Hvězdy, ty studené hračky

Kapitola první

„Nevzal bys mi s sebou dopis?“ zeptala se Elsa. „Vypadá to, že tu budeme trčet ještě tak dva týdny, tak aby si manžel nedělal starosti.“

„O tebe bych si na jeho místě dělal starosti pořád,“ zavtipkoval jsem poněkud nemotorně.

Elsa se jen pousmála a podala mi pres stůl obálku. Její kolegové seděli nějakých pět metrů od nás, pili černé pivo, tu a tam po nás koukli a pobaveně se zazubili. Aby taky ne. Vedle Elsy jsem vypadal jednoduše jako kuře. Krásné Němky jsou podle mého soudu velká vzácnost. Jenže říct o Else Schröderové, že je krásná, by bylo málo — v parádní uniformě Lufthansy vypadala jako mírně civilizovaná Valkýra. Všechna ta cingrlátka na elegantním saku, dlouhá řádka stříbrných hvězdiček nad levou náprsní kapsou, baret, který se na bohaté kštici musel držet jen zázrakem, a obrovská pistole v zaplombovaném pouzdru…

„Však si taky dělá,“ odvětila zcela vážně Elsa. S humorem na tom byla podstatně hůř než s ruštinou. „Tak co, vezmeš to?“

„Samozřejmě,“ sáhl jsem po obálce a pokusil se ji zastrčit do kapsy. Obálka se vzpírala. Elsa si povzdechla, natáhla se ke mně přes stolek, rozepnula mi bundu a vložila dopis do vnitřní kapsy, kde už jsem měl příkaz k letu a takzvané petrolejenky.

Čím to asi je, že zná stejnokroj ruského Transaera líp než já sám?

„Díky, Peter,“ pronesla nízko posazeným měkkým hlasem. Tím že mé jméno poněmčila, mi zřejmě chtěla vyjádřit přízeň. „Jsi hodný kluk.“

Zazmítal mnou pocit frustrace. Elsa už se mě mezitím ptala:

„A nechtěl bys zajet do Frankfurtu a předat mu dopis sám? Byl už jsi někdy ve Frankfurtu? Muž by měl radost.“

Takhle je to vždycky — dej vlku prst…

„Mám to hodně našponovaný, doma se zdržím jen tři dny,“ zamručel jsem.

„No tak příště,“ přikývla lehce. „Měj se, Peter…“

Když už se zvedala, kvapně jsem se zeptal:

„Kam letíte?“

„Na Džamáju,“ povzdechla si Elsa. „Sehnali jsme si náklad.“

„A co? Ptáčky?“

„Papoušky a vrabčáky,“ zaškaredila se druhá pilotka od Lufthansy. A já jí moc dobře rozuměl. Převážet tisícovku soustavně halasících a svinících ptáků, pološílených z uzavřeného prostoru a nezvyklého prostředí, je úkol, který nepatří právě k nejpříjemnějším.

Elsa se vrátila ke svým přátelům a já zbyl sám s nedopitou sklenicí. Ještě včera bych u jediné rozhodně nezůstal, jenže dnes mě čekal odlet, takže přísně vzato jsem si neměl dávat ani to jedno pivo.

Chmurně jsem obhlédl bar. Lidí tu bylo hodně, všichni se tísnili v přátelských hloučcích. Největší společnost tvořili Američané z Delty a United Airlines. O něco méně bylo Japonců ze společnosti JAL a Angličanů od British Airways. K vidění tu byli dokonce i Australané z Quantasu a Španělé z Iberie. Jen z našich tu nebyl nikdo. V tomhle sektoru jsme tedy pozice vyklidili, a to dosti zásadně. Povzdechl jsem si a vstal. Přistoupil jsem k barpultu a natáhl se po telefonu. Mohutný barman se na mě přátelsky zazubil a přístroj ke mně posunul se zvoláním:

„Oh! Young russian pilot!“

Pamatoval si mě od včerejška. Barmani mají Rusy v oblibě odjakživa. Rus jim totiž umí udělat tržbu, dokonce i když je na to sám.

„Nojo, pajlot,“ pronesl jsem roztržitě. Pak jsem zvedl sluchátko a vytočil číslo dispečinku. Chvíli jim trvalo, než to zvedli. „Tady třicet šest osmnáct, Transaero. Bylo by nějaký startovací okno?“

Popravdě řečeno jsem doufal, že dnes už se mi odstartovat nepodaří. Protože to bych tu ještě mohl posedět, dát si pár pivek a pak se prospat v útulném apartmá zdejšího hotelu. Do těchto míst jsme létali jen zřídka, takže mi bydlení sháněli na poslední chvíli, a nezbylo než mě ubytovat takhle slušně.

„Let třicet šest osmnáct…“ Slečna na druhém konci drátu začala klapat na počítačové klávesnici. „Ano, okno bych tu měla. V sedmnáct nula šest. Potvrzujete odlet?“

Pohlédl jsem na hodinky. Ještě nebyly tři.

„Ano.“

„Tak běžte na lékařskou prohlídku do ordinace číslo dvanáct a pak do Kontrolního centra,“ vybídla mě vlídně slečna.

Zavěsil jsem a zakabonil se na barmana.

„Frrrnk?“ zeptal se mě nadšeně.

No právě — frrrnk…

Přikývl jsem a zamířil ke dveřím. Do těch se zrovna vevalila další společnost — snad Čínani, nebo možná taky Filipínci — a já se musel přitisknout ke zdi. Využil jsem nečekané zastávky a ještě jednou zamával na Němce, ale ti to zřejmě nepostřehli.

Dneska bude U Starého kačera Donalda asi pěkně rušno…

Po barovém pološeru, zajišťovaném tónovanými skly, se venku dalo docela dobře oslepnout. Zamhouřil jsem oči, vytáhl tmavé brýle, nasadil si je na nos, a teprve pak se rozhlédl kolem.

Sirius-A i Sirius-B vypálily nebe doběla. Nebylo tu nic, kromě šíleně světlého nebe nad hlavou. Samozřejmě bez jediného mráčku…

Sektor planety Země byl na okraji kosmodromu. Bylo to solidní místo, ale, marná sláva, přece jen na okraji. Asi tak tři kilometry od osady se táhly přistávací dráhy, tvořené šeříkovými deskami, které nebyly ani z betonu, ani z kamene, ani z nějakého syntetického materiálu. Už tu bylo hodně posádek, které se pokusily šeříkovou hmotu analyzovat, ale zatím se to nikomu nepodařilo. Před rokem se tu převrátil britský raketoplán, který se během přistání pokusil za pomoci titanové škrabky získat alespoň malý vzorek. Na vzdálenější dráze zrovna přistával nějaký stroj, soudě podle zbarvení americký. V tomhle sektoru působili především Američani a Francouzi. Ruské společnosti Transaero a Aeroflot se musely potloukat v mnohem nehostinnějších končinách.

Mezi městečkem a ranvejemi stála řada raketoplánů, čekajících na odlet. Pohledem jsem vyhledal svého ptáčka — zrovna ho začali přisunovat ke startovací věži. Dvacetimetrová roura s naježenými prutovými anténami, dole u základny opatřená velkou koulí — takhle vypadá klasické startovací zařízení. Inu, jak se říká u naší společnosti: „Ze Země je důležitý odstartovat a u Cizáků zase přistát…“

Raketoplánů tu stálo dobře padesát. Hixi-43, osmá planeta Siria-B, je opravdu rušné místo. A taky jediná planeta v celé soustavě, kde přistávají lidé.

Pomalu jsem se vydal k hotelu. Hlavu jsem pokud možno vtahoval mezi ramena, abych si nespálil krk. Doma na Zemi leckdo nechápe, proč my piloti při našich dosti slušných platech nikdy netrávíme dovolenou jižněji než někde v Pobaltí.

Kdyby se někdo z těch nechápavých občas opaloval hned pod dvěma slunci, taky by Havaj okamžitě začal nenávidět.

Hotel, alespoň teoreticky, patřil OSN. Stejně jako Centrum pozemského sektoru kosmodromu. Ve skutečnosti ovšem oba komplexy ovládal Hilton. Zamával jsem na příslušníky námořní pěchoty u vchodu průkazem; je to nesmyslné pravidlo, které bylo zavedeno už během výstavby sektoru, ale v platnosti zůstávalo doposud. Stejně by mě zajímalo, koho se asi tak chystali dopadnout tihle svalnatí mládenci s M-šestnáctkami přes rameno. Lidem je vstup do hotelu povolen bez omezení, a pokud by se dovnitř chtěl nepozorovaně dostat Cizák, žádná propustka by mu nepomohla.

Jeden z mariňáků na mě vůbec nereagoval, zato druhý se kumpánsky zašklebil. Včera jsme si v baru výborně pokecali. Zrak mariňáků chránil před ostrým světlem lesklý plastikový štítek a na zádech každého z nich se líně točil ventilátor. Spíš se tu ale nudili, než že by jim bylo horko. Na práci neměli nic jiného, než zírat na starty a přistání, kynout známým a tu a tam zažertovat s nějakou ženskou, kterých tu ovšem nikdy nebylo nazbyt.

V koupelně jsem si dal studenou sprchu. Vodou na příděl jsem nijak nešetřil, jelikož večer už nebudu žádnou potřebovat. Ani jsem se neutřel, protože slabě bzučící klimatizace vedro stejně nijak netlumila. Chvíli jsem postál před zrcadlem a studoval svou tvář.

No ano, jako protřelý pilot vypadám jedině na Zemi. Ale to musím jít ulicí nějakého provinčního městečka, protože v Moskvě už si kosmonauta pomalu nikdo nevšimne. „Hodnej kluk…“ vzpomněl jsem si na Elsu a otráveně vyběhl z koupelny do salonu. Aspoň ty fousy kdyby mi víc rostly! Takhle vypadám jako dobromyslné pětadvacetileté telátko se slámovými vlasy a buclatými tvářičkami! Každý pilot by si ve mně mohl číst jako v otevřené knize: vojenské letectvo, pár samostatných letů, pak astronautský rychlokurz a starý pekáč, do nějž je zkušeného profíka škoda.

Budiž.

Přísně vzato mezi námi piloty stejně moc velký rozdíl není.

Oblékl jsem se a naházel do kufříku svých pět švestek. Vyšel jsem ven, zabouchl za sebou a předal pokojské na patře klíč. Chvíli jsem ještě postál, než uzavřela na terminálu počítače všechny nezbytné formality.

To děvče vypadalo unaveně, až uštvaně. Personálu byl na kosmodromech věčně nedostatek. A těch formalit byly opravdu spousty: daň za spotřebovaný vzduch, daň za amortizaci pozemků, daň za změnu hmotnosti planety — ostatně kdoví, co ještě si ti Cizáci nevymysleli! A to nepočítám přímé náklady! Že radši nepropustí ty darmožrouty mariňáky, než aby takhle vykořisťovali obslužný personál a směny v Kontrolním centru…

„Šťásnu cestú…“ komolila ruská slova dívka. „Pán k nám vrátí nekdy?“

„Asi ano.“

„Ale odpočine si, pane.“ A dívka si zhluboka povzdechla. „Můj dovolená… ojojoj… až za půl rok!“

Soucitně jsem pokýval hlavou.

„Zná pán Borise Kosuchu? Aeroflot!“

„Ne,“ přiznal jsem se bez mučení. S našimi největšími konkurenty jsme se nesetkávali příliš často. Ale rozhodně ne proto, že by naše společnosti takovouto nevraživou politiku přímo pěstovaly. Spíš proto, že trasy Transaera a Aeroflotu se křížily jen zřídka.

„Veselá pán,“ povzdechla si znovu. „Já myslela, že všichni ruský pilot taková veselá…“

Hloupě jsem se zaculil a vyrazil k výtahu. Co tím asi chtěla říct? Že bych byl opravdu smutný muž?

Nějaký čas jsem ještě měl, a tak jsem zaběhl do baru v přízemí a dal si šálek silné „hvězdné“ kávy — se skořicí a zázvorem. Což je věc velice užitečná, například když potřebujete, aby z vás netáhlo pivo. Piloti sem vlastně moc nechodili, za ta léta se vytvořila tradice, že letecký personál se scházel u Donalda, kdežto hotelový bar okupovali příslušníci pozemních složek. Ale kávu tu vařili znamenitou.

A teď k lékaři.

Administrativní budovy byly hned vedle. Jako na všech mimozemských kosmodromech. Jenže než jsem k těm úhledným dvoupatrovým blokům po betonovém chodníku přeběhl, stejně jsem se řádně zapotil. Vrazil jsem hned do nejbližší z budov, které byly navzájem propojené průchody ze zrcadlového skla. Nač se trápit víc, než je nezbytně zapotřebí. Strážný chápavě pokýval hlavou:

„Vedro, co?“

„To jo,“ přikývl jsem.

Tím náš obsažný dialog víceméně sám od sebe ustal. Vykročil jsem chodbami k letištní nemocnici.

Ordinace č. 12 byla otevřená dokořán a zaznívaly z ní nějaké hlasy a smích. Když jsem zaslechl ruštinu, hned se mi nějak ulevilo. Zaklepal jsem na veřej a nakoukl dovnitř.

„Á!“ Od stolu vyskočil doktor, takový pořez v oděvu chirurga. „Ty jsi ten z Transaera, co?“

„Tak jest.“

„No tak pojď dál, přece nebudeš trčet ve dveřích!“

Upřímně mě objal a představil se:

„Můžeš mi říkat normálně Kosťa!“

Bylo mu tak třicet, možná o něco víc. Přesnější odhad znemožňoval přebytek životního elánu a ruměnec ve tváři.

„Péťa,“ zahučel jsem nepříliš nadšeně.

Dvě sestřičky, sedící na pohovce u okna, tiše vyprskly.

„Už měsíc jsem neviděl jedinýho krajana!“ halasil dál žoviálně doktor. „Kdy letíš?“

„Za dvě hodiny.“

„Stěžujeme si na něco?“ snažil se doktor marně nasadit oficiální tvář a tón. „Ale co to melu. Posaď se.“

„Jsem v pořádku.“ Vytáhl jsem z kapsy letový příkaz, přičemž jsem div nevytrousil Elsin dopis, a podal tiskopis lékaři.

„Odkudpak pocházíš?“

„Z Moskvy.“

„No to je teda dálka. Já jsem totiž z Abakanu. A teď na sebe všechno napráskej, kamaráde. Koliks toho dneska vypil?“

Jak se zdá, nezbyde než se přiznat…

„Půl sklenice piva.“

Zahrozil na mne prstem a sáhl na stůl pro alkoholový detektor.

„Pokud se ukáže, že to bylo víc než dva škopky, dneska nikam nepoletíš! Dejchni si!“

Poslušně jsem zafuněl do nátrubku.

„Eště jednou,“ žádal po mně s pohledem upřeným na stupnici.

Zasupěl jsem jako sprinter v cíli.

„Hele, a nepil tys náhodou kefír?“ zajímalo doktora. „Protože ty jsi teda kabrňák, kamaráde! Opravdu sekáč! Voni jinak se naši chovaj tak, aby potvrdili pověst, která je předchází — před startem vždycky chlastaj jako nezavřený!“

„Já to teda… trochu přehnal včera,“ připustil jsem poctivě.

„A kolik toho bylo?“

„Tři velký piva.“

Sestřičky i doktor zůstali zticha. Doktor jen pustil svůj přístroj do kapsy a zamyšleně pronesl:

„Nojo, zajímávej případ. Kde máš ty papíry?“

Bouchl mi do příkazu razítko, podepsal se a přejel po proužku magnetického indikátoru kódovacím prstenem. Pak se zeptal:

„Lítáš dlouho?“

„Dva roky.“

Jedna sestřička se nejistě uchichtla a druhá se na mě začala usmívat. Moc milá holka.

„Měl by ses k nám podívat častějc,“ poznamenal doktor. „Zrovna píšu takovou dizertační, práci: Vliv extrémních mimozemských podmínek na stereotypy chování. A potřeboval bych takový ty mezní případy.“

„To záleží na společnosti. Ale mně se tu teda popravdě řečeno moc nelíbí,“ přiznal jsem se. „Je tu hrozný vedro. A ty místní jsou… takový až moc zasmušilý.“

„Ty taky nemaj z čeho bejt veselý, příští tejden jim začíná sezóna kolektivní eutanázie,“ utrousil skoupě doktor. „Larvy dozrávaj a je třeba zajistit pro ně dostatek životního prostoru. No nic, Péťo. Šťastnou cestu.“

„Děkuju,“ začal jsem poměrně svižně ustupovat ke dveřím.

„Vezeš si nějaký suvenýry?“ zeptal se doktor.

„No jasně,“ poplácal jsem se po boční kapse saka. Sestřičky se nepříliš přesvědčivě zasmály.

„A určitě se tu eště stav, Péťo,“ řekl po krátké odmlce lékař.

„Jasně, Kosťo,“ řekl jsem a ordinaci opustil.

Výborně, největší problém máme za sebou. Start povolen.

Vstoupil jsem do budovy Kontrolního centra. Všude se tam hemžilo plno mariňáků, a tak mi nezbylo než průkaz vytáhnout a pořád ho držet v ruce. Dost dlouho jsem pátral po volném dispečerovi, až nakonec jakýsi zasmušilý mládenec namlátil mé údaje do počítače a podepsal se do posledních volných kolonek letového příkazu. Můj stroj už natankovali a zkontrolovali, já dispečerovi odevzdal petrolejenky na dvě a půl tuny kerosenu a potvrdil jsem, že vůči službám kosmodromu nemám žádné výhrady.

Tak teď už je to snad opravdu všechno. Do startu mi zbývalo ještě půldruhé hodiny. Ke své startovací věži jsem se mohl nechat odvézt, ale já si řekl, že se k raketoplánu projdu pěšky. Kdoví, zda se sem ještě někdy podívám…

Na Hixi jsem přiletěl s nákladem banálním a nečinícím pilotovi žádné starosti. S obrázky. Znáte to — takové ty maličké, zasklené, v dřevěném rámečku patnáct krát deset. Na každém z nich je kousek moře, stromy na pobřeží, na nebi svítí měsíc a po vodě se táhne stříbřitá pěšinka. Malíři se poctivě snažili, aby motivy byly co nejrozmanitější, a tak se na moři tu a tam mihne plachta, kdežto po nebi zase létají ptáci a měsíc občas zatáhnou mraky. Přísně vzato je to zbytečná starost, protože zrak Hixanů je mnohem dokonalejší než lidský. Stačí jim ona výlučnost, kterou takovému dílku propůjčí vlas vypadlý z umělcova štětce nebo otisk prstu na temperovém výjevu.

Zpátky jsem vezl náklad ještě obyčejnější — kortrizonové destičky. Pokud se nemýlím, Hixané z nich dělají hlavně šperky. Zato na Zemi se z nich vyrábí nejkvalitnější neprůstřelné vesty a žáruvzdorné pláště nových raketoplánů. Hixané proti tomu neprotestují, i když by se mohli odvolat na zákon o neoprávněném využívání. Zřejmě se domnívají, že Pozemšťané chtějí mít své kosmické lodě co nejkrásnější.

Můj ptáček patří na Zemi k nejstarším a obklad pláště je keramický. Je to typ Spirála, vyvinutý už někdy před půl stoletím — takový dvacetitunový drobeček s poměrně malým nákladním prostorem. Už byl samozřejmě několikrát přestavěný, ale při pohledu zvenčí se prakticky nezměnil. Na Zemi se mu říká „škrpál“ a tvar má takový, že mu tuhle přezdívku už nikdo neodpáře. Ze Země do vesmíru se vystřeluje stařičkou, i když modernizovanou raketou Proton. Je to zážitek, který věru nepatří mezi vyhledávané. Však se také říká: „U Cizáků je příjemný start, kdežto na Zemi přistání.“

Na kontrolním stanovišti před vstupem na plochu jsem se naposledy legitimoval, pak už jsem průkaz zastrčil do kapsy. Hotovo. Nejvyšší čas vrátit se domů, opravdu nejvyšší…

Kráčel jsem kolem obrovitých kosmických plavidel ke své startovací věži. Mou spirálu už nasouvali na startovací pozici, ale personál tu stále ještě byl, a tak jsem přidal do kroku. Pocivět si na Cizáky vždycky stojí za to.

Tým byl smíšený. Byli tu dva obrovití, téměř třímetroví Hixané. Takoví šediví poustevníci. Na pohled hrozivé, ale ve skutečnosti prý zatraceně křehké bytosti. Sám jsem jednou viděl, jak takový Hixan zakopl, padl a zlomil si jednu z podpěr. Také teď stáli Hixané v uctivé vzdálenosti od raketoplánu. Ten ke startovací věži zrovna postrkovaly tři podivné bytosti, připomínající želvy — ovšem nikoli v klasickém pancíři, ale v tuhé kůži, visící v záhybech. Z těch záhybů se čas od času vysunulo dlouhé tenké chapadlo a plavně mou kosmickou loď popotlačilo o metr či o dva.

Jeden z Hixanů mi vykročil vstříc. Otevřel tlamu — ať dělám, co chci, ústa tomu říkat nedokážu! — a skřehotavě se zeptal: „Pilot?“

Přikývl jsem a jen stěží potlačil přání ještě jednou se legitimovat. Jenže to vlastně není jejich věc, kontrolovat mé dokumenty.

Hixan ustoupil. Počkal jsem, až se ty „želvy“ od mé spirály vzdálí, a zamířil jsem ke vstupnímu průlezu. Schůdky mi „želvy“ naštěstí taky přisunuly, takže díky… Sáhl jsem po zapuštěné páce na poklopu a otevřel si. Pak jsem se ještě ohlédl na Hixany, kteří mě pozorně sledovali, a vstoupil jsem dovnitř.

Čím míň s Cizáky komunikujete, tím menší paseku naděláte. Protože někdy člověk plácne něco na první pohled naprosto nevinného a najednou se ukáže, že vyvolal diplomatickou krizi. Kupříkladu popřát teď domorodcům hodně zdraví a dlouhá léta by v tuto chvíli byl krutý výsměch.

V raketoplánu bylo báječně. Hlavně těšil ten chládek, tepelnou izolaci mělo tohle kosmické plavidlo přímo skvělou. Vonělo to tu kůží a umělou hmotou. A docela nepatrně i elektřinou; vlastně to ani nebyla klasická ozónová vůně, ale takový téměř nepostřehnutelný specifický pach prostředí nacpaného elektronikou. A taky se tu vznášely jemné vůně koření. To jsem vezl asi před dvěma měsíci; během přistání několik balíčků prasklo a jejich obsah se rozsypal po celém nákladním prostoru.

Přechodová komora byla maličká. Byl tu jen miniaturní pult ovládání dveří, skříňka se skafandrem, který jsem si už půl roku nenavlékl, a pak už jen dveře do pilotní kabiny a druhé dveře do nákladního prostoru. Zapnul jsem hermetizaci a zatímco ve vnější stěně hučely servomotory, které neprodyšně uzavíraly vstupní poklop, šel jsem zkontrolovat náklad.

Kortrizon je materiál neuvěřitelně lehký. Destičky, jejichž rozměry přesně odpovídaly obrázkům přivezeným ze Země, byly zatavené do průhledné fólie a ukotvené ke stěnám. Na každém balení byla vyznačena přesná váha a také těžiště. Podíval jsem se do tabulek a zkontroloval si vyvážení naloženého raketoplánu.

Výborně. Je to perfektní. Pedantičtí Hixané, kteří si individuality váží jen v umění, využili zřejmě při ukládání balíků do lodi služeb počtáře.

Nákladní prostor jsem uzamkl, zapnul odsávání vzduchu a vstoupil do pilotní kabiny. Podkovovitý řídicí pult klidně pomrkával žlutými parkovacími kontrolkami. Aktivoval jsem hlavní palubní počítač a oživil spojení i testovací obvody. Pak jsem se posadil do křesla a zapnul si pásy.

Vpravo ode mne dřív stávalo křeslo druhého pilota. Teď se tam ovšem tyčil jumper, asi metr vysoký hliníkový válec. Poplácal jsem ho po chladném boku.

Chovat se ke dvěma metrákům drátů, čipů a integrovaných obvodů jako k živému tvorovi je hloupé. To už je snad přirozenější pozdravit se s počítačem. Jenže každý máme své slabůstky.

„Tady Kontrolní centrum. Transaero třicet šest osmnáct, slyšíte mě?“ ozvalo se z reproduktoru. „Jste připraven?“

„Tady Transaero třicet šest osmnáct. Jsem skoro připraven.“

„Ve startovací věži začne desetiminutové odpočítávání. Na případné zrušení startu máte tři minuty.“

„Rozumím. Čekám na začátek odpočítávání.“

Díval jsem se, jak stroj uzavírá veškeré testy vlastních systémů, programů, záložního počítače i všech dalších soustav raketoplánu. Po dvou minutách a dvaačtyřiceti vteřinách jsem zapnul spojení a hlásil:

„Pro Kontrolní centrum Hixi. Let třicet šest osmnáct ke startu připraven.“

„Tak hodně štěstí, pilote.“

Jak že to říkal Gagarin? „A jedeme…“

Na monitoru nechápavě zablikala silueta raketoplánu, označující jeho polohu v prostoru. Pohupoval se s přídí mířící k bílému nebi, jako by ztratil rovnováhu.

Právě mě vystřelovali.

Ovšem bez sebemenšího přetížení. Bylo to stejných osm desetin G jako dole na povrchu Hixi. Izolovaná gravitační fluktuace, v níž byl uzavřen můj ptáček, se řítila do vesmíru.

Startu se to vlastně moc nepodobalo. Vypadalo to spíš, jako by se planeta pod raketoplánem propadala, bleskurychle se nořila hloub a hloub, postupně ztrácela svou plochost a zavinovala se v kouli. Uslyšel jsem hlas dispečera:

„Let třicet šest osmnáct, Transaero. Jsi nahoře.“

„To vidím.“

„Štastný jump přeju!“

„Díky, Hixi.“

Raketoplán se ocitl v lehkých oblacích — vida, přece jen tu jsou, ale zdola je není vidět. A znovu čisté nebe, teď už blankytné, jakoby parodie na to pozemské. Příď raketoplánu se sklopila — navigovali mě na oběžnou dráhu proti směru rotace planety. Startovací věž je schopna odpalované těleso kontrolovat jen v podmínkách přímého vizuálního kontaktu. Což ovšem naprosto stačí na dosažení první kosmické rychlosti.

„Třicet šest osmnáct — slyšíš mě? Ústřední kontrola poskytla souřadnice tvého koridoru…“ A dispečer se najednou zarazil.

„Co se děje, Hixi?“

„Budeš těsně míjet alarský křižník!“

„Vy jste se zbláznili, nebo co!“ zaječel jsem a rychle pohlédl na obrazovku radaru.

„Za to my nemůžeme, Transaero. To bys už měl vědět.“ Dispečera to ale taky vyvedlo z míry, jen se lépe kontroloval. Což je pochopitelné — on si sedí dole na Hixi.

