Tak copak nám osud poslal?“

Dva námořníci pomáhali Tammovi a Mullerovi táhnout.

Sotva se drapák ocitl na povrchu, asistenti současně vykřikli:

„Mořský ďábel!“

Všichni zvědavě vyskočili, aby si prohlédli mořskou obludu. Celou rybu jako by tvořila jen ohromná ozubená tlama, neméně obrovský žaludeční vak a ocas. Na bradě měl netvor rozvětvený výrůstek, jímž láká ryby — jak objasnil profesor — a na horní čelisti mu trčel jakýsi chobot, uprostřed zesílený.

„To je svítící orgán, něco jako vlastní elektrické světlo.“

„Ale k čemu světlo?“ ptal se Simpkins.

„Ryba žije v hloubce, kam nepronikne ani paprsek slunce.“

„Žít ve věčné tmě, pěkná slast! To jim sám čert napískal, aby si vybraly tak nevhodný byt!“

„Budete se divit ještě víc, když vám řeknu, že na každý čtvereční centimetr jejich těla tlačí váha několik set kilogramů. Ony to však ani nepozoruji a věřte mi, že se cítí báječně.“

„Podívejte se, podívejte, sargasy!“ zvolala náhle Viviana a rozběhla se k zábradlí. Na modré hladině oceánu bylo opravdu vidět jednotlivé střapaté keříčky oranžové a olivové barvy.

Všichni měli ze sargasů radost, jako by uviděli starého známého. Mezi druhým a šestým srpnem plul koráb už blízko Bermud. Třetího srpna plavaly na vodě pořád ještě jednotlivé trsy řas. Měly oválný tvar, ale v závanech jižního větru se protahovaly v dlouhé pásy. Gatling hořel netrpělivostí, aby mohl co nejdříve vyzkoušet svá technická zařízení na jednolitých plochách sargasů. Sedmého srpna se konečně objevily celistvé lány řas. Ted naopak modrá hladina oceánu probleskovala jen jako ostrůvky uprostřed olivového koberce.

„Tohle je tedy Sražené moře, jak je nazvali staří Řekové,“ poznamenal Thompson.

Gatling rozčileně čekal, jak se Výzva vypořádá s rasovými tenaty. Ale jeho obavy byly zbytečné, loď skoro ani nezpomalila jízdu. Řezala sargasy, ty se rozestupovaly a odhalovaly po obou stranách pruhy modré, rozvlněné vody.

„Vaše opatření byla zřejmě zbytečná,“ řekl Thompson. „Konec konců, pro dnešní plavidla nejsou sargasy zdaleka takovým nebezpečím. I jejich neprůchodnost se přehání.“

Thompson vylovil několik řas a začal je zkoumat. I Viviana přihlížela. „Vidíte ty bílé stvoly? To jsou odumřelé rostliay. Sargasy urvané větrem a stržené proudem v Karibském moři putují na sever. Pět a půl měsíce potřebují, aby vykonaly cestu od Floridy k Azorským ostrovům. A za tu dobu nejen že si uchovají životnost, ale i schopnost rozmnožovat se. Některé sargasy opíší na své pouti do rodného Karibského moře celý kruh a vydávají se znovu na cestu. Jiné se dostanou do středu okružní dráhy a odumírají.“

„Ach! Co je tohle? Něco živého,“ vykřikla Viviana překvapeně. Thompson se rozesmál.

„To je australský koník hadrář; a tuhle sasanky mořské, nejzajímavější obyvatelé Sargasového moře. Vidíte, jak se přizpůsobily? Nerozeznáte je od řas!“

A skutečně, skořicově hnědé sasanky s roztřepenými tílky, hustě posetými bílými skvrnami, se nezvykle podobaly řasám v Sargasovém moři.

Nový Gubernátor

Od chvíle, kdy ponorka odplula, na Ostrově ztracených lodí šly události svou cestou.

Když kapitána Sleytona srazila kulka, Flores chvíli mlčky postál nad ležícím zkrvaveným gubernátorem, pak chytil za ruku Maggii, sklánějící se nad raněným a velitelsky jí přikázal: „Odejdi!“

Plačící žena přitiskla děcko k hrudi a odešla.

Se zlým zábleskem v přimhouřených očích se Flores naklonil nad kapitánem.

Sleyton byl jeho sokem v lásce i ctižádostivých plánech. Měli mezi sebou nevyřízené účty. Když se nasytil pohledem na umírajícího nepřítele, Flores náhle Sleytona trochu pozvedl a shodil ho do vody. „Tak to bude lepší,“ řekl. Pak se obrátil k ostrovanům a vzkřikl: „Hej, vy tam! Kapitán Fergus Sleyton byl zabit a já ho pohřbil! Ostrov ztracených lodí musí zvolit nového gubernátora. Navrhuji sebe. Kdo je proti?“

Ostrované zachmuřeně mlčeli. „Přijato! Seberte raněné i zbraně. Jdeme!“

Vykročil směrem ke své nové rezidencí, rád, že se všechno tak rychle odbylo. Ale jeho radost nebyla úplná. Vadila mu jakási nepříjemná, zneklidňující, ale dosud nejasná myšlenka, asi jako mírná bolest zubů, která co nevidět propukne s plnou silou. Flores šel známými „ulicemi“, přecházel mosty mezi koráby i poloshnilé paluby, stoupal na „hory“ vysoko trčících lodí a sestupoval do „údolí“ z plochých člunů, ale ta znepokojující myšlenka mu pořád vrtala mozkem. U jednoho přechodu se chvíli zdržel, a tu za sebou uslyšel hlasy Ira O’Hary a staříka Bocca: „Jako psa, do vody.“ říkal Bocco. „Nemůže se dočkat!“ odpověděl O’Hara. Hlasy zmlkly.

„Takhle to je tedy!“ zauvažoval Flores, vylézaje na palubu staré fregaty. „Nespokojenost!“ Připomněl si výhrůžně ticho, provázející jeho volbu. A nemýlil se. I na otrlé, zhrublé ostrovany nepříjemně zapůsobil gubernátorův příliš prostý pohřeb.

Flores nebyl hloupý. Než došel k rezidenci na Elisabeth, měl promyšlený plán. Vstoupil do prostorné, skvěle zařízené kajuty, jež bývala Sleytonovou pracovnou, a zapadl do hlubokého koženého křesla. Chvíli se v něm pyšně rozvaloval; pak třikrát zatleskal, zrovna jako Sleyton, jenže zřetelněji a důrazněji. Na prahu se objevil černoch.

Flores zavrtal oči do jeho temné tváře, ale nic z ní nevyčetl. „Bobe,“ řekl, „kde má Sleyton šatnu? Doveďte mě tam a ukažte mi ji.“ Boba, který na sobě nedal znát údiv, že vidí Florese na Sleytonově místě, ohromilo zdvořilé oslovení, místo dřívějšího familiárního tónu. Ale Flores tím sledoval svůj cíl; chtěl ukázat změnu situace. A počítal správně. Bob se přikrčil, rychle odcupital ke dveřím a řekl uctivě: „Račte prosím.“

Vešli do velké setmělé kajuty, sloužící za šatnu. Kolem dvou stěn stály skříně. Skoro polovinu kajuty zabíraly obrovské vyřezávané truhly z černého dubu, kované stříbrem a nazelenalou mědí. Černoch otevřel zasouvací dveře skříní. V pečlivém pořádku tu visely obleky nejrůznějších epoch, povolání a národností, připomínající garderobu velké operní scény.

„Zde jsou civilní obleky,“ vysvětloval černoch, když vyjímal starodávné tříčtvrteční kabáty s vysokými límci, širokými manžetami, i barevné hedvábné vesty. Všechno páchlo plísní. Flores potřásl záporně hlavou.

Další skříň obsahovala novodobější šatstvo. Byly tu smokingy, „tříčtvrťáky“, a dokonce i fraky. „To ne, to ne.“

Před šatníkem s námořnickými stejnokroji se zastavil trochu déle. Pomnul mezi prsty kapitánskou uniformu z nádherného anglického sukna, chvíli o něčem přemýšlel, ale i tuhle skříň zavřel. „Není to ono, Bobe. A to je všechno?“

„Jsou ještě tady,“ odpověděl černoch a ukázal na truhly. „Otevřete je.“

Bob s námahou odklopil těžká víka. Flores se podivil, že necítí zápach plísně ani hniloby. Víka přiléhala tak dobře, že uvnitř bylo docela sucho. Když černoch odhrnul čistý kus plátna, Flores mimoděk vykřikl a oči mu zasvítily. Byly tu složené drahocenné španělské obleky, jimž podle střihu musilo být dobrých dvě stě let.

Temně rudé, blankytné i červené vesty z aksamitu byly vyšívané zlatem a poseté drahokamy. Manžety, několikařadová okruží z nejjemnějších krajek barvy neběleného plátna, všechno udivovalo přepychem a jemným zpracováním. Ženské oděvy byly ještě přepychovější. Dlouhé šaty z brokátu, hedvábí i aksamitu těžkly našitými smaragdy, rubíny, perlami.

„Jaké bohatství!“ uvažoval Flores. „A my se živíme jen rybami.“ Vybral několik obleků.

„Bobe, odneste je do mé pracovny. Ale co punčochy a střevíce?“

„Všechno máme!“ Prohnutý pod těžkým nákladem, přenesl černoch šaty do Floresovy kajuty.

Když Flores osaměl, oblékl si stříbrem vyšívanou vestu, višňové barvy. Pak na sebe pohlédl do zrcadla a sám byl překvapen výsledkem. Jako by nový zevnějšek změnil i jeho nitro. Kde se vzala ta přísná důstojnost, sebejistý pohled, ladná gesta?

Tleskl do dlaní a přikázal Bobovi, který na něj ohromeně zíral: „Pozvete ke mně paní Maggii! I „Missis Maggy!“

Černoch odkvapil splnit rozkaz. Výsledek byl trochu jiný, než Flores očekával. Maggie se opravdu polekala, když otevřela dveře a spatřila španělského granda, zářícího zlatem a perlami. Ani Floresův smích ji nedovedl hned vzpamatovat.

„Rychle se oblékni, tady jsou tvé šaty,“ řekl a ukázal na blankytnou nádheru.

Maggie, oděná víc než skromně v lehké blůzce a záplatované sukni, sotva se šatů dotkla. Nerozhodně zůstala stát.

„No tak, co je s tebou?“

„Já. ani nevím, jak se to obléká.“

Po pravdě řečeno, v té záplavě krajek a hedvábných šňůr se Flores nevyznal o nic lépe, a nemohl jí pomoci. Ale nakonec přirozený ženský instinkt pomohl Maggii najít správné místo pro každou součást toalety. A než si Flores upravil šerpu a připjal kord ze zlatým jílcem, byla také hotova.

Když se otočili, hleděli užasle i nadšeně jeden na druhého. Nemohli se ani poznat.

Tvořili vskutku úchvatnou dvojici. Snědý, opálený Flores byl velmi efektní.

— Krucinál! Vždyť je to učiněná krasavice! Kde jsem měl oči? pomyslil si Flores.

„Teď může začít slavnostní audience,“ řekl nahlas a nařídil černochovi, aby sezval všechny osadníky. To byla novinka. Sleyton do své pracovny nikoho nepouštěl.

Kdyby na Ostrově ztracených lodí přistáli znenadání lidé z jiné planety, rozhodně by nezpůsobili větší rozruch. Ostrované doslova zkameněli údivem. I historik Luders zůstal vyjeveně stát s otevřenou pusou. Když byli všichni pohromadě, Flores k nim promluvil: „Občané! Ostrované! Přátelé! Nebyla to ješitnost, co mne přimělo obléci ten oděv, nýbrž přání podpořit důstojnost slavného Ostrova ztracených lodí. Pozvedneme jeho důstojnost ještě výše. Abych mohl uskutečnit své záměry“ — a Flores pohlédl zpytavě na Ira — „potřebuji nutně pomocníky. Vás, O’Haro, jmenuji svým osobním tajemníkem. Při hlášeních a slavnostech budete nosit tyhle šaty, jsou vám úplně k dispozici,“ a Flores ukázal na krásný temně modrý oblek. O’Hara silně zrudl, bylo vidět, že je polichocen. „O jednoho protivníka méně,“ myslil si nový gubernátor.

„Vy, Bocco, budete.“ Flores si přejel čelo — „také mým tajemníkem. Zde je váš dvorní oblek.“ Bocco se uctivě poklonil.

— Druhý protivník odpadl, zaznamenal Flores. Kdo dál? Luders? Ten není nebezpečný, ale přece jen, pro každý případ.

„Ludersi, vy jste učenec, vás jmenuji. hm. poradcem pro kolonie. Vaší hodnosti přísluší černý aksamitový kabát se stříbrem.“ Podivuhodná věc! I Luders, který až dosud věnoval šatům daleko méně pozornosti než ostatní a chodil v cárech, měl radost. Avšak funkce ho krajně udivila.

„Děkuji za poctu, jaképak u nás kolonie, když jsme odříznuti od celého světa?“

„Pravda, jenže můžeme své panství rozšířit a budeme mít kolonie.“ Ostrované se po sobě podívali. Snad ten pozlacený kabát nepomátl novému gubernatorovi rozum? Ale Flores byl klidný a sebejistý.

„Víte“ — pokračoval — „že asi dva kilometry od našeho ostrova leží další nevelký ostrůvek ze ztroskotaných lodí. Je blízko, ale zatím jsme ho nemohli ani navštívit, protože ho chránily sargasy. Teď však zorganizujeme výpravu a připojíme ho k našemu vlastnictví.“ Všem se plán zamlouval a hlučně vyjádřili svůj souhlas. „A další věc: není důvodu, abychom žili v odříkání a skrblili, když jsme velmi bohatí. Všichni dostanou nové obleky na všední den i pro svátek. Dám vám i náboje do pušek, abyste mohli střílet ptactvo; myslím, že ryby se všem přejedly. A aby ptáci byli chutnější, napečeme chleba a vypijeme bečku starého španělského vína.“

„Hurááá! Ať žije gubernátor Flores!“ křičeli ostrované na vrcholu blaha. O’Hara a Bocco ze všech nejhlasitěji.

Když Flores a Maggie osaměli, mladá žena pohlédla zamilovaně na muže a řekla:

„Poslyš, Floresi, nikdy bych nečekala.“

„Co?“

„Že umíš tak.“

„Dobře vládnout.?“ — a Flores, ten samotářský, věčně zamračený Flores, se rozesmál.

Kuřák opia

Lehká modravá mlha zahalila Ostrov ztracených lodí. Jenom polámané stěžně a železné komíny parníků se tu a tam rýsovaly jako nejasné přízraky.

Starý Bocco a Číňan Chao-Žeň seděli na palubě staré brigantiny. Číňan seděl bez pohnutí jako socha, nohy zkřížené pod sebou, dlaně na kolenou, a díval se na vysoký stožár.

Bocco spravoval síť a z nudy se ho vyptával na jeho rodinu a příbuzné. Nakonec se zeptal, zda byl ženatý. Po Číňanově tváři přeběhl stín.

„Nebyl,“ odpověděl a tiše dodal. „Nevěstu jsem měl, hezkou dívku.“

„A cos tedy dělal?“

„Nešlo to — stejné jméno.“

„Příbuzní?“

„Ne. Jenom jméno. Je takový zákon.“

Bocco svou neopatrnou otázkou probudil v Číňanově nitru nějaké vzdálené vzpomínky. Zavrtěl sebou a vstal. „Půjdu,“ řekl.

„Kam tě to táhne? Zas chceš kouřit ten durman? Seď!“

Ale Číňan už nejistým, vrávoravým krokem zamířil přes můstky ke vzdálené bárce.

Bocco pokýval hlavou.

