Zahrada Rámova

1

Vlak z Positana byl plný. Zastavil v malé stanici na břehu jezera Shakespeare, na polovině cesty do Beauvois, a vyvrhl směsici lidí a biotů. Mnozí nesli košíky s jídlem, deky a skládací lehátka. Malé děti utíkaly ze stanice na hustý čerstvě posekaný trávník, který rostl kolem jezera. Smály se a hrnuly se po mírném sto padesát metrů dlouhém svahu mezi stanicí a okrajem vodní plochy.

Pro ty, kteří nechtěli sedět na trávě, byly postaveny dřevěné tribuny hned proti úzkému přístavišti, které vybíhalo padesát metrů do jezera, než se rozšířilo do pravoúhlé plošiny. Na ní byl připraven mikrofon, řečniště a několik židlí; odtud pronese guvernér Watanabe po ukončení ohňostroje projev ke Dni Osídlení,

Čtyřicet metrů vlevo od tribun si postavili Wakefieldovi a Watanabeovi dlouhý stůl pokrytý modrými a bílými ubrusy. Na stole bylo vkusně naaranžováno jídlo, které se dalo jíst rukama. Termosky pod stolem byly plné nápojů. Obě rodiny a jejich přátelé se shromáždili poblíž a buď jedli, hráli nějakou hru nebo rozmlouvali. Kolem skupiny procházeli dva Lincolnové a nabízeli nápoje a chlebíčky těm, kteří byli příliš vzdáleni od stolu a termosek.

Odpoledne bylo horké. Ve skutečnosti příliš horké, třetí výjimečně horký den po sobě. Jak však umělé slunce v kupoli vysoko nad jejich hlavami dokončovalo svůj minioblouk a začalo se zvolna stmívat, davy na březích jezera Shakespeare plné očekávání zapomněly na horko.

Poslední vlak přijel jen několik minut předtím, než se úplně setmělo. Dorazil z Centrální stanice ze severu a přivážel osadníky, kteří žili v Hakone nebo San Miguelu. Pozdních příchozích nebylo mnoho. Většina lidí přijela brzy, aby si připravila na trávě občerstvení. V posledním vlaku byla Eponine. Původně měla v úmyslu vůbec se oslavy nezúčastnit, na poslední chvíli se však rozhodla jinak.

Když vyšla ze stanice na trávník, byla Eponine zmatena. Bylo tam tolik lidí! Musí tady být celý Nový Eden, myslela si. Na okamžik zalitovala, že přišla. Každý byl s rodinou a přáteli, a ona byla úplně sama.

Ellie Wakefieldová házela právě s Benjym podkovami, když Eponine vystoupila z vlaku. Ihned svou učitelku poznala, i na velkou vzdálenost, podle její jasně rudé pásky na rukávě. „To je Eponine, mami.“ řekla Ellie, když přiběhla k Nicole. „Můžu ji pozvat k nám?“

„Samozřejmě,“ odvětila Nicole.

Hlas ve veřejném audiosystému přerušil hudbu hranou malou skupinou, aby oznámil, že ohňostroj začne za deset minut. Sem tam se ozval potlesk. „Eponine,“ křičela Ellie. „Pojďte k nám.“ Ellie mávala rukama.

Eponine slyšela, že ji někdo volá jménem, ale v šeru stmívání špatně viděla. Po několika sekundách se vydala směrem k Ellie. Po cestě neúmyslně narazila do batolete, které se toulalo samo v trávě. „Kevine,“ vykřikla matka, „Nepřibližuj se k ní!“

V okamžiku schmatnul chlapečka hřmotný muž s blond vlasy a držel ho stranou. „Neměla byste tady být.“ řekl muž, „ne se slušnými lidmi.''

Trochu otřesena pokračovala Eponine k Ellie, která jí šla po trávě naproti. „Běž domů, jednačtyřicítko!“ zakřičela žena, která pozorovala předcházející výstup. Tlustý desetiletý chlapec s baňatým nosem ukázal na Eponine prstem a říkal něco své sestře.

„Jsem tak ráda, že vás vidím,“ řekla Ellie, když přišla k učitelce. „Půjdete si vzít něco k jídlu?“

Eponine přikývla. „Je mi líto všech těch lidí,“ řekla Ellie dost hlasitě, aby ji všichni kolem slyšeli. „Je to hanba, že jsou tak netaktní.“

Ellie vedla Eponine k velkému stolu a všem ji představila, „Hej, pro ty, kteří ji neznají, to je moje učitelka a přítelkyně Eponine. Nemá žádné příjmení, tak se jí na ně neptejte.“

Eponine a Nicole se už několikrát setkaly. Vyměňovaly si zdvořilosti, zatímco Lincoln Eponine nabídl nějaké zeleninové tyčinky a sodu. Nai Watanabe, aby to všichni viděli, k ní přinesla své syny — dvojčata, Keplera a Galilea, kteří před týdnem oslavili druhé narozeniny, aby se setkali s Eponine. Kolonisté okolo zírali, když Eponine vzala Keplera do náruče. „Pěkná,“ řekl chlapeček a ukazoval na Eponinin obličej.

„Musí to být hodně těžké,“ řekla Nicole francouzsky a pokynula hlavou ve směru okolních čumilů.

„Oui,“ odvětila Eponine. Těžké? Myslela si. To je velice mírně řečeno. Co tak absolutně nemožné? Nestačí, že mám nějakou strašnou nemoc, která mne skoro určitě zabije. Ne. Musím ještě nosit pásku na rukávě, aby se mi mohli ostatní vyhnout, pokud chtějí.

Max Puckett vzhlédl od šachovnice a zpozoroval Eponine. „Ahoj, ahoj,“ řekl. „Vy musíte být ta učitelka, o níž jsem tolik slyšel.“

„To je Max,“ řekla Ellie a vedla Eponine k němu. „Rád flirtuje, ale je neškodný. A starší muž, který nás ignoruje, je soudce Pjotr Myškin… Řekla jsem to správně, soudce?“

„Ano, ovšem, mladá dámo,“ odpověděl soudce Myškin, ale od šachovnice nevzhlédl. „Proklatě, Puckette, pro všechno na světě, co chcete s tím jezdcem dělat? Vaše hra je jako obvykle buď stupidní, nebo brilantní, a já se nemůžu rozhodnout, jaká je.“

Soudce nakonec vzhlédl, uviděl pásku a zvedl se. „Je mi líto, slečno, opravdově líto,“ řekl. „Musíte vydržet dost i bez toho, abyste ještě trpěla přezíráním od tohoto sobeckého starého podivína.“

Minutu či dvě před začátkem ohňostroje bylo vidět velkou jachtu, která se blížila ze západní strany jezera k oblasti určené na pikniky. Její dlouhou palubu zdobila jasná barevná světla a hezká děvčata. Na boku jachty byl namalován nápis Nakamura. Nad hlavní palubou rozeznala Eponine Kimberly Hendersonovou, která stála vedle Tošio Nakamury u kormidla.

Skupina na jachtě mávala na lidi na břehu. Patrick Wakefield přiběhl vzrušeně ke stolu. „Podívej, mami,“ řekl, „na lodi je Katie.“

Nicole si nasadila brýle, aby lépe viděla. Byla to opravdu její dcera v bikinách, která mávala z paluby. „To nám ještě scházelo,“ zamumlala si Nicole pro sebe, když nad nimi vybuchly první světlice a zalily temnou oblohu barvou a světlem.

„Dnes jsou to tři roky,“ začal Kendži Watanabe svou řeč, „co průzkumná skupina z Pinty poprvé vkročila do tohoto nového světa. Nikdo z nás nevěděl, co ho čeká. Všichni jsme se ptali, obzvláště během těch dvou dlouhých měsíců, kdy jsme každý den trávili osm hodin v somnariu, zda bude vůbec možné vybudovat zde, v Novém Edenu, existenci připomínající normální život.

Naše první obavy se nenaplnily. Naši mimozemští hostitelé, ať jsou kdokoliv, ani jednou nezasáhli do našich životů. Může být pravda, jak tvrdí Nicole Wakefieldová a další, že nás neustále pozorují, my však jejich přítomnost nijak nepociťujeme. Vně naší kolonie se kosmická loď Ráma řítí neuvěřitelnou rychlostí ke hvězdě, kterou jsme pojmenovali Tau Ceti. Uvnitř lodě zůstávají naše denní činnosti téměř neovlivněny pozoruhodnými vnějšími podmínkami naší existence.

Předtím, než jsme trávili dny v somnariu, pokud jsme ještě byli cestujícími v planetární soustavě, která obíhá kolem naší domácí hvězdy Slunce, si mnozí z nás mysleli, že,období pozorování‘ bude krátké. Věřili jsme, že se po několika měsících, nebo tak nějak, vrátíme na Zemi, nebo možná na náš původní cíl, Mars, a že tato třetí kosmická loď Ráma zmizí do vesmírných dálav jako její dvě předchůdkyně. Naši navigátoři mi však říkají, že se stále od našeho Slunce vzdalujeme, jak se už dalo po více než dva a půl roku, rychlostí rovnou přibližně polovině rychlosti světla. Kdybychom vskutku měli to štěstí a vrátili se někdy do naší vlastní sluneční soustavy, ten den by mohl nastat až v poměrně daleké budoucnosti.

Tyto faktory určují hlavní téma tohoto mého posledního vystoupení na oslavu Dne Osídlení. Téma je prosté: Spoluobčané osadníci, my sami musíme převzít plnou zodpovědnost za náš osud. Nemůžeme očekávat, že děsivé síly, které v počátku vytvořily náš minisvět, nás uchrání před vlastními chybami. Musíme řídit Nový Eden, jako kdybychom zde my a naše děti měli žít navždy. Je na nás, abychom si zde zajistili kvalitní život jak pro sebe, tak pro budoucí generace.

Nyní stojí před kolonií řada výzev. Všimněte si, že je nazývám výzvami, ne problémy. Budeme-li pracovat společně, můžeme jim dostát. Budeme-li pečlivě vážit dlouhodobé důsledky svých akcí, rozhodneme se správně. Nebudeme-li však schopni pochopit pojmy,odloženého uspokojení‘ a,pro dobro všech‘, potom bude budoucnost Nového Edenu chmurná. Dovolte mi uvést na ilustraci svých tvrzení příklad. Richard Wakefield vysvětlil, jak v televizi, tak na veřejných shromážděních, jak je řízení našeho počasí založeno na jistých předpokladech o atmosférických podmínkách v našem habitatu. Přesně řečeno, náš algoritmus řízení počasí předpokládá, že hladiny oxidu uhličitého i koncentrace kouřových částic jsou nižší než dané hodnoty. Aniž rozumíte přesně, jak matematika funguje, můžete si uvědomit, že výpočty řídící vnější vstupy do našeho habitatu nebudou správné, když výchozí předpoklady nebudou přesné.

Není dnes mým úmyslem proslovit vědeckou přednášku o velice složitém předmětu. O čem chci opravdu mluvit, je politika. Protože většina našich vědců věří, že neobvyklé počasí v posledních čtyřech měsících je důsledkem příliš vysokých úrovní oxidu uhličitého a kouřových částic v atmosféře, vláda navrhla, jak se s těmito otázkami vypořádat. Senát všechna naše doporučení zamítl.

A proč? Náš návrh zakázat postupně krby — které především nejsou v Novém Edenu vůbec nutné — byl nazván,omezením osobní svobody‘. Naše pečlivě detailní doporučení uvést opět do provozu část sítě ZVP, aby se kompenzovala ztráta části Sherwoodského lesa a Severních pastvin užitých k výstavbě, byla rovněž zamítnuta. Důvod? Opozice tvrdila, že kolonie si tento úkol nemůže dovolit, a navíc, že energie spotřebovaná novými úseky sítě ZVP by měla za následek bolestně přísné omezení spotřeby.

Dámy a pánové, je směšné schovávat hlavy do písku a doufat, že tyto problémy životního prostředí zmizí. Pokaždé když odložíme přijetí pozitivního kroku, znamená to větší strádání pro kolonii v budoucnosti. Nemohu uvěřit, že tak mnozí z vás přijímají přehnaný optimizmus opozice, který předpokládá, že se nám nějak podaří zjistit, jak vlastně mimozemský algoritmus řízení počasí funguje, a vyladit ho tak. aby správně pracoval i za podmínek vyšších úrovní oxidu uhličitého a kouřových částic. Jaká přehnaná sebedůvěra!“

Nicole i Nai velice pečlivě sledovaly reakci na Kendžiho proslov. Několik z jeho příznivců Kendžiho přesvědčovalo, aby promluvil v lehkém optimistickém tónu, bez probírání klíčových otázek. Guvernér však stál pevně za svým odhodláním pronést významnou řeč.

Nai se naklonila k Nicole a pošeptala jí: „Ztratil jejich pozornost, je příliš pedantský.“

Na tribunách, kde nyní seděla asi polovina posluchačů, se vzmáhal neklid. Nakamurova jachta, která během ohňostroje kotvila nedaleko pobřeží, odjela okatě brzy poté, kdy guvernér Watanabe začal hovořit.

Kendži změnil téma ze životního prostředí na retrovirus RV-41. Protože to byla otázka, která vyvolávala v kolonii silné emoce, pozornost posluchačů značně vzrostla. Guvernér vysvětlil, jaké hrdinské kroky udělal lékařský personál Nového Edenu pod vedením doktora Turnera při zkoumání této nemoci, že však potřebuje ještě rozsáhlejší výzkum, aby zjistil, jak ji léčit. Potom odsoudil hysterii, která si vynutila, dokonce přes jeho veto, přijetí zákona, jenž vyžaduje, aby všichni osadníci, kteří mají ve svých systémech protilátky vůči RV-41, pořád nosili rudé pásky na rukou.

„Fuj,“ křičela velká skupina převážně orientálců na druhé straně tribuny od Nicole a Nai.

„… tito ubozí, nešťastní lidé musí čelit duševním mukám…“ říkal Kendži.

„Jsou to kurvy a teplouši,“ křičel muž za skupinou, kde byly Nai a Nicole. Lidé kolem něj se smáli a tleskali.

„…Doktor Turner opakovaně potvrdil, že tato nemoc, jako většina retrovirů, se přenáší jedině krví a chámem…“

Dav se stával vzpurným. Nicole doufala, že Kendži dává pozor a zkrátí své poznámky. Zamýšlel promluvit také o moudrosti (nebo nedostatku moudrosti) rozšíření průzkumu Rámy mimo Nový Eden, musel však vidět, že ztratil posluchače.

Guvernér Watanabe se na sekundu odmlčel a potom vydal do mikrofonu hvizd, který drásal uši. To dočasně všechny posluchače ztišilo.

„Mám jen několik dalších poznámek,“ řekl. „a ty by se neměly nikoho dotknout…“

„Jak víte, má žena Nai a já máme dva syny — dvojčata. Cítíme, že jsme bohatě požehnáni. V tento Den Osídlení žádám každého z vás, aby myslel na svoje děti a představil si další Den Osídlení, po stu, nebo možná tisíci letech. Představte si, že stojíte tváří v tvář těm, které jste počali, dětem dětí vašich dětí, jak k nim hovoříte a držíte je v náručí — budete jim moci povědět, že jste dělali všechno, co bylo ve vašich silách, abyste jim zanechali svět, který by jim dal šanci nalézt štěstí?“

Patrick byl opět vzrušený. Když piknik končil, pozval ho Max, aby strávil noc a další den na Puckettově farmě. „Nový semestr na univerzitě začíná až ve středu,“ řekl mladík matce. „Můžu jít? Prosím?“ Nicole byla ještě vyvedena z míry reakcí davu na Kendžiho řeč a nejdříve nerozuměla, co její syn chce. Když ho požádala o zopakování požadavku, podívala se na Maxe. „Dáte mi na mého syna dobrý pozor?“

Max Puckett se zazubil a přikývl. Max a Patrick počkali, dokud bioti neuklidili všechny odpadky z pikniku, a potom se vydali společně na stanici vlaku. Po půl hodině byli na Centrální stanici a čekali na vlak s dlouhými intervaly, který jel přímo do farmářské oblasti. Naproti nim přes nástupiště nastupovala skupina Patrickových spolužáků na vlak do Hakone. „Měl bys jít s námi.“ zakřičel jeden z mladíků na Patricka. „Celou noc bezplatné pití pro všechny.“

Max pozoroval, jak Patrick očima sleduje své přátele nastupující do vlaku. „Byl jsi někdy ve Vegas?“ zeptal se Max.

„Ne, pane,“ odpověděl. „Má matka a strýček…“

„Chtěl bys tam jít?“

Patrickovo váhání Maxovi stačilo. O několik sekund později nasedli do vlaku do Hakone s celým tím rozjařeným davem. „Nemám to místo sám moc rád,“ poznamenal Max, když jeli. „Zdá se mi příliš falešné, příliš povrchní… Ale určitě stojí zato ho vidět a není to špatné místo pro pobavení, když jsi úplně sám.“

Dříve než před dva a půl rokem, brzy poté, co skončilo denní zrychlování, dospěl Tošio Nakamura ke správnému závěru, že kolonisté zůstanou s velkou pravděpodobností v Novém Edenu a Rámovi po dlouhou dobu. Dokonce ještě před první schůzí ústavního výboru a zvolením Nicole des Jardinsové za prozatímní guvernerku, se Nakamura rozhodl, že se stane nejbohatší a nejmocnější osobou v kolonii. Na základě podpory odsouzených, kterou získal během cesty ze Země na Mars lodí Santa Maria, rozšířil své osobní styky a zahájil, jakmile byli v kolonii zavedeny banky a peníze, budování své říše.

Nakamura byl přesvědčen, že v Novém Edenu půjdou nejlépe na odbyt ty výrobky, které poskytují potěšení a vzrušení. Jeho první podnik, malé kasino, byl okamžitě úspěšný. Potom koupil část farmářské půdy na východ od Hakone a postavil v kolonii svůj první hotel, současně s druhým větším kasinem, hned proti vchodu do hotelu. Přidal malý intimní klub s hosteskami vycvičenými v japonských způsobech a potom drsnější dívčí klub. Vše, co udělal, prosperovalo. Chytře rozšiřoval své investice a brzy nato, když byl Kendži Watanabe zvolen guvernérem, nabídl Nakamura vládě, že odkoupí jednu pětinu Sherwoodského lesa. Jeho nabídka dovolila senátu, aby nemusel zvýšit daně na zaplacení počátečního výzkumu RV-41, což by jinak bylo nutné.

Část rašícího lesa byla vykácena a nahrazena Nakamurovým osobním palácem a rovněž novým třpytícím se hotelem s kasinem, zábavnou arénou, komplexem restaurantů a několika kluby. Když upevnil svůj monopol, působil Nakamura intenzivně (a úspěšně) na legislativu, aby omezila hazardní hry na oblast kolem Hakone. Jeho pochopové potom přesvědčili všechny případné podnikatele, že vlastně doopravdy nechtějí „králi Japíků“ konkurovat.

Když získal neotřesitelnou pozici, dovolil Nakamura svým společníkům, aby se pustili do prostituce a drog: žádná z těchto činností nebyla v Novém Edenu nezákonná. Ke konci Watanabeho funkčního období, když se politika vlády dostávala stále více do konfliktu s jeho zájmy, se Nakamura rozhodl, že bude řídit i vládu. Ale nechtěl se nudnou prací obtěžovat sám. Potřeboval loutku. Tak získal Iana Macmillana, nešťastného bývalého velitele lodi Pinta, jenž skončil na druhém místě v prvních volbách, které vyhrál Kendži Watanabe. Nakamura nabídl Macmillanovi guvernérství výměnou za Skotovu lenní věrnost.

V kolonii neexistovalo nic podobného jako Vegas. Základní architektura Nového Edenu navržená Wakefieldovými a Orlem byla úsporná, extrémně funkční, s jednoduchou geometrií a jednoduchými fasádami. Vegas bylo přehnané, křiklavé, nesourodé — mišmaš architektonických stylů. Ale bylo zajímavé a na mladého Patricka O'Toola viditelně udělalo dojem, když s Maxem Puckettem vešli do vnější brány areálu.

„Júú,“ řekl a zíral na obrovský blikající nápis nad vchodem.

„Nechci srážet tvůj obdiv, chlapče,“ řekl Max a zapaloval si cigaretu, „ale energie potřebná na tento nápis by stačila skoro na čtverečný kilometr sítě ZVP.“

„Mluvíte jako má matka a strýček,“ odvětil Patrick.

Před vstupem do kasina nebo některého z klubů se musel každý návštěvník zapsat do hlavního registru. Nakamura neponechával nic náhodě. Měl úplné záznamy, co každý návštěvník Vegas dělal pokaždé, když vešel dovnitř. Tak věděl, které části podniku by měl rozšířit, a navíc, což bylo důležitější, znal speciální a oblíbenou neřest (nebo neřesti) každého zákazníka.

Max a Patrick šli do kasina. Když stáli vedle jednoho ze dvou stolů, kde se hrály kostky, snažil se Max vysvětlit mladíkovi systém hry. Patrick však nemohl odtrhnout oči od hostesek ve sporých kostýmech roznášejících koktajly.

„Už ti někdy nějaká dala, chlapče?“ zeptal se Max.

„Prosím, pane?“

„Provozovals někdy sex, víš, styk s ženou?“

„Ne, pane,“ odvětil mladík.

Hlas v Maxově hlavě mu říkal, že není jeho povinností uvést mladého muže do světa rozkoše. Stejný hlas také Maxovi připomněl, že tohle je Nový Eden, ne Arkansas, neboť jinak by vzal Patricka do Xanadu a dopřál mu jeho první sexuální zkušenost.

V kasinu bylo přes sto lidí, velká návštěva, uváží-li se velikost kolonie, a zdálo se, že se všichni baví. Servírky opravdu roznášely bezplatné pití, tak rychle, jak dokázaly — Max popadl dvě margarity a jednu dal Patrickovi.

„Nevidím žádné bioty,“ poznamenal Patrick.

„V kasinu žádní nejsou,“ odvětil Max. „Ani u stolů, kde by byli úspěšnější než lidi. Král Japík věří, že jejich přítomnost potlačuje hráčské pudy. Ale ve všech restaurantech používá výhradně bioty.“

„Max Puckett, no to mě podrž.“

Max a Patrick se otočili. Blížila se k nim krásná mladá žena v hebkých růžových šatech. „Neviděla jsem tě celé měsíce,“ řekla.

„Ahoj, Samantho,“ odvětil Max, poté, co měl na něj nezvykle několik sekund svázaný jazyk.

„A kdo je tenhle hezký mladý muž?“ zeptala se Samantha a zamrkala svými dlouhými řasami na Patricka.

„To je Patrick O'Toole, je to…“

„Ach, můj bože,“ vykřikla Samantha. „Ještě nikdy jsem se nesetkala s nikým z pů-vod-ních osadníků.“ Několik sekund Patricka studovala a pak pokračovala: „Řekněte mi, pane O'Toole, je to skutečně pravda, že jste celé roky spal?“

Patrick stydlivě přikývl.

„Má přítelkyně Goldie říká, že celý ten příběh je krávovina, že vy a celá vaše rodina jste ve skutečnosti agenti MIS. Ona ani nevěří, že jsme opustili orbitu kolem Marsu… Goldie říká, že celá ta hrozná doba v nádržích je taky částí podvodu.“

„Ujišťuji vás, madam,“ odpověděl Patrick zdvořile, „že jsme doopravdy spali celé roky. Bylo mi šest, když mne mí rodiče dali do lůžka. A vypadal jsem skoro jako teď, když jsem se poprvé probudil.“

„No, to mě fascinuje, i když nevím, co si z toho všeho vybrat… Tak, Maxi, k čemu se chystáte? A mimochodem, představíš mě vlastně?“

„Promiň… Patricku, to je slečna Samantha Porterová z velkého státu Mississippi. Pracuje v Xanadu…“

„Jsem prostitutka, pane O'Toole. Jedna z nejlepších… Setkal jste se už s prostitutkou?“

Patrick se zarděl a odpověděl: „Ne, madam.“

Samantha mu dala prst pod bradu. „Je roztomilý,“ řekla Maxovi. „Přiveď ho. Je-li panic, můžu ho udělat zadarmo.“ Políbila Patricka krátce na ústa, pak se otočila a odešla.

Max nemohl přijít na nic vhodného, co by řekl, když Samantha odešla. Přemýšlel, že se omluví, ale pak se rozhodl, že to není nutné. Objal Patricka kolem ramen a šli spolu do zadní části kasina, kde se nacházely ohrazené stoly s vyššími sázkami.

„V pořádku, teď, a jedem!“ křičela mladá žena zády k nim. „Pět a šest, je to tady!“

Patrick s překvapením pohlédl na Maxe. „To je Katie,“ prohlásil a spěchal k ní.

Katie byla zcela zabrána do hry. Rychle potáhla z cigarety, hodila do sebe drink, který jí podal snědý muž po její pravici, a potom zvedla kostky vysoko nad hlavu. „Všechna čísla,“ řekla a podávala kupony krupierovi. „Tady je dvacet šest plus pět na tvrdou osmu… Teď, ať je tam, čtyřicet čtyři,“ řekla a hodila švihem zápěstí kosíky za opačnou stranou stolu.

„Čtyřicet-čtyři,“ zakřičel dav kolem stolu jednohlasně. Katie vyskočila, objala svého společníka, vypila další skleničku a dlouze, zasněně potáhla z cigarety.

„Katie,“ zavolal na ni Patrick, když už chtěla znovu hodit kostky. Zastavila se uprostřed pohybu a otočila se s tázavým výrazem na tváři. „No ať se propadnu,“ řekla. „Můj bratříček.“

Katie k němu doklopýtala, aby ho pozdravila, když na ni krupieři a další hráči u stolu pokřikovali, aby pokračovala ve hře.

