Mlhovina v Andromedě

KAPITOLA 10. Tibetský pokus

Zařízení Kora Julla bylo na vrcholu ploché hory, pouhý kilometr od Tibetské observatoře Rady Astronautiky. Ve výšce čtyř tisíc metrů se neujaly žádné dřevité porosty kromě černožlutých stromů přivezených z Marsu, jejichž holé větve trčely vzhůru a kroutily se dovnitř. Vítr v údolí ohýbal světle žlutou trávu, ale ocelově pružní přistěhovalci z cizího světa stáli úplně nehnutě. Po horský úbočích tekly kamenné řeky z úlomků rozpadlých skal. Sněžná pole svítila zvláštní bělostí, jako získává čistý horský sníh pod zářící oblohou.

Kdysi zde stál klášter, z jehož pyšné slávy zbyly jen polozbořené stěny z rozpukaného dioritu. Za rozvalinami strměla do výše věž z ocelových trubek a podpírala dva průsvitné oblouky. Na nich se otvírala a zářila k nebi obrovská, hyperbolicky skloněná spirála z beryliového bronzu, posetá svítícími body reniových kontaktů. K první spirále těsně přiléhala druhá, jejíž rozevřená strana se obracela k zemi a přikrývala osm velkých kuželů z nazelenalé borazonové slitiny. Sem ústila potrubí o šestimetrovém průměru, která přiváděla energii. Údolí přehrazovaly sloupy s vodicími kruhy pro krátkodobý přípoj na hlavní linku observatoře, která v době vysílání přijímala energii ze všech stanic planety. Ren Boz si rukou prohraboval rozcuchanou hlavu a s uspokojením prohlížel změny na dřívějším zařízení. Moderní vybavení opatřili dobrovolníci za neuvěřitelně krátkou dobu. Ze všeho nejtěžší bylo vysekat v tvrdošíjné skále hluboké otevřené zákopy bez velkých důlních strojů, ale i to už měli za sebou.

Dobrovolníci samozřejmě čekali za odměnu podívanou na veliký pokus a vyhlédli si pro své stany mírný horský svah na sever od budovy observatoře.

Mven Mas, v jehož rukou byla všechna spojení s vesmírem, seděl schoulený na chladném kameni proti fyzikovi, a vyprávěl novinky z Okruhu, Družice 57 v poslední době nepracovala pro Okruh, sloužila k udržování styků s hvězdolety a planetolety. Když mu pověděl o záhubě Vlichcha oz Ddize u hvězdy E, unavený fyzik ožil.

„Nejvyšší intenzita přitažlivosti ve hvězdě E vede v následujícím vývoji nebeského tělesa k nejsilnějšímu rozeplání. Vzniká fialový veleobr, jehož strašlivá síla překonává obrovskou přitažlivost. Chybí mu rudá část spektra, třebaže má mocné gravitační pole; vlny světelných paprsků se neprodlužují, nýbrž krátí.“

„Stanou se z nich fialové vlny na kraji spektra,“ přitakal Mven Mas, „a pak ultrafialové.“

„Nejen to. Proces jde dál. Kvanta se neustále umocňují, až konečně překonávají hranice nulového pole a vzniká oblast antiprostoru, který je druhou stránkou pohybu hmoty. U nás na Zemi jej neznáme, protože naše rozměry jsou nepatrné. Nemohli bychom dosáhnout něčeho podobného, i kdybychom spálili vodík ze všech zemských oceánů.“

Mven provedl zpaměti bleskurychlý výpočet.

„Když patnáct tisíc trilionů tun vody převedeme na energii vodíkového cyklu podle zásady relativity hmota/energie, dostaneme zhruba trilion tun energie. Vydá-li slunce za minutu dvěstě čtyřicet miliónů tun — je to celkem deset let slunečního záření!“

Ren Boz se spokojeně usmál.

„A kolik vydá modrý veleobr?“

„To bych těžko vypočítal. Ale suďte sám. Ve Velkém Magellanově mračnu je hvězdokupa NGC 1910 vedle mlhoviny v Tarantulích… Odpusťte, zvykl jsem si sám pro sebe používat dávných názvů a hvězdných označení.“

„To vůbec nevadí.“

„Mlhovina v Tarantulích je tak jasná, že kdyby byla na místě všeobecně známé mlhoviny v Orionu, zářila by jako měsíc v úplňku. Hvězdokupa 1910 má v průměru všeho všudy sedmdesát parseků, ale obsahuje jistě sto veleobrů. V ní se nalézá veleobr ES v Mečounu se světlými čarami vodíku ve spektru a tmavými u fialového kraje. Je větší než oběžná dráha Země, o svítivosti půl miliónu našich Sluncí. Měl jste na mysli takovou hvězdu? V téže hvězdokupě jsou i větší hvězdy s průměrem Jupiterovy oběžné dráhy, ale ty vyšly právě ze stavu E, a teprve se rozehřívají.“

„Nechme veleobry na pokoji. Lidé se celá tisíciletí dívali na prstencové mlhoviny ve Vodnáři, Velkém voze i Lyře, aniž chápali, že mají před sebou neutrální pole nulové gravitace podle repagulárního zákona o přechodu mezi tíží a antitíží. A právě tam se skrývala záhada nulového prostoru.“

Ren Boz vyskočil z prahu řídícího krytu, postaveného z velikých balvanů zalitých křemičitanem.

„Už jsem si odpočinul. Můžem se do toho pustit!“

Mvenu Masovi zabušilo srdce, hrdlo se mu sevřelo vzrušením. Afričan zhluboka a trhaně vzdychl. Ren zůstal klidný, jen zimničný lesk jeho očí prozrazoval, že fyzik soustřeďuje myšlenky i vůli, než přistoupí k nebezpečnému dílu.

