Meč s fénixem

5.

Tichem, které halilo hlavní chodbu královského paláce, se plížilo dvacet tichých postav. Nohy ať už bosé, či obuté v měkké kůži, našlapovaly kradmo a ani na mramorových dlaždicích, ani na silných kobercích nevydávaly nejmenší zvuk. Na čepelích dýk, mečů a seker se rudě odráželo světlo pochodní, umístěných v pravidelných vzdálenostech ve výklencích zdi.

„Teď opatrně!“ zasyčel Ascalante. „Ty tam, ať jsi kdokoliv, přestaň tak hlasitě funět! Důstojník, který velí nočním hlídkám, většinu z nich odvedl z téhle části paláce a zbytek opil, ale stejně musíme být velice opatrní. Zpátky! Přichází hlídka!“

Celý hlouček se ukryl za skupinu bohatě zdobených pilířů a vzápětí prošlo kolem vyrovnaným krokem deset obrovských gardistů v černé zbroji. Většině z nich se sice zračily ve tvářích pochybnosti, ale přesto následovali důstojníka, který je právě odváděl z míst, kde měli držet stráž. Sám důstojník byl nesmírně bledý, a když hlídka procházela kolem místa, kde byli ukryti spiklenci, všimli si, že si z tváře utírá roztřesenou rukou pot. Byl mladý a zradit krále bylo pro něj velice těžké. V duchu proklínal své fanfarónství, které způsobilo, že se zadlužil u lichvářů a stal se figurkou v rukou politických intrikánů.

Kroky hlídky utichly kdesi daleko v chodbě.

„Výborně!“ ušklíbl se Ascalante. „Conan teď spí nehlídán. Kdyby nás chytili při činu, je s námi konec. Málokdo se však zastane památky mrtvého krále!“

„Tak jest, pospěšme!“ vykřikl Rinaldo a záblesk jeho modrých očí zastínil i záblesk čepele, kterou zatočil nad hlavou. „Má čepel už žízní! Už supi se slétají! Kupředu!“

Rychlými kroky se vydali chodbou. Teď už nedbali na opatrnost a zanedlouho se zastavili před rytými dveřmi, na nichž byl ve středu umístěn královský drak – symbol Aquilonie.

„Gromeli!“ vyštěkl Ascalante. „Vyraz ty dveře.“

Obr se zhluboka nadechl a vrhl se mohutným tělem proti dveřím, které při nárazu zaskřípaly a prohnuly se dovnitř. Gromel se znovu přikrčil a znovu zaútočil. Se zazvoněním praskaly nýty a tříštilo se dřevo a nakonec se dveře s děsivým zapraskáním zřítily dovnitř.

„Vzhůru!“ zařval Ascalante, jehož duch zdivočel v očekávání krve.

„Dovnitř!“ pozvedl hlas i Rinaldo. „Smrt tyranovi!“

Vrhli se do dveří, ale v té chvíli zkameněli. V místnosti stanuli tváří v tvář Conanovi. Ne polonahému muži, který byl napůl omámený právě probuzen ze spánku, ale divokému barbarovi, jehož smysly byly bystré, jehož tělo bylo kryto téměř připnutým brněním a který v ruce třímal těžký meč.

Na krátký okamžik celá scéna znehybněla. Čtyři vzbouření šlechtici ve vyražených dveřích, skupina hrdlořezů namačkaných za nimi – ti všichni teď stáli bez pohybu zmrazeni pohledem obra s modře planoucíma očima, který stál uprostřed svícemi ozářené místnosti s mečem v ruce. V tom okamžiku padl Ascalantův zrak na malý stolek u hlavy královského lože, na němž leželo stříbrné žezlo a štíhlá zlatá obroučka – koruna Aquilonie. Ten pohled v něm rozdmýchal pekelnou touhu.