„Kříží se náš kurz?“

Ani jeden z nás teď nesměl zpanikařit.

„Možný to je…“

„Co čas!“

„Na oběžnou dráhu ti zbývá dvě stě vteřin letu, Transaero. Už jsme podali oficiální protest…“

Zmáčkl jsem tlačítko a odpojil reproduktor. To ať si pak rozhodne společnost, jestli bude chtít podat stížnost na letovou kontrolu na Hixi k mezirasovému tribunálu. Já si teď potřebuju zachránit holý život.

Ovládací pult jumperu byl uložen pod průhledným plastovým víkem. Odklopil jsem ho a zapnul generátor.

Ono jim vlastně ani není co vytknout, mizerům mizernejm. Na přípravu k jumpu mám dvě minuty. Z hlediska Cizáků dost a dost času na to, abych se křižníku vyhnul.

„Mimořádný jump… Začátek — planeta Hixi. Konec — planeta Země. Vyhledávání etapových bodů automatické. Rozmezí…“ Na okamžik jsem se zarazil a horečně si zahrál na počtáře. Jaké si mohu dovolit rozmezí? „Nula celá tři setiny procenta… Start!“

Buď se do těch tří setin procenta vejdu, nebo mě čeká moc veselý kosmický kolotoč.

Startovací věž mě stále ještě vedla a doplňovala lodi poslední zbytečky orbitální rychlosti. Z Hixi se mezitím stal žlutobílý kopeček. Kolem byla jen černá prázdnota a hvězdy.

Křeslo pode mnou se zhouplo dolů — „indikátor gravitace“, malý myšáček z umělého plyše, upoutaný na kousku vlasce, plul volně kabinou. Věž se odpojila a stav beztíže přijal raketoplán do toho nejlaskavějšího objetí, jaké je v kosmu myslitelné. Jsem volný. A hlavně jsem se ocitl mimo atmosféru. Teď můžu klidně spustit jumper a nedělat si obavy, že společně s mým kosmickým člunem se na let k Zemi vydá i část Hixi. Znovu jsem pohlédl na radar.

Zatím je to jen drobounký bod na samém kraji obrazovky. Ve skutečnosti velký křižník. Hodně velký. Ti maličcí poťouchlíci Alarové si na mamutí kosmické koráby potrpí…

„Tak dělej, dělej,“ zašeptal jsem směrem k počítači. Nápis PRACUJI na displeji příliš nadějně nevypadal. Někdy se stalo, že propočet trval i půl hodiny.

Bod na radaru se zvětšoval. Zhodnotil jsem jeho polohu a pohlédl před sebe ve směru letu. Daleko nad obloukem obzoru jsem spatřil zářící tečku.

Jen sotva mám takovou smůlu, že bych se s křižníkem srazil čelně. Jenže toho ani není zapotřebí. Do vzdálenosti osmi kilometrů od křižníku mě smete jeho energetický štít. Nebo se dostanu do zakřiveného prostoru, který v jeho záďové stopě zůstává ještě čtvrt hodiny. A moje spirála se rozsype jako shnilá rybářská bárka, na niž se obořilo tsunami.

„Tak dělej, ty hajzle!“ zařval jsem na jumper. A on kupodivu poslechl.

PROPOČET UKONČEN.

Křivky kurzu jsem si ani neprohlížel. S očima neustále upřenýma na křižník, který už se proměnil v kotouč viditelný prostým okem, jsem nahmátl klávesu startu a odjistil ji. Jumper tiše zahučel a přešel do pohotovostního režimu.

Alarský křižník byl nádherný. Byl to kotouč o průměru nějakých osmi set metrů, posetý věžičkami neznámého určení. Možná to byly dělostřelecké pozice, ale možná taky obytné prostory pro posádku — kdo z lidí se může pochlubit, že se někdy dostal na palubu alarského křižníku? Pokud mě paměť neklamala, byl tenhle velekotouč vysoký asi padesát metrů a v centru měl rozmístěny tři gravitační motory. Z těch by teď měl šlehat šeříkový plamen — okolní prostor se trhá a hroutí pod náporem gigawattů energie, valících se v jediné vteřině do vesmíru. Pámbu mě ochraňuj, abych zrovna tohle světlo spatřil na vlastní oči.

Alarové neměli pověst rasy vyloženě militantní. Jejich křižníky však budily hrůzu. Vzpomněl jsem si na dokumentární film, který nám pouštěli v kurzu — dva alarské křižníky, drásající na kusy celou planetu. Vzpomněl jsem si na ten graciézní tanec na oběžných drahách, na tenké paprsky, bičující povrch — za nimi se po kontinentech valily kalně oranžové ohnivé valy. Pak se křižníky otočily k planetě motory — a z nich vyšlehl šeříkový plamen přes celou obrazovku. A potom už tu byl jen prach a roj asteroidů, to bylo všechno, co z planety zůstalo. Energetické štíty křižníků dokázaly spálit i skálu. Bylo to několikaminutové peklo.

Ani nevím, co to bylo za planetu. Zda byla obydlená nebo neobydlená. Alarové nám ten záznam poskytli jen tak, pro informaci.

A my ho vzali na vědomí.

Jestlipak mě Alarové teď vidí? To jistě. Podíval jsem se na myšáčka tančícího nad řídicím pultem. Skoro přesná kopie Alarů, jenže o něco menší. Jak pitvorný je vesmír — my se nakonec začali bát myší. Dvacetikilových hlodavců s nadýchanými kožíšky, jejichž křižníky dokážou roztřískat nacimprcampr celou planetu.

Co si asi tak myslí při pohledu na tuhle lidskou vesmírnou skořápku, poháněnou reaktivními motory na kapalné palivo, která zrovna letí proti nim? Čekají na slavnostní ohňostroj? Manévrovat určitě nehodlají — však se sem plazili několik měsíců. Teď už se nemohou dočkat okamžiku, až budou mít pevnou půdu pod nohama.

„Tak se tu mějte, myšky,“ řekl jsem a stiskl tlačítko jumpu.

Jumper tiše vypískl a kondenzátory vyvrhly nashromážděnou energii na anténu. Měl jsem pocit, že na okamžik jsem zahlédl nic.

Prostor kolem lodi se rozevřel a vpustil ji na svou rubovou stranu.

Takový je jump.

Ano, jsme v tomto světě ti nejzaostalejší. Ti nejdivočejší.

Ale nejrychlejší kosmickou flotilu máme právě my.

Jump je něco málo přes dvanáct světelných let, taková konstantní vzdálenost, která naprosto není závislá na konstrukci jumperu ani na velikosti lodi. Je to cosi patřícího k samotné podstatě prostoru, cosi neměnného stejně jako gravitační konstanta nebo číslo „pí“. Proto také v této chvíli od Siria neskáču rovnou k Zemi — k té je to totiž blíž. A tak musím nejdřív kus stranou, do míst, odkud to na rodnou planetu bude právě těch dvanáct světelných let a kousek…

Jump.

Mizí při něm čas i pocity. Zbývá jen radost. Euforie v té nejčistší podobě. Mihotající tma, vyplněná klidem a bezpečím. Sex, drogy či alkohol se s jumpem nedají srovnat. Prostě nedají…

Jaká škoda, že nemám kdy sténat štěstím.

Čas v jumpu neexistuje. Pohybujeme se mimo běžný prostor a žádný časoměrný přístroj není schopen zaznamenat, za jakou vlastně dobu kosmická loď těch dvanáct světelných let a kousek překoná. Ale subjektivně je jump nekonečný.

Je to sladká věčnost…

To je to, co nás do vesmíru žene znovu a znovu. Žádné peníze a vyznamenání, jež tak štědře rozdávají společnosti i vlády. Nic nám neříká ani exotika cizích světů — ta pro nás vlastně neexistuje, protože se nedostaneme za hranice kosmodromů.

Ta sladká věčnost jumpu. Euforie, jíž se žádná pozemská slast ani neblíží.

Nic bylo vystřídáno tmou, rozkoš bolestí. Vlastně ne, bolestí ne, jump žádné škodlivé následky nezanechává. Jenže ve srovnání s právě skončenou euforií se každý jiný stav rovná bolesti.

Ležel jsem v křesle, pásy mě tiskly do měkkých polštářů. Stav beztíže se mi jevil jako přetížení. Oděv tělo svíral jako olověné desky. Víčka byla drsná jako smirek a sotva jsem pohnul očima, krutě mě v nich řezalo.

Ale nevadí, však mě čeká ještě jeden jump…

Oči jsem se zasténáním otevřel. V raketoplánu panovala naprostá tma, jen skrz čelní skla zářily hvězdy. V kosmickém prostoru oslepují a jsou ostré jako jehly. Světla však nepřidají.

Jumper vychládal a tiše přitom popraskával. A taky mi zvonilo v uších — takový vysoký skučivý tón to byl. Jinak se tu neozýval jediný zvuk. Loď byla zcela bez energie, jako po každém jumpu. Třesoucími se prsty jsem rozepnul kapsu a vytáhl ampuli se svítilnou. Rozlomil jsem ji, kapalina uvnitř se začala vařit a pak se rozhořela studeným modrým světlem. Zaleskly se zhaslé monitory na pultech a vnitřní plochy oken.

„To je soda!“ řekl jsem sám sobě. „Co říkáš, Péťo? Tak je to soda nebo ne?“

V uších mi dál zvonilo. Odepnul jsem si řemeny a vznesl jsem se nad křeslo — pro jistotu jsem se dál držel loketních opěrek a utkvěle jsem sledoval svítilnu plující nad přístrojovou deskou. Během minuty či dvou začaly na pultu nesměle ožívat první kontrolky. Akumulátory se pomalu vzpamatovávaly z jumpového šoku. Pak se rozběhl systém nouzové ventilace, sestávající jen z velice primitivních elektrických obvodů. K normálnímu fungování ventilaci stačilo i minimální napětí. Poté ožil počítač, zablikal pár řádky a zaraženě strnul. Na discích nezbyla jediná informace. Všechny nosiče, které jsou během jumpu pod proudem, se nadobro smažou. Pro pilota to je trochu nepohodlné, ale pro lidstvo je to naopak obrovské štěstí.

Ze schránky pod pravou opěrkou jsem vytáhl první záložní cédéčko a vložil ho do štěrbiny. Začneme od malé násobilky… Kotouček se roztočil a počítač lačně polykal operační systém, program, zajišťující základní životní podmínky, i testovací soubory. Je čas vstát z mrtvých, kamaráde… Odrazil jsem se, přenesl se přes křeslo a v pohybu zachytil svítilnu. Teď by bylo dobré prohlédnout celou loď. I když přísně vzato bych se teď radši díval oknem ven. Jenže podle předpisu musím nejdřív prohlédnout loď. Co nejrychleji, dokud se nezapne palubní osvětlení, dokud počítač neobnoví všechny základní funkce raketoplánu a tichý šelest nouzové ventilace nevystřídá běžný tlumený hukot.

Zvonění v uších stále ještě nepominulo…

Zavěsil jsem se k oknu na pravé stěně a vyhlédl do vesmíru. Tak to je on, Sirius, jedno z požehnání všech Hixanů. Jasná bílá hvězda. A když se podívám úplně doleva, vidím i maličkou žlutou hvězdičku, zpola zakrytou přídí — Slunce.

Počítač dočetl data z prvního cédéčka a tiše pískl. Odrazil jsem se od stěny, připlul jsem až k pultu, cédéčko jsem vyměnil a pohlédl na displej. Všechno je v pořádku, základní systémy už jsou v provozu a teď probíhá jejich kontrola. Tak kde se ve mně bere ten pocit nejistoty? Ten nepokoj? Co není v pořádku?

Mezitím se zapnulo osvětlení a malá pilotní kabina se doslova rozzářila. Z vesmíru musí asi raketoplán vypadat dost legračně — jako takové zářící zrnko písku uprostřed nekonečné pouště. Když se mi bude chtít, můžu si natáhnout skafandr — například pod záminkou, že je třeba zkontrolovat náklad — a udělat pár fotek. Jenže já nemám tak pevné nervy, abych se klidně plácal mimo kabinu, sám s hvězdami a prázdnem.

Stejně se cítím celý nesvůj. Ale čím to je?

Bedlivě jsem prohlédl ožívající monitory na všech pultech i případné údaje havarijních čidel a pokusil se skrz to skučení v uších zachytit alespoň jediný varovný signál.

Kruci!

To mi nezvoní v uších! Zvuk vycházel ze skříňky s nářadím a potravinami.

Tak to je teda malér!

Rozepnul jsem pouzdro u pasu a vytáhl pistoli. Natáhl jsem závěr a jeden laserový kondenzátor vklouzl ze zásobníku do hlavně. Laserové pistole Bič, jimiž jsou vybaveny posádky ruských lodí, mají jednu obrovskou výhodu — dá se z nich střílet i přímo na palubě. Na to, aby propálil stěnu raketoplánu, je paprsek příliš slabý. Tahle zbraň je vlastně vrstevníkem kosmických lodí Spirála a byla vyvinuta pro účely měsíčního programu.

Jenže na Měsíc jsme nakonec neletěli.

Začali jsme létat rovnou ke hvězdám. K těm nepřívětivým jiskrám na obloze, které nám nepatří.

A nikdy patřit nebudou.

Hlavní teď bylo nezapochybovat. Jestli budu chvilku váhat, už v sobě nenajdu odvahu skříňku otevřít. Vevnitř asi bude šílený Hixan. Ačkoli ne, Hixan by se tam nevešel… Ale ono je vlastně jedno, kdo to bude, i kdyby to měl být alarský myšáček bez ochranného oděvu. Bytost, která přišla o rozum, je v každém případě velmi nebezpečný protivník.

Odrazil jsem se nohama od pultu, dolétl ke skříňce, odjistil jsem pistoli, na níž se rozsvítila zelená kontrolka, a dveře jsem otevřel.

Úplně dole, mezi fóliovými balíčky s náhradním oblečením, zajištěnými gumovou páskou, se zachvívala a velice tiše a zvonivě vyla šupinatá šedivá koule.

Počtář!

O kousek jsem ucouvl, ale ze skučícího tvora jsem oka nespustil.

Ajta krajta!

Kampak tě sem čerti nesli, reptiloide? Jistě, pro tebe otevření kódovaných zámků není žádný problém. Co jsou to miliony kombinací pro bytost, která co do rychlosti myšlení předstihne jakýkoli pozemský počítač a je schopná přímo se připojovat k elektronickým soustavám? Ale proč ses odhodlal k něčemu tak šílenému?

Jump je slastná věčnost jen pro nás lidi.

Ani jediný Cizák není schopen snést skok rubem prostoru a zachovat si zdravý rozum. Na to se přišlo už před dvaceti lety, kdy hixanské hlídky sevřely u Siria americkou loď a došlo k prvnímu dlouho očekávanému Kontaktu.

A to také lidstvo zachránilo.

Ocitli jsme se na oné zvláštní příčce galaktické hierarchie ras, která byla ještě stále volná. Na příčce pro „čajové klippery“ vesmíru… Cizáci cestují od hvězdy ke hvězdě celé měsíce. Nám na to stačí hodiny či dokonce minuty. I když role kosmického formana není zrovna nejpříjemnější.

Na druhé straně nám ale skýtá svobodu.

Reptiloid dál zůstával v té embryonální poloze, sténal a celý se třásl. Vůbec jsem netušil, co se s ním tak může dít. K nelidské psychice se v této chvíli přidalo i nelidské šílenství. Upokojovalo mě jedině to, že počtáři patří k nejslabším a nejbezbrannějším tvorům v celém vesmíru.

Vztáhl jsem k němu ruku a dotkl se jeho sametově hebkých šupin. Reptiloid sebou pod tím dotekem trhl, zploštil se a vystrčil drobné tlapky.

„Ty jsi ale trouba, kamaráde!“ zašeptal jsem.

Počtář se stále ještě zachvíval, ale jeho tělo už se rozvinovalo. Vypadal asi jako velký varan či spíš pásovec. Měl jsem pocit, že by měl být teplokrevný a měl by klást vejce. Hrome, jak málo toho o svých nebeských sousedech víme.

„Tak co teď budeme dělat?“ zeptal jsme se nahlas. Za zády mi popiskoval počítač, který požadoval další CD-ROM. Však chvilku počká. Nejdůležitější údaje už má přece k dispozici.

Reptiloid nakonec odlepil od břicha malou trojúhelníkovitou hlavičku a natáhl krátký krk. Také šedivá mázdra pokrývající oči vyklouzla vzhůru.

Oči měl šikmé a jemně blankytné.

„Tobě už to teď může bejt jedno,“ hlesl jsem a pokusil se odvrátit od něj pohled. „Zato mě čeká tribunál. Za únos Cizáka. Kdo mi uvěří, žes mi na palubu vlez sám?“

Jeho úzká tlama se rozevřela a obnažila rovné žvýkací destičky.

„Ne-ne-ne,“ zasyčel počtář.

Teď jsem se pro změnu roztřásl já. Škubl jsem sebou tak, až jsem bezděky udělal několik salt a ocitl se u stropu — přesně nad skříňkou, s pistolí namířenou na reptiloida.

„Ne-za-bí-jej…“ Bytost, která měla být šílená, zaťala přední tlapky do balíku s parádní uniformou. Roztržená fólie vydala praskavý zvuk. „Člo-vě-če, ne-za-bí-jej, je to dů-le-ži-té pro nás o-ba.“

Kolik úsilí asi musel reptiloid se svými maličkými plícemi a nevyvinutými hlasivkami do těch pár slov vložit! Počtáři totiž mezi sebou komunikují v elektronických impulzech. Jsou to živé vesmírné počítače. Vlastně stejní sluhové jako my.

Jedině že o dost starší než my.

„Pro-sím-tě, člo-vě-če…“

Tahle slova jsou pro něj řev. Křečovitý skřek v naprosto odlišné komunikační soustavě. Má vůbec sluch, aby byl schopen vstřebat mou odpověď?

A co mu na to mám říct?

Na úvodní přednášce v astrokurzu o tom před námi mluvil kapitán toho amerického raketoplánu James McNamara, tedy muž, který uskutečnil první kontakt… Vybavil jsem si, co všechno nám říkal, nejdřív to, co dnes vědí všichni — jak Hixané po jumpu zešíleli a Alarové upadli do komatu, a jak potom dodal něco, co pro veřejnost i nadále zůstává tajemstvím.

„Mysleli jsme si, že to, co se přihodilo, je konec lidstva. Pak se ale ukázalo, že je to naopak jeho spása. V den, kdy se Cizáci naučí snášet jump, je s nezávislostí Země konec.“

No prosím, a už je to tady. Před sebou mám počtáře, který z jumpu nezešílel.

„Jsem přítel,“ zasyčel už souvisleji reptiloid. „Jsem přítel, jsem přítel…“

Kapitola druhá

Nejsložitější činností vůbec není samotný let. Nejsložitější je orientace. To je velice odpovědná procedura dokonce i na oběžné dráze kolem Země, natožpak v mezihvězdném prostoru.

Můj ptáček se orientuje podle šesti hvězd. Nejdřív jsem navigační optiku namířil na Siria — přístroj podezíravě porovnal jeho spektrum s uloženým vzorkem, a teprve pak se přidal k mému názoru, že jde skutečně o Sirius. Pak jsem několika zážehy manévrovacích motorů zamířil na Fomalhaut. Dál už bude počítač pracovat sám. Podle těch šesti orientačních bodů. A bude dělat miliony, ba miliardy výpočtů, aby nakonec stanovil ten nejsprávnější řetězec jumpů, který spirálu přivede do sluneční soustavy, přesněji řečeno přímo k Zemi.

Kdyby můj raketoplán z jumpu vyskočil dejme tomu někde v okolí Marsu, tak mě nejspíš ještě zachrání. Kdyby se ovšem něco takového stalo třeba u Pluta, nezbylo by než se vrátit do prostoru a závěrečný jump zopakovat, což se stává dosti často. Jenže někdy energie nebo třeba kyslík dojdou dřív, než se loď dostane až k Zemi. A někdy se pilot po sérii jumpů dostane do takzvané hyperprostorové euforie. To pak začnou nekonečné jumpy odnikud nikam, dokud nedojdou energetické zdroje…

Otočil jsem se ve svém křesle a podíval se na reptiloida. Počtář seděl na válci jumperu — podivné zjevení, něco jako malý mlok.

„Jak ti mám říkat?“ zeptal jsem se.

Asi přemýšlel, ale trvalo mu to opravdu jen okamžik. Vypadalo to, jako by měl odpověď připravenou už předem:

„Říkej mi Karel.“

„Ale to je lidský jméno!“

„No ano. Tak se říkalo prvnímu…“ Reptiloid musel udělat pauzu, aby se znovu nadechl a mohl pokračovat: „…představiteli vaší rasy, s nímž jsme navázali kontakt.“

„Což je podle tebe dost dobrej důvod, aby sis půjčil jeho jméno…“

„Ano. Nebo to snad není v pořádku?“

„Ono je to nakonec jedno,“ pokrčil jsem rameny.

Teplokrevná ještěrka jménem Karel, kladoucí vejce, na mě pohlédla průzračnýma blankytnýma očima. Tak nějak vyčkávavě.

„Já jsem Petr.“

„Souvisí toto jméno s tvým náboženským přesvědčením?“

„Cože?! Ale kdež, to je úplně normální jméno.“

„Tak dobře.“

Raketoplán se znovu zachvěl v dalším manévru. Otáčel se pomalu a nemotorně — a co byste po něm taky chtěli, systém orientace je starý půl století. Několikrát ho sice modernizovali a zdokonalovali, jenže ze žigulíka mercedes neuděláte, i kdybyste sebevíc chtěli.

„Potřebuješ s něčím pomoci?“ pronesl se sotva patrnou tázací intonací počtář.

„S čím?“

„Třeba s výpočty.“

„Díky, na to stačíme sami.“

„Chtěl bych být nějak užitečný.“

No prosím — a najednou mám druhého pilota, to je teda povyražení…

„Já tě ale k ničemu nepotřebuju. A co tě to vůbec napadlo — vlízt zrovna do mý lodi?“

Počtář stáhl trojúhelníkovitou hlavu mírně dozadu, jako by se ho zmocnil ostych.

„Petře… Já vám přináším důležitou informaci.“

„A komu jako?“

„Všem lidem.“

Přikývl jsem. To jsem se toho dověděl.

„No a od koho?“

„Od počtářů.“

„Hlavně ze mě nedělej blbečka, rozuměno? My toho o vás taky víme dost!“

„Cože?“ hlesl zaraženě reptiloid.

„V galaktickým Konkláve nemáte hlasovací právo. Vaše planeta je kolektivně spravovaný území s převažujícím vlivem Hixanů a Daenlů. Co vy tak můžete pro lidstvo udělat?“

„Dát mu sílu a moc.“

Reptiloidův hlásek byl monotónní a nezajímavý — bylo znát, že předat nějaké emoce téměř není schopen.

„Lžeš, počtáři.“

„Já jsem Karel.“

„No dobře — lžeš, Karle. Lidstvo žádnou pomoc nepotřebuje.“

„Vaše planeta má v Konkláve statut pozorovatele. Jinak jste pod poradní kuratelou Hixanů a Daenlů. Silné rasy dospěly k názoru, že je to jednodušší než udělat ze Země vyložený protektorát, a výhodnější než ji zničit. Dostali jste právo na kolonizaci nových světů, ale až ve chvíli, kdy se příslušné planety vzdají všechny rasy s právem rozhodujícího hlasu. Za dvacet let se ještě nestalo, že by lidé dostali ke kolonizaci některou z planet, které sami objevili.“

„Zatím máme na Zemi místa dost.“

„Zatím. Jenže vám nebude nikdy dovoleno, abyste se šířili po Galaxii dál. Zůstanete na Zemi jako v rezervaci. Budete převážet spěšné zásilky, ovšem jen do chvíle, kdy se najde alternativa výhodnější než jump.“

Počítač pípl a měkkým ženským hlasem pronesl:

„Propočet jumpu dokončen. Čekám na pokyny.“

Pod počtářovým bedlivým dohledem jsem natáhl ruku ke klávesnici a napsal heslo. Jedno z ochranných víček na pultu se odsunulo a odhalilo mělkou prohlubeň se třemi tlačítky. Ta byla rudě nasvícena.

„Co to je?“ zeptal se reptiloid.

„To je pult smrti, Karle.“

Opatrně jsem po tlačítcích přejel ukazovákem. Není snadné je stisknout, jdou hodně ztuha — o tom se každý uchazeč o povolání pilota snadno přesvědčí na trenažéru.

„V naší přísaze, Karle, je jedna taková věta…“ Po očku jsem ho sledoval a pokoušel se zaznamenat alespoň nějaký pohyb. „Nejvyšší hodnotou jsou pro mne zájmy lidstva. Lidstvo musím chránit před každým nebezpečím, ať už by pramenilo z čehokoli.“

„To je rozumný slib,“ usoudil počtář.

„Můžu raketoplán uvést do režimu nekonečné série jumpů, spálit jumper nebo přivodit výbuch palivových nádrží. Každá z těchto eventualit by znamenala naši smrt.“

„Ale proč to, Petře?“

„Aby se nikdo nedověděl, že počtáři už dokážou snést jump.“

Ne snad že bych lhal, ale přísně vzato jsem zatím nevěděl, zda jsem ochoten jednu z kláves stisknout. Počtář ovšem vzal má slova naprosto vážně.

„To není nutné, Petře. V žádném případě. Absolutně ne.“

„Tak mi to dokaž,“ uhnul jsem prstem od tlačítek.

„Jiné rasy nevědí, že počtáři jsou schopni jump přežít.“

„Jenže by se to mohly dovědět.“

„To by jim nebylo nic platné, Petře. Naše metoda je vhodná jen pro nás. Je unikátní.“

„A v čem spočívá?“

„To ti řeknu až na Zemi.“

„A co chceš lidstvu navrhnout?“

„To se dovíš až na Zemi.“

„Ale proč?“

„Protože o tobě málo víme, Petře. Zatím jsme se ještě nerozhodli, zda ti můžeme důvěřovat. Ta informace má příliš velkou cenu, a kdyby se k ní silné rasy dostaly, ztratili bychom opravdu hodně.“

Chvíli mi trvalo, než jsem jeho narážku pochopil.

„Chceš snad říct, že bych moh zradit Zemi a to, co mi řekneš, nahlásit Cizákům?“

„Ano.“

Čemu se to vlastně divím? Vždyť dokonce i na Exploreru byla Evelyn Rackshová, to „prokletí feminismu“ a „hanba všech Afroameričanů“, sličná černošská pilotka, kterou do posádky prosadili mistři efektních divadýlek z NASA. Milá mladá žena, která bez jakéhokoli nátlaku či dokonce mučení vyklopila Hixanům naprosto všechno: i co je to jump, i jak se řídí raketoplán, i kde se nalézá planeta Země… Jistě, tohle všechno by si Cizáci zjistili i bez její asistence. Jenže se stalo, co se stalo.