„Jsi opilá, Katie,“ řekl jí Patrick tiše, když ji držel v náručí.

„Ne, Patricku,“ odpověděla a vytrhla se zpět ke stolu. „Já letím. Jsem na své vlastní osobní cestě ke hvězdám.“ Obrátila se zpět ke stolu s kostkami a zvedla pravou ruku nahoru. „V pořádku, teď, a jedem!“ zakřičela.

2

Sny přišly opět brzy ráno. Nicole se probudila a snažila se vzpomenout si, co sejí zdálo, ale vše, co si dokázala vybavit, byly jen jednotlivé obrazy. V jednom snu viděla Omehovu tvář bez těla. Její pradědeček z národa Senoufo ji před něčím varoval, Nicole však nedokázala porozuměl, co říká. Ve druhém snu viděla Richarda, jak vchází do moře, těsně předtím, než se k břehu přivalila zničující vlna.

Nicole si protřela očí a mrkla na hodiny. Bylo krátce před čtvrtou. Téměř ve stejnou dobu každé ráno tento týden, myslela si. Co to znamená? Vstala a šla do koupelny.

O chvilku později byla v kuchyni oblečená do cvičebního úboru. Vypila sklenici vody. Biot Abraham Lincoln, který nehybně odpočíval u stěny na konci kuchyňského pultu, se aktivoval a přiblížil se k Nicole.

„Dala byste si kávu, paní Wakefieldová?“ zeptal se a vzal od ní prázdnou sklenici.

„Ne, Lincolne,“ odvětila. „Jdu teď ven. Vzbudí-li se někdo, řekněte mu, že se vrátím před šestou.“

Nicole šla chodbou ke dveřím. Než vyšla z domu, minula pracovnu na pravé straně chodby. Na Richardově stole byly poházeny papíry, vedle nového počítače, který sám navrhl a sestrojil, i na něm. Richard byl nesmírně pyšný na svůj nový počítač, k jehož postavení ho Nicole pobízela, i když bylo nepravděpodobné, že někdy úplně nahradí jeho oblíbenou elektronickou hračku, standardní kapesní počítač MVS. Richard zbožně nosil malý přenosný přístroj už od doby před vypuštěním Newtona.

Nicole poznala Richardovo písmo na některých stránkách, nedokázala však přečíst nic z jeho symbolického počítačového jazyka. V poslední době zde strávil mnoho dlouhých hodin, myslela si Nicole a pocítila výčitky svědomí. I když je přesvědčen, že co dělá, je špatně.

Zpočátku Richard odmítl zúčastnit se úsilí dekódovat algoritmus, který ovládal počasí v Novém Edenu. Nicole si jasně vzpomínala na jejich diskuzi. „Souhlasili jsme s účastí v této demokracii,“ tvrdila. „Když se ty a já rozhodneme ignorovat zákon, dáme nebezpečný příklad druhým…“

„To není zákon,“ přerušil ji Richard. „Je to jen rezoluce. A víš stejně dobře jako já, že je to neuvěřitelně hloupý nápad. Ty i Kendži jste proti tomu bojovali. A kromě toho, neřeklas mi jednou, že máme povinnost protestovat proti hlouposti většiny?“

„Prosím, Richarde,“ odpověděla mu Nicole. „Můžeš samozřejmě každému vysvětlit, proč si myslíš, že je rezoluce nesprávná. Ale úsilí o algoritmus se stalo volební otázkou. Všichni osadníci vědí, že máme blízko k Watanabemu. Budeš-li rezoluci ignorovat, bude to vypadat, že Kendži se záměrně snaží podkopat…“

Zatímco si Nicole vzpomínala na dřívější rozhovor s Richardem, přejížděla mimoděk očima po pracovně. Když se jí mysl opět soustředila na přítomnost, zjistila s trochou překvapení, že hledí na tři figurky v otevřené poličce nad Richardovým stolem. Princ Jindra, Falstaff, SB, myslela si. Jak dlouho nás už Richard s vámi nebavil?

Nicole si vzpomněla na dlouhé, jednotvárné týdny poté, co se její rodina probudila z roků spánku. Když čekali na příjezd nových osadníků, byli Richardovi roboti hlavním zdrojem jejich zábavy. V paměti stále slyšela radostný smích svých dětí a viděla, jak se její muž potěšeně usmívá. To byly jednodušší, snazší časy, řekla si. Zavřela dveře do pracovny a pokračovala v cestě halou. Před tím, než se život stal příliš komplikovaným pro hru. Teď tví malí přátelé jenom tiše sedí na poličce.

Venku na ulici, pod pouličním světlem, se Nicole na okamžik zastavila u stojanu s jízdními koly. Váhala, dívala se na své kolo, potom se obrátila a zamířila na zadní dvorek. O minutu později přešla trávník za domem a byla na stezce, která se vinula na horu Olymp.

Nicole šla rychle. Byla hluboce zamyšlena. Dlouho nevěnovala žádnou pozornost svému okolí. Mysl jí skákala z jedné věci na druhou, z problémů týkajících se Nového Edenu k podivným obrazcům jejích snů, k úzkosti o děti, obzvlášť o Katie.

Přišla na rozcestí. Malý vkusný nápis vysvětloval, že cesta vlevo vede ke stanici lanovky, vzdálené osmdesát metrů, odkud se dá vyjet na vrchol Olympu. Nicolina přítomnost na rozcestí byla elektronicky zjištěna a pobídla biotku Garciu, aby se k ní ze směru lanovky vydala.

„Neobtěžujte se,“ křikla Nicole. „Půjdu pěšky.“

V zákrutech stezku na úbočí se otvíral pozoruhodný výhled na kolonii. Nicole se zastavila na jedné vyhlídce, pět set metrů vysoko a necelé tři kilometry chůze od jejich domu, a dívala se přes Nový Eden. Byla jasná noc s malou vlhkostí vzduchu.

Dnes nebude pršet, myslela si Nicole, protože věděla, že ve dnech, kdy prší, jsou rána vždy nasycena vodní párou. Právě pod sebou měla čtvrt Beauvois — světla v nové továrně na nábytek jí umožnila identifikovat většinu známých budov i z této vzdálenosti. Čtvrt San Miguel, severněji, byla ukryta za horou. Ale na druhé straně kolonie, daleko za City, mohla Nicole postřehnout záblesky světla, kterými zářilo Nakamurovo Vegas.

Okamžitě upadla do špatné nálady. To proklaté místo je otevřeno celou dlouhou noc, bručela, spotřebovává kritické zdroje energie a nabízí nechutné zábavy.

Když se dívala na Vegas, nedokázala nemyslel na Katie. Takový přirozený talent, povzdechla si Nicole, když obraz její dcery doprovodilo píchnutí u srdce. Nemohla si pomoci a přemýšlela, je-li Katie v třpytícím se fantastickém životě na druhé straně kolonie ještě vzhůru. A taková ohromná ztráta, myslela si Nicole a kroutila hlavou.

Richard a ona hovořili o Katie často. Existovaly jen dvě oblasti, v nichž se střetávali — Katie a politika v Novém Edenu. A nebylo zcela přesné říkat, že se o politiku přeli. Richard přirozeně cítil, že všichni politici, kromě Nicole a možná Kendžiho Watanabeho, jsou v podstatě bez principů. Jeho metoda diskuze spočívala v tom, že udělal obšírné prohlášení o nechutných postupech v senátu, nebo dokonce v Nicolině soudní síni, a potom odmítl dál o tom uvažovat.

Katie byla jiná záležitost. Richard vždy tvrdil, že Nicole byla na Katie příliš tvrdá. Dává mi také vinu, myslela si Nicole, když hleděla na vzdálená světla, že s ní netrávím dost času. Tvrdí, že můj skok do politiky kolonie nechal dětem matku na částečný úvazek, a to v nejkritičtějším údobí jejich života.

Katie už nebyla skoro nikdy doma. Ještě pořád měla v jejich domě pokoj, ale většinu svých nocí trávila v jednom z luxusních bytů, které Nakamura postavil uvnitř komplexu Vegas.

„Jak tam platíš nájem?“ zeptala se Nicole jeden večer své dcery, těsně před obvyklým nepříjemným výstupem.

„Jak si myslíš, mami?“ reagovala Katie bojovně. „Pracuji. Mám spoustu času. Na univerzitě jsem si zapsala jenom tři kurzy.“

„Jakou práci děláš?“ ptala se Nicole.

„Jsem hosteska, bavička… víš, co je potřeba,“ odpověděla Katie neurčitě.

Nicole se odtrhla od světel Vegas. Ovšem, řekla si, je zcela pochopitelné, že je Katie zmatená. Neměla nikdy žádné dospívání. Ale přece jen, nezdá se, že by se lepšila… Nicole se vydala zase do kopce, snažila se rozptýlit narůstající chmury.

Ve výšce mezi pěti sty a tisícem metrů byla hora pokryta hustými stromy, které byly už pět metrů vysoké. Tady vedla cesta k vrcholku mezi horou a vnější zdí kolonie v tmavém úseku, který byl delší než kilometr. Temnota byla jednou přerušena, blízko konce, vyhlídkou ve směru na sever.

Nicole dosáhla nejvyššího místa svého výstupu. Zastavila se na vyhlídce a dívala se na San Miguel. Zde je důkaz, myslela si a kroutila hlavou, že jsme v Novem Edenu zklamali. Přese všechno existuje v Ráji chudoba a beznaděj.

Viděla, jak ten problém vzniká, dokonce ho ke konci svého jednoletého funkčního období prozatímní guvernérky přesně předpověděla. Ironií je, že proces, kterým vznikl San Miguel, kde je životní standard poloviční než v ostatních třech čtvrtích Nového Edenu, začal vzápětí po příjezdu Pinty. První skupina osadníků se většinou usadila v jihovýchodní čtvrti, z níž se později stalo Beauvois, a ustavila tak precedens, který se ještě zvýraznil, když k Rámovi dorazila Nina. Protože se praktikoval volný plán osídlování, téměř všichni orientálci se rozhodli žít společně v Hakone: Evropané, bílí Američané a lidé ze Střední Asie si vybrali buď Positano, nebo co zbylo v Beauvois. Mexičané, další Latinoameričané, černí Američané a Afričané se všichni usadili v San Miguel.

Jako guvernérka se Nicole snažila vyřešit faktickou segregaci v kolonii pomocí utopického plánu přesídlení, který by přidělil každé čtvrti rasový podíl, jenž byl v celé kolonii. Její návrh by mohl být přijat v počátcích kolonie, obzvláště po dnech v somnariu, kdy se většina občanů dívala na Nicole jako na bohyni. Ale jak uplynul rok, už bylo příliš pozdě. Svobodné podnikání už vytvořilo rozdíly, jak v osobním bohatství, tak v hodnotách realit. I její nejloajálnější příznivci si uvědomili, že v této situaci je Nicolin plán přesídlení nerealistický.

Když Nicolino funkční období guvernérky skončilo, senát jednoznačně potvrdil její jmenování za jednoho z pěti stálých soudců Nového Edenu. Nicméně její pověst v kolonii značně utrpěla, když se veřejnost seznámila s poznámkami, které pronesla na obranu svého neuskutečněného plánu. Nicole tvrdila, že je nutné, aby osadníci žili v malých integrovaných sousedstvích, aby skutečně pochopili rasové a kulturní odlišnosti. Její kritikové považovali tyto názory za „beznadějně naivní“.

Nicole chtěla vychladnout po usilovném výstupu nahoru, hleděla tedy několik minut na blikající světla čtvrti San Miguel. Než se obrátila a namířila si to zpět domů, vzpomněla si náhle na jinou řadu blikajících světel — města Davosu, ve Švýcarsku, na planetě Zemi. Během své poslední dovolené na lyžích večeřela s dcerou Genevievou na hoře nad Davosem a po jídle se držely za ruce v tuhém mrazu na balkonu restaurantu. Mnoho kilometrů pod nimi zářila jako maličké drahokamy světla Davosu. Při vzpomínce na vznešenost a humor své první dcery, kterou neviděla tak mnoho let, se Nicole vedraly do očí slzy. Děkuji ti opět, Kendži, zamumlala, když začala sestupovat a vzpomněla si na fotografie, které její nový přítel přivezl ze Země, za to, že jsi se se mnou podělil o svou návštěvu Genevievy.

Kolem Nicole byla opět tma, když scházela po úbočí hory. Vnější zeď kolonie měla nyní nalevo. Dál přemýšlela o životě v Novém Edenu. Potřebujeme teď zejména odvahu, řekla si. Odvahu, hodnoty a perspektivu. V hloubi srdce se však bála, že to nejhorší osadníky ještě čeká. Na neštěstí, uvědomila si pesimisticky, Richard, já i děti jsme zůstali vetřelci, navzdory všemu, co jsme se snažili udělat. Je nepravděpodobné, že budeme schopni něco podstatně změnit.

Richard překontroloval, že tři Einsteinové správně okopírovali procedury a údaje, které byly na několika monitorech v jeho pracovně. Když všichni čtyři odcházeli, Nicole ho políbila.

„Jsi úžasný muž, Richarde Wakefielde,“ řekla.

„Jsi jediná, kdo si to myslí,“ odpověděl s nuceným úsměvem.

„Jsem také jediná, kdo to ví,“ prohlásila Nicole. Na okamžik se odmlčela. „Vážně, miláčku.“ pokračovala, „oceňuji, co děláš. Vím…“

„Nezdržím se moc,“ přerušil ji. „Třem Albertům a mně zůstaly už jen dvě základní myšlenky, které můžeme zkusit… Neuspějeme-li dnes, vzdáváme to.“

Richard sledován třemi Einsteiny spěchal na stanici v Beauvois a chytil vlak do Positana. Vlak krátce zastavil u velkého parku na jezeře Shakespeare, kde se před dvěma měsíci konala oslava Dne Osídlení. Richard a jeho společníci vystoupili o několik minut později v Positanu a prošli čtvrtí do jihozápadního kouta kolonie. Tam, po kontrole jejich identifikace jedním člověkem a dvěma bioty, jim bylo povoleno projít východem z kolonie do prstence, který obklopoval Nový Eden. Po další krátké elektronické inspekci došli k jediným dveřím umístěným v tlusté vnější zdi obklopující habitat. Ty se otevřely a Richard vedl bioty do prostor Rámy, které byly za zdmi habitatu.

Richard měl výčitky, když senát před osmnácti měsíci odhlasoval plán na vývoj a použití průnikové sondy k testování podmínek životního prostředí v Rámovi, vně jejich modulu. Richard byl členem výboru, který kontroloval inženýrský návrh sondy: obával se, že vnější prostředí by mohlo být silně nepřátelské a že návrh sondy by nemusel dostatečně chránit celistvost jejich habitatu. Mnoho času a peněz se vydalo na zajištění, že hranice Nového Edenu budou během celé procedury hermeticky uzavřeny, i když si sonda bude razit cestu zdí.

Richardovi přestali v kolonii důvěřovat, když se prostředí v Rámovi ukázalo nepříliš odlišné od prostředí v Novém Edenu. Byla tam pořád tma a docházelo tam k malým, periodickým změnám v atmosférickém tlaku a koncentraci jednotlivých složek ovzduší, ale prostředí bylo tak podobné tomu v kolonii, že lidští průzkumníci dokonce ani nepotřebovali kosmické obleky. Dva týdny poté, kdy první sonda odhalila přátelskou atmosféru v Rámovi, skončili osadníci mapování plochy Hlavní roviny, která jim byla dostupná.

Nový Eden a druhá, skoro identická pravoúhlá oblast na jihu, o níž Richard a Nicole věřili, že je to habitat pro druhou formu života, byly společně uzavřeny do větší, také pravoúhlé oblasti, jejíž ohromně vysoké kovově šedé bariéry ji oddělovaly od zbytku Rámy. Bariéry na severní a jižní straně této větší oblasti byly prodloužením stěn habitatu. Na východní a západní straně v obou uzavřených habitatech však byly asi dva kilometry otevřeného prostoru.

Ve čtyřech rozích tohoto vnějšího pravoúhelníku se nacházely čtyři masivní válcové struktury. Richard a další technologický personál v kolonii byli přesvědčeni, že neproniknutelné válce v rozích obsahují tekutiny a čerpací mechanizmy, jimiž se udržují podmínky životního prostředí v habitatech.

Nová vnější oblast, která neměla žádný strop kromě protější strany Rámy, pokrývala většinu severního poloválce kosmické lodi. Jedinou stavbou na Hlavní rovině mezi oběma habitaty byla velká kovová chýše ve tvaru iglú. Tato chýše představovala řídící centrum Nového Edenu a byla umístěna asi dva kilometry jižně od stěny kolonie.

Když vyšli z Nového Edenu, mířili Richard a tři Einsteinové k řídícímu centru, kde už pracovali téměř dva týdny a snažili se vniknout do hlavní řídící logiky, která ovládá počasí v Novém Edenu. Přes námitku Kendži Watanabeho uvolnil senát fondy na „celkové úsilí“ pro „nejlepší inženýry“ kolonie, aby změnili mimozemský algoritmus řízení počasí. Tento zákon vyhlásili, když vyslechli svědectví skupiny japonských vědců, kteří navrhli, že stabilní počasí v Novém Edenu by se opravdu mohlo udržet i při vyšších úrovních oxidu uhličitého a kouře v atmosféře.

Pro politiky to byl lákavý závěr. Kdyby snad nebylo opravdu nutné zakázat pálení dřeva ani obnovit síť ZVP a kdyby bylo třeba jen upravit několik parametrů v cizokrajném algoritmu, který byl konec konců původně navržen za nějakých předpokladů, jež už neplatí, pak tedy…

Richard nenáviděl tento způsob myšlení. Říkal tomu — vyhýbat se co nejdéle problému. Kvůli Nicoliným prosbám i proto, že další inženýři kolonie neuspěli v pochopení žádné stránky procesu řízení počasí, souhlasil nicméně, že se do toho pustí. Trval však na tom, že bude pracovat v podstatě sám, pouze s pomocí Einsteinů.

Toho dne, kdy měl Richard v plánu udělat poslední pokus dekódovat algoritmus řízení počasí v Novém Edenu, se s bioty nejdříve zastavil u místa vzdáleného kilometr od východu z kolonie. Pod silnými světly tam u dlouhatánského stolu viděl pracovat skupinu architektů a inženýrů.

„Nebude obtížné vybudovat kanál — půda je velice měkká.“

„Ale co s odpadními kaly? Měli bychom vyhloubit žumpy, nebo odvážet odpadní materiál na zpracování do Nového Edenu?“

„Požadavky na energii pro toto sídliště budou značné. Nejen světlo, protože všude kolem je tma, ale také všechno zařízení. Navíc jsme dost daleko od Nového Edenu, takže musíme počítat s nezanedbatelnými ztrátami ve vedení… Naše nejlepší supravodivé materiály jsou pro toto použití příliš drahé.“

Richard cítil směsici znechucení a vzteku, když poslouchal ten rozhovor. Architekti a inženýři prováděli studii proveditelnosti stavby vnější vesnice, kde by mohli být umístěni nosiči RV-41. Projekt, který byl nazván Avalon, byl výsledkem delikátního politického kompromisu mezi guvernérem Watanabem a jeho opozicí. Kendži povolil peníze na tuto studii, aby ukázal, že k otázce, jak se vypořádal s problémem RV-41, přistupuje „nezaujatě“.

Richard a tři Einsteinové pokračovali v cestě na jih. Kousek od řídícího střediska se setkali se skupinou lidí a biotů směřujících k místu sondy do druhého habitatu s jakýmsi působivým vybavením.

„Ahoj, Richarde,“ řekla Marilyn Blackstoneová, kterou Richard doporučil, aby vedla sondážní práce. Marilyn byla z Tauntonu v Somersetu. Svůj inženýrský titul získala v roce 2232 v Cambridge a byla ohromně kompetentní.

„Jak pokračuje práce?“ zeptal se Richard.

„Máš-li minutu, pojď se podíval,“ navrhla Marilyn.

Richard nechal tři Einsteiny u řídícího střediska a doprovodil Marilyn a její skupinu přes Hlavní rovinu do druhého habitatu. Při chůzi si vzpomněl na svůj rozhovor s Kendžim Watanabem a Dmitrijem Uljanovem v kanceláři guvernéra jedno odpoledne předtím, než byl projekt oficiálně schválen.

„Chci, aby bylo jasné,“ řekl tehdy Richard, „že jsem kategoricky proti jakýmkoliv snahám vtírat se do posvátnosti druhého habitatu. Nicole a já jsme si téměř jisti, že přechovává jiný způsob života. Neexistuje žádný přesvědčivý důvod k průniku.“

„A co když je prázdný?“ namítal Dmitrij. „Co když habitat tam byl umístěn pro nás s předpokladem, že jsme dost chytří, abychom vymysleli, jak ho využít?“

„Dmitriji,“ skoro křičel Richard, „poslouchals vůbec něco, co jsme vám celé ty měsíce s Nicole říkali? Pořád se ještě držíš té absurdní homocentrické představy o našem místě ve vesmíru. Protože jsme dominujícím druhem na planetě Zemi, předpokládáš, že jsme nejlepší tvorové. To nejsme. Musí existovat stovky…“

„Richarde,“ přerušil ho Kendži tiše, „známe tvé názory na tuto záležitost. Ale kolonisté Nového Edenu s tebou nesouhlasí. Nikdy neviděli Orla, oktopavouky ani další úžasná stvoření, o nichž vyprávíš. Chtějí vědět, máme-li prostor k rozšiřování…“

Kendži se už tehdy bál, přemýšlel Richard, když se on a průzkumná skupina blížili k druhému habitatu. Je pořád naplněn hrůzou, že Macmillan porazí ve volbách Uljanova a předá kolonii Nakamurovi.

Jakmile skupina došla na místo, začali dva bioti, Einsteinové, pracovat. Pečlivě usadili kompaktní laserovou vrtačku do místa, kde už byla díra do stěny. V pěti minutách vrtačka pomalu zvětšovala díru v kovu.

„Jak daleko jste pronikli?“ zeptal se Richard.

„Zatím jenom pětatřicet centimetrů,“ odpověděla Marilyn. „Postupujeme velmi pomalu. Pokud má stěna stejnou tloušťku jako naše, bude to trvat ještě další tři až čtyři týdny, než se skrz ni dostaneme… Mimochodem, spektrografická analýza části zdi ukazuje, že je ze stejného materiálu jako naše.“

„A když proniknete dovnitř?“

Marilyn se zasmála. „Nedělej si starosti, Richarde. Dodržujeme všechny postupy, které jsi doporučil. Minimálně dva týdny budeme pasivně pozorovat, než přistoupíme k další fázi. Dáme jim příležitost reagovat — pokud tam oni jsou.“

Skepse v jejím hlase byla zjevná, „I ty, Marilyn?“ divil se Richard. „Co se to se všemi děje? Myslíš si, že Nicole, děti a já jsme si všechny ty události vymysleli?“

„Neobyčejná tvrzení vyžadují neobyčejné důkazy.“ odvětila.

Richard kroutil hlavou. Začal se s Marilyn přít, uvědomil si však, že má na práci důležitější věci. Po několika minutách zdvořilé odborné diskuze se vrátil k řídícímu středisku, kde ho čekali jeho Einsteinové.

Při práci s Einsteiny bylo ohromné, že Richard mohl mnoho nápadů hned zkusit. Kdykoliv měl na mysli konkrétní postup, mohl ho jednomu z biotů načrtnout a být si úplně jist, že bude správně proveden. Einsteinové nikdy sami novou metodu nenavrhli; byli však perfektními paměťovými přístroji a nezřídka Richarda upozornili, když se některý z jeho nápadů podobal dřívějšímu postupu, jenž nevyšel.

Všichni ostatní inženýři z kolonie, kteří se snažili upravit algoritmus řídící počasí, se pokoušeli nejdříve pochopit činnost mimozemského superpočítače umístěného uprostřed řídícího střediska. To byl jejich základní omyl. Richard, který věděl předem, že vnitřní činnost superpočítače bude pro něj jako čáry kouzelné skříňky, se zaměřil na to, aby izoloval a identifikoval výstupní signály, které z ohromného procesoru vycházejí. Konec konců, uvažoval, základní struktura procesu musí být prostá. Nějaká řada měření definuje v libovolném daném čase podmínky uvnitř Nového Edenu. Cizí algoritmy musí použít tyto naměřené údaje, aby se spočetly příkazy, které jsou nějak předány obrovským válcům, kde dochází ke skutečné fyzikální aktivitě, jež vede ke změně atmosféry v habitatu.

Richardovi netrvalo dlouho nakreslení funkčního blokového schématu procesu. Protože mezi řídícím střediskem a válcovými strukturami nebylo žádné přímé elektrické spojení, bylo zřejmé, že mezi těmito objekty musí existovat nějaká elektromagnetická komunikace. Ale jaká? Když Richard proměřoval frekvenční spektrum, aby zjistil, v jakých vlnových délkách ke komunikaci dochází, našel mnoho možných signálů.

Analýza a interpretace těchto signálů připomínaly trochu hledání jehly v kupce sena. Za pomoci Einsteinů Richard nakonec zjistil, že nejčastější vysílání probíhala v mikrovlnné části pásma. Celý týden spolu s Einsteiny zaznamenávali mikrovlnné výměny, sledovali podmínky počasí v Novém Edenu před nimi a po nich a snažili se určit speciální řadu parametrů, které upravují velikost odezvy na straně interface odpovídající válcům. Během toho týdne Richard také testoval a schválil přenosný mikrovlnný vysílač, který za pomoci biotů postavil. Jeho cílem bylo vytvořit příkazový signál, který bude vypadat, jako by přišel z řídícího střediska.

