KAPITOLA 11. Ostrov Zapomenutí

Vodní kluzák letěl napříč Palkským průlivem za silného protivětru a přeskakoval hradby ploských vln. Ještě před dvěma tisíciletími se zde táhl řetěz mělčin a korálových útesů, zvaný Adamův most. Poslední geologické procesy vytvořily na místě útesů hlubokou proláklinu a temné vody se převalovaly nad propastí, která oddělovala lidstvo Velkého Světa od milovníků klidu.

U zábradlí stál zeširoka rozkročen Mven Mas a prohlížel si ostrov Zapomenutí, který se zvolna vynořoval na horizontě. Ohromný ostrov, obklopený teplým oceánem, byl skutečným přírodním rájem. Ráj v primitivních náboženských představách znamenal šťastné posmrtné útočiště bez práce a starostí. Také ostrov Zapomenutí byl útočištěm pro lidi, které nepřitahovala stále intenzívnější činnost Velkého Světa a kteří nechtěli pracovat stejně jako všichni ostatní.

Přimkli se ke klínu Matky Země a prožívali zde klidná léta v jednotvárné práci jako dávní zemědělci, rybáři a pastýři.

Přestože lidstvo darovalo svým slabým spolubratřím pořádný kus úrodné, divukrásné země, primitivní hospodářství ostrova nemohlo zabezpečit své obyvatelstvo před strachem z hladu, zejména v dobách neúrody nebo jiných zmatků, které jsou typické pro slabě vyvinuté výrobní síly. Proto Velký Svět ustavičně předával ostrovu Zapomenutí část svých zásob.

Do tří přístavů, na severozápadě ostrova, na jihu i na východním pobřeží, přicházely konzervované potraviny, léky, ochranné biologické prostředky a další předměty prvořadé důležitosti. Tři hlavní vedoucí ostrova žili také na severu, na východě i na jihu, a byli náčelníky pastýřů, zemědělců a rybářů.

Dívaje se na modravé hory v dálce, Mven trpce uvažoval, nepatří-li do kategorie „býků“, kteří lidstvu vždycky působili trápení. „Býk“ je silný a energický člověk, který přemýšlí, jak by ukojil jen své vlastní potřeby, a je úplně necitelný k utrpení a zážitkům ostatních. Strádání, nesváry a neštěstí v dávné minulosti lidstva zaviňovali vždy právě lidé, kteří pod různými maskami prohlašovali, že oni jediní znají pravdu, a domnívali se, že mají právo potlačovat názory těch, kdo s nimi nesouhlasí, a vykořeňovat rozdílné způsoby myšlení a života. Od těch dob se lidstvo vyhýbalo sebemenším příznakům absolutnosti v názorech, přáních i zálibách a ze všeho nejvíce se varovalo „býků“. Vždyť „býci“ to byli, kdo žili jen přítomnému okamžiku, aniž přemýšleli o nezrušitelných zákonech ekonomiky nebo o budoucnosti. Války a neorganizované hospodářství v éře Rozděleného Světa vedly k drancování planety. Tehdy vykáceli lesy, spálili zásoby uhlí a nafty, které se vytvářely stamilióny roků, znečistili vzduch kysličníkem uhličitým a páchnoucími zplodinami z továren, vybili krásná a neškodná zvířata jako byly žirafy, želvy a sloni, než svět dospěl ke komunistické společnosti. Země byla zaplevelená, řeky i mořské břehy se zanesly odtékající naftou a chemickými odpady. Teprve když lidstvo důkladně očistilo vody, vzduch i zemi, dostala planeta svůj nynější vzhled a dá se celá přejít bosky, aniž si člověk zraní nohu.

Vždyť Mven sám nesetrval na odpovědném místě ani dva roky, a zničil umělou družici, která vznikla společným úsilím tisíců lidí a důmyslem vynikajících inženýrů. Jeho vinou zahynuli čtyři nadaní vědci, z nichž každý se mohl stát Renem Bozem… Dokonce i Rena samého se podařilo stěží zachránit. Obraz Beta Lana, skrývajícího se kdesi v horách a údolích ostrova Zapomenutí, vyvstal mu znova živě před očima a vzbuzoval jeho palčivý soucit. Než Mven Mas odjel, seznámil se s podobiznami proslulého matematika a navždycky si zapamatoval jeho energickou tvář s masívní čelistí, s pichlavýma očima, posazenýma hluboko a blízko u sebe, celou jeho mohutnou atletickou postavu.

Řidič kluzáku přistoupil k Afričanovi.

„Je silný příboj. Nemůžeme přistát u břehu, vlnobití se převaluje přes molo. Musíme plout do jižního přístavu.“

„Není třeba. Máte záchranné pásy? Svléknu se a doplavu na břeh sám.“

Řidič i kormidelník pohlédli na Mvena s respektem. Na mělčině se kupily bělavé kalné vlny a spadaly s ohlušujícím řevem v mohutných kaskádách. Blíž k pobřeží vířily v chaotické změti pěnu a písek a rozlévaly se daleko po mírně skloněné pláži. Z nízkých mraků se řinul drobný teplý déšť, letěl šikmo po větru a mísil se s rozstřikovanou pěnou. Mlžnou clonou bylo na břehu vidět jakési šedé postavy.

Řidič s kormidelníkem si vyměnili pohledy, zatím co se Mven svlékal a sbaloval si oděv. Kdo odcházel na ostrov Zapomenutí, přestával být článkem společnosti, kde si lidé navzájem pomáhali a jeden druhého chránili. Osobnost Mvena Mase vzbuzovala bezděčnou úctu, a kormidelník se rozhodl, že ho upozorní na velké nebezpečí. Afričan mávl bezstarostně rukou. Řidič mu přinesl malý, hermeticky uzavřený balíček.