„S mladíkem je amen. Ten to dopracoval.“

Bocco se nemýlil. Chao-Žeň šel kouřit opium. V jednom starém korábu našel kdysi zásoby této jedovaté byliny a od té doby propadl kouření. Obličej mu zežloutl jako sláma, oči se propadly a hleděly unaveně, bez výrazu, ruce se mu začaly třást. Když se ostrované dozvěděli o jeho vášni, co nejpřísněji mu zakázali kouřit, protože se báli požáru. Už kapitán Sleyton Chao-Ženě několikrát trestal, zavíral ho do vězení, mořil hladem a žádal, aby odevzdal zásoby opia, ale nepodařilo se mu zlomit Číňanovu tvrdošíjnost. Spíš ho bylo možno zabít, než přinutit, aby vydal opium. Dobře své zásoby schovával, a jakmile dozor nad ním polevil, znovu si našel příležitost.

Chao Žeň došel na starou nákladní bárku, postavenou šikmo, takže svírala s hladinou skoro pětačtyřicetistupňový úhel. Její sklon byl dobrou záštitou před zraky ostrovanů a Chao-Žeň si tu zařídil kuřárnu u samé vody.

Rukama třesoucíma se rozčilením si připravil dýmku a lačně vtáhl nasládlý kouř.

Mlha začala dostávat nazlátlý odstín. Zlatisté chomáče oblaků se svinuly v dlouhou stuhu, a vzápětí už to není stuha, nýbrž řeka, veliká žlutá řeka. Žluté pole, žluté útesy, ve skále vyhloubený domek s papírovým drakem, vlajícím ve větru. Otec hobluje u domu a po Čínském způsobu pohybuje hoblíkem směrem k sobě. Po řece pluje rybář, stojí na zádi a točí veslem. Všechno je tak blízké, známé, drahé! U řeky kvetou kosatce, nádherné fialové kosatce.

Když se Chao-Žeň probral z omámení, byla noc. Mlha se rozptýlila. Jen ojedinělé chuchvalce jako přízraky rychle ubíhaly na sever. Bylo ticho. Chvílemi ve vodě zapleskla ryba. 2a obzorem vystupoval rudý měsíc. Ale nezrcadlil se ve vodě. Řasy jako matné sklo bledě zářily. Jen v místech nepokrytých řasami zažíhal vodu měsíční jas.

Nedaleko ostrova, přímo po sargasovém koberci se pohybovala silueta, zřetelně viditelná na pozadí vycházející luny. Číňan si protřel oči a zahleděl se pozorněji. Známá postava. Nu ovšem, je to on, zemřelý kapitán Sleyton. Jen uniformu nemá. Ale nebožtíci přece necítí noční chlad. Proč tu bloumá? Co chce? Chao-Žeňovi se rozjektaly zuby. Ráno Číňan pošeptal svému příteli Boccovi:

„Kapitán chodila. Sleyton chodila v noci po vodě. Já viděl. Felmi zle tak člověka pochovávat. Teď chodí. Špatně bude! Zle bude m-m-m-.“ Bocco přikyvoval, s lítostí hleděl na Číňana a myslil si: Je hotov, ubožák. Ta zatracená droga ho docela připravila o rozum. Za několik dnů se rozhovor opakoval. Číňan zase viděl mrtvého kapitána chodit po moři. Bocco ztratil trpělivost.

„Už ses mi zprotivil se svým nebožtíkem! Abys věděl, dnes v noci budu hlídat s tebou. A nepřej si mne, jestli ho uvidíš, a já ne! Pak se budou procházet po moři dva nebožtíkové! Hodím tě do vody, pamatuj si to!“ Byla temná noc. Oblohu pokrývaly husté mraky. Poprchávalo. Bocco nadával a choulil se do záplatovaného pláště.

Kolem jedné hodiny s půlnoci nedaleko ostrova Bocco první zpozoroval stín člověka. Byla taková tma, že se daly těžko určit obrysy postavy. Ale cosi podobného člověku skutečně přešlo po vodě a zmizelo v temnotě. Bocco cítil, jak mu ledovatějí ruce.

„Vidíš?“ zašeptal Číňan a chytil roztřesenou rukou Bocca za rameno. „SS — š!“

Tak seděli do rána. Nemohli se strachem ani hnout.

Teprve když vyšlo slunce, Bocco vydechl úlevou.

Zvěst o přízraku kapitána Sleytona se brzy rozlétla po celém ostrově a pronikla i k Floresovi. Ten ovšem na strašidla nevěřil, ale zpráva o bloudícím Sleytonově přízraku ho zneklidnila jako předtucha hrozícího nebezpečí.

— Proč viděli právě Sleytona? Copak ho litují? Mají mi za zlé, že jsem hodil kapitána do moře, místo abych se pokusil mu pomoci? Vždyť byl stejně polomrtvý. Anebo. hlouposti! Lidem prostě z nudy vynechává. Nejvyšší čas, abych je rozptýlil.“ uvažoval Flores. Večer si k sobě tajně pozval Bocca a žádal, aby ho dovedl k místu, kde viděli strašidlo. Ale ani oné, ani příští noci se přízrak neukázal. Flores byl hned veselejší.

„Tak to vidíte! Říkal jsem vám přece, že je to jen fantazie. Nemáme čas na hlouposti! Přijďte ke mně, prosím, zítra na poradu. Musíme promyslit plán výpravy. A nezapomeňte si obléci svůj úřední oblek, už dávno jsem vás v něm neviděl.“

„Šetřím si ho,“ odpověděl Bocco prostoduše. „Taková vzácnost!“

„Máme jich dost na celý život, Bocco!“

Zmizelý ostrov

Už večer vplula Výzva do pásma, nezarostlého řasami. A když příští ráno vyšli manželé Gatlingovi na palubu, spatřili kolem dokola modrou hladinu oceánu, na níž se jen tu a tam mihly nevelké skvrny sargasů. „To je divné, copak jsme se tolik odklonili k jihu?“ zeptal se Gatling profesora Thompsona, který si prohlížel nevelkou rybu, chycenou v síti. „Plujem při samém okraji teplého proudu, který se tu potýká se studeným. A právě chladný proud odplavil sargasy stranou. Zítra se stočíme na sever, přímo do nejhustší spleti řas.“

„Jaká je to divná ryba!“ zvolala Viviana. „Podívej se, Regi!“ Ryba měla na hlavě široký oválný štít z destiček, zapadajících do sebe jako tašky na prejzové střeše; horní část těla byla mnohem temnější než boky a břicho.

Thompson opatrně vpustil rybu do velké nádrže s vodou. Obrátila se okamžitě na hřbet a štítem se pevně přitiskla ke dnu.

„No tak, zkuste ji zvednout,“ pobídl je Thompson.

Gatling vzal rybu za ocas a snažil se ji odtrhnout, ale bezvýsledně. Jako by přirostla ke dnu kádě. Thompson se rozesmál.

„Vidíte, jaká je to prapodivná ryba? Jmenuje se štítonoš, čili přísavka. Ve starověku se o ní vyprávěly úplné legendy — když prý se přisála k ponořené části korábu, mohla ho i zastavit. Ale podívejte!“ a Thompson, třeba s námahou, odtrhl rybu ode dna.

„Profesore, v moři pluje celé hejno želv!“ hlásil Thompsonův asistent Muller. „Dovolíte, abych si s touhle malou rybkou trochu zalovil? Viděl jsem, jak to dělají domorodci v Africe.“

Thompson souhlasil. Muller navlékl rybě na ocas kroužek s pevnou šňůrou a hodil ji do moře. V průzračné vodě byly vidět všechny její pohyby. Nejprve se několikrát bezúspěšně snažila vyprostit, a pak začala připlouvat k velikánské želvě, dřímající klidně na hladině oceánu. Štítonoš se jí přisál k břišnímu krunýři. Muller trhl šňůrou. Želva sebou zazmítala, ale nemohla se přísavky zbavit, a za okamžik ji vytáhl i s rybou na palubu. „Bravo!“ zatleskala Viviana.

Na palubě se objevil Simpkins. Zrovna před chvílí vstal a mhouřil oči před oslepujícím sluncem. Bafal z lulky, pohlédl lhostejně na želvu a procedil koutkem úst:

„Želví polévka, hm. to nebude špatné. Ale co je tohle za pijavku?“

„To není pijavice, ale přísavka. A želva, Simpkinsi, nebude na polévku, nýbrž pro vědeckou kolekci.“

„Podívejte se na tu nádheru!“ ozvala se opět Viviana a ukázala na moře. Nad hladinou oceánu letěly ryby. V celých hejnech se vznášely nad vodou a letěly tak vždy několik desítek metrů. Přitom užívaly předních ploutví jako křídel. Podívaná všechny uchvátila.

„Dactylopteres, či letouni,“ vysvětlil profesor Thompson. „Cožpak všichni ptáci vzešli z moře?“ zeptala se Viviana. „Oceán je kolébkou všeho organického života na zemi. Vidíte létající ryby, ale jsou i takové, které se procházejí po souši nebo dokonce lezou po stromech. To všechno jsou předkové obojživelníků a ptáků.“

„Velice zajímavé,“ řekl Simpkins lhostejně, „ale zdá se mi, že jsme se vypravili hledat nejen želvy a přísavky, nýbrž taky Ostrov ztracených lodí. Zatím lezeme pořád víc na jih a docela jsme opustili pásmo sargasů. Brzy nastane doba dešťů, i tak už často prší. Kdy začneme pomýšlet na Ostrov?“

„Trpělivost, Simpkinsi, dneska se stáčíme na sever a každou hodinu budete blíž svému cíli.“

Simpkins pokrčil rameny, jako by chtěl říci: S těmi vědci je ale trápení! Zastrčil ruce do kapes, díval se na moře a plival přes palubu. „Tamhle je žralok!“ vykřikl a celý ožil. Zřejmě i v moři ho zajímal jen zločinný element. „Hoho! A jaký ohromný! Ale proč je bílý?“

„Opravdu, zajímavý exemplář,“ poznamenal Thompson, „typický představitel Sargasového moře. Sargasy pohlcují sluneční světlo, a tak zdejší žraloci se patrně „neopálí“ jako jejich bratři na otevřených místech; kůže místních žraloků je bez pigmentu.“ Žralok plul vedle lodi. Jeho pohyby byly rychlé, smělé a krásné.

Námořníci hned připravili provaz a natírali slaninou železný hák. „Proč žralok nežere drobné rybky, které kolem něho víří?“ zeptala se Viviana.

„To jsou lodivodi, žralokovi nerozluční druzi.“ V té chvíli byl vržen hák s vnadidlem. První ho zpozoroval drobný lodivod. Očichal návnadu, rychle plul ke žraloku a snažil se obrátit jeho pozornost ke kořisti.

„Podívejte se na toho podvodníka!“ převáděl Simpkins událost do řeči kriminální praxe.

Žralok se otočil, zpozoroval kořist a lačně spolkl hák.

„Zatraceně, to byla od lodivoda vyložená provokace!“

Žralok sebou mrskl a tak trhl lanem, že dva námořníci upadli na palubu a loď se mírně naklonila. Začal boj. Námořníci hned pouštěli lano, hned se ho zas chápali a přitahovali úplně vysílené zvíře. Uplynula dobrá hodina, než se jim podařilo vytáhnout žraloka na palubu. Unavený, ležel tu jako mrtvý.

„Vida, chytil ses, drahoušku,“ pravil Simpkins vítězoslavně.

„Sázím se, Simpkinsi,“ řekl Gatling, „že litujete, proč nemá žralok ruce.“

„Pročpak?“

„Abyste mu nasadil náramky!“

„Další štítonoš!“ vykřikla překvapeně Viviana, když zpozorovala rybu, přisátou ke žralokově břichu.

„Obvyklá věc,“ odpověděl Thompson. „Přísavky to často dělají a mají z toho trojí prospěch: bezplatnou jízdu, dokonalou bezpečnost před ostatními dravci pod ochranou hrozného nepřítele všech mořských obyvatel, a konečně i drobty z bohatého stolu nenasytných žraloků.“

„Krátce, všude je to stejné,“ poznamenal Simpkins, „kolem velkých zločinců se vždycky motají zlodějíčkové, kteří plní drobné příkazy.“

„Ještě chvíli, Simpkinsi, a napíšete pojednání o zločinném světě mezi mořskými obyvateli,“ řekl Gatling s úsměvem.

Simpkins přistoupil blíž ke žralokovi, uchopil rukou rybku a začal táhnout. „Počkej, uvidíme, jestli se udržíš!“

Štítonoš jako by přirostl k žralokově břichu. Simpkins tedy silou trhl. Žralok neočekávaně mrskl obrovským tělem a udeřil Simpkinse tak silně ocasem, že detektiv jen zatřepal nohama ve vzduchu a spadl do moře. Profesor Thompson rozčileně křikl na námořníka: „Hoďte mu co nejrychleji provaz!“

Gatlinga udivilo profesorovo vzrušení a spěch. Simpkins nebyl špatný plavec a koupel v teplé, téměř horké vodě nehrozila nastuzením. Ale Thompson se bál jiné věci; věděl, že žraloci často putují v houfech. Kde byl jeden, mohli se objevit i další.

A jeho obavy nebyly plané. Nedaleko se opravdu ukázalo několik žraloků. Rychle se blížili k Simpkinsovi, který je dosud nezpozoroval. Loď se zatím vzdálila o několik metrů. „Rychleji, Simpkinsi, rychleji,“ křičeli na něho.

Kapitán rozkázal zastavit stroje. Důvtipní námořníci nečekali na rozkaz a horečně spouštěli člun.

„Čeho se lekáte? Já plavu jako korek!“ křikl Simpkins, který netušil dosud nebezpečí. Když poznal, že pohledy všech se neupínají k němu, nýbrž kamsi do moře, ohlédl se, strnul hrůzou, a začal dělat rychlá tempa. Avšak promočené šaty ho zdržovaly.

Když člun se třemi námořníky připlul k Simpkinsovi, žraloci už kroužili kolem něho. Jeden z nich právě podplaval Simpkinse, převrátil se na hřbet a rozevřel tlamu s několika řadami zubů, ale námořník mu vrazil do zejícího chřtánu veslo, z něhož v okamžiku byly jen drobné úlomky. To detektiva zachránilo. Druhý námořník mu zatím pomohl do člunu! Dravci, zuřiví, že jim kořist unikla, mlátili sebou kolem člunu a snažili se ho převrátit. Několikrát se jim to skoro podařilo. Člun se zmítal, nakláněl a nabíral vodu. Námořník se oháněl zbytkem vesla, ostatní ze všech sil veslovali. Vyčerpaní přirazili konečně k lodi a vystoupili na palubu. Všichni vydechli úlevou.

Simpkins namáhavě dýchal. Z šatů mu stékala voda a tvořila na zemi louže.

„Děkuji vám,“ promluvil posléze. „Půjdu se převléknout.“ Obešel zdaleka ležícího žraloka, a capkaje bosýma nohama, sešel do kajuty. Thompsonova vědecká kolekce rychle rostla. Mořské jehly a koníci, sasanky, létající ryby, ježovky, skvrnité jehlice rohozobé, krabi, krevety, měkkýši, nádherní hydroidní polypi a salpy se skvěli v baňkách a zaplňovali laboratoř i přilehlé kajuty. Výzva se obrátila na sever a razila si cestu jednolitým kobercem mořských řas.

Přestože často pršelo, Thompson neúnavně pokračoval ve výzkumu Sargasového moře. Gatling mu pomáhal a čas nepozorovaně ubíhal. Všichni po obědě sedali v útulně zařízené kajutě a naslouchali Thompsonovu poutavému vyprávění o mořských obyvatelích, ó tom podivném, neobyčejném světě, tak nepodobném světu nad vodou. Ze všech členů výpravy se jediný Simpkins nudil a připadal si nešťastný. Jeho organismus přivykl stálému pohybu. Nervový vzruch, spojený s riskantními podniky, byl mu nutností jako narkotikum. V klidném prostředí se cítil Simpkins nemocný. Zíval, bloumal po lodi, překážel všem od kapitána až po topiče, vrčel a přezíravě plival do moře. Byly pochmurné, šedivé dny. Někdy mlha zahalovala všechno kolem jako bílá stěna. V této části oceánu nehrozilo nebezpečí srážky s jinou lodí, a proto Výzva plula nezmenšenou rychlostí. Jen čas od času pro všechny případy zaječela siréna a její zvuk se nesl děsivě okolním tichem.

