Mlhovina v Andromedě

KAPITOLA 4. Řeka času

Veda Kong a Dar Veter stáli na malé kulaté plošince vrtulníku, jenž se pomalu nesl nad nekonečnou stepí. Lehký větřík vlnil hustou kvetoucí trávu. V dálce po levé straně bylo vidět stádo černobílého skotu, potomků zvířat vypěstovaných křížením yaků, krav a buvolů.

Nízké pahorky, tiché řeky v širokých údolích, nekonečná volnost a klid dýchaly z pevného, rovného kousku zemské kůry, který se kdysi nazýval Západosibiřskou nížinou.

Dar Veter hleděl zádumčivě na zem, již kdysi pokrývaly nekonečné plochy bezútěšných močálů a řídké zakrslé lesy sibiřského severu. V duchu viděl obraz starověkého mistra, který už v dětství na něj zapůsobil nesmazatelným dojmem:

Nad zátočinou obrovské řeky, tvořící protáhlý mys, stál starobylý kostel, šedivý už před lety, a díval se osaměle do dálky na pole a luka za řekou. Tenký kříž na kupoli se černal pod nízkými těžkými mračny. Na maličkém hřbitůvku za kostelem skupinka bříz a jív skláněla ve větru rozsochaté koruny. Nízké větve se téměř dotýkaly napůl zetlelých křížů, jež čas a bouře povalily uprostřed svěží mokré trávy. Za řeko se kupily obrovité haldy šedofialových oblaků, hustých, že by se daly ohmatat. Široká řeka svítila studeným železným leskem. Stejně chladný jas ležel na všem kolem. Dálky i nejbližší okolí byly mokré od lezavého podzimního deště studených a neútulných severních šířek. A celá stupnice namodralých, šedivých a zelených barev na obraze hovořila o rozlehlých prostorách neúrodné půdy, kde se člověku těžce žije o hladu a zimě a kde trpce pociťuje svou osamělost, charakteristickou pro lidskou pošetilost dávných dob.

Dar Veter uviděl obraz v muzeu pod průsvitným ochranným obalem, obnovený a osvětlený zespodu neviditelnými paprsky, připadal mu jako okno do daleké minulost.

Dar se ohlédl po Vedě. Mladá žena položila ruku na zábradlí při okraji plošiny. Sklonila hlavu, a pozorujíc, jak se stébla vysoké trávy sklánějí po větru, soustředěně přemýšlela. Kavyl tonul v záplavě stříbrného lesku, nad stepí pokojně plula kulatá plošinka vrtulníku. Žhavé vzdušné víry nelétaly znenadání na cestující, čechraly Vedě vlasy i šaty a Daru Vetrovi dýchal horkem rozpustile do očí. Ale automatický moderátor pracoval rychleji než myšlenka a letící plošinka se jen chvílemi zachvívala nebo nepatrně pohupovala.

Dar Veter se nahnul nad cívkou kursografu. Úzký pruh mapy se rychle otáčel a zaznamenával jejich pohyb. Patrně se dostali příliš daleko na sever. Už dávno přeťali šedesátou rovnoběžku, přeletěli soutok Irtyše a Obu a přiblížili se k prohoří, zvanému Sibiřská vysočina.

Za čtyři měsíce práce na vykopávkách starověkých kurhanů v parných stepích altajského předhoří si oba cestovatelé už zvykli na rozsáhlá stepní prostranství. Při zkoumání minulosti jako by se badatelé pohroužili do časů, kdy se po jižních stepích projížděly je řídké oddíly ozbrojených jezdců.

Veda seč točila a rukou mlčky ukázala dopředu. V proudech prohřátého vzduchu tam plul temný ostrůvek, jako by odtržený od povrchu země. Za několik minut se vrtulník přiblížil k nevysokému kopci. Byla to zřejmě halda po bývalém rudném dole. Z konstrukcí šachet ne neuchovalo nic, zbyl tu jen pahorek, porostlý hustým višňovým sadem.

Letící kulatá plošinka se náhle prudce naklonila.

Dar Veter automaticky zachytil Vedu v pase a vrhl se ke zvednutému kraji paluby. Vrtulník se na zlomek vteřiny vyrovnal jen proto, aby se plochou stranou zřítil na úpatí kopce. Tlumiče začaly pracovat a zpětný náraz vymrštil Vedu i Dara na svah, přímo do středu hustého křoví. Po chvíli mlčení se v tichu stepi rozlehl Vedin hluboký hrudní smích. Dar Veter si představil svůj překvapený poškrabaný obličej a přidal s k Vedě z bezděčné radosti, že se jí nic nestalo a že havárie dopadla tak šťastně.

„Zbytečně se vrtulníkům nezakazuje létat výš než osm metrů,“ pronesla Veda trochu zadýchaně. „Teď už chápu…“

„Stroj při poruše okamžitě padá a jedinou nadějí jsou tlumiče. Nedá se nic dělat, je to nutná daň za lehkost a malé rozměry. Pravděpodobně nás čeká ještě další trest za všechny šťastné lety,“ řekl Dar Veter s poněkud předstíranou lhostejností.

„A to…?“ zvážněla Veda.

„Bezvadný chod stabilizátoru předpokládá velmi složitý mechanismus. Bojím se, že budu potřebovat hodně času, abych se v něm vyznal. Musíme se z toho dostat po způsobu našich nejubožejších předků.

