Cor Serpentis

* * *

V knihovně „Telluru“ se shromáždila celá posádka. Jen jeden zůstal ve službě u přístrojů OES, chránících spoje nejsložitějších elektronických přístrojů lodi. „Tellur“ po zabrždění otočil, ale mezitím se vzdálil od místa setkání víc než deset miliard kilometrů. Nyní letěl pomalu, rychlostí rovnou jedné dvacetině absolutní rychlosti a jeho počítací stroje přitom neustále kontrolovaly a opravovaly směr. Bylo třeba znovu najít neviditelný bod v bezbřehém kosmu a v něm už docela nepatrné zrnko — cizí hvězdolet. Osm dní mělo trvat nesnesitelné čekání. Nebude-li ve všech výpočtech a činech lodi větší odchylka, než je odchylka tolerovaná, a nezmýlí-li se ti cizinci, mají-li stejně dokonalé přístroje a stejně poslušnou loď, mohou se hvězdolety sejít tak blízko, že se navzájem nahmatají v neprostupné tmě neviditelnými paprsky lokátorů.

A pak se poprvé v celých dějinách člověk sejde s bratry stejných myšlenek, sil a snah. S těmi, jejichž existence byla již dávno předpověděna, dokázána a potvrzena nekonečně prozíravým rozumem člověka. Obrovské propasti času a prostoru, dělící od sebe obydlené světy, zůstávaly doposud nepřekonatelné. A teď si lidé ze Země podají ruce s jinými myslícími bytostmi kosmu a od nich půjdou ještě dál… Řetěz myšlení a práce se napne přes propasti vesmíru jako definitivní vítězství nad živelnými silami přírody.

Miliardy let se musely v temných a teplých zákoutích mořských zálivů převalovat drobné chomáčky živého slizu, další stovky miliónů let se z nich tvořily složitější bytosti, které posléze vylezly na pevninu. V naprosté závislosti na okolních silách, v slepém zápase o život, o zachování rodu uplynuly další milióny věků, než se vyvinul velký mozek — nejsilnější nástroj hledání potravy a boje o existenci.

Tempo vývoje života se neustále zrychlovalo, boj o existenci byl stále ostřejší, zrychloval se přirozený výběr. Oběti, oběti, oběti — požíraní býložravci, hladem umírající dravci, hynoucí slabí, nemocní, zestárlá zvěř, tvorové zabití v boji o samici, při ochraně svého potomstva, zahubení živelními katastrofami…

Tak tomu bylo v celém průběhu slepé cesty evoluce, dokud za těžkých životních podmínek epochy velkého zalednění vzdálený předek opice nenahradil zvířecí hledání potravy vědomou prací. Tehdy se změnil v člověka, když poznal velikou sílu kolektivní práce a rozumem zpracovaných zkušeností.

Ale i pak uplynulo ještě mnoho tisíciletí naplněných válkami a útrapami, hladem a útlakem, nevědomostí a nadějí v lepší budoucnost.

Potomci své předky nezklamali: lepší budoucnost nastoupila, lidstvo spojené v beztřídní společnosti, osvobozené od strachu a útisku, se vyšvihlo k nevídaným výšinám znalostí a umění. Bylo schopno vykonat i to nejtěžší — podrobit si kosmický prostor. A nakonec všechny těžké stupně dějin života a člověka, veškerá síla nahromaděných znalostí a nezměrného pracovního úsilí byly dovršeny vynalezením „Telluru“, hvězdoletu velkého doletu, poslaného do hluboké propasti Galaxie. Vrchol rozvoje hmoty na Zemi a ve sluneční soustavě se prostřednictvím „Telluru“ spojí s jiným vrcholem, k němuž nebyla cesta pravděpodobně o nic lehčí a trvala rovněž miliardy let v jiném koutku vesmíru.

Tyto myšlenky v té či oné formě vzrušovaly každého člena posádky. Vědomí ohromné odpovědnosti chvíle přinutilo k vážnosti dokonce i mladou Tajnu. Nepatrná hrstka představitelů mnohamiliardového pozemského lidstva — dokáže být tato hrstka hodna jeho hrdinských činů, práce, fyzické dokonalosti rozumu a odolnosti?

Jak se připravit na nadcházející setkání? Pamatovat na všechen těžký a veliký boj lidstva za svobodu těla i ducha!

Nejdůležitější, nejtajemnější otázkou, která nyní nejvíc vzrušovala, bylo: jací jsou ti, co nám teď letí vstříc? Jsou podle našich pozemských názorů hrozní nebo krásní?

