Mort

„Jste si jist, že opravdu víte, jak se to dělá?“

„Co kdybychom zkusili karty?“ navrhl spěšně Dobrořez a rozložil listy čaje do vějíře. „Vyberte si kartu. Jakou chcete.“

„Je na ní Smrť,“ řekla Keli.

„Aha? No, dobrá. Samozřejmě, takhle karta se sice jmenuje Smrť, ale to ještě neznamená, že ten, kdo si ji vytáhne, musí hned zemřít,“ pospíšil si Dobrořez.

„Chcete říci, že když zákazník začíná být nervózní a vy máte strach mu říci pravdu, tak to prostě smrt neznamená, hmm?“

„Podívejte, vezměte si nějakou jinou kartu.“

„Na té je taky Smrť,“ řekla Keli.

„Vrátila jste tu první do balíčku?“

„Ne. Mám si vzít ještě jednu?“

„Proč ne?“

„A podívejme, to je náhoda!“

„Smrť číslo tři?“

„Správně. To máte zvláštní balíček, se kterým děláte kouzelnické triky?“ Keli se snažila mluvit lhostejně, ale i ona slyšela ve svém hlase slabý zvoneček hysterie.

Dobrořez se na i zamračil, opatrně vložil karty nazpět do balíčku, ten zamíchal a karty rozložil lícem nahoru na stůl. Karta se Smrťem v nich byla jen jedna.

„Ty vado,“ řekl, „obávám se, že to začíná být vážné. Mohu vidět vaši ruku, prosím?“

Dlouho studoval Keliinu dlaň. Po nějaké době přešel ke skříni, z jedné poličky vzal hodinářskou lupu, rukávem z ní otřel ovesnou kaši a několik dalších minut věnoval královnině dlani, kterou studoval do těch nejmenších podrobností. Nakonec se opřel na židli, vytáhl z oka lupu a podíval se na Keli.

„Vy jste mrtvá,“ prohlásil.

Keli čekala. Nenapadla ji žádná případná odpověď. „Nejsem“ se jí zdálo už dost ohrané a „Je to vážné?“ zase příliš lehkovážné.

„Řekl jsem, že si myslím, že je to vážné?“ zeptal se Dobrořez.

„Myslím, že ano,“ přikývla Keli opatrně a snažila se mluvit tiše a klidně.

„Tak to jsem měl pravdu.“

„Oh.“

„Mohlo by to skončit tragicky.“

„Jaká větší tragédie ještě může potkat někoho, kdo je mrtvý?“

„Já neměl na mysli vás.“

„Aha.“

„Zdá se, že se zvrtlo něco velice důležitého, víte. Vy jste podle všech ukazatelů v pravém slova smyslu mrtvá, jenže ve skutečnosti nejste. Chci říct, že karty si myslí, že jste mrtvá. Linie života, kterou máte na dlani, si myslí, že jste mrtvá. Všechno a každý si myslí, že jste mrtvá.

„Já si to nemyslím,“ odsekla mu Keli, ale její hlas už zdaleka nebyl sebevědomý.

„Obávám se, že vaše mínění tady není důležité.“

„Ale lidé mě vidí a slyší!“

„Jedna z prvních věcí, které se na Neviditelné univerzitě naučíte, je to, že lidé dost často svým smyslům nijak zvlášť nedůvěřují. Je pro ně mnohem důležitější, co jim říká jejich vědomí.“

„Tím chcete říci, že lidé mě nevidí proto, že jim jejich vědomí říká, aby mě neviděli?“

„Obávám se, že teď jste klepla hřebík na hlavičku. Říká se tomu, myslím, osudové předurčení nebo tak nějak.“ Dobrořez se na ni nešťastně zadíval. „Jsem mág, víte, a my se v takových věcech přece jen trochu vyznáme.

„No, abych řekl pravdu, není to první věc, kterou se tam naučíme,“ dodal. „Nejdřív se samozřejmě dozvíte, kde jsou záchody a takové ty věci. To vám řeknou nejdřív, ale hned potom vám řeknou tamto…“

„Ale vy mě přece vidíte!“

„No jo. Jasně. Jenže mágové mají speciální výcvik, a tak vidí věci, které tady jsou, a nevidí to, co není. Víte, na to existují taková zvláštní cvičení…“

Keli zabubnovala prsty na stůl, nebo se o to alespoň pokusila. Pohyb byl strašlivě těžký. Podívala se v hrůze na vlastní prsty.

Dobrořez přiskočil a spěšně otíral stůl.

„Pardon,“ mumlal, „měl jsem včera k večeři koláč s melasou.“

„Co s tím mohu dělat?“

„Nic.“

„Nic?“

„No, mohla by se z vás stát výjimečně úspěšná zlodějka… promiňte. To ode mne bylo netaktní.“

„Taky si myslím.“

Dobrořez ji neohrabaně poplácal po ruce, a Keli byla natolik ponořena do vlastních myšlenek, že si té urážky majestátu ani nevšimla.

„Víte, všechno je pevně dáno. Historie taky, od začátku do konce. Ať už jsou fakta jakákoliv, na tom nezáleží. Historie si to prostě namíří rovnou přes ně a převálcuje je. Nemůžete nic změnit, protože ty změny jsou součástí vaší historie. Vy jste mrtvá. To je určeno osudem. Musíte se s tím prostě smířit.“

Omluvně se usmál. „Jste ovšem mnohem šťastnější než většina ostatních mrtvých lidí, to objektivně přiznejte,“ utěšoval ji. „Zůstala jste naživu a můžete si to užít.“

„Ale já se s tím nechci smířit! Proč bych měla? Moje vina to není!“

„Vy mi nerozumíte. Svět a jeho historie jde dál. Vy už se toho nemůžete účastnit. V tom procesu už pro vás není místo, copak to nevidíte? Nejlíp uděláte, když necháte věci, aby se děly po svém.“ Znovu ji popleskal po ruce. Vrhla na něj přísný pohled. Rychle ruku odtáhl.

„No ale co bych tedy měla dělat?“ zeptal se bezradně. „Nejíst, protože to jídlo tady není od toho, abych ho snědla právě já? Zalézt do nějaké krypty a dožít tam zbytek života?“

„No, je to trochu oříšek, co?“ souhlasil Dobrořez. „Ale obávám se, že je to váš osud. Jestliže vás svět nevnímá, neexistujete. Já jsem mág. A my mágové o tom…“

„Neříkejte to.“

Keli vstala.

Před pěti generacemi jeden z jejích předků zastavil bandu svých potulných hrdlořezů ve vzdálenosti pěti mil od Sto Lat a dlouho pozoroval spící město zprvu se zamyšlením a pak s neobvykle rozhodným výrazem. Nakonec řekl: „Už toho bylo dost. To, že se jednou někdo v sedle narodil, ještě neznamená, že by v té prokleté věci musel taky zemřít.“

Je nesporné, že mnoho z rodových charakteristických rysů přešlo na jeho potomka[4], a to včetně jeho nepochybné, i když poněkud exotické přitažlivosti. Nikdy to na Keli nebylo vidět tak jako právě v tomhle okamžiku. Udělalo to dojem i na Dobrořeza. Když došlo na umíněnost, mohli jste Keli na bradě rozbíjet štěrk.

Přesně tím samým tónem, který její předek použil, když oslovil své unavené, potem zbrocené druhy a následovníky před útokem[5], řekla:

„Ne. Já se s tím odmítám smířit. Odmítám změnit se v nějakého ducha. A ty mi pomůžeš, mágu!“

Dobrořezovo podvědomí ten tón poznalo. Měl určité zabarvení, které přinutilo dokonce i červotoče v podlaze, aby všeho nechali a postavili se do pozoru. Ta slova nevyjadřovala názor, ale říkala: a věci budiž takto.

„Já madam?“ pokusil se. „Já nevidím způsob, jak bych vám já…“

Byl vytržen ze své židle a vyvlečen na ulici a roucho mu pleskalo kolem nohou. Keli pochodovala nazpět k paláci, s rameny odhodlaně napřímenými a mága za sebou táhla jako neposlušné štěně. Byl to ten krok, jakým se vydávají matky do místní školy, když se jejich milovaný chlapeček vrátí s monoklem, krok nezastavitelný, bylo to, jako kdyby ulicemi kráčel sám Čas.

„Co máte v úmyslu?“ zasípal Dobrořez, který si s hroznou jasnozřivostí uvědomoval, že není v jeho silách tomu odporovat, ať je to cokoliv.

„Dnes je tvůj šťastný den, mágu.“

„Ano? Výborně,“ prohlásil sklesle.

„Právě jsi byl jmenován Královským rozpoznávačem:“

„Oh? A co to přesně obnáší?“

„Budeš každého upozorňovat na to, že jsem stále naživu. Je to velmi jednoduché. Za to máš jistá tři pořádná jídla denně a praní prádla. Tak sebou pohni, člověče.“

„Královský?“

„Ty jsi mág. Myslím, že je tady něco, co by ses měl dozvědět,“ prohlásila mladá královna.

OPRAVDU? řekl Smrť. (Tohle je takový oblíbený filmový trik, který jsme si upravili pro tisk. Smrť seděl ve své studovně a mluvil s Mortem. Ale bylo to efektní, co? Asi tomu říkají rychlá prolínačka nebo křížový střih. Nebo tak nějak. V průmyslu, kde se nejdůležitější osobě na place říká rejžo, to mohli nazvat všelijak.)

A CO BY TO MĚLO BÝT? dodal a pomalu navinoval kousíček černého hedvábí kolem malého háčku upnutého ve svěráčku na stole.

Mort zaváhal. Z velké části to bylo ze strachu a studu, ale zčásti i proto, že pohled na Smrtě v černé kápi, který si mírumilovně váže suché mušky na ryby, by připravil o řeč každého.

Kromě toho na druhém konci místnosti seděla Ysabell a okatě dávala najevo, že ji nezajímá nic kromě jejího šití, ale pozorovala ho s výrazem nesouhlasu. Cítil, jak se mu její začervenalé oči zavrtávají do zad.

Smrť přidal pár vraních pírek a zapískal si spokojeně několik tónů pohřebního pochodu. Mezi zuby, samozřejmě, jak jinak. Pak vzhlédl.

HMM?

„Oni… ono se to nepodařilo tak lehce, jak jsem si myslel,“ vysoukal ze sebe Mort a nervózně přešlapoval na koberci před psacím stolem.

MĚL JSI NĚJAKÉ POTÍŽE? zeptal se Smrť a uštípl kousek černého pírka.

„Pane, ta čarodějka se mnou po smrti odmítla jít a ten mnich, no, víte, ten začal úplně znovu.“

TO JE V POŘÁDKU, S TÍM SI NELAM HLAVU, CHLAPČE…

„Morte —“

TOUHLE DOBOU JSI UŽ JISTĚ POCHOPIL, ŽE KAŽDÝ NAKONEC DOSTANE TO, V CO PEVNĚ VĚŘÍ. TAK JE TO VŠECHNO NĚJAK ÚPRAVNĚJŠÍ.

„Rozumím, pane. Ale to znamená, že špatní lidé, kteří věří, že je na onom světě čeká nějaký ráj, tak se tam opravdu dostanou. A dobří lidé, kteří mají strach, že se po smrti dostanou na nějaké strašlivé místo, pak opravdu strádají. To mi nepřipadá ani v nejmenším spravedlivé.“

VZPOMÍNÁŠ, CO JSEM TI KLADL NA SRDCE, ŽE SI MUSÍŠ PAMATOVAT, KDYŽ VYJÍŽDÍŠ ZA POVINNOSTÍ?

„No, vy jste…“

HMM?

Mort se ponořil do umíněného mlčení.

NENÍ SPRAVEDLNOST, JSI JEN TY.

„Dobře, ale já…“

TO SI MUSÍŠ PAMATOVAT.

„Ano, ale…“

PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE NAKONEC TO VŠECHNO DOPADNE TAK, JAK MÁ. NIKDY JEM SE NESEŠEL SE STVOŘITELEM, ALE SLYŠEL JSEM, ŽE MÁ PRO LIDI SLABOST. Smrť ukousl zbytek vlákna a začal povolovat křídlovou matku, která přidržovala svěráček na stole.

VYŽEŇ SI TAKOVÉ MYŠLENKY Z HLAVY, dodal při tom. ALESPOŇ TEN TŘETÍ TI NEMĚL PŮSOBIT ŽÁDNÉ OBTÍŽE.

To byla ta chvíle. Mort o ní přemýšlel dlouho. Nemělo smysl to tajit. Zmátl směr celého budoucího vývoje dějin. Takové věci mají dar přitahovat lidskou pozornost. Nejlíp udělá, když to ze sebe dostane. Zachová se jako muž. Polkne tu hořkou pilulku. Vyloží karty na stůl. Nebude chodit kolem horké kaše. Vydá se mu na milost.

Upřely se na něj dvě zářící modré jiskřičky.

Vracel jejich pohled se stejným úspěchem jako divoký zajíc, který chce očima vzdorovat záři reflektorů šestnáctikolového polárního transportéru, jehož řidič jezdí dvanáct hodin denně jen na kávu a pokouší se ztrhat pekelný tachometr.

Nepodařilo se mu to.

„Jistě, pane, nepůsobil.“

VÝBORNĚ. SKVĚLÁ PRÁCE. A TEĎ MI ŘEKNI, CO SI MYSLÍŠ O TOMHLE?

Rybáři, kteří chytají v pstruhových vodách, tvrdí, že muška by měla co nejvíce napodobovat skutečnost. Je určitý hmyz, který létá jen ráno. Jiný zase za večerního soumraku. A tak dál.

Ta věc, kterou Smrť svíral mezi kostnatými články prstů, byl hmyz z úsvitu dějin. Moucha z pravěké polévky. Vykrmená na mamutím trusu. Nebyla to nějaká masařka, která naráží do okenních tabulí, ale moucha, která se provrtá zdí. Byl to hmyz, který se vyškrabe zpod nejtěžší plácačky, sosák plný jedu, a bude hledat, komu se pomstít. Na všechny strany z ní trčela křídla a štětiny. Zdálo se, že má nadměrný počet zubů.

„Jak se jmenuje?“ zeptal se Mort.

BUDU JÍ ŘÍKAT — SMRTÍ SLÁVA. Smrť vrhl na věc se svých prstech poslední obdivný pohled a zastrčil jí do kápě pláště. CÍTÍM, ŽE JSEM DNES VEČER ZRALÝ NA TO UŽÍT SI TROCHU ŽIVOTA, prohlásil. MŮŽEŠ ZA MĚ VZÍT PRÁCI, KDYŽ SES DO TOHO TAK PĚKNĚ VPRAVIL. NE?

„Jistě, pane,“ přikývl posmutněle Mort. Viděl, jak se před ním jeho život natahuje jako nekonečný černý tunel bez jediného světélka na konci.

Smrť chvilku bubnoval prsty na stůl a něco si bručel. ANO, JEŠTĚ NĚCO. ALBERT MI ŘEKL, ŽE NĚKDO DĚLÁ NEPOŘÁDEK V KNIHOVNĚ.

„Cože, pane?“

ŽE VYTAHUJE KNIHY A NECHÁVÁ JE LEŽET, KDE HO NAPADNE. KNIHY O MLADÝCH ŽENÁCH. JAK SE ZDÁ POVAŽUJE JE ZA ZÁBAVNÉ.

Jak už bylo řečeno, svatí Naslouchači mají sluch vyvinutý ak dokonale, že pěkný západ slunce by je mohl ohlušit. Mortovi se na několik vteřin zazdálo, že jeho kůže vzadu na krku nabyla podobně magických vlastností, protože téměř viděl, jak Ysabell strnula uprostřed stehu. Uslyšel také kratičké ostré nadechnutí, které už zaslechl předtím — mezi policemi s knihami. Vzpomněl si na krajkový kapesníček.

„Ano, pane,“ řekl pokorně. „Už se to nebude opakovat.“

Kůže na krku ho začala strašlivě svědit.

VÝBORNĚ. TAK, TEĎ BYSTE VY DVA MOHLI JÍT PO SVÝCH. ŘEKNĚTE ALBERTOVI, AŤ VÁM PŘIPRAVÍ NĚCO NA PIKNIK NEBO NĚCO TAKOVÉHO. VYJDĚTE SI NA ČERSTVÝ VZDUCH. VŠIML JSEM SI, JAK SE JEDEN DRUHÉMU VYHÝBÁTE. Spiklenecky do Morta strčil loktem — bylo to, jako by do vás někdo šťouchl pohrabáčem, a dodal: ALBERT MI TAKY ŘEKL, CO TO ZNAMENÁ.

„Ano?“ zeptal se chabě Mort. Mýlil se, na konci toho černého tunelu je světýlko, jenže je to plamenomet.

Smrť na něj vrhl další ze svých mrknutí typu supernova.

Mort mu ho neoplatil. Místo toho se otočil a šoural se ke dveřím takovým tempem, že by vedle něj stará A’Tuin vypadala jako poskakující kůzlátko.

Byl sotva v polovině chodby, když za sebou uslyšel rychlé tiché kroky a za paži ho chytila ruka.

„Morte?“

Otočil se a závojem deprese se podíval na Ysabell.

„Proč jsi ho nechal v tom, že v té knihovně jsi to byl ty?“

„Ani nevím.“

„To bylo… bylo to… od tebe velmi laskavé,“ řekla opatrně.

„Ano? Já nevím, co to do mě vjelo.“ Zašmátral v kapse a vytáhl krajkový kapesníček. „Myslím, že tohle je vaše.“

„Díky.“ Hlasitě se vysmrkala.

Mort už byl zase na cestě chodbou a ramena měl shrbená jako supí křídla. Rozběhla se za ním.

„Poslyš!“

„Co je?“

„Chtěla jsem ti poděkovat.“

„Na tom nezáleží,“ zamumlal. „Bude ale lepší, když už ty knihy necháte na pokoji. Nějak je to znervózňuje nebo co.“ Pak ze sebe vyrazil něco, o čem si myslel, že zní jako nemilosrdný smích. „Ha!“

„Ha co?“

„Nic, jenom ha!“

Došel na konec chodby. Tam byly dveře do kuchyně, kde se bude Albert vědoucně šklebit, a Mort se rozhodl, že se tomu prozatím vyhne. Ještě víc se nahrbil.

„Já jsem si ty knihy vytáhla, abych měla nějakou společnost,“ ozvalo se za ním.

Vzdal se.

„Mohli bychom se třeba trochu projít po zahradě,“ řekl, protože nevěděl kudy kam. Pak se ale jeho srdce přece jen maličko zatvrdilo a on dodal: „Nezávazně, samozřejmě.“

„Chceš tím říci, že si mě nevezmeš?“ zeptala se.

Mort se vyděsil. „Vzít si tě?“

„Copak tě sem otec nedovedl kvůli tomu?“ řekla. „Vždyť on učedníka opravdu nepotřebuje.“

„To narážíš na všechna ta mrknutí, šťouchnutí a takové ty poznámky typu,jednoho dne bude tohle všechno tvoje, synu’?“ podíval se na ni Mort. „Pokouším se nevšímat si jich. Zatím se vůbec nechci ženit,“ dodal a v duchu potlačil obrázek princezny. „A bez urážky, s tebou už teprve ne.“

„Já bych si tě nevzala, ani kdybys byl jediný chlap na celé Zeměploše.“

To se Morta opravdu dotklo. Je něco jiného, když si někoho nechcete vzít, ale úplně něco jiného, když vám ten člověk řekne, že on by si nikdy nezval vás.

„No, já alespoň nevypadám, jako když se cpu bůhví kolik let buchtama ve skříni,“ prohlásil, když vyšli na Smrťův černý trávník.

„Zato já chodím normálně, ne jako kdyby mi v nohou chyběla kolena.

„Moje oči nevypadají jako dvě rozblemcaná sázená vejce.“

Ysabell přikývla. „Na druhé straně moje uši se nepodobají něčemu, co roste na suchém stromě. Co znamená,rozblemcaný’?“

„No, jako ta vajíčka, jak je dělá Albert.“

„Myslíš s ulepenými rozteklými bílky a plné takových těch slizkých kousků?“

„Jo.“

„To je výstižné slovo,“ přiznala zamyšleně. „Ale musím ti říct, že moje vlasy nevypadají jako něco, čím se pravidelně pucuje záchod.“

„To ne, ale moje zato nevypadají jako utopený ježek.“

„Ale všimni si, že můj hrudník nevypadá jako rošt na pečení zabalený v mokrém papírovém pytlíku.“

Mort se po očku podíval na výstřih Ysabelliných šatů, kde se už teď skrývalo dostatek dospívající tukové tkáně, že to do budoucna dávalo tušit vyhlídky na pěkně stádečko, a zdržel se komentáře.

„Moje obočí nevypadá jako párek líbajících se housenek,“ zkusil Mort.

„Pravda. Ale moje nohy by určitě prase v uličce zastavily.“

„Cože? Promiň, ale tomu…“

„Nemám je do,O’, jako někdo.“

„Aha.“

Procházeli mezi záhony lilií, momentálně ztraceni ve slovech. Nakonec se Ysabell otočila k Mortovi a napřáhla k němu ruku. Beze slova ji uchopil a vděčně s ní potřásl.

„Dost?“ zeptala se.

„Tak akorát.“

„Výborně. Očividně bychom se my dva neměli brát, když už ne kvůli ničemu jinému, tak kvůli dětem.“

Mort přikývl.

Sedli si na kamennou lavičku uprostřed pečlivě zastřižených polí živého plotu. V tomhle koutě zahrady Smrť dokonce udělal malé jezírko napájené ledovým pramenem, který chrlil do nádrže kamenný lev. Mezi listy černých leknínů na hladině líně plul velký světlý kapr.

„Měli jsme jim vzít nějaký starý chleba,“ řekl Mort, a vrhl se tak moudře na předmět hovoru, který byl nekonfliktní.

„On sem nikdy nechodí, víš,“ řekla Ysabell. „Udělal to jenom proto, abych měla nějakou zábavu.“

„Nezabralo to?“

„Není to skutečné. Tady není nic skutečné. Ne skutečně skutečné. On se prostě jenom rád chová jako lidská bytost. Teď to právě opravdu moc zkouší, určitě sis toho všiml. Věříš, že se dokonce kdysi pokoušel naučit hrát na banjo?“

„No, já si ho dovedu představit spíš takhle u varhan.“

„Vůbec nic z toho neměl,“ řekla Ysabell, aniž si ho všímala. „Neumí tvořit, víš.“

„Řekla jsi, že stvořil tohle jezírko.“

„To je jenom kopie nějakého jiného, které viděl na cestách. Všechno jsou to jenom kopie.“

Mort si nejistě poposedl. Po noze mu lezl nějaký hmyz.

„To je dost smutné,“ prohlásil a v duchu doufal, že použil ten správný tón.

„To je.“

Sebrala z cestičky hrst štěrku a bezmyšlenkovitě začala kamínky jeden po druhém házet do jezírka.

„A vážně mám tak ošklivé obočí?“ zeptala se.

„Ehm,“ prohlásil Mort, „myslím, že vážně.“

„Hm.“ Žbluňk, žbluňk. Kapr ji nevrle pozoroval.

„A já nohy?“ zeptal se.

„Jo, taky, promiň.“

Mort v duchu rychle probral svoji zásobu konverzačních témat a vzdal se. „To je jedno,“ řekl nakonec galantně. „Alespoň umíš zacházet s jehlicemi.“

„Je opravdu moc hodný,“ pokračovala Ysabell, aniž si ho všímala, „jenže takovým tím duchem nepřítomným způsobem.“

„On ale není opravdu tvým otcem, že?“

„Rodiče zahynuli při přechodu Velkého Nefu, před mnoha lety. Myslím, že byla bouře. Našel mě a přinesl sem. Nevím, proč to vlastně udělal.“

„Možná že mu tě přišlo líto?“

„On nikdy nic necítí. Nemyslím to v tom zlém slova smyslu, rozumíš? Je to prostě tím, že ani nic cítit nemůže, když nemá ty — jak se to jmenuje — nervy. Možná že si lítost ke mně myslel.“

Otočila bledou oválnou tvář k Mortovi.

„Nechci o něm slyšet jediné zlé slovo. Dělá, co může. Je to prostě tím, že je tolik jiných věcí, na které musí myslet.“

„Hm, můj otec byl taky takový. Tedy je, chtěl jsem říct.“

„No, ale předpokládám, že tvůj otec nervy má,“ podotkla.

„Řekl bych, že ano,“ přikývl Mort a neklidně si poposedl. „Na to jsem nikdy nemyslel, na nějaké nervy.“

Tak tam seděli a dívali se do tekoucí vody na pstruha. Pstruh se díval na ně.

„Právě jsem změnil celou budoucnost,“ řekl Mort.

„Ano?“

„Víš, když ji chtěl zabít, zabil jsem ho, ale bylo dáno, že má zemřít a vévoda se má stát králem, ale to nejhorší je, že i když je do morku kostí zlý, sjednotí města a z těch se má nakonec stát federace a kniha říká, že pak nastane sto let míru a hojnosti. Myslel jsem si, že nastolí hrůzovládu nebo co, ale historický vývoj očividně potřebuje člověka, jako je on, zatímco princezna by byla jen další obyčejný monarcha. Nemyslím špatný, asi celkem dobrý, ale ne ten správný, a teď se to stane a historie neví kudy kam, a je to všude moje vina.“

Trochu se mu ulevilo a se zatajeným dechem očekával její odpověď.

„Měl jsi pravdu, víš.“

„Vážně?“

„Měli jsme jim vzít nějaký starý chleba,“ přikývla. „Ale myslím, že si najdou něco k žrádlu i ve vodě. Brouky a tak.“

„Slyšela jsi, co jsem řekl?“

„Co myslíš?“

„No přece… Nic. Nic důležitého. Promiň.“

Ysabell si vzdechla a vstala.

„Předpokládám, že už chceš jít,“ řekla. „jsem ráda, že jsme si to s tou svatbou vyjasnili. Moc hezky jsem si s tebou popovídala.“

„Mohli bychom si vytvořit takové to nesnášenlivé přátelství,“ navrhl Mort.

„Obyčejně se nedostanu k řeči s lidmi, se kterými otec pracuje.“ Zdálo se, že není schopna odejít, jako kdyby čekala, že Mort řekne něco jiného.

„No jo, to asi ne,“ bylo jediné, co ho napadlo.