Jeho první vážný pokus v posledním dnu skončil naprostým neúspěchem. Vytušil, že problém by mohl být v přesnosti časování vysílání. Proto s Einsteiny vytvořil sekvenční řídící rutinu, která jim umožní vyslat signál s femtosekundovou přesností, aby válce přijaly příkaz v extrémně krátkém časovém úseku.

Okamžik poté, když Richard vyslal, o čem si myslel, že je to nová řada parametrů pro válce, se v řídícím středisku ozval hlasitý poplach. V několika sekundách se ve vzduchu nad Richardem a bioty objevil příznačný obraz Orla.

„Lidské bytosti,“ řekl holografický Orel. „Buďte velice opatrní. K návrhu křehké rovnováhy vašeho habitatu byly použity velké znalosti a velká pečlivost. Neměňte tyto kritické algoritmy, pokud se nenacházíte v naprostém stavu nouze.“

I když byl šokován, Richard okamžitě jednal. Nařídil biotům zaznamenat, co vidí. Orel zopakoval své varování podruhé a potom zmizel, ale celá scéna byla uložena ve videozáznamových subsystémech biotů.

3

„No tak, přestaň se trápit,“ řekla Nicole a dívala se při snídani přes stůl na Richarda. „Kromě toho, zatím se nic hrozného nestalo. Počasí je pěkné.“

„Myslím, že je lepší než předtím, strýčku Richarde.'' přidal se Patrick. „Na univerzitě jsi hrdina — i když si někteří kluci myslí, že jsi zčásti mimozemšťan.“

Richardovi se podařilo usmát. „Vláda nedodržuje má doporučení,“ řekl tiše, „a vůbec nedbá Orlova varování. V technickém úřadě dokonce nějací lidé říkají, že jsem hologram Orla vytvořil sám. Dokážeš si to představit?“

„Kendži věří tomu, co jsi mu řekl, miláčku.“

„Tak proč nechá ty lidi přes počasí neustále zvyšovat sílu přikazované odezvy? Nedokáží předpovědět dlouhodobé efekty.“

„Kvůli čemu si děláš starosti, tati?“ zeptala se Ellie o chvilku později.

„Zvládnout takový velký objem plynu je velice komplikovaný proces, Ellie, a já mám především velký respekt k mimozemšťanům, kteří navrhli infrastrukturu Nového Edenu. Oni trvali na tom, že se koncentrace oxidu uhličitého a částic musí udržet pod danými úrovněmi. Museli něco vědět.“

Patrick a Ellie dosnídali a omluvili se. Po několika minutách, když děti odešly z domu, obešla Nicole stůl a položila ruce Richardovi na ramena. „Pamatuješ si tu noc, kdy jsme s Patrickem a Ellie mluvili o Albertu Einsteinovi?“

Richard se díval na Nicole se svraštělým čelem.

„Později té noci, když už jsme leželi v posteli, jsem poznamenala, že Einsteinův objev vztahu mezi hmotností a energií byl hrozný, protože vedl k existenci jaderných zbraní… Pamatuješ si svou reakci?“

Richard zavrtěl hlavou.

„Řekl jsi mi, že Einstein byl vědec, jehož životní prací bylo hledání vědění a pravdy. ‚Neexistuje znalost, která je hrozná, jenom to, co další lidské bytosti s tou znalostí dělají, může být nazváno hrozné,‘ řekl jsi.“

Richard se usmál. „Snažíš se mne v otázce počasí zprostit zodpovědnosti?“

„Možná,“ odvětila Nicole. Sklonila se a políbila ho na rty. „Vím, že jsi jedním z nejchytřejších, nejtvořivějších lidských bytostí, které kdy žily, a nelíbí se mi, když vidím, jak neseš všechna břemena kolonie na svých bedrech.“

Richard ji také políbil a zdálo se, že ho pochmurná nálada opouští. „Myslíš, že to stihneme, než se Benjy probudí?“ zašeptal. „Nemá dnes školu a byl včera dlouho vzhůru.“

„Možná,“ odpověděla Nicole s koketním úsměvem. „Můžeme to aspoň zkusit. První případ mám až v deset.“

Eponinin předmět v nejvyšší třídě Centrální střední školy, nazvaný jednoduše Umění a literatura, se zabýval kulturou, kterou nechali kolonisté aspoň dočasně za sebou. Ve svém základním kurzu se Eponine zaměřila na celou řadu zdrojů popisujících různé kultury a povzbuzovala studenty, aby se věnovali samostatnému studiu v jakékoliv oblasti, která je zajímá. Ačkoliv při výuce vždy používala plány hodin a stavby, byla z těch učitelů, kteří přizpůsobují svou výuku zájmům studentů.

Eponine sama považovala Bídníky od Victora Huga za nejlepší román, který byl kdy napsán, a malíře-impresionistu devatenáctého století Pierra Augusta Renoira, pocházejícího z jejího rodného města Limoges, za nejlepšího malíře, který kdy žil. Zahrnula do výuky práce obou svých krajanů, ale pečlivě si roztřídila další zdroje, aby dobře obsáhla i jiné národy a kultury.

Protože jí každý rok pomáhali ve výuce bioti Kawabata, bylo přirozené, že použila romány skutečného Kawabaty Tisíc jeřábů a Sněhová země jako příklady japonské literatury. Tři týdny určené na probírání poezie zahrnovaly básně od Roberta Prosta, přes Rilkeho po Omara Chajjáma. Ale hlavní důraz kladla na básně Benity Garcii, nejen proto, že všude v Novém Edenu byly tyto biotky, nýbrž i proto, že její poezie i život mladé lidi fascinovaly.

V roce, kdy Eponine musela začít nosit na ruce rudou pásku, protože měla pozitivní testy na protilátky vůči RV-41, bylo v nejvyšší třídě jen jedenáct studentů. Výsledky jejího testu postavily vedení školy před obtížné dilema. Ačkoliv ředitelka odvážně odolávala snahám vřeštivé skupiny rodičů, většinou z Hakone, kteří požadovali, aby Eponine byla ze střední školy „propuštěna“, musela se ona i jí personál poněkud sklonit před hysterií kolonie tím, že prohlásila její předmět v nejvyšším ročníku za volitelný. Výsledkem bylo, že měla ve třídě mnohem méně studentů než v předchozích dvou letech.

Ellie Wakefieldová byla Eponininou nejoblíbenější studentkou. Navzdory velkým mezerám v jejích znalostech, způsobeným roky spánku po cestě z Uzlu zpět do Sluneční soustavy, její přirozená inteligence a hlad po učení z ní dělaly nejlepší a nejbystřejší studentku ve třídě. Eponine ji často žádala o provedení speciálních úkolů. V den, kdy třída začala probírat dílo Benity Garcii, což byl náhodou den, kdy Richard Wakefield hovořil se svou dcerou o svých obavách s řízením počasí v kolonii, ji požádala, aby se naučila jednu z básní z první knihy Benity Garcii, Sny mexické dívky, napsané ještě v době jejího dospívání. Ještě předtím, než Ellie recitovala, se Eponine snažila zažehnout představivost studentů krátkou lekcí o Benitině životě.

„Skutečná Benita Garcia byla jednou z nejúžasnějších žen, které kdy žily,“ začala Eponine a pokynula do rohu místnosti k bezvýrazné biotce-Garcii, která jí pomáhala se všemi rutinními pracemi při vyučování. „Básnířka, kosmonautka, politická, mystická — její život byl současně odrazem historie její doby a inspirací pro všechny.

Její otec byl velkým vlastníkem půdy v mexickém státě Yucatan, daleko od uměleckého a politického srdce národa. Benita byla jeho jediné dítě, dcera mayské matky a mnohem staršího otce. Strávila většinu svého dětství sama na rodinných plantážích, které sousedily s nádhernými mayskými ruinami v Uxmalu. Jako malá holčička si Benita často hrála mezi pyramidami a stavbami tohoto tisíc let starého obřadního centra.

Byla od začátku nadanou studentkou, ale byla to její představivost a elán, co ji opravdu oddělovalo od ostatních ve třídě. Benita napsala první báseň, když jí bylo devět, a ve věku patnácti let, kdy byla v Katolické internátní škole v hlavním městě státu Yucatan — Meridě, byly dvě její básně zveřejněny v prestižním časopise Diario de Mexico.

Když skončila střední školu, překvapila Benita své učitele i svou rodinu oznámením, že se chce stát kosmonautkou. V roce 2129 byla první Mexičankou, kterou kdy přijali na Vesmírnou akademii v Coloradu. Když po čtyřech letech ukončila studium, začalo už velké omezování kosmických letů. Po Krachu v roce 2134 se svět ponořil do deprese známé jako Velký chaos a v podstatě veškerý průzkum kosmu se zastavil. Benita byla v roce 2137 MVS propuštěna a myslela si, že její kosmická kariéra skončila.

V roce 2144 dokulhal z Marsu k Zemi jeden z posledních meziplanetárních dopravních křižníků, James Martin, na palubě měl většinou ženy a děti z marťanských kolonií. Kosmická loď stěží dosáhla orbity kolem Země a vypadalo to, že cestující zahynou. Benita Garcia a tři z jejích přátel z jednotky kosmonautů spěšně připravili záchranné plavidlo a v nejsenzačnější kosmické misi všech dob se jim podařilo zachránit dvacet čtyři cestujících…“

Ellie se v mysli odpoutala od Eponinina vyprávění a představovala si, jak to na Benitině záchranné výpravě muselo být vzrušující. Benita řídila své vesmírné plavidlo manuálně, bez spojení s řídícím střediskem na Zemi, a riskovala svůj život, aby zachránila druhé. Může existovat nějaká větší oběť pro druhé příslušníky svého druhu?

Jak přemýšlela o Benitině nesobeckosti, vytanul jí v mysli obraz matky. Pak následovala celá řada obrazů Nicole. Nejdříve viděla svou matku v soudcovském taláru hovořit před senátem. V dalších masírovala Nicole pozdě v noci v pracovně otci krk, trpělivě učila denně Benjyho číst, odjížděla s Patrickem na kole zahrát si v parku tenis, říkala Lincolnovi, co má připravit k večeři. V posledním obrazu seděla Nicole pozdě v noci u Ellie na posteli a odpovídala na její otázky o životě a lásce. Mou hrdinkou je má matka, uvědomila si Ellie znenadání. Je tak nesobecká jako Benita Garcia.

„… Představte si, pokud dokážete, mladou mexickou dívku, šestnáctiletou, doma o prázdninách z internátní školy, jak vystupuje po příkrých schodech pyramidy do svatyně čaroděje v Uxmalu. Pod ní, v už teplém jarním ránu. mezi kameny a ruinami dovádějí ještěrky…“

Eponine pokynula Ellie. Byl čas na báseň. Ellie povstala a přednášela.

Zahlédla's to stará ještěrko?

Naše radosti i naše slzy

Naše srdce přetékající sny

A zničující touhou?

Cožpak se nezměním?

Což na těchto stupních neseděla

Moje indiánská babička

Dávno před tisíci lety

A nevyprávěla ti o milenci

O lásce již nesměla opětovat?

Celou noc se dívám na hvězdy

A zaujímám mezi nimi místo

Mé srdce se vznáší nad pyramidami

Letí do končin kde vše je dovoleno

Ano Benito ještěrka mi přitakává

Přitakává tobě i tvé babičce

A její staré touhy její dávné snění

Skrze tebe v skutečnost se změní

Když Ellie skončila, leskly se jí tváře od stékajících tichých slzí. Učitelka a ostatní studenti si pravděpodobně mysleli, že ji hluboce dojala báseň a výklad o Benitě Garcii. Nedokázali by pochopit, že Ellie právě zažila citový zázrak, že právě objevila opravdovou hloubku své lásky a úcty k matce.

Probíhal poslední týden zkoušek na školní divadelní představení. Eponine vybrala starou hru, Čekání na Godota, od laureáta Nobelovy ceny z dvacátého století. Samuela Becketta, protože její téma se přímo vztahovalo k životu v Novém Edenu. Dvě hlavní postavy, obě oblečené po celou hru do roztrhaných šatů, hráli Ellie Wakefieldová a Pedro Martinez, hezký devatenáctiletý mládenec, který byl jedním z „problémových“ adolescentů vybraných pro kolonii v posledních měsících před odletem.

Eponine by nedokázala udělat představení bez pomoci biotů Kawabatů. Ti navrhli a vytvořili kulisy a kostýmy, řídili světla a dokonce vedli zkoušky, když ona nemohla být přítomna. Škola měla celkem čtyři Kawabaty a tři z nich měla během šesti týdnů bezprostředně před představením k dispozici.

„Jde to dobře,“ zvolala Eponine a blížila se ke scéně. „Pro dnešek toho už necháme.“

„Slečno Wakefieldová,“ řekl Kawabata číslo 052. „byla tam tři místa, kde vaše slova nebyla přesně správná. Ve vaší větě začínající…“

„Řeknete jí to zítra,“ přerušila ho Eponine a jemně biota odháněla. „Potom to bude pro ni znamenat víc.“ Otočila se tváří k hercům. „Máte nějaké otázky?“

„Vím, že jsme o tom už mluvili, slečno Eponine,“ řekl váhavě Pedro Martinez, „ale mně by pomohlo, kdybychom to mohli ještě probrat… Řekla jste nám, že Godot nebyl osoba, že on, nebo to, byl vlastně pojem, nebo úmysl… že my všichni na něco čekáme… Lituji, ale je pro mě těžké pochopit, nač přesně…“

„Celá hra je v podstatě komentováním absurdity života,“ odpověděla Eponine po několika sekundách. „Smějeme se, protože v těch vandrácích na scéně vidíme sebe, když mluví, slyšíme svá slova. Co Beckett zachytil, je základní touha lidského ducha. Ať je kdokoliv, Godot uvede vše do pořádku. Nějakým způsobem změní naše životy a udělá nás šťastnými.“

„Nemohl by Godot být Bůh?“ zeptal se Pedro.

„Určitě,“ souhlasila Eponine. „Nebo dokonce superpokročilí mimozemšťané, kteří postavili kosmickou loď Ráma a dohlíželi na Uzel, kde přebývaly Ellie a její rodina. Godot by mohla být jakákoliv moc, nebo síla, nebo stvoření, které je univerzálním lékem na strasti světa. Proto je ta hra tak univerzální.“

„Pedro,“ ozval se naléhavý hlas ze zadní části malého hlediště, „končíš už?“

„Jenom minutu, Mariko,“ odpověděl mladík, „vedeme zajímavý rozhovor. Proč se k nám nepřipojíš?“

Japonka zůstala ve dveřích. „Ne,“ řekla nerudně. „Já nechci — pojďme už.“

Eponine propustila herce a Pedro seskočil ze scény. Když mladík spěchal ke dveřím, přešla Ellie k učitelce.

„Proč ji nechá, aby se tak chovala,“ přemítala nahlas.

„Mne se neptej,“ odvětila Eponine s pokrčením ramen. „Já nejsem žádný expert na vzájemné vztahy.“

Ta Mariko Kobajaši je nepříjemná, myslela si Eponine. když si vzpomněla, jak se jednou večer po zkoušce chovala k Ellie i k ní, jako by byly hmyz. Muži jsou někdy hloupí.

„Eponine,“ zeptala se Ellie. „měla byste nějaké námitky, kdyby rodiče přišli na generální zkoušku? Beckett je oblíbeným otcovým autorem a…“

„To by bylo prima,“ odpověděla Eponine. „Tví rodiče jsou kdykoliv vítáni. Kromě toho, chci jim poděkovat…“

„Slečno Eponine,“ křičel mladý muž přes celou místnost. Byl to Derek Brewer, jeden z jejích studentů, který byl do ní zblázněný. Derek uběhl několik kroků a pak opět zakřičel: „Slyšela jste zprávy?“

Eponine zavrtěla hlavou. Derek byl zjevně velice vzrušen. „Soudce Myškin rozhodl, že pásky na rukávě jsou protiústavní!“

Trvalo jí několik sekund, než tuto informaci absorbovala. Potom už byl Derek u ní, potěšen, že je to on, kdo jí oznamuje novinu. „Jsi… jsi si jist?“ ptala se Eponine.

„Právě jsme to slyšeli v kanceláři — v rádiu.“

Eponine sáhla na paži na nenáviděnou rudou pásku. Pohlédla letmo na Dereka a Ellie a jedním rychlým pohybem stáhla pásku a hodila ji do vzduchu. Jak ji pozorovala padat obloukem k zemi, zalily se jí oči slzami.

„Děkuji ti, Dereku,“ vyhrkla.

V okamžiku pocítila, jak ji objímají mladé paže. „Blahopřeji,“ řekla Ellie tiše.

4

Prodejna hamburgerů v City byla zcela provozována bioty. Dva Lincolni vedli hojně navštěvovaný restaurant a čtyři biotky Garcii plnily objednávky zákazníků. Přípravou jídel se zabývali Einsteini a celou jídelnu udržovala bez poskvrny jediná Tiasso. Prodejna přinášela svému majiteli ohromný zisk, protože neměla žádné výdaje, kromě počáteční přestavby budovy a surovin.

Ellie zde jedla každý čtvrtek večer, když pracovala v nemocnici jako dobrovolnice. V den rozhodnutí, jež se stalo známým jako Myškinova Proklamace, se k ní u pultu na hamburgery přidala její učitelka Eponine, nyní už bez pásky.

„Ráda bych věděla, proč tě nikdy v nemocnici nevidím,“ řekla Eponine, když si kousla do francouzských smažených brambor. „Co tam vlastně děláš?“

„Většinou si povídám s nemocnými dětmi.“ odpověděla Ellie. „Jsou tam čtyři vážně nemocné, jeden malý chlapec dokonce s RV-41, a mají radost z návštěv lidí. Biotky Tiasso jsou velmi dobré v řízení nemocnice a v provádění různých léčebných postupů, ale neprojevují soucit.“

„Nevadí-li ti, že se ptám,“ řekla Eponine, když rozkousala a polkla kousek hamburgeru, „proč to děláš? Jsi mladá, krásná, zdravá. Musí existoval tisíc věcí. které bys dělala raději.“

„Ve skutečnosti ne,“ odvětila Ellie. „Má matka má velice silný smysl pro pospolitost, jak víte, a já se cítím prospěšná, když si povídám s dětmi.“ Okamžik váhala. „Kromě toho, jsem společensky neohrabaná… Fyzicky je mi devatenáct, nebo dvacet, což je moc pro střední školu, ale nemám skoro žádnou společenskou zkušenost.“ Ellie se zarděla. „Jedna z mých přítelkyň ve škole mi řekla, že kluci jsou přesvědčeni, že jsem mimozemšťanka.“

Eponine se na svou oblíbenkyni usmála. Dokonce být mimozemšťanem by bylo lepší, než mít RV-41, myslela si. Ale mladí muži opravdu o něco přicházejí, když tě přehlížejí.

Obě ženy dojedly a opustily malou restauraci. Vyšly na náměstí Čily. Uprostřed náměstí stál pomník, ve tvaru válce, který byl slavnostně odhalen při prvních oslavách Dne Osídlení. Pomník byl dva a půl metru vysoký. Ve válci byla ve výšce očí ponořena průhledná koule o průměru padesáti centimetrů. Malé světélko v jejím středu představovalo Slunce, rovina rovnoběžná s terénem ekliptickou rovinu, která obsahovala Zemi a další planety Sluneční soustavy, a světélka rozmístěná v kouli ukazovala správné relativní polohy hvězd v poloměru dvaceti světelných let od Slunce.

Svítící čára spojující Slunce a Sirius naznačovala dráhu, kterou Wakefieldovi urazili na své pouti k Uzlu a nazpět. Další slabá světelná čára vycházela ze Sluneční soustavy po dráze, po níž se pohybuje Ráma III od doby, kdy na své orbitě kolem Marsu získal lidské osadníky. Hostitelská kosmická loď, kterou představovalo velké blikající rudé světlo, byla nyní v poloze odpovídající jedné třetině vzdálenosti mezi Zemí a hvězdou Tau Ceti.

„Doslechla jsem se, že nápad postavit tento pomník vyšel původně od tvého otce,“ poznamenala Eponine, když stály před nebeskou koulí.

„Ano,“ přisvědčila Ellie. „Otec je opravdu ohromně tvořivý, co se týká vědy a elektroniky.“

Eponine zírala na blikající rudé světlo. „Vadí mu vůbec, že směřujeme jinam, ne k Siriu a Uzlu?“

Ellie pokrčila rameny. „Myslím, že ne,“ řekla. „Moc o tom nemluvíme… Řekl mi jednou, že nikdo z nás stejně není schopen pochopit, co mimozemšťané dělají.“

Eponine se rozhlédla kolem po náměstí. „Podívej se na všechny ty lidi spěchající sem a tam. Většina z nich se nikdy nezastaví, aby se podívali, kde jsme… Já kontroluji naši polohu aspoň jednou týdně.“ Náhle velice zvážněla. „Od doby, kdy mi zjistili RV-41, mám neúnavnou potřebu vědět přesně, kde ve vesmíru jsem… Ráda bych věděla, je-li to část mého strachu ze smrti.“

Po dlouhém mlčení položila Eponine ruku Ellie na rameno. „Ptala ses někdy Orla na smrt?“

„Ne,“ odvětila Ellie liše. „Byly mi jenom čtyři, když jsme opustili Uzel. O smrti jsem neměla ponětí.“

„Když jsem byla dítě, myslela jsem jako dítě…“ řekla Eponine pro sebe. Zasmála se. „O čem jsi s Orlem mluvila?“

„Nevzpomínám si přesně,“ odvětila Ellie. „Patrick mi říkal, že Orel nás obzvlášť rád pozoroval, jak si hrajeme s hračkami.“

„Doopravdy?“ podivila se Eponine. „To je překvapení. Z popisu tvé matky jsem si představovala, že Orel byl příliš vážný na to, aby se zajímal o hru.“

„Dokážu si ho ještě jasně vybavit,“ řekla Ellie, „i když jsem byla tak malá. Ale nepamatuji si, jak mluvil.“

„Zdálo se ti o něm někdy?“ zeptala se Eponine po několika sekundách.

„To ano. Mnohokrát. Jednou stál na vrcholku obrovského stromu a díval se na mne z oblak.“

Eponine se opět zasmála. Potom se rychle podívala na hodinky. „To je hodin,“ vyjekla. „Přijdu pozdě. Kdy máš být v nemocnici?“

„V sedm,“ řekla Ellie.

„Pak bychom raději měly jít.“

Když se Eponine přihlásila v ordinaci doktora Turnera k pravidelné čtrnáctidenní kontrole, odvedla ji Tiasso, která měla službu, do laboratoře, odebrala jí vzorky krve a moči a pak ji požádala, aby počkala. Biotka jí sdělila, že doktor „to nestíhá“.

V čekárně už seděl tmavý černoch s pronikavýma očima a přátelským úsměvem. „Ahoj,“ řekl, když se jejich oči setkaly, „jsem Amadou Diaba, lékárník.“

Eponine se představila a měla dojem, že už ho někde viděla.

„Dnes je velký den, co?“ prohlásil muž po krátkém mlčení. „Jaká úleva, sundat si tu proklatou pásku z rukávu.“

Eponine si teď vzpomněla. Viděla ho asi dvakrát na skupinových setkáních nosičů RV-41. Někdo jí řekl, že Amadou získal retrovirus při transfuzi krve na počátku osídlení. Kolik nás celkem je? uvažovala Eponine. Devadesát tři. Nebo devadesát čtyři? Pět jich dostalo nemoc po transfuzi…

„Zdá se, že velké zprávy vždycky chodí po dvou,“ řekl Amadou. „Myškinova Proklamace byla zveřejněna jen několik hodin předtím, než poprvé uviděli ty nohatce.“

Eponine se na něj tázavě podívala. „O čem to mluvíte?“ zeptala se.

„Vy jste ještě neslyšela o nohatcích?“ zasmál se lehce Amadou. „Kde jste proboha byla?“

Amadou několik sekund počkal, než se vrhl do vysvětlování. „Průzkumný tým v druhém habitatu se několik posledních dnů zabýval rozšiřováním otvoru. Dnes se náhle objevilo šest divných tvorů, kteří vylezli z té díry ve stěně. Tito nohatci, jak je televizní reportér nazýval, žijí zjevně v druhém habitatu. Vypadají jako chlupaté golfové míčky se šesti obřími nohami opatřenými klouby a velice rychle se pohybují… Lezli všude, po lidech, po biotech a zařízení, více než hodinu. Potom zase zmizeli do díry.“

Eponine se právě chtěla na něco o nohatcích zeptat, když z ordinace vyšel doktor Turner. „Pane Diabo a slečno Eponine, mám pro vás oba podrobnou zprávu. Kdo chce být první?“

Doktor měl pořád nejnádhernější modré oči. „Pan Diaba tu byl přede mnou,“ odvětila Eponine. „Takže…“

„Dámy mají přednost,“ přerušil ji Amadou. „I v Novém Edenu.“

Eponine vešla do ordinace. „Zatím je to dobré,“ sdělil jí doktor, když byli sami. „Určitě máte v organizmu virus, nejsou však vidět žádné známky zhoršení poškození srdečního svalu. Nevím jistě proč, ale nemoc určitě postupuje u někoho rychleji než u jiného…“

Jak je možné, můj hezký doktore, myslela si Eponine, že tak pečlivě sleduješ údaje o mém zdravotním stavu, ale ani jednou sis nevšiml pohledů, které ti celou tu dobu věnuji?