Veda s jiskřivými plaménky v očích vztáhla ruku, a Dar Veter pomohl mladé ženě lehce na nohy. Sešli ke spadlému vrtulníku, potřeli si škrábance hojicím roztokem a zalepili roztrhané šaty. Daru uložil Vedu do stínu keře a sám začal zkoumat příčiny havárie. Jak předpokládal, stalo se něco s automatickým stabilizátorem, jehož blokující zařízení vypnulo motor. Sotva Dar Veter otevřel kryt přístroje, bylo mu jasné, že z opravy nebude nic, musil by příliš dlouho vnikat do nesmírně složité podstaty elektroniky. S rozmrzelým povzdechem narovnal unavená záda a pohlédl na keř, pod nímž se Veda důvěřivě schoulila. Horká step byla úplně liduprázdná, kam oko dohlédlo. Dva velcí draví ptáci pomalu kroužili nad tetelícím se modravým oparem…

Z poslušného stroje se stal neživý disk, který bezmocně ležel na suché zemi. Dara Vetra prostoupil divný pocit osamělosti a odtrženosti od celého světa.

A v té chvíli se ničeho nebál. Jen co nadejde noc, uvidí neozbrojené oko mnohem dál; určitě zahlédnou nějaká světla a vydají se k nim. Letěli jenom nalehko a nevzali s sebou ani radiotelefon, svítilnu či jídlo.

Kdysi mohl člověk ve stepi zahynout hladem, nevzal-li s sebou větší zásoby potravin… A vodu! — přemýšlel bývalý vedoucí kosmických stanic, přivíraje oči před prudkým sluncem. Zpozoroval, že vedle Vedy vrhá višňový keř kousek stínu, a natáhl se bezstarostně na zem. Cítil, jak ho přes lehký oděv píchají suchá travní stébla. Vedro a tichý šelest větru ukolébávaly duši do zapomnění; myšlenky pomalu plynuly, v paměti se beze spěchu střídaly obrazy dávno minulých dob. V dlouhé řadě šly pradávné národy, rasy i jednotlivci… jako by odtud, z minulosti, tekla ohromná řeka událostí, postav i odění, střídajících se každou vteřinu.

„Vetře!“ uslyšel závojem dřímoty volat milovaný hlas; procitl a posadil se.

Rudý sluneční kotouč se už dotýkal temné čáry horizontu, nehybným vzduchem nezavál ani sebemenší vánek.

„Vetře, můj pane,“ poklonila se před ním Veda, napodobujíc starověké asijské ženy, „nechtěl byste se probudit a vzpomenout si na mne?“

Dar Veter učinil několik prostocviků a definitivně setřásl sen. Veda souhlasila s jeho plánem, aby vyčkali do noci.

Tma je zastihla v živém rozhovoru o minulé práci. Náhle Dar Veter zpozoroval, že se Veda chvěje. Ruce měla chladné a Dar se dovtípil, že ji lehké šaty nechrání před nočním chladem zdejších severních míst.

Letní noc na šedesáté rovnoběžce byla jasná a tak se jim podařilo nasbírat velkou hromadu roští.

Zapraskal elektrický náboj, který Dar Veter vytáhl z mohutného akumulátoru vrtulníku; brzy a rozeplála vatra a jasné plameny pohltily tmu kolem a pronikaly dvojici svým životodárným teplem.

Schoulená Veda se znovu narovnala jako květ pod sluncem a oba se oddali takřka hypnotické zádumčivosti. Kdesi hluboko v duši člověka za těch sto tisíc let, kdy mu oheň byl hlavním útočištěm a spásou, zůstal nevykořenitelný pocit útulnosti a bezpečí, jež oheň vyvolával v hodinách, kdy člověka obklopovala zima a tma…

„Vedo, co vás trápí?“ přerušil Dar Veter mlčení.

„Vzpomněla jsem si na tu dívku s šátkem…“ odpověděla potichu Veda a nespouštěla oči z uhlíků, které se rozsypávaly jako zlato.

Dar Veter pochopil okamžitě. V předvečer svého letu dokončili v přialtajských stepích vykopávky velkého skythského kurhanu. Uvnitř zachovalého dřevěného srubu byla kostra starého náčelníka, obklopená kostmi koní a otroků. Přikrýval je okraj mohylového náspu. Starý vůdce ležel s mečem, štítem a brněním a u jeho nohou se objevila skrčená kostra mladičké ženy. K lebce jí přiléhal hedvábný šátek, kdysi pevně omotaný kolem obličeje. Šátek se přes nejrozličnější operace nepodařilo uchovat. Ale těch několik minut, než se rozpadl, stačilo, aby lidé mohli rozpoznat rysy překrásné tváře, která se otiskla na tkanině před několika tisíciletími. Šátek prozradil ještě jednu strašlivou podrobnost: otiskl oči ženy, vylezlé z důlků; nepochybně ji tím šátkem zardousili, a pak i hodili do hrobu, aby provázela svého muže na neznámých cestách záhrobního světa. Nebylo jí víc než devatenáct let, a jemu bylo dobrých sedmdesát; to byl na tehdejší dobu velmi vysoký věk.

