Ostrov ztracených lodí

Spiknutí

„Prokletá prkna, jak vržou! Nezakopněte, pane Gatlingu! Podejte mi ruku. Znám cestu jako své boty. Vždyť se po „ulicích“ zdejšího ostrova toulám už dvě desítky let. Jak ten čas letí…! Dvacet let!“ Gatling zaslechl, že Řípa smutně povzdechl. Byla mrtvá noc. Hvězdy nesvítily. Už druhý den zahalovala celý ostrov neproniknutelná mlha. Bylo slyšet, jak sebou ve vodě mrskají ryby, občas jako by někdo zasténal. Kdesi hluboko v lodních prostorách šramotila krysa, hledající zrní. Poutníci se zvolna, po hmatu prodírali kupředu. Čas od času k nim doléhalo kvílivé kůů-va, kůů-va, vzdáleně připomínající křik výra. „Co je to?“ zeptal se znepokojeně Gatling. Řípa znovu těžce vzdychl.

„Čertví co! Nikdo nemá ponětí, kdo to pláče a sténá po nocích. Naši říkají, že duše zahynulých bloudí ve tmě a naříkají. Já té hlouposti nevěřím. Ale jiní tvrdí, že to dělá nějaké mořské zvíře, které žije ve zdejších místech.“

Gatling si vzpomněl, jak se na palubu jejich parníku dostala stvůra, žijící zřejmě v mořských hloubkách.

„Všechno je možné!“ odpověděl Řípa. „Ale není vyloučeno, že se vám to jen zdálo. Zdejší mlha často působí závrať.“

„A co stopy na palubě? Všichni jsme je viděli!“

„Možná. možná. Sedneme si a trochu si odpočinem, pane Gatlingu.

Zatracená záducha…!“

Usedli na palubě stařičkého parníku.

„Teď už je to blízko. Jedna briga, dvě fregaty, ještě jeden kolový parník, a jsme u cíle.“

„Byl jste někdy na té ponorce?“

„Nejednou, a mluvil jsem také s německým námořníkem, který se na ní plavil. Zrovna loni umřel na kurděje. Nejsem odborník, ale námořník tvrdil, že všechna lodní zařízení jsou neporušená a ponorka se prý může opravit.“

„Ví o tom Sleyton?“

„Myslím, že ví. Copak vás právě na ní nechtěl dopravit k Azorským ostrovům?“

„Proč ji tedy nepoužil sám, aby se dostal z těchto zoufalých míst?“

„Lidé si u nás šeptají, že Ferguse na pevnině už dávno čeká šibenice. Z toho plyne, že Ostrov ztracených lodí je pro něj nejvhodnějším místem, protože nemusí mít strach, že ho tu někdo najde. Já bych odtud letěl jako na křídlech! Sleyton je hrubec a despota. Doslova nás tu zotročil. Co je to za život, nechat si na stará kolena vyrážet zuby a živit se jen rybami! A já měl tak rád dobré jídlo. ach, hrozně rád…! Aspoň ještě jednou v životě se naobědvat jako člověk…!“ Umlkli, každý přemýšlel o svých věcech. Poté, co Gatling zvítězil nad Sleytonem, když ho „veřejně zostudil“, jak se říkalo na ostrově, a vyrval mu z rukou miss Kingmanovou, byl „odsouzen k smrti“; a Gatling to věděl. Sleyton čekal jenom na příležitost; chtěl se zbavit soupeře tak, aby sám zůstal stranou a nepopudil proti sobě Vivianu ještě víc. Gatlinga mohl zachránit jen útěk. Ale jak odtud utéci? Vor ani loďka se v zelené kaši mořských řas nemohly vůbec pohybovat. Řípa ho přivedl na myšlenku prchnout na německé ponorce.

Nejpřísnější tajnosti připravovali útěk. Spiknutí se zúčastnili kromě Gatlinga a Řípy i Viviana, Simpkins, Řípová žena a tři námořníci, kteří dovedli jakž takž zacházet se stroji. Zbývalo jen uvést loď do pořádku. „Tak co? Jdem!“

„Ach jo, jdeme!“ odpověděl odevzdaně Řípa a vykročili. Loď byla opravdu poměrně v pořádku. Něco zrezivělo, něco potřebovalo opravit. Ale všechny hlavní součásti zařízení byly celé. Byl tu dokonce i radiotelegrafický přístroj.