„Na něj, vy lumpové!“ zaječel zbojník. „Je nás dvacet na jednoho a navíc nemá nasazenou přilbu!“

To byla pravda. Na to, aby si Conan nasadil a zapnul těžkou přílbu s vysokým chocholem, mu už nezbyl čas. Stejně tak už si nestačil přišněrovat boční části pancíře, ani strhnout ze zdi těžký štít. Ale i přes to byl Conan chráněn mnohem lépe, než většina z útočníků, s výjimkou Volmany a Fromela, kteří byli v plné zbroji.

Král na ně vrhal pátravé pohledy, protože je zatím nepoznával. Oba šlechtici měli spuštěná hledí a Rinaldo si stáhl kapuci pláště hluboko do očí. Na žádné domněnky však nezbýval čas. S řevem, který se odrážel až od stropu, zaplavili útočníci místnost. Gromel byl v čele. Zaútočil jako zdivočelý býk, hlavu měl skloněnou mezi rameny a meč napřažený k smrtelnému bodnutí. Conan se mu vrhl vstříc a celá jeho nesmírná síla se soustředila do paže s těžkou čepelí. Meč zasvištěl v obrovském oblouku a dopadl na Bossoniáncovu helmu. Helma i čepel praskly současně a Gromel se bezvládně zřítil k zemi. Conan uskočil se zbytkem zlomeného meče v ruce zpět.

„Gromel!“ vyplivl s pohrdáním, když se prasklá helma svezla mrtvému z hlavy a odkryla obličej. Pak se na něj vrhl zbytek nepřátel. Po žebrech mezi hrudním a zádovým plátem mu sjela čepel dýky a před očima mu zableskla čepel meče. Levou rukou odhodil útočníka s dýkou a muže s mečem udeřil zbytkem své zbraně jako palicí do spánku. Do tváře mu vystříkl nešťastníkův mozek.

„Vás pět, hlídejte dveře!“ křičel Ascalante, který se pohyboval na okraji vířících čepelí. Obával se, aby Conan neprorazil kruhem útočníků a neprchl. Bandité se na okamžik stáhli a jejich vůdce jich několik postrčil k vyražených dveřím. Té chvilky využil Conan. Přiskočil ke zdi a strhl z ní prastarou válečnou sekeru, která tady více než půl století visela jako dekorace.

Zády ke zdi se král rozhlédl po kruhu postav, které se k němu blížily, a pak se vrhl do útoku. Nebyl zvyklý jen se bránit. Dokonce tváří v tvář zdrcující přesile byl zvyklý přenést boj na území nepřítele. Každý jiný by byl na jeho místě mrtev a Conan sám nevěřil, že přežije, byl však rozhodnut, že než padne, zabije tolik nepřátel, kolik to jen bude možné. Duše divocha v něm zaplála touhou po boji a v uších mu zazněly písně o dávno mrtvých hrdinech.

Vyrazil kupředu. Pod prvním úderem jeho sekery padl jeden zbojník s uťatou paží a čelo sekery při zpáteční cestě rozdrtilo hlavu druhého. Kolem hlavy mu jedovatě zasyčel meč, ale smrt jej přece jen o vlásek minula. Cimmeřan se změnil ve vtělení rychlosti. Jako tygr mezi útočícími vlky uskakoval, otáčel se, uhýbal i útočil. Byl v neustálém pohybu, nesnadno zasažitelný, a těžká sekera okolo něj vytvářela blýskavý kruh smrti.

Na krátký okamžik se spiklencům podařilo krále obklopit, zasypávali jej naslepo ranami a tísnili jej pouhým počtem, ale pak náhle ustoupili. Dva mrtví, ležící v krvi na podlaze, svědčili o divokosti králova útoku, i když i Conan sám krvácel z menších ran na paži, krku a obou nohách.