Afra Devi, odborník v biologii, se přihlásila o slovo. Mladá žena, která nervovým vzrušením ještě více zkrásněla, často zvedala pohled k obrazu nad dveřmi. Perspektivními barvami vymalované velké panoráma Měsíčních hor Rovníkové Afriky s ohromujícím kontrastem ponurých lesnatých svahů a rozzářeného skalnatého hřebene jako by jejím myšlenkám dodávalo na výrazností.

Afra říkala, že se lidstvo již dávno zřeklo staré rozšířené teorie, že myslící bytosti mohou být nejrůznějšího druhu a nejrůznější stavby. Přežitky náboženských pověr nutily i seriózní vědce k nepromyšlenému tvrzení, že se myslící mozek může rozvíjet v jakémkoli těle, stejně jako se dříve věřilo v bohy vyskytující se v nejrůznějších podobách. Ve skutečnosti podoba člověka, jediné bytosti na Zemi, která byla nadána myslícím mozkem, nevznikla pochopitelně náhodou, nýbrž odpovídala maximální přizpůsobivosti takového tvora a jeho možnostem snášet velké zatížení mozku a neobyčejnou aktivitu nervové soustavy.

Naše pojetí lidské krásy a krásy vůbec se zrodilo z tisícileté zkušenosti — z bezděčného uznávání konstrukční účelnosti a dokonalé přizpůsobenosti k té či oné činnosti. Proto jsou krásné i velké stroje, mořské vlny, stromy i koně, třebaže se to všechno výrazně liší od podoby člověka. A sám člověk ještě ve stavu zvířete se díky rozvoji mozku zbavil nutnosti úzké specializace a přizpůsobení pouze jednomu způsobu života, jak je to typické pro většinu zvířat.

Nohy člověka nejsou vhodné k neustálému běhu po tvrdé, tím méně kluzké půdě, a přesto mu poskytují možnost dlouhého a rychlého pohybu, pomáhají mu lézt na stromy a po skalách. A lidská ruka — to je nejuniverzálnější orgán, může vykonávat milióny prací a vlastně to byla právě ona, kdo z primitivního zvířete učinila člověka.

Člověk se již na raném stupni svého formování vyvinul jako univerzální organismus přizpůsobený nejrůznějším podmínkám. Při přechodu ke společenskému životu se tato mnohostrannost lidského organismu ještě zvětšila a rozrůznila jako celá jeho činnost. A krása člověka ve srovnání se všemi ostatními nejúčelněji vyvinutými zvířaty — tu způsobuje kromě dokonalosti také ještě univerzálnost poslání, posílená a vybroušená duševní činností, výchovou ducha.

„Myslící bytost z jiného světa, dosáhla-li kosmu, je jistě rovněž vysoce dokonalá, univerzální a tedy krásná. Žádné myslící zrůdy, nějací houbovití lidé nebo lidé-chobotnice nemohou existovat! Nevím, jak to vypadá ve skutečnosti, setkáme-li se se shodnými nebo s krásou v nějakém jiném smyslu, ale je to nevyhnutelné!“ skončila svou řeč Afra Devi.

„Mně se teorie líbí,“ přidal se k ní Tej Eron, „jenže…“

„Já vím,“ přerušila ho Afra Devi. „Dokonce nepatrné odchylky od obvyklé podoby vytvářejí zrůdnost, a tady je pravděpodobnost odchylek příliš velká. Vždyť nepatrné odchylky formy, vyvolané úrazem, jako třeba chybějící nos, víčka nebo rty na lidské tváři, považujeme za ošklivé, ovšem jsou pro nás hrozné právě tím, že k nim došlo na obecně lidském základě. Tlama koně nebo psa se velmi výrazně liší od tváře člověka, ale přesto není zrůdná, nýbrž dokonce krásná. Je tomu tak proto, že je v ní krása účelnosti, kdežto ve zraněné lidské tváři je harmonie porušena.“

„To znamená, bude-li jejich podoba nám velmi vzdálená, nebudou se nám zdát oškliví? A co když jsou takoví jako my, ale mají rohy a choboty?“ nevzdával se Tej.