„Předpokládám, že už budeš muset jít pracovat.“

„Více méně ano.“ Mort zaváhal. Cítil, že z jakéhosi nepochopitelného důvodu se teď jejich rozhovor dostal z mělčin a vznáší se nad tajemnými hlubinami, o nichž neměl ani tu nejmenší představu.

Pak se ozval zvuk jako —

Připomenul Mortovi starý dvůr u jejich domu a bodl jej ostnem touhy po domově. Během drsných zim, které byly v horách Beraní hlavy pravidlem, chovala jejich rodina na dvoře odolného horského thargu a přikrmovala ho senem a slámou. Když přišla jarní obleva, bývala na nevelkém dvoře skoro metrová vrstva hnoje a na něm udusaná ztvrdlá kůra. Když byl člověk opatrný, mohl po ní chodit. Když jste opatrní nebyli, probořili jste se až po kolena do koncentrovaného hnoje. Ten zvuk, který se ozval, když jste vytahovali nohu z té zelené a pářící se břečky, byl stejným signálem přicházejícího jara jako ptačí píseň nebo bzukot prvních včel.

Teď se ozval tentýž zvuk. Mort se instinktivně zadíval na boty.

Ysabell plakala, ne drobnými tichými vzlyky jako pravá dáma, ale prudce a hlasitě lapala po dechu, znělo to trochu jako praskání bublin unikajících z podmořského vulkánu, které bojují jedna s druhou o to, kdo bude na povrchu dříve. Byly to vzlyky, které v ní dozrály v dlouhé samotě a teď z jejího nitra unikaly pod tlakem.

Mort nesměle prohlásil: „Cože?“

Tělo se jí třáslo jako mořské dno v epicentru zemětřesení. Neohrabaně se pokoušela najít v rukávu kapesníček, ale ten jí byl za těchto okolností platný stejně jako papírový klobouk za bouře. Pokoušela se mu něco říci, ale její slova se změnila v proud nesrozumitelných přerušovaných vzlyků.

Mort řekl: „Co jsi říkala?“

„Ptala jsem se tě, kolik myslíš, že je mi let?“

„Patnáct,“ odhodlal se.

„Je mi šestnáct,“ zakvílela. „A víš, jak dlouho je mi už šestnáct?“

„Promiň, ale teď ti nerozumím…“

„Samozřejmě, tomu by nikdo nerozuměl. Nikdo!“ Znovu se vysmrkala a navzdory roztřeseným rukám opatrně nacpala promočený kapesníček nazpět do rukávu.

„Ty se dostaneš na svět. Ty tady ještě nejsi tak dlouho, aby sis toho všiml. Tady totiž stojí čas, nevšiml sis? Samozřejmě že tady taky něco utíká, ale není to skutečný čas. On neumí stvořit skutečný čas.“

Když znovu promluvila, byl její hlas napjatý opatrný, a především statečný, jako hlas někoho, kdo se s vypětím vůle, navzdory všem nebezpečím, překážkám a nepřízni osudu sebral, ale kdo se také může každým okamžikem znovu rozsypat.

„Už je mi šestnáct pětatřicet let.“

„Cože?“

„První rok to bylo pravdu těžké.“

Mort se v duchu ohlédl za těmi několika týdny zdejšího pobytu a s pochopením přikývl.

„A proto jsi četla všechny ty knihy?“

Ysabell sklopila oči a trochu stydlivě začala kreslit špičkou boty ve štěrku.

„Je to hrozně romantické,“ řekla nakonec. „Některé z těch příběhů jsou opravdu nádherné. Třeba ten o té dívce, která vypila jed, když umřel její milý, nebo o té, co skočila ze skály do moře, protože její otec ji nutil do sňatku s tím starým, a další, tam se zase jiná dívka utopila, než by se oddala…“

Mort užasle naslouchal. Soudě podle Ysabellina výběru příběhů, byla každá žena Zeměplochy, která se dožila dospělosti a stačila pak unosit alespoň jedny punčochy, významnou osobností.

„— a ona si myslela, že on je mrtvý, tak se otrávila, jenže on se po nějaké době probudil, a když viděl, že je otrávená, tak se sám probodl, potom taky byla jedna dívka, která —“

Zdravý rozum se sice zabýval myšlenkou, že alespoň několik žen muselo dosáhnout třetí dekády svého života, aniž spáchalo sebevraždu z lásky, ale bylo vidět, že zdravý rozum v těchhle dramatech neměl ani štěk.[6] Mort už věděl, že s láskou můžete cítit horko i mráz, slabost i krutost, ale zatím si neuvědomil, že člověk může i dokonale zhloupnout.

„— takže za ní noc co noc plaval přes širokou řeku, ale jednou přišla bouře, a když se neobjevil, ona se —“

Mort tak nějak tušil, že některé mladé páry se potkají, řekněme, na venkovské tancovačce, padnou si do oka, chodí spolu nějaký ten rok nebo dva, párkrát se sice pohádají, ale nakonec se vezmou a vůbec se nezabíjejí. Najednou si uvědomil, že výčet hvězdami odsouzených lásek už skončil.

„Oh,“ prohlásil slabým hlasem, „a nejsou i takové lásky, které někdo třeba přežije?“

„Milovat znamená trpět,“ oznámila mu Ysabell. „V příběhu musí být také spousta temných vášní.“

„Vážně?“

„Samozřejmě a taky mučivé úzkosti.“

Zdálo se, Ysabell o něčem přemýšlí.

„Poslyš, neříkal jsi něco, jako že někdo neví, kudy kam?“ zeptala se stísněným hlasem člověka, který se snaží chovat statečně.

Mort se rychle zamyslel. „Ne,“ prohlásil.

„Obávám se, že jsem tě moc neposlouchala.“

„Na tom vůbec nezáleží.“

K domu došli mlčky.

Když se Mort vrátil do pracovny, zjistil, že je Smrť pryč a na stole stojí čtvery přesýpací hodiny.

Pod nimi byl zastrčen proužek papíru.

Mort si myslel, že Smrť bude psát buď starou frakturou, nebo groteskem, jaký se používá na nápisy na pomnících, ale pravdou bylo, že Smrť prostudoval několik klasických spisů o grafologii a pak si zvolil styl a rukopis, který vypovídal o dokonale vyrovnané a vyvážené osobnosti.

Na lístku stálo:

Mort byl přesvědčený, že historie a budoucnost světa se zmítají jako prasklé ocelové lano, které obrovskými ničivými oblouky poletuje skutečností ze strany na stranu.

Historie ovšem taková není. Historie se mění pomalu, páře se jako starý svetr. Byla už mnohokrát zalátána a vyspravena, přepletena tak, aby vyhovovala různým lidem, zastrčena do bedýnky pod výlevkou cenzorů, odkud ji vytahovali jen proto, aby z ní ustřihli kus na prachovku k oprašování propagandy, ale ona se nakonec — někdy dřív a někdy později — znovu vrátila do své původní podoby. Historie má ve zvyku měnit právě ty lidi, kteří si myslí, že sami mění historii. Historie má vždycky ve svém ošoupaném rukávě nějaký šikovný trik. Je už na světě dlouho a má své zkušenosti.

Takže teď se děje tohle:

Nešťastná rána Mortovy kosy rozdělila historii na dvě různé reality. Ve městě Sto Lat stále vládla mladičká královna Keli, samozřejmě s určitými obtížemi a za vydatné pomoci královského rozpoznávače, který byl zapsán na královskou výplatní listinu a zatížen povinností připomínat všem, že Keli existuje. Nicméně ve vzdálenějších zemích, například na druhé straně plání, v horách Beraní hlavy, kolem Kruhového oceánu a všude směrem k Okraji převládala původní realita a tam byla královna naprosto přesvědčivě mrtvá, kníže byl králem a svět klidně a pomalu pokračoval podle původního plánu.

Háček byl v tom, že obě ty reality byly pravdivé.

Zhruba dvacet mil od města se táhl jakýsi horizont historických událostí a zatím nebyl nijak zřetelný. To bylo tím, že — podívejte, nazveme to například rozdíl nevyrovnaných hladin historických tlaků — zatím nebyl příliš velký. Jenže postupně se zvětšoval. Venku na vlhkých zelných polích se začínal chvět vzduch a ozývalo se tiché syčení, asi jako když někdo smaží luční kobylky.

Lidé nemohou změnit historii, stejně jako ptáci nezmění oblohu, pouze se na ní na okamžik objeví. Kousek po kousku, naprosto nevyhnutelně, jako ledovec nebo začínající rýma, se historie stahovala kolem Sto Lat.

První, kdo si toho všiml, byl Mort.

Bylo to dlouhé odpoledne. Horolezec se držel na ledovém stupínku až do poslední chvíle a odsouzenec vynadal Mortovi do lokajů monarchie. Jenom ta stará paní, která ve věku 103 let tiše zesnula obklopena kruhem svých příbuzných, se na Morta usmála a řekla, že je nějaký bledý.

Ve chvíli, kdy se Truhlík unaveným klusem blížil ke Sto Latům, klesalo už plošské slunce pomalu k západu. Mort se podíval dolů a spatřil hranici reality. Stáčela se pod ním do velkého oblouku a podobala se slabé stříbřité mlze. Nevěděl, co to je, ale měl ošklivý pocit, že to s ním má něco společného.

Přitáhl opatrně otěže a kůň se začal pomalu snášet k zemi, na kterou dosedl jen několik metrů před stěnou světélkujícího vzduchu. Její pohyb byl o něco pomalejší než rychlost lidské chůze a se slabým sykotem se posunoval přes vlhké zelné pole a zamrzlé zavodňovací strouhy.

Byla chladná noc, taková, za jakých proti sobě bojují o nadvládu mlha a mráz a každý zvuk se v ní ztrácí. Truhlíkův dech tvořil v tichém vzduchu celá oblaka páry. Kůň slabě zaržál, skoro jakoby na omluvu, a zahrabal kopytem po zemi.

Mort se svezl ze sedla a přiblížil sek překážce. Stěna tiše popraskávala. Na jejím povrchu se objevovaly podivné tvary, měnily se, přesouvaly a pak zase mizely.

Po chvilce hledání našel hůl a opatrně ji prostrčil stěnou. Vznikly kolem ní podivné vlnky podobné kruhům na vodě, ty se pomalu šířily, až zmizely Mortovi z dohledu.

Nad hlavou mu něco zapleskalo a Mort zvedl hlavu. Byla to černá sova, která hlídkovala nad polem a pátrala po všem, co bylo malé a pištivé.

Sova narazila na stěnu, jiskřivá mlha se rozstříkla na všechny strany a na světlém povrchu zůstal temný otvor ve tvaru sovy, který se sice rychle zatáhl, ale obrysové vlnky tvary sovy rostly a posouvaly se, dokud se neslily s rozčeřeným povrchem.

Mort tou průsvitnou stěnou viděl a byl si naprosto jistý, že na druhé straně žádná sova nevyletěla. Ve chvíli, když se nad tím zamyslel a snažil se najít nějaké vysvětlení, ozvalo se další, téměř neslyšné šplouchnutí a o několik metrů dál se pták znovu objevil, klidný a nepoplašený, a hladkým letem zmizel v polích.

Mort se sebral a prošel bariérou, která, jak se ukázalo, žádnou bariérou ani nebyla. Zalechtalo ho to.

O chviličku později se ze stěny vynořil Truhlík, vystrašeně koulel očima a na kopytech mu plápolaly útržky styčné plochy. Vzepjal se, zatřásl hřívou jako pes, aby setřásl útržky stříbřité mlhy, a vyčítavě se na Morta podíval.

Mort ho vzal na udidlo, pohladil ho po čenichu a našel v kapse zvláště velký kousek cukru. Byl si jistý, že se tady děje něco důležitého, ale zatím nevěděl co.

Byla tady cesta, která vedla alejí vlhkých a pochmurných vrb. Mort znovu nasedl a pobídl Truhlíka do temnoty pod převislými větvemi stromů.

V dálce před sebou viděl světla Sto Helit, což vlastně nebylo nic jiného než menší městečko, a drobná záře, která už se skoro ztrácela z dohledu, muselo být Sto Lat. Toužebně se tím směrem zadíval.

Stěna mu dělala starosti. Viděl, jak se plíží po polích za alejí.

Už už se chystal, že zase pobídne Truhlíka do vzduchu, když těsně před sebou zahlédl světlo — teplé a vábivé. Šířilo se z oken velké budovy stojící kousek od cesty. To světlo bylo pravděpodobně samo o sobě veselé a vlídné, ale za daných okolností a s tím, jakou měl Mort náladu, na něj působilo jako magnet.

Když se přiblížil, zaslechl útržek písně a zahlédl několik lidí vyjít ven vejít dovnitř. Byl to hostinec a uvnitř si lidé užívali nebo se chovali tak, jak se chovají sedláci, kteří většinu času tráví ve společnosti zelných hlávek a pak si jdou vyhodit z kopýtka. Ve srovnání se zástupci čeledi Brassica oleracea[7] je velkou legrací prakticky cokoliv.

Byly tam prosté lidské bytosti a věnovaly se jednoduchým lidským činnostem — opíjely se a zapomínaly slova písní.

Mort nikdy nepocítil opravdový stesk po domově, možná proto, že se jeho myšlenky zabývaly spoustou jiných věcí. Ale teď ho zažil, poprvé za celou dobu — určitý druh touhy, ne po místě, ale po stavu mysli, touhu po tom být jen obyčejným člověkem s jednoduchými lidskými starostmi, jako jsou peníze, nemoci a ostatní lidé…

„Dám si hlt něčeho k pití,“ pomyslel si, „a možná že se budu cítit líp.“

Po straně hlavní budovy byla otevřená stáj a Mort odvedl Truhlíka do vlahé, koňmi nasáklé temnoty, která už ukrývala alespoň tři další koně. Když mu k nosu připevňoval vak se žrádlem, napadlo ho, jestli se Smrťův kůň cítí stejně jako ostatní koně, kteří měli očividně mnohem prozaičtější životní styl. V porovnání s nimi vypadal opravdu impozantně a ostatní koně ho také pozorně sledovali. Truhlík byl nějaký kůň — to dokazovaly mozoly na Mortových rukou, teď už hezky ztvrdlé — a v porovnání s ostatními vypadala ještě skutečnější než kdy jindy. Mnohem hmotnější. Mnohem koňštější. V maličko nadživotní velikosti.

Mort byl právě na počátku velmi důležité úvahy, životní úvahy, a je škoda, že ho od ní něco odvedlo. Přecházel šikmo dvůr a mířil k nízkým dveřím do budovy, když mu padl do očí vývěsní štít hospody. Umělec, který jej vytvořil, nebyl nijak zvlášť nadaný, ale nikdo si nemohl splést pyšnou křivku Keliiny brady a záplavu ohnivých vlasů, které dokreslovaly název hostince — U královniny hlavy.

Povzdechl si a otevřel dveře.

Shromážděná společnost přestala jako na povel mluvit a zírala na něj pohledy počestných venkovanů, které dávaly tušit, že za dvě pinty piva vás ochotně praští do hlavy lopatou a těla za úplňku zahrabou do kompostu.

Možná že by to stálo za to, abychom se na Morta podívali i my, protože se v průběhu několika posledních kapitol změnil. Tak například, zatímco bylo jeho tělo pořád ještě samá noha, samá ruka, přestěhovaly se mu klouby a údy na svá místa a už se zdaleka nepohyboval jako loutka na provázku. Kdysi vypadal, jako by neuměl vůbec nic, natož do pěti počítat, teď zase jako někdo, kdo toho zná až příliš mnoho. Jistý drobný rys kolem očí naznačoval, že viděl věci, které obyčejní lidé nikdy nespatří, nebo alespoň ne víckrát než jednou.

A něco na celém jeho vzezření naznačovalo přihlížejícím, že začít si s tímhle mladíkem nějakou nepříjemnost by bylo stejně chytré jako kopnout do vosího hnízda. Krátce a jasně řečeno, Mort už nevypadal jako něco, co do domu přitáhla kočka.

Hospodský pustil z ruky silný obušek z trnkového dřeva, který svíral pod pultem, a sešklebil obličej do grimasy, která podle něj měla znázorňovat úsměv na uvítanou, i když tak moc se zase nesnažil.

„Večír, vaše lordstvo,“ prohlásil rádoby uctivě. „Copak to v tý dnešní mlhavý a mrazivý noci bude?“

„Prosím?“

„Von chce jako říct, co budou pít?“ tlumočil mu malý mužík s obličejem fretky, který seděl u ohně a pozoroval Morta pohledem řezníka stojícího u ohrady plné jehňat.

„Hm, já nevím,“ zamyslel se Mort. „Prodáváte hvězdnou kapku?“

„Vo něčem takovým jsem v životě neslyšel, vaše lordstvo.“

Mort se rozhlédl po okolních tvářích osvětlených plameny krbu, kterého napjatě pozorovaly. Byli to lidé, kterým se všeobecně říká „sůl země“. Jinými slovy byli tvrdí, poctiví, ale nesvědčili zdraví cizinců, Mort však byl natolik zabrán do hovoru, že si toho nevšiml.

„A co tady tak lidé nejraději pijí?“

Hospodský vrhl na ostatní muže v hospodě rychlý pohled koutkem oka, což byl skvělý kousek, když uvážíme, že všichni seděli přímo před ním.

„No, vědí, vaše lordstvo, my tady nejraději pijeme mačkadlici.“

„Mačkadlici?“ zeptal se nejistě Mort, aniž si všiml tajených úšklebků.

„Tak jest, vaše lordstvo. Dělá se z jablek. No teda hlavně z jablek.“

To se zdálo Mortovi docela zdravé. „Tak dobrá,“ přikývl. „Tak mi dejte pintu[8] mačkadlice.“ Sáhl do kapsy a vytáhl váček mincí, které mu dal Smrť. Stále ještě byl skoro plný. V tichu, které se v hostinci rozhostilo, zaznělo cinkání zlata jako legendární mosazné gongy leshpské, které jsou slyšet za bouřlivých nocí nad mořem. Říká se, že je to tehdy, když je divoké podmořské proudy rozhoupají na věžích města, které před dávnými časy pohltilo moře.

„A prosím, poslužte tady gentlemanům čímkoliv, na co mají chuť,“ dodal.

Byl napůl ohlušen sborem děkovných hlasů, a snad proto si nevšiml, že všem ostatním hospodský donesl nápoj v maličkých skleničkách, zatímco jemu naservíroval velký dřevěný korbel.

O mačkadlici se vypráví množství historek, o tom, jak se pálí daleko na vlhkých mokřištích přesně podle prastarého receptu, který se nejistou rukou předává z otce na syna. To, co se tvrdí o krysách, hadí hlavě nebo olověných kulkách, je lež. A to o té mrtvé ovci, to už je celé vymyšleno! Taky můžeme vynechat všechny pomluvy o knoflíku od kalhot. Jediné, co je snad pravda, je to, že by ten nápoj neměl přijít do styku s kovem. Když totiž hospodský zcela promyšleně Morta ošidil, položil omylem malou hromádku drobných na pult přímo do loužičky mačkadlice a ty se okamžitě začaly rozpouštět.

Mort přičichl ke korbeli a pak upil. Chutnalo to trochu jako jablka, trochu se to podobalo podzimním ránům a vzdáleně to připomínalo pach místa, na kterém nějaký čas ležela hromada dřeva. Nechtěl vypadat jako nevychovanec, a tak si slušně přihnul.

Dav zatajil dech a začal počítat.

Mort cítil, že od něj něco čekají.

„Není to špatné,“ prohlásil, „naopak, velmi osvěžující.“ Znovu se napil. „Má to trochu zvláštní chuť,“ dodal, „ale stojí to za to, určitě.“

Odkudsi z pozadí se ozval jeden nebo dva znepokojené výkřiky.

„Určitě ji ředí vodou, to je to.“

„Pitomost, dobře víš, co se stane, když do mačkadlice přidáš jenom kapku vody!“

Hospodský se pokusil ty hlasy ignorovat „Chutná vám?“ zeptal se Morta stejným hlasem, jakým se lidé ptali svatého Jiří „co že jste to zabil?“.

„Je to docela pikantní,“ přikývl Mort, „i když dost ostré.“

„Dovolíte?“ řekl hospodský a opatrně vzal korbel Mortovi z ruky. Přičichl k němu a pak si rychle otřel slzy z očí.

„Ehmhmmm,“ vyrazil ze sebe. „Je to vono. Na mou duši.“

Podíval se na mladíka s výrazem, který neměl daleko k obdivu. Nebylo to jenom tím, že vypil skoro třetinu pinty mačkadlice sám, ale stále ještě byl ve svislé poloze. Podal mu korbel nazpět. Vypadalo to, jako když Mortovi po nějakém těžkém závodě předává medaili. Když mládenec znovu upil, několik přihlížejících zamrkalo. Hospodský začal přemýšlet, z čeho má ten podivný mládenec zuby, a došel k přesvědčení, že musí být z téhož materiálu jako jeho žaludek.

„Nejste náhodou mág, že?“ zeptal se pro jistotu.

„Lituji, ale nejsem. Měl bych být?“

Jasně, vždyť ani nechodí jako mág a taky nekouří. Znovu se podíval na korbel s mačkadlicí.

Něco na tom všem nebylo v pořádku. Ten mládenec sám nebyl nějak v pořádku. Nevypadal správně. Vypadal —

— vypadal mnohem skutečněji, než měl.

— Což bylo samozřejmě nesmyslné. Výčepní pult byl skutečný, podlaha byla skutečná a hosté byli tak skuteční, ak si jen člověk mohl přát. Ale Mort, jak tady tak skoro stydlivě stál a usrkával tekutinu, kterou se daly čistit stříbrné příbory, vyzařoval jakousi auru solidní pevnosti, takový zvláštní rozměr skutečnosti. Vlasy byly víc vlasaté, šaty šatovité, boty byly pravé vtělení botovitosti. Stačilo se na něj podívat, aby vás rozbolela hlava.

Jenže nakonec Mort přece jen dokázal, že je obyčejný člověk. Korbel mu vypadl ze ztuhlých prstů a narazil na dlaždice, do kterých se okamžitě zakously kapky a pramínky vylité mačkadlice. Vyděšeně ukázal na protější zeď a ústa se mu otevřela v neslyšném výkřiku.

Štamgasti se vrátili ke svým rozhovorům a kartám, protože věci začaly být takové, jaké být mají. Mort teď jednal naprosto přirozeně. Hospodský, který dostal důkaz o tom, že je jeho zboží nepoškozené, se nahnul přes pult a uklidňujícím gestem ho poklepal po rameni.

„To bude dobrý,“ prohlásil. „Lidi to vobčas takhle veme. Budete mít nějakej ten tejden bolení hlavy, ale z toho si nic nedělejte, stačí kapka mačkadlice a budete zasejc Jůra!“

Je zjištěno, že nejlepší lék na kocovinu z mačkadlice je ve skutečnosti psí chlup, i když by to spíš měl být žraločí zub nebo přejetí buldozerem.

Jenže Mort jen dál ukazoval a pak zabreptal roztřeseným hlasem: „Copak vy to nevidíte? Prochází to stěnou! Prochází to přímo zdí!“

„Když se jeden poprvé nacamrá mačkadlicí, přicházej k němu ze zdí různý věci. Většinou zelený a chlupatý.“

„Ale tohle je ta mlha! Copak neslyšíte, jak syčí?“

„Jo, tak vy vidíte syčící mlhu, jo?“ Hospodský se podíval na zeď, která byla obyčejná, a když nepočítáme několik pavučin, prázdná. Naléhavost v Mortově hlase však způsobila, že pocítil určitou nejistotu. Dal by přednost obyčejným šupinatým obludám. Tam aspoň člověk věděl, na čem je.

„Prochází napříč místností! Cožpak to necítíte?“

Hosté se podívali jeden po druhém. Mort v nich vzbuzoval nejistotu. Jeden nebo dva později připustili, že pocítili něco jako ledové zalechtání, ale to mohlo být poruchou trávení.

Mort ustoupil a rukama sevřel okraj pultu. Na okamžik se roztřásl.

„Heleďte,“ začal hospodský, „sranda je sranda, ale…“

„Předtím jste na sobě měl zelenou košili!“

Hospodský sklopil oči na břicho. V hlase mu zazněla hrůza.

„Před čím?“ zasípal. K jeho úžasu, a dřív než jeho ruka stačila dokončit kradmou cestu k obušku pod pultem, se Mort nahnul přes pult a chytil ho za zástěru.

„Měl jste zelenou košili, nebo ne?“ prohlásil. „Já ji viděl, měla malé žluté knoflíčky!“

„No, abych řek pravdu, mám dvě košile.“ Hospodský se pokusil narovnat. „Vím, co se patří,“ dodal. „Akorát, že dneska jsem ji neměl na sobě.“ Nestál o to, dozvědět se, jak Mort ví o žlutých knoflíčcích.

Mort ho pustil a otočil se do místnosti.

„Oni všichni sedí na jiných místech! Kde je ten člověk, který seděl tady u ohně? Všechno se změnilo!“

Vyběhl dveřmi a všichni zaslechli zvenčí tlumený výkřik. Pak Mort vběhl znovu dovnitř, oči měl rozšířené hrůzou a obrátil se ke zděšenému zástupu.

„Kdo změnil vývěsní štít? Někdo změnil vývěsní štít!“

Hospodský si nervózně olízl vyschlé rty.

„Myslíte potom, co zemřel starý král?“

Mortův pohled do doslova zmrazil, hochovy oči byly jako dvě černá jezírka plná děsu.

„Jméno, já myslím to jméno!“

„No ale my… vždyť to je pořád stejné,“ prohlásil muž za pultem a vrhal zoufalé pohledy na své zákazníky v prosbě o podporu. „No řekněte, mládenci! Vždycky se to tady jmenovalo U vévodovy hlavy.“

Ozval se mumlavý chór přitakání.

Mort klouzal pohledem po jednotlivých tvářích a viditelně se třásl. Pak se obrátil a znovu vyběhl dveřmi ven.

Muži v hospodě pak zvenčí, ze dvora, zaslechli dunění podkov, které vzápětí zesláblo a najednou umlklo docela, jako by se kůň rozplynul ve vzduchu.

Uvnitř hostince panoval hrobové ticho. Muži se snažili nedívat se jeden na druhého. Nikdo nechtěl být první, kdo přizná, že viděli to, co právě viděli.