„Vy skety!“ vykřikl Rinaldo a s planoucíma očima si shrnul z čela kapuci. „Máte z toho boje strach? Což chcete nechat despotu žít? Na něj!“

Vyrazil kupředu a divoce se rozháněl zbraní. Conan, který ho poznal, mu přerazil krátkým, těžkým úderem sekery meč a silným úderem otevřené ruky ho omámeného srazil na zem. Ascalantova čepel zasáhla krále do levé paže a náčelník zbojníků si zachránil život jen tím, že rychle klesl na kolena, převalil se dozadu a tak se vyhnul letící sekyře. Smečka se znovu vrhla kupředu a sekera svištěla a drtila. Jeden z vousatých rváčů se sehnul a zaútočil pod sekerou královi na nohy. Uchopil jej kolem kolen, chvíli zápasil s něčím, co mu připadalo jako železná věž a zvedl hlavu sice včas na to, aby viděl, jak se na něj snáší ostří sekery, ne však už včas na to, aby se mu vyhnul. V tom krátkém čase však stačil jeden z jeho druhů zvednout svůj těžký meč oběma rukama a zaseknout ho do králova levého ramene. Čepel proťala chránič a zasáhla rameno pod ním. Během několika vteřin měl král pancíř plný krve.

Volmana, který ve své netrpělivostí odstrkoval své druhy nalevo, napravo, se vrhl vpřed a zamířil vražedný sek na královu nechráněnou hlavu. Král klesl do hlubokého podřepu a letící čepel mu odsekla chomáč vlasů z temene hlavy. Conan se otočil na patě a sekera proletěla vzduchem ve vodorovném oblouku. Zasáhl útočníka plnou silou do boku, sekera projela ocelovým pancířem jako máslem a Volmana se zřítil k zemi se smrtelnou ranou, která mu otvírala celý bok.

„Volmana!“ tiše se nadechl Conan. „S tím trpaslíkem se znovu sejdu až v pekle!“

Vztyčil se, aby čelil dalšímu Rinaldově šílenému útoku. Básník útočil bezhlavě, ozbrojený pouze dlouhou dýkou, a nesnažil se vůbec krýt. Conan uskočil a pozvedl sekeru.

„Rinaldo!“ Jeho hlas byl plný naléhavosti. „Ustup, nerad bych tě zabil…“

„Zemři, tyrane!“ vykřikl šílený minstrel a vrhl se kupředu. Conan zadržoval osudný úder tak dlouho, až bylo pozdě. Udeřil ve slepém zoufalství až v okamžiku, kdy ucítil, jak se mu do nechráněného boku zakusuje čepel Rinaldovy dýky.

Rinaldo padl s rozťatou hlavou a Conan se zapotácel zpět. Opřel se o zeď a mezi prsty, jimiž si svíral ránu, mu prýštila krev.

„Tak, teď všichni na něj, ať to skončíme!“ zaječel Ascalante.

Conan se pevněji opřel o zeď a pozvedl sekeru. Stál nehnutě, jako socha představující neporazitelnost. Nohy doširoka rozkročené, hlavu nakloněnou kupředu, jednou rukou opřený o zeď, v druhé pozdviženou válečnou sekeru. Na nohou i pažích se mu jako ocelová lana vzdouvaly pletence svalů a obličej měl pokřivený v divokém pohrdání smrtí. Oči mu modře plály krvavým závojem, který je zčásti oslepoval. Jeho protivníci couvli v hrůze. Ti muži, divocí lumpové, vrazi a zločinci pocházeli přece jen z rodu civilizovaných lidí, vyrůstali v civilizovaném světě, ale člověk, který teď před nimi stál, byl divoký barbar, který už do vínku dostal schopnost zabíjet. Couvali, protože tenhle umírající tygr stále ještě mohl rozdávat smrt.

Conan jejich nejistotu vycítil a divoce a nemilosrdně se zasmál.

„Tak, kdo zemře první?“ procedil napuchlými a krvavými rty.

