Mort

Sluneční vládce mu také nevěřil. Vezír, který se jmenoval Devět roztočených zrcadle, měl určité, velmi vyhraněné názory na to, kdo by měl zemi vládnout, ergo kladívko, že by to měl být on. Jenže chlapec už vyrostl natolik, že mu začal klást takové otázky jako „Nezdá se ti, že ta zeď by vypadala mnohem lépe, kdyby v ní byla tu a tam nějaká brána?“ nebo „Ano, ale jak to vlastně vypadá na druhé straně?“, takže vezír došel k názoru, že v chlapcově vlastním zájmu bude nejlepší, když ho dá bezbolestně otrávit a pohřbít v tekutém písku.

Truhlík přistál na uhrabaném štěrku před nízkou budovou s mnoha místnostmi, která silně narušovala soulad vesmíru.[11] Mort sklouzl ze sedla a pomohl na zem Ysabell.

„Hlavně mi nepřekážej, rozumíš?“ obrátil se k ní naléhavě. „A taky se mě na nic nevyptávej.“

Vyběhl po několika ozdobných schodech a pospíchal tichými komnatami. Jen tu a tam se zastavil a upravil tempo chůze podle zbytečku písku v hodinách. Konečně došel ke konci poslední chodby a nahlédl ozdobnou mříží do dlouhé nízké místnosti, kde právě večeřeli dvořané s panovníkem.

Mladý Sluneční vládce seděl na zkřížených nohou v čele tabule a kolem něj se prostíral jeho hermelínový plášť a ozdobná ptačí pera. Zdála se, že z nich opravdu pomalu vyrůstá. Zbytek dvořanů seděl kolem tabule v přesně určeném a složitém vzorci, daném hodností a postavením, ale vezíra musel poznat každý. Přehraboval se ve své misce squishi a vařených mořských řas a tvářil se přitom nadmíru podezřívavě. Nezdálo se, že by se někdo chystal zemřít.

Mort tiše prošel chodbou, zahnul za roh a téměř vrazil do několik a příslušníků Nebeské stráže, kteří byli nahloučeni kolem špehýrky v papírové stěně a podávali si, podle zvyku vojáků ve službě, v přivřené dlani jedinou cigaretu.

Pomalu couvl k mříži a vyslechl následující rozhovor: „Jsem nejnešťastnější ze všech smrtelných, ó, Tvá Imanentní[12] přítomnosti, protože jsem našel tuhle strašlivou věc ve svém jinak výtečném squishi,“ prohlásil právě vezír a pozvedl své jídelní hůlky.

Všichni přítomní natáhli krky, aby se podívali. I Mort natáhl krk. Nemohl než s vezírovým prohlášením souhlasit — věc, o které vezír mluvil, byl oslizlý modrozelený žmolek, ze kterého viselo několik žížalám podobných trubic. „Přípravce stravy bude potrestán, vznešené zosobnění moudrosti,“ usmál se na něj vládce. „Kdo má mísu se žebírky?“

„Ó nikoliv, Citlivý otče svého lidu, upozorňoval jsem na skutečnost, že tohle je, nemýlím-li se, močový měchýř a slezina mořského hlubinného fugúhoře. Je nesmírně delikátní a tak vzácný, že je určen jen těm, které bohové milují, neb tak jest psáno. Já, nicotný, do takové společnosti nikterak nepatřím.“

Přesným vrhem přetransportoval zelenomodrou ohavnost do vládcovy misky. Mladík se na ni chvilku zamyšleně díval a pak ji nabodl na jídelní hůlku.

„Zajisté,“ prohlásil, „ale což neřekl známý filozof Li-tin O’Wevidle, že učenec může být hvězdou nad hlavami králů? Pamatuji si, jak jsi mě právě na tuhle pasáž kdysi důrazně upozorňoval, ó, Oddaný a neúnavný hledači vědění.“

Odpudivá věcička opsala další oblouk vzduchem a s omluvným plesknutím dopadla nazpět do vezírovy misky. Rychlým pohybem ji zvedl, připravil se k novému hodu a oči se mu zúžily.

„Jsou i takové případy, Zářící řeko moudrosti, ale obzvláště já nemohu být postaven nad vládce, kterého miluji jako vlastního syna. Od smrti tvého vznešeného otce toužím jen po tvém blahu a toto je ta nejmenší z obětí, které mohu položit ke tvým nohám.“

Oči celého dvora sledovaly třetí let pomačkaného orgánu nad hodovní tabulí, ale vládce bleskově uchopil svůj vějíř a odpálil věcičku dokonalým volejem, takže přistála nazpět ve vezírově misce s takovou silou, že kolem sebe rozhodila chomáče mořských řas.

„Tak už to konečně někdo snězte!“ vykřikl Mort neslyšen, a tedy nevyslyšen. „Já spěchám!“

„Jsi jistě ten nejpozornější ze všech služebníků, ó, Oddaný a také Poslední společníku mého zesnulého otce a dědečka ve chvíli, kdy odcházeli na cestu bez návratu. Proto trvám na tom, aby tvou odměnou byla právě tahle nejvyjímečnější ze všech pochoutek.“

Vezír do chuchvalce nejistě rýpl a zvedl pohled k vládcově tváři. Rozléval se po ní úsměv. Jasný a strašlivý. Se zoufalým úsilím pátral po přijatelné výmluvě.

„Jaká škoda, zdá se, že je můj žaludek už přeplněn —“ začal, ale vládce ho umlel mávnutím ruky.

„Možná že by stačilo tu věcičku trochu přikořenit,“ řekl a zatleskal. Stěna za ním se od podlahy ke stropu otevřela a dovnitř vešli čtyři příslušníci Nebeské stráže. Tři z nich měli v rukou tasené meče ko-nam a čtvrtý se pokoušel vyděšeně polknout hořící nedopalek cigarety.

Miska vypadla vezírovi z rukou.

„Nejdůvěryhodnější z mých služebníků se domnívá, že už není schopen pozřít tohle poslední čestné sousto,“ pokračoval vládce konverzačním tónem. „Bezpochyby však teď prozkoumá nitro svého žaludku, jestli se nemýlí. Proč jde tomu muži z uší kouř?“

„Hoří touhou posloužit Nebeskému Veličenstvu,“ poklonil se rychle desátník. „Mám strach, že se mi ho nepodaří udržet.“

„Pak mu přikaž, až tasí svůj nůž a — ne počkej, jak se zdá, dostal vezír přece jen ještě chuť na nějaké to sousto. Skvělá práce.“

Zatímco se vezírovy tváře rytmicky nadouvaly, rozhostilo se v hodovní síni naprosté ticho. Nakonec vezír polkl.

„Delikátní,“ prohlásil. „Skvělé. Skutečný pokrm bohů, a teď, jestliže mě omluvíte, bych —“ Zvedl se na kolena a udělal pokus vztyčit se na nohy. Na čele se mu zaperlily kapky potu.

„Přeješ si odejít?“ pozvedl vládce obočí.

„Neodkladné státní záležitosti, ó, Pronikavě důvtipné zosobnění —“

„Posaď se. Člověk, který si přeplní žaludek, by neměl spěchat od stolu, je to velmi špatné na trávení,“ usmál se vládce a stráže souhlasně přikývly. „Kromě toho nevím o žádných neodkladných státních záležitostech, pokud se to netýká oné malé lahvičky s nápisem protijed, kterou ukrýváš v tom černém vyřezávaném stolku, ve svých komnatách, ó, lampo půlnočního oleje.“

Vezírovi začalo zvonit v uších. Začal modrat ve tváři.

„Vidíš?“ usmál se vládce. „Člověku s těžkým žaludkem stačí několik neopatrných pohybů a v tu ránu je po náladě. Teď dám příkaz, aby tuhle zprávu rychle roznesli do všech koutů mé země, a upozorním tak všechny, kdo by se chovali stejně neopatrně jako ty, co všechno by je mohlo potkat.“

„Musím… musím vám blahopřát… Vaše Zosobnění… to je opravdu moudré rozhodnutí,“ vypravil ze sebe vezír a padl obličejem přímo do mísy vařených krevetek.

„Měl jsem skvělého učitele,“ kývl vládce hlavou.

TAKY UŽ BYLO NA ČASE, pomyslel si Mort a máchl mečem.

O vteřinku později se vezírova duše zvedla z mísy a pohrdavě si Morta prohlížela.

„Co jsi zač, barbare?“

SMRŤ.

„Ty nejsi má smrt,“ odpověděl vezír pevně. „Kde je nebeský drak černého ohně?“

NEMÁM ČAS, odpověděl Mort. Ve vzduchu za vezírovou duší se začaly tvořit stíny. Několik z nich na sobě mělo královská roucha, ale bylo jich tam mnohem víc, a jak se zdálo, už se nemohly dočkat, až nově příchozího přivítají do říše mrtvých.

„Mám dojem, že tamhle jsou nějací lidé, kteří by si s tebou rádi promluvili,“ řekl Mort a vydal se rychle na zpáteční cestu. Když vcházel do hlavní chodby, začala vezírova duše křičet…

Ysabell stála trpělivě vedle Truhlíka, který si dopřával opožděný oběd na pět set let staré bonsaji.

„Tak jednoho máme z krku,“ oznámil Mort a zvedl se do sedla. „Pojď. Z toho dalšího mám nějaký nedobrý pocit a čas hrozně utíká.“

Albert se zhmotnil uprostřed velké haly Neviditelné univerzity přesně na tom místě, odkud zmizel před dvěma tisíci lety.

Spokojeně zabručel a oprášil z róby několik smítek.

Začal si uvědomovat, že ho lidé pozorují nebo že si ho prohlížejí, a když zvedl hlavu, všiml si, že se zhmotnil přímo pod nosem svého mramorového já v nadživotní velikosti.

Posunul si brýle a nevrle se zadíval na bronzovou tabulku připevněnou na podstavci. Pravilo se na ní:

A potom věřte na předpovědi, pomyslel si. Když už o něm měli takové mínění, mohli alespoň zaplatit pořádného sochaře. Tohle bylo ostudné. Nos byl celý špatně. A tomuhle říkají noha? A taky do pomníku vandalové ryli svá jména. A ten klobouk? V tom by nevylezl na ulici ani mrtvý! Samozřejmě, pokud to půjde, nikdo ho mrtvého neuvidí.

Albert na tu odpornost vrhl oktarínový blesk a spokojeně se zašklebil, když se rozpadla na prach.

„To bychom měli,“ prohlásil jen tak všeobecně pro celou Plochu. „Vrátil jsem se.“ Mravenčení vytvořené magií se mu pomalu rozlilo vzhůru paží a rozehřálo mysl. Jak strašně mu to celé ty roky chybělo…

Při zvuku výbuchu se z obrovských dvojitých dveří vyrojili mágové, a bohužel si hned z počátku vytvořili mylný předpoklad.

V čele haly stál prázdný podstavec. Všude se vznášela oblaka mramorového prachu. A směrem od něj přicházel sám Albert, který si něco bručel pod vousy.

Mágové v zadních řadách davu začali mizet tak rychle, jak to jen šlo. Nebyl mezi nimi jediný, kdo by v dobách bujarého mládí nenatáhl starému Albertovi na hlavu nějakou součást nočního oděvu či do některé části jeho těla nevyryl své jméno nebo alespoň monogram. Pravidelně zalévali podstavec sochy pivem a o majálesu, kdy pití bylo mnohem víc než toalet, ještě něčím mnohem horším. V těch okamžicích jim to připadalo jako skvělý a legrační nápad. Teď ne.

Tváří v tvář zjevení z podstavce zůstaly jen dvě postavy. Jedna proto, že se jí roucho zachytilo na klice dveří, a ta druhá nebyla člověk, ale opice, která se prostě nevzrušoval zbytečně složitými lidskými záležitostmi.

Albert chytil mága, který se pokoušel se zoufalým úsilím projít zdí. Muž zaječel.

„Dobrá, tak dobrá! Přiznávám, byl jsem tehdy opilý, věřte mi, já tím nemyslel nic zlého, jemináčku vážně, vůbec nic, upřímně toho lituju, vážně toho lituju —“

„Co to blábolíte, člověče?“ zeptal se ho Albert, upřímně překvapený.

„— strašlivě toho lituju, ani vám nedokážu vypovědět jak moc, věřte mi, že —“

„Přestaň s těmi pitomostmi!“ Albert se podíval na malého opičáka, který se na něj přátelsky usmál. „Jak se jmenujete, člověče?“

„Jistě, pane, přestanu, pane, okamžitě přestanu, pane, už žádné pitomosti, pane… Mrakoplaš, pane. Pomocný knihovník, pane, když dovolíte.“

Albert si ho prohlédl od hlavy k patě. Ten člověk měl zoufale ošoupaný vzhled jako něco, co by nutně potřebovalo do prádelny. Došel k názoru, že jestliže to s magií došlo takhle daleko, je načase, aby s tím někdo něco udělal.

„Jaký knihovník by si tebe vzal za pomocníka?“ zeptal se popuzeně.

„Oook.“

Za ruku se ho pokusilo uchopit něco jako teplá rukavice z měkké kůže.

„Opice! Na mé univerzitě!“

„Orangutan, pane. Býval mágem, ale bohužel se dostal do víru magie, pane, a my nejsme schopni proměnit ho do původní podoby. Je jediný, kdo ví o každé knize,“ vysvětloval Mrakoplaš s naléhavostí v hlase. „Starám se mu o banány,“ dodal, protože měl pocit, že jeho odpověď potřebuje doplnění.

Albert se na něj nevrle podíval. „Zavři zobák.“

„Okamžitě zavírám zobák, pane.“

„A řekni mi, kde je Smrť?“

„Smrť, pane?“ opakoval Mrakoplaš a narazil zády do zdi.

