Ostrov ztracených lodí

Na palubě

Velký zaoceánský parník Benjamin Franklin stál v janovském přístavu, připraven vyplout. Na břehu panoval obvyklý shon; ozývalo se různojazyčné volání a křik pestrého davu, ale na parníku už nastal okamžik onoho napjatého, nervózního ticha, které se bezděky zmocňuje lidí před dalekou cestou. Jenom na palubě třetí třídy byl zmatek a tlačenice, cestující se ve spěchu usazovali a ukládali své svršky. Pasažéři první třídy z výše své paluby mlčky shlíželi na to lidské mraveniště.

Řev lodní sirény naposledy otřásl vzduchem. Námořníci začali chvatně vytahovat schůdky.

V té chvíli doběhli k lodi dva muži. Ten, který šel vzadu, dal námořníkům rukou nějaké znamení a schůdky se zase spustily. Opozdilí pasažéři vystoupili na palubu. Dobře oblečený mladík urostlé postavy a širokých ramenou zastrčil ruce do kapes hlubokého pláště a rychle zamířil ke kajutám. Jeho hladce vyholená tvář byla úplně klidná. Avšak bedlivý pozorovatel mohl z povytaženého obočí a ironického úsměšku neznámého poznat, že klid jenom předstírá. V patách za ním šel tlusťoučký mužík. Buřinku měl pošinutou do týla. Zapocený povadlý obličej nesl stopy únavy a zároveň spokojenosti i napjaté pozornosti, jakou vidíme u kočky, když vleče v zubech myš. Ani na vteřinu nespouštěl svého společníka z očí.

Na palubě nedaleko schodů stála mladá dívka v bílých šatech. Na okamžik se její oči střetly s očima mladého opozdilce. Když podivný pár přešel, dívka v bílých šatech, miss Kingmanová, slyšela, jak námořník, který odstraňoval schody, řekl svému druhu: „Viděls? Starý známý, Jim Simpkins, newyorský tajný; chytil nějakého fešáka.“

„Simpkins?“ odpověděl druhý námořník. „Ten se za drobnou zvěří nehoní.“

„No jo, podívej se na ten ohoz. Nějaký specialista na bankovní sejfy, ne-li něco horšího.“

Miss Kingmanové začalo být úzko. Na stejném parníku s ní pojede celou cestu do New Yorku zločinec, možná dokonce vrah. Až dosud vídala portréty těchto tajemných a strašných lidí jen v novinách. Miss Kingmanová chvatně vystoupila na horní palubu. Zde, mezi lidmi své společenské vrstvy, na místě nedostupném pro obyčejné smrtelníky, cítila se poměrně v bezpečí. Zvrátila se v pohodlném proutěném křesle a oddala se nečinnému rozjímáni, které při cestě po moři je největšim požitkem pro nervy, unavené městským ruchem. Plachta napjatá nad palubou jí chránila hlavu před žhavými slunečními paprsky. Palmy v širokých květináčích mezi křesly tiše pohupovaly svými vějíři. Odněkud ze strany se nesla aromatická vůně drahého tabáku. „Zločinec. Kdo by si to pomyslil?“ šeptala dívka, vzpomínajíc ještě stále na setkání u schodů. A aby definitivně zaplašila nepříjemný dojem, vyňala malou přepychovou tabatěrku ze slonové kosti, japonskou práci s vyřezávanými květy na víčku. Zapálila si egyptskou cigaretu. Modravý proužek dýmu se vinul vzhůru ke koruně palmy. Parník odplouval, zvolna a obezřetně se vyplétal z přístavu. Zdálo se, že stojí na místě a kolem něho ubíhají kulisy jako na otáčecím jevišti. A tu se u boku lodi rozprostřel celý Janov, jako by se chtěl odjíždějícím ještě naposledy ukázat. Bílé domy sbíhaly s hor a tísnily se u pobřeží jako stádo ovcí u napajedla. Nad nimi strměly žlutohnědé kopce se zelenými skvrnami zahrad a pinií. Ale vtom jako by někdo vyměnil kulisu. Rozevřela se část zálivu — modrá zrcadlovka hladina s křišťálově průzračnou vodou. Vypadalo to, že bílé jachty jsou ponořeny do kousku blankytného nebe, spadlého na zem; tak jasně se obrážely všechny linie plavidla v průsvitné vodě. Nekonečná hejna ryb se střelhbitě míhala mezi žlutavými kameny — a nízkými porosty na bílém písčitém dně. Voda se postupně stávala modřejší a tmavší, až docela zakryla dno… „Jak se vám líbí, slečno, vaše kabina?“

Miss Kingmanová se ohlédla. Před ní stál kapitán, který do okruhu svých povinností řadil i vlídnou pozornost k „nejdražším“ pasažérům. „Děkuji vám, mister.“

„Brown.“

„Mister Brown, výborně. Zastavíme v Marseille?“

„New York je první zastávka. Ostatně, možná že se několik hodin zdržíme v Gibraltaru. Chtěla jste navštívit Marseille?“

