Zahrada Rámova

1

„Paní Wakefieldová.“

Hlas se zdál hodně, hodně daleko. Něžně se jí vetřel do vědomí, ale zcela ji ze spánku neprobudil.

„Paní Wakefieldová.“

Tentokrát to bylo hlasitější. Nicole se snažila vybavit si, kde je, než otevřela oči. Trochu se pootočila a pěna se přelila, aby ji pohodlně podepřela. Pomalu začala její paměť vysílat signály do ostatních částí mozku. Nový Eden. V Rámovi. Zpět ke Sluneční soustavě, vybavilo se jí. Je to všechno jenom sen?

Konečně otevřela oči. Na několik sekund nic neviděla, všechno bylo strašně rozmazané. Nakonec se postava sklánějící se nad ní zaostřila. Byla to její matka oblečená do uniformy ošetřovatelky!

„Paní Wakefieldová,“ řekl hlas. „Nastal čas probudit se a připravit se na setkání.“

Na okamžik byla Nicole ve stavu šoku. Kde to je? Co zde dělá její matka? Pak si vzpomněla. Roboti, dovtípila si. Matka je jedním z pěti lidských robotů. Robotka Anawi Tiasso je specialistkou na zdraví a tělesnou přípravu.

Robotčina pomocná ruka přidržela Nicole, když si ve svém lůžku sedla. Místnost se během dlouhé doby, kdy spala, nezměnila. „Kde to jsme?“ ptala se Nicole, zatímco se připravovala vylézt z lůžka.

„Dokončili jsme velký zpomalovací manévr a vstoupili do vaší Sluneční soustavy,“ odpověděla uhlově černá Anawi Tiasso. „Ke vstupu na orbitu Marsu dojde za šest měsíců.“

Svaly se jí zdály být zcela v pořádku. Než opustili Uzel, Orel Nicole informoval, že každé z lůžek obsahuje speciální elektronické prvky, které budou nejen pravidelně procvičovat svaly a další biologické systémy, aby se předešlo atrofii, nýbrž i sledovat zdravotní stav všech důležitých orgánů. Nicole sestoupila po žebříku. Když dosáhla podlahy, protáhla se.

„Jak se cítíte?“ zeptala se robotka. Byla to Anawi Tiasso číslo 017. Číslo měla viditelně umístěno na pravém rameni uniformy.

„Ne špatně,“ odpověděla Nicole. „Ne špatně, 017,“ zopakovala, zatímco zkoumala robotku. Nápadně se podobala matce. S Richardem viděli všechny prototypy, než opustili Uzel, ale pouze biotka Benita Garcia byla funkční během dvou týdnů, než se uložili ke spánku. Všechny ostatní roboty v Novém Edenu sestrojili a testovali během dlouhého letu. Skutečně vypadá přesně jako matka, přemítala Nicole a obdivovala zručnost neznámého rámanského umělce. Provedli všechny změny, které jsem u toho prototypu navrhla.

V dálce uslyšela kroky, které se k ní blížily. Nicole se otočila. Přicházela k nim druhá Anawi Tiasso, také oblečená do bílé uniformy ošetřovatelky. „Číslo 009 sem bylo rovněž přiděleno, aby pomohlo s Iniciační procedurou,“ řekla robotka Tiasso vedle ní.

„Kým přiděleno?“ zeptala se Nicole a snažila se ze všech sil vzpomenout si na diskuzi s Orlem o postupu buzení.

„Předprogramovaným plánem mise,“ odpovědělo číslo 017. „Jakmile budete vy lidé všichni vzhůru a čilí, budeme přijímat instrukce od vás.“

Richard se probudil rychleji, ale při sestupu po krátkém žebříku byl dost neohrabaný. Bylo nutné, aby ho obě robotky Tiasso podpíraly, jinak by upadl. Richard byl zřejmě potěšen, když uviděl svou ženu. Po dlouhém objetí a polibku se na Nicole několik sekund upřeně díval. „Nevypadáš vůbec obnošeně,“ řekl žertem. „Šedi v tvých vlasech sice přibylo, ale místy ti zůstaly tvé černé kudrny.“

Nicole se usmála. Mluvit zase s Richardem bylo bezvadné.

„Mimochodem,“ zeptal se o sekundu později, „jak dlouho jsme strávili v těch bláznivých rakvích?“

Nicole pokrčila rameny. „Nevím. Ještě jsem se neptala. První, co jsem udělala, bylo tvé vzbuzení.“

Richard se otočil ke dvěma robotkám. „Víte vy, příjemné dámy, jak je to dlouho, co jsme opustili Uzel?“

„Spali jste devatenáct let cestovního času,“ odpověděla Tiasso 009.

„Co míní tím,cestovním časem‘?“ tázala se Nicole.

Richard se usmál. „To je relativistický výraz, drahá,“ pravil. „Čas neznamená nic, pokud nemáš referenční systém. Uvnitř Rámy uplynulo devatenáct let, ale tyto roky se týkají pouze…“

„Neobtěžuj se,“ přerušila ho Nicole. „Nespala jsem celou tu dobu, abych se probudila na přednášku z relativity. Můžeš mi to vysvětlit později, při večeři. Zatím máme důležitější otázku. V jakém pořadí bychom měli vzbudit děti?“

„Mám jiný návrh,“ odpověděl Richard po chvilkovém váhání. „Vím, že dychtíš po tom spatřit děti. Já také. Proč je však nenechat ještě několik hodin spát? Určitě jim to neuškodí… A ty a já toho máme moc k diskuzi. Můžeme se začít připravovat na setkání, načrtnout, co podnikneme se vzděláním dětí, možná dokonce využít okamžik, nebo dva, abychom se znovu seznámili…“

Nicole toužila promluvit si s dětmi, ale logická část mysli chápala přednosti Richardova návrhu. Rodina měla jen hrubý plán na období, až se vzbudí, hlavně proto, že podle Orla bylo ve hře příliš mnoho nejistot, aby se daly podmínky přesně specifikovat. Bylo by mnohem snazší připravit plán dalšího období, než se děti vzbudí…

„Souhlasím,“ řekla Nicole nakonec, „pokud budu mít jistotu, že jsou všichni v pořádku…“ pohlédla na první robotku Tiasso.

„Údaje monitoru ukazují, že všechny vaše děti přežily období spánku bez jakýchkoliv významných nepravidelností,“ řekla biotka.

Nicole se otočila zpět k Richardovi a pečlivě zkoumala jeho tvář. Trošku zestárnul, ale ne tolik, kolik očekávala.

„Kde máš vousy?“ vyhrkla znenadání, když si uvědomila, že jeho obličej je podivně hladce vyholený.

„Oholily jsme muže včera, zatímco spali,“ odpověděla Tiasso 009. „Také jsme všem ostříhaly vlasy a vykoupaly je — v souladu s předprogramovaným plánem mise.“

Muže? přemýšlela Nicole. Byla v tu chvíli na rozpacích. Ovšem, řekla si. Patrick a Benjy jsou teď muži!

Vzala Richarda za ruku a spěchala k Patrickovu lůžku. Tvář, kterou viděli za okénkem, byla úžasná. Její malý Patrick už nebyl chlapcem. Jeho rysy se značně prodloužily a zaoblené kontury tváře zmizely. Nicole na něj přes minutu mlčky zírala.

„Jeho ekvivalentní věk je šestnáct až sedmnáct,“ odpověděla Tiasso 009 na Nicolin tázavý pohled. „Pan Benjamin O'Toole zůstává o rok a půl starší. Tyto údaje jsou ovšem jenom aproximacemi. Jak vám Orel před odjezdem z Uzlu vysvětlil, byli jsme schopni poněkud zpomalil klíčové enzymy stárnutí v každém z vás — ale ne stejným tempem. Když říkáme, že pan Patrick O'Toole je teď šestnáct, nebo sedmnáct let starý, máme na mysli jen jeho osobní, vnitřní biologické hodiny. Uvedený věk je jistým průměrem jeho vzrůstu, dospívání a subsystémových procesů stárnutí.“

Nicole a Richard se zastavili u každého z dalších lůžek a zírali několik minut na své spící děti. Nicole stále vrtěla zmateně hlavou. „Kam zmizely mé dětičky?“ ptala se, když viděla, že se z malé Ellie stala během dlouhé cesty středoškolačka.

„Věděli jsme, že se to stane,“ poznamenal Richard střízlivě, což Nicole jako matce nepomohlo vyrovnat se s pocitem ztráty, který ji zachvátil.

„Vědět to je jedna věc,“ prohlásila. „Ale vidět a zažít to je druhá. Já nejsem případ typické matky, která si uvědomí, že její chlapci a děvčátka vyrostli. Co se stalo našim dětem, je opravdu omračující. Jejich myšlenkový a sociální vývoj byl přerušen na dobu ekvivalentní deseti až dvanácti rokům. Máme teď malé děti, které chodí ve velkých tělech. Jak je můžeme za pouhých šest měsíců připravit, aby se setkali s jinými lidmi?“

Nicole byla ohromena. Nevěřilo něco v ní Orlovi, když popisoval, co se stane její rodině? Snad. Byla to jedna další neuvěřitelná událost v životě, který byl už tak dlouho těžko pochopitelný. Ale jako jejich matka, myslela si Nicole, toho mám moc udělat, avšak nemám téměř žádný čas. Proč jsem se na to nepřipravila, než jsme opustili Uzel?

Zatímco Nicole bojovala se silným pohnutím při pohledu na své děti náhle dospělé, Richard si povídal s oběma biotkami. Ty nenuceně odpovídaly na jeho dotazy. Udělaly na něj ohromný dojem svými schopnostmi, jak fyzickými, tak mentálními. „Máte všichni uloženo ve svých pamětích takové bohatství informací?“ ptal se robotek uprostřed rozhovoru.

„Pouze my, biotky Tiasso, máme podrobné zdravotní údaje o vaší rodině,“ odpověděla Tiasso 009. „Ale všichni lidští bioti mají přístup k širokému rozsahu základních informací. Část těchto znalostí bude však odstraněna v okamžiku prvního kontaktu s jinými lidmi. V té době budou paměťová zařízení všech typů biotů částečně propláchnuta. Jakákoli událost nebo údaj, vztahující se k Orlovi, Uzlu, nebo k libovolné situaci, která nastala, než jste se probudili, po setkání s jinými lidmi z našich databází zmizí. Z této doby zůstanou dostupné pouze informace o vašem osobním zdravotním stavu — a tyto údaje budou lokalizovány u biotek Tiasso.“

Nicole už přemýšlela o Uzlu před touto poslední poznámkou. „Jste pořád ve styku s Orlem?“ zeptala se znenadání.

„Ne,“ odpověděla tentokrát Tiasso 017. „Dá se předpokládat, že Orel, nebo alespoň nějaký představitel Inteligence Uzlu, periodicky monitoruje naši misi, ale jakmile Ráma opustí Hangár, nedochází k žádné interakci. Vy, my, Ráma — si musíme poradit sami, dokud nesplníme cíle mise.“

Katie stála před zrcadlem, v němž se viděla celá, a studovala své nahé tělo. I po měsíci bylo pro ni ještě nové. Ráda se ho dotýkala. Obzvláště se jí líbilo přejíždět si prsty přes prsa a pozorovat, jak jí v odezvě na dráždění tuhnou bradavky. Líbilo se jí to ještě víc v noci, když byla pod prostěradly sama. Pak se mohla třít všude, až jí tělem projížděly vlny vzrušení a chtělo se jí křičet radostí.

Matka jí tento jev vysvětlila, ale zdála se být trochu na rozpacích, když o tom Katie chtěla mluvit podruhé a potřetí. „Masturbace je velice soukromá záležitost, miláčku.“ řekla jí Nicole jednoho dne před večeří, „a obvykle se o ní mluví, pokud vůbec, jen s nejbližšími přáteli.“

Ellie byla jiná. Katie nikdy neviděla, ani jednou, že by se její sestra prohlížela. Pravděpodobně to vůbec nedělá, myslela si Katie. A určitě si o tom nechce povídat.

„Už jsi se osprchovala?“ slyšela Katie volat Ellie z vedlejšího pokoje. Každá z nich měla vlastní ložnici, ale koupelnu měly společnou.

„Ano,“ zakřičela na odpověď.

Ellie přišla do koupelny decentně zahalena ručníkem a letmo pohlédla na svou sestru, úplně nahou, stojící před zrcadlem. Mladší dívka chtěla něco říct, ale zjevně si to rozmyslela, protože shodila ručník a opatrně vstoupila do sprchy.

Katie ji pozorovala průhlednými dveřmi. Podívala se nejdřív na její tělo, potom pohlédla do zrcadla a porovnávala všechny anatomické rysy. Katie dávala přednost své tváři a barvě kůže — byla nejsvětlejším členem rodiny kromě otce — ale Ellie měla lepší postavu.

„Proč mám takovou chlapeckou postavu?“ zeptala se Katie jednoho večera o dva týdny později, když ukončila čtení údajů z datakostky obsahující nějaké velmi staré módní časopisy.

„Nedokáži to přesně vysvětlit,“ odpověděla jí Nicole, která vzhlédla od vlastní četby. „Genetika je úžasně komplikovaná záležitost, daleko složitější, než si Johann Gregor Mendel původně myslel.“

Nicole se zasmála sama sobě. když si uvědomila, že Katie nemohla pochopit, co jí právě řekla. „Katie,“ pokračovala méně pedantským tónem, „každé dítě je jedinečnou kombinací charakteristik svých rodičů. Tyto identifikační charakteristiky jsou uloženy v molekulách nazývaných geny. Existují doslova miliardy různých způsobů, kterými se geny jedné dvojice rodičů mohou projevit. Proto nejsou děti stejných rodičů všechny úplně stejné.“

Katie svraštila čelo. Očekávala jiný druh odpovědi. Nicole rychle pochopila. „Kromě toho.“ dodala utěšujícím tónem, „tvá postava není chlapecká. Atletická by bylo výstižnější slovo.“

„Rozhodně,“ opáčila Katie a ukázala na svou sestru, která usilovně studovala v koutě pokoje užívaného společně rodinou k zábavě, „rozhodně nevypadám jako Ellie. Má opravdu přitažlivé tělo — má dokonce větší a oblejší ňadra než ty.“

Nicole se od srdce zasmála. „Ellie má skutečně krásnou postavu. Ale tvá je právě tak hezká — je prostě jiná.“ A vrátila se ke své četbě. Myslela si. že tím rozhovor skončil.

„V těchhle starých časopisech není moc žen s mým typem postavy,“ nedala se Katie odbýt po krátkém mlčení. Ukazovala svůj elektronický zápisník, ale Nicole jí už nevěnovala pozornost. „Víš, mami,“ pokračovala Katie, „myslím si, že Orel udělal při programování mého lůžka nějakou chybu. Myslím, že jsem musela dostat nějaké hormony, které byly určeny Patrickovi, nebo Benjymu.“

„Katie, drahoušku.“ odvětila Nicole, když si konečně uvědomila, že její dcera je svým tělem posedlá, „je jisté, že se z tebe stala osoba, kterou tvé geny při tvém početí naprogramovaly. Jsi půvabná inteligentní mladá žena. Byla bys šťastnější, kdybys trávila čas přemýšlením o svých mnohých výborných vlastnostech, místo hledáním nedostatků a touhou být někým jiným.“

Od probuzení měly jejich rozhovory matka — dcera podobný charakter. Katie se zdálo, že se ji matka nesnaží pochopit a má vždy připravenou mravoučnou přednášku, nebo nějakou poučku. „V životě nejde jen o to cítit se dobře,“ byl její obvyklý refrén, který zněl Katie v uších. Na druhou stranu, matčina chvála Ellie se zdála Katie přehnaná. „Ellie je tak dobrá studentka, i když začala tak pozdě“, „Ellie mi vždy bez požádání pomůže“, nebo „Proč nemůžeš být trošku trpělivější s Benjym, jako je Ellie?“

Nejdříve Simone a teď Ellie, říkala si Katie, když ležela nahá v posteli pozdě v noci. potom co se pohádaly se sestrou, a matka pokárala jen ji. Nikdy jsem neměla u matky šanci. Jsme přece jen příliš odlišné. Možná bych se měla přestat snažit.

Prsty si přejížděla po těle, dráždila svou touhu a vzdychala v očekávání rozkoše. Ještě že existují nějaké věci, myslela si, k nimž matku nepotřebuju.

„Richarde,“ řekla Nicole jednoho večera v posteli, když byli od Marsu jen šest týdnů.

„Mmmmm.“ ozval se pomalu. Už skoro spal. „Znepokojuje mne Katie. Jsem spokojená s pokrokem, kterého dosahují ostatní děti — obzvláště Benjy, díky bohu. Ale s Katie mám opravdové starosti.“

„Co přesně tě trápí?“ tázal se Richard a opřel se o loket.

„Hlavně její přístup k okolí. Katie je neuvěřitelně sobecká. Je také prudká a nemá trpělivost s ostatními dětmi, ani s Patrickem. který ji úplně zbožňuje. Pořád se se mnou hádá, a často jde o nesmyslný spor. A myslím si, že tráví příliš moc času sama ve svém pokoji.“

„Jenom se nudí,“ odvětil Richard. „Nezapomínej, Nicole, fyzicky je mladou dvacetiletou ženou. Měla by chodit na rande, prosazovat svou nezávislost. Nemá zde opravdu nikoho, kdo by byl na její úrovni… A musíš připustit, že s ní někdy zacházíme jako s dvanáctiletou.“

Nicole neříkala nic. Richard se k ní naklonil a vzal ji za ruku. „Vždycky jsme věděli, že Katie je nejnervnější z dětí. Naneštěstí je mi hodně podobná.“

„Ale ty alespoň usměrňuješ svou energii na projekty, které stojí za to,“ prohlásila Nicole. „Katie může být stejně destruktivní jako konstruktivní… Doopravdy. Richarde, přála bych si, abys jí domluvil. Obávám se, že jinak budeme mít velké problémy, až se setkáme s dalšími lidmi.“

„Co chceš, abych jí řekl?“ zeptal se Richard po krátké odmlce. „Že život není jen jedno vzrušení za druhým?… A proč po ní mám chtít, aby se neuchylovala do svého světa fantazie ve vlastním pokoji? Je to tam pravděpodobně zajímavější. Naneštěstí právě teď není nikde v Novém Edenu nic pořádně vzrušujícího.“

„Doufala jsem, že budeš mít trošku víc pochopení,“ odvětila Nicole mírně rozladěná. „Potřebuji tvou pomoc, Richarde… a Katie na tebe víc dá.“

Richard mlčel. „No dobře,“ řekl nakonec otráveně. Lehl si do postele. „Vezmu zítra Katie na vodní lyže — líbí se jí to — a požádám ji, aby aspoň brala větší ohled na ostatní členy rodiny.“

„Velmi dobře. Výborně,“ prohlásil Richard, když dočetl záznamy v Patrickově zápisníku. Potom ho vypnul a pohlédl na syna, který seděl poněkud nervózně na židli proti otci. „Algebru ses naučil rychle,“ pokračoval Richard. „Pro matematiku máš určitě nadání. V době, kdy budeme mít v Novém Edenu jiné lidi, budeš téměř připraven na univerzitní přednášky — alespoň z matematiky a přírodních věd.“

„Ale matka říká, že jsem hodně pozadu v angličtině,“ odvětil Patrick. „Říká, že mé kompozice jsou jako od malého dítěte.“

Nicole vyslechla rozhovor a vyšla z kuchyně. „Patricku, drahoušku, Garcia 041 říká, že nebereš psaní dost vážně. Vím, že se nemůžeš naučit všechno přes noc, nechci však, abys byl uveden do rozpaků, až se setkáme s jinými lidmi.“

„Ale mně se víc líbí matika a přírodní vědy,“ protestoval Patrick. „Náš robot Einstein říká, že by mne mohl naučit diferenciální a integrální počet za tři až čtyři týdny — kdybych nemusel studovat tolik jiných předmětů.“

Hlavní dveře se náhle otevřely a Katie a Ellie vletěly dovnitř. Katie měla vzrušený výraz ve tváři. „Litujeme, že jsme se opozdily,“ řekla, „ale měly jsme velký den.“ Obrátila se k Patrickovi. „Řídila jsem člun přes jezero Shakespeare, sama. Garcia zůstala na břehu.“

Ellie nebyla tak nadšená jako její sestra. Ve skutečnosti vypadala trošku dotčeně. „Jsi v pořádku, miláčku?“ zeptala se Nicole tiše své mladší dcery, zatímco Katie oblažovala zbytek rodiny svými historkami z dobrodružství na jezeře.

Ellie přikývla a neříkala nic.

„Opravdu vzrušující.“ vyprávěla Katie nadšeně, „bylo přejíždění vysokou rychlostí přes vlastní vlny. Bum-bum-bum-odrážely jsme se z vlny na vlnu. Někdy jsem měla pocit, že letíme.“

„Co byste dělaly, kdyby se člun převrátil?“ zeptala se Nicole Katie, když všichni usedli.

„Biotky Garcii by nás zachránily,“ odpověděla Katie lehkomyslně. „Tři z nich nás pozorovaly z břehu… Konec konců, proto jsou tady… Kromě toho jsme obě měly plovací vesty a já přece umím plavat.“

„Ale tvá sestra neumí,“ odpověděla Nicole rychle s kritickým tónem v hlase. „A víš, že by ji to vyděsilo, kdyby spadla do jezera.“

Katie začala odporovat, ale Richard zasáhl a změnil téma, než se konflikt vyostřil. Po pravdě řečeno, celá rodina byla popudlivá. Ráma vstoupil na orbitu kolem Marsu už před měsícem a zatím nebylo ani vidu ani slechu po dodávce ze Země, s níž se měli setkat. Nicole vždy předpokládala, že k jejich setkání s lidmi dojde okamžitě po vstupu na orbitu kolem Marsu.

Po večeři šla rodina do Richardovy malé observatoře na zadním dvorku, aby se podívala na Mars. Observatoř měla přístup ke všem vnějším senzorům na Rámovi (ale k žádným vnitřním mimo Nového Edenu — Orel byl při jejich diskuzích o návrhu v tomto bodě neústupný) a skýtala skvělý výhled dalekohledem na Rudou planetu v části každého marťanského dne.

Benjymu se pozorování s Richardem obzvláště líbila. Hrdě ukazoval vulkány v oblasti Tharsis, velký kaňon nazvaný Valles Marineris a oblast Chryse, kde před více než dvěma sty lety přistála první kosmická loď Viking. Jižně od stanice Mulch, centra velké marťanské kolonie, která byla opuštěna v bouřlivých dnech následujících po období zvaném Velký chaos, se právě tvořila prašná bouře. Richard spekuloval, že bouře se může rozšířit na celou planetu, protože pro takové globální bouře jsou odpovídající podmínky.

„Co se stane, když se očekávaní pozemšťané neobjeví?“ zeptala se Katie během chvilky ticha při pozorování Marsu. „A matko, prosím, dej nám tentokrát přímou odpověď. Už přece nejsme děti.“

Nicole ignorovala vyzývavý tón té poznámky. „Pokud si správně pamatuji, základní plán předpokládá, že zde, na orbitě kolem Marsu, počkáme šest měsíců.“ odpověděla. „Nedojde-li během této doby ke schůzce, Ráma se vydá k Zemi.“ Na několik sekund se odmlčela. „Ani váš otec, ani já nevíme, co potom nastane. Orel nám řekl, že se dozvíme, co bude třeba, kdyby došlo k použili plánu pro nepředvídané okolnosti.“

V místnosti bylo téměř minutu ticho, na obrovské obrazovce na zdi se objevovaly obrazy Marsu s různým rozlišením. „Kde je Země?“ zeptal se Benjy.

„Je to planeta právě uvnitř orbity Marsu, další bližší ke Slunci.“ odpověděl Richard. „Vzpomeň si, ukazoval jsem ti seřazení planet na subrutině ve svém počítači.“

„Tak jsem to nemyslel,“ odvětil Benjy velmi pomalu. „Chci Zemi vidět.“

Byl to dost jednoduchý požadavek. I když Richard přivedl rodinu do observatoře už několikrát předtím, nikdy ho nenapadlo, že by děti mohlo zajímat to slabě modré světlo na marťanské noční obloze. „Země z této vzdálenosti nedělá moc velký dojem,“ řekl Richard a dotazoval se své databáze, aby získal správný senzorový výstup. „Ve skutečnosti vypadá velice podobně jako kterýkoliv jiný jasný předmět, například tak jako Sirius.“

Richard to nepochopil. Jakmile Zemi ve specifickém nebeském záběru identifikoval a potom vycentroval obraz kolem toho zjevně nevýznamného odrazu, všechny děti se na ni napjatě a pozorně zahleděly.

Je to jejich domovská planeta, myslela si Nicole fascinovaná náhlou změnou nálady v místnosti, i když tam nikdy nebyly. Obrazy ze Země uchované v její paměti zaplavily Nicole při pohledu na malé světélko uprostřed obrazovky. Uvědomila si hluboký stesk po domově, touhu vrátil se k té požehnané oceánské planetě naplněné lakovým množstvím krásy. Slzy jí zaplavily oči, když se pohnula blíž k dětem a objala je.

„Kamkoliv v tomto úžasném vesmíru půjdeme,“ řekla tiše, „jak teď, tak v budoucnu, ta modrá skvrnka bude vždy naším domovem.“

2

Nai Buatong vstala ve tmě před úsvitem. Vklouzla do bavlněných šálů bez rukávů, krátce se zastavila, aby složila poklonu svému osobnímu Buddhovi v rodinném hawng-pra přiléhajícím k obývacímu pokoji, a potom otevřela hlavní dveře, aniž vyrušila další členy rodiny. Letní vzduch byl dusně vlhký. Ve vánku cítila vůni květin smíchanou s kořením thai — někdo v sousedství už vařil snídani.

Její sandály nevydávaly na měkké hliněné cestě žádný zvuk. Nai šla pomalu, otáčela hlavou zprava doleva, očima vnímala všechny známé sliny, které se brzy slanou pouze vzpomínkami. Můj poslední den, pomyslela si. Konečně nastal.

Po několika minutách odbočila doprava na dlážděnou ulici, která vedla k malému obchodnímu okrsku Lamphun. Občas ji předjelo kolo, ale ráno bylo většinou tiché. Ještě nebyl otevřen žádný obchod.

Když se blížila k chrámu, prošla Nai kolem dvou buddhistických mnichů, každý stál na jedné straně ulice. Oba mniši byli oblečeni v obvyklých oranžových hábitech a každý nesl velkou kovovou urnu. Hledali si snídani, právě tak jako mniši každé ráno po celém Thajsku, a počítali se štědrostí obyvatel města Lamphunu. Ve vchodu obchodu na pravé straně se před Nai objevila žena a dala mnichovi do urny nějaké jídlo. Nezazněla žádná slova a mnichův výraz se ani nezměnil, aby vyjádřil vděk.

Nic jim nepatří, přemítala Nai, ani ty hábity. A přesto jsou šťastni. Rychle si přeříkala základní zásadu — „Příčinou utrpení je touha“ a připomněla si neuvěřitelné bohatství rodiny svého nového manžela v oblasti Higašijama na okraji Kjóta v Japonsku. Kendži říká, že jeho matka má vše kromě klidu. Vyhýbá se jí, protože si ho nemůže koupit.

Na okamžik jí zaplnila mysl nedávná vzpomínka na velkolepý dům rodiny Watanabe a zapudila obraz prosté cesty v Thajsku, po níž šla. Nai byla ohromena bohatstvím sídla v Kjótu. Ale pro ni to nebylo přátelské místo. Hned postřehla, že Kendžiho rodiče v ní vidí vetřelce, cizinku nízkého rodu, která si vzala jejich syna bez jejich souhlasu. Nebyli nepříjemní, jenom chladní. Zpytovali ji otázkami o její rodině a vzdělání, které kladli s logickou přesností a chladně. Kendži ji později utěšoval tím, že jeho rodina s nimi na Marsu nebude.

Zastavila se na ulici v Lamphunu a dívala se přes ni na chrám královny Chamatevi. Bylo to její nejoblíbenější místo ve městě, pravděpodobně nejoblíbenější v celém Thajsku. Části chrámu byly patnáct set let staré: jeho mlčenliví kamenní strážci viděli historii tak odlišnou od dneška, že se mohla stejně dobře přihodit na jiné planetě.