Viděl jsem videozáznam jejích výslechů na Zemi. Svůj čin nakonec nedokázala nijak vysvětlit. No a protože její advokát obhajobu vystavěl na neověřitelném tvrzení, že Evelyn se ocitla pod manipulativním psychologickým vlivem Hixanů, byla nakonec jen vyřazena z kosmického programu. Musela ovšem změnit jméno a odstěhovat se do Kanady, kde po půl roce spáchala sebevraždu. Ovšem zda opravdu skočila z balkonu sama, nebo jestli jí někdo pomohl, to nevím…

„A komu jsi ochoten to svěřit? Řediteli Transaera? Valnýmu shromáždění OSN? Nebo snad ruskýmu prezidentovi?“

„Andreji Chrumovovi.“

Dlouho jsem mlčel. Počtář mě zkrátka dostal.

„A víš, co je zač?“

„Psycholog, aktivní účastník prvních kontaktních jednání představitelů Země s galaktickým Konkláve. Autor Manifestu odsouzenců.“

„A ještě?“

„Tvůj mužský předek.“

„Můj děda?“

„Tvůj děda,“ souhlasil počtář.

„Ale děda tě zabije, Karle, jestli tě dohoní.“

„Pohybuji se velmi pomalu.“

„On taky není žádnej rychlík, je mu už přes sedumdesát. Ale udělá pro to všechno. Takže tys do mý lodi vlez proto, že se chceš setkat s dědou?“

„Byl to jeden z faktorů,“ připustil počtář.

„Nikdy by mě nenapadlo, že by zrovna vaše rasa mohla být takhle šílená, Karle. Hledat pomoc a spolupráci zrovna u člověka, kterej všechno mimozemský nenávidí, spoléhat na toho nejzuřivějšího šovinistu…“

„A kdo ti řekl, že my nejsme šovinisti?“

Pohlédl jsem reptiloidovi do očí. Ten jen pomalu otevřel tlamu a zformoval ji do mírného úsměvu. To jsou mi věci! Tak on i tenhle živý počítač může mít smysl pro humor…

„Tohle se mi nelíbí,“ přiznal jsem se. „Kurňa, tak já doplatil na svýho dědu. Nejdřív mě div nevyhodili z kurzů, pak jsem nemoh sehnat práci — a nakonec šlápnu do takovýhohle hovna!“

„Co naděláš. To je společný problém těch ras, jejichž příslušníci si své rodiče nemohou vybrat,“ řekl počtář.

Kryt tří smrtících tlačítek jsem zase uzavřel. V tu chvíli jsem měl pocit, že můj podivný společník si oddechl.

Navigační propočty div nepřišly nazmar. Za tu dobu, co jsem se vybavoval s počtářem a děsil ho pultem smrti, téměř vypršela lhůta definitivního rozhodnutí a pokynu. Hvězdy za oknem se neživě mihotaly a šance na úspěšný jump se s každou vteřinou povážlivě zmenšovala.

„Připrav se,“ řekl jsem počtářovi. Ten pochopil a soustředil se — drápky sklouzly po kovu, jak se je snažil zatnout do hliníkového válce jumperu. Oči zvrátil v sloup.

Jak to asi dělá, že ten jump snese?

Čtyři vteřiny před automatickým smazáním navigačního propočtu jsem stiskl tlačítko jumpu — a prostor se obrátil naruby.

Óóó!

Pane Bože, ať tenhle okamžik neskončí, i když se počtář kroutí utrpením, ať se Země klidně dovolává svého nároku na rovnoprávnost marně, ať si silné rasy klidně hrají ty své dospělé hry… Na to všechno kašlu, jen kdyby se podařilo prodloužit tenhle okamžik, proměnit ho ve věčnost…

Otevřel jsem oči.

První, co jsem zaznamenal, byla tma a počtářovo skučení.

Jak těžké je vracet se do reality.

V mých rukou se rozzářila chemická svítilna. Spatřil jsem tenkou nitku vlastních slin, která se zvolna smršťovala v kuličku. Zachytil jsem ji rukávem a pak jsem očima začal hledat reptiloida. Jak těžké je už jen se pohnout…

Počtář volně plul u čelního skla, hned vedle plyšového myšáčka. Měl jsem pocit, že tenhle jump pro něj byl těžší než úvodní — šupinaté tělo se otřásalo v nepřetržitých jemných konvulzích.

„Počtáři!“ zavolal jsem na něj. „Karle!“

Reptiloid velice pomalu odlepil hlavu od břicha a zašeptal:

„Velice se omlouvám…“

„Jak to děláš?“ zeptal jsem se ostře. „Jak dokážeš vydržet jump?“

„Já…“ Následovala dlouhá pauza. „To ti vysvětlím později…“

Natáhl jsem se k němu, popadl ho za přední tlapku a přitáhl ho k pultu. Počtář se kvapně usadil na své bidýlko.

Jasně, takže on mi všechno vysvětlí, ale později. Možná ve chvíli, kdy už bude až příliš pozdě. A co Země — schválí můj postup, nebo mi nevraživě připomene přísahu a smrtící pult? To nevím. Nejdřív se ale musím dostat domů.

Rozepnul jsem pásy a sklouzl k oknu v levé stěně. Nic zajímavého za ním nebylo, jen hvězdy. Jen obvyklý, dokonale vyvedený a nezkreslený obrázek známých i méně známých souhvězdí.

„Už jsme na místě?“ zajímalo počtáře.

„To jo, jedině že zatím nevím, na kterým přesně!“ Odrazil jsem se a přelétl přes celou pilotní kabinu. Podíval jsem se do druhého bočního okna, ale tam jsem taky nic pozoruhodného nezjistil. No nic, ještě chvilku to musíme vydržet. Raketoplán se pomalu otáčel kolem podélné osy, takže něco důležitého bych zahlédnout mohl.

Palubní počítač poprvé pípl a pak začaly ožívat i ostatní přístroje. „Neměl bych do počítače vložit nosič s informacemi?“ zeptal se počtář. Pohlédl jsem na něj: to už se přestěhoval na mé křeslo a sahal do schránky po pravé straně. Připravil se opravdu dobře, když už ví, kde co leží.

„A dokážeš to?“

„Nejspíš ano.“

Asi půl minuty se mořil se zámkem — tři dlouhé tenké prsty byly dostatečně obratné, ale téhle tlapce prostě chyběl lidský palec. Nakonec si pomohl oběma předními končetinami a vytáhl laserový kotouček.

„No tak do toho, Karle,“ broukl jsem. Slovní zásobu měl počtář výtečnou, protože okamžitě pochopil.

Zatímco jsem ještě pár minut jen tak civěl do chladné záře kosmu, on se motal kolem pultu a otráveně syčel, když ho klávesy uzpůsobené lidským prstům neposlouchaly.

„Nemohl bych se k systému připojit přímo?“ zeptal se po dalším, obzvlášť namáhavém souboji s cédéčkem. Neodpověděl jsem, protože další změna polohy raketoplánu mi dopřála podívanou vskutku neuvěřitelnou.

„Karle!“ zavolal jsem na něj tlumeně.

Reptiloid pomalu připlul až ke mně.

„Podívej.“

Saturn vypadal jako na fotografii z knížky pro děti. Prstenec byl pod malým úhlem natočen k nám a sluneční světlo ho vykreslovalo velmi plasticky a nadmíru barvitě. Na pozadí žlutohnědé planetární koule, která vypadala ploše a nezajímavě, se prstenec jevil mnohem hmotnější a masivnější — asi jako kamenná řeka vinoucí se vesmírem.

„No není to krása?“ zvolal jsem a sám se své reakci podivil. Jak může jiná rasa vnímat naši hierarchii krásy?

„Ano…“ Počtář dýchal ztěžka a rychle. „To… vypadá jako u nás.“

„Jako tvoje planeta?“

„Ano.“

No výborně. V galaktickém bedekru informace o rodné planetě počtářů zcela chybí. Takže teď tam můžeme přinejmenším zapsat „planeta má prstenec“.

„To je Saturn?“ zeptal se počtář. „Takže jump se zdařil?“

„Copak Saturn to je. Ale to pro nás moc dobrý není.“

Reptiloid na mě vyvalil oči.

„Tenhle stroj má kapalinový motory, Karle. A ty přece víš, co to je.“

„Šmejd,“ utrousil nelítostně reptiloid.

„Přesně tak. No a pokud se máme dostat na Zemi, raketoplán nesmí být dál než půl milionu kilometrů od planety, musí se pohybovat v rovině ekliptiky a rozdíl rychlostí obou těles nesmí být větší než čtyřicet kilometrů za vteřinu.“

„Prostě šmejd,“ zopakoval počtář. „Jak často se vám stane, že to nepřežijete?“

Neodpověděl jsem a dál se kochal Saturnem, pomalu odplouvajícím z našeho zorného pole. Na druhém okraji iluminátoru se mezitím rozsvěcela oslnivá záře — to už nám chtělo co nejdřív do očí nahlédnout Slunce.

„Potřebujete pomoc, člověče,“ řekl počtář. „Vy všichni nutně potřebujete pomoc…“

„Nedá se nic dělat, čeká nás opakovaný jump.“

Počtář sebou trhl.

„Copak tady nejsou žádná lidská sídla?“

„Na Saturnu?! Děláš si srandu. Na Titanu — to je jedna z družic tyhle planety — by měla vzniknout první vědecká stanice. Ale to nebude dřív než za nějaký dva roky.“

„Takové množství času opravdu nemáme.“ Počtář se od okna odvrátil.

Ani jsem mu nepřipomínal, že v raketoplánu už je kyslíku sotva na týden. Pomohl jsem mu dostat se k pultu a strčil do počítače další CD-ROM.

„Pokračuj. Já teď mám nějakou práci.“

Ponechal jsem reptiloida jeho osudu a odplul k hygienické skříňce. Otočil jsem se k počtáři zády, vytáhl měkkou vroubkovanou hadici a rozepnul si kalhoty.

„Ty se potřebuješ vyprázdnit?“

Panebože…

Na tohle jsem přirozeně neodpověděl. Spustil jsem vývěvu a pokusil se zapomenout na zvědavý reptiloidův pohled, který mi provrtával záda. Jak já tyhle každodenní drobné nepříjemnosti nesnáším. Jenže co se dá dělat, když umělou gravitaci na palubě nemáme…

„Příště moje potřeby laskavě nekomentuj, dohodnuto?“

„Promiň,“ hlesl počtář nesměle. „Věnoval jsem se kdysi xenobiologii, a tohle je velice zajímavý aspekt.“

„Radši teď mysli na ty dva další jumpy.“

„Petře, kdybys mi dovolil připojit se přímo k počítači…“

„Tak co?“

„Tak bych loď dostal s nejvyšší možnou přesností až k Zemi.“

Bylo to neslýchané. Bylo to tak šílené, že to v regulích dokonce ani nebylo přímo zakázáno. Ba naopak — v téhle situaci se dal aplikovat bod o přípustnosti zásahu Cizáků do navigačních propočtů.

Teď tak být na mém místě páni úředníci, kteří ty regule vymýšlejí…

„No dobře,“ řekl jsem a zároveň si uvědomil, jak překračuju jistý neviditelný práh. „A jak to uděláš?“

„Velice jednoduše.“ Reptiloid se splazil z křesla, uvolnil mi tak místo a zavěsil se přímo nad pult. „V tandemu s elektronickými soustavami pracujeme často.“

„Nojo, ale tyhle jsou lidský…“

„To je dvojková soustava, že?“ Počtář přejel přední tlapkou nad pultem. Pak ji položil na porty počítače, zakryté průhledným víčkem.

„Mám ti to oddělat?“ zeptal jsem se.

Neřekl nic a displeje mezitím začaly hasnout.

Zasahovat by byla pitomost. A tak jsem se jen díval, jak reptiloid počítač odpojuje a jak přístroj zastavuje veškeré operace dřív, než vůbec stačil spustit operační systém. Indikátor harddisku prudce blikal — signalizoval tak, že veškeré informace kamsi mizí. Zřejmě do malé trojúhelníkovité hlavičky.

Stejně by mě zajímalo, jaké to je — přímo komunikovat s elektronickým přístrojem? Že by právě tohle byl nejběžnější způsob vzájemného dorozumívání i mezi samotnými počtáři?

Ale jak v takovém případě dokážou zůstat bytostmi, které mají i cit, emoce? Kdesi jsem se před časem dočetl, že každý tvor, který dokáže informace vstřebávat v podobě jednotlivých bitů, musí nutně být emocionálně naprosto vyhaslý. Alespoň z hlediska lidského chápání. Už kvůli časovému rozdílu ve vnímání.

„To programové řešení je velice zajímavé,“ poznamenal počtář a tlapku odtáhl. Počítač však neožil — monitory jen matně doutnaly a kontrolka harddisku rovnou zhasla.

„Jaký řešení?“

„Myslím pokud jde o navigační soustavu. Na tak slabý stroj je přesnost a rychlost propočtů přímo pozoruhodná. To je lidské dílo?“

„Ano, samozřejmě.“

„Jste velmi zdatní,“ poznamenal reptiloid protektorsky.

„Chystal ses dát dohromady souřadnice jumpu.“

„Právě na tom pracuji.“

„A přitom si se mnou klidně povídáš?“

„To jsou přece různé úrovně vědomí, Petře. Vědomí dělíme na vnější a vnitřní. V jednom zpracováváme získané informace. A to druhé je pro aktivní fyzickou činnost.“

„No a to obě ty úrovně fungujou najednou?“

„Když je to nezbytné, jako například teď, tak ano. Když jsem doma v hnízdě, je lepší vnější vědomí odpojit. Nu a když jsem zbaven přístupu k informacím, odpojí se zase vnitřní vědomí.“

„A který to vědomí je pro tebe důležitější?“

„To je nesmyslná otázka,“ odsekl reptiloid.

Já se ale nedal jen tak odbýt:

„Co se u vás vyvinulo dřív, Karle? Vnitřní vědomí, nebo vnější?“

„Ty jsi taky xenobiolog?“

„Nejsem, ale tohle mě zajímá.“

„Vnitřní. Vnější jsme postupně vytvořili uměle.“ Měl jsem dojem, že počtář odpovídá velmi zdráhavě.

Nebylo divu — zase mi tak poskytl informaci o svém světě, tedy o tom, co každá rasa nejraději tajila. Pokusil jsem se představit si prostředí, v němž vznikla podobná forma života. Svět, v němž nebylo zapotřebí bojovat s přirozenými nepřáteli, shánět potravu, schovávat se před nepohodou a vytvářet pracovní nástroje. Svět, kde přežití bylo plně závislé na rychlosti a přesnosti zpracování informačních toků.

To je cosi nepředstavitelného.

Příroda nevytváří zrůdné formy života. Každá bytost je ve vlastním ekologickém prostředí dokonalá. Králi horkých stepí pod Siriem jsou křehcí obrovití Hixané. Myšovití Alarové jsou zase plodem pahorkatin na planetách ozařovaných Fomalhautem — vyvíjeli se v labyrintech hlubinných nor a ze všeho nejvíc potřebovali pohyblivost a malé rozměry těla.

Ale jaká planeta mohla z nebytí k životu probudit počtáře? Svět opásaný prstencem podobně jako Saturn, který vyžadoval především neustálou výměnu informací, a to v elektronické podobě…

„Propočet je hotov,“ prohlásil najednou reptiloid. Měl jsem dojem, že se na mě dívá s mírnou ironií. Jako by pochopil, o čem jsem právě přemýšlel.

„Tak si to zkontrolujem,“ odpověděl jsem.

Počtář vyloudil takový tichý skřípot. Že je to smích, mi v první chvíli vůbec nedošlo.

„Petře… Ale já jsem z tvého počítače vzal úplně všechno. Už jsem navrhl ideální přistávací trajektorii a nejvhodnější kosmodrom. V potaz jsem přitom vzal i ty gravitační faktory a pohyby hvězd, o nichž lidé jednoduše nic nevědí. A zkontroloval jsem všechny zdroje a možnosti raketoplánu.“

Položil tlapku zpátky na pult a indikátor harddisku zablikal.

„Takhle ideálního kurzu jsi ještě nikdy nedosáhl.“

Hlavní monitor blikl a nabídl mi navigační tabulku. Počtář s pýchou poněkud přehnanou prohlásil:

„Propočet jumpu dokončen. Čekám na pokyny.“

Pod jeho posměšným pohledem jsem v menu našel nápis PODROBNOSTI.

„Jump směr Země,“ oznámil mi počítač. „Rozpětí — jedna milióntina procenta.“

„Vyhovuje?“ zeptal se počtář.

Aby ne. Jedna setina se běžně považovala za velmi dobrý výsledek, jedna tisícina pak za vzácný úspěch a záruku dokonalého jumpu.

„Připrav se,“ vybídl jsem ho a usadil se do křesla. A bezděky se přistihl, že si přeju, aby počtář přece jen něco popletl.

Což se přirozeně nestalo.

Po jumpu jsem měl půl hodiny na oživení celé lodi. Já se najedl, zato reptiloid lidskou potravu striktně odmítl. Nic jiného jsem ani nemohl čekat — ve vesmíru není jediná rasa, která by měla stejný nebo alespoň podobný metabolizmus jako některá další.

Poslední jump nás skutečně přivedl až k Zemi.

Tentokrát jsem chemickou svítilnu vůbec nepotřeboval — ocitli jsme se v reálném prostoru nad osvětlenou stranou planety, která nad raketoplánem plula jako obří reflektor. Velice, velice blízko — až jsem se lekl. Než počítač ožije, mohlo by se stát, že nás zemská přitažlivost z předem vypočtené přistávací trajektorie vytlačí.

Tyhle obavy ale byly zbytečné. Z jumpu loď vyklouzla na normální stabilní oběžnou dráhu. Podíval jsem se na počtáře, který ještě stále syčel a poškubával sebou, jak se vzpamatovával z jumpu; dokonce jsem se ho chtěl zeptat, jestli to měl takhle předem spočítané. Ale nezeptal jsem se.

Samozřejmě to měl předem spočítané.

„Jsi s propočty spokojen, Petře?“ otázal se naopak on mne.

„Skvělý jump,“ musel jsem uznat. „Mně by se nikdy nepodařilo spočítat trajektorii takhle přesně.“

Počtář jemně mlaskl.

„Ono to není tak jednoduché, Petře. Podobné propočty jsem dlouho trénoval. Počítali jsme s jakýmkoli vývojem událostí, dokonce i s eventualitou, že bych raketoplán musel řídit sám.“

„Takže vy jste se připravovali už dlouho?“ zeptal jsem se jakoby bez zájmu.

„Tři roky lidského času.“

Mlčel jsem. Civilizace počtářů vynaložila na tuto výpravu k Zemi několik let. Takže to myslí zatraceně vážně…

„Jednu věc musíš pochopit, Petře: My pro vaši i naši civilizaci chceme jen dobro. Můj průnik do tvé lodi jistili čtyři další počtáři, kteří při tom přišli o život. To je pro nás velice mnoho! Naše rasa není příliš početná.“

Na stav beztíže už si stačil zvyknout — obratně se zachytávaje drápky za měkké obložení stěn — slezl z jumperu na zem a posadil se na zadní tlapky. Pak natáhl hlavičku ke mně a ještě jednou opakoval:

„My chceme jen dobro, Petře!“

„Hixané pěstují kolektivní eutanázii. Koodeldové zase kanibalismus. Tak mi řekni, jak vy můžete rozhodovat za nas!“

„Prostudovali jsme vaši historii, vaši společnost, vaše tužby, náboženské systémy a ideály. Všechny nahodilé faktory jsme odložili stranou a soustředili se jen na ty základní. A teď vám učiníme návrh, který nebudete moci odmítnout.“

Jen jsem mávl otráveně rukou. No dobře, tak ať činí návrh. O tom já koneckonců rozhodovat nebudu. Půl hodiny po přistání už bude hlava bolet prezidenty, specialisty na rasy Cizích a generály sil kosmické bezpečnosti…

Zapnul jsem hlavní kanál spojení a vyslal volací signál. Odpovědi jsem se dočkal až za nějakých deset vteřin — v ruštině, ale s lehkým anglickým akcentem. Zřejmě už si celý signál stačili přečíst a pochopili, s kým mají tu čest.

„Tady orbitální kontrola, vidíme vás.“

„Tady Transaero třicet šest osmnáct. Vracím se z Hixi.“

Chvíli nic.

„Máte skvělou přistávací trajektorii. Jak se vám letělo?“

„Výborně.“ Trpělivě jsem čekal. Raketoplán už se ocitl na mušce radarů, a možná nejen radarů — kdoví, co z pohádek o silách kosmické bezpečnosti SKOB, zvaných „skoba“, je pravda a co ne. Představa, že by desítka jejich satelitů a pár orbitálních stanic dokázaly odolat náporu Cizáků, je vyloženě k smíchu. Daň na „skobu“ ale všichni platí bez reptání. Říká se, že dokonce i ruští oligarchové, kteří se jinak všem daním a poplatkům vyhýbají, jak můžou, v tomhle případě poskytují kromě daně dokonce anonymní dary navíc.

Nebe jsme se vždy báli. To prostě my lidé máme v krvi — strach z nekonečné prázdnoty, jíž pluje naše Země. Lidi jsou ochotni jíst hnusnou potravu a léčit se v polorozpadlých nemocnicích, jen když vědí, že v tom obrovitém nebi nad nimi pluje pár ocelových zrnek s rentgenovými lasery…

„Všechno je v pořádku, Transaero. Předáváme tě Rusům.“

„Mějte se, skobáci.“

Službu konající důstojník mi nestihl odpovědět — nebo to nepovažoval za nutné. Mezitím se ale ozval jiný hlas:

„Tak tě vítáme, Transaero! Tady středisko letové kontroly!“

„Ahoj, Země!“ řekl jsem a pohlédl na bělavě modrou pláň, ubíhající nad mou hlavou. Letěli jsme nad Afrikou, takže spojení obstarávala buď ruská spojová družice nebo americká pozemní retranslační stanice. Spolupráce je dnes opravdu úzká, jinak by to ani nešlo.

„Parametry dráhy máš bezvadný,“ pochválil mě neviditelný operátor. „Jinak já se jmenuju Maxim a povedu tě až ke kosmodromu. Přistáváš na Svobodném.“

„A na Bajkonuru to nejde?“ Pohlédl jsem na navigační obrazovku, kde už se otáčel elektronický glóbus s vyznačením mé trasy. Měl jsem pocit, že při těchhle souřadnicích by to na tom Bajkonuru docela dobře šlo…

„Mají tam přecpáno. Na obou drahách. Kdybychom se hodně snažili, dostali bychom tě i na záložní dráhu v Saratově, ale proč?“

„No tak dobře.“ Hádat se viditelně nemělo smysl. Do Číny nás na přistání jen tak pro nic za nic neposílají, nač zbytečně přispívat do státní kasy jiné země. No a záložní přistávací plocha v Saratově, která bude páteří příštího kosmodromu Jurije Gagarina, ještě vlastně není hotová. Já sám jsem tam ani jednou nepostával, ale kluci, co to zažili, mi o tom vykládali…

„Teď máš pětadvacet minut na sváču. Za chvilku se nám ztratíš ze spojení a znovu se uslyšíme, až budeš v apogeu, to bude nad Aljaškou. Tam rovnou začneme brzdit.“

„Je loď v pořádku?“ zajímalo mě. Telemetrické údaje z paluby se hned začínají automaticky vysílat na letovou kontrolu, která tak má daleko lepší představu o tom, jak stroj přestál jump, než posádka sama.

„Všechno v oukeji,“ ujistil mě Maxim. „Odpočiň si. Za třicet vteřin spojení končí.“

„Vezu dáreček,“ broukl jsem a zašilhal po počtáři.

Operátor se tiše zasmál:

„No to doufáme, že neletíš s prázdnou. Vaše společnost už nás zavalila dotazama, zdá se, že smluv…“

Spojení ustalo v půli slova, jako by ho někdo odřízl nožem. Automatika slábnoucí signál zesilovala do posledního okamžiku, ale pak ho rovnou odpojila. Kdybych býval chtěl, mohl jsem se spojit se skobáky, kteří mají pokrytý celý éter, ale k čemu…

„Tys mi s tím dárečkem asi nerozuměl,“ řekl jsem už do prázdna a podíval se na počtáře. „Připrav se na poprask, Karle. Už brzo začnou takový věci…“

„To ne,“ přerušil mě kvapně reptiloid. „Tomu bych se rád vyhnul! Moje mise s nějakými oficiálními kontakty rozhodně nepočítá.“

„Ale prosím tě!“ zasmál jsem se a zakroutil hlavou. „A v co doufáš, počtáři?“

„Já jsem Karel, ne počtář!“ zaprotestoval reptiloid. „Slovo počtář je urážlivé, Petře!“

„Ale proč? To přece není náš vynález, tak vám říkají všichni Cizáci.“

„Lidem zase všichni říkají vozkové,“ vztyčil jeden dlouhý prst reptiloid. „Úzká specializace je cejch! Je to sice pro každou slabou rasu spása, ale taky prokletí. Ten, kdo nedokáže opustit rámec, který mu vymezila příroda, zůstane navždy sluhou!“

„Promiň,“ zrozpačitěl jsem opravdu nefalšovaně. „Ale stejně o tobě musím poslat hlášení dolů.“

Měl jsem pocit, že se zamyslel.

„Na všechno máme deset a půl pozemského dne,“ oznámil mi nakonec. „Během této doby musí naše rasy vykonat hadždž.“

„Cože?!“

„Hadždž. To je pouť. Čin. Hrdinský skutek. A zároveň služba. Je to mnohotvárný pojem, který není snadné jednoznačně přeložit.“

Překotně drmolil a budil dojem, že je velmi nervózní:

„Už jsem ti přece vysvětlil, Petře, že se musím setkat s Andrejem Chrumovem. Ty se té rozmluvy můžeš zúčastnit. Ty to pochopíš. Kdežto oficiální instituce jsou příliš pomalé!“

„No to je jasný, že jsou pomalý! Jenže jak já mám vědět, co opravdu chceš?! Co když tě sem posílaj, abys dědu zabil!“

„Ne! My nezabíjíme! Nikdy!“ Počtář se z takového předpokladu až otřásl hnusem. „Dovolil jsi mi navigovat loď, Petře, a všechno proběhlo naprosto hladce. Tak mi snad můžeš důvěřovat i nadále!“

„Jenže to nejde!“

„Proč?“

„Protože je tu například černá skříňka. A na tu se zaznamenávaj i všechny rozmluvy na palubě. Jakmile si je dole poslechnou, hned budou vědět, že jsem nepřiletěl sám.“

„Ten záznam snadno změním,“ mávl pohrdavě tlapkou počtář. Už jsem mu chtěl začít vysvětlovat, že to nejde, protože ten magnetofon je pevně připoutaný ocelovou strunou uvnitř hermetického kontejneru a zvenčí se k němu nedá dostat… Ale hned jsem se zarazil.

