Hvězdy, ty studené hračky

Kapitola první

Tohle bude strop.

Je to nahoře, takže je to strop. Nerovný, hnědošedý, nezvyklý… zkrátka cizí.

Otočil jsem hlavou.

Je to maličká kajuta. Všechno je tu hrbolaté, pomačkané a drsné. Podlaha, stěny i zmíněný strop. Jako by hrbolatá byla i postel, ve které ležím. Osvětlení poskytují kalné skleněné balvany, nepravidelně rozsázené do stěn; vychází z nich nepříjemné oranžové světlo.

Kde to jsem?

Ale je tu ještě důležitější otázka — kdo vlastně jsem?

V hlavě mám prázdno. Tělo je ochablé. Musím vstát…

Jenže cosi mě nepouští. Přizvedl jsem hlavu a uviděl široký pruh z pevné látky, široký od hrudi až nad kolena, který mě pevně připoutával k lůžku. To lůžko bylo mimochodem taky hrbaté a vypadalo spíš jako nízký stupínek, vyčnívající přímo z podlahy.

Jak jsem se sem dostal?

Kdo jsem?

Nic si nepamatuji…

Začal jsem se bát. Prohlížel jsem si kajutu, v níž jsem ležel, a vše, na co zrovna dopadl můj zrak, dostávalo jména: stěny, podlaha, strop, lůžko, světlo, látka… Moc toho není. Těch několik pojmů se v mé prázdné lebce převalovalo jako… jako co? Jako něco v něčem, ale já zaboha nedám dohromady co a v čem.

Je to maličký svět, který by se dal poměřit pár kroky, kdybych věděl, jak se z toho zajetí dostat. Bude to tak šest krát šest kroků, řekl bych. Zapřel jsem se nohama a pokusil se tělo zpod plátna dostat. Pruh se ale okamžitě napjal a přitiskl mě na lůžko ještě pevněji. Mlčky jsem vzdoroval a dokonce se mi podařilo o kousíček povylézt, ale pak se plátno napjalo tak pevně, že jsem skoro nemohl popadnout dech. Lačně jsem vtáhl vzduch a znehybněl. Plátno si to chvilku rozmýšlelo, ale pak povolilo.

Takže takhle to je. Jsem ve vězení.

Co je to vězení? Místo sloužící k izolaci od okolního světa. Což ale znamená, že ten svět existuje. Že není uzavřen několika temnými stěnami.

No prosím, i tohle je úspěch. Něco se z té paměti přece jen plazí a škrábe se to ven. Sice plaše a nejistě, ale přece jen. Stěny, podlaha, strop, postel a oranžové světlo — to vše tvoří vězení. Pak jsem tu já. Ruce, nohy a prázdná hlava… A pohyby — vstát, vyškrábat se ven a chodit. A taky jsou čísla. Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest…

A to všechno se dá vyslovit. Nahlas.

„Kdo jsem?“ zeptal jsem se stropu. Přeschlé rty se pohybovaly jen s obtížemi a můj hlas bylo sotva slyšet, ale tento pokus mě obohatil o řadu dalších pojmů. Rty, jazyk, hrdlo, dech, vzduch, zvuk.

Musím se odsud dostat! A vidět ještě něco dalšího! Pak si vzpomenu, určitě si na všechno vzpomenu. I na to, jak jsem se sem dostal.

Cosi zašramotilo a já se tím směrem podíval. Ve stěně se otevřely dveře. Dveře jsou to, čím se vchází a vychází. Tyhle jsou malé, musel bych se sehnout, kdybych jimi chtěl projít.

Dveřmi do místnosti vstoupila bytost. Byla čtyřnohá, bezruká, měla dlouhý ostrý čenich a celá včetně ocasu byla pokrytá hustou černou srstí. Na hrdle se jí zachvíval takový váček, který vypadal jako nádor. Vzhled toho živočicha byl odpudivý a neznámo proč jaksi znepokojoval. S touhle bytostí musel souviset nějaký velice nepříjemný zážitek. Vlastně s bytostmi. Bylo jich hodně, to vím. Nepamatuju si to, ale vím to…

Že bych i já…

Zvedl jsem hlavu a pohlédl na své tělo. Takže ne, pokud vidím, to vypadá úplně jinak. A rozhodně se nepohybuji po čtyřech.

„Jak se cítíme?“ zeptal se ten tvor.

Jeho hlas mi zněl jako hudba. Už proto, že to bylo něco jiného než ticho.

„Jsem rozrušený a nic nechápu,“ odpověděl jsem. „Kdo jsi ty?“

„Jsem Alar. Což není osobní jméno, ale název mé rasy.“

Měl jsem pocit, že jeho slova nevycházejí z úst, ale z toho nádoru na krku. Asi to bude nějaký hlasový rezonanční váček.

„Proč se nemůžu hýbat?“

„Jsi agresivní,“ odpověděl mi Alar. „Způsobil jsi obrovské škody.“

Škody?

Oheň… Ano, vybavuji si nějaké plameny. Ve tmě, tedy tam, kde oheň není a ani být nemůže, najednou cosi vzplanulo. Vstříc mi letí jakési úlomky, já jim uhýbám a letím…

To znamená, že umím létat?

Letím tmou a chladem, ale na to ničení a na plamen, požírající kov, jsem vynaložil příliš mnoho sil a teď mě cosi táhne zpátky…

„Kdo jsem?“

Alar zacvakal čelistmi:

„Nepřetvařuj se! Ty dobře víš, kdo jsi! Takovouto otázku bychom ti měli položit my!“

„Copak vy nevíte, kdo jsem?“ zeptal jsem se hloupě.

Tvor o krok poodstoupil a zvedl ostrou tlamičku vzhůru.

„Nepříjemnost?“ zašeptal jen.

„Uvolněte mi to plátno,“ poprosil jsem ho. „Buďte tak laskav. Budu vám za to nesmírně vděčen. A žádné škody už nezpůsobím.“

„Ne. Jsi nebezpečný.“

„Takže budu dál jen ležet?“

„Ano.“

„A dlouho?“

„Velmi dlouho.“

Probudil se ve mně strach.

To nechci!

Dokud se takhle bezmocně a nehybně budu válet v téhle kajutě, na nic si nevzpomenu, nedokážu se sám k sobě vrátit.

Znovu jsem se začal zmítat, ale plátno okamžitě stisk zesílilo a jakýkoli pohyb mi znemožnilo.

„Chci pít,“ požádal jsem, sotva jsem znovu popadl dech.

„To je povoleno.“

Tvor zmizel ve dveřích. Čekal jsem. Dveře zůstaly otevřené, ale vidět za nimi nebylo skoro nic, jen krátký šerý tunel. Pak se Alar vrátil.

Jak se ukázalo, mohl chodit i po zadních. V předních svíral malou kovovou nádobu.

„Tohle je kapalná potrava. Je s to ukojit hlad i žízeň.“

Lačně jsem si z ní lokl, sotva mi ji přiložil ke rtům. Chuť to mělo odpornou. Takovou nasládle slanou, byla to tmavá hustá břečka s malými hrudkami…

Já ale potřebuj u nabrat síly. Abych se z toho dostal, musím být silný.

„Děkuji,“ řekl jsem, když jsem dopil.

„Budeš tu nehybně ležet a přemýšlet,“ řekl mi Alar. „Když ucítíš nutkání zbavit se produktů metabolizmu, tak to řekneš. Až se rozhodneš říct, kdo jsi, tak to taky řekneš.“

„Já ale nevím, kdo jsem,“ přiznal jsem se zoufale. „Pokud tady budu muset takhle ležet, tak si na nic nevzpomenu.“

„Musíš čekat,“ řekl Alar. „Už jsme přijali jistá opatření. A povolali jsme znalce. Ti zjistí, co jsi zač.“

To s těmi znalci je dobré. Znalci se vždycky hodí, protože se vyznají. A jsou nepodjatí, protože je to jejich povinnost — to vím. Jenže já se musím spoléhat sám na sebe.

To je zase moje povinnost!

Je to moc nepříjemné, když člověk nemůže plnit svou povinnost!

„Pokud by ti to světlo vadilo, sděl nám to,“ řekl ještě Alar.

„Je… oranžové…“

„A jaké by se ti zamlouvalo víc?“

„Bílé. Nebo žluté.“

„Dobře.“

Tvor odešel. Zanedlouho se světlo skutečně proměnilo a bylo teď bledě žluté.

Musím myslet!

Kdo jsem a co dělám ve vězení? Co jsou zač ti Alaři? Proč jsou mi tak nepříjemní? Co mám teď udělat? Co je moje povinnost?

Prázdno. Hlavu mám jako vykuchanou a nejsou v ní ani myšlenky, ani vzpomínky. Nemyslí mi to, a přitom potřebuji operovat pojmy, abych byl vůbec schopen vystavět nějaké hypotézy. Jenže těch pojmů je příliš málo. Stěny, podlaha, strop… Raz, dva, tři… Alaři, znalci, já…

Kdo jsem?

Čas se beznadějně vlekl. Jednou jsem nabídky černé bytosti využil a požádal jsem nezúčastněné stěny o pomoc. Alar přišel velice rychle, ale jiný. Měl světlejší srst, jiný odstín hlasu a byl o něco málo větší. V předních tlapkách třímal mísu z bílého kovu. Jako v nemocnici.

Vida, nemocnice — to je místo, kde se léčí…

Znovu jsem osaměl. Pruh plátna, který před chvílí na okamžik povolil, se znovu stáhl a přimáčkl mě k posteli.

Alespoň něčeho se musím chytit. Pomoci mi může sebemenší útržek vzpomínek.

Zkáza?

Tma, oheň, let…

Zajetí.

Pokoušel jsem se uniknout, ale zajali mě. Všude kolem zněla podivná syčivá řeč, vrhla se na mě horda drobných živočichů… Alaři…

Tak proto to vězení.

Zápas — válím se po zemi, celý posetý ryčícími a škrábajícími tvory. Do kůže se mi zatínají drápy…

Zvedl jsem hlavu a prohlédl si svou kůži tam, kde ji nepřikrývalo plátno. Aha. Rány. Některé už skoro zhojené, ale některé jsou hluboké, přetažené sotva patrnou blánou. Že by mě léčili?

Jsem v zajetí. Všude kolem mě jsou ne-přátelé. Bojoval jsem s nimi, ale prohrál. Pak se mnou něco udělali, a já přišel o paměť. To je špatné, velice špatné. Vím, že někde jsou mí přátelé. Můj svět.

Mou povinností je se vrátit.

Uběhlo už hodně času. Dvakrát mě krmili a jednou mě otřeli vlhkou houbou — i pod plátnem, které po částech uvolnili. Ukázalo se, že jsem úplně nahý a že celé moje tělo je pokryto ranami a šrámy.

Nic.

Chytal jsem se každého nového pojmu, každého zaslechnutého slova. Připojoval jsem je jedno k druhému a hledal jejich kořeny a souvislosti. Voda. Té bývá hodně? Ano. A to je moře. Co potrava, ta taky bývá jako ta, co tu dostávám? Ne, je naopak různorodá a chutná. Alaři… Jsou takoví i ti, co se k nim mám vrátit? Ne, řekl bych, že ne.

Ti musí být stejní jako já…

Usnul jsem a pak zřejmě dlouho spal. Když se znovu ozval zvuk otevíraných dveří, probudil jsem se v každém případě odpočinutý a mnohem čilejší, než jsem byl doposud.

Vstoupil nějaký Alar, ten, co tu byl první.

Za ním procházeli tunelem v mírném předklonu další.

Ale ti vypadají jako já!

Lidi!

Alar jim cosi řekl, ale z toho jsem neporozuměl jedinému slovu. Byla to cizí řeč. Mně ale v tuto chvíli úplně stačilo, že vidím své soukmenovce.

Jako první vstoupil urostlý muž. Mohlo mu být tak pětadvacet. Tvář měl ostře řezanou a soustředěnou. Za ním vešel obtloustlý bělovlasý stařec. A jako poslední mladá žena s vlasy staženými v týle do ohonu.

Kolik nových dojmů!

Věk a pohlaví. Žijeme a stárnem. S postupujícím věkem se měníme. Jsou muži a jsou ženy.

Je to jako kameny, které padají do propasti a postupně ji vyplňují. Ale kolik jich bude zapotřebí, těch kamenů?

Na tom nesejde. Teď mi stačilo opájet se faktem, že existují bytosti jako já. Kolik nového si díky tomu dokážu vybavit!

Muži a ženy, staří lidé, dospělí a děti… V mé ohrožující se paměti se nevynořily žádné konkrétní tváře, nerodily se žádné fráze nebo alespoň pocity. Ale už jsem věděl, že to všechno tu bylo.

Alar dál rozmlouval s příchozími. Stručně mu odpovídali a prohlíželi si mě. A já se na ně usmíval a tohle setkání si jaksepatří užíval. Všichni mi byli sympatičtí. Ke starému pánovi jsem bezděky pocítil cosi jako úctu. Ten mladý muž byl evidentně zkušený člověk, který už ledacos zažil, dobrý kamarád a pravý profesionál. A pak ta žena… Byla nádherná jak žena může nádherná být, když je na světě jediná…

„Rozumíš jejich řeči?“ zeptal se mě najednou Alar.

„Ne.“ Namáhavě jsem polkl nasucho. „A oni vědí, kdo jsem?“

Chlupatý tvor mě neuznal za hodná odpovědi.

Zato žena přistoupila až k lůžku a pohladila mě po čele. Bezděky jsem se celým tělem napjal tomu laskavému gestu vstříc, ale to zatracené plátno mě okamžitě zarazilo.

Lidé si toho zřejmě povšimli. Všichni najednou začali na Alara mluvit. Vzrušeně a nesouhlasně. Alar jen zachmuřeně odsekával. Jejich nápor však zřejmě byl mohutný a energický — malý černý tvor vydal pár syčivých zvuků a plátno z mého těla sklouzlo. Zmizelo, zřejmě do nitra mého lůžka. Jsem volný!

Spustil jsem nohy na podlahu a s požitkem pod nimi ucítil pevnou půdu. Trochu se mi točila hlava, ale já rozhodně nehodlal přijít o ještě větší rozkoš — udělat alespoň pár kroků.

„Od lůžka neodcházet!“ přikázal mi Alar.

No dobře, tak se podrobíme…

Prošel jsem se kolem svého nuceného útočiště. Lůžko bylo opravdu nerovné a hrbolaté. Pak jsem se zase posadil.

Lidé se na mě dívali tak nějak zvláštně. Zejména ta žena. Ta se nakonec odvrátila.

Co jsem asi udělal špatně?

Muž ze sebe stáhnul bundu a mlčky mi ji podal. A já si najednou uvědomil, že chodit nahý se nesluší. Kruci!

Chvatně jsem si bundu přehodil přes klín.

„Nehýbat se!“ vyštěkl zase Alar. Přistoupil až ke mně, bundu mi sebral a předními tlapkami prohledal všechny kapsy. Nebylo tam nic, ale on zkontroloval ještě podšívku a švy a teprve pak mi ji vrátil. Přikryl jsem svou nahotu a řekl jsem:

„Vraťte mi mé věci.“

„Ne.“

„Pak nehodlám odpovídat na vaše otázky.“

Alar se na okamžik odmlčel a potom se na cosi zeptal těch lidí. Ti mu zřejmě poradili, aby nebyl tak vzdorovitý.

Druhý Alar dorazil velice brzy. Přinesl mi krátké kalhoty z lesklé stříbřité látky. Žena se znovu odvrátila, já si je natáhl a bundu jsem chtěl vrátit tomu muži, ale ten jen zakroutil hlavou. Zřejmě to mělo znamenat, že si ji můžu nechat. Oblékl jsem si ji tedy a zapnul ji na všechny knoflíky — úplně stejně, jako to měl její bývalý majitel. Alara jsem se zeptal:

„Kde mám ostatní věci?“

„Jaké ostatní?“

Jako by se náhle dostavilo prozření. Podíval jsem se na lidi a začal vypočítávat:

„Boty, ponožky, kalhoty, košili, svetr, tričko, spodky, sukni a prsní šátek.“

Alarův ostrý čenich se pobaveně zatřásl.

„A to si na sebe navlékneš všechno najednou?“

„Nevím.“ Zamyslel jsem se. „Vlastně ne. Prsní šátek nosí jen ženy.“

„Tys ale na sobě měl jen tohle.“ Alar ukázal na šortky. „Jsi uspokojen? Souhlasíš se spoluprací?“

„Ano,“ rozhodl jsem se.

„Jsi obviněn ze zločinu. Zničil jsi mnoho našich lodí.“

Lodě! Kosmické lodě!

Hvězdy a planety!

Vesmír.

Takže jsem letěl, opravdu jsem letěl. Jenže ne sám, ale v lodi.

„Nepamatuji se,“ přiznal jsem. „To si nepamatuji.“

„Jak se jmenuje tvoje planeta?“

Vším tím úsilím jsem svraštil čelo a zamhouřil oči. Moc jsem chtěl to slovo někde v paměti najít. Ne pro Alary, hlavně pro sebe…

„Nevím.“

„Jsou tihle,“ kývl Alar směrem k lidem, „tvoji soukmenovci?“

„Možná…“

„Jejich planeta se jmenuje Země. Říká ti to něco?“

„Země je měkký povrch půdy.“

„Odpověz na otázku.“

Země, řekl jsem si v duchu. Země!

„Ne.“

„Teď před sebou máme období odpočinku. Ale ještě se vrátíme a v komunikaci budeme pokračovat,“ řekl Alar. „V době mé nepřítomnosti se můžeš pohybovat po celém tomto prostoru.“

Jaká velkorysost!

„A jak se jmenuje tahle planeta? Na které jsme teď…“

„Tohle je loď,“ odpověděl po krátké odmlce Alar. „Už dost. Musím přemýšlet.“

Zase lidem řekl cosi v neznámém jazyce, ti na mě jeden po druhém vrhli soucitné pohledy a postupně z mé cely vyšli ven.

Aha, takže ti tady o ničem nerozhodují.

A Alaři jsou pro ně taky ne-přátelé. To je velice smutné. Protože z ne-přátel by se měli stát přátelé.

Byl jsem si jist, že jsem sledován. Proto jsem si tuhle místnost musel prohlížet nenápadně a dost dlouho — procházel jsem se sem a tam, zastavoval, masíroval si nohy a dokonce jsem dělal dřepy. Ať si myslí, že prostě obnovuji hybnost těla. Což jsem ostatně taky potřeboval.

Jsem na lodi, a to zřejmě na lodi hodně velké. Ta má byla menší. Není vyloučeno, že teď je někde tady, docela blízko.

Šancí je samozřejmě pramaličko. Ale musím jich využít.

Co já teď vyjma vlastního těla mám?

Šortky a bundu. Šortky jsou mi k ničemu, leda je tak natrhat na proužky, svinout si z nich provaz a na tom se oběsit. Co bunda… Je z pevné tmavomodré látky, s měkkou podšívkou a po sobě má jakési znaky s neznámými symboly a znaky cizího jazyka. Zapíná se na knoflíky a pod těmi jsou proužky z drobných kousků kovu. Že by to také sloužilo k zapínání? Asi ano, ale jak se s tím zachází…? Nejspíš to bude součást nějaké uniformy. Ale jinak je mi to taky k ničemu… ačkoli počkat! Promnul jsem v prstech koneček šňůrky, procházející spodním lemem. Oba konce koukaly vpředu kovovými očky ven. Aha, tím se bunda dá stáhnout v pase. Šikovné!

Dál jsem bloudil po kajutě a opatrně rozvazoval uzlík na jednom konci šňůrky. Když se mi to povedlo, začal jsem ji z druhé strany opatrně vytahovat. Zabralo mi to dobrých deset minut — bunda se díky tomu různě krčila a já ji pořád musel narovnávat, aby si případný pozorovatel ničeho nevšiml. Nakonec bylo mé úsilí korunováno úspěchem. Šňůrka vyklouzla a já v sevřené pěsti třímal nejméně metrový kus pevného provázku.

To by mohlo být perfektní škrtidlo.

Nepochyboval jsem o tom, že s Alary bych si poradil i holýma rukama. Soudě podle šrámů po těle už jsem se s nimi utkal a jak se zdá, způsobil jsem jim značné ztráty. To proto se asi tak jistí.

A teď dveře.

Sám si je neotevřu. To znamená, že budu muset o pomoc požádat samotné Alary. Ten první říkal něco o „období odpočinku“. To by mohlo znamenat, že strážců bude míň… A co když mě zrovna teď hlídá jen jeden?

Jakmile jsem se dostal na nepevnou půdu předpokladů, okamžitě jsem ztratil jistotu. Pokud se jim zdám tak nebezpečný, strážců bude určitě několik. Ale předtím tu ještě musel být ten vesmírný boj! Škody! Část těch tvorů by se tedy mohla věnovat opravám tohoto korábu… Kolik jich asi na palubě může být dohromady. Dva, šest, deset, sto…?

Mé odhodlání tálo s každou další vteřinou. Tak jsem to rázně ukončil:

„Potřebuji odstranit exkrementy!“ řekl jsem ke stropu. „Přineste mi nočník!“

K mým tělesným potřebám se chovají poměrně pozorně. Při všech minulých příležitostech tohoto druhu jsem stačil napočítat sotva do dvaceti.

Deset… dvanáct… osmnáct… dvacet…

Byli až příliš dochvilní.

Dveře se otevřely a Alar s mísou v rukou vstoupil do kajuty. V následujícím okamžiku jsem ho povalil na zem a přehodil mu škrtidlo přes krk. Mísa s rachotem dopadla na zem.

„Kdo sleduje kajutu?“ vybafl jsem na něj a šňůru mírně utáhl. Jednou nohou jsem přitom zapřel dveře, aby se náhodou nezavřely.

„Já,“ řekl zcela normálním, nezdušeným hlasem. Že bych zatáhl málo? Škubl jsem víc a bytost, přimáčknutá kolenem k zemi, zasípěla a stejně hlasitě a jasně dodala. „Vlastně ne…“

Ten ohavný výrůstek na krku, z nějž vycházejí všechny zvuky, zřejmě není na dechu závislý.

Stisk jsem mírně uvolnil a zeptal se:

„Kdo ještě mě hlídá?“

Ticho. No nic, taky odpověď. Která se mi vlastně líbí.

„Kde je moje loď?“

„Odsud neuprchneš,“ trhl sebou Alar. „Pusť mě a vrať se na své místo. Přinesl jsem ti nádobu.“

Bezděky jsem se zasmál. Teď mám jiné starosti, ne-příteli.

„Tak odpověz!“

„Ne…“

Vyrovnaný Alarův hlas podivně kontrastoval s křečovitými záchvěvy jeho těla. A já zoufale přemítal. Další takováto příležitost už se mi nenaskytne, to je zcela jasné. A tenhle Alar mi nic neřekne. To znamená, že budu muset vyrazit naslepo…

Nečekaně se ozval mlaskavý zvuk. Výrůstek na Alarově těle sebou trhl, rozdělil se na dvě poloviny, obtekl šňůru a upadl na podlahu. Na rubu byl růžově bílý, asi jako odkrvené kuřecí maso. Rozdělil se na několik kusů, které začaly poskakovat k sobě, aby se spojily.

Tohle bude nějaký biologický mechanizmus! Sloužící k překládání! Nebo nedejbože symbionita!

Popadl jsem kovovou mísu, několikrát do hrudek protoplazmy udeřil a rozmázl je po podlaze. Bytost mi předvedla svou schopnost se dál dělit, ale jakákoli forma života má, pokud jde o přežití, své meze. Jen to zkuste, dát se dohromady z kaše, rozpatlané po podlaze!

Růžová břečka se jemně třásla, pomalu měnila barvu a skoro splývala s podlahou, ale spojit se do jednoho celku už se nepokoušela.

Otočil jsem se zpátky k Alarovi — v pravou chvíli. Využil toho, že jsem škrtidlo držel jen jednou rukou, a sekl po mně tlapkou. Ostré drápy roztrhly bundu a rameno mi spálila prudká bolest. Radši jsem ani nepřemýšlel o tom, co by se stalo, kdybych byl nahý.

Uchopil jsem škrtidlo oběma rukama a zatáhl za oba konce. Alar cosi pronesl, znělo to jako tichý šelest. Ztratili jsme možnost komunikace.

Znamenalo to zároveň, že Alar ztratil příležitost stát se mým přítelem.

Utáhl jsem šňůru ze všech sil. A zašeptal:

„Jen milý chlapče škubni za provázek…“

Takhle se řeší problémy!

Alarovo tělo ochablo.

Uvolnil jsem škrtidlo, uchopil ho do levé ruky a bezvládné tělo jsem nohou odstrčil. Bytost se zdála být mrtvá nebo umírala, stejně jako ten odporný symbionita. Lítost k Alarovi jsem nepociťoval žádnou, ostatně nenávist taky ne. Ti, kdož si přejí směřování-k-míru, na to občas umřou. Ale kdoví, možná ještě přijde k sobě, ten můj smolařský ocasatý žalářník.

Do pravé ruky jsem vzal mísu. Kov, z kterého byla vyrobena, byl lehký, ale pevný. Lepší něco než nic.

S provázkem v jedné ruce a nočníkem v druhé jsem vyrazil ze svého vězení ven.

Tunel byl sotva deset kroků dlouhý. Jednodušší by bylo tuto vzdálenost překonat po čtyřech, ale to bych zcela ztratil jakoukoli bojeschopnost. A tak jsem rychle postupoval v hlubokém předklonu.

Pak se tunel dělil. Zabočil jsem doleva — vlastně jen proto, že tímto směrem byl tunel kratší a začal se rozšiřovat.

Místnost, do které jsem se dostal, byla jen o něco menší než moje cela, ale zároveň to byl její pravý opak: bylo to pracoviště mých žalářníků. Celou jednu stěnu zabírala obrovská obrazovka, mihotající se jasnými barvami, z nichž až bolely oči. Ze všeho nejspíš se můj zrak od alarského lišil natolik, že jsem nebyl schopen na téhle obrazovce vidět svou celu a svého uškrceného věznitele. Vedle hermeticky uzavřené termosky stály ještě dvě mísy a vedle nich nádoba s tím, čím mě krmili.

Dobré přinejmenším bylo, že jsem se tu mohl narovnat.

