Ostrov ztracených lodí

Tichý přístav

„Země! Země! Slečno Kingmanová! Gatlingu! Pojďte sem honem! Blížíme se k nějakému přístavu. Už jsou vidět vrcholky stěžňů a komíny parníků. Tamhle! Tady se dívejte. víc doleva!“ Gatling se podíval dalekohledem.

„Přístav, který jste objevil, vypadá po čertech divně, Simpkinsi. Ten váš přístav se táhne na mnoho mil; samé stěžně, komíny, a znovu stěžně. Ale všimněte si, že ani jediný komín nekouří, a stěžně. jejich lanoví, plachty? Podívejte se, slečno Kingmanová,“ a Gatling jí podal dalekohled.

„Ano, je to spíš jakýsi hřbitov lodí,“ zvolala Viviana. „Stěžně a komíny jsou polámané, z plachet zůstaly jen cáry. A pak. kde je země? Vůbec nic nechápu.“

„Nedá se říci, že by mi bylo všechno jasné, slečno,“ odpověděl Gatling, „ale domnívám se, že věc vypadá asi tak: Sargasové moře, ten stojatý rybník, má zřejmě vlastní proudy, i když hodně zpomalené řasami. Patrně jsme narazili na jeden z nich, který nás bohužel zanesl k tomuto „tichému útočišti“. Vidíte, do jakého přístavu vplouváme. Hle, kdo nás vítá,“ a posunkem ukázal kolem sebe.

Čím blíže připlouval parník k nezvyklému přístavu, tím častěji potkával žalostné trosky lodí. Byla tu rozbitá, zmrzačená a poloshnilá plavidla všech zemí a národů. Zde se houpala briga z jediného kusu dřeva, tam zase kostra rybářské bárky. Vnější bednění odpadlo, lodní žebra z ní trčela, kýl připomínal rybí páteř. A stále dál se zjevovaly více či méně zachovalé bárky, plachetnice, tendry, fregaty, galéry. Zrezavělý novodobý parník stál bok po boku s portugalskou karavelou ze šestnáctého století. Měla krásně prohnuté linie. Nízké okraje zvyšovaly důmyslné nástavby na špici i zádi. Osa kormidla procházela celou zádí, vprostřed boků byly otvory pro vesla. „Santa Maria“ hlásal zřetelný nápis na korábu.

„Podivuhodné!“ zvolal Gatling. „Téměř na stejné lodi plul Kolumbus, a jedna z jeho karavel se také jmenovala Santa Maria, ostatní dvě Pinta a Nina. Podívejte se tamhle,“ a ostrozraký Gatling přečetl na boku řadové lodi název „Henri“. „A tam dál, vidíte, třípalubový koráb „Vládce moří“ s letopočtem 1637. A mezi nimi kolový parník z první poloviny devatenáctého století, ne delší než padesát metrů.“ Průchod mezi loďmi byl čím dál užší. Parník se několikrát zastavoval, narážel na ostré úlomky lodí, až se konečně zastavil docela a přilehl těsně k jednolité mase nahromaděných korábů, které tvořily tento svérázný ostrov.

Trojice spolucestovatelů mlčela. Všichni měli pocit, jako by je zaživa přivezli na hřbitov.

„Když už nás sem osud zanesl, musíme se s neobyčejným ostrovem seznámit. Simpkinsi, pojďme!“

Ale Simpkinse zjevně nelákala exkurze po chmurném pohřebišti. „Jaký to má smysl?“ snažil se Gatlinga odradit. „Simpkinsi, buďte přece muž! Kdoví, co ostrov tají. Možná že má dokonce obyvatele.“

„Snad přízraky starých holandských mořeplavců, ne?“

„To uvidíme. Ať už tu bydlí kdokoli, v každém případě bude lépe, dovíme-li se o nich my první. Ostrov se může stát naším hrobem, ale kdoví, možná že tu najdeme prostředek k záchraně. Musíme prozkoumat lodi, zda by některá nebyla schopna plavby.“

„Prozkoumat lodi!“ Simpkins si vzpomněl na „Martu“ s jejími padesáti tisíci zlatých guldenů. Váhal.

„Jak bychom tu mohli nechat slečnu samotnou?“

„O mne strach nemějte. Nebojím se přízraků,“ odpověděla.

„Víte, co uděláme, slečno,“ navrhl Gatling, „dejte na ohniště slámu; bude-li vám hrozit nějaké nebezpečí, podpálíte ji; my uvidíme dým z komína a pospíšíme vám na pomoc. Jdeme!“

Gatling přelezl na vedlejší tříplachetnici „Victorii“ z osmnáctého století. Simpkins ho neochotně následoval. Pomalu se prodírali do nitra ostrova.

Nikde na světě snad neexistovala žalostnější podívaná nad tento hromadný hřbitov. Moře pochovává ztroskotané lodi, země lidi. Ale zdejší hřbitov nechával své mrtvé nepohřbené, v plném jasu žhavého slunce. Bylo třeba stoupat velmi opatrně. Prohnilé desky se chvěly pod nohama. Každou minutu se poutníci vydávali v nebezpečí, že se propadnou do hlubiny. Proto měli oba s sebou provaz, aby si v nouzi mohli vzájemně pomoci. Zábradlí se dávno zřítila. Útržky plachet se při sebemenším doteku rozpadaly v prach. Všude ležela vrstva dějícího prachu a hnilobné zeleně. Na mnoha palubách se povalovaly kostry, svítící na slunci vybělenými kostmi, na některých se dosud temněla kůže nebo cáry oděvu. Z polohy koster a proražených lebek se dalo soudit, že lidé před smrtí zešíleli, a pak se hádali, rvali a druh druha surově ubíjeli, jako by se chtěli pomstít za všechna utrpení a zničený život. Každá loď byla svědkem veliké tragédie, která se na ní odehrála před padesáti, sto nebo dvěma sty lety.

Jakou nelidskou hrůzu, jaké strasti musily zakusit živé bytosti, jejichž lebky tu cenily zuby ve slunečním žáru! A všechny se usmívaly, usmívaly se od ucha k uchu.

I Gatlingovi se dělalo nanic z těch vyceněných zubů, ale Simpkinsem třásla zimnice.