Nakonec to byl hospodský, kdo nejistým krokem přešel lokál a přeběhl prsty po známém a uklidňujícím povrchu těžkých dubových dveří. Byly pevné, nepoškozené, přesně takové, jaké mají dveře být.

Každý v místnosti viděl, jak jimi Mort třikrát proběhl, šlo o to, že je při tom neotevřel.

Truhlík rychle nabíral výšku, zvedla se téměř svisle, kopyty tepal vzduch a dech se za ním srážel do dlouhé kondenzační stopy. Mort na něm visel rukama i koleny, ale především silou vůle, a tvář bořil do koňské hřívy. Nezvedl hlavu, dokud se vzduch kolem nich neochladil a nezřídl jako omáčka v laciném hostinci.

Nad hlavou na zimním nebi tiše blikala středová záře. Pod ní —

— se rozkládala obrovská obrácená mísa, celé míle v průměru, postříbřená svitem hvězd. Stěnou mísy viděl prosvítat světélka. Proplouvala jí mračna.

Ne. Když se podíval pozorněji, zjistil něco jiného. Mraky do ní sice vplouvaly a bělaly se i uvnitř, ale ty vnitřní byly řidší a pohybovaly se poněkud jiným směrem, prostě se zdálo, jako kdyby s těmi venku neměly nic moc společného. A bylo tady ještě něco… ano, středová záře. Ta dodávala noci kolem toho neskutečného příklopu jemně nazelenalý odstín, ale pod ním po tom zabarvení nebylo ani stopy.

Bylo to, jako by Mort nahlížel do kusu nějakého jiného světa, téměř stejného, který byl na Plochu přinesen kdoví odkud. Bylo tam trochu jiné počasí a středová záře tam dnes v noci nesvítila.

A Zeměplocha ten svět odmítala, stahovala se kolem něj a zatlačovala jej nazpět do nebytí. Mort sice z té výšky neviděl, jak se zmenšuje, ale v uších mu stále zněl ten šustivý zvuk, podobný hukotu hejna kobylek, který vydávala namodralá stěna postupující krajinou a měnící věci k obrazu svému. Skutečnost se sama hojila a uzdravovala.

Mort ani nemusel přemýšlet, kdo je středem té kopule. I odsud bylo jasně vidět, že se stahuje přesně kolem Sto Lat.

Pokoušel se nemyslet na to, co se stane, až se kopule zmenší na velikost jedné komnaty, pak na velikost jediného člověka, na rozměr vaječné skořápky. Nedařilo se mu to.

Logika měla Mortovi šeptat, že tady je jeho záchrana. Během jednoho dvou dnů se jeho problém vyřeší sám, knihy v knihovně budou v pořádku a svět se vrátí do svého původního, plánovaného stavu jako pružný gumový obvaz. Logika mu měla říci, že míchat se do toho procesu podruhé znamená ošklivě si koledovat. Logika by mu to všechno pravděpodobně řekla, jenže ona si té noci vzala dovolenou.

Světlo se na Zeměploše pohybuje pomalu, a to především díky brzdícímu efektu mocného magického pole. Ta část Okraje, kde se rozkládala ostrovní říše Krull, byla v té roční době přímo pod oběžnou dráhou malého plošského slunce, takže touhle dobou tam byl stále ještě časný večer. Bylo také dost teplo, protože okrajové země jsou mnohem teplejší a převládá v nich teplé přímořské podnebí.

Abychom už řekli všechno, musíme dodat, že Krull, jehož velká část toho, co z nedostatku lepšího pojmenování musíme nazvat pobřežím, přesahovala přes Okraj do vesmíru, byl opravdu šťastný ostrov. Jedině někteří domorodí Krullánci, především ti, kteří se nedívali, kam šlapou, a náměsíčníci to neuznávali, ale těch bylo díky přirozenému výběru pomálu.

Terpsik Mimák byl rybář. Lovil na prut, ne do sítí. V tom je velký rozdíl. Lovit na udici je mnohem dražší. Jenže Terpsik při tom byl dokonale šťastný. Pozoroval korkový splávek na klidné hladině řeky Hakrull a v hlavě měl téměř prázdno. Jediné, co by ho snad mohlo z toho požehnaného stavu vytrhnout, by bylo, kdyby náhodou chytil rybu, protože jediné, co se mu na rybaří hnusilo, bylo právě pomyšlení na ryby. Ryby byly studené, slizké, mrskaly sebou a lezly mu na nervy, a Terpsik neměl nervy v nejlepší pořádku.

Dokud nechytil nic, byl Terpsik Mimák jedním z nejšťastnějších zeměplošských rybářů, protože řeka Hakrull byla pět mil od jeho domova, což znamená také pět mil od paní Gwladys Mimákové, se kterou už užil celých šest měsíců překrásného manželského života. Zhruba před dvaceti lety.

Terpsik se nijak nevzrušoval, když se nedaleko něj na břehu usadil další rybář. Samozřejmě že někteří rybáři by se byli nad tímhle porušením nepsaných zákonů velice pohoršili, ale co se Terpsika týkalo, pak cokoliv, co zmenšovalo jeho naději, že chytí některé z těch mizerných šupinatých stvoření, bylo v pořádku. Koutkem oka si všiml, že nově příchozí chytá na mušku, což je sice zajímavé ukrácení dlouhé chvíle, ale Terpsik ho rázně zamítl, když zjistil, že by musel trávit při výrobě vlastních mušek celé dlouhé hodiny doma.

Nikdy neviděl podobné muškaření. Věděl, že jsou mokré mušky a suché mušky, ale tahle muška se zařezávala do vody se zvukem vysokoobrátkového pilového listu a zpátky pokaždé táhla rybu.

Terpsik pozoroval se zděšeným úžasem, jak postava, kterou nezřetelně viděl jen mezi větvemi vrb, znovu a znovu nahazuje. Voda se doslova vařila a celá rybí populace se snažila uprchnout z dosahu té bzučící hrůzy. V tom okamžiku se naneštěstí Terpsikovi z čirého zoufalství zakousla do návnady obrovská zpitomělá štika.

V jednom okamžiku stál na břehu a v příští vteřině už ho pohltila zelená a zvonící hlubina, viděl jako vodou unikají bubliny jeho dechu, a když se mu před očima začal odvíjet celý uplynulý život, otřásl se odporem při představě, že se bude muset dívat na tu část mezi svatebním dnem a dneškem. Napadlo ho, že Gwladys už bude brzo vdovou, což ho na druhé straně poněkud obveselilo. Terpsik měl vždycky sklon dívat se na věci spíš z té lepší stránky a teď, když se pomalu nořil ke dnu, ho napadlo, že od tohoto okamžiku se celý jeho život může už jen zlepšovat…

A v tom okamžiku ho za vlasy uchopila jakási ruka a vytáhla ho na hladinu, takže hlava se mu naplnila bolestí. Před očima mu pluly rozmazané modré a černé hvězdičky. Plíce mu hořely. Krk se změnil v trubici tvořenou bolestí.

Ruce — studené, doslova ledové ruce, ruce, které mu připadaly jako rukavice plné hracích kostek, ho protáhly vodou a vyhodily na břeh. Chvíli tam ležel a ještě chvilku se pokoušel dál topit, ale nakonec ho okolnosti vehnali nazpět do toho, čemu říkal „můj život“.

Terpsik se rozzlobil málokdy, protože Gwladys to nesnášela. Teď se však cítil podveden. Narodil se, aniž se ho kdo ptal na jeho názor, byl oženěn, protože Gwladys a její otec mu nedali na vybranou, a tu jedinou lidskou záležitost, smrt, která byla celá v jeho rukou, mu z nich někdo neomaleně vytrhl. Ještě před několika vteřinami se to zdálo tak jednoduché. Teď se všechno zase zkomplikovalo.

Samozřejmě že nijak nestál o to zemřít. Bohové se stavěli k otázce sebevraždy velmi zásadově. On si prostě nepřál být zachráněn.

Spletí vodních rostlin a zeleného slizu, které mu pokrývaly obličej, upřel zarudlé oči na rozmazanou postavu nad sebou a vykřikl: „Proč jste mě zachraňoval?!“

Odpověď ho zaskočila. Přemýšlel o ní celou dobu, co v mokrých botách čvachtal domů. Seděla mu v hlavě i potom, když mu Gwladys nevybíravým způsobem předhazovala stav jeho oblečení a on seděl u krbu a nenápadně posmrkával, protože nemoc byla další věc, kterou Gwladys „nesnášela“. Když se pak uložil ke spánku a třásl se pod přikrývkou, usadila se mu ve snech jako ledovec. Z horečky mumlal: „Co myslel tím,nechám si vás na později’?“

V nočních ulicích města Sto Lat plály pochodně. Celé oddíly mužů měly za úkol neustále je nahrazovat novými. Ulice zářily. Syčící plameny zaháněly stíny, které se u celá století naprosto korektně staraly jen o své záležitosti. Světla ozařovala prastaré koutky, kde v hlubokých děrách matně zářily oči zmatených krys. Nutila lumpy a zloděje zůstávat doma. Záře zaháněla noční mlhy a vytvářela auru nažloutlého jasu, která neutralizovala chladný svit proudící od Středu. Hlavně však osvětlovala tvář princezny Keli.

Ta tvář byla všude. Zdobila každou rovnou plochu. Truhlík klusal osvětlenými ulicemi mezi obrazy princezny Keli na stěnách, dveřích a štítech domů. Mort zíral na plakáty s portréty své milované, které byly vylepeny všude, kde bylo dost místa a drželo lepidlo.

Nezdálo se, že by Mortovi někdo věnoval zvláštní pozornost. Přestože noční život Sto Lat nemohl konkurovat nočnímu životu Ankh-Morporku, stejně jako nemůže konkurovat košík na odpadky městské skládce, byly ulice města plné lidí a hučely výkřiky pouličních prodavačů, hráčů, kapsářů, skořápkářů, veselých dam, a občas dokonce i poctivých obchodníků, kteří omylem přijeli do města a teď neměli peníz na cestu odsud. Mort projížděl pestrým zástupem, k uším mu doléhaly útržky rozhovorů v rozličných jazycích a on s trpnou odevzdaností registroval, že všem rozumí.

Nakonec sesedl a vedl koně po Václavském plácku, přičemž bezvýsledně hledal Dobrořezův příbytek. Nakonec ho našel jen díky tomu, že od hrbolu na jednom z plakátů zaslechl tlumené kletby.

Neohrabaně se natáhl a strhl z plochy před sebou široký pruh papíru.

„Mnohokvrát vám děkuji,“ prohlásilo klepadlo. „Věvil byfte tomu? Jednu chvíli nif, a najednou máte pufu plnou lepidla!“

„Kde je Dobrořez?“

„Odftěhoval se do paláfe.“ Klepadlo se na něj podívalo a mrklo jedním tepaným okem. „Pvifli nejafí lidé a odnesli ffefky jeho vjěfi pryf. Potom zafli jiní lidé vylepovat po felém měftě obváfky té jeho pvítelkyně. Barbavi,“ dodalo klepadlo.

Mort zrudl.

„Jeho přítelkyně?“

Klepadlo, které bylo nadáno ďábelskou výmluvností, se při zvuku jeho slov ušklíblo. Zaznělo to, jako když přejedete nehet pilníkem.

„Jiftě,“ prohlásilo. „Vdálo fe, ve mají pěkně nafpěch, to vám veknu.“

Mort už byl na Truhlíkově hřbetě.

„Poflyf!“ vykřiklo klepadlo za jeho vzdalujícími se zády. „Poflyf, nemohl byf mě vbavit toho lepidla chlapfe?“

Mort přitáhl Truhlíkovi otěže takovou silou, že se kůň vzepjal na zadní a bláznivě se roztančil po dláždění, pak se sehnul ze sedla a chytil za kruh klepadla. Sešklebená tvář se mu podívala do obličeje a najednou se cítila jako velice vyděšené klepadlo. Mortovy oči zářily jako otevřená dvířka pece, tvář mu žhnula jako výheň a v hlase bylo tolik žáru, že by mohl tavit kov. Klepadlo si nebylo jisté, čeho všeho je Mort schopen, ale rozhodně po tom nechtělo pátrat.

„Jak jsi mi to řeklo?“ zasyčel Mort.

Klepadlo se rychle zamyslelo. „Fire?“ řeklo.

„Co jsi chtělo, abych udělal?“

„Vbavil mě lepidla?“

„Tak to mě ani nenapadne.“

„Dobvá,“ prohlásilo klepadlo. „Vpovádku. Nic fe neděje. Vůftanu klidně valepené, no.“

Pozorovalo Morta, který se vzdaloval na koni ulicí, tetelilo se úlevou a nervózně se klepalo.

„Zááázrrračnááá záááchrrrana, přřříííteli,“ zaskřípěl jeden z dveřních pantů.

„Dvf hubu!“

Mort minul noční strážné, jejichž povinnosti se teď skládaly z toho, že zvonili na zvony a vykřikovali princeznino jméno, ale jejich hlasy zněly poněkud nejistě, jako by si ho jen velmi těžce vybavovali. Nevšímal si jich, protože naslouchal hlasům, které se mu dohadovaly v hlavě:

Vždyť tě vlastně viděla jen jednou, ty hlupáku! Proč by se o tebe měla starat?

No jo, ale zachránil jsem jí život…

Jenže ten život je její, ne tvůj. Kromě toho on je mág.

A co? Mágové přece to, neto — nechodí s děvčaty. Oni žijí v nelíbátu.

Nelíbátu?

No, předpokládá se, že nikdy nebudou… vždyť víš co.

Cože? Nikdy žádné vždyť víš co? Prohlásil jeden z jeho vnitřních hlasů a zněl, jako když se nevěřícně ušklíbá.

Totiž, je to prý špatné na magii, pomyslel si Mort zatrpkle.

Tak to se jim ta magie soustřeďuje na divném místě.

Mort byl šokován. A co ty jsi vlastně zač? ptal se.

Já jsem ty — Mort. Tvoje druhé já.

Tak, víš co, vypadni mi z hlavy, je tam dost přecpáno, když jsem tam sám.

No, jak myslíš, řekl hlas. Jen jsem se ti pokoušel pomoci. Ale nezapomeň, kdyby ses někdy potřeboval, tak se máš stále při ruce.

Hlas se vytratil.

Asi ano, pomyslel si Mort. Asi jsem to byl opravdu já, já sám jsem totiž jediný, kdo mi říká Mort.

Šok z toho poznání v něm docela zatlačil skutečnost, že zatímco vedl sám se sebou monolog, projel branami paláce. Samozřejmě že lidé projížděli branami paláce celý den, ale většina z nich musela čekat, až budou otevřené.

Strážný před dveřmi Velké síně to zahlédl také, ale ten měl dost času, aby sebral veškerou odvahu, nebo alespoň to, co z ní zbylo, a když se k němu Truhlík blížil napříč náměstím, pozvedl oštěp.

„Stát!“ zakrákoral vyschlým hrdlem. „Kdo je kdo a kam, co?“

Teprve teď si ho Mort všiml.

„Cože?“ zeptal se nepřítomně, protože byl stále ještě zabrán do vlastních myšlenek. Strážný si olízl okoralé rty a ustoupil. Mort sklouzl z Truhlíkova hřbetu a vykročil kupředu.

„Chtěl jsem říct, kdo je to a kam míří?“ trval strážný na svém ve směsi tvrdohlavosti a sebevražedné stupidity, která ho předurčovala k brzkému povýšení.

Mort jemně uchopil hrot oštěpu a odklonil jej mimo dveře. V okamžiku, kdy to udělal, dopadlo mu na tvář světlo pochodně.

„Mort,“ řekl tiše.

Na každého obyčejného vojáka by to stačilo, ale tenhle muž byl z důstojnického materiálu.

„Přítel, či nepřítel?“ zajíkal se a vyhýbal se očima Mortovu pohledu.

„Co bys raději?“ usmál se Mort. Nebyl to ještě ten dokonalý úsměv jeho pána, ale byl to velmi kvalifikovaný úsměv a po nějaké veselosti v něm nebylo ani památky.

Bylo vidět, jak se strážnému ulevilo, když ustoupil stranou.

„Projdi, příteli,“ řekl.

Mort prošel Velkou síní ke schodišti vedoucímu k princezniným komnatám. Síň se od té doby, kdy ji viděl naposled, hodně změnila. Všude visely obrazy princezny, nahradily dokonce i prastaré válečné praporce, zavěšené původně od temných stropních trámů. Kdokoliv procházel palácem, nemohl ujít víc než pár kroků, aniž by narazit na nějaký z portrétů princezny Keli. Část Mortova vědomí se zabývala otázkou, co to má znamenat, zatímco další část si dělala starosti s postupující stěnou podivné kupole, která se neustále stahovala blíž a blíž k městu. Největší kus jeho vědomí však žhnula a syčela vztekem, úžasem a žárlivostí. Ysabell měla pravdu, pomyslel si v jedné chvíli, tohle musí být láska.

„Chlapec, který prochází zdí!“

Rychle zvedl hlavu. Na vrcholku schodiště stál Dobrořez.

S trpkým pocitem si Mort uvědomil, že se mág velice změnil. A možná že to zase tak moc nebylo. I když měl na sobě černobílé roucho pošité zlatými penízky, třebaže byl jeho špičatý klobouk skoro metr vysoký a vyzdobený větším množstvím tajemných symbolů než lékařský diagram vaší ústní dutiny, přestože boty z rudého sametu blýskaly stříbrnými přeskami a jejich špice se točily jako hlemýždí skořápka, pořád měl na drahocenném límci několik mastných skvrn a zdálo se, že něco žvýká.

Pozoroval, jak k němu Mort stoupá po schodech nahoru.

„Něco tě rozzlobilo?“ zeptal se. „Pustil jsem se hned do práce, ale pak mě zaměstnalo něco jiného. Taky to není nic jednoduchého procházet… proč se na mě takhle díváš?“

„Co tady děláš?“

„Mohl bych se tě zeptat na totéž. Nedal by sis jahodu?“

Mort se zadíval na malý košíček v mágově ruce.

„Uprostřed zimy?“

„No, ona je to ve skutečnosti růžičková kapusta s příměsí magie.“

„A opravdu chutná jako jahody?“

Dobrořez si těžce povzdechl. „Ne. Jako růžičková kapusta. Kouzlo zatím nefunguje tak docela, jak by mělo. Myslel jsem, že by mohly trochu rozveselit princeznu, ale ona je po mně hodila. Je mi líto je vyhodit. Vezmi si se mnou.“

Mort na něj v úžasu zíral.

„Hodila je po tobě?“

„Bohužel, a kdybys věděl, jak umí mířit. Je to velmi umíněná mladá dáma.“

Nazdárek, ozval se Mortovi kdesi vzadu v hlavě hlásek, to jsi zase ty. Právě si poukazuješ na to, že šance, že by princezna uvažovala o téhle osobě v souvislosti s, vždyť ty víš čím, by se musela hledat někde v prostoru od nuly k nicotě.

Běž, pryč, pomyslel si Mort. Jeho podvědomí mu dělalo starosti. Zdálo se, že má přímé spojení s těmi partiemi jeho těla, které by chtěl v této chvíli ignorovat. „Proč jsi tady?“ zeptal se nahlas. „Má to něco společného se všemi těmi obrazy?“

„Skvělý nápad, co?“ rozzářil se Dobrořez. „Sám jsem na něj docela pyšný.“

„Promiň,“ prohlásil Mort slabým hlasem, „ale mám za sebou těžký den. Rád bych si někde na chvilku sedl.“

„Můžeme jít do trůnního sálu,“ přikývl Dobrořez. „Teď v noci tam není ani noha. Všichni spí.“

Mort přikývl a pak se znovu podezíravě podíval na mladého mága.

„A proč ty jsi pořád ještě vzhůru?“ zeptal se.

„Víš,“ zamrkal tajemně Dobrořez, „řekl jsem si, že se skočím podívat, jestli není něco ve špajzu.“

Pokrčil rameny.[9]

Teď je načase přiznat, že i Dobrořez zpozoroval, že Mort, i když je unavený jízdou a nedostatkem spánku, vyzařuje zvláštní vnitřní fluidum a jakýmsi podivným způsobem, který nemá nic společného s fyzickými rozměry, narostl do nadživotní velikosti. Rozdíl byl především v tom, že Dobrořez dovedl díky svému studiu hádat mnohem lépe než ostatní lidé a věděl, že v okultních záležitostech je ta nejlogičtější odpověď většinou nejméně správná.

Mort mohl nevědomky procházet zdmi a bez následků popíjet alkoholický utrejch nikoliv proto, že by se měnil v ducha, ale naopak, protože začínal být proti světu nebezpečně skutečný.

Když tak kráčeli ztichlými chodbami a Mort bezmyšlenkovitě prošel mohutným mramorovým pilířem, aniž si toho všiml, bylo jasné, že co se jeho týče, stává se svět v poslední době místem méně a méně podstatným.

„Právě jsi prošel mramorovým pilířem,“ všiml si Dobrořez. „Jak to děláš?“

„Vážně?“ Mort se ohlédl. Pilíř vypadal dost pevně. Natáhl k němu ruku a odřel si o něj loket.

„Byl bych přísahal, že jsi jím prošel,“ zavrtěl Dobrořez hlavou. „Mágové si takových věcí samozřejmě všímají.“ Sáhl do kapsy svého roucha.

„Tak sis určitě všiml mlhavé kopule, která se pomalu stahuje k městu?“ obrátil se k němu Mort.

Dobrořez zakvičel. Z ruky mu vypadla malá dózička a rozbila se na dlaždicích. Zvedl se z ní pach podezřele navinuté salátové zálivky.

„Už?“

„Nevím, jestli už,“ odpověděl Mort, „ale v každém případě se k němu stahuje kruhová syčící stěna, kterou ovšem, jak se zdá, nikdo nevidí, nikomu nedělá starosti, protože —“

„Jak rychle se to pohybuje?!“

„— mění věci.“

„Tys ji viděl? Jak je daleko? Jak rychle se pohybuje?“

„Samozřejmě že jsem ji viděl. Dvakrát jsem jí dokonce projel. Bylo to jako —“

„Ale ty přece nejsi mág, tak jak to, že —“

„Počkej, nejdříve mi řekni, co tady děláš?“

Dobrořez se zhluboka nadechl. „Všichni budou zticha!“ zařval.

Rozhostilo se ticho. Mág chytil Morta za ruku. „Pojď,“ pobídl ho a táhl ho nazpět chodbou. „Nevím, co jsi zač, a doufám, že mi jednoho dne zbude čas, abych to zjistil, ale teď se v nejbližší době stane něco hrozného a já mám takový dojem, že ty s tím máš něco společného.“

„Něco hrozného? Kdy?“

„To záleží na tom, jak daleko je hranice styčné plochy a jakou rychlostí postupuje,“ odpověděl mu Dobrořez přes rameno a táhl Morta do vedlejší chodby. Když se ocitli před malými dubovými dveřmi,pustil Mortovu ruku a začal se znovu horečnatě přehrabovat v záhybech roucha, odkud vytáhl kousek silně vonícícho sýra a malé, dosti rozbředlé rajče.

„Podrž mi tohle, ano? Dík.“ Znovu se prošacoval a nakonec našel klíč, kterým dveře odemkl.

„Zabije to princeznu, že?“ řekl Mort.

„Ano,“ přikývl Dobrořez, „ale taky ne.“ Zastavil se s rukou na klice. „To byl velmi logický závěr. Jak jsi na to přišel?“

„Já —“ Mort zaváhal.

„Vyprávěla mi velmi podivnou historku,“ podíval se na něj Dobrořez.

„To si myslím,“ přikývl Mort. „Jestliže byla neuvěřitelná, byla pravdivá.“

„To jsi ty? Myslím, Smrťův pomocník?“

„Ano. V tomhle okamžiku ale nejsem ve službě.“

„To rád slyším.“

Dobrořez za nimi zavřel dveře a začal šmátrat po svíčce. Ozvalo se třesknutí, objevil se záblesk modrého světla a pak bolestivé zasyknutí.

„Odpusť,“ ozval se Dobrořez s prsty v ústech. „Ohňové zapalovací kouzlo. Nikdy se mi pořádně nepovede.“

„Takže ty jsi něco takového, jako je ta kopule, čekal, co?“ zeptal se Mort naléhavě. „Co se stane, až se stáhne sem?“

Mág těžce dosedl na nedojedený chlebíček s anglickou slaninou.

„To kdybych přesně věděl,“ povzdechl si. „rozhodnu bude zajímavé pozorovat to. Ale obávám se, že ne zevnitř. Já osobně si myslím, že poslední týden prostě přestane existovat.“

„Myslíš, že princezna náhle zemře?“

„Ty tomu docela nerozumíš. Ona už pak bude týden mrtvá. Tohle všechno —“ mávl neurčitě rukou — „se prostě nestane. Vrah splní svůj úkol. Ty provedeš svůj. Historie se zahojí a srovná. Všechno bude zase v pořádku. Tedy z historického hlediska, samozřejmě. Jiné hledisko tady vlastně ani není.“

Mort vyhlédl z úzkého okna. Přes nádvoří a hradbu viděl do ulic města, kde ve slabém vánku povlávaly usměvavé princezny.

„Řekni mi něco o těch portrétech,“ odvrátil pohled. „Vypadá to jako nějaká magie.“

„Nevím, jestli to funguje. Lidé začali být poplašení, a nikdo nevěděl proč, a tím to bylo ještě horší. Jejich mozky žily v jedné skutečnosti a těla v druhé. Velice nepříjemné. Nemohli si zvyknout na to, že je pořád naživu. Myslel jsem si, že její portrét je skvělý nápad, jenže lidé prostě nevidí nic, o čem jim hlava tvrdí, že to neexistuje.“

„To jsem ti mohl říct rovnou,“ ušklíbl se Mort trpce.

„Během dne posílám do ulic městské vyvolávače,“ pokračoval Dobrořez. „Myslel jsem, že jakmile na ni lidé znovu uvěří, pak se z téhle reality stane ta skutečná.“

„Hmmm?“ prohlásil Mort a odvrátil se od okna. „Jak to myslíš?“

„Podívej se, to je tak — myslel jsem si, že když na ni lidé opravdu uvěří, změní skutečnost. U bohů to tak třeba funguje. Když lidé přestanou na nějakého boha věřit, umře. Čím více lidí v něj věří, tím je silnější.“

„Tak to jsem nevěděl. Myslel jsem, že bohové jsou prostě pořád bohové.“

„Nejsou zrovna rádi, když se o tom mluví,“ zabručel Dobrořez a horečnatě prohraboval hromadu knih a pergamenových svitků, která se mu vršila na stole.

