Mort

Ocitáme se v místnosti jasně ozářené svitem svic, kde jsou uloženy odměrky životů — police za policí plné přesýpacích hodin, jedny za každou žijící osobu. Jemný písek se ve skleněných baňkách přesýpá z budoucnosti do minulosti. Sykot padajících zrnek se slévá a naplňuje prostor hukotem podobným řevu moře.

A tady vidíme majitele té podivné místnosti, který prochází mezi policemi s výrazem tvora nadmíru zaměstnaného. Jmenuje se Smrť.

Ale není to Smrť ledajaký. Tohle je Smrť, jehož prostor působnosti není, abychom řekli pravdu, vlastně ani prostor, ale plocha, Zeměplocha, planeta podobná obrovskému talíři. Ten talíř leží na zádech čtyř slonů, kteří stojí na krunýři gigantické vesmírné želvy, Velké A’Tuin, a jeho okraje zdobí bílá pěna krajopádu, jehož vody věčně mizí v hlubinách vesmíru.

Vědci vypočetli, že pravděpodobnost existence něčeho tak výjimečně nesmyslného je zhruba několik milionů k jedné.

Jenže mágové zase spočítali, že při pravděpodobnosti, že se nějaká věc může přihodit s pravděpodobností milion ku jedné, přihodí se pravidelně devětkrát z deseti případů.

Smrť tiše klepe kostěnými chodidly po zemi, vyložené šachovnicí černých a bílých dlaždic, a zatímco kostnatými prsty přebíhá po řadách pilně pracujících přesýpacích hodin, tiše si něco bručí do velké kápě.

Nakonec nachází jedny hodiny, které ho, jak se zdá, uspokojují, opatrně je zvedá z police a přenáší si je k nejbližší svíci. Podrží je tak, aby se v nich odrazilo světlo, a upřeně se zadívá na jasný bod, který v nich zazáří.

Nehybným pohledem očních důlků naplněných nevyzpytatelnou temnotou přeletí obraz vesmírné želvy kráčející hlubinami vesmíru, jejíž krunýř je zjizvený kometami a plný kráterů po nárazech meteoritů. Jak Smrť ví, jednoho dne zemře i Velká A’Tuin, a to bude skutečně úkol nadlidský.

Ohnisko jeho pohledu se však neustále zaostřuje dál, směrem k modrozelené vznešenosti samotné Plochy, která se pomalu otáčí pod maličkou oběžnicí — zeměplošským sluncem.

Teď se Smrťův pohled stočil k obrovskému horskému masivu, k horám Beraní hlavy. Hory Beraní hlavy jsou plné hlubokých údolí, nepřístupných roklina dalších zeměpisných a geologických útvarů, se kterými si dost často samy nevědí rady. Mají vlastní nevyzpytatelné počasí, které se převážně skládá z deště podobného šrapnelům, větrů se silou a ostrostí karabáče a nepřetržitých bouří. Někteří lidé říkají, že je to tím, že hory Beraní hlavy jsou domovem staré divoké magie. Ale s dovolením, někteří lidé vám řeknou i to, co nevědí, že?

Teď právě Smrť zamrkal, aby tak zaostřil ještě více do hloubky. Už se před ním objevují horská úbočí na posměrné straně hor.

Teď zaostřil na jedno konkrétní úbočí.

Teď na pole, které na něm leží.

Teď objevil běžícího chlapce.

Teď ho upřeně pozoruje.

Teď sám pro sebe říká hlasem podobným úderům olověných desek padajících na žulové podloží: ANO.

Není pochyb, že v půdě té kopcovité oblasti plné roklin, pojmenované — už kvůli podivnému zbarvení, které dodávala místní flóře — kraj oktarínové trávy, bylo něco magického. Tak například to bylo jedno z toho mála míst, kde rostly rozličné druhy loněk — dvouloňky i víceloňky.

Loňky byly byliny rostoucí v čase nazpět. Zasadíte jejich semena letos a ony vám vyrostou vloni nebo předloni, podle druhu.

Mortova rodina se specializovala na destilaci lihoviny z loňkové révy. Ta byla neobyčejně silná a vyhledávaná především věštci a předpovídači štěstí, protože těm samozřejmě poskytovala možnost nahlédnout do budoucnosti. Jediná nevýhoda byla v tom, že kocovina z ní bývala pravidelně to ráno předtím, a abyste se jí zbavili, bylo třeba pít dvakrát tolik.

Pěstitelé loněk bývali velcí vážní lidé, kteří se hodně věnovali sebezpytování a častému a pečlivému studiu kalendáře. Obyčejný farmář, který prostě zanedbal to, co zasel, co zasel nebo vůbec nezasel, prostě jen přišel o úrodu. Jenže ten, kdo nezasel včas semena rostlin, jejichž úroda už byla sklizena před dvanácti měsíci, riskoval, že naruší samotnou materii příčinnosti, nemluvě o jiných průběžných obtížích.

Další průběžnou obtíží v Mortově rodině bylo, že nejmladší syn nejen že nebyl vážný, ale k zahradnictví a zemědělství měl stejné nadání jako leklá mořská hvězdice. Ne že by nebyl užitečný, ale jeho ochota a užitečnost byly toho zvláštního, šťastného a bezstarostného druhu, kterého se každý vážný člověk brzo začne obávat. Bylo v nich něco nakažlivého, možná dokonce neblahého. Mort byl vysoký, rusovlasý, pihovatý, s vytáhlým tělem, které jako by bylo pod kontrolou svého majitele jen částečně a kromě toho se převážně skládalo z kolen a loktů.

Toho konkrétního dne se hnal napříč polem, mával rukama a křičel.

Mortův otec a strýc ho sklíčeně pozorovali od kamenné zídky.

„Jedné věci nerozumím,“ zval se otec Lezek. „Jak je možné, že před ním neuletí ani ptáci. Kdyby se ke mně blížilo něco takového, já bych tedy uletěl.

No jo. Lidské tělo je zázračná věc. Víš, chtěl jsem říct, že nohy se mu viklají na všechny strany, ale je v nich slušná dávka rychlosti.“

Mort doběhl na konec pole. Přežraný lesní holub mu stačil taktak poodejít z cesty.

„Ale srdce má na správném místě, to musím říct,“ pokračoval otec Lezek opatrně.

„Jo, jasně, srdce jo. To jenom, že ten zbytek má trochu jinde.“

„Doma je čistotný. A moc toho nesní,“ dodával spěšně Lezek.

„No, asi ne, to je na něm vidět.“

Lezek se podíval po očku na svého bratra, který upřeně pozoroval oblohu.

„Slyšel jsem, že by se u tebe na farmě našlo nějaké zaměstnání, Hameši,“ odhodlal se nakonec Lezek.

„No jo, už ne. Už mám pomocníka.“

„Aha,“ prohlásil Lezek zachmuřeně. „A od kdy?“

„Od včerejška,“ lhal jeho bratr s hadí rychlostí. „Všechno potvrzeno a podepsáno. Lituju. Podívej, ne že bych proti mladýmu Mortovi něco měl, koukni, je opravdu příjemnej kluk, víš, ale je to prostě v tom, že…“

„Já vím, nemusíš mi to vysvětlovat,“ přikývl Lezek. „Ani oběma rukama najednou si nejni schopnej najít vlastní zadek.“

Oba se znovu zadívali na vzdálenou postavu. Ta upadla a přiskákalo k ní několik holubů, aby ji prozkoumali.

„Víš, ale hloupej nejni,“ řekl Hameš. „Rozhodně by o něm člověk neřekl, že je blb.“

„V hlavě má vážně nějakej mozek, to zas jo,“ potvrdil Lezek. „Někdy začne myslet tak tvrdě, že ho musíš praštit do hlavy, aby si tě všiml. Jeho babička ho dokonce naučila číst, věřil bys tomu? Možná že si při tom trochu přehřál hlavu.“

Mortovi se podařilo vstát, ale zakopl o vlastní šaty.

„Měl bys ho dostat na řemeslo,“ řekl Hameš přesvědčeně. „nebo by z něj mohl možná bejt kněz. Nebo mág? Ti prej taky hodně čtou, tihle mágové.“

Potom se podívali jeden na druhého. Oběma současně se do vědomí vkradla myšlenka, čeho všeho by byl Mort schopen, kdyby dostal do svých ochotných rukou nějakou magickou knihu.

„Dobře,“ pospíšil si Hameš, „tak tedy něco jinýho. Musí bejt habaděj věcí, který by mu určitě šly krásně od ruky.“

„Poslední dobou moc přemejšlí, v tom je ta potíž,“ řekl Lezek. „Podívej se na něj teď. Člověk nepřemejšlí, jak má vyplašit ptáky, prostě je vyplaší. Teda normální kluk, že jo.“

Hameš se rozpačitě poškrábal na bradě.

„Třeba by to mohl bejt problém úplně někoho jinýho,“ prohlásil nakonec.

Lezkův výraz se nijak nezměnil, ale kůže kolem očí se mu poněkud napnula.

„Jak to myslíš?“

„Víš, že je příští týden v Ovčím hřbetu pracovní trh. Nabídni ho tam jako učedníka, ne? Jeho nový mistr z něj bude muset něco udělat. Tak to říkají zákony. Jakmile jednou mistr podepíše smlouvu, má to zpečetěný.“

Lezek se podíval přes pole na svého syna, který si prohlížel jakýsi kámen. „No, nechtěl bych zasejc, aby se mu něco stalo nebo aby na něj byl někdo extra zlej, rozumíš?“ řekl pochybovačně. „Máme ho docela rádi, naše máma a já. Víš, už jsme si na něj docela zvykli.“

„Já si myslím, že by to bylo pro jeho vlastní dobro, víš? Teprve takový věci vytvářejí z kluků pořádný chlapy.“

„Aha, no jo. Asi jo. Fakt je, že na něm najdeš spoustu tvárnýho materiálu,“ povzdechl si Lezek.

Morta ten kámen začal opravdu zajímat. Vyčnívaly z něj spirálovité ulity, pozůstatky prvních dnů světa, doby, kdy ještě Stvořitel, bůhví proč, vytvářel živé bytosti z kamene.

Morta zajímalo mnoho věcí. Například proč k sobě lidské zuby přiléhají tak přesně. O tom dlouho přemýšlel. Pak tady byla ta hádanka, proč slunce vychází ve dne, kdy je světlo, když by bylo lepší, aby svítilo v noci, kdy je tma. Běžná vysvětlení sice znal, ale tak nějak ho neuspokojovala.

Krátce řečeno, Mort byl jedním z těch lidí, kteří byl nebezpečnější než pytel chřestýšů. Byl rozhodnut proniknout na kloub logice, která leží v pozadí vesmíru.

To ovšem bylo velmi těžké, protože tam žádná logika nebyla. Když dával Stvořitel svět dohromady, měl spoustu skvělých nápadů, ale rozhodně k nim nepatřil záměr, aby svět byl srozumitelný.

Tragičtí hrdinové pravidelně vzdychají ve chvílích, kdy se o ně začnou zajímat bohové, ale v největším maléru jsou především ti lidé, kterých si bohové úmyslně nevšímají.

Otec už na něj zase jako obvykle křičel. Mort hodil kámen po holubovi, který už byl tak nažraný, že mu nebyl s to ustoupit z cesty, a vydal se klátivým krokem přes pole.

Tak se stalo, že se Mort s otcem vydali na svátek Prasečí hlídky ze svých hor do Ovčího hřbetu. Těch několik Mortových drobností vezli v pytli na zádech malého osla. Město mělo sotva víc než čtyři řady domů s obchody kolem čtvercového prostranství dlážděného kočičími hlavami. Obchody dodávaly okolním farmářům i místní populaci všechno, co bylo třeba.

Po necelých pěti minutách po příjezdu už vyšel Mort od místního krejčího a na sobě měl volné hnědé oblečení nejistého účelu, které si původní zákazník z očividného důvodu nevyzvedl. Na druhé straně v něm zbývalo dost místa, kdyby byl Mort náhodou vyrostl o podoby vícenohého slona.

Otec si ho prohlédl kritickým okem.

„Moc hezké, opravdu,“ pokýval spokojeně hlavou. „Za ty peníze rozhodně!“

„Koušou,“ ošíval se Mort. „Mám pocit, jako kdybych v nich nebyl sám.“

„Tisíce chlapců na světě by bylo otci vděčných za takové pěkné a teplé, é, to —“ začal Lezek, ale pak se zarazil a dodal, „oblečení, jako máš ty, hochu.“

„Nemohl bych se o ně s těmi chlapci podělit?“ zeptal se Mort hlasem plným naděje.

„Chci, abys vypadal upraveně,“ odpověděl Lezek odměřeně. „Musíš budit dokonalý doje, vynikat v davu.“

O tom se nedalo pochybovat. To bylo jisté. Vydali se po náměstí a každý se oddával svým vlastním myšlenkám. Obvykle se Mort na návštěvu města těšil, miloval jeho kosmopolitní atmosféru, podivná nářečí venkovanů z vesnic často vzdálených celých deset, někdy i patnáct kilometrů. Tentokrát se však cítil podivně chápavý, jako kdyby si vzpomínal na něco, co se ještě nestalo.

Trh fungoval zhruba takto: muži hledající práci stáli v nepravidelných řadách ve středu náměstí. Mnozí z nich nosili na kloboucích malá znamení, která sdělovala světu, ve kterém oboru lidské činnosti se vyznají. Tak například pastevci mívali za kloboukem chomáč vlny, povozníci několik žíní, bytoví architekti kus vkusného čalounu a tak dále.

Chlapci, kteří se chtěli dostat někam do učení, se shromažďovali na středové straně náměstí.

„Prostě půjdeš a postavíš se tam a někdo přijde a nabídne ti, že tě vezme do učení,“ vysvětloval mu Lezek a hlas mu nejistě přeskakoval. „Když se jim budeš zamlouvat, pochopitelně.“

„A jak zjistí, jestli se jim zamlouvám?“ vyzvídal Mort.

„No, to je jednoduché,“ řekl Lezek a odmlčel se. O tomhle mu Hameš neřekl nic. Posbíral v duchu to mála, co věděl o trzích a co se týkalo především obchodu s dobytkem, a odhodlaně se pustil na tenký led: „No víš, myslím, že ti spočítají zuby a tak. Taky se přesvědčí, jestli sípavě nedýcháš a jestli máš v pořádku nohy, jako jestli nekulháš. O tom čtení bych radši nemluvil, některý lidi by to mohlo poplašit.“

„A co se stane potom?“ chtěl vědět Mort.

„Pak půjdeš a začneš se učit řemeslo.“

„Jaké řemeslo třeba?“

„No… tesařina je docela hezká,“ troufl si Lezek. „Nebo zlodějna. To víš, někdo to dělat musí.“

Mort upřel oči na špičky bot. Byl poslušný syn, když na to trochu myslel, a jestliže se od něj čekalo, že z něj bude učedník, tak bude učedník. Tesařství se mu však nijak zvlášť nezamlouvalo — dřevo si vedlo svůj vlastní tvrdohlavý život, a když jste s ním nezacházeli, jak se patří, většinou to prasklo. Úředně potvrzení zloději byli v horách Beraní hlavy vzácní, lidé tam totiž nebyli tak bohatí, aby si je mohli dovolit.

„Dobře,“ řekl Mort nakonec. „Půjdu a zkusím to. Ale co se stane, když mě nikdo nebude chtít?“

Lezek se poškrabal na hlavě.

„Nevím,“ zatvářil se nejistě. „No, myslím, že prostě budeš čekat, dokud trh neskončí. To je o půlnoci, myslím.“

A půlnoc se blížila.

Na kočičích hlavách se začala tvořit lehká bílá jinovatka. Na věži s orlojem, která shlížel na náměstí, vyjelo z malých dvířek několik překrásných mechanických figur, které odbyly tři čtvrtě. Ještě čtvrt hodiny do půlnoci. Mort se otřásl, ale uvnitř ho pálil stud a hořel plamen umíněnosti, který byl žhavější než propasti pekelné. Dýchal si na prsty, aby si nějak ukrátil dlouhou chvíli, a upíral oči k nebi, aby se vyhnul pohledům těch několika opozdilců, kteří ještě zbývali na náměstí.

Většina stánkařů už sbalila své obchůdky se zbožím a odešla. Dokonce i muž, který prodával masové pirožky, přestal hlasitým pokřikem vychvalovat své zboží a bez ohledu na vlastní bezpečí se do jednoho z nich sám zakousl.

Poslední z Mortových spolutrpitelů zmizeli už před několika hodinami. Šilhavého mladíka se shrbenými zády, kterému strašlivě teklo z nosu, si odvedl jediný místní žebrák, který ho prohlásil za ideální materiál. V mládenci, který stál vedle Morta z druhé strany, našel zlíbení výrobce hraček. Jeden po druhém odcházeli, aby se z nich stali kameníci, kováři, vrazi, obchodníci s látkami, bednáři, podvodníci, zednáři a oráči. Během několika minut začne nový den a stovky chlapců před sebou začnou s nadějí valit novou nadějnou kariéru a nový užitečný život.

Mort si s lítostí pomyslel, proč si asi nikdo nevybral jeho. Pokoušel se vypadat úctyhodně, každému potenciálnímu zájemci se díval zpříma do očí a snažil se na něj udělat dojem už pohledem. Chtěl jím vyjádřit svou skvělou povahou a výjimečně příjemné vlastnosti. Nezdálo se, že by to mělo ten patřičný účinek.

„Nechtěl bys teplý masový pirožek?“ ptal se ho otec.

„Ne, díky.“

„Dává je lacino.“

„Ne, opravdu ne.“

„Aha.“

Lezek zaváhal.

„Mohl bych se ho zeptat, jestli nepotřebuje učedníka,“ dodal s nadějí v hlase. „Tohle veřejné stravování je spolehlivý a výnosný podnik.“

„Myslím si, že nepotřebuje,“ řekl Mort.

„No jo, asi ne,“ zasmušil se Lezek. „On je to spíš kšeft pro jednoho, řekl bych. No, stejně už je pryč. Víš co? Nechám ti kousek svýho.“

„Já fakt nemám hlad, tati.“

„Nenašel jsem tam skoro žádný chrupavky.“

„Hm. Ale stejně nemám hlad.“

„Tak jo.“ Lezek trochu posmutněl. Chvilku podupával, aby si obnovil krevní oběh v nohou, a mezi zuby si neslyšně zahvízdal několik taktů jakési písničky. Cítil, že by měl synovi něco říci, poskytnout mu nějakou radu, poukázat na to, že život má své stinné, ale i světlé stránky, obejmout ho kolem ramen a zeširoka se rozhovořit o problémech dospívající mládeže, měl by prostě a jasně naznačit, že svět je skvělé a legrační místo, kde lidé nemají právo být, obrazně řečeno, tak pyšní, aby odmítli skvělý teplý pirožek s masovou náplní.

Zůstali sami. Mráz, poslední letošního roku, sevřel kameny do ojíněných pěstí. Vysoko ve věži nad jejich hlavami se ozvalo cink palečného kola, pohnulo se táhlo, uvolnila se západka a těžké olověné závaží kleslo dolů. Pak se ozval nepříjemný kovový skřípot a dvířka v ciferníku hodin se otevřela, a uvedla tak do chodu hodinový stroj pohánějící postavičky. Kováři se trhaně rozmáchli kladivy, jako by trpěli robotickou artritidou, a začali odzvánět nový den.

„No a máme to za sebou,“ prohlásil s určitou nadějí v hlase Lezek. Budou si muset někde najít nějaký nocleh — noc svátku Prasečí hlídky nebyl čas, kdy by se lidé potulovali po horách.možná že tady někde bude nějaká teplá stáj, kde by je…

„Půlnoc bude, až zazní poslední úder,“ prohlásil Mort nepřítomně.

Lezek pokrčil rameny. Síla Mortovy zarputilosti ho odzbrojovala a porážela.

A v té chvíli zaslechli klip-klap koňských podkov, které zaduněly na prázdném náměstí hlasitěji, než by odpovídalo zákonům obyčejné akustiky. Pravda bylo, že to klip-klap vyjadřovalo zvuk, který Mortovi chřestivě zaduněl v hlavě, jen velmi nepřesně. Když slyšíte klip-klap, představte si veselého malého poníka, který by dokonce mohl mít na hlavě i slaměný klobouk s dírami pro uši. Cosi ostrého v tomhle zvuku velmi jasně naznačovalo, že tady se slaměné klobouky nenosí.

Kůň vešel na náměstí cestou od středu,[1] z mohutných bílých boků mu stoupala pára a z dláždění pod nohama mu odletovaly jiskry. Klusal pyšně jako válečný kůň. A samozřejmě neměl na hlavě žádný slaměný klobouk.

Vysoký jezdec, který mu seděl na hřbetě, byl proti mrazu zabalen do silného a širokého pláště s kapucí. Když kůň došel do středu náměstí, jezdec sestoupil na zem a chvilku se zabýval něčím za sedlem. Nakonec on — nebo ona — vytáhl sáček s ovsem, připevnil ho koni k hlavě a přátelsky ho popleskal po šíji.

Vzduch se najednou změnil. Mortovi se zdálo, že zhoustl, byl téměř mastný a stíny kolem Morta se naplnily malými namodralými a načervenalými duhami. Jezdec vykročil k němu, plášť kolem něj se nadouvala jeho podpatky vydávaly na kočičích hlavách podivný kostěný klapot. Byl to jediný slyšitelný zvuk — jinak na celé náměstí padlo ticho a zahalilo ho jako hustý chomáč vaty.

Celý ten skvělý efekt pak zkazila zamrzlá louže uježděná přes den místními kluky.

ALE SAKRA!

Nebyl to hlas. Slova byla v pořádku, ale vynořila se Mortovi v hlavě, aniž se unavovala projít mu ušima. Rozběhl se na pomoc ležící postavě a zjistil, že drží ruku, která se skládá jen z vyleštěných kůstek a je hladká a nažloutlá jako stará kulečníková koule. Kápě sklouzla postavě z hlavy a na Morta upřela prázdné oční důlky holá lebka.

Nebyly úplně prázdné. Hluboko v nich, podobné vzdáleným oknům, která se otvírají přes hlubiny vesmíru, zářily dvě malé modré hvězdy.

DÍKY, CHLAPČE, řekla lebka. JAK SE JMENUJEŠ?

„No,“ odkašlal si Mort nejistě, „Mortimer… pane. Říkají mi Mort.“

TO JE ALE NÁHODA, prohlásila lebka. POMOZ MI VSTÁT, PROSÍM TĚ.

Postava nejistě vstala a začala se oprašovat. Teprve teď si Mort všiml, že má kolem pasu široký kožený pás, na kterém jí visel meč s bílou rukojetí.

„Doufám, že jste si neublížil, pane,“ řekl Mort vychovaně.

Lebka se usmála. Samozřejmě, pomyslel si Mort, vždyť ani neměla příliš na výběr.

JSEM SI JIST, ŽE JE VŠECHNO V POŘÁDKU. Lebka se rozhlédla na všechny strany, a jak se zdálo, teprve teď zahlédla Lezka, který snad poprvé v životě ztuhl na místě. Mort měl dojem, že by teď bylo na místě vysvětlení.

„To je můj otec,“ řekl a snažil se nějak dostat k nouzovému východu, aniž by se podivné postavy nějak dotkl. „Odpusťte, pane, ale vy jste Smrť?“

SPRÁVNĚ. JEDNIČKA Z POZOROVÁNÍ, CHLAPČE.

Mort polkl.

„Otec je hodný člověk,“ prohlásil. Chvilku přemýšlel a pak dodal: „Opravdu moc hodný. Nechal byste ho, prosím, na pokoji, jestli vám to nevadí? Nevím, co jste s ním udělal, ale byl bych rád, kdybyste s tím přestal. Neberte si to osobně.“

Smrť ustoupil a naklonil hlavu na jednu stranu.

JEN JSEM NÁS DVA NA CHVÍLI POSTAVIL MIMO ČAS, řekl. NEUVIDÍ NIC, CO BYHO MOHLO VYSTRAŠIT NEBO ROZČILIT. NE, CHLAPČE, JÁ PŘIŠEL PRO TEBE.

„Pro mě?“

JSI TADY PŘECE PROTO, ŽE CHCEŠ NĚKAM DO UČENÍ?

Mortovi začalo pomalu svítat. „Vy hledáte učedníka?“ zeptal se.

Oční důlky se obrátily přímo k němu a modravé hvězdičky zazářily.

TAK TAK.

Smrť mávl kostnatou rukou. Náměstí na okamžik ozářil purpurový záblesk, něco jako viditelné „pic“ a Lezek se pohnul. Protože čas dostal povolení vplížit se nazpět, na věži nad jeho hlavou pokračoval orloj v odbíjení půlnoci.

Lezek zamrkal.

„Nějak ses mi na minutku ztratil,“ řekl. „Promiň, musel jsem se nad něčím zamyslet.“

NABÍZEL JSEM VAŠEMU CHLAPCI, ŽE HO VEZMU DO UČENÍ, řekl Smrť. DOUFÁM, ŽE MU K TOMU DÁTE SOUHLAS?

„A co jste to říkal, že děláte?“ vyptával se Lezek kostry v černém plášti, aniž na něm bylo vidět nějaké překvapení.

DOPRAVUJI DUŠE MRTVÝCH NA ONEN SVĚT, odpověděl klidně Smrť.

„Aha,“ přikývl Lezek, „jasně, mohlo mě to hned napadnout podle toho, jak jste oblečený. To je velice potřebná práce a taková stálá. Asi budete dobře zavedený, že?“

NO NĚJAKOU DOBU UŽ TO SKUTEČNĚ PROVOZUJI, TO JE PRAVDA, přikývl Smrť.

„Výborně. Skvěle. Nikdy mě nenapadlo, že by Mort mohl dělat něco takového, víte, ale je to dobrá práce, fakt dobrá, a je na to vždycky spoleh. Jak se jmenujete?“

SMRŤ.

„Tati —“ začal Mort naléhavě.

„No, nevzpomínám si, že bych o vaší firmě kdy slyšel,“ zamyslel se Lezek. „Kde všude vlastně pracujete?“

OD MOŘSKÝCH HLUBIN K VÝŠKÁM, KAM ANI ORLI NEMOHOU, odpověděl Smrť.

„Nó, to je fakt moc hezký kšeft,“ přikývl spokojeně Lezek. „Víte, upřímně řečeno, já —“

„Tati —“ zatahal ho Mort za kabát.

Smrť položil Mortimerovi ruku na rameno.

TVŮJ OTEC VIDÍ A SLYŠÍ NĚCO JINÉHO, NEŽ VIDÍŠ A SLYŠÍŠ TY, řekl. ZBYTEČNĚ BYS MU PŘIDĚLÁVAL STAROSTI. MYSLÍŠ, ŽE BY STÁL O TO, VIDĚT MĚ Z MASA A KOSTÍ, JAK SE ŘÍKÁ?

„Ale vy jste přece Smrť,“ řekl Mort. „Chodíte světem a zabíjíte lidi!“

JÁ? A ZABÍJET? Řekl Smrť a bylo vidět, že se cítí opravdu dotčen. TO TEDY NE. LIDÉ SE ZBÍJEJÍ SAMI, ALE TO JE JEJICH VĚC. JÁ TO PROSTĚ JEN OD TOHO OKAMŽIKU PŘEBÍRÁM. KONECKONCŮ, NEBYL BY TO TROCHU ŠÍLENÝ SVĚT, KDYBY SE LIDÉ ZABÍJELI A PŘITOM NEUMÍRALI? NEZDÁ SE TI?

