Cor Serpentis

* * *

Hvězdolet dokončil čtvrtou pulsaci. Záhadné nebeské těleso, cíl letu, vyrostlo na obrazovkách pravé „severní“ strany do rozměrů Slunce, jak je vidět z Merkuru.

Kolosální hvězda ze vzácného rodu „temných“ uhlíkatých hvězd byla nyní detailně studována. „Tellur“ letěl rychlostí menší než rychlost světla ve vzdálenosti necelých čtyř parseků od gigantické temné hvězdy KNT8008, kterou je ze Země stěží vidět i nejsilnějšími dalekohledy. Takové hvězdy (jejich průměr se rovná sto padesáti až sto sedmdesáti průměrům našeho Slunce) se vyznačovaly množstvím uhlíku v atmosféře. Při teplotě dvou až tří tisíc stupňů se atomy uhlíku spojovaly ve zvláštní řetězové molekuly po třech atomech. Atmosféra hvězdy s takovými molekulami zadržovala záření fialové části spektra a světlo giganta bylo v poměru k jeho velikosti velmi slabé.

Centra uhlíkatých gigantů, rozžhavená na stamilióny stupňů, byla však mohutnými generátory neutronů a měnila lehké prvky v těžké, dokonce transuranové, až do kalifornia a rossia, jak byl nazván již před čtyřmi sty lety vytvořený nejtěžší prvek s atomovou váhou 401. Vědci se domnívali, že továrnou na těžké prvky vesmíru jsou uhlíkaté hvězdy. Rozstřikovaly tyto prvky do prostoru periodickými výbuchy. Chemická soustava naší Galaxie se obohacuje právě působením temných uhlíkatých gigantů.

Pulsační hvězdolet konečně lidstvu umožnil prostudovat uhlíkatou hvězdu z malé vzdálenosti, pochopit podstatu procesů změny hmoty, které na ní probíhají. K vysvětlení tohoto problému fyzikové na Zemi ještě nenašli klíče.

Posádka hvězdoletu se probudila a každý se pustil do výzkumů, kvůli nimž pro Zemi zemřel na sedm set let. Pohyb lodi se nyní zdál velmi pomalý, ale rychlejšího letu ani nebylo třeba.

„Tellur“ se pohyboval s malou úchylkou od uhlíkaté hvězdy, aby uchovával obrazovku lokátoru mimo její záření. A jeho černé zrcadlo zůstávalo celé týdny, měsíce a roky stále neprůsvitně temné. „Tellur“ neboli, jak byl veden v rejstříku kosmického loďstva Země, „IF-1 (Zet-685)“, první hvězdolet s obráceným polem nebo šestistý osmdesátý pátý podle celkového seznamu kosmických lodí, nebyl tak velký jako hvězdolety velkého doletu s rychlostí menší než rychlost světla. Jejich výroba byla zastavena teprve nedávno — při vynalezení pulsačních kosmických lodí.

Dřívější kolosální lodi měly až dvousetělennou posádku a výměna generací umožňovala pronikat poměrně hluboko do mezihvězdného prostoru.

Při každém návratu dálkového hvězdoletu se na Zemi objevovalo několik desítek přistěhovalců z jiné doby — představitelů vzdálené minulosti. A třebaže stupeň vývoje těchto zástupců minulosti byl dost vysoký, přece jen jim nová doba byla cizí a kosmičtí cestovatelé často propadali hluboké melancholii a odcizení.

Nyní zanesou pulsační hvězdolety lidi ještě dál. Podle měřítek astronautů uplyne krátká doba, ale v lidské společnosti se pak objeví tisíciletí Metuzalémové. Ti, jejichž údělem bude vypravit se do jiných galaxií, vrátí se na rodnou planetu po miliónech let. To byl rub dalekých kosmických cest, úkladná překážka, kterou příroda postavila do cesty svému neodbytně dotírajícímu synovi. Na nových hvězdoletech se posádky skládaly všeho všudy z osmi osob. Na rozdíl od dřívějších výnosů, sledujících určité povzbuzení pro lety, bylo těmto cestovatelům do nekonečné dáli kosmu a zároveň do budoucnosti zakázáno mít během cesty děti.

A třebaže byl „Tellur“ menší než jeho předchůdci, přece jen byl obrovskou lodí, kde se jeho nečetná posádka mohla pohodlně rozmístit.

Probuzení po dlouhém spánku vyvolalo jako obvykle příliv životní energie. Posádka hvězdoletu — většinou mladí lidé — trávila volný čas v tělocvičně.

