Hvězdy, ty studené hračky

Kapitola první

Cela byla docela maličká. Čtyři krát čtyři kroky. U Alarů to bylo prostornější.

Ani chodit se tu nedá. Jen vstát, udělat pár kroků, otočit se, pak třeba pár kliků — a zase si lehnout. Pravda, všichni říkají, že si tady dlouho nepobudu: rozhodovat totiž nebude Světová rada. Když je to taková drobnost. Rozhodne Patron Per. Rychle a spravedlivě. Jiní Patroni pak jeho rozsudek buď schválí, nebo změní.

A mně pak bude výsledek oznámen.

Nejkomičtější na tom je, že se tomu říká Patronovo pokání.

Formálně jsem nevinen. Já jsem jen špatně vychovaný.

Na stěně je obrazovka, ale nefunguje. Chybí tu terminál.

Čtyři krát čtyři kroky, a když nechodíte po posteli, tak jen dvakrát.

Ale říkají, že to není nadlouho…

Zrovna když jsem se povaloval na posteli a zíral na šedivý strop s jedinou kalnou lampou, obrazovka se najednou rozsvítila. A stejně je to předvídavé, že i v dětském internátu je k dispozici takovéto spolehlivé vězení. Jen tady se mu říká izolace…

„Provinil jsem se neúspěšnou výchovou Nika Rimera…“

Už při letmém pohledu na obrazovku jsem zjistil, že Patron Per se opravdu tváří velmi nešťastně. Bylo mi vysvětleno, že tento přenos se vysílá pro všechny Patrony planety Vlast. Aby si z jeho vysvětlujícího komentáře vzali patřičné ponaučení…

„Není nic strašnějšího než svěřenec, který zvedne ruku na svého Patrona…“ řekl pološeptem Per. „Jaký může být jeho další čin? Poníží ženu? Nebo udeří dítě?“

„Nelži, ty dobytku,“ řekl jsem lhostejně obrazovce.

Jenže Per mě neslyšel. Přinejmenším v tomto okamžiku. Pomstychtivé potěšení mi však přinášela už představa, že se na záznam potom podívá. Protože mě určitě natáčejí.

„Podle názoru lékařů trpí Nik Rimer psychickou regresí, již vyvolala amnézie,“ pokračoval Per. „Proto se vrátil k emocionálním reakcím dítěte. Což mě ovšem taky neomlouvá. Protože to znamená, že jsem nenormální rysy jeho osobnosti, které vedly až k tomuto neštěstí, korigoval příliš pozdě. Impulzivnost, netrpělivost, sebeshlíživost…“

Rozesmál jsem se. Že by teď začali děti do internátů dávat ještě dřív?

„Žádám pro sebe trest,“ pronesl pateticky Per. „Trest… v podobě celoplanetárního pokárání. A pro svého svěřence žádám shovívavost… a jeho převedení do sanatorního režimu na dobu neurčitou.“

„Já bych sanatorium vyměnil za pokárání,“ řekl jsem obrazovce. „Ty pokrytče!“

Patron na obrazovce sklonil hlavu. Čekal.

„Je rozhodnuto,“ ozval se tentokrát ženský hlas. „Vaše práce je hodnocena jako neuspokojivá, Patrone Pere. Dává se vám ale možnost vykoupit svou vinu prací v internátu Bílé moře.“

„Děkuji,“ zašeptal Per.

„Svěřence Niku Rimere, vaše chování bylo shledáno asociálním a nebezpečným. Byl vám proto udělen sanatorní režim na dobu neurčitou a bez práva na odvolání. Máte právo vyslovit svůj názor — budete vyslyšen.“

Začínalo to být legrační.

„A nezdá se vám, že vy všichni se mýlíte?“ zeptal jsem se.

„Společnost se nemůže mýlit.“

„Proč ne?“

„Chyby jsou odchylky od zákonů společnosti v chování jedince. Společnost je tedy chyb prosta už z definice.“

Zrodil se ve mně pocit, že mluvím se strojem.

„A co když je mylná ta výchozí definice?“

„K závěru, že systém je chybný, můžeme dospět, jen když opustíme její rámec. A vy jste ve společnosti, Niku Rimere.“

„Já jsem ve vězení pod zámkem,“ řekl jsem jen.

„Už jste řekl všechno?“

Na chvilku jsem se zamyslel:

„Ano, naprosto všechno.“

„Rozhodnutí je tedy přijato a bude sděleno všem.“

Obrazovka zhasla.

Vida, jak rychle a smutně skončila má kariéra Patrona!

Asi deset minut jsem čekal, ale pak jsem si řekl, že pro mě asi hned tak nepřijdou, uložil jsem se co nejpohodlněji a pokusil se usnout. A přesně v tomhle okamžiku se — jak jinak — dveře otevřely.

Přišli si pro mě Han s Tagem.

Takže — buď se tady eskortování zločinců svěřuje jejich přátelům běžně, nebo už si se mnou nikdo z Patronů nechtěl špinit ruce.

„Vstávej, Rimere,“ řekl mi Han. V ruce třímal zbraň. Malou stříbřitou pistolku.

„Jak se říká téhle věci?“ zeptal jsem se.

Han viditelně nebyl ve své kůži. Bylo vidět, jak špatně tuhle situaci snáší. Jenže litovat ho v mém postavení bylo nepřirozené.

„To je svalový relaxátor, Rimere. Využívá se ho v medicíně k odstraňování křečí. Vyvolává dočasnou dysfunkci svalstva.“

„Ale to je velmi pohodlné, co?“ ušklíbl jsem se. „A jestlipak víš, že v mé kosmické lodičce taky nebyly žádné zbraně. Kosmické aparáty ne-přátel jsem zapaloval prostředky povýtce mírovými…“

„Jsi nemocný, Rimere. Lidé už dávno žádné zbraně nepotřebují.“

„To jistě. Když mají k dispozici tolik mírové techniky…“

Prošel jsem mezi nimi na chodbu. Tag a Han se ocitli za mými zády.

„Zůstaň před námi, Rimere, budeme ti říkat, kam máš jít.“

„To už jsi zapomněl, jak se jmenuju, Hane?“

„Tohle nedělej, Niku,“ poprosil mě Tag. „Přece chápeš, že ti byla omezena práva.“

„To už jsem pochopil. Kam mám jít?“

„Na bránu. A pak k transportní kabině.“

Nemocnice, v níž se má izolace nalézala, byla prázdná. Podél průhledných stěn pokojů s pečlivě ustlanými postelemi a kolem bělostně zářícího operačního sálu jsme vyšli do velké chodby a tou k venkovním dveřím. Pod bronzovým zvonem u vchodu i nadále strnule stál ten kluk. Pohlédl na mě s téměř posvátnou hrůzou.

Chudinko Lotti, jak dlouho asi trvá tahle tvoje šílená stráž u vchodu do internátu?

„Ri… Niku, slib nám, že se nepokusíš o útěk.“

„A proč?“

„Nechci děti vystavovat pohledu na zbraň.“

„No dobře,“ souhlasil jsem. „Tak to schovej.“

„Ale budu to pořád mít u ruky,“ varoval mě Han.

Teď už jsem se opravdu rozchechtal. Co to vyvádějí — že by si ještě pořád hráli na regresory jako v dětství?

Takhle jsme tedy Matiččino světlo opouštěli: jako tři přátelé, z nichž jeden právě jásá nad vlastním bujarým vtipem a dva zbylí přemýšlejí, co je na tom k smíchu…

Bylo mi trochu líto, že se neobjevila taky Katti. A bylo mi příjemné, že se neobjevil Per. Kdesi u okraje lesa jsem se ohlédl na internátní komplex a měl jsem dojem, že za bleskově se zamlžujícím oknem ve čtvrtém patře se mihla Patronova postava. Inu budiž, tak se loučit nebudem.

Zpáteční cesta ke kabině mi připadala kratší. Už se setmělo a Han s Tagem se snažili být mi co nejblíž — byli viditelně nervózní. Co když najednou zmizím v hloubi lesa, ukryju se tam a budu po nocích strašit děti nelidským vytím a zvukem facek…

Facka — to je věru dobré slovo. Co si taky lidi nevymyslí. Je to sdělné a urážlivé.

„Niku,“ řekl nejistě Tag za mými zády. „Slyšíš mě, Niku?“

„Ano.“

„Pokusíme se vyvolat jednání o revizi rozhodnutí. Tak za rok, za dva — když se budeš normálně uzdravovat.“

„Co je to sanatorium, Tagu?“

„To je místo, kde se léčí asociální sklony.“

„A jak se to léčí?“

„Nevím, Niku.“

„A to sanatorium je na celé Vlasti jen jedno?“

„To samozřejmě ne.“

„Takže těch asociálních je hodně?“

Dlouho oba mlčeli a pak Han řekl:

„To nevíme, Niku. A bylo by nepatřičné se tím zabývat.“

„Vy si tu teda žijete, kamarádi!“

Řekl bych, že jeden z nich si povzdechl.

„Nebyl jsi v právu, Niku,“ řekl Tag. „Zachoval ses velice nesprávně. Hnusně.“

„Však budu mít dost času na to, abych změnil názor. Nebo abych se v něm utvrdil. Budete mě navštěvovat?“

„Já nevím, jestli se to smí,“ přiznal se Tag.

„No dobrá, když budete chtít, tak si to zjistíte. A dokážete mě vůbec najít?“

„To tvoje sanatorium se jmenuje Svěží vítr. To si budeme pamatovat.“

„Příjemný název,“ souhlasil jsem sarkasticky.

Stromovím se probilo slabé světlo. Kabina blikala, plastové stěny světélkovaly a navíc po nich klouzaly bledě šeříkové záblesky.

„Sem jsme v dětství chodili rádi,“ řekl jsem. „Schovali jsme se do křoví a dívali se na ty záblesky. A snili o tom, že do internátu konečně někdo přijede a že si s ním budeme moct popovídat. Nastavit hlavičku pod laskavou ruku. Nebo co kdyby nás chtěli navštívit rodiče? I když to by byla věc naprosto nereálná.“

Za mými zády bylo ticho.

„To sis vzpomněl?“ zeptal se Tag.

„Ne, kluci. Ale vím, že to tak bylo.“

„Jak to?“

„Protože jsem nemocný, asociální typ.“

Zastavil jsem se před kabinou a chvíli se díval na to krásné mihotání. Pak jsem se zeptal:

„Tak jaké číslo kabiny ve Svěžím větru mám navolit?“

„Tam je jen jedna kabina.“ Tag zrozpačitěl a nemotorně ze sebe vypravil: „Ty teď terminál sám obsluhovat nemůžeš. Byl jsi zbaven sociálních práv.“

„V tom případě makej.“

Přistoupil ke kabině a dotkl se aktivátoru. Dveře se otevřely.

„Loučit se nebudem?“ zeptal jsem se.

Neřekli nic.

„Tak pozdravujte Katti. Řekněte jí, že mě to všechno mrzí. Ale že jinak jsem se zachovat nemohl.“

„Ale proč, Niku? Proč?!“ zvolal zmučeným hlasem Tag.

„Protože ničemy je třeba mlátit po hubě. Bez ohledu na následky.“

Byla už úplná tma, takže do tváří jsem jim neviděl. Vstoupil jsem do kabiny a na rozloučenou zvedl ruku.

Jednosměrná doprava. Sanatorium Svěží vítr.

„Tak do toho, plechovko!“ broukl jsem jen.

Pod nohama se mi blýsklo a tma mimo kabinu lehce prořídla.

Takže jsme zřejmě na místě.

Název toho sanatoria seděl. Vítr tu byl svěží. Možná až moc.

Stál jsem po lýtka ve sněhu. Do tváře mě sekaly ledové krupky. Sem se moje současná garderoba moc nehodila, ale mohl jsem být rád, že nejsem v kraťasech a v tričku.

Na téhle nekonečné zasněžené pláni byl válec dopravní kabiny jedinou známkou civilizace. Nebe potáhla šedá mlha, kterou nízko nad západním obzorem prosvětlovalo pár posledních paprsků Matičky. Rozhlédl jsem se doprava i doleva a v prvním okamžiku mě napadlo, že přesně takhle to měli vymyšleno. Opuštěná kabina uprostřed ledové roviny. A odebraná „sociální práva“.

Ostatně ta sociální práva by mi nebyla nic platná, protože v téhle kabině žádný terminál nebyl. Sloužila pro cesty bez zpátečního lístku.

Udělal jsem krok, pak druhý a pocítil jsem, jak se mi do bot dostává suchý sypký sníh. Pak jsem se po koleno probořil do závěje.

„Co to má znamenat…?“ zašeptal jsem. To mě nechají skončit takhle hloupě a beznadějně? „Bídáci!“

A pak jsem na obzoru uviděl řídký řetízek světel.

Takže nějaký život by tu byl…

Stojí tam jakési konstrukce, jako strážní věže. Dost daleko. Že bych měl jít k nim?

Pak jsem si ta světla, zřejmě uspořádaná do kruhu, prohlédl ještě jednou. Vypadalo to, že cosi vymezují a ohrazují.

Možná transportní kabinu, ale možná taky…

Asi tak dvě stě kroků od kabiny jsem narazil na nízké nevzhledné baráky, zpola zasypané sněhem: proto jsem si jich v první chvíli nevšiml.

„No prosím, a jsme v sanatoriu,“ řekl jsem nahlas a ústy lovil sněhové vločky. „Tady se budeš rekreovat, Nikki…“

Vláčet se tím sněhem bylo těžké. Ale hlavně to člověka štvalo. Před očima jsem ještě pořád měl úpravné městské ulice či pěšiny kolem internátu. Tělo si ještě pamatovalo letní teplo. Tady to vypadalo jako na rubové straně světa.

Jen chlad a noc.

Díky, Patrone.

Konečně jsem se doplahočil až k domům — měly drsné stěny, tmavá okna, ploché střechy, korunované závějemi a námrazou. Sníh u dveří byl ale udusaný, což skýtalo jistou naději.

Tak to zkusíme…

Vybrat si dohromady nebylo z čeho, a tak jsem přikročil k nejbližším dveřím. Dotkl jsem se jich dlaní, ale očekávaný efekt se nedostavil. Tak jsem do nich strčil — ven se otvírat nemohly, protože to by při takových vánicích bylo nemoudré, ráno byste se nedostali z domu… A stejně by mě zajímalo, jak tohle vím?

Ačkoli, to teď není důležité. Přece tu nezmrznu! To mám běhat od baráku k baráku?

Kopl jsem do dveří a pak jsem na ně zabušil pěstmi; bolest prokřehlé prsty necítily žádnou. Než se ozvalo cvaknutí a dveře se odsunuly stranou, uběhla nejméně minuta.

Vstoupil jsem do prostorné síně. U stropu svítily oči oslňující lampy. Vedle dveří jsem zahlédl jakousi mřížovanou krychli a hned jsem ucítil, jak z ní sálá teplo.

Dveře mi otevřel postarší podsaditý muž.

Byl plešatý a pletená čepice, která mu sklouzla do týla, odhalovala jakési zaschlé lišeje, pokrývající celou hlavu. Očka měl malá, světle modrá a pichlavá. V ošlehané tváři jsem si povšiml nápadně vysedlých lícních kostí. Na sobě měl jakési tlusté beztvaré hadry špinavě šedé barvy.

„Tak seš tady?“ zeptal se.

Aha, to znamená, že mě očekávali. A nechali mě, abych se sem od kabiny dohrabal sám, i když moc dobře věděli, že jsem kolonii mohl přehlédnout.

Pokročil jsem kupředu a do muže strčil. Ten mlčky ustoupil stranou.

Posadil jsem se přímo k topné krychli a natáhl zdřevěnělé ruce k teplu. Tělo se z chladu pomalu vzpamatovávalo.

Muž na okamžik zaváhal a pak dveře zavřel. Stál a nijak na mě nespěchal.

Stáhl jsem si boty a vysypal z nich sníh. Tenké bílé ponožky byly teď mokré a hnědé, ale na to, abych si je stáhl, už jsem neměl dost energie. Posadil jsem se co nejpohodlněji a ke zmíněnému teplu natáhl i nohy.

„Ty tady chceš bydlet?“ zeptal se mě muž tlumeně.

„To se uvidí,“ odsekl jsem, aniž jsem se otočil.

Muž uznale zafuněl — řekl bych, že mé jednání se mu zamlouvalo.

„Jmenuju se Agard. Agard Tarai.“

„Nik Rimer,“ představil jsem se.

Počkal ještě minutu a pak se zeptal:

„Tak co, půjdeme?“

„Řekl bych, že slovo ‚půjdeme‘ poslouchám celý život. Počkej ještě.“

Obul jsem se a zahýbal palci u nohou. Lehce bolely, ale citlivost si uchovaly.

„Nejsi omrzlej?“

„Ne.“

Vstal jsem a objel Agarda zvědavým pohledem. Byl tak šeredný, až to vyvolávalo sympatie.

„A co kdybych ty vaše baráky nezahlédl, Agarde Tarai?“

„Tak by tě zachránili Hbití přátelé.“

„Ti jsou tady taky?“

„Ty jsou tady ve svým živlu,“ a Agard v úsměvu obnažil řídké žluté zuby. „Tady jsou podmínky asi jako na Vnější planetě, jen sněhu je tu eště víc. A to se jim právě líbí.“

Ještě jednou jsem si prohlédl tu předsíň — teď už pozorněji a klidněji. V hrubém dřevěném stojanu, táhnoucím se podél stěny, stálo asi dvacet lopat. Úplně obyčejných, jako v době pevnostní. Polovina z nich měla z každodenního používání krásně vyhlazené dřevěné násady a kov dole se leskl jako čepel nože.

„Takže já jsem jedenáctý?“ zeptal jsem se.

Agard si mého pohledu povšiml a přikývl:

„Hlavička… Nojo, věčně tu máme podstav. Do Svěžího větru nepošlou hned tak každýho.“

Zamířil jsem k vnitřním dveřím, které byly pootevřené.

„Takhle nějak to tu dělej,“ křikl ještě za mnou.

Zdálo se, že to byla upřímná rada.

Podvědomě jsem tu očekával něco jako internát nebo tu mou ubytovnu. Chodby, schodiště, pokojíky…

Jenže ve skutečnosti se mi otevřel pohled na jednu jedinou velkou místnost. Dřevěné stěny byly špinavé a počmárané nějakými nápisy. Okna se jevila dokonale neprůhledná. Na stropě svítila necelá polovina těles; jedno z nich blikalo a šířila se kolem něj mokrá skvrna. Že by tekla střecha?

S celkovým charakterem tohoto prostoru dokonale ladilo i jeho zařízení. Podél stěn stálo několik vyhřívadel. Pak už tu byly jen řady kovových dvoupatrových paland, otřískaný stůl, kolem něj asi deset židlí a jedno křeslo. V křesle seděl mládenec o maličko starší než já. Byl bledolící, s dlouhými světlými vlasy, na sobě měl podivně nadýchaný jasně růžový oděv a působil dojmem náhodně příchozího. Když mě spatřil, křečovitě stiskl rty, ale přece jen mě gestem vybídl, abych přistoupil blíž.

Všechny židle byly obsazené. Sklouzl jsem pohledem po tvářích a v duchu jsem si řekl, že většina obyvatel sanatoria jsou mladí lidé. Kromě Agarda, který z předsíně pomalu vstoupil za mnou, už tu byl jen jeden starší muž. Velice urostlý, statný a s chytrou tváří. Oblečený do jakési tenké stříbřité teplákové soupravy, pod níž se rýsoval každý sval jeho trénovaného těla. Seděl jakoby stranou, úmyslně, nápadně stranou.

Přistoupil jsem ke stolu. Volná židle tu nebyla a já zaváhal, ale nikdo neřekl ani slovo. Tak jsem odstrčil kovovou misku s jakýmsi horkým kouřícím jídlem stranou a posadil se na roh stolu.

„Ty si ňákej čipera,“ poznamenal s lehkým odsudkem v hlase bledolící mladík. „Jak se menuješ?“

„Nik Rimer.“

Mladík usrkl ze svého plecháčku a blaženě se pousmál. Po místnosti se vznášela slabá vůně alkoholu. To je zvláštní — že by v sanatoriu zakázaný nebyl?

„Si zmrzlej?“

„Trochu.“

„Tak se zahřej.“

A podal mi svůj plecháč. Na okamžik jsem znejistěl, ale nikdo se nenamáhal, že by mi nabízenou nádobu předal a mně se vstávat nechtělo.

Vzal jsem si tedy z popraskaného tácu čistý hrnek a sběračkou si nabral z velkého kastrolu. A lokl si.

Tekutina byla sladká a horká, s dosti značnou dávkou alkoholu. Po těle se mi rozlilo příjemné teplo.

Mladík ještě chvíli čekal s napřaženou rukou. Pak pokrčil rameny a dopil svůj plecháč sám.

„A za copak seš tady, Niku?“

„Špatně jsem přecházel ulici.“

„Ale Niku, tady sme všichni našinci,“ protáhl mladík mírně vyčítavě. „Jen vykládej.“

„Předpokládám, že už to víte. Dal jsem přes hubu svému Patronovi.“

„Jó?“ podivil se teatrálně blonďák. „To ale není hezký…“

Vypadalo to celé na ošklivou frašku. Všichni kromě toho bledolícího slizáka mlčeli; někdo si mě zvědavě prohlížel, jiný zase naopak uhýbal pohledem. Postarší svalnatec si prohlížel prsty svých rukou — se zvědavostí slepce, který právě prozřel.

„Bít Patrona není hezký!“ opakoval mladík. „Co tě to popadlo, Niku?“

„Jinak to nešlo.“

Ještě jednou jsem usrkl horkého alkoholu.

„No je náhodou dobrej,“ ozval se nečekaně za mými zády Agard. „Je fakt dobrej, Kleji.“

Bylo mi jasné, že oslovuje někoho docela jiného než mladíka. A nemýlil jsem se.

Svalnatec se najednou přestal věnovat svým prstům a nerudně si Agarda změřil:

„Tebe se nikdo na nic neptal. Pojď ke mně, Niku.“

Postavil jsem hrnek na stůl a šel k němu.

„Jmenuji se Klej Garter. Přesně takhle, jinou podobu mé jméno nemá. To si budeš muset zapamatovat v první řadě.“

Dál se na mě nedíval. Neuznal mě za hodná pohledu.

„Vedeme tu svůj vlastní život, Niku. Těžký a složitý… Protože my všichni tady jsme nemocní. A léčíme se. Co je nejlepší lék v našem případě, Niku?“

„Práce.“

„Správně. To si zapamatuj za druhé. Slyšel jsem, že máš problémy s hlavou. To je dobře. Snáz si zvykneš.“

Mlčel jsem. Ten chlap se mi zamlouval čím dál tím míň. A bylo to vzájemné.

„Vyber si jakékoli lůžko nahoře,“ řekl Klej. „Už máme po večerce a denní režim je třeba dodržovat.“

Pohlédl jsem na řady paland a zeptal se:

„Proč nahoře? To dole už nikde není volno?“

„Pro tebe není.“

Přísně vzato je mi jedno, kde spím. A zajímat se o to, proč je pro mě denní režim povinný ve chvíli, kdy se tu nikdo spát nechystá, se mi nechtělo. Vykročil jsem tedy k palandám a hodil sako na první, která se namanula.

„Vrať se,“ vyslovil tiše Klej. „Ještě jsem neskončil. A odcházet bez dovolení se tady nesmí. To si taky budeš muset zapamatovat.“

„Za třetí?“

Konečně na mě pohlédl. Ten pohled byl pronikavý, hodnotící.

„Ano.“

„Ještě něco?“

Klej vstal. Byl o hlavu vyšší než já. Věk se na jeho skvělé fyzické formě sotva nějak podepsal.

„Bít stařičkého Patrona je opravdu ošklivé,“ řekl. „Já jsem taky Patron. Dokázal bys udeřit mě?“

„Bez důvodu ne.“

Klej rozhodil rukama:

„Správně. Bez příčiny se špatných skutků dopouštět nemáme. Ale nemáme se jich dopouštět, ani když tu ta příčina zdánlivě je. Popřemýšlej si o tom… Je to jasné?“

Přikývl jsem.

„Podívej se do tamtěch dveří,“ navrhl mi Klej.

