Meč s fénixem

2.

Komnata byla veliká a zdobná, zdi byly pokryty drahým čalouněním a leštěnými deskami ze vzácného dřeva. Na podlaze ze slonoviny ležely v několika vrstvách hebké koberce a strop byl zdoben složitými řezbami a ozdobami ze stříbra. Za psacím stolem ze slonoviny, zdobeným zlatou intarzií, seděl muž, jehož vzhled – široká ramena a sluncem do tmava osmahnutá pleť se do tohoto vznešeného prostředí příliš nehodily.

Zdálo se, že patří spíš slunci a větrům, které vanou nad širými pláněmi dalekých krajů. Sebemenší pohyb tohoto člověka svědčil o spojení ocelově pružných svalů a bystrého mozku, jímž se vyznačují rození válečníci. Na jeho chování nebylo nic strojeného nebo nepřipraveného. Buď byl zcela nehybný, podobný bronzové soše, nebo se změnil v pohyb sám. Nebyla to však uspěchanost a trhavost nervózního člověka, podobal se svou pružností velkým kočkám a jeho rychlost často nestačil zrak sledovat.

Oblečen byl do drahých látek, ale jeho šaty měly velice jednoduchý střih. Neměl na sobě žádné zlaté ozdoby ani prsteny, jen hříva černých vlasů zastřižených nad čelem do rovné ofiny byla přidržována pásem těžkého brokátu, vyšívaného stříbrem.

Muž odložil zlatou psací tyčinku, jíž pracně popisoval voskem pokryté tabulky, podepřel si bradu pěstí a upřel zářivě modré oči na člověka, který stál před ním. Ten byl v té chvíli zcela zaujat tím, že si pečlivě dotahoval boční šněrování svého zlatem vykládaného pancíře a při tom si zcela bezstarostně pohvizdoval. Jeho chování bylo velice neobvyklé, když uvážíme, že se nacházel v přítomnosti krále.

„Prospero,“ řekl muž za stolem, „tyhle státnické věci mě unavují mnohem víc, než všechny boje, kterých jsem se kdy účastnil!“

„Bohužel, to ale patří k celé té hře, Conane,“ odpověděl mu tmavovlasý Poitainec. „Jsi král a musíš hrát svou roli.“

„Přál bych si, abych mohl jet s tebou do Nemedie,“ řekl Conan se závistivým výrazem. „Už se mi to zdá celou věčnost, kdy jsem svíral koně mezi koleny. Publius však neustále tvrdí, že záležitosti hlavního města a státu vyžadují mé přítomnosti. Čert aby to vzal!“

„Když jsem svrhl starého krále,“ pokračoval tím lehkým tónem, kterým spolu mluvili jen oni dva, „bylo to vlastně dost snadné, i když to tak na začátku nevypadalo. Když se teď ohlédnu zpět, na ty divoké cesty, kterými jsem se ubíral, zdá se mi, že všechny ty dny plné utrpení, potu, intrik a zabíjení, byly pouhým snem.“

„Můj sen nešel dost daleko, Prospero. Mrtvý král Numedides ležel u mých nohou a já jsem mu stáhl ze zakrvácené hlavy královskou korunu, kterou jsem si vložil na hlavu vlastní a tím jsem dosáhl nejzazší hranice svého snu. Celou tu dobu jsem se připravoval na to, jak korunu uchvátím, ale už jsem nepřemýšlel o tom, jak ji udržím. V těch starých dnech svobody jsem toužil jen po tom, mít dobrý ostrý meč a vědět, kudy vede přímá cesta k nepříteli. Teď žiju život, ve kterém žádná cesta nevede rovně a můj meč mi není nic platný.“

„Tenkrát, když jsem svrhl Numedida, tenkrát jsem byl osvoboditel. Teď lidé plivají na můj stín. Do Mitrova chrámu postavili sochu toho hnusného tyrana a lidé tam chodí a uctívají ho. Oplakávají ho jako svatého mučedníka, který byl ubit k smrti barbarem s krvavýma rukama. Když jsem vedl jako námezdný generál aquilonská vojska k vítězství, bylo celé Aquilonii úplně jedno, že jsem cizinec, zato teď mi to nemůže odpustit. Teď přicházejí do Mitrova chrámu a pálí kadidlo na Numedidovu věčnou památku. A kdo? Muži, které jeho pohůnci zmrzačili a oslepili, muži, jejichž synové zemřeli v jeho vězeních hladem, jejichž ženy a dcery byly odvlečeny do jeho serailu. Ti vrtkaví hlupáci!“

„Za to může z velké části Rinaldo,“ odpověděl mu Prospero a přitáhl si opasek s mečem o jednu dírku. „Zpívá písně, které přivádějí lidi až k nepříčetnosti. Dej ho pověsit v jeho šaškovském úboru na nejvyšší věži města. Ať tam nakrmí svými veršíčky supy!“

Conan zavrtěl svou lví hlavou. „Ne, Prospero. Rinaldo je mimo dosah mé moci. Velký básník je ve skutečnosti větší, než kterýkoliv král. Jeho písně jsou mocnější, než moje žezlo. Když se tenkrát rozhodl, že bude zpívat pro mne, srdce mi při jeho písni pukalo v hrudi. Já zemřu a budu zanedlouho zapomenut, ale Rinaldovy písně budou žít věčně.“