„Vysoký, kostnatý, modré oči, krade se a MLUVÍ ASI TAKHLE… viděl jsi ho teď někdy?“

Mrakoplaš polkl. „V poslední době ne, pane.“

„Dobrá, chci s ním mluvit. Tyhle nesmysly musí přestat. Zarazím to okamžitě, rozumíš? Chci tady mít do půl hodiny shromážděno osm nejstarších mágů, rozumíš, do půl hodiny, a s sebou budou mít všechno potřebné k provedení obřadu Ašk-Ente, je to jasné? Ne, že by mi pohled na tebe dodával příliš důvěry. Jste spolek líných povalečů a ty mě přestaň chytat za ruku!“

„Oook.“

„Teď jdu do hospody,“ štěkl Albert. „Kde se tady dneska dostane něco alespoň o chlup lepšího než kočičí chcanky?“

„No, snad u Bubnu,“ zamyslel se Mrakoplaš.

„U prokopnutého bubnu? Ve Filigránské uličce? Pořád ještě na svém místě?“

„Na, maličko změnili jméno a taky ho nedávno od základů přestavěli, ale to místo — hm — je na tom místě už dlouhá léta, pane. Předpokládám, že budete pěkně vyschlý, co, pane?“ zamrkal Mrakoplaš s opatrným náznakem kolegiality.

„Co ty o tom můžeš vědět?“ podíval se na něj Albert přísně.

„Absolutně nic, pane,“ odpověděl okamžitě Mrakoplaš.

„Takže jdu k Bubnu. Půl hodiny, nezapomeň. A jestli na mě nebudou všichni čekat, až se vrátím, tak… no radil bych jim, aby tady raději byli.“

V oblaku mramorového prachu vydusal ze síně.

Mrakoplaš pozoroval, jak odchází.

„Víš, co je na tom nejhorší?“ řekl nakonec.

„Oook?“

„Že už si ani nepamatuju, kdy jsem naposled vystupoval jako svrchovaný zástupce univerzity.“

Zhruba v té době, kdy se Albert dohadoval s majitelem Zašitého bubnu nad objemnou a zažloutlou záznamní knihou, která se po staletí předávala z otce na syna a zažila za ta léta jednu královraždu, tři vlastenecké války, jedenašedesát obrovských požárů, čtyři sta devadesát loupežný přepadení a více než patnáct tisíc hospodských rvaček, o zápisu uvádějícím, že Alberto Malich stále ještě dluží majiteli tři měďáky plus úroky ve výši hodnoty obsahu Patricijovy pokladnice, což znovu dokazovalo, že ankhský podnikatel má, co se dluhů týče, paměť, která by zahanbila slona… tak tedy zhruba v té době, jak jsme řekli, zanechával Truhlík kondenzační stopu někde nad tajemným světadílem Klač.

Hluboko dole se z vonící džungle plné stínů ozývaly bubny. Pod hladinami řek, neviditelných v zeleni pralesů, číhaly stovky strašlivých oblud a čekaly, až půjde kolem nějaké chutné sousto. Nad hladinou řek se kroutily obláčky mlhy a vodních par, ve kterých se mohlo ukrývat cokoliv.

„Další se sýrem už nemám, musíš si vzít se šunkou,“ hlásila Ysabell. „Co je to támhle za světla?“

„To jsou světelné přehrady,“ odpověděl jí Mort přes rameno. „Už se blížíme.“ Vytáhl z kapsy hodiny a zkontroloval hladinu písku.

„Ale ne dost rychle, do háje!“

Světelné přehrady s prostíraly středově od jejich kurzu a zářily jako světelná jezera. A přesně tím byly. Některé kmeny zkonstruovaly v opuštěných pouštních údolích zrcadlové stěny, které zachycovaly pomalé a těžké sluneční světlo. Používaly ho jako platidlo.

Truhlík se vznášel nad táborovými ohni nomádů a tichými močály řeky Tsort. Před nimi se začaly v měsíčním světle rýsovat temné, povědomé siluety.

„Tsortské pyramidy za měsíční noci!“ vydechla Ysabell. „Jak romantické!“

BALVANY SPOJENÉ KRVÍ TISÍCŮ OTROKŮ, podotkl Mort.

„Prosím tě, nedělej to.“

„Je mi to moc líto, ale v praxi to vypadalo tak, že ti —“

„Dobrá, dobrá, já ti věřím,“ souhlasila s ním Ysabell spěšně.

„Je to spousta práce vynaložené jen na pohřeb jediného krále,“ zamyslel se Mort ve chvíli, kdy zakroužili kolem jedné menší pyramidy. „Napustí je nějakou konzervační látkou, víš, aby byli na onom světě v co nejlepším stavu.“

„A funguje to?“

„Nijak zvlášť.“ Mort se sklonil k Truhlíkově krku. „Tam dole vidím pochodně. Drž se.“

Od dlouhé řady pyramid se klikatilo nekonečné procesí. V jeho čele se pohybovala obrovská socha krokodýlího boha Offlera, kterou nesla stovky zpocených otroků. Truhlík tiše klusal nad ní, aniž ho kdo zpozoroval, a pak uskutečnil dokonalé čtyřbodové přistání na do tvrda udupaného prostranství před jednou pyramidou.

„Tak zas naložili dalšího krále,“ zabručel Mort. Ve světle měsíce se znovu podíval na hodiny. Byly naprosto obyčejné, nebyl to ten drahocenný typ, který mívaly pomazané hlavy.

„Ten to nemohl být,“ řekly Ysabell. „Přece je nezačínají konzervovat zaživa, že ne?“

„Doufám, že ne, protože jsem někde četl, že než s tím začnou, víš, rozříznou je a vyndají z nich —“

„Nechci to slyšet —“

„— všechny měkké kousky,“ dokončil Mort kulhavě. „Řekl bych, že je dobře, že to nefunguje, představ si, že by se probrali a museli se potulovat po světě bez —“

„Pro krále jsi sem tedy nepřiletěl,“ prohlásila Ysabell silným hlasem, „takže pro koho?“ Mort se otočil k temnému vchodu. Až do úsvitu zůstane vchod otevřený, aby měla králova duše možnost opustit svou hrobku. Temnota uvnitř vypadala nekonečná a odmítavá a jako by naznačovala, že existují mnohem horší věci než blýskavá a dokonale nabroušená břitva.

„Podívejte už se vrací!“

Osm nejstarších mágů univerzity nastoupilo do řady, pokoušelo se na poslední chvíli pročísnout si plnovousy a podnikalo další marné pokusy alespoň poněkud upravit svůj vzhled. Nebylo to snadné. Byli vytaženi ze svých tichých pracoven, od odpolední skleničky brandy nebo vyplašeni z pohodlných křesel od klidného rozjímání pod kapesníkem a do jednoho cítili obavy a nejistotu. Neustále vrhali pohledy na prázdný podstavec.

Existuje snad jediné stvoření, jehož výraz by mohl působit ustaraněji než jejich tváře. Holub, který by se doslechl, že svatý Václav sestoupil ze svého podstavce a v nejbližším obchodě se zbraněmi si koupil brokovnici a zásobu nábojů na pernatou zvěř.

„Už je na chodbě!“ vykřikl Mrakoplaš a zmizel za nejbližším pilířem.

Shromáždění mágové pozorovali obrovské dvoukřídlé dveře, jako by měly v nejbližším okamžiku vybuchnout, což dokazuje, jak byli prozíraví, protože dveře v následujícím okamžiku vybuchly. Na skupinu mágů se snesla sprška dubových úlomků velikosti zápalek a v osvětleném otvoru se vztyčila drobná a hubená postava. V jedné ruce držela kouřící hůl. V druhé malou žlutou žábu.

„Mrakoplaši!“ vykřikl Albert.

„Pane!“

„Odnes tu věc pryč a zbav se jí.“

Žába přelezla Mrakoplašovi do dlaně a vrhla na něj omluvný pohled.

„To bylo naposled, co se nějaký mizerný hospodský pokoušel odporovat mágovi,“ prohlásil Albert se zlomyslným uspokojením. „Zdá se, že stačí, abych si na nějakých pár set let odskočil, a lidé v tomhle městě si začínají myslet, že mohou mágům odmlouvat, co?“

Jeden ze starších mágů něco zamumlal.

„Co to bylo? Co jste to říkal, vy tam?“

„Jako kvestor[13] univerzity vás musím upozornit, že jsme s ohledem na univerzitní společnost vždycky vedli dobrou a smířlivou sousedskou politiku,“ řekl mág a pokoušel se vyhnout Albertovu nesouhlasnému pohledu. Stejně už to měl pěkně polepené, jestliže se vezmou v potaz ty tři sprosté obrázky, které na sochu vyryl.

Albertovi spadla dolní čelist. „Proč?“

„Ehm, smysl pro občanskou povinnost, cítíme, že je životně důležité, abychom ukázali dobrou vůli a šli příkl — ououou!“

To už se pokoušel zoufalým pleskotem uhasit hořící plnovous. Albert sklonil svou hůl a pomalu přejel pohledem po řadě mágů. Řada se pod jeho pohledem zavlnila jako třtina ve větru.

„Ještě někdo mi chce vysvětlit, jak je to s tím smyslem pro občanskou povinnost?“ zeptal se. „Dobří sousedé, co?“ Pak se narovnal v celé výši. „Vy bezpáteřní červi! Nezaložil jsem tuhle univerzitu, aby si měli lidé od koho půjčovat sekačku na trávu! K čemu je moc a síla, když se neužívá? Když vám někdo neprokáže patřičnou poctu, tak z té jeho mizerné hospody nezbude ani tolik dřeva, aby se na něm daly upéct kaštany, rozumíte!?“

Z úst shromážděných mágů se vydralo něco jako tichý vzdech. Jejich zraky se smutně obrátily k žábě, kterou držel Mrakoplaš v ruce. Většina z nich v době svého nevybouřeného mládí ovládla umění spít se u Bubnu do němoty. Samozřejmě, že to všechno teď už bylo za nimi, ale nazítří večer se měla v horním salonku Bubnu pořádat večeře „na vidličku“ a všech osm přítomných mágů obdrželo čestné vstupenky. Měla se podávat pečená labuť a dva druhy sladkostí, a jistě by jako každoročně zaznělo množství přípitků „našim milým, ne, vzácným, hostům“ a tak by to pokračovalo,dokud by se před ránem neobjevili univerzitní vrátní s trakaři.

Albert prošel kolem řady a občas někoho píchl holí do vyčnívajícího břicha. Jeho myšlenky tančily a zpívaly. Vrátit se? Nikdy! Tady byla moc, tohle byl život, teď vyzval starého smrťáka a plivl mu přímo do očního důlku!

„U dýmajícího zrcadla Grismu, teď to tady dáme do pořádku!“

Ti mágové, kteří studovali historii, neochotně přikývli. Takže nazpět ke kamenným podlahám, ráno vstávat za tmy, bezpodmínečně žádný alkohol a neúnavné opakování kouzel, zaklínadel a magických rituálů, dokud vám nebude hlava třeštit.

„Co to tam dělá ten chlap?!“

Mágovi, který bezmyšlenkovitě sáhl po svém váčku na tabák, vypadla z roztřesených prstů nedokončená cigareta. Všichni mágové sledovali roztouženými zraky, jak dopadla na zem, odrazila se a kutálela, dokud k ní Albert nepřiskočil a nerozmáčkl ji podpatkem.

Albert se otočil. Mrakoplaš, který ho provázel jako jakýsi neoficiální pobočník, do něj málem vrazil.

„Ty! Mrakocosi! Ty kouříš?“

„Ne, pane. Je to odporný zvyk.“ Mrakoplaš se očima vyhnul pohledům svých nadřízených. Náhle si uvědomil, že si udělal několik nepřátel na celý život, a to, že zřejmě nebudou příliš dlouho naživu, ho v té chvíli nijak neutěšilo.

„Správně! Podrž mi hůl. A teď, vy bando mizerných odpadlíků, to všechno musí přestat, jasno? První věc zítra za svítání — tři kolečka kolem univerzitního náměstí a potom všichni sem, kde si dáme malou rozcvičku. Vyvážená strava! Studium! Zdravá cvičení! A ta mizerná opice půjde do cirkusu!“

„Oook?“

Několik starších mágů zavřelo oči.

„Ale ze všeho nejdřív,“ pokračoval Albert a ztlumil hlas, „chci abyste provedli obřad Ašk-Ente.

Mám ještě nějaké nevyřízené účty.“

Mort procházel chodbami pyramidy temnými jako černá kočka a Ysabell mu spěchala v patách. Slabá záře tryskající z čepele meče ozařovala odporné věci. Offler — krokodýlí bůh — byl kosmetický ideál v porovnání s některými tvory uctívanými obyvateli Tsortu. Ve výklencích podél stěn byly sochy, které jak se zdálo, složili uctívači ze zbytků odložených ostatními bohy.

„Proč taky všechny jsou?“ zašeptala Ysabell.

„Tsortští kněží tvrdí, že když se pyramida uzavře, ty sochy oživnou, plíží se chodbami a chrání mrtvého krále před vylupovači hrobů.“

„Jaké strašlivé pověry!“

„Kdo tady mluvil o pověrách?“ zeptal se Mort nepřítomně.

„Ony opravdu ožívají?“

„Jediné, co vím je, že když Tsorťané jednou na pyramidu uvrhnou ochrannou kletbu, nikdo se sem neodváží vlézt.“

Mort zahnul za roh a Ysabell ho na kratičký okamžik ztratila z očí. popoběhla temnotou a narazila do něj. Právě si prohlížel ptáka se psí hlavou.

„Fuj,“ řekla, „Nemáš z toho husí kůži?“

„Ne,“ odpověděl přímo.

„Jak to, že ne?“

PROTOŽE JSEM MORT. Obrátil se k ní a Ysabell spatřila, že mu očí září jako modré jiskry.

„Přestaň!“

JÁ — NEMŮŽU.

Pokusila se zasmát. nepomohlo to. „Ty přece nejsi Smrť,“ namítla. „Děláš za něj jen jeho práci.“

SMRŤ JE TEN, KDO DĚLÁ PRÁCI SMRTĚ.

Šokované ticho, které po jeho výroku zavládlo, bylo přerušeno zasténáním odněkud z tunelu před nimi. Mort se otočil na podpatku a rychle vykročil tím směrem.

Má pravdu, pomyslela si Ysabell. Dokonce i způsob, jakým chodí…

Ale strach ze tmy, kterou k ní přitahovalo vzdalující se světlo překonal všechny ostatní pochybnosti, a proto se vydala za ním. Obešla další roh a vešla do podivné místnosti, která v nevýrazné záři meče vypadla jako něco mezi pokladnicí a přecpanou půdou.