Sledován deseti páry očí jsem se mlčky vydal ke dveřím, na které ukázal. Otevřel jsem je — na rozdíl od venkovních tady zámek poslouchal.

Byl to hygienický blok. Pět záchodových mís a naproti nim pět sprchových boxů.

„Zahajujeme léčení,“ řekl Klej. „Hygienický blok je třeba dát do pořádku. Ty mísy se musí lesknout. Když budeš dobře hledat, najdeš kartáč a prášek. No a když nenajdeš, tak už na něco přijdeš sám.“

„Řekl bych, že na takovéhle práce se všude dělá pořadí,“ řekl jsem.

„To dělá. A dnes je řada na tobě.“

Zůstal jsem stát. Tohle byl svébytný život s vlastními zákony. Možná že pro nováčka se tu patří mýt záchody a spát na horním lůžku.

Jenže mně se ty zákony nezamlouvaly.

Dveře jsem zavřel.

„Domnívám se, že se mýlíš, Kleji Gartere,“ poznamenal jsem.

„A co když se mýlíš naopak ty? A to tak, že hodně?“

„Možné to je,“ přikývl jsem.

Klej zamířil ke mně. Docela pomalu.

„Bacha, Kli, dyť je to regresor! Aby neznal nějaký hnusný chvaty!“ vypískl vysokým hlasem blonďák. „Aby sis nenaběh, Kli!“

Klej nereagoval. Dokonce se pousmál. Že by Patroni taky znali nějaké chvaty? Ačkoli — ten si je spíš jist, že amnézie mě připravila o všechny sebeobranné návyky…

Na první úder jsem nestačil reagovat. Všiml jsem si ho a pochopil, že dostanu ránu do zubů, ale tělo bylo ještě příliš ochablé a slabé z toho tepla.

Svět se zhoupl a já odletěl ke zdi. Praštil jsem se o ni týlem tak, až se mi zatmělo před očima. Ruka zavadila o rozpálenou mříž vyhřívadla a bolest z té popáleniny mě definitivně přivedla k sobě. Opřel jsem se o zeď a vstal. Z rozbitého rtu prýštila krev.

„Začínáme s léčbou,“ řekl Klej. „Takže — odporovat kápovi baráku a tím spíš Patronovi není pěkné…“

„Ty už dávno žádnej Patron nejsi!“ vykřikl najednou Agard. „Nech toho kluka na pokoji, Kleji!“

Garter se tím směrem podíval a Taraiho hlas utichl v půli slova. Měl jsem pocit, že své přímluvy už lituje. Mně ale tenhle okamžik dodal sil. A taky oporu podstatně spolehlivější, než byla ta zeď.

Já že nejsem v právu?!

„Lituješ už?“ zeptal se Klej, který se ke mně blížil.

„Ne,“ zašeptal jsem.

„Budeš to mít těžké, chlapče,“ řekl mi soucitně.

Cosi se měnilo. Něco se se mnou dělo. Barvy byly najednou jasnější a určitější, zvuky až ohlušivě hlasité. Dech mužů v okolí připomínal hřmění. Klejovy pohyby mi připadaly pomalé a nemotorné. Srdce se na okamžik málem zastavilo… a pak začalo bušit v šíleném, zoufalém rytmu. Buchbuchbuchbuch! Ocitl jsem se přesně na oné hranici, na onom posledním pomezí, které mě dělilo od strašného a zároveň vábivého okamžiku… Okamžiku, ve kterém se cosi změní. Když mi zkroutili ruce za záda Han s Tagem, tak jsem odolal.

Kdežto tentokrát už ne.

Klej skočil kupředu a napřáhl ruce po mém krku. Velice snadno jsem se útoku vyhnul. Mé tělo žilo svým vlastním životem a já jen sledoval, co se to děje. Já — oněmělý, zcela paralyzovaný pozorovatel jménem… jménem…

Kápo narazil do zdi, celý otřesený pohodil hlavou a začal se obracet. Jenže to už jsem byl až u něj. Nespěchal jsem a čekal, až Klej napřáhne k další ráně, zoufale a nevěřícně, protože i on už chápal, že lovec a kořist si vyměnili místo.

Neboj se, neboj se! šeptal mi v hlavě neviditelný sbor. Bylo mi to známé, asi jako řídicí systémy, ale bylo to zároveň docela jiné, takové, že jsem to znal, že jsem si to pamatoval…

Popadl jsem útočící paži a zjistil jsem, že to není o nic nesnadnější než uchopit větev zmítající se ve větru. Dokonce i chrupnutí, které se ozvalo, když Patronovy kosti po stisku mých prstů praskly, zaznělo stejně dřevěně a samozřejmě.

Zařval, ale ještě stále v něm bylo hodně síly a vůle, v tomhle postarším silném chlapovi, který se rozhodl, že mě naučí, co je to život. A tak mě nakopl mezi nohy, velmi přesně a velmi silně.

Bolest jsem necítil.

Bolest je pro jiné.

Ode dneška a navždy.

Zlomil jsem mu ruku ještě jednou, v rameni. Je to slabý kloub a bolest trhajících se svalů je ještě strašnější než při obyčejné zlomenině.

Bojová transformace…

Jak jsem tak stál nad zhrouceným Klejem Garterem, vrhli se po mně tři další. Ostatní do boje nezasáhli. Ti předvídavější.

Rána pro každého, víc nebylo třeba. Do břicha, přesně do nervových center. Já nevím, kam je třeba udeřit, ale vědí to mé ruce. A buší rovnu do uzlů parasympatické nervové soustavy, do těch center, které okamžitě explodují nesnesitelnou bolestí. Tři těla, svíjející se po podlaze.

A já chci ještě!

Tohle se mi líbí!

„Nee-přřřítel!“

Hlas blonďatého slizouna je vysoký a kvílivý. Stihl vyběhnout do předsíně a vrátit se s lopatou. Drží ji neobratně, jak se zdá, léčba prací se v sanatoriu vztahuje jen na někoho…

Nastavil jsem ruku a blyštící se lopatu zastavil zápěstím. Ostrá ocel rozpárala rukáv košile.

Z lehkého šrámu na kůži vystoupila jediná krůpěj krve.

Levou rukou jsem toho mládenečka popadl přímo za obličej a mrštil jím směrem k řadě paland. Narazil hlavou na kovovou nohu postele a znehybněl.

Návrat do režimu mimikri…

„Díky, Kualkuo,“ zašeptal jsem Cizímu, který prosákl celým mým tělem, tělem Pozemšťana.

Bolest. Tíha. Pukající hlava.

Právě tam zrovna probíhá malé zemětřesení. Propast, která až doposud oddělovala mou minulost, se obrací naruby a mění se v horu.

To hrozně bolí…

Těch slov je moc najednou. Nových slov. A paměti je taky moc najednou.

Já nejsem Nikki Rimer!

Já jsem Petr Chrumov!

Koncentráku se samozřejmě dá říkat sanatorium, ale to na věci nic nemění.

„A na místa, hajzlové!“ zasípěl jsem.

Lidi se od stolu rozutekli. K postelím, do problematického bezpečí míst, která jim tu byla vyhrazena. Odbelhala už se i trojice, která se pokusila pomoci Klejovi.

„Odkliďte ho!“

Dva chlapi se poslušně vrátili a odtáhli bývalého Patrona na jeho lůžko.

Je tu… doktor?“ zeptal jsem se už klidněji. Jeden z vězňů nerozhodně zvedl ruku. „Věnuj se mu…“

Posadil jsem se ke zdi a zakryl si obličej rukama.

Je to příliš mnoho nových slov. Ten přechod je příliš rychlý.

Děda, škola, učiliště, firma, Hixi, počtář, Danilov, Alaři…

Ale ty jsem přece opravdu zabíjel!

„Všechno musí vypadat naprosto hodnověrně,“ řekl velitel rudofialové eskadry Alarů. „Budeš bojovat a zabíjet nás. My se taky budeme snažit tě zabít. Šanci máš ale velkou. Nikdo z nás na sobě nebude mít obrněnou kombinézu. Všichni výsadkáři budou z vlajkové lodi staženi. Budeš muset projít oddíly složenými z pilotů a techniků. A ti boj zblízka neovládají.“

„To já ale nechci!“ řekl jsem té černé myši.

„Nikdo nechce umírat. Takový je zákon života. Občas je ale nutné na všechny zákony zapomenout…“

Hlava mi pukala bolestí. Srdce zpomalilo běh.

Kualkuo!

Ano…

Proč jsem byl tak nelítostný?

Protože byla dočasně aktivována centra agresivity. Což je pro podobný boj nezbytná podmínka.

„Mohu s vámi promluvit, Niku Rimere?“

Otevřel jsem oči. Jednotlivá slova získávala smysl dost pomalu. Teprve jsem se učil přemýšlet v obou jazycích naráz. Přede mnou stál Agard Tarai. Ošklivý skrček se strupatou hlavou. Pletenou čepici si sundal a teď ji žmoulal v rukou.

„Mluv,“ řekl jsem mu.

„Pacienti šestýho baráku sanatoria Svěží vítr čekaj na vaše pokyny. Uplynulo už dvacet minut, Niku Rimere.“

Podle pozemských měřítek mu mohlo být tak padesát. Roky jsou tu jinak dlouhé, ale celkově se dožívají o něco vyššího věku než my…

Pohlédl jsem na muže, strnule stojící u svých paland. Bledý blonďák štkal a mnul si hlavu. Klej ležel na posteli a levou ruku měl obnaženou a omotanou kusem průhledné látky. Ten bude mladší než Tarai, tak čtyřicet, pětačtyřicet let…

„Co je mu?“ zeptal jsem se.

„Má několik zlomenin a vykloubený rameno. Zejtra asi nebude moct pracovat.“

„Ať zůstane na baráku,“ zašeptal jsem.

Agard na mě pohlédl s mlčenlivým údivem a nejistě přešlápl.

„A co vostatní?“

„Všichni ostatní okamžitě spát,“ nařídil jsem. „Ráno lidi napadají správnější věci než večer.“

Hrome, to je hrůza, jak se tak běžné úsloví znetvoří, než proleze sítem jejich jazyka!

Zato to úsloví získalo na jakési neobvyklé hlubokomyslnosti. A stalo se zároveň rozkazem — všichni muži se s oči: ma upřenýma na mě začali ukládat.

„Dobře, Niku Rimere.“

„Říkej mi prostě Nik!“ poprosil jsem ho.

Agard mi pátravě pohlédl do očí.

„Pokud ti to neleze na nervy,“ dodal jsem ještě.

„Řek bych, že ne, Niku.“

„Je tam ještě něco k pití?“ zeptal jsem se.

„Jo.“

„A je tu nějaké klidné místo? Potřeboval bych si s tebou promluvit.“

Agard mlčky přikývl. Zašel ke stolu, naplnil dva plecháče a kývl na mě. Vydal jsem se za ním. Z postelí se ozval tichý šum a šepot.

Tarai otevřel nenápadné dveře ve stěně. Zůstal stát na prahu a mě pouštěl jako prvního.

Je to zdvořilé gesto nebo past?

Vstoupil jsem dovnitř.

Příjemný pokojíček.

Celou podlahu pokrývá měkký koberec. Ve zdi obrazovka — pravda bez terminálu. Stolek, široká pohovka a dvě křesla. Malá skříňka, na rozdíl od jinde běžných regálů uzavřená. Celý strop je jedno velké zrcadlo.

Nakolik už jsem se stačil se životním stylem geometrů seznámit, pak tohle byl téměř vrchol přípustného luxusu. Dokonce i na svobodě.

„Co to je?“ zeptal jsem se Taraiho. Ten vstoupil za mnou, postavil plecháče na stůl a pečlivě zavřel dveře.

„Místnost psychologický relaxace.“

„A kdo tu relaxoval?“

„Klej Garter a ten jeho miláček.“

Přikývl jsem. Pokud Tarai čekal, že mě to ohromí, tak se mýlil. To jen Nik Rimer, který ještě žil kdesi hluboko v mé duši, se otřásl hnusem.

„Jen abys teď nezískal pověst miláčka nového kápa.“

Agard se tiše zasmál a pohladil si svou zohavenou lysinu:

„To ne, Niku, takhle nemocnej mi rozhodně nepřipadáš…“

„Co to máš na té hlavě?“

„Líbal jsem se se Hbiťákem,“ pousmál se chmurně Agard. „Když jsem se sem dostal, byl jsem pěkně blbej… před těma deseti lety.“

Zachvěl jsem se. Deset jejich let — to je skoro dvacet pozemských.

„A cos vlastně provedl?“

„Nesprávně jsem přecházel ulici…“ utrousil ironicky. „A díky za tu držkovou, co jsi způsobil Klejovi. Takovej ksindl už podobnou lekci potřeboval dávno.“

„Jak to tak vypadá, ksindl jsou všichni Patroni,“ mínil jsem podmračeně. Vzal jsem si svou dávku a přičichl k ní. Panebože, to je stejné svinstvo, jako jsem po přistání na silnici pil se šoférem Koljou. Jen ta vůně byla lepší…

„No… nevim!“ Agard zakroutil hlavou. „Já ti věřim, že toho svýho Patrona jsi praštil po zásluze. Jenže Kleje sem bez váhání poslali sami Patroni. Takže… nebuď takovej náhlej, chlapče!“

Posadil jsem se na pohovku a lokl si horké samohonky. A vida — chuť je mnohem lepší, než napovídá vůně. Tělo asi takovouhle injekci potřebovalo…

Pozřená tekutina obsahuje přiboudlinu, aldehydy, metylalkohol a etylalkohol. Mám to zneškodnit?

Zneškodni všechno kromě etylalkoholu, nařídil jsem Kualkuovi a zakroutil jsem nevěřícně hlavou. Nedej bože, aby symbionité získali právo pobytu na Zemi. To by všichni strejdové Koljové světa získali možnost ožírat se zcela bez obav.

„Ale stejně — za co jsi tady?“ zopakoval jsem otázku.

„Jsem historik, teda — byl jsem…“ Agard usrkl ze svého hrnku. „Jestlipak jsi někdy slyšel, že historie je nejdůležitější ze všech věd?“

„To si nepamatuju. Ale věřím ti na slovo.“

Agard se znovu napil své samohonky. Zítra mu bude těžko…

„No a nejdůležitější je proto, že je nebezpečná.“ Trpce se usmál. „Občas, občas není dobrý kopat moc hluboko. Natožpak vo tom, co jsi vykopal, eště mluvit nahlas.“

Vyčkávavě jsem se na něj zadíval, ale on asi nic upřesňovat nehodlal. Jen se ušklíbl a nepřítomně zíral do neurčitá, jako by ještě teď pociťoval rozkoš z vědomostí, které ho nakonec přivedly do Svěžího větru.

„No dobře. Řekneš mi to, až se ti bude chtít.“

„A co seš zač ty, Niku?“

„Regresor. Pilot Dálkového průzkumu.“

„Slyšel jsem vo tobě ve zprávách,“ poznamenal Tarai zamyšleně. „Teda, už hodně dávno… Pro nás bylo každodenní koukání na zprávy povinný, samozřejmě jen na veřejně přístupnou verzi… Nebyl tys nakonec jeden z těch rozvědčíků, který zkoumali mezihvězdnej prostor před Odchodem?“

„To je možné. Ale já si to nepamatuju. Já opravdu trpím amnézií, Agarde.“

Tarai se ještě jednou ušklíbl:

„Tak ti to řeknu já. Mně teda paměť zatím slouží… Zatím… Byl jsi jedním ze tří rozvědčíků, který do tohoto prostoru vstoupili jako první.“

Černá propast kosmu. Záblesky — a lodě, které se vynořují z velikého nic…

„Nevím, jak já, ale moje lodička v té trojici určitě byla,“ přiznal jsem se.

„Ty jsi samá sranda.“

Bylo vidět, že Tarai se svým novým postavením přímo opájí. Tím plným hrnkem samohonky v ruce, touhle debatou i tím, jak byl nedávný kápo baráku potupen.

A já neměl sil za to bývalého historika odsuzovat: když je tu člověk léta, tak asi považuje za požehnání jakoukoli proměnu navyklých pořádků.

„Spi radši tady,“ řekl mi, jako by uhodl chod mých myšlenek. „Jinak je s tebou v noci konec. Buď tě oddělá Klej, nebo ty jeho kamarádíčci.“

„A co ty?“

„Na mě by došlo až v druhý řadě,“ zakroutil hlavou Tarai. „Dneska jsi tady předved takový divadlo, že si to každej moc rozmyslí. Každej kromě Kleje. Protože dva vůdci nemůžou bejt nikde. Dokonce i hejno krys má jednoho předáka, no a to my… jsme snad alespoň vo kousíček lepší.“

Kualkuo!

Bezpečnost celého prostoru je trvale kontrolována. Spánek nepotřebuji.

„Budu spát normálně v baráku,“ řekl jsem. „Ale nedělej si starosti — kdyby na mě chtěl někdo v noci zaútočit, dopadne moc špatně.“

Tarai se na mě podíval dost pochybovačně:

„Dej si bacha, regresore. I když vlastně nevím, čeho jsou regresoři dneska schopný. Já můžu mluvit vo tom, jaký byli před sto lety. Ale dneska…“

„Radši mi řekni, co je to Odchod.“

„Cože?“

„No Odchod.“

„Copak ty to nevíš?“

„Prodělal jsem ztrátu paměti,“ zopakoval jsem unaveně. „Ledacos jsem si už v hlavě obnovil. Ale hodně je toho, co pořád ještě nevím.“

„Bohové všemohoucí!“ zvolal Tarai přímo nadšeně. „Takže já, pacient sanatoria už plnejch deset let, můžu najednou vykládat, co je novýho!“

„Ano, Agarde. Byl bych ti za to velmi povděčen.“

„A pamatuješ si aspoň to, že dřív Matička svítila na úplně jiným nebi? Že dřív bylo hvězd tolik, že noc se vlastně nijak nelišila od zamračenýho dne?“

„Dejme tomu, že si to pamatuju. I když ve skutečnosti to mám jen načtené.“

„No to je neuvěřitelný!“ Tarai škubl plecháčkem tak prudce, až drahocenná kořalka vyšplíchla ven. Smutně pohlédl na politý vaťák a pokračoval: „Vy jste tomu dali! Myslím vy, naši milovaný regresoři! Před dvanácti lety jste strčili nos tam, kam jste ho strkat neměli! Zase jste se někam cpali navazovat přátelství, a místo toho jste dostali po tlamě!“

„A ty z toho máš radost?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Ano!“ vypálil vyzývavě Tarai. „Těch mládenců, co tam zařvali, je mi samozřejmě líto. Jenže něco takovýho se dřív nebo pozdějc stát muselo. Přece není možný věčně vyvážet do celýho vesmíru vlastní morálku — i kdyby byla sebelepší. Hvězdám naší lásky není zapotřebí, Niku.“

„A čeho je tedy zapotřebí, když ne lásky?“

Ne že bych s ním nesouhlasil. Naopak, jeho tichá vzpoura mi byla sympatická… Myslím mně, kosmickému vozataji Chrumovovi, a ne regresorovi Nikovi.

„Čeho je zapotřebí? To já nevím, Niku,“ pokrčil Agard rameny. „Já jsem totiž historik. Ne prognostik, ani filozof, ani Patron… Že by úcta?“

„Místo lásky?“

„Před láskou. Pokud se nějaká láska samozřejmě dostaví. Protože láska, to je taková hrozně legrační věc…“ A Agard Tarai se zasmál. „Jestlipak víš, kolik významů mělo tohle slovo dřív? A kolik mu jich zůstalo? Tak co — víš, nebo nevíš? Když ti od útlého dětství dovolej kamarádit s jednou holčičkou a pořád do vás hučej, jakej jste úžasnej pár — copak to je láska?“

„Ne,“ odpověděl jsem. Pak jsem si představil Katti a opravil se: „Nevím.“

„Jsi moudřej chlapec, Niku. Je jen málo lidí, který by dokázali říct aspoň ‚nevím‘.“

Tarai si povzdechl.

„Ale to sem nepatří. Takže ten Odchod… Utekli jsme, Niku. Když jsme si měli vybrat, jestli chceme být zničený nebo utéct, tak jsme ostudně zdrhli. A tenhleten slovní guláš o tom, že jsme si nepřáli oběti… To už je ten váš oblíbenej princip Zvratnosti pravdy.“

Žlučovitě se rozchechtal, ale pak najednou umlkl. Vylekaně se na mě zadíval, jako by si najednou uvědomil, že se rozpovídal až moc.

„Ale já si taky nemyslím, že Zvratnost pravdy je úplně dobrá myšlenka,“ řekl jsem a povstal. „Půjdu spát. Mám za sebou dlouhý den.“

Nejistě se mě zeptal:

„A co kdybych zůstal tady…?“

„Klidně.“

Dotkl jsem se dveří a ty se otevřely. Ve velké místnosti byla tma, svítila jen jedna lampa. Kdoví — dá se tu to světlo nějak ovládat, nebo se zapíná a vypíná automaticky? V baráku bylo naprosté ticho, které rušilo jen skučení větru za zdí. Všichni buď spí, nebo spánek předstírají.

„Řekl bych, že jsi dobrý chlap, Agarde,“ řekl jsem tiše. „Ale jaks to tady vůbec přežil?“

Mlčel — a já tedy dveře zase zavřel.

„Jsem brepta, Niku. Vypravěč. Večery jsou tu dlouhý a život nudnej a jednotvárnej. No a já si ledacos o těch předchozích epochách pamatuju. A co si nepamatuju, umím vymyslet.“ Agard lišácky mrkl: „Všelijaký zkazky… Co si nakonec na takovým nemocným historikovi vezmeš?“

„Tak už se nedivím,“ řekl jsem. „Dobrou noc, Agarde.“

Ze všeho nejtěžší bylo usnout.

Spánek jako hrdinský čin — to taky nezní špatně.

Pilot a regresor Nik Rimer, jehož jsem si téměř vymyslel a nakonec i oživil, zvolna odplouval do nebytí.

„Kualkuové prozkoumali jeho tělo, Petře. Splynou s tvou tělesností a vytvoří imitační povlak, který bude plně identický s vlastnostmi pilotova organizmu. Až po jeho genetické vybavení.“

„Ale jak toho chtějí dosáhnout, veliteli?“

„Na to se jich zeptej sám, člověče. A pokud budeš schopen porozumět jejich odpovědi, budu ti závidět až do konce svého života…“

Chudáku Niku Rimere. Řekl bych, žes byl dobrý kluk. Vykládal sis se svou lodí a její nešťastný elektronický mozek uchoval tvou intonaci, tvůj způsob uvažování, slovní zásobu i typické reakce, jež počtáři z toho mozku bez milosti vykuchali…

„Rozhodně na tebe nechci naléhat, Péťo. A věř mi, že pro mě v žádném případě nejsi nástroj…“

„Rád bych ti věřil, dědo.“

„Někdo se k tomu ale odhodlat musí. A ty máš nejlepší šanci to dokázat. A rozhodně nejde o tvůj věk či stavbu těla, protože ty zasrané améby dokážou přebudovat jakékoli tělo. Nejdůležitější je duše — a ty jsi mu opravdu vnitřně velmi podobný.“

„Ale to je skoro urážka, být podobný geometrovi…“

„Jenže právě v tom je naše šance…“

Vybavil jsem si všechno. Svůj skutečný domov. Svého skutečného dědečka. Inženýrku Mášu. Tu starou žebračku před krámem. Kluka jménem Aljoška. Miláčka celého Transaera i celé FSB plukovníka Danilova. I svůj divoký, drásavý spor s dědou na palubě alarské vlajkové lodi.

No dobře, krucinál, ale co ten Kualkua, který se usadil v mém těle — copak to není důvod k zuřivosti?!

Přejel jsem si dlaní po hrudi. Co je mé tělo a co cizácká bioplazma? V tom se teď nevyzná ani Pánbůh! Kde končí mé tělo a kde začíná tělo Nika Rimera? Kde je nějaká hranice, když dokonce i můj mozek museli ze svých zásob znovu naplnit Kualkuové?! Moje paměť se jako jarmareční cetka přestěhovala do počtářovy obludné superinteligence. Pak ta paměť byla předána do úschovy Kualkuům a mně byla vrácena až tehdy, kdy z jejich hlediska začínala situace být kritická… Jsem hračka, věnovaná Cizákům.