Proč zvenčí? Slabá tlapka už dolehla na stěnu a motorek přístroje se rozbíhá obráceným směrem. Cívky se točí nazpátek, naše dialogy se mažou a místo nich se nahrávají nevinné zvuky a citoslovce, popřípadě rozmluvy nudícího se pilota sama se sebou.

To určitě dokáže.

„A umíš být neviditelnej?“ zeptal jsem se a vlastně to ani nemyslel ironicky. Prostě jsem si vzpomněl na proceduru prohlídek po přistání. Na rentgenový rám, na tepelné detektory, na skenování sítnice a další radovánky, jimiž každý kosmodrom vítá ty, co se vracejí z cizích světů.

I kdyby byl počtář velký jen jako koťátko, kontrolou ho stejně neprotáhnu.

„Neviditelný? To ne. Ale s kontrolou si poradíme.“

Zakroutil jsem pochybovačně hlavou.

„Petře! Má rasa chystala tuto misi tři roky. Všechno dopadne dobře!“

A já mu najednou neznámo proč chtěl věřit…

„Já myslím, že to nepůjde, Karle…“

„Já nikomu žádnou škodu nezpůsobím!“

„Ne. To je zločin, rozumíš? A já půjdu před tribunál — dokonce i kdybys měl pravdu.“

„Pro vítěze není soudce, Petře.“ Počtář se odrazil od jumperu, pomalu doplul ke mně, posadil se mi na klín, natáhl tlamičku až k mé tváři a prosebně zopakoval: „Tak uvěř, uvěř mi! Ty teď rozhoduješ o osudech celé Galaxie!“

Znovu jsem prudce pohodil hlavou:

„To jsou jen slova…“

„To je ryzí pravda! Pokud odmítneš, Petře, tak za měsíc už žádná Země nebude! Nebude, a naše planeta taky nebude!“

Kapitola třetí

Nad Aljaškou se spojení skutečně obnovilo.

„Takže začneme, Transaero?“

„Jasně.“

„Všechno v pořádku?“

Než jsem odpověděl, uhnul jsem pohledem od reptiloida:

„Jasně.“

Takhle se zřejmě z našince stává zrádce. Když uvěří Cizákovi. A vlastně je jedno, zda je to člověk nebo mluvící ještěrka. Přitom to všechno ne ze strachu nebo ze zištných důvodů — naopak z těch nejušlechtilejších pohnutek.

Ostatně počtář je stejně bez šance. O bezpečnostním zajištění kosmodromu nemá nejmenší představu, protože tu vlastně nemám ani já. Ale vím tolik, že strážním a kontrolním stanovištím se vyhnout nedá.

Raketoplán se jemně otřásal a otáčel se. Země se nám přestěhovala pod nohy. Spirála teď letěla tryskami dopředu, aby mohla začít brzdit.

„Teď,“ nařídil dispečer. Když motor zabral, vmáčklo mě to do křesla. Motor běžel přesně sedm vteřin a pak umlkl.

Zatímco počítač zpracovával novou trajektorii, díval jsem se na něj. Mluvit už jsme spolu nemohli — záznamy v černé skříňce už byly „opravené“. Udělal to přesně tak, jak jsem předpokládal. Prostě jen položil tlapky na pult… Taky teď seděl ve stále stejné póze, upoutaný tenkým lankem k úchytům na plášti jumperu. Dynamické operace jsou něco jiného než start na cizáckém gravitačním paprsku nebo veleskoky rubem vesmíru. Tady je přetížení nevyhnutelné.

„Ještě jednou, Transaero,“ oznámil mi dispečer.

Změnil se jeho hlas, nebo se mi to jen zdálo?

„Co přistávací trajektorie, Maxime?“

„Je poněkud nestandardní…“ Bylo znát, že váhá. Ještě pořád byl ale čas vrátit se na oběžnou dráhu. „Zatím to korigujeme. Druhý impulz za devět vteřin, doba zážehu tři celé patnáct setin…“

Reptiloid na mě pohlédl. A pak pomalu mrkl šedým víčkem.

Co to má znamenat?

Trup lodi se znovu zachvěl, motor zahučel a za chviličku zase utichl.

„Maxime,“ snažil jsem se dispečera oslovit do nejklidněji. „Mně to tady ukazuje, že impulz trval tři sekundy a čtyři desetiny. Tah motoru byl normální.“

Dispečer asi pět vteřin mlčel.

„Máme tu stejné údaje, Transaero. Teď to počítáme.“

„Jakou mám trajektorii?“

„Klid. Jsi v mezích přistávacího koridoru.“

Aspoň něco… To znamená, že neshořím v atmosféře, ani se neodrazím zpátky do vesmíru. Natáhl jsem ruku a lehce se dotkl reptiloida, aby se připravil. Teď by se nám jeho schopnosti mohly hodit.

„Petře,“ oslovil mě dispečer najednou jménem. „Do atmosféry vstupuješ normálně.“

Hlučně jsem vydechl.

„Ale máš nějaké problémy v plánovacím obvodu. Přistáváš… vedle.“

Plánovací obvod…

Psát o hrdě plachtících raketoplánech přistávajících s plnými nádržemi je práce pro nezodpovědné novináře. Ve skutečnosti tenhle stroj plachtí s grácií litinové žehličky. K pádu je odsouzen dokonce i dopravní letoun, jemuž vysadí motory — a to má přitom normální křídla. Kdežto ty moje malé vysouvací plochy, které jsou schopny směr letu nanejvýš mírně korigovat…

My totiž opravdu padáme. Neletíme, ale, jak se říkalo v jednom starém kresleném filmu, „hezky padáme“. Přímo na ideálně rovné betonové dráhy kosmodromu. Padáme tak, že kinetickou energii orbitálních rychlostí přetváříme v cosi podobající se letu.

„Jaká je odchylka?“

Sotva jsem se zeptal, můj palubní počítač byl zrovna s propočtem u konce. Dispečer jeho výsledek potvrdil:

„Tak sto kilometrů, Petře.“

Polkl jsem naprázdno a dostal ze sebe:

„Čekám na další pokyny.“

„Zpátky na oběžnou dráhu už se nedostaneš. Hlavní je zachovat klid, Petře. Neboj, vedeme tě dál.“

„A kam? Do Číny pro suvenýry?“

„Budeš… přistávat nedaleko Blagověščenska.“

„Jo, tak spadnu u Blagověščenska! Nebo že by tam postavili novej kosmodrom?“

„Hlavně zachovej klid, Petře, my zatím vyhodnocujeme varianty.“

„Rozumím.“

Čekal jsem. Přistávací manévr už začal. Sestup na zem je nevyhnutelný, protože zásoby paliva jsou velmi omezené. Všechno, co ještě dokážu, je mírná korekce sestupové dráhy.

„Přebíráme řízení, Transaero. Drž se.“

Znovu se ozval motor, jen nakrátko, ale přišel jsem vlastně o skoro celý zbytek paliva. Zůstalo jen pramaličko, na manévry v atmosféře.

„Petře!“

Pohlédl jsem na monitor. Místo předpokládaného přistání se přesunulo od Blagověščenska ke Svobodnému, ale ne přímo na Svobodnyj.

„Zkorigovali jsme dráhu…“

„No a co?“

Ticho. A pak nelítostná odpověď:

„Přece bys nechtěl žuchnout rovnou do města.“

„Díky,“ zašeptal jsem.

„Už startujou vrtulníky, Petře…“

„Díky…“ zopakoval jsem.

Raketoplán sebou znovu trhl a začal se otáčet přídí ve směru letu. Na tenhle manévr už mě ani neupozornili.

„Budeš to muset posadit ručně, Petře. Pozorně mě poslouchej…“ A dispečer se zhluboka nadechl. „Přímo před tebou je autostráda…“

Zasmál jsem se — a aby taky ne. To mám posadit dvacetitunový „škrpál“ na špatně vyasfaltovanou silničku?

„Je to kvalitní autostráda, Petře.“

Jako bych neznal naše silnice.

„Jiné východisko nemáš, pilote.“

To vím, že nemám. Spirála havarijním záchranným systémem pro posádku není vybavena. Proč loď přetěžovat, když uchazečů o místa kosmických pilotů je tolik a každý kilogram mimozemského nákladu stojí tak nekřesťanské peníze?

„Děte všichni do hajzlu!“

Tuhle poslední, šílenou korekturu letu provedli zcela vědomě. Aby loď nespadla do města. Abych neměl jinou šanci než pokusit se s mezihvězdným plavidlem přistát na děravé venkovské silnici.

„Autostrádu už uzavíráme, za půl hodiny bude čistá.“

Ten neznámý chlápek ze střediska letové kontroly vyslovoval slovo „autostráda“ velice pečlivě. Aby si člověk hned představil naleštěné západní dálnice, rovné jako střela.

„Spojení se ztrácí. Drž se, Petře.“

Kolem lodi už začínal zářit ionizovaný vzduch. Příď se pomalu zvedla, aby hlavní nápor plazmového úderu pohltilo žáruvzdorné břicho stroje. Jenže na superpancéřovém čelním skle už stejně tančili ohniví hadi.

„Tak jsme tady, kamaráde,“ otočil jsem se k reptiloidovi.

Takový už je osud.

A asi je to takhle v pořádku. Osud napravuje mé chyby a mé charakterové kazy. Rozhodl se, že nepřítele, který dokázal zmást hlavu nezkušeného pilota, na Zem prostě nepustí…

Počtář se usmíval. Jako by ho neděsila ani ohnivá bouře kolem, ani nevyhnutelná havárie při přistání, ani děsivá chyba přistávacího programu…

Chyba programu?!

„Ty zrůdo!“ zařval jsem a pokusil se vyskočit z křesla. „Ty dobytku!“

Nejjednodušší způsob, jak se vyhnout kontrolám na kosmodromu, je přistát někde jinde.

Kdybych teď dokázal vstát, roztrhal bych reptiloida holýma rukama na kusy. lenže přetížení už bylo šílené, pásy se mi zařezávaly do těla. Kdybych nebyl připoutaný, hrozilo by, že vší silou narazím do křehkého řídicího pultu.

Takže nic.

Jenže v co vlastně doufá tenhle šupinatý mimozemec Karel? Náraz při přistání bude v každém případě zatraceně tvrdý…

Já ostatně ani nevím, jaké přetížení dokáže tohle tělíčko vydržet.

Spirála se v plápolavém ohnivém hávu řítila k zemi.

Reptiloid na mě pohlédl. Bylo jasné, že je na tom mnohem hůř než já — místo pohodlného měkkého křesla a širokých bezpečnostních řemenů měl jen ocelové lanko kolem pasu…

Monitor oranžově zablikal. Podíval jsem se na něj a zjistil, že přes schéma přistávacího manévru pomalu běží řádky textu:

Všechno je v pořádku, Petře. Můžeš klidně mluvit, ale neoslovuj mě. Podruhé už nebudeme mít čas korigovat záznamy v černé skříňce.

Kupodivu jsem se pokynu podřídil.

„Tenhle krám mimo kosmodrom přistát nedokáže,“ řekl jsem.

Ty to dokážeš.

„Ne, to není možný!“

Jsi dobrý pilot.

„Má to dvacet tun! A potřebuje to speciální přistávací dráhu!“

Mlč! Mlč!

Umlkl jsem. Raketoplán se otřásal, ale nijak mimořádně, spíš jako obyčejně. Za okny zuřily plameny. V takovýchto okamžicích se člověk necítí zrovna ve své kůži — tepelný štít je sice spolehlivý, ale dva raketoplány už během přistávacího manévru stejně šly k čertu. Stačilo, aby odpadla jedna keramická destička nebo prohořela méně chráněná část trupu — a dovnitř se by vřítil proud žhavého plazmatu…

Mně teď ovšem hrozilo mnohem reálnější nebezpečí.

Za celou historii kosmonautiky se ještě nestalo, že by někdo musel přistávat v terénu k tomuto účelu nepřizpůsobeném. Vždy to byly jen speciální přistávací dráhy, jen nejlepší vojenské letecké základny a pro nouzová přistání výhradně samou přírodou vyhlazené pláně vyschlých solných jezer.

Ale rozhodně ne silnice.

Vzpomněl jsem si na sovětskou komedii ze starých časů, kde na silnici přistávalo dopravní letadlo. Točilo se to samozřejmě na letišti, protože běžný silniční povrch by takový nápor nevydržel.

O čemž se už za chvilku přesvědčím v praxi.

Stejně je zvláštní, co se v tom světě děje. Běžnou realitou se staly mezihvězdné lety i cizí civilizace. Ale jinak se nezměnilo nic! Pořád ty samé děravé silnice, po nichž se kodrcají sklápěčky a žigulíky, v televizi pořád ty samé mýdlové opery, a totéž platí i o kapajících vodovodních kohoutcích či usmrkaných nosech na jaře.

Budoucnost se zkrátka na okamžik dotkla přítomnosti, protektorsky ji poplácala po rameni a zase ulehla k odpočinku.

Dvacet procent obyvatelstva Země pracuje na kosmické programy. Ti lidé staví kosmické lodě, vyrábějí pro ně palivo, budují směšné orbitální pevnosti a pokoušejí se zvládnout ekologickou katastrofu, způsobenou raketovým boomem a hlavně jeho odpady.

A já teď mám přistávat na asfalt rozměklý z letního vedra.

„Sbohem,“ řekl jsem reptiloidovi. Ten nereagoval — nejenže neřekl jediné slovo, ale dokonce mi ani neráčil nic napsat na monitor počítače.

No budiž.

Ohnivá bouře kolem raketoplánu už ustala a my se teď řítili stratosférou v asi dvacetikilometrové výšce, docela jako obyčejné vojenské nadzvukové letadlo, kterému neběží motory. Vypnul jsem automatiku a chopil se ručního řízení. Opatrně jsem pohnul kormidly a zjistil, že loď reaguje docela dobře — dostatečný tlak hodně řídkého vzduchu na nosné plochy a kormidla zajišťovala obrovská rychlost.

Kdybych teď měl v nádržích alespoň normální zásoby paliva, pokusil bych se o pár manévrů, které by mě přivedly až na kosmodrom. Jenže nádrže byly skoro suché.

O deset minut později už jsme sestoupili do mraků a přesně v tom okamžiku se obnovilo spojení.

„Transaero — slyšíte mě…?“ opakoval unaveně dispečer.

„Jsem na příjmu.“

„Třicet šest osmnáct! Vidíme vás!“

„No to mám vopravdu radost,“ zavrčel jsem.

„Vrtulníky už jsou ve vzduchu, Petře, a silnice v místě přistání už je vyčištěná. Letíš přesně ve směru vozovky, takže šanci máš docela slušnou.“

Jaká je pravděpodobnost, že z toho nějak vyváznu, jsem se radši neptal. Na zbytečné láteření teď nebyla vhodná chvíle.

„Co mi doporučujete, řídicí středisko?“

„Petře, teď ti dám Alexandra Danilova,“ řekl dispečer a vzápětí se do našeho hovoru vmísil další hlas, který jsem trochu znal. Nejlepšího pilota v celém Transaeru Danilova jsem viděl tak třikrát v životě. Teď létal na buranech, ale začínal taky na spirálách.

„Kondolencema se zdržovat nebudeme, Petře,“ spustil hned. „A hlavně se budeme snažit, aby se to bez nich obešlo. Asi za deset minut prolítneš nad kosmodromem. Za další dvě minuty, to budeš tak v pětikilometrový vejšce, se ocitneš nad tou silnicí.“

Tenhle aspoň tenhle neříká „nad autostrádou“.

„Vozovka je bídácká,“ informoval mě nelítostně Danilov. „Nedávno jsem po ní jel. Ale zrovna ten kousek, kde bys měl přistávat, je docela obstojnej… Často tudy jezděj čínský obchodníci, tak to tam trochu zalátali. Na automatiku zapomeň. Jakou máš letovou praxi?“

„Dva lety s instruktorem a sedum samostatnejch. Všechno na spirále.“ Polkl jsem naprázdno a dodal: „Ale pokaždý jsem přistával na automat…“

„To vím. Co v armádě?“

„Devět letů.“

„A s čím jsi lítal?“

„Měl jsem suchoj — sedmatřicítku.“

„Aspoň že tak. Tak si pamatuj, že spirála se dá řídit i ručně, ale musíš počítat s tím, že kormidla reagujou pomalu. Ale možný je všechno. Já ručně přistával dvakrát.“

„Jak je ta silnice široká?“ zeptal jsem se. Monotónní drsný Danilovův hlas mě dostal ze stavu jisté strnulosti.

„Pět metrů. Ale mohlo to bejt horší. Když to posadíš přesně, tak ti kola ani nepojedou škarpama. Musíš to na tý silnici udržet aspoň tak sto metrů, abys dostal dolů rychlost. Pak už bys měl mít docela slušnou šanci, že to přežiješ, i když ze silnice vybočíš.“

„Jsou tam nějaký lidi?“

„Už ne. Nedělej si starosti, už ti to vyčistili.“

„Sašo,“ ztratil jsem z rozčilení poslední zbytky smyslu pro subordinaci. „Myslíš, že by se mi to vopravdu mohlo povést?“

„Moc pravděpodobný to není, ale možný to je. Jsem teď ve vrtulníku… Už tě taky vidím! Podívej se dolů… Kruci, tam ty se asi moc nepodíváš… Vidíš alespoň kosmodrom před sebou?“

Ten jsem viděl — vpředu a hluboko dole.

Když jsem přistával na Svobodném, tak jsem se takhle vysoko nad ním samozřejmě neocitl…

„Nalítáváš přesně,“ utěšoval mě Danilov, „ten tvůj ptáček si eště zalítá. Už jsi dostal kurz?“

„Jo,“ odpověděl jsem při pohledu na monitor. „Takže eště dvě korekce?“

„Jasně. Jednu potřebuješ, aby ses dostal přesně do osy silnice, a druhou těsně před dosednutím.“

„Jenže mně zbejvá palivo už jen na jednu.“

Danilov se na okamžik odmlčel a pak řekl:

„Rozhodně udělej první, jinak se na silnici netrefíš vůbec. A pak už budeš jen plachtit.“

„Jasně.“

„To je všechno — a teď makej,“ broukl Danilov. „Rychlost větru je prakticky nulová a viditelnost ideální. Jsem pořád na příjmu, ale už tě nebudu rušit. A zticha budou absolutně všichni!“

Naposledy jsem pohlédl na kosmodrom, který za oknem proplul vpravo dole. Čtyři hlavní startovací rampy pro raketoplány, tři menší pro nepilotované družice. A dvě nádherně široké, poctivě zbudované přistávací dráhy. Na nebi nad kosmodromem jsem zahlédl skvrnku vrtulníku. V duchu jsem Danilovovi zamával.

Počtář mlčel, jen bezděky škrábal tlapkou po plášti jumperu. Ten slabý zvuk mě rušil, tak jsem se po něm vztekle ohlédl a on toho nechal. Zřejmě pochopil.

Na monitoru už planula čísla propočtu poslední korekce. Přísně vzato se užívání pohonné jednotky v atmosféře nedoporučuje, ale já už neměl co ztratit.

Manévr jsem potvrdil a za několik vteřin se motor automaticky nastartoval. V atmosféře fungoval tak nějak dýchavičně, jako by se zalykal, ale to se mi taky mohlo jen zdát… V tom dvousekundovém impulzu raketoplán mírně poskočil, jako by mu došlo, že umí létat, ale pak už zase dál pokračoval v pádu.

Ať už to ale bylo jak chtělo, přinejmenším jsme se skutečně hnali přímo nad silnicí. Panebože, že by se v Rusku konečně naučili projektovat silnice rovně, a ne aby se vyhýbaly každému kopečku? Nebo tady tahle zůstala ještě z carských dob?

Výška už klesla na pouhý kilometr. Před sebou jsem při krajnici či za ní viděl malé plechové krabičky aut. No vida, tak mi tu silnici asi opravdu vyčistili…

Mým největším nepřítelem byla v tuhle chvíli rychlost. Něco přes tři sta kilometrů za hodinu není z vesmírného hlediska vůbec nic. Jenže na obyčejnou venkovskou silnici je i tohle přímo trestuhodně moc.

Znovu jsem raketoplánem mírně zahoupal, abych zjistil, jak fungují kormidla. Stroj reagoval až podivuhodně slušně.

Moje reálná dráha, vyznačená žlutou čarou, se od propočtené zelené mírně odchýlila, a tak jsem spirálu vrátil zpátky, přesně do osy vozovky. Šílený sen, že se mi nakonec opravdu podaří přistát, mi najednou připadal o něco méně šílený. Nad tu silnici mě navigovali tak dokonale, jako by si tenhle manévr nacvičili už dávno a dávno.

Reptiloid znovu začal škrábat po jumperu. Teď už jsem se ale ničím rozptylovat nemohl. Silnice byla sotva sto metrů pod námi a výšku jsme rychle ztráceli. Pokoušel jsem se zjistit, zda nalétávám opravdu přesně ve směru vozovky, ale počítač už mi v tuhle chvíli nebyl k ničemu a výhled čelním sklem spirály nikdy nepatřil k nejlepším. V posledním okamžiku jsem přece jen pohnul kniplem mírně doprava.

V okamžiku, kdy se stroj naklonil, jsem zaznamenal hned dvě věci naráz: za prvé mě intuice nezklamala a skutečně mi hrozilo, že jedno kolo by mohlo skončit v příkopě. Zato druhá novinka byla podstatně horší — půl kilometru přede mnou se silnice ostře stáčela doprava, aby se vyhnula malému kopečku, porostlému stromy. A jako by ani toho nebylo dost, přímo proti mně jelo auto!

Ačkoli — jaký je v tom rozdíl, do čeho nakonec vrazím. Za šest vteřin bude po všem…

Jakmile se kola dotkla asfaltu, raketoplán nadskočil a okamžitě šel do smyku jako auto na ledě — levým křídlem dopředu. V záchvatu skoro nesmyslné snahy to zvládnout jsem stroj srovnal. Ten křáp přede mnou se otáčel — byl to obrovitý otřískaný ikarus. Když řidič zahlédl, jak se na něj řítí kosmické plavidlo, neztratil hlavu a pokusil se situaci zachránit.

To je ale šílenství! Raketoplán poskakoval po silnici, ale zatím se mu dařilo neskončit v příkopu, ani se nepřevrátil na některém z nesčetných výmolů. Kousek před ním se pokoušel uniknout autobus, jehož šofér ždímal z motoru všechno, co se dalo. Co to vyvádí? Já jsem přece stejně rychlejší a dohoním ho! Proč nevyskočí sám a nevyžene ven lidi… Ačkoli ne, to by nestihl… Ale snad by aspoň mohl sjet mimo silnici, aby to přežil aspoň někdo…

Ještě jednou jsem se pokusil dostat spirálu mimo silnici; ať klidně roztřískám podvozek v příkopu, nebo ať narazím do toho vršíčku před námi — jenom ne do autobusu! V hlavě mi zničehonic zabzučel naléhavě tragický hlas polozapomenuté zpěvačky: „A lidé si mysleli, že je to jen zlý sen…“

Raketoplán ovšem mé odhodlání obětovat sebe sama nesdílel. Teď už nenadskakoval, ale hnal se po děravém asfaltu, jako by si na něj zvykl. Ruské hvězdolety jsou nejspolehlivější na světě!

Autobus kupodivu dokázal dosáhnout neuvěřitelné rychlosti a vzdálenost mezi ním a raketoplánem se zkracovala tak pomalu, že jsem stihl přečíst i číslo státní poznávací značky — 06-31 — a prohlédnout rezavý výfuk, vyplivující hustý černošedý dým, pomačkaný kýbl pod zadním nárazníkem i varovný nápis KDYŽ SI NEJSI JISTÝ, NEPŘEDJÍŽDĚJ!

Tak jsme radši nepředjížděli a rovnou to do autobusu napálili…

Letěl jsem okamžitě kupředu, ale do těla se mi zařízly popruhy; raketoplán se na okamžik jakoby vzepjal na zadní. Ostrá příď kosmického člunu, pokrytá keramickými dlaždicemi, byla samozřejmě pevnější než prorezlá karosérie ikarusu. Pronikla až někam doprostřed autobusu, dokud další nezadržitelný postup nezarazila krátká křidélka. Pár vteřin jsme pokračovali v tomto nečekaném tandemu, pak jsme přerazili pár betonových patníků a začali stoupat po návršíčku. Někde u desátého stromu se jak autobus, tak raketoplán smířily s představou, že další překážky už nepřekonají, a zastavily.

Hodilo to se mnou tak, že jsem na okamžik ztratil vědomí. Když se mi podařilo znovu otevřít oči, pochopil jsem, že pořád ještě žiju. Příď spirály byla celá pomačkaná, pilotní kabina zvarhánkovatěla jako harmonika, ale všechna skla zůstala kupodivu celá a vnitřní osvětlení taky fungovalo. Kolem převráceného jumperu štrachal počtář, který si zrovna odvazoval jistící lanko. Jak je ale možné, že ho to lanko nepřekrojilo na dvě půlky…?

Párkrát jsem pohodil hlavou a pokusil se zaplašit z očí krvavý kal.

A pak ve mně všechno naráz vystydlo.

Tu krev jsem neměl v očích. Všechna skla spirály pokrývala jakási nachová břečka.

Panebože!

Strhl jsem ze sebe pásy, vyškrábal jsem se z křesla a odpotácel se k přechodové komoře. Reptiloid, spočívající na plášti jumperu, se přizvedl a pokusil se mě tlapkou chytit za rukáv, jako by mě chtěl zastavit, ale já měl docela jiné starosti. Raketoplán se drobně otřásal, zřejmě sklouzával po svahu zpátky k silnici. Dveře do přechodové komory se otevřely až na třetí pokus a já mohl začít zápolit s pákou nouzového východu. Také jeho poklop nejdřív moc neposlouchal, ale nakonec jsem si poradil i s ním — zoufalství mi zřejmě dodalo sílu.

Vzduch byl chladný a vlhký a z horkého pláště kosmické lodi stoupala pára. Kolem se ježil polámaný borový lesík a z ikarusu před námi bylo cítit pach spáleniny. Seskočil jsem z dvoumetrové výšky, uklouzl po mokré trávě a potácel se k autobusu. Část jeho oken srážku taky přežila, jen se pokryla sítí prasklin, za nimiž bylo vidět tu rudou kaši.

Jen aby to aspoň nebyly děti! Do hrdla mi stoupal knedlík. Třesoucíma se rukama jsem rozepnul pouzdro pistole. Zastřelím se, jak se na důstojníka v podobných situacích sluší a patří…

Dveře autobusu se skřípavě otevřely a na zem z něj vypadl vyzáblý neholený chlápek v teplákové soupravě. Zakroutil hlavou, pak si zběžně prohlédl poničený autobus a nakonec se zadíval na mě. Vstal. V rukou držel železnou montpáku.

