NICOLIN DENÍK
1
29. prosince 2200
Před dvěma dny, v 10.44 greenwichského času, pozdravila Simone Tiasso Wakefieldová vesmír. Byl to neuvěřitelný zážitek. Myslela jsem si, že jsem už ve svém životě několikrát prošla hlubokými citovými zážitky, ale nic v mém životě — ani smrt matky, ani zlatá olympijská medaile v Los Angeles, ani mých šestatřicet hodin s princem Henrym, a dokonce ani narození Genevievy před pozornýma očima mého otce v nemocnici v Tours — nebylo tak intenzivní jako má radost a úleva, když jsem konečně uslyšela Simonin první pláč.
Michael předpověděl, že se dítě narodí na Boží hod. Svým obvyklým příjemným způsobem nám řekl, že věří, že Bůh nám „dá znamení“ tím, že naše kosmické dítě přijde na svět v den Ježíšova předpokládaného narození. Richard se tomu posmíval, jak to dělá vždy, když se Michael nechá unést svým náboženským zanícením. Když jsem však cílila první silné stahy den před tímto datem, dokonce i můj muž Richard začal skoro propadat víře.
V noci po Štědrém večeru jsem spala neklidně. Těsně před probuzením jsem měla hluboký, jasný sen. Procházela jsem se u našeho rybníku v Beauvois, hrála si se svou oblíbenou kachnou Dunois a jejími divokými společníky, když jsem uslyšela hlas, který mě volal. Nedokázala jsem ten hlas zařadit, ale věděla jsem jistě, že to mluví žena. Řekla mi, že porod bude velice obtížný a že budu potřebovat veškerou sílu, abych své druhé dítě přivedla na svět.
Na Boží hod, když jsme si vyměnili prosté dárky, které každý z nás tajně objednal u Rámanů, jsem začala připravovat Michaela a Richarda na řadu možných potíží. Myslím, že by se Simone skutečně narodila na Boží hod, kdybych si tak neuvědomovala, že ani jeden z mužů nebyl připraven pomoci mi v případě vážné komplikace. Svou vůlí jsem pravděpodobně oddálila porod o celé dva dny.
Jednou z eventualit, které jsme na Boží hod probírali, byla nesprávná poloha dítěte při porodu. Před dvěma měsíci, kdy mělo nenarozené dítě v mé děloze ještě jistou volnost pohybu, jsem si byla skoro jista, že je v poloze zadečkem napřed. Myslela jsem si však, že se během posledního týdne otočilo. Měla jsem pravdu jen částečně. Podařilo se mu přijít do porodní cesty hlavičkou, ale obličejem nahoru a po první silnější sérii stahů se mu nepříjemně zaklínil vršek hlavičky v mé pánvi.
V nemocnici na Zemi by lékař asi provedl císařský řez. Doktor by jistě byl připraven na tlak plodu a pokusil by se otočit hlavičku dřív, než se zaklínila do tak nevhodné polohy.
Ke konci byla bolest k nevydržení. Mezi silnými stahy, které tlačily dítě na mé neuhýbající kosti, jsem se snažila křičet rozkazy Michaelovi a Richardovi. Richard byl téměř k ničemu. Nedokázal mi pomoct, nechápal mé pokyny (které později nazval „zmatkem“) a nebyl schopen asistovat při episiotomii nebo při práci s provizorními kleštěmi, které jsme získali od Rámanů. Michael, Bůh mu žehnej, se s potem řinoucím se mu po čele navzdory nízké teplotě v místnosti ochotně snažil vykonávat mé někdy nesouvislé pokyny. Použil skalpel z mé soupravy, aby mě víc otevřel, a potom, po chvilkovém zaváhání způsobeném množstvím krve řinoucí se z nástřihu, našel kleštěmi Simoniinu hlavu. Nějak dokázal, na třetí pokus, zasunout ji trochu zpět a otočit tak, aby se mohla narodit.
Oba muži zakřičeli, když vyšla. Koncentrovala jsem se na udržení dechového rytmu, bála jsem se, že bych mohla ztratit vědomí. V intenzivní bolesti jsem také vykřikla, když můj další mocný stah vystřelil Simone Michaelovi do rukou. Richardovou otcovskou povinností bylo přestřihnout pupeční šňůru. Když Richard skončil, zvedl Michael Simone, abych ji viděla. „Je to holka,“ řekl se slzami v očích. Položil mi ji opatrně na břicho a já jsem se trošku zvedla, abych se na ni podívala. Můj první dojem byl, že vypadá přesně jako má matka.
Přinutila jsem se zůstat čilá, dokud nevyšla placenta a dokud jsem neukončila, s Michaelovou pomocí, šití řezu, který udělal skalpelem. Pak jsem se složila. Z dalších čtyřiadvaceti hodin si moc podrobností nepamatuji. Byla jsem tak unavena z předporodní námahy a porodu (měla jsem stahy s přestávkami pěti minut, jedenáct hodin před Simoniným narozením), že jsem spala při každé příležitosti. Má nová dcera pila ochotně, bez jakéhokoliv pobízení, a Michael trvá na tom, že dokonce jednou nebo dvakrát pila, když jsem napůl spala. Mléko mi teď stoupá do prsů, jen co Simone začne sát. Když končí, zdá se docela spokojená. Mám radost, že jí mé mléko stačí — bála jsem se, že bych mohla mít stejné potíže, jaké jsem měla s Genevievou.
Jeden z mužů je vedle mne pokaždé, když se probudím. Richardovy úsměvy se zdají trochu strojené, přesto je oceňuji. Michael mi hbitě podává Simone do rukou nebo k prsům, když jsem vzhůru. Drží ji nenuceně, i když pláče, a neustále opakuje: „Je krásná.“
Právě teď spí Simone vedle mne, zabalená do čehosi vyrobeného Rámany, podobného dece (je nesmírně obtížné definovat tkaninu, obzvláště slova vyjadřující kvalitu jako „měkká“, protože naši hostitelé dokáží pochopit jen kvantitativní výrazy). Simone skutečně vypadá jako má matka. Má hodně tmavou pokožku, snad dokonce tmavší než já, a čupřinu má černou jako uhel. Oči má sytě hnědé. S hlavou ještě šišatou a znetvořenou od těžkého porodu není snadné označit ji za krásnou. Ale Michael má samozřejmě pravdu. Je nádherná. Mé oči dokážou snadno vidět krásu v křehkém, zarudlém stvoření dýchajícím tak překotně. Vítej na svět, Simone Wakefieldová.
29. prosince 2200
Před dvěma dny, v 10.44 greenwichského času, pozdravila Simone Tiasso Wakefieldová vesmír. Byl to neuvěřitelný zážitek. Myslela jsem si, že jsem už ve svém životě několikrát prošla hlubokými citovými zážitky, ale nic v mém životě — ani smrt matky, ani zlatá olympijská medaile v Los Angeles, ani mých šestatřicet hodin s princem Henrym, a dokonce ani narození Genevievy před pozornýma očima mého otce v nemocnici v Tours — nebylo tak intenzivní jako má radost a úleva, když jsem konečně uslyšela Simonin první pláč.
Michael předpověděl, že se dítě narodí na Boží hod. Svým obvyklým příjemným způsobem nám řekl, že věří, že Bůh nám „dá znamení“ tím, že naše kosmické dítě přijde na svět v den Ježíšova předpokládaného narození. Richard se tomu posmíval, jak to dělá vždy, když se Michael nechá unést svým náboženským zanícením. Když jsem však cílila první silné stahy den před tímto datem, dokonce i můj muž Richard začal skoro propadat víře.
V noci po Štědrém večeru jsem spala neklidně. Těsně před probuzením jsem měla hluboký, jasný sen. Procházela jsem se u našeho rybníku v Beauvois, hrála si se svou oblíbenou kachnou Dunois a jejími divokými společníky, když jsem uslyšela hlas, který mě volal. Nedokázala jsem ten hlas zařadit, ale věděla jsem jistě, že to mluví žena. Řekla mi, že porod bude velice obtížný a že budu potřebovat veškerou sílu, abych své druhé dítě přivedla na svět.
Na Boží hod, když jsme si vyměnili prosté dárky, které každý z nás tajně objednal u Rámanů, jsem začala připravovat Michaela a Richarda na řadu možných potíží. Myslím, že by se Simone skutečně narodila na Boží hod, kdybych si tak neuvědomovala, že ani jeden z mužů nebyl připraven pomoci mi v případě vážné komplikace. Svou vůlí jsem pravděpodobně oddálila porod o celé dva dny.
Jednou z eventualit, které jsme na Boží hod probírali, byla nesprávná poloha dítěte při porodu. Před dvěma měsíci, kdy mělo nenarozené dítě v mé děloze ještě jistou volnost pohybu, jsem si byla skoro jista, že je v poloze zadečkem napřed. Myslela jsem si však, že se během posledního týdne otočilo. Měla jsem pravdu jen částečně. Podařilo se mu přijít do porodní cesty hlavičkou, ale obličejem nahoru a po první silnější sérii stahů se mu nepříjemně zaklínil vršek hlavičky v mé pánvi.
V nemocnici na Zemi by lékař asi provedl císařský řez. Doktor by jistě byl připraven na tlak plodu a pokusil by se otočit hlavičku dřív, než se zaklínila do tak nevhodné polohy.
Ke konci byla bolest k nevydržení. Mezi silnými stahy, které tlačily dítě na mé neuhýbající kosti, jsem se snažila křičet rozkazy Michaelovi a Richardovi. Richard byl téměř k ničemu. Nedokázal mi pomoct, nechápal mé pokyny (které později nazval „zmatkem“) a nebyl schopen asistovat při episiotomii nebo při práci s provizorními kleštěmi, které jsme získali od Rámanů. Michael, Bůh mu žehnej, se s potem řinoucím se mu po čele navzdory nízké teplotě v místnosti ochotně snažil vykonávat mé někdy nesouvislé pokyny. Použil skalpel z mé soupravy, aby mě víc otevřel, a potom, po chvilkovém zaváhání způsobeném množstvím krve řinoucí se z nástřihu, našel kleštěmi Simoniinu hlavu. Nějak dokázal, na třetí pokus, zasunout ji trochu zpět a otočit tak, aby se mohla narodit.
Oba muži zakřičeli, když vyšla. Koncentrovala jsem se na udržení dechového rytmu, bála jsem se, že bych mohla ztratit vědomí. V intenzivní bolesti jsem také vykřikla, když můj další mocný stah vystřelil Simone Michaelovi do rukou. Richardovou otcovskou povinností bylo přestřihnout pupeční šňůru. Když Richard skončil, zvedl Michael Simone, abych ji viděla. „Je to holka,“ řekl se slzami v očích. Položil mi ji opatrně na břicho a já jsem se trošku zvedla, abych se na ni podívala. Můj první dojem byl, že vypadá přesně jako má matka.
Přinutila jsem se zůstat čilá, dokud nevyšla placenta a dokud jsem neukončila, s Michaelovou pomocí, šití řezu, který udělal skalpelem. Pak jsem se složila. Z dalších čtyřiadvaceti hodin si moc podrobností nepamatuji. Byla jsem tak unavena z předporodní námahy a porodu (měla jsem stahy s přestávkami pěti minut, jedenáct hodin před Simoniným narozením), že jsem spala při každé příležitosti. Má nová dcera pila ochotně, bez jakéhokoliv pobízení, a Michael trvá na tom, že dokonce jednou nebo dvakrát pila, když jsem napůl spala. Mléko mi teď stoupá do prsů, jen co Simone začne sát. Když končí, zdá se docela spokojená. Mám radost, že jí mé mléko stačí — bála jsem se, že bych mohla mít stejné potíže, jaké jsem měla s Genevievou.
Jeden z mužů je vedle mne pokaždé, když se probudím. Richardovy úsměvy se zdají trochu strojené, přesto je oceňuji. Michael mi hbitě podává Simone do rukou nebo k prsům, když jsem vzhůru. Drží ji nenuceně, i když pláče, a neustále opakuje: „Je krásná.“
Právě teď spí Simone vedle mne, zabalená do čehosi vyrobeného Rámany, podobného dece (je nesmírně obtížné definovat tkaninu, obzvláště slova vyjadřující kvalitu jako „měkká“, protože naši hostitelé dokáží pochopit jen kvantitativní výrazy). Simone skutečně vypadá jako má matka. Má hodně tmavou pokožku, snad dokonce tmavší než já, a čupřinu má černou jako uhel. Oči má sytě hnědé. S hlavou ještě šišatou a znetvořenou od těžkého porodu není snadné označit ji za krásnou. Ale Michael má samozřejmě pravdu. Je nádherná. Mé oči dokážou snadno vidět krásu v křehkém, zarudlém stvoření dýchajícím tak překotně. Vítej na svět, Simone Wakefieldová.
2
6. ledna 2201
Už dva dny jsem sklíčená. A unavená, tak unavená. I když si dobře uvědomuji, že mám typický učebnicový příklad poporodního syndromu, nejsem schopna zbavit se pocitů deprese.
Dnešní ráno bylo nejhorší. Vzbudila jsem se dřív než Richard a tiše ležela na své části rohože. Podívala jsem se na Simone, která klidně spala v rámanské kolébce u stěny. Navzdory mé hluboké lásce k ní jsem si nedokázala vyvolat žádné kladné myšlenky o její budoucnosti. Záře nadšení, která provázela její porod a trvala dvaasedmdesát hodin, úplně opadla. Myslí mi běžel nekonečný proud beznadějných postřehů a otázek, na něž nebylo odpovědi. Jaký život povedeš, má malá Simone? Jak můžeme my, tví rodiče, zajistit tvé štěstí?
Má drahá dcero, žiješ se svými rodiči a jejich dobrým přítelem, Michaelem O'Toolem, v podpovrchové noře na palubě obrovité kosmické lodi mimozemského původu. Tři dospělí v tvém životě jsou kosmonauti z planety Země, část posádky Newtonovy expedice vyslané téměř před rokem prozkoumat válcový svět zvaný Ráma. Tvá matka, otec a generál O'Toole byli jedinými lidskými bytostmi na palubě této neznámé lodi, když Ráma náhle změnil svou dráhu, aby unikl zničení nukleárním rojem vyslaným z paranoidní Země.
Nad naší norou je ostrovní město plné záhadných mrakodrapů, které nazýváme New York. Je obklopeno zamrzlým mořem, které opisuje kruh v této ohromné lodi a dělí ji na poloviny. Právě teď, podle výpočtů tvého otce, jsme uvnitř Jupiterovy oběžné dráhy (ačkoliv ten velký plynový míč je daleko na druhé straně Slunce) a letíme po hyperbolické dráze, která nakonec úplně opustí Sluneční soustavu. Nevíme, kam směřujeme. Nevíme, kdo postavil tuto kosmickou loď, ani proč ji postavil. Víme, že na palubě jsou další cestující, ale vůbec netušíme, odkud pocházejí, a navíc máme důvod k podezření, že aspoň někteří z nich mohou být vůči nám nepřátelsky naladění.
Znovu a opět sledovaly mé myšlenky v posledních dvou dnech stejné schéma. Pokaždé jsem dospěla ke stejnému skličujícímu závěru: Je neodpustitelné, že jsme my, dospělí zralí lidé, aspoň podle všech obvyklých parametrů, přivedli bezmocnou a nevinnou bytost do prostředí, které tak málo chápeme a nad nímž nemáme vůbec žádnou kontrolu.
Dnes časně ráno, jakmile jsem si uvědomila, že mám sedmatřicáté narozeniny, jsem začala plakat. Z počátku byly slzy tiché a nezvučné, jak mi však zaplavily mysl vzpomínky na všechny minulé narozeniny, změnily se na hluboké vzlyky. Cítila jsem prudkou, bolestivou lítost, nejen nad Simone, nýbrž i nad sebou. A když jsem si připomněla naši rodnou nádhernou modrou planetu a nedokázala si ji představit v Simoniině budoucnosti, kladla jsem si neustále stejnou otázku. Proč jsem porodila dítě uprostřed tohoto zmatku?
Už je tady zase to slovo. Jedno z Richardových oblíbených. V jeho slovníku má zmatek prakticky neomezené použití. Cokoliv, co je chaotické nebo se nedá ovládat, ať je to technický problém nebo domácí krize (třeba manželka vzlykající v silné poporodní depresi), označuje jako zmatek.
Muži mi dnes ráno moc nepomohli. Jejich marné pokusy, abych se cítila lépe, jenom prohloubily mou sklíčenost. Proč skoro každý muž, když musí čelil nešťastné ženě, okamžitě předpokládá, že její stav je v nějakém vztahu k němu? Nejsem vlastně spravedlivá. Michael měl už tři děti a ví něco o pocitech, které zažívám. Většinou se mě jen ptal, co může udělat, aby mi pomohl. Ale Richard byl mými slzami úplně zničený. Vyvedlo ho z míry, když se probudil a slyšel mě plakat. Zpočátku si myslel, že mě něco hrozně bolí. Maličko se uklidnil, když jsem mu vysvětlila, že mám jednoduše depresi.
Nejdřív se ujistil, že za mou náladu nenese odpovědnost, pak poslouchal mlčky, zatímco jsem vyjadřovala své obavy o Simoniinu budoucnost. Připouštím, že jsem byla trochu přepjatá, ale zdálo se, že nepochopil nic z toho, co jsem říkala. Neustále opakoval totéž — že Simoniina budoucnost není o nic víc nejistá než naše vlastní — byl přesvědčený, že až pochopím, že neexistuje žádný logický důvod, abych byla tak utrápená, tak má deprese zmizí. Nakonec, po více než hodině mimoběžné komunikace, dospěl Richard správně k závěru, že mi nepomůže, a rozhodl se nechat mě o samotě.
(O šest hodin později.) Cítím se teď lépe. Do konce mých narozenin zbývají ještě tři hodiny. Měli jsme večer malou oslavu. Právě jsem nakrmila Simone a teď leží vedle mne. Michael nás opustil asi před patnácti minutami, šel do svého pokoje dole v hale. Richard usnul pěl minut poté, co položil hlavu na polštář. Strávil celý den tím, že na mou žádost pracoval na nějakých zlepšených plenkách.
Richarda baví trávit čas dohlížením na naši interakci s Rámany (a jejím zaznamenáváním), nebo s kýmkoliv, kdo ovládá počítače, které aktivujeme pomocí klávesnice v našem pokoji. Nikdy jsme neviděli nikoho nebo nic v temném tunelu bezprostředně za černým panelem. Takže nevíme jistě, jsou-li tam vzadu tvorové, kteří odpovídají na naše žádosti a příkazy, aby jejich továrny vyrobily naše podivné předměty, ale je praktické nazývat naše hostitele a dobrodince Rámany.
Naše komunikace s nimi je zároveň složitá i prostá. Je komplikovaná, protože s nimi mluvíme pomocí obrázků na černém monitoru a přesných kvantitativních matematických, fyzikálních a chemických vzorců. Je prostá, protože věty, kterými s nimi komunikujeme pomocí klávesnice, jsou syntakticky úžasně jednoduché. Nejčastěji používáme věty: „Rádi bychom“ nebo „chceme“ (nemůžeme ovšem znát přesný překlad našich požadavků a pouze předpokládáme, že jsme zdvořilí — možná aktivujeme instrukce ve tvaru nezdvořilých příkazů začínajících: „Dejte mi“), po nichž následuje podrobný popis toho, co bychom rádi dostali.
Nejobtížnější částí je chemie. Jednoduché předměty denní potřeby, jako je mýdlo, papír a sklo, jsou chemicky vyjádřené velice složitě a ohromně obtížně se přesně stanovují pomocí množství a druhu chemických sloučenin. Richard při práci s klávesnicí a černou obrazovkou zjistil, že někdy musíme také načrtnout výrobní postup včetně teplotních poměrů, nebo dostaneme něco zcela nepodobného tomu, co jsme požadovali. Formulaci požadavku provází spousta pokusů a neúspěchů. Zpočátku to byla velice neúčinná a zdrcující interakce. Všichni tři jsme litovali, že jsme si nezapamatovali víc ze středoškolské chemie. Naše neschopnost dosáhnout uspokojivého pokroku při opatřování věcí denní potřeby byla ve skutečnosti jedním z katalyzátorů k Velkému výletu, jak to Richard rád nazývá, který muži podnikli před čtyřmi měsíci.
Tehdy byla venkovní teplota nahoře v New Yorku a rovněž v ostatních částech Rámy už pět stupňů pod bodem mrazu a Richard se přesvědčil, že Válcové moře opět pevně zamrzlo. Vzrůstala ve mně obava, že na narození dítěte nebudeme pořádně připraveni. Trvalo nám moc dlouho, než jsme něčeho dosáhli. Například získání a zabudování fungujícího záchodu si vyžádalo měsíc trvajícího úsilí a výsledek pořád není uspokojující. Naším hlavním problémem bylo většinou to, že jsme našim hostitelům dávali nedostatečné specifikace. Někdy však byly potíže způsobeny Rámany. Několikrát nás informovali pomocí našeho vzájemného jazyka matematických a chemických symbolů, že nedokáží vyrobit daný předmět v čase, který jsme jim k tomu vymezili. Richard nám tedy jednoho rána oznámil, že opustí naše doupě a pokusí se dostat se k zakotvené vojenské lodi z naší Newtonovy expedice. Chtěl přinést klíčové složky vědecké databáze uchované v počítačích na lodi (to by nám nesmírně pomohlo při formulaci našich požadavků Rámanům), ale také přiznal, že má hroznou chuť na nějaké slušné jídlo. Dařilo se nám udržet se zdraví a naživu pomocí chemických koncentrátů dodávaných Rámany. Většina jejich stravy však byla bud' bez chuti, nebo nechutná.
Zcela poctivě řečeno, naši hostitelé reagovali na naše požadavky korektně. Ačkoliv jsme obecně věděli, jak chemicky popsat podstatné komponenty nezbytné pro naše těla, nikdo z nás nikdy nestudoval detailně komplexní biochemický proces, k němuž dochází, když něco chutnáme. V počátečních dnech bylo jídlo nutností, nikdy radostí. Často bylo patlaninu obtížné, pokud ne nemožné, spolknout. Několikrát nám bylo po jídle špatně od žaludku.
Strávili jsme většinu dne diskutováním o všech pro a proti týkajících se Velkého výletu. Právě jsem prožívala fázi pálení žáhy, která je v těhotenství obvyklá, a cílila jsem se dost spatně. I když mne netěšilo pomyšlení, že zůstanu v doupěti sama, zatímco oba muži pojedou po ledu, najdou vozidlo, překonají Hlavní rovinu a pak půjdou nebo vyšplhají mnoho kilometrů k táboru Alfa, uvědomila jsem si, že existuje mnoho možností, jak si mohou vzájemně pomáhat. Souhlasila jsem také s tím, že cesta jen jednoho muže by byla pošetilá.
Richard si byl docela jist, že vozidlo bude ještě funkční, ale při pomyšlení na sedačkovou lanovku nehýřil optimizmem. Dlouho jsme diskutovali o tom, zda nedošlo na Newtonově vojenské lodi k poškození, když byla vně Rámy vystavena výbuchům jaderných střel, které pronikly síťovým obalem. Protože nebylo vidět žádné strukturální poškození (pomocí výstupů senzorů Rámy jsme se několikrát během uplynulých měsíců dívali na obraz Newtonovy vojenské lodi na obrazovce), dohadoval se Richard, že Ráma svým zvláštním kokonem uchránil loď před jadernými výbuchy, takže nemuselo dojít ani uvnitř k žádnému radiačnímu poškození.
Naše vyhlídky se mi nezdály moc optimistické. Pracovala jsem s inženýry životního prostředí na návrzích stínění kosmických lodí a byla jsem si vědoma náchylnosti všech subsystémů k radiačnímu poškození. Ačkoliv jsem si myslela, že vědecká databáze bude s velkou pravděpodobností nepoškozená (jak její procesor, tak všechny paměti byly vyrobeny z radiačně odolných součástek), byla jsem si téměř jista, že zásoba potravin bude kontaminována. Vždy jsme si uvědomovali, že naše balíčkovaná strava je uložena v poměrně nechráněném místě. Před startem se vyskytly dokonce jisté obavy, že při neočekávané sluneční erupci by mohla vzniknout taková radiace, že by potravu zcela znehodnotila.
Nebála jsem se zůstat sama několik dnů nebo týden, tedy předpokládanou dobu cesty k vojenské lodi a zpět. Více jsem se strachovala možnosti, že by se jeden z nich nebo oba nemuseli vrátit. Nebyla to jen otázka oktopavouků (Tak jsme začali nazývat ony podivné tvory, jejichž zvuk podobný škrábání kartáčů nám tak naháněl hrůzu.), nebo nějakých jiných nepřátel, kteří mohli obývat tento nezměrný kosmický koráb s námi. Bylo rovněž nutné zvažovat důsledky nejistého prostředí. Co kdyby Ráma náhle začal manévrovat? Co kdyby došlo k nějaké nečekané nešťastné události a oni se nemohli vrátit do New Yorku?
Richard a Michael mne ujistili, že nebudou vůbec riskovat, že jenom dojdou k vojenské lodi a vrátí se. Odešli hned po rozbřesku dvacetiosmihodinového dne Rámy. Bylo to poprvé, kdy jsem byla sama od té doby, co jsem spadla v New Yorku do jámy Nebyla jsem ovšem doopravdy sama. Mohla jsem v sobě cítit Simone jak kope. Je to úžasný pocit nosit v sobě dítě. Ve vědomí, že uvnitř člověka je další živý tvor, je něco nepopsatelně krásného. Zvláště proto, že dítě tvoří z velké částí jeho vlastní geny. Je to škoda, že muži nemohou zažít těhotenství. Možná by pochopili, proč nám ženám tolik záleží na budoucnosti.
Třetí den, počítáno podle zemských dní, po odchodu mužů u mne vypukla těžká forma ponorkové nemoci. Rozhodla jsem se vylézt z našeho doupěte a projít se kolem New Yorku. V Rámovi byla tma, ale byla jsem tak neklidná, že jsem přesto vyšla ven. Vzduch byl docela chladný. Zapnula jsem si těžkou leteckou bundu přes vyklenuté břicho. Šla jsem jen několik minut, když jsem uslyšela vzdálený zvuk. Přeběhl mi mráz po zádech a okamžitě jsem se zastavila. Adrenalin se zjevně vlil rovněž do Simone, protože silně kopala, zatímco já jsem pozorně naslouchala. Za minutu jsem zase uslyšela šramot připomínající zvuk kartáčů tažených po kovovém povrchu a doprovázený vysokofrekvenčním kňučením. Zvuk se nedal s ničím zaměnit: po New Yorku se určitě toulal oktopavouk. Rychle jsem se vrátila do doupěte a čekala, až v Rámovi nastane úsvit.
Po rozednění jsem se vrátila do New Yorku a potulovala se po okolí. Když jsem se doslala do blízkosti té podivné stodoly, kde jsem spadla do jámy, začala jsem pochybovat o našem závěru, že oktopavouci vycházejí pouze v noci. Richard od začátku tvrdil, že jsou to noční tvorové. Během prvních dvou měsíců poté, co jsme minuli Zemi, a než jsme si sestrojili ochrannou mříž, která brání nezvaným návštěvníkům dostat se do našeho doupěte, rozestavěl Richard řadu jednoduchých přijímačů (ještě nezdokonalil svou schopnost specifikovat Rámanům elektronické součástky) kolem příkopu oktopavoučí nory a utvrdil se, že vylézají nahoru jen v noci. Nakonec oktopavouci objevili všechny jeho monitory a zničili je, ale ne dříve, než Richard získal, jak věřil, nezvratná data podporující jeho hypotézu.
Richardův závěr mne však neuspokojil, když jsem náhle uslyšela hlasitý a zcela neznámý zvuk přicházející ze směru našeho doupěte. V té době jsem stála uvnitř stodoly a dívala se do jámy, kde jsem před devíti měsíci téměř zemřela. Pulz se mi okamžitě zrychlil a roztřásla jsem se vzrušením. Nejvíce mne znepokojilo to, že zvuk se ozýval z míst mezi mnou a mým domovem v Rámovi. Plížila jsem se opatrně k zdroji zvuku podél stěn budov a rozhlížela jsem se za roh. Nakonec jsem zjistila zdroj nového zvuku. Richard řezal kousky sítě pomocí miniaturní řetězové pily. kterou si přinesl z Newtona.
Když jsem je našla, dohadovali se s Michaelem. Poměrně malá síť, dohromady asi pět set uzlů vytvářejících čtverce se stranou asi tři metry, byla připevněna k jedné z těch nízkých zvláštních kůlen nacházejících se přibližně sto metrů na východ od vchodu do našeho doupěte. Michael pochyboval o moudrosti útoku na síť řetězovou pilou. V okamžiku, kdy mne spatřili, zdůvodňoval Richard svou činnost vychvalováním předností elastického materiálu mřížky.
Všichni tři jsme se několik minut objímali a líbali. Potom vyprávěli o Velkém výletu. Byla to snadná cesta. Vozidlo i sedačková lanovka fungovaly bez těžkostí. Jejich přístroje ukázaly, že všude na vojenské lodi je ještě vysoká radiace, takže tam nezůstali dlouho a nepřinesli žádné jídlo. Vědecká databáze však byla v dobrém stavu. Richard použil své subrutiny ke kompresi dat. aby nahrál většinu databáze na datakostky používané v našich přenosných počítačích. Přinesli také velký batoh plný nástrojů, jako je řetězová pila, o nichž si mysleli, že by mohly být užitečné při úpravě našeho obydlí.
Richard a Michael pracovali nepřetržitě až do narození Simone. Použitím chemických informací obsažených v databázi se dalo od Rámanů snadněji objednávat, co jsme potřebovali. Experimentovala jsem dokonce s trochou neškodných esterů a dalších jednoduchých organických sloučenin v potravě, což vedlo ke zlepšení jejích chuťových vlastností. Michael dokončil svůj pokoj v chodbě, udělala se kolébka pro Simone a nezměrně se zlepšila naše koupelna. Vezmou-li se v úvahu všechna naše omezení, jsou naše životní podmínky teď docela přijatelně. Možná brzy… Pozor. Slyším vedle sebe tichý pláč. Je čas nakrmit dceru.
Než se posledních třicet minut mých narozenin stane historií, chci se vrátit k jasným obrazům vzpomínek na své předchozí narozeniny, které byly katalyzátorem mé ranní deprese. Pro mne byly narozeniny vždy nejvýznamnější událostí roku. Období od Vánoc po Nový rok je zvláštní, ale jiným způsobem, protože to jsou oslavy, kterých se účastní všichni. Narozeniny se bezprostředněji zaměřují na jednotlivce. Vždy jsem využila narozenin jako chvíle k uvažování a rozjímání o směru svého života.
Kdybych se snažila, asi bych si vzpomněla na něco z každých prožitých narozenin od věku pěli let. Některé vzpomínky jsou samozřejmě dojímavější než jiné. Dnes ráno ve mně mnohé obrazy z mých minulých oslav vyvolaly silný pocit nostalgie a stesku po domově. Ve své depresi jsem si vyčítala svou neschopnost zajistil řád a bezpečí života Simone. Ale dokonce ani v nejhlubší depresi, při vědomí nekonečné nejistoty našeho zdejšího života, bych si doopravdy nepřála, aby tady Simone nebyla a nepoznala život se mnou. Ne, jsme plavci připoutaní navzájem nejhlubším poutem, matka a dítě sdílející zázrak vědomí, který nazýváme život.
Sdílela jsem podobné pouto předtím, nejen s otcem a matkou, ale také se svou dcerou, Genevievou. Je úžasné, že mi tak ostře vyvstávají v mysli všechny obrazy mé matky. I když zemřela před sedmadvaceti roky, kdy mi bylo pouze deset, zachovala jsem si na ni spoustu nádherných vzpomínek. Mé poslední narozeniny s ní byly zcela mimořádné. Všichni tři jsme jeli vlakem do Paříže. Otec měl nový italský oblek a moc mu to slušelo. Matka si oblékla jedny ze svých zářivých pestrobarevných afrických šatů. S vlasy vyčesanými do výšky vypadala jako princezna kmene Senoufo, kterou byla, než se provdala za otce.
Večeřeli jsme v luxusním restaurantu hned vedle Champs-Elysées. Potom jsme šli do divadla na vystoupení černošské skupiny, která předváděla řadu národních tanců ze západních oblastí Afriky. Po představení nás vpustili do zákulisí, kde mne matka představila jedné tanečnici, vysoké krásné ženě, výjimečně černé. Byla to jedna z matčiných vzdálených sestřenic z Pobřeží slonoviny.
Naslouchala jsem jejich rozhovoru v kmenovém jazyce Senoufo, vzpomínala jsem si na útržky vět ze svého výcviku na obřad Poro před třemi roky a divila se, jak se matčina tvář stala vždy výraznější, když byla mezi svými lidmi. I když jsem byla večerem uchvácena, bylo mi pouze deset a byla bych dala přednost obyčejné oslavě narozenin se svými přáteli ze školy. Když jsme se vraceli vlakem domů na předměstí Chilly-Mazarin, všimla si matka mého zklamání. „Nebuď smutná, Nicole,“ řekla mi, „příští rok už můžeš mít svou oslavu. Tvůj otec a já jsme chtěli využít této příležitosti a opět ti připomenout druhou polovinu tvého dědictví. Jsi francouzská občanka, celý život žiješ ve Francii, ale zčásti jsi ryzí příslušnice rodu Senoufo, hluboce zakořeněná v kmenových zvycích západní Afriky.“
Když jsem si dnes připomněla danses ivoriennes předváděné matčinou sestřenicí a jejími společníky, představila jsem si letmo, jak vstupuji do nádherného divadla se svou desetiletou Simone — ale pak představa náhle skončila. Za orbitou Jupitera nejsou žádná divadla. Ve skutečnosti celý pojem divadlo nebude mít pro mou dceru žádný reálný význam. Je to všechno tak matoucí.
Zčásti byly mé ranní slzy způsobeny tím, že Simone nikdy nepozná své prarodiče a naopak. Budou mytologickými postavami v tkáni jejího života a bude je znát jen z fotografií a videa. Nikdy se nebude radovat z poslechu úžasného hlasu mé matky. A nikdy neuvidí laskavou a něžnou lásku v očích mého otce.
Když matka zemřela, dal si otec velice záležet na tom, aby každé mé narozeniny byly něčím zvláštní. Na dvanácté narozeniny, poté co jsme se právě přestěhovali do vily v Beauvois, jsme s otcem kráčeli pěstěnými zahradami v Château de Villandry. Toho dne mi otec slíbil, že bude vedle mne vždy, když ho budu potřebovat. Uchopila jsem ho pevněji za ruku, když jsme šli podél živých plotů. Toho dne jsem také plakala a přiznala se mu (i sobě), jaký jsem měla strach, že mne opustí i on. Přitiskl mne k hrudi a políbil na čelo. Nikdy svůj slib neporušil.
Pouze loni, což se teď zdá být celá věčnost, začaly mé narozeniny ve vlaku s lyžaři, právě na hranici Francie. Byla jsem vzhůru ještě o půlnoci, prožívala opět své poslední setkání s Henrym, v chatě na úbočí hory Weissfluhjoch. Neřekla jsem mu, když se nepřímo ptal, že je otcem Genevievy. Neposkytla bych mu to zadostiučinění.
Ale pamatuji se, jak jsem ve vlaku přemýšlela: Je ode mne čestné tajit před svou dcerou skutečnost, že její otec je králem Anglie? Je má sebeúcta a hrdost tak důležitá, abych jimi zdůvodnila, že zabráním své dceři vědět, že je princezna? Přemítala jsem o těchto otázkách, zírala prázdně do noci. když se v mém lůžkovém kupé objevila jako na zavolanou Genevieve.,Hodně štěstí k narozeninám, mami.“ zubila se. Objala mne. Téměř jsem jí tehdy o jejím otci řekla. Byla bych to udělala, jsem si jista, kdybych věděla, co se stane Newtonově expedici. Postrádám tě, Genevievo. Přála bych si. abych ti mohla dál sbohem.
Vzpomínky jsou velice zvláštní. Dnes ráno, v té chvíli deprese, zesílila záplava obrazů z předchozích narozenin mé pocity izolace a ztracenosti. Teď, když mám lepší náladu, tytéž vzpomínky vychutnávám. Už nejsem tak smutná, že Simone nezažije, co znám já. Její narozeniny budou zcela odlišné od mých a jedinečné v jejím životě. Je mou výsadou a povinností udělat je tak pamětihodnými a láskyplnými, jak jen mohu.
6. ledna 2201
Už dva dny jsem sklíčená. A unavená, tak unavená. I když si dobře uvědomuji, že mám typický učebnicový příklad poporodního syndromu, nejsem schopna zbavit se pocitů deprese.
Dnešní ráno bylo nejhorší. Vzbudila jsem se dřív než Richard a tiše ležela na své části rohože. Podívala jsem se na Simone, která klidně spala v rámanské kolébce u stěny. Navzdory mé hluboké lásce k ní jsem si nedokázala vyvolat žádné kladné myšlenky o její budoucnosti. Záře nadšení, která provázela její porod a trvala dvaasedmdesát hodin, úplně opadla. Myslí mi běžel nekonečný proud beznadějných postřehů a otázek, na něž nebylo odpovědi. Jaký život povedeš, má malá Simone? Jak můžeme my, tví rodiče, zajistit tvé štěstí?
Má drahá dcero, žiješ se svými rodiči a jejich dobrým přítelem, Michaelem O'Toolem, v podpovrchové noře na palubě obrovité kosmické lodi mimozemského původu. Tři dospělí v tvém životě jsou kosmonauti z planety Země, část posádky Newtonovy expedice vyslané téměř před rokem prozkoumat válcový svět zvaný Ráma. Tvá matka, otec a generál O'Toole byli jedinými lidskými bytostmi na palubě této neznámé lodi, když Ráma náhle změnil svou dráhu, aby unikl zničení nukleárním rojem vyslaným z paranoidní Země.
Nad naší norou je ostrovní město plné záhadných mrakodrapů, které nazýváme New York. Je obklopeno zamrzlým mořem, které opisuje kruh v této ohromné lodi a dělí ji na poloviny. Právě teď, podle výpočtů tvého otce, jsme uvnitř Jupiterovy oběžné dráhy (ačkoliv ten velký plynový míč je daleko na druhé straně Slunce) a letíme po hyperbolické dráze, která nakonec úplně opustí Sluneční soustavu. Nevíme, kam směřujeme. Nevíme, kdo postavil tuto kosmickou loď, ani proč ji postavil. Víme, že na palubě jsou další cestující, ale vůbec netušíme, odkud pocházejí, a navíc máme důvod k podezření, že aspoň někteří z nich mohou být vůči nám nepřátelsky naladění.
Znovu a opět sledovaly mé myšlenky v posledních dvou dnech stejné schéma. Pokaždé jsem dospěla ke stejnému skličujícímu závěru: Je neodpustitelné, že jsme my, dospělí zralí lidé, aspoň podle všech obvyklých parametrů, přivedli bezmocnou a nevinnou bytost do prostředí, které tak málo chápeme a nad nímž nemáme vůbec žádnou kontrolu.
Dnes časně ráno, jakmile jsem si uvědomila, že mám sedmatřicáté narozeniny, jsem začala plakat. Z počátku byly slzy tiché a nezvučné, jak mi však zaplavily mysl vzpomínky na všechny minulé narozeniny, změnily se na hluboké vzlyky. Cítila jsem prudkou, bolestivou lítost, nejen nad Simone, nýbrž i nad sebou. A když jsem si připomněla naši rodnou nádhernou modrou planetu a nedokázala si ji představit v Simoniině budoucnosti, kladla jsem si neustále stejnou otázku. Proč jsem porodila dítě uprostřed tohoto zmatku?
Už je tady zase to slovo. Jedno z Richardových oblíbených. V jeho slovníku má zmatek prakticky neomezené použití. Cokoliv, co je chaotické nebo se nedá ovládat, ať je to technický problém nebo domácí krize (třeba manželka vzlykající v silné poporodní depresi), označuje jako zmatek.
Muži mi dnes ráno moc nepomohli. Jejich marné pokusy, abych se cítila lépe, jenom prohloubily mou sklíčenost. Proč skoro každý muž, když musí čelil nešťastné ženě, okamžitě předpokládá, že její stav je v nějakém vztahu k němu? Nejsem vlastně spravedlivá. Michael měl už tři děti a ví něco o pocitech, které zažívám. Většinou se mě jen ptal, co může udělat, aby mi pomohl. Ale Richard byl mými slzami úplně zničený. Vyvedlo ho z míry, když se probudil a slyšel mě plakat. Zpočátku si myslel, že mě něco hrozně bolí. Maličko se uklidnil, když jsem mu vysvětlila, že mám jednoduše depresi.
Nejdřív se ujistil, že za mou náladu nenese odpovědnost, pak poslouchal mlčky, zatímco jsem vyjadřovala své obavy o Simoniinu budoucnost. Připouštím, že jsem byla trochu přepjatá, ale zdálo se, že nepochopil nic z toho, co jsem říkala. Neustále opakoval totéž — že Simoniina budoucnost není o nic víc nejistá než naše vlastní — byl přesvědčený, že až pochopím, že neexistuje žádný logický důvod, abych byla tak utrápená, tak má deprese zmizí. Nakonec, po více než hodině mimoběžné komunikace, dospěl Richard správně k závěru, že mi nepomůže, a rozhodl se nechat mě o samotě.
(O šest hodin později.) Cítím se teď lépe. Do konce mých narozenin zbývají ještě tři hodiny. Měli jsme večer malou oslavu. Právě jsem nakrmila Simone a teď leží vedle mne. Michael nás opustil asi před patnácti minutami, šel do svého pokoje dole v hale. Richard usnul pěl minut poté, co položil hlavu na polštář. Strávil celý den tím, že na mou žádost pracoval na nějakých zlepšených plenkách.
Richarda baví trávit čas dohlížením na naši interakci s Rámany (a jejím zaznamenáváním), nebo s kýmkoliv, kdo ovládá počítače, které aktivujeme pomocí klávesnice v našem pokoji. Nikdy jsme neviděli nikoho nebo nic v temném tunelu bezprostředně za černým panelem. Takže nevíme jistě, jsou-li tam vzadu tvorové, kteří odpovídají na naše žádosti a příkazy, aby jejich továrny vyrobily naše podivné předměty, ale je praktické nazývat naše hostitele a dobrodince Rámany.
Naše komunikace s nimi je zároveň složitá i prostá. Je komplikovaná, protože s nimi mluvíme pomocí obrázků na černém monitoru a přesných kvantitativních matematických, fyzikálních a chemických vzorců. Je prostá, protože věty, kterými s nimi komunikujeme pomocí klávesnice, jsou syntakticky úžasně jednoduché. Nejčastěji používáme věty: „Rádi bychom“ nebo „chceme“ (nemůžeme ovšem znát přesný překlad našich požadavků a pouze předpokládáme, že jsme zdvořilí — možná aktivujeme instrukce ve tvaru nezdvořilých příkazů začínajících: „Dejte mi“), po nichž následuje podrobný popis toho, co bychom rádi dostali.
Nejobtížnější částí je chemie. Jednoduché předměty denní potřeby, jako je mýdlo, papír a sklo, jsou chemicky vyjádřené velice složitě a ohromně obtížně se přesně stanovují pomocí množství a druhu chemických sloučenin. Richard při práci s klávesnicí a černou obrazovkou zjistil, že někdy musíme také načrtnout výrobní postup včetně teplotních poměrů, nebo dostaneme něco zcela nepodobného tomu, co jsme požadovali. Formulaci požadavku provází spousta pokusů a neúspěchů. Zpočátku to byla velice neúčinná a zdrcující interakce. Všichni tři jsme litovali, že jsme si nezapamatovali víc ze středoškolské chemie. Naše neschopnost dosáhnout uspokojivého pokroku při opatřování věcí denní potřeby byla ve skutečnosti jedním z katalyzátorů k Velkému výletu, jak to Richard rád nazývá, který muži podnikli před čtyřmi měsíci.
Tehdy byla venkovní teplota nahoře v New Yorku a rovněž v ostatních částech Rámy už pět stupňů pod bodem mrazu a Richard se přesvědčil, že Válcové moře opět pevně zamrzlo. Vzrůstala ve mně obava, že na narození dítěte nebudeme pořádně připraveni. Trvalo nám moc dlouho, než jsme něčeho dosáhli. Například získání a zabudování fungujícího záchodu si vyžádalo měsíc trvajícího úsilí a výsledek pořád není uspokojující. Naším hlavním problémem bylo většinou to, že jsme našim hostitelům dávali nedostatečné specifikace. Někdy však byly potíže způsobeny Rámany. Několikrát nás informovali pomocí našeho vzájemného jazyka matematických a chemických symbolů, že nedokáží vyrobit daný předmět v čase, který jsme jim k tomu vymezili. Richard nám tedy jednoho rána oznámil, že opustí naše doupě a pokusí se dostat se k zakotvené vojenské lodi z naší Newtonovy expedice. Chtěl přinést klíčové složky vědecké databáze uchované v počítačích na lodi (to by nám nesmírně pomohlo při formulaci našich požadavků Rámanům), ale také přiznal, že má hroznou chuť na nějaké slušné jídlo. Dařilo se nám udržet se zdraví a naživu pomocí chemických koncentrátů dodávaných Rámany. Většina jejich stravy však byla bud' bez chuti, nebo nechutná.