„No, u bohů to tedy funguje, ale asi jenom proto, že jsou něco zvláštního,“ řekl Mort. „Lidé jsou — mnohem solidnější. U lidí to zabrat nemůže.“

„To není pravda. Předpokládejme, že bys odsud vyšel a potuloval se palácem. Některý ze strážných by tě pravděpodobně zahlédl, pomyslel by si, že jsi zloděj, a vystřelil by na tebe z kuše. V téhle skutečnosti bys byl zloděj. Nebylo by to vlastně pravda, ale byl bys mrtvý a nepomohla by ti ani svěcená voda. Víra je mocná věc. Já jsem mág a něco o takových věcech vím. Podívej se sem.“

Z hromady před sebou vytáhl jakousi knihu a otevřel ji na místě, kde z ní vyčníval kousek špeku, který používal místo záložky. Mort mu nahlížel přes rameno a nad pokrouceným kouzelným písmem, které pokrývalo stránky, se otřásl. Písmena se po stránce plazila, kroutila a svíjela v obraně před tím, aby je četly oči nezasvěceného nemága, a celkový dojem byl velmi odpudivý.

„Co je to?“ zeptal se.

„Je to Kniha magie, kterou napsal arcimág Alberto Malich,“ odpověděl Dobrořez. „Je to něco jako kniha magických teorií. Hlavně nesmíš na litery zírat příliš upřeně, nemají to rády. Podívej, tady se říká —“

Rty se mu neslyšně pohybovaly. Na čele mu naskočily malé kapičky potu, které se nakonec rozhodly shromáždit a vydaly se mu dolů po tváři, aby zjistily, jak to vypadá na konci jeho nosu. Oči mu zalily slzy.

Jsou lidé, kteří se rádi usadí s knihou. Nikdo, kdo má všech pět pohromadě, by si ovšem nesedl s Knihou magie, protože v takových knihách vedou i jednotlivá slova soukromý a tajnůstkářský život a ten, kdo je čte, provádí vlastně určitou duševní obdobu indického zápasu. Mnoho mladých mágů se pokusilo přečíst grimoár, který na ně byl příliš silný, a lidé, kteří zaslechli výkřiky, pak našli jen jejich špičaté boty, z nichž stoupal pověstný proužek dýmu, a knihu, která byla o něco tlustší. Neopatrným se mohly v magických knihovnách přihodit takové věci, že kdyby vám stvoření z Podzemních rozměrů chapadly sebrala tvář, připadalo by vám to ve srovnání s nimi jako pouhá masáž.

Dobrořez měl naštěstí upravené vydání, ve kterém byly ty nejsilnější strany slepeny. (I když za tichých nocí bylo slyšet, jak uvězněná slova popuzeně škrabou na stěny svého vězení jako pavouk zavřený v krabičce od zápalek. Každý, kdo někdy seděl poblíž člověka s walkmanem na uších, si dovede představit, jak to znělo.)

„Tady to je,“ zajásal Dobrořez. „Tady se říká, že dokonce i bohové…“

„Já už ho někdy viděl!“

„Co?“

Mort ukázal roztřeseným prstem na knihu.

„Tohohle!“

Dobrořez na něj vrhl podivný pohled a zkoumal levou stranu otevřené knihy. Byl tam obrázek postaršího mága, který v jedné ruce svíral knihu, v druhé svícen a tvářil se nadmíru vznešeně.

„Ale to nemá s magií nic společného,“ prohlásil opatrně, „to je jenom autor.“

„Co je pod tím obrázkem napsáno?“

„Ehm. No je tam napsáno: Gestlizze kniha tato opravdu dle vaszeho kusta gesť, zagímegte se o dalszi spisky téhozz autora…“

„Ne, to nemyslím! Myslím to tady, přímo pod tím obrázkem.“

„Tak to jednoduché. To je sám starý Malich. Toho zná každý mág. Víš, on totiž založil Neviditelnou univerzitu.“ Dobrořez se uchechtl. „V hlavní hale univerzity stojí jeho slavná socha a já na ni jednou o majálesu vylezl a nasadil jsem mu…“

Mort upřeně pozoroval ilustraci.

„Poslyš,“ zeptal se potom tiše, „má ta socha v hale u nosu kapku?“

„Myslím, že nemá,“ odpověděl mu Dobrořez. „Socha je z mramoru. Jenom by mě zajímalo, co tě na tom tak bere. Spousta lidí ví, jak vypadal. Je hrozně proslulý.“

„Žil ale strašně dávno, ne?“

„To už je tak dva tisíce let, řekl bych. Podívej, není mi jasné, proč —“

„Stejně bych se vsadil, že nezemřel,“ prohlásil Mort. „Dal bych krk na to, že jednoho dne prostě tajemně zmizel, že?“

Dobrořez chvilku mlčel.

„Je to zvláštní, že to říkáš,“ začal potom pomalu. „Slyšel jsem takovou pověst. Prý se zabýval nějakými strašnými věcmi. Říká se, že sám sebe odčaroval do Podzemních rozměrů, když se pokoušel provést obřad Ašk-Ente pozpátku. Jediné, co po něm zbylo, byl jeho klobouk. Skutečná tragédie. Celé město truchlilo nad tím kloboukem čtyřiadvacet hodin. A přitom ten klobouk nebyl nic moc, místy byl dokonce propálený.“

„Alberto Malich,“ opakoval si Mort. „Ale. To se na to podívejme.“

Zabubnoval prsty po stole, ale zvuk byl podivně tlumený.

„Promiň,“ ozval se Dobrořez, „ale já si na chlebíčky s medem taky zrovna nepotrpím.“

„Řekl bych, že rozhraní realit se pohybuje rychlostí pomalé chůze,“ řekl Mort a se zamyšleným výrazem si olizoval prsty. „Nemůžeš to zastavit pomocí magie?“

Dobrořez zavrtěl hlavou. „Já tedy ne. Rozpláclo by mě to jako mouchu,“ vysvětloval vesele.

„A co se stane, až to dojde sem?“

„Co by, vrátím se zase zpátky na Václavský plácek. Přesněji, nikdy neopustím Václavský plácek. Tohle všechno se nestane. Řekl bych, že je to škoda. Vaří tady poměrně dobře a perou mi zadarmo prádlo. Mimochodem, jak daleko jsi říkal, že je ta stěna?“

„Odhadem nějakých dvacet mil.“

Dobrořez obrátil zrak k nebi a rty se mu daly do pohybu. „To znamená, že to sem dorazí zítra někdy kolem půlnoci, právě v době, kdy má proběhnout korunovace.“

„Čí?“

„Její.“

„Ale vždyť ona je královnou, ne?“

„No, teoreticky ano, ale oficiálně se stane královnou až po korunovaci.“ Dobrořez se ušklíbl a ve světle svíčky mu na obličej vznikl složitý vzorec stínů a dodal: „Jestli si to chceš nějak představit, tak je to jako rozdíl mezi tím, když přestaneš žít, a tím, když už jsi nějakou dobu mrtvý.“

Ještě před dvaceti minutami se Mort cítil tak unavený, že by mohl zapustit kořeny. Teď cítil, jak se mu krev rozběhla rychleji. Byl to takový ten druh energie, který se nekonečně dostaví pozdě v noci, příliv energie, za kterou, jak víte, draze zaplatíte nazítří kolem poledne, ale teď cítil, že se musí do něčeho pustit, nebo mu přebytkem energie popraskají svaly.

„Chci ji vidět,“ prohlásil. „Jestli s tím nemůžeš nic dělat ty, třeba se to podaří mně.“

„Před její komnatou stojí stráž,“ řekl Dobrořez. „Říkám ti to jen tak na okraj. Nemyslím, že by to znamenalo nějaký rozdíl.“

V Ankh-Morporku byla půlnoc, ale v tom obrovském dvojměstí byl jediný rozdíl mezi dnem a nocí v tom, že noc byla v širších ulicích tmavší. Trhy přetékaly lidmi, čumilové stále ještě obklopovali Kurví díru — proslulou ulici v místech, kde kvetlo nejstarší řemeslo světa, v hlubinách řeky se tiše převalovali ti, kteří v nekonečné válce gangů doběhli druzí a teď je táhlo ke dnu olovo, obchodníci s různými ilegálními předměty a nelogickými činnostmi nabízeli téměř otevřeně své služby, lupiči loupili, v temných uličkách se odráželo světlo od pozvednutých čepelí nožů, hvězdáři a astrologové začínali svou denní práci a Stínovem procházel noční strážný, který tam zabloudil a křičel: „Dvanáctá hodina odbila a všechno je v p-rrrrghblublup-p-fff.“

Zástupci morkporské obchodní komory by jistě nebyli šťastní, kdyby jim někdo předhodil, že jediný skutečný rozdíl mezi jejich městem a močálem je počet aligátorů, ale je třeba přiznat, že v některých lepších oblastech Ankhu, které tvrdily, že už leží v kopcovitém terénu, se v noci občas zvedl i vánek, noci tam byly vlahé a provoněné ibišky a myrtou.

Tahle konkrétní noc byla navíc provoněná salnitrem, protože bylo desáté výročí zvolení Patricije[10], který pozval na skleničku několik přátel, tentokrát jich bylo necelých pět set, a teď si dopřávali ohňostroj. Palácové zahrady se rozléhaly smíchem a občasným zahuhláním vášně a večer se právě dostal do toho zajímavého stadia, kdy už měli všichni odpito víc, než slouží ke zdraví, ale ještě ne tolik, aby začali polehávat po zemi. Je to ten zvláštní stav, ve kterém lidé dělají věci, na které budou do smrti vzpomínat s ruměncem, jako například když někdo houká sousedovi do ucha na papírovou trumpetku nebo se smíchem vykřikuje, že je mu strašně, ale opravdu strašně špatně.

Dobré dvě stovky Patricijových hostů se teď potácely a vykopávaly nohama v nesmírně populárním hadím tanci, který patřil k perlám morporského folklóru. Jeho základem bylo pořádně se opít, pak každý chytil osobu před sebou za pas a všichni začali s hromovým smíchem poskakovat jako dlouhý krokodýl kupředu, procházeli co největším množstvím místností, nejraději těmi, kde byl o něco k rozbití, vykopávali nohama do stejného rytmu, a když už to nešlo, tak aspoň do jiného. Ten bláznivý tanec už trval půl hodiny a tanečníci se proplazili každou místností paláce a po cestě mezi sebe připojili dva skřety, kuchaře, Patricijova vrchního kata, tři číšníky, jednoho lupiče, který se jim vyděšeně připletl do cesty, a domácího mazlíčka — malého bahenního dráčka.

Zhruba uprostřed nedohledné řady tanečníků byl tlustý lord Rodley z Quirmu, dědic bájeslovných quirmských statků, jehož myšlenky se v pomalých kruzích vracely k tenkým prstům, které ho svíraly kolem pasu. Přestože se jeho mozek koupal v alkoholické lázni, pokoušel se přivolat k sobě lordovu pozornost.

„Povídám,“ zvolal lord přes rameno, když se zástup už snad posté vlnil obrovskou palácovou kuchyní, „ne tak silně, prosím.“

VELMI SE OMLOUVÁM.

„To nic, starý brachu. Známe se?“ ptal se lord Rodley a divoce vykopl nohou do rytmu.

MYSLÍM SI, ŽE JE TO VELICE NEPRAVDĚPODOBNÉ. MOHL BYSTE MI ŘÍCI, CO TO TADY VLASTNĚ DĚLÁME?

„Cože?“ zařval lord Rodley, protože v té chvíli někdo kopl do dveří proskleného příborníku a událost byla okamžitě kvitována řevem nadšených hlasů.

JAK SE JMENUJE TADY TO, CO TADY DĚLÁME? zazněl za ním znovu ten hlas plný věčné trpělivosti.

„Copak jste nikdy předtím nebyl ve společnosti? Mimochodem, pozor na tu sklenici!“

VÍTE, JÁ SE BOHUŽEL NEDOSTANU VEN TAK ČASTO, JAK BYCH SI PŘÁL. PROSÍM, MOHL BYSTE MI TO VYSVĚTLIT? MÁ TO NĚCO SPOLEČNÉHO SE SEXEM?

„Zatím nemá, leda že bychom měli před sebou nějakou krasavici a pořádně zatáhli, co, kámo? Víš, co myslím?“ prohlásilo jeho lordstvo a šťouchlo svého neviditelného spoluhosta loktem.

NE.

„Cože?“

JÁ NEVÍM, CO MYSLÍŠ.

„Pozor na tu šlehačku — klouže. Podívej, je to jen takový veselý tanec, ne? Dělá se pro legraci.“

PRO LEGRACI.

„To je ono. Dada, dada, da — kop!“ za ním bylo chvilku ticho.

KDO JE TO TEN LEGRACE?

„Ale ne, legrace není nikdo, legrace je to, co si člověk užívá.“

A MY SI UŽÍVÁME LEGRACE?

„No, já si to zatím myslel,“ prohlásilo jeho lordstvo nejistě. Hlas, který mu zezadu zazníval do ucha, ho znervózňoval a začínal mu dělat starosti. Měl totiž pocit, že se mu ozývá přímo uvnitř hlavy.

CO JE TO LEGRACE?

„Tohle je legrace!“

KOPAT DIVOCE NA VŠECHNY STRANY, TO JE LEGRACE?

„No, je to část legrace. Kop!“

POSLOUCHAT HLASITOU HUDBU V DUSNÝCH MÍSTNOSTECH JE LEGRACE?

„Možná.“

A JAK SE TAKOVÁ LEGRACE PROJEVUJE?

„No podívej se — buď si tu legraci užíváš, nebo ne, na to se nemusíš nikoho ptát, to prostě cítíš sám od sebe, rozumíš? Ostatně, jak ses sem vůbec dostal?“ dodal. „Ty jsi také Patricijův přítel?“

ŘEKNĚME SPÍŠ, ŽE MI TU A TAM PŘISTRČÍ NĚJAKÝ TEN KŠEFTÍK. MĚL JSEM POCIT, ŽE BYCH SE MĚL NAUČIT NĚCO O LIDSKÝCH POTĚŠENÍCH.

„No, tak se mi zdá, že máš opravdu co dělat.“

JÁ VÍM. PROSÍM, OMLUVTE MOU POLITOVÁNÍHODNOU NEZNALOST. PROSTĚ BYCH SE TO RÁD NAUČIL. TI VŠICHNI LIDÉ TADY OKOLO, TI SI UŽÍVAJÍ LEGRACE?

„Ano!“

TAKŽE JE TO LEGRACE.

„No, to jsem rád, že jsme si to nakonec vyjasnili. Pozor na tu židli,“ štěkl lord Rodley, který se teď najednou cítil podivně nešťastný a až nepříjemně střízlivý.

Hlas za ním si tiše opakoval: TAK TOHLE JE LEGRACE. MY SI UŽÍVÁME LEGRACE. ON SI UŽÍVÁ LEGRACE. TO JE NĚJAKÁ LEGRACE.

JAKÁ LEGRACE!

Domácí mazlíček — malý bahenní dráček — byl v řadě tančících hned za Smrtěm. Držel se ho za kostnaté boky a v hlavě mu hučela jediná myšlenka: stráže nestráže, jak se dostanu k nejbližšímu otevřenému oknu, mizím jako smrad.

Keli se napřímila v sedu na lůžku.

„Už ani krok,“ sykla. „Stráže!“

„Nemůžeme ho zastavit,“ prohlásil první strážný a se zahanbeným výrazem vystrčil hlavu na jedné straně dveří.

„Prostě se protlačit dovnitř…“ řekl druhý strážný z protější strany dveří.

„A čaroděj řekl, že to je v pořádku, a nám řekli, že čaroděje musí každý poslouchat, protože…“

„Dobrá, dobrá. Jak vidím, tady by mohli člověka klidně zavraždit a —“ ušklíbla se Keli a odložila kuši na stolek vedle postele. Naneštěstí přitom zapomněla na pojistku.

Ozvalo se cvaknutí, zadrnčení tětivy upletené ze střívek o kovovou špičku, zasvištění a zasténání. Zasténání ze sebe vyrazil Dobrořez. Mort se k němu ustaraně obrátil.

„Je ti něco? Zeptal se. „Trefilo tě to?“

„Ne,“ odpověděl mág roztřeseně. „A jak se cítíš ty?“

„Trochu unavený. Proč?“

„Oh, to já jen tak. To nic. Necítíš náhodou někde průvan? Nemáš pocit, že někde pomalu unikáš?“

„Ne, proč?“

„To nic, nelam si s tím hlavu.“ Dobrořez se otočil a začal si prohlížet stěnu těsně za Mortem.

„Cožpak tady není dopřáno klidu ani mrtvým?“ zeptala se Keli trpce. „Já si myslela, že jediné, čím si může být mrtvý jistý, je, že se dosyta vyspí.“ Vypadala, jako že se už už rozpláče. Mort to vycítil vnitřním zrakem, který ho samotného překvapil, a pochopil, že si to dívka uvědomuje, a tím dostává stále větší zlost.

„To není fér,“ začal nakonec. „Přišel jsem, abych se ti pokusil pomoci. Nemám pravdu, Dobrořeze?“

„Hmmm?“ odpověděl Dobrořez, který mezitím našel střelu ze samostřílu zaraženou ve stěně a teď si ji s hlubokým podezřením prohlížel. „No jasně. Kvůli tomu jsi přišel. Jenže to nebude fungovat. Promiňte, nemáte někdo kus provázku?“

„Pomoct?“ vřískla Keli. „Tak pomoct? Kdyby nebylo tebe, tak —“

„Tak bys byla stejně mrtvá,“ odpověděl Mort. Podívala se na něj s otevřenými ústy.

„Jenže bych o tom nevěděla,“ odsekla. „To je na tom všem nejhorší.“

„Myslím, že vy dva byste měli raději jít,“ obrátil se Dobrořez ke strážným, kteří se snažili vypadat co možná nenápadně. „Ale vzal bych si ten oštěp, když dovolíte. Díky.“

„Podívej,“ pokračoval Mort, „mám venku koně. To budeš žasnout. Můžu tě dovést kamkoliv. Nemusíš tady vůbec zůstat.“

„Ty toho asi o monarchii moc nevíš, co?“ dopověděla Keli otázkou.

„Hm. Ne?“

„Ona chce říct, že je lepší být mrtvou královnou ve vlastním paláci než živým plebsem kdekoliv jinde,“ vmísil se do řeči Dobrořez, který mezitím zarazil oštěp do stěny těsně vedle střely z kuše a teď se pokoušel podívat podél něj. „Stejně by to nebylo nic platné. Kopule nemíří na palác, ale na ni.“

„Na koho?“ zeptala se špičatě Keli. Při zvuku jejího hlasu by se neodvážilo ani zkysnout mléko.

„Na Její Veličenstvo,“ prohlásil Dobrořez automaticky a šilhal podél násady oštěpu.

„Tak na to laskavě nezapomínej.“

„Já na to nezapomínám,“ odpověděl mág, „ale o to tady vůbec nejde. Vytáhl střelu ze zdi a zkoušel prstem její hrot.

„Ale když zůstaneš tady, tak zemřeš,“ prohlásil Mort.

„Pak bych měla Zeměploše ukázat, jak umírá pravá královna,“ pozvedl nos Keli a snažila se v růžovém nočním kabátku vypadat co nejpyšněji.

Mort si sedl do nohou postele s rukama v dlaních.

„Já vím, jak umírají skutečné královny,“ zamumlal. „Umírají úplně stejně jako jiní lidé. A někteří z nás bychom to neradi viděli.“

„Promiňte, jen bych se mrkl na ten samostříl,“ řekl konverzačním tónem Dobrořez a natáhl se mezi ně. „Mě si nevšímejte.“

„Půjdu a pyšně se oddám svému osudu,“ řekla Keli, ale kdesi vzadu v hlase se jí ozval slaboučký náznak nejistoty.

„Ale ne, to neuděláš. Chci říci, že vím, o čem mluvím. Přitom není na co být pyšný. Prostě umřeš.“

„Ano, ale záleží na tom, jak to uděláš. Zemřu vznešeně jako královna Ezeriel.“

Mortovi naskočily na čele vrásky. Dějepis pro něj představoval zavřenou knihu.

„Kdo to byl?“

„Žila v Klači, měla přehršli milenců a pak si sedla na hada,“ řekl Dobrořez, který právě napínal tětivu samostřílu.

„Ona se dala uštknout hadem! Zradili její lásku!“

„Jediné, co si pamatuju, je, že se koupávala v oslím mléce. Srandovní věc, tahle historie,“ bzučel Dobrořez. „Staneš se královnou, budeš vládnout třicet let, vydáš zákony, povedeš vítězné války, budeš svádět vojevůdce, a až umřeš, jediné, co si o tobě lidé zapamatují, bude to, že jsi byla cítit jogurtem a že tě nakonec kousl had do…“

„Královna patřila k mým vzdáleným předkům,“ prohlásila Keli upjatě. „Něco takového nebudu poslouchat.“

„Byla byste laskavě oba chvíli zticha a poslouchali mě?“ vykřikl Mort.

Na místnost se jako těžký mrak sneslo mlčení.

Pak Dobrořez slabě vzdychl a střelil Morta do zad.

Noc uložila své časné oběti a pokročila dál. Už skončily i ty nejdivočejší večírky a hosté se vydali na cestu do svých postelí nebo alespoň do něčích postelí. Když nebudeme počítat tyhle unavené bytosti a jejich obyčejné spoluobčany, kteří z nějakého důvodu vypadli ze svého klasického denního časového vzorce, zbývají nám ti praví obyvatelé nočního města, kteří se vydali za těmi obchody, které se vždy ukrývají pod pláštěm noci.

Ty obchody se však příliš nelišily od záležitostí vyřizovaných v Ankh-Morporku během dne, jenže lidé se míň usmívali a víc se ukazovaly nože.

Stínov byl tichý, tu a tam se rozléhaly pískané signály lupičů a sametový šum desítek lidí, kteří se opatrném tichu starají jen o své záležitosti.

A v Šunkové uličce se právě rozbíhala pověstná hra Mrzáka Wa. Hrála se kostkami a nazývali ji s humorem plovoucí hovno. Několik tuctů maskovaných postav klečelo nebo dřepělo kolem malého plácku udupané země, na kterém se převalovaly a poskakovaly tři Waovy osmiboké kostky a průběžně dodávaly přihlížejícím velmi zavádějící podklady do matematických vzorců pro výpočet pravděpodobnosti.

„Tři!“

„Tupákovy oči, u velkého Io!“

„Tak, teď tě dostal, Humusi! Ten chlápek umí hodit kostrou!“

POUHÁ ŠIKOVNOST, NIC NA TOM NENÍ.

Humus M’guk, malý mužík s plochou tváří, původem z nějakého středového kmene, jehož dovednost byla proslulá všude, kde se dva muži scházeli, aby oškubali třetího, zvedl kostky ze země a pozorně je prohlížel. V duchu zaklínal Waa, jehož vlastní dovednost při výměně kostek byla mezi zasvěcenými také notoricky známá, ale teď ho zřejmě opustila. Ještě jednou v duchu proklel hubeného protihráče v kápi, který seděl proti němu, popřál mu ve své litanii bolestivou a nečekanou smrt a odhodil kostky zpět na udusanou zem.

„Jednadvacet, to už je něco!“

Wa shrábl kostky a podal je cizinci. Pak se otočil k Humusovi a jedno víčko mu téměř neznatelně pokleslo. Na Humuse to udělalo opravdu dojem — měl co dělat, aby postřehl mihnutí Waových pokřivených prstů, a to na něco takového čekal.

Na zvuku, který vydávaly kostky v cizincových rukou, bylo něco znepokojujícího, a když je pak velkým obloukem hodil na zem, zůstaly ležet tak, že ke hvězdám směřovalo čtyřiadvacet malých bodů.

Někteří z bystřejších uličních povalečů se začali od cizince pomalu odsouvat, protože takové štěstí ve Waově plovoucím hovnu mohlo přinést dotyčnému jen neštěstí.

Waova ruka dopadla na kostky se zvukem připomínajícím cvaknutí natahovaného kohoutku.

„Tři osmičky,“ vydechl. „To je neslýchané štěstí, pane.“

Zbytek zástupu se rozplynul jako ranní mlha a na místě zůstali sedět jen ti zavalití a nemilosrdní muži, které by Wa v účetních knihách (kdyby pochopitelně nějaké měl) uváděl jako „výdaje za kancelářské potřeby a občerstvení“.

„Možná že to ale vůbec není štěstí,“ dodal. „Možná že je v tom nějaká magie?“

TO CO NEJDŮRAZNĚJI POPÍRÁM.

„Jednou jsme tady měli mága, který se pokoušel zbohatnout,“ pokračoval Wa. „Tak nějak si teď zrovna nevzpomínám, co se s ním nakonec stalo. Mládenci?“

„No přece jsme si s ním promluvili —“

„— a nechali ho ležet v Prasečí uličce —“

„— a v Medové ulici —“

„— a na několika dalších místech, jména už si nepamatuju.“

Cizinec vstal. Mládenci se shlukli kolem něj.

O TOHLE NESTOJÍM. CHTĚL JSEM SE JEN NĚCO PŘIUČIT. JAKÉ POTĚŠENÍ MOHOU LIDÉ NAJÍT V NEUSTÁLÉM DOKAZOVÁNÍ PLATNOSTI ZÁKONA PRAVDĚPODOBNOSTI A VELKÝCH ČÍSEL?

„S tímhle nemá pravděpodobnost nic společného. Tak se mi na něj podívejte, mládenci.“

Svědkem dalších událostí nebyla živá duše, pokud nepočítáme jednu z tisíce potulných koček, která právě procházeli uličkou cestou na dohodnutou schůzku. Ta se ovšem zastavila a se zájmem přihlížela.

Mládenci ztuhli s napřaženýma rukama, ve kterých svírali nože připravené k bodnutí. Zahalila je řezavě purpurová záře. Cizinec jediným pohybem shodil z hlavy kápi a sebral ze země kostky, které vtiskl Waovi do neodporující ruky. Wa bezhlesně otvíral a zavíral ústa a jeho oči se neúspěšně snažily vyhnout tomu, co viděly před sebou.

Úsměv.

HOĎ.