„Zde je zásoba koncentrované potravy na měsíc, vezměte si to.“

Mven chvilku přemýšlel a pak vložil balíček i šatstvo do nepromokavého obalu, pečlivě zapjal uzávěr a se záchranným pásem kolem těla překročil zábradlí.

„Otočit!“ zavelel.

Vodní kluzák se naklonil v prudké zatáčce. Loď Mvena odmrštila a v příštím okamžiku se už zuřivě potýkal s vlnami. Lidé na kluzáku se dívali, jak vylétá na hřebeny mohutných valů, jak se propadá a znovu vyplouvá nahoru.

„Dokáže to,“ řekl s ulehčením řidič. „Musíme odtud, strhává nás to.“

Šroub zaječel a kocábka poskočila kupředu pod nabíhající vlnou. Temná postava Mvena Mase vyvstala na břehu v celé své výšce a rozplynula se v deštivé mlze.

Po upěchovaném písku se pohybovala skupina lidí; byli nazí, jen kolem beder měli pruhy látky. Vlekli vítězoslavně obrovskou rybu, která sebou zoufale zmítala. Když uviděli Mvena, zastavili se a přátelsky ho pozdravili.

„Nový z tamtoho světa,“ řekl jeden rybář s úsměvem. „A jak výborně plave! Pojď, žít k nám!“

Mven si zpříma a přívětivě prohlížel rybáře a pak potřásl hlavou.

„Těžko se mi bude žít zde, na břehu moře, hledět v jeho dozírnou dálku a přemýšlet. o ztraceném, nádherném světě.“

Rybář s hustým prošedivělým vousem, který zde zřejmě považovali za znak mužné krásy, položil příchozímu ruku na mokré rameno.

„Copak vás sem mohli poslat násilím?“

Mven se trpce usmál a snažil se vysvětlit, co ho sem přivedlo.

Rybář na něho smutně a soucitně pohlédl.

„Neporozumíme si spolu. Jdi tam,“ rybář ukázal na jihovýchod, kde se mezi mraky objevily modravé výběžky vzdálených hor. „Cesta je dlouhá, ale zde nejsou jiné dopravní prostředky kromě…“ Obyvatel ostrova se plácl po silných svalnatých nohou.

Mven byl rád, že se může co nejrychleji vzdálit a dal se volným krokem po klikaté stezce, která stoupala k nevyso kým pahorkům.

K ústřední zóně ostrova bylo něco přes dvě stě kilometrů, ale Mven Mas nespěchal. Proč? Pomalu se vlekly dlouhé dny, nenaplněné prospěšnou prací. Z počátku, než se docela vzpamatoval z katastrofy, toužilo jeho unavené tělo po klidu laskavé přírody. Kdyby si bez ustání neuvědomoval hroznou ztrátu, těšil by se jednoduše z ticha prostých pahorkatin ovívaných větry i z temnoty a prapůvodního mlčení horkých tropických nocí.

Ale dny plynuly a Afričan, bloudící po ostrově a hledající práci, která by mu vyhovovala, začal krutě tesknit po Velikém Světě. Už ho netěšila mírná údolí s ručně obdělávanými háji ovocných stromů, neukolébávalo ho téměř hypnotické bublání čistých horských řek, na jejichž březích mohl teď vysedávat nesčetné hodiny v horkém poledni i za měsíční noci.

Nesčetné… Opravdu, proč počítat čas, který zde vůbec nepotřebuje? Má ho po libostí, má moře času, a přece ten oddělený čas jednotlivce znamená tak nicotně málo…! Jediný krátký, hned zapomenutý okamžik!

Teprve teď Mven pocítil, jak přesně je vystižen název ostrova! Ostrov Zapomenutí… prázdná bezejmennost pravěkého života, egoistických činů a citů člověka! činů, na které potomci zapomněli, protože vznikaly jen pro uspokojení osobních potřeb, neučinily život společnosti lehčí a lepší, nezkrášlovaly jej rozletem tvůrčího umění.

Neobyčejná hrdinství zapadala v bezejmenné nic.

…Afričana přijali do kolektivu pastýřů ve středu ostrova a již dva měsíce pásl stádo obrovských gauro buvolů při úpatí velké hory s nehezkým dlouhým názvem v jazyce národa, který v pravěku ostrov osídlil.

Dlouho teď vařil černou kaši v začazeném hrnci, ale ještě před měsícem si musil v lese shánět jedlé plody a ořechy a zápolit s hltavými opicemi, které po něm házely zbytky jídla. Daroval předtím svůj příděl potravy z kluzáku dvěma starcům v opuštěném údolí, aby podle zásad Velkého Světa působil především radost ostatním lidem. Tenkrát pochopil, co to znamená hledat potravu v pustých, neobydlených místech. Jaká nesmyslná ztráta času!

Mven vstal z kamene a ohlédl se. Nalevo zapadalo slunce za okraj nádherné roviny, vzadu se tyčil zalesněný vrchol kupolovité hory.

Dole v šeru se chvílemi zaleskla rychlá říčka, lemovaná porosty ohromných zpeřených bambusů. Tam, půl dne chůze odtud, jsou hustě zarostlé, tisícileté zříceniny starobylého hlavního města ostrova. Existují i větší a lépe zachovaná opuštěná města. Na nich Mvenu Masovi zatím nezáleželo.