Zcela poctivě řečeno, naši hostitelé reagovali na naše požadavky korektně. Ačkoliv jsme obecně věděli, jak chemicky popsat podstatné komponenty nezbytné pro naše těla, nikdo z nás nikdy nestudoval detailně komplexní biochemický proces, k němuž dochází, když něco chutnáme. V počátečních dnech bylo jídlo nutností, nikdy radostí. Často bylo patlaninu obtížné, pokud ne nemožné, spolknout. Několikrát nám bylo po jídle špatně od žaludku.
Strávili jsme většinu dne diskutováním o všech pro a proti týkajících se Velkého výletu. Právě jsem prožívala fázi pálení žáhy, která je v těhotenství obvyklá, a cílila jsem se dost spatně. I když mne netěšilo pomyšlení, že zůstanu v doupěti sama, zatímco oba muži pojedou po ledu, najdou vozidlo, překonají Hlavní rovinu a pak půjdou nebo vyšplhají mnoho kilometrů k táboru Alfa, uvědomila jsem si, že existuje mnoho možností, jak si mohou vzájemně pomáhat. Souhlasila jsem také s tím, že cesta jen jednoho muže by byla pošetilá.
Richard si byl docela jist, že vozidlo bude ještě funkční, ale při pomyšlení na sedačkovou lanovku nehýřil optimizmem. Dlouho jsme diskutovali o tom, zda nedošlo na Newtonově vojenské lodi k poškození, když byla vně Rámy vystavena výbuchům jaderných střel, které pronikly síťovým obalem. Protože nebylo vidět žádné strukturální poškození (pomocí výstupů senzorů Rámy jsme se několikrát během uplynulých měsíců dívali na obraz Newtonovy vojenské lodi na obrazovce), dohadoval se Richard, že Ráma svým zvláštním kokonem uchránil loď před jadernými výbuchy, takže nemuselo dojít ani uvnitř k žádnému radiačnímu poškození.
Naše vyhlídky se mi nezdály moc optimistické. Pracovala jsem s inženýry životního prostředí na návrzích stínění kosmických lodí a byla jsem si vědoma náchylnosti všech subsystémů k radiačnímu poškození. Ačkoliv jsem si myslela, že vědecká databáze bude s velkou pravděpodobností nepoškozená (jak její procesor, tak všechny paměti byly vyrobeny z radiačně odolných součástek), byla jsem si téměř jista, že zásoba potravin bude kontaminována. Vždy jsme si uvědomovali, že naše balíčkovaná strava je uložena v poměrně nechráněném místě. Před startem se vyskytly dokonce jisté obavy, že při neočekávané sluneční erupci by mohla vzniknout taková radiace, že by potravu zcela znehodnotila.
Nebála jsem se zůstat sama několik dnů nebo týden, tedy předpokládanou dobu cesty k vojenské lodi a zpět. Více jsem se strachovala možnosti, že by se jeden z nich nebo oba nemuseli vrátit. Nebyla to jen otázka oktopavouků (Tak jsme začali nazývat ony podivné tvory, jejichž zvuk podobný škrábání kartáčů nám tak naháněl hrůzu.), nebo nějakých jiných nepřátel, kteří mohli obývat tento nezměrný kosmický koráb s námi. Bylo rovněž nutné zvažovat důsledky nejistého prostředí. Co kdyby Ráma náhle začal manévrovat? Co kdyby došlo k nějaké nečekané nešťastné události a oni se nemohli vrátit do New Yorku?
Richard a Michael mne ujistili, že nebudou vůbec riskovat, že jenom dojdou k vojenské lodi a vrátí se. Odešli hned po rozbřesku dvacetiosmihodinového dne Rámy. Bylo to poprvé, kdy jsem byla sama od té doby, co jsem spadla v New Yorku do jámy Nebyla jsem ovšem doopravdy sama. Mohla jsem v sobě cítit Simone jak kope. Je to úžasný pocit nosit v sobě dítě. Ve vědomí, že uvnitř člověka je další živý tvor, je něco nepopsatelně krásného. Zvláště proto, že dítě tvoří z velké částí jeho vlastní geny. Je to škoda, že muži nemohou zažít těhotenství. Možná by pochopili, proč nám ženám tolik záleží na budoucnosti.
Třetí den, počítáno podle zemských dní, po odchodu mužů u mne vypukla těžká forma ponorkové nemoci. Rozhodla jsem se vylézt z našeho doupěte a projít se kolem New Yorku. V Rámovi byla tma, ale byla jsem tak neklidná, že jsem přesto vyšla ven. Vzduch byl docela chladný. Zapnula jsem si těžkou leteckou bundu přes vyklenuté břicho. Šla jsem jen několik minut, když jsem uslyšela vzdálený zvuk. Přeběhl mi mráz po zádech a okamžitě jsem se zastavila. Adrenalin se zjevně vlil rovněž do Simone, protože silně kopala, zatímco já jsem pozorně naslouchala. Za minutu jsem zase uslyšela šramot připomínající zvuk kartáčů tažených po kovovém povrchu a doprovázený vysokofrekvenčním kňučením. Zvuk se nedal s ničím zaměnit: po New Yorku se určitě toulal oktopavouk. Rychle jsem se vrátila do doupěte a čekala, až v Rámovi nastane úsvit.
Po rozednění jsem se vrátila do New Yorku a potulovala se po okolí. Když jsem se doslala do blízkosti té podivné stodoly, kde jsem spadla do jámy, začala jsem pochybovat o našem závěru, že oktopavouci vycházejí pouze v noci. Richard od začátku tvrdil, že jsou to noční tvorové. Během prvních dvou měsíců poté, co jsme minuli Zemi, a než jsme si sestrojili ochrannou mříž, která brání nezvaným návštěvníkům dostat se do našeho doupěte, rozestavěl Richard řadu jednoduchých přijímačů (ještě nezdokonalil svou schopnost specifikovat Rámanům elektronické součástky) kolem příkopu oktopavoučí nory a utvrdil se, že vylézají nahoru jen v noci. Nakonec oktopavouci objevili všechny jeho monitory a zničili je, ale ne dříve, než Richard získal, jak věřil, nezvratná data podporující jeho hypotézu.
Richardův závěr mne však neuspokojil, když jsem náhle uslyšela hlasitý a zcela neznámý zvuk přicházející ze směru našeho doupěte. V té době jsem stála uvnitř stodoly a dívala se do jámy, kde jsem před devíti měsíci téměř zemřela. Pulz se mi okamžitě zrychlil a roztřásla jsem se vzrušením. Nejvíce mne znepokojilo to, že zvuk se ozýval z míst mezi mnou a mým domovem v Rámovi. Plížila jsem se opatrně k zdroji zvuku podél stěn budov a rozhlížela jsem se za roh. Nakonec jsem zjistila zdroj nového zvuku. Richard řezal kousky sítě pomocí miniaturní řetězové pily. kterou si přinesl z Newtona.
Když jsem je našla, dohadovali se s Michaelem. Poměrně malá síť, dohromady asi pět set uzlů vytvářejících čtverce se stranou asi tři metry, byla připevněna k jedné z těch nízkých zvláštních kůlen nacházejících se přibližně sto metrů na východ od vchodu do našeho doupěte. Michael pochyboval o moudrosti útoku na síť řetězovou pilou. V okamžiku, kdy mne spatřili, zdůvodňoval Richard svou činnost vychvalováním předností elastického materiálu mřížky.
Všichni tři jsme se několik minut objímali a líbali. Potom vyprávěli o Velkém výletu. Byla to snadná cesta. Vozidlo i sedačková lanovka fungovaly bez těžkostí. Jejich přístroje ukázaly, že všude na vojenské lodi je ještě vysoká radiace, takže tam nezůstali dlouho a nepřinesli žádné jídlo. Vědecká databáze však byla v dobrém stavu. Richard použil své subrutiny ke kompresi dat. aby nahrál většinu databáze na datakostky používané v našich přenosných počítačích. Přinesli také velký batoh plný nástrojů, jako je řetězová pila, o nichž si mysleli, že by mohly být užitečné při úpravě našeho obydlí.
Richard a Michael pracovali nepřetržitě až do narození Simone. Použitím chemických informací obsažených v databázi se dalo od Rámanů snadněji objednávat, co jsme potřebovali. Experimentovala jsem dokonce s trochou neškodných esterů a dalších jednoduchých organických sloučenin v potravě, což vedlo ke zlepšení jejích chuťových vlastností. Michael dokončil svůj pokoj v chodbě, udělala se kolébka pro Simone a nezměrně se zlepšila naše koupelna. Vezmou-li se v úvahu všechna naše omezení, jsou naše životní podmínky teď docela přijatelně. Možná brzy… Pozor. Slyším vedle sebe tichý pláč. Je čas nakrmit dceru.
Než se posledních třicet minut mých narozenin stane historií, chci se vrátit k jasným obrazům vzpomínek na své předchozí narozeniny, které byly katalyzátorem mé ranní deprese. Pro mne byly narozeniny vždy nejvýznamnější událostí roku. Období od Vánoc po Nový rok je zvláštní, ale jiným způsobem, protože to jsou oslavy, kterých se účastní všichni. Narozeniny se bezprostředněji zaměřují na jednotlivce. Vždy jsem využila narozenin jako chvíle k uvažování a rozjímání o směru svého života.
Kdybych se snažila, asi bych si vzpomněla na něco z každých prožitých narozenin od věku pěli let. Některé vzpomínky jsou samozřejmě dojímavější než jiné. Dnes ráno ve mně mnohé obrazy z mých minulých oslav vyvolaly silný pocit nostalgie a stesku po domově. Ve své depresi jsem si vyčítala svou neschopnost zajistil řád a bezpečí života Simone. Ale dokonce ani v nejhlubší depresi, při vědomí nekonečné nejistoty našeho zdejšího života, bych si doopravdy nepřála, aby tady Simone nebyla a nepoznala život se mnou. Ne, jsme plavci připoutaní navzájem nejhlubším poutem, matka a dítě sdílející zázrak vědomí, který nazýváme život.
Sdílela jsem podobné pouto předtím, nejen s otcem a matkou, ale také se svou dcerou, Genevievou. Je úžasné, že mi tak ostře vyvstávají v mysli všechny obrazy mé matky. I když zemřela před sedmadvaceti roky, kdy mi bylo pouze deset, zachovala jsem si na ni spoustu nádherných vzpomínek. Mé poslední narozeniny s ní byly zcela mimořádné. Všichni tři jsme jeli vlakem do Paříže. Otec měl nový italský oblek a moc mu to slušelo. Matka si oblékla jedny ze svých zářivých pestrobarevných afrických šatů. S vlasy vyčesanými do výšky vypadala jako princezna kmene Senoufo, kterou byla, než se provdala za otce.
Večeřeli jsme v luxusním restaurantu hned vedle Champs-Elysées. Potom jsme šli do divadla na vystoupení černošské skupiny, která předváděla řadu národních tanců ze západních oblastí Afriky. Po představení nás vpustili do zákulisí, kde mne matka představila jedné tanečnici, vysoké krásné ženě, výjimečně černé. Byla to jedna z matčiných vzdálených sestřenic z Pobřeží slonoviny.
Naslouchala jsem jejich rozhovoru v kmenovém jazyce Senoufo, vzpomínala jsem si na útržky vět ze svého výcviku na obřad Poro před třemi roky a divila se, jak se matčina tvář stala vždy výraznější, když byla mezi svými lidmi. I když jsem byla večerem uchvácena, bylo mi pouze deset a byla bych dala přednost obyčejné oslavě narozenin se svými přáteli ze školy. Když jsme se vraceli vlakem domů na předměstí Chilly-Mazarin, všimla si matka mého zklamání. „Nebuď smutná, Nicole,“ řekla mi, „příští rok už můžeš mít svou oslavu. Tvůj otec a já jsme chtěli využít této příležitosti a opět ti připomenout druhou polovinu tvého dědictví. Jsi francouzská občanka, celý život žiješ ve Francii, ale zčásti jsi ryzí příslušnice rodu Senoufo, hluboce zakořeněná v kmenových zvycích západní Afriky.“
Když jsem si dnes připomněla danses ivoriennes předváděné matčinou sestřenicí a jejími společníky, představila jsem si letmo, jak vstupuji do nádherného divadla se svou desetiletou Simone — ale pak představa náhle skončila. Za orbitou Jupitera nejsou žádná divadla. Ve skutečnosti celý pojem divadlo nebude mít pro mou dceru žádný reálný význam. Je to všechno tak matoucí.
Zčásti byly mé ranní slzy způsobeny tím, že Simone nikdy nepozná své prarodiče a naopak. Budou mytologickými postavami v tkáni jejího života a bude je znát jen z fotografií a videa. Nikdy se nebude radovat z poslechu úžasného hlasu mé matky. A nikdy neuvidí laskavou a něžnou lásku v očích mého otce.
Když matka zemřela, dal si otec velice záležet na tom, aby každé mé narozeniny byly něčím zvláštní. Na dvanácté narozeniny, poté co jsme se právě přestěhovali do vily v Beauvois, jsme s otcem kráčeli pěstěnými zahradami v Château de Villandry. Toho dne mi otec slíbil, že bude vedle mne vždy, když ho budu potřebovat. Uchopila jsem ho pevněji za ruku, když jsme šli podél živých plotů. Toho dne jsem také plakala a přiznala se mu (i sobě), jaký jsem měla strach, že mne opustí i on. Přitiskl mne k hrudi a políbil na čelo. Nikdy svůj slib neporušil.
Pouze loni, což se teď zdá být celá věčnost, začaly mé narozeniny ve vlaku s lyžaři, právě na hranici Francie. Byla jsem vzhůru ještě o půlnoci, prožívala opět své poslední setkání s Henrym, v chatě na úbočí hory Weissfluhjoch. Neřekla jsem mu, když se nepřímo ptal, že je otcem Genevievy. Neposkytla bych mu to zadostiučinění.
Ale pamatuji se, jak jsem ve vlaku přemýšlela: Je ode mne čestné tajit před svou dcerou skutečnost, že její otec je králem Anglie? Je má sebeúcta a hrdost tak důležitá, abych jimi zdůvodnila, že zabráním své dceři vědět, že je princezna? Přemítala jsem o těchto otázkách, zírala prázdně do noci. když se v mém lůžkovém kupé objevila jako na zavolanou Genevieve.,Hodně štěstí k narozeninám, mami.“ zubila se. Objala mne. Téměř jsem jí tehdy o jejím otci řekla. Byla bych to udělala, jsem si jista, kdybych věděla, co se stane Newtonově expedici. Postrádám tě, Genevievo. Přála bych si. abych ti mohla dál sbohem.
Vzpomínky jsou velice zvláštní. Dnes ráno, v té chvíli deprese, zesílila záplava obrazů z předchozích narozenin mé pocity izolace a ztracenosti. Teď, když mám lepší náladu, tytéž vzpomínky vychutnávám. Už nejsem tak smutná, že Simone nezažije, co znám já. Její narozeniny budou zcela odlišné od mých a jedinečné v jejím životě. Je mou výsadou a povinností udělat je tak pamětihodnými a láskyplnými, jak jen mohu.
3
26. května 2201
Před pěti hodinami začalo uvnitř Rámy docházet k řadě mimořádných událostí. Seděli jsme tehdy spolu a večeřeli rostbíf, brambory a salát (ve snaze přesvědčit se, že jíme lahodně, máme přezdívku pro každou chemickou kombinaci, kterou dostáváme od Rámanů — a názvy jsou přibližně odvozeny z obsahu nutričních látek, takže náš „rostbíf je bohatý na bílkoviny, „brambory“ jsou hlavně uhlohydráty, atd.), když jsme uslyšeli čisté a vzdálené pískání. Přestali jsme všichni jíst a oba muži se teple oblékli a šli nahoru. Když pískot neustával, uchopila jsem Simone a své teplé oblečení, zabalila děťátko do četných přikrývek a následovala Michaela a Richarda nahoru do zimy.
Na povrchu bylo pískání mnohem hlasitější. Byli jsme si téměř jisti, že přichází z jihu, protože však byla v Rámovi tma, nechtělo se nám odejít od našeho doupěte. Po několika minutách jsme uviděli záblesky světla odrážejícího se od zrcadlových povrchů okolních mrakodrapů a nedokázali jsme překonat svou zvědavost. Plížili jsme se opatrně k jižnímu pobřeží ostrova, kde mezi námi a impozantními rohy Jižního pólu Rámy nebudou žádné budovy.
Když jsme dorazili na pobřeží Válcového moře, už probíhalo fantastické světelné představení. Oblouky mnohabarevného světla přes hodinu přeskakovaly kolem gigantických špičatých věží a osvětlovaly je. I děťátko Simone bylo hypnotizováno dlouhými pruhy žlutého, modrého a červeného světla odrážejícího se mezi věžemi a vytvářejícího ve tmě duhové obrazce. Když představení náhle skončilo, rozsvítili jsme své kapesní svítilny a vydali se zpět k našemu doupěti.
Po několika minutách chůze byl náš živý rozhovor přerušen vzdáleným dlouhým pištěním, nepochybně zvukem jednoho z ptačích tvorů, kteří loni pomohli mně a Richardovi uniknout z New Yorku. Zastavili jsme se a naslouchali. Protože jsme neviděli ani neslyšeli žádného létavce od té doby, kdy jsme se vrátili do New Yorku, abychom varovali Rámany před jadernými střelami, byli jsme oba vzrušeni. Richard byl u jejich doupěte několikrát, ale na své výkřiky dolů do velké vertikální šachty se nikdy nedočkal žádné odezvy. Právě před měsícem Richard prohlásil, že létavci zřejmě opustili New York — dnešní pištění jasně ukazuje, že alespoň jeden z našich přátel zde pořád je.
Během několika sekund, než jsme měli příležitost dohodnout se, zda jeden z nás půjde ve směru pištění, jsme zaslechli jiný zvuk, také známý, který byl příliš hlasitý, abychom se cítili dobře. Naštěstí nebyly šustící kartáče mezi námi a našim doupětem. Objala jsem oběma rukama Simone a sprintovala k domovu. Dvakrát jsem ve spěchu a ve tmě téměř narazila do budov. Michael doběhl poslední. To už jsem měla otevřený příklop i mříž. „Je jich několik,“ řekl Richard, sotva dechu popadaje, když se k nám ze všech stran blížily stále hlasitější zvuky oktopavouků. Vrhl paprsek své svítilny do dlouhé ulice vedoucí východně od našeho doupěte a všichni jsme uviděli dva velké tmavé předměty, které se k nám blížily.
Obvykle chodíme spát dvě až tři hodiny po večeři, ale dnešek byl výjimkou. Světelné představeni, pištění létavců a téměř setkání s oktopavouky, to všechno nás silně rozrušilo. Hovořili jsme a hovořili. Richard byl přesvědčen, že se stane něco velkého. Připomněl nám, že manévru přiblížení Rámy k Zemi také předcházelo malé světelné představení na Jižním pólu. Vzpomněl si, že v té době se kosmonauté na Newtonovi shodli, že celý výjev měl znamenat zprávu nebo snad nějaký poplach. Jaký význam má dnešní oslňující podívaná? přemýšlel Richard.
Pro Michaela, který nebyl v Rámovi moc dlouho předtím, než proletěl blízko Země, a nikdy neměl žádný přímý kontakt s létavci ani s oktopavouky, byly dnešní události naprosto mimořádné. Letmý pohled, kterým zachytil tvory s chapadly blížící se k nám po ulici, mu dal jisté porozumění pro hrůzu, kterou jsme s Richardem cítili, když jsme loni běželi k těm bizarním věžím a prchali před oktopavoukem.
„Jsou oktopavouci Rámané?“ ptal se dnes Michael. „Pokud ano,“ pokračoval, „proč bychom měli před nimi utíkal? Mají o tolik rozvinutější technologii než my, že si s námi v podstatě mohou dělat, co se jim zamane.“
„Oktopavouci jsou v tomto dopravním prostředku cestujícími.“ reagoval rychle Richard, „stejně jako my. A jako létavci. Oktopavouci si myslí, že můžeme být Rámany, ale nejsou si jisti. Létavci jsou záhadou. Určitě nemohou byl druhem kosmoplavců. Jak se vůbec doslali na palubu? Jsou snad součástí původního rámanského ekosystému?“
Instinktivně jsem přitiskla Simone k sobě. Tolik otázek. Tak málo odpovědí. Myslí mi probleskla vzpomínka na ubohého doktora Takagišiho vycpaného jako velká ryba nebo tygra stojícího v oktopavoučím muzeu a naskočila mi husí kůže. „Jsme-li cestujícími, kam potom směřujeme?'' zeptala jsem se tiše.
Richard si povzdechl a prohlásil: „Dělal jsem nějaké výpočty. Výsledky nejsou nijak povzbudivé. I když vůči Slunci letíme velmi rychle, je naše rychlost nicotná, vezmeme-li za referenční soustavu naši lokální skupinu hvězd. Pokud se naše dráha nezmění, opustíme Sluneční soustavu ve směru na Barnardovu hvězdu. Do Barnardovy soustavy doletíme za několik tisíc let!“
Simone začala plakat. Bylo pozdě a byla velice unavená. Omluvila jsem se a sešla dolů do Michaelova pokoje nakrmit ji, zatímco muži prohlédli všechny výstupy senzorů na černé obrazovce, aby zjistili, dokáží-li určit, co se to vlastně dělo. Simone sála z prsu popudlivě, jednou mě dokonce škrábla. Její nepokoj byl velice nezvyklý, obvykle je hodná. „Cítíš náš strach, že ano?“ mluvila jsem k ní. Četla jsem, že nemluvňata mohou vnímat emoce dospělých kolem sebe. Snad je to pravda.
Nedokázala jsem odpočívat, ani když Simone už spokojeně spala na své dece na podlaze. Mé nastražené smysly mne varovaly, že dnešní události signalizují přechod do nějaké nové fáze našeho života na palubě Rámy. Richardovy výpočty, že Ráma může plout mezihvězdnou prázdnotou více než tisíc let, mne nepovzbudily. Snažila jsem se představit si žití v našich nynějších podmínkách do konec života a mysl se mi splašila. Byla by to pro Simone určitě nudná existence. Uvědomila jsem si, že vyslovuji modlitbu k Bohu, k Rámanům, ke komukoliv, kdo má možnost změnit naši budoucnost. Má modlitba byla prostá. Žádala jsem, aby nadcházející změny nějak obohatily budoucí život mé dcerušky.
28. května 2201
Dnes se opět opakovalo dlouhé hvízdání následované okázalým světelným představením na Jižním pólu Rámy. Nešla jsem se dívat. Zůstala jsem se Simone v doupěti. Michael a Richard se nesetkali s žádnými obyvateli New Yorku. Richard říkal, že představení trvalo přibližně stejně dlouho jako první, ale jednotlivé akty byly značně odlišné. Michael měl dojem, že jediná velká změna byla v barvách. Podle jeho mínění byla dnes převládající barvou modrá, kdežto před dvěma dny to byla žlutá.
Richard si je jist, že Rámané jsou zamilováni do čísla tři a že tudíž dojde k dalšímu světelnému představení, až opět nastane noc. Protože dny a noci jsou teď v Rámovi přibližně stejné a trvají třiadvacet hodin — nastoupilo časové období, které Richard nazývá rámanská rovnodennost, správně předpovězené mým brilantním manželem v kalendáři, který dal Michaelovi a mně před čtyřmi měsíci — třetí představení začne za dva zemské dny. Všichni očekáváme, že brzy po této třetí ukázce se stane něco neobvyklého. Pokud nebude v sázce Simoniino bezpečí, budu se určitě dívat.
30. května 2201
Náš mohutný válcový domov nyní podstupuje prudké zrychlování, které začalo před čtyřmi hodinami. Richard je tak vzrušený, že se jen stěží ovládá. Je přesvědčen, že pod zvýšeným břehem Jižního poloválce (Richard nesouhlasí s dosavadním označením polokoule) je pohonný systém, který pracuje na fyzikálních principech překonávajících nejbujnější představy lidských vědců a inženýrů. Zírá na data externích senzorů na černé obrazovce, svůj zamilovaný přenosný počítač drží v ruce a občas do něj vkládá některé z údajů, které vidí na monitoru. Čas od času zamumlá k sobě nebo k nám, co podle něj tento manévr provádí s naší dráhou.
V době, kdy Ráma provedl letovou korekci, aby se dostal na dráhu střetu se Zemí, jsem byla v bezvědomí na dně jámy, takže nevím, jak se třásla podlaha během předchozího manévru. Richard tvrdí, že vibrace byly zanedbatelné ve srovnání s tím, co zažíváme teď. Nyní je obtížné i chodit. Podlaha nadskakuje a padá velice vysokou frekvencí jako by ve vzdálenosti jen několika metrů pracovala sbíječka. Od té doby, co zrychlení započalo, držíme Simone v náručí. Nemůžeme ji položit na podlahu ani do kolébky, protože vibrace ji děsí. Já jsem jediná, kdo se se Simone pohybuje, a jsem obzvláště opatrná. Jde skutečně o to neztratit rovnováhu a neupadnout — Richard a Michael už upadli každý dvakrát — a Simone by se mohla vážně zranit, kdybych nešikovně upadla.
Náš skrovný nábytek poskakuje po celé místnosti. Jedna z židlí před půlhodinou doslova vyskočila do chodby a mířila ke schodům. Nejdříve jsme každých deset minut vraceli nábytek na své místo, ale teď ho ignorujeme — pokud si to nezamíří vchodem do haly.
Bylo to neuvěřitelné časové období počínající třetím a posledním světelným představením na jihu. Richard vyšel té noci první, sám, těsně před setměním. Za několik minul přiběhl vzrušeně zpět pro Michaela. Když se oba vrátili, Michael vypadal, jako by viděl ducha. „Oktopavouci,“ křičel Richard. „Jsou jich tam shromážděny tucty, podél pobřeží dva kilometry na východ.“
„No, nevíš doopravdy, kolik jich tam je,“ odporoval Michael. „Zahlédli jsme je nanejvýš na deset sekund, než zhasla světla.“
„Pozoroval jsem je déle, když jsem tam byl sám.“ pokračoval Richard. „Viděl jsem je dalekohledem. Nejdříve jich tam byla jen hrstka, ale náhle začali přicházet v houfech. Právě jsem je začal počítat, když se začali řadit do nějakého šiku. Vypadalo to, že obrovitý oktopavouk s hlavou ozdobenou modrými a červenými pruhy stojí sám před jejich útvarem.“
„Neviděl jsem červeného a modrého obra ani žádný,útvar‘.“ dodal Michael, když jsem na ně nevěřícně zírala. „Viděl jsem však určitě mnoho nestvůr s tmavými hlavami a černými a zlatými chapadly. Podle mého názoru se dívali na jih, čekali na začátek světelného představení.“
„Viděli jsme také létavce.“ sdělil mi Richard. Obrátil se k Michaelovi. „Kolik bys řekl, že jich v tom hejnu bylo?“
„Dvacet pět, možná třicet.“ odvětil Michael.
„Vznesli se vysoko nad New York, pištěli, když stoupali, a polom letěli na sever, přes Válcové moře.“ Richard se na okamžik odmlčel. „Řekl bych, že ti hloupí létavci to už zažili. Myslím, že vědí, co se stane.“
Začala jsem balit Simone do dek. „Co děláš?“ zeptal se Michael. Vysvětlila jsem mu, že si poslední světelné představení nenechám ujít. Připomněla jsem rovněž Richardovi, jak přísahal, že oktopavouci se odváží ven pouze v noci. „Tohle je mimořádná situace,“ odpověděl s jistotou, právě když začalo pískání.
Dnešní představení se mi zdálo okázalejší. Možná to způsobil můj pocit očekávání. Barvou noci byla rozhodně červená. V jednom okamžiku ohnivý rudý oblouk opsal plný a spojitý šestiúhelník tvořený hroty šesti menších rohů. I když však byla světla Rámanů okázalá nebyla nejdůležitější událostí večera. Po asi třiceti minutách Michael náhle vykřikl: „Podívejte se!“ a ukázal na pobřeží ve směru, kde on a Richard viděli předtím oktopavouky.
Na obloze nad zamrzlým Válcovým mořem se současně zažehlo několik kulových světlic. Byly asi padesát metrů nad povrchem a osvětlovaly na ledě pod sebou plochu přibližně jednoho čtverečného kilometru. Během asi tak minuty, kdy bylo vidět podrobnosti, jsme spatřili, jak se po ledě směrem na jih pohybovala velká černá masa. Richard mi podal svůj dalekohled, právě když světlice začaly pohasínat. Rozeznala jsem v mase jednotlivé tvory. Překvapivě mnoho oktopavouků mělo na hlavě barevný vzor, ale většina byla tmavě uhlově šedá jako ten, který nás pronásledoval v noře. Jak černá a zlatá chapadla, tak tvar těla potvrzovaly, že tato stvoření jsou stejného druhu jako ta, která jsme viděli už dřív. A Richard měl pravdu. Byly jich tucty.
Když začal manévr, vrátili jsme se rychle do našeho doupěte. Bylo nebezpečné zůstával během extrémních vibrací venku v Rámovi. Občas se uvolnily části okolních mrakodrapů a padaly na zem. Simone se rozplakala, jakmile začaly otřesy.
Po obtížném sestupu do našeho doupěte začal Richard kontrolovat vnější senzory, většinou se díval na polohy hvězd a planet (v některých záběrech se dá s jistotou identifikovat Saturn), a potom prováděl výpočty založené na zjištěných údajích. Michael a já jsme se střídali v držení Simone — nakonec jsme seděli v jednom rohu místnosti, kde nám dvě spojené stěny dávaly jistý pocit stability — a povídali si o úžasném dnu.
Téměř o hodinu později nám Richard oznámil výsledky předběžného určení dráhy. Nejdřív udal prvky orbity, vzhledem k Slunci, pro naši hyperbolickou trajektorii před začátkem manévru. Potom dramaticky uvedl nové oskulační prvky (jak je nazýval) naší nynější dráhy. Někde v záhybech své paměti jsem musela mít uloženu informaci, která definuje pojem oskulační prvek, ale naštěstí jsem ji nepotřebovala vydolovat. Z kontextu jsem pochopila, že Richard nám ve zkratce vysvětluje, jak moc se naše dráha změnila během prvních tří hodin manévru. Plné důsledky změny excentricity hyperboly mi však unikly.
Michael si z nebeské mechaniky zapamatoval více. „Jsi si jist?“ zeptal se téměř okamžitě.
„Kvantitativní výsledky mají široké intervaly chyb,“ odvětil Richard. „Nemůže však být pochyb o kvalitativní podstatě změny dráhy.“
„Takže rychlost úniku ze Sluneční soustavy roste?“ tázal se Michael.
„Správně,“ přikývl Richard. „Naše zrychlení jde skoro celé ve směru, který zvyšuje rychlost vzhledem ke Slunci. Manévr už přidal k naší rychlosti vůči Slunci mnoho kilometrů za sekundu.“
„Panečku,“ pravil Michael, „to je závratné.“
Pochopila jsem podstatu toho, co Richard říkal. Pokud jsme si ponechávali nějakou naději, že bychom mohli být na uzavřené dráze, která by nás mohla zázračně vrátit k Zemi, je tato naděje nyní zcela vniveč. Ráma opustí Sluneční soustavu mnohem rychleji, než kdokoliv z nás předpokládal. Zatímco se Richard lyricky rozplýval nad pohonným systémem, který dokáže udělit tak velkou změnu rychlosti léto „monstrózní kosmické lodi“, já jsem krmila Simone a zase se zamyslela nad její budoucností. Tak tedy definitivně opouštíme Sluneční soustavu, pomyslela jsem si. a letíme někam jinam. Uvidím vůbec někdy jiný svět? Uvidí ho Simone? Je možné, má dcero, že Ráma bude tvým domovským světem po celou dobu života?
Podlaha se neustále silně otřásá, ale mne to uklidňuje. Richard říká, že naše úniková rychlost se stále prudce zvyšuje. Dobrá. Pokud letíme někam jinam, chci tam cestovat co nejrychleji.
26. května 2201
Před pěti hodinami začalo uvnitř Rámy docházet k řadě mimořádných událostí. Seděli jsme tehdy spolu a večeřeli rostbíf, brambory a salát (ve snaze přesvědčit se, že jíme lahodně, máme přezdívku pro každou chemickou kombinaci, kterou dostáváme od Rámanů — a názvy jsou přibližně odvozeny z obsahu nutričních látek, takže náš „rostbíf je bohatý na bílkoviny, „brambory“ jsou hlavně uhlohydráty, atd.), když jsme uslyšeli čisté a vzdálené pískání. Přestali jsme všichni jíst a oba muži se teple oblékli a šli nahoru. Když pískot neustával, uchopila jsem Simone a své teplé oblečení, zabalila děťátko do četných přikrývek a následovala Michaela a Richarda nahoru do zimy.
Na povrchu bylo pískání mnohem hlasitější. Byli jsme si téměř jisti, že přichází z jihu, protože však byla v Rámovi tma, nechtělo se nám odejít od našeho doupěte. Po několika minutách jsme uviděli záblesky světla odrážejícího se od zrcadlových povrchů okolních mrakodrapů a nedokázali jsme překonat svou zvědavost. Plížili jsme se opatrně k jižnímu pobřeží ostrova, kde mezi námi a impozantními rohy Jižního pólu Rámy nebudou žádné budovy.
Když jsme dorazili na pobřeží Válcového moře, už probíhalo fantastické světelné představení. Oblouky mnohabarevného světla přes hodinu přeskakovaly kolem gigantických špičatých věží a osvětlovaly je. I děťátko Simone bylo hypnotizováno dlouhými pruhy žlutého, modrého a červeného světla odrážejícího se mezi věžemi a vytvářejícího ve tmě duhové obrazce. Když představení náhle skončilo, rozsvítili jsme své kapesní svítilny a vydali se zpět k našemu doupěti.
Po několika minutách chůze byl náš živý rozhovor přerušen vzdáleným dlouhým pištěním, nepochybně zvukem jednoho z ptačích tvorů, kteří loni pomohli mně a Richardovi uniknout z New Yorku. Zastavili jsme se a naslouchali. Protože jsme neviděli ani neslyšeli žádného létavce od té doby, kdy jsme se vrátili do New Yorku, abychom varovali Rámany před jadernými střelami, byli jsme oba vzrušeni. Richard byl u jejich doupěte několikrát, ale na své výkřiky dolů do velké vertikální šachty se nikdy nedočkal žádné odezvy. Právě před měsícem Richard prohlásil, že létavci zřejmě opustili New York — dnešní pištění jasně ukazuje, že alespoň jeden z našich přátel zde pořád je.
Během několika sekund, než jsme měli příležitost dohodnout se, zda jeden z nás půjde ve směru pištění, jsme zaslechli jiný zvuk, také známý, který byl příliš hlasitý, abychom se cítili dobře. Naštěstí nebyly šustící kartáče mezi námi a našim doupětem. Objala jsem oběma rukama Simone a sprintovala k domovu. Dvakrát jsem ve spěchu a ve tmě téměř narazila do budov. Michael doběhl poslední. To už jsem měla otevřený příklop i mříž. „Je jich několik,“ řekl Richard, sotva dechu popadaje, když se k nám ze všech stran blížily stále hlasitější zvuky oktopavouků. Vrhl paprsek své svítilny do dlouhé ulice vedoucí východně od našeho doupěte a všichni jsme uviděli dva velké tmavé předměty, které se k nám blížily.
Obvykle chodíme spát dvě až tři hodiny po večeři, ale dnešek byl výjimkou. Světelné představeni, pištění létavců a téměř setkání s oktopavouky, to všechno nás silně rozrušilo. Hovořili jsme a hovořili. Richard byl přesvědčen, že se stane něco velkého. Připomněl nám, že manévru přiblížení Rámy k Zemi také předcházelo malé světelné představení na Jižním pólu. Vzpomněl si, že v té době se kosmonauté na Newtonovi shodli, že celý výjev měl znamenat zprávu nebo snad nějaký poplach. Jaký význam má dnešní oslňující podívaná? přemýšlel Richard.
Pro Michaela, který nebyl v Rámovi moc dlouho předtím, než proletěl blízko Země, a nikdy neměl žádný přímý kontakt s létavci ani s oktopavouky, byly dnešní události naprosto mimořádné. Letmý pohled, kterým zachytil tvory s chapadly blížící se k nám po ulici, mu dal jisté porozumění pro hrůzu, kterou jsme s Richardem cítili, když jsme loni běželi k těm bizarním věžím a prchali před oktopavoukem.
„Jsou oktopavouci Rámané?“ ptal se dnes Michael. „Pokud ano,“ pokračoval, „proč bychom měli před nimi utíkal? Mají o tolik rozvinutější technologii než my, že si s námi v podstatě mohou dělat, co se jim zamane.“
„Oktopavouci jsou v tomto dopravním prostředku cestujícími.“ reagoval rychle Richard, „stejně jako my. A jako létavci. Oktopavouci si myslí, že můžeme být Rámany, ale nejsou si jisti. Létavci jsou záhadou. Určitě nemohou byl druhem kosmoplavců. Jak se vůbec doslali na palubu? Jsou snad součástí původního rámanského ekosystému?“
Instinktivně jsem přitiskla Simone k sobě. Tolik otázek. Tak málo odpovědí. Myslí mi probleskla vzpomínka na ubohého doktora Takagišiho vycpaného jako velká ryba nebo tygra stojícího v oktopavoučím muzeu a naskočila mi husí kůže. „Jsme-li cestujícími, kam potom směřujeme?'' zeptala jsem se tiše.
Richard si povzdechl a prohlásil: „Dělal jsem nějaké výpočty. Výsledky nejsou nijak povzbudivé. I když vůči Slunci letíme velmi rychle, je naše rychlost nicotná, vezmeme-li za referenční soustavu naši lokální skupinu hvězd. Pokud se naše dráha nezmění, opustíme Sluneční soustavu ve směru na Barnardovu hvězdu. Do Barnardovy soustavy doletíme za několik tisíc let!“
Simone začala plakat. Bylo pozdě a byla velice unavená. Omluvila jsem se a sešla dolů do Michaelova pokoje nakrmit ji, zatímco muži prohlédli všechny výstupy senzorů na černé obrazovce, aby zjistili, dokáží-li určit, co se to vlastně dělo. Simone sála z prsu popudlivě, jednou mě dokonce škrábla. Její nepokoj byl velice nezvyklý, obvykle je hodná. „Cítíš náš strach, že ano?“ mluvila jsem k ní. Četla jsem, že nemluvňata mohou vnímat emoce dospělých kolem sebe. Snad je to pravda.
Nedokázala jsem odpočívat, ani když Simone už spokojeně spala na své dece na podlaze. Mé nastražené smysly mne varovaly, že dnešní události signalizují přechod do nějaké nové fáze našeho života na palubě Rámy. Richardovy výpočty, že Ráma může plout mezihvězdnou prázdnotou více než tisíc let, mne nepovzbudily. Snažila jsem se představit si žití v našich nynějších podmínkách do konec života a mysl se mi splašila. Byla by to pro Simone určitě nudná existence. Uvědomila jsem si, že vyslovuji modlitbu k Bohu, k Rámanům, ke komukoliv, kdo má možnost změnit naši budoucnost. Má modlitba byla prostá. Žádala jsem, aby nadcházející změny nějak obohatily budoucí život mé dcerušky.
28. května 2201
Dnes se opět opakovalo dlouhé hvízdání následované okázalým světelným představením na Jižním pólu Rámy. Nešla jsem se dívat. Zůstala jsem se Simone v doupěti. Michael a Richard se nesetkali s žádnými obyvateli New Yorku. Richard říkal, že představení trvalo přibližně stejně dlouho jako první, ale jednotlivé akty byly značně odlišné. Michael měl dojem, že jediná velká změna byla v barvách. Podle jeho mínění byla dnes převládající barvou modrá, kdežto před dvěma dny to byla žlutá.
Richard si je jist, že Rámané jsou zamilováni do čísla tři a že tudíž dojde k dalšímu světelnému představení, až opět nastane noc. Protože dny a noci jsou teď v Rámovi přibližně stejné a trvají třiadvacet hodin — nastoupilo časové období, které Richard nazývá rámanská rovnodennost, správně předpovězené mým brilantním manželem v kalendáři, který dal Michaelovi a mně před čtyřmi měsíci — třetí představení začne za dva zemské dny. Všichni očekáváme, že brzy po této třetí ukázce se stane něco neobvyklého. Pokud nebude v sázce Simoniino bezpečí, budu se určitě dívat.
30. května 2201
Náš mohutný válcový domov nyní podstupuje prudké zrychlování, které začalo před čtyřmi hodinami. Richard je tak vzrušený, že se jen stěží ovládá. Je přesvědčen, že pod zvýšeným břehem Jižního poloválce (Richard nesouhlasí s dosavadním označením polokoule) je pohonný systém, který pracuje na fyzikálních principech překonávajících nejbujnější představy lidských vědců a inženýrů. Zírá na data externích senzorů na černé obrazovce, svůj zamilovaný přenosný počítač drží v ruce a občas do něj vkládá některé z údajů, které vidí na monitoru. Čas od času zamumlá k sobě nebo k nám, co podle něj tento manévr provádí s naší dráhou.
V době, kdy Ráma provedl letovou korekci, aby se dostal na dráhu střetu se Zemí, jsem byla v bezvědomí na dně jámy, takže nevím, jak se třásla podlaha během předchozího manévru. Richard tvrdí, že vibrace byly zanedbatelné ve srovnání s tím, co zažíváme teď. Nyní je obtížné i chodit. Podlaha nadskakuje a padá velice vysokou frekvencí jako by ve vzdálenosti jen několika metrů pracovala sbíječka. Od té doby, co zrychlení započalo, držíme Simone v náručí. Nemůžeme ji položit na podlahu ani do kolébky, protože vibrace ji děsí. Já jsem jediná, kdo se se Simone pohybuje, a jsem obzvláště opatrná. Jde skutečně o to neztratit rovnováhu a neupadnout — Richard a Michael už upadli každý dvakrát — a Simone by se mohla vážně zranit, kdybych nešikovně upadla.
Náš skrovný nábytek poskakuje po celé místnosti. Jedna z židlí před půlhodinou doslova vyskočila do chodby a mířila ke schodům. Nejdříve jsme každých deset minut vraceli nábytek na své místo, ale teď ho ignorujeme — pokud si to nezamíří vchodem do haly.
Bylo to neuvěřitelné časové období počínající třetím a posledním světelným představením na jihu. Richard vyšel té noci první, sám, těsně před setměním. Za několik minul přiběhl vzrušeně zpět pro Michaela. Když se oba vrátili, Michael vypadal, jako by viděl ducha. „Oktopavouci,“ křičel Richard. „Jsou jich tam shromážděny tucty, podél pobřeží dva kilometry na východ.“
„No, nevíš doopravdy, kolik jich tam je,“ odporoval Michael. „Zahlédli jsme je nanejvýš na deset sekund, než zhasla světla.“
„Pozoroval jsem je déle, když jsem tam byl sám.“ pokračoval Richard. „Viděl jsem je dalekohledem. Nejdříve jich tam byla jen hrstka, ale náhle začali přicházet v houfech. Právě jsem je začal počítat, když se začali řadit do nějakého šiku. Vypadalo to, že obrovitý oktopavouk s hlavou ozdobenou modrými a červenými pruhy stojí sám před jejich útvarem.“
„Neviděl jsem červeného a modrého obra ani žádný,útvar‘.“ dodal Michael, když jsem na ně nevěřícně zírala. „Viděl jsem však určitě mnoho nestvůr s tmavými hlavami a černými a zlatými chapadly. Podle mého názoru se dívali na jih, čekali na začátek světelného představení.“
„Viděli jsme také létavce.“ sdělil mi Richard. Obrátil se k Michaelovi. „Kolik bys řekl, že jich v tom hejnu bylo?“
„Dvacet pět, možná třicet.“ odvětil Michael.