Waovi se podařilo sklonit hlavu.

„O co se hraje?“ zašeptal přiškrceně.

KDYŽ VYHRAJEŠ, ZANECHÁŠ TĚCH NESMYSLNÝCH POKUSŮ DOKÁZAT, ŽE ZÁLEŽITOSTI LIDÍ ŘÍDÍ NÁHODA.

„Ano. Ano. A… když prohraju?“

BUDEŠ SI PŘÁT, ABYS BYL VYHRÁL.

Wa se pokusil polknout, ale v krku mu docela vyschlo. „Vím, dal jsem zabít několik lidí…“

TŘIADVACET, PŘESNĚ.

„Je už příliš pozdě říct, že toho lituju?“

TAKOVÉ VĚCI MĚ NEZAJÍMAJÍ. HÁZEJ.

Wa zavřel oči a hodil kostky na udupanou zem. Byl příliš nervózní na to, aby se pokusil o svůj speciální trik, při kterém bylo třeba zvláštním pohybem trhnout zápěstím. Oči měl pevně zavřené.

TŘI OSMIČKY. NO VIDÍŠ, ANI TO NEBYLO TAK TĚŽKÉ, CO?

Wa omdlel.

Smrť pokrčil rameny a vykročil uličkou. Zastavil se, jen aby podrbal pod krkem toulavou kočku, která tudy procházela. Začal si tiše pobrukovat. Nevěděl, co to do něj vjelo, ale líbilo se mu to.

„Nemohl jsi vědět, že to bude určitě fungovat!“

Dobrořez rozhodil ruce ve smířlivém gestu.

„To ne,“ přiznal nakonec, „ale myslel jsem si, že nemám co ztratit,“ rychle ustoupil.

„A co bys vlastně mohl ty ztratit?“ vykřikl na něj Mort.

Přešel komnatou a vytrhl střelu ze zadního sloupku princezniny postele.

„Chceš mně vážně namluvit, že tohle mi proletělo tělem?“ vyštěkl.

„Dobře jsem tu střelu sledoval,“ přikývl Dobrořez.

„Já to taky viděla,“ přidala se k němu Keli. „Bylo to strašné. Vyletěla ti z těla přesně v místě, kde máš srdce.“

„Viděl jsem tě projít mramorovým sloupem.“

„A já tě viděla projet i s koněm zavřeným oknem.“

„Ano, jenže to jsem byl ve službě,“ prohlašoval Mort a mával rukama ve vzduchu. „To nedělám každý den, to je úplně něco jiného. A —“

Odmlčel se. „Proč se na mě díváte tak podivně?“ zeptal se. „Stejně se na mě dívali dnes večer v té hospodě. Co se děje?“

„No, to bylo tím, jak jsi mával levou rukou přímo v tomhle sloupku postele,“ vysvětlovala mu Keli slabým hlasem.

Mort se nevěřícně zadíval na vlastní ruku a pak s ní zaklepal na dřevo.

„Vidíte?“ obrátil se k nim. „Pevné. Oboje. Pevná ruka, pevné dřevo.“

„Říkáš, že se na tebe lidé v hospodě taky dívali divně?“ ozval se Dobrořez. „Co jsi provedl tam? Prošel jsi zdí?“

„Vůbec ne! Nic jsem nedělal, jen jsem s nimi pil to jejich pití, myslím, že tomu říkali mačkadlice —“

„Mačkadlice?“

„Jo. Chutná to jako nahnilá jablka. Podle toho, jak na mě všichni zírali, by si jeden skoro myslel, že je to nějaký jed.“

„A kolik jsi toho vypil?“ vyzvídal Dobrořez.

„Asi pintu, já to moc nesledoval —“

„Víš, že mačkadlice je nejsilnější alkoholický nápoj mezi Sto Laty a horami Beraní hlavy?“ vytřeštil na něj mág oči.

„Ne. Nikdo mi to neřekl,“ odpověděl mu Mort. „Ale co to má co dělat s —“

„Jasně, nevíš,“ řekl Dobrořez pomalu. „Hmm. No, to je taky určité znamení, nemyslíš?“

„Má to něco společného se zachraňováním princezny?“

„Asi ne. Ale stejně bych rád nahlédl do svých knih.“

„V tom případě to není důležité,“ zrazil ho pevně Mort.

Obrátil se ke Keli, která na něj upírala pohled v němž se začal objevovat náznak obdivu.

„Myslím, že bych ti mohl pomoci,“ prohlásil Mort. „Věřím, že bych se mohl dostat k velmi silné magii. Magie by mohla kopuli zastavit, nebo ne, Dobrořeze?“

„Moje magie v žádném případě. To by muselo být sakra silné zboží, a ani v tom případě bych si nebyl jistý. Realita je mnohem silnější než…“

„Musím vyrazit,“ řekl Mort. „Takže do zítřka na shledanou!“

„Teď už je zítra,“ upozornila ho Keli.

Mort na okamžik zaváhal.

„Dobrá, tak na shledanou dnes večer,“ řekl trochu vyveden z míry a dodal: „Juž pílím!“

„Juž co?“

„On mluví jako hrdinové,“ vysvětloval jí Dobrořez laskavě. „Je to silnější než on.“ Mort se na něj zašklebil, na Keli vrhl úsměv, který jí měl dodat odvahu, a vyšel z komnaty.

„Taky mohl otevřít dveře,“ řekla Keli, když zmizel.

„Myslím, že byl poněkud zmatený,“ omlouval ho Dobrořez. „Každý tím stadiem jednou musíme projít.“

„Cože? Každý někdy prochází věcmi?“

„Svým způsobem by se to tak dalo říct. Spíš do nich vchází.“

„Musím si alespoň na chvíli zdřímnout,“ řekla Keli. „Dokonce i mrtví si musí občas odpočinout. Dobrořeze, přestaň si hrát s tou kuší,prosím tě. Myslím, že se pro mága vůbec nehodí, aby byl sám v dámském budoáru.“

„Cože? Ale vždyť já tady nejsem sám. Ty jsi tady se mnou.“

„To je právě to,“ upozornila ho, „o co tu jde, ne?“

„Oh. Aha. Ano. Promiň. Hm. Takže se uvidíme ráno.“

„Dobrou noc, Dobrořeze. A zavři za sebou dveře.“

Slunce se vyplížilo nad obzor, rozhodlo se, že to tedy zkusí, a začalo putovat po obloze.

Jenže to bude ještě nějakou dobu trvat, než se jeho pomalá záře rozleje po spící Ploše a začne před sebou tlačit noc. Ve městech stále ještě vládly stíny noci.

Ty se teď nejhustěji shromáždily kolem hospody U zašitého bubnu ve Filigránské uličce, jednoho z nejpověstnějších městských pajzlů. Nebyla proslulá svým pivem, které se podobalo železité vodě a chutnalo jako kyselina do autobaterie, ale svou klientelou. Říkalo se, že jestliže vydržíte sedět u Bubnu dost dlouho, ukradne vám dřív nebo později koně každý z největších hrdinů Zeměplochy.

Atmosféra uvnitř byla stále ještě hlučná a těžká kouřem, přestože hospodský už provedl většinu z klasických obřadů, kterými dávají hospodští najevo, že se zavírá. Zhasl část světel, natáhl hodiny, přes pípu přehodil gumový povlak a pro všechny případy zkontroloval, zda je obušek s natlučenými hřeby na svém místě. Samozřejmě, že si toho jeho návštěvníci vůbec nevšímali. Většině stálých hostů u Bubnu by i rána obuškem připadala jako pouhé upozornění.

Na druhé straně byli dost opatrní a všímaví, takže většinu z nich mírně znepokojovala hubená postava v černém plášti s kápí staženou do čela, která seděla u baru a pomalu si propíjela cestu řadou barevných lahví z jednoho konce dlouhé police na druhý.

Osamělí oddaní pijáci pravidelně vyzařují duševní pole, které jim zaručuje soukromí, ale tenhle vyzařoval jakousi fatalistickou chmuru, která byla natolik působivá, že se bar pomalu vyprazdňoval.

To barmanovi nijak nevadilo, protože osamocená postava podnikala velmi nákladný pokus.

V každém místě mnohovesmíru, kde vám chtěli dopřát slušnou opici za slušné peníze, je měli: dlouhé police plné podivně tvarovaných ulepených lahví, které nejenže obsahovaly exoticky pojmenované pití, většinou modré nebo zelené, ale skrývaly různé podivnosti, které by si obyčejné láhve nikdy nedovolily obsahovat. Mohli jste v nich zahlédnout celé ovoce, malé papričky, kousky trav a větévek, a v několika extrémních případech dokonce i hada a malé utopené ještěrky. Nikdo nevěděl, proč jich má barman tolik, protože většina těch nápojů chutnala stejně — jako terpentýn oslazený sirupem. Mluví se o tom, že to snad hospodští dělají proto, že i oni mají svůj tajný sen. Čekají na ten správný okamžik. Jednoho dne vejde do jejich baru nepozván nějaký cizinec a požádá o sklenku broskvové žitné s kapkou kytky peprmintky a přes noc se z jeho hospody stane to místo, kam „prostě musíte zajít!“.

Cizinec se pomalu propracovával řadou na polici.

A JAKÁ JE TA ZELENÁ?

Majitel zašilhal na pestrou vinětu.

„Tady se píše, že je to melounová brandy,“ řekl pochybovačně. „Taky tady je, že ji prý pálí mniši v klášteře podle nějakého strašlivě starého receptu,“ dodal.

TAK JÁ JI ZKUSÍM.

Barman se podíval úkosem na řadu prázdných sklenic stojících na pultě. V některých ještě osychaly slámky, kousky ovocného salátu, višní na špejličkách nebo malá papírová paraplíčka.

„Jste si jistý, že ještě nemáte dost?“ zeptal se. Poněkud ho znervózňovalo, že cizinci nevidí do tváře.

Další sklenice, jejíž stěny se orosily díky přidanému ledu, zmizela ve stínu kápě a objevila se prázdná.

NE. CO JE TÁMHLE TO ŽLUTÉ, TO S TĚMI VOSAMI?

„Jaderní srdeční,“ píšou. „Tak ano?“

ANO. PAK SI DÁM TU MODROU SE ZLATÝMI SKVRNKAMI.

„Ehm. Starý převlečník?“

TAK. A POTOM BYCH PROSIL Z TÉ DRUHÉ ŘADY.

„Kterou z nich máte na mysli?“

VEZMĚTE JE VŠECHNY, JEDNU PO DRUHÉ.

Cizinec seděl na stoličce vzpřímeně a ochutnával sklenky s jejich obsahem alkoholu, cukrových sirupů a příslušných ovocných doplňků se strojovou pravidelností a nemenší rychlostí.

To je ono, pomyslel si majitel za pultem, tohle je ten správný styl! Teď si koupím červené sako a možná na pult dokonce i nějaký ten talířek s buráky, mandlemi nebo sladkokyselými okurčičkami. Rozvěsím tady pár zrcadel a možná vyměním i piliny na zemi. Sebral z konce pultu špinavý hadr nasáklý pivem a několika horlivými pohyby přetřel horní plochu, a spojil tak kapky jednotlivých likérů do dlouhé duhové čmouhy. Poslední ze stálých hostů si nasadil klobouk a s tichým mumláním se vypotácel ven.

POŘÁD JEŠTĚ NECHÁPU, O CO JDE.

„Promiňte?“

CO SE MÁ JAKO STÁT?

„Kolik likérů jste už vyzkoušel?“

ČTYŘICET SEDM.

„Tak to už se může stát cokoliv,“ odpověděl barman, a protože se ve svém řemesle vyznal, věděl, co se sluší a patří. Když lidé začnou před ránem sami pít, je jasné, co se od barmana čeká. Vzal kus utěrky, začal leštit sklenice a povídá: „Vaše žena vás vyhodila z domu, co?“

PROSÍM?

„Pijeme na žalost, co?“

NEMÁM ŽÁDNOU ŽALOST.

„No jo, jasně že ne. Jako když jsem nic neřekl.“ Utěrka znovu několikrát olízla sklenici. „Myslel jsem si… víte, někdo si rád popovídá,“ dodal.

Cizinec chvilku mlčel a přemýšlel. Pak řekl: A VY BYSTE SI SE MNOU RÁD POPOVÍDAL?

„Samozřejmě. Jistě. Umím naslouchat.“

JEŠTĚ NIKDY SI SE MNOU NIKDO NECHTĚL POPOVÍDAT.

„To je ostuda.“

TAKY MĚ NIKDY NIKDO NEPOZVAL NA VEČÍREK, VŮBEC MĚ NEZVOU DO SPOLEČNOSTI.

„Pch!“

VŠICHNI MĚ NENÁVIDÍ. NEMÁM JEDINÉHO PŘÍTELE.

„Každý by měl mít přítele,“ pokýval hospodský hlavou.

MYSLÍM SI…

„No, copak?“

MYSLÍM SI, ŽE BYCH SE MOHL SPŘÁTELIT S TOU ZELENOU LAHVÍ.

Majitel se natáhla sundal z police zelenou osmihrannou láhev. Smrť ji zvedl a naklonil nad skleničkou. V ústí hrdla se objevila hustá kapka.

VY SI PIJETE, ŽE JSEM OMYSLÝ, CO?

„Posloužím každému, kdo dokáže stát alespoň na třech,“ prohlásil hostinský.

TAK TO MÁTE ABSOHLUŠNÍ PRAVDU. ALE JÁ —

Cizinec se odmlčel a vznosným gestem pozvedl jeden prst.

CO JSEM TO ŘÍKAL?

„Říkal jste, že si myslím, že jste opilý.“

AHA. ANO, ALE! JÁ MŮŽU BÝT STŘÍZLIVÝ, KDYŽKOLIV SI BUDU ŘÁT. TOHLE JE TAKOVÝ POKUS. A TEĎ UDĚLÁM DALŠÍ POKUS S POMERČ… ANČOVOU BRANDY.

Hospodský si povzdechl a podíval se na hodiny. Nebylo pochyb, že vydělává pěknou sumu, zvlášť proto, že si cizinec nelámal hlavu s přesnými cenami ani drobnými nazpátek. Jenže už se opravdu připozdilo, abychom řekli pravdu, už byla tak pozdní noc, že vlastně začínalo časné ráno. A navíc bylo na tom podivném návštěvníkovi něco, co hostinského mírně znepokojovalo. Lidé u Zašitého bubnu často pili, jako by už nikdy nemělo být zítra, ale dnes to bylo poprvé, kdy začal mít strach, že by to mohla být pravda.

RÁD BYCH VĚDĚL, NA CO SE MÁM TĚŠIT. JAKÝ TO MÁ VŠECHNO SMYSL? O CO TADY VLASTNĚ JDE?

„Jo, tak to nevím, příteli. Ale řekl bych, že se budete cítit mnohem líp, až se pořádně vyspíte.“

VYSPÍM? SPÁNEK? JÁ NIKDY NESPÍM. JSEM TÍM, JACHSETOŘENKE, PŘÍSLOVEČNÝ.

„Každý se občas potřebuje vyspat, dokonce i já,“ nadhodil hospodský.

VŠICHNI MĚ NENÁVIDÍ.

„No, jo to už jste říkal. Jenže podívejte, už je tři čtvrtě na tři.“

Cizinec se nejistě otočil a rozhlédl se po prázdné místnosti.

UŽ TADY NENÍ NIKDO JINÝ NEŽ VY A JÁ, řekl poněkud udiveně.

Hospodský zvedl pohyblivou část pultu, vyšel ven a pomohl cizinci z barové stoličky.

NEMÁM JEDINÉHO PŘÍTELE. I TY KOČKY MĚ POVAŽUJÍ SPÍŠ ZA NĚJAKOU ZÁBAVU.

Z širokého rukávu vystřelila ruka a zmocnila se láhve likéru amanita. Teprve pak se hospodskému podařilo jejího majitele dovléct ke dveřím a při tom přemýšlel, jak může být tak hubený člověk tak těžký.

JÁ NEMUSÍM BÝT OPILÝ, POVÍDÁM. PROČ SE LIDÉ OPÍJEJÍ? JE TO LEGRACE?

„Pomáhá jim to zapomenout na život, kámo. Tak, teď se tady na chviličku opři, než otevřu dveře…“

ZAPOMENOUT NA ŽIVOT. HA. HA.

„Zajděte, kdykoliv budete mít chuť, slyšíte?“

OPRAVDU BYSTE MĚ RÁD VIDĚL ZNOVU?

Majitel se zadíval na malou hromádku zlatých mincí, které se leskly na pultě. To už za trochu toho podivínství stálo. A tenhle byl alespoň tichý a zdál se být neškodný.

„Samozřejmě,“ přikývl a jediným plynulým pohybem vystrčil cizince na ulici a současně mu sebral z ruky láhev. „Zastavte se kdykoliv.“

TACH TO JE TA NEJPŘÍ… JEMNĚJŠÍ VĚS, KTEROU MNĚ KDY…

Zbytek věty pohltilo prásknutí dveří.

Ysabell se posadila na posteli.

Tiché a naléhavé zaklepání se ozvalo znovu. Přitáhla si pokrývku až pod bradu.

„Kdo je to?“ zašeptala.

„To jsem já, Mort,“ zasyklo to pode dveřmi. „Pusť mě, prosím tě, dovnitř!“

„Počkej!“

Ysabell zatápala na nočním stolku po zápalkách, přičemž převrhla sklenici toaletní vody a vysypala krabici čokoládových bonbonů, ve které už zbývaly většinou zmačkané papírky. Když se jí nakonec podařilo zapálit svíčku, postavila ji tak, aby mělo světlo maximální efekt, nařasila si noční košili do vzdušných záhybů a prohlásila: „Není zamčeno.“

Do místnosti se vpotácel Mort, který páchl koňmi, mrazem a mačkadlicí.

„Doufám,“ prohlásila Ysabell vznešeně, „že sis nevynutil cestu do mé ložnice, abys zneužil svého postavení v tomto domě.“

Mort se rozhlédl. Ysabell zřejmě propadla kanýrkům a volánům. Zdálo se, že i noční stolek má na sobě spodničku. V celém pokoji bylo mnohokrát více volánků než nábytku.

„Podívej, já nemám čas na hlouposti,“ prohlásil Mort. „Dones tu svíčku do knihovny. A proboha tě prosím, vezmi si na sebe něco pořádného, z tohohle trochu přetékáš.“

Ysabell se podívala dolů a pak zase hlavu prudce zvedla.

„No tohle!“

Mort znovu vstrčil hlavu do dveří. „Jo, a je to otázka života smrti,“ řekl a zmizel.

Ysabell pozorovala, jak se za ním zavírají dveře a na nich na háčku se houpají modré šaty zdobené stužkami, které jí Smrť koupil jako dárek k poslednímu Dni prasečí hlídky a které neměla srdce vyhodit navzdory tomu, že jí byly o číslo menší a měly na kapsičkách králíčky.

Nakonec spustila nohy přes pelest, vklouzla do těch ostudných šatů a vyšla do chodby. Tam na ni čekal Mort.

„Neuslyší nás otec?“

„Ještě se nevrátil. Pojď.“

„Jak to víš?“

„Mám vždycky úplně jiný pocit, když tady je. Je to — je to, jako když máš kabát na sobě nebo ho vidíš viset na věšáku. Nevšimla sis?“

„A co tak důležitého to vlastně děláme?“

Mort otevřel dveře knihovny. Vyvalil se z nich závan teplého vzduchu a dveřní závěsy v protestu zaskřípaly.

„Musíme někomu zachránit život,“ řekl Mort. „Jedné princezně, abych byl přesný.“

Ysabell tím byla okamžitě nesmírně zaujata.

„Opravdové princezně? Víš, takové té, co pod zády ucítí hrášek i přes bůhvíkolik matrací?“

„Cože kdo ucítí… aha! Jasně. Hned jsem si myslel, že si to Albert nějak popletl.“

„Jsi do ní zamilovaný?“

Mort přistoupil ke stojánku mezi policemi a podvědomě naslouchal tichému škrábání pod deskami knih.

„Ono je těžké říct to jen tak,“ odpověděl nakonec. „Vypadám tak?“

„Vypadáš spíš tak trochu nervózní. A co ona, jak to s tebou myslí?“

„Nevím.“

„Aha,“ prohlásila Ysabell vědoucím tónem odborníka. „Neopětovaná láska je ta nejhorší. Ale stejně by to byl hloupý nápad, jít a vzít si jed nebo se utopit,“ dodala zamyšleně. „A co děláme tady? Chceš najít její knihu a podívat se, jestli si tě nakonec vezmeme?“

„Už jsem tu knihu četl a ona je mrtvá,“ prohlásil Mort. „Jenže jenom technicky. Ve skutečnosti není mrtvá.“

„To je dobře, jinak by to byla nekrofilie. A co tedy hledáme?“

„Albertův životopis.“

„Na co? Myslím, že vůbec žádný nemá.“

„Každý má nějaký životopis.“

„Víš, on ale vůbec nemá rád, když mu někdo klade osobní otázky. Kdysi jsem ho taky hledala, ale nemohla jsem ho najít. Jméno Albert samo o sobě moc stop neposkytuje. Co je na něm tak zajímavého?“ Ysabell zapálila s pomocí svíčky, kterou nesla v ruce, několik dalších a knihovna se naplnila tančícími stíny.

„Potřebuju mocného mága a myslím si, že Albert je jedním z nich.“

„Cože, náš Albert?“

„Jasně. Jenže my budeme hledat jméno Alberto Malich. Myslím, že je starý víc než dva tisíce let.“

„Cože, náš Albert?“

„Jo. Albert.“

„Nikdy jsem ho neviděla v kouzelnickém klobouku,“ zavrtěla Ysabell pochybovačně hlavou.

„Ztratil ho. Klobouk není v žádném případě důležitý. Kde začneme hledat?“

„No, když seš si tak jistý…, tak v depozitu — tam otec odkládá všechny knihy starší než pět set let. Tudy.“

Vedla ho mezi šeptajícími regály ke dvířkům zasaženým v krátké uličce. Po troše námahy se jim je se zaskřípěním podařilo otevřít. Skřípot závěsů se strašidelně rozlehl celou místností. Mort si vychutnal okamžik, kdy se všechny knihy přestaly na okamžik psát a poslouchaly, co se děje.

Za dvířky panovala sametová temnota, do které se spouštěly schody. Všude visely pavučiny, šedal se prach a vzduch páchl, jako by byl alespoň tisíc let zamčen v pyramidě.

„Sem se tak často nechodí,“ vysvětlovala Ysabell. „Povedu tě.“

Mort cítil, že jí něco dluží. „Jsi opravdu prima buchta.“

„Myslíš kulatá, růžová a nezdravá? Ty tedy opravdu umíš okouzlovat děvčata, hochu.“

„Morte,“ ohradil se Mort automaticky.

Depozit byl temný a tichý jako podzemní jeskyně. Mezi regály bylo sotva dost mísa, aby se tudy protáhl jeden člověk, a tyčily se tak vysoko, že světlo svíčky k jejich vrcholku vůbec nedosáhlo. Byly výjimečně strašidelné, protože mezi nimi vládlo absolutní ticho. Tady už se nepsaly žádné životy, knihy spaly. Mort ale cítil, že spíš jako kočky — s jedním okem otevřeným. Byly na stráži.

„Už jsem tady jednou byla,“ vyprávěla mu šeptem Ysabell. „Když dojdeš mezi regály dost daleko, skončí tam knihy a v policích leží kusy podivných kamenů, zvířecí kůže a kamenné tabulky, na kterých se každý jmenuje Ug, Zog nebo dokonce Mamutík.“

Ticho bylo téměř hmatatelné. Když procházeli horkými tichými uličkami, cítil Mort, jak je knihy pozorují. Každý, kdo kdy žil, tady někde byl,a ž k prvním lidem, které bohové uplácali z hlíny a jílu, nebo co to tenkrát bylo. Knihy jim nechtěly ublížit, jen přemýšlely o tom, proč tady ti dva jsou.

„Dostala ses někdy až za Ugy a Zogy?“ sykl. „Určitě by spoustu lidí zajímalo, co tam je.“

„Dostala jsem strach. Je to hrozně daleko a já neměla dost svíček.“

„Škoda.“

Ysabell se zastavila tak rychle, že jí Mort narazil do zad. „Vypadá to, že bychom měli začít někde tady,“ řekla. „Takže, co teď?“

Mort se podíval na zašlé hřbetní řádky nejbližších knih. „Zdá se, že nejsou abecedně seřazené,“ zasténal vzápětí.

Zvedli hlavy. Prošli několik vedlejších uliček. Namátkou vytáhli několik knih z nižších polic a zvířili při tom mračna prachu.

„To je hloupé,“ zavrtěl nakonec Mort hlavou. „Tady jsou celé miliony životů. Naděje, že najdeme ten pravý, není ani…“

Ysabell mu položila dlaň na ústa.

„Poslouchej!“

Mort se pokusil přes její prsty něco zamumlal, ale pak najednou pochopil. Napjal uši a pokoušel se v těžkém sykotu absolutního ticha zaslechnout nějaký zvuk.

A pak to objevil. Jemný vzrušený škrabot. Kdesi vysoko, vysoko nad jejich hlavami, někde v neproniknutelné temnotě na vrcholu regálového útesu se stále ještě psal nějaký život.

Podívali se rozšířenýma očima jeden na druhého. Pak Ysabell řekla: „Když jsme šli sem, minuli jsme žebřík na kolečkách.“

Malá kolečka ve spodní části žebříku skřípala, když se do něj Mort opřel. Horní část se dala do pohybu současně, jako by tam nahoře v temnotě byla další sada koleček upevněných na kolejničce. „Výborně,“ pochvaloval si Mort. „Teď mi dej svíčku a já tam…“

„Jestli musí svíčka nahoru, jdu s ní,“ oznámila mu Ysabell pevně. „Ty zůstaň tady dole, a až ti řeknu, popojeď s žebříkem. A nepokoušej se mě přesvědčovat!“

„Tam nahoře to může být nebezpečné,“ varoval ji Mort galantně.

„Spíš to může být nebezpečné tady dole,“ upozorňovala ho Ysabell. „Raději budu nahoře a se světlem, díky.“

Položila nohu na první příčku a za chvilku se změnila v temný stín orámovaný září svíčky, který se pomalu zmenšoval.