Dar Veter si připomněl debatu, která se rozproudila nad nálezem mezi mladými spolupracovníky Vediny expedice. Šla žena za svým mužem dobrovolně nebo ji k tomu donutili? A proč? Ve jménu čeho? Bylo-li to z velké oddané lásky, proč ji tedy zabíjeli, proč ji neochraňovali jako nejlepší památku po zemřelém v osiřelém světě živých?

Pak promluvila Veda Kong. Dlouho pohlížela rozhořelýma očima na temný pahorek kurhanu, jakoby duševním zrakem chtěla proniknout mocnou vrstvu dávných dob.

„Snažte se pochopit tehdejší lidi. Prostory pravěkých stepí byly skutečně bez hranic, neboť jedinými dopravními prostředky byli koně, velbloudi a býci. Na obrovských rozlohách žily jednotlivé skupiny kočovných chovatelů dobytka, které nejenže nic nespojovali, ale které žily ve věčném nepřátelství. Příkoří a zloba se přenášely z pokolení na pokolení. Každý přistěhovalec byl nepřítelem, každý kmen kořistí, slibující dobytek a otroky, to znamená lidi, kteří pracovali z přinucení, po hrozbou biče jako dobytek. Takové uspořádání společnosti neslo s sebou na jedné straně velkou, nám docela neznámou volnost jednotlivce v drobných vášních a přáních, a na druhé straně neuvěřitelnou uzavřenost ve vzájemném styku lidí i omezenost jejich cílů. Jestliže národ nebo kmen nebyl příliš početný a jeho příslušníci se mohli uživit lovem a sbíráním plodů, žili tito svobodní kočovníci v neustálém strachu, že je výbojní sousedé napadnou, zotročili nebo docela vyhladí. Když ale země byla izolovaná a měla velký počet obyvatel, kteří mohli vytvořit mocnou vojenskou sílu, pak lidé také dopláceli vlastní svobodou na to, že byli chráněni před válečnými nájezdy, neboť v tak silných státech se vždycky rozmáhaly despotismus a tyranie. Tak tomu bylo ve starém Egypte, v Asýrii i v Babylóně.

Ženy, zejména krásné ženy, byly ve starověku jen kořistí a hračkami silných. Nemohly existovat bez mužovy nadvlády a ochrany.

Vlastní ženiny touhy a vůle znamenaly málo, tak zoufale málo, že při takovém životě… kdo ví… Možná, že se smrt zdála snesitelnějším údělem…“

V odpověď na Vetrovy myšlenky se Veda přisunula blíže, pomalu převracela hořící větve a pozorovala, jak z uhlíku na uhlík přeskakují modravé jazýčky plamenů.

„Kolik trpělivé statečnosti bylo v těch dobách zapotřebí, aby člověk zůstal sám sebou, aby mravně neklesal a mohl se rozvíjet,“ promluvila potichu Veda Kong.

„Já myslím,“ namítl Dar Veter, „že až příliš zveličujeme tíhu života ve starověku. Nejen že lidé byli na takový život zvyklí, ale jeho neuspořádanost nesla s sebou nejrozličnější příležitosti. Vůle i síla člověka dokázala i z takového života vykřesat záblesky romantických radostí jako jiskry z křemene.“

„Stejně mě zaráží,“ řekla Veda, „proč naši předkové nedovedli tak dlouho pochopit, že osud společnost nezávisí jenom na nich samotných, ale že společnost je taková, jaký je morální a ideový rozvoj jejích členů, jenž je závislý na ekonomice..“

„Že dokonalé forma vědecké výstavby společnosti není jen kvantitativní hromadění výrobních sil, ale i kvalitativní úroveň, vždyť je to tak jednoduché,“ odpověděl Dar Veter. „A dále chápání dialektických souvislostí, že nové společenské vztahy bez nových lidí jsou právě tak nesmyslné, jako noví lidé bez této nové ekonomiky. Když to lidé pochopili, stala se hlavním úkolem společnosti výchova, fyzický i duševní rozvoj člověka. Kdy se to konečně stalo?“

„V ÉRS, na konci doby Rozštěpu, brzy po Druhé Veliké Revoluci.

„Dobře, že ne později! Ničivá válečná technika…“

Dar Veter zmlkl a otočil se vlevo k temné mýtině mezi ohněm a svahem kopce. Docela blízko se ozýval těžký dupot a mocné přerývané supění. Oba cestovatelé naráz vyskočili.

Před ohněm se vynořil obrovský černý býk. Ve zlostně vypoulených očích se mu odrážely plameny a blikaly jako krvavé záblesky. Netvor rozhrabával kopytu suchou zem, funěl a chystal se k útoku. V slabém světle vypadal zvlášť ohromný, sloněná hlava se podobala žulovému balvanu a mohutné plece čněly do výše vystupujícími pletenci svalů. Veda ani Dar Veter ještě nikdy nestáli tak blízko vražedné a nenávistné síly zvířete, na jehož mozek se nedalo rozumně působit.

Veda přitiskla ruce pevně k hrudi a stála bez hnutí, jako hypnotizována zjevením, které tak nenadále vyrostlo ze tmy. Dar Veter, aniž pomyslil na nebezpečí, postavil se před býka a zakryl Vedu vlastním tělem, jak to nesčetněkrát činili jeho předkové. Avšak ruce člověka nové epochy byly bezbranné.

„Vedo, uskočte vpravo…“ stačil sotva pronést, kdy se zvíře na ně vrhlo.