„Vznesli se vysoko nad New York, pištěli, když stoupali, a polom letěli na sever, přes Válcové moře.“ Richard se na okamžik odmlčel. „Řekl bych, že ti hloupí létavci to už zažili. Myslím, že vědí, co se stane.“
Začala jsem balit Simone do dek. „Co děláš?“ zeptal se Michael. Vysvětlila jsem mu, že si poslední světelné představení nenechám ujít. Připomněla jsem rovněž Richardovi, jak přísahal, že oktopavouci se odváží ven pouze v noci. „Tohle je mimořádná situace,“ odpověděl s jistotou, právě když začalo pískání.
Dnešní představení se mi zdálo okázalejší. Možná to způsobil můj pocit očekávání. Barvou noci byla rozhodně červená. V jednom okamžiku ohnivý rudý oblouk opsal plný a spojitý šestiúhelník tvořený hroty šesti menších rohů. I když však byla světla Rámanů okázalá nebyla nejdůležitější událostí večera. Po asi třiceti minutách Michael náhle vykřikl: „Podívejte se!“ a ukázal na pobřeží ve směru, kde on a Richard viděli předtím oktopavouky.
Na obloze nad zamrzlým Válcovým mořem se současně zažehlo několik kulových světlic. Byly asi padesát metrů nad povrchem a osvětlovaly na ledě pod sebou plochu přibližně jednoho čtverečného kilometru. Během asi tak minuty, kdy bylo vidět podrobnosti, jsme spatřili, jak se po ledě směrem na jih pohybovala velká černá masa. Richard mi podal svůj dalekohled, právě když světlice začaly pohasínat. Rozeznala jsem v mase jednotlivé tvory. Překvapivě mnoho oktopavouků mělo na hlavě barevný vzor, ale většina byla tmavě uhlově šedá jako ten, který nás pronásledoval v noře. Jak černá a zlatá chapadla, tak tvar těla potvrzovaly, že tato stvoření jsou stejného druhu jako ta, která jsme viděli už dřív. A Richard měl pravdu. Byly jich tucty.
Když začal manévr, vrátili jsme se rychle do našeho doupěte. Bylo nebezpečné zůstával během extrémních vibrací venku v Rámovi. Občas se uvolnily části okolních mrakodrapů a padaly na zem. Simone se rozplakala, jakmile začaly otřesy.
Po obtížném sestupu do našeho doupěte začal Richard kontrolovat vnější senzory, většinou se díval na polohy hvězd a planet (v některých záběrech se dá s jistotou identifikovat Saturn), a potom prováděl výpočty založené na zjištěných údajích. Michael a já jsme se střídali v držení Simone — nakonec jsme seděli v jednom rohu místnosti, kde nám dvě spojené stěny dávaly jistý pocit stability — a povídali si o úžasném dnu.
Téměř o hodinu později nám Richard oznámil výsledky předběžného určení dráhy. Nejdřív udal prvky orbity, vzhledem k Slunci, pro naši hyperbolickou trajektorii před začátkem manévru. Potom dramaticky uvedl nové oskulační prvky (jak je nazýval) naší nynější dráhy. Někde v záhybech své paměti jsem musela mít uloženu informaci, která definuje pojem oskulační prvek, ale naštěstí jsem ji nepotřebovala vydolovat. Z kontextu jsem pochopila, že Richard nám ve zkratce vysvětluje, jak moc se naše dráha změnila během prvních tří hodin manévru. Plné důsledky změny excentricity hyperboly mi však unikly.
Michael si z nebeské mechaniky zapamatoval více. „Jsi si jist?“ zeptal se téměř okamžitě.
„Kvantitativní výsledky mají široké intervaly chyb,“ odvětil Richard. „Nemůže však být pochyb o kvalitativní podstatě změny dráhy.“
„Takže rychlost úniku ze Sluneční soustavy roste?“ tázal se Michael.
„Správně,“ přikývl Richard. „Naše zrychlení jde skoro celé ve směru, který zvyšuje rychlost vzhledem ke Slunci. Manévr už přidal k naší rychlosti vůči Slunci mnoho kilometrů za sekundu.“
„Panečku,“ pravil Michael, „to je závratné.“
Pochopila jsem podstatu toho, co Richard říkal. Pokud jsme si ponechávali nějakou naději, že bychom mohli být na uzavřené dráze, která by nás mohla zázračně vrátit k Zemi, je tato naděje nyní zcela vniveč. Ráma opustí Sluneční soustavu mnohem rychleji, než kdokoliv z nás předpokládal. Zatímco se Richard lyricky rozplýval nad pohonným systémem, který dokáže udělit tak velkou změnu rychlosti léto „monstrózní kosmické lodi“, já jsem krmila Simone a zase se zamyslela nad její budoucností. Tak tedy definitivně opouštíme Sluneční soustavu, pomyslela jsem si. a letíme někam jinam. Uvidím vůbec někdy jiný svět? Uvidí ho Simone? Je možné, má dcero, že Ráma bude tvým domovským světem po celou dobu života?
Podlaha se neustále silně otřásá, ale mne to uklidňuje. Richard říká, že naše úniková rychlost se stále prudce zvyšuje. Dobrá. Pokud letíme někam jinam, chci tam cestovat co nejrychleji.
4
5. června 2201
Probudila jsem se uprostřed minulé noci. když jsem zaslechla vytrvalé klepání, které přicházelo ze směru vertikální chodby v našem doupěti. I když normální hladina zvuku z neustálého otřásání je značná, Richard i já jsme bez potíží jasně rozeznali bouchání. Přesvědčili jsme se, že Simone pohodlně spí v nové kolébce, kterou Richard sestrojil, aby minimalizoval vibrace, a šli jsme opatrně ke svislé chodbě.
Klepání sílilo, jak jsme vystupovali po schodech směrem k mříži, která nás chrání proti nezvaným návštěvníkům. Na jedné podestě se ke mně Richard naklonil a pošeptal mi, že to „musí Macduff bušit na bránu“ a že se brzy vyjeví naše „hříchy“. Byla jsem příliš napjatá, abych se zasmála. Když jsme byli ještě několik metrů pod mříží, uviděli jsme velký pohybující se stín vržený na stěnu před námi. Zastavili jsme se. abychom si ho prohlédli. Oba jsme si hned uvědomili, že vnější kryt našeho doupěte je otevřen — nahoře v Rámovi bylo denní světlo — a že bizarní stín na stěně vytváří rámanský tvor nebo biot zodpovědný za bouchání.
Instinktivně jsem sevřela Richardovi ruku. „Co to je, propána?“ zeptala jsem se nahlas.
„Musí to být něco nového.“ odpověděl Richard potichu.
Řekla jsem mu, že stín připomíná starodávnou pumpu na ropu kývající se nahoru a dolů uprostřed ropného pole. Zazubil se nervózně a souhlasil.
Čekali jsme alespoň pět minut a neviděli ani neslyšeli jsme žádnou změnu v rytmickém klepání návštěvníka. Richard mi potom řekl, že vyleze k mříži, kde uvidí něco určitějšího než stín. To ovšem znamenalo, že ten venku, co klepal na naše dveře, ho uvidí také za předpokladu, že má oči, nebo jejich přibližný ekvivalent. Z nějakého důvodu jsem si v tom okamžiku vzpomněla na doktora Takagišiho a zaplavila mne vlna strachu. Políbila jsem Richarda a řekla mu, ať neriskuje.
Když dosáhl poslední podesty, hned nad tou. na níž jsem čekala, měl tělo částečně ve světle a překrýval pohybující se stín. Klepání náhle ustalo. „Je to biot,“ zakřičel Richard. „Vypadá jako kudlanka nábožná s rukou navíc uprostřed obličeje.“
Náhle se mu rozšířily oči. „A teď otevírá mříž,“ dodal a okamžitě seskočil z podesty.
Sekundu nato byl vedle mne. Chytil mě za ruku a utíkali jsme několik úseků schodů spolu. Nezastavili jsme se, dokud jsme nebyli ve svém patře.
Nad sebou jsme slyšeli zvuk pohybujícího se tvora. „Za první kudlankou byla ještě jedna a aspoň jeden buldozer,“ řekl Richard, lapaje po dechu. „Jakmile mne zahlédli, začali odstraňovat mříž… Zjevně klepali jen proto, aby nás upozornili na svou přítomnost.“
„Ale co chtějí?“ položila jsem řečnickou otázku. Hluk nad námi sílil. „Rachotí to jako vojsko,“ dodala jsem.
Během několika sekund jsme je slyšeli scházet po schodech. „Musíme se připravit k útěku.“ řekl Richard divoce rozrušen. „Ty vezmi Simone, já vzbudím Michaela.“
Scházeli jsme svižně chodbou k našemu obytnému prostoru. Michaela už vzbudil hluk a Simone sebou rovněž vrtěla. Shromáždili jsme se v hlavní místnosti, seděli na chvějící se podlaze proti černému panelu a čekali na mimozemské nájezdníky. Richard si připravil na klávesnici požadavek Rámanům, který by po vložení dvou dalších příkazů způsobil, že se černá zástěna zvedne jako vždy, když nám neviditelní blahodárci chtějí dodat nějaký nový výrobek. „Kdyby nás napadli,“ řekl Richard, „riskneme to do tunelů za panelem.“
Přešlo půl hodiny. Podle lomozu od schodů se dalo říci, že narušitelé jsou už na naší úrovni v doupěti, ale nikdo z nich ještě nevstoupil do průchodu k našemu obytnému prostoru. Po dalších patnácti minutách přemohla mého muže zvědavost. „Půjdu obhlédnout situaci,“ prohlásil a zanechal Michaela se mnou a se Simone.
Vrátil se za necelých pět minut. „Je jich tam patnáct, možná dvacet,“ sdělil nám a zmateně se kabonil. „Celkem tři kudlanky plus dva různé typy buldozerových biotů. Zdá se, že na protější straně něco budují.“
Simone zase usnula. Položila jsem ji do kolébky a následovala oba muže ke zdroji hluku. Když jsme dosáhli kruhové oblasti, odkud stoupá schodiště k otvoru do New Yorku, spatřili jsme horečnatou činnost. Bylo nemožné sledovat všechnu práci, která na druhé straně probíhala. Vypadalo to. že kudlanky dohlížejí na bioty-buldozery, kteří rozšiřovali horizontální chodbu na druhé straně kruhové místnosti.
„Má někdo nějaký nápad, co tam asi dělají?“ zeptal se Michael šeptem.
„Ani potuchy.“ odvětil Richard po chvíli.
Už uplynulo skoro čtyřiadvacet hodin a pořád není jasné, co bioti budují. Richard si myslí, že rozšíření chodby se provádí proto, aby tam mohlo být umístěno nějaké nové zařízení. Naznačil též, že tato činnost má téměř určitě něco společného s námi, protože se to konec konců děje v našem doupěti.
Bioti pracují bez přestávek na odpočinek, spánek nebo jídlo. Zdá se, že sledují nějaký hlavní plán nebo postup, který byl důkladně vysvětlen, protože nikdo se nikdy na nic neptá. Je to úděsná podívaná na jejich neúnavnou činnost. Bioti nám nedali ani jednou najevo, že si všimli naší přítomnosti a toho, že je pozorujeme.
Před hodinou jsme krátce hovořili o frustraci, kterou pociťujeme, protože nevíme, co se kolem nás děje. V jedné chvíli se Richard zasmál. „Ve skutečnosti to není dramaticky odlišné od situací na Zemi,“ řekl neurčitě. Když jsme na něj s Michaelem naléhali, aby vysvětlil, co tím myslí, Richard jen v širokém gestu máchnul rukou a roztržitě odpověděl: „I doma jsou naše znalosti velice omezeny. Hledání pravdy je vždy frustrující zážitek.“
8. června 2201
Je pro mne nepředstavitelné, že bioti dokázali dokončit zařízení tak rychle. Před dvěma hodinami se poslední z nich, předák kudlanka, který nám signalizoval (pomocí „ruky“ uprostřed svého „obličeje“), abychom si novou místnost prohlédli, konečně vzdálil po schodech a zmizel. Richard říká, že zůstal v našem doupěti, dokud se nepřesvědčil, že jsme všechno pochopili.
Jediným předmětem v nové místnosti je úzká pravoúhlá nádrž, která byla zřejmě navržena pro nás. Má lesklé kovové stěny a je asi tři metry vysoká. Na obou koncích je žebřík, který vede z podlahy k okraji nádrže. Na vnějším obvodu nádrže, jen několik centimetrů pod horním okrajem, je pevná lávka.
Uvnitř pravoúhlé struktury jsou ve stěnách upevněna čtyři tkaná visutá lůžka. Každý z těchto fascinujících výtvorů je konstruován individuálně pro každého člena naší rodiny. Lůžka pro Michaela a Richarda jsou na koncích nádrže. Simone a já máme svá lůžka uprostřed, její maličké visuté lože je hned vedle mého.
Richard samozřejmě už podrobně celé uspořádání prozkoumal. Protože nádrž má příklop a visutá lůžka jsou v dutině, od půl metru do jednoho metru od stropu, došel k závěru, že nádrž se uzavře a potom se pravděpodobně naplní tekutinou. Ale proč byla vybudována? Podstoupíme nějakou řadu pokusů? Richard si je jist, že budeme nějakým způsobem testováni, ale Michael říká, že „není konzistentní s osobností Rámanů“, jak jsme ji zatím pozorovali, abychom byli použiti jako pokusní králíci. Musela jsem se této poznámce smát. Michael nyní rozšířil svůj nevyléčitelný náboženský optimismus i ve vztahu k Rámanům. On vždy předpokládá, jako Voltairův doktor Panglos, že žijeme v nejlepším z možných vesmírů.
Předák kudlanka zůstal, pozoroval nás z lávky kolem nádrže, až jsme si všichni čtyři na naše visutá lůžka doopravdy lehli. Richard poukázal na to, že ačkoliv jsou lůžka na stěnách upevněna v různých výškách, „ponoříme se“ na nich všichni do přibližně stejné hloubky. Tkanivo je slabě pružné, připomíná materiál sítě, s níž jsme se už v Rámovi setkali. Když jsem dnes odpoledne lůžko „testovala“, připomněla mi jeho pružnost strach i povznášející pocit, který jsem prožila při své cestě v postroji ze síťoviny přes Válcové moře. Když jsem zavřela oči, bylo snadné vidět se zase těsně nad vodou, zavěšenou pod třemi velkými létavci, kteří mne odnášeli ke svobodě.
Podél stěny doupěte, z pohledu od našeho obytného prostoru za nádrží, je řada tlustých trubek, které jsou k ní připojeny. Předpokládáme, že jimi bude přivedena nějaká tekutina, která zaplní objem nádrže. Mám tušení, že to velice brzy zjistíme.
Tak co teď uděláme? Všichni tři souhlasíme, že bychom měli vyčkat. Nepochybně se bude od nás vyžadovat, abychom v této nádrži strávili nějaký čas. Musíme však předpokládat, že nám řeknou, kdy je ta správná doba.
10. června 2201
Richard měl pravdu. Byl si jist, že přerušované nízkofrekvenční pískání včera ráno oznamovalo další přechodovou fázi letu. Dokonce navrhl, že bychom asi měli jít k nádrži a připravit se k zaujmutí polohy na visutých lůžkách. Michael i já jsme mu odporovali, tvrdili jsme, že nemáme dost informací, abychom dospěli k takovému závěru.
Měli jsme Richarda poslechnout. Pískání jsme v podstatě ignorovali a pokračovali ve své normální (pokud tento termín může být vůbec kdy použit pro naši existenci uvnitř kosmické lodi mimozemského původu) rutině. Asi o tři hodiny později se objevil ve vchodu do naší hlavní místnosti předák kudlanka a k smrti mne vyděsil. Svými podivnými prsty ukázal do chodby a dal nám jasně najevo, že si musíme pospíšit.
Simone ještě spala a nelíbilo se jí. když jsem ji vzbudila. Měla také hlad, ale biot-kudlanka mi nedal čas, abych ji nakrmila. A tak Simone přerývaně plakala, když jsme byli nahnáni do houfu a k nádrži.
Druhý biot-kudlanka čekal na lávce, která je kolem ústí nádrže. Ve svých divných rukách držel průhledné přilby. Musel to být také inspektor, protože nám nedovolil sestoupit na lůžka, dokud nezkontroloval, že máme přilby správně nasazeny. Plastická nebo skleněná hmota, z níž je přední část přilby, je pozoruhodná: je skrze ni perfektně vidět. Dolní části přileb jsou také mimořádné. Jsou vyrobeny z lepkavé, gumě podobné sloučeniny, která velice těsně přilehne k pokožce a vytváří neproniknutelný uzávěr.
Leželi jsme na visutých lůžkách jen třicet sekund, když nás mocné vzedmutí přitlačilo do tkaniny takovou silou, že jsme klesli do poloviny prázdné nádrže. Okamžik nato se kolem našich trupů obalily slaboučké nitky (zdálo se, že vyrůstají z materiálu lůžka) a nechaly nám volné jen ruce a hrdla. Mrkla jsem na Simone, zda nepláče: měla na tváři široký úsměv.
Nádrž se už začala plnit světlezelenou tekutinou. V necelé minutě jsme jí byli obklopeni. Měla hustotu velmi blízkou naší, protože jsme zpola pluli po povrchu, dokud se nezavřel příklop nádrže a tekutina nevyplnila celý objem. I když jsem považovala za nepravděpodobné, že nám hrozí skutečné nebezpečí, vyděsila jsem se, když se nad námi uzavřelo víko. V každém z nás je trochu klaustrofobie.
Po celou tu dobu pokračovalo silné zrychlování. Naštěstí nebyla v nádrži úplná tma. Na příklopu nádrže byla malá světélka. Viděla jsem vedle sebe Simone, její tělíčko poskakovalo jako bójka, a v dálce dokonce i Richarda.
V nádrži jsme byli něco přes dvě hodiny. Když jsme skončili, byl Richard nesmíme vzrušen. Řekl Michaelovi a mně, že jsme určitě právě dokončili „test“, který ukázal, dokážeme-li vydržet „nadměrné“ síly.
„Nejsou spokojeni s nicotným zrychlením, které jsme zatím pociťovali.“ informoval nás nadšeně. „Rámané chtějí,skutečně‘ zvýšit rychlost. Aby toho dosáhli, musí být kosmická loď dlouhodobě vystavena silám, které vyvolávají zrychlení několika gé. Tato nádrž je navržena tak, aby nám zajistila dostatečný polštář a aby se naše těla se specifickou biologickou konstrukcí dokázala přizpůsobit neobvyklému prostředí.“
Richard strávil celý den výpočty a před několika hodinami nám ukázal předběžnou rekonstrukci včerejší události zrychlení. „Podívejte se na tohle!“ křičel, stěží se ovládaje. „Během toho krátkého dvouhodinového údobí jsme dosáhli ekvivalentní změnu rychlosti sedmdesát kilometrů za sekundu. To je pro kosmickou loď Rámovy velikosti absolutně ohromující! Zrychlovali jsme celou dobu téměř deseti gé.“ Potom se na nás zazubil. „Tahle loď má sakra páru.“
Když jsme ukončili test v nádrži, zavedla jsem do nás všech včetně Simone novou sadu biometrických sond. Nenašla jsem žádnou neočekávanou odezvu, ale připouštím, že mám pořád ještě trochu obavy, jak budou naše těla reagovat na napětí. Před několika minutami mne Richard vypeskoval. „Rámané nás určitě také sledují,“ prohlásil a naznačil tím, že nepovažuje biometrii za potřebnou. „Vsadím se, že získávají vlastní údaje pomocí těch nitek.“
5. června 2201
Probudila jsem se uprostřed minulé noci. když jsem zaslechla vytrvalé klepání, které přicházelo ze směru vertikální chodby v našem doupěti. I když normální hladina zvuku z neustálého otřásání je značná, Richard i já jsme bez potíží jasně rozeznali bouchání. Přesvědčili jsme se, že Simone pohodlně spí v nové kolébce, kterou Richard sestrojil, aby minimalizoval vibrace, a šli jsme opatrně ke svislé chodbě.
Klepání sílilo, jak jsme vystupovali po schodech směrem k mříži, která nás chrání proti nezvaným návštěvníkům. Na jedné podestě se ke mně Richard naklonil a pošeptal mi, že to „musí Macduff bušit na bránu“ a že se brzy vyjeví naše „hříchy“. Byla jsem příliš napjatá, abych se zasmála. Když jsme byli ještě několik metrů pod mříží, uviděli jsme velký pohybující se stín vržený na stěnu před námi. Zastavili jsme se. abychom si ho prohlédli. Oba jsme si hned uvědomili, že vnější kryt našeho doupěte je otevřen — nahoře v Rámovi bylo denní světlo — a že bizarní stín na stěně vytváří rámanský tvor nebo biot zodpovědný za bouchání.
Instinktivně jsem sevřela Richardovi ruku. „Co to je, propána?“ zeptala jsem se nahlas.
„Musí to být něco nového.“ odpověděl Richard potichu.
Řekla jsem mu, že stín připomíná starodávnou pumpu na ropu kývající se nahoru a dolů uprostřed ropného pole. Zazubil se nervózně a souhlasil.
Čekali jsme alespoň pět minut a neviděli ani neslyšeli jsme žádnou změnu v rytmickém klepání návštěvníka. Richard mi potom řekl, že vyleze k mříži, kde uvidí něco určitějšího než stín. To ovšem znamenalo, že ten venku, co klepal na naše dveře, ho uvidí také za předpokladu, že má oči, nebo jejich přibližný ekvivalent. Z nějakého důvodu jsem si v tom okamžiku vzpomněla na doktora Takagišiho a zaplavila mne vlna strachu. Políbila jsem Richarda a řekla mu, ať neriskuje.
Když dosáhl poslední podesty, hned nad tou. na níž jsem čekala, měl tělo částečně ve světle a překrýval pohybující se stín. Klepání náhle ustalo. „Je to biot,“ zakřičel Richard. „Vypadá jako kudlanka nábožná s rukou navíc uprostřed obličeje.“
Náhle se mu rozšířily oči. „A teď otevírá mříž,“ dodal a okamžitě seskočil z podesty.
Sekundu nato byl vedle mne. Chytil mě za ruku a utíkali jsme několik úseků schodů spolu. Nezastavili jsme se, dokud jsme nebyli ve svém patře.
Nad sebou jsme slyšeli zvuk pohybujícího se tvora. „Za první kudlankou byla ještě jedna a aspoň jeden buldozer,“ řekl Richard, lapaje po dechu. „Jakmile mne zahlédli, začali odstraňovat mříž… Zjevně klepali jen proto, aby nás upozornili na svou přítomnost.“
„Ale co chtějí?“ položila jsem řečnickou otázku. Hluk nad námi sílil. „Rachotí to jako vojsko,“ dodala jsem.
Během několika sekund jsme je slyšeli scházet po schodech. „Musíme se připravit k útěku.“ řekl Richard divoce rozrušen. „Ty vezmi Simone, já vzbudím Michaela.“
Scházeli jsme svižně chodbou k našemu obytnému prostoru. Michaela už vzbudil hluk a Simone sebou rovněž vrtěla. Shromáždili jsme se v hlavní místnosti, seděli na chvějící se podlaze proti černému panelu a čekali na mimozemské nájezdníky. Richard si připravil na klávesnici požadavek Rámanům, který by po vložení dvou dalších příkazů způsobil, že se černá zástěna zvedne jako vždy, když nám neviditelní blahodárci chtějí dodat nějaký nový výrobek. „Kdyby nás napadli,“ řekl Richard, „riskneme to do tunelů za panelem.“
Přešlo půl hodiny. Podle lomozu od schodů se dalo říci, že narušitelé jsou už na naší úrovni v doupěti, ale nikdo z nich ještě nevstoupil do průchodu k našemu obytnému prostoru. Po dalších patnácti minutách přemohla mého muže zvědavost. „Půjdu obhlédnout situaci,“ prohlásil a zanechal Michaela se mnou a se Simone.
Vrátil se za necelých pět minut. „Je jich tam patnáct, možná dvacet,“ sdělil nám a zmateně se kabonil. „Celkem tři kudlanky plus dva různé typy buldozerových biotů. Zdá se, že na protější straně něco budují.“
Simone zase usnula. Položila jsem ji do kolébky a následovala oba muže ke zdroji hluku. Když jsme dosáhli kruhové oblasti, odkud stoupá schodiště k otvoru do New Yorku, spatřili jsme horečnatou činnost. Bylo nemožné sledovat všechnu práci, která na druhé straně probíhala. Vypadalo to. že kudlanky dohlížejí na bioty-buldozery, kteří rozšiřovali horizontální chodbu na druhé straně kruhové místnosti.
„Má někdo nějaký nápad, co tam asi dělají?“ zeptal se Michael šeptem.
„Ani potuchy.“ odvětil Richard po chvíli.
Už uplynulo skoro čtyřiadvacet hodin a pořád není jasné, co bioti budují. Richard si myslí, že rozšíření chodby se provádí proto, aby tam mohlo být umístěno nějaké nové zařízení. Naznačil též, že tato činnost má téměř určitě něco společného s námi, protože se to konec konců děje v našem doupěti.
Bioti pracují bez přestávek na odpočinek, spánek nebo jídlo. Zdá se, že sledují nějaký hlavní plán nebo postup, který byl důkladně vysvětlen, protože nikdo se nikdy na nic neptá. Je to úděsná podívaná na jejich neúnavnou činnost. Bioti nám nedali ani jednou najevo, že si všimli naší přítomnosti a toho, že je pozorujeme.
Před hodinou jsme krátce hovořili o frustraci, kterou pociťujeme, protože nevíme, co se kolem nás děje. V jedné chvíli se Richard zasmál. „Ve skutečnosti to není dramaticky odlišné od situací na Zemi,“ řekl neurčitě. Když jsme na něj s Michaelem naléhali, aby vysvětlil, co tím myslí, Richard jen v širokém gestu máchnul rukou a roztržitě odpověděl: „I doma jsou naše znalosti velice omezeny. Hledání pravdy je vždy frustrující zážitek.“
8. června 2201
Je pro mne nepředstavitelné, že bioti dokázali dokončit zařízení tak rychle. Před dvěma hodinami se poslední z nich, předák kudlanka, který nám signalizoval (pomocí „ruky“ uprostřed svého „obličeje“), abychom si novou místnost prohlédli, konečně vzdálil po schodech a zmizel. Richard říká, že zůstal v našem doupěti, dokud se nepřesvědčil, že jsme všechno pochopili.
Jediným předmětem v nové místnosti je úzká pravoúhlá nádrž, která byla zřejmě navržena pro nás. Má lesklé kovové stěny a je asi tři metry vysoká. Na obou koncích je žebřík, který vede z podlahy k okraji nádrže. Na vnějším obvodu nádrže, jen několik centimetrů pod horním okrajem, je pevná lávka.
Uvnitř pravoúhlé struktury jsou ve stěnách upevněna čtyři tkaná visutá lůžka. Každý z těchto fascinujících výtvorů je konstruován individuálně pro každého člena naší rodiny. Lůžka pro Michaela a Richarda jsou na koncích nádrže. Simone a já máme svá lůžka uprostřed, její maličké visuté lože je hned vedle mého.
Richard samozřejmě už podrobně celé uspořádání prozkoumal. Protože nádrž má příklop a visutá lůžka jsou v dutině, od půl metru do jednoho metru od stropu, došel k závěru, že nádrž se uzavře a potom se pravděpodobně naplní tekutinou. Ale proč byla vybudována? Podstoupíme nějakou řadu pokusů? Richard si je jist, že budeme nějakým způsobem testováni, ale Michael říká, že „není konzistentní s osobností Rámanů“, jak jsme ji zatím pozorovali, abychom byli použiti jako pokusní králíci. Musela jsem se této poznámce smát. Michael nyní rozšířil svůj nevyléčitelný náboženský optimismus i ve vztahu k Rámanům. On vždy předpokládá, jako Voltairův doktor Panglos, že žijeme v nejlepším z možných vesmírů.
Předák kudlanka zůstal, pozoroval nás z lávky kolem nádrže, až jsme si všichni čtyři na naše visutá lůžka doopravdy lehli. Richard poukázal na to, že ačkoliv jsou lůžka na stěnách upevněna v různých výškách, „ponoříme se“ na nich všichni do přibližně stejné hloubky. Tkanivo je slabě pružné, připomíná materiál sítě, s níž jsme se už v Rámovi setkali. Když jsem dnes odpoledne lůžko „testovala“, připomněla mi jeho pružnost strach i povznášející pocit, který jsem prožila při své cestě v postroji ze síťoviny přes Válcové moře. Když jsem zavřela oči, bylo snadné vidět se zase těsně nad vodou, zavěšenou pod třemi velkými létavci, kteří mne odnášeli ke svobodě.
Podél stěny doupěte, z pohledu od našeho obytného prostoru za nádrží, je řada tlustých trubek, které jsou k ní připojeny. Předpokládáme, že jimi bude přivedena nějaká tekutina, která zaplní objem nádrže. Mám tušení, že to velice brzy zjistíme.
Tak co teď uděláme? Všichni tři souhlasíme, že bychom měli vyčkat. Nepochybně se bude od nás vyžadovat, abychom v této nádrži strávili nějaký čas. Musíme však předpokládat, že nám řeknou, kdy je ta správná doba.
10. června 2201
Richard měl pravdu. Byl si jist, že přerušované nízkofrekvenční pískání včera ráno oznamovalo další přechodovou fázi letu. Dokonce navrhl, že bychom asi měli jít k nádrži a připravit se k zaujmutí polohy na visutých lůžkách. Michael i já jsme mu odporovali, tvrdili jsme, že nemáme dost informací, abychom dospěli k takovému závěru.
Měli jsme Richarda poslechnout. Pískání jsme v podstatě ignorovali a pokračovali ve své normální (pokud tento termín může být vůbec kdy použit pro naši existenci uvnitř kosmické lodi mimozemského původu) rutině. Asi o tři hodiny později se objevil ve vchodu do naší hlavní místnosti předák kudlanka a k smrti mne vyděsil. Svými podivnými prsty ukázal do chodby a dal nám jasně najevo, že si musíme pospíšit.
Simone ještě spala a nelíbilo se jí. když jsem ji vzbudila. Měla také hlad, ale biot-kudlanka mi nedal čas, abych ji nakrmila. A tak Simone přerývaně plakala, když jsme byli nahnáni do houfu a k nádrži.
Druhý biot-kudlanka čekal na lávce, která je kolem ústí nádrže. Ve svých divných rukách držel průhledné přilby. Musel to být také inspektor, protože nám nedovolil sestoupit na lůžka, dokud nezkontroloval, že máme přilby správně nasazeny. Plastická nebo skleněná hmota, z níž je přední část přilby, je pozoruhodná: je skrze ni perfektně vidět. Dolní části přileb jsou také mimořádné. Jsou vyrobeny z lepkavé, gumě podobné sloučeniny, která velice těsně přilehne k pokožce a vytváří neproniknutelný uzávěr.
Leželi jsme na visutých lůžkách jen třicet sekund, když nás mocné vzedmutí přitlačilo do tkaniny takovou silou, že jsme klesli do poloviny prázdné nádrže. Okamžik nato se kolem našich trupů obalily slaboučké nitky (zdálo se, že vyrůstají z materiálu lůžka) a nechaly nám volné jen ruce a hrdla. Mrkla jsem na Simone, zda nepláče: měla na tváři široký úsměv.
Nádrž se už začala plnit světlezelenou tekutinou. V necelé minutě jsme jí byli obklopeni. Měla hustotu velmi blízkou naší, protože jsme zpola pluli po povrchu, dokud se nezavřel příklop nádrže a tekutina nevyplnila celý objem. I když jsem považovala za nepravděpodobné, že nám hrozí skutečné nebezpečí, vyděsila jsem se, když se nad námi uzavřelo víko. V každém z nás je trochu klaustrofobie.
Po celou tu dobu pokračovalo silné zrychlování. Naštěstí nebyla v nádrži úplná tma. Na příklopu nádrže byla malá světélka. Viděla jsem vedle sebe Simone, její tělíčko poskakovalo jako bójka, a v dálce dokonce i Richarda.
V nádrži jsme byli něco přes dvě hodiny. Když jsme skončili, byl Richard nesmíme vzrušen. Řekl Michaelovi a mně, že jsme určitě právě dokončili „test“, který ukázal, dokážeme-li vydržet „nadměrné“ síly.
„Nejsou spokojeni s nicotným zrychlením, které jsme zatím pociťovali.“ informoval nás nadšeně. „Rámané chtějí,skutečně‘ zvýšit rychlost. Aby toho dosáhli, musí být kosmická loď dlouhodobě vystavena silám, které vyvolávají zrychlení několika gé. Tato nádrž je navržena tak, aby nám zajistila dostatečný polštář a aby se naše těla se specifickou biologickou konstrukcí dokázala přizpůsobit neobvyklému prostředí.“
Richard strávil celý den výpočty a před několika hodinami nám ukázal předběžnou rekonstrukci včerejší události zrychlení. „Podívejte se na tohle!“ křičel, stěží se ovládaje. „Během toho krátkého dvouhodinového údobí jsme dosáhli ekvivalentní změnu rychlosti sedmdesát kilometrů za sekundu. To je pro kosmickou loď Rámovy velikosti absolutně ohromující! Zrychlovali jsme celou dobu téměř deseti gé.“ Potom se na nás zazubil. „Tahle loď má sakra páru.“
Když jsme ukončili test v nádrži, zavedla jsem do nás všech včetně Simone novou sadu biometrických sond. Nenašla jsem žádnou neočekávanou odezvu, ale připouštím, že mám pořád ještě trochu obavy, jak budou naše těla reagovat na napětí. Před několika minutami mne Richard vypeskoval. „Rámané nás určitě také sledují,“ prohlásil a naznačil tím, že nepovažuje biometrii za potřebnou. „Vsadím se, že získávají vlastní údaje pomocí těch nitek.“
5
19. června 2201
Můj slovník není dost dokonalý na to, abych popsala své zážitky z posledních několika dnů. Slovo „úžasné“ je například naprosto nedostatečné k vyjádření opravdového dojmu, jak mimořádné byly ty dlouhé hodiny v nádrži. Jediné vzdáleně podobné zážitky v mém životě byly vyvolány použitím katalytických chemikálií, poprvé během obřadu Poro na Pobřeží slonoviny, když mi bylo sedm, a potom nedávno, když jsem vypila Omehovu lahvičku na dně jámy v Rámovi. Avšak oba tyto výlety nebo vize nebo cokoliv byly izolované události a trvaly poměrně krátce. Mé nedávné zážitky v nádrži trvaly celé hodiny.
Než se naplno pustím do popisu světa v mé mysli, měla bych shrnout „skutečné“ události minulého týdne, aby se halucinace daly umístit do správného kontextu. Náš denní život se nyní změnil na rutinu. Kosmická loď pokračuje v manévru, avšak ve dvou odlišných stupních: „regulérním“, kdy podlaha vibruje a vše se pohybuje, ale lze vést téměř normální život, a „na doraz“, kdy Ráma zrychluje divokým tempem, které Richard nyní odhaduje na vyšší než jedenáct gé.
Když je kosmická loď v režimu na doraz, musíme být všichni čtyři v nádrži. Periody plného výkonu trvají necelých osm hodin z každých dvaceti sedmi, v šestiminutovém cyklu, který se neustále opakuje. Máme zřejmě během této doby spát. Malá světélka nad našimi hlavami v uzavřené nádrži po prvních dvaceti minutách každého úseku zhasnou a my tam ležíme v úplné tmě až do doby, kdy do osmihodinové periody chybí pět minut.
Celá tato náhlá změna rychlosti zvyšuje podle Richarda rychlost našeho úniku od Slunce. Zůstane-li náš nynější manévr shodný ve velikosti i ve směru a bude-li pokračovat měsíc, poletíme potom vzhledem k naší Sluneční soustavě polovinou rychlosti světla.
„Kam směřujeme?“ ptal se včera Michael.
„Ještě je příliš brzy, aby se to dalo říct.“ odvětil Richard. „Víme pouze to, že upalujeme fantastickým tempem pryč.“
Teplota i hustota tekutiny uvnitř nádrže byly v každé periodě pečlivě upravovány, až jsou nyní přesně rovny našim. Výsledkem je, že když tam ležím ve tmě, necítím vůbec nic kromě sotva postižitelné síly směřující dolů. Má mysl mi vždy říká, že jsem v urychlovací nádrži, v nějaké tekutině chránící mé tělo proti mocné síle, ale chybějící vjemy nakonec způsobí, že zcela zapomenu na své tělo. Tehdy začínají halucinace. Je to, jako by byl nutný nějaký normální pocitový vstup do mozku, abych fungovala normálně. Když do mozku nepřicházejí žádné zvuky, zrakové vjemy, chuti, pachy a žádná bolest, pak se jeho činnost stane neregulovatelnou.
Snažila jsem se před dvěma dny diskutovat o tomto jevu s Richardem, ale ten na mne jen hleděl, jako bych byla blázen. On žádné halucinace neměl. Tráví svůj čas v „zóně soumraku“ (jeho označení periody bez vstupu vjemů před hlubokým spánkem) prováděním matematických výpočtů, vymýšlením široké škály různých map Země, nebo dokonce opětným prožíváním svých nejvýznačnějších sexuálních zážitků. Určitě ovládá svůj mozek i při chybějícím vstupu vjemů. Proto jsme tolik odlišní. Má mysl si chce najít svou vlastní cestu, když není využila pro zpracování miliard dílčích informací přicházejících ze všech ostatních buněk mého těla.
Halucinace obvykle začínají barevnou skvrnou, rudou nebo zelenou, která se objeví v úplné tmě, jíž jsem obklopena. Jak se skvrna zvětšuje, přidávají se další barvy, často žlutá, modrá a purpurová. Každá z těchto barev překotně vytváří své vlastní nepravidelné vzory a rozptýlí se po obrazovce mého vidění. Vidím potom kaleidoskop jasných barev. Pohyb v poli se zrychluje, až se stovky pásů a skvrn slijí a protaví do jednoho běsnícího výbuchu.
Uprostřed této bouřlivé směsice barev se vždy vytvoří souvislý obraz. Nejdříve nemohu přesně určit, co to je, protože zjev nebo zjevy jsou maličké, jako kdyby byly daleko, velmi daleko. Když se obraz přibližuje, změní několikrát barvu a přispívá k surrealistickému nádechu vize i k mému vnitřnímu pocitu děsu. Víc než v polovině případů obsahuje obraz, který se nakonec vytvoří, mou matku, nebo nějaké zvíře, jako levharta či lvici, ve kterém intuitivně poznávám matku v přestrojení. Pokud jen pozoruji a neudělám žádný pokus o spojení s matkou, zůstává v měnícím se obrazu. Když se snažím navázat s matkou nějaký kontakt, ona nebo zvíře, jež ji představuje, okamžitě zmizí a zanechá ve mně ohromující pocit, že jsem byla opuštěna.
Nedávno, během jedné z halucinací, se vlny barev rozpadly do geometrických vzorů, které se pak změnily na lidské siluety pochodující v jediném zástupu přes mé zorné pole. V čele procesí šel Omen v jasně zeleném hábitu. Dvě postavy na konci byly ženy, hrdinky mého dospívání, Jana z Arcu a Eleonora Aquitánská. Když jsem poprvé uslyšela jejich hlasy, procesí se rozpadlo a scéna se ihned přeměnila. Byla jsem náhle v malé veslici v mlze časného rána na malém kachním rybníku blízko naší vily v Beauvois. Roztřásla jsem se strachem a začala nekontrolovatelně brečet. Jana a Eleonora se zjevily v mlze a mžení, aby mne ujistily, že můj otec se neožení s Helenou, anglickou vévodkyní, s níž odjel na dovolenou do Turecka.
Jiné noci následovalo po barevné ouvertuře bizarní divadelní představení kdesi v Japonsku. Ve hře halucinace vystupovaly jen dvě osoby, obě v nádherných drahých maskách. Muž, který měl na sobě západní oblek a kravatu, recitoval poezii a za jeho přátelskou maskou bylo viděl nádherně jasné, otevřené oči. Druhý muž vypadal jako samurajský válečník ze sedmnáctého století. Jeho maska představovala strnulý škleb. Začal ohrožovat jak mne, tak svého modernějšího kolegu. Při konci této halucinace jsem vykřikla, protože oba muži se uprostřed jeviště setkali a splynuli v jednu osobu.
Některé z nejsilnějších halucinačních představ trvaly jen několik sekund. Během druhé či třetí noci se na dvě nebo tři sekundy objevil nahý princ Henry, přehlcený touhou, s tělem v barvě rozechvělého purpuru, uprostřed jiné vize, v níž jsem jela na obrovském zeleném oktopavoukovi.
Během včerejšího období spánku se po celé hodiny neobjevily žádné barvy. Potom, když jsem si uvědomila, že mám neuvěřitelný hlad, se vynořil z temnoty obrovský růžový manový meloun (tak jsme začali říkat melounu, který nám tenkrát s Richardem zachránil život). Když jsem se pokusila meloun jíst, vyrostly mu v mé vizi končetiny, vzal nohy na ramena a zmizel do směsice barev.
Má něco z toho vůbec nějaký význam? Mohu se z těchto zřejmě náhodných výlevů své nesoustředěné mysli dozvědět něco o sobě nebo o svém životě?
Dohadování o významu snů už zuří celá staletí a ještě nepřineslo řešení. Zdá se mi, že tyto mé halucinace jsou ještě vzdálenější od reality než normální sny. V jistém smyslu jsou vzdálenými příbuznými dvou halucinogenních úletů, které jsem ve svém životě dříve prodělala, a jakýkoliv pokus interpretovat je logicky by byl absurdní. Z nějakého důvodu však pořád věřím, že v těchto divokých a zdánlivě s ničím nesouvisejících bouřeních mé mysli jsou obsaženy nějaké základní pravdy. Možná je to proto, že nedokáži akceptovat představu, že lidský mozek někdy pracuje čistě náhodně.
22. července 2201
Včera se podlaha konečně přestala otřásat. Richard to předpověděl. Když jsme před dvěma dny nebyli v obvyklém čase odesláni do nádrže. Richard správně usoudil, že manévr je už téměř ukončen.
Tak vstupujeme zase do další fáze naší neuvěřitelné odysey. Můj manžel nám sdělil, že letíme rychlostí větší než polovina rychlosti světla. To znamená, že vzdálenost Země-Měsíc uletíme přibližně každé dvě sekundy. Směřujeme víceméně ke hvězdě Sirius, nejjasnější skutečné hvězdě na noční obloze naší domovské planety. Nedojde-li k dalším změnám, dorazíme do blízkosti Siria za dvanáct let.
Ulevilo se mi, že se náš život nyní snad vrátí k nějaké lokální rovnováze. Zdá se, že Simone přestála dlouhá období v nádrži bez jakýchkoli pozorovatelných obtíží, nemohu však uvěřit, že takový zážitek zanechá kojence zcela bez následků. Je pro ni důležité, abychom zase ustavili denní režim.
Když jsem sama, pořád často myslím na ty živé halucinace během prvních deseti dnů v nádrži. Musím připustit, že jsem byla potěšena, když jsem konečně zažila několik „zón soumraku“ s úplnou ztrátou vjemů bez divokých barevných vzorů a rozkouskovaných obrazů zaplavujících mou mysl. Tou dobou už jsem se začala obával o svůj zdravý rozum. I když halucinace náhle ustaly, vzpomínky na sílu těch vizí způsobily, že jsem vždy znovu znervózněla, když světélka v příkrovu nádrže pohasla.
Po prvních deseti dnech jsem měla pouze jednu další vizi — a to mohl vlastně být jen extrémně živý sen během normálního období spánku. Vzdor skutečnosti, že tento obraz nebyl tak ostrý jako předchozí, zapamatovala jsem si všechny podrobnosti pro jeho podobnost s jedním úsekem halucinace, když jsem byla na dně jámy.
V posledním snu či vizi jsem seděla se svým otcem na koncertu konaném pod širým nebem v neznámém místě. Na pódiu byl samotný starý orientálec a hrál na nějaký podivný strunný nástroj. Na rozdíl od vize na dně jámy jsme se s otcem nezměnili na ptáčky a neodletěli do Chinonu ve Francii. Místo toho otci zmizelo úplně tělo a zůstaly mu jen oči. V několika sekundách se objevilo dalších pět párů očí a ve vzduchu nade mnou vznikl šestiúhelník. Okamžitě jsem poznala Omehovy oči a matčiny, zbývající tři páry však byly neznámé. Oči ve vrcholech šestiúhelníku na mne všechny upřeně hleděly, bez mrknutí, jako kdyby se snažily něco mi sdělit. Těsně předtím, než ztichla hudba, jsem uslyšela jediný zřetelný zvuk. Několik hlasů současně proneslo slovo „Nebezpečí“.
Co bylo zdrojem mých halucinací a proč jsem byla jediná z nás tří, která je pociťovala? Richard a Michael byli také zbaveni všech vjemů a oba přiznali, že jim „před obličejem“ pluly nějaké bizarní vzory, ale jejich obrazy nebyly nikdy souvislé. Pokud nám, jak se domníváme, vpichovali Rámané z počátku chemikálie — pomocí niteček obalujících naše těla, aby nám pomohli spát v neznámém prostředí, proč jsem já jediná na to reagovala takovými divokými vizemi?