Uprostřed místnosti jsem našel postel podobnou té, k níž jsem byl připoután. Na té nehybně ležel další Alar, podobný tomu zabitému jako vejce vejci. Jak neopatrné z jejich strany! A jak příhodné pro mě!

Neslyšeně našlapuje bosýma nohama jsem přistoupil až k němu a přehodil mu škrtidlo přes šíji. Škubl sebou jen jednou, něco riskovat jsem tentokrát už neměl v úmyslu. Když bytost znehybněla, oddělila se od ní hrudka protoplazmy, s níž jsem učinil stejně krátký proces jako s tou předešlou.

Takhle vypadají nevyhnutelné ztráty. Při kácení lesa vždy vzniká drobný dřevní odpad. Kdybych se odsud nedokázal dostat, škoda by byla mnohem větší. Srovnatelná dejme tomu s lesním požárem…

Prošmejdil jsem celou místnost, ale nic užitečného jsem v ní nenašel. Další nočník jsem nepotřeboval a do jídla, stojícího vedle nočníku, se mi prostě nechtělo.

Takže zpátky, do pravého tunelu.

Tentokrát jsem kráčel poměrně dlouho. Ta cizácká loď byla opravdu obrovitá. Pokud mě samozřejmě smysly nešálí a já jsem opravdu ve vesmíru a na kosmické lodi…

S každým okamžikem mi bylo stále jasnější, že můj útěk je čisté šílenství. Na téhle cestě určitě narazím na dveře, které nedokážu otevřít. A určitě potkám Alary a všechny je asi tak snadno nepřemůžu.

Jenže cesta zpátky už se mi uzavřela.

Když jsem narazil na první dveře ve stěně, už jsem na nic rozumného přijít nedokázal. Jaký je rozdíl v tom, jestli půjdu dál nebo se do těch zavřených dveří začnu dobývat? V labyrintu neexistují jasné a přehledné cesty — jen možnosti.

Ty dveře asi otevřít nedokážu. Čímž přinejmenším tuto možnost dalšího pokračování své cesty vyloučím.

Přiložil jsem dlaně ke dveřím. Zatáhl jsem za ně, pak se pokusil posunout je doleva, doprava, nahoru i dolů. A nic.

Tak jsem na ně prostě zaklepal.

Zase nic.

Stál jsem u dveří, které možná vedly na svobodu. Vztekle jsem do nich udeřil mísou a po chodbě se rozlétlo duté kovové zadunění. A já vykročil dál.

Za mými zády se ozval zvuk otevíraných dveří.

Teď už bych nestihl na Alara účinně zaútočit. Na to už jsem neměl čas.

Jenže v těch otevřených dveřích nestál Alar, ale ten muž, co mi dal svou bundu.

Nebyli jsme s to si porozumět.

V místnosti, kam mě muž zavedl, bylo několik postelí a židlí — s potěšením jsem si vzpomněl, že na sezení byly vlastně vymyšleny tyhle speciální podstavce. Sama místnost byla docela velká a na podlaze ležely nějaké věci… Tihle lidé nebyli zajatci, ale hosté, i když nepříliš vážení. Všechno mi tu připadalo správné a obvyklé.

Jenže mi nerozuměli.

Mluvit se mnou zkoušel ten muž, žena i starý pán. Řekl bych, že v různých jazycích. Pokoušeli se mi porozumět… a já jim taky. Jenže ty neznámé zvuky nenalézaly v mém mozku žádný ohlas.

Že bychom pro sebe taky byli cizí? Bez ohledu na všechnu tu vnější podobu?

Starý pán mě vzal za ruku a ukázal na škrtidlo. Šňůru jsem napjal a gestem naznačil skrčení.

Pochopili a rychle se mezi sebou začali domlouvat. Čekal jsem. Nevadí, že jsme z různých světů. Jsme si totiž příliš podobní na to, abychom byli ne-přáteli. Ten muž mi přece dal bundu, a žena se dotkla mé tváře s oním plachým soucitem, jaký si před Alary mohla dovolit.

Potřebuji pomoc. Bez pomoci bych byl ztracen.

Jenže budou to oni riskovat?

Umlkli. Muž ke mně přistoupil. Mlčky se zul a podal mi boty. Pak si začal stahovat kalhoty.

Přátelé…

Zatímco jsem se oblékal, on si od pasu odepnul podlouhlé pouzdro. Vzal jsem si ho a uvnitř našel velký nůž.

Přátelé.

Kalhoty mi byly trochu úzké a já si nedokázal poradit s jejich zapínáním. Muž mi pomohl. Teď mě klidně mohli považovat za něj. Alespoň já sám bych v to rád doufal.

„Děkuji vám,“ řekl jsem. To nevadí, že slovům nerozumí, tón určitě pochopí. „Děkuji.“

A muž mi dal i pistoli. Byla podivné konstrukce — měla tlustou pažbu, široký zásobník a krátkou hlaveň, ukončenou polokoulí rubínové barvy. Muž natáhl závěr a velice opatrně mi zbraň podal. Pak ukázal na spouštěcí skobu.

„Budete mít nepříjemnosti,“ řekl jsem jen.

Starý pán mezitím vytáhl z objemné tašky list papíru a legrační primitivní pisátko. Vypadalo to jako kousek tuhy, vložený do dřevěné objímky. A začal kreslit schéma — velice jednoduché a srozumitelné.

Tenhle kroužek je moje cela. Čáry, které od ní vedou, představují tunely do místnosti ostrahy a sem. Větvící se čára je má další cesta. Pokud se mu podařilo zachovat správné měřítko, zřejmě to odsud není daleko do velkého prostoru. Jak se zdá, právě tam bych se měl dostat.

„Ani nevím, jak vám poděkovat,“ řekl jsem. „Jestli se mi ale podaří utéct…“

Starý pán mi papír s plánkem dal a políbil mě na čelo. Jako by mi žehnal.

„Zbraň radši nechci,“ řekl jsem. „Alaři by pochopili, odkud ji mám.“

Asi mysleli na totéž. Muž mě vzal za ruku, rychle ji přiložil ke své tváři a tázavě se na mě zadíval.

„Nechci,“ řekl jsem. „Rozumím vám, ale nechci!“

Čekali. Tak jsem se rozpřáhl a ze všech sil ho udeřil do obličeje. Muž se zapotácel a chytil se za tvář.

Kdoví — třeba Alaři uvěří, že jsem mu zbraň vzal násilím.

„Děkuji vám,“ zašeptal jsem. „Děkuji. Budeme přátelé.“

Tunel třikrát zabočil a já zatím neměl žádné problémy. Pak se ale začal rozšiřovat a ústil do temného sálu. Zvolnil jsem krok.

Je tu příliš ticho. Takové nesprávné. Nelidské.

Zvedl jsem darovanou zbraň. Asi by bylo dobré si ji vyzkoušet, ale já nevěděl, kolik přesně je v ní střeliva. V nejhorším případě jsem měl ještě nůž, škrtidlo a mísu. To je panečku arzenál…

Síň byla kosočtverečná a téměř neosvětlená — jen tu a tam po zdech matně zářily průzračné balvany. A bylo tu plno Alarů. Někteří černí jako noc, jiní skoro bílí a všichni leželi před jakýmsi vyvýšeným stupínkem podivného tvaru. Přímky tihle tvorové zřejmě neuznávali. Stupínek vypadal tak trochu jako tribuna, ale nestál na něm nikdo.

Co to dělají?

Pár posledních minut mě obohatilo o takovou spoustu pojmů, že jsem byl s to vyslovit celou řadu hypotéz. Že by to byla modlitba? Odpočinek? Nebo snad práce?

Ostatně jaký je v tom rozdíl — já se přes ten sál musím dostat, ať už tu probíhá cokoli.

Darovaná pistole asi velkou zásobou energie nedisponuje. Ale hlavně — kdybych z ní začal střílet, okamžitě bych vyvolal poplach. Uchopil jsem ji tedy do levé ruky a pravou sevřel kovovou mísu. Tu jsem si k ruce škrtidlem přivázal. Zhluboka jsem se nadechl a vstoupil do sálu.

Spoléhat jsem mohl na to, že pro Alary lidé vypadají všichni stejně. Byl jsem v oblečení experta, který nebyl jejich zajatcem. Možná se mi podaří sálem v klidu projít.

Prvních deset kroků jsem absolvoval naprosto bez překážek. Dokonce jsem jednoho Alara, který mi ležel přímo v cestě, jednoduše přeskočil. Přímo na mne zamířily tři desítky ostrých tlamiček. Jeden od druhého jsou k nerozeznání, jen ta barva se mění od černé až po bílou. Já jsem pro ně taky k nerozeznání. K nerozeznání! Mám na sobě oděv toho experta. A pomalu si kráčím za svými záležitostmi… Vynáším mísu…

Řadami Alarů přeběhl šelest. Docela tichý — a tím ještě děsivější.

Možná že expert neměl právo sem chodit. Možná je překvapila pistole nebo mísa. Anebo naše tváře bez problémů rozeznávali.

Jako první na mě skočil malý černý Alar. Očekával jsem to a stačil zareagovat: napřáhl jsem ruku s pistolí a stiskl spoušť.

Blýskl tenký bílý paprsek. Byla to laserová zbraň… Alar, který v letu narazil na světelnou jehlu, zavřeštěl. Srst na jeho hrudi vzplanula. Ještě sebou škubl, lehce se mě dotkl a spadl na zem.

Ostatní Alaři vyskočili a zahalasili. Znovu jsem stiskl spoušť; pistole sebou trhla, nemotorně vyplivla malý keramický váleček a uvnitř se začalo cosi otáčet.

Co to proboha má být — ruční zbraň, která se k dalšímu výstřelu připravuje několik vteřin?!

Pistoli jsem odhodil a zároveň se rozloučil s nadějí, že bych se řadami ne-přátel probil snadno. Vytasil jsem nůž a dal se na útěk.

Vrhli se na mne všichni společně.

Kdepak, v přímém zápase byli mnohem slabší než já. Odhodlaní a rychlí, ale mnohem slabší. Utíkal jsem a rozdával rány mísou na všechny strany, takže ozvěna jednotlivých úderů se slévala v monotónní tlumený zvuk. Kdyby ta kovová nádoba byla o něco těžší, se zlou by se potázali. Kdežto takhle zpola omráčení Alaři uskakovali stranou, tupě pohazovali hlavami a vrhali se na mne znovu.

Skočil po mně velký světlešedý Alar, zuby mi zaťal do bundy a dlouhými předními tlapami mě začal mlátit do obličeje. Oči naštěstí nezasáhl, ale po tvářích mi začala téct krev. Bodl jsem ho nožem do boku, takže ztratil veškerý bojový zápal a odpadl stranou. Ty ostatní to ale ještě víc rozzuřilo. Pověsili se na mne ještě třikrát a zachraňovalo mne jedině to, že si všichni počínali úplně stejně — zakousli se mi do hrudi a tlapami mi bušili po obličeji a krku. Tělo docela slušně chránila bunda, ale tvář se proměnila v jednu velkou krvácející ránu.

„Tumáš, tumáš!“ ječel jsem na ně a mlátil je po huňatých tlamách kovovou mísou. To už jsem věděl, kde je jejich slabé místo: byl to černý koneček nosu. Když jsem některého z nich do čenichu zasáhl, okamžitě odpadl a už si netroufl se ke mně znovu přiblížit. „A rozchod!“

Tomu sice nerozuměli, ale pud sebezáchovy v nich samozřejmě fungoval, takže se rozestoupili. Až příliš mnoho už se jich svíjelo bolestí po koutech, až příliš mnoho se jich válelo po podlaze v loužích temné krve.

Vyběhl jsem ze sálu a houf rozzuřených a poraněných Alarů jsem nechal za sebou. Vrhnout se za mnou neriskovali. Přestože zužující se chodba pro ně byla příhodnější než pro mě, k pronásledování se neodhodlali. V úzké chodbě by proti mně vždy musel bojovat jen jeden, takže by neměli šanci.

Já ale zároveň ztratil svou největší výhodu — moment překvapení. O mém útěku už věděli a mohli přijmout opatření. Stačí uzavřít všechny dveře a ocitnu se v pasti…

Utíkal jsem ze všech sil, chvílemi klopýtal, ale nezastavoval jsem ani na okamžik. Pokud se dá věřit mému plánku, tahle chodba by měla končit velkou halou. O tom, co mě čeká tam, jsem raději ani nepřemýšlel.

Tunel se znovu začal rozšiřovat. Vyběhl jsem do obrovité dvorany — také se svítícími balvany ve zdech a nerovným stropem. Jen byla mnohem větší než jiné prostory na lodi. Pokud tu nenajdu svou loď, je se mnou konec… Hangár byl téměř prázdný, jen u vchodu stáli dva Alaři, které můj příchod viditelně zaskočil.

„Nazdar!“ zařval jsem na ně a bacil je po hlavě svou nepostradatelnou mísou. Bytosti vyrazily jakési nesrozumitelné zvuky a daly se na útěk. Zřejmě nějací technici, kteří na souboj se mnou nejsou zvědaví.

Kratičké chvíle oddechu jsem využil k tomu, abych se tu rozhlédl. Ve stěnách jsem zahlédl vstupy do dalších tunelů, odkud už v příštím okamžiku mohli vyrazit rozběsnění obyvatelé kosmické lodi. Znovu lézt do úzkých chodeb už se mi nechtělo.

Ve vzdáleném koutě dvorany stála malá kosmická loď čočkovitého tvaru, vyrobená z jakéhosi šedého materiálu. Cítil jsem v tom cosi známého a nohy už mě tím směrem nesly samy.

Jenže jak tu loď hodlám řídit? Vždyť já ani nevím, jak se dostat dovnitř!

Ale stejně jsem k té kovové čočce utíkal ze všech sil. Byla to moje jediná šance.

Alaři mi však zasadili ránu naprosto nečekanou, a proto velmi účinnou. Když jsem byl uprostřed dvorany, podlaha pod nohama jako by se najednou propadla.

Stav beztíže!

Gravitace na této lodi byla samozřejmě umělá. A teď ji jednoduše vypnuli. Nemotorně jsem hrabal nohama a vznášel se v prostoru.

To je ale hloupé!

Visel jsem asi metr nad podlahou a pomalu stoupal vzhůru ke stropu. Ze všech průchodů se vyřítili Alaři. Jim beztíže nevadila — pohybovali se pomalu, ale jistě, protože se dokázali drsné podlahy zachytit drápy. Bylo to jako noční můra — já se bezmocně plácal ve vzduchu a mezitím se ke mně pomalu přibližovaly nestvůry…

„Tak to ne!“ zařval jsem zoufale. Pak jsem se natáhl, seč mi síly stačily, dolů k podlaze. Prsty ale jen bezmocně sklouzly po dlažbě.

Ještě mám nůž!

Rozmáchl jsem se jím a pokusil se ho zarazit do podlahy. Zoufale, protože jsem si byl téměř jistý, že odskočí nebo se zlomí a já odletím ke stropu. Ocel však do podlahy lehce vklouzla a zůstala v ní vězet. Přitáhl jsem se k zemi a ohlédl se za sebe.

Alaři se blížili. Vyviklal jsem čepel nože z podlahy a zabodl ji o kus dál. A znovu jsem se přitáhl. Zanechávaje ve vzduchu rudé kuličky krve, kanoucí z mé rozdrásané tváře, jsem se zvolna sunul k lodi.

Alaři za mnou znovu znepokojeně zahlučeli, protože pochopili, že oběť uniká.

Tenhle šílený závod nebyl nijak dlouhý, ale mě to celé připadalo jako věčnost. Když mi k lodi zbývalo nějakých deset kroků, její trup se zachvěl a začal se otevírat — asi jako rozvíjející se poupě. Alaři už byli skoro u mne, a tak, když jsem nůž zabodl naposledy, už jsem se k němu nepřitahoval, ale odrazil jsem se od něj směrem k lodi. Div nezůstal vězet v podlaze, ale na poslední chvíli jsem ho ještě stačil ze země vytrhnout a v kotrmelcích se blížit ke vstupu do kosmického plavidla.

Alaři postupovali za mnou.

Asi jsem si špatně spočítal dráhu. Odnášelo mě to vzhůru a já pochopil, že přelétnu nad lodí, aniž bych se jí stačil zachytit, a narazím do stěny hangáru. To by byl můj konec.

Jenže přesně v okamžiku, kdy jsem se bezmocně převracel nad otevřenou kabinou, mě cosi měkce stáhlo dolů. Všechno se vrátilo na svá místa a gravitace se obnovila. Ne v celém hangáru, jen nad tou malou lodí. S překvapeným výkřikem jsem se svalil do širokého měkkého křesla, které stálo u obloukovitého pultu. Kopule nad kabinou se začala zavírat.

Ozval se tupý úder a do křesla vedle mě dopadl Alar. Zavřeštěl a vrhl se na mne. Praštil jsem ho mísou a zatímco ten tvor pohazoval hlavou a po té ráně se vzpamatovával, vymrštil jsem ho zavírající se průhlednou klenbou ven. K mé lodi se vrhlo ještě několik Alarů, kteří se marně snažili proniknout dovnitř. Mrštil jsem po nich mísou. Zasloužilý nočník se utrhl ze šňůrky a odlétl směrem ke svým stvořitelům. Až mi toho předmětu, který se mi tak báječně hodil, bylo líto.

Kopule se uzavřela a oddělila mě od zbytku hangáru. Její vnitřní povrch se okamžitě rozzářil matovým bílým světlem. Ať už to bylo, jak chtělo, ta loď asi opravdu byla moje. Jinak by mě nepustila dovnitř a neuzavřela se před mými pronásledovateli. Na nějaký čas jsem byl v bezpečí.

Kapitola druhá

Útěk, setkání s experty, rvačka — to vše mě přímo pohádkově obohatilo. Věděl jsem najednou plno nových věcí — co je to zbraň, co je to stav beztíže, gravitace, ale taky rány a krev. Mé vědomí tyto nové pojmy vstřebalo a naplnilo je obsahem.

Zato loď — moje loď! — v mé mysli žádné asociace nevyvolávala!

Ta dvě křesla tu možná nejsou náhodou… Možná že vůbec nejsem pilot! A můj kolega, který loď řídit umí, prostě zahynul…

S hrůzou jsem pohlédl na obloukovitý pult. Byly na něm spousty barevných indikátorů. Většinou byly hodně drobné a sdružené do hustých shluků, patrně proto, aby se daly sledovat už zběžným pohledem po skupinách, a ne každý zvlášť. Byly tu taky dvě oválné obrazovky.

A před každým křeslem dvě prohlubně, naplněné stříbřitou olejnatou kapalinou.

Klid… Ta loď se musí ovládat docela snadno. Indikátory a obrazovky obstarávají výstup informací. Kde je ale nějaký systém, který informace naopak přijímá? Natáhl jsem ruku a konečky prstů se dotknul stříbřité kapaliny. Na dotek to byl spíš jakýsi gel, koloidní hmota. Byla pružná, ale zároveň se pod dotekem ruky rozestupovala.

Vložil jsem ruce do prohlubní. Připadalo mi, jako bych si navlékl teplé měkké rukavice.

Vítám tě na palubě, kapitáne…

„Kdo jsi?“ zvolal jsem. Nahlas, i přesto, že ten hlas se ozval jen v mém mozku. Emocí v něm nebylo o nic víc než v matematických vzorcích. Ale přece jen to byl živý hlas.

Tvůj palubní partner. Loď je připravena ke startu. Energetické zdroje jsou obnoveny.

„Nic si nepamatuju,“ zašeptal jsem. „Já… mám asi něco… s pamětí…“

Možné příčiny amnézie jsou tyto: výslech s využitím destruktivní mentoskopie, hysterický šok nebo vliv psychoblokády.

„Kdo jsi ty?“

Tvůj palubní partner. Umělý systém ovládání lodi.

„A kdo jsem já?“

Možná se to někomu bude zdát k smíchu, ale s odpovědí na tuhle otázku počítač dost váhal.

Jsi kapitán lodi Nik Rimer. Pilot skupiny Dálkového průzkumu. Progresor třetí třídy. Regresor první třídy. Nositel Řádu slávy třetího stupně. Máš právo na volný výzkum a samostatné přijímání důležitých rozhodnutí.

„Nik Rimer. Já jsem Nik Rimer?“

Ano.

Ukázalo se, že vlastně ani nemusím mluvit nahlas a loď mě stejně uslyší. Nik Rimer.

Vědomí na tuto informaci nereagovalo nijak. Prázdno. Tma.

Přišel jsi o všechny osobní vzpomínky. Potřebuješ lékařskou pomoc.

„Chci domů,“ zašeptal jsem. „Domů. Tam… tam je světlo.“

Najednou jako by se cosi přece jen z té prázdnoty vynořilo a na okamžik mi to teskně sevřelo srdce. Domov je světlo. Teplo a klid. Bezpečí. Tam nikde nenarazíte na čenichy ne-přátel Alarů. Tam vám vždycky někdo pomůže.

Zahájíme přípravu ke startu?

„Ano!“

Příprava ukončena. Hodnocení situace: Nalézáme se na palubě kosmické lodi, která patří neznámé, agresivně naladěné civilizaci. Prosím o naprosté splynutí, abychom mohli zahájit aktivní kroky.

„Ano…“

Před očima se mi zatmělo. V příštím okamžiku už jsem stál v cizím hangáru, obklopený kruhem Alarů.

Ne, to jsem nebyl já! To byla moje loď. Prostě jsme splynuli v jeden celek. Díval jsem se na všechny strany najednou. Cítil jsem pulz obnovené gravitace, Znal jsem přesné složení ovzduší uvnitř lodi. Cítil jsem energetické toky ve stěnách lodi i tloušťku těch stěn…

Teď budou nutné aktivní kroky, abychom dokázali odletět do kosmického prostoru.

Máme nějaké zbraně? pomyslel jsem si.

Na palubě zbraně nejsou.

To mě zarazilo. Já si přece pamatoval vesmírnou tmu, prošpikovanou světelnými záblesky…

Možné je nestandardní použití relativistického štítu, protimeteoritických děl, seismických sond, opravářských laserů a soustavy dálkového spojení…

Dělej, dělej všechno, co považuješ za nutné! pomyslel jsem si. Alaři kolem mě už nepostávali, přinášeli nějaká zařízení a připravovali se k útoku. Udělej všechno pro to, abychom se dostali domů!

Už na tom pracuji. Ochranné pole iniciováno.

Kruh ne-přátel se rozletěl, rozsypal se.

Vysouvám protimeteoritický štít.

Cosi se nepostřehnutelně změnilo. Jako bych já-loď zvedl nad hlavu dlaně pevně přitisknuté k sobě a kopule stropu pod jejich tlakem pukla, rozsypala se na prach a v jediném oslnivém záblesku shořela.

Start.

Stoupání jsme zahájili v proudu vzduchu, unikajícího z lodi tou průrvou. Nic nám v tom nebránilo, alarská vlajková loď zřejmě neměla žádné vybavení pro boj uvnitř vlastního hangáru.

Já ostatně taky neměl žádné zbraně.

Jak směšně to zní — „nestandardní využití“… Jistě, štítem se dal kosmický prach odpařovat i při rychlostech blížících se rychlosti světla. Nebo se jím dá prorazit plášť nepřátelského kosmického plavidla.

Když jsme vyklouzli trhlinou ven, v hangáru taky spustili jakési pole, zahlédl jsem tam takové bledé záření. To ovšem nebyl útok nebo pokus nás zadržet, Alaři prostě potřebovali zastavit únik vzduchu. Vzdalovali jsme se od nich v oblaku stříbřitých krystalků zmrzlého kyslíku a par.

Ohó!

Z korábu, na němž jsem ještě před chvílí byl zajatcem, se vyklubal obrovitý kotouč. A určitě ve vesmíru nebyl sám, všude kolem se třpytily další lodi. Byly to malé koule, letící proti nám ve čtveřicích, a také několik dalších gigantických disků. Stačilo se na kteroukoli z těchto lodí soustředit, a hned se jakoby začala zvětšovat a já mohl sledovat každý pohyb uvnitř a snad i jakési detaily její vnitřní struktury…

Následuje klamný manévr a únik. Vypouštím seismické sondy.

V lodi, tedy ve mně, se otevřely střílny a cizím lodím vstříc odstartovalo šest malých kónických sond. Lodě okamžitě uhnuly do všech stran, jako by se s něčím podobným už setkaly.

Ve vesmíru explodovalo šest ohnivých koulí. Viděl jsem, jak do prostoru vytékají proudy záření a jak se cizí lodě před explozemi chrání mohutným štítem.

Subatomové nálože střední ráže. Využívají se k sondování nitra neobydlených planet a také k překonávání nečekaných překážek.

Proletěli jsme zuřícími plameny. Ne-přátelé zůstali daleko za námi.

Přecházíme na nadsvětelnou rychlost…

Pak jsem v pilotní kabině znovu přišel k sobě. Obě ruce jsem měl dál ponořené do stříbřité kapaliny, ale už jsem se necítil být lodí.

Stejně je to báječné, když se člověk nemusí dívat na všechny strany najednou!

Ztrácel jsi vědomí. Už se tvůj celkový stav zlepšil?

„Ano,“ zašeptal jsem. „Kde jsme?“

V mimoprostoru. Letíme domů. „Je to ještě daleko?“

Loď odpověděla až po delší pauze.

Porušení tvé tělesné schránky je dosti vážné.

„Asi ano. Nic si nepamatuju. Dokonce ani své jméno.“

Jsi Nik Rimer. Pilot Dálkového průzkumu.

„Je mi špatně,“ přiznal jsem se. „Nic takového si nepamatuj u.“

Situace nese všechny známky kritického stavu. Jsem povinen samostatně tě dopravit domů. Kdybys mi vydal jiné pokyny, mám právo tě neuposlechnout.

„Ale já nic jiného nechci!“ Ten poslušný a oddaný, ale zároveň poněkud přihlouplý stroj ve mně budil jakési podráždění. „Přesně tohle jsem ti snad nařídil!“

Upozornění na dočasně omezená práva bylo učiněno.

„Tak mě hezky vez!“

S mlasknutím jsem obě ruce vytáhl z vazké kapaliny a prohlédl si celou kabinu. Takže tohle je tedy místo mé práce-pro-vlast? Ale jak té vlasti dokážu dál přinášet užitek, když se mi paměť neobnoví?

