Mlhovina v Andromedě

KAPITOLA 5. Kůň na dně mořském

Teplé, průhledné moře mírně pohupovalo podivuhodně třpytivými, zelenomodrými vlnami. Dar Veter vstoupil pomalu do vody až po krk a široce rozpřáhl ruce, snaže se zachytit na svažujícím se dne. Hledě přes mírné vlny do zářivé dálky, znovu cítil, jak se v moři ztrácí a stává se částečkou nekonečného živlu. Sem, do moře, přinesl svůj dávno utajovaný smutek. Smutek nad rozloučením se strhující vznešeností vesmíru, s nekonečným oceánem poznáni a myšlení, s každodenní hlubokou soustředěností.

Byl teď někým dočista jiným. Vzrůstající láska k Vedě mu zpříjemňovala dny nezvyklé práce i tesknou volnost v uvažování skvěle vycvičeného mozku. Jako zanícený žák se pohroužil do historického bádání. Řeka času, odražená v jeho myšlenkách, pomohla mu překonat životní změnu. Byl Vedě vděčen za to, že s jemným taktem uspořádala vrtulníkem výlet do země, přetvořené lidskou prací. Jako v nekonečnosti moře, i ve velikosti pozemských prací zanikají vlastní bolesti a ztráty jednotlivce. Dar Veter se smířil s nezměnitelnou skutečností, s níž se člověk smiřuje ze všeho nejhůř…

Zavolal ho tichý, polodětský hlas. Poznal Miiko, zamával rukama a lehl si na záda, očekávaje křehkou dívku. Miiko se prudce vrhla do moře. Z tuhých, smolně černých vlasů jí stékaly kapky, snědé tělo s žlutým odstínem pod tenkou vrstvou vody jako by zezelenalo. Plavali vedle sebe proti slunci k osamělému pustému ostrůvku, který se zvedal jako tmavý pohorek asi kilometr od břehu. Všechny děti v éře Velikého Okruhu vyrůstaly na moři ve znamenité plavce, ale Dar Veter měl navíc ještě vrozený talent. Zpočátku plaval volně z obavy, aby se Miiko neunavila, ale dívka vedle něho klouzala po hladině lehce a s jistotou. Dar Veter rychlil tempo, překvapený její obratností. Ale i když začal plavat ze všech sil, Miiko nezůstávala pozadu, a její milá tvářička byla klidná jako dříve. Ozvala se tlumený pleskot vln ze strany, jíž ostrov hleděl k otevřenému moři. Dar Veter se převrátil na záda, ale dívka v plném tempu opsala kruh a vrátila se k němu.

„Miiko, plavete báječně,“ zvolal Veter s nadšením, a nabíraje vzduch plnou hrudí, zadržoval dech.

„Plavu hůř, než se potápím,“ přiznala se dívka a Dar Veter se znovu podivil.

„Moji předkové byli Japonci,“ pokračovala Miiko. Kdysi to byl celý národ, v kterém všechny ženy byly potápěčkami. Lovily perly a sbíraly výživné mořské řasy. Zaměstnání se přenášelo z pokolení na pokolení, a za tisíc let dosáhly ženy skvělého mistrovství. Náhodou se teď projevilo u mne.“

„To jsem nikdy ani netušil…“

„Že se vzdálený ženský potomek potápěček stane historičkou? V našem rodě se vyprávěla legenda. Před více jak tisíci lety žil japonský malíř Janagichara Ejgoro…“

„Ejgoro? Tak se přece jmenujete vy…?“

„Viďte, je to vzácný případ v naší době, kdy jména tvoří nejrůznější sestavy hlásek, jak se komu líbí. Ostatně, všichni lidé se snaží vybírat si slova z jazyků těch národů, z nichž pocházejí. Nemýlím-li se, vaše jméno má zase kořeny z ruského jazyka?“

„Zcela správně! Dokonce nejen kořeny, ale celá slova. První znamenalo dárek, druhé vítr, vichr…“

„Já neznám smysl svého jména. Ale ten malíř opravdu žil. Můj praděd našel jeden jeho obraz ve kterémsi archívu. Je to veliké plátno, můžete je vidět u mne, pro historika je zajímavé. Zobrazuje velmi přesvědčivě krutý a statečný život, bídu i skromnost národa… Poplaveme dál?“

„Ještě chvíli, Miiko! A co ženy potápěčky?“

„Malí se zamiloval do potápěčky a usadil se navždy v jejím rodě. I jeho dcery byly potápěčkami a celý život lovily v moři. Podívejte se na ten divný ostrov. Vypadá jako kulatá cisterna nebo nízká věž na výrobu cukru.“

„Cukru!“ bezděky vybuchl smíchy Dar Veter. „Jako dítě mě takové pusté ostrovy lákaly. Stojí osaměle, obklopené mořem a v temných skalách nebo lesích ukrývají neznámá tajemství. Člověk zde může potkat všechno, po čem touží a o čem sní.“

Miiko ho odměnila zvonivým smíchem. Zamlklá a vždy trochu smutná dívka se teď změnila k nepoznání. Když pak vesele a s odvahou zamířila k hlučně šplouchajícím vlnám, zůstával pro Vetra i nadále záhadou. Byla úplně jiná než průhledná Veda, její odvaha byla spíš velkolepou důvěřivostí než opravdovou statečností.