Nai přešla ulici a stála na nádvoří, hned za zdmi chrámu. Bylo neobvykle jasné ráno. Hned nad nejvyšší chedi starého thajského chrámu zářilo v temné ranní obloze silné světlo. Nai si uvědomila, že to světlo je Mars, její příští cíl. Vzájemné postavení chrámu a Marsu bylo perfektní. Celých dvacet šest let svého života (kromě čtyř let strávených na univerzitě v Chiang Mai) bylo toto město Lamphun jejím domovem. Během šesti týdnů bude na palubě gigantické kosmické lodi, která ji odnese na příštích pět let do jejího bydliště, do kosmické kolonie na Rudé planetě.

Nai si sedla v koutě nádvoří do lotosové polohy a upřeně zírala na to světlo na obloze. Jak příhodné, myslela si, že Mars na mne dnes ráno shlíží. Začala s rytmickým dýcháním, které bylo předehrou k její ranní meditaci. Ale jak se připravovala na mír a klid, které se v ní obvykle „soustředily“ na celý den. Nai poznala, že má v sobě mnoho mocných a nevyjasněných tužeb.

Nejdříve si to musím rozmyslet, uvažovala Nai a rozhodla se zatím svou meditaci odložit. V tento den, můj poslední den doma, se musím smířit s událostmi, které úplně změnily můj život.

Před jedenácti měsíci seděla Nai Buatong na přesně stejném místě, vedle sebe měla položenou tašku s datakostkami obsahujícími lekce francouzštiny a angličtiny. Měla v plánu připravit si látku na nadcházející školní období a rozhodla se, že bude jako středoškolská učitelka jazyků zajímavější a ráznější.

Než začala toho osudového dne loňského roku pracoval na nástinech svých lekcí, Nai si přečetla deník Chiang Mai. Vsunula datakostku do svého čtecího zařízení, rychle obracela stránky, přeskakovala pohledem jen po titulcích. Na poslední straně byl inzerát, psaný v angličtině, který jí padl do oka.

LÉKAŘI, OŠETŘOVATELKY, UČITELÉ, FARMÁŘI

Máš odvahu, znalost jazyků, jsi zdravý?

Mezinárodní vesmírná služba (MVS) vypravuje velkou expedici ke znovuosídlení Marsu. Hledají se vynikající jednotlivci s výše uvedenými schopnostmi pro pětileté zaměstnání v kolonii. Osobní pohovory proběhnou v Chiang Mai v pondělí 23. srpna 2244. Výjimečné platy a odměny. Přihlášky si lze vyžádat od thajské telepošty na čísle 462-62-4930.

Ihned podala svou přihlášku na MVS, ale nemyslela si, že má moc velké šance. Byla si ve skutečnosti jistá, že neprojde prvním sítem a že se tedy ani nedostane k osobnímu pohovoru. Byla skutečně překvapená, když o šest týdnů později dostala do své elektronické poštovní schránky oznámení, že byla vybrána k pohovorům. Oznámení ji také informovalo, že podle pravidel může ještě před pohovorem žádat poštou odpověď na jakýkoliv osobní dotaz. MVS zdůraznila, že chtějí pozvat k pohovoru pouze ty kandidáty, kteří mají v úmyslu přijmout místo v kolonii na Marsu, bude-li jim nabídnuto.

Nai odeslala telepoštou jedinou otázku. Mohla by značná část jejího výdělku, zatímco bude žít na Marsu, směřovat do banky na Zemi? Dodala, že je to podstatná podmínka, aby přijala nabídku.

Po deseti dnech jí přišlo elektronickou poštou další oznámení. Bylo velmi stručné. Ano, bylo ve vzkazu, část jejího výdělku může být pravidelně zasílána do banky na Zemi. Avšak Nai si bude muset být jistá rozdělením peněz — ať se osadník rozhodne jakkoliv, nemůže to změnit, až opustí Zemi.

Protože životní náklady v Lamphunu byly nízké, plat nabídnutý MVS učiteli jazyků v kolonii na Marsu byl téměř dvojnásobkem toho, co Nai potřebovala, aby se vypořádala se všemi závazky své rodiny. Mladá žena nesla zodpovědnost za mnoho svých blízkých. Byla jediná, kdo v pětičlenné rodině, která sestávala z invalidního otce, matky a dvou mladších sester, vydělávala.

Měla těžké dětství, ale její rodina dokázala přežít těsně nad hranicí bídy. Během posledního roku na univerzitě však udeřila pohroma. Nejdříve ranila otce mrtvice. Potom matka, které chyběl smysl pro obchod, ignorovala doporučení rodiny i přátel a snažila se vést malý rodinný obchod s uměleckými předměty sama. Během roku ztratila rodina všechno a Nai musela nejen použít svých osobních úspor k zajištění nejnutnějších potřeb rodiny, nýbrž i opustit svůj sen — živit se překládáním literatury pro jedno velké nakladatelství v Bangkoku.

Nai učila přes týden ve škole a o víkendech dělala průvodkyni turistů. V sobotu před pohovorem v MVS provázela skupinu v Chiang Mai, třicet kilometrů od svého domu. Měla ve skupině několik Japonců, z nichž jeden byl hezký výřečný mladý muž, málo přes třicet, který mluvil anglicky prakticky bez cizího přízvuku. Jmenoval se Kendži Watanabe. Velice pozorně sledoval vše, co Nai řekla, vždy kladl inteligentní dotazy a byl mimořádně zdvořilý.

Před koncem prohlídky buddhistických svatých míst v Chiang Mai jela skupina pozemní lanovkou na horu Doi Suthep navštívit známý buddhistický chrám na jejím vrcholku. Většina turistů byla po dnu prohlídek unavena, ale Kendži Watanabe ne. Nejdříve trval na tom, že vystoupí po dlouhém dračím schodišti jako buddhistický poutník, místo aby použil lanovku od stanice pozemní dráhy na vrchol. Potom měl spoustu otázek, když Nai vyprávěla nádherný příběh o založení chrámu. Nakonec, když se dostali dolů a Nai seděla sama v hezké restauraci na úpatí hory a pila čaj, Kendži nechal ostatní turisty v obchodech se suvenýry a přišel k jejímu stolu.

„Kaw tode krap,“ řekl výbornou thajštinou, kterou slečnu Buatong ohromil, „mohu si sednout? Mám ještě několik otázek.“

„Khun pode pasa thai dai niai ka?“ zeptala se Nai, ještě šokována.

„Pohm kao jai pasa thai dai nitnoy,“ odpověděl a říkal tím, že rozumí thajsky jen trochu. „A co vy? Anata wa Nihonqo hanashimasu ka?“

Nai zavrtěla hlavou. „Nihongo o hanašimasen,“ usmála se. „Pouze anglicky, francouzsky a thajsky. I když někdy porozumím jednoduché japonštině, když se mluví velmi pomalu.“

„Fascinovaly mě,“ řekl Kendži anglicky, když si sedl proti Nai. „nástěnné malby zobrazující založení chrámu na Doi Suthep. Je to nádherná legenda — směsice historie a mystiky — ale jako historika mne zajímají dvě věci. Za prvé, nemohl ten ctihodný mnich ze Srí Lanky vědět z nějakých náboženských pramenů mimo království Lanna, že v té blízké opuštěné pagodě byla relikvie Buddhy? Zdá se mi nepravděpodobné, že by jinak riskoval svou reputaci. Za druhé, vypadá to příliš perfektní, příliš moc jako život, který imituje umění, aby ten bílý slon nesoucí relikvii vylezl náhodou na Doi Sutheb a potom zemřel, právě když dosáhl vrcholu. Existují nějaké nebuddhistické prameny z patnáctého století, které tento příběh potvrzují?“

Nai několik sekund upřeně hleděla na horlivého pana Watanabeho, než se slabým úsměvem odpověděla: „Pane, během svého dvouletého průvodcovství po buddhistických místech této oblasti se mne nikdo na něco takového nezeptal. Já sama odpovědi neznám, chcete-li však, mohu vám dát jméno profesora na univerzitě v Chiang Mai, který se výborně vyzná v buddhistické historii království Lanna. Je expertem na celé období, jehož prvním představitelem byl král Men-grai…“

Jejich rozhovor přerušilo oznámení, že lanovka je připravena k nástupu cestujících na cestu zpět do města. Nai se zvedla ze židle a omluvila se. Kendži se připojil k ostatním ze skupiny. Když ho Nai zpovzdáli pozorovala, pořád si vybavovala napětí v jeho očích. Byly neuvěřitelné, přemýšlela, nikdy jsem neviděla oči tak jasné a plné zvědavosti.

Uviděla je opět v pondělí odpoledne, když navštívila hotel Dusit Thani v Chiang Mai na pohovor s MVS. Ohromilo ji, když uviděla, že Kendži sedí za stolem s oficiálním symbolem MVS na košili. Nai to nejdříve rozčílilo. „Neviděl jsem vaše materiály před sobotou,“ řekl jí Kendži jako omluvu. „Ujišťuji vás. Kdybych byl věděl, že jste jednou z přihlášených, vybral bych si jinou skupinu.“

Pohovor nakonec proběhl hladce. Kendži ji nesmírně chválil, jak za výborné studijní výsledky, tak za dobrovolnou práci v sirotčincích v Lamphunu a Chiang Mai. Nai čestně přiznala, že neměla vždy „neodolatelnou touhu“ cestovat do kosmu, ale protože má v podstatě „dobrodružnou povahu“ a toto místo u MVS by jí také dovolilo postarat se o svou rodinu, podala si přihlášku k umístění na Mars.

Ke konci pohovoru nastala odmlka. „Je to vše?“ zeptala se Nai mile a zvedla se ze židle.

„Snad ještě jedna věc,“ řekl Kendži Watanabe, znenadání neohrabaný.

Nai se usmála a opět se posadila. „Pokračujte,“ vyzvala ho.

Kendži se zhluboka nadechl. „V noci ze soboty na neděli se mi zdálo, že jsem byl v džungli, někde blízko úpatí Doi Suthep — věděl jsem kde, protože jsem viděl zlaté chedi nahoře na své snové obrazovce. Řítil jsem se mezi stromy, snažil jsem se najít cestu, když jsem se setkal s obrovskou krajtou, která seděla na tlusté větvi vedle mé hlavy.

,Kam jdeš?‘ zeptala se mne krajta.

,Hledám své děvče,‘ odvětil jsem.

,Je na vrcholku hory,‘ řekla krajta.

Vymanil jsem se z džungle do slunečního svitu a podíval se na vrcholek hory Doi Suthep. Můj miláček z dětství, Keiko Murosawa, tam stála a mávala na mne. Obrátil jsem se a podíval se na krajtu.

,Podívej se znovu,‘ řekla mi.

Když jsem se podíval na horu podruhé, tvář ženy se změnila. Už to nebyla Keiko — byla jste to vy, kdo mi mával z vrcholku Doi Suthep.“

Kendži se na několik sekund odmlčel. „Nikdy jsem neměl tak neobvyklý, ani tak živý sen. Myslel jsem, že snad…“

Nai naskočila husí kůže na rukou, když Kendži popisoval svůj sen. Znala předem konec — že ona, Nai Buatong, bude mávat z vrcholku hory. Naklonila se dopředu. „Pane Watanabe,“ řekla pomalu, „doufám, že to, co řeknu, se vás nijak nedotkne…“

Na několik sekund se odmlčela. „Máme známé thajské přísloví,“ řekla konečně a vyhýbala se očima jeho očím, „které říká, že když k tobě mluví ve snu had, našel jsi partnera, jehož si vezmeš.“

Po šesti týdnech jsem dostala oznámení, vzpomínala Nai. Pořád seděla v nádvoří před chrámem královny Chamatevi v Lamphunu. Balíček s materiály od MVS přišel o tři dny později. Současně s květinami od Kendžiho.

Kendži se objevil v Lamphunu o dalším víkendu. „Promiň, že jsem nezavolal,“ omlouval se, „ale prostě nemělo smysl prohlubovat vzájemný vztah, pokud bys také nejela na Mars.“

V neděli odpoledne ji požádal o ruku a Nai bez rozmýšlení souhlasila. Vzali se v Kjótu o tři měsíce později. Rodina Watanabe velkomyslně zaplatila jejím dvěma sestrám a třem přítelkyním cestu do Japonska na svatbu. Její matka nemohla bohužel jet, protože by se neměl kdo starat o otce.

Když v mysli pečlivě prošla nedávné změny ve svém životě, byla Nai konečně připravena začít s meditací. Po třiceti minutách byla zcela klidná, šťastná a plná očekávání neznámého života, který měla před sebou. Slunce už vyšlo a do chrámu přišli další lidé. Pomalu obešla obvod nádvoří, snažila se vychutnat poslední okamžiky ve svém rodném městě.

Uvnitř hlavní svatyně nazvané viharn, po odevzdání milodaru a zapálení kadidla na oltáři, Nai pečlivě studovala každý výjev z maleb na stěnách, které už tolikrát předtím viděla. Obrazy vyprávěly příběh královny Chamatevi, její jediné hrdinky už od dětství. V sedmém století měly mnohé kmeny v Lamphunu rozdílné kultury a často mezi sebou válčily. Vše, co měly v té době společného, byla legenda, mýtus, který říkal, že z jihu přijede mladá královna. „nesená obrovskými slony“, a sjednotí rozličné kmeny do království Haripunchai.

Chamatevi bylo pouze třiadvacet, když ji starý věštec označil nějakým vyslancům ze severu za budoucí královnu říše Haripunchai. Byla to mladá a krásná princezna rodu Mons, národa Khmer, který později vytvořil Angkor Wat. Chamatevi byla také velice inteligentní vzácná žena své doby a velmi oblíbená u všech z královského dvora.

Monsové byli tudíž ohromeni, když oznámila, že se vzdává života v pohodlí a hojnosti a vydává se na sever, na mučivou šestiměsíční cestu, kterou tvoří přes sedm set kilometrů hor, džungle a močálů. Když Chamatevi a její družina, „neseni obrovskými slony“, došly do zeleného údolí, v němž leží Lamphun, její budoucí poddaní okamžitě zanechali svých sporů a posadili krásnou mladou královnu na trůn. Vládla padesát let moudře a spravedlivě a pozvedla své království z neznáma do věku společenského pokroku a uměleckého rozmachu.

Když jí bylo sedmdesát, Chamatevi se vzdala trůnu a rozdělila království na poloviny, v nichž vládli její synové — dvojčata. Královna pak oznámila, že zasvěcuje zbytek života Bohu. Vstoupila do buddhistického kláštera a vzdala se všeho vlastnictví. Žila prostě a zbožně v klášteře, zemřela ve věku 99 let. V té době už zlatý věk říše Haripunchai skončil.

Na posledním výjevu uvnitř chrámu odvážejí asketickou a scvrklou ženu v nádherném voze do nirvány. Mladá královna Chamatevi, zářivě krásná vedle svého Buddhy, sedí v nádheře nebes nad vozem. Nai Buatong Watanabe, vybraná za osadnici Marsu, klečela v chrámu v Lamphunu v Thajsku a mlčky se modlila k duchu své hrdinky ze vzdálené minulosti.

Drahá Chamatevi, říkala si. Bděla jsi nade mnou po těchto šestadvacet let. Nyní odcházím do neznámého světa, podobně jako ty, když jsi přišla na sever najít Haripunchai. Veď mne svou moudrostí a předvídavostí, když se vydávám do toho nového a úžasného světa.

3

Jukiko měla oblečenou černou hedvábnou košili, bílé kalhoty a černobílý baret. Přešla obývací pokoj, aby promluvila s bratrem. „Byla bych ráda, kdybys přišel, Kendži.“ řekla mu. „Bude to největší demonstrace za mír, kterou kdy svět viděl.“

Kendži se na svou nejmladší sestru usmál a odpověděl: „Rád bych, Juki. Ale už mám jen dva dny, než budu muset odjet, a chci je strávit s matkou a otcem.“

Z druhé strany vešla do pokoje matka. Vypadala utrápeně, jako obvykle, a nesla velký kufr. „Všechno je teď správně sbaleno,“ prohlásila. „Ale pořád bych byla radši, kdybys své rozhodnutí změnila. V Hirošimě bude blázinec. Asahi Sinbun píše, že očekávají milion návštěvníků, téměř polovinu z nich z ciziny.“

„Děkuji ti, matko,“ řekla Jukiko a vzala si kufr. „Jak víš, Satoko a já budeme v hirošimském hotelu Prince. Nedělej si starosti. Zavoláme každé ráno, než se bude něco dít. A v pondělí odpoledne budu doma.“

Dívka otevřela kufr a sáhla do zvláštní přihrádky, z níž vyndala diamantový náramek a prsten se safírem. Oba si navlékla. „Nemyslíš, že bys je měla nechat doma?“ dělala si starosti matka. „Nezapomeň, budou tam všichni ti cizinci. Tvé šperky pro ně můžou být moc velkým pokušením.“

Jukiko se zasmála svým nespoutaným způsobem, který Kendži zbožňoval, a řekla matce: „Matko, děláš si pořád zbytečné starosti. Pořád myslíš jen na to, co se může stát zlého… Jedeme do Hirošimy na oslavy připomínající třísté výročí svržení atomové bomby. Bude tam náš ministerský předseda a také tři členové ústředního výboru Rady vlád. Po večerech budou vystupovat mnozí z nejslavnějších světových hudebníků. Bude to něco, čemu otec říká obohacující zážitek — a ty myslíš jen na to, kdo by mi mohl ukrást šperky.“

„Když jsem byla mladá, bylo neslýchané, aby dvě dívky, které ještě neskončily univerzitu, cestovaly po Japonsku bez dozoru…“

„Matko, už jsme to probíraly dříve,“ přerušila ji Jukiko. „Je mi už skoro dvaadvacet. Příští rok, až ukončím studium, odejdu z domu, budu žít sama, možná i v jiné zemi. Už nejsem dítě. A Satoko a já jsme schopny se o sebe postarat.“

Jukiko mrkla na hodinky. „Musím běžet. Už na mne asi čeká na stanici metra.“

Dlouhými kroky půvabně přešla k matce a formálně ji políbila. Objetí s bratrem trvalo déle.

„Měj se dobře, ani-san,“ zašeptala mu do ucha. „Dej na sebe a svou milou ženu na Marsu pozor. Jsme na tebe všichni moc pyšní.“

Kendži nikdy Jukiko opravdu dobře neznal. Byl konec konců téměř o dvanáct let starší. Byly jí čtyři, když byl pan Watanabe jmenován prezidentem americké pobočky firmy International Robotics. Rodina se tehdy přestěhovala přes Tichý oceán na předměstí San Francisca. Kendži v těch dnech nevěnoval své mladší sestře větší pozornost. V Kalifornii se mnohem víc zajímal o svůj nový život, obzvláště když začal studovat na Kalifornské univerzitě v Los Angeles.

Rodiče a Jukiko se vrátili do Japonska v roce 2232 a Kendži zůstal jako student druhého ročníku historie na univerzitě. Od té doby se s Jukiko moc nestýkal. Při svých každoročních návštěvách domova v Kjótu jí vždy chtěl věnovat nějaký čas, nikdy k tomu však nedošlo. Buď byla zaneprázdněna ona, nebo jeho rodiče naplánovali příliš mnoho společenských povinností, nebo si prostě Kendži sám nevyšetřil dost času.

Když stál Kendži ve dveřích a pozoroval Jukiko, jak mizí v dálce, měl v sobě neurčitý pocit smutku. Opouštím tuto planetu, myslel si, a přesto jsem si nikdy neudělal čas, abych poznal vlastní sestru.

Paní Watanabe za ním monotónně mluvila, vyjadřovala svůj pocit, že v životě neuspěla, protože nikdo z dětí k ní nemá žádný respekt a všechny ji opustily. Teď její jediný syn, který se oženil s ženou z Thajska, jen aby je přivedl do nepříjemností, odjíždí žít na Mars a ona ho nejméně pět let neuvidí. A co se týká prostřední dcery a jejího manžela, který je bankéř, ti jí aspoň dali dvě vnučky, ale ty jsou stejně nevýrazné a nudné jako jejich rodiče…

„Jak se daří Funiko?“ přerušil Kendži matku. „Budu mít příležitost vidět ji a své neteře, než odjedu?“

„Zítra večer přijedou z Kote na večeři,“ odvětila matka. „I když vůbec nevím, co jim dám k jídlu… Víš, že Tacuo a Funiko holky vůbec neučí, jak používat hůlky? Dovedeš si to představit? Japonské dítě, které neví, jak použít hůlky? Copak už jim není nic svaté? Vzdali jsme se identity, abychom zbohatli. Říkala jsem tvému otci…“

Kendži se omluvil z matčina hádavého monologu a hledal útočiště v otcově pracovně. Stěny pokoje lemovaly zarámované fotografie, archivy muže úspěšného jak v osobním životě, tak v zaměstnání. Dva obrázky měly pro Kendžiho mimořádný význam. Na jednom z nich drželi společně s otcem velkou trofej, kterou uděloval golfový klub vítězům každoročního turnaje dvojic otec-syn. Na druhé předával zářící pan Watanabe svému synovi velkou medaili, když Kendži získal první cenu v celoměstské soutěži středoškoláků v Kjótu.

Kendži už zapomněl, než opět spatřil fotografie, že Tošio Nakamura, syn otcova nejbližšího přítele a obchodního společníka, obsadil v obou soutěžích druhé místo. Na obou fotografiích měl mladý Nakamura, téměř o hlavu vyšší než Kendži, na tváři výrazně zlobný úšklebek.

To bylo dávno před jeho všemi potížemi, pomyslel si Kendži. Vzpomněl si na titulek „Významný podnikatel uvězněn“, který před čtyřmi roky oznamoval obvinění Tošio Nakamury. Článek pod titulkem vysvětloval, že pan Nakamura, který byl tehdy už viceprezidentem hotelové společnosti Tomozawa, byl obviněn z velmi vážných přestupků, počínaje podplácením, přes kuplířství a konče obchodem s otroky. Během čtyř měsíců byl Nakamura uznán vinným a odsouzen k několika rokům vězení. Kendžiho to ohromilo. Co se to pro všechno na světě s Nakamurou stalo? tázal se během těch čtyř roků mnohokrát.

Když si Kendži připomněl svého chlapeckého soka, bylo mu velice líto Keiko Murosawy, jeho ženy, k níž choval v šestnácti obzvláštní náklonnost. Kendži a Nakamura ve skutečnosti skoro rok soupeřili o její lásku. Když Keiko konečně dala jasně najevo, že dává přednost Kendžimu, mladý Nakamura zuřil. Dokonce si jednou ráno u chrámu Ryoanji na Kendžiho počkal a chtěl ho zbít.

Mohl jsem si vzít Keiko já sám, myslel si Kendži, kdybych byl zůstal v Japonsku. Zíral z okna na zahradu s lišejníky. Venku pršelo. Náhle se mu vybavila bolestná vzpomínka na deštivý den z doby, kdy dospíval.

Hned jak mu otec řekl tu novinu, šel Kendži za ní domů. V okamžiku, kdy zabočil do ulice vedoucí k jejich domu, pozdravila ho Chopinova klavírní skladba. Paní Murosawa otevřela dveře a řekla mu přísně: „Keiko teď cvičí. Bude jí to trvat ještě přes hodinu.“

„Prosím, paní Murosawa,“ žadonil šestnáctiletý, „je to velice důležité.“

Její matka chtěla zavřít dveře, když Keiko sama zahlédla Kendžiho oknem. Přestala hrát a přiběhla. Svým zářivým úsměvem zažehla v mladém muži náhlý příval radosti. „Ahoj, Kendži,“ řekla. „Co se děje?“

„Něco velice důležitého,“ odpověděl záhadně. „Můžeš jít se mnou na procházku?“

Paní Murosawa bručela něco o blížícím se recitálu, ale Keiko ji přesvědčila, že si může dovolit jeden den vynechat. Děvče popadlo deštník a připojilo se před domem ke Kendžimu. Jakmile byli z dohledu, zavěsila se do něj, jako vždycky, když byli spolu.

„Tak, příteli,“ řekla Keiko, když kráčeli svou obvyklou cestou k pahorkům za jejich částí Kjóta. „Co je tak velice důležité?“'

„Nechci ti to říct teď,“ odvětil Kendži. „Aspoň ne tady. Chci počkat, až budeme na správném místě.“

Kendži a Keiko si jen tak povídali a smáli se, když směřovali k Cestě filozofa, překrásné stezce, která se klikatila několik kilometrů podél úpatí východních pahorků. Trasa se stala známou díky tomu, že po ní každé ráno chodil filozof dvacátého století Nišida Kitaró. Vedla podél některých z nejslavnějších scenerií Kjóta, včetně Ginkakudži, Stříbrného pavilonu, a Kendžiho nejoblíbenějšího místa, starého buddhistického chrámu nazvaného Čion-in.

Za chrámem a po jedné jeho straně byl malý hřbitov s asi sedmdesáti až osmdesáti hroby a náhrobními kameny. Kendži a Keiko nedávno při jedné své dobrodružné výpravě objevili, že na hřbitově jsou uloženy pozůstatky některých nejprominentnějších občanů Kjóta dvacátého století: mimo jiné tam ležel proslavený romanopisec Džun'ičiró Tanizaki a lékař-básník Iwao Macuo. Po svém objevu si hřbitov zvolili za místo svých obvyklých schůzek. Jednou, když oba přečetli Sestry Makiokovy, Tanizakiho mistrovské dílo o životě v Ósace v třicátých letech dvacátého století, se přes hodinu se smíchem dohadovali — seděli přitom u autorova náhrobního kamene — o tom, kterou ze sester připomíná Keiko nejvíc.

Toho dne, kdy pan Watanabe informoval Kendžiho, že rodina odjíždí do Ameriky, začalo pršet, když Kendži a Keiko dorazili k chrámu Čion-in. Kendži se vydal uličkou vpravo a zamířil ke staré bráně s doškovou střechou. Jak Keiko očekávala, nevešli do chrámu, ale šli po schodech vedoucích ke hřbitovu. Kendži však nezastavil u Tanizakiho hrobu. Stoupal dál, k jinému hrobu.

„Zde je pohřben doktor Iwao Macuo.“ prohlásil a vytáhl svůj elektronický zápisník. „Přečteme si několik jeho básní.“

Keiko si sedla vedle přítele, oba se schovali před mírným deštěm pod jejím deštníkem a Kendži četl tři básně. Potom řekl: „Mám poslední báseň, haiku, které napsal básníkův přítel.

V jednom červnovém dni,

Porcí zmrzliny ochlazeni,

Popřejeme si sbohem.

Když Kendži zarecitoval haiku zpaměti podruhé, oba několik sekund mlčeli. V Keiko vzrůstal pocit nepokoje a dokonce strachu, když se Kendžiho vážný výraz neměnil. Nakonec řekla tiše: „Báseň mluví o loučení. Říkáš mi, že…“

„Nemám na vybranou, Keiko,“ přerušil ji. Několik sekund váhal. „Otce přeložili do Ameriky,“ pokračoval konečně. „Odjedeme tam příští měsíc.“

Kendži nikdy neviděl na jejím krásném obličeji tak beznadějný výraz. Když k němu vzhlédla hrozně smutnýma očima, myslel si, že mu pukne srdce. Přitiskl ji v odpoledním dešti k sobě, oba se rozplakali, a přísahal, že bude navždy milovat jen ji.

4

Mladší servírka, ta v bleděmodrém kimonu se starodávným pásem obi, odtáhla posuvnou zástěnu a vstoupila do místnosti. Nesla podnos, na němž bylo pivo a saké.

„O-sake onegai šimasu,“ řekl Kendžiho otec zdvořile a držel svůj kalíšek na saké, když nalévala.

Kendži se napil svého chlazeného piva. Starší servírka nehlučně přinesla malý podnos s předkrmem. Uprostřed byla nějaká mušle v jemné omáčce, Kendži však nedokázal identifikovat ani měkkýše ani omáčku. Během sedmnácti let, kdy byl mimo Kjóto, jenom párkrát jedl tato kaiseki jídla.