Ale ne, to se nestane, však mi pomůžou. Určitě mi pomůžou. Vždyť už jsem toho vykonal tolik — přestože jsem zcela ztratil paměť a neměl jsem žádnou zbraň, dokázal jsem uniknout ze zajetí a teď mířím s mimořádně důležitými informacemi domů. A i když já si nepamatuju skoro nic, loď určitě dokázala všechny důležité údaje uchovat.

Pak jsou tu ještě trofeje. Přesněji řečeno dárky. Nůž, bunda, kalhoty, boty… Fenomény cizí kultury, světa, který je nám určitě tolik blízký…

Ponořil jsem do prohlubně terminálu jednu ruku. Jen jednu, jako bych sám sebe chtěl přesvědčit, že se strojem nehodlám navázat úplný kontakt.

„Jak dlouho ještě poletíme?“

Asi čtyři hodiny.

„A kolik to je?“

Ty jsi ztratil smysl pro čas?

„Ano!“

Dávám ti to na obrazovku.

Oba monitory se rozsvítily. Na tom proti prázdnému křeslu byla jen šedivá mlha. Přede mnou se objevil čtvercový ciferník, rozdělený na deset výsečí. Po ciferníku klouzala jedna ručička a pak tam byly ještě dvě další, nepohyblivé.

Den je doba, za niž se Vlast otočí kolem své osy. Den se skládá z deseti hodin. Hodina ze sta minut. Minuta ze sta vteřin. Když zelená ručička oběhne celý ciferník, uběhlo sto vteřin. Když celý kruh opíše modrá ručička, uběhlo sto minut. Když oběhne celý ciferník červená ručička, uplynulo deset hodin.

Jak je to jednoduché a přirozené. Jinak to přece ani být nemůže. No vidíte, a já zapomněl i tohle!

Vytrhl jsem ruku z prohlubně a zakryl si dlaněmi obličej. Ne, já už nebudu normální. Nikdy. Jsem nemocný, méněcenný, zrůda, která si zaslouží jen soucit přátel. Co bude platné, že se vrátím domů, když nikoho z nich ani nepoznám? Budu muset celý svůj svět objevovat znovu. Hledat si v životě nové místo.

Možná až za dlouhé roky… Rok je doba oběhu Vlasti kolem naší Matičky… No vida, aspoň na tohle jsem si vzpomněl… Tak tedy za dlouhé roky se zase naučím být normální. Přesněji řečeno zdát se normální. Protože si už navždy budu pamatovat okamžik, kdy jsem se díval na ciferník hodin a připadalo mi komické a potrhlé, že den má deset hodin a hodina sto minut…

Vsunul jsem ruku zpátky do terminálu.

„Mám vážné poruchy paměti a vnímání,“ řekl jsem. „Proto je správné, když se mým rozkazům nebudeš podřizovat, palubní partnere. Musím počkat na pomoc odborníků.“

To je statečné a moudré rozhodnutí.

„Chtěl bych si toho vybavit co nejvíc, palubní partnere. Řekni mi — proč jsem letěl do vesmíru?“

Na Dálkový průzkum.

„A jsou bytosti, které nás vzaly do zajetí, na Vlasti známy?“

Nemám dostatek informací. Ale předpokládám, že ne.

„Jak jsem se do toho zajetí dostal?“

Potkali jsme jejich malé lodě. Ty ses rozhodl, že s nimi vstoupíš do kontaktu, jedné lodi se zmocníš a dopravíš ji na Vlast, aby bylo možné s představitelem této civilizace navázat přátelské styky.

„A bylo to… správné rozhodnutí?“

Ano. K doporučované proceduře prvního kontaktu zadržení jednoho reprezentanta neznámé civilizace patří.

„Ale jak to, že jsme se dostali do zajetí?“

Objevily se další lodě. S velkou palebnou silou. Pro ústup jsme neměli dobré podmínky. Došla nám energie. Pak jsme byli pohlceni největší lodí cizí eskadry.

„A dál?“

Přerušil jsi splynutí a vystoupil ven se záměrem zahájit mírový proces. Zaútočili na tebe. Ztratil jsi vědomí. Nestandardní použití palubních prostředků by vedlo k tvé smrti.

„No a dál?“

Nedělo se nic. Protože údaje o tvé smrti chyběly, fungoval jsem dál. Pryč jsi byl sedm dnů a k tomu čtyři a půl hodiny.

„Pokoušeli se do tebe proniknout?“

Ne.

„Takže ne-přátelé žádné informace o Vlasti nemají? Žádná hrozba neexistuje?“

To je dosti pravděpodobné.

„Musím čekat,“ řekl jsem. „Doma mi pomůžou. Určitě.“

Odpočiň si. Pro regeneraci organizmu potřebuješ odpočinek.

Sál jsem si na tvář — rány už nekrvácely, naopak se velice rychle zatáhly. Zato jsem měl strašný hlad.

Potrava je v kontejneru mezi křesly. Otevírám.

Oválný otvor mezi křesly se rovněž otevřel jako rozkvétající poupě, stejně jako loď sama. Uvnitř jsem našel několik válcových kontejnerů. Vyslechl jsem instrukci palubního partnera, jeden jsem uchopil a strhl z něj hermetický uzávěr.

Ve válci jsem objevil hustou hrudkovitou tekutinu. Taky jídlo a pití dohromady… Ale chuť to má o hodně lepší než ten hnus, kterým mě krmili Alaři.

Najedl jsem se a vložil prázdný kontejner do jiného otvoru, který mi palubní partner pohotově otevřel. Velice rád bych se v celém tom palubním zařízení nějak zorientoval sám, vždyť před sedmi a půl dny jsem byl opravdový pilot téhle lodi…

„Jak jsem ti říkal dřív, palubní partnere?“

Partner. Prostě partner. To je běžná zvyklost.

„Já se zase dám dohromady, partnere,“ slíbil jsem mu. „Všechno bude v pořádku.“

Ano. Ale teď odpočívej. To je lékařské doporučení.

„Vyprávěj mi o vlasti. Nic si nepamatuju.“

To se nedoporučuje. Léčením se budou zabývat odborníci. Spi.

„Jenže já nemůžu usnout,“ postěžoval jsem si. „Ani zaboha.“

Pomůžu ti. Zavři oči a dopřej si uvolněné bdění. Ruku nech v terminálu.

Snažil jsem se spát. Poctivě jsem držel ruku v teplé pružné tekutině a v duchu přebíral to, co jsem věděl. Jako kojenec, který si hraje s pestrobarevnými chrastítky, tedy s tím málem, které má k dispozici. Vesmír, lodě, Vlast, Alaři, experti, kteří mi byli tak moc podobní, palubní partner.

„Pořád nemůžu usnout, partnere,“ řekl jsem a otevřel oči.

Právě ses probudil. Přilétáme k soustavě.

„Cože?!“

Podívej se na obrazovku.

Přede mnou zářilo největší chrastítko na světě — Sluneční soustava. Teplé žluté světlo Matičky zpola zakrýval terč Vlasti.

„Domov,“ zašeptal jsem. „Už jsem doma.“

Nene, na nic jsem si nevzpomínal. Dostavil se jen pocit, že tohle už tu někdy bylo — tenhle výhled na přibližující se planetu. Radost z nadcházejících shledání, pocit klidu a bezpečí. Světlo, které nikdy nezhasne.

Polkl jsem naprázdno a naklonil se blíž k obrazovce. Všechno bude zase dobré! Pomůžou mi, já si na všechno vzpomenu a všem těm svým strachům a vlastně i svému útěku se budu smát… Ti hloupí agresivní Alarové se stanou našimi přáteli — tak je to vždycky. A všichni společně se budeme smát všem chybám, které jsme při prvním setkání na obou stranách udělali.

Výbor Dálkového průzkumu už byl o všem zpraven. K setkání s Vlastí dojde u hlavního Rekreačního centra. Už tam na tebe čekají, Niku.

„Moc a moc ti děkuju, partnere!“ zvolal jsem. „Však my si spolu ještě zalétáme!“

Odpověděl až po chvíli.

To je možné, ale málo pravděpodobné. Velice pochybuji. Je jen malá šance, že bych byl adaptován pro potřeby jiného pilota. Přeji brzké uzdravení a hodně úspěchů v práci, Niku.

Terč Vlasti se postupně proměnil v kouli. Spatřil jsem Kruh, nad nímž teď nebyla téměř žádná oblačnost, a zaradoval jsem se, že jsem pevninu tak snadno poznal. Zorný úhel se neměnil a žádné změny přitažlivosti jsem nezaznamenal, jako by se loď hnala kupředu stále stejnou rychlostí a po stejném kurzu. Spíš to ale bylo tak, že loď vnitřní gravitační pole udržovala na stále stejné úrovni.

„Vlasti,“ řekl jsem. „Vlasti, já jsem se vrátil!“

Od okamžiku, kdy jsem přišel k sobě, do přistání uplynula necelá hodina. Nejdřív se obraz planety na obrazovce potáhl kouřovým závojem, který se proměnil v plameny. Prodírali jsme se atmosférou.

Jak to asi všechno bude?

Možná že bude stačit jediný pohled do tváří, které jsem dřív znával, ta bariéra se zhroutí a přes propast vědomí se překlene spolehlivý most. Možná…

Ohnivá bouře kolem lodi utichla. Letěli jsme ještě hodně vysoko, na samé hranici hustých vrstev atmosféry, ale už jsme byli doma. Daleko dole se prostíraly bílé řetězce selských mraků, které zavlažují pole, o kus dál jsem viděl krajkoví dekorativních oblak, co jsou tu jen pro potěchu oka, a ještě dál taky těžká bouřková mračna pro romantickou náladu.

No prosím, tak svou Vlast poznávám! I když ne všechno najednou…

Přece jen jsme se vrátili, a to vítězně!

Připrav se, Niku., Hodně zdraví a úspěchů!

Pak jsme začali prudce klesat. To nebyl ani pád, to byl let střemhlav s obrovským zrychlením. Vytrhl jsem ruku z terminálu a zaťal prsty do loketních opěrek křesla. Trošku jsem se bál.

Jako bych už takhle jednou kdysi dávno padal, jenže tenkrát bez sebemenší naděje na záchranu — a není důležité, zda to bylo ve skutečnosti nebo jen v představách, protože hrůza z toho jde skoro stejná…

Když loď projela mraky, mírně zvolnila. A já na obrazovce spatřil město: bílé hranoly budov a ideálně rovnou, dokonale vyrovnanou řeku. Škoda že je ta obrazovka tak malá, to je opravdu škoda…

Trup lodi byl najednou zcela průhledný. Obklopovaly mě sotva patrné obrysy stěn, které tu ostatně byly ponechány jen z důvodů čistě psychologických. Prudce jsem vydechl a vmáčkl se do křesla, toho jediného na palubě, co si ještě uchovalo viditelnost.

Jestlipak mě loď ještě pořád slyší? Nebo že by ten terminál byla jen fikce?

Taková je tradice.

Město bylo kousek stranou, tak dvacet, třicet kilokroků. Jen stěží jsem od něj dokázal odtrhnout oči — tak bylo krásné. Podíval jsem se dolů, na obrovské zelené pole, porostlé zelenou travou a poseté stříbřitými čočkami. Byli jsme už tak nízko, že jsem dole viděl postavičky lidí se zakloněnými hlavami.

Malá loď usedla do trávy sotva deset kroků od skupinky lidí. Tak měkce, že jsem okamžik přistání vůbec nepocítil. A proč bych ho v umělém gravitačním poli taky měl cítit?

Kopule nad mou hlavou se začala otevírat. Monitor zhasl.

Těsně před vystoupením z lodi jsem chvilku zůstal jen tak sedět. Kochal jsem se hřejivým světlem naší Matičky. Že bych snil právě o tomhle?

Nemám se s lodí nějak rozloučit?

No dobře, budeme mít za to, že všechna přání už byla vyslovena…

Vstal jsem a vykročil na rozevřený oblý kryt kabiny. Pohlédl jsem na lidi dole a nejistě se usmál.

„Niku!“ volali na mě. „Vítáme tě doma, Niku!“

Sbohem.

Kapitola třetí

Byli čtyři. Jako úplně první kráčel vysoký vyschlý stařec s úhlednou lysinou a v pomačkaném bílém obleku. Podíval se na mne zamyšleně a bez úsměvu. Ten pohled byl opravdu vážný a já uhnul očima.

Zato další tři se přívětivě a radostně zubili. Dva mladí hoši, tak moji vrstevníci, jeden druhému hodně podobní — asi bratři. Oba měli stříbřité šortky, volné košile a byli bosi. Ten starší měl kolem krku květovaný šátek. Kousek stranou od nich stála dívka, na rozdíl od mládenců ostříhaná hodně nakrátko, na ježka, v úzké dlouhé sukni, ňadra jen sotva překrytá páskou. Její úsměv byl jaksi nejistý a rozpačitý.

„Niku!“ zvolal vyčítavě ten se šátkem na krku. „Tak co je to s tebou?“

Seskočil jsem do trávy, která mi měkce zapružila pod nohama, a vykročil jsem k nim.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem.

Tohle zřejmě nečekali. Snad kromě té dívky — v její tváři se nic nezměnilo. Starý pán zakroutil hlavou a mládenci na sebe zmateně pohlédli.

„Niku, no tak Niku,“ oslovil mě starý pán, který mezitím došel až ke mně a pohlédl mi přímo do očí: „Ty mě nepoznáváš?“

Zakroutil jsem hlavou. Kdo to asi je? Můj děda, nebo otec?

„Nikki, ale to je přece Patron,“ řekla polohlasně ta dívka. „Tvůj Patron!“

„Nic si nepamatuji.“ Pocítil jsem, jak se mi do očí hrnou slzy. „Promiňte mi to, ale já nikoho z vás nepoznávám.“

„Dostal ses do kontaktu s Cizáky?“ zeptal se přísně stařec.

„Ano.“

Uchopil mě za bradu a velice pozorně se mi zadíval do tváře. Pak si povzdechl:

„Jsme příliš bezstarostní. Příliš otevření. Vesmír nám příliš často udílí lekce, kruté lekce… Máš ve tváři stopy ran, můj chlapče.“

„Bojoval jsem.“

„Vždycky jsi byl horkokrevný a impulzivní…“ Popleskal mě po tváři. „Toho jsem si vědom… A odpusť ty, Niku. Všechno bude v pořádku. Hlavní je, že ses vrátil. Jsem tvůj Patron, Niku. Jmenuji se Per.“

A najednou začal spiklenecky šeptat:

„Jako kluk jsi mi společně s dalšími začal říkat Pero. Všichni jste si mysleli, že to nevím…“

„To si taky nepamatuji,“ odpověděl jsem polohlasně.

Stařec přikývl:

„Všechno bude v pořádku, chlapče.“

Vzal mě za ruku a odvedl mě k trpělivě čekajícím mladým lidem. Chápal jsem, že bych o nich měl uvažovat spíš jako o přátelích, ale jejich tváře ve mně žádnou vzpomínku nevyvolávaly.

„To jsou tvoji přátelé,“ řekl Patron. „Tohle je Han.“

Mladík bez šátku jen rozpačitě rozhodil rukama. Tak nějak provinile, jako by za to mohl on, že se musíme seznamovat znovu.

„Já jsem Nik,“ představil jsem se automaticky. Neznámo proč jsem napřáhl kupředu ruku, na kterou se všichni přítomní užasle zadívali.

Děje se se mnou něco divného…

Nemotorně jsem opakoval Hanovo gesto a rozpřáhl ruce.

„Já jsem Tag. Taggi,“ řekl druhý chlapec.

„Nik. To si asi pamatuješ…“

Mládenci se rozesmáli. Trochu přiškrceně, ale přece jen s úlevou, asi jako u lůžka nemocného, který v sobě najednou našel sílu zažertovat.

„Já jsem Katti,“ řekla dívka. Pak zaváhala a zeptala se: „A na mne si taky nevzpomínáš?“

A mně se tak strašně chtělo vybavit si aspoň ji!

Pohlédl jsem na Katti, na její jemnou tvář, kratičký kartáček černých vlasů a křehkou postavu. Pohled na ni byl mnohem příjemnější než na všechny ostatní. Dokonce ještě příjemnější než na ženu od těch cizích lidí, která zůstala na alarské lodi…

„Taky ne,“ přiznal jsem se. „Ale mám pocit, že jsem tě znal. Promiň.“

„To nic, Nikki.“ Kývla, ale v očích se jí najednou rozhostil smutek. „To se všechno vrátí.“

Starý pán si odkašlal.

„Rimere.“

„Ano?“

„Bylo nám dovoleno tě uvítat. Výbor Dálkového průzkumu čeká podrobné hlášení, takže jsem se musel rozpomenout na staré řemeslo — a znovu jsem se ocitl ve službě. Co tvá loď — v jakém je pořádku?“

„V mnohem lepším než já sám.“

„No tak výborně. Loď už předala tolik informací, že všechny naše zvláštní služby jsou na nohou. Hane! Ty se věnuj stroji. Zavez ho do boxu a proveď úplnou demontáž. Hlavně zkontroluj, jestli v něm nejsou nějaké artefakty. A taky prověř, zda nedošlo k cizímu průniku do paměti palubního partnera. Co nejpečlivěji! Pokud bude všechno v pořádku, pošli stroj na přetavení. Jakož i všechny testovací systémy, které byly s touto lodí v kontaktu.“

„Dobře, Patrone. Uděláme, jak si přeješ.“ Han se pousmál a vykročil k lodi.

Mně to celé vyrazilo dech a honem jsem nevěděl, jak zareagovat.

Tak tohle měl palubní partner na mysli, když říkal, že naše příští setkání je málo pravděpodobné!

„Večer se uvidíme,“ utrousil Han, když procházel kolem mě. Nevím proč, ale čekal jsem, že mě poplácá po rameni nebo něco takového. Ale nestalo se.

„Jsi nějak nesvůj, viď?“ zeptal se mě Per, který ze mě ani na okamžik nespustil oči. Jak se zdálo, uměl dokonale číst v mé tváři.

„Všechno je pro mě nové, Patrone,“ řekl jsem. „A takové… nezvyklé.“

„Co ten oděv, Niku? Odkud to máš?“

„Je to dar představitelů cizí rasy, kteří jsou nám velmi podobní. Byli tři — muž, žena a starý pán. Pomohli mi utéct a poskytli mi oděv i zbraň.“

„O tom nám loď nic nesdělila.“

„Nevěděla to.“

„Tak půjdeme. Niku, mládeži…“

Vydali jsme se od lodi pryč. Ta už za Hanem uzavřela kabinu a pomalu, nízko nad polem odlétala někam pryč. Doprovodil jsem ji pohledem, pak jsem si stáhl bundu a přehodil si ji přes ruku. Bylo horko, protože nebe nad přistávací plochou bylo bez mráčku a Matička hřála ze všech sil. Starý pán kráčel před námi, ponořen do svých myšlenek, kdežto my tři jsme šli spolu.

„A opravdu jsou nám tak podobní?“ zeptal se Tag.

Bylo vidět, že ho to všechno velice zajímá — zvědavostí přímo hořel. Katti zřejmě dělal největší starost můj stav, kdežto čím si hlavu lámal Per, jsem netušil. Zato Taga ze všeho nejvíc zajímala novinka o cizích lidech.

„Ano. Jsou nám velmi podobní.“

„Podobnost na úrovni fyziologie a anatomie je skoro nevyhnutelná,“ povzdechl si Tag. „Ovšem pokud jde o genom… Ale stejně je to zajímavé. A co to jejich oblečení? Půjčil bys mi to?“

„Samozřejmě,“ podal jsem mu bundu. Tag ji několikrát obrátil v rukou a pak žertem naznačil, jako že si ji obléká. Nakonec prostrčil prsty dírami po alarských zubech.

„Hrozně nepohodlná,“ rozhodl se nakonec. „Je těžká, málo pevná a sestavená z málo kusů látky. Samý šev. Takovéhle věci nosili naši předkové. A jak sis ji takhle roztrhal?“

„Zaútočili na mě.“

Jen mlaskl jazykem a narovnal si šátek na krku.

„Není ti v těch hadrech horko, Niku?“

„Je,“ přikývl jsem.

Přistoupili jsme k bílé nízké plošině. Nejdřív jsem si myslel, že stojí přímo na trávě, ale pak se ukázalo, že mezi jejím dnem a zemí je úzká štěrbina. Všichni vystoupili na plošinu a posadili se. Stařec jen přidřepl, Katti téměř ležela a Tag zkřížil nohy pod sebe. Taky jsem se posadil.

„Teď vyrazíme k Tagovi a podíváme se, co se ti to všechno přihodilo.“ Per se na mě přísně zadíval. „Nebojíš se?“

„A čeho?“ nepochopil jsem.

„No že když bude všechno v pořádku, tak tě odešleme na přetavení!“ rozchechtal se Tag. Per se pousmál a dokonce i v Kattině tváři se rozlilo cosi jako náznak úsměvu.

„Já vlastně ani nevím, co bych měl očekávat,“ řekl jsem. „Když jsem slyšel to o přetavení lodi, dost mě to překvapilo. Já si opravdu nepamatuji vůbec nic.“

Stařec se usmívat přestal.

„Neboj se, Niku, všechno bude v pořádku.“

Tohle zaklínadlo už mi začínalo lézt na nervy…

„Copak ty mi nevěříš?“

„Snad ano.“

Per si povzdechl:

„Patron, který se doslechne, že se mu věří jen snad, by se asi měl radši věnovat úklidu pláže… Ale já se neurazím, Niku. Ten tvůj případ je zcela zvláštní, to mi věř.“

Plošina se dala do pohybu — někdo zřejmě v duchu vydal takový pokyn. Rychlost byla už během pár vteřin značná, ale jakési ochranné pole zeslabovalo proud vzduchu na příjemný vánek.

„Han zkontroluje celou tvou loď,“ řekl Per. „Je to vynikající odborník na inteligentní systémy. V tom jsi s ním nikdy soupeřit nemohl…“

Neřekl jsem na to nic.

„No a Tag zase prohlédne tebe. Je specialista na nehumanoidní formy života.“

Smysl téhle věty jsem pochopil až po chvíli.

„Ale Patrone…“

„Jsem si téměř jist, že to jsi opravdu ty, Niku. Znám tě od šesti let. Ale musíš nám rozumět. Všichni jsme se ocitli tady, v cizím prostoru. To, že na naši planetu i na planety Přátel dál svítí Matička, na věci nic nemění. Jsme v cizím světě. A jaký bude, zda vlídnější než ten náš, či naopak nelítostnější, se zatím neví. Lidstvo se musí přesvědčit, že nejsi Cizák. Od chvíle, kdy ses vypravil na průzkum, uplynul už skoro týden. Devět dní! Byl jsi v zajetí. A kdo se z toho zajetí vrátil, to zatím nevíme.“

„Ale tohle je Nik, Patrone!“ zvolala Katti. „To můžu potvrdit! Jak jako lékařka, tak jako… přítelkyně.“

„Taky jsem si téměř jist,“ přikývl Per. „Téměř.“

A mě jako by polili ledovou vodou.

Tak člověk se vrátí domů a tady zjistí, že ho podezírají z cizáctví! Z toho, že je ne-přátelský regresor!

Lehl jsem si na záda a zadíval se na rovné pásy oblak. V oslnivém světle Matičky jsem musel přimhouřit oči. Létající plošina se pode mnou jemně zachvívala.

„Nekácej se z toho, Rimere,“ řekl mi přísně Patron. „Ty přece musíš něco vydržet!“

„Jestli zjistím, že jsi Cizák, jsem ochoten sníst celou svou sbírku!“ dodal k tomu Tag. Pohodlně seděl, žvýkal stéblo trávy, které zřejmě utrhl někde cestou, a vypadal naprosto klidně.

„A co vlastně sbíráš?“ zeptal jsem se.

„Minerály z jiných světů. Ty asi moc k jídlu nebudou… Však jsi mi je vozil i ty sám.“

Povzdechl jsem si a zkusil prohrabat prázdnou špižírnu své paměti. A s potěšením jsem zjistil, že tahle Tagova slova mi sice nejasně, ale přece jen něco říkají!

„Tohle si pamatuji! Řekl bych, že tohle ano!“

Katti úlevně vydechla:

„Tak vidíš. Všechno se vrátí… a bude to jako dřív.“

„Asi zafungovala psychoblokáda,“ usoudil Per. „Zřejmě tě podrobili výslechům a mučení. A ochrana odpojila paměť. Což je výborné. Nikdy jsem na to nedokázal věřit stoprocentně, ale teď, Niku, chlapče, vyprávěj mi všechno, co sis zapamatoval.“

„Když jsem přišel k sobě, ležel jsem na nějakém stupínku,“ řekl jsem. „Zpočátku jsem uviděl strop a pochopil jsem, co to je. Pak jsem otočil hlavu a podíval se na stěny. Nu a takhle, opravdu po kouscích jsem postupně něco začal dávat dohromady…“

Své vyprávění jsem uzavřel až během prohlídky u Taga. Seděl jsem při ní v jednom z nejvyšších pater jehlanovité budovy a nade mnou se vznášela bílá, tiše bzučící kovová polokoule. Za průzračnými stěnami bylo vidět město. Parky, úzké chodníky i auta tiše klouzající po magistrálách…

„A v tu chvíli se ukázalo, že se blížíme k Vlasti,“ řekl jsem. Promnul jsem si předloktí, kam jsem dostal několik injekcí. Ostatně, ty jsem dostal nejen do předloktí… „Přistáli jsme zcela bez problémů… A to bude asi všechno.“

Polokoule diagnostického zařízení můj hlas odrážela v tlumené ozvěně. Vypadalo to, že od zbytku tohoto sálu mě odděluje jakési pole. Možná proto, aby eliminovalo poruchy zvenčí či naopak nepouštělo ven nějaké škodlivé záření. Ale možná taky proto, aby mě zadrželo, kdyby se zjistilo, že já nejsem já.

Já ale přece moc dobře vím, že nejsem žádný regresor cizí civilizace!

Tag s Katti seděli u ovládacího pultu kousek stranou. Per pak na židličce přímo proti mně. Za celé to dlouhé vyprávění mě jen několikrát přerušil a požádal mě, abych něco vysvětlil nebo to vyložil podrobněji. V zásadě ale jen přikyvoval.