„Kde to jsem?“ vydechla. „V životě jsem neviděla tolik věcí pohromadě.“

TO VŠECHNO SI S SEBOU BERE KRÁL NA ONEN SVĚT, odpověděl jí Mort.

„Vidím, že není zvyklý cestovat nalehko. Podívej, támhle je celá loď. A tady — zlatá vana!“

BEZPOCHYBY SE BUDE CHTÍT UDRŽOVAT V ČISTOTĚ NEŽ SE TAM DOSTANE.

„A všechny ty sochy?“

JE MI TO LÍTO, ALE MUSÍM TI ŘÍCI, ŽE SE MÝLÍŠ. TO BYLI LIDÉ. KRÁLOVŠTÍ SLUŽEBNÍCI, ROZUMÍŠ?

Ysabellina tvář se zachmuřila.

KNĚŽÍ JIM DALI JED.

Od protější stěny přeplněné místnosti se ozvalo další zasténání. Mort se vydal po zvuku a opatrně překračoval role koberců, věnce datlí, bedny nádobí a hromady drahokamů. Vypadalo to, jako když se král nebyl schopen rozhodnout, co všechno by si měl na cestu vzít, a tak si pro jistotu vzal všechno.

JENŽE TEN OBČAS NEÚČINKUJE DOST RYCHLE, dodal zachmuřeně Mort.

Ysabell neohrabaně doklopýtala k němu a nahlédla přes bok kánoe, v níž na hromadě vzácných koberců ležela mladičká dívka. měla na sobě průsvitné gázové kalhoty, vestičku, na kterou se zřejmě nedostávalo materiálu, a takové množství náramků, že by to stačilo potopit loď střední velikost. kolem úst měla zelenou skvrnu.

„Bolí je to?“ zeptala se Ysabell tiše.

NE. ONI SI MYSLÍ, ŽE JE TO PŘENESE DO RÁJE.

„A přenese?“

MOŽNÁ, KDO VÍ? Mort vytáhl z kapsy přesýpací hodiny a v záři meče prozkoumal jejich obsah. Zdálo se, že v duchu počítá, pak náhle odhodil časoměr přes rameno a druhou rukou máchl mečem.

Dívčí stín se posadil a s hlasitým cinkotem náramků se protáhla. Pak si dívka všimla Morta a sklonila hlavu. „Můj pane!“

JÁ NEJSEM NIČÍ PÁN, odpověděl jí Mort, TAK A TEĎ SE RYHLE ROZBĚHNI TAM, KAM VĚŘÍŠ, ŽE MÁŠ NAMÍRENO.

„Budu konkubínou na nebeském dvoře krále Zetesphuta, který bude žít navěky mezi hvězdami,“ odpovědělo děvče s přesvědčením.

„Ale to nemusíš,“ řekla jí Ysabell pobouřeně. Dívka se k ní otočila a oči se jí zvětšily údivem.

„Ale ano, musím. Tajně jsem se na to připravovala,“ odpověděla a pomalu se jim ztrácela z očí. „Až doposud jsem byla jen obyčejnou služebnou.“

Zmizela. Ysabell zírala pohledem plným nesouhlasu na místo, kde předtím dívka stála.

„No tohle! Viděl jsi, co měla na sobě?“

POJĎME ODSUD.

„Vždyť to musí být nesmysl, to s tím králem, jak se jmenuje, který žije mezi hvězdami,“ bručela, když se prodírali přeplněnou místností k východu. „Tam přece není nic než prázdný prostor.“

TO SE TĚŽKO VYSVĚTLUJE, kývl Mort hlavou. ONA BUDE ŽÍT MEZI HVĚZDAMI VLASTNÍ MYSLI.

„Mezi otroky?“

POKUD SI TO O SOBĚ BUDOU MYSLET…

„To vůbec není spravedlivé!“

SPRAVEDLNOST NEEXISTUJE. JSME JENOM MY.

Spěchali nazpět dlouhými temnými chodbami, a když konečně vyběhli do chladné pouštní noci, skoro běželi. Ysabell se opřela o drsnou stěnu a lapala po dechu.

Mort se ani nezadýchal.

Nedýchal vůbec.

ODVEZU TĚ, KAM BUDEŠ CHTÍT, zaduněl jeho hlas, A PAK TĚ MUSÍM OPUSTIT.

„Ale já myslela, že chceš zachránit princeznu!“

NEMOHU SI VYBÍRAT. UŽ NENÍ Z ČEHO.

Když vykročil k čekajícímu Truhlíkovi, rozběhla se k němu a chytila ho za rameno. Jemně její ruku setřásl.

PRÁVĚ JSEM DOKONČIL SVÉ UČENÍ.

„Ale to si všechno jenom myslíš a představuješ!“ vykřikla Ysabell. „Budeš přesně tím, čím budeš chtít být!“

Zastavila se a podívala se na zem. Písek se začal zvedat Mortovi kolem nohou a tvořil malé písečné víry.

Ve vzduchu to praskalo a Ysabell cítila, jak je ovzduší mastné. Mortovi se na tváři objevil nejistý výraz.

NĚKDO PRÁVĚ PROVÁDÍ OBŘAD AŠK —

Síla z temného nebe dopadla jako rána kladivem. Udeřila do písku a vytvořila obrovský kráter. Bylo slyšet tiché bzučení a vzduchem se šířil pach rozžhaveného cínu.

Mort se rozhlédl kolem sebe. Okolo ve vlnách vířil letící písek a Mort se otáčel jako ve snu sám uprostřed zuřící písečné bouře. Roztočeným písečným mračnem tu a tam prorazil blesk. Hluboko v duši se pokoušel bojovat, osvobodit se, ale svírala jej strašlivá, neodolatelná síla, které nemohl vzdorovat, stejně jako kompasová střelka nemůže vzdorovat volání středu.

Nakonec našel to, co hledal. Byly to dveře orámované oktarínovou září, které se črtaly na konci krátkého tunelu. Na druhém konci tunelu byly osoby, které ho přivolávaly.

PŘICHÁZÍM, řekl a pak se otočil, když za sebou zaslechl podivný hluk. Na hruď mu dopadlo skoro šedesát kilo mladého ženství a doslova ho zvedlo ze země.

Mort dopadl na záda a na prsou mu klečela Ysabell, která mu pevně svírala paže.

PUSŤ MĚ, zaduněl. VOLAJÍ MNE.

„Ne, ty pitomče!“

Hleděla do jeho modrých očí bez panenek, podobných bezedným jezerům. Zdálo se jí, že se dívá do nekonečného tunelu.

Mort se prohnul do oblouku a vykřikl kletbu tak prastarou a mocnou, že se v zesíleném ovzduší energie zhmotnila a s pleskotem kožnatých křídel odletěla do tmy. V písečných dunách se rozpoutala soukromá písečná bouře.

Jeho oči ji znovu přitáhly. Stačila se podívat stranou dřív, než ji mohl udeřit jeho pohled. Těžký a tvrdý jako modrý kámen.

JÁ TI POROUČÍM. Mortův hlas mohl vrtat skály.

„Tenhle tón na mě otec zkoušel celé roky,“ ušklíbla se Ysabell. „Zvlášť, když chtěl, abych si uklidila ložnici. Ale už tehdy mu to nebylo nic platné.“

Mort vykřikl další kletbu, která se sykotem spadla ze vzduchu a rychle se zahrabala do písku.

TA BOLEST —

„Nic tě nebolí,“ přesvědčovala ho a vší silou se vzepřela proti síle, která se je pokoušela vtáhnout do otevřených dveří. „To všechno si jen představuješ, cítíš to jen ve své hlavě. Nejsi Smrť. Jsi Mort. Budeš tím, čím budeš chtít být!“

Uprostřed rozostřené modři jeho očí se objevily dvě malé hnědé skvrnky a začaly se rychle zvětšovat.

Bouře kolem nich se vzpínala a ječela. Mort vykřikl.

Obřad Ašk-Ente prostě a jednoduše přivolává a spoutává Smrtě. Studenti okultních věd možná vědí, že může být proveden pomocí jednoduchého zaklínadla, tří malých kousků dřeva a čtyř kubických centimetrů myší krve, ale žádného mága hodného svého špičatého klobouku by ani ve snu nenapadlo dělat něco tak obyčejného. Všichni v duchu cítili, že pokud se obřad neprovádí s použitím obrovských voskovic, spousty dýmu z vzácných vonných látek, obrazců malovaných osmi různými barvami na podlaze a několika pohárů s vínem, nestojí takový obřad za to, aby byl proveden.

Osm mágů stálo na svých místech ve vrcholech velkého obřadního osmiúhelníku, kývalo se a rytmickými hlasy odříkávalo zaklínadla. Ruce měli rozpaženy, takže se každý z nich špičkami prstů dotýkal souseda vlevo i vpravo.

Jenže něco nebylo v pořádku. Pravda, uprostřed oktagramu se vytvořila mlha, ale převalovala se a točila a odmítala se zaostřit a zhmotnit.

„Sílu!“ vykřikl Albert. „Přidejte sílu!“ Na okamžik se v mlze zjevila postava maskovaná širokým černým pláštěm a namodrale zřícím mečem v ruce. Když Albert zachytil bledou tvář pod kápí, zaklel. Ta tvář nebyla bledá dostatečně.

„Ne!“ zaječel Albert, vskočil do osmiúhelníku a snažil se zahnat mlhavou postavu rukama. „Ty ne! Ty ne…“

A ve vzdáleném Tsortu Ysabell zapomněla na to, že je dáma, sevřela ruku v pěst, přivřela oči a udeřila Morta do brady. Svět okolo ní vybuchl…

V kuchyni Hargova Žebírkového domu dopadla se zazvoněním na zem pánev a zvuk nárazu vyplašil krysy, které začaly vybíhat ze dveří…

Ve velké síni Neviditelné univerzity se odehrálo všechno najednou.[14]

Strašlivá síla, kterou mágové směrovali ke království temnot, se najednou zaostřila. Stejně nečekaně jako vyletí zátka, které se nejdřív nechce z hrdla, jako chomáč pálivého kečupu ze sklenice obrácené delší dobu vzhůru dnem dopadl doprostřed oktagramu Smrť a divoce zaklel.

Albert si pozdě uvědomil, že stojí uvnitř magického obrazce a pokusil se skokem dosáhnout svobody. Kostnaté prsty se sevřely na lemu jeho roucha.

Mágové, alespoň ti, kteří byli ještě na nohou a při vědomí, užasli, když jim došlo, že Smrť má na sobě zástěru a v náručí chová malé kotě.

PROČ JSI TO MUSEL VŠECHNO POKAZIT?

„Pokazit? Cožpak jste neviděl, co ten kluk napáchal?“ vyštěkl Albert a stále ještě se pokoušel dosáhnout hranic obrazce.

Smrť zvedl hlavu a zavětřil.

To zasyknutí proniklo všemi ostatními zvuky v síni a rozhostilo se ticho. Byl to zvuk, jaký člověk zaslechne na nejtemnější hranici ošklivých snů, zvuk, při němž se budíte zbroceni potem nekonečné hrůzy. To bylo začichání pode dveřmi márnice. Podobalo se zafunění ježka, ale takový ježek by mohl klidně rozšlápnout náklaďák. Byl to zvuk tak strašný, že byste ho jistě nechtěli zaslechnout dvakrát, přesněji řečeno, nechtěli byste ho zaslechnout ani jednou.

Smrť se pomalu napřímil.

TAK TAKHLE MI OPLÁCÍŠ MOU LASKAVOT? UKRADNEŠ MI DCERU, NAPADÁŠ MÉHO SLUŽEBNÍKA A KVŮLI OSOBNÍM ZÁJMŮM RISKUJEŠ PODSTATU SAMOTNÉ REALIY? Ó, HLOUPÝ, HLOUPÝ, BYL JSEM PŘÍLIŠ DLOUHO HLOUPÝ!

„Mistře, kdybyste byl tak laskav a pustil mé roucho —“ začal Albert a mágové v jeho hlase najednou zaslechli prosebný tón, který tam předtím nebyl.

Smrť si ho nevšímal. Luskl prsty jako kastanětami a zástěra na něm v jediném okamžiku shořela. Kotě postavil velice opatrně na zem a poodstrčil nohou.

NEDAL JSEM TI TU NEJSKVĚLEJŠÍ PŘÍLEŽITOST?

„Přesně, mistře, a kdybyste mě na okamžik pustil —“

DOVEDNOST? SLUŽEBNÍ POSTUP? DOŽIVOTNÍ JISTOTY?

„Samozřejmě, ale co kdybyste byl tak laskav a —“

Albertův hlas se už dokonale změnil. Trubky příkazů se změnily v pikolku prosby. Zdálo se, že je vystrašený, ale přesto se mu podařilo přilákat Mrakoplašův pohled a zasyknout:

„Hůl! Hoď mi mou hůl! Dokud je v kruhu, není neporazitelný. Hoď mi mou hůl a ještě se mohu osvobodit!“

Mrakoplaš zavolal: „Prosím?“

OH, MÁ JE VINA, ŽE JSEM SE ODDAL SLABOSTEM TOHO, CO Z NEDOSTATKU LEPŠÍCH SLOV NAZÝVÁM TĚLO!

„Mou hůl, idiote, moji hůl!“ breptal Albert.

„Cože?“

SKVĚLÁ PRÁCE, MŮJ SLUŽEBNÍKU, DÍKY, ŽE JSI MNE PŘIVEDL NAZPĚT, řekl Smrť. ALE TEĎ UŽ NEZTRÁCEJME ČAS.

„Mou hů—“

Zazněla imploze a vzduch chviličku proudil směrem do obrazce. Plameny svíc se na okamžik natáhly do tenkých linek a pak zhasly.

Chvíli bylo ticho.

Pak se ozval odněkud od podlahy hlas kvestora. „To bylo velmi nedbalé, Mrakoplaši, založit mu v takové chvíli někam hůl. Připomeňte mi, že vás musím některý den velmi přísně potrestat. Mát někdo světlo?“

„Nemám nejmenší ponětí, co se s ní stalo! Opřel jsem ji tadyhle o sloup —“

„Oook.“

„Ah,“ zabručel Mrakoplaš.