„Budeme vám dále podávat běžný lék k posílení imunity systému. Nemá žádný vedlejší účinek a může částečně působit tak, že nejsou vidět důkazy ničivé činnosti viru… Jinak se cítíte dobře?“

Šli spolu do čekárny. Doktor Turner popisoval Eponine příznaky, které ukazují, že se virus dostal do dalšího stadia vývoje. Zatímco mluvil, otevřely se dveře a do místnosti vešla Ellie Wakefieldová. Z počátku doktor její přítomnost nevnímal, ale vzápětí si to zjevně dvojnásobně vynahradil.

„Mohu vám pomoci, mladá dámo?“ otázal se Ellie.

„Přišla jsem se na něco zeptat Eponine,“ odpověděla Ellie uctivě. „Jestli vyrušuji, počkám venku.“

Doktor Turner zavrtěl hlavou a pak byl při závěrečných poznámkách k Eponine mluvil nezvykle nesouvisle. Ta nejdříve nechápala, co se stalo. Ale když s Ellie odcházely, všimla si, jak se doktor na její studentku dívá. Tři roky, myslela si, jsem toužila vidět takový pohled v jeho očích. Myslela jsem si, že ho není schopen. A Ellie si ho vůbec nevšimla.

Byl to dlouhý den. Eponine byla hrozně unavená, když šla ze stanice do svého bytu v Hakone. Nadšení z toho, že už nemusí nosit pásku, pominulo. Teď cítila mírnou depresi. Bojovala také s pocity žárlivosti vůči Ellie.

Zastavila se před svým bytem. Široký rudý pruh na dveřích připomínal všem, že uvnitř žije nosič RV-41. Poděkovala opět soudci Myškinovi a pečlivě pruh odlepila. Na dveřích po něm zůstal obrys. Zítra to natřu, myslela si Eponine.

Uvnitř v bytě zapadla do svého měkkého křesla a sáhla po cigaretě. Pocítila radostnou vlnu očekávání, když dala cigaretu do úst. Nikdy nekouřím ve škole před svými studenty, zdůvodňovala si to. Nedávám jim špatný příklad. Kouřím jenom tady. Doma. Když jsem sama.

Eponine v noci skoro nevycházela. Obyvatelé Hakone jí dali velice jasně najevo, že ji mezi sebou nechtějí — dvě různé delegace ji požádaly, aby ze čtvrti odešla, a na dveřích bytu objevila několik ošklivých nápisů. Avšak Eponine tvrdošíjně odmítala odstěhovat se. Protože Kimberly Hendersonová domů většinou nechodila, Eponine měla mnohem více životního prostoru, než by si byla schopna za normálních okolností dovolit. Věděla také, že nosič RV-41 by nebyl vítaný v žádném sousedství v kolonii.

Eponine usnula v křesle a zdálo se jí o polích plných žlutých květin. Téměř neslyšela klepání na dveře, i když bylo velmi hlasité. Mrkla na hodinky — bylo jedenáct. Když otevřela, do bytu vešla Kimberly Hendersonová.

„Ach, Eponine.“ oddechla si, „jsem tak ráda, že jsi tady. Zoufale si potřebuju s někým promluvit. S někým, komu můžu důvěřovat.“

Kimberly si trhavým pohybem zapálila cigaretu a okamžitě vybuchla do zmateného monologu. „Jo, jo, já vím,“ začala, když zpozorovala nesouhlas v očích Eponine. „Máš pravdu, jsem zhulákaná… Ale potřebovala jsem to… Dobrý starý kokomo… Uměle vyvolanej pocit sebedůvěry je přece lepší, než myslet si o sobě, že stojíš za hovno.“

Dala si pořádný šluk a vypouštěla kouř v krátkých, trhavých obláčcích. „Ten kurevník to tentokrát opravdu udělal, Eponine… Strčil mě přes okraj propasti… Hnusnej čubčí syn — myslí si, že si může dělat, co chce… Tolerovala jsem ty jeho zálety a dokonce nechala někdy některý z mladších holek, aby se ke mně připojily — ve třech to nebylo tak nudný… ale byla jsem vždycky ichiban, jednička, nebo jsem si to aspoň myslela…“

Kimberly zamáčkla cigaretu a začala si mnout ruce. Měla blízko k slzám. „Tak dnes večer mi řekl, že se stěhuju…,Cože?‘ říkám,co tím chceš říct?‘…,Stěhuješ se,‘ říká on… Žádnej úsměv, žádná diskuze…,Sbal si svoje věci,‘ říká,je pro tebe připravenej byt na druhý straně za Xanadu.‘

,To je tam, kde bydlí kurvy,‘ povídám… Trošku se usmál a neříkal nic…,Tak je to, jsem propuštěná,‘ řekla jsem… Rozzuřila jsem se…,To nemůžeš udělat,‘ řekla jsem… Snažila jsem se ho praštit, ale chňapl mě za ruku a dal mi velkou facku…,Uděláš, co povídám,‘ řekl…,To ne, ty kurevníku‘… Vzala jsem vázu a hodila ji po něm. Praštila do stolu a roztříštila se. V několika sekundách mi dva chlapi zkroutili ruce za zády…,Odveďte ji,‘ řekl král Japíků.

Odvedli mě do mýho novýho bytu. Byl moc pěknej. V šatně ležela na polici velká krabice cigaret s kokomo… Vykouřila jsem všechny a vznášela se… No, řekla jsem si, není to tak zlý. Aspoň nemusím plnit Tošiovy bizarní choutky… Šla jsem do kasina a bavila se, byla jsem výš než luňák, dokud jsem je neuviděla… venku, na veřejnosti, před všema ostatníma… Začala jsem šílet — křičela jsem, řvala, nadávala — dokonce jsem se na ni vrhla… Někdo mě praštil do hlavy… Ležela jsem na podlaze kasina a nade mnou se skláněl Tošio…,Jestli uděláš něco podobnýho ještě jednou, budeš pochovaná vedle Marcella Danniho,‘ zasyčel.“

Kimberly si dala hlavu do dlaní a začala vzlykat. „Ach, Epo-nine,“ řekla za chviličku, „cítím se tak bezmocná. Nemám se kam vrtnout. Co mám dělal?“

Než mohla Eponine něco říct, Kimberly zase mluvila. „Já vím. já vím, mohla bych se vrátit do nemocnice. Pořád potřebují ošetřovatelky, skutečné sestry — mimochodem, kde je tvůj Lincoln?“

Eponine se usmála a ukázala na komoru. „Výborně,“ zasmála se Kimberly. „Drž robota ve tmě. Vytáhni ho, aby umyl koupelnu, nádobí, uvařil. Potom, kšá, zpátky do komory…“ Zachichotala se. „Jejich pinďouři nefungují, víš. Chci říct, mají je, nebo něco podobného, jsou anatomicky perfektní, ale neztvrdnou. Jednou v noci, když jsem byla zhulákaná a osamělá, jsem jednoho přiměla, aby na mě vlezl, ale nevěděl, co po něm chci, když jsem řekla,vraž ho tam‘… Jako některý chlapi, když nemůžou.“

Kimberly vyskočila a přecházela po pokoji. „Vlastně nevím, proč jsem přišla,“ řekla a zapálila si další cigaretu. „Myslela jsem si, možná ty a já, chci říct, byly jsme chvíli přítelkyně…“ Odmlčela se. „Přestává to působit, začínám cítit depresi. Je to strašný, hrozný. Nemůžu to vydržet. Nevím, co jsem čekala, ale ty máš svůj život… Radši bych měla jít.“

Kimberly přešla místnost a lehce Eponine objala. „Dej si teď pozor, jo? Nedělej si o mě starosti, já budu v pořádku.“

Teprve až se zavřely dveře a Kimberly odešla, uvědomila si Eponine, že během monologu bývalé přítelkyně nepronesla ani slovo. Eponine si byla jistá, že Kimberly už nikdy neuvidí.

5

Bylo to veřejné zasedání Senátu a mohl se ho zúčastnit kdokoliv z kolonie. Galerie měla jen tři sta míst a všechna byla obsazena. Další stovka lidí stála podél stěn a seděla v uličkách. Guvernér Kendži Watanabe, předsedající legislativnímu tělesu Nového Edenu, žádal o pozornost jeho dvaceti čtyř členů na pódiu.

„Dnes pokračujeme v diskuzi k rozpočtu,“ řekl Kendži po několika úderech kladívkem, aby ztišil přihlížející, „vystoupením ředitele nemocnice v Novém Edenu, doktora Roberta Turnera. Shrne, čeho dosáhli s rozpočtem na zdravotnictví loni, a předloží požadavky na nastávající rok.“

Doktor Turner šel k řečništi a pokynul dvěma biotkám Tiasso, které seděly vedle něj. Biotky vmžiku připravily projektor a zavěsily krychlovou obrazovku k předvádění obrazového materiálu, kterým bude doktor dokumentovat svůj projev.

„V loňském roce jsme udělali velké pokroky,“ začal doktor Turner, „jak v budování kvalitního zdravotnického zázemí pro kolonii, tak v pochopení naší Nemesis, retroviru RV-41, který neustále moří naši populaci. Během posledních dvanácti měsíců jsme nejenom bezpečně určili životní cyklus tohoto složitého organizmu, nýbrž i vyvinuli testovací metody, které nám dovolují identifikovat přesně všechny osoby, které jsou nosiči tohoto viru… Během třítýdenního období, které skončilo před sedmi měsíci, byl testován každý z obyvatel. V té době bylo nakaženo virem devadesát šest jednotlivců v kolonii. Od dokončení testu byl nalezen pouze jeden nový nosič. Mezitím došlo v důsledku RV-41 ke třem úmrtím, takže teď máme devadesát čtyři nakažených…

RV-41 je smrtelný retrovirus, který napadá srdeční svaly a vyvolává v nich nevratnou atrofii. Nakonec lidský nosič zemře. Neexistuje žádná známá léčba. Zkoušíme různé postupy ke zmírnění vývoje nemoci a byli jsme tu a tam úspěšní, ale z toho se nedají dělat závěry. V tomto okamžiku, dokud nenastane v naší práci významný průlom, musíme bohužel předpokládat, že každý napadený retrovirem mu nakonec podlehne.

Diagram, který uvádím na projekční krychli, ukazuje různá stadia nemoci. Retrovirus se předává mezi jednotlivci prostřednictvím tělesných tekutin obsahujících jakoukoliv kombinaci chámu a krve. Nemáme žádný náznak, že existuje nějaká jiná možnost přenosu. Opakuji,“ řekl doktor Turner, tentokrát křičel, aby byl slyšet přes vřavu na balkoně, „zjistili jsme přenos pouze tam, kde jde o chám nebo krev. Nemůžeme kategoricky prohlásit, že další tělesné tekutiny, jako pot, hlen, slzy, sliny a moč, nemohou být prostředkem přenosu, ale naše údaje zatím naznačují, že RV-41 nemůže být těmito tekutinami přenášen.“

Na galerii to začalo šumět. Guvernér Watanabe udeřil několikrát kladívkem, aby ztišil publikum. Robert Turner si odkašlal a pokračoval. „Tento speciální retrovirus je velice chytrý, lze-li použít toto slovo, a obzvláště dobře přizpůsobený svému lidskému hostiteli. Jak můžete vidět z diagramu na krychli, je relativně nezhoubný v prvních dvou stadiích, kdy v podstatě jen zůstává v buňkách krve a chámu, aniž by jim škodil. Možná už během této doby začíná svůj útok na imunitní systém. Nemůžeme to říct s jistotou, protože všechny diagnostické údaje ukazují, že v této fázi je imunitní systém zdravý.

Nevíme, co spouští selhání imunitního systému. Zatím neobjasněný proces v našem složitém těle — a to je právě oblast, kde je třeba provést rozsáhlý výzkum — náhle oznámí viru RV-41, že imunitní systém je zranitelný, a vtom začne soustředěný útok. Hustota viru v krvi a chámu náhle vzroste o několik řádů. V léto fázi je nemoc nejnakažlivější a právě v této době imunitní systém také nemoci podléhá.“

Doktor Turner se odmlčel. Přerovnával si papíry, z nichž četl, a pokračoval. „Je zajímavé, že imunitní systém nikdy tento útok nepřežije. RV-41 nějak ví, kdy může zvítězit, a nikdy se nemnoží, dokud ta speciální podmínka zranitelnosti není dosažena. Když je imunitní systém zničen, začínají atrofovat srdeční svaly a následuje očekávaná smrt.

V pozdějších stadiích nemoci retrovirus RV-41 z chámu a krve úplně zmizí. Jistě chápete, že toto zmizení působí v diagnostickém procesu zmatek. Kam se virus poděje? Skryje se nějak, stane se z něj něco jiného, co jsme ještě neurčili? Dohlíží na postupné ničení srdečních svalů, nebo je atrofie prostě jenom vedlejším efektem předchozího útoku na imunitní systém? Všechny tyto otázky nedokážeme ještě dnes zodpovědět.“

Doktor se na okamžik odmlčel, aby se napil vody. „Částí našeho plánu loni bylo,“ pokračoval, „zjistit původ této nemoci. Tvrdilo se, že RV-41 je nějak vlastní Novému Edenu, snad sem byl umístěn jako část jakéhosi ďábelského pokusu mimozemšťanů. Takové řeči jsou úplný nesmysl. Rozhodně jsme si přinesli retrovirus ze Země. Dva cestující na lodi Santa Maria zemřeli na RV-41 v rozmezí tří měsíců od sebe, první během cesty ze Země na Mars. Můžeme si být jisti, i když je to sotva povzbudivé, že naši přátelé a kolegové na Zemi rovněž zápasí s tímto zlem.

Co se týká původu RV-41, zde mohu pouze spekulovat. Kdyby byla lékařská databáze, kterou jsme si přivezli ze Země, o řád větší, pak bych snad mohl určit původ bez odhadu… Nicméně, zdůrazňuji, že genom tohoto retroviru je úžasně podobný patogenu připravenému genetickým inženýrstvím, lidmi, jako část testování vakcínového obalu, které se provádělo počátkem dvaadvacátého století.

Dovolte mi, abych to vysvětlil podrobněji. Po úspěšném vývoji preventivních vakcín proti retroviru AIDS, který byl hroznou metlou posledních dvou desetiletí dvacátého století, využila lékařská technologie biologického inženýrství, aby rozšířila rozsah všech dostupných vakcín. Přesněji řečeno, biologové a lékaři pomocí genetického inženýrství záměrně vyvíjeli nové a smrtelnější retroviry a bakterie, aby dokázali, že daná třída vakcín má široký rozsah úspěšného použití. Všechna tato práce se samozřejmě prováděla pod pečlivým dozorem a bez rizika pro populaci.

Když však došlo k Velkému chaosu, peníze na výzkum byly značně omezeny a mnoho lékařských laboratoří se muselo zavřít. Předpokládalo se, že nebezpečné patogeny uskladněné na izolovaných místech různě po světě byly všechny zničeny. Ledaže by… A zde má spekulace ústí ve vysvětlení.

Retrovirus, který nás zde v Novém Edenu souží, je úžasně podobný retroviru AQT19 připravenému v roce 2107 v Laffontově lékařské laboratoři v Senegalu. Je možné, připouštím, aby přirozeně se vyskytující činitel měl genom podobný AQT19, a tudíž mé spekulace mohou být mylné. Věřím však, že všechny AQT19 v té opuštěné laboratoři v Senegalu zničeny nebyly. Jsem přesvědčen, že tento speciální retrovirus nějak přežil a poněkud v následujícím století mutoval — snad žil v lidoopím hostiteli — a nakonec si našel cestu k lidským bytostem. V tom případě jsme my sami vytvořili nemoc, která nás zabíjí.“

Na galerii nastal rozruch. Guvernér Watanabe opět údery kladívka zjednal klid a prohlásil, že by uvítal, kdyby doktor Turner neuváděl své dohady. V této chvíli začal ředitel nemocnice hovořit o všech projektech, pro něž bylo třeba v nastávajícím roce získat peníze. Doktor Turner žádal přidělení dvojnásobku toho, co měl v loňském roce. Od Senátu se ozval jasně slyšitelný povzdech.

Řečníci následující ihned po Robertu Turnerovi byli vlastně řečníky jen naoko. Všichni věděli, že jediný druhý důležitý projev dne bude mít Ian Macmillan, kandidát opozice ve volbách na guvernéra, které budou za tři měsíce. Bylo známo, že nynější guvernér, Kendži Watanabe, a kandidát jeho politické strany, Dmitrij Uljanov, jsou pro významné zvýšení rozpočtu na zdravotnictví, i kdyby bylo třeba na jeho financování vypsat nové daně. Macmillan prý byl proti jakémukoliv zvýšení fondu pro doktora Turnera.

Ian Macmillan byl v prvních všeobecných volbách konaných v kolonii výrazně poražen Kendžim Watanabem. Od té doby se pan Macmillan přestěhoval z Beauvois do Hakone, byl zvolen do Senátu za obvod Vegas a zaujal lukrativní postavení v rozšiřující se obchodní říši Tošio Nakamury. Byl to perfektní sňatek. Nakamura potřeboval někoho „přijatelného“, kdo by místo něj řídil kolonii, a Macmillan, ambiciózní muž bez jasně definovaných hodnot či principů, se chtěl stát guvernérem.

„Je příliš snadné.“ začal svůj proslov Ian Macmillan. „naslouchal doktoru Turnerovi a pak otevřít naše srdce a peněženky a přidělit mu peníze na všechny jeho plány. A to je na těchto jednáních o rozpočtu špatné. Každý vedoucí oddělení může kvalifikovaně zdůvodnit své požadavky. Ale když slyšíme o každé jednotlivé položce zvlášť, ztrácíme přehled o celku. Nechci naznačovat, že program doktora Turnéra není cenný program. Myslím si však, že je nutné vytyčit priority.“

Macmillanovo řečnické umění se od doby, kdy se přestěhoval do Hakone, značně zlepšilo. Byl pečlivě připraven. Nebyl však rozený řečník, takže někdy se jeho nacvičená gesta zdála téměř komická. Jeho hlavním bodem bylo, že nosiči RV-41 tvoří méně než pět procent obyvatel Nového Edenu a že pomoc pro ně je neuvěřitelně drahá.

„Proč by měla být většina občanů kolonie nucena strádat v zájmu takové malé skupiny?“ pravil. „Kromě toho, existují jiné, důležitější otázky, které vyžadují více peněz, otázky, které se dotýkají úplně všech kolonistů a které budou mít asi dopad na naše přežití.“

Když lan Macmillan předložil své pojetí historky o nohatcích, kteří se „vyřítili“ z vedlejšího habitatu v Rámovi a „vystrašili“ průzkumnou skupinu kolonie, vyznělo to, jako by jejich „útok“ byl prvním loupežným přepadením v připravované válce mezi živočišnými druhy. Macmillan vylíčil svou představu, že po nohatcích budou následovat „hroznější stvoření“, která budou děsit kolonisty, obzvláště ženy a děti. „Peníze na obranu,“ řekl, „jsou peníze vynaložené pro všechny.“

Kandidát Macmillan také naznačil, že výzkum životního prostředí je další činností „daleko důležitější pro obecný prospěch kolonie“ než zdravotnický program naznačený doktorem Turnerem. Vychválil práci, kterou odvádějí inženýři ovlivňující počasí, a předpověděl dobu, kdy budou lidé plně znát budoucí počasí.

Jeho řeč byla mnohokrát přerušována potleskem z galerie. Když konečně hovořil o jednotlivcích trpících RV-41, pan Macmillan nastínil „finančně efektivnější“ plán, jak se vyrovnat s „jejich hroznou tragedií“. „Vytvoříme pro ně nové sídliště,“ zdůraznil, „mimo Nový Eden, kde mohou v klidu dožít své poslední dny.“

V závěru prohlásil: „Podle mého mínění by se lékařské úsilí v oblasti RV-41 mělo v budoucnosti omezit na vymezení a stanovení všech mechanizmů, kterými je tato metla předávána od jedince k jedinci. Dokud se nedokončí tento výzkum, je nejlepší pro každého v kolonii, včetně nešťastných lidí, kteří touto chorobou trpí, zavést pro nosiče karanténu, aby nemohlo dojít k dalšímu náhodnému nakažení.“

Nicole byla na galerii i s rodinou. Dohnali k tomu i Richarda, i když politická shromáždění neměl rád. Richard byl Macmillanovou řečí znechucen. Co se týkalo Nicole, tu řeč vystrašila. Co Macmillan říkal, mělo jistou přitažlivost. Ráda bych věděla, kdo mu to napsal, myslela si při závěru jeho řeči. Vyčítala si, že Nakamuru podcenila.

Ke konci Macmillanova projevu odešla Ellie Wakefieldová tiše ze svého místa na galerii. Její rodiče byli o chvilku později ohromeni, když ji viděli na podlaží senátu, jak se blíží k řečništi. Stejně ohromeni byli další návštěvníci galerie, kteří si mysleli, že Ian Macmillan byl posledním řečníkem dne. Všichni se připravovali k odchodu. Většina si zase sedla, když Kendži Watanabe představil Ellie.

„V hodinách občanské nauky na střední škole,“ začala hlasem, v němž byla patrná nervozita, „jsme studovali ústavu kolonie a pravidla jednání Senátu. Je málo známou skutečností, že na veřejném slyšení může vystoupit kterýkoliv občan Nového Edenu…“

Ellie se před pokračováním zhluboka nadechla. Na galerii se její matka i její učitelka Eponine naklonily dopředu a přidržely se zábradlí před sebou. „Chtěla jsem dnes promluvit,“ řekla Ellie důrazněji, „protože věřím, že mám jedinečný názor na problém těch, kteří trpí RV-41. Za prvé, jsem mladá a za druhé, až do doby před třemi roky a něco jsem nikdy neměla výsadu kontaktu s jinou lidskou bytostí než se svou rodinou.

Z obou těchto důvodů považuji lidský život za poklad. Vybrala jsem si to slovo záměrně. Poklad je něco, čeho si moc ceníte. Ten muž, ten obdivuhodný lékař, který pracuje celý den a někdy celou noc, aby nás udržel zdravé, zjevně považuje lidský život rovněž za poklad.

Když doktor Turner mluvil, neřekl vám, proč bychom měli financovat jeho program, řekl pouze, co je to za nemoc a jak se s ní bude snažit bojovat. Předpokládal, že všichni víte proč. Když jsem slyšela pana Macmillana,“ řekla Ellie a pohlédla na předchozího řečníka, „mám o tom pochybnosti.“

Musíme pokračovat ve studiu této hrozné nemoci, dokud ji nezkrotíme a neovládneme, protože lidský život je drahocenné zboží. Každá jednotlivá osoba je jedinečný zázrak, úžasná kombinace složitých chemikálií se speciálními nadáními, sny a zkušenostmi. Nic nemůže být pro kolonii důležitější, než činnost směřující k zachování lidského života.

Z dnešní diskuze jsem pochopila, že program doktora Turnera je drahý. Budou-li se muset zvýšit daně, aby se zaplatil, potom se možná bude muset každý z nás obejít bez nějakého určitého předmětu, který chtěl. Je to dost malá cena, kterou zaplatíme za poklad žít ve společnosti zachráněného člověka.

Má rodina a přátelé mi někdy říkají, že jsem beznadějně naivní. To je možná pravda. Ale snad mi má nevinnost dovolí vidět věci jasněji, než dokáží ostatní lidé. Věřím, že v tomto případě si potřebujeme položit pouze jednu otázku. Kdybyste vy, nebo nějaký člen vaší rodiny, byli nosiči viru RV-41, podpořili byste vy program doktora Turnera…? Děkuji vám.“

Když Ellie sestoupila z řečniště, rozhostilo se podivné ticho. Pak vypukl hromový potlesk. Nicole i Eponine měly oči plné slzí. Na podlaží Senátu vztáhl doktor Turner k Ellie obě ruce.

6

Když Nicole otevřela oči. Richard seděl u ní na posteli. Držel šálek kávy. „Řekla jsi nám, abychom tě vzbudili v sedm,“ řekl.

Sedla si a vzala si od něj kávu. „Děkuji ti, miláčku. Ale proč jsi nenechal Lincolna…?“

„Rozhodl jsem se přinést ti kávu sám… Z Hlavní roviny opět přišly novinky. Chtěl jsem je s tebou probrat, i když vím, jak nemáš ráda, když se na tebe spustí hned zrána.“

Nicole se pomalu dlouze napila z šálku. Usmála se na svého muže. „Co je novéno?“ zeptala se.

„Včera večer došlo ke dvěma dalším incidentům s nohatci. To je skoro tucet za týden. Naše obranné síly, uvádí se, zničily tři nohatce, kteří,neustále znepokojovali‘ výzkumnou skupinu.“

„Pokusili se nohatci nějak bránit?“

„Ne, nepokusili. Při prvním zaslechnutí palby utíkali do díry ve svém habitatu… Většina z nich unikla, jako předevčírem.“

„A ty si pořád myslíš, že jsou to předsunutí pozorovatelé, jako byli bioti-pavouci na Rámovi jedna a dvě?“

Richard přikývl. „Dovedeš si představit, jaký obraz si o nás Druzí udělají?… Bez provokace střílíme po neozbrojených tvorech… reagujeme nepřátelsky na něco, co je jistě pokusem o kontakt…“

„Mně se to také nelíbí,“ řekla Nicole tiše. „Ale co můžeme dělat? Senát výzkumné skupině explicitně povolil, aby se bránila.“

Richard chtěl odpovědět, když si všiml Benjyho, který stál ve dveřích. Široce se usmíval. „Můžu vstoupit, mami?“ zeptal se.