Začala práce na opravě ponorky, ale postupovala velmi pomalu. Lidé se musili s největší opatrností krást za noci oklikami kolem gubernátorovy rezidence, kde stála stráž, pracovat do úsvitu, a hodinu před rozedněním být opět zpátky.

Ponenáhlu však loď opravili a zásobili ji konzervami, chlebem a vínem. Ale dva dny před odplutím došlo k nemilé příhodě. Gatling ponořený do práce se poněkud opozdil. Když se vracel zpět s dvěma námořníky, potkali ostrovany ze Sleytonovy party, kteří šli za rozbřesku lovit ryby. Pohlédli nedůvěřivě na Gatlinga a přešli. Nebylo pochyb, že Sleyton se ještě dnes dozví o Gatlingově noční procházce ve společnosti dvou námořníků a že učiní příslušná opatření. Bylo třeba jednat bez prodlení.

Gatling se rozhodl okamžitě informovat účastníky spiknutí. Nařídil, aby se ozbrojili (na to pamatovali předem) a odešli k ponorce. Ostrov se probudí nejdřív za hodinu. To stačilo. Za dvacet minut byli uprchlíci pohromadě.

S bezděčným vzrušením nastoupili cestu k lodi, jež měla být jejich spásou.

Už dříve ji dopravili na místo poměrně málo zarostlé řasami, kde se mohla ponorka pohroužit do vody. U starého parníku stál neveliký vor.

Útěk

Uprchlíci měli za sebou už dvě třetiny cesty, když zpozorovali, že jsou stíháni. Pronásledovatelé se blížili směrem od nejvyšší fregaty a slézali už po šikmém můstku. Museli spěchat.

Řípa a jeho ctěná polovička klesali únavou, jak doháněli své mladé společníky. Z paluby na palubu — nahoru dolů, nahoru dolů — po vratkých přechodech běželi Gatling, miss Kingmanová manželé Daudetovi, Simpkins a tři námořníci.

Gatling pustil všechny napřed a pozdržel se u lávky spojující trosky karavely s prastarým parníkem. Přešel, zlámal prkna a naházel je do vody. Tím se mu podařilo zdržet pronásledovatele, kteří odtud musili běžet oklikami.

Bylo slyšet, jak Sleyton v čele ostrovanů hlasitě kleje u zničeného přechodu.

Uprchlíci získali čas, aby mohli s vorem odrazit od břehu k ponorce. Ale plavba pokračovala hrozně pomalu. I když tu moře nebylo příliš zarostlé, přece jen sargasy zachytávaly vor a nezbývalo, než co chvíli zastavovat a rukama uvolňovat cestu.

Sotva vor přeťal polovinu vzdálenosti, pronásledovatelé doběhli k místu, odkud uprchlíci odrazili.

„Vzdejte se! Hned se vraťte, nebo nikoho nenechám naživu!“ křičel od „břehu“ Sleyton a mával puškou nad hlavou.

Místo odpovědi mu jeden z námořníků pohrozil pěstí.

„Počkej, pse!“ zařval Sleyton a vystřelil. Kulka se zaryla do voru.

Rozpoutala se přestřelka.

Ostrované měli výhodnější postavení. Chránili je stěžně a trosky lodí, zatím co vor bylo ze všech stran vidět.

Mezi pronásledovateli byli všichni obyvatelé ostrova. „Hospodine!“ zvolala stařena Řípová. „Koukejte, slečno, i Maggie Floresová se přivlekla se svým děckem; vykukuje tamhle přes okraj paluby, vidíte.?“

Sleyton cosi nařídil, část ostrovanů seběhla k vodě a začali narychlo sbíjet vor. Zasypal je déšť kulek. Jeden muž sletěl do vody. teď další rozhodil rukama a s nářkem vylézá na palubu rybářské bárky. Uprchlíci zatím vyvázli bez pohromy. Ostrované odvykli střelbě a nezasahovali cíl. Kulky padaly kolem voru a rozstřikovaly slané krůpěje do všech stran. Brzy však byl jeden z námořníků raněn do nohy. Další kulka provrtala lehký šál, vlající na hlavě miss Kingmanové. Gatling nařídil, aby si ženy lehly. Z ostrova už odplouval vor s pěti ozbrojenci. Uprchlíci z posledních sil pádlovali hrubě přitesanými vesly. Konečně dostihli ponorku s vyčnívající kupolí a můstkem na povrchu. Gatling skočil na loď, otevřel poklop a spustil ženy.

