Cor Serpentis

* * *

V záplavě modrých plamenů vypadal cizí hvězdolet docela bílý. Jeho povrch nebyl zrcadlově kovový a neodrážel všechny druhy kosmického záření jako povrch „Telluru“, ale byl matový a vydával jasnou zář horského sněhu. Jen střední prstenec nadále vyzařoval slabé modré světlo.

Obrovitý kolos lodi se k „Telluru“ viditelně přibližoval. V kosmickém prostoru, daleko od jakýchkoli polí přitažlivosti, se oba hvězdolety zjevně přitahovaly, a to bylo zárukou, že loď z cizího světa není z antihmoty. „Tellur“ vysunul z levého boku obrovské přistávací nárazníky ve formě teleskopických pérujících trubic.

Konce nárazníků byly opatřeny polštáři z pružné umělé hmoty s ochrannou vrstvou pro případ, že by předmět, jehož se nárazník má dotknout, byl z antihmoty. Kopulovitá příď cizího hvězdoletu byla nahoře rozdělena černou puklinou, která vypadala jako ústa pootevřená v drzém úšklebku. Z ní se vynořil balkón lemovaný hustými tenkými sloupky. V černé tlamě se zamíhalo cosi bílého. Tři Afřini přátelé zaslechli ve svých telefonech povzdech, který se jí vydral z úst. Na výstupní plošince bílého hvězdoletu se objevilo pět mrtvolně bílých, neúměrně širokých postav. Velikostí přibližně odpovídaly postavám pozemšťanů, ale byli mnohem tlustší a na zádech jim vyčnívaly jakési hřebenovité hrby. Místo kulatých průhledných přilb lidí ze Země měly tyto bytosti na ramenou, pozvednutých příčnými válečky, cosi na způsob zvápenatělého nádoru, vypouklého směrem dozadu. Vpředu trčely vějířovitě do všech stran velké trny a tvořily, stříšku, pod níž v nepropustné tmě pobleskovalo černé sklo.

První bílá postava, která se objevila, učinila prudký pohyb, z něhož bylo patrno, že cizinci mají dvě ruce a dvě nohy. Bílá loď se otočila přídí k boku „Telluru“ a vysunula na více než dvacet metrů před sebe harmoniku z červených kovových desek.

Měkký, pružný náraz — a obě lodi se navzájem dotkly. Na koncích nárazníkových tyčí však nezaplanul oslepivý blesk naprostého atomového štěpení, rozníceného mohutným magnetickým polem; hmota lodí, které se setkaly, byla tatáž. Astronauti stojící na výhledové plošině „Telluru“ zaslechli ve svých telefonech tiché, spokojené pochichtávání velitele a nechápavě se po sobě podívali.

„Chtěl bych vás uklidnit a především Afru,“ řekl Mut Ang. „Představte si, jak my vypadáme v jejich očích. Bublinatí panáci s Houbovitými okončetinami a obrovskými kulatými hlavami… ze tří čtvrtin prázdnými!“

Afra se zvučně rozesmála.

„Nejdůležitější je náplň skafandru, to, co je uvnitř — to vnější je lhostejné!“

„Nohou a rukou mají stejně jako my,“ začal Kari.

Ale tu se okolo kovové kostry, kterou bílá loď vysunula, začalo objevovat bílé vlnité pouzdro, pohybující se jako prázdný rukáv k „Telluru“. Nejpřednější postava na plošince, v níž Mut Ang intuicí poznal sobě rovného velitele, začala dělat jednoznačné pohyby: napřahovala ruce směrem k „Telluru“ a tiskla si je opět na prsa. Lidé na sebe nenechali čekat a vysunuli ze spodní části trupu spojovací chodbu, určenou ke vzájemnému styku lodí ve vesmíru. Chodba „Telluru“ měla průřez kulatý, kdežto chodba bílého hvězdoletu byla vertikálně eliptická. Pozemští technici rychle vyrobili z měkkého dřeva přechodný spojovací článek. V kosmickém mraze změnilo dřevo okamžitě svou molekulární soustavu a stalo se pevnější než ocel. Zatím se na vysunuté části cizí lodi objevila krychle z červeného kovu s černou přední stěnou — obrazovkou. Sklonily se nad ní dvě bílé postavy, pak se vzpřímily a odstoupily zpět. Před očima pozemšťanů zazářil na obrazovce obraz lidské postavy, jejíž horní část se rytmicky nadouvala a zase zužovala. Malé bílé šipky mířily hned dovnitř postavy, hned zase ven.