„Samozřejmě, miláčku.“ odpověděla Nicole. Rozevřela náruč. „Pojď a pořádně mě k narozeninám obejmi.“

„Všechno nejlepší k narozeninám, Benjy,“ řekl Richard, když chlapec, který byl větší než většina mužů, vlezl na postel a objal svou matku.

„Děkuji ti, strýčku Richarde.“

„Platí ještě, že dnes pořádáme piknik v Sherwoodském lese?“ zeptal se Benjy pomalu.

„Ano, určitě.“ odvětila matka. „A potom, večer, budeme mít velkou party.“

„Hurá,“ zvolal Benjy.

Byla sobota. Patrick a Ellie spali déle, protože neměli školu. Lincoln dal Richardovi, Nicole a Benjymu na stůl snídani, zatímco dospělí sledovali ranní zprávy v televizi. Byl tam krátký film o nejnovější „konfrontaci s nohatci“ u druhého habitatu a rovněž komentáře obou kandidátů na guvernéra.

„Jak jsem říkal už řadu týdnů.“ poznamenával Ian Macmillan televiznímu reportéru, „musíme výrazně rozšířit naše obranné přípravy. Konečně jsme začali zdokonalovat zbraně, ale musíme v této oblasti postupovat odvážněji.“

Ranní zprávy uzavíral rozhovor s ředitelkou počasí. Ta vysvětlovala, že neobvykle suché a větrné počasí bylo způsobeno „chybou modelování“ v jejich počítačové simulaci. „Celý týden jsme se neúspěšně snažili vytvořit déšť. Teď samozřejmě, protože je víkend, jsme naprogramovali slunečné počasí… Ale slibujeme, že příští týden bude pršet.“

„Nemají ani potuchy, co dělají,“ bručel Richard, když vypínal televizi. „Přetěžují systém příkazy a vytvářejí chaos.“

„Co je cha-os, strýčku Richarde,“ zeptal se Benjy.

Richard okamžik váhal. „Myslím, že nejjednodušší definice je nepřítomnost pořádku. Ale v matematice má slovo přesnější význam. Používá se k popisu neomezených odezev na malé poruchy.“ Richard se zasmál. „Promiň, Benjy. Já někdy používám vědeckou hatmatilku.“

Benjy se usmál. „Líbí se mi, když se mnou mluvíš, jako bych byl normální,“ řekl pečlivě. „A někdy tomu trochu rozumím.“

Nicole se zdála roztržitá, když Lincoln sklízel nádobí se stolu. Když si Benjy odešel vyčistit zuby, naklonila se ke svému muži.

„Mluvil jsi s Katie?“ zeptala se. „Včera odpoledne ani pozdě večer nebrala telefon.“

Richard zavrtěl hlavou.

„Benjy bude zdrcen, neukáže-li se na jeho party… Pošlu dnes ráno Patricka, aby ji našel.“

Richard vstal ze židle a obešel stůl. Vzal Nicole za ruku. „A co ty, paní Wakefieldová? Naplánovala sis někam do svého nabitého programu nějaký odpočinek a relaxaci? Konec konců, je víkend.“

„Dnes ráno půjdu do nemocnice, abych pomohla zaučit dva nové paramediky. Potom, v deset, odejdeme Ellie a já odsud s Benjym. Na zpáteční cestě se zastavím na soudu — nečetla jsem soudní materiály na pondělí. Ve dvě třicet mám krátkou schůzku s Kendžim a ve tři přednášku z patologie… Měla bych být doma ve čtyři třicet.“

„Takže budeš mít dost času, abys připravila Benjyho party. Skutečně, drahá, musíš trochu brzdit. Konec konců, nejsi biot.“

Nicole svého muže políbila. „Ty máš co povídat. Nepracuješ dvacet nebo třicet hodin v jednom zátahu, když se zabýváš zajímavým projektem?“ Na okamžik se odmlčela a zvážněla. „Všechno tohle je velmi důležité, miláčku… Cílím, že jsem v centru dění kolonie a jsem tam opravdu něco platná.“

„Nepochybně, Nicole. Určitě máš vliv. Ale nemáš nikdy čas pro sebe.“

„To je luxus,“ řekla Nicole a otvírala dveře do Patrickova pokoje. „Ten si vychutnám, až budu starší.“

Když vyšli mezi stromy do širokého údolí, prchali před nimi králíci a veverky. Na protější straně údolí se uprostřed malé plochy vysokých fialových květin klidně popásal mladý srnec. Pootočil svou hlavu s novým parožím k Nicole, Ellie a Benjymu, když se k němu blížili, a odskákal do lesa.

Nicole si prohlížela mapu. „Někde vedle tohoto údolí by měly být stoly pro piknik.“

Benjy se sklonil nad trsem žlutých květin, které byly plné včel. „Med,“ řekl s úsměvem. „Včely dělají ve svých úlech med.“

Po několika minutách našli stoly a prostřeli na jeden z nich ubrus. Lincoln jim zabalil na cestu sendviče — Benjy měl nejraději s pomazánkou z burských oříšků a ovocným rosolem — a k tomu čerstvé pomeranče a grapefruity ze sadu u čtvrti San Miguel. Zatímco obědvali, procházela druhou stranou údolí další rodina. Benjy jí zamával.

„Ti li-dé nevědí, že mám na-ro-ze-niny,“ řekl.

„Ale my víme,“ řekla Ellie a pozvedla svůj šálek s limonádou k přípitku. „Hodně štěstí, bratře.“

Těsně předtím než dojedli, přeplul jim nad hlavami malý obláček a jasné barvy údolí na chvilku potemněly. „To je neobvykle černý mrak,“ poznamenala Nicole. Za chviličku se ztratil a tráva a květiny se opět zalily slunečním svitem.

„Chceš teď pudink?“ zeptala se Nicole Benjyho. „Nebo chceš počkat?“

„Zkusíme si nejdřív chytání,“ odpověděl Benjy. Vzal z pytle baseballovou výstroj a dal Ellie rukavici. „Pojďme,“ řekl a rozběhl se do údolí.

Zatímco si děti házely baseballovým míčkem, uklidila Nicole zbytky oběda. Chtěla se právě připojit k Ellie a Benjymu, když uslyšela poplach na svém náramkovém rádiu. Stiskla tlačítko příjem a digitální časový displej byl nahrazen televizním obrazem. Nicole zvýšila hlasitost, aby slyšela, co chce Kendži Watanabe říct.

„Je mi líto, že tě obtěžuji. Nicole,“ řekl Kendži, „máme však nenadálý vážný případ. Byla podána stížnost na znásilnění a rodina požaduje okamžitou obžalobu. Je to citlivý případ, v tvé pravomoci, a já si myslím, že by se měl vyřídit hned… Nechci do telefonu říkat nic víc.“

„Budu tam během půl hodiny.“ reagovala Nicole.

Benjy byl nešťastný, že se má jeho piknik zkrátit. Ellie však přesvědčila matku, že zůstane ještě dvě hodiny s Benjym v lese. Při odchodu z údolí dala Nicole Ellie mapu Sherwoodského lesa. V tom okamžiku zakryl umělé slunce Nového Edenu druhý mrak, tentokrát větší.

V bytě, kde žila Katie, nikdo nebyl. Patrick si nevěděl rady. Kde ji má hledat? Nikdo z jeho přátel z univerzity ve Vegas nežil, opravdu nevěděl, kde má začít.

Z veřejného telefonu zavolal Maxi Puckettovi. Max mu dal jména, adresy a telefonní čísla tří osob, které ve Vegas znal. „Nikoho z těchto lidí bys nechtěl pozvat domů na večeři se svými rodiči, doufám, že víš, co tím míním,“ řekl Max se smíchem, „ale všichni mají dobré srdce a asi ti pomůžou najít sestru.“

Jediné jméno, které Patrick znal, bylo Samantha Porterová. Její byt byl několik set metrů od telefonní budky. Přestože už bylo odpoledne, byla Samantha ještě v županu, když konečně otevřela dveře. „Myslela jsem si, že jsi to ty, když jsem se podívala na monitor,“ řekla se sexy úsměvem. „Ty jsi Patrick O'Toole, že ano?“

Patrick přikývl a pak během dlouhé odmlky rozpačitě přešlapoval. „Slečno Porterova,“ řekl nakonec, „mám problém…“

„Jsi příliš mladý na to, abys měl problém,“ přerušila ho Samantha. Srdečně se zasmála. „Proč nezajdeš dovnitř, abychom si o tom promluvili?“

Patrick se zarděl. „Ne, madam,“ řekl, „to není problém toho rázu… nemůžu najít svou sestru Katie a myslel jsem si, že byste mi snad mohla pomoct.“

Samantha, už zpola zády k Patrickovi, protože se chystala odvést ho do svého bytu, se otočila a zírala na mladého muže. „Tak proto jsi za mnou přisel?“ Zavrtěla hlavou a opět se zasmála. „Jaké zklamání! Myslela jsem si. že sis přišel pohrát. Potom bych mohla říct každému, jednou a provždy, jsi-li opravdu mimozemšťan, nebo ne.“

Patrick stále přešlapoval u vchodu. Po několika sekundách pokrčila Samantha rameny. „Myslím, že Katie tráví většinu času v paláci,“ řekla. „Běž do kasina a ptej se po Sherry. Ta bude vědět, jak tvou sestru najít.“

„Ano, ano, pane Kobajaši, rozumím, Wakarimasu.“ říkala Nicole Japonci ve své kanceláři. „Dovedu si představit, co cítíte. Můžete si být jist, že dám průchod spravedlnosti.“

Doprovodila muže do čekárny, kde se připojil ke své manželce. Paní Kobajaši měla oči ještě napuchlé od pláče. Jejich šestnáctiletá dcera Mariko byla v nemocnici Nového Edenu, podstupovala celkovou lékařskou prohlídku. Byla škaredě zbita, nebyla však v kritickém stavu.

Když skončila rozhovor s panem a paní Kobajaši, zavolala Nicole doktoru Turnerovi. „V dívčině vagíně je čerstvý chám.“ řekl doktor, „a má modřiny téměř na každém čtverečném centimetru těla. Je rovněž psychicky na dně — znásilnění je rozhodně možné.“

Nicole si povzdechla. Mariko Kobajaši uvedla jako násilníka Pedra Martineze, mladíka, který hrál s Ellie hlavní roli ve školním představení. Je to možné? Nicole popojela židlí na kolečkách po podlaze kanceláře a vyvolala si na svém počítači databázi kolonie.

MARTINEZ, PEDRO ESCOBAR… narozen 26. května 2228. Managua. Nikaragua… matka neprovdaná, Maria Escobar, služka, často nezaměstnaná… otec pravděpodobně Ramon Martinez, černý pracovník v docích na Haiti… šest nevlastních bratrů a sester, všichni mladší… odsouzen za prodej kokomo, 2241, 2242… znásilnění, 2243… osm měsíců v Nápravném domově v Managui… vzorný vězeň… převezen do Smluvního domu v Mexico City, 2244… IO 1,86: SK 52.

Nicole si přečetla krátký zápis v počítači dvakrát, než zavolala do své kanceláře Pedra. Sedl si, jak ho Nicole vyzvala, a pak hleděl zarytě do podlahy. Biot Lincoln stál během celého výslechu v koutě a pečlivě rozhovor zaznamenával.

„Pedro,“ řekla Nicole mírně. Žádná odezva. Ani nevzhlédl. „Pedro Martinezi,“ opakovala s větším důrazem, „chápeš, že jsi byl obviněn z toho, že jsi včera večer znásilnil Mariko Kobajaši?… Jsem si jistá, že ti nemusím vysvětlovat, jak vážné to je obvinění… Dostáváš nyní možnost vyjádřit se k jejímu obvinění.“

Pedro pořád nic neříkal. „V Novém Edenu,“ pokračovala posléze Nicole, „máme soudní systém, který se může lišit od toho, jenž si zažil v Nikaragui. Zde kriminální případy nemohou přejít k soudu, pokud soudce, když prozkoumá fakta, nedospěje k závěru, že k obvinění je dostatečný důvod. Proto s tebou mluvím.“

Mladý muž po dlouhém mlčení, aniž vzhlédl, něco nesrozumitelně zamumlal.

„Co říkáš?“ zeptala se Nicole.

„Ona lže,“ řekl Pedro mnohem hlasitěji. „Nevím proč, ale Mariko lže.“

„Chtěl bys mi říct svou verzi toho, co se stalo?“

„A co se tím změní? Tak jako tak mi nikdo neuvěří.“

„Pedro, poslouchej mne… Když můj soud rozhodne, na základě počátečního vyšetřování, že není dostatečný důvod pokračovat v žalobě, může tvůj případ zamítnout… Samozřejmě závažnost obvinění vyžaduje velice podrobné vyšetření, což znamená, že budeš muset udělat úplnou výpověď a odpovědět na nějaké otázky přímo na tělo.“

Pedro Martinez zvedl hlavu a zíral na Nicole očima plnýma lítosti. „Soudkyně Wakefieldová,“ řekl tiše, „Mariko a já jsme se včera večer milovali… ale byl to její nápad… myslela si, že to bude legrace jít do lesa…“ Mladík přestal mluvit a díval se zase do podlahy.

„Měl jsi s ní sexuální styk dřív?“ zeptala se Nicole po několika sekundách.

„Jenom jednou — asi před deseti dny,“ odpověděl Pedro.

„Pedro, bylo vaše včerejší milování… bylo hodně vášnivé?“

Slzy mu vyhrkly z očí a stékaly mu po tvářích. „Nebil jsem ji,“ řekl prudce. „Já bych jí nikdy neublížil…“

Když mluvil, ozval se v dálce divný zvuk, jako prásknutí dlouhým bičem, jenže v mnohem hlubším tónu.

„Co to bylo?“ podivila se Nicole nahlas.

„Znělo to jako hrom,“ poznamenal Pedro.

Hrom bylo také slyšet ve čtvrti Hakone, kde v luxusním apartmá v Nakamurově paláci seděl Patrick a hovořil se svou sestrou Katie. Ta byla oblečena do drahých modrých hedvábných domácích šatů.

Patrick ignoroval nevysvětlitelný zvuk. Zlobil se. „Chceš říct, že se ani nepokusíš přijít dnes večer na Benjyho party? Co mám říct matce?“

„Řekni jí, co chceš,“ prohlásila Katie. Vzala si z pouzdra cigaretu a dala si ji do úst. „Řekni jí, že jsi mě nemohl najít.“ Zapálila si cigaretu zlatým zapalovačem a vyfoukla na bratra kouř. Ten se ho snažil rozehnat rukou.

„Nech toho, bratříčku,“ smála se Katie. „To tě nezabije.“

„Ne okamžitě, to jistě,“ odsekl.

„Podívej, Patricku,“ řekla Katie, vstala a začala přecházet kolem apartmá. „Benjy je blbec, je slabomyslný. Nikdy jsme si nebyli blízcí. Ani si neuvědomí, že tam nejsem, ledaže by se mu o tom někdo zmínil.“

„Nemáš pravdu, Katie. Je inteligentnější, než si myslíš. Pořád se na tebe ptá.“

„To jsou kecy, bratříčku,“ odsekla Katie. „Říkáš to jenom proto, abych cítila vinu… Podívej, nepřijdu. Tedy, mohla bych o tom uvažoval, kdybyste tam byli jen ty, Benjy a Ellie, i když od doby její,nádherné‘ řeči mi jde pěkně na nervy. Ale víš, co je to pro mě, když je tam matka. Pořád se zabývá mým případem.“

„Dělá si o tebe starosti, Katie.“

Katie se nervózně zasmála a mocně popotáhla, aby dokouřila cigaretu. „Jistě, Patricku… Dělá si doopravdy starosti jenom o to, zda neostouzím rodinu.“

Patrick se zvedl k odchodu. „Ještě nemusíš odcházet,“ řekla Katie. „Proč chvíli nezůstaneš? Hodím na sebe nějaké šaty a zajdeme do kasina… Vzpomínáš, kolik jsme spolu užili legrace?“

Katie se vydala ke dveřím ložnice. „Bereš drogy?“ zeptal se Patrick náhle.

Zastavila se a zírala na bratra. „Kdo to chce vědět?“ zeptala se vzdorovitě. „Ty, nebo Madame kosmonautka doktorka guvernérka soudkyně Nicole des Jardins-Wakefieldová?“

„Já to chci vědět,“ řekl Patrick klidně.

Katie přešla přes pokoj a dala své ruce Patrickovi na tváře. „Jsem tvá sestra a mám tě ráda,“ řekla. „Nic jiného není důležité.“

Nad malou zvlněnou pahorkatinou Sherwoodského lesa se nakupily černé mraky. Mezi stromy se proháněl vítr a sfoukával Ellie vlasy dozadu. Zablýsklo se a téměř současně se ozvalo prásknutí hromu.

Benjy se zarazil a Ellie ho přitáhla k sobě. „Podle mapy,“ řekla, „jsme jenom asi kilometr od kraje lesa.“

„Jak daleko je to?“ zeptal se Benjy.

„Když půjdeme rychle,“ křičela Ellie ve větru, „tak můžeme být venku asi za deset minut.“ Chytila Benjyho za ruku a přitáhla ho na stezku vedle sebe.

Okamžik nato blesk rozštípl strom vedle nich a přes stezku spadla silná větev. Větev udeřila Benjyho do zad a srazila ho k zemi. Padl hlavou do zelených rostlin a břečťanu u kořenů stromů v lese. Z rachotu hromu téměř ohluchl.

Několik sekund ležel na zemi a snažil se pochopit, co se mu stalo. Nakonec se s obtížemi postavil. „Ellie,“ řekl a díval se na sestru ležící tváří k zemi na druhé straně stezky. Oči měla zavřené.

„Ellie!“ zakřičel teď Benjy a napůl se plazil na druhou stranu.

Chytil ji za ramena a lehce s ní zatřásl. Oči jí zůstaly zavřené. Měla bouli na čele nad pravým okem, která byla už velká jako pomeranč.

„Co u-dě-lám?“ řekl Benjy nahlas. Ucítil oheň a skoro ve stejném okamžiku vzhlédl do stromů. Spatřil, jak oheň, poháněn větrem, skáče s větve na větev. Uviděl další šíp blesku a uslyšel zahřmění. Před sebou, po stezce ve směru, v němž s Ellie šli, zahlédl větší oheň rozšiřující se po obou stranách stezky. Začínala se ho zmocňovat panika.

Držel svou sestru v náručí a udeřil ji lehce do tváře. „Ellie, prosím, prosím, prober se.“ Ani se nehnula. Oheň kolem něj se rychle šířil Brzy se celá tato část lesa stane peklem.

Benjy byl vystrašený. Snažil se Ellie zvednout, ale zakopl a upadl „Ne, ne, ne,“ křičel. Opět se zvedl a sklonil se, aby si přehodil Ellie přes ramena. Kouř houstnul. Benjy s Ellie na zádech šel pomalu po stezce směrem od ohně.

Když došel do údolí, byl unavený. Položil Ellie jemně na betonový stůl a sám si sedl na lavici. Na severní straně údolí se běsnící oheň vymkl kontrole. Co teď udělám? přemýšlel. Oči mu padly na mapu vyčuhující Ellie z kapsy u košile. Ta mi pomůže. Vzal mapu a dívá se na ni. Zpočátku nemohl nic pochopit a opět začal propadat panice.

Uvolni se, Benjy, slyšel uklidňující slova své matky. Je to trochu těžké, ale dokážeš to. Mapy jsou moc důležitě. Říkají nám, kam jít. První věc je vždy orientovat mapu, abys viděl písmo. Vidíš. To je správné. Směru nahoru se říká sever. Dobře. To je mapa Sherwoodského lesa…

Benjy otáčel mapu v rukou, až byla všechna písmena správným směrem. Blesky a hromy neustávaly. Náhlá změna větru mu nahnala kouř do plic. Rozkašlal se. Snažil se číst slova na mapě.

Opět slyšel matčin hlas. Když hned nepoznáš slovo, vezmi si každé písmeno a velmi pomalu ho vyslov. Potom nech všechny zvuky padnout dohromady, až udělají slovo, kterému rozumíš.

Benjy pohlédl na Ellie ležící na stole. „Prober se, ach, prosím, prober se, Ellie,“ žadonil, „potřebuji tvou pomoc.“ Stále se nehýbala.

Sklonil se nad mapou a snažil se soustředit. S pečlivou rozvážností četl každé písmeno, opět a opět, až se přesvědčil, že zelená skvrna na mapě je údolí, kde sedí. Bílé čáry jsou stezky, řekl si. Do zelené skvrny vedou tři bílé čáry.

Benjy vzhlédl od mapy, spočítal tři stezky vedoucí z údolí a pocítil, jak mu roste sebedůvěra. O chvilku později však závan větru přenesl přes údolí jiskry a zapálil stromy na jižní straně. Benjy se rychle zvedl. Musím jít, řekl si a opět si hodil Ellie na záda.

Věděl teď, že hlavní oheň zuří v severní části mapy, směrem ke čtvrti Hakone. Opět se upřeně díval na papír ve svých rukou. Tak musím zůstat na bílých čárách ve spodní části, myslel si.

Benjy klopýtal po stezce, když se vysoko nad jeho hlavou rozhořel další strom. Sestru měl přes rameno a spásnou mapu v pravé ruce. Každých deset kroků zastavoval, aby se podíval na mapu a ověřil si, že jde správným směrem. Když konečně přišel na spojení s hlavní cestou, položil Ellie opatrně na zem a prstem sledoval bílé čáry na mapě. Po chvíli se široce usmál, opět zvedl sestru a vydal se po cestě, která vedla do čtvrti Posilano. Ještě jednou se zablýsklo, zaduněl hrom a na Sherwoodský les se snesl pořádný liják.

7

O několik hodin později spal Benjy pokojně doma v posteli. Na druhé straně kolonie, v nemocnici Nového Edenu, byl v té době úplný blázinec. Lidé a bioti pobíhali sem a lam, lehátka se zraněnými stála v halách, pacienti křičeli v agónii. Nicole mluvila telefonicky s Kendžim Watanabem. „Potřebujeme sem poslat co nejrychleji všechny biotky Tiasso. Snažíc se je nahradit těmi, které se starají o kojence a přestárlé, biotkami Garciami, nebo třeba bioty Einsteiny. Do sídlištních klinik nasaďte lidi. Situace je velmi vážná.“

V nemocničním hluku jen stěží slyšela, co Kendži říká. „Špatné, opravdu špatné,“ řekla v odpověď na jeho dotaz. „Zatím přijato dva-cet sedm, čtyři mrtví, o nichž víme. Celá oblast Nara — ta enkláva dřevěných domů v japonském stylu za Vegas obklopená lesem — to je katastrofa. K ohni došlo příliš rychle… Lidé propadli panice.“

„Doktorko Wakefieldová, doktorko Wakefieldová. Přijďte, prosím, okamžitě do čísla 204.“ Nicole zavěsila telefon a utíkala přes halu. Vyběhla po schodech do druhého podlaží. Muž umírající v pokoji 204 byl starý přítel, Korejec Kim Lee, její prostředník při styku s komunitou ve čtvrti Hakone v době, kdy byla prozatímní guvernérkou.

Pan Kim byl jedním z prvních, kdo si postavili v Nara nový dům. Vběhl do hořícího domu zachránit svého sedmiletého syna. Syn bude žít, pan Kim ho pečlivě chránil, když procházel plameny. Ale Kim Lee sám utrpěl popáleniny třetího stupně na většině těla.

Nicole potkala na chodbě doktora Turnera. „Myslím, že pro vašeho přítele v 204 nemůžeme nic udělat,“ řekl. „Rád bych znal váš názor… Zavolejte mi dolů do chirurgické ambulance. Právě přivezli další pacientku v kritickém stavu, oheň ji uvěznil v domě.“

Nicole se zhluboka nadechla a pomalu otevřela dveře do pokoje. Žena pana Kima, hezká Korejka kolem pětatřiceti, seděla tiše v koule. Nicole šla k ní a objala ji. Zatímco Nicole utěšovala Kimovu ženu, biotka Tiasso, která sledovala jeho údaje, přinesla několik grafů.

Jeho stav byl vskutku beznadějný. Když Nicole vzhlédla od záznamů, s překvapením spatřila svou dceru Ellie s velkým obvazem na pravé straně hlavy, jak stojí u postele pana Kima. Ellie držela umírajícího za ruku.

„Nicole,“ zašeptal v agónii pan Kim, jakmile ji poznal. Tvář měl zcela zuhelnatělou. I pronesení jednoho slova bolelo. „Chci zemřít,“ řekl a pokynul hlavou své ženě v rohu místnosti.

Kimova žena vstala a přistoupila k Nicole. „Můj muž chce, abych podepsala papíry pro eutanazii,“ řekla. „Ale já nemůžu, ledaže mi řeknete, že není vůbec žádná naděje, aby byl kdy zase šťastný.“ Začala plakal, ale zarazila se.

Nicole na okamžik zaváhala. „To vám neřeknu,“ prohlásila rozhodně. Pohlédla na popáleného muže a na jeho ženu. „Řeknu vám však, že asi v příštích čtyřiadvaceti hodinách zemře a bude bez ustání až do smrti trpět. Když dojde k zázraku a přežije, bude vážně znetvořen a oslaben pro zbytek života.“

„Chci zemřít,“ opakoval pan Kim s námahou, „teď.“

Nicole poslala biotku Tiasso pro dokumenty k eutanazii. Papíry musely být podepsány ošetřujícím lékařem, manželkou (manželem) a pacientem, pokud podle mínění lékaře je schopen se sám rozhodovat. Zatímco byla Tiasso pryč, pokynula Nicole Ellie, aby ji následovala do haly.