„No, asi ano —“ řekl pochybovačně Mort.

Mort nikdy neslyšel slovo „fascinující“. V rodinném slovníku se běžně nevyskytovalo. Ale v srdci mu zaplála jiskřička, která mu říkala, že tady je něco úžasně tajemného a trochu strašidelného, a přitom zas ne strašlivého, a že jestli si nechá tuhle příležitost proklouznout mezi prsty, bude si to celý život vyčítat. Vzpomněl si na celý ten potupný den a taky na dlouhou cestu domů…

„Poslyšte,“ začal opatrně, „nemusím umřít, abych se mohl stát vaším učedníkem, že ne?“

BÝTI MRTEV NENÍ POVINNÉ.

„A co postava, myslím maso… tedy kosti…?

JESTLI NECHCEŠ, NEMUSÍŠ.

Mort si vydechl. V duchu už byl skoro rozhodnutý.

„Když s tím bude otec souhlasit…“ přikývl.

Podívali se na Lezka, který se škrabal ve vousech.

„Tak co říkáš, Morte?“ zeptal se s jistou bezstarostností pacienta v záchvatu vysoké horečky. „Samozřejmě chápu, že si málokdo představuje takové zaměstnání, přiznávám, že i já měl na mysli něco jiného. Ale na druhé straně všichni uznávají, že být zaměstnancem pohřebního ústavu je poctivé a ctěné zaměstnání. No, rozmysli si to.“

„Pohřební ústav?“ zeptal se v rozpacích Mort. Smrť přikývl a spikleneckým gestem zvedl prst k zubům.

„Je to opravdu zajímavé,“ řekl Mort pomalu. „Myslím, že bych to docela rád zkusil.“

„Kde jste říkal, že máte podnik?“ zeptal se Lezek. „Je to daleko?“

NE DÁL NEŽ NA SÍLU STÍNU, odpověděl Smrť. KDYŽ VZNIKLA PRVNÍ ŽIVÁ BUŇKA, BYL JSTEM U TOHO. KDE SE OBJEVÍ ČLOVĚK, TAM SE OBJEVÍM I JÁ. A AŽ SE BUDE POSLEDNÍ ŽIVÝ TVOR PLAZIT POD CHLADNOUCÍM SLUNCEM, BUDU U TOHO.

„Aha,“ řekl Lezek. „Vidím, že se vám opravdu musí dařit.“ Vypadal trochu nepřítomně, jako člověk, který se nějakou dobu pokoušel vzpomenout si na něco důležitého a nakonec se vzdal.

Smrť ho přátelsky poklepal po rameni a obrátil se k Mortovi.

MÁŠ S SEBOU NĚJAKÉ VĚCI, CHLAPČE?

„Jo,“ odpověděl Mort, ale pak si na něco vzpomněl. „Jenže mám dojem, že jsem je zapomněl v obchodě. Tati, že jsme nechali uzlík s mými věcmi v obchodě, kde jsme koupili šaty?“

„Jenže ten bude zavřený,“ řekl Lezek. „Na Den prasečí hlídky jsou všechny obchody zavřené. Budeš se sem muset vrátit pozítří — vlastně dnes už zítra.“

NO NA TOM ANI TAK NEZÁLEŽÍ, řekl Smrť. POJEDEME HNED. URČITĚ TADY BUDU MÍT BRZO NĚJAKOU PRÁCI.

„Doufám, že se budeš moct brzo zastavit doma,“ obrátil se Lezek k Mortovi. Zdálo se, že svádí neúspěšný boj se svými myšlenkami.

„No, já si myslím, tati, že to by asi nebyl zrovna ten nejlepší nápad,“ odpověděl mu rychle Mort.

„No, tak na shledanou, chlapče,“ zamrkal Lezek „A koukej dělat, co ti řeknou, slyšíš? A — promiňte pane, nemáte náhodou také syna?“

Zdálo se, že ta otázka Smrtě poněkud zaskočila.

NE, řekl nakonec, NEMÁM ŽÁDNÉHO SYNA.

„Jestli vám to nevadí, rád bych si jen na chviličku promluvil tuhle s chlapcem o samotě.“

ZAJDU SE PODÍVAT NA KONĚ, řekl Smrť s více než lidským taktem.

Lezek objal syna kolem ramen, což mu vzhledem k nestejné výšce dělalo poněkud potíže, a jemně ho postrčil po náměstí.

„Morte, víš co mi tvůj strýc Hameš ještě řekl o učednících?“ zašeptal mu do ucha.

„Ne, co?“

„Víš, řekl mi ještě jednu věc,“ svěřoval se mu polohlasně otec. „Řekl mi, že nejsou výjimečné případy, kdy učedník zdědí po pánovi celou živnost. Co tomu říkáš?“

„No, já nevím,“ řekl Mort.

„To stojí za to, aby se nad tím člověk zamyslel,“ nakláněl sek němu Lezek.

„Já o tom přemýšlím, tati,“

„Hameš říká, že tak začalo dost mladých mužů. Víš, dokázali, že jsou užiteční, vydobyli si důvěru svého pána a… no, když mají třeba v domě dceru… neříkal pan, hm, pan tento… něco o dcerách?“

„Pan kdo?“ zeptal se Mort.

„Pan… tvůj nový pán.“

„Aha, ten. Ne. Ne, myslím, že ten nemá žádnou dceru,“ odpověděl Mort pomalu. „Myslím si, že to vůbec není rodinný typ.“

„Mnoho bystrých mladých mužů vděčí za svůj úspěch vhodnému sňatku,“ pokračoval vemlouvavě Lezek.

„Ano?“

„Morte, mám dojem, že mě vůbec neposloucháš.“

„Cože?“

Lezek se najednou na dláždění pokrytém jinovatkou zastavil a otočil mládence obličejem k sobě, aby mu viděl do tváře.

„Budeš se muset chovat mnohem líp než teď,“ prohlásil. „Cožpak to, chlapče, nechápeš? Jestli chceš na tomhle světě něčeho dosáhnout, musíš se především naučit poslouchat. To ti říkám jako tvůj otec!“

Mort se otci zadíval do tváře. Byl by mu rád řekl mnoho věcí, jak ho má rád, jaký má strach, toužil zeptat se, co jeho otec v minulých minutách viděl a slyšel. Chtěl říci, že se cítí, jako by lezl na krtinu a zjistil, že je to ve skutečnosti činná sopka. Taky by ho zajímalo, co otec myslí tím „vhodným sňatkem“.

Nakonec se však zmohl jen na: „Ano. Děkuju ti, tati. Asi bych už měl jít. Zkusím ti napsat dopis.“

„Určitě půjde kolem někdo, kdo nám ho bude umět přečíst,“ řekl Lezek. „Sbohem, Morte.“ Hlasitě se vysmrkal.

„Sbohem, tati. Určitě vás přijdu jednou navštívit.“

Smrť opatrně zakašlal, i když v jeho podání to zaznělo jako zapraskání prastarého dubového trámu plného červotočů.

MĚLI BYCHOM SE VYDAT NA CESTU, řekl, TAK SI, MORTE, NASKOČ.

Když se Mort vyhrabal na koňský hřbet za stříbrem zdobené sedlo, nahnul se Smrť dolů a potřásl Lezkovi rukou.

DĚKUJU VÁM, řekl.

„Je to hodný kluk a má dobré srdce,“ zvedl k němu Lezek oči. „Je trochu zasněný, to je všechno. Koneckonců, všichni jsme přece byli kdysi mladí.“

Smrť o tom chvilku uvažoval.

NE, řekl nakonec. MYSLÍM SI, ŽE TO TAK DOCELA NENÍ.

Pozvedl otěže a obrátil koně směrem k Okraji. Z místa za zády postavy v temném plášti zoufale mával Mort.

Lezek mu mával na oplátku. Když mu kůň s oběma jezdci nakonec zmizeli z očí, spustil ruku a udiveně se na ni podíval. Ten stisk… byl takový podivný. Jenže si ani za nic nemohl uvědomit proč.

Mort poslouchal, jak pod koňskými kopyty chřestí drobné kamení. Když vjeli na cestu, změnilo se chřestění v tichý dusot podkov v měkké hlíně a nakonec nebylo nic.

Podíval se dolů a zjistil, že se po dním rozprostírá podivná krajina: noc tu a tam postříbřená měsíčním svitem. Kdyby spadl s koně, jediné, na co by mohl narazit, byl vzduch.

Pevněji sevřel ruce na sedle.

Pak se k němu Smrť otočil přes rameno. NEMÁŠ HLAD, CHLAPČE?

„Mám, pane.“ Ta slova Mortovi vyletěla přímo ze žaludku, aniž by se zeptala na souhlas jeho mozku.

Smrť přikývl a přitáhl koni otěže. Zvíře se zastavilo ve vzduchu a pod ním se třpytilo obrovské kruhové panoráma Plochy. Tu a tam bylo vidět oranžovou záři města a teplá moře nedaleko Okraje slabě světélkovala. Z několika hlubokých údolí se jako nazlátlá mlha pomalu odpařovalo pomalé a těžké zeměplošské denní světlo, které tam navečer uvázlo.[2]

Jenže to všechno bylo zastíněno září, která stoupala k nebi od samotného Okraje. Obrovské prameny světla zářily a zařezávaly se do noční temnoty. Svět ohraničovaly vysoké zlaté stěny.

„To je nádhera,“ řekl tiše Mort. „Co je to?“

TO JE SLUNCE, KTERÉ JE V NOCI POD PLOCHOU, odpověděl mu Smrť.

„Takhle to vypadá každou noc?“

KAŽDOU NOC, přikývl Smrť. PŘÍRODA UŽ JE TAKOVÁ.

„Ví o tom vůbec někdo?“

JÁ. TY. BOHOVÉ. DOBRÉ CO?

„No sákryš!“

Smrť se naklonil v sedle a zahleděl se dolů, na království světa.

NEVÍM, JAK TY, ALE PŘI TOM, JAKÝ MÁM HLAD, BYCH KLIDNĚ UBLÍŽIL NE JEDNOMU, ALE DVĚMA KUŘATŮM. VÍŠ CO? SPROVODÍME ZE SVĚTA NĚJAKÉ KARÍ.

I když už bylo nějakou dobu po půlnoci, dvojměstí Ankh-Morpork kypělo nočním životem. Mort si původně myslel, že je v Srnčím hřbetu pěkně rušno, ale v porovnání s lidským vírem, který teď hučel na ulici kolem, byl v tom podhorském městečku ruch jako v márnici.

Ankh-Morpork už se pokoušela popsat řada básníků. Neuspěli. Možná že za to může nepopsatelná živost toho místa nebo je to zčásti i tím, že město s milionem obyvatel a žádnou kanalizací je pro básníky, kteří dávají přednost narcisům, přece jen trochu velké sousto. Tomu se nelze divit. Řekněme tedy, že Ankh-Morpork je plný života jako starý sýr za horkého dne, hlasitý jako kletba v chrámu, lesklý jako pomáda, barevný jako podlitina a hýbe se průmyslovou činností, obchodem, podnikáním a podezřelými kšeftíky jako psí zdechlina v termitišti.

Byly tam chrámy s doširoka otevřenými vraty a plnily ulice zvukem gongů, činelů a — to v případě některých konzervativně fundamentalistických náboženství — krátkými výkřiky obětí. Byly tam obchody, jejichž podivnému zboží nestačil vnitřní prostor, a tak vyhřezlo na ulici. Taky tam bylo na první pohled nezvyklé množství příjemných mladých dam, které si zřejmě nemohly dovolit pořádné oblečení. Zářily tam pochodně, předváděli se žongléři a pokřikovali nejrůznější prodavači přechodných radostí a potěšení.

A mezi tím vším kráčel Smrť. Mort napůl čekal, že se bude vinout zástupy jako dým, ale vůbec to tak nebylo. Bylo to jednoduše tak, že ať kráčel Smrť, kudy chtěl, lidé mu tak nějak prostě uhýbali z cesty.

U Morta to však nefungovalo. Ten dav, který se tak nenápadně a ochotně rozestupoval před jeho pánem, se pokaždé zavřel dost rychle na to, aby mu stál v cestě. Měl pošlapané nohy, natlučená žebra, lidé se mu neustále pokoušeli prodat podivná koření a vemlouvavě tvarovanou zeleninu a jakási starší paní mu proti vší logice začala vykládat, že je pěkně stavěný mladík, že by s tím mohli ledacos udělat a jestli by si nechtěl hezky užít.

Mort jí slušně poděkoval a řekl, že on si až dosud docela pěkně užíval.

Smrť došel na roh ulice a na vyleštěné mozkovně jeho lebky se odrazila záře pochodní. Tam se zastavil a nasál vzduch. Kolem rohu se potácel jakýsi opilec a bez zjevného důvodu obešel na své zmatené pouti velkým obloukem místo, kde Smrť stál.

TAK TOHLE JE MĚSTO, CHLAPČE, řekl Smrť. CO TOMU ŘÍKÁŠ?

„Je hrozně veliké,“ řekl Mort nejistě. „Víte, není mi jasné, proč se všichni chtějí mačkat zrovna na tomhle kousku, když je jinde docela prázdno?“

Smrť pokrčil rameny.

MNĚ SE TADY LÍBÍ, řekl. JE TO PLNÉ ŽIVOTA.

„Pane?“

PROSÍM?

„Co je to karí?“

V temných důlcích Smrťovy lebky zaplála dva namodralé ohníčky.

KOUSL SIS NĚKDY DO KOSTKY LEDU, KTERÁ BYLA ROZŽHAVENÁ DO BĚLA?

TAK TAKOVÉ JE KARÍ.

„Pane?“

PROSÍM?

Mort pracně polkl. „Promiňte, pane, ale otec mi říkal, že když něčemu nerozumím, mám se na to zeptat, nevadí to, pane?“

TO JE VELMI SPRÁVNÉ, přikývl Smrť. Zahnul do postranní uličky a zástup se před ním rozestupoval jako neuspořádané molekuly.

„Víte, pane, chtěl jsem se zeptat, člověk si nemůže nevšimnout, totiž jak bych vám to… je to tak nápadné, že…“

VEN S TÍM, HOCHU.

„Jak vlastně jíte?“

Smrť se zastavil tak náhle, že do něj Mort zezadu vrazil. Když otvíral ústa, aby se omluvil, umlčel ho Smrť mávnutím ruky. Zdálo se, že něco poslouchá.

OBČAS JSOU TAKOVÉ CHVÍLE, řekl napůl pro sebe, ŽE SE I JÁ SKORO ROZZLOBÍM.

Otočil se na patě a rychlým krokem se pustil s rozevlátým pláštěm uličkou. Ulička se klikatila mezi temnými zdmi a spícími domy, ani ne tak cesta, jako spíš klikatá puklina. Nakonec se Smrť zastavil u vetché kádě plné vody, natáhl se až skoro ke dnu a vytáhl malý látkový sáček, ke kterému byla připevněna cihla. Vytáhl svůj meč, který v temnotě vypadal jako modře zářící paprsek, a přeřízl motouz utažený kolem hrdla sáčku.

OPRAVDU SE VELMI ZLOBÍM, řekl. Obrátil sáček dnem vzhůru a Mort viděl, jak z něj vypadly tři ubohé uzlíčky mokré srsti a zůstaly v loužičce vody ležet na dláždění. Smrť natáhl kostnatý prst a jemně je pohladil.

Za nějakou chvíli začalo z utopených zvířátek stoupat něco jako šedý kouř a ve vzduchu se utvořily tři obláčky ve tvaru koťat. Občas slabě zamňoukaly, protože je mátla jejich podoba, a když se jich chtěl Mort dotknout, zalechtalo to a ruka mu prošla skrz.

KDYŽ SE STANE NĚCO TAKOVÉHO, POMYSLÍŠ SI O LIDECH SVOJE, prohlásil Smrť. Foukl na koťata a obláčky se rozechvěly. Jejich mňoukání jako by přicházelo odkudsi hodně zdaleka, a to ještě úzkou trubičkou.

„To jsou jejich duše, že?“ zeptal se Mort. „Jak vypadají lidé?“

MAJÍ TVAR LIDÍ, odpověděl mu Smrť. V ZÁSADĚ TO ZÁLEŽÍ NA CHARAKTERISTICE MORFOGENETICKÉHO POLE.

Vzdychl jako rubáš ve větru, sebral koťata ze vzduchu a uložil je kdesi v rozměrných záhybech svého pláště. Pak vstal.

TAK A TEĎ UŽ KONEČNĚ NA TO KARÍ, řekl.

V Zahradě karí, na rohu Boží třídy a Krvavé uličky, bylo plno, ale byla tam samá smetánka — lidé, kteří plavou až nahoře a kterým je tedy dobře říkat „smetánka“. Voňavé keře nasázené mezi stolky téměř pohlcovaly pach města, který byl čichovým ekvivalentem mlhového rohu.

Mort měl hlad a jedl se strašlivou chutí, ale potlačil svou zvědavost a nedíval se, jak vlastně jí Smrť. Na začátku tam jídlo bylo, a později už ne, takže se s ním mezitím muselo něco stát. Mort měl pocit, že Smrť není na takové věci zvyklý a dělá je proto, aby jeho, Morta, uklidnil, jako když staromládenecký strýček dostane o víkendu na starost svého synovce a má strach, že se stane něco, na co nebude stačit.

Ostatní hosté si jich příliš nevšímali, dokonce ani ve chvíli, kdy se Smrť pohodlně opřel na židli a zapálil si překrásnou dýmku. Když nechcete užasle zírat na někoho, komu se řinou obláčky dýmu z očních důlků, dá to nějaké přemáhání, ale každému se to dařilo.

„Jsou v tom nějaká kouzla?“ podíval se Mort na Smrtě.

CO MYSLÍŠ? MYSLÍŠ, ŽE TADY OPRAVDU JSEM?

„To ano,“ přikývl pomalu Mort. „Já… víte, já jsem ty lidi pozoroval. Dívají se na vás, ale nevidí vás. Vy nějak ovlivňujete jejich vědomí.“

Smrť zavrtěl hlavou.

DĚLAJÍ SI TO SAMI, řekl. ŽÁDNÁ KOUZLA V TOM NEJSOU. LIDÉ MĚ NEVIDÍ, ONI SI TO PROSTĚ SAMI SOBĚ NEDOVOLÍ. DOKUD NEPŘIJDE JEJICH ČAS, SAMOZŘEJMĚ. MĚ VIDÍ JEN MÁGOVÉ A KOČKY. ALE TI TVOJI PRŮMĚRNÍ LIDÉ… TI NIKDY. Vyfoukl k nebi překrásný kroužek kouře a dodal: JE TO SICE PODIVNÉ, ALE JE TO TAK.

Mort pozoroval, jak kroužek kouře pomalu stoupá vzhůru k obloze a pomalu odplouvá směrem k řece.

„Ale já vás vidím,“ obrátil se znovu k Smrťovi.

TO JE NĚCO JINÉHO.

Připlul klačský vrchní s účtem a položil jej před Smrtě. Vrchní byl zakrslý, měl temnou pleť a na hlavě účes podobný kokosovému ořechu, který se proměnil v novu. Když se mu Smrť mírně uklonil, stáhla se kulatá tvář vrchního do zamyšleného výrazu. Pak zavrtěl hlavou, jako někdo, kdo se pokouší vytřást si vodu z uší, a odešel.

Smrť zalovil v hlubinách pláště a vytáhl objemný kožený váček plný různých měděných mincí, které byly většinou stářím zelené. Pečlivě překontroloval účet a odpočítal tucet mincí.

POJĎ, řekl potom a vstal. MUSÍME JÍT.

„Co uděláme teď?“

KOUPÍME TI NĚJAKÉ NOVÉ ŠATY.

„Ale vždyť tyhle jsou dnes nové, vlastně včera.“

OPRAVDU?

„Otec tvrdil, že ten obchod je proslulý svými rozumnými cenami,“ řekl Mort a popoběhl, aby svému pánovi stačil.

ŘEKL BYCH, ŽE TO DODÁVÁ HRŮZE NOVÝ ROZMĚR.

Zahnuli do široké ulice, která vedla do lepší čtvrti města (pochodně tam byly rozmístěny v menších a hromady odpadků ve větších vzdálenostech). Nebyly tam stánky ani pouliční prodavači, ale skutečné obchody, byla to přímo obchodní centra, měla své dodavatele, byly v nich židle a plivátka. Většina z nic byla otevřena i v tuhle noční hodinu, protože správný ankhský obchodník nemohl spát, když pomyslel na všechny ty peníze, které za tu dobu vydělá.

„Cožpak tady nikdo nespí?“ divil se Mort.

TO JE MĚSTO, odpověděl Smrť a otevřel dveře do obchodu s šatstvem. Když o dvacet minut později vyšli ven, měl na sobě Mort velmi pěkné černé šaty zdobené jemnou stříbrnou výšivkou a obchodník užasle hleděl na hrst měďáků a soustředěně přemýšlel, kde je, u všech čertů, vzal.

„Kde jste přišel ke všem těm mincím?“ vyzvídal Mort.

V KARTÁCH.

V holičství s celonočním provozem přistřihl holič Mortovi vlasy podle nejnovější módy místní mládeže, zatímco Smrť seděl na vedlejším křesle a spokojeně si pobrukoval. Ke svému vlastnímu překvapení se cítil ve skvělé náladě.

Nakonec si stáhl z hlavy kápi a podíval se na bradýřova pomocníka. Ten mu vzápětí uvázal kolem krku ručník a s tím hypnotizovaným výrazem, který se Mort už pomalu učil znát, čekal na zákazníkovo přání. Smrť se pohodlně opřel a řekl: BUDE TO PÁR KAPEK KOLÍNSKÉ A PŘELEŠTIT, MŮJ DOBRÝ MUŽI.

Starší mág, kterému jiný učedník přistihoval na vedlejším křesle plnovous, zaslechl ten pochmurný olověný hlas a rychle se podíval po zvuku.

Pak k úžasu holičského personálu začal zoufale drmolit ochranná zaříkadla, protože Smrť se k němu otočil, pro maximální efekt co nejpomaleji, a uštědřil mu jeden ze svých nejdokonalejších úsměvů.

O pár minut později už mířil Mort ke stáji, kde nechal Smrť koně. Cítil, jak mu roste sebevědomí a táhne kolem uší. Pokusil se cvičně o pyšný krok, cítil, že by si to jeho oblek i nový zástřih zasloužily, ale tak nějak se mu to nepodařilo.

Mort se vzbudil.

Zůstal ležet, upřel oči na strop, rychle si přetočil pásek paměti nazpět a v hlavě mu vykrystalizovaly jako malé ledové kostičky události minulé noci.

Nemohl se přeci sejít se Smrtěm. Nemohl přece večeřet s kostrou, které hořely v důlcích modré jiskřičky. Musel to být nějaký strašný sen. Nemohl přece jet za Smrťovým sedlem na obrovském bílém koni, který se rozběhl vzhůru oblohou a pokračoval až…

… kam?

S neodbytností požadavků daňového úřadu se mu do hlavy drala jediná myšlenka.

Sem.

Nejistýma rukama si sáhl na ostříhanou hlavu a pak na ložní povlečení, které bylo z jakéhosi lesklého klouzavého materiálu. Bylo mnohem jemnější než to lněné, které používali u nich doma. To jejich bylo hrubé a vždycky bylo cítit ovcemi, tohle vonělo a bylo jako teplý suchý sníh.

Rychle vyskočil z postele a začal se rozhlížet po pokoji.

Tak především byl obrovský, větší než celý dům Mortových rodičů, a naprosto suchý, suchý jako prastará hrobka pohřbená hluboko v písku rozpálené pouště. Vzduch chutnal tak, jako by ho několik hodin vařili a pak mu dovolili vystydnout. Koberec, který měl Mort pod nohama, byl tak vysoký, že by se v něm pohodlně ukryl kmen pygmejů, a jak po něm přecházel, praskaly mu pod nohama malé jiskřičky.

Podíval se na své vlastní tělo, na kterém měl navlečenou dlouhou bílou noční košili. Šaty měl úhledně složeny na žili vedle postele a ta židle, jak si nemohl nevšimnout, byla zdobena řezbou — jemným motivkem lebek a hnátů.

Mort si sedl na pelest postele, začal se rychle oblékat a myšlenky se mu rozběhly jako splašený kůň.

Potom s námahou otevřel těžké dubové dveře a pocítil mírné zklamání, když strašidelně nezaskřípaly.

Venku byla jen holá, dřevem vyložená chodba, osvětlená silnými bílými svícemi, zasazenými v držácích na protilehlé zdi.

Mort opatrně našlapoval na špičky a pomalu postupoval chodbou, dokud nedošel ke schodišti. To úspěšně zdolal, aniž se přihodilo cokoliv strašlivého, a ocitl se v místnosti plné dveří, která vypadala jako vstupní hala. Byla tady spousta pohřebních závěsů a starožitné stojací hodiny, jejichž tikot zněl jako tep srdce hor. Vedle nich byl stojan na deštníky.

Ve stojanu byla zastrčená kosa.

Mort se rozhlédl po okolních dveřích. Vypadaly důležitě. Jejich obloukové rámy byly vyzdobeny známým motivem lebek a kostí. Chtěl právě zkusit ty nejbližší, když se za ním ozval hlas:

„Tam nesmíš, kluku.“

Chvilku mu trvalo, než si uvědomil, že ta slova mu neznějí v hlavě, ale že to je skutečný hlas tvořený ústy, který se mu do hlavy dostal běžným způsobem, prostřednictvím vzduchového vlnění tak, jak to původně příroda vymyslela. Příroda si musela dát spoustu práce kvůli těm třem slovům s lehce namyšleným tónem.

Otočil se. Stála tam dívka asi tak vysoká jako on a možná o nějaký rok starší. Měla stříbrné vlasy a oči s perlovým leskem a takové ty zajímavé, ale nesmírně nepraktické dlouhé šaty, jaké mají tendenci nosit tragické hrdinky, které, zatímco oduševněle zírají na měsíc, tisknou k ňadrům jedinou růži. Mort nikdy neslyšel výraz předrafaelovský, což je škoda, protože to by byl popis nadmíru výstižný. Na druhé straně taková děvčata bývají víc křehká a průsvitná, zatímco u téhle si člověk dovedl přece jen představit tu a tam nějaký ten kousek čokolády navíc.

Chvilku se na něj dívala s hlavou nakloněnou ke straně a špičkou jedné nohy si poklepávala na zem. Pak se rychle natáhla a štípla ho silně do lokte.

„Au!“

„Hmm. Takže ty jsi vážně skutečný,“ podivila se. „Jak se jmenuješ, kluku?“

„Mortimer. Říkají mi Mort,“ odpověděl a třel si přitom paži. „Proč jsi to udělala?“

„Budu ti říkat kluk,“ oznámila mu místo odpovědi. „A vůbec ti nemusím opovídat, rozumíš,ale abys věděl, myslela jsem si, že jsi mrtvý. Vypadáš jako mrtvý.“

Mort mlčel.