Vymýšleli si nejobtížnější cviky, fantastické tance nebo si navlékali ochranné pásy a kruhy na ruce a na nohy a prováděli krkolomné kousky v beztížném koutě sálu. Astronauti rádi plavali ve velkém bazénu s ionizovanou svítící vodou, která si uchovávala nádhernou modř kolébky pozemských národů — Středozemního moře.

Kari Ram svlékl pracovní oděv a zamířil k bazénu, ale zarazil ho veselý hlas:

„Kari, pomozte mi! Bez vás mi tenhle obrat nejde.“

Vysoká dívka Tajna Dan, chemička lodi, v krátké tunice ze zelené jiskřivé látky (ladící s barvou jejích očí), byla nejveselejší a nejmladší účastnicí expedice. Nejednou přiváděla klidného Kariho svou vznětlivou prudkostí do rozpaků. Ale tanec miloval stejně jako Tajna, rozená tanečnice. S úsměvem k ní přistoupil.

Vlevo, z výše můstku nad bazénem, mu kynula Afra Devi — odbornice v biologii. Pečlivě si před započetím cvičení natírala ruce a nohy zvláštní vazelínou. Přiblížil se k ní Tej Eron, opatrně našlapuje na pérující plastickou hmotu, a natáhl za zády dívky silnou svalnatou ruku. Afra se rozhoupala v rytmu kmitajícího prkna a překotila se zpátky na tuto spolehlivou oporu. Na okamžik oba strnuli, osmahlí, s kůží zbarvenou jako blysknavý kov, jakou člověk získává jedině zdravým životem na vzduchu a slunci. Sotva postřehnutelným pohybem se mladá žena ještě víc prohnula, otočila se kolem ruky velitelova pomocníka a oba zavířili ve vzduchu ve složitých akrobatických figurách.

„A je duchem pryč!“ protáhla Tajna Dan a přiložila na mechanikovy oči konečky svých horkých prstů.

„Není to snad krásné?“ odpověděl Kari Ram otázkou, přitáhl si k sobě dívku v prvním pohybu tance a vstoupil do zvukového pásma.

Kari a Tajna byli nejlepšími tanečníky na kosmické lodi. Jen oni se dovedli plně oddávat melodii a rytmu a zapomínat přitom na všechny ostatní myšlenky a pocity. A Kari odplul do světa tance, nepociťuje nic než požitek z lehkých, harmonických pohybů. Dívčina ruka, spočívající mu na rameni, byla silná a něžná. Zelené oči ztemněly.

„Vy a vaše jméno jste totéž,“ zašeptal Kari. „Zapamatoval jsem si, že Tajna znamenalo ve starém jazyce — neznámá, neprobádaná.“

„Z toho mám radost,“ odpověděla dívka bez úsměvu. „Vždycky se mi zdálo, že tajné věci zůstaly jedině v kosmu, kdežto u nás na Zemi už nejsou. V lidech nejsou — všichni jsme prostí, jasní a čistí.“

„A vy toho litujete?“

„Někdy. Chtěla bych se setkat s takovým člověkem, jako byli v dávné minulosti. S takovým, který je nucen skrývat své touhy a své city před okolní zlobou, posilovat je a pěstovat tak, až jsou nezdolné a plné neuvěřitelné síly.“

„Rozumím! Ale já jsem nemyslel na lidi a litoval jsem jen neprobádaných tajemství… Jako ve starých románech: všude tajemné rozvaliny, neprobádané hlubiny, nezdolané výšiny a ještě předtím začarované, prokleté a záhadnými silami obdařené háje, prameny, posvátné stezky, domy.“

„Ano, Kari! Bylo by krásné, kdybychom i tady ve hvězdoletu našli tajné koutky, zakázané uličky.“

„Které by vedly do neznámých komnat, kde by se skrývalo…“

„Co by se tam skrývalo?“

„Nevím,“ přiznal se mechanik po chvilce odmlčení a zastavil se.

Ale Tajnu tato hra bavila. Zachmuřila se a zatahala mechanika za rukáv. Kari ji následoval. Vyšli ze sportovního sálu do matně osvětlené postranní chodby. Přístroje na měření vibrace stejnoměrně a mdle mrkaly, jako by stěny lodi jen s námahou přemáhaly neodbytný spánek. Dívka učinila několik rychlých nehlučných kroků a zastavila se. Stín rozmrzelosti přeletěl přes její tvář tak rychle, že by Kari nemohl přísahat, že u ní skutečně zahlédl známku duševní slabosti. Bolestivě se ho dotkl neznámý pocit. Vzal Tajnu znovu za ruku.