„Ó ne,“ spěšně a s určitým strachem pronesla mladá dáma. „Evropa se mi k smrti zprotivila.“ Chvíli mlčela a pak se zeptala: „Řekněte mi, kapitáne, na našem parníku. je zločinec?“

„Jaký zločinec?“

„Nějaký vězeň.“

„Možná že je jich dokonce několik. To je obvyklá věc. Vždyť tihle lidé mají ve zvyku upláchnout před evropskou spravedlností do Ameriky a před americkou zase do Evropy. Ale detektivové je vyslídí a dopravují zbloudilé ovečky do vlasti. Jejich přítomnost na parníku není nijak nebezpečná, můžete být docela klidná. Přivádějí je bez pout jen proto, aby neupoutávali pozornost veřejnosti. Ale v kajutě jim okamžitě navlékají na ruce železa a přikovají je k lůžkům. „To je děsné!“ zvolala miss Kingmanová. Kapitán pokrčil rameny.

Je to strašné, že přikovávají lidi na řetěz jako divou zvěř — uvažoval kapitán, i když pokládal takové opatření za rozumné. Je to strašné, že ten mladý člověk, který se tak málo podobá zločinci a ničím se neliší od lidí její vrstvy, bude celou cestu sedět přikován v dusné kabině. To byla podvědomá myšlenka, která tak vzrušovala miss Kingmanovou.

Vtáhla do sebe silně kouř z cigarety a pohroužila se v mlčení. Kapitán odešel nepozorovaně. Čerstvý mořský vítr si pohrával koncem bílé hedvábné šerpy a čechral dívce kaštanové kadeře. Až sem, několik mil od přístavu, zalétala vůně magnólií, jako poslední pozdrav janovského břehu. Obrovský parník neúnavně rozřezával modrý povrch a nechával za sebou dlouhou zčeřenou stopu. Ale stehy vln spěchaly zacelit, brázdu, která se vytvořila na stříbřité mořské hladině.

Bouřlivá noc

„Šach. Šach a mat.“

„Aby vás žralok spolkl! Hrajete mistrovsky, pane Gatlingu,“ řekl znamenitý newyorský detektiv Jim Simpkins a zlostně se podrbal za pravým uchem. „A já přece jen hraji líp než vy. Porazil jste mě v šachu, ale jak velkolepý šach a mat jsem připravil já vám, Gatlingu, tam v Janově, kde jste jako šachový král přečkával obléhání v odlehlém koutku zbořeného domu. Chtěl jste se přede mnou schovat Marně! Jim Simpkins vás najde i na dně moře.. Tu máte šach a mat,“ dopadl do křesla spokojen sám sebou a zapálil si cigaretu. Reginald Gatling pokrčil rameny.

„Měl jste příliš mnoho pěšců. Zburcoval jste celou janovskou policii a útočili jste podle všech pravidel. Žádný šachista nevyhraje partii s pouhým králem proti všem figurám protivníka. Ostatně, pane Jime Simpkinsi, naše partie dosud. neskončila.“

„Myslíte? Tenhle řetízek vás ještě nepřesvědčil?“ — detektiv se dotkl lehkého, ale pevného řetězu, který poutal Gatlinga ke kovové tyči lůžka. „Jste naivní, jako mnoho geniálních lidí. Copak řetězy jsou logický důkaz? Ostatně, nebudem se pouštět do filosofie.“

„A dáme se znovu do hry. Žádám si odvetu,“ zakončil Simpkins. „To se vám sotva podaří. Houpání sílí a může nám smíchat figury dřív, nežli dohrajeme.“

„Jak chcete, abych to chápal, zase obrazně?“ zeptal se Simpkins a rozestavoval figurky. „Jak je vám libo.“

„Opravdu, houpá to důkladně,“ řekl detektiv a táhl. V kabině bylo horko a dusno. Ležela pod čárou ponoru, nedaleko strojírny, která jako mohutné srdce lodi otřásala stěnami nejbližších kajut a naplňovala je rytmickým hukotem. Hráči zmlkli, snažili se udržet šachovnici v rovnováze.

Houpání se stupňovalo. Moře nebouřilo žertem. Parník se položil na levý bok a pomalu se zvedal. Pak znovu. A ještě. jako opilý.

Šachy se rozkutálely. Simpkins upadl na zem. Gatlinga zadržel řetěz, ale bolestivě mu trhl rukou v zápěstí, kde měl „náramek.“

Tajný zaláteřil a posadil se na podlaze.