Stádo se rozložilo jako černé hroudy ve ztemnělé trávě. Noc nastala rychle. Na pohaslém nebi se rozhořely tisíce hvězd. Tma, známé linie souhvězdí i zářivý třpyt velkých hvězd byly pro astronoma obvyklou podívanou. Viděl odtud i osudného Tukana… Ale jak slabé jsou pouhé lidské oči! Už nikdy neuvidí vznešenou krásu kosmu, spirály obrovských galaxií, ani modrá slunce. To všechno jsou pro něho už jenom nemírně vzdálená světélka. Zdali není lhostejno, jsou-li to hvězdy nebo lampičky, přibité ke křišťálové kouli, jak si to představovali ve starověku! Pro jeho zrak je všechno stejné!

Afričan vyskočil a jal se shrabovat připravené roští. Vida, zápalka, další nepostradatelná věc. Možná že po příkladu některých zdejších obyvatel začne brzy vdechovat i narkotický kouř, aby si ukrátil nesnesitelně dlouhý čas.

Jazýčky plamenů se roztancovaly, plašily tmu a přezařovaly hvězdy. Nablízku funěli buvoli. Mven Mas hleděl zamyšleně do ohně.

Nestala se mu jasná planeta temným domovem?

Ne, jeho hrdé sebezapření byla docela obyčejná sebevědomá neznalost. Neznal sám sebe, nedocenil výši života naplněného tvůrčí prací, nepochopil sílu lásky k Čaře. Lépe je dát celý život za jedinou hodinu práce pro Veliký Svět, než žít tady ještě celé století!

Na ostrově Zapomenutí bylo asi dvě stě lékařských stanic, kde dobrovolní lékaři z Velikého Světa poskytovali obyvatelům veškerou pomoc současné lékařské vědy. Mládež Velikého Světa pracovala také v pohotovostních oddílech, které měly za úkol střežit, aby se ostrov nestal semeništěm starých nemocí nebo škodlivých zvířat. Mven se záměrně vyhýbal setkání s těmito lidmi, nechtěl se cítit jako vyvrženec ze světa krásy a poznání.

Za svítání vystřídal Mvena Mase jiný pastýř. Afričan měl dva dny volno a rozhodl se, že si zajde do nevelkého městečka pro plášť, protože v horách začalo být v noci chladno.

Byl parný a tichý den, když Mven sestoupil z pahorkatiny na rozlehlou rovinu, zaplavenou mořem bledě fialových a zlatožlutých květů, nad nimiž poletoval pestrý hmyz. Lehký vítr povíval korunkami rostlin a jejich okvětí na kolínkových lodyhách se něžně dotýkala. Uprostřed nedohledného pole se Mven zastavil a opájel se radostnou lehkou krásou i sytou vůní této divoké zahrady. Pak se zamyšleně sklonila přejel dlaní kolébající se lístky, připadaje si jako v mámivém dětském snu.

Náhle se ozval tichý, rytmický zvuk. Mven zdvihl hlavu a uviděl spěchající dívku, po pás v květech. Obrátila se stranou a Mven Mas pohlédl se zalíbením na ztepilou postavu uprostřed rozkvetlé záplavy. Řezavá lítost jím projela: mohla to být Čara, kdyby… kdyby se všechno stalo jinak…!

Pozorovací schopnost vědce mu napověděla, že dívka je neklidná. Často se ohlížela a bez důvodu zrychlovala krok, jako by se bála něčeho vzadu. Mven změnil směr cesty a zakrátko stanul před dívkou v celé své výšce.

Neznámá se zastavila. Postavu jí pevně obepínal pestrý šátek uvázaný křížem, lem červené sukně ztmavěl rosou. Tenké náramky na holých pažích hlasitěji zazvonily, když si odhrnovala s obličeje tmavé vlasy, pocuchané větrem. Zpod krátkých kadeří, rozhozených nedbale po čele a tvářích, hleděly soustředěně smutné oči. Dívka šla zřejmě dlouho, protože těžce dýchala. Na krásném snědém obličeji stály kapičky potu. Děvče učinilo několik nerozhodných kroků.

„Kdo jste a kam tak spěcháte?“ zeptal se Mven Mas. „Potřebujete pomoci?“

Dívka si ho pozorně prohlédla a pak začala chvatně a přerývavě hovořit.

„Jsem Onar z páté osady. Ale pomoci nepotřebuji.“

„Já vidím něco jiného. Jste unavená a něco vás trápí. Odkud vám hrozí nebezpečí? Proč odmítáte mou pomoc?“ Neznámá dívka zvedla oči, které zazářily tak hluboce a čistě jako u ženy Velikého Světa.

„Já vás znám. Jste veliký člověk, odtamtud,“ řekla a rukou ukázala směrem k Africe. „Jste dobrý a důvěřivý.“

„Buďte také taková. Pronásleduje vás někdo?“

„Ano!“ vyhrkla zoufale dívka. „Běhá za mnou všude…“

„Kdo je to, že vám smí nahánět strach a pronásledovat vás?“

Dívka se zarděla a sklopila oči.

„Jeden muž. Chce, abych byla jeho…“

„Ale vždyť vy sama si volíte a buď mu řeknete ano, nebo ne… Copak je možno někoho nutit k lásce? Ať přijde sem, a já mu řeknu…“

„Není třeba. Přišel také z Velikého Světa, jenže už dávno, a je také mohutný… Ale ne takový jako vy… On je strašný!“

Mven se bezstarostné zasmál.

„Kam jdete?“

„Do páté osady. Šla jsem do městečka a potkala jsem…“

Mven kývl hlavou a vzal dívku za ruku. Nechala poslušně své prsty v jeho dlani a oba vykročili postranní stezkou k městu.

Dívka se cestou chvílemi polekané ohlížela a vyprávěla, že onen člověk je jí v patách, kam se hne.