Vté chvíli mu kulka projela ramenem. Pobledl silným krvácením, ale nepřestával udílet příkazy.

„Prokletý Sleyton!“ zvolal irský námořník při pohledu na Gatlingovu ránu. „Ale počkej, já tě pohostím! Tumáš!“ Pozorně zacílil a vystřelil.

Fergus pustil zbraň z ruky a padl. Hruď se mu zbarvila krví. Bylo vidět, že volá Maggii, která se k němu sklonila a podávala mu děcko. Sleyton se dotkl slábnoucí rukou hlavy dítěte a říkal cosi Maggii i Floresovi.

Ale uprchlíci neměli čas pozorovat scénu dál, neboť pronásledovatelé z voru už přistávali k ponorce. Ve chvíli, kdy se poklop zavřel za posledním utečencem, jímž byl Gatling, ostrované vylézali na můstek. Loď se zachvěla a začala se rychle ponořovat. Zmatení pronásledovatelé ztráceli půdu pod nohama, plácali sebou ve vodě, zaplétali se do mořských řas a s námahou šplhali na vor. Ponoření ponorky uvítala celá posádka mohutným „hurá!“ Poslední nebezpečí minulo, mechanismus fungoval bezvadně. Jasné elektrické světlo zalilo kajuty. Motor pracoval bez poruch. Plíce mohly konečně volně dýchat! Ale nebylo kdy oddávat se radosti. Ranění potřebovali ošetřit. Viviana a stařenka Řípová převzaly úlohu ošetřovatelek. Námořníkovi obvázaly nohu, Gatlingovi rameno. Gatlinga dostaly na lůžko jen s velkým úsilím; zimnice jím třásla, rameno oteklo a bolelo; přesto však chtěl osobné řídit loď.

Vnoci se mu přitížilo. Stará Daudetová, vyčerpaná útěkem a vzrušujícími událostmi, šla spát. U lůžka nemocného bděla miss Kingmanová.

Gatling nespal. Viviana mu smáčela spánky vodou. Pousmál se a řekl:

„Děkuji vám. Cítím se líp. Nevysilujte se, jděte si odpočinout.“

„Nejsem unavená!“

„Jak je to všechno zvláštní!“ začal po krátkém odmlčení. „Připadl vám úkol ošetřovat zločince.“ Dívka se zachmuřila: „Nemluvte o tom…!“

„Ale já chci právě dnes o tom hovořit. Řekněte mi, slečno, otevřeně, věříte v mou vinu?“ Viviana zrozpačitěla:

„Nevím, zda jste zločin spáchal, ale vím, že jste lepší, než mnozí tak zvaní čestní lidé,“ odpověděla.

„Vy mi věříte. Chci vám všechno vyprávět.“

„Ale bylo by lépe, kdybyste usnul.“

„Ne, ne!. Poslouchejte. Pracoval jsem jako inženýr u Jacksona. v loděnicích. neslyšela jste? Miloval jsem Dellu, jeho dceru. Po válce měl pozici otřesenou, hrozil mu krach. A jak to mezi magnáty bývá, starý Jackson se rozhodl vyřešit situaci sňatkem své dcery se synem mocného bankéře Lorrobiho. Della mě milovala, ale byla příliš závislá na otci a chtěla se obětovat, přestože rozmařilý degenerovaný hejsek jí byl z duše protivný. Neměl jsem právo ji přemlouvat, ale napsal jsem dopis a požádal ji, abychom se naposled sešli nedaleko města. Rozhodl jsem se odjet do Evropy a lístek na parník už jsem měl v kapse. Auto se šoférem jsem nechal stát u cesty a zašel jsem do lesíka. Slečnu Jacksonovou jsem na smluveném místě nenašel. Velmi mě to roztrpčilo, ale nebyl čas, abych ji hledal nebo déle čekal. Chvíli jsem ještě bloumal po liduprázdném místě, pak jsem nasedl, dojel do přístavu právě včas a opustil jsem břehy Ameriky.

