Cor Serpentis

* * *

Oba hvězdolety, sněhobílý i kovově zrcadlový, tvořily nyní jeden celek visící bez hnutí v nekonečném kosmu. „Tellur“ zapjal silné ohřívače a jeho posádka mohla vstoupit do spojovací chodby ve svém obvyklém pracovním oděvu — těsně přiléhavých kombinézách z umělé kožešiny.

Na cizí straně chodby zaplálo modravé osvětlení, podobající se záři nejvyšších horských vrcholků na Zemi. Na rozhraní dvou různě osvětlených kabin vypadaly průhledné příčky akvamarínové, jako by byly vyrobeny ze ztuhlé čisté mořské vody.

Nastalé ticho porušovalo jen zrychlené dýchání vzrušených pozemšťanů. Tej Eron se dotkl loktem ramene Afry a pocítil, že se celá chvěje. Velitelův pomocník ji k sobě pevně přitiskl a ona mu odpověděla letmým vděčným pohledem.

V hloubi spojovací chodby se objevila skupina osmi cizinců… Opravdu cizinců? Lidé ani nevěřili vlastním očím. V nitru každý čekal něco neobyčejného, nikdy nevídaného. Naprostá shoda cizinců s pozemšťany připadala jako zázrak. Ale to bylo jen na první pohled. Čím déle se na ně pozemšťané dívali, tím více odlišností nacházeli na tom, co nebylo skryto pod tmavým oblekem — krátkými volnými kabátky spojenými s dlouhými šarovary, připomínajícími oděv, jaký se v dávných dobách nosíval na Zemi.

Pohaslo modré světla — cizinci zapnuli zemské osvětlení. Průzračné příčky pozbyly své nazelenalé barvy a zbělely, že byly téměř neviditelné. Za touto sotva postřehnutelnou stěnou stojí lidé. Je k nevíře, že tito lidé dýchají plyn, pro pozemský život jeden z nejjedovatějších, a koupají se v mořích žíravé kyseliny fluorovodíkové! Souměrné obrysy těl, výška shodná s průměrnou výškou pozemšťana. Podivné kovově šedé zabarvení kůže se stříbřitým odstínem a skrytým krvavě rudým odleskem, jaký mívá leštěný červený krevel. Našedlý tón tohoto minerálu byl shodný s kůží obyvatel fluórové planety.

Kulaté hlavy měli porostlé modročernými hustými vlasy. Nejpozoruhodnější zvláštností jejich obličejů však byly oči. Byly neuvěřitelně velké a protáhlé, s šikmou štěrbinou a zabíraly celou šíři tváře, jejich vnější koutky se šikmo zvedaly ke spánkům nad úroveň očí pozemšťanů. Bělma tmavé tyrkysově zelené barvy vypadala ve srovnání s černou duhovkou a zřítelnicí příliš protáhlá.

Analogicky k rozměrům a umístění očí se vysoko na spáncích přimykalo k vlasům rovné a výrazné, velmi černé obočí a téměř se spojovalo u úzkého kořene nosu, vytvářejíc tak široký tupý úhel. Vlasy klesaly nad čelem ze středu ke spánkům ve stejně přesných liniích souměrných k obočí. Tím nabylo čelo obrysů horizontálně protáhlého kosočtverce. Nos, krátký a mírně vypouklý, měl stejně jako u pozemšťanů dolů otevřené nozdry. V malých ústech s fialovými rty probleskovala pravidelná řada zubů stejně čisté nebeské barvy jako bělma očí. Horní polovina tváře vypadala značně rozšířená. Pod očima se obličej ostře zužoval k trochu hranaté bradě. Jaký tvar uší mají cizinci, zůstalo nezjištěno — všichni měli spánky přikryty zlatavými náušníky, táhnoucími se přes temeno hlavy.

Byli mezi nimi muži i ženy. Zeny bylo poznat podle délky ladných šíjí, kulatějších rysů tváře a podle množství bohatých, krátce ostříhaných vlasů. Muži měli vyšší postavy, mohutnější těla a širší brady — v podstatě tytéž rysy, které odlišují obě pohlaví u pozemšťanů.

