Hvězdy, ty studené hračky

Kapitola první

Vážil asi jako dítě. Mohl mít tak pětadvacet, třicet kilo. Položil jsem ho na pohovku, i když se tím béžový manšestr beznadějně zablátil, a zase jsem se napřímil.

Počtář se zřejmě v posledním okamžiku chtěl stočit do klubíčka. To ale nestihl. Pokud se ve psích soubojích dá mluvit o nějaké slávě, pak Tyran pocházel z opravdu slavného rodu. Jeho otcem byl proslulý Tamerlán, který se kdysi prosadil tím, že sám v jediném souboji zadávil tři bullteriéry.

Reptiloid proti němu neměl nejmenší šanci.

„Péťo!“ popadl mě třesoucí se rukou za rameno dědeček. „Měli jste přece kurzy kosmické medicíny!“

Jen jsem pochybovačně zakroutil hlavou. Jistě, nějaké útržky znalostí, jak Cizím zachránit život, když se namane taková šance vysloužit si jejich uznání, nám do hlav vtloukli. Kdo jak dýchá a jak se u které rasy dá zastavit krvácení.

O počtářích jsem však nevěděl nic — neměl jsem dokonce ani tušení, zda vůbec nějakou krev mají.

Pohlédl jsem na Mášu, ale ta byla taky v šoku.

„Ty jsi vymyslela, jak je mučit a zabíjet,“ obořil jsem se na ni. „A co takhle jak je vrátit k životu?“

Veškerá její sebejistota se kamsi vytratila. Rty se jí chvěly.

„Karle,“ zavolal zdrceně Dědeček. Potom poklekl k pohovce a položil prsty na Cizákův krk. „Neumírej, Karle!“

Jenže počtář už byl možná mrtvý… Krev jsem nikde žádnou neviděl a jeho šupinatý krk nevypadal nijak poškozený. Co když ho ale Tyranův tisk zadusil? Zatím dýchá, ale to je to jediné, co dokážu zjistit přesně.

Tyran důrazně vyštěkl a podal dědovi přední tlapu. Dožadoval se vděku a uznání.

„Odveď to zvíře!“ zaječel puklým hlasem děda. „Ať už ho tu nevidím!“

„Ale proč nefungovala signalizace?“ zašeptala najednou Máša. „To přece… měla…“

Popadl jsem Tyrana za obojek a vlekl ho z jídelny pryč. Pes nejdřív pohněvaně zavrčel, ale pak asi pocítil, že věc je vážná, a ztichl. Vyhodil jsem ho do předsíně a zabouchl dveře. Tyran žalostně zaúpěl a veškerý můj vztek byl rázem pryč.

„Ty za to nemůžeš,“ řekl jsem jen. „Blbci jsme my…“

Nechal jsem naprosto zmateného psa o samotě a vrátil se do jídelny. Tam se zatím nic nezměnilo. Jednání druhé, osoby stále stejné: bezvládné tělo reptiloida na pohovce, klečící děda a Máša ztuhlá v šoku.

Až skončím na Sibiři, budu po dřevorubecké šichtě pomalu sepisovat drama Smrt Cizákova.

„Se vším se počítat nedá,“ řekl jsem. „Dědo…“

Jenže vysvětlit, že veškerou odpovědnost nesu já a že je třeba okamžitě zavolat na milici nebo ještě lépe na Federální bezpečnostní službu, už jsem nestihl.

Reptiloid sebou křečovitě trhl. Pak otevřel oči a zvedl hlavu.

Dědeček poděšeně ucukl a bezmocně se svalil na záda. Máša skočila kupředu, pokusila se ho zachytit, ale zároveň si sáhla za záda a neznámo odkud vytáhla „prototyp paralyzátoru“ — že by něco jako podpažní pouzdro měla i ve večerních šatech?

„Užití síly nebude nutné…“ zasípal reptiloid. Pak pohlédl na mě. „Dobrý den, Petře Chrumove.“

Nikdo z nás zatím nepronesl ani slovo. Počtář se podíval na Mášu.

„Milá dívenko,“ vydal ze sebe známým utrápeným šepotem, „z mé strany vám žádné nebezpečí nehrozí. Zdržte se laskavě užití zbraně.“

Máša se ani nepohnula.

„Navíc nemáte sebemenší záruku, že zbraň bude účinná,“ dodal počtář.

Děda se s funěním sbíral z podlahy a najednou se zeptal:

„A co když zavolám psa?“

Reptiloid se jediným skokem vyšvihl na opěradlo pohovky.

„Přináším vám důležité informace, které by úděl lidstva mohly výrazně změnit!“ zadrmolil počtář.

Děda se zasmál a ohlédl se na mě:

„Tak vidíš, jak dobrý nápad bylo opatřit si psa.“

Reptiloid vyčkával s hlavou natočenou tak, aby nás mohl sledovat všechny tři.

„Schovej tu pistoli, Mášo,“ rozhodl děda. „Neřekl bych, že náš host je nájemný vrah.“

„Vražda není součástí etických norem naší rasy,“ přisvědčil počtář.

„A co jejich součástí je?“ zajímalo hned dědečka.

„Chcete slyšet to nejdůležitější?“

„Samozřejmě.“

„Postižení prapůvodních pravd.“ Počtářův hlas se až zachvěl, když ta slova pronášel. „Jenže podobná snaha vyžaduje svobodu…“

„Kdo všechno se podílí na tomto spiknutí?“ vybafl na něj najednou děda.

Karel se demonstrativně zadíval na Mášu. Ta jen nespokojeně vyprskla.

„Jednu zástupkyni v celém projektu má tedy i lidstvo,“ pronesl tvrdě děda.

„Kromě našich dvou ras jsou to ještě Alarové a Kualkuové,“ dodal k tomu počtář.

Proč ten děda musí vždycky mít absolutní pravdu…? Posadil jsem se ke stolu, otevřel víno a nalil si plný pohár.

Sestoupit z opěradla pohovky si asi počtář očividně nepřál. A dědeček na něčem takovém ani netrval. Vypadalo to, že se snaží, aby s reptiloidem nepřišel do přímého fyzického kontaktu.

Pokud reptiloid opravdu byl schopen ovlivnit lidské vědomí, bylo to víc než rozumné. Najednou jsem pochopil, že ta pitomá průhledná pláštěnka, kterou si dědeček navlékl ve své pracovně, ho měla ochránit právě před takovýmto vlivem. Možná na tom něco je. Pokud počtář skutečně využívá elektromagnetického účinku. Ale co když ten vliv je mikroleptonový nebo tachionový?

„Jako pán domu bych ti rád položil řadu otázek,“ usmál se děda na počtáře a ten se hned snaživě zazubil. „Naše další vztahy se budou utvářet podle toho, jak upřímné a úplné budou tvé odpovědi. Pokud tě třikrát přistihnu, že něco tajíš nebo v něčem nemluvíš pravdu, budeme nuceni jednání ukončit.“

„Dobře,“ přikývl po asi vteřinovém zaváhání Karel.

„Jak ses dostal ze Svobodného do Moskvy?“

„Stejným letadlem jako Petr. Umím se maskovat. Chcete slyšet detaily?“

„Pomáhal ti někdo?“

„Ne.“

„Dobře, tohle prozatím ponecháme stranou. Byl tvůj průnik na Zemi povolen a schválen vaší vládou?“

„My nemáme vládu.“

Děda vyčítavě zakroutil hlavou:

„Takže první varování, Karle. Musíte přece mít nějakou strukturu, která by koordinovala všechna nejdůležitější rozhodnutí. Přinejmenším musíte mít své zastoupení v Konkláve.“

„Jedinec, který sděluje naše rozhodnutí na půdě Konkláve, je jen prostředník. O nejdůležitějších záležitostech rokuje celá naše civilizace…“

„Takže hlasování?“ ožil dědeček.

„Ne. Dospívá se k jednotné obecné pravdě. To lidstvo a jiné rasy nedokážou, ale my jsme v tomto ohledu výluční.“

„Věřím ti. Takže tvou výpravu na Zemi projednávala celá vaše rasa?“

Karel zacvakal čelistmi:

„Teď jsem pochopil smysl původní otázky. Ne. Akci promyslela a připravila rozsáhlá skupina jedinců. Nebylo to ale společné usnesení. Kdyby plán ztroskotal, musí rase jako celku zůstat šance přežít.“

„Výborně. A Alarové a Kualkuové jsou na tom stejně?“

„Alarové patrně ano. Kdežto Kualkuové…“ Reptiloid se odmlčel a pak se poškrábal po šikmém čele. Bylo to takové okázale lidské gesto. „Kualkuové jsou pro nás velkou záhadou. Já to každopádně nevím. Nemám o tom žádné informace.“

Děda se po mně podíval a s jistým údivem zaznamenal, že si nalévám už druhý pohár.

„Slyšíš to, Péťo! My všichni jsme společně dospěli k nejméně riskantnímu řešení!“

„No a právě tohle mě zaráží,“ zahučel jsem. Dost mě mrzelo, že jsem z debaty tak rychle vypadl. Inu, svou roli kočího jsem splnil a dopravil jsem počtářského agenta až k dědečkovi… Teď jsem skoro nadbytečný.

Takže zase až příště?

„Karle,“ děda se tvářil velice vážně. „A proč jsem ze všech Pozemšťanů byl pro kontakt vybrán právě já?“

„Proanalyzovali jsme projevy, články a knihy všech lidí, kteří se zabývají kosmickou politikou,“ odpověděl ochotně Karel. „Počínaje zrádci, o nichž víme, a které podplatily silné rasy…“

Taková otevřenost dědu na okamžik až zarazila.

„…po nejagresivnější šovinisty.“

„Chci slyšet jména zrádců!“ vyhrkl děda.

„K tomu nejsem zmocněn,“ odsekl bez váhání počtář. „Až se podaří náš záměr uskutečnit, je rasa počtářů ochotna poskytnout lidstvu veškeré informace, které máme. Včetně požadované. Ale až po.“

V místnosti najednou panovalo takové napětí, že bych docela uvítal dědovu pláštěnku, navíc uzemněnou.

„Takže až po…?“ opakoval zamyšleně dědeček. „Dobrá. Existují důkazy té zrady?“

„Ano.“

„A nebojíte se hněvu silných ras?“

„Až bude naše mise naplněna, počtáři, Alarové, Kualkuové ani lidé nebudou mít důvod se kohokoli bát.“

Máša, která celou tu dobu tiše stála za dědovou židlí, hlučně vydechla. Pak na mě upřela rozzářený pohled.

Také jsem se pokusil naznačit nadšení.

„Tvá odpověď není úplná,“ změnil děda mírně tón.

„Ano. Takže po analýze všech získaných údajů jste byl vyhodnocen jako nejperspektivnější a nejcennější kandidát. Pochopili jsme, že plány osvobození lidstva zpracováváte už hodně pozemských let. Uvědomili jsme si, že pro naši věc byste mohl být velkým přínosem. Že byste například mohl zabezpečit dopravu…“

Než se podíval směrem ke mně, děda dlouho váhal. Pak to ale přece jen udělal.

„Rodiče mají právo usměrňovat vývoj svých dětí…?“ řekl jsem. „Je to tak, dědo? Takže to ty jsi chtěl, abych se stal kosmonautem?“

„Ano,“ zašeptal. „Ano, Péťo.“

Usrkl jsem trpkého červeného vína a pokrčil rameny:

„No dobře, dědo. Jak se zdá, opravdu jsi na to měl ‚právo‘… Já bych tohle téma opustil.“

Pouštět se s ním do sporu teď nemělo smysl. Hádali jsme se jen hodně zřídka a vždy to končilo tím, že jsem se dědečkovi omluvil. Asi opravdu v právu byl.

Ostatně copak já nejsem se svým osudem spokojen? Copak nejsem sám rád, že létám na cizí nebesa, že mám přístup k jumpové extázi a že i tady na Zemi si žiju jako v bavlnce?

„Promiň, Péťo,“ řekl nakonec děda. Pak se podíval na počtáře, který se zájmem sledoval rodinnou scénu, a zeptal se: „A teď poslední věc. Nejdůležitější — jak jsi přežil jump?“

Počtář mlčel.

„To je opravdu základní otázka, můj vážený šupinatý hoste. A ty mi musíš poskytnout úplné vysvětlení.

„Metoda překonávání jumpového šílenství.“

„Varování druhé. To není úplná odpověď.“

„Přivedl jsem se do stavu dočasné ztráty rozumu. Do stavu ochrnutého vědomí.“

Dědeček se zřejmě chystal říct ještě něco. Možná počtáři udělit třetí a poslední varování. Jenže Karel mezitím pokračoval:

„Jak už jsem sdělil Petru Chrumovovi, naše vědomí má dvě hladiny — vnější a vnitřní. Vůdčím principem je vědomí vnitřní. V tom se zpracovávají obrovské masy čísel. Je to úroveň matematické logiky. Jenže má svá omezení… například nedokáže zpracovávat úlohy, které nemají řešení.“

„Jasně, Fermatova věta,“ vmísila se do rozhovoru nečekaně Máša.

„Cože?“

„Iks na druhou plus ypsilon na druhou rovná se zet na entou. Jakmile je en vyšší než dvě, úloha nemá celé pozitivní řešení.“

„To je zajímavé,“ ozval se počtář. „A proč by neměla řešení?“

„Jsi schopen dokázat velkou Fermatovu větu?“ zeptala se ho Máša.

„Nejsem. Dokázat ji nemohu. Protože je chybná. Ale mohu uvést úplná pozitivní řešení.“

Dědeček nespokojeně tleskl:

„A dost! Klasickým teorémům se budeme věnovat později, Mášo!“

„Ale to přece…“ Bylo to vůbec poprvé, co jsem zaznamenal nějaký Mašin vzdor vůči dědovi.

„Já bych rozhodně neřekl, že nějaká matematická věta je důležitější než osud lidstva!“

Počtář si hlučně povzdechl:

„Jaká škoda, že nemáte schopnost kolektivního myšlení. To by naši debatu značně urychlilo.“

„No a jak jsi to udělal?“

„Dělil jsem.“

„Co jsi dělil?“

„To vlastně není důležité,“ usmál se Karel.

„On hlavně dělil nulou,“ vyhrkla neočekávaně Máša. „Že mám pravdu?“

„Ano.“

„Jenže i v té nejobyčejnější kalkulačce v takovém případě na displeji naskočí nápis ERROR,“ konstatoval děda.

„Já jsem složitější než vaše kalkulačky,“ poznamenal nevzrušeně počtář. „Byl jsem v šoku. To je klasická reakce naší rasy v situaci, kdy nejsme schopni zpracovat nějakou informaci.“

„Hyperskok je taky nula,“ řekl jsem a ani nevěděl proč. „Velký nic, do kterýho padáš a v kterým mizíš. Mášo, ty ses ptala, jestli je jump podobnej orgazmu. Opravdu není. Podobá se spíš smrti.“

Počtář se postavil na zadní a předními tlapkami jednou tleskl. Pochopil jsem, že je to výraz nejvyššího uznání.

„Naší metody nedokáže využít žádná z dalších ras Konkláve,“ pronesl slavnostně reptiloid. „Nemám nejmenší představu, co vám umožňuje při jumpu zažívat euforii. Pro mě jsou to muka, ale dokážu je přestát.“

Děda se natáhl pro láhev a nalil si vodku. Vrazil ji do sebe a zeptal se:

„Potřebuješ nějakou potravu, Karle?“

„Ne, jsem sytý,“ odpověděl opět bohorovně reptiloid. „Má spotřeba organické hmoty je minimální a nutkání experimentovat nepociťuji.“

„No dobře, věřím ti,“ uzavřel to děda. „Takže ty jsi představitel neoficiální skupiny nespokojenců. Mluv.“

„Ale to je velice důvěrná informace.“

„Chápu. Jenže my tři jsme zase přímí účastníci tohoto projektu ze strany lidstva.“

„Zajisté. V takovém případě ovšem trvám na tom, aby ta dívčina vypnula zařízení zaznamenávající zvuk a veškeré informace vymazala.“

Pohlédli jsme s dědou na Mášu.

„Myslela jsem si, že záznam by se mohl docela hodit, pro účely analýzy…“ Vypadala velmi provinile.

„Příště se nejdřív zeptej,“ řekl víc než mírně dědeček. Takovéto mírnosti v jeho hlase se vždycky moc bojím. Jenže Máša ho neznala tak dobře jako já, a tak se jí viditelně ulevilo. Mlčky sejmula z krku malý medailon a podala ho dědovi.

„Dovolíte?“ zašeptal z pohovky Karel. Pak seskočil na podlahu a pajdal k dědovi. Ten rychle položil medailon na podlahu. Reptiloid se ho dotkl přední tlapkou a zase se odbelhal zpátky.

„Velice efektní,“ utrousil suše děda.

„Uvnitř byl mikročip… Omlouvám se, ale shořel,“ oznámil počtář a vyškrábal se zpátky na pohovku.

Dědeček na nešťastný medailon dupl a několikrát se na něm ještě otočil podrážkou, jako by chtěl rozšlápnout nějaký jedovatý hmyz. A zabručel:

„Pokud už je všechno čisté, tak konečně mluv.“

„Budete-li tak laskav, Andreji Valentinoviči Chrumove, nejdřív bych chtěl vyslechnout vaše návrhy.“

Dědeček se nasupil.

„Potřebuji si upřesnit vaši schopnost analýzy situace v podmínkách, kdy je málo informací,“ upřesnil laskavě počtář.

„A co že tak najednou?“

„Z lidského hlediska jste dosti stár,“ oznámil mu reptiloid zkroušeně. „A my víme, že intelektuální schopnosti člověka k stáru slábnou. Musím si upřesnit, nakolik jste pro celý projekt… užitečný.“

Taková upřímnost by mě osobně pěkně dopálila. Kdežto dědeček nehnul brvou. Jen se pousmál.

„Takže bys chtěl ještě dodat, že v podobném případě bys nám nebo alespoň mně neřekl nic. Pro jistotu. Je to tak?“

„Ano,“ přikývl počtář. „Ještě důležitější je ale zjistit, jak je to s těmi vašimi analytickými schopnostmi.“

„Chápu,“ přikývl tentokrát děda. „Uvažoval jsem o třech variantách, které by mohly zlepšit postavení lidstva v Galaxii…“

„Promiňte, Andreji Valentinoviči,“ zvedl tlapku reptiloid. „Proč je pro lidi tak důležité číslo tři? Tři varování, tři varianty… Vždyť lidské vědomí jinak operuje v dvojkové nebo desítkové soustavě.“

„To nevím,“ pokrčil rameny dědeček. „Dvě varianty jsou obvykle krajnosti. Čtyři a víc je pro naše vědomí asi příliš mnoho. Ty tři jsou tak akorát. Chceš tou námitkou říct, že lidé mohou informaci, která se nevejde do triády, prostě pominout?“

„Ano.“

„To bych neřekl. My se prostě snažíme mnohotvárnost situací vtěsnat do tří základních skupin. Je to pro nás pohodlné a zároveň efektivní.“

„Děkuji. Pokračujte laskavě.“

„Stanovil jsem tedy tři varianty,“ ušklíbl se děda. „Takže… Varianta první: Lidstvo neočekávaně získá jakousi novou znalost, která je pro celou Galaxii životě důležitá. Něco jako jump… Říkejme téhle variantě Newtonovo jablko. Získání této znalosti prudce pozvedne celogalaktickou prestiž lidstva. Vyloučena není ani možnost, že s touto myšlenkou přijde jiná rasa, ale za naší velmi podstatné asistence.“

„Rozumím,“ řekl s dychtivou zvědavostí počtář.

„Tato varianta mi však připadá málo pravděpodobná,“ povzdechl si dědeček. „Rozvoj jednotlivých civilizací probíhá v zásadě komplexně. Náskok v jedné jediné oblasti žádné zvláštní výhody neskýtá — třeba pro nás se jump žádným zvláštním štěstím nestal. A kdybychom vynalezli zbraň, která dokáže uhasit hvězdu, nebo způsob, jak sebe sama zmenšit na velikost krabičky od sirek, taky to z nás pány Galaxie neudělá.“

„Ras, které se pokoušejí vymyslet něco, co by ostatní rasy neuměly, je hned několik,“ zamyslel se počtář. „Protože nechápou, že jediné, čeho tím dosáhnou, je změna jejich funkce v rámci Konkláve. Nějaké precedenty už tu ostatně jsou. Například takoví prašníci. Kdysi to byli horníci. Rudokopové. No a dnes se zabývají přebudováváním planet podle potřeb Silných.“

Děda přikývl:

„Tenhle příběh znám.“

„Zajímavé jsou taky výzkumy těch, jimž lidé říkají nepojmenovatelní,“ dodal počtář. „Ti se pokoušejí vypracovat všeobecnou morálku, nebo snad všeobecnou filozofii. Jednoznačně adekvátní výklad tohoto fenoménu neexistuje. Byla by to morálka, která by odpovídala představám a potřebám všech ras.“

„To se sotva zdaří,“ zapochyboval děda.

„Tvůj názor sdílím. Oni se o to však i přesto pokoušejí. Nastolení takovéto všeobecné morálky by rázem odstranilo vzájemné výhrady mezi civilizacemi a zastavilo by vykořisťování Slabých ze strany Silných.“

„Tahle všeobecná morálka však současný stav věcí ještě posílí,“ zakabonil se děda. „Dejme tomu, že odstraní psychologické předsudky, ale to bude asi tak všechno. Nebo v Galaxii nastolí absolutní nadvládu nepojmenovatelných.“

„Jak příjemné, že si tak dobře rozumíme!“ zvolal počtář nadšeně.

„A teď varianta druhá,“ pokračoval dědeček a odkašlal si. „Péťo, nalej mi minerálku. Ta mi připadá poněkud reálnější. Je to přístup k celému komplexu vědomostí. A nešlo by zřejmě jen o vědomosti, ale i o sílu. Dejme tomu o znalosti civilizace, kterou nikdo jiný v rámci Konkláve nezná. Takováto situace už se v pozemské literatuře probírala. Čímž myslím literaturu zábavnou. Obvykle šlo o objev univerzální vědecké knihovny dávno vyhynulé civilizace, nebo třeba obrovské bojové kosmické flotily, anebo mocné superbytosti, která je přes své možnosti ochotna nám sloužit. Této variantě říkejme dejme tomu Deus ex machina.“

„Jaké puzení k co nejsnazší cestě,“ podotkl smutně reptiloid.

„To tedy ano. Ubohá pozemská kosmická lodička zabloudí kamsi do neprozkoumané oblasti kosmu a tam odpočívají tři…“ Děda se rozesmál. „Ale co tři, čtyři miliony bitevních kosmických plavidel, každé velké jako menší planeta! A každý ten hvězdolet lidským hlasem volá: Zdráv buď, můj nový pane! Jsem připraven ti sloužit!“

Uchichtl jsem se a nalil si třetí pohár vína. Jak se také nesmát, o něčem takovém snili všichni mí kamarádi v astroučilišti…

„I tahle varianta ovšem vyvolává silné pochybnosti,“ pokračoval nepříliš potěšené děda. „Pokud je nám známo, v dosažitelných oblastech galaxie není po civilizacích starších, než jsou současní Silní, ani stopy. A kdyby se na takovéto stopy přece jen narazilo, nejdřív se k nim dostanou právě silné rasy. Mihotavce, kteří obhospodařují veškeré informační kanály a sítě, plně kontrolují a ovládají Daenlové. A mihotavci želbohu slouží už dávno a zvykli si na to. Ale nejdůležitější je, že síla a moc nikdy nezůstanou bez pána. Zaniklá civilizace tu po sobě může zanechat pomníky, ale rozhodně ne sklady s dveřmi dokořán. To bychom museli být moc velcí optimisté, abychom doufali v něco takového.“

„Takže nejreálnější je varianta třetí, jestli ti dobře rozumím?“ zeptal se počtář.

„Ano. Téhle variantě bychom mohli říkat Jiná síla. Problém je totiž v tom, že politická situace je dnes velmi stabilní. Možnosti devíti silných ras předčí vše, co si dokážeme představit. Jsou jednotní a jen oni reprezentují skutečnou sílu. Pokud by se ale v Galaxii objevila síla, která by se mohla Konkláve postavit… A nevadí, že by to byla síla nikomu se nepodřizující, síla, která nehodlá nikomu sloužit. Že by byla agresivní, nestvůrná a zhovadilá! V situaci konfrontace, kdy by vznikla rovnováha sil, by Slabí najednou měli šanci. Silné rasy by pak musely dělat něco víc, než nás jen využívat. Musely by se postarat o náš rozvoj. Musely by se odhodlat k ústupkům, aby v rozhodujícím okamžiku nepřišly o služby počtářů, Kualkuů, Alarů a lidí.“

„Mluvíš o válce?“

Dědeček se odmlčel.

„Nevím. Spíš o studené válce — pokud samozřejmě tenhle pojem znáš.“

„Ve vašich dějinách se orientuji.“

„Z takové situace bychom mohli vytěžit hodně. No a pokud, pokud se o té Jiné síle dovíme dřív než Silní…“

V pokoji se rozhostilo ticho.

Počtář si otřel čenich předními tlapkami.

„Já si myslím, že v takové svrchovaně hypotetické situaci může vzniknout potřeba kontaktu s tou Jinou silou,“ pronesl opatrně děda. „V takovémto případě by Alarové mohli poskytnout bojovou záštitu… Počtáři by zřejmě…“

„Ano, no ano!“ ožil okamžitě Karel. „Co bychom pro věc mohli udělat my?“

„Měli byste na starost navigaci, propočty jumpů… Ty osobně už jsi to předvedl. Kromě toho máte neuvěřitelné lingvistické schopnosti, takže byste se mohli postarat o bezprostřední kontakt. Navíc báječně analyzujete chování jiných ras a dokonale ho imitujete. No nemám pravdu? Třeba ty se chováš téměř jako člověk, Karle. Úplně samozřejmě užíváš všelijakých citoslovcí, zámlk, gest… A přitom se i pozemským reptiliím podobáš jen vnějškově. Jinak jsi Cizí — naprosto. Tvé vnitřní vědomí teď prostě zpracovává informace, srovnává je s vašimi dosavadními poznatky o lidech a ty nejsprávnější odpovědi a řešení předává vědomí vnějšímu.“

„Tak jednoduché to není, ale v podstatě máš pravdu.“ Karel najednou celý ochabl a pohodlně se rozvalil. „Ano.“

„Ale k čemu potřebujeme Kualkuy?“ otázal se děda. „Dejme tomu jako partnery Alarů, ale to přece není věc nijak zásadní. Svou roli alarských zbrojnošů budou plnit stejně. Já si ale myslím, že je budeme potřebovat jakožto dokonalé imitátory. Jako bytosti, které libovolně mění svůj tvar a dokonce i váhu. Při navazování kontaktu by to mohlo být důležité.“

Karel mlčel.

„Nejzajímavějším problémem pro mě ale je, k čemu je v takovémto projektu zapotřebí lidí!“ Dědeček se trudnomyslně odmlčel. „Dejme tomu, že zase jako kočích, jako vozků… Aby dopravili delegaci na jednání… Jako drožkáři. Jenže co když Jiná síla nebude mít nic podobného jumpu k dispozici? Poleká je to a donutí, aby nás měli ve větší úctě. Je to tak?“

Reptiloid zase neřekl nic.

„Tak v čem se mýlím?“ otázal se ostře děda.

„Máš pravdu,“ zašeptal Karel. „Máš naprostou pravdu. Myslím v rámci této absolutně hypotetické situace. Opravdu ano… Ale je tu ještě jedna vlastnost lidské rasy, kterou zatím jaksi nebereš v potaz. Pravdou ovšem je, že tato vlastnost omezuje možnosti jiné rasy…“

„Počkat,“ přerušil ho dědeček. „Počkat!“

Reptiloid natáhl hlavu kupředu.

„Nic neříkej. Já myslím, že ti rozumím.“

Bezděky jsme si s Mášou vyměnili pohled. Oba jsme v tu chvíli potřebovali vědět, kdo z nás dvou je ve společnosti těchhle géniů větší blb.

„Já myslím, že další jednání o problému bychom měli vést… někde jinde než tady…“ Děda pomalu vstal. Přistoupil až ke Karlovi a znehybněl — jeho tvář se ocitla jen pár centimetrů od reptiloidova čenichu. „Jsi si absolutně jist?“

„Ano,“ řekl tiše počtář.

„Co navrhuješ?“

„Je tvůj organizmus schopen vydržet kosmický let?“

„Je mi dvaasedmdesát,“ zašeptal dědeček. „Čekal jsem moc a moc dlouho…“

„Tu lhůtu jsme si nevymysleli my. Když den D nadešel, zahájili jsme akci. Velice jsme spěchali, Andreji Valentinoviči. K dispozici máme jen dvacet pět až čtyřicet pozemských dnů. Po vypršení této doby Silní dostanou veškeré informace a vaše rasa bude zničena. Okamžitě. Bez ohledu na cokoli.“

„Petře!“ křikl najednou dědeček. „Nech už laskavě toho chlastání! Radši mi řekni, zda jsem schopen přežít jump!“

Víno mi uvízlo v hrdle a já se zakuckal.

„Dědo!“

„No tak mluv!“

„To já nevím, ale řek bych, že o jump ani tolik nejde. Při startu ale dosahuje přetížení tří gé…“

„No a co, to chcípnu?“

Moc se mi chtělo říct, že je to šílenství, ale byl jsem zvyklý mluvit s dědou absolutně na rovinu.

„Ne, nejspíš ne. Jenže ze Země nahoru tě nikdo nepustí!“

„Takže budeme muset v každém případě ukrást raketoplán,“ shrnul to racionálně a bez afektu dědeček.

Karel přikývl.

Já jen rozhodil rukama. Pokud jsou karty rozdány takhle, mluvit o zdraví nemá smysl.

Jenže raketoplán se ukrást nedá! To přece není letadlo! U každého startu musí asistovat stovky lidí! A ochrana startovacích ramp je snad to jediné, co se od Gagarinových časů ještě zpřísnilo!

„Já ti rozumím,“ přikývl děda. „Rozumím ti. Ale stejně ten raketoplán ukrást musíme. A musí to být něco onačejšího než ta tvoje slavná spirála. Neříkals náhodou, že ti Danilov nabízí místo ve své posádce?“

Na noc se počtář uhnízdil v mém pokoji. Buď se děda ujistil, že jeho úmysly jsou přátelské, nebo to dokonce byla součást jeho plánů — to nevím.