„Zde je to jistější. Víte, Gatlingu, není mi dobře. nejspíš. mořská nemoc. Ještě nikdy jsem nezažil tak ďábelské houpání. Lehnu si. Ale. neutečete, když mi bude zle?“

„Určitě,“ odpověděl mladý muž. „Přervu řetěz a uteču. vrhnu se do vln. Dávám přednost společnosti žraloků.“

„Žertujete, Gatlingu,“ Simpkins se doplazil k posteli a s hekáním ulehl. Ale nestačil se ani natáhnout, když ho vyhodil z postele strašlivý náraz, který otřásl celým parníkem. Kdesi to praskalo, zvonilo, šumělo, houkalo. Shora sem zaléhal křik a dusot nohou, a náhle celý ten povyk přehlušila poplašná siréna, svolávající všechny cestující na palubu. Simpkins se přidržoval stěn, a přemáhaje slabost a únavu, zamířil ke dveřím. Byl k smrti poděšený, ale snažil se to před svým společníkem skrýt.

„Gatlingu! Něco se tam stalo. Jdu se podívat. Odpusťte, musím vás zamknout,“ vykřikoval.

Mladík vrhl na detektiva pohrdavý pohled a neodpověděl. Parník se dál zmítal na vlnách, bylo už zjevné, že jeho příď klesá. Za několik minut se ve dveřích objevil Simpkins. S pláštěnky mu stékaly proudy vody. Tvář měl zkřivenu hrůzou, kterou se už nesnažil zakrýt. „Katastrofa. Potápíme se. Parník dostal trhlinu. Nikdo zatím nic přesného neví. Připravují čluny. Je nařízeno obléknout záchranné pásy. Ale do člunů ještě nikoho nepouštějí. Říkají, že loď má nějaké vodotěsné přepážky, možná že se ani nepotopíme, jestli tam udělají něco. čertvíco. Cestující se rvou s námořníky, kteří je odhánějí od člunů. Ale já, co já mám dělat?“ zakřičel a vrhl na Gatlinga pohled, jako by on zavinil celé to neštěstí. „Co tedy poroučíte, abych dělal já? Mám se zachránit a sledovat vás? Můžeme se dostat do různých člunů a vy pak třeba utečete.“

„Copak tohle vás neuklidňuje?“ zeptal se Gatling posměšně a ukázal na řetěz, jímž byl připoután.

„Nemůžu přece zůstat s vámi, čert aby to vzal.“

„Krátce řečeno, chcete zachránit sebe, mne, i těch deset tisíc dolarů, které vám slíbili, když mě dostanete? Plně chápu vaši obtížnou situaci, ale nemohu vám nijak pomoci.“

„Můžete, můžete. Poslyšte, můj milý.“ detektivův hlas začal být úlisný. Simpkins se celý nahrbil jako žebrák prosící o almužnu. „Dejte mi slovo, dejte mi jenom slovo, že mi na břehu neutečete, a já v tu ránu odemknu řetěz a sejmu vám ho s ruky. Jen mi dejte slovo. Věřím vám.“

„Děkuji za důvěru. Ale žádné slovo vám nedám. Ostatně ne, uteču při první příležitosti. To vám mohu slíbit.“

„Ó…! Viděl kdo takového.? Ale co když vás tu nechám, paličáku?“ a aniž čekal na odpověď, Simpkins se vrhl ke dveřím. Motal se, padal a zase vstával, až se po příkrém schodišti vyhrabal na palubu, jasně osvětlenou obloukovými lampami. Okamžitě ho zalila dešťová clona, rozstřikovaná prudkým vichrem. Simpkins se rozhlédl po palubě a zjistil, že kázeň, která tu panovala ještě před několika minutami, padla jako lehká přehrada pod zběsilým náporem primitivního živočišného instinktu, jemuž se říká pud sebezáchovy. Vybraně oblečení muži, kteří ještě včera galantně prokazovali dámám drobné úsluhy, teď dupali po jejich tělech a pěstmi si probíjeli cestu ke člunům. Vítězil silnější. Hlas sirény se mísil s nelidským řevem pominutého stáda dvounožců. Tu a tam bylo vidět rozdrcená těla, kusy mrtvol a cáry šatů.

Simpkins ztratil hlavu, horký nával krve mu zalil mozek. Byl okamžik, kdy se sám chystal vrhnout do rvačky. Ale myšlenka na deset tisíc dolarů mu i v této chvíli bleskla hlavou a zadržela ho. Skočil střemhlav se schodiště, vletěl do kajuty, upadl, skutálel se ke dveřím, po čtyřech dolezl k lůžkům a mlčky, třesoucíma rukama začal odemykat řetěz. „Nahoru!“ detektiv pustil Gatlinga napřed a dal se v patách za ním. Když se dostali na palubu, zařval Simpkins v bezmocné zuřivosti — byla prázdná. Na obrovských vlnách, v záři světel se míhaly poslední čluny, přeplněné lidmi. Nebylo ani pomyšlení, že by k nim člověk doplaval. Okraje člunů byly posety rukama tonoucích. Rány noži, údery vesel, kulky z revolverů se sypaly na hlavy nešťastníků a vlny je pohlcovaly. „Všechno kvůli vám!“ zakřičel Simpkins a šermoval Gatlingovi pěstí před nosem.