„Co tady děláš?“ zeptala se Nicole klidně, když byly z doslechu. „Řekla jsem ti, abys zůstala doma a odpočinula si. Měla jsi těžký otřes.“

„Jsem v pořádku, mami.“ řekla Ellie. „Kromě toho, když jsem slyšela, že pan Kim je těžce popálen, chtěla jsem něco udělat, abych mu pomohla. Byl to přece dobrý přítel.“

„Je v hrozném stavu.“ řekla Nicole a kroutila hlavou, „nechce se mi věřit, že ještě žije.“

Ellie napřáhla ruku a dotkla se matčina předloktí. „Chce, aby jeho smrt byla užitečná. Jeho žena se mnou o tom mluvila… Už jsem poslala pro Amadou, ale potřebuji, abys promluvila s doktorem Turnerem.“

Nicole zírala na svou dceru. „O čem to proboha mluvíš?“

„Nepamatuješ se na Amadou Diabu…? Přítel Eponine, lékárník z Nigerie, jeho babička pochází z národa Senoufo. Je to ten, který dostal RV-41 při transfuzi krve… Eponine mi řekla, že jeho srdce se rychle horší.“

Nicole několik sekund mlčela. Nemohla uvěřil tomu, co slyší. „Ty chceš,“ řekla nakonec, „abych požádala doktora Turnera o provedení manuální transplantace srdce, hned teď, uprostřed této krize?“

„Když se rozhodne teď, může to udělat později v noci, že ano? Srdce pana Kima se dá aspoň tak dlouho udržet v dobrém stavu.“

„Podívej, Ellie, my dokonce ani nevíme…“

„Už jsem to zjistila,“ přerušila ji Ellie. „Biotka Tiasso ověřila, že pan Kim by byl přijatelný dárce.“

Nicole opět vrtěla hlavou. „Dobrá, dobrá. Budu o tom přemýšlel. Ale teď chci, aby sis lehla a odpočinula. Otřes mozku není banální zranění.“

„Vy mne žádáte, abych udělal co?“ zeptal se nevěřícně doktor Turner Nicole.

„Tedy, doktore Turnere,“ řekl Amadou svým precizním britským přízvukem, „není to doktorka Wakefieldová, kdo o to skutečně žádá. Jsem to já. Snažně vás prosím, udělejte tu operaci. A prosím, nepovažujte ji za riskantní. Sám jste mi řekl. že nebudu žít déle než tři měsíce. Vím naprosto jistě, že mohu zemřít na operačním stole. Ale když přežiji, mám podle statistik, které jste mi ukázal, padesátiprocentní naději žít dalších osm let. Mohl bych se dokonce oženit a mít dítě.“

Doktor Turner se otočil a podíval se na hodiny na stěně své ordinace. „Zapomeňte na okamžik pane Diabo, že už je po půlnoci a že jsem celých devět hodin ošetřoval oběti popálenin. Uvažte, co žádáte. Nedělal jsem transplantaci srdce pět let. A nikdy jsem žádnou neprováděl bez pomoci nejlepšího kardiologického personálu a zařízení na planetě Zemi. Například veškerou chirurgickou práci dělali vždy roboti.''

„Tohle všechno chápu, doktore Turnere. To však není doopravdy rozhodující. Bez operace jistě zemřu. Téměř určitě se v blízké budoucnosti nevyskytne vhodný dárce. Kromě toho, Ellie mi řekla, že jste nedávno studoval všechny postupy transplantace srdce jako součást práce při přípravě požadavků rozpočtu na nové zařízení…“'

Doktor Turner vrhl na Ellie tázavý pohled. „Matka mi řekla o vaší pečlivé přípravě, doktore Turnere. Doufám, že nejste rozhořčen, že jsem to řekla Amadouovi.“

„Bude mi potěšením pomoci vám, jak budu moci,“ pravila Nicole. „Ačkoliv jsem nikdy sama žádnou srdeční chirurgii nedělala, dokončila jsem stáž v kardiologickém ústavu.“

Doktor Turner se rozhlédl po místnosti, nejdříve se zadíval na Ellie, potom na Amadoua a Nicole. „Pak je to dohodnuto. Vidím, že nemám na vybranou.“

„Uděláte to?“ vykřikla Ellie s mladistvým zápalem.

„Pokusím se,“ odvětil doktor. Šel k Amadou Diabovi a podal mu obě ruce. „Víte, že máte velice malou naději, že se probudíte, viďte?“

„Ano, pane. Ale velice malá naděje je lepší než žádná… Děkuji vám doktore Turnere.“

Doktor Turner se obrátil k Nicole. „Setkáme se v mé ordinaci, abychom si probrali itinerář, za patnáct minut… A mimochodem, doktorko Wakefieldová, zařídila byste, prosím, aby nám Tiasso přinesla novou konvici kávy?“

Příprava na transplantaci přivála zpět vzpomínky, které doktor Robert Turner pochoval v labyrintu své mysli. Jednou nebo dvakrát si dokonce na několik sekund představil, že se vlastně vrátil do lékařského střediska v Dallasu. Pamatoval si naprosto jasně, jak byl v těch vzdálených dnech na jiné planetě šťastný. Miloval svou práci; miloval svou rodinu. Jeho život byl téměř perfektní.

Před operací si doktor Turner a doktorka Wakefieldová napsali pečlivě přesný sled kroků, jak půjdou po sobě. Během operace se pak po ukončení každého hlavního úseku vzájemně kontrolovali. Při proceduře nedošlo k žádným nepříjemným událostem. Když doktor Turner vyjmul Amadouovo srdce, otočil ho, aby Nicole a Ellie (ta trvala na své přítomnosti, pro případ, že by mohla v něčem pomoci) viděly silně atrofované svaly. Mužovo srdce bylo v katastrofálním stavu. Amadou by pravděpodobně do měsíce zemřel.

Automatická pumpa udržovala cirkulaci pacientovy krve, zatímco nové srdce bylo „přichyceno“ ke všem hlavním žílám a tepnám. To byla nejobtížnější a nejnebezpečnější fáze operace. Doktor Turner se ještě nesetkal s tím, že by tuto činnost někdy prováděly lidské ruce.

Chirurgické dovednosti doktora Turnéra byly zdokonaleny mnoha manuálními operacemi, které během tří let v Novém Edenu provedl. Byl dokonce sám překvapen, jak snadno připojil nové srdce ke kritickým cévám pacienta.

V závěru operace, když byly dokončeny všechny kritické fáze, se Nicole nabídla, že dodělá zbývající úkony. Ale doktor Turner zavrtěl hlavou. Vzdor skutečnosti, že v kolonii už téměř svítalo, byl rozhodnut dokončit operaci sám.

Byla to nesmírná únava, která způsobila, že v závěrečných minutách operace ho šálily oči? Nebo to snad mohlo být vzedmutí hladiny adrenalinu, k němuž došlo, když si uvědomil, že procedura bude úspěšná? Ať byla příčina jakákoliv, během závěrečných stadií operace byl doktor Turner periodicky svědkem pozoruhodných změn v obličeji Amadou Diaby. Několikrát se mu obličej pacienta před očima pomalu změnil, z rysů Amadou se staly rysy Carla Tysona, mladého černocha, kterého doktor Turner v Dallasu zavraždil. Při ukončení jednoho stehu doktor Turner vzhlédl na Amadoua a zděsil se jeho sebevědomým úšklebkem. Doktor zamrkal a podíval se znovu, ale na operačním stole ležel jen Amadou Diaba.

Když se tento jev několikrát opakoval, zeptal se doktor Turner Nicole, zda si všimla na pacientově obličeji něčeho neobvyklého. „Ničeho kromě jeho úsměvu,“ odvětila.,Nikdy jsem neviděla nikoho se takto v narkóze usmívat.“

Když operace skončila a biotky Tiasso oznámily, že všechny pacientovy životně důležité parametry jsou výborné, doktor Turner, Nicole a Ellie pocítili, vzdor vyčerpání, jásavou radost. Doktor pozval obě ženy do ordinace na závěrečný oslavný šálek kávy. V tom okamžiku si ještě neuvědomoval, že požádá Ellie o ruku.

Ellie to omráčilo. Jen na něj zírala. Doktor se podíval na Nicole a pak zpátky na Ellie. „Vím, že je to nečekané,“ řekl. „Ale v mé mysli není žádných pochyb. Jsem si jist. Miluji tě. Chci si tě vzít. Čím dříve, tím lépe.“

V místnosti se téměř na minutu rozhostilo hrobové ticho. Během mlčení přešel lékař ke dveřím a zamkl je. Odpojil dokonce i svůj telefon. Ellie chtěla promluvit. „Ne,“ zarazil ji prudce, „ještě nic neříkej. Musím nejdříve ještě něco udělat.“

Sedl si a zhluboka se nadechl. „Něco, co jsem měl udělat už dávno,“ řekl tiše. „Kromě toho, obě dvě si zasloužíte znát o mě celou pravdu.“

Slzy mu vytryskly z očí ještě předtím, než začal vyprávěl svůj příběh. Když poprvé promluvil, zlomil se mu hlas, ale sebral se a vyprávěl.

„Bylo mi třiatřicet a byl jsem slepě, nezřízeně šťastný. Byl jsem už jedním z nejlepších kardiochirurgů v Americe a měl jsem krásnou milující ženu a dvě dcery, dvouletou a tříletou. Žili jsme v domě s bazénem v ohrazeném sídlišti u venkovského klubu asi čtyřicet kilometrů severně od Dallasu, v Texasu.

Jedné noci, když jsem se vrátil z nemocnice domů — bylo velmi pozdě, protože jsem dohlížel na neobvykle riskantní operaci na otevřeném srdci — mne zastavili v bráně našeho sídliště strážci. Chovali se vyděšeně, jako by nevěděli, co mají dělat, ale po telefonickém rozhovoru a divných pohledech mi ukázali, abych jel.

Před mým domem parkovala dvě policejní auta a ambulance. Ve slepé uličce hned za domem stály tři televizní přenosové vozy. Když jsem chtěl zabočit do vjezdu k domu, zastavil mne policista. V záblescích fotografů všude kolem a v oslepující záři uhlíkových obloukových světel televizních kamer mne policista vedl do domu.

Má žena ležela pod prostěradlem na lehátku v hlavní hale vedle schodiště do prvního patra. Měla proříznuté hrdlo. Slyšel jsem nahoře někoho mluvit, běžel jsem tedy podívat se na dcery. Ty ještě ležely tam, kde byly zabity — Christie na podlaze v koupelně a Amanda ve své posteli. Ten bastard jim rovněž prořízl hrdla.“

Doktor Turner začal vydávat hluboké bezútěšné vzlyky. „Nikdy nezapomenu na ten hrůzný pohled. Amandu museli zabít ve spánku, protože na sobě neměla žádné známky násilí, kromě hrdla… Jaká lidská bytost mohla zabít taková nevinná stvoření?“ Slzy mu stékaly po tvářích. Prsa se mu nekontrolovatelně dmula. Několik sekund nemluvil. Ellie tiše přešla k jeho židli, sedla si na zem a držela ho za ruku.

„Dalších pět měsíců jsem byl úplně ochromený. Nedokázal jsem pracovat, nedokázal jsem jíst. Lidé se mi snažili pomoci — přátelé, psychiatři, ostatní lékaři — ale já jsem nedokázal fungovat. Prostě jsem nedokázal akceptovat, že má žena a děti byly zavražděny.

Policie měla podezřelého za necelý týden. Jmenoval se Carl Tyson. Byl to mladý černoch, třiadvacetiletý, který roznášel zboží z blízkého nákupního střediska. Má žena vždy nakupovala prostřednictvím televize. Carl Tyson byl u nás několikrát předtím — dokonce jsem si vzpomněl, že jsem ho jednou nebo dvakrát viděl — a určitě se tam vyznal.

Vzdor své otupělosti během toho období jsem si uvědomoval, jak vyšetřování vraždy Lindy a dcer probíhá. Zpočátku se zdálo všechno tak prosté. V celém domě se nacházely čerstvé otisky prstů Carla Tysona. Během toho odpoledne byl na pochůzce v našem sídlišti. Chyběla většina Lindiných šperků, takže zřejmým motivem byla loupež. Myslel jsem si, že podezřelého odsoudí a popraví.

Problém se brzy zatemnil. Ani jeden šperk se nikdy nenašel. Hlídači zapsali příchod i odchod Carla Tysona do návštěvní knihy, byl však uvnitř Greenbriaru jen dvaadvacet minut, stěží dost na to, aby roznesl nákupy a spáchal loupež a tři vraždy. Navíc, když se známý advokát rozhodl Tysona hájit a pomohl mu připravit přísežné prohlášení. Tyson tvrdil, že ho Linda to odpoledne požádala o pomoc při stěhování nějakého nábytku. To bylo perfektní vysvětlení, že jeho otisky jsou po celém domě…“

Doktor Turner se odmlčel, zamyslel, bolest se mu zřetelně zračila v tváři. Ellie mu jemně stiskla ruku a on pokračoval.

„Při přelíčení prokurátor tvrdil, že Tyson odpoledne přinesl nákup a při rozhovoru s Lindou zjistil, že budu večer dlouho na chirurgii. Protože má žena byla přátelská a důvěřivá, nebylo nepravděpodobné, že si mohla s roznašečem povídat a zmínit se, že přijedu pozdě… Podle prokurátora se Tyson po skončení služby v nákupním středisku vrátil. Přelezl kamennou zeď ohrazující pozemek našeho sídliště a přešel golfové hřiště. Pak vešel do domu s úmyslem ukrást Lindiny šperky; čekal, že budou všichni spát. Má žena ho nejspíš uviděla a Tyson zpanikařil. Nejdříve zabil Lindu a potom děti, aby nenechal žádného svědka.

Přestože nikdo Tysona neviděl vrátit se k našemu domu, myslel jsem si, že prokurátorovo tvrzení je přesvědčivé a že muž bude bez potíží odsouzen. Vždyť neměl pro dobu vraždy žádné alibi. Bláto, které mu našli na botách, souhlasilo přesně s blátem v potoce, který by musel přejít, aby se dostal k zadní straně našeho domu. Po vraždách se neukázal dva dny v práci. Navíc, když byl uvězněn, měl u sebe velké množství peněz, o nichž řekl, že je,vyhrál v pokeru‘.

Během obhajoby jsem opravdu začal pochybovat o americkém soudním systému. Jeho obhájce udělal z procesu rasovou otázku, vylíčil Carla Tysona jako ubohého, nešťastného černocha, který je bez rozmyslu obviňován jen na základě nepřímých důkazů. Jeho advokát důrazně tvrdil, že Tyson toho listopadového dne neudělal nic jiného, než donesl do domu nákup. Někdo jiný, tvrdil obhájce, nějaký neznámý maniak, přelezl ohradu Greenbriaru, ukradl šperky a potom zabil Lindu a děti.

Poslední dva dny přelíčení jsem nabyl přesvědčení, více z pozorování porotců než z čehokoliv jiného, že Tysona osvobodí. Ze spravedlivého rozhorlení jsem zešílel. Nepochyboval jsem ani na sekundu, že ten mladík zločin spáchal. Nedokázal jsem snést myšlenku, že by mohl být osvobozen.

Každý den přelíčení — které trvalo asi šest týdnů — jsem chodil do soudní síně s malým lékařským kufříkem. Zpočátku mi ho stráže pokaždé prohlížely, ale po nějaké době, hlavně proto, že většina z nich sympatizovala s mým bolem, mne nechávaly jít.

O víkendu před zakončením procesu jsem letěl do Kalifornie, naoko zúčastnit se lékařského semináře, ale ve skutečnosti koupit si na černém trhu brokovnici, která by se vešla do lékařského kufříku. Jak jsem očekával, nemusel jsem v den rozsudku kufřík otvírat.

Když byl vynesen rozsudek a oznámeno zproštění viny, nastala v soudní síni vřava. Všichni černoši na galerii křičeli hurá. Carl Tyson a jeho advokát, Žid jménem Irving Bernstein, se objímali. Byl jsem připraven jednat. Otevřel jsem kufřík, rychle složil brokovnici, přeskočil zábradlí a oba je zabil, každého z jedné hlavně.“

Doktor Turner se zhluboka nadechl a udělal přestávku. „Nikdy předtím jsem nepřipustil, dokonce ani sobě, že to, co jsem udělal, bylo nesprávné. Během operace vašeho přítele pana Diaby jsem jasně pochopil, jak mi to rozhořčení z nespravedlivého rozsudku po celé ty roky otravovalo duši… Můj násilný čin pomsty mi ženu ani děti nevrátil. Neučinil mne ani šťastným, kromě té zvrácené zvířecí rozkoše, kterou jsem cítil v okamžiku, kdy jsem věděl, že Tyson i jeho obhájce zemřou.“

V očích doktora Turnéra se objevily slzy pokání. Pohlédl na Ellie. „I když tě asi nejsem hoden, miluji tě, Ellie Wakefieldová, a strašně moc se chci s tebou oženit. Doufám, že mi dokážeš odpustit, co jsem před léty udělal.“

Ellie k doktoru Turnérovi vzhlédla a opět mu stiskla ruku. „Nevím toho moc o romantice,“ řekla pomalu, „protože jsem ji nezažila, ale vím, že co cítím, když přemýšlím o tobě, je nádherné. Obdivuji tě, vážím si tě, můžu tě dokonce i milovat. Samozřejmě bych o tom ráda mluvila se svými rodiči… ale ano, doktore Roberte Turnere, nebudou-li mít námitky, budu velmi šťastná, když se vezmeme.“

8

Nicole se naklonila přes umyvadlo a upřeně pozorovala v zrcadle svou tvář. Prsty si přejela vrásky pod očima a uhladila si vlasy. Je z tebe téměř stařena, řekla si. Pak se usmála. „Stárnu, stárnu, už porostu do země,“ řekla nahlas.

Pobaveně se zasmála, odstoupila od zrcadla a otočila se, aby viděla, jak vypadá zezadu. Žlutozelené šaty, které si chtěla vzít na svatbu své dcery, jí pěkně přiléhaly k tělu, které bylo po všech těch letech ještě štíhlé a atletické. Není to špatné, myslela si Nicole souhlasně. Alespoň se Ellie nebude cílit nesvá.

Na konci stolu vedle postele měla dvě fotografie Genevievy a jejího francouzského manžela, které jí dal Kendži Watanabe. Když se vrátila do ložnice, vzala fotografie a upřeně je pozorovala. Nemohla jsem být na tvé svatbě, Genevievo, napadlo ji náhle s přívalem smutku. Ani jsem se nikdy nesetkala s tvým manželem.

Nicole stěží přemáhala dojetí a přešla rychle na druhou stranu ložnice. Téměř minutu zírala na fotografii Simone a Michaela O'Toola pořízenou v den jejich svatby na Uzlu. A tebe jsem opustila jenom týden po svatbě… Byla jsi tak mladá, Simone, řekla si Nicole, ale v mnoha ohledech jsi byla dospělejší než Ellie…

Nenechala se dokončit myšlenku. Ve vzpomínkách na Simone a Genevievu bylo příliš mnoho bolesti. Bude lepší zaměřit se na přítomnost. Nicole si záměrně vzala fotografii Ellie, která visela na stěně vedle obrázků jejích sourozenců. Tak ty budeš má třetí dcera, která se bude vdávat, myslela si Nicole. Zdá se to nemožné. Život někdy ubíhá příliš rychle.

Nicole probleskla myslí montáž snímků Ellie. Viděla opět maličké děťátko ležící vedle ní v bílém pokoji Rámy II, nesmělou tvář děvčátka, když se v raketoplánu blížili k Uzlu, její nové dospívající rysy v okamžiku probuzení z dlouhého spánku a nakonec její dospělé odhodlání a kuráž, když vystoupila před občany Nového Edenu na obranu programu doktora Turnera. Byla to citově náročná exkurze do minulosti. Nicole pověsila fotografii Ellie zpět na zeď a začala se svlékat. Právě pověsila šaty do skříně, když zaslechla podivný zvuk, jako by někdo brečel, ale na samé mezi slyšitelnosti. Co to bylo? přemýšlela. Několik minut tiše seděla, ale žádný další zvuk se neozval. Když se však postavila, měla podivný pocit, že jak Genevieve, tak Simone jsou s ní v místnosti. Rychle se rozhlédla kolem, ale byla pořád sama.

Co se to se mnou děje? ptala se sama sebe. Pracovala jsem příliš usilovně? Zatlačila mne kombinace Martinezova případu a svatby mé dcery přes okraj propasti? Nebo je to další z psychických epizod?

Nicole se snažila uklidnit pomalým a hlubokým dýcháním. Nedokázala vsak setřást pocit, že Genevieve a Simone jsou s ní vskutku v místnosti. Jejich přítomnost byla tak silná, že se musela držet, aby k nim nemluvila.

Vzpomněla si jasně na rozhovory, které vedla se Simone před její svatbou s Michaelem O'Toolem. Možná proto jsou zde, pomyslela si. Přišly mi připomenout, že jsem byla příliš zaneprázdněna svou prací a nepromluvila si s Ellie o svatbě. Nicole se nervózně zasmála, ale husí kůže na rukou jí zůstala.

Odpusťte mi, mé drahé, řekla fotografii Ellie i duchům Genevievy a Simone v místnosti. Slibuji, ze zítra…

Tentokrát byly zvuky nezaměnitelné. Nicole v ložnici ztuhla, adrenalin jí vyletěl vzhůru. V několika sekundách přeběhla domem do pracovny, kde Richard něco dělal.

„Richarde,“ řekla ještě než vstoupila, „slyšel jsi…?“

Nicole se zarazila uprostřed věty. V pracovně byl strašný zmatek. Richard seděl na podlaze obklopen dvěma monitory a spoustou elektronického zařízení. V jedné ruce držel malého robota prince Jindru a v druhé svůj drahocenný kapesní počítač z Newtonovy výpravy. Nad ním se skláněli tři bioti — dvě biotky Garcii a zčásti rozebraný Einstein.

„Ale, miláčku, ahoj,“ řekl Richard nonšalantně. „Co tady děláš? Myslel jsem si, že už budeš spát.“

„Richarde, jsem si jista, že jsem slyšela pištění létavce. Asi před minutou. Bylo to blízko.“ Nicole váhala, snažila se rozhodnout, zda mu říct o návštěvě Genevievy a Simone.

Richard svraštil čelo.,Já jsem neslyšel nic.“ odpověděl. „Slyšel někdo z vás něco?“ zeptal se biotů. Všichni zavrtěli hlavami, včetně Einsteina, jehož hruď byla otevřena a spojena čtyřmi kabely s monitory na podlaze.

„Vím, že jsem něco slyšela,“ trvala na svém Nicole. Na okamžik se odmlčela. Je to další známka stresu? ptala se v duchu. Teď si povšimla zmatku na podlaze před sebou. „Mimochodem, miláčku, co to děláš?“

„Tohle?“ máchl Richard neurčitě rukou. „Ale, to není nic zvláštního. Jenom můj další projekt.“

„Richarde Wakefielde,“ řekla rychle, „neříkáš mi pravdu. Tento zmatek nemůže být jen tak pro nic za nic — na to tě moc dobře znám. No tak, co je to za tajemství…?“

Richard změnil displeje na všech třech svých aktivních monitorech a kroutil nyní prudce hlavou. „To se mi nelíbí,“ mumlal. „Vůbec ne.“ Vzhlédl k Nicole. „Nedostala ses náhodou do mých nejnovějších záznamů uložených v centrálním superpočítači? Dokonce nechtěně?“

„Ne, samozřejmě ne. Vždyť ani neznám tvůj vstupní kód… Ale o tom nechci mluvit…“

„Někdo se tam dostal…“ Richard rychle zapnul diagnostický bezpečnostní podprogram a studoval jeden z monitorů. „Aspoň pětkrát v posledních třech týdnech… Jsi si jista, že jsi to nebyla ty?“

„Ano, Richarde,“ řekla Nicole důrazně. „Ty se však pořád snažíš měnit téma… Chci, abys mi odpověděl. Čeho se tohleto týká?“

Richard postavil prince Jindru na podlahu před sebe a vzhlédl k Nicole. „Ještě nejsem zcela hotov, abych ti to řekl, miláčku,“ pravil po krátkém váhání. „Dej mi, prosím, dva dny.“

Nicole byla zmatena. Nakonec se jí však rozjasnila tvář. „V pořádku, miláčku, je-li to svatební dar pro Ellie, potom ráda počkám…“

Richard se zase pustil do práce. Nicole klesla do jediné židle v místnosti, která byla volná. Pozorovala manžela a uvědomila si, jak je unavená. Přesvědčila sama sebe, že v důsledku únavy se jí pištění jenom zdálo.

„Miláčku,“ řekla něžně asi po minutě.

„Ano,“ odvětil a vzhlédl k ní.

„Přemýšlíš někdy nad tím, co se zde v Novém Edenu doopravdy děje? Proč nás tvůrci Rámy nechali tak úplně sobě samým? Většina kolonistů vede svůj život, aniž by myslela na to, že cestuje v mezihvězdné kosmické lodi postavené mimozemšťany. Jak je to možné? Proč se náhle neobjeví Orel, nebo jiná, stejně zázrační ukázka jejich daleko dokonalejší mimozemské technologie? Potom možná naše malé problémy…“

Nicole se zarazila, když se Richard začal smát. „Čemu se směješ?“ zeptala se.

„Připomíná mi to rozhovor, který jsem jednou vedl s Michaelem O'Toolem. Byl zničený z toho, že jsem nechtěl přijmout jeho záruku o svědecké výpovědi apoštolů. Řekl mi pak, že Bůh měl vědět, že jsme druhem nevěřících Tomášů, a měl zmrtvýchvstalému Kristu naplánovat časté návštěvy.“

„Ale to byla zcela jiná situace,“ namítla Nicole.