Mvena velmi pobuřovalo, že se bojí hovořit otevřeně. Nemohl se smířit s myšlenkou, že na překrásné Zemi může někdo někoho utiskovat, i když je to případ úplně výjimečný.

„Proč vaši lidé něco nepodniknou,“ řekl, „a proč o tom neví Kontrola Cti a Práva? Copak se u vás ve škole neučí historie a nevíte, k čemu vedou i sebemenší ohniska násilí?“

„Učí… víme…“ odpověděla Onar, hledíc před sebe.

Kvetoucí rovina končila, cestička se prudce stáčela a mizela za křovím. V zatáčce se objevil vysoký zamračený muž a zastoupil jim cestu. Byl do pasu nahý a tělo měl zarostlé šedivými chlupy, pod kterými mu hrály atletické svaly. Dívka vyškubla křečovitě svou ruku z Mvenovy dlaně a zašeptala:

„Bojím se o vás. Odejděte…!“

„Stůjte!“ zahřímal velitelský hlas.

V epoše Okruhu nikdo tak hrubě nemluvil. Mven si instinktivně stoupl před dívku.

Dlouhán přistoupil blíž a snažil se ho odstrčit, ale Mven stál jako skála.

V tom okamžiku ho neznámý muž bleskurychle udeřil pěstí do tváře. Mven zakolísal. Ještě nikdy v životě nezažil, aby někdo svého bližního tak promyšleně a nemilosrdně uhodil, s úmyslem způsobit mu krutou bolest, omráčit, urazit člověka.

Ohlušený Mven Mas mlhavě zaslechl, jak Onar bolestně vykřikla. Vrhl se na protivníka, ale upadl pod dvěma omračujícími ranami. Onar klesla na kolena, přikrývajíc ho svým tělem, ale nepřítel se jí vítězoslavně zmocnil. Zkroutil jí lokty dozadu, až hněvem zrudlá dívka se bolestně prohnula a hlasitě zanaříkala.

Avšak Mven se už vzpamatoval. V mládí, při hrdinských Herkulových činech, měl mnohem vážnější potyčky s nepřáteli, kteří se vymykali lidskému zákonu. Připomněl si, co se učil o pěstním boji proti nebezpečným zvířatům.

Mven Mas pomalu vstal, pohlédl do nepřítelovy tváře zkřivené vztekem a vybíral si místo, kam zasadit zdrcující úder: náhle se narovnal a zavrávoral. Poznal charakteristickou tvář, která ho tak dlouho mučivě pronásledovala, když uvažoval, má-li právo učinit pokus v Tibetu.

Údivem strnulý muž pustil dívku a zahleděl se upřeně na neznámého člověka s tmavou kůží, který rázem ztratil všechnu svou dobrosrdečnost.

„Bete Lone, mnoho jsem přemýšlel o setkání s vámi a považoval jsem vás za druha v neštěstí,“ vykřikl Mven Mas, „ale nikdy jsem netušil, že to bude takhle!“

„Jak takhle?“ zeptal se drze Bet Lon, maje v očích planoucí zášť.

Afričan mávl odmítavě rukou.

„K čemu prázdná slova? Nevyřkl jste je ve světě, kde jste jednal sice trestuhodně, ale ve jménu veliké myšlenky. Zato zde jednáte ve jménu — čeho?“

„Sama sebe, a jen sama sebe!“ procedil pohrdavě Bet Lon zaťatými zuby. „Dost dlouho jsem se ohlížel na ostatní, na obecné blaho! Pochopil jsem, že to všechno člověk nepotřebuje. Věděli to i někteří mudrci ve starověku.“

„Vy jste nikdy nemyslil na druhé, Bete Lone,“ přerušil ho Afričan. „Ve všem jste si povoloval a stal se z vás násilník, skoro zvíře!“

Matematik učinil pohyb, jako by se chtěl na Mvena vrhnout, ale ovládl se.

„Dost už, příliš mnoho mluvíte!“

„Vidím, že jste příliš mnoho ztratil, a chci…“

„Ale já nechci! Z cesty…!“

Mven se ani nepohnul. Se skloněnou hlavou stál pevně a hrozivě před Betem Lonem, cítě dotek chvějícího se dívčina ramene. A to chvění ho pobouřilo mnohem víc než rány, které utržil.

Matematik hleděl bez pohnutí do Afričanových očí, v nichž hořel plamen hněvu.

„Jděte!“ vydechl hlasitě a ustoupil s pěšiny.

Mven vzal Onar znovu za ruku a vedl ji mezi keři; v zádech cítil Lonův nenávistný pohled. V zatáčce se Mven zastavil tak znenadání, že mu Onar vrazila do zad.

„Bete Lone, vraťme se spolu do Velkého Světa!“

Matematik se jako dřív přezíravě rozesmál, ale bystrý sluch Mvena Mase zachytil pod slupkou silácké převahy bolestný tón.

„Kdo jste, abyste mi to navrhoval? Víte, že…“

„Vím. Také já jsem provedl zakázaný pokus a mou vinou zahynuli lidé, kteří mi důvěřovali. Má cesta ve vědecké práci vedla blízko vaší cesty a jsme… vy, já i ostatní už na pokraji vítězství! Lidé vás potřebují, ale ne takového…“

Matematik pokročil k Mvenu Masovi, sklopil oči, ale najednou se otočil a přes rameno utrousil hrubá odmítavá slova. Mven se mlčky pustil po stezce.

K páté osadě zbývalo asi deset kilometrů.