Jednou — to už bylo v Janově — ohromila mě v novinách zpráva z New Yorku, že Della Jacksonová byla zavražděna. Její tělo našli nedaleko místa, kde jsme se měli sejít. Mezi jejími papíry objevily vyšetřující orgány můj dopis, v němž ji zvu na schůzku právě tam, kde ji našli a v tentýž den, kdy byla zavražděna.

Údaje vyslýchaného šoféra, který mě tehdy vezl, dokreslily představy policistů. Důkazy mluví proti mně. Opodstatněné se zdály být i motivy vraždy, neboť všichni věděli o mých nárocích na slečnu Jacksonovou i o tom, že mě Lorrobi odstavil. Rivalita. Žárlivost. Msta. V týchž novinách stálo i tučné oznámení, že kdo vypátrá pobyt vraha, Reginalda Gatlinga, a odevzdá ho policii, získá odměnu deset tisíc dolarů. Vysoko ocenili mou hlavu. Musil jsem se skrývat. Ale Simpkins mě vyslídil, a kdyby náš parník neztroskotal, byl by už dostal svou odměnu. Tak, to je všechno —“ skončil unaveně Gatling. Dívka vyslechla jeho příběh s napjatou pozorností. „Ale kdo tedy zabil slečnu Jacksonovou?“

Gatling pokrčil rameny.

„To pro mě zůstává hádankou. Možná že náhodný lupič. Důležité je, že se nemohu ospravedlnit. Všechno svědčí proti mně. A vytoužený břeh, který pro vás všechny bude spásou, pro mne znamená záhubu.

Jakmile vstoupím na zem, stanu se opět zločincem. naše cesty se rozejdou —“ dodal tiše a zahleděl se na dívku.

Viviana se smutně nad ním sklonila a políbila ho na čelo:

„Věřím vám! Pro mne nikdy nebudete zločincem.“

„Děkuji“ — a zavřel oči.

Bez vzduchu

Nazítří bylo Gatlingovi lépe. Horečka klesla. Zašel do telegrafistovy kabiny a odeslal radiotelegram se signálem SOS a označením zeměpisné šířky a délky, na kterých ponorka plula. Celá posádka prožívala chvíle úzkosti. Elektrické světlo jen matně hořelo. Lidem se začalo těžko dýchat. Docházela zásoba kyslíku. Bylo třeba za každou cenu vyplout na povrch oceánu, ale husté sargasy pevně držely svou kořist.

Staří manželé Řípoví leželi na podlaze a široce rozevřenými ústy lapali po vzduchu. Mladí se cítili o něco lépe.

Lampy se chystaly každou chvíli zhasnout z nedostatku proudu. „Zbývá jediný prostředek,“ řekl Gatling, „vylézt ven otvorem pro torpéda a pokusit se nožem proklestit cestu na hladinu. Zkusím to —“ a sevřel nůž.

„Vy jste se, Gatlingu, zbláznil! S vaší rukou.“

„To je nemožné!“ ozývaly se další hlasy.

Všichni se po sobě podívali, jako by hledali, kdo si troufne na tak nebezpečný podnik.

„Poslyšte, Gatlingu,“ vystoupil znenadání Simpkins, „zachránil jste mi život. Jsem vaším dlužníkem. Pustím se do toho. Nepřemlouvejte mě. Nejde tu o žádnou oběť. Konečně, má-li už člověk umřít, je lhostejné, kde to bude. Dámy se mohou otočit!“ Rychle se svlékl, vzal nůž a řekl: „Jsem připraven! Nezvedne-li se ponorka za dvacet minut na hladinu, znamená to, že jsem zahynul.“

Rychle otevřel vnitřní příklop torpédové kabiny, vlezl do úzké roury, pak příklop zavřeli, a současně se odklopil vnější uzávěr.

Simpkins zmizel. Minuty únavného čekání se pomalu vlekly.

Zatím Simpkins jako tajemné torpédo vylezl z boku ponorky, zachytil se šlahounovitých sargasů a začal je rychle odřezávat. Když cítil, že mu dochází dech, vyplul na hladinu, nabral do plic čerstvý vzduch a znovu se ponořil do zelené hloubky. Práce pokračovala pomalu.

Stále kratší byly intervaly, které trávil pod vodou, a stále delší dobu musil odpočívat na povrchu.

Vsetmělé ponorce se dusili lidé a jejich znetvořené, zarudlé obličeje napjatě sledovaly minutovou ručičku.

Deset. Patnáct. Sedmnáct. Devatenáct. Dvacet. Dvacet pět. Dvacet šest. Konec.