„Co tu blbneš, kosmonaute zasraná!“ zaječel na mě. „Lítáte si tu jako pometla, kurvaštelunk!“

„Kolik?“ Víc jsem ze sebe vypravit nedokázal. Sotva jsem se držel na nohou a matička země mě vyčítavě táhla k sobě. „Tak kolik… myslím vevnitř?“

Kývl jsem na zdemolovaný autobus a snažil se nevidět zkrvavená okna.

„Vosumdesát!“ zavyl řidič a ve mně se všechno zhroutilo. No jasně, tak tam byly děti… „Vosumdesát krabic, ty hovado! To se teďka nedoplatím!“

Než jsem pochopil význam těchto slov a uvědomil si, že děti se v krabicích nedopravují, chlap s montpákou už byl až skoro u mě.

„Stůj!“ zařval jsem na něj a sáhl po pistoli. „Jsem major vojenského letectva Ruské federace Petr Chrumov! Mám právo použít zbraň! Nepřibližujte se ke mně!“

Řidič montpáku pustil, dosedl na úbočí, sevřel si hlavu a začal se pokyvovat sem a tam a zničeně úpět. Zaslechl jsem cosi o čínských zelinářích, kteří ta rajčata vypěstovali, o občanech Chabarovska, co už si život bez rajčat prostě neumí představit, i o neštastném ikarusu, který řidič láskyplně krmil a napájel a který se teď hodí akorát tak do šrotu. Já ale neměl sil ho politovat. No bože, rajčata! Osmdesát krabic! I kdyby to nakonec byla celá letošní úroda…

„Proboha a proč vozíš rajčata autobusem?“ zeptal jsem se.

„No a čim, já holt žádnej kamión nemám!“

„Uklidni se laskavě, škodu dostaneš zaplacenou!“

Řidič přestal úpět a zvedl hlavu. Pak se nedůvěřivě přeptal:

„Fakt?“

„No jasně!“ slíbil jsem mu a přistoupil k autobusu. Vypadalo to vskutku přízračně. Sehnul jsem se, seškrábl jsem z trávy rudou kaši, zvedl ruku až k obličeji a připadal si jako upír-začátečník. Namouduši rajčata…

„Jo tak to voni tu silnici zavřeli kvůli tobě?“ zeptal se za mými zády šofér.

Přikývl jsem, aniž jsem se otočil.

„Kurňa, a já myslel, že jim na nádraží zase začaly bouchat cisterny,“ zamručel řidič. „Takhle je to furt — jak vám tam začne práskat palivo, tak to tu celý vobšancujou…“

„Copak to bouchá tak často?“ zajímalo mě.

„Aspoň dvakrát do roka…“

No jistě, a raketové palivo je ještě ke všemu silně toxické. Startů je mnoho, cisterny prastaré a dobře vyškoleného personálu je pořád málo… Povzdechl jsem si:

„Nebejt tu ten tvůj trakař, tak jsem to měl za sebou…“

Šofér koukl na cestu a poškrábal se po neholené tváři.

„To teda jo, dyť ses hnal jako splašenej… Takovejch dvě stě, co?“

„Rychlost přistání je tři sta padesát.“

Řidič mlaskl jazykem a jeho tón se rázem proměnil. Teď jsem už pro něj nebyl splašený kosmonaut, ale skoro kolega.

„Hochu zlatej, tady já nejedu víc než stovkou… Von taky ten motor už je skoro hotovej. To vy máte slušnější…“ Zarazil se, prohlédl si raketoplán, pak si odplivl a zabručel: „Já se teda pěkně bacil do hlavy… Jak se menuješ, kosmonaute?“

„Petr, ale to už jsem ti přece říkal.“

„Takže Péťa… Já jsem zase Kolja.“

Mechanicky jsem stiskl napřaženou pravici. Teď by si nás někdo mohl vyfotit pro agitační plakát komunistické strany — nerozborná jednota armády a lidu. Jedině ten koráb, co zaťal dravý zoban do autobusu, by se musel vyretušovat, aby zbytečně nevznikaly nežádoucí asociace.

„Vodkuď jsi přiletěl?“ zajímalo řidiče.

„Ze Siria A-osum! To je planeta Hixi.“

„Nojo, to znám!“ ožil hned chlápek. „Sirius jsem náhodou viděl! Můj kluk mi ho ukazoval, von chodí do astronomickýho kroužku a dokonce si sám dal dohromady teleskop, teda — jen takovej mrňavej… Taky by chtěl bejt kosmonautem…“

Přistoupil až k raketoplánu, bázlivě se dotkl jeho trupu dlaní a hned s láteřením zase ucukl. Keramický plášť samozřejmě ještě nevystydl, mohl mít určitě až dvě stě stupňů.

„Kurva, ten je teda rozpálenej!“ zaječel Kolja. „Koukej mi pomoct s vykládáním, jinak se mi ty rajčata všechny upečou!“

Vyčítavě jsem si ho změřil a Kolja jen mávl rukou:

„Nojo, máš pravdu… Co teďka s rajčatama. Hele, a není radioaktivní?“

„Myslíš loď? Kdepak, toho se bát nemusíš. Radiace je jen nepatrně vyšší než ta normální v přírodě. Nebezpečný to rozhodně není.“

Chlápek jen přikývl:

„Máš pravdu, čeho už se my dva po takový polízanici můžeme bát… Hele, Péťo, ale ty ses teda znovu narodil, kamaráde!“

„To jo.“

„No a… nemělo by se to voslavit?“

Zaskočil mě tak, že jsem se nezmohl na žádnou odpověď. Řidič mé mlčení pochopil jako souhlas, vrazil do kabiny a za okamžik byl zase zpátky s načatou lahví vodky, sklenicí a kouskem špeku, zabaleným do Literárek.

„Jedině bych potřeboval, abys mi potvrdil, že jsem se napil až po nehodě, myslim až přijede dopravka!“ poprosil mě Kolja a začal ty Literární noviny prostírat rovnou do trávy. „Že jsme se potřebovali zbavit toho… stresu…“

Když jsem viděl, jak rychle se k láhvi přisál, zrodily se ve mně mírné pochyby, zda nepopíjel při řízení, ale to jsem si nechal pro sebe. Pravda je hlavně to, že jeho autobus mi zachránil život.

Posadili jsme se, Kolj a mi vrazil do ruky sklenici, nalil mi a přesně v tom okamžiku jsme zaslechli zvuk vrtulníku.

„To budou naši,“ řekl jsem a zvedl se z trávy.

„Nojo!“ začal mírně těkat i Kolja. „Hele, nechceš rajčátko?“

Vrhl se k autobusu a začal v kaši pod koly hledat alespoň jeden plod, který by zůstal celý. Právě v tom okamžiku se vrtulník letící nízko nad silnicí ocitl v našem zorném poli. Kupodivu to ale nebyli záchranáři — z otevřených dveří trčel televizní objektiv. Kameraman připnutý bezpečnostním lanem lačně natáčel tu zvláštní silniční nehodu.

„To jsou naši chabarovský televizáci,“ vysvětlil Kolja a podal mi rajče. „Na, dej si!“

Automaticky jsem si lokl vodky a zakousl se do rajského jablka. Ti Číňani vypěstovali opravdu krásnou a chutnou zeleninu, zato vodka v krku škrábala jako petrolej.

Kolja se okamžitě uvolnil a spokojeně na mě zamrkal:

„Teďka se hlavně nesmíme dostat do drápů dopravákům!“ vyložil mi spiklenecky. „Takže až přiletěj vaši, bude nejlepší, když nás seberou voba dva, protože já jsem ve stresu a musím se z toho dostat!“

Tak takhle je to!

„Čeho se bojíš, ty blázne? Sem žádná dopravní policie nedorazí, tohle budou vyšetřovat kontráši z Federální bezpečnostní služby!“ uklidnil jsem ho.

Vrtulník dál kroužil nad silnicí a rozhodně nečinil žádné pokusy přistát a nabídnout nám pomoc. Každý jsme si dopřáli ještě trochu vodky a pak už dorazili záchranáři — dva lehké, oranžovobíle pruhované vrtulníky a armádní Ka-72 s maskovacím nátěrem. Reportéři se okamžitě vypařili, jako by se báli, že vojáci po nich vypálí raketu. Vojenský vrtulník začal kroužit nad návrším, kdežto oba záchranářské přistály a k nám se vrhli nějací lidé. Několik lékařů, dva samopalníci a sám plukovník Danilov. Postavil jsem se do pozoru, doktory gestem zaplašil a spustil:

„Dovolte mi podat hlášení: Nouzové přistání bylo úspěšné. Oběti na životech žádné, náklad v pořádku. Stav stroje uspokojivý…“

Danilov mě mlčky shrábl do náruče. Byl to obrovitý, udělaný Sibiřan, aspoň o hlavu větší než já.

„Ty jsi teda číslo, Petře,“ mumlal dojatě. „Tys to posadil, kluku jeden špatná! Prostěs to posadil!“

„No, docela se mi šiknul ten autobus…“

Danilov koukl po ikarusu, svraštil čelo a skoro přesně zopakoval mou nedávnou otázku:

„Kolik jich tam je?“

„Jsou tam jen rajčata, soudruhu plukovníku. Oběti na životech žádné.“

„Teda Peťo,“ Danilov se nedůvěřivě zacivěl na kečup, jímž byla zapatlaná okna. „Vrtej vejložky na nový frčky…“

Jednou rukou mě dál objímal kolem ramen a druhou podal schlíplému šoférovi. Vojenská uniforma na toho chlápka zřejmě dělala větší dojem než moje letová kombinéza.

„Děkuji vám.“

„Ale, to nestálo za řeč,“ mávl rukou šofér. „Koukám, že si to frčí rovnou do toho kopce! Tak si řikám — seru na rajčata, lidskej život má větší cenu! No, a tak skončil u mě na palubě…“

A rozpačitě se zadíval do země. To je ale vykuk, tenhle Kolja!

„Osobně se postarám, abyste byl navržen na státní vyznamenání,“ slíbil Danilov. „A škodu vám nahradíme.“

Řidič doslova rozkvetl a Danilov kývl na trpělivě čekající lékaře:

„Pro vás tu nic na práci není! Slyšíte? Nic!“

Ani se nezdálo, že by tahle zpráva zdravotnický personál nějak zarmoutila. Plukovník mezitím zvedl ze země flašku, lokl si, děsivě se zašklebil a začal vydávat rozkazy. Asi po pěti minutách z vrtulníku vysadili další tři vojáky a ti kousek stranou rozložili polní radiostanici.

„Sbal si fidlátka,“ řekl plukovník, ale hned si to zase rozmyslel. „Ačkoli, ty vem ďas… Přece tady nebudeš tvrdnout. Letíme domů.“

Ohlédl jsem se na raketoplán a přikývl. To je pravda, jaká já tady mám fidlátka: pár suvenýrů, nějaké prádlo…

A počtáře!

Bylo to jako rána na solar.

Jako by se mi najednou vrátilo vědomí.

Kde je počtář?!

Nejdřív jsme vrazili do autobusu, pak já letěl k přechodové komoře — a reptiloid si mezitím rozvazoval to pojistné lanko.

Kde je?

„Alexandre Olegoviči,“ zašeptal jsem. Danilov se zamračil. „Alexandre Olegoviči, tam je eště…“

Danilov mě popadl za rukáv a mlčky mě táhl k lodi. U otevřeného nouzového východu už stál samopalník, ale dovnitř zatím nevstoupil nikdo.

„Proč jsi nevysunul schůdky?“ zeptal se a zadíval se na vstup do lodi.

„Měl jsem naspěch,“ hlesl jsem provinile.

„Spěch je dobrej jen občas, však víš kdy… Povysaď mě trochu!“

Sledován pozorným pohledem samopalníkovým jsem plukovníka povysadil, ten se přitáhl nahoru a zmizel uvnitř. Za okamžik se z boku lodi pomalu vysunuly schůdky.

„Tak dělej,“ ozvalo se z útrob raketoplánu.

Danilov zatím stál v přechodové komoře, nikam dál nešel. Když jsem vylezl za ním, otevřel dveře do nákladového prostoru a zamyšleně si prohlédl štosy kortrizonu.

„Já vám něco musím říct, Alexandre Olegoviči,“ spustil jsem pološeptem.

„Ty nemusíš vůbec nic,“ oznámil mi plukovník, aniž se otočil. „Každej pilot něco pašuje, Petře. Já tomu rozumím. Vem si tu svejch pět švestek a jdem.“

„Ale to jsem nemyslel, to vůbec ne!“

„Hoď sebou!“ štěkl po mně plukovník. „Já prohlídnu náklad a ty se sbal.“

Jako omráčený jsem vklopýtal do pilotní kabiny.

Na řídicím pultu blikaly indikátory. Pod ním ležel povalený jumper. Na sklech se zvenčí dál skvěly rajčatové skvrny. Z otevřené skříňky vypadl balíček čistého prádla, zataveného do fólie.

Pro jistotu jsem prohlédl všechny police ve skříňce i v lednici.

Ale proč mi není divné, že je reptiloid fuč?!

Jistě, byl to šok, když stroj narazil do toho autobusu. A pak ta úleva, když mi šofér řekl, že uvnitř žádní mrtví nejsou.

Ale proč jsem tak snadno zapomněl, a to nadobro, že je tu taky počtář?

Vybavil jsem si poslední okamžik, kdy jsem ho viděl. A rychlý dotek jeho tlapky… Té tlapky, která tak snadno dokázala vymazat paměť počítače.

Člověk není stroj. Ale existuje tenhle rozdíl taky pro počtáře? Donutil mě na svou existenci zapomenout — a co na tom, že to bylo jen na chvilku?! No a zatímco jsem se šoférem popíjel vodku a cpal se čínskými rajčaty, on zmizel!

Samosebou jsem moc dobře věděl, co mám dělat. Mám všechno okamžitě ohlásit Danilovovi, aby nechal uzavřít celou oblast. A pak by přišla šťára… Vojáci, psi, vrtulníky i místní obyvatelstvo. Rozkaz by zněl: Najít šupinatého Karla!

Jistě, jsem člověk mírně naivní a vím o tom. Ale že bych byl tak naivní?

A kdo mi to vůbec uvěří? Po Cizákovi už v lodi nezbyla jediná stopa. U mě doktoři s největší pravděpodobností prokážou veškeré symptomy otřesu mozku a stresu. Pak pro pořádek terén mírně pročešou a nenajdou nikoho. Počtář ti to doopravdy dokonale propočítal. Teď může třeba někde ležet zahrabaný v zemi nebo se za pomoci nějakých těžko představitelných transformací proměnit v kance, strom nebo kámen… Nebo se taky rychlostí tři sta kilometrů v hodině dál žene po silnici. Co my o nich víme, o Cizácích, obzvlášť o tak vzácných, jako jsou počtáři?

Mě pak bude čekat už jen špitál a stažení z aktivní služby. Pro jistotu. Pak nepříliš vysoký armádní důchod a práce učitele vojenské přípravy ve škole, inženýra na závodě nebo řidiče. Budu stejně jako Kolja jezdit s finskými jogurty či s polskou šunkou a vykládat svým novým kumpánům historky o dalekých světech.

„Jsi sbalenej, Péťo?“ Na mé rameno dolehla Danilovova tlapa. Až jsem se zachvěl.

„Nnno… skoro.“

Pod jeho dobromyslným dohledem jsem popadl bundu a tašku se suvenýry — samozřejmě povolenými, já nejsem žádný pašerák! Navykle jsem přistoupil k pultu a postupně odpojil všechny palubní systémy. Teď už se lodi bude věnovat havarijní tým.

„Tenhle ptáček už si asi nezalítá,“ poznamenal suše plukovník.

Obhlédl jsem malou pilotní kabinu a polkl nasucho. Přece jen jsem na tuhle spirálu byl zvyklý, však jsem v ní absolvoval dvanáct letů…

„Nebuď smutnej. Přece nebudeš furt lítat na škrpálu. Já ti rád pomůžu. Když budeš chtít, můžeš dělat druhýho pilota na mým buranu.“

To mě tak ohromilo, že jsem se ani nezmohl na odpověď. Danilov mi nabízí místo ve své posádce! A tím pádem i ty nejzajímavější a finančně nejvýhodnější cesty!

„Pojď,“ postrčil mě plukovník lehce směrem k východu. „Vrtulník už čeká.“

Nezapomněl jsem tu ještě něco?

„Hned…“ sáhl jsem nad pult a přetrhl vlasec, na němž se pohupoval plyšový myšáček. Pak jsem strčil hračku do kapsy a provinile loupl očima po Danilovovi.

Ten se ale nerozesmál.

Když jsme vzlétali, po silnici už sem přijížděly tři zaplachtované náklaďáky plné vojáků, dvě osobní auta a obrněný transportér. Danilov si kolonu změřil spokojeným pohledem.

„Tak jaký máš plány, pilote?“ snažil se překřičet hluk motorů. „Uspořádáme tiskovku?“

Prudce jsem zakroutil hlavou — to by tak ještě scházelo, lhát na celý svět!

„Správně,“ schválil mi mé rozhodnutí. „Však voni do zejtřka počkaj.“

Už dávno jsem věděl, že Danilov není jen nejlepší pilot Transaera a pýcha ruské kosmické flotily. Slyšel jsem totiž, že je taky pracovník kontrarozvědky a majitel řádného balíku akcií naší společnosti. Asi to tak bude, protože jinak by rozhodnutí nečinil tak snadno.

„Cvakni si!“ a Danilov mi podal elegantní láhev. Pravý armagnac… Po tom šoférském hnusu se mi ještě pořád dělalo špatně od žaludku!

Poslušně jsem si lokl.

„Ten šofér byl vožralej, co?“ zajímal se věcně plukovník. Zakuckal jsem se a pokrčil rameny. „No nic, necháme ho na pokoji! Koneckonců tě přece zachránil. A tu popelnici mu zaplatíme, to nestojí za řeč!“

Vrtulník chvíli sledoval silnici a pak zabočil doprava, přímo ke Svobodnému. Já zíral na vystříhaný zátylek pilota a uvažoval o tom, jak jsem v tuhle chvíli mohl být šťastný.

Návrat z daleké cesty, zázračné nouzové přistání, povýšení a nakonec i místo v prestižní Danilovově posádce… K tomu poprask v médiích, nějaký ten řád z rukou prezidenta… To by měl děda radost!

S hlavou zabořenou do dlaní jsem se díval na přibližující se hlavní budovu kosmodromu. Pod námi se táhly sklady, pavučina kolejnic a jakési odporně špinavé, černé vodní nádrže. Před hodinou jsem tudy prolétal a byl si jistý, že brzy bude po mně. Teď se vracím, ale u srdce je mi těžko…

„Jsi v pořádku, Petře?“ naklonil se ke mně plukovník. „Nebolí tě hlava? Nelítaj ti mžitky před vočima?“

Je to skvělý chlap, to tedy ano. I když je to lampasák od tajné služby…

„Všechno v pořádku, Alexandře Olegoviči.“

Přikývl a znovu mi podal láhev.

„A pěkně do dna. Doktorům se stejně nevyhneš, Petře, to se nedá nic dělat… Vidíš, co se jich tu seběhlo?“

Vrtulník už začal klesat na přistávací plochu. Na té už skutečně stály dvě bílé sanitky.

„Nařídím, aby ti v hotelu připravili nějakej pěknej pokoj,“ uvažoval mezitím Danilov nahlas.

„To ne, Alexandře Olegoviči. Já bych radši domů,“ poprosil jsem ho.

Danilov zmlkl a zvědavě na mě pohlédl. Pak přikývl:

„No dobře. Já ti rozumím, pilote. Takže: nejdřív lékařská prohlídka, pak voběd a pak tě dopravíme do Chabarovska. Na večerní letadlo do Moskvy to stihneš.“

Kapitola čtvrtá

Doktoři mě trápili celou hodinu. Nejdřív rentgen, pak všelijaké testy, encefalograf a dokonce i gastroskopie. Z jejich drápů jsem unikal s přesvědčením, že na jásot nad mou spásou je ještě brzy. Z oběda, který mi Danilov slíbil, se vyklubal malý banket s náčelníkem kosmodromu generálem Kiseljovem a asi deseti dalšími jeho podřízenými. Reportéry, jichž se sem prý už sjelo na padesát, dovnitř naštěstí nepustili. Zato tu byli dva Američané z Delty, kteří se minulé noci vrátili z Karinnari-3 — bělozubí usměvaví šviháci.

„Na hrdinství ruských pilotů!“ pronesl první přípitek seschlý stařeček Kiseljov a obrátil do sebe svou sklenku. Američané zatleskali a já se taky musel napít.

Během dvaceti minut zavládl v malém sále chaos a hluk. Všichni povstali, rozdělili se do malých skupinek a živě se přeli o všechno možné. Uhlazený banket se rázem proměnil v čistě ruskou pitku. S hrůzou jsem sledoval, jak si američtí piloti s ruským generálem bujaře připíjejí na družbu a bratrství. Důstojníci do sebe lili koňak a vodku a zajídali to malinkými chlebíčky se šunkou a kaviárem. Měl jsem pocit, jako by lidí v místnosti neustále přibývalo. Ke stropu v mračnech stoupal cigaretový dým a v talíři se salátem, po němž jsem sáhl, se přímo uprostřed skvěly dva čadící nedopalky.

Z chaosu se na okamžik vynořil Danilov. Pohlédl na mě, pak chytil číšníka, který zrovna běžel kolem (byl to vojáček v bílém plášti), a něco mu nařídil. Za minutu mi vojáček na velkém tácu přinesl talíř boršče.

„Najez se,“ poradil mi plukovník, který se nečekaně objevil přímo za mými zády. „A toho kolem si moc nevšímej, lidi z toho ráno byli celý nesvý…“

Jako bych já nesvůj nebyl!

To šílenství trvalo ještě asi půl hodiny. Já se jen hrbil nad stolem, z celého srdce jsem si v tu chvíli přál, abych byl pokud možno co nejnenápadnější, a rychle jsem dojídal boršč. Jeden z Američanů se ovšem prodral až ke mně, celý se rozzářil, vytáhl fotoaparát a několikrát si mě vyblejskl. Záběr přitom vždy zásadně komponoval tak, aby se v něm objevilo i několik prázdných lahví od vodky. Pomalu se mě začal zmocňovat vztek, ale ve chvíli, kdy zmatený dav už tvořilo nejméně třicet lidí, budících dojem, jako by se plukovníci množili dělením a generálové řízkováním, se naštěstí opět objevil Danilov. Měl jsem dojem, že nepije o nic méně než ostatní, ale byl naprosto střízlivý.

„Tak tyhle fotky očekávej někde v Playboyi,“ potěšil mě úvodem. „Odpočinek ruského hrdiny — takhle nějak by se to mohlo jmenovat… Vytrať se k východu, já tam budu hned.“

„A co…“

„To je v pořádku, svou roli celebrity už máš za sebou. Pusť to všechno z hlavy a plav.“

Vstal jsem od stolu a s telecím úsměvem ve tváři jsem se začal proplétat k východu. U teď již opuštěného stolu stál pomenší ostýchavý major a ze zbylých chlebíčků sbíral do mikrotenového sáčku kousky šunky a lososa.

„Zdravím vás, Péťo!“ řekl poněkud stydlivě a podal mi ruku. „Já jsem Maxim, Maxim Giller. To já jsem vás dneska naváděl…“

„Díky, Maxime,“ poděkoval jsem mu od srdce.

„Mám doma kočky,“ přiznal se mi. „Je to velice vzácná rasa — bez srsti, víte?“

Pokýval jsem hlavou.

„Tak jsem se rozhodl, že jim udělám radost… tohle je přece jen opravdové maso, a ne nějaký Whiskas!“

„Tak to jim k tomu přidejte i sýr!“ poradil jsem mu.

Nadšeně přikývl:

„No ano, na tom si taky pochutnají…“

Proklouzl jsem kolem číšníků a dostal se do Kiseljovova předpokoje. Vchod tu střežili dva seržanti se samopaly. Když mě spatřili, vypjali se jako strunky. Posadil jsem se na první židli, co mi přišla do cesty, a otřel si z čela pot.

No to je hrůza!

Seržanti předváděli divy pořadové přípravy.

„Bejvaj tu takový veselice často, kluci?“ zeptal jsem se.

„Ale ne, tak dvakrát tejdně, soudruhu majore…“

„Copak vy jste tady u nás ještě nikdy nebyl?“ zajímal se druhý, o něco kurážnější samopalník.

„Ne,“ přiznal jsem se.

Obvykle jsem koukal všechny návratové formality stihnout co nejdřív, tak za půl dne. Absolvoval jsem prohlídky, podepsal předávací protokoly a odevzdal raketoplán, vzal jsem si letenku a diety a nějakým šikovným autobusem nebo vrtulníkem cestoval do nejbližšího města s letištěm, odkud jsem co nejrychleji odlétal do Moskvy. Nanejvýš jsem si dal sklenku koňaku s náčelníkem směny ve středisku řízení letů nebo jedno dvě piva s nějakým kolegou pilotem…

Bouchly dveře a v předpokoji se objevil Danilov. Seržanti znovu zkameněli.

„Tak jsi tady. Výborně,“ poznamenal spokojeně. „Takže jdem. Jo, a ten film jsem Jonathanovi osvítil…“

„Opravdu?“

„No, dělal jsem, že si ten jeho aparát chci prohlídnout a přitom jsem ho náhodou otevřel,“ ušklíbl se plukovník. „Ale teď už dělej, ať ti to neuletí.“

„Musím se eště stavit pro svoje věci…“

„Jdeme!“

Když jsme dobíhali k vrtulníku, rotor už se roztáčel. Hned vedle stál mladý poručík, který si jednou rukou držel neposlušnou brigadýrku a druhou mi podával můj malý kufřík.

„Něco jsem ti tam přihodil,“ poznamenal na půl úst Danilov. „Neboj, bomba to rozhodně není. Jen dárek pro tvýho dědu. Bejval bych mu to zavez sám, ale musím tu eště den smrdět… Poručíku, vy tady Chrumova doprovodíte až k letadlu.“

„Provedu!“

Ještě jsme se s Danilovem na rozloučenou objali a já se vyškrábal do mašiny. Za mnou do vrtulníku vklouzl i poručík.

„Za pár dní ti brnknu!“ křikl ještě Danilov. „A pozdravuj ode mne dědu, Péťo!“

To s tím dědou mě překvapilo, ale na vyptávání, odkud ho plukovník zná, už nezbyl čas. Vrtulník zvolna stoupal.

„To bychom stihnout měli,“ podíval se poručík na hodinky. „Určitě…“

Nakonec bychom to bývali nestihli, ale start letadla společnosti Transaero z Chabarovska do Moskvy se neznámo proč o půl hodiny zdržel. Sotva jsme vyskočili z vrtulníku, přihnala se k nám stařičká volha s blikajícím nápisem FOLLOW ME! Vzápětí už jsme se přes celou letištní plochu řítili k boeingu. Poněkud pozdě jsem si uvědomil, že jsem si vlastně ani nevyzvedl letenku.