Perspektiva noci strávené v jednom pokoji s Cizákem mě přísně vzato nijak neděsila. Už jsme spolu přece strávili dost času v maličké pilotní kabině raketoplánu. A společně jsme absolvovali i jump, který mně přinášel rozkoš, kdežto reptiloidovi utrpení.

Možná to někomu může být k smíchu, ale takováhle společná cesta je velmi dobrá metoda, jak odstranit xenofobii.

„Budeš taky spát?“ zajímalo mě, když jsem se ukládal do postele. Počtář se v křesle stočil do klubíčka jako pes.

„Potlačím vnější vědomí,“ oznámil mi. „Omezím jeho funkce jen na ty nezbytné a minimální.“

„To by se mi líbilo,“ nedokázal jsem se zdržet ironie. „Takovou schopnost bych chtěl mít taky. Třeba abych ve spánku něco čistě náhodou nezapomněl…“

Počtář štrachal po křesle a snažil se uložit co nejpohodlněji.

„Proč jsi mi po přistání vymazal paměť?“ zeptal jsem se přímo.

„Já jsem ti ji nevymazal. Byla to jen časově omezená blokáda,“ řekl po krátké pauze počtář.

„A mohl bys mi tu paměť i nadobro smazat?“

„Ano.“

„Ty bys na Zemi uplatnění rozhodně našel,“ poznamenal jsem. „Například při léčení zločinců. Že bys je zbavil všech asociálních instinktů.“

„To by ovšem bylo násilí spáchané na jejich osobnosti.“

„Copak terorista, kterej položí bombu do obchoďáku, se nedopouští násilí?“ vzpomněl jsem si na loňský výbuch ve Stavropolu.

„Lidé by sotva souhlasili s tím, aby představitel cizí civilizace přebudovával jejich psychiku… A bylo by jim lhostejné, že jde o psychiku vraha. Lidé dávají přednost starým osvědčeným metodám, jako je vězení nebo trest smrti.“

Pochopil jsem, že má pravdu, a zhluboka jsem si povzdechl.

„Jednou, samozřejmě za předpokladu, že se náš plán zdaří, si naše rasy budou víc rozumět,“ poznamenal smířlivě počtář, „a podobnou pomoc budou přijímat bez předsudků. Vnější aktivita pro nás nikdy nebude prvotní, Petře. Na druhé straně ovšem existujeme v hmotném světě a čas se vrátit nedá. Kdysi jsme podřimovali ve svých hnízdech a poznávali svět. Když byly veškeré informace naší planety vyčerpány, vstoupili jsme do vesmíru. Asi to byla chyba… Potkali jsme Daenly a Konkláve nám uložilo povinnost spolupracovat s dalšími rasami.“

„Vy litujete, že jste nezůstali na rodné planetě?“ užasl jsem.

„Trochu ano.“

„Ale to přece není jinak možný — získávat nový poznatky a vědomosti, a přitom neexpandovat v prostoru! Pokud je pro vás poznání světa to vůbec nejdůležitější, tak vám nic jinýho, než vstoupit do vesmíru, prostě nezbejvalo!“

„Ale zbývalo, Petře. Informace o celém kosmu je přece obsažena v každém atomu. Neutrino, které projde planetou, po sobě zanechá víc údajů než tisíc průzkumných hvězdoletů. Touhle cestou jsme se dát mohli, ale je dlouhá, příliš dlouhá… Bylo tu riziko, že naše hvězda vychladne dřív, než všehomíru porozumíme. Tak jsme si řekli, že pro jistotu…“

Počtář si povzdechl úplně jako člověk.

Je divný. Přestože vypadá jako reptilie, chvílemi se tak strašně podobá člověku — i když je to jen iluze.

„No dobře, Karle. Tak spi, nebo jak tomu říkáš.“

Když jsem sáhl po vypínači nástěnné lampy, ještě na mne pohlédl.

„A pomůžeš nám ukrást raketoplán?“

„Ale to je nemožný, Karle.“

„Na světě není nic, co by nebylo možné, Petře.“

„No tak to teda nevím,“ přiznal jsem se poctivě. „Protože to bude zločin. A nejde jen o to, že ten raketoplán stojí miliony dolarů. Když ho budeme chtít ukrást, tak se to neobejde bez násilí.“

Počtář neřekl nic.

„Ty přece pořád zdůrazňuješ, jak jsi mírumilovnej,“ pokračoval jsem. „Což se mi moc líbí. V tom případě ale pochop, že nebudu zbraní ohrožovat svý kamarády. Kluky, který mě pomohli dostat se do vesmíru a dneska mi pomáhaj dostat se zpátky na Zemi. No a kdybych měl dokonce začít střílet…“

Počtář vyčkával.

„Tak to nedokážu, Karle.“

„Vražda je pro tebe nepřijatelná.“

„Zabít nevinnýho člověka je pro mě nepřijatelný!“

„Tak spi,“ doporučil mi počtář. „Ráno moudřejší večera. Říkáte to tak, ne?“

„Ale přísahej, že mou psychiku necháš na pokoji,“ žádal jsem po něm. Protože kdoví — nečeká děda od něj právě tohle? Že by proces „přesvědčování“ svěřil do rukou Cizáka, když se mnou po dlouhém a bezvýsledném sporu nepohnul ani o píď?

Panebože, co mi to leze do hlavy?!

„A proč si myslíš, že by mě podobný slib zastavil, kdybych to chtěl udělat?“ zeptal se počtář.

„Nevím. Ale jestli se v mý hlavě něco změní, tak si toho všimnu. Ze všeho nejspíš to poznám. A pokud budu mít třeba jen podezření, že ses mi hrabal v rozumu, tak tě předám úřadům. To bych okamžitě informoval Roskosmos i skobáky.“

„Přísahám, že bez tvého výslovného svolení tvůj intelekt nikdy a nijak neovlivním,“ pronesl slavnostně počtář.

Řádně jsem si tuhle formulaci promyslel a přikývl:

„Tak dobrou noc.“

Pak už jsem jen cvakl vypínačem a pohodlně se natáhl. Počtář ležel ve svém křesle tak tichounce, jako by tu vůbec nebyl. Když jsem ale pohlédl tím směrem, spatřil jsem ve tmě dvě matně zářící oči. Ty očí se neblýskaly, ale opravdu svítily — jako kočičí.

„Svítěj ti oči,“ upozornil jsem ho.

„Promiň,“ omluvil se mi. „Jsem ještě příliš rozrušený. Už je to lepší?“

Nejspíš oči zavřel, protože světélka zhasla.

„Jo, takhle by to šlo,“ řekl jsem. „Děkuju.“

Těžko říct, zda to bylo z enormního psychického vypětí nebo z vypitého vína, ale probudil jsem se v půl čtvrté ráno. Ležel jsem a pokoušel se sluchem zachytit počtářův dech.

V pokoji však vládlo naprosté ticho. Jako by reptiloid i ten dech jen imitoval. Na hodinách klidně svítily číslice a za oknem šuměly stromy. Zaplaťpámbu nepršelo.

Když jsem po deseti minutách pochopil, že už neusnu, nahmatal jsem na nočním stolku ovladač a pustil televizi. V bledém světle obrazovky jsem se přesvědčil, že počtář je na místě, a začal jsem surfovat po kanálech.

V Národní televizi šla talk show Darji Narjalovové o životě a kultuře Cizích. Pro maloměšťáka to muselo být docela zajímavé. Já rovnou viděl, že celý pořad je poskládaný ze střípků — byly tu amatérské záběry turistů i pilotů, propagandistické dokumenty samotných Cizáků i motivy ze zachycených hixanských pořadů, protože Hixané jsou jedna z mála civilizací v Galaxii, která má cosi podobajícího se televizi. Cvak… Na prvním kanálu běžela mýdlová opera pro dospělé. Pár vteřin jsem sledoval velmi důkladnou postelovou scénu a pak jsem přepnul. Cvak… Ruská televize vysílala publicistický pořad Knihomol — procesor v přijímači mi oznámil, že do konce pořadu zbývá sedm minut a že opakování bude zítra v poledne. Na programu jsem přesto zůstal a zíral na experimentální inscenaci: na prázdné scéně stála žena v bohatých šatech, ruce tiskla k ňadrům a pronášela jen tak do prostoru:

„Jak nenávidím tvé jméno! Změň si ho, a budu tvá! Což pro tebe opravdu znamenám méně než to prázdné, nenáviděné slovo?!“

Z portálu vykročil plešatějící muž, taky v historickém kostýmu a s kordem u boku:

„Jak myslíš! Dej mi svou lásku, a já si změním jméno!“

Zadoutnal ve mně zvláštní pocit, že to, co se na obrazovce odehrává, odněkud znám… Mezitím se žena a muž objali, obrazovka zčernala a vzápětí se na ní objevil pestrobarevný přebal nějaké knihy. U rakve, v níž poloseděla bledá dívka, připomínající upíra, ležel zkrvavený jinoch s dýkou v hrudi.

„V řadě Klasický ženský román vám dnes představujeme dílo Williama Shakespeara Romeo a Julie,“ poučil mě hedvábný hlas pod obrazem. „Konečně je k dispozici v adekvátním, moderním překladu! Konečně si i vy můžete přečíst tento uznávaný skvost světové klasiky a ponořit se do víru vášní, hodokvasu citů, nádherných scenerií i labyrintu intrik! Smutného konce se neděste — právě pro toto vydání napsal nadaný literární vědec a publicista Viktor Buzdugan pokračování pod názvem Julie Monteková, což je…“

Nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Nene, asi je to přece jen spíš k smíchu; zabořil jsem obličej do polštáře, abych zbytečně nerámusil. Když jsem se nasmál dosyta, přepnul jsem na pitěrský program. Tam zrovna promítali starý fantastický film Cizák. Musím říct, že to bylo docela odvážné. Autorům by se mohlo dost dobře stát, že budou obviněni z podněcování xenofobie… Zobrazil jsem si i doprovodné textové informace — ukázalo se, že toto dílo běží v rámci sáhodlouhé série filmů pro pamětníky a že po odvysílání filmu vystoupí známý spisovatel a kritik Andrej Nikolajev. Ten bude patrně pranýřovat režisérův příliš jednostranný pohled na věc.

Moskevské nepřetržité zpravodajské vysílání právě probíralo rozhodnutí primátora Poljankina; ten zavedl nové podpory a příplatky pro venkovany, kteří se rozhodli žít a pracovat v Moskvě. Analytici se shodovali v názoru, že to k ničemu dobrému nepovede — milí občánkové shrábnou peníze a zase odtáhnou ke všem čertům. Protože kdo aspoň trochu rozumný by měnil dejme tomu Nižnij Novgorod, Pitěr nebo Vladivostok za špinavou, hlučnou a chaotickou bývalou metropoli?

Poslední z kanálů, který v noci běžel, byla šestka. Jenže nic pořádného jsem neobjevil ani tam — zrovna dávali Telemagazín. Já přepnul zrovna ve chvíli, kdy běžela reklama na Kouzelnou Vývrtku s elektrickým pohonem, s jejíž pomocí se dá otevřít až dvacet lahví vína za minutu.

To už jsem nevydržel a rozřehtal jsem se na celé kolo. Sympatická dívčina na obrazovce se trápila s normální vývrtkou, ale pak naštěstí přišel pěstěný pán, obyčejnou vývrtku vyhodil z okna a vytáhl tu elektrickou… No a já ržál jako šílenec, seděl jsem na posteli a marně si zacpával ústa.

Počtář se ve svém křesle poplašeně vymrštil. Oči se mu znovu rozsvítily.

„Pro… promiň,“ zasténal jsem.

„Až dvacet lahví za minutu!“ ozvalo se z televizoru vítězoslavně a já se znovu zhroutil.

„Ale já s tebou nic nedělal!“ zvolal reptiloid.

Podařilo se mi jen přikývnout, říct jsem zatím ještě nedokázal nic. Jakýpak vliv Cizáků? Však máme doma každý svůj agregát na vymývaní mozku — televizi.

„Sto čtyřicet devět dolarů devadesát devět centů, neboli osmdesát devět rublů, neboli tři kosmodolary! Zavoláte-li okamžitě, dostanete za stejnou cenu také soupravu zátek na vyzkoušení Kouzelné Vývrtky!“

Když jsem se dosyta nasmál, stáhl jsem zvuk a zaraženému počtáři vysvětlil:

„Promiň. Nemoh jsem spát. Tak jsem si pustil televizi a ta mě takhle rozjásala.“

„Televizi?“ Takhle rozespalý mi připadal o něco tupější než obvykle.

„Snad to vidíš sám, ne?“

Reptiloid otočil hlavu k obrazovce a přikývl:

„Vidím jen světlo… Ale vizuální dojem nemám z vaší televize žádný.“

„Jak to?“

„Obraz se skládá z příliš velkých bodů a segmentů, a taky to má obrovské množství poruch. Zpracovávat takovouto informaci je pro mě kromobyčejně obtížné.“

Podle mého soudu televize ukazovala perfektně.

„Ale v raketoplánu jsi přece viděl, co se odehrává na monitorech…“

„Neviděl. Já si všechny údaje odečítal, ještě než se dostaly na obrazovku. To je mnohem pohodlnější.“ A počtář se znovu svinul do klubíčka. „Klidně odpočívej dál, já jen přestanu zvuk jako vnější informační podnět vnímat.“

Za okamžik už znovu spal. Přesněji řečeno nespal, ale věnoval se poznání… Šikovná fyziologie. Spustil jsem nohy z postele, zády se opřel o zeď a povzdechl si. Spát už se mi nechtělo ani trochu.

Dá se ukrást raketoplán?

V pravém slova smyslu ne. Příprava ke startu končí až hodinu před samotným vzletem. A bez těch stovek lidí pozemního personálu se to prostě neobejde.

A co takhle tajně nahradit posádku? Transportní burany obsluhují tři lidé — velitel, který je zároveň první pilot, pak druhý pilot a nakonec jumpový navigátor. Dejme tomu, že mě Danilov skutečně přijme do posádky, nejspíš jako druhého pilota. V které etapě příprav je kontrola posádky minimální? V autobuse, mířícím ke startovací rampě, je lidí plno. Možná až těsně u rakety, před vstupem do výtahu. Jenže jak až tam dostat dědu a počtáře? A co provést s Danilovem a jumpovým navigátorem? Nechat je venku na rampě by se rovnalo vraždě. Když raketový nosič Energija startuje, zavalí kosmodrom celými řekami ohně. Jenže když je pustíme, tak vyvolají poplach…

A nebude se středisko kontroly letu divit, že veškeré rozhovory s nimi vede druhý pilot? Nehledě k tomu, že asi nebude snadné ošálit přístroje — jakmile ověšíme dědečka čidly, lékaři start okamžitě zakážou. To jen u Cizáků už nad zdravotním stavem posádek mávli rukou a stačí jim, když je pilot střízlivý…

Těch problémů jsou zkrátka stovky.

Počkat! Co to dělám?

Vždyť já promýšlím, jak ukrást raketoplán!

Rychle jsem potlačil nutkání vrhnout se k počtáři a pokusil jsem se dát svým úvahám nějaký řád. Že by se opravdu pokusil nějak ovlivnit můj rozum?

Řekl bych, že ne.

Můj vztah k plánu, který si usmyslel dědeček s reptiloidem, zůstával stále stejný. Já jsem to jednoduše nechtěl… Přinejmenším v situaci, kdy mi nikdo nic jasně nevysvětlí. A probíjet se k raketoplánu se samopalem v ruce a dědou na zádech jsem se rozhodně nechystal!

V tuhle chvíli se mě zmocnil vztek. Po tom geniálním překladu Romea a Julie do jazyka puberťáků z ulice, po reklamě na elektrickou vývrtku, po zbabělém nočním promítání starého filmu, který Cizáky ukazuje v ne právě nejlepším světle…

Ono to opravdu bude čím dál tím horší. Vždyť už degradujeme. Bleskurychle a nenávratně. Měníme se v rasu idiotů.

Dveře mého pokoje skříply.

„Péťo?!“

Do místnosti opatrně nakoukl dědeček:

„Není ti něco?“

Rychle jsem vstal, po špičkách došel až k němu a vyklouzl do předsíně. Byla tam tma, jen u schodiště matně svítila slabá žárovka. Jestli se nemýlím, v dětství jsem se bál tmy… Vlastně ani nevím proč. Děda mi slíbil, že v předsíni u schodiště nahoru se bude vždycky svítit, a tenhle slib taky splnil. Noční lampičku u postele by mi svítit nenechal, protože na dětské strachy neslyšel a nehodlal se jim podvolovat, ale světlo za dveřmi za možné považoval. Což mi stačilo. Tahle žárovka přitom ani neměla vypínač a svítila trvale… I když jsem spal ve své posteli, i když jsem noci trávil na lůžku ve vojenském učilišti a dokonce i když jsem se ke spánku ukládal v hotelu kdesi pod cizí hvězdou…

„Není ti nic, Péťo?“ opakoval znepokojeně svou otázku.

Ve starém pyžamu a pantoflích na ideologa lidského šovinismu, prohnaného demagoga a nelítostného oponenta vlád rozhodně nevypadal. Tohle byl obtloustlý stařík, který by udělal nejlíp, kdyby tiše dožil u televize se sklenicí kefíru v ruce…

„Ty… se o mě bojíš?“ došlo mi konečně. „Bojíš se, že se mi počtář bude hrabat v hlavě…?“

Děda uhnul pohledem.

„Já se jen díval na televizi.“

„A co je nového?“

Pokrčil jsem rameny.

„Začala se prodávat nová vejvrtka. Otevře dvacet flašek za minutu.“

Poslušně se usmál. Takhle se dospělí smějí na dítě, které zalykavě převypráví svou první anekdotu. Já sám už se popravdě řečeno taky neměl čemu smát.

„Asi se všichni suneme do nějaký propasti, dědo,“ řekl jsem opřený o veřej dveří. „Je to otupělost. A přitom taková… jásavá.“

„Jásavá otupělost — to je řečeno moc pěkně,“ přikývl děda.

„Nene, nemyslím si, že by na mne Karel něco zkoušel, spíš to byla taková noční můra. Začal jsem dumat, jak čmajžnout raketoplán.“

Dědeček trpělivě čekal.

„V noci v člověku ožívá vztek, dědo. Já jsem zvyklej v noci spát. A přes den se koukat na dobrý filmy nebo číst dobrý knížky. Takže člověku nezbývá čas přemítat o něčem hnusným. Nebo že bych v noci neměl spát?“

„Zapnul sis pár televizních kanálů a viděl pár bezduchých programů,“ řekl děda. „A sám sebe se ptáš, jestli má smysl respektovat pravidla, která si vymyslelo takovéhle lidstvo…!“

„Asi ano. Těch kanálů bylo pět.“

„Tak úplně s tebou ale nesouhlasím, Péťo. Jásavá otupělost je pro lidstvo normální stav. A bere na sebe různé podoby. Když ale dochází ke střetu kultur a ke ztrátě globálních hodnot, jako například teď, tak je to jev výraznější a plastičtější. Stav jásavé otupělosti většině lidí vyhovoval, vždy, všude a ve všech historických epochách.“

„Takže důvod byl mylnej. Ale jakej z toho plyne závěr?“

„Máme právo porušovat zákony? Nemyslím ty, co jsou sepsány v zákonících, ale zásady morální, základní etické postuláty!“

„Jistě. Jenom neříkej my, protože ty pro sebe ses už dávno rozhod. Ale mám takový právo já?“

Dědeček mě uchopil za ruku a silně ji stiskl.

„Já jsem tě vychovával jako člověka, Péťo. Jako skutečného člověka. Často se mi zdálo… a vlastně ještě pořád zdá, že se mi to povedlo.“

„Díky…“

Něco takového mi děda ještě nikdy neřekl. Naše vztahy tu prostě byly, ale co z nich představovalo výchovu, co lásku a co ambice velkého demagoga, to jsem nevěděl. A vědět nechtěl.

„Jsi takový správný, Péťo,“ pokračoval tiše děda. „Ty ani sám nevíš, jak jsi správný a spravedlivý. Když jsi byl kluk, dospělé to dojímalo a tvé vrstevníky odpuzovalo… No a když jsi vyrostl, tak to začalo odpuzovat dospělé a přitahovat děti.“

Tichounce se zasmál:

„Když s tebou lidi přicházejí do styku, začíná se jich zmocňovat komplex méněcennosti.“

„Cože?“ zrozpačitěl jsem.

„Komplex méněcennosti,“ opakoval děda. „Jsi absolutně čestný a mravný. Veřejné záležitosti vždy stavíš nad své osobní. Jsi schopen rozmlouvat na jakékoli téma… vlivem helénské kultury na vývoj východních filozofií počínaje a technologií manufakturní výroby legované oceli konče…“

„No počkat, dědo, legovaná ocel se přece v manufaktuře…“

Děda se pištivě zachichotal, kdežto já si promnul čelo a umlkl jsem.

„Ve svém okolí vyvoláváš spontánní nevoli. Natolik nesmyslnou, že chování lidí se mění v pravý opak a je zdůrazňované přátelské. Jenže na druhé straně tě to o skutečné přátele připravuje. Protože s ideálními lidmi se nepřátelíme, ty zbožňujeme. Před tím jsem tě ovšem dokázal ochránit, i když to bylo těžké.“

Tváře mi planuly. Tohle bylo nejen nepříjemné, to bylo ohavné!

„Snažil jsem se o jedno,“ pokračoval děda. „Aby ses v tomto rozhodujícím okamžiku — ani nevíš jak jsem doufal, že přece jen přijde! — uměl rozhodnout správně. Aby ses nebál překročit meze obecně uznávané morálky. Zákony se vymýšlejí proto, aby byly porušovány. Každý krok lidstva do zítřka je porušováním dnešních obecně uznávaných norem. Takoví, co zákon překračovali, tu byli vždycky. Obvykle to byli ničemové. Mně šlo ale o něco jiného. Aby ses dokázal rozhodovat bez ohledu na lidstvo. A abys zároveň nepatřil k jeho nejhorším představitelům. Je to klasická neřešitelná úloha. Já se ale o její vyřešení přesto pokusil.“

„A věříš v to, co říkáš, dědečku?“ zašeptal jsem.

„Ano.“

„Ty mě přemlouváš, abych přijal svou vlastní, osobní morálku? A zároveň si myslíš, že zůstanu člověkem?“

„Ano.“

„Ale to přece není moje morálka, dědo,“ vyslovil jsem tiše. „Tohle všechno je jen projekce tvý představy. A já jsem tvůj nástroj, dědečku. Ty jsi prostě uvěřil, že k tomu, aby lidstvo dosáhlo skutečný velikosti, potřebuje někoho takovýho, jako jsem já. Taks mě stvořil. Vypěstoval, jako v křivuli.“

Děda přikývl:

„Máš pravdu. Položím ti ale jednu otázku. Věříš, že to bylo moje právo? Věříš tomu, že tento stav věcí přivede celou Zemi k záhubě?“

„Věřím,“ řekl jsem. „V tom ti věřím.“

„Tak se neboj rozhodnutí, Péťo.“

Dlouho jsem mlčel, ale dědeček čekal na mou odpověď. Za zdmi šuměl vítr. Ve svých letních vilkách spali stařičcí spisovatelé, zatímco jejich děti energicky mastily pokra. Bývalé hlavní město nabíralo síly před novým dnem. V Hvězdném městečku naváděla noční směna na přistání vracející se kosmické koráby. Obrovská země vyráběla raketové palivo i rakety samotné, lačně si prohlížela mimozemské suvenýry a chytala vrabce, které si tak oblíbili Cizáci. Maličká planeta Země si plula po své oběžné dráze, kolem ní bylo nebe — a lidé k tomu nebi vzhlíželi s vervou, nadějí i strachem.

A nikoho nezajímalo, že po mně se žádá, abych spasil lidstvo a překročil přitom svůj vlastní stín.

„Budeme potřebovat buran, dědo. Vypadá to na to, že mě tam vezmou do posádky. Jenže nevím, jak neutralizovat její další členy.“

„Tak jdeme,“ vybídl mě děda.

„Kam?“

„Ke mně do pracovny. Zavoláme Danilovovi. Večer měl přiletět.“

Kapitola druhá

Když děda už zvedal sluchátko, naposledy jsem ho požádal:

„Prosím tě, nedělej to.“

„Já vím, je brzy,“ zabručel dědeček. „Čtyři ráno, to je pravda. Ale Danilov je na to zvyklý, je to přece vojenský pilot.“

Z reproduktoru zazníval dlouhý vyzváněcí tón. Nejspíš má telefon na noc vypnutý. Zaradoval jsem se, ale dědeček jen melancholicky stiskl další tři klávesy — trojku, sedmičku a nulu. Asi znal tísňový kód, který měl Danilov do přístroje zabudovaný.

„Haló!“ ozvalo se z aparátu. Děda nechal hlasitý poslech zapnutý, takže jsem volky nevolky celý rozhovor vyslechl. Danilovův hlas byl čerstvý a křepký. Že by v tuhle hodinu už nespal?

„Díky za tu rybu,“ řekl dědeček.

Danilov se na vteřinu odmlčel a pak jen poznamenal:

„Jsem rád, že ti chutnala…“

„Stav se, až se ti to bude hodit…“

Děda zavěsil a usmál se na mě.

„A kvůli tomuhle Alexandra Olegoviče burcuješ uprostřed noci?“

„Bude tu za půl hodinky, maximálně za hodinku,“ vysvětlil mi. „Klíčové slovo bylo to ‚stav se‘. Ten zbytek je jen verbální smetí.“

Já se na své staré židli, která mě pamatovala ještě jako dítě, nepokojně zavrtěl.

„Dědo, a to takhle můžeš zavolat třeba prezidentovi?“

„Prezidentovi ne, ale jeho tajemníkovi pro otázky národní bezpečnosti ano. Jenže toho teď nepotřebujeme. Funkce lidi dost změní.“

Že okruh dědečkových známých je obrovský, jsem samozřejmě věděl. Ale že by ty kontakty byly tak významné a zároveň úzké…

„A odkud vlastně znáš Danilova?“

„Byl jsem členem komise pro výměnu válečných zajatců. Alexandra chtěli tehdy popravit, protože v nikolajevských loděnicích zničil skoro dostavěnou letadlovou loď Hetman Mazepa, prostě lodi vpálil raketu rovnou do strojovny. No… a mně se podařilo chudáka kluka z toho maléru vysekat.“ Děda se najednou zachichotal: „Jednoduše jsme ho vyměnili… Na Ukrajině na tom tenkrát byli strašně bledě s palivy. Tak jsme jim poskytli dva vlaky ropných produktů a oni nám za to vydali jednoho válečného zločince.“

To jsou věci! V šílených dobách krymského konfliktu, kdy o nějakém jumpu nikdo ještě neměl nejmenší tušení a lidi raději nenáviděli své sousedy než Cizáky, mi bylo nějakých pět let. Moc si toho z té doby nepamatuju. Ve škole už jsme se učili podle map, kde Krym byl samostatný stát, a děda se jen jedinkrát suše zmínil, že poskytnutí této nezávislosti byla jediná možnost, jak zažehnat hrozící rusko-ukrajinskou válku.

„Pak jsme se viděli ještě párkrát,“ pokračoval zamyšleně dědeček. „Když jsme vysílali kněze k Hixanům. Danilov tenkrát ještě nepracoval v Transaeru, ale v Roskosmosu. Zabýval se tehdy přepravou zvlášť důležitých nákladů. A pak jednoho krásného dne přijeli do Hvězdného městečka kosmonauti v sutanách…“

Tuhle historii už jsem taky slyšel. Před deseti lety několik pozemských církví, konkrétně katolická, protestantská a pravoslavná, adresovalo ruské a americké vládě tehdy neslýchanou demarši. Země tehdy Hixany požádala, aby těmto církvím umožnili misijní činnost na svých planetách. V souladu s příslušnými paragrafy Galaktického kodexu to bylo možné, a tak začala „křížová výprava na nebesa“. Pravda, Hixané recipročně požádali o povolení vybudovat vlastní misie na Zemi. Teprve po dvou letech lidé pochopili, že k nim nepřicestovali vyznavači mimozemského náboženství, ale skupina profesionálních iluzionistů — Hixané totiž mají cosi hodně blízkého našemu cirkusovému umění. Už ani nevím, proč se to křesťanů tak dotklo, ale misie nakonec musely být uzavřeny a Cizáci zase cestovali domů.

Mimochodem — metodika, s jejíž pomocí proměňovali vodu ve víno a uzdravovali nevyléčitelně nemocné, zůstala pro pozemšťany záhadou.

„Ale stejně jsi pašák, dědo,“ řekl jsem obdivně. „Ty jsi schopnej pustit se opravdu do čehokoli.“

„Danilov je rozumný chlap. Ten to pochopí.“

„A to mu to chceš jednoduše všechno vyklopit?“

„No jistě,“ prohlásil s viditelným potěšením dědeček.

„Dědo… Když tak výborně znáš Danilova… To znamená, že s ostatními z vedení firmy jsi na tom taky tak dobře?“

Děda jen pokrčil rameny, ale já to nevzdal: „Co moje kariéra, funkce, hodnosti — čí je to všechno práce? Prosazoval jsem se sám, nebo mě tlačili tvoji kamarádi?“

„To všechno ty sám, Péťo. Tvoje kariéra mě nezajímala. Pro mne bylo důležité, abys byl pravý profesionál. Který si bude věřit.“

Za půl hodiny jsem šel Danilovovi naproti. Stál jsem u branky a zíral na pár rozsvícených oken v okolních domech. Řekl bych, že se svítilo i u mého malého přítele. Aljoška asi vesele zápolí se svou počítačovou hrou, obohacenou o zázračnou fraktální grafiku. Pro kamínky si ještě nepřišel, asi se stydí…

Konečně se ozval měkký hukot motoru. Danilov to buď nepřeháněl s vlastenectvím, nebo si prostě potrpěl na pořádná auta — každopádně přijel ve zbrusu novém černém mercedesu. Otevřel jsem mu vrata, on vjel dovnitř a vypnul motor.

„Tak copak se děje, Petře?“ zeptal se nejlepší pilot z Transaera, sotva otevřel dveře vozu a začal vylézat. Na sobě měl uniformu plukovníka Kosmických sil s takovou spoustou řádových stužek a vyznamenání na hrudi, jako by se chystal na slavnostní recepci k prezidentovi. Ve tmě jsem zahlédl i dvě zlaté hvězdy Hrdiny. Zřejmě se rozhodl, že jakékoli problémy s hlídkami a kontrolními stanovišti si tentokrát odpustí.