Když se Afričan dozvěděl, že dívka nikoho nemá, poradil jí, aby odešla do přímořských osad na východním pobřeží, kde se už nesetká s krutým a hrubým člověkem. Zde v tiché horské oblasti s roztroušenými malými osadami, stal se z bývalého skvělého vědce tyran, Aby předešel následkům, Mven se rozhodl, že hned zajde do osady a požádá lidi, aby na Beta Lona dohlédli. Rozloučil se s Onar na okraji osady. Dívka mu pověděla, že v lesích kolem kupolovité hory se prý nedávno objevili tygři; utekli buď z rezervace, nebo se až dosud udrželi v neproniknutelných roklinách a hustých lesích kolem nejvyšší hory na ostrově. Svírala mu pevně paži a prosila ho, aby byl opatrný a v žádném případě nešel přes horu v noci. Mven Mas vykročil rychle nazpět. Když přemýšlel o všem, co se mu přihodilo, viděl před sebou poslední dívčin pohled, plný obavy a vděčnosti. Poprvé se Mven zamyslil nad skutečnými hrdiny dávné minulosti, nad lidmi, kteří zůstali dobří i v zajetí ponížení, zloby a fyzického utrpení, a kteří vykonali nejobtížnější hrdinství tím, že zůstali opravdovými lidmi, i když jejich okolí přispívalo k rozvoji zvířecí sebelásky.

Dvojí tvář života vždycky stavěla před lidmi své protiklady. Ve starověku, uprostřed nebezpečí a ponížení, síla lásky, věrnosti a něhy velmi vzrůstala právě na pokraji záhuby, v nepřátelském a drsném okolí. Závislost na rozmaru hrubé síly činila všechno náhodným a nejistým. Osud jednotlivce se mohl v kterémkoli okamžiku rázem změnit a zmařit člověku všechny plány, naděje a záměry, protože ve špatně organizované pravěké společností velmi mnoho záleželo na náhodně vybraných lidech. Ale ta pomíjivost nadějí, lásky a štěstí místo aby cit oslabovala, ještě jej naopak posilovala.

Proto nejlepší, co bylo v člověku, nemohlo zahynout, bez ohledu na těžké zkoušky za otrokářského řádu Temných věků nebo v éře Rozděleného Světa.

Poprvé Afričan zauvažoval, že v pravěkém životě, který všem současným lidem připadá tak obtížný, existovalo štěstí i naděje i tvořivá práce, a někdy možná byly silnější než dnes, v hrdé epoše Okruhu.

Mven si málem se zlostí vzpomněl na vědecké teoretiky oněch dob, kteří se opírali o falešně chápané zdlouhavé přeměny druhů v přírodě a předpovídali, že lidstvo nebude lepší ani za milión roků.

Kdyby víc milovali lidi a znali dialektický vývoj, nemohla by je podobná hloupost nikdy ani napadnout!

Slunce zapadalo za oblý vrchol vysoké hory a zbarvilo její oblačnou přikrývku do ruda. Mven skočil do říčky.

Když se osvěžil a definitivně uklidnil, posadil se na plochý kámen, aby oschl a odpočinul si. Nepodařilo se mu dojít do městečka před příchodem noci a počítal, že přejde horu, až vyjde měsíc. Jak tak seděl a zamyšleně pozoroval vodu zurčící po kamenech, ucítil na sobě něčí pohled; nikoho však neuviděl. Pocit, že ho sledují neviditelné oči, tížil Mvena i potom, když přešel říčku a začal vystupovat.

Šel rychle po uježděné cestě náhorní plošinou ve výšce tisíc osm set metrů. Stoupal z terasy na terasu, aby co nejdříve překonal zalesněný výběžek hory a dostal se nejkratší cestou do městečka. Úzký srpek nového měsíce mohl svítit nejdéle půldruhé hodiny. Za bezměsíční noci by se příkrá horská stezka zdolávala velmi obtížně. Mven Mas pospíchal. Nízké řídké stromy vrhaly dlouhé stíny, které se jako černé pruhy kladly řadou na osvětlenou suchou zem. Mven se při chůzi pozorně díval na cestu, aby nezakopl o četné kořeny, a přitom přemýšlel.

Opodál z pravé strany, kde výběžek mírně stoupal a tonul v hlubokém stínu, ozvalo se hrozivé vrčení a neslo se po krajině, až se chvěla zem. Z lesa mu odpověděl hluboký řev. Byla v něm cítit síla, která pronikala do hloubi duše a budila v ní dávno zapomenuté pocity strachu a neodvratného konce oběti, kterou si nepřemožitelný dravec vyhlédl. Ale jako protiklad k pravěkému strachu vzplanula v člověku stejně pravěká bojová zuřivost jako dědictví po nesčetných generacích bezejmenných hrdinů, kteří hájili právo lidského rodu na život mezi mamuty, lvy, ohromnými medvědy, zuřivými býky i mezi nemilosrdnými vlčími smečkami, ve vyčerpávajících dnech lovu i za nocí urputné obrany.

Mven Mas chvíli postál a se zatajeným dechem se rozhlížel. V nočním tichu se nic ani nepohnulo, ale sotva ušel pár kroků po stezce, pochopil, že je mu kdosi v patách. Tygři? Je snad pravda, co mu vyprávěla Onar?

Mven se dal do běhu a snažil se představit si, co aby dělal, kdyby ho dravci — jsou nesporně dva — napadli.