Afře se zdálo, že ruce cizinců mají jen po čtyřech prstech. Na rozdíl od lidí ze Země neměly prsty lidí z fluórové planety klouby — ohýbaly se hladce, bez hranatých lomů.

Nohy nebylo vidět. Chodidla se ztrácela v měkké pokrývce podlahy. Ve světle pro pozemské oči přirozeném vypadaly obleky temně rudé, skoro cihlové.

Čím déle astronauti hleděli, tím méně podivným se jim zdál vzhled cestovatelů z fluórové planety. A nejen to, pozemšťané začali čím dál víc chápat jejich svéráznou exotickou krásu. Největší půvab tkvěl v jejich obrovských očích, které hleděly soustředěně a vlídně na lidi a vyzařovaly teplo moudrosti a přátelství.

„To jsou oči!“ neudržela se Afra. „S takovýma očima je lehčí stát se člověkem než s našima, ačkoli i ty jsou nádherné.“

„Proč?“ zašeptal Tej.

„Čím větší oči, tím větší množství buněk sítnice a tím větší počet detailů z okolního světa může takové oko zachytit.“

Tej kývl na znamení, že chápe.

Jeden z cizinců předstoupil a gestem vyzval některého z pozemšťanů. V té chvíli pozemské osvětlení na druhé straně chodby pohaslo.

„Oj!“ vykřikl lítostivě Mut Ang. „S tím jsem nepočítal.“

„Zařídil jsem,“ ozval se klidně Kari, vypnul obyčejné světlo a rozsvítil dvě silné lampy s filtry čtyři sta třicet.

„Vypadáme jako mrtvoly,“ řekla Tajna mrzutě. „V takovémhle světle lidstvo zrovna moc nádherně nevypadá.“

„Zbytečně se bojíte,“ řekl Mut Ang. „Jejich spektrum nejlepší viditelnosti se hodně uchyluje směrem k fialové, možná ultrafialové. To předpokládá mnohem víc teploty a odstínů, než vidíme my, ale jak, to nevím.“

„My se jim asi budeme zdát mnohem žlutší, než jsme ve skutečnosti,“ řekl po chvilce uvažování Tej.

„To je pořád lepší než modré mrtvolné světlo. Jen se podívejte kolem sebe,“ nedala pokoj Tajna.

Pozemšťané udělali několik snímků a vstrčili do malého spojovacího otvoru megafon na horní tóny, napájený krystaly osmia. Cizinci jej vzali a umístili na podstavec. Kari vpustil do mističkové antény úzký svazek rádiových vln. Ve fluórové atmosféře hvězdoletu zazněla řeč a hudba Země. Stejnou cestou byl předán přístroj na rozbor vzduchu, který umožnil určit teplotu, tlak a složení atmosféry neznámé planety. Jak se dalo čekat, vnitřní teplota byla nižší než teplota pozemská a nepřekročila sedm stupňů. Tlak atmosféry byl vyšší než na Zemi a téměř stejná byla přitažlivost.

„Teplota jejich těl bude zřejmě vyšší,“ řekla Afra, „stejně jako jsme my teplejší než našich obvyklých dvacet stupňů atmosféry. Myslím, že jejich tělesná teplota bude takových čtrnáct našich stupňů.“

Cizinci odevzdali své přístroje zabalené do dvou mřížkovaných krabiček, takže nebylo možno zjistit jejich poslání.