Ale Gatling nevěnoval detektivovi sebemenší pozornost; přistoupil k hrazení paluby a pozorně se díval dolů. Těsně u parníku pohazovaly vlny tělem ženy. Z posledních sil vztahovala ruce, a když ji vlny přirazily k parníku, marně se snažila zachytit za železné roubení. Gatling shodil plášť a vrhl se přes palubu.

„Chcete utéci? To si zodpovíte!“ Simpkins vytáhl revolver a zamířil na mladíkovu hlavu. „Budu střílet, jakmile se pokusíte vzdálit od parníku.“

„Nemluvte hlouposti, a rychle mi hoďte provaz, idiote!“ křikl v odpověď Gatling a zachytil ruku tonoucí ženy, která už ztrácela vědomí.

„On se ještě rozčiluje,“ ječel detektiv a točil neuměle koncem lana.

„Urážka úřední osoby při výkonu služebních povinností!“

Viviana Kingmanová se vzpamatovala až v kabině. Hluboce povzdechla a otevřela oči. Simpkins se galantně poklonil:

„Dovolte, abych se představil; policejní agent Jim Simpkins. A tohle je mister Reginald Gatling, nacházející se. abych tak řekl. pod mou ochranou.“

Miss Kingmanová nevěděla, jak se chovat v přítomnosti agenta a zlosyna. Ona, dcera miliardáře, musí sdílet společnost s takovými lidmi! Ke všemu jednomu z nich vděčí za svou záchranu! Musí mu poděkovat. Ale podat ruku zločinci? Ne, ne! Naštěstí je dosud příliš slabá, nemůže zvednout paži. nu ovšem, nemůže. Pohnula rukou, aniž ji zdvihla a řekla slabým hlasem: „Děkuji vám, zachránil jste mi život.“

„To je povinnost každého z nás,“ odpověděl Gatling bez okázalosti. „Ale teď si potřebujete odpočinout. Můžete být klidná, parník dobře drží na vodě a nepotápí se.“ Zatahal Simpkinse za rukáv a řekl: „Jdeme.“

„Jakým právem jste začal o mně rozhodovat?“ vrčel tajný, ale následoval Gatlinga. „Nezapomínejte, že jste — trestanec, podle zákona vám mohu kdykoliv nasadit želízka a zbavit vás svobody.“ Gatling přistoupil těsně k Simpkinsovi a klidně, leč s důrazem řekl: „Poslyšte, Simpkinsi, jestli nepřestanete žvanit hlouposti, chytím vás za límec, takhle, a hodím vás přes palubu jako slepé kotě i s vaší automatickou pistolí, která mě omrzela právě tak jako vy. Rozumíte? Schovejte okamžitě svou bouchačku do kapsy a pojďte za mnou! Musíme připravit pro slečnu snídani a najít lahvičku dobrého vína.“

„To je hrůza! Chcete ze mne udělat komornou a kuchařku? Čistit jí střevíce a podávat jehlice?“

„Chci, abyste míň žvanil a více dělal. Nu tak, hněte sebou!“

Vodní poušť

„Řekněte, mister Gatlingu, jak to, že se loď nepotopila?“ ptala se miss Kingmanová, když spolu seděli na palubě v záři ranního slunce. Kolkolem, kam oko dohlédlo, prostírala se hladina oceánu jako smaragdová poušť.

„Dnešní zaoceánské parníky jsou opatřeny vnitřními přepážkami nebo stěnami,“ odpověděl Gatling. „Při trhlinách voda zatopí jen část parníku a dál neproniká. A není-li zkáza příliš rozsáhlá, parník se může udržet nad vodou i s velkými trhlinami.“

„Ale proč tedy cestující parník opustili?“

„Nikdo nemohl říci, zda loď vydrží, bude-li schopna udržet se nad hladinou. Pohleďte, kýl se potopil, záď vystoupila tak, že jsou vidět lopatky šroubů. Paluba je tak nakloněná, že svírá s hladinou oceánu skoro třicetistupňový úhel. Po takovém svahu se nechodí zrovna pohodlně, ale je to pořád lepší, než sebou plácat ve vodě. Vyvázli jsme ještě lacino. Na parníku jsou ohromné zásoby jídla a vody. A jestli nás to nezaneslo příliš daleko od zámořských cest, můžeme brzy potkat nějakou loď, která nás vezme na palubu.“

Ale čas ubíhal a blankytná poušť zůstávala pořád stejně mrtvá. Simpkins div si oči nevykoukal, jak zíral do mořské dálky. Přešlo mnoho jednotvárných dnů.

Viviana se brzy vpravila do role hospodyně. Starala se o kuchyni, prala prádlo, udržovala pořádek v jídelně i v malém útulném „salónu“, kde všichni tři rádi trávili večery před spaním.

Obtížná otázka, jak si počínat ve společnosti, která jí byla cizí, vyřešila se sama sebou. K Simpkinsovi se chovala s dobrosrdečnou ironií, s Gatlingem navázali prosté přátelské vztahy. Navíc ji zajímal Gatlingův tajemný osud i jeho záhadná povaha. Nejen že se z taktu nikdy nezeptali na jeho minulost, ale nedovolila ani Simpkinsovi, aby o tom hovořil, přestože se za Gatlingovy nepřítomnosti často pokoušel vyprávět o jeho strašném zločinu.