„Pojďme odtud!“ prosil. „Nemohu už dál!“

„Počkejte, tamhle je docela zachovalá loď. Bude zajímavé sestoupit do kajut.“

„Po schodech, které se vám proboří pod nohama!“ Simpkinse náhle popadl vztek. „Gatlingu! Neudělám víc ani krok. Už toho mám dost. Žádám vás, abyste mi přestal poroučet. Zapomněl jste, kdo jste vy, a kdo jsem já! Kam mě vedete? Proč? Abyste mě někde shodil, a tak se mne bez hluku zbavil. Ó, já vím, že vám překážím!“ Gatlinga ta řeč rozzuřila.

„Mlčte, Simpkinsi, nebo vás opravdu hodím přes palubu!“

„To není tak snadné,“ procedil Simpkins jízlivě, opřel se o dřevěné hrazení a namířil na Gatlinga ústí revolveru, Gatling rychle pokročil kupředu, ale než mohl Simpkinse chytit za ruku, ozval se výstřel a zvuk bortícího se zábradlí. Kulka prolétla Gatlingovi nad hlavou. V té chvíli uviděl, jak Simpkins nesmyslně máchl rukama ve vzduchu a sletěl přes palubu, současně s troskami prohnilého pažení. Voda za lodí dutě pleskla. ticho. pak bylo slyšet Simpkinsovo frkání. Gatling pohlédl dolů. Detektiv se čvachtal v zelené kaši vodních řas. Visely mu s hlavy jako girlandy, omotávaly mu paže a držely pevně svou oběť. Simpkins napjal všechny síly, aby se zachytil za bednění korábu. Po mnoha pokusech se mu to podařilo. Ale ruce měl zesláblé a řasy ho táhly dolů, mnoho nechybělo, a šel by ke dnu. Gatling odstoupil, usedl na sud a zapálil si dýmku. „Gatlingu, odpusťte. Byl jsem hloupý osel,“ slyšel Simpkinsův hlas, ale kouřil mlčky dál.

„Gatlingu. zachraňte. Gatlingu!“

Gatling přistoupil k brlení. Rozmýšlel se. Přece jen člověk prosí o pomoc. Ale jaký člověk? Prodejný detektiv, špehoun, který ani po zachránění nebude váhat a odevzdá Gatlinga úřadům, jen aby dostal svých třicet stříbrných.

„Ne, ne,“ Gatling si znovu sedl a začal zuřivě kouřit. „Gatlingu, zapřísahám vás! Gatlingu! Gatlingu!“ sténal Simpkins. Gatling dál bafal dýmku.

„Ga-a-t…“ a náhle křik přešel v jakýsi zalykavý nářek.

Gatling zaskřípal zuby, odhodil dýmku, rychle rozmotal konec provazu a hodil jej tonoucímu.

Posledními silami Simpkins zachytil provaz, ale jakmile ho Gatling začal vytahovat, padl zpátky do vody, neboť řasy ho pevně držely a v rukou už neměl sílu.

„Uvažte si provaz kolem těla!“ křikl na něho Gatling. Simpkins se jakž takž omotal, udělal uzel a začal se vznášet k palubě. Když konečně stál před Gatlingem, byl tak dojat, že bez přestání jenom opakoval: „Gatlingu, Gatlingu, Gatlingu,“ a podával mu ruku. Gatling se kabonil, ale když uviděl v očích zachráněného upřímnou, živelnou radost, dobrácky se usmál a pevně stiskl mokrou ruku. „Gatlingu, nemohu vám vyjádřit.“

„Počkejte.“ zarazil se náhle Gatling a rychle vytrhl svou ruku. „Heleďte, na našem parníku se kouří z komína. Slečna Kingmanová nás volá. Něco se tam stalo. Poběžme!“

Obyvatelé ostrůvku

Když Viviana osaměla, začala připravovat snídani. Očistila a upekla rybu ulovenou Gatlingem, sešla do prostoru v lodním kýlu a vzala ze skladu několik pomerančů. Nato s taškou v ruce vystoupila opět na palubu a spatřila nezvyklý obraz: za jídelním stolem, či správněji na stolech a na židlích, hospodařily opice. Vřeštěly, praly se, házely po sobě keksy a vycpávály si tváře cukrem. Jakmile se objevila miss Kingmanová, zpozorněly a ustoupily k hrazení. Viviana se rozesmála a hodila jim pár pomerančů. Rázem zavládly přátelské vztahy. Šimpanzové se porvali o pomeranč, pak s poklonami a směšným pitvořením přihopsali k dívce a začali ji odvážně brát plody přímo z rukou. Nebylo pochyb, že jsou na společnost lidí zvyklí.

A skutečně, lidé na sebe nedali dlouho čekat. Zaujatá zábavnými kousky nečekaných hostí, miss Kingmanová neviděla, že přes okraj parníku vyhlédly opatrně dvě hlavy. Když se neznámí muži přesvědčil, že na palubě není nikdo kromě ženy, rychle přelezli pažení a s puškami přes ramena se blížili k dívce. Sotva uviděla tu podivnou dvojici, vykřikla překvapením.

Jeden z mužů byl tlusťoučký, krátký mužík, s otylou, dávno neholenou tváří. Měl bledý obličej, nepoznamenány jižním sluncem, a jeho oblek a celý zevnějšek udivovaly na první pohled značnými kontrasty. Na hlavě mu seděla zmačkaná ušpiněná buřinka, prosvítající mnoha otvory. Smoking, nehledě na záplaty a díry, nesl ještě stopy dobrého střihu. Ale kalhoty byly v nejžalostnějším stavu a roztřepené cáry nohavic mu sahaly jen pod kolena. Sešlapané lakýrky a rozervaná foulardová mašle doplňovaly výstroj.

Druhý muž byl vysoký, opálený, samý sval. Měl černý plnovous, na hlavě široké sombrero. Ve vysokých botách a tmavé košili s vyhrnutými rukávy připomínal mexického pastevce. Jeho pohyby byly rychlé a úsečné. „Bonjour, mademoiselle,“ pozdravil tlusťoch a co nejgalantněji se uklonil. „Dovolte, abych vám blahopřál ke šťastnému příjezdu na Ostrov ztracených lodí.“

„Děkuji vám, i když bych svůj příjezd rozhodně nenazvala šťastným. Co si přejete?“

„Nejdříve dovolte, abych se představil: Arístide Daudet. Ano, ano, Daudet je mé jméno. Jsem Francouz.“

„Snad příbuzný spisovatele Alfonse Daudeta?“ zeptala se mimovolně miss Kingmanová.