Mven stiskl velkou dlaní Renovu malou pevnou pěst. Pokyn hlavou, a už silueta vedoucího kosmických stanic sestupovala z hory po cestě k observatoři. Studený vítr zlověstně zaskučel, jak letěl ze zledovatělých horských velikánů, kteří střežili údolí. Mvenovým tělem probíhalo mrazivé chvění. Zrychlil bezděky i beztak rychlé kroky, přestože neměl kam spěchat. Pokus začínal po západu slunce.

Mven se šťastně spojil s družicí 57 rádiem přes vlnový okruh Měsíce. Odrážeče a zaměřovače na kosmické stanici pozorovaly soustředěně Epsilon Tukana vždy po několik minut, kdy se družice pohybovala od třicátého třetího stupně severní šířky k jižnímu pólu, a hvězda byla v té dobře viditelná z její oběžné dráhy.

Mven Mas usedl za pult v podzemní místnosti, která byla téměř stejná jako na Středozemní observatoři.

Přehlížeje už po tisící materiály o planetě Epsilonu Tukana, Mven metodicky zkontroloval vypočtenou dráhu planety a znovu se spojil s družicí; dohodli se, že v okamžiku, kdy se zapojí pole, budou pozorovatelé na družici 57 velmi pomalu měnit směr po oblouku čtyřikrát větším, než je paralaxa hvězdy.

Čas se zvolna vlekl. Mven se nemohl zbavit myšlenky na zločinného matematiky Bena Lota. Ale vtom se na obrazovce TVF objevil Ren Boz u pultu pokusného zařízení. Nepoddajné vlasy mu trčely víc než obvykle.

Dispečeři energetických stanic hlásili, že jsou připraveni Mven Mas uchopil rukojeť pultu, ale zastavil ho pokyn Rena Boze na obrazovce.

„Je třeba upozornit rezervní Ku stanici v Antarktidě. Hotové zásoby energie nestačí.“

„Učinil jsem to. Stanice je pohotově.“

Fyzik ještě okamžik uvažoval.

„Na Čukotském poloostrově a na Labradoru jsou stanice F energie. Bylo by dobře domluvit se s nimi, aby se zapojily v okamžiku inverze pole; bojím se, že přístroj je nedokonalý.“

„I to jsem zařídil.“

Ren Boz zazářil a mávl rukou.

Ohromný sloup energie dostihl družici 57. Na polokulovité obrazovce v observatoři byly vidět vzrušené tváře mladých pozorovatelů.

Mven Mas pozdravil odvážlivce a zkontroloval, zda sloupec energie přesně sleduje družici. Pak přepojil mocnou sílu na zařízení Rena Boze. Fyzikova hlava zmizela z obrazovky.

Ručičky indikátorů se naklonily doprava na znamení, že kondenzace energie nepřetržitě vzrůstá. Signály svítily stále jasněji. Jakmile však začal Ren Boz zapojovat jednotlivé vyzařovače pole, šipky bleskurychle klesaly k nule. Mven sebou trhl, když uslyšel lkavý tón pokusného zařízení. Afričan věděl, co má dělat. Pohnul pákou a vířivá síla Ku stanic se vlila do hasnoucích očí přístrojů a oživila jejich klesající šipky. Sotva však Ren Boz zapojil společný invertor, ručičky znovu skočily k nule. Mven Mas téměř instinktivně připojil naráz obě F stanice.

Zdálo se mu, že přístroje zhasly a po místnosti se rozlilo podivné bledé světlo. Zvuky utichly. V příštím okamžiku proběhl vědomím vedoucího kosmických stanic stín smrti, vnímání se otupilo. Mven Mas bojoval s nesnesitelnou závratí; zachytil se za kraj pultu a vzlykal vypětím i strašlivou bolestí v páteři. Bledé světlo v místnosti se začalo zářivě rozhořívat, ale přicházelo-li od obrazovky či ze strany, kde bylo zařízení Rena Boze, nedovedl Mven určit, anebo zapomněl…

Vtom se doslova rozletěl vlající závěs a Mven zřetelně uslyšel šplouchání vln. Do široce rozevřeného chřípí mu vnikla nepopsatelná, nezapomenutelná vůně. Opona se shrnula nalevo, zatím co v rohu se vlnila dřívější šedivá clona. S naprostou hmatatelností a zřetelností vyvstaly vysoké měděné hory, vroubené háji tyrkysových stromů, a vlny fialového moře pleskaly u samých Mvenových nohou. Když se opona posunula ještě víc vlevo, uviděl svůj sen. Na horní plošině schodiště seděla za stolem z bílého kamene rudá žena. Lokty se opírala o leštěný povrch a hleděla na oceán. Vtom spatřila Mvena a široko rozestavené oči se jí naplnily údivem i zanícením. S nesmírným půvabem se napřímila, vstala a podávala Afričanovi rozevřenou dlaň. Ňadra se jí dmula rychlým oddychováním a vtom blouznivém okamžiku si Mven vzpomněl na Čaru Nandi.

„Offa alli kor!“

Melodický, něžný i silný hlas pronikl do srdce Mvena Mase. Otevřel ústa, aby odpověděl, ale na místě vidiny vyšlehl vzhůru zelený plamen a místností se rozlehlo otřásající hvízdání. Ztráceje vědomí, Afričan cítil, jak ho přilnavá, neodolatelná síla převrací, točí jím jako rotorem turbíny, a nakonec jím mrští o něco tvrdého… Poslední Mvenova myšlenka platila stanici a Renu Bozovi…

Spolupracovníci a budovatelé observatoře viděli ze svahu, jak něco problesklo hlubokým tibetským nebem a zatemnilo svit hvězd. Jakási neviditelná síla se zřítila na horu s pokusným zařízením. Proměnila se v smršť a zachvátila masu kamení. Černý kráter se rozšířil k budově observatoře jako vystřelený z obrovského hydraulického děla, vyletěl prudce vzhůru, zatočil se zpátky, a znovu udeřil na horu s pokusnou stanicí, jejíž zařízení rozbil na padrť a rozmetal do všech stran. Za okamžik všechno utichlo. Ve vzduchu plném prachu zůstal zápach po rozžhaveném kamení a spáleništi, do něhož se mísilo zvláštní aroma, připomínající vůni kvetoucích břehů tropických moří.