„Opravdu?“ opáčil Richard. „Co vyprávěli první křesťané o Ježíšovi, nemohlo být neuvěřitelnější než náš popis Uzlu a naší dlouhé cesty v relativistických podmínkách s dilatací času… Pro všechny kolonisty je daleko pohodlnější věřit, že tato loď byla postavena MVS jako nějaký pokus. Velmi málo jich rozumí vědě natolik, aby chápali, že Ráma je daleko mimo naše technologické možnosti.“

Nicole byla na okamžik zticha. „Potom existuje něco, co bychom mohli udělat, abychom je přesvědčili…“

Přerušilo ji trojnásobné zvonění, které znamenalo, že avizovaný telefonní hovor je naléhavý. Nicole klopýtala přes věci rozházené po podlaze, aby ho vzala. Na monitoru se objevila ustaraná tvář Maxe Pucketta.

„Máme zde, u internačního tábora, nebezpečnou situaci,“ řekl. „Je tady rozlícený dav, možná sedmdesát až osmdesát lidí, většinou z Hakone. Chtějí se dostat k Martinezovi. Už zničili dvě biotky Garcii a napadli tři další. Soudce Myškin se je snaží přivést k rozumu, ale jsou ve varu. Mariko Kobajaši zřejmě spáchala před dvěma hodinami sebevraždu. Je tady celá její rodina, včetně otce…“

Nicole byla za necelou minutu v teplácích. Richard se jí to marně snažil rozmluvit. „Bylo to moje rozhodnutí,“ řekla, když sedala na kolo. „Měla bych se tedy vypořádat s důsledky.“

Sjela po cestě na hlavní stezku pro cyklisty a začala zuřivě šlapat. Při plné rychlosti bude v administrativním středisku asi za pět minut, za méně než polovinu doby, kterou by jí to teď v noci trvalo vlakem. Kendži neměl pravdu, myslela si. Měli jsme dnes ráno udělat tiskovou konferenci. Tam jsem mohla vysvětlit své rozhodnutí.

Na hlavním náměstí v City se shromáždila asi stovka kolonistů. Tlačili se před internačním táborem Nového Edenu, v němž byl zadržován Pedro Martinez od té doby, co byl obviněn ze znásilnění Mariko Kobajaši. Soudce Myškin stál nahoře na schodech před internačním střediskem. Mluvil k rozlícenému davu megafonem. Dvacet biotů, většinou biotek Garcii, ale také dva Lincolni a dvě biotky Tiasso, se drželo za ruce před soudcem Myškinem a bránilo davu, aby vyšel po schodech a dostal se k němu.

„No tak, lidé,“ říkal šedovlasý Rus. „pokud je Pedro Martinez skutečně vinen, pak bude odsouzen. Naše ústava mu však zaručuje spravedlivý proces…“

„Zavři hubu, staříku,“ zakřičel někdo z davu. „Chceme Martineze,“ ozval se jiný hlas.

Nalevo před divadlem dokončovalo šest mladých orientálců provizorní popraviště. Z davu se ozval jásot, když jeden z nich uvázal tlustý provaz se smyčkou k břevnu. Hřmotný, asi dvacetiletý Japonec se protlačil do čela. „Uvolni cestu, starochu,“ volal. „A vem si s sebou ty mechanický hňupy. S tebou se nepřeme. Jsme tady proto, že chcem spravedlnost pro rodinu Kobajaši.“

„Pamatujte na Mariko,“ zakřičela mladá žena. Ozval se třesk, když rusovlasý mladík udeřil jednu biotku hliníkovou baseballovou pálkou do tváře. Garcia se zničenýma očima a obličejem znetvořeným k nepoznání nereagovala, ale neopustila své místo v kordonu.

„Bioti se nebudou bránit,“ řekl soudce Myškin do megafonu. „Jsou naprogramováni, aby byli mírumilovní. Jejich zničení však ničemu neposlouží. Je to nesmyslné, hloupé násilí.“

Na náměstí přijely dvě nákladní automobilové soupravy z Hakone a pozornost davu se přenesla na ně. Za necelou minutu provolávala neklidná cháska slávu, když se objevily dva velké kmeny, každý nesený tuctem mladíků. „Teď zničíme bioty, kteří chrání vraha Martineze,“ křikl mladý Japonec. „To je tvá poslední šance, staříku. Odprejskni, než to odskáčeš.“

Někteří ze skupiny běželi zaujmout místa u kmenů, které chtěli použít jako beranidla. V tom okamžiku přijela na náměstí na kole Nicole Wakefieldová.

Hbitě seskočila, prošla kordonem a běžela po schodech k soudci Myškinovi. „Hiro Kobajaši,“ zakřičela do megafonu, než ji dav poznal. „Přišla jsem vám vysvětlit, proč nebude Pedro Martinez souzen před porotou. Vystupte dopředu, prosím, abych vás viděla.“

Pan Kobajaši, který stál na kraji náměstí, přišel pomalu k úpatí schodů před Nicole.

„Kobajaši-san,“ řekla Nicole japonsky, „bylo mi velice líto, když jsem se dozvěděla o smrti vaší dcery…“

„Kecy,“ zakřičel někdo anglicky a v davu to zašumělo.

„Jako matka,“ pokračovala Nicole, „si umím představit, jak to musí být hrozné zažít smrt dítěte…“

„Teď mi dovolte,“ řekla anglicky a obrátila se k davu, „abych vám všem vysvětlila své dnešní rozhodnutí. Naše ústava říká, že každý občan má právo na spravedlivý soud. Ve všech ostatních případech od doby, co byla založena kolonie, vedlo obvinění k přelíčení před porotou.

V případě pana Martineze jsem však přesvědčena, vzhledem k široké publicitě, že bychom nenašli nezaujatou porotu.“

Sborové pískání a volání fuj Nicole krátce přerušilo. „Naše ústava nedefinuje,“ pokračovala, „co se má udělat, aby se zajistil spravedlivý soud bez poroty. Naši soudci však byli vybráni, aby dodržovali zákon, a jsou kompetentní rozhodovat případy na základě důkazů. Proto jsem předala Martinezovo obvinění k posouzení Zvláštnímu senátu Nového Edenu. Tam budou pečlivě zváženy všechny důkazy — některé z nich nebyly ještě zveřejněny.“

„Ale my všichni víme, že Martinez je vinen,“ ozval se hlasitě smyslů zbavený pan Kobajaši. „On se dokonce přiznal, že měl s mou dcerou pohlavní styk. A také víme, že v Nikaragui na Zemi znásilnil děvče… Proč ho chráníte? Kde je spravedlnost pro mou rodinu?“

„Protože zákon…“ Nicole začala odpovídat, dav ji však přehlušil.

„Chceme Martineze. Chceme Martineze.“ Pokřik sílil, když se obrovské kmeny, krátce po příchodu Nicole položené na dláždění, opět objevily v rukou lidí na náměstí. Jak dav manipuloval s beranidly, jeden kmen neúmyslně narazil do památníku ukazujícího polohu Rámy v kosmu. Koule se roztříštila a elektronické součástky, které znázorňovaly blízké hvězdy, vypadly na dláždění. Blikající světélko představující samotného Rámu se rozbilo na stovky kousků.

„Občané Nového Edenu,“ křičela Nicole do megafonu, „vyslechněte mne. V tomto případu je něco, o čem nikdo z vás neví. Vyslechnete-li mne jenom…“

„Zabijte tu negerskou čubku!“ zakřičel rusovlasý mladík, který udeřil biotku baseballovou pálkou.

Nicole hleděla na mladíka a její oči metaly blesky. „Co jsi to řekl?“ zahřměla.

Pokřik náhle ustal. Chlapec osaměl. Rozhlédl se nervózně kolem, zazubil se a zopakoval: „Zabijte tu negerskou čubku.“

Nicole byla vmžiku dole se schodů. Dav se rozestoupil, když mířila přímo k mladíkovi. „Řekni to ještě jednou,“ pravila s chvějícím se chřípím necelý metr od něj.

„Zab…“ začal.

Dala mu velkou facku. Byla slyšel přes celé náměstí. Nicole se náhle obrátila a vydala se ke schodům, ale ze všech stran po ní chňapaly ruce. Šokovaný chlapec sevřel ruku v pěst…

V tom okamžiku se rozlehly náměstím dva hlasité výstřely. Když se všichni snažili zjistit, co se děje, na obloze nad jejich hlavami zazněly další dva. „To jsem jenom já a moje brokovnice.“ řekl Max Puckett do megafonu. „Tak, lidičky, nechte paní soudkyni projít… tak to je lepší… A pak se vydáte domů, bude to pro všechny lepší.“

Nicole se vytrhla z rukou, které ji držely, ale dav se nerozešel. Max zvedl zbraň, namířil na tlustý uzel provazu nad smyčkou provizorní šibenice a opět vystřelil. Provaz se rozpadl na kousky a některé z nich spadly mezi lidi.

„Tak, lidičky,“ říkal Max, „jsem daleko naštvanější než tito dva soudci. A už vím, že strávím nějakou dobu v tomto internačním středisku za porušení zákona kolonie o užívání střelných zbraní. Byl bych zatraceně nerad, kdybych musel taky někoho z vás zastřelit…“

Max zamířil svou zbraň do davu. Všichni instinktivně couvli. Max jim vystřelil slepými náboji nad hlavu a od srdce se smál, když prchali z náměstí.

Nicole ne a ne usnout. Znovu a znovu si v mysli přehrávala stejný výjev. Viděla se, jak kráčí davem a dává rusovlasému mladíkovi facku. Takže nejsem o nic lepší než on, myslela si.

„Jsi pořád vzhůru, viď?“ řekl Richard.

„Hmm-hm.“

„Jsi v pořádku?“

Po krátkém mlčení odvětila: „Ne, Richarde… Nejsem… Strašně mne mrzí, že jsem toho mládence uhodila.“

„No tak, nech toho,“ uklidňoval ji. „Přestaň se trýznit… Zasloužil si to… Urazil tě tím nejhorším způsobem… Lidé jako on nerozumí než síle.“

Richard se naklonil a počal jí hladit záda. „Můj Bože,“ vydechl, „nikdy jsem tě neviděl tak napjatou… jsi celá ztuhlá.“

„Dělám si starosti,“ pravila Nicole. „Mám hrozný pocit, že se celá stavba našeho života v Novém Edenu zhroutí… A že všechno, co jsem udělala, bylo úplně zbytečné.“

„Udělala jsi, co jsi mohla, miláčku… Musím přiznat, že žasnu, jak tvrdě jsi se snažila.“ Richard jí stále masíroval záda. „Ale nesmíš zapomínat, že jednáš s lidskými bytostmi… Můžeš je převézt do jiného světa a dát jim rajskou zahradu, oni jsou však pořád plni svých obav, nejistot a historických předsudků. Nový svět by mohl být opravdu nový, kdyby každý člověk, kterého se to týká, začal s úplně čistou myslí — jako nový počítač bez software a operačního systému, pouze náboj nevyužitých možností.“

Nicole se podařilo usmát se. „Nejsi příliš optimistický, miláčku.“

„Proč bych měl být? Nic z toho, co jsem viděl zde, v Novém Edenu, ani na Zemi nenaznačuje, že lidé jsou schopni dosáhnout harmonie ve svém vztahu k sobě navzájem, tím méně k libovolným jiným živým tvorům. Občas se vyskytne jedinec, někdy i skupina, který dokáže překonat základní genetické nedostatky druhu… Ale ti jsou zázrakem, určitě ne normou.“

„Nesouhlasím s tebou,“ řekla Nicole tiše. „Tvůj názor je příliš pesimistický. Věřím, že většina lidí se zoufale snaží dosáhnout harmonie. My pouze nevíme, jak to udělat. Proto je třeba více výchovně působit. A více dobrých příkladů.“

„I ten zrzek? Věříš, že bys ho mohla odnaučit tu jeho nesnášenlivost?“

„Musím si to myslet, miláčku,“ pravila Nicole. „Jinak… Bojím se, že bych to prostě vzdala.“

Richard vydal zvuk mezi kašlem a smíchem.

„Čemu se směješ?“ zeptala se Nicole.

„Jenom jsem přemýšlel, zda se Sysifos vždycky přesvědčoval, že možná příště se ten balvan neskutálí s kopce.“

Nicole se usmála. „Musel věřit, že existuje jistá možnost, že balvan na vrcholu zůstane, jinak by se tak usilovně nesnažil… Alespoň si to myslím.“

9

Když Kendži Watanabe vystupoval v Hakone z vlaku, nemohl si nepřipomenout jiné setkání s Tošio Nakamurou, před léty, na planetě vzdálené miliardy kilometrů. Tehdy mi také telefonoval, uvažoval Kendži. Trval na tom, abychom si promluvili o Keiko.

Kendži se zastavil před výkladem a upravil si kravatu. V pokřiveném obrazu bylo docela snadné představit si sám sebe jako idealistického adolescenta z Kjóta, který jde na schůzku se svým sokem. Ale to už bylo dávno, řekl si, a v sázce nebylo nic kromě našich já. Teď jde o celý osud našeho malého světa…

Jeho žena Nai vůbec nechtěla, aby se s Nakamurou setkal. Poradila mu, aby zavolal Nicole a zjistil její názor. Nicole byla také proti jakémukoliv setkání mezi guvernérem a Tošio Nakamurou. „Je to nečestný, mocí posedlý megaloman,“ prohlásila. „Ze schůzky nemůže vzejít nic dobrého. Chce jen najít tvou slabinu.“

„Ale on prohlásil, že může snížit napětí v kolonii.“

„Za jakou cenu, Kendži? Dej si pozor na podmínky. Ten muž nikdy nenabízí nic zadarmo.“

Tak proč jsi sem přišel? ptal se hlas v Kendžiho hlavě, když ten zíral na obrovský palác, který si pro sebe zbudoval jeho společník z dětství. Nevím přesně, odpověděl jiný hlas. Možná se jedná o čest, nebo sebeúctu. O něco hluboce zděděného.

Nakamurův palác a domy kolem byly postaveny ze dřeva v klasickém stylu Kjóta. Střechy z modrých tašek, pečlivě zastřižené zahrady, stromy poskytující stín, bezvadně čisté chodníky — dokonce i vůně květin připomínala Kendžimu jeho rodné město na vzdálené planetě.

U dveří ho přivítala hezká mladá dívka v sandálech a kimonu, která se uklonila a velmi formálním japonským způsobem pozdravila: „Ohairi kudasai.“ Kendži nechal své boty přede dveřmi a vklouzl do sandálů. Dívka ho vedla do části paláce pokryté rohožemi tatami, kde Nakamura, jak se říkalo po městě, trávil většinu volného času dováděním se svými konkubínami.

Po několika krocích se dívka zastavila a odtáhla papírovou zástěnu pomalovanou jeřáby v letu. „Dozo,“ řekla a pokynula dovnitř. Kendži vstoupil do místnosti se šesti rohožemi a sedl si se zkříženýma nohama na jeden ze dvou polštářků před lesklým černým lakovaným stolkem. Přijde pozdě, pomyslel si. I to je částí jeho strategie.

Jiná mladá dívka, také hezká, skromná, oblečená do půvabného pastelového kimona, vešla nehlučně do místnosti a nesla vodu a japonský čaj. Kendži pomalu usrkával čaj a klouzal očima po pokoji. V jednom koutě stála dřevěná zástěna ze čtyř panelů. I ze vzdálenosti několika metrů bylo vidět, že je zdobená vzácnou řezbou. Kendži vstal z polštářku, aby si ji prohlédl zblízka.

Strana směřující k němu zobrazovala krásy Japonska, každý panel zachycoval jedno roční období. Na obrázku zimy bylo lyžařské středisko v japonských Alpách, zasypané metry sněhu; panel jara zobrazoval rozkvetlé třešně u řeky Kamo v Kjótu. Léto představoval nádherný letní den se sněhem pokrytým vrcholem hory Fudži zvedajícím se nad zelenou krajinou. Podzimní panel tvořila směsice barev ve stromech obklopujících svatyni rodiny Tokugawa a mauzoleum ve městě Nikko. To je přece úžasná krása, pomyslel si Kendži a znenadání pocítil hluboký stesk po domově. Snažil se znovu vytvořit svět, který jsme nechali za sebou. Ale proč? Proč utrácí své špinavé peníze na takové nádherné umění? Je to divný, nesourodý člověk.

Čtyři panely na obrácené straně zástěny vyprávěly o jiném Japonsku. Bohaté barvy ukazovaly bitvu o hrad v Ósace na počátku sedmnáctého století, v níž se Iejasu Tokugawa stal v podstatě neomezeným šógunem Japonska. Zástěna byla pokryta lidskými postavami — bojujícími samuraji, mužskými a ženskými příslušníky dvora a v popředí stál vládce Tokugawa, větší než ostatní a s vítězným úsměvem na tváři. Kendži si s pobavením povšiml, že vyřezávaný šógun je nápadně podobný Nakamurovi.

Kendži se chtěl zase posadit na podušku, když se otevřela zastená a vešel jeho protivník. „Omačido sama dešita,“ řekl Nakamura a lehce se uklonil.

Kendži odpověděl úklonou poněkud ztrnule, protože nedokázal ze svého krajana odtrhnout oči. Tošio Nakamura byl oděn do úplné samurajské uniformy včetně meče a dýky! To vše je součástí nějaké psychologické taktiky, pomyslel si Kendži. Dělá to se záměrem zmást mne, nebo vystrašit.

„Ano hajememašoka,“ pravil Nakamura a posadil se na podušku proti Kendžimu. „Kočaga, oišii dosu ne?“

„Tolemo oišii desu,“ odvětil Kendži a usrkl čaje. Čaj byl skutečně výborný. On však není můj šógun, myslel si Kendži. Než dojde k nějakému vážnému rozhovoru, musím tuto atmosféru změnit.

„Nakamura-san, jsme oba zaneprázdněni,“ řekl guvernér Watanabe anglicky. „Je pro mne důležité, abychom přestali s formalitami a přešli přímo k jádru věci. Tvůj představitel mi dnes ráno do telefonu sdělil, že jsi,znepokojen‘ událostmi posledních čtyřiadvaceti hodin a že máš nějaké,pozitivní návrhy‘ ke snížení současného napětí v Novém Edenu. Proto jsem si s tebou přišel promluvit.“

Nakamurova tvář nic neukazovala, ale jeho přiškrcený hlas naznačoval nespokojenost s Kendžiho přímostí. „Zapomněl jsi své japonské způsoby, Watanabe-san. Je ohavně nezdvořilé začít s vážným rozhovorem, než pochválíš hostiteli jeho dům a než se zeptáš, jak se mu daří. Taková nepřístojnost vede téměř vždy k nepříjemnému nesouhlasu, jemuž se lze vyhnout…“

„Omlouvám se,“ přerušil ho Kendži s náznakem netrpělivosti, „nepotřebuji však, zvláště od tebe, lekci o slušném chování. Kromě toho nejsme v Japonsku, nejsme dokonce ani na Zemi, a naše starodávné japonské zvyky jsou teď asi tak vhodné jako oděv, který máš na sobě…“

Kendži neměl v úmyslu Nakamuru urazit, nemohl však zvolit lepší strategii, aby přiměl svého odpůrce k odhalení jeho skutečných záměrů. Boháč znenadání povstal. Guvernér si na okamžik myslel, že Nakamura vytasí svůj samurajský meč.

„Dobrá,“ řekl Nakamura s nesmiřitelně nepřátelským výrazem v očích, „uděláme to tak, jak chceš ty… Watanabe, ztratil jsi kontrolu nad kolonií. Občané jsou velice nespokojeni s tvým vedením a mí lidé mi řekli, že se hromadně mluví o pohnání k zodpovědnosti nebo také o vzpouře. Nevyřešil jsi problém s životním prostředím a RV-41 a teď tvá černošská soudkyně oznámila, po nesčetných odkladech, že negr, který se dopustil znásilnění, nebude souzen před porotou. Někteří z rozvážnějších kolonistů, kteří vědí, že se z dřívějška známe, mne požádali, abych zasáhl a pokusil se přesvědčit tě k odstoupení, než dojde k velkému krveprolití a k chaosu.“

To je k nevíře, myslel si Kendži, když naslouchal Nakamurovi. Ten chlap se úplně zbláznil. Guvernér se rozhodl hovořit velice málo.

„Ty si tedy myslíš, že bych měl odstoupit?“ zeptal se po delší odmlce.

„Ano,“ odvětil Nakamura pánovitějším hlasem. „Ale ne okamžitě. Až zítra. Dnes bys měl využít svých pravomocí a odebrat Martinezův případ soudkyni Nicole des Jardins-Wakefieldové. Je zjevně předpojatá. Soudce Iannella, nebo Rodriques, kterýkoliv z nich, by byl vhodnější. Všimni si,“ dodal s nuceným úsměvem, „že nenavrhuji, aby byl případ předán soudci Nišimurovi.“

„Ještě něco jiného?“ zeptal se Kendži.

„Už jenom jedna věc. Řekni Uljanovovi, ať se vzdá kandidatury ve volbách. Nemá žádnou naději na vítězství a pokračování v této rozbíječské kampani by jenom ztížilo sjednocení všech, až zvítězí Macmillan. Potřebujeme být sjednoceni. Předvídám vážné ohrožení kolonie od nepřátel žijících v druhém habitatu. Nohatci, které zjevně považuješ za,neškodné pozorovatele‘, jsou jenom jejich předsunuté hlídky…“

Kendži žasl nad tím, co slyšel. Jak Nakamura dospěl k tak zkreslenému pohledu? Nebo ho měl celou dobu?

„… Musím zdůraznit, že čas je kritický,“ pokračoval Nakamura, „obzvláště co se týká Martineze a tvé rezignace. Žádal jsem Kobajaši-sana a další členy asijské komunity, aby nejednali příliš zbrkle, ale po poslední noci si nejsem jist, že je dokážu zadržet. Jeho dcera byla krásná a nadaná dívka. Z jejího dopisu před sebevraždou je jasné, že nemohla žít v hanbě způsobené neustálými odklady soudu s tím, kdo ji znásilnil. Zvedá se opravdový hněv…“

Guvernér Watanabe na chvilku zapomněl na své předsevzetí mlčet. „Uvědomuješ si,“ řekl a také povstal, „že se u Mariky Kobajaši po noci, kdy měla být znásilněna, našel chám dvou různých jedinců? A že Mariko i Pedro Martinez trvali neustále na tom, že byli celý večer spolu sami?… I když jí Nicole minulý týden naznačila, že existuje důkaz dalšího pohlavního styku, Mariko trvala na svém.“

Nakamura na chvilku ztratil svou jistotu. Bezvýrazně zíral na Kendžiho. „Nepodařilo se nám identifikovat druhou osobu,“ pokračoval Kendži. „Vzorky chámu z laboratoře v nemocnici záhadně zmizely, než mohla být dokončena kompletní analýza DNA. Zůstal nám jenom záznam původního vyšetření.“

„Ten záznam může být chybný,“ prohlásil Nakamura, jemuž se vracela sebedůvěra.

„To je velice, velice nepravděpodobné. Teď však můžeš pochopit dilema Soudkyně Wakefieldové. Všichni v kolonii už dospěli k závěru, že Pedro je vinen. Nechtěla, aby ho porota nesprávně odsoudila.“

Následovala dlouhá odmlka. Guvernér se měl k odchodu.

„Překvapuješ mě, Watanabe,“ řekl nakonec Nakamura, „vůbec ti nedošel účel tohoto setkání. Na tom, zda ten negr Martinez Mariko Kobajaši znásilnil, nebo ne, ve skutečnosti tolik nezáleží… Slíbil jsem jejímu otci, že ten kluk bude potrestán. A to je důležité.“

Kendži Watanabe se díval na svého spolužáka z dětství s opovržením. „Odejdu nyní,“ prohlásil, „než se opravdu rozzlobím.“

„Nedostaneš další možnost,“ řekl Nakamura a jeho oči byly opět plné zloby. „To byla má první a poslední nabídka.“

Kendži potřásl hlavou, sám odtáhl papírovou zástěnu a vyšel do chodby.

Nicole šla v krásném slunečním svitu po pláži. Asi padesát metrů před ní stála Ellie vedle doktora Turnera. Měla na sobě své svatební šaty, ale ženich měl plavky. Obřad prováděl Nicolin pradědeček Omeh ve svém dlouhém zeleném rodovém rouchu.

Omeh vzal ruce nevěsty, vložil je do rukou doktora Turnera a začal zpívat senoufskou píseň. Zvedl svůj zrak k obloze. Nad hlavami jim přelétl osamocený létavec a křičel do rytmu se svatebním zpěvem. Když Nicole pozorovala létavce, obloha potemněla. Přihnaly se bouřkové mraky a zahalily klidné nebe.

Moře se začalo převalovat a rozfoukal se vítr. Nicoliny vlasy, teď úplně šedivé, vlály ve větru. Svatební společnost zachvátil zmatek. Všichni utíkali od moře, aby unikli přicházející bouři. Nicole se nedokázala pohnout. Oči měla upřené na velký předmět převalující se ve vlnách.

Tím předmětem byl ohromný zelený vak, podobný plastickým vakům používaným v jedenadvacátém století ke sběru odpadků. Vak byl plný a blížil se ke břehu. Nicole by ho ráda chytila, bála se však rozbouřeného moře. Ukázala na vak. Křičela o pomoc.