Na schůdkách stály dvě letušky a zadumaně pokuřující kapitán letadla. Poručík splnil Danilovův rozkaz doslova — dovedl mě až pod schůdky, předal mi můj kufřík, zasalutoval a vzdálil se.

„Moc mě těší!“ podal mi ruku pilot. „Já jsem Gennadij.“

Letušky se usmívaly a prohlížely si mě s netajeným zájmem.

„Nápodobně,“ ozval jsem se s rozpaky. „Já jsem Petr. Ale pokud jde o letenku…“

Kapitán se rozchechtal a vecpal mě do útrob boeingu.

„Jestli chceš, můžeš ke mně do kabiny,“ navrhl mi. „Už jsi někdy pilotoval sedmasedmdesátku? Raketoplán to samozřejmě není, ale stejně…“

„Díky, to snad radši ne,“ zakroutil jsem hlavou. Samozřejmě by se mi docela zamlouvalo odstartovat s dopravním boeingem, ale ne ve chvíli, když je plný lidí!

„No nic, kdyby sis to náhodou rozmyslel, tak přijď…“

Posadili mě do poloprázdné první třídy. Tam už se nudilo několik Číňanů a Japonců v solidních podnikatelských oblecích, pár výrazně nalíčených stárnoucích dam a také několik mladých finančníků v hypermódních šatěch z karrinarské „vlněné bavlny“. Všichni se na mě zadívali jako na povel. Japonci si vzápětí začali cosi tiše štěbetat a pak jsem byl obdařen několika zářivými úsměvy.

Úsměvy jsem poněkud nuceně opětoval, hodil jsem kufřík nahoru do police a uvelebil se do širokánského křesla vedle podřimujícího pána, zřejmě vysokého státního úředníka. Zavřel jsem oči a předstíral, že jsem hned usnul.

Nad hlavou mi cosi cvaklo a ozval se Gennadijův hlas:

„Vážené dámy, vážení pánové, společnost Transaero se vám omlouvá za malé zdržení z technických důvodů…“

Zavrtěl jsem se ve snaze zaujmout co nejpohodlnější polohu. Letadlem proběhla letuška a cosi všem cestujícím zdvořile šeptala. Pak se na okamžik zastavila u mě, zapnula mi bezpečnostní pás a spěchala dál. Boeing pomalu roloval na start.

„Jsem nesmírně potěšen, že mohu na palubě našeho letadla uvítat statečného kosmonauta Petra Chrumova, jehož hrdinství zachránilo tisíce lidských životů,“ pokračoval mezitím kapitán. Všichni cestující první třídy se pohotově roztleskali. Nezbylo mi než oči zase otevřít a rozdat ještě pár křečovitých úsměvů.

Ale nevadí — ono tohle břímě slávy nikdy není nadlouho. Boeing se mezitím zvolna rozběhl po ranveji, nemotorně vzlétl a vzápětí nasadil k táhlému oblouku. Cestující ve svých křeslech ztuhli a srdnatě se zahleděli před sebe. Pohlédl jsem oknem ven na vzpínající se letištní plochu, volně jsem vydechl a uvolnil se.

Brzy už budu doma.

Kdyby nikomu, tak dědovi o tom svém dobrodružství vyprávět musím.

Po zádech mi přeběhl chlad.

Veliká je moje rodná země!

Dokonce i když přes ni přelétáte americkým tryskovým letadlem.

Cesta trvala skoro šest hodin. Docela jsem se vyspal, jen jednu chvíli jsem se po laskavém šepotu letušky na chvilku probudil a najedl se. Všechno by vlastně bylo báječné, kdyby se v této chvíli po planetě Zemi nepromenoval počtář. Cizák. Lstivý a úskočný nepřítel, jehož jsem do svého domova vpustil já sám. Co jsem to vyvedl?

V polospánku se mi zdálo cosi zcela šíleného. Po vrcholku betonové přehradní hráze se plazil reptiloid, opásaný kulometnými pásy. Jeho malá očka se zrádně leskla. Připravoval nějakou diverzi, protože v dáli se tyčily antény skobáckého štábu. Počtář teď vyhodí vodní elektrárnu do vzduchu, antény přestanou fungovat a Země zbavená obrany padne do cizáckých rukou…

Asi jsem v dětství četl až příliš mnoho knih o špionech. Děda má celý jeden pokoj zastavěný knihovnami s detektivní a špionážní literaturou. A jen si v nich číst mu nestačí, on si z nich s notebookem na kolenou dělá excerpta…

„Za několik minut náš stroj přistane na letišti Šeremeťjevo jedna. Vraťte se na svá místa, zapněte si bezpečnostní pásy a během přistání prosím nekuřte…“

Nad Moskvou se právě stmívalo. Boeing hladce přistál a dojel k terminálu. Mí sousedé se chvatně chystali k odchodu a halili svá těla v drahých oblecích do neméně drahých kabátů, plášťů a bund. Nějaká starší dáma mě obdařila pronikavě tajemným pohledem, kdežto můj rozespalý soused prudce zakroutil hlavou a vytřeštil na mě oči tak, jako by vůbec nechápal, kde jsem se vedle něj vzal.

„Petře!“ zavolal na mě ze dveří pilotní kabiny Gennadij a zamířil ke mně. „Zrovna mi oznámili, že venku na tebe čekají novináři… Co ty na to?“

V mé tváři si zřejmě přečetl všechno. „Jasně, tak jdem.“

A tak jsem společně s kapitánem a jednou letuškou vystoupil přímo na letištní plochu. Kráčeli jsme po betonu ke služebnímu východu. Vzduch byl vlhký a těžký jako před deštěm.

„Kam se teď chystáš?“ zajímalo kapitána.

„Domů.“

„Do Hvězdného městečka?“

„Ale ne, normálně domů. K dědovi do Peredělkina.“

„A čeká tu na tebe někdo?“

„Jedině novináři.“

„No, dobře. Tak se měj. A až s námi příště poletíš, tak se stav u mě v kabině.“

Přikývl jsem a podal pilotovi ruku.

„Možná se nakonec stane, že já taky…“ Pilot se ostýchavě usmál. „Každopádně jsem si podal žádost.“

„Ale tam přece berou jen vojenský piloty,“ vyhrkl jsem nechápavě.

„To už neplatí. Před týdnem vyhlásili, že do astrokurzů berou každého s průkazem obchodního pilota.“

To jsou mi věci…

„A jak je mezi hvězdami?“ zeptal se ještě kapitán. Naprosto vážně a bez ironie.

Podíval jsem se na letištní budovy, na bloumající autobusy a girlandy přistávacích světel.

„No, vcelku normálně…“

Vstoupili jsme do budovy.

Vrátit se domů je ohromná věc. To člověka přejde i stesk po jumpové euforii. Vstoupil jsem služebním vchodem do budovy, rozhlédl se a vydal se napříč letištní halou. Všude se tu motali lidé, kteří do bývalé ruské metropole zrovna přiletěli nebo se naopak na cestu teprve chystali, všude zářily třpytné výklady obchodů. Kosmonaut, který se ještě včera motal někde v mezihvězdném prostoru, tady nikoho nezajímal.

Což bylo báječné.

Když už jsem se chystal vlézt do taxíku, najednou jsem zaslechl křik:

„Petře! Chrumove!“

Ztěžka mě dobíhal kapitán boeingu.

„Sakra…“ Zastavil se a rychle oddechoval. „Měl jsem co dělat, abych tě dohnal.“

„Co se děje?“

„Venku na tebe čeká auto. To by mi utrhli hlavu, kdybych ti to nestihl říct.“

„Ale proč?“

Pilot jen otráveně mávl rukou. Z letištní haly jsme vycházeli obklopeni vlezlými nabídkami:

„Já nejsem drahej, pánové… Tak kam to bude, mládenci? Potřebujete někam do centra?“

Gennadij se na taxikáře zaškaredil a vysvětlil mi:

„Včera tu někoho z našich okradli. Taky… nasedl do černýho taxíka. Tak ho zmlátili a o všechno obrali. Proto firma vydala pokyn, že z letiště bude všechny vozit služebníma autama.“

„A koho to zmlátili?“

„To nevím. Ale to ti určitě řeknou.“

Došli jsme na stanoviště služebních vozů. Gennadij se rozhlédl.

„Támhle je to… To šedivý volvo. Zatraceně, ještě že jsem tě dohnal…“

Služebních aut jsem využíval často, jenže dřív jsme z letiště směli jezdit i soukromě.

Nějak mi nelezlo do hlavy, že někdo může zmlátit a oloupit kosmonauta. Jednoho z těch, co v Galaxii bojují o to, aby v ní své místo měla i Země.

„Měj se, Petře…“ Pilot mi podal ruku. „Jsi dobrej kluk…“

„Jenže?“ napověděl jsem mu.

„Jak to myslíš?“ zrozpačitěl Gennadij.

„Jsi dobrý kluk, jenže…“

Pilot přikývl:

„Asi to tak bude. Dobrý, jenomže až moc. Až moc seriózní. Tak se měj…“

Posadil jsem se dozadu. Na předním sedadle vedle řidiče volva seděl ponurý bodyguard z firemní bezpečnostní služby.

„Ty jsi Chrumov?“ přesvědčil se řidič.

„Jo. Vy tu na mě čekáte?“

„Už přes hodinu. Mělo to zpoždění. Kam pojedeme?“

„Do Peredělkina.“

Řidič přikývl:

„Rozumím. Už jsem tě tam jednou vez, vzpomínáš si?“

Pro jistotu jsem přikývl.

„Ta pakáž už taky neví, co by roupama dělala,“ zavrčel řidič. Auto vyklouzlo z parkoviště a prudce se rozjelo po široké silnici. „Teď musíme všechny naše lidi vozit až domů.“

Asi minutu jsem naslouchal jeho výlevům o černých taxikářích, výbuchu kriminality i věčných slibech primátora Poljankina, že s tímhle prokletím bude jednou provždy skoncováno — až jsem z toho všeho najednou začal dřímat.

Když jsme přijeli do slavné spisovatelské osady, byla už úplná tma. Řidič mě vzbudil a já ochrance u vjezdu ukázal svou propustku. Blížil se večer, už druhý večer tohoto dne, ale protože jsem spal, zrodil se ve mně pocit, jako by tentokrát bylo opravdu světlo jen pár hodin.

„Teď doprava,“ zavelel jsem. „A u Pasternakovy vily eště jednou…“

„Která to je?“

„Přece támhleta…“

Řidič mistrovsky odbočil do úzké uličky a zeptal se:

„Ten Pasternak je taky vod naší společnosti?“

Vyrazilo mi to dech a já honem nevěděl, jak zareagovat.

„Ačkoli ne, ten se snad menuje Patěrnyj,“ zauvažoval řidič. „A jo! To bude ten spisovatel, žejo?“

„Jo,“ přikývl jsem bezbranně. „Spisovatel. Básník. Dost slavnej…“

Řidič spokojený se svým vzděláním si začal tichounce pohvizdovat. Kamenný zátylek bodyguarda se nečekaně pohnul a nečekaně měkký, kultivovaný hlas pronesl:

„Být slavný není pěkné…“

Tahle náhodná setkání jsou moc divná věc… Auto mezitím zastavilo u dědova domku a já vystoupil. Snažil jsem se ještě prohlédnout si bodyguardovu tvář, ale nic z toho nebylo, v autě byla tma.

„Díky, kluci,“ řekl jsem jen. Volvo hladce odšelestilo.

A já zůstal sám s dědou.

Kdybych řekl, že se dědy bojím, nebyla by to pravda. Nebál jsem se ho ani jako malé dítě. Kluci se obvykle trochu bojí svých otců — a to je správné. Jenže já v životě neměl příležitost zjistit, co je to laskavá maminka a přísný otec.

Moji rodiče zahynuli. Byly mi tehdy teprve dva roky. Spadli s letadlem; bylo to zpropadené tučko stočtyřiapadesátka, tedy mašina, kterou měli z provozu stáhnout už někdy v devadesátých letech minulého století. A mě pak vychovával dědeček — pokud se tomu dá říkat výchova.

Chvilku jsem přešlapoval před brankou. Zamčená nebyla, protože celé Peredělkino mělo dokonalou ostrahu.

Teď si to zkrátka pěkně odskáču.

Strčil jsem do branky a vstoupil dovnitř. Za stromy v zahradě zářila okna domu — jedno tlumeně dole v předsíni a druhé jasněji; to vedlo do dědovy pracovny v prvním patře. Těsně před domem se od stromů odlepil němý černý stín a vrhl se ke mně. Zůstal jsem stát a dovolil jsem Tyranovi, aby mě očichal. Teprve pak jsem se zeptal:

„Tak co? Poznáváš mě?“

Kavkazský ovčák je pes, jak má být. Tyran asi pět vteřin studoval mé kalhoty a pak se položil napříč přes chodník. Teď se bude dožadovat pozornosti, mizera. Nevím, jak to přijde, ale to zvíře se mě za celé čtyři roky svého psího života prostě nenaučilo vnímat jako pána. Chápalo mě spíš jako kumpána pro své hrátky, popřípadě jako nástroj na škrabání břicha. Přinejmenším v této chvíli jsem si v jeho očích přečetl přesně tohle.

„Ty si teda pěkně drzej, kamaráde,“ řekl jsem vyčítavě a psa překročil. Vytáhl jsem z kapsy klíč a začal odemykat. Tyran se ze všech sil snažil tvářit, že mu to vůbec nevadí a že si na chodník lehl jen proto, aby si trochu odpočinul.

Vstoupil jsem do domu a pečlivě za sebou zavřel. Ochranka je dobrá věc, pes v zahradě svůj Pedigree Pal taky nežere jen tak zbůhdarma, ale spolehlivý zámek je spolehlivý zámek.

„Nejsi unavený, Péťo?“

Znehybněl jsem a pohlédl nahoru točitým schodištěm, které vedlo z předsíně do patra. Puklý stařecký hlas ke mně zazníval z pracovny. Děda si určitě nechal dveře otevřené, aby slyšel, až přijdu.

„Ne, dědo!“

„Tak pojď nahoru!“

S lehkým smutkem jsem se podíval na dveře svého pokoje. Teď kdybych se tak mohl svalit do své měkké, mírně rozviklané a rozvrzané postele, která mi právě proto byla ještě bližší… A pustit si z přehrávače třeba mořský příboj… Nebo ne, spíš otevřít okno dokořán a naslouchat zvukům sadu…

„Tak Petře Daniloviči!“ zařval děda.

„Už jdu!“ vrhl jsem se ke schodišti.

Schody byly nízké a pohodlné, asi proto, aby z nich stařičtí ruští spisovatelé nepadali a nepůsobili tak národní literatuře nenahraditelné ztráty. Cestou do prvního patra jsem opsal celý kruh. Dveře do pracovny byly opravdu otevřené, kdežto od těch ostatních, už dávno a jakoby navždy zavřených, vanula tma a osamění. Je to tu, marná sláva, dost ponuré — jak se tady asi dědovi beze mne žije?

Ale seznamte se: Andrej Valentinovič Chrumov, bývalý psycholog a spisovatel, bývalý účastník jednání planety Země s galaktickým Konkláve, muž, kterému se říkalo Himmler kosmického věku, tlustý sedmdesátiletý stařec a jinak můj děd…

Seděl v prastarém koženém, kdysi hnědém křesle, které ovšem společně s jeho vlasy za ta léta téměř zbělelo. A mlčky si mě prohlížel. Na stole svítil displej notebooku, kdežto v rohu místnosti na chatrné knihovničce trůnil a tiše brumlal televizor.

„Co je, dědo?“ zeptal jsem se tiše.

Pomalu vstal, došel až ke mně a objal mě. Jsem o hlavu vyšší, ale teď jsem si opět připadal jako malý chlapec.

„Ty bídáku,“ zašeptal děda. „Ty jsi přece takový bídák, Peťko… V televizi nejdřív hlásili, že jsi havaroval…“

„Skutečně?“ zděsil jsem se. Uměl jsem si představit, jak asi v tu chvíli dědovi bylo!

„No, řekli, že ses zřítil ve chvíli, kdy jsi raketoplán stočil tak, aby nespadl do města…“

„A tys tomu věřil?“

Děda poodstoupil na vzdálenost natažené paže a upřeně se na mě zadíval.

„Já? No samozřejmě. Copak ty bys udělal něco jiného?“

Neřekl jsem nic.

„Půl hodiny jsem čekal na další zprávy. Telefon jsem radši utrhl. Až konečně oznámili, že raketoplán nouzově přistál na silnici.“

Děda se tiše, kašlavě zasmál.

„Tak jsem se uklidnil. Protože havarovat ve snaze uchránit před zkázou lidi bys mohl. Ale zabít se při nouzovém přistání nikdy!“

„Proč?“

„Proto!“ odsekl děda a znovu se vrátil k obvyklému tónu. „Prohlídli tě doktoři?“

„No jistě!“

„Máš nějaké zhmožděniny nebo zlomeniny?“

„Vždyť tu před tebou normálně stojím! To víš, že ne.“

Děda přikývl a odšoural se ke křeslu. Já se posadil na vysokou vídeňskou židli v koutě. To jsem měl rád už od dětství — sedět v koutku a sledovat, jak děda pracuje. Občas mi dovolil, abych si nahoru přinesl svůj malý počítač, postavil si ho na roh psacího stolu a dělal si tu vedle něj úkoly. A když měl dobrou náladu, propojil oba počítače kabelem a pak jsme si v klidu zahráli nějakou strategickou hru…

„Tak vykládej,“ usadil se děda zpátky do křesla. „Nebo ne, ještě počkej.“

S lehkými rozpaky uhnul očima a vytáhl ze zásuvky stolu obrovitý křišťálový popelník, sirky, dýmku a váček s tabákem. Já samozřejmě cítil, že dnes už kouřil, ještě než jsem vešel do pracovny, ale nic jsem mu nevyčítal.

Jenže se už dávno nestalo, že by se děda k dobrovolné otravě vlastního organizmu odhodlal přímo přede mnou.

„Během přípravy přistávací trajektorie,“ začal jsem a zoufale se zadíval na fotografii na zdi. Byla na ní maminka, tatínek a já, ještě docela maličký, kudrnatý a blonďatý. Tvářičku jsem měl hloupou a zarputilou.

„Počkat,“ zarazil mě děda a rozdýmával svou lulku. „Detaily tvého přistání jsou mi k ničemu. Já chci vědět, co se stalo na Hixi.“

A je to tady.

Nic jiného jsem ostatně od dědečka očekávat nemohl.

„No… naložil jsem… kortrizon…“

„Ale Péťo, chlapče zlatá… Nejdřív mi řekni, kdo přesně to je! Alaři, počtáři nebo Kualkuové? Klidně mluv, tady nás nikdo neuslyší.“

„Počtáři,“ zašeptal jsem.

Děda vypustil ke stropu obláček bílého dýmu, vonícího spíš po koření než po tabáku, a přikývl:

„Já bych si býval vsadil spíš na Alary… Jsi si jist, že v tom nemají prsty oni?“

„To nevím,“ přiznal jsem se a nerozuměl vůbec ničemu.

„Já tě přece učil, Péťo, že záporná odpověď nikdy není informačně dost nasycená…“

„Možná ano.“

„Výborně. A teď pěkně popořádku.“

„Hixi. Naložil jsem kortrizon. Start proběhl normálně. V okamžiku, kdy jsem se dostal na oběžnou dráhu, jsem těsně minul křižník, alarskej křižník…“

Děda se spokojeně zazubil.

Vzdal jsem veškeré pokusy něco pochopit teď hned a poctivě jsem líčil, co se seběhlo dál. Nejdřív jsem dědovi stručně přiblížil prehistorii, a pak podrobně vyložil všechno od chvíle, kdy se na scéně objevil počtář — pokud se o maličké pilotní kabině spirály dá vůbec mluvit jako o scéně…

„Výborně,“ shrnul zatím řečené děda. „Dokonce znamenitě.“

„Já tomu absolutně nerozumím,“ přiznal jsem se.

„Nerozumíš čemu?“

„No co s tím maj společnýho Alaři…“

„Co ti zabránilo v tom, abys provedl předepsanou prohlídku před jumpem?“

„No křižník…“

„Tak vidíš. Kvůli nouzovému jumpu jsi za prvé počtáře neobjevil a za druhé jsi od Hixi odskočil po špatně propočtené dráze. A nakonec jsi byl nucen souhlasit s pomocí Cizáka.“

„Takže to na mě všechno nalíčili? A on mi lhal?“ Už bych se tomu ani nedivil.

Jenže děda zakroutil hlavou:

„Proč by ti lhal? On ti prostě vyložil jen část pravdy. Tohohle pronikání na planetu Zemi se nezúčastňují jen živé počítače, ale i militantní hlodavci.“

„A k čemu to je zrovna Alarům?“

„Péťo… Tebe mate efekt, který pronásleduje všechny kosmonauty. Alarské bitevní lodi jsou nejsilnější, které jsou v rámci Konkláve známy. Nepřipadá ti podivné, proč právě Alaři musí budovat a udržovat v chodu tak obrovitou a nákladnou kosmickou flotilu? Jednoduše proto, že jsou taky v pasti, Péťo. Stejně jako my nebo počtáři. Alaři tvoří bojovou gardu Konkláve. Části jejich rasy může tahle úloha vyhovovat, ale určitě ne všem. Kdyby byli militantní od přírody, tak už by se dávno navzájem vyvraždili nebo by se vrhli na všechny další Cizáky.“

Dědeček si odkašlal, vyklepal dýmku a začal si ji nacpávat znovu.

„Vznikla klasická situace,“ řekl téměř potěšené. „Jsou tu přinejmenším tři vesmírné rasy, jimž současný status quo nevyhovuje. Tři rasy, které si připadají vykořisťované, které se cítí být otroky, nucenými sehrávat nadiktovanou úlohu. Kdybys tak věděl, jak dlouho jsem na tenhle okamžik čekal!“

„Ale co počtář? Jak ho teď najdeme?“

„Najdeme? A proč? Ten si nás hravě najde sám. Přesněji řečeno mě.“

Pokud jsem si u dědy něčeho ještě nikdy nevšiml, tak je to megalomanie.

„Ale dědo… Ty přece nejsi ani generální tajemník OSN, ani ruskej prezident!“

„A k čemu by mi to bylo?“ vyprskl opovržlivě starý pán. „Snad si nemyslíš, že bych tohle křeslo vyměnil za křeslo Mbany Monteneba nebo Alexeje Šipunova? To bys mě rozesmál!“

„Takže ty si myslíš, že počtář se opravdu vypravil za tebou?“

„No samozřejmě! Uvědomuješ si, jak si sám říká? Karel! Karel Gott…“ Dědeček se zalykavě rozesmál. Já ale absolutně nechápal, proč počtáři nadává do bohů!

„Dědo,“ pípl jsem žalostně. Zhruba stejným tónem, jako když mi nevycházela diferenciální rovnice nebo když jsem nebyl s to nacpat si do hlavy paragrafy Galaktického kodexu — s tím jejich oficiálně troj smyslným výkladem a křížícími se odkazy…

„Jsi unavený, Péťo! Musíš se trochu vyspat. A já bych měl ještě chvíli přemýšlet.“

Vstal jsem — když mě děda posílá do postele, vzdorovat nemá smysl. To vím už od dětství. Nakonec jsem se ale stejně zeptal:

„Takže… ty se na mě nezlobíš? A nepovažuješ mě za zrádce?“

Děda odložil dýmku a ohromeně se na mě zadíval:

„Ale Péťo! Vždyť sis vedl skvěle! Udělal jsi přesně to, co bylo třeba udělat! Kdyby se udělovala nějaká Nobelova cena za výchovu, tak bych na ni měl zcela nesporný nárok!“

A já rychle zařadil zpátečku. Děda skoro žádné nectnosti nemá, ale jakmile přijde řeč na Nobelovku, je lepší rovnou utéct. Jinak bych si znovu musel poslechnout, jak dědeček tu Nobelovku nedostal, a to jen proto, že zbabělí potentáti si prostě netroufli udělit autorovi Manifestu odsouzenců a Úvodu do psychologie ne-lidí toto jednoznačně zasloužené ocenění.

Konečně jsem se vyspal. Ve své posteli, se šuměním deště za otevřeným oknem. Ale hlavně jsem díky dědovi byl dokonale klidný. Protože když si on myslí, že zavlečení počtáře na Zemi není žádné neštěstí, tak je všechno v pořádku.

Probudil jsem se pozdě. Nebe bylo zatažené těžkými mraky. Pršelo a někde dole na verandě chvílemi tlumeně skučel Tyran. Má tam hotový palác, ale teď se mu zřejmě zachtělo spíš lidského obydlí. Vstal jsem, protřel si oči, vyběhl do předsíně, pustil psa do domu a myslel si, že ještě usnu. To už se mi ale nepodařilo.

Tak jsem zapnul televizi a z postele se podíval na poslední zprávy, nahrané přesně před hodinou.

Mluvilo se tam o neobvykle vysoké úrodě v nečernozemní oblasti Ruska, kterou se nějak nedaří sklidit, o jakýchsi celních sporech s Velkou Čínou, o projevu amerického prezidenta Murphyho, a pak se zmínili i o mně. Pustili počítačovou animaci, znázorňující přistávací manévr mé spirály, a jakýsi odborník z Roskosmosu, kterého jsem neznal, líčil jednotlivé možné varianty nouzového přistání. V materiálu se mihl i záběr přistávajícího raketoplánu; nebyla to spirála, ale buran, ale kdo z laiků to během pouhých tří vteřin pozná? Nakonec jsem se objevil i já osobně, jak s Koljou hodujeme u rozbitého ikarusu. Chválili mě tam, a to dost. Celý jsem zrudl a zprávy jsem z paměti televizoru vymazal.

Dneska mě snad nechají na pokoji a já budu pěkně doma. Společnost je v tomhle ohledu docela noblesní. Zato zítra začne vyšetřování jak v Transaeru, tak v Roskosmosu, a já budu muset dávat interview a líčit kolegům okolnosti svého zázračného přistání…

Ach jo…

Šel jsem do koupelny, umyl jsem se a pak vyběhl do patra, ale u dědy bylo ještě naprosté ticho. Tak jsem si v kuchyni namazal pár chlebů, udělal si konvici čaje a vrátil se do svého pokoje. Na stole ležela dědečkova knížka Místo pod hvězdami. Zpočátku jsem jí nevěnoval pozornost, ale pak jsem si uvědomil, že obálka je trochu jiná. Objevilo se tu víc názvů kosmických ras v podobě krvavě rudých slov na klasickém černém „kosmickém“ pozadí. Ukázalo se, že je to nové vydání, jako obvykle v podobných případech „přepracované a doplněné“.

Usadil jsem se u okna a s krajícem chleba v ruce jsem si knihu prolistoval. Na první pohled se v ní nic zvláštního nezměnilo. Stále tytéž „tři Chrumovovy postuláty“, jedovaté pošklebky na adresu amerického astrofyzika a kontaktového optimisty Moldera i stručné a nelítostně zlé charakteristiky všech známých kosmických ras. Prolistoval jsem si hlavně stati věnované počtářům a Alarům.