„Máme v domě Cizáka, Alexandře Olegoviči,“ řekl jsem a stiskl podávanou pravici.

„A kurva!“ zaláteřil Danilov. „Co je to zač?“

„Počtář.“

„No to by se z toho člověk zbláznil. A zneškodnili jste ho?“

Společně jsme se vydali k domu. Proti nám už běžel Tyran, vrtící přátelsky ohonem. Že by se obdiv k řádům a vyznamenáním geneticky vyvinul i u psů?

„Má pro nás návrh. Zásadní.“

„Jasnačka,“ poplácal mě plukovník po rameni. „Tak se děda nakonec dočkal, co?“

„To teda dočkal,“ konstatoval jsem bezmocně. „On po nás chce, Alexandře Olegoviči…“

„Hele, nech už si těch oficialit!“ zavrčel Danilov. „Já tě znám vod dvou let.“

„Skutečně?“ užasl jsem.

„Takže mi říkej buď jen Sašo, v nejhorším případě strejdo Sašo,“ ušklíbl se. „No a co chce dědek po mně?“

„Buran.“

Plukovník okamžitě automaticky zaťal zuby.

„Nojo. Ten si pokoj nedá…“

Pocítil jsem obrovskou úlevu. Danilov dědovi nepomůže. A únos raketoplánu nepřipustí.

„No a co si myslíš ty — vydrží dědek přetížení při startu?“ zeptal se plukovník, sotva jsme vstoupili do domu. Cosi v mém nitru se zhroutilo. Takže pokud já jsem ten „správný a spravedlivý“, jak říká děda, jsou všichni ostatní kolem mne šílenci.

„Vydrží, Sašo.“

„No to bych řek!“

V předsíni stále ještě panovalo příšeří. Zatímco se Danilov zouval, přemítal jsem, kam ho uvést. Na schodišti ale mezitím zapleskaly pantofle a objevil se děda.

„Nazdar, Sašo,“ oslovil příchozího.

„Dobrý den, Andreji Valentinoviči,“ vypnul se Danilov jako branec před generálem. „Hlásím příchod.“

„Běž vzbudit Karla, Petře.“

Otevřel jsem dveře svého pokoje — a okamžitě spatřil reptiloidovy zářící oči. Jen jsem unaveně hlesl:

„Tak pojď.“

„Co se stalo?“ Počtář seskočil z křesla.

„Dorazily posily.“

Za mými zády se vynořil sám plukovník a pohlédl do pokoje. Jakmile spatřil reptiloida, překvapeně hvízdl.

„Je mi ctí poznat legendárního pokořitele vesmírných dálav!“ zaskřehotal počtář.

Máša se samozřejmě probudila taky. Na úsvitu se všichni navzájem seznámili a vyložena byla i fakta, která se mně jevila spíš jako smyšlenky. Počtář znovu zapěl známou ódu o nevyhnutelném zániku lidstva, pokud…

Posadil jsem se vedle Danilova. Jako bych doufal, že zrovna on, vysoký důstojník s válečnými zkušenostmi a zkušený kosmonaut, najde argumenty proti vzniklému plánu.

Do jisté míry se tyto mé naděje naplnily.

„Proč nemůžeme s celou situací seznámit vládu?“ zeptal se hned na začátku.

„Tak za prvé — pokud by naše akce byla oficiálně schválená, hněv Silných postihne celou Zemi,“ řekl děda.

Danilov jen pokrčil rameny:

„Takový povolení může vypadat všelijak. Může například bejt jen ústní. Nebo bude formulovaný tak, že umožní dvojí výklad.“

„Za druhé nemáme čas. Nad byrokraty bychom nezvítězili nikdy.“

„No to je pravda…“

„Jakou máš teď hodnost u FSB?“ zeptal se dědeček.

Danilov se nespokojeně zašklebil:

„Stejnou jako ve vesmíru. Jsem plukovník.“

No to teda koukám! Danilov otevřeně přiznává, že dělá pro tajnou službu!

„Ty jsi přece rozumný chlap, Sašo. Máme nějakou šanci na úspěch? Přece nebudeme Karlovi lhát…“

„Myslíte na krádež raketoplánu.“

„Plány a princip jumperu přece znají všechny rasy. O technologii tady nejde.“

„Vy po nás chcete zradu.“

„Karel přece svou rasu taky zrazuje.“

Počtář se tvářil naprosto lhostejně, jako by se ho nic z právě řečeného netýkalo. „Co ty na to?“ otočil se plukovník k reptiloidovi. „Nehraješ ty náhodou dvojí hru?“

„Copak jakákoli má odpověď na tuhle otázku něco řeší?“

„No dobře, ale proč se teda tak strašně bráníš tomu, abys nám sdělil nějaký fakta?“

„Bojím se, abyste toho nezneužili…“

Danilov jen rozhodil rukama:

„No to je ohromný! Co na takovou argumentaci říkáš ty, Péťo? My mu prostě musíme věřit, a basta…“

„Jistej rozdíl v tom je,“ usoudil jsem zdráhavě. „My riskujeme jen svoje životy. Kdežto počtář osud celý Galaxie.“

Danilov se zarazil.

„No to je výborný… Jen naše životy. To nestojí za řeč, že jo…“

Karel mlčel.

„No tak dobrá,“ Danilov se podíval po dědečkovi a ten souhlasně přikývl. „Pozejtří bych měl startovat na Džel-17.“

„Copak my obchodujeme s Dželem?“ zajímalo dědu.

„Tu a tam. Chtěj od nás deset tun uměleckejch děl.“

„Ale vždyť jsou slepý!“ zvolal jsem, když jsem si vybavil své cesty na Hixi.

„Berou jen sochy. Džel od nás kupuje bysty. Rusko tenhle kšeft vyfouklo Američanům. My totiž máme šílený spousty byst, který tady už dneska nikoho nezajímaj. Mramorový, bronzový i sádrový. Je to spěšná zásilka a trasa je zatím neznámá. Tak to nejdřív nabídli mě. Můj druhej pilot Boženko je zrovna na dovolený. Už ho chtěli povolat do práce, ale já návrh, že druhýho pilota na tyhle cestě budeš dělat ty, Péťo.“

No vida, Alexandr to s tou první nabídkou myslel smrtelně vážně…

„Můj navigátor je ňákej Rinat Turusov. Výbornej kluk, ale toho bych do toho zatahovat nechtěl.“

„Já vám mohu propočítat jakýkoli jump,“ navrhl pohotově počtář.

„Vo tom nepochybuju. Jenže jak to udělat, aby Rinat zůstal na zemi a abysme do lodi naopak propašovali dědu a tebe?“

„Nejen Karla a Andreje Valentinoviče,“ vmísila se do debaty Máša, která až do této chvíle nepronesla ani slovo. „Taky mě.“

„To je počtářův požadavek?“ podíval se Danilov na Karla.

„Ne, můj,“ řekl dědeček. „Máša se nám může hodit.“

„Až se zjistí, co jsme provedli, čekaj tvou rodinu velký nepříjemnosti, děvenko.“ Danilovova tvář vyjadřovala všechno, co si o tomhle nápadu myslí.

„Já rodinu nemám. Jsem sirotek,“ odsekla Máša.

Překvapeně jsem na ni pohlédl. Tak prosím, ona taky vyrůstala bez rodičů, akorát že ne u dědy, ale docela sama. Sama se dostala z beznadějných kolejí, které obvykle čekají nešťastníky z děcáků. Ona vystudovala vysokou a neskončila jako dělnice na raketovém závodě nebo dokonce jako děvečka někde na zemědělské farmě… Jsi formát, Mášo…

A znovu mě píchlo u srdce — jemně, ale znepokojivě. Měl jsem pocit, jako bych se odvracel, protože si nepřeju vidět nepříjemnou, zlou, ba odpornou pravdu.

„No dobře. Když na tom trváte, Alexandre Valentinoviči…“

Dědeček přikývl.

„Do raketoplánu vás dostanu,“ řekl rezolutně Danilov. „Teda, my s Péťou vás tam dostanem.“

Pohlédl na hodinky.

„Je sedum. Za hodinu Péťovi zavolaj z Hvězdnýho. Pošlou pro něj auto. Takže si připrav hlášení, kamaráde.“

Přikývl jsem.

„Do voběda tě budou ždímat, pak tě čeká setkání s někým z vedení Transaera a pak budeš eště muset zaběhnout do Roskosmosu,“ uvažoval plukovník nahlas. „Budou tě tam chválit a hladit po hlavince. No a pak ti hoděj špek — jestli chceš lítat dál. A nabídnou ti místo druhýho pilota na Mudrcovi.“

Srdce mi splašeně zabušilo. Stát se pilotem na legendárním Danilovově raketoplánu, to je jako splněný životní sen!

„Ty na to kejvneš, pak takový dvě hodinky u kancelářskejch krys… No a večer už budeš nejspíš muset letět do Chabarovska. Navrhuju, abychom letěli spolu.“

„My s Mášou si zarezervujeme místa na další let,“ vstoupil do jeho úvah děda. „Na kosmodrom se snad dostaneme, ne? Myslím do sektoru pro hosty…“

„Určitě,“ přikývl Danilov. „Náčelník kosmodromu generál Kiseljov na Chrumovovy postuláty dost slyší.“

„To je dobré. Protože jinak člověk nikdy neví, na jakou půdu padne naše slovo,“ povzdechl si dědeček. „A ty se rychle dej do pořádku, Péťo, když máš jet do Hvězdného městečka.“

Vstal jsem do stolu a ještě si z talíře vzal oschlý kousek lososa.

„Chovej se tam seriózně a energicky!“ křikl za mnou Danilov. „Hlavně na sobě nedej znát, že už to všechno víš!“

„Rozkaz, soudruhu veliteli,“ odpověděl jsem.

Ten svět se opravdu zbláznil. A já se budu muset zbláznit taky, abych šel s dobou.

Ale proč si je děda tak jist mými osobními kvalitami? Uvažoval jsem, když mě auto naší společnosti navečer odváželo zpátky domů. Pokud ze mne chtěl vychovat příštího spasitele lidstva, tak jsem snad měl být stejně mazaný a vynalézavý jako on sám. A ne se pokorně podrobovat cizím rozhodnutím.

Tolik sázet by na mě neměl, pokud na mě opravdu sází. To rozhodně ne.

Auto zastavilo u branky.

„Tak za tři hodinky jsme tu zpátky,“ řekl mi řidič. „Stihnete se sbalit, Petře Daniloviči?“

„No jistě. A děkuju.“

Když jsem vylezl z auta, hned jsem zahlédl Aljošku. Kluk stál u vrat domu a tvářil se nespokojeně, až nasupeně.

„Ahoj!“ zamával jsem na něj a Aljoška se pomalu vydal přes silnici ke mně. Nechal ještě přejet auto, a když došel, nepříliš nadšeně pozdravil:

„Dobrý den…“

„Ty tu na mě čekáš?“

„No to teda ne…“

„Pojď, už tam na tebe čekaj ty kameny.“

Jak ten děda přišel na to, že se ve mně děti vidí? Někdy mám spíš pocit, že se mi věší na krk…

„Já už přes den volal,“ mírně ožil kluk. „Váš děda říkal, že se tu jen votočíte a zase jedete pryč, a nadlouho.“

„To je pravda,“ připustil jsem. „Ale těch pět minut si pro tebe najdu.“

Tyran v zahradě zaplaťpámbu nebyl. Vždycky jsem sice věřil, že tenhle pes se na dítě nevrhne, ale v praxi jsem to zkoušet nechtěl. Pustil jsem Aljošu do domu a řekl:

„Hned to bude, zatím se zuj…“

Sám jsem nejdřív chvatně nakoukl do svého pokoje. Reptiloid tam nebyl.

„Pojď dál,“ pozval jsem ho a začal se hrabat v kufříku.

Aljoška vešel s jistým ostychem. Hodnotícím okem si prohlédl můj počítač, ale mnohem větší zájem vyvolal dvojruční meč, visící na zdi:

„To je mimozemskej?“ zeptal se.

„Ne, proč? To je britskej espadon.“

„Pravej?“

„Ne, jen kopie,“ přiznal jsem.

„Aha,“ a Aljoška rázem ztratil o meč zájem. „A máte taky nějaký vopravdický zbra… Jé, to je teda!“

Efekt byl dokonalý. V posledních letech se na téměř každém kosmodromu naučili poměrně slušně vydělávat na suvenýrech. Průhledná krabička byla rozdělena na devět políček a v každém z nich ležel kámen jiné barvy. Ke kamenům byl přibalen i velmi solidně vyhlížející certifikát, který zaručoval, že tyto kameny skutečně pocházejí z planety Sirius-8, lépe řečeno Hixi-43.

„Takže ty jsou pravý?“ vydechl chlapec.

„No… vidíš přece to potvrzení,“ řekl jsem vyhýbavě.

„Potvrzení, potvrzení,“ vyprskl opovržlivě a já maně zapochyboval o obchodech, jimiž se zabývá jeho otec. „Padělat takovejhle certifikát je to nejmenší.“

„Jenže já tyhle kameny opravdu koupil na Siriu,“ řekl jsem.

Tohle mu zřejmě stačilo. Přikývl a potěžkal dárek na dlani.

„Díky, strejdo Péťo! Teďka mám teda takovou sbírku…“

„No to ti přeju.“ Povzdechl jsem si a posadil se na postel. Napjatě jsem se zaposlouchal, ale vypadalo to, že shora po schodech v tuhle chvíli nikdo nejde. Děda i reptiloid zřejmě pochopili, že jsem nepřišel sám.

„Já du,“ rozhodl se velkomyslně Aljoška. „Vy se musíte balit, že jo? A kam to letíte tentokrát?“

„Zatím nevím.“

„No a…“

„To víš, že přivezu,“ přerušil jsem ho. „Přivezu ti další kameny. Pokud tam nějaký budou…“

Aljoška jen přikývl, přitiskl si drahocennou krabičku na prsa a zamířil ke dveřím. Pak se ale najednou zarazil a vypálil na mě:

„Nemáte náhodou nějaký nepříjemnosti, strejdo Péťo?“

„Jaks na to přišel?“

„No… vypadá to tak.“

Znovu jsem si povzdechl:

„Hele, Aljoško… Dělal jsi někdy věci, do kterejch se ti nechtělo? Protože sis říkal, že rozhodně nejsou správný?“

Chlapec přikývl.

„No vidíš, a to mě právě čeká,“ dodal jsem.

„Ale vy jste přece dospělej!“ odvětil s údivem.

Bezděky jsem se rozesmál:

„Jenže mi to není nic platný, to mi věř. Pojď, vyprovodím tě k brance.“

Tyran tam ještě pořád nebyl. Ale v domě jsem ho taky nějak neslyšel… To mě poněkud znepokojilo, ale nejdřív jsem chlapce dovedl až k brance. Teprve pak jsem prohlédl celou zahradu. Nikde nic.

Zato v předsíni už jsem byl očekáván. V uvítacím výboru byli Máša a Karel. Reptiloid se pohodlně usadil na zábradlí schodiště a jako vždy vypadal naprosto bohorovně. Máša držela v ruce paralyzátor. Nejkomičtější na tom všem bylo, že mě to naprosto nepřekvapovalo.

„Co to bylo za kluka?“ zeptala se ostře.

„To byl soused,“ řekl jsem a klidně ji obešel. „Vždycky mu z cest vozím nějaký dárky.“

Chytila mě za ruku a zasyčela:

„Ty ses snad zbláznil, Petře. Copak teď je čas na hraní? Kdyby uviděl Karla…“

„…tak bys po něm střelila?“ dokončil jsem, co ona nedořekla. Mlčela. „A počtář by mu pak smazal paměť?“

„Do toho ti nic není!“ držela mě dál. A ještě ke všemu na mě namířila tu pistolku. „Proč jsi tak strašně riskoval? Andrej Valentinovič…“

Něco ve mně jakoby prasklo. Popadl jsem ji za zápěstí, zkroutil jí ruku a donutil ji, aby zbraň pustila. Karel začal po zábradlí mlčky couvat nahoru. Nespustil z nás oči.

Máša se několik vteřin pokoušela se mnou zápolit, ale pak to vzdala.

„To je moje věc,“ řekl jsem tiše, ale ostře a dál ji držel za obě ruce. „Tohle je můj dům. Ten kluk je můj kamarád. A Andrej Valentinovič je můj dědeček.“

„Překážíš nám,“ vyhrkla jen. Hodně stísněně, jako bych ji nedržel za zápěstí, ale za krk. „Všechno kazíš…“

„Jestli chceš, tak to můžu zkazit úplně,“ usmál jsem se vztekle. „Co když budu trvat na tom, že ty zůstaneš na Zemi?“

Ruce jí zhadrovatěly.

„Promiň,“ řekla najednou až příliš rychle. „Jen jsem se bála, aby se nám to celý nesesypalo…“

Pustil jsem ji a vydal se do patra. Karel mě doprovázel svítícíma očima. Máša si mnula zápěstí.

Proboha, co se to tu děje! To už tady nejsem doma? Když si teď hrajeme na spiklence! Ta by se měla vypravit k psychiatrovi, a ne do vesmíru!

Jestli naši rozepři slyšel dědeček, jsem nevěděl. Asi ano. Dveře měl pootevřené.

Velký šovinista seděl přímo na podlaze a prohlížel si stará fotografická alba. Tlustá rodinná alba přesně toho typu, jaká tolik děsí nešťastné hosty. Dědeček ve třech letech, dědeček na univerzitě, dědeček na stáži ve Státech, dědeček s babičkou, která už dávno nežije… Dědeček s mým tatínkem. Tatínek s maminkou… a taky se mnou, ještě v prenatálním stavu… A tady jsem já, nahý na plenkách…

Proč si najednou prohlíží staré fotky?

Sotva jsem se objevil, prudce album zavřel.

„Všechno proběhlo hladce?“

„Ano. Už jsem v posádce a pozítří startujeme… Neviděl jsi někde psa?“

„Viděl. Máša ho odvezla do útulku.“

„Cože?!“ zaječel jsem zběsile.

„To Máša. Odvezla ho. Myslím psa. Do útulku.“

Děda se namáhavě zvedl.

„Dům tu necháme úplně prázdný, Péťo. Nejpozději den poté, co se všechno provalí, policie dům zapečetí a začne se tu hrabat v papírech. A já nechci, aby psa někdo zastřelil, až začne náš majeteček bránit. Máša mu útulek zaplatila na dva roky. Až se vrátíme, zase si ho vezmem. Aspoň doufám.“

Děda měl jako vždycky pravdu. Ale stejně…

„A pročs mi nic neřek? Býval bych se s ním rozloučil!“

„Ono není dobré nechávat tady kus srdce, Péťo. Zbytečná loučení jsou k ničemu.“

„Nejsou k ničemu…“ Až jsem se z toho rozslzel. No jistě. Jenže spálit všechny mosty stejně nejde… Protože stejně zůstanou — k Zemi, k Rusku, k tomu chytrému klukovi Aljoškovi, pro nějž jsem zajímavý jen jako zdroj suvenýrů. Ještě nikdy jsem Zemi neopouštěl s tak jasnou představou, že už se sem nemusím vrátit. Dokonce ani před prvním tréninkovým letem do vesmíru jsem nebyl tak rozrušený jako tentokrát…

„Tomu psovi se tam povede dobře, Petře. Copak ty si myslíš, že já si z toho nic nedělám?“

Křečovitě jsem přikývl.

„Dům budou prohledávat,“ pokračoval dědeček. „Já už jsem všechna lejstra spálil a všechny soubory v počítači vymazal. A ty svůj počítač taky vyčisti, pokud tam máš něco osobního. Pro jistotu to udělej hned několikrát.“

Notebook měl opravdu zapnutý, ale monitor byl černý, vyjma pár řádek BIOS. A v krbu jsem zahlédl velkou spoustu lehkého bílého popela.

„Dobře, dědo.“

„Tyhle alba vem a spal je na zahradě,“ povzdechl si starý pán. „Tady v pokoji by z toho bylo moc smradu.“

Myslí to vážně?

„Nechci, aby naše tváře ohmatávaly cizí ruce,“ vysvětlil mi. „Tak se na starého dědka nezlob. Filmy někde mám, necháme to vyvolat znovu, jestli se vrátíme.“

„Dědo…“

„Moc tě prosím, Péťo.“

Stále jsem váhal.

„Nebo to snad mám vláčet do zahrady sám?“ zapištěl najednou děda tence. „Jo? Já sám?!“

Vyšel jsem z domu se štosem alb v náručí. Máša už dole nebyla a reptiloida jsem taky nikde neviděl. Odvlekl jsem alba do vzdáleného kouta zahrady, kde jsem si vždycky v létě rozdělával táborák a stavěl si z větví salaš. Hodil jsem ten náklad do povadlé trávy.

Bylo v tom cosi obludného, nepřirozeného. Nač si vůbec člověk ty fotografie pořizuje, pokud ví, že je někdy bude nucen spálit? Z rozevřených stránek na mě hleděly tváře rodičů, dědečka, mě samotného a dalších známých i neznámých lidí… Tady je děda, ještě docela mladý, na nějakém kongresu. Nebo tady… no vida… dokonce s Danilovem! Ten je tu úplný mladíček, ale takový celý nejistý, přikrčený, s uhýbajícím pohledem. Staré fotografie jsem nikdy neměl rád, ale asi to byla chyba.

Vytáhl jsem z kapsy sirky, které mi slavnostně předal dědeček, a najednou můj pohled zavadil o snímek obou rodičů. Se mnou v náručí. Byla to zmenšená kopie fotografie, kterou má děda v pracovně na zdi.

Tak to ne!

Sehnul jsem se a fotku od tuhého tmavého listu odtrhl. Ta poletí se mnou. Pro plameny je i tak potravy dost.

Pod fotografií jsem našel načtyřikrát přeložený čtvereček papíru. Opatrně jsem ho rozložil — a srdce se mi sevřelo.

Byl to novinový výstřižek. Článek s titulkem Prezident vyslovil soustrast… z paluby boeingu. Černobílá fotografie pod článkem přinášela celkový pohled na jakýsi kovový zmatek v oválné jámě, obklopené polámanými stromy.

To udělal dědeček dobře, že mi tyhle noviny nikdy neukázal. Vyschlé hrdlo namáhavě polklo tesknou hroudu bolesti a pocitu viny. Výstřižek jsem zase složil a společně s fotografií zastrčil do náprsní kapsy.

Alba hořela špatně. No jistě, je v tom plno umělé hmoty. Zaběhl jsem do garáže, přinesl kanystr a cákl na hromádku trochu benzinu. Přidřepl jsem k ohni a chtěl si ohřát zkřehlé ruce, ale dým byl příliš štiplavý.

Paměť vždycky hoří špatně.

Jak dlouho se člověk balí, když odchází navždy?

Stačí trocha čistého prádla a pár košil… Startovat budu stejně v uniformě. K tomu jedno cédéčko se všelijakými nesmysly, jako jsou mladistvé verše i rozepsaný a nikdy nedokončený román, jakési dopisy a pár oblíbených počítačových her. A k tomu ještě něco cédéček s muzikou. Bylo by mi líto, kdyby se to při domovní prohlídce „ztratilo“. Ačkoli, většinou to není pop, ale klasika, to by možná nechali na pokoji…

Všechno se do malého kufříku jako obvykle snadno vešlo. Když odjíždíte na den nebo navždy, majetek ztrácí smysl. To není cesta do lázní.

Zašel jsem nahoru, rozloučit se s dědou. Pokud všechno poběží podle plánu, zítra se uvidíme. Starý pán se dál přehraboval ve svých krámech. Užuž jsem se chystal, že mu řeknu o tom výstřižku, ale pak jsem si to rozmyslel. Taky by mu bylo těžko.

Dole na mě čekala Máša, tentokrát už bez pistole.

„Chtěla jsem se ti omluvit,“ spustila.

Zůstal jsem jako blbec stát pár schodů nad ní. Jít ale dál a pokoušet se jí vyhnout by bylo ještě neslušnější.

„Už o tom nemluv,“ pokrčil jsem rameny. „Ty promiň. Zbytečně jsem se na tebe utrh.“

„Mně jde zkrátka o to, aby celá operace dopadla dobře,“ pokračovala Máša. „A strašně bych si nepřála, aby všechno krachlo kvůli nějaký pitomině… Takže se nezlob.“

„A taky ti hodně jde o dědu, viď? Jak dlouho se vlastně znáte, Mášo?“

Trochu ji to zarazilo.

„Docela dost. Studovala jsem za peníze Chrumovova fondu. Takže tvůj dědeček mý studia platil, vlastně mi platil úplně všechno. Ale o to teď přece nejde!“

„Chápu,“ dotkl jsem se jejího ramene. Nevím proč, ale měl jsem pocit, že takovéto přátelské gesto se jí bude zamlouvat. „Všechno je v pořádku. Uvidíme se ve Svobodném.“

Máša přikývla.

„A dej pozor na dědu,“ poprosil jsem ji a vyšel z domu ven.

Auto tu ještě nebylo, ale vracet se zpátky se mi nechtělo. Už proto, že s Mášou jsme si v tuhle chvíli dál neměli co říct. Aspoň zatím. Prošel jsem zahradou a bezděky v ní hledal Tyrana, až jsem najednou stál před vraty.

Proč já nemám vůbec žádný zlozvyk? Krátit si teď dlouhou chvíli cigaretou či plechovkovým pivem by přece bylo mnohem příjemnější.

Na auto jsem čekal asi deset minut. Když už se v dálce ozval hukot motoru, zahlédl jsem najednou běžící postavičku.

„Strejdo Péťo!“

Aljoška se přihnal až ke mně a sotva popadal dech. Asi spěchal opravdu ze všech sil.

„Co se stalo?“ polekal jsem se.

„Ale nic, jen jsem se bál, abych to stih. To už jedou pro vás, že jo?“

Pohlédl jsem na přijíždějící vůz.

„Ano.“

„Já… no, tady jsem vám přines takovej dárek.“

Chlapec neobratně zahrabal v kapse, pak uhnul očima a podal mi jakýsi podlouhlý balíček.

„No… tak já zase běžím.“

„Počkej,“ zarazil jsem a roztrhl papír. Aljoška byl celý nesvůj.

Byl to nůž.

A zatraceně slušný!

Žádná čínská atrapa. Ocel byla hodně kvalitní a rukojeť hodně ohmataná. Výsadkářský nůž ruské armády. Ve volném prodeji se vůbec nevyskytuje.

„Co blázníš, kluku jeden?“ zeptal jsem se tiše.

„Já vim, že máte bodný a sečný zbraně rád. A mně… se vlastně… moc nezamlouvá.“

„To bys doma hrozně dostal.“ Podal jsem mu nůž zpátky. „Radši si to vem.“

„Nedostal, doma vo tom nikdo neví. To je moje, vyměnil jsem tu kudlu s klukama. Už dávno. Jen si ji nechte.“

To je mi ale dárek. Kolem nože se vznášelo cosi nepostřehnutelného, jakási zvláštní, nepříjemná aura. Takhle vás v ruce tlačí jen zbraň, která už poznala, co je to život a co smrt.

Takový nůž Aljoškovi ani nechat nemůžu. Ale vzít si ho taky nemám právo. Správně bych ho měl odevzdat na policii. Jenž on je to přece dárek…

Jsem já to ale terorista za všechny prachy! Chystám se ukrást raketoplán, a přitom se bojím neregistrované zbraně!

„Díky!“ řekl jsem jen a nůž schoval. „Až se vrátím, eště si o tý věcičce popovídáme, jo? Ale takovýhle věci už radši nevyměňuj.“

„Taky jsem si řikal.“

„Díky,“ řekl jsem ještě jednou. Pak jsem mu přátelsky prohrábl vlasy a zamířil k autu. Jestlipak si řidič a bodyguard všimli, co jsem to před chvílí držel v ruce?

Ačkoli, co je jim nakonec do toho? Jsem důstojník. Já si klidně můžu chodit po ulici třeba s pistolí, natožpak s kouskem nabroušené oceli. V důstojnické knížce se doslova uvádí: „Má právo nosit a používat jakoukoli osobní zbraň.“

„Šťastnej let!“ křikl za mnou ještě chlapec. Vlezl jsem si dozadu. Řidič se okamžitě rozjel a řekl: „Danilov mě prosil, abych tě přivez co nejdřív…“ Takový už mám asi osud — že věčně přicházím na letadlo pozdě. Pohodlně jsem se opřel a ohlédl se na náš dům i na kluka před vraty.

Nic za sebou nenechávat!

Copak se jedině takhle dá pochopit, kam jít dál?

V Šereměťjevu to vypadalo jako obvykle — všude hluk a zmatek. Bodyguard mě doprovodil až ke služebnímu vchodu Transaera, a teprve pak považoval svůj úkol za splněný.

„Zlomte vaz!“ popřál mi.

Skoro jako Aljoška.

„Vynasnažím se,“ slíbil jsem mu. Ukázal jsem strážnému svou legitimaci a bez problémů vstoupil dovnitř.

V malé hale společnosti bylo také hlučno, a navíc nakouřeno. Středem pozornosti tu byl Danilov. Rozvaloval se na malé pohovce a kolem něj kroužily operátorky v pracovních pláštích a blůzách, zřejmě ze směny, která právě skončila; zdržely se tu jen proto, aby si poslechly historky a vtípky všeobecného oblíbence. Taky jsem tu zahlédl několik pilotů, které jsem neznal. Skoro všichni tu kouřili a Danilov i další piloti pili pivo.

„No, a najednou si to ke mně přiteče prašník a začne se mi vinout kolem nohou,“ pokračoval ve vyprávění můj nový velitel. „Samozřejmě jsem si hned řek, proč je mi asi dopřáno takový cti? Tak jsem ho nakop…“

Ti, co si prašníka dokázali alespoň zhruba představit, se rozchechtali.

„A von se mi vomotal kolem kotníku! A je po legraci, říkám si, noha je v háji…“

Vtom mě zahlédl a ustal v půli věty:

„Tak deme, Péťo!“

„Do odletu zbývá ještě dvacet minut,“ pronesla prosebně jedna ze slečen. „Tak jak to dopadlo, Alexandře Olegoviči…?“

„Bláto mě zachránilo!“ pronesl slavnostně plukovník. „Bláto na botách! Jak jsem šláp do tý škarpy… Prašník ucítil nezvyklý chemický složení a byl z toho hotovej. Díky mně objevil nový naleziště vzácnýho minerálu!“

Vypukl řehot, až se stěny otřásaly.