Z jedné krabičky zazněly vysoké, přerývané čisté zvuky, které jako by se v dáli ztrácely. Pozemšťané pochopili, že cizinci slyší vyšší tóny než oni. I když rejstřík jejich sluchu byl přibližně stejně rozsáhlý jako sluch pozemský, část nízkých tónů lidské řeči a hudby obyvatelům fluórové planety unikala. Cizinci znovu zapnuli pozemské osvětlení a pozemšťané zhasili modré světlo. K průhledné příčce přistoupila dvojice — muž a žena. Klidně shodili své tmavě rudé obleky a strnuli, držíce se za ruce. Pak se začali pomalu otáčet, aby si pozemšťané mohli prohlédnout jejich těla. Ta se mnohem víc podobala tělům pozemšťanů než jejich tváře. Harmonické proporce postav lidí z fluórové planety plně odpovídaly pojetí krásy na Zemi. Poněkud prudší přechody obrysů, jistá ostrost všech linií, prohlubenin a zaoblenin vzbuzovala dojem určité hranatosti — lépe řečeno — výraznější reliéfnosti jejich těl. Tento dojem posilovala pravděpodobně i barva kůže, která v záhybech a prohlubeninách byla ještě tmavší.

Jejich hlavy spočívaly vznešeně a hrdě na vysokých šíjích; muž měl široká ramena jako bytost, která pracuje a bojuje, a na druhé straně široké boky ženy, matky myslícího tvora, ani trochu neodporovaly dojmu intelektuální síly, který vzbuzovali vyslanci z neznámé planety.

Když cizinci odstoupili se známým vybízivým pohybem a zhasili žluté pozemské osvětlení, pozemšťané jíž neváhali.

Na žádost velitele předstoupili před průhlednou stěnu Tej Eron a Afra Devi, držíce se za ruce. Přes nezvyklé osvětlení, které lidskými tělům dodávalo chladného odstínu modrého mramoru, všichni astronauti uznale vydechli — tak zřejmá byla nahá krása jejich soudruhů. Stejně to zapůsobilo i na cizince. Třebaže je bylo v neosvětlené chodbě špatně vidět, neušlo pozemšťanům, jak si mezi sebou vyměňují pohledy a dělají nesrozumitelné krátké pohyby.

Afra a Tej stáli hrdě a směle, plni onoho nervového vzrušení, které se objevuje ve chvílích plnění obtížných a nebezpečných úkolů. Konečně cizinci dokončili filmováni a zapnuli své světlo.

„Teď nepochybuji, že znají lásku,“ řekla Tajna, „opravdovou, krásnou a velkou lidskou lásku…, když jejich mužové a ženy jsou tak krásní a chytří!“

„Máte naprosto pravdu, Tajno, a nám to způsobuje ještě větší radost, protože v tom případě nám mohou ve všem porozumět,“ pravil Mut Ang.

„Jen se podívejte na Kariho! Kari, nezamilujte se do dívky z fluórové planety, to by pro vás byla katastrofa!“

Astronavigátor se vzpamatoval ze zasnění a stočil pohled upřený na cestující z bílého hvězdoletu.

„Nebylo by to nemožné!“ usmál se smutně. „Nebylo, přes všechnu rozdílnost našich těl, přes obludnou vzdálenost našich planet. Teď jsem pochopil veškerou sílu a mohutnost lidské lásky!“

A mladý muž začal znovu pozorovat vlídně se usmívající cizí ženu.

V té chvíli vysunuli cizinci zelenou obrazovku. Začaly se po ní pohybovat malé postavičky. Šly v řadě za sebou, škrábaly se do strmého kopce a nesly na zádech nějaké veliké předměty. Když došly na náhorní plošinu, shodily svá břemena a padaly tváří k zemi. Obrázky, podobné pozemské multiplikaci, vyjadřovaly únavu a přání oddychnout si. Rovněž pozemšťané pocítili, jak je vyčerpalo mnohahodinové napjaté očekávání a první dojmy ze setkání. Obyvatelé fluórové planety zřejmě doufali v setkání s jinými lidmi a připravili se na ně, když vytvořili například takové „rozmlouvací“ filmy.