My se nevměšujeme, Petře Chrumove. My sloužíme. Tobě se asi něčemu takovému těžko věří, ale my nemusíme tvůj rozum řídit. Je to dobrovolná dohoda…

Ale co vám to dává?

Zážitky. Jsme součástí celku, Petře. Žijeme cizími emocemi a vášněmi, stěhujeme se z jednoho těla do druhého. Svět je přece tak obrovsky zajímavá věc. Můžeme se samozřejmě snažit dobývat ho vlastními silami. Ale můžeme se také stát součástí jiné síly. Ono je zajímavé být věčným pozorovatelem na nekonečné cestě. Sloužíme všem — a zároveň nikomu. Silné rasy nás vpouštějí do svých těl. Slabé o tom zatím jen sní. Ty chceš najít pravdu? Kdybychom si něco takového předsevzali my, celý všehomír by nám ležel u nohou. Ale proč? Vždyť je beztak náš. Bez násilí, bez vnější aktivity… My jen pozorujeme… Pozorujeme…

Zasténal jsem.

Pro Kualkuy je to snadné. Jejich osudem je symbióza a rozlévat se v mém těle je pro ně víc než příjemné. Jenže já takový život nechci. Abych nevěděl, co ve mně komu patří…

Od dětství jsem v životě zaujímal cizí místo. Když jsem vyrůstal, začal jsem reagovat na jméno, které mi nepatřilo. Využíval jsem možností a všeobecné vážnosti, jež patřily úplně jinému člověku… Malému človíčkovi, který nikdy nedospěl. A pak přišla odplata — sice pozdní, ale minout mě nemohla. Bohyně spravedlnosti ze sebe setřásla antický prach a vyměřila mi můj skutečný osud. Já se ale ani pak neupokojil a stal jsem se — nebo alespoň téměř stal — Nikem Rimerem. Tentokrát jsem obsadil jeho místo pod hvězdami. A Nemesis zakroutila hlavou, práskla do svých gryfů a vrátila se, aby mi ranou karabáče naznačila, kam patřím.

Díky tobě, dcero noci. Se svým údělem jsem se smířil. Nejsem ani Petr Chrumov, ani Nik Rimer. Jsem zkrátka člověk, který začíná žít znovu.

Mou lásku hvězdy nepotřebují. Ale já sám se bez ní taky obejdu.

Dostal jsem se do světa geometrů, do světa, který na první pohled vypadal jako ráj. Do světa tak známého, že mi připadal můj. A kolikrát už se v lidské mysli zrodil — tenhle svět dobrých lidí a správných rozhodnutí, zbavený strachu a ponížení! A cesta, kterou se ubíral, se taky zdála správná a spravedlivá. Výchova. Výuka. Účelnost. Spravedlnost. Láska.

Jen na tu úctu se vždy zapomínalo.

Mít pravdu je zkouška. Chtít dobro je zločin.

Protože vaše dobro musí nevyhnutelně narazit na dobro cizí. A vám se z výšin vaší síly a dobroty zachce pomoci, vzít na svá bedra břímě cizích omylů.

Co špatného je na tom, když se lidé nebudou muset trápit hledáním svého místa v životě?

A co špatného je na tom, když se jednotlivé rasy nebudou muset trápit hledáním přátelství?

Jenže přesně totéž přece chtějí i Silní pro Zemi. Klidnou a šťastnou budoucnost. Mírumilovné a syté lidstvo, které vozí po celé Galaxii zboží a umožňuje tak Konkláve, aby se věnovalo jiným záležitostem. Nakonec nám dají všechno, nic jiného jim nezbude! A Země taky bude mít gravitační energii a hvězdolety s mezonovými reaktory. Řízené počasí, léky proti rakovině i mononukleární nitě — budeme mít všechno. Konkláve odvolá zákon o neoprávněném užití. Dovolí nám vybudovat si kolonie. Vznikne Země-2 i Země-22… To všechno jednou bude. Jenom musíme mít trpělivost. A vychovat dvě tři generace, které v sobě nebudou mít ani ambice, ani agresivitu.

No a koho vinit z toho, kdybychom se stali rovnými mezi Slabými? To by znamenalo, že taková je naše podstata. Ze všeho nejlíp se nám daří jump…

Z čeho ale vinit geometry? Ti princip účelnosti nevyznávají jen ve vztazích s přáteli, ti nešetří ani sebe. Chlapec Nik Rimer, který tak rád psal verše, se stal regresorem. Protože jeho Patron právě tohle považoval za nejlepší způsob využití jeho sil. A tak podstrčil Nikkimu výcuc ze světové poezie, omáchal chlapečkovi čumáček v díle tvůrců skutečně zralých a uznávaných…

A on psal o tisících tonoucích ptáků… To přece nešlo — dovolit Nikovi, aby se stal básníkem. V žádném případě!

Ale já si přece pamatuju, pamatuju si i jiné jeho verše! Protože Nikki Rimer si nedal pokoj! Četl své verše palubnímu počítači své lodi, tomu nejvěrnějšímu posluchači a ctiteli. Jeho paměť se mi vrací stejně jako ta má vlastní přes prostředníky — přes počtáře a Kualkuy.

Teď, když už nejsem Nik Rimer, znám ho najednou mnohem lépe než předtím.

Regresor a básník Nik Rimer…

Násilně zverbovaný do továrny mysli,

službu jsem odmítl.

Nene, tady chytračíš, Nikki. Tys nemohl odmítnout. Tys vytvářel přátele k obrazu své vlastní civilizace. Své mocné a nešťastné vlasti. A až v tichu lodi, až v soukromí pilotní kabiny sis nakonec dovolil vyslovit to, co jsi říct chtěl:

Odmítám rozumět jejich myšlenkám,

jejich poryvům, myšlenečkám

mám jiný nápad:

Milovat ty, co si sám zvolím,

dělat to, čemu sám rozumím.

Nestyděl bych se nosit tvé jméno, Niku Rimere. Bylo by to ale trošku podlé.

Jsem jiný.

A musím najít svůj vlastní osud.

Nevím, čím se dá nahradit etika Konkláve či etika geometrů.

Nevím, co je silnější než účelnost a láska. Jenže co se dá namítnout proti závěru, k němuž nás přivede rozum i cit zároveň?

To zatím nevím.

Andreji Chrumove, můj adoptivní dědečku! Ty sis přál, abych se stal mírou všech věcí. Abych byl sám sobě vzorem.

A já to zkusím.

Kapitola druhá

Ráno začalo sirénou.

Dlouhé táhlé vytí přicházelo zvenku, z bílé pláně kolem sanatoria. Okna zprůhledněla a celý barák zalilo kalné světlo. Závěje sahaly do poloviny oken a zbytek zalepila přimrzlá sněhová vrstvička.

Zabít mě se v noci nikdo nepokusil. I za to zaplaťpánbu.

Vysoukal jsem se zpod deky a oblékl se. Měl jsem pocit, že mi to jde rychle, ale ostatní byli podstatně hbitější. Před hygienickým blokem vznikla malá fronta, ale nikdo nevstupoval dovnitř.

Co to má znamenat? Že bych měl právo vyčurat se v hrdé osamělosti?

„Na co čekáte?“ zeptal jsem se mírumilovně, když jsem přicházel ke skupině muklů.

„Musíš převzít funkci šéfa baráku, Niku,“ odpověděl mi Tarai. Ten už se spolehlivě usadil ve funkci mé pravé ruky a prostředníka. Ostatní se snažili pokud možno se ani nesetkat s mým pohledem. Trojice, která včera zkusila zastat se Kleje, se vůbec držela opodál. Jen světlovlasý Garterův oblíbenec se odhodlal k podmračeně nenávistnému pohledu. Ale kde je sám svržený kápo?

„Šéfem baráku je Klej?“

„Ano, Niku.“

Mlčky jsem vstoupil do hygienického bloku.

Klej Garter stál nad záchodovými mísami a metodicky drhl bílý plast kartáčem na dlouhé násadě. Bylo to tu cítit chlórem. No prosím, tak dezinfekční prostředky máme stejné.

„Hygienický blok je vyčištěn,“ pronesl zcela rovným hlasem bez emocí.

„Věřím ti,“ odpověděl jsem.

Klejova levička byla stále ještě v průzračném pouzdru, ale já si s úlevou uvědomil, že s ní hýbe téměř bez potíží.

Takovouhle medicínu bychom potřebovali na Zemi!

„Chci si s tebou promluvit, Niku Rimere,“ řekl Klej, stále ještě otočený zády ke mně.

„Tak do toho.“

„Ale neoficiálně.“

„Přesně tak jsem to myslel. Ale rychle, ať lidi venku nenecháme dlouho čekat.“

Klej otevřel nenápadná dvířka ve zdi a kartáč vložil do jakéhosi roztoku. Pak se obrátil.

„Co jsi zač?“

„Snad jsem se už představil.“

„Ty nejsi regresor,“ prohlásil s jistotou v hlase. „Já jsem možná špatný člověk. Ale byl jsem velmi dobrý Patron. Kdežto ty nejsi to, zač se vydáváš.“

Tohle mi ještě scházelo!

„Přesvědčovat tě nebudu. Jsem Nik Rimer. Pořádky v tomhle sanatoriu se mi nezamlouvají. Včera jsem vám to názorně vysvětlil. To je všechno.“

„Je tu deset baráků,“ pokračoval tlumeným hlasem Klej. „Nebudu ti namlouvat, že všichni jejich kápové mě mají rádi. Ale takovýhle drzý převrat prostě nedopustí.“

„Tím hůř pro ně.“

Několik vteřin mě provrtával pohledem, ale pak změkl.

„Možná… Nevím, proč to tak je a čemu za to vděčíš, ale asi jsi schopen vzít si tu všechnu moc sám. To asi ano…“

„Co je to za divné řeči, bývalý Patrone?“ zeptal jsem se. „Jakou moc? Když jsou si všichni rovni!“ Přistoupil jsem k míse a rozepnul si kalhoty. „Nevadí ti to? A… nevzruší tě to?“

„Ty idiote,“ utrousil Klej opovržlivě. „Naše zdejší potrava neobsahuje trankvilizéry. Za pár týdnů už ledacos divného může napadnout i tebe.“

„Tak dlouho se tu zdržet nehodlám,“ řekl jsem a zároveň rychle analyzoval řečené. Tak vida. Trankvilizéry. Medicína ve službách pokroku. Nač plýtvat energií na sex, když se dá tak snadno nahradit Přátelstvím a Prací?

Klej se rozchechtal:

„A to říkáš mě? Svému ne-příteli? To snad chceš porušit usnesení a opustit sanatorium?“

„Ano. A ty mi teď řekni, jestli bys risknul to prozradit…“

Zmocnil se ho další záchvat smíchu, který ale po chvíli naráz uťal:

„Odkud znáš naše zákony?“

„Tyhle zákony jsou všude stejné.“

„Jsi přece regresor… Pracoval jsi u Dalekých přátel… I u těch, co se přáteli nestali… Máš pravdu. Neprásknu tě, Niku Rimere. Už proto, že to ani nejde. Dohližitel přijede až za měsíc. A spojení s vnějším světem nemáme.“

„Výborně,“ řekl jsem a zamířil k umyvadlu.

„Pokud jsi to ještě nepochopil, Niku, tak sanatorium je celé v obležení osady Hbitých přátel. Ti nám pomáhají v léčení. A dávají pozor, abychom neporušovali režim.“

„No a co je na těch pijavicích tak strašného?“ zeptal jsem se.

Jen nevěřícně zakroutil hlavou:

„Někdy mám pocit, žes žádnou amnézií netrpěl. Jenže pak se přesvědčím, že paměť opravdu nemáš… Vždyť sis odpověděl sám! Tak čímpak začal kontakt s Hbitými přáteli?“

Vědomosti Nika Rimera a jeho vědomí uložené ve slovech reagovaly rychleji než já.

„Vnější planeta. Řídký vzduch. Písek. Chlad. Podzemní jezera. Pijavice. Oběti. Kárné výpravy. Známky civilizace. Regrese. Výchova. Přátelství…“

Kleje Gartera tenhle vodopád jednotlivých slov ohromil stejně jako mě samotného.

„Jako by sis připravoval teze ke zkoušce…“ řekl zamyšleně.

„Možná. Ale čím mě to chceš vyděsit? Hbití jsou přece naši přátelé.“

„Hbití jsou přátelé lidí. Jenže my už nejsme lidi. My jsme pacienti. V léčení. Odchod za hranice sanatoria se rovná naprosté ztrátě rozumu. Poprvé ti to prominou, Rimere. Zeptej se svého kamarádíčka, co všechno se stane, když to zkusíš. A při druhém útěku prostě zmizíš.“

Neřekl jsem nic a v duchu si to všechno promýšlel. Pak jsem si nabral trochu tekutého mýdla z nádržky nad umyvadlem.

„Takže druhý útěk nesmíme připustit.“

„Měl jsem tě včera nechat na pokoji,“ pokrčil rameny Klej. „Bývalo by stačilo počkat. A ne dlouho.“

„Řekl bych, že je nejvyšší čas to tady uvolnit,“ odpověděl jsem.

„Niku! Chtěl jsem tě… o něco poprosit.“

„Tak mluv.“

„Chtěl bych dnes nastoupit do práce.“

„Ale proč? Jsi ještě nemocný.“ A kývl jsem na zapouzdřenou ruku.

„Bojím se… o Tika.“

„To je ten mládenec?“

„Ano. Bojím se, aby neudělal nějakou hloupost.“

„Přece jen jsi mizera,“ řekl jsem. „Ale dobře. Tak běž a pracuj. Mně je to jedno.“

Když jsem vyšel ven, lidé za dveřmi mě přivítali úlevným povzdechnutím.

„Je tam volno,“ řekl jsem.

Všichni se vrhli ke dveřím. Dokonce i trojice Klejových pochopů. Dokonce i chudáček Tik. Dokonce i můj nový kamarád Agard. A v očích všech jsem četl úlevu a vděk.

Jak snadné je stát se dobrým!

Stačí lidem na chvilku vzít nějakou primitivní, ale nevyhnutelnou potřebu. A pak jim ji s královským gestem vrátit.

A láska k vám je upřímná a nefalšovaná.

Po snídani jsem se převlékl. Tarai mi odněkud přivlekl šaty podobné těm, které nosil sám. Vaťák, který by se mezi obyvateli pozemských koncentráků stal kultovním předmětem — byl lehký, a přitom velmi teplý. A k tomu tlusté prošívané kalhoty. Nemotorné boty, teplé ponožky a stejně teplé rukavice…

Jak se zdálo, zimou pacienty sanatoria mořit nehodlali.

Svého šedivého oblečení jsem se zbavil zcela bez lítosti. To nepatřilo mně, ale Niku Rimerovi, který už nežil.

„V čem spočívá naše práce?“

„V zarovnávání pláže.“

Stál vedle mne a sledoval, jak na sebe navlékám vězeňský stejnokroj. Několikrát mi pomohl, když jsem si nedokázal poradit s neobvyklým zapínáním. V zásadě se všechno jejich oblečení zapínalo na knoflíky; zipy si zřejmě vymyslet nedokázali, zato ty jejich magnetické švy mě zpočátku dost rozhodily.

„A proč se zarovnává?“

Agard si povzdechl:

„Od časů námořní epochy, kdy byla pobřežní linie podrobená vylepšení a náš kontinent získal dnešní kruhovou podobu, vlny naše dílo pořád a pořád boří…“

„A my se to pokoušíme napravit lopatami?“

„Ano.“

Nevěřícně jsem zakroutil hlavou. Takový nesmysl. Práce pro práci.

Jenže jaké lepší uplatnění najít pro zločince v tomhle totálně automatizovaném světě? Připustit je k technice by bylo riskantní. A nechat je bez práce se nedoporučuje.

„Sanatorium se pořád stěhuje,“ řekl Agard. Naše pracovní pásmo je dlouhý deset kilometrů. A jednou za čtrnáct dní se Svěží vítr vo kus posune.“

„A takhle je to všude?“

„To nevím. V teplým pásmu nejspíš ne. Tam je plno internátů a měst a vždycky se najde někdo, kdo by tuhle práci dělal.“

„A k čemu je to dobré, Agarde?“

Mazaně se pousmál:

„Chceš přednášku nebo odpověď?“

„Odpověď.“

„Nevím.“

Pokud bych se měl řídit Celsiovou stupnicí, mohlo být tak patnáct pod nulou. Geometři také teplotu vzduchu odvozovali od teploty lidského těla, protože se velice vážně domnívali, že mírou všech věcí je člověk. To mně se mnohem víc zamlouvá přístup švédského fyzika. Naši roli v přírodě a ve světě bychom neměli přeceňovat. Voda je starobylejší než tělesnost.

Nebe se od rána vyčistilo, jen obzor zatáhl mlhavý opar. Kam až oko dohlédlo, všechno pokrýval sníh, mimořádně čistý a absolutně bílý, jaký na Zemi najdete jen v horách. Po obvodu území sanatoria se černaly kovové konstrukce strážních věží. Na jedné straně ale věže nebyly — tam sníh nenápadně přecházel v ledovou tříšť a pak už ve stejně ledovou vodu. Zdálky se hladina zdála bílá a hustá jako mléko.

Že by se tady Hbitým přátelům opravdu líbilo? Jestli si dobře vzpomínám, jejich Vnější planeta klimatickými podmínkami hodně připomínala Mars. Jenže tam žili v podzemních jezerech a ven na mráz pokud možno nelezli…

Taky ze sousedních baráků se začali trousit lidé. Stejní jako my — v teplém oblečení a s lopatami a sochory v rukou. Kradmo jsem je zkoumal a pokoušel se mezi nimi identifikovat jednotlivé velitele baráků. Bylo to kromobyčejně snadné. Zdánlivě byli oblečení úplně stejně jako ostatní a také oni drželi v rukou lopaty a sochory, jenže… vlk si své zvyky uchová i v rouše beránčím.

Klej se od naší party oddělil a bez jediného ohlédnutí vyrazil právě k nim.

„Zastav ho, Niku,“ šeptl mi za zády Agard. „S ostatníma kápama si musíš jako první promluvit ty. A ujistit je, že rozhodně nechceš…“

„On je nebude přemlouvat, aby zasáhli. Naopak jim řekne, že mají počkat.“

Tomu Agard asi nevěřil, ale každopádně umlkl.

Garter tisknoucí si zmrzačenou ruku na prsa se dal do řeči s mužem skoro liliputánského vzrůstu. Že by to byla jedna z obětí dávných pokusů s odchovem regresorů malých postav? Ke skupince začali přistupovat i další lidé.

Mlčky jsem to shromáždění kápů sledoval. Včetně Kleje je jich deset. A každý z nich bude mít pár pochopů.

Nakolik jsem bojeschopný, Kualkuo? Kolik lidí jsme schopni zneškodnit?

Hodně. Takže bojová transformace?

Ještě počkej.

Klej už se mezitím vracel. Zamířil ke mně a já trpělivě čekal.

„Dnes pracujeme na prvním úseku pobřeží, Niku Rimere,“ řekl klidně, ba málem zdvořile. „Pokud to považuješ za možné, ukázal bych cestu.“

„Dobře,“ souhlasil jsem.

Klej vykročil jako první. Muklové se s očima upřenýma chvíli na něj a chvíli zase na mne vydali za námi.

Aha. Tohle promyslel dobře. Situace není jednoznačná. V tuhle chvíli není jasné, kdo skupinu vlastně vede. Já si včera teplé místečko kápa sice vybojoval, ale dnes partu do práce znovu vede Klej, který ostatně dál jedná s dalšími kápy. Kdybych dnes zmizel, Klej vládu nad barákem snadno převezme zpět.

Ať. Tady se dlouho zdržet nehodlám. Zavádět pořádek a budovat světlé zítřky v jednom jednotlivém koncentráku není mým posláním.

Jednu věc si pamatuj, Petře: Ty nejsi diverzant. A neměl by ses pokoušet obrátit jejich svět vzhůru nohama… Už proto, že to není možné. Ty jsi rozvědčík. Snaž se jejich svět pochopit. Snaž se zhodnotit jeho technické možnosti. Pokud možno zjisti styčné body a myslitelné kompromisy. Pak se vrať. Zkus ukořistit kosmickou lodí a vrátit se. Eskadra na tebe bude čekat měsíc.

A co pak? Když se nevrátím…

Tak se pro tebe vypravíme. Alaři se pokusí modernizovat Mudrce. Dostaneme normální motory, generátory ochranného štítu i zbraně. Pokusíme se do světa geometrů proniknout a vyhledat tě…

Pod nohama mi křupal sníh. Byl čerstvý, sypký a úplně nahoře potažený tenkou krustou. Úmyslně jsem nešlapal do cizích stop — jako bych nechtěl získat žádnou výhodu předem.

Tady každou noc sněží. A všechny stopy pod čerstvým sněhem zmizí. Přes den trochu taje, ale za noc vzniká nová sněžná přikrývka. Nad promrzlou tundrou se prohání svěží vítr, Hbití přátelé dbají o pořádek a muklové se léčí.

Jenže tady se nikdo nesnaží opravdu léčit jejich vady a hříchy — ať už skutečné nebo smyšlené. Je to izolace. Koš na odpadky na samém konci světa. Mnohem horší by bylo, kdyby tohle lidské smetiště neexistovalo a celá planeta by byla sterilně šťastná. Naneštěstí, ale vlastně spíš naštěstí nic takového přece jen není možné…

Černé strážní věže se přibližovaly. Ta krajní stála už ve vodě. Zvolna sílil táhlý a hrozivý hukot příboje. Podél břehu se táhla ledová tříšť, prokládaná tu a tam celými krami. Jedna z nich zrovna bušila do oper věže a sváděla s ocelí metodický, ale marný boj. Věž vypadala asi jako stožár vysokého napětí, jen místo izolátorů se na jejím vrcholu bělalo sněhem oblepené hnízdo, spletené z čehosi na způsob ohebných větví nebo vodních rostlin. To hnízdo bylo malé, ale jeden Hbiťák se do něj určitě snadno vejde.

„Je tam?“ zeptal jsem se Agarda a kývl směrem k věži.

„Ti jsou tam vždycky.“

„A jak Hbití vlastně vnímají svět? Zrakem, nebo sluchem?“

„Hlavní je hmat. Cítěj i zvuky kroků.“

Agard umlkl a chytil mě za rameno:

„Hele, Niku!“

„Copak?“

„Nedělej ze sebe blbýho.“ Stáhl si čepici a vystavil svou znetvořenou hlavu mrazu. „Vidíš to? To mě políbil Hbiťák. Podržel mi hlavu ve svý dutině ústní. Maj strašně žíravý sliny, Niku.“

„A jak rychle se pohybují?“

Tarai spráskl rukama. Bývalý historik se v tuhle chvíli zdál k smrti vyděšený.

„Vzpamatuj se, chlapče! Moc tě prosím — vzpamatuj se! Včera jsem dlouho nemoh usnout a přemýšlel jsem. Hodně bysme tu toho mohli změnit. Myšlenka sanatorií je samozřejmě obludná, ale ty v sobě máš takovej vnitřní náboj! S tebou to všechno dokážem změnit! Tak že nám to nejen prospěje, ale pomůže nám to úplně změnit osud! A když dohližitelé zjistěj ten pozitivní efekt, tak dosáhnou revize našich případů. Za rok za dva nás převedou do jinejch sanatorií, s mírnějším režimem. Takový věci už se stali. No a dál — kdoví…“

Bylo mi ho líto. Moc líto. Možná tomu sám nevěřil, ale já si moc dobře uvědomoval, s jakou chutí se včera zasnil nad hrnkem mizerné kořalky, když se mohl z role kašpara najednou povznést do role poradce.

Až tu nebudu, je s ním konec. Klej se postará, aby jeho život byl naprosto nesnesitelný.

Což znamená, že Agarda budu muset vzít s sebou… A to je další komplikace.

„Jak rychle ti Hbití…“

„Mnohem rychlejc než člověk! Jsou neúnavný a zdejší prostředí je pro ně přímo ideální!“

„Ničeho se neboj, Agarde,“ začal jsem ho uklidňovat. „Já tě tu nenechám. Utečeme spolu.“

Zadíval se na věž pohledem plným děsu. Nejsou Hbití nakonec schopni vytřídit ze zvuku kroků a příboje i naše hlasy a jednotlivá slova?