Je to možná zvláštní, ale právě o těchto rasách psal děda přímo s nenávistí. Kdyby člověk tomuhle textu bezvýhradně věřil, pak by právě oni byli našimi zapřísáhlými nepřáteli anebo ještě přesněji nejzuřivějšími konkurenty…

Pak jsem otevřel úvod a přečetl jsem si:

„Galaktická rodina — to není jen všeobecné konstatování. Za tuto rodinu jsme oprávněni považovat devět silných ras, které pospolu žijí už asi tisíc let. Vzniká tedy ale otázka: Jak se k této rodině vztahují mladé a slabé rasy jako Alaři, lidstvo, počtáři, Kualkuové, mihotavci, Dženšové, nepojmenovatelní nebo prašníci? V tomhle seznamu bychom klidně mohli pokračovat, protože počet mladých a slabých ras je o řád větší než počet ras silných. Rozdíl mezi Silnými a Slabými není na první pohled příliš zjevný. Alarské bitevníky jsou mnohem silnější než lodi Daenlů. Počtáři jsou zase bytosti nesrovnatelně inteligentnější než Hixané. Jenže všechny rasy, jež považujeme za slabé, mají jeden nesmazatelný cejch — úzkou specializaci.

Tak tedy — co jsme pro Galaktickou rodinu my? Děti, nebo nalezenci?

Kdybychom chtěli analogie s lidskou společností budovat dál, můžeme uvést i takovýto příklad: Rodiče mají právo vychovávat své děti tak, jak se jim to jeví nejperspektivnější. Chlapci s absolutním sluchem pomůžeme stát se hudebníkem, kdežto pohybově nadanou holčičku může čekat kariéra baletky. Máme na to právo — jsou to naše děti, a právě my proto víme, jaká cesta by jim v budoucnu mohla přinést úspěch.

Silné rasy ovšem nejsou našimi rodiči a role kosmických vozků, která nám byla vnucena před dvěma desetiletími, není snem lidstva.

Co bychom asi řekli o lidské rodině, která by si vzala na vychování bezmocné děti a respektovala přitom hlavně svůj zájem? Jak bychom se dívali na lidi, kteří z fyzicky zdatného hocha vychovají dřevorubce, kdežto z hubeného a mrštného zase kominíka, a to bez ohledu na to, jakou životní cestu by si chtěli zvolit oni sami? Základem lidské civilizace byla vždy pružnost, přizpůsobivost a univerzálnost, a to nejen v rámci celé společnosti, ale i na úrovni jedince. Teď jsme byli umístěni do Prokrustova lože. Dnes ještě žijí ti, kdož na budoucnost, jež nám byla vnucena, dřív ani nepomysleli. Jenže přijde ještě jedna či dvě další generace, a tento proces bude nezvratný. V psychologii lidí se nadlouho a možná dokonce navždy usadí smíření s rolí, již nám naoktrojovali Silní…“

Zavřel jsem knihu a odložil ji. A zaposlouchal se — shora už se ozývaly nejasné zvuky, které signalizovaly, že se dědeček probudil.

Asociace má moc rád! A to mě přitom vždycky učil: „Nevěř srovnávání! Nevěř falešným analogiím! Ty vždy vypovídají jen o osobnosti autora, nikoli o podstatě problému!“ Jenže sám něčím takovým nikdy neopovrhne. Přinejmenším ve vysokonákladových publikacích typu Místa pod hvězdami.

„Péťo!“ ozvalo se shora. „Už jsi vzhůru?“

Když jsem vyšel k němu nahoru, zrovna končil nějaký telefonát:

„Ano, Mášenko… Děkuju ti, zlatíčko. Bolehlav? No jistě, ten vem. Ty jsi zkrátka moje bylinkářka… No jistě, to vem taky. Ale nezapomeň ani na…“

Děda se na mě zadíval trochu rozdurděně, jako by býval netušil, že se dostavím tak rychle, ještě než stačí dotelefonovat. Kývl hlavou směrem k židli a pokračoval:

„A co nesmrtník? No to je škoda… Nebo vášnivec? Děvenko moje zlatá… Co já bych si bez tebe počal. Vášnivec se nám rozhodně hodit bude. Už jste to naložili? Tak výborně, čekám tě. Konečně se seznámíš s Péťou. Sedí tady hned vedle mě. Tak ahoj.“

Byl to podivný rozhovor. Děda se s Mášou, o níž jsem nevěděl naprosto nic, bavil jako s milovanou vnučkou. Jenže já žádné sestry ani sestřenice neměl.

O léčivé rostliny se přitom dědeček nikdy nezajímal a květiny mu byly přísně vzato lhostejné. Jak to tak vypadá, mluvilo se v narážkách a jinotajích, kterým rozuměli jen oni dva. Znepokojila mě zejména ta poslední replika o tom, že sedím hned vedle. Jako by děda naznačoval: musíš počkat, teď mluvit nemůžu…

Děda zavěsil a asi minutu mlčel. Pak řekl:

„To je aspirantka z mého pitěrského ústředí. Moc nadaná holka. Nebál bych se ani slova geniální… samozřejmě ve svém oboru.“

„Myslíš ve fytoterapii?“ zašpičkoval jsem.

„Taky by se to tak dalo říct.“ Děda si povzdechl. „Večer si budeme muset vážně promluvit, Péťo. Velice vážně. Máša přijede po poledni… Je nejvyšší čas, abyste se seznámili.“

Proboha, snad mě ten děda nechce oženit?

„Nene, matrimoniální záležitosti nás teď nezajímají,“ osvědčil děda svou schopnost uhodnout tok mých myšlenek. „Nemohl bys teď hned zajet do města?“

„Jistě, samozřejmě.“

„Tak tam něco nakup. Nějaké chuťovky. Kup taky láhev dobrého šampaňského. A pár lahviček Baileysu a Advocaata. K tomu dejme tomu půl libry kaviáru. Pět zuchrů libové šunky a když seženeš, tak betten dobrého telecího…“

Už je to tu zas. Tohle je klasická dědova zábavička — vychrlit na člověka spoustu úkolů najednou a uvádět k tomu jednotky měr a vah z celého světa i celého vesmíru. Říká tomu paměťový trénink… Dodneška si vzpomínám, jak se celá třída chechtala, když jsem celý zpitomělý z úkolů, které mě čekaly po vyučování, spočítal školní matematickou kontrolku v hixanské číselné soustavě…

„To je všechno?“ zeptal jsem se pro jistotu, když dědeček skončil.

„Všechno. Máš peníze?“

Zauvažoval jsem, kolik mám u sebe hotovosti.

„Ale jo. A co se dneska chystáme slavit?“

„Přece tvůj zázračný návrat!“ podivil se.

„Promiň, dědo,“ zjihl jsem rozpačitě. „Jasně. Tak já běžím…“

Dědeček si povzdechl.

„Běž. A nezapomeň si natankovat plnou, v Moskvě prý jsou zase nějaké problémy s benzinem.“

Přikývl jsem a vyběhl z pracovny ven. Hodil jsem přes sebe plášť, pískl na Tyrana a vyšel ven do deště. Garáž nemáme postavenou zrovna šikovně — je daleko od domu, protože se patrně počítalo s tím, že k autu dostanete i povolného a nepromokavého šoféra.

Zatímco jsem se schoval pod stříšku nad vraty a mořil se s visacím zámkem, Tyran nadšeně lítal kolem mne. Zřejmě doufal, že ho vezmu s sebou. Jenže to tedy ne. Za prvé by hrozně zmazal sedadla, když je všude tolik bláta. A za druhé, když už je v Moskvě tolik zlodějské verbeže, ať má dům spolehlivého hlídače.

„Strejdo Péťo!“

Tyran si asi řekl, že opomněl hrozící nebezpečí a zavrčel. Chytil jsem ho proto za obojek a zamával na kluka, který se zrovna protahoval plotem.

„Víte, že jste byl v telce?“

„A jaký to bylo?“

„No hustý.“

Aljoška byl syn podnikatele, který si buď pronajal nebo koupil jednu ze sousedních vil. Výborný kluk.

„A kde jste to byl, strejdo Péťo?“

Dělá, jako by to nevěděl, lišák. A přitom se už měsíc před odletem zajímal o to, kdy poletím na ten Sirius.

„Na Hixi-43.“

„To je u Siria?“

„Jasně.“ Konečně jsem ten zámek přemohl.

„Jsou tam nějaký pěkný kamínky?“ zajímal se zamyšleně Aljoška.

„To víš, že jo. Několik jsem ti jich přivez.“

„Jé!“ zajásal a nadšeně nadskočil. „Děkuju, strejdo Péťo! Takový kamínky ze Siria určitě nikdo z kluků nemá!“

Asi to musí být senzační, když může člověk v dětství dávat dohromady takovouhle sbírku malých kousíčků cizích planet. Brát je do hrsti a představovat si sebe sama jako odvážného pionýra dalekých světů. Povzdechl jsem si. No ano, pionýra. Jestlipak se někdy dočkám dne, kdy my lidé budeme mít nějakou Zemi-2?

„Stav se, ale pozdějc,“ požádal jsem ho. „Já teď musím zajet do města.“

Aljošku jsem asi dost zklamal, ale snažil se nedat to na sobě znát.

„Tak jo.“

„A nechceš si do Moskvy vyrazit se mnou?“

„Ne, mám hrozný práce…“ A chlapec zamával nad hlavou velkou sítí na ptáky. „Musím na lov.“

„Kolik už jsi nalovil vrabců?“

„Ani jednoho. Jsou nějaký vyjukaný,“ povzdechl si Aljoša. Tomu asi o kapesné nešlo, spíš o ukojení lovecké vášně. „Strejdo Péťo, a fakt je ty Cizí nejedí?“

„Ne. Organický sloučeniny z jiný planety jsou pro ně jedovatý.“

„Jak z jiný planety?“

„No pro Cizáky jsou přece vrabci z jiný planety, ty trumbero.“

Aljoška se pleskl dlaní do čela.

„No a létající živí tvorové jsou v celý Galaxii velká vzácnost,“ vysvětloval jsem mu dál. „Maj je tam pro ozdobu. Ve velkejch voliérách, aby mohli lítat. Ve skutečnosti se ptákům u Cizích žije líp než tady na Zemi.“

„Tak to je výborný,“ řekl chlapec naprosto vážně. „Protože kdyby je měli jíst, tak to je teda nelovím. A zahrajete si se mnou večer? Dostal jsem takovou novou hru, tak nějak jako… fruktální…“

„Fraktální.“

„Jo! Plovoucí fraktální grafika s mimořádným rozlišením. To je teda něco!“

„Uvidíme. Jestli mi děda dovolí připojit se přes telefon na net, tak si to rozdáme.“

Aljoška chápavě přikývl — tyhle problémy dobře znal… Ještě jsem mu zamával a šel nastartovat auto.

Kapitola pátá

S tím benzinem měl dědeček pravdu. V každém případě jsem si povšiml, že aut je v moskevských ulicích opravdu málo. Nejdřív jsem zamířil rovnou k Jelisejevovu lahůdkářství, ale pak jsem si vzpomněl na prosbu Elsy Schröderové. Naštěstí jsem na sobě pořád měl leteckou bundu Transaera a dopis trpělivě čekal v její náprsní kapse. Povzdechl jsem si, zabočil do Ogarjovovy, vydal se zpátky a nakonec jsem starého žigula, s nímž se děda nechtěl rozloučit zvláště z důvodů vlasteneckých, zaparkoval přímo proti hlavní poště.

Rychlosti naší pošty věru moc nevěřím. Nejlepší bude dopis hodit přímo tady, to se do toho Frankfurtu určitě dostane dřív.

Vsunul jsem do parkovacího automatu na chodníku minci a rozběhl se na poštu. Několik kolemjdoucích si mě prohlédlo s mírným zájmem, ale nezdálo se, že by mě někdo poznal.

Sláva věru nemá dlouhého trvání. To kdybych před padající spirálou zachránil přímo Moskvu, obyvatelé bývalého hlavního města by mě asi poznávali několik let. Ale takhle…

Za dopis jsem musel ještě připlatit. Své kosmodolary jsem vyměnil za ruble, nalepil jsem na obálku dvě třicetikopějkové známky a hodil dopis do schránky přímo v hale. Zdráv buď, pane Schrödere, ty spořádaný německý buržoo. Tvé krásné ženě se po tobě stýská, srdečně tě zdraví.

Odjíždět s autem ze zaplaceného parkovacího místa by byla hloupost, a tak jsem ty dva bloky přešel pěšky a vnořil jsem se do voňavých útrob Jelisejeva.

Podívaná na hojnost dobrého jídla je vždycky příjemná. Já jsem jinak vůči gastronomickým svodům dosti lhostejný, ale tady mi jakési atavistické instinkty vstříkly adrenalin do krve a začaly mi našeptávat: Všechno! Ber všechno — a co nejvíc!

Se zjevnou snahou instinkty potlačit jsem vyrazil mezi regály a pulty. Jako první mi do oka padla šunka — libová, přesně jak si dědeček přál. Kývl jsem na usměvavou prodavačku, provedl v hlavě jednoduchý početní úkon a vyhrkl jsem:

„Sedmdesát tři deka a dva gramy lahůdkové šunky bych prosil…“

Asi jsem dědovo přání, limitované třemi zuchry, neměl brát tak doslova…

Do dívčina úsměvu se vloudilo napětí, ale přesto se pokusila mou objednávku navážit přesně, a to s virtuozitou přímo záviděníhodnou — když silný růžový plátek dolehl na váhu, oznámila mi:

„Teď jsou to přesně sedmdesát tři deka. Mám to dorovnat?“

Připadal jsem si v tu chvíli jako mizera a horlivě zakroutil hlavou:

„Děkuju, nechte to tak… To měl být… takovej žert.“

Slečna se pousmála mírně utrápeně, zabalila mi šunku do mikrotenu, já zaplatil a s odhodláním příště se do podobných experimentů nepouštět jsem vykročil dál. Tohle nejsou žádná mezihvězdná jednání ani závěrečný propočet jumpu — to je prostě špičkové lahůdkářství.

Za čtvrt hodiny byl nákup hotov. Měl jsem i likéry a betten dobrého telecího. Vyběhl jsem z obchodu se dvěma igelitkami v rukou a vydal se po chodníku zpátky k poště, ale vzápětí mě zastavil tichý hlásek:

„Chlapče…“

Ta babka stála asi pět metrů od vchodu do obchodu. Určitě si to spočítala přesně tak, aby si jí ochranka hned nevšimla. Klasická žebrácká — v čistém, ale stařičkém a sepraném oblečení, a sama byla přímo prastará… Děda odjakživa říkával, že žebrající před luxusními obchody nejsou o nic chudší než učitelé či obvodní lékaři, ale přesto je nikdy neodmítl.

Já taky zastavil a začal jsem se hrabat v kapsách.

Babka se dívala chvilku na mě a chvilku na vchod do lahůdkářství. Na první pohled bylo jasné, že bez ohledu na věk vidí jako rys.

Podal jsem jí rublovou bankovku. Lovit z kapes měďáky, když jsem právě nakoupil za stovku, mi připadalo nevkusné.

„Ty jsi kosmonaut, synku,“ spíše konstatovala než se ptala babka. Má letecká bunda byla zkrátka až příliš charakteristická.

„Ano.“

„A řekni mi,“ znovu se rozhlédla a upokojená nepřítomností strážců zákona pokračovala: „Tys byl tam?“

Že by věřící?

„No myslim v jinejch souhvězdích… Protože ty přeci nejsi jen pilot, že jo?“

„Jsem prostě pilot, babi. Takovej kosmickej kočí.“

Něco mi bránilo, abych se po zaplacení rublového výkupného rovnou sebral a šel pryč.

„To je jedno…“ Svraštělá stařecká tvář vyloudila mírný úsměv. „Dyť já pamatuju eště Gagarina… živýho… Já žila už za komunismu.“

Dědeček mi říkal, že skutečný komunismus se v minulém století nakonec vybudovat nepodařilo, ale přece nebudu o něčem takovém polemizovat se starou žebráckou…

„Chlapče,“ stiskla mé zápěstí překvapivě pevně její suchá dlaň. „Ty jsi hodnej hoch. To já vidim. Tak starý bábě řekni… Ale nebudeš mi lhát?“

Padal drobný déšť a člověk už se těšil, jak hupsne zpátky do přívětivého tepla starého žigulíku, ale při pohledu na tuhle prostovlasou stařenku jsem se prostě zastyděl.

„Nebudu.“

„Tak mi řekni: Máme my lidi vůbec eště něco před sebou? Mně už je to nakonec jedno…“ A následoval úsměv shovívavý jako podzimní déšť. „Jenže já mám vnuka, a pravnuka… I když chvílema o tom teda dost pochybuju…“

„A co máte na mysli, babičko?“

Stařena zakroutila hlavou:

„Neříkej mi, že mi nerozumíš… Když máš takový chytrý voči… Nám vždycky někdo vykládal o velký budoucnosti. O štěstí pro celý lidstvo. Dyť já budovala komunismus, a pak kapitalismus, to jsem teda jen zkoušela… A co všechno jsme pro to vytrpěli. Ve jménu budoucnosti, ve jménu lidskýho štěstí… No a vy teď zase budujete tu hvězdnou budoucnost. A věříš třeba ty sám, že to zase nebude nadarmo, chlapče?“

„Rád bych tomu věřil,“ zašeptal jsem.

A najednou se z nepříliš hustého proudu chodců vynořil policista v šedé služební pláštěnce. Zastavil se u nás, zhnuseně si babku změřil, mně krátce zasalutoval a řekl:

„Už zase?“

Stařena ucouvla.

„To vás mám zase sebrat?“ pokračoval policista.

Babka se dala na rychlý ústup. Policista chtěl užuž vykročit za ní, ale já ho chytil za rameno:

„Máte pohov, seržante!“

Naštěstí mají všichni ruští kosmonauti hned dva živitele. Jedním je vlastní přepravní firma a tím druhým organizace Roskosmos. Což je popravdě řečeno spolek vyloženě vojenský.

Má hodnost majora ruského vojenského letectva na základě tři roky starého výnosu prezidenta Šipunova ledacos znamená i v hierarchii složek ministerstva vnitra.

Milicionář nevypadal ani naštvaně, ani zklamaně.

„Vy jste kosmonaut,“ konstatoval i on. „Ale nemyslete si, že já jsem nějakej kruťas…“

Byl to úplně mladý chlapec, tenhle příslušník moskevské milice. A rozhodně nevypadal na hajzla, který bere desátky od každého obchodníčka a prohání žebráky.

„Ta babka je prostě bláznivá… Věčně se tu ochomejtá a otravuje kosmonauty. Pořád se jich vyptává… Jaký je to tam mezi hvězdárna, a co s náma jednou bude. Blázen…“

Pohlédl jsem mu do očí. Do těch poctivých, hodně mladých očí. Možná mladších, než jsou ty mé.

„A co když je právě ona jediná normální, seržante?“ zeptal jsem se.

Asi mi nerozuměl… Hodil jsem igelitky s potravinami na zadní sedadlo a asi minutu jen tak seděl s lokty opřenými o volant.

Věřím já v naši budoucnost?

Pomalu jsem otočil hlavu a chvíli zrakem klouzal po davu. Jako bych udělal panoramatický záběr kamerou, pak zavřel oči a pořízené obrázky si prohlížel.

Věří tihle lidé v hvězdnou budoucnost lidstva? Potřebují vůbec něco takového, když se denně potýkají s problémy v dopravě, v dodávkách tepla do bytů, když denně zápolí s plánovanými výpadky elektrické energie a drahými potravinami? Co jim doposud vesmír dal — kromě strachu z cizích světů a civilizací a křečovité hrdosti na pozemské kosmické lodě, které jsou nejrychlejší v Galaxii?

Šlápl jsem na plyn a motor se rozeřval. Vyrazil jsem po Ogarjovově a cítil, že mým jediným přáním je teď dostat se co nejdřív z města.

Nejlepší by asi bylo nikam nechodit. A pohybovat se výhradně po trase Peredělkino-Hvězdné městečko-Svobodnyj-Galaxie a zpět… To je skvělá trasa. Z útulného ticha staré vily do akademického poklidu metropole ruské kosmonautiky, pak rovnou do chaosu kosmodromu, a pak už na mě vždy čeká jen další jump.

Jump! Ta nádherná euforie skoku do nepředstavitelně vzdálených světů. Fakt je, že mně osobně už dal vesmír hodně.

Copak můžu za to, že jsem to právě já, kdo sedí v křesle kosmického pilota a hravě zdolává zdánlivě nepřekonatelné vzdálenosti?

Od garáže k domu jsem rychle přeběhl líným deštěm, který se zatím nerozhodl ani ustát, ani se rozpršet pořádně. Dveře byly odemčené a předsíň zavalená igelitkami, papírovými krabicemi a objemnými taškami. Soudě podle jejich množství k nám na měsíc přijela početná rodina. Nebo se u nás před výstupem na štít Demokracie zastavila horolezecká výprava. Všechny ty věci byly mokré, což znamenalo, že hosti sotva vstoupili do domu.

Pryč jsem byl ani ne tři hodiny, a jako bych najednou přijel do úplně cizího prostředí!

Prokličkoval jsem mezi krabicemi do kuchyně.

„Jsi to ty, Péťo?“

„Jo, dědo.“

„Tak ulož proviant a poběž nahoru!“

Jako by ve mně něco prasklo. Buď už mě podobné povely z prvního patra přestaly bavit, nebo jsem si vzpomněl na tu babičku před lahůdkářstvím… Praštil jsem nákupem uprostřed předsíně a vydal se po schodech vzhůru. Až někde na půli cesty jsem si uvědomil, že jsem bez přemýšlení odhodil nejdřív tašku s masem a šunkou a teprve na ni tu druhou, s lahvemi.

Vida, ani hysterická scéna s rozbíjením flašek se mi nedaří!

Vzduch v pracovně byl čerstvý — jak se zdá, děda nedávno vyvětral. Tiše tu hrála hudba jakéhosi italského barokního mistra, snad Corelliho nebo Manfrediniho. Na první pohled všechno jako obyčejně.

První nečekanou změnou bylo, že děda seděl na mém místě na židli. Křeslo bylo obsazené, což bylo druhé překvapení. Tam v typicky mužském posezu s nohou přes nohu spočinula mladá, asi tak pětadvacetiletá žena. Velice vážná, s drsně utvářeným obličejem, z nějž nápadně vystupovaly vysedlé lícní kosti, a s vlasy staženými do splihlého ohonu; na sobě měla džínsy a podomácku pletený svetr.

Pokud mě něco dokáže rozhodit, tak jsou to mladé ošklivky.

Vždycky se před nimi začínám cítit tak nějak provinile. „Být ošklivá je ošklivé…“ — pokouším se vždy hned parafrázovat klasika. Jistě, ne každá ženská může být manekýna nebo vítězka soutěže o královnu krásy. Jenže když takováhle mladá dáma tak okázale kašle na svůj zevnějšek, tak za to někdo může.

A já mám vždycky pocit, že ten někdo jsem právě já.

„Seznamte se, Péťo.“ Dědeček vstal. „Tohle je Máša. Má nejlepší spolupracovnice.“

„Hodně jsem o vás slyšela,“ řekla, a aniž se zvedla, podala mi ruku. Její stisk byl pevný, skoro soudružský. Hlas mi připadal ostrý a způsob mluvy úsečný. „Myslím, že si budeme rozumět.“

„Velmi mě těší,“ zahuhlal jsem.

Děda kývl hlavou směrem ke své posteli, jinak už v pracovně nebylo na čem sedět.

„Petře, já teď nevím, nakolik jsi informovanej,“ spustila jako první Máša. „Nevadí, že si budeme rovnou tykat?“

„No, nevadí…“

„Výborně. Já si na formality nepotrpím. Takže — Andrej Valentinovič mě zatím stručně uved do problému,“ pokračovala.

„Promiňte, ale…“

Překvapeně povytáhla obočí.

„Vlastně promiň. Ty jsi psycholožka?“

Podívala se po dědečkovi.

„To je moje chyba,“ řekl děda. „Péťa zatím nemá představu. Já koneckonců čekal, že to propukne tak za půl roku, za rok…“

„Jsem technik,“ přerušila ho Máša. „Vzděláním jsem fyzik, ale pracuju většinou jako technik. U Andreje Valentinoviče jsem nastoupila před třema rokama…“ Další letmý pohled na dědu, který jen přikývl. „Pracovala jsem v oblasti metod a prostředků… ééé… kontaktu s Cizáky.“

„Na mysli má metody vražd a mučení,“ poznamenal melancholicky dědeček.

V hlavě mi cosi sepnulo:

„Takže bolehlav, krvesaj, udušinka a vášnivec! Přivezlas to všechno, Mášo?“

Jen přikývla, jako by ironii vůbec nepostřehla.

„Dědo!“ zavřeštěl jsem. „Co tady blbneš?!“

Mohl jsem svého dědečka samozřejmě podezírat z toho, že si přeje nějakého mimozemšťana zabít. Ale jednoho — a ne v takovémto skoro průmyslovém měřítku!

Už teď by mohl dostat pár set let kriminálu — jen za tyhle přípravy!

„Nenapráskáš mě, vnoučku?“ zeptal se děda.

Mlčky jsem obhlédl strop a temné kouty místnosti.

„To máme zkontrolovaný,“ poznamenala bez zájmu Máša. „Všechny štěnice jsme dávno objevili a napojili je na imitační počítač. Andreje Valentinoviče sledovala tajná policie FSB, ministerstvo vnitra, Roskosmos, CIA i Mossad. Ty všichni ale teď slyšej, jak nám tvůj dědeček vykládá o cizácký proradnosti a nadává na prezidenty.“

„Ty ses zbláznil, nebo co?“ zařval jsem na dědu znovu. „To ses rozhod, že si počtáře ulovíš a budeš ho mučit?“

„Lovit ho nemusíme, přijde sám,“ mávl rukou děda. „No a s tím mučením, to se uvidí… podle situace.“

Máša si mě zvědavě prohlížela a já se díky tomu znovu přinutil k sebeovládání.

„Ty se mýlíš, dědo,“ řekl jsem je. „Totálně se mýlíš a tryskaj z tebe emoce.“

„Ze mě?“ zasmál se dědeček. „Hochu zlatá… Takový luxus jako žít emocemi si nemůžu dovolit už dávno a dávno. Nech zbytečných řečí a radši s Mášou prostři na stůl. Tu trochu volného času snad můžeme strávit příjemněji než hádkou.“

Usmál se na nás a přitáhl si k sobě notebook. Jako by tak chtěl naznačit, že rozprava je u konce. Nějaké zbytky poslušnosti ve mně přece jen zůstaly, a tak jsem vstal a vykročil za Mášou. Zamířila do kuchyně s takovou samozřejmostí, že nebylo pochyb — ta je tady častým hostem.