„Myslící bytost rohy nepotřebuje a nikdy je mít nebude. Nos může být protažen na způsob chobotu, ačkoli jsou-li ruce, a bez těch člověk nemůže existovat, je i chobot zbytečný. To by byl výjimečný případ, mimořádná podmínka stavby myslící bytosti. Ale všechno, co se vytváří historicky v důsledku přirozeného výběru, stává se zákonitostí, určitým průměrem z mnoha odchylek. A právě zde vystupuje v plném světle všestranná účelnost. Proto neočekávám v cizím hvězdoletu obludy s rohy a ohony — ty tam nebudou! Pouze nižší formy života jsou velmi různorodé; čím vyšší formy, tím více se život podobá našim formám pozemským. Paleontologie nám ukazuje, do jakého pevného rámce vtiskl evoluční vývoj vyšší organismy — vzpomeňte si na stovky případů naprosté shody u vyšších obratlovců z naprosto různých podskupin: vačnatců a placentálních.“

„Zvítězila jste,“ doznal Tej Eron a s hrdostí na svou přítelkyni se rozhlédl po přítomných.

Neočekávaně vystoupil s námitkami Kari Ram, zčervenalý mladickými rozpaky. Říkal, že cizí bytosti, i kdyby měly zcela lidskou a krásnou tělesnou schránku, mohly by nám být nekonečně vzdáleny rozumem, svými představami o světě a o životě. A budou-li tak odlišní, mohou se snadno stát krutými a hroznými nepřáteli.

Tu se na obranu Afry postavil Mut Ang.

„Zrovna nedávno jsem o tom přemýšlel,“ řekl velitel, „a pochopil jsem, že na nejvyšším stupni vývoje nemůže existovat nepochopení mezi myslícími bytostmi. Myšlení člověka a jeho úsudek odrážejí zákony logického vývoje okolního světa, všeho kosmu. V tomto smyslu je člověk mikrokosmem. Myšlení se řídí zákony vesmíru, které jsou všude stejné. Myšlenka, ať se objeví kdekoli, bude mít za základ matematickou a dialektickou logiku. Nemůže existovat nějaké jiné, odlišné myšlení, protože nemůže existovat člověk mimo společnost a přírodu.“

Ozvaly se souhlasné nadšené výkřiky.

„Není to příliš násilné?“ řekl Mut Ang nejistě.

„Ne,“ ujistila ho směle Afra Devi, „člověka vždycky nadchne shoda myšlení u spousty lidí! V tom je záruka jeho správnosti a pocit soudružské opory… zvláště přistupuje-li se z různých stránek vědy.“

„Máte na mysli biologii a sociální obory?“ zeptal se ze svého obvyklého pohodlného kouta pohovky Jas Tin, který doposud mlčel.

„Ano! Nejvýraznějším jevem celých sociálních dějin pozemského lidstva bylo neustálé narůstání vzájemného porozumění ruku v ruce s růstem kultury a rozsahu poznání. Čím vyšší byla kultura, tím snáze si různé národy a rasy bez třídní společnosti navzájem rozuměly, tím jasněji před nimi všemi stály všeobecné cíle uspořádání společnosti, nutnost sjednotit nejprve několik zemí a pak celou planetu, veškeré lidstvo. Dnes na té úrovni vývoje, jíž dosáhla Země a bezpochyby i ti, kteří nám letí vstříc…“ Afra umlkla.

„Je to tak,“ souhlasil Mut Ang.

„Snáze se domluví dvě různé planety, které dosáhly kosmu, než dva divoké národy jedné a téže planety.“

„Ale jak je to s tou nutností války i v kosmu, o níž byli přece přesvědčeni naši předkové, a ti byli na dost vysokém stupni kultury?“ zeptal se Kari Ram.

„Kde je ta vaše skvělá kniha, kterou jste sliboval?“ připomněl Tej Eron. „O těch dvou kosmických lodích, které se hned při prvním setkání chtěly navzájem zničit?“ Velitel znovu zašel do své kabiny. Tentokrát mu do toho nic nepřišlo. Vrátil se s malou osmicípou hvězdičkou mikrofilmu a zasunul ji do předčítacího stroje. Fantazie dávného amerického autora našla ve všech astronautech pozorné posluchače.

Povídka měla název „První kontakt“ a dramaticky popisovala setkání pozemského hvězdoletu s cizím v mlhovině Raka ve vzdálenosti přes tisíc parseků od Slunce. Velitel pozemského hvězdoletu vydal rozkaz připravit všechny hvězdné mapy, materiály o pozorování a výpočty směru k okamžitému zničení a zamířit na cizí loď všechna děla sloužící k ničení meteorů. Pak začali pozemšťané řešit velmi odpovědný úkol: mají právo pokusit se vstoupit s cizím hvězdoletem v jednání, nebo na něj musí okamžitě zaútočit a zničit jej? Obávali se, že se cizinci dovědí cestu pozemské lodi a objeví se na Zemi jako dobyvatelé.