Ono nejde jen o to, že Danilov je výtečný vypravěč. Ostatní ho mají rádi proto, že v těch jeho historkách Cizáci vždycky vypadají jako naprostí idioti. Ve starším ruském folklóru byla role idiotů vyhrazena Američanům, Francouzům a Němcům. Teď je vystřídali Cizáci. „To takhle jednou člověk, Hixan a Daenlo společně ztroskotali na neobydlený planetě…“

Kdoví — může zato dědův vliv, nebo je plukovník takový sám od sebe?

Ostatně člověk si snadno vybaví i jinou verzi, podle níž veškeré anekdoty o přestárlých komunistických vůdcích, pak o nových Rusech a ještě později o generálech z Šipunovovy junty vymýšleli a také šířili pracovníci tajných služeb. Když není možné lidi přimět, aby skutečné vládce společnosti milovali, pak je třeba se jim posmívat. To ostří všeobecné nenávisti otupí a nakonec je promění v ironii. Malé a moudré národy ostatně tento princip pochopily už dávno a řídily se jím. Naši dnešní vládci, kteří jsou vlastně jen cizáčtí místodržící, potřebují, aby zeslábla všudypřítomná nepřízeň vůči Cizím.

„Vážený, rád bych vám představil tady Péťu. Tohle je Petr Chrumov, postrach čínskejch zelinářů!“ zvolal Danilov a přátelsky mě chytil kolem ramen. Všichni se znovu rozesmáli, ale plukovník okamžitě zvážněl: „Tenhle kluk je jedinej člověk na světě, kterej dokázal posadit raketoplán na silnici. Takhle to vopravdu bylo. To bych já osobně nedokázal.“

Všichni si mě se zájmem prohlédli.

„O tomhle mládenci budou už brzy mluvit všichni. Celá planeta!“ pokračoval Danilov. „Takže si vo autogram radši řekněte rovnou.“

Z těch slov mi až přeběhl mráz po zádech. Být u toho Máša, tak jí vlasy vstanou na hlavě hrůzou. Jenže Danilovově tajné narážce samozřejmě nikdo nerozuměl. Stiskl jsem si ruku s piloty, vyslechl pár komplimentů od slečen operátorek a pak už jsem se v Danilovových stopách vydal dlouhou chodbou k letadlu. Registrovat jsme se přirozeně nemuseli. K boeingu, jímž jsme měli cestovat do Chabarovska, jsme dojeli autem společně s posádkou. Posadili jsme se do první třídy. Letušky nám okamžitě přinesly malé lahvičky s francouzským vínem. Danilov neztrácel čas: jednu okamžitě otevřel a nalil si plnou sklenici.

„Teď hlavně nebrzdit, Péťo, to by byla křeč!“

Dopřál jsem si jen maličko. Danilov si se mnou přiťukl a lehce kývl:

„Hodně štěstí! To teda budeme zatraceně potřebovat!“

Vlastně už jsme se přes den letmo setkali v Hvězdném městečku, jenže tam to byl docela jiný člověk — soustředěný, suchý a oficiální. Když jsme se pozdravili, počastoval mě jen jakousi nic neříkající povzbudivou floskulí a já se ploužil kancelářemi dál.

Teď vedle mě seděl nervózní, stísněný a právě proto až příliš řečný chlap. Zničehonic jsem si vybavil mladého pilota, který na fotografii strnul po dědově boku. Ta válka musí Danilova tížit dodnes — všechny ty stresy ze zajetí a nakonec z hrozícího trestu smrti. Strach nikam nezmizel a plukovník si ho ještě neodžil, jen ho nechal klesnout hluboko do mysli. Copak to děda nevidí?

Alexandr Olegovič asi bude mít sám se sebou co dělat, jestli půjde do tuhého.

Letadlo se pomalu plnilo cestujícími. Podnikatelé s přítelkyněmi, mladí úředníci ze státních institucí, které si stále ještě nezvykly šetřit, a taky několik cizinců. Ekonomická třída byla také plná do posledního místečka.

„Hele, vybavil jsem si jednu takovou historku,“ oslovil mě zamyšleně můj velitel. „Je to asi rok; pár hodin před startem Velkorusa druhej pilot Žeňa Lejkin uklouz na schodech a zlomil si nohu. Odkládat start by bejvalo bylo strašně nevýhodný. A jinej pilot k dispozici nebyl. Tak kluci vodletěli ve dvou…“

„Jenže jumpovej navigátor je skoro potřebnější,“ namítl jsem po krátké úvaze.

„Uvědom si ale, že tenhle let je důležitější. A ty přece máš univerzální papíry, ne? Pilota a jumpovýho navigátora pro malý lodě a druhýho pilota a jumpovýho navigátora v posádkách raketoplánů střední a velký třídy, je to tak?“

„Je.“

„No výborně, tak to promyslíme,“ poznamenal spokojeně Danilov a otevřel druhou lahvičku.

Zvrátil jsem se do křesla. Panebože… Ačkoli, zlomená noha je mnohem menší zlo, než kdybychom navigátora měli z lodi vyhodit přímo na startovací rampu.

Že bych už začal vážit míru zla?

Dělit ho na menší a větší?

Stroj se začal rozbíhat po ranveji a já zavřel oči a uvolnil se. Kéž bych tak usnul.

A to se mi taky podařilo.

Letuška mě nebudila, zato Danilov s tím žádný problém neměl. Když se roznášela večeře (či spíš snídaně), mocně mnou zatřásl:

„Nechrápej, Petře…“

Nechápavě jsem se na něj podíval.

„Vytvářej žaludeční šťávy a polykej bílkoviny a kalorie…“ Alexandr přede mnou se zdůrazňovanou péčí o mou osobu otevřel plastovou krabici s jídlem. „Pusť se do toho.“

A tak jsme jedli, vyměňovali si bezvýznamné fráze a tu a tam koukali oknem ven, kde byla jen tma, v níž na křídle blikalo poziční světlo. Hukot motorů se tady v přední kabině zdál tichý a vzdálený.

„Teď budeme tak někde nad Novosibirskem,“ odhadl Danilov. „Byls tady někdy?“

„Jen jako úplně malý dítě. To si už nepamatuju.“ A zaťal jsem zuby.

„Promiň…“ Danilovovi to konečně došlo, ale už bylo pozdě. „Promiň, Petře, já si to neuvědomil.“

„Není přece tvou povinností si pamatovat, kde se zabili moji rodiče.“

„Kruci!“ Plukovník vypadal opravdu hodně rozpačitě.

„Nelam si s tím hlavu, Sašo. To se stane.“ Vrátil jsem letušce průhlednou krabici, kterou jsem nevyprázdnil ani z poloviny. Vařili tu příliš dobře a souboj s přírodním řízkem a několika saláty mě prostě vyčerpal. „Popravdě řečeno si rodiče vůbec nepamatuju.“

Vstal jsem a vykročil chodbičkou k toaletám. Takhle asi letěli i moji rodiče, klidně a bezstarostně. Jen ty průchody mezi sedadly byly zřejmě užší a v opěradle před každým cestujícím tehdy nebyl zabudován televizor a telefon. Jinak se změnilo jen máloco. Pořád je to hliníková roura s křídly a reaktivními motory. Pořád to létá rychlostí nějakých 250-300 metrů za vteřinu. Jak směšné rychlosti ve srovnání s „okamžikem úniku“. Ve srovnání s jumpem je to prostě nehybnost.

Jenže i tahle nehybnost stačila na to, aby se tučku ve výšce devět tisíc metrů rozpadlo pravé křídlo…

Na co asi mysleli, mí neznámí a tehdy mladí rodiče, v onu poslední minutu, když posádka nad letadlem ztratila vládu a ono kotrmelcovalo střemhlav k zemi? Asi na mě. Na to, jak udělali dobře, že mě s sebou nevzali.

Trhl jsem dveřmi záchodu, ale byly zavřené. Tak jsem se opřel o příčku s potahem ze syntetické látky. Sáhl jsem do vnitřní kapsy a vytáhl odtud fotografii a dvacet let starý novinový výstřižek.

Do tváří rodičů jsem se dívat nechtěl. Bylo by to neslušné. Obzvlášť tady a teď. Díval jsem se na sebe, malého a vrtošivého chlapečka, který se snaží vytrhnout z otcovy ruky. Ten chlapeček přece za nic nemůže…

Rozložil jsem křehký novinový papír. Prezident vyslovil soustrast…

Proč já si asi ten výstřižek vzal? Co hodlám najít v řádcích oficiální státnické kondolence? Až doposud jsem se přece nikdy nesnažil pídit se po příčinách té tragédie. A asi to bylo dobře. „Představitel Ruských aerolinií kategoricky odmítl kavkazskou či krymskou stopu. Na druhé straně ale poznamenal… Jedna z černých skříněk už byla nalezena a v současné době probíhá zkoumání údajů… Obětí je více než sto včetně dvanácti dětí…“

A tak dále, a tak podobně… To známe, jak vypadá takový soucit těch, jichž se podobná katastrofa nijak nedotýká. Jsou to jen slova, smíšená se zvědavostí, pocitem úlevy a spravedlivým hněvem… na výhybkáře. V tomto případě na mechaniky, kteří ten prastarý krám vůbec pustili do vzduchu.

„Do Novosibirska se slétají příbuzní obětí. Jako jeden z prvních dorazil známý politolog a publicista Andrej Chrumov, který při nehodě ztratil celou rodinu — syna, snachu a dvouletého vnuka. Náš dopisovatel se pokusil o interview…“

A tak dále, a tak podobně…

Zavřel jsem oči.

Ale ty se přece mýlíš, náš dopisovateli! Mne děda nemohl ztratit. Protože já jsem tady. Stojím v kovovém doutníku, ženoucím se nad zapomenutým pomníčkem v sibiřské tajze. A jsem živý!

„Ocitovat Chrumovovu odpověď bohužel nemůžeme. Jistě však není nijak obtížné představit si bolest a zármutek lidí, zdeptaných hořem…“

Ale já jsem přece živý!

Já nezůstal jen na té staré fotografii! Normálně jsem vyrostl, dospěl a stal se pilotem! Navzdory osudu, který mé rodiče zabil! Navzdory všemu. Já jsem živ!

„Náraz byl tak strašlivý, že identifikace je prakticky nemožná…“

„Ne…“ zašeptal jsem tomu výstřižku. Křehký papír se v místech ohybu lámal.

„Ne!“

Jakýpak strašlivý náraz? Já v tom hliníkovém doutníku přece nebyl!

Došla ke mně letuška a vzala mě za loket.

„Není vám něco, Petře Daniloviči?“

Namáhavě jsem polkl a pohlédl do její znepokojené tváře. Tomu bys nerozuměla, holka moje zlatá! Mně nic být nemůže — ani dobře, ani špatně! Protože já jednoduše nejsem! Já jsem někde tam dole, v mladém boru, v trávě, na dně prohlubně zaplněné vodou! Z deseti kilogramů křehké tělesnosti se nestal chlap jako hrom, který by naplnil veškeré dědečkovy tužby a sny…

„Petře Daniloviči…“ Dívka se snažila odtáhnout mě k nejbližšímu křeslu.

„To nic,“ zašeptal jsem.

„Co nic?“

„Už je to dobrý.“ Uhnul jsem očima. „Přešlo to. Nějak, jsem… ztratil hlavu.“

Nechápavě se na mě zadívala.

„Promiňte…“ Ruku jsem z jejích prstů vytrhl, odstrčil jsem usměvavého Japonce a protáhl se na toaletu. Japonec se mi ještě kvapně omluvil. Zabouchl jsem za sebou dveře a přitiskl čelo k dokonale naleštěnému zrcadlu. Z hajzlíku stoupala vůně růží. Na nástěnné obrazovce běžely kreslené grotesky, na nichž stejně jako před sto lety přihlouplý kocour proháněl vynalézavého myšáka. To jsou ty vskutku neotřesitelné pravdy.

Znovu jsem zvedl fotografii před oči a zadíval se na světlovlasého chlapečka.

Promiň, kamaráde. Z tebe se nakonec nestal já. Ty ses proměnil v částečku Země. A já se naopak stal tebou. Vzal jsem si tvé jméno a tvůj osud: vyrostl jsem a sám sebe považoval za Péťu Chrumova, vnuka „známého politologa a publicisty“.

Co si myslíme o Silných, kteří z lidstva, jež jim nepatří, vychovávají stádo kosmických formanů?

A co si máme myslet o člověku, který si vzal dítě do opatrování s jediným cílem — vychovat z něj spasitele lidstva?

Vlastně mu nejsem ani moc podobný. Snad jen ta barva vlasů. Dokonce i oči má tmavé a ne bleděmodré jako já. Jenže ono bylo tak jednoduché si myslet, že jsem prostě vyrostl a změnil se.

Že má člověk pálit mosty a nic za sebou nenechávat?

Jenže já nemám co tam nechávat, dědečku… Vlastně pardon, Andreji Chrumove. Jsem na tomhle světě úplně sám. Nic mi tu nepatří. Dokonce i přátelství a lásce jsem se raději vyhnul, protože to by mě spoutávalo. Vychoval jste mě dokonale, Andreji Valentinoviči.

Tu Nobelovku byste si doopravdy zasloužil.

Sklonil jsem se nad mísu — loužička vody, zbarvená aromatizérem, vypadala jako krev — a křečovitě se rozkašlal. Začalo mi být zle a ke krku stoupalo cosi odporně kyselého. Snažil jsem se zvracení potlačit, ale bylo to ještě horší. Žaludek se mi obrátil naruby a vyhodil jak nedojedenou snídani, tak francouzské víno. Stál jsem s rukama zapřenýma do prohnuté stěny, za níž ječel vzduch rozrážený křídly a trupem, a asi minutu jsem se téměř bezvládně potácel. V nohou jsem cítil slabo a v ústech hořkost.

Výstřižek mi stačil zrovna tak na to, abych si jím otřel prsty. Fotografii jsem roztrhal na kousíčky a ty hodil do mísy.

Nic po sobě nenechávej…

Sklonil jsem se ke kohoutku a vypláchl si ústa vodou, páchnoucí po dezinfekci. Připadala mi odporně sladká. Jako láska dědy k opuštěnému sirotkovi, jehož si vzal náhradou za ztraceného vnuka.

Vybíral jste si mě dlouho, Andreji Valentinoviči? Vybíral jste tak, abych byl zdravý a inteligentní? Snadno vychovatelný? Neobtěžkaný nějakým neblahým břemenem dědičnosti? Abych jednou naplnil vaše sny o velikosti lidstva?

Nakonec se ale hodil i vyřazený materiál. Děda se staral například i o chytrou holčičku Mášu. A nejspíš nejen o ni. Kolik vás asi je, těch nedokončených Petrů Chrumovů, kteří vyrostli pod starostlivým dohledem Chrumovova fondu a získali vzdělání, práci i víru ve velkolepou budoucnost lidstva?

Já jen měl největší štěstí, protože se mi dostalo také iluze rodiny.

Zato iluzi svobody vštípili nám všem.

Kapitola třetí

Z Chabarovska do Svobodného jsme letěli vrtulníkem Roskosmosu. Danilov po mně tu a tam pokukoval, ale neříkal nic. Teprve když už jsme se blížili k cíli a stroj začal klesat, plukovník se ke mně naklonil a řekl:

„Promiň, Péťo. Zbytečně jsem tě rozrušil…“

Že by si opravdu myslel, že ta náhodná zmínka o rodičích mě tak rozhodila? Takový nesmysl. To přece nebyli moji rodiče, kdo se řítil dolů, vstříc mrazivé tajze. To nebylo mé tělo a má krev, co tragédie roztrhala a rozházela po krajině.

Já jsem nikdo.

Zombie, homunkulus, nalezenec. Odpadek společnosti, který si vytáhl šťastný los a jemuž se dostalo té cti jednoho krásného dne lidstvu posloužit.

Věřil jsem v lásku a přátelství, v nezištnost a věrnost. Jenže lásku vystřídala vypočítavost, přátelství zase obchodní vztahy, nezištnost se proměnila ve výhodné uložení kapitálu a věrnost v docela obyčejnou zradu.

„Už mě nebaví bejt hodnej chlapeček,“ zašeptal jsem si pro sebe.

„Cože?“ zeptal se Danilov, který si asi myslel, že špatně slyší…

„Že mě nebaví bejt hodnej chlapeček!“ křikl jsem. Můj hlas utonul v řevu motorů, ale teď už mi plukovník rozuměl. Pokrčil rameny a odvrátil se.

Tak ať.

Klidně mě můžeš považovat za hysterického mladíčka — ty pracovníku FSB, spolumajiteli Transaera, bývalý válečný zajatče a nejlepší pilote společnosti! Ty si totiž nikdy nedokážeš uvědomit, co já pochopil při jediném letmém pohledu na tvou starou fotografii. Tebe zlomili už dávno a dávno, když tě zahnali do války, odsoudili k smrti a pak za tebe zaplatili dvěma vlaky mazutu. Ty se neumíš zlomit sám a každý další úder jen obnoví starou ránu.

Kdežto já to zatím umím.

Už mě nebaví být hodný hoch.

Pokoj, který jsem tentokrát dostal v hotelu, byl mnohem lepší než kdykoli dřív. No jistě, teď už přece nejsem řadový smrtelník, co se po vesmíru potuluje ve starých kosmických neckách. Teď jsem člen Danilovovy posádky.

Hodil jsem kufřík na postel a svalil se do křesla. Venku sotva začínalo svítat, ale v hotelových chodbách i v parčíku před hotelem bylo rušno. Kosmodrom nespí nikdy. Stále nějaké starty a zase starty — raketoplány prorážejí ozónovou vrstvu, otravují vzduch i zem a tu a tam nenávratně mizí nebo troskotají i se svými naivními piloty. To vše za pár mimozemských krámů, za misku čočovice, za nebe, v němž zatím nelátají kosmické lodi Silných. Ale za co budu umírat já?

Jedině za sebe.

Protože jakou cenu má život, pokud to není cena života samého?

Nahmátl jsem na stole ovladač televize. Užuž jsem ji chtěl pustit, ale pak jsem si to rozmyslel. Čím mě tak můžou překvapit — startem spirály, burácejícím prezidentovým basem nebo kouzelnou vývrtkou? Z tohohle výběru by největší smysl měla vývrtka. Ta aspoň otevře dvacet flašek za minutu.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Dále!“ zvolal jsem.

Vstoupil Danilov a za ním usměvavý mladík s vysedlými lícními kostmi, navlečený do teplákové soupravy.

„Tak do toho, vážený členové posádky — seznamte se!“ zahalasil plukovník.

Jumpový navigátor mi podal ruku:

„Já jsem Rinat.“

„Petr,“ odpověděl jsem. „Jméno po otci vynechávám.“

Danilov si promnul kořen nosu.

Turusov byl opravdu mladý. Kdyby byl taky pilot, mohl být na škole o ročník či o dva výš. Jenže navigátoři studovali v Baumanově učilišti.

„S tímhle velitelem si ještě užiješ,“ prohodil Rinat a posadil se vedle mě. „Je to zrůda! Takhle brzo člověka tahat z postele!“

„Taky bych eště spal,“ přikývl jsem. „V kolik že je lékařská prohlídka — ve dvanáct?“

„Jo.“ Rinat se z pohovky natáhl až k lednici, otevřel ji a povzdechl si: „Nojo, tak tobě už taky všechno pivo zabavili, hajzlové…“

„Jaký pivo?!“ dopálil se Danilov. „Teďka si zaběháte, a pak akorát tak sauna a bazén. Já ti dám pivo!“

Rinat se zašklebil.

„Tak hybaj, hybaj,“ zahartusil znovu plukovník. „Kurňa — dřív by tě za takovýhle kecy nepustili ani do letadla, natož do vesmíru!“

Turusov si jen povzdechl:

„Pudeš taky, Petře!“

„Ne, eště bych si chvilku pospal.“

„Dobrá, tobě to povolíme,“ souhlasil milostivě Danilov. „Když někdo neumí usnout v letadle, tak je holt po přistání unavenej, Rinate. Ale my dem.“

„Krucipráce,“ zamručel Rinat a vstal.

Měl jsem co dělat, abych mu neporadil, že si to zaklení má schovat na potom. Pak jsem za nimi zavřel dveře a oblečený se svalil do postele.

Musím být ve formě. Pořádně se prospat. Danilov neměl pravdu — já dokážu spát v jakékoli pozici a při jakémkoli kraválu.

Já jen potřebuju vědět, že někde poblíž je rozsvíceno.

Za hodinu mě probudil drnčící telefon. To už jsem věděl, kdo volá a co uslyším. A tak jsem nespěchal. Protřel jsem si oči a začal šátrat po nočním stolku ve snaze nahmátnout sluchátko.

„Ano!“

„To je Péťa?“ Danilovův hlas nebyl jen rozrušený, byl polomrtvý. „Máme hroznej problém, Péťo!“

„Co se stalo?“ zeptal jsem se a pohlédl oknem ven. Na kurtu před hotelem hrály dvě mladé dámy tenis. Soudě podle jejich urostlých svalnatých postav a krátkého zástřihu to byly členky nějaké ženské posádky. Možná naší, ale možná taky francouzské, ty odsud startují často.

„Rinat… při tom běhání upad… a zlomil si nohu.“

Jedna věc by mě ale stejně zajímala — učí se takovéhle věci u FSB, nebo je Danilov osobnost opravdu tak všestranná? Protože zlomit člověku nohu tak, aby ani nepochopil, že si to neudělal sám, není úkol zrovna snadný.

„No to je hrůza,“ vydechl jsem. „To je příšerný. A jak se mu vede?“

„Teď jsme v nemocnici. Zrovna mu to prohlížej doktoři a říkaj, že je to dost komplikovaný…“ A Danilov sprostě zaklel. Pak tlumeně, jako by mluvil stranou od sluchátka, poznamenal: „Tys nám to teda zavařil, Rinate…“

Jedna z mladých dam udělala dvojchybu. Naštvala se a praštila raketou o zem. Bylo mi jí líto, protože jinak hrála skvěle.

„Takže let se ruší?“ zeptal jsem se.

„Nevím. Je to nějakej hrozně důležitej náklad.“ Danilov hlučně vydechl. „A přitom jsou všechny posádky v horoucích peklech, jumpovej navigátor tu není ani jeden… Stav se hned u náčelníka kosmodromu, Péťo. Tam se rozhodneme, co dál.“

Ve sluchátku se ozval krátký přerušovaný tón a já zavěsil.

Máš kliku, malý navigátore. Zlomenina, a to dokonce i komplikovaná, je mnohem menší pohroma než zůstat pod tryskami startující rakety Energija.

Před Kiseljovovou pracovnou momentálně žádná ochranka nestála. Sekretářka, paní středních let, která si tiskla ramenem k uchu telefonní sluchátko, jen mlčky kývla ke dveřím. Zaklepal jsem a vstoupil.

Danilov seděl před generálem s hlavou hluboko sklopenou. Ten stál nad plukovníkem s rukama opřenýma o stůl a vypadal v tu chvíli jako mužská varianta bohyně pomsty Nemesis. Podrážděně na mě pohlédl, kývl směrem k židli a pokračoval v deptání mého velitele:

„Ty ses snad zbláznil! To jsou mi teda zábavičky! Tak vy máte za patnáct hodin startovat, a ty si vymyslíš nějakej slalom, nebo co!“

Pojmenování sportovního odvětví, které v tomto případě naprosto za nic nemohlo, zaznělo v plukovníkových ústech jako hnusná kletba. Inu co, to je taky umění!

„Už víte, co se stalo, Petře?“ obrátil se generál ke mně a dal tak Danilovovi možnost kratičkého oddechu.

„Myslíte to s navigátorem, soudruhu generále?“

„No ano. Voni si tady uspořádaj přespolní běh! Mmmaratonci jedny zasraný!“

Generálské sako měl Kiseljov rozepnuté a v rukou zuřivě žmoulal brigadýrku. Člověk by nevěřil, že tenhle panovníkův sluha a otec všech vojáků sotva před dvěma dny hopsal po banketní síni, předváděl Američanům ruský lidový tanec lezginku, pil s nimi na bratrství a sypal z rukávu košilaté anekdoty. Ne, to byl zřejmě kdosi úplně jiný…

„Kde já teď vemu navigátora?“ bědoval generál. „To si ho mám napískat vodněkuď z Moskvy? To mám povolat někoho z dovolený, dopravit ho sem zvláštní linkou a eště vo tom podávat hlášení nahoru? A co když ho stejně nestihnou splašit? Startovací vokno máte akorát na půl hodiny! Kapalnej kyslík už je v nádržích! A skobáci už vás taky maj nahlášený!“

„No, je na Mudrcovi běžný jumpový vybavení, soudruhu generále?“ zeptal jsem se.

„Vybavení? Jaký je tam zařízení, Danilove?!“

„Normální,“ odpověděl plukovník s pohledem stále zabořeným do stolu. „Třetí generace…“

„Já mám totiž dvojí kvalifikaci, soudruhu generále,“ pokračoval jsem. „Jsem pilot i navigátor. A mám právo propočítávat jumpy pro kosmický lodě střední a velký tonáže.“

Generál neřekl nic. My s Danilovem jsme čekali.

„A co piloti, jsou volný nějaký piloti?“ otázal se generál jen tak do prostoru a sáhl po tlačítku selektoru.

Srdce mi poplašeně nadskočilo. To, že navigátora nedostanem, už jsme věděli. Ale co piloti?

„Ne,“ řekl tiše Danilov. „Je tu jen posádka Vladimirskýho, ale ta za tři hodiny startuje.“

„No jo, vem na dlani chlup, když tam není…,“ povzdechl si generál. „Tak co budeme dělat, chlapi? No co, Danilove?! Ty sis nedokázal posádku vohlídat, tak si to teď vyžer sám!“

„Mohli bysme letět jen ve dvou,“ navrhl jsem. Bylo jasné, že Danilov přenechává veškerou iniciativu na mně. A dobře udělal, protože náčelník byl tak vzteklý, že by asi každý jeho návrh rovnou zamítl.

„Ve dvou? Letět ve dvou?“ opakoval po mně ironicky generál. „A kam, majore? Do krámu pro lahváče?“

„U lodí typu Buran jsou lety s neúplnou posádkou přípustný, soudruhu generále.“

„Hele, a lítal tys vůbec někdy na buranu?“

„Lítal. Absolvoval jsem dva cvičný lety. Jeden orbitální a jeden k Proximě Kentaura.“

„Hrdinové,“ vyprskl opovržlivě generál. Pak klesl do křesla a promnul si čelo. „Nejdřív takovejhle bordel, a pak si hrajou na hrdiny. Takhle to přece nejde, mládenci…“

Najednou se proměnil v jakéhosi třetího Kiseljova, tentokrát už ne generála, ale spíš normálního civila.

„A co když se vám tam něco stane, hoši?“

„Kdyby se něco mělo stát, tak nás třetí člen posádky nevytrhne,“ vložil se do toho konečně i Danilov.

Náčelník kosmodromu mlčel. Znovu si začal mnout celou tvář, jako by z ní na světlo boží chtěl vyždímat alespoň nějakou svěží myšlenku.

„Veškerou odpovědnost beru na sebe,“ řekl Danilov.

„No to se teda spolehni!“ vyštěkl na něj generál a já pochopil, že první fázi dobrodružství máme šťastně za sebou.

Naše posádka bude dvoučlenná. Ovšem jak chce Danilov na palubu propašovat dě… Chrumova, Mášu a počtáře, to jsem zatím netušil.

„Přijede tvůj děda,“ oznámil mi Kiseljov.

„No to není možný,“ podivil jsem se co nejupřímněji.

„Je. Už mi volal…“ Generál zvedl hlavu. „Trochu se známe.“

A dokonce na mě spiklenecky mrkl. Ty jsi ale naiva, generále! Andrej Valentinovič se na planetě zná s každým, koho by v životě mohl jen trochu potřebovat.

„Chce sledovat start,“ pokračoval Kiseljov. „Asi se o tebe bojí, co?“

„To určitě.“

„Rozhodně bych mu nechtěl přidělávat starosti. Tvůj děda je správnej chlap…“ Generál zafuněl a stiskl tlačítko selektoru. „Tak co je novýho, Galino?“

Sekretářce jsem nerozuměl ani slovo, ale postřehl jsem její tón. Nijak radostný nebyl.

„Petr je skvělej jumpovej navigátor. A rozenej pilot,“ řekl Danilov. „Však to taky dokázal…“

„A dneska to bude muset dokazovat znovu,“ přerušil ho chmurně generál. „Nechceš si teď zalítnout za svým…“ V půli věty generál umlkl a mávl rukou. „Anebo radši ne. Už toho bylo dost. Aby se nakonec něco nestalo i tobě. Nebudeme chirurgii přidělávat práci. Z území kosmodromu se naopak ani nehnete!“

Do nemocnice za Turusovem jsme se s plukovníkem vypravili oba. Navigátora zrovna přivezli z rentgenu. Hemžil se po posteli a nemotorně se pokoušel rozestlat. Tvářil se jako každý jiný až doposud naprosto zdravý člověk, který se v nemocnici nikdy nevyvaloval a najednou je upoutaný na lůžko.

„Tak jak se vede, Rinate?“ zeptal se soucitně Danilov.

„De… to…“ Navigátorův hlas byl nezvykle pomalý a zadrhával. Zřejmě mu napíchali nějaká narkotika. Na plukovníka se díval velice zvláštně, s jakýmsi dětským údivem.

Aby taky ne. Rozum mu přirozeně napověděl, že jeho nenadálý pád ze svahu nebyla nešťastná náhoda. Srdce ale na něco takového nedokázalo přistoupit.

„Už jsme to všechno projednali,“ řekl mu přátelsky Danilov a posadil se na kraj postele. „Bude se to brát jako pracovní úraz. Dostaneš plnej plat se všema prémiema a příplatkama, a taky rehabilitaci a dovolenou na účet firmy. No a za pár měsíců zase nastoupíš do práce!“

Tahle prognóza mi připadala až příliš optimistická, ale to jsem si nechal pro sebe.

„No a co tenhle let?“ zeptal se Turusov, lehce se dotkl nohy zatavené do chirurgického plastu a trpitelsky svraštil čelo.