„Geniálně prosté — dýchání!“ vykřikla Afra. „Oni nám ukážou, čím dýchají, složení své atmosféry. Ale jak?“ Jako v odpověď na její otázku zmizel dýchající model z obrazovky a nahradil jej nový obrazec. Černý bod v našedlé prstencovité skvrně— bezpochyby jádro atomu obklopené slabými oběžnými drahami světelných bodů — elektronů. Mut Ang pocítil, jak se mu sevřelo hrdlo, nemohl ze sebe dostat ani slovo. Na obrazovce byly již čtyři obrazce: dva uprostřed pod sebou, spojené tlustou bílou čárou, a dva po stranách, spojené černými šipkami.

Všichni pozemšťané s rozbušeným srdcem počítali elektrony. To dole je zřejmě základní prvek oceánu: jeden elektron kolem jádra — vodík. Horní — hlavní prvek atmosféry a dýchání: devět elektronů kolem jádra — fluór!

„O-oeh!“ vykřikla Afra Devi žalostně. „Fluór… !“

„Počítejte,“ přerušil ji velitel. „Vlevo nahoře šest elektronů — uhlík. Vpravo sedm — dusík. Tak je všechno jasné. Vyřiďte našim, aby vyrobili taky takovou tabulku naší atmosféry a výměny látek — všechno bude stejné, jen místo prostředního nahoře, fluóru, budeme mít kyslík s jeho osmi elektrony. Jaká škoda, nesmírná škoda…!“

Když pozemšťané ukázali svou tabulku, zpozorovali, jak přední bílá postava na můstku své lodi prudce ucouvla a vztáhla ruce k výčnělku svého skafandru pohybem, který byl i člověku ze Země srozumitelný... Velitel cizího hvězdoletu měl zřejmě stejné pocity, snad ještě silnější.

Tatáž bílá postava se přehnula přes zábradlí můstku a udělala prudký pohyb rukou, jako by v prostoru něco rozsekávala. Šípovité výrůstky na povrchu přilbice se hrozivě sklonily k „Telluru“, který byl o několik metrů níže než bílá loď. Pak velitel cizinců zvedl obě ruce a v určité vzdálenosti od sebe je spustil dolů, jako by ukazoval dvě rovnoběžné roviny.

Mut Ang opakoval jeho gesto. Tu velitel cizího hvězdoletu zvedl jednu ruku vysoko nad hlavu gestem němého přivítání, obrátil se a zmizel v černé puklině. Ostatní ho následovali.

„Půjdeme taky,“ řekl Mut Ang a stiskl spouštěcí páku.

Afra neměla ani čas podívat se na velkolepé jiskření hvězd v černé prázdnotě kosmu, které ji vždycky uvádělo v obzvláštní meditativní nadšení.

Příklop zapadl, zaplálo osvětlení výstupní kabiny, ozvalo se slabé syčení vývěv — první příznak toho, že vzduch dosáhl hustoty pozemské atmosféry.

„Vyrobíme přehrady a pak spojíme chodby?“ ptal se Jas Tin velitele, jakmile sňal přilbu.

„Ano. Právě to chtěl říci velitel jejich hvězdoletu. To je neštěstí: u nich na planetě je životodárným plynem fluór, který je pro nás smrtelně jedovatý. A pro ně je stejně nebezpečný náš kyslík. Mnoho našich materiálů, barev a kovů, které jsou v kyslíkové atmosféře pevné, se může rozpadnout při dotyku s jejich dechem. Místo vody mají tekutý fluorovodík — tutéž fluorovodíkovou kyselinu, která u nás leptá sklo a rozpouští téměř všechny minerály včetně křemíku. Proto budeme muset postavit průhlednou přepážku, pevnou vůči kyslíku, a oni postaví svoji, která nepodléhá působení fluóru. Ale pojďte, musíme si pospíšit. Promyslíme všechno, než udělají příčku.“

Matově modrá podlaha kabiny oddělující obytné místnosti „Telluru“ od strojovny se změnila v chemickou laboratoř. Silná deska křišťálově průzračné umělé hmoty byla sestavena z dílů vyrobených již předem na Zemi a nyní byla zpevňována a prohřívána výhřevnými koberci. Nečekaná překážka znemožnila přímý styk pozemšťanů s cizinci.