Ve dnech, kdy já převážím pozemské krámy někam do Tramtárie a vyměňuju je tam za krámy mimozemské…

Ty jsi ale čiperka, dědo!

„Vařit není práce pro ženskou,“ řekla Máša.

Právě naklepávala dřevěnou paličkou příští přírodní řízky s takovou vehemencí, jako by to byly filety z Cizáků.

„To jistě,“ souhlasil jsem. „Proto jsou taky nejlepší kuchaři vždycky chlapi.“

Loupla po mně očima, ale hádat se asi nechtěla. Půl hodiny jsme družně, zato však v naprostém tichu připravovali oběd. Nakonec se jako první ozvala ona:

„Stejně ti závidím, Petře. Bejt vnukem Andreje Valentinoviče je přece obrovský štěstí.“

„Abych pravdu řek, tak se mi nějak nenaskytla příležitost si vybrat ani srovnávat…“

Podezíravě si mě změřila:

„To si děláš legraci?“

„Ale ne, vůbec ne.“

„Smyslem pro humor zrovna nevynikám,“ přiznala se poctivě a zapálila hořák pod pánví. „Tak na to mysli, Péťo. Když máme úzce spolupracovat, je třeba případný konflikty eliminovat předem…“

„S někým spolupracovat je pro mě dost těžký. Křeslo druhýho pilota mi z raketoplánu vymontovali a stojí tam jumper.“

Okamžitě jsem si vybavil chudinku spirálu a zesmutněl jsem.

„Jak často už sis vyzkoušel jump?“

„Tak padesátkrát.“

„A je to fakt něco podobnýho orgazmu?“

„Nnno… to snad ani ne.“

„To taky nemáš s čím srovnat, co?“

No to je běs! Smysl pro humor sice nemá, zato bezprostřední je až bůh brání…

„Ale jo. Jenomže to jsou dvě až příliš různý věci. Asi jako kdyby tě někdo požádal, abys srovnala chut pomeranče se zážitkem z Bacha.“

„V takovým případě bych byla pro ten pomeranč,“ uzavřela to rázně. „Jo — a teď jdeme vykládat materiál.“

Asi tak dvacet minut jsme rozbalovali její brašny a krabice. Na světlo boží se vynořovaly elektronické bloky, kabely a jakési detektory, zabalené opatrně do papíru jako skleněné vánoční ozdoby.

„Až se tu objeví ten tvůj pasažér, čeká na něj velký překvapení,“ vysvětlila krátce Máša. „Máme tady videosenzory s pseudointeligentním rozlišením, magnetický senzory, infračervený detektory, aktivní radiosoustavy i měřiče elektrickýho pole… Bez varování sem nepronikne ani myš.“

„Máme přece psa,“ upozornil jsem ji.

„Toho zavřem. Vlastně ne. Psa zahrneme do seznamu povolenejch prostředků.“

Když Máša tu a tam odběhla do kuchyně, využíval jsem chvíle volna k tomu, abych si její výtvory co nejpozorněji prohlédl.

Všechno to bylo vyrobeno ručně. Ani jediný kousek nebyl sériový.

Práce to ovšem byla perfektní a velmi pečlivá.

Je vůbec možné, aby tohle všechno dal dohromady jeden člověk — i když k tomu využívá hotových bloků, obvodů a dalších polotovarů? Ale ještě zajímavější je jiná věc: jak všechnu tuhle práci dokáže utajit před kompetentními orgány, které každý projev nevraživosti vůči Cizákům potlačují v zárodku?

V geniální šílené vědce nevěřím!

Zato věřím dědovi. A ten zase věří Máše…

„Vypnula jsem sporák,“ oznámila mi, když se vrátila z kuchyně. „Teď půjdeme instalovat detektory.“

Vyšli jsme do deště a začali všechna ta čidla rozmísťovat kolem domu a po celé zahradě. Nebylo to nijak složité, všechny ty věcičky měly vlastní zdroj a vysílačku, takže jsme se krásně obešli bez drátů. Za půl hodiny jsme povadlou trávu, stromy, plot i pěšiny poseli dobrou stovkou miniaturních přístrojů, které měly převážně podobu kamínků a suchých větviček. Několik detektorů Máša umístila do schránek vyhlížejících zvlášť odporně. Ty nakoupila ve speciálních obchůdcích, kde se prodávají „useknuté prsty“, „blití“, „pravá krev“ a další propriety pro puberťáky i dospělé ducha mdlého… Musím připustit, že umělé psí exkrementy vypadaly velmi autenticky.

Poté se Máša usadila v předsíni s mobilním kontrolním pultem a já zase provedl ztumpachovělého Tyrana celou zahradou. Všechna provokativně vyhlížející čidla ponechával bez povšimnutí, protože jejich pach mu nic neříkal.

Když jsme se oba celí urousaní a otrávení vrátili domů, Máša spokojeně kývla:

„Výborně. Pejska můžeme klidně pustit ven.“

Bez sebemenší bázně poplácala Tyrana přímo po čenichu a já se tak ujistil, že se znají opravdu hodně dlouho.

„Zaběhnu do tvý koupelny,“ oznámila mi Máša, popadla nejmenší a nejméně vzhlednou tašku a šla se sprchovat. Já tedy musel čekat, a tak jsem zatím šel nahoru.

Dědeček seděl u počítače a bušil do jeho klávesnice jako básník v okamžiku obzvlášť vzácné a košaté inspirace.

„Instalovali jsme ten výstražnej systém,“ řekl jsem mu.

„No tak výborně…“

„A myslíš, že to bude fungovat, dědo?“

Zamyšleně na mě pohlédl.

„Počtář dokázal hladce přeprogramovat i černou skříňku na raketoplánu…“

„Musíme vycházet z toho, že ani Cizí nejsou všemocní,“ poučil mě s mírnou podrážděností. „Jinak bychom se s naší situací museli smířit…“

„A to je to tak špatný?“

„Copak ty mé postoje nesdílíš?“ užasl dědeček.

„No… přísně vzato sdílím.“ Vzpomněl jsem si na moskevské ulice skoro bez aut, na ponuré a napjaté tváře kolemjdoucích, na tu šílenou korupci. „Já vím, že ničíme ekonomiku země, vlastně ne, nejen naší země, ale celý planety. Když už si dneska kosmodromy vybudovaly i takový země jako Španělsko, Portugalsko nebo Brazílie, tak to není normální.“

„No a dál?“ povzbudil mě děda.

„Třeba ty havárie… Na Dálným východě přej už je ekologická situace naprosto neudržitelná… Jasně, tohle tempo udržet nemůžeme. Jenže dědo, pokud se odhodláme k aktivnímu odporu, tak nám Cizáci můžou zničit celou Zemi!“

„To se nikdy nestane. Ze slepice snášející zlatá vajíčka polívku nikdo dělat nebude. Dokonce ani když klovne hospodáře do ruky.“

„To je zavádějící analogie,“ usoudil jsem.

„Dejme tomu. Ale na podstatě věci to nic nemění. Nebezpečí nakonec hrozí jedině nám, Péťo. Když někde uděláme botu, tak s námi uspořádají monstrproces a pošlou nás na Sibiř kácet stromy.“ Děda se uchichtl, jako by si sám sebe představil se sekerou v ruce a po kolena ve sněhu. „Tím ale matička Země nijak neutrpí.“

„Pevně doufám, že víš, do čeho se pouštíš, dědo.“

„Vím.“

„Ještě nikdy jsi mi nelhal, dědo. A já ti věřím. Ale bojím se.“

Děda uhnul pohledem:

„To bude v pořádku, chlapče. Jenže bez tebe by se celý můj plán zhroutil. Rozumíš?“

Přikývl jsem. Inu — děda své komplikované projekty a kombinace promýšlí na mnoho let dopředu. Bylo by hloupé chtít mu to rozmluvit za jediný den.

„Už ses skamarádil s Mášou?“

„No…, do jistý míry.“

„To je zajímavá dívka.“

„To ano, je chytrá,“ dostal jsem ze sebe jediný myslitelný kompliment. Děda ucítil v mém hlase napětí a zvolal:

„A to je všechno?“

„Taky je čistotná,“ plácl jsem první, co mě napadlo, jak jsem tak zdola slyšel sprchu. Děda se k mému velkému údivu rozesmál:

„Občas mě docela překvapíš, Petře!“

„Ty mě taky, dědo. Znáte se už dlouho?“

„Dost dlouho. Ale já mám přece hodně podivných známostí, Péťo.“

A já sebou náhle trhl:

„Mám tě pozdravovat od Danilova!“

„Od Alexandra Olegoviče?“ nadskočil nadšeně dědeček. „No jistě, on na tebe přece čekal tam dole na silnici…“

„Jenže kromě toho pozdravu posílá ještě něco,“ šeptl jsem sklesle. „Něco mi pro tebe dal, ale já ten kufřík zatím ani neotevřel.“

„Nes to sem,“ zavelel děda a já měl pocit, že uvnitř celý ztuhl. „Přines ten kufřík celý, neotvírej ho.“

Vrhl jsem se po schodech dolů. U venkovních dveří přešlapoval Tyran a mačkal tlapou na kliku. Odemkl jsem mu a pes okamžitě vyrazil do zahrady. Jen ať se proběhne, však už je po dešti… Kéž by tak na něj zareagovalo některé čidlo, že by té příliš sebevědomé Máše spadl hřebínek…

Zatímco jsem hledal kufřík, z koupelny se ozývalo zurčení vody a zpěv. Sluch Máša měla. S hlasem to bohužel bylo horší.

S kufříkem v ruce jsem vyšel zpátky za dědou. A nestačil jsem se divit.

Už neseděl v křesle, stál a na sobě měl podivný plastový plášť. Byl průhledný a dvojitý, a mezi oběma fóliemi bylo vidět síť z měděného drátku, tenkého jako pavučina. Dědovu tvář zakrýval plexisklový štít, taky s drátěnou mřížkou.

V ruce držel malý kovový agregát hnědozelené barvy. Z toho trčela anténa složitého tvaru. Na přístroji vojenského zbarvení byly dva přepínače a malá obrazovka.

„Kufřík polož na stůl!“ zavelel zpod hledí. „A ustup.“

„Co je to, dědo?“

„To já nevím, nejsem přece pravý svářeč, našel jsem to na stavbě,“ odpověděl jakýmsi citátem, ale kde ho vzal, to jsem netušil. „Indikátor organických látek, chlapče.“

Na posteli se válel otevřený kufr, který určitě přivezla Máša. V něm zůstávalo ještě plno dalších přístrojů.

„Tak uvidíme,“ zašeptal dědeček a cvakl přepínačem.

Obrazovka rudě zamihotala.

„Vešel by se býval ten tvůj počtář do toho kufříku?“ zeptal se nevinně starý pán.

Jako by ve mně všechno zmrzlo.

„Ne… Ačkoli… Nevím…“

„To neví nikdo,“ přikývl děda. S očima stále upřenýma na kufřík přistoupil k posteli a z velkého otevřeného kufru vylovil cosi, co velmi připomínalo pušku. Mělo to pažbu, spoušť a mírně kónickou hlaveň. Zřejmě to nebyla palná zbraň a ta hlaveň byla vlastně jakýsi zářič.

„To ne!“ vykřikl jsem, ale právě v tu chvíli děda stiskl spoušť. Nestalo se naprosto nic, jen v uších se mi zrodil jakýsi lehýnký zvuk, který jako by ani neměl žádný zdroj.

„Tohle je zase prototyp paprskového paralyzátoru,“ vysvětlil děda a zbraň odložil. „Zatím je to jen na jeden výboj. Ale spolehlivě to působí na všechny formy pozemského života.“

„A na mimozemský?!“

„To se hned uvidí.“

Děda přistoupil ke stolu a hranatý kufřík otevřel. Uvnitř bylo jen pár malých sáčků s mými osobními věcmi a se suvenýry. A jeden velký.

Děda ho opatrně vyjmul a stejně opatrně rozbalil.

Pak si povzdechl a posadil se do křesla. Průhlednou přilbu si sejmul.

„Tak Saša si pamatuje, jak rád mám lososa,“ řekl jen. „Dáš si taky kousek, Petře? Je to báječně nasolený a teď ještě ke všemu paralyzovaný losos.“

Kousek jsem si vzal a začal maso žvýkat.

Normální ryba. Na chuť paralyzátor naštěstí žádný vliv neměl.

„To je špička, dědo, ten losos,“ řekl jsem. „Co je ti?“

Seděl s hlavou zabořenou do dlaní a zíral na kufřík. Pak se smutně zadíval na mě:

„Ty si myslíš, že já se nebojím, Péťo? Že mě noční můry nepronásledujou? Já mám taky normální nervy, hochu zlatá… Už jsem si myslel, že se tohohle dne nedočkám, že to sám osobně nestihnu.“

Na schodech se ozvaly kroky a děda zpozorněl.

„Běž se vysprchovat, já si teď musím promluvit s Mášou.“

Dívce, která se objevila už v županu a s ručníkem obtočeným kolem hlavy ve dveřích, jsem se obratně vyhnul.

„My jsme tady válčili,“ sdělil jsem jí roztomile.

Sprchoval jsem se dlouho a s rozkoší. Jako bych ze sebe chtěl smýt a seškrábat veškeré nepříjemnosti a nečekané zážitky posledních dnů. Jako bych se chtěl vrátit k tomu předešlému, klidnému a lehkému stavu mysli.

Přece jen jsem až doposud byl zvyklý na určité jistoty — ať už šlo o mne osobně nebo o to, co bude zítra. Od útlého dětství jsem věděl, že je tu taky děda, jehož věčné popichování noviny s oblibou zveřejňovaly na prvních stranách. Můj děda, ke kterému si pro radu jezdili poslanci i podnikatelé. Po jeho boku jsem se vždy cítil jako za spolehlivou hradbou. Přitom mi nikdy nic nevnucoval. Ve škole jsem si sám vybíral kroužky, do kterých jsem chtěl chodit, a stejně tak i sportovní oddíly, sám jsem se rozhodl, že se stanu vojenským letcem a nakonec kosmonautem… Ale děda byl vždy a ve všem moje opora.

Jestlipak má ta Galaktická rodina taky nějaké vnuky — to by mě teda zajímalo…

Ušklíbl jsem se, začal si něco pohvizdovat, ale vzápětí jsem si vzpomněl na Mašino nemuzikální prozpěvování a nechal toho.

Ta analogie s vlastními dětmi a nalezenci v dědově knížce je dobrá. Pro lidstvo urážlivá, a proto by bylo dobré, abychom se naučili urazit se v podobných případech.

Jenže všechny analogie jsou zavádějící…

Něco mě tížilo. V prsou se mi ukryl jakýsi lehký chlad a teď mi tenkými pavoučími nožkami brnkal na nervy. Tenhle pocit nedokázala rozehnat ani horká sprcha.

Jako bych přešel něco hodně důležitého. Jako bych se od něčeho odvrátil, protože jsem si nepřál to vidět…

Ale jsem já nějaký neurastenik, u sta hromů?! Všechno mám přece v normě. Samozřejmě v mezích možností…

Utřel jsem se stařičkým měkkým froté ručníkem, z police vzal fén a aspoň trochu si osušil vlasy. Máša se buď styděla ho použít, nebo si ho nevšimla. Spíš to druhé. Musím ji na něj upozornit. Je to divná ženská…

Stejně by mě zajímalo, jestli se jí zamlouvám. Ne jako vnuk zbožňovaného Andreje Chrumova, ale jako normální člověk.

Nahlédl jsem do svého pokoje a teprve pak do něj vstoupil. Máša si na bonton nepotrpí, ta by sem klidně mohla vtrhnout bez klepání. A na to já nejsem zvyklý. Naopak — možná už od pěti let jsem věděl, že ve svém pokoji jsem absolutní pán, a když nebudu chtít, nemůže do něj vstoupit ani děda. Pak jsem si v nějaké jeho knize přečetl, že ztráta „osobního teritoria“ vede k nenormálnímu vývoji, což platí jak pro jedince, tak pro národ či celou rasu. Děda měl na mysli bezesporu lidstvo, které dnes není schopno kontrolovat ani svou Zemi. Proto vyslovoval prognózy, k čemu tento stav povede, často za pomoci velmi riskantnich analogií s dějinami různých národů. Své přesvědčení proto demonstroval i na vztahu ke mně.

Ozvalo se lehké zaklepání na dveře.

„Péťo?“ zavolal tiše děda. „Jestli už jsi hotov, tak nám pojď pomoct do kuchyně.“

Tyhle domácí bankety vyloženě nemám rád. Něco jiného je, když přijdou hosté a vy pro ně chcete vystrojit skutečný svátek. Jemný parádní porcelán, křištálové sklo, nějaké to telecí hrudí zapečené v mandlové omáčce a k tomu beaujolais právě přivezené z Francie. Je to prima, když můžete jiným lidem zpříjemnit život.

No a když si naopak chceme udělat pár příjemných chvil pro sebe, zajdeme si někam do útulné hospůdky, poručíme si pivo a k němu zuby drásáme šašlik po karsku…

Ale něco docela jiného je, když se člověk štve doma sám pro sebe, vaří, připravuje nějaké rafinované saláty, prostírá na stůl, leští příbory — a to všechno jen proto, aby za pár hodin, když všechno vypije a sní, začal mýt nádobí a likvidovat veškeré stopy takovéto podivné oslavy.

No není to pitomost?

A přitom by stačilo posadit se do kuchyně, udělat si v mikrovlnce pizzu a otevřít si po lahvičce českého piva. A bylo by po problémech. Dokonce by se do prázdné sklenice dala umístit svíčka a postavila by se doprostřed stolu…

Kdežto takhle jsem neustále běhal mezi kuchyní a jídelnou a každou chvíli si uvědomoval, jak náš stůl díky Mašině péči vypadá stále slavnostněji. Někde vyhrabala svícen, našla ubrousky s veselým obrázkem a dokonce i alpakové vědérko na led — až doposud jsem ani netušil, že tolik zbytečností doma vůbec máme. Místa nejčestnějšího se dostalo paralyzovaným červeným plátkům lososa.

Máša ovšem nezapomněla ani na mobilní kontrolní pult, který si postavila hned vedle svého talíře. Inu, vždy připravena.

„No není to pěkný?“ pochválila si Máša své dílo, když jsem se na okamžik zastavil, abych popadl dech. V dlouhých vínových šatech a s krásně načesanými vlasy najednou vypadala mnohem sympatičtěji.

Nebo že už bych si na ni stačil zvyknout?

„Nojo,“ připustil jsem a po krátkém zaváhání se zeptal: „A to už nikoho nečekáme?“

„Ne, proč?“

„Jen tak…“

Člověk by se málem sebral, oběhl sousední vilky a domy a sezval sem stařečky spisovatele či alespoň jejich nezdárné vnuky, aby tu nádheru taky ocenili…

Jenže to nejde. U naší slavnostní tabule se očekávají důvěrné pracovní rozhovory.

Ke stolu jsme se posadili až za další půlhodinu. Na oběd už bylo pozdě, na večeři zase brzy. Kradmo jsem pokukoval po dědovi, který vypadal vskutku legračně. Obvyklé tepláky a vytahaný svetr vyměnil za staromódní oblek, bílou košili a uzoučkou kravatu, která mohla být módní tak před padesáti lety. Takto ustrojeni se penzisté chodí domáhat vyššího důchodu nebo generální opravy bytu na účet magistrátu. Chybí už jen ty metály na prsou, ale ty si dědeček nevysloužil. Nikdy totiž nebojoval — ani v severokavkazské kampani, ani během krymské krize.

Že by právě proto v sobě měl do tak vysokého věku tolik bojovnosti?

„Děti moje…“ Dědeček si odkašlal a pohlédl na nás — nejdřív na mě, potom na Mášu. „Chlapci a děvčata, už byl nejvyšší čas, abyste se seznámili…“

Začíná to zajímavě.

„Dvacet pět let čekám na okamžik, kdy lidstvo konečně dostane šanci,“ pokračoval zjihle. „Čtvrt století. Třetinu života. Připravoval jsem se na to. Mnohé mé činy asi nevypadaly příliš eticky… Ale muselo to být.“

Zatočil v prstech malou sklenkou a pohlédl na láhev nejlepší moskevské vodky Stará metropole.

„Cítím, že den D je tu. Den celého lidstva. I když to lidstvo ještě vůbec nic neví, Péťo!“

Mlčky jsem vodku odzátkoval, pak jsem nalil plnou sklenku dědovi, jen tak po dně sobě a tázavě jsem pohlédl na Mášu.

Pod jejím pozorným pohledem jsem jí nalil až po okraj.

„Takže na nás — dobrodruhy.“ A děda do sebe vodku naráz vrazil. „Jestli to nebudeš, Petře, tak si nalej minerálku.“

S úlevou jsem svou lihovinu přelil do jeho sklenky a sám si dopřál minerálku. Máša si mě prohlížela se zvědavostí až nezdravou.

„To jsi vždycky tak vzornej, Péťo?“

„A co je na tom špatnýho?“

„No… je to trochu nuda.“

„Toho jsem si zatím nevšim.“

Několik minut jsme jen soustředěně jedli. Přírodní řízky udělala Máša výborně. Až jsem z toho celý zmalátněl a pomyslel si: že by se ty pracovní debaty omezily na pár vlasteneckých přípitků?

„Jedinou šancí lidstva, jak se v Galaxii dopracovat důstojného postavení, je dosáhnout nenahraditelnosti,“ prohlásil najednou děda.

„Ale my přece už nenahraditelní jsme,“ namítl jsem.

„Máme nejrychlejší kosmické lodě… to ano. Jsme užiteční. Ale neměl by sis prostou užitečnost plést s nenahraditelností. Čekal jsem čtvrt století. Doufal jsem a čekal na okamžik, kdy bude lidstvo schopno něčeho pro ostatní rasy nepředstavitelného…“

Přiťukl si s Mášou a vodku do sebe obrátili. Tvář našeho jediného hosta byla jako z kamene — docela určitě věděla, o čem bude řeč. Což se mě mírně dotklo.

„Pevně jsem doufal, že tři poměrně mladé a stejně jako my podceňované rasy mají o věci stejnou představu,“ pronesl děda. Oči mu blýskly. „Jsou to Alaři, počtáři a Kualkuové. Bojovníci, matematici a chameleóni.“

„Proč chameleóni?“

„Copak ty nevíš, že Kualkuové nemají stálou podobu?“

Pokrčil jsem rameny. No jistě, ve filmech, které jsem viděl, vypadali pokaždé jinak.

„Tyto protoplazmové symbiotické bytosti nemají pevnou vnitrní ani vnější kostru a jejich váha se pohybuje od půl kilogramu do jednoho metrického centu.“ Dědeček se dutě zasmál. „Jsou neocenitelní při montážních a rekonstrukčních pracích, dokážou vtéct do jakékoli štěrbiny a vměstnat se do pilotní kabiny nepatrných rozměrů, nebo dokonce do bojové hlavice. Copak si myslíš, že tahle úloha by jim mohla být příjemná, Petře?“

„Jenže my jejich psychologii neznáme. Ani ty ji neznáš, dědo.“

„Nesmysl! Touha po životě a pud sebezáchovy jsou vlastnosti univerzální. Rasa, která by se nesnažila přežít, neexistuje! Jenže Kualkuové jsou ve vesmíru nejběžnější spotřební materiál. Kdo vleze do fungujícího reaktoru? Kualkua. Kdo bude řídit průzkumnou sondu do míst, odkud není návratu? Samozřejmě Kualkua. Kdo navede torpédo přesně na cíl? Malý nenáročný inteligentní tvor — Kualkua.“

To je samozřejmě hnusné a já o tom věděl. Jenže jsem nikdy neslyšel, že by se Kualkuové sami kvůli tomuto svému neblahému údělu bouřili. Jenže slyšel někdy řadový Hixan nebo prašník o lidských výhradách?

„A teď se na naši Zemi dostali počtáři. S jediným cílem — aby se tu setkali se mnou.“ Dědeček se natáhl pro láhev a nalil si sám. „Porozuměli mi, dokázali správně analyzovat mé texty. Vědí, že jsem schopen jim pomoci.“

Ten děda přece jen stárne… Kde se to v něm bere, tahle chorobná samolibost? Vždyť za sebou nemá nic, jen pár vědeckých center, které se zabývají otázkami mimozemské psychologie, a jednu fanatickou mladou dámu.

Jinak nemá ani přístup ke kosmické technice, ani…

Ačkoli — přístup ke kosmické technice mám já!

Bylo to jako ledová sprcha.

„A co když ten počtář lže, dědo?“ zeptal jsem se. „Co když za tebou nepřijde?“

„Mluvil pravdu!“ vybafl na mě děda.

„No dobře, ale co když cestou chcípne? Musí se sem dostat přes celý Rusko. Nikoho a nic tu nezná, ocitnul se v nezvyklým prostředí, je sám na v podstatě nepřátelský planetě!“

Děda sklopil zrak.

„Musel se důkladně připravovat,“ poznamenal po chvíli zasmušile. „Je povinen počítat se vším. Údaje o našem světě mají všechny rasy. Znáš přece princip informační jednostrannosti, jak nám ho předepisuje Konkláve. Žádat údaje o starších civilizacích nesmíme, ale informace o sobě musíme dát všem…“

„To já všechno vím, dědo. Jenže on sám všechno zakalkulovat nemůže.“

„Mě by nepřekvapilo, kdyby dlouho dopředu kalkuloval i s tím rajským ikarusem!“ odsekl žlučovitě dědeček.

„Hlavně se nepoperte,“ poznamenala Máša a naložila si další poctivou porci salátu.

Tak jsme ztichli. Abychom si náhodou opravdu nevjeli do vlasů…

„Promiň, dědo,“ řekl jsem jen.

Najednou jsem měl chuť na nějaký alkohol. Samozřejmě ne na vodku, ale v kuchyni přece musí být i víno!

„Ty taky promiň.“ Dědeček si promnul čelo. „A pusť domů Tyrana. Slyšíš, jak tam skučí?“

Odešel jsme do kuchyně a našel si tam láhev moldavského červeného vína a vývrtku. Z verandy se skutečně ozývalo temné mručení našeho obrovitého psa. Že by zase začalo pršet? Anebo že by Tyran považoval za svou povinnost zúčastnit se večeře taky?

S láhví v ruce jsem došel k venkovním dveřím, rozsvítil v předsíni a začal odemykat. Pes vůčihledě ožil.

„Co tam harašíš jako krysa ve sklepě,“ okřikl jsem ho a otevřel mu. „To nemůžeš zaštěkat?“

Jenže zaštěkat Tyran opravdu nemohl…

S výrazem věrného strážce, který splnil svou povinnost, vpochodoval do předsíně a v zubech vláčel reptiloidovo bezvládné tělo. Mohutné čelisti pevně svíraly počtářovo hrdlo. Pes položil mimozemšťana k mým nohám a šťouchl mě čenichem do kolena.

Tak mě pochval, mladý pane…

„Dědo!“ zavřeštěl jsem. „Dědečku!“