Velitelovy výstřední myšlenky přijímala posádka lodi jako nezvratné pravdy. Setkání dvou nezávisle na sobě vzniklých civilizací muselo podle velitelova názoru nevyhnutelně vést k porobení jedné z nich a k vítězství té, která má mohutnější zbraně. Setkání v kosmu znamenalo buď obchod, nebo válku. Autora nic jiného nenapadlo.

Brzy se vysvětlilo, že se cizinci velmi podobají lidem, třebaže vidí jen v infračerveném světle a mluví mezi sebou pomocí rádiových vln; nicméně lidé jejich jazyk brzy rozluštili a pochopili jejich myšlenky. Velitel cizího hvězdoletu měl stejně chabé sociální znalosti jako lidé ze Země. Lámal si hlavu úkolem, jak se dostat z osudového postavení živ, aby přitom nemusel ničit pozemskou loď.

Bylo nebezpečí, že dlouho očekávaná velkolepá událost — první setkání představitelů různých lidstev — skončí strašlivým neštěstím. Lodi visely v prostoru ve vzdálenosti asi sedmi set mil od sebe a již přes čtrnáct dnů vedly vyjednávání prostřednictvím robota — sférického člunu.

Oba velitelé se navzájem ubezpečovali o mírumilovnosti a současně jedním dechem tvrdili, že nemohou ničemu věřit. Situace by byla bezvýchodná, nebýt hlavního hrdiny povídky, mladého astrofyzika. Ten ukryl pod oblek bomby strašné ničivé síly a společně s velitelem šel na návštěvu na cizí hvězdolet. Položili ultimátum — vyměnit si lodě. Posádka černého hvězdoletu měla přejít na pozemskou, pozemšťané na cizí. Předem ovšem zneškodnili všechna děla na ničení meteoritů. Měli se naučit zacházet s různými systémy a přenést všechen majetek. Zatím měli oba hrdinové zůstat na cizím hvězdoletu, aby v případě jakéhokoli podvodu okamžitě loď zničili výbuchem. Velitel cizí lodi ultimátum přijal. Výměna lodí a jejich zneškodnění proběhly úspěšně. Černý hvězdolet s lidmi a pozemská loď s cizinci se rychle vzdálily od místa setkání a zmizely v slabě světélkující plynné mlhovině.

Knihovnu naplnil hluk hlasů. Již během čtení bylo na některých mladých astronautech pozorovat příznaky netrpělivosti, nesouhlasu a nepřemožitelné přání něco namítat. Teď se dali do řeči a jen stěží se vyhýbali takové nesmírné neslušnosti, za jakou byl považován pokus skočit spolubesedníkovi do řeči. Všichni se obraceli na velitele, jako by on byl odpovědný za starou povídku, kterou vytáhl ze zapomnění.

Většinou mluvili o tom, že si doba děje a psychologie hrdinů vyloženě odporují. Dokázal-li se hvězdolet vzdálit od Země na vzdálenost čtyř tisíc světelných roků za pouhé tři měsíce, pak to znamená, že se děj povídky odehrává ještě později, než je dnešní současnost. Dosud ještě nikdo nedosáhl takových hlubin kosmu… Ale myšlenky a jednání pozemšťanů se v povídce ničím neliší od způsobů obvyklých před mnoha staletími, v době kapitalismu. Mnoho tam bylo i vyloženě technických chyb, jako například nemožnost tak rychlého zastavení hvězdoletů nebo vzájemný styk cizích myslících bytostí pomocí rádiových vln. Měla-li jejich planeta, jak se říkalo v povídce, atmosféru přibližně stejně hustou, jako je atmosféra zemská, muselo nevyhnutelně dojít k vyvinutí sluchu podobného sluchu lidskému. K tomu je totiž třeba mnohem menšího vynaložení energie než k výrobě rádiových vln nebo ke styku pomocí biotoků. Nepravděpodobné je i to, jak rychle došlo k rozšifrování jazyka cizinců, a to tak přesně, že mohl být zakódován do překladatelského stroje.