Posádka „Telluru“, nepřipravená na setkání, se tím dostala ze svízelné situace. K přepážce byla přistavena obrazovka pro rychlé náčrty a malíř „Telluru“ Jas Tin začal postupně skicovat sérii obrázků. Nejdříve zobrazil právě tak unavené postavičky, pak nakreslil velkou tvář s tak zjevně tázavým výrazem, že mezi cizinci proběhlo oživení jako při objevení Tej Erona a Afry Devi. Pak malíř zobrazil Zemi obíhající po své oběžné dráze kolem Slunce, rozdělil denní dráhu na čtyřiadvacet dílků a polovinu začernil. Cizinci brzy odpověděli podobným schématem. Na obou stranách byly spuštěny metronomy, které pomohly stanovit dobu trvání malých časových úseků a pak vyčíslit i úseky větší. Astronauti se dověděli, že se fluórová planeta otočí kolem své osy přibližně za čtrnáct pozemských hodin a své modré slunce oběhne za devět set dní. Přestávka k odpočinku, kterou cizinci navrhli, měla trvat pět pozemských hodin.

Ohromeni rozcházeli se lidé ze spojovací chodby. Pohasla světla v chodbě, zhaslo i vnější osvětlení lodí. Oba ztemnělé hvězdolety strnuly bez hnutí vedle sebe, jako by v nich všechno živé zaniklo a zmrzlo v nepředstavitelném chladu a hluboké tmě vesmíru.

Ale uvnitř lodi pokračoval kypící, hloubavý a činorodý život. Nekonečně vynalézavý lidský mozek hledal nové způsoby, jak sdělit duševně spřízněným bratřím, zrozeným na planetách vzdálených hvězd, znalosti a naděje, vypěstované tisíciletími bezměrné práce, nebezpečí a útrap. Znalosti, které člověka osvobodily nejdříve od nadvlády divoké přírody, později od zvůle divokého společenského zřízení, nemocí a předčasného stáří, a které lidstvo pozvedly do bezedných výšin kosmu.

Druhé setkání ve spojovací chodbě začalo ukazováním hvězdných map. Jak pozemšťané, tak obyvatelé fluórové planety vůbec neznali náčrty souhvězdí, kolem nichž vedly cesty lodí. (Teprve na Zemi se astronautům podařilo určit přesnou polohu modrého světelného zdroje: v nevelké mlhovině Mléčné dráhy poblíž Tau Hadonoše.) Cesta cizího hvězdoletu vedla k hvězdokupě na severním okraji Hadonoše a proťala cestu „Telluru“, když pozemský hvězdolet dosáhl jižních hranic souhvězdí Herkula.

Ve spojovací chodbě cizinců se objevila jakási mříž složená z plátů červeného kovu, vysoká asi jako člověk. Za ní se cosi zamíhalo v průlinách mezi jednotlivými deskami. Najednou se všechny pláty sesunuly, obrátily se napříč a zmizely. Na místě mříže se objevil velký prázdný prostor. V dáli se pohybovaly oslepivě modré koule-družice fluórové planety. Pomalu se přibližovala i sama planeta. Její rovník byl zahalen širokým modrým pásem neproniknutelných oblaků. Na pólech a v polárních pásmech svítila planeta našedle rudými záblesky a uprostřed se táhly pásy podobající se svou čistou bělostí vnějšímu obalu cizího hvězdoletu. Pod atmosférou slabě nasycenou parami se mlhavě rýsovaly obrysy moří, pevnin a hor, střídajících se v nepravidelných vertikálních pásmech. Planeta byla větší než Země. Její prudká rotace vytvářela kolem ní silné elektrické pole. Nafialovělá zář tryskala při rovníku dlouhými jazyky do černě okolního prostoru.

Bez dechu seděli lidé celé hodiny před průhlednou stěnou, za níž neznámý přístroj předváděl s otřesnou realističností obrazy ze života fluórové planety. Pozemšťané spatřili šeříkové vlny oceánu z fluorovodíku, omývající pobřeží černých písčin, rudých útesů a svahy zubatých hor, svítících modravým měsíčním světlem. Blíž k pólům planety modral vzdušný obal stále víc, fialová hvězda ještě hlouběji a čistěji vyzařovala své temně modré světlo a kolem ní se prudce nesla fluórová planeta.