Mort přidržoval žebřík a pokoušel se nemyslet na všechny ty životy, které se kolem něj tísní. Čas od času shora spadl meteor v podobě horkého vosku, rozpleskl se vedle něj na podlaze a vytvořil v silné vrstvě prachu malý kráter. Ysabell teď byla pouze vzdálená světluška kdesi vysoko v temnotě a Mort cítil, jak každý její další krok rozechvívá žebřík.

Nakonec se zastavila. Připadalo mu to jako celá věčnost.

Pak se k němu shůry snesl její hlas přidušený okolním mrtvým tichem.

„Morte, já to našla.“

„Výborně, vezmi to dolů.“

„Morte, měl jsi pravdu.“

„To jsem rád, díky. Slez s tím dolů.“

„Ano, ale Morte? Kterou mám vzít?“

„Nedělej zmatky, ta svíčka už dlouho nevydrží!“

„Morte!“

„Co je?“

„Morte, těch knih je plná police!“

Už začínalo skutečně svítat, byl to ten krátký kousek dne, který nepatřil nikomu, snad jen rackům v morporských docích, přílivu, stoupajícímu proti proudu řeky, a teplému posměrnému větru, který ke složitému pachu města přidával vůni jara.

Smrť seděl na uvazovacím pacholeti a díval se na moře. Rozhodl se, že přestane být opilý, protože ho z toho začínala bolet hlava.

Zkusil už rybaření, tanec, hazardní hry a pití, čtyři z věcí považovaných za největší lidská potěšení, a stále ještě pochyboval o tom, zda tomu rozumí. U jídla byl šťastný — Smrť miloval dobré jídlo jako každý jiný. Nedovedl přijít na jakoukoliv jinou činnost, která by přinesla tělu z masa a kostí… no tedy, vlastně on na ni přišel, ale byla to zábava právě jen pro tělo z kostí a masa. Nedovedl si představit, jak by si ji mohl dopřát bez některých zásadních tělesných úprav a doplňků, a tolik zase v zájmu výzkumů obětovat nehodlal. Kromě toho se přesvědčil, že lidé od téhle zábavy s přibývajícími léty čím dál tím víc upouštějí, takže zase nemohla být tak skvělá.

Smrť měl pocit, že za celý svůj život lidi nepochopí. Pod teplými slunečními paprsky začala z kamenů dláždění stoupat pára a Smrť pocítil slaboučký záchvěv toho neodbytného jarního volání, které dovede v pralese vypumpovat tisíce tun mízy do korun padesátimetrových stromů.

Odněkud přiletěl racek, snesl se docela nízko a začal Smrťovi kroužit kolem hlavy. Jednooká kočka, které už zbýval poslední z jejích osmi životů a jediné ucho, se vynořila z pelechu v hromadě krabic od ryb, natáhla se, zazívala a otřela se Smrťovi o nohy. Větřík od moře se prodral pověstným morporským ovzduším a donesl k němu závan vůně koření a čerstvého chleba.

Smrť žasl sám nad sebou. Nemohl si pomoci. Cítil, že se mu líbí život a nechce být Smrť.

NĚCO SE MNOU NENÍ V POŘÁDKU, pomyslel si.

Mort se vyšplhal po žebříku vzhůru k Ysabell. Žebřík se sice třásl, ale zdálo se,že je bez obtíží unese. Ta strašlivá výška ho neznepokojovala, protože všude pod nohama měl neproniknutelné temno.

Některé z prvních Albertových knih už se skoro rozpadaly. Namátkou se pro jeden ze svazků natáhl a cítil, jak se pod nimi při tom pohybu žebřík chvěje. Podal si ho a otevřel někde veprostřed.

„Natáhni se sem s tou svíčkou,“ zašeptal.

„Dokážeš to přečíst?“

„Trochu jo —“

— stvorzeno geho vlastní rukú, ale byl gesť trpce zklamán poznáním, zze vszichni lidé drzíve czi později zemrzíti musí, a przísahal gesť sám sobě, zze dle sebe bude hledati nesmrtelnosť. ,Tak‘ rzekl jedenkráte kýmus mladýmu mákovi, ,vystúpíme sami na piedestal boha.‘ Nazegtrzku gesť hustě prszelo, a proto Alberto —

Je to napsáno hrozně starým jazykem,“ prohlásil. „Muselo to být napsáno dřív, než vymysleli novou interpunkci. Podívejme se na tu poslední.“

Byly to skutečně Albertovy knihy. Mort zahlédl několik zmínek o topinkách.

„Podívejme se,“ řekla Ysabell, „co dělá v téhle chvíli.“

„Myslíš, že jo? Připadá mi to tak trochu jako špehování.“

„No a co, máš strach?“

„Tak dobrá.“

Listoval posledním svazkem, až narazil na nepopsané strany, a pak se vrátil. Našel poslední okamžiky Albertova života, které popisovaly čistou stranu poměrně udivující rychlostí, když vezmeme v potaz, že byla noc. Většina životopisů toho o spánku moc neříká, pokud se nejedná o výjimečně živé sny.

„Drž tu svíčku pořádně, ano? Nemusíme mu pobryndat život.“

„Proč ne? Stejně je pořád celý umaštěný.“

„Přestaň se hihňat, nebo nás oba shodíš. Tak, teď se podíváme na ten poslední odstavec…“

„— plížil se dusivou temnotou depozitu,“ četla Ysabell, „— a oči upíral na slabou záři svíčky vysoko nad hlavou. Špehují, pomyslel si, ti malí parchanti strkají nosy do věcí, do kterých jim vůbec nic není —“

„Morte! On je —“

„Tiše, nevidíš, že čtu?“

„— rozhodnut, že tomu brzo učiní přítrž. Albert se tiše připlížil ke spodnímu konci žebříku a připravoval se do něj ze všech sil strčit. Mistr se o tom nikdy nedozví. Poslední dny se stejně chová velmi podivně a všechno to byla vina toho kluka —“

Mort se podíval do Ysabelliných zděšených očí.

Pak dívka vytrhla Mortovi knihu z ruky, podržela ji na délku paže od žebříku, a zatímco upírala nehybný pohled Mortovi do očí, pustila ji.

Mort viděl, jak se jí pohybují rty, a současně si uvědomil, že i on v duchu počítá.

Tři, čtyři —

Zezdola se ozval dutý náraz, přidušený výkřik a pak zase zavládlo ticho.

„Myslíš, že jsme ho zabili?“ zeptal se po chvilce Mort.

„Cože? Tady? No, koneckonců, stejně jsem od tebe nikdy nic moc chytrého neslyšela.“

„Počkej, vždyť je to přece starý člověk.“

„Ne, to tedy není,“ odpověděla mu Ysabell ostře a začala sestupovat po žebříku dolů.

„Dva tisíce let?“

„Není mu ani o den víc než šedesát sedm.“

„Ale ty knihy říkají —“

„Už jsem ti řekla, že tady čas neplyne. Ne skutečný čas. Poslouchal jsi mě, kluku?“

„Morte,“ řekl Mort.

„A přestaň mi laskavě šlapat na prsty, lezu tak rychle, jak to jenom jde.“

„Promiň.“

„Nebuď takový studený čumák. Víš, jaká strašná nuda je tady?“

„Bohužel, nevím,“ odpověděl Mort a v hlase mu zněla skutečná touha. „Už jsem o nudě slyšel, ale ještě nikdy jsem neměl možnost vyzkoušet si to na vlastní kůži.“

„Je to strašlivé.“

„No, když se to tak vezme, ani vzrušení většinou nebývá přesně to, cosi člověk představuje, když o tom slyší.“

„Cokoliv musí být lepší než tohle.“

Ze tmy pod nimi se ozvalo zasténání následované proudem kleteb. Ysabell upřela oči dolů.

„Jak je vidět, nadávací svaly jsem mu rozhodně nepoškodila,“ prohlásila. „Myslím, že bych taková slova vůbec neměla poslouchat. Mohlo by mi to poškodit morálku.“

Našli Alberta u paty žebříku. Opíral se o protější regál a svíral si paži.

„Nemusíš hned dělat takové scény,“ prohlásila odměřeně Ysabell. „Nic ti není, otec by prostě nedovolil, aby se něco podobného stalo.“

„Proč jste sem lezli dělat něco takového?“ zasténal Albert. „nechtěl jsem nikomu ublížit.“

„Chtěl jste nám podrazit žebřík,“ řekl Mort a pokoušel se ho zvednout. „Četl jsem to. Překvapilo mě, že jste nepoužil magii.“

Albert k němu zvedl oči.

„Oh, přece jsi na to přišel, co?“ řekl tiše. „Tak to jsem zvědav, co ti to pomůže. Neměl jsi právo mě špehovat.“

Vyhrabal se na nohy, setřásl Mortovu ruku a pomalu se vydal nazpět mezi mlčenlivými regály.

„Ne, počkejte!“ vykřikl Mort. „Potřebuju vaši pomoc!“

„No, ano, jak jinak,“ odsekl Albert přes rameno. „Tak se to přece dělá, ne? Myslel sis, že půjdeš, pohrabeš se někomu v soukromí, pak mu to vyklopíš a nakonec ho požádáš, aby ti pomohl, a on z toho bude celý pryč, že?“

„Chtěl jsem jenom vědět, že jste to opravdu vy,“ vysvětloval Mort a rozběhl se za ním.

„Jsem. Každý jsme sám sebou.“

„Jenže jestli mi nepomůžete, stane se něco strašného! Víte, je tady jedna princezna a ona —“

„Strašlivé věci se dějí neustále, hochu —“

„— Morte —“

„— a nikdo nečeká, že s tím právě já něco udělám.“

„Ale vy jste byl ten největší!“

Albert se na okamžik zastavil, ale neohlédl se.

„Byl ten největší, byl ten největší. A nepokoušej se mi mazat med kolem huby. Mě hned tak někdo nenamaže!“

„Mají vaše sochy a bůhvíco,“ pokračoval Mort a ze všech sil zaháněl zívnutí.

„Takže další hlupáci.“ Albert došel k úpatí schodů vedoucích nahoru do knihovny. Vyšel po nich a na horním odpočívadle zůstal stát, zarámován světlem svic z knihovny.

„To znamená, že mi nepomůžete?“ zeptal se Mort. „Ani kdybyste to uměl?“

„Chytrý chlapec,“ zavrčel Albert. „A zbytečně se spoléháš na to, že přesvědčíš mé lepší já, které se ukrývá pod touhle drsnou slupkou,“ dodal, „protože já mám pěkně drsné i nitro.“

Slyšeli ho přecházet knihovnu, jako by se mu příliš nechtělo, a pak za ním zapadly dveře.

„Tak,“ řekl Mort nejistě.

„A co jsi čekal?“ štěkla na něj Ysabell. „Nedá na nikoho, jen na otce.“

„Víš, to je tím, že jsem si myslel, že někdo jako on by jistě pomohl, kdybych mu to dokázal pořádně vysvětlit,“ posmutněl Mort. Ramena mu poklesla. Ten nápor energie, který ho celou tu těžkou a dlouhou noc poháněl, náhle ustal a myšlenky mu zahalil olověný příkrov. „Věřila bys, že to byl jeden z nejproslulejších mágů?“

„To nic neznamená, každý mág ještě nemusí být slušný člověk. Nikdy se nepleť do záležitostí mágů, protože odmítnutí často bolí. To jsem někde četla.“ Ysabell přistoupila k Mortovi a pohlížela na něj s jistou účastí. „Vypadáš jako něco, co po jídle zbylo na talíři.“

„Jsem v pořádku,“ odpověděl jí Mort. Unaveným krokem vyšel po schodech a vstoupil do škrabajících stínů knihovny.

„To tedy nejsi. Určitě by ses potřeboval pořádně vyspat, milý hochu.“

„M-te,“ zamumlal téměř neslyšně Mort.

Cítil, jak ho Ysabell objala rukou kolem ramen. Stěny se mu před očima mírně vlnily a měl dojem, že i zvuk jeho vlastního hlasu se k němu nese odkudsi z nesmírné dálky, a nejasně cítil, že ze všeho nejpříjemnější by bylo natáhnout se na chladnou kamennou desku a usnout navěky.

Smrť se už brzo vrátí, pomyslel si a cítil, jak někdo pomáhá jeho neodporujícímu tělo chodbami. Nedá se nic dělat, bude to muset Smrťovi říct. Vždyť to nakonec není tak strašný suchar. Smrť mu pomůže, jediné, co musí Mort udělat, je, že mu musí všechno, pěkně po druhém, vysvětlit. A pak může zapomenout na všechny své starosti a jít pěkně spááá…

„A jaké postavení jste zaujímal naposled?“

PROSÍM?

„Jak jste si vydělával na živobytí?“ zeptal se hubený mladík za psacím stolem.

Postava před ním nejistě poposedla.

DOPROVÁZEL JSEM DUŠE NA ONEN SVĚT. BYL JSEM HROBEM VŠECH NADĚJÍ. NEZMĚNITELNÁ SKUTEČNOST. VRAH, PŘED KTERÝM NECHRÁNÍ ŽÁDNÝ KLÍČ.

„Dobrá, chápu, ale co umíte prakticky?“

Smrť se nad tím zamyslel.

CO TAKHLE URČITÁ PRAXE V POUŽÍVÁNÍ ZEMĚDĚLSKÉHO NÁŘADÍ?

Mladík rozhodně zavrtěl hlavou.

NE?

„Tady jsme ve městě, pane —?“ podíval se na stůl a znovu ucítil tu podivnou prchavou nejistotu, jejíž důvod nebyl schopen postihnout, „— pane — pane — pane? — a tady je polí nedostatek.“

Položil pero a vyloudil na tváři úsměv, který se jistě učil z knihy a před zrcadlem.

Ankh-Morpork nebyl natolik pokrokový, aby měl zprostředkovatelnu práce. Lidé začali dělat řemeslo nebo obchod, protože jim v něm rodiče uvolnili místo nebo protože jejich přirozený talent našel skulinku, kde mohl zapustit kořeny a vykvést, nebo protože měli někde protekci. Jenže o služebnictvo a pomocné pracovníky byla stále nouze a v době, kdy začal vzkvétat obchodní část města, založil si hubený mladý muž jménem Leva Keebl pracovní agenturu a právě v této chvíli zjišťoval, že i tahle jednoduchá práce má nesmírná úskalí.

„Drahý pane —“ znovu sklopil oči, „drahý pane — pane, poslední dobou sem do města přichází množství lidí z venkova, protože se domnívají, že je tady lepší život. Odpusťte, že to říkám, ale vy mně připadáte jako gentleman, kterého opustilo štěstí.myslel jsem si, že byste mohl dělat něco náročnějšího, než je —“ znovu sklopil oči, „— nějaká příjemná práce s kočkami nebo v zahradě.“

PROMIŇTE, MYSLEL JSEM SI, ŽE JE NA ČASE ZKUSIT NĚCO JINÉHO.

„Neumíte náhodou hrát na nějaký hudební nástroj?“

NE.

„Nevyznáte se v tesařině?“

NEVÍM, NIKDY JSEM TO NEZKOUŠEL. Smrť upřel pohled na špičky vlastních nohou. Začínal cítit, že se stydí do hloubi duše.

Keebl chvilku šustil papíry na stole, a pak si těžce povzdechl.

UMÍM PROCHÁZET ZDÍ, pokusil se ještě Smrť, protože viděl, že rozhovor uvázl na mrtvém bodě.

Keebl s nadějí vzhlédl. „To bych rád viděl,“ prohlásil. „To by byla skvělá kvalifikace!“

DOBRÁ.

Smrť odstrčil židli a plný sebedůvěry vykročil k nejbližší zdi.

AU!

Keebl ho s očekáváním pozoroval. „Jen do toho,“ pobízel.

EHM. JE TO DOCELA OBYČEJNÁ ZEĎ, DOUFÁM?

„Předpokládám, že ano. Nejsem žádný odborník.“

ZDÁ SE, ŽE TADY VZNIKLY NĚJAKÉ POTÍŽE.

„Zdá se.“

JAK ŘÍKÁTE TOMU POCITU, KDYŽ JE NĚKDO HROZNĚ MALÝ A CÍTÍ HORKO?

Keebl si chvilku pohrával s tužkou.

„Pygmej?“

ZAČÍNÁ TO S AHA.

„Zahanbený?“

„Ano,“ přikývl Smrť, CHTĚL JSEM ŘÍCI ANO.

„Takže se zdá, že neumíte celkem nic užitečného a nemáte žádný výjimečný talent,“ prohlásil Keebl. „Nepřemýšlel jste ještě nikdy o tom, že byste šel učit?“

Smrťova tvář byla jedinou maskou hrůzy. Tedy, ona byla vždycky jedinou maskou hrůzy, ale tentokrát zcela úmyslně.

„Víte,“ začal Keebl laskavě, odložil tužku a sepjal ruce před sebou, „stává se mi velmi zřídka, abych hledal zaměstnání pro — jak jste to prosím říkal?“

ANTROPOMORFNÍ PERSONIFIKACI.

„Ah, ano. a co to vlastně je?“

Teď už toho měl Smrť dost.

TOHLE, odpověděl.

Na okamžik, jen na kratičký zlomek vteřiny ho pan Keebl zahlédl ostře a přesně. Jeho tvář zbledla skoro jako ta Smrťova. Ruce mu vyletěly na obranu kupředu. Srdce mu začalo klopýtat.

Smrť ho pozoroval s mírným zájmem, pak vytáhl ze záhybů svého pláště přesýpací hodiny, podržel je proti světlu a kriticky se na ně zadíval.

UKLIDNĚTE SE, prohlásil, JEŠTĚ VÁM ZBÝVÁ PĚKNÝCH PÁR LET.

„Bbbbbb —“

MŮŽU VÁM ŘÍCI I KOLIK, JESTLI VÁS TO ZAJÍMÁ.

Keebl, který se dusil, s vypětím všech sil zavrtěl hlavou.

NEMÁM VÁM TEDY PODAT ALESPOŇ SKLENICI VODY?

„nnN —nnN.“

Zazněl zvonek nade dveřmi. Keebl obrátil oči v sloup. Smrť si řekl, že tomu člověku přece jen něco dluží. Nechtěl, aby nešťastný mladík jeho vinou přišel o zákazníka, protože, jak se zdálo, zákazník bylo něco, čeho si lidé cenili ze všeho nejvíc.

Odsunul korálkový závěs a vstoupil do vedlejší místnosti. Stála tam malá tlustá žena, podobná rozčilenému domácímu chlebu, a tloukla do pultu mořskou treskou.

„Jsem tady kvůli tomu místu, co jste mi dohodil na univerzitě,“ pravila ta dáma zvýšeným hlasem. „Tvrdil jste mi, že je to dobrý místo, a zatím je to pěknej podfuk. Co všechno si ti študáci nedovolej! Já vás žádám — chci, abyste — já nejsem nějaká —“

Hlas se jí pomalu tišil.

„Ehm,“ začal pak znovu, ale původní zápal se jí ze slov vytratil, „poslyšte, vy nejste Keebl, co?“

Smrť na ni upíral pohled. Ještě nikdy předtím se v životě nesetkal s nespokojeným zákazníkem. Byl bezradný. Nakonec to vzdal.

ODSTUP, TY ČERNÁ NOČNÍ MŮRO.

Kuchařce se zúžila malá očka.

„Komu budeš říkat důro a komu to vlastně tykáš?“ prohlásila tónem plným obvinění a ryba znovu dopadla na pult. „Podívejte se na tohle!“ vykřikla. „Ještě včera večer to byla ohřívací láhev a ráno je z toho studená ryba! Co mi k tomu řeknete?“

KÉŽ SE VŠICHNI PEKELNÍ DÉMOI SEPEROU O TVOU DUŠI, JESTLI OKAMŽITĚ NEVYPADNEŠ Z TOHOHLE KRÁMU, pokusil se Smrť znovu.

„Tak o tom nic nevím, ale co bude s mou ohřívací láhví? To vůbec není místo pro slušnou ženskou, co jste mi dohodil, když se někdo pokouší —“

KDYŽ BUDETE TAK LASKAVÁ A ODEJDETE, prohlásil Smrť zahnaný do kouta, DÁM VÁM NĚJAKÉ PENÍZE.

„Kolik?“ vyletělo z kuchařky rychlostí, která by zahanbila útočící kobru a blesku způsobila ošklivý šok.

Smrť vytáhl svůj kožený váček a na pult vysypal malou hromádku zoxidovaných a zašlých mincí. Pozorovala je s neskrývaným podezřením.

A TEĎ OKAMŽITĚ ODEJDI, řekl Smrť, NEŽ ŘEZAVÉ VĚTRY NEKONEČNA SEŽEHNOU TVÉ NICOTNÉ TĚLO.

„Řeknu to svému muži,“ prohlásila kuchařka s temnou hrozbou a vyšla z obchodu. Smrťovi se zazdálo, že ani jedna z jeho výhrůžek nezněla tak významně.

Pomalu odhrnul závěs a vrátil se dozadu. Keebl, který stále ještě zdrceně seděl ve své židli, ze sebe vydal přiškrcené zabublání.

„Takže to byla pravda!“ zvolal. „Myslel jsem si, že jste noční můra!“

MOHL BYCH TO VZÍT JAKO URÁŽKU, odpověděl mu Smrť.

„Jste skutečně Smrť?“ ujišťoval se Keebl.

ANO.

„Proč jste to neřekl hned?“

LIDÉ O TO VĚTŠINOU NESTOJÍ.

Keebl se začal horečnatě přehrabovat ve svých papírech a přitom se hystericky pohihňával.

„Hledáte jiné zaměstnání?“ breptal. „Vílu, co odnáší zuby? Vodníka? Večerníčka?“

NEBUĎTE BLÁZEN. CHTĚL JSEM PROSTĚ — OBYČEJNOU PŘÍLEŽITOST.

Keebl se konečně přestal zmateně přehrabovat v papírech a v rukou držel ten, který tak zoufale hledal. Zasmál se jako šílenec a vstrčil ho Smrťovi do ruky.

Smrť si ho přečetl.

TOHLE JE TAKÉ ZAMĚSTNÁNÍ? LIDÉ DOSTÁVAJÍ PENÍZE ZA TO, ŽE DĚLAJÍ TOHLE?

„Jo, jasně, běžte se tam podívat, vy jste na to přesně ten pravý. Jenom mu neříkejte, že jsem vás poslal já.“

Truhlík se hnal rychlým cvalem a pod jeho kopyty mizel povrch Zeměplochy. Teď Mort zjistil, že meč dosáhne dál, než ho napadlo, dosáhl k samotným hvězdám. Mort s ním máchl napříč hlubinami vesmíru a zasáhl srdce žlutého trpaslíka, který se k jeho potěšení okamžitě změnil v novu. Stál ve třemenech, točil čepelí nad hlavou a smál se, když oblohou zářil modravý plamen, který za sebou nechával černou a spálenou stopu.

A nepřestal. Mort bojoval ze všech sil, když meč proťal obzor, zaskřípěl na pohořích, vysoušel moře a obracel zelené pralesy v prach a popel. Když se namáhavě obrátil v sedle, slyšel za sebou hlasy, slabé výkřiky přátel a příbuzných. Z mrtvé země se zvedaly prašné bouře, Mort se pokoušel uvolnit sevření, ale meč ho začal v dlani studit jako hořící led a zatahoval ho stále hloub a hloub do tance smrti, který neskončí, dokud nebude všechno mrtvo.

A ten čas nadešel a Mort stál úplně sám, jen se Smrtěm, který se na něj usmíval: „Skvělá práce, chlapče.“

A Mort řekl MORTE.

„Morte! Morte! Probuď se!“

Mort se pomalu vynořil ze snění jako mrtvola z hlubin vod. Bojoval s tím, svíral polštář a s ním i hrůzy spánku, ale někdo ho naléhavě tahal za ucho.

„Hmmmm?“ řekl.

„Morte!“

„Cjé?“

„Morte, jde o otce!“

Otevřel oči a upřel nevidoucí pohled na Ysabell. Pak si vzpomněl na všechny události předešlé noci a ta vzpomínka ho udeřila jako pytel mokrého písku.

Spustil nohy z postele, ale jeho vědomí se ještě částečně halilo do cárů toho strašného snu.

„Dobrá, dobrá,“ přikývl. „Hned jdu za ním.“

„On tady není! Albert se zblázní!“ Ysabell stála u jeho postele a v rukou trhala kapesníček. „Morte, myslíš, že se mu mohlo něco stát?“

Podíval se na ni. „Nebuď blázen,“ uklidňoval ji. „Vždyť je to sám Smrť.“ Poškrabal se na bradě. Cítil se vyschlý, bylo mu horko a všechno ho svědilo.

„Ale ještě nikdy nebyl tak dlouho pryč. Ani tenkrát, když byl ten strašlivý mor v Pseudopolisu! Měl tady být už ráno, aby doplnil knihy, zkontroloval dílčí součty a —“

Mort ji chytil za paži. „Dobrá, dobrá,“ řekl tak chlácholivým tónem, jak jen dovedl. „Určitě je všechno v pořádku, jen se uklidni. Podívám se po něm… proč máš pořád zavřené oči?“

„Morte nemohl by sis vzít něco na sebe?“ ozvala se Ysabell napjatým slabým hláskem.

Mort se na sebe podíval.

„Promiň,“ řekl zmateně, „neuvědomil jsem si, že… Kdo mě vlastně uložil do postele?“

„Já,“ pípla, „ale dívala jsem se jinam.“

Mort vklouzl do kalhot, natáhl si košili a s Ysabell v patách se rozběhl do Smrťovy pracovny. Tam našli Alberta, který poskakoval z nohy na nohu jako kachna na rozpálené pánvi. To, co se na staříkově tváři objevilo při Mortově příchodu, nemělo daleko k vděčnosti.

Mort si s úžasem všiml, že Albert má oči plné slz.

„V té židli nikdo neseděl,“ zakvílel Albert.

„Promiňte záleží na tom?“ zeptal se Mort. „Můj děda občas nepřišel domů několik dní, zvlášť když se mu podařil na trhu nějaký výnosný obchod.“

„Ale on tady byl vždycky,“ odporoval mu Albert. „Každé ráno, celou tu dobu, co ho znám, sedí tady za tím stolem a kontroluje dílčí součty. Je to jeho zaměstnání. Nikdy by nezmeškal.“

„No, součty snad nějaký ten den počkají,“ prohlásil Mort.

To, jak nálada v místi náhle poklesla, mu naznačilo, že se mýlí.

„Ne?“ zeptal se.