Tej Eron poznamenal, jak chabé představy o vesmíru jsou v povídce vylíčeny, což je tím překvapivější, že velký vědec dávných dob Ciolkovskij již několik desítek let předtím, než byla tato povídka napsána, upozorňoval lidstvo, že je kosmos uspořádán mnohem složitěji, než předpokládáme. Přes výsledky práce dialektických myslitelů se někteří vědci domnívali, že již stojí takřka u hranic poznání.

Uplynula staletí, množství objevů nekonečně zpestřilo naši představu o vzájemné závislosti jevů, a tím jako by oddálilo a zpomalilo poznávání kosmu. Zároveň našla věda obrovské množství oklikových cest k řešení složitých problémů a technických úkolů. Příkladem, takových oklik bylo vytvoření pulsačních kosmických lodí, které jako by se pohybovaly mimo obvyklé zákony pohybu. Právě v tomto překonávání zdánlivých slepých uliček matematické logiky spočívala síla budoucnosti. Ale autor „Prvního kontaktu“ ani nepocítil nekonečnost poznání, ukrytou za prostými poučkami velkých dialektiků jeho doby.

„Nikdo si nevšiml ještě jiné okolnosti,“ promluvil najednou mlčenlivý Jas Tin.

„Povídka je napsána v angličtině. Všechna jména, přezdívky a humorné výrazy jsou ponechány v angličtině. To není jen tak! Já jsem lingvista amatér a studoval jsem proces, jak vznikal první celosvětový jazyk. Angličtina byla v minulosti jedním z nejrozšířenějších jazyků. Spisovatel jako v kapce vody zobrazil hloupou víru v neochvějnost, lépe řečeno, nekonečnou trvalost společenských forem. Vleklý vývoj antického otrokářského světa nebo epochy feudalismu a nucená trpělivost starých národů byly mylně vykládány jako stabilita všech forem společenských vztahů vůbec — jazyků, náboženství a konečně i posledního společenského zřízení založeného na živelnosti — kapitalismu. Nebezpečná společenská nerovnováha konce kapitalismu byla pokládána za nezměnitelnou. Již tehdy byla angličtina archaickým přežitkem, protože v ní prakticky existovaly dva jazyky — psaný a fonetický. Ty se vůbec nehodí pro překladatelské stroje. Je zvláštní, že si autor nevšiml, jak se jazyk mění tím více a tím rychleji, čím rychleji probíhají změny lidských vztahů a představ o světě!

Ukázalo se, že polozapomenutý dávný jazyk sanskrt je uspořádán nejlogičtěji, a tak se stal základem zprostředkovatelského jazyka pro překladatelské stroje. Neuplynulo mnoho času a ze zprostředkovatelského jazyka se vyvinul první celosvětový jazyk naší planety. Ovšem od těch dob se ještě hodně měnil. Západní jazyky neměly dlouhého trvání. A ještě kratší dobu žila jména lidí, převzatá z náboženských legend nebo zcela starých a dávno zaniklých jazyků.“

„Jas Tin uhodil hřebík na hlavičku,“ vmísil se do rozhovoru Mut Ang. „Horší než vědecká neznalost nebo nesprávná metodika je zkostnatělost, houževnaté hájení oněch forem společenského pořádku, které zcela zřejmě nenacházely oprávnění ani v očích jejich současníků. Základem této zkostnatělosti, pomineme-li méně časté případy prosté nevědomosti, byl pochopitelně osobní zájem na uchování toho společenského zřízení, při němž se těmto obráncům žilo lépe než většině ostatních lidí. Co bylo pak těmto lidem do lidstva, do osudů celé planety, jejích energetických zásob a zdraví jejích obyvatel?

Nerozumné využívání palivových nerostů a dřeva, vyplundrování řek a půdy, smrtelně nebezpečné pokusy vyrobit vražedné druhy atomových zbraní — to všechno dohromady určovalo činnost a světový názor těch, kdož se snažili za každou cenu udržet to, co dožilo svůj věk a odcházelo do minulosti, a přitom působili útrapy a vzbuzovali strach u většiny lidí. Právě zde se rodilo a klíčilo jedovaté sémě výjimečných privilegií, výmysly o nadřazenosti jedné skupiny, třídy nebo rasy lidí nad ostatními, ospravedlňování násilí a války — všechno to, co v dávných dobách lidé pojmenovali fašismem.

