Meč s fénixem

3.

Slunce zapadalo a lemovalo zeleň a modř pralesa pomíjivou zlatou krajkou. Poslední paprsky se blýskavě odrážely od silného zlatého řetězu, kterým si pohrávala buclatá ruka Diona z Attala. Šlechtic seděl uprostřed své zahrady – planoucí záplavy květin a rozkvetlých stromů, která byla mistrovským dílem zahradnického umění. Neklidně posunoval tlusté tělo sem a tam na mramorovém sedátku a rozhlížel se neklidně kolem, jakoby každým okamžikem čekal nepřátelský útok. Seděl uprostřed kruhové skupiny štíhlých stromů, které mu nad hlavou z propletených listů tvořily husté, stinné loubí. Na dosah ruky mu stříbrně zurčela malá fontána a hlasy dalších, podobných fontán v zahradě, se proplétaly v tiché, nekonečné symfonii.

Dionus byl v zahradě téměř sám, jeho jediným společníkem byl tmavý obr, který se rozložil na vedlejším mramorovém sedátku a pozoroval barona hlubokýma, chmurnýma očima. Dionus si Thoth–Amona příliš nevšímal. Věděl sice, že tomuto otrokovi Ascalante neobyčejně důvěřuje, ale jako pro velkou část bohatých lidí, bylo i pod jeho důstojnost zabývat se někým, kdo nepatřil do jeho společenské třídy.

„Jste zbytečně nervózní,“ řekl Thoth–Amon. „Ten plán nemůže selhat!“

„Ascalante se může dopustit chyb, jako každý,“ odsekl Dionus a při pouhé představě neúspěchu mu na čele vyrazily kapky potu.

„Ascalante ne!“ ušklíbl se Stygijec divoce, „jinak bych nebyl jeho otrokem, ale pánem.“

„Co jsou to za řeči?“ nepřítomně odpověděl Dionus, jehož myšlenky bloudily někde jinde.

Thoth–Amonovi se zúžily oči. Přes veškeré své železné ovládání měl touhu už už vybuchnout dlouho vězněnou potupou, nenávistí a divokou zuřivostí. Byl ochoten vsadit vše na jednu kartu a riskovat. Co si však neuvědomil, bylo to, že ho Dionus nevidí jako myslící lidskou bytost, ale jednoduše jako otroka a tedy jako tvora, který si nezaslouží pozornost.

„Poslouchej mě,“ řekl Thoth, „staneš se králem. Málo však znáš cesty, kterými se ubírají Ascalantovy myšlenky. Až bude Conan mrtev, nesmíš Ascalantovi uvěřit. Já ti mohu pomoci. A pomohu ti, ochráníš–li mne, až se dostaneš k moci.“

„Poslyš, můj pane, tam na Jihu jsem byl mocným čarodějem. Lidé mluvili o Thoth–Amonovi stejně, jako mluvili o Rammonovi. Stygický král Otespon mě poctil nesmírným vyznamenáním.“

„Svrhl čaroděje z těch nejvyšších míst, jen aby mne mohl postavit nad ně. Ti mágové mě potom nenáviděli, ale báli se mě, protože jsem měl moc nad bytostmi vnější strany, které přicházely dle mé vůle a vykonávaly mé rozkazy. U Seta! V těch dobách si žádný z mých nepřátel nebyl jist tím, že se neprobudí o půlnoci a neucítí na svém hrdle zakřivené pařáty některého z mých příšerných služebníků! Provozoval jsem temnou a strašlivou magii s Hadím prstenem, který kdysi náležel samotnému Setovi a který jsem našel v temnotách prastaré hrobky. Ta hrobka, děsivé místo skoro míli pod zemí, byla prastará už ve dnech, kdy prapředci dnešních lidí vylezli z bahnitých oceánů.“

„Jakýsi zloděj mi však Prsten ukradl a má síla byla zlomena. Mágové povstali, aby mne svrhli, a já prchal. V převleku za poháněče velbloudů jsem cestoval s karavanou do kothské země, když nás přepadli Ascalanteho bandité! Celá karavana byla pobita do posledního muže, jen já jsem přežil ten masakr. Zachránil jsem si život tím, že jsem Ascalantemu přiznal, kdo skutečně jsem, a přísahal jsem, že mu budu věrně sloužit. Tohle pouto se však ukázalo být nesmírně trpkým!“