Na místě katastrofy lidé uviděli, že údolím mezi horou a observatoří vede široká brázda s roztavenými okraji, ale svah, kterým se hora obracela k údolí, byl dočista urván. Budova observatoře zůstala celá. Brázda dosáhla jihovýchodní stěny, zničila přilehlé transformátorové komory a napřela se do kupole podzemní místnosti, zalité čtyřmetrovou vrstvou taveného čediče. Čedič vypadal, jako by byl opracován na ohromné brusce. Ale část vrstvy zůstala celá a zachránila Mvena Mase i zařízení v podzemí před úplnou zkázou. Pojistky energetické přijímací stanice se roztavily a ve vyhloubené půdě ztuhl potok stříbra.

Brzy se podařilo obnovit poškozené osvětlení. Ve světle reflektoru na majáku příjezdové dráhy uviděli lidé ohromující podívanou: kov z konstrukce pokusného zařízení pokrýval tenké vrstvě brázdu, takže zářila jako pochromovaná. Horský svah vypadal, jako by ho odkrojil obrovským nožem, a do kolmé strže zapadlo kus bronzové spirály. Kámen se roztavil na sklovitý povlak jako vosk pod žhavou pečetí. Do něho se hroužily závity narudlého kovu s bílými zuby reniových kontaktů a zářily v elektrickém světle jako květy zasazené do emailu. Pohled na tento klenotnický výrobek o průměru dvou set metrů vzbuzoval strach před neznámou silou, která to způsobila.

Když vyčistili zavalený sjezd do podzemní komory, našli Mvena Mase na kolenou, s hlavou na nejnižším kamenném stupni. Bylo vidět, že vedoucí kosmických stanic se v okamžicích projasněného vědomí snažil dostat ven. Mezi dobrovolníky se našli i lékaři. Afričanův mohutný organismus za pomoci stejně mocných léků brzy zvládl pohmoždění. Podepřeli ho z obou stran a Mven roztřeseně vstal.

„Ren Boz…?“

Lidé kolem se zasmušili. Vedoucí observatoře chraptivě odpověděl:

„Ren Boz je hrozně zohavený. Dlouho žít asi nebude…“

„Kde je?“

„Našli ho za horou na východním svahu. Patrně ho náraz vymrštil z krytu. Na vrcholu hory už nic neexistuje… i zříceniny nadobro zmizely.“

„A Ren tam ještě leží?“

„Není možno se ho dotknout. Má rozdrcené kosti, přelámaná žebra…“

„Co to je?“

„Má rozervané břicho, střeva vyhřezlá…“

Mvenu Masovi se podlomila kolena, zachytil se křečovitě lidí, kteří ho podpírali. Ale rozum i vůle jednaly.

„Ren Boz musí být zachráněn stůj co stůj! Je to ohromný vědec…“

„Víme. Je u něho pět lékařů. Postavili nad ním sterilní operační pavilón. Vedle leží dva lidé, kteří si přáli, aby mu mohli dát krev. Tiratron, umělé srdce i játra jíž pracují;“

„Doveďte mne do hovorny. Spojte mě se světovou sítí a zavolejte informační ústředí severního pásu. Co je s družicí 57?“

„Volali jsme ji. Neozývá se.“

„Teleskopy zůstaly nepoškozeny?“

„Ano, nepoškozeny.“

„Najděte družici teleskopem a prozkoumejte ji při velikém zvětšení v elektronickém invertoru…“

Dozorčí severního informačního centra uviděl na obrazovce zakrvácený obličej s horečně planoucíma očima. Teprve když se zadíval pozorněji, poznal vedoucího kosmických stanic, jenž byl na planetě daleko široko známou osobností.

„Potřebuji předsedu Rady Astronautiky Groma Orma a psychiatričku Evdu Nal.“

Dozorčí kývl a začal manipulovat s knoflíky a páčkami automatické pamětí. Odpověď přišla za minutu.

„Grom Orm připravuje materiály a zůstal na noc v obytném domě Rady. Mám volat Radu?“

„Volejte. A Evda Na1?“

„Je ve čtyřsté desáté škole v Irsku. Jestli je to nutné, pokusil bych se ji zavolat,“ — dozorčí se podíval na schéma „do hovorny 5654 CP.“

„Je to velmi nutné! Jde o život nebo smrt!“

„Stalo se neštěstí?“

„Ano, veliké neštěstí!“

„Předám službu svému spolupracovníkovi a věnuji se jen vaší záležitosti. Počkejte!“

Mven Mas klesl do přistrčeného křesla, aby si uspořádal myšlenky a nabral sil. Do místnosti vběhl vedoucí observatoře.

„Právě jsme fixovali polohu družice 57. Družice neexistuje!“

Mven vstal, jako by vůbec nebyl zraněn.

„Zůstal jen kus přední části s raketovým nádražím,“ pokračovala zdrcující zpráva. „Letí po stejné oběžné dráze. Existují zřejmě ještě drobné úlomky, ale zatím jsme je neobjevili.“

„To znamená, že pozorovatelé…?“

„Nepochybně zahynuli!“

Mven zaťal pěsti a klesl do křesla. Uběhlo několik trýznivých minut mlčení. Pak se obrazovka znovu rozsvítila.

„Grom Orm čeká u přístroje v Domě Rady,“ řekl dozorčí a otočil rukojetí.

Na obrazovce se promítl matně osvětlený sál a objevila se charakteristická hlava předsedy Rady Astronautiky. V úzké, ostře řezané tváři vynikal velký hrbatý nos, pod skeptickým hranatým obočím se dívaly hluboké oči a pevně semknuté rty byly tázavě prohnuty.