Hory tu měly tvar okrouhlých kopulí, valů a plochých vydutin s jasným opálovým leskem. Modravý soumrak ležel v hlubokých údolích, táhnoucích se od polárních hor ke girlandovitému pásmu moří na jihu. Velké zálivy kouřily opalizujícím příkrovem modrých oblaků. Gigantické stavby z červeného kovu a jakýchsi trávově, zelených kamenů lemovaly okraje moří a plazily se v nekonečně dlouhých řetězcích údolími k pólům. Tyto obrovité shluky staveb, pozorovatelné z velké výšky, byly děleny širokými pruhy hustého rostlinstva s nazelenale modrým listím nebo plochými kopulemi hor, vydávajících zevnitř záři jako pozemské opály nebo měsíční kameny. Kulaté čepice ledovců ze ztuhlého fluorovodíku na pólech vypadaly jako drahocenné safíry.

Modré, blankytné, azurové a šeříkové barvy převládaly všude. Sám vzduch jako by byl nasycen namodralým světélkováním a vypadal jako slabý výboj v zářivce. Svět cizí planety se zdál studený a lhostejný jako obraz v krystalu — čistý, vzdálený a šalebný. Svět, v němž nebylo cítit teplo ani konejšivá rozmanitost červených, oranžových a žlutých květů Země.

Řetězce měst se rýsovaly na obou polokoulích planety, v pásmech, která odpovídala polárnímu a mírnému pásmu na Zemi. Směrem k rovníku nabývaly hory na ostrosti a temnosti. Ostré vrcholky trčely z kalné, parami zahalené hladiny moře, horské hřebeny se rozběhly rovnoběžkovým směrem a olemovaly tropické oblasti fluórové planety.

Tam se v hustých kotoučích převalovaly modré páry. Fluorovodík, který se snadno vypařuje, nasycoval vlivem tepla z modré hvězdy atmosféru, postupoval v kolosálních oblačných stěnách k mírným pásmům, zhušťoval se a v kaskádách tekl zpátky do teplého rovníkového pásma. Přehrady, hodné obrů, krotily prudkost těchto proudů, uzavřených do kanálů a rour a sloužících jako pramen energie pro energetické stanice planety.

Nesnesitelným leskem svítila pole obrovských krystalů křemene — ve vodách fluorovodíkového moře měl křemík zřejmě tutéž úlohu jako naše sůl.

Města na obrazovce se přibližovala. Ve studeném modrém světle se jejich obrysy začínaly zřetelně objevovat. Všude, kam oko dohlédlo, byl všechen prostor obyvatelných pásem planety, s výjimkou tajemné rovníkové oblasti, tonoucí v modrých mléčných parách, uspořádán, změněn a zlepšen rukama a tvořivým myšlením člověka. Byl změněn mnohem pronikavěji než naše Země, kde se ještě uchovaly netknuté velké prostory rezervací, starých zřícenin nebo započatých a opuštěných staveb.

Práce nesčetných generací mnoha miliard lidí vyrůstala nad vrcholky hor a ovinovala celý povrch fluórové planety. Život ovládal živly bouřlivých vod a husté atmosféry, proniknuté vražedně silnými paprsky modré hvězdy a neuvěřitelně mohutnými elektrickými výboji.

Pozemšťané hleděli upřeně a jejich vědomí jako by se rozdvojovalo. V mysli jim (současně vznikal obraz jejich rodné planety. Ne tak, jak si svou vlast představovali dávní předkové podle místa, kde se narodili a žili — jednou jako rozlehlé roviny polí a vlhkých lesů, podruhé jako smutné kamenité hory, jindy zas jako břehy průzračných moří, jiskřících v teplém slunci. Celá Země se svými rozmanitými podnebnými pásmy studených, mírných i horkých zemí proplouvala v duchu před očima každého astronauta. Nekonečně krásné byly i stříbřité stepi, oblasti svobodného větru, i mohutné lesy tmavých jedlí a cedrů, bílých bříz, okřídlených palem a obrovitých namodralých eukalyptů. Mlžné břehy severních zemí, uzavřených stěnami omšelých skal, i bělost korálových útesů v modré záři tropických moří. Pánovitě studené, do morku kostí pronikající jiskření sněžných hřebenů i mámivý, třaslavý opar pouští. Reky — vznešené, pomalé a široké nebo zběsile pádící jako stáda bílých koní po balvanech skalnatých řečišť. Bohatství barev, rozmanitost květů, modré pozemské nebe s oblaky jako bílými ptáky, sluneční výheň i pošmourné, deštivé příšeří věčné změny ročních dob. A uprostřed toho všeho bohatství přírody ještě větší rozmanitost lidí, jejich krásy, snah, práce, snů a pohádek, hoře i radostí, písní i tanců, slz i smutku…