Richard a Michael si oba myslí, že odpověď je prostá, že jsem „drogově labilní jedinec s hyperaktivní imaginací“. Oni se spokojili s tímto vysvětlením. Dále tuto záležitost nesledují, a přestože jsou zdvořilí, když nadhodím řadu problémů spojených se svými „úlety“, zdá se, že je to už nezajímá. Mohla jsem tuto odezvu čekat od Richarda, ale určitě ne od Michaela.
Ve skutečnosti ani náš vyrovnaný generál O'Toole není od té doby, co jsme začali pobývat v nádrži, zcela ve své kůži. Je zjevně zaujat jinými záležitostmi. Právě dnes ráno jsem mohla maloučko poodhalit, co se děje v jeho mysli.
Když jsem ho několik minut obtěžovala přátelskými dotazy, řekl mi nakonec pomalu: „Aniž jsem si to vědomě přiznal, vždy jsem si při každém novém pokroku ve vědě předefinoval a nově vymezil Boha. Dokázal jsem do svého katolicismu integrovat pojem Rámanů, ale tím jsem pouze rozšířil svou omezenou definici Boha. Nyní, když se nalézám na palubě kosmické lodi ovládané roboty a pohybující se relativistickou rychlostí, vidím, že musím Boha zcela oprostit pout. Pouze potom se může stát nejvyšším bytím ze všech možných částic a procesů ve vesmíru.“
Výzva mého života v nejbližší budoucnosti leží v jiném extrému. Richard a Michael jsou zaměřeni na hluboké myšlenky, Richard ve sféře vědy a techniky, Michael ve světě duše. Ačkoliv se mi velice líbí podněcující myšlenky, které každý z nich plodí při svém samostatném hledání pravdy, někdo musí dbát na každodenní životní úkoly. Všichni tři máme konec konců zodpovědnost za přípravu naší jediné příslušnice příští generace na dospělý život. Vypadá to, že úkol být hlavním rodičem připadne vždy na mne.
Je to zodpovědnost, kterou ráda přijímám. Když se na mne Simone v přestávce při kojení zářivě usměje, neuvažují o svých halucinacích, opravdu tak moc nezáleží na tom, zda Bůh existuje či nikoliv, a nemá ohromující význam, že snad Rámané vyvinuli metodu použití vody jako jaderného paliva. V tomto okamžiku je důležitá pouze jediná věc, že jsem Simoniina matka.
31. července 2201
Do Rámy přišlo určitě jaro. Obleva nastala, jakmile skončil manévr. Během manévru dosáhla teplota v ulicích mrazivých dvaceti pěti pod nulou a my jsme si začali dělat starosti, jak moc ještě poklesne, než systém regulující teplotu v našem doupěti dosáhne meze svých možností. Od té doby však stále stoupá téměř o stupeň denně a tímto tempem překročí během dalších dvou týdnů bod mrazu.
Jsme teď vně Sluneční soustavy, v téměř perfektním vakuu, které vyplňuje nezměrné prázdno mezi sousedními hvězdami. Slunce je ještě dominantním předmětem na obloze, ale žádná z planet není viditelná. Dvakrát až třikrát týdně pátrá Richard v teleskopických datech po nějaké známce komet v Oortovu mračnu, zatím však hic nezpozoroval.
Odkud přichází teplo, které zahřívá vnitřek naší lodi? Náš hlavní inženýr, drahý kosmonaut Richard Wakefield, měl pohotově vysvětlení, když mu včera Michael položil tuto otázku. „Stejný jaderný systém, který dodával ohromnou změnu rychlosti, nyní pravděpodobně generuje teplo. Ráma musí mít dva různé pracovní režimy. Když je v sousedství tepelného zdroje, jako je třeba hvězda, vypne všechny své primární systémy včetně pohonu a řízení teploty.“
Michael i já jsme blahopřáli Richardovi k pozoruhodně věrohodnému vysvětlení. „Ale existuje ještě mnoho dalších otázek.“ namítla jsem. „Proč má například dva oddělené inženýrské systémy? A proč vůbec vypíná primární?“
„Zde mohu pouze spekulovat,“ odpověděl Richard se svým obvyklým zazubením. „Primární systémy možná potřebují periodické opravy, a ty lze provádět pouze tehdy, když je poblíž vnější zdroj tepla a energie. Viděla jsi, jak různí bioti udržují povrch Rámy. Možná existuje další řada biotů, kteří provádějí údržbu primárních systémů.“
„Mám jiný nápad,“ řekl Michael pomalu. „Věříš, že máme být na palubě této kosmické lodi?“
„Co tím myslíš?“ zeptal se Richard se svraštěným obočím.
„Myslíš si. že to, že jsme zde, je náhodná událost? Nebo je to pravděpodobná událost, vyjdeme-li ze všech pravděpodobností a přirozenosti našeho druhu, že příslušníci lidského rodu jsou v tomto okamžiku na palubě Rámy?“
Líbil se mi Michaelův myšlenkový postup. Naznačoval, ačkoliv to sám ještě zcela nepochopil, že Rámané možná nejsou jen géniové v exaktních vědách a technice. Snad znají rovněž něco o univerzální psychologii. Richard to nepochopil.
„Chceš naznačit.“ zeptala jsem se, „že Rámané záměrně použili své sekundární systémy v blízkosti Země a očekávali, že nás tím nalákají ke schůzce?“
„To je absurdní.“ řekl Richard okamžitě.
„Zamysli se nad tím. Richarde,“ připojil se opět Michael. „Jaká by byla pravděpodobnost jakéhokoliv kontaktu, kdyby se Rámané přiřítili do naší soustavy významným zlomkem rychlosti světla, obletěli Slunce a pak pokračovali ve svém letu? Absolutní nula. A možná, jak jsi sám naznačil, jsou v této lodi rovněž další,cizinci‘, můžeme-li se tak nazývat. Pochybuji, že hodně druhů má schopnosti…“
Během odmlky v rozhovoru jsem mužům připomněla, že Válcové moře brzy zcela roztaje a že okamžitě poté nastanou hurikány a přílivové vlny. Později jsme se všichni shodli, že bychom sem měli dopravit záložní člun z tábora Beta.
Cesta oběma směry trvala mužům něco přes dvanáct hodin. Vrátili se až v noci. Když vstoupili do našeho doupěte, natáhla Simone, která si už plně uvědomuje své okolí, ruce k Michaelovi.
„Vidím, že někdo je rád, že jsem se vrátil,“ zažertoval Michael.
„Pokud je to jen Simone,“ poznamenal Richard. Zdál se mi podivně napjatý a vzdálený.
Jeho zvláštní nálada trvala i v noci. „Co se stalo, miláčku,“ zeptala jsem se ho, když jsme byli sami na své rohoži. Neodpověděl okamžitě, tak jsem ho políbila na tvář a čekala.
„Je to Michael,“ řekl po delší době. „Uvědomil jsem si právě dnes, když jsme táhli po ledě člun, že je do tebe zamilovaný. Musela bys ho slyšet. Mluví pořád jen o tobě. Jsi perfektní matka, perfektní žena, perfektní přítel. Dokonce připustil, že mi závidí.“
Laskala jsem Richarda několik sekund a snažila se odhadnout, jak mám odpověděl. „Myslím, že zveličuješ nějaké příležitostné výroky, miláčku,“ řekla jsem nakonec. „Michael prostě vyjadřoval svou upřímnou náklonnost. Já ho mám také velmi ráda…“
„Já vím — to mi dělá starosti,“ přerušil mne Richard příkře. „Když máš práci, stará se většinu času o Simone a povídáte si celé hodiny, zatímco já dělám na svých projektech…“
Odmlčel se a upřeně se na mne díval s podivným, beznadějným výrazem v očích. Jeho upřený pohled naháněl strach. To nebyl stejný Richard Wakefield, kterého jsem intimně znala déle než rok. Pocítila jsem zamrazení, než mu změkly oči a naklonil se, aby mě políbil.
Když jsme se pomilovali a on usnul, probudila se Simone a já jsem se rozhodla ji nakrmit. Při kojení jsem v myšlenkách prošla celé období od chvíle, kdy nás Michael našel na úpatí lanovky. Nebylo zde nic, co by stálo za zmínku, co mohlo u Richarda vyvolal i nejmenší ždibec žárlivosti. I naše milování bylo stále pravidelné a oba nás uspokojovalo, i když musím přiznal, že od narození Simone není příliš vynalézavé.
Šílený výraz, který jsem viděla Richardovi v očích, mne nepřestal pronásledoval ani poté, kdy jsem skončila s kojením. Slíbila jsem si, že si v příštích týdnech najdu více času, abych byla s Richardem sama.
19. června 2201
Můj slovník není dost dokonalý na to, abych popsala své zážitky z posledních několika dnů. Slovo „úžasné“ je například naprosto nedostatečné k vyjádření opravdového dojmu, jak mimořádné byly ty dlouhé hodiny v nádrži. Jediné vzdáleně podobné zážitky v mém životě byly vyvolány použitím katalytických chemikálií, poprvé během obřadu Poro na Pobřeží slonoviny, když mi bylo sedm, a potom nedávno, když jsem vypila Omehovu lahvičku na dně jámy v Rámovi. Avšak oba tyto výlety nebo vize nebo cokoliv byly izolované události a trvaly poměrně krátce. Mé nedávné zážitky v nádrži trvaly celé hodiny.
Než se naplno pustím do popisu světa v mé mysli, měla bych shrnout „skutečné“ události minulého týdne, aby se halucinace daly umístit do správného kontextu. Náš denní život se nyní změnil na rutinu. Kosmická loď pokračuje v manévru, avšak ve dvou odlišných stupních: „regulérním“, kdy podlaha vibruje a vše se pohybuje, ale lze vést téměř normální život, a „na doraz“, kdy Ráma zrychluje divokým tempem, které Richard nyní odhaduje na vyšší než jedenáct gé.
Když je kosmická loď v režimu na doraz, musíme být všichni čtyři v nádrži. Periody plného výkonu trvají necelých osm hodin z každých dvaceti sedmi, v šestiminutovém cyklu, který se neustále opakuje. Máme zřejmě během této doby spát. Malá světélka nad našimi hlavami v uzavřené nádrži po prvních dvaceti minutách každého úseku zhasnou a my tam ležíme v úplné tmě až do doby, kdy do osmihodinové periody chybí pět minut.
Celá tato náhlá změna rychlosti zvyšuje podle Richarda rychlost našeho úniku od Slunce. Zůstane-li náš nynější manévr shodný ve velikosti i ve směru a bude-li pokračovat měsíc, poletíme potom vzhledem k naší Sluneční soustavě polovinou rychlosti světla.
„Kam směřujeme?“ ptal se včera Michael.
„Ještě je příliš brzy, aby se to dalo říct.“ odvětil Richard. „Víme pouze to, že upalujeme fantastickým tempem pryč.“
Teplota i hustota tekutiny uvnitř nádrže byly v každé periodě pečlivě upravovány, až jsou nyní přesně rovny našim. Výsledkem je, že když tam ležím ve tmě, necítím vůbec nic kromě sotva postižitelné síly směřující dolů. Má mysl mi vždy říká, že jsem v urychlovací nádrži, v nějaké tekutině chránící mé tělo proti mocné síle, ale chybějící vjemy nakonec způsobí, že zcela zapomenu na své tělo. Tehdy začínají halucinace. Je to, jako by byl nutný nějaký normální pocitový vstup do mozku, abych fungovala normálně. Když do mozku nepřicházejí žádné zvuky, zrakové vjemy, chuti, pachy a žádná bolest, pak se jeho činnost stane neregulovatelnou.
Snažila jsem se před dvěma dny diskutovat o tomto jevu s Richardem, ale ten na mne jen hleděl, jako bych byla blázen. On žádné halucinace neměl. Tráví svůj čas v „zóně soumraku“ (jeho označení periody bez vstupu vjemů před hlubokým spánkem) prováděním matematických výpočtů, vymýšlením široké škály různých map Země, nebo dokonce opětným prožíváním svých nejvýznačnějších sexuálních zážitků. Určitě ovládá svůj mozek i při chybějícím vstupu vjemů. Proto jsme tolik odlišní. Má mysl si chce najít svou vlastní cestu, když není využila pro zpracování miliard dílčích informací přicházejících ze všech ostatních buněk mého těla.
Halucinace obvykle začínají barevnou skvrnou, rudou nebo zelenou, která se objeví v úplné tmě, jíž jsem obklopena. Jak se skvrna zvětšuje, přidávají se další barvy, často žlutá, modrá a purpurová. Každá z těchto barev překotně vytváří své vlastní nepravidelné vzory a rozptýlí se po obrazovce mého vidění. Vidím potom kaleidoskop jasných barev. Pohyb v poli se zrychluje, až se stovky pásů a skvrn slijí a protaví do jednoho běsnícího výbuchu.
Uprostřed této bouřlivé směsice barev se vždy vytvoří souvislý obraz. Nejdříve nemohu přesně určit, co to je, protože zjev nebo zjevy jsou maličké, jako kdyby byly daleko, velmi daleko. Když se obraz přibližuje, změní několikrát barvu a přispívá k surrealistickému nádechu vize i k mému vnitřnímu pocitu děsu. Víc než v polovině případů obsahuje obraz, který se nakonec vytvoří, mou matku, nebo nějaké zvíře, jako levharta či lvici, ve kterém intuitivně poznávám matku v přestrojení. Pokud jen pozoruji a neudělám žádný pokus o spojení s matkou, zůstává v měnícím se obrazu. Když se snažím navázat s matkou nějaký kontakt, ona nebo zvíře, jež ji představuje, okamžitě zmizí a zanechá ve mně ohromující pocit, že jsem byla opuštěna.
Nedávno, během jedné z halucinací, se vlny barev rozpadly do geometrických vzorů, které se pak změnily na lidské siluety pochodující v jediném zástupu přes mé zorné pole. V čele procesí šel Omen v jasně zeleném hábitu. Dvě postavy na konci byly ženy, hrdinky mého dospívání, Jana z Arcu a Eleonora Aquitánská. Když jsem poprvé uslyšela jejich hlasy, procesí se rozpadlo a scéna se ihned přeměnila. Byla jsem náhle v malé veslici v mlze časného rána na malém kachním rybníku blízko naší vily v Beauvois. Roztřásla jsem se strachem a začala nekontrolovatelně brečet. Jana a Eleonora se zjevily v mlze a mžení, aby mne ujistily, že můj otec se neožení s Helenou, anglickou vévodkyní, s níž odjel na dovolenou do Turecka.
Jiné noci následovalo po barevné ouvertuře bizarní divadelní představení kdesi v Japonsku. Ve hře halucinace vystupovaly jen dvě osoby, obě v nádherných drahých maskách. Muž, který měl na sobě západní oblek a kravatu, recitoval poezii a za jeho přátelskou maskou bylo viděl nádherně jasné, otevřené oči. Druhý muž vypadal jako samurajský válečník ze sedmnáctého století. Jeho maska představovala strnulý škleb. Začal ohrožovat jak mne, tak svého modernějšího kolegu. Při konci této halucinace jsem vykřikla, protože oba muži se uprostřed jeviště setkali a splynuli v jednu osobu.
Některé z nejsilnějších halucinačních představ trvaly jen několik sekund. Během druhé či třetí noci se na dvě nebo tři sekundy objevil nahý princ Henry, přehlcený touhou, s tělem v barvě rozechvělého purpuru, uprostřed jiné vize, v níž jsem jela na obrovském zeleném oktopavoukovi.
Během včerejšího období spánku se po celé hodiny neobjevily žádné barvy. Potom, když jsem si uvědomila, že mám neuvěřitelný hlad, se vynořil z temnoty obrovský růžový manový meloun (tak jsme začali říkat melounu, který nám tenkrát s Richardem zachránil život). Když jsem se pokusila meloun jíst, vyrostly mu v mé vizi končetiny, vzal nohy na ramena a zmizel do směsice barev.
Má něco z toho vůbec nějaký význam? Mohu se z těchto zřejmě náhodných výlevů své nesoustředěné mysli dozvědět něco o sobě nebo o svém životě?
Dohadování o významu snů už zuří celá staletí a ještě nepřineslo řešení. Zdá se mi, že tyto mé halucinace jsou ještě vzdálenější od reality než normální sny. V jistém smyslu jsou vzdálenými příbuznými dvou halucinogenních úletů, které jsem ve svém životě dříve prodělala, a jakýkoliv pokus interpretovat je logicky by byl absurdní. Z nějakého důvodu však pořád věřím, že v těchto divokých a zdánlivě s ničím nesouvisejících bouřeních mé mysli jsou obsaženy nějaké základní pravdy. Možná je to proto, že nedokáži akceptovat představu, že lidský mozek někdy pracuje čistě náhodně.
22. července 2201
Včera se podlaha konečně přestala otřásat. Richard to předpověděl. Když jsme před dvěma dny nebyli v obvyklém čase odesláni do nádrže. Richard správně usoudil, že manévr je už téměř ukončen.
Tak vstupujeme zase do další fáze naší neuvěřitelné odysey. Můj manžel nám sdělil, že letíme rychlostí větší než polovina rychlosti světla. To znamená, že vzdálenost Země-Měsíc uletíme přibližně každé dvě sekundy. Směřujeme víceméně ke hvězdě Sirius, nejjasnější skutečné hvězdě na noční obloze naší domovské planety. Nedojde-li k dalším změnám, dorazíme do blízkosti Siria za dvanáct let.
Ulevilo se mi, že se náš život nyní snad vrátí k nějaké lokální rovnováze. Zdá se, že Simone přestála dlouhá období v nádrži bez jakýchkoli pozorovatelných obtíží, nemohu však uvěřit, že takový zážitek zanechá kojence zcela bez následků. Je pro ni důležité, abychom zase ustavili denní režim.
Když jsem sama, pořád často myslím na ty živé halucinace během prvních deseti dnů v nádrži. Musím připustit, že jsem byla potěšena, když jsem konečně zažila několik „zón soumraku“ s úplnou ztrátou vjemů bez divokých barevných vzorů a rozkouskovaných obrazů zaplavujících mou mysl. Tou dobou už jsem se začala obával o svůj zdravý rozum. I když halucinace náhle ustaly, vzpomínky na sílu těch vizí způsobily, že jsem vždy znovu znervózněla, když světélka v příkrovu nádrže pohasla.
Po prvních deseti dnech jsem měla pouze jednu další vizi — a to mohl vlastně být jen extrémně živý sen během normálního období spánku. Vzdor skutečnosti, že tento obraz nebyl tak ostrý jako předchozí, zapamatovala jsem si všechny podrobnosti pro jeho podobnost s jedním úsekem halucinace, když jsem byla na dně jámy.
V posledním snu či vizi jsem seděla se svým otcem na koncertu konaném pod širým nebem v neznámém místě. Na pódiu byl samotný starý orientálec a hrál na nějaký podivný strunný nástroj. Na rozdíl od vize na dně jámy jsme se s otcem nezměnili na ptáčky a neodletěli do Chinonu ve Francii. Místo toho otci zmizelo úplně tělo a zůstaly mu jen oči. V několika sekundách se objevilo dalších pět párů očí a ve vzduchu nade mnou vznikl šestiúhelník. Okamžitě jsem poznala Omehovy oči a matčiny, zbývající tři páry však byly neznámé. Oči ve vrcholech šestiúhelníku na mne všechny upřeně hleděly, bez mrknutí, jako kdyby se snažily něco mi sdělit. Těsně předtím, než ztichla hudba, jsem uslyšela jediný zřetelný zvuk. Několik hlasů současně proneslo slovo „Nebezpečí“.
Co bylo zdrojem mých halucinací a proč jsem byla jediná z nás tří, která je pociťovala? Richard a Michael byli také zbaveni všech vjemů a oba přiznali, že jim „před obličejem“ pluly nějaké bizarní vzory, ale jejich obrazy nebyly nikdy souvislé. Pokud nám, jak se domníváme, vpichovali Rámané z počátku chemikálie — pomocí niteček obalujících naše těla, aby nám pomohli spát v neznámém prostředí, proč jsem já jediná na to reagovala takovými divokými vizemi?
Richard a Michael si oba myslí, že odpověď je prostá, že jsem „drogově labilní jedinec s hyperaktivní imaginací“. Oni se spokojili s tímto vysvětlením. Dále tuto záležitost nesledují, a přestože jsou zdvořilí, když nadhodím řadu problémů spojených se svými „úlety“, zdá se, že je to už nezajímá. Mohla jsem tuto odezvu čekat od Richarda, ale určitě ne od Michaela.
Ve skutečnosti ani náš vyrovnaný generál O'Toole není od té doby, co jsme začali pobývat v nádrži, zcela ve své kůži. Je zjevně zaujat jinými záležitostmi. Právě dnes ráno jsem mohla maloučko poodhalit, co se děje v jeho mysli.
Když jsem ho několik minut obtěžovala přátelskými dotazy, řekl mi nakonec pomalu: „Aniž jsem si to vědomě přiznal, vždy jsem si při každém novém pokroku ve vědě předefinoval a nově vymezil Boha. Dokázal jsem do svého katolicismu integrovat pojem Rámanů, ale tím jsem pouze rozšířil svou omezenou definici Boha. Nyní, když se nalézám na palubě kosmické lodi ovládané roboty a pohybující se relativistickou rychlostí, vidím, že musím Boha zcela oprostit pout. Pouze potom se může stát nejvyšším bytím ze všech možných částic a procesů ve vesmíru.“
Výzva mého života v nejbližší budoucnosti leží v jiném extrému. Richard a Michael jsou zaměřeni na hluboké myšlenky, Richard ve sféře vědy a techniky, Michael ve světě duše. Ačkoliv se mi velice líbí podněcující myšlenky, které každý z nich plodí při svém samostatném hledání pravdy, někdo musí dbát na každodenní životní úkoly. Všichni tři máme konec konců zodpovědnost za přípravu naší jediné příslušnice příští generace na dospělý život. Vypadá to, že úkol být hlavním rodičem připadne vždy na mne.
Je to zodpovědnost, kterou ráda přijímám. Když se na mne Simone v přestávce při kojení zářivě usměje, neuvažují o svých halucinacích, opravdu tak moc nezáleží na tom, zda Bůh existuje či nikoliv, a nemá ohromující význam, že snad Rámané vyvinuli metodu použití vody jako jaderného paliva. V tomto okamžiku je důležitá pouze jediná věc, že jsem Simoniina matka.
31. července 2201
Do Rámy přišlo určitě jaro. Obleva nastala, jakmile skončil manévr. Během manévru dosáhla teplota v ulicích mrazivých dvaceti pěti pod nulou a my jsme si začali dělat starosti, jak moc ještě poklesne, než systém regulující teplotu v našem doupěti dosáhne meze svých možností. Od té doby však stále stoupá téměř o stupeň denně a tímto tempem překročí během dalších dvou týdnů bod mrazu.
Jsme teď vně Sluneční soustavy, v téměř perfektním vakuu, které vyplňuje nezměrné prázdno mezi sousedními hvězdami. Slunce je ještě dominantním předmětem na obloze, ale žádná z planet není viditelná. Dvakrát až třikrát týdně pátrá Richard v teleskopických datech po nějaké známce komet v Oortovu mračnu, zatím však hic nezpozoroval.
Odkud přichází teplo, které zahřívá vnitřek naší lodi? Náš hlavní inženýr, drahý kosmonaut Richard Wakefield, měl pohotově vysvětlení, když mu včera Michael položil tuto otázku. „Stejný jaderný systém, který dodával ohromnou změnu rychlosti, nyní pravděpodobně generuje teplo. Ráma musí mít dva různé pracovní režimy. Když je v sousedství tepelného zdroje, jako je třeba hvězda, vypne všechny své primární systémy včetně pohonu a řízení teploty.“
Michael i já jsme blahopřáli Richardovi k pozoruhodně věrohodnému vysvětlení. „Ale existuje ještě mnoho dalších otázek.“ namítla jsem. „Proč má například dva oddělené inženýrské systémy? A proč vůbec vypíná primární?“
„Zde mohu pouze spekulovat,“ odpověděl Richard se svým obvyklým zazubením. „Primární systémy možná potřebují periodické opravy, a ty lze provádět pouze tehdy, když je poblíž vnější zdroj tepla a energie. Viděla jsi, jak různí bioti udržují povrch Rámy. Možná existuje další řada biotů, kteří provádějí údržbu primárních systémů.“
„Mám jiný nápad,“ řekl Michael pomalu. „Věříš, že máme být na palubě této kosmické lodi?“
„Co tím myslíš?“ zeptal se Richard se svraštěným obočím.
„Myslíš si. že to, že jsme zde, je náhodná událost? Nebo je to pravděpodobná událost, vyjdeme-li ze všech pravděpodobností a přirozenosti našeho druhu, že příslušníci lidského rodu jsou v tomto okamžiku na palubě Rámy?“
Líbil se mi Michaelův myšlenkový postup. Naznačoval, ačkoliv to sám ještě zcela nepochopil, že Rámané možná nejsou jen géniové v exaktních vědách a technice. Snad znají rovněž něco o univerzální psychologii. Richard to nepochopil.
„Chceš naznačit.“ zeptala jsem se, „že Rámané záměrně použili své sekundární systémy v blízkosti Země a očekávali, že nás tím nalákají ke schůzce?“
„To je absurdní.“ řekl Richard okamžitě.
„Zamysli se nad tím. Richarde,“ připojil se opět Michael. „Jaká by byla pravděpodobnost jakéhokoliv kontaktu, kdyby se Rámané přiřítili do naší soustavy významným zlomkem rychlosti světla, obletěli Slunce a pak pokračovali ve svém letu? Absolutní nula. A možná, jak jsi sám naznačil, jsou v této lodi rovněž další,cizinci‘, můžeme-li se tak nazývat. Pochybuji, že hodně druhů má schopnosti…“
Během odmlky v rozhovoru jsem mužům připomněla, že Válcové moře brzy zcela roztaje a že okamžitě poté nastanou hurikány a přílivové vlny. Později jsme se všichni shodli, že bychom sem měli dopravit záložní člun z tábora Beta.
Cesta oběma směry trvala mužům něco přes dvanáct hodin. Vrátili se až v noci. Když vstoupili do našeho doupěte, natáhla Simone, která si už plně uvědomuje své okolí, ruce k Michaelovi.
„Vidím, že někdo je rád, že jsem se vrátil,“ zažertoval Michael.
„Pokud je to jen Simone,“ poznamenal Richard. Zdál se mi podivně napjatý a vzdálený.
Jeho zvláštní nálada trvala i v noci. „Co se stalo, miláčku,“ zeptala jsem se ho, když jsme byli sami na své rohoži. Neodpověděl okamžitě, tak jsem ho políbila na tvář a čekala.
„Je to Michael,“ řekl po delší době. „Uvědomil jsem si právě dnes, když jsme táhli po ledě člun, že je do tebe zamilovaný. Musela bys ho slyšet. Mluví pořád jen o tobě. Jsi perfektní matka, perfektní žena, perfektní přítel. Dokonce připustil, že mi závidí.“
Laskala jsem Richarda několik sekund a snažila se odhadnout, jak mám odpověděl. „Myslím, že zveličuješ nějaké příležitostné výroky, miláčku,“ řekla jsem nakonec. „Michael prostě vyjadřoval svou upřímnou náklonnost. Já ho mám také velmi ráda…“
„Já vím — to mi dělá starosti,“ přerušil mne Richard příkře. „Když máš práci, stará se většinu času o Simone a povídáte si celé hodiny, zatímco já dělám na svých projektech…“
Odmlčel se a upřeně se na mne díval s podivným, beznadějným výrazem v očích. Jeho upřený pohled naháněl strach. To nebyl stejný Richard Wakefield, kterého jsem intimně znala déle než rok. Pocítila jsem zamrazení, než mu změkly oči a naklonil se, aby mě políbil.
Když jsme se pomilovali a on usnul, probudila se Simone a já jsem se rozhodla ji nakrmit. Při kojení jsem v myšlenkách prošla celé období od chvíle, kdy nás Michael našel na úpatí lanovky. Nebylo zde nic, co by stálo za zmínku, co mohlo u Richarda vyvolal i nejmenší ždibec žárlivosti. I naše milování bylo stále pravidelné a oba nás uspokojovalo, i když musím přiznal, že od narození Simone není příliš vynalézavé.
Šílený výraz, který jsem viděla Richardovi v očích, mne nepřestal pronásledoval ani poté, kdy jsem skončila s kojením. Slíbila jsem si, že si v příštích týdnech najdu více času, abych byla s Richardem sama.
6
20. června 2202
Dnes jsem si ověřila, že jsem skutečně opět těhotná. Michael byl nadšen. Richard překvapivě nereagoval. Když jsem mluvila s Richardem v soukromí, přiznal, že měl smíšené pocity, protože Simone dospěla do stadia, kdy už nepotřebuje neustálou pozornost. Připomněla jsem mu, že nadšeně souhlasil, když jsme přede dvěma měsíci mluvili o dalším dítěti. Richard poznamenal, že jeho touha být otcem dalšího dítěte byla silně ovlivněna mým tehdejším „zřejmým vzrušením“.
Dítě by se mělo narodil v polovině března. V té době dokončíme dětský pokoj a budeme mít dost místa pro celou rodinu. Je mi líto, že Richard není potěšen tím, že je opět otcem, jsem však ráda, že si Simone bude mít s kým hrát.
15. března 2203
Catharine Colin Wakefieldová (budeme jí říkal Katie) se narodila třináctého března v 6.16 ráno. Byl to snadný porod, pouhé čtyři hodiny mezi prvním silným stahem a porodem. Neměla jsem vůbec žádnou větší bolest. Porodila jsem tak, že jsem seděla na bobku, a byla jsem v tak dobrém stavu, že jsem si pupeční šňůru přestřihla sama.
Katie často pláče. Genevieve i Simone byly obě sladká, jemná novorozeňata, ale Katie bude zřejmě dělat rámus. Richarda potěšilo, že jsem ji chtěla pojmenoval po jeho matce. Doufala jsem, že by se tentokrát mohl více zajímal o svou roli otce, ale je nyní velice zaneprázdněn prací na své „perfektní databázi“ (opatří indexy všechny naše informace a zajistí jejich snadné vyvolání), aby věnoval Katie pozornost.
Má třetí dcera vážila při narození téměř čtyři kilogramy a měřila čtyřiapadesát centimetrů. Simone určitě nebyla při narození tak těžká, ale tehdy jsme neměli přesné váhy. Katiina barva kůže je velmi světlá, ve skutečnosti téměř bílá, a vlasy má mnohem světlejší než tmavě černé kadeře sestry. Má překvapivě modré oči. Vím, že pro novorozeňata nejsou modré oči neobvyklé a že jim často v prvním roce ztmavnou a změní barvu. Nikdy jsem však ani na okamžik nečekala, že mé dítě bude mít modré oči.
18. května 2203
Je těžko uvěřit, že Katie jsou už přes dva měsíce. Je tak náročné děťátko! Už bych ji měla naučit, aby mě netahala za bradavky, ale nedaří se mi to. Nejvíc zlobí, když je při kojení přítomen někdo jiný. Jen otočím hlavu, abych promluvila s Michaelem nebo Richardem, nebo se snažím odpovědět ještě na jednu ze Simoniiných otázek, Katie mne vehementně tahá za bradavky.
Richard je v poslední době extrémně náladový. Někdy je jako obvykle sám sebou, brilantní, vtipný, rozesmává Michaela i mne svým erudovaným škádlením; jeho nálada se však může v mžiku změnit. Jediná zdánlivě nevinná poznámka někoho z nás ho dokáže uvrhnout do deprese nebo dokonce do vzteku.
Mám podezření, že Richardův skutečný problém v těchto dnech nuda. Ukončil svůj projekt s databází a ještě nezačal další velkou práci. Báječný počítač, který loni postavil, obsahuje podprogram které dělají z našeho vzájemného styku s černou obrazovkou téměř rutinu. Richard by mohl naplnit své dny, kdyby hrál aktivnější roli při výchově Simone, ale mám tušení, že to není jeho styl. Zdá se, že na rozdíl od Michaela a mne není fascinován složitými procesy růstu, které u Simone nastávají.
Když jsem byla těhotná s Katie, dost mi vadil Richardův zjevný nezájem o dítě. Rozhodla jsem se zaútočit na problém přímo, požádala jsem ho, aby mi pomohl postavit minilaboratoř, která by na umožnila analyzovat část Katiina genomu ze vzorku mé amniotické tekutiny. Projekt obsahoval složitou chemii, daleko hlubší stupeň interakce s Rámany, než jsme kdy zkusili, a vytvoření a kalibraci velmi složitých lékařských přístrojů.
Richard se do úkolu zamiloval. Já též, protože mi připomínal dny na lékařské fakultě. Pracovali jsme společně dvanáct, někdy čtrnáct hodin denně (nechali jsme Michaela, aby se staral o Simone — ti dva v sobě opravdu našli zalíbení), dokud jsme neskončili. Často jsme o práci hovořili dlouho do noci. Dokonce i když jsme se milovali.
Když však nastal den, kdy jsme dokončili analýzu genomu našeho budoucího dítěte, zjistila jsem, ke svému naprostému úžasu, že Richard byl víc vzrušen z faktu, že zařízení a analýza vyhověly našim specifikacím, než z charakteristik naší druhé dcery. Byla jsem ohromena. Když jsem mu řekla, že dítě je děvčátko, nemá Downův ani Whittinghamův syndrom, žádné z apriorních tendencí k rakovině nejsou vně přijatelných intervalů, přijal to nevzrušeně. Když jsem však chválila rychlost a přesnost, s níž systém provedl test, zářil pýchou. Jak je můj manžel odlišný! Cítí se mnohem lépe ve světě matematiky a konstrukce přístrojů než s jinými lidmi.
Michael rovněž zpozoroval Richardův neklid. Povzbuzoval ho, aby vytvořil víc hraček pro Simone, třeba ty nádherné panenky, které udělal, když jsem byla v posledním měsíci těhotenství s Katie. Ty panenky jsou dodnes nejoblíbenějšími hračkami Simone. Samy chodí a reagují na tucet slovních příkazů. Jednou v noci, když měl Richard výbornou náladu, naprogramoval SB, aby komunikoval s panenkami. Simone se téměř hystericky smála, když Slavný Bard (Michael trvá na tom, abychom říkali Richardovu robotu chrlícímu Shakespeara plným jménem) zahnal všechny tři panenky do kouta a pak se pustil do směsi milostných sonetů.
Dokonce ani SB nezlepšil Richardovi v posledních týdnech náladu. Špatně spí, což je u něj neobvyklé, a nedokáže se ničím zaujmout. I náš pravidelný sexuální život byl narušen, takže Richard musí skutečně zápasit se svými vnitřními démony. Před třemi dny odešel časně ráno (bylo to právě po rozbřesku v Rámovi — vždy jednou za čas jsou náš zemský čas v doupěti a rámanský čas vně synchronizovány) a zůstal v New Yorku přes deset hodin. Když jsem se ho zeptala, co dělal, odvětil, že seděl na zdi a zíral na Válcové moře. Potom změnil téma.
Michael i Richard jsou přesvědčeni, že jsme nyní na našem ostrově sami. Richard nedávno dvakrát vstoupil do doupěte létavců, vždy zůstal u svislé šachty na druhé straně od zabezpečovacího systému nádrže. Jednou dokonce sestoupil do druhého horizontálního průchodu, kde jsem se vyznamenala svým skokem, ale nenašel žádné známky života. Doupě oktopavouků má nyní mezi příkrovem a první podestou dvě komplikované mříže. Během uplynulých čtyř měsíců Richard opět monitoroval oblast kolem jejich doupěte: i když připouští, že v jeho datech mohou být jisté nejasnosti, trvá na tom, že mříže nebyly dlouho otevřeny, jak se sám přesvědčil.
Muži před dvěma měsíci složili plachetnici a pak strávili dvě hodiny při její zkoušce na Válcovém moři. Simone a já jsme jim mávaly z pobřeží. Ze strachu, že bioti-krabi budou považovat člun za „odpadky“ (což zřejmě udělali s druhým člunem — nikdy jsme nepřišli na to, co se s ním stalo; dva dny poté, co jsme unikli roji jaderných střel, jsme se vrátili na místo, kde jsme ho nechali, a byl fuč), ho Richard a Michael opět rozebrali a přinesli ho do našeho doupěte.
Richard několikrát řekl, že by rád přejel moře k jihu a zjistil, zda najde místo, kde by se dal pětisetmetrový útes překonat. Naše informace o Jižním poloválci Rámy jsou velmi omezené. S výjimkou několika dnů, kdy jsme s původní posádkou Newtona pronásledovali bioty, je naše znalost této oblasti omezena na hrubou mozaiku sestavenou v reálném čase z počátečních obrazů Newtonova bezpilotního letadla. Bylo by určitě fascinující a vzrušující prozkoumat jih — možná bychom dokonce zjistili, kam všichni ti oktopavouci šli. V této době si však takové riziko nemůžeme dovolit. Naše rodina je kriticky závislá na každém ze tří dospělých — ztráta kohokoliv z nás by byla zdrcující.
Domnívám se, že Michael O'Toole je spokojen s životem, který jsme si v Rámovi vytvořili, obzvláště od té doby, co nám Richardův velký počítač dal k dispozici mnohem víc informací. Máme nyní přístup ke všem encyklopedickým údajům, které byly uloženy na palubě Newtonovy vojenské lodi. Michaelova nynější „studijní jednotka“, jak nazývá svou organizovanou rekreaci, je historie umění. Poslední měsíc byla jeho konverzace plná Mediciů a katolických papežů období renesance, Michelangela, Rafaela a dalších velkých malířů té doby. Nyní se zabývá devatenáctým stoletím, uměním, které se mi zdá zajímavější. Nedávno jsme vedli mnoho diskuzí o „revoluci“ impresionistů, ale Michael nepřijímá můj názor, že impresionismus je prostě vedlejší produkt nástupu fotoaparátu.
Michael tráví se Simone celé hodiny. Je trpělivý, něžný a záleží mu na ní. Pečlivě sleduje její vývoj a poznamenává si její velké pokroky do svého elektronického zápisníku. Nyní Simone zná jedenadvacet z šestadvaceti písmen (plete si dvojici C a S, také Y a V; z nějakého důvodu se nemůže naučit K), a když má dobrý den, napočítá do dvaceti. Dokáže také správně identifikovat kresby létavce, oktopavouka a čtyři z nejrozšířenějších typů biotů. Umí rovněž jména dvanácti apoštolů, což je znalost, jíž není Richard právě nadšen. Měli jsme už jeden „summit“ o duchovní výchově našich dcer, jehož výsledkem byl zdvořilý nesouhlas.
Zbývám ještě já. Většinu času jsem šťastná, i když občas mám dny, kdy mne přemůže Richardův neklid nebo pláč Katie nebo jen absurdita našeho podivného života na této mimozemské kosmické lodi. Jsem stále zaměstnaná. Plánuji většinu rodinných činností, rozhoduji o tom, co jíme a kdy, organizuji dny dětí včetně jejich denního spánku. Nepřestávám si klást otázku, kam směřujeme, už mne však nefrustruje, že neznám odpověď.
Má osobní intelektuální činnost je omezenější, než bych si přála, kdyby záleželo jen na mně. Říkám si však, že den nemá víc hodin. Richard, Michael a já se často pouštíme do živých debat, takže určitě není nouze o stimulaci. Ale žádný z nich se moc nezajímá o jisté intelektuální oblasti, které vždy byly součástí mého života. Například mé znalosti jazyků a jazykovědy byly pro mne od počátku školních let zdrojem značné pýchy. Před několika týdny jsem měla úděsný sen, v němž jsem zapomněla psát a mluvit ve všech jazycích kromě angličtiny. Trávila jsem potom dva týdny dvě hodiny denně sama nejen opakováním milované francouzštiny, nýbrž i studiem italštiny a japonštiny.
Minulý měsíc promítl Richard jedno odpoledne na černou obrazovku výstup vnějšího Rámova teleskopu, který měl ve svém zorném poli naše Slunce a dalších tisíc hvězd. Slunce bylo nejjasnější, ale jen nepatrně. Richard nám připomněl, že jsme už vzdáleni víc než dvanáct tisíc miliard kilometrů od naší oceánské domovské planety obíhající blízko kolem té nevýznamné vzdálené hvězdy.
Téhož dne večer jsme se dívali na „Královnu Eleonoru“, jeden z asi třiceti filmů umístěných původně na palubě Newtona k zábavě posádky. Film volně vycházel z úspěšných románů mého otce o Eleonoře Aquitánské a byl natáčen na mnoha místech, která jsem v dětství s otcem navštívila. Poslední scény filmu, zachycující královnu před její smrtí, se všechny odehrávaly v L'Abbaye de Fontevrault. Pamatuji se, že mi bylo čtrnáct, stála jsem v opatství vedle svého otce před vyřezávanou podobiznou Eleonory a ruce se mi třásly vzrušením, jak jsem se ho držela. Byla jsi velká žena, řekla jsem v duchu královně, která dominovala historii dvanáctého století ve Francii a Anglii, a vytvořila jsi mi příklad k následování. Nezklamu tě.
Té noci. když Richard spal a Katie byla zrovna potichu, jsem opět přemýšlela o uplynulém dni a byla jsem plna obrovské lítosti, pocitu ztráty, který jsem nedokázala zcela postihnout. Porovnání obrazu vzdalujícího se Slunce a obrazu mne samotné ve věku dospívání, jak dávám odvážné sliby královně, která je už přes tisíc let mrtvá, mi připomnělo, že vše, co jsem kdy před Rámou znala, je nyní ukončeno. Mé dvě nové dcery nikdy neuvidí místa, která tolik znamenala pro mne a pro Genevievu. Nikdy nepoznají vůni čerstvě posečené trávy na jaře, zářivou krásu květin, zpěv ptáků, nádheru měsíce v úplňku vystupujícího z oceánu. Vůbec nepoznají planetu Zemi ani její obyvatele, kromě této malé různorodé posádky, kterou budou nazývat svou rodinou, chudou náhražku překypujícího života na požehnané planetě.
Té noci jsem několik minut potichu brečela a přitom jsem věděla, že ráno si zase nasadím optimistickou tvář. Konec konců mohlo to být daleko horší. Máme to podstatné: potravu, vodu, příbytek, šaty, dobré zdraví, společenství a samozřejmě lásku. Láska je nejdůležitější přísadou lidského života, ať na Zemi, či na Rámovi. Naučí-li se Simone a Katie od světa, který jsme nechali za sebou, jen lásce, postačí to.
20. června 2202
Dnes jsem si ověřila, že jsem skutečně opět těhotná. Michael byl nadšen. Richard překvapivě nereagoval. Když jsem mluvila s Richardem v soukromí, přiznal, že měl smíšené pocity, protože Simone dospěla do stadia, kdy už nepotřebuje neustálou pozornost. Připomněla jsem mu, že nadšeně souhlasil, když jsme přede dvěma měsíci mluvili o dalším dítěti. Richard poznamenal, že jeho touha být otcem dalšího dítěte byla silně ovlivněna mým tehdejším „zřejmým vzrušením“.
Dítě by se mělo narodil v polovině března. V té době dokončíme dětský pokoj a budeme mít dost místa pro celou rodinu. Je mi líto, že Richard není potěšen tím, že je opět otcem, jsem však ráda, že si Simone bude mít s kým hrát.
15. března 2203
Catharine Colin Wakefieldová (budeme jí říkal Katie) se narodila třináctého března v 6.16 ráno. Byl to snadný porod, pouhé čtyři hodiny mezi prvním silným stahem a porodem. Neměla jsem vůbec žádnou větší bolest. Porodila jsem tak, že jsem seděla na bobku, a byla jsem v tak dobrém stavu, že jsem si pupeční šňůru přestřihla sama.
Katie často pláče. Genevieve i Simone byly obě sladká, jemná novorozeňata, ale Katie bude zřejmě dělat rámus. Richarda potěšilo, že jsem ji chtěla pojmenoval po jeho matce. Doufala jsem, že by se tentokrát mohl více zajímal o svou roli otce, ale je nyní velice zaneprázdněn prací na své „perfektní databázi“ (opatří indexy všechny naše informace a zajistí jejich snadné vyvolání), aby věnoval Katie pozornost.
Má třetí dcera vážila při narození téměř čtyři kilogramy a měřila čtyřiapadesát centimetrů. Simone určitě nebyla při narození tak těžká, ale tehdy jsme neměli přesné váhy. Katiina barva kůže je velmi světlá, ve skutečnosti téměř bílá, a vlasy má mnohem světlejší než tmavě černé kadeře sestry. Má překvapivě modré oči. Vím, že pro novorozeňata nejsou modré oči neobvyklé a že jim často v prvním roce ztmavnou a změní barvu. Nikdy jsem však ani na okamžik nečekala, že mé dítě bude mít modré oči.