Tahle laboratoř pro zkoumání cizích forem života vypadala podivně. Bylo tady plno všelijaké aparatury a v prosklených skříních byly k vidění jakési nepříliš sympatické substance, uložené v plochých průzračných miskách. Přes veškerou tuto správnou atmosféru vědeckého pracoviště však podlahu pokrýval měkký koberec s abstraktními vzory a na zdech visely obrázky v tenoučkých dřevěných rámech, především krajiny s mořem. Kousek od hlavního diagnostického zařízení, do něhož teď proudily údaje o mém těžce zkoušeném organizmu, se tyčil vysoký stůl, zastavěný sklenkami, talíři a průhlednými krabicemi s nějakým jídlem. Nevím proč, ale připadalo mi, že je to spíš nějaký obytný interiér.

Jenže můžu já si vůbec být něčím jist?

Katti vstala od pultu a zmizela v místech, kam jsem neviděl. Celý jsem ztuhl. Zřejmě odnášela vzorky mé krve a kůže, které mi vzali z předloktí a z holeně. Já sám si sebou byl jist, ale stejně…

Co když třeba dojde k chybě? Ne, tady k chybě dojít nemůže. Tag i Katti jsou odborníci. A chtějí pro mě jen to nejlepší.

Když se Katti znovu objevila, všechno jsem si z její tváře přečetl. Uvolnil jsem se a dokonce se v tuhém křesle pokusil usadit co nejpohodlněji. Katti podala Perovi kousek papíru a zamávala mi.

„Ahoj, Nikki! Neboj, za chvilku to budeš mít za sebou!“

„Ještě pět minut, Nikki!“ křikl na mě od pultu Tag.

Takže jsem našinec! Nejsem Cizák!

Patron se na papír pozorně zadíval. Pak ho opatrně složil, strčil si ho do kapsy a zadíval se na Katti:

„Děkuji ti, holčičko… Děkuji. A ty si pospěš, Tagu.“

Vstal a přistoupil až ke mně. Spíš jsem ucítil, než zaslechl, jak pole, které nás rozdělovalo, najednou zmizelo.

Takže se mě báli…

„Nikki…“ Starý pán mě vzal za ruku. „Kdybys jen tušil, jak já se bál. Bál jsem se, že ty už nejsi a já před sebou mám napodobeninu. Kopii.“

„Opusťte zónu detektoru, Pere!“ okřikl ho ostře Tag. „Zanášíte mi tam deformace!“

Aha — takže když jde o práci, může kdokoli bez váhání vyplísnit i Patrona.

Proseděl jsem v tom křesle ještě asi pět minut. Podle Tagových pokynů jsem se uvolňoval a ze všech sil se snažil něco si vybavit na základě volných asociací: „Svoboda — oběti, láska — odpovědnost, Vlast — práce.“

Ty nejpodstatnější pochyby však už byly pryč.

„Můžeš vstát, Nikki. Obleč se.“

Tagův hlas nezněl příliš optimisticky a já znovu zpozorněl. Rychle jsem si natáhl šortky — darovaný oděv a nůž už někam odnesli. Místo toho jsem dostal bílou košili s krátkými rukávy, vyrobenou z hutného, ale měkkého materiálu. Zato obuv se na Vlasti zřejmě nepěstovala.

Per byl taky celý nesvůj.

„Tvoje paměť nebyla zablokovaná, jak jsme všichni doufali, Nikki…“ Tag mluvil zdráhavě a uhýbal pohledem. „Je… smazaná. Nadobro. Psychoblokáda by nedokázala způsobit následky… tak destruktivní.“

„Jak to myslíš, nadobro?“ Zmocnila se mě nesmyslná touha se pohádat. „Vždyť přece chodím, mluvím a přemýšlím! Snad mi nechceš říct, že se ze mě stal obří kojenec?!“

„Nepřesně jsem se vyjádřil… Smazané jsou jen vzpomínky. Osobnostní paměť. To, co jsi viděl a cítil. Celý tvůj život.“

„Ale proč?!“ zvolala zoufale Katti.

„Takhle zřejmě u Cizáků probíhá proces mentoskopie. Oni ty informace prostě odebírají. Paměť ti kompletně vykuchali.“ Konečně se na mě dokázal podívat. V očích měl nesnesitelnou bolest. „Sebrali ti všechno, včetně našeho přátelství…“

Přistoupil jsem k němu, vzal ho za ruku a zašeptal:

„Ale já… jsem přece pořád já! Když jsme byli přátelé, Tagu, tak jimi budeme zas.“

„A naděje není žádná?“ otázal se za mými zády Patron.

„Ne.“ Tag ruku neobratně odtáhl. „Jisté asociativní vazby zůstaly, Patrone, takže Nikki si tu a tam na něco vzpomene… Ačkoli ne, spíš tomu porozumí znovu, vzpomene si, že to už tady jednou bylo. Řekl bych, že zůstane naprosto normální,“ a Tag se na mě křečovitě zasmál, „ale vybavit si staré vzpomínky nedokáže.“

Per stál s pohledem upřeným do podlahy. Jako člověk, který našel vzácnou ztracenou věc, ale přesvědčil se, že je nenávratně poškozená…

Fuj, to je ale ošklivá představa! Takhle přemýšlet nejde. To je falešná asociace. Všechny jsou falešné…

„My tě neopustíme, Niku,“ řekl nakonec. „Vrátil ses — a to je hlavní. A my jsme tvoji přátelé. Tvoji nejlepší přátelé.“

Dole před domem na nás čekala dvě auta. Normální, uzavřená a na kolech, ne jako plošina, na které jsme se sem dopravili z kosmodromu.

„Musím podat hlášení Výboru,“ řekl Per. „I s odborným komentářem… Ano, Katti?“

Dívka ode mne odtrhla zrak.

„Dobře, Patrone.“

„Tagu, postaráš se o Nika?“

„Samozřejmě, Patrone!“ Vypadalo to, jako by se tahle otázka Taga až trochu dotkla. „Vynasnažím se alespoň něco ti připomenout, Niku!“

Patron s Katti nasedli do jednoho z aut. Průhlednou stěnou jsem uviděl, jak Per sáhl do otvoru v palubní desce a vůz se okamžitě rozjel.

„Péro, milé Péro, už jsi odletělo,“ řekl Tag. „Vzpomínáš si na tuhle svou dětskou říkanku? A znamenalo to, že se můžeme bez obav věnovat nějakým lumpárnám.“

Zakroutil jsem hlavou.

„Nepamatuji si nic. Ani Patrona, ani Katti… A s ní jsem se taky přátelil, Tagu?“

„Chtěli jste se brát,“ přikývl Tag. „Kamarádili jsme s ní od dětství, vzpomínáš? A ty jsi vždycky…“

„Prosím tě — to ‚vzpomínáš‘ mi radši neříkej,“ požádal jsem ho. „To nemá smysl.“

„Promiň,“ zrozpačitěl Tag. „Jsem blbec.“

Budova, kde pracoval, byla vysoká, možná jedna z nejvyšších ve městě. Nějakých sto nebo sto padesát hektokroků. Zaklonil jsem hlavu a pokusil se na vrcholku té pyramidy najít okna, z nichž jsem se předtím díval na město.

„Takže ty jsi odborník na cizí formy života?“

„Ano. Každý z nás začal dělat něco jiného. Ty ses stal kosmonautem. My všichni jsme vlastně snili o tomtéž, vzpomínáš…? Promiň. Jenže do Dálkového průzkumu jsi nakonec odešel jen ty. Han se stal inženýrem. A já biologem.“

„Jasně, a z Katti je lékařka,“ pokračoval jsem. „A kdo ještě?“

„Jak to myslíš?“

„V té partě jsme byli čtyři, ne?“

„To ano, ale Káťu nepočítám. Ta byla v jiné skupině — v ženské,“ řekl pomalu Tag. „Čtvrtý z nás byl Inka.“

„A co je s ním teď?“

„Zahynul. Před dvěma lety, tam… Ani jeho popel se na Vlast nevrátil…“ Tag jen neurčitě mávl rukou a na chvilku umlkl. „A teď zajedeme ke mně, nebo vlastně k tobě.“

„Myslíš, že by to mohlo pomoct?“

„Bydlels tam čtyři roky. Mozek to zapomněl, ale tělo by si mohlo ledacos pamatovat.“

Vlezli jsme do auta — já dozadu a Tag dopředu, k řídicímu terminálu. Nejradši bych se teď prošel večerními ulicemi, ale s lékařem je lepší se nedohadovat. A Tag pro mě v tuhle chvíli byl hlavně doktor.

„Víš, ten tvůj současný stav má přísně vzato i jisté výhody,“ řekl, letmým gestem se dotkl čelní desky a vůz se rozjel. „Vypadáš velmi svěže. Tvůj pohled na svět musí být zcela nezkalený. Díváš se kolem sebe jako dítě, které se poprvé dostalo z internátu.“

„Copak my jsme vyrůstali v internátu?“

„Jistě,“ podivil se lehce Tag. „A kde jinde?“

„Pro mě kdekoli. Například u rodičů.“

„Jako v době kamenné?“ zakroutil hlavou Tag. „Blázníš? Copak něčemu takovému jako výchova dětí se může věnovat neodborník? Jedině že rodič by zároveň byl Patron, ale to je zase neetické.“

„Kdyby ti rodiče byli dobří…“

„Dítě nepotřebuje dobré rodiče,“ odsekl prudce Tag. „Potřebuje dobrého Patrona.“

Umlkl jsem. Nevím, jaké přednosti může mít takový nezkalený pohled na svět, ale nevýhod je požehnaně. Určitě budu říkat hlouposti a moudře dokazovat, že oheň někdy nepálí a voda může téct do kopce. Oni mi budou vysvětlovat, proč to tak není a já se tomu budu divit…

„Chtěl bych knihy,“ řekl jsem a pohlédl oknem ven. „Hodně knih, Tagu. Hlavně historických. Pak pravidla slušného chování. Nějakou filozofii…“

Auto uhánělo po dálnici. Provoz nebyl nijak zvláštní, večerní procházky asi mělo rádo víc lidí. Však jich také na chodnících a na náměstích před vysokými domy bylo všude plno. Ti lidé mi zatím byli zcela cizí…

Tag přikývl:

„Knihy dostaneš. Všechno dostaneš. Hlavně teď nepanikař, Nikki. My všichni ti pomůžeme. Protože co je v životě nejdůležitější?“

„Práce, přátelé a láska,“ odpověděl jsem spontánně.

Tag se spokojeně usmál:

„No vidíš. S prací sis poradil. A poradil sis s ní dokonce i v situaci, kdy ses dostal do velkých potíží. Přátele máš. A láska se ti vrátí.“

„Myslíš?“

V tomhle případě nic rezolutního tvrdit nechtěl.

„Katti je krásná a příjemná,“ řekl jsem opatrně, „jenže já si nic nepamatuji. Ona přece musí automaticky očekávat, že se začnu chovat jako dřív, což se ovšem nestane a přijde rozčarování… Měl jsem třeba nějaké zlozvyky?“

„Inu… pár ano. Jsi hrozně impulzivní. Snadno se vrháš do všelijakých dobrodružství. Jenže to je věc přirozené nátury, takže temperament se ti podle mého soudu nezměnil. Nechceš něco k jídlu, Nikki?“

„Ano!“ pochopil jsem najednou, jak strašný mám hlad.

„Je tu takový pěkný podniček…“

A znovu strčil dlaň do terminálu.

„Tagu — a k čemu je dobrý přímý tělesný kontakt s tou břečkou?“ zeptal jsem se. „Kontakt s řídicím systémem by snad stačil i na dálku, ne?“

„To není břečka, ale koloidní aktivátor,“ vysvětlil mi Tag. „S jeho pomocí tě soustava přesně identifikuje a rozhodne se, zda máš právo ji použít. Kdyby cestujících bylo hodně a každý by si přál něco jiného, mohlo by to soustavu zmást. Nebo tvé vlastní úvahy, kam vlastně jet, ty by systém taky mohl vnímat rovnou jako sled konkrétních pokynů. Kdežto přímý kontakt s aktivátorem přichází ve chvíli, kdy je rozhodnutí hotovo a taky příslušně formalizováno. A svou roli tu samozřejmě hraje i tradice. Starší systémy nebyly tak citlivé a bezprostřední kontakt prostě vyžadovaly.“

„Díky za přednášku,“ ušklíbl jsem se. „Budeš mi toho muset vysvětlit víc, tak šetři síly.“

„Teď si je právě doplníme.“

Auto najednou prudce zabočilo. Vozy jedoucí za námi okamžitě zvolnily a pustily nás do úzké příčné uličky mezi řadami malých domků.

„Máme práva mimořádné priority,“ ožil hned Tag. „To je skvělé.“

Přimáčkl jsem nos na sklo a domky si prohlížel. V zeleni stromů jsem tu a tam zahlédl teplé pastelové barvy stěn a otevřená okna. Na palouku mezi dvěma domky si dvě dvojice uspořádaly malý piknik. Dívka, která právě přinášela z domu podnos plný jakýchsi pokrmů, zachytila můj pohled, usmála se a pohostinně kývla, jako by mě chtěla vybídnout, abych se připojil.

„Jsou to dobří lidé,“ řekl jsem jen.

Tag zběžně mrkl oknem ven a pokrčil rameny:

„Všichni lidé jsou dobří. To je normální.“

Zaťal jsem zuby. Proč já asi tuhle jistotu nemám? Že by se vytratila zároveň s pamětí? Ale proč?

Vůz plavně zvolnil.

„Jsme na místě,“ prohlásil spokojeně Tag.

Hospůdka byla pod otevřeným nebem. Kousek stranou stála nevelká sférická stavba, ale tam byla zřejmě jen kuchyň. Nějakých dvacet stolků bylo v přísně seřazených řadách postaveno kolem čtvercového bazénu s tryskající fontánou. Voda v bazénu svítila, což mimochodem nezpůsobovaly žádné reflektory — ta voda vydávala jemné smaragdové světlo sama od sebe.

„Támhle je volno…“

Poslušně jsem vykročil za Tagem a snažil se necivět příliš utkvěle kolem sebe. Nás si koneckonců taky nikdo nevšímal, i když lidí tu bylo hodně. Na každém stole hořela lampička, malý knot, plovoucí v kovové misce plné jakési mastné tekutiny. To bude zřejmě jen tak pro okrasu. Prostranství kolem fontány bylo vyloženo pestrobarevnými kamennými dlaždicemi a po jeho obvodu tlumeně svítily nízké lampy. Stálo tu několik aut, ale jak se zdálo, většina hostů přišla pěšky.

Usedli jsme k volnému stolku. Byla tu široká pohodlná křesla, na stole ležel drsný, ale ukázkově čistý růžový ubrus a na něm asi deset různých příborů ze žlutého kovu. Všechny ty lžíce, lžičky, vidličky a nože mě lehce zmátly, protože jsem zřejmě zapomněl, jak s nimi zacházet.

Ale vcelku se mi to tady líbilo.

„To tě to tu tak zaskočilo?“ zeptal se mě šeptem Tag. „Copak si na nic nevzpomínáš?“

Zakroutil jsem hlavou.

„Chodili jsme sem často. Když jsme byli na internátě, tak jsme se tu učili. A už tehdy jsme si řekli, že sem budeme chodit.“

Tag se čemusi zasmál, ale čemu, to věděl jen on. To by mě zajímalo, co se tak může učit v restauraci? Že by kultura stolování? Jenže to pak pochybuji, že zrovna takovéto místo by vyvolávalo nějaké obzvlášť příjemné asociace…

„A kdo sem tak chodí?“

„Kdo chce. Zvlášť když tu někde bydlí nebo pracuje.“

Opatrně jsem si prohlížel lidi u sousedních stolků. V zásadě to byly malé společnosti po třech či čtyřech lidech — nejrůznějšího věku, ale zpravidla jednoho pohlaví. Mezi páry převažovaly ty starší.

Má to snad znamenat, že společné večery se netráví v kruhu rodiny, ale s přáteli?

Znovu na mě padl splín. Vrátit se do vlastního světa, který se najednou stal cizí, to je věru daleko tíživější zkušenost než probíjet se z cizáckého obklíčení za pomoci nočníku…

„Ahoj!“

Přistoupila k nám mladičká dívka ve velmi krátké sukni a s blýskavým pruhem látky přes ňadra.

„Ahoj!“ odpověděl Tag.

„Já si vás pamatuji,“ usmála se dívka. „Ty jsi Tag. A ty zase Nikki. Nemám pravdu? Vy jste taky z Matiččina světla, že? Takže jako obyčejně?“

Tag na mě rozpačitě pohlédl.

„Jako obyčejně,“ přikývl jsem.

„A… k tomu láhev vína,“ dodal Tag.

Dívenka nakrčila nosík a tanečním krokem odkvapila.

„Co je to Matiččino světlo?“ zeptal jsem se.

„Internát, kde jsme vyrůstali. Ta dívka je taky odtamtud. Jeden ze způsobů přípravy-na-práci je pro ně číšničina.“

„Takže my jsme tu pracovali taky…“

„Nepracovali!“ zakroutil Tag energicky hlavou. „My jsme tu procházeli přípravou-na-práci. A to je přece něco zcela jiného, Nikki! Právě — to je úděl! To je to, co ti přináší uspokojení a je to to nejužitečnější, co můžeš udělat pro Vlast.“

„Všechno je pryč, Tagu,“ řekl jsem. „Jako když to spláchne voda. Nebylo by pro mě taky nejlepší jít na přetavení jako ta moje loď?“

Tag se nuceně usmál.

„Každý to přece bude vědět, každý se mnou bude cítit,“ vysvětlil jsem mu. „Každý, s kým jsem se znal, se na mě bude dívat jako na nešťastného invalidu. A i když je to pravda…“

„Tak se to nikdo nedozví!“ přerušil mě ostře. „Šílíš?! To je přece osobnostní tajemství!“

Ta slova jsem znal. Jejich smysl jsem do jisté míry chápal, ale stejně…

„Informace o tom, co se s tebou stalo, jsou přísně tajné!“ pokračoval Tag. „To je přece traumatizující situace, která je pro tebe osobně velmi nepříjemná. Víme to jen my, a i my jen proto, abychom ti pomohli. Ví to Patron, ale to snad považuješ za přirozené i ty sám. Pak výbor Dálkového průzkumu, protože je to pro náš svět životně důležitá informace. A zřejmě to bude vědět taky Světová rada. Ale to je všechno. Jinak se to nedozví živá duše, samozřejmě s výjimkou těch, komu bys to chtěl vykládat sám.“

„To je dobře,“ přikývl jsem. „Ale jak to uchovat v tajnosti? Když mě tady poznala například i ta dívka? A když si pamatuje, co si nejradši dávám k večeři, a já to přitom nevím…“

„Budu pořád s tebou,“ uklidnil mě. „Nebo Patron, Katti a Han… Dokud se neadaptuješ, budeš někoho z nás mít pořád vedle sebe. Jsi přece silný, Nikki. Zvykneš si a narodíš se potřetí!“

„A kdy bylo to podruhé?“ zeptal jsem se. „Jistě, druhé-zrození, to slovo znám. Ale co to znamená?“

„Nejdřív přijdeš na svět,“ řekl Tag. „Láska rodičů a starost Vlasti ti dají život. Pak si vybereš osud. Patron ti dá profesi. A to je druhé-zrození.“

„Nevypadám já jako naprostý idiot?“ zeptal jsem se tiše.

„Ne, Nikki. Byl jsi nemocný. A teď se uzdravuješ.“

Dívka se k nám vrátila s plným podnosem a my jsme umlkli.

„To je tvé maso, Nikki.“ Postavila na stůl keramický rendlík, zpod jehož pokličky unikala pára. Vonělo to báječně. „A tady tvá ryba, Tagu.“

„Děkujeme ti, děvče,“ řekl Tag.

„Tady je chléb a… vaše víno.“ Poslední slova dívka pronesla s lehkým odsudkem a doprostřed stolu postavila kulatou nádobu, plnou rubínové tekutiny.

„Předepsal nám to lékař,“ vysvětlil Tag.

„Aha, tak dobrou chuť.“

„Proč jí neříkáš jménem?“ zeptal jsem se a doprovodil dívku pohledem. Kdo se mi asi líbí víc — Katti nebo tahle slečinka? To nejsem schopen říct. Katti nemá moc pěkný účes. Dlouhé vlasy by jí slušely líp…

„Jak můžu znát její dětskou přezdívku?“ podivil se Tag. „Napřesrok dostane dospělé jméno, a pak se s ním seznámím.“

Všechno je tu zvláštní, všechno je podivné.

Mlčky jsem otevřel horký rendlík a začal jsem si nakládat maso — velké, chutně vypadající kousky, smíchané se zeleninou. Tag mě napjatě sledoval a zřejmě čekal něco jako výkřik: „Aha, už si vzpomínám!“ Jenže já si nevzpomínám, Tagu… Mě nepřekvapuje jídlo, protože vím, že jídlo má být chutné, ale nějak se mi nezdá, že bych zrovna tohle lečo měl mít rád.

On sám si do talíře položil dva kousky bílého rybího masa. Chytil ho obratně hned do dvou vidliček, ochutnal ho a zamlaskal:

„Výborné! Já vůbec nechápu, jak je možné standardní, ideální maso připravovat na několik způsobů! A vidíš — ono to jde! V naší ubytovně se jim to daří mnohem hůř!“

„Copak ty bydlíš v ubytovně?“

Tag se zakuckal:

„No… ano! Hned vedle tebe. Protože svou vlastní domácnost člověk dostává až ve chvíli, kdy zakládá rodinu. A my dva jsme zatím svobodní.“

„Já už svobodný asi zůstanu napořád,“ poznamenal jsem chmurně. Pak jsem zanechal pokusů jíst maso maličkou vidličkou a chopil jsem se lžíce. Tag souhlasně přikývl. „Ostatně, pokud by se staří mládenci stravovali tady, tak to není tak špatné!“

„Tady to opravdu není k zahození,“ přikývl Tag. „Ostatně s tím doktorem jsem měl pravdu. Katti ti doporučuje přirozené psychostimulátory.“

„Víno?“

„Ano.“

Naplnil dva skleněné poháry a skrz jeden z nich se zasněně podíval na plamínek kahance. Mezitím se docela setmělo a víno v poháru se rozzářilo jasným svátečním světlem.

„Moc pěkné,“ poznamenal zamyšleně Tag.

Také jsem se podíval skrz pohár.

„A jako duše bez těla, na stole svíce hořela…“ řekl jsem najednou.

„To vypadá jako báseň!“ podivil se Tag. „Musím se schválně podívat do informatoria. A co že ti to v hlavě uvízlo tak spolehlivě?“

„To právě nevím.“

„Možná jsou to tvé vlastní verše,“ povzdechl si Tag. „V dětství jsi to zkoušel, a tak ti Patron podstrčil Deset tisíc básní — teprve pak jsi přestal zbytečně plýtvat energií… No nic, Nikki. Tak na tvůj návrat!“

Zvedl jsem svou sklenici až k té jeho a lehce si s ním přiťukl. Sklo odpovědělo jasným, příjemným zazvoněním.

„Pročs to udělal?“ užasl Tag.

„Nevím. To bude nějaký rituál.“

Víno bylo příjemné a jeho chuť jsem znal. Usrkl jsem a postavil pohár na stůl.

„Proč se to děvče tak podivilo, že si objednáváme víno?“

„Alkohol je povolen jen podmíněně,“ ozval se nepříliš nadšeně Tag. „Výslovně to zakázané není, ale aby sis mohl dovolit jeho konzumaci, potřebuješ pro to opravdu vážné důvody.“

„A ty my máme.“

„Bohužel,“ přikývl Tag.

Kapitola čtvrtá

Víno zapůsobilo rychle. I když bylo docela lehké a alkohol v něm téměř nebyl cítit, tenhle stav jsem očekával a vůbec jsem se nepodivil, když se po celém těle rozlila vlna ochablého klidu — hrůza situace, v níž jsem se ocitl, kamsi ustoupila a svět mi znovu začal být skoro známý.

„Škoda, že tu není Han,“ povzdechl si Tag. „Asi zůstal viset v práci, bráška…“

„On je tvůj bratr?“

Tagovi už víno taky vlezlo do hlavy, a tak se mé amnézii nijak nedivil.

„Ano. V dětství byl hodně nemocný a lékaři rodičům doporučili, aby si ho u sebe nechali o půl roku déle. Díky tomu jsme se pak dostali do jedné skupiny.“

„A co moji rodiče, co jsou zač? Mám nějaké bratry a sestry?“

Tag svraštil čelo a poctivě se pokoušel rozpomenout.

„Párkrát za tebou byla matka, a jednou taky otec… Ale přesně to nevím, Nikki. Můžeš se na to zeptat v informatoriu.“

„A proč? Co bych z toho měl, Tagu? Když jsem si nedokázal vybavit vás, tak na rodiče si nevzpomenu taky…“

„To asi ne…“ Znovu nám oběma dolil víno. „Nemělo by cenu dělat jim s tvými svízelemi zbytečné starosti. Zdráv-buď-navzdory!“

„Zdráv-buď-navzdory!“ zopakoval jsem toto tradiční přání či pozdrav, jehož se tu užívalo, když se člověk dopouštěl něčeho potenciálně nesprávného či dokonce škodlivého. Pohodil jsem hlavou. Jako by mi někdo zrovna přes propast amnézie vybudoval most ze slovníků! Co je to za nesmysl. „Tak na zdraví!“

Napili jsme se znovu.

„Potřeboval bych učebnice, Tagu,“ připomněl jsem mu ještě jednou. „Nejdřív něco z dějepisu…“

„Doba kamenná. Říká ti to něco?“

„Mamuti, tygři, sekery, šípy…“

„Výborně!“ zazubil se Tag. „Asociativní myšlení ti funguje.“

„Všechny asociace jsou falešné!“ vyhrkl jsem najednou.