„Rozhodně se nechystám dělat nic, co bych si řádně nepromýšlel,“ uklidňoval jsem ho. „Chvíli samozřejmě počkáme a uvidíme, co se dá podniknout…“

Řekl bych, že ho to trochu upokojilo. Prudce zakýval hlavou:

„Jasně Niku, ale eště to zvaž, skutečně to zvaž! Slibuješ mi to?“

„Ano.“

Mínil jsem to naprosto upřímně a v tu chvíli jsem sám sobě věřil.

Se vším se ale dopředu jednoduše počítat nedá.

Práce to byla těžká, nesmyslná a naprosto nevyžadující nějaké duševní úsilí. Normální galejnická dřina. Asi půl kilometru od nás pracovala další skupina a o kus dál ještě jedna. Temné skvrny, přehrabující se ve sněhu a vláčející k čáře příboje velké kameny.

Nejdřív jsme na pobřeží našli tři místa, kde vlny a led břeh porušily. Pak jsme se rozdělili na dvojice a za pomoci nosítek jsme až na pomezí pláže a moře snášeli kameny, které jsme vyhrabovali zpod sněhu. Ty jsme pak ukládali do syčící vody a vše zasypávali oblázky a pískem.

Prostě šílenství. Sisyfova práce.

„Za chvilku bude oběd,“ zašeptal ztěžka oddechující Agard. „Hned bych si dal něco teplýho…“

Na oběd jsme se museli vrátit do baráků. Což byl další nesmysl k uzoufání. Vléct se tím sněhem tam a zpátky, místo abychom si hned ráno s sebou vzali termosky a nějaké ohřívadlo.

Jenže právě v tomhle zřejmě spočíval nějaký vyšší, mně nepochopitelný smysl pracovní terapie.

„A hlídají nás tu jen Hbiťaci?“ zeptal jsem se a hodil do moře další lopatu zmrzlého bahna.

„Kdo jinej? Malí přátelé by tady okamžitě natáhli brka…“

Představu lidských dozorců vůbec nepřipouštěl.

Což je dobře.

Kualkuo, dá se zabít Hbitý?

Zabít se dá každý tvor.

Beze zbraně?

Nemám dost údajů.

Poslouchal jsem slabý hlásek ve svém vědomí a mezitím se dál oháněl lopatou. A Kualkua se na mě poprvé sám obrátil s otázkou:

Zabít Hbitého je pro tebe přijatelnější než zabít geometra?

Asi ano.

Děkuji.

Nechtěl jsem mu lhát. Ostatně je vůbec možné lhát bytosti, která žije ve vašem těle a čte vaše myšlenky?

Ať už to ale bylo, jak chtělo, byl jsem rád, že tu nejsou žádní lidští bachaři…

Od věže k nám dolehl jakýsi šelest. Přestal jsem pracovat a zabodl lopatu do zmrzlého písku. Pak jsem se zadíval směrem ke strážní věži. Ostatní mě následovali.

Spletená hradba hnízda se rozestoupila a vypustila ven dlouhé šedivé tělo. Hbitý se v desetimetrové výšce svěsil dolů a dolní koneček těla sebou pocukával na všechny strany. Pak se od hnízda odpojil a s lehkým šplouchnutím sebou plácl do vody.

Nikdo se ani nepohnul. Všichni na cosi čekali.

„Co to dělá?“ zeptal jsem se Agarda. Jeho tvář podivně zmrtvěla a jako by se vyprázdnila.

„Loví. Je tu hodně ryb.“

Voda u břehu zabouřila a z toho varu se vynořilo tělo Hbitého. Konec těla obrácený k nám se změnil a rozevřel tři stejně velké čelisti. Zablýskly se ostré zuby, které svíraly ochable se zmítající, stále bezvládnější velkou rybu.

„Oni můžou jíst naše organizmy?“ užasl jsem.

„Žerou všechno. Jsou úžasně přizpůsobiví.“

Z Agardova hlasu nezněla zášť, jen smutná beznaděj. Hbitý se pomalu vyplazil na břeh, zanechávaje za sebou hadovitou stopu. Povzdechl jsem si a chopil se lopaty. Musíme se zase dát do práce…

„Hbitý příteli!“

Z toho výkřiku jsem se celý rozklepal. Ticho totiž rozpáral vysoký hysterický jekot Klejova oblíbence. Mladík utíkal po břehu, mával rukama nad hlavou a ječel:

„Hbitý příteli!“

Cizák si jeho jeku viditelně nevšímal a plazil se dál. Zato Klej se za mládencem okamžitě vrhl:

„Tikki! Stůj, Tikki! Stůj!“

Agard mě chytil za rameno:

„Poruší hranici pásma! Ani se nehni, Niku!“

„Hbitý příteli! Máme tu asociálního pacienta! Nebezpečnýho! Zasáhněte!“

„Stůj, Tikki!“

V tom, co se tu odehrávalo, bylo cosi ubohého a zároveň tragického. Ten homosexuální pár opravdu spojovala vzájemná láska.

„Hbitý…“

Okamžik, kdy mladík překročil hranici, tedy myšlenou, nijak nevyznačenou spojnici mezi dvěma nejbližšími věžemi, jsem vůbec nepostřehl. Ta zakázaná čára existovala jen v nelidském vědomí Hbitého.

A Cizák zareagoval. Aniž by se otočil, začal se pohybovat opačným směrem, který změnil s lehkostí živočicha, vybaveného dvěma protilehlými hlavami. To, co se až doposud zdálo být ocasem, rozevřelo další tři čelisti.

Mladík se zarazil a zaúpěl. Kdyby se stihl vrátit zpátky do pásma, Hbitý by ho zřejmě dál nepronásledoval. Setrvačnost však byla příliš velká a schopnosti Cizáka Tik prostě neměl. Upadl na kolena a jeho pletená čepice spadla do sněhu. Cizák na něj zaútočil, povalil ho, svinul se na jeho těle do klubíčka a hlavu s požíranou rybou zvedl vysoko vzhůru. Ozval se jakýsi mlaskavý zvuk. Jak to, zvuková komunikace jim přece není dána!

„Dostane výstrahu,“ zašeptal jsem, jako bych se pokoušel přesvědčit o tom sám sebe.

„Takovou výstrahu už jsme dostali všichni!“ vyhrkl Agard.

V následujícím okamžiku už jsem se hnal kupředu. Lopata, kterou jsem ještě stále svíral v rukou, mi překážela — tak jsem ji odhodil stranou. Hbitý se kroutil nad tělem mladíčka a druhá tlama, vztyčená k nebi, křečovitě polykala už nehybnou rybu.

„Ty ksindle!“ zařval Klej. Předstihl mě a zdálo se, že mu nevadí ani zlomená ruka. Pak už jen skočil a vrhl se na Cizáka.

Vzduchem se mihly šupiny mrtvé ryby, kterou Hbitý okamžitě vyvrhl. Druhá tlama udeřila Kleje do prsou a on se svalil jako podtatý.

Bojová transformace…

Hbitý určitě cítil, že se blížím. Dokud jsem ale neopustil pásmo, nevěnoval mi nejmenší pozornost. Prohnul se do vysokého oblouku a oběma tlamami se zakousl do zmítajících se těl. Po šedém těle přeběhla pestrobarevná vlna a Hbitý znehybněl jako malá obludná duha spojující obě přemožené oběti.

Pak jsem ale neviditelnou hranici překonal taky…

Dvoumetrové třpytné tělo se pružně prohnulo a vrhlo se směrem ke mně.

Čas byl najednou pomalý a poslušný.

Napřáhl jsem ruce před sebe a první útok zachytil. Tělo Hbitého bylo kluzké a ohebné jako gumová hadice. Normálně bych ho udržet nedokázal. Jenže to už se z mých prstů skrz potrhané rukavice vysunuly dlouhé vroubkované drápy. Kualkua mé tělo přetavoval, jako by bylo z vosku.

Když drápy proťaly kůži, Hbitý se konvulzivně zkroutil. Z jeho těla vyprýštil ven jakýsi hnědý hnis. Oba konce jeho těla mě švihaly do nohou. Pak se jedna z tlam dostala až do blízkosti mé tváře a mně nezbylo než padnout, abych jeho zubům unikl. Drápy spolehlivě uvízly v Cizákově kůži, ale já zároveň s hrůzou pochopil, že před Hbiťákovými zuby jsem naprosto bezbranný.

Kontakt navázán. Mám ti ho podřídit, nebo zabít?

„Zab ho!“ zařval jsem aniž jsem si v tu chvíli pořádně uvědomoval, co mi to Kualkua říká.

A z mých rukou začalo cosi vtékat přímo do toho obrovitého červa. Cosi ještě hbitějšího a přizpůsobivějšího, než byl on sám. Cosi amorfního, co se zmocňovalo nervových uzlů a bleskurychle rozkládalo všechny tkáně…

Cizáka se zmocnil drobný třas a analogie s hadicí, jíž před chvílí proudila pod tlakem voda, byla ještě dokonalejší. Jeho kůže pohasla a zase byla šedivá. Čelisti pomalu sklaply.

Nervová soustava, lymfatická soustava, srdeční systém, vypočítával metodicky Kualkua. Ten malý mizera, co se stal mnou a zachránil můj život, se rozdováděl. Studoval a podroboval si nové tělo. Možná to ani sám nepotřeboval, ale vypomoci případnému dalšímu symbionitovi byl vždy připraven…

Mám ukončit zbytky jeho nervové činnosti?

„Ano!“

Tělo Hbitého ochablo.

Ležel jsem, ztěžka vdechoval ledový vzduch a cítil, jak se drápy vtahují zpátky do mého těla. Hbiťák konečně bez vlády dopadl na zem. Roztrhané rukavice s jeho tělem však ještě stále spojovaly dvě bílé šňůry. Obě pulzovaly, jako by jimi cosi protékalo.

„Vylez odtud, vylez,“ zašeptal jsem.

Ještě deset vteřin. Mám hlad.

Ani nevím jak, ale ty vteřiny, po které Kualkua vysával z těla Hbitého nezbytné živiny, jsem vydržel.

Teprve když jsem zjistil, že bílé šňůry zmizely zpátky v mém organizmu, otočil jsem hlavu stranou a vyzvracel jsem se. Byla to samá žluč.

„Niku! Niku!“

Agard přešlapoval na hranici pásma a neodvažoval se vykročit ven.

„Niku!“

Vstal jsem a potácivě zamířil k Tikovi a Klejovi. Mladíček už byl po smrti. Vaťák měl na prsou rozervaný a pod ním na mraze dýmala stejně roztrhaná hluboká rána. Otevřené oči polekaně a nechápavě hleděly k obloze.

Klej ještě dýchal. Doplazil se až ke svému milovanému a uchopil ho za ruku. Sníh pod ním tál pod přívalem tryskající krve a já byl rád, že leží na břiše a že nevidím také jeho rány.

„Proč?“ zašeptal.

Klesl jsem na kolena. Kolem se vznášel pach krve. V té zimě byl obzvlášť pronikavý a já se bál, aby se mi znovu neudělalo zle.

„Proč jsi zasáhl?“ zeptal se ještě jednou Klej.

„Chtěl jsem vám pomoct,“ vyhrkl jsem jedinou hloupost, která mě napadla, protože to byla pravda.

„Tos neměl, idiote… regresorská…“

Pak v jeho očích zablýskla poslední jiskra života a on po mně plivl:

„Odkud jsi, regresore?“

Odpovědět už ale nebylo komu.

„Niku! Niku!“ křičel z pásma Agard. „Niku, ohlídni se!“

Od všech věží už k nám klouzali, hnali se a pluli sněhem další Hbití.

„Utíkej, Niku! Honem!“ Agard divoce mával rukama. Jako by zapomněl na vlastní slova, že Hbití jsou mnohem rychlejší a odolnější než lidi.

Pomalu jsem přistoupil až k němu.

„Děkuju ti, Tarai,“ řekl jsem mu. „A neboj se o mne.“

Starý historik vzlykl. V rukou dál třímal lopatu. Že by se býval opravdu chystal vyřítit do útoku? Bez ohledu na cokoli?

„Voni tě zabijou, chlapče, zabijou tě,“ zašeptal jen.

„Za co tě sem nahnali, Tarai!“

„Ale copak na tom teď…“ zakroutil Agard rozhořčeně hlavou, ale já čekal na odpověď. „Našel jsem archívy smraďocha Riga! Ano, skutečně se mu podařilo zkrotit morovou pandemii. Jenže nejdřív ji sám vyvolal! Vybavil Patrony lékem… Ale taky původcem!“

Proč mě to vůbec nepřekvapilo?

Protože dějiny geometrů líčí tohoto muže, který zachránil jejich svět, až příliš nesrozumitelně. Protože přechod moci nad planetou do rukou Patronů, těch moudrých a vlídných spasitelů, byl až příliš hladký.

„Sbohem, Agarde,“ řekl jsem. „A drž se. Možná… se tu ještě něco změní.“

Neohroženě zamával svou lopatou a v očích mu blesklo šílenství.

„Jsme, jsme spolu, že?“

Přikývl jsem.

Zahaj bojovou transformaci, Kualkuo.

Symbionita odpověděl okamžitě:

Doporučuji ponoření do oceánu.

Když jsem pohlédl na bělavou polévku z ledu a vody, otřásl jsem se děsem.

Podchlazení se neboj.

„Ale to je jejich přirozené prostředí,“ zašeptal jsem při pohledu na pohupující se kry.

Copak jsi ještě nepřemýšlel o tom, jaké je moje přirozené prostředí?

I kdyby ironie této otázky byla náhodná, zapůsobila na mě blahodárně. Za minutu tu budou desítky Hbitých. A ty všechny určitě nezvládnu.

Poplácal jsem historika po rameni a pokusil se na něj usmát — jemu se to želbohu nepodařilo. A rozběhl jsem se k vodě.

„Niku!“ křikl za mnou ještě jednou bezmocně Tarai. Poslední, čeho jsem si ještě stačil všimnout, byly zvednuté ruce dvou dalších „pacientů“. Mávali mi, přáli mi zdar.

Tři z deseti, to je opravdu hodně. Za tenhle svět už stojí za to bojovat.

Rozběhl jsem se po mělčině a utíkal, dokud mi voda nebyla po kolena. Vaťák okamžitě nasákl vodu a bránil mi v pohybu. Najednou jsem nemohl popadnout dech, a zaplaťpánbu za to, protože jinak bych zařval a nalokal se vody.

Neboj se, neboj se…, zašeptal Kualkua.

Kdyby mé receptory znecitlivěly ještě o vteřinu později, ztratil bych vědomí. Kalkua to ale stihl.

Chlad byl najednou ten tam. Zazmítal jsem se a zjistil jsem, že jsem stále ještě na hladině. Nasáklé šatstvo mě ale táhlo ke dnu. Rychle jsem ze sebe stáhl vaťák a kalhoty, ohlédl jsem se — Hbití už byli na břehu.

Vpřed!

Plaval jsem odjakživa rád. Tenhle sport je ideální pro lenochy, to proto jsem ho nikdy nezanedbával. Čemuž odpovídaly i výsledky. Když jsem odplul na takových dvacet metrů od břehu, ozvalo se rytmické šplouchání — Hbití jeden po druhém skákali do vody.

Potopil jsem se tedy, otočil se a donutil se otevřít oči. V pravou chvíli.

Hbití přátelé se ke mně hnali jako torpéda. Tlamy měli otevřené a voda se jejich průchodnými těly hnala obrovskou rychlostí. Takže reaktivní princip pohybu. Vida, jak pohodlné.

Útočím.

V prstech mě zabolelo — Kualkua příliš spěchal, než aby se mohl starat i o mé pohodlí. Kupředu znovu vystřelily bílé nitě, přímo proti útočícím Hbitým. Deset kroutících se tenkých nití.

Chceš-li porazit nepřítele, buď jako on. Touhle kualkuovskou metodou by určitě byli nadšeni například Japonci.

Hbití byli opravdu velmi pohotoví. Živá torpéda okamžitě změnila dráhu a začala manévrovat. Tři jedinci to však nestihli.

Ani jsem nepostřehl, jak se symbionitova chapadla do Hbitých zabodla. Zřejmě mu ale už první souboj stačil na to, aby se přizpůsobil — všechno proběhlo velice rychle. Hbití strnuli a setrvačností se pohybovali ještě několik metrů — jedno tělo proklouzlo v mé těsné blízkosti.

Mocně jsem zabral rukama a vynořil se na hladinu. Nadechl jsem se vzduchu — teplého a vazkého jako sirup. Lidé na břehu zavyli.

Dolů.

Zbylí Hbití kroužili kolem mě, ale k dalšímu útoku se zatím neodhodlali. Zbývalo jich pět nebo šest. Všechny naráz jsem sledovat nemohl, a tak jsem musel jen doufat, že symbionita využije i vlastních smyslů…

Následoval úder do boku, tentokrát měkký a klouzavý. Když se mě tento Hbitý dotkl, byl už mrtvý. Jeho tlama mě ale přece jen ještě stačila poranit. Nic mě nebolelo, jen jsem pocítil takovou tíhu a povšiml si kalného obláčku krve, rozplývajícího se ve vodě.

Neboj se, neboj se…

Pode mnou klesalo ke dnu další poškubávající se tělo mrtvého Hbitého přítele. Ostatní kroužili. Že by se chovali jako žraloci a útočili vždy po jednom?

Krvácet jsem přestal, Kualkua zřejmě cosi podnikl. Tělo však bylo velmi slabé. Ztratil jsem krev a podchlazení taky dělá své, i když ho necítím — mrazivá voda ze mě dál vysává sílu.

Voda se znovu zavlnila — Hbití se jako na povel otočili. Ale ne k dalšímu útoku. Odplouvali, hnali se ke břehu. Buď si uvědomili, že vodní živel pro ně přestal být výhodou, nebo dokonce že to, čeho jsou svědky, už dávno překročilo rámec banálního útěku.

Vynořil jsem se. Cizáci už se plazili na břeh a lidé před nimi poděšeně uskakovali. Mé vynoření však jejich pozornosti neuniklo. Ozval se křik a všichni mi mávali. Ať jsem pro ně byl kdokoli a ať jsem nepsané zákony sánatoria překročil jakkoli, teď jsem pro ně byl člověk, který zvítězil nad Hbitými.

Jenže porazit nepřítele ještě neznamená, že se zachráníte i vy sami.

Za zády mám ledovou poušť, před sebou ledový oceán.

Hbití událost okamžitě oznámí. Ve světě geometrů jsem doposud neviděl nic, co by připomínalo policii či armádu, ale to neznamená, že by tu nic takového nebylo — regresoři a piloti sestoupí z nebes na zem, mírumilovní rolníci se chopí laserových srpů a dělníci zase atomových kladiv.

Budou po mně pátrat.

Nemocného, který ztratil rozum a opustil útulné sanatorium, je přece třeba najít!

A tak jsem plaval dál a dál od břehu. Kualkua mlčel — ten právě skončený souboj mu asi taky dal co proto. A je dobře, že mlčí. Teď se musím rozhodnout sám, jestli se chci zachránit, nebo jestli chci zahynout.

Kapitola třetí

Večer mě zastihl na ledové kře asi tak dvacet kilometrů od sanatoria a půl kilometru od břehu. Svlékl jsem se donaha a všechno oblečení si položil pod sebe. Chlad jsem stále necítil, ale hlavně jsem už byl mnohem klidnější.

Byl to zvláštní pocit. Pocit naprosté nereálnosti všeho, co se tu odehrávalo. Rána na boku už se mi téměř zatáhla, a když jsem se nové růžové kůžičky dotkl, jen to lehce svrbělo. Kolem mě byla jen bělavá voda, led a vybledlé nebe. Asi jako na obrazech Rockwella Kenta. Jenže kochat se takovouhle krajinkou je mnohem lepší doma v teple. Anebo přinejmenším tak, že nemusíte zároveň sledovat sněhové vločky, roztávající na vaší vlastní kůži.

Kualkua mě ovšem před mrazem chránil spolehlivěji než sebeteplejší kožich. Celé to ale mělo i nepříjemné vedlejší efekty.

S povzdechem jsem z ledu zvedl poměrně velkou rybu, kterou jsem před chvílí chytil. Nedá se nic dělat, musíme se chovat jako Hbití.

Na první pohled to vypadalo jako mořský okoun. Načervenalé šupiny, pokrývající tak půl kila masa.

Otrhal jsem ploutve a pustil se do večeře. Syrové maso nebylo právě chutné, ale na druhé straně zase ne tak hrozné, jak jsem se obával. To by chtělo Danilova — ten je prý velký ctitel japonské kuchyně…

Kdesi v mém žaludku dostane svou část potravy i Kualkua. Já sám bych raději ještě hladověl, ale symbionita, který už šest hodin bojoval s chladem, byl jiného názoru.

Ještě.

„Už došla,“ řekl jsem a odložil ubohé ohryzané zbytky stranou.

Nedošla.

„Já nemůžu.“

Já ano.

Položil jsem tedy na ohryzanou rybu dlaň a odvrátil se. Mé prsty se lehce pohybovaly, ale já nehodlal sledovat, co se to vlastně děje.

Teď došla.

Na ledu ležel jen rybí ocas. Ve snaze potlačit nevolnost jsem namáhavě polkl. Vše, co je přirozené, ještě nemusí být krásné. Skopl jsem ocas do vody a pohlédl na svou dlaň. Nic podezřelého jsem nezaznamenal. Teď už by mě jen zajímalo, zda bych dokázal jíst i patou…

Asi ano.

Shrábl jsem z povrchu kry hrst sněhu a hostinu jím zapil.

„Co mám dělat teď, Kualkuo?“

Podobná rozhodnutí nečiním a rady taky neposkytuji.

Možná je to tak lepší. Jinak by se mohlo stát, že než se naděju, zase ze mě bude jen chodící schránka cizího rozumu. Kualkua dbá jen o jediné — abych za každých okolností přežil. Což mu jde tak báječně, že bych možná až do konce života mohl být na rybách a ještě se přitom opalovat na sněhu.

Zkrátka a dobře, jak naložit s darovaným životem — to už je moje starost.

No dobrá, teď hlavně klid. I když ta ledová poušť vypadá opravdu hnusně, někde v ní přece nějaký život být musí. A já se tu můžu živit čímkoli, i kdyby to mělo být… Ale dost, o tom teď nepřemýšlejme. Pořád je to přece Kruhová pevnina, na které leží i metropole Služba, kosmodromy, pohodlné teplé domy, doly, závody, lesy i pole. Jen je třeba k tomu všemu dojít.

„Plaveme ke břehu,“ řekl jsem.

Dobře. A cestou si zarybaříme.

Znovu jsem polkl.

To nic. Nebudeme střečkovat.

„Tak jo, zarybaříme si,“ souhlasil jsem.

Celou noc jsem kráčel podél břehu. Zda za to mohl Kualkua, nebo jsem prostě měl nervy napjaté jako lana, nevím, ale spát se mi vůbec nechtělo. Z nebe padal tichý hebký sníh, který jsem ze zledovatělé košile musel čas od času setřásat. Po těle jsem občas cítil drobné křečovité záchvěvy a z kůže se v tu chvíli sypaly střípky ledového škraloupu. Byla tma… Planeta geometrů nemá žádnou přirozenou družici a jejich nádherné hvězdné nebe, které bránilo navigaci a usnadňovalo noční práci, zůstalo kdesi velmi daleko…

Takže vy jste prostě zdrhli, geometři. A schovali jste se tak před těmi, kterým jste hodlali naočkovat Přátelství. Přetáhli jste celou svou planetární soustavu i se sluncem, zvaným Matička, a také s planetami Malých a Hbitých přátel. Ale to vám nestačilo. Vaše puzení páchat dobro je nevykořenitelné.

Proč ale tohle přání vždycky nakonec dostává takovou podobu?