„Kampak se ten ostrov poděl?“ bručel Simpkins. Ostrov ztracených lodí jako by opravdu zmizel z povrchu oceánu. Podle všech výpočtů měl být v místech, kde právě pluli. Výzva bloudila v samém středu Sargasového moře, měnila směr, ale Ostrov nikde. Dny plynuly, a kolem bylo stále stejně šedé nebe, skořicový povrch sargasů a neprůhledná dálka v mlze.

Už nejen Simpkins, nýbrž i Gatlingovi se začali obávat, zda se jim podaří nalézt ostrov, nezaznamenaný ani na jediné mapě.

Jednou večer se všichni sešli, aby posoudili situaci. Kapitán krčil rameny:

„Co mohu dělat? Bloudíme jako slepí. Takhle můžeme plout celý rok, a bezvýsledně. Cesta se protáhla. Posádka projevuje nespokojenost.

Námořníci reptají, že v takovém močálu se dají lovit jen žáby.“

„Co navrhujete?“ zeptal se Gatling.

Kapitán znovu pokrčil rameny.

„Navrhuji, abychom skoncovali s bezúčelným hledáním a vrátili se.“ Gatling se zamyslil. „Vaše mínění, profesore?“ Thompson rozhodil rukama.

„Co já mohu říci? Každý den plavby obohacuje vědu. Ale rozhodnete-li se pro návrat, nebudu samozřejmě nic namítat.“

„Moc pěkně hájíte zájmy vědy!“ horlil Simpkins. Najednou se stal nejzanícenějším zastáncem vědy, ovšem jen proto, aby dál hledali ostrov. „Namítejte! Žádejte! Trvejte na svém!. A vy, kapitáne, jste taky výborný. Bezúčelné bloudění. nenajdem.? Jestlipak víte, kudy plujeme? Možná, že tímhle místem projížděl Kolumbus. Jeho námořníci také reptali. A myslíte, že pro Kolumba bylo snazší objevit Ameriku nebo najít cestu do Indie? Tenkrát všichni věřili, že žádná Amerika neexistuje, že loď dopluje na konec země a sletí čertu přímo na rohy. Ale Kolumbus se nezalekl a našel! My také najdeme!“

Ať byla podobná řeč v Simpkinsových ústech sebe-komičtější, jeho nečekaná výřečnost zapůsobila. Kapitán se poněkud zakabonil a odpověděl:

„Ano, ale Kolumbus plul aspoň jedním směrem, měl své obchodní plány, a ty ho nezklamaly, i když nenašel, co hledal. Ale my se prostě vrtíme na místě. Budete-li tak laskav a ukážete mi přesný směr, nebudu se točit stále dokola,“ skončil kapitán trochu dotčeně. „Námořnictví vůbec nerozumím,“ odpověděl Simpkins, „ale co se týká pátrání, o tom ledacos vím. Každé zaměstnání má vlastní návyky, zaměřuje myšlenky určitým směrem. Mnoho jsem přemýšlel o tom, jak najít Ostrov, a myslím, že jsem na to přišel. Gatlingu, povězte, jak jsme se poprvé dostali na Ostrov?“

„Byla bouře, parník ztroskotal. To přece víte.“

„A dále?“

„Šroub i kormidlo se zlomily a nesl nás proud.“

„No právě, doslova tak! Šroub i kormidlo se zlomily a nesl nás proud. Co kdybychom i my zlomili kormidlo a šroub?“ otázal se detektiv. Viviana i ostatní pohlédli s neskrývanými obavami na Simpkinse. Zpozoroval to a rozesmál se.

„Nemějte strach, ještě jsem se nezbláznil.“ O kormidle a šroubu jsem hovořil obrazně. Zastavíme stroj, přestanem se starat o kormidlo a budeme sledovat proud. To je můj návrh. K ostrovu nás přece zanesl nějaký proud, či ne?“ Gatling přikývl.

„To si zapamatujme za prvé,“ a Simpkins založil jeden prst. „Jestliže ztroskotané lodi vytvořily celý ostrov, pak zřejmě uvnitř Sargasového moře existují stálé proudy, které unášejí všechny zničené koráby k jedinému místu. Je to tak?“

„Správně.“

„To za druhé,“ založil Simpkins druhý prst. „Nu tak, a závěr je jasný: budeme se pomalu pohybovat po kruhu, občas vypneme stroj a budeme pozorovat, není-li tam proud, který by loď unášel hlouběji do moře. Ten proud nás také přivede k ostrovu. V tom je celý trik!“ A Simpkins vítězoslavně zvedl tři prsty.

Plán zaujal nejen kapitána, ale i Thompsona. „Vnitřní proudy Sargasového moře? To opravdu stojí za úvahu. Až dosud se zkoumal jen tok Golfského proudu kolem Sargasového moře.“

„Odkud by se vzaly silné spodní proudy v Sargasovém moři?“ zeptala se Viviana.

„Chcete, abych vám odpověděl na jeden z nejobtížnějších problémů oceánografie,“ odvětil Thompson. „Jaké příčiny způsobují mořské proudy? Sami vědci nejsou dosud zajedno v této otázce. Jedni vysvětlují vznik proudů působením přílivů a odlivů, druzí různou hustotou vody, a konečně třetí přisuzují hlavní úlohu větrům. To bude patrně nejvěrohodnější řešení. Alespoň směr mořských proudů se v průměru shoduje se směrem hlavních vzdušných proudů. Ale správnější je, že máme celou řadu příčin. Má-li Simpkins pravdu, že uvnitř Sargasového moře existuje spodní proud směřující k Ostrovu ztracených lodí, pak to může být větev čili odchylka od hlavního toku Golfského proudu. Takové odchylky vznikají nejčastěji tím, že se do cesty hlavního proudu postaví nějaká mechanická překážka.“

„Jaképak překážky mohou být uprostřed oceánu?“ položila mu Viviana novou otázku. „Nejsou tu ani ostrovy, ani mělčiny.“

„A co podmořské hory? Na ně jste zapomněla? Představte si, že trochu východněji pod vodou se nalézá pohoří, jež přetíná Golfský proud. A dál si představte, že v pohoří je úzký průchod, šíje, směřující k Ostrovu, který si s námi hraje na schovávanou. Golfský proud je skutečná řeka, jejíž vody mají průtok dva a půl metru za vteřinu. Celá tahle masa rychle proudící vody naléhá na pohoří, nalézá jen jediný úzký průchod a vrhá se do něho. A máte vnitřní proud Sargasového moře.“

„Ten taky skutečně existuje! Jinak by neexistoval ani Ostrov,“ podotkl Simpkins.

„Ano, Simpkinsova rada zřejmě nebude špatná,“ souhlasil kapitán. „Tak tedy zkusíme zlomit kormidlo a šroub, jak vy říkáte.“

„A najdeme-li Ostrov, pak všechny zásluhy za objevení „Ameriky’ budou patřit vám,“ řekl Gatling detektivovi.

„K čertu se zásluhami! Potřebuji nalézt jisté dokumenty, no a spolu s nimi vám vypátrám i Ostrov.“

Velké události

Nad gubernátorovou rezidencí na Ostrově ztracených lodí vlála na vysokém stožáru velká vlajka z bledě modrého hedvábí. Byl na ní vyšitý rudohnědý věnec mořských řas a uprostřed zlatý orel s rozpjatými křídly. I to byl Floresův nápad. Posadil Maggii celý týden k vyšívání. Když byla vlajka hotová, s velkou slávou ji vztyčili. Flores ve, zlaceném kabátě, obklopen pestrým zástupem svých „hodnostářů“, měl proslov.

„Ostrované,“ pravil, „sargasy urvané bouřemi od rodných břehů byly zaneseny až sem. My všichni jsme jako ty řasy, nás také osud odtrhl od vlasti a zavál sem, abychom tu našli novou vlast, vytvořili novou společnost. Není nás mnoho. Naše území není rozsáhlé. Ale zato se můžeme pyšnit tím, že jsme nezávislí. Svobodní jako ten orel s rozpjatými křídly. Takový symbol jsem vložil do znaku na naší vlajce. Sláva sargasům, které chrání naši svobodu, ať vzkvétá náš Ostrov! Ať žijí ostrované!“

Lidé bouřlivě tleskali, křičeli hurááá a hleděli uchváceně na krásný prapor, třepetající se ve větru.

Flores chtěl k tak slavnostnímu dni zorganizovat orchestr. Mezi různým haraburdím se našlo několik nástrojů z různých zemí a národů, avšak struny dávno popraskaly, nové nebyly, a Flores už se chtěl svého úmyslu vzdát. O’Haru nečekaně napadlo, aby použili námořních hlásných trub, jichž měli víc než obyvatel. Mohly sice jen zesilovat zvuk lidského hlasu, ale zato připomínaly nástroje dechového orchestru. Ostrované se nadšeně pustili do studia „hudby“ a při slavnostním vztyčení vlajky zahráli Pochod ostrovanů. Byla to hudba velice podivná, neboť při ní každý hrál hymnu své vlasti a jeden druhého se snažil překřičet. Znělo to neharmonicky, ale tak úctyhodně a hromově, že i ryby polekaně prchaly a zaplétaly se do řas.

Flores však svými „reformami“ vnesl i hlubší změny do života ostrovanů. Dokázal je vzájemně znesvářit, a od chvíle, kdy vznikla „aristokracie“, netvořili už jednotnou masu. O’Hara i Bocco přestali obědvat ve společné jídelně, stranili se ostatních, jednali povýšeně. Prostí občané jim spláceli pohrdáním a závistí.

„Skvělé,“ usmíval se Flores, „teď mohu spát docela klidně.“ Toho rána, kdy svolal Flores poradu, aby projednali plán expedice na sousední ostrov, O’Hara i Bocco v přepychových oblecích si vykračovali k rezidenci s důležitým vzezřením hodnostářů, a nedbalým kývnutím opětovali pozdravy kolemjdoucích.

Ostrované nebyli hloupí, ale jednotvárným životem skoro zdětinštěli, bezděky bledli před tou nádherou a uctivě skláněli hlavy. Porada se dost protáhla. Ať byl sousední ostrov sebeblíž, dostat se k němu nebylo snadné. Mohli postavit loďku. Ale mezi vodními řasami by se pohybovala hrozně obtížně a pomalu.

Nejjednodušší by bylo sestrojit plovoucí můstky. To však vyžadovalo mnoho stavebního materiálu, a ten byl na Ostrově ztracených lodí neobyčejně cenný. Moře sice občas přinášelo trosky korábů, ale těmi se s největší hospodárností topilo, když se pekl chléb nebo připravovala vařená strava. Několik starých plavidel se spotřebovalo na mosty mezi koráby a parníky; strhnout další znamenalo zmenšit „státní území“. Kromě toho bylo stavebního materiálu zapotřebí k vyřešení bytové krize. Lodních vraků zde bylo sice málem víc než obyvatel, avšak svíraly s hladinou moře nejrůznější úhel. Jedny ležely mírně šikmo, jiné na boku, a některé dokonce dnem vzhůru. Žít v „bytě“, jehož podlaha se sklání k hladině v úhlu čtyřicet pět stupňů, chodit bez přestání po svahu, klouzat dolů a svízelně se škrabat nahoru, to není žádný med. Mezi ostrovany panovaly ustavičné spory o místnosti s rovnější podlahou. Aby se alespoň trochu odpomohlo bytové kalamitě, musela se část rezervního materiálu uvolnit na úpravu obydlí.

„Spotřebujeme-li materiál na most, můžeme na novém ostrově najít lodi, vhodné k obývání,“ řekl O’Hara; „část obyvatelstva se přestěhuje a bytová otázka bude vyřešena. Když se naše naděje nesplní, můžeme most rozmontovat a nic tím neztratíme.“ Nakonec nic jiného nezbývalo a porada rozhodla stavět most. Ostrované se rozložili na palubě fregaty Elisabeth a vzrušeně očekávali výsledek jednání. V jednotvárném životě na ostrově bylo největší vzácností rozptýlení a nové dojmy. Kvůli tomu byli odhodláni i leccos obětovat. A když se všichni seznámili s usnesením porady, práce se rozproudila.

Všeobecné nadšení bylo tak veliké, že se našli dobrovolníci, kteří obětovali i část vlastní podlahy nebo „schodiště“, jen aby se most vybudoval co nejrychleji. Z úsporných důvodů nesměl být široký, jen pro jednoho člověka. Na druhé straně však taková úspornost prodlužovala dobu výstavby, neboť pro materiál mohl chodit celý čas jen jeden člověk. Ale i z toho našli východisko; utvořili zástup a jeden druhému podávali desky. Za tři dny položili víc jak polovinu cesty. Konečně nadešel slavnostní okamžik; k večeru pátého dne, už po setmění, bylo položeno poslední prkno mezi oběma ostrovy. I když se lidem sebevíc chtělo okamžitě vstoupit na nový ostrov, musili se vrátit a vyčkat až do příštího rána, jak přikázal Flores. Rozčilením nespali skoro celou noc a vstávali před úsvitem. Nemohli se dočkat slavného dne.

Shromáždili se do jednoho na palubě fregaty. Koráb ležel na boku, takže jeho paluba spadala až k samé vodě. Odtud začínal most. „Naše námaha skončila úspěchem,“ pravil Flores k ostrovanům. „S prvním slunečním paprskem vztyčíme na ostrově naši vlajku!“ A vydali se na cestu.

Flores vpředu nesl prapor, za ním šli Bocco, O’Hara, Luders a další obyvatelé.

Voda pod můstky pleskala, prkna se viklala. Několik lidí spadlo do vody a se smíchem se škrabali nahoru, omotáni řasami. Mnohým se takový nečekaný doplněk výstroje líbil; nahýbali se, vytahovali dlouhé rudohnědé řasy a zdobili se jimi. Indián zanotoval tesknou vojenskou píseň. Před poutníky začal vyrůstat kolos zaoceánského parníku. Ležel na bok a zakrýval nový ostrov. Vedle stál s nadzvednutou zádí nevelký člun, na němž leželo poslední mostové prkno. Flores vystoupil na člun. Ostrov nebyl velký, všeho všudy asi deset lodí. Ale nepříjemným překvapením bylo, že lodi nestály těsně jedna u druhé, nýbrž v určité vzdálenosti od sebe. Nezbývalo, než i tady vybudovat nové můstky, aby roztroušené lodi spojili v jeden celek. Avšak lidé se rozhodli, že slavnost neodloží. S námahou se vyškrabali po šikmé palubě parníku a na jeho vrcholu upevnili vlajku.

Pak se rozložili na podlaze a lačnými zraky se vpíjeli do nových tvarů a obrysů. Snad žádné představení velkoměsta nedalo divákům takový požitek, jaký skýtal ostrovanům pohled na rozbité, zničené lodi. Nejspokojenější s ostrovem byl Luders.

„Korveta s otevřenou baterií o dvaceti dělech. Začátek devatenáctého století. A koukejme! Holandská plachetnice, přinejmenším z počátku osmnáctého století. To je ale kmet! Kam až ho to zaneslo! A tuhle je druhý stařešina, kolový parník. Ten se zrodil v prvních letech devatenáctého století v Americe, a dokonce ani v mládí to nedotáhl na víc, než na pět mořských mil za hodinu,“ vysvětloval Luders. Všeobecnou pozornost vyburcoval děsivý pohled na korvetu s baterií o dvaceti dělech, jejíž palubu pokrývaly samé kostry. Vybělené kosti oslnivě svítily. Na nohou kostlivců se ještě tu a tam uchovaly cáry zetlelých bot. Zato zbraně — děla, kordy, tesáky — byly v dobrém stavu, třeba zrezivělé.