„Aby mě skutečně držel pevně v rukou, napsal vše, co o mně věděl, a pergamen svěřil do úschovy knězi – poustevníkovi, který žije v pustině na jižních hranicích Kothu. Nemohu do něj vrazit dýku, když spí, ani ho zradit jeho nepřátelům, protože pak by poustevník rozpečetil pergamen a přečetl jej. Tak zněl Ascalanteho příkaz. A pak by poslal zprávu do Stygie…“

Thoth se znovu otřásl a hněď jeho kůže se změnila na popelavou šeď.

„V Aquilonii mě nikdo nezná,“ pokračoval, „jakmile by se však mí nepřátelé ve Stygii dozvěděli, kde jsem, ani ta polovina světa, která mě od nich dělí, by mě před nimi neuchránila. Připravili by mi takový osud, konec tak příšerný, že by připravil o duši i bronzovou sochu. Jen král se svými hrady a zástupy šermířů mě může ochránit. Proto jsem ti odhalil své tajemství a proto se dožaduji tvého společenství. Mohu ti přispět svou moudrostí a ty mě můžeš ochránit a jednoho dne jistě najdu prsten…“

„Prsten? Prsten?“ Thoth podcenil baronův nesmírný egoismus. Dionus ani neposlouchal jeho slova, vždyť to byla jen slova otroka, ale byl zcela ponořen do svých vlastních myšlenek. Poslední Amonova slova však zazvonila na zvonek jeho sebelásky a egocentrismu.

„Prsten?“ opakoval. „To mi připomíná jednu věc. Totiž můj prsten Štěstí. Mám ho od jednoho shemitského zloděje, který mi přísahal, že jej daleko na jihu ukradl nějakému šamanovi nebo kouzelníkovi. Tvrdil, že mi přinese štěstí, a já mu za něj, při Mitrovi, opravdu bohatě zaplatil. U bohů, teď potřebuji všechno štěstí, které mám, když mě Volmana a Ascalante zatáhli do toho jejich špinavého spiknutí. Hned si svůj prsten vezmu na ruku!“

Thoth vyskočil a krev se mu nahrnula do tváře. Oči mu divoce zaplály a bylo vidět, že těžce ovládá šílený vztek člověka, který si uvědomil, že otevřel s nadějí své nitro tvrdohlavému, nadutému a hloupému sobci. Dionus si ho vůbec nevšímal. Zvedl sedadlo jedné z mramorových lavic, které tvořilo jakési tajné víko, a chvilku se přehraboval v hromádce rozmanitého harampádí. Byly tam divošské medicíny, úlomky kostí, podivné talismany, pár kousků laciné bižuterie a dokonce několik horoskopů, psaných na pergamenech, všechno věci, které Diona jeho pověrčivost přinutila pečlivě uložit.

„Á, tady ho máme!“ vítězně pozvedl v pravici prsten zvláštního vzhledu. Byl z kovu podobného mědi a byl vytvarován do podoby šupinatého hada. Hadí tělo bylo stočeno do tří závitů a zvláštní bylo, že had požíral svůj vlastní ocas. Na místě očí byly zasazeny žluté kameny, které se na světle třpytily jako živé. V tom okamžiku vykřikl Thoth–Amon jako by jej někdo udeřil. Dionus se rychle otočil, ústa se mu otevřela a tvář mu zbělela strachem. Otrokovy oči hořely pekelným plamenem, tvář měl sešklebenou do divoké masky a tmavé, dlouhé ruce napřahoval k Dionovi jako pařáty.

„Prsten! Při Setovi! Prsten!“ ječel jako šílený. „Můj prsten, můj ukradený prsten…“

V Stygijcově ruce zablýskla ocel, mohutná ruka se napřáhla a plnou silou vrazila čepel do tlustého baronova těla. Dionův pištivý výkřik se náhle změnil v tlumené zabublání a jeho tělo ochablo jako vosková figura v přetopené místnosti. Byl hloupý a jako hlupák také zemřel, aniž věděl proč. Thoth uchopil prsten oběma rukama a tmavé oči mu plály šílenou chtivostí.