Pokoušet se o záchranu na vysokých stromech, kam tygr leze líp než člověk, je nesmylné. Dát se s nimi do boje? Kolem dokola bylo jen kamení a z větví, pevných jak železo, nedá se ulomit ani pořádná hůl. Když se řev ozval docela blízko vzadu, Mven pochopil, že zahyne. Dusily ho větve stromů rozložené nad prašnou pěšinou. Chtěl načerpat odvahu pro poslední chvíle z věčných hlubin hvězdné oblohy, jejichž studiu zasvětil celý svůj dosavadní život. Začal pádit obrovskými skoky. Osud mu přál, neboť zakrátko vyskočil na pokraji velké lesní louky. Uprostřed zpozoroval hromadu kamenných úlomků, vrhl se tam, popadl třicetikilový balvan s ostrými hranami a obrátil se k lesu. Ted uviděl nejasné pohybující se přízraky. Pruhovaná těla se ztrácela mezi zkříženými stíny řídkého lesa. Okraj měsíce se už dotkl vrcholku stromů. Protáhlé stíny ulehly napříč planinou a po nich jako po černých kolejích začaly se k Mvenu Masovi plížit dvě obrovské kočky. Jako kdysi v podzemní místnosti Tibetské observatoře, Mven ucítil blížící se smrt. Teď však nevyvstala z jeho nitra, nýbrž z vnějšku, hořela zeleným plamenem ve fosforeskujících očích dravců. Dusným vedrem proběhl svěží závan větru. Mven se nadechl, pohlédl vzhůru na zářící slávu vesmíru, vzpřímil se a zvedl kámen nad hlavou.

„Jsem s tebou, soudruhu!“

Z černého svahu se vyšvihl na louku vysoký stín, výhružně třímající silnou pokroucenou větev. Mven Mas poznal matematika a na okamžik zapomněl na tygry. Bet Lon byl polomrtvý od šíleného běhu. Postavil se vedle Mvena a lapal po vzduchu otevřenými ústy. Ohromné kočky z počátku uskočily dozadu, ale pak se znovu začaly neúprosně přibližovat. Tygr po levé straně byl už na třicet kroků. Náhle přitáhl zadní tlapy pod sebe a připravoval se ke skoku.

„Rychleji!“ zazněl hlasitý výkřik přes celou paseku. Bledé záblesky granátometů se mihly ze tří stran za zády Mvena Mase, který překvapením upustil svou zbraň. Bližší tygr se vztyčil v celé své výšce, paralyzující granáty zatřaskaly jako údery bubnu a dravec se převrátil na hřbet. Druhý skočil směrem k lesu. Odtud se vynořily další tři siluety jezdců na koních. Skleněný granát s mocným elektrickým nábojem se rozbil o čelo tygra: šelma se napjala jako struna a zabořila těžkou hlavu do suché trávy.

Jeden z jezdců vyrazil kupředu. Mven uviděl široké kalhoty nad kolena, volnou košili z modrého umělého lnu s rozhalenkou a dvěma kapsami na hrudi. Ještě nikdy se mu pracovní oblek Velkého Světa nezdál tak krásný.

„Mvene Masi, cítila jsem, že jste v nebezpečí!“

Jak by nepoznal ten vysoký hlas, ve kterém zněla obava a neklid…!

Zapomněl odpovědět a stál bez pohnutí, dokud dívka neseskočila a nepřiběhla k němu. V patách za ní přijelo pět jejích společníků. Mven si je nestačil prohlédnout, protože srpek měsíce zmizel za lesem a dusná tma přikryla louku i stromy. Čařina ruka našla Mvenův loket. Uchopil dívčino tenké zápěstí a přitiskl si její dlaň k hrudi, kde mu vzrušeně tlouklo srdce. Čara mu konečky prstů zlehka pohladila vypouklý sval a její letmý projev něhy dal Mvenovi nebývalý klid.

„Čaro, to je Bet Lon, nový přítel…“

Obrátil se a zjistil, že matematik zmizel. Křikl tedy ze všech sil do tmy:

„Bete Lone, neodcházejte!“

„Já přijdu!“ ozval se z dálky silný hlas a nezněla v něm už ani trpkost, ani jízlivost.

Jeden z Čařiných společníků, zřejmě vedoucí skupiny, odepjal vzadu ze sedla signální lampu. Slabé světlo s neviditelným radiopaprskem vytrysklo k obloze. Mven se dovtípil, že čekají na letadlo. Všech pět členů skupiny byli mladí hoši, kteří si jako jeden z Herkulových činů vybrali dozorčí službu v boji proti škodlivým zvířatům na ostrově Zapomenutí. Čara se k nim připojila, aby našla Mvena Mase.

Když všichni usedli kolem majáku a Mven začal s nezbytnými dotazy, řekl mu vedoucí:

„Mýlíte se, jestli nás pokládáte za tak prozíravé; pomohla nám dívka se starořeckým jménem.“

„Onar!“ vykřikl Mven Mas.

„Ano, Onar. Náš oddíl přicházel od jihu k páté osadě, když se přihnala dívka polomrtvá únavou. Potvrdila zprávy o tygrech, kvůli nimž jsme sem přijeli a přesvědčila nás, že musíme jet bez prodlení za vámi; bála se, že vás šelmy mohou napadnout, až se budete vracet přes horu do městečka. A vidíte, málem jsme přišli pozdě.“

„Hned přiletí nákladní vrtulník a vaše dočasně ochrnuté nepřátele pošleme do rezervace. Ukáže-li se, že jsou to skutečně lidožrouti, budou je musit zlikvidovat. Ale nelze tak velkou vzácnost zahubit bez zkoušky.“

„Jaké zkoušky?“

Mladík povytáhl obočí.

„To je mimo naši kompetenci. Především je asi uklidní… Píchnou jim injekci pro snížení životní aktivity. Když se tygr na čas oslabí, naučí se mnoho věcí. Stejně naloží i s vašimi nepřáteli.“

Mladíkovu řeč přerušil silný vibrující tón. Shora se pomalu spouštěl černý stín. Louku zaplavilo oslňující světlo. Pruhované kočky zavřeli do měkkých kontejnerů pro křehké náklady. Nezřetelný kolos se znovu vznesl do tmy a odhalil planinu klidnému svitu hvězd. Jeden z pěti mladíků odletěl s tygry a jeho koně dostal Mven Mas.