Ostrované ztichli. Každý si podle vlastní fantazie představoval, jaké obrazy hrůzy provázely zánik těchto lodí.

„Bude třeba odklidit kostry,“ řekl Flores. „Je tu dost korábů vhodných k bydlení. Ale myslím, že pro dnešek nám to stačí? Zítra přijdem, postavíme zbývající mosty a prohledáme vnitřky lodí.“ Všichni začali neochotně sestupovat. Jeden z ostrovanů uklouzl a skutálel se s paluby do moře. Ale ke všeobecnému údivu se nepotopil, nýbrž zůstal ležet na povrchu. „Je tu mělko!“ křikl.

To vzbudilo zájem ostatních. Začali zkoumat půdu pod nohama. Ukázalo se, že všude jsou paluby a trosky utonulých lodí. Při určité opatrnosti se dalo přejít z jednoho korábu na druhy. Lidé se rozprchli po ostrově a hlasitě projevovali své nadšení.

Vtom se z kýlového prostoru nevelké, poměrně nové nákladní lodi ozval zvířecí řev, a hned nato ustrašený křik Indiána, volajícího o pomoc. Indián vyskočil z kýlu a dal se na útěk:

„Tam. je. zvíře. Strašlivá opice. gorila!.“ Všichni ostrované se shlukli jako poplašené stádo a schovávali se jeden za druhého. Nebyli zbabělci před zjevným nepřítelem. Ale tam byl nějaký neznámý tvor. „Kdo jde se mnou?“ zvolal Flores. Bocco ze strachu, aby nepřišel o svou vysokou hodnost i krásný kabát, hnul se za gubernátorem. Po něm vykročil také O’Hara.

Flores opatrně nahlédl dovnitř vlečné bárky. Bylo odtud slyšet vrčeni.

Když oči přivykly tmě, zjistil, že v koutě sedí tvor podobný člověku, nahý, s velikou rozcuchanou hlavou. Spečené vlasy a vousy mu sahaly skoro ke kolenům. Na rukou měl dlouhé zakřivené nehty.

„Kdo jsi?“ zeptal se Flores anglicky a pak španělsky.

„Kdo jsi?“ ptali se ostrované v různých jazycích, ale nedostali odpověď. A přece bylo jasné, že to není gorila, nýbrž člověk, bezbranný, hubený, vyčerpaný člověk. Flores tedy skočil dolů, uchopil neznámého a na rukou ho vynesl. Ubožák se ani nepokusil odporovat.

Ať to byl čin sebeprostší, pozvedl Floresovu autoritu.

„Pro všechny případy zajatce svážeme a jdem! Je čas k obědu!“

Lidé uposlechli.

Když první výletníci s Floresem v čele docházeli k Ostrovu ztracených lodí, poslední byli ještě na Novém ostrově.

Vtom pár kroků od Florese proletěl vzduchem jakýsi předmět; ozval se výbuch, můstky se rozletěly na milión třísek a gubernátor asi s pěti lidmi sletěli do vody. Floresovi se však podařilo zachytit trámu, a když se mu rozjasnilo v očích, div neomdlel.

Na Ostrově u samého okraje mostu, ruční granát v dlaní, stál kapitán Fergus Sleyton.

Byl sice hodně zarostlý, ve špinavé, roztrhané košili, ale byl to on.

Uvěznit ho!

Sleyton nezemřel při přestřelce s prchajícím Gatlingem a jeho přáteli. Kule mu přerazila klíční kost, ale rána nebyla smrtelná. Když ho Flores hodil do vody, padl Fergus na mělčinu, na dno převráceného člunu. Měl štěstí, všichni ostrované odešli za Floresem a nikdo tedy neviděl, že se neutopil. Krvácející kapitán se s ohromným vypětím sil doplazil do podpalubí vedlejšího parníku, položeného bokem na hladině. Loď dorazila k Ostrovu teprve nedávno.

— Když ztratím vědomí, umřu ztrátou krve, uvažoval Sleyton. — Musím si udělat obvaz!. Začal prohledávat lodní prostory a našel útržek staré plachty. Zatínal zuby bolestí. S posledním zbytkem vědomí i vůle si ránu převázal, a omdlel. Vzpamatoval se až v noci. Chládek ho osvěžil. Hlava se mu točila velkým úbytkem krve i zimnicí. Trápila ho žízeň. V palubní proláklině našel kaluž dešťové vody a vypil ji do poslední kapky. Zas mohl jasně uvažovat. Co podnikne dál? Tady by ho mohli najít. Bylo nutno dostat se na sousední ostrov ze ztroskotaných korábů, nedaleko odtud. Nikdo z ostrovanů k němu zatím nepronikl. Tam by byl Sleyton v úplném bezpečí. Jediný on věděl, že k ostrovu vede cesta po palubách utonulých lodí, pokrytých tenkou vrstvou vody. Obezřetný Sleyton ještě téže noci přešel na ostrov.

Mezi velkým a malým ostrovem leželo několik lodí, kde se daly najít konzervy, suchary, dokonce i víno. Sleyton zbytečně nežil na ostrově mnoho let. Znal všechny skryté zásoby i cesty k nim. A za nocí se brodil mořem přes potopené koráby, které kousek pod hladinou zaplňovaly skoro celé mořské dno kolem ostrova. Zásobil se vždy potravinami na několik dní, odešel na malý ostrov a tam žil, dokud je nespotřeboval. Při těchto nočních výpravách zpozoroval Sleytona Číňan. Sleyton ho však neviděl. Když pak s Číňanem přišel v noci Bocco, aby spatřil „gubernátorův stín“, Sleytonovu jemnému sluchu neušly zvuky, šramot a šepot uprostřed hlubokého nočního ticha. Z opatrnosti několik nocí nevycházel. Proto ho Flores neuviděl.

Sleyton se nevzdával myšlenky, že znovu ovládne ostrov. Florese nepovažoval za nebezpečného soupeře. Ale aby mohl vystoupit otevřeně, musil nejdříve nabrat sil. Proto vystoupení odkládal, dokud se mu rána úplně nezahojila. Když konečně byl docela v pořádku a cítil se zdravý a silný, začal promýšlet plán útoku.

Plán nebyl nijak složitý. Objeví se na Velkém ostrově, až budou všichni spát, a zamíří k rezidenci nového gubernátora. Stráž na fregatě Elisabeth bude pravděpodobně taky spát. Když ne, samo zjevení „mrtvého kapitána“ musí všechny ochromit hrůzou. V nejkrajnějším případě s nimi bez hluku skoncuje námořnickým tesákem. Se spícím Floresem — Sleyton ani na okamžik nepochyboval, že Španěl zaujal jeho místo — bude lehká práce. A ostrované? Ti nebudou mít důvod k námitkám, vždyť jenom znovu nastoupí svůj úřad, o nějž ho zrádný Flores násilím připravil.

Když ale Sleyton ze své skrýše bedlivě pozoroval Velký ostrov a viděl, že lidé stavějí most, změnil svůj původní záměr; teď měl možnost zajmout všechny obyvatele — počká, až přejdou na Nový ostrov a odřízne jim cestu zpátky. V předvečer dokončení mostu Sleyton, ozbrojený ručními granáty, přešel pozdě v noci na Ostrov. Ukryl se v neobývané holandské korvetě nedaleko břehu. Vylezl teprve, když viděl, že poslední člověk vstoupil na Nový ostrov.

Sleyton rychle přeběhl k místu, kde začínal most, schoval se za silný stožár a čekal až se ostrované budou vracet. Pak vrhl granát a klidně stál, dokud se Flores nevzpamatoval. Fergus mohl zabít Florese na místě, ale nechtěl svůj návrat k moci komplikovat vraždou.

— Ať to učiní lidé sami — uvažoval, — stejně smrti neujde.

Když pak Španěl hrůzou rozšířenými zraky pohlédl Sleytonovi do očí, bývalý gubernátor potřásal v ruce dalším granátem a spokojeně řekl:

„Jestli se mi nepodrobíte a neuznáte mě okamžitě za gubernátora Ostrova, hodím druhý granát a je s vámi konec.“

Flores váhal. Po odmlce přemýšlení pravil:

„Dobrá tedy. Souhlasím, ale slíbíte, že ušetříte můj život.“

„Vidíte, že jsem to právě učinil,“ konstatoval Sleyton.

Florese překvapila jeho nepochopitelná velkodušnost. Opravdu, vždyť ho Fergus mohl bez průtahů zabít.

Sleyton vzal jedno z prken ležících na břehu a hodil je na kraj rozbité části mostu.

Flores i celý jeho průvod mlčky vstoupili na Ostrov.

„Co bude dál? Kdo zvítězí?“ přemýšleli ostrované a pohlíželi s hrůzou na Sleytona.

Sleyton spoléhal na svůj neobyčejný vliv. Jeho slovo bylo vždycky zákonem. Všichni se před ním třásli. I teď, ačkoli byl vyhublý, zarostlý rozježeným plnovousem a oblečený ve špinavé, zakrvácené košili. Byl strašný, strašnější nežli dřív. Viděl, jaký dojem učinil na přítomné, a byl spokojen.

„Uvěznit!“ řekl Sleyton klidně a ukázal na Florese.

Španěl sebou trhl a napřímil se.

„Právě jste slíbil, že mi darujete život,“ namítl.

„Ano, život, ale ne svobodu,“ odbyl ho Sleyton chladně. „Co se týká vašeho života, o tom ať rozhodnou vaši spoluobčané podle zákonů platných na Ostrově. Znáte sám svou vinu.“

Ano, Flores znal svou vinu i zákon, podle něhož se vražda či pokus o vraždu někoho z ostrovanů trestaly smrtí. Nadešel rozhodný okamžik.

„Proč stojíte? Do vězení s ním!“ opakoval zamračený Sleyton. Několik lidí nerozhodně popošlo k Floresovi. „Stůjte, šílenci!“ křikl Flores. „Nastražil mi léčku, podvedl mě, ale je to léčka i na vás. Copak chcete, aby vám znovu vládl ten tyran? Chcete se živit zase jen syrovými rybami a chodit v cárech?“ Sleyton nepočítal, že by si chytrý Flores dovedl získat sympatie ostrovanů. Když viděl, že nálada lidí se pod vlivem Floresových slov mění, chtěl svého soupeře přerušit, ale Flores náhle rozkázal: „Uvěznit ho!“

Boccovi se třásly nohy strachem, ale „povinnost především“ — hnul se první, za ním O’Hara a pak všichni ostatní se vrhli k Sleytonovi a chytili ho dřív, než stačil hodit druhý granát. Sleyton se vůbec nenadal podobného konce a hlasitě zaklel. Flores zvítězil.

„Vězení,“ kam Sleytona odvedli, byla prázdná železná kajuta na uhelné lodi. Ke vchodu postavili stráž.

Španěl vyhrál první srážku. Co bude dál? Sleyton nesmí zůstat naživu, ale zároveň je těžké skoncovat s nim veřejně a podle zákona, protože se neprovinil tak, aby mohl být popraven.

Flores přecházel dlouhými kroky po kajutě a přemýšlel, co učinit. Bál se nechat Sleytona do rána žít. Musí ho zabít, to je jasné. Ale zabít tak, aby se o tom nikdo na Ostrově nedozvěděl. To znamená zavraždit i strážného a pak… Sargasy dovedou střežit své tajemství. Všichni budou myslet, že se Fergus dostal z vězení, zabil hlídku (mrtvola strážného může zůstat na místě), a uprchl.

Ano, právě tak to Flores provede. Ale koho obětovat? Koho postavit v noci na stráž? Číňana — to bude nejlepší. Stejně už brzy umře z toho svého opia. Nikomu není užitečný. Je pořád ospalý, slabý jako mátoha. S ním bude lehká práce.

Dnes v noci tedy Sleytonův přízrak přestane strašit ostrovany.

Starý Bocco

Ukázalo se, že Simpkinsův plán byl správný. Výzva našla brzy proud, směřující přímo do nitra Sargasového moře. Proud byl sice dost pomalý, ale cestovatelé věřili, že je přivede k Ostrovu ztracených lodí. Mnoho příznaků tomu nasvědčovalo. Čím déle pluli, tím častěji potkávali trosky lodí, zničené čluny, loďky převržené dnem vzhůru. Na jedné z nich kapitán Murray zpozoroval hejno ptáků. Vyráželi ostré skřeky a rvali se ve vzduchu mezi sebou.

„Dělí se o kořist. Na lodi jsou zřejmě mrtvoly,“ řekl. Když parník připlul blíž, naskytl se jim truchlivý obraz: na dně loďky ležela mrtvola člověka.

Ptáci tak hustě pokrývali jeho tělo, že nebylo skoro ani vidět. Kolem loďky se hemžili žraloci a mocnými ocasy zuřivě bičovali člun, aby ho převrátili a zmocnili se kořisti.

Jednou večer, když Viviana pomáhala Thompsonovi v laboratoři vycpávat exempláře, uslyšela Simpkinsův křik: „Ostrov! Vidím Ostrov ztracených lodí!“ Všichni vyběhli na palubu.

Na severu, těsně u obzoru, bylo v paprscích zapadajícího slunce vidět komíny parníků a polámané stěžně. Gatlingovi i Simpkins měli ten obraz příliš vrytý do paměti, než aby ho mohli zapomenout. Ani kapitán Murray, který ostrov nikdy neviděl, nepochyboval, že dosáhli cíle. V žádném přístavu nelze vidět stožáry a komíny v tak roztodivných pozicích. Vypadalo to, jako by lodi rozmetala prudká bouře a v jejím nejvyšším náporu všechno znehybnělo.

Lidí se zmocnilo vzrušení. Stáli mlčky a nemohli odpoutat oči od strašného hřbitova.

„Plnou parou!“ přikázal kapitán.

Jeho bodrá výzva zaplašila chmurné úvahy vyvolané pohledem na Ostrov.

„Jakpak nás asi uvítají?“ promluvil Gatling.

„Kdyby žil Sleyton, bez boje by se to určitě neobešlo. Ale je mrtev a to nám značně ulehčuje situaci. Ať je na jeho místě kdokoli, snadno se domluvíme.“

Bylo už skoro tma, když se parník přiblížil k Ostrovu a signalizoval obyvatelům, aby vyslali parlamentáře.

Výzvu musili na Ostrove zpozorovat tím spíš, že siréna ječela téměř bez přestání a nemilosrdně narušovala okolní ticho. Ale Ostrov byl prázdný, jako vylidněný.

„Copak tam všichni vymřeli?“ ptal se Gatling netrpělivě. „Nebylo by divu,“ odpověděl Simpkins. „Nějaká epidemie.“

„Podívejte,“ upozorňovala Viviana, „na vysokém stožáru je vidět vlajku! Dříve tam nebyla.“

„To je na Elisabeth, gubernátorově sídle,“ poznamenal Gatling. „Nedá se říci, že by nás ostrované srdečně vítali,“ připojil Thompson. „Jaképak s nimi ceremonie,“ rozproudil se náhle Simpkins. „Musíme to mraveniště probudit. Vystřelte naslepo!“

„Počkejte ještě chvíli,“ namítl Gatling. Siréna dál naříkavě ječela, ale Ostrov vypadal mrtvý jako dřív. „Ech, čert je vem, na mou duši!“ rozčilil se pojednou kapitán a vystřelil slepou ránu z malého děla.

„Vida, zapůsobila!“ křikl Simpkins vítězoslavně. „Koukejte, ukázala se postava.“

„Ano, někdo sem jde. Spusťte člun a jeďte ke břehu!“ rozkázal kapitán.

Námořníci rychle spustili člun a zamířili k Ostrovu. Ostrovan, mávaje bílým cárem, došel ke člunu. Chvíli se domlouval o něčem s námořníky, potom k nim přisedl. Za pár minut byl na palubě Výzvy.

„Bocco!“ poznala ho už z dálky Viviana.

Bocco se velmi podivil, když uviděl staré známé. Měl na sobě vetchý záplatovaný kabát.