„E-e… ne že by… tak… vzdálený. Ačkoli jsem měl, abych tak řekl, jisté vztahy k literatuře. Největší továrny na papír a. na tapety v jižní Francii.“

„Nežvaň zbytečně, Řípo,“ řekl zamračeně a zlostně jeho společník. „Jak jste netaktní, Floresi! Kdy už vás naučím, jak se chovat ve slušné společnosti? A prosím, abyste mi neříkal Řípo. Ráčíte-li vidět,“ obrátil se k dívce a smekl tvrďák, „nazvali mě tak žertem, protože jim má hlava připomíná onu košťálovinu.“ Přitom si přejel rukou zažloutlou lebku, na jejímž temeni se zvláštním rozmarem přírody udržel chomáček vlasů. Viviana se bezděky usmála trefné přezdívce. „Ale co vlastně ode mne chcete?“ opakovala svou otázku. „Gubernátor Ostrova ztracených lodí, kapitán Fergus Sleyton, vydal rozkaz, který musíme slepě a přesně dodržovat: každý nový člověk na ostrově se mu bez prodlení má představit.“

„Ujišťuji vás, slečno nebo paní, nemám čest vědět, kdo jste, že se vám dostane od kapitána Sleytona nejvřelejšího přijetí.“

„Nikam nepůjdu!“ odpověděla Viviana.

Řípa si povzdechl. „Je mi to velmi nepříjemné, ale.“

„Nehrej si na diplomata!“ znovu drsně zasáhl Flores, přistoupil k dívce a panovačně řekl: „Půjdete s námi!“

Miss Kingmanová pochopila, že odpor bude marný. Chvíli uvažovala, a pak řekla:

„Dobře. Souhlasím. Ale dovolte, abych se převlékla,“ a ukázala na svoje pracovní šaty a zástěru. „Zbytečné!“ odsekl Flores.

„Vždyť to nezabere tolik času,“ obrátil se Řípa současně k Floresovi i Vivianě.

„Ó, jen pár minut!“ a dívka opustila palubu. Za nějakou chvíli si Flores všiml, že z komína parníku se kouří. Hned pochopil válečnou lest. „Ta prokletá ženská nás napálila. Vidíš kouř? To je signál. Volá někoho na pomoc!“ Sňal pušku s ramene a začal Řípovi zuřivě nadávat. „To všechno ty! Div ses nerozplynul! Ale počkej, řeknu to tvé staré!“

„Jste nenapravitelný, Floresi. Přece jsme nemohli násilím odvléci bezbrannou ženu.“

„Rytířství! Galantnost! Fergus ti to tvé rytířství vykreslí. Vidíš?“ Přehodil si zbraň přes paži a kývl hlavou k zábradlí, přes něž právě přeskakovali Gatling i zmáchaný Simpkins, obalený řasami a ověšený kraby, kteří se mu přichytili na šaty. „A co je tohle za vodníka?“

Začalo dohadování. Gatling by neváhal změřit síly se dvěma otrhanci. Ale nelžou-li, boj by nic nespravil. Na ostrově, jak oni tvrdí, žije celé osazenstvo, třiačtyřicet dobře ozbrojených lidí. Síly nejsou vyrovnané, vítězství by musilo zůstat na jejich straně.

Gatling nechal Simpkinse na palubě jako zálohu a odešel se poradit o situaci s miss Kingmanovou. I ona souhlasila, že boj nemá význam. Rozhodli, že se půjdou všichni společně „představit“ kapitánu Fergusovi.

Gubernátor Fergus Sleyton

Ukázalo se, že Ostrov ztracených lodí má docela slušné dopravní spoje. Když přešli starou třípalubovou fregatu, Řípa, jdoucí první, vyvedl zajatce „na cestu“. Byly to mosty, klenoucí se mezi koráby a nad propadlými palubami. Podél celé cesty se táhl jakýsi drát, připevněný k nízkým sloupům a zachovaným stěžňům.

„Sem, sem! Pozor, ať špatně nešlápnete, slečno,“ upozorňoval přívětivě miss Kingmanovou. Za ní šel Gatling a Simpkins. Zamračený Flores, se sombrerem vraženým do čela, uzavíral průvod. V půli cesty začali potkávat ostrovany, oděné v cáry. Byli zarostlí a opálení; seveřané s bledou pletí, snědí obyvatelé jihu, několik černochů, tři Číňané.

Všichni s dychtivou zvědavostí hleděli na nové přírůstky. Uprostřed ostrova, mezi nevelkými plachetnicemi všech dob a národů, se tyčila velká, dosti zachovalá fregata „Elisabeth.“

„Gubernátorovo sídlo,“ pronesl uctivě Řípa.

Na palubě rezidence stálo čestnou stráž šest námořníků v zachovalých stejnokrojích a se zbraněmi v rukou. Gubernátor přijal hosty ve velké kajutě.

Po stísňujícím pohledu na zničené lodi, tato kabina člověka mimoděk udivovala.

Vypadala úplně jako obytná místnost. A byla zařízena skoro přepychově. Jen určitá pestrost stylů svědčila o tom, že sem bylo sneseno všechno nejlepší ze všech lodí, které kdy přirazily k podivnému ostrovu. Drahé perské koberce pokrývaly podlahu. Na stojanech stálo několik pěkných čínských váz. Tmavé vyřezávané stěny z černého dubu zdobily nádherné obrazy holandských, španělských a italských mistrů, Velasqueze, Ribeira, Rubense, Tiziana i vlámského krajináře Tenierse. Byla tu studie psa číhajícího na zvěř, a hned vedle visel překrásný japonský obraz vyšitý hedvábím, představující v Goshunově slohu jeřába na zasněženém pařezu a kužel hory Fudžijamy. Na velkém kulatém stole stály broušené benátské vázy ze šestnáctého století, francouzské bronzové svícny z dob Direktoria a několik vzácných růžových mušlí. Těžký vyřezávaný nábytek, potažený prolamovanou vepřovici se zlatým lemováním, dodával kajutě solidní vzhled. Opřený o knihovnu stál gubernátor ostrova, kapitán Fergus Sleyton. Od ostatních obyvatel ostrova se výhodně lišil pevnou postavou, hladce vyholenou tváří a bezvadným kapitánským stejnokrojem. Poněkud rozpláclý nos, masivní brada a smyslná ústa působily dost nepříznivým dojmem. Šedé, chladné oči se upřely na příchozí. Hleděl na ně mlčky a klidně, jako by je zkoumal a cosi rozvažoval. Byl to pohled člověka, který si zvykl rozhodovat o osudech lidí, aniž se staral o jejich osobní přání, záliby nebo zájmy. Zavadil pohledem o Simpkinse, a neuznávaje ho patrně za hodna pozornosti, zahleděl se dlouze na miss Kingmanovou, pak přenesl zrak na Gatlinga, a znovu na Vivianu. Ta mlčenlivá prohlídka přiváděla dívku do rozpaků a Gatlinga začala dopalovat.