Stejná síla uvědomělé práce, udivující vynalézavostí, uměním, fantazií a nádhernou formou všude — v budovách, závodech, strojích i lodích.

Není snad tomu tak, že i cizinci vidí velikýma, šikmýma očima ve studených modrých barvách své planety mnohem víc než pozemšťané a v předělávání její jednotvárnější přírody došli dále než my, děti Země? Vynořovala se domněnka: my, výtvory kyslíkové atmosféry, v kosmu stotisíckrát obvyklejší, jsme našli a ještě najdeme veliké množství podmínek vhodných pro život, najdeme, setkáme se a spojíme se s bratry — lidmi z jiných planet. Ale co oni? Výtvory vzácného fluóru s jejich neobvyklými fluórovými bílkovinami a kostmi, krví s modrými krvinkami, které vstřebávají fluór jako naše červené kyslík?

Tito lidé jsou uzamčeni v omezeném prostoru své planety. Už asi dávno putují a hledají lidi sobě podobné nebo alespoň planety s fluórovou atmosférou, která jim vyhovuje. Ale jak nalézt v propastech vesmíru tak vzácné perly, jak se k nim dostat přes tisíce světelných roků? Tolik blízké a pochopitelné je jejich zoufalství a veliké rozčarování při setkání s kyslíkovými lidmi — jistě to není poprvé!

Ve spojovací chodbě zmizely obrazy krajin fluórové planety a nahradily je kolosální stavby. Boky dovnitř skloněných stěn se podobaly budovám tibetské architektury. Nikde pravý úhel a vodorovné plochy — formy se ladně prohýbají a přecházejí od vertikály k horizontále šroubovitými nebo spirálovitými zákruty. V dálce vznikl temný otvor ve formě pokrouceného oválu. Když se přiblížil a zvětšil, bylo vidět, že spodní část oválu je spirálovitě ohnutá široká cesta, stoupající a ztrácející se v obrovském temném vchodu do nějaké budovy, veliké jako celé město. Nad vchodem se skvěly velké modré znaky, rudě okované, a připomínaly zčeřenou vodní hladinu. Vchod se přibližoval. Hluboko v něm se začal objevovat slabě osvětlený obrovitý sál se světélkujícími stěnami jako z fluorescenčního kazivce.

A najednou bez předchozího upozornění obraz zmizel. Udivení astronauti, kteří byli připraveni spatřit něco nebývalého, jako by pocítili ránu do hlavy. V chodbě na druhé straně průhledné stěny zaplálo obvyklé modré světlo. Objevili se cizí hvězdoletci. Tentokrát se pohybovali velmi rychle a jejich gesta byla prudká.

V té chvíli se na obrazovce začaly objevovat rychlé obrázky. Míhaly se jeden za druhým tak chvatně, že je posádka „Telluru“ mohla sledovat jen s největším vypětím pozornosti. Kdesi v temnotě kosmu se pohyboval právě takový bílý hvězdolet, jaký nyní visel po boku „Telluru“. Bylo vidět, jak se jeho střední prstenec točí, jiskří a rozhazuje do všech stran paprsky. Najednou přestal prstenec rotovat a loď zůstala stát v kosmické propasti, nedaleko od malé modré trpasličí hvězdy.

Z hvězdoletu zamířily do dáli paprsky a zamíhaly se po obrazovce ve formě přerušovaných čárek. V levém rohu se objevil jiný hvězdolet. Letící čárky jej dostihly. Teď bylo vidět, že tento druhý hvězdolet stojí nehnutě vedle pozemské lodi, v níž lidé poznali svůj „Tellur“. A bílý hvězdolet, který zachytil výzvu svého kolegy, jako by se od „Telluru“ odpoutal někam do černé dáli.