Ascalante skočil jako vlk a se stejnou obratností jako vlk se zarazil uprostřed skoku, aby se s neuvěřitelnou rychlostí vyhnul Conanově úderu.

Vrhl se k zemi, kde zůstal na okamžik ležet. Vzduchem k němu svištěla smrt v podobě sekery a Ascalante tak tak stačil mrsknout nohama a převalit se stranou, když Conan zopakoval úder znovu. Tentokrát se čepel sekery zakousla několik centimetrů do leštěné podlahy a jen o vlas minula Ascalantovy pohybující se nohy.

Další z banditů si vybral špatný okamžik k útoku. Domníval se totiž, že se mu podaří Conana zabít dřív, než vytrhne sekeru z podlahy. To byl ovšem osudný omyl. Krvavá sekera vyletěla vzhůru a vzápětí dopadla jediným bleskovým pohybem. Zakrvácený zbytek toho, co ještě před okamžikem bylo živým mužem, padlo pod nohy útočníků.

V tom okamžiku se z hrdla jednoho ze spiklenců, střežících dveře, vydral vyděšený výkřik. Na zdi se objevil podivný, obrovský a znetvořený stín. Při tom výkřiku se všichni až na Ascalanteho otočili. Pak se s nelidským jekotem vrhli ke dveřím, mačkali se, šlapali po sobě a když se vydrali ven, rozprchli se se zoufalými výkřiky po chodbách.

Ascalante se ke dveřím neohlédl, měl oči jen pro zraněného krále. Myslel si, že hluk boje vzbouřil palác a že se blíží královská garda. Zdálo se mu sice divné, že jeho otrlí zbojníci křičí s takovou hrůzou, ale nedbal. Ani Conan se ke dveřím nepodíval, protože upíral všechnu pozornost ke zbojníkovi. Oči mu plály jako umírající šelmě. Jak se zdálo, ani v této zoufalé situaci neopustila Ascalanteho jeho cynická filozofie.

„Zdá se, že je ztraceno všechno a čest především,“ zamumlal, „na druhé straně, král už je téměř mrtev… a…“ Co mu dál proběhlo hlavou, už se nikdo nedozví. Svou řeč nedokončil a lehkým krokem se rozběhl ke Conanovi v přesně zvoleném okamžiku, kdy si král předloktím pravé ruky, v níž třímal sekeru, otíral pot, který se mu s čela řinul do očí.

Ascalante sotva vykročil, když cosi podivně rozčeřilo vzduch a něco těžkého ho zasáhlo s příšernou silou mezi lopatky. Byl sražen na břicho a do masa se mu s nesnesitelnou bolestí zaťaly dlouhé drápy. Divoce se pod neznámým útočníkem zmítal, a když se mu podařilo pootočit hlavu, pohlédl do tváře šílenství a noční můře. Na zádech mu dřepělo obrovské černé stvoření, které, jak mu řekl jediný pohled, nepocházelo z tohoto světa. V slintající tlamě se zableskly dlouhé tesáky, které se mu blížily k hrdlu, a pohled šílených žlutých očí jím otřásl, jako závan vichřice otřese obilným klasem.

Tvář toho stvoření nebyla obyčejnou tváří divokého tvora. Mohla patřit pradávné, zlé mumii, které někdo vdechl zlomyslný život. Náhle se Ascalantemu oči rozšířily ještě větší hrůzou. Na okamžik se mu zdálo, že v celém tom šíleném a nepochopitelném dění zahlédl něco známého. Měl pocit, že se příšerná tvář černé obludy podobá tváři jeho černého otroka Thoth–Amona. Pak Ascalanteho opustila i jeho cynická, vše zdůvodňující filosofie, a těsně předtím, než se mu tesáky zaťaly do hrdla, vypustil s příšerným výkřikem duši.