„Kanpai,“ řekl Kendži a přiťukl si svou sklenicí s pivem s otcovým kalíškem saké. „Děkuji ti, otče. Večeřet zde s tebou je pro mne čest.“

Kičó byl nejproslavenější restaurant v oblasti Kansai, snad i v celém Japonsku. Byl také děsně drahý, protože zachovával tradice osobní obsluhy, soukromých jídelních salonků a sezónních jídel připravovaných ze surovin nejvyšší kvality. Každý chod byl potěšením pro oči a rovněž pro žaludek. Když pan Watanabe informoval syna. že budou večeřet sami, jen oni dva, Kendžiho ani ve snu nenapadlo, že to bude v Kičó.

Hovořili o expedici na Mars. „Kolik dalších osadníků je z Japonska?“ zeptal se pan Watanabe.

„Docela slušný počet,“ odvětil Kendži. „Téměř tři sta, pokud se správně pamatuji. Z Japonska přišlo mnoho vysoce kvalitních zájemců. Jen Amerika má větší podíl.“

„Znáš nějaké z Japonska osobně?“

„Dva nebo tři. Jasuko Horikawa byla se mnou krátce ve třídě na střední škole v Kjótu. Můžeš si ji pamatovat. Velice, velice chytrá. Zuby jako králík. Silné brýle. Dělá, vlastně bych měl říct dělala, chemičku u firmy Dai-Nippon.“

Pan Watanabe se usmál. „Myslím, že si ji pamatuji. Přišla k nám domů ten večer, kdy Keiko hrála na klavír.“

„Ano, myslím, že ano,“ odpověděl Kendži nenuceně. Zasmál se. „Ale velice obtížně si pamatuji z toho večera něco jiného než Keiko.“

Pan Watanabe dopil svůj kalíšek saké. Mladší servírka, která nenápadně klečela v rohu místnosti pokryté rohožemi tatami, přišla ke stolu, aby mu ho doplnila. „Kendži, zneklidňují mne trestanci,“ prohlásil pan Watanabe, když odešla.

„O čem to mluvíš, otče?“ divil se Kendži.

„Četl jsem dlouhý článek v časopise, který uváděl, že MVS najala několik set odsouzených, aby se stali částí vaší Lowellovy kolonie. Článek zdůraznil, že všichni trestanci měli během věznění perfektní záznamy a také vynikající dovednosti. Ale proč vůbec bylo nutné přijímat odsouzené?“

Kendži upil doušek piva a pak odpověděl: „Po pravdě řečeno, otče, měli jsme s náborem jisté potíže. Za prvé, neodhadli jsme reálně, kolik lidí se přihlásí, a nasadili jsme příliš vysoké požadavky pro přijetí. Za druhé, požadavek minimálně pěti let byl chybou. Zvláště pro mladé lidi představuje rozhodnutí dělat něco po tak dlouhou dobu ohromný závazek. Nejdůležitější bylo to, že tisk závažně uškodil celému procesu náboru. V době, kdy jsme shromažďovali přihlášky, se objevily nesčetné články v časopisech a „speciální“ pořady v televizi o ponechání osad na Marsu před sto lety svému osudu. Lidi polekalo, že by se historie mohla opakovat a že by na Marsu mohli zůstat natrvalo.“

Kendži se krátce odmlčel, ale pan Watanabe nic neříkal. „Kromě toho, jak dobře víš, projekt se dostával do neustálých finančních krizí. Bylo to při loňském snížení rozpočtu, kdy jsme poprvé začali uvažovat o kvalifikovaných vzorných odsouzených jako o způsobu, jak vyřešil nějaké z našich personálních a rozpočtových potíží. Ačkoliv dostanou nižší platy, zbyla pro odsouzené ještě řada pohnutek, které je vedly k podání přihlášek. Výběr znamená udělení úplné milosti a tudíž svobody, až se po pěti letech vrátí na Zemi. Bývalí vězni budou navíc plnoprávnými občany Lowellovy kolonie jako všichni ostatní, nebudou už podléhat omezujícímu dozoru nad svou veškerou činností…“

Kendži přestal, když na stůl přinesli dva malé kousky vařené ryby, lahodné, krásné a posazené do lože z rozmanitých listů. Pan Watanabe uchopil jednu ze dvou ryb svými hůlkami a malý kousek si ukousl. „Oišii desu,“ poznamenal, aniž na syna pohlédl.

Kendži sáhl po svém kousku ryby. Diskuze o odsouzených v Lowellově kolonii zjevně skončila. Kendži se podíval za svého otce, kde bylo vidět rozkošnou zahradu, která restaurant tak proslavila. Po vyleštěných stupíncích stékal podél několika vybraných zakrslých stromů malý potůček. Pozice čelem do zahrady byla při tradičním japonském jídle vždy čestným místem. Pan Watanabe trval na tom, aby při své poslední večeři na Zemi měl výhled na zahradu Kendži.

Když dojedli ryby, otec se zeptal: „Nedokázali jste přilákat žádné čínské osadníky?“ Kendži zavrtěl hlavou. „Jenom několik ze Singapuru a z Malajsie. Jak čínská, tak brazilská vláda zakázala svým občanům, aby se hlásili. Brazilské rozhodnutí se dalo čekat — jejich Jihoamerické impérium je vlastně s Radou vlád ve válce — ale doufali jsme, že Číňané by mohli svůj postoj zmírnit. Myslím, že sto let izolace neumírá tak snadno.“

„Nemůžeš jim doopravdy dávat vinu,“ poznamenal pan Watanabe. „Jejich národ během Velkého chaosu hrozně trpěl. Celý zahraniční kapitál přes noc zmizel a jejich hospodářství se okamžitě zhroutilo.“

„Podařilo se nám získat několik černých Afričanů, možná celkem sto, a hrstku Arabů. Ale většina osadníků je ze zemí, které významně přispívají do MVS. To se pravděpodobně dalo čekat.“

Kendži náhle zrozpačitěl. Celá konverzace od jejich příchodu do restaurantu se točila jen kolem něj a jeho práce. Během několika dalších chodů se ptal otce na jeho práci v International Robotics. Pan Watanabe, který byl nyní hlavním výkonným představitelem korporace, se vždy dmul pýchou, když mluvil o „své“ společnosti. Byl to největší světový výrobce robotů pro továrny a kanceláře. Roční prodej IR, jak se korporace nazývala, ji řadil mezi padesát nejúspěšnějších výrobců na světě.

„Příští rok mi bude dvaašedesát,“ řekl pan Watanabe, po mnoha kalíšcích saké nezvykle hovorný, „a myslel jsem si, že bych mohl odejít do penze. Ale Nakamura tvrdí, že by to byla chyba. Říká, že mne společnost pořád potřebuje…“

Než přinesli ovoce, Kendži a otec opět diskutovali o nadcházející expedici na Mars. Kendži vysvětloval, že Nai a většina dalších asijských kolonistů, kteří cestují na kosmické lodi Pinta nebo Nina, jsou už v japonském výcvikovém středisku na jihu ostrova Kjúšú. Jakmile Kendži odjede z Kjóta, připojí se ke své ženě, a po dalších deseti dnech tréninku budou všichni, kteří poletí kosmickou lodí Pinta, přesunuti na vesmírnou stanici na NOD, Nízkou orbitální dráhu, kde podstoupí týden výcviku v beztížném stavu. Posledním úsekem jejich cesty blízko Země bude jízda na vesmírné vlečné lodi z NOD na geostacionární vesmírnou stanici na GOD-4, Geostacionární orbitální dráhu, kde se právě teď Pinta montuje, podstupuje konečné zkoušky a vybavuje se na dlouhou cestu na Mars.

Mladší servírka jim přinesla dvě sklenky koňaku. „Tvá žena je opravdu nádherné stvoření,“ řekl pan Watanabe a trošku upil. „Vždy jsem si myslel, že thajské ženy jsou nejkrásnější na světě.“

„Je také krásná uvnitř,“ dodal Kendži kvapně a náhle svou ženu postrádal. „A je rovněž inteligentní.“

„Mluví výborně anglicky,“ poznamenal pan Watanabe. „Ale tvá matka říká, že její japonština je hrozná.“

Kendži se naježil. „Nai se snažila mluvit japonsky — i když se mimochodem tuto řeč nikdy neučila — protože matka odmítla mluvit anglicky. Udělala to záměrně, aby se Nai cítila nesvá…“

Kendži se zarazil. Jeho poznámky bránící Nai se k této příležitosti nehodily.

„Gomen nasai,“ řekl otci.

Pan Watanabe dlouze upil ze svého koňaku a potom začal: „No. Kendži, to je aspoň na pět let naposled, co jsme spolu sami. Jsem velice spokojen s večeří i s naším rozhovorem.“ Na chvilku se odmlčel. „Je zde však ještě jeden bod, který jsem s tebou chtěl projednal.“

Kendži trochu změnil polohu (nebyl už zvyklý sedět na podlaze se zkříženýma nohama celé čtyři hodiny) a sedl si zpříma, snažil se pročistit si mysl. Z otcova tónu bylo jasné, že „ještě jeden bod“ bude vážný.

„Můj zájem o zločince ve vaší Lowellovč kolonii není jen pouhá zvědavost,“ začal pan Watanabe. Na chvilku se odmlčel, aby si uspořádal myšlenky, než pokračoval. „Nakamura-san přišel koncem minulého týdne na závěr pracovní doby do mé kanceláře a řekl mi, že druhá žádost jeho syna o umístění v Lowellově kolonii byla také zamítnuta. Požádal mne, abych s tebou promluvil, zda se na to nemůžeš podívat.“

Poznámka zasáhla Kendžiho jako úder z jasného nebe. Nikdy ani nezaslechl, že jeho rival z dětství žádal o přijetí do Lowellovy kolonie. A teď jeho otec…

„Nezabýval jsem se výběrem odsouzených kolonistů,“ odpověděl pomalu. „To je zcela jiné oddělení projektu.“

Pan Watanabe několik sekund nic neříkal. „Naši známí nám sdělili,“ pokračoval nakonec, když dopil svůj koňak, „že jediným opravdovým odpůrcem jeho přijetí je psychiatr, doktor Ridgemore z Nového Zélandu, který navzdory Tošiově výbornému chování v době vazby zastává názor, že Nakamurův syn pořád ještě neuznal, že udělal něco špatného… Domnívám se, že jsi byl osobně zodpovědný za získání doktora Ridgemora do týmu Lowellovy kolonie.“

Kendžiho to ohromilo. Tohle, co otec chtěl, nebyl žádný bezdůvodný požadavek. Udělal rozsáhlý průzkum celé situace. Ale proč? přemítal Kendži. Proč se o to tolik zajímá?

„Nakamura-san je výborný inženýr,“ řekl pan Watanabe. „Je osobně odpovědný za mnoho výrobků, které nás přivedly na první místo v našem oboru. Ale poslední dobou nemá jeho laboratoř moc nápadů. Ve skutečnosti začala její produktivita v době zatčení a odsouzení jeho syna klesat.“

Pan Watanabe se naklonil ke Kendžimu a opřel si lokty o stůl.

„Pan Nakamura ztratil sebedůvěru. On a jeho žena musí jednou měsíčně navštěvovat syna ve vězeňské cele. Je to pro něj stálá připomínka toho, jak byla jeho rodina zneuctěna. Kdyby mohl syn odjet na Mars, potom snad…“

Kendži rozuměl příliš dobře, co jeho otec žádá. Emoce, které byly dlouho potlačeny, hrozily vybuchnout. Kendži byl rozzloben a zmaten. Chtěl otci říct, že jeho žádost je „nepatřičná“, když ten opět promluvil.

„Je to stejně kruté pro Keiko a její děvčátko. Aiko je už skoro sedm let. Každý druhý víkend jedou oddaně vlakem…“

Ač se snažil, seč mu síly stačily, Kendži nedokázal zabránit slzám, které mu vstoupily do očí. Obraz Keiko, zlomené a sklíčené, vedoucí každých čtrnáct dní svou dceru do hlídané oblasti na návštěvu jejího otce, byl víc, než dokázal snést.

„Mluvil jsem minulý týden s Keiko sám,“ dodal otec, „na Nakamurovu žádost. Byla velmi nešťastná. Ale zdálo se, že se vzchopila, když jsem jí řekl, že tě požádám o přímluvu za jejího manžela.“

Kendži se zhluboka nadechl a zíral do bezvýrazné tváře svého otce. Věděl, co udělá. Věděl také, že je to vskutku „nepatřičné“ — ne špatné, jen nepatřičné. Nemělo však smysl mučit se nad rozhodnutím, které bylo samozřejmé.

Kendži dopil svůj koňak. „Řekni panu Nakamurovi, že se zítra s doktorem Ridgemorem telefonicky spojím.“

Co když ho jeho intuice zklame? Pak ztratím hodinu, nanejvýš devadesát minut, myslel si Kendži, když se omluvil z rodinného sezení se sestrou Funiko a jejími dcerami a vyběhl ven na ulici. Okamžitě zamířil k pahorku. Bylo asi půl hodiny před západem slunce. Bude tam, řekl si. To bude má jediná příležitost říct sbohem.

Kendži šel nejdříve do malého chrámu Ginkakudži. Přehlédl hondó, vešel dovnitř, očekával, že najde Keiko na jejím oblíbeném místě, před postranním dřevěným oltářem připomínajícím dvě buddhistické jeptišky z dvanáctého století, předtím členky dvorního harému, které spáchaly sebevraždu, když jim císař Go-Toba nařídil vzdát se učení Hónena. Keiko tam nebyla. Nebyla ani venku, kde byly dvě jeptišky pohřbeny, na okraji borového lesa. Kendži si začal myslet, že se zmýlil. Keiko nepřišla, myslel si. Má pocit, ze příliš ztratila tvář.

Jeho jedinou nadějí zůstalo, že Keiko na něj čeká na hřbitově vedle chrámu Čion-in, kde jí před sedmnácti roky řekl, že odjíždí z Japonska. Když šel cestou k chrámu, vynechalo mu srdce. Po své pravici spatřil v dálce ženskou postavu. Měla na sobě prosté černé šaty a stála u hrobky, kde byl pohřben Džun'ičiró Tanizaki.

Ačkoliv se dívala opačným směrem a v přibývajícím soumraku neviděl jasně, byl si jist, že je to Keiko. Utíkal po schodech a na hřbitov, konečně se zastavil asi pět metrů před ženou v černém.

„Keiko,“ řekl, lapaje po dechu. „Jsem tak rád…“

„Watanabe-san,“ řekla osoba formálně, otočila se s hlavou skloněnou a očima upřenýma na zem. Uklonila se velmi hluboce, jako by byla služebnou. „Dómo arigato gozaimasu,“ opakovala dvakrát. Konečně se napřímila, ale stále na Kendžiho nevzhlédla.

„Keiko,“ řekl tise. „Je to jen Kendži. Jsem sám. Prosím, podívej se na mne.“

„Nemůžu,“ odpověděla hlasem sotva slyšitelným, „Ale můžu ti poděkovat za všechno, co jsi udělal pro Aiko a pro mne.“ Opět se uklonila a dodala: „Dómo arigato gozaimasu.“

Kendži se impulzivně sklonil a dal jí ruku pod bradu. Jemně jí zvedl hlavu, až viděl její tvář. Keiko byla stále krásná. Kendžiho však šokovalo, když spatřil v jejích něžných rysech trvale vrytý hluboký smutek.

„Keiko,“ zamumlal. Její slzy se mu zabodávaly do srdce jako maličké nože.

„Musím jít,“ řekla. „Přeji ti štěstí.“ Odtáhla se z jeho doteku a opět se uklonila. Vzpřímila se, nepodívala se na něj a pomalu odešla stezkou do stínů soumraku.

Kendži ji sledoval očima, dokud nezmizela v dálce. Až potom si uvědomil, že se opírá o Tanizakiho náhrobní kámen. Několik sekund zíral na dvě Kandži postavy na šedých tabulkách, Ku a Džaku. Na jedné stálo Prázdnota, na druhé Samota.

5

Když bylo poselství z Rámy v roce 2241 předáno ze systému sledování satelitů na Zemi, způsobilo okamžitě ohromení. Nicolin videozáznam byl samozřejmě okamžitě označen za přísně tajný, zatímco Mezinárodní informační služba (MIS), bezpečnostní oddělení Rady vlád, se snažila pochopit, o co se jedná. Krátce nato byl vyslán tucet nejlepších agentů do tajného střediska v Novosibirsku, aby analyzovali signál, který přišel z dalekého kosmu, a připravili celkový plán, podle nějž by se Rada vlád zachovala.

Jakmile se zjistilo, že ani Číňané, ani Brazilci nedokáží signál dekódovat (jejich technologické možnosti nebyly ještě na stejné úrovni jako Rady vlád), bylo směrem k Rámovi vysláno požadované potvrzení příjmu, aby se zabránilo dalšímu přehrávání Nicolina videozáznamu. Potom se superagenti soustředili na podrobnosti obsahu samotného poselství.

Začali tím, že se vrhli na historický výzkum. Všeobecně se akceptovalo, navzdory jistým předkládaným (avšak zdiskreditovaným) důkazům opaku, že kosmická loď Ráma II byla v dubnu 2200 salvou jaderných střel zničena. Nicole des Jardinsová, údajná bytost vystupující ve videozáznamu, byla považována za mrtvou dokonce předtím, než vědecká kosmická loď Newton opustila Rámu. Nicole, nebo co z ní zůstalo, musela zahynout při jaderném zničení Rámy. Takže mluvčí v záznamu vlastně nemohla být ona.

Pokud však osoba, nebo věc, která hovořila z videozáznamu, byla robotem imitujícím madame des Jardinsovou, nebo jí zdánlivě podobným, byla mnohem dokonalejší než jakékoliv návrhy umělé inteligence na Zemi. Dospělo se tedy k předběžnému závěru, že Země má opět co do činění s vyspělou civilizací neuvěřitelných schopností, takových, které odpovídaly technologické úrovni dvou předchozích kosmických lodí Ráma.

Neexistovala ani žádná pochybnost o nevyslovené hrozbě obsažené v poselství, na tom se superagenti zcela shodli. Pokud vskutku mířil další Ráma ke Sluneční soustavě (ačkoliv zatím dvě stanice Excalibur nic nezachytily), Země absolutně nemohla vzkaz ignorovat. Existovala samozřejmě jistá možnost, že celá věc byla pečlivě zpracovaný podvod připravený čínskými fyziky (ti byli jednoznačně hlavními podezřelými), dokud to však nebude potvrzená skutečnost, musela mít Rada vlád určitý plán.

Naštěstí byl už schválen plán vytvořit na Marsu kolem roku 2245 nevelkou mnohonárodní kolonii. Během dvou předchozích desetiletí rozdmýchalo několik výzkumných výprav na Mars opět zájem o velkou ideu, že člověk přetvoří Rudou planetu a udělá ji obyvatelnou pro lidský druh. Na Marsu už byly vědecké laboratoře bez lidí provádějící experimenty, které byly buď příliš nebezpečné, nebo sporné, aby se vykonávaly na Zemi. Nejsnadnější cestou, jak vyhovět záměru v záznamu Nicole des Jardinsové — a nepoplašit populaci planety Země — bude ohlásit a financovat na Marsu značně větší kolonii, než se zamýšlelo. Kdyby se posléze ukázalo, že celá záležitost je podvod, může se velikost kolonie snížit na původně navrhovanou.

Jeden z agentů, Ind jménem Ravi Srinivasan, pečlivě propátral rozsáhlé archivy dat MVS od roku 2200 a nabyl přesvědčení, že Ráma II nebyl jaderným rojem zničen. „Je možné,“ prohlásil pan Srinivasan, „že tento videozáznam je pravý a že mluvčí je skutečně vážená madame des Jardinsová.“

„Ale té by dnes bylo dvaasedmdesát,“ odporovali další agenti.

„V záznamu není nic, co ukazuje, kdy byl natočen,“ dokazoval pan Srinivasan. „A když porovnáte fotografie madame des Jardinsové z průběhu mise s obrázky ženy v signálu, který jsme zachytili, jsou rozhodně různé. Její tvář je starší, možná o deset let. Je-li mluvčí v záznamu podvod, nebo napodobenina, potom to udělali velmi obratně.“

Pan Srinivasan však souhlasil, že plán přijatý nakonec MIS je správný, i kdyby byl videozáznam pravdivý. Takže nebylo potřeba přesvědčit všechny, že jeho pohled na věc je správný. Co však bylo absolutně nutné, na tom se shodli všichni superagenti, bylo to, aby o existenci záznamu vědělo co nejméně lidí.

Během čtyřiceti let od začátku třiadvacátého století došlo na planetě Zemi k významným změnám. Po Velkém chaosu se stala Rada vlád monolitní organizací, která řídila, nebo aspoň manipulovala politiku planety. Jedině Čína, která se po ničivé zkušenosti během chaosu vrátila do izolace, byla vně sféry vlivu Rady vlád. Po roce 2200 se však objevily známky toho, že uznávaná moc Rady vlád začíná erodovat.

Nejdříve přišly korejské volby v roce 2209, kdy lidé tohoto národa znechucení po sobě jdoucími režimy zkorumpovaných politiků, kteří bohatli na úkor obyvatelstva, skutečně hlasovali pro federaci s Číňany. Z velkých zemí světa měla jedině Čína významně odlišný systém než řízený kapitalizmus praktikovaný bohatými národy a konfederacemi Severní Ameriky, Asie a Evropy. Čínská vláda byla odrůdou socialistické demokracie založené na principech, které zastával za svatého prohlášený italský katolík dvaadvacátého století Svatý Michael ze Sieny.

Rada vlád (a s ní skutečně celý svět) byla ohromena překvapujícími výsledky voleb v Koreji. V době, kdy se MIS podařilo podnítit občanskou válku (r. 2211–2212), získala už nová korejská vláda a její čínští spojenci srdce a mysli lidí. Vzpoura byla snadno potlačena a Korea se stala stálou částí Čínské federace.

Číňané otevřeně prohlásili, že nemají v úmyslu vyvážet svou formu vlády za pomoci vojenské síly, ale zbytek světa jim nevěřil. Rozpočet Rady vlád pro armádu a rozvědku se mezi roky 2210 až 2220 zdvojnásobil a na světovou scénu se vrátilo politické napětí.

Mezitím, v roce 2218, zvolilo tři sta padesát milionů Brazilců do čela svého národa charismatického generála, který se jmenoval Joao Pereira. Generál Pereira se domníval, že Jižní Amerika je Radou vlád přehlížena a podceňována (to se nemýlil), a požadoval, aby byly v chartě Rady vlád provedeny změny, které by to napravily. Když Rada vlád odmítla, Pereira oživil jihoamerický nacionalizmus jednostranným odmítnutím charty Rady vlád. Brazílie tedy vystoupila z Rady vlád a během dalšího desetiletí následovala její příklad většina zbývajících národů Jižní Ameriky, povzbuzená velkou vojenskou silou Brazílie, která úspěšně čelila mírovým sílám Rady vlád. Na světovou geopolitickou scénu tak vstoupil třetí hráč, Brazilská říše, vedená energicky generálem Pereirou.

Zpočátku hrozila embarga vyhlášená Radou vlád uvrhnout Brazílii a zbytek Jižní Ameriky do chudoby, která pustošila oblast už v dobách Velkého chaosu. Ale Pereira se nedal. Protože vyspělé národy Severní Ameriky, Asie a Evropy nekupovaly jeho legální export, rozhodl, že on a jeho spojenci budou vyvážet nelegální produkty. Hlavním obchodním artiklem Brazilské říše se staly drogy. Byla to hospodářsky nesmírně úspěšná politika. V roce 2240 proudil silný tok všech druhů drog z Jižní Ameriky do zbytku světa.

Za této politické situace zachytili na Zemi Nicolin videozáznam. I když se v kontrole Rady vlád nad planetou objevily jisté trhliny, organizace ještě pořád reprezentovala téměř sedmdesát procent populace a devadesát procent materiálního bohatství Země. Bylo přirozené, že zodpovědnost za organizaci odezvy převezme Rada vlád a její výkonná vesmírná agentura MVS. Za pečlivého dodržení bezpečnostních pravidel určených MIS byl v únoru 2242 ohlášen pětinásobný počet lidí, kteří pojedou na Mars do Lowellovy kolonie. Odjezd ze Země se plánoval v pozdním létě nebo brzy na podzim v roce 2245.

Další čtyři lidé v místnosti, modroocí členové jedné rodiny z Malmö ze Švédska odešli a Kendži a Nai Watanabe zůstali sami. Ona stále hleděla dolů na Zemi vzdálenou třicet pět tisíc kilometrů. Kendži se k ní u velkého pozorovacího okna připojil.

„Nikdy jsem si plně neuvědomila,“ řekla Nai svému muži, „co to přesně znamená nacházet se na geostacionární orbitě. Země se odsud nepohybuje. Vypadá jako zavěšená v prostoru.“

Kendži se zasmál. „Ve skutečnosti se pohybuje jak Země, tak my — a velice rychle. Ale protože naše orbitální perioda je stejná jako perioda rotace Země, nabízí nám Země pořád stejný pohled.“

„Na té druhé vesmírné stanici to bylo jiné,“ řekla Nai a šourala se ve svých trepkách od okna. „Tam byla Země majestátní, v pohybu, daleko působivější.“

„Ale byli jsme pouze tři sta kilometrů od povrchu. Samozřejmě to bylo…“

„Do prdele!“ uslyšeli výkřik z druhé strany pozorovací haly. Velký mladý muž v černobíle kostkované košili a modrých džínách sebou plácal ve vzduchu, o něco výš než metr nad podlahou, a v důsledku svých prudkých pohybů se přetáčel do strany. Kendži mu pomohl postavit se na nohy.

„Díky,“ řekl muž. „Zapomněl jsem mít pořád jednu nohu na podlaze. Ta beztíže je pro farmáře setsakra nezvyklá.“ Měl silný jižanský přízvuk.