Bílá loď neprojevovala nejmenší známky života, třebaže u výhledových obrazovek jej neustále sledovali pozorovatelé.

V knihovně „Telluru“ běžela práce na plné obrátky. Všichni členové posádky vybírali stereofilmy, magnetické fotozáznamy o Zemi a reprodukce nejlepších uměleckých děl. Chvatně se připravovaly diagramy a nákresy matematických funkcí, schémata krystalických mřížek hmot, nejrozšířenějších v zemské kůře, na ostatních planetách a na Slunci. Byla upravována velká stereoskopická obrazovka, do pouzdra odolného proti fluóru byl vmontován megafon na svrchní tóny, který přesně reprodukoval lidský hlas.

V krátkých přestávkách na jídlo a na odpočinek diskutovali astronauti o neobyčejné atmosféře planety — vlasti kosmických cestovatelů, s nimiž se setkali.

Koloběh látek, využívající luminiscenční energie světelného zdroje a umožňující životu existovat a shromažďovat energii v boji s rozptylováním energie — entropií, musil se i u cizinců bezpodmínečně řídit všeobecným schématem pozemských změn. Volný aktivní plyn, ať už kyslík, fluór nebo kterýkoli jiný, se mohl v atmosféře nashromáždit jedině v důsledku činnosti rostlin. Živočichové včetně člověka využívali kyslíku nebo fluóru ve spojení s uhlíkem — základním prvkem, z něhož se skládala těla jak rostlin, tak živočichů.

Na cizí planetě musí být fluorovodíkový oceán. Rostliny oné planety štěpily s pomocí luminiscenční energie svého světelného zdroje fluorovodík (stejně jako u nás na Zemi se to děje s vodou), nahromaďovaly uhlovodíky a vylučovaly volný fluór, který smíšený s dusíkem dýchali lidé a ostatní živočichové, získávajíce energii spalováním uhlovodíků ve fluóru. Živočichové a lidé musí vydechovat fluorid uhličitý a fluorovodík.

Taková výměna látek poskytuje jedenapůlkrát více energie než výměna pozemská, jejímž základem je kyslík. Není divu, že umožnila vyvinutí vyššího myslícího života. V dialektické jednotě s tím však velká aktivita fluóru vyžaduje i silnější radiaci světelného zdroje. Aby byla luminiscenční energie schopna rozštěpit molekuly fluorovodíku v rostlinné fotosyntéze, nestačí paprsky žlutozelené jako v případě vody, nýbrž paprsky silnějších kvant, modré a fialové. Světelným zdrojem cizinců je zřejmě modrá hvězda o vysoké teplotě.

„Je v tom rozpor,“ vmísil se do rozhovoru Tej Eron, který se vrátil z dílny. „Fluorovodík se snadno mění v plyn.“

„Ano, při plus dvaceti stupních,“ odpověděl Kari, nahlížeje do příručky.

„A mrzne?“

„Při minus osmdesáti.“

„Jejich planeta tedy musí být studená! To nejde dohromady s tou modrou žhavou hvězdou.“

„Proč by ne,“ namítl Jas Tin. „Může být od světelného zdroje hodně daleko. Oceány mohou být v mírných nebo polárních pásmech planety. Nebo…“

„Takových „nebo“ může asi být ještě hodně,“ řekl Mut Ang. „Ať je tomu jakkoli, hvězdolet z cizí fluórové planety máme před sebou a brzy se dozvíme všechny podrobností jejich života. Důležité je teď něco jiného: fluór je ve vesmíru velmi vzácný. I když poslední výzkumy posunuly fluór co do rozšířenosti ze čtyřicátého místa na osmnácté, přece jen náš kyslík zaujímá celkovým počtem svých atomů ve vesmíru třetí místo, za vodíkem a héliem, a teprve po něm následují dusík a uhlík. Podle jiného systému počítání je kyslíku dvěstětisíckrát víc než fluóru. To může znamenat jen jedno: planet, které jsou bohaté na fluór, je velmi málo a planet s fluórovou atmosférou, to znamená takových, na nichž dlouho existoval rostlinný život obohativší atmosféru volným fluórem, je už zcela nepatrný počet. To je výjimka z pravidla.“

„Teď chápu ten zoufalý posunek kapitána jejich hvězdoletu,“ pronesla zamyšleně Afra Devi. „Hledají sobě podobné a jejich rozčarování bylo velmi silné.“

„A jelikož bylo velmi silné, znamená to, že hledají už dávno a kromě toho se již setkali s myslícím životem.“

„A byl obyčejný, našeho typu, kyslíkový!“ přidala se Afra.