Conan, který si setřel s očí krvavé krůpěje, stál jak přimrazený. V prvním okamžiku si myslel, že to, co vidí nad Ascalanteho tělem, je obrovský černý pes. Když však si oči otřel znovu, viděl, že to není pes ani pavián.

S výkřikem, který zazněl jako ozvěna Ascalanteho smrtelného chrapotu, se král odrazil od zdi a vrhl se vstříc útočící nestvůře. Jeho slábnoucí tělo vložilo všechnu sílu do úderu sekery, která zasáhla obludu uprostřed skoku. Těžká čepel se se zazvoněním odrazila od kosé lebky, kterou měla rozdrtit, a král byl těžkým tělem odporné stvůry odražen přes půl místnosti.

Slintající tlama se sevřela na předloktí, kterým si Conan v posledním okamžiku pokusil chránit hrdlo. Nezdálo se však, že by stisk čelistí sílil. Oči bestie plály pekelným ohněm a jejich pohled se nořil přes královu poraněnou ruku do jeho očí. V Conanově tváři se pomalu začal objevovat výraz hrůzy podobný tomu, s nímž zemřel Ascalante. Conan cítil, jak se mu scvrkává duše a hledá, kudy by mohla opustit jeho smrtelné tělo. Cimmeřanovu duši neodolatelně přitahovaly dvě žluté hlubiny, dvě nekonečné žluté šachty, z nichž vyzařovala vesmírná hrůza, která Conana obklopovala jako neproniknutelný závoj a chystala se jej zbavit příčetnosti i života. Oči rostly, stávaly se obrovskými a na zlomek času v nich Cimmeřan zahlédl část nekonečných a svatokrádežných hrůz, které číhají v temnotách za hranicemi našeho světa, v beztvarých a mlhou zahalených proudech Času a Prostoru.

Jenže právě ta hrůza, která Ascalanteho ochromila a nakonec i zabila, probudila v divokém Cimmeřanovi zuřivost podobnou šílenství. S vypětím všech sil se zazmítal v ochromujícím sevření a bez ohledu na nesmírnou bolest, kterou cítil v trhané paži, se pokoušel vyprostit. Volnou, tápající rukou nahmátl něco, v čem jeho napůl omámený mozek rozeznal zbraň. Byla to rukověť jeho meče, se zbytkem zlomené čepele. Instinktivně ji sevřel, sebral veškerou zbývající sílu svalů a šlach a bodl tupým koncem čepele jako dýkou. Ocel zajela do těla obludy až po jílec a Conan cítil, jak sevření na jeho paži povolilo, když se tlama obludy otevřela v němé grimase smrtelné agónie. Královo tělo bylo odhozeno stranou jako dětská hračka. Když se po dopadu namáhavě zvedl na lokti, viděl jako v mlze odporného tvora, který se zmítal v divokých křečích sem a tam a z hluboké rány, kterou způsobila zlomená čepel Conanova meče, mu tryskala hustá krev. Jeho pohyby však pomalu slábly, až zůstal ležet naznak a tělem mu probíhal křečovitý třas. Nakonec zmizel i ten a obluda zůstala ležet nehybná s příšernýma očima upřenýma ke stropu. Conan zamrkal a setřel si krev s očí. Zdálo se mu, že tělo obludy pomalu taje a mění se na rosolovitou hmotu, která se rychle rozkládá.

V té chvíli mu k uším dolehla směs hlasů a královská ložnice se zaplnila spoustou lidí ode dvora, které konečně probudil a přivolal hluk boje. Rytíři, šlechtici, dámy, ozbrojenci a rádcové – všichni se se zmatenými výkřiky nahrnuli dovnitř. Pletli se jeden druhému a ještě zvyšovali celý zmatek. Dorazilo i prvních pár Černých draků, nepříčetných vztekem, kteří s rukama na jílcích mečů a s divokými kletbami na rtech pobíhali sem a tam. Mladý důstojník, který velel stráži u dveří, nebyl k nalezení, nenašli ho ani po tom, kdy po něm bylo vyhlášeno důkladné pátrání.