Dobře vycvičená těla obou cestovatelů mohla v rychlosti soutěžit s primitivní hbitostí býka. Velikán proletěl mimo a s velikým rámusem zapadl do hustého křoví, zatím co Dar a Veda se objevili ve tmě několik kroků od vrtulníku. Stranou od ohně nebyla noc už tak tmavá a Vediny šaty byly zdaleka vidět. Býk se vyhrabal z roští. Dar Veter hbitě vymrštil svou společnici vzhůru, ta udělala přemet a ocitla se na plošině vrtulníku. Zatímco zvíře se otáčelo a kopyty rozrývalo půdu, Dar se objevila na stroji vedle Vedy. Vyměnili si letmé pohledy a v očích společnice nečetl nic, kromě neskrývaného nadšení Kryt z motoru sňali už ve dne, když se Dar Veter snažil proniknout do důmyslného mechanismu. Sebral nyní všechnu svou sílu a utrhl od bočního hrazení plošiny kabel vyrovnávacího pole a strčil jeho obnažený konec pod pružinu hlavní svorky transformátoru. Vedu přitom varovně odsunul. V tom okamžiku zachytil býk rohem za zábradlí a vrtulník pod jeho mohutným náporem skoro poskočil. Dar Veter švihl koncem kabelu zvíře přes nos. Žlutý blesk, tupý úder — a rozdivočelé dobytče se svalilo jako těžká fůra.

„Vy jste ho zabil!“ rozhořčeně zvolala Veda.

„Sotva, půda je suchá!“ usmál se spokojeně Dar.

Na dotvrzení jeho slov býk slabě zabučel, pak se zvedl, a jako by cítil svou pohanu, bez jediného ohlédnutí ubíhal pryč rychlým poklusem. Cestovatelé se vrátili k ohni. Nová dávka chrastí oživila pouhaslý plamen.

„Už mi není zima,“ řekla Veda. „Vystupme na kopec!“

Vrchol pahorku zakrýval oheň, bledé hvězdy severního léta se rozplývaly nízko nad obzorem jako mlhavé kuličky.

Na západě nebylo vidět nic, na severu, na svazích kopců se míhaly matně viditelné řady světel. Z jižní strany, rovněž velmi daleko, hořela jasná hvězda na pozorovací věži pěstitelů dobytka.

„Je to zlé, budeme muset jít celou noc…“ zahučel Dar Veter.

„Ne, ne, pohleďte!“ Veda ukázala na východ, kde znenadání zaplála čtyři světla, rozestavená do čtverce. Nebyla dál než pár kilometrů. Určili směr podle hvězd a sestoupili k ohni. Veda Kong se zastavila před dohasínajícími uhlíky, jako by se chtěla na cosi vzpomenout.

„Sbohem, náš domove..“ řekla smutně. „Kočovníci mívali asi také obdobná obydlí, chatrná a krátkodobá. A já jsem dnes byla ženou oné epochy.“

Veda založila ruce za hlavu a pružně se protáhla před ohněm. O vteřinu později nabyly její zamlžené oči opět svého šibalského třpytu.

„Nuže, veďte mne… hrdino!“ V nízkém hlasu jí zazněl nevyzpytatelný, něžný tón.

Jasná noc, prosycená vůněmi trav, ožila šramotem zvířat a křeky noční ptáků. _Veda a Dar Veter našlapovali opatrně, aby nezapadli do neviditelné nory nebo trhliny v suché půdě. Latovitá stébla kavylu jim klouzala po kotnících. Dar Veter se pozorně rozhlížel, jakmile se na stepi objevily temné skvrny keřů.

Veda se tichounce rozesmála.

„Neměli jsem s sebou vzít akumulátor a kabel?“

„Jste lehkomyslná, Vedo,“ bránil se dobromyslně Dar, „a to víc, než jsem čekal!“

Mladá žena náhle zvážněla.

„Příliš silně jsem pocítila vaši záštitu…“

A Veda začala nahlas mluvit, lépe řečeno nahlas přemýšlet, o další práci své expedice. První etapa prací na stepních kurhanech skončila, její spolupracovníci se vraceli ke svým dřívějším zaměstnáním nebo se upínali k jiným. Ale Dar Veter byl volný, nevybral si jinou práci a mohl tedy provázet ženu, již miloval. Z došlých zpráv bylo zřejmé, že Mvenu Masovi jde práce dobře. Ale i kdyby se mu nedařilo. Rada astronautiky by stejně tak brzy neposlal Vetra na totéž místo. V epoše Velikého Okruhu se nepokládalo za prospěšné držet lidi dlouho při jedné práci. Tím se otupovalo v člověku to nejcennější, tvůrčí nadšení. Teprve po dlouhé přestávce se mohl vrátit ke starému zaměstnání.

„Nezdála se vám naše práce — po šestiletém styku s vesmírem — příliš malicherná a jednotvárná?“ Vediny jasné a bystré oči hledaly jeho pohled.

„Vaše práce není vůbec malicherná ani jednotvárná,“ namítl Dar Veter, „ale nedává mi ono napětí, kterému jsem přivykl. Stávám se bezstarostným a klidným, jako by mě léčily bledě modré sny.

„Bledě modré?“ opakovala Veda, a její zajíknutí řeklo Daru Vetrovi víc než červeň ve tvářích, kterou nemohl ve tmě vidět.