18. května 2203
Je těžko uvěřit, že Katie jsou už přes dva měsíce. Je tak náročné děťátko! Už bych ji měla naučit, aby mě netahala za bradavky, ale nedaří se mi to. Nejvíc zlobí, když je při kojení přítomen někdo jiný. Jen otočím hlavu, abych promluvila s Michaelem nebo Richardem, nebo se snažím odpovědět ještě na jednu ze Simoniiných otázek, Katie mne vehementně tahá za bradavky.
Richard je v poslední době extrémně náladový. Někdy je jako obvykle sám sebou, brilantní, vtipný, rozesmává Michaela i mne svým erudovaným škádlením; jeho nálada se však může v mžiku změnit. Jediná zdánlivě nevinná poznámka někoho z nás ho dokáže uvrhnout do deprese nebo dokonce do vzteku.
Mám podezření, že Richardův skutečný problém v těchto dnech nuda. Ukončil svůj projekt s databází a ještě nezačal další velkou práci. Báječný počítač, který loni postavil, obsahuje podprogram které dělají z našeho vzájemného styku s černou obrazovkou téměř rutinu. Richard by mohl naplnit své dny, kdyby hrál aktivnější roli při výchově Simone, ale mám tušení, že to není jeho styl. Zdá se, že na rozdíl od Michaela a mne není fascinován složitými procesy růstu, které u Simone nastávají.
Když jsem byla těhotná s Katie, dost mi vadil Richardův zjevný nezájem o dítě. Rozhodla jsem se zaútočit na problém přímo, požádala jsem ho, aby mi pomohl postavit minilaboratoř, která by na umožnila analyzovat část Katiina genomu ze vzorku mé amniotické tekutiny. Projekt obsahoval složitou chemii, daleko hlubší stupeň interakce s Rámany, než jsme kdy zkusili, a vytvoření a kalibraci velmi složitých lékařských přístrojů.
Richard se do úkolu zamiloval. Já též, protože mi připomínal dny na lékařské fakultě. Pracovali jsme společně dvanáct, někdy čtrnáct hodin denně (nechali jsme Michaela, aby se staral o Simone — ti dva v sobě opravdu našli zalíbení), dokud jsme neskončili. Často jsme o práci hovořili dlouho do noci. Dokonce i když jsme se milovali.
Když však nastal den, kdy jsme dokončili analýzu genomu našeho budoucího dítěte, zjistila jsem, ke svému naprostému úžasu, že Richard byl víc vzrušen z faktu, že zařízení a analýza vyhověly našim specifikacím, než z charakteristik naší druhé dcery. Byla jsem ohromena. Když jsem mu řekla, že dítě je děvčátko, nemá Downův ani Whittinghamův syndrom, žádné z apriorních tendencí k rakovině nejsou vně přijatelných intervalů, přijal to nevzrušeně. Když jsem však chválila rychlost a přesnost, s níž systém provedl test, zářil pýchou. Jak je můj manžel odlišný! Cítí se mnohem lépe ve světě matematiky a konstrukce přístrojů než s jinými lidmi.
Michael rovněž zpozoroval Richardův neklid. Povzbuzoval ho, aby vytvořil víc hraček pro Simone, třeba ty nádherné panenky, které udělal, když jsem byla v posledním měsíci těhotenství s Katie. Ty panenky jsou dodnes nejoblíbenějšími hračkami Simone. Samy chodí a reagují na tucet slovních příkazů. Jednou v noci, když měl Richard výbornou náladu, naprogramoval SB, aby komunikoval s panenkami. Simone se téměř hystericky smála, když Slavný Bard (Michael trvá na tom, abychom říkali Richardovu robotu chrlícímu Shakespeara plným jménem) zahnal všechny tři panenky do kouta a pak se pustil do směsi milostných sonetů.
Dokonce ani SB nezlepšil Richardovi v posledních týdnech náladu. Špatně spí, což je u něj neobvyklé, a nedokáže se ničím zaujmout. I náš pravidelný sexuální život byl narušen, takže Richard musí skutečně zápasit se svými vnitřními démony. Před třemi dny odešel časně ráno (bylo to právě po rozbřesku v Rámovi — vždy jednou za čas jsou náš zemský čas v doupěti a rámanský čas vně synchronizovány) a zůstal v New Yorku přes deset hodin. Když jsem se ho zeptala, co dělal, odvětil, že seděl na zdi a zíral na Válcové moře. Potom změnil téma.
Michael i Richard jsou přesvědčeni, že jsme nyní na našem ostrově sami. Richard nedávno dvakrát vstoupil do doupěte létavců, vždy zůstal u svislé šachty na druhé straně od zabezpečovacího systému nádrže. Jednou dokonce sestoupil do druhého horizontálního průchodu, kde jsem se vyznamenala svým skokem, ale nenašel žádné známky života. Doupě oktopavouků má nyní mezi příkrovem a první podestou dvě komplikované mříže. Během uplynulých čtyř měsíců Richard opět monitoroval oblast kolem jejich doupěte: i když připouští, že v jeho datech mohou být jisté nejasnosti, trvá na tom, že mříže nebyly dlouho otevřeny, jak se sám přesvědčil.
Muži před dvěma měsíci složili plachetnici a pak strávili dvě hodiny při její zkoušce na Válcovém moři. Simone a já jsme jim mávaly z pobřeží. Ze strachu, že bioti-krabi budou považovat člun za „odpadky“ (což zřejmě udělali s druhým člunem — nikdy jsme nepřišli na to, co se s ním stalo; dva dny poté, co jsme unikli roji jaderných střel, jsme se vrátili na místo, kde jsme ho nechali, a byl fuč), ho Richard a Michael opět rozebrali a přinesli ho do našeho doupěte.
Richard několikrát řekl, že by rád přejel moře k jihu a zjistil, zda najde místo, kde by se dal pětisetmetrový útes překonat. Naše informace o Jižním poloválci Rámy jsou velmi omezené. S výjimkou několika dnů, kdy jsme s původní posádkou Newtona pronásledovali bioty, je naše znalost této oblasti omezena na hrubou mozaiku sestavenou v reálném čase z počátečních obrazů Newtonova bezpilotního letadla. Bylo by určitě fascinující a vzrušující prozkoumat jih — možná bychom dokonce zjistili, kam všichni ti oktopavouci šli. V této době si však takové riziko nemůžeme dovolit. Naše rodina je kriticky závislá na každém ze tří dospělých — ztráta kohokoliv z nás by byla zdrcující.
Domnívám se, že Michael O'Toole je spokojen s životem, který jsme si v Rámovi vytvořili, obzvláště od té doby, co nám Richardův velký počítač dal k dispozici mnohem víc informací. Máme nyní přístup ke všem encyklopedickým údajům, které byly uloženy na palubě Newtonovy vojenské lodi. Michaelova nynější „studijní jednotka“, jak nazývá svou organizovanou rekreaci, je historie umění. Poslední měsíc byla jeho konverzace plná Mediciů a katolických papežů období renesance, Michelangela, Rafaela a dalších velkých malířů té doby. Nyní se zabývá devatenáctým stoletím, uměním, které se mi zdá zajímavější. Nedávno jsme vedli mnoho diskuzí o „revoluci“ impresionistů, ale Michael nepřijímá můj názor, že impresionismus je prostě vedlejší produkt nástupu fotoaparátu.
Michael tráví se Simone celé hodiny. Je trpělivý, něžný a záleží mu na ní. Pečlivě sleduje její vývoj a poznamenává si její velké pokroky do svého elektronického zápisníku. Nyní Simone zná jedenadvacet z šestadvaceti písmen (plete si dvojici C a S, také Y a V; z nějakého důvodu se nemůže naučit K), a když má dobrý den, napočítá do dvaceti. Dokáže také správně identifikovat kresby létavce, oktopavouka a čtyři z nejrozšířenějších typů biotů. Umí rovněž jména dvanácti apoštolů, což je znalost, jíž není Richard právě nadšen. Měli jsme už jeden „summit“ o duchovní výchově našich dcer, jehož výsledkem byl zdvořilý nesouhlas.
Zbývám ještě já. Většinu času jsem šťastná, i když občas mám dny, kdy mne přemůže Richardův neklid nebo pláč Katie nebo jen absurdita našeho podivného života na této mimozemské kosmické lodi. Jsem stále zaměstnaná. Plánuji většinu rodinných činností, rozhoduji o tom, co jíme a kdy, organizuji dny dětí včetně jejich denního spánku. Nepřestávám si klást otázku, kam směřujeme, už mne však nefrustruje, že neznám odpověď.
Má osobní intelektuální činnost je omezenější, než bych si přála, kdyby záleželo jen na mně. Říkám si však, že den nemá víc hodin. Richard, Michael a já se často pouštíme do živých debat, takže určitě není nouze o stimulaci. Ale žádný z nich se moc nezajímá o jisté intelektuální oblasti, které vždy byly součástí mého života. Například mé znalosti jazyků a jazykovědy byly pro mne od počátku školních let zdrojem značné pýchy. Před několika týdny jsem měla úděsný sen, v němž jsem zapomněla psát a mluvit ve všech jazycích kromě angličtiny. Trávila jsem potom dva týdny dvě hodiny denně sama nejen opakováním milované francouzštiny, nýbrž i studiem italštiny a japonštiny.
Minulý měsíc promítl Richard jedno odpoledne na černou obrazovku výstup vnějšího Rámova teleskopu, který měl ve svém zorném poli naše Slunce a dalších tisíc hvězd. Slunce bylo nejjasnější, ale jen nepatrně. Richard nám připomněl, že jsme už vzdáleni víc než dvanáct tisíc miliard kilometrů od naší oceánské domovské planety obíhající blízko kolem té nevýznamné vzdálené hvězdy.
Téhož dne večer jsme se dívali na „Královnu Eleonoru“, jeden z asi třiceti filmů umístěných původně na palubě Newtona k zábavě posádky. Film volně vycházel z úspěšných románů mého otce o Eleonoře Aquitánské a byl natáčen na mnoha místech, která jsem v dětství s otcem navštívila. Poslední scény filmu, zachycující královnu před její smrtí, se všechny odehrávaly v L'Abbaye de Fontevrault. Pamatuji se, že mi bylo čtrnáct, stála jsem v opatství vedle svého otce před vyřezávanou podobiznou Eleonory a ruce se mi třásly vzrušením, jak jsem se ho držela. Byla jsi velká žena, řekla jsem v duchu královně, která dominovala historii dvanáctého století ve Francii a Anglii, a vytvořila jsi mi příklad k následování. Nezklamu tě.
Té noci. když Richard spal a Katie byla zrovna potichu, jsem opět přemýšlela o uplynulém dni a byla jsem plna obrovské lítosti, pocitu ztráty, který jsem nedokázala zcela postihnout. Porovnání obrazu vzdalujícího se Slunce a obrazu mne samotné ve věku dospívání, jak dávám odvážné sliby královně, která je už přes tisíc let mrtvá, mi připomnělo, že vše, co jsem kdy před Rámou znala, je nyní ukončeno. Mé dvě nové dcery nikdy neuvidí místa, která tolik znamenala pro mne a pro Genevievu. Nikdy nepoznají vůni čerstvě posečené trávy na jaře, zářivou krásu květin, zpěv ptáků, nádheru měsíce v úplňku vystupujícího z oceánu. Vůbec nepoznají planetu Zemi ani její obyvatele, kromě této malé různorodé posádky, kterou budou nazývat svou rodinou, chudou náhražku překypujícího života na požehnané planetě.
Té noci jsem několik minut potichu brečela a přitom jsem věděla, že ráno si zase nasadím optimistickou tvář. Konec konců mohlo to být daleko horší. Máme to podstatné: potravu, vodu, příbytek, šaty, dobré zdraví, společenství a samozřejmě lásku. Láska je nejdůležitější přísadou lidského života, ať na Zemi, či na Rámovi. Naučí-li se Simone a Katie od světa, který jsme nechali za sebou, jen lásce, postačí to.
7
1. dubna 2204
Dnešek byl ve všech ohledech neobvyklý. Za prvé jsem oznámila, jakmile byli všichni vzhůru, že zasvětíme tento den památce Eleonory Aquitánské, která zemřela, pokud jsou historikové přesní a my jsme správně sledovali kalendář, přesně před tisíci lety. K mému potěšení celá rodina nápad podpořila a Richard i Michael se okamžitě nabídli, že s oslavami pomohou. Michael, jehož jednotka historie umění byla nahrazena jednotkou vaření, navrhl, že připraví na počest královny speciální středověkou pozdní snídani. Richard odkvačil s SB a zašeptal mi, že se malý robot vrátí jako Jindřich Plantagenet.
Přednesla jsem krátkou lekci dějepisu Simone, abych ji uvedla k Eleonoře a světu dvanáctého století. Byla neobvykle pozorná. I Katie, která nikdy neposedí klidně déle než pět minut, spolupracovala a nepřerušovala nás. Hrála si tiše se svými dětskými hračkami skoro celé dopoledne. Simone se mne na konci lekce zeptala, proč královna Eleonora zemřela. Když jsem odpověděla, že zemřela stářím, má tříletá dcera se pak ptala, zda královna Eleonora „přišla do nebe“.
„Kde jsi vzala ten nápad?“ otázala jsem se Simone.
„Od strýčka Michaela,“ odvětila. „Řekl mi, že dobří lidé, když umřou, jdou do nebe, a zlí jdou do pekla.“
„Někteří lidé věří, že existuje nebe.“ řekla jsem po krátkém zamyšlení, „jiní věří na něco, čemu se říká převtělování, kde se lidé vracejí a žijí opět jako jiná osoba, nebo dokonce jako jiný živý tvor, třeba zvíře. Někteří lidé také věří, že naše existence je omezeným zázrakem, s určitým začátkem a koncem, který končí smrtí každého osobitého, jedinečného individua.“ Usmála jsem se a rozcuchala jí vlasy.
„Čemu věříš ty, mami?“ zeptala se mne potom dcera.
Cítila jsem něco velice blízkého panice. Hrála jsem o čas několika poznámkami a snažila jsem se vymyslet, co říct. Myslí mi probleskla myšlenka z básně mého oblíbeného T. S. Eliota o cestě k ohromujícímu dotazu. Naštěstí jsem byla zachráněna.
„Budiž pozdravena, spanilá děvo.“ Malý robot SB, oblečený v něco, co mělo představovat středověký jezdecký úbor, vešel do místnosti a informoval Simone, že je Jindřich Plantagenet, král Anglie a manžel královny Eleonory. Simoniin úsměv se rozjasnil. Katie vzhlédla a zubila se.
„Královna a já jsme vybudovali velkou říši,“ prohlásil se širokým gestem malýma rukama robot, „která nakonec zahrnovala celou Anglii, Skotsko, Irsko, Wales a polovinu toho, co je dnes Francie.“ SB přednášel připravenou lekci s gustem, rozesmával Simone a Katie svým mrkáním a gesty. Potom sáhl do kapsy, vytáhl miniaturní nůž a vidličku a prohlásil, že zavedl u „barbarských Angličanů“ pojem příbor.
„Ale proč jsi dal královnu Eleonoru do vězení?“ zeptala se Simone, když robot skončil. Zasmála jsem se. Dávala při lekci dějepisu skutečně pozor. Robot otočil hlavu k Richardovi. Richard zvedl prst, naznačil krátké čekání a odspěchal do chodby. Za necelou minutu se SB alias Jindřich II. vrátil. Došel k Simone. „Zamiloval jsem se do jiné ženy,“ řekl. „a královna Eleonora se rozzlobila. Aby mi to oplatila, popudila proti mně mé syny…“
Richard a já jsme se právě začali mírně přít o skutečných důvodech, proč Jindřich uvěznil Eleonoru (objevili jsme mnohokrát, že jsme se učili různé verze anglo-francouzské historie), když jsme uslyšeli vzdálené ale nezaměnitelné zapištění. V okamžiku jsme byli všichni nahoře. Zapištění se ozvalo znovu.
Podívali jsme se na oblohu nad sebe. V širokých kruzích několik set metrů nad vrcholky mrakodrapů létal osamocený létavec. Spěchali jsme k náspům u Válcového moře, abychom lépe viděli. Jednou, dvakrát, třikrát obletělo velké stvoření obvod ostrova. Na konci každého kola vydalo jediné dlouhé zapištění. Richard mával rukama a křičel, ale neobjevila se žádná známka, že byl zpozorován.
Děti začaly být asi po hodině neklidné. Dohodli jsme se, že Michael se s nimi vrátí do doupěte a Richard a já zůstaneme tak dlouho, pokud bude existovat možnost kontaktu. Létavec pořád křižoval nebe stejným způsobem. „Myslíš si, že něco hledá?“ zeptala jsem se Richarda.
„Nevím,“ odvětil a zase křičel a mával na létavce, který dosáhl bodu, kde nám byl nejblíž. Tentokrát změnil kurz a při spirálovitém sestupu opisoval dlouhé půvabné oblouky. Když se přiblížil, uviděli jsme jeho šedý sametový podbřišek a dva jasné, třešňově červené kroužky kolem krku.
„To je náš přítel,“ zašeptala jsem Richardovi — při vzpomínce na vůdce létavců, který před čtyřmi roky souhlasil s tím, že nás přenese přes Válcové moře.
Ale tento létavec nebyl zdravý, robustní tvor, který letěl uprostřed formace, když jsme utekli z New Yorku. Byl vychrtlý, kost a kůže, jeho samet byl špinavý a neudržovaný. „Je nemocný,“ poznamenal Richard, když tvor dosedl asi dvacet metrů od nás.
Létavec něco tiše brebentil a pohazoval nervózně hlavou, jako by očekával další společnost. Richard k němu postoupil o krok, tvor roztáhl křídla, pleskl jimi a několik metrů couvnul. „Jaké máme jídlo,“ ptal se tiše Richard, „které je chemicky nejblíže manovému melounu?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Nemáme vůbec žádné jídlo kromě kuřete od večeře — počkej,“ přerušila jsem se, „máme ten zelený punč, který mají rády děti. Vypadá jako tekutina uvnitř manového melounu.“
Než jsem dokončila větu, byl Richard pryč. Během deseti minut, dokud se nevrátil, jsme se na sebe s létavcem mlčky upřeně dívali. Snažila jsem se myslet na přátelství, doufala jsem, že se mi mé dobré záměry nějak zobrazí v očích. Všimla jsem si, že létavec jednou změnil výraz, ale neměla jsem samozřejmě tušení, co to znamená.
Richard se vrátil s jednou z našich černých mís plnou zeleného punče. Postavil ji před nás, ukázal na ni a pak jsme šest nebo osm metrů ustoupili. Létavec se k míse blížil váhavými krůčky a zastavil se přímo před ní. Strčil zobák do tekutiny, nabral si malý doušek a hodil hlavou dozadu, aby polknul. Punč byl zjevně dobrý, protože ho v necelé minutě vypil. Když skončil, ustoupil dva kroky, roztáhl úplně křídla a otočil se dokola.
„Teď bychom měli říci,rádo se stalo‘,“ řekla jsem a natáhla ruku k Richardovi. Otočili jsme se dokola, jako tehdy, když jsme říkali sbohem a díky před čtyřmi roky, potom jsme se uklonili směrem k létavci.
Oba jsme si mysleli, že se stvoření usmálo, později jsme však ochotně připustili, že jsme si to mohli jen představovat. Šedě sametový létavec roztáhl křídla, opustil zemi a vznesl se přes naše hlavy do vzduchu.
„Co myslíš, kam letí?“ zeptala jsem se Richarda.
„Umírá.“ odvětil tiše. „Chce se naposled podívat na svět, který zná.“
6. ledna 2205
Dnes mám narozeniny. Je mi jedenačtyřicet. V noci jsem měla další ze svých živých snů. Byla jsem velmi stará. Měla jsem úplně šedivé vlasy a hluboké vrásky v obličeji. Žila jsem v zámku — někde poblíž Loiry, nepříliš daleko od Beauvois — se dvěma dospělými dcerami (žádná z nich ve snu nevypadala jako Simon, ani Katie, ani Genevieve) a třemi vnuky. Chlapci byli ve věku mezi třinácti až dvaceti, fyzicky zdraví, bylo však s nimi něco v nepořádku. Všichni byli těžkopádní, snad i retardovaní. Pamatuji se, jak jsem se jim ve snu snažila vysvětlit, jak molekula hemoglobinu přenáší kyslík z plic do tkání. Žádný z nich nepochopil, co jim povídám.
Probudila jsem se ze snu v depresi. Bylo to uprostřed noci a všichni ostatní spali. Tak jako obvykle jsem zašla do dětského pokoje přesvědčit se, že jsou děti přikryty. Simone spí klidně, ale Katie si deku jako obvykle odkopala. Přikryla jsem ji a potom se posadila na židli.
Co mne trápí? přemítala jsem. Proč mám tolik snů o dětech a vnoučatech? Minulý týden jsem zažertovala o možnosti mít třetí dítě a Richard, který má další dlouhé pochmurné období, téměř vyletěl z kůže. Myslím, že pořád lituje, že jsem ho přesvědčila, abychom měli Katie. Okamžitě jsem téma opustila, protože jsem nechtěla vyprovokovat další z jeho nihilistických tirád.
Chtěla bych doopravdy za těchto okolností další dítě? Má to za situace, v níž se nacházíme, vůbec nějaký smysl? Odsunou-li se na okamžik stranou všechny osobní důvody, které bych mohla pro narození třetího dítěte mít, existuje silný biologický argument pro pokračování reprodukce. Je nám asi souzeno, že se v budoucnosti už nesetkáme s dalšími příslušníky lidského rodu. Jsme-li posledními v řadě, bylo by od nás moudré věnovat pozornost jedné ze základních zásad vývoje: maximální genetická variace zaručuje nejvyšší pravděpodobnost přežití v nejistém prostředí.
Když jsem se úplně probudila, sledovala jsem v mysli scénář ještě dál. Předpokládejme, že Ráma opravdu nikam nedoletí, alespoň ne brzy, a že strávíme zbytek života v našich nynějších podmínkách. Pak Simone a Katie se vší pravděpodobností přežijí nás tři dospělé. Co se stane potom? ptala jsem se. Pokud nějak neuchováme spermie buď od Michaela nebo od Richarda (a jak biologické, tak sociopsychologické problémy by byly obrovské), mé dcery nebudou schopny reprodukce. Ony samy mohou dorazit do ráje, nebo nirvány, nebo nějakého jiného světa, nakonec však zhynou a geny, které nesou, zemřou s nimi.
Předpokládejme však, pokračovala jsem v úvaze, že bych porodila syna. Potom by děvčata měla mužského společníka jejich stáří, a problém následujících generací se ohromně zjednoduší.
V tomto bodě mého rozjímání se mi v mozku vynořil opravdu bláznivý nápad. Jednou z mých hlavních oblastí specializace během studia medicíny byla genetika, obzvláště dědičné vady. Vzpomněla jsem si na příklady královských rodů v Evropě mezi patnáctým a osmnáctým stoletím a výskyt mnoha, „méněcenných“ jedinců narozených z nesčetných svazků s blízkými příbuznými. Richardův a můj syn by měl stejné genetické složky jako Simone a Katie. Dětem tohoto syna s kteroukoliv dívkou, našim vnoučatům, by hrozilo velmi vysoké riziko defektů. Michaelův a můj syn by na druhé straně měl s dívkami společnou jen polovinu genů, a pokud mi paměť dobře slouží, jeho potomci se Simone nebo Katie by měli drasticky nižší riziko defektů. Okamžitě jsem tuto nehoráznou myšlenku zavrhla. Ona však nezmizela. Později v noci, když jsem měla spát, se má mysl vrátila ke stejnému tématu. Co kdybych otěhotněla s Richardem, ptala jsem se, a měla třetí holčičku? Potom by bylo nutné zopakovat celý proces. Je mi jedenačtyřicet. Kolik let mi zbývá do počátku menopauzy, i kdybych ji chemicky oddálila? Na základě údajů sestávajících zatím ze dvou bodů, neexistuje důkaz, že Richard vůbec může zplodit chlapce. Mohli bychom vybavit laboratoř, která by umožnila vybrat z jeho chámu mužské spermie, ale to by vyžadovalo z naší strany obrovské úsilí a měsíce podrobné interakce s Rámany. A ještě by zůstaly problémy uchování spermií a jejich dodání do vaječníku.
Probrala jsem v duchu různé dokázané možnosti změny přirozeného výběru pohlaví (mužova potrava, typ a frekvence pohlavního styku, načasování vzhledem k ovulaci, atd.) a dospěla k názoru, že bychom s Richardem pravděpodobně měli dobrou šanci mít přirozeným způsobem syna, kdybychom byli velice pečliví. Ale hluboko v mysli přetrvávala myšlenka, že šance by byla větší, kdyby byl otcem Michael. Měl konec konců dva syny (ze tří dětí) a to neplánované. I když bych mohla být schopna zlepšit pravděpodobnost s Richardem, stejný postup s Michaelem by syna téměř zaručil.
Než jsem zase usnula, krátce jsem zvažovala nepraktičnost celé myšlenky. Musela by se nalezl bezchybná metoda umělého oplodnění (na niž bych musela dohlížet, i když by se týkala mne). Mohli bychom to v naší situaci udělat a zajistit jak pohlaví, tak zdraví embrya? I v nemocnicích na Zemi. se všemi jejich možnostmi, nejsou vždy úspěšní. Druhou možností bylo otěhotnět s Michaelem. Ačkoliv mi tato myšlenka nebyla nepříjemná, psychické důsledky se zdály tak obrovské, že jsem ji zcela zavrhla.
(O šest hodin později.) Muži mne dnes překvapili sváteční večeří. Z Michaela se stává pan kuchař. Jídlo chutnalo, jak bylo inzerováno, jako hovězí Wellington, ačkoliv to vypadalo spíš jako špenátový krém se smetanou. Richard a Michael také podávali tekutinu označenou jako víno. Hrozné to nebylo, tak jsem ji pila a ke svému překvapení zjistila, že obsahuje nějaký alkohol, a doopravdy jsem cítila, jak mi stoupá do hlavy.
Všichni jsme byli ke konci večeře vlastně trochu rozjařeni. Děvčata, obzvláště Simone, byla z našeho chování na rozpacích. Během dezertu, kokosové paštiky, mi Michael řekl, že jedenačtyřicet je „velice zvláštní číslo“. Potom mi vysvětlil, že je to největší prvočíslo, které je prvním členem dlouhé kvadratické posloupnosti dalších prvočísel. Když jsem se ho zeptala, co je to kvadratická posloupnost, zasmál se a řekl, že neví. Napsal však posloupnost z jedenačtyřiceti prvků, o níž mluvil: 41, 43, 47, 53, 61, 71, 83, 97, 113… končící číslem 1601. Ujistil mne, že všech jedenačtyřicet čísel v řadě jsou prvočísla. „Tudíž jedenačtyřicet,“ řekl s mrknutím, „musí být magické číslo.“
Zatímco jsem se smála, náš místní génius Richard se podíval na čísla a potom, po necelé minutě hraní si se svým počítačem, vysvětlil Michaelovi i mně, proč se řadě říká „kvadratická“. „Druhé diference jsou konstantní,“ řekl a ukázal nám na příkladu, co tím míní. „Celou posloupnost lze tudíž vytvořit jednoduchým kvadratickým výrazem. Vezměte f(N) = N2 — N + 41,“ pokračoval, „kde N je libovolné celé číslo od 0 do 40. Tato funkce vytvoří celou řadu.“
Zasmál se. „Ještě lepší je tohle. Uvažujte f(N) = N2 — 81N + 1681, kde N je celé číslo od l do 80. Tento kvadratický vzorec začíná na konci vaší číselné řady, f(1)= 1601, a prochází jí nejdříve sestupně. Při f(40) = f(41) = 41 se otáčí, potom opět vytváří váš celý číselný vektor, tentokrát vzestupně.“
Richard se usmíval. Michael a já jsme na něj jen zírali s posvátnou úctou.
13. března 2205
Katie měla dnes své druhé narozeniny a všichni byli v dobré náladě, obzvlášť Richard. Má své děvčátko rád, i když ona jím nehorázně manipuluje. K narozeninám ji vzal k příklopu doupěte oktopavouků a tam společně třásli mřížemi. Michael i já jsme vyjádřili svou nelibost, ale Richard se smál a mrkal na Katie.
Při večeři hrála Simone králkou skladbu na piano, kterou ji naučil Michael, a Richard podával k našemu vařenému lososu docela znamenité víno, nazval ho Rámanské Chardonnay. V Rámovi vypadá vařený losos jako míchaná vejce na Zemi.,což trochu mate, ale my setrváváme neustále na své konvenci označovat jídla podle jejich nutričního obsahu.
Cítím se povzneseně šťastna, i když musím připustit, že jsem trochu nervózní ze své nastávající diskuze s Richardem. Je nyní velmi skleslý, hlavně proto, že pilně pracuje ne na jednom, ale na dvou velkých úkolech. Dělá nejen tekutou směs, jejíž chuť a obsah alkoholu soupeří s nejlepšími víny na planetě Země, ale vytváří také novou řadu dvaceticentimetrových robotů založenou na osobách z her laureáta Nobelovy ceny ve dvacátém století Samuela Becketta. Michael i já jsme Richarda pobízeli už několik let, aby znovu oživil svou shakespearovskou skupinu, vzpomínka na ztracené přátele ho však vždy zastavila. Ale nový spisovatel — to je jiná věc. Už dokončil tři postavy z jednoaktovky Konec hry. Dnes se děti radostně smály, když staroušek Nagg a vyskočil ze své malé popelnice a vykřikoval: „Mou kaši! Chci svou kaši!“
Sdělím určitě Richardovi svůj nápad mít s Michaelem syna. Jsem si jista, že ocení logiku a promyšlenost návrhu, ačkoliv mohu těžko očekávat, že tím bude nadšen. Samozřejmě jsem se o nápadu ještě vůbec nezmínila Michaelovi. Ten však ví, že mám za lubem něco vážného, protože jsem ho požádala, aby dnes odpoledne pohlídal děvčata, zatímco Richard a já vyjdeme nahoru udělat si piknik a promluvit si.
Má nervozita kolem této otázky je pravděpodobně neodůvodněná. Je nepochybně založená na definici správného chování, kterou prostě v naší nynější situaci nelze uplatňovat. Richard se v těchto dnech cítí dobře. V poslední době oslňuje ostrým důvtipem. Může mne během naší diskuze počastovat několika ostrými poznámkami, ale vsadím se. že nakonec bude mé myšlence nakloněn.
1. dubna 2204
Dnešek byl ve všech ohledech neobvyklý. Za prvé jsem oznámila, jakmile byli všichni vzhůru, že zasvětíme tento den památce Eleonory Aquitánské, která zemřela, pokud jsou historikové přesní a my jsme správně sledovali kalendář, přesně před tisíci lety. K mému potěšení celá rodina nápad podpořila a Richard i Michael se okamžitě nabídli, že s oslavami pomohou. Michael, jehož jednotka historie umění byla nahrazena jednotkou vaření, navrhl, že připraví na počest královny speciální středověkou pozdní snídani. Richard odkvačil s SB a zašeptal mi, že se malý robot vrátí jako Jindřich Plantagenet.
Přednesla jsem krátkou lekci dějepisu Simone, abych ji uvedla k Eleonoře a světu dvanáctého století. Byla neobvykle pozorná. I Katie, která nikdy neposedí klidně déle než pět minut, spolupracovala a nepřerušovala nás. Hrála si tiše se svými dětskými hračkami skoro celé dopoledne. Simone se mne na konci lekce zeptala, proč královna Eleonora zemřela. Když jsem odpověděla, že zemřela stářím, má tříletá dcera se pak ptala, zda královna Eleonora „přišla do nebe“.
„Kde jsi vzala ten nápad?“ otázala jsem se Simone.
„Od strýčka Michaela,“ odvětila. „Řekl mi, že dobří lidé, když umřou, jdou do nebe, a zlí jdou do pekla.“
„Někteří lidé věří, že existuje nebe.“ řekla jsem po krátkém zamyšlení, „jiní věří na něco, čemu se říká převtělování, kde se lidé vracejí a žijí opět jako jiná osoba, nebo dokonce jako jiný živý tvor, třeba zvíře. Někteří lidé také věří, že naše existence je omezeným zázrakem, s určitým začátkem a koncem, který končí smrtí každého osobitého, jedinečného individua.“ Usmála jsem se a rozcuchala jí vlasy.
„Čemu věříš ty, mami?“ zeptala se mne potom dcera.
Cítila jsem něco velice blízkého panice. Hrála jsem o čas několika poznámkami a snažila jsem se vymyslet, co říct. Myslí mi probleskla myšlenka z básně mého oblíbeného T. S. Eliota o cestě k ohromujícímu dotazu. Naštěstí jsem byla zachráněna.
„Budiž pozdravena, spanilá děvo.“ Malý robot SB, oblečený v něco, co mělo představovat středověký jezdecký úbor, vešel do místnosti a informoval Simone, že je Jindřich Plantagenet, král Anglie a manžel královny Eleonory. Simoniin úsměv se rozjasnil. Katie vzhlédla a zubila se.
„Královna a já jsme vybudovali velkou říši,“ prohlásil se širokým gestem malýma rukama robot, „která nakonec zahrnovala celou Anglii, Skotsko, Irsko, Wales a polovinu toho, co je dnes Francie.“ SB přednášel připravenou lekci s gustem, rozesmával Simone a Katie svým mrkáním a gesty. Potom sáhl do kapsy, vytáhl miniaturní nůž a vidličku a prohlásil, že zavedl u „barbarských Angličanů“ pojem příbor.
„Ale proč jsi dal královnu Eleonoru do vězení?“ zeptala se Simone, když robot skončil. Zasmála jsem se. Dávala při lekci dějepisu skutečně pozor. Robot otočil hlavu k Richardovi. Richard zvedl prst, naznačil krátké čekání a odspěchal do chodby. Za necelou minutu se SB alias Jindřich II. vrátil. Došel k Simone. „Zamiloval jsem se do jiné ženy,“ řekl. „a královna Eleonora se rozzlobila. Aby mi to oplatila, popudila proti mně mé syny…“
Richard a já jsme se právě začali mírně přít o skutečných důvodech, proč Jindřich uvěznil Eleonoru (objevili jsme mnohokrát, že jsme se učili různé verze anglo-francouzské historie), když jsme uslyšeli vzdálené ale nezaměnitelné zapištění. V okamžiku jsme byli všichni nahoře. Zapištění se ozvalo znovu.
Podívali jsme se na oblohu nad sebe. V širokých kruzích několik set metrů nad vrcholky mrakodrapů létal osamocený létavec. Spěchali jsme k náspům u Válcového moře, abychom lépe viděli. Jednou, dvakrát, třikrát obletělo velké stvoření obvod ostrova. Na konci každého kola vydalo jediné dlouhé zapištění. Richard mával rukama a křičel, ale neobjevila se žádná známka, že byl zpozorován.
Děti začaly být asi po hodině neklidné. Dohodli jsme se, že Michael se s nimi vrátí do doupěte a Richard a já zůstaneme tak dlouho, pokud bude existovat možnost kontaktu. Létavec pořád křižoval nebe stejným způsobem. „Myslíš si, že něco hledá?“ zeptala jsem se Richarda.
„Nevím,“ odvětil a zase křičel a mával na létavce, který dosáhl bodu, kde nám byl nejblíž. Tentokrát změnil kurz a při spirálovitém sestupu opisoval dlouhé půvabné oblouky. Když se přiblížil, uviděli jsme jeho šedý sametový podbřišek a dva jasné, třešňově červené kroužky kolem krku.
„To je náš přítel,“ zašeptala jsem Richardovi — při vzpomínce na vůdce létavců, který před čtyřmi roky souhlasil s tím, že nás přenese přes Válcové moře.
Ale tento létavec nebyl zdravý, robustní tvor, který letěl uprostřed formace, když jsme utekli z New Yorku. Byl vychrtlý, kost a kůže, jeho samet byl špinavý a neudržovaný. „Je nemocný,“ poznamenal Richard, když tvor dosedl asi dvacet metrů od nás.
Létavec něco tiše brebentil a pohazoval nervózně hlavou, jako by očekával další společnost. Richard k němu postoupil o krok, tvor roztáhl křídla, pleskl jimi a několik metrů couvnul. „Jaké máme jídlo,“ ptal se tiše Richard, „které je chemicky nejblíže manovému melounu?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Nemáme vůbec žádné jídlo kromě kuřete od večeře — počkej,“ přerušila jsem se, „máme ten zelený punč, který mají rády děti. Vypadá jako tekutina uvnitř manového melounu.“
Než jsem dokončila větu, byl Richard pryč. Během deseti minut, dokud se nevrátil, jsme se na sebe s létavcem mlčky upřeně dívali. Snažila jsem se myslet na přátelství, doufala jsem, že se mi mé dobré záměry nějak zobrazí v očích. Všimla jsem si, že létavec jednou změnil výraz, ale neměla jsem samozřejmě tušení, co to znamená.
Richard se vrátil s jednou z našich černých mís plnou zeleného punče. Postavil ji před nás, ukázal na ni a pak jsme šest nebo osm metrů ustoupili. Létavec se k míse blížil váhavými krůčky a zastavil se přímo před ní. Strčil zobák do tekutiny, nabral si malý doušek a hodil hlavou dozadu, aby polknul. Punč byl zjevně dobrý, protože ho v necelé minutě vypil. Když skončil, ustoupil dva kroky, roztáhl úplně křídla a otočil se dokola.
„Teď bychom měli říci,rádo se stalo‘,“ řekla jsem a natáhla ruku k Richardovi. Otočili jsme se dokola, jako tehdy, když jsme říkali sbohem a díky před čtyřmi roky, potom jsme se uklonili směrem k létavci.
Oba jsme si mysleli, že se stvoření usmálo, později jsme však ochotně připustili, že jsme si to mohli jen představovat. Šedě sametový létavec roztáhl křídla, opustil zemi a vznesl se přes naše hlavy do vzduchu.
„Co myslíš, kam letí?“ zeptala jsem se Richarda.
„Umírá.“ odvětil tiše. „Chce se naposled podívat na svět, který zná.“
6. ledna 2205
Dnes mám narozeniny. Je mi jedenačtyřicet. V noci jsem měla další ze svých živých snů. Byla jsem velmi stará. Měla jsem úplně šedivé vlasy a hluboké vrásky v obličeji. Žila jsem v zámku — někde poblíž Loiry, nepříliš daleko od Beauvois — se dvěma dospělými dcerami (žádná z nich ve snu nevypadala jako Simon, ani Katie, ani Genevieve) a třemi vnuky. Chlapci byli ve věku mezi třinácti až dvaceti, fyzicky zdraví, bylo však s nimi něco v nepořádku. Všichni byli těžkopádní, snad i retardovaní. Pamatuji se, jak jsem se jim ve snu snažila vysvětlit, jak molekula hemoglobinu přenáší kyslík z plic do tkání. Žádný z nich nepochopil, co jim povídám.
Probudila jsem se ze snu v depresi. Bylo to uprostřed noci a všichni ostatní spali. Tak jako obvykle jsem zašla do dětského pokoje přesvědčit se, že jsou děti přikryty. Simone spí klidně, ale Katie si deku jako obvykle odkopala. Přikryla jsem ji a potom se posadila na židli.
Co mne trápí? přemítala jsem. Proč mám tolik snů o dětech a vnoučatech? Minulý týden jsem zažertovala o možnosti mít třetí dítě a Richard, který má další dlouhé pochmurné období, téměř vyletěl z kůže. Myslím, že pořád lituje, že jsem ho přesvědčila, abychom měli Katie. Okamžitě jsem téma opustila, protože jsem nechtěla vyprovokovat další z jeho nihilistických tirád.
Chtěla bych doopravdy za těchto okolností další dítě? Má to za situace, v níž se nacházíme, vůbec nějaký smysl? Odsunou-li se na okamžik stranou všechny osobní důvody, které bych mohla pro narození třetího dítěte mít, existuje silný biologický argument pro pokračování reprodukce. Je nám asi souzeno, že se v budoucnosti už nesetkáme s dalšími příslušníky lidského rodu. Jsme-li posledními v řadě, bylo by od nás moudré věnovat pozornost jedné ze základních zásad vývoje: maximální genetická variace zaručuje nejvyšší pravděpodobnost přežití v nejistém prostředí.
Když jsem se úplně probudila, sledovala jsem v mysli scénář ještě dál. Předpokládejme, že Ráma opravdu nikam nedoletí, alespoň ne brzy, a že strávíme zbytek života v našich nynějších podmínkách. Pak Simone a Katie se vší pravděpodobností přežijí nás tři dospělé. Co se stane potom? ptala jsem se. Pokud nějak neuchováme spermie buď od Michaela nebo od Richarda (a jak biologické, tak sociopsychologické problémy by byly obrovské), mé dcery nebudou schopny reprodukce. Ony samy mohou dorazit do ráje, nebo nirvány, nebo nějakého jiného světa, nakonec však zhynou a geny, které nesou, zemřou s nimi.
Předpokládejme však, pokračovala jsem v úvaze, že bych porodila syna. Potom by děvčata měla mužského společníka jejich stáří, a problém následujících generací se ohromně zjednoduší.
V tomto bodě mého rozjímání se mi v mozku vynořil opravdu bláznivý nápad. Jednou z mých hlavních oblastí specializace během studia medicíny byla genetika, obzvláště dědičné vady. Vzpomněla jsem si na příklady královských rodů v Evropě mezi patnáctým a osmnáctým stoletím a výskyt mnoha, „méněcenných“ jedinců narozených z nesčetných svazků s blízkými příbuznými. Richardův a můj syn by měl stejné genetické složky jako Simone a Katie. Dětem tohoto syna s kteroukoliv dívkou, našim vnoučatům, by hrozilo velmi vysoké riziko defektů. Michaelův a můj syn by na druhé straně měl s dívkami společnou jen polovinu genů, a pokud mi paměť dobře slouží, jeho potomci se Simone nebo Katie by měli drasticky nižší riziko defektů. Okamžitě jsem tuto nehoráznou myšlenku zavrhla. Ona však nezmizela. Později v noci, když jsem měla spát, se má mysl vrátila ke stejnému tématu. Co kdybych otěhotněla s Richardem, ptala jsem se, a měla třetí holčičku? Potom by bylo nutné zopakovat celý proces. Je mi jedenačtyřicet. Kolik let mi zbývá do počátku menopauzy, i kdybych ji chemicky oddálila? Na základě údajů sestávajících zatím ze dvou bodů, neexistuje důkaz, že Richard vůbec může zplodit chlapce. Mohli bychom vybavit laboratoř, která by umožnila vybrat z jeho chámu mužské spermie, ale to by vyžadovalo z naší strany obrovské úsilí a měsíce podrobné interakce s Rámany. A ještě by zůstaly problémy uchování spermií a jejich dodání do vaječníku.
Probrala jsem v duchu různé dokázané možnosti změny přirozeného výběru pohlaví (mužova potrava, typ a frekvence pohlavního styku, načasování vzhledem k ovulaci, atd.) a dospěla k názoru, že bychom s Richardem pravděpodobně měli dobrou šanci mít přirozeným způsobem syna, kdybychom byli velice pečliví. Ale hluboko v mysli přetrvávala myšlenka, že šance by byla větší, kdyby byl otcem Michael. Měl konec konců dva syny (ze tří dětí) a to neplánované. I když bych mohla být schopna zlepšit pravděpodobnost s Richardem, stejný postup s Michaelem by syna téměř zaručil.
Než jsem zase usnula, krátce jsem zvažovala nepraktičnost celé myšlenky. Musela by se nalezl bezchybná metoda umělého oplodnění (na niž bych musela dohlížet, i když by se týkala mne). Mohli bychom to v naší situaci udělat a zajistit jak pohlaví, tak zdraví embrya? I v nemocnicích na Zemi. se všemi jejich možnostmi, nejsou vždy úspěšní. Druhou možností bylo otěhotnět s Michaelem. Ačkoliv mi tato myšlenka nebyla nepříjemná, psychické důsledky se zdály tak obrovské, že jsem ji zcela zavrhla.
(O šest hodin později.) Muži mne dnes překvapili sváteční večeří. Z Michaela se stává pan kuchař. Jídlo chutnalo, jak bylo inzerováno, jako hovězí Wellington, ačkoliv to vypadalo spíš jako špenátový krém se smetanou. Richard a Michael také podávali tekutinu označenou jako víno. Hrozné to nebylo, tak jsem ji pila a ke svému překvapení zjistila, že obsahuje nějaký alkohol, a doopravdy jsem cítila, jak mi stoupá do hlavy.