Mven Mas pod pohledem Groma Orma sklonil hlavu jako nezbedný chlapec.

„Právě zahynula družice 57!“ Afričan vyhrkl přiznání, jako by se po hlavě vrhal do temné vody.

Grom Orm sebou trhl a jeho obličej se ještě víc zaostřil.

„Jak se to mohlo stát?“

Mven vyprávěl stručně a přesně o všem, co se stalo; nezatajil ilegálnost pokusu a sebe také nešetřil. Obočí předsedy Rady se spojilo, kolem úst se narýsovaly vrásky, ale pohled zůstával klidný.

„Počkejte, pohovořím o pomoci pro Rena Boze. Myslíte, že Af Nut…“

„Kdyby tak mohl Af Nut!“

Obrazovka zhasla. Lekání se vleklo. Mven se držel z posledních sil. To nic, brzy… Už je tu Grom Orm!

„Našel jsem Afa Nuta a dal mu planetolet. Potřebuje aspoň hodinu, aby si připravil všechny přístroje a sehnal asistenty. Za dvě hodiny bude v observatoři. A teď k vaší věcí — zdařil se pokus?“

Otázka zastihla Afričana nepřipraveného. On určitě viděl Epsilon Tukana. Ale byl to opravdu reálný styk s nesmírně vzdáleným světem? Nebyla to jen zářivá halucinace, kterou v organismu vyvolaly strašné účinky pokusu a vášnivá touha? Může oznámit celému světu, že se pokus podařil a že je třeba nových úsilí, obětí a výdajů, aby se mohl opakovat? Smí prohlásit, že cesta zvolená Renem Bozem je úspěšnější než cesty jeho předchůdců?

Z obavy, aby nedávali v sázku život kohokoli jiného, provedli pokus jen sami dva, šílenci! Ale co viděl Ren, co on může říci…? Bude-li s to… a jestli viděl…!

Mven se ještě více napřímil.

„Důkazy, že se pokus zdařil, nemám. Co pozoroval Ren Boz, k to nevím…“

Tváří Groma Orma kmitl zjevný zármutek. Obličej, před chvílí jen pozorný, zpřísněl.

„Co hodláte dělat?“

„Prosím, abych směl okamžitě předat stanici Juniji Antovi. Nejsem hoden být nadále vedoucím. Potom… zůstanu s Renem Bozem do konce…“ Afričan se zajíkl a opravil se: „do konce operace. A pak… pak odjedu na ostrov Zapomenutí a zůstanu tam, než bude soud… Sám jsem se už odsoudil!“

„Možná že máte pravdu. Ale mnohé okolnosti mi nejsou jasné, a proto s úsudkem počkám. Váš čin projednáme na nejbližším zasedání Rady. O kom se domníváte, že by vás mohl nejlépe nahradit, hlavně při obnově družice?“

„Neznám nikoho lepšího než je Dar Veter.“

Předseda Rady souhlasně přikývl. Chvíli se na Afričana upřeně díval, chystal se cosi říci, pak mu ale mlčky pokynul na rozloučenou. Obrazovka zhasla právě včas, neboť s Mvenem se všechno zatočilo.

„Evdě Nal to oznamte sám,“ řekl směrem, kde stál vedoucí v observatoře; klesl, několikrát se marně pokusil vstát a pak omdlel.

Středem pozornosti na tibetské observatoři se stal nevelký, člověk žluté pleti, s veselým úsměvem a nezvykle kategorickými gesty i způsobem řeči. Asistenti, kteří přiletěli s ním, podřizovali se mu s touž radostnou poslušností, s jakou patrně ve středověku následovali věrní vojáci veliké vojevůdce. Avšak autorita učitelova nepotlačovala jejich vlastní myšlenky ani iniciativu. Byla to velmi dobře sehraná skupina lidí, schopných vést boj proti nejhroznějšímu nepříteli člověka, proti nepřemožitelné smrti.

Když Af Nut zjistil, že karta dědičnosti Rena Boze ještě nepřišla, spustil hněvivý pokřik, ale stejně rychle se uklidnil, když zvěděl, že ji sestavuje a přiveze sama Evda Nal.

Vedoucí observatoře se nesměle zeptal, k čemu je zapotřebí karta, a jak mohou Renu Bozovi prospět jeho vzdálení předkové. Af Nut přimhouřil chytře oči s důvěrnou upřímností.

„Předně znalost dědičné struktury každého člověka je nutná k pochopení jeho psychologické skladby a prognóz v této oblasti. Stejně důležité jsou údaje o neurofyziologických zvláštnostech i odolnosti organismu, o imunologii, o zvýšené citlivosti k traumatům, o alergii organismu vůči lékům. Způsob léčení nemůže být přesný bez chápání dědičné struktury a podmínek, v jakých žili předkové.“

Vedoucí se chtěl ještě na něco zeptat, ale Af Nut ho zarazil:

„Dal jsem odpověď k samostatnému přemýšlení. Na víc není čas!“

Vedoucí zabručel omluvu, ale chirurg ji už nezaslechl. Na připravené plošince při úpatí hory vyrůstal přenosný operační sál, přiváděla se voda, proud i stlačený vzduch. Lidé nabízeli o překot své služby a postavili budovu za tři hodiny. Z lékařů, kteří před tím sestrojovali pokusnou stanici, vybrali spolupracovníci Afa Nuta patnáct lidí pro obsluhu chirurgického pavilónu. Rena Boze přenesli pod průzračnou sterilizovanou kupoli z plastické hmoty, do níž speciálními filtry vháněli sterilní vzduch. Af Nut se čtyřmi asistenty vstoupili do předního oddělení operačního sálu, kde se na několik hodin vystavili baktericidním vlnám a vzdušnému záření proti choroboplodným zárodkům, až se stal sterilním i jejich dech. Tělo Rena Boze za tu dobu silně ochladili. Pak začala rychlá a jistá práce.