Privilegovaná vrstva bude nevyhnutelně brzdit vývoj a snažit se, aby pro ni všechno zůstalo postaru, kdežto ponížená část společnosti povede boj proti tomuto brždění a za vlastní privilegia. Čím silnější byl tlak privilegované skupiny, tím silnější byl odpor, ostřejší formy boje, rozvíjela se oboustranná krutost a upadal tedy morální stav lidí. Přeneste to z boje tříd v jedné zemi na boj privilegovaných a utiskovaných zemí mezi sebou. Vzpomeňte z historie na boj mezi zeměmi nové, socialistické společnosti a pochopíte, proč se zrodila válečná ideologie, propaganda nevyhnutelnosti válek, jejich věčnosti a rozšíření do kosmu. V tom vidím hlavní zárodek všeho zla, toho hada, kterého můžeš jakkoli chovat, stejně tě uštkne, protože neuštknout nemůže. Vzpomeňte si, jak zlým, narudle žlutým světlem zářila hvězda, kolem které jsme letěli k svému cíli.“

„Srdce Hada!“ vykřikla Tajna.

„Srdce Hada! A srdce literatury všech ochránců staré společnosti, kteří propagovali nevyhnutelnost válek a kapitalismu — to je taky srdce jedovatého plaza.“

„Naše obavy jsou tedy dozvuky hadího srdce, které nám zůstaly po předcích,“ řekl vážně a smutně Kari. „Ale já jsem zřejmě hadí člověk z nás všech nejvíc, protože pořád ještě mám obavy… pochybnosti, jak tamty pojmenovat.“

„Kari!“ zvolala Tajna vyčítavě.

Ale Kari umíněně pokračoval:

„Velitel nám hezky povídal o smrtelných krizích vyšších civilizací. Všichni známe zničené planety, kde život vymizel proto, že lidé na nich nezvládli válečné atomové nebezpečí, nevytvořili novou společnost podle vědeckých zákonů a ne-skoncovali navždy s onou vyhlazovací mánií, nedokázali vytrhnout to hadí srdce. Víme, že se naše planeta jen taktak vyhnula podobnému osudu. Kdyby nebyl v Rusku vznikl první socialistický stát, který byl počátkem velkých změn v životě planety, byl by rozkvetl fašismus a s ním vražedné nukleární války. Ale co když oni tam,“ mladý astronavigátor ukázal směrem, odkud měl přiletět cizí hvězdolet, „co když oni ještě nepřekonali onen nebezpečný vrchol?“

„Vyloučeno, Kari,“ odpověděl klidně Mut Ang. „Je možná určitá analogie ve vznikání nejvyšších forem společnosti. Člověk se mohl vyvíjet jen v poměrně stabilních, dlouho existujících příznivých podmínkách okolní přírody. Neznamená to, že nedocházelo k žádným změnám — naopak, změny byly dokonce velmi prudké, ale jen co se týče člověka, nikoli přírody jako celku. Katastrofy, velké otřesy a změny by znemožnily zrod vyšší myslící bytosti. A tak i nejvyšší forma společnosti, která mohla zvítězit nad kosmem, vybudovat hvězdolety, proniknout do bezedných hlubin prostoru, mohla toho všeho dosáhnout jedině po stabilizaci podmínek lidského života na celé planetě a pochopitelně už bez katastrofálních válek kapitalismu. Ba ne, ti, kteří nám, letí vstříc, už také prošli kritickým bodem, také trpěli a hynuli, dokud nevybudovali opravdovou moudrou společnost.“

„Zdá se mi, že existuje jistá živelná moudrost v dějinách civilizací různých planet,“ řekl se zapálenýma očima Tej Eron. „Lidstvo nemůže dobýt kosmu, dokud nedosáhne nejvyšší formy života bez válek, dokud v každém člověku nevypěstuje vysokou odpovědnost za všechny ostatní.“

„Když se lidstvo povzneslo na nejvyšší stupeň komunistické společnosti, nabylo kosmické síly. A mohlo ji získat jedině touto cestou, jiná možnost není!“ vykřikl Kari.

„A není ani pro žádné jiné lidstvo, budeme-li tímto slovem označovat nejvyšší formy organizovaného, myslícího života.“

„My a naše lodi — jsme rukama pozemského lidstva, nataženýma po hvězdách,“ řekl vážně Mut Ang.

„A ty ruce jsou čisté! Ale není možné, aby to bylo jen naší vlastností. Brzy se dotkneme ruky stejně čisté a stejně silné!“

Mladí lidé už se nedokázali ovládnout a přijali velitelův závěr s nadšenými výkřiky. Dokonce i ti starší, kteří již dovedli své city držet mužně na uzdě, obklopili Mut Anga s neskrývaným vzrušením.