„Neumíš mluvit?“

Mort v duchu počítal do deseti.

„Nejsem mrtvý,“ řekl nakonec. „Aspoň si myslím, že ne. Je to trochu složité. A kdo jsi ty?“

„Můžeš mi říkat slečno Ysabell,“ prohlásila nafoukaně. „Otec mi řekl, že máš dostat něco k jídlu. Pojď za mnou.“

Zamířila k jedněm dveřím. Mort vykročil za ní přesně v té správné vzdálenosti, aby ho stačila otvíranými dveřmi uhodit do druhého lokte.

Za dveřmi byla kuchyň — dlouhá, nízká a teplá, kde od stropu visely měděné pánve a jejíž celou jednu stěnu zabíral obrovský železný sporák. U sporáku stál jakýsi stařík, smažil právě vejce se slaninou a tiše si pohvizdoval mezi zuby.

„Alberte,“ vyštěkla Ysabell, „tady máš ještě jednoho ke snídani.“

Muž pomalu otočil hlavu, a aniž řekl slovo, přikývl. Dívka se obrátila nazpět k Mortovi.

„Musím říct, že když měl otec k dispozici celou Plochu, mohl si taky vybrat někoho lepšího než tebe. Ale obávám se, že už budeš muset stačit.“

Pak vyplula z místnosti a bouchla za sebou dveřmi.

„Stačit k čemu?“ řekl Mort jen tak do místnosti.

V kuchyni bylo ticho, rušené jen sykotem pánve a občasným zapraskáním uvnitř sporáku. Mort si všiml, že na dveřích trouby je vyraženo: malý moloch (patent).

Kuchař si ho nevšímal, takže Mort si nakonec přitáhl židli a sedl si k vydrhnutému stolu.

„Houby!“ pronesl najednou stařec, aniž se otočil.

„Jak? Cože?“

„Povídám, jestli chceš taky houby?“

„Aha. Díky. Ne, díky.“

„Máš docela pravdu, mladý muži.“

Stařík se otočil a prostřel na stůl.

Ještě dlouho potom, co si na to zvykl, tajil Mort dech, kdykoliv pozoroval Alberta při chůzi. Smrťův kuchař byl hubený jako lunt, měl červený nos a neustále vypadal, že má na rukou rukavice bez prstů — i když je neměl — a jeho chůze se skládala z komplikované sestavy pohybů. Albert se nahnul kupředu, levá ruka mu začala klesat, nejprve pomalu, ale stále rychleji, a nakonec švihla podél těla dolů k noze, a tak popohnala tělo kupředu, podobně jako u člověka, který se pokouší běžet na chůdách. Pánev v jeho druhé ruce mezitím opsala několik složitých křivek a zastavila se přesně nad Mortovým talířem.

Albert měl na očích ten správný typ brýlí s půlměsícovitými skly, přes jejichž vršek se tak dokonale mžourá.

„Potom můžeš dostat ještě ovesnou kaši,“ oznámil chlapci a významně na něj mrkl, jako by ho tím uváděl do světa tajemství ovesné kaše.

„Promiňte,“ podíval se na něj Mort, „ale mohl byste mi říct, kde přesně jsem?“

„Ty to nevíš? Tohle je dům Smrtě, chlapče. Přivezl tě sem včera večer.“

„No, tak trochu si to pamatuju. Jenže…“

„Ano?“

„Víte, ta vejce se šunkou,“ řekl Mort nejistě. „Nějak se mi to nezdá, no, to pravé.“

„Taky mám někde ještě trochu pudingu,“ zabručel Albert.

„Ale ne, já myslel…“ Mort zaváhal. „Já jen, že si nedovedu představit, jak si on sedne a dá si kus šunky a pár smažených vajec.“

Albert se zasmál. „Ale on to taky nedělá. Rozhodně ne pravidelně, to ne. Co se týče mistra, to je snadná služba, jejej! Vařím jen pro sebe a —“ odmlčel se, „— pro slečinku.“

Mort s pochopením přikývl. „Pro vaši dceru,“ řekl.

„Moji? Pcha,“ ušklíbl se Albert. „To se mýlíš. To je jeho dcera.“

Mort se zadíval na volská oka na talíři. Mlčky mu ze své loužičky tuku pohled opětovala. Albert sice kdysi slyšel o nutričních tabulkách, ale nesouhlasil s nimi.

„Mluvíme oba o té samé osobě?“ zeptal se Mort nakonec. „Vysoký, celý v černém, je trochu… no, kostnatý…“

„Adoptovaná,“ oznámil mu Albert laskavě.

Nad hlavou se mu rozhoupal zvonek.

„— která bude muset počkat. Chce, abys k němu přišel do pracovny. Na tvém místě bych si pospíšil. Je nerad, když ho nechává někdo čekat. To je celkem pochopitelné. Nahoru po schodech a první dveře nalevo. Nemůžeš se splést —“

„A jsou kolem těch dveří lebky a hnáty?“ zeptal se Mort a vstal od stolu.

„Ty jsou tady skoro kolem všech dveří,“ vzdychl si Albert. „To je jenom taková jeho slabůstka, on tím nic nemyslí.“

Mort nechal svou snídani stydnout a pospíšil si nahoru po schodech, a když vešel do chodby, zastavil se u prvních dveří. Pozvedl ruku, aby zaklepal.

POJĎ DÁL.

Klika se pohnula sama od sebe a dveře se otevřely dovnitř.

Smrť seděl za psacím stolem a upřeně zíral do obrovské knihy vázané v kůži, která byla velká skoro jako celá deska stolu. Když Mort vešel, zvedl Smrť hlavu, jeden zvápenatělý prst si podržel na místě, kde skončil, a usmál se. Neměl moc na výběr.

ACH, řekl a pak se zarazil. Pak se poškrabal na bradě a ozval se zvuk, jako když někdo přejede nehtem po hřebenu.

KDO JSI, CHLAPČE?

„Mort, pane, odpověděl Mort. „Váš učedník, vzpomínáte?“

Smrť na něj chvíli zíral. Pak se modré jiskřičky v temných důlcích vrátily napět k textu knihy.

AHA, MORT, řekl. DOBRÁ, CHLAPČE. NUŽE, OPRAVDU A UPŘÍMNĚ SI PŘEJEŠ NAUČIT SE TA NEJVĚTŠÍ TAJEMSTVÍ ČASU A VESMÍRU?

„Ano, pane, chci, pane.“

DOBRÁ, STÁJE JSOU ZA DOMEM, RÝČ A VIDLE VISÍ HNED ZA DVEŘMI.

Sklonil hlavu. Pak ji zase zvedl.

Mort se nehýbal.

JE MOŽNÉ, ŽE BYS MI NĚJAKOU NÁHODOU NEROZUMĚL?

„Ne tak docela, pane.“

HNŮJ, HOCHU. HNŮJ. ALBERT MÁ V ZAHRADĚ KOMPOST. MYSLÍM, ŽE KDYŽ SE ROZHLÉDNECH, NAJDEŠ TAM NĚKDE I KOLEČKO, PUSŤ SE DO TOHO.

Mort zasmušile přikývl. „Ano, pane, už tomu rozumím, pane. Pane?“

ANO?

„Víte, pane, já jenom nerozumím, co to má společného s tajemstvím času a vesmíru.“

Smrť tentokrát ani nezvedl hlavu od knihy.

PROTO JSI TADY, ABY SES TO NAUČIL.

Je pravda, že i když je zeměplošský Smrť, jak sám říká, ANTROPOMORFNÍ PERSONIFIKACE, dávno už přestal používat tradičního koně — kostlivce, protože ho už unavovalo neustále cestou zastavovat a přidělávat mu drátem jednotlivé kousky, které z něj opadávaly. Teď byl jeho kůň zvíře z masa a krve a ještě k tomu z nejlepšího chovu.

A jak Mort rychle zjistil, skvěle krmený.

Některé práce povznášejí. Tahle — no, nabízela přímo opak, ale byla alespoň v teple a nenáročná na myšlení. Po nějaké chvíli se dostal Mort do rytmu a začal si hrát sám pro sebe takové ty početní hry s materiálem, které za podobných okolností hrál každý z nás. Takže teď, pomyslel si v jedné chvíli, mám hotovou skoro čtvrtinu, dobrá, řekněme třetinu, takže až vyřídím támhleten kout u žlabu, budu toho mít za sebou větší polovinu. Řekněme pět osmin, což znamená, že když potom odvezu další tři kolečka… To není nijak důležité a nic to nedokazuje, snad jenom to, že i s nekonečností vesmíru se člověk lépe vyrovná, když si ji představí jako řadu malých částí.

Kůň ho ze stání pozoroval a občas se mu s přátelským výrazem pokusil sežrat čupřinu nad čelem. Zanedlouho si Mort uvědomil, že ho pozoruje ještě někdo. V pootevřených dveřích stála dívka jménem Ysabell a jednou rukou si zamyšleně podpírala bradu.

„Ty jsi čeledín?“

Mort se narovnal.

„Ne,“ odpověděl jí. „Já jsem učedník.“

„To je hloupost. Albert řekl, že nemůžeš být učedník.“

Mort se soustředil na zvednutí dalších plných vidlí do kolečka. Ještě další dvoje vidle, možná ještě troje, když se to slehne, kolečko je plné, a pak další čtyři kolečka, no, řekněme pět, a už budu mít hotovou půlku…

„Albert říká,“ ozvala se Ysabell hlasitě, „že z učedníků se nakonec stávají mistři, a víc než jeden Smrť nemůže existovat. Takže ty jsi prostě další sluha a musíš dělat, co ti řeknu.“

… když potom vyvezu dalších osm koleček, bude to vyčištěné až ke dveřím, a to už jsou určitě dvě třetiny celé stáje, takže to znamená…

„Slyšel jsi, co jsem ti říkala, kluku?“

Mort přikývl. Potom bude zbývat nějakých čtrnáct koleček, jenže raději budu počítat patnáct, protože támhleten roh jsem nevybral pořádně, ale potom…

„Copak neumíš mluvit?“

„Mort,“ řekl Mort klidně.

Vrhla na něj zuřivý pohled. „Cože?“

„Jmenuju se Mort,“ oznámil jí Mort. „Chtěla jsi se mnou mluvit?“

Chvíli bezmocně lapala po dechu a oči jí přeskakovaly jeho tváře k vidlím a nazpět.

„Protože já dostal přikázáno, abych se s tím neloudal.“

Vybuchla.

„Co tady děláš? Proč tě sem otec vlastně přivezl?“

„Najal mě na pracovním trhu,“ odpověděl jí Mort. „Najímají se tam všichni hoši. Mě tam najal tvůj otec.“

„A ty ses chtěl dát najmout právě od něj?“ vykřikla. „Je to Smrť, jestli to nevíš. Pochmurný sekáč. Ten s kosou. Je hrozně důležitý. Není něco, čím se můžeš stát, tím čím je, prostě musíš být!“

Mort klidně ukázal na skoro plné kolečko.

„Doufám, že se to nějak vyvrbí,“ uzavřel rozhovor. „Můj otec říká, že se to většinou obrátí k lepšímu.“

Zvedl vidle, obrátil se, a když slyšel, jak si Ysabell odfrkla a vyšla ven, spokojeně se ušklíbl na koňský zadek.

Mort se pravidelným tempem propracovával svými šestnáctinami, osminami, čtvrtinami a třetinami a vozil kolečko přes dvorek na kompost pod velkou jabloní.

Smrťova zahrada byla rozlehlá, hezká a dobře udržovaná. Byla také velmi, opravdu velmi černá. Tráva byla černá. Květiny byly také černé. Mezi černými listy na černé jabloni visela černá jablka. Dokonce i vzduch měl černý odstín.

Po nějaké době začal mít Mort dojem, že vidí — i když je to dost nesmyslné — různé černé barvy.

Abychom to vysvětlili, ne jen hodně tmavé odstíny červené a zelené, ale skutečně různá zabarvení černi. Celé barevné spektrum, každou barvu jinou, ale všechny černé. Vyklopil poslední náklad, odvezl kolečko na místo a vrátil se do domu.

POJĎ DÁL.

Smrť stál u šikmého pultíku na knihy a hledal v jakési mapě. Podíval se na Morta, jako by ho vůbec neviděl.

Smrť stál u šikmého pultíku na knihy a hledal v jakési mapě. Podíval se na Mort, jako by ho vůbec neviděl.

NESLYŠEL JSI NÁHODOU O MANTHSKÉ ZÁTOCE, CO? řekl.

„Ne, pane.“

STRAŠLIVÉ ZTROSKOTÁNÍ. ZPRÁVA O NĚM OTŘÁSLA CELÝM SVĚTEM.

„Kdy se to stalo?“

TEPRVE SE STANE, řekl Smrť. JESTLI SE MI PODAŘÍ TO ZATRACENÉ MÍSTO NAJÍT.

Mort přešel ke stojánku a nahlédl do mapy.

„Vy chcete potopit loď?“ zeptal se.

Smrť se zhrozil.

JISTĚŽE NE! DOJDE TAM KE KOMBINACI ŠPATNÉ NAVIGACE, MĚLKÉ VODY A VICHŘICE NEVHODNÉHO SMĚRU.

„To je hrozné,“ otřásl se Mort. „Utopí se tam moc lidí?“

TO ZÁLEŽÍ NA OSUDU, odpověděl Smrť, otočil se ke knihovně a vytáhl z ní velký atlas. S TÍM JÁ OVŠEM NEMOHU NIC DĚLAT. CO JE TO TADY CÍTIT?

„To jsem já,“ odpověděl Mort po pravdě.

AHA. STÁJ. Smrť se odmlčel s rukou na hřbetě silného svazku. PROČ SI MYSLÍŠ, ŽE JSEM TĚ POSLAL DO STÁJE, CO? PŘEMÝŠLEJ DOBŘE.

Mort zaváhal. Mezi počítáním koleček ve stáji opravdu přemýšlel. Napadlo ho, jestli mu ta práce má procvičit koordinaci ruky a oka, nebo ho naučit poslušnosti. Pak chvíli myslel, že je to proto, aby si uvědomil, že i malé úkoly jsou důležité nebo že i největší lidé museli začít od podlahy. Ani jedno z těch vysvětlení se mu nezdálo to pravé.

„No já si myslím…“ začal pak váhavě.

NO?

„No, já si myslím, že proto, že jste byli po kolena v hnoji, abych řekl pravdu.“

Smrť se na něj dlouze zadíval. Mort začal nejistě přešlapovat z nohy na nohu.

NAPROSTO SPRÁVNĚ, přikývl nakonec Smrť. JE VIDĚT, ŽE MÁŠ JASNÉ MYŠLENKY A REALISTICKÝ PŘÍSTUP K VĚCEM. TO JE V NAŠEM ZAMĚSTNÁNÍ VELMI DŮLEŽITÉ.

„Ano, pane. Pane?“

HMM? Smrť zápasil s rejstříkem.

„Lidé umírají přece neustále, že? Miliony. Musíte mít strašně moc práce. Ale —“

Smrť na Morta vrhl pohled, který už Mort začínal znát. Nejdřív udivený, pak nesmírně dotčený, ten zatlačila jiskřička pochopení a ta se změnila ve výraz shovívavosti.

ALE?

„Víte, myslel jsem si, že budete neustále na cestách, víc v terénu. Že se budete krást ulicemi. Moje babička měla starý kalendář a tam jste tak byl namalovaný, myslím s kosou a tak…“

AHA. OBÁVÁM SE, ŽE SE TO NEDÁ TAK JEDNODUŠE VYSVĚTLIT, POKUD NEZNÁŠ SYSTÉM BODOVÉHO VTĚLENÍ A UZLOVÉHO ZAOSTŘENÍ. MYSLÍM, ŽE NE, CO?

„Ne neznám.“

NO VŠEOBEČNĚ ŘEČENO, ČEKÁ SE ODE MĚ, ŽE SE OBJEVÍM JEN VÝJIMEČNĚ, PŘI ZVLÁŠTNÍCH PŘÍLEŽITOSTECH.

„Jako třeba král?“ zeptal se Mort. „Tím myslím, jako že král vládne, i když dělá něco jiného, dokonce i když spí. Je to tak, pane?“

PODOBNĚ, řekl Smrť a začal stáčet mapy. TAK, CHLAPČE, JESTLI UŽ JSI HOTOV SE STÁJÍ, ZAJDI ZA ALBERTEM A ZEPTEJ SE HO, JESTLI NEPOTŘEBUJE S NĚČÍM POMOCI. JESTLI MÁŠ CHUŤ, MŮŽEŠ JET DNES VEČER SE MNOU.

Mort přikývl. Smrť se vrátil ke své kožené knize, vzal pero, chvilku si ho prohlížel a pak se s lebkou nakloněnou ke straně podíval na Morta.

UŽ SES SEŠEL S MOU DCEROU? Zeptal se.

„No… ano, pane,“ odpověděl Mort s rukou na klice.

JE TO VELICE PŘÍJEMNÁ DÍVKA, přikývl Smrť, ALE MYSLÍM SI, ŽE BUDE MOC RÁDA, KDYŽ TADY BUDE NĚKDO V JEJÍM VĚKU, S KÝM SI BUDE MOCI POPOVÍDAT.

„Pane?“

JEDNOHO DNE JÍ TOHLE VŠECHNO BUDE PATŘIT.

V temných očních důlcích na okamžik zaplálo něco, co se podobalo malé modré supernově. Mort najednou s úžasem pochopil, aniž věděl jak, že Smrť se na něj pokouší mrknout.

V té krajině nezávislé na čase ani prostoru, kterou nezachycovala žádná mapa, protože existovala jen v těch vzdálených hlubinách mnohočetného vesmíru, známých jen několika astrofyzikům trpícím strašlivě překyseleným žaludkem, strávil Mort celé odpoledne tím, že pomáhal Albertovi sázet brokolici. Byla černá s odstínem červeně.

„Víš, on se opravdu snaží,“ vysvětloval Albert Mortovi, který se oháněl sázecím kolíkem. „Jenže jak dojde na barvy, tam mu prostě chybí představivost.“

„Já tomu asi nějak nerozumím,“ otočil se k němu Mort. „Chcete snad říct, že tohle všechno udělal on?“

Za zahradní zdí klesala zem do hlubokého údolí a pak se pomalu zvedala přes temná blata, která se táhla až ke vzdáleným horám, jejichž rozeklané vrcholky se ježily jako kočičí zuby.

„Jo,“ přikývl Albert. „Dávej pozor, kam liješ tu vodu!“

„A co tady bylo předtím?“

„To nevím,“ odpověděl Albert a začal napichovat nový řádek. „Nejspíš nebeská klenba. To je jenom takové hezké jméno pro syrové nic. Abych řekl pravdu, tak to zas není nijak dokonalé dílo. Zahrada je v pořádku, ale ty hory, to je pěkný šunt. Když se na ně podíváš z blízka, jsou celé rozmazané. Jednou jsem se na ně zašel podívat.“

Mort se upřeně zadíval na nedaleké stromy. Zdály se mu až na barvu docela normální.

„A proč to vlastně všechno dělal?“

Albert zabručel. „Víš, co se stane klukům, kteří jsou zbytečně zvědaví?“

Mort chvilku přemýšlel.

„Ne,“ řekl nakonec. „Co?“

Chvíli bylo ticho.

Pak se Albert narovnal a řekl: „K sakru, já taky ne. Ale asi jim někdo odpoví, a dobře jim tak.“

„Řekl mi, že s ním můžu dnes v noci jet,“ pochlubil se Mort.

„Tak to máš opravdu štěstí, co?“ odpověděl Albert bez zájmu a vykročil k domu.

„A vážně to všechno udělal on?“ ujišťoval se Mort, který mu klusal v patách.

„Jasně.“

„A proč?“

„Myslím, že chtěl mít nějaké místo, kde by byl doma.“

„Vy jste mrtvý, Alberte?“

„Já? Vypadám snad jako mrtvý?“ Stařík si odfrkl, protože Mort si ho začal pomalu prohlížet pátravým zrakem. „Přestaň s tím. Jsem stejně živý jako ty. Možná i víc.“

„Promiňte.“

„No jo.“ Albert otevřel dveře a otočil se k Mortovi s tak laskavým výrazem, jakého jen byl schopen.

„Je lepší se na všechno tak moc nevyptávat,“ usmál se. „Lidi to popouzí. A co takhle teplou smaženku?“

Seděli u stolu a hráli domino, když se rozcinkal zvonek. Mort si sedl do pozoru.

„Bude chtít, abychom mu připravili koně,“ řekl Albert. „Pojď.“

V nastávajícím soumraku přešli do stáje a Mort pozoroval, jak stařík sedlá Smrťova koně.

„Jmenuje se Truhlík,“ oznámil mu Albert, když přitahoval sedlový popruh. „Zatím se tak neprojevil, ale člověk nikdy neví.“

Truhlík se mu pokusil s láskou sežvýkat šátek na krku.

Mort si vzpomněl na dřevořez v kalendáři své babičky. Obrázek byl mezi údaji o tom, kdy sázet kterou zeleninu, a obrazovou tabulkou znázorňující fáze měsíce. Byl na něm znázorněn „Smrť — nesmlouvavý soudce, genzz drzive czi pozděgi gesť navsztíví gednoho kazzdého z nás“. Mort si ho prohlížel snad tisíckrát, když se učil číst. Jistě by na něj nikdy nezapůsobil tak silným dojmem, kdyby věděl, že se strašlivý oř, kterému šlehají z nozder plameny a na jehož hřbetě se žene rozšklebený kostlivec s kosou, jmenuje Truhlík.

„Já jsem si to myslel, že to bude něco jako Dráp nebo Šavle nebo aspoň Eben,“ pokračoval Albert, „ale mistr má prostě své malé slabůstky. Těšíš se, co?“

„Asi ano,“ odpověděl nejistě Mort. „Ještě nikdy jsem neviděl Smrtě při práci.“

„To málokdo,“ přikývl Albert. „Rozhodně ne víckrát než jednou.“

Mort se zhluboka nadechl.

„Chtěl jsem se zeptat na tu jeho dceru —“ začal.

AHA, TADY JSTE. DOBRÝ VEČER, ALBERTE, I TOBĚ, HOCHU.

„Morte,“ řekl Mort automaticky.

Smrť vešel do stáje a uvnitř se musel trochu sehnout, aby nenarážel hlavou o strop. Albert kývl na pozdrav, ale nijak zvlášť uctivě, jak si Mort všiml, jen jako slušně vychovaný člověk. Mort si pře těch několika vzácných návštěvách ve městě seznámil s jedním nebo dvěma sluhy, ale Albert se žádnému z nich nepodobal. Choval se, jako by dům patřil jemu a jeho pán byl jen návštěvou, která tudy prochází, jako něco, co snášíme jako odfouknutou omítku nebo pavouky na záchodě. Smrť si toho nevšímal, zdálo se, že je s tím srozuměn, že si s Albertem už dávno řekli všechno, co bylo třeba, a teď se snaží vykonávat své povinnosti tak, aby jeden druhému co nejméně překáželi. Mortovi to připomínalo procházku po prudké bouři. Všude je klid a čerstvé povětří, ale člověk cítí zbytky té obrovské energie, která se před krátkou chvíli vybila.

V duchu si napsal seznam věcí, která by rád udělal, a teď k němu připojil další bod — dozvědět se něco o Albertovi.

PODRŽ TO, řekl Smrť, podal Mortovi kosu a vyhoupl se Truhlíkovi do sedla. Kosa vypadala docela obyčejně až na čepel. Ta byla nesmírně slabá, až průsvitná, vypadala jen jako namodralý stín ve vzduchu a dokázala krájet plamen a sekat zvuk. Mort ji držel velmi opatrně.

DOBŘE, CHLAPČE. TAK POJĎ. ALBERTE, NEČEKEJ NA NÁS.

Kůň vyklusal ze dvora a vyhoupl se na oblohu. Kolem se měly rozběhnout hvězdy. Vzduch se měl roztočit ve spirále a rozpadnout se v roj mizejících jiskřiček, tak jak to bývá při běžných každodenních meziprostorových přesunech. Ale tohle byl Smrť, který ovládal umění objevit se všude tiše nečekaně a nepozván, který proklouzl stejně snadno meziprostorem jako klíčovou dírkou. Pohybovali se pomalým klusem mezi vysokými stěnami temných mračen, kolem vzdutých oblačných hor, až se nakonec prodrali řídnoucími mlhovými pásy a pod nimi se objevila Zeměplocha zaplavená slunečním světlem.

TO JE TÍM, ŽE ČAS SE DÁ UPRAVIT, odpověděl Smrť, když se Mort divil, že na Ploše je den. NENÍ TO NIJAK DŮLEŽITÉ.

„Já jsem vždycky věřil, že ano.“

TO SI MYSLÍ JENOM LIDÉ, PROTOŽE SI TO SAMI VYMYSLELI, řekl zachmuřeně Smrť. Morta napadlo, že je to trochu otřepané, ale nakonec se rozhodl neodporovat.

V KLAČISTÁNU ZAČALA VELMI SLIBNÁ VÁLKA, otočil se k němu Smrť přes rameno. TAKÉ TAM VYPUKLO NĚKKOLIK EPIDEMIÍ. A DNES DOJDE K JEDNOMU VELMI DŮLEŽITÉMU ATENTÁTU, POKUD BYS RADĚJI VIDĚL TEN.

„Cože, vražda?“

ANO, ZABÍJÍ KRÁLE.

„Jo tak, krále,“ uklidnil se Mort. Krále znal. Jednou ročně jezdila do Ovčího hřbetu skupina potulných herců a hry, které hráli, byly povětšinou o králích. Krále vždycky někdo zabil, a když ne, tak se zabíjeli mezi sebou. Zápletky bývaly pravidelně velice složité, pokaždé z nich byla záměna osob, jed, bitvy, dávno ztracení synové, duchové zemřelých otců, čarodějnice a hemžilo se to v nich dýkami. Zvláštní bylo, že i když z toho jasně vyplývalo, že kralování není žádná procházka rozkvetlou zahradou, většina osob, které ve hře vystupovaly, se králem chtěla stát. Palácový život si Mort sice dokázal představit jen tak mlhavě, ale byl si skoro jistý, že se tam nikdo moc nevyspí.

„Docela rád bych viděl opravdického krále,“ řekl. „Moje babička říkala, že pořád nosí korunu. Dokonce i když jdou na záchod.“

Smrť si to nechal projít dutinou.

NO, NEVIDÍM JEDINÝ DŮVOD, PROČ BY TO NEBYLO MOŽNÉ, přikývl nakonec. ZE SVÉ ZKUŠENOSTI ALE VÍM, ŽE TO TAK VĚTŠINOU NENÍ.

Kůň se rozběhl a hluboko pod nimi bleskovou rychlostí mizela šachovnice Stoské nížiny. Byl to bohatý kraj, plný naplavenin, zvlněných zelených polí úpravných malých královstvíček. Hranice těch zemiček se díky neustálým šarvátkám, svatebním smlouvám, paktům o neútočení a společném útočení a příležitostně i nedbalým kartografům neustále kroutila jako had.

„A tenhle král,“ vyzvídal Mort, když pod nimi mizely rozlehlé pralesy, „je dobrý, nebo zlý?“

NIKDY JSEM SE O TAKOVÉ VĚCI NEZAJÍMAL, odpověděl Smrť. ŘEKL BYCH, ŽE NENÍ ANI LEPŠÍ, ANI HORŠÍ NEŽ JINÝ KRÁL.