Fyzikovy rozbité kosti a přetrhané cévy spojili tantalovými svorkami a nástavci, které nedráždily cévy. Af Nut si prohlédl poraněné vnitřnosti. Prasklá střeva a žaludek zbavil odumřelých částí, sešil je a ponořil do nádoby s hojivým roztokem BZ 14, který odpovídal somatickým vlastnostem organismu. Pak přistoupil k nejobtížnější části operace. Vyňal z podžebří zčernalá játra, probodaná úlomky žeber, a zatím co je asistenti drželi ve výši, s omračující jistotou odpreparoval a vytáhl jemné nitečky autonomních nervů sympatické a parasympatické soustavy. Sebemenší poškození nejtenčího vlákna mohlo pacienta neodvratně usmrtit. Nato chirurg bleskurychle přestřihl vrátnicí a k oběma jejím koncům připojil rourky umělých cév. Totéž udělal s tepnami. Játra vložil do zvláštní nádoby s tekutinou BZ. Po pětihodinové operaci byly všechny zraněné orgány Rena Boze v jednotlivých nádobách. V žilách mu proudila umělá krev, poháněná vlastním srdcem raněného i pomocným automatickým srdcem. Teď bylo možno vyčkat, až se vyňaté orgány zhojí. Af Nut nemohl nahradit poškozená játra jinými z chirurgického fondu planety, neboť k tomu bylo třeba dalších vyšetření, a stav nemocného nedovoloval ztrácet ani minutu. U nehybného těla, rozřezaného jako mumie, držel službu jeden z chirurgů a čekal, až skončí sterilizace druhé směny.

Dveře ochranné stěny kolem operačního sálu se hlučně otevřely, a v nich, obklopen asistenty potřísněnými krví, objevil se Af Nut. Mhouřil oči a protahoval se jako probuzená šelma. Uvítala ho unavená, bledá Evda Nal a podávala mu kartu dědičnosti. Af Nut ji nedočkavě popadl, prohlédl a oddechl si.

„Zdá se, že všechno šťastně dopadne. Pojďme si odpočinout!“

„Ale… co když se vzbudí?“

„Jdeme! Probudit se nemůže. Copak jsme tak omezení, abychom na to nepamatovali?“

„Jak dlouho se musí čekat?“

„Čtyři nebo pět dnů. Jsou-li biologické definice přesné a výpočty správné, budu moci za pět dnů operovat znovu a vrátit orgány kam patří. Potom ho… probudíme…“

„Jak dlouho se zde můžete zdržet?“

„Deset dnů. Katastrofa se stala naštěstí ve chvíli, kdy jsem měl přestávku mezi prací. Využiji té příležitosti a prohlédnu si Tibet. Zde jsem ještě nebyl. Mým údělem je žít tam, kde je nejvíc lidí, to znamená v obytném pásmu!“

Evda pohlédla na chirurga s nadšením. Af Nut se ponuře usmál.

„Díváte se na mne, jak asi dřív lidé pohlíželi na obraz boha. To se nehodí pro mou nejbystřejší žačku!“

„Opravdu se na vás dívám novýma očima. Stalo se mi poprvé, že život drahého člověka je v chirurgových rukou, a dobře chápu zážitky lidí, kteří přišli do styku s vaším uměním… Znalost se tu pojí s jedinečným mistrovstvím!“

„Dobrá! Horujte si, když to potřebujete. Stačím vašemu fyzikovi provést nejen druhou, ale i třetí operaci…“

„Jakou třetí?“ nastražila se Evda, ale Af Nut jen chytře přimhouřil oči a ukázal na pěšinku vedoucí vzhůru od observatoře.

Belhal se po ní se skloněnou hlavou Mven Mas.

„To je další ctitel mého umění… proti své vůli. Promluvte si s ním, nechcete-li odpočívat, ale já musím…“

Chirurg zmizel za výběžkem kopce, kde byl prozatímní dům lékařů. Evda už z dálky zpozorovala; jak vedoucí kosmických stanic pohubí a zestárl… Ne, Mven už nic neřídí. Vyprávěla Afričanovi všechno, co jí sdělil Af Nut, a ten si ulehčeně vydechl.

„Pak tedy i já za deset dnů odjedu!“

„Jednáte správně, Mvene? Ještě jsem se pořádně nevzpamatovala, abych se mohla nad celým případem zamyslit, ale zdá se mi, že vaše provinění si nezaslouží tak tvrdý trest.“

Mven Mas bolestně stáhl obličej.

„Dal jsem se unést skvělou teorií Rena Boze. Neměl jsem právo vkládat do prvního pokusu veškerou energii Země.“

„Ren Boz přece dokazoval, že s menší zásobou energie by pokus byl marný,“ namítla Evda.

„To je správné, ale měli jsme provádět vedlejší experimenty. Jenomže já byl nerozumně netrpělivý a nechtěl jsem ještě léta čekat. Nemařte slova — Rada potvrdí moje rozhodnutí a Kontrola Cti a Práva je nezruší!“

„Jsem také členkou Kontroly Cti a Práva!“

„Kromě vás je tam ještě deset lidí. A protože můj případ se týká celé planety, budou rozhodovat spojené Kontroly Jihu i Severu, celkem tedy jedenadvacet lidí kromě vás…“

Evda položila Afričanovi ruku na rameno.