„Můj prsten!“ šeptal v naprostém vytržení. „Má síla!“

Nikdo, ani sám Stygijec neví, jako dlouho se krčil nehybný nad tím vysněným a vytouženým předmětem a sál do své černé duše jeho zlou auru. Když se konečně probral ze své strnulosti a jeho mysl se vrátila z tajemných hlubin, jimiž bloudila, vycházel už měsíc. Stříbrný svit vrhal dlouhé stíny na mramorové opěradlo zahradního sedátka, u jehož úpatí bylo vidět ještě jeden stín o něco temnější – tam leželo tělo bývalého lorda z Attala.

„Už nikdy, Ascalante, už je konec!“ šeptal Stygijec a jeho oči mu v šeru rudě zářily. Podobal se upírovi. Sehnul se, nabral si do dlaně houstnoucí krev z rudé kaluže, v níž leželo tělo jeho oběti, a vtíral ji do žlutých očí měděného hada. Žlutavé záblesky zmizely pod karmínovým nánosem.

„Zakryj svůj zrak, tajemný plaze,“ zaklínal Stygijec prsten šepotem, při němž tuhla krev v žilách. „Odvrať svůj zrak od měsíčního světla a obrať jej k temným proudům! Co vidíš, ty, který jsi z příbuzenstva Setova? Koho přivoláš z proudů noci? Čí stín zažene prchající světlo? Přivolej ho ke mně, Setův hade!“

Hladil šupinaté tělo podivnými, krouživými pohyby prstů, jejichž špičky se nakonec vždy vrátily tam, kde začaly. Spolu s tím, jak vyslovoval příšerná jména a zaklínadla, která se uchovala už jen v podzemních katakombách tajemné Stygie, kde se pohybují příšerná stvoření temnot, hlas mu klesal níž a níž.

Vzduch kolem něj se dal náhle do pohybu. Stejně, jak se čeří hladina vody v místech, kde se má vynořit neznámý tvor, tak se začal pohybovat vzduch v okolí stygijského mága. Ucítil podivný, chladný závan větru, který prolétl kolem jako průvan z náhle otevřených dveří. Za zády cítil čísi přítomnost, ale neohlédl se. Oči upíral na jedno jasně osvětlené místo na mramorové zdi, na němž se črtal nejasný stín. Jak pokračoval ve svých zaříkáváních, stín rostl a stával se čím dál zřetelnější, až se promítal před Thoth–Amonem ostrý a příšerný. Tvarem se podobal obrovskému paviánovi, ale v dějinách světa, dokonce ani v historii Stygie nekráčel po tváři Země takový pavián. Thoth–Amon se na to příšerné stvoření stále ještě přímo nepodíval, ale teď sáhl do opasku, kde měl zastrčený lehký sandál svého pána. Nosil jej neustále u sebe v tajné naději, že se mu přece jen podaří jednou jej použít, právě k tomuto účelu. Teď jej uchopil a hodil přes rameno.

„Prohlédni si jej dobře, otroku prstenu!“ vykřikl. „Najdi toho, kdo jej nosil, a znič ho! Pohleď mu do očí a rozdrť mu duši dřív, než mu rozsápeš hrdlo! Zab ho! Zab ho,“ a ve slepém výbuchu vášně dodal Stygijec, „a všechny, kteří budou s ním!“

Thoth pozoroval stín na bílé zdi a viděl, jak obludné stvoření sehnulo hlavu a nasávalo pach jako příšerný ohař. Pak se nestvůrná hlava na okamžik pozvedla vzhůru, obluda se otočila a zmizela ve stínech, jako vítr mezi stromy. Stygijec pozvedl paže v nepříčetné radosti a oči i zuby mu zableskly v měsíčním světle.

Strážný, který držel hlídku za zdí zahrad, vykřikl hrůzou, když uviděl, jak strašidelný, černý stín přeskočil vysokou zeď a s rudě blýskajícíma očima proběhl kolem. Příšerný tvor však zmizel tak rychle, že nešťastný voják zbytek noci přemýšlel, zda to byl přelud nebo zda si chvilku zdříml a jen se mu to zdálo.