„Ouvej, omlouvám se za výrazy, ma'am. Žil jsem moc dlouho mezi krávami a prasaty.“ Napřáhl ruku ke Kendžimu. „Jsem Max Puckett z města DeQueen v Arkansasu.“

Kendži představil sebe a svou ženu. Max Puckett měl upřímnou tvář a otevřeně se zubil. „Víte,“ řekl, „když jsem se upsal, že půjdu na Mars, nikdy jsem si neuvědomil, že budeme celou tu proklatou cestu beztížní… Co se stane s ubohými slepicemi? Pravděpodobně už nikdy nesnesou žádné vejce.“

Max přešel k oknu. „Teď je v mém domově tam dole, na té legrační planetě, skoro poledne. Můj bratr Clyde si asi právě otevřel láhev piva a jeho žena Winona mu dělá sendvič.“ Na několik sekund se odmlčel a pak se otočil k nim. „Co budete vy dva na Marsu dělat?“

„Já jsem historik kolonie,“ odvětil Kendži, „nebo alespoň jeden z nich. Má žena Nai je učitelkou angličtiny a francouzštiny.“

„Do prdele,“ vyjekl Max Puckett. „doufal jsem, že jste párek farmářů z Vietnamu nebo Laosu. Chci se naučit něco o rýži.“

„Zaslechla jsem něco o slepicích?“ zeptala se Nai po krátké odmlce. „Budeme mít na lodi Pinta kuřata?“

„Ma'am,“ odvětil Max Puckett, „v klecích v nákladní vlečné lodi zaparkované na druhém konci této stanice je patnáct tisíc našich nejlepších kuřat. MVS za ně zaplatila dost, aby Clyde a Winona mohli odpočívat celý dlouhý rok, kdyby chtěli… Jestli s námi ty slepice nepoletí, rád bych věděl, co s nimi k čertu udělají.“

„Cestující na lodi Pinta i Santa Maria zabírají pouze dvacet procent místa,“ připomněl Kendži Nai. „Zásoby a další náklad zabírá zbytek. Na naší lodi bude celkem tři sta cestujících, většinou představitelů MVS a dalšího klíčového personálu nutného k inicializaci kolonie…“

„I-ni-ci-a-li-za-ci kolonie?“ přerušil ho Max. „Kruci, člověče, ty mluvíš jako nějakej robot.“ Zazubil se na Nai. „Po dvou letech s jedním z těch mluvících kultivátorů jsem toho čubčího syna zahodil a nahradil ho jedním z dřívějších němejch typů.“

Kendži se nenucené zasmál. „Řekl bych, že hodně užívám žargonu MVS. Byl jsem jedním z prvních civilistů vybraných pro Nový Lowell a řídil jsem nábor v Orientu.“

Max si dal cigaretu do úst. Rozhlédl se po pozorovací hale. „Nevidím nikde,kouření dovoleno‘. Kdybych si zapálil, nejspíš spustím poplašné zařízení.“ Strčil si cigaretu za ucho. „Winona nenávidí, když já a Clyde kouříme. Říká, že teď už kouří jenom farmáři a kurvy.“

Max se zachichotal. Kendži a Nai se rovněž smáli. Byl to legrační muž. „Když mluvím o kurvách.“ řekl Max a zamrkal, „kde jsou všechny ty odsouzený ženský, který jsem viděl v televizi? Teda, některý z nich byly moc pěkný. Vypadaly sakra o moc líp než moje kuřata a prasata.“

„Všichni osadníci, kteří byli na zemi drženi ve vazbě, cestují na lodi Santa Maria,“ řekl Kendži. „My přijedeme asi dva měsíce před nimi.“

„Víte toho o téhle misi hrozně moc,“ řekl Max. „A nemluvíte zkomolenou angličtinou jako Japončíci, s kterými jsem se setkal v Little Rocku a Texarkaně. Jste nějaké velké zvíře?“

„Ne,“ odpověděl Kendži, neschopen potlačit smích. „Jak jsem vám řekl, jsem jen první historik kolonie.“

Kendži chtěl říct Maxovi, že žil šest let ve Spojených státech — což vysvětlovalo, proč mluví tak dobře anglicky — když se otevřely dveře z haly a vešel jimi důstojný starší pán v šedém obleku s tmavou kravatou. „Promiňte,“ řekl Maxovi, který si zase dal nezapálenou cigaretu do úst, „dostal jsem se omylem do kuřárny?“

„Ne, otecko,“ odvětil Max. „Tahle místnost je pozorovací hala. Je moc pěkná na to, aby to byla kuřárna. Kouření je asi omezeno na malou místnost bez oken poblíž záchodů. Při pohovoru mně zástupce MVS říkal…“

Starší pán zíral na Maxe, jako kdyby byl biolog a Max vzácný, ale nepříjemný exemplář. „Mé jméno, mladý muži,“ přerušil ho, „není,Otecko‘. Jmenuji se Pjotr. Pjotr Myškin, abych byl přesný.“

„Rád vás poznávám, Petere,“ řekl Max a podával mu ruku. „Já jsem Max. Tohle jsou manželé Wabanyabe. Jsou z Japonska.“

„Kendži Watanabe,“ opravil ho Kendži. „To je má žena Nai, z Thajska.“

„Pane Maxi,“ řekl Pjotr Myškin formálně, „mé křestní jméno je Pjotr, ne Peter. Je dost zlé, že musím pět let mluvit anglicky. Mohu jistě žádat, aby si mé jméno zachovalo svůj původní ruský zvuk.“

„Oukej, Pí-jot-ur.“ prohlásil Max a zase se zubil. „Co vlastně děláte? Ne, nechte mě hádat… Vy jste pohřební zřízenec kolonie.“

Na zlomek sekundy se Kendži obával, že pan Myškin vybuchne hněvem. Místo toho se mu však na tváři začal tvořit nepatrný úsměv. „Je zřejmé,“ řekl pomalu, „že máte jistý komický dar. Myslím, že na dlouhé a nudné cestě vesmírem by to mohla být výhoda.“ Na okamžik se odmlčel. „Pro vaši informaci, nejsem pohřební zřízenec. Vystudoval jsem práva. Až do doby před dvěma roky, kdy jsem z vlastní vůle odstoupil, abych hledal,nové dobrodružství‘, jsem byl členem Nejvyššího Sovětského soudu.“

„Do prdele práce,“ vykřikl Max Puckett. „Teď si vzpomínám. Četl jsem o vás v časopisu Time… Jo. Soudce Myškine, omlouvám se. Nepoznal jsem vás…“

„To vůbec nevadí,“ přerušil ho soudce Myškin s pobaveným úsměvem rozlévajícím se mu po tváři. „Je to fascinující být na okamžik neznámým a být považován za pohřebního zřízence. Pravděpodobně navyklý výraz soudce je velmi blízký zasmušilému výrazu účastníka pohřbu. Mimochodem, pane…“

„Puckett, pane.“

„Mimochodem, pane Puckette,“ pokračoval soudce Myškin, „nepřipojil byste se ke mně v baru na skleničku? Vodka by teď chutnala obzvláště dobře.“

„Stejně tak nějaká tequila,“ odpověděl Max a šel se soudcem Myškinem ke dveřím. „Předpokládám, že nevíte, co se stane, když dáte tequilu prasatům, že ne?… Myslel jsem si to… No, já a můj bratr Clyde…“

Zmizeli za dveřmi a nechali Kendžiho a Nai Watanabe opět samotné. Ti se na sebe podívali a rozesmáli se. „Nemyslíš si,“ zeptal se Kendži, „že se z těch dvou stanou přátelé, že ne?“'

„V žádném případě,“ odvětila Nai s úsměvem. „To je ale povedený pár!“

„Myškin je považován za jednoho z nejlepších právníků našeho století. Jeho názory jsou povinnou literaturou na všech sovětských právnických fakultách. Puckett byl prezidentem Sdružení farmářů jihozápadního Arkansasu. Má neuvěřitelné znalosti o rostlinné i živočišné výrobě.“

„Víš všechno o všech lidech z Nového Lowellu?“

„Ne,“ odpověděl Kendži. „Ale studoval jsem materiály všech, kteří budou na lodi Pinta.“

Nai svého muže objala. „Řekni mi něco o Nai Buatong Watanabe.“

„Thajská učitelka, mluví plynně anglicky a francouzsky, IO rovno 2,48 a SK rovno 91…-

Nai ho přerušila polibkem. „Zapomněl jsi nejdůležitější vlastnost,“ poznamenala.

„Která to je?“

Opět ho políbila. „Zbožňující nová žena Kendžiho Watanabe, historika kolonie.“

6

Většina lidí světa sledovala televizi, když byla Pinta se svými cestujícími a nákladem několik hodin před plánovaným odletem na Mars formálně pokřtěna. K slavnostnímu obřadu přiletěl na GOD-4 druhý viceprezident Rady vlád, vysoký švýcarský úředník, který se jmenoval Heinrich Jenzer. Pronesl krátký projev, aby připomněl jak dokončení tří kosmických lodí, tak zahájení „nové éry kolonizace Marsu“. Když skončil, představil pana Iana Macmillana, skotského velitele lodi Pinta. Macmillan, nudný řečník, který byl typickým příkladem byrokrata MVS, četl šestiminutovou řeč připomínající světu základní cíle projektu.

„Tyto tři dopravní prostředky,“ řekl na začátku, „ponesou téměř dva tisíce lidí na sto milionů kilometrů dlouhou cestu k jiné planetě, Marsu, kde bude tentokrát vytvořena stálá kolonie lidí. Většina našich budoucích marťanských osadníků bude dopravena na druhé lodi, pojmenované Nina, která odletí odsud, z GOD-4, za tři týdny. Naše loď, Pinta, a poslední kosmická loď, Santa Maria, povezou každá asi tři sta cestujících a rovněž tisíce kilogramů zásob a zařízení, nutných k vybavení kolonie.“

Pečlivě se vyhýbal jakékoliv zmínce o osudu první řady předsunutých skupin na Marsu a snažil se být poetický, přirovnával nastávající expedici k cestě Kryštofa Kolumba před sedmi sty padesáti roky. Styl proslovu, který byl pro něj napsán, byl výborný, ale Macmillanův jednotvárný přednes změnil slova, která by v ústech vynikajícího řečníka byla inspirující, v těžkopádnou a prozaickou lekci.

Svou řeč končil tím, že charakterizoval osadníky jako skupinu, citoval statistiky o jejich věku, zaměstnání a zemích původu. „Tito muži a ženy,“ shrnoval Macmillan. „jsou reprezentativním vzorkem lidského druhu v téměř všech směrech. Říkám téměř, protože této skupině jsou společné alespoň dva rysy, které by se nenašly v náhodné skupině lidí této velikosti. Za prvé, budoucí usedlíci Lowellovy kolonie jsou extrémně inteligentní — jejich průměrný IO je maličko nad 1.86. Za druhé, a to je samozřejmé, musí být odvážní, protože jinak by se nepřihlásili a nepřijali dlouhý a obtížný úkol v novém a neznámém prostředí.“

Když skončil, podali mu maličkou láhev šampaňského a kapitán Macmillan ji rozbil o model lodi Pinta zhotovený v měřítku 1:100, který byl vystaven za ním a dalšími hodnostáři na pódiu. Chvilku poté, když osadníci opouštěli hlediště a připravovali se k nástupu na loď. Macmillan a Jenzer začali plánovanou tiskovou konferenci.

„Je to pako.“

„Nepříliš kompetentní byrokrat.“

„Je to podělanej pako.“

Max Puckett a soudce Myškin hodnotili při obědě kapitána Macmillana.

„Nemá sakra ani trochu smyslu pro humor.“

„Není prostě schopen ocenit věci, které se vymykají normálu.“

Max byl podrážděný. Během neformálního ranního výslechu byl pokárán členy velení lodi. Jeho přítel, soudce Myškin, ho při výslechu zastupoval a zabránil, aby se jednání vymklo kontrole.

„Ty čuráci nemají žádný právo soudit mé chování.“

„V obecném smyslu máš zcela pravdu, příteli,“ odvětil soudce Myškin. „Ale na této lodi máme řadu jedinečných podmínek. Oni jsou zde autoritou, alespoň dokud nepřijedeme do Lowellovy kolonie a neustavíme vládu… Rozhodně se nic tak zlého nestalo. Nejsi nijak znevýhodněn jejich vyhlášením, že tvé akce byly,neudržitelné‘. Mohlo to být mnohem horší.“

Před dvěma dny se konala party na oslavu překročení poloviny vzdálenosti mezi Zemí a Marsem. Max přes hodinu vehementně flirtoval s půvabnou Angelou Rendino, jednou z Macmillanových asistentek. Nudný Skot vzal Maxe stranou a důrazně ho žádal, aby ji nechal na pokoji.

„Ať mně to řekne sama,“ řekl Max rozumně.

„Je to nezkušená mladá žena,“ odpověděl Macmillan. „A je moc laskavá, aby vám řekla, jak odporný je váš přízemní humor.“

Max se až do té chvíle výborně bavil. „O co vám jde, veliteli?“ zeptal se, když nejdříve vypil další margaritu. „Je to vaše soukromá narážečka, nebo co?“

Macmillan se zbarvil do karmínova a po několika sekundách prohlásil: „Pane Puckette, nezlepší-li se vaše chování, budu nucen vykázat vás do vaší kajuty.“

Konfrontace s Macmillanem otrávila Maxovi večer. Popudilo ho, že velitel lodi použil oficiální moci ve zřejmě osobní situaci. Max se vrátil do svého pokoje, který sdílel s dalším Američanem, zadumaným lesníkem ze státu Oregon jménem Dave Denison a rychle vypil celou láhev tequily. V opilosti se mu stýskalo po domově a upadl do deprese. Rozhodl se jít do komunikačního střediska a zavolat bratrovi do Arkansasu.

To už bylo hodně pozdě. Aby došel do komunikačního střediska, musel projít celou lodí, nejdříve společenskou halou, kde právě končila party, a potom důstojnickými ubikacemi. Tam letmo zahlédl Iana Macmillana a Angelu Rendino, jak jdou zavěšeni do sebe do velitelova soukromého bytu.

„Ten čubčí syn,“ řekl si Max v duchu.

Opilý Max přecházel před velitelovými dveřmi a narůstal v něm vztek. Po pěti minutách dostal nápad, který se mu zalíbil. Vzpomněl si, jak za studií na univerzitě v Arkansasu vyhrál cenu za nejlepší napodobení prasečího kvičení, a proťal noční ticho strašlivým řevem.

„Súú-íí, pig, pig,“ zaječel.

Zopakoval zachrochtání ještě jednou a pak bleskově zmizel, právě včas, než všichni v důstojnickém křídle (včetně Macmillana) otevřeli dveře, aby zjistili, co se děje. Kapitána Macmillana nepotěšilo, že celá jeho posádka viděla jeho i slečnu Rendino neoblečené.

Cesta na Mars byla pro Kendžiho a Nai druhými líbánkami. Neměli moc práce. Cesta probíhala, aspoň z pohledu historika, bez významných událostí a Nai neměla mnoho povinností, protože většina jejích žáků byla na palubě dalších dvou lodí.

Kendži a Nai trávili mnohé večery se soudcem Myškinem a Maxem Puckettem. Často hráli karty (Max byl stejně dobrý v pokeru jako špatný v bridži), mluvili o svých představách Lowellovy kolonie a diskutovali o životě, který zanechali za sebou na Zemi.

Když byli tři týdny od Marsu, oznámila posádka připravovaný dvoudenní komunikační výpadek a vybízela všechny, aby zavolali domů, než budou radiové systémy dočasně mimo provoz. Protože bylo období svátků konce roku, všem se to hodilo.

Max nenáviděl časovou prodlevu a dlouhé povídání jedním směrem. Když rozkouskovaně vyslechl plány na oslavy Vánoc v Arkansasu, oznámil bratrovi a jeho ženě, že jim už nebude volat, protože nenávidí „čekat patnáct minut, aby zjistil, zda se někdo směje jeho vtipům“.

V Kjótu brzy napadl sníh. Kendžiho otec a matka natočili záznam na video, na němž je Ginkakudži a Čion-in pod měkkou sněhovou přikrývkou: kdyby s ním nebyla Nai, Kendžimu by se nesnesitelně stýskalo po domove. V krátkém hovoru do Thajska blahopřála Nai jedné ze sester, že získala stipendium na univerzitu.

Pjotr Myškin netelefonoval nikomu. Jeho žena byla mrtvá a neměl žádné děti. „Mám nádherné vzpomínky,“ řekl Maxovi, „ale nic osobního jsem na Zemi nezanechal.“

První den plánovaného komunikačního výpadku se objevilo na všech kanálech oznámení, že ve dvě hodiny odpoledne bude promítán důležitý program — shlédnutí povinné pro všechny. Kendži a Nai pozvali Maxe a soudce Myškina do svého bytu, aby se dívali společně.

„Jsem zvědavej, co to bude za pitomou přednášku,“ řekl Max. bránící se jako vždy všemu, čím by ztrácel čas.

Video začalo tím, že prezident Rady vlád a ředitel MVS seděli spolu u velkého stolu. Prezident Rady vlád zdůraznil důležitost oznámení, které přednese Werner Koch, ředitel MVS.

„Cestující na lodi Pinta,“ začal doktor Koch, „před čtyřmi roky náš systém sledování satelitů dekódoval souvislý signál, který zjevně pocházel z dalekého vesmíru ze směru hvězdy Epsilon Eridani. Když byl patřičně zpracován, zjistilo se, že obsahuje úžasný videozáznam, který asi za pět minut celý uvidíte.

Jak uslyšíte, nahrávka oznamuje návrat kosmické lodi Ráma do naší soustavy. V roce 2130 a 2200 navštívily naši rodinu planet na orbitě kolem Slunce obrovité válce, padesát kilometrů dlouhé a dvacet kilometrů široké, vytvořené neznámou mimozemskou inteligencí za účelem, který jsme ještě nepochopili. Druhý vetřelec, obvykle nazývaný Ráma dvě, provedl uvnitř orbity Venuše korekci rychlosti, která ho dostala do kurzu srážky se Zemí. Byl vyslán roj jaderných střel, aby se s cizím válcem setkala a zničila ho, než se Ráma dostane natolik blízko k naší planetě, aby jí způsobil nějakou škodu.

Záznam, který uvidíte, tvrdí, že teď přilétá do našeho sousedství další kosmická loď Ráma s jediným účelem —,získat‘ reprezentativní vzorek dvou tisíc lidí na,pozorování‘. I když toto tvrzení se zdá bizarní, je důležité poznamenat, že náš radar vskutku potvrdil, že plavidlo třídy Ráma vstoupilo před necelým měsícem na orbitu kolem Marsu.

Zdá se, že musíme toto fantastické sdělení z dalekého vesmíru brát vážně. Vy, osadníci na lodi Pinta, jste tudíž byli pověřeni setkáním s novým předmětem na orbitě kolem Marsu. Uvědomujeme si, že tato zpráva bude pro většinu z vás těžký šok, ale neměli jsme mnoho jiných možností, jak tuto situaci řešit. Jestliže nějaký popletený génius naplánoval a zaranžoval komplikovaný podvod, jak se domníváme, pak budete po krátké zajížďce pokračovat ve své kolonizaci Marsu, jak byla původně navržena. Jestliže však videozáznam skutečně říká pravdu, potom se z vás a vašich společníků na palubách lodí Nina a Santa Maria stane požadovaný vzorek lidských bytostí, které bude rámanská inteligence pozorovat.

Jistě chápete, že vaše mise má nyní mezi všemi činnostmi Rady vlád nejvyšší prioritu. Chápete také nutnost utajení. Od tohoto okamžiku, dokud se jedním, nebo druhým způsobem otázka Rámy nevyjasní, budou všechny komunikace mezi Zemí a lodí přísně kontrolovány. MIS bude monitorovat všechny hlasové smyčky. Vašim přátelům a rodinám bude řečeno, že jste v bezpečí a že jste nakonec přistáli na Marsu, ale že komunikační systémy na lodi zcela selhaly.

Videonahrávku uvidíte teď, aby vám zůstaly tři týdny na přípravu setkání. Základní plán a doprovodné postupy pro setkání, vypracované podrobně MIS ve spolupráci s MVS, byly už odeslány veliteli lodi zhuštěným tokem dat. Každý z vás dostane speciální řadu úkolů. Každému z vás je také určen osobní soubor, který vám zajistí nutné informace, abyste mohli plnit své povinnosti.

Samozřejmě vám přejeme štěstí. S největší pravděpodobností z této záležitosti s Rámou nebude nic: v tom případě se prostě zpozdí založení Lowellovy kolonie. Pokud je však tento videozáznam pravdivý, musíte rychle a pečlivě připravit plány, které zvládnou příjezd lodí Nina a Santa Maria — nikdo z cestujících na těchto lodích nebude věděl nic o Rámovi ani o změně poslání.“

V bytě rodiny Watanabe se rozhostila chvilka ticha, když video náhle skončilo a na obrazovce se objevil text: DALŠÍ VIDEO ZA DVĚ MINUTY. „No, proklatě,“ byl jediný komentář, na nějž se Max Puckett zmohl.

7

V nahrávce seděla Nicole na obyčejné hnědé židli před nevýraznou stěnou. Byla oblečena v jedné z leteckých kombinéz MVS, které byly jejím obvyklým oblečením během Newtonovy mise. Nicole četla poselství z elektronického zápisníku, který držela v rukou.

„Mí drazí pozemšťané,“ začala, „jsem Newtonova kosmonautka Nicole des Jardinsová, mluvím k vám ze vzdálenosti miliard kilometrů. Jsem na palubě kosmické lodi Ráma, podobné dvěma velkým válcovým kosmickým lodím, které navštívily naši sluneční soustavu během dvou posledních století. Tato třetí loď Ráma směřuje také k naší nepatrné oblasti galaxie. Asi čtyři roky poté, co poprvé zachytíte tento videozáznam, Ráma tři vstoupí na orbitu kolem planety Mars.

Od doby, kdy jsem opustila Zemi, jsem zjistila, že dopravní prostředky třídy Ráma jsou budovány pokročilou mimozemskou inteligencí jako prvky rozsáhlého systému ke sběru informací, jehož konečným cílem je získání a katalogizace údajů o životě ve vesmíru. Návrat třetí kosmické lodi Ráma do blízkosti naší domovské planety je částí tohoto úkolu.

Uvnitř Rámy tři bylo vytvořeno prostředí podobné Zemi, které pojme dva tisíce lidských bytostí plus významné množství zvířat a rostlin z naší domovské planěly. Přesné specifikace týkající se biomasy a dalších charakteristik těchto zvířat a rostlin jsou obsaženy v první příloze této nahrávky: je však nutné zdůraznit, že rostliny, obzvláště ty, které jsou vysoce účinné při konverzi oxidu uhličitého na kyslík, tvoří klíčový rys základního návrhu zemského habitatu na palubě Rámy. Bez rostlin by byl život pro lidi v Rámovi závažně ztížen.

Jako výsledek tohoto přenosu se očekává, že Země pošle reprezentativní skupinu svých obyvatel — společně s dostatečnými zásobami specifikovanými podrobně v druhém dodatku — na setkání s Rámou tři na orbitě kolem Marsu. Cestující budou převzati do Rámy a pečlivě pozorováni, zatímco budou žít v habitatu, který reprodukuje podmínky životního prostředí na Zemi. Vzhledem k nepřátelské reakci vůči Rámovi dvě, která měla mimochodem za následek jen malé poškození mimozemské kosmické lodi, nepočítá základní plán mise tohoto dopravního prostředku Ráma s větším přiblížením Zemi než na orbitu kolem Marsu. Tento základní plán ovšem předpokládá, že výkonná moc na Zemi skutečně vyhoví požadavkům obsaženým v tomto přenosu. Nebudou-li žádné lidské bytosti na setkání s Rámou tři na orbitu kolem Marsu vyslány, nevím, jaká odezva byla kosmické lodi pro takový případ naprogramována. Ze svého vlastního pozorování však mohu říci, že mimozemská inteligence je schopna bez potíží získat požadované údaje jinými, méně mírnými metodami.

Co se týká lidských bytostí, které budou přepraveny na Mars, je samozřejmé, že vybraní jednotlivci by měli představovat široký průřez lidstva zahrnující obě pohlaví, všechna stáří a tolik kultur, kolik jen lze. Velká knihovna informací o Zemi, která se vyžaduje ve třetím dodatku videa, zajistí dodatečné údaje, které lze korelovat s pozorováními v Rámovi.

Já sama nevím, jak dlouho lidské bytosti uvnitř Rámy zůstanou, ani přesně, kam je kosmická loď vezme, dokonce ani proč nadřazená inteligence, která vytvořila plavidla Ráma, shromažďuje informace o životě ve vesmíru. Mohu však prohlásit, že divy, kterých jsem byla svědkem po opuštění naší sluneční soustavy, mi umožnily zcela nově pochopit naše místo ve vesmíru.“

Celková doba trvání videozáznamu, z něhož více než polovina byla věnována podrobným dodatkům, byla něco přes deset minut. Během přenosu se základní záběr neměnil. Nicolin přednes byl odměřený a rozvážný, zdůrazněný krátkými odmlkami, když pohybovala očima od kamery k zápisníku, který držela v rukou. Ačkoliv v jejím tónu byla jistá modulace, Nicolin naléhavý výraz v tváři se v podstatě neměnil. Pouze tehdy, když naznačila, že by Rámané mohli k získání svých údajů použít „jiných, méně mírných metod“, problesklo jí v temných očích silné pohnutí.

Kendži Watanabe sledoval první polovinu videozáznamu zcela soustředěně. Během dodatků však jeho mysl začala odbíhat a klást otázky. Kdo jsou ti mimozemšťané? ptal se. Odkud přišli? Proč nás chtějí pozorovat? A proč si vybrali Nicole des Jardinsovou za svou mluvčí?

Kendži se pro sebe zasmál, když si uvědomil, že takových naléhavých otázek je proud bez konce. Rozhodl se soustředit na snadnější otázky.

Kdyby byla Nicole dnes naživu, přemítal potom Kendži, pak by jí bylo jedenaosmdesát. Žena na televizní obrazovce měla nějaké šedivé vlasy a mnohem více vrásek, než měla kosmonautka des Jardinsová, když byla ze Země vyslána loď Newton, ale její věk na videu určitě nebyl blízko osmdesátky. Možná dvaapadesát, nebo nanejvýš třiapadesát, řekl si Kendži.

Natočila tedy tento videozáznam před třiceti roky? dumal. Nebo byl nějak zpomalen její proces stárnutí? Nenapadlo ho pochybovat o tom, že mluvčí byla opravdu Nicole. Kendži strávil dost času v archivech Newtona, aby okamžitě poznal mimiku její tváře. Natočila ho asi před čtyřmi roky, přemýšlel Kendži, pokud však… Pořád zápasil s tímto problémem, když Nicolino vystoupení skončilo a na monitoru se opět objevil ředitel MVS.

Doktor Koch rychle vysvětlil, že videozáznam bude přehrán dvakrát úplně celý na všech kanálech a potom bude k dispozici každému z cestujících a posádky, kdy se mu zachce.

„Co se tady skutečně děje?“ chtěl vědět Max Puckett, jakmile se Nicolina tvář objevila opět na monitoru. Svůj dotaz adresoval Kendžimu.

„Pokud jsem to správně pochopil.“ odpověděl Kendži po několika sekundách sledování obrazovky, „byli jsme MVS záměrně klamáni o jednom z hlavních účelů naší expedice. Zjevně dostali toto poselství před čtyřmi roky, v době, kdy financování Lowellovy kolonie bylo ještě nejisté, a tehdy se rozhodli — když všechno úsilí dokázat, že videozáznam je podvod, skončilo neúspěchem — že tajným úkolem našeho projektu bude prozkoumat Rámu tři.“

„Do prdele,“ ulevil si Max Puckett a rázně vrtěl hlavou. „Proč nám kruci neřekli pravdu?“

„Mysl se mi plaší před myšlenkou, že nějací supertvorové posílají takovou děsivou technologii jen proto, aby o nás shromáždili údaje,“ poznamenal soudce Myškin po krátkém mlčení. „Na druhé straně však alespoň teď chápu jisté zvláštnosti procesu výběru. Byl jsem ohromen, když asi před osmi měsíci byla ke kolonii přidána skupina amerických adolescentních bezdomovců. Teď vidím, že výběrová kritéria byla založena na,širokém průřezu‘ požadovaném madame des Jardinsovou: zda naše zvláštní směsice jednotlivců a zručností vytvoří sociologicky přijatelnou kolonii na Marsu, či nikoliv, muselo být vždy až sekundární.“

„Nenávidím lži a lháře,“ prohlásil nyní Max. Vstal ze židle a přecházel po pokoji. „Všichni ti politikové a vládní manažeři jsou stejní — bastardi, lžou bez výčitek svědomí.“

„Ale co mohli dělat, Maxi?“ odporoval soudce Myškin. „Téměř určitě nebrali videozáznam opravdu vážně. Alespoň do té doby, než se ukázala na orbitě kolem Marsu tato nová loď. A kdyby řekli od začátku pravdu, došlo by k celosvětové panice.“

„Podívejte se, soudce,“ řekl Max zklamaně, „myslel jsem, že mne sakra najali jako farmáře do kolonie na Marsu. Nevím nic o tvorech typu ET a zcela upřímně řečeno, nechci nic vědět. Stačí mi, když se musím namáhat s kuřaty, prasaty a lidmi.“

„Obzvláště s lidmi,“ řekl soudce Myškin a usmíval se na svého přítele. Volky nevolky se Max zachichotal.

Po několika minutách se soudce Myškin a Max rozloučili a nechali manžele o samotě. Brzy potom zazvonil u nich v bytě videofon. „Watanabe?“ slyšeli hlas Iana Macmillana.

„Ano, pane,“ odpověděl Kendži.