Všichni jsme byli ke konci večeře vlastně trochu rozjařeni. Děvčata, obzvláště Simone, byla z našeho chování na rozpacích. Během dezertu, kokosové paštiky, mi Michael řekl, že jedenačtyřicet je „velice zvláštní číslo“. Potom mi vysvětlil, že je to největší prvočíslo, které je prvním členem dlouhé kvadratické posloupnosti dalších prvočísel. Když jsem se ho zeptala, co je to kvadratická posloupnost, zasmál se a řekl, že neví. Napsal však posloupnost z jedenačtyřiceti prvků, o níž mluvil: 41, 43, 47, 53, 61, 71, 83, 97, 113… končící číslem 1601. Ujistil mne, že všech jedenačtyřicet čísel v řadě jsou prvočísla. „Tudíž jedenačtyřicet,“ řekl s mrknutím, „musí být magické číslo.“
Zatímco jsem se smála, náš místní génius Richard se podíval na čísla a potom, po necelé minutě hraní si se svým počítačem, vysvětlil Michaelovi i mně, proč se řadě říká „kvadratická“. „Druhé diference jsou konstantní,“ řekl a ukázal nám na příkladu, co tím míní. „Celou posloupnost lze tudíž vytvořit jednoduchým kvadratickým výrazem. Vezměte f(N) = N2 — N + 41,“ pokračoval, „kde N je libovolné celé číslo od 0 do 40. Tato funkce vytvoří celou řadu.“
Zasmál se. „Ještě lepší je tohle. Uvažujte f(N) = N2 — 81N + 1681, kde N je celé číslo od l do 80. Tento kvadratický vzorec začíná na konci vaší číselné řady, f(1)= 1601, a prochází jí nejdříve sestupně. Při f(40) = f(41) = 41 se otáčí, potom opět vytváří váš celý číselný vektor, tentokrát vzestupně.“
Richard se usmíval. Michael a já jsme na něj jen zírali s posvátnou úctou.
13. března 2205
Katie měla dnes své druhé narozeniny a všichni byli v dobré náladě, obzvlášť Richard. Má své děvčátko rád, i když ona jím nehorázně manipuluje. K narozeninám ji vzal k příklopu doupěte oktopavouků a tam společně třásli mřížemi. Michael i já jsme vyjádřili svou nelibost, ale Richard se smál a mrkal na Katie.
Při večeři hrála Simone králkou skladbu na piano, kterou ji naučil Michael, a Richard podával k našemu vařenému lososu docela znamenité víno, nazval ho Rámanské Chardonnay. V Rámovi vypadá vařený losos jako míchaná vejce na Zemi.,což trochu mate, ale my setrváváme neustále na své konvenci označovat jídla podle jejich nutričního obsahu.
Cítím se povzneseně šťastna, i když musím připustit, že jsem trochu nervózní ze své nastávající diskuze s Richardem. Je nyní velmi skleslý, hlavně proto, že pilně pracuje ne na jednom, ale na dvou velkých úkolech. Dělá nejen tekutou směs, jejíž chuť a obsah alkoholu soupeří s nejlepšími víny na planetě Země, ale vytváří také novou řadu dvaceticentimetrových robotů založenou na osobách z her laureáta Nobelovy ceny ve dvacátém století Samuela Becketta. Michael i já jsme Richarda pobízeli už několik let, aby znovu oživil svou shakespearovskou skupinu, vzpomínka na ztracené přátele ho však vždy zastavila. Ale nový spisovatel — to je jiná věc. Už dokončil tři postavy z jednoaktovky Konec hry. Dnes se děti radostně smály, když staroušek Nagg a vyskočil ze své malé popelnice a vykřikoval: „Mou kaši! Chci svou kaši!“
Sdělím určitě Richardovi svůj nápad mít s Michaelem syna. Jsem si jista, že ocení logiku a promyšlenost návrhu, ačkoliv mohu těžko očekávat, že tím bude nadšen. Samozřejmě jsem se o nápadu ještě vůbec nezmínila Michaelovi. Ten však ví, že mám za lubem něco vážného, protože jsem ho požádala, aby dnes odpoledne pohlídal děvčata, zatímco Richard a já vyjdeme nahoru udělat si piknik a promluvit si.
Má nervozita kolem této otázky je pravděpodobně neodůvodněná. Je nepochybně založená na definici správného chování, kterou prostě v naší nynější situaci nelze uplatňovat. Richard se v těchto dnech cítí dobře. V poslední době oslňuje ostrým důvtipem. Může mne během naší diskuze počastovat několika ostrými poznámkami, ale vsadím se. že nakonec bude mé myšlence nakloněn.
8
7. května 2205
To bylo jaro naší nespokojenosti. Ó Pane, jací jsme my smrtelníci hlupáci. Richarde, Richarde, prosím, vrať se!
Kde začít? A jak začít? Odvážím se kousnout do kyselého jablka? V minutě se objeví vize a hned další, která… ve vedlejším pokoji přecházejí Michael a Simone, povídají si o Michelangelovi.
Otec mi vždy říkal, že všichni děláme chyby. Proč musela ta má být tak obrovská? Myšlenka se zdála rozumná. Můj levý mozek mi říkal, že je to logické. Ale hluboce uvnitř lidské bytosti rozum vždy nepřeváží. Emoce nejsou racionální. Žárlivost není výstupem programu počítače.
Existovala přehršel varování. To první odpoledne, když jsme seděli u Válcového moře a měli „piknik“, jsem viděla Richardovi v očích, že je zde problém. Ach — och, nech toho, Nicole, řekla jsem si.
Ale později se zdál rozumný. „Ovšem,“ řekl Richard toho odpoledne, „co navrhuješ, je geneticky zcela správné. Půjdu s tebou říct to Michaelovi. Uděláme to co nejrychleji, doufejme, že jedno setkání bude stačit.“
Cítila jsem se tehdy povzneseně. Vůbec mne nenapadlo, že by se Michael mohl vzpěčovat. „Byl by to hřích,“ řekl toho večera, když děvčata spala, několik sekund nato, kdy porozuměl našemu návrhu.
Richard přešel do útoku, argumentoval, že celý pojem hříchu je anachronizmem i na Zemi a že Michael je jen zpozdilý. „Ty doopravdy chceš, abych to udělal?“ zeptal se Michael přímo Richarda na konci rozhovoru.
„Ne,“ odpověděl Richard po krátkém váhání, „ale je to jasně v nejlepším zájmu našich dětí.“ Měla jsem věnovat větší pozornost tomu „Ne“.
Nikdy mne nenapadlo, že by můj plán nemusel vyjít. Sledovala jsem pečlivě svůj ovulační cyklus. Když označená noc konečně nastala, informovala jsem Richarda a on se vytratil z doupěte na jednu ze svých dlouhých procházek v Rámovi. Michael byl nervózní a bojoval se svým pocitem viny, ale ani ve svém nejhorším scénáři konce světa jsem si nepředstavila, že by mohl být neschopen mít se mnou pohlavní styk.
Když jsme si svlékli šaty (ve tmě, aby se Michael necítil nesvůj) a leželi vedle sebe na rohožích. zjistila jsem. že jeho tělo je strnulé a napjaté. Políbila jsem ho na čelo a na tváře. Pak jsem se ho snažila uvolnit hlazením ramen a krku. Po asi třiceti minutách dotýkání (ale ničem, co by se dalo považovat za sexuální předehru), jsem se k němu sugestivně přivinula. Bylo zjevné, že máme problém. Jeho penis byl pořád úplně ochablý.
Nevěděla jsem, co dělat. Má původní, samozřejmě zcela iracionální myšlenka byla, že se Michaelovi nelíbím. Cílila jsem se hrozně, jako by mne někdo udeřil do tváře. Všechny mé potlačené pocity méněcennosti vypluly na povrch a byla jsem nad očekávání rozzlobená. Naštěstí jsem nic neřekla (nikdo z nás po celou tu dobu nepromluvil) a Michael nemohl ve tmě vidět mou tvář. Ale mluva mého těla musela signalizovat mé rozčarování.
„Je mi to líto,“ řekl tiše.
„To je v pořádku,“ odpověděla jsem. Snažila jsem se být nonšalantní.
Opřela jsem se o loket a druhou rukou mu hladila čelo. Rozšířila jsem svou lehkou masáž, nechala své prsty běžet lehce po jeho tváři, krku a ramenou. Michael byl zcela pasivní. Ležel bez hnutí na zádech, oči měl téměř pořád zavřené. I když se mu hlazení líbilo, tím jsem si jista, nic neřekl, nevydal ani zvuk potěšení. Touto dobou jsem už byla neobyčejně roztoužená. Chtěla jsem. aby Michael laskal mne, aby mi řekl, že se mu líbím.
Konečně jsem se přetočila částí těla přes jeho. Nechala jsem mu svá ňadra jemně padnout na hruď, zatímco jsem si pravou rukou hrála s chlupy na jeho prsou. Naklonila jsem se, abych ho políbila na rty, měla jsem v úmyslu povzbudit ho levou rukou dole, ale on se rychle odtáhl a posadil se.
„Nemohu to udělat,“ řekl a vrtěl hlavou.
„Proč ne?“ zeptala jsem se tiše, mé tělo spočívalo nyní v nepohodlné poloze vedle něho.
„Je to nesprávné,“ odvětil velmi rozvážně.
V dalších několika minutách jsem se párkrát snažila zapříst rozhovor, ale Michael nechtěl mluvit. Nakonec, protože nic jiného se nedalo udělat, jsem se potmě tiše oblékla. Michael taktak dokázal říci ubohé „dobrou noc“, když jsem odcházela.
Nevrátila jsem se ihned do svého pokoje. Když jsem byla v chodbě, uvědomila jsem si, že ještě nejsem připravena setkat se s Richardem. Opřela jsem se o stěnu a zápasila s mocnými emocemi, které se mne zmocnily. Proč jsem předpokládala, že všechno bude prosté? A co teď řeknu Richardovi?
Když jsem vešla do našeho pokoje, podle zvuku Richardova dechu jsem poznala, že ještě nespí. Kdybych měla více odvahy, mohla jsem mu hned tehdy říci, co se stalo s Michaelem. Ale bylo snadnější to v té chvíli ignorovat. To byl závažný omyl.
Další dva dny byly napjaté. Nikdo se nezmínil o tom, co Richard jednou označil jako „událost oplodnění“. Muži se snažili jednat, jako by vše bylo normální. Druhý den po večeři jsem přesvědčila Richarda, aby se mnou šel na procházku, zatímco Michael ukládal děvčata k spánku.
Když jsme stáli na útesech u Válcového moře, Richard mi vysvětloval chemii svého nového procesu kvašení vína. V jedné chvilce jsem ho přerušila a vzala za raku. „Richarde,“ řekla jsem a hledala v jeho očích lásku a dodání odvahy, „je to velmi obtížné…“ odmlčela jsem se.
„Co je, Nikki?“ zeptal se s nuceným úsměvem.
„No.“ odvětila jsem. „jde o Michaela. Víš,“ vyhrkla jsem. „nic se skutečně nestalo… On nemohl…“
Richard na mne dlouze upřeně hleděl. „Chceš říct, že je impotentní?“ zeptal se.
Nejdříve jsem přikývla a pak jsem ho úplně zmátla tím. že jsem zavrtěla hlavou. „Asi ne doopravdy,“ vykoktala jsem, „ale v noci se mnou byl. Myslím, že byl příliš napjatý, nebo cítil vinu, nebo možná je to příliš dlouho…“ Zarazila jsem se, uvědomila jsem si, že moc mluvím.
Richard zíral přes moře, že se to zdálo věčnost. „Chceš to ještě zkusit?“ zeptal se nakonec úplně bezvýrazným hlasem. Neotočil se, aby se na mne podíval.
„Já… já nevím.“ odpověděla jsem. Stiskla jsem mu ruku. Chtěla jsem říci ještě něco jiného, zeptat se, zda by se s tím dokázal vypořádat, kdybych to zkusila ještě jednou, Richard však náhle odcházel. „Dej mi vědět, až se rozhodneš,“ řekl stroze.
Týden nebo dva jsem si byla jista, že celý nápad zavrhnu. Pomalu, velmi pomalu se do naší rodinky vracelo zdání dobré nálady. V noci, kdy mi končila perioda, jsme se s Richardem poprvé po roce dvakrát milovali. Zdál se obzvlášť potěšen a byl velmi hovorný, když jsme se po druhém styku k sobě tulili.
„Musím říct, že mne to nějakou dobu doopravdy trápilo,“ řekl. „Myšlenka, že máš sexuální styk s Michaelem, byť i z domněle logických důvodů, mě doháněla k šílenství. Vím, že to rozumově nedává smysl, ale hrozně jsem se bál, že by se ti to mohlo líbit — rozumíš? — a že by to nějak ovlivnilo náš vzájemný vztah.“
Richard zjevně předpokládal, že už se nebudu snažit otěhotnět s Michaelem. Té noci jsem se s ním nedohadovala, protože jsem byla také momentálně spokojená. Avšak o několik nocí později, když jsem začala ve svých lékařských knihách číst o impotenci, jsem si uvědomila, že jsem pořád rozhodnuta provést svůj plán.
Během týdne, než u mne opět došlo k ovulaci, byl Richard zaměstnán přípravou svého vína (a možná jeho ochutnáváním trošku víc, než bylo nutné — několikrát byl před večeří trochu opilý) a tvorbou malých robotů podle postav Samuela Becketta. Má pozornost se soustředila na impotenci. Na fakultě v podstatě tento předmět ignorovali. A protože má vlastní sexuální zkušenost byla poměrně omezená, dosud nikdy jsem se s ní nesetkala. Překvapilo mne. když jsem zjistila, že impotence je ohromně rozšířený neduh, primárně psychologický, ale velice často rovněž se zjitřující fyzickou složkou, a že existuje hodně dobře definovaných metod jejího léčení, které se zaměřují na snížení „úzkosti z výkonu“ u muže.
Richard mne viděl jednou ráno, jak si připravuji moč k testu ovulace. Neřekl nic, ale z jeho tváře bylo zřejmé, že je dotčen a zklamán. Chtěla jsem mu dodat odvahy, v místnosti však byly děti a bála jsem se, že by mohlo dojil ke scéně.
Michaelovi jsem neřekla, že uděláme druhý pokus. Myslela jsem si, že jeho úzkost bude menší, když nebude mít čas na to myslet. Můj plán téměř vyšel. Když jsme uložili děti do postele, šla jsem k Michaelovi do jeho pokoje a vysvětlila mu, co se děje, zatímco jsme se svlékali. Došlo u něj k počátku erekce a přes jeho mírné protesty jsem rychle přispěla k její podpoře. Jsem si jista, že bychom byli úspěšní, kdyby Katie nezačala křičet: „Mami, mami,“ právě když jsme byli připraveni ke styku.
Nechala jsem samozřejmě Michaela a běžela chodbou k dětskému pokoji. Richard tam už byl. Držel Katie v náručí. Simone seděla na své rohoži a protírala si oči. Všichni tři zírali na mé nahé tělo ve dveřích. „Měla jsem hrozný sen.“ řekla Katie držící se Richarda jako klíště. „Jedl mne oktopavouk.“
Vešla jsem do pokoje. „Cítíš se už lépe?“ zeptala jsem se a chtěla vzít Katie. Richard ji držel dál a ona se nesnažila jít ke mně. Po trapném okamžiku jsem šla k Simone a položila jí ruku na rameno.
„Kde máš pyžamo, mami?“ zeptala se má čtyřletá. Většinou Richard i já spíme v rámanské verzi pyžama. Děvčata jsou docela zvyklá na mé nahé tělo — sprchujeme se všechny tři společně téměř každý den — ale v noci, když přijdu do dětského pokoje, mám zpravidla vždy pyžamo.
Chtěla jsem Simone vtipně odpovědět, když jsem si povšimla, že Richard na mne také zírá. V očích měl rozhodně nepřátelství. „Můžu se o všechno tady postarat.“ řekl drsně. „Proč neskončíš, co jsi dělala?“
Vrátila jsem se k Michaelovi, abych se pokusila ještě jednou dosáhnout pohlavního styku a početí. Bylo to špatné rozhodnutí. Dvě minuly jsem se marně pokoušela Michaela vzrušit, potom mi odstrčil ruku. „Je to marné.“ řekl. „Je mi skoro třiašedesát a neměl jsem pohlavní styk pět let. Nikdy nemasturbuji a uvědoměle se snažím na sex nemyslet. Má erekce předtím byla jen šťastná náhoda.“ Odmlčel se skoro na minutu. „Lituji. Nicole,“ dodal potom, „ale nepůjde to.“
Leželi jsme několik minut mlčky bok po boku. Oblékla jsem se a chtěla odejít, když jsem zpozorovala, že Michael upadl do rytmického oddechování, které předchází spánku. Vzpomněla jsem si znenadání, jak jsem četla, že muži s psychologickou impotencí mívají často erekci ve spánku, a má mysl vysnila další bláznivý nápad. Zůstala jsem vedle Michaela ležet a čekala, až jsem si byla jista, že upadl do hlubokého spánku.
Nejdříve jsem ho něžně hladila. Potěšilo mně, že reagoval velmi rychle. Po chvilce jsem trochu zvýšila účinnost masáže, ale byla jsem velice opatrná, abych ho nevzbudila. Když byl úplně připraven, přichystala jsem se a lehla si na něj. K dosažení pohlavního styku chyběl jen okamžik, když jsem do něj strčila příliš drsně a on se probudil. Snažila jsem se pokračoval, ale ve spěchu jsem mu musela způsobit bolest, protože vykřikl a díval se na mne divokým, vystrašeným pohledem. V několika sekundách se erekce vytratila.
Přetočila jsem se na záda a hluboce si vzdychla. Byla jsem hrozně zklamána. Michael se mne něco ptal, ale byla jsem příliš rozrušená, abych mu odpověděla. Do očí mi vhrkly slzy. Ve spěchu jsem se oblékla, políbila Michaela lehce na čelo a vyklopýtala do chodby. Tam jsem stála dalších pět minut, než jsem nabyla síly vrátit se k Richardovi.
Můj manžel ještě pracoval. Klečel vedle malého robota Pozza z Čekání na Godota. Robůtek byl uprostřed jedné ze svých dlouhých, blouznivých přednášek o neužitečnosti všeho. Richard mě nejdříve ignoroval. Potom Pozza umlčel a otočil se. „Myslíš, že to bylo dostatečně dlouhé?“ zeptal se ironicky.
„Stejně to nešlo,“ odpověděla jsem sklesle. „Myslím…“
„Nečastuj mě těmi sračkami,“ vykřikl Richard znenadání zlostně. „Nejsem tak stupidní. Čekáš, že uvěřím, že jste spolu strávili nazí dvě hodiny a že se nic nestalo? Znám ženy. Myslí si, že …“
Nepamatuji si zbytek toho, co řekl. Vybavuji si svou hrůzu, když se ke mně blížil s očima plnýma hněvu. Myslela jsem si, že mne uhodí, a zapřela jsem se. Z očí mi vyhrkly slzy a stékaly mi po tvářích. Richard mne častoval hroznými jmény a uchýlil se dokonce k rasistickým nadávkám. Byl nepříčetný. Když napřáhl v zuřivosti ruku, prchla jsem z místnosti a běžela chodbou ke schodišti do New Yorku. Málem jsem porazila Katie, která stála, probuzená křikem a zmatená, u dveří do dětského pokoje.
V Rámovi bylo světlo. Chodila jsem kolem dokola celou hodinu a brečela. Zlobila jsem se na Richarda, byla jsem však také hluboce nešťastná ze sebe. Richard ve své zuřivosti prohlásil, že jsem svým nápadem posedlá a že je to jen „chytrá záminka“, abych mohla mít pohlavní styk s Michaelem a stala se tak „královnou v roji“. Neodpověděla jsem na žádnou z jeho deklamací. Bylo v jeho obviněních aspoň zrnko pravdy? Byla nějakou částí mého vzrušení nad projektem touha souložit s Michaelem?
Přesvědčila jsem sama sebe, že mé motivace byly pouze korektní, ať to znamená cokoliv, že jsem se však od počátku v celé této aféře chovala neuvěřitelně stupidně. Já, právě já jsem měla vědět, že jsem navrhovala nemožné. Určitě poté, co jsem viděla Richardovu první odezvu (a Michaelovu také, co se toho týká), jsem se měla té myšlenky vzdát. Richard měl možná v jistých ohledech pravdu. Snad jsem zatvrzelá, posedlá myšlenkou zajistil našim potomkům maximální genetickou změnu. Vím však zcela jistě, že jsem si celou věc nevymyslela jen proto, abych mohla souložit s Michaelem.
Když jsem se vrátila, byla v našem pokoji tma. Převlékla jsem se do pyžama a klesla vyčerpaně na rohož. Po několika sekundách se ke mně Richard překulil, pevně mne objal a řekl: „Má drahá Nicole, je mi to tak, tak líto. Odpusť mi, prosím.“
Od té doby jsem jeho hlas neslyšela. Je už šest dnů pryč. Spala jsem tu noc příliš tvrdě, nepostřehla jsem, že Richard si balí své věci a nechává mi vzkaz. V sedm hodin ráno zazněl budík. Černou obrazovku vyplňoval text. Zněl: „POUZE PRO NICOLE DES JARDINSOVOU — Stiskni K, chceš-li číst.“ Děti ještě nebyly vzhůru, tak jsem na klávesnici stiskla K.
„Nejdražší Nicole.“ začínal vzkaz, „tohle je nejobtížnější dopis, který jsem kdy v životě psal. Opouštím dočasně tebe i rodinu. Vím, že to způsobí značné nesnáze tobě, Michaelovi i děvčatům, ale věř mi, je to jediná možnost. Po poslední noci je mi zřejmé, že neexistuje žádné jiné řešení.
Má drahá, miluji tě z celého srdce a vím, když můj mozek dokáže kontrolovat mé emoce, že to, co se snažíš udělat, je pro rodinu to nejlepší. Cítím se hrozně z obvinění, která jsem včera pronesl. Cítím se ještě hůř z toho, jak jsem tě pojmenoval, obzvláště z rasistických přívlastků a z častého používání slova čubka. Doufám, že mi můžeš odpustit, i když si nejsem jist, že si můžu odpustil sám sobě, a budeš si pamatovat mou lásku místo mé šílené, nespoutané zlosti.
Žárlivost je hrozná věc. Shakespearův výrok,tropí si šašky z masa, jímž se krmí‘ je jen úmyslné zlehčení situace. Žárlivost je zcela stravující, úplně iracionální a absolutně vysilující. Nejobdivuhodnější lidé na světě nejsou ničím jiným než zuřícími zvířaty, když jsou polapeni do osidel žárlivosti.
Nicole, drahá, neřekl jsem ti celou pravdu o ukončení svého manželství se Sarah. Podezíral jsem ji celé měsíce, že se schází s jinými muži během těch nocí, které trávila v Londýně. Existovala spousta příznaků — její nerovnoměrný zájem o sex, nové šaty, které nikdy nenosila se mnou, náhlá fascinace novými polohami nebo jinými sexuálními zvyklostmi, zvonění telefonu, v němž se nikdo neozval — ale miloval jsem ji tak bláznivě a byl jsem si tak jist, že naše manželství by skončilo, kdybych ji konfrontoval, že jsem nedělal nic, dokud jsem se nerozzuřil žárlivostí.
Ve skutečnosti, když jsem ležel v Cambridge v posteli a představoval si Sarah, jak má pohlavní styk s jiným mužem, má žárlivost se stala tak mocnou, že jsem nedokázal usnout, dokud jsem si nepředstavil Sarah mrtvou. Když mi tu noc zavolala paní Smithová a já jsem věděl, že už nemohu déle předstírat, že je mi Sarah věrná, jel jsem do Londýna se zřetelným úmyslem zabít ji i jejího milence.
Naštěstí jsem neměl žádnou střelnou zbraň a v zuřivosti, když jsem je uviděl, jsem zapomněl na nůž, který jsem si dal do kapsy pláště. Ale určitě bych je zabil, kdyby mela nevzbudila sousedy a ti mne nezkrotili.
Asi se divíš, co má tohle vše společného s tebou. Podívej se, má lásko, každý z nás si vytvoří určité stereotypy chování v životě. Můj stereotyp šílené žárlivosti existoval už předtím, než jsem se s tebou setkal. Během dvou údobí, kdy jsi odešla provádět intimnosti s Michaelem, jsem nebyl schopen zastavit návrat vzpomínek na Sarah. Já vím, že nejsi Sarah a že mne nepodvádíš, přesto však se mi emoce vracejí ve stejném bláznivém stereotypu. Ve velmi podivném smyslu, protože představa, že bys mne mohla zradit, je zcela nemožná, a tak se cítím hůře, vyděšenější, než jsem byl, když byla Sarah s Hugem Sinclairem nebo s jiným ze svých přátel herců.
Doufám, že něco z toho dává smysl. Odcházím, protože nedokážu ovládnout svou žárlivost, i když uznávám, že je iracionální. Nechci dopadnout jako můj otec, zapíjet svou mizérii a zničit životy všech kolem sebe. Cítím, že tak či onak dosáhneš svého početí, a dal bych přednost tomu ušetřit tě v průběhu snažení svých špatných reakcí.
Očekávám, že se vrátím brzy, pokud se při svých bádáních nesetkám s nepředvídaným nebezpečím, nevím však přesně kdy. Potřebuji čas ke zhojení, abych mohl být opět pevnou oporou naší rodině. Řekni děvčatům, že jsem se vydal na cestu. Buď obzvláště laskavá ke Katie — té budu scházet nejvíce.
Miluji tě, Nicole. Vím, že bude pro tebe obtížné pochopit proč odcházím, ale snaž se, prosím.
Richard“
13. května 2205
Dnes jsem strávila pět hodin nahoře v New Yorku hledáním Richarda. Šla jsem k jámám, k oběma mřížím, na všechna tři náměstí. Obešla jsem obvod ostrova podél útesů. Třásla jsem mříží na doupěti oktopavouků a sestoupila krátce do říše létavců. Všude jsem ho volala. Pamatuji se, že Richard mne před pěti roky našel díky navigačnímu signálu, který umístil na svého shakespearovského robota prince Jindru. Dnes bych ten signál potřebovala.
Po Richardovi nebyla nikde ani stopa. Myslím si, že opustil ostrov. Richard je výborný plavce — dokázal by snadno přeplavat na Severní poloválec — ale co tajuplné nestvůry obývající Válcové moře? Nechaly by ho přeplavat?
Vrať se. Richarde. Chybíš mi. Miluji tě.
Zjevně uvažoval o odchodu několik dnů. Doplnil a upravil náš katalog interakce s Rámany, aby byl co nejsnazší pro Michaela i pro mne. Vzal si největší z našich batohů a svého přítele SB, ale nechal zde Beckettovy roboty.
Od té doby, co Richard odešel, jsou naše rodinná stolování děsnými událostmi. Katie je téměř vždy rozzlobená. Chce vědět, kdy se táta vrátí a proč je tak dlouho pryč. Michael a Simone snášejí svou lítost v tichosti. Pouto mezi nimi sílí. Zdá se, že jeden druhého dokáže dobře utěšit. Co se mne týká, snažím se věnovat víc pozornosti Katie, ale nedokážu nahradit jejího milovaného tátu.
Noci jsou hrozné. Nespím. Opět a opět procházím své rozhovory s Richardem v posledních dvou měsících a znovu prožívám všechny své omyly. Jeho dopis před odchodem mnohé odhalil. Nikdy bych si nepomyslela, že jeho dřívější potíže se Sarah budou mít sebemenší vliv na manželství se mnou, ale nyní uznávám, že měl pravdu v tom, co říkal o stereotypech.
V mém emocionálním životě existují rovněž stereotypy. Smrt mé matky, když mi bylo pouhých deset let, mne naučila hrůze před opuštěním. Strach ze ztráty silného svazku způsobil, že důvěrnost a důvěra jsou pro mne obtížné. Po matce jsem ztratila Genevievu, otce a nyní, alespoň dočasně, Richarda. Pokaždé když se stereotyp znovu vyskytne, ožijí opět všechny chiméry minulosti. Když jsem se před dvěma dny probrečela ke spánku, uvědomila jsem si, že mi chybí nejen Richard, nýbrž i matka, Genevieve a můj báječný otec. Každou z těch ztrát jsem procítila opět od začátku. Tak dokážu pochopit, jak mohla má příhoda s Michaelem spustit Richardovy bolestné vzpomínky na Sarah.
Proces učení nikdy nekončí. Tady jsem, je mi jednačtyřicet a objevuji další stránku pravdy o vztazích mezi lidmi. Zřejmě jsem Richarda hluboce ranila. Nezáleží na tom, že neexistuje žádný logický podklad pro Richardovu obavu, že by mé spaní s Michaelem mohlo vést k odcizení mé náklonnosti k němu. Zde se nedá použít logika. Záleží na vnímání a na pocitech.
Zapomněla jsem, jak dokáže být osamělost zničující. Byli jsme s Richardem spolu pěl let. Možná neměl všechny přívlastky mého vysněného prince, byl však nádherný společník a je bezpochyby nejchytřejší lidskou bytostí, s níž jsem se setkala. Bylo by nezměrnou tragédií, kdyby se nikdy nevrátil. Trápím se, když si jen na okamžik pomyslím, že jsem ho možná viděla naposled.
V noci, když jsem obzvláště osamělá, si často čtu poezii. Od dob studia na univerzitě patří k mým oblíbencům Baudelaire a Eliot, ale posledních několik večerů jsem nalezla útěchu v básních Benity Garcii. Během jejího pobytu jako kadetky na Vesmírné akademii v Coloradu jí způsobila spoustu bolesti divoká vášeň k životu. Vrhala se do studia kosmonautiky a do náručí mužů kolem se stejným elánem. Když ji předvolali před disciplinární komisi kadetů pouze pro nespoutanou sexualitu a ne pro žádný jiný přestupek, uvědomila si, jak jsou muži schizofreničtí, co se týká sexu.
Většina literárních kritiků dává přednost jejímu prvnímu svazku poezie, nazvanému Sny mexického děvčete, který jí získal věhlas, když jí nebylo ještě dvacet, před vyzrálejší, méně lyrickou knihou básní, kterou publikovala v posledním roce na akademii. Když je Richard teď pryč a má mysl pořád zápasí s pochopením toho, co se opravdu během těchto posledních měsíců stalo, jsou to Benitiny básně nedospělé úzkosti a pochyb, jež ve mně rezonují. Její cesta k dospělosti byla velíce obtížná. I když její dílo zůstává bohaté na obrazy, Benita už není Pollyannou kráčející ruinami Uxmalu. Dnes jsem několikrát četla jednu z jejích básní z univerzity, která se mi obzvlášť líbí:
Šaty můj pokoj rozjasní
Jako květy pustinu po dešti
Přijdeš dnes v noci lásko má?
Vyber si nejsem lakomá
Pastelová jde ke knihám
Modrá a zelená k námluvám
Když přijde k ženě přítel muž
Ty myslíš na sex? Pak se tuž
Celá se zahalím do černé
Jak děvka co neřekne ne
V dětství jsem chtěla jinak žít
Ve snu mě princ přišel políbit
Pak mě vyvedl z bolesti
Jako v pohádce pro štěstí
V koleji jenom masky jsou
Ani šaty mi nepadnou
Statečně nesu tenhle kříž
I když mě stále urážíš
7. května 2205
To bylo jaro naší nespokojenosti. Ó Pane, jací jsme my smrtelníci hlupáci. Richarde, Richarde, prosím, vrať se!
Kde začít? A jak začít? Odvážím se kousnout do kyselého jablka? V minutě se objeví vize a hned další, která… ve vedlejším pokoji přecházejí Michael a Simone, povídají si o Michelangelovi.
Otec mi vždy říkal, že všichni děláme chyby. Proč musela ta má být tak obrovská? Myšlenka se zdála rozumná. Můj levý mozek mi říkal, že je to logické. Ale hluboce uvnitř lidské bytosti rozum vždy nepřeváží. Emoce nejsou racionální. Žárlivost není výstupem programu počítače.
Existovala přehršel varování. To první odpoledne, když jsme seděli u Válcového moře a měli „piknik“, jsem viděla Richardovi v očích, že je zde problém. Ach — och, nech toho, Nicole, řekla jsem si.
Ale později se zdál rozumný. „Ovšem,“ řekl Richard toho odpoledne, „co navrhuješ, je geneticky zcela správné. Půjdu s tebou říct to Michaelovi. Uděláme to co nejrychleji, doufejme, že jedno setkání bude stačit.“
Cítila jsem se tehdy povzneseně. Vůbec mne nenapadlo, že by se Michael mohl vzpěčovat. „Byl by to hřích,“ řekl toho večera, když děvčata spala, několik sekund nato, kdy porozuměl našemu návrhu.
Richard přešel do útoku, argumentoval, že celý pojem hříchu je anachronizmem i na Zemi a že Michael je jen zpozdilý. „Ty doopravdy chceš, abych to udělal?“ zeptal se Michael přímo Richarda na konci rozhovoru.
„Ne,“ odpověděl Richard po krátkém váhání, „ale je to jasně v nejlepším zájmu našich dětí.“ Měla jsem věnovat větší pozornost tomu „Ne“.
Nikdy mne nenapadlo, že by můj plán nemusel vyjít. Sledovala jsem pečlivě svůj ovulační cyklus. Když označená noc konečně nastala, informovala jsem Richarda a on se vytratil z doupěte na jednu ze svých dlouhých procházek v Rámovi. Michael byl nervózní a bojoval se svým pocitem viny, ale ani ve svém nejhorším scénáři konce světa jsem si nepředstavila, že by mohl být neschopen mít se mnou pohlavní styk.
Když jsme si svlékli šaty (ve tmě, aby se Michael necítil nesvůj) a leželi vedle sebe na rohožích. zjistila jsem. že jeho tělo je strnulé a napjaté. Políbila jsem ho na čelo a na tváře. Pak jsem se ho snažila uvolnit hlazením ramen a krku. Po asi třiceti minutách dotýkání (ale ničem, co by se dalo považovat za sexuální předehru), jsem se k němu sugestivně přivinula. Bylo zjevné, že máme problém. Jeho penis byl pořád úplně ochablý.
Nevěděla jsem, co dělat. Má původní, samozřejmě zcela iracionální myšlenka byla, že se Michaelovi nelíbím. Cílila jsem se hrozně, jako by mne někdo udeřil do tváře. Všechny mé potlačené pocity méněcennosti vypluly na povrch a byla jsem nad očekávání rozzlobená. Naštěstí jsem nic neřekla (nikdo z nás po celou tu dobu nepromluvil) a Michael nemohl ve tmě vidět mou tvář. Ale mluva mého těla musela signalizovat mé rozčarování.
„Je mi to líto,“ řekl tiše.
„To je v pořádku,“ odpověděla jsem. Snažila jsem se být nonšalantní.
Opřela jsem se o loket a druhou rukou mu hladila čelo. Rozšířila jsem svou lehkou masáž, nechala své prsty běžet lehce po jeho tváři, krku a ramenou. Michael byl zcela pasivní. Ležel bez hnutí na zádech, oči měl téměř pořád zavřené. I když se mu hlazení líbilo, tím jsem si jista, nic neřekl, nevydal ani zvuk potěšení. Touto dobou jsem už byla neobyčejně roztoužená. Chtěla jsem. aby Michael laskal mne, aby mi řekl, že se mu líbím.
Konečně jsem se přetočila částí těla přes jeho. Nechala jsem mu svá ňadra jemně padnout na hruď, zatímco jsem si pravou rukou hrála s chlupy na jeho prsou. Naklonila jsem se, abych ho políbila na rty, měla jsem v úmyslu povzbudit ho levou rukou dole, ale on se rychle odtáhl a posadil se.
„Nemohu to udělat,“ řekl a vrtěl hlavou.
„Proč ne?“ zeptala jsem se tiše, mé tělo spočívalo nyní v nepohodlné poloze vedle něho.
„Je to nesprávné,“ odvětil velmi rozvážně.
V dalších několika minutách jsem se párkrát snažila zapříst rozhovor, ale Michael nechtěl mluvit. Nakonec, protože nic jiného se nedalo udělat, jsem se potmě tiše oblékla. Michael taktak dokázal říci ubohé „dobrou noc“, když jsem odcházela.
Nevrátila jsem se ihned do svého pokoje. Když jsem byla v chodbě, uvědomila jsem si, že ještě nejsem připravena setkat se s Richardem. Opřela jsem se o stěnu a zápasila s mocnými emocemi, které se mne zmocnily. Proč jsem předpokládala, že všechno bude prosté? A co teď řeknu Richardovi?
Když jsem vešla do našeho pokoje, podle zvuku Richardova dechu jsem poznala, že ještě nespí. Kdybych měla více odvahy, mohla jsem mu hned tehdy říci, co se stalo s Michaelem. Ale bylo snadnější to v té chvíli ignorovat. To byl závažný omyl.
Další dva dny byly napjaté. Nikdo se nezmínil o tom, co Richard jednou označil jako „událost oplodnění“. Muži se snažili jednat, jako by vše bylo normální. Druhý den po večeři jsem přesvědčila Richarda, aby se mnou šel na procházku, zatímco Michael ukládal děvčata k spánku.
Když jsme stáli na útesech u Válcového moře, Richard mi vysvětloval chemii svého nového procesu kvašení vína. V jedné chvilce jsem ho přerušila a vzala za raku. „Richarde,“ řekla jsem a hledala v jeho očích lásku a dodání odvahy, „je to velmi obtížné…“ odmlčela jsem se.
„Co je, Nikki?“ zeptal se s nuceným úsměvem.
„No.“ odvětila jsem. „jde o Michaela. Víš,“ vyhrkla jsem. „nic se skutečně nestalo… On nemohl…“
Richard na mne dlouze upřeně hleděl. „Chceš říct, že je impotentní?“ zeptal se.
Nejdříve jsem přikývla a pak jsem ho úplně zmátla tím. že jsem zavrtěla hlavou. „Asi ne doopravdy,“ vykoktala jsem, „ale v noci se mnou byl. Myslím, že byl příliš napjatý, nebo cítil vinu, nebo možná je to příliš dlouho…“ Zarazila jsem se, uvědomila jsem si, že moc mluvím.
Richard zíral přes moře, že se to zdálo věčnost. „Chceš to ještě zkusit?“ zeptal se nakonec úplně bezvýrazným hlasem. Neotočil se, aby se na mne podíval.
„Já… já nevím.“ odpověděla jsem. Stiskla jsem mu ruku. Chtěla jsem říci ještě něco jiného, zeptat se, zda by se s tím dokázal vypořádat, kdybych to zkusila ještě jednou, Richard však náhle odcházel. „Dej mi vědět, až se rozhodneš,“ řekl stroze.
Týden nebo dva jsem si byla jista, že celý nápad zavrhnu. Pomalu, velmi pomalu se do naší rodinky vracelo zdání dobré nálady. V noci, kdy mi končila perioda, jsme se s Richardem poprvé po roce dvakrát milovali. Zdál se obzvlášť potěšen a byl velmi hovorný, když jsme se po druhém styku k sobě tulili.
„Musím říct, že mne to nějakou dobu doopravdy trápilo,“ řekl. „Myšlenka, že máš sexuální styk s Michaelem, byť i z domněle logických důvodů, mě doháněla k šílenství. Vím, že to rozumově nedává smysl, ale hrozně jsem se bál, že by se ti to mohlo líbit — rozumíš? — a že by to nějak ovlivnilo náš vzájemný vztah.“
Richard zjevně předpokládal, že už se nebudu snažit otěhotnět s Michaelem. Té noci jsem se s ním nedohadovala, protože jsem byla také momentálně spokojená. Avšak o několik nocí později, když jsem začala ve svých lékařských knihách číst o impotenci, jsem si uvědomila, že jsem pořád rozhodnuta provést svůj plán.
Během týdne, než u mne opět došlo k ovulaci, byl Richard zaměstnán přípravou svého vína (a možná jeho ochutnáváním trošku víc, než bylo nutné — několikrát byl před večeří trochu opilý) a tvorbou malých robotů podle postav Samuela Becketta. Má pozornost se soustředila na impotenci. Na fakultě v podstatě tento předmět ignorovali. A protože má vlastní sexuální zkušenost byla poměrně omezená, dosud nikdy jsem se s ní nesetkala. Překvapilo mne. když jsem zjistila, že impotence je ohromně rozšířený neduh, primárně psychologický, ale velice často rovněž se zjitřující fyzickou složkou, a že existuje hodně dobře definovaných metod jejího léčení, které se zaměřují na snížení „úzkosti z výkonu“ u muže.
Richard mne viděl jednou ráno, jak si připravuji moč k testu ovulace. Neřekl nic, ale z jeho tváře bylo zřejmé, že je dotčen a zklamán. Chtěla jsem mu dodat odvahy, v místnosti však byly děti a bála jsem se, že by mohlo dojil ke scéně.
Michaelovi jsem neřekla, že uděláme druhý pokus. Myslela jsem si, že jeho úzkost bude menší, když nebude mít čas na to myslet. Můj plán téměř vyšel. Když jsme uložili děti do postele, šla jsem k Michaelovi do jeho pokoje a vysvětlila mu, co se děje, zatímco jsme se svlékali. Došlo u něj k počátku erekce a přes jeho mírné protesty jsem rychle přispěla k její podpoře. Jsem si jista, že bychom byli úspěšní, kdyby Katie nezačala křičet: „Mami, mami,“ právě když jsme byli připraveni ke styku.
Nechala jsem samozřejmě Michaela a běžela chodbou k dětskému pokoji. Richard tam už byl. Držel Katie v náručí. Simone seděla na své rohoži a protírala si oči. Všichni tři zírali na mé nahé tělo ve dveřích. „Měla jsem hrozný sen.“ řekla Katie držící se Richarda jako klíště. „Jedl mne oktopavouk.“
Vešla jsem do pokoje. „Cítíš se už lépe?“ zeptala jsem se a chtěla vzít Katie. Richard ji držel dál a ona se nesnažila jít ke mně. Po trapném okamžiku jsem šla k Simone a položila jí ruku na rameno.
„Kde máš pyžamo, mami?“ zeptala se má čtyřletá. Většinou Richard i já spíme v rámanské verzi pyžama. Děvčata jsou docela zvyklá na mé nahé tělo — sprchujeme se všechny tři společně téměř každý den — ale v noci, když přijdu do dětského pokoje, mám zpravidla vždy pyžamo.
Chtěla jsem Simone vtipně odpovědět, když jsem si povšimla, že Richard na mne také zírá. V očích měl rozhodně nepřátelství. „Můžu se o všechno tady postarat.“ řekl drsně. „Proč neskončíš, co jsi dělala?“
Vrátila jsem se k Michaelovi, abych se pokusila ještě jednou dosáhnout pohlavního styku a početí. Bylo to špatné rozhodnutí. Dvě minuly jsem se marně pokoušela Michaela vzrušit, potom mi odstrčil ruku. „Je to marné.“ řekl. „Je mi skoro třiašedesát a neměl jsem pohlavní styk pět let. Nikdy nemasturbuji a uvědoměle se snažím na sex nemyslet. Má erekce předtím byla jen šťastná náhoda.“ Odmlčel se skoro na minutu. „Lituji. Nicole,“ dodal potom, „ale nepůjde to.“
Leželi jsme několik minut mlčky bok po boku. Oblékla jsem se a chtěla odejít, když jsem zpozorovala, že Michael upadl do rytmického oddechování, které předchází spánku. Vzpomněla jsem si znenadání, jak jsem četla, že muži s psychologickou impotencí mívají často erekci ve spánku, a má mysl vysnila další bláznivý nápad. Zůstala jsem vedle Michaela ležet a čekala, až jsem si byla jista, že upadl do hlubokého spánku.
Nejdříve jsem ho něžně hladila. Potěšilo mně, že reagoval velmi rychle. Po chvilce jsem trochu zvýšila účinnost masáže, ale byla jsem velice opatrná, abych ho nevzbudila. Když byl úplně připraven, přichystala jsem se a lehla si na něj. K dosažení pohlavního styku chyběl jen okamžik, když jsem do něj strčila příliš drsně a on se probudil. Snažila jsem se pokračoval, ale ve spěchu jsem mu musela způsobit bolest, protože vykřikl a díval se na mne divokým, vystrašeným pohledem. V několika sekundách se erekce vytratila.
Přetočila jsem se na záda a hluboce si vzdychla. Byla jsem hrozně zklamána. Michael se mne něco ptal, ale byla jsem příliš rozrušená, abych mu odpověděla. Do očí mi vhrkly slzy. Ve spěchu jsem se oblékla, políbila Michaela lehce na čelo a vyklopýtala do chodby. Tam jsem stála dalších pět minut, než jsem nabyla síly vrátit se k Richardovi.