„Pojďme do knihovny. Za dvě hodiny začínám službu.“

Poslušně zamířila do centra lodi. Knihovna neboli sál pro všeobecné studium byla přímo za ústředním řídicím stanovištěm; jako konečně na všech hvězdoletech. Kari a Tajna otevřeli hermetické dveře třetí příčné chodby a došli k dvoukřídlé elipse příklopu centrálního průchodu. Jakmile Kari našlápl na bronzovou destičku a těžká křídla se bezhlučně rozestoupila, zaslechli mladí lidé silný vibrující zvuk. Tajna radostně stiskla Karimu prsty.

„Mat Ang!“

Oba proklouzli do knihovny. Zdálo se, jako by se rozptýlené světlo vlnilo jako dým pod matovým stropem. Dva lidé, skrytí ve stínu výklenků, spočívali v hlubokých křeslech mezi sloupky filmových svitků. Tajna spatřila lékaře Svet Sima a hranatou postavu Jas Tina, inženýra pulsačních strojů, který o čemsi snil se zavřenýma očima. Vlevo pod hladkými mušlemi akustických přístrojů se skláněl nad stříbřitým pouzdrem EMHK sám velitel „Telluru“.

EMHK — elektromagnetický houslový klavír — už dávno nahradil tvrdě znějící klavír temperovaný. Uchoval jeho mnohohlasou bohatost, ale přidal navíc množství houslových odstínů. Zesilovače zvuku mohly tomuto nástroji v potřebných chvílích dodat nesmírné síly.

Mut Ang si nevšiml, že někdo vstoupil. Byl trochu před-kloněn s hlavou obrácenou ke kosočtvercovým stropním panelům. Jako u starého klavíru vyvolávaly na novém nástroji všechny odstíny zvuku hudebníkovy prsty, ale nikoli pomocí kladívka a struny, nýbrž velmi slabými elektrickými impulsy téměř mozkové jemnosti.

Harmonicky skloubená témata jednoty Země a kosmu se začala oddělovat a vzdalovat. Rozpory klidného smutku a drsného vzdáleného hřmění rostly, sílily, přerušovány zvonivými tóny jako výkřiky zoufalství. A najednou klidné, melodické rozvíjení tématu zmlklo. Síla srážky byla zdrcující, všechno se zřítilo v lavinu disonancí a zapadlo jako do temného jezera do disharmonických nářků nad nenávratnou ztrátou.

Znenadání se pod Mut Angovými prsty začaly rodit jasné a čisté tóny průzračné radosti, která se spojila s tichým smutkem doprovodu.

Do knihovny nehlučně vstoupila Afra Devi v bílém plášti. Svet Sim, lodní lékař, začal na velitele dělat nějaké posuňky. Mut Ang povstal a říši tónů zapudilo ticho, jako rychlá tropická noc zahání večerní červánky.

Lékař a velitel odešli, provázeni polekanými pohledy posluchačů. Druhému astronavigátoru Cen Girovi se ve službě přihodilo neobvyklé neštěstí — hnisavý zánět slepého střeva. Asi neplnil absolutně přesně program léčebné přípravy na kosmickou cestu. A nyní si Svet Sim vyžádal velitelovo svolení k okamžité operaci.

Mut Ang projevil pochybnosti. Dnešní medicína, která zvládla metody impulsního nervového regulování lidského organismu stejným způsobem jako v elektrických strojích, dovede přece odstraňovat mnoho nemocí. Není třeba operovat.

Avšak lékař hvězdoletu stál na svém. Dokázal, že nemocnému zůstane nedokonale vyléčené ohnisko, které při obrovském fyziologickém přetížení, jemuž jsou astronauti vystaveni, může znovu propuknout.

Čen Gir ulehl na široké lože, omotán dráty impulsních snímačů napětí. Třicet šest přístrojů sledovalo1 stav organismu. V zatemněné místnosti rytmicky zamrkal a slabě zazvonil uspávací přístroj. Svet Sim přelétl pohledem přístroje a pokývl Afře Devi — lékařově pomocnici. Každý člen posádky „Telluru“ zastával několik funkcí.

Afra přisunula průzračnou nádobu. V namodralé tekutině ležel členitý kovový přístroj, připomínající velkou stonožku. Afra jej vytáhla z tekutiny a z jiné nádoby vyňala kuželovité pouzdro, na němž byly napojeny jemné drátky nebo hadice. Lehké cvaknutí závěru a kovová stonožka se se slabým bzučeními rozhýbala.