„Nesmysl! To v tobě pro… promlouvá smysl pro pro… protiklady. Pak přišla doba kostěná.“

„Zdomácnění zvířat-přátel, vynález saní a kola, zemědělství…“

„To je skvělé!“ zamával Tag nadšeně rukama. „Slovní zásoba se ti uchovala. A slovo — to přece není jen symbol. Protože se za ním rovnou skrývá představa příslušného objektu. Ona je to… taková záložní kopie informace. Základní znalosti o světě jsi sice jakoby ztratil, ale dokážeš je vytáhnout ze slov. Jedeme dál. Doba pevnostní…“

„Sociální rozvrstvení společnosti, feudálové, války, těžba nerostů, vynález střelného prachu a napalmu…“

„Ty tvoje asociace jsou jaksi příliš militantní,“ povzdechl si Tag. „Že by to byla profesionální deformace? Já bych si asi nejdřív vybavil alchymistu Riga Gatterna neboli smraďocha Riga a plísňové léky, které vynalezl. To je podle mého soudu pro společnost mnohem důležitější než napalm. Tak co, chceš ještě?“

Domníval jsem se, že má na mysli ten stručný kurz historie, ale on nám oběma nejdřív znovu dolil.

„Ale to přece škodí,“ poznamenal jsem.

„Když je to na doporučení lékaře,“ znejistěl poněkud můj společník. „No, a po době pevnostní už přišla průmyslová epocha…“

„Parní stroje, elektřina, někdejší feudální říše dostaly pevné hranice, telegraf, mořeplavba, tradice Patronů…“

„No výborně! Ty odpovídáš jako při zkoušení u tabule!“ zaradoval se Tag. „Co doba námořní?“

Tady jsem se na okamžik zasekl. Jako bych pro ty analogie musel sahat někam hodně hluboko.

„První mapy hvězdného nebe?“

„Skvěle!“

„Navigace… Objev čtvercové a trojúhelníkové pevniny… Velká chyba…“

Umlkl jsem.

„Ty si nepamatuješ, co je to Velká chyba?“

„Ne.“

Tag si povzdechl:

„Potkali jsme tam život, Nikki. Inteligentní formu života. Srstnatce…“

Srstnatci, Ztracení přátelé, válka, Velká chyba, hanba…

„My jsme je vyhladili,“ řekl jsem. „Je to tak?“

„Ano. Nikki. A to je hanba pro celé lidstvo. Jenže tehdy nám válka připadala jako jediné východisko. Byli na nižším vývojovém stupni než my, ale zároveň velice schopní a agresivní. Pozdní kajícník Lane vypěstoval umělou morovou ránu, která je během nějakých čtyřiceti let úplně zlikvidovala.“

„Srstnatci byli ne-přátelé, ale snadno jsme je mohli proměnit v přátele, kdybychom chtěli,“ řekl jsem.

„Samozřejmě! Byla to naše povinnost! Jenže tehdy ještě neexistovaly postupy jako progresorství a regfesorství. Patroni naštěstí vinu lidstva pochopili a rozhodli se ji vykoupit. Přišla epocha Sjednocení, vzpomínáš si?“

„Patronství, likvidace sociální nerovnosti, atomová energie, přetváření pevnin, kosmické lety… na planety Přátel. Je to tak?“

„Ano. Vzlétli jsme na primitivních atomových kosmických lodích do vesmíru. Ve jménu tohoto cíle se spojilo obyvatelstvo všech tří kontinentů. Následovaly lety k Vnitřní i ostatním Vnějším planetám, první kolonie… jen vzpomínej!“

„Blízcí Přátelé?“ zeptal jsem se.

„Správně. A taky tu nejdřív bylo nepochopení, ne-přátelství i oběti na naší straně. Jenže Patroni mezitím vytvořili koncepci Přátelství. A my tak získali Blízké přátele.“

„Jací jsou?“ zeptal jsem se.

„Ohlédni se.“

Až jsem se po téhle výzvě zachvěl. Pomalu jsem se otočil.

Ale viděl jsem jen lidi u stolků a mladičké číšnice…

„Jsou nám podobní?“

„Těžko se na to zvyká,“ prohodil provinile Tag. „Chvílemi mezery ve znalostech obnovuješ okamžitě. Ale chvílemi… Jasně, zraková představivost asi utrpěla nejvíc. Podívej se do bazénu.“

Zadíval jsem se do mihotavé smaragdové vody. A povšiml si sotva patrného vlnění u dna. Pohybovalo se tam cosi dlouhého a tenkého…

„Zvukový jazyk neznají,“ upozornil mě polohlasně Tag. „Na druhé straně ovšem slyší. Citlivost na jakékoli vibrace je v jejich případě přímo mimořádná. Jak si říkají sami, by nemělo smysl překládat, protože by to znělo jako ‚lidé‘. Takže my jim říkáme Hbití.“

„Malí a Hbití,“ navázal jsem okamžitě. „Je to tak?

„Ano. Ale Malí na Vlasti skoro nejsou, naše podmínky jsou pro ně příliš těžké… Musíš se na ně podívat na Vnitřní planetě. Nebo navštívit jejich velvyslanectví.“

„Radši se podívám na obrázky,“ řekl jsem. Z těch těl, která se líně vlnila při dnu bazénu, mi bylo jaksi nevolno. Hbití…

Obrátil jsem do sebe další pohár vína a na Blízkého přítele už jsem se pro jistotu nedíval.

„Mám ještě objednat víno?“ zeptal se Tag.

„Objednej.“

Z restaurace jsme odjeli v jednu hodinu po půlnoci. Vypili jsme ještě jednu karafu vína, ale to se na nás mladičká číšnice dívala už hodně vyčítavě. Kromě nás tu, zdá se, nikdo jiný alkohol nepil. Lidem ale bylo i přesto veselo. V šeru, ve světle pestrobarevných světel kolem bazénu a nízkých lamp začali někteří tančit. Odkudsi zněla hudba — ty melodie jsem nepoznával, ale většinou to byly takové lehké a rytmické motivy. Tag mi navrhoval, abych si taky zatančil, ale to jsem odmítl. Ve svou schopnost vybavit si i tyto rafinované pohyby jsem příliš nevěřil.

Tančit se budu muset naučit znovu. Ledacos se budu muset naučit znovu.

Odcházeli jsme skoro jako poslední. Pro číšnice přijela otevřená plošina, ony ze stolů posbíraly špinavé nádobí, zhasly všechna světla a nastoupily. Všechny byly mlčenlivé, za celý ten večer zjevně dost utahané.

„Mají to daleko?“ zeptal jsem se.

„Tak sto, sto deset minut,“ zívl Tag.

„A to se pro ně nenajde nějaká rychlejší doprava?“

„Ale to je přece součástí přípravy-k-práci,“ poznamenal můj společník. „Existuje velká spousta profesí, které velký prostor k seberealizaci neposkytují. A lidská osobnost musí být připravena i na takovéhle věci. Tobě jich je snad líto? Však se vyspí, a bude to… Zajet jednou za týden do města pro ně snad není takový problém. Niku, no tak, Nikki…“

„Vidíš, jaký je ze mě idiot.“

„To tě přejde.“

My jsme byli doma rychle. Asi za pět minut auto zastavilo před několikapatrovou podkovovitou budovou. Leckde se ještě svítilo a nad každým vchodem zářila malá jasná lampa. I přesto všude panovalo naprosté ticho.

Než jsme vystoupili, Tag se ještě jednou dotkl terminálu a vysvětlil mi:

„Ruším objednávku, protože my už teď žádnou dopravu potřebovat nebudem.“

Beze slova, abych zase neplácl nějakou hloupost, jsem poslušně vystoupil za ním. Zamířili jsme ke druhému vchodu zleva. Dveře tu nebyly, ale z neviditelné úzké štěrbiny prudce vanul teplý vzduch, který vnitřní prostory domu od ulice spolehlivě odděloval. Když jsme tímto vzduchovým závěsem prošli, rozsvítilo se světlo.

Ocitli jsme se v malé okrouhlé hale. Bylo tu jen několik křesílek kolem malého stolu a pár oválných obrazovek ve stěnách. Jeden z televizorů fungoval a po obrazovce běžely řádky nějakého textu. Zřejmě informační terminál s posledními zprávami.

„Jdeme nahoru,“ řekl Tag a začal stoupat po úzkém schodišti.

Pomalu jsem se vydal za ním. Dva kroky od nás byl výtah, ale Tag se z nějakého důvodu rozhodl, že teď výtahem nepojedeme. Že by se to nedělalo, když to není nezbytně zapotřebí?

V každém patře jsem uviděl krátkou chodbičku, z níž vedlo vždy asi tak deset dveří — zřejmě do obytných prostor. A jedny do výtahu… Asi nebydlíme nijak vysoko.

Ve čtvrtém patře jsem už ale názor změnil. Mezitím Tag kývl na jedny dveře a řekl:

„Tady bydlím. Ty máš pokoj o patro výš… Počkej — zkus sem přiložit ruku.“

Dotkl jsem se dveří a ty se okamžitě pootevřely. V místnosti se zároveň rozsvítilo.

„Vidíš, zámek tě poznal,“ řekl spokojeně Tag. „Tak pojď, ukážu ti tvůj pokoj.“

Tag bydlel hned vedle schodů, kdežto já až na konci chodbičky. Tag mé dveře otevřel stejně snadno jako já ty jeho a vysvětlil:

„Bez ptaní se sem dostanou Patron, Han, já… A že by i Katti?“ pousmál se lišácky. „Pokud to tak máš nastavené, tak jistě ano — a možná ještě někdo. Pojď dál!“

A já vstoupil do svého domova. Do domova, který jsem vůbec neznal…

Pokoj byl čtvercový, o straně asi tak deset kroků. Kromě dveří, jimiž jsme vešli dovnitř, tu byly ještě jedny.

„To je do hygienického bloku,“ vysvětlil mi Tag, jakmile si povšiml mého pohledu. „Mám ti vysvětlit, co se tam jak používá?“

„Řekl bych, že si vzpomenu sám,“ odmítl jsem a Tag se zasmál.

U zdi pod oknem stála postel, na můj vkus příliš úzká a nízká. Ačkoli — copak já můžu vědět, jak mají vypadat zdejší postele? Piedestal, na kterém jsem spal u Alarů, byl spíš mučicí nástroj nebo detektor, který zkoumal mé tělo, ale rozhodně to nebyl kus nábytku.

Zajímavé ale je, že zřejmě rád spím pod oknem.

Po protější zdi se od podlahy až po strop táhly dlouhé regály. Byly poloprázdné — tu a tam jsem zahlédl hromádku tenoučkých knih, támhle je nějaký kámen velice složitého tvaru, pečlivě složené sloupky oděvů, a tady je zase vázička ze žlutého kovu, zdobená černou rytinou… Všechno je na očích, vše je uklizené, ale jak je to všechno nápadně poloprázdné a úzkostlivě srovnané, až z toho na člověka padá tíseň. Měl jsem pocit, že já určitě nedokážu zacházet se svými věcmi takhle pedantsky. V pokoji stál stolek se dvěma křesly. Taky tady byla ve zdi obrazovka s terminálem, ale televize byla vypnutá.

„Ukážu ti, jak se používají knihy,“ řekl mi Tag. Prohrábl hromádku a jednu z nich vytáhl. „Tohle by šlo! Úvod do regresorství! Tady najdeš jak stručné dějiny, tak důležité a užitečné informace.“

Přistoupil až ke mně a knihu otevřel.

Tentokrát však mé asociační schopnosti nezafungovaly…

Kniha byla plastová a skládala se jen z tuhých desek. Vnitřní povrch byl světle šedý a naprosto čistý. Jen horní rohy mi připadaly mírně ohmatané…

Tag se jednoho rohu lehce dotkl ukazovákem a na rubu desek se objevila písmena:

REGRESORSTVÍ — STRUČNÝ NÁSTIN.

Na druhé stránce se objevila barevná fotografie skvělé kvality. Dva nazí lidé, muž a žena, u jejichž nohou se do prstenců stočil asi tak pět kroků dlouhý tmavošedý lesknoucí se tvor. Mělo to i cosi jako hlavu, ale nedokázal jsem určit, na kterém konci těla vlastně je. Hned vedle dvojice stála další bytost, která se ženy chabou tlapkou držela za ruku — bylo to dvakrát menší než člověk, téměř celé to bylo pokryté drobnými šupinami a tvář to mělo zkarikovaně lidskou.

Hbití a Malí přátelé.

Dvě první rasy, které jsme nevyhladili, ale učinili z nich sobě rovné, Přátele.

„A teď listování,“ pokračoval Tag. „Když ukazovákem napíšeš číslo, následuje rychlý přechod na hledanou stránku. No a když napíšeš přímo slovo, najde ti to potřebný kontext…“

„Děkuji,“ řekl jsem. „Mám takový pocit, jako bych knihu viděl prvně v životě.“

„A tohle mi říká Chytráček Nikki,“ povzdechl si Tag. — „Však si vzpomeneš. Tak co, já snad abych šel…“

Rozhlédl jsem se po pokoji.

„Asi ano, můžeš jít.“

„Jestli chceš, tak si v tom před spaním ještě zalistuj,“ řekl Tag. „Ale radši se pořádně vyspi. Co ještě bys mohl potřebovat… Máš něco v lednici?“

Naprosto samozřejmě přešel přes celou místnost, otevřel malý kontejner, stojící v policové stěně, a nahlédl dovnitř.

„Hlady neumřeš. Tak dobrá. Kdybys něco potřeboval, zastav se. Nebo zavolej.“

Tag kývl směrem k terminálu a já se chápavě pousmál. Tyhle řídicí a ovládací elektronické soustavy jsou samy dostatečně chytré.

„Přeji ti hodnotný odpočinek, Nikki.“

„Já tobě taky, Tagu.“

Můj přítel — starý i nový zároveň — odešel a já jsem zůstal sám.

Tak tady jsem žil. Četl jsem si v učebnicích regresorství, scházel se s přáteli, odlétal na Dálkový průzkum… A tady jsem se asi taky zamiloval do Katti… Ačkoli ne, to je nesmysl! Do té jsem se zamilovat nemohl! Necítím v sobě nic, ani stopu po nějaké lásce, ani krůpěj stesku!

A tady budu znovu žít. Budu se znovu učit, jak se ovládá kosmická loď, budu znovu zvládat metodiku přeměny ne-přátel v přátele. Budu se tu scházet s Tagem a Hanem, zamiluju se do Katti, pak se vezmeme, pořídíme si děti, dáme je do internátu… A já se dál budu stýkat s přáteli a odlétat do vesmíru…

Upadl jsem na postel, zaťal prsty do přehozu, zmuchlal jsem ho a zabořil do něj tvář. Slzy mi tekly samy a já je nemohl zadržet.

Proč se to všechno takhle seběhlo? Ten svět kolem mě je správný, dobrý a vlídný, ale já ho v žádném případě nemůžu považovat za svůj!

Něco je tu špatně, jenže já nevím co!

Asi za pět minut jsem přece jen znovu vstal. Přistoupil jsem k terminálu a chvíli experimentoval s osvětlením. Svrchní světlo, které vycházelo ze čtyř malých plochých lamp u stropu, se mi podařilo zhasnout a naopak jsem dokázal rozsvítit malou lampičku nad postelí — byla to matová kulička na ohebném držáku. Ovládací soustava v pokoji byla podstatně tupější než ta v kosmické lodi, ale přece jen dostatečně důvtipná, aby pochopila přání takového idiota, jako jsem já.

Teď určitě neusnu. I když jsme vypili dost vína a bylo hodně pozdě.

Uložil jsem se do postele a vzal knihu do rukou. Otevřel jsem ji… Já nevím, ale řekl bych, že knihy mají vypadat docela jinak! „Nastartoval“ jsem první stránky. Úvod do… A co dál?

Po titulní fotografii následovala stránka, na níž byly napsány jen dvě řádky:

To jméno mi připadalo známé. Slovo „regresor“ se ho chytalo jako synonymum. Gatr Hamecci byl Patron a zakladatel teorie regresorství…

Zalistoval jsem v knize o kousek dál a začal si číst.

Na začátku byly stručné dějiny lidstva, přesně jak mi to sliboval Tag. Zběžně jsem si prohlédl dobu kamennou, kostěnou i pevnostní. Podrobněji jsem se podíval jen na dějiny vynálezu napalmu — bylo to velice poutavé a nečekané. Skutečný triumf lidské mysli. Zato o Patronovi a alchymistovi Rigovi Gatternovi neboli smraďochu Rigovi dějiny nezachovaly téměř nic. Uváděly se tu jen dvě možné verze jeho životního a profesionálního osudu — jedna z nich pravila, že se lékařství začal věnovat proto, aby své svěřence zachránil před morovou ranou, kdežto podle druhé chtěl vyléčit svého starého Patrona. Po kontinentu se tehdy jedna za druhou valily vlny strašlivých epidemií — byla to zkrátka chmurná, děsivá doba. Patroni se snažili důsledky této pohromy zmírnit co nejvíc, vštěpovali společnosti elementární hygienické normy, ale bez zázračné plísně smradocha Riga se další rozvoj světa mohl zastavit a opevněná města se mohla na dlouhou dobu stát jen osamělými hnízdy, bojícími se všeho cizího…

Přísně vzato ale nejdůležitější v celém textu nebyly dějiny jako takové. Jen se to v něm hemžilo odkazy na jakési „všeobecně uznávané“ postuláty regresorství a odbočkami či vsuvkami na téma „co by bylo, kdyby…“

Což je samozřejmě zajímavá hra. Představovat si, jakými cestami by se asi vývoj společnosti ubíral, kdyby ve světě něco bylo jinak: třeba kdyby se ten či onen vynález dostavil o deset, dvacet let později…

Proč se například skutečná mořeplavba neprosadila dřív? Vždyť čluny a vory si lidé stavěli už v pravěku, v době kamenné, a uměli dokonce využívat energii větru, kterou zachytávali do plachet ze zvířecích kůží…

„Hlavním faktorem, který nás tak dlouho držel na Kruhovém kontinentu, bylo nebe. Gyroskopické orientační systémy či supercitlivá čidla, měřící údaje o magnetickém poli Vlasti — to všechno jsou vymoženosti skutečně rozvinutých technologií. První kroky v mořeplavbě jsme neučinili ve chvíli, kdy jsme vytvořili mohutné paroelektrické lodě. Ty přece podél pobřeží posetého majáky křižovaly už dobrých sto let. Nejdůležitější pro rozvoj zámořské plavby byla schopnost orientace podle oblohy, vznik hvězdných map, které umožnily udržování přesného kurzu. Jak dlouhá ale byla naše cesta k těmto mapám! Pohlédněte na noční nebe…“

Odtrhl jsem se od knihy a radu uposlechl. Inu — nebe jako nebe. Pluje po něm pár mraků. A jsou na něm hvězdy.

„Pohlédněte na noční nebe, na oslnivou zář milionů kosmických těles. A zkuste si představit, že naše Matička se nenalézá uprostřed Galaxie, ale v některém jejím okrajovém, poměrně řídkém rukávu. V duchu ty hvězdy odstraňte a ponechte tam vždy jednu ze sta. Polekala vás tma? Ano, to je první negativní důsledek, který si uvědomíme okamžitě. Noční zemědělské práce v době sklizně by byly možné jen při umělém osvětlení. Také vývoj filozofie by se ubíral docela jinými cestami a představa o mnohosti obydlených světů by patrně vznikla mnohem později… Všechno má ale i své pozitivní důsledky. V takových podmínkách by se příprava hvězdných map i orientace podle hvězd zjednodušila. Zámořské cesty by začaly dřív. K dalším pevninám bychom se dostali ve chvíli, kdy by naše vědeckotechnická převaha nad Ztracenými přáteli ještě nebyla tak drtivá. Ale nelitujme toho, co se přihodilo. Tehdy ještě instituce regresorství neexistovala a my bychom tak byli odsouzeni k vleklému konfliktu…“

Ano. Dřív nad Vlastí asi bylo jiné nebe!

Na další stránce jsem nalezl dvě fotografie. Když jsem pohlédl na první z nich, bezděky jsem sebou trhl. Srstnatci, naši Ztracení přátelé, tu navzdory všemu rozhodně nevypadali jako nešťastné oběti. Byli o něco menší než lidé, zato velmi urostlí, ramenatí, s dlouhýma a patrně hodně šikovnýma rukama a vyceněnými obrovskými zuby. Dva srstnatci strnuli před mužem a ženou ve výhružné, útočné póze. Jeden ze srstnatců v rukou třímal kovový předmět, z něhož stoupal obláček lehkého dýmu. Muž si dlaní držel krvavou ránu na rameni…

Druhá fotografie měla patrně demonstrovat hypotetické šťastné vyústění konfliktu, kdy by se z lidí a srstnatců přece jen stali přátelé. Všichni čtyři se šťastně usmívali a drželi se kolem ramen.

Jenže něčemu takovému se člověku moc věřit nechtělo…

Přeskočil jsem příběh pozdního kajícníka Laneho a vyvolání umělé morové rány, která výběrově kosila jen srstnatce. Sympatie jsem nechoval ani k těm chlupatým a ramenatým obludám, ani k Lanemu, který byl zpočátku miláčkem celého lidstva, ale na konci života se změnil v opovrhovaného vyděděnce, který v horách Čtvercového kontinentu marně pátral po nějakém srstnatci, který vyvražďování náhodou unikl…

Epocha sjednocení. Síly lidstva se mnohonásobně rozrostly, Patronství zcela proměnilo vztahy ve společnosti a pocit hanby z Velké chyby Hamecciho přiměl, aby vypracoval teorii progresorství a regresorství. Začalo přetváření celých pevnin, vysušování močálů a obracení toků řek do suchých oblastí…

Znovu jsem pár stránek přeskočil.

Hrdinské lety do vesmíru, první úspěchy a první tragédie… Vytvoření umělé družice Vlasti, malé orbitální plošiny, na níž se pak začaly stavět meziplanetární koráby. Expedice k Vnitřní a Vnější planetě, kde mohl podle názoru odborníků také být život. A tady už je základní schéma teorie regresorství…

„Jakýkoli rozum, který si sám sebe uvědomil a rozšířil se v jistém prostoru, nevyhnutelně dospěje k pochopení hodnot skutečného přátelství či — máme-li užít zastaralého poetizovaného pojmu — bratrství. Jenže cesta k pochopení těchto skutečných hodnot může být velice dlouhá. Mohou ji nakonec lemovat milníky strašlivých zločinů. Lidstvo to pochopilo velice rychle, protože nás Přátelství naučila tragédie Velké chyby. Jenže spolužití dvou inteligentních ras na jedné planetě je spíš výjimka. Stejně jako jsou ve fyziologii inteligentních ras vzácností dvojčata, tak vedle sebe jen málokdy vyrostou hned dvě civilizace na jedné planetě. Už v závěrečných etapách před zrodem rozumu se vyvine jedna dominantní evoluční větev, zaujme ekologický prostor, vyhrazený přírodou pro inteligentní bytosti, a rozvoj dalších živočišných druhů se zbrzdí. Kde tedy hledat východisko? Máme našim příštím-přátelům ve vesmíru umožnit, aby také kráčeli cestou pokusů a omylů? Nebo jim naopak máme pomoci pozvednout se k vrcholům civilizace, k míru a Přátelství?

Platí samozřejmě druhá varianta!

Hlavní překážka spočívá v tom, že jakýkoli rozum reaguje na zásah zvenčí vždy velmi negativně. Pud sebezáchovy je celé civilizaci stejně vlastní jako každému jejímu příslušníkovi. Když se tedy setkáme s rasou, která si sebe samu uvědomila teprve nedávno a která není dostatečně technicky vyvinutá, můžeme na ni mít pozitivní vliv a učit ji ideálům Přátelství. Taková je práce progresorů. Je to práce obtížná, dlouhodobá, ale dostatečně prověřená a přinášející předem odhadnutelné výsledky. Každý progresor se sice nemůže stát Patronem, zato každý Patron se může stát progresorem…

Jenže co když je taková rasa rozvinutá technologicky, ale ne duchovně?

Co když naše pomoc bude považována za agresi a vměšování?

Proto je tu koncepce regresorství, která plní první a nejobtížnější etapu na cestě k Přátelství. Regrese civilizací redukuje jejich technický a především vojenský potenciál na minimum, ale pokud možno uchovává kulturní a mravní výdobytky příštích-přátel. Společnost, stojící na vývojovém stupni naší doby kamenné nebo kostěné, přijímá naši pomoc a ideály Přátelství s radostí a povděkem.

Základní a všeobecně známé postuláty regresorství jsou tyto:

Princip dobrých úmyslů.

Princip menšího zla.

Princip zvratnosti Pravdy, z něhož vyplývá axióma absence Lži.

Princip mravní ohebnosti.

Dále se budeme zabývat šesti doplňkovými postuláty regresorství, zahrnujícími věci na první pohled tak nesamozřejmé jako Odpovědnost kultury či Svoboda druhořadosti. Začněme ale postuláty základními…“

Knihu jsem odložil.

Byl jsem z toho všeho najednou celý nesvůj.

A nešlo o to, že by nesouhlas vyvolávaly zásady zcela srozumitelné a nesporné. Nejpodivnější na tom všem bylo, že ten nesouhlas byl jaksi osobní, bylo v tom něco, co mě zároveň uráželo!

Tady to budu mít těžké. Velmi těžké.

Vstal jsem a odešel do hygienického bloku. Byl nečekaně velký — našel jsem tu bělostně zářící prostornou trojúhelníkovou vanu, umyvadlo naplněné dezinfekčním gelem a samozřejmě záchodovou mísu. Na stěně potažené tmavou polozrcadlovou fólií jsem objevil barevný obrázek — malý chlapec si na něm pečlivě myl ruce a k tomuto výjevu byl připojen nápis: „Ano, ráno a večer je třeba mýt si ruce!“

Hygiena je důležitá věc. To chápu.

Vzpomněl jsem si na své přihlouplé gesto, kdy jsem Taga chytil za ruku.

To se tady asi nedělá!

Ale jak jsem tedy na něco takového přišel?

Musím se vyspat. Musím si odpočinout — a zítra mi svět bude připadat obvyklejší a pochopitelnější. A takhle to půjde den za dnem, já si na morální normy Vlasti zvyknu, budu je považovat za své, zařadím se do téhle společnosti a znovu se budu věnovat regresorství — Vlast vyhledá Alary a jejich agresivitu zcela potlačí. Jednou se z nich stanou naši Přátelé.

Jenom by mě zajímalo, zda péči regresorů vyžadují i tvorové, kteří jsou nám tak podobní. A budou mít tolik rozumu, aby naši pomoc přijali dobrovolně?