„Budu pokračovat v průzkumu dále k jihu,“ přerušila sebe samu, „ale ne dřív, dokud se neutvoří nová skupina dobrovolných kopáčů. Do té doby pojedu na vykopávky v moři, soudruzi mě už dávno zvali, abych jim pomohla.“

Dar Veter pochopil a srdce mu radostně zabušilo. Ale hned v příštím okamžiku potlačil své city a aby pomohl Vedě z rozpaků, zeptal se klidně:

„Myslíte vykopávky podmořského města ni jih od Sicílie? Viděl jsem pozoruhodné věci odtamtud v Paláci Atlantidy.“

„Ne, provádíme teď práce na východním pobřeží Středozemního moře, Rudého moře a u břehů Indie. Konáme průzkumy kulturních pokladů, které se uchovaly pod vodou, počínajíc kulturou krétsko-indickou a končíc nástupem Dob Temna.“

„To, co se ukrývalo, a ještě častěji prostě házelo do moře, když ostrůvky civilizace zanikaly pod náporem nových sil, které byly barbarsky svěží, nevědomé a bezstarostné — to chápu,“ pravil zamyšleně Dar Veter a dál pozoroval bělavou step. „Chápu i veliké ničení starověké kultury, když antické státy, silné ve svém spojení s přírodou, nedokázaly ve světě nic změnit, nedokázaly se vyrovnat se stále odpornějším otroctvím a příživnictvím nejvyšších společenských vrstev.“

„A lidé vyměnili antické otroctví za feudalismus a náboženskou tmu středověku,“ přidala se Veda. „Co vám tedy zůstalo nepochopitelné?“

„Prostě neumím si dobře přestavit krétsko-indickou kulturu.“

„Nevíte o nových bádáních. Stopy krétsko-indické kultury se nacházejí na obrovské rozloze od Ameriky přes Krétu na jih Střední Asie a Severní Indie až k západní Koreji.“

„Netušil jsem, že v tak dávných dobách už mohly existovat skrýše kulturních pokladů, jak tomu bylo u Kartága, Řecka nebo Říma.“

„Pojeďte se mnou, uvidíte,“ řekla tiše Veda.

Dar Veter šel mlčky vedle ní. Začalo pozvolné stoupání. Když došli k nejvyššímu místu úvalu, Dar se najednou zastavil.

„Děkuji za pozvání, pojedu…“

Veda poněkud nedůvěřivě pootočila hlavu, ale v šeru letní noci byly oči jejího průvodce temné a neproniknutelné.

Za průsmykem se ukázalo, že ohně jsou docel a blízko. Osvětlovací tělesa v polarizujících poklopech nerozptylovala paprsky, a proto se ohně zdály být mnohem díl, než ve skutečnosti byly. Soustředěné osvětlení svědčilo o tom, že se zde pracuje. Kontury průsvitných nosníků se stříbřitě blyštily pod vysokými jasně modrými lampami. Varovný křik je přinutil, aby se zastavili. Jeho původcem byl strážný robot.

„Nebezpečí, jděte vlevo, nepřibližujte se k řadě sloupů,“ řval neviditelný zesilovač.

Poslušně se obrátili ke skupině přenosných domků.

„Nedívejte se směrem k poli!“ nabádal automat dále.

Ve dvou domcích se současně otevřely dveře, vytryskly dva kužele světla, zkřížily se a ulehly na tmavou cestu. Hlouček mužů a žen pozdravil přátelsky poutníky a všichni se divili, že cestují tak nedokonalým způsobem a k tomu ještě v noci.

Malá kabinka s křižujícími se proudy aromatické vody, prosycené plynem a elektřinou a s veselou hrou elektrických nábojů bodajících do kůže, byla místem tiché radosti.

Osvěžení poutníci se sešli u stolu.

„Vetře, příteli, ocitli jsme se mezi kolegy!“

Veda nalila zlatistý nápoj do štíhlých pohárů, které se ihned orosily chladem.

„V tomhle je všechna síla,“ řekl Dar vesele a natáhl se pro svou číši.

„Milý přemožiteli býka, nějak ve stepi divočíte,“ zaprotestovala Veda. „Říkám vám zajímavé novinky a vy myslíte jenom na jídlo!“

„Tady že jsou vykopávky?“ zapochyboval Dar Veter.

„Jenomže ne archeologické, nýbrž paleontologické. Studují tu fosilní zvířata z permu, tj. z doby před dvěma sty milióny roků. Kampak s našimi ubohými tisícovkami…“

„Zkoumají je hned, aniž je vykopali? Jak to?“

„Ano, hned. Ale jak se to dělá, to jsem se nedozvěděla.“

Jeden ze spolustolovníků, hubený člověk žluté pleti, se vmísil do hovoru.

„Naše skupina za okamžik vystřídá druhou. Právě jsme skončili přípravu a začínáme prosvěcovat.“

„Tvrdým zářením?“ napadlo Dara Vetra.

„Nejste-li příliš unaveni, radím vám, abyste se na to podívali. Zítra stěhujeme tábor dál, to už nebude zajímavé.“

Veda i Dar Veter potěšeně souhlasili. Vlídní hostitelé se zdvihli od stolu a vedli je k sousednímu domku. Ve výklencích, označených číselníky indikátorů, viseli ochranné obleky.