Rádi spolu besedovali za večerů při západu slunce, když skončili práci na svém malém hospodářství. Simpkins trčel ve věži pro strážného a pátral po kouři parníku, který mu měl zvěstovat spásu, profesionální slávu a slíbenou odměnu.

Z rozhovorů se miss Kingmanová mohla přesvědčit, že její společník je vzdělaný, taktní a dobře vychovaný muž. A bylo zřejmé, že i Gatlinga velmi těšily besedy s vtipnou dívkou. Vzpomínala na své cesty po Evropě a rozesmála ho vždycky přesnými charakteristikami všeho, co viděla.

„Švýcarsko? Horská pastva turistů. Sama jsem sjezdila celý svět, ale nenávidím tyhle dvounohé přežvýkavce s Průvodcem místo oháňky. Očima úplně rozžvýkali všechny krásy přírody. Vesuv? Takový mrňous, co hulí mizernou cigaretu a tváří se důležitě. Neviděl jste horské hřebeny Colorada? Ches Piek, Longs Piek, Arancho Piek — to jsou hory! A to nemluvím o takových obrech jako je Mount Everest, vysoký osm tisíc osm set metrů. Ve srovnání s ním je Vesuv štěně.

Benátky? Tam mohou žít leda žáby. Gondoliér mě vezl hlavním kanálem, snažil se mi ukázat město z nejlepší stránky, všechny paláce, sochy a ostatní krásy, které zezelenaly od vlhka i od pohledů všetečných Angličanek. Přikázala jsem mu, aby mne zavezl do některého z malých kanálů. Nevím, řekla-li jsem to správně, když jsem svou žádost opakovala, zamířil s gondolou neochotně do úzkého kanálu. Chtěla jsem vidět, jak žijí prostí Benátčané. Je to hrůza. Kanály jsou tak úzké, že můžete protějšímu sousedu podat ruku. Voda tam páchne plísní, na hladině plavou slupky z pomerančů a všechno možné smetí, co lidé vyhodí z oken. Slunce do těch kamenných uliček nikdy nezavítá. A děti, ubohé děti! Nemají si ani kde zaskotačit. Bledé, rachitické, sedí na okenních římsách, odkud mohou spadnout do špinavého kanálu, a s nedětským smutkem hledí na proplouvající gondolu. Nejsem si jista, dovedou-li vůbec chodit.“

„Ale co se vám v Itálii líbilo?“

Vtom byl jejich rozhovor nejnečekanějším způsobem přerušen:

„Ruce vzhůru!“

Ohlédli se a uviděli před sebou Simpkinse s revolverem namířeným na Gatlingovu hruď.

Tajný už dlouho poslouchal jejich rozhovor, a čekal, zda se Gatling zmíní o svém zločinu. Když zjistil, že hovor je docela nevinný, rozhodl se vystoupit v roli varovatele, dychtícího zamezit dalším zločinům. „Miss Kingmanová,“ začal nabubřele, „je mou služební povinností i povinností čestného člověka varovat vás před nebezpečím. Nemohu nadále připustit tyto hovory o samotě. Musím vás upozornit, že Gatling je nebezpečný zločinec. A nebezpečný především pro vás, ženy. Zavraždil mladou lady, když ji nejdřív zapletl do tenat své výmluvnosti. Zabil ji a prchl, ale chytil jsem ho, já, Jim Simpkins —“ Domluvil a hrdě hleděl, jaký dojem jeho řeč způsobila. Nedá se říci, že dosáhl očekávaného efektu.

Slečna Kingmanová byla opravdu zmatená, rozčilená a uražená, ale spíš jeho nečekaným a hrubým vpádem, než tím, co říkal. A Reginald Gatling se vůbec nepodobal zničenému zlosynu, kterého právě odhalili. S obvyklým klidem přistoupil k Simpkinsovi. Nevšímaje si namířeného ústí, vyrval mu po krátkém boji revolver, odhodil jej stranou a tiše řekl:

„Vám zřejmě nestačí těch slíbených deset tisíc dolarů za to, že by mě někteří lidé moc rádi viděli na elektrickém křesle. Jen přítomnost slečny mi brání, abych se s vámi po zásluze vypořádal!“ Hádku přerušila miss Kingmanová:

„Slibte mi,“ pravila, když k nim přistoupila — obracela se hlavně k Simpkinsovi — „že se podobné scény nebudou opakovat. O mne se neznepokojujte, pane Simpkinsi, nepotřebuji ochranu. Schovejte si své účty, až vystoupíme na pevninu. Jsme tu tři, jenom tři lidé uprostřed nekonečného oceánu. Kdoví, co nás ještě čeká? Možná že každý z nás bude pro druhého nepostradatelný ve chvíli nebezpečí. Začíná být vlhko, slunce zašlo. Musíme se už rozejít. Dobrou noc!“ A odešli do svých kabin.