Těsně u břehu, mezi velkými balvany, se táhly pod vodou chodby, prozářené sluncem. Pokrývaly je trsy mořských hub a vroubily roztřepené okraje vodních řas. Podmořské chodby vedly k východní straně ostrůvku, kam sahala neznámá černá hloubka. Dar Veter litoval, že si od Vedy nepůjčil přesnou mapu pobřeží. Vory mořské výpravy se leskly na slunci u západní kosy, vzdálené pár kilometrů. Byla vidět pláž, kde je právě Veda se soudruhy. Dnes mají směnu akumulátory a celá expedice odpočívá. Ale Veter se oddal své dětské vášni prozkoumávat pusté ostrovy.

Nad plavci se hrozivě nakláněla strmá andezitová skála. Spatřili čerstvé zlomy po urvaných balvanech, neboť nedávné zemětřesení tu strhlo část zvětralého břehu. Z otevřeného moře se valilo silné vlnobití. Miiko i Dar Veter plavali dlouho v temné vodě při východním břehu, až objevili plochý kamenný výběžek, na nějž Dar dívku vysadil.

Vyplašení rackové létali z místa na místo, mezi skalami se rozléhaly údery vln a otřásaly mocnou vrstvou andezitu. Nebylo tu nic než holé kamení a drsná křoviska. Nikde ani sebemenší stopa po zvířeti nebo člověku.

Plavci vystoupili na vrchol ostrůvku, pohlédli dolů na rozbouřené vlny a vrátili se na břeh. Z keřů, které trčely z rozsedlin, vycházela trpká vůně. Dar Veter se natáhl na teplý kámen a líně se díval do vody, na jih od výběžku.

Miiko usedla na bobek těsně u kraje skály a snažila se dole cosi rozeznat. Zde nebyla u břehu mělčina ani navalené hromady kamení. Nad temnou, lesklou vodou se nakláněl strmý skalní převis. Pod jeho okrajem zažíhalo slunce oslepující pruh. Tam, kde se světlo lámalo o skálu a spadalo kolno do průzračné vody, probleskovalo matně rovné dno ze světlého písku.

„Co tam vidíte, Miiko?“

Zamyšlená dívka se hned neobrátila.

„Nic. Vás přitahují pusté ostrovy, mě zase mořské dno. I mně se zdá, že tam vždycky mohu najít zajímavé věci nebo učinit nějaký objev.“

„Proč tedy pracujete ve stepi?“

„To není tak jednoduché. Pro mne je moře tak velkým potěšením, že s ním nemohu být stále. Ani hudbu, kterou miluje, nemůže člověk poslochat pořád; tak je tomu se mnou a s mořem. Zato setkání s ním jsou mi tím dražší…“

Dar Veter přikývl na souhlas.

„Ponoříme se tam?“ ukázal na světlé mihotání v hlubině.

Miiko povytáhla obočí.

„Dokážete to? Je zde nejmíň pětadvacet metrů. To je pouze pro zkušeného potápěče…“

„Pokusím se… A vy?“

Místo odpovědi Miiko vstala, vyhlédla si velký kámen a přivlekla ho na kraj skály.

„Nejdříve nechtě mě, ať to zkusím. S kamenem — je to sice proti mým pravidlům, ale co kdyby tam byl proud… Dno je příliš čisté…“

Dívka vzpažila, sehnula se, narovnala a zaklonila. Dar Veter sledoval její dechové cvičení, aby se mu naučil. Miiko už neřekla ani slovo. Po několika cvicích uchopila kámen a vrhla se do mořské hlubiny jako do propasti.

Dar Veter pocítil divný neklid, když uplynula víc než minuta a po odvážné dívce nezbylo ani stopy. Začal si hledat kámen jako zátěž. Myslil si, že musí vzít mnohem těžší. Právě když zvedl čtyřicetikilogramový kus andezitu, Miiko se objevila. Namáhavě dýchala a vypadala velmi unavená.

„Tam… tam je… kůň!“ stěží vyrazila ze sebe.

„Co je? Jaký kůň?“

„Socha obrovského koně… tam, v přírodním výklenku. Hned se tam podívám pořádně.“

„Miiko, je to těžké. Poplaveme zpátky, vezmeme si potápěčské přístroje a loďku.“

„Ne! Chci sama, teď hned! Bude to mé vítězství, a ne přístrojů. Pak pozveme všechny.“

„Ale já se ponořím s vámi!“ Dar Veter uchopil svůj kámen.

Miiko se usmála.

„Vemte si menší, tak. A co bude s dýcháním?“

Dar Veter si poslušně zacvičil. A s kamenem v rukou udělal salto do moře. Voda ho udeřila do obličeje, obrátila jej zády k Miiko, a tisknouc mu hruď, tupě zabolela v uších. Napínal všechny svaly a svíral čelisti, aby ji přemohl. Dole houstl studený šedý soumrak, veselé světlo na dně rychle pohasínalo, chladná a zákeřná síla hloubky ho zdolávala, obestíraly jej mrákoty, v očích řezaly bolest. Vtom se jistá ruka Miiko dotkla jeho ramene a Veter ucítil pod nohama pevný, matně stříbřitý písek. Namáhavě otočil krk směrem, kam ukazovala Miiko. Trochu ne naklonil, překvapením vypustil kámen a v tom okamžiku ho voda vymrštila vzhůru. Nepamatoval se, jak se octl na hladině, pro rudou mlhu nic nevidě. Křečovitě vdechoval a vydechoval vzduch… Po nějaké době zmizely následky podmořského tlaku a v paměti mu vyvstal obraz, který viděl. Byl to jen okamžik, ale kolik detailů zpozorovaly oči a zapamatoval si mozek!