My jsme se přece touhle cestou mohli vydat taky. Copak by nás opravdu taky nevyhnutelně přivedla k takovému racionálnímu, správnému a falešnému ráji? Vždyť vše, co vidím kolem sebe, je mi známé. Tohle všechno bylo odjakživa součástí arzenálu utopického snu o budoucnosti. Úzkostlivě čistá města, nedbale asketický každodenní život, Patroni, kteří moudře vedou další a další generace ke štěstí, přátelství s jinými rasami — tohle všechno přece bylo i naším snem.

Takže my bychom dopadli stejně? I se sítí lágrů pro odpad společnosti, s po zuby ozbrojenými mírovými kosmickými loděmi, s neoddiskutovatelnými autoritami ve Světové radě a se vzájemnou odpovědností jednoho za druhého, která donutila dva Nikovy přátele, aby ho eskortovali až ke kabině s jednosměrným provozem do sanatoria? Nebo se geometři prostě dopustili chyby, zbloudili z cesty, když kdysi a kdesi porušili své vlastní zásady? Například když ve středověku rozpoutali bakteriologickou válku, vyhladili tak — tím jsem si jist — celé feudální armády, načež světu darovali lék proti moru a mírumilovně a pevně uchopili vládu do vlastních rukou. A postoupili na místa svatých. I geometři přece museli kdysi mít nějaké kulty a víry…

Nebo je to tak, že jiná cesta neexistuje? Buď otevřený cynismus Konkláve, nebo totéž, ale v lesklém obalu, poskytnutém geometry?

Tak si vyber, Petře Chrumove. Vyber si, planeto Země. Vyber si, na čí stranu se postavit, když ideje Přátelství narazí na klenbu zákonů Konkláve.

Jsou tu dvě síly. Tys přece v podobnou situaci tolik doufal, dědečku. Jenže podaří se nám jí nějak využít? Nemůže se stát, že Konkláve nás rozdrtí jako potenciální spojence geometrů? Nebo že nás geometři naopak vrátí zpátky do středověku, aby nám mohli naroubovat svou vlastní etiku?

No dobře, ale dokážou geometři svést s Konkláve rovnocenný boj? S alarskou bitevní flotilou, s plazmovými bytostmi rasy torppů, která je sice nepočetná, zato je schopná sídlit přímo v koroně hvězd, s nesčetnými armádami Hixanů a Daenlů či s intelektuální převahou počtářů?

Zbytečné starosti. Samozřejmě dokážou. I přesto, že v jejich soustavě jsou jen tři obydlené planety. Jsou mimořádně inteligentní. Jejich technologie, a teď nemyslím tu na povrchu, ale skutečnou, vyjádřenou jejich kosmickými loděmi a kabinovým dopravním systémem, je taky mimořádná. A co je ještě důležitější — jejich společnost je absolutně monolitní. Ano, jsou tu koncentráky, ale ty jsou poloprázdné. To jedno či dvě procenta opozice nic neznamenají. Vždyt dokonce i ti nešťastníci, zabývající se dnes a denně nesmyslnou dřinou, jsou Vlasti oddáni. A místo lopat vezmou do rukou bez váhání zbraň.

Silou se civilizace geometrů porazit nedá. Celá jejich planetární soustava je jedna olbřímí kosmická loď, schopná manévrovat, unikat před pronásledováním a pak zase útočit. Princip jejich přesunování prostorem není znám, ale je dokonalejší než veškeré metody, které má k dispozici Konkláve. I kdyby Silní vrhli proti geometrům sebeobludnější sílu, geometři prostě uniknou. A pak se zase vrátí, protože v tomhle jsou stejní jako lidé a neumějí ustupovat. Vychovají regresory pro práci na Zemi, regresory schopné dostat se pod kůži počtářům i regresory, kteří budou vypadat jako Hixané.

A Konkláve, překypující pocitem vzájemných křivd a nenávisti, se zhroutí. Silní ustoupí a zakopou se v hluboké poziční obraně. Kdežto Slabí přijmou ideály Přátelství.

Tím jsem si byl naprosto jist.

Možná že tam, odkud geometři přišli, existovala síla, která je vyděsila k smrti. Jenže Konkláve by na takovouto roli nestačilo…

Zůstal jsem stát a zaposlouchal se. Zdálo se mi, že někde přede mnou se cosi ozvalo — takové daleké tlesknutí, připomínající výstřel…

Ale ne, to se mi asi jen zdálo.

Také jsem zafixoval zvuk.

Je to daleko, Kualkuo?

Nejdál pět kilometrů po pobřeží.

Děkuji.

Pak jsem na okamžik zaváhal a zeptal se:

Ty čteš všechny moje myšlenky?

Ano.

A co si myslíš o bilanci sil? Jsou geometři schopni porazit Konkláve?

Asi ano.

Děsí tě to?

Ne. Protože my neprohrajeme nikdy.

Tak proč se podílíte na spiknutí proti Silným, když je vám to jedno?

My? Na tom spiknutí se podílím já. Můj předchozí alarský symbionita si přál, abych přešel k tobě, tak jsem to udělal. Ostatní jedinci mé rasy mě nezajímají.

Těm se žije opravdu dobře. A klidně. Těla jejich symbionitů můžou umírat, civilizace se mohou navzájem ničit — a Kualkuové tomu jen cizíma očima zvědavě přihlížejí. Jistě, i oni jsou smrtelní a dejme tomu nějaký plazmový výboj, který by mě spálil, zničí i amébu, jíž je prosáklé mé tělo.

Jenže co je to násilná smrt pro rasu, která nezná smrt přirozenou? Která se donekonečna dělí a stěhuje z těla do těla? Pro Kualkuu může záhuba znamenat příšernou tragédii, nebo naopak bezvýznamnou maličkost. Spíš to druhé. Právě proto s tak bohorovným klidem „pracují“ i v bojových hlavicích raket…

Těm se žije…

Vydal jsem se dál. Ten zvuk mohl být jen banálním zapraštěním ledu. Ale třeba je přede mnou nějaká osada. Nebo důl, přístav či rybářská vesnice… anebo další koncentrák.

No nic. Uvidíme. Těch pět kilometrů do rána překonám.

Za dvě hodiny už jsem ležel po krk zahrabaný ve sněhu a napjatě zíral do časně jitřního šera. Sníh mi pomáhal, protože jeho pozadí činilo stavby přede mnou jasné a kontrastní jako kresby na bílém listu papíru.

Byla to jakási věž. Tak padesát metrů vysoká a mohla mít asi třicet metrů v průměru. V počínajícím dni se už nejasně leskla okenní skla. V jednom či dvou jsem dokonce zaznamenal slabé světlo. Na to, aby to byla důlní nebo jiná technická stavba, to mělo moc oken. Spíš to vypadalo na obytný dům, jehož architektura se ostatně velmi blížila pozemské. Taková falická betonová obluda, čnící z věčně zmrzlé půdy.

Ta věž ovšem nebyla tím nejzajímavějším ze stavebních děl, jež se tu na pobřeží tyčila. O kus dál zářily dvě skleněné kopule, pod nimiž jsem tušil zeleň stromů a dalších rostlin. Pak tu byly průzračné trouby, spojující obě kopule s věží. A opodál skupinka menších domů.

Nějaká osada. Cosi jako sídliště pro střídající se turnusy havířů nebo naftařů. Ropu přece geometři mít musí! Před časem jsem v televizi viděl osadu kanadských plynařů na Sibiři, přesně v té oblasti, kterou Rusko Kanadě pronajalo na devadesát devět let. Ta podoba byla až neuvěřitelná! Ostatně děda má doma skříň plnou alb s vědeckofantastickými ilustracemi, v nichž jsem si tak rád listoval jako dítě. Velice podobné výjevy se u nás malovaly asi před půl stoletím, když se naše země pokoušela vybudovat komunismus. K téměř povinné výbavě takových obrázků patřily přesně tyhle skleněné kopule, průhledné chodby a vytápěné záchody. A nad vší tou velkolepou nádherou bezmocně zuří vánice…

Tiše jsem se zasmál. Škoda že nikoho z výtvarníků té doby nenapadlo k těmto romantickým výjevům přikreslit taky nahého chlapa, ukrývajícího se za závějemi. Chlapa, který právě utekl z lágru.

Ale budiž, Kualkuovy možnosti už bychom stejně dál neměli pokoušet. Vpřed! Na zteč místních ropných nalezišť. Protože spolehlivě se ukrýt, ohřát a něčeho se najíst nakonec můžu i pod těmi skleněnými koulemi. No a jestli se dostanu dokonce do válcové budovy…

Využívaje posledních minut předjitřního šera jsem se rozběhl kupředu. Vlhká košile se už proměnila ve zledovatělý krunýř, polepený sněhem. Ve vlasech jsem měl zmrzlý sníh. Pokud nemají nějakou vnější signalizaci, tak náhodnému pohledu z okna nejspíš uniknu. No a jestli ji mají, tak se to dá vyzkoušet jen jediným způsobem…

Cestou k věži jsem křížil několik zdusaných tras. Co to asi je? Lyžařské stopy? Nebo koleje po nějakých autech? Anebo vycházkový labyrint Hbitých přátel?

Pokud geometři něco opravdu umějí, tak je to nenechávat po sobě žádné odpady. Tolik staveb uprostřed tundry — a nikde ani stopy, jak to všechno vzniklo, nikde žádné známky života. Nikoho ani nenapadne vyhodit oknem ohryzek nebo nechat na někdejším staveništi ležet hromadu betonových panelů. Jsou to zkrátka pořádníčci. Je to možná k smíchu, ale pokud si geometři podrobí Zemi, tak se jejich zvyky nejméně budou líbit u nás v Rusku. Bez ohledu na tradici utopických snů…

Lehkým klusem jsem oběhl celou válcovitou stavbu. Objevil jsem troje dveře, ale žádné z nich na dotek mé dlaně nereagovaly. To je špatné. Takže zbývají ještě kopule a pak ty malé stavby. Nejdřív jsem se rozběhl ke kopulím — asi proto, že zelené stromy, spolehlivě chráněné před mrazem, vypadaly až příliš lákavě. Už kousek od kopule jsem se ještě otočil a letmo pohlédl na věž.

Hrome!

To jsem takový trouba od přírody, nebo z té zimy?!

Pěkný rozvědčík! Pěkný agent Země! A všestranně rozvinutý představitel lidstva!

Řetízek mých šlápot byl viditelný naprosto zřetelně. Táhl se od závějí, pak obkroužil celou věž a odtud vedl ke kopuli. Jakmile vyjde Matička, můj příchod do těchto míst přestane být tajemstvím. A je těžké si představit, že by nikoho v osadě nezajímalo, kdo to asi v noci běhal sněhem bos. No a pokud je tu navíc už známo, že z blízkého sanatoria uprchl pacient…

Když jsem si to všechno uvědomil, tiše jsem zaskučel.

Aspoň kolem té věže kdybych se nemotal! Protože tohle vypadá jako výsměch, jako přímá výzva ke štvanici!

Jenže teď nemělo smysl trhat si zoufale vlasy na hlavě. Nastavil jsem dlaň řídce padajícím vločkám. Že by sníh ty stopy alespoň zčásti zakryl? Chabá naděje, ale člověk se nějak utěšovat musí…

Nejdřív jsem prozkoumal to místo kopule, kde se na ni napojoval tunel vedoucí k věži. Pozemská logika by případné dveře umístila právě sem.

Jenže to ne, přece jen nejsem doma.

Kopule mohla mít průměr asi tak půl kilometru. Rozběhl jsem se tedy podél skleněné stěny a bezděčně pokukoval po stromech za ní. Je tam teplo, normální teplo. Tam bych si zase mohl připadat jako člověk a ne jako loutka potažená gumou… Jsou tam stromy, návrší, křoviny. Velice útulný hájek, ukrytý pod průzračným poklopem. A rozhodně nebude bez života — támhle se vegetací probíjí modravé světlo… Že by ani tady nebyl nikde vchod? Že by ta osada byla od vnějšího prostředí plně izolovaná? Co když ta věž stojí přímo nad naftovým vrtem a obyvatelé toho sídliště ven prostě vůbec nemusí?

Teď už jsem se snažil zanechávat těch stop co nejméně a postupoval jsem těsně při průzračné stěně. Tady by snad mé šlépěje tak nápadné být nemusely.

Světla kolem neustále přibývalo. Na nebi už nebylo skoro ani mráčku a bylo jasné, že Matička co nevidět vyjde… Vida, jak mi to milované slůvko všech geometrů ulpělo v hlavě! Je třeba zmizet. Chytat v moři ryby, živit sebe i Kualkuu a jít po pobřeží nebo podél něj plout jako doposud.

Zvolnil jsem z klusu do kroku. Dveře v kopuli jsem neobjevil žádné. Zato deset metrů od stěny sněžnou pláň porušovala podivná závěj pravidelného kubického tvaru. Tohle by vítr nedokázal.

Sníh jsem musel oškrabovat poměrně dlouho. Když jsem pod tím bílým nánosem objevil hladký plast, nijak mě to nezarazilo. Byla to jakási budka, která mi sahala zhruba do pasu. Že by se pečliví stavaři dopustili alespoň nějaké nedbalosti?

Přejížděl jsem dlaní po plastu a pokoušel se nahmátnout a aktivovat zámek. No tak! Někde tu být musí!

Normální klika, na niž jsem nakonec narazil, pro mě byla objevem naprosto nečekaným. Zavadil jsem o ni neohebnými prsty a bezděky pocítil, jak se plastová stěna jakoby nepatrně pohnula. Vida! Začal jsem sníh oškrabovat ještě energičtěji a brzy se objevila malá dvířka. Otevřel jsem je poměrně snadno, stačilo párkrát trhnout. Sníh ani led tady na panty a zámek nestačily, protože zevnitř šlo vlhké teplo. Strčil jsem ruku dovnitř — no jasně. Podlahu to nemá. A někde dole je slyšet tekoucí vodu.

Při vší své lásce k inteligentním uzávěrům je na každý kanalizační poklop neinstalovali ani geometři.

Teď jsem tedy měl k dispozici hned tři varianty dalšího postupu. Co to děda říkal o té trojce? Že je to číslo pro lidskou mysl nejpohodlnější? Takže — můžu dál hledat normální vchod. Nebo můžu odejít. Anebo se můžu bezhlavě vrhnout do té proudící vody.

Dvě první možnosti mi připadaly poměrně rozumné, ale už mě nějak nebavily.

Spustil jsem nohy do prázdna. Balancoval jsem na uzoučké římse a dvířka za sebou zavřel. Ta voda musela podle zvuku téct hned pode mnou.

Tak jsem skočil, přestože jsem si naprosto přesně dokázal představit své tělo nabodnuté na kovovou tyč, vyčnívající z bouřlivého vodního proudu…

Voda se mi původně teplá jen zdála. Byla to normální mořská voda. Slaná. Voda, na kterou už jsem byl zvyklý. Proud mě okamžitě uchvátil a kamsi mě unášel poměrně úzkou tmavou rourou. Vzduchu jsem nad sebou měl pramaličko a hlavu jsem tedy musel z vody zvedat jen hodně opatrně.

Je to normální přívod mořské vody!

Prskal jsem, na okamžik se vždy ponořil, pak hlavu zase vystrčil a lačně lapal po vzduchu. Unášelo mě to kamsi pod kopuli. Možností jsem před sebou měl spoustu. Mříže, lopatky turbín, chladicí soustava reaktoru či uzavřený rezervoár.

Ne! To není možné. Na to geometři svůj život opatrují až příliš. Když dveře nebyly blokované a nebyl u nich ani výstražný nápis ani ochranná mříž, tak se člověku, který by do té šachty náhodou spadl, nemohlo nic stát!

Jistě, byla to jen velice mlhavá hypotéza, ale ve chvíli, kdy jsem se bezmocně plácal v rouře, mi dost pomohla. Pak se vpředu zablesklo nejasné světlo, proud se zpomalil a já už se dokázal alespoň občas nohama dotknout dna. Poté mnou voda naposledy smýkla v ostrém záhybu a vyplivla mě na hustou ocelovou mříž, nahrazující podlahu. Na stropě svítily nepříliš výkonné lampy. Zvedl jsem se a pocítil poněkud pozdní strach.

Byl jsem v malém kulatém sále. Podlaha vlastně představovala síto, po němž se tu a tam válely cáry vodních řas a hroudy hlíny. Voda se po sítu roztěkala a pak padala někam dolů.

Inu, jsou to pašáci, tihle geometři. A já se ocitl v jednom ze stupňů filtračního systému. Byl jsem tu zachycen stejně jako další nečistoty.

Na vratkých nohou jsem se dopotácel k jediným dveřím, které ze sálu vedly ven. Když se neotevřou, jsem mimořádný smolař a blb. Kdežto když se otevřou, tak jsem blb, který má kliku.

Měl jsem kliku. Dveře se otevřely a za nimi byla šachta se zabetonovanými kramlemi. Na podlaze ležela nějaká hlína a zbytky zpuchřelého dřeva. Bez rozmýšlení jsem se začal škrábat vzhůru. Asi tak po třech metrech jsem se dostal ke kovovému poklopu. Tak co?

Poklop povolil a otevřel se. Sesypala se na mě trocha podobného smetí, jaké jsem objevil dole v šachtě. Zvenčí byl vstup do podzemí nepříliš pečlivě zamaskován hlínou.

Vytáhl jsem se nahoru. Rozhlédl jsem se — docela jako bych byl okamžitě schopen prchat nebo se bránit. A pak jsem se svalil naznak. Nade mnou se pnuly větve stromů, ještě výš jsem zahlédl skleněnou kopuli a ještě výš bledé nebe.

Tak jsem se z toho vyhrabal. Pronikl jsem do osady geometrů.

Jestli je to pro mě štěstí nebo smůla — to se teprve uvidí.

Asi dvacet minut jsem jen ležel a opájel se klidem a mírem. Kůže mě začínala svrbět, jak se jí vracela normální citlivost — Kualkua zřejmě odbourával ochrannou bariéru.

Teď se musím najíst. Prvním úkolem pro mě je nasytit symbionitu, teprve pak můžu odpočívat… Byla to nečekaná myšlenka, která mě až trochu poplašila. Že by přece jen nějak ovlivňoval mé vědomí?

Ne, na to to nevypadá. Žádné násilí páchané na mém duchu jsem necítil. Je to spíš stejná starost, jakou má člověk na Zemi s krmením psa. A Kualkua vlastně nic víc nepožadoval.

A stejně je legrační přemítat o Cizákovi, pokoušet se pochopit, zda v jeho počínání není uskok či zrada — to vše v situaci, kdy on sám čte každou moji myšlenku. Na tohle nestačí si zvyknout, v tomhle případě je třeba se se svým postavením smířit a plně tomu tvorovi důvěřovat.

Když nemáme nad situací žádnou kontrolu, zbývá nám bezmoc. V takovém případě začínáme bezmoci říkat důvěra a tím se uklidníme…

Vstal jsem a rozhlédl se. Šachta z vodní štoly mě přivedla do samého centra kopule. K průzračnému stropu to tu mohlo být dobrých sedmdesát metrů a stromy tu rostly naprosto volně. Nějaké jehličnany, řekli bychom my Pozemšťané. Jen borovice měly „jehličky“ půlmetrové a kmen bělavý a hlaďoučký jako bříza.

Zavřel jsem poklop a znovu ho posypal hlínou a chvojím. Pak jsem se přikrčil a rozběhl se lesíkem. Rozmrzlá košile mi teď tělo stahovala jako studený obklad. Měl jsem ji nechat v podzemí, na tom sítu. Nebo ji někde zahrabat. Tady z ní stejně žádný užitek nebude. Poměrně rychle jsem se dostal až ke stěně — tady rostly jiné odrůdy stromů, mnohem nižší. Kéž bych tak znal jejich názvy, to by mi paměť Nika Rimera už sama napověděla, které plody jsou k jídlu… Podél stěny jsem vyrazil k tunelu. Celá situace se opakovala, ale teď jsem šel opačným směrem a při vnitřní straně obřího skleněného poklopu. Tady někde jsem zpozoroval to světlo.

Už se téměř rozednilo, což mi hledání těch sinavých záblesků znesnadnilo. Nakonec jsem je ale přece jen zahlédl. Rozhrnul jsem křoví a přestože jsem ještě nebyl na místě, už jsem věděl, co tam uvidím.

Byla to transportní kabina. Úplně normální, s terminálem u dveří. Stačí vstoupit — a můžete skákat prostorem. Jenže by se mohlo stát, že mě řídicí systém nebude poslouchat. Nebo ještě ke všemu vyvolá poplach.

Pohladil jsem dlaní teplý plast a vydal jsem se dál, do tunelu.

Jistě, mé znalosti o Vlasti nejsou nijak zvláštní. Přesto jsem se ale stačil podívat na řadu míst — na kosmodrom, k Tagovi, do práce, do té hospůdky, do lázní, do obchodu, do Světové rady, do internátu i do lágru, kterému se tady říká sanatorium. Děda už by zřejmě vyslovil pár moudrých myšlenek o té vrstvě civilizace geometrů, s níž jsem se zatím setkal. Já ale se závěry nespěchal. A přesto mi tenhle zasklený obytný komplex cosi připomínal. A to velmi nápadně. Třeba ta transportní kabina v lese — to se přece s uplatněním normální logiky nedá vysvětlit. Což znamená, že logiku je třeba pominout.

Instalovat tak složité zařízení ve volné přírodě znamená, že se tím má zdůraznit jeho přirozenost a samozřejmost.

A dosáhnout toho, aby si na ně někdo zvykl…

Když jsem na konci tunelu nad širokými dveřmi vedoucími do věže uviděl nápis BÍLÉ MOŘE, vůbec mě to nepřekvapilo.

Tohle je internát, kde svou vinu „odčiňuje“ Patron Per.

Tak takhle je to.

Posadil jsem se na kamenné dlaždice, jimiž byla vyložena podlaha tunelu, a pokusil jsem se zhodnotit situaci. Na nějaké váhání není čas, ale stejně…

Děda měl asi pravdu. Zase jsem vše shrnul do tří možností.

Je to náhoda.

Nebo mě geometři kontrolují a za nějakým účelem to zařídili tak, abych se dostal právě do internátu Bílé moře.

Nebo pro nás tato „nápravná zařízení“ byla vybrána zcela záměrně. Právě sanatorium a internát, ležící hned vedle sebe. Já to sice nevěděl, ale Perovi tohle všechno bylo docela jistě známo. Dobro v pojetí geometrů je zvláštní kategorie. Patrona Pera fakt mého „pominutí smyslů“ opravdu rmoutí, což jsem ale chápal až teď, když už přešel první nával vzteku. A vědět, že sotva padesát kilometrů, či — řečeno s geometry — sto kilokroků od něj se s lopatou v ruce potuluje jeho bývalý nejlepší svěřenec, to musí být pro psychiku starého člověka zátěž…

No prosím! Já se snad nakonec rozpláču nad osudem Patrona Pera!

Vstal jsem a zcela nesmyslně si začal urovnávat a upravovat špinavou mokrou košili. Jak asi zareagují zdejší děti na náhlý příchod chlapa v trenýrkách a košili, navíc s neholenou tváří a divokým, zlým pohledem?

Možná se to bude zdát zvláštní, ale ze všeho nejspíš mu přinesou židli a sklenici horkého čaje a rozběhnou se pro doktora.

Vychovávat Patroni věru umějí. Jenže mě z výsledků jejich výchovy mrazí.

Lehce jsem strčil do dveří a ty se hned otevřely. Zámky tu nebyly žádné.

Hala byla v tomto případě zařízena v docela jiném stylu než v Matiččině světle. Byla obrovská, zabírala celé přízemí budovy. Všechno tu bylo zářivě bílé. Stěny byly nerovné a také strop se skládal z mnoha lomících se faset. Člověk měl dojem, že se ocitl v ledové jeskyni. Osvětlení nebylo nikde vidět a jasně světélkovaly samy stropní panely. Působivé. Ale proč to tak je — geometři přece nic nedělají jen tak? Podél stěn tu stála měkká, bíle čalouněná kulatá křesla, na podlaze ležel tlustý koberec. Ani se mi na něj nechtělo šlapat, abych ho nezašpinil. Uklízet by to po mně musely děti, v rámci přípravy-k-práci…

Vstoupil jsem dovnitř a zavřel za sebou. Zaposlouchal jsem se. Všude ticho. Nikde nikdo. Potřeboval bych plán budovy, podle něhož bych zjistil, kde bydlí Patroni. A pak bych vrazil rovnou k Perovi a chmurně bych mu řekl: „Máš u mě vroubek, kámo…“ Jenže on by lágrový humor asi příliš neocenil.