Sargasové moře

Jim Simpkins té noci spal špatně. Převracel se na lůžku ve své kajutě a naslouchal. Pořád se mu zdálo, že je Gatling někde nablízku, že se nepozorovaně plíží, aby se s ním vypořádal, pomstil se, možná aby ho zabil. Jsou slyšet něčí kroky. Kdesi vrzly dveře. Detektiv se v hrůze posadil na posteli.

— Ne, všude je ticho, zdálo se mi to. Eh, k čertu, jaká dusná noc! A ke všemu moskyti a komáři nedají člověku pokoj. Kde se mohla vzít všechna ta křídlatá havěť uprostřed oceánu? Bud třeštím, neboje nablízku země? Neměl bych se jít osvěžit?

Už nejednu noc se chodil Simpkins „osvěžovat“ do prostoru v kýlu parníku, kde byly zásoby konzerv a vína.

Prolézal ve tmě po hmatu známými přechody, až se dostal šťastně na místo; zhltl už pěkný doušek rumu, když náhle zaslechl podivný šramot.

Vtom labyrintu bylo těžké určit, odkud zvuky přicházejí. Simpkinse zamrazilo v prsou.

— Hledá. Tomu říkám pěkná hra na schovávanou. Jen aby mě nenašel do rána. Ale pak musím požádat o přímluvu slečnu Kingmanovou.

A se zatajeným dechem se začal plížit do nejodlehlejšího kouta, téměř u samého bednění. A právě tam uslyšel pojednou šramot, jako by se ze dna oceánu vynořila neznámá mořská příšera a třela se drsnou kůží o bok lodi. Tajemné zvuky zesílily. A vtom Simpkins ucítil, jak se pod měkkým nárazem zhoupl celý parník. Vlny ani podmořské skály nemohly způsobit takový zvláštní záchvěv. Za prvním nárazem následovalo ještě několik dalších, a zároveň se ozvalo tlumené zaúpění. Detektiva zachvátila ledová hrůza vzdálených zvířecích předků člověka, hrůza před neznámem. Běda tomu, kdo ji nedokáže hned potlačit, neboť slepé instinkty hasí každou myšlenku, ochromují vůli i sebekázeň. Simpkins ucítil v týlu mrazivý závan, vlasy na hlavě se mu zježily, zdálo se mu, že cítí napjatý každý chlup zvlášť. S divokým řevem, klopýtaje a padaje, řítil se vzhůru, na palubu.

Proti němu šel Gatling. Simpkins zapomněl na všechno kromě primitivního strachu a div se nevrhl v objetí toho, před nímž se právě zachraňoval jako myš v díře.

„Co je to?“ zeptal se písklavým šepotem — nervová křeč mu stáhla hrdlo — a chytil Gatlinga za ruku.

„Nevím víc než vy. Parník se lehce zhoupl na bok, potom klesla příď a znovu se zvedla. Rychle jsem se oblékl a jdu se podívat.“ Měsíc jasně osvětloval kus paluby. Poškozená část parníku se pohroužila do vody a paluba tu ležela téměř na úrovni s hladinou. „Podivné, podivné. Simpkinsi, sejděte sem přece, nebuďte zbabělec.“

„Děkuji vám, vidím dobře i odtud.“

„Simpkinsi, to jste vy? Co se tam stalo?“

„Slečno Kingmanová, prosím vás, pojďte sem,“ řekl Gatling, když uviděl Vivianu.

Došla ke Gatlingovi a za ní se osmělil sejít i Simpkins. Přítomnost dívky ho uklidňovala.

„Prosím, podívejte se, slečno!“

Vjasném svitu měsíce se zřetelně bělala paluba. A na bílém podkladu vystupovaly temné skvrny a stopy. Jako by nějaké obrovské zvíře vylezlo na palubu, opsalo půlkruh a svalilo se přes pravý okraj. Přitom zlámalo železné příčky zábradlí jako stébla.

„Všimněte si, že to vypadá jako stopy těžkého břicha, vlekoucího se po palubě. A po stranách otisky tlap, či spíše ploutví. Navštívila nás nějaká neznámá nestvůra.“

Simpkinsovi se znovu udělalo zle a začal nepozorovaně ustupovat po šikmé palubě.

„A co je tohle za smetí? Nějaké rostliny — zřejmě tu zůstaly po tajemném návštěvníkovi.“ Miss Kingmanová zvedla z podlahy mořskou řasu.

Gatling si ji pozorně prohlédl a nespokojeně pokýval hlavou:

„Sargassum, shluky červenohnědých vodních řas. Ano, omyl je vyloučen! Jsou to sargasové řasy. Vida, kam nás to zaneslo. K čertu! Věc začíná vypadat špatně. Musíme posoudit situaci.“

Všichni tři vystoupili na horní palubu. Nebezpečí je sblížilo. Simpkins mávl rukou nad svými „právy“, pochopil, že je mohou zachránit jen Gatlingovy vědomosti, zkušenost a energie.