„Gromel! Volmana! Rinaldo!“ vykřikoval Publius, nejvyšší komoří, a lomil rukama mezi mrtvými těly. „Černá zrada! Za to někdo draze zaplatí! Zavolejte stráže!“

„Stráž už je tady, ty starý blázne!“ vyštěkl na něj s dvorností sobě vlastní Pallantides, velitel Černých draků, který v napjaté chvíli zapomněl na kancléřovo výsostné postavení.

„Líp uděláš, když necháš toho kvílení a pomůžeš nám ovázat královy rány. Bojím se, že vykrvácí!“

„Ano, jistě!“ brebentil Publius, který byl víc mužem slova, než činu. „Musíme ovázat jeho rány. Povolejte všechny dvorní ranhojiče a lazebníky! Ó můj pane, jaká to hanba padla na celé město. Žijete, Veličenstvo?!“

„Víno!“ vydralo se z králových rtů. Mezitím krále zvedli a položili na jedno z lehátek. Teď mu kdosi přiložil ke krvavým rtům pohár s vínem a on pil jako člověk, který je polomrtvý žízní.

„Nádhera!“ zavrčel nakonec a hlava mu klesla zpět do polštářů. „Zabíjení je práce, při které zatraceně vyschne v hrdle!“

Obvazy zastavily unikající krev a nesmírná vitalita rozeného divocha začala nabírat vrchu.

„Nejdřív prohlédněte tu ránu dýkou, kterou mám v boku.“ radil Conan dvorním lékařům. „Tam mi napsal Rinaldo svou pohřební píseň a jeho pero bylo řádně nabroušené!“

„Toho jsme měli pověsit už dávno,“ tetelil se Publius. „Z básníků nikdy nic dobrého nepošlo… a kdo je tohle?“

Nervózně strčil nohou v sandálu do Ascalantovy mrtvoly.

„U Mitry!“ vykřikl velitel. „To je Ascalante, bývalý hrabě z Thunu! Který ďábel sem právě jeho přinesl z pouště, kde se skrýval?“

„Proč má ale ten příšerný výraz ve tváři?“ zašeptal Publius a odtáhl se. Jeho vlastní oči teď hleděly vyděšeně a vlasy na tučném zátylku se mu zježily. I ostatní zmlkli, když pohlédli do tváře mrtvému zbojníkovi.

„Kdybys viděl totéž co on a já,“ zavrčel král, který se přes protesty doktorů na svém lůžku posadil, „neptal by ses. Podívej se támhle a uvidíme…“ Král se zarazil a s napřaženým prstem užasle zmlkl. Na místě, kde obluda dokonala, byla jen holá, čistá podlaha.

„U Croma!“ zaklel. „Ta věc se vsákla zpět do toho hnusu, který ji zplodil!“

„Král mluví v deliriu,“ zašeptal jakýsi šlechtic. Conan ho zaslechl a zuřivě zaklel.

„U Badba, Morrigana, Macha a Nemaina!“ protestoval divoce. „Já jsem při smyslech! Vypadalo to jako kříženec mezi paviánem a egyptskou mumií. Vtrhlo to sem dveřmi a Ascalantovi lumpové se před tím rozprchli jako hejno vrabců. Ta obluda zabila Ascalanta, který se mě právě chystal dorazit. Pak se vrhla na mne a já jsem ji zabil, i když nevím jak. Moje sekera se od její hlavy odrazila jako od žulového balvanu. Myslím si, že to bylo dílo učeného Epemitrea…“

„Slyšte, on mluví o Epemitreovi, mrtvém patnáct set let!“ šeptali si mezi sebou přítomní.