Tmavé skály se nahoře sbíhaly a tvořily lomený oblouk, pod nímž stála socha gigantického koně. Ani jediná vodní řasa nebo škeble nelpěla na jeho lesklém povrchu. Neznámý sochař chtěl hlavně vyjádřit sílu. Zvětšil přední část trupu, neúměrně rozšířil úžasnou hruď a vysoko zvedl ostře ohnutou šíji. Levá přední noha trčela ve vzduchu, doslova nastrkující divákovi kulatý kolenní kloub, zatímco ohromné kopyto se téměř dotýkalo hrudi. Tři zbývající nohy se snažily odrazit od země, takže obrovitý kůň se skláněl nad divákem, jak by ho zamačkával pohádkovou mocí. Na příkře ohnuté šíji vystupovala hříva jako ozubený hřeben, hlava se takřka opírala o hruď a oči pod skloněným čelem plnila nenávistná zloba, která se odrážela i v malých přisedlých uších kamenné obludy.

Miiko se ujistila, že nemusí mít o Dara obavy, nechala ho ležet na skále a potopila se znovu. Konečně se dívka hlubokým potápěním vysílila a dosyta se vynadívala na svůj objev. Usedla vedle Vetra a dlouho mlčela, dokud se jí nevrátil pravidelný dech.

„Zajímalo by mne, jak asi může být socha vysoká,“ ptala se Miiko zamyšleně sama sebe.

Dar Veter pokrčil rameny a vzpomněl si, co ho nejvíc překvapilo.

„Proč socha koně neobrostla vodními řasami nebo mušlemi?“

Miiko se k něm prudce obrátila.

„Ano, ano, znám takové nálezy. Pokrývala je zvláštní sloučenina, která nedovolila, aby se ní přichytili živí tvorové. Byly z doby kolem posledního století éry Rozděleného Světa.“

V moři mezi břehem a ostrůvkem se objevil plavec. Když se přiblížil, nadzdvihl se z vody a zamával pažemi na pozdrav. Dar Veter poznal široké plece a lesklou pleť Mvena Mase. Zakrátko se vysoká černá postava vyšplhala na kámen a na mokré tváři nového vedoucího kosmických stanic zasvítil dobromyslný úsměv. Rychle se uklonil maličké Miiko a širokým nenuceným gestem pozdravil Dara Vetra.

„Přijeli jsme na jeden den společně s Renem Bozem, abychom vás požádali o radu.“

„Ren Boz?“

„Fyzik z Akademie Nejvyšších znalostí…“

„Trochu ho znám. Pracuje na problémech vzájemných vztahů mezi prostorem a polem. Kde jste ho nechal?“

„Na břehu. Není plavec — či aspoň ne takový jako vy…“

Lehké plesknutí Mvena přerušilo.

„Plavu na břeh, k Vedě!“ vykřikla Miiko z vody.

Dar Veter se na dívku přívětivě usmál.

„Plave s objevem,“ vysvětlil Mvenu Masovi a vyprávěl mu o nalezeném koni pod vodou.

Afričan mu naslouchal bez zájmu. Dlouhými prsty si přejížděl po bradě. Veter vyčetl z jeho pohledu neklid i naději.

„Vás něco vážného znepokojuje? Nač tedy to otálení?“

Mven se chopil vyzvání. Sděl na kraji skály nad hlubinou, která ukrývala tajemného koně, a vyprávěl o svých silných pochybách. Setkání s Renem Bozem nebylo náhodné. Nikdy ho neopustila vidina překrásného světa u hvězdy Epsilon Tukana. Od té noci touží, aby mol jakýmkoli způsobem překonat ohromné prostory a přiblížit se onomu světu. Aby mezi odesláním a obdržením zprávy, signálu či obrazu neležela doba šesti set let, nedostupná pro lidský život. Aby lidé ucítili tep nádherného a jim tak blízkého života a mohli přes propasti vesmíru vztáhnout ruku ke svým bratřím. Mven zaměřil své úsilí k tomu, aby se obeznámil s nerozřešeními otázkami a neukončenými pokusy, které se po tisíciletí prováděly při zkoumání prostoru jako funkce hmoty. Byl to tentýž problém, o němž snila Veda Kong tu noc, kdy přednášela poprvé pro Veliký Okruh…

V Akademii Nejvyšších Znalostí řídil podobné pokusy mladý matematik a fyzik Ren Boz. Jeho setkání s Mvenem Masem a přátelství, které následovalo, bylo předurčeno touto společnou touhou.

Teď se Ren Boz domnívá, že problém je tak propracován, aby se mohlo přistoupit k pokusu. Zkouška, jako vše, co souvisí s kosmickými měřítky, nemůže se provést laboratorní cestou. Obrovitost otázky vyžaduje také obrovský experiment. Ren Boz pokládá za nutné, aby se pokus provedl se silovou ztrátou veškeré zemské energie, včetně energie Ku z rezervní stanice v Antarktidě.

Pocit nebezpečí se zmocnil Dara Vetra, když upřeně hleděl do masových rozhořelých očí a na jeho chvějící se chřípí.

„Chcete vědět, jak bych jednal já?“ položil klidně rozhodující otázku.

Mven Mas kývl a jazykem si přejel vyprahlé rty.

„Já bych pokus nedělal,“ pronesl zřetelně Dar Veter a ignoroval při tom bolestnou grimasu, která se kmitla Afričanovou tváří. Vzápětí ale zmizela a méně bystrý společník by ji nezpozoroval.

„Myslil jsem si to,“ uklouzlo Mvenu Masovi.

„Proč tedy jste pokládal mou radu z důležitou?“

„Zdálo se mi, že vás dokážu přesvědčit.“

„Nu což, tak to zkuste! Poplavme k přátelům. Jistě už připravují potápěčské přístroje, aby si prohlédli koně!“

Veda zpívala a dva neznámé ženské hlasy ji doprovázely.