Umyl jsem si ruce, po krátkém zaváhání jsem se rozhodl začít se správným životem ještě této noci a chvilku jsem se hrabal v ovládání rozvodu vody. Během několika minut jsem si s tím poradil, i když jsem za tu dobu absolvoval dvě nedobrovolné sprchy — jednu ledovou a jednu vařící. Svlékl jsem se, vlezl si do vany a řádně se celý vykoupal.

Skládat mokré šaty mi připadalo hloupé. A tak jsem je jen tak poházel po policích, aby mi do rána uschly, vlezl jsem si pod přikrývku a usnul. Byl jsem tak strašlivě utahaný, že mi nevadily ani nepatrné rozměry polštáře.

Zdál se mi sen, dokonale typický sen-vyžadující-konzultaci-s-Patronem. Ošklivý sen.

Zdálo se mi, že do mě vlezla jakási amébovitá, téměř kapalná zrůda, která se rozlila po celém mém těle, zasáhla svými chapadly srdce i játra a svým jedem mi zamlžila mozek… Zmítal jsem se na nerovné kovové desce, kolem mě stály jakési nestvůrné bytosti a mezi nimi člověk, starý muž — můj Patron, i když Perovi se vůbec nepodobal…

A já to snášel, snášel jsem všechno, co tu se mnou prováděli, protože to tak muselo být a já chápal, že všechna má bolest, celý můj život je jen zrnkem prachu ve větru, detail, nevyžadující žádnou pozornost…

„Niku! Nikki…“

Zrůda se pomalu sunula mým tělem a zřejmě hodlala prozkoumat každičkou buňku mého organizmu, každý jeho nerv a každý sval, což sice nebylo vždy bolestivé, ale ve všech případech nepříjemné…

„Nikki!“

Zasténal jsem a vzbudil se.

Vedle mě na posteli seděla Katti a polekaně zkoumala mou tvář.

„Ty jsi plakal,“ řekla mi. „Plakal jsi ze spaní. Nikki…“

Namáhavě jsem polkl; v krku jsem měl sucho a srdce mi splašeně bušilo.

„Nikki…“

„Co, co tu děláš?“

No jistě, nic horšího už mě napadnout nemohlo!

Katti se zachvěla, jako bych ji udeřil. Začala vstávat.

„Počkej,“ chytil jsem ji instinktivně za ruku. „A promiň. Díky, bylo mi hrozně zle. Pomohlas mi. Jen mi bylo divné, jak ses ke mně dostala.“

„Tvůj zámek mě přece zná,“ pohlédla s lehkým údivem na mou ruku. „Nikki, my jsme byli… přátelé… Radostné ráno, Niku.“

Byla velmi sympatická… Jen ty vlasy ostříhané na ježka se mi nelíbily, a to ani trochu! Zato měla dobrotivé oči, krásnou tvář a byla vlastně polonahá. Tentokrát na sobě měla prakticky jen krátkou sukni, protože stuha, kterou ženy nosí místo košile, byla úzká a poloprůhledná.

Jasně, samozřejmě jsem ji miloval.

A byl jsem ochoten milovat se s ní tady a hned teď.

V hlavě jako by se mi cosi zaseklo — marné pokusy vyznat se ve svých okamžitých tužbách mě zahnaly do slepé uličky.

Co to má být, že mi pro to najednou chybí slova?

Má „záložní paměť“ mi poprvé odmítla vysvětlit, co že to vlastně chci.

„Katti,“ zašeptal jsem bezmocně. „Já… já tě mám rád.“

Její napětí okamžitě povolilo. Usmála se:

„Já tě taky mám ráda, Nikki. Všechno je v pořádku. Už se zotavuješ.“

Ihned jsem si vzpomněl na tu cizí ženu a její krotkou něhu…

„Teplotu máš normální,“ řekla Katti.

Kdyby radši mlčela!

„Vstávej, ty povaleči!“ zvolala vesele. „Poležet si v posteli můžeš, ale neměl bys to přehánět.“

Vstala a strhla ze mě přikrývku.

Večer už jsem prostě neměl sil shánět se po čistém prádle!

„Umyj se a vem si něco na sebe,“ řekla naprosto klidně Katti. „Včera sis nedal šaty do bloku očisty, tak jsem ti je tam hodila sama. Vstávej!“

Posadil jsem se na posteli, což bylo nečekaně pohodlné, jako by jí někdo uřízl nohy a já se ocitl níž, než jsem očekával. Zamyšleně jsem na ni pohlédl.

Má nahota ji na rozdíl od té neznámé nijak nezarážela. Že by to tu bylo normální?

Tak co je tedy v nepořádku?

Proč se pořád nemůžu odhodlat k tomu, abych vstal?

„Dej si studenou sprchu,“ poradila mi. „Máš hormonální nával. Ale to nic není, to se po stresech stává.“

Něco se ve mně zlomilo. Zvedl jsem se — teď už zcela beze studu — a šel do koupelny. Pak jsem si v souladu s lékařským doporučením pustil studenou sprchu a stoupl si pod ni. Z droboučkých otvorů ve stropě se na mě snášel příjemný deštík; já se pod ním nakrucoval, vztahoval jsem ruce vzhůru a chytal kapky celým tělem. Pak jsem se čelem opřel o kluzkou stěnu a znehybněl.

„Přinesla jsem ti oděv,“ řekla přátelsky vstupující Katti. Dveře do koupelny se nedaly zamknout — nebo jsem možná prostě nenašel zámek. „Cítíš se normálně? Tag řekl, že jste požili dvě láhve vína a že má lehkou otravu…“

„Absolutně normálně,“ řekl jsem, ale neotočil se k ní.

„Zřejmě máš vyšší stupeň bioblokády,“ zauvažovala Katti. „Tvůj organizmus velmi snadno odboural všechny toxiny.“

„To možná, Katti, ale jinak u sebe pozoruji nějaké psychické poruchy,“ řekl jsem. „Mně totiž… tedy já…“

Trpělivě čekala, až najdu ta správná slova.

„Když vedle tebe stojím nahý, cítím se nesvůj!“ dal jsem to konečně dohromady.

„A to se týká jen mě?“ zeptala se naprosto věcně.

„No… asi ano. Včera při té prohlídce jsem cítil totéž, když ses na mě dívala.“

„Nedělej si starosti. To je známý jev. Psychická regrese. Ta se občas dostavuje u dospívajících dětí a někdy — při silném stresu — i u dospělých jedinců. Je na to takový odborný termín — ‚stydlivost‘. A tato stydlivost se obvykle projevuje ve vztahu k opačnému pohlaví.“

„A co s tím budem dělat?“ zeptal jsem se trochu pitomě.

„To tě přejde. Musíš jen změnit vzniklý falešný modus chování. Nemám jít taky do sprchy? Chvilku času ještě máme.“

„Rozhodni to ty,“ řekl jsem.

„Tak se obleč a půjdeme k Tagovi.“

Možná to opravdu je regrese, ale ulevilo se mi až ve chvíli, kdy Katti z koupelny odešla.

Tag se opravdu necítil dobře.

„Nápoje obsahující alkohol by se měly zakázat,“ brumlal a přitom bezcílně bloumal po místnosti. Pořádek měl doma stejný jako já, jen těch věcí bylo o dost víc. Týkalo se to především fotografií všelijakých oblud, které visely po zdech, a také nechutných substancí v širokých plochých miskách. „Je to jed. Jménem celého ústavu předložím návrh Světové radě…“

„Radši den dva počkej, aby sis to nerozmyslel,“ zasmála se Katti. Seděla v křesle a zdála se být veselá a bezstarostná. Že by se bývala opravdu ujistila, že se mnou bude všechno v pořádku? Nebo se jen snaží mě rozveselit?

„Počkám. Ale nerozmyslím si to!“ prohlásil energicky Tag. „Kdy má Nikki podat tu zprávu?“

„Patron domluvil setkání s Radou na šest hodin večer. Máme ještě plno času. Chtěla jsem Nikkiho vzít do sauny.“

„A co že tak najednou?“ podivil se Tag.

„Potřebuje ze sebe dostat toxiny.“ Katti na mě mrkla a já byl celý rád, že je tak ohleduplná. „Nechceš jít taky?“

„Jasně,“ rozhodl se Tag. „Musíme si zavolat auto…“

„To už mám. Patron mi jedno na pět dní přidělil — na celou dobu Nikovy primární rehabilitace.“

„Aha, ty jsi teď vlastně v tomhle procesu ta nejdůležitější osoba… Co Han, objevil něco?“

„Absolutně nic. Hlášení lodi bylo úplné a naprosto správné. Seděl na tom skoro až do rána, domů odcházel v půl třetí. Asi bychom ho měli nechat vyspat.“

„Jasně,“ přikývl Tag. Prohrábl štůsek šatstva a nakonec si přes košili přehodil bundu spletenou z barevných šňůr. „Vypadá to dobře?“

„Báječně!“ pochválila ho Katti.

Auto bylo stejné jako včera nebo od toho včerejšího k nerozeznání. Trasu mu zadala Katti, pak otočila přední sedadlo k nám a začali jsme klábosit. Přísně vzato o ničem. O rase příštích-přátel, kterou jsem objevil ve vesmíru, a také o tom, jak bude skvělé, až se jimi budeme moci zabývat naplno a začneme jim pomáhat stát se Přáteli. Tohle ale Taga nijak zvlášť nevzrušovalo. Zato rasa, která se nám zevnějškem tolik podobá — to je jiná!

„Protože nic takového se ještě nikdy nestalo!“ prohlásil s velkým zápalem a temperamentně gestikuloval. „Protože co se například dělo, když jsme přátele dělali z Malých? Vytvořili jsme speciální kostýmy, v nichž jsme pak k Malým vysílali děti. Uměle jsme brzdili růst některých jedinců, abychom si vychovali dospělé regresory malých postav, protože děti to nezvládaly… Jak dlouho to celé trvalo, Katti?“

„Sedmnáct generací těchto uměle zmenšených lidí,“ povzdechla si Katti. „A vlastně to ještě pokračuje…“

„Kdežto s těmihle budeme prostě jen pracovat! Připravíme specialisty, vyšleme je na planety příštích-přátel a ti se tam jimi budou zabývat! Já těm regresorům závidím! Opravdu závidím!“

„Určitě jsou ale dostatečně vyvinutí na to, aby poznali Cizáky. Možná jsme jim dokonale podobní zevnějškem, ale musí se projevit nějaké rozdíly v psychice. Takže lehké to taky nebude.“

„Metod se přece najde plno! Třeba taková amnézie,“ ukázal Tag na mě. „To je nejlepší způsob, jak ospravedlnit jakékoli regresorovy postupy!“

Nastalo ticho. Tag se okamžitě zarazil, já na to neměl co říct a Katti se odvrátila.

„Dobrá hypotéza,“ řekl jsem nakonec.

„Nikki!“ Tag až ze svého sedadla vyskočil, praštil se o strop do hlavy, ale auto zrovna zatočilo a on spadl zpátky.

„Jak můžeš vědět, že já jsem opravdu Nikki? Co když ho ve skutečnosti vyslechli, dověděli se všechno, co potřebovali, a pak sem vyslali cizího regresora v podobě Nikkiho! Tedy mě! Co vy na to?“

V tu chvíli mi bylo tak zle, že jsem nešetřil nikoho.

„Niku!“

Pohlédl jsem Katti do očí.

„To není možné hned ze tří důvodů.“

„Tak mi tedy dokaž, že já jsem já! Protože já osobně už tomu chvílemi nevěřím.“

„Tvé tělo patří Nikovi. Přesně jsme ověřili celou genovou kartu. Obě analýzy dopadly stejně a odpovídaly tvému genotypu.“

„Tělo se dá překopírovat,“ vyslovil jsem další předpoklad.

„To je další argument proti. Provedli jsme úplnou mentoskopii tvého mozku. Jistě, pokud jde o minulost, nepamatuješ si nic. Jenže slovní zásoba je tvoje slovní zásoba! Víš všechno, co vědět máš! A cizí paměť tvůj mozek neobsahuje! Proč by někdo vysílal na misi regresora, který nezná svůj úkol? To je přece nesmysl. A my jsme celý tvůj mozek důkladně prolezli, do posledního koutku! Všude absolutně čisto!“

„A třetí argument?“ zeptal jsem se. S přímo pomstychtivým přáním uškodit sobě samotnému.

„Třetí argument jsme my. Tví přátelé a tvůj Patron. Copak si myslíš, že právě my bychom takovou záměnu neucítili?“

Zavřel jsem oči. Díky, Katti. Díky právě za tato slova. Možná že jsou právě tím nejdůležitějším argumentem. Který mě nakonec opravdu uklidní.

„Ne-přátelský regresor by musel být takovou kopií Nikkiho… myslím i v morálním, etickém ohledu, že něco podobného jednoduše není možné.“

„Díky, Katti,“ zašeptal jsem.

„To jsou argumenty absolutně nezvratné,“ řekl Tag. „Věříš třeba mně, odborníkovi na cizí rasy?“

„Věřím.“

„Jistě, kdybychom to všechno brali jako abstraktní hypotézu…“ a Tag sladce zamhouřil oči. „Ne, námitky by se samozřejmě našly. Proti každému argumentu.“

V autě se znovu rozhostilo ticho.

„Tak to zkus, Tagu,“ požádal jsem ho. „Pokus se pochopit, jestli bych náhodou nemohl být cizí regresor. A když takovou eventualitu zjistíš, tak zauvažuj, jak by se to dalo prověřit. Protože v takovém případě by bylo třeba izolovat mě od zbytku společnosti a vypracovat metody dalšího postupu.“

„No a tahle tvá slova jsou další argument, Niku,“ řekla Katti. „Světová rada mu možná věřit nebude, ale já ano. Ty jsi náš Nikki… Chytráček Nikki, Nikki Neposeda, Nikki Nabeton. Ničeho se neboj!“

„Nevěř, neboj se, nepros,“ řekl jsem. „Díky vám. Až budu zase ve své kůži, tak se tomu všichni společně zasmějem. Ale zatím mi to nějak nejde.“

Lázně nesídlily v jediné budově, ale v komplexu několika staveb. Byly to kulaté pavilony, které díky své výšce vypadaly spíš jako věže, vedle nich trojboké pyramidy vždy jednou stranou srostlé v jediný celek a uprostřed stála obří hladká kostka ze sněhobílého kamene. Prostory mezi budovami byly tak zarostlé všemožnou zelení, že by to celé vypadalo dávno opuštěné — nebýt pěšin a chodníků vedoucích do nitra komplexu. Auto jsme nechali na silnici a vykročili jsme po jednom z chodníků, vedoucím pod estakádami a galeriemi, které jednotlivé budovy spojovaly do jakési komplikované sítě. Po chvíli jsme potkali jakousi malou společnost — tři muže a dvě ženy. Smáli se, o čemsi nezávazně švitořili a přátelsky nás pozdravili.

Prošli jsme branou s tepelným závěsem a vstoupili do rozlehlého šerého sálu. Na prahu jsem na okamžik zůstal stát.

Ano, ten falešný způsob chování bude třeba změnit.

Bylo tady dobrých sto lidí. Mužů i žen, docela nahých, polonahých i těch, kteří se teprve začali svlékat. Podél stěn stály řady malých skříněk, do nichž si návštěvníci pečlivě ukládali šatstvo. Klenutý strop byl plný malých, spirálovitě uspořádaných oken, jimiž sem proudilo nepříliš jasné, jakoby přefiltrované světlo Matičky.

„Jdeme,“ pobídl mě Tag.

Došli jsme k volným skříňkám. Katti s Tagem se začali svlékat okamžitě, kdežto já se nejdřív zarazil.

To je normální — šeptl jsem si nakonec a také jsem si začal stahovat šaty. Kolem mě byla taková hojnost obnažených těl, že můj rozum přestal panikařit a pocitu, který Katti označila jako stydlivost, se zbavil.

„Půjdem do uragánového nebo do mořského?“ zeptal se Tag Katti.

Mladá žena už se svlékla, zavřela svou skříňku — všiml jsem si, že na dveřích nejsou žádné zámky — a na okamžik se nad tou otázkou zamyslela.

„Nejdřív do mořského. Nikki si musí na všechno zvykat znovu.“

Neřekl jsem nic a vykročil za nimi. Představa lázní ve mně žádné asociace s mořem či uragánem nevyvolávala.

Společně s desítkou dalších naháčů jsme vkročili do úzké chodbičky. Z podlahy i ze stěn sálalo teplo a tu a tam se ve zdech objevily jakési střílny, z nichž vanul horký vzduch. Osvětlení tu bylo umělé — z matových panelů na stropě. Všichni kráčeli mlčky a vážně, jako by se připravovali k nějakému důležitému rituálu, a pleskání bosých nohou po podlaze se slévalo ve zvláštní rytmus, v jakýsi divošský doprovod k nadcházejícímu představení. Neznámo odkud začala prýštit voda a volně odtékala kupředu — podlaha měla zřejmě mírný spád, který se v tom šeru pouhým okem nedal postřehnout.

Ten pocit jakéhosi procesí mě fascinoval, ale i přesto jsem se tu a tam rozhlédl kolem sebe. Mužů a žen tu bylo zhruba stejně; většinou byli mladí, tak naši vrstevníci. Bylo tu hodně sympatických mladých dívek. Celý ten dav se viditelně dělil na menší skupinky lidí, kteří zřejmě přišli spolu, ale ani v těchto skupinkách se nikdo nikoho nedotýkal. Nějaký mládenec uklouzl a bolestivě se uhodil do kolena, přestože bylo jasné, že kdyby se býval někoho zachytil, tak se mu to nestalo.

Proti nám znovu zavanul horký vzduch. Ucítil jsem sůl a jód, jako by před námi opravdu bylo moře. Velmi teplé, skoro vařící. Vody pod nohama jsme teď měli víc, a tak jsem začal našlapovat opatrněji.

Chodba skončila náhle a rozevřela se do prostoru, který mi připomněl alarskou kosmickou loď. Stejná imitace jeskyně — obklad z přírodního kamene. Jen světlo padá v tomto případě z oken. Podlaha tu byla posypána hrubým bílým pískem, co chvíli se dalo šlápnout na jakési lastury nebo dokonce na úlomky korálů. Byla tu spousta písčitých kopečků a dun, na jejichž vrcholu seděli, stáli nebo leželi lidé. Odkudsi stále vanul ten horký vítr, ale vedro tu bylo takové, že i on přinášel úlevu. Teplotu jsem v duchu hodnotil jako alespoň dvakrát vyšší, než je teplota zdravého lidského těla.

„Nikki!“

Vystoupal jsem společně s Katti a Tagem na malou dunu. Klesl jsem do písku a zkřížil nohy do pohodlného sedu. Seděli jsme tvářemi k sobě, stejně jako ostatní početné skupinky. Naše těla olizovaly žhoucí závany větru.

„Jak se tu cítíš?“ zeptala se Katti.

Snažil jsem se na ni nedívat. Tahle léčebná kúra asi zatím příliš nezabírala — stydím se vlastní nahoty, a té její ještě víc.

„Je to zajímavé,“ odpověděl jsem vyhýbavě.

„Jen si odpočiň,“ poradila mi. „Nasaď bdělé-uvolnění a odpočívej…“

Zavřel jsem oči a rád se tomu pokynu podřídil.

Vlastně to bylo úžasné. Tělo sice zpočátku proti téhle obří peci protestovalo, ale její žár byl kupodivu stále příjemnější. Zapotil jsem se, jenže to horko pot okamžitě zase vysušilo. Písek se v poryvech větru pomalu přesýpal, obkličoval nohy a opékal kůži.

Velice příjemné…

„Nikki!“

Když jsem otevřel oči, Katti s Tagem už stáli.

„Jdeme,“ vybídl mě Tag. „Je třeba změnit teplotní režim.“

Kolem dalších písečných kopečků, na nichž se potila a zase usychala nahá těla, jsme přešli až na protější konec sálu. Tam jsme našli malou vodní nádrž — voda stékající po stěně vytvářela jezírko a malou branou ve zdi zase odtékala.

„Ohohó!“ zaječel Tag, rozběhl se a po hlavě skočil do jezírka. My dva jsme ho následovali. Voda až pálila, jak byla ledová — jako by ani nepřitékala po těch rozpálených stěnách. Vynořil jsem se a lačně zalapal po vzduchu. Tag už mířil k bráně, do níž se nechal volně unášet proudem.

„Za ním!“ Katti se vynořila hned vedle mě. Naše těla se téměř dotýkala. „Nikki!“

„Už plavu,“ přikývl jsem.

Proud vody se hnal tunelem. Stěny, které byly na jeho začátku kamenné, najednou zprůhledněly. Plavili jsme se skleněnou rourou, vznášející se nad pěšinami. Pod námi šli lidé, ale ti nás zřejmě neviděli, vypadalo to, že sklo je průhledné jen zevnitř.

„Tyto kontrastní tepelné procedury mají na organizmus blahodárný vliv!“ ozval se za mnou hlas Katti, která mě následovala.

Copak nemůže říct něco jako „to je přece bezva!“?

Proud zeslábl a vyvedl nás do další dvorany. Potopil jsem se pod nornou stěnu, která byla před námi, a ocitl se v jiném bazénu.

A hrome!

Voda tu byla taky studená. Ale hlavní dojem na mě udělal vítr…

Že by uragánový sál? Asi!

Podlaha byla kamenná, jen tu a tam dlážděná dřevěnými kostkami. Což bylo velmi prozíravé, protože chodidla hned od prvního kroku proklatě pálila. Poryvy větru člověka nutily ohýbat se a mhouřit oči.

Tady samozřejmě žádný písek nebyl. Během minuty by ho to odválo ke stěnám. Místo písečných kopečků byl sál plný obrovských balvanů, na nichž spočívaly dřevěné plošiny. Rychle jsme se vyškrábali na nejbližší volný kámen a přikrčili se.

„Tady se dlouho být nedá!“ křikl na mě Tag. „Tak tři minuty, maximálně pět.“

„To jsem rád!“ zvolal jsem ve snaze překřičet vítr. Měl jsem dojem, jako by ten vítr doslova táhl z našich těl všechnu vodu. Těch pár slov okamžitě způsobilo, že jsem měl v hrdle vyschlo a začal jsem polykat, aby se mi v ústech znovu vytvořily sliny.

„Kdosi z básníků přirovnal úplný lázeňský cyklus k procesu vývoje lidstva!“ řekla Katti. „Překonávání drsných klimatických podmínek, chlad a žár, bleskurychlý pohyb — a výsledkem je nový příliv sil a lásky ke všehomíru!“

„Tohle tedy není právě příjemný vývojový proces!“ zašeptal jsem spíš jen sám pro sebe.

„Cože?“ zeptala se Katti.

„Myslím, že kdyby se ubralo toho větru a snížila se teplota, tak by nám příroda nepřipadala tak nepřátelská!“ křikl jsem.

Kapitola pátá

Ani nevím, proč mé tělo pociťovalo takovou lehkost. Možná to bylo blahodárným vlivem lázeňských procedur, ale možná taky samým štěstím, že už skončily.

Ta druhá varianta mi připadala o dost pravděpodobnější.

„Za hodinu musíš být ve Světové radě,“ připomněla mi Katti. „Půjdeš tam společně s Patronem. My všichni už jsme své zprávy podali, takže přímo při jednání být nemusíme. Počkáme ale na tebe… v budově.“

„Je to daleko?“ zeptal jsem se.

„V centru.“

Nerozuměl jsem jí a Katti si mých rozpaků povšimla:

„V centru kontinentu. To město se jmenuje Služba.“

„A stihneme to?“

Auto, kterým jsme jeli, mi nepřipadalo tak rychlé, aby vzdálenost od pobřeží do středu pevniny dokázalo překonat za jedinou hodinu. Jedině že by tam vedla nějaká superdálnice… Ale stejně, něco takového nedokáže žádná doprava na kolech…

Katti s Tagem si vyměnili významný pohled.

„Stihnem,“ řekla Katti s lítostí a soucitem v hlase. „Tak si přece vzpomeň na základní druhy planetární dopravy, Nikki!“

„Automobily, plošiny, lodě, flyery, kabiny,“ vysypal jsem ze sebe automaticky.

„Kabiny je správně!“ pochválila mě Katti. „To stihneme ještě stokrát. Teď ale zajedeme do obchodu, musíš si pořídit něco na sebe. Není to samozřejmě nezbytné, ale vypadat před Světovou radou úpravně je považováno za výraz úcty.“

„A kdo jsou členové té Rady?“

„Vědci, inženýři, prostě ledaskdo,“ pokrčil rameny Tag. „Hlavně ale lékaři a Patroni. Protože to jsou přece nejváženější členové společnosti. Katti, zadej kurz.“

Auto se utrhlo z místa a my zamířili do nejbližšího obchodu…

Dalších padesát minut jsem si připadal jako dítě, které parádí jeho starostliví rodiče. Vlastně Patroni. Ale ne, ještě spíš jsem na tom byl jako panenka, kterou začnou oblékat malé děti. Dítěte se totiž můžete čas od času zeptat, zda se mu to či ono líbí, nebo ne. V mém případě tento problém odpadal. Katti a Tag se totiž plně oddali novému úkolu — za mého pasivního přispění prokázat úctu Světové radě.

„Nene, na všechny ty módní polopláště a svetříky zapomeň!“ poučovala Taga Katti. „Nik se přece nechystá do klubu mládeže. Musí vypadat především seriózně a přísně. Základní tón je jasný — je to člověk, který překonal nepředstavitelné zkoušky a vrátil se na Vlast. Přes mnohé vytrpěné strázně nezlomený. Užitečný společnosti a jistý si sám sebou!“

Tato tiráda vyvrcholila tím, že pro mě byl vybrán šat světle šedé barvy, která je symbolem skutečné čistoty a těžkých zkoušek, jak mi vzápětí vysvětlil Tag. Bílá by působila příliš vypínavě a černá nebo červená by zase mohly signalizovat nějaký přečin, jehož jsem se přece nedopustil.

Do detailů jsem se raději zasvěcovat nenechal. Pokorně jsem se svlékl a zkoušel jsem si jeden oděv za druhým. Až jsem tu konečně stál v košili ocelové barvy, šedých kalhotách a stejném saku, na krk mi uvázali nadýchanou bílou mašli a na nohy obuli měkké boty z jemné šedé kůže, která nohu obtáhla stejně jako ponožky.