„Dovolte, abychom se představili: Reginald Gatling, slečna Viviana Kingmanová a pan Jim Simpkins, cestující z parníku Benjamin Franklin, který ztroskotal.“

Sleyton nevěnoval Gatlingovi pozornost a dál hleděl na Vivianu. Potom k ní přistoupil, vlídně ji pozdravil, podal přezíravě ruku Gatlingovi i Simpkinsovi a vybídl je, aby usedli. „Ano, vím,“ pronesl, „vím.“

Gatling byl nesmírně překvapený, když Sleyton přesně ukázal, kde a kdy jejich parník ztroskotal. O tom nikdo z nich ostrovanům neříkal. Sleyton se obracel skoro výhradně k miss Kingmanové. „Zanesla-li vás náhoda na tento smutný ostrov, slečno, pak my, ostrované, musíme jen blahořečit osudu za tak skvělý dar,“ plácl nemístně nemotornou poklonu, bez nejmenšího úsměvu. „Já, bohužel, nehodlám děkovat osudu, který se mnou tak naložil,“ odpověděla Viviana.

„Kdoví, kdoví,“ opáčil záhadně Sleyton. „Nežije se zde tak špatně, jak se snad na první pohled zdá. Pěstujete hudbu, zpíváte?“

„Ano.“

„Výborné! Skvělé! Najdete zde nádherný érardovský klavír a bohatou notovou knihovnu. Knih máme také dost. Mezi našimi ostrovany jsou zajímaví lidé. Třeba takový Řípa. Pravda, pořádně zpustl, ale hodně viděl, mnoho zná, a kdysi měl pěkné postavení. Teď už je směšný, nicméně je zajímavý. A pak Luders, Němec. Je to náš historik a vědec. Studuje historii lodního stavitelství; vždyť náš ostrov je skutečné muzeum, nemám pravdu?“

„Historii lodního stavitelství? To je zajímavé,“ řekl Gatling.

„Souvisí to nějak s vaším povoláním?“ zeptal se lhostejně Sleyton a pohlédl na něho přimhouřenýma očima.

„Ano, jsem lodní inženýr,“ odpověděl Gatling.

Viviana k němu udiveně vzhlédla. Neměla o tom ani tušení.

„Pak tedy budete mít zajímavého společníka, pane.“

„Gatling.“

„Pane Gatlingu. Luders sebral nejzajímavější bibliotéku z lodních žurnálů i posmrtných zápisků lidí, kteří na okolních korábech zemřeli. Ale. takový materiál vám neradím číst. Stačil by sice pro desítky romanopisců, ale je příliš chmurný, přespříliš. Sargasové moře se vám po přečtení bude zdát jedním z okruhů Dantova pekla.“

„Zřejmě jste na lodích našli i mnoho. všelijakých vzácností?“ prohodil Simpkins.

Sleyton se na něho pozorněji zadíval, jako by ho v duchu odhadoval, a řekl:

„Ano, jsou tu i.“ záměrně učinil stejnou pomlku jako Simpkins — „vzácnosti. Máme celé muzeum. Ukážu vám je někdy, zajímáte-li se o vzácnosti. Ale čeho se nám, bohužel, nedostává,“ obrátil se Sleyton znovu k miss Kingmanové, „je dámská společnost. Po smrti mé paní,“ Sleyton povzdechl, „zůstaly na ostrově jenom dvě ženy: Maggie Floresová a Ida Daudetová čili Řípová, jak u nás říkají jejímu muži. Je to stará poctivá žena. Svěřím vás její péči.“

„Jídlo je na stole,“ oznámil černý sluha, přistrojený na počest nových osídlenců do fraku a bílých rukavic.

„Prosím, abyste se mnou trochu pojedli na oslavu vašeho příjezdu,“ a gubernátor odvedl hosty do jídelny k pěkně prostřenému stolu. Při přesnídávce Sleyton znovu udivil Gatlinga svou informovaností o všem, co se děje ve světě. Sleyton věděl i nejnovější zprávy. Gubernátor zpozoroval překvapené pohledy a poprvé se ješitně usmál. „Jsme, chcete-li, Robinsoni, ale Robinsoni dvacátého století. Všimli jste si drátů připevněných ke stěžňům a sloupům? Ostrov ztracených lodí má telefonní spojení. Mohli bychom zřídit i elektrické osvětlení, ale nemáme dost paliva. Zato máme radiovou přijímačku, a dokonce i reproduktor. To všechno jsme získali z radiofikovaných lodí, zanesených k ostrovu v posledních letech. Chcete si poslechnout?“ Sleyton zapnul přijímač. A v kajutě staré fregaty, uprostřed Ostrova ztracených lodí, zazněla náhle moderní píseň v přednesu známé zpěvačky z New Yorku, kterou miss Kingmanová nejednou poslouchala. Ještě nikdy ji tóny písně tak nedojaly.

Nový život

Ženská část ostrova přijala miss Kingmanovou s nejvřelejší účastí. Jestliže mezi Maggií Floresovou a Vivianou zavládly vztahy vrstevnic, pak stará, na pohled přísná, ale dobrá Daudetova žena Ida zaujala k dívce od začátku postoj starostlivé matky. Žen bylo na ostrově tak málo! Přitom paní Daudetova důvodně předpokládala, že Viviana bude její záštitu potřebovat. A rozhodla se o dívku pečovat. Maggie hned první den vyprávěla Vivianě svůj smutný příběh. Když ji osud uvrhl na ostrov, musela se podřídit zdejším „zákonům“ a provdat se za gubernátora Ferguse Sleytona. Z manželství se jí narodilo dítě, které je v současné době jediným představitelem nového pokolení na Ostrově. Fergus byl na ni hrubý a surový, ale ona trpěla. Za první světové války zanesl proud k ostrovu německou ponorku, a na ní kapitána, námořníka a mladou Francouzku z osobního parníku, který ponorka potopila.