„To bude v pořádku. Poletíme s Péťou sami dva. Von totiž má i navigátorský oprávnění.“

„Nojo, ale to je naprosto neznámá trasa,“ zakroutil Turusov nedůvěřivě hlavou. „Pár variant už jsem samozřejmě připravil předem, ale stejně…“

„Volný navigátoři prostě nejsou,“ povzdechl si Danilov. „Nic jinýho se nedá dělat.“

„A poradíš si s tím?“ zeptal se Rinat hlasem plným nedůvěry.

„Řek bych, že snad ano,“ odpověděl jsem opatrně.

Turusov se zašklebil. Jako každý správný profesionál si na svém místě někoho jiného neuměl představit.

„Ty propočty jsou v základním zásobníku trajektorií,“ sdělil mi zdráhavě. „Uložený jsou jako Džel-17-1 a Džel-17-2. Ta první varianta je pohodlnější, vystačíte si s šesti jumpama. Druhá má celkově osum jumpů, ale zase se dostanete do soustav prašníků, Hixanů a nepojmenovatelnejch. Mohli byste tam požádat o pomoc, kdyby něco. Radši volte tu druhou variantu.“

Bylo jasné, že důvěru ve mne nechová. Neuměl si představit, že si s tímhle komplikovaným kurzem v několika etapách bez problémů poradím. Možná měl i pravdu, jenže my přece neletíme na Džel-17. A navíc to nebudu já, kdo bude počítat trajektorie.

„Neboj, to bude dobrý,“ slíbil jsem mu.

Do pokoje vešla sestra s nachystanou injekční stříkačkou v ruce. Zůstala stát a s nepřátelským mlčením pohlédla na Danilova.

„Už jdem, už jdem,“ zvedl se kvapně plukovník. „A ty se rychle vykurýruj, Rinate!“

Už ve dveřích nás dostihla navigátorova výmluvná otázka:

„Šaško… Ale proč?!“

Danilov zůstal stát, otočil se a já si povšiml, jak mu ztuhla šíje:

„Vo čem to mluvíš, Rinate?“

Turusov asi vteřinu snášel jeho utkvělý pohled, pak se odvrátil a jen mávl rukou:

„Ale… to nic, Sašo. Člověka tu napadaj všelijaký koniny.“

„Radši vodpočívej,“ poradil mu Danilov. „Nejlepší lék je pro tebe teď spánek.“

Vyšli jsme na chodbu. Alexandr si mě ponuře změřil.

„Ty jsi teda pěkná svině, plukovníku,“ utrousil jsem.

Danilov křečovitě zaťal zuby.

„Já s Rinatem lítám už čtvrtej rok, Péťo…“

„No právě.“

Danilov se otočil na patě a vykročil chodbou pryč.

V pět odpoledne jsem ještě pořád seděl ve svém hotelovém pokoji a díval se oknem ven. Právě startoval Prorok, raketoplán plukovníka Vasilije Vladimirského, který byl úplně stejný jako náš Mudrc. Letěli s nákladem minerálů někam do soustavy prašníků. Převážet rudu je z hlediska kosmické přepravy záležitost dokonale neatraktivní a nevýhodná. Jenže rasa, která se živí anorganickými látkami, má asi na věc jiný názor…

Kdoví, třeba se sirný kyz, litina a bauxit dostanou až na tamní císařský stůl. Nebo kdo to těm prašníkům vládne. Asi nějaký Velký Červ…

Nakolik jsem věci rozuměl, zpátky Prorok poveze taky minerály. Soudě podle toho, že už dnes, tedy tři dny před předpokládaným návratem raketoplánu, do Svobodného dorazila jednotka vnitřní stráže a dva obrovské obrněné návěsy, asi to bude něco hodně vzácného a těžkého.

Zlato, platina nebo plutonium…

Tenhle mezihvězdný obchod je divná věc. Z našeho pohledu to vypadá spíš jako naturální výměna. My Hixanům dodáme ptáčky a oni nám zase kortrizon či přímo zázračnou aktivní plastickou hmotu, které vám stačí pouhý kilogram na vybudování lehkého, ale přitom velmi pevného rodinného domku. Jak si to domluvíte, tak si nakonec vyděláte. Jenže to všechno je spoutáno pevnými řetězy nejrůznějších omezení, precedentů, zákonů a dalších právních norem, řídících obchod mezi rasami — o pravidlech stanovených Konkláve ani nemluvě. Například k technologiím se prakticky nedostaneme. Ne že by to snad vůbec nešlo, ale je to málo pravděpodobné. A vrcholem všeho je taková ničemnost jako zákon o neoprávněném využívání. Ten se uplatňuje jen vůči mladým rasám, tedy i vůči nám. A ze všeho nejvíc připomíná sofistikovaný výsměch.

Jednou, už na samém úsvitu galaktického obchodu, prodali prašníci Zemi monomolekulární nitě. Sedm tun nití schopných řezat žulu i titan a snášet obrovské zatížení. Pro všechny oblasti pozemské výroby by jejich průmyslové využití znamenalo vyslovený převrat. Sedm tun téměř nehmotných vláken tenčích než pavučina je velice mnoho. Celé Zemi by to vystačilo na dlouhá léta. Uplatilo by se to při obrábění kovů, v hornictví, ve stavebnictví. A samozřejmě, bohužel, i při výrobě zbraní. Okamžitě se objevily i šílené projekty orbitálních výtahů…

Jenže pak se ukázalo, že prašníci těchto nití užívají výhradně pro účely onoho životního procesu, který má nejblíž k našemu porodu. Proto nitě smíme používat jedině k tomuto účelu.

Bylo kolem toho plno skandálů, rezignací i proseb, adresovaných Silným… Pak byly magnetické kontejnery s nitěmi uloženy do pečlivě střeženého skladu. Zatím natrvalo, nebo snad do lepších časů. Vznikly i celé akademie mezihvězdného obchodu, kde se lidé začali učit, jak se podobným obchodním pastem vyhnout. Někdy se to podaří, například v případě kortrizonových destiček, jimiž je „vyzdoben“ i Danilovův Mudrc. Jenže to se povede málokdy.

Třetí startovací rampa, odkud vzlétl Prorok, je od hotelu vzdálena skoro deset kilometrů. A přesto z toho byl rámus až bůh bránil. Skla v duralových rámech drnčela a ohnivá čára, na jejímž konci se zachvíval raketoplán, rostla dál a dál. Beze spěchu a impozantně. Vskutku působivá podívaná.

Jenže já před něčím takovým vždy dával přednost tichému a pohodlnému startu v gravitačním paprsku.

„Tak ať se daří, kluci,“ řekl jsem startující lodi.

Člověk by rád doufal, že tentokrát nás nikdo neošulí. A že plutonium, berylium nebo platinu budeme moci využít i k jiným účelům než jen k potravinářským.

Bouchly dveře a já se otočil. Do mého pokoje právě vstoupil Danilov.

„Já klepal,“ oznámil mi a hnal se rovnou ke mně. Podíval se oknem ven, přimhouřil oči a zadíval se za mizejícím raketoplánem. „Ať se daří, Vasjo…“

Já neřekl nic.

„Tak už se na mě nezlob, Péťo.“ Plukovníkova ruka dolehla na mé rameno. „A nebuď furt načuřenej. Já nejsem padouch a ty zase nejsi svatej. Co ty na to?“

Přikývl jsem a on hned ožil:

„No výborně. Zrovna dorazil tvůj děda s nějakou slečnou.“ Nenápadně na mě mrkl. „A se spoustou ranců. To neumí cestovat nalehko?“

„Nevím. Já s ním nikdy nikam nejel.“

„Andrej Valentinovič je teď u Kiseljova. Na kafi. A my máme nejvyšší čas vyrazit k felčarům. Tak jdeme?“

Na tu poslední předstartovní prohlídku jsme už opravdu museli.

Před nějakými třiceti lety by nás před startem nenechali dělat, co nás zrovna napadne. Museli bychom být v karanténě, aby se ještě před letem podchytila každá případná nákaza. Byli bychom pod soustavnou lékařskou kontrolou a zároveň bychom absolvovali nepřetržité tréninky a instruktáže. Jenže všechno se mění. Kosmická doprava je normální průmyslové odvětví. Na kosmodrom stačí dorazit v den odletu a záložní posádka tu není žádná. Jen z ruských kosmodromů startuje patnáct až dvacet pilotovaných lodí denně. Američané jich vysílají ještě o něco víc a evropské konsorcium zase jen o něco míň. A pak jsou tu ještě japonské, čínské, jihoamerické a africké společnosti. Létá se z celkem dvaceti kosmodromů a další jsou ve výstavbě. K dispozici jsou stovky kosmických plavidel. A ještě víc je jich rozestavených v továrních halách. Se spirálami, hermesy a dalšími staršími typy už je konec a projektují se nové, supertěžké kosmické náklaďáky. Kosmonautů je stále nedostatek, takže normální piloty přeškolují během šesti až osmi měsíců. Prostě běžící pás!

Jenže co se dá dělat, když přirozený úbytek je tak velký… Někdo zmizí v hlubinách vesmíru, jiný zahyne při přistání, s dalším vybuchne při startu raketa. A ve všech těch lodích jsou mí kolegové. Známí i neznámí.

Všechna naše privilegia jsou asi jako poslední odsouzencova sklenka kořalky či cigareta před popravou…

Prohlídka byla rychlá, dokonce poněkud nedbalá. Mne ovšem za poslední dva dny prohlíželi tolikrát, že mi tentokrát spíš dali pokoj. Zato Danilov to chytil naplno. Velice dlouho seděl v ordinaci gastroenterologa. Zelené razítko do zdravotní karty sice dostal, ale byl celý vzteklý.

Těžko říct, co mu našli, zda známky gastritidy nebo začínající hemeroidy, ale doktor za ním ještě vykoukl do chodby a přísně řekl:

„A dělejte všechno, jak jsem vám říkal!“

„Spolehněte se,“ odsekl plukovník přes rameno.

Do startu zbývaly dvě hodiny.

Když jsme se oblékli a polikliniku opustili, začal jsem se Danilova ptát:

„A kdy hodláš…?“

Plukovník na mě pohlédl a já větu nedokončil.

„Jdeme ke Kiseljovovi.“

K administrativní budově jsme došli během pěti minut. Sekretářka teď v předpokoji nebyla, zato se tu znovu objevili bodyguardi. Že by se tu k večeru a během noci režim zpřísňoval?

Při pohledu na plukovníka tělesní strážci od dveří mlčky poodstoupili. Danilov prudce rozrazil první dveře a teprve před dalšími, vedoucími do generálovy pracovny, jeho pohyby zvláčněly.

„Soudruhu generálporučíku…“

„Á, Saša!“ ozval se zevnitř známý hlas.

Zhluboka jsem se nadechl a vstoupil do pracovny hned po Danilovovi.

Andrej Chrumov tu byl v nažehleném obleku, tentokrát ovšem drahém a módním, z „vlněné bavlny“. Kravatka byla z poloprůhledné aromatizované látky původem z Daenla; jednou jsem tuhle látku přepravoval a vykládali ji pod dohledem dvou desítek vojáků a agentů FSB. K čemu mu ale celá tahle maškaráda je?

„Tak co, vezmeš Péťu do posádky?“ zeptal se Andrej Valentinovič, který už se objímal s Danilovem. Teprve pak podal ruku mně: „Nazdar, vnuku.“

„Nazdar. Jaká byla cesta?“

V očích starého pána se cosi sotva postřehnutelně změnilo.

„Normální, Péťo, naprosto normální…“

Máša seděla stranou. Oblečená byla do bílého kalhotového kostýmu a s hladce sčesanými vlasy vypadala dokonce sympaticky. Zdvořile jsme si kývli na pozdrav. Kiseljov zrovna dívce s úsměvem doléval kávu. Ten starý, nemotorně galantní lampasák… Bylo mi ho strašně líto. Za několik hodin už z něj bude bývalý velitel kosmodromu Svobodnyj.

„A co že si nedáš na ten žaludek větší pozor, Sašo?“ zeptal se mého velitele vyčítavě. „Až se vrátíte, tak tě poženu na komplexní prohlídku…“

„To už vám to hlásili, soudruhu generále?“

„Já už mám takovou funkci, ve který musím vědět všechno,“ zasmál se dobromyslně Kiseljov. Uhnul jsem očima. „No nic, máte nejvyšší čas…“

„To ano,“ souhlasil Danilov a učinil bezděčný pohyb směrem ke dveřím. Pak se ale zarazil a zeptal se: „Odkud chcete sledovat start, Andreji Valentinoviči?“

„Ale snad odsud z pracovny,“ řekl Chrumov s očima stále upřenýma na mě.

„A neměli bychom Andreje Valentinoviče dopravit ke třetímu bunkru? Že by se podíval přímo z plochy…“

„Co ty na to, Andreji? Nebojíš se, že ohluchneš?“ zeptal se Kiseljov.

„Cože?!“ zeptal se nedoslýchavě Chrumov.

Generál se zasmál:

„No tak jo… A co ty, Mášenko?“

„Já bych šla s Andrejem Valentinovičem,“ řekla stydlivě. Najednou jsem měl dojem, že tu na generála hrají divadýlko. Ačkoli… je to opravdu jen divadýlko?

„Takže mám dát pokyn?“ otázal se Danilov.

Není vyloučeno, že v tuhle chvíli znejistěl i sám Kiseljov. Na okamžik zaváhal, ale pak přece jen souhlasil:

„No dobře, Sašo. Tak hosty vyprovoď. A vy dva pak rovnou do autobusu.“

Ke garážím jsme šli podivně. Mlčky. Andrej Valentinovič po mně neustále pokukoval, jako by se snažil pochopit, co se to s jeho vnukem za necelých čtyřiadvacet hodin stalo. Danilov napětí zřejmě cítil, a tak taky nic neříkal. Jen Máša si nevšímala nikoho a ničeho. Vlekla s sebou dvě obrovské brašny, ale nabízenou pomoc rezolutně odmítla. Býval bych se vsadil o všechny hvězdolety, co jich v Galaxii je, že obsah jedné z těch kabel je mi dokonale znám. No a pokud jde o tu druhou, tak jsem přinejmenším tušil.

Budova garáží pro služební vozidla kosmodromu je obrovská, o nic menší než středisko letové kontroly nebo administrativní blok. Parkují tam obrovité tahače, dopravující na start rakety i kosmické lodi, ale taky menší vozy. U vchodu samozřejmě stála ostraha a pro nás tu začaly první problémy.

Že sem přijdou dva civilisté, to Kiseljov samozřejmě oznámil, jenže Mašiny tašky vyvolaly nezdravý zájem majora strážní služby.

„Můžu se podívat?“ sáhl po Mášiných zavazadlech.

Danilov, který už mezi strážnými prošel, se zastavil:

„Nějakej problém, majore?“

Měl jsem pocit, že na tomhle místě Alexandr očekával někoho docela jiného. Takže je všechno v háji!

„Podle předpisu mám podobné věci vždycky prohlížet,“ poznamenal velitel stanoviště smířlivě.

„Na to není čas.“

„Soudruhu plukovníku,“ oslovil ho major omluvně. „Vy přece naše pravidla znáte…“

„Už jsem řek, že nemáme čas,“ odsekl lhostejně Danilov. „Pojďme, Mášo…“

„Soudruhu plukovníku!“ zazněl najednou v majorově hlase chladný kov. „Promiňte, prosím, ale řád vnitřní služby…“

„No dobře!“ souhlasil nečekaně. „Tak do toho, kamaráde. Hezky se v tom pohrab. Ty si snad myslíš, že tady naši hosti nám přišli kosmodrom vyhodit do vzduchu? Když tady máte provádět americký senátory, tak se před nima plazíte jako hadi…“

V hlase měl nerudné podráždění, ale majora tím nezaplašil. Za jeho zády v prosklené kukani seděli tři samopalníci a já si s hrůzou představil, co všechno se teď může stát.

„Promiňte, prosím…“ A major se chopil Mášiných kabel. „Ohó!“ změřil si ji vzápětí obdivným pohledem.

„Ty věci jste si ale mohla nechat v hotelu,“ zafuněl major a s obtížemi tašky vzepřel na poškrábaný stůl. „A bylo by po problémech. Kdežto takhle, pořádek zkrátka musí být. Tohle není exkurze v čokoládovně!“

Velitel stanoviště byl zřejmě na svou zásadovost pyšný. Jen těžko se dalo předpokládat, že by v kabelách očekával něco podezřelého či dokonce nezákonného, ale příležitost povozit se po samotném Danilovovi si přece ujít nenechá…

„Nakonec si ty tašky můžete nechat tady u nás. To se sice taky nesmí, ale budiž…“

Aniž se dočkal odpovědi, sáhl po zipu první brašny.

Co v ní asi bude — počtář nebo zbraně!

Úplně nahoře major objevil svetr a lehkou bundu. Pokrčil rameny a začal se v těch svršcích přehrabovat.

Ze šatstva najednou vyklouzla malá šedá tlapka a jemně se dotkla majorovy ruky. Ten strnul.

„Tohle je kamera a kazety. Naši hosti si chtěj natočit start,“ řekl Danilov.

Můj bývalý dědeček celému tomuto výjevu nevěnoval nejmenší pozornost. Prohlížel si chodbu, plakáty po zdech i vojáky za sklem. Vypadalo to, že ho dění na kosmodromu opravdu zajímá.

Kdy asi stihli probrat tuhle variantu průniku na plochu?

„Hosté chtějí natočit start,“ opakoval major. Oči měl najednou ospalé, až mátožné. Ruce bezvládně ležely na Mášiných hadřících.

„Zapněte laskavě tu tašku, majore,“ zabručel Danilov.

Velitel stanoviště brašnu poslušně uzavřel a natáhl se pro druhou. Původně jsem si myslel, že mu Danilov nařídí, aby už ji neprohlížel, ale zmýlil jsem se.

„Votevři to, Mášo,“ požádal dívku plukovník.

Druhá taška byla uzavřena číselným zámkem. Máša ji majorovi opravdu otevřela sama. Ten sklouzl lhostejným pohledem po kovových předmětech mimořádně podezřelého tvaru, jimiž bylo toto zavazadlo nacpané až po okraj, a tázavě pohlédl na Danilova.

„Tak vidíte, všecko je to v pořádku,“ řekl Danilov.

„Ano,“ přikývl už bez poznámek major. „Zavřete to. Příjemný let. A úspěšné natáčení.“

Těžko říct, co s ním počtář přesně udělal, ale bylo vidět, že už se z toho šoku pomaličku vzpamatovává. Možná si časem dokonce vzpomene, co přesně v těch taškách viděl…

Major načmáral pár poznámek do strážní knihy a navolil kód na vnitřních dveřích. A my mohli vstoupit do garáží. Veliká spoře osvětlená hala připomínala zastřešené nádraží. Tento dojem posilovalo několik obrovitých mnohokolových tahačů, větších než běžná lokomotiva. Jedno z těch monster zrovna vyjíždělo ven na plochu. Začpělo to tu výfukovými plyny, s nimiž si asi neporadí ani sebelepší ventilace.

Také tady bylo strážní stanoviště, ale tentokrát už jsme se bez počtářových zázračných schopností obešli. Danilov prostě stiskl ruku veliteli, vyměnili si pár nezávazných fórků a my mohli jít dál. Hned jsem uviděl malý autobus, který nás měl odvézt na startovací pozici. Danilov ale na skupinku lidí u autobusu jen zamával a odvedl nás kousek stranou, ke stařičké volze s nápisem ZVLÁŠTNÍ SLUŽBY. U auta stál člověk v civilu, jehož jsem nikdy neviděl.

„Takže dohodnuto,“ řekl mu jen Danilov, sotva se pozdravili.

„Ale žádám to písemně, soudruhu plukovníku.“

Bylo jasné, že je to někdo od tajných služeb. Někdo, kdo se Danilovovi musel podřídit, ale zároveň z toho neměl vůbec žádnou radost.

„Samozřejmě.“

Danilov vytáhl nějaké lejstro a podal mu ho. Já si stačil povšimnout jen tučně vytištěné hlavičky: Jen pro služební potřeby! Přísně tajné!

Řidič si rozkaz pozorně pročetl.

„Pusťte se do toho,“ nařídil mu Danilov.

„Provedu, soudruhu plukovníku,“ hlesl opět bez nadšení řidič.

Pomohl jsem Máše uložit brašny na zadní sedadlo a jí pak vlézt dovnitř. Můj bývalý děda se posadil vedle řidiče. Než zabouchl dvířka, na okamžik zaváhal a pak se mě zeptal:

„Co je to s tebou, Petře?“

Neřekl jsem nic. Na tohle teď nebyl čas.

Volha vyrazila a Andrej Chrumov se po mně skrz zadní sklo ještě dlouho ohlížel, ale já mu ani nezamával. Prostě jsem to nedokázal.

„Hoďte sebou, kluci!“ zakřičeli na nás od autobusu. „Už jsme měli bejt pět minut na cestě!“

Stmívalo se a řidič rozsvítil reflektory. Chvílemi jsme se hnali přes jasně osvětlené sektory kosmodromu, chvílemi se zase nořili do naprosté tmy.

Aut bylo na ploše docela dost. Většinou se sjížděla ke třetí rampě, odkud před chvílí odstartoval Prorok. Ještě se z ní kouřilo a bylo tam pěkně horko, ale pozemní služby mají jen čtyřiadvacet hodin na to, aby rampu připravily k dalšímu startu.

My jsme třetí rampu obloukem objeli a teď jsme se blížili ke druhé, kde už se tyčil Ruský meč, jehož start se plánoval na zítřek. Před námi už zbývala jen jednička s Mudrcem, připraveným ke vzletu. Obří raketa Energija, jediný pozemský nosič schopný do vesmíru dopravit raketoplány této třídy, se halila do mlžného mraku. V záři reflektorů pableskoval ledový škraloup na trupu rakety.

„To je krása, co?“ zeptal se mě Danilov.

Odpověď zjevně nečekal, a tak jsem jen přikývl.

Krása to je, ale tak trochu předpotopní. Skutečná krása to byla ve dvacátém století. Takovéto systémy měly lidstvu pomoci prozkoumat a podrobit si Sluneční soustavu. Postavit základny na Měsíci a osady na Marsu, doletět na Venuši a na Merkur. Pak se měly zrodit atomové a iontové motory a všelijaké další exotické rekvizity typu laserových urychlovačů, slunečních plachet a fotonových hvězdoletů… A teprve pak, až by se lidstvo zorientovalo ve své vlastní planetární soustavě, jsme měli vymyslet jump.

Jenže copak mladí vědci z Moskevské státní univerzity, kteří za pár kopejek, přidělovaných zbídačeným státem, můžou za to, že se jim podařilo sestrojit funkční model jumperu? Dnes se posměšky, adresované nejrůznějším „ruským prvenstvím“, považují málem za součást dobrého vychování. Jenže jumper opravdu vymysleli Rusové! Jistě, pak celý tento vědecký tým emigroval do Spojených států. Protože Američani si je docela obyčejně a bezelstně koupili. Amerika je přece zvyklá, že když něco není schopna vytvořit sama, tak si to koupí. První lodí s jumperem byl proto americký Enterprise. Jenže to v mé vlasti se podařilo předstihnout dobu o desítky, možná dokonce o stovky let.

Jistě, zdá se to nemožné, nemyslitelné. Jako kdyby se člověk kromaňonský naučil vyrábět rolls-royce a potom v nich proháněl mamuty.

Kéž by tak ve světě platila alespoň nějaká spravedlnost! Kéž by se Konkláve podobalo všem těm Ligám svobodných hvězd, Galaktickým aliancím a Velkým kruhům — prostě kterémukoli z kosmických společenství, jimiž nás tak štědře zásobují autoři sci-fi románů. To bychom pak Cizím náš jump postoupili — a byl by to dárek nevyčíslitelné hodnoty… A za to bychom naopak dostali gravitační motory, systém kontroly podnebí, univerzální vakcíny i biopočítače…

Jenže ona žádná spravedlnost není. A tak jen svíráme kopí s kamenným hrotem, vykláníme se z oken limuzíny, bedlivě sledujeme unikajícího mamuta — a jsme na sebe hrdí.

Co jiného nám taky zbývá?

Autobus zastavil asi padesát metrů od startovní pozice. Motor utichl. Povzdechl jsem si, vstal ze svého sedadla a chopil se kufříku. Danilov na mě mrkl a zamířil k východu.

„Honem, kluci!“ Velitel autobusu, který nás dopravil na start, byl evidentně nováček. Blízkost dýmající rakety, doslova napumpované kapalným kyslíkem a vodíkem, ho znervózňovala. Asi z toho opravdu jde hrůza. Když před rokem při startu explodoval Svatý Georgij, shořelo všechno na dva kilometry kolem.

Strach z techniky mizí až ve chvíli, kdy nad ní získáte moc. Když máte pod rukama řídicí pult a když se každý stupeň v tryskách a každá atmosféra v potrubí zobrazuje na monitoru. My lidé jsme divní. Vytváříme zařízení, jimž pak vlastně ani nedokážeme do důsledku porozumět. Což je ostatně příznačné i pro silné rasy…

V autobuse sedělo asi tak patnáct lidí. Někdo tu byl oficiálně, například lékaři, ostraha a technici, kdežto někdo se jen rozhodl, že se povozí po ploše. Všichni přítomní ale považovali za svou povinnost poplácat mě i Danilova po zádech. A popřát nám hodně štěstí.

Když už jsme stáli na začazeném a popraskaném betonu, vedoucí dopravní směny předal Danilovovi klíč od řídicího pultu. Plukovník zprohýbanou kovovou destičku mlčky převzal, podepsal se do příslušné knihy a od této chvíle se ujal velení lodi.

„Tak zlomte vaz,“ řekl nám ještě vedoucí směny.

„Díky.“ Danilov zaklonil hlavu a prohlédl si raketu. „Tak co, Péťo?“

„Jdeme.“

Několik lidí nás doprovodilo až k výtahu. Vstoupili jsme do prostorné zamřížované kabiny a zavřeli za sebou dveře. Vedoucí směny slavnostně stiskl knoflík.

Výtah se vydal vzhůru.

Neznámo proč jsem předpokládal, že děda s Mášou na nás budou čekat právě ve výtahu. Že by už byli nahoře v raketoplánu, když nejsou tady?

„Jsi nervózní?“ zeptal se mě Danilov.

„A ty?“

„No jasně.“

Bezděčně jsem se opřel o ocelovou mříž výtahu, ale ihned jsem rukou zase ucukl. Z titanového těla rakety vanul chlad. Pronikal až na kost a kůže ke kovu okamžitě přimrzala. Na to jsem nebyl zvyklý, protože rakety Proton, které vynášejí do vesmíru spirály, dodnes létají na tetra-oxid dusíku a symetrický dimetylhydrazin. Což jsou svinstva jedovatá přímo mimořádně…

„Jestli ale Karel lže,“ řekl jsem.

„Proč by lhal?“

„Copak víme, co jsou Cizáci zač?“

„Základním stimulem každý inteligentní formy života je snaha získat výhodu,“ poznamenal suše Danilov. Také on se otřásl zimou a zapnul si bundu. Výtah zatím urazil jen polovinu své pouti, ale kosmodrom jsme měli jako na dlani. Kovové nosníky konstrukce poskřipovaly a z rakety se sypaly kousky ledové kůry. „Počtář nemá proč lhát, protože to pro něj není výhodný.“

„No vidíš, a já si myslel, že nejdůležitějším stimulem života je láska,“ odpověděl jsem. „Láska k lidem, k domovu, k vědění. Prostě k čemukoli.“

„Ale to je přece totéž, Péťo. Pro náš ubohej a unavenej mozek je taky výhodný si myslet, že milujeme a že někdo miluje nás. Matka miluje svýho syna, vlast svýho občana, přítelkyně miluje tebe. Jenže ve skutečnosti…“ Danilov si odplivl skrz mříž a ušklíbl se. „…jsou to buď instinkty nebo vypočítavost. Obyčejně jedno i druhý dohromady. Ve skutečnosti přece chápeme, že naše cena je daná naší schopností pracovat, něco dělat. Přinášet svýmu okolí a celý společnosti užitek. A taky chápeme, že takhle to donekonečna jít nemůže. Proto se taky jistíme láskou. Před stářím, před nemocema a samotou… Kdyby Karel překypoval láskou k lidstvu, tak jsem ho okamžitě popad za krkem a osobně vodnes k prvnímu skobákovi. My ho nezajímáme. Pro počtáře je prostě právě v tyhle chvíli výhodný spřáhnout se s lidma.“

„Ty jsi cynik, Sašo.“

„Nemám pocit, že bys mě za to vodsuzoval.“

Danilov pohlédl vzhůru, povzdechl si a začal si rozepínat kalhoty.

„Hlavně si nemysli, že mi ruplo v bedně,“ uklidnil mě. „Každej máme svoje zvyky,“

„Aha, a pomočit raketu je dobrý znamení?“

„Pro mě ano.“

„Abys nenastyd,“ varoval jsem ho a sotva potlačoval smích.

„Co je na tom k smíchu?“ zachmuřil se Danilov, který už si znovu zapínal poklopec.

„Ale vlastně nic… Jenom mě tak napadlo, jaká je škoda, že ostatní piloti nevědí, proč jsi tak úspěšnej.“

„Vladimirskij například vyhazuje z výtahu pětikopějky,“ řekl Danilov. „No a když eště lítal Kiseljov, tak si před startem zakapával nos sanorinem. Copak ty žádnou takovouhle pověru nemáš?“

Na okamžik jsem se zamyslel:

„Ale mám. Talisman. To je přece taky pověra. A promiň, Sašo, já se ti opravdu smát neměl.“

Výtah mezitím rámusivě zastavil. Danilov otočil závorou a oba jsme vyšli na horní plošinu startovní věže.

A tady na nás oba naši cestující čekali.

Andrej Valentinovič s Mášou leželi na ocelové podlaze — pro jistotu, aby je zdola nikdo neviděl. Máša samozřejmě držela v rukou zbraň. Tentokrát to nebyl paralyzátor, ale cosi na pohled velice působivého, s tlustou hlavní a válcovitou pažbou. Hned vedle stály obě kabely.

To jsou mi partyzáni.

„Abyste se nenastyd, Andreji Valentinoviči,“ řekl starostlivě Danilov. Přistoupil k poklopu vedoucímu do přechodové komory Mudrce a chvatně otočil kolem, zapuštěným do stěny. „Klidně jste mohli dovnitř, tady žádný zámky nejsou!“

„Stát se může ledacos,“ postavila se na všechny čtyři Máša. „Třeba by se tam spustilo nějaký bezpečnostní čidlo, nebo tak…“

Danilov se do průlezu vnořil jako první. Já pak dovnitř pomohl Máše a opatrně předkloněnému Chrumovovi a podal jsem jim brašny. Poté jsem naposledy obhlédl celý kosmodrom.