„Tak se na sebe podívej!“ vybídla mě Katti, když si mě nejdřív prohlédla ze všech stran. V malé zkušebně nebylo žádné zrcadlo, ale než jsem se stačil zeptat, jak to mám udělat, Tag cvakl nějakým vypínačem a hned vedle mě se přímo ve vzduchu zrodila moje prostorová podoba. Zacivěl jsem se na svého virtuálního dvojníka a ten mi odpověděl stejným zvědavým pohledem. Za okamžik však zájem v holografické tváři vystřídal štítivý nesouhlas.

Vrcholem idiocie byla ta bílá mašle. Kdyby nebylo jí, vypadal bych jako mírně zakaboněný mladý muž, který je oblečen tak, aby se pokud možno někde neumazal. S tou bílou pentlí u krku jsem si připadal buď jako spřátelené-zvíře, které si s paničkou vyšlo na procházku, nebo jako komediant, který se chystá bavit publikum.

„Něco se ti nezdá, Nikki?“ podivil se Tag.

Mlčky jsem si strhl mašli a hodil ji na podlahu. Můj virtuální obraz poslušně učinil totéž. No prosím — takhle je to daleko lepší!

„Já nevím,“ poznamenala zamyšleně Katti. „Byl to nádherný symbol vnitřní čistoty. Nevtíravý, ale efektní.“

Pěkně nevtíravý!

„Já ti rozumím, Katti,“ řekl jí Tag. „Však jsi taky od dětství chtěla být módní návrhářkou. Jenže Patronka určitě udělala dobře, že ti to rozmluvila. Nikki asi intuitivně cítí, že symbolika té bílé mašle by byla až příliš vyzývavá.“

„To je možné,“ povzdechla si Katti. „Inu dobrá, necháme to takhle. Je čas, mládenci.“

„Tady by někde měla být kabina,“ uvědomil si Tag.

„Ano, já vím, kde to je.“

Vyšli jsme z malé zkušebny ven. Neznámo proč jsem očekával, že budeme muset zaměstnance obchodu upozornit, co jsme si vybrali a snad i něco někam zaznamenat, ale takovéhle starosti si mí přátelé nedělali. Kráčeli jsme podél stojanů se šatstvem barev tak zářivých, až oči přecházely, na druhý konec sálu. Tam stál vedle venkovních dveří vysoký válec z tmavého poloprůhledného plastu.

„Nejspíš do šesté kabiny Služby, ne?“ zeptala se Katti.

„To by šlo,“ přikývl Tag.

Zblízka bylo vidět, že válec má zasouvací dveře a uvnitř je na stěně terminál. Tag se dlaní letmo dotkl koloidního aktivátoru a zachmuřil se.

„Tu šestku už si rezervovala nějaká početná skupina,“ oznámil nám. „Zkusíme pětku.“

Dveře se rozjely do stran a uvnitř se rozsvítilo. Nebylo tam nic — jen kovová mřížka na podlaze a světelný panel na stropě. Tag vkročil do válce a zamával nám. Dveře se zavřely a kabina se ponořila do tmy. Na okamžik se ve válci zamihotalo modravé světlo.

„Teď ty,“ pobídla mě Katti. „Objednej si kabinu číslo pět.“

Poslušně jsem se dotkl terminálu.

Kam račte?

„Do páté kabiny Služby,“ řekl jsem osípěle. Necítil jsem se ve své kůži.

„To nemusí být nahlas!“ připomněla mi Katti.

Čekejte, až se uvolní. Vstupte.

Vešel jsem dovnitř. Tag už tu přirozeně nebyl.

Kabina, rub prostoru, přemisťování mimo čas. Lovil jsem zoufale v paměti řetízky slov. Je to bezpečné a spolehlivé. Pohodlné a komfortní…

Světlo zhaslo a následoval ten modravý záblesk. Jinak se nezměnilo nic. Čekal jsem.

Služba. Pátá kabina. Opusťte kabinu.

Dveře se otevřely a já vyšel ven, očekávaje bezděky stojany se šatstvem a před nimi Katti.

Tenhle válec ale stál v parku. Bylo tu šero, jako by světlo Matičky stínilo cosi obrovitého. Na palouku před kabinou přešlapoval Tag.

„Tak pojď, pojď ven!“ zavolal na mě energicky.

Nohy jsem měl jako cizí, ale přesto jsem vykročil k němu. Válec za mými zády se uzavřel.

Vedle Taga už stál nějaký pár — starší žena s mladým mužem. Oba byli vystrojeni velice výrazně a svátečně, tváře měli veselé, ale jakoby mírně nespokojené.

„Ještě okamžik, přátelé,“ oslovil je omluvně Tag. „Musíme ještě chvilku počkat.“

Automaticky jsem těm lidem, kteří se zřejmě chystali Službu opustit, kývl na pozdrav a pak jsem se zahleděl vzhůru.

Ta socha byla taková, že málem dělala díru do nebe.

Ještě nikdy jsem neviděl takovéhle obrovité pomníky, vlastně ne, spíš domy vybudované ve tvaru lidské postavy. Měl to být nějaký starý muž v plášti. Vnímal jsem ale spíš jen jednotlivosti, celek jsem si zatím nebyl s to dát dohromady. Odhadnout výšku můj rozum odmítal a celek jsem proto nebyl schopen vnímat — všiml jsem si jen, že hlava toho muže vězí málem až v oblacích.

„Ústřední budovu Světové rady korunuje alegorická postava Patrona,“ prohlásil tónem turistického průvodce Tag. „Budova tu stojí dvě stě let a je nejvyšší stavbou na Vlasti. Když technologie zkoušek kvarkových reaktorů vyžadovala konstrukci ještě vyšší, bylo nakonec třeba nalézt kompromis. Ten experimentální komplex byl vybudován, ale nejdřív bylo o půldruhého kilokroku zvýšeno sídlo Světové rady.“

„Tak jdeme, mládenci!“ Katti čile vyběhla z kabiny. „Máme málo času!“

Vydali jsme se parkem k nedalekému úpatí sochy. Kabin tu bylo plno — a lidí vlastně taky. Bloudili mezi stromy, seděli na lavičkách nebo jen tak v trávě a obdivovali budovu. Co pěkného ale nalézali ve stínu toho veleobra, jsem nechápal. Mne osobně tahle olbřímí stavba drtila.

„Aha, tak proto byla šestka obsazená!“ zvolal najednou Tag. „To je exkurze!“

Z válce jedno po druhém vycházely děti. První děti, které jsem na Vlasti spatřil. Samí kluci. Vyskakovali z kabiny s radostným halasem, ale vzápětí polekaně utichali, utvářeli hloučky po čtyřech až pěti a bezděky se tiskli k bohorovným Patronům.

„Jsou ve Službě poprvé, to je na nich vidět hned,“ poznamenal shovívavě Tag. „Já jim rozumím.“

„Já taky,“ přikývl jsem s pohledem upřeným na ty kluky.

Teď jeden z kluků přiběhl ke svému Patronovi, přitiskl se k němu, na něco se ho ptal a zároveň prstem ukazoval na budovu Světové rady. Patron se zasmál, pohladil ho po hlavě a vzal kolem ramen.

Že by nebylo pravidel bez výjimky?

A výjimek bez příčiny?

Co asi znamená takovýto dotek ve světě, kde se na tělesné kontakty vztahuje nevyslovený zákaz?

Jaká je to síla, ukrytá v doteku ruky jiného člověka. Teplo, přátelství, láska, důvěra?

Ale to jsou přece hybné síly celé naší morálky. Přátelství, láska, rovnost… řečeno vznešeně bratrství. Tak proč tabuizovat lásku, proč izolovat teplo?

Nebo že by nejsilnější zbraní v tomto světě byl monopol na lásku? Že by nás pevnostní epocha se svými epidemiemi, se svými morovými ranami odnaučila tělesnému kontaktu? Že by ho omezila na minimum a učinila z něj naopak porušení dobrého tónu? Ale když kdesi v duši máme potřebu doteku jiné lidské ruky, když si dítě pamatuje polibky matky a když se mu po nich v útulné internátní cele stýská, tak čím se pro ně stane Patron? Ten jediný, kdo smí obejmout, utěšit, polaskat, pochválit, potrestat?

Bude svatý?

Umíněně jsem pohodil hlavou.

To se mi ale do vědomí vplížil pěkný hnus! Co se to se mnou děje — vždyť já jsem součást tohoto světa, krev jeho krve! A ten můj svět je plný dobra a lásky, to jen já, který se ve své amnézii propadl až do temných hlubin podvědomí, chci najít něco zakázaného, něco, co dějiny už dávno odmítly…

„Co je s tebou, Nikki?“

V Kattině pohledu byl nepokoj.

„Je těžké být novorozencem,“ odpověděl jsem.

Uvnitř působila budova Světové rady ještě tísnivějším dojmem než zvenčí. Malé místnosti se tu nenosily. Řada sálů, procházejících podstavcem „alegorické postavy“, byla tak obrovitá, že by mě nepřekvapilo, kdyby se tu vznášely nějaké létající aparáty. Místo nich tu však klouzaly jen banální dopravní plošiny.

„Sedmý sál, u informačního panelu,“ řekla Katti. „Rychle, Tagu, chyť nějakou plošinu!“

Lidí tu bylo hodně. Někteří spěchali za svými záležitostmi, jiní se naopak rozhlíželi a obdivovali vysokánské klenby, zdobené výpravnými freskami, hromadili se kolem sloupků s terminály rozesetými po celém tomto nekonečném prostoru — zkrátka sem přicházeli za prací i za odpočinkem. Odkudsi se linula sotva slyšitelná hudba, šelestily tu kroky a úryvky tichých debat se slévaly v jednolitý šum.

Do sedmé síně jsme jeli na jedné platformě společně s vážným mlčenlivým Patronem, který zjevně spěchal za nějakou pracovní povinností, a s několika mladými chlapci. Ti se po hlavním městě Vlasti zřejmě jen tak potloukali a Patrona si prohlíželi s nadšenou úctou. Nás ostatně taky. Zřejmě jsme působili dojmem lidí, kteří sem rozhodně nepřišli jako turisté.

Také jsem si to tu všechno prohlížel, zejména stropní malby. Nic zajímavého na nich vlastně nebylo — byl to takový stručný obrazový nástin světových dějin. Od doby kamenné dál. Jediné, co mě zaujalo, bylo, že tabu na doteky se dodržovalo i v tomto případě. Jen Patroni směli někoho držet za ruku, jen oni mohli vynášet raněné z hořících budov, chlácholit děti a utěšovat starce. Ti Patroni byli jednou mladí, jindy staří a jejich oděv se vlastně ničím nelišil od toho, jak bylo oblečeno okolí. Už v samotném způsobu jejich zobrazení však bylo cosi, co umožňovalo Patrony naprosto bezchybně odlišit od všech ostatních postav. Ušlechtilost pózy, moudrost v očích, důvěra v pohledech těch, kdo stáli kolem.

A přitom asi není jednoduché pomalovat klenuté stropy tak, aby zdola obrazy působily přirozeně a ústrojně. Měřítko musí být příslušně deformované. Obraz musí být falešný a znetvořený, aby zdálky působil pravdivě…

Promnul jsem si čelo. Proč mě pořád napadají takové ohavnosti?!

Obzvlášť mě ohromila freska pokrývající celý strop šesté síně. Byl na ní šílící a burácející oceán, ostré skály a nad tím vším nebe, zatažené bouřkovými mračny. Na těch skalách stál Patron s malým chlapcem. Patron chlapce jednou rukou objímal kolem ramen a druhou ukazoval na moře, kde se po vlnách pod napnutými plachtami hnala loď. Mohutná kolesa byla zpola vidět nad hladinou a na stožárech zářila signální světla. Výjev zřejmě zpodobňoval dobu námořní a měl demonstrovat moudrost Patrona, ukazujícího svému svěřenci krásu bouře a odvahu námořníků, zápolících se živlem, ale možná také jejich trestuhodnou lehkomyslnost. Nebylo totiž pochyb o tom, že v následujícím okamžiku se loď roztříští o skaliska.

Zmocnil se mě nepříjemný dojem, že jakmile loď ztroskotá, Patron s chlapcem sestoupí na pobřeží a začnou si odnášet všechno, co z lodi a jejího nákladu zbylo…

Sklopil jsem hlavu.

Je zle…

Lidská osobnost — to není jen zcela unikátní genotyp, doplněný souborem znalostí a soustavou jazykové komunikace. Nejdůležitější je asi posloupnost, v jaké projevy okolního světa hodnotíme. Něco je třeba do rozumu vštípit už v nekritickém, nereflektujícím dětském věku, učinit z toho axiomatické pravdy, které už nevyžadují další důkazy a nevyvolávají pochyby. Protože jinak je zle.

A já přišel o ty nezpochybnitelné pravdy. O sociální normy, které dál není třeba vysvětlovat. A vrátit je se teď zdá téměř nemožné. Nezbude mi než se přetvařovat.

„Nikki!“

Společně s Tagem a Katti jsem z plošiny seskočil. Sedmá síň byla zřejmě v samotném středu toho patronského piedestalu. A piedestal i se sochou stál zase v samém středu pevniny — o tom jsem nepochyboval. Sloup modrého světla, který mířil ke klenbě, kde ji probodával a mizel ve výšinách, je zase osa, kolem níž se otáčí celý život Vlasti.

Lidí tu bylo mnohem méně než kdekoli jinde. Na tomhle místě se zřejmě nesluší jen tak se potloukat. U sloupu chladného světla stály dvě postavičky — poznal jsem v nich Patrona Pera a Hana.

„Nejdeme pozdě, Patrone?“ křikla Katti. Místo odpovědi jen mávl rukou, abychom přistoupili.

Z toho blankytného svitu přímo vanul chlad. Cítil jsem se tu stále stísněněji. Nervózní byli i Katti a Tag, přestože je žádné slyšení před Světovou radou nečekalo…

„Jdete včas,“ utrousil Patron, když jsme se přiblížili skoro až k němu. „Dobrý den, chlapci. Dobrý den, Katti.“

Han na mě mrkl a já mu poněkud strnule pokynul hlavou.

„Vypadáš, dobře, Niku,“ pochválil mě Patron. „S tím oblečením jsi mu pomáhala ty, Katti?“

„Ano, Patrone.“

„Výborně. Začínám si myslet, že by sis bývala poradila i s profesí módní návrhářky. Jen bych od tebe čekal, že sáhneš po nějakých nevhodných doplňcích — třeba po motýlku, po mašli či po něčem podobném…“

Katti zavrtala pohled do země:

„Vybrala jsem tu mašli, Patrone. Nik ji odložil sám.“

„Takže jsem se nemýlil,“ přikývl jen Patron. „A my půjdeme, Nikki, můj chlapče. Nebylo by dobré nechat Radu čekat. Pokud ale máš trému…“

„Ne, jsem připraven.“

„Podej mi ruku.“

Dovolil jsem mu, aby sevřel mou dlaň. Ty si myslíš, že tenhle dotek mě naplní jistotou a zažene strach, viď, Patrone? Jenže se mýlíš, má nemoc je až příliš vážná. Neverbální komunikace mě neděsí, ale nadšením mě taky nenaplňuje.

Jsem sice pořád Nik, ale zároveň jsem Cizák.

Vzali jsme se za ruce a vstoupili do sloupu modrého světla.

Zpočátku jsem si myslel, že to bude cosi jako výtah a že začneme stoupat vzhůru. Možná na další plošině, ale možná jen tak v silovém poli.

Blankytná zář však jen vymezovala zónu pro okamžité přesuny. Byla to velká a luxusní kabina. Pokyny tu vydával Patron a já žádnou komunikaci neslyšel ani necítil.

Světlo kolem nás pohaslo, jako by se schoulilo a rozmazané kontury sedmé síně, Katti i obou bratrů zmizely. Na chvíli jsem měl dojem, že stojím ve tmě — tak jasně a svátečně zářil svět mimo přemisťovací zónu.

Poslušen Patronovy ruky jsem vstoupil do jednací síně Světové rady.

Stěny tu neměly žádné obrysy. Přesněji řečeno byly tvarované tak složitě, že jsem jejich skutečnou podobu nebyl schopen vstřebat. Spíš jsem cítil, než věděl, že jednací síň Světové rady je umístěna přímo v hlavě sochy „alegorického Patrona“. Mozaiková podlaha se nalézala na úrovni jeho brady. No jistě — támhleta obří prohlubeň je vnitřek jeho nosu, tahle terasa jsou pootevřená ústa a žebrovaná klenba zase vnitřní strana jeho vlasů. Socha byla průhledná jen zevnitř, ale světlo Matičky tyto prostory i přesto neznámo jak ozařovalo.

Neznámo proč jsem si vzpomněl na lázně.

Ačkoli — interiér zasedací síně připomínal spíš restauraci. Byla tu asi tak stovka stolků, u nichž seděli nějací lidé, většinou Patroni. Někteří jedli, jiní jen tak rozmlouvali u láhve vína či šálku kávy. Jednotlivé skupinky živě debatovaly.

Takže tady se rozhoduje o osudech Vlasti?

Šel jsem za Perem jako omámený. Bezděky jsem spočíval pohledem na nejzajímavějších jedincích. Tady na pohovce pololežel dlouhonosý muž s tmavou tváří a mohutnými nadočnicovými oblouky a lenivě rozmlouval s Malým přítelem, který k němu přisedl do dřepu. Ten člověka buď uklidňoval, nebo s ním jen souhlasil, přitom ho plaše hladil po rukávu bundy a nahlížel do jeho zapadlých očí. Asi se v téhle síni necítil zrovna dobře, protože co chvíli strkal čumáček do dýchací masky, která se mu pohupovala na prsou.

A tady je zase Hbitý přítel, který se stočil v křesle do klubíčka a na stůl odložil jen část těla, připomínající kousek uťatého tlustého hada. Rozesmátý tlouštík, který seděl hned vedle, se ke Hbitému neustále obracel a cosi mu vykládal…

Takhle přemýšlet nesmím! To není správné — zakoušet vůči Přátelům pocity posměchu či dokonce přezíravosti!

Přistoupili jsme ke stolku, u nějž seděli dva lidé — ramenatý muž s rozpuštěnými vlasy a stará žena se stejně štětinatým účesem, jako má Katti. Byli oblečeni velmi prostě a přívětivě si nás prohlíželi.

„Tohle je zasloužilá lékařka Vlasti Ana, a tohle zase komandor Dálkového průzkumu Big,“ představil mi oba Patron. „Oni tě dobře znají.“

Kývl jsem na pozdrav.

„Posaď se, chlapče,“ zavelela žena.

Usedli jsme tedy k jejich stolku. Big se na nic neptal, nalil pohár vína a podal mi ho.

„Napij se, Nikki. A dopřej si uvolněné-bdění. Však sis zkusil svoje…“

„Regenerace probíhá dobře,“ prohodil Per a taky si nalil. „Ostatní se snaží a pomáhají mu, jak můžou…“

„Hlášení tvé lodi už znám a vyslechl jsem i tvůj rozhovor s Patronem,“ řekl Big. „Tvůj let je nejdůležitější událost od okamžiku Odchodu.“

„Odchodu?“ zeptal jsem se nechápavě.

Big si stejně nechápavě prohlédl Patrona.

„Zatím jsem s ním skoro nic neprobíral,“ vysvětlil nezúčastněně Per. „Nejdřív musí být obecně rozhodnuto o jeho dalším osudu.“

„Ach ano, samozřejmě,“ povzdechl si Big. „Řekni mi jednu věc, Niku. Jako kdo se cítíš?“

„Jako pilot Dálkového průzkumu Nikki Rimer. Progresor a regresor.“

Všichni tři dál na cosi čekali.

„Jenže teď se zřejmě pro tuhle práci příliš nehodím,“ dodal jsem tedy. „Všechno zmizelo. Všechno jsem ztratil. Takže jsem asi Nikki Rimer, který by teď měl hledat svůj zmizelý osud.“

„Výborně, Nikki!“ vydechl Big a kradmo pohlédl na ženu.

„Kontrola proběhla naprosto korektně a já se plně ztotožňuji se závěry Institutu cizích forem života,“ pronesla suše Ana. „Sanatorní režim nebo sociální omezení práv nepovažuji za nutné. Avšak návrat k původním profesím…“

A pochybovačně zakroutila hlavou.

„Jestli tomu správně rozumím, pochyby o mé totožnosti stále trvají,“ řekl jsem. Big s Anou překvapeně zvedli hlavy. „A s ohledem na tento fakt není má další práce ve vesmíru žádoucí.“

„Je to můj nejlepší žák,“ prohlásil hrdě Per. „Nikki…“

A pohladil mě po hlavě.

„Takže nám zbývají dvě otázky?“ shrnul to Big. „Příští statut a profesionální doporučení?“

„Patrně,“ přisvědčil Patron.

„Co navrhuješ?“

„Neomezená práva. A nové povolání, které by vyloučilo vstup do kosmu.“

„Například?“

Per zaváhal:

„Dobře, já to riziko podstoupím… Nikki má neuvěřitelný smysl pro odpovědnost. Je cílevědomý, soustředěný a trpělivý. A vyznačuje se mimořádnou dávkou empatie.“

„Takže by mohl pomýšlet na profesi Patrona?“ zvolala překvapeně Ana.

Big si promnul kořen nosu.

„Nějaký čas by Nikki pracoval se mnou. V normálním režimu asistenta. A později, když by mu to šlo, může dostat svou vlastní skupinu…“

Ana na mě pochybovačně pohlédla. Perův návrh se jí zřejmě moc nezamlouval. Neřekla ale nic.

„Vybavuji si návrh lékařské skupiny Rady,“ pokračoval nevzrušeně Per. „Služby v energetice, v zemědělství, sanatorní režim…“

„Ale to byl jen jeden z několika návrhů!“ přerušila ho chmurně Ana.

„Chápu. Ale přece jen si myslím, že Nikki by měl pracovat v kontaktu s lidmi. Na místech, kde může prokázat své nejlepší vlastnosti.“

Vypadalo to, že proti tomuto argumentu ani jeden z těch dvou nedokáže nic namítnout.

„Já za něj ručím,“ dodal ještě Per.

Ana jen mávla rukou:

„No tak dobře. Lékařská skupina návrh podpoří. Ale na vaši osobní odpovědnost, Patrone.“

„Přirozeně.“

Rozhostilo se ticho. Big, Ana i Per se všichni zadívali na mě. No a co — to je všechno? Takhle tedy vypadá přijaté rozhodnutí Světové rady?

„Děkuji,“ řekl jsem. „Naděje Patrona a Rady rozhodně nezklamu.“

„Má někdo nějaké námitky?“ zeptal se Per hodně nahlas. A já jsem si najednou uvědomil, že v celém sále panuje naprosté ticho. Všichni se dívali k našemu stolku. A zřejmě sledovali celou debatu!

„Ale výhradně na vaši osobní odpovědnost, Pere!“

Hlas se ozval hned vedle nás. A přitom hovořil ten muž s úzkým čelem, který ležel na pohovce a debatoval s Malým přítelem…

„Přirozeně,“ odpověděl ještě jednou Per — stejně jako Aně.

„Je rozhodnuto.“ Big na mě kývl. „Když bude Dálkový průzkum potřebovat odbornou konzultaci, obrátíme se na tebe, Niku.“

„Ano,“ zašeptal jsem. „Samozřejmě.“

„Hodně úspěchů,“ popřál mi Big.

Patronova dlaň dolehla na mé rameno.

„Jdeme, Nikki. Nebylo by dobré připravovat Radu o čas.“

Vstal jsem a pokynul Aně. Stará žena byla s tímto rozhodnutím zjevně nespokojená, ale přesto se na mě usmála. Zřejmě ze zdvořilosti.

A to je všechno?

Ano, to je všechno!

Nikdo už se na mě nedíval. Ačkoli ne — ten pohodlný, co tak rád polehává po pohovkách, si mě zamyšleně změřil. A Big mi zamával.

„Máme tu otázku ekologického dohledu nad Západními pouštěmi,“ ozvalo se sálem. „Spuštění kvarkových reaktorů, které jsme uskutečnili v rámci programu Odchodu, znamenalo vážné škody pro reliktní…“

Modravá zář všechny okolní zvuky utlumila.

Pohlédl jsem na Patrona. Tvářil se velmi vážně. Na čele mu vystoupily krůpěje potu.

„Mohli jsme se dočkat i mnohem horšího verdiktu?“ zeptal jsem se.

Můj vlastní hlas mi připadal cizí. Deformovaný a tichý. Kromě toho modravého světla tu zřejmě bylo ještě nějaké silové pole.

„Ano.“

Přemístili jsme se zpátky do sedmé síně a já znovu spatřil čekající přátele.

„Riskuješ, Pere?“

Patron otočil hlavou. Hodně prudce, jako by musel rozhýbávat zarezlé čepy.

„Doufám, že ne.“

„A jak by vypadala ta nejhorší varianta?“

„V transportním systému se nesmí zůstávat déle, než je zapotřebí,“ poznamenal suše.

„Ale stejně…“

„Mohlo tě čekat sanatorium.“ Patron mě chytil za ruku a vlekl mě ven. Podřídil jsem se.

Za jiných okolností bych se býval po sálech Světové rady docela rád toulal. Nástropní malby byly bez ohledu na cokoli přinejmenším velmi zajímavé. A zajímavé by mi bývalo připadalo i prostě jen chvíli sledovat návštěvníky.

Jenže nedávná návštěva zasedací síně na mně přece jen ještě pořád ležela jako těžké závaží. Postavili jsme se na volnou plošinu a Katti navolila kurz směrem k východu z piedestalu.

„Něco tě zarazilo, Niku?“ zeptal se mě Per.

„Trochu ano. Konkrétně dvě věci.“

„Pokusím se tvé pochyby rozptýlit.“

„Nikdo se nezeptal na můj názor, Patrone. Rada rozhodovala o tom, co budu dělat po zbytek života, ale nikoho nezajímalo, co si o tom myslím já sám.“

„Rozumím.“ Per pohlédl na Katti a ta chápavě přikývla. „Co ještě?“

„Neumím si představit, jak dvě stovky lidí můžou kontrolovat a spravovat osudy celého lidstva. Navíc v takovéhle… nikdy nekončící kavárenské atmosféře.“

„Kladeš-li dvě otázky naráz, zpravidla odpovídá jedna na druhou.“

Pokrčil jsem rameny.