„Ne, Prospero,“ pokračoval král a tváří mu přeběhl pochmurný stín pochybností. „V tom všem je ještě něco jiného, nějaký spodní proud, který neznáme. Cítím ho stejně jako jsem ve dnech svého mládí cítil tygra, ukrytého ve vysoké trávě opodál. V celém království se rozšířil podivný neklid. Cítím se jako lovec, který se krčí uprostřed noci u malého ohně uprostřed pralesa a všude okolo sebe slyší zvuk měkkých našlapujících tlap. Tu a tam cítím, že už už musím zahlédnout záblesk zelených očí. Jen kdybych narazil na něco hmatatelného, na něco, na co bych mohl zaútočit svým mečem! Povídám ti, že Piktové neznásobili své útoky na hranicích náhodou, není vůbec náhodou, že Bossoniánci museli požádat o pomoc, která by jim pomohla hranice udržet! Měl bych se tažení zúčastnit osobně!“

„Publius se obává, že by to mohla být past připravená za hranicemi, do níž bys mohl padnout,“ odpověděl Prospero a uhladil si svrchní hedvábný šat, který si oblékl přes svou zářící zbroj. Postavil se před zrcadlo a letmým pohledem zkontroloval celý svůj vzhled. „To je hlavní důvod, proč trval na tom, abys zůstal ve městě. Tyhle pochyby se rodí z tvých divošských instinktů. Ať národ reptá. Žoldnéři jsou naši a jak Černá legie, tak většina rváčů v Poitainu se zaklíná tvým jménem. Jediné, co by tě mohlo ohrozit, je atentát a ten je neproveditelný. Víš sám nejlépe, že vládní oddíly tě střeží ve dne v noci. Na čem to teď vlastně pracuješ?“

„Kreslím mapu,“ odpověděl Conan s pýchou. „Mapy, které se nacházejí u dvora, zachycují celkem dobře většinu Jihu, Východu i Západu. Já k nim přidávám země severní. Co se týče severních zemí, jsou mapy nepřesné a špatné. Tady je Cimmerie, kde jsem se narodil a – „

„Asgard a Vanaheim,“ prohlížel Prospero pozorně mapu. „U Mitry, byl bych býval řekl, že tyhle země jsou jen vybájené.“

Conan se divoce ušklíbl a podvědomě si ohmatal jizvy, které zdobily jeho tmavou tvář. „Kdybys strávil mládí na severních hranicích Cimmerie, mluvil bys jinak! Asgard leží na sever a Vanaheim na severozápad od Cimmerie a na našich hranicích se neustále odehrávají drobné šarvátky i menší války.“

„Co je to za lidi, tyhle severní národy?“ zeptal se Prospero.

„Většina z nich je světlovlasých a modrookých. Jejich nejvyšším bohem je Ymir – ledový obr – pán mrazu, a každý z četných kmenů má svého krále. Žijí více méně kočovným životem a jsou nesmírně divocí. Bojují celý den a pak se vydrží nalévat pivem a vyřvávat své divoké písně celou noc.“

„Tak mi to připadá, že od nich nemáš moc daleko,“ zasmál se Prospero. „Směješ se z plného hrdla, piješ jako bezedný a znáš bezpočet divokých písní. Na druhé straně jsem neviděl jiného Cimmeřana, který by pil něco jiného než vodu, který by se smál nebo zpíval víc, než pochmurné pohřební zpěvy.“

„Možná je to tou zemí, ve které žijí,“ odpověděl král. „Chmurnější země snad neexistuje – samé kopce, porostlé černými lesy, nebe věčně zatažené ocelově šedými mraky a divoký vítr, který ječí v údolích.“

„Potom se nedivím, že tam vyrůstají tak zachmuření lidé,“ pokračoval v řeči Prospero a pokrčil opancéřovanými rameny. Hlavou mu proběhla vzpomínka na usměvavé pláně Poitainu, nejjižnější aquilonské provincie, kde na modré obloze věčně svítilo slunce a široké řeky se líně valily úrodnými nížinami.

„To se nemůže změnit ani teď, ani v budoucnu,“ odpovídal mu Conan, „nejvyšším cimmerským bohem je Crom a jeho temné příbuzenstvo a ten sídlí na hoře Ben Morgh, na místě věčné mlhy, bez slunce, kde je svět mrtvých. Mitro! Život Aesiřanů mi byl mnohem víc po chuti.“

„No,“ zasmál se Prospero, „šedivé kopce Cimmerie jsi nechal daleko za sebou! Takže já se teď vydám na cestu, ale slibuji ti, že na dvoře krále Numy vypiju na tvé zdraví pohár toho nejlepšího nemedijského vína!“

„Dobrá,“ zavrčel král, „ale Numovy tanečnice líbej sám za sebe, aby nedošlo k nějaké mezinárodní zápletce!“

Jeho nakažlivý smích provázel Prospera na cestě z místnosti.