„Nu, buďte zdráv, ženichu!“ přivítala ho Viviana vesele. „Byl jste přece taky mezi mými ženichy, když o mě na vašem Ostrově div nelosovali.

Pamatujete se?“ A podala mu ruku.

Zmatený a rozpačitý Bocco stiskl nabízenou dlaň:

„Dobrý den, slečno Kingmanová.“

„Gatlingová,“ opravila ho s úsměvem.

„Gatlingová? Promiňte, zapomněl jsem.“

„Ne, nezapomněl. Na ostrově jsem byla Kingmanová, ale teď se jmenuji Gatlingová,“ a ukázala na muže.

„Takhle tedy je to! Že mě to, starého, nenapadlo hned! Oho-ho-ho,“ povzdechl. „Ani jsem si nepomyslil, že vás ještě kdy spatřím! Zase vás k nám zanesl proud?“

„Ne, jsme tu z vlastní vůle.“

„Cože?“ zvolal Bocco nedůvěřivě. „Tady je příliš málo radosti, aby sem jel člověk z vlastní vůle.“

„Tak co, Bocco,“ přerušil ho Gatling. „Povězte nám, kdo je u vás nyní gubernátorem?“

Bocco bezradně rozhodil rukama a s hlubokým povzdechem odpověděl: „Sleyton. Kapitán Fergus Sleyton.“ Simpkins překvapením až poskočil. „Není možná! Ten přece.“

„Je živ a zdráv. Dnes je gubernátorem Sleyton. Včera byl Flores, a kdo bude zítra — ještě nevím. Tak se věci mají! Radosti je tu pomalu.“

„Jak se to mohlo stát?“

Bocco vyprávěl všechno, co se sběhlo na Ostrově, až do chvíle Sleytonova uvěznění.

„Ale dnes ráno se probudíme,“ končil Bocco, „a zvoní gong u gubernátorovy rezidence. Když jsme přišli na Elisabeth, uviděli jsme Sleytona. — Já — říká, — jsem váš gubernátor. Flores je zločinec. Hodil mě do vody. Teď sedí ve vězení zas on. Zítra ho budeme soudit! — Takové je to!“

Bocco nevěděl o událostech minulé noci, které skutečně vzaly nečekaný zvrat. V době, kdy se Flores ubíral noční tmou ke Sleytonovu vězení, aby svého soupeře zabil, Sleyton jako zvíře v kleci přecházel po úzké železné kobce a promýšlel plán útěku. Byl z lidí, pro něž překážky existují jen proto, aby se překonávaly.

Sleyton potmě ohmatal stěny svého žaláře. Byly hladké a neprodyšné. Ani okno, ani skulina — utéci se. nedalo. Po mnoha pokusech objevil nade dveřmi malý kulatý otvor, jímž by stěží prostrčil hlavu. Vzepřel se na rukou a nahlédl ven. Těsně u dveří stála nějaká postava. „Kdo stojí na stráži?“ křikl Sleyton přísně, jak to dělával, když kontroloval noční hlídky.

Sotva uslyšel známý velitelský hlas, Číňan sebou trhl. Snil právě o Modré řece a Fergusův křik zaplašil jeho vidiny. Když si srovnal v hlavě myšlenky, odpověděl: „Chao-Žeň.“

„Proč okamžitě neodpovíš, když se tě ptá gubernátor? Usnuls, tupče? Odstrč závoru, musím zkontrolovat vězně!“

Číňanovi se v hlavě všechno zmotalo. Sleytonův hlas přicházel odněkud z výšky. Ve tmě nebylo nic vidět, a tak strážný nedovedl přesně určit, kde gubernátor stojí.

Chao-Žeň si už dávno odvykl uvažovat. Uměl jen poslouchat. Kapitán Sleyton nařizoval. To stačilo. Číňan rychle odsunul závoru. V té chvíli přicházel Flores. Nepřátelé se nečekaně střetli u samých dveří. Sleyton zatlačil Florese do železné kajuty, kde se rozpoutal neúprosný boj. Čirou náhodou přišla kapitánovi pod ruku Floresova hedvábná šerpa. Rychle ji uchopil a zadrhl protivníkovi hrdlo. Flores sebou zmítal, ale Sleyton už stačil vyběhnout ze dveří a zaklapnout závoru. Pak přistoupil k Číňanovi, chytil ho za ramena, zvedl jeho slabé tělo do výšky, zatřásl jím a zasyčel: „Takhle se stojí na stráži? Div žes nevypustil zločince. Jdeme!“ Číňan se oklepal, radostně si oddechl, že tak lacino vyvázl a loudal se za Sleytonem.

Tak se stal Sleyton znovu gubernátorem na Ostrově. Když připlula Výzva, vyslal Bocca jako parlamentáře.

Stařík vypověděl přátelům všechny novinky, pohlédl bázlivě na Ostrov a chvatně dodal:

„Ale já jsem se tu zapovídal.“ Nasadil oficiální tvář a vážně oznamoval: „Gubernátor Ostrova ztracených lodí mě poslal, abych zjistil, kdo jste a proč jste k nám přijeli.“ Gatling se zamyslil, pak položil Boccovi ruku na rameno a řekl:

„Poslyšte, Bocco, odložte tenhle tón a mluvme spolu jako staří přátelé. Nečekali jsme, že se tu shledáme se Sleytonem. Víte přece, že jsme se s ním nerozešli v dobrém. Ale proti ostrovanům nezamýšlíme nic zlého. Přijeli jsme sem s manželkou a profesorem Thompsonem, abychom zkoumali Sargasové moře. Nu, a při té příležitosti jsme se rozhodli vás navštívit. Když už jsme tu, strávíme nějaký čas na Ostrově, ať kapitán Sleyton chce či nechce. Ale abychom vás neobtěžovali riskantními domluvami se Sleytonem, pošleme mu rádio telegram; na Ostrově přece mají radiopřijímač.“

V radiotelegramu, který hned odeslali, stálo: „Gatlingovi, Simpkins a profesor Thompson žádají, aby mohli vstoupit na Ostrov. Souhlas signalizujte bílou vlajkou. Gatling.“

Radiotelegram zřejmě došel na místo určení, protože za chvíli se od gubernátorovy rezidence rozlehl výstřel z pušky. Kule zasáhla člun a odštípla kus boční stěny. „Stručné a jasné!“ řekl Gatling.

„Nu co, nemáme se zač stydět. Abychom se vyhnuli krveprolití, pošleme ještě jeden radiotelegram. Ale ty, Viviano, pro všechny případy sejdi raději do kajuty.“

„Nedáte-li okamžitě souhlas, nařídím bombardovat Ostrov,“ hlásil druhý radiotelegram; a druhý výstřel byl mu odpovědí. Gatling už chtěl dát rozkaz k palbě, ale Thompson navrhl, aby odložili vojenské akce na příští ráno.

„Je už tma, snad opravdu bude lepší vyčkat do rána. Ostrov neuteče,“ podporoval profesorův návrh i kapitán Murray.

Gatling souhlasil. Nechal na palubě hlídkovat několik námořníků a sešel do společenské kajuty. Kapitán Murray, Simpkins, Thompson i Bocco ho následovali.

Viviana nalévala čaj. Všichni usedli, Bocco na nejzazší konec stolu; noví lidé a nezvyklé prostředí ho uváděli do rozpaků. Pil čaj tak horký, že se popálil, a hekal.

„Ale přece jen. nedopadá to dobře,“ řekl náhle a celý se zachmuřil. „Co není dobré?“ zeptala se Viviana.

„No přece to, že se bude střílet. Copak je na tom dobrého? Kolik lidí se může zmrzačit!“

„Ale co tedy dělat, Bocco?“ ptal se Gatling. „Sám jste viděl, že Sleyton naše mírumilovné návrhy nepřijal.“

„Co dělat? O tom právě přemýšlím. Nedá se dělat nic jiného, než že musím na Ostrov, pošeptat lidem, aby neposlouchali kapitána Sleytona a nestříleli. Řekněte vašim námořníkům, ať mě spustí. Sbohem, a děkuji za čaj!“

Znovu na ostrově

Té noci nikdo na Výzvě nespal. Gatling chodil po palubě a zaposlouchával se do nočního ticha. Co bude s Boccem? Poslechnou ho ostrované? Chvílemi se Gatlingovi zdálo, že slyší tlumený šum hlasů a skřípot prken na poloshnilých palubách, po nichž přecházely čísi kroky. Ale možná, že to jen předjitřní vítr šumí ve zlámaných ráhnech a stěžních, třepe roubením plachet, pohupuje koráby a ony skřípou a sténají, tak jako naříkají nemocní starci ve snu. Jak je ta tma únavná! Hodinu před východem slunce se z Ostrova znovu ozval hluk. Teď už nebylo pochyb — něco se tam stalo. Hlasy bylo slyšet docela zřetelně.

Několik lidí přeběhlo po Ostrově s lucernami a pomalu se vraceli ke gubernátorově sídlu.

„Co když ubohý Bocco zahyne?“ uvažoval Gatling rozčileně.

Než vyšlo slunce, shromáždilo se na palubě celé osazenstvo Výzvy. A když se konečně vyhouplo nad obzor, všichni vykřikli překvapením: na vysokém stožáru u gubernátorova sídla se třepetala bílá vlajka.

„Kapitán Sleyton kapituloval!“ zvolal Gatling.

„Pohleďte, jde sem Bocco,“ upozorňovala Viviana.

Bocco cupital na svých starých nohou, klaněl se, mával rukou a z dálky už křičel do hlásné trouby:

„Můžete vstoupit na Ostrov, kapitán dovolil!“

Rychle spustili člun, do něhož nasedli Gatlingovi, Thompson s asistenty Tammem a Mullerem, Simpkins a čtyři námořníci.

Bocco je přivítal hlubokou poklonou:

„Kapitán prosí, abyste ho navštívili v jeho sídle!“

„Bocco, vy jste živ, tolik jsme se o vás báli!“ tiskla mu Viviana radostně ruku.

„Co se na Ostrově v noci přihodilo?“ ptal se Gatling.

Bocco se spiklenecky usmál a opakoval:

„Gubernátor vás zve k sobě. Všechno vám vysvětlí.“

Vzrušená Viviana vstoupila znovu na Ostrov ztracených lodí. Stoupala po rozviklaných můstcích, klenoucích se z lodi na loď a přemítala o tom, že stejnou cestou se ubírali i při svém prvním příjezdu. Jenže tehdy byli ztroskotanci, bezbranní zajatci, kráčející vstříc neznámému osudu. Dnes jsou pod ochranou vlastní lodi.

Gatling prosil Vivianu, aby se vrátila na loď.

„Kdoví, možná že nás Sleyton láká do pasti.“

Ale Bocco ho uklidnil:

„Nemějte obavy, všichni jste v úplném bezpečí.“

Šli tedy dál. Gatling cestou rozmlouval s Thompsonem a vzpomínal na rozličné příhody ze svého prvního pobytu na Ostrově. Konečně došli k Elisabeth. Tam už na ně čekali.

Černoch blýskl bílými zuby v srdečném úsměvu.

„Také jeden z bývalých Vivianiných nápadníků,“ představil ho žertem Gatling.

„Gubernátor vás očekává,“ řekl černoch.

Sestoupili po známých schůdcích a vešli do kabinetu.

Stál u stolu a přívětivě pokývl hlavou:

„Buďte mi srdečně vítáni!“

„Flores!“ zvolala Viviana ohromeně.

„K vašim službám,“ odpověděl a tiskl ruce hostím. „Omluvte, prosím, můj vzhled.“

Floresův obličej byl samá podlitina, krk měl oteklý a na spáncích krvácející šrám.

„Jste raněn?“ ptala se Viviana. „Mám vám převázat ránu?“

„Ne, děkuji,“ odpověděl se šátkem u spánku. „Je to pouhé škrábnutí.“

„Floresi, netrapte nás a řekněte, kde je Sleyton?“ vyhrkl Simpkins nedočkavě.

Gubernátor učinil neurčité gesto rukou.

„Včera se nečekaně objevil na Ostrově a já ho dal uvěznit. V noci jsem šel zkontrolovat hlídku. Vedle uhelné lodi se na mne znenadání vrhl nějaký člověk. Byl to Sleyton, jemuž se zřejmě podařilo uprchnout. Došlo mezi námi k boji, a že byl prudký, můžete usoudit z toho, jak vypadám. Div že mě neuškrtil mou vlastní šerpou. Potom.“ Flores se zajíkl — „potom mě strčil do kajuty, kde byl předtím sám zavřený, a zamkl. Co bylo dál, to jsem se dozvěděl, teprve když mě Bocco osvobodil. On vám sám poví, co se tu všechno sběhlo.“

„Podařilo se mi dohovořit se s lidmi a přesvědčit je, aby neposlouchali Sleytona,“ vyprávěl Bocco. „Před úsvitem Sleyton všechny sezval a nařídil nám, abychom se připravili k boji s vámi,“ Bocco ukázal na Gatlinga. „Ale všichni do jednoho odmítli. Kapitán křičel, dupal, hrozil, že všechny pobije. A tak povídám: jaképak s ním ceremonie? Svažme ho! Vrhli jsme se k němu, on vzal do zaječích. Běželi jsme v patách za ním, ale kde mu byl konec! Skočil do vody a zmizel. Začali jsme hledat Florese. Napadlo mě, podívat se do nákladní uhelné lodi, a on tam ležel! Pustili jsme ho, a tu ho máte!“ Simpkins naslouchal se soustředěnou pozorností. „Sleyton žije. Sleyton je na Ostrově. Simpkins je taky na Ostrově. To znamená, že Sleyton bude chycen,“ vyhrkl znenadání.

Bozi se mstí

Příští den pozval profesor Luders Thompsona, jeho asistenty, Gatlingovy i Simpkinse k sobě na návštěvu. Starý vědec žil na okraji Ostrova, ve španělské karavele. Měla čtvercovou záď, věžičky na přídi i na zádi, vysoké boky, vpředu šikmo vystupující trám, čelní stěžeň, hlavní stěžeň a dva vratiplachtové stožáry. Na předním stěžni byla dvě ráhna, tři zbývající měly latinské plachty. K obydlí starého učence vedl rozviklaný můstek. „Podivuhodné!“ zvolal Gatling, sotva na můstek vkročil. „Copak se i plachty mohly uchovat? Vždyť tomu korábu je dobrých dvě stě let?“

„Bude mu tři sta,“ odpověděl Luders. „Vlastníma rukama jsem ten poklad restauroval. Přiznám se, že vypadal dost uboze. Jedno jsem však udělat nemohl, a to vyrovnat polohu karavely. Sousední lodi ji stiskly a silně naklonily. To mi působí jisté nepohodlí při bydlení. Však sami uvidíte. Pojďte, prosím, za mnou.“

Po úzkých dřevěných schůdcích vešli hosté do veliké kajuty. Podél stěn stály dřevěné lavice na štíhlých nožkách. Celou jednu stěnu zabírala podomácku zhotovená knihovna, v jejíchž přihrádkách ležely starodávné rukopisy a lodní žurnály.

„Dejte pozor!“ varoval je Luders. „Já už jsem zvyklý chodit po šikmé podlaze. Zde v té knihovně jsou obrovská bohatství.“

„Bohatství? Jakého druhu?“ vyzvídal Simpkins.

„Vědecká bohatství. Ostatně, nejen vědecká. Jsou tu dokumenty z korábu Sibyla. Jakýsi Sebastian Saprozo, najatý ve španělských službách, vezl několik beček zlata z Brazílie do Španělska. Ale španělských břehů nedosáhl. Loď přirazila k Ostrovu.“

„Jestliže jste dostal dokument ze Sibyly, znamená to, že loď dodnes existuje?“ ptal se Simpkins.