Ze všeho nejvíc detektiva znepokojovala neznámá příšera. Nějakým sargasovým řasám nepřikládal důležitost.

„Gatlingu, co vy soudíte o našem nezvaném hostu?“ zeptal se, když usedli všichni do proutěných židlí.

Gatling pokrčil rameny a dál otáčel řasou v ruce.

„Není to chobotnice ani žralok, a také žádný jiný ze známých obyvatel moře. Možná že v tomhle tajemném koutku Atlantského oceánu žijí dosud nevídané příšery, nějací plesiosauři, kteří se tu uchovali z prehistorických dob.“

„A najednou vylezou z vody a začnou nás pronásledovat?“

„Musíme se připravit na všechno. Ale přiznám se, že mě ani tolik nelekají neznámé příšery, jako tady ta snítka,“ a ukázal vodní řasu. „Parník je příliš veliký a pevný i pro neznámé podmořské obry. Nemohou proniknout do našich úzkých kajut. A konečně, máme zbraně. Ale jaká zbraň zvítězí nad tímhle?“ A znovu ukázal na snítku mořské řasy. „Co strašného je na takové nicotné rostlince?“ zeptal se Simpkins. „To, že jsme zapadli do Sargasového moře, do tajemného moře, které se prostírá na západ od Azor. Je šestkrát větší než Německo a celou jeho plochu pokrývá hustý koberec mořských řas. Španělsky se řasy jmenují „sargasy’, a odtud má název i moře.“

„Jak to, moře uprostřed oceánu?“

„Tuhle otázku nerozřešili dosud ani vědci. Jak jistě víte, teplý Golfský proud teče ze zálivů Floridy na sever ke Špicberkám. Ale cestou se proud rozděluje a jedno rameno se vrací na jih, k Azorským ostrovům, vede k západním břehům Afriky, a konečně se půlkruhem vrací k Antillským ostrovům. Vzniká obrovský teplý kruh, který uzavírá, chladnou, klidnou vodu, Sargassové moře. Podívejte se na moře!“

Všichni se ohlédli a byli ohromeni: hladina oceánu ležela před nimi nehnutě jako stojatý rybník. Bez nejmenší vlnky, bez pohybu, bez jediného šplouchnutí. První paprsky vycházejícího slunce ozářily to podivné, ztrnulé moře, které vypadalo jako jednolitý koberec bledě zelených řas.

„Nechci vás lekat, Simpkinsi, ale běda lodi, která zapadne do té „kádě vodních řas’, jak nazval Sargasové moře Kolumbus. Šroub, i kdybychom jej měli v pořádku, nemohl by pracovat, protože by namotal řasy a zastavil by se. Vodní řasy zadržují plachetnice, nedovolují dokonce ani veslovat. Krátce řečeno, pevně drží svou oběť.“

„Co tedy s námi bude?“ zeptal se Simpkins.

„Pravděpodobně to, co s ostatními. V Sargasovém moři je úsek, kterému se říká hřbitov lodí. Málokomu se poštěstí dostat se odtud. Jestliže lidé neumřou hladem, žízní nebo na žlutou zimnici, žijí, dokud se jejich loď nepotopí tíhou narůstajících polypů nebo následkem trhliny. A moře pomalu přijímá novou oběť.“ Miss Kingmanová pozorně naslouchala.

„Hrozné!“ zašeptala s očima upřenýma na nehybnou zelenou plochu.

„V každém případě jsme na tom líp, než mnozí naši předchůdci. Parník se dobře drží na vodě. Třeba se nám podaří spravit trhlinu a vypumpovat vodu. Zásoby potravin pro nás tři stačí na několik roků.“

„Roků!“ vykřikl Simpkins a nadskočil na židli.

„Ano, milý Simpkinsi, možná, že několik roků budete muset čekat na slíbenou odměnu. Vzmužte se!“

„Kašlu na odměnu, jen kdybych se dostal z té břečky!“

Jeden jako druhý se vlekly úmorné horké dny. Mračna neznámého hmyzu stála nad nehybným močálem. V noci nedali člověku moskyti spát. Jindy se na moře položila mlha jako smuteční závoj. Naštěstí byla na parníku pěkná knihovna. Miss Kingmanová hodně četla. Po večerech se všichni scházeli ve velkém příjemném salónu. Viviana zpívala a hrála na klavír. Simpkins se na těchto večerních sedánkách objevoval stále častěji s lahví vína. Ze žalu začal pít. Gatling musil zamknout vinný sklep. Simpkins se pokoušel protestovat, ale Gatling byl neúprosný.

„To by tak ještě scházelo, abychom s sebou vozili opilce v deliriu tremens. Pochopte přece, hloupý člověče, že se co nejdříve zahubíte, jestli nepřestanete!“

Simpkinsovi nezbývalo, než se podrobit.