„Omlouvám se, že vyrušuji, Watanabe,“ řekl velitel. „Ale mám první úkol pro někoho jiného než pro mé lidi. Mezi úkoly přidělené vám patří povinnost seznámit v devatenáct nula nula podrobně celou osádku lodi Pinta s Newtonovou expedicí, Rámany a kosmonautkou des Jardinsovou. Myslel jsem si, že byste mohl chtít začít s přípravou.“

„… Všechny sdělovací prostředky v roce 2200 uvedly, že Ráma dvě byl úplně zničen, odpařen mnohonásobnými jadernými bombami, které vybuchly v jeho blízkosti. Chybějící kosmonauti, des Jardinsová, O'Toole, Takagiši a Wakefield byli samozřejmě považováni za mrtvé. Podle oficiálních dokumentů Newtonovy mise i podle velmi úspěšných knih a televizního seriálu rozšiřovaných Hagenestem a Schmidtem vlastně Nicole des Jardinsová pravděpodobně zemřela někde v New Yorku, ostrovním městě uprostřed Válcového moře, týdny předtím, než vědecká loď Newton opustila Rámu a vrátila se na Zemi.“

Kendži se odmlčel, aby se podíval na své posluchače. I když kapitán Macmillan vysvětlil cestujícím i posádce, že videozáznam Kendžiho přednášky bude ihned k dispozici, mnozí z posluchačů si dělali poznámky. Kendži vychutnával svůj okamžik ve středu všeobecného zájmu. Letmo pohlédl na Nai a usmál se, než pokračoval.

„Kosmonautka Francesca Sabatiniová, nejslavnější z těch, kteří přežili nešťastnou Newtonovu expedici, tvrdila ve svých pamětech, že se doktorka des Jardinsová mohla setkat s nepřátelským biotem, nebo snad někam spadnout v jedné z temných oblastí New Yorku. Protože obě ženy byly většinu dne spolu — hledaly japonského vědce jménem Sigeru Takagiši, který záhadně zmizel noc před tím z tábora Beta — signora Sabatiniová dobře věděla, jaké množství jídla a vody si kosmonautka des Jardinsová nesla.,I s její dokonalou znalostí lidského těla,‘ psala Sabatiniová.,Nicole nemohla přežít déle než týden. A kdyby se ve stavu deliria snažila získat vodu z ledu jedovatého Válcového moře, zemřela by dokonce dříve.‘

Z šestice kosmonautů expedice Newton, kteří se nevrátili ze setkání s Rámou dvě, je to Nicole des Jardinsová, která vždy přitahovala nejvíce zájmu. Dokonce před tím, než brilantní statistik Roberto Lopez před sedmi lety vyslovil na základě evropských informací o genomech uchovávaných v Haagu správnou domněnku, že zemřelý anglický král Henry XI. byl otcem Nicoliny dcery Genevievy, se stala doktorka des Jardinsová legendární. Nedávno značně vzrostla návštěvnost jejího památníku poblíž vily její rodiny v Beauvois ve Francii, obzvláště mezi mladými ženami. Lidé se tam shromažďují nejen k uctění památky kosmonautky des Jardinsové a ke shlédnutí mnoha fotografií a videozáznamů připomínajících její vynikající osobnost, nýbrž i proto, aby uviděli dvě nádherné bronzové sochy, které vytvořil řecký sochař Theo Pappas. Jedna z nich zobrazuje mladičkou Nicole ve sportovním tričku a trenkách se zlatou olympijskou medailí kolem krku; na druhé je jako dospělá žena oblečená v letecké kombinéze MVS podobné té, kterou jste viděli na videu.“

Kendži ukázal v malé posluchárně kosmické lodi Pinta dozadu a světla zhasla. Chvilku potom se na jedné ze dvou obrazovek za ním začaly promítat diapozitivy. „Toto je několik fotografií Nicole des Jardinsové, které byly uloženy v našem archivu na lodi. Referenční databáze udává, že mnoho dalších obrázků a historických filmových sekvencí je k dispozici v záložní knihovně v nákladní části lodi, ale ty údaje nelze získat během cesty, vzhledem k omezením počítačové sítě za letu. Další data nejsou však třeba, protože z těchto fotografií je jasné, že jedinec, který dnes odpoledne vystupoval v přenosu, je buď Nicole des Jardinsová, nebo její absolutně perfektní kopie.“

Blízký záběr z odpoledního videozáznamu byl zastaven na levé obrazovce a vedle něj se objevila fotografie hlavy Nicole z oslavy příchodu Nového roku ve vile Adriáni blízko Říma. Nebylo o tom pochyb. Dva obrázky určitě ukazovaly stejnou ženu. Když se Kendži ve svém vystoupení odmlčel, rozlehlo se mezi diváky souhlasné mručení.

„Nicole des Jardinsová se narodila,“ pokračoval Kendži poněkud tišším hlasem. „6. ledna 2164. Mělo by jí tudíž být, pokud videozáznam, který jsme odpoledne sledovali, byl skutečně natočen před čtyřmi roky, v té době sedmasedmdesát. Všichni víme, že doktorka des Jardinsová byla ve špičkové fyzické kondici a že pravidelně cvičila, pokud však bylo ženě, kterou jsme odpoledne viděli, sedmasedmdesát, potom mimozemšťané, kteří vybudovali Rámu, museli také objevit pramen mládí.“

Ačkoliv bylo pozdě v noci a Kendži byl velmi unaven, nemohl usnout. Události toho dne se mu neustále vracely a opět ho vzrušovaly. Nai Buatong Watanabe ležící vedle něj na malé dvojité posteli si byla velmi dobře vědoma, že její muž nespí.

„Jsi si absolutně jist, že jsme viděli opravdovou Nicole des Jardinsovou, drahý, že ano?“ řekla Nai tiše. když se Kendži posté obrátil na posteli.

„Ano,“ přisvědčil Kendži. „Ale Macmillan není. Požadoval, abych udělal to prohlášení o možnosti perfektní kopie. Myslí si, že je vše podvod…“

„Po našem dnešním odpoledním rozhovoru,“ pokračovala Nai po krátké pauze, „jsem si vzpomněla na ten velký rozruch o Nicole a králi Henrym před sedmi roky. Bylo to ve většině časopisů zabývajících se významnými osobnostmi. Ale něco jsem zapomněla. Jak nepochybně zjistili, že Henry byl otcem Genevievy? Nebyl už král mrtev? A neuchovává královská rodina v Anglii informace o svých genomech v soukromí a v tajnosti?“

„Lopez použil genomy, které patřily rodičům a dětem lidí, kteří se do královské rodiny dostali sňatkem. Potom, použitím postupu korelace dat, který sám vyvinul, doktor Lopez dokázal, že Henry, který byl během olympiády v roce 2184 ještě princem z Walesu, byl s více než trojnásobnou pravděpodobností otcem Nicolina dítěte, než kterýkoliv jiný muž přítomný v té době v Los Angeles. Když Darren Higgins na smrtelné posteli připustil, že Henry a Nicole spolu během olympiády strávili jednu noc, královská rodina povolila genetickému specialistovi přístup do její genomové databáze. Expert dospěl k závěru, že Henry byl nepochybně otcem Genevievy.“

„Jaká úžasná žena,“ prohlásila Nai.

„Opravdu byla.“ souhlasil Kendži, „ale co tě vedlo k té poznámce právě teď?“

„Jako žena obdivuji více než kterékoliv jiné její činy to, že chránila své tajemství a vychovala svou princeznu sama.“

8

Eponine našla Kimberly v koutě zakouřené místnosti a přisedla si k ní. Vzala si cigaretu, kterou jí přítelkyně nabídla, zapálila si a hluboce vdechla kouř.

„To je požitek,“ řekla Eponine potichu, když vypouštěla kouř v malých kroužcích a pozorovala je, jak pomalu stoupají k ventilátorům.

„I když máš moc ráda tabák a nikotin,“ zašeptala jí Kimberly, „vím, že bys absolutně zbožňovala kokomo.“ Američanka potáhla ze své cigarety. „Vím. že mi nevěříš, Eponine, ale je to fakticky lepší než sex.“

„Ne pro mne, mon amie,“ odpověděla Eponine vřelým přátelským tónem. „Mám dost neřestí. A nikdy, nikdy bych nedokázala ovládnout něco, co by bylo skutečně lepší než sex.“

Kimberly Hendersonová se srdečně zasmála a dlouhé blonďaté kadeře jí přitom poskakovaly po ramenou. Bylo jí čtyřiadvacet, o rok méně než její francouzské kolegyni. Obě seděly v kuřácké místnosti vedle ženských sprch. Byla to malá čtvercová místnost se stranou ne větší než čtyři metry, v níž právě teď stálo nebo sedělo tucet žen a všechny kouřily cigarety.

„Tahle místnost mi připomíná zadní pokoj ve Willieho hostinci v Evergreenu, hned vedle Denveru,“ řekla Kimberly. „Zatímco sto, nebo možná víc kovbojů a farmářů tancovalo a pilo v baru, naše parta se vytratila do Willieho posvátné,kanceláře‘, jak to nazýval, a úplně jsme se zmrskali kokomo.“

Eponine hleděla skrz kouř na Kimberly. „Aspoň tady nás ti chlapi neobtěžují. Jsou úplně nemožní, ještě horší než chlápci ve vězeňské vesnici v Bourges. Ti tady snad myslí celý den jenom na sex.“

„To je jasný,“ odvětila Kimberly a zase se zasmála. „Poprvé za celý roky nejsou přísně hlídaní. Když Tošiovi muži zničili všechny skryté monitory, byli náhle všichni volní.“ Pohlédla letmo na Eponine. „Ale má to také negativní stránku. Dnes došlo ke dvěma dalším znásilněním, k jednomu ve společné rekreační ploše.“

Kimberly dokouřila jednu cigaretu a okamžitě si zapálila druhou. „Potřebuješ někoho, kdo tě bude chránit,“ pokračovala, „a já vím, že Walter by takovou práci rád měl. Kvůli Tošiovi se odsouzení většinou přestali o mě snažit. Teď mi nejvíc vadí hlídky MVS — myslí si, bůhví co nejsou. Jenom ten nádhernej italskej kus, nějakej Marcello, by za to stál. Včera mi řekl, že by mě donutil,sténat rozkoší‘, kdybych za ním zašla do jeho pokoje. Docela ráda bych to zkusila, ale všimla jsem si jednoho z Tošiových poskoků, jak z nás nespouští oči.“

Eponine si také zapálila další cigaretu. Věděla, že je směšné kouřit jednu po druhé, ale cestující na lodi Santa Maria měli každý den povoleny jen tři půlhodinové přestávky a v přecpaných obytných prostorách nebylo kouření dovoleno. Zatímco Kimberly věnovala momentálně pozornost hřmotné ženě kolem čtyřicítky, která se na ni obrátila s nějakou otázkou. Eponine přemýšlela o prvních několika dnech po tom, co opustili zemi. Náš třetí den na cestě, vzpomínala, za mnou Nakamura poslal svého prostředníka. Musel si mne vybrat jako první.

Obrovský Japonec, zápasník sumo a poté vymahač dluhů pro známý hráčský gang, se formálně uklonil, když za ní přišel do společné haly. „Slečno Eponine,“ řekl angličtinou s těžkým přízvukem, „můj přítel Nakamura-san mě požádal, abych vám řekl, že vás považuje za moc krásnou. Nabízí vám úplnou ochranu výměnou za vaši společnost a občasné potěšení.“

Nabídka byla svým způsobem přitažlivá, vybavovala si Eponine, a ne nepodobná tomu, co většina slušně vypadajících žen na lodi Santa Maria nakonec přijala. Věděla jsem tehdy, že Nakamura bude mít velkou moc. Ale nelíbila se mi jeho chladnost. A mylně jsem se domnívala, že můžu zůstat volná.

„Hotovo?“ opakovala Kimberly. Eponine se vytrhla ze svého rozjímání. Zamáčkla cigaretu a šla se svou přítelkyní do šatny. Když si odkládaly šaty a připravovaly se do sprchy, páslo se na jejich nádherných tělech aspoň tucet očí.

„Neotravuje tě,“ ptala se Eponine, když stály bok po boku ve sprše, „že tě ty lesby hltají očima?“

„Ne-e,“ odvětila Kimberly. „Svým způsobem z toho mám požitek. Je to přece lichotivý. Není tady moc žen, které vypadají jako my. Vzrušuje mne to, když na mne tak hladově čumí.“

Eponine si opláchla mýdlovou pěnu z plných, pevných ňader, naklonila se ke Kimberly a zeptala se: „Mělas někdy něco s jinou ženou?“

„Samozřejmě,“ odpověděla Kimberly a zasmála se. „Ty ne?“ Bez čekání na odpověď se pustila do jedné ze svých historek. „Má první dodavatelka drog v Denveru byla lesba. Bylo mi jenom osmnáct a byla jsem od hlavy až k patě absolutně perfektní. Když mě Loretta poprvé viděla nahou, myslela si, že umřela a přišla do nebe. Začala jsem právě chodit do školy pro ošetřovatelky a nemohla jsem si dovolit moc drog. Tak jsem s Lorettou udělala obchod. Mohla mě šukat, ale jen když mi bude dodávat kokain. Náš románek trval skoro šest měsíců. Potom už jsem sama prodávala a kromě toho jsem se zamilovala do Kouzelníka.

Chudáček Loretta,“ pokračovala Kimberly, když si s Eponine navzájem v záchodě u sprchy utíraly záda. „Úplně ji to zlomilo. Nabízela mi všechno, včetně seznamu svých klientů. Nakonec byla otravná, tak jsem ji podtrhla a přiměla Kouzelníka, aby ji vyhnal z Denveru.“

Kimberly si všimla letmého výrazu nesouhlasu na tváři své přítelkyně. „Ježíši,“ řekla, „už zase začínáš moralizovat. Jsi kruci nejměkčí vražedkyně, kterou jsem kdy potkala. Někdy mi připomínáš všechny ty dobráky v mý maturitní třídě.“

Když odcházely ze sprch, přišla za nimi maličká černoška s culíky. „Kimberly Hendersonová?“ zeptala se.

„Ano.“ přikývla Kimberly a otočila se. „Ale proč…“

„Je tvůj mužskej Král Japík Nakamura?“ přerušila ji dívka.

Kimberly neodpověděla. „Jestli jo, potřebuju tvou pomoc,“ pokračovala černoška.

„Co chceš?“ zeptala se Kimberly neutrálně.

Dívka náhle začala plakat. „Ten můj, Reuben, tím nic nemyslel. Byl zlitej z tý sračky, co prodává stráž. Nevěděl, že mluví s Králem Japíkem.“

Kimberly počkala, až si dívka osuší slzy, a zašeptala: „Co máš?“

„Tři nože a dvě žvára dynamitovýho kokomo,“ odpověděla černoška také šeptem.

„Přines mi to,“ řekla Kimberly s úsměvem. „A já to domluvím, aby se tvůj Reuben mohl přijít panu Nakamurovi omluvit.“

„Ty nemáš rád Kimberly, že ne?“ ptala se Eponine Waltera Brackeena. Byl to obrovitý americký černoch s měkkýma očima a dokonale kouzelnickými prsty na klaviatuře. Hrál lehkou džezovou směs a hleděl na svou krásnou dámu, když jeho tři spolubydlící po dohodě odešli do společných místností.

„Ne, nemám,“ odpověděl Walter pomalu. „Ona není jako my. Dokáže být moc legrační, ale myslím, že pod tím je doopravdy zlá.“

„Co tím myslíš?“

Walter přešel na měkkou baladu s lehčí melodií a hrál skoro minutu, než odpověděl. „V oku zákona jsme všichni stejní, vrazi. Ale v mých očích ne. Vymáčkl jsem život z chlapa, kterej prznil mýho malýho bráchu. Tys zabila bláznivýho bastarda, kterej ti ničil život.“ Walter se na chvilku odmlčel a zakoulel očima. „Ale ta tvoje kámoš-ka, Kimberly, ona a její přítel oddělali tři lidi, který ani neznali, jenom kvůli drogám a prachům.“

„Byla tehdy grogy.“

„Nehraje roli,“ řekl Walter. „Každej z nás pořád odpovídáme za svý chování. Když do sebe dám sračku, která ze mě dělá zvíře, je to moje chyba. Ale nemůžu se zbavit zodpovědnosti za svý jednání.“

„Ve vazbě se chovala perfektně. Všichni lékaři, kteří s ní pracovali, říkali, že je výborná ošetřovatelka.“

Walter přestal hrát a několik sekund upřeně na Eponine hleděl. „Nebudeme se už bavit o Kimberly,“ řekl. „Máme málo času… Přemýšlelas o mým návrhu?“

Eponine si povzdechla. „Ano, přemýšlela, Waltře. A ačkoliv tě mám ráda a těší mě se s tebou milovat, uspořádání, které jsi navrhl, vypadá moc jako závazek… Kromě toho si myslím, že to děláš hlavně pro své ego. Pokud se nemýlím, dáváš přednost Malcolmovi…“

„Malcolm nemá s náma nic co dělat,“ přerušil ji Walter. „Je mým blízkým přítelem celé roky, od prvních dnů, kdy jsem se dostal do vězení v Georgii. Hrajeme spolu muziku. Když jsme oba osamělí, vlezeme spolu do postele. Rozumíme si…“

„Já vím, já vím… Malcolm vlastně není hlavní problém, je to víc princip, co mě trápí. Mám tě ráda, víš to. Ale…“ Její hlas slábl, jak bojovala se svými smíšenými pocity.

„Jsme tři týdny od Země,“ řekl Walter, „a máme před sebou ještě šest týdnů, než dorazíme na Mars. Jsem největší muž na této lodi. Když řeknu, že patříš mně, nebude tě šest týdnů nikdo obtěžovat.“

Eponine si připomněla nepěknou scénu z toho rána, kdy si dva Němci vedle ní povídali, jak by bylo snadné dopustit se znásilnění v části lodi, kde jsou odsouzení. Věděli, že je může slyšet, ale vůbec se nesnažili ztišit hlas.

Nakonec spočinula ve Walterových velkých rukou. „Dobrá,“ řekla tiše. „Ale nečekej moc… Je to se mnou těžké.“

„Myslím si, že Walter má asi problém se srdcem,“ zašeptala Eponine. Bylo to uprostřed noci a jejich další dvě spolubydlící spaly. Kimberly, na palandě pod ní, byla ještě rozjařená z kokomo, které vykouřila před dvěma hodinami. Ještě několik hodin nedokáže usnout. „Pravidla na této lodi jsou podělaně stupidní. Kriste, dokonce ve věznici v Pueblu bylo míň předpisů. Proč k sakru nemůžeme zůstat o půlnoci ve společných místnostech? Komu by to škodilo?“

„Občas má bolest na prsou. Když se při sexu trochu odvážeme, často si potom stěžuje na krátký dech… Myslíš, že bys ho mohla prohlédnout?“

„A ten Marcello? Bože! To je ale stupidní osel! Řekl mi, že můžu být vzhůru celou noc, kdybych chtěla přijít do jeho pokoje. A vedle mě sedí Tošio. Co si o sobě myslí, že dělá? Ani dozorce si přece nemůže začínal nic s Králem Japíkem… Cos to říkala. Eponine?“

Eponine se zvedla na loket a naklonila se přes stranu postele. „Walter Brackeen, Kim,“ řekla. „Mluvím o Walterovi. Můžeš se zabrzdit a sledovat, co říkám?“

„Jo, jo, dobrá. Co je s tvým Walterem? Co chce? Od Krále Japíka každej něco chce. Myslím, že to ze mne dělá královnu, aspoň…“

„Myslím, že Walter má špatné srdce,“ opakovala rozrušená Eponine hlasitě. „Ráda bych, abys ho prohlédla.“

„Pšš,“ odpověděla Kimberly. „Přijdou nás zmlátit, jako to udělali ty bláznivý Švédce… Do řiti, Ep, já nejsem doktor. Dokážu poznat, když srdce bije nepravidelně, ale to je všechno… Měla bys vzít Waltera k tomu odsouzenýmu doktorovi, kterej je opravdu kardiolog. Jak se jmenuje, ten strašně tichej, kterej je pořád sám, když někoho neprohlíží…“

„Doktor Robert Turner.“ přerušila ji Eponine.

„To je on… velkej profík, povznesenej, vzdálenej, nikdy nemluví o ničem jiným než o doktořině, těžko uvěřit, že ustřelil brokovnicí hlavy dvěma chlapům v soudní síni, nějak to nesedí…“

„Jak tohleto víš?“ zeptala se Eponine.

„Marcello mi to řekl. Byla jsem zvědavá, smáli jsme se, on se do mě navážel a vyptával se:,Donutí tě ten Japík sténat?‘ a,co ten tichý doktor přes srdce, donutí tě sténat?‘…“

„Kriste, Kim,“ přerušila ji Eponine, teď vylekaná, „ty lezeš do postele taky s Marcellem?“

Její spolubydlící se zasmála. „Jenom dvakrát. Mluví líp, než šuká. A jaký má ego. Král Japík je aspoň uznalej.“

„Ví to Nakamura?“

„Myslíš si, že jsem blázen?“ odpověděla Kimberly. „Nechci zhebnout. Ale může mít podezření… Už to víckrát neudělám, ale kdyby mi doktor Turner jenom zašeptal do ucha, byla bych bez sebe blahem…“

Kimberly pokračovala ve svém nesouvislém tlachání. Eponine krátce přemýšlela o doktoru Robertu Turnerovi. Prohlížel ji brzy po startu, když doslala nějakou podivnou vyrážku. Vůbec si nevšiml půvabů mého těla, vzpomněla si. Byla to dokonale profesionální prohlídka.

Eponine vymazala Kimberly z mysli a soustředila se na obraz hezkého doktora. S překvapením zjistila, že cítí jiskru romantického zájmu. Na doktorovi bylo určitě něco záhadného, protože v jeho způsobech nebo osobnosti nebylo nic, co by aspoň trochu odpovídalo dvojnásobné vraždě. Tady musí být zajímavý příběh, pomyslela si.

Eponine měla sen. Byla to ta samá noční můra, kterou měla od vraždy stokrát. Profesor Moreau ležel na podlaze svého studia, oči zavřené, krev mu vytékala z prsou. Eponine přešla k umyvadlu, očistila velký nůž na krájení masa a položila ho zpět na pult. Když překračovala tělo, ty nenáviděné oči se otevřely. Viděla v nich divoké šílenství. Sáhl po ní svými pažemi…

„Sestro Hendersonová. Sestro Hendersonová.“ Klepání na dveře bylo hlasnější. Eponine se probudila ze snu a protřela si oči. Kimberly a další z jejích spolubydlících došly ke dveřím skoro současně.

Ve dveřích stál Walterův přítel Malcolm Peabody, drobný, slaboučký běloch, něco přes čtyřicet. Byl rozrušený. „Doktor Turner mě poslal pro ošetřovatelku. Pojďte rychle. Walter měl infarkt.“

Když se Kimberly začala oblékat, Eponine sjela se své palandy. „Jak je mu, Malcolme?“ ptala se a oblékala si šaty. „Je mrtvý?“

Malcolm byl na okamžik zmaten. „Ach, ahoj, Eponine,“ řekl pokorně. „Zapomněl jsem, že ty a sestra… když jsem odcházel, ještě dýchal, ale …“

Opatrně, aby měla pořád jednu nohu na podlaze, spěchala Eponine ze dveří, chodbou do středových společných prostor a potom do mužské části. Ozvala se poplašná zařízení, jak hlavní monitory sledovaly její postup. Když došla ke vchodu do křídla, kde byl ubytován Walter, na okamžik se zastavila, aby popadla dech.

V chodbě před Walterovým pokojem stál hlouček lidí. Dveře byly široce otevřené a dolní třetina jeho těla ležela venku, v chodbě. Eponine si prorazila cestu hloučkem do pokoje.

Doktor Robert Turner klečel vedle pacienta a držel elektronické stimulátory na Walterových nahých prsou. Obrovité tělo sebou při každém šoku trhlo, a pak se trochu zvedlo z podlahy, než ho doktor stlačil dolů.

Když Eponine vešla, doktor Turner vzhlédl. „Jste sestra?“ zeptal se příkře.

Na prchavý okamžik ztratila Eponine řeč. A upadla do rozpaků. Tady její přítel umírá, nebo je mrtev, a ona myslí na téměř perfektně modré oči doktora Turnéra. „Ne,“ řekla nakonec, hodně rozrušená. „Jsem přítelkyně… Sestra Hendersonová je má spolubydlící… Bude tady hned.“

V tom okamžiku přišli Kimberly a dva dozorci MVS. „Před čtyřiceti pěti sekundami se mu úplně zastavilo srdce,“ řekl jí doktor Turner. „Teď už ho nemůžeme přenést na ošetřovnu. Otevřu ho a zkusím použít Komoriho stimulátor. Vzala jste si rukavice?“

Zatímco si je Kimberly navlékala, nařídil doktor Turner lidem v hloučku, aby odstoupili od jeho pacienta. Eponine se nepohnula. Když ji dozorci chytili za ramena, doktor něco zamumlal a oni ji pustili.

Doktor Turner podal Kimberly svou sadu chirurgických nástrojů a pak s neuvěřitelnou rychlostí a zručně udělal hluboký řez do Walterových prsou. Odhrnul záhyby kůže a odhalil srdce. „Už jste tento postup někdy dělala, sestro?“ zeptal se.

„Ne,“ odpověděla Kimberly.

„Komoriho stimulátor je elektrochemické zařízení, které se připojí k srdci a nutí ho bít a pokračovat v pumpování krve. Pokud je zástava dočasná, způsobená krevní sraženinou, nebo spasmatickou chlopní, potom lze problém někdy odstranit a pacientovo srdce začne zase pracovat.“

Doktor Turner vsunul Komoriho stimulátor, velký jako poštovní známka, za levou srdeční komoru a připojil ho k přenosnému ovládacímu systému na podlaze vedle něj. Po třech nebo čtyřech sekundách začalo Walterovo srdce slabě bít. „Teď máme asi osm minut na to, abychom našli příčinu selhání,“ řekl si doktor pro sebe.

Rozbor primárních srdečních subsystémů mu trval necelou minutu. „Žádné sraženiny,“ mumlal, „a žádné špatné cévy ani chlopně… Tak proč přestalo bít?“

Doktor Turner opatrně nadzvedl pulzující srdce a prohlížel svaly pod ním. Svalové tkanivo kolem pravé srdeční síně bylo měkké a znetvořené. Dotkl se ho velice jemně koncem jednoho špičatého nástroje a část tkáně odpadla. „Můj Bože,“ řekl doktor, „pro všechno na světě, co je tohle?“ Zatímco doktor Turner držel srdce nahoře, to se stáhlo a jedna z dlouhých vláknitých struktur uprostřed znetvořené svalové tkáně se začala rozplétat. „Co se…?“ Turner dvakrát zamrkal a položil si pravou ruku na tvář.

„Podívejte se na to, sestro,“ řekl klidně. „Je to úplně ohromující. Svaly zde zcela atrofovaly. Nikdy jsem nic takového neviděl… Tomuto muži nemůžeme pomoct.“

Eponine měla oči plné slzí, když doktor Turner vyňal Komoriho stimulátor a Walterovo srdce přestalo opět bít. Kimberly začala odstraňovat, svorky přidržující kůži kolem srdce, doktor ji však zarazil. „Ještě ne,“ řekl. „Vezmeme ho do pokoje pro nemocné, abych mohl udělat kompletní pitvu. Chci se naučit, co můžu.“

Dozorci a dva z Walterových spolubydlících ho naložili na nosítka a odnesli tělo. Malcolm Peabody tiše vzlykal na Walterově palandě. Eponine k němu přistoupila. Tiše se objali a potom se drželi za ruce a seděli spolu zbytek noci.

9

„Převezmete zde velení, zatímco budu uvnitř,“ řekl kapitán Macmillan svému zástupci, hezkému mladému ruskému inženýrovi, který se jmenoval Dmitrij Uljanov. „Za všech okolností jste hlavně zodpovědný za bezpečnost cestujících a posádky. Uslyšíte-li, nebo uvidíte něco nebezpečného, nebo jen podezřelého, rozdmýchejte ohně a odjeďte s Pintou od Rámy.“

Bylo ráno první průzkumné mise z lodi Pinta do vnitřku Rámy. Kosmická loď ze Země přistála předchozího dne na jednom z kruhových konců obrovské válcové kosmické lodi. Pinta zaparkovala hned vedle vnějšího uzávěru, na stejném místě jako dřívější expedice do Rámy v roce 2130 a 2200.

V rámci příprav pro zahájení průzkumu seznámil Kendži Watanabe večer předtím určenou skupinu s geografií prvních dvou Rámů. Když dokončil své poznámky, přišel k němu jeho přítel Max Puckett.

„Myslíš si. že náš Ráma bude vypadat jako ty obrázky, které jsi nám ukazoval?“ zeptal se.