„Tomu opovi zvláštní příděl banánů!“ zazněl okamžitě kvestorův hlas. Škrtla sirka a někomu se podařilo zapálit svíčku. Mágové se začali sbírat z podlahy.

„Že jsme ale dostali pořádnou lekci,“ pokračoval kvestor a oprašoval si z roucha prach a kousky vosku. Zvedl hlavu, jako by očekával, že na podstavci spatří sochu Alberta Malicha.

„Jak je vidět, i sochy mají svou hrdost,“ prohlásil. „Vzpomínám si, že já sám jsem mu kdysi, ještě za studentských let, vyryl jméno rovnou na… no na tom nezáleží. Podstata věci je v tom, že jsem chtěl navrhnout, abychom mu postavili sochu novou.“

Jeho návrh přivítalo hrobové ticho.

„V životní velikosti a přesné podobě, odlitou ze zlata, příslušně ozdobenou drahými kameny jako dík našemu velkému zakladateli,“ mluvil dál.

„A abychom ji uchránili před vandalstvím studentů, navrhuji, abychom ji postavili v nejhlubším sklepení budovy,“ pokračoval.

„A pak zamkli dveře,“ dodal. Bylo vidět, že většina mágů se poněkud rozveselila.

„A zahodili klíč?“ řekl Mrakoplaš.

„A zaletovali dveře,“ přisvědčil kvestor. Právě si vzpomněl na Zašitý buben a vybavil si rozvrh cvičebního programu, který jim Albert předložil.

„A nakonec ty dveře zazdili,“ dokončil rozhodným hlasem. Kolem se rozpoutala bouře nadšených výkřiků.

„A zahodili zedníka!“ vykřikl Mrakoplaš, který cítil, že si napravuje pověst.

Kvestor se na něj zaškaredil. „Nesmíme se tím nechat zbytečně unášet.“

V tichu hlubším než obvykle se písečná duna nemotorně zvedla a opadla. Pod ní se objevil Truhlík, který vyfrkával písek z nozder a třásl hřívou.

Mort otevřel oči.

Někdo by měl vymyslet jméno pro ten kratičký okamžik mezi spánkem a bděním, kdy je lidské vědomí plné vlahého růžového nic. Ležíte a v hlavě nemáte jedinou myšlenku s výjimkou podezření, že se k vám vrací vědomí a vzpomínky, bez kterých byste se klidně obešli. To vše se spojuje se skutečností, že jediná utěšující věc na vaší strašlivé budoucnosti je skutečnost, že už nebude dlouhá.

Mort se posadil a oběma rukama si sevřel temeno hlavy, aby se mu nevyšroubovalo docela.

Kopeček vedle Morta se pohnul, z něj se vyhrabala Ysabell a sedla si. Vlasy měla plné písku a tvář zšedlou prachem z pyramidy. Některé z vlasů se jí na konečcích zkudrnatily. Beze slova na něj zírala.

„Ty jsi mě praštila?“ zeptal se a opatrně si ohmatával bradu.

„Jo.“

„Oh.“

Rozhlédl se po nebi, jako by se domníval, že mu připomene, co se stalo. Měl někde být. Hrozně rychle, vzpomněl si. Pak si vzpomněl ještě na něco jiného.

„Děkuju ti,“ obrátil se k Ysabell.

„Potěšení na mé straně, ujišťuju tě.“ Ysabell se pomalu postavila a pokusila se oprášit ze šatů špíny a pavučiny.

„Tak pojedeme zachránit tu tvoji princeznu?“ zeptala se nesměle.

Teprve teď dohonila Morta jeho vlastní skutečnost. S přidušeným výkřikem vyskočil na nohy, před očima mu explodovala modrá světélka a on se zaúpěním padl nazpět do písku. Ysabell ho chytila pod rameny a zvedla znovu na nohy.

„Pojďme k řece,“ řekla. „Potřebujeme se napít.“

„Co se to se mnou stalo?“

Pokrčila rameny, pokud to při tom, jak ho podpírala, šlo.

„Někdo použil obřad Ašk-Ente. Otec ho nenávidí, říká, že ho přivolávají v těch nejnevhodnějších okamžicích. Ta… ta tvoje část, která byla Smrtěm, tam odešla, ale ty jsi zůstal tady. Alespoň teď už zase mluvíš vlastním hlasem.“

„Kolik je hodin?“

„Kdy jsi říkal, že kněží zapečetí pyramidu?“

Mort zamžoural uslzenýma očima směrem ke královské hrobce. Kolem vstupního se pohybovalo několik postav s pochodněmi. Podle legendy už brzo procitnou strážci a začnou svoji nekonečnou noční hlídku.

Mort věděl, že procitnou. Vybavil se tu vzpomínku. Pamatoval si, jak měl vědomí studené jako led a nekonečnou noční oblohu. Vzpomněl si, jak ho kdosi vyvolal do neochotného bytí prvního oživlého stvoření. Cítil jakousi tupou jistotu, že přežije veškerý život a bude existovat ještě ve chvíli, kdy se poslední bytost v celém vesmíru stane jeho odměnou, kdy bude jeho povinností, obrazně řečeno, zvednout židle na stůl a zhasnout světla.

Vybavil si tu strašlivou osamělost.

„Neopouštěj mě,“ vydralo se mu ze rtů naléhavě.

„Jsem tady,“ řekla. „Budu tady tak dlouho, jak budeš potřebovat.“

„Je půlnoc,“ řekl otupěle, klekl na břehu Tsortu a sklonil rozbolenou hlavu k vodě. Vedle něj se ozval zvuk podobný hukotu odpadu vypouštěného bazénu. Truhlík pil.

„Myslíš tím, že už je pozdě?“

„Ano.“

„Je mi to líto. Přála bych si, abych ti mohla nějak pomoci.“

„Není jak.“

„Alespoň jsi dodržel, co jsi slíbil Albertovi.“

„Ano,“ přikývl trpce Mort. „Aspoň to.“

Šlo o cestu z jedné strany Plochy na druhou…

Měl by existovat název pro mikroskopickou jiskřičku naděje, kterou se neodvážíte rozfoukat ze strachu, že pouhopouhý váš pohled by ji mohl uhasit docela. Můžete kolem ní jen opatrně a vpovzdálí chodit, dívat se na ni koutkem oka a čekat, až se sama od sebe rozhoří tak, že se na ni můžete zadívat zpříma.

Zvedl mokrý obličej a podíval se k východnímu obzoru a pokusil se vybavit si velký model ve Smrťově pracovně, aniž by přitom vesmír poznal, o co mu vlastně jde.

Ve chvílích, jako je tato, balancují možnosti na ostří břitvy a stačí hlasitější myšlenka, aby se všechno zřítilo.

Zorientoval se podle slabých záblesků středu, který místy stínil hvězdy a kvalifikovaně odhadl, že Sto Lat je… asi támhle…

„Půlnoc,“ pronesl nahlas.

„Už je po půlnoci,“ řekla Ysabell.

Mort vstal a s nadějí, že z něj radost nevyzařuje jako reflektor, uchopil Truhlíkovy otěže.

„Pojď, už nám moc času opravdu nezbývá.“

„O čem to mluvíš?“

Mort se natáhl ze sedla, aby jí pomohl za sebe. Byl to hezký úmysl, ale ve stavu, v jakém byl, málem stáhla ze sedla ona jeho. Opatrně ho narovnala a vyšplhala se nahoru bez jeho pomoci.

Truhlík podupával na místě, pohazoval hlavou a hrabal kopyty v písku, protože i on cítil Mortovo horečnaté vzrušení.

„Ptala jsem se tě, o čem to mluvíš?“

Mort obrátil Truhlíkovu hlavu směrem ke vzdálenému východnímu obzoru.

„O rychlosti noci,“ odpověděl.

Dobrořez vystrčil hlavu nad městské hradby a zasténal. Stěna kopule už byla ve vedlejší ulici, zabarvená oktarínou a jasně viditelná, a teď už si její sykot nemusel ani představovat. Slyšel ho — ošklivý, pilovitý bzukot, který vydávaly rozptýlené částice současnosti, když narážely na stěnu reality a přeměňovaly svou energii ve zvuk. Jak se světélkující stěna pomalu blížila ulicemi, pohlcovala slavnostní výzdobu, pochodně i jásající davy a za sebou nechávala jen prázdné a temné ulice. Támhle někde, pomyslel si Dobrořez, klidně spím ve své posteli a vůbec nic z tohohle všeho jsem nezažil. Já šťastný!

Sehnul se, opatrně slezl po žebříku na dláždění a vydal se na zpáteční cestu. Podolek roucha mu pleskal do nohou, když se přiblížil k hlavní síni a proklouzl malými dvířky ve vzdálené bráně. Pak si roucho přizvedl a rozběhl se postranní chodbou, aby si ho nevšimli hosté.

Hlavní síň byla osvětlena tisíci svíčkami a naplněna prominenty celých Stoských plání, z nichž většina si nebyla tak docela jista, proč tady vlastně jsou. A samozřejmě, byl tady slon.

Byl to právě ten slon, co přesvědčilo Dobrořeza, že už nadobro vypadl z kolejí příčetnosti, ale ještě před několika hodinami to považoval za dokonalý nápad. Když v duchu silně přehnaně hodnotil krátkozrakost velekněze chrámu, napadlo ho, že pila na okraji města vlastní řečené zvíře za účelem manipulace s těžkými kusy dřeva. Slon byl starý, dýchavičný a dost náladový, ale měl jako sakrální oběť jednu obrovskou výhodu. Velekněz ho nemohl přehlédnout.

Půl tuctu vojáků se celkem bez nadšení pokoušelo uklidnit tvora, jehož pomalý mozek se dopracoval k úsudku, že touhle dobou by měl být ve známé stáji se spoustou sena a vody, kde by si mohl po těžkém a horkém dni na žlutozelených pláních Klače lehnout. Začal být neklidný. Zanedlouho se zjistí, že další důvod pro jeho neklid pramení ze skutečnosti, že v předprocedurálním zmatku jeho chobot vyčenichal obřadní kalich obsahující zhruba pět litrů silného vína a vypil ho. Před malýma, napůl nevidomýma očkama obrovského býložravce se začaly objevovat divoké obrazy — z kořenů vyrvané baobaby, zuřivé boje o samici v říji, vítězné úprky napříč domorodými vesnicemi a další téměř zapomenuté radovánky. Už brzo kolem sebe začne vidět lovce, kteří ho polapili.

Tohle ovšem naštěstí Dobrořez nevěděl. Zachytil pohled veleknězova pomocníka, bystře vyhlížejícího mladíka, který měl tolik chytrosti, že si k této příležitosti opatřil dlouhou gumovou zástěru a rybářké holínky, a smluveným znamení naznačil, že může obřad začít.

Pak se rychle vrátil do převlékárny kněží a pracně se nasoukal do obřadního roucha, které mu speciálně k této příležitosti ušily palácové švadleny, které sáhly hluboko do svých zásob krajek, ozdobných penízků a zlatých nití a zplodily takovou odpornost, že by si ji na sebe nestyděl vzít ani sám arcikancléř Neviditelné univerzity. Dobrořez si povolil pět vteřin na obdivování sebe sama ve velkém zrcadle, pak si nasadil klobouk a rozběhl se ke dveřím. Zastavil se právě včas, aby jimi prošel důstojným krokem, jakým chodí všechny důležité osobnosti.

K hlavnímu knězi došel ve chvíli, kdy Keli vykročila ústřední uličkou, obklopena služebnými, které se kolem ní točily jako vlečné remorkéry kolem zámořské lodi.

I navzdory dědičné róbě vypadala nádherně. Bylo na ní něco, co ho —

Zaskřípal zuby a pokusil se soustředit na bezpečnostní opatření. Stráže umístil na všech strategických místech pro případ, že by se vévoda ze Sto Helit pokusil o reorganizaci naplánovaného obřadu. Dobrořez si umínil, že bude osobně sledovat vévodu, který teď seděl v první řadě a na tváři měl podivný úsměv. Vévoda zachytil Dobrořezův pátravý pohled a mág rychle odvrátil oči.

Nejvyšší kněz pozvedl ruce v utišujícím gestu. Dobrořez se k němu pro jistotu přitočil a vzápětí už se stařec obrátil ke středu a třesoucím se hlasem začal odříkávat modlitbu k bohům.

Dobrořez sklouzl očima nazpět k vévodovi.

„Slyšte mne, mm, ó, bohové —“

Díval se Stohelitský nahoru, do temnoty mezi trámy?

„— slyš mne, ó, Slepý Io stooký, slyš mne, ó, Velký Offlere, ptáky očištěná tlamo, slyš mne, ó, Milosrdný Osude, slyš mne, ó, Chladný, mm, Osude, slyš mne, ó, Sedmiruký Seku, slyš mne, ó, Hoki z lesů, slyš mne, ó —“

S bezdechou hrůzou si Dobrořez uvědomil, že ten starý pitomec má v úmyslu navzdory všem instrukcím vyjmenovat celou tu smečku. Na Ploše bylo více než devět set známých bohů a pátrající teologové každoročně objevovali nové a nové. To by trvalo celé hodiny. Shromáždění už začínalo nespokojeně šoupat nohama.

Keli stála před oltářem a na tváři se jí zračila zlost. Dobrořez strčil velekněze bez viditelného účinku do žeber a pak se s hrozivě nasupeným obočím obrátil k mladému akolytovi.

„Zastav ho,“ sykl. „Nemáme čas!“

„To bohy nepotěší —“

„Jenže tohle zase nepotěší mě, a já jsem tady!“

Akolyta se na okamžik zadíval Dobrořezovi do obličeje a došel k názoru, že bude lepší, když to bohům vysvětlí později. Poklepal hlavnímu knězi na rameno a něco mu zašeptal do ucha.

„ó, Steighkele, bože, hm, kravských stájí, stojících o samotě, slyš men, ó — hej? Cože?“

Huhly huhly.

„To je, hm, velice nezvyklé. Dobrá, přejdeme rovnou k přednesu rodové linie a příbuzenstva.“

Huhly huhly.