V říši mrtvých

Zdálo se, že parník stojí bez pohnutí. Ale jakýsi pomalý proud ho zřejmě unášel doprostřed Sargasového moře; stále častěji potkávali poloshnilé, zezelenalé trosky lodí. Zjevovaly se jako umrlci s obnaženými žebry a polámanými stěžni, nějakou dobu sledovaly parník a pomalu uplouvaly do dáli. Za nocí strašily Simpkinse „přízraky“. Ze zelené mořské hladiny vystupovaly náhle podivné sloupy bledé mlhy, podobající se lidem v savanách, pomalu klouzaly, houpaly se a rozplývaly. To unikaly páry v místech, kde v jednolitém koberci vodních řas byla nepokrytá hladina. Jedné měsíčné noci se přiblížila k parníku polozhroucená briga holandské výroby. Byla natřena černou barvou se zářivým zlacením. Stěžně a část lodních košů byly strženy, kotevní viják rozbitý. Se smíšeným pocitem zvědavosti a hrůzy hleděla Viviana na mrtvý koráb. Možná že je to jejich budoucnost; přijde čas, a jejich parník bude právě tak brázdit moře, neoživený ani jedinou lidskou bytostí. A vtom zvolala:

„Pohleďte, pohleďte, Gatlingu!“

Opřený o zlámaný stěžeň, stál tam člověk v rudé čapce. V temné, skoro černé tváři mu v jasném svitu měsíce zářily zuby. Usmíval se, široce se usmíval. U nohou mu ležela láhev.

Vědomí, že nejsou sami, že v té zelené poušti existuje další živá lidská bytost, všechny vzrušilo. Simpkins i Gatling hlasitě zavolali a zamávali rukama. Člověk v rudé čapce, se stále stejným úsměvem, máchl také rukou, ale nějak divně, jako by ukazoval na něco za sebou. A ruka mu okamžitě klesla jako cár. Měsíc zašel za mrak a člověka už nebylo vidět. Ale briga připlouvala pořád blíž a blíž k parníku. Nakonec se briga skoro dotýkala trupu lodi. V té chvíli vyšel měsíc a ozářil podivný, hrůzný obraz.

Ke trosce stěžně byl přivázán kostlivec. Zachovaly se na něm ještě cáry šatů. Paže držely dosud pohromadě, ale ostatní kosti už dávno vypadaly z ramenních kloubů a válely se po palubě. Kůže na obličeji se uchovala, vysušená žhavým sluncem. Na pergamenové tváři lebky svítil úsměv. Temeno pokrývala napůl ztrouchnivělá čapka. Okamžik, a Gatling skočil na palubu brigy.

„Co děláte, Gatlingu? Briga se může od parníku vzdálit. Pak zahynete!“

„Nemějte obavy, slečno, stačím se vrátit. Je tu cosi zajímavého.“ Gatling přiběhl ke kostlivci, uchopil zapečetěnou láhev a skočil na palubu parníku ve chvíli, kdy briga odplula už skoro o metr. „Vy jste zešílel,“ uvítala ho pobledlá Viviana, potěšená, že se šťastně vrátil. „Kvůli čemu jste vlastně tak riskoval?“ ptala se, hledíc na láhev. „Téhle dobroty máme u nás dost.“

„Tak se podíváme.“ Gatling urazil hrdlo láhve a vytáhl polozpráchnivělý svitek modravého papíru. Vybledlá, téměř zrzavá písmena se dala ještě rozluštit.

V listě, psaném zřejmě husím brkem, s podivnými ozdobami a kudrlinkami, stálo:

„Ať jsi kdokoliv, křesťan či nevěřící, do jehož rukou se dostane tato láhev, prosím a zapřísahám té, vyplň mou poslední vůli! Najdeš-li mě po mé smrti na brize, vezmi peníze, co leží v bílém koženém válku v kapitánské kajutě, 50 tisíc holandských guldenů ve zlaté. 10 tisíc ponech sobe a 40 tisíc guldenů odevzdej mé ženě, Martě Tesselové v Amsterodamu, Námořní ulice, vlastní dům. Jestli se briga potopí a najdeš v moři samotnou láhev, pošli Martě Tesselové, ženě mé, můj poslední pozdrav. Ať mi odpustí, jestli jsem ji kdy zarmoutil. Všichni naši zemřeli. Celá posádka do posledního námořníka. Kar a Hubert první. Já jediný žiji. zatím. Týden. bez jídla. Připoutám se ke stěžni. Kdo zpozoruje. Buďte sbohem. Gustav Tessel, briga Marta, 1713, 15. den měsíce října.“

Když Gatling dočetl, rozhostilo se mlčení.

„Jak je to děsivé a zvláštní! Nebožtík si přeje, abychom vyřídili pozdrav jeho ženě, která je už nějakých dvě stě let mrtvá.“ Dívka se zachvěla a dodala: „Kolik hrozných tajemství střeží tohle moře!“

„Padesát tisíc guldenů,“ uvažoval Simpkins nahlas a sledoval pohledem uplouvající brigu. „Kolikpak to asi bude podle dnešního kursu.?“