„Ne přesně,“ odpověděl Kendži. „Očekávám nějaké změny. Vzpomeň si, že ve videozáznamu se říká, že někde uvnitř bylo vybudováno zemské prostředí. Protože však vnější část této lodi je shodná s předchozími dvěma, myslím, že se uvnitř všechno nezměnilo.“

Max vypadal zmateně. „To přesahuje mé chápání,“ řekl a vrtěl hlavou. „Mimochodem,“ dodal po několika sekundách, „nejsi zodpovědný za to, že jsem ve výzvědné skupině?“

„Jak jsem vám řekl dnes odpoledne,“ odpověděl Kendži, „nikdo z nás na palubě neměl s výběrem co dělat. Všech šestnáct členů bylo vybráno MVS a MIS na Zemi.“

„Ale proč mě vybavili tímhle proklatým arzenálem? Mám nejmodernější laserový kulomet, samonaváděcí granáty, dokonce sadu min citlivých na hmotu. Mám větší palebnou sílu, než jsem měl během invaze mírových sil do Belize.“

Kendži se usmál. „Kapitán Macmillan a rovněž mnoho členů vojenského personálu na velitelství Rady vlád pořád věří, že celá tato záležitost je nějaká past. Tvé označení v této výzvědné operaci je,vojín‘. Já si osobně myslím, že ani jedna tvá zbraň nebude nutná.“

Max bručel ještě další ráno, když Macmillan předal velení Dmitriji Uljanovovi a osobně vedl výzvědnou skupinu do Rámy. Neforemné vojenské vybavení nesl zavěšené přes svůj kosmický oblek, a i když byl bez tíže, značně ho omezovalo ve volnosti pohybu. „To je směšné,“ mumlal si. „Jsem farmář, ne proklaté komando.“

K prvnímu překvapení došlo hned po několika minutách, když průzkumníci z Pinty vešli do prostoru vnějšího uzávěru. Po několika krocích širokou chodbou přišli do kruhové místnosti, z níž vedly hlouběji do mimozemské kosmické lodi tři tunely. Dva z nich byly přehrazeny mnohonásobnými kovovými vraty. Kapitán Macmillan zavolal Kendžiho na poradu.

„To je úplně odlišná konstrukce,“ odpověděl Kendži na velitelovy otázky. „Naše mapy můžeme klidně zahodit.“

„Dá se tedy předpokládat, že bychom se měli vydat volným tunelem?“ zeptal se velitel.

„To je na vás,“ odvětil Kendži. „ale nevidím jinou možnost, kromě návratu na Pintu.“

Šestnáct mužů se pomalu plahočilo ve svých kosmických oblecích otevřeným tunelem. Každých několik minut vystřelili světlice do temnoty před sebou, aby viděli, kam jdou. Když ušli asi pět set metrů do Rámy, objevily se náhle na druhém konci tunelu dvě malé postavy. Všichni čtyři vojáci a kapitán Macmillan rychle vytáhli dalekohledy.

„Jdou k nám,“ řekl jeden z průzkumníků vzrušeně.

„No, ať se propadnu,“ řekl Max Puckett. kterému mráz přebíhal po zádech, „to je Abraham Lincoln!“

„A žena,“ řekl druhý, „v nějaké uniformě.“

„Připravte se k palbě,“ nařídil lan Macmillan.

Čtyři vojáci přispěchali do čela skupiny a zaklekli se zbraněmi namířenými do tunelu. „Stát,“ zakřičel Macmillan, když se dvě podivné postavy přiblížily na dvě stě metrů k průzkumné skupině.

Abraham Lincoln a Benita Garcia se zastavili. „Uveďte svůj záměr,“ slyšeli výkřik velitele.

„Přišli jsme vás přivítat,“ řekl Abraham Lincoln hlasitě hlubokým hlasem.

„A dovést vás do Nového Edenu.“ dodala Benita Garcia.

Kapitán Macmillan byl úplně zmaten. Nevěděl, co má udělat. Zatímco váhal, další ve skupině mluvili mezi sebou.

„Je to Abraham Lincoln, vrátil se jako duch,“ řekl Američan Terry Snyder.

„Ta žena je Benita Garcia — viděl jsem jednou její sochu v Mexiko City.“

„Zmizme odtud, sakra. Naskakuje mi z toho husí kůže.“

„Co by dělali duchové na orbitě kolem Marsu?“

„Promiňte, veliteli,“ řekl nakonec Kendži úplně zpitomělému Macmillanovi, „co zamýšlíte udělat teď?“

Skot se obrátil, aby byl čelem ke svému expertovi na Rámu. „Je obtížné rozhodnout o správném postupu akce,“ pravil. „Myslím, že ti dva vypadají dost neškodně, ale vzpomeňte si na trojského koně. Kruci!.. No, Watanabe, co navrhujete?“

„Co kdybych šel k nim, třeba sám, nebo možná s jedním vojínem, a promluvil si s nimi? Potom budeme vědět…“

„To je od vás jistě odvážné, Watanabe, ale není to nutné. Ne, myslím, že půjdeme všichni. Samozřejmě opatrně. Dva muže necháme vzadu, aby to oznámili do lodi, kdyby nás náhle zabili paprskovou zbraní, nebo něčím takovým.“

Velitel zapnul vysílačku. „Zástupce Uljanove, tady Macmillan. Setkali jsme se se dvěma bytostmi. Jsou to buď lidé, nebo jsou za ně přestrojeni. Jeden vypadá jako Abraham Lincoln a druhý jako slavná mexická kosmonautka… Co je to, Dmitriji?… Ano, rozumíš správně… Lincoln a Garcia. Setkali jsme se s nimi v tunelu v Rámovi. Můžeš to sdělil ostatním… Dále, ponechávám dva muže, Snydera a Finziho, na místě a my ostatní postoupíme k mimozemšťanům.“

Dvě postavy se nepohnuly, když se čtrnáct průzkumníků z Pinty přiblížilo. Vojíni se rozvinuli před skupinou, připraveni pálit při první známce potíží.

„Vítejte v Rámovi,“ pravil Abraham Lincoln, když byl první průzkumník vzdálen jen dvacet metrů. „Jsme zde, abychom vás odvedli do vašich nových domovů.“

Velitel Macmillan neodpověděl ihned. Ticho přerušil nezkrotný Max Puckctl. „Jste duch?“ zakřičel. „Chci říct, jste skutečně Abraham Lincoln?“

„Ovšem že ne,“ odvětila postava Lincolna věcně. „Benita Garcia i já jsme lidští bioti. V Novém Edenu najdete pět kategorií lidských biotů, každou navrženou se speciálními schopnostmi, aby osvobodila lidi od jednotvárných opakovaných úkonů. Mými speciálními oblastmi jsou úřednická práce, účetnictví, revizní činnost, vedení domácností, řízení kanceláře, péče o dům a další organizační úkoly.“

Max byl ohromen. Ignoroval rozkaz svého velitele „držte se zpět“ a došel až na několik centimetrů k Lincolnovi. „Je to nějaký podělaný robot,“ mumlal si pro sebe. Neuvědomil si možné nebezpečí, napřáhl ruku a dotkl se prsty Lincolnovy tváře, nejdříve kůže kolem nosu a potom vousů v dlouhé černé bradce. „Neuvěřitelné,“ řekl nahlas. „Absolutně neuvěřitelné.“

„Byli jsme vyrobeni s velmi pečlivou pozorností k detailům,“ řekl nyní Lincoln. „Naše kůže je podobná vaší a naše oči pracují na stejných základních optických principech jako vaše, ale nejsme dynamickými, stále se obnovujícími tvory jako vy. Naše subsystémy se musí udržovat a někdy i vyměnit. To dělají technici.“

Maxův odvážný krok rozehnal všechno napětí. Teď už celá průzkumná skupina, včetně velitele Macmillana, šťouchala do obou biotů a zkoumala je. Během této prohlídky jak Lincoln, tak Garcia odpovídali na dotazy o svém návrhu a poslání. V jedné chvilce si Kendži uvědomil, že Max Puckett se vzdálil od skupiny a sedí sám opřený o stěnu tunelu.

Kendži došel ke svému příteli a zeptal se: „Co se děje, Maxi?“ Max vrtěl hlavou. „Jaký génius dokázal vyrobit ty dva? Je to naprosto úděsné.“ Na několik sekund se odmlčel. „Možná jsem divný, ale ti dva bioti mě vystrašili mnohem víc než tenhle obrovský válec.“

Lincoln a Garcia šli s průzkumnou skupinou k něčemu, co se zdálo být koncem tunelu. V několika sekundách se ve stěně otevřely dveře a bioti pokynuli lidem, aby vešli dovnitř. Na Macmillanovy otázky vysvětlili, že lidé vstoupí do „dopravního zařízení“, které je doveze k zemskému habitatu.

Macmillan sdělil, co řekli bioti, Dmitriji Uljanovovi na lodi Pinta a nařídil svému ruskému zástupci, aby „odfrčel“, kdyby se mu do čtyřiceti osmi hodin neozvali.

Jízda v trubici byla úžasná. Max Puckett si připomněl obří horskou dráhu ve státním zábavním parku v Dallasu. Vozidlo tvaru střely se řítilo po uzavřené spirálovité dráze, která klesala od severního konce Rámy, tvarovaného jako mísa, k Hlavní rovině dole. Vně trubice, která byla uzavřena do nějaké silné průhledné plastické hmoty, zahlédli Kendži a ostatní ohromnou síť žebříků a schodišť, které procházely stejnou oblastí jako jejich cesta. Neuviděli však neskutečné panoráma, o němž psali předchozí průzkumníci Rámy — výhled k jihu jim blokovala ohromně vysoká kovově šedivá stěna.

Jízda netrvala ani pět minut. Skončila v uzavřeném prstenci, který zcela obklopoval zemský habitat. Když průzkumníci z Pinty vystoupili z trubice, beztíže, v níž žili od doby, co opustili Zemi, zmizela. Tíže byla blízká normální pozemské.

„Atmosféra v této chodbě, stejně jako v Novém Edenu, je podobná té na vaší domovské planetě,“ vysvětloval jim biot Lincoln. „Ale ne v oblasti po vaší pravici, za stěnami chránícími váš habitat.“

Prstenec obklopující Nový Eden byl osvětlen jen mdle, takže kolonisté nebyli připraveni na jasné sluneční světlo, jež je pozdravilo, když se otevřela obrovská vrata a oni vstoupili do svého nového světa. Při krátké chůzi k nejbližší vlakové stanici si nesli přilby v rukou. Muži šli kolem prázdných budov po obou stranách stezky — nízkých domů, které by mohly být obytnými domky nebo obchody, a rovněž jednoho většího („To bude základní škola,“ informovala je Benita Garcia.), stojícího přímo proti stanici.

Došli k vlaku, který na ně už čekal. Elegantní vůz podzemní dráhy s měkkými pohodlnými sedadly a stále se doplňující elektronickou tabulí s údaji uháněl k centru Nového Edenu, kde měli dostat „podrobný výklad“, jak jim řekl biot Lincoln. Vlak jel nejdříve po břehu krásného průzračného jezera („Jezero Shakespeare,“ řekla Benita Garcia.) a potom zatočil doleva, od světle šedých stěn obklopujících kolonii. V poslední části jízdy dominovaly krajině velké holé hory po pravé straně vlaku.

Během celé jízdy byli všichni ve skupině z Pinty velice tiší. Popravdě řečeno, byli všichni zcela ohromeni. Dokonce ani v tvořivé představivosti Kendžiho Watanabeho se nikdy nic z toho, co viděli, nevyskytlo. Všechno bylo mnohem větší, mnohem nádhernější, než si představovali.

Centrum města, kam návrháři Nového Edenu umístili všechny budovy, bylo poslední omračující ranou. Členové skupiny stáli mlčky a civěli na uspořádání velkých a působivých staveb, které tvořily srdce kolonie. Že byly budovy pořád prázdné, pouze dodalo celému zážitku mystický nádech. Kendži Watanabe a Max Puckett byli poslední, kdo vešli do budovy, kde se měla konat přednáška.

„Co tomu říkáš?“ zeptal se Kendži Maxe, když stáli na vrcholu schodiště administrativní budovy a přehlíželi úžasný komplex kolem sebe.

„Nedokážu myslet,“ odvětil Max a zbožná úcta v jeho hlase byla zcela zjevná. „Tohle celé místo se vzpírá myšlení. Je to nebe, Alenčina Říše divů a všechny pohádky z mého dětství zabalené do jednoho balíčku. Nepřestávám se štípat, abych se ujistil, že to není sen.“

„Na obrazovce před vámi,“ začal biot Lincoln, „je přehledná mapa Nového Edenu. Každý z vás dostane celý balík map, včetně všech cest a staveb v kolonii. Jsme tady, v City, které bylo navrženo jako administrativní centrum Nového Edenu. Obytné domy a obchody jsou vybudovány ve čtyřech rozích čtverce, který je uzavřen vnější zdí. Protože pojmenování těchto čtyř míst bude ponecháno na obyvatelích, budeme se na ně dnes odvolávat jako na severovýchodní, severozápadní, jihovýchodní a jihozápadní čtvrti. Přitom dodržujeme konvenci, kterou přijali předchozí průzkumníci Rámy ze Země, označujeme konec Rámy, kde je zakotvena vaše kosmická loď, jako severní…

Každé ze čtyř stran Nového Edenu byla přidělena geografická funkce. Sladká voda podél jižní hrany kolonie, jak vám bylo již řečeno, se jmenuje jezero Shakespeare. Většina ryb a vodních živočichů, které jste přivezli, bude žít tam, i když některé druhy mohou být vhodné pro umístění do dvou řek, které stékají do jezera Shakespeare z hory Olymp, zde na východní straně kolonie, a ze Sherwoodského lesa na západní straně…

Nyní jsou jak úbočí hory Olymp, tak všechny oblasti Sherwoodského lesa a rovněž parky v sídlištích a pásy zeleně v celé kolonii pokryty jemnou mřížkou zařízení pro výměnu plynu, kterým říkáme ZVP. Tyto malé přístroje mají jen jednu funkci — mění oxid uhličitý na kyslík. Jsou to tedy vlastně mechanické rostliny. Budou nahrazeny všemi skutečnými rostlinami, které jste přivezli ze Země…

Severní strana kolonie, mezi sídlišti, je vyhrazena pro farmaření. Zemědělské budovy jsou postaveny zde, podél cesty, která spojuje dvě severní čtvrti. V této oblasti si vypěstujete většinu potravy. Zásoby potravy, které jste si přivezli s sebou, a syntetická potrava, uskladněná ve vysokých silech tři sta metrů severně od této budovy, by měly pro dva tisíce lidí vystačit alespoň na rok, možná osmnáct měsíců, když zamezíte plýtvání. Potom se musíte o sebe postarat sami. Je samozřejmé, že zemědělství včetně vodního hospodářství, kterému bylo vyhrazeno východní pobřeží jezera Shakespeare, bude důležitou složkou vašeho života v Novém Edenu…“

Pro Kendžiho byla přednáška jako pití z požární hadice. Biot Lincoln udržoval po devadesát minut velmi vysoký informační příkon, všechny otázky odbýval buď prohlášením „to je mimo mou databázi znalostí“, nebo odkazem na čísla stran a paragrafů v Základním manuálu k Novému Edenu, který všem rozdal. Konečně byla přestávka a všichni se přesunuli do vedlejší místnosti, kde se podával nápoj, který chutnal jako kokakola.

„Júú,“ oddechl si Terry Snyder, když si utíral čelo, „jsem sám, kdo je zahlcený informacemi?“

„Hovno, Snydere,“ odpověděl mu Max Puckett s klaunským zazubením. „Chceš říct, že jsi něco míň než ten podělanej robot? Ten sakra určitě není unavenej. Vsadím se, že by dokázal přednášet celej den.“

„Možná i celý týden,“ prohlásil Kendži Watanabe. „Zajímalo by mne, jak často potřebují tito bioti servis. Společnost mého otce dělá roboty, některé velmi složité, ale žádného jako tohle. Informační obsah Lincolna musí být astronomický…“

„Instruktáž bude pokračovat za pět minut,“ oznámil jim Lincoln. „Buďte přesní, prosím.“

V druhé části instruktáže byly předvedeny a vysvětleny různé druhy biotů v Novem Edenu. Kolonisté, kteří nedávno studovali předchozí expedice do Rámy, byli připraveni na bioty-metaře a bioty-buldozery. Pět kategorií lidských biotů však vzbudilo emocionálnější odezvu.

„Naši návrháři rozhodli,“ řekl jim Lincoln, „omezit fyzický zjev lidských biotů, aby nevyvstala otázka, že by si někdo spletl jednoho z nás s jedním z vás. Už jsem vám uvedl své základní funkce — všichni ostatní Lincolnové, tři z nich se k nám teď připojí — byli naprogramováni zcela stejně. Aspoň původně. Jsme však schopni jistého nízkoúrovňového učení, které dovolí, aby naše databáze byly různé, jak se vyvinou naše specifická použití.“

„Jak rozeznáme jednoho Lincolna od druhého?“ ptal se zmatený člen průzkumné skupiny, když tři noví Lincolnové popocházeli kolem místnosti.

„Každý z nás má identifikační číslo vyryté jak zde, na rameni, tak zde, vzadu na levém stehně. Stejný systém se používá pro jiné kategorie lidských biotů. Já například jsem Lincoln číslo 004. Tři, kteří právě vešli, jsou 009, 024 a 071.“

Když bioti Lincolnové odešli z místnosti, vstoupila Benita Garcia — v pěti vydáních. Jedna z nich nastínila speciální zaměření jejich kategorie — policie a protipožární ochrana, zemědělství, zdravotnická zařízení, doprava, pošta — zodpověděla několik otázek a pak všechny odešly.

Dalšími bioty byli Einsteinové. Průzkumníci vybuchli smíchem, když do místnosti vešli společně čtyři Einsteinové, všichni rozcuchaní, neupravení, s bílými vlasy, kopie vědeckého génia dvacátého století. Vysvětlili, že jsou inženýry a vědci kolonie. Jejich základní funkcí, životně důležitou a zahrnující mnoho povinností, je „zajistit uspokojivý chod infrastruktury kolonie“, samozřejmě včetně armády biotů.

Skupina vysokých, uhlově černých biotek se představila jako Tiasso: specializovaly se na péči o zdraví. Budou pracovat jako lékařky, ošetřovatelky, zdravotní úřednice, pečovat o děti, když nebudou k dispozici rodiče. Když jejich část instruktáže končila, vešel do místnosti štíhlý orientálec s pronikavým pohledem. Nesl si lyru a elektronický malířský stojan. Představil se jako Jasunari Kawabata, a pak zahrál krásnou krátkou skladbu na lyru.

„My Kawabatové jsme tvůrčí umělci,“ řekl prostě. „Hudebníci, herci, malíři, sochaři, spisovatelé a také fotografové a filmaři. Je nás málo, jsme však pro kvalitní život v Novém Edenu velmi důležití.“

Když oficiální instruktáž konečně skončila, dostala průzkumná skupina ve velké hale výbornou večeři. K lidem se přidalo asi dvacet biotů, i když samozřejmě nic nejedli. Simulovaná pečená kachna byla neuvěřitelně autentická a dokonce i vína by prošla inspekcí znalců vín na Zemi.

Později večer, když se lidé cítili se svými společníky bioty pohodlněji a zasypávali je otázkami, objevila se ve dveřích osamělá ženská postava. Nejdřív si jí nikdo nevšiml. Ale místnost okamžitě ztichla, když Kendži Watanabe vyskočil ze sedadla a blížil se k nově příchozí s napřaženou rukou. „Doktorka des Jardinsová, předpokládám,“ řekl s úsměvem.

10

Přes Nicolino ujištění, že všechno v Novém Edenu zcela odpovídá jejím informacím, které jim sdělila na videozáznamu, odmítl kapitán Macmillan dovolit cestujícím a posádce Pinty vstoupit do Rámy a obsadit jejich nové domy, dokud si nebyl jist, že neexistuje žádné nebezpečí. Dlouze se radil s pracovníky MVS na Zemi a potom poslal do Rámy skupinku vedenou Dmitrijem Uljanovem, aby získali dodatečné informace. Hlavní lékař Pinty, podmračený Holanďan jménem Darl van Roos, byl nejdůležitějším členem Uljanovovy skupiny. Ruského inženýra doprovázeli také Kendži Watanabe a dva vojíni z první výzvědné skupiny.

Doktor měl jasné instrukce. Měl prohlédnout Wakefieldovy, celou rodinu, a potvrdit, že jsou vskutku lidé. Jeho druhým úkolem bylo analyzovat bioty a roztřídil jejich nebiologické rysy. Všeho bylo dosaženo bez scén, ačkoliv Katie Wakefieldová odmítala při prohlídce spolupracovat a byla sarkastická. Na Richardův návrh rozebral biot Einstein jednoho Lincolna a předvedl, jak nejdokonalejší subsystémy pracují. Na zástupce velitele Uljanova to udělalo patřičný dojem.

O dva dny později začali cestující z Pinty stěhovat své věci do Rámy. S vykládáním kosmické lodi a přesunem všech zásob do Nového Edenu pomáhala velká skupina biotů. Celý proces trval téměř tři dny. Ale kde se kdo usídlí? Při rozhodování, které bude mít později pro kolonii závažné důsledky, si téměř všichni ze tří set cestujících na lodi Pinta zvolili jihovýchodní čtvrt, kde si vybrali svůj domov také Wakefieldovi. Jen Max Puckett a hrstka farmářů, kteří se přesunuli přímo do zemědělské oblasti podél severní hranice Nového Edenu, se rozhodli žít jinde.

Watanabeovi se nastěhovali do domku hned vedle Richarda a Nicole. Od samého počátku si Kendži a Nicole přirozeně padli do oka a jejich přátelství rostlo každým dalším setkáním. První večer, kdy Kendži a Nai bydleli ve svém novém domě, byli pozváni na večeři k rodině Wakefieldových.

„Nepůjdeme do obývacího pokoje? Je to tam pohodlnější,“ řekla Nicole, když dojedli. „Lincoln sklidí se stolu a postará se o nádobí.“

Watanabeovi se zvedli a následovali Richarda průchodem na konci jídelny. Mladší Wakefieldovi zdvořile počkali, až Kendži a Nai s rodiči odejdou, a pak se k nim v útulném obývacím pokoji v přední části domu připojili.

Od doby, kdy průzkumná skupina z Pinty vstoupila poprvé do Rámy, uplynulo pět dnů. Pět úžasných dnů, myslel si Kendži, když si sedal v obývacím pokoji. V mysli rychle procházel kaleidoskopem smíchaných dojmů, které jeho mozek nedokázal utřídit. A v mnoha ohledech byla tato večeře nejúžasnější ze všeho. Čím tato rodina prošla, je neuvěřitelné.

„Příběhy, které jste nám vyprávěli,“ řekla Nai Richardovi a Nicole, když se všichni usadili, „jsou absolutně úžasné. Existuje tolik otázek, které bych ráda položila, že nevím, kde začít… Obzvláště mě fascinuje to stvoření, kterému říkáte Orel. Nejdříve bych chtěla vědět — byl jedním z mimozemšťanů, kteří postavili Uzel a Rámu?“

„Ne,“ odvětila Nicole. „Orel byl také biot. Alespoň nám to říkal a my nemáme žádný důvod nevěřit mu. Byl vytvořen inteligencí ovládající Uzel, abychom s ní měli specifický fyzický kontakt.“

„Ale kdo potom Uzel postavil?“

„To je určitě otázka třetí úrovně,“ řekl Richard s úsměvem.

Kendži a Nai se zasmáli. Nicole a Richard jim vysvětlili během dlouhého povídání při večeři Orlovu informační hierarchii. „Rád bych věděl, je-li vůbec možné,“ hloubal Kendži, „abychom si představili bytosti tak pokročilé, že jejich stroje mohou vytvořit další stroje chytřejší, než jsme my?“

„Byla bych ráda,“ vmísila se nyní do hovoru Katie, „kdybychom mohli dostat odpovědi i na nějaké obyčejnější otázky. Například, kde jsou všichni mladí lidé mého věku? Zatím jsem, myslím, neviděla než dva osadníky mezi dvanácti a pětadvaceti.“

„Většina mládeže je na palubě lodi Nina,“ reagoval Kendži. „Ta by měla dorazit s převážnou částí obyvatel kolonie asi za tři týdny. Cestující na lodi Pinta byli vybráni pro úkol ověřit věrohodnost videozáznamu, který jsme zachytili.“

„Co je to věrohodnost?“ zeptala se Katie.

„Pravda a přesnost,“ řekla Nicole. „To bylo jedno z nejoblíbenějších slov tvého dědečka… A když už o něm mluvím, tvůj dědeček také vyznával, že mladí lidé by měli mít vždy možnost naslouchat rozhovoru dospělých, ale ne ho přerušovat… Máme dnes s manžely Watanabeovými moc věcí k diskuzi. Vy čtyři nemusíte zůstat…“

„Já chci jít ven a dívat se na světla,“ řekl Benjy. „Půjdeš se mnou, prosím, Ellie?“

Ellie Wakefieldová vstala a vzala Benjyho za ruku. Oba řekli zdvořile dobrou noc a za nimi vyšli Katie a Patrick. „Podíváme se, nenajdeme-li něco vzrušujícího, co bychom mohli podniknout,“ řekla Katie, když odcházeli. „Dobrou noc, pane a paní Watanabe. Matko, vrátíme se asi za dvě hodiny.“

Nicole kroutila hlavou, když poslední dítě odešlo. „Katie je od příjezdu lodi Pinta tak rozrušená,“ vysvětlovala, „že v noci téměř nespí. Chce se setkat a mluvit s každým.“

Biot Lincoln, který ukončil úklid kuchyně, stál nenápadně u dveří za Benjyho židlí. „Dali byste si něco k pití?“ zeptala se Nicole Kendžiho a Nai a pokynula k biotovi. „Nemáme nic tak lahodného jako nápoje z čerstvého ovoce, které jste přivezli ze Země, ale Lincoln může ušlehat nějaké zajímavé syntetické směsi.“

„Je mi dobře,“ řekl Kendži a zavrtěl hlavou. „Ale právě jsem si uvědomil, že jsme strávili celý večer povídáním o vaší neuvěřitelné pouti. Určitě musíte mít nějaké otázky pro nás. Konec konců, na Zemi uběhlo pětačtyřicet let od doby, kdy odstartovala loď Newton.“

Pětačtyřicet let, prolétlo Nicole hlavou. Je to možné? Může být Genevievě opravdu už téměř šedesát? Nicole si pamatovala zřetelně, kdy naposled viděla svého otce a dceru na Zemi. Pierre a Genevieve ji doprovodili na letiště v Paříži. Dcera pevně objímala Nicole až do posledního hlášení nástupu na palubu a potom se na matku dívala s horoucí láskou a pýchou. Oči měla plné slzí. Nebyla schopna nic vyslovil. A během těch pětačtyřiceti let zemřel můj otec. Z Genevievy se stala starší žena. Dokonce babička. Zatímco já jsem se toulala v čase a prostoru. V říši divů.

Vzpomínky byly pro Nicole příliš silné. Zhluboka se nadechla a uklidnila se. V obývacím pokoji jejich domu se rozhostilo ticho a ona se vrátila do přítomnosti.

„Je vše v pořádku?“ ptal se Kendži citlivě. Nicole přikývla a dívala se do měkkých nezáludných očí svého nového přítele. Na krátký okamžik si představila, že mluví ke svému společníkovi z Newtona, kosmonautu jménem Šigeru Takagiši. Tento muž je plný zvědavosti, jako byl Šigeru. Mohu mu věřit. A mluvil s Genevievou pouze před několika roky.