Když se Francouzka objevila, Sleyton zatoužil se s ní oženit. Mezi Fergusem a kapitánem německé ponorky došlo k souboji; Němec byl zabit a Francouzka se stala Sleytonovou ženou. Maggie dosáhla rozvodu, a zakrátko se stala manželkou Floresovou. Je také hrubý, ale miluje ji, je silný a nenechá ji od nikoho urážet. Potom. Francouzka umřela. Sleyton říkal, že se náhodou otrávila rybím jedem. Ale na ostrově se povídalo, že si sama vzala život, protože milovala německého kapitána, kterého Fergus zabil. Ovdovělý Sleyton žádal Maggii nazpět. Avšak Flores mu oznámil, že ji dostane jen přes jeho mrtvolu.

Pro Sleytona je stejně lehké překročit mrtvolu jako kus dřeva. Nezastavil by se ani před tím. Ale na Floresovu stranu se přidali všichni obyvatelé ostrova. Gubernátor pochopil, že s tím nelze žertovat, a ustoupil. „Zůstala jsem tedy Floresovou ženou,“ skončila Maggie své vyprávění. „A v takové chvíli jste se, drahá Viviano, objevila vy. Chápete celou obtížnost své situace? Jestli se vám Fergus líbí, všechno je v pořádku. Jestli však ne, nebo milujete-li jiného —“ a pohlédla významně na Vivianu — „pak buďte opatrná. Dejte si na Sleytona dobrý pozor!“ Miss Kingmanová se zarděla.

„Jsem volná,“ odpověděla, „ale nehodlám se stát Sleytonovou ženou.“

Rozmluva se přenesla na jiné téma. Paní Daudetova vyprávěla Vivianě, jak se jim na ostrově daří.

„Máme dost velké zásoby potravin, hlavně konzerv. Ale protože nevíme, budou-li se zásoby doplňovat, vydávají se jen v nejnutnějším případě, zvláště mouka. Chleba, víno, masové i ovocné konzervy dostávají jenom nemocní. Naší obvyklou potravou jsou ryby ulovené v moři. Z jednostranné výživy lidé často stůňou na kurděje. Ti pak dostávají příděly ze skladu.“

„Ale povězte mi, nemohou se všechny tyhle lodi potopit?“

„Náš profesor Luders říká, že tu není velká hloubka. Koráby tu prý tonuly několik staletí, dno se zvedalo. A dneska skutečně žijeme na opravdovém ostrově ze ztroskotaných lodí. Máme tu oblíbená místa procházek, máme své ulice i náměstí, a na palubách velkých lodí jsou „hory’ a „údolí“. Žije s námi šest opic, několik psů a ochočených ptáků, které jsme chytili, když odpočívali na ostrově v době přeletu.“ Stařena povzdechla. „Co říci? Člověk přivykne všemu. Ale přece jen bych ještě ráda viděla zemi a složila své staré kosti do hlíny.“ Maggiiny obavy se potvrdily. Viviana se měla brzy střetnout se Sleytonem.

Pozval ji k sobě večer na čaj. A když přišla, skoro bez úvodu jí nabídl, aby se stala jeho ženou. Dívka rozhodně odmítla. Sleyton ji začal prosit, potom vyhrožovat.

„Pochopte, že je to nezbytné. A ve vašem vlastním zájmu. Se mnou budete v bezpečí, získáte všechno, co potřebujete, dostane se vám skvělé obsluhy a péče.

Vím, že váš otec je bohatý. Ale celé jeho bohatství je nic ve srovnání s tím, co mám já. Ukážu vám plné sudy zlata, hromady briliantů a perly. Můžete si plnýma rukama brát drahokamy z mých pokladů. Všechno bude vaše.“

„Nejsem dítě, abych si hrála s kamínky. A zde se všechny poklady hodí jen k tomu, aby je člověk přesypával z dlaně do dlaně.“

„Svolte! Souhlaste po dobrém, jinak.“ a pevně jí sevřel ruku nad loktem. „Nezapomněla jsem tu podnos?“ zeptala se náhle paní Daudetová a vstoupila do kajuty. Sleyton se mimoděk zamračil, odstoupil od Viviany a mlčky vyčkával.

Stařena dál pobíhala po místnosti. Ztratil trpělivost: „Brzy už odtud vypadnete?“

Paní Daudetová si založila ruce v bok a zaujala bojovnou pózu. Změřila si Sleytona od paty k hlavě, a náhle na něho zaútočila jako kvočna, bránící své kuře:

„Ne, nevypadnu. Nikam odtud nepůjdu, dokud mi nezodpovíte všechny moje otázky. Jste gubernátor ostrova?“

„Jsem gubernátor. Dál!“

„Vydáváte zákony?“

„Vydávám zákony.“

„Kdopak se bude řídit vašimi zákony, když vy první je neplníte?“

„Oč jde, ženská bláznivá?“

„Vy jste bláznivý, ne já. Vydal jste zákon, že každá žena, která přibude na ostrov, se musí provdat. Tak, správně. Ale ženě je ponecháno právo, aby si svobodně vybrala muže. A co vy děláte?“

„Poslouchala jste za dveřmi?“

„Ano, ano, poslouchala, a velmi dobře jsem udělala! Copak takhle u nás probíhá volba muže? Chtěl jste podvést ji i všechny, kteří by mohli s její volbou počítat. Chtěl jste obejít zákon, ale to se vám nepodaří. Roznesu to po celém ostrově a všichni budou proti vám. Zapomněl jste na historii s Maggií a Floresem? A teď poslední otázku: chcete dodržet zákon a vyhlásit volby, aby si Viviana vybrala muže podle platných zásad?“ Fergus byl vzteklý, ale cítil, že se bude musit podřídit. „Dobře! Splním tu formalitu, když vám na tom tak záleží. Ale uvidíte, že výsledek bude stejný. Přece se miss Kingmanová nechce provdat za negra, či za některého z mých otrhanců.“

„To se uvidí. Ale teď, drahoušku, pojďme ke mně,“ a odvedla Vivianu s vítězným pohledem.