„Odsuzoval taky lidi k smrti?“ zeptal se Mort, a když si uvědomil, s kým to vlastně mluví, tak ještě rychle dodal: „Určitě by vám tím ušetřil dost času.“

OBČAS. JSOU NĚKTERÉ VĚCI, KTERÝM SE JAKO KRÁL PROSTĚ NEVYHNEŠ.

Proletělo pod nimi jakési město rozložené kolem hradu postaveného na skalisku, které trčelo z pláně jako geologický uhřík. Smrť řekl, že je to obrovský balvan ze vzdálených hor Beraní hlavy, který tady zanechal ustupující ledovec. Ten tudy proklusal za pověstných dnů, kdy ledoví obři válčili s bohy a vypustili ledovce do nížin, protože doufali, že se jim podaří zmrazit svět. Nakonec to vzdali a zahnali svá obrovská lesklá stáda zase na nazpět, do tajemných krajů v nepřístupných horách kolem Středu. Na pláních nikdo nevěděl, proč to ledovec udělal, ale většina mladších obyvatel Sto Lat, jak se městečko kolem skaliska jmenovalo, tvrdila, že se mu okolní rovná krajina zdála k smrti nudná.

Truhlík klidně klusal dolů nicotou, až se nakonec jeho podkovy dotkly dláždění nejvyšší věže. Smrť sesedl a řekl Mortovi, aby vytáhl zpoza sedla pytel se zrním.

„Nevšimnou si lidi, že je tady nahoře kůň?“ neodpustil si Mort otázku,když začali sestupovat dolů po úzkých točitých schodech.

TEBE BY NAPADLO, ŽE NA VRCHOLKU TAKOVÉ VĚŽE BY MOHL BÝT KŮŇ? odpověděl Smrť otázkou.

„Ne. Po těchhle schodech by ho tam nikdo nedostal.“

TAKŽE?

„Aha, už to chápu. Lidé nechtějí vidět to, co podle nich nemůže existovat.“

VÝBORNĚ.

Právě procházeli širokou chodbou vyzdobenou látkovým čalouněním. Smrť sáhl do pláště a vytáhl přesýpací hodiny a ve slabém světle se na ně zblízka podíval.

Tyhle byly obzvláště krásné, sklo bylo vybroušeno do jemňoučkých fazetek a jejich rámeček byl z vzácného dřeva a mosazi. V rámečku byla vyryta slova „Olerve zvaný Bastard, král“.

Písek uvnitř se podivně leskl. Už ho tam zbývala pouhá špetka.

Smrť si něco spokojeně zabručel a hodiny zmizely zpět v tajemné skrýši širokého pláště.

Zahnuli kolem rohu a narazili na stěnu hluku. Před nimi se otevřel sál plný lidí, kouře a hlasů stoupajících nahoru ke stropu plnému praporců, který se ztrácel v šeru. Na malé galerii se ze všech sil snažilo přehlušit všeobecný hluk trio minstrelů, ale nebylo jim to nic platné.

Zjevení Smrtě nikoho nevyrušilo. Dveřník se k němu sice obrátil, ale pak se zatvářil naprosto nepřítomně a začal myslet na něco jiného. Několik dvořanů se sice podívalo jejich směrem, ale oči se jim nakonec rozostřily, a to ve chvíli, kdy smysl pro realitu přehlasoval těch ostatních pět.

JEŠTĚ MÁME PÁR MINUT, řekl Smrť a obratným pohybem sebral sklenku z tácu sloužícího, který procházel kolem. ZAMÍCHEJME SE DO DAVU.

„Oni nevidí ani mě!“ podivil se Mort. „Ale já jsem skutečný!“

REALITA NENÍ VŽDYCKY TO, CO VIDÍME, řekl mu Smrť. PODÍVEJ, KDYŽ NECHTĚJÍ VIDĚT, MĚ, NECHTĚJÍ VIDĚT ANI TEBE. TOHLE JE ARISTOKACIE, HOCHU. NIKDO NENÍ DOKONALEJŠÍ V UMĚNÍ NEVIDĚT VĚCI. A PROČ JE V TOM NÁPOJI TA TYČINKA S NAPÍCHNUTOU VIŠNIČKOU?

„Jmenuju se Mort,“ řekl Mort automaticky.

TA VIŠEŇ URČITĚ NEMÁ NIC SPOLEČNÉHO S CHUTÍ. JAK MŮŽE NĚKOHO NAPADNOUT VZÍT DOKONALÝ NÁPOJ A PAK DO NĚJ STRČIT KUS DŘEVA S VIŠNÍ?

„Co se stane teď?“ rozhlížel se Mort. Do lokte mu vrazil nějaký starý hrabě, zastavil se, chvíli vrhal pohledy na všechny strany, jen na Morta se ani nepodíval, a když nakonec nechápavě pokrčil rameny, šel dál.

VEZMI SI TOHLE, řekl Smrť a šťouchl prstem do jednoho košíčku na míse kolemjdoucího sluhy. HOUBIČKY — ANO. STUDENÉ KUŘE — ANO. ŠLEHAČKA — ANO. ANI PROTI JEDINÉMU NIC NEMÁM, ALE PROČ A KTERÉHO BLÁZNA NAPADLO VŠECHNO UMLÍT, SMÍCHAT A NACPAT DO OBALU ZE SLANÉHO TĚSTA?

„Prosím?“ zeptal se Mort.

TADY MÁS TY SVOJE SMRTELNÍKY, pokračoval Smrť. JSOU NA TÉHLE PLANETĚ TEPRVE PÁR STOLETÍ A CELOU DOBU NEDĚLAJ NIC JINÉHO, NEŽ ŽE VYMÝŠLEJÍ, JAK SIUDĚLAT VŠECHNO CO NEJSLOŽITĚJŠÍ. NEPOCHOPITELNÉ. VEZMU SI OKURČIČKU.

„Kde je král?“ natahoval Mort krk, aby viděl přes hlavy dvořanů.

TÁMHLE, TEN CHLÁPEK SE ZLATÝMI VOUSY, kývl Smrť bradou. Poklepal po rameně dalšího jídlonoše, a když se muž otočil a začal se zmateně rozhlížet, uzmul mu s dovedností salonního kouzelníka z podnosu další skleničku.

Mort se rozhlížel dál, až nakonec uviděl postavu stojící s malou skupinkou uprostřed pestrého davu. Muž se právě nakláněl k jedné straně, aby lépe slyšel, co mu říká do ucha vyšňořený sloužící. Hlava státu byl vysoký, trochu těžkopádný muž s poctivou a trpělivou tváří člověka, od kterého by našinec s důvěrou koupil i koně.

„Ten nevypadá jako zlý král,“ přemýšlel Mort nahlas. „Proč by ho chtěl někdo zabít?“

VIDÍŠ TOHO MUŽE VEDLE NĚJ? TOHO S TÍM MALÝM KNÍRKEM, KTERÝ SE ŠKLEBÍ JAKO JEŠTĚRKA NA SLUNÍČKU? ukázal Smrť svou kosou.

„Ano?“

TO JE JEHO BRATRANEC, VÉVODA ZE STO HELIT. NEPATŘÍ ZROVNA K TĚM NEJPŘÍJEMNĚJŠÍM LIDEM, pokračoval Smrť. MOC ŠIKOVNÝ S JEDEM. JEŠTĚ VLONI BYL, CO SE TÝKÁ NÁROKU NA TRŮN, PÁTÝ V POŘADÍ, DNES UŽ JEN DRUHÝ. TAK TROCHU SPOLEČENSKÝ HOROLEZEC, DALO BY SE ŘÍCI. Chvilku se přehraboval v záhybech pláště a vytáhl jiné přesýpací hodiny, ve kterých se přesýpal černý písek jemnou krajkou z droboučkého ostnatého drátu. Zkusmo jimi zatřásl. A BUDE TADY PŘINEJMENŠÍCH DALŠÍCH TŘICET PĚTATŘICET LET.

„I když se tady potuluje a zabíjí lidi?“ zavrtěl Mort hlavou. „To není žádná spravedlnost.“

Smrť si povzdechl. NE, řekl, dopil a natáhl se k nedaleko stojícímu pážeti, které užasle zíralo, jak se mu v ruce objevila prázdná sklenička. JSEM JENOM JÁ.

Vytáhl meč, který mu visel po boku, a ukázalo se, že čepel zbraně je stejně průsvitná a modrolesklá jako list kosy. Potom postoupil kupředu.

„Myslel jsem, že používáte kosu,“ zašeptal Mort.

KRÁLOVÉ MAJÍ NÁROK NA MEČ, vysvětlil mu krátce Smrť. JE TO KRÁLOVSKÉ TO — JAK SE TO K ČERTU JMENUJE — PRIVILEGIUM.

Zastrčil kostnatou ruku pod plášť a znovu vytáhl hodiny krále Olerveho. V horní baňce se k sobě vystrašeně sbíhalo posledních pár zrníček písku.

TEĎ DÁVEJ DOBRÝ POZOR, upozornil Morta Smrť. TŘEBA TI POTOM BUDE CHTÍT NĚKDO POLOŽIT PÁR OTÁZEK.

„Počkejte,“ chytil ho Mort s nešťastným výrazem za ruku. „To není fér. Nemůžete to nějak zastavit?“

FÉR? KDO TADY MLUVIL O POCTIVOSTI?

„Když je ten bratranec takový —“

POSLYŠ, řekl Smrť, NĚJAKÁ POCTIVOST S TÍM NEMÁ CO DĚLAT. TADY NEMŮŽEŠ NIKOMU NADRŽOVAT. TO BY TAK JEŠTĚ CHYBĚLO. KDYŽ JE ČAS, JE ČAS. TO JE VŠECHNO, CHLAPČE.

„Jmenuju se Mort,“ zasténal Mort s pohledem upřeným na zástup.

A pak ji uviděl. Nahodilý pohyb lidí otevřel na okamžik v davu úzkou uličku, kterou Mort zahlédl štíhlou rudovlasou dívku, jež seděla ve skupině starších dam těsně za králem. Nebyla výjimečně krásná, protože jí oddělení pih přidělilo větší dávku, než bývá zvykem, a upřímně řečeno, byla trochu hubená. Pohled na ni však Mortovi projel zadním mozkem jako rozžhavený drát a s ošklivým pochechtáváním mu proletěl až do žaludku.

JE ČAS, prohlásil Smrť a strčil do Morta ostrým loktem. NÁSLEDUJ MĚ.

Smrť kráčel ke králi a v ruce potěžkával meč. Mort zamrkal a pomalu se mu vydal v patách. Dívčiny oči se na okamžik setkaly s jeho a rychle se odvrátily. Pak se ale vrátily zpět, s nimi se otočila celá hlava a rty se jí začaly otvírat ve vystrašeném „o“.

Mortovi se změnila páteř v kus pudingu. Rozběhl se ke králi.

„Pozor!“ křičel. „Hrozí vám strašlivé nebezpečí!“

Svět se náhle změnil v melasu. Naplnil se namodralými a narůžovělými stíny, jako sen, který se vám zdá za horkých nocí, zvuk začal slábnout, až se hluk celého sálu změnil ve vzdálené chraptivé popraskávání jako hudba v cizích sluchátkách. Mort viděl Smrtě, který přátelským gestem kladl králi na rameno ruku a upíral oči vzhůru ke —

— ke galerii, kde seděli minstrelové.

Mort viděl střelce, viděl kuši, viděl, jak vzduchem letí rychlostí revmatického hlemýždě střela. Ale ani při té strašlivé pomalosti ji nebyl schopen dohnit. Zdálo se mu, že to trvá celé hodiny, než ovládl olověné končetiny, ale nakonec se mu podařilo postavit obě nohy na zem a pravou znovu vykopl kupředu se zrychlením pohybujících se kontinentů.

Jak se tak pomalu prodíral vzduchem, řekl Smrť bez jakékoliv zlosti: JE TO MARNÉ, VÍŠ. JE SICE NAPROSTO PŘIROZENÉ, ŽE TO CHCEŠ ZKUSIT, ALE JE TO MARNÉ.

Mort jako ve snu proplouval mlčícím světem…

Šíp zasáhl cíl. Smrť pozvedl meč oběma rukama a máchl jím v širokém vodorovném oblouku, takže čepel hladce proletěla královým krkem, aniž po sobě zanechala nejmenší stopu. Mortovi, který se stále ještě prodíral zčeřelým světem stínů, se zazdálo, že se z králova těla odloupl nezřetelný stín a padl k zemi.

Nemohl to být král, protože ten stál pořád na svém místě a s výrazem nesmírného úžasu zíral Smrťovi do tváře. U jeho nohou leželo jako stín něco nezřetelného a kdesi daleko se začaly ozývat výkřiky.

OPRAVDU ČISTÁ PRÁCE, pochválil se Smrť. S KRÁLI BÝVÁ ČASTO POTÍŽ. VĚTŠINOU BY SE Z TOHO RÁDI VYKROUTILI. ZATO PRŮMĚRNÝ SEDLÁK, NA TOHO NIKDO OHLED NEBERE.

„Kdo u všech čertů, jste?“ zeptal se král. „Co tady děláte? No? Stráže! Okamžitě —“

Naléhavé poselství, které mu už chvíli sdělovaly jeho oči, konečně prorazilo až do mozku. Na Morta to velmi zapůsobilo. Král Olerve byl na trůně už mnoho let, a dokonce i po smrti se dokázal chovat vybraně.

„Oh,“ řekl. „Už je mi to jasné. Nečekal jsem, že tě uvidím tak brzo.“

VAŠE VELIČENSTVO, uklonil se Smrť mírně, TO MÁLOKDO.

Král se rozhlédl kolem. V tomhle světě stínů bylo ticho a klid, ale jak se zdálo, za jeho hranicemi vládlo nesmírné vzrušení.

„Tam dole, to jsem já, že?“

MÁTE PRAVDU, SIRE.

„Čistá práce. Kuše, že?“

ANO, A TEĎ, SIRE, KDYBYSTE BYL TAK LASKAV —

„Kdo to byl?“ zeptal se král. Smrť zaváhal.

NAJATÝ VRAH Z ANKH-MORPORKU, odpověděl.

„Hm, to bylo chytré. To tedy Sto Helitovi gratuluju. A já se celou tu dobu cpal protijedy. Proti kalené oceli neexistuje žádný protijed, co?“

SAMOZŘEJMĚ ŽE NE, SIRE.

„Takže starý dobrý provazový žebřík a rychlý kůň u padacího mostu, co?“

TAK TO BUDE VYPADAT, SIRE, řekl Smrť a vzal králův stín lehce za ruku. JESTLI VÁS TO ALE UTĚŠÍ, TEN KŮŇ BUDE MUSET BÝT OPRAVDU RYCHLÝ.

„Jakže?“

Smrťův stabilní úsměv se ještě o něco rozšířil.

MÁM ZÍTRA RÁNO S TÍM JEZDCEM SCHŮZKU V ANKHU, řekl Smrť. PODÍVEJTE, DOVOLIL VÉVODOVI, ABY MU DAL NA CESTU BALÍČEK S JÍDLEM.

Král, u nějž k základním předpokladům pro výkon povolání patřilo mimo jiné i to, že chápal o něco pomaleji, se na chvilku zamyslel a pak se krátce zasmál. V tom okamžiku si poprvé všiml Morta.

„Kdo je to?“ zeptal se. „Nějaký další mrtvý?“

TO JE MŮJ UČENDÍK, odpověděl mu Smrť. A TEN TO ODE MĚ JEŠTĚ PĚKNĚ SCHYTÁ, ULIČNÍK.

„Mort,“ řekl Mort automaticky. Vnímal sice jejich slova, ale nebyl schopný odtrhnout oči od toho, co se odehrávalo kolem. Cítil se skutečný. Smrť vypadal rozhodně jako z kostí. A král přímo kypěl zdravím a na osobu, která byla právě zavražděna, vypadal až neuvěřitelně fit. Zbytek světa byl ale mořem pohyblivých stínů. Nad padlým tělem se shýbalo několik osob, které Mortem procházely, jako by nebyl nic jiného než neviditelná mlha.

U těla klečela i rusovlasá dívka a plakala.

„To je moje dcera,“ řekl král. „Asi bych měl cítit smutek. Jak to, že necítím nic?“

EMOCE ZŮSTALY VE VAŠEM TĚLE. JE TO JEN OTÁZKA NERVŮ.

„Aha, proto. Ona nás ale nevidí, že ne?“

NE.

„Nedalo by se nějak udělat, že bych se s ní…“

BOHUŽEL, odpověděl Smrť.

„Ona se stane královnou, a kdybych jí mohl říci…“

JE MI LÍTO, zavrtěl Smrť hlavou.

Dívka zvedla hlavu a její pohled Mortovi prošel tělem. Pozoroval, jak k ní přichází vévoda a klade jí účastně ruku na rameno. Vévodovi se na rtech chvěl slabý úsměv. Byl to takový ten úsměv, který polehává na písečných březích tropických řek a čeká na neopatrné plavce.

Nevím, jak to udělat, abys mě slyšela, nakláněl se Mort k dívce. Nevěř mu!

Dívala se na něj, ale neviděla ho a rukama si utírala slzy. Natáhl k ní ruku a bezmocně pozoroval, jak projela její paží.

TAK POJĎ, CHLAPČE. ŽÁDNÉ CICMÁNÍ.

Mort cítil, jak se mu na rameno položila Smrťova ruka gestem, ve kterém nechybělo přátelské pochopení. Neochotně se otočil a následoval krále se Smrtěm. Ven prošli zdí. Mort byl asi v půli cesty, když si uvědomil, že je to nemožné.

Tahle myšlenka plná sebevražedné logiky ho málem zabila. Cítil, jak se mu kolem těla začíná svírat chladný kámen, když se mu u ucha ozval známý hlas.

PODÍVEJ SE NA TO TAKHLE. TA ZEĎ TADY NENÍ, JINAK BYS TUDY NEMOHL JÍT. NEBO SNAD ANO, CHLAPČE?

„Morte,“ řekl Mort.

PROSÍM?

„Jmenuju se Mort. Nebo Mortimer,“ řekl Mort už poněkud popuzeně a cukl sebou kupředu. Kamenný chlad mu zmizel za zády.

NO, VIDÍŠ, ŽE TO NENÍ TAK TĚŽKÉ?

Mort se podíval dlouhou chodbou a zkoumavě pleskal zeď dlaní. Určitě jí prošel, ale teď se zdála být naprosto pevná. Na šatech se mu zatřpytily úlomky slídy.

„Jak to děláte?“ zeptal se. „Jak jsem to udělal já? Jsou to kouzla?“

KOUZLA, TO JE TO JEDINÉ, CO TO NENÍ, CHLAPČE. AŽ TO DOKÁŽEŠ ÚPLNĚ SÁM, NEBUDE UŽ NIC, CO BYCH TĚ MOHL NAUČIT.

Král, který mezitím evidentně vybledl, řekl: „Ujišťuji vás, že je to neobyčejně efektní. Mimochodem, mám dojem, že blednu, nezdá se vám?

TO SE STANE KAŽDÉMU. ZKUSTE SI TO VYCHUTNAT.

„Jak?“ Hlas teď už nebyl nic víc než stín ve vzduchu.

BUĎTE PROSTĚ SÁM SEBOU.

V tom okamžiku se král začal propadat, zmenšoval se ve vzduchu a jeho hmotné pole se nakonec v záblesku jasné záře zbortilo. Zbyl po něm jen maličký jasný bod. Stalo se to tak rychle, že to Mort málem minul. Z ducha hvězdičkou v několika vteřinách.

Smrť opatrně chytil tu zářivou nicku a uschoval ji v nekonečných záhybech svého pláště.

„Co se to s ním stalo?“ vyzvídal Mort.

TO VÍ JEN ON, zněla odpověď. POJĎ.

„Moje babička říká, že když člověk umře, je to, jako by spal,“ zamyslel se Mort se stínem naděje v hlase.

NEVÍM. NEZAŽIL JSEM ANI JEDNO, ANI DRUHÉ.

Mort se naposled rozhlédl chodbou. Obrovské dvoukřídlé dveře se rozletěly dokořán a do chodby se vyvalil dav dvořanů ze sálu. Dvě starší ženy se pokoušely utišit princeznu, ale ta před nimi kráčela tak rychle, že měly co dělat,a by jí stačily, a proto jí poskakoval v patách jako dva zmatené míče. Všechny tři zmizely ve vedlejší chodbě.

JIŽ KRÁLOVNOU, řekl pochvalně Smrť. Smrť si potrpěl na styl.

Pak už došli mlčky až na vrcholek věže.

POKUSIL SES HO VAROVAT, řekl Smrť a sundal Truhlíkovi sáček se zrním.

„Ano, pane, promiňte.“

NEMÁŠ PRÁVO PLÉST SE DO CESTY OSUDU. KDO MYSLÍŠ, ŽE JSI, ABYS ROZHODOVAL, KDO MÁ ŽÍT A KDO ZEMŘÍT?

Smrť pozoroval se zájmem Mortův výraz.

TO SMĚJÍ JEN BOHOVÉ, dodal. I JEDEN JEDINÝ ČLOVĚK, KTERÝ BY SI ZAHRÁVAL S OSUDEM, BY MOHL ZNIČIT CELÝ SVĚT. ROZUMÍŠ?

Mort provinile přikývl.

„Pošlete mě domů?“ zeptal se slabým hlasem.

Smrť se k němu nahnul a zvedl ho k sobě za sedlo.

ZA TO, ŽE JSI PROJEVIL ÚČAST? NE. BYL BYCH TĚ PRAVDĚPODOBNĚ POSLAL DOMŮ, KDYBY TĚ TO POBAVILO. MUSÍŠ SI VŠAK UVĚDOMIT, ŽE JE JEN JEDINÝ PROJEV ÚČASTI, KTERÝ SI MŮŽEME V NAŠEM ŘEMESLE DOVOLIT.

„Jaký?“

DOKONALE NABROUŠENÁ KOSA.

Dny ubíhaly, i když si Mort nebyl jistý, kolik jich bylo. Pochmurné slunce Smrťova světa sice putovalo po obloze pravidelně, ale v občasných návštěvách smrtelného světa nebyl žádný systém. Smrť nenavštěvoval jen krále a důležité bitvy, většina jeho osobních cest směřovala k docela obyčejným lidem.

Jídlo servíroval Albert, který se usmíval pro sebe a mlčel. Ysabell se většinou zdržovala ve svých pokojích nebo se projížděla na svém poníkovi kolem černých močálů za domem. Pohled na ni, když se hnala s vlajícími vlasy cestou necestou, by byl mnohem působivější, kdyby byla lepší jezdkyně nebo kdyby byl poník mnohem větší nebo kdyby jí vlasy vlály přirozeně. Některé vlasy to dělávají, ty její ne.

Když se se Smrtěm nevydával za tím, čemu Smrť říkal „povinnosti“, pomáhal Mort Albertovi nebo si sám našel nějakou práci na zahradě či ve stáji. Taky se často probíral Smrťovou rozlehlou knihovnou a četl všechno, co mu padlo do rukou, s nenasytností člověka, který poprvé objevil kouzlo psaného slova.

Většina svazků v knihovně byly pochopitelně životopisy.

V jednom byly výjimečné. Psaly se samy. Lidé, kteří už zemřely, vyplňovali své knihy od první do poslední strany a ti, kteří se nenarodili, měly knihy naprosto čisté. Ti ostatní… Mort si udělal znamínka, označil si v několika knihách konec textu a po nějaké době spočítal řádky, které přibyly. Zjistil, že v knihách přibývá zhruba čtyři až pět odstavců denně. Rukopis neznal.

Nakonec sebral odvahu.

COŽE? řekl užasle Smrť, který seděl za psacím stolem a obracel v prstech svůj nůž na papír ve tvaru malé kosy.

„Volné odpoledne,“ opakoval Mort. Pokoj byl najednou strašlivě velký a Mort se cítil uprostřed koberce rozměrů menšího pole hrozně na ráně.

ALE PROČ? Zeptal se Smrť. URČITĚ NEJEDEŠ NA POHŘEB BABIČCE, TO BYCH O TOM MUSEL NĚCO VĚDĚT.

„Chtěl bych si jen tak vyrazit, víte? Mezi lidi,“ odpověděl mu Mort a marně se pokoušel vydržet pohled těch nehybných modrých jiskřiček.

ALE VŽDYŤ SE SETKÁVÁŠ S LIDMI SKORO DENNĚ, protestoval Smrť.

„Jo, já vím, ale, vždycky jen na chvilku,“ řekl Mort. „Víte, bylo by to hezké, sejít se s někým, kdo má perspektivu, že bude na světě déle než několik minut. Pane,“ dodal.

Smrť zabubnoval prsty na stůl a místností se ozýval zvuk podobný myšímu stepování. Ještě chvilku na Morta zíral. Všiml si, že chlapec už zdaleka není tak kostnatý jako na začátku, že stojí vzpřímeněji, než si pamatoval, a umí použít slovo perspektiva ve správném spojení. To dělá ta knihovna.

DOBRÁ, řekl potom váhavě. JENŽE MNĚ SE ZDÁ, ŽE TADY MÁŠ VŠECHNO, CO POTŘEBUJEŠ. TVÉ POVINNOSTI SNAD NEJSOU NIJAK VYČERPÁVAJÍCÍ, NEBO ANO?

„Ne, pane.“

MÁŠ TADY TAKY DOBRÉ JÍDLO, POHODLNOU POSTEL A SPOLEČNOST PŘIMĚŘENÉHO VĚKU.

„Koho, prosím?“ podivil se Mort.

MOU DCERU, naklonil Smrť hlavu na stranu. PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE UŽ JSI SE S NÍ SEŠEL, NE?

„Aha, ano pane, jistě pane.“

JE TO VELMI PŘÁTELSKÁ A ROZTOMILÁ BYTOST, KDYŽ SE S NÍ ČLOVĚK TROCHU SEZNÁMÍ.

„Určitě ano, pane.“

A PŘESTO SI PŘEJEŠ — Smrť ta slova vyslovil s nádechem nechuti — VOLNÉ ODPOLEDNE?

„Ano, pane. Když dovolíte, pane.“

TAK DOBRÁ. AŤ JE PO TVÉM. MÁŠ VOLNO DO ZÁPADU SLUNCE.

Smrť otevřel svou obrovskou účetní knihu a začal psát. Občas se natáhl a přesunul několik kuliček na počítadle.

Asi za minutu zvedl hlavu.

TY JSI TADY JEŠTĚ, řekl s mírným údivem. A VE SVÉM VOLNÉM ČASE, dodal nakysle.

„Hm,“ začal Mort nejistě, „chtěl jsem se zeptat, pane, jestli mě lidé uvidí?“

ŘEKL BYCH, ŽE ANO. URČITĚ, odpověděl Smrť. JE JEŠTĚ NĚCO, S ČÍM BYCH TI MOH LPOMOCI, NEŽ SE VYDÁŠ HÝŘIT DO SVĚTA?

„Je tady ještě jedna věc, pane. Já totiž nevím, jak bych se dostal do světa obyčejných smrtelníků, víte?“ troufl si zoufalý Mort.