„Většinu ze všeobecné historie Země už známe, v kouscích a útržcích, z rozhovoru s ostatními cestujícími z lodi Pinta,“ řekla Nicole po dlouhé odmlce. „Nevíme však vůbec nic o našich rodinách, kromě toho, co jste nám řekl krátce první večer. Richard i já bychom rádi věděli, zda jste si nevzpomněl na nějaké další podrobnosti, které jste mohl při prvním rozhovoru vynechat.“

„Jistě,“ začal Kendži, „dnes odpoledne jsem prošel své deníky a opět si přečetl poznámky, které jsem si dělal při předběžném průzkumu pro svou knihu o expedici Newton. Nejdůležitější věc, o níž jsem se při našem prvním rozhovoru nezmínil, je ta, jak moc vaše Genevieve vypadá jako její otec, alespoň od úst dolů. Tvář krále Henryho byla pozoruhodná, jak si jistě pamatujete. V dospělosti se Genevievin obličej prodloužil a začal se podobat jeho obličeji zcela zjevně… Podívejte se na tyhle fotografie, podařilo se mi najít dvě ze třídenního pobytu v Beauvois uložené v mé databázi.“

Pohled na obrázky Genevievy Nicole ohromil. Okamžitě se jí nahrnuly slzy do očí a stékaly jí po tváři. Ruce se jí třásly, když držela dvě fotografie Genevievy a jejího muže Louise Gastona. Ach, Genevievo, říkala si pro sebe, jak jsi mi chyběla. Jak bych tě ráda držela aspoň na okamžik v náručí.

Richard se jí naklonil přes rameno, aby viděl obrázky. Přitom ji něžně hladil. „Vypadá trošku jako princ,“ poznamenal, „ale myslím si, že mnohem víc se podobá matce.“

„Genevieve byla také nesmírně zdvořilá,“ dodal Kendži, „což mne překvapilo, uváží-li se, jak hodně trpěla během rozruchu ve všech sdělovacích prostředcích v roce 2238. Odpovídala velice trpělivě na mé otázky. Měl jsem v úmyslu udělat z ní jednu z ústředních postav své knihy o Newtonovi, dokud mi můj editor můj projekt úplně nerozmluvil.“

„Kolik z Newtonových kosmonautů je ještě naživu?“ zeptal se Richard a udržoval rozhovor, zatímco Nicole pořád zírala na dvě fotografie.

„Pouze Sabatiniová, Tabori a Jamanaka,“ odvětil Kendži. „Doktor David Brown měl těžký infarkt a po šesti měsících za poněkud neobvyklých okolností zemřel. Myslím, že to bylo v roce 2208. Admirál Heilmann zemřel na rakovinu asi v roce 2214. Irinu Turgeněvovou postihlo úplné mentální zhroucení, stala se obětí syndromu,Návratu na Zemi‘ identifikovaného mezi některými kosmonauty jedenadvacátého století, a nakonec, v roce 2211, spáchala sebevraždu.“

Nicole stále bojovala se svými emocemi. „Až do doby před třemi dny,“ řekla Kendžimu a Nai, když se v místnosti zase rozhostilo ticho, „jsem nikdy neřekla ani Richardovi, ani dětem, že otcem Genevievy byl Henry. Když jsem žila na Zemi, znal pravdu pouze můj otec. Henry mohl mít podezření, nevěděl to však jistě. Pak, když jste mi řekl o Genevieve, jsem si uvědomila, že bych to své rodině měla sdělit sama. Já…“

Její hlas se vytratil a v očích se objevily další slzy. Otřela si tvář jedním z ubrousků, které jí podala Nai. „Promiňte,“ omlouvala se, „nikdy taková nejsem. Je to šok vidět fotografie dcery a vzpomenout si na tolik věcí…“

„Když jsme žili na Rámovi dvě a potom na Uzlu,“ řekl Richard, „Nicole byla modelem stability. Byla skálou. S čímkoliv jsme se setkali, ať to bylo jakkoliv bizarní, Nicole byla neotřesitelná. Děti, Michael O'Toole a já jsme na ni všichni spoléhali. Je velice vzácné vidět ji…“

„Stačí,“ zvolala Nicole, když si otřela tvář. Odložila fotografie stranou. „Pojďme k dalším věcem. Povídejme si o kosmonautech z Newtona — zvláště mne zajímá Francesca Sabatiniová. Získala, co chtěla? Slávu a bohatství přesahující všechny meze?“

„V podstatě ano,“ přisvědčil Kendži. „Nebyl jsem naživu v době její největší slávy, v prvním desetiletí tohoto století, ale i nyní je velice slavná. Byla jednou z těch, s nimiž byly nedávno rozhovory v televizi o významu opětné kolonizace Marsu.“

Nicole se naklonila na své židli dopředu. „Neřekla jsem vám to během večeře, jsem si však jista, že Francesca a Brown dali Borzovovi drogy a vyvolali tak u něj příznaky zánětu slepého střeva. A mne nechala úmyslně na dně té jámy v New Yorku. Ta ženská byla zcela bez skrupulí.“

Kendži několik sekund mlčel. „V roce 2208, právě před svou smrtí, měl doktor Brown občasná jasná období ve svém celkově blouznivém stavu. Během jednoho z takových období dal reportéru časopisu fantastické interview, v němž přiznal částečnou vinu za smrt Borzova a naznačil, že Francesca zodpovídá za vaše zmizení. Signora Sabatiniová prohlásila, že celý příběh je,pitomost — šílené výlevy chorého mozku‘, soudila se s časopisem o sto milionů marek a pak se s ním pohodlně mimosoudně vyrovnala. Časopis reportéra vyhodil a formálně se jí omluvil.“

„Francesca vždy nakonec vyhraje.“ poznamenala Nicole.

„Před třemi roky jsem málem celý příběh oživil,“ pokračoval Kendži, „když jsem sbíral materiál pro svou knihu. Protože to už bylo víc než pětadvacet let, byly všechny údaje z Newtonovy mise odtajněny, a tudíž k dispozici komukoliv, kdo o ně požádal. Našel jsem obsah vašeho osobního počítače, byl rozptýlen mezi přerušovanými telemetrickými údaji, včetně datakostky, která musela pocházet od Henryho. Přesvědčil jsem se, že interview doktora Browna bylo vskutku zčásti pravdivé.“

„A co bylo dál?“

„Požádal jsem o interview: Francesca mi ho udělila, ve svém paláci v Sorentu. Brzy poté jsem přestal na knize pracovat…“

Kendži na okamžik váhal. Měl bych říct víc? přemýšlel. Pohlédl letmo na svou milovanou ženu. Ne, řekl si, toto není správná doba ani správné místo.

„Promiň. Richarde.“

Už skoro spal, když uslyšel v ložnici tichý hlas své ženy.

„Copak, říkala jsi něco, miláčku?“

„Promiň,“ opakovala Nicole. Převalila se k němu a pod pokrývkou její ruka našla jeho. „Měla jsem ti povědět o Henrym už dávno… Hněváš se ještě?“

„Nikdy jsem se nehněval,“ řekl Richard. „Překvapilo mě to, to ano, možná dokonce ohromilo. Ale ne rozhněvalo. Měla jsi své důvody, abys to držela v tajnosti.“ Stiskl jí ruku. „Kromě toho, to bylo na Zemi, v jiném životě. Kdybys mi to byla řekla, když jsme se poprvé setkali, tak to mohlo hrát roli. Možná bych byl žárlil a téměř určitě bych měl komplex méněcennosti. Nyní však ne.“

Nicole se naklonila a políbila ho. „Miluji tě, Richarde Wakefielde,“ řekla mu.

„A já tě také miluji,“ odvětil.

Kendži a Nai se milovali, poprvé od té doby, co odešli z Pinty, a ona ihned usnula. Kendži byl ještě překvapivě čilý. Ležel v posteli a přemýšlel o večeru u Wakefieldových. Z nějakého důvodu mu přišel na mysl obraz Francescy Sabatiniové. Nejkrásnější sedmdesátiletá žena, kterou jsem kdy viděl, byla jeho první myšlenka. A jaký fantastický život.

Kendži si jasně vybavil letní odpoledne, kdy jeho vlak vjel do stanice v Sorentu. Řidič elektrického taxi poznal adresu okamžitě. „Capisco,“ řekl, zamával rukama a pak zamířil ve směru „il palazzo Sabatini.“

Francesca žila v přestavěném hotelu, z něhož byl výhled na Neapolský záliv. Dům měl dvacet pokojů a kdysi patřil baronu ze sedmnáctého století. Z kanceláře, kde Kendži čekal, až se signora Sabatiniová objeví, byla vidět lanovka odvážející koupající dolů hlubokým srázem k tmavě modrému zálivu.

La signora přišla o půl hodiny později a potom se snažila interview rychle ukončit. Dvakrát Kendžimu řekla, že souhlasila s rozhovorem jen proto, že její vydavatel jí o něm řekl, že je „vynikající mladý spisovatel“. „Zcela upřímně,“ řekla svou vynikající angličtinou, „v této době se mi zdají všechny diskuze o Newtonovi nesmírně nudné.“

Její zájem o konverzaci značně vzrostl, když jí Kendži řekl o „nových údajích“, záznamech z Nicolina osobního počítače, které byly odeslány na Zem během posledních několika týdnů mise, promíchány po kapkách s jinými daty. Francesca ztichla, dokonce se zadumala, když Kendži srovnal osobní poznámky, které si Nicole udělala, „s přiznáním“, které doktor Brown učinil reportérovi časopisu v roce 2208.

„Podcenila jsem vás,“ řekla Francesca s úsměvem, když sejí Kendži tázal, zda nepovažuje za „pozoruhodnou shodu“, že Nicolin deník z Newtona a přiznání Davida Browna souhlasí v tolika bodech. Na tuto otázku nikdy přímo neodpověděla. Místo toho v kanceláři povstala, trvala na tom, aby zůstal na večeři, a řekla Kendžimu, že si s ním promluví později.

Před soumrakem dostal Kendži do svého pokoje ve Francescině paláci vzkaz, že večeře bude v osm třicet a že si má vzít sako a kravatu. Ve smluvenou dobu přišel robot a zavedl ho do nádherné jídelny se stěnami pokrytými nástěnnými malbami a tapiseriemi a se třpytivými lustry visícími z vysokého stropu. Bylo prostřeno pro deset hostů. Francesca už tam byla, stála vedle malého obslužného robota u jedné strany ohromné místnosti.

„Kon bon wa, Watanabe-san,“ řekla Francesca japonsky, když mu nabídla sklenici šampaňského. „Renovuji přijímací salon, obávám se tedy, že musíme mít koktajly zde. Je to všechno velmi nešikovné, jak by řekli Francouzi, ale musí to stačit.“

Francesca vypadala nádherně. Své blond vlasy měla sčesané dozadu a sepjaté velkým řezbami zdobeným hřebenem. Kolem krku měla diamantový náhrdelník, na kterém se uprostřed houpal ohromný safír. Měla na sobě bílé roucho bez ramínek, se záhyby a sklady, které zdůrazňovaly křivky jejího ještě mladistvého těla. Kendži nemohl uvěřit, že je jí už sedmdesát.

Vzala ho za ruku, když mu předtím vysvětlila, že dala rychle dohromady slavnostní večeři „na jeho počest“, a zavedla ho k tapiseriím na vzdálené stěně. „Slyšel jste někdy o aubussonské škole?“ zeptala se. Když zavrtěl hlavou, pustila se do diskuze o historii evropských tapiserií.

O půl hodiny později se Francesca usadila do čela stolu. Profesor hudby z Neapole a jeho žena (zřejmě herečka), dva statní snědí profesionální fotbalisté, italská básnířka středního věku a dvě mladé ženy něco přes dvacet, obě ohromně přitažlivé, obsadili další místa. Po krátké poradě s paní domu si jedna z mladých žen sedla naproti Kendžimu a druhá vedle něj.

Z počátku byla židle naproti Francesce na vzdáleném konci stolu prázdná. Francesca však zašeptala něco hlavnímu číšníkovi a o pět minut později přivedli do místnosti velmi starého muže, kulhajícího a téměř slepého. Kendži ho okamžitě poznal. Byl to Janos Tabori.

Jídlo bylo báječné, konverzace živá. Byli obsluhováni číšníky, nikoliv roboty užívanými všude kromě nejelegantnějších restaurantů, a každý chod byl zdůrazněn jiným italským vínem. A jaká pozoruhodná společnost! Všichni, dokonce i fotbalisté, mluvili slušně anglicky. Všichni se také o historii vesmíru jak zajímali, tak se v ní i vyznali. Mladá žena naproti Kendžimu dokonce četla jeho nejznámější knihu o počátečním průzkumu Marsu. V průběhu večeře začal Kendži, který byl svobodný a bylo mu tehdy třicet, postupně ztrácet zábrany. Vzrušovalo ho všechno — ženy, víno, rozhovory o historii, poezii a hudbě.

Jen jednou se během dvou hodin u stolu objevila zmínka o odpoledním interview. Během přestávky v konverzaci, po moučníku a před koňakem, Francesca skoro křičela na Janose. „Tento mladý Japonec — je velice bystrý — si myslí, že našel v záznamech z Nicolina osobního počítače důkaz, který podepírá ty hrozné lži, jež řekl David, než umřel.“

Janoš to nekomentoval. Jeho výraz se nezměnil. Ale po jídle podal Kendžimu vzkaz a potom zmizel. „Neznáš nic kromě pravdy a nemáš žádný cit.“ stálo na něm. „Proto soudíš nespravedlivě.“ Aglaja Jepančinová knížeti Myškinovi. Idiot od Fjodora Dostojevského.

Kendži byl ve svém pokoji jen pět nebo deset minut, když se ozvalo zaklepání na dveře. Když je otevřel, spatřil mladou Italku, která u večeře seděla proti němu. Měla na sobě jen maličké bikiny, které odhalovaly většinu jejího výjimečného těla. V ruce držela mužské plavky.

„Pane Watanabe,“ řekla se sexy úsměvem, „prosím, připojte se k nám. Jdeme si zaplavat. Tyto plavky by vám měly být.“

Kendži pocítil okamžité a ohromné vzedmutí sexuální touhy, které ne a ne polevit. Mírně na rozpacích počkal převléknut nějakou dobu, než se připojil k ženě v hale.

Po třech letech, dokonce ležící na posteli v Novém Edenu vedle ženy, kterou miloval, nedokázal nevzpomínat se sexuální touhou na noc, kterou strávil ve Francescině paláci. Šest jich sjelo lanovkou do zálivu a plavalo za měsíčního svitu. V hospůdce u vody pili, tančili a smáli se. Byla to dokonale snová noc.

Za necelou hodinu, vzpomínal Kendži, jsme byli všichni blaženě nazí. Plán hry byl jasný. Dva fotbalisté byli pro Francescu. Dvě madony byly pro mne.

Kendži se svíjel v posteli, když si vzpomněl na prudkost své rozkoše i na Francescin nevázaný smích, když ho našla za úsvitu na jednom velkém lehátku u zálivu propleteného s oběma mladými ženami.

Když jsem po čtyřech dnech přijel do New Yorku, můj vydavatel mi řekl, že bych měl opustit Newtonův projekt. Nedohadoval jsem se s ním. Pravděpodobně bych to navrhl sám.

11

Ellie fascinovaly porcelánové figurky. Zvedla jednu, děvčátko oblečené do světlemodrého baletního úboru, a otáčela jí v rukou. „Podívej se na to, Benjy,“ vyzvala bratra. „Někdo to udělal — úplně sám.“

„Tato je vlastně kopie,“ řekl španělský obchodník, „ale umělec udělal originál, z něhož byl pořízen počítačový otisk. Proces reprodukce je nyní tak přesný, že dokonce expertům dělá potíže rozhodnout, co jsou kopie.“

„A vy jste shromáždil všechno tohle na Zemi?“ mávla Ellie rukou na asi sto figurek na stole a v malých skleněných pouzdrech.

„Ano,“ přisvědčil pan Murillo pyšně. „Ačkoliv jsem byl v Seville státním úředníkem — stavební povolení a podobné záležitosti, vlastnili jsme s ženou také malý obchod. Zamilovali jsme se do porcelánu asi před deseti roky a od té doby jsme ho náruživě sbírali.“

Paní Murillo, také skoro padesátnice vyšla ze zadní místnosti, kde ještě rozbalovala zboží. „Rozhodli jsme se,“ řekla, „dlouho před tím, než jsme se dozvěděli, že nás MVS skutečně vybrala, že bez ohledu na to, jak omezené množství zavazadel bylo pro cestu Ninou povoleno, přivezeme celou sbírku porcelánu s sebou.“

Benjy držel tanečnici jen několik centimetrů od obličeje. „Pře-krás-ná,“ řekl se širokým úsměvem.

„Děkuji,“ řekl pan Murillo. „Doufali jsme, že založíme v Lowellově kolonii spolek sběratelů,“ dodal. „Tři nebo čtyři další cestující na Nině si rovněž přivezli několik kousků.“

„Můžeme si je prohlédnout?“ zeptala se Ellie. „Budeme velice opatrní.“

„Poslužte si,“ souhlasil pan Murillo. „Nakonec, až se všechno usadí, začneme nějaké předměty — samozřejmě duplikáty — prodávat, nebo vyměňovat. Teď jsou zde pouze vystaveny, aby je lidé mohli obdivovat.“

Zatímco Ellie a Benjy zkoumali porcelánové výtvory, vešlo do obchodu několik dalších lidí. Murillovi otevřeli obchod teprve před několika dny. Prodávali svíčky, módní ubrousky a další malé ozdoby domácnosti.

„Vy jste určitě nemrhal časem, Carlosi.“ řekl o několik minut později panu Murillovi hřmotný Američan. Z jeho počátečního pozdravu bylo zřejmé, že to je spolucestující z Niny.

„Pro nás to bylo lehčí, Travisi.“ odvětil pan Murillo. „Nemáme rodinu a k bydlení nám stačí malý domek.“

„My jsme se ještě ani nenastěhovali do domu,“ stěžoval si Travis. „Určitě budeme žít v této čtvrti, ale Chelsea a děti nemůžou najít dům, který by se všem líbil… Chelsea je ještě tím vším vystrašena. Myslí si, že MVS nám neříká pravdu ani teď.“

„Připouštím, že je ohromně obtížné akceptovat, že tato kosmická stanice byla postavena mimozemšťany jen proto, aby nás mohli pozorovat… A bylo by jistě snadnější věřit tomu, co MVS říká, kdyby existovaly obrázky z toho Uzlu. Ale proč by nám lhali?“

„Lhali předtím. Nikdo se o tomto místě ani nezmínil až do dne před setkáním… Chelsea si myslí, že jsme částí pokusu MVS s vesmírnou kolonií. Říká, že tady nějakou dobu zůstaneme a potom nás přesunou na Mars, aby mohli porovnat oba typy kolonií.“

Pan Murillo se rozesmál. „Vidím, že se od té doby, co jsme opustili Ninu, Chelsea nezměnila.“ Zvážněl. „Víte, Juanita a já jsme také pochybovali, obzvláště když uběhl první týden a nikdo neviděl žádnou známku mimozemšťanů. Strávili jsme celé dva dny potulováním se kolem, rozhovory s ostatními lidmi — v podstatě jsme vedli své soukromé vyšetřování. Nakonec jsme dospěli k závěru, že MVS musí říkat pravdu. Za prvé, je to prostě příliš absurdní, aby to byla lež. Za druhé, paní Wakefieldová byla velice přesvědčivá. Při veřejném vystoupení odpovídala na otázky skoro dvě hodiny a ani Juanita, ani já jsme neobjevili jedinou nesrovnalost.“

„Je pro mne obtížné představit si. že někdo spí dvanáct let,“ řekl Travis a kroutil hlavou.

„Samozřejmě. Pro nás také. Ale my jsme si skutečně prohlédli somnarium, kde měli Wakefieldovi spát. Všechno bylo přesně tak, jak to Nicole na shromáždění popsala. Celá budova je mimochodem ohromná. Je tam dost lůžek a místností, aby se tam vešli všichni kolonisté, kdyby to bylo nutné… To určitě nedává smysl, aby MVS postavila takové ohromné zařízení jenom proto, aby podpořila lež.“

„Možná máte pravdu.“

„Ať už je to jak chce, my jsme se rozhodli podle toho zařídit. Aspoň prozatím. A určitě si nemůžeme stěžovat na naše životní podmínky. Všechno ubytování je prvotřídní. Juanita a já dokonce máme svého vlastního robota Lincolna, aby nám pomáhal, jak doma, tak v obchodě.“

Ellie velice pozorně naslouchala rozhovoru. Pamatovala si, co jí řekla matka den předtím, když se jí ptala, mohou-li Benjy a ona jít do čtvrti na procházku. „Myslím, že ano,“ řekla Nicole, „ale když vás někdo pozná jako Wakefieldovy a začne se vás vyptávat, nemluvte s ním. Buďte zdvořilí a pak přijďte co nejrychleji domů. Pan Macmillan nechce, abychom zatím mluvili o svých zážitcích s někým jiným než se zaměstnanci MVS.“

Zatímco Ellie obdivovala porcelánové figurky a pozorně naslouchala rozhovoru mezi panem Murillem a mužem jménem Travis, Benjy se někam zatoulal. Když si Ellie uvědomila, že není vedle ní, začala panikařit.

„Na co čumíš, kámo?“ uslyšela Ellie nepříjemný mužský hlas z druhé strany obchodu.

„Má moc pěk-né vla-sy,“ odpověděl Benjy. Stál v uličce a bránil muži a jeho ženě v postupu. Usmíval se a vztáhl ruku k ženině nádherným dlouhým blond vlasům. „Můžu se jich dotknout?“ ptal se.

„Jsi blázen?… Samozřejmě ne… Teď se kliď z…“

„Jasone, myslím si, že je retardovaný,“ řekla žena klidně a chytila muže za ruku, než Benjyho odstrčil.

V tom okamžiku došla k bratrovi Ellie. Uvědomila si, že muž se hněvá, ale nevěděla, co má dělat. Šťouchla Benjyho něžně do ramene. „Podívej se, Ellie,“ vykřikl a v rozrušení polykal slova, „podívej se na její pěk-né žlu-té vla-sy.“

„Je ten grázl tvůj přítel?“ ptal se vysoký muž Ellie.

„Benjy je můj bratr,“ odpověděla Ellie s obtížemi.

„No, odveď ho odsud… Obtěžuje mou ženu.“

„Pane,“ řekla Ellie, když sebrala odvahu, „můj bratr to nemyslí zle. Ještě nikdy neviděl z blízka blond vlasy.“

Muž svraštil vztekem a rozpaky tvář. „Cožeeeee?“ Podíval se na svou ženu. „Co je s těma dvěma? Jeden je panák a druhá…“

„Nejste vy dvě z Wakefieldových dětí?“ přerušil ho příjemný ženský hlas za Ellie.

Zneklidněná Ellie se otočila. Paní Murillo vkročila mezi sourozence a manželský pár. Ona i její muž přešli obchod, hned jak uslyšeli zvýšené hlasy. „Ano, paní,“ řekla Ellie tiše. „Ano, jsme.“

„Chcete říct, že tohle jsou dvě z dětí, které přiletěly z dalekého vesmíru?“ ptal se muž jménem Jason.

Ellie se podařilo odtáhnout rychle Benjyho ke dveřím obchodu. „Velice se omlouváme,'' řekla Ellie, než ona i Benjy odešli. „Nechtěli jsme způsobil žádné potíže.“

„Zrůdy!“ slyšela Ellie někoho vykřiknout, když za sebou zavírala dveře.

Byl to další vyčerpávající den. Nicole byla velmi unavená. Stála před zrcadlem a čistila si pleť obličeje. „Ellie a Benjy měli nepříjemný zážitek ve čtvrti,“ řekl Richard z ložnice. „Nechtěli mi o tom moc povědět.“

Nicole strávila ten den třináct dlouhých hodin tím, že pomáhala vyřizovat cestující z Niny. I když ona, Kendži Watanabe a další usilovně pracovali, zdálo se, jako by nikdo nebyl spokojen, a pořád zbývaly další věci, které bylo třeba udělat. Mnozí z nových osadníků byli přímo nedůtkliví, když se jim snažila vysvětlit postupy, které MVS stanovila pro přidělování potravy, bydlení a pracovních oblastí.

Už se mnoho dnů pořádně nevyspala. Nicole se dívala na váčky pod svýma očima. Musíme však skončit s touto skupinou, než přijede Santa Maria, říkala si. Ti budou mnohem obtížnější.

Nicole si utřela tvář ručníkem a vešla do ložnice, kde na posteli seděl Richard. „Jak se ti dnes vedlo?“ zeptala se.

„Ne špatně… Bylo to ve skutečnosti dost zajímavé… Pomalu, ale jistě se inženýři ze Země cítí s Einsteiny lépe.“ Odmlčel se. „Slyšelas, co jsem říkal o Ellie a Benjym?“

Nicole si vzdychla. Z tónu Richardova hlasu porozuměla jeho opravdovému vzkazu. Vzdor své únavě vyšla z ložnice a šla přes halu.

Ellie už spala, ale Benjy, v pokoji, který sdílel s Patrickem, byl ještě vzhůru. Nicole si sedla vedle Benjyho a vzala ho za ruku. „A-hoj, mami,“ řekl chlapec.

„Strýček Richard se zmínil, že jste ty a Ellie šli dnes odpoledne do čtvrti,“ pravila Nicole svému nejstaršímu synovi.

Na několik sekund se na chlapcově tváři objevil výraz bolesti, a pak se zase ztratil. „Ano, ma-mi,“ přisvědčil.

„Ellie mi řekla, že je poznali a že jim jeden z nových osadníků nadával,“ řekl Patrick z druhé strany pokoje.

„Je to tak, drahoušku?“ zeptala se Nicole Benjyho, jehož stále držela za ruce a hladila.

Chlapec téměř nezřetelně přikývl a mlčky se díval na matku.

„Co je to grázl, ma-mi?“ zeptal se znenadání a oči se mu zalily slzami.

Nicole ho k sobě přivinula. „Nazval tě dnes někdo grázlem?“ zeptala se šeptem.

Benjy přikývl. „To slovo nemá speciální význam,“ odvětila Nicole. „Komukoliv, kdo je jiný, nebo proti komu snad mohou byl námitky, by se mohlo říci grázl.“ Opět Benjyho polaskala. „Lidé užívají podobná slova, když nepřemýšlejí. Kdokoliv tě takto nazval, byl asi zmatený, nebo rozrušený jinými událostmi ve svém životě a posmíval se ti, protože ti nerozuměl… Udělal jsi něco, co ho obtěžovalo?“

„Ne, ma-mi. Jenom jsem mu řekl, že se mi líbí že-ni-ny žluté vlasy.“

Trvalo to několik minul, ale Nicole se nakonec dozvěděla podstatu toho, co se v obchodě s porcelánem stalo. Když se jí zdálo, že už je Benjy uklidněný, přešla pokoj, aby políbila na dobrou noc Patricka. „A co ty?'' zeptala se ho. „Tvůj den byl bez problémů?“

„Většinou,“ řekl Patrick. „Měl jsem jenom jednu pohromu — dole v parku.“ Snažil se usmál. „Několik nových chlapců hrálo košíkovou a vyzvalo mne, abych se přidal — byl jsem úplně strašný. Dva z nich se mi vysmáli.“

Nicole Patricka dlouze a něžně objala. Patrick je silný, řekla si, když byla venku v hale a směřovala k ložnici. I on však potřebuje podporu. Zhluboka se nadechla. Dělám správnou věc? Ptala se tak sama sebe už mnohokrát od té doby, kdy se zapojila do všech otázek plánování kolonie. Cítím se za všechno zde tak zodpovědná. Chci, aby Nový Eden začal, jak se sluší a patří… Ale moje děti ještě potřebují víc mého času… Dosáhnu vůbec někdy správné rovnováhy?