Albert i Ysabell jak ona povel zavrtěli hlavou.

„Jestliže nebudou dílčí účty dokonale v pořádku, mohla by se porušit celá rovnováha,“ vysvětlovala Ysabell. „Mohlo se mu stát cokoliv.“

„Nevysvětlil ti, co a jak?“ zeptal se Albert.

„Ne tak docela. Ve skutečnosti jsem začal s praxí. Řekl, že mi teorii vysvětlí později.“

Ysabell se dala do pláče.

Albert vzal Morta za ruku a dramatickými pohyby obočí mu naznačil, že by si měli promluvit opodál, v rohu místnosti. Mort za ním váhavě vykročil.

Stařík si prohrabal kapsy a nakonec z jedné vytáhl pomačkaný papírový sáček.

„Chceš peprmintku?“ nabídl.

Mort zavrtěl hlavou.

„Vážně ti nikdy nic o účtech neřekl?“ zeptal se Albert.

Mort znovu zavrtěl hlavou. Albert rozrušeně zacumlal, takže se mu z úst vydral zvuk, jako by někdo vytáhl zátku z boží vany.

„Jak jsi starý, chlapče?“

„Morte. Je mi šestnáct.“

„Jsou určité věci, které by se měl každý mládenec dozvědět dřív, než mu bude šestnáct,“ prohlásil Albert a vrhl rychlý pohled přes rameno na vzlykající Ysabell, která se choulila ve Smrťově křesle.

„Jo, tak tohle. To já znám, otec mi to všechno vysvětlil, když jsme vodili připouštět thargy. Když muž a žena —“

„Myslím to o vesmíru,“ vskočil mu Albert rychle do řeči. „Přemýšlel jsi o tom někdy?“

„Vím, že Plochu nesou na hřbetech čtyři sloni a ti stojí na krunýři obrovské želvy A’Tuin, která kráčí vesmírem.“

„Jenže to není všechno. Měl jsem na mysli celý kosmos, s časem, vesmírem, životem a smrtí, dnem a nocí a tak dál.“

„No, o tom jsem nijak zvlášť nepřemýšlel.“

„Vidíš? A to jsi měl. Důležité je, že součástí toho všeho jsou mezisoučty. Ty udržují smrt pod kontrolou. Ne jeho, Smrtě, ale prostě smrt. Jako, no —“ Albert pracně hledal nějaké přirovnání, „— jako aby smrt přišla přesně na konci života, rozumíš, a ne někdy potom, nebo dokonce předtím, a kvůli tomu se musí spočítat dílčí součty, aby všechna klíčová čísla seděla… ty tomu moc nerozumíš, co?“

„Bohužel.“

„Musí se vypočítat přesně,“ zamířil Albert přímo k věci. „A pak se musí vybrat ty správné životy. Přesýpací hodiny, jak se jim taky říká. Cesta sama je pak snadná záležitost.“

„A umíš to spočítat?“

„Ne, a ty?“

„Ne!“

Albert si nervózně přehodil bonbon v puse z jedné strany na druhou. „V tom případě se obávám, že je celý svět v řiti,“ pokýval hlavou.

„Podívejte, mně pořád není jasné, nač ta panika. Přísahal bych, že se prostě někde zdržel,“ prohlásil Mort, a jemu samotnému se ta slova zdála nepřesvědčivá. Nedovedl si představit, a že by někdo Smrtě držel za knoflík a trval na tom, aby mu Smrť vyprávěl ještě něco, nebo ho plácal po rameni a vykřikoval věci jako: „Neblázni, kámo, ještě pořád máš na jednu dvě čas. Na co tak spěcháš domů, tam už to znáš.“ Stejně tak bylo těžké uvěřit, že někdo nabídl Smrťovi vstup do kuželkářského týmu a vzal ho s sebou na velký klačský turnaj nebo že… V tom okamžiku si Mort uvědomil, že Smrť musí být jedním z nejosamělejších tvorů celého vesmíru. Na tom velkém mejdanu života s tvoření seděl neustále v kuchyni.

„Vím naprosto jistě, že se s pánem v poslední době něco dělo,“ mumlal Albert. „Vyskoč z toho křesla, děvče. Podíváme se na mezisoučty.“

Otevřeli hlavní účetní knihu.

Potom do ní dlouho zírali.

Pak se ozval Mort. „Co znamenají všechny ty značky?“

„Sodomy non sapiens,“ sykl Albert.

„Co to znamená?“

„To znamená, že bych se z toho spíš poskvrnil, než bych pochopil, k čemu to všechno je.“

„Takhle mluví mágové, že?“ zeptal se Mort.

„Ty víš pendrek o tom, jak mágové mluví. Já taky. Tady je potřeba zapnout mozek.“

Mort se znovu podíval na složitou spleť linek na stránce. Vypadalo to, jako by tam utkal svou pavučinu podivný pavouk a u každého křížového spojení se zastavil a připsal si pár poznámek. Mort na linky, číslice a litery díval tak upřeně, až ho začaly bolet oči a čekal alespoň nějakou jiskřičku, která by mu pomohla dál. Nepřihlásil se však jediný dobrovolník.

„Napadá tě něco?“

„Je to pro mě totéž, jak by na mě někdo mluvil klačsky,“ přiznal Mort. „Vždyť já nepoznám, jestli se to má číst vzhůru nohama nebo z boku.“

„Spirálou od středu na vnější,“ zavzlykala Ysabell na své židli v rohu.

Hlavy se jim srazily, když se oba vrhli ke středu obrovského svazku. Pak se podívali na ni. Pokrčila rameny.

„Otec mě naučil, jak se orientovat v mezisoučtech životních křižovatek,“ řekla, „vždycky, když jsem tady seděla a vyšívala, tak mi z nich dokonce četl nahlas.“

„Můžeš nám s tím pomoci?“ upíral na ni Mort oči.

„Ne,“ odpověděla mu a vysmrkala se.

„Jak to, že ne?“ zavrčel Albert. „Tohle je příliš vážná věc, než aby si někdo…“

„Chtěla jsem říct,“ odpověděla mu Ysabell ostrým tónem, „že já je umím udělat a vy že mě můžete pomoci.“

Cech ankh-morporských obchodníků se pustil do najímání velkého počtu mužů, kteří měli uši jako karfiol a pěsti jako velké pytle lískových ořechů. Měli za úkol přeškolit ty pomýlené osoby, které odmítly veřejně uznat mnoho míst svého půvabného města za přitažlivá a dožadovaly se jejich změny. Tak například filozofa Jatrahustu našli plavat obličejem dolů po řece jen několik hodin potom, co pronesl svůj nesmrtelný výrok o tom, že „člověk, který omrzel Ankh-Morpork, toho vlastně omrzelo po kolena hluboké bahno“.

Proto je poctivé zdržet se u jedné z těch věcí — z těch mnoha lepších věcí, pochopitelně —, které rozšířily slávu Ankh-Morporku po celém vesmíru.

Je to jídlo.

Obchodní stezky poloviny celé Plochy procházejí městem nebo vedou po hladině obrovské a líné řeky Ankhu. Více než tři pětiny ras a národů Plochy jsou ve městě zastoupeny svými příslušníky. V Ankh-Morporku se střetávají kuchyně poloviny světa, na jídelních lístcích je tisíc druhů zeleniny, patnáct set sýrů, dva tisíce druhů koření, tři sta odlišných mas, dvě stě různých ras opeřenců, pět set rozličných druhů ryb, stovka variací na téma těstoviny, sedmdesát různě velkých druhů vajec, padesát zástupců rodiny hmyzu, třicet typů jedlých mlžů, upravuje se dvacet příslušníků rodiny plazů a ještěrů a ještě světlehnědé bradavičnaté něco, čemu se říká klačský stěhovavý lanýž — močálovka.

Městská stravovací zařízení se pohybují od opulentních, kde jsou porce malé, ale stolní náčiní stříbrné, až po tajná, o kterých se říká, že tam někteří z nejexotičtějších obyvatel Plochy pojídají věci, které by někdo jiný těžko zvedl k ústům.

Hargův žebírkový dům v přístavu se v žádném případě nedá počítat k předním restauracím města, protože byl zbudován pro ten typ urostlé populace, která dává přednos kvantitě před kvalitou, a pokud ji nedostane, rozbíjí stoly. Nestojí o nějaké ozdůbky nebo exotické pamlsky, ale drží se klasických jídel, jako jsou embrya nelétajících ptáků, mleté vnitřnosti vařené ve střevech jejich majitelů, plátky tučného prasečího masa a rozemletá, tepelně upravená semena zušlechtěné trávy, osmažená v živočišném tuku. V jejich hantýrce pak vejce, jitrnice nebo tlačenka a prorostlá šunka s topinkou.

Byla to taková hospoda, která nepotřebovala menu. Stačilo, když jste se podívali Hargovi na vestu.

Je třeba připustit, že nový kuchař se zdál být opravdový poklad. Harga, sám pilný uctívač své vlastní uhlovodanové produkce, zářil uprostřed místnosti plné spokojených zákazníků. A jak byl ten chlapík rychlý! Až znepokojivě rychlý!

Zaklepal na okénko.

„Dvojité vejce, pomfrity, fazole a jeden trollburger bez cibule,“ vychrlil ze sebe.

HNED.

O několik vteřin později se okénko zvedlo a na pultík vyjely dva talíře. Harga zavrtěl hlavou v potěšeném obdivu.

A tak to šlo celý večer. Vajíčka byla nepřipálená a podle chuti, fazole měkké a lesklé jako rubíny a brambůrky uvnitř vláčné a zvenčí chřupavé a osmahnuté do barvy zdravých těl na pláži drahého hotelu. Hargův minulý kuchař připravoval pomfrity, které vypadaly jako malé papírové sáčky plněné zkaženým škrobem.

Harga se rozhlédl zakouřenou jídelnou. Nikdo si ho nevšímal. Rozhodl se, že přijde věci na kloub. Zaklepal znovu na okénko.

„Obloženou housku s aligátorem,“ prohlásil. „A hoďte se…“

Okénko se zvedlo… Teprve po několika vteřinách sebral Harga dost odvahy, aby nahlédl pod horní polovinu podlouhlé housky, která před ním ležela na talíři. Nemohl přísahat, že je to aligátor, ale nemohl ani dokázat, že není. Znovu zaklepal na okénko.

„Skvěle,“ řekl. „Vůbec si nestěžuju, jen bych chtěl vědět, jak to tak rychle děláte?“

ČAS PRO MĚ NEHRAJE ŽÁDNOU ROLI.

„Vážně?“

JISTĚ.

Harga se rozhodl nehádat.

„Abych řekl pravdu, odvádíte skvělou práci, hochu.“

JAK SE ŘÍKÁ TOMU, KDYŽ SE CÍTÍTE PŘÍJEMNĚ, JSTE SPOKOJENÝ A PŘÁL BYSTE SI, ABY TAK VĚCI ZŮSTALY?

„Myslím, že by se tomu dalo říkat štěstí,“ odpověděl mu Harga.

Uvnitř malé přecpané kuchyňky, impregnované tukem celých desetiletí, se točil a vířil Smrť. Sekal, krájel, porcoval a upravoval. Dusivým kouřem poletovala sem a tam jeho pánev.

Otevřel zadní dveře do temné a chladné noci a tucet sousedních koček se vřítilo dovnitř přitahováno miskami mléka a masa — Harga by se divil, kdyby zjistil, že toho nejlepšího z jeho zásob — strategicky rozloženými po zemi. Občas Smrť přerušil práci a podrbal některou z koček za ušima.

„Štěstí,“ řekl nahlas a užasl nad zvukem vlastního hlasu.

Dobrořez, mág a jmenovaný Královský rozpoznávač, se poslední silou vůle přinutil vystoupit po několika posledních schodech věže a opřel se o stěnu. Čekal, až se mu tep vrátí k normálu a srdce přestane narážet do žeber.

Věž nebyla nijak zvlášť vysoká, ale dost vysoká na Sto Lat. Celkovým ztvárněním a tvarem vypadala jako klasická věž k uvěznění princezen, ale byla používána především k odkládání starého nábytku.

V každém případě však nabízela celkem dobrý pohled na panoráma města a pláň Sto Lat, kde jste mohli zhlédnout nesmírné množství zelných hlávek.

Dobrořez došel až k napůl rozpadlému cimbuří a vyhlédl do ranního oparu. Možná že se mu to zdálo, ale vypadl trochu oparovitější než obvykle. Když hodně napnul zrak, zazdálo se mu, že na obloze zahlédl drobné zablýsknutí. A když do práce zapojil svou představivost, slyšel nad zelnými poli tichý bzukot podobný zvuku,jaký vydávají pražené kobylky. Otřásl se.

V podobných okamžicích začaly jeho ruce okamžitě poklepávat na kapsy, ale nenašly nic kromě napůl plného sáčku gumových medvídků, kteří se změnili v hroudu melírované želatiny, a ohryzku jablka. Ani jednoho příliš neuklidnilo.

Co Dobrořez potřeboval, to by v podobné situaci chtěl každý normální mág — pořádné cigáro. V tom okamžiku by byl kvůli cigaretě vraždil a kvůli delšímu špačku by kohokoli ochotně zmrzačil. Nakonec se trochu sebral. Rozhodnost je na charakter člověka to nejlepší, jediná potíž byla v tom, že jeho charakter nijak neoceňoval oběti, které mu Dobrořez přinášel. Říká se, že skutečně dobrý mág musí žít v neustálém napětí. Co se toho týče, mohli byste Dobrořeza použít jako tětivu luku.

Obrátil se zády k zelné krajině a začal po točitých schodech sestupovat do hlavních prostor paláce.

Pomyslel si, že zatím celá kampaň funguje. Zdálo se, že obyvatelé ani příliš neodporují skutečnosti, že bude korunovace, i když si nebyli tak docela jisti, kdo že to vlastně bude korunován. Na ulicích dojde ke srocení davů a Dobrořez zařídil, že z kašny na hlavním náměstí poteče — i když ne víno — celkem stravitelné pivo vyrobené z brokolice. Budou lidové veselice s tanci, a když to jinak nepůjde, tak to budou tance šavlové. Pro děti se uspořádají různé hry a závody. Budou se péci celí býci. Královský kočár byl zbrusu nově pozlacen a Dobrořez se nechal unést optimismem natolik, že uvěřil, že si ho lidé všimnou, až pojede kolem.

Určitý problém představoval nejvyšší kněz z chrámu slepého Io. Dobrořez ho poznal jako starou dobrou duši, jejíž dovednost s nožem byla natolik mizerná, že polovinu obětí unavilo čekání, a tak se prostě sebraly a odešly. Naposled, když chtěl na oltáři obětovat kozu, trvalo to tak dlouho, že rohatá oběť stačila během obřadu porodit dvě kůzlata a pak v záchvatu mateřské péče a odvahy vyhnala z chrámu všechny kněží bez rozdílu.

Pravděpodobnost, že se mu při korunovaci podaří vložit korunu na hlavu té správné osoby, by byla i za normálních okolností sotva průměrná. Dobrořez došel k názoru, že bude muset během obřadu vedle toho starého bracha stát a taktně mu vést roztřesené paže.

Jenže to pořád ještě nebyl velký problém. Ten velký problém byl mnohem větší než tahle maličkost. Ten se mu zjevil v podobě kancléře, který se na něj obrátil po snídani.

„Ohňostroj?“ zeptal se udiveně Dobrořez.

„To je to, v čem přece býváte vy magičtí chlapíci nejlepší, ne?“ prohlásil kancléř, škrobený jako týden starý toustový chleba. „Blesky a rány a co k tomu patří. Pamatuju si na jednoho mága z doby, kdy jsem byl ještě malý chlapec…“

„Obávám se, že o ohňostroji nic nevím,“ oznámil mu Dobrořez tónem, který měl naznačit, že je s touto svou neznalostí vrcholně spokojen.

„No přece spousta raket,“ připomínal mu kancléř se šťastným úsměvem. „Ankhské svíce. Klačský oheň. Petardy. Takové ty malé věcičky, které se dají držet v ruce. Bez ohňostroje nemůže proběhnou žádná pořádná korunovace.“

„Ano, ale podívejte, já —“

„Skvěle, člověče,“ vskočil mu kancléř do řeči, „věděl jsem, že je na vás spolehnutí. Takže spoustu raket, rozumíte, a nakonec musí být nějaký speciální portrét…“ oči se mu potáhly mžurkou nejistoty a nabyly výrazu, který Dobrořez už tak dokonale znal.

„Princezny Keli,“ doplnil unaveně.

„Aha! Ano. Její,“ přikývl kancléř. „Portrét té — jak jste říkal — z ohňů a raket. Samozřejmě, chápu, že je to pro mágy maličkost, ale lidé to mají rádi. Na to, aby se udržely svaly loajality a poslušnosti v dobré formě, není nic lepšího, než tu a tam pořádná žranice, ohňostroj a trocha toho mávání z balkonu, to je moje řeč. Tak na to dohlédněte. Rakety — a popsané runami!“

Před hodinou se Dobrořez prokousal rejstříkem Obřího grimoáru zábav a legrací, opatrně smíchal určité množství věcí, které se celkem běžně najdou skoro v každé domácnosti, a přiložil k nim sirku.

S legrační vráskou nad obočím se zamyslel. Je zajímavé, kolik ingrediencí v kuchyni nevnímáte, dokud nevyletí komínem.

Začervenalý kolem očí a slabě páchnoucí kouřem se Dobrořez vydal ke královským komnatám. Míjel skupinky služebných zabraných do prací, které služebné dělají vždycky — a jak se zdá, na každou takovou práci musí být alespoň tři služebné. Kdykoliv si všimly Dobrořeza, okamžitě zmlkly, proběhly kolem něj se sklopenýma očima a hned za zády mu vybuchly v tlumený chichot. To se Dobrořeza velmi dotýkalo. Ne — upozornil se rychle — z nějakých osobních libůstek, ale protože mágům se má prokazovat patřičná úcta všeobecně. Kromě toho, některé ze služebných se na něj dívaly takovým způsobem, že ho napadaly naprosto nemagické myšlenky.

Pravda, pomyslel si, cesta k osvícení je jako cesta půl mílí rozbitého skla.

Zaklepal na dveře Keliiny komnaty. Otevřela mu služebná. „Tvá paní je uvnitř?“ otázal se tak vznešeným tónem, jaký jen svedl.

Služebná si přitiskla ruce k ústům. Ramena se jí roztřásla. Oči jí zableskly. A mezi prsty jí vytryskl zvuk podobný sykotu unikající páry.

Asi to jinak nejde, pomyslel si Dobrořez. Zdá se, že prostě dělám na ženy tenhle úžasný dojem.

„Je to snad nějaký muž?“ donesl se k němu zevnitř Keliin hlas. Služčiny oči zatěkal kolem a dívka naklonila hlavu na stranu, jako by si nebyla jistá tím, co slyšela.

„To jsem já, Dobrořez,“ oznámil Dobrořez.

„Aha, tak to je v pořádku. Můžeš dovnitř.“

Dobrořez se protlačil kolem služebné a pokusil se ignorovat tlumený smích, když děvče vyběhlo z místnosti. Samozřejmě každý věděl, že mágové nepotřebují gardedámu. Byl to jen tón, kterým princezna pronesla svoje „aha, tak to je v pořádku“, co se ho z nepochopitelných důvodů ošklivě dotklo.

Keli seděla u toaletního stolku a pročesávala si vlasy. Jen málokterý muž věta kdy spatřil, co nosí princezny pod svrchní šaty, a Dobrořez se k nim připojil výjimečně váhavě, ale zato se znamenitým sebeovládáním. Jen ohryzek, který mu poskakoval nahoru a dolů jako pouťový balonek na gumičce, ho zrazoval. Nebylo pochyb o tom, že teď nebude moci magii provozovat celé dny.

Princezna se otočila a Dobrořez zachytil závan pudru. Týdny, k sakru, celé týdny.

„Vypadáš nějaký rozpálený, Dobrořeze. Děje se něco?“

„Ehmpf.“

„Prosím?“

Otřásl se. Soustřeď se na ten hřeben, člověče na hřeben! „Jen takový malý kouzelný pokus, madam. Jsou to jenom drobné popáleniny.“

„Pořád se to hýbe?“

„Řekl bych, že ano.“

Keli se otočila nazpět k zrcadlu. Tvář jí zvážněla.

„Máme ještě čas?“

Tohle byla ta chvíle, které se bál. Udělal všechno, co mohl. Královského astrologa přinutili vystřízlivět na tak dlouho, aby potvrdil, že zítřek je nejvhodnější den, kdy se může obřad korunovace odehrát, a Dobrořez zajistil, aby začal jednu vteřinu po půlnoci. Bezohledně zkrátil počet a délku královských fanfár. Přesně načasoval obřad vyvolávání bohů, který měl provést nejvyšší kněz, a pak ho tvrdě upravil. Až to bohové zjistí, vznikne při obřadu pěkná tlačenice. Proces pomazání svatým olejem byl omezen na rychlé tupování za ušima. Skateboardy byly na Zeměploše neznámé, jinak by byl princeznin pohyb hlavní uličkou chrámu mnohem rychlejší. Ale to všechno pravděpodobně nebude stačit. Byl z toho strašlivě nervózní.

„Mám strach, že ne,“ odpověděl nakonec. „Bude to taktak.“

Viděl, jak na něj v zrcadle upřela oči.

„Málo času?“

„Velmi málo.“

„Chceš mi snad říci, že nás to může dostihnout už během korunovace?“

„Ehm. Spíš tak nějak, ehm, ještě před ní,“ přiznal Dobrořez zničeně.

Rozhostilo se ticho přerušované jen nervózním bubnováním princezniných prstů na okraj toaletního stolku. Dobrořez přemýšlel, jestli se princezna zhroutí, nebo rozbije zrcadlo. Místo toho řekla: „Jak to víš?“

Přemýšlel, jestli by se vykroutil odpovědí jako „já jsem mág, my takové věci vycítíme“, ale nakonec se rozhodl proti. Když se o něco takového pokusil naposled, vyhrožovala mu katovskou sekerou.

„Zeptal jsem se jednoho strážného na tu hospodu, o které mluvil Mort,“ vysvětloval. „Pak jsem spočítal vzdálenost, kterou to musí urazit. Mort tvrdil, že to postupuje tempem pomalé chůze, a já odhaduju tempo jeho chůze na —“

„Takhle jednoduché? Ty jsi nepoužil žádnou magii?“

„Obyčejný selský rozum. V dlouhodobých záležitostech je to mnohem spolehlivější než magie.“

Natáhla se a poplácala ho po ruce.

„Chudák starý Dobrořez,“ usmála se.

„Je mi teprve dvacet, madam.“

Vstala a přesunula se do šatny. Jedna z věcí, kterou se jako princezna naučíte, je, že jste vždy starší než kterýkoliv z vašich poddaných.

„Jistě, předpokládám, že musí existovat i něco takového jako mladší mágové,“ prohlásila přes rameno. „Jenomže lidé je většinou považují za staré. Čím to asi je?“

„Prostě necitlivý přístup, madam,“ prohlásil Dobrořez a obrátil oči v sloup. Slyšel, jak v šatně šustí hedvábí.

„Proč ses vlastně rozhodl stát se čarodějem?“ hlas měla tlumený, jako by si právě natahovala něco přes hlavu.

„Je to práce v teple a nemusíte zvedat nic těžkého,“ řekl Dobrořez. „A taky jsem chtěl zjistit, jak funguje svět.“

„A podařilo se ti to?“

„Nepodařilo.“ Dobrořez nebyl právě mistrem společenské konverzace, jinak by jistě nedovolil svým myšlenkám rozběhnout se natolik, že se bezmyšlenkovitě zeptal: „A jak vás napadlo stát se princeznou?“

Po chvíli zamyšleného ticha odpověděla: „Víš, oni to tak nějak rozhodli za mě.“

„Promiňte, já —“

„Být královského rodu, to je taková rodinná tradice. Předpokládám, že u mágů je to totéž. Tvůj otec byl jistě také mágem, že?“

Dobrořez zaskřípal zuby. „Ehm. Nebyl,“ vypravil ze sebe. „Asi ne, abych řekl pravdu.“

Věděl, co řekne princezna teď, a tady to bylo, přicházelo to spolehlivě jako východ slunce, napůl zvědavý a napůl pobavený hlas.

„Co jsem to… Ó ano, je to vážně pravda, že mágové nesmějí…“

„No, tak jestli to bylo všechno, tak půjdu,“ zvolal Dobrořez silným hlasem směrem k šatně. „Kdyby mě někdo hledal, ať jde podle výbuchů. Já… gnnnh!“

Keli vyšla z šatny.

Řekněme rovnou, že ženské šaty nepatřily k věcem, které by Dobrořeza nějak zvlášť zajímaly — je dokonce pravda, že když o ženách přemýšlel, představy, které si v duchu vyvolával, většinou vůbec šaty postrádaly — ale to, co teď viděl před sebou, mu doslova vzalo dech. Ten, kdo navrhl tyhle šaty, nevěděl, kdy má přestat. Výrobci poskládali krajku na hedvábí, olemovali to černým hermelínem, tam, kde se zdály šaty příliš obyčejné, našili perly, nařasili a načechrali rukávy, dodali stříbrné ozdůbky a pak začali znovu od hedvábí.

Bylo skutečně neuvěřitelné, co se dá udělat s několika uncemi drahého kovu, přehršlí výměšků poraněných škeblí, kožešinou mrtvých hlodavců a výměškem hmyzích zadečků. Princezna šaty ani tak nenesla, ale obývala, a jestli spodní okraj volány zdobené sukně nepodpírala kolečka, musela být mnohem silnější, než se zdálo.

„Co tomu říkáš,“ řekl a pomalu se otáčela. „Nosila je moje maminka a babička a její matka.“

„Cože, všechny najednou?“ podivil se Dobrořez, i když by tomu klidně věřil. Jak se do nich dostala? pomyslel si v duchu. Ta věc má určitě někde vzadu dvířka.

„Patří k rodinnému dědictví. Na živůtku mají pravé démanty.“

„Která část je živůtek?“

„Tohle.“

Dobrořez se zatřásl. „To je velmi působivé,“ vypravil ze sebe ve chvíli, kdy znovu začal důvěřovat svému hlasu. „Ale nemyslíte, že je to tak trochu příliš usedlé?“

„Je to královské.“

„Jistě, ale asi vám to nedovolí pohybovat se nijak rychle, že?“

„Nemám v úmyslu utíkat. Jde mi především o důstojnost.“ Její brada opět naznačila rodovou příbuznost s jejím dávným předkem — dobyvatelem, který se, kdykoliv to bylo jen trochu možné, pohyboval tryskem a důstojnosti měl tolik, kolik se vešlo na hrot jeho kopí.