Můj manžel ještě pracoval. Klečel vedle malého robota Pozza z Čekání na Godota. Robůtek byl uprostřed jedné ze svých dlouhých, blouznivých přednášek o neužitečnosti všeho. Richard mě nejdříve ignoroval. Potom Pozza umlčel a otočil se. „Myslíš, že to bylo dostatečně dlouhé?“ zeptal se ironicky.
„Stejně to nešlo,“ odpověděla jsem sklesle. „Myslím…“
„Nečastuj mě těmi sračkami,“ vykřikl Richard znenadání zlostně. „Nejsem tak stupidní. Čekáš, že uvěřím, že jste spolu strávili nazí dvě hodiny a že se nic nestalo? Znám ženy. Myslí si, že …“
Nepamatuji si zbytek toho, co řekl. Vybavuji si svou hrůzu, když se ke mně blížil s očima plnýma hněvu. Myslela jsem si, že mne uhodí, a zapřela jsem se. Z očí mi vyhrkly slzy a stékaly mi po tvářích. Richard mne častoval hroznými jmény a uchýlil se dokonce k rasistickým nadávkám. Byl nepříčetný. Když napřáhl v zuřivosti ruku, prchla jsem z místnosti a běžela chodbou ke schodišti do New Yorku. Málem jsem porazila Katie, která stála, probuzená křikem a zmatená, u dveří do dětského pokoje.
V Rámovi bylo světlo. Chodila jsem kolem dokola celou hodinu a brečela. Zlobila jsem se na Richarda, byla jsem však také hluboce nešťastná ze sebe. Richard ve své zuřivosti prohlásil, že jsem svým nápadem posedlá a že je to jen „chytrá záminka“, abych mohla mít pohlavní styk s Michaelem a stala se tak „královnou v roji“. Neodpověděla jsem na žádnou z jeho deklamací. Bylo v jeho obviněních aspoň zrnko pravdy? Byla nějakou částí mého vzrušení nad projektem touha souložit s Michaelem?
Přesvědčila jsem sama sebe, že mé motivace byly pouze korektní, ať to znamená cokoliv, že jsem se však od počátku v celé této aféře chovala neuvěřitelně stupidně. Já, právě já jsem měla vědět, že jsem navrhovala nemožné. Určitě poté, co jsem viděla Richardovu první odezvu (a Michaelovu také, co se toho týká), jsem se měla té myšlenky vzdát. Richard měl možná v jistých ohledech pravdu. Snad jsem zatvrzelá, posedlá myšlenkou zajistil našim potomkům maximální genetickou změnu. Vím však zcela jistě, že jsem si celou věc nevymyslela jen proto, abych mohla souložit s Michaelem.
Když jsem se vrátila, byla v našem pokoji tma. Převlékla jsem se do pyžama a klesla vyčerpaně na rohož. Po několika sekundách se ke mně Richard překulil, pevně mne objal a řekl: „Má drahá Nicole, je mi to tak, tak líto. Odpusť mi, prosím.“
Od té doby jsem jeho hlas neslyšela. Je už šest dnů pryč. Spala jsem tu noc příliš tvrdě, nepostřehla jsem, že Richard si balí své věci a nechává mi vzkaz. V sedm hodin ráno zazněl budík. Černou obrazovku vyplňoval text. Zněl: „POUZE PRO NICOLE DES JARDINSOVOU — Stiskni K, chceš-li číst.“ Děti ještě nebyly vzhůru, tak jsem na klávesnici stiskla K.
„Nejdražší Nicole.“ začínal vzkaz, „tohle je nejobtížnější dopis, který jsem kdy v životě psal. Opouštím dočasně tebe i rodinu. Vím, že to způsobí značné nesnáze tobě, Michaelovi i děvčatům, ale věř mi, je to jediná možnost. Po poslední noci je mi zřejmé, že neexistuje žádné jiné řešení.
Má drahá, miluji tě z celého srdce a vím, když můj mozek dokáže kontrolovat mé emoce, že to, co se snažíš udělat, je pro rodinu to nejlepší. Cítím se hrozně z obvinění, která jsem včera pronesl. Cítím se ještě hůř z toho, jak jsem tě pojmenoval, obzvláště z rasistických přívlastků a z častého používání slova čubka. Doufám, že mi můžeš odpustit, i když si nejsem jist, že si můžu odpustil sám sobě, a budeš si pamatovat mou lásku místo mé šílené, nespoutané zlosti.
Žárlivost je hrozná věc. Shakespearův výrok,tropí si šašky z masa, jímž se krmí‘ je jen úmyslné zlehčení situace. Žárlivost je zcela stravující, úplně iracionální a absolutně vysilující. Nejobdivuhodnější lidé na světě nejsou ničím jiným než zuřícími zvířaty, když jsou polapeni do osidel žárlivosti.
Nicole, drahá, neřekl jsem ti celou pravdu o ukončení svého manželství se Sarah. Podezíral jsem ji celé měsíce, že se schází s jinými muži během těch nocí, které trávila v Londýně. Existovala spousta příznaků — její nerovnoměrný zájem o sex, nové šaty, které nikdy nenosila se mnou, náhlá fascinace novými polohami nebo jinými sexuálními zvyklostmi, zvonění telefonu, v němž se nikdo neozval — ale miloval jsem ji tak bláznivě a byl jsem si tak jist, že naše manželství by skončilo, kdybych ji konfrontoval, že jsem nedělal nic, dokud jsem se nerozzuřil žárlivostí.
Ve skutečnosti, když jsem ležel v Cambridge v posteli a představoval si Sarah, jak má pohlavní styk s jiným mužem, má žárlivost se stala tak mocnou, že jsem nedokázal usnout, dokud jsem si nepředstavil Sarah mrtvou. Když mi tu noc zavolala paní Smithová a já jsem věděl, že už nemohu déle předstírat, že je mi Sarah věrná, jel jsem do Londýna se zřetelným úmyslem zabít ji i jejího milence.
Naštěstí jsem neměl žádnou střelnou zbraň a v zuřivosti, když jsem je uviděl, jsem zapomněl na nůž, který jsem si dal do kapsy pláště. Ale určitě bych je zabil, kdyby mela nevzbudila sousedy a ti mne nezkrotili.
Asi se divíš, co má tohle vše společného s tebou. Podívej se, má lásko, každý z nás si vytvoří určité stereotypy chování v životě. Můj stereotyp šílené žárlivosti existoval už předtím, než jsem se s tebou setkal. Během dvou údobí, kdy jsi odešla provádět intimnosti s Michaelem, jsem nebyl schopen zastavit návrat vzpomínek na Sarah. Já vím, že nejsi Sarah a že mne nepodvádíš, přesto však se mi emoce vracejí ve stejném bláznivém stereotypu. Ve velmi podivném smyslu, protože představa, že bys mne mohla zradit, je zcela nemožná, a tak se cítím hůře, vyděšenější, než jsem byl, když byla Sarah s Hugem Sinclairem nebo s jiným ze svých přátel herců.
Doufám, že něco z toho dává smysl. Odcházím, protože nedokážu ovládnout svou žárlivost, i když uznávám, že je iracionální. Nechci dopadnout jako můj otec, zapíjet svou mizérii a zničit životy všech kolem sebe. Cítím, že tak či onak dosáhneš svého početí, a dal bych přednost tomu ušetřit tě v průběhu snažení svých špatných reakcí.
Očekávám, že se vrátím brzy, pokud se při svých bádáních nesetkám s nepředvídaným nebezpečím, nevím však přesně kdy. Potřebuji čas ke zhojení, abych mohl být opět pevnou oporou naší rodině. Řekni děvčatům, že jsem se vydal na cestu. Buď obzvláště laskavá ke Katie — té budu scházet nejvíce.
Miluji tě, Nicole. Vím, že bude pro tebe obtížné pochopit proč odcházím, ale snaž se, prosím.
Richard“
13. května 2205
Dnes jsem strávila pět hodin nahoře v New Yorku hledáním Richarda. Šla jsem k jámám, k oběma mřížím, na všechna tři náměstí. Obešla jsem obvod ostrova podél útesů. Třásla jsem mříží na doupěti oktopavouků a sestoupila krátce do říše létavců. Všude jsem ho volala. Pamatuji se, že Richard mne před pěti roky našel díky navigačnímu signálu, který umístil na svého shakespearovského robota prince Jindru. Dnes bych ten signál potřebovala.
Po Richardovi nebyla nikde ani stopa. Myslím si, že opustil ostrov. Richard je výborný plavce — dokázal by snadno přeplavat na Severní poloválec — ale co tajuplné nestvůry obývající Válcové moře? Nechaly by ho přeplavat?
Vrať se. Richarde. Chybíš mi. Miluji tě.
Zjevně uvažoval o odchodu několik dnů. Doplnil a upravil náš katalog interakce s Rámany, aby byl co nejsnazší pro Michaela i pro mne. Vzal si největší z našich batohů a svého přítele SB, ale nechal zde Beckettovy roboty.
Od té doby, co Richard odešel, jsou naše rodinná stolování děsnými událostmi. Katie je téměř vždy rozzlobená. Chce vědět, kdy se táta vrátí a proč je tak dlouho pryč. Michael a Simone snášejí svou lítost v tichosti. Pouto mezi nimi sílí. Zdá se, že jeden druhého dokáže dobře utěšit. Co se mne týká, snažím se věnovat víc pozornosti Katie, ale nedokážu nahradit jejího milovaného tátu.
Noci jsou hrozné. Nespím. Opět a opět procházím své rozhovory s Richardem v posledních dvou měsících a znovu prožívám všechny své omyly. Jeho dopis před odchodem mnohé odhalil. Nikdy bych si nepomyslela, že jeho dřívější potíže se Sarah budou mít sebemenší vliv na manželství se mnou, ale nyní uznávám, že měl pravdu v tom, co říkal o stereotypech.
V mém emocionálním životě existují rovněž stereotypy. Smrt mé matky, když mi bylo pouhých deset let, mne naučila hrůze před opuštěním. Strach ze ztráty silného svazku způsobil, že důvěrnost a důvěra jsou pro mne obtížné. Po matce jsem ztratila Genevievu, otce a nyní, alespoň dočasně, Richarda. Pokaždé když se stereotyp znovu vyskytne, ožijí opět všechny chiméry minulosti. Když jsem se před dvěma dny probrečela ke spánku, uvědomila jsem si, že mi chybí nejen Richard, nýbrž i matka, Genevieve a můj báječný otec. Každou z těch ztrát jsem procítila opět od začátku. Tak dokážu pochopit, jak mohla má příhoda s Michaelem spustit Richardovy bolestné vzpomínky na Sarah.
Proces učení nikdy nekončí. Tady jsem, je mi jednačtyřicet a objevuji další stránku pravdy o vztazích mezi lidmi. Zřejmě jsem Richarda hluboce ranila. Nezáleží na tom, že neexistuje žádný logický podklad pro Richardovu obavu, že by mé spaní s Michaelem mohlo vést k odcizení mé náklonnosti k němu. Zde se nedá použít logika. Záleží na vnímání a na pocitech.
Zapomněla jsem, jak dokáže být osamělost zničující. Byli jsme s Richardem spolu pěl let. Možná neměl všechny přívlastky mého vysněného prince, byl však nádherný společník a je bezpochyby nejchytřejší lidskou bytostí, s níž jsem se setkala. Bylo by nezměrnou tragédií, kdyby se nikdy nevrátil. Trápím se, když si jen na okamžik pomyslím, že jsem ho možná viděla naposled.
V noci, když jsem obzvláště osamělá, si často čtu poezii. Od dob studia na univerzitě patří k mým oblíbencům Baudelaire a Eliot, ale posledních několik večerů jsem nalezla útěchu v básních Benity Garcii. Během jejího pobytu jako kadetky na Vesmírné akademii v Coloradu jí způsobila spoustu bolesti divoká vášeň k životu. Vrhala se do studia kosmonautiky a do náručí mužů kolem se stejným elánem. Když ji předvolali před disciplinární komisi kadetů pouze pro nespoutanou sexualitu a ne pro žádný jiný přestupek, uvědomila si, jak jsou muži schizofreničtí, co se týká sexu.
Většina literárních kritiků dává přednost jejímu prvnímu svazku poezie, nazvanému Sny mexického děvčete, který jí získal věhlas, když jí nebylo ještě dvacet, před vyzrálejší, méně lyrickou knihou básní, kterou publikovala v posledním roce na akademii. Když je Richard teď pryč a má mysl pořád zápasí s pochopením toho, co se opravdu během těchto posledních měsíců stalo, jsou to Benitiny básně nedospělé úzkosti a pochyb, jež ve mně rezonují. Její cesta k dospělosti byla velíce obtížná. I když její dílo zůstává bohaté na obrazy, Benita už není Pollyannou kráčející ruinami Uxmalu. Dnes jsem několikrát četla jednu z jejích básní z univerzity, která se mi obzvlášť líbí:
Šaty můj pokoj rozjasní
Jako květy pustinu po dešti
Přijdeš dnes v noci lásko má?
Vyber si nejsem lakomá
Pastelová jde ke knihám
Modrá a zelená k námluvám
Když přijde k ženě přítel muž
Ty myslíš na sex? Pak se tuž
Celá se zahalím do černé
Jak děvka co neřekne ne
V dětství jsem chtěla jinak žít
Ve snu mě princ přišel políbit
Pak mě vyvedl z bolesti
Jako v pohádce pro štěstí
V koleji jenom masky jsou
Ani šaty mi nepadnou
Statečně nesu tenhle kříž
I když mě stále urážíš
9
14. prosince 2205
Tuším, že bych měla oslavovat, mám však pocit, že jsem dosáhla Pyrrhova vítězství. Konečně jsem těhotná s Michaelem. Ale za jakou cenu! Pořád ještě nevíme nic o Richardovi a obávám se, že jsem se možná rovněž odcizila Michaelovi.
Michael i já jsme každý zvlášť akceptovali plnou zodpovědnost za Richardův odchod. Já jsem se vyrovnala se svou vinou, jak jsem nejlépe dokázala, uvědomila jsem si, že ji musím pustit z hlavy, mám-li být aspoň trochu prospěšnou matkou svým dcerám. Michael však reagoval na Richardův čin a svou vlastní vinu tím. že se ponořil do křesťanské zbožnosti. Pořád si čte aspoň dvakrát denně v Bibli. Modlí se před každým jídlem i po něm a často se neúčastní rodinných činností, aby mohl „komunikovat“ s Bohem. Slovo „pokání“ je v jeho slovníku momentálně velice významné.
Ve své znovuzrozené křesťanské horlivosti strhl Simone s sebou. Mé slabé protesty v podstatě ignoruje. Simone miluje Ježíšův příběh, i když nemůže mít víc než slabý pojem, čeho se vlastně týká. Obzvláště ji fascinují zázraky. Jako většina dětí nemá potíže s potlačením nevíry. Nikdy se neptá „jak“, když Ježíš kráčí po vodě nebo mění vodu na víno.
Mé poznámky nejsou zcela fér. Jsem pravděpodobně žárlivá na těsnou vazbu, která se mezi Michaelem a Simone vytvořila. Jako matka bych měla být potěšena, že se tak shodují. Aspoň mají jeden druhého. Ať se snažíme sebevíc, chudák Katie a já nejsme schopny dosáhnout hlubšího spojení.
Částí problému je, že Katie i já jsme obě ohromně tvrdohlavé. Ačkoliv je jí jenom dva a půl, chce už rozhodovat o svém životě. Projevuje se to i při nejjednodušších rozhodnutích, jako je třeba činnost plánovaná na dnešek. Od prvních dnů v Rámovi jsem připravovala rozvrhy pro každého v rodině. Nikdo jiný se se mnou nikdy vážně nepřel, ani Richard ne. Michael a Simone vždy přijmou, co doporučím — pokud je tam dost volného času.
Ale Katie je něco zcela jiného. Když dám do programu procházku nahoře v New Yorku před hodinou abecedy, chce změnit pořadí. Když naplánuji na oběd kuře, chce vepřové, nebo hovězí. Začínáme skoro každé ráno bojem o denní program. Když se jí nelíbí mé rozhodnutí, je rozmrzelá, špulí rty, nebo volá s pláčem „taťku“. Když volá Richarda, tak to doopravdy bolí.
Michael říká, že bych měla jejím přáním vyhovět. Trvá na tom, že je to jen přechodná fáze. Ale když mu namítnu, že ani Genevieve, ani Simone nikdy takové nebyly, jen se zasměje a pokrčí rameny.
Michael a já se ne vždy shodneme v rodičovském přístupu. Měli jsme několik zajímavých diskuzí o životě rodiny v našich bizarních podmínkách. Ke konci jednoho rozhovoru jsem byla trošku rozladěna jeho tvrzením, že jsem na děvčata „příliš přísná“, tak jsem nadhodila otázku náboženství. Zeptala jsem se Michaela, proč je pro něj tak důležité, aby se Simone naučila podrobnosti z Ježíšova života.
„Někdo musí pokračoval v tradici,“ řekl neurčitě.
„Takže ty věříš, že bude tradice, v níž lze pokračovat, že tedy nebudeme navždy neseni vesmírem a nezemřeme jeden po druhém v hrozné osamělosti?“
„Věřím, že Bůh má pro všechny lidské bytosti plán,“ odvětil.
„Jaký je však Jeho plán pro nás?“ zeptala jsem se.
„Nevíme. Nevíme o nic víc, než vědí ty miliardy lidí na Zemi, jaký je Jeho plán pro ně. Proces žití je hledáním Jeho plánu.“
Zavrtěla jsem hlavou a Michael pokračoval: „Víš, Nicole, pro nás by to mělo být mnohem snadnější. Jsme daleko méně rozptylováni. Nemáme žádnou výmluvu, abychom se vzdálili od Boha. Proto si tak těžce odpouštím své dřívější zaujetí jídlem a historií umění. V Rámovi musí lidé vyvinout velké úsilí, aby vyplnili svůj čas něčím jiným než modlitbou a zbožností.“
Připouštím, že mne jeho jistota někdy vyvádí z míry. V našich nynějších podmínkách se život Ježíše nejeví o nic významnější než život Attily nebo jakéhokoliv jiného člověka, který kdy žil na té dva světelné roky vzdálené planetě. My už nejsme částí lidského rodu. Jsme buď odsouzeni k zániku, nebo jsme začátkem něčeho, co bude v podstatě nový druh. Zemřel Ježíš rovněž pro všechny naše hříchy, pro hříchy těch, kdo už nikdy neuvidí Zemi?
Kdyby Michael nebyl katolík a od dětství naprogramovaný v náklonnosti k plození, nikdy bych ho nepřesvědčila, aby počal dítě.
Měl sto důvodů, proč to není správné. Ale nakonec, možná proto, že jsem narušovala jeho noční modlitby svými neustávajícími pokusy přesvědčit ho, souhlasil. Varoval mne, že to s vysokou pravděpodobností „nikdy nepůjde“ a že „nebere žádnou zodpovědnost“ za mé zklamání.
Trvalo nám tři měsíce, než jsme udělali embryo. Během prvních dvou ovulací jsem nebyla schopna ho vzrušit. Snažila jsem se smíchem, tělesnými masážemi, hudbou, jídlem — vším uvedeným v článcích o impotenci. Jeho vina a napětí byly vždy silnější než má horlivost. Řešení nakonec přinesla fantazie. Když jsem Michaelovi jedné noci navrhla, aby si představil, že jsem jeho žena Kathleen, byl konečně schopen udržet erekci. Mysl je doopravdy úžasný výtvor.
I s fantazií nebylo snadné milovat se s Michaelem. Za prvé, je asi nelaskavé to říkat, ale jeho samotné přípravy stačí na to, aby kterákoliv obyčejná žena ztratila náladu. Těsně předtím, než se svlékne, se vždy pomodlí. Kvůli čemu se modlí? Moc ráda bych znala odpověď.
První muž Eleonory Aquitánské, francouzský král Ludvík VII., byl vychován jako mnich a králem se stal jen náhodou. V románu mého otce o Eleonoře je dlouhý vnitřní monolog, v němž si stěžuje na milování „obklopené vážností, pietou a hrubým suknem cisterciáků“. Toužila po veselí a smíchu v ložnici, po oplzlých řečech a chlípné vášni. Chápu, proč se s Ludvíkem rozvedla a vzala si Jindřicha Plantageneta.
Takže jsem těhotná chlapcem (doufám), který přinese našim potomkům genetickou změnu. Byl to docela boj a téměř určitě nestál za to. Kvůli mé touze mít Michaelovo dítě Richard odešel a Michael není, alespoň dočasně, už blízkým přítelem a společníkem, kterým byl během prvních pěli let v Rámovi. Za svůj úspěch jsem zaplatila. Teď musím doufat, že tato kosmická loď má opravdu svůj cíl.
1. března 2206
Dnes ráno jsem zopakovala částečný genomový test. abych ověřila své původní výsledky. Už o tom není pochyb. Naše nenarozené dítě má určitě Whittinghamův syndrom. Naštěstí nemá žádné další zjistitelné vady, ale Whittingham je dost zlý.
Když jsme byli chvilku po snídani sami, ukázala jsem údaje Michaelovi. Nejdříve nepochopil, co mu říkám, ale když jsem užila slova „zaostalé“, reagoval okamžitě. Viděla jsem, že si představuje dítě, které se o sebe nebude umět vůbec postarat. Jeho obavy se rozptýlily jen částečně, když jsem mu vysvětlila, že Whittingham není nic jiného než neschopnost učit se, prostá vada správné funkce elektrochemických procesů v mozku.
Když jsem minulý týden prováděla první částečný genomový test, měla jsem podezření na Whittinghama, protože však existovala možnost dvojznačnosti výsledků, nic jsem Michaelovi neřekla. Než jsem odebrala druhý amniotický vzorek, chtěla jsem shrnout, co je o situaci známo. Má lékařská encyklopedie však neobsahovala dost informací, aby mne uspokojila.
Dnes odpoledne, když Katie usnula, jsme s Michaelem požádali Simone, aby si v dětském pokoji aspoň hodinu četla. Náš dokonalý anděl ochotně poslechl. Michael byl mnohem klidnější než ráno. Uznal, že byl nejdříve zdrcen zprávou o Benjym (Michael chce dát dítěti jméno Benjamin Ryan O'Toole, po svém dědovi). Zjevně četba Jobovy knihy sehrála hlavní roli a pomohla mu opět získat perspektivu.
Vysvětlila jsem Michaelovi, že Benjyho myšlenkový vývoj bude pomalý a obtížný. Utěšilo ho však, když jsem mu řekla, že mnozí z takto postižených dosáhli po dvacetileté výchově nakonec úrovně dvanáctiletých. Ujistila jsem ho, že vada není provázena žádnými tělesnými příznaky jako v případě Downova syndromu. Protože Whittingham je blokovaný rys, je malá pravděpodobnost, že možní potomci budou ovlivněni před třetí generací.
„Dá se nějak zjistit, kdo z nás má syndrom ve svých genech?“ zeptal se Michael, když jsme se blížili konci rozhovoru.
„Ne,“ odpověděla jsem. „Tato choroba se velice obtížně izoluje, protože zřejmě pochází z několika různých defektních genů. Přímá diagnóza je možná jedině tehdy, když je syndrom aktivní. Ani na Zemi nebyly pokusy identifikovat nosiče úspěšné.“
Řekla jsem mu, že od první diagnózy choroby v roce 2068 nebyly objeveny téměř žádné případy v Africe ani v Asii. Byl to hlavně neduh bílé rasy s nejvyšší frekvencí výskytu v Irsku. Řekla jsem si, že Michael by tyto informace zjistil dost brzy (jsou v hlavním článku v lékařské encyklopedii, kterou teď čte), a nechtěla jsem, aby se cítil hůř než nyní.
„Dá se to nějak léčit?“ zeptal se potom.
„V našich podmínkách ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „V posledním desetiletí se objevily jisté náznaky, že účinná mohou být genetická protiopatření, použijí-li se během druhé třetiny těhotenství. Postup je však komplikovaný i na Zemi a může vést k úplné ztrátě plodu.“
To by byl pravý okamžik v diskuzi, aby se Michael zmínil o „potratu“. Neudělal to. Má tak pevnou a neproměnnou soustavu názorů, že o tom nikdy ani neuvažoval, tím jsem si jista. Potrat je pro něj zcela nepřijatelný v Rámovi stejně jako na Zemi. Začala jsem přemýšlet, existují-li podmínky, za nichž by o potratu uvažoval. Co kdyby děťátko mělo Downův syndrom a bylo ještě slepé? Nebo mělo mnohonásobné vrozené vady, které by zaručovaly časnou smrt?
Kdyby tady byl Richard, vedli bychom logickou diskuzi o výhodách a nevýhodách potratu. On by vytvořil jeden ze svých slavných seznamů à la Benjamin Franklin, s pro a proti uvedenými odděleně na dvou stranách velké obrazovky. Já bych přidala dlouhý seznam emocionálních důvodů (které by Richard ze svého seznamu vypustil) proti potratu. Nakonec bychom se téměř určitě shodli Benjyho do Rámy přivést. Bylo by to racionální společné rozhodnutí.
Chci toto dítě mít. Chci však také, aby Michael potvrdil svůj závazek jako jeho otec. Diskuze o možnosti potratu by ke stvrzení tohoto závazku vedla. Slepé přijímání pravidel Božích nebo církevních či jakéhokoliv strukturovaného dogmatu může jednotlivci někdy velice usnadnit, aby neposkytl danému rozhodnutí podporu. Doufám, že Michael takový není.
14. prosince 2205
Tuším, že bych měla oslavovat, mám však pocit, že jsem dosáhla Pyrrhova vítězství. Konečně jsem těhotná s Michaelem. Ale za jakou cenu! Pořád ještě nevíme nic o Richardovi a obávám se, že jsem se možná rovněž odcizila Michaelovi.
Michael i já jsme každý zvlášť akceptovali plnou zodpovědnost za Richardův odchod. Já jsem se vyrovnala se svou vinou, jak jsem nejlépe dokázala, uvědomila jsem si, že ji musím pustit z hlavy, mám-li být aspoň trochu prospěšnou matkou svým dcerám. Michael však reagoval na Richardův čin a svou vlastní vinu tím. že se ponořil do křesťanské zbožnosti. Pořád si čte aspoň dvakrát denně v Bibli. Modlí se před každým jídlem i po něm a často se neúčastní rodinných činností, aby mohl „komunikovat“ s Bohem. Slovo „pokání“ je v jeho slovníku momentálně velice významné.
Ve své znovuzrozené křesťanské horlivosti strhl Simone s sebou. Mé slabé protesty v podstatě ignoruje. Simone miluje Ježíšův příběh, i když nemůže mít víc než slabý pojem, čeho se vlastně týká. Obzvláště ji fascinují zázraky. Jako většina dětí nemá potíže s potlačením nevíry. Nikdy se neptá „jak“, když Ježíš kráčí po vodě nebo mění vodu na víno.
Mé poznámky nejsou zcela fér. Jsem pravděpodobně žárlivá na těsnou vazbu, která se mezi Michaelem a Simone vytvořila. Jako matka bych měla být potěšena, že se tak shodují. Aspoň mají jeden druhého. Ať se snažíme sebevíc, chudák Katie a já nejsme schopny dosáhnout hlubšího spojení.
Částí problému je, že Katie i já jsme obě ohromně tvrdohlavé. Ačkoliv je jí jenom dva a půl, chce už rozhodovat o svém životě. Projevuje se to i při nejjednodušších rozhodnutích, jako je třeba činnost plánovaná na dnešek. Od prvních dnů v Rámovi jsem připravovala rozvrhy pro každého v rodině. Nikdo jiný se se mnou nikdy vážně nepřel, ani Richard ne. Michael a Simone vždy přijmou, co doporučím — pokud je tam dost volného času.
Ale Katie je něco zcela jiného. Když dám do programu procházku nahoře v New Yorku před hodinou abecedy, chce změnit pořadí. Když naplánuji na oběd kuře, chce vepřové, nebo hovězí. Začínáme skoro každé ráno bojem o denní program. Když se jí nelíbí mé rozhodnutí, je rozmrzelá, špulí rty, nebo volá s pláčem „taťku“. Když volá Richarda, tak to doopravdy bolí.
Michael říká, že bych měla jejím přáním vyhovět. Trvá na tom, že je to jen přechodná fáze. Ale když mu namítnu, že ani Genevieve, ani Simone nikdy takové nebyly, jen se zasměje a pokrčí rameny.
Michael a já se ne vždy shodneme v rodičovském přístupu. Měli jsme několik zajímavých diskuzí o životě rodiny v našich bizarních podmínkách. Ke konci jednoho rozhovoru jsem byla trošku rozladěna jeho tvrzením, že jsem na děvčata „příliš přísná“, tak jsem nadhodila otázku náboženství. Zeptala jsem se Michaela, proč je pro něj tak důležité, aby se Simone naučila podrobnosti z Ježíšova života.
„Někdo musí pokračoval v tradici,“ řekl neurčitě.
„Takže ty věříš, že bude tradice, v níž lze pokračovat, že tedy nebudeme navždy neseni vesmírem a nezemřeme jeden po druhém v hrozné osamělosti?“
„Věřím, že Bůh má pro všechny lidské bytosti plán,“ odvětil.
„Jaký je však Jeho plán pro nás?“ zeptala jsem se.
„Nevíme. Nevíme o nic víc, než vědí ty miliardy lidí na Zemi, jaký je Jeho plán pro ně. Proces žití je hledáním Jeho plánu.“
Zavrtěla jsem hlavou a Michael pokračoval: „Víš, Nicole, pro nás by to mělo být mnohem snadnější. Jsme daleko méně rozptylováni. Nemáme žádnou výmluvu, abychom se vzdálili od Boha. Proto si tak těžce odpouštím své dřívější zaujetí jídlem a historií umění. V Rámovi musí lidé vyvinout velké úsilí, aby vyplnili svůj čas něčím jiným než modlitbou a zbožností.“
Připouštím, že mne jeho jistota někdy vyvádí z míry. V našich nynějších podmínkách se život Ježíše nejeví o nic významnější než život Attily nebo jakéhokoliv jiného člověka, který kdy žil na té dva světelné roky vzdálené planetě. My už nejsme částí lidského rodu. Jsme buď odsouzeni k zániku, nebo jsme začátkem něčeho, co bude v podstatě nový druh. Zemřel Ježíš rovněž pro všechny naše hříchy, pro hříchy těch, kdo už nikdy neuvidí Zemi?
Kdyby Michael nebyl katolík a od dětství naprogramovaný v náklonnosti k plození, nikdy bych ho nepřesvědčila, aby počal dítě.
Měl sto důvodů, proč to není správné. Ale nakonec, možná proto, že jsem narušovala jeho noční modlitby svými neustávajícími pokusy přesvědčit ho, souhlasil. Varoval mne, že to s vysokou pravděpodobností „nikdy nepůjde“ a že „nebere žádnou zodpovědnost“ za mé zklamání.
Trvalo nám tři měsíce, než jsme udělali embryo. Během prvních dvou ovulací jsem nebyla schopna ho vzrušit. Snažila jsem se smíchem, tělesnými masážemi, hudbou, jídlem — vším uvedeným v článcích o impotenci. Jeho vina a napětí byly vždy silnější než má horlivost. Řešení nakonec přinesla fantazie. Když jsem Michaelovi jedné noci navrhla, aby si představil, že jsem jeho žena Kathleen, byl konečně schopen udržet erekci. Mysl je doopravdy úžasný výtvor.
I s fantazií nebylo snadné milovat se s Michaelem. Za prvé, je asi nelaskavé to říkat, ale jeho samotné přípravy stačí na to, aby kterákoliv obyčejná žena ztratila náladu. Těsně předtím, než se svlékne, se vždy pomodlí. Kvůli čemu se modlí? Moc ráda bych znala odpověď.
První muž Eleonory Aquitánské, francouzský král Ludvík VII., byl vychován jako mnich a králem se stal jen náhodou. V románu mého otce o Eleonoře je dlouhý vnitřní monolog, v němž si stěžuje na milování „obklopené vážností, pietou a hrubým suknem cisterciáků“. Toužila po veselí a smíchu v ložnici, po oplzlých řečech a chlípné vášni. Chápu, proč se s Ludvíkem rozvedla a vzala si Jindřicha Plantageneta.
Takže jsem těhotná chlapcem (doufám), který přinese našim potomkům genetickou změnu. Byl to docela boj a téměř určitě nestál za to. Kvůli mé touze mít Michaelovo dítě Richard odešel a Michael není, alespoň dočasně, už blízkým přítelem a společníkem, kterým byl během prvních pěli let v Rámovi. Za svůj úspěch jsem zaplatila. Teď musím doufat, že tato kosmická loď má opravdu svůj cíl.
1. března 2206
Dnes ráno jsem zopakovala částečný genomový test. abych ověřila své původní výsledky. Už o tom není pochyb. Naše nenarozené dítě má určitě Whittinghamův syndrom. Naštěstí nemá žádné další zjistitelné vady, ale Whittingham je dost zlý.
Když jsme byli chvilku po snídani sami, ukázala jsem údaje Michaelovi. Nejdříve nepochopil, co mu říkám, ale když jsem užila slova „zaostalé“, reagoval okamžitě. Viděla jsem, že si představuje dítě, které se o sebe nebude umět vůbec postarat. Jeho obavy se rozptýlily jen částečně, když jsem mu vysvětlila, že Whittingham není nic jiného než neschopnost učit se, prostá vada správné funkce elektrochemických procesů v mozku.
Když jsem minulý týden prováděla první částečný genomový test, měla jsem podezření na Whittinghama, protože však existovala možnost dvojznačnosti výsledků, nic jsem Michaelovi neřekla. Než jsem odebrala druhý amniotický vzorek, chtěla jsem shrnout, co je o situaci známo. Má lékařská encyklopedie však neobsahovala dost informací, aby mne uspokojila.
Dnes odpoledne, když Katie usnula, jsme s Michaelem požádali Simone, aby si v dětském pokoji aspoň hodinu četla. Náš dokonalý anděl ochotně poslechl. Michael byl mnohem klidnější než ráno. Uznal, že byl nejdříve zdrcen zprávou o Benjym (Michael chce dát dítěti jméno Benjamin Ryan O'Toole, po svém dědovi). Zjevně četba Jobovy knihy sehrála hlavní roli a pomohla mu opět získat perspektivu.
Vysvětlila jsem Michaelovi, že Benjyho myšlenkový vývoj bude pomalý a obtížný. Utěšilo ho však, když jsem mu řekla, že mnozí z takto postižených dosáhli po dvacetileté výchově nakonec úrovně dvanáctiletých. Ujistila jsem ho, že vada není provázena žádnými tělesnými příznaky jako v případě Downova syndromu. Protože Whittingham je blokovaný rys, je malá pravděpodobnost, že možní potomci budou ovlivněni před třetí generací.
„Dá se nějak zjistit, kdo z nás má syndrom ve svých genech?“ zeptal se Michael, když jsme se blížili konci rozhovoru.
„Ne,“ odpověděla jsem. „Tato choroba se velice obtížně izoluje, protože zřejmě pochází z několika různých defektních genů. Přímá diagnóza je možná jedině tehdy, když je syndrom aktivní. Ani na Zemi nebyly pokusy identifikovat nosiče úspěšné.“
Řekla jsem mu, že od první diagnózy choroby v roce 2068 nebyly objeveny téměř žádné případy v Africe ani v Asii. Byl to hlavně neduh bílé rasy s nejvyšší frekvencí výskytu v Irsku. Řekla jsem si, že Michael by tyto informace zjistil dost brzy (jsou v hlavním článku v lékařské encyklopedii, kterou teď čte), a nechtěla jsem, aby se cítil hůř než nyní.
„Dá se to nějak léčit?“ zeptal se potom.
„V našich podmínkách ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „V posledním desetiletí se objevily jisté náznaky, že účinná mohou být genetická protiopatření, použijí-li se během druhé třetiny těhotenství. Postup je však komplikovaný i na Zemi a může vést k úplné ztrátě plodu.“
To by byl pravý okamžik v diskuzi, aby se Michael zmínil o „potratu“. Neudělal to. Má tak pevnou a neproměnnou soustavu názorů, že o tom nikdy ani neuvažoval, tím jsem si jista. Potrat je pro něj zcela nepřijatelný v Rámovi stejně jako na Zemi. Začala jsem přemýšlet, existují-li podmínky, za nichž by o potratu uvažoval. Co kdyby děťátko mělo Downův syndrom a bylo ještě slepé? Nebo mělo mnohonásobné vrozené vady, které by zaručovaly časnou smrt?
Kdyby tady byl Richard, vedli bychom logickou diskuzi o výhodách a nevýhodách potratu. On by vytvořil jeden ze svých slavných seznamů à la Benjamin Franklin, s pro a proti uvedenými odděleně na dvou stranách velké obrazovky. Já bych přidala dlouhý seznam emocionálních důvodů (které by Richard ze svého seznamu vypustil) proti potratu. Nakonec bychom se téměř určitě shodli Benjyho do Rámy přivést. Bylo by to racionální společné rozhodnutí.
Chci toto dítě mít. Chci však také, aby Michael potvrdil svůj závazek jako jeho otec. Diskuze o možnosti potratu by ke stvrzení tohoto závazku vedla. Slepé přijímání pravidel Božích nebo církevních či jakéhokoliv strukturovaného dogmatu může jednotlivci někdy velice usnadnit, aby neposkytl danému rozhodnutí podporu. Doufám, že Michael takový není.
10
30. srpna 2206
Benjy se narodil předčasně. Přes má opakovaná ujištění, že bude vypadat úplně zdravě, se Michaelovi zjevně ulevilo, když se chlapec před třemi dny narodil bez zřejmých tělesných abnormalit. Byl to zase snadný porod. Simone byla překvapivě nápomocná jak během předporodních bolestí, tak při samotném porodu. Na děvče, kterému ještě není ani šest, je ohromně dospělá.
Benjy má také modré oči, ale ne tak světlé jako Katie. Myslím, že nezůstanou modré. Kůži má světle hnědou, jen o něco tmavší než Katie, ale světlejší než já nebo Simone. Při narození vážil tři a půl kilogramu a měřil dvaapadesát centimetrů.
Náš svět se nemění. Moc o tom nemluvíme, ale všichni kromě Katie jsme přestali věřit, že se Richard někdy vrátí. V Rámovi se opět schyluje k zimě, kdy jsou delší noci a kratší dny. Michael i já chodíme pravidelně nahoru a hledáme nějaké stopy po Richardovi, je to však mechanický rituál. Ve skutečnosti neočekáváme, že něco najdeme. Je pryč už šestnáct měsíců.
Střídáme se s Michaelem při výpočtu naší dráhy pomocí programu k určení orbity, který napsal Richard. Zpočátku to trvalo několik týdnů, než jsme přišli na to, jak ho používat, přestože nám Richard nechal podrobné instrukce. Ověřujeme si jednou týdně, že pořád směřujeme ke hvězdě Sirius, kolem naší dráhy nejsou žádné jiné hvězdné systémy.
Navzdory Benjyho přítomnosti se mi zdá, že mám pro sebe víc volného času než kdykoliv předtím. Hltavě čtu a opět ve mně zahořelo okouzlení dvěma hrdinkami, které ovládaly mou nedospělou mysl a představivost. Proč se mi Jana z Arcu a Eleonora Aquitánská vždy tak líbily? Protože obě nejen projevovaly vnitřní sílu a soběstačnost, ale ve světě ovládaném muži také uspěly, zejména tím, že důsledně spoléhaly na vlastní schopnosti.
Byla jsem velice osamělý adolescent. Žila jsem v nádherném prostředí v Beauvois, zahrnuta překypující otcovou láskou, ale strávila jsem v podstatě celé období dospívání sama. V hloubce mysli jsem se pořád děsila, že mi smrt odnese drahého otce. Chtěla jsem se stát nezávislejší, abych se vyhnula bolesti, kterou bych pocítila, kdybych byla někdy oddělena od otce. Jana a Eleonora mi byly perfektními vzory. I dnes nacházím v četbě o jejich životě novou jistotu. Žádná z nich nedovolila okolnímu světu určovat, co je v životě skutečně důležité.
Všichni se těšíme dobrému zdraví. Na jaře, abych se měla čím bavit, jsem zavedla sérii zbylých biometrických sond do nás všech a po několik týdnů sledovala jejich údaje. Monitorování mi připomnělo Newtonovu expedici — je to opravdu už víc než šest let, co nás dvanáct odletělo ze Země na setkání s Rámou?
Katie byla biometrií okouzlena. Seděla vedle mne, když jsem prohlížela Simone nebo Michaela, a dávala mi stovky otázek týkajících se údajů na obrazovce. Okamžitě pochopila, jak systém pracuje a čeho se týkají výstražné záznamy. Michael poznamenal, že je neobyčejně bystrá. Jako její otec. Katie pořád Richard hrozně chybí.
I když Michael říká, že se cítí stařešinou, je na svých čtyřiašedesát let ve výborné kondici. Kvůli dětem mu moc záleží na tom, aby byl fyzicky dostatečně aktivní, a od začátku mého těhotenství dvakrát týdně běhá. Dvakrát týdně. Jaká legrační představa. Držíme se věrně našeho kalendáře ze Země, i když zde na Rámovi nemá vůbec žádný význam. Včera se Simone ptala na dny, měsíce a roky. Když jí Michael vysvětloval rotaci Země, roční období a dráhu Země kolem Slunce, představila jsem si znenadání nádherný západ slunce v Utahu, který jsem zažila s Genevievou při našem výletu na americký Západ. Chtěla jsem o něm vyprávět Simone. Ale jak může člověk vysvětlit západ slunce někomu, kdo neviděl slunce?
Kalendář nám připomíná, co jsme byli. Pokud někdy dorazíme na novou planetu, se skutečným dnem a nocí místo umělých na Rámovi, pak jistě kalendář Země opustíme. Nyní však svátky, plynutí měsíců a obzvláště narozeniny, vše nám připomíná naše kořeny na té překrásné planetě, kterou už nemůžeme ani s tím nejlepším rámanským dalekohledem najít.
Benjy má hlad. Jeho mentální schopnosti nejsou nejlepší, ale určitě nemá problémy s tím, aby mi dal najevo, kdy chce jíst. Michael a já, po vzájemném souhlasu, jsme ještě neřekli Simone a Katie o stavu jejich bratra. Bude pro ně dost obtížné vypořádat se s tím, že od nich odvede pozornost, když je maličký. Aby pochopily, že jeho potřeba pozornosti bude trvat, ba i vzrůstat, když se z něj stane batole a malý kluk, je víc, než lze v tomto věku od nich očekávat.
13. března 2207
Katie jsou dnes čtyři roky. Když jsem se jí před dvěma týdny ptala, co by si přála k narozeninám, nerozmýšlela se ani sekundu. „Chci, aby se taťka vrátil,“ prohlásila.
Je to samotářské děvčátko, straní se ostatních. Ohromně rychle se učí, ale je to určitě nejnáladovější dítě, které jsem kdy měla. Richard byl také hodně těkavý. Někdy byl tak povznesený a bujný, že se nedokázal ovládnout, obvykle když zažil něco vzrušujícího. Míval však hrozné deprese. Nezřídka se celý týden nebo i déle nezasmál, či ani neusmál.
Katie zdědila jeho nadání pro matematiku. Už umí sčítat, odčítat, násobit a dělit — alespoň malá čísla. Simone, která jistě není líná, se zdá rovnoměrněji nadaná. A zajímá se šířeji o celou řadu předmětů. V matematice jí však Katie určitě šlape na paty.
V průběhu dvou let, co Richard odešel, jsem se ho bez úspěchu snažila v Katině srdci nahradit. Musím si přiznat, že nejsme s Katie naladěny na stejnou vlnu. Naše osobnosti se k sobě jako matka a dcera nehodí. Individualita a divokost, kterou jsem u Richarda milovala, jsou u Katie nesnesitelné. Přes má nejlepší předsevzetí končíme vždy soubojem.
Nemohli jsme samozřejmě dát Katie k narozeninám Richarda. Michael i já jsme se však velice snažili dát jí nějaké zajímavé dárky. I když nikdo z nás není příliš zručný v elektronice, podařilo se nám udělat malou videohru (vyžádalo si to mnoho spojení s Rámany. abychom získali správné součástky — a mnoho nocí společné práce, abychom udělali něco, co by Richard pravděpodobně udělal za den) nazvanou „Ztracená v Rámovi“. Udělali jsme ji velmi prostou, protože Katie jsou teprve čtyři. Po dvou hodinách hraní vyčerpala všechny možnosti a zjistila, jak se dostat z libovolného místa v Rámovi do našeho doupěte.
Největší překvapení nás čekalo dnes, když jsme se jí zeptali (to se stalo v Rámovi tradicí), co by ráda dělala o narozeninách večer. „Chci jít do doupěte létavců,“ řekla Katie s rozpustilým zábleskem v očích.