Z haly vedla dvě schodiště — jedno nahoru a druhé dolů. Že by tu byla ještě podzemní patra? Několikerý dveře inspirovaly k představě výtahů, ale to jsem podobně jako kabinu nechtěl riskovat. Další troje dveře jsem hned identifikoval jako venkovní — ty, co jsem se je docela nedávno neúspěšně snažil otevřít zvenčí.

Ještěže tu není žádná ostraha…

Počkat! V Matiččině světle přece u vchodu stála ta čestná stráž, nebo co to bylo!

Rychle jsem se otočil a ještě se kojil nadějí, že v noci snad děti do služeb nestavějí.

Jenže strážný byl i tady. Ve výklenku vedle vchodových dveří, pod obrovskou lesklou harpunou, zavěšenou na dvou hácích. Ten kluk byl velký zhruba jako zmíněná harpuna. Teď se ale natáhl na podlahu a mírumilovně spal.

Pokýval jsem hlavou. Tyhle služby u nezamčených dveří asi mají jakýsi vyšší pedagogický smysl. Vychovává se tím zřejmě k odpovědnosti, k hrdosti na svůj internát a jeho symbol. A ty služby určitě nedrží nijak často, vždyť chovanců jsou v každém internátu stovky. No dobře. Ale spánek tohohle kluka mi připadal mnohem správnější.

Kdyby byl starší, asi bych se neudržel: sundal bych tu harpunu z háků a v nejlepších tradicích internátů a letních dětských táborů bych ji schoval za některé z křesel. Co může být v mé situaci větším potěšením než zesměšnit prastarý symbol? Jenže tomu chlapci nebylo víc než devět. Chvilku jsem jen tak postál a díval se, jak se ze spánku usmívá. Nejradši bych ho býval pohladil po hlavě, ale takový neplánovaný projev něhy by ho určitě probudil. A tak jsem se po špičkách co nejtišeji odkradl ke schodišti a začal po něm stoupat vzhůru.

Kde asi tak můžeš být, Patrone Pere?

Musím tě vidět. Pohlédnout ti do očí. Položit ti pár otázek.

Nik Rimer a jeho milovaný Patron už by si konečně měli popovídat na rovinu!

Schodiště jsem si vybral správně, byla to viditelně obytná patra. Bez váhání jsem prošel prvním a druhým patrem, kde byly jednotlivé dveře příliš blízko u sebe. To jsou určitě pokojíky chovanců.

Ve třetím patře jsem zůstal stát.

Kruhová hala nad schody tu byla o něco větší než v obou nižších patrech. A dveře jsem spatřil jen šestery. Bylo docela dobře možné, že Patroni žijí právě tady.

Býval bych asi nejdřív prozkoumal i zbytek budovy. Než začneme jednat, vždy bychom měli znát co nejlépe celý terén. Jenže pak můj pohled zavadil o čárek bílé látky, nedbale připíchnutý na jedny z dveří.

Bílá mašle.

Ta, co se mi pokusila na krk uvázat Katti.

Srdce se mi v prsou rozbušilo a dlaně se zpotily.

Mám zahájit bojovou transformaci?

Zatím jsem Kualkuovi neodpověděl. Přistoupil jsem ke dveřím a stuhy se dotkl. Je to ta samá nebo přinejmenším velice podobná. Vytáhl jsem špendlík ze dveří a mašli si pečlivě uvázal kolem krku. Škoda, že tu není zrcadlo. Docela by mě zajímalo, jak to spolu ladí — nahé nohy, špinavá košile a bílá mašle.

Pak jsem zaklepal.

„Pojď dál, Niku,“ pronesl tlumený hlas Patrona Pera. „Je odblokováno.“

Dotkl jsem se dveří a ty se zasunuly do stěny.

„Dobré jitro, Patrone,“ řekl jsem a vstoupil dovnitř.

Tady v Bílém moři měl Per k dispozici mnohem větší místnost. Byla lichoběžníkového tvaru a v prostoru hned za dveřmi bylo naskládáno plno všelijakých jednoduchých zařízení — samá pružina, závaží, táhlo a rukojeť. Nebylo nijak nesnadné uhodnout, že jsou to sportovní trenažéry. Někdo je zřejmě spěšně natahal ke vchodu a ještě je nestačil definitivně odstěhovat. Perův předchůdce zřejmě bral fyzickou přípravu velice vážně.

„Posaď se, Niku.“

Patron Per se na mě zatím vůbec nepodíval. Seděl ke mně zády a díval se na obrazovku, ukazující přízemní halu, v níž mírumilovně spal ten čestný strážce.

Křesla byla daleko a usednout na rozestlanou postel mi bylo trapné, tak jsem se nakonec uvelebil v sedle trenažéru, nápadně připomínajícího jízdní kolo. Takže jako velký vynálezce se tu neprosadím, když geometři stihli vymyslet i kolo.

„K čemu jsou dobré ty hlídky u dveří, Pere?“ zeptal jsem se. „Děti by měly v noci spát.“

„Děti si musejí zvykat na odpovědnost. Především na odpovědnost za jiné. Tenhle klouček má k ideálu želbohu ještě hodně daleko.“

Patron Per se ve svém křesle konečně otočil. Pozorně si mě prohlédl. Jistě, už mě přece viděl na obrazovce, takže nějakou zvědavost jsem v jeho očích nezaznamenal.

„Neměls to lehké, Niku,“ pronesl tiše. „Můžu ti dál říkat Niku?“

„Proč by ne?“

Povzdechl si:

„Protože ty vůbec nejsi můj svěřenec. Ty nejsi Nik Rimer.“

Podvodníka poctivě obehrát nemůžete. A proniknout tajně do civilizace špionů taky nedokážete.

„Jak jste k takovému závěru dospěl, Patrone?“

„Podle tvých reakcí, mládenče. Choval ses téměř jako Nik, samozřejmě s přihlédnutím k té amnézii. A mně chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, že je třeba vyhledat dokumenty operace Stín. Udělal jsem to, až bylo po všem, když jsem se konečně vzpamatoval. Nik by mě nikdy neudeřil, mládenče. Mohl mi zle vyčinit, mohl se rozplakat, utéct a dokázal se mnou i nemluvit. Ale nic víc. Zato pro obyvatele Stínu je takováto reakce zcela normální. Symbolický úder do tváře, značící opovržení.“

„To není typické jen pro obyvatele Stínu…“

Že by tedy geometři utíkali před další civilizací humanoidů? Před lidmi, kteří jsou schopni chovat se jako já?

„Možná, mládenče. Jádro Galaxie je velké…“

Takže přišli z centra Galaxie! No jistě! Proto to nebe, planoucí myriádami hvězd!

„Jak ti mám říkat?“

„Petr.“

„Per?“ znejistěl Patron.

„Petr,“ pronesl jsem co nejzřetelněji, s důrazem na každý zvuk. V jejich jazyce bylo písmeno „t“ velmi měkké, téměř neznělé. Převést mé jméno z ruštiny do jazyka Vlasti bylo velmi těžké.

„Peter,“ pronesl nakonec Per a připomněl mi tak Elsu z Lufthansy. Panebože! Ale to není ještě ani dva týdny! Kosmodrom na Hixi, sklenice piva v baru… „Řekni mi, Peter — žije Nik Rimer?“

„Ne.“

„A zabil jsi ho ty?“

„Ne. Myslím, že to byl dobrý člověk, Pere. Toho bych zabít nedokázal.“

„Špatného snad ano?“

„Ano,“ přiznal jsem poctivě. „Teď už ano.“

Patron uhnul pohledem. Podíval se na podlahu, kde stály dvě ještě nerozbalené cestovní kabely. Zřejmě někde v nich měl i fotografie, které zdobily stěnu v jeho předešlém bydlišti.

„Jsi mu opravdu podobný,“ zašeptal Per. „Jenže ani Nik by si nedokázal poradit se Hbitými a dojít nahý do tohoto internátu.“

Zmocnila se mě bezbřehá beznaděj. Člověk se může chovat jako hrdina, může bojovat s Cizáky a dávat přes hubu odpudivým představitelům lidského rodu. Celý svět ale nikdy přelstít nedokáže.

„Co mě čeká, Pere?“

„Sanatorium už samozřejmě ne. Sanatorium je pro lidi, i když špatné.“

„Takže?“

„Musíme pochopit, co jsi zač,“ informoval mě suše Per. „Jak je možné, že jsi nás dohnal a našel. Jak jsi nahradil Nika.“

Zasmál jsem se:

„Pochopit civilizaci je mnohem snazší než pochopit jednoho člověka. A já nedokázal ani to. Jste jako křivé zrcadlo. Všechno je na svém místě, ale celek stejně vypadá nestvůrně.“

„Celek viděný tvýma očima, Peter.“ Patron letmým pohybem vsunul ruce do aktivátoru terminálu. „Chystáš se při zatýkání klást odpor, Peter?“

„Ještě nevím.“

„Radši to nezkoušej.“

Dál mě sledoval utkvělým, téměř hmatatelným pohledem.

„Víš, co teď udělám?“

„Povoláš sem oddíl regresorů.“

Patron se zasmál. Pak zvážněl a úmyslně velmi nahlas zvolal:

„Kontrolo životního prostředí! Žádám pro území internátu dvouhodinovou vánici. Pokyn vydal Patron Per. Cíl akce — výuka činnosti za špatného počasí.“

Mlčel jsem.

„Jestlipak víš, proč jsem se rozhodl zamést tvé stopy?“

„Kvůli dětem, aby se nebály.“

„Správně, Peter. Občas se chováš skoro jako člověk… Jistě, stopy bosých nohou ve sněhu — to je přece úžasná věc. Ve starších dětech to jitří obrazotvornost a skýtá to vděčný podnět pro strašení těch mladších. Jenže tohle neplatí v případě, kdy v těsném sousedství internátu leží sanatorium pro těžce nemocné. Jednou se sněhem proběhnu bos sám, ale to až se sanatorium přestěhuje někam hodně daleko… a takové stopy nebudou vyvolávat znepokojení. A pak ať si děti vzpomenou na lidi doby ledové, zahrabou se do učebnic historie a začnou se samy taky otužovat…“

„Patrone Pere,“ řekl jsem. „Ty mě ale taky zarážíš. Ty se taky chováš jako člověk. Jenže když se pak při bližším zkoumání vyjeví příčiny, páchnou jako chcíplotina.“

„Kdo jsi, abys nás soudil?“

„Člověk.“

„Ty ale jsi cizí člověk. Ty jsi regresor Stínu.“

A beznaděj byla najednou ta tam. Geometři se taky dokážou mýlit.

„Ne, Patrone Pere. Vy se tak bojíte nepřátel, které jste nechali za zády, že jste se přestali dívat dopředu. Tady na kraji Galaxie je planeta jménem Země. A na ní žijí lidé — vlastně úplně stejní jako vy. Jenže se na svět dívají jinak.“

Mlčel a zřejmě promýšlel, co jsem právě řekl.

„Pokud máš pravdu, je to pro Vlast mnohem lepší, než jsem si myslel,“ řekl nakonec. „Svět Stínu byl nakonec silnější než my. Ale je unikátní. Evoluční linie mohou být identické, ale výsledky vývoje jsou nakonec různé. Řekni mi, Peter, je vaše rasa silnější než my?“

„Ne,“ přiznal jsem poctivě.

„A co vaši Přátelé? Ti Alaři a co já vím, kdo ještě…“

„To vlastně nejsou přátelé,“ řekl jsem. „Spíš oběti stejného prokletí. My nejsme ideální.“

„Ale to by pak…“

„My na rozdíl od vás chápeme, že máme plno nedostatků.“

Per pozvedl ruce:

„Tak dost! Dost, Peter! Demonstruješ připravenost ke spolupráci, což vítám. Ale podobná přiznání si ponechme pro Světovou radu.“

„Žádná přiznání nebudou,“ pronesl jsem unaveně. „Já nehodlám vašemu světu skládat žádné účty.“

„To má být agrese?“ zeptal se naprosto klidně Per. Pak se vysíleně opřel o křeslo a pomalu vstal.

„Jaká agrese?“ odsekl jsem vztekle. „Jak dlouho ještě hodláte lpět na těch svých ideálech? Přátelství, Ne-přátelství… Na vaši lásku nikdo ve vesmíru není zvědavý! Vy jste vstoupili do našeho světa a my nahlédli do vašeho. Tedy — já jsem nahlédl. Nelíbí se mi tu, ale to ještě neznamená, že bych se chystal vyhazovat do vzduchu vaše elektrárny a převychovávat vaše svěřence. Klidně si tu žijte, jak chcete! Mně je jen líto toho kluka, co celou noc prostál pod prastarou harpunou a teprve k ránu si dovolil trochu si zdřímnout! Je mi líto Katti, která se bojí na obranu svého znejmilejšího říct jediné slovo! Je mi líto Hana s Tagem, kteří nakonec musejí odvléct kamaráda do sanatoria! Jenže je to váš kluk, vaše ženy a vaši muži. Žijte si tu, jak chcete! Ale já odtud odejdu, Patrone. Ukradnu kosmickou loď, o tom tedy nepochybuj, a uteču. Ale jestli to své Přátelství hodláte cpát i k nám, tak se vrátím.“

„Copak tvůj svět skutečně odmítá Přátelství?“ podivil se prkenně Per. „Lásku ke všemu živému, pořádek a jistotu?“

„Neodmítá,“ přiznal jsem. „Proto vám také nedovolím, abyste se někdy na Zemi dostali.“

„Ty rozhoduješ za celou civilizaci?“

„Ano.“

„A máš na to právo?“

„Jistě přinejmenším stejné, jako měl smraďoch Rig, když otrávil váš svět.“

Potřeboval jsem se přesvědčit, že tohle ví. A Patronův nenávistný pohled mě opravdu přesvědčil.

„Jsi regresor Stínu,“ řekl Per. „Lhal jsi. A neunikneš. Ochrano — teď!“ Zrovna jsem začal vstávat ze svého trenažéru. Nechtěl jsem Patrona znovu bít, prostě jsem se rozhodl, že odejdu. Klidně cestou, kterou jsem sem přišel, vodní štolou…

Jenže vzduch kolem mě zhoustl a celé mé tělo sevřel neviditelnýma rukama. Znehybněl jsem jako moucha v jantaru.

„Snad si nemyslíš, že bych byl schopen uvěřit ne-příteli,“ hlesl zmořeně Per. „Já věděl, že sem přijdeš. Navzdory Hbitým a navzdory rozumu. Nik by přišel, pokud by to bylo v lidských silách. A v tobě je z Nika až příliš mnoho.“

Odpovědět jsem nedokázal. Prostor kolem mě byl najednou gumově pružný a těžký. Nedokázal jsem se pohnout z místa.

„Celou noc jsem polykal stimulátory a díval se oknem ven,“ pokračoval Per. „Hbití se stydí za svou porážku a jejich tvrzení, že jsi zahynul, je lež — opakoval jsem si neustále. Rada nechce uznat hrozící nebezpečí a považuje tě dál za zešílevšího regresora. Já to však pochopil, sice pozdě, ale pochopil. Ty jsi Cizák vtělený do Nika. Jsi ne-přítel. A když jsem tě uviděl, jak běháš kolem internátu, vůbec jsem se nedivil. A když jsi pronikl do zahrady, tak jsem se taky nedivil…“

Nebyl jsem schopen pronést jediné slovo.

„Já zůstanu tady v Bílém moři. V internátu na konci světa. Je má vina, že Nik Rimer padl do vašich rukou. Ale ty, ne-příteli, řekneš Radě všechno, co věděl…“

Mám zasáhnout?

Ano, Kualkuo! Ano!

Že by pro mého symbionitu nebylo překážkou ani silové pole?

„Budeš analyzován, Peter,“ procedil skrz zuby, jako by po mně plivl. „Protože ty…“

Vtom se něco stalo. Jeho tvář sebou trhla a získala vyloženě imbecilní výraz. Nebyla to pěkná podívaná, tenhle pěstěný stařeček, jemuž najednou z koutku úst kanuly sliny.

„Ochrano — dost,“ vypravil ze sebe Per. „Ochrano — vypnout. Ochrano — pryč…“

Jeho hlas byl pohaslý a monotónní. To, co pohybovalo jeho rty, nebyla jeho vůle…

Gumový sirup kolem mne opadl. Mlčky jsem pokročil k Perovi. Patronova tvář vůčihledně sinala.

„Nechci ti ublížit,“ řekl jsem mu. „Ničeho se neboj. Já jen odejdu.“

Na čele mu vyrazil pot. Pak se rty znovu pohnuly:

„Stín…“

„Přišel jsem ze Země,“ ujistil jsem ho ještě jednou. „Uklidni se…“

„Stín…“ V jeho pohledu byla nenávist a hrůza. „Já… já…“

Začal se kácet dozadu.

„Kualkuo!“ zaječel jsem a vrhl se k Perovi.

To jsem nebyl já. Já ne. To je krvácení do mozku.

Sevřel jsem Patronovo tělo v náručí. Pohlédl na mě s bezmocným smutkem.

„Neumírej!“ zařval jsem na něj. „To ne! Žijte si tu, jak chcete, já proti vám nic nepodniknu!“

Patronovy oči se zavřely.

Já to nebyl.

Patron Nika Rimera mi umíral v náručí.

Ještě jednou jsem se mohl podívat do očí, které už se obracely v sloup. Pera zabil strach. Strach ze síly, již jsem neznal, strach ze Stínu, který zahnal geometry na útěk. Umíral, ale zdrojem jeho utrpení nebyla vlastní smrt, nýbrž vědomí, že regresor Stínu v podobě Nika Rimera dál zůstane na Vlasti. Takže do jisté míry jsem odpovědnost za jeho smrt nesl. Vlastně jsem ho zabil stejně spolehlivě, jako kdybych mu do srdce vrazil nůž.

„Já vám nechci ublížit!“ zvolal jsem ještě jednou. „Nechci!“

Přestal myslet.

Poodešel jsem od mrtvého k oknu. Bylo těžké odtrhnout pohled od zemřelého, ale já přece jen dokázal pohlédnout do studené tundry. Venku padal sníh, který si objednal Patron Per. Sníh padal a zakrýval mé stopy. Matička už se asi stačila vyhoupnout nad obzor. Tady však dál trvala noc. Olověné mraky, které se sem přihnaly kdovíodkud, byly příliš hutné. Takže hodina špatného počasí, Patrone Pere?

Kdysi dávno na Zemi jsem se svým děvčetem seděl v kavárně. Opilá ženská u vedlejšího stolku svému galánovi do omrzení opakovala: „Ženě koupíš kytky… Normálně kytky… Kytky přikrejou všechno… Dokonce i hrob.“

Ba ne, sníh je lepší než kytky.

To sníh nakonec přikryje všechno.

Kapitola čtvrtá

„Přísahej… Přísahej, že ho nebudeš… jíst,“ řekl jsem.

Co je to přísaha? A co je to jídlo? Potřebuji jen vzorky jeho buněk.

„Ale vezmeš si jen ty vzorky,“ varoval jsem ho.

Dobře.

Z mé ruky vytryskla dlouhá bílá nit. Olízla Patronovu tvář a zatáhla se zpátky.

To nebude nic obtížného.

„Tak do toho, Kualkuo.“

V Patronově hygienickém bloku bylo zrcadlo přes celou zeď. Stál jsem nad Perovým tělem a díval se na svůj odraz. Polonahý mladík s chladnýma šedýma očima.

Úplně bezbolestné to nebude.

„Řekl jsem do toho.“

Jako by mě hodili do vroucí vody. Kůže zrudla a byl na ní najednou zřetelně vidět každý chloupek. Po celém těle mi přeběhla jemná křeč.

Zaťal jsem zuby.

Pak to se mnou škublo vzhůru. Jako by mě to přizvedlo. A natáhlo na skřipec. Kde jsou drobné Kualkuovy rozpustilosti v podobě drápů, co mi narostly na prstech?! Padl jsem na kolena, tělo ochablo a svalilo se na Patronovu mrtvolu.

Ta bolest…

Tvář jako by mi masírovali zevnitř. Oči mi lezly z důlků. Ramena se scvrkávala. Nohy se postupně zkřivily.

Ale nebude to navždy…

Zabořil jsem se obličejem do tuhých, neohebných kolen Patrona Pera. Jako ztracený syn, který se vrátil ke svému dobrotivému otci. Kaji se, otče. Až do konce svých dnů už budu jen pást tučná stáda. Hlavně se nade mnou slituj, pohlaď mě laskavou rukou a poraz co nejrychleji vykrmené dobytče. Požehnej mi svou mrtvou rukou, Patrone…

Hlava se mi točila. Tělo bylo najednou cizí. Suché, neobratné, stařecké. Vstal jsem a pohlédl na sebe očima Patrona Pera.

Teď jsem tedy plnoprávný, i když provinilý člen společnosti geometrů.

Patron Per.

To je mi opravdu souzeno neustále takto měnit podobu a stěhovat se z těla do těla? Stávat se svým vlastním nepřítelem, abych tomu nepříteli porozuměl? Zabít, porozumět a převléci se za něj?!

Copak jsem něco takového chtěl?

Šílenství startů s prastarými Protony, rozkoš z jumpů, přesně nadávkovaná exotika jiných světů a pak radost z návratu — to byl přece můj svět. Byl hnusný, šílený, beznadějný, ale byl můj.

Kdo jsem, abych rozhodoval o osudech celých světů? Vždyť jsem nikde nebyl pánem ani nad vlastním osudem!

Jenže ono se to všechno seběhlo zrovna takhle. Přesně takhle se poskládaly karty, které před tisícovkami let vyhodili na stůl dějin lidé, Silní i geometři. Na švu mezi koncem starých dějin a počátkem nových vždy někdo stojí a ten někdo má za úkol vzít na sebe odpovědnost. Někdo musí rozhodnout. Za všechny.

Bez práva na ospravedlnění. Bez naděje na shovívavost. Když na vahách leží život a smrt civilizací, stává se každý čin zároveň chybou. Musím se vrátit domů. Vypovědět tam, co jsou to geometři. A v podobě Patrona Pera to dokážu. Projdu transportními kabinami až na kosmodrom, tam se zmocním lodi a zamířím s ním přesně do toho kouta vesmíru, kde čeká alarská flotila.

A vypukne válka. Válka Konkláve proti geometrům a jejich Přátelům.

Ale mohl bych taky jít do Světové rady a tam vylíčit vše nezbytné o Konkláve a o planetě Zemi, která úpí pod cizáckým jhem.

Válka. Konkláve proti Zemi a geometrům…

Já ale nechci rozhodovat. Dokud je tu alespoň stín naděje… Stín…

Třetí síla.

To, co tak vyděsilo geometry.

Ale nedá se v tomhle světě ještě najít nějaká spása? Nějaká cesta, která by neuznávala ani chladnou logiku Silných, ani nevlídné dobro geometrů?

Vyšel jsem z hygienického bloku ven. Zoufale, jako bych skákal do hluboké černé studny, jsem vnořil ruku do terminálu.

„Můj dnešní program, prosím!“

Probuzení za sedmnáct minut…

Přiblblá oddanost řídicího systému mě rozesmála. Systém nekontroloval vědomí. On je jen dokázal jednotlivě rozeznat podle otisků prsů nebo podle genové struktury. Do svatyně zvané mozek však geometři stroje nevpouštěli.

Seznámení se svěřenci. Výuka. Před čtyřiceti minutami bylo rozhodnuto o zařazení hodiny špatného počasí. Další plány zatím chybí.

„Ta hodina bude, to se spolehněte,“ slíbil jsem. Dokonce i můj hlas byl cizí. Suchý, roztřesený, monotónní hlas Patrona Pera.

Řídicí systém mlčel.

„Jak se mohu zbavit velkého množství organického odpadu?“ zeptal jsem se.

V hygienickém bloku je poklop do odpadové šachty.

Vytáhl jsem ruku z terminálu. Věru nepříjemný konec, Patrone Pere…

Ale nedá se nic dělat. Já taky nevím, v které popelnici skončím.