Svet Sim přikývl a aparát zmizel v otevřených ústech astronavigátora, který stále klidně dýchal. Rozsvítila se poloprůhledná obrazovka, šikmo postavená nad břichem nemocného. Mut Ang přistoupil blíž. V nazelenalé záři byly šedé obrysy vnitřností velmi zřetelně vidět a po nich se pomalu pohyboval kovový přístroj. Slabý záblesk oznámil, že přístroj dal impuls svěracímu svalu žaludku, pronikl do dvanácterníku a začal prolézat složitými zákruty tenkých střev. Ještě kousek — a tupý konec stonožky narazil na počátek appendixu.

Zde, ve zhnisaných místech, byly bolesti silnější a tlakem přístroje mimoděčné pohyby střev tak zesílily, že bylo třeba použít utišujících prostředků. Ještě několik minut a analytický přístroj zjistil příčiny nemoci (náhodné znečištění appendixu), stanovil charakter zhnisání a doporučil vhodnou směs antibiotik a dezinfekčních léků. Členitý aparát vystrčil dlouhé elastické vousky, které se zabořily hluboko do slepého střeva. Hnis byl vysát, zrnka, která se do slepého střeva dostala, byla odstraněna. Následovalo energické vyplachování biologickými roztoky, které zakrátko zahojily sliznici appendixu a slepého střeva. Cen Gir klidně spal, zatímco v jeho vnitřnostech pokračoval ve své práci pozoruhodný přístroj řízený automaty. Operace skončila a lékaři zbývalo jen přístroj vytáhnout.

Velitel „Telluru“ se uklidnil. Síla medicíny je sice nesmírná, ale přece jen se nezřídka stávalo, že předem nepředpokládané zvláštnosti organismu (a určit je mezi miliardami individualit je nemyslitelné) přinášely nečekané komplikace, které v obrovských léčebných ústavech na planetě nejsou ničím hrozným, ale jsou velmi nebezpečné v nevelké expedici.

Nestalo se nic. Mut Ang se vrátil k houslovému klavíru do opuštěné knihovny. Neměl chuť hrát, a tak se oddal myšlenkám. Nebylo to poprvé, co velitel hvězdoletu uvažoval o štěstí a budoucnosti.

Čtvrtá výprava do kosmu… Ale ještě nikdy ho nenapadlo vykonat tak daleký skok přes prostor a čas. Sedm set let! A to při oné rychlosti života, při prudkém sledu nových úspěchů a objevů, při tom obzoru vědomostí, jakého už se na Zemi dosáhlo! Je těžké srovnávat, ale sedm set let nebylo mnoho v epochách starých civilizací, kdy vývoj společnosti, nepopoháněný znalostmi a nutností, směřoval jen k dalšímu rozplozování člověka a osidlování prázdných prostorů planety. Tehdy byl čas bezbřehý a všechny změny v lidstvu postupovaly pomalu jako kdysi ledovce na ostrovech Arktidy a Antarktidy.

Staletí jako by se propadala do prázdnoty nečinnosti. Co to je jeden lidský život, co to je sto let, tisíc let?

Skoro s úžasem si Mut Ang pomyslel: „Jak by asi bylo lidem starého světa, kdyby byli předem věděli, jak vleklé budou tehdejší společenské procesy, kdyby mohli pochopit, že útlak, nespravedlnost a neuspořádanost planety budou ještě tolik let trvat?“ Vrátit se za sedm set let ve starém Egyptě by bylo znamenalo dostat se do téže otrokářské společnosti s ještě silnějšími útiskem; v tisícileté Cíně — k týmž válkám a dynastiím císařů, nebo v Evropě — od počátků náboženské noci středověku se dostat do plamenů inkvizitorských hranic, do řádění lítého tmářství.

Ale dnes pokus nahlédnout do budoucnosti přes sedm století, naplněných změnami, zlepšeními a novým poznáním, vyvolává závrať z dychtivého zájmu o otřesné události.

A je-li skutečným štěstím pohyb, změny, novoty — může být v tom případě někdo šťastnější než on a jeho přátelé? A přece to není tak jednoduché! Lidská povaha má dvě stránky jako celý svět, který ji vytvořil a obklopuje. Vedle snahy o věčné změny je nám vždycky líto toho minulého — lépe řečeno — toho dobrého v něm, co zůstalo zachyceno filtrem paměti a co v dřívějších dobách vyrůstalo v představu starých zlatých časů.