Mut Ang si povzdychl tak hlasitě, že se na něho lidé obrátili s němou otázkou.

„Ano! Brzy odletí. Někde v dálce letěl jejich druhý hvězdolet. Nějakým způsobem se domluvili, ačkoli si nedovedu představit, jak je to možné při té nesmírné vzdálenosti, která je dělí. A s druhou lodí se teď něco stalo, její volání zastihlo naše cizince, ovšem správnější bude říci — naše přátele.“

„Možná že to není nehoda, že třeba našel něco důležitého,“ řekla tiše Tajna.

„To je docela možné. Ať je to jakkoli, oni odlétají. Musíme pospíchat, abychom okopírovali a zapsali co nejvíc údajů. Především mapy, jejich cestu, všechna jejich setkání… Nepochybuji o tom, že se již setkali s kyslíkovými lidmi, jako jsme my.“

Z rozmluvy s cizinci vyšlo najevo, že se mohou zdržet ještě čtyřiadvacet pozemských hodin. Lidé, povzbuzení speciálními léky, pracovali o překot a nedávali se zahanbit nevyčerpatelnou energií rychlých šedých lidí z fluórové planety.

Byly ofotografovány učebnice s obrázky a slovy, byl zároveň zaznamenán i zvuk cizí řeči. Vyměňovaly se kolekce minerálů, vod a plynů v trvanlivých průhledných krabicích. Chemici obou planet se snažili pochopit význam symbolů vyjadřujících složení živé i neživé hmoty. Afra, pobledlá únavou, stála před diagramy fyziologických procesů, před genetickými schématy a vzorci a prohlížela schéma embryologických stadií vývoje organismu u obyvatel fluórové planety. Nekonečné řetězy molekul bílkovin, resistentních k fluóru, byly zároveň neobyčejně podobné našim bílkovinným molekulám: stejné filtry energie, stejné její přehrady, vzniklé bojem živé hmoty proti entropii.

Uplynulo dvacet hodin. V chodbě se objevili Tej Eron a Kari Ram; únavou se sotva drželi na nohou. Nesli hvězdné mapy, zachycující celou cestu „Telluru“ od Slunce k místu setkání. Cizinci začali ještě víc spěchat. Fotomagnetické pásky pozemských strojů s pamětí zapisovaly rozmístění neznámých hvězd. Byly označeny neznámými značkami pro vzdálenost astrofyzikálními údaji a protkány spletitými čarami cest obou bílých lodí. To vše mělo být rozšifrováno později podle vysvětlivek, které cizinci předem připravili v tabulkách.

A nakonec — lidé se nezdrželi radostných výkřiků — nejprve u jedné, pak u druhé, třetí, čtvrté a páté hvězdy se na obrazovce objevily zvětšené kroužky, v nichž se roztočily planety.

Obraz neohrabaného, bachratého hvězdoletu vystřídal celý houf jiných, půvabnějších lodí. Na oválných plošinách, spuštěných pod trupem, stály ve svých skafandrech bytosti — bezpochyby lidé. Obrazy planet a lodí byly označeny znakem atomu s osmi elektrony — kyslíku. Avšak hvězdo-lety na schématu byly spojeny jen se dvěma ze zobrazených planet: s jednou, která byla umístěna blízko velkého červeného slunce, a s druhou, obíhající kolem jasné nazlátlé hvězdy spektrální třídy F. Zřejmě život na planetách zbývajících tříd hvězd, i když rovněž kyslíkový, nedosáhl ještě tak vysoké úrovně, která by umožňovala vyplout do kosmu, nebo se tam myslící bytosti ještě vůbec neobjevily.

To se pozemšťanům objasnit nepodařilo. Ale měli v rukou nesmírně cenné údaje o cestách vedoucích k těmto obydleným světům, vzdáleným mnoho set parseků od místa setkání „Telluru“ s bílým hvězdoletem.