„Mohou být přece i jiné typy atmosféry,“ namítl Tej Eron,

„například chlórová nebo sírová, a taky sirovodíková.“

„Ty nejsou vhodné pro vyšší život!“ vykřikla Afra triumfálně. „Ty všechny uvolňují při výměně látek třikrát až desetkrát méně energie než kyslík, náš silný pozemský živitel kyslík!“

„S výjimkou sírové,“ zabručel Jas Tin, „ta má stejnou energii jako kyslíková.“

„Máte na mysli atmosféru z kysličníku siřičitého a oceán z kapalné síry?“ zeptal se Mut Ang a inženýr přikývl na souhlas.

„Ale v tom případě přece síra nenahrazuje kyslík, ale vodík naší Země,“ zamračila se Afra, „čili nejobvyklejší prvek v kosmu! Asi sotva bude síra, která je ve vesmíru poměrně vzácná, častou náhražkou vodíku. Taková atmosféra by zřejmě byla ještě vzácnějším zjevem než atmosféra fluórová.“

„A jen ve velmi teplých planetách,“ odpověděl Tej, listuje v příručce, „oceán ze síry by byl tekutý jen při teplotě mezi jedním až čtyřmi sty.“

„Mně se zdá, že má Afra pravdu,“ připojil se velitel. „Všechny tyto předpokládané atmosféry jsou příliš velkou vzácností ve srovnání s naší standardní atmosférou z prvků ve vesmíru nejrozšířenějších. To není náhodné.“

„Není,“ souhlasil Jas Tin. „Ale jinak je náhod v nekonečném kosmu mnoho. Vezměte naši ,standardní' Zemi. Na ní a na jejích sousedech — Měsíci, Marsu a Venuši — se vyskytuje hodně hliníku, který je jinak v celém vesmíru poměrně dost vzácný.“

„Ovšem najít opakování takových náhod v tom nekonečnu by trvalo desítky, ne-li stovky tisíciletí,“ řekl Mut Ang zachmuřeně. „Dokonce i s pulsačními hvězdolety. Hledají-li už dávno, naprosto je chápu!“

„Jak je dobře, že se naše atmosféra skládá z nejobvyklejších prvků vesmíru, a čeká nás tedy setkání s velkým množstvím podobných planet,“ řekla Afra.

„Jenže hned napoprvé jsme se setkali s docela jinou,“ ozval se Tej.

Afra se zapálila a už chtěla něco namítnout, když se objevila Tajna, lodní chemička, s hlášením, že průhledný štít je hotov.

„Ale my přece můžeme vstoupit do jejich hvězdoletu prostě v kosmických oblecích, ne?“ otázal se Jas Tin.

„Stejně jako oni do našeho. Pravděpodobně dojde k ne-jedné vzájemné návštěvě, ale při prvními seznamování budeme jenom ukazovat,“ odpověděl velitel.

Astronauti upevnili průhlednou stěnu na konci styčné chodby a bílé postavy cizinců zahájily stejnou práci na své straně. Pak se pozemšťané setkali s cizinci v prázdnu, pomáhajíce si navzájem upevňovat příčky a spojovací článek. Pohlazení po rukávu skafandru nebo po rameni — gesto něžnosti a přátelství — bylo stejně srozumitelné jedněm i druhým.

Cizincům se na hlavách hrozivě pohupovaly rohovíte výčnělky, když se snažili prohlédnout si tváře pozemšťanů skrz své kouřové přilby. Hlavy lidí ze Země bylo vidět poměrně zřetelně, zato slabě vypouklé přední štíty na přilbách cizinců, skryté pod šípovitými převisy nádorů, zůstávaly pro pozemské oči neproniknutelné. Jen neomylné lidské tušení říkalo, že z této tmy hledí pozorné oči, dychtivé a přívětivé.

Na pozvání zajít do „Telluru“ odpověděly bílé postavy odmítavými pohyby. Jedna z nich se dotkla svého skafandru a pak rychle rozhodila rukama, jako by něco rozkazovala.

„Bojí se o skafandr v kyslíkové atmosféře,“ dovtípil se Tej.

„Chtějí stejně jako my začít setkáním v chodbě,“ řekl velitel.