Velekněz se přísně zadíval na Dobrořeza nebo spíš do míst, kde se domníval, že Dobrořez stojí.

„No dobrá. Hm, připravte kadidlo a vonné byliny k obřadu zpovědi Čtyřjediné cesty.“

Huhly huhly.

Veleknězi potemněla tvář.

„A předpokládám, hm, že čas není ani na krátkou modlitbu, co?“ zeptal se ledově.

„Jestli si někteří lidé nepospíší,“ prohlásila Keli vražedným tónem, „stane se neštěstí!“

Huhly.

„To nevím, tohle se někomu určitě nebude líbit,“ zasyčel hlavní kněz. „Ale koneckonců se lidé nemusí náboženskými, hm, obřady zdržovat vůbec. Tak sem přiveďte toho zatraceného slona!“

Akolyta vrhl na Dobrořeza zoufalý pohled a mávl na stráže. Ty pobídly mírně rozkomíhané zvíře výkřiky a špičatými holemi kupředu a mezitím se mladý kněz opatrně přišoural k Dobrořezovi a vtiskl mu něco do ruky.

Mág sklopil zrak. Byl to nepromokavý klobouk.

„Je to nutné?“

„Je plný zbožnosti,“ řekl mladý akolyta. „Obávám se, abychom vystačili s dechem.“

Slon dorazil k oltáři, kde ho bez velké námahy přinutili pokleknout. Zvíře mohutně škytlo.

„Tak, kde je to zvíře?“ vyštěkl popuzeně velekněz. „Snad aby se to, hm, trochu pohnulo!“

Huhly huhly začal Akolyta. Nejvyšší kněz naslouchal, potom hrobově přisvědčil, zvedl obětní nůž s bílou rukojetí a pozvedl jej oběma rukama nad hlavu. Pak jej zase spustil.

„Kde přede mnou?“

Huhly.

„Ne, samozřejmě že nepotřebuju pomoci, mladíku. Obětuju muže a chlapce — a, hm, ženy a zvířata — hm, celých sedmdesát let, a až nebudu schopný použít nůž, budete mě ukládat do postele lopatou.“

A ve zmateném oblouku spustil dolů čepel, která jen čiročirou náhodou zasáhla slona do chobotu a způsobila mu lehké poranění.

Zvíře se probralo ze svého příjemného alkoholového otupění a zatroubilo. Akolyta se obrátil jen proto, aby před sebou zahlédl dvě krví podlitá zuřivá očka, která na něj zírají podél namířeného chobotu, a jediným skokem opustil oltář.

Slon se rozzuřil. Rozbolenou hlavu mu naplnily mlhavé obrazy plné výkřiků, plamenů a lidí se sítěmi, klecemi a oštěpy a taky desítek let neustálého vláčení těžkých klád. Udeřil chobotem do oltáře a ke svému vlastnímu údivu jej roztříštil vedví. Obě poloviny nabral na mohutné kly a vyhodil vysoko do vzduchu, pokusil se neúspěšně vyvrátit mramorový sloup, a když pak najednou pocítil neodolatelnou touhu nadechnout se čerstvého vzduchu, rozběhl se dýchavičně halou.

Zvíře narazilo v plné rychlosti do hlavních vrat a poháněno voláním krve a našeptáváním alkoholu přeběhlo dvůr, rozbilo vnější bránu, škytlo si, proběhlo spícím městem a stále ještě pomalu zrychlovalo, když k němu noční větřík přinesl vůni vzdáleného temného Klače. Slon pozvedl oháňku a vyrazil na cestu k tomu vzdálenému kontinentu, který byl jeho původním domovem.

Síň byla plná prachu, výkřiků a zmatku. Dobrořez si posunul klobouk z očí a klesl na všechny čtyři.

„Tak ti děkuju,“ oznámila mu Keli, která ležela pod ním. „A proč jsi na mě vlastně skočil?“

„Můj instinkt mi velel, postarat se především o vaši bezpečnost, Vaše Veličenstvo.“

„Ano, možná že to byl nějaký instinkt, ale —“ Chtěla ještě dodat, že slon by možná vážil méně, ale pohled na jeho kulatou, červenou vážnou tvář ji zarazil.

„Promluvíme si o tom později,“ řekla, sedla si a začala se oprašovat. „Zatím si myslím, že bychom mohli oběť vynechat. A nejsem ještě Tvoje Veličenstvo, jenom Tvoje Výsost a teď kdyby mi někdo laskavě podal korunu —“

Těsně za zády jim kovově cvakla bezpečnostní pojistka.

„Mág zvedne ruce tak, abych mu na ně dobře viděl,“ nařídil vévoda.

Dobrořez vstal a pomalu se obrátil. Za vévodou stálo půl tuctu mohutných vážných mužů, jejichž jedinou životní úlohou je výhrůžně se tyčit za lidmi, jako je vévoda. Ti měli několik nebezpečně vyhlížejících samostřílů a ty zase měly za úkol vypadat, jako že už už spustí.

Princezna vyskočila a vrhla se na svého strýce, ale Dobrořez ji včas zachytil.

„Nedělejte to,“ řekl tiše. „Tohle není člověk, který by vás dal svázat a vhodit do podzemí, kde by zbylo právě dost času na to, aby vám myši přehryzaly pouta, než vězení zatopí voda. Ten patří k lidem, kteří zabíjejí bez milosti a hned.

Vévoda se mírně uklonil.

„Dalo by se říci, myslím, že bohové opravdu promluvili. Je jasné, že princezna byla nešťastnou náhodou rozdrcena zuřícím slonem. Lidé budou zmateni a zarmouceni. Já osobně nařídím týdenní smutek.“

„To nemůžete udělat, všichni hosté přece viděli, že —“ vybuchla princezna s pláčem na krajíčku.

Dobrořez zavrtěl hlavou. Viděl řadu zbrojnošů, která procházela mezi užaslými hosty.

„Neviděli,“ zavrtěl smutně hlavou. „Byla byste překvapena nad tím, co vlastně viděli. Zvláště když se dozvědí, že býti tragicky rozmačkán rozzuřeným slonem může být nakažlivé. Můžete na to zemřít dokonce i v posteli.“

Vévoda se mile usmál.

„Musím přiznat, že na mága jste velmi inteligentní,“ prohlásil. „Podívejte se, já vám nabízím pouhopouhé vyhnanství.“

„To vám neprojde,“ odpověděl mu Dobrořez. Na okamžik se zamyslel a dodal: „No, pravděpodobně by vám to prošlo, ale na smrtelné posteli toho budete strašlivě litovat a budete si přát —“

Slova se mu zadrhla na rtech. Brada mu poklesla.

Vévoda se napůl otočil, aby se podíval směrem, kam Dobrořez upíral zrak.

„No tak, mágu! Co jsi to viděl?“

„Ne, neprojde vám to,“ vyjekl Dobrořez hystericky. „Vy tady totiž ani nebudete! Protože tohle se nikdy nestane, uvědomujete si to?“

„Hlídejte mu ruce,“ sykl vévoda. „Jestli hne jenom prstem, zabte ho!“

Znovu se pátravě rozhlédl. Věděl, co se říká — že mágové vidí věci, které jsou vlastně neviditelné…

„Nezáleží ani na tom, jestli mě zabijete,“ blábolil Dobrořez, „protože zítra ráno se probudím ve své vlastní posteli a tohle všechno se nestalo. Už prošla stěnou!“

Nad Plochou se pomalu posouvala noc. Byla tam samozřejmě neustále, skrývala se ve stínech, dírách a sklepeních, ale když se pomalé světlo vydalo za sluncem, začaly se jezírka a tůně noci rozrůstat, potkávaly se a slévaly.

Světlo se na Zeměploše díky jejímu nesmírně silnému magickému poli pohybuje velmi pomalu. Je trochu dospělejší, zkušenější, nemá potřebu vrhnout se okamžitě kamkoliv. Zeměplošské světlo dobře ví, že ať přijde kamkoliv, byla tam už před ním tma, takže jakýpak spěch.

Půlnoc klouzala nad krajinou jako sametový netopýr. A v patách se jí hnal, mnohem rychlejší než ona, Truhlík podobný malé stříbrné hvězdičce jiskřící na černém pozadí Plochy. Od kopyt mu odletovaly plameny. Pod lesklou kůží se mu pohybovaly svaly jako naolejovaní hadi.

Hnali se naprosto nehlučně. Ysabell sundala jednu ruku z Mortova pasu a se zájmem pozorovala, jak jí mezi prsty vyskakují jiskřičky v osmi barvách duhy. Po ruce se jí plazili malí praskající hádci a vyletovali jí z konečků vlasů.

Mort přitáhl otěže a kůň se snesl níž a v mracích za ním zbyla na nebi zvířená brázda dlouhá několik mil.

„Tak, teď vím, že se musím každou chvíli zbláznit,“ zamumlal Mort.

„Proč?“

„Právě jsem tam dole zahlédl slona. Hou, hochu. Podívej, támhle vpředu už je vidět Sto Lat.“

Ysabell mu vyhlédla přes rameno k chomáči světel dole vpředu.

„Kolik času nám zbývá?“ zeptala se nervózně.

„Nevím. Pár minut, řekl bych.“

„Morte, předtím jsem se tě na to nezeptala, ale —“

„Ano?“

„Co uděláš, až se tam dostaneme?“

„Nevím,“ odpověděl. „Víš, tak nějak jsem doufal, že se do té doby něco nabídne samo.“

„A nabídlo se?“

„Ne. Ale ještě máme čas. Možná že nám pomůže Albertovo zaklínadlo. A já —“

Kopule reality dřepěla nad palácem jako omdlévající medúza. Mortův hlas se vytratil do zděšeného ticha. Pak se ozvala Ysabell: „No, řekla bych, že je skoro čas. Co uděláme?“

„Drž se!“

Truhlík proletěl rozdrcenými branami vnějšího nádvoří, sklouzl se v záplavě jisker po kamenech dláždění a proběhl zničenou branou hlavní síně. Perleťově jiskřící stěnou reality proletěli jako studenou sprchou.

Mortovi se před očima objevil zmatený obrázek Keli a Dobrořeza a skupiny urostlých mužů, kteří se právě vrhali do úkrytů. Poznal vévodu, vytasil meč a svezl se ze sedla ve chvíli, kdy zpěněný kůň zastavil.

„Nezkřivíš jí ani vlas!“ vykřikl. „Jinak tě to bude stát hlavu!“

„To je opravdu velice zajímavé prohlášení,“ ušklíbl se vévoda a tasil vlastní zbraň. „A také velmi hloupé. Já —“

Nejednou se zastavil. Oči mu znehybněly. Pak se zřítil přímo na tvář. Dobrořez odložil těžký stříbrný svícen a omluvně se na Morta usmál.

Mort se obrátil ke strážným a modrý plamen Smrťova meče tiše hučel vzduchem.

„Ještě někdo má zájem?“ zaskřípěl jeho hlas. Začali ustupovat, pak se obrátili a dali sena útěk. Když proběhli stěnou reality, zmizeli. Venku samozřejmě nebyl jediný host. V té pravé skutečnosti byla hala temná a prázdná.

Naše čtveřice zůstala sama v polokouli, která se pomalu zmenšovala.

Mort se posunul k Dobrořezovi.

„Něco tě napadá?“ zeptal se. „Mám tady někde jisté zaklínadlo —“

„Na to zapomeň. Kdybych tady teď zkusil nějaké magické triky, utrhalo by nám to hlavy. Tahle realita je příliš malá, než aby to snesla.“

Mort si sedl na zbytky oltáře. Cítil se prázdný a vysílený. Chvilku pozoroval stěnu velké reality, která se k nim se sykotem neustále přibližovala. On ji přežije, a jak doufal, Ysabell také. Dobrořez ne, ale za určitých předpokladů by mohl. Jenom Keli —

„Tak budu korunována, nebo ne?“ zeptala se ledově. „Musím zemřít jako královna! Je strašné zemřít, a k tomu ještě jako obyčejný smrtelník!“

Mort se na ni nepřítomně podíval a pokusil se pochopit, o čem to, u všech svatých, mluví. Ysabell zalovila někde za troskami oltáře a vytáhla odtud pomačkaný zlatý kroužek posázený brilianty.

„Je to tohle?“ zeptala se.

„To je moje koruna,“ přisvědčila Keli na pokraji páče. „Ale není tady ani kněz, ani nikdo, kdo by —“

Mort si zhluboka vzdechl.

„Dobrořeze, jestliže je tohle naše vlastní skutečnost, můžeme si ji přece přizpůsobit podle sebe, ne?“

„Jak to myslíš?“

„Ty jsi teď kněz. Jmenuj nějakého svého boha.“

Dobrořez se uklonil a převzal korunu od Ysabell.

„Vy si ze mě děláte legraci!“ vykřikla Keli.

„Promiň,“ odpověděl Mort. „Ale máme za sebou dlouhý a únavný den.“

„Myslím si, že to dokážu tak, jak to má být,“ řekl Dobrořez vážně. „Ještě nikdy jsem nikoho nekorunoval.“

„Mě taky ještě nikdy nikdo nekorunoval!“

„Výborně,“ uklidňoval ji Dobrořez. „Je čas se to naučit.“ Začal mumlat vznešená slova v jakémsi neznámém jazyce. Ve skutečnosti to bylo jednoduché zaklínadlo, které mělo zbavit šatstvo hmyzu, ale čert to vzal, řekl si v duchu. A pak si pomyslel, kruciš, vždyť v téhle realitě jsem nejmocnějším mágem, který tady kdy žil, a to bude něco, o čem budu s potěšením vyprávět svým vnouč-. Zaťal zuby. V téhle skutečnosti se jistě změnilo mnoho pravidel.

Ysabell si sedla vedle Morta a vsunula mu dlaň do ruky.

„Tak?“ zeptala se tiše. „Nadešel čas. Napadlo tě něco?“

„Ne.“

Hranice skutečnosti už byla za polovinou síně a o něco zpomalila. Bylo vidět, že zápasí se zbytky malé skutečnosti.

Mortova ucha se dotklo něco teplého a vlhkého. Zvedl ruku a dotkl se Truhlíkova čenichu.