„Ionizace z našich mocných zapalovačů je velmi silná,“ říkala s omluvným přízvukem vysoká, trochu nahrbená žena, když pomáhala Vedě obléci silnou látku s průzračnou přílbou a připevňovala jí na záda kabelu s bateriemi.

V polarizovaném světle vynikal zřetelně každý trs na hrbolaté stepní půdě. Za obrysem čtvercového pole, ohrazeného tenkými tyčemi, bylo slyšet tlumený hluk. Půda se vzdula, zapraskala a sesypala se do trychtýře, v jehož středu zazářil válec s ostrou špicí. Kolem leštěných stěn se mu vinul spirálovitý hřeben, na předním konci se otáčela složitá fréza z modrého kovu. Válec se nahnul přes okraj trychtýře, obrátil se, vzadu se mu rychle zakmitaly lopatky, pak zabořil lesklou špici téměř kolmo do země a začal se znovu zarývat několik metrů od trychtýře.

Dar Veter zpozoroval, že za válcem se táhnou dva kabely; jeden byl izolovaný, druhý svítil leskem obnaženého kovu. Veda se dotkla jeho rukávu a ukázala dopředu na hrazení z magnéziových tyčí. Tam se vyhrabal ze země právě takový válec, jediným pohybem se převrátil nalevo, vklouzl do země jako do vody a zmizel.

Člověk se žlutou pletí jim dal znamení, aby si pospíšili.

„Poznala jsem ho,“ zašeptala Veda, když dohonili skupinu před sebou.“ Je to paleontolog Ljao Lan, který rozluštil záhadu osídlení asijské pevniny v prvohorách.“

„Není původem Číňan?“ zeptal se Dar Veter, když si připomněl učencovy tmavé, trochu šikmo položené, úzké oči. „Stydím se to přiznat, ale neznám jeho práce.“

„Vidím, že o paleontologii vůbec málo víte. Zřejmě jste obeznámen lépe s paleontologií cizích hvězdných světů.“

Dar Veter uviděl v duchu mihnout se nesčetné formy života: milióny podivných koster v horninách různých planet jako památka dávno minulých dob, ukrytá v půdních vrstvách každého obydleného světa. Památka, kterou vytvořila i sama zapsala příroda, dokud se neobjevila myslící bytost, která nejen že měla schopnosti si pamatovat, ale i rekonstruovat to, co bylo dávno zapomenuto.

Ocitli se na malé plošině, připevněné na konci strmého průsvitného půloblouku. Uprostřed plošiny byla velká matná obrazovka. Všech osm lidí usedlo v tichém očekávání na nízké lavice kolem obrazovky.

„Naši ‘krtci’ hned skončí práci,“ promluvil Ljao Lan. „Jak jste se už dovtípili, prošívají vrstvy hornin holým kabelem a tkají kovovou síť. Kostry vymřelých zvířat jsou uloženy v drolivém pískovci čtrnáct metrů pod povrchem. Doleji, v sedmnácti metrech, je celá plocha podložena kovovým pletivem, zapojeným na silné indikátory. Vytváří se odrazové pole, jež vrhá rentgenové paprsky na obrazovku, kde vznikají obrazy zkamenělých kostí.“

Dvě veliké kovové koule se otočily na mohutných podnožích. Rozsvítily se reflektory a řev sirény ohlásil nebezpečí. Stejnosměrný proud o miliónu voltů zavanul svěžím ozónem a způsobil, že všechny svorky, izolátory a závěsy vydávaly jasně modrou záři.

Ljao Lan nenuceně otáčel a tiskl knoflíky na řídící desce. Veliká obrazovka zářila stále silněji a v hloubce na jejím pozadí pomalu míjely jakési nezřetelné obrysy, roztroušené sem a tam v zorném poli. Pohybu ustal, nejasné kontury veliké skvrny zaplnily téměř celou obrazovku a zaostřily se.

Ještě několik manipulací na řídící desce, a před diváky se v mlhavé záři objevila kostra neznámého tvora. Široké tlapy s dlouhými drápy se křivily pod trupem, dlouhý ohon byl stočen do kolečka. Do očí bila neobvyklá síla a masívnost kostí s širokými skroucenými konci a s výrůstky pro upevnění mohutných svalů. Lebka se zavřenou tlamou cenila veliké přední zuby. Byla vidět shora a vypadala jako těžký kostěný balvan s nerovným rozrytým povrch. Ljao Lan změnil hloubku ohniska a zvětšil obraz tak, že celou obrazovku zabírala hlava pravěkého plaza, žijícího tu před dvěma sty milióny let na březích někdejší řeky.

Vrchní část lebky tvořily podivuhodně silné kosti o tloušťce dobrých dvaceti centimetrů. Nad očnicemi čněly kostěné výrůstky. Stejné výběžky přikrývaly shora spánkové prolákliny i vypoukliny lebečních oblouků. Na zátylku se zvedal veliký kužel o otvorem pro ohromné temenní oko. Ljao Lan hlasitě vydechl nadšením.