Jenže jsem to udělat nemohl.

Nešlo to.

„Můžu odejít z budovy?“ zeptal jsem se systému ještě jednou.

Nouzové východy se nacházejí v přízemí.

Podíval jsem se na obrazovku, která dál ukazovala přízemní halu. Chlapec ve stráži ještě stále spal.

„Ještě deset minut, kamaráde,“ řekl jsem. „Co tomu říkáš? A ať se ti zdá nějaká nová planeta nebo ne-přátelé, které je třeba okamžitě regresovat.“

Chlapec spal dál a já to považoval za jeho souhlas.

Do internátu jsem se vrátil na kost promrzlý. Kualkua mi svou termoizolaci nenabídl a já ho o ni nežádal.

Zahrabat tělo Patrona Pera do závěje nakonec nezabralo tolik času.

Prach předejme zemi.

Led zase sněhu.

U dveří — přesně u těch, do nichž jsem se před pár hodinami snažil dostat — jsem se otřepal a narovnal si krátké a z pozemského hlediska komicky úzké sáčko. Dveře se poslušně otevřely. Vstoupil jsem do haly a okamžitě narazil na vyjukaný pohled chlapce, který už zase stál vypjatý jako strunka pod chromovanou harpunou.

Tak se nakonec probudil.

„Radostné jitro, chlapče,“ pozdravil jsem ho.

„Radostné jitro, Patrone,“ odpověděl mi pípavým hláskem.

Jasně jsem na něm viděl, že je v zajetí jediné myšlenky — jestli jsem viděl, že ve stráži usnul. Ale ještě spíš chtěl vědět, jak velká je jeho vina…

„Když jsem byl malý,“ pronesl jsem onu pitomou frázi, kterou má na jazyku každý dospělý, když mluví s dítětem, „také jsem občas ve stráži nebo ve službě usnul. My jsme u vchodu měli… starý pluh. To byla taková věc, kterou se oralo v době pevnostní. No a vedle toho jsem někdy usnul. Zdřímnout si k ránu — to zase není takové neštěstí. Co říkáš?“

„No ano,“ hlesl užasle chlapec.

Spiklenecky jsem na něj mrkl a vyrazil ke schodišti. Jen ať si ten kluk zapamatuje, že Patron mu odpustil jeho poklesek, a ne že se brouzdal venku ve sněhu.

„Takže jsem opravdu nic špatného neprovedl, Patrone?“

Zůstal jsem stát a ohlédl se na něj. Ne, svět geometrů, to není parodie na beztřídní společnost, jak se mi to jevilo zpočátku. Kdyby se tu užívalo peněz, na podstatě věci by to nic neměnilo.

Tohle je svět výchovy. Výuky. Svět vštěpování.

Je to realizovaný sen šíleného pedagoga.

Svět, v němž se učitel, Patron, stal nejvyšší mírou pravdy a spravedlnosti.

Z těchhle dětí se dá uhníst cokoli. Můžete je naučit jíst lidské maso nebo opalovat se ve sněhu. Jsou poddajné jako plastelína. Ideální surovina, ideální potrava pro děla.

Rozšíříme Přátelství po celé Galaxii!

Mohl jsem k tomu chlapci přistoupit, obejmout ho a říct mu, že nikdo na tomto světě není bez viny. Ani ten, kdo usne ve stráži, ani ten, kdo prchne z koncentráku zvaného Svěží vítr a pak se nocí krade pryč. A nevinný je dokonce i člověk, jehož tělo teď tuhne ve sněhové závěji. Vinen je možná jen ten, kdo na sebe před stovkami let vzal odpovědnost za všechny geometry — smraďoch Rig, popřípadě jeho Patron…

Jenže to je slepá ulička. Protože každý náš krok a každé slovo ty vedle nás nějak mění. Cesty do pekel se dláždí výhradně dobrými úmysly a princip menšího zla, který tak svatě ctí regresoři, je přece tak svůdný a vábivý.

A taky jsem si nemohl dovolit ani kapku nějaké lásky a něhy. Protože ty se tu staly zbraní. Spolehlivou, smrtonosnou zbraní.

„Nezlobím se na tebe ani trošičku,“ řekl jsem jen.

Což bylo přesně to, co si okamžik žádal. Chlapec se šťastně usmál a ještě slavnostněji se vypnul pod starobylou harpunou, jíž jeho předci nemilosrdně mordovali místní velryby.

Šel jsem nahoru.

Internát se probouzel. Slyšel jsem za dveřmi první tlumené zvuky, štrachání a rozespalé zívání. Někdo se probudil sám, jinému bylo třeba pomoct. Normální dětský ranní shon. Tak oč je tenhle útulný malý svět horší než Země? S jejími miliony vychrtlých dětí, věčně opilými dospělými, se školami, v nichž vás nenaučí ničemu a s povoláními, která nikomu nepřinášejí radost?

Je horší. A pokud si dovolím o tom zapochybovat, jsem ztracen.

Stal jsem se mírou sebe sama — přesně tak, jak si to přál Andrej Chrumov. A etalon je od pochyb oproštěn. Metr nebo kilogram přece nejsou na tužbách prodavačů a námitkách zákazníků závislé ani v nejmenším.

Mně se svět geometrů prostě nelíbí!

Což znamená, že je třeba jít dál. Po jejich stopách, rubem prostoru a nebe, zbaveného hvězd. Jít tak dlouho, dokud noční tmu neprozáří miliony chladných jisker. Dokud nenajdu odpověď ve světě Stínu, který geometry obrátil na panický úprk.

Jenže co se stává mírou věcí, když rozum zklame a srdce zradí?

„Radostné ráno, Pere!“

Usmál jsem se na tu mladou dívku, která zrovna vycházela ze svého pokoje, co nejpřívětivěji. Byla to Patronka, ale na mě se dívala s úctou a špatně skrývanou lítostí. No jistě. Per udělal chybu. To ona se k páchání podobných chyb rozhodně nechystá. Ještě nedávno vyplachovali mozek jí, kdežto teď tuto historickou štafetu převzala sama.

„Radostné jitro… é…“

„Lori. Patronka Lori.“

Na sobě měla kratičkou sukni a přes ňadra úzký proužek látky, jemuž se tu říká ženská stuha. Na záda jí visel černý cop. Na Zemi by se za ní asi každý rád ohlédl — ne kvůli tomu ustrojení, spíš proto, že působila opravdu sympaticky. Na můj vkus byla poněkud při těle, ale vkus je záležitost osobní.

Seznámil se s ní Per včera, nebo to ještě nestihl?

„Chtěla jsem vás pozvat na snídani,“ řekla mi. „Asi musíte mít hlad…“

„Trochu ano.“

Kualkua v mém těle byl patrně jiného názoru. Ale možná taky ne. Nik Rimer byl koneckonců o dost masivnější než Patron Per. A ty přebytečné tkáně přece musely někam zmizet…

„Zajdeme ke mně?“

V jejím chování nebylo naprosto nic erotického. A nešlo o to, že Patron Per byl příliš starý. Tady se takové věci prostě nenosí. Protože jich není zapotřebí.

Tady je třeba myslet na Přátelství, a tohle by rozptylovalo.

Lorin pokoj byl útulnější než „můj“. Také měla po zdech fotografie jako Per, ale bylo jich tu podstatně méně, ani ne dvacet. A k tomu spousty pletených koberečků, poházených po podlaze, rozvěšených po zdech a pokrývajících postel.

„Máte to tu moc hezké!“ řekl jsem upřímně.

Lori rozkvetla:

„Opravdu, Pere? Moc schopností právě nemám, ale snažím se…“

Posadil jsem se ke stolu a mlčky přihlížel, jak dívka připravuje snídani. Dva malé šálky, do nichž z plastové konvice nalila horkou kávu. K tomu hromádka lívanečků, posypaných jakousi nasekanou zelení. A pár kousků masa ve dvou porcelánových miskách.

Jak už jsem stačil pochopit, maso mají umělé. Buď ho pěstují v živných roztocích, nebo přímo syntetizují. Geometři zvířata kvůli vlastní obživě nezabíjejí.

„Velmi jsme s vámi cítili, Patrone Pere,“ řekla mi Lori. „A všichni jsme si jasně vědomi, jaká je to pro vás rána.“

Přikývl jsem a vrhl se na jídlo. Nevím jak Kualkua, ale já byl opravdu hladový.

„Řekněte mi, pokud to pro vás nebude příliš těžké… Váš svěřenec Nik Rimer je nemocný nevyléčitelně?“

„Naprosto nevyléčitelně,“ zamumlal jsem ústy plnými lívanečků a masa. „Není sebemenší naděje.“

„Promiňte, Pere…“

„To nic, to nic,“ mávl jsem rukou až příliš bodře. „V životě se přihodí ledacos.“

Takhle cynicky bych se asi chovat neměl. Lori na mě pohlédla s mírným úlekem. Jenže já už se nedokázal zastavit.

„Vždycky to byl těžký případ,“ prohlásil jsem až vztekle. „Psal si pořád nějaké básničky, a přitom byl naprosto bez talentu. Místo aby se připravoval na další šťastný den, lezl po nocích oknem do zahrady. Věčně se se mnou dohadoval a místo toho, aby uznal svou chybu, klidně začal řvát nebo naopak nepronesl ani slůvko. Opravdu komplikovaná nátura! Nu a když ztratil paměť a návyky, které jsem mu pracně vštípil, byl tento smutný konec naprosto zákonitý…“

Tak co?

Máš přece docela chytré oči, děvče. Pleteš koberečky, i když ti tahle práce taky zrovna nejde. Tak řekni starému Patronovi, že nemá pravdu!

Nebo aspoň mlč!

„Nezoufejte si, Pere,“ dotkla se konejšivě mé ruky. „S podobnou situací by si nedokázal poradit nikdo.“

Jsou neprůstřelní.

„Vezmete si jinou skupinu,“ pokračovala laskavým tónem. „A vychováte si nové svěřence, kteří Rimerovu vinu odčiní.“

„Přesně takhle se zachovám,“ přikývl jsem a s námahou pozřel poslední kousky jídla.

Je třeba odsud utéct. Okamžitě. Dokud neroztaje závěj pod okny, dokud se Hbití přátelé nepřiznají, že Nik Rimer, vyzbrojený nelidskými schopnostmi, jim prostě utekl.

Pokud existuje sebemenší podobná možnost, musím se vydat po cestě geometrů obráceným směrem. Musím se dostat do jádra Galaxie, kam zatím nepronikli ani Silní. Musím najít Stín.

Co když budu mít štěstí, které bude znamenat spásu?

„Dáte si ještě lívanečky?“ zeptala se Lori.

Zvuk jejího laskavého hlasu mě z těchto úvah vytrhl. Ty bys měla být kuchařka, děvenko. A ještě lepší by bylo, kdyby ses provdala a porodila hromadu dětí, které bys pak sama vychovávala a rozmazlovala je koláčky a buchtičkami.

„Ne, děkuji.“

Vstal jsem a podíval se oknem ven. Vánice byla opravdu krutá. Zmítající se sníh bušil do okenních skel. Za mraky se dalo tušit chabé sluneční světlo, ale na zem nepronikalo.

„Někdo si objednal špatné počasí…“ řekla zamyšleně Lori.

„To já. Pro potřeby výuky. Mám dnes hodinu špatného počasí…“

„Ano, to je zajímavý námět,“ přikývla dívka. „Už jste si vybral nějaké svěřence?“

„Ještě ne.“

„Tak si vezměte třetí skupinu mladšího oddělení, Patrone Pere!“

„Dobře,“ přikývl jsem. Není to nakonec jedno, koho se tu oficiálně ujmu? Já se tu přece stejně nezdržím.

„Jsou to ti nejproblematičtější kluci,“ poznamenala dychtivě. „V práci hned začnete myslet na jiné věci, Pere! Je to velice zajímavá skupina, ale nikdo si s ní nedokáže poradit. Jinak tu nemáme nikoho, kdo by měl takové zkušenosti jako vy…“

S odvrácenou tváří jsem se tiše pousmál.

Díky za důvěru. Patron Per by tvou radu nejspíš ocenil, holčičko.

Udržet se tu delší dobu samozřejmě nedokážu. Kualkua sice dokáže dokonale napodobit zevnějšek, ale chovat se jako Per jednoduše nejsem schopen.

Musím získat čas. Alespoň pár hodin, než se Patroni se svými svěřenci rozejdou na vyučování. Pak jednoduše použiju kabinu a zmizím.

Kosmodromy prakticky nikdo nehlídá. Takže postačí chytit kteréhokoli pilota, omráčit ho a dát symbionitovi možnost získat vzorek jeho tkání. Pak znovu změním podobu a dostanu se až k lodi.

Dál bych to asi zatím nepromýšlel.

Nejlepší by pro mě bylo přečkat těch pár hodin v Perově pokoji. Říkal jsem si, že místní etiketu to nikterak nenaruší a že uzavřenost Patrona, který sem právě dorazil, bude pro všechny omluvitelná. Každý přece chápe, co si s tím svým šíleným svěřencem prožil…

Jenže dorazila návštěva. Pohostinná dívka Lori a neznámý mladý muž — také on s lítostivou úctou v očích. V tomhle internátě bude asi mladý úplně všechen personál.

„Můžeme vás doprovodit ke třetí skupině, Patrone Pere?“ navrhla mi Lori. „Už na vás čekají.“

Mladík s nějakým představováním nespěchal, což znamenalo, že se známe. Proto jsem mu pohotově pokývl na podrav a snažil se tak vyhnout zbytečným rozmluvám.

Skupina, s níž Patronu Perovi nakonec nebylo souzeno pracovat, sídlila v dvanáctém patře věže. Poslušně jsem kráčel za Lori a jejím společníkem.

„Jestli chcete, Patrone Pere, budeme v učebně s vámi…“

„Ne, to nebude třeba,“ zamítl jsem jejich návrh. „Jistě máte plno své práce.“

Hospitanti bylo to poslední, co bych teď mohl potřebovat.

„Jsme na místě,“ promluvil poprvé i mladík. „Je to složitá skupina, Patrone Pere. Jsou přímo mimořádně kritičtí. Budete je muset přesvědčovat doslova o všem na světě.“

„S tím si poradím,“ slíbil jsem mu. „Nedělejte si starosti.“

Provázen jejich pozornými pohledy jsem zamířil ke dveřím třetí skupiny. Mladí kolegové Patrona Pera ale už zřejmě ucítili, že něco není v pořádku.

Takže to opravdu nijak protahovat nemůžu.

Při zařizování a výzdobě učeben i pokojů geometři dětem dovolovali projevovat vlastní fantazii. Časem to jejich svěřence zřejmě přecházelo samo. A nejde o to, že by v nich bylo nějaké přirozené puzení ke kráse a individualizmu — domov je pro ně, nakolik už jsem stačil pochopit, místem spánku a úkrytem před nepohodou. Jejich společnost je přímo názorný příklad civilizace extrovertů. Jejich svět je světem zaměřeným na expanzi. A přitom je to docela šťastný svět.

Tyhle děti si prostě zatím nestačily vytvořit cíl, k němuž by zaměřily své úsilí. Neměly tu žádné dílny ani laboratoře, jen jednu jedinou velkou místnost, kterou považovaly za svůj domov. Vlastně spíš za pevnost, protože ve své naivitě netušily, že Patron je schopen na ně dnem i nocí nepřetržitě dohlížet.

Zdi v této místnosti byly potaženy reliéfní šedou fólií, která poměrně zdařile napodobovala neopracovaný kámen. Strop zase pokrývala imitace dřeva. Podlaha byla opatřena podivným kobercem na způsob pevné slaměné rohože. Lampy byly určitě elektrické, ale ukryté ve stínidlech ze ztmavlé mědi a zavěšené ke stropu na řetězech. Světla moc nedávaly a okno bylo navíc opatřené hustým pleteným závěsem neurčité barvy. Dřevěné postele byly humpolácky hrubé, stůl sice dokonale čistý, ale celý poškrábaný. Doprostřed kdosi zabodl nůž.

Čtyři chlapci v úpravném oblečení beze švů (krátké kalhoty a haleny pastelově zelené barvy) tu působili poněkud nepatřičně. Viděno pozemským okem jim mohlo být tak jedenáct, dvanáct let. Seděli rovnou na podlaze tváří ke dveřím. Bylo jasné, že čekají na můj příchod.

„Ahoj, hoši,“ pozdravil jsem je. „Tak co — oděvy z doby pevnostní se vám vyrobit nepodařilo?“

„Dobrý den, Patrone,“ odpověděl vážně jeden z chlapců. Celý zrzavý, úplně jako Inka, který zahynul kdesi v jádru Galaxie. Byl droboučký a pohled měl zkoumavý.

Ostatně velkou opatrnost jsem zaznamenal v očích všech čtyř. Rozhodně v nich ale nebyl úlek — proč by se taky děti geometrů měly bát Patrona? Ty pohledy byly zkrátka hodnotící a zatím i plné pochyb.

„My máme oblečení z té doby,“ pokračoval chlapec. „Ale bylo nám doporučeno brát si ho jen ve volném čase. A teď nás čeká výuka.“

Jasně. Do našich her se laskavě nepleť, vážený Patrone. A nech nám naši svobodu.

Přidřepl jsem hned vedle chlapců — hrome, to tělo je ale nemotorné! — a zeptal jsem se:

„Jak se jmenujete, chlapci?“

„Copak vy to nevíte, Patrone?“ podivil se zcela upřímně ten zrzek. A druhý, kučeravý blonďáček s obličejíkem rozespalého andílka s melancholickým potěšením dodal:

„O naší skupině už toho byly napsáno… nepočítaně…“

No vida, s těmihle kluky bych vlastně pracoval rád. Že bych se přitom třeba pokusil vyznat v tom, kde se ve světě geometrů berou takovíhle zdvořilí, ale sršatí jedinci, kteří si nehrají na regresory, ale na dobu pevnostní… Na poslední svobodnou epochu této planety. To by bylo přímo skvělé. A kdybych na to měl takových deset let, tak bych je dokonce vychoval. Tak, jak je třeba — alespoň z mého hlediska. A oni by se pak taky stali Patrony… A změnili by tento svět.

Takže by z toho byla nádherná bitva s geometry, vedená z mé strany jejich zbraněmi. Pak už by stačilo jen vyšlechtit mor, který by výběrově postihoval jen Patrony — a analogie by byla dokonalá.

„Vaše elektronické spisy jsem neviděl,“ řekl jsem. „To by přece bylo trochu nepoctivé, ne? Vy o mně přece nic nevíte…“

Chlapci mlčeli. Zřejmě už za svůj krátký život viděli hodně Patronů. A také hodně způsobů navazování vřelých přátelských kontaktů…

Povzdechl jsem si. Těch deset let na to, abych vám pomohl, prostě nemám, chlapci. Bohužel. A nemám dokonce ani deset hodin, abych se s vámi alespoň spřátelil. Bohudík…

„Proč vás zaujala zrovna doba pevnostní, hoši?“ zeptal jsem se jich a přejel jsem po celé místnosti pohledem. „Proč ne třeba kostěná nebo námořní? Copak ty jsou méně zajímavé?“

„Je to přelomová etapa naší civilizace, patrone,“ sdělil mi zrzek. „Rozcestí.“

„Okamžik volby dalšího osudu,“ dodal k tomu ten kudrnáček. „Náš svět mohl být docela jiný, nebýt událostí oné doby. Copak vy s tím nesouhlasíte?“

Jaká škoda, že nemám k dispozici těch několik let…

„Souhlasím,“ přiznal jsem se a povstal. Stařecké tělo nespokojeně zapraskalo všemi klouby. „Nemáte nic proti tomu, abych otevřel okno?“

Nic nenamítali. Že by mi ale pomohli, k tomu se neměli. A nějak se se mnou bratřit taky nehodlali. Vždyť dva z nich zatím nepronesli ani slovo… Jsou to zkrátka malí vzdorníci.

Odtáhl jsem závěs. Jak jsem očekával, sklo bylo průhledné. K nějaké soudobé technice se tato čtveřice neuchylovala. Vyjma pár elektronických knížek, které se povalovaly po postelích.

Za oknem dál běsnila sněhová bouře. Klimatická služba splnila poslední pokyn Patrona Pera na výbornou. Světlou skvrnu slunce bylo za tím kolotočem vloček sotva vidět. Téhle cizí hvězdě už nikdy Matička říkat nebudu.

„No a teď už se svět podle vás změnit nemůže?“ zeptal jsem se. „Co to je, ten okamžik volby dalšího osudu? Den zatržený v kalendáři? Nebo naprosto nahodilá pandemie moru? Nebo snad usnesení Světové rady?“

Kluci za mými zády mlčeli. Až zrzek — ten hlas jsem okamžitě poznal — pronesl:

„Ne, Patrone. Okamžik volby dalšího osudu je den, kdy svět něco ztrácí.“

„Ale něco snad taky získává, ne?“

„Získává jednu jedinou cestu. A ztrácí jich tisíce. Jako koule, kterou umístíme na vrchol kopce. Dlouho tam nevydrží a začne se kutálet dolů. Stačí do ní jen trochu strčit. Zato když už se ta koule valí dolů, není snadné její směr změnit.“

Kdosi další tiše vyprskl:

„Proboha, už zase ty dětinské příměry!“

Počkal jsem, až se všichni utiší, a pak jsem řekl:

„Správně. Jenže život nezná vzestupy a pády, které by byly pro všechny stejné. Někdo stojí až dole, dívá se, jak se na něj ten svět hroutí, ale dělat nemůže nic. Jiný se naopak dívá shora a domnívá se, že koule se ubírá tou jedinou správnou cestou. Nu a někdo…“

Učinil jsem pauzu. Jeden z chlapců to nevydržel a vyhrkl:

„Stojí přesně tam, kudy se koule zrovna valí?“

„Správně.“ Otočil jsem se k němu. Byl to docela nenápadný hoch, takový snědý, černovlasý a mírně šikmooký, takže na Zemi by nejspíš byl považován za asiata. „Přesně tak. Někdo stojí řítícímu se světu v cestě. A zjistí, že ten svět se neřítí, ale naopak je nehybný. Že strnul a je připraven se zhroutit. Takový člověk by rozhodně měl natáhnout ruku a strčit do něj. Samozřejmě pokud se k tomu odhodlá. Protože ten skutečně správný směr obvykle neexistuje.“

„Jenže jak se v tomhle bodu octnout?“ zeptal se najednou kudrnatý kluk.

Pokrčil jsem rameny:

„Tím se nijak zvlášť zabývat nemusíme. Svět si… pomůže sám. Hlavní je pochopit, že teď je řada na nás, abychom natáhli ruku a strčili do něj… Ale vy snad máte mít hodinu, chlapci, nebo ne?“

„Řekl bych, že už ji máme, Patrone Pere,“ řekl zrzek. „Jmenuji se Thyl, Patrone.“

Ačkoli ne, ve skutečnosti znělo jeho jméno trochu jinak, ale něco z Thyla Ulenspiegela v sobě opravdu měl. Usmál jsem se a jen s obtížemi jsem tvář Patrona Pera donutil, aby se mému záměru podřídila. Zřejmě se usmíval jinak, než jsem byl zvyklý já. S Nikovým tělem jsem podobný problém nikdy neměl.

„Já jsem Grik,“ řekl kudrnatý.

„A já Laki.“ To byl ten asiat.

„Já jsem zase Fal,“ pronesl chlapec, který až doposud zarytě mlčel.

Jejich oči se zřetelně proměnily. Přestaly být opatrné. A najednou vypadaly… jako oči toulavých štěňat, která se na stanici tramvaje blíží k cizím nohám. Štěňat, která jsou si s ohledem na své mládí jistá, že je ty nohy nenakopnou, ale která už vědí, že k jakékoli noze se přitisknout nemůžou.

Však oni vás tu semelou, mládenci. Se všemi vašimi pochybami, s vaším hledáním i vysokou mírou kritičnosti. Až se vaší výchovy chopí Patron formátu Pera, nemáte šanci. Ale je možné, že váš vnitřní potenciál, vaše puzení vystoupit z řady, klást otázky a hledat na ně odpovědi, nakonec najde své uplatnění.