„Hodný koníček,“ řekl. „A mně zrovna došel cukr. Budeš si muset najít cestu domů sám.“

Ruka, kterou popleskával koně po hedvábné srsti, se zastavila uprostřed pohybu.

„Vždyť my můžeme domů všichni!“

„Myslím, že to se otci nebude moc líbit,“ řekla Ysabell, ale Mort si jí nevšímal.

„Dobrořeze!“

„Ano?“

„Odjíždíme. Jedeš s námi? Ty budeš existovat i potom, co to tady ta nová realita pohltí.“

„Jedna moje část,“ připustil mág.

„O tom mluvím,“ kývl Mort a vyšvihl se Truhlíkovi na hřbet.

„Ale jestli mám mluvit za tu část, která to nepřežije,“ dodával rychle mág, „rád bych se k vám přidal.“

„Já tady zůstanu a zemřu ve svém království,“ trvala na svém Keli.

„To, co říkáš, nedává žádný smysl,“ naklonil se k ní naléhavě Mort. „hnal jsem se napříč celou Plochou, abych tě zachránil, copak to nechápeš, takže musíš být zachráněna!“

„Ale já jsem královna!“ dupla si Keli. V očích se jí objevila nejistota a najednou se otočila k Dobrořezovi, který s provinilým výrazem upustil svůj stříbrný svícen. „Slyšela jsem tě odříkat ten obřad. Jsem přece královna, že jsem?!“

„Samozřejmě,“ odpověděl jí Dobrořez okamžitě, a protože se říká, že slovo mága je pevnější lité oceli, dodal: „A chráněná proti veškeré světské havěti.“

„Dobrořeze!“ vyštěkl Mort. Mág přisvědčil, chytil Keli kolem pasu a přehodil ji Truhlíkovi přes zadek. Potom si vykasal spodní část roucha, vyhrabal se za Morta a vytáhl Ysabell za sebou. Kůň se pomalu rozběhl síní a bylo vidět, že cítí tu nadměrnou váhu, ale Mort ho nasměroval k rozbité bráně a pobídl kupředu.

Stěna nové reality je sledovala napříč halou a přes první nádvoří a pomalu se začala zvedat. Opalizující mlha už byla sotva několik metrů daleko a neustále se přibližovala.

„Promiňte,“ obrátil se Dobrořez k Ysabell a smekl klobouk. „MgDr. Ohňomil Dobrořez, mág prvního stupně (NU), bývalý Královský rozpoznávač, momentálně pravděpodobně odsouzen k smrti stětím. Nevěděla byste náhodou, kam máme namířeno?“

„Do země mého otce,“ vykřikla Ysabell, aby přehlušila hukot větru.

„Je možné, že jsem se s ním někdy setkal?“

„Nemyslím. To byste si jistě pamatoval.“

Truhlík bojoval o každý kousek výšky, a dokonce na cestě zavadil podkovami o vrcholek městských hradeb. Dobrořez se narovnal a rukou si přidržoval klobouk.

„A jak se jmenuje ten gentleman, o kterém právě mluvíme?“

„Smrť,“ odpověděla Ysabell.

„Ne snad ten —“

„Ten.“

„Aha.“ Dobrořez vrhl rychlý pohled ke vzdáleným střechám a pokřiveně se usmál. „Ušetřilo by mi to nějaký čas, kdybych teď prostě vyskočil?“

„On je docela příjemný, když ho nějakou dobu znáte?“ bránila svého otce Ysabell.

„Vážně? Myslíte, že nám zbývá ještě nějaká naděje?“

„Držte se!“ vykřikl Mort. „Teď projedeme tou —“

Z nebes se na ně vrhla díra plná temnoty a pohltila je.

Stěna pravé skutečnosti se nejistě zakývala, prázdná jako žebrácká mošna, a dál se zmenšovala.

Hlavní dveře se otevřely. Ysabell opatrně nahlédla do chodby.

„Doma nikdo není,“ oznámila ostatním. „Raději pojďme dovnitř.“

Trojice ji následovala do haly. Dobrořez si pečlivě otřel boty.

„Je to trochu malé,“ rozhlížela se Keli kritickým pohledem.

„Uvnitř to vypadá mnohem větší,“ uklidňoval ji Mort a pak se nahnul k Ysabell. „Dívala ses všude?“

„Nemůžu najít ani Alberta,“ odpověděla mu. „nepamatuju si, že by tady někdy nebyl.“

Potom si vzpomněla na své povinnosti hostitelky a odkašlala si.

„Měl by někdo chuť na trochu něčeho k pití?“ zeptala se. Keli si jí nevšímala.

„Čekala jsem, že to bude přinejmenším zámek,“ ušklíbla se. „Obrovský a černý, s vysokými pochmurnými věžemi. A ne předsíň se stojánkem na deštníky.“

„Je tam odložená kosa,“ upozornil ji Dobrořez.

„Pojďme do pracovny, tam si sedneme a uvidíte, že nám bude líp,“ řekla rychle Ysabell a otevřela před nimi těžké černé dveře.

Dobrořez a Keli vešli zvědavě dovnitř. Ysabell vzala Morta za ruku.

„Co budeme dělat?“ podívala se na něj. „Až je tady otec najde, bude se strašně zlobit.“

„Snad mě něco napadne,“ pokrčil Mort rameny. „Přepíšu jejich životopisy nebo co já vím.“ Unaveně se usmál. „Neboj se, něco už vymyslím.“

Dveře za nimi se zaduněním zapadly. Mort se otočil a zíral přímo do Albertovy vítězoslavné tváře.

Velké kožené křeslo za stolem se pomalu otočilo. Seděl v něm Smrť a přes špičky sepjatých prstů se díval na Morta. Když si byl jistý, že k sobě dokonale přitáhl zděšenou pozornost celé čtveřice, prohlásil:

MĚL BYS RADĚJI ZAČÍT HNED.

Vstal a zdálo se, že roste, zatímco místnost potemněla. NEUNAVUJ SE OMLUVAMI, dodal.

Keli pohřbila tvář na Dobrořezově rozlehlé hrudi.

VRÁTIL JSEM SE A JSEM ROZZLOBEN.

„Pane, já —“ začal Mort.

MLČ, řekl Smrť. Kostnatým prstem kývl na Keli. Otočila se a podívala se na něj, protože její vyděšené tělo se neodvážilo ho neposlechnout.

Smrť natáhl ruku a dotkl se její brady. Mortova ruka sjela k meči u pasu.

TOHLE JE TA TVÁŘ, KVŮLI KTERÉ VYPLULY TISÍCE LODÍ A SHOŘELY PLOCHÉ VĚŽE PSEUDOPOLISU? užasl Smrť. Keli hypnotizovaně zírala na rudé jiskřičky, které doutnaly na míle hluboko v těch černých důlcích.

„Ehm, promiňte pane,“ řekl Dobrořez a uctivě, po mexicku, smekl svůj klobouk.

ANO? řekl vyrušený Smrť.

„To není ona, pane. Máte na mysli jinou tvář.“

JAK SE JMENUJEŠ?

„Dobrořez, pane. Jsem mág, pane.“

JSEM MÁG, PANE, ušklíbl se smrť. TAK MLČ, MÁGU.

„Pane.“ Dobrořez ustoupil.

Smrť se obrátil k Ysabell.

A TEĎ TY, DCERO. MŮŽEŠ MI VYSVĚTLIT, PROČ JSI TOMU BLÁZNOVI POMÁHALA?

Ysabell se nervózně uklonila.

„Já — miluji ho, otče.“

„Vážně?“ užasl Mort. „Ale nikdy jsi mi to neřekla?“

„Tak nějak na to nebyl čas,“ řekla Ysabell. „Otče, on nechtěl —“

MLČ.

Ysabell sklopila oči. „Ano, otče.“

Smrť obešel stůl a došel až těsně k Mortovi. Dlouho se na něj díval.

Pak ho jediným bleskový pohybem ruky udeřil do tváře takovou silou, že Mort upadl na zem.

PŘIJAL JSEM TĚ POD SVOU STŘECHU, začal, UČIL JSEM TĚ, KRMIL, OBLÉKAL, NABÍDL JSEM TI PŘÍLEŽIOSTI, O KTERÝCH SE NIKOMU ANI NESNILO, A TAKHLE SES MI ODVDĚČIL. ODLOUDIL JSI MI DCERU, ZANEDBAL POVINNOSTI, POTRHAL JSI REALITU, KTERÁ SE BUDE JEŠTĚ STALETÍ HOJIT. TY NESMYSLNÉ ČINY ODSOUDILY TVÉ DRUHY K VĚČNÉMU ZAPOMNĚNÍ. NA NIC MENŠÍHO BOHOVÉ NEPŘISTOUPÍ.

VZATO KOL A KOLEM, NEZAČAL JSI O SVÉ NOVÉ ZAMĚSTNÁNÍ PRÁVĚ NEJLÉPE, CHLAPČE.

Mort se pracně posadil a rukou si držel tvář. Pálila a mrazila ho současně.

„Morte,“ řekl.

ONO TO MLUVÍ! A COPAK NÁM TO ŘÍKÁ?

„Můžete je pustit,“ řekl Mort. „Zapletli se do toho náhodou. Nebyla to jejich vina. Mohl byste to uspořádat tak, že —“

PROČ BYCH TO DĚLAL? TEĎ PATŘÍ MNĚ.

„Budu s vámi o ně bojovat,“ řekl Mort.

JAK VZNEŠENÉ. SMRTELNÍCI SE MNOU BOJUJÍ NEUSTÁLE. JSI PROPUŠTĚN.

Mort vstal. Připomněl si, jaké to je být Smrtěm. Zachytil ten pocit a nechal ho vynořit se z hlubin své mysli…

NE, řekl.

ACH. CHCEŠ MĚ VYZVAT JAKO ROVNÝ ROVNÉHO?

Mort polkl. Ale aspoň teď přesně věděl, co má před sebou. Když už skočíte z útesu, můžete se dát jen jedním směrem.

„Když to jinak nepůjde,“ přikývl neochotně. „A když zvítězím —“

KDYŽ ZVÍTĚZÍŠ, BUDEŠ V POSTAVENÍ, VE KTERÉM SI BUDEŠ MOCI DĚLAT, CO CHCEŠ, odpověděl mu Smrť. NÁSLEDUJ MĚ.

Vyšel kolem Morta do chodby.

„Rozmyslel sis dobře, co děláš?“ zeptal se Dobrořez.

„Ne.“

„Mistra nemůžeš porazit,“ řekl Albert a těžce si povzdechl. „Dej si říci aspoň ode mne.“

„Co se stane, když prohraješ?“ zeptala se Keli.

„Já neprohraju, v tom je ta hrůza,“ usmál se na ni nejistě Mort.

„Otec chce, aby Mort vyhrál,“ řekla Ysabell trpce.

„Chcete snad říct, že nechá Morta vyhrát?“

„Oh ne, on ho nenechá vyhrát, on prostě chce, aby vyhrál.“

Mort přikývl. Když kráčeli za černou siluetou Smrtě, představil si Mort nekonečnou budoucnost, službu tomu tajemnému účelu, jehož smysl chápal snad jen Stvořitel, a život za hranicemi Času. Nemohl Smrťovi zazlívat, že chce takové zaměstnání opustit. Smrť řekl, že jeho podoba není k vykonávání té práce podmínkou, ale na tom asi nezáleží. Bude mu věčnost opravdu připadat nekonečná, nebo jsou všechny životy — z osobního hlediska — stejně dlouhé?

Nazdar, ozvalo se mu v hlavě. Vzpomínáš si na mě? To jsem já — ty. Já tě do toho dostal.

„Tak díky,“ zabručel Mort trpce. Ostatní se na něj užasle podívali.

Ještě by ses z toho mohl dostat, bzučel mu hlas v hlavě. Máš proti němu jednu velkou výhodu. Ty jsi jím byl, ale on tebou nikdy.

Smrť prošel chodbou a zamířil do dlouhé komnaty a v okamžiku, kdy vešel dovnitř, všechny svíčky poslušně vzplály.

ALBERTE.

„Mistře?“

PŘINES HODINY.

„Mistře.“

Dobrořez chytil starce za paži.

„Jste mág,“ zasykl mu do ucha. „Nemusíte ho přece poslouchat!“

„Kolik je ti, chlapče?“ zeptal se ho Albert laskavě.

„Dvacet.“

„V mém věku budeš vidět možnosti výběru taky jinak.“ Pak se obrátil k Mortovi. „Promiň.“

Mort vytasil meč, jehož čepel byla ve světle svíček téměř neviditelná. Smrť se otočil a postavil se proti němu, hubená postava na pozadí nekonečných polic plných časoměrů.

Pozvedl ruce před sebe. Se slabým zahřměním se mu v nich objevila kosa.

Albert se vrátil z jedné uličky lemované hodinami a v rukou nesl dvoje z nich, které beze slova postavil na římsu nejbližšího sloupu.

Jedny byly několikrát větší než obyčejné hodiny — černé, štíhlé a zdobené složitým ornamentem z kostí a lebek.

Ale to na nich nebylo to nejhorší.

Mort v duchu zasténal. V těch hodinách nebyl žádný písek.

Druhé, mnohem menší, byly úplně hladké a bez jediné ozdoby. Mort se pro ně natáhl.

„Můžu?“ zeptal se.

POSLUŽ SI.

Na horní baňce bylo vyryto jméno Mort. Pozvedl ji ke světlu a se skutečným překvapením si všiml, že tam zbývá písku sotva špetka. Když hodiny pozvedl k uchu, měl dojem, že i přes řev milionů časoměrů slyší hlas posledních zbytků svého prchajícího života.

Velmi opatrně hodiny odložil.

Smrť se obrátil k Dobrořezovi.

PNE MÁGU, BUĎTE TAK LASKAV A POČÍTEJTE NÁM DO TŘÍ.

Dobrořez zachmuřeně přisvědčil.

„Jste si jisti, že by se to nedalo nějakým způsobem vyřešit, kdybychom si sedli kolem kulatého stolu —“ začal.

NE.