V horním levém rohu své snové obrazovky spatřila dlouhou kánoi. Když přijela blíž, uvědomila si, že osm bytostí v lodi jsou mimozemšťané, zabarvení oranžově a menší než lidé. Vypadali, jako by byli uděláni z chlebového těsta. Měli oči a tváře, ale žádné vlasy a chlupy na těle. Zamířili k velkému zelenému vaku a chytili ho.

Oranžoví mimozemšťané položili zelený vak na pláž. Nicole se nepřiblížila, dokud nevlezli zpět do kánoe a neodjeli na moře. Zamávala jim na rozloučenou a šla k vaku. Byl opatřen zipem. Opatrně ho otevřela. Odhrnula horní polovinu a zírala do mrtvé tváře Kendžiho Watanabeho.

Nicole se otřásla, vykřikla a posadila se v posteli. Sáhla po Richardovi, ale postel byla prázdná. Digitální hodiny na stolku ukazovaly 2:48 ráno. Nicole se snažila zpomalit své dýchání a zbavit mysl hrozného snu.

Živý obraz mrtvého Kendžiho však její mysl neopouštěl. Když šla do koupelny, vzpomněla si na své varovné sny o smrti matky, dávno, když jí bylo deset. Co kdyby Kendži doopravdy zemřel? přemýšlela a pocítila první nával paniky. Přinutila se myslet na něco jiného. Kde je vlastně tak pozdě v noci Richard? podivovala se. Oblékla si župan a opustila ložnici.

Šla kolem pokojů dětí k přední části domu. Benjy jako obvykle chrápal. V pracovně se svítilo. Richard tam však nebyl. Dva z nových biotů a princ Jindra také zmizeli. Jeden z monitorů na Richardově pracovním stole ještě ukazoval nějaký výpis.

Nicole se pro sebe usmála a vzpomněla si na jejich úmluvu. Napsala na obrazovku Nicole a ta se změnila. Objevil se vzkaz: „Drahá Nicole, vzbudíš-li se, než se vrátím, nedělej si starosti. Plánuji vrátit se za úsvitu, nejpozději v osm ráno. Dělal jsem něco s bioty řady 300 — pamatuješ si, s těmi, kteří nejsou zcela naprogramováni z výroby a mohou být použiti ke speciálním úkolům — a mám důvod myslet si, že někdo mou práci sleduje. Zrychlil jsem tedy dokončení svého projektu a šel jsem mimo Nový Eden, abych provedl závěrečný test. Miluji tě, Richard.“

Venku na Hlavní rovině byla zima a tma. Richard se snažil být trpělivý. Poslal svého zdokonaleného Einsteina (nazýval ho Super-Al) a biotku Garcia 325 před sebou k místu sondy do druhého habitatu.Vysvětlili nočnímu hlídači, standardní biotce Garcia, že se změnil plánovaný časový rozvrh experimentu a že nyní provedou speciální zkoušku. Richard se držel z dohledu a Super-Al přenesl všechno zařízení z otvoru do druhého habitatu a položil ho na zem. Zabralo to více než hodinu drahocenného času. Když Super-Al konečně skončil, naznačil Richardovi, aby se přiblížil. Garcia 325 chytře odvedla hlídající biotku jinam, aby Richarda nezahlédla.

Richard neztrácel čas. Vytáhl z kapsy prince Jindru a strčil ho do otvoru. „Pospěš si,“ řekl mu a položil si na podlahu průchodu svůj malý monitor. Otvor do druhého habitatu byl v průběhu týdnů postupně rozšířen, takže nyní tvořil přibližně čtverec o straně osmdesát centimetrů. Pro maličkého robota tam bylo místa víc než dost.

Princ Jindra spěchal na druhou stranu. Výškový rozdíl mezi průchodem a vnitřní podlahou činil asi metr. Robot dovedně připojil malý kabel ke sloupku, který přilepil k podlaze průchodu a pak se spustil dolů. Richard pozoroval každý Jindrův pohyb a vysílačkou mu dával pokyny.

Richard očekával, že druhý habitat bude chráněn vnějším prstencem. Měl pravdu. Základní návrh obou habitatu je tedy podobný, pomyslel si. Předvídal také, že ve vnitřní stěně bude nějaký otvor, vrata, nebo dveře, kterými musí přicházet a odcházet nohatci, a že princ Jindra bude dost malý, aby se dostal tímto vchodem do druhého habitatu.

Jindrovi to netrvalo dlouho a našel vchod do hlavní části habitatu. Avšak to, co byly zjevně dveře, bylo také víc než dvacet metrů nad podlahou prstence. Protože pozoroval videozáznamy nohatců vystupujících po vertikálních površích biotů-buldozerů v místě průzkumu nazvaném Avalon, připravil se Richard rovněž na tuto možnost.

„Šplhej,“ nařídil princi Jindrovi po nervózním mrknutí na hodinky. Bylo téměř šest hodin. V Novém Edenu začne brzy svítat. Zanedlouho poté se sem vrátí inženýři a vědci.

Vstup do druhého habitatu byl stokrát výš nad podlahou, než činila výška prince Jindry. Robotův výstup bude odpovídat výstupu člověka na šedesátipodlažní budovu. Richard doma s robůtkem trénoval šplhání na domě, ale vždycky stál vedle něj. Jsou na stěně, po níž Jindra šplhá, škvíry pro ruce a výstupky? Z monitoru to Richard nepoznal. Obsahuje mechanický subprocesor prince Jindry všechny správné rovnice? Brzy to zjistím, myslel si Richard, když jeho nejlepší žák začal s výstupem.

Princ Jindra jednou uklouzl a visel jen na rukou, ale nakonec uspěl a dostal se nahoru. Výstup mu však trval třicet minut. Richard věděl, že čas plyne. Když se Jindra vytáhl na předprseň kruhového otvoru, Richard viděl, že v přístupu do samotného habitatu brání robotu síť. Ve slabém světle se však jen taktak dala zahlédnout malá část vnitřku. Richard pečlivě umístil Jindrovu miniaturní kameru, aby viděl přes mřížoví.

„Hlídač trvá na tom, že se musí vrátit na hlavní strážnici,“ oznámila Garcia 325 Richardovi rádiem. „V 6.30 musí podat denní hlášení.“ Do řiti, řekl si Richard, to je jenom šest minut. Pomalu posunul Jindru po okraji otvoru, aby zjistil, zda dokáže identifikovat uvnitř habitatu nějaké předměty. Nespatřil však nic zvláštního. „Křič,“ nařídil Richard a zesílil naplno robůtkův zvuk. „Křič, dokud ti neřeknu, abys přestal.“

Richard nezkusil nový zesilovač, který zabudoval do prince Jindry, při plném zesílení. Byl tudíž ohromen rozsahem Jindrovy imitace létavců. Rozezněla se z průchodu, až uskočil. Zatraceně dobré, řekl si, když se vzpamatoval, aspoň pokud si to přesně pamatuji.

Brzy byla u Richarda biotka a dle pokynů programu vyžadovala jeho osobní papíry a vysvětlení, co tam dělá. Super-Al a Garcia 325 se jí snažili zmást, ale ta, když jí Richard nevyhověl, trvala na tom. že musí vyhlásit poplach. Na monitoru Richard viděl, jak se otevřela síťovaná zástěna a šest nohatců se vrhlo na prince Jindru. Ten stále křičel.

Biotka Garcia začala vysílat poplašné hlášení. Richard si uvědomoval, že má jen pár minut, než bude přinucen odejít. „Pojďte, sakra, pojďte,“ pravil a mezi kradmými pohledy za sebe na Hlavní rovinu pozoroval monitor. Ještě tam nebyla vidět žádná světla.

Richard si nejdříve myslel, že si to jen představuje. Potom se to opakovalo, zvuk máchání velkých křídel. Jeden nohatec mu částečně zakrýval výhled, avšak o okamžik později Richard jasně viděl známý spár sahající po princi Jindrovi. Výkřik létavce, který následoval, po-tvrdi1 jeho zrakový vjem. Obraz na monitoru se rozmazal.

„Budeš-li mít příležitost,“ křičel Richard do vysílačky, „snaž se vrátit do průchodu. Přijdu si později pro tebe.“

Otočil se a kvapně si dal monitor do batohu. „Pojďme,“ řekl svým dvěma společníkům. Rozběhli se k Novému Edenu.

Richard pospíchal k domovu rozradostněn úspěchem. Tušil jsem to správně, říkal si vzrušeně. To mění všechno… teď musím odevzdat dceru ženichovi.

10

Svatba byla na programu v sedm hodin večer v divadle Centrální střední školy. Recepce pro mnohem větší skupinu byla naplánována v tělocvičně, vedlejší budově vzdálené ne více než dvacet metrů. Po celý den zápasila Nicole s věcmi, které se odkládaly, a zachraňovala přípravy před jednou možnou katastrofou po druhé.

Neměla čas uvažovat o významu Richardova nového objevu. Přišel domů plný vzrušení, chtěl hovořit o létavcích a o tom, kdo může sledovat jeho výzkum, ale Nicole se prostě nedokázala soustředit na nic kromě svatby. Dohodli se neříkat o létavcích nikomu, dokud nebudou mít čas na delší rozhovor.

Nicole šla s Ellie na ranní procházku do parku. Přes hodinu si povídaly o manželství, lásce a sexu, ale Ellie byla svatbou tak vzrušena, že se nedokázala plně soustředit na to, co jí matka říká. Ke konci procházky se Nicole zastavila pod stromem a snažila se shrnout své rady.

„Pamatuj si aspoň jedno, Ellie,“ řekla a držela obě dceřiny ruce ve svých. „Sex je důležitou složkou manželství, není však nejdůležitější. Protože nemáš zkušenosti, je nepravděpodobné, že ti bude zpočátku připadat nádherný. Když se však budete mít s Robertem rádi, budete si věřit a budete oba opravdově dávat a přijímat potěšení, zjistíte, že vaše fyzická shoda rok po roce poroste.“

Dvě hodiny před obřadem dorazily Nicole, Nai a Ellie společně do školy. Eponine už tam na ně čekala. „Jsi nervózní?“ zeptala se Ellie s úsměvem. Ta přikývla. „Já jsem vystrašená k smrti,“ dodala Eponine, „a to jsem jenom jedna z družiček.“

Ellie požádala svou matku, aby jí dělala hlavní družičku. Nai Watanabe, její sestra Katie a Eponine byly družičky. Doktor Edward Stafford, muž, který sdílel vášeň Roberta Turnera pro lékařskou historii, byl hlavním mládencem. Protože kromě biotů v nemocnici neměl žádného dalšího blízkého společníka, vybral si Robert zbytek svých hostů z Wakefieldovy rodiny a jejích přátel. Mládence mu dělali Kendži Watanabe, Patrick a Benjy.

„Matko, dělá se mi špatně,“ řekla Ellie brzy potom, co se všechny shromáždily v šatně. „Bude trapné, pozvracím-li si své svatební šaty. Neměla bych se pokusit něco sníst?“ Nicole tuto situaci předvídala. Podala Ellie banán a jogurt a ujistila ji, že je zcela normální cítit před takovou událostí nevolnost.

Když čas běžel a Katie se neukazovala, Nicolin neklid narůstal. V nevěstině šatně bylo vše v pořádku, rozhodla se tedy přejít halu a promluvit si s Patrickem. Muži se právě dooblékli, když Nicole zaklepala na dveře.

„Jak se cítí nevěstina matka?“ zeptal se soudce Myškin, když vešla. Vznešený starý soudce měl vykonat svatební obřad.

„Trochu vystrašená,“ odpověděla se slabým úsměvem. Patricka našla vzadu v místnosti, kde upravoval Benjymu oblek.

„Jak vypadám?“ ptal se Benjy matky, když se blížila.

„Velice, velice pěkně,“ odvětila Nicole rozzářenému synovi.

„Mluvil jsi dnes ráno s Katie?“ zeptala se Patricka.

„Ne, ale znovu jsem jí upřesnil čas, jak jsi žádala, včera večer… Ještě tady není?“

Nicole zavrtěla hlavou. Bylo už šest patnáct, jen čtyřicet pět minut před plánovaným začátkem obřadu. Vyšla do haly, aby zatelefonovala, pach cigaretového kouře jí však řekl, že Katie konečně dorazila.

„Jen si pomysli, sestřičko,“ halasila za dveřmi Katie, když Nicole přecházela k nevěstině šatně, „dnes v noci se budeš poprvé milovat. Jupííí! Vsadím se, že myšlenka na to vyvolává v tvém nádherném těle nezřízenou touhu.“

„Katie,“ naléhala Eponine, „myslím, že není zcela vhodné…“

Nicole vešla do místnosti a Eponine zmlkla. „Ale, matko,“ prohlásila Katie, „jak krásně vypadáš. Zapomněla jsem, že se pod tím soudcovským talárem skrývá žena.“

Katie vyfoukla kouř a napila se šampaňského z láhve na pultu vedle ní. „Tak jsme tady,“ řekla vzletně, „abychom byly svědky svatby mé sestřičky…“

„Přestaň s tím, Katie, už jsi hodně vypila.“ Nicolin hlas byl chladný a ostrý. Vzala šampaňské a krabičku cigaret. „Dokonči oblékání a přestaň dělat šaška… Dostaneš je zpět po obřadu.“

„Oukej, soudkyně… rozkaz,“ pravila Katie, zhluboka vdechla a vyfukovala kolečka kouře. Zazubila se na ostatní ženy. Potom, když se nakláněla ke koši, aby oklepla popel z cigarety, ztratila rovnováhu. Narazila bolestivě na pult, porazila několik otevřených lahviček s kosmetikou a upadla na podlahu. Eponine a Ellie jí přispěchaly na pomoc.

„Jsi v pořádku?“ ptala se Ellie.

„Dej si pozor na šaty, Ellie,“ řekla Nicole a dívala se s nesouhlasem na Katie ležící na podlaze. Popadla papírové ručníky a začala utírat, co se rozlilo.

„Jo, Ellie,“ řekla Katie sarkasticky o několik sekund později, když zase stála. „Dávej si pozor na ty šaty. Musíš být absolutně bez poskvrny, když si budeš brát svého dvojnásobného vraha.“

Všem v místnosti se zatajil dech. Nicole zesinala. Došla ke Katie a zastavila se přímo před ní. „Omluv se své sestře,“ nařídila.

„To neudělám,“ odsekla Katie vzpurně jen okamžik předtím, než dostala od Nicole políček. Slzy jí vhrkly do očí. „Ale, ale,“ řekla a otírala si obličej, „nejproslavenější fackovač Nového Edenu opět v akci: Jen dva dny poté, co se uchýlila k fyzickému násilí na Centrálním náměstí, udeří svou vlastní dceru při repríze svého nejznámějšího skutku…“

„Matko, přestaň… prosím,“ přerušila ji Ellie v obavě, že Nicole znovu Katie udeří.

Nicole se otočila a podívala se na zneklidněnou nevěstu. „Je mi to líto,“ zamumlala.

„To je správné,“ řekla Katie zlostně. „Řekni jí, že lituješ. Já jsem ta, kterou jsi udeřila, soudkyně. Vzpomeň si na mne — svou starší neprovdanou dceru. Na tu, kterou jsi před třemi týdny nazvala,hnusnou‘… Řekla jsi, že mí přátelé jsou,laciní a bez morálky‘… jsou to přesně ta slova?… A teď dáváš svou drahocennou Ellie, ten vzor ctnosti, dvojnásobnému vrahovi… s další vražednicí jako družičkou nádavkem k tomu…“

Všechny ženy si zhruba ve stejném okamžiku uvědomily, že Katie není jen opilá a sveřepá. Byla hluboce vyšinutá. Její divoké oči je zatracovaly všechny, když pokračovala ve svém nesouvislém jízlivém výpadu.

Ona se topí, řekla si Nicole v duchu, a volá zoufale o pomoc. Já jsem nejen ignorovala její volání, já jsem ji potopila ještě hlouběji.

„Katie,“ řekla Nicole tiše, „lituji toho, jednala jsem pošetile a bezmyšlenkovitě.“ Šla s otevřenou náručí ke své dceři.

„Ne,“ vykřikla Katie a odstrčila matčiny ruce. „Ne, ne, ne… nechci, abys mne litovala.“ Couvala ke dveřím. „Ve skutečnosti nechci být na této zatracené svatbě… Nepatřím sem… Hodně štěstí, sestřičko. Někdy mi povíš, jaký je ten hezký doktor v posteli.“

Katie se otočila a klopýtala dveřmi. Když odešla, Ellie i Nicole neslyšně brečely.

Nicole se usilovně snažila soustředit se na svatbu, ale po nepříjemné scéně s Katie jí bylo těžko u srdce. Pomohla Ellie obnovit mejkap a pořád si vyčítala, že se nechala vůči Katie unést hněvem.

Těsně před začátkem obřadu zašla do pánské šatny a informovala muže, že Katie se rozhodla nezúčastnit se svatby. Potom krátce nakoukla na shromážděné hosty a povšimla si, že už tam sedí asi tucet biotů. Svatá dobroto, pomyslela si, nevyjádřili jsme se na pozvánkách dostatečně jasně. Někteří kolonisté, obzvláště když měli děti, si obvykle na slavnostní události brali s sebou své Lincolny nebo biotky Tiasso. Než se vrátila do šatny za nevěstou, Nicole se chvilku trápila, zda bude pro všechny dost sedadel.

O několik okamžiků později, aspoň se to tak zdálo, se svatebčané shromáždili na jevišti kolem soudce Myškina a hudba oznámila příchod nevěsty. Jako všichni ostatní se Nicole otočila a dívala se do zadní části sálu. Tam přicházela uličkou její nádherná nejmladší dcera skvící se v bílých šatech s červeným lemováním zavěšená do Richarda. Nicole se snažila zadržet slzy, když však spatřila velké kapky blyštící se na tvářích nevěsty, nedokázala se už ovládnout. Miluji Tě, moje Ellie, řekla si v duchu. Jak doufám, že budeš šťastná.

Soudce Myškin připravil na žádost snoubenců eklektický obřad. Pěl chválu na lásku mezi mužem a ženou a hovořil o důležitosti jejich svazku pro správnou funkci rodiny. Jeho slova vybízela k toleranci, trpělivosti a nesobeckosti. Nabídl nepřímou modlitbu vzývající Boha, aby „vyvolal“ v nevěstě i v ženichovi to „porozumění a soucítění, které zušlechťuje lidský rod“.

Obřad byl krátký, avšak elegantní. Doktor Turner a Ellie si vyměnili prsteny a pronesli pevným hlasem své ano. Otočili se k soudci Myškinovi a ten jim spojil ruce. „Z moci udělené mi kolonií Nový Eden prohlašuji vás, Roberte Turnere a Eleanor Wakefíeldová, za manžele.“

Když doktor Turner něžně zvedal nevěstin závoj k tradičnímu polibku, zazněl výstřel a za okamžik po něm druhý. Soudce Myškin padl dopředu na novomanžele, krev mu stékala z čela. Vedle něj se zhroutil Kendži Watanabe. Eponine skočila mezi novomanžele a hosty, když se ozval třetí a čtvrtý výstřel. Všichni křičeli. V divadle zavládl zmatek. Rychle za sebou následovaly ještě dva výstřely. Ve třetí řadě Max Puckett konečně odzbrojil biota Lincolna, který střílel. Max se otočil téměř okamžitě, když zaslechl první výstřel, a přeskočil sedadla o sekundu později. Biot Lincoln, který vstal ze sedadla při slově „manžele“, však stačil vypálit ze své automatické zbraně celkem šestkrát, než ho Max přemohl.

Krev byla po celém jevišti. Nicole se připlazila ke guvernérovi Watanabemu a prohlédla ho. Byl už mrtev. Doktor Turner držel soudce Myškina, když tento dobrotivý starý muž naposled zavřel oči. Třetí kulka byla zřejmě určena pro doktora Turnera, protože Eponine ji po svém zběsilém skoku, aby zachránila ženicha a nevěstu, dostala do boku.

Nicole zvedla mikrofon, který spadl se soudcem Myškinem. „Dámy a pánové. Je to hrozná, hrozná tragédie. Nepropadejte, prosím, panice. Věřím, že už nic nehrozí. Zůstaňte, prosím, na místech, dokud neošetříme zraněné.“

Poslední čtyři kulky nenadělaly moc škody. Eponine krvácela, její stav však nebyl kritický. Max udeřil Lincolna těsně předtím, než vypálil čtvrtou střelu, a téměř jistě zachránil život Nicole, protože tato kulka ji minula jen o pár centimetrů. Dva hosté byli škrábnuti posledními výstřely, když Lincoln padal.

Richard se přidal k Maxovi a Patrickovi, kteří zadržovali vražedného biota. „Neodpovídá ani na jednu otázku,“ prohlásil.

Richard se podíval Lincolnovi na rameno. Biot měl číslo tři sta třicet tři. „Vezměte ho dozadu,“ řekl jim. „Chci se na něj později podívat.“

Nai Watanabe klečela na jevišti a držela na klíně hlavu svého milovaného Kendžiho. Tělo se jí otřásalo hlubokými zoufalými vzlyky. Vedle ní brečela vystrašeně její dvojčata Galileo a Kepler. Ellie, ve svatebních šatech celých od krve, se snažila chlapce uklidnit.

Doktor Turner se staral o Eponine. „Sanitka by tady měla být během několika minut,“ řekl, když jí obvázal zranění. Políbil ji na čelo. „Za to, co jste udělala, vám s Ellie nemůžeme nikdy dost poděkovat.“

Nicole sešla dolů mezi hosty, aby se přesvědčila, že nikdo z přihlížejících, kteří byli zasaženi, není vážně zraněn. Chtěla se právě vrátit k mikrofonu a oznámit všem, že můžou začít odcházet, když do divadla vpadl hysterický osadník.

„Nějaký Einstein zešílel,“ křičel, aniž se pořádně rozhlédl, „Uljanov a soudce Iannella jsou oba mrtvi.“

„Měli bychom oba odejít. A to hned,“ říkal Richard. „Ale i kdybys ty nešla, Nicole, já odejdu. Vím toho o robotech ze série tři sta dost — a je mi jasné, co s nimi Nakamurovi lidé udělali, aby je změnili. Půjdou po mně, dnes, nebo zítra ráno.“

„V pořádku, miláčku,“ odvětila Nicole. „Rozumím. Někdo však musí zůstat s rodinou. A bojovat proti Nakamurovi. Dokonce i tehdy, když je to beznadějné. Nesmíme se podrobil jeho tyranii.“

Bylo to tři hodiny po přerušení svatby. Kolonii zachvacovala panika. Televize právě oznámila, že současně zešílelo pět nebo šest biotů a že bylo zabito jedenáct nejváženějších občanů Nového Edenu. Naštěstí biot Kawabata, který vystupoval na koncertu ve Vegas, neuspěl při útoku na kandidáta na guvernéra, Iana Macmillana, a na známého průmyslníka, Tošio Nakamuru…

„Hovno,“ ulevil si Richard, když to slyšel. „To byla další část jejich plánu.“

Byl si jist, že to vše naplánoval a řídil Nakamurův tábor. Richard navíc vůbec nepochyboval o tom, že on a Nicole měli být také odstraněni. Byl přesvědčen, že dnešní události budou mít za následek zcela odlišný Nový Eden, pod kontrolou Nakamury, jemuž bude Ian Macmillan dělat loutkového guvernéra.

„Neměl bys aspoň říct sbohem Patrickovi a Benjymu?“ zeptala se Nicole.

„Raději ne,“ odvětil Richard. „Ne proto, že je nemám rád, ale proto, že se bojím, že bych mohl změnit své rozhodnutí.“

„Použiješ nouzového východu?“

Richard přikývl. „Normální cestou by mne nikdy nepustili.“ Když kontroloval svůj potápěčský přístroj, přišla do pracovny Nicole. „Ve zprávách právě hlásili, že lidé v celé kolonii rozbíjejí bioty. Jeden z osadníků v rozhovoru prohlásil, že celé mnohonásobné vraždění je součástí spiknutí mimozemšťanů.“

„Velkolepé,“ řekl Richard zlostně. „Propaganda už začala.“ Nabalil si tolik jídla a vody, kolik si myslel, že pohodlně unese. Když byl připraven, objal Nicole a tiskl ji k sobě dobrou minutu. Když odcházel, měli oba v očích slzy.

„Víš, kam jdeš?“ zeptala se Nicole tiše.

„Víceméně,“ odpověděl Richard stojící v zadních dveřích. „Neřeknu ti to, samozřejmě, abys nemohla být zapletena…“

„Chápu,“ přitakala. Oba zaslechli něco před domem. Richard vyběhl na zadní dvorek.

Vlak k jezeru Shakespeare nejezdil. Skupina rozzlobených osadníků zničila biota, který řídil předešlý vlak na stejné trati, celý systém se tedy vypnul. Richard šel k východní straně jezera.

Jak se plahočil s těžkým potápěčským vybavením a batohem na zádech, měl pocit, že ho někdo sleduje. Dvakrát si myslel, že koutkem oka někoho zahlédl, ale když se zastavil a rozhlížel, nic nespatřil. Nakonec dorazil k jezeru. Bylo po půlnoci. Naposled se podíval na světla kolonie a začal si připravovat potápěčský přístroj. Zatímco se svlékal, ztuhla mu krev v žilách, když z křoví vyšla biotka Garcia.

Očekával, že bude zabit. Po několika sekundách biotka promluvila.,Jste Richard Wakefield?“ zeptala se.

Richard se ani nehnul a mlčel. „Pokud ano,“ pokračovala biotka nakonec, „přináším vzkaz od vaší ženy. Říká, že vás miluje a přeje šťastnou cestu.“

Richard se pomalu dlouze nadechl a pravil: „Řekněte jí, že ji také miluji.“