„U Ymira!“ zahřměl král. „Já jsem s ním mluvil dnes v noci! Promluvil ke mně, když jsem spal, a povolal mne k sobě. Kráčel jsem dlouhou kamennou chodbou, zdobenou rytinami starých bohů, až jsem přišel ke schodišti, jehož stupně tvořily podobu Setovu. Pak jsem se dostal do staré krypty, kde byla hrobka ozdobená symbolem ptáka fénixe…“

„U Mitry, Vaše Veličenstvo, mlčte!“ To vykřikl nejvyšší Mitrův kněz, jehož obličej zbledl jako stěna.

Conan pohodil hlavou jako lev potřásající hřívou a jeho hlas se podobal lvímu zavrčení.

„Jsem snad otrok, abych mlčel, když mi to přikážeš?“

„Nikoliv, ó nikoliv, můj pane!“ Nejvyšší kněz se třásl jako v horečce, ale nebylo to strachem z králova hněvu. „Nechtěl jsem vás urazit!“ Sklonil se ke králi a promlouval k němu šeptem, který mohli slyšet jen oni dva.

„Můj pane, tohle jsou události, které se vymykají lidskému chápání. Jen vnitřní kruh složený z nejvyšších kněží ví o tom schodišti. Bylo vytesáno v srdci hory Golamiry, neznámo kým a totéž platí o hrobce se znamením fénixe, do které byl před patnácti sty lety uložen Epemitreus k poslednímu odpočinku. Od těch dob tam nikdo nevstoupil, protože nejvyšší kněží tenkrát Epemitrea uložili a zasypali přístup do krypty tak, že už ho nikdy nikdo nenašel. Dnes o něm neví ani sám nejvyšší kněz. Jen ústním podáním se předává mezi nejvyšším knězem a hrstkou zasvěcených popis hrobky a krypty, kde v srdci hory Golamiry sní svůj věčný sen učený Epemitreus. A toto tajemství patří k těm, které střežíme nejžárlivěji. Je to jedno z těch tajemství, která znají jen zasvěcenci vnitřního kruhu Mitrových kněží a na kterých je Mitrův kult vybudován!“

„Nevím, jakým kouzlem se podařilo Epemitreovi přivolat mě k sobě,“ odpověděl mu Conan. „Vím, že jsem s ním mluvil a on vtiskl své znamení na můj meč. Jak tohle znamení způsobilo, že je můj meč schopen zabíjet démony, nebo jakým kouzlem je opředeno, také nevím. Vím ale jedno. Přestože jsem zlomil čepel na Gromelově přilbě, stačil i ten zbytek k tomu, aby zabil toho démona.“

„Ukaž mi svůj meč,“ zašeptal nejvyšší kněz, kterému náhle vyschlo v hrdle.

Conan mu podal zlomený meč, kněz vykřikl a klesl na kolena.

„Mitra nás ochraňuj před temnými silami!“ vydechl. „Král této noci opravdu hovořil s Epemitreem! Tady na té čepeli – to je svaté znamení, které tam neudělal nikdo jiný, než on! Je to znak nesmrtelného fénixe, který střeží navěky jeho hrob. Rychle svíce! Prohlédněte znovu to místo, kde zemřel skřet zabitý králem!“

Místo bylo zastíněno rozbitým paravanem. Odhodili paravan a osvětlili prostor plameny několika svíček. Pak se mezi přihlížejícími rozhostilo hrobové ticho. Vzápětí někteří padli na kolena a vzývali Mitru, jiní se dali s výkřiky na útěk.

Na podlaze, na místě, kde obluda dokonala, se rýsovala jako téměř hmatatelný stín velká tmavá skvrna, která se nedala ničím odstranit. To příšerné stvoření po sobě zanechalo věrný otisk, obrys vyznačený jeho jedovatou krví, a tento obrys nepatřil žádnému ze známých tvorů tohoto světa. Črtal se tam chmurný a děsivý, podobný stínům, které vrhaly sochy opičích bohů, dřepící na oltářích v tajemných chrámech temné Stygie.