Volba ženicha

Slunce zacházelo za obzor a ozařovalo rudými paprsky jasně zelený povrch Sargasového moře i Ostrov ztracených lodí s jeho lesem stěžňů. Tento bouřemi zničený a zubem času ohlodaný les, ráhna jako zlámané větve a cáry plachet jako poslední řídké listí, to všechno muselo přivést k zoufalství i největšího optimistu.

Profesor Luders však se tu cítil skvěle, jako učený archeolog v milovaném muzeu starobylostí.

Usadil se na palubě holandské karavely, širokými gesty ukazoval kolem dokola a přímo zaníceně vykládal Gatlingovi:

„Zde, před vašima očima, je celá historie lodního stavitelství. Neumíte si představit, jaké jsou tu historické vzácnosti. Třeba tamhle, u toho kolového parníku z minulého století, je vidět koráb z předkolumbovské epochy. S takovým kormidlem se plavili oceánem! A tam, za třípalubovou brigou, chovám perlu svého muzea, skandinávskou jednostěžňovou desítiveslici z desátého století od západních břehů Grónska. V dávné minulosti ji bouře vyvrhla na zbytky ztroskotaných korábů, a proto se výborně uchovala. Podívejte se na její nádherně protáhlý tvar s ostrou, poněkud zvednutou zádí a s ještě vyšší přídí, zdobenou vyřezávanou hlavou, zpola ptačí, zpola dračí. Jaký osud ji sem zavál? Jak šíleně odvážní lidé se vydali v tom útlém člunu na dalekou plavbu! Tam dole, v nehybné chladné hloubce, leží určitě vraky fénických i egyptských korábů, a kdoví, možná že zde, pod našima nohama je pohřbeno loďstvo veliké Atlantidy, uprostřed lesa z vodních řas a sloupů zaniklé civilizace.“

„Pane! Kapitán Fergus Sleyton prosí, abyste ho ráčil navštívit.“ Gatling uviděl poloobnaženého černocha, jehož temné tělo dostalo v paprscích zapadajícího slunce odstín starého bronzu. „Co chce?“

„Prosí, abyste ho ráčil navštívit,“ opakoval černoch.

Gatling se neochotně zvedl a vydal se po rozviklaných můstcích do gubernátorovy rezidence.

Sleyton ho přijal stoje, ve své obvyklé póze.

„Gatlingu, musím si s vámi promluvit. Milujete slečnu Kingmanovou?“

položil inženýru nečekanou otázku.

„Nepokládám za nutné vám odpovídat! To se týká jen mne!“

„Mýlíte se! Týká se to i mne!“

„Takhle tedy! Pak vám mohu sdělit, že já osobně, tak říkajíc, žádné nároky na ni nemám. Jsme přátelé a hluboce si jí vážím. Ale právě naše přátelství mi ukládá jisté povinnosti…“

„V čem spočívají?“

„V tom, že nikomu nedovolím, aby rozhodoval o osudu slečny Kingmanové proti její vůli.“

„Nezapomínejte, Gatlingu, že právo cokoli dovolovat nebo zakazovat mám zde já. Jenom já!“ Odmlčel se a dodal: „Tak co, Gatlingu! Měl bych možnost dopravit vás na břehy Azorských ostrovů. Mohu vás celkem solidně zabezpečit na cestu.“ Gatling zrudl rozhořčením a zaťal pěsti.

„Mlčte!“ vykřikl. „Vy se opovažujete nabízet mi úplatek? Myslíte, že jsem za peníze schopen zradit člověka?“ Po těch slovech se na Sleytona vrhl. Sleyton úder odrazil a zapískal. Dveře se rozletěly a na Gatlinga se vyřítilo deset různorodých otrhanců, Sleytonova tělesná stráž. Gatling je odhazoval na všechny strany, ale byl to nerovný boj. Za několik minut ho pevně svázali.

„Hoďte ho do temné cely! Mimochodem, dejte pod zámek i Simpkinse!“ A když Gatlinga odvedli, zeptal se Sleyton sluhy, je-li všechno připraveno k volbě ženicha.

„Výborně! Tak tedy dnes, v devět večer!“

Velký sál společenské kajuty byl slavnostně okrášlen. Na střechách hýřily barvami vlajky všech národností, sebrané ze ztroskotaných lodí, i kusy květované látky. Napříč i podél celé místnosti se táhly girlandy z vodních řas. Rasy na vzduchu sice rychle hnědly a vypadaly dost žalostně, ale co dělat, jiná zeleň nebyla. Zato na stolech se pyšnilo několik kytic velkých bílých květů, podobných leknínům. Různobarevné lampy, zavěšené u stropu, doplňovaly výzdobu. Stůl pokrývala studená jídla, víno, a objevily se dokonce i láhve šampaňského.

Obyvatelé ostrůvku od samého rána doslova nevěděli, kde jim hlava stojí.

K večeři by v nich nikdo nepoznal ubohé trhany. Každý z nich měl někde v tajné truhle schovaný slušný oblek. Ještě nikdy se tak pozorně neholili a nečesali s takovou péčí vlasy, odvyklé už kartáči a hřebenu; dosud nikdy nespotřebovali tolik mýdla a nikdy se tak dlouho nepozorovali ve střepech zrcadel.

Střípky odrážely lesknoucí se tvář černocha, úzké oči žlutého Číňana, prosolenou a vichry ošlehanou tvář starého mořského vlka i jasně rudý obličej Indiána, s důmyslnými ozdobami v uších. Ale všichni — staří, mladí, bílí i černí uvažovali stejně: — Opravdu, nevypadám tak špatně! Třeba se mi to podaří! Kdo se vyzná v rozmarném ženském srdci?

Prostě každý z nich, ať měl sebemenší vyhlídky, choval v nitru naději, že se stane ženichem.

Uprostřed sálu se zdvihala tribuna. Sem přesně v devět večer, v bílých šatech, jak se sluší na nevěstu, uvedli miss Kingmanovou v doprovodu Idy Daudetové a Maggie Floresové.