Afričan a Čara jeli vedle sebe. Cesta klesala do údolí říčky Galle, při jejímž ústí na pobřeží byla lékařská stanice a základna pátracího oddílu.

„Poprvé co jsem na ostrově, jedu k moři,“ přerušil mlčení Mven. „Až dosud se mi zdálo, že moře je pro mne zapovězená hradba, která mi navždycky zatarasuje cestu do mého světa.“

„Ostrov byl pro vás novou školou?“ řekla Čara zpola tázavě a zpola radostně.

„Ano. Za krátkou dobu jsem mnoho prožil a promyslil. Všechny ty myšlenky mě už dávno znepokojovaly.“

Mven vyprávěl o svých dávných obavách, že lidstvo se vyvíjí příliš racionálně, příliš technicky a že opakuje ovšem ne tak pokřiveně — omyly starověku. Zdálo se mu, že úchvatné lidstvo na planetě Epsilonu Tukana mnohem víc pečovalo o dokonalost emocionální stránky duševního života člověka.

„Velmi jsem trpěla při pocitu neúplné harmonie se životem,“ odpověděla dívka po krátkém odmlčení. Potřebovala jsem mnohem víc něčeho ze starověku a mnohem méně ze svého okolí. Snila jsem o epoše neroztříštěných sil a citů, nahromaděných již prvotním výběrem v době Erota, který kdysi existoval v antickém Středomoří, a snažila jsem se vždycky probudit skutečnou sílu citů ve svých divácích. Ale dokonale mě pochopila asi jen Evda Nal.“

„A Mven Mas,“ dodal Afričan vážně a vyprávěl, jak se pro něho stala rudnu dcerou Tukana.

Dívka pozvedla tvář a v nesmělé záři nadcházejícího úsvitu Mven spatřil oči tak ohromné a hluboké, že pocítil lehkou závrať. Kousek popojel a rozesmál se.

„V románech o budoucnosti líčili nás kdysi naši předkové jako vetché rachitiky s nadměrně vyvinutou lebkou. Přestože zahubili a utrápili tisíce zvířat, nepřiblížili se k pochopení mozkového mechanismu člověka, protože se hrnuli s nožem tam, kde bylo zapotřebí nejjemnějších přístrojů v molekulárních a atomárních měřítkách. Dnes víme, že silná rozumová činnost vyžaduje mohutné tělo, plné životní energie, ale takové tělo vyvolává zároveň silné emoce.“

„A my jako dříve žijeme na řetězu rozumu,“ souhlasila Čara.

„Mnoho se už vykonalo, ale přece jen intelektuální stránka má značný předstih, kdežto emocionální zaostala… O ni je třeba pečovat, aby nepotřebovala rozum jako řetěz, nýbrž aby sama občas držela rozum na řetězu. To pro mne začalo být tak důležité, že chci o tom napsat knihu.“

„Ovšem!“ zvolala Čara vášnivě; trochu zrozpačitěla a pokračovala: „Málo znamenitých vědců se věnovalo studiu zákonů krásy a plnosti citů… Nemluvím o psychologii.“

„Rozumím vám!“ odpovídal Afričan, dívaje se zálibně na dívku, která v zanícení pozvedla ještě výš svou hrdou hlavu, vstříc paprskům, jež znovu zbarvily její p1eť měděným odstínem.

„Zůstali jsme pozadu!“ zvolala dívka, přitáhla uzdu a její kůň se okamžitě vyřítil kupředu.

Afričan ji dohonil a oba jeli starou cestou vedle sebe. Když dostihli své mladé přátele, přidrželi koně a Čara se obrátila k Mvenu Masovi.

„A co ta dívka, Onar?“

„Potřebuje žít ve Velkém Světě. Sama jste říkala, že zůstala na ostrově jenom náhodou, kvůli matce, která sem přijela a nedávno zemřela. Onar by se dobře pracovalo u Vedy, na vykopávkách jsou zapotřebí citlivé a něžné ženské ruce. Existuje ještě tisíc prací, kde je jich třeba. A nový Bet Lon, který se k nám vrátí, najde ji znovu a jinak…!“

Čara stáhla obočí a zadívala se upřeně na Mvena.

„A co vy — neodejdete od svých hvězd?“

„Ať je rozhodnutí Rady jakékoli, budu se dále zabývat vesmírem. Ale nejdřív musím napsat o…“

„O hvězdách lidských srdcí?“

„Ovšem, Čaro! V člověku se tají dech z jejich nekonečné rozmanitosti…“ Mven zmlkl, když zpozoroval, že na něj dívka hledí s něžným úsměvem. „Nesouhlasíte s tím?“

„Souhlasím, samozřejmě! Myslila jsem na váš pokus. Uskutečnil jste ho z vášnivé netrpělivosti, abyste dal lidem dokonalý svět. V tom jste také umělec, a ne vědec.“

„A co Ren Boz?“

„Pro něho byl pokus jen dalším krokem na cestě vědeckého bádání.“

„Omlouváte mne, Čaro?“

„Naprosto! A jsem přesvědčena, že ještě mnoho jiných lidí, většina!“

Mven si přehodil uzdu do levé ruky a pravou vztáhl k Čaře. Vjížděli do malé staniční osady.