Smrť si hlasitě povzdechl a otevřel zásuvku stolu.

PROSTĚ TAM DOJDEŠ.

Mort nešťastně přikývl a vydal se na dlouhou cestu, kde dveřím pracovny. Když je otvíral, Smrť zakašlal.

CHLAPČE! Zavolal a hodil Mortovi něco přes celou místnost.

Mort to automaticky chytil a dveře se se zaskřípěním otevřely.

Vchod zmizel. Vysoký koberec pracovny se změnil v oblé kočičí hlavy. Jasné denní světlo ho zaplavilo jako rtuť.

„Mort,“ řekl Mort všeobecně celému vesmíru.

„Cože?“ podíval se na něj stánkař stojící vedle. Mort se rozhlédl. Byl na trhu plném stánků, lidí a zvířat. Dalo se tam koupit všechno, od jehly až po (prostřednictvím několika potulných proroků) vizi spasení. Konverzovat tady hlasem slabším než řev bylo prostě nemožné.

Mort poklepal stánkaři opatrně na záda.

„Vidíte mě?“ zeptal se opatrně.

Stánkař na něj kriticky zamžoural.

„Řekl bych, že jo,“ prohlásil. „Nebo někoho, kdo se vám hrozně podobá.“

„Děkuju vám,“ rozzářil se Mort, kterému se očividně ulevilo.

„Není zač. Já vidím za den lidí… a všechny zadarmo. Nechcete si koupit nějaké tkaničky do bot?“

„Neřekl bych. Co je tohle za město?“

„Copak vy to nevíte?“

Několik lidí od okolních stánků na Morta začalo upírat zamyšlené pohledy. Mozek se mu rozběhl naplno.

„Můj pán hodně cestuje,“ prohlásil pravdivě. „Přejeli jsme dnes v noci a já spal vzadu na voze. Teď mám volné odpoledne.“

„Aha,“ usmál se stánkař. Důvěrně se k Mortovi naklonil. „Chcete si trošku vyhodit z kopýtka, co? To vám můžu zařídit.“

„Mně by ke štěstí úplně stačilo, kdybych věděl, kde jsem,“ odpověděl mu Mort.

To prodavače zaskočil.

„Tohle je Ankh-Morpork,“ odpověděl. „to snad vidí každý, ne? A taky cítí.“

Mort začichal. Na vzduchu ve městě opravdu něco bylo. Člověk měl pocit, že ten vzduch si užil života. Nemohli jste si s každým nadechnutím nevšimnout, že těsně kolem vás se pohybují další tisíce lidí a skoro každý se potí v podpaží.

Stánkař si Morta znovu kriticky prohlédl, všiml si bledé tváře, dobře střižených drahých šatů a podivného výrazu, což dohromady vytvářelo něco jako proslulý efekt stlačeného pera.

„Podívejte?“ řekl nakonec stánkař, „budu k vám upřímný. Mohl bych vám ukázat směr k velkému bordelu.“

„Už jsem jedl,“ odpověděl Mort se světáckou lehkostí. „Ale mohl byste mi říci, jak daleko je to odsud do… myslím, že se to jmenuje Sto Lat?“

„Asi dvacet mil na střed, ale tam není nic, co by mohlo zajímat mladého muže vašeho druhu,“ pospíšil si obchodník. „Já to znám, máte odpoledne pro sebe, toužíte po nových zážitcích, po vzrušení, hledáte nějaké milostné dobrodružství…“

Mort mezitím otevřel váček, který mu Smrť hodil před odchodem. Byl plný malých zlatých mincí, které se ze všeho nejvíc podobaly zekínům.

V mysli se mu znovu vynořila podoba té bledé tváře pod korunou rudozlatých vlasů, která nějakým šestým smyslem vycítila jeho přítomnost. Nejisté pocity posledních dnů, které nedokázal přesně zařadit, se najednou zaostřily jako krajina, ze které vítr odfoukl mlhu.

„Chci nějakého velmi rychlého koně,“ prohlásil.

O pět minut později se Mort ztratil.

Téhle části Ankh-Morporku se říkalo Stínov a byla to vnitřní část města, která by nutně potřebovala buď dlouhodobý program vládní pomoci, nebo, a to raději, několik plamenometů. Nedalo se o ní prohlásit, že je zchátralá, protože to bychom význam toho slova přepínali přes únosnou mez. Stadiem zchátralosti prošla už dávno a teď byla daleko za ním, kde díky jakémusi einstenovskému zvratu získala vznešenou strašlivost, kterou nosila stejně pyšně jako jiná města cenu za architekturu. Stínov byl hlučný, rozpálený a páchl jako zem v prasečáku.

Sousedství tam nefungovalo v tom obyčejném mezilidském slova smyslu, ale spíš jako společenstvo na velkém korálovém útesu — žili tady lidé, ale byly to lidské obdoby raků poustevníků, humrů, krevet, překrásných, ale jedovatých rybek a pochopitelně i žraloků.

Mort beznadějně bloudil v klikatých uličkách. Ten, kdo by mohl jeho cestu sledovat ze vzduchu, by si rychle všiml, že v zástupu lidí za ním vzniká určitý stabilní pohyb, který dává tušit, že ho sleduje přinejmenším několik mužů stahujících se pomalu, ale jistě ke své kořisti. Průměrný inteligentní člověk by rychle odhadl, že Mort a jeho zlato mají ve Stínově stejnou naději na přežití jako třínohý ježek na šestiproudé dálnici.

Z toho už začíná být jasné, že Stínov nebyl místo, kde by žili obyčejní obyvatelé. Přežívali tam starousedlíci. Čas od času se Mort pokusil zatáhnout některého z nich do řeči, aby zjistil, kudy by se dostal k nějakému dobrému obchodníku s koňmi. Starousedlíci vždycky zamumlali něco nesrozumitelného a rychle vyklízeli pole. Bylo to tím, že každý, kdo chtěl ve Stínově přežít déle než několik hodin, měl vyvinutý zvláštní smysl, a proto se klidil z Mortova okolí stejně jako se venkovan za silné bouře klidí z okolí velkého osamělého stromu.

Tak nakonec Mort dorazil až k řece Ankh, největší z řek. Už předtím, než vtekla do města, byla pomalá a zhoustlá prachem, který spláchla v nížinách, a když se dostala ke Stínovu, mohl i bezvěrec kráčet po vlnách. Utopit se v Morku by dalo spoustu práce, zato by se v něm člověk snadno udusil.

Mort pozoroval široký pás s nedůvěrou. Zdálo se, že se hýbe. Taky se na něm občas objevily bubliny. Musela to být voda.

Povzdechl si a otočil se.

Najednou před ním stáli tři muži, kteří jako by vystoupili z kamenných zdí. Všichni tři měli těžký a významný pohled těch zločinců, při jejichž zjevení i hlavní hrdina vyprávění pocítí určitou dávku nejistoty, i když ne zas tak velkou, protože čtenář ví, že lumpové zažijí ošklivé překvapení.

Všichni se zle šklebili. V tom byli opravdu dokonalí.

Jeden z nich vytáhl z opasku nůž a začal jím opisovat malé kroužky ve vzduchu. Pomalu postupoval k Mortovi, zatímco zbylí dva postupovali mnohem pomaleji, a tvořili tak zadní voj.

„Naval prachy?“ zasípal ten první.

Mortovi maně klesla ruka ke koženému váčku u pasu.

„Počkejte chvilku,“ prohlásil. „Co se stane potom?“

„Co?“

„No chtěl jsem se zeptat, jestli za to,peníze, nebo život’?“ pokračoval Mort. „Vždycky se od lupičů čeká, že to budou chtít takhle. Vaše peníze, nebo váš život. Četl jsem to v jedné knize,“ dodal.

„Jo, to je možný, to je možný,“ připustil lupič. Cítil, že začíná ztrácet iniciativu, ale bojoval dál. „Na druhý straně by to ale mohly bejt jak tvý prachy, tak tvůj život. Dvě mouchy jednou ranou, dalo by se říct.“ Muž vrhl kosý pohled na své dva kolegy, kteří se při tom skvělém vtipu pobaveně pochechtávali.

„V tom případě…“ řekl Mort a zvedl váček v jedné ruce, připraven hodit jej tak daleko do Ankhu, jak by dohodil. V duchu se jenom bál, že se váček od hladiny odrazí.

„Hej, co to děláš,“ vykřikl zmatený lupič. Chystal se vrazit kupředu, ale Mort váčkem výhrůžně zatřásl.

„Podívejte se na to takhle. Když mě chcete stejně zabít, proč bych se těch peněz nezbavil? Je to prostě jenom na vás.“ Aby svá slova zdůraznil, vytáhl z váčku jednu minci a hodil ji do řeky, která ji s nešťastným nasátím přijala. Lupiči se otřásli.

Jejich vůdce upřel oči na váček. Potom na svůj nůž. Na Morta. Nakonec na své společníky.

„Dovolíte na okamžik?“ řekl a trojice lumpů se shlukla hlavami k sobě.

Mort si očima měřil vzdálenost ke konci uličky. Nedokázal by to. Navíc ta trojice vypadala tak, že pronásledování lidí byla pravděpodobně další věc, ve které byla dokonalá. Jen logické uvažování je nechalo tak trochu na holičkách.

Vůdce se nakonec obrátil nazpět k Mortovi. Ještě jednou se tázavě podíval na své společníky. Oba důrazně přikyvovali.

„Rozhodli jsme se, že tě vodkrouhnem a s těma prachama to risknem,“ řekl. „Nemůžem si dovolit, aby se tady něco takovýho rozmohlo.“

Jeho společníci vytáhli nože.

Mort polkl. „Myslím, že to není moudré,“ podíval se na ně.

„Proč?“

„No, kdyby nic, tak mně se to nelíbí.“

„Nikdo po tobě nechce, aby se ti to líbilo, vod tebe se čeká jenom, že umřeš.“

„Nemyslím, že už je čas, abych umřel,“ odporoval mu Mort a pomalu couval. „Jsem si jistý, že by mi to řekli.“

„No né,“ zašklebil se vůdce, který toho začínal mít dost, „tak panáčkovi by to někdo řek, co? Velký kouřící sloní hovno!“

Mort udělal další krok zpět. Zdí.

Vůdce lupičů zíral na pevnou kamennou zeď, ve které Mort zmizel. Potom praštil nožem o zem.

„Tak to se na to teda vážně… eru,“ prohlásil znechuceně. „Další…anej mág! Nenávidím ty…aný mágy!“

„Neměl bys je tak…át, aby tě jednou pěkně nep…ali,“ zamumlal jeden z jeho kamarádů a bez nejmenších obtíží vyslovil i řadu několika teček po sobě.

Třetí člen společnosti,kterému o myslelo trochu pomaleji, řekl: „Poslyšte, dyť ten chlápek prošel zdí, ne?“

„Jo, a my se za ním táhnem jakou dobu!“ prohlásil otráveně ten druhý. „To se ti fakt povedlo, Plešoune. Já ti řikal hned, že je to mág, nikdo jinej se tady samotnej nepotuluje. No neřikal jsem, že je to mág? Já to řikal hned, že…“

„Už jsi toho řek zbytečně moc,“ zavrčel náčelník.

„Ale já ho fakt viděl, prošel akorát na tomdle místě zdí!“

„Jo? Neřikej!“

„No, zrovínka tudle! Copak tys to neviděl!?“

„Myslíš si, bůhví jak jsi chytrej, co?“

„No, na to jsem chytrej dost, ne?“

Vůdce jediným bleskovým pohybem sebral ze země svůj nůž.

„A co vostrej? Seš aspoň tak vostrej jako todle?“

Druhý lupič přistoupil ke zdi, a zatímco se za ním ozvala řada šoupavých kroků, ukončených vlhce bublavými zvuky, několikrát do ní silně kopl.

„Jo, tak zeď je v pořádku, prohlásil přes rameno. „Je to docela vobyčejná zeď, to vám garantuju. Hrozně by mě zajímalo, jak to ty chlapi dělaj, mládenci!“

„Mládenci?!“

Zakopl o dvě ležící těla.

„No sakra!“ řekl. I když mu to nemyslelo právě nejrychleji, uvědomil si vzápětí něco velmi důležitého. Byl hluboko v zapadlých uličkách Stínova a byl tam úplně sám! Dal se do běhu a běžel rychle a hodně daleko.

Smrť kráčel po černobílých dlaždicích časoměrného sálu a kontroloval řady zaměstnaných přesýpacích hodin. V patách mu kráčel s velkou účetní knihou v rukou a důležitým výrazem ve tváři Albert.

Kolem nich duněl zvuk, hluk nesmírného šedého vodopádu.

Přicházel z míst, kde se až kamsi k obzoru táhly police s řadami skleněných baněk, ve kterých se smrtelníkům přesýpal písek života. Byl to těžký zvuk, tísnivý zvuk, zvuk, který se rozléval jako hustý puding po jasném korpusu duše.

TAK DOBRÁ, prohlásil Smrť nakonec. ZAOKROUHLÍME TO NA TŘI. BUDE TO KLIDNÁ NOC.

„Takže to bude Matička Šlachromá, znovu opat Lobsang a ta princezna Keli,“ přikývl Albert.

Smrť se podíval na troje přesýpací hodiny, které držel v ruce.

ŘÍKAL JSEM SI, JESTLI BYCH PRO NĚ NEMĚL POSLAT TOHO MLÁDENCE, otočil se tázavě k Albertovi.

Albert nahlédl do účetní knihy.

„No, s Matičkou nebudou žádné starosti, a o opatovi bychom mohli říct, že už s tím má své zkušenosti,“ přikývl. „Té princezny je ale škoda. Je jí teprve patnáct. Z toho by se mohla vyklubat ošemetná věc.“

ANO, JE TO OPRAVDU ŠKODA.

„Mistře?“

Smrť stál s třetími hodinami v ruce a zamyšleně sledoval padající zrnka písku a odlesk svic ve skleněných baňkách. Pak si povzdechl.

TAKOVÁ MLADIČKÁ…

„Cítíte se dobře, mistře?“ zeptal se Albert a jeho hlas byl plný účasti.

ČAS JAKO VŠENIČÍCÍ PROUD ODNÁŠÍ VŠE…

„Mistře!“

CO JE, vyrazil ze sebe Smrť.

„Trochu příliš jste to dramatizoval, mistře, proto jsem si myslel…“

O ČEM TO ŽVANÍŠ?

„Jednu chvilku jste mluvil tak nezvykle, skoro směšně, mistře.“

NESMYSL. NIKDY JSEM SE NECÍTIL LÍP. O ČEM JSME TO NAPOSLED MLUVILI?

Albert pokrčil rameny a nahlédl do knihy.

„Matička je čarodějka,“ řekl. „Mohlo by se jí to trochu dotknout, kdybyste pro ni poslal jen Morta.“

Všichni příslušníci čarodějných, kouzelných a magických cechů měli privilegium, že se pro ně Smrť musel dostavit osobně a nesměl posílat své nižší pomocníky.

Zdálo se, že Smrť Alberta neslyší. Znovu upřel černé důlky na hodiny princezny Keli.

JAK SE JMENUJE TEN POCIT ROZTOUŽENÉ LÍTOSTI, KTERÁ MÁ ČLOVĚK V HLAVĚ, KDYŽ SE MU NELÍBÍ, ŽE SE VĚCI DĚJÍ PRÁVĚ TAK, JAK SE DĚJÍ?

„Smutek, mistře. Myslím. Takže —“

JSEM SMUTEK.

Albert zůstal stát s otevřenými ústy. Nakonec se vzpamatoval natolik, že ze sebe vypravil: „Mistře, naposled jsme mluvili o Mortovi!“

O JAKÉM MORTOVI?

„O vašem učedníkovi, mistře,“ vysvětloval Albert trpělivě. „Takový vysoký mládenec.“

AHA, SAMOZŘEJMĚ. DOBRÁ, POŠLEME JEHO.

„Myslíte, že už je připraven vyjet sám, mistře?“ v Albertově hlase zněly pochybnosti.

Smrť se chvíli zamyslel. DOKÁŽE TO, řekl nakonec. JE CHYTRÝ, RYCHLE SE UČÍ A KONECKONCŮ, dodal, LIDÉ PO MNĚ NEMOHOU CHTÍT, ABYCH SE ZA NIMI VE DNE V NOCI HONIL OSOBNĚ.

Mort nechápavě zíral na sametovou draperii, která mu visela jen několik centimetrů před očima.

Prošel jsem zdí, pomyslel si. A to je nemožné.

Odhrnul opatrně závěs stranou, aby se podíval, zda za ním nejsou ukryty dveře, ale zbytečně. Spatřil jen drolící se omítku, pod kterou na několika místech prosvítala vlhká, ale pevná cihlová zeď.

Pokusně do ní šťouchl. Bylo mu jasné, že tudy cesta nazpět nevede.

„No,“ promluvil ke zdi, „a co teď?“

Za zády se mu ozval hlas. „Ehm. Co jste to říkal?“

Pomalu se otočil.

Kolem stolu uprostřed místnosti seděla celá rodina Klačanů — otec, matka a půl tuctu dětí, jako schůdky. Na Morta se upíralo osm párů kulatých očí. Devátý pár, který patřil starému prarodiči neurčitého pohlaví, se na něj neupíral, protože jeho vlastníkovi se podařilo v tomto nestřeženém okamžiku získat trochu místa u společní mísy s rýží. Prarodič došel k názoru, že kus vařené ryby v hrsti je pro něj mnohem důležitější než neočekávané blízké setkání kteréhokoliv druhu, a nastalé ticho bylo přerušováno zvuky horečnatého žvýkání.

V jednom rohu přeplněné místnosti stál malý svatostánek Offlera, klačského krokodýlího boha. Offler se šklebil podobně jako Smrť, i když samozřejmě Smrťovi nesloužilo hejno malých ptáčků, kteří Offlerovi nosili novinky o jeho uctívačích a udržovali mu v čistotě chrup.

Klačané si pohostinnosti cení nade vše ostatní. Zatímco Mort zíral a nevěděl, cosi má počít, vzala žena z police za sebou talíř a mlčky ho začala plnit z velké mísy. Po krátkém boji vyrvala z vrásčité ruky i pěkný šťavnatý kousek mořského sumce a přidala ho k ostatnímu. Celou tu dobu se její okrově podmalované oči upírali na Morta.

Slova, která Mort zaslechl za zády, pronesl otec. Mort se nervózně uklonil.

„Promiňte,“ zajíkl se. „É, víte, vypadá to, jako bych prošel touhle zdí.“ Sám slyšel, že to nezní nijak zvlášť chytře.

„Prosím?“ řekl muž. Žena mezitím přidala na talíř několik plátků papriky a za cinkotu náramků jídlo pokropila zelenou omáčkou, která v Mortovi vzbudila obavu, že ji poznává. Ochutnal ji před několika týdny, a přestože recept na ni byl velmi složitý, Mortovi stačilo jediné sousto, aby došel k názoru, že musí být vyrobena z rybích vnitřností marinovaných několik let v soudku žraločího sádla. Smrť prohlásil, že je jí třeba přijít na chuť. Mort se to rozhodl neriskovat.

Pokusil se pomalu odšourat podél stěny místnosti ke dveřím zakrytém jen korálkovým závěsem a všechny hlavy se otáčely za ním. Pokusil se usmát.

Žena se zeptala: „Proč na nás ten démon cení zuby, ó, můj pane a manželi?“

Muž jí odpověděl: „Možná že je to hladem, úplňku mého vzrušení. Přidej mu ještě kus ryby!“

Předek zareptal: „To byla moje ryba, nevděčné děcko! Zkáza světu, kde lidé nectí věk!“

Je pravda, že protože jejich slova pronikala Mortovýma ušima v hovorové klačštině, v řeči, která měla tolik ozdůbek, jazykových odchylek a tak starou historii, že používala patnáct výrazů pro slovo „vražda“ dříve, než kohokoliv z ostatních lidí napadlo třísknout svého bližního kamenem, v mozku mu zněla jasně a srozumitelně jako jeho mateřština.

„Já nejsem démon!“ vykřikl. „Jsem člověk!“ pokračoval a pak se v šoku zarazil, protože slova mu proudila úst v čisté klačštině.

„Vy jste zloděj?“ zajímal se otec. „Vrah? Když už jsme tak začli, nejste náhodou výběrčí daní?“ Ruka mu vklouzla pod stůl a objevila se s velkým sekáčkem na maso, který byl vybroušen k ochromující ostrosti. Jeho žena vykřikla, upustila talíř a přitiskla k sobě nejmenší děti.

Mort pozoroval, jak se ostří sekáčku kývá ve vzduchu, a raději se vzdal.

„Přináším vám pozdravy z nejnižší pekelné galerie,“ vypravil ze sebe.

Změna byla okamžitá. Sekáček zmizel a na tvářích celé rodiny se opět objevily široké úsměvy.

„To pro nás znamená velké štěstí, když nás ráčil navštívit démon,“ rozzářil se otec. „Jaké je tvé přání, ó, odporný výhonku Offlerových beder?“

„Prosím?“ zeptal se Mort.

„Démon přináší štěstí a požehnání každému, kdo mu pomůže či poslouží,“ odpověděl mu muž. „Jak ti můžeme být nápomocni, smrdutý psí dechu z nejnižší galerie?“

„Nejsem nijak hladov,“ začínal se Mort pomalu vžívat do své role, „ale mohli byste mi říci, kde bych mohl sehnat rychlého koně, na kterém bych se dostal do Sto Lat před setměním?“

Muž se rozzářil jako sluníčko a hluboce se uklonil. „Znám takové místo, odporný výměšku ďábelských střev, buď jen tak laskav a následuj mě.“

Mort spěchal za ním. Prastarý předek je sledoval kritickým pohledem a čelisti se mu rytmicky pohybovaly.

„Tak něčemu takovému se dneska říká démon?“ prohlásil nakonec. „Offler ať stihne hnilobou tuhle zem, kde mají dokonce i démony třetího řádu, zdaleka ne takové, jaké jme měli ve staré vlasti!“

Žena položila do prostředního páru rukou Offlerovy sošky malou misku rýže (ráno bude rýže pryč) a ustoupila.

„Manžel mi vyprávěl, že minulý týden obsluhoval v Zahradě karí stvoření, které tam vůbec nebylo,“ řekla. „Udělalo to na něj velký dojem.“

O deset minut později se manžel vrátil a v bezdechém tichu vysázel na stůl malou hromádku zlatých mincí. Představovaly bohatství, za které by se dala koupit dost velká část města.

„Měl jich celý váček,“ řekl manžel.

Celá rodina na peníze nějakou chvíli mlčky zírala, až si nakonec žena povzdechla.

„Bohatství přináší mnoho problémů,“ řekla. „Co budeme dělat?“

„Vrátíme se do Klače,“ prohlásil manžel prvně, „kde budou moci naše děti vyrůstat ve správném prostředí, ve slavných a osvícených tradicích naší prastaré rasy, do země, kde muži nemusí pracovat jako číšníci pro své zlé a chamtivé pány, ale mohou stát pyšně a zpříma na vlastních nohou. A na cestu vyrazíme okamžitě, voňavý květe datlovníkový.“

„Proč tak brzo, ó, těžce pracující synu pouště?“

„To proto,“ odpověděl jí manžel, „že jsem démonovi právě prodal Patricijova nejlepšího závodního koně.

Kůň sice zdaleka nebyl tak dobrý ani rychlý jako Truhlík, ale míle mu mizely pod kopyty a snadno utekl několika jízdním hlídkám, které z jakéhosi nepochopitelného důvodu projevovaly touhu popovídat si s Mortem.

Chatrče morporských předměstí mu rychle zmizely za zády a cesta se vinula po úrodné černozemi planiny Sto, která sem byla v minulých tisíciletích naplavena a jež byla pravidelně zvlhčována každoročně rozvodněnou řekou Ankh. Řeka tak celé oblasti přinesla hospodářskou jistotu, prosperitu a chronické revma.

Cesta byla také výjimečně nudná. Jak se světlo pomalu měnilo ze stříbrného ve zlaté, jel Mort plochou nevýraznou krajinou, pokrytou od obzoru k obzoru zelnými poli. Zelí je třeba přiznat mnoho věcí. Mohli bychom dlouho mluvit o vysokém obsahu vitamínů, o vlákninách podporujících trávení, o nutriční hodnotě. Ale navzdory všem svým přednostem, které zelí dávají výživnou i morální převahu nad dejme tomu narcisy, zelí přece jen postrádá určité něco, co by vzbuzovalo touhu básníků. Pokud samozřejmě nejsou hladoví. Do Sto Lat to bylo dvacet mil, ale Mortovi to připadalo jako dvě stě.

U bran Sto Lat stály stráže, které ovšem ve srovnání s těmi u bran Ankh-Morporku vypadaly přihlouple a amatérsky. Mort přiklusal k nim a jeden ze strážných, který se cítil tak trochu hloupě, se ho zeptal, co je zač.

„Obávám se, že nemám na řeči čas,“ odpověděl mu Mort.

Strážný sloužil teprve velmi krátce, a navíc byl ještě dost chytrý. Nevstoupil dobrovolně do strážní služby, aby celý den postával na slunci v kroužkové zbroji a s halapartnou v ruce. Očekával od zaměstnání vzrušení, výzvu svým schopnostem a taky lehčí samostříl a uniformu, která v dešti nerezne.

Postoupil kupředu, odhodlán bránit město proti lidem, kteří nerespektují příkazy oprávněných civilních zaměstnanců s rozšířenou pravomocí. Mort chvilku pozoroval hrot halapartny, který se mu vznášel jen několik centimetrů od obličeje. Už toho začínalo být dost.

„Na druhé straně,“ prohlásil teď chladně, „jak by se vám líbilo, kdybych vám daroval tohohle překrásného koně?“

Vchod do paláce našel snadno. Stály tam stráže, měly samostříly a jejich výraz už zdaleka nebyl tak sympatický, nemluvě o tom, že koně už Mortovi došli. Potuloval se kolem tak dlouho, že se po něm začali všichni ohlížet, a pak se nerozhodně vrátil do úzkých uliček města. Připadal si jako hlupák.

Po tom všem, po mílích v sedle a se zadkem, který mu docela zdřevěněl, už skoro ani nevěděl, proč tady vlastně je. Tak ho viděla, když byl neviditelný, a co? Znamená to snad něco? Samozřejmě že ne. Jenže si stále vybavoval její tvář a jiskřičku naděje, která jí bleskla v očích. Chtěl ji utěšit, říci jí, že všechno bude v pořádku. Rád by jí vyprávěl o sobě a o všem, čím se toužil stát. Chtěl zjistit, který pokoj v zámku jí patří, až zhasne světlo, stát celou noc na stráži u jejích dveří. A tak dál.

O chvíli později vzhlédl od práce kovář, který měl dílnu v jedné z úzkých uliček, a uviděl vysokého klátivého mládence, jak se s rudou tváří pokouší projít zdí.

O něco později se v místní hospodě objevil jakýsi mladík s boulí na hlavě a ošklivě odřeným čelem a vyptával se na cestu k nejbližšímu městskému mágovi.