Když se objevila, zahřměl sbor. Nebyl to harmonický zpěv, muzikálnímu uchu Vivianině zněl dokonce příšerně, ale zato se zpěvákům nedal vyčítat nedostatek nadšení. Lampy se houpaly a vlajky se vlnily, když několik desítek ochraptělých a silných hlasů burácelo: „Sláva, sláva, sláva…!“

Bledá, rozčilená a zachmuřená „nevěsta“ vystoupila na pódium. Sleyton se k ní obrátil s příslušným proslovem. Poukázal na nezvratnost zákona, který ukládá každé nové ženě na Ostrově ztracených lodí, aby si vybrala muže.

„Možná, slečno, že se vám zákon bude zdát krutý. Ale je nutný, a koneckonců spravedlivý. Před jeho vyhlášením se otázka řešila právem silnějšího, o nápadníku rozhodovaly rvačky a nože. A obyvatelstvo ostrova hynulo jako při epidemii.“

Ano, snad to všechno bylo i rozumné, ale Vivianě proto nebylo lehčeji. Očima bezděky hledala oporu. Gatlinga ani Simpkinse mezi přítomnými neviděla. Sleyton zpozoroval její pohled a usmál se. Každý nápadník musil s poklonou přistoupit k nevěstě a čekat na odpověď. Dívka pokynem hlavy odpovídala „ne“ či „ano“. Jeden za druhým přicházeli ženichové. Celá dlouhá řada vzbuzovala v dívce jen strach, opovržení, odpor, někdy i bezděčný úsměv — když na příklad před ní s holí v ruce, ve své nejlepší podobě předstoupil nejstarší osídlenec ostrova, Ital Giulio Bocco.

Třeba říci, že Sleyton se tohoto Methusaléma v duchu bál jako možného soupeře. Opravdu, Bocco měl šance. Viviana při pohledu na něho váhala s odpovědí, jako by si něco rozmýšlela; pak ale záporně potřásla hlavou, a tím, aniž to sama věděla, zachránila Boccovi život, neboť v krátké době zaváhání se Fergus pevně rozhodl odstranit Giulia, usměje-li se na něho štěstí. Všichni nápadníci se vystřídali. Poslední předstoupil Sleyton. Avšak dívka sklouzla pohledem po jeho postavě a rozhodně zavrtěla hlavou: „Ne!“

„Oho! Tu to máš! Co teď budeme dělat?“ ozývaly se hlasy.

Sleyton zuřil, ale snažil se ovládnout.

„Slečna Kingmanová se nerozhodla pro žádného z nás,“ řekl s předstíraným klidem. „To ale nemůže změnit naše zákony. Změní se jen způsob volby. Navrhuji, aby se slečna Kingmanová stala mou ženou.

Upírá-li mi někdo na ni právo, ať vystoupí, a změříme své síly. Kdo zvítězí, ten ji dostane!“

Sleyton si rychle vysoukal rukávy a postavil se do bojovné pózy. Uplynula chvíle mlčenlivého vyčkávání. A vtom za všeobecného smíchu stařík Bocco odhodil kabát, ani si ne-vyhrnul rukávy u košile a směle se vyřítil na Sleytona. Obklopil je zástup lidí. Bylo vidět, že Bocco býval kdysi dobrým boxerem. Podařilo se mu hbitě odrazit několik úderů. Jednou, při třetím výpadu, sám citelně zasáhl Sleytonovu dolní čelist, ale okamžitě se svalil na zem pod silnou ranou do hrudi. Byl poražen. Po něm vystoupil nový nápadník, Ir O’Hara. Byl to statný, širokoramenný mladík, s pověstí výtečného boxera.

Boj se rozpoutal s novou silou. Ale Sleyton, silný, klidný a metodický, brzy překonal i druhého protivníka. Třetí soupeř se nepřihlásil.

Vítězství zůstalo Sleytonovi. Přistoupil k dívce a podával jí ruku. Viviana zavrávorala a křečovitě se zachytila paže stařeny Daudetové.

Sleytonova porážka

Gatling seděl v tmavé kobce a promýšlel svou situaci. V tu chvíli někdo zaklepal na dveře.

„Pane Gatlingu! To jsem já, Aristide Daudet. Jak se cítíte?“

„Děkuji vám, Řípo. Můžete mi říci, je-li noc či den?“

„Je večer, pane Gatlingu. A dá se říci, velice slavnostní večer. Slečna Kingmanová si vybírá muže. Ceremonie se účastní všechno mužské osazenstvo s výjimkou mne a Florese, kteří jsme ženatí. Proto mi nařídili držet stráž. Já hlídám u vašeho vězení a Flores u Simpkinsova.“

„Poslyšte, pane Daudete, otevřte mi dveře.“

„Udělal bych to s největší radostí, ale nemohu. Bojím se. Znáte Sleytona. Rozplácne mě jako vdolek a hodí krabům k snídani.“

„Nebojte se, Řípo. Máte mé slovo, že.“

„Ne ne, ani za nic neotevřu. Ale takhle, hm.“ a muž snížil hlas — „kdybyste se odtud dostal sám, pak bych s tím neměl nic společného.“

„Jak bych se odtud dostal?“ Řípa začal šeptat:

„V levém rohu kajuty, asi ve výši lidské postavy, je otvor, zakrytý dýhovou deskou. Odtrhněte desku, no a. mimochodem, naproti je Simpkins.“

Řípa nestačil ani domluvit, a Gatling už horečně šátral rukama po stěnách, našel desku a rychle ji urval. Do cely pronikl paprsek světla. Gatling se vzepřel rukama a prolezl úzkým okénkem do setmělé chodby, jež ústila na palubu. V protější stěně bylo stejné okno, zabité dýhou. Že by tam byl Simpkins? Gatling odtrhl dýhu, a brzy skutečně vyhlédla z okna udivená detektivova tvář.

„Polezte rychle odtud! Čertví, co to je! Člověk aby tahal z vězení svého vlastního žalářníka! Jak jste neohrabaný! Držte se mne za ruku! Nu tak! Jdeme!“

Gatling provázený Simpkinsem vstoupil do sálu právě v okamžiku, kdy Sleyton natahoval ruku k miss Kingmanové. Sálem to zašumělo, pak se rozhostilo vyčkávavé ticho. Gatlingův zlověstný pohled sliboval přítomným, že se tu odehrají zajímavé události.

