Meč s fénixem

4.

Král Conan dřímal a snil ve své obrovské ložnici, pod zlacenou kopulí stropu. Zdálo se mu, že vidí zvířené kotouče neprůhledné mlhy a pak odkudsi zaslechl zvláštní volání, slabé a vzdálené, ale tak naléhavé, že ho musel následovat. S mečem v ruce procházel hustou mlhou, která se převalovala jako tmavá mračna. Volající hlas pomalu sílil a stával se srozumitelným. Conan náhle pochopil, že hlas, který se k němu nesl přes propasti Vesmíru a Času, volá jeho vlastní jméno.

Mlha pomalu zřídla a Conan viděl, že se ocitl v obrovské, tmavé chodbě, která byla vytesána v solidní, černé skále. Chodba sice nebyla osvětlena, ale jakýmsi podivným kouzlem viděl právě tak jasně jako ve dne. Podlaha, strop i stěny byly vyhlazeny do matného lesku a vyzdobeny řezanými postavami pradávných hrdinů a polozapomenutých bohů. Otřásl se, když letmo zahlédl nejasné obrysy Starých Bezejmenných a byl si téměř jist, že touto chodbou neprošla noha smrtelníka celá staletí.

Pak došel k širokému schodišti vysekanému ve skále a obě stěny stoupající vzhůru byly vyzdobeny esoterickými symboly tak prastarými a tak příšernými, že se král Conan otřásl odporem. Samo schodiště bylo pokryto odpudivými podobami prastarého hada Seta tak, že při každém kroku spočinula králova noha na hlavě jedné z nich. Tato skutečnost ho nikterak neuklidňovala.

Tajemný hlas ho však volal na další cestu a Conan nakonec dorazil v té temnotě, neproniknutelné normálním zrakem, do podivné hrobky a na sarkofágu viděl matný obrys sedící postavy s dlouhými, bílými vousy. Conanovi se zježily vlasy v zátylku a pevněji sevřel rukověť svého meče, postava k němu však promluvila hrobovým hlasem.

„Ó, muži, znáš mne?“

„U Croma, nikoliv!“ zaklel král.

„Věz tedy, člověče,“ řekl stařec, „že mé jméno je Epemitreus.“

„Ale Epemitreus – Vědoucí, je přece mrtev víc než patnáct set let!“ zadrhl král.

„Slyš!“ pokračoval stařec panovačně v řeči. „Když hodíš do černých vod jezera oblázek, vytvoří se kola, která za čas dorazí i k něj vzdálenějšímu břehu. Stejně tak události, které rozčeřily hladinu života v říši temnot, dorazily i ke mně a pronikly pod hladinu mého spánku. Sledoval jsem dobře tvé kroky, Conane z Cimmerie, neboť neseš znamení velikých činů a jsi prapůvodcem velkých událostí. Teď však ohrožuje tvou zem zkáza a nebezpečí, proti kterým je tvůj meč zcela bezmocný.“

„Mluvíš v hádankách,“ odpověděl nejistě Conan, „ukaž mi mého nepřítele a já mu rozetnu lebku až po bradu.“

„Šetři si svou divokost pro nepřátele z masa a kostí,“ odpověděl mu stařec, „nejsou to lidé, proti kterým tě musím chránit. Existují temné světy, o nichž má smrtelný člověk sotva tušení. Tam se plíží ve stínech beztvaré hrůzy – nepřátelé, kteří mohou být přivoláni z vnějšího světa a kteří na sebe přijmou hmotnou podobu, aby mohli plnit rozkazy zlých čarodějů. V tvém domě je had, ó králi, jedovatá zmije, která ohrožuje celé království. Připlazila se ze Stygie a v duši ukrývá temná kouzla a temné úmysly. Tak jako spící člověk sní o odporném hadu, který se plazí opodál, tak jsem i já vycítil přítomnost odporného uctívače Setova. Je opilý nesmírnou silou a údery, jimiž se chystá zničit své nepřátele, by mohl rozdrtit celé království. Povolal jsem tě k sobě, abych ti předal zbraň, která ti pomůže zvítězit nad ním i jeho pekelnými pomocníky.“

„Proč to všechno?“ ptal se užaslý král. „Lidé říkají, že spíš kdesi v nitru hory Golamiry, odkud se tvůj duch vynoří na neviditelných křídlech jen v nejtěžších dobách, aby přispěl na pomoc království Aquilonskému. Ale já, já jsem cizinec a navíc ještě barbar!“

„Upokoj se!“ podivný hlas rozechvěl celý šerý prostor. „Osud Aquilonie je spojen s osudem tvým. V pavučinách osudu teď uvízlo mnoho lidí a v jeho nitru se daly do pohybu obrovské události. Před mnoha staletími svíral zemi ve svém sevření Set, tak jak svírá ve svých závitech nešťastnou oběť had – škrtič. Já jsem s ním bojoval celý svůj život a ten byl delší, než životy tří obyčejných lidí. Zahnal jsem ho až do věčných stínů tajemného Jihu, ale v temné Stygii je stále ještě dost lidí, kteří tohoto Arcidémona uctívají. Tak, jak jsem vedl válku se Setem, bojoval jsem i proti jeho uctívačům a služebníkům. Pozvedni svůj meč!“

Nic nechápající Conan napřáhl svůj těžký meč k tajemné postavě. Stařec vztáhl prst a načrtl na širokou čepel, kousek pod stříbrnou záštitou podivný symbol, který v šeru zářil bílým světlem. V tomtéž okamžiku zmizel sarkofág, hrobka i tajemný stařec a zmatený Conan se vztyčil na svém širokém loži v královské ložnici. Postavil se a stále ještě napůl omámený podivným snem si uvědomil, že v ruce svírá svůj meč. Pak ucítil, jak mu po zádech přeběhl mráz, protože na čepeli zbraně byl vyryt symbol v podobě fénixe. Vzpomněl si, že ve svém snu viděl sochu tohoto zázračného ptáka v kryptě, kde zdobila sarkofág. Teď si nebyl jist, zda to byla skutečně jen socha, a nad podivností všeho, co zažil, mu znovu přeběhl po zádech mráz. Jak zamyšleně stál, uslyšel náhle zvenčí, z chodby, podivný, plíživý zvuk. To ho probralo k životu a bez jediného zaváhání si začal připínat zbroj. Znovu se z něj stal nedůvěřivý a ostražitý barbar, tvor podobný šedému vlku, zahnanému do kouta.