Tehdy lidé mimovolně hledali dobro v minulosti, snili o jejím opakování a jedině silné duše dokázaly předvídat a pocítit příchod nezbytného příštího zlepšení a uspořádání lidské společnosti. Od té doby leží hluboko v lidské duši lítost nad minulostí, smutek nad něčím nenávratně zmizelým, pocit žalu, který se nás zmocňuje nad rozvalinami a památkami na dávnou historii lidstva. Tento stesk po minulosti byl obzvlášť silný u lidí zralých a zvyšoval zármutek u hloubavých a jemných.

Mut Ang povstal od přístrojů a protáhl své silné tělo.

Ano, v historických povídkách je všechno tak výrazně a zajímavě popsáno! Co může mladým členům posádky hvězdoletu nahánět strach ve chvíli, kdy provádějí skok do budoucnosti? Samota, ztráta blízkých? Smutně proslulá osamocenost člověka octnuvšího se v budoucnosti byla už tolikrát přetřásána a popisována ve starých románech… Osamocenost si každý představoval jako život bez blízkých, příbuzných lidí, a přitom tihle blízcí byli jen nepatrnou hrstkou lidí spojených mezi sebou často jen formálními pouty. Ale dnes, kdy je člověku blízký kterýkoli jiný člověk, kdy neexistují žádné hranice a konvence, bránící lidem dorozumět se v kterémkoli koutě planety…?

My, lidé z „Telluru“, jsme ztratili všechny své blízké na Zemi. Ale tam v nadcházející budoucnosti nás čekají lidé neméně blízcí a drazí, budou znát a cítit ještě více, ještě silněji než naši současníci, které jsme navždy opustili — to je téma, o kterém by právě těmito slovy měl velitel mluvit s mladými lidmi své posádky…

V ústředním stanovišti si Tej Eron zavedl svůj oblíbený večerní řád. Matně svítily jen nejnutnější lampy a velký okrouhlý sál vypadal za soumračného svitu ještě útulněji. Velitelův pomocník si broukal jednoduchou písničku a neustále prověřoval výpočty. Cesta hvězdoletu se blížila ke konci — dnes měl koráb zamířit k souhvězdí Hadonoše, aby proletěl kolem zkoumané uhlíkaté hvězdy. Další přibližování k ní je nebezpečné. Paprskový tlak začíná vzrůstat natolik, že při rychlosti menší, než je rychlost světla, může lodi způsobit strašlivé, nenapravitelné škody.

Tej Eron pocítil, že mu někdo stojí za zády, a obrátil se.

Mut Ang se naklonil pomocníkovi přes rameno a četl souhrnné údaje přístrojů ve čtvercových otvorech nejnižší řady. Tej Eron se na něho tázavě zadíval a velitel přikývl. Na sotva znatelný pohyb pomocníkových prstů se po celé lodi rozezněly výstražné signály a obvyklá kovová slova:

„Poslouchejte všichni!“

Mut Ang si přitáhl mikrofon. Věděl, že teď ve všech částech hvězdoletu lidé strnuli a mimoděk otočili obličeje k megafonům zamaskovaným, v otvorech stěn — člověk si ještě neodvykl dívat se směrem, odkud přichází zvuk, chtěl-li být obzvlášť pozorný.

„Poslouchejte všichni!“ opakoval Mut Ang. „Za patnáct minut začne loď brzdit. Všichni kromě služby budou ležet ve svých kajutách. První fáze brždění skončí v osmnáct hodin, druhá fáze při šesti „g“ bude trvat šest dní a nocí. K otočení lodi dojde po signálu MN — mimořádné nebezpečí. Konec!“

V osmnáct hodin se velitel zvedl z křesla, a přemáhaje bolest v pase a týlu, která je při brždění obvyklá, prohlásil, že si tedy jde lehnout na celých těch šest dní a nocí, co bude probíhat zpomalování. Celou posádku „Telluru“ nebylo teď možno odtrhnout od přístrojů — probíhá poslední pozorování uhlíkaté hvězdy.

Tej Eron se podíval za odcházejícím velitelem. S každým zdokonalením vzrůstala spolehlivost a síla kosmických hvězdoletů. Mohutnost „Telluru“ se sotva dá srovnávat s těmi skořápkami plovoucími po zemských mořích, které kdysi dostaly název loď. A přesto není jeho hvězdolet ničím jiným než skořápkou v bezedných hlubinách prostoru. A všechno je nějak klidnější, když velitel při manévrování bdí.