Stejně je to zvláštní. Čekal jsem nějaké výčitky svědomí nebo naopak jasné vnitřní přesvědčení, že naše věc je správná.

Jenže jsem uvnitř necítil vůbec nic. Bylo tam pusto a prázdno.

Kapitola čtvrtá

Buran je zkonstruován tak, že normální poloha „podlahy“ a „stropu“ je tu znát jen při přistání. Teď, když si kosmická loď raketu Energija osedlala s nosem čnějícím kolmo vzhůru, nebylo zrovna snadné se do ní usadit. Já a Danilov jsme pomohli Chrumovovi a Máše usadit se v křeslech jumpového navigátora a palubního inženýra na „dolní palubě“. Na to, abychom křesla pootočili do startovací polohy, jsme potřebovali asi pět minut. Počtář, který se vyhrabal ze své tašky, by se zřejmě ze všeho nejradši znovu usadil na jumperu. Buran ovšem není maličká spirála. V Mudrci byl jumper instalován ve strojovně. Počtář tedy nakonec zaujal místo vyhrazené pro kosmonauta-výzkumníka, které zůstává téměř vždycky prázdné. Protože my vesmír nezkoumáme, my po něm rozvážíme náklady.

Všechno probíhalo v naprostém tichu. Přísně vzato by v kabině žádné skryté mikrofony být neměly, ale my jsme se bez jakékoli předchozí domluvy rozhodli, že nebudeme nic riskovat. Aby středisko letové kontroly nedejbože nezjistilo, že v raketoplánu nejsou jen dva členové posádky…

„Zaujměte své místo, druhý pilote,“ nařídil mi Danilov, když se vyškrábal do velitelského křesla. Já se usadil do toho svého, nasadil si přilbu se sluchátky a mikrofonem, připojil ke kombinéze kabel snímání telemetrických údajů a letmo pohlédl dolů.

Chrumov mi gestem naznačil, že je všechno v pořádku. Pokud snad mého bývalého dědu mé chování dole na zemi znepokojilo, teď ho přirozený strach těsně před startem všech ostatních emocí zbavil. Máša ve svém křesle ležela s poklidem zkušeného kosmonauta. Nohavice bílých kalhot měla vysoko povytažené a já bezděky sledoval její lýtka. Měl jsem kdysi jednoho spolužáka, který ženskou krásu hodnotil především podle nohou. Ty Mašiny by se mu nepochybně zamlouvaly…

„Druhý pilot připraven,“ oznámil jsem. Kradmo jsem strčil ruku do kapsy, vylovil odtud plyšového myšáčka a rychle ho pověsil nad pilotní monitor. Možná jsou tyhle pověry opravdu směšné, ale kdoví…

Danilovovy prsty už se rozběhly po hlavním ovládacím pultu. Monitory jeden za druhým ožívaly a ve sluchátkách naskočil šum.

„Země, tady Mudrc,“ začal podávat první hlášení plukovník. „Posádka ke startu připravena. Zahajujeme testování všech systémů.“

„Mudrci, tady Země,“ reagovala okamžitě sluchátka. „Na spojení je náčelník směny Vasiljev. Slyšíme vás dobře. Telemetrické údaje v normě. Máte trému, Sašo?“

„Ne.“

„Tep ale máte přes sto.“

Danilov se nucené zasmál:

„Nechte člověka aspoň chvilku vydechnout, chlapi zatracený! Startovat máme za hodinu a vy nás honíte jako nadmutý kozy!“

„Jasně, Sašo. Předávám vás majoru Gillerovi.“

„Zahajujeme předstartovní kontrolu, Mudrci!“ ozval se bodře hlas mého známého.

„Ahoj, Maxime,“ ozval se mu Danilov. „Projeď dneska kontrolu s Chrumovem — jen ať si mladej zvyká.“

„Ahoj,“ řekl jsem.

„Tak jak se cítíme?“ zeptal se Giller. „Ty se nám teda jevíš, jako bys neseděl v raketě, ale doma u televize.“

„Naším ložem budiž sedlo koně,“ reagoval jsem veršem staré vojenské písně. „Dáme se do toho, Maxime. Spouštím celkový test počítačové sítě…“

V buranu jsem neseděl už dlouho. Možná před půlrokem během povinného dvoutýdenního kurzu. Tehdy jsem prošel úplnou přípravou řízení lodí střední a velké tonáže.

„Je to v pořádku, Péťo.“

„Takže jump-test…“

Takhle jsme si hráli asi čtyřicet minut. Objevili jsme drobnou závadu v návratovém systému pomocných raket, ale středisko letové kontroly ji na druhý pokus odstranilo. Takhle je to vždycky — začne zlobit nějaká maličkost, po níž následuje několik minut nervozity, než Země zmobilizuje záložní řešení a nakonec vydá povolení ke startu.

„Všechno je v pořádku,“ rozhodl nakonec Maxim. „Start za deset minut.“

„Rozumím.“

Podíval jsem se dolů. Zdálo se, že Chrumov už se uklidnil. Máša sebou naopak začala ve svém křesle šít. Počtář vypadal jako socha.

Jen aby něco na poslední chvíli nekikslo! Jen aby nám start neodložili!

„Do startu zbývají tři minuty,“ oznámil Giller. „Odsouváme výtahovou věž.“

Raketa s kosmickou lodí se jemně otřásla, zřejmě v okamžiku, kdy se věž odpojovala.

„Přebírám velení,“ řekl Danilov. „Díky, Petře.“

Přesně za tři minuty se Mudrc roztřásl a my uslyšeli temný hukot — ne zdola, doslova odevšad.

„Jste ve vzduchu,“ hlásil Giller.

Já start zaznamenal až podle několika řádek textu, které naskočily na monitorech — ocelové čepy, jimiž je raketa zajištěna na rampě, nevydržely zvyšující se tah motorů a v propočteném okamžiku se přetrhly. Letěli jsme.

Velké raketoplány mají měkčí start než ty, které vzlétají na protonech, ale na to jsem už jaksi pozapomněl…

„Deset vteřin, let je normální,“ hlásila Země.

Přetížení se zvyšovalo plynule, ale neúprosně. Opět jsem se podíval dolů — zdálo se, že všichni tři naši cestující jsou v pořádku. Ostatně když se vesmírem můžou promenovat extravagantní americké milionářské hvězdy a hvězdičky, které tu a tam taky letí až k některé hvězdě, tak proč by to neměl přežít Andrej Valentinovič…

„Obrat kolem podélné osy,“ oznamoval Giller. To jsme samozřejmě pocítili. Raketoplán se nejdřív položil na bok a plavně přecházel břichem dolů.

„Kontrolujeme,“ potvrdil Danilov. Během startu je totiž posádka zcela bezmocná. O všem rozhoduje a všechno řídí Země. Cítit se jako pilot a ne jako náklad je daleko příjemnější.

V okamžiku, kdy se raketoplán dostal do téměř horizontální polohy, se celá souprava začala silně otřásat. Začínala nejtěžší etapa startu, kdy se raketový nosič s kosmickou lodí prodírají hustými vrstvami atmosféry. Změnil se i zvuk motorů, jejichž tah byl snížen na šedesát sedm procent. Za dalších dvacet vteřin jsme se ale vrátili k původnímu režimu — sto čtyři procenta výkonu.

Byla to taková zvláštní tradice — ne sto procent, ale hned sto čtyři…

Na začátku třetí minuty se od soustavy oddělily pomocné motory. V duchu jsem jim popřál hladké přistání, protože dostat je na zem bez úhony nebylo jednoduché, dokonce i když přistávaly na mořské hladině.

Při startech z Bajkonuru, kdy pomocné rakety dopadají do stepi, obvykle dojde k jejich zničení. Jejich nádrže na kapalné palivo jsou příliš křehké. To Američani s jejich motory na pevná paliva to mají jednodušší.

Do odpojení raketoplánu od nosné rakety a zahájení samostatného letu zbývalo nějakých pět minut. Teď je pořád ještě možné vrátit nás na Zemi, otočit loď a posadit ji na Svobodnyj, popřípadě někde ve Státech, nebo ji dokonce převést na nízkou oběžnou dráhu a takhle dotáhnout až na Bajkonur…

„Mudrci…“ Měl jsem pocit, že Gillerův hlas se nepatrně proměnil. „Mudrci, hlaste se letové kontrole…“

„Tady Mudrc,“ ozval se ihned Danilov. „Let probíhá normálně.“

„Hlaste situaci na palubě, Mudrci.“

„Všechno je v pořádku, kontrolo.“

„Plukovníku Danilove… Kolik lidí je na palubě?“

Že už by to začínalo?

Buď už přišel k sobě major strážní služby v garážích, nebo hlášení o podivném rozkazu dopravit starého pána a mladou dívku k raketě, připravené ke startu, podal Danilovův tajněpolicejní podřízený.

Je dobře, že to nepřišlo před pěti minutami. Ale není dobře, že se to nedostavilo tak o deset minut později.

„Nerozumím vám, kontrolo,“ odpověděl Danilov.

„Sašo,“ přešel pozemní dispečer na okamžik z oficiálního do zcela lidského tónu, „máme tady informaci, že na palubě raketoplánu by se mohly vyskytovat dvě civilní osoby.“

„Jsme tu jen my dva, Maxime,“ odpověděl mu stejně vlídně Danilov. „Let je zcela normální. Nepovolané osoby na palubě nejsou.“

Mírně se ve svém křesle nadzvedl a ztěžklou rukou učinil jakési gesto, adresované Chrumovovi. Zřejmě smluvený signál…

„Plukovníku Danilove, na spojení je generál Kiseljov.“

Ozvalo se lehké cvaknutí a já zaslechl generála:

„Co se to tam u vás děje, Danilove?“

Utkvěle jsem zíral na ovládací pult. Motory zatím běžely na plný výkon, abychom se dostali na oběžnou dráhu kolem Země. Ta ale může další stoupání kdykoli přerušit a náš let ukončit.

„Všechno je v pořádku, soudruhu generále.“

„My jsme dostali informaci, že Chrumov a Marie Klymenková byli dopraveni až na startovací pozici.“

Konečně se tedy dovídám Mašino příjmení.

„Let probíhá přesně podle plánovaných propozic, soudruhu generále. Chrumov a Klymenková jsou určitě tam, kde mají být,“ konstatoval znovu Danilov.

Vida, jak se mu povedlo vyhnout se přímé lži!

„Kurvapráce, Danilove!“ rozeřval se Kiseljov. „Ve třetím bunkru nejsou. Voni totiž nejsou vůbec nikde!“

Zbývalo ještě tři a půl minuty společného letu s nosičem a dynamických úkonů, řízených ze Země…

Podíval jsem se za sebe. Marie s Chrumovem teď měli jiné starosti — trojnásobné přetížení z nich vyždímalo všechny síly. Zato počtář už své křeslo opustil; teď ležel přímo na pultu kosmonauta-výzkumníka a jeho tlapky klouzaly nad jednotlivými panely…

„To musí být něj akej omyl, soudruhu generále,“ prohlásil rezolutně Danilov. „Máte mý důstojnický slovo, že na palubě je všechno v pořádku a všechno probíhá podle plánu.“

Na okamžik jsem měl pocit, že mu Kiseljov uvěří.

„Let přerušujeme, Mudrci!“ řekl úsečně generál. „Za deset vteřin se oddělíte od nosiče a nouzově přistanete na základně Vandenberg v USA.“

„Provedu,“ ozval se Danilov. „Ale je to chyba.“

Co chce teď dělat?!

Zadíval jsem se na monitor před sebou. Tam už blikal rudý nápis: MIMOŘÁDNÁ SITUACE. NOUZOVÉ PŘISTÁNÍ. Tři, dva, jedna…

Povel oddělit se od rakety zazněl, ale náraz, způsobený motory raketoplánu, nenásledoval.

„Co se to děje, Mudrci?“ ozval se znovu Giller.

„Let pokračuje, kontrolo,“ odvětil klidně Danilov. „Raketoplán je neovladatelný.“

„Danilove!“ Z éteru se ozýval halas a zmatek. Ze střediska letové kontroly zaznívalo hned několik hlasů a do Gillerových pokynů se prodíralo generálovo vřeštění.

„Povely ze Země na palubu nepřicházejí a let pokračuje podle standardního plánu, soudruhu generále.“

„Cos to tam vyved?“

„Přece víte, soudruhu generále, že já zatím nic dělat nemůžu!“ rozhořčil se plukovník. „Já přece nejsem schopnej revidovat činnost pozemní kontroly. To je vaše chyba.“

Bylo jasné, že dole na Zemi propukla panika. Nejdřív přišla informace, že na palubě Mudrce jsou černí pasažéři. A hned nato se raketoplán s nosnou raketou vymkl kontrole.

„Let probíhá normálně. Čekáme na vaše pokyny, Země,“ dodal posměvačně Danilov. Pak se otočil ke mně a ponuře se zašklebil.

Pohlédl jsem na počtáře, který dál čaroval nad svým pultem.

Jen makej, makej, reptiloide. Dělej nemožné, připravuj o rozum počítače i spojení, nahrazuj práci pozemní letové kontroly a dostaň nás na oběžnou dráhu!

„Mudrci!“ ozval se znovu Giller.

„Jsme na příjmu, kontrolo!“

„Až budete na oběžné dráze, nic dál nepodnikejte. Jumper neiniciovat! Opakuji — jumper neiniciovat! Váš let je zakázán. Další instrukce dostanete až po stabilizaci oběžné dráhy.“

„Rozumíme, Země!“

Zbývala necelá minuta. Pokud se středisko letové kontroly nerozhodlo nás i s celým komplexem oddělat, musí nechat všech pokusů o jakýkoli vnější zásah. Teď už se nemůžeme vrátit — a když, tak až po pár obletech kolem Země.

„Danilove!“ ozval se ve sluchátcích znovu Kiseljovův hlas. „Už jsme o mimořádné situaci informovali SKOB. Na starost vás má Skyt.“

Vyměnili jsme si s Danilovem významný pohled. Ten starý laserový satelit ruské armády je pro nás vážný problém. Pokud ještě úplně nezrezivěl, spálí nás během jediné vteřiny.

„Pokus o použití jumperu vyvolá příslušnou reakci,“ pohrozil Kiseljov.

„O čem to mluvíte, soudruhu generále?!“

Kiseljov polkl chystanou kletbu a suše požádal:

„Dejte mi Chrumova.“

„Slyším vás, soudruhu generále…“

Za třicet vteřin budeme na oběžné dráze… Teď! Ten náraz znamená, že se zapnuly motory raketoplánu, aby pomohly slábnoucímu nosiči.

„Co se to tam u vás děje, Petře?“

„Všechno je v pořádku.“

„Je na palubě tvůj děda?“

„Můj děda na palubě není,“ oznámil jsem naprosto upřímně a podle pravdy. Zřejmě tak upřímně, že generál na okamžik zaváhal:

„No dobře, Petře, ale kde je teda Andrej Valentinovič a Marie Klymenková?“

„Někde dole,“ pohlédl jsem za sebe na dolní palubu.

Kiseljov si zhluboka povzdechl.

„Dějou se to divný věci, Petře. Váš let zastavuju. Čekejte na oběžné dráze. Možná bude nutné, aby se k vám připojila Gamma a její posádka loď prohlédla. Pokud se situace vyjasní, budete v plnění úkolu pokračovat.“

V tom tedy pokračovat rozhodně budeme…

„Dobře, soudruhu generále.“

Následovala vibrace a další náraz…

„Jste na oběžné dráze, Mudrci,“ hlesl smutně Giller. „Spojení přebírá SKOB. Vaší povinností je respektovat veškeré jejich pokyny. Jumper v žádném případě nezapínat!“

Na chvíli se odmlčel a teprve pak nejistým hlasem pronesl tradiční závěrečné zaklínadlo:

„Přejeme šťastný návrat…“

Nastalo ticho. Skobáci buď se spojením nespěchali, nebo si nás nemohli naladit.

„Můžu?“ zeptal se počtář. Teď už ovšem ne z dolní paluby. Nahoře a dole zmizelo a zmizel i řev motorů. Byli jsme na přípravné oběžné dráze kolem Země. Ozvalo se cvaknutí, aerodynamický štít z čelních skel raketoplánu odpadl a nám se otevřel pohled na blankytně bílou kopuli. Země! Ještě to není koule, ale už to není rovina. Zemské přitažlivosti jsme z valné části unikli, ale planeta tu stále ještě byla, hned vedle, ještě stále nás táhla k sobě, brzdila nás a nehodlala se s touto ztrátou smířit.

„Tak jak se vede, Andreji Valentinoviči?“ zeptal se Danilov.

Starý pán, stále ještě upoutaný do křesla, se nejistě pohnul. Pak se zeptal:

„A to je všechno?“

„Čeká nás ještě jedna korekce dráhy.“ Bylo znát, že Danilov se Skyta nelekl. „Jsme ve výšce sto čtyřicet kilometrů. Tady jsou ještě nějaký zbytky atmosféry.“

„Moc krásné…“ pronesl tiše Chrumov. Na mysli měl zřejmě Zemi, kterou z takové vzdálenosti viděl poprvé v životě.

Jump není žádná legrace. Teoreticky se dá vykonat i z povrchu planety, ale problém je v tom, že v takovém případě s lodí do hyperprostoru odlétne i částečka planety. A to docela podstatná, o průměru tak kolem půl kilometru. Což by člověku bylo líto, protože planetu přece máme jen jednu. A nejhorší na tom všem je, že v bodu jumpu vznikne naprosté vakuum. Efekt výbuchu, který nastane, když takový kus vzduchoprázdna zaplní okolní vzduch, je děsivější než exploze vodíkové bomby. Nevadou to při jediném pozemním pokusu s jumpem otřáslo tak, že ničivé zemětřesení v Los Angeles Američanům připadalo jako drobná nepříjemnost. Start z horních vrstev atmosféry zase vyvolával obludné uragány.

„Stanice Gamma volá Mudrce, společnost Transaero. Stanice Gamma…“

Hlas byl velice vážný. Vojáci si na šprýmy moc nepotrpí. Zvlášť když tu věčně stojí, přesněji řečeno visí, ve svých bitevních družicích — tihle chlapáčtí velitelé atomových raket a laserových děl. Poprvé za celé dějiny SKOB se jim najednou naskýtá možnost své služby lidstvu skutečně poskytnout.

Přinejmenším oni jsou si tím jisti.

„Tady dopravní raketoplán Mudrc. Let společnosti Transaero číslo šedesát nula čtyři,“ odpověděl Danilov. „Na trase Země-Džel-17. Na spojení je velitel lodi plukovník Danilov.“

„Hlaste situaci na palubě.“

„Všechny palubní systémy fungují normálně,“ hlásil optimisticky Danilov. „Během startu se středisko letové kontroly pokusilo vzlétnutí přerušit, ale jeho povely z neznámých důvodů nedorazily. Přechod na přípravnou oběžnou dráhu proběhl přesně podle letového řádu.“

„Dostali jste pokyn tuto dráhu neměnit, Mudrci.“

„Orbit je ale nestabilní, Gammo. Žádám o povolení provést korekci dráhy letu.“

„Korekce se nepovoluje, Mudrci. Jakýkoli zážeh motorů bude považován za porušení bezpečnostních předpisů.“

„Vy nás chcete oddělat, Gammo?“ Danilov se otočil k počtáři a učinil mírné gesto rukou.

„Na této dráze se bez jakéhokoli zásahu udržíte nejméně tři dny, Mudrci. Zůstaňte na ní a čekejte na další pokyny.“

„Provedu, Gammo.“

Hlas na druhém konci spojení se po krátké pauze otázal:

„Máte na palubě nějaké nepovolané, Danilove?“

„Otázce jsem nerozuměl — příjem!“

„Podle našich informací by se na palubě vaší lodi měly nalézat dvě civilní osoby, Danilove. Potvrďte to nebo vyvraťte.“

„Potvrzuju, SKOBe.“

Trhl jsem sebou. Ten chlap se snad zbláznil!

„Tady Igor Ustinov, Danilove,“ představil se skobák.

„Já tě poznal, Igore,“ odvětil plukovník. „Proto jsem ti to taky řek.“

„A dobřes udělal. Teď hlavně žádný blbnutí, jo, Sašo? Máme tě na mušce. Pokud se budeš chtít dostat na jumpovej orbit, normálně tě spálím. Ty mě přece znáš.“

„To jo,“ souhlasil Danilov.

„Zůstaňte na příjmu.“

Danilov spojení vypnul a pohlédl na mě.

„Petře, to byl můj… kolega. Toho teda znám dobře.“

„A spálí nás?“ zeptal jsem se.

„Určitě. A nediv se, že jsem se přiznal. Už bylo až moc rušno. Kdyby si nebyli jistý, tak by se tolik neplašili. Zatloukat dál by znamenalo vylekat je eště víc.“

„Péťo,“ zavolal na mě Chrumov. Otočil jsem se k němu.

Po jumpovém pultu, u něhož seděl můj bývalý dědeček, se teď štrachal počtář. Chrumov seděl se zakloněnou hlavou a upřeně na mě zíral.

„Co je to s tebou, Péťo?“ zeptal se mě tiše.

„Všechno je v pořádku.“

„Ani ses nezeptal, jak jsem snášel start.“

„Řek bych, že připravenej budeš dobře,“ opáčil jsem. „Dokonce si myslím, že jsi to pravidelně trénoval. Pro každej případ.“

Máša vytáhla z kapsy nějakou lahvičku a nesouhlasně si mě změřila:

„Nic mi do toho není, Petře, ale takhle bys s dědečkem mluvit neměl…“

„S dědečkem?!“ přeptal jsem se významně.

Andrej Chrumov sebou škubl, jako by ho někdo udeřil. Naše pohledy se setkaly.

„Ano, všechno vím,“ přikývl jsem.

Máša podala lahvičku dědovi, ten z ní s pohledem stále upřeným na mě mechanicky usrkl.

„Pročs to všechno dělal?“ zeptal jsem se. „Proč jsi mi lhal?“

Počtář sklouzl z jumpového pultu a uvelebil se zpět do svého křesla:

„Trajektorie je připravena…“

„Dvacet pět let jsi mi lhal!“ zařval jsem.

Danilov se na nás nechápavě zadíval, pak se zhluboka nadechl a vyštěkl:

„Okamžitě toho nechte!“

Zřejmě v něm zafungovaly jakési instinkty z časů strávených ve vojenském učilišti. Já tedy zmlkl. Děda neříkal taky nic, jen si třesoucí se rukou znovu přiložil lahvičku ke rtům. Pak vzlykavě nasál vzduch a polkl další dávku léku.

„Všichni se připraví na jump!“ nařídil plukovník. „Nadávat si budete… až pak.“

„Ale tohle je zakázaná vejška!“ připomněl jsem mu.

„My teď máme zakázaný všechno,“ odpověděl mi vztekle. „Dvacet vteřin!“

Sejmul z jumpového pultu ochranné víčko a položil ukazovák na tlačítko.

Rovnováha v přírodě je věc velice křehká. Když od Země odskočíme z vrchních vrstev atmosféry, strhne se někde nad Karibským mořem ničivý uragán. Staneme se zrnkem písku, které naruší chod dokonale seřízených přírodních hodin. Smrtonosným zrnkem…

„Deset vteřin!“ hlásil plukovník.

Byl jsem zvyklý naslouchat hukotu rozbíhajícího se jumperu, proto pro mě naprosté ticho v kabině bylo nezvyklé.

„Kam letíme?“ zeptala se Máša, aniž se ke komukoli obrátila přímo.

Odpověděl jí počtář.

„Ke zbytkům rudofialové alarské eskadry…“

Během těch dvou či tří vteřin, které ještě zbývaly do jumpu, jsem si barevný kód Alarů stačil přeložit do obvyklejších číslic. Takže čtrnáctá flotila?

Ale proč ke zbytkům?

Jenže vtom už zabral jump a roztrhl svět vedví.

Óóó…

Cítím se až příliš lehce…

Jak jsem tak v naprosté tmě a v oné chorobné prázdnotě, která se dostavuje hned po jumpu, přicházel k sobě, napadlo mě právě tohle. Jump je příliš snadný. Příliš příjemný.

Něco takového jsme vůbec neměli vytvořit.

Neměli jsme na to právo!

Skok rubem prostoru nám poskytuje iluzi všemocnosti. Probouzí v nás neoprávněné naděje a nutí nás do dobrodružství. Přitom bychom se měli spíš tiše a pokorně přizpůsobovat vesmíru a hvězdám, které nás k ničemu nepotřebují… Lidstvo je opravdu jako dítě, a teď to nemyslím obrazně, protože tak to je. Vyrůstali jsme pod bezedným nebem, pod tím černým bezedném, které se večer co večer rozevíralo nad maličkou Zemí, plochou jako stůl. A hvězdy nad námi zářily, vábivě a nedostupně, jako cizí šperky, jako vábivé a nedostupné hračky. Jenže my jsme si na ně nakonec dokázali sáhnout. Brzy, až příliš brzy. My jsme se toho marnivého zázraku dotkli.

A dlaně nám popálil hvězdný led.

Hvězdy jsou studené hračky, které nejsme s to udržet v rukou.

Jenže odmítnout je teď, když jsme uvěřili ve svou velikost a ve své nejrychlejší kosmické koráby, už taky neumíme…

„Petře,“ ozval se ze tmy sípavě Danilov.

Mlčel jsem, stále jsem ještě byl tam, kde nejsou ani hlasy, ani služební předpisy, ani povinné procedury reanimace lodi po každém jumpu. V oknech se pomalu začaly rozsvěcet hvězdy — oční sítnice se vzpamatovávala ze šoku a začínala znovu vidět.

„Druhý pilote!“

„Druhý pilot připraven,“ zašeptal jsem.

„Andreji Valentinoviči!“ Slyšel jsem nějaký pohyb, jak se Danilov pokouší otevřít zásuvku pro mimořádné situace. Já sám jsem ale zatím nebyl schopen vůbec ničeho.

„Já žiju,“ poznamenal s jistým údivem Chrumov. „To je… to je tak zvláštní…“

„Marie!“

„Jsem na svém místě!“ Dívčin hlas byl rozechvělý, ale bylo jasné, že už se vzchopila. Pašák — jsou i takoví, které je třeba z pojumpového šoku dostávat fackami…

„A co ty, Karle?“

„Ten váš jump je pěkný hnus!“ zasípal počtář.

Můj bývalý dědeček se začal smát — až se z toho nakonec rozkašlal. Cizákovo utrpení ho zkrátka hřálo u srdce.

Danilov konečně vylovil chemickou svítilnu. S křupnutím skleněnou trubičku přelomil. Kabinu zalilo bledé blankytné světlo.

Naše tváře teď vypadaly mrtvolně, jako by patřily uškrceným. Máša už se vyprostila z bezpečnostních popruhů, natáhla se k Chrumovovi a znepokojeně ho sledovala. Vypadalo to ale, že jump snášel vcelku dobře.

O čemž jsem nepochyboval už předem. Dřív jsem věděl, že můj děda vždycky dosáhne svého. Teď jsem věděl, že svého vždycky dosáhne Andrej Chrumov.

Což není nijak velký rozdíl.

„Zkontroluju náklad,“ řekl Danilov a taky se odepnul ze svého křesla. Co je to s ním? Že by se tolik bál o staré bysty? „Jdeme na to, Mášo, Karle, za mnou!“

„Ale Andrej Valentinovič,“ ohradila se Máša.

„O dědu se postará Petr!“ odsekl jí velitel. „Drž se mě!“

Přeskočil přes celou kabinu a objal Mášu v pase. Ta se ho taky poslušně chytila. Společně se pak začali přesouvat ke dveřím do nákladového prostoru. Karel se po mně podíval a následoval je.

„Přece jen má smysl pro takt,“ povzdechl si můj bývalý dědeček, když jsme zůstali sami dva. „Je všemi mastmi mazaný, práskaný a životem otřískaný, ale co je to takt, dobře ví!“

Mlčky jsem mu pomohl odepnout pásy. Starý pán nemotorně vzlétl nad křeslo a jednou rukou se zachytil za jeho vysoké opěradlo. Rozhlédl se a s živým zájmem se zadíval na hvězdy zářící za oknem. Jistě, hvězdy jsou krásné, když se na ně díváme zdálky…

„Jaks to zjistil?“ zeptal se mě úvodem.

„V albu pod fotografií rodičů byl výstřižek z novin. A tam se píše, že politolog a publicista Andrej Chrumov ztratil při tragédii celou rodinu. Syna, snachu i jejich dítě.“

„Kruci,“ promnul si bradu. „To dělá ta potvora paměť. Nejdřív se dožaduje symbolů, všelijakých fotografií a novinových článků, jenže pak stejně zklame a neudrží to.“

„Já nejsem tvůj vnuk.“

„Nejsi, to je pravda. Já jsem si tě osvojil, to ano, ale podle všech dokladů můj vnuk jseš. Tak co?“

„Andreji Valentinoviči…“

Po tomhle oficiálním oslovení se otřásl, jako by ho bičem přetáhli.

„Ono nejde o to, že nejsi otcem mého otce. A samozřejmě už vůbec neběží o to, že jsi mě i přesto vychoval. Za to ti samozřejmě děkuju. Mně jde o to, k čemu mě potřebuješ! No tak k čemu?!“

Starý muž se celý schoulil a uhnul pohledem.

„V tý tvý knížce, hned v úvodu… Je tam taková myšlenka o lidech, který by si dítě do výchovy vzali ne z lásky, ale proto, že by jim někdy mohlo být užitečný. Vždycky jsi mě učil, že asociace vypovídaj jen o jejich autorovi. Jinak o ničem.“

„Pro lékaře je těžké vyléčit se sám,“ zašeptal.

„Tak k čemu jsem ti byl?“

„Abych v okamžiku, kdy budu potřebovat spolubojovníka, vedle sebe měl silného, moudrého a oddaného muže.“

Tohle zní přinejmenším poctivě.

„Lhát ti nebudu. Už nikdy. Ptej se dál.“

Kdepak, Andrej Chrumov si své půlstoleté vavříny postrachu všech pozemských vlád opravdu zasloužil. Už se znovu vzchopil a pustil se do boje. Jenže tentokrát jsem jeho soupeřem já.

Tak do toho, dědku, jen to zkus!