A ještě o něco později stanul Mort před domem s napůl opadanou omítkou, který měl vedle dveří připevněnou cedulku hlásající, že tady sídlí MgDr Ohňomil Dobrořez, NU (doktor magie, absolvent Neviditelné univerzity), Mistr nekonečna, Osvícený, Osobní čároděj princezny, Strážce svaté brány, když nejsem doma, poštu nechte u pí. Nugátové vedle.

Mort, na kterého přes rozbušené srdce udělala tabulka příslušný dojem, pozvedl těžké klepadlo tvaru ošklivého chrliče svírajícího v zubech velký kruh a dvakrát udeřil do dveří.

Zevnitř se ozval pohyb, řada spěšných zvuků, které by mohly v případě méně vznešeného domu naznačovat, že tam, řekněme, někdo pobíhá, uklízí nádobí do dřezu a špinavé prádlo z dohledu.

Nakonec se dveře pomalu a tajemně otevřely.

„Uděláte dobve, kdyf fe budete tvávit, jako ve to na áf udělalo fkvělý doje,“ prohlásilo klepadlo konverzačním tónem, i když mu v tom poněkud vadil kruh v zubech. „Dělá to f pomocí kladek a filného pvoáfku. Má flabiny, co fe otevívacích kouvel týče. Vovumíme?“

Mort se podíval na rozšklebenou kovovou tvář. Já pracuju pro kostru, která umí procházet zdí, pomyslel si. Proč by zrovna mě mělo něco takového překvapit?

„Děkuji vám,“ řekl.

„Račte fftoupit. Boty fi očiftěte na vohožce, škvabka má dnefka olno.“

Velký nízký pokoj uvnitř byl temný a plný stínů a byl cítit nejen kadidlem, ale i vařeným zelím a nepraným prádlem, a taky trochu jako byt člověka, který háže všechny své ponožky na zeď a ty, které se tam nepřilepí, nosí dál. Na stole stála velká naprasklá křišťálová koule, astrolábium, ze kterého chybělo několik součástek, na podlaze byl nakreslen napůl rozšlapaný osmiúhelník a od stropu visel vycpaný krokodýl. Vycpaný krokodýl je absolutně nezbytná součást výbavy v každé jen trochu slušně vedené čarodějnické živnosti. Tenhle vypadal, jako že se mu to nijak zvlášť nezamlouvá.

Najednou se dramatickým pohybem rozhrnul korálkový závěs na protější zdi a v něm se objevila postava s kápí staženou do obličeje.

„Příznivá souhvězdí osvětlují hodinu našeho setkání,“ zaduněla.

„Která?“ zeptal se Mort.

Okamžitě zavládlo ustarané ticho.

„Jak, prosím?“

„Která souhvězdí by to měla podle vás být?“ nedal se odbýt Mort.

„Příznivá,“ prohlásila postava nejistě. Pak se ale vzchopila k útoku. „Proč obtěžuješ Ohňomila Dobrořeza, Držitele osmi klíčů, Poutníka podzemními rozměry, Nejvyššího mága —“

„Promiňte,“ vskočil mu do řeči Mort, „a opravdu jste?“

„Jestli jsem opravdu co?“

„Pán tamtoho a Nejvyšší tento z posvěcené hladomorny?“

Dobrořez si shrnul kápi z hlavy a zatvářil se otráveně. Místo šedobradého mystika, kterého Mort očekával, se objevila kulatá, nebo spíš buclatá tvář, růžová a bílá jako pečený vepřový bůček, která vepřové nepřipomínala jen svou barvou. Tak například byla hladká a bezvousá, měla několik podbradků a přímo z ní čišela dobrá nálada.

„Jen v přeneseném slova smyslu,“ prohlásil Mág.

„To znamená, že co?“

„No, to znamená, že ne,“ odpověděl Dobrořez.

„Ale říkal jste přece, že —“

„To je taková reklama,“ prohlásil mág. „Je to ten druh magie, se kterým pracuji. Ale co jste si vlastně přál?“

Upřel na Morta významný pohled a chytře zamrkal. „Nápoj lásky, co? něco, co by k vám tak trochu přitáhlo mladé dámy, co?“

„Je možné procházet zdí?“ vyhrklo z Morta zoufale. Dobrořez se zastavil s ruku na půli cesty k velké láhvi plné husté tekutiny.

„Za pomoci magie?“

„Hm,“ zavrtěl hlavou Mort, „spíš bez ní.“

„Pak bych vám doporučoval, abyste si vybral hodně tenkou zeď,“ poradil mu Dobrořez. „Ještě lepší by bylo, kdybyste použil dveře. Nejlíp támhlety, pokud jste sem přišel jenom proto, abyste mě okrádal o drahocenný čas.“

Mort na okamžik zaváhal, ale pak položil na stůl váček zlatých mincí. Mág se na ně podíval, odkudsi z hloubi krku se mu vydralo podivné zakňourání a natáhl se po nich. Mortova ruka vyletěla kupředu a chytila ho za zápěstí.

„Už jsem zdí několikrát prošel,“ prohlásil pomalu a lhostejně.

„No jasně, že jo,“ huhlal Dobrořez a nespouštěl pohled z váčku. Palcem vypáčil zátku z láhve s modrou tekutinou a bezmyšlenkovitě se napil.

„Jenže než jsem to udělal, tak jsem ani netušil, že to dokážu, a když jsem to dělal, nevěděl jsem, že to dělám, takže i když jsem to udělal, nepamatuju si jak. A teď to chci udělat znovu.“

„Proč?“

„Protože kdybych dokázal procházet zdí, mohl bych udělat cokoliv.“

„To je ovšem hlubokomyslné,“ souhlasil Dobrořez. „Filozofické. A jméno té mladé dámy za zdí?“

„Je to —“ Mort polkl. „Já ani nevím, jak se jmenuje. I kdybych nakrásně připustil, že se jedná o nějakou dívku,“ dodal nepřístupně, „což nepřipouštím.“

„Dobrá,“ prohlásil Dobrořez. Znovu se napil a otřásl se. „Prima. Takže, jak procházet zdí. Provedu příslušná pátrání, ale mohlo by to být drahé.“

Mort opatrně otevřel váček a vytáhl jednu malou zlatou minci.

„Tohle je záloha,“ řekl a položil ji na stůl.

Dobrořez sebral minci ze stolu tak opatrně, jako by čekal, že mu v ruce vybuchne nebo zmizí, a pečlivě si ji prohlížel.

„Nikdy v životě jsem takovou minci neviděl,“ prohlásil hlasem plným obvinění. „Co znamenají všechny ty kudrnaté nápisy kolem dokola?“

„Je to zlato, nebo ne?“ ohradil se Mort. „Jestli se vám nelíbí, nemusíte si ji brát…“

„Jasně, jasně, že je to zlato,“ pospíšil si Dobrořez. „Je to zlato, já jen přemýšlel, odkud asi je, to je všechno.“

„Myslím, že byste mi to nevěřil,“ odpověděl mu Mort. „Kdy tady asi zapadá slunce?“

„U nás to bývá většinou na konci dne a na začátku noci,“ odpověděl mu Dobrořez, zíral zamilovaně na minci a občas upil doušek modré tekutiny. „Asi tak touhle dobou.“

Mort vyhlédl z okna. Ulice venku už se pomalu nořila do stínu.

„Vrátím se,“ zamumlal a vykročil ke dveřím. Slyšel, jak za ním mág něco volá, ale to už pádil ulicí.

Zmocnila se ho panika. Smrť na něj bude čekat o čtyřicet mil dál. Určitě z toho bude malér. Strašlivý malér…

AHA, TADY JSI, HOCHU.

Známá postava vystoupila ze světla kolem pochodně vedle stánku s úhoři v aspiku a v ruce držela talířek nakládaných mořských hlemýžďů.

NÁLEV JE VÝJIMEČNĚ PIKANTNÍ. POSLUŽ SI, MÁM S SEBOU NAPICHOVÁTKO NAVÍC.

Samozřejmě, to, že byl Smrť o čtyřicet mil dál, neznamenalo, že současně nebyl i tady…

Zatím seděl Dobrořez ve svém neuklizeném pokoji, obracel v prstech neustále zlatou minci a bzučel si pod nos „zdi, zdi!“ a upíjel z láhve.

Zdálo se, že teprve když už v láhvi nezůstala ani kapka, probral se a uvědomil si, co dělá. V tom okamžiku zaostřil oči houstnoucí růžovou mlhou na červenou nálepku na láhvi, která hlásala: Beraní skok — Bábi Zlopočasné povzbuzovač a čistič vášně, jen jednu lžičku před vstupem do lože (malou)!

„Sám?“ vyděsil se Mort.

JISTĚ. NAPROSTO TI VĚŘÍM.

„Sákryš!“

Ten návrh vypudil Mortovi z hlavy všechno ostatní a sám sobě se divil, že ho to víc nevyděsilo. V posledním čase viděl několik úmrtí, a když víte, že si potom budete moci s oběťmi pohovořit, je všechna hrůza z umírání tatam. Většina z obětí si oddechla, dva zuřili, ale všichni ocenili pár účastných slov.

MYSLÍŠ, ŽE TO DOKÁŽEŠ?

„Jistě, pane. Ano. Myslím, že ano, pane.“

VÝBORNĚ, TAK JE TO SPRÁVNÉ. NECHAL JSEM TRUHLÍKA VE STÁJI ZA ROHEM. AŽ SKONČÍŠ, ODJEĎ S NÍM ROVNOU DOMŮ.

„Vy tady zůstanete, pane?“

Smrť se rozhlédl po ulici. V očních důlcích mu zablesklo.

MYSLEL JSEM SI, ŽE BYCH SE TROCHU ROZHLÉDL KOLEM, odpověděl záhadně. NECÍTÍM SE V POŘÁDKU. UDĚLALA BY MI DOBŘE TROCHA ČERSTVÉHO VZDUCHU. Pak si na něco vzpomněl, sáhl do pláště a vytáhl troje přesýpací hodiny.

VŠECHNO V POŘÁDKU, dodal. UŽIJ SI TO.

Otočil se a s tichým pobzukováním vykročil ulicí.

„Hm. Děkuji,“ řekl Mort. Podržel přesýpací hodiny na světle a všiml si těch, ve kterých zbývalo už jen posledních pár zrnek písku.

„Znamená to, že přebírám velení?“ zavolal, ale Smrť už mezitím zahnul za roh.

Truhlík ho přivítal tichým zaržáním. Mort k němu přistoupil a srdce se mu rozbušilo očekáváním a pocitem zodpovědnosti. Prsty mu jednaly zcela podvědomě, když vytáhl kosu z pouzdra, automaticky nasadil čepel na kosiště. Čepel modravě zářila a krájela měsíční svit jako klobásu. Mort opatrně nasedl a bolestí zamrkal, protože teprve teď pocítil opravdové následky své dlouhé odpolední jízdy. Naštěstí jet na Truhlíkovi bylo totéž jako sedět obkročmo na péřovém polštáři. Dodatečně dostal Mort ještě jeden nápad a opilý svěřenou pravomocí vytáhl ze sedlové brašny Smrťův jezdecký plášť. Přehodil si ho přes ramena a upevnil pod krkem velkou stříbrnou sponou.

Znovu se podíval na první hodiny a pobídl Truhlíka koleny. Kůň nasál chladný vzduch a dal se do klusu.

Kdesi za nimi vyrazil ze dveří domu Dobrořez s rozevlátým rouchem a vzrůstající rychlostí pádil ulicí.

Teď už kůň cválal a vzdálenost mezi jeho podkovami a dlážděním se zvětšovala. Několikrát švihl ocasem, zvedl se nad střechy domů a začal stoupat k mrazivému večernímu nebi.

Dobrořez si toho nevšímal. Měl v hlavě něco úplně jiného. S rozběhem provedl skok plavmo a vrhl se do zamrzajícího koryta k napájení koní, které stálo u kašny uprostřed malého náměstíčka. S vděčným výrazem zůstal ležet v mrazivé vodě pokryté ledovou tříští. Netrvalo dlouho a z vody se začalo kouřit.

Mort se držel nízko nad zemí pro pouhou radost z rychlosti. Spící krajina se pod nimi řítila nehlučně vzad. Truhlík běžel klidným, vyrovnaným cvalem, mohutné svaly mu klouzaly pod hedvábnou kůží stejně snadno jako aligátoři po písečných březích a hříva lechtala Morta v obličeji. Nahá čepel kosy krájela noc na dvě poloviny, které se za tajemným jezdcem tiše vlnily.

Pohybovali se v měsíčním světle tiší jako stín a spatřit je mohly jen kočky nebo lidé, kteří se zabývali věcmi, o kterých je lépe pomlčet.

Mort si na to později nemohl vzpomenout, ale pravděpodobně se smál.

Jinovatkou pokrytá pláň zanedlouho ustoupila divokému podhůří a pak se k Mortovi rozběhla stoupající úbočí hor Beraní hlavy. Truhlík sklonil hlavu, protáhl krok a zamířil k průsmyku mezi dvěma horami ostrými jako skřetí zuby. Kdesi pod nimi zavyl vlk.

Mort se znovu podíval na přesýpací hodiny. Jejich rámeček byl ozdobený rytinou dubového listí a kořenů mandragory a písek uvnitř se v měsíčním světle podobal zlatému prachu. Jak tak Mort hodinami otáčel sem a tam, našel na dolní části rámečku skoro setřelé jméno Ammelina Šlachromá.

Truhlík přešel nazpět do klusu. Mort se podíval na jednolité moře stromů pod nimi. Jejich koruny pokrýval sněhový poprašek. Sníh letos přišel buď velmi brzo, nebo velmi, opravdu velmi pozdě. Mohlo to ovšem být i tím, že hory Beraní hlavy si tvořily vlastní počasí bez ohledu na to, jaká roční doba právě v rovinách byla.

Pak se pod nimi otevřela paseka. Truhlík znovu zpomalil, zatočil vzduchem a začal se snášet na rovinku, která byla pokryta navátým sněhem. Mýtina byla kulatá a přesně v jejím středu stál domek. Kdyby nebyla zem kolem domku pod sněhem, byl by si Mort určitě všiml, že na pasece nejsou žádné pařezy. Stromy nebyly kolem dokola vysekány, ale vystrašeny tak, že se tam bály růst. A ty, co tam byly už předtím, se odstěhovaly.

Z oken domku se linulo světlo svíčky a tvořilo na bílém sněhu teplé oranžové jezírko.

Truhlík přistál tiše a hladce a přeběhl po mrznoucím škraloupu k domku, aniž se probořil. Otisky kopyt za ním nezůstávaly. Pochopitelně.

Mort sesedl a vydal se ke dveřím. Něco si tiše brumlal a cestou několikrát zkusmo máchl kosou.

Střecha domku byla stavěna tak, že přesahovala daleko nad zem, aby prostor kolem zdí chránila před sněhem. To jednak umožňovalo celkem snadno projít kolem domu i za sněhu, a jednak se pod přesahy střechy celé krátké léto a podzim shromažďovaly zásoby dřeva na zimu. Ani jeden obyvatel v horách Beraní hlavy by se neodvážil přivítat zimu, aniž měl dům ze tří stran obložený až pod střechu dřevem. Jenže tady už nebylo dřevo žádné, přestože jaro bylo ještě daleko.

Vedle dveří ale visela stará síť a v ní byla náruč sena. Na ní byla připevněna cedule s nápisem tiskacími, trochu roztřesenými písmeny: PRO TVÉHO KONĚ.

Kdyby si to Mort dovolil, dělalo by mu to starosti. Bylo jasné, že ho tady někdo čeká. Jenže během minulých dnů už se naučil, že než se schovávat za stěnu nejistoty, je lepší se přes ni přehoupnout a pustit se přímo kupředu. Koneckonců, Truhlík si tím taky nelámal hlavu a rovnou se pustil do žrádla.

Přemýšlel, jestli má klepat. Tak nějak se mu to nezdálo správné. Co když nedostane odpověď nebo mu dokonce někdo řekne, aby šel, odkud přišel?

Odsunul tedy oboustrannou západku a strčil do dveří. Otevřely se lehce a tiše.

Stál na prahu nízké kuchyně, jejíž trámy byly tak nízko, že by si o ně Mort při troše nepozornosti mohl rozbít čelo. Světlo jediné svíce se odráželo od vyleštěného kuchyňského náčiní a od dlaždic na podlaze vydrhnutých do matového lesku. Záře z hlubokého krbu, podobného malé jeskyni, se změnila na nevýrazné světélkování, které tu a tam problesklo šedavou slupkou popela. Mort bez zvláštní námahy pochopil, že v ohni dohořívá poslední poleno.

U kuchyňského stolu seděla postarší dáma, skobovitý nos skloněn těsně nad papírem, a cosi zuřivě psala. Vedle její ruky na stole seděla do klubíčka stočená šedá kočka a klidně se dívala na Morta.

Kosa narazila do jednoho ze stropních trámů. Žena na okamžik zvedla hlavu.

„Minutku, hned jsem u vás,“ prohlásila přes rameno. Zamračila se na papír. „Ještě tam musím napsat ten kousek, o tom, že to píšu,zdravá na duchu i na těle’, i když je to pěkná pitomost, nikdo, kdo je zdravý na těle i na duchu by přece neumíral, co? Nechcete kapku něčeho na chuť?“

„Prosím?“ podíval se na ni Mort udiveně. Pak se ale vzpamatoval a řekl: „PROSÍM?“

„Já myslela, jestli si občas trochu dáte. Mám skvělý malinový likér. Stojí na kredenci. Klidně tu flašku dorazte.“

Mort se s podezřením zadíval ke kredenci. Cítil, že nějak ztrácí iniciativu. Vytáhl přesýpací hodiny a podíval se na ně. Zbýval opravdu malý zbyteček písku.

„Pořád mi ještě zbývá pár minut,“ řekla čarodějka, aniž zvedla oči od psaní.

„Jak to… chtěl jsem… JAK TO VÍTE?“

Nevšímala si ho, osušila inkoust nad svíčkou, zapečetila dopis několika kapkami vosku a položila jej pod svícen. Pak zvedla kočku. „Bábina Broučková to sem přijde zítra ráno dát do pořádku a ty půjdeš hezky s ní, jasný? A dohlídni na to, aby dala Stařence Voříškovic tu růžovou mycí soupravu, co po ní touží už roky.“

Kočka znuděně zívla.

„Nemám, bůhví… teda — VÍTE, NEMÁM NA TO CELOU NOC,“ oznámil jí Mort opatrně.

„Vy ano, já ne, a nemusíte na mě křičet,“ prohlásila čarodějka. Slezla ze židle a teprve teď viděl Mort, že je shrbená a ohnutá jako luk. S určitými obtížemi stáhla z háku na stěně vysoký špičatý klobouk, pracně si jej připevnila na bílou hlavu přehršlí sponek a jehlic a chopila se páru berlí.

Pomalu se přebelhala přes kuchyň až k Mortovi a zvedla k němu oči, malé a jasné jako plané trnky.

„Budu potřebovat svůj šál? Myslíte, že si mám vzít šál? Asi ne, řekla bych. Tam, kam půjdu, bude asi dost teplo.“ Potom se zadívala Mortovi zblízka do tváře a zamračila se.

„Jste mnohem mladší, než jsem si myslela,“ prohlásila. Mort mlčel. Matička Šlachromá řekla: „Víte, mám dojem, že vůbec nejste ten, koho jsem čekala.“

Mort si odkašlal.

„A koho jste to tedy vlastně čekala?“

„Smrtě,“ odpověděla jednoduše čarodějka. „Je to součást dohody, víte? Jeden se předem dozví čas své smrti, a navíc mu dohoda zaručuje určitou — hm — osobní pozornost.“

„To jsem já,“ kývl Mort.

„Co?“

„Ta osobní pozornost. Poslal mě. Pracuji pro něj. Nikdo jiný mě nechtěl.“ Mort se odmlčel. Celé se to nějak zvrtlo. Smrť ho určitě pošle s ostudou domů. První samostatné dílo, a celé to takhle pokazil. Už slyšel, jak se mu lidé smějí.

Pocítil čiré zoufalství,ze kterého se zrodil jeho poslední výkřik, který z něj vyrazil jako zahučení mlhavého rohu: „Jenže je to moje první samostatná cesta a všechno se to tak pokazilo!“

Kosa se zazvoněním dopadla na zem a v pádu usekla kus nohy od stolu a přeťala napůl jednu kamennou dlaždici.

Matička ho s hlavou nakloněnou na stranu chvíli pozorovala. Pak řekla: „Aha. Jakpak se jmenujete, mladíku?“

„Mort,“ vzlykl Mort. „To je z Mortimera.“

„Tak dobrá, Morte. Předpokládám, že máš někde u sebe moje přesýpací hodiny.“

Mort krátce přikývl. Sáhl do opasku a vytáhl hodiny. Čarodějka na ně pohlédla kritickým okem.

„No, pořád ještě zbývá nějaká minutka,“ prohlásila. „Takže teď nesmíme ztrácet čas. Jenom vteřinku, než zamknu.“

„Ale vy tomu nerozumíte!“ zalkal Mort. „Všechno jsem to popletl! Nikdy předtím jsem to nedělal!“

Konejšivě ho popleskala po ruce. „Já taky ne,“ usmála se. „Zkusíme to spolu. Teď buď hodný chlapec, seber tu kosu a snaž se chovat jako dospělý mužský.“

Navzdory jeho protestům ho vystrkala ven do sněhu, vyšla za ním, přitáhla dveře a zamkla je na velký kovový zámek. Klíč od něj pověsila na hřebík vedle dveří.

Mráz svíral les v drtivém obětí a tiskl stromy, až jim praskaly kořeny. Měsíc sice nesvítil, ale nebe bylo plné velkých jasných hvězd, které ještě zvyšovaly pocit chladu.

Matička Šlachromá se roztřásla.

„Támhle je takový starý špalek,“ prohlásila konverzačním tónem. „Je odtamtud moc krásný výhled po celém údolí. Samozřejmě v létě. Ráda bych si sedla.“

Mort jí pomohl přes závěje a oprášil z ležícího špalku sníh. Sedli si na něj a hodiny položili mezi sebe. Ať už byl v létě výhled sebekrásnější, teď z něj zbývalo jen několik černých kamenů, které se rýsovaly proti ještě černější obloze, ze které se tiše řinul sníh.

„Nemůžu tomu uvěřit,“ ozval se nakonec Mort. „Zdá se mi, že mluvíte, jako byste umřít chtěla.“

„Víš, jsou tady pořád ještě některé věci, které mi budou chybět,“ přikývl. „Ale je jich stále míň a míň. Je čím dál tím řidší. Život, myslím. Už se nemůžeš spolehnout na vlastní tělo a je čas něco s tím udělat. Myslím, že je právě tak čas zkusit zase něco jiného. Řekl ti, že všichni lidé, kteří mají něco společného s kouzly nebo magií, ho vidí?“

„Ne,“ odpověděl ne tak docela po pravdě Mort.

„No jo, je to tak.“

„Nemá mágy ani čarodějky nijak v lásce,“ odvážil se Mort.

„Nikdo nemá rád chytráky,“ přikývla se spokojeným úsměvem. „my mu děláme jenom potíže, víš? Kněží, ti ne, proto má rád kněze.“

„O tom nikdy nemluvil,“ podivil se Mort.

„Jistě. Kněží lidem vykládají, o kolik se budou mít líp, až umřou. My se jim snažíme vysvětlit, že by se mohli mít dobře už tady, jen kdyby se trochu snažili.“

Mort zaváhal. Chtěl říci: Nemáte pravdu, on takový vůbec není, je mu jedno, jestli jsou lidé dobří, nebo špatní, pokud jsou přesní. A taky je hodný na kočky, dodal v duchu.

Nakonec si to však rozmyslel. Pochopil, že každý člověk potřebuje něco, v co by mohl věřit. Ozvalo se vlčí zavytí, tentokrát tak blízko, že se Mort poplašeně ohlédl. Další zavytí mu odpovědělo na druhé straně údolí. Z různých míst lesa se pak ozval celý sbor vlčích hrdel. Mort v životě neslyšel nic tak pochmurného.

Podíval se po očku na tichou postavu Matičky Šlachromé a pak s rostoucí panikou na hodiny. Vyskočil na nohy chňapl po kose a máchl jí oběma rukama.

Čarodějka vstala a tělo nechala sedět.

„Skvělá práce,“ řekla. „Na vteřinku jsem si myslela, že jsi mě minul, věříš?“

Mort se opřel o strom, zadýchaně lapal po dechu a pozoroval Matičku, která se vrátila ke špalku a prohlížela si sama sebe.

„Hmm,“ prohlásila potom dotčeně. „Čas by se měl za takové věci zodpovídat.“ Zvedla ruku, a když viděla, jak jí dlaní prosvítají hvězdy, zasmála se.

Pak se změnila. Mort už něco takového viděl předtím, stávalo se to ve chvíli, kdy si duše uvědomila, že už není spoutána fyzikálním polem těla, ale nikdy neviděl změnu tak cílevědomou. Čarodějčiny vlasy se rozvinuly z pevného šedého drdůlku, změnily barvu a prodloužily se. Tělo se narovnalo. Vrásky se vyrovnaly a zmizely. Hladké šaty z šedé vlny se rozvlnily jako mořská hladina, a když se ustálily, obtahovaly úplně jinou a velmi znepokojivou sadu křivek.

Podívala se na sebe, zvonivě se zasmála a změnila šedé šaty na něco přiléhavého v barvě jarního listí.

„Tak co říkáš, Morte?“ zeptala se. Předtím byl její hlas suchý a třaslavý. Teď z něj čpěl muškát, javorový sirup a další věci, na které stačilo Mortovi pomyslet a ohryzek se mu rozhoupal jako balonek na gumičce.

„…“ bylo všechno, co ze sebe vypravil a kosu svíral tak, že mu klouby zbělely.

Přišla k němu krokem, který by ladností zahanbil i hada plovoucího v říčním proudu.

„Neslyšela jsem, co jsi říkal?“ zapředla.

„M-m-moc hezké,“ vypravil ze sebe. „Takhle jste kdysi vypadala?“

„Takhle jsem v duchu vypadala stále.“

„Oh.“ Mort vstal. „Musím vás odvést,“ řekl.

„Já vím,“ odpověděla. „Jenže já tady zůstanu.“

„To nemůžete udělat! Víte, já —“ hledal vhodná slova, „— víte, když tady zůstanete, tak se za chvilku jako rozmažete a zřídnete a nakonec —“

„Už se na to těším,“ prohlásila odhodlaně. Naklonila se k němu a polibek, který mu dala, byl stejně lehký jako povzdech jepice. Už v tom okamžiku začala blednout a nakonec z ní zbyl právě jen ten polibek, podobně jako u kočky Šklíby, jenže tohle v sobě mělo mnohem více erotiky.

„Buď opatrný, Morte,“ ozval se mu její hlas v hlavě. „Možná že by sis své zaměstnání zatím rád udržel, ale co když budeš chtít přece jednou odejít?“

Mort stál s přihlouplým výrazem a držel se za tvář. Stromy kolem mýtiny se zachvěly, pak ve větru zazněl smích a všude se znovu rozhostilo mrazivé ticho.

Růžovou mlhou v hlavě se k Mortovi prodral smysl pro povinnost. Vytáhl druhé hodiny a podíval se na ně. Ani v nich už mnoho písku nezbývalo.