Když uviděla plovoucí muže, zamávala na ně, ohýbajíc při tom prsty zavřených dlaní po dětském způsobu. Píseň dozněla. V jedné z žen poznal Dar Veter Evdu Nal. Poprvé ji viděl bez bílého lékařského pláště. Její vysoká pružná postava od odrážela od ostatních bledou, dosud neopálenou pletí. Jak se zdálo, byla znamenitá psychiatrička poslední dobou velmi zaneprázdněna. Evdiny modročerné vlasy byly u spánků vysoko vyčesané a rozdělovala je rovná pěšinka. Vysedlé lícní kosti nad mírně vpadlými tvářemi zdůrazňovaly dlouze vykrojené černé oči s pozorným pohledem. Obličej nepatrně připomínal starou egyptskou sfingu, která stála od pradávna na pokraji pouště u pyramid, hrobek vládců nejstaršího státu na světě. Dnes, dvacet století po tom, co zmizela poušť, šumí na písku úrodné keře, a sfinga je pod skleněným poklopem, nemohoucím zakrýt prolákliny, které jí na tváři vyhlodal zub času.

Dar Veter si vzpomněl, že Evda Nal odvozuje svůj rodokmen od obyvatel Peru nebo Chile. Pozdravil ji po způsobu starých jihoamerických uctívačů Slunce.

„Práce s historiky vám prospěla,“ řekla Evda. „Poděkujte Vedě…“

Dar Veter se rychle obrátil k přítelkyni, ale Veda za ruku a přivedla k docela neznámé ženě.

„To je Čara Nandi! Jsme tu všichni na návštěvě u ní a malíře Karta Sana, protože oni žijí na tomto břehu už měsíc. Jejich pojízdný ateliér je na konci zálivu.

Dar Veter vztáhl ruku k mladé ženě, a ta něj pohlédla velkýma temně modrýma očima. Na okamžik zatajil dech, neboť v ženě bylo něco, co ji odlišovalo ode všech ostatních. Stála mezi Vedou Kong a Evdou Nal, jejichž půvab, vytříbený silným intelektem a kázní při dlouhodobé vědecké práci, přece jen bledl před neobyčejnou krásou cizinky.

„Vaše jméno se něčím podobá mému,“ pronesl Dar Veter. Koutky malých úst neznámé se zacukaly zadržovaným úsměvem.

„Asi tak, jako vy jste podobný mě, že?“

Dar Veter pohlédl na černou záplavu jejich hustých lesklých vlasů, které se mírně vlnily, a pak se vesele usmál na Vedu.

„Vetře, vy neumíte říkat ženám lichotky,“ řekla škádlivě Veda a naklonila hlavu na stranu.

„Copak je to nutné, dnes, kdy už jim nemusím lhát?“

„Nutné,“ zasáhla Evda Nal. „A tahle nutnost nikdy nepomine!“

„Budu rád, řeknete-li mi proč,“ zachmuřil se trochu Dar Veter.

„Za měsíc mám podzimní přednášku v Akademii Hoře a Radosti, a tam budu mluvit dost podrobně o bezprostředních emocích…“ Evda kývla na blížícího se Mvena Mase.

Afričan jako obvykle šel pravidelně a tiše. Dar Veter si všiml, že snědé Čařiny tváře se pokryly žhavým ruměncem, jako by dívčinou opálenou pletí prosvitlo slunce, které prostupovalo celé její tělo.

„Přivedu Rena Boze. Sedí tam, na skále.“

„Pojďme k němu,“ navrhla Veda, „a zároveň naproti Miiko.“

Dívka zavrtěla hlavou.

„Přichází můj velitel. Slunce zapadlo, brzy začne práce.“

„Stát modelem je těžké, že?“ zeptala se Veda. „Jet o hotové hrdinství. Já bych to dělat nemohla.“

„Také jsem si myslila, že nebudu moci. Strhne-li vás však myšlenka umělcova, sami se stáváte účastníky tvůrčí práce. Hledáte vtělení obrazu ve vlastním těle… V každém pohybu, v každém posunku jsou tisíce odstínů! Zachycovat je jako odlétající tóny hudby…“

„Čaro, vy jste pro malíře pravý poklad!“

„Poklad!“ přerušil vedu zvučný bas. „A jak jsem ji objevil! To je neuvěřitelné!“ Malíř Kart San potřásl vysoko zvednutou mohutnou pěstí. Světlé vlasy se mu rozcuchaly ve větru, ošlehaný obličej zčervenal.

„Doprovoďte nás, máte-li čas,“ požádala ho Veda. „A vyprávějte!“

„Jsem špatný vypravěč. Ale stejně je to zajímavé. Zabývám se rekonstrukcí různých rasových typů, které existovaly ve starověku až do éry Rozděleného Světa. Po úspěchu mého obrazu ‘Dcera Gondwany’ jsem si usmyslil vytvořit jiný rasový typ. Tělesná krása je nejlepším výrazem rasy žijící po generace zdravým čistým životem. Každá rasa měla ve starověku vlastní dokonalost, vlastní měřítka krásy, vypěstovaná už v podmínkách primitivního života. Tak to chápeme my malíři, o nichž se říká, že zaostáváme za vrcholy kultury. Vždycky se to říkalo, patrně již za jeskynních lidí ve starší době kamenné. Ale nemluvím k věci… Vymyslil jsem si obraz ‘Dcera Thetidy’ čili Středozemního moře. V bájích starého Řecka, Kréty, Mezopotámie, Ameriky a Polynésie na mne silně zapůsobilo, že bohové vycházeli z moře. Co může být kouzelnější než řecký mýtus o Afrodité, která byla u starých Řeků bohyní lásky a krásy! Už samo jméno: Afrodité Anadyomené — zrozená z pěny, povstalá z moře… Bohyně, narozená z pěny, oplodněná svitem hvězd nad nočním mořem — který národ vymyslil něco poetičtějšího…!“

„Ze svitu hvězd a z mořské pěny,“ uslyšela Veda Kong šeptat Čaru a kradmo na dívku pohlédla.