„Ano, za starou uhelnou bárkou, na jih od Elisabeth.“

„A zlato jste nehledal?“

„K čemu by mi bylo?“ namítl prostě Luders. „Možná, že se zachovalo i zlato. V dokumentu se praví, že je uloženo v kýlovém prostoru. Ale koráb je tak vetchý, že by bylo šílenstvím spouštět se dolů. Ve vedlejších kajutách,“ pokračoval Luders, „mám sbírky.“

„Podmořskou část Ostrova jste nezkoumali?“ zeptal se Thompson. „Bohužel ne,“ povzdechl si vědec. „Máme sice skafandry, ale nemohl jsem spravit vývěvy. Měl jsem k dispozici jen olovnici a malý bagr.“

„Odkud vzal Sebastian tolik zlata?“ zajímalo Vivianu. „To je zvláštní historie. — Sebastian byl zajat Indiány kmene Bororo v lesích střední Brazílie. Bojovní Bororo se rozhodli Sebastiana zabít a už ho vedli na smrt. Saprozo však dokázal vyrvat se Indiánům z rukou. Tento dobrodruh prošel asi tvrdou životní školou a byl zřejmě jarmarečním akrobatem a žonglérem. Začal skákat přes hlavy divochů, otáčel celým tělem ve vzduchu a prováděl tak nevídané piruety a saltamortale, že uvedl své podmanitele v bouřlivé nadšení. Indiáni zapomněli na dřívější nenávist a začli cizince skoro zbožňovat. Nechali ho naživu, ale svobodu mu nevrátili. Sebastiano mezi nimi žil několik měsíců, naučil se jejich jednoduchému jazyku i způsobům. Často mohl pozorovat, že Indiáni přinášeli ohromné valouny ryzího zlata a odnášeli je hluboko do lesa jako dar nějakému lesnímu bohu. Kde se božstvo nacházelo, nemohl Saprozo vyzvědět, protože sídlo modly bylo opředeno tajemstvím. Pomohla mu však náhoda. Poslyšte, jak celou příhodu líčí sám Sebastiano.“

Luders otevřel starodávný rukopis v polorozpadlé kožené vazbě, listoval chvíli v zažloutlých pergamenových stránkách, zdobených velkými začátečními písmeny i naivními kresbami, a četl: „Jednou ráno, když všichni muži odešli na lov a ženy se zaměstnávaly roztíráním kořene manioka, z něhož připravují opojný nápoj kaširi, procházel jsem se za vesnicí. Vtom slyším nářek, vycházející z osamělé chatrče na pokraji lesa. Vstoupím dovnitř a vidím dívku, omotanou sítěmi. Velcí černí mravenci ji nemilosrdně hryzali. Celé tělo mladé nešťastnice se svíjelo, tvář měla zkřivenu bolestí a na rozkousaných rtech jí stála růžová pěna. Kalné oči se obracely v sloup. Dojatý strašlivým týráním, rozvázal jsem síť, začal vybírat mravence, zašlapovat je a vyhazovat z chatrče. Pak jsem vzal síť a znovu přikryl dívku, jež mi z vděčnosti líbala ruce. Tu mě napadlo, že by mi děvče mohlo poděkovat reálnějším způsobem a řekl jsem jí:

Dnes v noci, až tě šaman osvobodí ze sítí, přijdeš k Modrému potoku a půjdeš se mnou. Dívka kývla hlavou:

Učiním co poroučíš. Učiním tak z vděčnosti za milosrdenství, jímž jsi zmírnil mé utrpení.

V noci přišla k Modrému potoku a spolu jsme vkročili do lesní houštiny. K půlnoci jsme došli na planinu s vysokým kopcem uprostřed. Úplněk nad našimi hlavami jasně osvětloval obrovskou dřevěnou modlu na vrcholu pahorku. Od země až ke kolenům, čnícím ve výši lidského těla, byl bůh zasypán zářivými kusy čistého zlata. Poklonil jsem se modle až k zemi a sebral nepozorovaně valoun, veliký jako husí vejce. Pak jsem se obrátil k děvčeti:

Teď půjdu. Ukaž mi cestu k moři! Dívka se zamyslila a po chvíli řekla:

Dobře, ale sám cestu nenajdeš. Brzy sem přijdou kněží s oběťmi. Utečme!

Dali jsme se do běhu. Nebýt děvčete, dvacetkrát bych byl zahynul. Varovala mě před pastmi, jedovatými trny, upozorňovala na hluboké, listím přikryté jámy, chránící posvátné místo. Znala v lese každou pěšinku. Dorazili jsme na břeh v okamžiku, kdy posádka Sibyly zvedala kotvu, napínala plachty a chystala se vyplout. Uviděli mě a poslali člun. Vyprávěl jsem svým druhům všechno, co se mi přihodilo. Ukázal jsem jim drahý kov a přemlouval je, aby šli se mnou k modle. Souhlasili a podařilo se nám přinést na loď tolik zlata, že jsme jím naplnili tři bečky od slaniny.“

„Odtud tedy pochází zlato,“ končil Luders. „A co se stalo s dívkou?“ zeptala se opět Viviana. „Dívka řekla Sebastianovi, že ji zabijí, vrátí-li se domů, a odplula s ním. Dále rukopis vypráví o příhodách během plavby, o bouři, o tom, jak loď připlula sem, i o záhubě posádky. Poslechněte si poslední řádky deníku: „Nevím, kolikátého je. Hlavu mám jako v ohni. Ruce se mi třesou. Kolem jsou samé mrtvoly. Nemám sílu hodit je přes palubu. Dnes před východem slunce mi zemřela na rukou nebohá dívka. Zemřela klidně, s úsměvem na tváři. Ale večer před tím blouznila v horečce a stále opakovala: — bohové se mstí. — Bečky se zlatem. komu asi.“

„Tady rukopis končí.“

Luders dočetl a všichni seděli nějaký čas mlčky, pod dojmem příhody, již právě vyslechli.

„Ano,“ pronesl konečně Luders „podobných historií mám plnou knihovnu. Sebral jsem jich málem víc než Sleyton.“

„Vidím, že vás vyprávění rozrušilo,“ obrátil se vědec k Vivianě. „Nemáte— li nic proti tomu, navrhl bych malou vycházku po Ostrově. Proběhnou vám tu před očima skoro celé dějiny lodního stavitelství.“ Všichni ochotně souhlasili a vystoupili nahoru. Luders jako by si chtěl vynahradit mnohaleté mlčení, hovořil bez zastávky: „Pohleďte na tu vodní plochu,“ ukázal na nekonečnou hladinu oceánu. „Tichý a Atlantský oceán zabírají dvě stě padesát pět miliónů čtverečních kilometrů, to je dvakrát více, než všech pět světadílů dohromady. Zbytečně moře nebylo odedávna symbolem nekonečnosti, moci, nepokořené vůle. Je nevyčerpatelné ve své dobrotě i v hněvu. Nesmírně mnoho člověku dá, ale může také všechno vzít — i život. Není divu, že je ve starověku uctívali jako božstvo. Ale i tento bůh byl poražen v okamžiku, kdy prvobytný člověk spadl do vody, zachytil se náhodou plovoucího kmene a přesvědčil se, že ho dřevo udrží nad vodou. Od té chvíle začíná historie pokoření oceánu, historie mořeplavectví. Dát kousku dřeva největší možnou stabilitu, naučit se řídit jej podle vlastního přání — k tomu směřoval pokrok ve výstavbě lodí po mnohá tisíciletí. V mém muzeu můžete najít mnoho takových prastarých plavidel. Tamhle, mezi starou řadovou lodí a malým parníčkem, vidíte pár klád spojených větvemi. Vor — to už je obrovský skok kupředu ve srovnání s obyčejným nepřitesaným kmenem; vor má velkou stabilitu i nosnost. kousek dál zvedá svou příď lehká piroga. Ale bez vesla a plachty mohly takové loďky plout jen po proudu. Staří Egypťané, Babyloňané i Féničané už dovedli používat vesla a plachty. Mám ve sbírce, bohužel, veliké mezery. Mohu vám ukázat plavidla, která se stavěla v pradávných dobách předhistorického života člověka, a která se stejným způsobem staví dodnes na ostrovech, obydlených divochy. Ale nenašel jsem tu egyptské ani řecké lodi. Téct obejdeme tuhle úctyhodnou plachetnici a já vám ukážu nejstarší loď na Ostrově.“

Sešli po můstcích a v několika minutách stanuli před kostrou plavidla prapodivného vzhledu.

„Prosím, podívejte se,“ pokynul Luders rukou. Přímo před Vivianou byla tvář napůl zvířecí, napůl lidská. Ptačí nos, ohromné kulaté nevidoucí oči, vyceněná lví tlama a ženské vlasy vyvolávaly silný dojem svou hrubou, ale výraznou krásou. Tvář byla vyřezána ze dřeva a připevněná k zaostřené špici úzké, dlouhé lodice.

Slunce, vítr a slaná voda způsobily na fantastické tváři značné škody. Trhliny ji pokrývaly jako vrásky, takže vypadala stejně stará a záhadná jako sfinga.

„Tisíc let hledí obluda na vlny oceánu,“ řekl Luders, „a mohla by nám hodně povídat, kdyby její dřevěný jazyk dovedl mluvit. Vyprávěla by o neohrožených seveřanech, o Vikinzích, kteří se y této kocábce odvážili provokovat šeré dálky oceánu. Vměstnalo se do ní dobře sedmdesát odvážlivců a poháněli člun vesly. Na zádi stavěli čtyřhrannou palubu a vpředu krátkou palubu pro vojáky. V osmém a devátém století ještě zadní palubu nestavěli. Zde ty štíty na zádi sloužily k ochraně veslařů.“

„Mně je divné,“ řekl Gatling, „že takový severský mořský pták mohl zaletět tak daleko na jih? Ti šílení piráti — šílení při své statečnosti — musili přece jíst a pít sladkou vodu jako ostatní lidé. Copak mohli v téhle skořepině vozit zásoby na tak dalekou cestu?“

„Také jsem o tom přemýšlel,“ odpověděl Luders. „Nejspíš silná bouře zanesla plavidlo tak daleko na jih. A nešťastní mořeplavci museli snášet úděl všech trosečníků na moři trpěli hladem, žízní a krvavě bojovali o poslední doušek sladké vody. Živým sloužila za potravu těla zemřelých, dokud je slunce nepřinutilo hodit zkažené zbytky přes palubu. Nejsilnější z plavců přežil ostatní. Osamělý, zmučený žízní, brázdil ještě několik dní nekonečnou hladinu oceánu, obklopený žraloky a houfem dravých ptáků nad hlavou. Do poslední chvíle neztrácel naději, že spatří zemi. Pak umřel i ten poslední, a opuštěný koráb se stal hříčkou větrů. Bloudil po moři, dokud ho proud nezanesl k našemu Ostrovu. Leč tento smutný Ostrov spatřily jen slepé, dřevěné oči chiméry. Nedaleko odtud stojí dvě hansovní „koggy“. Od éry vikinských korábů až po dobu, kdy se první kogga pustila na moře, neuplynulo víc než tři čtyři století. Ale podívejte se na ten pokrok!.“

Výprava provázená Ludersem přecházela z paluby na palubu a zamířila k hansovním lodím ze šestnáctého století.

„Tato ctihodná kupecká plavidla se nestavěla jen pro obchodní účely, ale i pro boj s lupičskými loděmi Normanů, z nichž jednu jste právě viděli. Všimněte si, že podobně jako skandinávské koráby, i koggy mají paluby na přídi a na zádi. Na nich se umísťovaly samostříly, a dokonce i děla. Plachtová plocha se zvětšovala. Protože byl silný tlak na plachty, neřídily se už lodi vesly, nýbrž kormidlem, upevněným na zádové vaznici. Koggy svobodně brázdily hladinu Středozemního moře. Nejste unavena?“ zeptal se Luders Viviany, když zpozoroval, že poslouchá jeho výklad roztržitě.

„Ne,“ odpověděla mladá žena, „jen jsem se zamyslila.“

„O čem jste přemýšlela?“

„O obětech moře, o všech těch dramatech.“

„Obětí a dramat, mrs. Gatlingová, s pokrokem stále ubývalo. Pohleďte na tu portugalskou karavelu — s takovou lodí se Kolumbus vypravil na cestu do neznámých zemí. Karavelou vlastně končí „hrdinská“ éra mořeplavectví. Devatenácté století přineslo novou hybnou sílu — páru. Putování po moři se stalo bezpečnější a. nudnější. Nejste-li unaveni, přejdeme k západnímu břehu našeho Ostrova. Divnou hrou náhody sem proud zanesl skoro samé lodi poháněné parou. Uvidíte stařešinu parníků, nevelký kolový parníček Savanu ze třicátých let devatenáctého století. Měří všeho všudy třicet metrů. Ale ve čtyřicátých letech minulého století byl sestrojen první šroubový parník ze železa, který už představuje počátky současného lodního stavitelství.“ Viviana nechtěla Luderse urazit, ale chůze po vratkých můstcích a šikmých palubách ji unavila, i když si to nepřiznala. Ke všemu ji historie parníků příliš nezajímala, protože její muž byl lodní inženýr a měl doma mnoho knih o lodním stavitelství, i spoustu modelů. „Nemohli bychom procházku na hřbitov parníků odložit?“ navrhl Simpkins, který se chtěl co nejdříve vrátit, aby mohl o samotě promyslit plán, dozrávající mu v hlavě.

„Proč ne, můžeme,“ souhlasil Gatling. „Času máme dost a stačíme si pohodlně prohlédnout všechny zdejší pozoruhodnosti.“

„No prosím,“ trochu dotčeně řekl Luders. „Tak to odložíme.“ Vyprovodil hosty, v půli cesty se s nimi rozloučil a vrátil se na svou karavelu.

„Ostrov ztracených lodí,“ pravila na zpáteční cestě Viviana manželovi, „by se mohl nazývat Ostrov hrůzy. Stěží bychom našli na zeměkouli druhé místo, kde by se na tak malé ploše soustředilo tolik lidského utrpení.“

Simpkins zůstal pozadu za Gatlingovými, zamířil k jihu a dlouho si prohlížel polozničený koráb Sibylu. Nešel ani k obědu, vymluvil se, že ho bolí hlava. Zlato lesního boha zaměstnávalo všechny jeho myšlénky. Musí poklad získat, stůj co stůj!

Detektiv se nemohl dočkat noci; jen se setmělo, začal se chystat na cestu. Vzal si objemný cestovní tlumok, elektrickou svítilnu, veliký nůž — s revolverem se nikdy nerozlučoval a vyšel z kajuty. Nebe bylo plné jasných hvězd. Obvyklé vůně Ostrova v noci ještě zvýrazněly. Do chřípí mu zavanulo vlhko, pach shnilého dřeva, sargasy a dehet. Bylo ticho. Všichni už spali, kromě dvou strážných u gubernátorova sídla; Simpkins šel najisto, měl Ostrov dobře prozkoumaný a záhy byl u cíle. Sibyla stála jen dva metry od souvislé masy lodí. Simpkins utrhl veliké prkno ze staré veslice a udělal si lávku. Opatrně přešel na palubu Sibyly. Zábradlí se prolomilo při prvním doteku.