Polovina posádky byla omráčená. V lampách hořel jen zarudlý oharek jako dohasínající uhlík. Lidé sténali a chytali se za prsa. Někteří se váleli po zemi, zalézali do koutů pod nábytek, jiní si stoupali na stoly, na židle a lačně rozevřenými ústy jako ryby na suchu lapali po sebemenším doušku svěžího vzduchu. Oči jim lezly z důlků, čela pokrýval chladný pot. Ale vzduch byl všude zamořený.

Vposledních okamžicích zoufalství a beznaděje se najednou zdálo, jako by se příď ponorky zvedla, pak se loď zhoupla znovu dolů a začala pomalu vystupovat. Ne, nebyla to halucinace. Ručička hloubkoměru říkala totéž. Ještě a ještě. „Jsme na povrchu!“

Gatling a dva námořníci spěchali třesoucíma rukama otevřít příklop. Nenadálé světlo všechny oslepilo. Proud životodárného mořského vzduchu zaplavil ponorku. Vzduch. Světlo. Život.

Vradostném spěchu se lidé škrábali nahoru, vynášeli staříky Řípový i raněného námořníka.

Gatling se vrhl k Simpkinsově tělu, ležícímu na konci lodního trupu. Simpkins vysílením omdlel, ale brzy se vzpamatoval. A znenadání zalila trosečníky další vlna radosti, když se na obzoru, vyhoupl obrovský americký parník. Mířil k nim. Zpozoroval ponorku a dal signál.

Bouřlivý jásot vystřídalo zamlklé vzrušení. Čím blíže připlouval šedý kolos parníku, tím více se uvolňovaly neviditelné články, spojující dosud všechny uprchlíky v jediný celek. Celek se rozpadal na jednotlivé lidi s vlastními starostmi, s vlastními osudy a životními cestami.

Čím blíže byl parník, tím vzdálenější byli jeden od druhého.

Co společného mohli mít miliardářova dcera, špinaví námořníci, sešlý Řípa? Simpkins a Gatling jsou znovu nepřáteli.

Gatling byl klidný, ale smutný.

Simpkins se už převlékl a vesele si pohvizdoval.

Ještě několik minut čekání a všichni se ocitli na parníku.

Záchrana

Vstříc jim přicházel kapitán; cestující je obklopili v těsném kruhu. Simpkins jako stín profesionálním pohledem sledoval Gatlinga. Co měl dělat? V návalu velkodušnosti a pohnutí nad vlastním hrdinstvím slíbil Gatlingovi ještě než vstoupili na parník, že pomlčí o jeho totožnosti a navrhl mu, aby utekl, jakmile parník dorazí do nejbližšího přístavu.

Ale Gatling, ten nepochopitelný člověk, stroze a zasmušile řekl: „Konejte svou povinnost,“ jako by mu na ničem nezáleželo. Konec konců, deset tisíc dolarů se neválí na ulici a Simpkins už stačil cosi kapitánovi pošeptat.

Námořníci z ostrova, odvyklí lidem, plaše se krčili stranou. Pan Řípa celým svým vzezřením se snažil dokázat, že je něco jiného, než ti umazanci, ačkoliv nevypadal o nic lépe než oni. Dovedl zachránit svou děravou buřinku, a teď si ji pošinul do čela s tváří dandyho. Zatím co vyptávání nebralo konce, bystrý zrak tajného stačil zachytit v novinách jednoho z cestujících čísi portrét. Simpkins požádal o noviny. Zběžně přelétl zprávu, ale vtom vykřikl, přistoupil ke Gatlingovi a miss Kingmanové, stojící vedle a vytáhl z kapsy pouta. S profesionální hbitostí navlékl jeden náramek Gatlingovi, druhý Vivianě a spoutal tak jejich paže.

Všichni se podivili. Ale Simpkins otevřel noviny a hlasitě četl:

„Tohle je Gatling!“ vzkřikl Simpkins, když dočetl noviny. „Ale abych se za ním nehonil zbytečně, když se mne už tolik namořil, rozhodl jsem se ho odsoudit k doživotní ztrátě svobody. se slečnou Kingmanovou, nemá-li ona nic proti tomu.“

Bylo vidět, že nemá.

Obecenstvo uvítalo přísný rozsudek bouřlivým potleskem.