Richard byl ještě vzhůru, když se Nicole k němu přitulila. Podělila se s ním o Benjyho příběh. „Je mi líto, že jsem mu nedokázal pomoci,“ řekl Richard. „Existují prostě věci, které jenom matka…“

Nicole byla tak vyčerpaná, že usnula, než Richard dokončil vetu. Chytil ji pevně za ruku. „Nicole,“ začal, „je zde ještě něco, o čem si musíme promluvit. Na neštěstí to nemůže počkat — ráno nemusíme mít žádný čas v soukromí.“

Nicole se přetočila a tázavě na něj pohlédla. „Týká se to Katie,“ řekl. „Doopravdy potřebuji tvou pomoc… Zítra večer se koná další z těch tanečních zábav, aby se mladí poznali — pamatuješ se, minulý týden jsme Katie řekli, že může jít, ale jedině tehdy, když s ní půjde Patrick a když přijde domů v rozumnou dobu… No, dnes jsem ji náhodou viděl stál v nových šatech před zrcadlem. Byly krátké a příliš ji odhalovaly. Když jsem se jí zeptal na šaty, a pak jí řekl, že se mi nezdají jako patřičné oblečení na obyčejný taneční večírek, rozzuřila se. Trvala na tom, že,ji špehuji‘, a potom mne informovala, že jsem,beznadějný ignorant‘, co se módy týká.“

„Co jsi řekl ty?“

„Pokáral jsem ji. Chladně na mne zírala a neřekla nic. O několik minut později odešla beze slova z domu. Večeřeli jsme s dětmi bez ní… Vrátila se domů asi třicet minut před tebou. Byla cítit tabákem a pivem. Když jsem se snažil s ní promluvit, řekla jenom,neotravuj mě‘, šla do svého pokoje a práskla dveřmi.“

Toho jsem se obávala, myslela si Nicole, jak ležela v tichu vedle Richarda. Už od doby, kdy byla malá holčička, se objevovaly všechny příznaky. Katie je brilantní, je však také sobecká a plachá…

„Chtěl jsem jí říct, že se zítřejšího tance nezúčastní,“ říkal Richard, „ale pak jsem si uvědomil, že podle jakékoliv normální definice je dospělá. Konec konců, v registrační kartě na administrativním úřadě má zapsán věk dvacet čtyři. Opravdu s ní nemůžeme jednat jako s dítětem.“

Ale emocionálně je jí možná čtrnáct, myslela si Nicole, plna nevole, když Richard začal vypočítávat všechny potíže, které měli s Katie od doby, kdy přišli na Rámu první další lidé. Nezáleží jí na ničem kromě vlastních dobrodružství a vzrušení.

Nicole si vzpomněla na den, který strávila s Katie v nemocnici. Bylo to týden předtím, než přijeli osadníci z Niny. Katie fascinovalo všechno složité lékařské zařízení a opravdově se zajímala, jak pracuje: když jí však Nicole navrhla, že by mohla pracovat v nemocnici, dokud nebude otevřena univerzita, Katie se hlasitě smála. „Děláš si legraci?“ ptala se. „Nedovedu si představit nic nudnějšího. Obzvláště, když se tu objeví stovky nových lidí, s nimiž se lze setkat.“

Ani Richard, ani já toho nemůžeme moc udělat, řekla si Nicole s povzdechem. Můžeme si o ni dělat starosti a nabídnout jí svou lásku, ona se však už rozhodla, že všechny naše znalosti a zkušenosti jsou k ničemu.

V ložnici se rozhostilo ticho. Nicole se naklonila a políbila Richarda. „Promluvím zítra s Katie o šatech,“ řekla, „ale pochybuji, že to bude něco platné.“

Patrick seděl sám ve skládací židli u stěny školní tělocvičny. Upil ze své sody a mrkl na hodinky, když pomalá hudba skončila a tucet párů tančících na velké ploše se zastavilo. Katie a Olaf Larsen, vysoký Švéd, jehož otec byl členem štábu kapitána Macmillana, se krátce políbili, než se vydali zavěšeni k Patrickovi.

„Olaf a já půjdeme ven na cigaretu a další lok whisky,“ řekla Katie, když došli k Patrickovi. „Nechceš jít s námi?“

„Už máme zpoždění, Katie,“ odpověděl Patrick. „Řekli jsme, že přijdeme domů ve dvanáct třicet.“

Švéd Patricka blahosklonně poplácal po zádech. „Pojď, chlapče,“ řekl. „Uvolni se. Tvá sestra a já se dobře bavíme.“

Olaf už byl opilý. Obličej měl zarudlý od pití a tance. Ukázal přes místnost. „Vidíš to děvče s rusými vlasy, bílými šaty a velkými kozami? Jmenuje se Beth a je to pořádné číslo. Celou noc čekala, že ji požádáš o tanec. Chtěl bys, abych tě představil?“

Patrick zavrtěl hlavou. „Podívej se, Katie,“ řekl, „já chci jít. Seděl jsem tady trpělivě…“

„Ještě půl hodiny, bratříčku,“ přerušila ho Katie. „Půjdu na chvilku ven, pak se vrátím na dva tance. A potom odejdeme. Oukej?“

Políbila Patricka na tvář a šla s Olafem ke dveřím. Ve zvukovém systému tělocvičny se rozezněl rychlý tanec. Patrick fascinovaně pozoroval, jak se mladé páry pohybují v souladu s prudkým rytmem hudby. „Ty netancuješ?“ zeptal se ho mladík, který obcházel po obvodu tanečního parketu.

„Ne,“ odvětil Patrick. „Nikdy jsem to nezkusil.“

Mladík se na Patricka divně podíval. Pak se zastavil a usmál se. „Ovšem,“ řekl, „ty jsi jeden z Wakefieldových… Ahoj, jmenuji se Brian Walsh. Jsem z Wisconsinu, uprostřed Spojených států. Moji rodiče by měli organizovat univerzitu.“

Patrick nevyměnil víc než pár slov s nikým kromě Katie od doby, kdy před několika hodinami přišli. Ochotně si s Brianem Walshem potřásl rukou a oba si několik minut přátelsky povídali. Brianovi, který měl polovinu studia počítačového inženýrství za sebou, když jeho rodinu vybrali do Lowellovy kolonie, bylo dvacet a byl jedináček. Byl také ohromně zvědavý na zážitky svého společníka.

„Řekni mi,“ žádal Patricka, když se začali spolu cítit pohodlněji, „existuje opravdu to místo jménem Uzel? Nebo je to jenom část nějakého neuvěřitelného příběhu vysněného MVS?“

„Ne,“ odpověděl Patrick, který zapomněl, že nemá o takových věcech diskutovat. „Uzel existuje. Můj otec říká, že je to mimozemská postupná zpracovávací stanice.“

Brian se nenuceně zasmál. „Takže někde blízko Siria je gigantický trojúhelník postavený neznámým superdruhem? A jeho účelem je pomoct jim studovat jiné tvory, kteří cestují vesmírem? Prima. To je nejfantastičtější historka, jakou jsem kdy slyšel. Ve skutečnosti skoro všechno, co nám tvá matka na otevřeném setkání řekla, je neuvěřitelné. Připouštím však, že existence této vesmírné stanice a technologická úroveň robotů dělá její příběh věrohodnější.“

„Všechno, co má matka řekla, je pravda,“ prohlásil Patrick. „A některé z nejneuvěřitelnějších příhod byly záměrně vynechány. Na příklad moje máma hovořila s úhořem s kápí, který mluvil bublinami. Také…“

Patrick se zarazil, vzpomněl si na Nicolina varování.

Brian byl fascinován. „Úhoř s kápí? Jak věděla, co říká?“

Patrick se podíval na hodinky. „Omluv mne, Briane,“ řekl stroze, „ale jsem tady se svou sestrou a mám se s ní setkat…“

„Je to ta v krátkých červených šatech s opravdu velkým výstřihem?“

Patrick přikývl. Brian objal svého nového přítele kolem ramen. „Něco ti poradím.“ řekl. „Někdo by měl tvé sestře domluvit. Chová ke všem těm chlápkům tak, že si o ní každý myslí, že je rozhoďnožka.“

„To je celá Katie,“ řekl Patrick defenzivně. „Nikdy nebyla s nikým kromě rodiny.“

„Promiň,“ řekl Brian a pokrčil rameny. „Stejně mi do toho nic není… Poslyš, proč mě někdy nenavštívíš? Náš rozhovor se mi moc líbil.“

Patrick se s Brianem rozloučil a šel ke dveřím. Kde je Katie? Proč se nevrátila do tělocvičny?

Uslyšel její hlasitý smích několik sekund poté, co vyšel ven. Katie stála na hřišti se třemi muži. Jedním z nichž byl Olaf Larsen. Všichni kouřili, smáli se a popíjeli z láhve, kterou si podávali kolem.

„Tak jakou pozici máš nejraději ty?“ ptal se tmavý mladík s knírkem.

„Ah, dávám přednost tomu být nahoře.“ řekla Katie se smíchem. Dala si lok z láhve. „Tak mám kontrolu.“

„To se mi líbí,“ odpověděl muž, který se jmenoval Andrew. Zachichotal se a dal jí ruku sugestivně na zadek. Katie ji se smíchem odstrčila. Potom uviděla blížícího se Patricka.

„Pojď sem, bratříčku,“ zakřičela. „Tahle břečka, co pijeme, je dynamit.“

Tři muži, kteří byli těsně u Katie, trošku odstoupili, když se k nim Patrick blížil. I když byl ještě hubený a nevyvinutý, jeho výška z něj dělala v mdlém osvětlení impozantní postavu.

„Odcházím domů, Katie,“ řekl Patrick, když došel k ní a odmítl láhev, „a myslím, že bys měla jít se mnou.“

Andrew se zasmál. „To tedy máš sakra fajnové děvče na večírek, Larsene.“ řekl sarkasticky, „s nedospělým bratrem jako gardedámou.“

Katie vzplanul v očích hněv. Dala si další pořádný lok z láhve a předala ji Olafovi. Pak popadla Andrewa, políbila ho divoce na rty a přitiskla k němu své tělo.

Patrick byl v rozpacích. Olaf a třetí muž je povzbuzovali a hvízdali, když Andrew její polibek opětoval. Po téměř minutě se Katie odtáhla. „Jdeme, Patricku,“ řekla s úsměvem a s očima upřenýma na muže, kterého líbala. „Myslím, že na jednu noc to stačí.“

12

Eponine zírala z okna v druhém podlaží na mírný svah. Celý ho pokrývala ZVP, jejich jemná mřížková struktura téměř zastiňovala hnědou půdu pod nimi.

„Tak co, Ep, co tomu říkáš?“ zeptala se jí Kimberly. „Je to docela pěkné. A až tady bude jasanový les, budeme mít za naším domem stromy, trávu a možná dokonce jednu nebo dvě veverky. To už bude lepší.“

„Já nevím,“ odpověděla roztržitá Eponine po několika sekundách. „Ten byt je trošku menší, než ten, který se mi včera líbil ve čtvrti Positano. A nevím, máme-li se usadil právě tady, v Hakone. Neznám tolik orientálců…“

„Podívej, spolubydlící, nemůžeme pořád čekat. Řekla jsem ti včera, že bychom si měly vybrat náhradní byty. Byt v Positanu chtělo sedm párů a protože v celé čtvrti už zůstaly jenom čtyři volné byty, neměly jsme prostě štěstí. Všechno, co teď zůstalo kromě těch maličkých bytů nad obchody na hlavní třídě v Beauvois — a tam já žít nechci, protože tam není vůbec žádné soukromí — je buď tady, nebo ve čtvrti San Miguel, kde žijí všichni černí a hnědí.“

Eponine si sedla do jednoho z křesel. Nacházely se v obývacím pokoji malého dvoupokojového bytu. Byl zařízen skromně, ale přiměřeně, dvěma křesly a velkou pohovkou stejné hnědé barvy jako pravoúhlý kávový stolek. Byt, který měl mimo obývací pokoj a dvě ložnice jednu velkou koupelnu a malou kuchyni, byl o něco větší než sto čtverečných metrů.

Kimberly Hendersonová přecházela netrpělivě po pokoji. „Kim,“ řekla Eponine pomalu, „promiň, ale je pro mne těžké soustředit se na výběr bytu, když prožíváme tolik nových věcí. Co je tohleto za místo? Kde to jsme? Proč tady jsme?“ V mysli se přenesla rychle k té neuvěřitelné instruktáži před třemi dny, kdy je kapitán Macmillan informoval, že jsou uvnitř kosmické lodi postavené a vybavené mimozemšťany „za účelem pozorování pozemšťanů“…

Kimberly Hendersonová si zapálila cigaretu a mocně vyfoukla kouř do vzduchu. Pokrčila rameny a řekla: „Kruci, Eponine, neznám odpověď na žádnou z těch otázek… Ale vím, že když si nevybereme byt, zůstane nám to, co nikdo jiný nechtěl.“

Eponine se několik sekund dívala na svou přítelkyni a pak si povzdechla. „Myslím, že tento postup nebyl moc fér,“ stěžovala si. „Cestující z Pinty a Niny si mohli vybrat domy, než jsme vůbec přijeli. Nás nutí vybrat si z toho, co ostatní odmítli.“

„Cos čekala?“ reagovala Kimberly rychle. „Naše loď měla na palubě odsouzené — samozřejmě, že jsme dostali zbytky. Ale aspoň jsme konečně svobodní.“

„Zdá se, že tobě se tu líbí?“ zeptala se posléze Eponine.

„Ano,“ odvětila Kimberly. „A chci se taky přihlásit na dva další byty, které jsme viděly dnes ráno, poblíž trhu v Hakone, pro případ, že tohle nedostaneme. Nebudeme-li mít nějaký domov po losování dnes večer, tak se obávám, že na tom budeme špatně.“

Byla to chyba, myslela si Eponine, když pozorovala Kimberly přecházející po pokoji. Neměla jsem nikdy souhlasil s tím, že budu její spolubydlící… Ale jaký jsem měla výběr? Byty, které zůstaly pro osamělé, jsou obrovské.

Eponine nebyla zvyklá na rychlé změny v životě. Na rozdíl od Kimberly Hendersonové, která toho spoustu zažila, než byla v devatenácti odsouzena za vraždu, prožívala Eponine poměrně klidné dětství a dospívání. Vyrostla v sirotčinci blízko Limoges ve Francii, a než ji profesor Moreau vzal do Paříže na prohlídku velkých muzeí, když jí bylo sedmnáct, nebyla nikdy ani za hranicemi své rodné provincie. Rozhodnutí upsat se do Lowellovy kolonie pro ni bylo zpočátku velmi obtížné. Ale před Eponine byla doživotní vazba v Bourges a nebo svoboda na Marsu. Po dlouhém váhání se odvážně rozhodla podat přihlášku MVS.

Byla vybrána do kolonie, protože měla vynikající výsledky ve škole, obzvláště ve všech uměních, mluvila plynně anglicky a byla vzornou vězeňkyní. V jejím záznamu ve složkách MVS je doporučení, aby byla v Lowellově kolonii umístěna jako „učitelka střední školy se zaměřením na herectví nebo umění“. Přes potíže spojené s letovou fází cesty po opuštění Země, cítila Eponine vzrušení, když se v pozorovacím okně lodi Santa Maria poprvé objevil Mars. Bude to nový život v novém světě.

Dva dny před naplánovaným setkáním však dozorci MVS oznámili, že kosmická loď nepoužije své přistávací raketoplány, jak měla v plánu. Místo toho, řekli odsouzeným cestujícím, Santa Maria udělá „dočasnou zajížďku na setkání s kosmickou stanicí obíhající Mars“. Eponine byla oznámením zmatena i znepokojena. Na rozdíl od většiny svých společníků si pečlivě přečetla všechny materiály MVS pro kolonisty a nikdy neviděla žádnou zmínku o stanici obíhající Mars.

Dokud nebyla Santa Maria úplně vyložena a všichni lidé i zásoby v Novém Edenu, nikdo Eponine a dalším odsouzeným neřekl, co se vlastně děje. I po Macmillanově instruktáži velmi málo odsouzených věřilo, že jim řekl pravdu. „Hele,“ pronesl Willis Meeker, „věří doopravdy, že jsme takoví blbci? Tohle místo a všecky ty bláznivý roboty postavil houf mimozemšťanů? To všecko je finta. Jenom testujou nějakej novej typ basy.“

„Ale Willisi,“ namítl Malcolm Peabody, „co všichni ti ostatní, kteří přiletěli na Pintě a Nině? S několika z nich jsem mluvil. Jsou to normální lidi, chci říct, nejsou odsouzení. Jestli je tvá teorie správná, co tady dělají oni?“

„Jak to sakra můžu vědět, teplouši? Nejsem žádnej génius. Já jenom vím, že ten chlápek Macmillan na nás něco koulí.“

Eponine se nenechala odradit svými pochybnostmi o pravdivosti Macmillanových prohlášení od toho, aby šla s Kimberly do City podat žádost o tři byty v Hakone. Tentokrát měly při losování štěstí a dostaly, co si daly na první místo. Další den strávily stěhováním do bytu na okraji Sherwoodského lesa a potom se přihlásily na pracovním úřadě v administrativním komplexu o zaměstnání.

Protože další dvě kosmické lodi přiletěly dost dlouho před lodí Santa Maria, postupy pro zapojení odsouzených do života v Novém Edenu byly pečlivě definovány. Kimberly, která měla opravdu vynikající záznam jako ošetřovatelka, byla umístěna skutečně ihned, a to do ústřední nemocnice.

Eponine hovořila s ředitelkou a čtyřmi dalšími učiteli, než přijala místo na Centrální střední škole. Do práce musela dojíždět vlakem, kdežto kdyby se rozhodla učit na střední škole v Hakone, mohla chodit pěšky. Ale Eponine si řekla, že to bude stát za tu potíž. Moc se jí líbila ředitelka i ostatní učitelé.

Zpočátku se dalších sedm doktorů pracujících v nemocnici dívalo úkosem na dva odsouzené lékaře, obzvláště na doktora Turnera, jehož záznam se tajemně zmiňoval o jeho brutálních vraždách, bez rozvádění jakýchkoliv polehčujících okolností. Ale asi po týdnu, během nějž každý mohl poznat jeho výjimečnou zručnost, znalosti a profesionalizmus, ho personál jednomyslně vybral za ředitele. Doktor Turner byl svým zvolením zcela ohromen a v krátké řeči, kterou volbu přijal, slíbil věnovat se cele prospěchu kolonie.

Jeho prvním oficiálním činem byl návrh prozatímní vládě, aby se každý občan Nového Edenu podrobil celkové zdravotní prohlídce, aby se mohly doplnit osobní lékařské záznamy. Když byl jeho návrh přijat, doktor Turner umístil v celé kolonii robotky Tiasso jako para-mediky. Bioti prováděli všechny rutinní prohlídky a shromažďovali údaje, které potom budou analyzovat lékaři. Současně, když si vzpomněl na výtečnou datovou síť, která existovala mezi všemi nemocnicemi v Dallasu, začal neúnavný doktor Turner pracovat s několika Einsteiny na návrhu zcela automatizovaného počítačového systému ke sledování zdravotního stavu osadníků.

Jeden večer během třetího týdne po zakotvení lodi Santa Maria u Rámy byla Eponine jako obvykle doma sama (denní program Kimberly už byl pravidelný — skoro nikdy nebyla v bytě. Když nebyla v práci v nemocnici, pak byla venku s Tošio Nakamurou a jeho kumpány), když zazvonil její videofon. Na obrazovce se objevila tvář Malcolma Peabodyho. „Eponine,“ řekl plaše, „chci tě požádat o laskavost.“

„O co jde, Malcolme?“

„Před pěti minutami mně zavolal doktor Turner z nemocnice. Řekl, že v údajích, které zjistil jeden z těch robotů minulý týden, jsou jisté,nepravidelnosti‘. Chce, abych přišel na podrobnější vyšetření.“

Eponine trpělivě několik sekund čekala, nakonec řekla: „Nerozumím ti, jakou laskavost máš na mysli?“

Malcolm se zhluboka nadechl. „Musí to být vážné, Eponine. Chce mě vidět teď… Půjdeš se mnou?“

„Teď?“ zeptala se Eponine a mrkla na hodinky. „Je už skoro jedenáct v noci.“ Bleskem si vzpomněla, jak si Kimberly Hendersonová stěžovala, že doktor Turner je „workoholik, stejně jako ty černé ošetřovatelky-robotky“. Eponine si také vybavila úžasnou modř jeho očí.

„Dobrá,“ řekla Malcolmovi. „Setkáme se za deset minut na stanici.“

Eponine nechodila v noci často ven. Od svého nástupu do školy strávila většinu večerů nad plány svých lekcí. Jednou v sobotu večer šla s Kimberly, Tošio Nakamurou a několika dalšími lidmi do nově otevřené japonské restaurace. Jídlo však bylo divné, společnost většinou orientálská a několik mužů, když se moc napili, se ji pokoušelo sbalit. Kimberly ji peskovala, že je „vybíravá a nepřístupná“, ale Eponine odmítla další pozvání své spolubydlící na vycházky s touto společností.

Eponine přišla na stanici dříve než Malcolm. Když na něj čekala, podivovala se, jak se přítomností lidí čtvrt úplně změnila. Podívejme se, přemýšlela, Pinta přijeta před třemi měsíci. Nina o pět týdnů později. Už jsou všude obchody, jak kolem stanice, tak v samotném sídlišti. Stopy lidské existence. Zůstaneme-li zde rok nebo dva, bude tahle kolonie k nerozeznání od Země.

Malcolm byl během krátké jízdy vlakem hodně nervózní a mnohomluvný. „Vím, že je to mé srdce, Eponine. Ostře mne píchá, tady, od doby, kdy Walter zemřel. Z počátku jsem si myslel, že je to všechno jenom sugesce.“

„Nedělej si starosti.“ utěšovala Eponine svého přítele. „Vsadím se, že to není nic doopravdy vážného.“

Eponine měla potíže, aby udržela oči otevřené. Bylo po třetí hodině ráno. Malcolm spal na lavici vedle ní. Co ten doktor dělá? přemýšlela. Říkal, že to nebude dlouho trvat.

Brzy po jejich příjezdu prohlédl doktor Turner Malcolma počítačovým stetoskopem a potom ho odvedl do oddělené části nemocnice. Říkal, že potřebuje „obsažnější testy“. Malcolm se vrátil do čekárny za hodinu. Eponine viděla doktora jen krátce, když na začátku vyšetřování přijal Malcolma ve své kanceláři.

„Jste přítelkyní pana Peabodyho?“ řekl hlas. Eponine si musela zdřímnout. Když zaostřila svůj zrak, zíraly na ni krásné modré oči ze vzdálenosti jednoho metru. Doktor vypadal unaveně a smutně.

„Ano,“ přisvědčila Eponine šeptem, aby nevyrušila muže, který spal na jejím rameni.

„Velmi brzy zemře.“ řekl doktor Turner. „Možná během dvou týdnů.“

Eponine cítila, jak se jí nahrnula krev do hlavy. Slyším správně? Přemýšlela. Říkal, že Malcolm během dvou týdnů zemře? Eponine nebyla mocna slova.

„Bude potřebovat podporu.“ říkal doktor. Na chvilku se odmlčel a hleděl na ni. Snažil se vzpomenout si, kde ji viděl předtím. „Budete schopna mu pomoci?“ zeptal se.

„Já… doufám, že ano,“ odpověděla.

Malcolm se začal vrtět. „Musíme ho vzbudit,“ řekl doktor.

V jeho očích se nedala zjistit žádná emoce. Vyslovil svou diagnózu, ne, své tvrzení, bez náznaku citu. Kim má pravdu, myslela si Eponine. Je stejný automat jako ty robotky Tiasso.

Na doktorův návrh doprovodila Eponine Malcolma chodbou do místnosti plné lékařských přístrojů. „Někdo inteligentní,“ řekl doktor Turner Malcolmovi. „vybral zařízení, které sem přivezli ze Země. I když máme málo personálu, máme prvotřídní diagnostické přístroje.“

Všichni tři šli k průhledné krychli o straně asi jeden metr. „Tento úžasný přístroj,“ vysvětloval doktor Turner, „se jmenuje zobrazovač orgánu. Dokáže rekonstruovat do detailů věrně téměř všechny hlavní orgány lidského těla. Co teď vidíme, když se podíváme dovnitř, je počítačové grafické zobrazení vašeho srdce, pane Peabody, právě tak, jak se objevilo před třiceti minutami, když jsem do vašich cév injekcí dodal indikátor.“

Doktor Turner ukázal na sousední místnost, kde Malcolm podstoupil testy. „Zatímco jste seděl na tomto stole,“ pokračoval, „byl jste miliónkrát za sekundu zkoumán tímto přístrojem s velkou čočkou. Z umístění indikátoru a těch milionů miliard okamžitých odečtu byl sestrojen nesmírně přesný trojrozměrný obraz vašeho srdce. Ten vidíte uvnitř krychle.“

Doktor Turner se na chvilku zastavil, rychle se podíval jinam a potom upřel oči na Malcolma. „Nesnažím se udělat to pro vás horším, pane Peabody,“ řekl tiše, „ale chtěl jsem vám vysvětlit, jak mohu vědět, co je s vámi v nepořádku. Abyste rozuměl, že nedošlo k žádnému omylu.“

Malcolm měl v očích šílený strach. Doktor ho vzal za ruku a vedl ho na vybrané místo vedle krychle. „Podívejte se tam, na zadní stranu srdce, nahoře. Vidíte ty divné tkaničky a rýhy v tkáních? To jsou vaše srdeční svaly, a v nich došlo k nenapravitelnému rozpadu.“

Malcolm civěl do krychle po dobu, která se zdála nekonečná, a potom svěsil hlavu. „Umřu, doktore?“ zeptal se pokorně.

Doktor Turner ho vzal za druhou ruku. „Ano, zemřete, Malcolme. Na Zemi bychom možná mohli čekat na srdce, které by se dalo transplantovat, zde to však nepřipadá v úvahu, protože nemáme ani správné vybavení, ani patřičného dárce… Kdybyste si přál, mohl bych vás otevřít a na vaše srdce se podívat. Je však nanejvýš nepravděpodobné, že bych viděl něco, co by mohlo změnit předpověď.“

Malcolm zavrtěl hlavou. Slzy mu začaly kanout po tvářích, Eponine ho přivinula k sobě a začala rovněž plakat. „Promiňte, že mi trvalo tak dlouho dokončení diagnózy, ale v případě tak vážném jsem chtěl mít absolutní jistotu,“ řekl doktor Turner.

Za několik okamžiků odcházeli Malcolm a Eponine ke dveřím. Malcolm se otočil a zeptal se doktora: „Co mám teď dělat?“

„Cokoliv se vám zlíbí,“ odpověděl mu doktor Turner.

Když odešli, vrátil se doktor Turner do své kanceláře, kde měl na stole pohozeny výtisky diagramů a záznamů Malcolma Peabodyho. Doktor měl velké starosti. Byl si téměř jist — nemohl to vědět zcela určitě, dokud neprovede pitvu — že Peabodyho srdce trpí stejným neduhem, který zabil Waltera Brackeena na lodi Santa Maria. Oba byli několik let blízkými přáteli, od začátku vazby v Georgii. Bylo nepravděpodobné, že by oba současně doslali stejnou srdeční nemoc. Když to však není náhoda, pak musí být patogen přenosný.

Doktor Turner kroutil hlavou. Jakákoliv nemoc, která napadá srdce, je alarmující. Ale nemoc, která je přenosná z jedné osoby na druhou? To by bylo hrozné.

Byl velmi unaven. Než mu klesla hlava na stůl, udělal si seznam odkazů na viry napadající srdce, které chtěl získat z databáze. Pak rychle usnul.

Po patnácti minutách ho náhle vzbudil telefon. Na druhém konci byla Tiasso, volala z chirurgické ambulance. „Dvě biotky Garcia našly v Sherwoodském lese lidské tělo.“ řekla, „a teď jedou sem. Z obrázků, které mi vyslaly, mohu říct, že tento případ bude vyžadovat vaši osobní pozornost.“

Doktor Turner si vydrhnul ruce, opět si oblékl plášť a dorazil do chirurgické ambulance těsně před tím, než přijely biotky s tělem. I když byl doktor Turner zkušený, musel se od hrozně zmrzačené mrtvoly odvrátit. Hlava byla téměř úplně oddělena od těla — visela jen na tenkém pramenu svalu — a tvář byla zkopána a znetvořena k nerozeznání. Navíc v oblasti genitálií zela v kalhotách krvavá díra.

Dvě biotky Tiasso začaly okamžitě pracovat, omývaly krev a připravovaly tělo k pitvě. Doktor Turner si sedl na židli, otočil se zády k tělu a vyplnil první hlášení o smrti v Novém Edenu.

„Jak se jmenoval?“ zeptal se biotek..

Biotka Tiasso se probrala tím, co zbylo z šatů mrtvého, a našla jeho identifikační kartu od MVS.

„Danni,“ odpověděla. „Marcello Danni.“