„Existujou testy, který by umožnily určit inteligenci dvouletýho dítěte?“

„Je toho velice málo. Na ledacos jsem si musel přijít sám,“ usmál se hrdě Andrej Chrumov. „Jistě, máš pravdu. Jen tak bych si tě ze sirotčince nevzal. Vybíral jsem si tě. Jako si lidi vybírají štěně. Abys byl zdravý a chytrý. Tomografie, kardiogramy a kdovíjaká ještě vyšetření. A spousty testů. Nakonec jsem si vybral nejperspektivnější dítě z půldruhé tisícovky.“

„Jsi mizera, Andreji Valentinoviči.“

„Ano. Jsem mizera, protože jsem z tebe vychoval člověka. Jako když se obrousí diamant. Protože sám by ses neprosadil, Petře. Dnes by z tebe byl dělník. Nebo farmář. Na to, aby se z tebe stal alespoň gangster, jsi v sobě měl příliš málo podlosti! Dnes bys do sebe po sklenicích lil levnou vodku nebo kouřil trávu. Svůj intelekt, svou paměť bys postupně pohřbíval a po kapkách ze sebe ždímal skutečného člověka. A Země by se zatím dál ubírala cestou, kterou pro ni připravili Cizáci.“

„Jenže by to byla moje cesta, Chrumove! A to, co jsi právě řek… Cizáci si přece taky myslej, že maj právo rozhodovat za nás! Oni taky brousej brilianty! A nedovolej lidem, aby se rozptylovali kvůli hloupostem!“

„Ale lidi jsme přece my oba.“

„No a co? Tvou povinností bylo mi nelhat! Kdybys mi řek pravdu, určitě bych tě měl stejně rád! A tys moh zůstat mým dědou! Rozumíš? Já bych se přece klidně stal kosmonautem, i kdybys mi vysvětlil, k čemu to potřebuješ! Protože stejně dobře jsi ze mě mohl vychovat cokoli jinýho! Bojovníka s Cizíma, teroristu nebo vraha. Prostě kohokoli!“

Chrumov mlčel.

Odvrátil jsem se. Z očí se mi vyřinuly slzy, proměnily se v křišťálové kuličky, oddělily se od řas a strnuly mi přímo před očima, i s odrazem jedovatého chemického světla. Blankytné hvězdy…

„Zamiloval jsem si tě, Péťo,“ řekl jen. „Věříš mi to?“

„Jo tak zamiloval! Jako šikovný kladívko, na který si ruka za ty léta zvykla?“

„Ne. Jako vnuka. Ani svého syna jsem nemiloval jako tebe.“

Mlčel jsem. Ve tmě začínaly měkce žhnout lampy nouzového osvětlení.

Teď světlo nechci!

„Odhodlat se k podlosti je velice prosté,“ pronesl tiše Chrumov. „Zvlášť když si sám uvědomuješ, že je to podlost. Rozhodnout se, že potřebuješ dědice. Pokračovatele svého díla. Stačilo rozdat trochu peněz na úplatky. A ty přece víš, že chudý jsem nikdy nebyl. Najmout lékaře a nakonec vybrat jednoho caparta z půldruhého tisíce jiných. Úřady o tom samozřejmě věděly, ale ty na takové věci kašlou. Starý a ukřičený populista se definitivně zbláznil a vybírá si nového vnuka. Ano, chtěl jsem si najít spolubojovníka. Prostě spolubojovníka! Mladého a bezmezně oddaného. Jenže pak ses pro mě stal synem, vnukem, zkrátka vším… Měl jsem tě příliš rád. A bál jsem se to sobě i tobě přiznat. Ono je to moc těžké, odhodlat se k upřímnosti… Zvlášť vůči tomu, koho miluješ. Ale jaký je v tom nakonec rozdíl, no jaký? Měl jsem ti to zkrátka říct dřív, když ti bylo deset, dvanáct, dejme tomu patnáct… A nic by se na věci nezměnilo. Dokonce jsem schopen ti přesně říct, jak by ses ve kterém věku zachoval. Jenže to nešlo. Nedokázal jsem to.“

„Lžeš,“ zašeptal jsem.

„Nelžu, Péťo. Ale teď ti to nijak nemůžu dokázat. Nijak. Já jsem pro tebe opravdu cizí člověk. Myslím, pokud jde o krev. Jenže láska se žádným přístrojem změřit nedá. A lejstro s razítkem na něco takového taky neseženeš.“

„Tys mě miloval proto, že Země…“

„Ale čert vem celou Zemi!“ zaječel dědeček. „Ta ať se třeba na prach rozsype! Nebo v ohni shoří! Copak já mohl tehdy vědět… Copak jsem mohl tušit…“

Chytil jsem se rukama svého křesla a přitáhl se k dědovi. Celý se schoulil a zakryl si tvář rukama, ale slzy, ubohé stařecké slzy prýštily skrz prsty a jako jiskry se rozlétaly po celé kabině. Usadil jsem ho do křesla a pomohl mu připnout se. Pak jsem přitiskl hlavu na jeho hruď jako v dětství, kdy jsem se před všemi pohromami a stesky mohl schovat na jeho klíně.

„Odpusť mi to, dědo…“

„Péťo, chlapče můj zlatá,“ vzlykal, až se celé jeho tělo otřásalo. „Já vím, moc jsem se na tobě provinil.“

„Odpusť, dědo…“

„Máš pravdu, neměl jsem právo ti lhát. Teď už mi nikdy nebudeš věřit — a právem. Mluvil jsem až moc… o svobodě… a právu člověka být sám sebou. Jenže my nejsme svobodní, chlapče. My jsme otroci. Jsme otroci své lásky.“

„Já ti věřím, dědo…“

„Až příliš jsem miloval Zemi. Miloval jsem ten náš směšný svět. A naši nešťastnou vlast jsem měl raději než celou Zemi. A svůj dům jsem zase měl radši než tu vlast. Protože taková je láska vždycky — skládá se z drobtů, z částeček, z čehosi směšného a hloupého, třeba z průjezdu, kde ses poprvé v životě líbal, ze dvora, kde ses poprvé popral, z práce, v níž ses našel… Svoboda není důležitá, Péťo. Důležitá je láska…“

Odtrhl jsem mu ruce od tváře a pohlédl do jeho stařeckých očí.

„Mám tě rád, dědo,“ řekl jsem. „A Rusko mám taky rád. Nebo Zemi. Ale to až na dalších místech. Nebreč, prosím tě. Za chviličku se vrátí Danilov s Mášou…“

Bezděky jsem se ohlédl ke dveřím do nákladového prostoru a zachvěl jsem se. Tam se totiž ruku v ruce vznášeli Danilov s Mášou. A kolem nich kroužil počtář.

Jak dlouho už tam asi jsou?

„Zahajte reanimaci systémů lodi, Petře,“ řekl Danilov. A pak dodal: „Prosím vás…“

Beze slova jsem přikývl. Na to, co slyšeli a co ne, já kašlu. Hlavní bylo, že děda pláče dál a slzami si smáčí rukáv.

„Samozřejmě bych teď mohl říct pár slov, která se v podobných případech sluší, ba hodí,“ poznamenal počtář. „A znělo by to velmi opravdově. Jenže neřeknu nic, protože prakticky žádné emoce nezakouším.“

„Chápu,“ přikývl jsem. „Proto jsme taky silnější než vy, vážená ještěrko. Protože my nějaký emoce zakoušíme vždycky. Bez ohledu na to, jestli se to zrovna hodí, nebo ne.“

Reptiloid jen cvakl čelistmi.

„Doufám, že emoce lidstva směrem k nám budou vždy jen pozitivní,“ pronesl obřadně. Téměř prosebně.

„To záleží na tom, jestli si naši lásku a přízeň zasloužíte,“ odpověděl jsem. „Ale šanci zatím máte.“

Kapitola pátá

Raketoplán ožil.

Do všech baterií se vrátila elektrická energie a do počítačů zase všechny letové i další programy. Svou loď jsme reanimovali družně, ale mlčky. Země byla daleko, něco přes dvanáct světlených let. To všichni naši pronásledovatelé moc dobře vědí, stejně jako to, že nás právě proto nikdy nenajdou.

Nejpodstatnější je v tuhle chvíli směr. Je to jako v životě: obyčejně vcelku rychle pochopíme, jak daleko se ten který člověk může dostat, ale téměř nikdy nevíme, kterým směrem se vydá.

Ukázalo se, že ukrást hvězdolet je věc velice snadná. Když veškeré systémy raketoplánu začaly fungovat a my se rozesadili do svých křesel (protože plácat se ve stavu beztíže zdaleka není tak příjemné, jak se všeobecně soudí), Danilov se sotva postřehnutelnými rozpaky co nejvěcněji oslovil Mášu:

„Musím ti poskytnout instruktáž o používání záchodu, Marie…“

„Díky, ale já si velice podrobně prostudovala veškerou dokumentaci,“ odpověděla dívka.

„No dobře, ženský adaptéry budou někde v kontejneru nad hygienickým blokem.“

„To najdu.“

Ani nezrudla. Je to formát, tahle Máša. Ještě kdyby tak ke všem svým přednostem přidala aspoň trochu ženskosti…

„Tak že bychom přešli k našim záležitostem?“ zeptal se děda, všechny obhlédl a spokojeně pokýval hlavou. „My tady s Péťou se omlouváme, ale na chvilku jsme se museli zabývat nějakými starými osobními problémy. Promiňte. A teď už se věnujme tomu, kvůli čemu se z nás všech stali zločinci.“

„Na to se těším ze všeho nejvíc,“ řekl Danilov.

Všichni naráz jsme pohlédli na reptiloida.

„Takže už je čas?“ zajímalo ho.

„Nejvyšší — a už dávno,“ poznamenal dědeček. „Dřív než se setkáme s Alary, rád bych celý ten příběh vyslechl. Na mysli mám přirozeně onu hypotetickou historii, která nás vyrvala z náruče matičky Země.“

Jenže počtář stále ještě váhal. Jako by nechápal, že my jsme si všechny ústupové cesty uzavřeli, že už jsme se ocitli v klatbě a že všichni máme na krku paragraf, hovořící o „zločinu proti Zemi“.

„My už jsme předvedli přímo divy zdrženlivé ústupnosti, Karle,“ upozornil ho děda. „Nemyslíš?“

„Inu dobře…“

Reptiloid odplul ze svého křesla k pultu prvního pilota. Ten si zřejmě vybral proto, že měl největší displej. Jakmile se ho dotkla šupinatá tlapka, obrazovka se rozzářila mléčně bílým světlem.

„Budu vám to přednášet a zároveň ukazovat,“ řekl počtář. „Není to nijak složité. Protože ale není v mých silách kontrolovat proces vašeho zpracování obrazových informací, upozorněte mě prosím, kdybyste obraz najednou přestávali vidět či řádně vnímat. Teď si to nejdřív vyzkoušejme! Každý lovec chce přece vědět, kde sedí jeho bažant!“

Na obrazovce se postupně vystřídalo sedm barev duhy.

„Teda — ty jsi lepší než japonský video,“ počastoval ho problematickým komplimentem Danilov.

„Velký kruh, malý kruh, velký čtverec, písmeno A, číslice?…“

„Všechno je v pořádku,“ přikývl děda. „Na bytost, která není s to sledovat naši televizi, jsi naprosto bez chyby.“

„V takovém případě začínáme,“ přikývl reptiloid. „Vraťme se o dvanáct pozemských dnů zpět…“

Obrazovka zčernala. Objevila se na ní temná noc s jiskřičkami hvězd. Jestlipak počtář vůbec někdy viděl to, co nám teď předváděl? Nebo jen události reprodukoval tak, že shovívavě napodobil lidskou potřebu mít vše podstatné přímo před očima?

„Alarská rudofialová eskadra je nezávislá bojová jednotka,“ oznámil nám Karel. „V souladu s usnesením Konkláve střeží více než třicet sektorů vesmíru, ale přitom se nepodřizuje ani jediné silné rase. Což je vyložené požehnání!“

Ze tmy na obrazovce se vynořily bílé body. Postupně se zvětšovaly, až přímo proti nám najednou plula bojová plavidla eskadry. Mně až příliš dobře známé obrovité terče křižníků, ale také stíhací stroje, které měly podobu malých koulí, i letouny zcela neznámého typu — to vše jednoduchých, ale velice elegantních a funkčních tvarů.

Že by se počtář rozhodl předvést nám všechny lodě této eskadry? Ale na to spotřebuje nejméně půl hodiny!

„V daném okamžiku čítá alarská eskadra pouhých šedesát sedm procent původního stavu,“ oznámil suše počtář.

„A předtím byly stavy plavidel normální?“ otázal se rychle Danilov.

„Ano.“

To jsou mi věci!

Alaři přišli během pouhých dvanácti dnů o více než čtyřicet kosmických plavidel!

Ať už se jim do cesty postavil kdokoli, udělil těm hlodavcům zatraceně pádnou lekci!

„Hlavní ztráty představují malé stíhačky,“ doplnil svou informaci počtář. „Přestaly však existovat i dva křižníky. Teď uvidíte vlajkovou loď.“

Když se na obrazovce objevila, jen jsem tiše hvízdl. Měla taky tvar kotouče, stejně jako křižníky, ale pokud mě paměť neklame, tenhle kotouč se mohl pochlubit průměrem alespoň pět kilometrů! Kdyby se něco takového rozhodlo zaútočit na Zemi, tak by skobákům nezbylo, než se rovnou zastřelit.

Jenže tahle vlajková loď si asi hned tak nezaútočí.

Přímo uprostřed kotouče zela díra. Ano, obrovská díra, skrz kterou bylo na druhé straně vidět hvězdy. Okraje disku, které jsou za normálních podmínek ideálně hladké, byly teď rozteklé a visely jako třásně. Vzpomínám si, jak jsem jednou náhodou nechal na slunci starou gramofonovou desku z dědovy sbírky. Ohřála se a černá hmota utvořila po obvodu zhruba stejné útvary.

Jenže na obrazovce teď není vinylová gramodeska!

„Jakého je zapotřebí výkonu, aby se napáchaly takové škody?“ zeptal se dědeček.

„Tady nejde o výkon, to by rasa, která vynalezla jumper, měla chápat,“ zašpičkoval počtář. „Ale té energie muselo být opravdu hodně. Podle mého soudu by něco takového nestrávil ani torpp.“

No prosím. A já si myslel, že tato rasa Silných, která žila přímo ve fotosféře hvězd, je absolutně nezranitelná.

„Tak dál!“ pobídl ho děda. Konečně se přesvědčil o tom, že ve vesmíru existuje síla, jíž se bude děsit i Konkláve!

„Nepřítelem Alarů je tohle!“ řekl počtář. Na obrazovce se objevila spíš lodička než loď. Byla taky kruhová a vypadala jako vyrobená z kovu. Tvarově však byla mnohem členitější, s mnoha výstupky po obvodě, které vytvářely jakýsi krajkový lem. Uprostřed byl tento disk nápadně silnější než po krajích. Spíš to bylo cosi jako čočka než kotouč.

Loď byla nečekaně malá, když se vedle ní pro srovnání objevil symbol lidské postavy, jevila se nám ta čočka menší než náš Mudrc. Tak velikosti spirály.

„A kolik jich bylo?“ otázal se plukovník.

„Že bych se vyjadřoval tak nepřesně?!“ zděsil se počtář. „Ta loď byla jen jedna.“

Pohlédl jsem na dědu a zjistil jsem, že si rukama podepřel bradu a pozorně studoval neznámou kosmickou loď. Na rozdíl ode mne se vůbec nepolekal.

„Vy jste se museli zmýlit, Karle,“ řekl jsem reptiloidovi. „Tohle není jiná síla, se kterou by se daly rozpoutat nějaký diplomatický hrátky. Ta smete Silný a rozdupe Slabý. A přitom si toho ani nevšimne.“

Danilov přikývl. V tomhle bodě jsme spolu byli absolutně zajedno.

„Má to ale ještě jeden malý háček.“ A počtář zašilhal směrem ke mně. „Protože je tu něco, co stojí ještě výš než ta síla.“

To, co se na obrazovce objevilo teď, byl jasný videozáznam. Nebo cosi, co Alaři jako záznam používali a co nám počtář pečlivě transformoval do naší obrazové soustavy.

Na záznamu bylo vidět obrovský hangár, plný myší. Vypadalo to jako noční můra kocoura z kresleného filmu. Byli to masivní hlodavci velikosti středního psa. Někteří nazí, jiní navlečení v odpudivých šupinatých skafandrech. Hemžili se po nerovné hrbolaté podlaze, vydlážděné jakýmisi buližníky. Přední tlapky měly ty myši delší než zadní a končily obratnými prsty. Díky tomu se jejich hrudník i hlava vzpínaly vysoko vzhůru, což působilo velice agresivním dojmem.

Mezi rychle se hemžícími Alary však na některých místech bylo vidět i nehybná, uboze schoulená tělíčka. Podlaha hangáru jimi vlastně byla poseta…

Imaginární kamera se sune kupředu, myši se rozestupují, v dálce se vynořuje ten malý hvězdolet čočkovitého tvaru, který zničil alarskou vlajkovou loď. Je lehce nakloněný a doslova posetý myšími těly, ale to všechno není důležité…

Nejdůležitější je totiž tohle. Teď už v detailu, přes celou obrazovku.

Tělo.

Lidské tělo!

Mladý světlovlasý muž. Přes celé hrdlo má tržnou ránu. Že by Alarové v boji muže proti muži zapojovali i zuby?

Má dlouhé vlasy a opálenou kůži, krvácející z mnoha odřenin a kousnutí. Na sobě má jen stříbřité šortky, proto je na svalnatém těle vidět každá ranka… Zvláštní je, že krev už je skoro všude zaschlá, přestože rány se zdají úplně čerstvé. Je mi toho pozemštana, který prohrál v absolutně nerovném boji, velice, velice líto. A ta jeho tvář mi připadá povědomá…

Vědomí dál zaznamenává jakési drobné detaily, každou podrobnost nelítostně jasného a přesného obrazu… Konečně jsem se zbavil počáteční zcepenělosti.

Nejdůležitější není to, že lodička toho mládence zničila přes čtyřicet alarských bojových strojů. Ani to, že v onom boji muže proti muži vyřídil nejméně deset alarských commandos.

Podstatné je to, že je to člověk. Nebo se přinejmenším člověku neuvěřitelně podobá.

„Byl tu sám,“ zašelestil počtář. „Alaři měli štěstí, že tu byl úplně sám.“

Danilov se najednou otočil a překvapeně na mě vyvalil oči. Pak se znovu zadíval na obrazovku.

„Krucinál, Petře, ale vy jste si strašně podobný!“

A opravdu. Ne že by ten neznámý byl moje dokonalá kopie — tvář má o něco širší a pootevřené oči jsou tuším černé. Taky má jiný tvar uší…

Ale stejně jsme si hodně podobní. Jako bratři.

„To je člověk?“ zeptal jsem se.

Reptiloid se tiše zasmál:

„A co je to člověk?“

„Nefilozofuj laskavě,“ požádal jsem ho. „On zahynul?“

„Ano. Bohužel ano.“

„A Alaři zkoumali jeho tělo?“

„Samozřejmě. My se na stavbu jeho organizmu taky můžeme podívat…“

Výjev na obrazovce se začal měnit. Vypadalo to snad na horor, snad na názorný materiál pro studenty medicíny. Nejdřív zmizela kůže. Pak svaly. Pak vnitřní orgány. Několik vteřin jsme tupě zírali na kostru, ale pak obrazovka blikla a uprostřed davu rozrušených Alarů tu znovu leželo mrtvé lidské tělo.

Máša zděšeně vyjekla a mně popravdě řečeno taky nebylo nejlíp po těle.

„Měl bych ještě dodat, že vyšetřovací metody Alarů pitvu neznají,“ upřesnil ještě počtář. „Tohle byla jen animace. Ovšem na základě přesných údajů.“

„Vrať tam ještě tu kostru,“ požádal ho naprosto klidně dědeček. „Nestihl jsem spočítat obratle.“

„Jeho organizmus je naprosto identický s organizmem pozemšťanů.“

„Co buňky?“

„Taky identické.“

„A genom?“

„Podle našich předběžných průzkumů je rovněž naprosto stejný.“

„Jenže tohle nemůže být člověk,“ zašeptal si sám pro sebe děda. „To je prostě nemožné… Jedině že by…“

A vztáhl třesoucí se ruku k počtáři.

„Co čas? Čas!“

„Vy se domníváte, že se dostal k Alarům z budoucnosti?“ zaujal se pro tuto představu počtář.

„Připustit se to dá.“

„Já o tom velice pochybuji,“ povzdechl si okázale reptiloid. „Samozřejmě nemohu kategoricky tvrdit, že je to nemožné. Ale pochybuji.“

Škoda. Mne osobně hned napadlo, že by to bylo velice krásné. Možná tak trochu v duchu knížek pro děti, ale stejně moc krásné. Naši vzdálení, mocní a svobodní potomci vyslali do minulosti pomoc…

„Podívejte se na kabinu jeho lodi,“ upozornil nás počtář.

Na obrazovce teď byla ta kovová čočka. Otevírala se, vypadalo to, jako když se uprostřed rozevírají tenké okvětní plátky, které vytvářejí snad kruhový můstek pro výstup, snad přistávací opěrné nohy.

„Když Alaři přinesli tělo k lodi, automatika ji otevřela,“ vysvětlil reptiloid.

Jak jsem předpokládal, uprostřed čočky se nalézala pilotní kabina. Dívali jsme se na ni shora.

Byla tam dvě křesla. A pult ve tvaru písmene M, který ta křesla obklopoval. Místa kolem zbývalo jen málo.

„Ten nemohl přiletět z velké dálky,“ usoudil dědeček.

„Přijde na to, jak letěl,“ zašeptal reptiloid. „Alaři jsou kabrňáci. Smrti se nezalekli. Klidně obětovali pár svých soukmenovců, ale neužili zbraní a nakonec se Cizákovy lodě zmocnili zcela nepoškozené.“

Teď jsme pult uviděli v detailu. Byl to homogenní bílý panel, posetý barevnými světélky…

Danilov si zklamaně povzdechl. Děda taky neutrálně zafuněl, ale bylo vidět, že na rozdíl od plukovníka je spokojen.

Nene, tohle nebyl lidský ovládací pult.

Hledal jsem pohledem nějaké klávesnice, přepínače, senzory, tlačítka — zkrátka aspoň něco, co by připomínalo běžné pozemské ovládací prvky. A nic. Jen blikající indikátory, uspořádané podle jakési velmi nezvyklé logiky. A nad tím vším dva oválné monitory, z lidského hlediska velmi nepřehledné. Ze všeho nejpodivněji však na tomto hladkém, blýskavém pultu vypadaly čtyři prohlubně, v nichž klokotala a dýchala těžká olejnatá tekutina…

„Že by se Alaři pokusili ten pult otevřít?“ vyslovil nabízející se předpoklad plukovník Danilov. Opravdu to vypadalo tak, že vetřelci se právě na těchto místech pokusili rovnou plochu pultu provrtat.

„Ne. Takhle to už bylo.“

„Jako dítě jsem se hrozně rád díval na filmy o šílených profesorech a krvežíznivých kosmických přivandrovalcích,“ řekl najednou dědeček. „A tam takovéhle věci bývaly často.“

Nevím jak počtář, ale my ostatní jsme okamžitě pochopili, co měl na mysli.

Ta loď byla zdůrazňovaně dokonalá. A ovládací pult až příliš krásný. Až vyumělkovaný.

„Tohle všechno vypadá spíš jako divadlo, Karle,“ vysvětlil děda reptiloidovi. „Člověk by v takovéto lodi vypadal dosti přirozeně. A k tomu ten příběh čtyřiceti zničených alarských hvězdoletů… A co když jste to byli vy, kdo na základě vlastních technologií a lidského jumperu vytvořil tuhle krásnou lodičku? A teď se chystáte někoho z nás posadit do pilotního křesla a celé to předložit jako důkaz Silným? Aby zpanikařili… Eskadra takovýchto lodí, vybavených jumpery a obrannými i útočnými superzbraněmi, by dokázala obrátit celou Galaxii naruby.“

„Právě proto bychom se my k něčemu takovému nikdy neodhodlali,“ odmítl tento předpoklad počtář. „My se rozhodně nechystáme skočit z bláta do louže a Daenly mechanicky nahradit lidmi.“

„Inu, přijde na to, přijde na to,“ zašeptal nepříliš srozumitelně dědeček. „Takže ty chceš říct, že tohle je skutečně zcela cizí loď? Loď neznámé rasy, která se velmi podobá lidem — včetně genotypu? Ale přitom je technicky mnohem zdatnější a mocnější?“

„Ano. A to by byla vaše smrt. Kdyby se Silní dověděli o rase, která je téměř stejná jako lidé, ale téměř všemocná, tak vás zničí. Váš svazek by byl nevyhnutelný a něco takového nemohou Silní připustit.“

„Jedině v případě, že by ta rasa,“ a děda kývl směrem k obrazovce, „byla agresivní.“

„A taková ona je. Zeptej se Alarů.“

„Ten kluk se jen bránil,“ zastal jsem se ke svému vlastnímu překvapení mrtvého pilota.

„To ano, ale nejdřív se pokusil zmocnit jedné z alarských stíhaček.“

„Já teda žádnej spravedlivej hněv nezakouším, to promiň,“ ozval jsem se dotčeně. „Stačí vzpomenout si na Hixany a raketoplán Explorer.“

„Všichni si v sobě neseme pocit vzájemných křivd,“ souhlasil reptiloid. „A všichni bažíme po všemocnosti. Možná kvůli svobodě, ale možná taky kvůli lásce. Teď ale není čas na nějakou mstu. Teď je třeba jednat.“

„Co jste o téhle rase zatím dokázali zjistit?“ zeptal se děda.

„Biologicky jsou úplně stejní jako lidé. Využívají stejnou cestu pokroku — tedy převážně technický rozvoj. Takovíhle byste asi byli za několik set let. Přišli zvenčí.“

„Z jiné galaxie?“ zajímalo dědu.

„Nevím. Prostě zvenčí…“

Výjev na obrazovce se opět proměnil. Počtář nosil ve své paměti přímo obludné množství informací.

Vesmír. Někde strašně daleko. Ani jsem se nesnažil rozpoznat jednotlivá souhvězdí, prostě jsem to cítil. Ten vesmír se otáčel, jako by někdo imaginární kamerou opsal úplný kruh.

„Tohle je jeden ze záznamů, který se na lodi našel,“ řekl počtář. „Podařilo se nám vstoupit do kontaktu s palubním počítačem. Je to mnohem složitější než ovládat vaši elektroniku, ale poradili jsme si s tím.“

Rotace ustala. Jako by to, co viděl, kameramanovi už stačilo.

Nebo spíš to, co neviděl? Spíš to prázdno kolem?

Pak ale znovu začal nějaký pohyb. Hvězdy pohasly.

Z prázdna se začaly vynořovat další lodě.

Nejdřív hejno kovových čoček. To se rozprsklo do všech stran a za pár vteřin úplně zmizelo. Nezaznamenal jsem ani jedinou stopu nějaké činnosti motorů — nikde žádné snopy hořícího paliva, nikde svit iontových motorů ani šeříkové mihotání gravitačních mříží. Tohle bylo cosi naprosto neznámého.

Pak se prostor na obrazovce zachvěl. Jakoby obavou z toho, co se v něm za okamžik mělo objevit.

„Matko Boží!“ vydechl jen Danilov.

Asi to byl křižník. Kosmické plavidlo, které se pozemským snům o něčem podobném blížilo mnohem víc než alarské obří kotouče či mnohoúhelníky Daenlů.

Byl to skutečný obr podlouhlého tvaru. Lehce aerodynamický tvar určitě nebyl dán potřebou přistávat v atmosféře, spíše šlo o daň estetickým představám — například základnímu tvaru námořních lodí. Kolem křižníku se vznášela namodralá záře.

Jako každý vojenský stroj byl krásný.

„Že by silový pole?“ zeptala se sípavě Máša. Kdyby nikoho, tak ji zajímaly především technické parametry.

„Možné to je, ale takovýto typ neznáme,“ odpověděl počtář. „Taky by tím principem mohlo být obyčejné sekundární záření…“

Poslední dohad však pronesl velmi nejistě.

„Jak je to velké?“ zajímalo dědu, když křižník velebně odplul ze záběru pryč.

„To jsme zatím přesně zjistit nedokázali,“ přiznal provinile počtář. „Neměli jsme to s čím porovnat. Ale orientačně je to dlouhé tak deset, dvacet kilometrů.“

Chudáci naši malí Alárkové! Pokud své velké lodě stavěli proto, aby potlačili komplex méněcennosti, pramenící z jejich rozměrů, tak tahle loď by na ně musela zapůsobit jako studená sprcha. Něco takového nikdo jiný v Galaxii nestavěl.

Především proto, že to nepotřeboval!

Asi pět minut jsme jen němě zírali, jak se z hlubin vesmíru vynořují stále nové křižníky. Ty byly menší a menší, jako by se loď, která je natáčela, vytrvale vzdalovala.

„No ano, to vypadá na invazi,“ usoudil děda. „To musím připustit. Nebo by to mohla být demonstrace síly. Ono není náhodou, že v lodi toho mrtvého pilota tenhle záznam byl!“

„Já bych řekl, že byl prostě první,“ ozval se počtář. „Byl to rozvědčík. Proto pořizoval záznamy. Studoval prostor, kam se chystali proniknout. A pak už jen vyslal signál.“

„Myslíš rubem prostoru?“

„A proč ne?“

Křižníky zmizely. Nebo se od nich rozvědčík příliš vzdálil.

„Ale opravdu zajímavé to bude až teď,“ zašeptal spiklenecky počtář. „Asi čtvrthodinu vynechám, tam nic k vidění není.“

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, co se stalo. Hvězdy na obrazovce se na okamžik divoce roztančily. A pak vzplanulo oslnivé světlo.

Hvězda!

Slunce!

Na obrazovce zářila žlutá hvězda — teď už ne drobná jiskřička na nebi, ale velký sluneční terč, jak ho vídáme ze Země. Obraz sebou škubal, jako by průzkumná lodička zoufale manévrovala. Na okamžik se na obrazovce objevila planeta podobná Zemi — taky blankytná, ale Země to nebyla. Cizích světů už jsem viděl opravdu hodně, ale tenhle nebyl normální. Neznámo proč vypadal zvláštně.