„Nikki, Světová rada dospěla k rozhodnutí na základě názoru lidí, kteří tě dobře znají. Ana, Big, já — my všichni si umíme poměrně přesně představit, jaká profese a jaký další osud ti umožní plnohodnotný život. Nahodilý výběr životní cesty se přežil už v době pevnostní, hned po zformování instituce Patrona. Dnes se naše civilizace skládá z lidí, kteří jsou každý na svém místě. Chápeš? Světová rada nezasahuje do drobných problémů, protože to není nutné. Ty se řeší na úrovni jednotlivé osobnosti, na úrovni Patrona a jeho svěřence. Proto atmosféra zasedání Rady nevyžaduje falešnou slavnostnost a soustředěnost. Jaký je v tom rozdíl, zda lidé budou s proudem informací nakládat v terminálu nebo u šálku kávy?“

Mlčel jsem. Jistě, měl pravdu.

Ale proč já téhle pravdě nevěřím?

„Nikki, tvé vědomí prošlo psychickou regresí,“ řekla Katti. „Ty jsi utekl do dětství. Schoval ses před světem za bariéru pocitových reakcí dospívajícího chlapce. Takovéhle pochyby jsme v dětství zakoušeli všichni: Proč mi Patron doporučuje, abych se stala lékařkou, když se chci stát módní návrhářkou? Proč Světová rada ještě nezahájila zásadní operace s Dalekými přáteli? Vždyť by to bylo tak zajímavé! Museli jsme dospět, pochopit zákony vývoje společnosti, zvládnout lekce z historie. A pak se všechno dostalo na svá místa.“

Mlčenlivý Han si odkašlal a nejistě k tomu dodal:

„Musíš znovu dospět, Nikki. Ale snazší to zřejmě bude po Patronově boku.“

A je to. Mí přátelé rozhodli za mě. Připojili se k názoru Světové rady a Pera. Bezvýhradně. Drobné problémy se řeší na úrovni Patrona a jeho svěřence — na mém názoru přitom naprosto nezáleží.

Ale ne, proti instituci Patrona jsem nic nenamítal! Stejně jako například proti profesi dispečera v elektrárně nebo operátora zemědělských strojů. Jejich nedostatky jsem neznal. A profese Patrona se zřejmě skládá ze samých pozitiv.

Ta pitomá psychická regrese mě však neustále nutila v duchu protestovat. Jako by mi někdo celý život vnucoval nějaké role, já byl nucen se tomu podřizovat — a teď se to ještě ke všemu opakuje…

Plošina se zastavila u dveří první síně. Vydali jsme se k východu. Per po mně opatrně pokukoval. Na rozdíl od přátel, kteří byli se svým rozhodnutím naprosto spokojeni, zřejmě cítil jisté napětí.

„A neměli bychom do Matiččina světla vyrazit všichni společně?“ zeptal se najednou.

„Ale to je úžasné, Patrone!“ zvolala Katti.

„Pro Nikkiho bude vaše společnost velmi užitečná,“ pokračoval ve svých úvahách Per. „Ty s Tagem už jste mu pomohli hodně. A když se k vám připojí ještě Paličák Han…“

Han se rozpačitě pousmál.

„Rozhodnuto!“ uzavřel to optimisticky Per. „Co tomu říkáš, Nikki?“

Že léky se člověku nemají cpát násilím, Patrone… Což jsem samozřejmě nahlas neřekl. Jenže on to vycítil.

„Nechceš se ještě projít po parku, Niku? Nebo hned vyrazíme do internátu?“

Ty pilulky mi sladit nemusíte, Patrone. Protože tohle není svoboda volby, o které sním já.

„Je tu příliš šero, Patrone,“ odpověděl jsem. „Radši pojedeme rovnou do Matiččina světla.“

Dopravní kabiny jsou neobyčejně pohodlné… Až mě překvapuje, že ve mně nezůstaly nějaké ty příjemné asociace, které by s nimi souvisely. Nebo že bych jich zase tak často nevyužíval?

„Druhá kabina tě dopraví do internátu Matiččino světlo,“ řekla Katti. „Nastup si. A uč se.“

Dostal jsem tedy právo přesunout se prostorem jako první. Ohlédl jsem se na Pera a ten přikývl.

No dobrá.

Dotkl jsem se terminálu a mé prsty na vazkou hmotu koloidního aktivátoru tentokrát reagovaly jako na něco naprosto obvyklého. A co kdybych navolil jinou kabinu? Někde na mořském pobřeží… To by se přátelé podivili, až by mě nenašli…

Upřesněte cíl cesty.

„Druhá kabina internátu Matiččino světlo,“ zamumlal jsem. Lekl jsem se tak, až mi to samotnému přišlo líto. Nene, já se do role bořitele všeobecného klidu nehodím.

Vstupte.

Modrý záblesk pod nohama. Za kalnými stěnami válce se alespoň na první pohled nic neměnilo.

Vystupte.

Za dveřmi byl taky park. Jenže docela jiný. Kolem Patronovy sochy ve Službě se všechno jevilo příliš správné, pečlivé, vyrovnané a zkulturněné. Všude rovné chodníky a malé zastřižené stromy. Kdežto tohle je skutečný prales. Všude jakési prehistorické jedle s jehlicemi dlouhými jako paže. A pod nimi ostružiníkové houštiny. Touhle drsnou přírodou vedla jedna jediná pěšina vysypaná pískem a mizející v lese. Vzduch byl svěží a sytý, vonící stromovou smůlou.

Najednou mi bylo velice lehko.

Poodešel jsem od kabiny a rozhlédl se. V dálce, tam, kam vedla pěšina, bylo nejasně vidět světlé stěny budov. Bylo tu ticho, jen z houštin se ozývalo jakési jemné cvrčení. Možná hmyz, možná pták — podvědomí mi nic nenapovídalo. Z kabiny zatím nikdo jiný nevystupoval: že by si to rozmysleli a rozhodli se nechat mě alespoň na chvilku o samotě?

„Dobrý den.“

Ohlédl jsem se. Z houštiny vykoukl dětský obličejík. Celý zapatlaný a zvědavý.

„Ahoj,“ odpověděl jsem. „Polez ven.“

„Vy jste dorazil sám?“

„Ne, s přáteli a s Patronem.“

Chlapec loupl očima po kabině a rozhodl se:

„Tak to já zase běžím.“

Pokrčil jsem rameny:

„Klidně běž.“

Jenže kluk si to rozmýšlel.

„Já jsem tady totiž za školou!“ vyhrkl nakonec a bylo jasné, jak je na svou odvahu hrdý.

„Tak to jsi pašák,“ pochválil jsem ho naprosto upřímně.

Zdálo se, že ho to vyvedlo z míry. Chvilku ještě postál, ale pak křoví zase zašelestilo a malá postavička rychle zmizela mezi stromy.

Ze mě panečku bude jednou Patron. Asi jako z písku hůl…

Plastem kabiny se ven prodralo světlo. Dveře se otevřely a vyšel z nich Per. Pozorně se na mě zadíval:

„Jsi tady sám?“

„Ano,“ zalhal jsem bez váhání. Tak bezstarostně, až se zdálo, že mi Patron uvěřil.

„Poznáváš tu něco, Nikki? Napovídá ti něco srdce?“

„Ne. Ale líbí se mi tady.“

„Aspoň že tak,“ povzdechl si Patron. Přistoupil ke mně. Jeho chůze byla i beztak jistá a mladistvá, ale teď byla ještě ke všemu pružná a energická, jako by mu ten lesní vzduch vlil do žil nové síly. „Mohlo se stát, že by se ti to tu nelíbilo, Nikki.“

Z kabiny vyšla Katti, potom Tag a nakonec Han. V jejich tvářích se rozhostilo takové nadšení, až jsem jim to záviděl.

„Už rok jsem tady nebyla,“ zvolala Katti. „Kluci, tady je to stejné jako dřív! Dokonce i ta vážka hnízdí přesně tam, co hnízdila kdysi!“

„Teď je ta nejlepší hodina,“ řekl Per. „Malé děti mají odpolední klid a větší buď vyučování nebo přípravu-na-práci. Aspoň tu nikoho nebudeme rušit.“

Vydali jsme se po lesní pěšině. Všiml jsem si, jak po mně všichni pokukují — jako by čekali, že se stane zázrak a já najednou zvolám: „Už si vzpomínám! Tohle je ten strom, co jsme na něj jako děti lezli! A v tomhle křoví se zase Han hrozně poškrábal.“

Něco takového bych nakonec říct mohl. Okolí kabiny vypadalo na to, že se tu odehrávala spousta dětských her, všelijaké honěné a schovávané, stavěly se tu tajné domky a ukrývaly neméně tajné vzkazy a zprávy. Kluk, který se tu pohyboval, zrovna když jsem dorazil, toho byl jasným důkazem. Jenže mně se lhát nechtělo, i když by to přátelům zřejmě udělalo radost.

Však oni mi sami řeknou všechno, co bych si já musel vymýšlet.

„Vzpomínáš si, jak jsme si tu hráli na regresory, Nikki?“ řekl Tag. „Ty ses schoval do zálohy a samostřílem jsi srazil Hanovi baret. Katti tě pak půl dne honila po parku!“

„A dohnala mě?“ zeptal jsem se.

Tag si povzdechl:

„Řekl bych, že ano… Dohnala jsi ho, Katti?“

„A div jsem ho neutopila v jezeře,“ dodala chmurně Katti. „Dodneška nechápu, co to do tebe tehdy vjelo, Niku. Protože jinak jsi při všech hrách býval tak opatrný!“

„Nikki v sobě má už od přírody sklon k impulzivnímu jednání,“ utrousil Patron přes rameno. „Trvalo mi dlouho, než jsem ho naučil tyhle věci tlumit.“

Pak ještě chvíli jen tak klábosili o všem možném. Vzpomínali si na jakési hry, soutěže, vzájemné křivdy a usmiřování, a to všechno se odehrávalo zrovna tady, nebo támhle, nebo o kousek dál…

Jenže mně tyhle vzpomínky nepřinášely nic vyjma smutku.

Dětství a mládí mi kdosi ukradl. Přítomnost je plná záhad. A budoucnost zase v mlhách.

A jak jsem se přitom zpátky na Vlast hrnul! Vždyť jsem doufal, že mi vrátí sebe sama. Jenže zázraky se nedějí. A tenhle svět, tak vlídný, pohodlný, teplý a radostný, je pro mě cizí.

Cizí navždy.

Stromy se rozestoupily a my vyšli k budovám internátu.

Mým prvním dojmem tady byl klid. Budovy byly velice staré, vystavěné z hrubého kamene, který byl asi kdysi bílý, ale stářím ztmavl. Zdi byly porostlé čímsi jako břečťan. Zelené šlahouny poseté oranžovými kvítky, tu a tam vespod ukrývaly ty starší, žluté a seschlé. Vedle oken, která byla téměř všechna otevřena dokořán, se šlahouny zdály jaksi oškubané, bez listí a bez kvítků. No jasně…

„Lezl jsem po nocích rád z internátu ven oknem?“ zeptal jsem se, aniž bych se obracel na někoho konkrétního.

Tag s Hanem si vyměnili rozpačitý pohled.

„To jsme dělali rádi všichni,“ přiznal Han. „Vzpomínáš?“

„Pochybuji,“ utrousil jsem jen.

Podél stěn se táhly květinové záhony. Po těch se zrovna hemžil houfec malých dětí v trenýrkách a tričkách. Vytrhávaly ze záhonů plevel a z malých konviček je kropily. Jakmile si nás všimly, okamžitě svou přípravu-na-práci přerušily a zahalasily. Největší nadšení samozřejmě budil Patron Per, ale i my ostatní jsme se dočkali své dávky pozdravů typu „hezký den!“ a „přijeli jste nadlouho?“.

Pera okamžitě obklopila dobrá desítka capartů. A on jen stál, hladil děti po střapatých hlavičkách, vážně odpovídal na jakési jejich otázky a sám se jich vyptával. Bylo to velice dojemné. Jedna malá holčička se ale nedokázala až k Patronovi probít, a tak se neustále motala kolem skupiny a snažila se, aby se i ona dočkala laskavého doteku Perových rukou. Pak ale pochopila, že až k Patronovi se neprotlačí, zůstala stát a s dotčenou nasupeností pohlédla na nás ostatní.

Přísně vzato jsem svému dalšímu činu sám nepřipisoval vůbec žádný význam. Prostě jsem se na tu holčičku usmál a pohladil ji po hlavě.

Na okamžik se na mě zadívala s nechápavým úžasem. Potom se ale pevně přitiskla k mé noze a bylo jasné, že se dožaduje další něhy.

Od Pera začaly odbíhat i další děti a shlukovaly se kolem mě.

Bez jediného slova jsme se na sebe s Patronem zadívali.

„Tohle je budoucí Patron Nik,“ řekl velmi hlasitě Per. „Ale teď byste se znovu měli věnovat přípravě-na-práci Chcete přece, aby na vás vaši Patroni mohli být pyšní!“

Od neochotně se rozcházejících dětí jsme vykročili ke vchodu do budovy.

„Bude z tebe dobrý Patron,“ řekl Per tiše. „Nepochybuji o tom, že za nějakých deset, dvacet let budeš sedět ve Světové radě. Hlavně nespěchej.“

„Já nespěchám.“

„Jsi velmi emocionální, Nikki. Jsi mladý a energický. Ještě se ale musíš učit.“

„Já vím.“

V internátu nebyly teplovzdušné clony, ale normální dveře. Ze všeho tu dýchala starobylost. Na podlahách ležely vysoké koberce, po zdech visely obrazy — tentokrát ne tak epické, jako tomu bylo v sálech Rady, spíš normální hezké krajiny. Ve vstupní hale stálo pár odřených křesel. Všude tu byly neodmyslitelné obrazovky s terminály. V koutě u vchodu stál pod starým naleštěným bronzovým zvonem malý chlapec. Zřejmě šlo o jakousi rituální čestnou stráž, protože když jsme vstoupili, kluk se ani nepohnul, jen k nám nenápadně zabloudil očima, aby zjistil, kdo to přišel.

„Ahoj, Lotti,“ pozdravil ho s nepatrným zaváháním v hlase Patron.

Chlapec se usmál.

„Dobrý den, Patrone!“

„A co další hosty, ty zdravit nebudeme?“ zeptal se vyčítavě Per.

„Dobrý den!“ zavolal tedy malý strážný i na nás.

Zmocňoval se mě stále neodbytnější pocit nereálnosti všeho, co se kolem mě odehrávalo.

Tohle není můj někdejší domov!

Tady jsem já vyrůstat nemohl!

To jsem nebyl já, kdo tu vyrůstal v atmosféře přesně dávkované patronské vlídnosti a kdo po nocích lezl oknem ven ve snaze alespoň na okamžik poznat svobodu… To jsem nebyl já! Já ne!

Stoupali jsme po širokém schodišti, k němuž zlatavé mosazné tyče tiskly prochozený běhoun a zdravili jsme se s dětmi, které po budově myly okna a podlahy.

Jasně. Hygiena. To chápu.

„A tohle jsou dveře našeho pokoje, Nikki!“ zvolal Tag. Až jsem měl pocit, že mě ze samého rozrušení chytne za ruku. Katti na dveře pohlédla celkem bez emocí a Han jen flegmaticky přikývl.

„Nejdřív půjdeme ke mně,“ zakroutil hlavou Per. „A podíváme se, kam bychom vás mohli ubytovat. Možná že…“ Větu nedokončil.

Patron žil ve třetím patře. Měl jsem dojem, že po schodech se mu moc dobře nechodilo, jenže tady nebyly výtahy vůbec.

„Pojďte dál, děti moje,“ řekl Per a lehkým dotekem dlaně otevřel dveře. „Prosím.“

Pokoj byl velký a světlý. Což je ostatně skoro všechno, co se o něm dalo říct. Stála tu uzoučká postel jako v asketově útulku, obrovská obrazovka terminálu, stůl se dvěma křesly, police s knihami a pár věcmi… Mé obydlí vlastně vypadalo jako zmenšená kopie tohoto pokoje.

Jeden rozdíl tu ale byl. Na stěně nezastavěné policemi se skvěla pestrobarevná pavučina droboučkých fotografií. Nezdálo se, že by byly nějak přísně uspořádané, ale tvořily malé skupinky po čtyřech až pěti portrétech. Samé dětské tváře.

Patron Per vychoval hodně svěřenců. Strnul jsem u stěny a zrakem jsem klouzal po usměvavých obličejích — v naději (a zároveň obavě), že mezi nimi objevím i svůj.

Nejdřív jsem si ale povšiml malého Taga. V dětství měl vlasy světlejší, ale stejně jsem ho poznal. Hana taky, a bez obtíží. V téhle skupince fotografií zbývali ještě dva chlapci. Jeden byl ohnivě ryšavý a pihovatý, o takových se obvykle říká, že „Matička je má ráda“.

„To je Inka?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ potvrdil tiše Per. „Zahynul, zůstal tam, když kryl Odchod.“

„To mi Tag vyprávěl,“ přikývl jsem.

Takže tohle jsem já?

Zřejmě jediné dítě na celé stěně, které se neusmívá. Které je nasupené a celé jaksi napjaté.

Je jen málo pravděpodobné, že by Patron nedokázal vystihnout lepší okamžik než byl tento. Jak se zdá, právě tahle moje podoba se mu zdála nejsprávnější a nejpravdivější.

„To jsem vždycky byl takový vážný?“

„Zpravidla ano,“ přikývl Per. „Dokonce i když jsi roštačil.“

Ještě se na okamžik zadíval na Inkovu fotografii a pak už přistoupil k terminálu. Se zdůrazňovanou bodrostí v hlase zvolal:

„Takže — dvanáctá skupino! Jste na tři dny hosty našeho internátu!“

„Hurá,“ podotkl zcela vážně Han.

„Naší návštěvnice z…“

„Ze sedmé skupiny Patronky Seni Aruano,“ připomněla mu Katti.

„Naší návštěvnice ze sedmé skupiny se to přirozeně týká taky.“

„Hurá,“ souhlasila Katti.

„Nějakou dočasnou práci vám tu najdem,“ povzdechl si Per. „Přezkoumání zdravotního stavu dětí se vždycky hodí a přednáška o cizích formách života taky. No a ty, Hane, se zase budeš muset podívat na naše kontrolní systémy.“

„To tady pořád máte ty staré krámy?“ informoval se vcelku zdvořile Han.

„My modernější nebo superrychlé ani nepotřebujeme,“ pokrčil rameny Per. „Tak kam bychom vás dali…“

Dotkl se terminálu a obrazovka se rozsvítila.

„Váš pokoj je bohužel obsazený,“ poznamenal lítostivě Per. „Tahle skupina tam ale má binec…“

Pokročil jsem až ke stolu.

Na obrazovce byla dlouhá úzká místnost. V pohledu shora. Čtyři postele a na dvou z nich poházené šatstvo. Kalhoty, košile a nějaké prádlo. Děravý kamínek na tenké šňůrce. Obraz se neustále měnil, poskytoval jednou detailní, jindy celkový záběr a do toho záběru se postupně dostávaly dveře, stěny, okna, jako by ta kamera lačně hltala cizí domov. Teď zrovna poskytla rychlý nájezd na otevřený sešit. Kamera začala sem a tam jezdit po řádcích — pokud možno tak, aby se to četlo co nejpohodlněji. Vypadalo to na verše.

„Jejich Patron, podle mého soudu Don…“

Ohlédl se na mě.

„Co je ti, Nikki?“

Mlčel jsem.

„Mimochodem, tohle je pro tebe první test.“ A stařec se usmál. „Jak by sis poradil s touto situací a přiměl chlapce k pořádku?“

Obraz se znovu proměnil. Kamera nahlédla do hygienického bloku a nespokojeně ukázala zmuchlané ponožky, hozené do kouta…

„Za prvé bych neslídil po cizích pokojích,“ zašeptal jsem.

Nastalo mrtvé ticho.

„To není cizí pokoj, Nikki!“ odsekl tvrdě Patron. „Jsou to pokoje svěřenců našeho internátu.“

„A vědí, že jsou sledováni?“

„Samozřejmě, samozřejmě ne!“

Kamera ještě štítivě nahlédla do záchodové mísy a odplula z hygienického bloku pryč.

„To je odporné,“ řekl jsem. Rozhlédl jsem se kolem sebe v očekávání, že přátelé mě podpoří.

Ne, od těch se podpory nedočkám.

„Co je odporné, Nikki?“ zvolal rozhořčeně Per. Ochablá stařecká tvář se roztřásla němým vztekem. „Je snad odporné nedovolit těm malým neposluchům, aby z internátu utekli na kosmodrom? To je odporné zabránit nepředloženostem už v samém zárodku?“

Div jsem se nepozvracel. Ruce mě začaly nápadně svrbět.

Tak teď už věřím, že jsem odmalička byl velmi impulzivní…

„Odporné je špiclovat,“ řekl jsem. „Špiclovat a poroučet je odporné. Nebo budovat vědomosti na klamu. A dobrotu na důvěře.“

„Nemáš pravdu, Nikki,“ hlesl za mými zády chmurně Han.

„Tohle bys opravdu neměl říkat, Niku!“ přidal se k němu o dost smířlivěji Tag. „Omluv se…“

Já?! Já se mám omluvit?!

Mlčela jen Katti…

„Až se staneš Patronem, tak to pochopíš,“ zašeptal Per.

„Já slídit nebudu!“

„V takovém případě ale nebudeš schopen dětem pomoci.“

„V takovém případě nebudu Patronem!“

Stařec pohodil hlavou:

„Vzpamatuj se, chlapče! Už jsem se za tebe zaručil před Radou!“

„To jste neměl!“

„Ale ty jsi přece věděl, že celé území internátu je pod dohledem! To se v dospělosti dovědí všichni! A všichni chápou, že to tak musí být!“

„Já nejsem všichni!“

„Kdyby Seni Aruano nesledovala své holčičky při oblékání panenek a nepomohla Katti uvědomit si lékařské nadání a naopak nedostatek elementárního vkusu, z Katti by dnes byla módní návrhářka, kterou by nikdo k ničemu nepotřeboval a která by se jen trápila svou bezmocností!“ vyštěkl Patron a popadl dech. „Kdybych nečetl tvé mladistvé veršovánky, vyrostl by z tebe podprůměrný básník! Recitoval bys po náměstích…“ Svraštil čelo a pak zadeklamoval: „Tisíce ptáků letí k světlu, tisíce slepnou, tisíce se moří, ptáci umírají po tisících, tisíce mrtvolek leží…“

„A proč si to dodnes pamatujete, když je to tak beznadějně špatné?“ zeptal jsem se velmi klidně.

„Protože pamatovat si veškeré neúspěchy svých svěřenců je moje povinnost!“

„Já si to taky pamatuji,“ řekla najednou Katti. „Jako by to bylo dnes. Pamatuji si, jak jsi recitoval, Nikki: ‚A strážce majáku to nemůže snést, už se nemůže dívat, jak jeho oblíbenci hynou. Ať se stane, co chce! zvolá strážce. A zhasne maják. A maják už nesvítí. A na moři najíždí na útes loď — loď, která pluje z tropických zemí a veze tisíce ptáků, tisíce ptáků z tropických zemí. Tisíce tonoucích ptáků.‘“

„To jsou nesmysly,“ vyhrkl ostře Patron. „Katti si to pamatuje, protože vaše vzájemné vztahy byly vždy až příliš emocionální. Ale nikdo vám v nich nebránil! Byli jste prohlášeni za harmonický pár a všechny ty vaše dětské rozpustilosti…“

„Vy jste ničema, Patrone,“ řekl jsem. A udeřil ho do tváře.

Jen slabě.

Beze snahy způsobit tomu starému muži bolest.

Zato však s plnou jistotou, že nadešel okamžik, kdy lehká facka řekne naráz mnohem víc než dlouhé a zmatené vysvětlování důvodů mé nepřízně.

Per se zapotácel, jako bych býval udeřil plnou silou. Přitiskl si ruku ke tváři.

Kdežto mé ruce byly už v tu chvíli zkroucené za zády.

Ohlédl jsem se. Tag s Hanem mě drželi poněkud neuměle, ale snaživě. Kam se asi najednou poděla jejich nechuť k fyzickým kontaktům!

„Nechte toho,“ řekl jsem. „Už ho bít nebudu.“

Jenže oni mě nepustili.

Vytrhnout se jim bych dokázal během pár vteřin. Hodil bych je každého do jiného kouta a způsobil jim rány a bolest.

Já se ale nechystal prát se s přáteli — i když nebyli v právu.

„Tisíce tonoucích ptáků…“ zašeptala Katti a pomalu ustupovala do kouta místnosti.

Patron už si mezitím tvář pustil. Jeho obličej celý zrudl, ovšem nikoli z té lehké facky, ale z rozčilení. Ruměnec mu dokonce slušel.

„Jsi můj největší neúspěch, Nikki,“ řekl mi.

„Jsem jediný z tvých svěřenců, který zůstal člověkem,“ řekl jsem mu. Pak jsem se zamyslel a opravil se: „Který se stal člověkem. Navzdory všemu.“

„Nikki,“ vydechl za mým uchem Tag. „Okamžitě požádej o odpuštění, Nikki!“

„Čeká tě sanatorní režim, Niku,“ řekl Patron. „Doživotní sanatorní režim.“

„Tuhle perspektivu si promyslím,“ slíbil jsem mu.

„A mě čeká hanba…“ Per se zadíval do země. „Hanba na sklonku života, na celý zbytek života…“

„I s tím se pokusím něco udělat,“ odpověděl jsem. Cítil jsem, jak mi chladná zlost křečovitě stahuje svalstvo. Měl jsem pocit, že kdyby mě Tag s Hanem chytili pevněji nebo se pokusili mě uhodit, stane se něco strašného. Něco příšerného a zároveň lákavého…

Jenže oni mě prostě drželi. Dva mí nešťastní přátelé, před jejichž očima se právě odehrála obludná svatokrádež.

„A strážce majáku to nemůže snést…“ pronesla z kouta Katti. A dala se do zalykavého, plačtivého smíchu.