„Posaďme se, Mvene, sotva se držíte na nohou. Víte o tom, že když první lékaři prohlédli Rena, rozhodli se utvořit konsilium smrti?“

„Vím. Chyběli dva lidé. Lékaři jsou národ konzervativní, a podle starých zásad, kterých se přidržují, smí o lehké smrti nemocného rozhodnout teprve dvaadvacet lidí.“

„Ještě před krátkou dobou tvořilo konsilium smrti šedesát lidí.“

„Byl to přežitek stejného strachu před zneužitím, kvůli kterému lékaři ve starověku odsuzovali nemocné k dlouhým zbytečným mukám a jejich příbuzné k nejtěžšímu morálnímu utrpení, když už nebylo východiska, a smrt mohla být lehká a rychlá. Ale vidíte, jak se tradice vyplatila — dva lidé chyběli, a mně se zatím — díky Gromu Ormovi — podařilo přivolat Afa Nuta…“

„Právě to vám chci připomenout. Vaše konsilium společenské smrti tvoří zatím jediný člověk!“

Mven Mas pozdvihl Evdinu ruku ke svým rtům. Dovolila mu tento projev velikého, důvěrného přátelství. Je silný, ale klesá pod tíhou morální odpovědnosti. Ona jediná je teď u něho. Jen ona… Co kdyby na jejím místě byla Čara? Ne, aby Afričan mohl přijmout Čaru, potřeboval by duševní elán, k němuž se mu zatím nedostává sil. Ať má všechno volný průběh — dokud se neuzdraví Ren Boz a než bude zasedat Rada Astronautiky.

„Nevíte, jaká třetí operace čeká Rena?“ změnila Evda téma

Mven si chvíli vybavoval v mysli besedu s Afem Nutem.

„Chce využít Renova otevření k tomu, aby jeho organismus očistil od nastřádané entropie. To, co se dělá pomalu a obtížně pomocí fyziochemoterapie, dosáhne se ve spojení s tak velkolepou chirurgií mnohem rychleji a daleko důkladněji.“

Evda si vyvolala v paměti všechno, co věděla o základech dlouhověkosti čili o očistě organismu od entropie. Ryby a ještěrovití předkové člověka zanechali v jeho organismu nánosy protichůdných fyziologických ústrojí, z nichž každé svým zvláštním způsobem produkovalo zbytky životní činnosti. Tyto staré struktury byly kdysi ohnisky stárnutí a chorob, ale během tisíciletého zkoumání začaly ustupovat, když se stárnoucí organismus začal promývat zářením, chemickými roztoky nebo vlnovými otřesy.

Zbavit živé bytosti narůstající entropie znamená v podstatě nutnost, aby se nové potomstvo rodilo z rozdílných jedinců, kteří by pocházeli z různých míst, čili z různých dědičných linií. To míšení dědičnosti v boji s entropií a čerpání nových sil z okolního světa bylo nejsložitější vědeckou hádankou, za jejíž rozluštění už celá tisíciletí bojovali biologové, fyzikové, paleontologové i matematici. Ale boj se vyplatil; už dnes dosáhla věková hranice téměř dvou set let, a co je nejdůležitější: zmizela úmorná tlející staroba.

Mven Mas uhodl, nač psychiatrička myslí.

„Přemýšlel jsem o novém velikém rozporu v našem životě, řekl Afričan pomalu. „Na jedné straně mocná biologická medicína, plnící organismus novými silami, a na druhé straně vzrůstající tvůrčí práce mozku, která člověka rychle stravuje. Jak složité jsou zákony našeho světa!“

„Máte pravdu, a proto zatím nerozvíjíme třetí signální soustavu člověka,“ souhlasila Evda Nal. „čtení myšlenek velice ulehčuje vzájemný styk lidí, ale vyžaduje příliš mnoho sil a oslabuje útlumová centra. To poslední je nejnebezpečnější…“

„A stejně se většina pracovníků dožívá jen poloviny let kvůli nervovému přepětí. Pokud chápu, s tím medicína bojovat nemůže, zbývalo by jen zakázat práci. Ale kdo zanechá práce kvůli tomu, aby si prodloužil život?“

„Nikdo, protože smrt se zdá hrozná jen tehdy, když člověk prožil život v uzavřenosti a smutném očekávání neprožitých radostí,“ pronesla zamyšleně Evda, a přitom si bezděky vzpomněla, že na ostrově Zapomenuti žijí lidé pravděpodobně déle.

Mven Mas opět pochopil její nevyslovené myšlenky a stroze navrhl, aby se vrátili na observatoř a odpočinuli si. Evda poslechla.

…Dva měsíce nato Evda Nal vyhledala Čaru v horním sále Paláce informaci, který vysokými pilíři připomínal gotický chrám. Shora sem dopadaly šikmé sluneční paprsky, v polovině cesty se křížily a vytvářely nahoře jasnou záři a dole měkké šero.

Dívka se opírala o sloup a spuštěné ruce spojovala za zády. Měla na sobě krátké šedomodré šaty s hlubokým výstřihem. Evda musila znovu ocenit její prostý oděv.

Čara pohlédla přes rameno na blížící se Evdu a její smutné i oči ožily.

„Co zde děláte, Čaro? Myslila jsem, že se chystáte ohromit nás novým tancem, a vás zatím vábí geografie.“

„Čas tanců skončil,“ řekla vážně Čara. „Vybírám si práci v oboru, který znám. Uvolnilo se místo v závodě pro umělou kultivaci kůže ve vnitřních mořích ostrova Celebesu, a na stanici pro pěstování dlouhokvetoucích rostlin v bývalé poušti Atakamě. Cítila jsem se dobře při práci v Atlantickém oceánu. Bylo mi tak světle, jasně a radostně ze síly moře, z bezstarostného splynutí s ním, z rychlé hry a ze zápolení s mohutnými vlnami, které byly vždycky vedle, stačilo jen skončit práci…“

„Já také podléhám melancholii, když si vzpomínám na práci v psychologickém ústavu na Novém Zélandě, kde jsem začínala jako mladičká ošetřovatelka. A Ren Boz teď, po svém hrozném zranění, také říká, že byl nejštastnější, když pracoval jako hlídka při vrtulníkové dopravě. Vždyť přece, Čaro, chápete, co je to slabost! Únava z ohromného vypětí, které člověk musí vyvinout, aby se udržel na té tvůrčí výši, jaké se podařilo dosáhnout vám, opravdové umělkyni. A únava bude ještě větší, až vaše tělo přestane být velkolepým nábojem životní energie. Dokud ale jím být nepřestalo, dopřejte nám, abychom se těšili z vašeho umění i krásy.“

„Evdo, vy nevíte, jak mi je. Každá příprava tance je pro mne radostným hledáním. Uvědomuji si, že ještě jednou dám lidem něco dobrého, co jim přinese radost, co se hluboce dotkne jejich citů… Žiji tím. Nastane okamžik, kdy se tvůrčí myšlenka stane skutečností, a já se celá oddám vášnivému vzletu, horce a bez uvažování… Jistě se to přenáší i na diváky, a proto tak silně vnímají tanec.