Dobrořez rozhodil ruce.

„Dobrá,“ přikývl. „Tak jo. Všichni děláme, co je v našich silách. Doufám jenom, že se objeví Mort s nějakým skvělým nápadem.“

„Je těžké spoléhat na ducha,“ řekla Keli. „Vždyť prochází zdmi!“

„Taky jsem o tom přemýšlel,“ přikývl Dobrořez. „Je to ale záhada, co? Prochází věcmi jedině tehdy, když neví, že to dělá. Myslím si, že je to civilizační choroba.“

„Cože?“

„Včera v noci jsem si byl skoro jistý. Začíná být skutečný.“

„Ale vždyť jsme všichni skuteční. Ty jsi přece skutečný a předpokládám, že já taky.“

„Jenže on začíná být skutečnější. Výjimečně skutečný. Skoro tak skutečný jako Smrť, a nic skutečnějšího už není. Vůbec nic.“

„Jsi si naprosto jistá?“ zeptal se Albert podezřívavě.

„Samozřejmě,“ odpověděla mu Ysabell. „Spočítej si to sám, jestli mi nevěříš!“

Albert vrhl pohled na obrovskou knihu a jeho tvář byla zosobněním nejistoty.

„No, možná že to tak opravdu je,“ připustil neohrabaně a opsal si útržek papíru dvě jména.

„Je jenom jeden způsob, jak zjistit, jestli je to pravda.“

Vytáhl horní zásuvku Smrťova psacího stolu a vyjmul z ní velký kovový kruh, na kterém byl navlečen jediný klíč.

CO CHCETE DĚLAT? zeptal se Mort.

„Půjdem se podívat na časoměry,“ řekl Albert. „Musíte jít se mnou.“

„Morte!“ sykla Ysabell.

„Co je?“

„To, co jsi právě řekl —“ na okamžik se odmlčela a pak dodal, „ale nic, jenom že to znělo… divně.“

„Ptal jsem se ho jenom, co má v úmyslu,“ podivil se Mort.

„Ano, ale — to nic.“

Albert prošel kolem nich a podobný dvounohému pavouku vyšel bokem do chodby. Došli ke dveřím, které byly neustále zamčeny. Klíč hladce vklouzl do zámku. Dveře se otevřely. Panty nevydaly ani to nejmenší zaskřípění, vyšel z nich jen závan nejhlubšího ticha.

Zevnitř se vyřinul řev písku.

Mort s Ysabell zůstali ochromeně stát na prahu, zatímco Albert vykročil do uličky mezi policemi plnými skla. Ten zvuk nepronikal do těla jen prostřednictvím sluchu, ale i nohama a vnikal dovnitř lebeční klenbou a pronikal do mozku, který zakrátko nebyl schopen myslet na nic jiného než na hukot a sykot, na šedivý sypký hluk, zvuk milionů ubíhajících životů, které se řítí ke svému nevyhnutelnému konci.

Pokoušeli se dohlédnout na konec nedohledných řad časoměrů, z nichž každý byl jiný než ty ostatní a nesl jiné jméno. Světlo pochodní se rozlévalo kolem stěn a odráželo se od skleněných baněk, takže prakticky na každých hodinách zářila jedna droboučká hvězda. Vzdálenější části místnosti se ztrácely v galaxii světel.

Mort cítil, jak mu Ysabelliny prsty sevřely paži. Když promluvila, zněl její hlas tiše a stísněně.

„Morte, některé z nich jsou tak maličké.“

JÁ VÍM.

Její stisk pomaličku a opatrně povolil, odtáhla ruku jako někdo, kdo právě položil poslední díl na domeček z karet a teď má strach, aby se mu celá stavba nezřítila.

„Řekni to ještě jednou,“ poprosila tiše.

„Řekl jsem, že to vím. S tím se ale nedá nic dělat, ty jsi tady nikdy předtím nebyla?“

„Ne.“ Maličko se odtáhla a upřeně se mu dívala do očí.

„Řekl bych, že to není o nic horší než v knihovně,“ prohlásil Mort a sám tomu téměř věřil. Jenže v knihovně o tom jenom čtete, tady vidíte, jak se to děje.

„Proč se na mě tak divně díváš?“ dodal.

„Pokouším si vzpomenout, jakou barvu měly tvé oči,“ odpověděla, „protože —“

„Kdy už toho vy dva konečně necháte!“ vykřikl na ně Albert do hukotu písku. „Tudy!“

„Hnědé,“ naklonil se Mort k Ysabell. „Mám hnědé oči. Proč?“

„Pospěšte si!“

„Raděj mu běž pomoci,“ pobídla Morta Ysabell. „Zdá se, že je opravdu rozčilený.“

Mort vykročil za Albertem a v mozku se mu najednou rozprostřel mrak nejistoty. Opatrně vykročil po dlaždicích podlahy k místu, kde stál Albert a netrpělivě poklepával nohou o zem.

„Co mám dělat?“ zeptal se.

„Nic, jen pojď za mnou.“

Z hlavní místnosti vybíhala řada postranních chodeb, které byly od země až ke stropu lemovány přesýpacími hodinami. Tu a tam byly police přerušeny kamennými pilíři, kde bylo ve světle pochodní vidět hranaté značky. Albert se na ně občas podíval, ale v zásadě procházel bludištěm syčících chodeb, jako by je znal nazpaměť.

„Tady má své hodiny každý člověk, Alberte?“ zeptal se Mort.

„Ano.“

„Připadá mi, že to místo tady na to není dost velké.“

„Slyšel jsi někdy o víceprostorové topografii?“

„No — ne.“

„Pak bych si na tvém místě nechal své úsudky pro sebe,“ ušklíbl se Albert.

Zastavil se před další policí plnou hodin, podíval se znovu na papírek v ruce, přeběhl rukou po jedné řadě a najednou z ní vytáhl hodiny. Horní polovina byla skoro prázdná.

„Podrž to,“ vstrčil je Mortovi do rukou. „Jestli jsou její výpočty správné, měly by být ty druhé někde poblíž. Aha, tady.“

Mort obracel oboje hodiny v rukou. Jedny měly všechny znaky důležitého života, zatímco ty druhé byly malé a obyčejné.

Mort si přečetl jména. To první dávalo tušit, že se jedná o šlechtice odněkud z oblasti agateánského impéria. Na druhých byla sbírka piktogramů, které jak poznal, pocházely z posměrného Klače.

„Tak na cestu,“ zavrčel Albert. „Čím dřív vyrazíš, tím dřív to budeš mít za sebou. Přivedu ti Truhlíka k předním dveřím.“

„Zdá se vám, že mám něco s očima?“ zeptal se Mort s úzkostí.

„Nevidím na nich nic divného,“ zavrtěl hlavou Albert. „Trochu začervenalé a trochu modřejší než obyčejně, nic zvláštního.“

Mort za ním kráčel mezi regály nazpět ke vchodu. Ysabell ho pozorovala, když sňal z držáku u dveří meč a letmým švihem vyzkoušel jeho ostří, stejně jako to dělával smrť. A při tom zvuku, který připomínal vzdálené zahřmění hromu, se Mort nelítostně zasmál.

Poznala tu chůzi. On se začal krást.

„Morte?“ zašeptala.

ANO?

„Něco se s tebou děje.“

JÁ VÍM, odpověděl Mort. „Ale nemůžu s tím nic dělat.“

Zvenčí k nim dolehl klapot podkov, dveře se otevřely a dovnitř vešel Albert, který si mnul ruce.

„Tak, mládenče, na žádné dlouhé řeči není čas…“

Mort švihl mečem v natažené paži. Čepel proletěla vzduchem se zvukem páraného hedvábí a zasekla se do dveřního rámu vedle Albertova ucha.

NA KOLENA, ALBERTO MALICHU.

Albertovi poklesla brada. Oči mu nejdříve sjely směrem k zářící čepeli, trčící ze zárubně několik palců od jeho hlavy, a pak se přivřely do úzkých štěrbin.

„To by ses neodvážil, hochu.“

MORTE. Ta jediná slabika proletěla vzduchem rychlá jako bič a dvakrát tak útočná.

„Je tady ta dohoda,“ prohlásil Albert, ale v jeho hlase se objevil závan pochybnosti podobný záchvěvu bleší nohy. „Je tady ta smlouva.“

„Ne se mnou.“

„Dohodli jsme se. Kam bychom přišli, kdybychom nedostáli smlouvám?“

„Nevím, kam bych došel já,“ odpověděl mu Mort tiše. ZATO VÍM, KAM BYS PŘIŠEL TY.

„To není spravedlivé!“ teď to bylo zakvílení.

NENÍ SPRAVEDLNOST. JSEM JEN JÁ.

„Přestaň,“ ozvala se teď Ysabell. „Morte, chováš se jako blázen. Tady přece nemůžeš nikoho zabít. A ty přece Alberta ani zabít nechceš.“

„Tady to nejde. Ale mohl bych ho poslat zpátky na svět.“

Albert zbledl.

„To bys neudělal!“

„Ne? Mohl bych tě odvézt nazpět a nechat tě tam. Neřekl bych, že by ti pak zbývalo mnoho času, nebo zbývalo? ZBÝVALO?

„Nemluv takhle,“ řekl Albert a neodvažoval se pohlédnout Mortovi do očí. „Když takhle mluvíš, zní to, jako by mluvil mistr.

„Mohl bych být mnohem horší než mistr,“sdělil mu Mort bez úsměvu. „Běž, Ysabell, a přines Albertovu knihu, buď tak hodná.“

„Morte, já si vážně myslím, že —“

OPRAVDU TI TO MUSÍM OPAKOVAT?

Tvář jí zbledla jako křída a rychle vyběhla z místnosti.

Albert zíral na Morta podél čepele meče a na rtech měl pokřivený, neveselý úsměv.

„Nedokážeš to kontrolovat věčně,“ řekl.

„Ani nechci. Potřebuji to kontrolovat na nějakou chvíli.“

„Poslyš, mluvme rozumně, ano? Čím déle bude mistr pryč, tím víc se mu budeš podobat. Jenže to pro tebe bude horší o to, že si budeš pamatovat, jak jsi byl člověkem a —“

„A jak by to bylo tebou, co?“ vyštěkl Mort. „Co ty si můžeš pamatovat z toho, když jsi byl člověkem? Kdyby ses vrátil, kolik by ti toho života zbývalo?“

„Devadesát jeden den, tři hodiny a pět minut,“ odpověděl Albert bez zaváhání. „Věděl jsem, že už ho mám v patách, víš? Jenže tady jsem v bezpečí a on vůbec není zlý pán. Občas si říkám, co by si beze mě počal.“

„Ano, ve Smrťově vlastním království nikdo neumírá. A ty z toho máš radost?“

„Mně už je víc než dva tisíce let. Žiju déle než kterýkoliv jiný smrtelník.“

„Mýlíš se,“ zavrtěl Mort hlavou. „Prostě sis věci jen o něco natáhl. Tady ve skutečnosti nikdo nežije. Čas tady je jen klam. Není skutečný. Nic se tady nemění. To raději zemřu a zjistím, co bude pak, než abych tady strávil věčnost.“

Albert se nevědomky poškrabal na nose. „Ano, tobě to tak může připadat,“ připustil, „ale já byl mág, rozumíš? A byl jsem dost dobrý mág. Vždyť víš, postavili mi dokonce sochu. Jenže když člověk žije dlouho jako mág, nadělá si dost nepřátel, dokonce i takových, kteří čekají tam… na Druhé straně.“

Popotáhl. „A ne všichni mají jenom dvě nohy. Někteří z nich nemají vůbec nohy. Smrť mě neděsí. Mám strach z toho, co přijde potom.“

„Tak mi pomoz.“

„A co z toho budu mít?“

„Jednoho dne bys mohl tam, na Druhé straně, potřebovat nějaké přátele.“ Na okamžik se zamyslel a dodal: „Kdybych byl tebou, řekl bych si, že mé duši neuškodí, když jí na poslední chvíli dodám trochu lesku. Některé z těch, co na tebe čekají, by to mohlo třeba odpudit.“

Albert se kdákavě rozesmál.

„Nic víc? Jenom změnit skutečnost? To nejde! Už neexistuje magie tak silná, aby to dokázala. Mohla by to dokázat jen Velká zaklínadla. Nic jiného. To znamená, že si teď můžeš dělat, co chceš, a já ti popřeju hodně štěstí!“

V té chvíli se vrátila Ysabell, maličko udýchaná, a v rukou svírala poslední díl Albertova života. Albert znovu popotáhl. Kapka na konci jeho nosu Morta fascinovala. Vždycky byla těsně před pádem, ale nakonec nikdy nenašla odvahu. Stejně jako on, pomyslel si Mort.

„Tou knihou mně nic neuděláš,“ ohradil se starý mág opatrně.

„To ani nemám v úmyslu. Jenže mě napadlo, že ses jistě nestal jedním z nejmocnějších mágů díky tomu, že jsi neustále mluvil pravdu. Ysabell, přečti, co se tam naposled napsalo.“

„Albert na něj vrhl nejistý pohled,“ četla Ysabell.

„Nemůžeš věřit všemu, co se tam píše —“

„— vyjekl, protože kdesi v hloubi srdce věděl, že by toho byl Mort schopen,“ četla Ysabell.

„Přestaň!“

„— vykřikl a pokoušel se zahnat do nejzazšího kouta mozku myšlenku na to, že i když se realita nedá změnit, je možno ji poněkud zpomalit.“

JAK?

„— pronesl Mort olověným hlasem Smrtě,“ začala Ysabell svědomitě.

„Dobrá, dobrá, v pořádku, tou mou částí se nemusíš unavovat,“ zarazil ji Mort netrpělivě.

„Už to v životě neudělám, promiň.“

NIKOMU SE NEPROMÍJÍ NA CELÝ ŽIVOT.

„A nemluv se mnou tímhle tónem, buď tak laskav. Já se tě nebojím,“ dodala. Nahlédla znovu do knihy, kde ji právě dorůstající řádek obviňoval ze lži.

„Řekni mi, jak se to dá udělat, mágu!“

„Moje kouzla jsou to jediné, co mi ještě zbylo,“ zakvílel Albert.

„Vždyť už je vůbec nepotřebuješ, ty starý lakomče.“

„Ne, mě nevystrašíš, hochu, protože —“

ZVEDNI HLAVU A ŘEKNI MI TO DO OČÍ.

Mort panovačně luskl prsty. Ysabell rychle sklonila hlavu k textu knihy.

„— Albert se zahleděl do modré záře těch očí a poslední zbytky jeho odporu padly,“ četla, „protože neviděl pouze smrtě, ale Smrtě okořeněného lidskou pomstychtivostí, krutostí a odporem a se strašlivou jistotou poznal, že je to jeho poslední šance. Mort by ho bez milosti svrhl zpět do Času. Pustil by se za ním a štval ho tak dlouho, dokud by ho nedopadl a s potěšením nedoručil do temných Podzemních rozměrů, kde číhají strašlivá stvoření, tečka, tečka, tečka, tečka,“ dokončila. „Pak jsou tady na půl stránce tečky.“

„Protože ani kniha se neodváží o nich psát,“ vydech Albert. Pokusil se zavřít oči, ale obrázky, které se vynořily z temnoty za jeho víčky, byly tak živé, že je zase rychle otevřel. I pohled na Morta byl lepší než tohle.

„Dobrá,“ řekl. „Existuje jedno zaklínadlo. Dokáže zpomalit čas nad malým územím. Napíšu ti ho, ale budeš muset najít mága, který ho odříká.“

„To nebude problém.“

Albert si přeběhl jazykem, který se podobal okoralému krajíci chleba, po popraskaných rtech.

„Ale nic není zadarmo,“ dodal. „Nejprve musíš splnit povinnost.“

„Ysabell?“ zeptal se Mort. Podívala se na stránku před sebou.

„Myslí to vážně,“ přikývla. „Jestliže to neuděláš, všechno se zbortí a on se stejně vrátí do Času.“

Jako na povel se všichni tři otočili k obrovským hodinám, které dominovaly hale. Jejich kyvadlo pomalu protínalo vzduch a krájelo čas na malé kousky.

Mort zasténal.

„Není dost času!“ vykřikl. „Oboje to nikdy nemohu stihnout včas!“

„Mistr by si na to čas našel,“ prohlásil přesvědčeně Albert.

Mort vytrhl čepel z rámu dveří a divoce, ale bezvýsledně, jí zahrozil na Alberta, který ustoupil.

„Tak napiš to zaklínadlo,“ přikazoval Mort. „A pospěš si!“

Otočil se na podpatku a rozběhl se do Smrťovy pracovny. V jednom rohu byl obrovský model Zeměplochy provedený do nejmenších podrobností, až ke stříbrným slonům stojícím na krunýři Velké A’Tuin odlité z bronzu a dlouhé dobře přes metr. Velké řeky byl naznačeny žilkami jadeitu, pouště drcenými brilianty a většinu významných měst představovaly rozličné drahokamy, Ankh-Morpork například karbunkl.

Položil dvoje hodiny na místa, kde přibližně žili jejich majitelé, vrhl se do Smrťova křesla, upíral na ně pohled a přál si, aby byla blíž k sobě. Kýval se v židli, která tiše skřípala ze strany na stranu a zíral na model Plochy.

Za několik minut do studovny tiše vešla Ysabell.

„Albert ti napsal to zaklínadlo,“ oznámila mu tlumeným hlasem. „Dívala jsem se do knihy, není to žádný trik. Odešel, zamkl se ve svém pokoji a teď —“

„Podívej se! Chtěl jsem říct, podívej se na ta dvě místa, prosím tě.“

„Myslím, že by ses měl trochu uklidnit, Morte.“

„Jak se mám uklidnit, když, podívej, tohle je tady, skoro na Velkém Nefu, a tohle přesně v Bes Pelargiku, a k tomu bych se potom ještě měl včas vrátit nazpět do Sto Lat. To je výlet dlouhý celých deset tisíc mil, dělej co dělej. To se nedá stihnout.“

„Věřím, že ty už něco vymyslíš. A já ti pomůžu.“

Poprvé za dlouhou dobu se na ni pořádně podíval a zjistil, že má na sobě venkovní plášť, ten s velkým kožešinovým límcem, který jí tak neslušel.

„Ty? Prosím tě, jak ty bys mi chtěla pomoct?“

„Truhlík snadno unese dva lidi,“ vysvětlovala mu pokorně. Pak zamávala papírovým balíčkem, který svírala v ruce. „Zabalila jsem nám něco na cestu. Můžu ti třeba — držet dveře a dělat takové věci.“

Mort se tvrdě zasmál. TO NEBUDE TŘEBA.

„Byla bych ráda, kdybys takhle přestal mluvit.“

„Nemůžu brát cestující. Zpomalila bys mě.“

Ysabell vzdychla. „Podívej, co kdybychom se domluvili rozumně? Předstírejme, že jsme se o to už pohádali a já že jsem vyhrála. Co říkáš? Ušetří nám to spoustu námahy a hlavně času. Abych ti řekla pravdu, myslím, že by ti Truhlík dokonce mohl dělat potíže, kdybych u toho nebyla, víš? Nevěřil bys, kolik ode mne dostal za všechny ty roky cukru. Tak co? Pojdeme?“

Albert seděl na své úzké posteli a zíral do zdi. Slyšel dunění kopyt, které v okamžiku, kdy se Truhlík vznesl do vzduchu, náhle ustalo, a tiše si něco huhlal pod nos.

Uběhlo dvacet minut. Po obličeji starého mága přebíhaly výrazy jako stíny po úbočí kopce. Občas si zašeptal něco jako „já jim to povídal“ nebo „nikdy by mě něco takového nenapadlo“ nebo „to by se měl dozvědět mistr“.

Jak se zdálo, nakonec došel sám se sebou k nějaké dohodě. Klekl si na zem a zpod postele vytáhl starý odřený kufr. S obtížemi jej otevřel a rozložil zaprášené šedé roucho, ze kterého se sypaly zašlé zlaté zekíny a kuličky proti molům. Vytáhl je, oprášil z nejhoršího a znovu se zasunul pod postel. Ozvalo se několik tlumených kleteb, tu a tam cinkl porcelán a nakonec se Albert vynořil s holí vyšší, než byl on sám.

Byla silnější než obyčejná hůl, hlavně proto že ji od jednoho konce k druhému pokrývaly podivné řezby. Řezby se nedaly přesně rozeznat, ale dávaly tušit, že kdybyste je zahlédli přesněji, mohli byste toho litovat.

Albert se znovu oprášil a kriticky se prohlédl v zrcadle nad umývadlem.

Pak řekl: „Klobouk. Nemám klobouk. K magii musím mít klobouk. K sakru!“

Vydupal z místnosti a vrátil se po pracných patnácti minutách, které vyplnil tím, že vystřihl kruhové dýnko z koberce v Mortově pokoji, sebral stříbrný papír ze zadní stěny zrcadla v Ysabellině ložnici, jehlu a niť z krabice pod výlevkou v kuchyni a pár upadlých zekínů ze skříně na šaty. Výsledek sice nebyl tak dobrý, jak by si byl přál, a měl snahu klouzat mu laškovně na jedno oko, ale byl černý a měl na sobě hvězdy a měsíce a prohlašoval svého vlastníka nejen za mága, ale za mága odhodlaného ke všemu.

Poprvé za dva tisíce let se cítil slušně oblečený. Byl to povznášející pocit a musel se na sebe podívat ještě jednou do zrcadla, než odkopl koberec pod postel a špičkou své hole kolem sebe na zemi načrtl kruh.

Hůl po sobě zanechala na podlaze stopu v barvě čisté oktaríny, té osmé barvy spektra, barvy kouzel, pigmentu představivosti.

Na obvodu kruhu vyznačil Albert osm bodů a spojil je do tvaru oktagramu. Místnost začalo naplňovat pomalé pulzování.

Alberto Malich vstoupil do středu obrazce a zvedl hůl nad hlavu. Cítil, jak v jeho sevření procitla, cítil, jak se spící síla pomalu a uvážlivě probírá k životu jako spící tygr. Přivolalo to nazpět staré vzpomínky, chuť síly a magie, které se začaly prodírat podkrovím jeho mysli plným pavučin,. Poprvé za celá staletí měl pocti, že zase žije.

Olízl si rty. Pulzování utichlo a nechalo za sebou zvláštní vyčkávavé ticho.

Malich pozvedl hlavu a vykřikl jednu jedinou slabiku.

Z obou konců hole vytryskl modrozelený plamen. Z osmi bodů oktagramu vyšlehla oktarínová záře a zahalila mága. To všechno samozřejmě nebylo k provedení celého aktu nutné, ale mágové si velmi zakládají na tom, aby se patřičně ukázali.

Nebo zmizeli. Albert zmizel.

Stratohemisférické větry šeptaly něco nesrozumitelného do Mortova pláště.

„Kam se vydáme nejdřív?“ vykřikla mu Ysabell do ucha.

„Bes Pelargic!“ odpověděl jí Mort a vítr mu urval slova od úst.

„Kde je to?“

„Agateánská říše! Na Vyvažovacím kontinentu!“

Ukázal pod sebe.

Nenutil Truhlíka k rychlejšímu pohybu, protože věděl, jakou cestu mají před sebou, a obrovský bílý kůň se hnal plynulým a pravidelným tempem přes oceán. Ysabell se zadívala na řvoucí zelené vlny korunované hřebínky bílé pěny a přitiskla se pevněji k Mortovi.

Mort upíral pohled ke stěně mračen označující vzdálený světadíl a odolával pokušení pobídnout Truhlíka plochým mečem. Nikdy ho neuhodil a kromě toho si nebyl jist, co by se stalo, kdyby to udělal. Jediné, co mu zbývalo, bylo čekat.

Mezi tělem a paží se mu provlíkla ruka s obloženým chlebem.

„Jsou se šunkou nebo s čatni a se sýrem,“ oznámila mu. „Klidně se můžeš najíst, zatím stejně nemůžeme dělat nic jiného.“

Mort se podíval na dvojitý chleba a pokusil si vzpomenout, kdy naposled jedl. Měl pocit, že se to vymyká z pravomoci hodin a přechází pod správu kalendáře. Vzal si chléb.

„Děkuji,“ řekl tak mile, jak toho byl v tom okamžiku schopen.

Malé slunce se pomalu koulelo k obzoru a za sebou táhlo líné denní světlo. Netrvalo dlouho a Mort vpředu pod sebou uviděl temnější pás země, na kterém tu a tam blikala světla měst.

O půl hodiny později si už byl jistý, že rozeznává jednotlivé budovy. Agateánská architektura inklinovala k zavalitým pyramidám.

Truhlík ztrácel výšku, až se jeho kopyta ocitla sotva několik stop nad mořem. Mort si znovu prohlédl přesýpací hodiny a opatrně přitáhl otěže, aby koně natočil směrem k přístavu ležícímu směrem mírně na okraj od jejich momentálního kursu.

Leželo tam na kotvách několik lodí s jedinou plachtou, většinou pobřežních obchodníků. Říše neměla zájem na tom, aby se její poddaní vydávali příliš daleko do světa, protože co kdyby tam zahlédli věci, které by je znepokojily? Z toho samého důvodu byla kolem celé říše postavena obrovská zeď, na které dnem i nocí hlídali muži Nebeské stráže, jejichž nejdůležitější povinností bylo šlapat na prsty každému poddanému říše, který by měl touhu vyběhnout si na chvilku za hranice, aby se nadýchla čerstvého vzduchu.

Nestávalo se to často, protože většina poddaných slunečního vládce žila pod ochranou zdi celkem ráda. Takový už je život. Každý žije na jedné nebo na druhé straně zdi, takže vám zbývají jen dvě věci. Smířit se s tím, nebo si pořídit silnější prsty.

„Kdo tady vlastně vládne?“ zeptala se Ysabell, když prolétali nad přístavem.

„Mají tady jako vládce nějakého malého chlapce,“ odpověděl Mort. „Ale mám takový dojem, že nejvyšší post tady ve skutečnosti drží Velký vezír.“

„Nikdy nevěř Velkému vezírovi,“ prohlásila Ysabell moudře.