„Ne.“

Mort a Smrť kolem sebe začali opatrně kroužit a v řadách regálů se ve stovkách a stovkách přesýpacích hodin odrážely jejich postavy.

„Jedna,“ řekl Dobrořez.

Smrť výhrůžně roztočil kosu.

„Dva.“

Čepele se srazily ve vzduchu se zvukem, jaký by vydaly drápy kočky, která uklouzla po skleněné tabuli.

„Oba podváděli,“ řekla Keli.

Ysabell přisvědčila. „Samozřejmě.“

Mort uskočil a máchl mečem v příliš pomalém oblouku, takže Smrť jeho stranu celkem snadno odrazil a z krytu okamžitě přešel do ošklivého nízkého seku, kterému se Mort v poslední chvíli taktak vyhnul neohrabaným výskokem sounož.

Přestože kosa nepatří k nejdokonalejším bojovým nástrojům, každý, kdo byl, řekněme za selských bouří, na jejím nesprávném konci, potvrdí, pokud přežil, že ve zkušených rukou je to zbraň smrtelná. Jakmile jí jednou vlastník začne máchat a točit, nemůže si být nikdo (ani on sám) jistý, kde je čepel právě teď a kde bude vzápětí.

Smrť postoupil s úsměvem kupředu. Mort se sehnul, proklouzl pod ostřím kosy a za sebou zaslechl zazvonění, když svištící čepel srazila z jedné police jakési hodiny…

… a v temné uličce Ankh-Morporku se jeden z podnikatelů, jehož obchody nesnášely denní světlo, chytil za prsa a beze zvuku přepadl přes svou rozvrzanou káru…

Mort se překulil a vrhl se kupředu. Meč držel v obou rukou vysoko pozdvižený nad hlavu, ale zažil pocit silného zklamání, když mu Smrť bleskovým pohybem uklouzl po černobílých dlaždicích. Jeho zuřivá rána zasáhla další polici, ta se naklonila a hodiny, jedny po druhých, začaly klouzat na zem. Mort si jenom mimochodem všiml Ysabell, která se k nim vrhla a stačila je postupně zachytit…

… zatímco na Zeměploše čtyři lidé jakoby zázrakem unikli smrti pádem z výšek…

… pak se rozběhl kupředu a pokoušel se své momentální výhody využít. Smrťovy ruce se pohybovaly jako blesk, blokovaly každou ránu, odrážely každý sek, pak Smrť na násadě kosy přehmátl a rozmáchl se širokým obloukem k ráně, před kterou Mort stačil na poslední chvíli uskočit. Rukojetí meče zachytil za rámeček jedněch hodin a ty vyletěly vysokým obloukem přes místnost…

… Dobrořez se vrhl kupředu a podařilo se mu na poslední chvíli padající baňku zachytit do natažené ruky, zakopl, padl na břicho, ale hodiny, které se kupodivu nerozbily, nepustil…

… a pod padajícím horalem se jako zázrakem objevila pokroucená sykomora, která zbrzdila jeho pád, zachránila ho před jistu smrtí a zbavila ho základních problémů s umíráním, božím soudem, nedůvěry v existenci ráje a tak dál. To všechno bylo nahrazeno poměrně jednoduchým problémem, jak vylézt v naprosté temnotě zpět nahoru po čtyřicet metrů vysoké hladké kamenné stěně.

Došlo ke krátké přestávce, když se bojující znovu začali obcházet a oba čekali na sebemenší chybu toho druhého.

„Určitě mu nemůžeme nějak pomoci?“ zeptala se Keli.

„Mort prohraje tak nebo tak,“ zavrtěla Ysabell smutně hlavou. Dobrořez mezitím vytáhl ze širokého rukávu stříbrný svícen a zamyšleně si ho přehazoval z ruky do ruky.

Smrť výhrůžně potěžkal kosu a nechtěně srazil ramenem další časoměr…

… v téže vteřině oblíbený sloužící vládce Bes Pelargiku, hlavní kat, uklouzl a padl do jámy s kyselinou, do které s oblibou namáčel vězně…

… a zaútočil na Morta s takovou rychlostí, ž se mladíkovi podařilo vyhnout se jeho ráně skutečně jen díky velmi šťastné náhodě…

Opravdu jen taktak. Jenže už začínal pomalu cítit bolavé svaly a ochromující šeď únavy, která mu začal a zastírat myšlenky — dva nepřátele, kterých se smrť nemusel bát.

A Smrť si toho všiml.

PROS O ŽIVOT, řekl. TŘEBA BUDU MILOSRDNÝ.

Aby dodal tomuhle prohlášení věrohodnosti, švihl kosou krátkým spodním obloukem, který Mort v poslední chvíli odrazil nastavenou čepelí svého meče. Kosa se odrazila, zařinčelo sklo…

… a vévoda ze Sto Helit zvedl ruku k srdci, ucítil ledové bodnutí bolesti, otevřel ústa k výkřiku a pak se bez jediného hlásku zřítil ze sedla…

Mort ustupoval, až za zády ucítil chladnou drsnost jednoho z pilířů. Smrťovy hodiny s vyzývavě prázdnými baňkami měl jen několik centimetrů od hlavy.

Smrť si ho vůbec nevšímal. Zamyšleně upíral oční důlky na střely bývalého vévodova života.

Mort vykřikl a za spokojeného zašumění přihlížejících, kteří právě na něco takového čekali, máchl mečem. Dokonce i Albert zatleskal vrásčitýma rukama.

Jenže namísto zazvonění skla, které Mort čekal, se nestalo vůbec nic.

Rozmáchl se podruhé a zkusil to znovu. Čepel proletěla sklem, aniž mu ublížila.

Náhlá změna v kvalitě vzduchu ho přinutila pozvednout meč a obrátit se přesně ve chvíli, ay odrazil rychlý sek shora. Smrť stačil uskočit před Mortovým protiútokem, který byl pomalý a slabý.

TAKŽE JSME U KONCE, CHLAPČE.

„Morte,“ řekl Mort. Zvedl hlavu.

„Morte,“ opakoval a ťal odspodu tak, že přesekl dřevěné kosiště ve Smrťových rukou napůl. Začala se v něm zmáhat zlost. Když už má zemřít, tak tedy alespoň pod svým vlastním jménem.

„Mort, ty bastarde!“ vykřikl a vrhl se přímo na rozšklebenou lebku. Meč se roztočil ve složitém vzorci namodralých záblesků. Smrť rychle ustupoval a na tváři mu tkvěl jeho věčný úsměv, uhýbal a shýbal se pod deštěm ran, které sekaly násadu kosy na stále menší a menší kousky.

Mort ho obcházel v kruhu, sekal a bodal a i přes rudou mlhu, která ho skoro pohltila, si uvědomoval, že Smrť sleduje každý jeho pohyb. Držel teď čepel kosy bez násady jako meč. Zatím se Mortovi nenaskytla žádná příležitost a hnací síla jeho zuřivosti se vyčerpá. Nikdy ho neporazíš, pomyslel si. Jediné, co ještě mohu udělat, je, že to o něco oddálím. A prohra bude v tomhle případě asi lepší než výhra. Kdo, u všech čertů, stojí o věčnost?

Závojem únavy viděl, jak Smrť natáhl kostnaté údy do plné délky a spouští rozmáchlým horním obloukem čepel kosy na jeho hlavu. Mortovi připadal pohyb kosy stejně pomalý, jako kdyby se pohybovala sirupem.

„Otče!“ vykřikla Ysabell.

Smrť otočil hlavu.

Možná že Mortova mysl přivítala naději na život budoucí, ale jeho tělo, které by na tom obchodě pravděpodobně tratilo mnohem víc, mělo své námitky. Zvedlo čepel v rychlé přímé ráně, která vyrazila Smrťovi kosu z prstů, a přitisklo Smrtě k nejbližšímu sloupu.

V nastalém tichu si Mort uvědomil, že neslyší ten slaboučký šustivý zvuk, který posledních deset minut dosahoval k jeho smyslům přesně na hranici vnímání. Vrhl pohled stranou.

Z horní baňky jeho hodin se právě sypala poslední zrnka písku.

UDEŘ.

Mort pozvedl meč a upřel oči do dvou modře zářících jisker.

Spustil zbraň.

„Ne.“

Smrťova nohy vyletěla ve výšce Mortova klína takovou rychlostí, že i Dobrořez vyděšeně zamrkal.

Mort se tiše stočil do klubíčka a skutálel se na zem. Očima plnýma slz viděl, jak se k němu Smrť blíží s čepelí kosy v jedné a s Mortovými hodinami v druhé ruce. Viděl, jak se Keli a Ysabell vrhly ke Smrťovi každá z jedné strany, chytily ho za černou róbu a pokoušejí se ho marně zadržet. Viděl, jak Dobrořeza zasáhl do žeber kostnatý loket, vyrazil mu z pozvednuté ruky stříbrný svícen a odhodil mága na černobílé dlaždice.

Smrť se zastavil nad ním. Hrot čepele se vznášel Mortovi chvilku těsně před očima a pak se začal pomalu zvedat.

„Máš pravdu, není spravedlnost, jsi jen ty.“

Smrť zaváhal a pak pomalu spustil čepel. Otočil se a zadíval se na Ysabell. Dívka se třásla vztekem.

CO TÍM MYSLÍŠ?

Na okamžik se dívala Smrťovi do tváře, pak jí ruka vyletěla přes rameno dozadu, švihla dopředu a malá zaťatá pěst dopadla Smrťovi na bradu se zvukem, jaký vydává kalíšek s kostkami.

Nikdy nic neznělo hlasitěji než ticho, které nastalo potom.

Keli zavřela oči. Dobrořez se odvrátil a objal si hlavu rukama.

Smrť pozvedl nekonečně pomalým pohybem ruku k obličeji.

Hruď se Ysabell dmula tak, že kdyby ji v tom okamžiku Dobrořez zahlédl, vzdal by se magie na celý zbytek života.

Nakonec se ozval Smrť hlasem ještě dutějším než obvykle: PROČ?

„Vždycky jsi říkal, že manipulovat s životem jednotlivce je nebezpečné, protože by to mohlo zničit celý svět,“ řekla Ysabell.

TO JE PRAVDA. A CO?

„Zahrával sis s jeho životem. A taky s mým.“ Ukázala třesoucím se prstem na střepy rozházené po zemi. „A s tímhle taky.“

A?

„Co za to budou bohové chtít?“

ODE MNE?

„Ano!“

Smrť vypadal překvapeně.

ODE MNE BOHOVÉ NEMOHOU ŽÁDAT NIC. VE VĚTŠINĚ PŘÍPADŮ MI TOTIŽ PODLÉHAJÍ I BOHOVÉ.

„Tak to se mi opravdu zdá velmi nepoctivé, co? Cožpak se ani bohové nestarají o spravedlnost a milosrdenství?“ vyštěkla na něj Ysabell. Aniž si to kdo pořádně uvědomil, zvedla ze země meč.

Smrť se usmál. OBDIVUJI TVOU SNAHU, ALE NEBUDE TI NIC PLATNÁ. USTUP STRANOU.

„Ne.“

MUSÍŠ PŘECE VĚDĚT, ŽE PŘEDE MNOU NIKOHO NIC NEZACHRÁNÍ. ANI LÁSKA. LITUJI.

Ysabell pozvedla meč. „Tak ty lituješ?“

ŘEKL JSEM, USTUP.

„Ne. Teď už je to z tvé strany jen obyčejná msta. To není správné.“

UDĚLÁŠ, CO TI ŘEKNU.

„Ne.“

VELMI MI TO ZTĚŽUJEŠ.

„To jsem ráda.“

Smrťovy prsty netrpělivě zabubnovaly na čepel kosy. Zazněl zvuk, jaký by vydávala myš stepující na plechovce od konzervy. Zdálo se, že Smrť přemýšlí. Podíval se na Ysabell, která se v obranném postoji tyčila nad Mortem, a pak se podíval na zbývající trojici, která se krčila u nedaleké police s hodinami.

NE, řekl nakonec. NIKDO MĚ NEMŮŽE UMLUVIT. NEDÁM SE NIČÍM OBLOMIT ANI PŘINUTIT. JSEM NEPODPLATITELNÝ. UDĚLÁM JEN TO, CO BUDU POVAŽOVAT ZA SPRÁVNÉ.

Mávl rukou a vyrazil Ysabell meč z rukou. Pak udělal další složité gesto, dívka se zvedla do vzduchu a zůstala viset přitisknutá zády ke sloupu, několik desítek centimetrů nad zemí.

Mort viděl, jak se nad ním nemilosrdný Sekáč znovu vztyčil a pozvedl čepel, která se napřáhla k poslednímu úderu.

„Já bych to udělal,“ řekl.

Smrť se na něj na okamžik udiveně zadíval, a pak se začal smát. Zvuk jeho smíchu duněl jako zemětřesení na hřbitově a ještě se strašidelně odrážel od stěn místnosti a zvonil mezi policemi, když Smrť napřáhl ruku a přistrčil Mortovi přímo před oči jeho vlastní hodiny.

Mort se pokoušel zaostřit pohled. Viděl, jak poslední zrnko písku klouže po lesklém povrchu, chvěje se na okraji otvoru a padá dolů. Otáčelo se ve vzduchu a pomalu, jako ve snu, se snášelo na hromádku písku v dolní baňce. Na jeho droboučkých křemičitých fazetkách se odráželo světlo svíčky. Nehlučně dopadlo a kolem se vytvořil miniaturní kráter. Světlo ve Smrťových očích zesílilo, až vyplnilo Mortovy celý pohled, a klokot Smrťova smíchu chřestil vesmírem.

A pak Smrť Mortovy hodiny obrátil.

Velká hala zámku Sto Lat znovu zářila stovkami svíček a zněla hudbou.

Zatímco skupinky hostů sestupovaly po hlavním schodišti a shromažďovaly se kolem studeného bifé, duněl prostorou hlas hlavního ceremoniáře a v neúnavném proudu oznamoval jména těch vznešených hostů, kteří pro svou důstojnost nebo z pouhopouhé roztržitosti přijížděli později. Jako například teď.

„Královský rozpoznávač, Strážce královniny ložnice, jeho Samovlastněosobnostvo Ohňomil Dobrořez, mág prvního stupně (MgDr. NU).