A jednoho krásného dne budete sedět u příjemných stolků Světové rady a v útulné, téměř domácké atmosféře rozhodovat o tom, kam se váš svět bude valit dál…

Ode dveří se najednou ozval zdušený ale silný zvuk. Jako by se v dálce rozezněl zvon.

Chlapci se po sobě podívali.

„Někdo přišel, Patrone Pere,“ oznámil mi Grik. „U brány jsou Cizáci!“

„To jde někdo za mnou,“ vysvětlil jsem mu bez stínu pochybnosti. „Otevři prosím bránu.“

Díky, že jste mě pustili do své hry, kluci. Jenže teď hra končí.

Grik „slámu“ legračně překonal po čtyřech, pak vyskočil a pleskl do dveří dlaní. Ty dveře se určitě nezamykaly a kterýkoli Patron sem mohl vkročit bez ptaní. Iluzi soukromí ale dětem zatím nikdo nebral.

Za dveřmi stála Katti.

„Ahoj, chlapci… Dobrý den, Patrone Pere.“ Položila ruku na Grikovo rameno a pohlédla na mě. Na toho úskočného špiona, který se nejdřív nastěhoval do těla jejího znejmilejšího a teď si natáhl kůži Patrona Pera. Dívala se na mě smutně a oddaně.

„Buď zdráva, Katti,“ řekl jsem.

„Promiňte, že jsem přerušila vaši hodinu, Patrone, ale musím s vámi velmi nutně mluvit. Já… počkám…“

„Promluvím si s tebou hned,“ řekl jsem a podíval se na Grika, který se pod její rukou spokojeně nakrucoval a dělal významné obličeje, i na ostatní tři kluky. „Mějte se dobře, chlapci. Velice jste se mi zalíbili.“

„Vrátíte se brzy, Patrone Pere?“ zeptal se vysokým hláskem Thyl, když jsem zamířil ke dveřím… lépe řečeno k bráně jejich malé, obležené a k pádu odsouzené pevnosti.

„Nevím,“ odpověděl jsem lží, která měla k pravdě nejblíž.

Na chodbě mě Katti uchopila za ruku. Bez dlouhého dohadování jsme spolu vykročili ke schodišti a začali sestupovat dolů. Někde v pátém patře mi Katti s nejistým úsměvem řekla:

„Oni už si vás oblíbili, Patrone. U téhle skupiny je to něco naprosto neuvěřitelného.“

„Tihle kluci jsou tu ze všech nejnormálnější,“ řekl jsem.

„A také hoří pro dobu pevnostní, stejně jako Nikkiho skupina…“

Její hlas se zachvěl.

„Co se stalo, holčičko?“

Nečekaně vzlykla a ze všech sil sevřela mou ruku.

„Patrone Pere! Prosím, odpusťte Nikkimu, Patrone!“

Kapitola pátá

Šli jsme parkem, pečlivě vypěstovaným pod skleněnou kopulí. Katti stále ještě stkala a přerývavě mi říkala:

„Já… já to všechno chápu, Patrone. Vypadalo to šíleně. Ale on je přece nemocný.“

„Nik uprchl ze sanatoria,“ řekl jsem jí. „Už to víš?“

Mlčky přikývla.

„Já se na něj nezlobím,“ pokračoval jsem a až jsem se otřásl tou obludnou falešností, která se ukrývala v mých slovech. Na pravdu jsem ale neměl sílu. „Nezlobím se na Nikkiho.“

Ačkoli — přesně tohle by řekl i sám Patron Per.

„To všechno ta paměť,“ usoudila přesvědčeně Katti. „Když jsme zbaveni paměti, zůstane jen podstata. Jen duše. Vždyť přece víte, jak byl horkokrevný. A eruptivní. Na všechno reagoval srdcem. Vy jste mu pomohl přemoci sebe sama, Pere. Pomohl jste mu stát se normálním člověkem. Jenže to v něm se stejně neustále dralo na povrch! A jakmile zmizela mnohaletá výchova a všechno to, co mu vštípila společnost, Nik tu zůstal… s obnaženým srdcem. Proti nám moudrým, kteří všemu rozumíme… Přijela jsem sem a pochopila, že už nemůžu… Že s vámi musím promluvit. Vaší povinností je Nikkiho pochopit, Patrone.“

„Ale co já teď můžu dělat, Katti,“ pokrčil rameny agent, ukrývající se v Patronově podobě. „Opustil sanatorium. Zaútočil na Hbité. Jeho další osud není nikomu znám.“

Nedaleko dopravní kabiny jsme zůstali stát. V malém parku polárního internátu bylo naprosté ticho. Vypadalo to, že tentokrát se v křoví nikdo neschovává a nepátrá ani po vzácných vážkách, ani po případných příchozích.

„Při rozhodování se mělo přihlédnout k Nikkiho zdravotnímu stavu,“ řekla odhodlaně dívka. „Bylo vaší povinností to udělat. A trvat na jiném trestu. Nebo, nebo prostě utajit, co se stalo.“

„Ty mě obviňuješ?“ zeptal jsem se zaraženě. Nebo jsem to už nebyl já? Patron Per, který se ve mně usadil? Patron Per, který byl odhodlán udeřit na geometry jejich vlastní zbraní a vychovat v těchto ledových pláních pátou kolonu, lhát a poučovat ve jménu ušlechtilých ideálů?

„Ano,“ přikývla klidně Katti. „Obviňuji vás, Patrone. A jsem ochotna opakovat to před Světovou radou.“

Tak vida, situace tohoto světa přece jen není tak beznadějná. Protože ten svět není statický. Řítí se po svahu, ale já mu stojím v cestě. Jeho vzestup i jeho pád je pro mě spíš rovina. Stačí jen vztáhnout k němu ruku a strčit do něj.

Jak sladké je to pokušení, alespoň na okamžik v sebe bezvýhradně uvěřit!

„Nikki napsal takovou báseň,“ pokračovala tiše. „Kdysi dávno mi ji přednesl. Víte, vypadalo to, že cítil, co se mu jednou přihodí…“

Mlčel jsem a nepřerušoval ji. Ona sem nepřišla obviňovat Patrona Pera, nepřišla ho žádat, aby někde intervenoval za Nikkiho Rimera, který zmizel kdesi ve sněhu a ledu a který byl v tuto chvíli ze všeho nejspíš mrtev. Potřebovala prostě někoho, s kým by si o Nikkim mohla promluvit.

Tag a Han už jí nestačili. Možná proto, že mi dokázali zkroutit ruce za záda…

pronesla zamyšleně Katti.

A já, ukrytý v těle Patrona Pera, jsem se při vzpomínce na Nikovy verše zachvěl.

Byly to zvláštní verše o člověku, který nechtěl nic víc než vstoupit do dveří a přitom nevěděl, že za nimi na něj číhá cizí paměť.

Niku, Niku, Nikki, chlapče z cizí daleké Země, co se tolik podobala Zemi… Bylo nám souzeno setkat se — i když v okamžiku našeho setkání už jsi byl mrtvý. A přece jsi ve mně, a tak jsi vlastně ještě trochu živ. Na rozdíl od Patrona Pera, po němž nezůstane nic.

Dokud žiju já, ty budeš žít taky. A možná budeš poprvé v životě klidný. I když ne nadlouho.

Katti zatím recitovala dál, hladce a bez napětí, uměla je nazpaměť, a já se vnitřně celý schoulil, protože už jsem věděl, co řekne dál:

„Byl to dobrý básník,“ řekl jsem. „Skutečný básník, Katti.“

„Můžu pokračovat,“ odpověděla prostě.

Já ale taky mohl pokračovat. Což jsem udělal:

„To jsem nevěděla, že Nikki vám ty verše taky recitoval, Patrone Pere,“ řekla zamyšleně a vlastně i trochu zdráhávě Katti. „Protože ty napsal teprve před třemi měsíci. Copak vy jste věděl, že verše píše dál? Patrone?“

Mlčel jsem. Na tohle jsem neměl co odpovědět.

„Přednášel jste je moc pěkně, Patrone Pere,“ hleděla na mě dál upřeně Katti — a já byl stále bezradnější. „Skoro jako Nikki. Jako Nikki.“

A už tě dostala, Péťo Chrumove.

Protože existuje taková věcička, které se říká duše, a ta se padělá mnohem hůř než tvář nebo genotyp.

„Vodu,“ zašeptal jsem a klesl k zemi. „Přines mi vodu, Katti. Mně… mně je špatně. Vodu!“

Rozpaky a nejasné podezření v ní zápolily s přirozenou touhou okamžitě mi pomoci. Pak se vrhla k tunelu, vedoucímu do budovy internátu.

A já se vší vehemencí, kterou tohle stařecké tělo umožňovalo, vyrazil k dopravní kabině.

A je to. Chvilka odpočinku skončila. Začíná útěk.

Ale stejně ti za ty verše děkuju, Niku Rimere!

Udeřil jsem pěstí do rtuťové břečky terminálu.

Chvíle, po kterou řídicí systémy geometrů navazovaly kontakt s mým mozkem, byla dlouhá a trýznivá. Nechal jsem se nachytat. Prozradil jsem se.

A ztratil jsem šanci si vydechnout a den dva se zotavovat v teplých útrobách internátu…

Cíl cesty?

„Patrone!“

Otočil jsem se a narazil na Kattin pohled. Vrátila se. Strnula jako socha na kraji palouku a dívala se na Pera, který se ještě před chviličkou držel za srdce a teď se chystal zmizet.

Z Patrona Pera je ve mně příliš málo! Jen to tělo.

Jeho duše mi byla cizí.

A Katti pocítila, že něco není v pořádku.

Upřesněte cílovou stanici!

Kam teď? Kde mě — alespoň v první chvíli — rozhodně hledat nebudou? Kde bych se tak mohl ukrýt a zachránit tak svůj vzácný život, své již dvakrát proměněné tělo…

Která kabina?

Ani jsem se nestihl zaradovat. Řídicí systém si přečetl mé myšlenky a považoval je za pokyn. No výborně.

„První!“ vykřikl jsem.

Vstupte.

„Patrone!“ zvolala Katti, když jsem se už nořil do otevřených dveří. „Patrone?!“

Vrhla se ke kabině a já skrz kalné sklo spatřil její tvář, pocítil jsem její napjatý a už chápající pohled.

Pak zdola udeřilo blankytné světlo.

Útěk.

To je všechno, co mi zbývá. Musím utíkat, ukrývat se, unikat. Jeden člověk je příliš málo na to, aby změnil celý svět.

Místo loučení. Vystupte z kabiny.

Před vystoupením jsem na okamžik zaváhal. Sklem se ke mně probíjelo světlo — nestálé, nachové a mihotavé.

Do jakých pekel mě to dopravní kabina přivedla tentokrát?

Vykročil jsem ven a okamžitě jsem ztuhl.

Byla tu tma, noc a člověku se neznámo proč zdálo, že ta noc je tu pořád. Pocítil jsem horko. Ten žár je zřejmě stejně věčný jako tma. Vzduch byl těžký a dusný, naplněný pachem popela.

Do zad mi vanul mírný větřík, ale i ten byl horký a nepříjemný.

Kabina stála na kraji obrovité kamenné mísy. Zpočátku jsem měl dojem, že je to kráter sopky — dole, asi v půlkilometrové hloubce, bylo vidět tmavorudý lávový svit. Černý kámen všude kolem byl ale naleštěný do zrcadlové hladkosti, do oné pravidelnosti, k níž se matka příroda nikdy nesníží, ale která se přitom tolik líbí geometrům.

Úzká římsa, vroubící obvod této propasti, byla dopravními kabinami doslova poseta. Každých sto kroků, každých padesát metrů tu stál válec z černého skla, v té tmě sotva tušený podle šeříkových záblesků. Lidí tu ale stále bylo jen pár a vždy hodně daleko od sebe. Byly to jen rozplývavé siluety, jakoby stíny rudého ohně, běsnícího hluboko dole.

Přistoupil jsem k okraji té olbřímí číše jako uhranutý. Nebylo tu žádné zábradlí, žádná světelná signalizace, žádné ukazatele, zkrátka nic, co by propast oddělovalo od římsy. K neuvěření. Geometři mají přece život opravdu hodně rádi. Co je asi přimělo k tomu, aby zbudovali i něco takového?

Černokamenná mísa s jezerem nepokojného temně rudého plamene dole, odkud vzhůru k nebi, které je zcela zbaveno hvězd, vystupuje sloup horkého vzduchu.

Bylo tu ticho — živé a vysávající veškeré zvuky. Tohle nebyla pouhá nepřítomnost zvuků, tohle bylo Ticho s velkým písmenem.

Dupl jsem do kamene, ale to ubohé a bezmocné dupnutí okamžitě utonulo v tichu.

Otočil jsem se, jenže kromě jiskřivého obrysu kabiny jsem za sebou neviděl nic.

Jako by ta číše, do které kdosi nabral temný oheň, stála mimo čas a prostor. Mimo svět geometrů. Uprostřed věčné noci.

Proč asi v racionálním a správném světě Vlasti vznikl tenhle soumračný oltář?

„Loučení,“ šeptla noc. Byl to hlas odnikud, ale zároveň skutečný hlas, nikoli nějaký telepatický signál.

Otočil jsem se zpátky k propasti — včas na to, abych nad kamenným kráterem, nad ohnivou hladinou na okamžik zahlédl drobné temné zrnko písku. Cosi příliš vzdáleného, než abych v tom alespoň vytušil obrysy lidského těla…

„Hars Enjen, operátor kybersoustav, loučení…“

Zrnko padalo dolů, až nakonec vykvetlo ve věneček bílého dýmu. Ohnivého jezera se mizející tělesnost vůbec nedotkla. Rozplynula se v půli cesty a odlétla vzhůru, do horkého tmavého nebe.

„Loučení… Rini Sakko, vychovatelka, loučení…“

A dolů padá další tělo, další tělo se rozplývá a stoupá ke zdejším geometrickým nebesům.

„Loučení… Dange Krin, operátor kvarkových reaktorů, loučení…“

Stál jsem nad propastí krematoria. Toho největšího a nejpodivnějšího, jaké si člověk vůbec dokáže představit.

Takovýchhle pohřebních vulkánů je tu asi hodně. Dokonce i v takovém pohodlném a bezpečném světě musí lidé umírat.

Mně ale stačí tenhle výjev. Až do konce mých dnů. Tma, přisvícená jen uměle vytvořenou ohnivou henou na dně kráteru, šeříkové obrysy kabin, osiřelé postavičky lidí a lhostejný hlas, prořezávající ticho:

„Loučení… Chati Lene, dítě, loučení…“

Chceme-li pochopit život Cizích, musíme vidět i jejich smrt.

A není to vlastně správné, že se tělo obrací v popel a stoupá k nebi, aby pak znovu kleslo na zem a prorostlo trávou a stromy?

Jenže stejně tu kromě sterilních ohnivých pecí a ochozu pro truchlící přátele a známé musí být ještě něco.

Alespoň hrubý betonový obelisk vedle trychtýře uprostřed hluboké sibiřské tajgy Dočasný pomník, který nakonec nikdy nebyl nahrazen žulovou stélou. A přece tam stojí, v tom jiném světě, v mé vlasti. Takže se k němu dá přijít, přitisknout se čelem k jeho drsnému, drolícímu se povrchu a zašeptat: „Tak jsem tady…“

Aniž by si člověk uvědomil, že mluví sám se sebou…

„Loučení…“

„Pere!“

Otočil jsem se, ale zároveň si uvědomil, že se pomalu předkláním přes hranu kamenné římsy. Ještě okamžik — a stal bych se součástí světa geometrů. Jednoduše, nezáludně a naprosto spolehlivě.

Kattin hlas mě zarazil v pravou chvíli:

„Kdo jsi?“

Stála u kabiny a jednou rukou se opírala o válcovou skleněnou stěnu za sebou. Asi se hodně bála.

Třeba už jen vlastních dohadů.

„Chci být sám, Katti,“ řekl jsem jí Perovým hlasem.

„Kdo jsi?“

Mlčel jsem.

Co jsem jí taky mohl říct? Že jsem člověk z planety Země? Pilot společnosti Transaero? Chlap, který vlezl do Nikova těla? Ten, kdo zabil Patrona Pera?

„Nikki!“ zašeptala. „To jsi ty, viď, Nikki? Já to přece vím! Co se stalo s Patronem, Nikki? A co je to s tebou, Nikki? Nikki!“

Pod pohledem té zmučené dívenky, ostříhané na nehezkého ježka, toho droboučkého, ale živoucího kolečka světa geometrů, se ve mně cosi zlomilo. Ta dívka pro mě byla cizí, ale pro Nika Rimera nejbližší bytost na světě.

Má tvář se znovu roztavila a dala se do pohybu.

„Loučení…“

Vy neumíte žít, geometři. Ve svém vším potřebným vybaveném světě, s potřebami okrájenými na minimum a okleštěnými emocemi, s tou vaší snahou obšťastnit celý vesmír jste vlastně dávno a dávno mrtví. A přestože Patroni zřejmě dokážou ještě dlouho mrtvolu galvanicky rozpohybovávat, život už v ní nezbyl žádný.

Vždycky je něco nepřirozeného v tom, když se smrt mění v podívanou.

„Jsem Petr Chrumov,“ řekl jsem a přiblížil se ke Katti. Tvář mi hořela jako při popálenině — teď to byla tvář Nika Rimera, takže v Kattiných očích se na okamžik mihla radost smíšená s hrůzou. Já už se ale měnil znovu, obracel jsem se naruby, narůstaly mi svaly, ramena se rozšiřovala, lícní kosti od sebe najednou taky byly dál, oči měnily barvu.

„Loučení…“

„Jsem Cizí,“ řekl jsem jí. „Já nejsem Nikki. Promiň. Jak jsem mohl vědět, že ho někdo má rád? Nikki je mrtvý.“

Prudce zakroutila hlavou a začala ustupovat.

„Nikki je mrtvý,“ opakoval jsem. „Tedy — skoro. Jen ve mně z něj ještě něco zůstává… Odpusť.“

Bylo to pro mne totéž jako oblékat si staré, příjemné a navyklé šatstvo. Mé tělo, tělo Petra Chrumova, se mi vrátilo snadno a bez oněch obludných bolestí, které mi přinesla Nikova či Perova podoba. Kdesi uvnitř jsem zřejmě zůstal sám sebou.

Kattiny oči se rozšířily. Dívala se na mě jako na Cizáka, který si během pár minut navlékl a zase vyměnil hned dvě těla lidí, které důvěrně znala. Oděv Patrona Pera mi na ramenou praskal. Asi jsem musel vypadat jako netvor.

Nebo jsem tím netvorem už dávno byl?

Kualkua, který poslušně měnil mou podobu, zatím mlčel. Možná se mi plně podrobil. Nebo že bychom splynuli natolik, že už spolu vlastně ani komunikovat nemusíme?

„Stín…“ zašeptala Katti.

V dívčině hlase zazněl štítivý odpor a děs.

„Odcházím. A ty bys mě neměla následovat.“

Vůbec nevím, v co jsem doufal. Že by v poslušnost, kterou jim tento svět vtloukl až do podvědomí? Nebo v to, že mě právě viděla s tváří Patrona Pera?

Nebo snad v ten krátký okamžik, kdy jsem se Katti zdál být Nikki Rimerem?

Udeřila mě. Přesněji řečeno se o to pokusila… Odrazil jsem útok s lehkostí, jíž mě vybavil Kualkua. Zachytil jsem její ruku, vytáhl ji vysoko vzhůru a vytvořil si tak pohodlný prostor pro protiútok, který by ji možnosti mě pronásledovat nadlouho zbavil.

Dotkl jsem se dlaní její tváře. Bylo to něžné, ale opatrné gesto — milovala přece jiného. A to, že už nežil a že jeho prach se do nebe Vlasti nikdy nevrátí, teď nemělo naprosto žádný význam.

Dívka znehybněla.

„Já nechtěl,“ řekl jsem jí. „Odpusť.“

Už se nepokoušela mě zastavit. S pohledem stále upřeným na ni jsem se dotkl terminálu.

Cílová stanice?

Nejbližší kosmodrom Dálkového průzkumu.

Cílová stanice?

Někde dělám chybu. Že by kosmodromy žádné vlastní dopravní kabiny neměly?

Kabina ležící nejblíž od hlavního kosmodromu Dálkového průzkumu…

Pauza mi zase připadala nekonečně dlouhá. Pak se dveře ale přece jen otevřely.

Vstoupil jsem dovnitř a ohlédl se po Katti — užasle za mnou zírala. Odpusť, holčičko…

„Nikki!“ vykřikla najednou hlasitě a skoro nepříčetně. Dveře se zaklaply a ten křik ode mne odstřihly, ale ona dál ječela a bušila drobnými pěstičkami do temného skla.

Ta mi neodpustí nikdy.

Dopravní kabiny zřejmě nějaký čas uchovávají informaci o posledním přemístění — jak jinak by mě Katti našla? Teď mě ale pronásledovat nebude. Její šílené podezření se potvrdilo, takže je nejvyšší čas zburcovat poplach. Volat o pomoc.

Proč jsem ji nezastavil? Bylo to přece tak lehké, omráčit ji, paralyzovat, uspat ji…

Pod nohama mi blankytně blýsklo a já si mimoděk uvědomil, že v přízračném světle hyperpřesunu musím vypadat jako opravdový netvor. Cáry oblečení, které mi odpadávají od těla, a pod nimi kůže, posetá rudými skvrnami…

Pak skrz temné sklo udeřilo slunce.

Dlouho jsem jen stál a nemohl se odhodlat projít otevřenými dveřmi ven. Takhle se zpustlý a umazaný tulák stydí na prahu cizího domu, tou čistotou zcela konsternovaný. Protože sám se čistotou pochlubit nemůže.

Jenže i přesto bylo třeba jít dál. Vystoupil jsem z kabiny a sešel po kamenných schodech nízké plošiny, na níž skleněný válec stál. Křehký pomník na prázdném pobřeží.

Poslední pomník svobody…

U nohou mi hučel oceán. Věčný a stále stejný — jak ve světě geometrů, tak na Zemi. Oceán je vždy a všude svobodný. Dají se do něj vylévat jedy a stejně tak se po něm dají vytyčovat hranice. A na pobřeží se zase dají stavět kosmodromy, z nichž odlétají kosmické lodi, vyvážející Přátelství.

Oceán žádné křivdy v srdci nenosil.

Stejně jako nebe věřil ve svobodu, stejně jako nebe nestrpěl žádnou překážku. Stál jsem v mokrém písku, vlny mi olizovaly nohy a bylo tak snadné uvěřit, že ta cizí hvězda na nebi je mé Slunce a slaná voda pode mnou zase prastará kolébka lidstva.

Jenže linie pobřeží vypadala až příliš rovná. Rovná jako obzor — a taky tak matoucí a nepravá. Když byste po tomhle pobřeží vykročili, nebude se měnit naprosto nic: po vaší pravici se potáhnou nízké, jakoby zastřižené křoviny, kdežto po levici bude tiše syčet příboj. Jen písek pod vašima nohama změní barvu — žlutá barva se bude měnit v bílou, bílá v růžovou, růžová v černou a pak zase obráceně. Pruh pláže se — aniž to vaše oko zaznamená — nepozorovaně stočí doprava, pokryje se sněhem, pak zase přijde písek a někdy v dalekém budoucnu se opět vrátíte na stejné místo, kde budou vlny stále stejně laskat písek…

Jeden člověk je příliš mnoho na to, aby změnil svět.

Učinil jsem krok… a voda mé stopy zaplavila.

Svět je už příliš malý, než aby bylo možné nechat ho na pokoji.

Ať chci nebo ne, Nikova duše ve mně zůstane už navždy. Jako část tohoto světa. A on bude žít. Nebo budu žít já — i za něj.

Jen moře a nebe vědí, co je to skutečný klid. Zvedl jsem pravou ruku, pohlédl na ni — a mé prsty se začaly prodlužovat. Hnětl jsem je pohledem a proměňoval lidskou tělesnost v ostré zahnuté drápy.

Ostatně mám já ještě právo říkat si člověk?

Kdesi předaleko šeptl Nik Rimer, který už nebyl mezi živými:

Odkud znám odpověď, Niku?

Já ale nejsem sám.

A už nikdy sám nebudu.

Což znamená, že ještě něco dokážu.