Vlny Indického oceánu mírně hučely pod příkrým svahem. V jejich hukotu Mven slyšel rytmický sled basů v symfonii Ziga Zora o životě, který směřuje do vesmíru. A modré f, mocný a základní tón pozemské přírody, zpívalo nad mořem a nutilo člověka, aby odpovídal celým srdcem a splynul s přírodou, která ho zrodila.

Oceán — průzračný, zářící, nezanášený už odpadky a zbavený dravých žraloků, jedovatých ryb, měkkýšů i nebezpečných medúz, jako je život současného člověka prost zloby a strachu dávných dob. Ale kdesi v nekonečných prostorách oceánu existují ještě tajemná zákoutí, kde se uchovaly a klíčí zárodky škodlivého života, a jen bdělosti pátracích oddílů vděčíme za bezpečnost a čistotu oceánských vod.

Copak i v čisté mladé duši nevyroste znenadání zlá zavilost, hlupácká sebejistota, zvířecký egoismus? Nepodrobí-li se člověk autoritě společnosti, řídí-li se vlastní nerozumnou ctižádostí a osobními vášněmi, mužnost se mění v bezohlednost a tvořivá práce v sobeckou vychytralost, zatím co věrnost a sebeobětování se stávají baštou tyranie, nelítostného vykořisťování a ponižování… Slupka kázně a společenské kulturnosti se lehce odere, stačí, aby jedna či dvě generace žily špatně. Mven Mas nahlédl do tváře této šelmy zde, na ostrově Zapomenutí. Jestli se nezvládne a dostane volnost, rozbují se nestvůrný despotismus, který tolik století deptal lidstvo a vnucoval mu svou nestoudnou zvůli.

Nejpřekvapivější v historii Země je vznik neuhasitelné zášti ke kráse a vědění, projevující se zcela zákonitě u nevzdělanců. Nedůvěra, strach a nenávist pronikají všemi řády lidské společnosti, počínajíc strachem před primitivními čaroději i vědmami, a končíc vražděním myslitelů, kteří předstihli svou dobu v éře Rozděleného Světa. Něco podobného existovalo i na jiných planetách, které měly sice vyspělou civilizaci, ale nedovedly uchránit své společenské zřízení před oligarchií, vznikající znenadání a zákeřně v nejrozmanitějších, podobách… Mven si vzpomněl na zprávy Okruhu o obydlených světech, kde se nejvyšších vymožeností vědy používalo k zastrašování, mučení a trestání, ke čtení myšlenek a proměňování mas v pokorné poloidioty, ochotné vykonat sebezrůdnější příkazy. Výkřik o pomoc z této planety pronikl do Okruhu a letěl prostorem ještě mnoho století po smrti lidí, kteří jej vyslali, i po smrti jejich krutovládců.

Naše planeta je už na takovém vývojovém stupni, že podobné hrůzy jsou u nás nemyslitelné. A přece je dosud neuspokojivý duchovní rozvoj člověka, o který se vytrvale starají lidé jako je Evda Nal.

„Malíř Kart San říkal, že moudrost je spojení znalostí a citů. Buďme moudří!“ zazněl zezadu Čařin hlas.

Čara jako vítr proletěla kolem Afričana a vrhla se do šumící propasti.

Mven viděl, jak se ladně otočila ve vzduchu, rozepjala ruce jako křídla a zmizela ve vlnách. Chlapci z pátracího oddílu, kteří se dole koupali, ustrnuli. Mvena zamrazilo v zádech nadšením i leknutím. Sám z tak hrozné výšky ještě nikdy neskákal, ale teď si odhodlaně stoupl na okraj srázu a začal se svlékat. Později si vzpomínal, že v nejasných zlomcích myšlenek mu Čara připadala jako bohyně pravěkých lidí, která všechno může. Může-li ona, smí také on!

Z hučících vln zazněl dívčin varovný křik. Ale Mven Mas padal dolů jako kámen a nic neslyšel. Let byl blaženě dlouhý. Znamenitý skokan vnikl přesně do vody a ponořil se do velké hloubky. Moře bylo tak podivuhodně průzračné, že mu dno připadalo nebezpečně blízko. Afričan prohnul tělo a vlivem dále působící setrvačnosti dostal tak omračující ránu, že na okamžik přestalo pro něj všechno existovat. Vyletěl na povrch prudce jako raketa, převrátil se naznak a zakymácel se na vlnách. Když se vzpamatoval, uviděl připlouvající Čaru. Dívka se tak vylekala, že vzdor bronzové osmahlosti poprvé zbledla. Oči jí hořely výčitkou i nadšením.

„Proč jste to udělal?“ zašeptala skoro bez dechu.

„Protože jste to učinila vy. Půjdu za vámi všude…budovat svůj Epsilon Tukana na naší Zemi!“

„A vrátíte se se mnou do Velkého Světa?“

„Vrátím!“

Mveň se otočil, aby plaval dál, a vykřikl překvapením. Úchvatná průsvitnost moře, která s ním před chvílí tak nepěkně zažertovala, byla zde, dále od břehu, ještě větší. On i Čara se doslova vznášeli v závratné výšce nade dnem, jež bylo vidět do nejmenších podrobností skrze neuvěřitelně čirou vodu, jako by to byl vzduch! Mvena se zmocnila odvaha a triumf, jaký zakoušejí lidé, když se dostali z dosahu zemské přitažlivosti. Stejné pocity statečnosti a štěstí vyvolávaly skoky do rozbouřeného oceánu i lety z umělých. družic do černých hlubin vesmíru. Mven Mas rychle připlul k Čaře, a šeptaje její jméno, četl horoucí odpověď v jejích zářících a smělých očích. Ruce i rty mladých lidí se spojily nad křišťálovou propastí.

Загрузка...