Dobrořez došel ke vznešenému páru, na tváři široký úsměv a v ruce obrovský doutník.

„Mohu políbit novomanželku?“ zeptal se.

„Pokud to mágové smějí,“ usmála se Ysabell a nastavila mu tvář.

„Právě jsme si říkali, že ohňostroj byl skvělý,“ řekl mu Mort. „už jsem zajistil, že vnější hradbu postaví co nejdříve znovu. K jídlu tě vodit nemusím, najdeš si ho sám, že?“

„Vypadá poslední dobou moc dobře,“ sdělila Mortovi koutkem úst Ysabell, aniž se jí z tváře ztratil profesionální úsměv, když se Dobrořez vmísil do davu.

„No, to víš, být jedinou osobou, která se neunavuje tím, aby poslouchala královnu, to už je něco,“ odpovídal jí Mort a přitom si vyměňoval úklony s procházejícími šlechtici.

„Říká se, že on je tou skutečnou mocí za trůnem,“ přikývla Ysabell. „Prý se mu říká… něco jako barevná eminence… nebo tak nějak… teď nevím.“

„Umaštěná eminence,“ prohlásil Mort nepřítomně. „Všimla sis, že v posledních dnech se magii ale vůbec nevěnuje?“

„Mlčprosímtěonaakorátpřišla,“ sykla Ysabell jedním dechem spěšně koutkem úst.

„Její nejvyšší Veličenstvo, královna Kelirehenna První, panovnice Sto Lat, Ochránkyně osmi protektorátů a Vládkyně Dlouhého úzkého kusu postředového Sto Kerrig.“

Ysabell se uklonila. Mort se uklonil. Keli na ně zazářila. Nemohli si nevšimnout, že se dostala pod vliv někoho, kdo měl v oblibě šaty, které jí přece jen víc přiléhaly, a naopak ji odvedl od účesů podobných kříženci mezi výhonky ananasu a cukrovou vatou.

Políbila Ysabell na tvář, ustoupila a prohlédla si Morta od hlavy k patě.

„A jak se má Sto Helit?“ zeptala se.

„Prima, prima,“ usmál se Mort. „Jenom budeme muset rychle udělat něco s podzemím. Váš zemřelý strýček měl poněkud zvláštní — koníčky, a…“

„Ona myslí tebe,“zašeptala mu Ysabell rychle do ucha. „Nezapomeň, že je to tvůj oficiální titul…“

„Mně se víc líbí Mort,“ řekl Mort.

„A jaký zajímavý erb,“ pokračovala královna. „Zkřížené kosy na pozadí přesýpacích hodin v černém poli. Královská rada s tím měla pěkně zamotanou hlavu.“

„Nevadí mi, že jsem vévoda,“ řekl Mort. „Pro mě je nejstrašnější šok, že mám za ženu vévodkyni.“

„Na to si zvykneš.“

„Doufám, že ne.“

„Uvidíme. A teď, Ysabell,“ řekla Keli a panovačně pozvedla bradu, „jestli se máš pohybovat v královských kruzích, jsou někteří lidé, se kterými tě prostě musím seznámit…“

Chytila Ysabell za paži a vlekla ji pryč, takže Mort stačil pouze zachytit zoufalý pohled své ženy, než mu obě zmizely v davu.

Mort si prstem přejel pod límcem, rozhlédl se na obě strany a bleskově zmizel ve stínu velké kapradiny v rohu těsně u bifé, kde mohl strávit chvilku o samotě.

Nedaleko něj si hlavní obřadník odkašlal a v očích se mu objevil nepřítomný pohled.

„Lupič duší,“ prohlásil nejistým hlasem člověka, jehož uši neslyší, co říkají jeho ústa. „Vítěz nad říšemi, Pohlcovač oceánů, Zloděj let, Poslední realita, Sekáč lidstva, Velký spravedlivý, Poslední —“

DOBRÁ, DOBRÁ, VŽDYŤ JÁ UŽ TO NĚJAK ZVLÁDNU.

Mortovi se ruka, kterou nesl k ústům studené krocaní stehno, zastavila na půli cesty. Neotočil se. To by bylo zbytečné. Ten hlas si nemohl splést, byl spíš cítit než slyšet a naprosto charakteristické bylo i to, jak se ochladil a potemněl vzduch. Okolní řeč a hudba svatební oslavy se zpomalily a ustoupily daleko do pozadí.

„Mysleli jsme si, že nepřijdete,“ prohlásil Mort směrem ke kapradině v obrovské truhlíku.

NA SVATBU SVÉ VLASTNÍ DCERY? KROMĚ TOHO TO BYLO POPRVÉ, KDY JSEM DOSTAL ODNĚKUD POZVÁNKU. MĚLA ZLACENÉ OKRAJE A RYTINKU A VŠECHNO.

„Ano, ale když jste posledních pár dnů nebyl ve službě —“

MYSLEL JSEM SI, ŽE BY TO ASI NEBYLO TAK DOCELA SPRÁVNÉ.

„No, když to teď říkáte, myslím, že máte pravdu.“

ABYCH SE PŘIZNAL, MYSLEL JSEM SI, ŽE SI VEZMEŠ PRINCEZNU.

Mort zčervenal. „Mluvili jsme o tom s Ysabell,“ řekl. „Pak jsme si ale řekli, že člověk, který náhodou zachrání princeznu, si ji kvůli tomu nemusí hned brát a měl by si to trochu rozmyslet.“

TO JE VELMI MOUDRÉ. PŘÍLIŠ MNOHO DĚVČAT SE VRHÁ DO NÁRUČE PRVNÍMU MLADÍKOVI, KTERÝ JE PO STO LETECH OSVOBODÍ, NAPŘÍKLAD.

„No právě, a jak bych vám to řekl, takže jsme to všechno pěkně probrali, a když jsem poznal, jaká Ysabell opravdu je, tak…“

ANO, ANO, TO TI VĚŘÍM. SKVĚLÉ ROZHODNUTÍ. STEJNĚ JSEM SE ALE ROZHODL, ŽE UŽ SE VÍC NEBUDU ZAJÍMAT O LIDSKÉ ZÁLEŽITOSTI.

„Vážně?“

JEN OFICIÁLNĚ, SAMOZŘEJMĚ.

Mort koutkem oka zahlédl kostnatou ruku, která vyjela kupředu a zkušeným pohybem nabodla nadívané vejce. Mort se obrátil.

„Co se to vlastně stalo?“ upřel oči na Smrtě. „Musím se to dozvědět! V jednom okamžiku jsme stáli v Dlouhém sále času a vzápětí už jsme se objevili těsně za hradbami města a byli jsme tím, čím jsme. Chci říci, skutečnost se změnila tak, aby nám co nejlépe vyhovovala. Kdo to udělal?“

SKOČIL JSEM SI NA SLOVÍČKO S BOHY. Smrť se zatvářil poněkud rozpačitě.

„Vážně? To jste udělal?“ řekl Mort. Smrť se mu vyhnul pohledem.

ANO.

„Asi neměli moc radost, že?“

BOHOVÉ JSOU SPRAVEDLIVÍ. ALE JSOU TAKÉ SENTIMENTÁLNÍ. SÁM. JSME SE TO NIKDY NENAUČIL.

ALE NEJSI JEŠTĚ TAK DOCELA SVOBDNÝ. MUSÍŠ DOHLÉDNOUT NA TO, ABY SE VYPLNILO, CO JE PŘEDPOVĚZENO, A BUDOUCÍ MINULOST SE NEZMĚNILA.

„Já vím,“ přikývl Mort. „Sjednotit království a takové ty věci.“

JEN ABYS NESKONČIL TAK, ŽE BUDEŠ LITOVAT, PROČ JSI NEZŮSTAL SE MNOU.

„Opravdu jsem se u vás hodně naučil,“ připustil Mort. Rukou si podvědomě přejel po obličeji a pohladil si čtyři tenké bílé jizvy, které se mu táhly po tváři. „Myslím si však, že jsem se pro něco takového ani nenarodil, ani nezemřel. Podívejte se, je mi opravdu líto, že…“

MÁM TADY PRO TEBE DÁREK.

Smrť odložil podnos s různými pamlsky studené kuchyně a začal se přehrabovat v tajemných záhybech svého roucha. Když se nakonec jeho kostnatá ruka vynořila, svíral mezi palcem a ukazováčkem malou kouli.

Měla v průměru zhruba sedm centimetrů. Mohla to být největší perla na světě až na to, že její povrch byl jedinou složitou změtí pohybujících se stříbřitých stínů. Obrazce na sebe každou chvíli vzaly tvar, který jako by se snažil připomínat něco známého, ale nakonec se tomu ten lesklý povrch vždycky vyhnul.

Když mu Smrť položil kouli do natažené dlaně, zjistil Mort, že je překvapivě těžká a mírně vlahá.

TO JE PRO TEBE A TVOU PANÍ. SVATEBNÍ DAR. VĚNO.

„Je nádherná! Mysleli jsme si, že od vás je ten stříbrný stojánek na topinky.“

TEN JE OD ALBERTA. OBÁVÁM SE, ŽE NEMÁ PŘÍLIŠ VELKOU FANTAZII.

Mort obracel kouli. Zdálo se, že tvary odpovídají na jeho doteky, na stříbrném povrchu se tu a tam objevily rozmazané světelné linky, které směřovaly k jeho prstům.

„Je to perla?“ zeptal se nakonec.

ANO, KDYŽ NĚCO PRONIKNE DO NITRA ÚSTŘICE A ONA SE TOHO NEMŮŽE ZBAVIT, ZAČNE TO CHUDINKA POMALU OBALOVAT PERLETÍ A ZMĚTÍ TO V PERLU. TAHLE PERLA MÁ TROCHU JINOU BARVU. JE TO PERLA REALITY. TA ZÁŘIVÁ HMOTA — TO JE VYSRÁŽENÁ SKUTEČNOST. MĚL BYS JI POZNAT — KONECKONCŮ, VŽDYŤ JSI JI SÁM STVOŘIL.

Mort kouli opatrně přehodil z ruky do ruky.

„Přidáme ji ke svým knížecím klenotům,“ řekl. „Stejně jich nemáme moc.“

JEDNOHO DNE SE Z NÍ STANE ZÁRODEK NOVÉHO VESMÍRU.

V tom okamžiku vypadla koule Mortovi z rukou, ale bleskově po ní sáhl a podařilo se mu ji zachytit dřív, než dopadla na kamenné dlaždice.

„Cože?“

SÍLA TÉHLE SKUTEČNOSTI JI DRŽÍ STLAČENOU POHROMADĚ. MŮŽE PŘIJÍT ČAS, KDY SKONČÍ VESMÍR A SKUTEČNOST ZAHYNE. PAK TAHLE KOULE VYBUCHNE A… KDOVÍ? DOBŘE JI OPATRUJ. JE TO STEJNĚ TAK BUDOUCNOST JAKO SOUČASNOST.

Smrť naklonil lebku k jedné straně. JE TO JEN MALIČKOST, dodal. MOHL JSI MÍT VĚČNOST.

„Já vím,“ přikývl Mort. „Měl jsem nesmírné štěstí.“

MÁM TADY JEŠTĚ JEDNU VĚCIČKU, řekl Smrť. Znovu sáhl do záhybů roucha a vytáhl obdélníkový balíček, nešikovně zabalený do ozdobného papíru a převázaný stužkou.

TO JE OSOBNĚ PRO TEBE, řekl. NIKDY PŘEDTÍM SES O TO NEZAJÍMAL. COŽPAK SIS MYSLEL, ŽE TO NEEXISTUJE?

Mort rozbalil papír a viděl, že drží v rukou malou knihu vázanou v kůži. Na hřbetě bylo lesklým zlatým písmem vyraženo jediné slovo: Mort.

Listoval od konce nepopsanými listy, až našel malou inkoustovou stopu, která se trpělivě klikatila po papíře, a četl:

Mort zavřel knihu se slabým klepnutím, které v nastalém tichu znělo jako velký třesk stvoření, nejistě se usmál.

„Je v ní spousta stran, které je třeba popsat,“ řekl. „Kolik mi zbývá písku? Ysabell tvrdí, že protože jste mé hodiny obrátil, znamená to, že zemřu, až mi bude —“

NEBOJ SE, ZBÝVÁ TI HO DOST, přerušil ho Smrť chladně. MATEMATIKA ZDALEKA NENÍ TO, CO ZE SEBE DĚLÁ.

„Co byste tomu řekl, kdybychom vás pozvali na křtiny?“

MYSLÍM, ŽE RADĚJI NE. NEBYL JSEM STVOŘEN K TOMU, BÝT OTCEM, A DĚDEČKEM UŽ TEPRVE NE. NEMÁM NA TO TA SPRÁVNÁ KOLENA.

Odložil vinnou sklenku a kývl Mortovi na rozloučenou.

MNOHO POZDRAVŮ TVÉ PANÍ, řekl. A TEĎ UŽ OPRAVDUMUSÍM JÍT.

„Určitě? Budu moc rád, když ještě alespoň chvíli zůstanete.“

JE TO OD TEBE HEZKÉ, ALE VOLAJÍ MĚ POVINNOSTI. Natáhl k Mortovi kostnatou dlaň. VŽDYŤ TO ZNÁŠ.

Mort nabízenou ruku uchopil a bez ohledu na její chlad s ní vřele potřásl.

„Podívejte,“ začal, „kdybyste se rozhodl, že si uděláte pár dnů volna, myslím,víte, kdybyste si chtěl vyrazit na chvíli na dovolenou —“

MNOHOKRÁT TI DĚKUJU ZA NABÍDKU, řekl Smrť dojatě. SKUTEČNĚ O TOM BUDU VÁŽNĚ UVAŽOVAT. ALE TEĎ —

„Sbohem,“ řekl Mort a užasl, když ucítil, jak se mu svírá hrdlo. „Je to takové smutné slovo, co?“

MÁŠ PRAVDU.

Smrť se usmál, protože, jak už bylo tolikrát řečeno, neměl na vybranou. Ale tentokrát to pravděpodobně myslel upřímně.

JÁ MÁM RADĚJI NA SHLEDANOU.