Dar Veter bez ustání hleděl na těžkou, neohrabanou kostru pravěkého tvora. Zvětšená síla svalů vyvolala u skeletu zbytnění kostí, vystavených velkému zatížení, ale zvyšující se váha kostry žádal opět nové zesílení svalstva. Taková přímá závislost v archaických organismech zavedla vývoj mnoha živočichů do slepé uličky, dokud nějaké důležité fyziologické zdokonalení nedovolilo odstranit staré protiklady a pozvednout se na vyšší stupeň evoluce. Zdálo se neuvěřitelné, že takoví tvorové se mohli vyskytnou mezi předky člověka, jehož nádherné tělo dovoluje tak jedinečnou pružnost a přesnost pohybů.

Dar Veter se díval na tlusté nadočnicové výrůstky, hovořící o tupé sveřeposti permského netvora, a vedle sebe viděl svižnou Vedu s jasnýma očima v inteligentní, živé tváři. Jaký obrovský rozdíl v organizaci živé hmoty! Bezděky stočil oči, aby rozpoznal Vediny rysy pod přilbou, a když je znovu zvedl k obrazovce, byl na ní už jiný obraz. Viděl širokou, jako talíř ploskou hyperbolickou hlavu pravěkého mloka. Obojživelník byl odsouzen ležet v teplé, kalné vodě perských močálů a čekat, až se na dosah přiblíží něco k snědku. Pak prudký výpad, široká tlama zaklapla a… znova nekonečné trpělivé, nesmyslné ležení. Dara cosi dráždilo, skličovaly ho důkazy o nesmírně dlouhém a krutém vývoji života. Narovnal se, a Ljao Lan, který uhodl jeho rozpoložení, navrhl, aby si šli do domku odpočinout. Nezkrotně zvídavá Věda se stěží odtrhla od pozorování, když viděla, že vědci zapínají elektronové automaty na fotografování a současný zvukový záznam, aby zbytečně neztráceli silný proud.

Veda brzy ulehla na pohovku v pokoji pro hosty ženského domu. Dar Veter se ještě nějakou dobu procházel před domem a v mysli přebíral své dojmy.

Severské ráno omylo rosou přes den zaprášenou trávu. Nevzrušitelný Ljao Lan se vrátil z noční směny a navrhl svým hostům, aby se svezli malým akumulátorovým automobilem „elfem“ na nejbližší leteckou základnu. Letiště odrazových reaktivních letadel bylo všeho všudy sto kilometrů odtud na jihozápad, v nížině při ústí řeky Trom — Jugan. Veda požádala, aby ji spojili s její expedicí, ale na vykopávkách nebyl dostatečně silný rádiový vysílač. Od dob, kdy naši předkové pochopili škodlivost rádiového záření a zavedli přísný režim, vysílání směrovým zářením vyžadovalo daleko složitější zařízení, zvláště pro dálkové hovory. Kromě toho se citelně snížil počet stanic. Ljao Lan se rozhodl spojit se s nejbližší pozorovací věží chovatelů dobytka. Věže se mezi sebou domlouvaly směrovým vysíláním a mohly svěřit všechno potřebné ústřední stanici ve své oblastí. Mladá praktikantka, chystající se řídit „elf“, aby ho mohla přivézt zpátky, radila jim, ať se cestou staví na věži a sami se domluví televizofonem. Dar Veter i Veda rádi souhlasili. Silný vítr vířil po straně řídký prach a pohazoval hustými ostříhanými vlasy řidičky. Stěží se směstnali na úzkém třímístném sedadle; objemné tělo bývalého vedoucího kosmických stanic tísnilo obě spolucestující. Na čisté modré obloze byla vidět štíhlá silueta pozorovací věže. Brzy „elf“ zastavil u jejího úpatí. Zeširoka rozkročené kovové nohy podpíraly přístřešek z plastické hmoty, pod nímž stál právě takový „elf“. Středem přístřešku procházely vodicí tyče výtahu. Nepatrná kabinka je po ředě všechny vytáhla kolem obytného poschodí až na vrchol, kde je vítal opálený, polosvlečený mladík. Z náhlých rozpaků sebevědomé řidičky Veda pochopila, že důvtipnost krátce ostříhané paleontoložky má hlubší kořeny…

Kruhovitý pokojík s křišťálovými stěnami se znatelně pohupoval a lehká věž monotónně zněla jako napjatá struna. Malba stropu i podlahy měla temný tón. Pod okny stály nízké stoly s dalekohledy, počítacími automaty a poznámkovými sešity. Z výšky devadesáti metrů se dala přehlédnou ohromná část stepi, až k hranicím viditelnosti ze sousedních věží. Zde se nepřetržitě pozorovala stáda a sestavovaly se podrobné soupis zásob krmiva. V zelených soustředných kruzích ležely na stepi dojící stanice, jimiž se dvakrát za čtyřiadvacet hodin proháněla stáda dojnic. Mléko, které jako u afrických antilop nekysalo, slévalo se a mrazilo hned na místě v podzemních lednicích a mohlo se skladovat velmi dlouho. Stáda se honila z místa na místo pomocí „elfů“, které měla každá věž k dispozici. Vědečtí pracovníci se mohli v době služeb učit, neboť většina z nich byli studenti s neukončeným vzděláním. Mladík zavedl Vedu i Dara točitým schodištěm do obytného poschodí, které viselo mezi zkříženými nosníky o několik metrů níže. Místnosti zde měly zvukotěsné stěny a cestovatelé se ocitli v úplném tichu. Jenom nepřetržité pohupování připomínalo, že se pokojík nachází ve výšce, která by se při sebemenší neopatrnosti mohla stát osudnou.