„Oho, zde si musím dát pozor!“ mluvil sám pro sebe. Palubní prkna byla napůl shnilá, noha po nich měkce stoupala. Simpkins došel ke zlomenému stěžni, uvázal k němu provaz, jehož druhý konec měl připevněný u pasu, pak rozsvítil baterku a začal sestupovat po příkrém schodišti. Aby pod ním schody nepraskly, posunoval se po nich celým tělem. Podlaha se tu zdála být pevnější. Ale musil sestoupit níž, do kýlu. Detektiv se vyšplhal znovu nahoru. Odvázal provaz, přivázal ho ke sloupu ve střední části lodi a trochu rozčileně začal sestupovat po druhém schodišti do nejspodnějších prostor korábu. Vzduch tu byl hrozně zatuchlý. Podlahu i stěny pokrýval sliz a mech. Vtom paprsek z baterky narazil na vodu. část kýlu byla zřejmě zatopena. Mezi nejrůznějším lodním haraburdím se povalovaly lidské kostry. Z horních palub je ostrované odklidili, ale sem asi nikdo nepronikl. „Tím líp,“ řekl si Simpkins. „Tak se na to podíváme!“ a začal prohledávat bečky. Skoro všechny byly prázdné. V jedné našel na dně lidské kosti. Ve všech sudech byli nalezlí krabi, červi, slimáci. Simpkins měl k podobné havěti vrozený odpor, ale přemohl se a hledal dál. Postupoval stále blíž k zatopenému prostoru. A tam, když už stál ve vodě, našel konečně posvátné bečky se zlatem. Nebyly sice tři, nýbrž dvě, a v jedné bylo zlata jen do poloviny, ale i to by ho stačilo zajistit na celý život. Zlato pokrývala svrchu tenká vrstva plísně, takže mohlo zůstat bez povšimnutí, kdyby Simpkins nevěděl, co hledá. Setřel štítivě plíseň a ze sudu zazářily kusy zlata, ohlazené Indiány. Simpkins vzrušením těžce dýchal. Naplnil tlumok, nacpal si kapsy, a nakonec začal ukládat zlato do záňadří. Kluzké, studené valouny mu nepříjemně přilnuly k pokožce, ale bylo to zlato, zlato! Ještě jeden kousek.

Ale detektivovi se už nepodařilo vzít další kousek. Shnilá podlaha se pod tíží těla naloženého zlatem prolomila a Simpkins cítil, jak se potápí. Stěží se stačil zachytit rukama za okraj podlahy. Ozvala se nová rána a bečky se propadly do vody. Bylo těžké viset na prohnilých prknech, drolících se pod rukama. Zlatý náklad ho nezadržitelně táhl dolů. Simpkins cítil, že zahyne. Snad kdyby odhodil část zlata. Ne, ne! Dostane se odtud, dostane za každou cenu! Musí táhnout za provaz. Chytil se lana oběma rukama. Lampička na prsou se mu zahákla mezi prkna, utrhla se a spadla do vody. Tma. Simpkins zaláteřil a zacloumal provazem. Někde to zapraskalo. Zřejmě nevydržel ani zpuchřelý sloup. Detektiv se utrhl, potopil a vtom zpozoroval, že baterka, spadlá na dno lodi, svítí dál. V jejím slabém svitu uviděl řasy, dlouhé hadovité ryby a nedaleko — vlnící se chapadla obrovské chobotnice.

Simpkinsovy nohy se dotkly dna korábu a stojatá voda se mu zavřela nad hlavou. Detektiv si začal horečně stahovat tlumok a vyhazovat zlato z kapes. Za třicet vteřin se zbavil dvou třetin nákladu a s ohromným úsilím vyplul na hladinu. Podařilo se mu chytit dech, ale byl stále příliš těžký a znovu klesl pod vodu. Chobotnice se blížila a hrozivě svíjela i protahovala neklidná chapadla. Simpkins rychle odhazoval zlato, všechno, do posledního kousku. Zář baterky přitahovala mořské obyvatele. Ryby i chobotnice se objevovaly ze všech stran. Detektiv zahodil poslední valoun zlata a znovu se vynořil. Tentokrát se mu podařilo zachytit se trosek podlahy. Z posledních sil se vyškrabal nahoru a přemožen zvířecím strachem, zběsile zařval. V dálce, na druhém konci lodi, bylo slyšet hlas. Simpkins chtěl znovu zakřičet, ale nervová křeč mu stáhla hrdlo. Poznal hlas kapitána Sleytona, ale slovům nerozuměl. Sleytonovi něco odpovídal Číňan. Jestli ho tu najdou, je s ním konce. Detektiv se neslyšně jako užovka přeplazil po podlaze a zalezl mezi sudy. Hlasy ztichly. Tak zůstal ležet do rána. Když pronikl dovnitř korábu tenký proužek světla, Simpkins tiše vystoupil nahoru, nepozorovaně opustil Sibylu, a celý mokrý, skleslý a zmlácený se odkradl do své kajuty.

Tajemství kapitána Sleytona

Na palubě Elisabeth seděly v proutěných křeslech Maggie a Viviana.

Viviana držela na klíně košík s pomeranči a kolem jejího křesla čile pobíhaly opice. Jedna si vyskočila na opěradlo a s rozkoší hryzala veliký pomeranč. Druhá přisedla k Vivianě, přehrabovala se v košíku a vybírala si nejzralejší a nejšťavnatější plod. Tři ostatní se komicky pitvořily, poskakovaly kolem mladé ženy a čekaly, až jim něco hodí.

„Jdi dolů, Gilly!“ okřikla Maggie opici na opěradle. Pak se obrátila k Vivianě a dodala: „Postříká vás šťávou z pomeranče. — Pojď ke mně, cvrčku!“ Sundala opičáka a posadila si ho na kolena.

„A co bylo dál, Maggie?“ ptala se Viviana.

Maggie pokračovala v líčení svého života na Ostrově po odjezdu Gatlingových. Viviana pozorně naslouchala a krmila přitom opice.

Náhle svou společnici přerušila a polekaně se zeptala:

„Kdo to je?“

Maggie se ohlédla.

K Elizabeth přicházel člověk v plátěném obleku. Dlouhé vlasy mu spadaly na ramena, tvář měl zarostlou mohutným plnovousem. „Ten je nový? Ještě jsem ho tu neviděla.“

„Naši lidé mu říkají divoch. Také jsem vám o něm chtěla vyprávět, ale připomněl se sám. Našli jsme ho na Novém ostrově. Byla s ním hrozná práce. Každého se bál, věčně zalézal do kouta a seděl tam jako vlček. Jedl jen syrové ryby a hltal celá sousta jako zvíře. Byl špinavý, zlý, zamračený, nedůvěřivý. Celou dobu, co je na Ostrově, nikdo od něho neslyšel ani slůvko. Je němý. Jen ke starému Boccovi se bůhvíproč chová důvěřivě. Bocco ho přemluvil, aby se umyl a oblékl tyhle šaty. Ale ani od něho si nenechal ostříhat vlasy a nehty.“

„Není nebezpečný?“ vyptávala se Viviana a prohlížela si cizince.

„Ne, je velmi klidný. Divím se, že sem jde. Asi ho upoutaly vaše šaty, na Ostrově neobvyklé.“

Divoch vešel na palubu, přistoupil k sedícím ženám a pozorně, soustředěně se zadíval Vivianě do očí. Nemohla vydržet jeho upřený pohled. Začalo jí být úzko.

„Pojďme do kajuty,“ navrhla Viviana. Koš s pomeranči nechala na pospas opicím, které se k němu s křikem vrhly. Sestoupila do kajuty, Maggie v patách za ní.

„Jaký zvláštní dojem vyvolává ten domorodec!. Vlastně ne. Má bílou pleť a evropské rysy obličeje. Je to skoro zpustlý člověk. Proč se na mne tak díval?“

Viviana rozčileně přecházela po veliké společenské kajutě. „Podobá se jedné ze zdejších ztroskotaných lodí,“ pokračovala. „Možná, že jako ty zpuchřelé trosky, i on kdysi kvetl mládím a žil plným životem.“

„Nestojí za takové rozčilování! Uklidněte se. Raději mi něco zahrajte. Tolik se mi stýskalo po hudbě,“ navrhla Maggie, aby vytrhla Vivianu z neveselých úvah.

„Ano, správně, zahraji,“ souhlasila Viviana.

Přistoupila spěšně ke klavíru, chvíli rozvažovala se sklopenou hlavou a pak začala Beethovenovu Patetickou sonátu. Vtom kdosi vešel. Viviana přestala hrát, narovnala se a uviděla před sebou tvář neznámého. Obličej s rozcuchanými vlasy vypadal strašně. Cizinec měl oči doširoka rozevřené, těžce oddechoval, dolní čelist se mu křečovitě chvěla.

Jak sem přišel? Maggie seděla zády ke dveřím a neslyšela kroky, ztlumené hudbou.

Viviana vyskočila, opřela se o klavír a rozechvěně zírala na cizince. Ten však, aniž s ní spustil napjatý pohled, pokoušel se cosi říci: „Be-bee— ee.tho!.“ Jeho chraplavá řeč se podobala mekotu. A náhle, jako by docela zapomněl na Vivianu, celý se nahrbil, roztáhl dlouhé zkřivené prsty a začal si lačně prohlížet klávesnici, jako luňák, připravený zaseknout spáry do kořisti. Pak se stalo ještě něco podivnějšího a nečekanějšího. Neznámý usedl ke klavíru a začal hrát. Byla to děsivá hudba, stejně nesouvislá jako jeho řeč. Dlouhé nehty mu vadily při hře. Cizinec netrpělivě vykřikoval, na okamžik přerušoval hudbu, ukousl si překážející nehet a zas pokračoval. Ať byla jeho hra sebepodivnější, dala se v ní poznat Beethovenova Patetická. Nebylo pochyb, že člověk za klavírem studoval kdysi hudbu. Ohromená Viviana ustoupila stranou, posadila se do křesla a zaposlouchala se do známých tónů. Hudba ji kupodivu brzy strhla. Před jejíma očima se tu odehrávalo vzkříšení lidského vědomí. Čím déle neznámý hrál, tím správnější byla jeho technika, tím výrazněji vystupovaly jednotlivé věty skladby, Zhrublé prsty ho sice i teď špatně poslouchaly, ale přece stále dokonaleji ovládal nástroj. A vedle chyb, zaviněných neposlušnýma rukama, proskakovala místa neobvyklé uměleckosti. Byl čas k obědu. Gatling uslyšel zvuky klavíru a zašel do kajuty pro Vivianu, ale stanul u dveří jako přikovaný. Žena mu dala znamení, aby hrajícího nepřerušoval.

Když se Gatlingových u oběda nedočkali, přišli do kajuty i Thompson s asistenty, Flores, Luders, a nakonec i Simpkins. Detektiv byl smutný, skoro skleslý. Nicméně s velkým, dokonce větším zájmem než ostatní, pozoroval hrajícího cizince. Všichni mlčeli a poslouchali se zatajeným dechem.

Neznámý pořád hrál. Skončil jednu sonátu a začal druhou, třetí, čtvrtou. Tvář mu zjasněla, v očích zahořela myšlenka, ale na rtech se usadil žalostný úsměv. Uplynula hodina, pak další — cizinec ještě hrál. Náhle přerušil hru v půli věty, zvrátil se v křesle a padl na zem jako mrtvý.

Půl hodiny ležel neznámý ve mdlobách. Když se už všichni báli, že ho nepřivedou k vědomí, otevřel oči. Byl zřejmě dosud v zajetí tónů. Pak se posadil na pohovku, všechny si prohlédl, a když spatřil ženy, rychle si zapínal límec u košile.

Hudba měla podivuhodný účinek. Cizinec začal hovořit, i když na své jméno ani na minulost se ještě nedovedl upamatovat. Stal se družnější, ale zároveň ostýchavější. Ochotně si nechal ostříhal?vlasy i nehty a dal si oholit plnovous.

Když pak oblečený do jednoho ze Sleytonových obleků, hladce oholený, učesaný a vymydlený se objevil ve společenské kajutě, byl to nový člověk.

„Komu je podoben?“ přemítala Viviana, když pozorovala cizincovu tvář.

„Kde jen jsem viděla takový nos a bradu? Vlastně ne docela takové.

Tenhle má pravidelnější rysy.“ A náhle si vzpomněla. Aby si ověřila svou domněnku, obrátila se k Simpkinsovi:

„Nezdá se vám, že je podobný kapitánu Sleytonovi?“

Její slova na Simpkinse silně zapůsobila.

„Oho!“ opáčil živě. „Přece jsem tedy nejel na Ostrov zbytečně“.

Když neznámý odešel, detektiv prohlásil manželům Gatlingovým:

„Myslím, že vám konečně mohu odhalit tajemství kapitána Sleytona, které mě přivedlo na Ostrov. Našel jsem tu víc, než jsem čekal. Neříkám, že je mi už všechno jasné, ale hlavní nitky Sleytonova zločinu mám v rukou. Vida, zde přichází Flores. Sedněte si a poslouchejte. Jistě i vy, Floresi, rád uslyšíte něco o svém soupeři.“

Simpkins se uvelebil pohodlněji v křesle a začal:

„Když jsem byl na Ostrově poprvé, jako trosečník, začal jsem se podle svého zvyku z povolání zajímat o Sleytonův osobní archív. Gubernátor, v domnění že je dokonale bezpečný, nebyl příliš opatrný a ukládal své dopisy v zásuvce psacího stolu.“

„Simpkinsi, copak jste.“

„Lezl do cizího stolu?“ přerušil Simpkins Gatlinga. „Účel světí prostředky, můj drahý! Ano, dělal jsem to za Sleytonovy nepřítomnosti. Sebrat klíč je pro mne maličkost. Prohlédl jsem jeho korespondenci a dozvěděl jsem se zajímavé věci. Další informace jsem získal na pevnině. Výsledkem mého pátrání je Případ občana Hortvana, alias Sleytona. Kdybych vám líčil okolnosti celého případu formou obžaloby, zněla by asi takto: V Kanadě, v provincii Quebec ve městě Montreal, žil loďař Robert Hortvan; zabýval se přepravou nákladů i cestujících po řece svatého Vavřince. Měl dva syny. Staršího Abrahama a mladšího Eduarda. Dva lidé, narození na protilehlých pólech zeměkoule, nemohli si být méně podobní, než tito dva bratři. Eduard byl hodný syn, dobrý člověk a nadaný hudebník.

Starší Abraham žil rozmařile. A protože starý Hortvan byl pořádný držgrešle, hrábl synáček jednou pro peníze do papínkova psacího stolu. Ale to nestačilo. Když vyšla krádež najevo, svalil Abraham vinu na bratra. Otec mu však nevěřil, a sám Abraham se kdesi v opilosti podřekl. Starý ho vydědil a celé své jmění odkázal Eduardovi. Brzy nato zemřel — jednak zármutkem, jednak na ztučnění srdce. Eduard se stal bohatým dědicem. V té době ukončil konzervatoř a připravoval se na umělecké turné po Evropě. Ve své dobrotě daroval značnou část ze svého dědictví bratrovi. Ten ale všechno prohýřil a znovu žil v bídě. Tehdy Abraham vymyslil plán, jak se zmocnit celého Eduardova jmění.

Vydíráním získal od jednoho z montrealských bankéřů několik tisíc dolarů. Podplatil lékaře a některé soudní úředníky a dosáhl toho, že Eduarda prohlásili za duševně chorého. Abrahama jmenovali poručníkem. Chudáka hudebníka zavřeli do blázince a vykutálený bratříček, jemuž spadlo do klína celé jmění, vedl opět prostopášný život. Ale brzy ho štěstí opustilo. Nedovedl složit účty poručenské radě, protože po parlamentních volbách v ní zasedli noví lidé, s nimiž se nedohodl na ceně. Bylo nebezpečí, že vyjde najevo jeho zločinná činnost. Ke všemu se v blázinci objevil nový lékař — podivín a idealista — který nebral úplatky. Vyšetřil Eduarda a prohlásil, že je zdráv. Abraham se rozhodl odvézt bratra někam dál, než se aféra utiší. Dohodl se s jedním lékařem, který měl soukromý penzión na Kanárských ostrovech. Cestou je však stihla bouře a zanesla k Ostrovu ztracených lodí. V člunu se zachránili jen Abraham, Eduard a ošetřovatel, který krátce nato zemřel — jestli mu Sleyton sám nepomohl na onen svět. Abraham nechal bratra na Novém ostrově, kam je proud původně zanesl; sám se v noci přeplavil na člunu k Ostrovu ztracených lodí a prohlásil, že je jediný zachráněný. Eduard bez člunu na Velký ostrov nemohl. Abraham ho zřejmě tu a tam navštívil — aby se přeptal na jeho zdraví.“

„Proč ale bratra nezabil?“ divil se Gatling.