„Jak dopadly volby?“ zeptal se hlasitě na prahu místnosti. Sleyton sebou trhl. V tváři mu znatelně zacukalo, ale za okamžik se zase ovládl. Otočil se ke Gatlingovi, ukázal na Vivianu a řekl klidně; „Přišel jste pozdě. Bude po právu mou ženou!“

„Prostestuji. Vy jste mě a Simpkinse zbavil nezákonně svobody, abychom se nemohli voleb zúčastnit.“

„Žádné řeči.“

Ale dav už začínal reptat. V té chvíli Gatling poprvé zpozoroval, že Sleyton má svou partu, která je ochotná ve všem ho podporovat, ale že má i nepřátele. A právě oni volali, že i noví příchozí se musí zúčastnit „konkursu!“

„Dobře!“ vykřikl Sleyton, „prodloužíme naši soutěž!“ a zvedl zaťaté pěsti ke Gatlingově tváři. „Chcete, abychom změřili své síly?“

„Dokonce na tom trvám!“

Dav spokojeně zahučel.

„Na palubu! Na palubu!“ volaly hlasy.

Všichni vyšli na palubu. Vyznačili kruh. Soupeři svlékli blůzy a vyhrnuli si rukávy. Stařík Bocco převzal úlohu rozhodčího. Ostrované se zatajeným dechem sledovali každé hnutí protivníků.

Když zazněl signál, sešli se oba muži uprostřed kruhu. Gatling prudce zaútočil. Sleyton ho metodicky a jaksi malátně odrážek Ze zástupu se ozývaly poznámky. Diváci v žáru nadšení začínali boxerům tykat.

„Šetři síly, Gatlingu! Vidíš přece, že je Sleyton chce z tebe vyždímat, a pak tě dorazit!“

„Zbrklostí nic nezískáš!“

„Sleyton vyhraje! Náš Fergus je chlapík! Oho! To byla rána.“ Čím urputnější byl boj, tím ostřeji se projevovalo smýšlení dvou nepřátelských táborů. Hloučky se nepozorovaně rozestupovaly. „Sleytonovci“ zůstali vzadu. Zápal diváků dosáhl takového stupně, že dav opakoval všechna gesta borců, jako baletní sbor opakuje pohyby tanečního mistra.

Gatling se v první chvíli skutečně unáhlil, neboť měl příliš vypjaté nervy. Ale po několika chybách začal bojovat s větší rozvahou. Zato Sleyton se rozohnil, když obdržel od protivníka několik pořádných úderů. Teď se nervové napětí obou soupeřů vyrovnalo, a daly se posoudit jejich, bojové zvláštnosti.

Sleyton byl fyzicky silnější, těžší. Gatling se mu váhou a silou nevyrovnal, zato však byl neobyčejně mrštný a bleskurychle se pohyboval. Sleyton útočil méně často, ale citelněji. Gatling zase řadou nečekaných úderů mátl protivníkovy úmysly. Výsledek zápasu byl nejasný. Bocco ohlásil přestávku. „Sleytonovci“ popadli Ferguse, usadili ho, svlékli mu košili a začali ho důkladně masírovat ručníky. Druhá skupina starostlivě obstoupila Gatlinga.

Po přestávce boj pokračoval s ještě větší zuřivostí. Napětí diváků dostoupilo vrcholu. Nezúčastněnému pozorovateli se mohlo zdát, že neboxují dva lidé, ale celé osazenstvo ostrova. Všichni věrně napodobovali pohyby zápasících, dělali výpady, odskoky, přískoky. hned se nakláněli do strany, hned se zase vrhali hlavou proti břichu neviditelného nepřítele.

Boj se chýlil ke konci, tentokrát rozhodně ne v Gatlingův prospěch. Zdálo se, že Sleyton je neporazitelný. Čerpal sílu z jakýchsi skrytých zásob energie a zasazoval teď rány s neochvějnou tvrdošíjností. Gatlingovo pravé oko zalila obrovská krevní podlitina, rozbitá ústa mu krvácela. Několikrát jako mrtvý klesal na palubu, avšak s nesmírným vypětím vůle znovu vstával, aby utržil novou ránu. „Sleytonovci“ už oslavovali vítězství řevem a pískáním.

Ale tu Gatling sebral všechny síly, vrhl se na Sleytona a zasadil mu takovou ránu do čelisti, že Sleyton jenom zvrátil hlavu a svalil se na zem. Když se namáhavě zvedl, začal ustupovat a couvat k zábradlí; snažil se získat několik vteřin, aby si odpočinul a mohl znovu zaútočit. Ale Gatling jako maniak, s nepříčetným, široce rozevřeným pravým okem, přitiskl ho k zábradlí a dal mu tak strašnou ránu do kořene nosu, že Sleyton zatřepal nohama ve vzduchu a sletěl přes palubu. Výkřiky hrůzy i nadšení, uštěpačné poznámky, chechtot, potlesk — všechno se slilo v divoké kakofonii.

„Sleytonovci“ honem lovili ze zelených řas svého povaleného boha.

Když se Fergus objevil na palubě, uvítal ho nový nával křiku a smíchu. Promočený a ovinutý řasami, podobal se utopenci, který strávil dobrých čtyřiadvacet hodin ve vodě.

Obličej měl napuchlý a zkrvavený. Přesto se Sleyton snažil zachovat důstojnost.

Vrávoravým krokem přistoupil ke Gatlingovi a podal mu ruku:

„Zvítězil jste — je vaše!“

Gatlingova odpověď všechny překvapila:

„Ne, není moje! Rozhodně se nechci násilím vnucovat a stát se jejím mužem jen proto, že jsem vám zdařile narazil nos!“ Dav ztichl, čekal, co bude dál. Sleyton zrudl:

„Hrom do toho! Skončí tohle někdy? Tak dost! Slečno Kingmanová! Jako gubernátor ostrova nařizuji, abyste si okamžitě zvolila manžela, nebo nechám losovat!“

„Los! Los!“ zakřičel dav.

Viviana se zachvěla, nejistě postoupila ke Gatlingovi a podala mu ruku: „No konečně!“ řekl Sleyton s kyselým úsměvem a šel jí blahopřát. „Slečno Kingmanová,“ zašeptal jí Gatling do ucha, „jste úplně volná, nedělám si na vás žádné nároky. Neodvažuji se pomyslit, že byste spojila svůj život s osudem. zločince,“ dodal ještě tišeji.