Skleněné baňky byly vyzdobeny rytinou lotosových květů. Když do nich Mort klepl prstem, ozvalo se zvonivé „ómmmm“.

Rozběhl se po chřupajícím sněhu k Truhlíkovi a vyskočil do sedla. Kůň zvedl hlavu, zařehtal a vrhl se s kokem ke hvězdám.

Ze střechy světa visely závoje modrých a zelených plamenů. Nad Plochou pomalu a majestátně tančily závěsy oktarínové záře, kouzelná aurora coriolis, která vznikala, když se mocný energetický výboj stabilního pole Plochy spojil, a tak se uzemnil přes zelený led hor Středu.

Ústřední pilíř Cori Celesti, sídlo zeměplošských bohů, byl šestnáct mil vysoký sloup jiskřícího zeleného ledu podobného živému ohni.

Byl to pohled, který vidělo jen několik smrtelníků. Mort bohužel nebyl jedním z nich, protože vystrašený k smrti ležel Truhlíkovi na mohutném krku a bořil obličej do jeho husté hřívy, zatímco se kůň hnal noční oblohou a za ním se jako chvost komety táhla sražená pára.

Kolem Cori Celesti se shlukla řada dalších hor. Ve srovnání s ústředním pilířem vypadaly jako termitiště, ale ve skutečnosti byla každá z nich majestátní kombinací propastí, hřebenů, vrcholů, kolmých stěn, ledovců a lavinových polí takových rozměrů, že by si každá normální hora považovala za čest, kdyby byla z příbuzenstva.

Mezi nejvyššími z nich, na konci protáhlého údolí podobného rukávu, sídlili Naslouchači.

Byla to jedna z nejstarších zeměplošských náboženských sekt, i když i mezi samotnými bohy občas docházelo ke sporům, jestli se jedná skutečně o náboženskou sektu. Jediné, co zachránilo Naslouchače před několika dobře mířenými lavinami, které by byly už dávno smetly jejich klášter z povrchu Plochy, byla skutečnost, že i bohové byli zvědaví na to, co vlastně Naslouchači slyší. Jedna z mála věcí, které dovede bohy opravdu namíchnout, je, když něco nevědí. Mortovi bude trvat několik minut, než do kláštera dorazí. Řada teček by ten čas celkem dobře vyplnila, ale teď už si čtenář jistě všiml podivného tvaru budovy chrámu, který jako bílá spirálovitě stočená ulita mořského amonita leží na vzdálenějším konci údolí, a bude se dožadovat bližšího vysvětlení.

Skutečnost je taková, že se Naslouchači pokoušejí zjistit, co Stvořitel přesně řekl, když stvořil vesmír.

Jejich teorie je velmi jednoduchá.

Tvrdí prostě, že nic z toho, co Stvořitel udělal, se nedá zničit, což znamená, že ozvěna jeho Prvních slov musí stále ještě být na světě, odráží se znovu a znovu od vesmírné hmoty, ale dobrý posluchač by ji i dnes mohl zachytit.

Před dávnými časy zjistili Naslouchači, že led ve spolupráci s náhodou vytvořil tohle údolí, které je dokonalým akustickým protějškem Údolí ozvěn, a postavili tady svůj zvláštní chrám. Ten stojí v údolí ve stejném místě, v jakém stojí křeslo v pokoji zapáleného fanouška hi-fi hudby. Složité přírodní přepážky zachycují a zesilují zvuk, který se žene rukávovitým údolím, umělé odrazové plochy v čele chrámu je směrují do ústřední síně a tam sedí ve dne v noci tři mniši.

Naslouchají.

Byly tady zpočátku jakési problémy způsobené tím, že v údolí nebylo slyšet slaboučkou ozvěnu Prvních slov, ale zato všechny zvuky Zeměplochy. Aby byli mniši schopni rozeznat První slova, museli se nejdříve naučit poznávat všechny ostatní zvuky. To vyžadovalo určitý talent a k výcviku byli přijímáni jen ti novicové, kteří prostým sluchem poznali na vzdálenost devíti set metrů, kterou stranou dopadla na zem mince vyhozená do vzduchu. Do vlastního řádu je pak přijali teprve tehdy, až podle zvuku poznali, jakou měla ta mince barvu.

I když žili svatí Naslouchači tak odloučeně, mnozí lidé se vydali na dlouhou a nebezpečnou cestu k chrámu. Cestovali mrazivými kraji plnými trollů, překonávali rychlé ledové řeky, zlézali odmítavá horská úbočí a překonávali nehostinnou tundru jen proto, aby pak mohli pracně vystoupat po zdánlivě nekonečných schodech k chrámu a s otevřeným srdcem hledat tajemství bytí.

Mniši na ně vždycky křičeli „krucifix, musíte pokaždý dělat takový kravál?!“.

Truhlík proletěl nad horskými vrcholky jako namodralý záblesk a snesl se na sněhobílou prázdnotu klášterního dvora, který středová záře měnila v blikající diskosál. Mort se mu svezl ze hřbetu a rozběhl se tichými chodbami k pokoji, kde obklopen oddanými následovníky ležel umírající osmaosmdesátý opat chrámu.

Mortovy kroky duněly na podlaze vykládané složitou mozaikou. Mniši v chrámu nosili návleky z ovčích kůží.

Mort došel až k loži umírajícího a opřený o kosu chvilku odpočíval, aby chytil dech.

Opat, který byl malý, úplně holohlavý a na jehož tváři se dalo napočítat více vrásek než v plném pytli sušených švestek, otevřel oči.

„Jdeš pozdě,“ zašeptal a umřel.

Mort polkl, lapl po dechu a pomalým pohybem máchl kosou. Naštěstí to bylo celkem přesné, protože opat se posadil a tělo nechal ležet.

„No, to bylo jenom o chlup,“ pronesl hlasem, který slyšel jen Mort. „V jedné chvíli už jsem se začínal bát.“

„V pořádku?“ zeptal se Mort. „Já jsem se předtím trochu zdržel, takže teď si musím pospíšit —“

Opat se zvedl z postele a prošel těly svých truchlících následovníků k Mortovi.

„Nikam nespěchejte,“ prohlásil. „Vždycky se na tyhle rozhovory těším. Co je s tím chlápkem, co obyčejně chodívá?“

„Obyčejně?“ zeptal se užaslý Mort.

„Takový vysoký. Černý plášť. Podle toho, jak vypadá, musí mít furt hlad,“ popisoval svého známého opat.

„Ten chlápek, co chodí obvykle?“ ujišťoval se znovu Mort. „Myslíte Smrť?“

„Jo, to je on,“ přikývl opat spokojeně. Mortovi spadla brada.

„Vy asi umíráte často, co?“ pokusil se o žert.

„Jo, často. Tedy, dost často. Totiž, víte,“ pokračoval opat, „jak si na to jednou zvyknete, dostanete takový grif a pak už je to jenom otázka cviku.“

„Vážně?“

„Měli bychom vyrazit,“ naklonil se k němu opat. Mort zavřel pusu.

„Přesně to jsem se vám pokoušel říct,“ zamračil se.

„Takže kdybyste mě laskavě vyhodil dole v údolí,“ pokračoval mužík v řeči. Prošel kolem Morta a zamířil na dvůr. Mort chvilku zíral na zem a pak se rozběhl za ním, i když věděl, že je to velmi neprofesionální a nedůstojné.

„Tak poslyšte —“ začal.

„Ten druhý jezdil na koni, co se jmenoval Truhlík, pokud si vzpomínám,“ usmál se na něj mile opat. „Koupi jste si od něj jednu rundu?“

„Jakou rundu?“ zeptal se Mort, který už přestal čemukoliv rozumět.

„Nebo jak to bylo. Odpusťte,“ prohlásil opat. „Nevěděl jsem, že se tyhle věci organizují podle nějakého systému, mládenče.“

„Morte,“ odpověděl mu automaticky Mort. „Ale pokud vím, máte se, pane, vrátit se mnou, když dovolíte,“ dodal hlasem, ve kterém, jak doufal, zaznívala neochvějná autorita. Mnich se obrátil a mile se na něj usmál.

„Přál bych si skoro, aby to tak bylo,“ přikývl. „Možná jednoho dne… Ale teď buďte tak laskav a svezte mě do nejbližší vesnice, myslím, že bych se tam měl zanedlouho znovu narodit.“

„Narodit? Ale vždyť jste právě zemřel!“ zavrtěl Mort hlavou.

„No ano, ale byste tomu rozuměl, já mám něco jako předplatní jízdenku, víte?“ vysvětloval mu opat.

Mortovi se začalo rozbřeskovat, ale velice pomalu. „Aha,“ řekl. „Něco jsem o tom četl. Reinkarnace, že?“

„To je ono. Už třiapadesátkrát. Možná čtyřia-?“

Když vyšli na dvůr, zvedl Truhlík hlavu, a když ho opat pohladil po nose, krátce zařehtal na uvítanou. Mort nasedl a pomohl opatovi za sebe.

„Musí to být hrozně zajímavé,“ otočil hlavu k opatovi, když se Truhlík vznesl nad klášter. Na vahách běžné konverzace by mu tahle poznámka jistě dost přitížila, ale Morta nic jiného nenapadlo.

„No jo, ale není,“ odpověděl opat. „To se vám zdá, protože si myslíte, že si pamatuju všechny předchozí životy, ale ono to tak není. Alespoň ne, když jsem živý.“

„Tak to mě nenapadlo,“ přiznal Mort.

„Představte si, že už mě padesátkrát, pokaždé znovu, učili základní hygienické návyky.“

„No, tak to není nic, na co by člověk vzpomínal s nadšením, to věřím,“ přikývl Mort.

„Máte pravdu. Kdybych s tím mohl začít znovu, nikdy bych se o reinkarnaci nedal přesvědčit. A pokaždé, když už to začíná jít, objeví se mládenci z chrámu a hledají chlapce, který se narodil přesně ve chvíli, kdy zemřel opat. Potom mi vykládejte něco o lidské představivosti. Mohl byste tady na okamžik zastavit?“

Mort se podíval dolů.

„Vždyť jsme vysoko ve vzduchu,“ prohlásil s pochybnostmi.

„Nezdržím vás.“ Opat sklouzl z Truhlíkova zadku, udělal několik kroků vzduchem a vykřikl.

Výkřik zněl dlouho. Pak opat znovu vylezl za Morta na koně.

„Ani nevíte, jak dlouho jsem se na to těšil,“ řekl.

O kus níž v údolí byla malá vesnička vzdálená několik kilometrů od chrámu, kterému sloužila jako služební stanice. Ze vzduchu to bylo jen několik bez ladu a skladu nahloučených malých, ale výjimečně dokonale zvukově izolovaných domků.

„Je mi jedno kde, někde mě tam vyhoďte,“ řekl opat. Mort ho vysadil několik stop nad sněhem v místě, kde byly chatrče nejhustší.

„Doufám, že váš příští život bude lepší,“ kývl na něj. Opat pokrčil rameny.

„Naděje umírá poslední,“ odpověděl. „No, v každém případě si teď můžu devět měsíců oddáchnout. Výhled a okolí nejsou nic moc, ale je tam aspoň teplo.“

„Tak sbohem,“ zamával mu Mort. „Musím si pospíšit.“

„Au revoir,“ pokýval opat smutně hlavou a otočil se.

Středová záře stále ještě ozařovala noční krajinu blikavým svitem. Mort si povzdechl a nahmátl třetí hodiny.

Rámeček byl stříbrný a zdobený malými korunkami. Písku v nich nezbývalo, ani co by se za nehet vešlo.

Mort měl pocit, že téhle noci už se nemůže stát nic horšího, než se stalo. Začal hodiny otáčet v ruce, aby našel jméno…

Princezna Keli se probudila.

Měla pocit, že slyší zvuk, jako když někdo nedělá žádný hluk. Zapomeňte na hrášky pod matrací — přirozený výběr za dlouhá staletí měl na svědomí, že nejdéle přežily ty královské rody, jejichž členové dokázali rozeznat potmě najatého vraha právě podle těch zvuků, které nedělal. U dvora byl totiž vždycky někdo, kdo byl připravený podříznout jim při vhodné příležitosti nožem krk.

Ležela na lůžku a přemýšlela, co udělá. Pod polštářem měla dýku. Zatímco tam opatrně a pomalu sunula ruku, rozhlížela se přimhouřenýma očima komnatou a hledala podezřelé stíny. Bylo jí jasné, že jakmile by nějakým nepatrným pohybem prozradila, že už nespí, už by se opravdu nikdy nevzbudila.

Velkým oknem na protilehlém konci komnaty vnikalo do místnosti slabé světlo, ale porůznu rozestavěná brnění, závěsy a další ozdobné předměty mohly poskytnout úkryt celé armádě.

Dýka jí sklouzla mezi čelo postele a matraci. Teď ji nebude moci použít.

Pomyslela si, že křičet na stráže také není právě ten nejlepší nápad. Jestliže se někdo dostal až do její komnaty, pak jsou stráže jistě mrtvy nebo alespoň omráčeny vysokou částkou peněz.

Na dlažbě u krbu leželo ohřívadlo. Mohlo by jí posloužit jako zbraň?

Ozvalo se slabé kovové ťuknutí.

Možná že to s tím křikem nakonec nabyl až tak špatný nápad…

Okno se s výbuchem prolomilo dovnitř. Na kratičký okamžik v něm Keli zahlédla postavu v kápi, zarámovanou v záplavě modrých a purpurových plamenů, která seděla na hřbetě největšího koně, jakého kdy v životě viděla.

A u jejího lůžka opravdu někdo stál a v pozvednuté ruce třímal nůž.

Jako ve zpomaleném filmu fascinovaně sledovala, jak se vrahova paže zvedá vzhůru a kůň se k němu posunuje rychlostí ledovce. Teď už se čepel vznášela na ní, začínala sestupovat, kůň se pomalu vzpínal, jeho jezdec vstával ve třmenech a mávl podivnou zbraní, jejíž čepel prorážela vzduch se zvukem, jaký vydává vlhký okraj sklenice, který někdo přejíždí prstem…

Světlo zmizelo. Ozval se měkký náraz na podlahu a zazvonilo něco kovového.

Keli se zhluboka nadechla.

Někdo jí rychle položil dlaň na ústa a ustaraný hlas řekl: „Jestli vykřiknete, budu toho litovat. Prosím! Už tak mám starostí víc než dost.“

Každý, kdo byl schopen vložit do svého hlasu tak zoufalou prosbu, musel být buď upřímný, nebo herec takových kvalit, že by si nepotřeboval na chleba vydělávat jako nájemný vrah.

„Kdo jste?“

„Nevím, jestli vám to smím prozradit,“ odpověděl jí hlas. „Jste ještě naživu, že?“

Na poslední chvíli polkla jízlivou odpověď. Na způsobu, jakým byla ta otázka položena, ji něco znepokojilo.

„To nepoznáte sám?“

„To není tak jednoduché, víte…“ Chvíli bylo ticho. Pokoušela se něco ve tmě zahlédnout, najít tvář, která k hlasu patří. „Mohl jsem vám strašlivě ublížit,“ dodal hlas.

„Cožpak jste mi právě nezachránil život?“

„Abych vám řekl pravdu, nevím, co jsem to právě zachránil. Nemáte tady nějaké světlo?“

„Služebná někdy nechává zápalky na poličce nad krbem,“ řekla Keli. Cítila, jak se stín za ní odsunul. Ozvalo se několik váhavých kroků, několik nárazů a potom zařinčení, i když to slovo jen slabě popisuje kakofonii zvuků, která se rozpoutala po pádu čehosi kovového. Zařinčení bylo dokonce po chvíli následováno tradičním slabým zacinkáním, které se ozve hned nato, co si pomyslíte, že hluk už konečně přestal a je po všem.

Ozval se hlas, tentokrát dost nesrozumitelný: „Ležím pod brněním, nevíte, kde bych tak asi mohl být?“

Keli tiše vyklouzla z postele, popaměti došla ke krbu, ve slabém světle doutnajících uhlíků našla svazeček sirek, jednou z nich v obláčku páchnoucího kouře škrtla a zapálila svíčku. Našla hromádku kusů brnění, sebrala meč, který ležel těsně vedle, a vytáhla ho z pochvy. Pak téměř zemřela hrůzou.

Někdo jí horce a vlhce dýchl do ucha.

„To je Truhlík,“ promluvila hromádka. „Snaží se jenom chovat přátelsky. Myslím, že by si dal trochu sena, jestli nějaké máte.“

S královským sebeovládáním Keli odpověděla: „Tady jsme ve čtvrtém patře a tohle je ložnice dámy. Divil byste se, kdybyste věděl, kolik koní se sem nikdy v životě nedostalo.“

„Aha. Moha byste mi laskavě pomoci, prosím?“

Odložila meč a odtáhla z hromádky stranou hrudní plát brnění. Ze vzniklé mezery na ni zíral drobný bledý obličej.

„Nejdřív byste mi měl raději vysvětlit, proč bych neměla volat stráže,“ řekla. „Už jenom to, že jste se objevil v mé ložnici, by stačilo k tomu, aby vás umučili k smrti.“

Upřeně na něj zírala.

Nakonec odpověděl. „Podívejte, nemohla byste mi ještě uvolnit ruce? Díky — tak za prvé stráže by mě pravděpodobně neviděly, za druhé nikdy byste nezjistila, proč tady jsem, a vypadáte jako někdo, koho by moc mrzelo, kdyby se to dozvěděl, a za třetí…“

„Za třetí co?“

Ústa se mu pootevřela a zase zaklapla. Mort chtěl říci: za třetí proto, že jste mnohem krásnější nebo alespoň přitažlivější než kterákoliv dívka, kterou jsem v minulosti potkal, i když tolik jich zase nebylo. Z toho je vidět, že Mortova vrozená pravdomluvnost by mu nikdy neumožnila stát se básníkem. Kdyby Mort někdy přirovnal dívku k letnímu dni, následovali by složité vysvětlování, jaký že to den měl na mysli a jestli náhodou v té chvíli nepršelo.za takových okolností možná bylo lepší, že nemohl najít hlas.

Keli pozvedla svícen a podívala se na okno.

Bylo netknuté. Kamenný sloupek uprostřed byl nepoškozený. Každý z desítek kousků skla v mozaice představující erb Sto Lat, zasazených v olověných rámečcích, byl na svém místě. Obrátila pohled nazpět k Mortovi.

„Nechme zatím to,za třetí’,“ řekla. „Vraťme se k tomu,za druhé’.“

O hodinu později dorazilo do města svítání. Denní světlo na Ploše spíš teče, než letí, protože světlo je zpomaleno pevným magickým polem planety a rozlévá se po pláních jako zlaté moře. Město na pahorku vypadalo jako ostrůvek za přílivu, dokud ho světlo neobklopilo ze všech stran a nezačalo pomalu stoupat do ulic.

Mort s Keli seděli bok po boku na posteli, hodiny ležely mezi nimi a v horní baňce už nebylo ani zrnko písku.

Zvenčí sem doléhal zvuky probouzejícího se zámku.

„Já tomu pořád ještě nerozumím,“ řekla princezna. „Znamená to, že jsem mrtvá, nebo ne?“

„To znamená, že bys už měla být mrtvá,“ odpověděl Mort. „Tedy podle Osudu nebo já nevím čeho. Já jsem teorii nestudoval.“

„A ty jsi mě měl zabít?“

„To ne! Já ne, zabít tě měl ten najatý vrah. Už jsem se ti to snažil vysvětlit,“ pokoušel se Mort znovu.

„Tak proč jsi ho to nenechal udělat?“

Mort se na ni zděšeně podíval.

„Ty jsi chtěla umřít?“

„Samozřejmě že ne. Ale mám pocit, že to, co lidé chtějí nebo nechtějí, s tím nemá co dělat, nebo ano? Pokouším se to jen logicky pochopit.“

Mort se zadíval na vlastní kolena. Potom vstal.

„Asi bude lepší, když půjdu,“ prohlásil odměřeně.

Sklopil čepel kosy a zastrčil nástroj do pouzdra za sedlem. Pak se podíval na okno.

„Tím jsi sem přijel,“ napovídala mu Keli. „Podívej, když jsem řekla, že…“

„Nedá se to otevřít?“

„Ne. Ale na konci chodby je balkon. Jenže tam tě uvidí lidé!“

Mort si jí nevšímal. Otevřel dveře a vyvedl Truhlíka do chodby. Keli se rozběhla za nimi. Hned za dveřmi narazili na služebnou, která se uklonila a otřásla se, když její mozek moudře vyloučil možnost, že by opravdu viděla obrovského koně, který se prochází po koberci.

Balkon se otevíral do jednoho z vnitřních nádvoří. Mort nahlédl přes zábradlí a nasedl.

„Dávej si pozor na vévodu,“ kývl na Keli. „Ten za tím vším vězí.“

„Otec mě před ním vždycky varoval,“ přikývla. „Mám vlastního ochutnávače jídel a nápojů.“

„Měla bys mít i osobního strážce,“ radil jí Mort. „už musím jet. Mám ještě něco důležitého na práci. Sbohem,“ dodal tónem, který, jak doufal, bude nejlépe vyjadřovat uraženou pýchu.

„Uvidíme se ještě někdy?“ upřela na něj Keli oči. „Chtěla jsem se tě ještě zeptat na tolik —“

„Když si to pořádně promyslíš,“ odpověděl jí povýšeně Mort, „zjistíš, že to není právě ten nejlepší nápad.“ Mlaskl jazykem a Truhlík vyskočil do vzduchu, vznesl se z parapetu a klusem se rozběhl po modrém ranním nebi.

„Chtěla jsem ti poděkovat!“ zakřičela za ním Keli.

Služebná, která se neustále nemohla zbavit pocitu, že něco není v pořádku, a sledovala ji, se zeptala: „Jste v pořádku, madam?“

Keli se na ni nepřítomně podíval.

„Prosím?“ zeptala se.

„Jenom mě napadlo — víte, jestli je všechno v pořádku?“

Keli poklesla ramena.

„Nic,“ odpověděla. „Všechno je naopak v naprostém nepořádku. V mé ložnici je mrtvý vrah. Můžeš s tím, prosím tě, něco udělat?

A,“ pozvedla ruku, „nechci slyšet žádné,mrtvý, madam?’ nebo,vrah, madam?’. Prostě s tím něco udělej. Žádný rozruch. Myslím, že mě bolí hlava. Takže jenom kývni.“

Služebná přikývla, uklonila se a nejistě vycouvala z balkonu.

Mort ani nevěděl, jak se dostat nazpět. Obloha se prostě najednou změnila z jasně modré na pochmurnou šeď. To vjel Truhlík do meziprostoru. Nepřistál na černé zemi Smrťovy zahrady, prostě tam byl, podobně jako kdyby letadlová loď zajela pod letadlo s kolmým přistáním, aby pilotovi ušetřila manévrování.

Obrovský kůň odklusal na dvorek před stájí, zastavil se před dvojitými dveřmi a oháněl se ocasem. Mort sklouzl ze sedla a rozběhl se do domu.

Pak se zastavil, vrátil se nazpět, naložil do žlabu seno a znovu se rozběhl do domu. Znovu se zarazil, něco si zamumlal, vrátil se, otřel Truhlíka a nahlédl do džberu, jestli je tam dost čerstvé vody. Když zjistil, že ano, pustil se k domu, pak se rozběhl nazpět, stáhl z háku na stěně koňskou houni a přehodil ji přes Truhlíka. Kůň ho oddaně šťouchl měkkým čenichem.

Když Mort vklouzl zadními dveřmi do domu a plížil se do knihovny, nikoho nepotkal. V knihovně byl i v tenhle nočním čase vzduch horký a suchý. Zdálo se mu, že to trvalo celé roky, než našel životopis princezny Keli, ale nakonec se mu to přece jen podařilo. Byl to smutně slaboučký svazek a ležel na polici, kam se dalo dosáhnout jen z knihovního žebříku — příčkové konstrukce na kolečkách, která silně připomínala starověký dobývací stroj.

Roztřesenými prsty otevřel svazek na poslední straně a zasténal.

„Potom, co byla mladá královna ve věku patnácti let úkladně zavražděna,“ četl, „došlo ke spojení Sto Helit se Sto Lat, tím nepřímo k pádu městských států na pláních a následně k nebývalému rozkvětu…“

Četl dál, neschopen přestat. Občas znovu tiše zasténal.

Nakonec položil knihu nazpět, zaváhal a pak ji zastrčil až dozadu za ostatní svazky. Ještě když lezl po žebříku dolů, cítil tam její přítomnost, byl by přísahal, že slyší, jak kniha inzeruje svou obviňující existenci celého vesmíru.

Na Ploše bylo jen několik lodí, které se odvažovaly na širý oceán. Málokterý kapitán si troufl vzdálit se z dohledu pobřeží. Bylo smutnou skutečností, že ty lodě, které z dálky vypadaly, jako že padají přes Okraj světa, nemizely za obzorem, ale skutečně padaly přes Okraj světa.

Přinejmenším každou generaci o tom několik nadšených badatelů zapochybovalo a kupodivu se žádný z nich už nikdy nevrátil, aby vědeckému světu předložil výsledky svých bádání.

Následující přirovnání by proto Mortovi nic neříkalo.

V tom okamžiku měl pocit, který bychom mohli popsat, jako by ztroskotal na palubě Titanicu a vzápětí byl zachráněn. Luisitanií.

Měl pocit, jako by pod dojmem okamžiku hodil sněhovou kouli, a teď pozoroval, jak se postupně mění v lavinu, která se chystá pohltit tři lyžařská střediska.

Cítil, jak se všude kolem něj párá pletenina historie.

Cítil, že se potřebuje někomu svěřit. Ale rychle.

To znamenalo buď Albertovi nebo Isabell, protože myšlenku na to, jak by po té namáhavé noci celou vzniklou situaci vysvětloval malým modrým jiskřičkám v temných důlcích, rychle, důsledně a vyděšeně zahnal z hlavy. Při těch výjimečných příležitostech, kdy se Ysabell podívala jeho směrem, mu dala zřetelně najevo, že jediný rozdíl, který vidí mezi Mortem a chcíplou ropuchou, je v barvě. A co se týče Alberta…

No dobrá, není to dokonalý důvěrník, ale když není jiný, je to ten nejlepší.

Mort sklouzl ze schůdků a propletl se mezi policemi s knihami. Pár hodin spánku by taky nebylo k zahození.

Pak zaslechl prudké nadechnutí, krátké zapleskání běžících nohou a bouchnutí dveří. Když vyhlédl zpoza nejbližší knihovny, neviděl nic než stolek a na něm hromádku knih. Zvedl jednu z nich, podíval se na název a přečetl pár stránek. Vedle knih ležel vlhký krajkový kapesníček.

Ráno vstal Mort pozdě, a když pospíchal do kuchyně, čekal, že se na něj každou chvíli snese hněv jeho pána. Nic se nestalo. Albert stál u kamenné výlevky a zamyšleným pohledem pozoroval litinový hrnec na smažení pomfritů. Pravděpodobně přemýšlel, jestli už tuk potřebuje vyměnit nebo jestli mu ještě vydrží na příští rok. Když Mort vklouzl za stůl, Albert se otočil.