„A co přijde potom? Prudký pád?“

„Ano! Jsem jako píseň, která odletěla a rozplynula se ve vzduchu. Nevytvářím nic, co se dá zachytit myšlenkou.“

„Existuje něco mnohem většího — váš vklad do lidských duší.“

„Ten je příliš nehmotný a krátkodobý; vím to sama podle sebe!“

„Čaro, vy jste ještě nikdy nemilovala?“

Dívka sklopila víčka.

„Je to vidět?“ odpověděla otázkou.

Evda Nal potřásla hlavou.

„Mám na mysli veliký cit, jakého jste schopna právě vy, ale zdaleka ne každý…“

„Chápu, chcete tím říci, že můj intelektuální život je chudý, a tak mi zbývá přemíra emocionálního…“

„Podstata myšlenky je správná, ale trochu bych ji zpřesnila: vy jste citově tak obdařená, že druhá stránka u vás rozhodně nebude chudá, i když samozřejmě bude slabší, podle přirozeného zákona protikladů. Avšak mluvíme abstraktně, a já vás potřebuji kvůli záležitosti, která spěchá a bezprostředně souvisí s naším rozhovorem. Mven Mas…“

Dívka sebou trhla.

Evda se do Čary zavěsila a vedla ji do jedné z bočních apsid v sále, kde ozdoby z tmavého dřeva silně kontrastovaly s modrou a zlatou barvou skel v širokých arkádových oknech.

„Milá Čaro, jste jako světlomilný pozemský květ, přesazený na planetu podvojné hvězdy. Po obloze putují dvě slunce: jedno je modré, druhé rudé, a kvítek neví, ke kterému z nich se otočit. Vy však jste dcerou rudého slunce, proč tedy toužíte po modrém?“

Evda Nal pevně a něžně přitáhla dívku k svému rameni, a Čara se k ní celým tělem přivinula. Znamenitá psychiatrička ji mateřsky hladila po hustých, trochu vzpurných vlasech a přemýšlela o tom, že výchově se během tisíciletí podařilo drobné osobní radosti nahradit velkými a společnými. Ale jak dlouho to bude ještě trvat, než zvítězí nad osamělostí duše, zvláště když je tak složitá, plná pocitů a dojmů a vypěstovaná v těle, které překypuje životní energií…! Nahlas řekla:

„Mven Mas… Víte, co se s ním stalo?“

„Ovšem, celá planeta rokuje o jeho nezdařeném pokusu.“

„A co si myslíte vy?“

„Že jednal správně!“

„Já také. Proto je třeba, abychom ho dostali z ostrova Zapomenutí. Za měsíc má Rada Astronautiky výroční schůzi. Tam projednají jeho vinu a rozhodnutí předají ke schválení Kontrole Cti a Práva, která dohlíží na osud každého pozemšťana. Doufám, že soud bude mírný, ale je třeba, aby Mven byl tady. Člověk, jehož city jsou stejně silné jako vaše, nesmí zůstat dlouho na ostrově, tím spíše, je-li osamělý.“

„Copak jsem natolik ženou minulosti, abych své životní plány podřizovala záležitostem muže, třeba to byl můj vyvolený?“

„Čaro, dítě, není třeba. Viděla jsem vás spolu a vím, co pro něho znamenáte… Stejně jako on pro vás. Neodsuzujte ho za to, že se před vámi skryl. Pochopte, jak musí být takovému člověku, má-li se před svou milovanou — je to tak, Čaro! — objevit ubohý, poražený, podrobený soudu a vyhnanství? Jak měl přijít k vám, která jste ozdobou Velkého Světa?“

„Na to jsem, Evdo, nemyslila. Ale budu mu co platná, když je tak unavený a sklíčený? Bojím se, že nebude mít dost síly k velkému duševnímu vzletu, tentokrát ne rozumovému, nýbrž citovému… že nebude mít sílu k takové tvůrčí lásce, pro kterou myslím jsme oba stvořeni… Pak ztratí podruhé víru v sebe, a rozpor s životem neunese. Domnívala jsem se, že bude lépe, odjedu-li teď do pouště Atakama.“

„Čaro, máte pravdu, ale jenom z jedné strany. Je tu ještě osamělost velkého a vášnivého člověka, který se sám odsoudil a je úplně bez opory, jakmile odešel z našeho světa. Jela bych tam sama… Ale mám tu Rena Boze, jen taktak se drží při životě, a jako těžce raněný má přednost. Dar Veter se ujme stavby nové družice, a v tom je jeho pomoc Mvenu Masovi. Proto na vás naléhám, abyste k němu jela; nechtějte od něho nic, ani laskavý pohled, žádné plány do budoucna, žádnou lásku. Jenom ho podepřete, posilte v něm vědomí, že je nevinen, a pak se s ním vraťte do našeho světa. Máte sílu, abyste to udělala, Čaro! Pojedete?“

Dívka zvedla k Evdě dětsky důvěřivé oči, naplněné slzami.

„Ještě dnes!“

Evda ji upřímně políbila.