Čařin pevný profil, jakoby vyřezaný ze dřeva nebo z kamene, připomínal starověké národy. Malý, rovný nepatrně zaoblený nos, čelo trochu skloněné odzadu, silná brada, a zejména velké rozpětí od nosu k uším — to všechno byly charakteristické rysy národů antického Středomoří, které se odrážely v Čařině obličeji.

Veda si ji nepozorovaně prohlédla od hlavy k patě a pomyslila si, že všeho má tak trochu příliš. Příliš hladkou pleť, příliš útlý pas, příliš široká stehna… A chodí nápadně zpříma, takže její pevná ňadra příliš vynikají. Možná že malíř právě potřebuje, aby všechno bylo silně zdůrazněno?

Cestu jim přeťala hradba z kamenů, a Veda hned změnila představu, kterou si právě utvořila. Čara Nandi neobyčejně lehce přeskakovala z kamene na kámen, jako by tančila.

„Určitě má v sobě indickou krev,“ rozhodla Veda. „Zeptám se jí potom…“

„Abych mohl vytvořit ‘Dceru Thetidy’, pokračoval malíř, „musil jsem se přiblížit moři, spřátelit se s ním; vždyť moje Kréťanka se měla — stejně jako Afrodité — narodit z moře, ale tak, aby to pochopil každý. Když jsem se chystal malovat ‘Dceru Gondwany’, pracoval jsem tři roky na lesní stanici v rovníkové Africe. Po dokončení obrazu jsem vstoupil jako mechanik na poštovní vodní kluzák a dva roky jsem rozvážel po Atlantickém oceánu poštu pro všechy rybářské, bílkovinné a solné podniky, které tam plují na obrovských kovových vorech.

Jedno večer jsem řídil svůj člun ve Středním Atlantiku západně od Azor, kde se protiproud stéká se severním proudem. Tam jsou vždycky veliké vlny, ženou se jako hradby, jedna za druhou. Můj kluzák se hned vymršťoval pod nízká mračna, hned zas prudce letěl v propadlinách mezi vlnami. Šroub řval, a já stál na vysokém můstku vedle kormidelníka. A najednou — nikdy na to nezapomenu…!

Představte si, že se proti vám řítí vlna, vyšší než všechny ostatní. A na hřebeni té obrovské vlny, přímo pod nízkými mraky jako z růžové perleti stála dívka opálená do barvy rudého bronzu… Vzedmutá vlna se nesla tiše a dívka letěla, nesmírně vznešená ve své opuštěnosti uprostřed nekonečného oceánu. Můj kluzák se vymrštil vzhůru, proletěli jsem vedle dívky, a ta nám přívětivě zamávala. Hned jsem poznal, že sála na latu, víte, to je taková deska s akumulátorem a motorem, která se řídí nohama.“

„Vím,“ ozval se Veter, „používá se k houpání na vlnách.“

„Nejvíc ze všeho mě ohromilo, že kolem nebylo nic. Jenom nízká oblaka, široko daleko pustý oceán, večerní jas a dívka letící na ohromné vlně. Ta dívka byla…“

„Čara Nandi,“ řekla Evda Nal. „To uhádne každý. Ale kde se tam vzala?“

„Vůbec ne z mořské pěny ani ze svitu hvězd!“ — Čara se rozesmála překvapivě vysokým zvonivým smíchem. „Pouze z vorů, na kterých byl závod na bílkoviny. Kotvili jsme tenkrát na kraji Sargasového moře, kde jsme pěstovali chlorellu a já tam pracovala jako bioložka.“

„Správně,“ souhlasil smířlivě Kart San. „Ale od té chvíle jste se pro mne stala dcerou Středozemního moře, která vyšla z pěny, neodvratným modelem mého budoucího obrazu. Čekal jsem celý rok.“

„Smíme se k vám přijít podívat?“ požádala Veda.

„Prosím, jenom ne když pracuji, raději večer. Tvořím velmi pomalu a v té době nesnáším ničí přítomnost.“

„Vy malujete sám, ručně?“

„Naše práce se za tisíciletí, co existuje malířství, takřka nezměnila. Optické zákony a lidské oko jsou stále stejné. Prohloubilo se vnímání některých odstínů, vynalezly se nové chromkatoptrické barvy s vnitřními reflexy ve vrstvě, určité způsoby ladění barev. Ale vcelku pracoval malíř v dávném starověku stejně jako já. A v ledačems líp… Víra, trpělivost… My jsme začali být příliš rychlí a nevěřící vlastní pravdě. Ale pro umění je občas lepší naivita… zase odbočuji! Mám, máme už čas… Pojďme, Čaro!“

Všichni se zastavili, aby pohlédli za malířem a jeho modelkou.

„Teď vím, kdo to je,“ promluvila Veda. „Viděla jsem ‘Dceru Gondwany.“

„Já také,“ ozvali se současně Evda Nal a Mven Mas.

„Gondwana — to je země Gondů v Indii?“ zeptal se Veter.