„Takže ti to dalo docela zabrat, co?“ prohlásil. „Slyšel jsem, že ses ještě ráno potuloval po domě. Můžu ti udělat nějaké vajíčko nebo je tam ovesná kaše.“

„Tak vajíčka, prosím,“ odpověděl mu Mort. Nikdy nesebral dost odvahy, aby ochutnal Albertovu ovesnou kaši, která vedla vlastní nezávislý život v hlubinách kotlíku a na sběračce v ní ponořené.

„Až se najíš, chtěl by tě vidět mistr,“ dodal Albert, „ale říkal, že nemusíš spěchat.“

„Aha,“ řekl Mort s očima upřenýma na stůl. „Říkal ještě něco jiného?“

„Říkal, že už neměl volný večer alespoň tisíc let,“ hlásil Albert. „Dokonce si pozpěvoval. Nějak se mi to nechce líbit. Ještě nikdy jsem ho takhle neviděl.“

„Hm,“ odvážil se nakonec Mort. „Alberte, jste tady už dlouho?“

Albert se na něj podíval nad okrajem brýlí.

„Možná,“ pokrčil nakonec rameny. „Víš, hochu, ono je to těžké, uhlídat ten čas venku. Přišel jsem sem těsně potom, co zemřel starý král.“

„Který král, Alberte?“

„Artorollo, tak se, myslím, jmenoval. Malý tlouštík. Kvákavý hlas. Mám dojem, že jsem ho viděl jenom jednou.“

„Kde to bylo?“

„Kde? V Ankhu, to se rozumí.“

„Cože?“ zarazil se Mort. „V Ankh-Morporku přece žádné krále nemají, to ví každý!“

„No je to už nějaký rok,“ zabručel Albert. Nalil si hrnek čaje ze Smrťovy osobní konvice, sedl si a v uslzených očích se mu objevil zasněný výraz. Mort, plný očekávání, mlčel.

„A že v té době byli nějací králové, skuteční králové, ne jako ti, které potkáš dneska. To byli opravdoví monarchové!“ pokračoval Albert. Přitom si opatrně nalil trochu čaje na talířek a mával nad ním cípem šátku, který měl na krku, aby horkou tekutinu ochladil. „Chci říct, že byli moudří a čestní, no, rozhodně byli dost chytří. A když se na tebe podívali a ty ses jim nelíbil, stačilo dvakrát mrknout a měl jsi hlavu dole,“ dodal skoro s obdivem. „A všechny královny byly vysoké a bledé a nosily na hlavách takové ty věci — balaklavy…“

„Myslíš ty čepice, kterým se dnes říká,katovky’?“

„Jo, ty, a princezny byly tak krásné, jak byl den dlouhý, a když měly k jídlu hrášek, tak to bylo cítit přes kolik matrací…“

„Cože?“

Albert zaváhal. „No tak nějak to bylo,“ zabručel. „A denně byly bály, turnaje a popravy. Jó, to byly časy!“ Při svém vyprávění se zasněně usmíval.

„To není jako dneska,“ prohlásil a dost nerad se vynořil ze své světlé minulosti.

„Máte ještě nějaké jiné jméno kromě Alberta?“ zeptal se Mort. Ale kouzlo okamžiku bylo pryč a stařík už neměl do další řeči chuť.

„No jo, jasně,“ vyštěkl rozzlobeně, „zjistíš si Albertovo jméno, půjdeš a najdeš si ho v knihovně, co? Špehovat a strkat nos, kam nepatří! Já tě znám, potuluješ se tam celé hodiny a čteš si životopisy mladých ženských —“

V hloubi Mortových očí museli heroldi viny pozvednout své břeskné trumpety, protože Albert na něj zahrozil svým kostnatým prstem.

„Aspoň kdybys je potom vrátil kam patří, a nenechával je všude povalovat, aby je starý Albert po tobě nemusel uklízet. V každém případě si myslím, že to není nic pěkného, házet očima po těch ubohých mrtvých chuděrách. Mohl bys z toho nakonec oslepnout.“

„Ale já přece… já jenom…“ začal Mort, ale pak si vzpomněl na vlhký krajkový kapesníček, který měl v kapse, a zmlkl.

Albert ještě chvíli nespokojeně bručel a pak se pustil do nádobí, takže Mort ho opustil a vklouzl znovu do knihovny. Vysokými okny dovnitř proudilo bledé sluneční světlo a pomalu vysávalo barvu z vazeb trpně stojících prastarých svazků. Občas proud světla zachytil letící zrnko prachu a to zazářilo jako droboučká supernova.

Mort věděl, že kdyby se opravdu pozorně zaposlouchal, zaslechl by tichoučké škrabání a šumění podobné šramotu tisíců hmyzích nožek. Vydávaly ho svazky, které se samy psaly.

Bývaly doby, kdy by něco takového Morta vyděsilo. Teď ho ten zvuk uklidňoval. Dokazoval, že celý svět hladce funguje. Jeho logika ho však vzápětí upozornila na to, že hladce možná běží, ale určitě nemíří tím správným směrem.

Pomalu prošel bludištěm ke stolku, na kterém ležela tajemná hromádka knih, a zjistil, že je pryč. Albert byl v kuchyni a Smrtě Mort za celou dobu, kdy byl v domě, neviděl do knihovny vstoupit. Byla to tedy Ysabell, ale co hledala?

Podíval se na police s knihami, které se mu tyčily nad hlavou jako útes, a když si představil, co všechno se může stát, žaludek se mu sevřel.

Nedá se nic dělat. Bude o tom muset někomu říci.

Mezitím zjistila i Keli, že se jí život zkomplikoval.

Bylo to tím, že zákon příčinnosti má neuvěřitelně mocnou setrvačnost. Mortova chybná rána, vedená vztekem, zoufalstvím a rodící se láskou, ho sice odchýlila na jinou kolej, ale ten zákon si toho ještě nestačil všimnout. Mort kopl do ocasu dinosaura, ale bude to nějakou dobu trvat, než si toho na druhém konci někdo všimne a uvědomí si, že je načase vykřiknout „au!“

Bez obalu řečeno, vesmír věděl, že Keli je mrtvá, a neobyčejně ho překvapilo, když nepřestala chodit a dýchat.

Ukazovalo se to na různých maličkostech. Dvořané, kteří na ni během dopoledne pokradmu vrhali podivné pohledy, by nebyli schopni říci, proč se při pohledu na ni cítí tak strašlivě nesví. K jejich vlastnímu úžasu a jejímu pohoršení se stále častěji stávalo, že ji prostě ignorovali nebo v její přítomnosti mluvili tlumenými hlasy. Kancléř zjistil, že vydal příkaz, aby byla královská zástava spuštěna na půl žerdi, a ani živého boha nebyl schopen vysvětlit proč. Krátce potom, kdy bez nejmenšího důvodu objednal tisíc metrů černého sukna, se částečně nervově zhroutil a museli ho opatrně odvést na lůžko.

Zanedlouho celý zámek zachvátil podivný pocit. Vrchní kočí přikázal, aby byly připraveny a vyleštěny slavnostní máry, určené ke státním pohřbům, a potom u nich ve stáji stál a ronil slzy na polštáře z černého sametu, protože si nemohl vzpomenout, proč to udělal. Sloužící se tiše ploužili chodbami. Kuchař ze všech sil přemáhal nutkání, které ho svádělo rychle připravit obrovský studený stůl jako jednoduché občerstvení pro větší počet hostů. Psi začínali výt a pak s pocitem hlupců přestávali. Dva černí hřebci, kteří tradičně tahali stolatský pohřební vůz, byli čím dál tím neklidnější a málem ukopali ve stáji podkoního.

Zatím ve Sto Helit vévoda marně čekal na posla, kterého sice opravdu vyslali, ale který se zastavil už ve chvíli, kdy vyjel ze zámku, a nemohl přijít na to, kam to vlastně jede a co má vyřídit.

A tím vším procházela Keli jako zhmotnělý a čím dál tím popuzenější duch.

Události vyvrcholily při obědě. Když vešla do hodovního sálu, zjistila, že před královským křeslem není prostřeno. Když chvíli a hlasitě a důrazně mluvila s majordomem, podařilo se jí to napravit, ale jenom proto, aby kolem ní prošla řada sloužících s podnosy plnými jídla tak rychle a nevšímavě, že neměla čas napíchnout si ani kousek. S užaslou nedůvěrou přihlížela, jak šenk, který donesl víno, nalil první pohár lordu z Budky v ústraní.

Bylo to sice nekrálovské, ale v té chvíli si dupla nohou a strčila do ubohého šenka. Ten se zapotácel, tiše něco zamumlal a nevěřícně se díval na dlažbu pod jejíma nohama.

Naklonila se na opačnou stranu a vykřikla do ucha zemana ze Spíže: „Vidíte mě, člověče? Proč je dnes k jídlu jen studené vepřové a šunka?“

Přerušil sice svůj tlumený rozhovor s dámou z Malé šestiúhelné komnaty v severní věži, otočil se a vyděšeně se podíval, ale pak se jeho pohled rozostřil a on zmateně prohlásil: „Jakže? Ano, ano… chtěl jsem, totiž…“

„Vaše Veličenstvo,“ napověděla mu Keli.

„Ó… zajisté… Veličenstvo…“ zamumlal. Pak se rozhostilo dusivé ticho.

Pak, jako by někdo cvakl vypínačem, se otočil ke královně zády a pokračoval v přerušeném rozhovoru se svou společnicí. Keli, zsinalá šokem a zlostí, chvilku nehybně seděla, pak odstrčila židli a rychlým krokem se vydala ke svým komnatám. Několik ze sloužících, kteří se shromáždili v hlavní chodbě, odstrčilo z cesty něco, co nebyli schopni přesně rozeznat.

Keli doběhla do své komnaty a vztekle zatáhla za provaz zvonku, který měl přivolat služebnou, jež měla službu v přijímacím salonku. Chvíli se nic nedělo, ale nakonec se dveře pomalu otevřely a dovnitř velice opatrně nahlédla poplašená tvář služebné.

Tentokrát princezna její pohled poznala okamžitě a byla na něj připravená. Chytila služebnou za rameno, vtáhla ji do místnosti a zabouchla dveře. Když se vystrašené děvče rozhlíželo po celé komnatě a dívalo se všude, jen ne na mladou královnu, rozpřáhla se Keli a uštědřila jí s hlasitým plesknutím silný políček.

„Cítila jsi to? Cítila?“ vykřikla jí přímo do tváře.

„Ale… vy přece… já…“ zakňourala služebná a couvala tak dlouho, až narazila na postel, na kterou těžce dosedla.

„Podívej se na mě! Dívej se mi do očí, když s tebou mluvím!“ křičela na ni Keli. „Ty mě přece vidíš, že? Okamžitě řekni, že mě vidíš, nebo tě dám popravit!“

Služebná upřela pohled plný strachu do očí mladé královny.

„Vidím vás, ale…“

„Ale co? No řekni, co!?“

„Vy jste přece… říká se, že… myslela jsem…“

„Co sis myslela?“ vyštěkla na ni Keli. Teď už nekřičela. Její slova dopadala na nešťastné děvče jako rány bičem.

Služebná se změnila ve vzlykající uzlíček. Keli nad ní chvilku stála a rozčileně poklepávala špičkou o podlahu, ale pak děvčetem slabě zatřásla.

„Je ve městě nějaký mág?“ zeptala se. „Podívej se na mě, na mě, povídám! Je tady nějaký mág, že? Vy, děvčata, k nim přece vždycky chodíte kvůli různým nesmyslům. Kde bydlí?“

Služebná k ní zvedla obličej zvlhlý slzami a ze všech sil bojovala se svými smysly, které se ji snažily přesvědčit, že královna neexistuje.

„Oh… mág, ano, to ano… Dobrořez, v uličce Na Václavském plácku…“

Keli se sevřely rty v náznaku odhodlaného úsměvu. Přemýšlela, kde má asi uloženy pláště, ale chladná rozvaha ji nakonec přesvědčila, že bude snazší najít si ho sama, než pokusit se o svém přání přesvědčit služebno. Čekala a napjatě pozorovala služebnou. Dívka po chvíli přestala vzlykat, užasle se rozhlédla kolem a vyběhla z komnaty.

Už na mě zapomněla, pomyslela si princezna. Podívala se na vlastní ruce. Zdály se jí docela normální.

Musí v tom být magie.

Vešla do převlékárny a zkusmo otevřela několik truhlic, až se jí podařilo najít černý plášť s kapucí. Rychle si ho natáhla, kapuci stáhla do čela, vyšla na chodbu a zamířila ke schodišti pro služebnictvo.

Nešla tudy od doby, kdy byla ještě úplně malá. Tady byl svět truhlic s povlečením a ubrusy, holých podlah a přihlouplých kuchtíků. Byl cítit tvrdými kůrkami.

Keli tudy prošla jako duch. Věděla, že někde v zámku žije služebnictvo, ale nosila to jen v podvědomí, jako si obyčejní lidé uvědomují existenci elektrických rozvodů nebo odpadního potrubí. Byla ochotna připustit, že přestože všichni sloužící vypadají úplně stejně, musí mít nějaký rozlišovací rys, podle kterého je jejich rodiny nějaký způsobem dovedou rozeznat. Jenže nebyla připravena na něco takového, jako byl například pohled na Moghedrona — vrchního sklepníka, který vždy kráčel důstojným krokem, podobný galeoně pod plnými plachtami — sedícího teď ve své komoře s rozepnutým kabátcem a dýmkou v zubech.

Proběhla kolem ní dvojice rozesmátých služebných, aniž jí věnovaly jediný pohled. Pospíchala dál a začínala mít z nepochopitelných důvodů čím dál tím tísnivější pocit, že je vetřelcem ve vlastním zámku.

A to je tím, uvědomila si nakonec, že to vůbec není její zámek. Ten hlasitý svět kolem ní, s rozpařenými prádelnami a ledovými spižírnami, byl svět sám pro sebe. Nemohl jí patřit. Možná, že naopak patřila ona jemu.

Když se ocitla v největší kuchyni, obrovském prostoru lemovaném takovým počtem mis a pekáčů, že vypadal jako želví zbrojnice, sebrala ze stolu kuřecí stehno a cítila při té krádeži podivné vzrušení. Při krádeži ve svém vlastním království! A kuchař se díval skrze ni a jeho oči měly stejně skelný výraz jako šunka v aspiku.

Keli proběhla zadním nádvořím kolem stájí a ven zadní branou kolem několika strážných, jejichž nepřítomný pohled naznačoval, že si jí vůbec nevšimli.

Venku na ulicích už to na ni nepůsobilo tak strašidelně, ale stále se cítila jako nahá. Byla to pro jednoho opravdu zátěž na nervy, když se pohyboval mezi lidmi, kteří se starali o své a ani hnutím brvy nedali najevo, že jednoho vidí, zvláště když měl jeden prakticky jedinou zkušenost se světem, a totiž tu, že se svět kolem jednoho točí. Chodci do jednoho naráželi a pokaždé na okamžik zapřemýšleli do čeho to vlastně vrazili, a jeden musel několikrát uhýbat z cesty povozům.

Kuřecí stehno ani zdaleka nezaplnilo mezeru, která se princezně vytvořila v žaludku po nevydařeném obědě, a tak sebrala z nedalekého stánku několik jablek a v duchu si udělala poznámku, že až se vrátí, musí poslat kancléře, aby zjistil, kolik stojí jedno jablko, a nechal zelináři nějaké peníze.

Rozcuchaná, umaštěná a mírně páchnoucí koňským hnojem nakonec dorazila do uličky Na Václavském plácku, ke dveřím Dobrořezova příbytku. Nejdříve měla nějaké potíže s klepadlem. Podle její zkušenosti se před ní dveře všude otvíraly samy — na to měla lidi.

Proto byla tak zmatená, že si ani nevšimla, jak na ni klepadlo mrklo.

Zkusila to znovu a zazdálo se jí, že slyší vzdálenou ránu. Po chvíli se dveře na pár centimetrů pootevřely a Keli v nich zahlédla červenou kulatou tvář korunovanou porostem kudrnatých vlasů. Její pravá noha ji velmi překvapila tím, že se okamžitě inteligentně vsunula mezi dveře.

„Chci okamžitě vidět mága,“ prohlásila. „Žádám tě, abys mě ihned vpustil!“

„Momentálně je neodkladně zaměstnán,“ odpověděl jí obličej. „Přišla sis pro nápoj lásky?“

„Pro co?“

„Mám… mám Dobrořezův Štít vášně v podobě krému,“ prohlásil obličej a velmi významně zamrkal. „Můžeš se vydovádět do libosti, ale úroda z toho nebude žádná, jestli mi rozumíš.“

Keli se zatvářila nadmíru dotčeně. „Ne,“ lhala bez nejmenších výčitek, „to tedy nerozumím!“

„Masážní krém z býčího sádla? Ochránce dívčí svatyně? Oční kapky s Beladonnou?“

„Já žádám jen…“

„Lituju, je zavřeno,“ řekl obličej a zavřel dveře. Keli stačila taktak vytáhnout nohu.

Zamumlala několik slov, která by její vychovatele nejen překvapila, ale přímo šokovala, a znovu zabušila na dveře.

Bušení jejích pěstiček se najednou zpomalilo, když jí začala docházet jedna věc.

On ji viděl! On ji i slyšel.

Začala bušit s novou silou a křičela, co jí síly stačily.

Hned vedle ucha se jí ozval hlas. „To je vbytečné. Je neuvěvitelně tvdohlavý.“

Pomalu se rozhlédla kolem a nakonec si všimla upřeného pohledu klepadla na dveřích. Hýbalo na ni kovovým obočím a poněkud nesrozumitelně mluvilo přes kruh z tepaného železa, který svíralo v zubech.

„Jsem princezna Keli, dědička trůnu říše Sto Lat,“ ušklíbla se pyšně a snažila se udržet svůj strach na uzdě. „Nejsem tady od toho, abych se vybavovala s kováním na dveřích.“

„Pvavda, já fem jen obyfejné kvepadlo, ale můvu fi mluvit na koho chfi,“ zašklebilo se na ni klepadlo mile. „Můvu vám víft, ve pán má hvozně těfký den, takve nechfe být rufen. Fnad jeftě tak, kdyfte fkufila pouvít magifké flůvko,“ dodalo. „Kdyv ho vekne půvabná dívka, zabívá ofmkvát v devíti pfípadů.“

„Magické slůvko? Jaké magické slůvko?“

Klepadlo se s pohrdáním ušklíblo. „Fopak váf dofela nif nenaufili, flefinko?“

Vztyčila se do celé své výšky, což za tu práci ani nestálo. Cítila, že nadešel čas, kdy musí ukázat, co v ní vězí. Její otec v boji osobně zabil přes sto nepřátel. To by bylo, aby si ona neporadila s nějakým klepadlem!

„Dostalo se mi vzdělání,“ informovala klepadlo s ledovou odměřeností, „od těch nejlepších učenců naší země.“

Nezdálo se, že by to na klepadlo udělalo nějaký zvláštní dojem.

„Jeftli váf ofvem nenaufili magifké flůvko, vdaleka nemohli být tak dobví, jak víkáte.“

Keli se natáhla, chytla za těžký kruh a udeřila jím do dveří. Klepadlo se na ni přísně zamračilo.

„Jen na mě klidně buďte hvubá,“ ucedilo mezi zuby. „To fe mi dofela líbí.“

„Jsi odporné!“

„Jafně. Ooo, to bylo něfo, pvosím, vkuf to jeftě jednou!“

Dveře se znovu maličko pootevřely a v šeru se ukázal chomáč kudrnatých vlasů.

„Madam, už jsem vám řekl, že máme zavře —“

Keli splaskla jako propíchnutý balonek.

„Prosím, pomozte mi!“ řekla s pláčem na krajíčku. „Prosím!“

„Vidíte?“ prohlásilo klepadlo triumfálně. „Dvív nebo povději si každý vfpomene na magifké slůvko!“

Keli se účastnila s otcem většiny oficiálních návštěv a událostí v Ankh-Morporku a setkala se se staršími mágy Neviditelné univerzity, což byla nejlepší plošská magická škola. Někteří z nich byli vysocí, větší část jich byla tlustých a skoro všichni byli skvěle oblečeni, nebo si to o sobě alespoň mysleli.

Ve skutečnosti v magii, stejně jako v mnoha obyčejných oborech, panují určité módní vlny a doba, kdy bylo „šik“ vypadat jako bělovousý stařík v pokročilém věku, už byla tatam. Část minulé generace chtěla být bledá a tajemně zajímavá, zatímco ostatní se jim vysmívali a na protest chodili v podobách ušmudlaných venkovský druidů. Keli však znala mágy v podobě představující kožešinou lemované kulaťoučké dobráky se sípajícím dechem a Ohňomil Dobrořez ji svou kouzelnou podobou nijak neokouzlil.

Byl mladý. No, s tím se celkem nedalo nic dělat, pravděpodobně většina mágů začíná jako mladí. Neměl plnovous, dokonce ani vous, a jediné, čím bylo lemováno jeho roucho, byly rozedrané okraje.

„Dala byste si něco k pití nebo něco?“ zeptal se jí a velmi nenápadně odkopl pod stůl starou vestu, která se válela na zemi.

Keli se rozhlédla kolem po něčem, na co by si mohla sednout a na čem by nebyly hromady prádla nebo špinavé ponožky, ale pak beznadějně zavrtěla hlavou. Dobrořez si všiml jejího výrazu.

„Je tady maličko neuklizeno,“ prohlásil spěšně a loktem srazil na zem talíř se zbytkem česnekové pomazánky. „Obvykle sem chodí dvakrát týdně paní Nugátová a poklidí tady, ale teď odjela k sestře, která má nějaké zdravotní potíže. Ještě včera jsem tady někde viděl prázdný hrneček.“

„Mám velkou potíž, pane Dobrořeze,“ prohlásila Keli.

„Okamžíček, vydržte chvilku.“ Natáhl se k háku nad ohništěm a sundal z něj špičatou čepici, která pamatovala lepší časy, i když podle jejího vzhledu to zase o tolik lepší časy být nemohly, a řekl: „Dobrá. Tak se do toho pusťte.“

„To je ten klobouk tak důležitý?“

„Oh, ten je naprosto nezbytný. Když chcete provozovat magii, musíte mít správnou pokrývku hlavy. Tohle my, mágové, dobře víme.“

„No, když to říkáte… Podívejte se, vidíte mě?“

Podíval se na ni. „Ano. Jistě. Naprosto jistě mohu prohlásit, že vás vidím.“

„A slyšíte mě taky? Určitě mě slyšíte, že?“

„Jasně a hlasitě. Ano. Každá slabika na svém místě. Žádné potíže.“

„Pak vás jistě překvapí, když vám řeknu, že nikdo jiný v celém městě mě nevidí!“

„Jenom já?“

Keli si odfrkla. „A vaše klepadlo.“

Dobrořez odstrčil od stolu židli a sedl. Trochu se zpotil. Tváří mu přeběhl zamyšlený výraz. Pak vstal, sáhl pod sebe a vytáhl beztvarou načervenalou hmotu, která ještě před chvílí mohla být polovinou pizzy.[3]

Smutně na ni zíral.

„A to jsem ji hledal skoro celé dopoledne, věřila byste tomu?“ prohlásil. „Byla to,Všehochuť s dvojitou paprikou’.“ Zvedl nevábnou placku a najednou si vzpomněl na Keli.

„Sakryš, pardón,“ zahlaholil. „Kde je mé dobré vychování? Co si o mě pomyslíte? Tady. Vezměte si ančovičku. Prosím.“

„Poslouchal jste mě?“ vyštěkla na něj Keli.

„A vy se cítíte neviditelná? Jako samo o sobě?“ zeptal se Dobrořez zvědavě.

„Samozřejmě, že ne. Jediné, co cítím, je vztek. Proto chci, abyste mi předpověděl budoucnost.“

„No, víte, v tom se nijak zvlášť nevyznám, myslím, že to je spíš záležitost pro astrologa a já…“

„Mohu vám zaplatit.“

„Je to také nelegální, víte?“ odpověděl Dobrořez nešťastně. „Starý král předpovídání štěstí ve Sto Latech důrazně zakázal, neměl mágy nijak zvlášť v lásce.“

„Mohu zaplatit hodně.“

„Paní Nugátová mi řekla, že to děvče, co nastoupilo na trůn, bude asi ještě horší. Prý je nesmírně nafoukaná. Obávám se, že ta určitě nebude pohlížet laskavě na provozovatele vznešených umění.“

Keli se usmála. Kdyby u toho byli příslušníci dvora, kteří už někdy ten úsměv viděli, pokoušeli by se v téhle chvíli Dobrořeza odtáhnout na nějaké bezpečnější místo, jako je třeba vedlejší kontinent. Jenže u toho nikdo takový nebyl a Dobrořez klidně seděl na svém místě a pokoušel se obrat si z roucha zbytky žampionů.

„Pokud vím, je hrozně náladová,“ řekla Keli, „ale velice bych se divila, kdyby vás dala vyhnat z města.“

„No teda!?“ podíval se na ni nejistě Dobrořez. „Vážně si to myslíte?“

„Podívejte,“ přesvědčovala ho Keli, „vždyť mi vůbec nemusíte předpovídat budoucnost, předpovídejte mi přítomnost. Proti tomu by nemohla ani ona nic namítat. A jestli chcete, tak s ní promluvím,“ dodala velkoryse.

Dobrořez pookřál. „Ach, vy ji znáte?“ řekl.

„Ano, ale jsou chvíle, kdy si říkám, že moc špatně.“

Dobrořez si povzdechl a ponořil se do zbytků na stole, shazoval laviny starého nádobí a dávno mumifikované zbytky různých jídel. Nakonec odněkud vydoloval tlustou koženou tobolku přilepenou ke kusu sýra.

„No,“ prohlásil trochu pochybovačně, „tohle jsou karotkové karty. Destilovaná moudrost Prastarých a tak dále. Nebo ještě umím Čing Aling podle Střeďanů. Z čajových lístků nepředpovídám.“

„Já bych zkusila ten Čing.“

„Takže mi hezky hoďte před sebe tyhle lodyhy řebříčku.“

Udělala, co chtěl. Oba se zadívali na vzniklý obrazec.

„Hmm,“ prohlásil Dobrořez po chvíli. „Dobrá, takže to máme jeden na ohništi, jeden v hrnku od kakaa, pak další na ulici, čtvrtý na okně, další na stole a poslední… ne dva poslední za skříní. Doufám, že paní Nugátová už najde zbytek.“

„Neřekl jste, jakou silou je mám hodit. Mám to zkusit znovu?“

„Ne-e, raději ne.“ Dobrořez začal obracet nažloutlé strany velké knihy, kterou byla ještě před chvilkou podložena jedna noha stolu. „No, jak se zdá, dává nám to seskupení celkem jasný smysl. Ano, tady to máme — oktagram 8887: ilegalita, nesmiřitelná husa. K tomu odvolávka tady… okamžik… okamžíček… jo. Mám to!“

„Takže?“

„Bez svislosti, tak až dech se tají, moudře purpurový vládce vstříc jde čaji a za večerů měkkýš kletý, tiše setrvává mezi mandlovými květy.“

„Ano?“ prohlásila obdivným hlasem Keli. „A co to znamená?“

„No, pokud nejsi měkkýš, tak nic moc. Obávám se, že to muselo něco ztratit překladem.“