Druhý mladík pracoval právě u rádia. Složitý účes a světlé šaty jeho společnice na obrazovce svědčily o tom, že navázal spojení s ústřední stanicí, neboť lidé pracující ve stepi nosili vzdušné a krátké kombinézy. Dívka na obrazovce se spojila s pásmovou stanicí a zakrátko se v televiozofonu objevila smutná tvář a drobná postava Miiko Ejgoro, hlavní Vediny pomocnice. V temných očích, šikmých jako u Ljao Lana, objevil se jí radostný úsměv a malá ústa se pootevřela překvapením. Ale okamžik nato hleděla na Vedu a Dara chladná tvář, vyjadřující jen věcnou pozornost. Dar Veter vystoupil nahoru, kde zastihl mladou paleontoložku v živé debatě s prvním mladíkem, a vyšel na kruhovou plošinu, vroubící skleněný pokoj. Vlahá ranní svěžest už dávnou ustoupila parnému poledni, které setřelo s povrchu země třpytivé barvy a drobné nerovnosti. Široko daleko se volně prostírala step pod žhavým čistým nebem. Dar Veter si znovu připomenul svůj nejasný stesk po severní studené zemi svých předků. Opíraje se lokty o houpavé zábradlí plošinky, pocítil jako nikdy předtím zmařené sny pravěkých lidí. Lidská ruka odsunula nemilosrdnou přírodu daleko na sever a životodárné teplo se rozlilo po rovinách, které kdysi mrzly pod chladnými mraky.

Veda Kong vstoupila do křišťálové místnosti a oznámila, že dále je poveze radiooperatér. Krátce ostříhaná dívka poděkovala historičce dlouhým pohledem. Průzračnou stěnou bylo vidět záda Dara Vetra, který tu stál bez hnutí a rozjímal.

„Přemýšlel jste o mně?“ zaslechl za sebou.

„Ne, Vedo, myslel jsem na jednu sentenci staroindické filozofie. Říká, že svět nebyl stvořen pro člověka a že člověk sám se stává velikým teprve tehdy, jestliže dokonale chápe plnou cenu a krásu jiného života, života přírody…“

„Nedomluvil jste, a já nechápu.“

„Možná že jsem nedomluvil. Dodal bych, že pouze člověku je dáno, aby chápal nejen krásu, ale i těžké, stinné stránky života. Jenom on dovede snít a má sílu učinit život lepším!“

„Pochopila jsem,“ řekla tiše Veda a po dlouhé pomlce dodala: „Změnil jste se, Dare.“

„Ovšem, změnil. Když se člověk ryje po čtyři měsíce obyčejnou lopatou těžké kameny a poloshnilé klády ve vašich kurhanech, začne hledět na život prostěji a jeho všední radosti jsou mu milejší…“

„Nežertujte, Vetře,“ zakabonila se Veda, „mluvím vážně. Když jsem vás poznala, rozhodoval jste nad všemi silami Země, hovořil s dalekými světy… Na vašich observatořích, tam jste mohl být nadpřirozenou bytostí starověkých lidí, bohem, jak to tenkrát nazývali! Ale zde, při naší obyčejné práci, v řadě s ostatními, zde jste…“ Veda zmlkla.

„Co jsem?“ zeptal se zvědavě její společník. „Ztratil jsem velikost? Co byste řekla, kdybyste mě viděla jako strojníka na Spirální Dráze, kterým jsem byl před vstupem do Institutu astrofyziky? Je v tom snad menší velikost? Nebo když jsem pracoval v tropech jako mechanik při sklizni plodů?“

Veda se hlasitě zasmála.

„Odhalím vám tajemství mladé duše. Ve škole třetího cyklu jsem byla zamilována právě do strojníka Spirální Dráhy, nikoho mocnějšího jsem si nedovedla přestavit… Ostatně, tamhle jde radiooperatér. Jedem, Vetře!“

Dřív než letec vpustil Vedu a Dara do kabiny, ještě jednou se jich zeptal, jsou-li oba tak zdraví, aby snesli velké zrychlení odrazového letadla. Když přisvědčili, usadil oba do kulatých sedadel v průzračné špici stroje, který se podobal obrovské dešťové kapce. Veda se cítila velmi nepohodlně. Sedadla ve vysoko zvednutém trupu se zvrátila dozadu. Zazněl gong, mohutná pružina vymrštila letadlo téměř kolmo vzhůru a Vedino tělo se ponořilo hloub do křesla jako do elastické tekutiny. Dar Veter pootočil namáhavě hlavu a povzbudivě se na ni usmál. Letec spustil motor. Řev, svíravý tlak v celém těle, a letadlo v podobě kapky se vymrštilo, opisujíc oblouk ve výšce třiadvaceti kilometrů. Zdálo se, že uplynulo jen několik minut a cestovatelé s ochablými koleny už vystupovali před svými domky v předaltajských stepích. Letec na ně mával rukou, aby šli kus dál. Dar Veter si uvědomil, že musí zapnout motor u samé země. Zde nebyl katapult jako na základně. Strhávaje s sebou Vedu, vyrazil v ústrety lehce běžící Miiko Ejgoro. Obě ženy se objaly jako po dlouhém odloučení.