„Ne. Je to souhrnný název pro jižní kontinenty. Ve starověku tak nazývali prstě zemi černé rasy.“

„A jaká je ta ‘Dcera černých’?“

„Obraz je prostý: před stepní pahorkatinou, v žáru oslepujících slunečních paprsků, při kraji strašného pralesa jde černá dívka. Na polovinu obličeje i pevného, jakoby z kovu ulitého těla, jí dopadá zářivé světlo, zatím co druhá polovina tone v průhledném, leč hlubokém polostínu. Vysokou šíji zdobí bělostné zvířecí zuby, krátké vlasy jsou na temeni svázány a přikrývá je věnec z ohnivě červených květů. Pravou ruku má zdviženu nad hlavu a odhrnuje z cesty větve stromu, levou shazuje s kolena trnitý stonek. V nedokončeném pohybu těla, ve volném vdechnutí i silném vzmachu ruky cítíme bezstarostnost mládí, které splývá s přírodou v nerozlučný celek, věčně proměnlivý jako tok bystřiny. Tato jednota se projevuje jak poznání, jako intuitivní zaříkávání světa… V tmavých očích, které se přes moře modravé trávy upírají do dálky k téměř neznatelným obrysům hor, je zřetelně vidět neklid, očekávání těžkých zkoušek v novém světě, který se před mladou dívkou právě otevřel.“

Evda Nal zmlkla.

„Ale jak to dokázal Kart San vyjádřit?“ zeptala se Veda Kong. „Možná že stažením úzkého obočí, nebo šíjí, která se nepatrně naklání dopředu, či obnaženým, ničím nechráněným týlem. Podivuhodné jsou dívčiny oči, naplněné temnou moudrostí pravěké přírody… Ale nejzvláštnější je, že malíř tu vyjádřil současně pocit bezstarostné, tanečně nadlehčené síly, i pocit zneklidňujícího poznání.“

„Škoda, že jsem obraz neviděl!“ povzdechl si Dar Veter. „Budu muset zajet do Paláce dějin. Vidím barvy obrazu, ale nějak si nedovedu představit dívčinu pózu.“

„Pózu?“ zastavila se Evda Nal. „Zde máte ‘Dceru Gondwany’…“ Shodila s ramen ručník, zvedla do výše ohnutou pravou paži a maličko se zaklonila, obracejíc se napolo k Daru Vetrovi. Pak zlehka povedla štíhlou nohu, udělala malý krůček, ale nedokončila jej, a když se dotkla špičkou země, znehybněla. V tomto okamžiku její pružné tělo přímo rozkvetlo.

Všichni se překvapeně zastavili a netajili se nadšením.

„Evdo, to bych nikdy netušil…!“ zvolal Dar Veter. „Vždyť vy jste nebezpečná jako napůl obnažená čepel dýky.“

„Vetře, zase nepodařená poklona!“ rozesmála se Veda. „Proč jen napůl, a ne úplně?“

„Má docela pravdu“ usmála se Evda Nal, když zaujala normální postoj. „Právě že ne úplně. Naše nová známá, kouzelná Čara Nandi — ano, to je úplně obnažená, zářící čepel, řečeno epickým jazykem Dara Vetra.“

„Nemohu věřit, že by se vám někdo mohl rovnat!“ ozval se za kamenem chraptivý hlas.

Evda Nal první uviděla ostříhané ryšavé vlasy a světle modré, nevýrazné oči, hledící na ni s takovým nadšením, jaké doposud neuzřela v žádné tváři.

„Jsem Ren Boz,“ řekl ryšavý muž ostýchavě, když jeho nevelká postava opustila úkryt na velkým balvanem.

„Hledali jsme právě vás,“ Veda vzala fyzika za ruku. „To je Dar Veter.“

Ren Boz se začervenal, a tím vynikly pihy, které mu hustě pokrývaly obličej i krk.

„Zdržel jsem se nahoře,“ ukázal na kamenitý svah. „Je tam starý hrob.“

„V něm je pochován vynikající básník pradávných dob,“ poznamenala Veda.

„Je tam vytesán nápis, tady je,“ fyzik rozevřel kovový lístek, přejel jej krátkým pravítkem a na matném povrchu vystouply čtyři řady modrých znaků.

„To je evropské písmo — psané znaky, které se používaly před zavedením světové lineární abecedy. Mají nevzhledný tvar, převzatý z mnohem starobylejších piktogramů. Ale ten jazyk znám.“

„Tak tedy čtěte, Vedo!“

„Prosím o několik minut ticha!“ žádala a všichni usedli poslušně na kameny.

Veda Kong začala hlasitě číst:

„To je nádherné!“ — Evda Nal se pozvedla na kolenou.

„Současný básník by nevyjádřil přesvědčivěji moc své doby. Ráda bych věděla, kterou z vidin Země pokládal na nejkrásnější a odnesl s sebou v předsmrtných myšlenkách?“

V dálce se objevila loďka z průzračné plastické hmoty, a v ní seděli dva lidé.

„To je Miiko se Šerlisem, jedním ze zdejších mechaniků. Bane,“ opravila se Veda. „Je to sám Frit Don, vedoucí mořské expedice! Vetře, do večera musíte zůstat sami tři, vezmi s sebou Evdu.“

Obě ženy sběhly k lehkým vlnám a společně plavaly k ostrovu. Loďka k nim zamířila, ale Veda ji máchnutím ruky poslala napřed. Ren Boz jako solný sloup hleděl za odplouvajícími ženami.

„Vzpamatujte se, Bene, dáme se do práce!“ zavolal na něho Mven Mas a fyzik se rozpačitě, letmo usmál.