„Máte pravdu, je třeba spěchat. Pojedeme spolu Spirální Drahou do Malé Asie. Ren Boz leží v sanatoriu na ostrově Rhodosu a vás odtud pošlu do Dejr ez Zoru na základnu technickolékařské pomoci, odkud létají spirolety do Austrálie a na Nový Zéland. Umím si představit, s jakou radostí dopraví pilot tanečnici — ne bioložku — Čaru, kamkoli si bude přát…“

Vlakvedoucí pozval Evdu a její společnici do hlavní řídící kabiny. Přes střechy ohromných vagónů vedla krytá chodba ze silikolu, kudy procházely dozorčí služby z jednoho konce vlaku na druhý a kontrolovaly přístroje OES. Obě ženy vystoupily po točitých schodech, prošly hlavní chodbou a dostaly se do velké kabiny, která se zvedala nad aerodynamickým krytem prvního vagónu. V křištálové elipse, sedm metrů nad tratí, seděli v křeslech dva strojvedoucí, odděleni od sebe vysokým jehlancovitým příkrovem elektronového řídícího robota. Parabolické obrazovky televizorů ukazovaly, co se děje vzadu i po stranách vlaku. Vibrující vlákna antény bezpečnostního zařízení ohlašovala na padesát kilometrů každý cizí předmět na trati, i když se takový případ mohl stát jen zcela výjimečně.

Evda s Čarou se posadily na pohovku u zadní stěny kabiny, o půl metru výše než byla sedadla strojvůdců, a oddaly se kouzlu široké Dráhy, řítící se jim v ústrety. Obrovská trať roztínala pohoří, vznášela se po ohromných náspech nad nížinami, přetínala průlivy a mořské zálivy na nízkých estakádách, zapuštěných hluboko ve vodě. Lesní porosty na svazích strží a náspů při rychlosti dvou set kilometrů za hodinu vypadaly jako nepřetržitý koberec utkaný z narudlé, malachitové či tmavozelené barvy, podle toho, zda tu rostly sosny, eukalypty či olivy. Deset metrů široký vlak rozrážel prudce vzduch a jeho závan zvedal po obou stranách estakády klidné vody Archipelagova moře. Pruhy zčeřené hladiny se vějířovitě rozbíhaly a zatemňovaly průzračnou modrou vodu.

Obě ženy sledovaly cestu mlčky, zahloubané do vlastních myšlenek a starostí. Tak uplynuly čtyři hodiny. Další čtyři hodiny strávily v měkkých křeslech salónu mezi ostatními cestujícími a rozloučily se na stanici nedaleko západního pobřeží Malé Asie. Evda přesedla na elektrobus do nejbližšího přístavu a Čara jela dál až k první poledníkové větvi na stanici Východní Taurus. Po dvou dalších hodinách se ocitla v tropické nížině; suchý vzduch se tetelil žárem a vznášel se jako lehký opar nad krajinou. Zde, na okraji bývalé Syríjské pouště, byl Dej ez Zor, důležitý letecký uzel spiroletů, které by osídleným krajům byly nebezpečné.

Čara si navždy vryla do paměti úmorné hodiny v Dejr ez Zoru, když čekala na pravidelný spirolet. Do nekonečna uvažovala o tom, co řekne a co učiní, snažila se představit si setkání s Mvenem Masem, plánovala své pátrání po ostrově Zapomenutí, kde se všechno ztrácelo v toku prázdných dnů.

Konečně se dole objevila nekonečná pole termočlánků v pouštích Nefrúd a Rub-el-Chálí, obrovské elektrárny, kde se sluneční teplo přeměňovalo na elektrickou energii. Pod mlžným závojem noci a prachu, táhly se ve vyrovnaných řadách po zpevněné a uhlazené půdě z jasně červeného písku, po náhorních rovinách skloněných k jihu, i přes labyrinty zasypaných roklí, které tu zůstaly jako pomníky gigantického boje lidstva o energii. Jakmile lidé ovládli energii P, Ku a F, doba přísné hospodárnosti minula. Podél jižního břehu Arabského poloostrova stály bez hnutí lesy větrolamů, které byly zároveň mohutnou rezervou obytného pásma. Spirolet skoro v mžiku přeťal nejasnou hranici břehu v hloubce a letěl nad Indickým oceánem. Pět tisíc kilometrů bylo pro tak rychlý stroj nepatrnou vzdáleností. Brzy nato Čara vystoupila ze spiroletu a nejistě přešlapovala na zesláblých nohou. Provázelo ji volání, aby se co nejdříve vrátila.

Vedoucí přístaviště poslal svou dceru, aby dovezla Čaru na ostrov Zapomenutí v plochém vodním kluzáku, zvaném „lat“. Obě dívky s neskrývaným potěšením pozorovaly, jak malá kocábka letí rychle po ohromných vlnách širého moře. Lat plul přímo k velkému zálivu při východním břehu ostrova Zapomenutí, kde bylo jedno z lékařských středisek Velkého Světa.

Kokosové palmy skláněly zpeřené listy k lehce šplíchajícím vlnám a vítaly Čařin příjezd. Stanice byla úplně vylidněná, neboť všichni pracovníci odjeli do nitra ostrova ničit klíšťata, která se vyskytla na jakýchsi lesních hlodavcích.

U stanice byly stáje. Koně tu chovali pro dopravu v místech, jako byl ostrov Zapomenutí nebo sanatoria, kde se nemohlo používat vrtulníků kvůli hluku, ani elektrobusů, protože tu nebyly trati. Čara si odpočinula, převlékla se a šla si prohlédnout krásná a vzácná zvířata. Potkala tam ženu, jež obratně obsluhovala krmicí a uklízecí stroj. Čara jí pomohla a obě se spolu daly do řeči. Dívka se vyptávala, jak je možno co nejsnadněji a nejrychleji najít na ostrově určitého člověka. Žena jí poradila, ať se připojí k některému pátracímu oddílu, které cestují po ostrově a znají jej dokonce lip než místní obyvatelé. Čaře se rada zalíbila.