„To není normální vpád,“ vysvětloval počtář. „Tohle je spíš expanze. Vlastně migrace. Do naší Galaxie přiletěl celý planetární systém.“

„Vrať to kousek zpátky,“ poprosil ho dědeček. „Já jsem nějak…“

„Chápu,“ byl počtář vstřícnost sama. Že by při tomhle demonstrování vlastních vědomostí a schopností zakoušel skutečné a ne jen hrané emoce? „Pokud nemáte nic proti tomu, provedl bych mírnou korekci obrazu. Odstraním oblačnost a propočítám chybějící segmenty povrchu…“

Proti jsme samozřejmě nic neměli… Na obrazovce znovu naskočila planeta; já sebou ve svém křesle trhl a překvapeně jsem se naklonil kupředu.

Když reptiloid obraz vyčistil a mraky odstranil, měli jsme před sebou globus. Na straně obrácené k nám bylo vidět dva kontinenty.

Jeden měl tvar čtverce.

A druhý tvar kruhu.

„Rasa s takovejma představama o kráse mě trochu děsí,“ zašeptal Danilov. „Karle! Nezvoral jsi něco?“

Nezvyklý globus opět zmizel pod mraky. Obrysy obou pevnin se však daly tušit i skrz ně.

Čtverec a kruh.

„Ne, to je nesmysl!“ vykřikla najednou nečekaně ostře Máša. „To je přece iracionální! Protože zbytečný! Kdyby neměli dostatek pevniny, kdyby ta jejich planeta byla tak… přelidněná, můžou samozřejmě vytvářet nový kontinenty, plovoucí ostrovy nebo sídliště pod mořskou hladinou. Nebo orbitální města, když na to přijde. Ale ne takhle! Kružítkem nebo podle pravítka! To je hovadina!“

Děda se tiše zasmál:

„Že ale máme ve vesmíru legrační bratry v rozumu, Karle!“

Reptiloid natáhl pružný krk. V jakémkoli dialogu se vždy velice snažil dívat se partnerovi přímo do očí — zřejmě to považoval za projev dobrých způsobů.

„Proto jsme vás sem také přivezli, milí lidé,“ řekl jen. „Jsme si jisti, že bližší seznámení s touto rasou ukáže, že vnější podoba není tím nejdůležitějším.“

„A co když jsou jen celí blázni do geometrie?“ poznamenal s jemnou ironií v hlase děda. „Vy jste počtáři, a oni jsou zase geometři. A proto své nejoblíbenější geometrické tvary takto zvěčnili.“

Reptiloid dost dlouho přemýšlel a pak se přeptal:

„Ty žertuješ…?“

„Ano.“

„To je dobře. Pokud ten váš Bůh existuje, tak by jim v takovém případě měl znemožnit, aby si Zemi přeměřili. To by se pak z Austrálie mohl stát sympatický mnohoúhelnik a z obou Amerik zase trojúhelníky… Ale bude se vám to líbit?“

Snaživě se zasmál. Já ale jejich nervní tlachání skoro nevnímal. To jsou pitominky. Samé pitominky. Podíval jsem se na obrazovku, na světadíly zpola zakryté mraky. Protože ony i ty mraky se nad planetou táhnou až příliš spořádaně! Tohle není hra přirozené atmosférické cirkulace, to čísi činorodý rozum některé části planety zakryl oblačností a jiné naopak vystavil přímému záření cizího slunce!

Tak geometři?

Kosmické lodi s nepředstavitelnou ničivou silou, naprostá kontrola nad podnebím a povrchem planety, technologie, které umožňují stěhovat vesmírem celé hvězdné systémy… Což kupříkladu jump neumožní nikdy.

Geometři?

To jméno sedí, zdá se. Při pohledu na jejich svět člověka vlastně ani nic jiného nenapadne. Díval jsem se na kruhový kontinent, ležící uprostřed oceánu, na naprosto pravidelnou linii pobřeží. Neznámo proč jsem věděl, že to pobřeží je jedna obrovitá, nekonečná pláž, posypaná jemným, naprosto čistým zlatavým pískem…

Předtuchy jsou nesmysl. To jsem si alespoň až doposud vždycky myslel. Jenže teď jsem při pohledu na cizí planetu uviděl sebe sama na tom břehu. Jak běžím po čáře příboje v marné snaze uniknout pronásledování nebo naopak kohosi dohonit. Byl to nekonečný běh v kruhu, doprovázený bolestí vysíleného těla, zoufalstvím a osamělostí.

Ale já tam budu.

To vím.

„Petře!“

Obrátil jsem se k dědečkovi a provinile se usmál:

„Promiň. Nějak jsem se zasnil…“

„Co soudíš o velikosti téhle planety?“

„Zhruba jako Země,“ pokrčil jsem rameny. „Přesné rozměry nejsou důležité, ale svědčí o tom už typ atmosféry i přítomnost vody a oblačnosti.“

„A dokážeš tam přistát?“

Zadíval jsem se na Danilova, ale jak se zdálo, taky byl zvědav na mou odpověď.

„Dědo… Takovýhle přistání je spíš věc náhody. Na pouště a na silnice se s raketoplánem nepřistává.“

„A co solná jezera v Americe?“

„No dobře, ale tam se předpokládaná přistávací trasa taky nejdřív vyčistí.“

„Andreji Valentinoviči,“ vložil se do toho vyčítavým tónem počtář. „Já si rozhodně nemyslím, že bychom na planetu geometrů měli podniknout takovýto partyzánský výsadek.“

Vida — tak dědův záměr se nelíbí i někomu jinému než jen mně.

„Rasa, která má takhle vyvinuté kosmické technologie, bude docela jistě používat i dokonalou soustavu včasného varování.“

„No dobře, Karle, ale raketoplán s chemickými motory je ve srovnání s normálními hvězdolety jen zrnko prachu.“

Bylo znát, že dědeček se své myšlenky jen tak vzdát nehodlá.

„Rozluštili jsme jejich jazyk, Andreji Valentinoviči,“ řekl počtář.

„Ano?“

„Slovo bdělost v jazyce geometrů znamená totéž co slovo uvolněnost.“

„Brrr!“ otřásl se zhnuseně děda. „Co to vykládáš?“

„Věty uvolnil jsem se a odpočívám a jsem bdělý a odpočívám zní v jejich jazyce úplně stejně.“

„Tak to v tom jazyce řekni.“

„To neumím. Jejich fonetiku jsem zatím nestudoval.“

„Je v tom jejich jazyce a vůbec ve slovníku ještě něco zajímavého?“

„Neznají například slovo mír,“ sdělil mu počtář. „Mají jen sloveso, které označuje stav boje za mír… směřování-k-míru…“

„Tak že bychom radši okamžitě vyrazili k Silným a přísahali jim věčnou věrnost?“ zamyslel se nahlas Danilov.

„Já bych se radši vypravil k Alarům,“ namítl děda. „Protože dokud to, co říká počtář, neuvidím na vlastní oči…“

„Nelhal jsem vám. Však uvidíte.“

Jak se vcelku dalo očekávat, daleko od Země byl mnohem sebejistější.

„Jak daleko je od nás alarská flotila?“ zeptal se dědeček.

„Stodvaatřicet světelných let.“

„Takže dvanáct jumpů?“ zvolal Danilov.

„Jedenáct, když to všechno dobře spočítám.“

„To bysme se mohli ucházet o záznam do Guinnessovy knihy rekordů,“ poznamenal plukovník, mimochodem bez zvláštního nadšení. „Tak daleko od Země ještě nikdy nikdo neletěl… No — když budeme počítat s hodinou na reanimaci Mudrce po každým jumpu, a když nebudeme spát, tak jsme s tím za deset, dvanáct hodin hotový. Počítej trajektorii, Karle.“

Reptiloid odplul k navigačnímu pultu. Možná by mělo smysl, aby si vyměnil místo s dědou…

Nakonec nám jedenáct skoků nestačilo, potřebovali jsme jich třináct. Ze všeho nejspíš za to nemohl počtář, ale nepřesnosti navigační soustavy raketoplánu.

Po šestém skoku jsme si udělali přestávku na oběd. Děda s Mášou si přijímání potravy ve stavu beztíže vyloženě vychutnávali. Kdysi jsem taky měl rád tenhle proces lapání kousků masa a kapek omáčky z prostoru. Jenže to už je dávno…

„Tedy — pocity, které člověku skýtá jump, se slovy skutečně vyjádřit nedají!“ mudroval děda. „Tady jsou veškeré analogie vyloženě šedivé. Jahody se šlehačkou, teplá mořská voda, čarokrásná hudba, tvůrčí vytržení… no dobrá, nakonec i ten orgazmus. To všechno není ono!“

„Můj navigátor… Rinat… to každýmu vysvětloval asi takhle: To máš jako, když ti dvě nádherný kočky masírujou záda, ty přitom ležíš na lůžku v orientálních lázních a zároveň brčkem popíjíš ledovej koktejl.“

„To myslel vážně?“ užasl děda.

„Asi ne. Ale lidi tím zaskočíš tak, že už se tě dál nevyptávaj.“

Máša se na této debatě nepodílela. Mlčky jedla, pokukovala po dědovi, tvář jí zrůžověla a začínala být dokonce sympatická. Ona je snad do něj opravdu zamilovaná, krucipráce! Najednou jsem pocítil cosi jako nepochopitelnou, až šílenou žárlivost. Jestlipak si toho dědeček vůbec povšiml? Nebo na tom je jako každý pravý kabinetní mudrc, který, když jde osobně o něj, není schopen svých schopností a vědomostí využít?

Chybu v kurzu počtář objevil po devátém jumpu. Přesto jsme dva další plánované jumpy ještě udělali, ale k cíli jsme se nedostali.

„Cíl jsme minuli o dvacet šest miliard kilometrů,“ řekl reptiloid, když několikrát zkontroloval naši polohu. „S tím nejprimitivnějším motorem dosahujícím rychlosti světla bychom to zvládli za necelý den!“

„No a s jumperem za dvě hodiny,“ usadil ho Danilov. Bylo znát, že ten výpad proti jeho milovanému kosmickému letounu se ho dotkl.

„Pokud se zase nezmýlím…“

Bylo to poprvé, co se počtář přiznal, že také jeho schopnosti mají své meze. Já se v tu chvíli zrovna vznášel u jednoho z oken a kochal se krásou hvězd. Ta souhvězdí tady vytvářejí zcela jiné obrazce. A co když nás počtář k Alarům nedovede, protože to nedokáže? Zásob na palubě je tak na týden, protože je nás tu víc než obvykle. Jak lehké je zabloudit v tomto nekonečnu bez konce a kraje! Děláme příliš dlouhé kroky a přitom jsme příliš krátkozrací…

„Připravte se ke skoku,“ řekl nakonec počtář.

Tlačítko jumperu podle předpisů měl vždy stisknout velitel lodi. Danilovova schopnost být pánem situace se však postupně stávala naprostou iluzí. Byli jsme nuceni Karlovi svěřit veškeré navigační propočty. Ani já, ani Saša, ani Rinat bychom nedokázali dostat raketoplán do bodu, vzdáleného od Země stodvaatřicet světelných let…

Když jsme po dvanáctém skoku přišli k sobě, dlouho jsme zůstali bezvládně sedět v křeslech. Jako bychom všichni naráz podlehli jakémusi těžkému psychickému vyčerpání. Počtář, který se celou cestu tak skvěle držel, začal stejně jako úplně poprvé po jumpu tence skučet. Zmáhala nás neobratnost a strašlivá tíha beztížných těl, za okny zářily jiskry hvězd, ticho provrtávalo úpění reptiloida, ale nikdo z nás neměl sílu dokonce ani na to, aby alespoň rozsvítil chemickou lampičku…

„Až budeme jednou… vopravdu silný a moudrý,“ zašeptal nakonec Danilov, „tak vymyslíme něco pomalejšího než jump, ale přitom vhodnýho pro cestování od hvězdy ke hvězdě. A pak všechny tyhle starý lodě sestavíme do jedny flotily a tu vyšleme někam do tý nejzakopanější prdele, abysme už nikdy, už nikdy…“

Rozuměl jsem mu. Tohle vlastně užitečné potěšení nás zároveň ničí a ždíme nám z duše všechno, co by se nám mohlo hodit pro skutečnou práci. Silné rasy nás tak bez námahy definitivně promění ve vozky, protože tahle činnost je přece tak nesnesitelně, tak obludně příjemná! To by snad bylo lepší, kdybychom se svíjeli bolestí a hrůzou jako počtáři…

„Buď už zticha, Karle,“ požádal počtáře slabým hlasem dědeček. „Mlč! Tvé chování… je pro bytost tak inteligentní prostě nepatřičné…“

Zdálo se to zvláštní, ale pomohlo to. Pýcha je slabost univerzální. Počtář zmlkl.

„Já bych spočítal kurz,“ řekl Danilov. „Jsem unavenej jako zvíře. Musíme to dotáhnout do konce.“

A co by asi měli říkat děda s Mášou, když tuhle sérii skoků nedokáže bez problémů zvládnout ani on, se svou obrovskou praxí a nalétanými hodinami? Však také absolventi astronautských kurzů dostávají mezi prvními cvičnými jumpy a přechodem k aktivnímu létání plně placenou dovolenou v nejlepších pozemských letoviscích. Protože je třeba nějak potlačit ten příval euforie a poskytnout člověku nějakou oporu, nějakou psychologickou kotvu, prostě mu do hlavy namlátit, že v životě jsou taky jiné slasti než jump. Ty holky, co se nám, nezkušeným a rozpačitým mladíčkům, věšely na krk v Řecku, se tam rozhodně neobjevily náhodou. Kosmická komise OSN nám prostě zajistila přímo rajské radovánky. A plyšový myšáček, ten věrný talisman, který mi krásná dívka věnovala uprostřed Egejského moře, byl asi také součástí lstivého a dokonale propracovaného plánu…

Že bych tak moudrý byl sám od sebe, nebo je to vliv jumpu?

Našel jsem chemickou svítilnu a aktivoval ji. Pak jsem řekl:

„Vstávat, vážený. Takhle by to nešlo.“

A třináctý skok nás přivedl až do cíle.

Na monitoru radaru se objevila spousta bodů. Byly to kosmické lodě alarské rudofialové flotily. Dalo se jich napočítat zhruba kolem stovky, což byly s ohledem na ztráty prakticky všechny. To znamená, že stíhačky nejsou zavěšené ve svých parkovacích hnízdech na křižnících, ale letí samostatně a hlídkují.

Statečné myšky se zřejmě vylekaly.

„Zahájíme manévr?“ zeptal se Danilov. Už ho asi vyloženě svrběly ruce, aby konečně mohl zasednout k řízení a ručně provést přiblížení raketoplánu k flotile.

„Rozdíl rychlostí je ale v tuhle chvíli přes sto kilometrů za vteřinu,“ zarazil jsem ho. „Dohnat je jen s našima kapalinovýma motůrkama je nereálný.“

„Přiblíží se sami,“ přerušil naši debatu počtář. „Už brzdí.“

A opravdu — vypadalo to, že Alaři začali manévrovat už někdy před čtvrthodinou, sotva jsme se v jejich blízkosti objevili. Než jsme dali loď po posledním jumpu do pořádku, rozdíl v rychlosti srovnali a teď už se blížili k nám. V první vlně se k nám stáhlo několik stíhaček.

Možná proto, že v matematice užívají čtyřkové soustavy, vypadaly stejně i jejich formace. Obklopily nás čtyři letky po čtyřech strojích — těžko říct, zda to byla čestná stáž či eskorta.

„Potřebujeme spojení…“ Počtář zaťal drápky do pultu. Danilov rychle radiostanici přeladil na stálou vlnu Konkláve, kterou pro spojení nablízko využívaly všechny rasy. To jsme ovšem potřebovali spíš my než reptiloid. Ten mikrofonem opovrhl. Z reproduktorů se ozvala hladká šelestivá alarština. Takhle za tichého podzimního počasí ševelí listí, dopadající na zem. Jakmile se, rovněž v alarštině, ozval reptilod, hlasy pilotů stíhaček utichly.

„Tyhle zvuky nedokážu vyslovovat sám,“ vysvětlil počtář, ale zároveň pokračoval v „rozhovoru“ s Alary. „Moje hrdlo bylo modifikováno tak, abych mohl komunikovat s lidmi. Při hlasovém kontaktu s Alary využívám jejich tlumočnického zařízení.“

Stíhačky kolem nás neustále kroužily. Konečně jsem odtrhl oči od radaru a přelétl přímo k oknu. Děda s Mášou to udělali už dávno. Jeden z čiperných kosmických člunů teď klouzal sotva dvacet metrů od nás. Jeho matově šedý plášť vypadal měkce a živě, jako by to byla kůže nějakého nevídaného kosmického zvířete. Po tom plášti se neustále přemisťovalo několik střílen i plochá deska motoru. V okamžiku, kdy stíhačka připlula skoro až k nám, jsem si povšiml, že kulovitý tvar se zploštil a alarská loď na okamžik vypadala spíš jako fazole.

„Karle! Ty jejich lodě se pořád transformujou.“

„Vy toho zkrátka víte hodně málo,“ povzdechl si Karel. „To je samozřejmé. Jejich kosmické lodě využívají technologii ‚živého kovu‘, kterou jim poskytli Daenlové. V boji je to neobyčejně výhodné. Ale energeticky nesmírně náročné.“

Stíhačky kolem raketoplánu tančily tak dlouho, dokud se do naší blízkosti nedostaly i křižníky. Čas od času jsme se ocitli v kuželu oslnivě bílého světla, které nás nutilo mhouřit oči. Pak se z prázdna vysunuly tři disky, otočené hranou směrem k nám. Vlajková loď, která postupovala za nimi, k nám naopak byla otočená celou kruhovou plochou a vypadala jako obří talíř. Talíř byl pravda děravý, ale opravářské práce už běžely naplno a alarská vlajková loď rozhodně nevypadala tak zbědovaně jako na Karlově videozáznamu.

Rozměry vlajkové lodi byly dostatečně velké, aby toho mozek utahaný beztíží využil. V našem vědomí se cosi posunulo — a my najednou neměli pocit, že se Alaři blíží k nám, ale že naopak my padáme na tu obrovitou kovovou plochu, ozářenou pestrobarevnými světly a ježící se věžičkami a anténami. Padali jsme stále rychleji…

Zaťal jsem ruce do vypolštářované stěny a zoufale se snažil nepanikařit. Alaři nás určitě neodsoudili k nějakému přehnaně tvrdému „setkání“!

Což se opravdu nestalo. Povrch vlajkové lodi pod námi se zavlnil a otevřela se v něm přechodová šachta. Raketoplán sebou trhl, protože se ocitl v gravitačním paprsku.

„Podlaha!“ křikl jsem jen. „Otočte se nohama k podlaze!“

Jenže děda s Mášou stavu beztíže, který zakoušeli poprvé v životě, podlehli až příliš. Když v raketoplánu začala působit přitažlivost, ještě stále se vznášeli u oken. Já už stihl zachytit jen dědu. Největší sílu pádu jsem přitlumil. Kruci, jedni k stáru hubnou, kdežto jiní přesně naopak!

Plášť lodi, která vstoupila do atmosféry, jemně popraskával. Máša se posadila na podlaze a třela si natlučený loket. Děda ze mne s funěním slezl a zůstal stát na všech čtyřech. Pak překvapeně pronesl:

„No vida! Tak děkuju, Peťko. Tohle by v mém věku… bylo příliš.“

Provinile jsem pohlédl na Mášu — kdybych byl alespoň o kousíček rychlejší, dokázal bych je jistit oba.

„Díky, Péťo,“ řekla beze stínu ironie. „Měla jsem si dát pozor, já krůta. Jak jste na tom vy, Andreji Valentinoviči?“

„Celkem to jde,“ hlesl zamyšleně děda. „Jedině nechápu, proč naši předci povstali ze všech čtyř na zadní? Na těch čtyřech je to přece mnohem pohodlnější!“

Máša ho bez ohledu na rozhořčené protesty posadila do křesla. Dvacet hodin ve stavu beztíže není příliš mnoho, ale kolena člověku přece jen změknou.

Já přistoupil k oknu a poprvé v životě jsem měl příležitost prohlédnout si cizáckou loď zevnitř.

Byl to přesně ten sál, v němž pilot cizí rasy bojoval s Alary. Poznal jsem ten prostor hned, i když čočkovitý hvězdolet už tu nebyl. Hrbolatá kamenná podlaha a nad ní strop nerovný jako klenba nějaké jeskyně. Ve stěnách byly zabudovány jakési balvany kalného skla, z nichž vycházelo tlumené světlo. A všude samí Alaři. Přechodový sál se zřejmě při otevření šachty při našem příletu neodhermetizoval a vzduch tu udrželo silové pole. Cizáci mají takových užitečných vynálezů plno.

Zapotily se mi dlaně. Těch Alarů tady bylo opravdu hodně. A všichni se až příliš podobali obyčejným myším. Jako bychom se zmenšili, jako bych byl Louskáček a najednou se objevil v myším království…

Stejně by mě zajímalo, kdo bude naším mistrem Koppeliem — dědeček, nebo počtář?

„Kdo je tu myší král?“ otázal se děda, který se nechal od Máši taky dovést k oknu. Té příbuznosti asociací jsem se nijak nedivil. To je vlastně věc docela obvyklá.

„Támhleten nejmladší jedinec,“ sykl počtář. „Úplně vpředu, má černou srst a zlatavý oblek… Je to velitel flotily…“

„A je to on nebo ona?“

„To zatím není rozhodnuto. Alaři se pro pohlaví rozhodnou až po změně barvy na tmavošedou. Můžete mu ale říkat ‚on‘ — Alaři vědí, že na Zemi hrají vůdčí roli muži.“

Máša pohrdlivě vyprskla.

Přistoupil k nám Danilov. Ozvalo se ve mně svědomí — spustit program konzervace lodi byl můj úkol, a ne to nechat na veliteli. Plukovník to ale nijak nekomentoval. Jen mi položil ruku na rameno a řekl:

„Tak co, Péťo, snad abychom vystoupili…“

„Nic jinýho nám nezbývá.“

Alaři čekali. Uhladil jsem si uniformu a poplácal se po kapsách. V jedné se něco boulilo. Aha, nůž. Dárek malého souseda…

Ani nevím proč, ale vytáhl jsem ho a připnul k opasku, hned vedle pistole. Danilov na mě překvapeně pohlédl, neřekl však nic.

„Počkejme takhle chvilku,“ vyhrkla neočekávaně Máša. „Já bych řekla, že před vystoupením z lodi bychom se všichni měli… opláchnout.“

Poslušně jsme zůstali stát a pohlédl okny ven. To nic, myšáčci počkají.

„Můžeme tady normálně dejchat?“ zeptal se Danilov.

„Rozhodně,“ potěšil nás počtář. „Obsah kyslíku v atmosféře je dokonce vyšší než na Zemi. Budete se tu cítit výborně.“

„A přitažlivost mají vlastně větší,“ pronesl zamyšleně dědeček.

„To ne, to se jen zdá,“ zakroutil jsem hlavou. „Je to tak devět desetin zemský, možná o něco víc.“

„Devadesát čtyři procenta pozemské,“ potvrdil mi pohotově reptiloid.

„Ty se asi o svoje vědomosti dělíš rád, viď?“ zeptal jsem se ho.

„Samozřejmě. I když Silní to odjakživa zakazují!“ A Karel se rozkašlal smíchy.

Syčení v přepouštěcím ventilu ustalo — tlak venku i uvnitř se vyrovnal. Společně s Danilovem jsme odhermetizovali vnější poklop a otevřeli ho.

První, čeho jsem si povšiml, byl pach — takový skoro neznatelný a nakyslý, jako ve starém a neuklízeném venkovském domě. Pak jsem zaslechl slabé škrábavé zvuky. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, že to způsobují myší drápky o kamennou podlahu.

Alaři bezděčně přešlapovali a prohlíželi si nás.

Danilov vysunul lehký nouzový žebříček. Já vylezl jako první, za mnou Máša a pak jsme pomohli dědovi. Reptiloid jednoduše seskočil. Jako poslední opustil palubu raketoplánu Danilov.

Myši čekaly.

„Zdravím velitele flotily,“ pronesl slavnostně počtář. „Jsem tu. Člověk Chrumov a jeho přátelé přiletěli se mnou. Lidé jsou na naší straně!“

Jako by to nebylo jasné už od chvíle, kdy Alaři zaznamenali náš raketoplán!

Velitel flotily zamířil k nám a pomalu si nás obešel. Děda si Alara prohlížel zcela bez ostychu a já jeho příklad následoval. Danilov se tvářil, jako by černou myš vůbec neviděl a díval se upřeně před sebe. Máša s kamennou tváří zírala ke stropu.

Ona se bojí myší, došlo mi konečně. Neudržel jsme se a rozchechtal se. V tom tichu můj smích zazněl nečekaně hlasitě. Jako výzva.

Černá myš strnula přímo přede mnou. A já se dál smál a upřeně se na ni díval. Přední tlapky delší než zadní, krátký huňatý ohon; špičatá tlamička, plná ostrých zubů, se najednou pootevřela… Ale já se tě nebojím, hlodavce ve zlaté tunice. Jsi prostě legrační. Vlastně docela sympatický, ale legrační.

„Petr,“ řekl Alar. „Ty jsi Petr.“

Hlas měl krásný. Zvučný, hluboký, docela jiný než je ten běžný alarský šelest. Ale ten hlas nevycházel z úst! Pod špičatou tlamičkou, která na pozadí černé srsti nebyla téměř vidět, se zachvíval malý měch, velký asi jako lidská pěst.

Ale to je přece Kualkua!

Symbionita…

Překladatel.

„Ano, já jsem Petr Chrumov,“ řekl jsem.

To znamená, že počtář se od samého začátku chystal přitáhnout sem dědu i mne, napadlo mě vzápětí.

„Vaše přítomnost je rovněž vhodná,“ oznámil Alar Danilovovi a Máše. Vlastně dost nedbale a bez patřičné úcty. „Ale tvá přítomnost je nenahraditelná.“

„A v čem?“

„Podej mi ruku.“

Nezaváhal jsem ani na okamžik a napřáhl k němu pravici. Všichni v naprostém tichu zírali, jak mi Alar očenichává ruku. Pak zaklonil hlavu…

Černý váček na jeho hrdle drobně zavibroval a rozdělil se na dvě části. Jedna zůstala na Alarovi, kdežto druhá ulpěla na mých prstech — jako kousek želé.

„Petře!“ zavolal na mě varovně děda. Já ale rukou neuhnul a Kualkuu jsem neodhodil. Jen jsem stál a čekal.

A pořád nechápal, co se teď stane.

Vazká černá hmota se začala po mé ruce plazit vzhůru. Ne po rukávu, spíš to vypadalo, že se rozdělila na dvě vrstvy a zčásti byla vidět na oděvu, zatímco z druhé části ulpěla na kůži.

Neboj se, neboj se, zašeptal měkce symbionita. Ty jsi můj příští pán…

Začal měnit barvu. Z černé na růžově bezovou, v podstatě na barvu lidského těla!

Konečně jsem rukou zamával, protože už jsem to nevydržel. Jenže Kualkuu už jsem od sebe odlepit nedokázal. Začal se totiž rychle zmenšovat a jako by se vsákl do rukávu letecké bundy. Na kůži předloktí to citelně zaštípalo.

Cosi jsem vykřikl, bundu si strhl a vyhrnul rukáv košile, který jsem pro jistotu ještě roztrhl. Jenže Kualkua už byl pryč.

Zato má ruka byla najednou silnější. A svalnatější.

„Táhni, ty hajzle!“ zařval jsem zděšeně, vytáhl darovaný nůž a užuž se hotovil si paži rozříznout.

To nedělej, nedělej to, zaznělo mi nezvučně přímo v mozku. Petře, nedělej to…

„Nedělej to,“ ozval se za mými zády děda. „Řekl bych, že už jsem jejich záměr pochopil.“

„Ale já ne!“ zařval jsem vztekle a stále byl připraven rozpárat vlastní tělo, které se tak zrádně vzdalo Cizákovi. A vlastně to ani nebolelo!

„Zpočátku ti budou poskytnuta veškerá nezbytná vysvětlení,“ poznamenal poněkud vyčítavě Alar.

Než kdokoli stačil nějak zareagovat, skočil jsem po veliteli flotily, povalil ho na dlažbu a přiložil mu nůž ke krku.

„Okamžitě tomu svinstvu nařiď, aby ze mě vylezlo!“ vykřikl jsem.

Rozhlédl jsem se kolem sebe — Alarové nervózně přešlapovali, ale zřejmě předem dostali pokyn, aby se k nám nepřibližovali. „Nebo je s tebou konec, ty mizero!“

„Neboj se,“ pronesl Alar prostřednictvím symbionity. „Možná mě jednou zabiješ. Nebo já tebe. Ale to přijde o něco později. Rozhodně později. Teď jsi náš drahý host. Ty jsi totiž naděje celé Galaxie.“

„Ať ze mě ten Kualkua vyleze!“

Po mém těle jakoby cosi steklo a zanechalo to po sobě vlhkou stopu. Asi jako obrovitý slimák. Zatřásl jsem nohou a z kalhot vypadl chomáč beztvaré hmoty barvy mé kůže.

„Byla to jen zkouška,“ řekl mi velitel flotily. „Potřebovali jsme si ověřit, zda jsou Kualkuové s lidským organizmem kompatibilní. To je pro náš základní plán naprosto nezbytné.“

Rozhlédl jsem se kolem sebe, zda se nedočkám nějaké podpory, ale všichni mlčeli. Máša se při pohledu na Kualkuu štítivě zašklebila, Danilov uhýbal očima, kdežto děda mi chlácholivě podal ruku…

„Nejdřív je musíme vyslechnout, Petře…“

„Jenže já nedovolím, aby ta zrůda špacírovala uvnitř mýho těla!“ zaječel jsem hystericky. „Já vám na váš plán kašlu!“

„Řekl bych, že vědí, co dělají,“ konstatoval nevzrušeně dědeček. „A ty se laskavě uklidni, Péťo!“

V tu chvíli jako by se ve mně něco zlomilo.

Copak ten člověk nechápe, co to je, když člověku do těla vroste jiné tělo?! A když je to ještě ke všemu mluvící, plazící se a hlavně rozumný tvor?

Jenže to dědu naprosto nezajímá!

„Já jsem pro tebe prostě jen nástroj!“ vykřikl jsem. „Normální nástroj!“