Kousek písečné plochy mezi dvěma řadami kamenů se změnil ve vědeckou posluchárnu. Ren Boz, ozbrojený kusem lastury, rýsoval a psal, chvílemi se vzrušeně vrhal tváří k zemi, vlastním tělem smazával, co napsal, a znovu kreslil. Mven Mas buď horlivě souhlasil, nebo povzbuzoval fyzika přerývanými výkřiky. Dar Veter si opřel lokty o balvan a stíral si pot, který mu vystupoval na čele, jak se snažil pochopit mluvícího. Konečně ryšavý fyzik zmlkl, a těžce dýchaje, posadil se na písek.

„Ano, Bene,“ promluvil Dar Veter po delší pomlce. „Učinil jste vynikající objev!“

„Copak jsem to udělal sám…? Už více než před deseti stoletími vytyčil starověký matematik Heisenberg princip neurčitosti — nemožnost určit přesné místo malých částic. Ale skutečnost ukázala, že nemožnost se stala možností, když jsme pochopili vzájemné přechody, to jest při repagulárním počtu. Přibližně ve stejné době lidé objevili mezonový prstencový oblak kolem atomového jádra a přechod mezi nukleonem a oním prstencem, to znamená, že dospěli až k pojmu antigravitace.“

„Dobrá. Nejsem znalec bipolární matematiky, zvláště ne oboru jako je repagulární počet. Ale to, co jste vykonal ve stínových funkcích, je principiálně nové, i když my, obyčejní lidé bez matematické jasnozřivosti, to špatně chápeme. Přesto dovedu pochopit velikost objevu. Jenomže…“ Dar se zajíkl.

„Co, co vlastně?“ znepokojil se Mven Mas.

„Jak uskutečnit pokus? Myslím, že nemáme k dispozici prostředky, abychom vytvořili takové napětí elektromagnetického pole.“

„Abychom uvedli do rovnováhy gravitační pole a získali přechodový stav?“ zeptal se Ren Boz.

„Právě to. A v takovém případě se vesmír za hranicemi naší soustavy vymyká našemu působení jako dřív.“

„Ano. Ale jako vždycky v dialektice musíme východisko hledat v protikladu. Nebudeme-li získávat gravitační stín proměnlivě, nýbrž vektoriálně…“

„Oho! Ale jak?“

Ren Boz rychle narýsoval tři rovné čáry, úzkou výseč a všechno to přeťal částí oblouku o velikém poloměru.

„To bylo známo už před vznikem bipolární matematiky. Asi před tisíci lety jí říkali úloha o čtyřech rozměrech. Tenkrát ještě nebyly rozšířeny představy o vícerozměrnosti prostoru, lidé neznali stínové vlastnosti přitažlivosti, snažili e ji vynaložit analogií s elektromagnetickými poli a domnívali se, že singulární body znamenají buď vymizení hmoty, nebo její přeměnu v něco nevysvětlitelného. Jak si mohli představit prostor s takovou znalostí přírodních jevů? Ale naši předkové tušili, víte, oni chápali, že jestliže vzdálenost od hvězdy A do středu Země, tedy po přímce OA, měří dvacet kvintiliónů kilometrů, bude vzdálenost k téže hvězdě po vektoru OV rovná nule… Prakticky nikoli nule, ale veličině, která se k nule velmi blíží. Říkali, že čas přestává existovat, když se rychlost pohybu rovná rychlosti světla. Ale vždyť i kochleární počet byl objeven teprve nedávno!“

„Spirální pohyb lidé znali už před tisíci lety,“ zasáhl Mven Mas nesměle do hovoru.

Ren Boz mávl nedbale rukou.

„Pohyb, ne však jeho zákony! Jestli tedy pole přitažlivosti a magnetické pole jsou dvě stránky jedné a téže vlastnosti hmoty, jestliže prostor je funkcí gravitace, pak funkcí elektromagnetického pole musí být antiprostor. Přechodem z jednoho do druhého vzniká vektoriální stínová funkce nulového prostoru, jemuž lidově říkáme rychlost světla. A domnívám se, že nulový prostor se dá získat libovolným směrem. Mven chce na Epsilon Tukana, ale mně je to úplně jedno, jen když se pokus uskuteční,“ opakoval fyzik a unaveně zavřel oči s krátkými světlými řasami.

„K pokusu nepotřebujeme jenom vnější kosmické stanice, ale jistě i nějaké zařízení. Je to tak jednoduché a rychle realizovatelné?“

„Zde jsme měli štěstí. Můžeme použít zařízení Kora Julla v bezprostřední blízkosti Tibetské observatoře. Před sto sedmdesáti lety se tam konaly pokusy při průzkumu vesmíru. Potřebuje trochu zmodernizovat, ale na to mám kdykoli k dispozici pět, deset, dvacet tisíc dobrovolných pomocníků. Stačí jen zavolat, a vezmou si dovolenou.“

„Pamatoval jste opravdu na všechno. Zbývá ještě jedna věc, ale ze všeho nejzávažnější: riziko pokusu. Může mít nejpřekvapivější výsledky, protože podle zákona velkých čísel nemůžeme ho uskutečnit v malém měřítku. Musíme brát hned měřítka mimozemská…“

„Který vědec se leká rizika?“ pokrčil Ren Boz rameny.