„Závěť určovala, že v případě Eduardovy smrti celé jmění připadne Harvardské universitě, kde mladík studoval. Sleyton se rozhodl držet bratra na Novém ostrově, dokud úplně nezdivočí. Pak jeho nenormálnost bude nad všechny pochyby. Z toho důvodu neorganizoval výpravu na vedlejší ostrůvek. Když tu ale nahrabal bohatství, které mnohokrát převyšovalo majetek jeho bratra, nechal Eduarda osudu. Nevěděl jsem přesně jen to, je-li Eduard ještě naživu. Teď to víme a můžeme nešťastníka zachránit. Vyplatilo se kvůli tomu nahlédnout do cizího stolu?“

„Nemohl jste přece vědět, co tam najdete?“ opáčil Gatling.

„Cizího nic nepotřebuji. Nejsem zištný člověk. Teď se musíme zmocnit Sleytona. Ale to bude snadné. Po důkladném pátrání jsem ho objevil.“

„Vy jste ho našel? Skutečně?!.“ zvolali všichni posluchači najednou.

„Ano, prosím, našel; s nasazením vlastního života,“ odpověděl skromně Simpkins.

Voda a oheň

V době, kdy Simpkins obléhal Sleytona a přemýšlel, jak ho dostat bez krveprolití, Luders a Thompson s pomocníky horlivě zkoumali Sargasové moře. Uspořádali několik podmořských výprav, při nichž se spouštěli ve skafandrech na mořské dno.

Podařilo se jim získat dost ucelenou představu o průřezu Ostrova. Luders nadšeně pracoval nad nákresem, a jednou večer, když celá společnost popíjela čaj, objevil se s archem papíru. „Tak se podívejte!“ vykřikl vítězoslavně a rozbaloval papírový svitek. Ostrov ztracených lodí se rozkládá na seříznutém vrcholu bývalé podmořské sopky. Při úpatí je hloubka půldruhého kilometru, ale od vrcholu hory k hladině oceánu jenom sto metrů. Celou stometrovou vrstvu vyplňují ztroskotané lodi, které vytvořily jakousi pyramidu.“

„Náhrobek,“ poznamenal Gatling.

„Ano, pomník tisíců obětí moře. Ale ukázalo se, že podmořská pyramida je město s mnoha obyvateli.“

„Jakže? Ostrov má obyvatele i pod vodou?“ žasla Viviana. „Jistě. Olihně, sepie, chobotnice. Sotva byste našla na zeměkouli druhé místo, kde by se jich nakupilo takové množství. Je pochopitelné proč: polozničené lodi jsou neobyčejně vhodnými příbytky pro chobotnice. Nalezou dovnitř trhlinami v trupu pak vyhlížejí ven iluminátory a číhají na kořist.“

„Je tedy velmi nebezpečné spouštět se v takovém místě na dno,“ podotkla Viviana.

„Ovšem, že je to nebezpečné! Proto musí výprava volit otevřená místa a držet se jeden poblíž druhého. Zato se můžeme kochat poutavými obrázky. Nedávno jsme viděli zajímavou podívanou. Chobotnice chytila kraba a začala si s ním pohrávat. Krab se bránil, snažil se uniknout z pevného sevření chapadel, ale boj ho brzy vyčerpal. Chobotnice ho převracela na všechny strany, chvílemi svou oběť pustila, vzápětí ji však znovu chytila a hra pokračovala. Teď už máme prozkoumat jen hlubinnou část kolem Ostrova. Kromě jiného jsme zjistili, že čím větší hloubka, tím je mořský proud silnější. Právě on zřejmě zanáší ztroskotané lodi k Ostrovu. Pojďte s námi, Gatlingu, vy jste ještě nebyl na mořském dnu,“ navrhl Luders. Viviana pohlédla s obavou na muže. Thompson zachytil její pohled a uklidňoval ji:

„Nebojte se, tam nejsou chobotnice. Spustíme se na otevřeném místě přímo z Výzvy a v našich vlastních skafandrech s nádržemi stlačeného vzduchu. Nadto máme k dispozici drátěná lana, takže nás mohou kdykoli vytáhnout nahoru. Je to úplně bezpečné.“

„Úplně bezpečné? V tom případě jdu s vámi,“ prohlásila Viviana rozhodně. Thompson byl trochu zmaten nečekaným obratem. Ale znal už Vivianinu povahu a neodporoval. I Gatling ji přemlouval bez úspěchu. „Ale jak se budete pohybovat ve skafandru? Víte, že na vzduchu váží dvě stě kilogramů?“

„Ve vodě bude mnohem lehčí!“ ohradila se Viviana. „Jsem dost silná, nemějte o mne strach.“

Druhý den ráno si Gatlingovi, Luders, Thompson i jeho asistenti oblékli skafandry. Thompson vysvětloval námořníkům, kteří zůstávali na lodi, i potápěčům, význam signálů:

„Opakuji! Jedno trhnutí lanem znamená: jsem na zemi, daří se mi dobře. Trhnout čtyřikrát značí: vytáhněte mě! Víc jak čtyřikrát: Je mi zle, poplach. Nu tak, oblékněte se!“

Viviana se nemohla v těžkém obleku ani postavit. Ostatní na tom byli stejně. Spustili je pomocí navijáku. Ve vodě se všichni cítili lehčí a volnější.

Badatelé se snesli na svah podmořské hory. Všichni měli u pasu připevněná tenká kovová lana, jichž se zachytili, a začali sestupovat. V hloubce deseti metrů už vládlo šero. Thompson s Ludersem šli vpředu a rozsvítili elektrické lampy. Brzy je však zhasli, protože světlo vábilo mořské obyvatele. Bylo nebezpečné přilákat žraloka či chobotnici. S narůstající hloubkou přibývalo tmy a chladu. Potápěči cítili stále silnější pohyb vody, jako by v klidném oceánu tekla rychlá řeka a cestovatelé šli uprostřed jejího proudu. Stěží se drželi na nohou, a proto pevněji svírali lana, jež se odvíjela podle toho, jak sestupovali.

V zeleném šeru se mihlo temné tělo, patrně žralok. Neznámý dravec proplul kolem výzkumníků, zmizel, a znovu se vynořil z opačné strany. Přátelé postoupili těsněji k sobě. Mořský netvor odplaval. Náhle však nečekaně, s děsivou rychlostí proletěl kolem Thompsona, a kdyby se vědec nesehnul, přeřízl by ho vedví, nebo mu v nejlepším případě roztrhl skafandr, a Thompsona by zatopila voda. Profesor i v hustém šeru poznal pilouna. Obrátil se ke svým společníkům a rukama ukazoval na hrozící nebezpečí. Hovořit nemohli. Luders ulehl na dno a ostatní následovali jeho příkladu. Piloun nad nimi několikrát proletěl, jednou dokonce zachytil Tammovo lano a silně jím škubl. Nahoře to jistě zpozorovali. Naštěstí však jedno trhnutí znamenalo „daří se mi dobře“, a proto ho nevytáhli. Jinak by piloun Tamma asi usmrtil. Potápěči leželi několik minut bez hnutí. Lupič neviděl kořist a odplul. Všichni vydechli úlevou pod kovovými přílbami a začali se opatrně zvedat. Sotva vykročili kupředu, pronásledovatel tu byl znovu. Luders zoufale klel, i když ho nikdo nemohl slyšet. Jak se dravce zbavit? Pokračovat v cestě bylo nebezpečné, ale stejně nebezpečné bylo vystoupit na povrch. Co dělat?

Muller dostal šťastný nápad. Ve chvíli, kdy ryba odplula dost daleko, poodešel, rozsvítil elektrickou svítilnu a položil ji na kameny tak, aby světlo dopadalo stranou od cestovatelů a nechávalo je ve stínu. Pak se vrátil, a všichni čekali, co bude dál. Lest se podařila. Ke svítilně začaly připlouvat nejrozličnější ryby. Brzy se tu objevil i piloun. Světlo mu oslepovalo oči, takže potápěče ve stínu neviděl. Zato mezi ozářenými rybami se našlo dost chutné potravy a piloun hned začal hodovat.

Netrvalo dlouho a připlul nový host — žralok skvrnitý. Mezi oběma dravci se rozpoutal boj na život a na smrt. Jeden druhého zuřivě napadali, ustupovali, bránili se. Žralok se snažil podplout, převrátit na hřbet a vnořit ostré zuby do pilounova břicha. Piloun však ránám bleskurychle uhýbal. Nicméně po několika protivníkových výpadech byl raněn a voda se zbarvila jeho krví. Ale i pilounovi se podařilo zasadit žralokovi děsnou ránu vražednou pilou. Krev jako rudá mlha zastřela bitevní pole. Vtom nahoře třikrát prudce trhli lanem. Byl to signál, ohlašující nebezpečí.

Co se tam zase mohlo stát?

Za chvíli potápěči cítili, že je vytahují nahoru. Všechny zachvátilo vzrušení. Nahoře se přihodilo asi něco zlého. Uplynulo ještě několik únavných minut. Přátelé bezděky vzhlíželi k hladině, jako by odtud čekali vysvětlení.

Teprve když je vytáhli do člunů a svlékli ze skafandrů, dozvěděli se, co se odehrálo na Ostrově za jejich nepřítomnosti.

„Simpkins a Flores,“ vyprávěl kapitán Murray, „začali obléhat koráb Sibylu, kde se v poslední době skrýval Sleyton s Číňanem. Sleyton se odmítl vzdát a teď začali střílet — slyšíte?“ Od Ostrova skutečně třeskaly ojedinělé výstřely z pušek. „My zatím zachováváme neutralitu,“ dodal kapitán s úsměvem. Gatling vzal polní dalekohled a zamířil jej k místu srážky. Útočníci se usadili na kraji Ostrova vedle Sibyly, pod ochranou silných stožárů a nakupených lodních palub. Obléhané vidět nebylo. Z jedné i z druhé strany štěkl občas výstřel.

Vtom se na palubě Sibyly ukázal Číňan. Byl skoro nahý a mával nějakým předmětem.

Doběhl k vedlejšímu nákladnímu parníku a hodil pumu. Rozlehl se výbuch a hned nato se začaly z lodi valit chuchvalce černého dýmu. „Nafta! Tak hoří nafta!“ vykřikl kapitán Murray, který první ze všech pochopil nebezpečí.

Hořela nafta, uložená v cisternách starého parníků. Plamenné jazyky začaly olizovat palubu. Hořící tekutina stékala pořád níž, rozlévala se po vodě, a hořela dál. Jako by se vznítilo samo moře. Chuchvalce černého kouře však stoupaly do výšky, jako nad kráterem sopky, zacláněly slunce a pokrývaly všechno kolem hustou mlhou. Střelba utichla. Na Ostrově vypukla panika. Siréna „Výzvy“ poplašně zaječela. Ohnivý kruh se šířil a zachvacoval nejbližší lodi. Číňan pobíhal nad plamenem podél parníku a šíleně vykřikoval: „Žlutá řeka! Veliká žlutá řeka!“

Vtom se v dýmu vedle Číňana objevil Bocco. Chytil a táhl Chao-Žeňě na druhou stanu lodi, k můstku. Uprostřed kouře se mihla postava a zamířila na příď. Byl to Sleyton, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. Třeskl jediný výstřel. Střílel Flores, ale zřejmě se minul. Sleyton běžel dál, vrhl se do vody a plaval k Novému ostrovu.

„Tam se sotva zachrání,“ podotkl zamyšleně Murray. „Hořící nafta se rozlévá do obrovské vzdálenosti.“

Viviana měla strach o Maggii a její dítě. Maggie se však brzy objevila spolu s ostatními ostrovany. Plameny se šířily ohromnou rychlostí, ale přesto každý spěchal do svého příbytku, aby zachránil, co se dalo. „Rychleji, Maggie, rychleji!“ křičela Viviana.

Čluny bez zastávky převážely ostrovany. Maggie s děckem už byly na palubě. Číňana přinesl na rukou O’Hara. Eduard Hortvan připlul s Floresem. Španěl byl zasmušilý. Zdálo se, že on jediný opouští Ostrov s lítostí. Nikde jinde se mu nepodaří být gubernátorem. „Kde je Bocco? vzpomněla si Viviana.

„Trochu se zdržel. Přijde hned,“ odpověděl O’Hara a snažil se udržet zmítajícího se Číňana. Nešťastník zešílel.

„Moje rukopisy!“ vykřikl náhle Luders a naskočil do odplouvajícího člunu.

„Stůjte, blázne!“ chytil ho Gatling záruku. „Skoro celý Ostrov je v plamenech. Zadusíte se!“

„Kdepak, vítr odnáší kouř stranou!“ A odplul.

„Simpkins tu taky není,“ zneklidněl Murray. „Jestli vítr zanese naftu v tu stranu, nemá naději na záchranu.“

Na palubu vešel Bocco. V ruce nesl červený uzlík, z něhož vyčuhoval kousek stříbrně vyšívaného pásu od jeho „dvorního“ stejnokroje. Vítr se stočil a hnal hořící naftu přímo k Výzvě.

„Kdo ještě chybí?“ ptal se Murray. „Brzy musíme odrazit od břehu.“

„Luders a Simpkins.“

„Tamhle někdo utíká!“

Po můstcích běžel starý Luders, obtížený rukopisy. Když už moře hořelo skoro u převozu, Luders konečně přiběhl. Svalil se do člunu, ale hned zas vyskočil a lovil z vody spadlý lodní deník.

„Kde je Simpkins?“ křičeli na něho s paluby dřív, než člun přirazil.

„Viděl jsem ho, on. Ach, nechte mě nabrat dech, dusím se. Běžel k rezidenci gubernátora. Podejte mi ruku, točí se mi hlava.“

Luderse uchopily silné paže námořníků.

Nákladní bárka, sloužící Ostrovu za přístav, začala hořet.

„To je zlé,“ řekl Murray. „Simpkins má odříznutou cestu.“

Hustými chomáči dýmu zahlédl Gatling konečně postavu detektiva na palubě Elizabety. Běžel k přístavu. Ale v půli cesty zpozoroval, že mu plameny přehradily cestu. Stál chvíli nerozhodně, a pak se vrhl postranními můstky v tu stranu, kam hořící nafta ještě nedosahovala.

„Výzva“ byla připravena vyplout.

„Zvednout kotvu!“ zavelel Murray. „Zpětný chod! Kormidlo vpravo! Plnou parou!“

Parník obeplouval Ostrov a zamířil směrem, kam běžel Simpkins. Detektiv doběhl právě k poslední lodi, posadil se a očekával pomoc. Vítr zanášel na parník silnou vrstvu kouře, v němž se těžko dýchalo. Rychle spustili člun.

„Spěchejte! Rychleji! Dusím se!“ křičel Simpkins.

Konečně ho naložili do člunu a dopravili na parník. Kapsy se mu mocně nadouvaly, ale tvář se rozplývala v úsměvu. Když zpozoroval Gatlingův zpytavý pohled, detektiv se plácl po kapse a řekl:

„Doličné předměty! Ale teď se jdu převléknout, jsem jako vyuzený.“

Kapitán nařídil plout plnou parou. Žár se stával nesnesitelný, plameny zachvacovaly nová a nová prostranství.

„Nebýt řas, které zdržují rozlévání nafty, bez obětí by se to neobešlo,“ poznamenal Murray.

Za čtvrt hodiny unikla Výzva dusivému kouři. Všichni ulehčeně vydechli. Na palubu vstoupil Simpkins. Byl už umytý, převlečený a pohvizdoval si cosi veselého. Viviana hleděla na Ostrov. Černý dým se nad ním prostíral jako nedohledný, obrovský deštník. Horním okrajem se dotýkal zřasených oblaků a zapadající slunce mu dodávalo rudo-hnědý odstín. Dole vřelo moře. Vysoké stožáry se kácely jeden po druhém, jako ohnivé sloupy. A Sargasové moře v záři požáru vypadalo jako plné krve.