„Nemyslím na osobní riziko. Vím, že se najdou vždycky desetitisíce lidí, je-li třeba uskutečnit dosud neprozkoumaný nebezpečný podnik. Ale do pokusu se zapojil vnější stanice, observatoře, celý okruh přístrojů, na které vynaložilo lidstvo gigantickou práci. Přístrojů, které nám otevřely okno do vesmíru a které zasvětily lidstvo do života, tvůrčí práce i znalosti ostatních obydlených světů. To okno je největší lidskou vymožeností, a máte vy, já, kterýkoli jednotlivec či skupina lidí, právo riskovat, že se zavře? Rád bych věděl, máte-li pocit, že jste v právu, a na čem se ten pocit zakládá.“

„Já ho mám,“ zvedl se Mven Mas. „A je odůvodněn… Byl jste přece na vykopávkách… Nevolaly k nám miliardy neznámých koster v neznámých hrobech, nežadonily a nevyčítaly? Zdá se mi o miliardách minulých lidských životů, jejich ž mládí, krása i životní radosti proběhly v okamžiku jak písek mezi prsty a které nás žádají, abychom odhalili veliké tajemství času, pustili se s ním do boje! Zvítězit nad prostorem znamená zvítězit nad časem: proto jsem přesvědčen o svém právu a o velikosti věci, kterou zamýšlím!“

„Můj pocit je jiný,“ pravil Ren Boz. „Ale je to jen druhá stránka téže věci. Kosmický prostor je pořád ještě nepřekonatelný, rozděluje světy, nedovoluje nám vyhledat planety, jejichž obyvatelstvo je nám blízké, a spojit se s ním v nekonečně radostnou a silnou rodinu. Byla by to největší reforma po éře Světového Sjednocení, kdy lidstvo přestalo konečně být rozdrobeno na jednotlivé národy, spojilo se, a tím vykonalo gigantický skok na nový stupeň v ovládání přírody. Každý krok na této nové cestě je závažnější než všechno ostatní, než jiné výzkumy a poznatky.

Sotva Ren Boz umlknul, znovu se rozhovořil Mven Mas.

„Mám ještě jeden důvod, a to osobní. V mládí se mi dostal do rukou sborník prastarých historických románů. Byla v něm jedna povídka o vašich předcích, Dare Vetře. Vtrhl k nim jakýsi mocný dobyvatel, zuřivý zabíječ lidí, na jaké byla historie lidstva v dobách primitivní společnost bohatá. Pověst vyprávěla o silném mládenci, který velmi miloval. Jeho dívku zajali a odvezli. Tenkrát se tomu říkalo ‘Odehnat’. Představte si, že svázané muže a ženy hnali jako dobytek do vlasti dobyvatelovy. Zeměpis nikdo neznal, jedinými dopravními prostředky byli koně a soumaři. Svět byl tenkrát mnohem tajemnější a nekonečnější, nebezpečnější a neproniknutelnější, než je pro nás kosmický prostor. Mladý hrdina hledal svou milou, toulal se celé roky nesmírně nebezpečnými cestami — až jí našel v asijských horách. Těžko lze vyjádřit mladické domy, ale dodnes se mi zdá, že bych i já mohl jít za milovaným cílem přes všechny překážky vesmíru!“

Dar Veter se mírně usmál.

„Chápu vaše pocity, ale není mi jasné, jaká je logická spojitost mezi ruskou pověstí a vaší touhou po vesmíru? Ren Boz je mi pochopitelnější. Ostatně, říkal jste předem, že je to záležitost čistě osobní…“

Dar Veter zmlkl. Mlčel tak dlouho, že se Mven Mas neklidně zavrtěl.

„Teď chápu,“ promluvil znovu Veter, „proč lidé dříve kouřili, pili a povzbuzovali se narkotiky ve chvílích nejistoty, obava a osamění. Já jsem teď právě tak osamělý a nejistý. Co vám mám říci? Kdo jsem, abych vám zakázal veliký pokus? Ale smím vám ho dovolit? Musíte se obrátit k Radě…“

„Ne, tak ne!“ vstal Mven a jeho mohutné tělo se napjalo jako při smrtelném nebezpečí. „Odpovězte nám: udělal byste pokus? Jako vedoucí kosmických stanic, ne jako Ren Boz… Jeho záležitost je jiná!“

„Ne!“ odpověděl rozhodně Dar Veter. „Já bych ještě počkal.“

„Na co?“

„Až bude sestrojeno pokusné zařízení na Měsíci.“

„A co energie?“

„Měsíční pole přitažlivosti je menší, také pokus bude proveden v menším měřítku, stačí k němu několik stanic Ku.“

„To je všechno jedno, vždyť si to vyžádá sto let, a já se toho nikdy nedočkám.“

„Vy ne. Pro lidstvo není tak důležité, bude-li to hned, či o generaci později.“

„Ale pro mne to znamená konec, konec všech tužeb a snů! A pro Rena Boze…“

„Pro mne to znamená, že si svou práci nemohu ověřit pokusem a nemohu ji tudíž ani opravit a pokračovat v ní…“

„Jeden rozum — žádný rozum! Obraťte se k Radě.“

„Rada už rozhodla: vašimi myšlenkami a slovy. Nemáme od ní co očekávat,“ pronesl tiše Mven Mas.

„Máte pravdu. Rada také odmítne.“

„Už se vás na nic neptám. Cítím se vinen, svalili jsme na vás břemeno rozhodování.“

„To je má povinnost zkušenějšího. Není vaší vinou, že úkol se ukázal stejně velkolepý jako nebezpečný. Je mi z toho smutno a těžko…“

Ren Boz první navrhl, aby se vrátili do provizorního sídliště výpravy. Tři smutní lidé pomalu kráčeli po písku a každý z nich po svém prožíval hoře nad tím, že se musili zříci nebývalého pokusu. Dar Veter pohlížel úkosem na své společníky a v duchu si říkal, že je mu ze všech nejhůře. Měl v povaze něco nespoutaně odvážného, něco, s čím se celý život musel potýkal. Podobal se tak trochu starodávným zbojníkům — proč by se jinak cítil tak spokojeně a šťastně při souboji s býkem…? A duše se mu bouřila protestem proti rozhodnutí, které bylo sice rozumné, ne však odvážné.