Snažili jsme se jí to rozmluvit a poukazovali na to, že vzdálenost mezi římsami je větší než její výška. Nato šla Katie k provazovému žebříku ze síťového materiálu visícímu vedle dětského pokoje a ukázala nám, že po něm umí šplhat. Michael se zasmál a pravil: „V některých věcech je po matce.“
„Mami, prosím,“ žadonila Katie svým slabým dětským hláskem, „všechno ostatní je tak nudné. Chci se sama podívat zblízka na vstup do nádrže.“
I když jsem měla jisté pochybnosti, šla jsem s Katie k doupěti létavců a řekla jí. aby počkala nahoře, než upevním provazový žebřík. Na první římse, proti vchodu do nádrže, jsem se na chvilku zastavila a podívala se přes propast na to neustále se pohybující zařízení chránící vstup do horizontální chodby. Jsi zde pořád? uvažovala jsem. Opravoval nebo měnil tě někdo během celé té doby?
„Jsi hotová, mami?“ volala na mne dcera seshora. Než jsem se k ní dostala, sestupovala už Katie po žebříku. Když jsem se s ní setkala na druhé římse, vyhubovala jsem ji, ale ona mne ignorovala. Byla silně vzrušená. „Vidíš, mami? Dokázala jsem to sama,“ chlubila se.
Blahopřála jsem jí, i když se mi zatočila hlava z představy, že by Katie sklouzla z žebříku, narazila na nějakou římsu a potom padala do bezedné jámy. Pokračovaly jsme v sestupu, pomáhala jsem jí zespodu až na první římsu se dvěma horizontálními tunely. Za propastí se zařízení neustále otáčelo. Katie byla nadšená.
„Co je za tou nádrží?“ ptala se. „Kdo to udělal? Proč to tady je? Přeskočilas doopravdy tu díru?…“
Jako odpověď na jednu z otázek jsem se otočila a udělala několik kroků do tunelu, sledovala paprsek své svítilny a předpokládala, že mne Katie sleduje. Okamžik později, když jsem zjistila, že ještě stojí na okraji propasti, mi strachem ztuhla krev v žilách. Viděla jsem, jak vyndává z kapsy malý předmět a hází ho přes propast do zařízení chránícího vstup do nádrže.
Okřikla jsem ji, ale už bylo pozdě. Předmět zasáhl stěnu nádrže. Okamžitě se ozvalo hlasité prásknutí jako několik výstřelů současně a do stěny doupěte necelý metr nad její hlavou udeřily dva kovové projektily.
„Jú,“ vykřikla Katie, jak jsem ji strhla od propasti. Zuřila jsem. Dcera začala plakat. Hluk v doupěti ohlušoval.
Po několika sekundách přestala brečet. „Slyšelas to?“ zeptala se.
„Co?“ tázala jsem se se srdcem ještě divoce bušícím.
„Na druhé straně.“ Ukázala přes šachtu do temnoty za vstupem. Posvítila jsem tam, ale nebylo nic vidět.
Stály jsme obě úplně tiše a držely se za ruce. Z tunelu za ochranným zařízením přicházel zvuk. Byl však na hranici slyšitelnosti, nedokázala jsem ho identifikovat.
„Je to létavec,“ tvrdila Katie. „Slyším, jak třepotá křídly. Jú,“ zakřičela opět, jak nejhlasitěji dokázala.
Zvuk ustal. Ačkoliv jsme čekaly patnáct minut, než jsme začaly šplhat z doupěte, nic dalšího jsme neuslyšely. Katie řekla Michaelovi a Simone, že jsme slyšely létavce. Nemohla jsem její historku potvrdit, rozhodla jsem se však, že se s ní nebudu dohadovat. Byla šťastná. Byly to narozeniny plné vzruchu a dobrodružství.
8. března 2208
Patrick Erion O'Toole, po všech stránkách perfektně zdravé dítě, se narodil včera ve 14.15. Právě teď ho drží pyšný usmívající se otec, zatímco mé prsty kmitají po klávesnici mého elektronického zápisníku.
Je pozdní noc. Simone jako každý večer v devět uložila Benjyho a potom šla spát. Byla velmi unavená. Starala se o Benjyho bez jakékoliv pomoci během mých překvapivě dlouhých předporodních bolestí. Pokaždé když jsem zakřičela, začal Benjy plakat a Simone se ho snažila utišit.
Katie už prohlásila Patricka za svého bratříčka. Chová se naprosto logicky. Když Benjy patří Simone, pak Patrick musí být její. Aspoň jeví nějaký zájem o jiného člena rodiny.
Patrick nebyl plánován, ale Michael i já jsme nadšeni, že se v naší rodině objevil. K jeho zplození došlo loni pozdě na jaře, asi v prvním měsíci poté, co jsme s Michaelem začali sdílet v noci jeho ložnici. Byl to můj nápad, abychom spali spolu, jsem si však jista, že Michael na to také myslel.
V tu noc, kdy byl Richard přesně dva roky pryč, jsem nemohla vůbec usnout. Cítila jsem se osamělá, jako obvykle. Snažila jsem se představit si, že budu do konce života spát sama, a začala jsem si zoufat. Těsně po půlnoci jsem šla do Michaelova pokoje.
Michael i já jsme byli tentokrát od počátku uvolnění a nenucení. Myslím, že jsme byli oba připraveni. Po narození Benjyho mi Michael velice pomáhal se všemi dětmi. Během tohoto období trochu polevil ve svém náboženském zanícení a stal se přístupnějším k nám všem, včetně mne. Nakonec se opět prosadila naše přirozená shoda. Zbývá jen, abychom oba uznali, že se Richard už nevrátí.
Pohoda. To je nejlepší slovo, jak popsat náš vztah s Michaelem. S Henrym to byla extáze. S Richardem to byla vášeň a vzrušení, divoká jízda na horské dráze v životě i v posteli. Michael mi dodává pohodu. Spíme a držíme se za ruce, perfektní symbol našeho vztahu. Milujeme se zřídka, ale stačí to.
Udělala jsem nějaké ústupky. Dokonce se občas modlím, protože to Michaela dělá šťastným. On se zase stal tolerantnějším vůči seznamování dětí s myšlenkami a systémy hodnot, které jsou v rozporu s jeho katolicizmem.
Shodli jsme se, že hledáme ve svém vzájemném rodičovství harmonii a důslednost.
Je nás teď šest, jediná rodina lidských stvoření blíž několika jiným hvězdám než planetě a hvězdám svého zrození. Pořád ještě nevíme, zda tento obrovský válec fičící prostorem opravdu někam směřuje. Někdy se zdá. že na tom nezáleží. Vytvořili jsme si zde v Rámovi svůj vlastní svět. I když je omezený, myslím, že jsme šťastni.
30. srpna 2206
Benjy se narodil předčasně. Přes má opakovaná ujištění, že bude vypadat úplně zdravě, se Michaelovi zjevně ulevilo, když se chlapec před třemi dny narodil bez zřejmých tělesných abnormalit. Byl to zase snadný porod. Simone byla překvapivě nápomocná jak během předporodních bolestí, tak při samotném porodu. Na děvče, kterému ještě není ani šest, je ohromně dospělá.
Benjy má také modré oči, ale ne tak světlé jako Katie. Myslím, že nezůstanou modré. Kůži má světle hnědou, jen o něco tmavší než Katie, ale světlejší než já nebo Simone. Při narození vážil tři a půl kilogramu a měřil dvaapadesát centimetrů.
Náš svět se nemění. Moc o tom nemluvíme, ale všichni kromě Katie jsme přestali věřit, že se Richard někdy vrátí. V Rámovi se opět schyluje k zimě, kdy jsou delší noci a kratší dny. Michael i já chodíme pravidelně nahoru a hledáme nějaké stopy po Richardovi, je to však mechanický rituál. Ve skutečnosti neočekáváme, že něco najdeme. Je pryč už šestnáct měsíců.
Střídáme se s Michaelem při výpočtu naší dráhy pomocí programu k určení orbity, který napsal Richard. Zpočátku to trvalo několik týdnů, než jsme přišli na to, jak ho používat, přestože nám Richard nechal podrobné instrukce. Ověřujeme si jednou týdně, že pořád směřujeme ke hvězdě Sirius, kolem naší dráhy nejsou žádné jiné hvězdné systémy.
Navzdory Benjyho přítomnosti se mi zdá, že mám pro sebe víc volného času než kdykoliv předtím. Hltavě čtu a opět ve mně zahořelo okouzlení dvěma hrdinkami, které ovládaly mou nedospělou mysl a představivost. Proč se mi Jana z Arcu a Eleonora Aquitánská vždy tak líbily? Protože obě nejen projevovaly vnitřní sílu a soběstačnost, ale ve světě ovládaném muži také uspěly, zejména tím, že důsledně spoléhaly na vlastní schopnosti.
Byla jsem velice osamělý adolescent. Žila jsem v nádherném prostředí v Beauvois, zahrnuta překypující otcovou láskou, ale strávila jsem v podstatě celé období dospívání sama. V hloubce mysli jsem se pořád děsila, že mi smrt odnese drahého otce. Chtěla jsem se stát nezávislejší, abych se vyhnula bolesti, kterou bych pocítila, kdybych byla někdy oddělena od otce. Jana a Eleonora mi byly perfektními vzory. I dnes nacházím v četbě o jejich životě novou jistotu. Žádná z nich nedovolila okolnímu světu určovat, co je v životě skutečně důležité.
Všichni se těšíme dobrému zdraví. Na jaře, abych se měla čím bavit, jsem zavedla sérii zbylých biometrických sond do nás všech a po několik týdnů sledovala jejich údaje. Monitorování mi připomnělo Newtonovu expedici — je to opravdu už víc než šest let, co nás dvanáct odletělo ze Země na setkání s Rámou?
Katie byla biometrií okouzlena. Seděla vedle mne, když jsem prohlížela Simone nebo Michaela, a dávala mi stovky otázek týkajících se údajů na obrazovce. Okamžitě pochopila, jak systém pracuje a čeho se týkají výstražné záznamy. Michael poznamenal, že je neobyčejně bystrá. Jako její otec. Katie pořád Richard hrozně chybí.
I když Michael říká, že se cítí stařešinou, je na svých čtyřiašedesát let ve výborné kondici. Kvůli dětem mu moc záleží na tom, aby byl fyzicky dostatečně aktivní, a od začátku mého těhotenství dvakrát týdně běhá. Dvakrát týdně. Jaká legrační představa. Držíme se věrně našeho kalendáře ze Země, i když zde na Rámovi nemá vůbec žádný význam. Včera se Simone ptala na dny, měsíce a roky. Když jí Michael vysvětloval rotaci Země, roční období a dráhu Země kolem Slunce, představila jsem si znenadání nádherný západ slunce v Utahu, který jsem zažila s Genevievou při našem výletu na americký Západ. Chtěla jsem o něm vyprávět Simone. Ale jak může člověk vysvětlit západ slunce někomu, kdo neviděl slunce?
Kalendář nám připomíná, co jsme byli. Pokud někdy dorazíme na novou planetu, se skutečným dnem a nocí místo umělých na Rámovi, pak jistě kalendář Země opustíme. Nyní však svátky, plynutí měsíců a obzvláště narozeniny, vše nám připomíná naše kořeny na té překrásné planetě, kterou už nemůžeme ani s tím nejlepším rámanským dalekohledem najít.
Benjy má hlad. Jeho mentální schopnosti nejsou nejlepší, ale určitě nemá problémy s tím, aby mi dal najevo, kdy chce jíst. Michael a já, po vzájemném souhlasu, jsme ještě neřekli Simone a Katie o stavu jejich bratra. Bude pro ně dost obtížné vypořádat se s tím, že od nich odvede pozornost, když je maličký. Aby pochopily, že jeho potřeba pozornosti bude trvat, ba i vzrůstat, když se z něj stane batole a malý kluk, je víc, než lze v tomto věku od nich očekávat.
13. března 2207
Katie jsou dnes čtyři roky. Když jsem se jí před dvěma týdny ptala, co by si přála k narozeninám, nerozmýšlela se ani sekundu. „Chci, aby se taťka vrátil,“ prohlásila.
Je to samotářské děvčátko, straní se ostatních. Ohromně rychle se učí, ale je to určitě nejnáladovější dítě, které jsem kdy měla. Richard byl také hodně těkavý. Někdy byl tak povznesený a bujný, že se nedokázal ovládnout, obvykle když zažil něco vzrušujícího. Míval však hrozné deprese. Nezřídka se celý týden nebo i déle nezasmál, či ani neusmál.
Katie zdědila jeho nadání pro matematiku. Už umí sčítat, odčítat, násobit a dělit — alespoň malá čísla. Simone, která jistě není líná, se zdá rovnoměrněji nadaná. A zajímá se šířeji o celou řadu předmětů. V matematice jí však Katie určitě šlape na paty.
V průběhu dvou let, co Richard odešel, jsem se ho bez úspěchu snažila v Katině srdci nahradit. Musím si přiznat, že nejsme s Katie naladěny na stejnou vlnu. Naše osobnosti se k sobě jako matka a dcera nehodí. Individualita a divokost, kterou jsem u Richarda milovala, jsou u Katie nesnesitelné. Přes má nejlepší předsevzetí končíme vždy soubojem.
Nemohli jsme samozřejmě dát Katie k narozeninám Richarda. Michael i já jsme se však velice snažili dát jí nějaké zajímavé dárky. I když nikdo z nás není příliš zručný v elektronice, podařilo se nám udělat malou videohru (vyžádalo si to mnoho spojení s Rámany. abychom získali správné součástky — a mnoho nocí společné práce, abychom udělali něco, co by Richard pravděpodobně udělal za den) nazvanou „Ztracená v Rámovi“. Udělali jsme ji velmi prostou, protože Katie jsou teprve čtyři. Po dvou hodinách hraní vyčerpala všechny možnosti a zjistila, jak se dostat z libovolného místa v Rámovi do našeho doupěte.
Největší překvapení nás čekalo dnes, když jsme se jí zeptali (to se stalo v Rámovi tradicí), co by ráda dělala o narozeninách večer. „Chci jít do doupěte létavců,“ řekla Katie s rozpustilým zábleskem v očích.
Snažili jsme se jí to rozmluvit a poukazovali na to, že vzdálenost mezi římsami je větší než její výška. Nato šla Katie k provazovému žebříku ze síťového materiálu visícímu vedle dětského pokoje a ukázala nám, že po něm umí šplhat. Michael se zasmál a pravil: „V některých věcech je po matce.“
„Mami, prosím,“ žadonila Katie svým slabým dětským hláskem, „všechno ostatní je tak nudné. Chci se sama podívat zblízka na vstup do nádrže.“
I když jsem měla jisté pochybnosti, šla jsem s Katie k doupěti létavců a řekla jí. aby počkala nahoře, než upevním provazový žebřík. Na první římse, proti vchodu do nádrže, jsem se na chvilku zastavila a podívala se přes propast na to neustále se pohybující zařízení chránící vstup do horizontální chodby. Jsi zde pořád? uvažovala jsem. Opravoval nebo měnil tě někdo během celé té doby?
„Jsi hotová, mami?“ volala na mne dcera seshora. Než jsem se k ní dostala, sestupovala už Katie po žebříku. Když jsem se s ní setkala na druhé římse, vyhubovala jsem ji, ale ona mne ignorovala. Byla silně vzrušená. „Vidíš, mami? Dokázala jsem to sama,“ chlubila se.
Blahopřála jsem jí, i když se mi zatočila hlava z představy, že by Katie sklouzla z žebříku, narazila na nějakou římsu a potom padala do bezedné jámy. Pokračovaly jsme v sestupu, pomáhala jsem jí zespodu až na první římsu se dvěma horizontálními tunely. Za propastí se zařízení neustále otáčelo. Katie byla nadšená.
„Co je za tou nádrží?“ ptala se. „Kdo to udělal? Proč to tady je? Přeskočilas doopravdy tu díru?…“
Jako odpověď na jednu z otázek jsem se otočila a udělala několik kroků do tunelu, sledovala paprsek své svítilny a předpokládala, že mne Katie sleduje. Okamžik později, když jsem zjistila, že ještě stojí na okraji propasti, mi strachem ztuhla krev v žilách. Viděla jsem, jak vyndává z kapsy malý předmět a hází ho přes propast do zařízení chránícího vstup do nádrže.
Okřikla jsem ji, ale už bylo pozdě. Předmět zasáhl stěnu nádrže. Okamžitě se ozvalo hlasité prásknutí jako několik výstřelů současně a do stěny doupěte necelý metr nad její hlavou udeřily dva kovové projektily.
„Jú,“ vykřikla Katie, jak jsem ji strhla od propasti. Zuřila jsem. Dcera začala plakat. Hluk v doupěti ohlušoval.
Po několika sekundách přestala brečet. „Slyšelas to?“ zeptala se.
„Co?“ tázala jsem se se srdcem ještě divoce bušícím.
„Na druhé straně.“ Ukázala přes šachtu do temnoty za vstupem. Posvítila jsem tam, ale nebylo nic vidět.
Stály jsme obě úplně tiše a držely se za ruce. Z tunelu za ochranným zařízením přicházel zvuk. Byl však na hranici slyšitelnosti, nedokázala jsem ho identifikovat.
„Je to létavec,“ tvrdila Katie. „Slyším, jak třepotá křídly. Jú,“ zakřičela opět, jak nejhlasitěji dokázala.
Zvuk ustal. Ačkoliv jsme čekaly patnáct minut, než jsme začaly šplhat z doupěte, nic dalšího jsme neuslyšely. Katie řekla Michaelovi a Simone, že jsme slyšely létavce. Nemohla jsem její historku potvrdit, rozhodla jsem se však, že se s ní nebudu dohadovat. Byla šťastná. Byly to narozeniny plné vzruchu a dobrodružství.
8. března 2208
Patrick Erion O'Toole, po všech stránkách perfektně zdravé dítě, se narodil včera ve 14.15. Právě teď ho drží pyšný usmívající se otec, zatímco mé prsty kmitají po klávesnici mého elektronického zápisníku.
Je pozdní noc. Simone jako každý večer v devět uložila Benjyho a potom šla spát. Byla velmi unavená. Starala se o Benjyho bez jakékoliv pomoci během mých překvapivě dlouhých předporodních bolestí. Pokaždé když jsem zakřičela, začal Benjy plakat a Simone se ho snažila utišit.
Katie už prohlásila Patricka za svého bratříčka. Chová se naprosto logicky. Když Benjy patří Simone, pak Patrick musí být její. Aspoň jeví nějaký zájem o jiného člena rodiny.
Patrick nebyl plánován, ale Michael i já jsme nadšeni, že se v naší rodině objevil. K jeho zplození došlo loni pozdě na jaře, asi v prvním měsíci poté, co jsme s Michaelem začali sdílet v noci jeho ložnici. Byl to můj nápad, abychom spali spolu, jsem si však jista, že Michael na to také myslel.
V tu noc, kdy byl Richard přesně dva roky pryč, jsem nemohla vůbec usnout. Cítila jsem se osamělá, jako obvykle. Snažila jsem se představit si, že budu do konce života spát sama, a začala jsem si zoufat. Těsně po půlnoci jsem šla do Michaelova pokoje.
Michael i já jsme byli tentokrát od počátku uvolnění a nenucení. Myslím, že jsme byli oba připraveni. Po narození Benjyho mi Michael velice pomáhal se všemi dětmi. Během tohoto období trochu polevil ve svém náboženském zanícení a stal se přístupnějším k nám všem, včetně mne. Nakonec se opět prosadila naše přirozená shoda. Zbývá jen, abychom oba uznali, že se Richard už nevrátí.
Pohoda. To je nejlepší slovo, jak popsat náš vztah s Michaelem. S Henrym to byla extáze. S Richardem to byla vášeň a vzrušení, divoká jízda na horské dráze v životě i v posteli. Michael mi dodává pohodu. Spíme a držíme se za ruce, perfektní symbol našeho vztahu. Milujeme se zřídka, ale stačí to.
Udělala jsem nějaké ústupky. Dokonce se občas modlím, protože to Michaela dělá šťastným. On se zase stal tolerantnějším vůči seznamování dětí s myšlenkami a systémy hodnot, které jsou v rozporu s jeho katolicizmem.
Shodli jsme se, že hledáme ve svém vzájemném rodičovství harmonii a důslednost.
Je nás teď šest, jediná rodina lidských stvoření blíž několika jiným hvězdám než planetě a hvězdám svého zrození. Pořád ještě nevíme, zda tento obrovský válec fičící prostorem opravdu někam směřuje. Někdy se zdá. že na tom nezáleží. Vytvořili jsme si zde v Rámovi svůj vlastní svět. I když je omezený, myslím, že jsme šťastni.
11
30. ledna 2209
Už jsem zapomněla, jak se člověk cítí, když mu systémem prochází adrenalin. V posledních třiceti hodinách byl náš klidný a krotký život zcela rozvrácen.
Všechno to začalo dvěma sny. Včera k ránu, těsně před probuzením, se mi zdálo o Richardovi. Byl to mimořádně živý sen. Richard se v něm vlastně vůbec neobjevil. Chci říci, neobjevil se vedle Michaela, Simone, Katie a mne. Ale jeho tvář byla zasazena do horního levého rohu mé snové obrazovky, zatímco jsme se my čtyři zabývali nějakou obyčejnou denní činností. Neustále mne volal jménem. Volal tak hlasitě, že jsem ho slyšela, ještě když jsem se probudila.
Začala jsem právě o snu vyprávět Michaelovi, když se ve dveřích objevila Katie v pyžamu. Třásla se a byla celá vystrašená. „Co se stalo, drahoušku?“ zeptala jsem se a nabídla jí otevřenou náruč.
Přišla ke mně a pevně mne objala. „Je to taťka,“ řekla. „Volal mě v noci ve snu.“
Přeběhl mi mráz po zádech a Michael si sedl na rohož. Utěšovala jsem Katie, byla jsem však touto shodou zneklidněna. Slyšela můj rozhovor s Michaelem? To není možné. Viděli jsme ji, jakmile došla k našemu pokoji.
Když se Katie vrátila do dětského pokoje, řekla jsem Michaelovi, že tyto dva sny nemohu ignorovat. Často jsme spolu diskutovali mé občasné psychické schopnosti. I když obecně celou koncepci mimosmyslového vnímání neuznává, vždy připouštěl, že nelze kategoricky prohlásit, že mé sny a vize nenastiňují budoucnost.
„Musím jít nahoru a hledat Richarda,“ prohlásila jsem po snídani. Michael očekával, že projevím tuto snahu, a byl připraven dohlédnout na děti. V Rámovi však byla tma. Dohodli jsme se, že bude lepší počkat na večer, kdy ve světě kosmické lodi nad naším doupětem bude opět světlo.
Chtěla jsem se pořádně prospat, abych měla na pečlivou prohlídku dost energie. Spala jsem však neklidně a zdálo se mi neustále, že mi hrozí nebezpečí. Než jsem vyšla, přesvědčila jsem se, že mám ve svém přenosném počítači uloženu dostatečně přesnou Richardovu grafickou podobu. Chtěla jsem mít možnost ukázat cíl svého pátrání každému létavci, na nějž bych mohla narazit.
Políbila jsem děti, popřála jim dobrou noc a vydala se přímo k doupěti létavců. Nepřekvapilo mne, že zabezpečovací zařízení u nádrže bylo pryč. Před lety, když jsem byla poprvé pozvána do doupěte jedním z jeho obyvatel, tam také nebylo. Mohlo by to znamenat, že jsem opět svým způsobem zvána? A co má toto vše společného s mým snem? Srdce mi tlouklo jako zběsilé, když jsem prošla místností s nádrží vody a zamířila hlouběji do tunelu, který obvykle střežilo nyní chybějící zařízení.
Po celou dobu jsem neslyšela žádný zvuk. Ušla jsem téměř kilometr, než jsem dorazila k vysokým dveřím na pravé straně. Opatrně jsem nahlédla za roh. V místnosti byla tma jako všude v doupěti létavců kromě svislé šachty. Použila jsem kapesní svítilnu. Místnost nebyla moc hluboká, nanejvýš patnáct metrů, ale byla ohromně vysoká. Na stěně proti dveřím byly řady oválných skladovacích nádob. Paprsek mé svítilny ukázal, že řady postupovaly až k vysokému stropu, který musel být až těsně pod jedním z náměstí v New Yorku.
Netrvalo mi dlouho přijít na to, čemu tato místnost slouží. Všechny skladovací schránky měly tvar a velikost manového melounu. Ovšem, pomyslela jsem si, zde musí být skladiště zásob potravy. Není divu, že zde nikoho nechtějí.
Když jsem si ověřila, že všechny nádoby, na něž mohu dohlédnout jsou skutečně prázdné, vydala jsem se zase zpět k šachtě. Potom, jakoby vnuknutím, jsem se obrátila nazpět, minula skladiště a pokračovala hlouběji do tunelu. Musí někam vést, uvažovala jsem, jinak by končil v melounové místnosti.
Po dalším půl kilometru se tunel postupně rozšiřoval, až přešel do velké kruhové komory. Uprostřed místnosti s vysokým stropem se nacházela rozsáhlá kupolovitá struktura. Kolem stěn bylo asi dvacet výklenků vybudovaných v pravidelných rozestupech. Světlo mi dodával pouze paprsek svítilny, takže mi trvalo několik minut, než jsem si místnost s kupolovitou stavbou uprostřed dokázala složit do jednoho obrazu.
Obešla jsem celý obvod a prohlížela výklenky jeden po druhém. Byly většinou prázdné. V jednom z nich jsem našla tři identická zabezpečovací zařízení cisterny seřazená u zadní stěny. Z počátku jsem se jich obávala, nebylo to však nutné. Byla mimo provoz.
Daleko nejzajímavější byl však jeden výklenek uprostřed obvodu místnosti, přesně sto osmdesát stupňů kolem kružnice od vstupního tunelu. Tento speciální výklenek byl pečlivě uspořádán a měl ve svých stěnách vydlabány široké police. Bylo jich tam celkem patnáct, po pěti po obou stranách a pět na stěně proti vchodu do alkovny. Na policích po stranách byly naaranžovány předměty (vše velice uspořádané); police na vzdálené stěně měly všechny vyhloubeny po své délce po pěti kruhových otvorech.
Obsah těchto otvorů, které byly dále rozděleny do sekcí jako porce koláče, byl fascinující. V jedné ze sekcí byl v každém otvoru velice jemný materiál jako popel. Druhá obsahovala jeden, dva, nebo tři kroužky, třešňově červené, nebo zlaté, které jsem okamžitě rozpoznala, vzhledem k jejich podobnosti ke kroužkům, které jsme viděli kolem krku našeho velkého šedě sametového přítele létavce. Ve zbytku předmětů v otvorech jsem nezjistila žádný řád.
Nakonec jsem se obrátila a přiblížila se ke kupolovité stavbě. Její hlavní dveře byly umístěny proti onomu zvláštnímu výklenku. Ve světle své svítilny jsem je zkoumala. Na jejich pravoúhlém povrchu byl vyřezán složitý vzor rozdělený do čtyř samostatných panelů nebo kvadrantů. V horním levém kvadrantu byl létavec, v přilehlém pravém manový meloun. Spodní kvadranty obsahovaly neznámé obrázky. Na levé straně byla řezba pruhovaného tvora s klouby na šesti nohou. Poslední panel, vpravo dole, ukazoval velkou krabici vyplněnou velice tenkou síťkou nebo tkaninou.
Po jistém váhání jsem dveře otevřela. Skoro jsem vyskočila z kůže, když ticho prořízl hlasitý poplach jako klaxon. Stála jsem ve dveřích bez hnutí téměř minutu, co zněl poplach. Když přestal, stále jsem se nehýbala. Snažila jsem se postřehnout sluchem, zda někdo (nebo něco) na poplach reaguje.
Ticho nenarušil žádný zvuk. Po několika minutách jsem začala zkoumat vnitřek stavby. Uprostřed jediné místnosti stála průhledná krychle o hraně přibližně dva a půl metru. Na stěnách krychle byly skvrny, které mi částečně bránily ve výhledu, viděla jsem však, že dolních deset centimetrů je pokryto jemným tmavým materiálem. Zbytek stavby kolem krychle byl vyzdoben geometrickými vzory na stěnách, podlaze i stropu. V jedné ze stěn krychle byl úzký vchod, kterým bylo možné dostat se do vnitřního prostoru.
Vešla jsem dovnitř. Jemný tmavý materiál vypadal jako popel, měl však poněkud jinou soudržnost než podobná látka, kterou jsem našla v policích ve výklenku. Očima jsem sledovala kužel svítilny, který se pohyboval metodicky kolem krychle. Blízko středu byl v popelu částečně ukrytý předmět. Šla jsem tam, zvedla předmět, oprášila ho a skoro omdlela. Byl to Richardův robot, SB.
SB se značně změnil. Z vnějšku byl zčernalý, malý řídící panel měl odtavený a už nefungoval. Byl to však nepochybně on. Dala jsem si ho ke rtům a políbila ho. Ve vzpomínkách jsem ho viděla chrlit jeden ze Shakespearových sonetů a Richarda, jak s potěšením zaujatě naslouchal.
Bylo zjevné, že SB prošel ohněm. Byl Richard rovněž polapen ve výhni uvnitř krychle? Pečlivě jsem prohrabala popel, ale nenašla jsem žádné kosti. Přemýšlela jsem však, co to hořelo a vytvořilo všechen ten popel. A především, co dělal SB uvnitř krychle?
Byla jsem přesvědčena, že Richard je někde v doupěti létavců, tak jsem strávila dlouhých osm hodin škrábáním se po římsách nahoru a dolů a prohledáváním tunelů. Navštívila jsem všechna místa, kde jsem už byla předtím během svého krátkého pobytu v dávné minulosti, a dokonce jsem našla nějaké nové zajímavé komory neznámého účelu. Ale nikde žádné stopy po Richardovi. Ve skutečnosti žádné známky jakéhokoliv života. S pomyšlením, že krátký den v Rámovi brzy skončí a že v našem doupěti se brzy probudí čtyři děti, jsem se nakonec vrátila, unavená a sklíčená, do svého rámanského domova.
Když jsem dorazila k našemu doupěti, byly příklop i mříž otevřeny. I když jsem si byla téměř jista, že jsem oboje při odchodu zavřela, nedokázala jsem si své úkony přesně vybavit. Nakonec jsem si řekla, že jsem byla možná příliš vzrušená a zapomněla je zavřít. Začala jsem právě sestupoval, a v tom jsem uslyšela Michaela, jak volá: „Nicole!“
Otočila jsem se. Michael se blížil ke vchodu z ulice. Šel rychle, což bylo pro něj neobvyklé, a v náručí nesl Patricka. „Tady jsi,“ řekl a lapal po dechu, když jsem mu šla v ústrety. „Začal jsem si dělat starosti…“
Náhle se zarazil, okamžik na mne zíral a potom se rychle rozhlédl kolem. „Ale kde je Katie?“ zeptal se úzkostlivě.
„Co tím chceš říct, kde je Katie?“ tázala jsem se, poplašena výrazem na Michaelově tváři.
„Ona není s tebou?“ divil se.
Když jsem zavrtěla hlavou a řekla, že jsem ji neviděla. Michael se náhle rozplakal. Přispěchala jsem a utěšila malého Patricka, kterého vystrašily Michaelovy vzlyky a začal rovněž plakat.
„Ach, Nicole,“ řekl Michael, „je mi to tak moc, moc líto. Patrick měl zlou noc, tak jsem si ho vzal do pokoje k sobě. Potom Benjyho rozbolelo břicho a museli jsme ho se Simone dvě hodiny uklidňovat. Všichni jsme usnuli a Katie zůstala v dětském pokoji sama. Asi před dvěma hodinami, když jsme se probudili, byla pryč.“
Nikdy předtím jsem neviděla Michaela tak zdrceného. Snažila jsem se ho utěšit, říct mu, že Katie si asi jen hraje někde poblíž (a až ji najdeme, myslela jsem si, tak ji setřu, že na to nikdy nezapomene), ale Michael mi odporoval.
„Ne, ne, nikde poblíž není. Hledáme ji s Patrickem už přes hodinu.“
Sešli jsme dolů zkontrolovat Simone a Benjyho. Simone nám řekla, že Katie byla hrozně zklamaná, když jsem odešla hledat Richarda sama. „Doufala,“ řekla klidně, „že ji vezmeš s sebou.“
„Proč jsi mi to neřekla včera?“ zeptala jsem se své osmileté dcery.
„Nezdálo se mi to tak důležité,“ odvětila Simone. „Kromě toho by mě ani ve snu nenapadlo, že se Katie bude snažit hledat taťku sama.“
Michael i já jsme byli oba vyčerpáni, jeden z nás však musel jít Katie hledat. Správná volba jsem byla já. Omyla jsem si tvář, objednala u Rámanů pro všechny snídani a rychle jim vyprávěla o svém sestupu do doupěte létavců. Simone a Michael zvolna otáčeli zčernalého SB v dlaních. Dalo se tušit, že také přemýšlejí, co se stalo Richardovi.
„Katie říkala, že taťka šel hledat oktopavouky,“ poznamenala Simone těsně před mým odchodem. „Řekla, že v jejich světě je to vzrušující.“
Byla jsem plna obav, když jsem se plahočila k náměstí vedle doupěte oktopavouků. Během té doby zhasla světla a v Rámovi opět nastala noc. „Prima,“ mumlala jsem si pro sebe, „není nad to snažit se najít ztracené dítě ve tmě.“
Příklop i dvě ochranné mříže na doupěti oktopavouků byly otevřeny. Nikdy předtím jsem neviděla mříže otevřené. Srdce se mi zastavilo. Instinktivně jsem věděla, že Katíc sestoupila do jejich doupěte a že já, přes svůj strach, ji budu následovat.
Nejdříve jsem si klekla a dvakrát do tmy pod sebou zakřičela: „Katie!“ Slyšela jsem, jak její jméno ozvěnou zaznívá v tunelech. Napínala jsem sluch, abych zaslechla odezvu, ale nebylo slyšet vůbec nic. Alespoň, pomyslela jsem si, jsem nezaslechla žádné škrábání kartáčů provázené vysokofrekvenčním kňučením.
Sestoupila jsem z římsy do velké dutiny se čtyřmi tunely, které jsme si s Richardem kdysi pojmenovali „Eenie, Meenie, Mynie a Moe“. Bylo to hrozné, ale přinutila jsem se vejít do tunelu, který jsme s Richardem už předtím sledovali. Po několika krocích jsem se však zastavila, vrátila se a šla do sousedního tunelu. Tato druhá chodba také vedla ke klesající sudovité chodbě s vyčnívajícími hroty, ale vedla kolem místnosti, kterou jsme s Richardem nazvali oktopavoučí muzeum. Pamatovala jsem si jasně hrůzu, kterou jsem před devíti roky cítila, když jsem našla doktora Takagišiho, visícího v tom muzeu, vycpaného jako lovecká trofej.
Existoval důvod, proč jsem chtěla navštívit muzeum, který nebyl nutně spojen s hledáním Katie. Pokud byl Richard oktopavouky zabit (jak se zřejmě stalo Takagišimu — i když nejsem zcela přesvědčena, že nezemřel na infarkt), nebo našlo-li se jeho tělo někde jinde v Rámovi, pak by snad bylo v té místnosti. Říci, že jsem netoužila vidět svého muže jako exemplář zpracovaný neznámým vycpávačem, by bylo závažným podceněním situace; chtěla jsem však především vědět, co se Richardovi stalo. Obzvláště po svém snu.
Když jsem přišla ke vchodu do muzea, zhluboka jsem se nadechla. Pomalu jsem zatočila do dveří vlevo. Světla se rozsvítila, jakmile jsem překročila práh, ale naštěstí mi doktor Takagiši nezíral přímo do tváře. Přemístili ho na jiné místo. Ve skutečnosti bylo během těch let celé muzeum předěláno. Všechny kopie biotů, které zabíraly většinu místa v místnosti, když jsme ji s Richardem tehdy krátce navštívili, byly odstraněny. „Exponáty“, pokud je tak lze nazývat, byli teď létavci a lidské bytosti.
Expozice létavců byla blíže dveřím. Tři jedinci viseli s roztaženými křídly se stropu. Jedním z nich byl šedý sametový létavce se dvěma třešňově rudými kroužky, kterého jsme Richard a já viděli těsně před smrtí. V expozici létavců byly další fascinující předměty a dokonce i fotografie, mé oči však přitahovalo místo kolem doktora Takagišiho.
S ulehčením jsem si oddechla, když jsem zjistila, že Richard v místnosti není. Byla tam však naše malá loďka, ta, kterou jsme Richard, Michael a já použili k překonání Válcového moře. Byla na zemi hned vedle doktora Takagišiho. Ležela tam také sbírka předmětů zachráněných z našich pikniků a dalších činností v New Yorku. Středem expozice však byl soubor zarámovaných fotografií na zadní a bočních stěnách.
Přes místnost se nedalo určit, co představují. Zalapala jsem však po dechu, když jsem se k nim přiblížila. Byly to fotografie zasazené do pravoúhlých rámů, z nichž mnohé ukazovaly život uvnitř našeho doupěte. Byly tam snímky nás všech včetně dětí. Ukazovaly nás, jak jíme, spíme, jsme v koupelně. Cílila jsem trnutí, když jsem si výstavku prohlížela. Pozorují nás, pomyslela jsem si, dokonce i v našem domově. Přecházela mne mrazivá hrůza.
Na boční stěně byla speciální sbírka fotografií, které mne zdrtily a přivedly do rozpaků. Na Zemi by kandidovaly do muzea erotiky. Byli jsme na nich s Richardem, jak se v několika různých polohách milujeme. Byl tam rovněž jeden snímek Michaela a mne, nebyl však tak ostrý, protože tu noc byla v naší ložnici tma.
Řada obrázků pod sexuálními scénami ukazovala narození dětí. Byly zachyceny všechny porody včetně Patrickova, což potvrzuje, že špehování pokračuje. Z umístění scén zachycujících sex a porod vedle sebe bylo zřejmé, že oktopavouci (nebo Rámané) určitě pochopili náš reprodukční proces. Byla jsem zcela zaujata fotografiemi, snad patnáct minut. Mé soustředění bylo totam, když jsem zaslechla velice hlasitý zvuk kartáčů tažených po kovu, který přicházel ze směru dveří do muzea. Hrozně jsem se lekla. Zůstala jsem stát, přimrzlá na místě a divoce se rozhlížela. Z místnosti nebyl jiný východ.
Během několika sekund přiskotačila dveřmi Katie. „Mami!“ zakřičela, když mne spatřila. Přeběhla přes muzeum, málem porazila doktora Takagišiho a skočila mi do náruče.
„Ach, mami,“ řekla. Prudce mne objímala a líbala. „Věděla jsem, že přijdeš.“
Zavřela jsem oči a držela vší silou své ztracené dítě. Slzy mi stékaly po tvářích. Zhoupla jsem Katie ze strany na stranu a utěšovala ji: „Je to v pořádku, drahoušku, je to v pořádku.“
Když jsem si otřela oči a otevřela je, ve dveřích do muzea stál oktopavouk. Momentálně se nehýbal, jako by pozoroval znovushledání matky s dcerou. Stála jsem ohromena, zalita vlnou emocí od radosti až k úplné hrůze.
Katie vycítila můj strach. „Nedělej si starosti, mami.“ řekla a dívala se přes rameno na oktopavouka. „Neublíží ti. Chce se jenom dívat. Byl už mnohokrát blízko u mě.“
Má hladina adrenalinu dosáhla absolutního maxima. Oktopavouk pořád stál (nebo seděl, nebo cokoliv, co oktopavouci dělají, když se nepohybují) ve dveřích. Jeho velká černá hlava, téměř koule, seděla na těle. které se u podlahy rozšiřovalo do osmi černě a zlatě pruhovaných chapadel. Ve středu hlavy měl dvě rovnoběžné prohlubeniny umístěné symetricky kolem neviditelné osy, která vedla seshora dolů. Přesně uprostřed mezi těmito dvěma důlky, asi metr nad podlahou, měl podivuhodnou čtvercovou čočkovou strukturu o straně deset centimetrů, kterou tvořila želatinová kombinace čar mřížky a tekutého černého a bílého materiálu. Zatímco na nás oktopavouk upřeně hleděl, v čočkách se to hemžilo aktivitou.
Na hlavě mezi prohlubeninami se nacházely další orgány, jak nad čočkami, tak pod nimi, neměla jsem však čas, abych je studovala. Oktopavouk se k nám v místnosti blížil a přes Katiino ujišťování jsem se začala strachy třást. Kartáčový zvuk vydávaly brvám podobné chomáče na spodku chapadel, když se pohybovaly po podlaze. Vysokofrekvenční kňučení vycházelo z malého otvoru v dolní části pravé strany hlavy.
Strach mi na několik sekund zastavil myšlenkové pochody. Když se stvoření blížilo, převážila má přirozená reakce prchnout. Naneštěstí v této situaci byla k ničemu. Nebylo kam utéci.
Oktopavouk se zastavil až ve vzdálenosti pouhých pěti metrů. Postavila jsem Katie ke stěně a stála mezi ní a oktopavoukem. Zvedla jsem ruku. V záhadné čočce propukla lavina aktivity. Dostala jsem náhle nápad. Sáhla jsem do kombinézy a vytáhla svůj počítač. Třesoucími se prsty (oktopavouk zvedl před čočku dvě chapadla — zpětně si kladu otázku, zda si nemyslel, že vytáhnu zbraň) jsem vyvolala na monitor obraz Richarda a vystrčila ho směrem k oktopavoukovi.
Když jsem se dále nehýbala, stvoření pomalu položilo svá obranná chapadla na podlahu. Zíralo na monitor téměř celou minutu a potom, k mému úžasu, mu kolem hlavy přeběhla zářivě fialově zbarvená vlna začínající na hraně prohlubeniny. Tuto fialovou následoval po několika sekundách duhový vzor červené, modré a zelené, každý pruh jiné šířky, který také vyšel ze stejného zdroje a po oběhnutí hlavy skončil v rovnoběžném důlku vzdáleném téměř tři sta šedesát stupňů.
Katie i já jsme na něj zíraly v posvátné bázni. Oktopavouk zvedl jedno chapadlo, ukázal na monitor a zopakoval širokou fialovou vlnu. Okamžik později, stejně jako předtím, se objevil stejný duhový vzor.
„Mluví k nám, mami,“ zašeptala Katie.
„Myslím, že máš pravdu.“' přisvědčila jsem. „Ale nemám tušení, co říká.“
Po čekání, které se zdálo nekonečné, začal oktopavouk couvat ke vchodu a chapadlem nás pobízel, abychom ho následovaly. Neměl už žádné barevné pásy. Držely jsme se s Katie za ruce a opatrně šly za ním. Katie se začala rozhlížet kolem a všimla si poprvé fotografií na stěně. „Podívej se mami,“ řekla, „mají obrázky naší rodiny.“
Umlčela jsem ji a řekla jí, ať dává pozor na oktopavouka. Ten ustoupil do tunelu a směřoval ke svislé chodbě s hřeby a spodním chodbám. To nám dalo možnost, kterou jsme potřebovaly. Zvedla jsem Katie, řekla jí, ať se pořádně drží, a běžela jsem nejvyšší rychlostí tunelem. Má chodidla se skoro nedotýkala podlahy, dokud jsem nebyla na rampě a zpět v New Yorku.
Michael byl nadšený, když uviděl Katie, i když si velice bral k srdci (což já činím pořád), že ve stěnách a stropech našeho obydlí jsou skryté kamery. Nikdy jsem Katie pořádně nesjela za to, že odešla sama — příliš se mi ulevilo, že jsem ji vůbec našla. Katie řekla Simone, že zažila „nádherné dobrodružství“ a že oktopavouk byl „hodný“. Takový je dětský svět.
4. února 2209
Ach, radost ze všech největší! Našli jsme Richarda! Ještě je naživu! Ale jen taktak, protože je v hlubokém kómatu a má vysokou horečku, je však nicméně naživu.
Katie a Simone ho našly dnes ráno, ležel necelých patnáct metrů od otvoru do našeho doupěte. My tři jsme měly naplánováno hrát fotbal na náměstí a byly jsme připraveny k odchodu, když mne Michael zavolal kvůli něčemu zpět. Řekla jsem děvčatům, aby na mne počkala u vchodu do doupěte. Když začala obě po několika minutách vřískat, myslela jsem si. že se stalo něco hrozného. Vyběhla jsem po schodech a okamžitě jsem spatřila Richardovo komatózní tělo.
Nejdříve jsem se bála, že je Richard mrtvý. Lékař ve mně začal ihned pracovat, kontrolovala jsem projevy životních funkcí. Když jsem ho prohlížela, visela na mně děvčata očima. Obzvláště Katie. Pořád a pořád opakovala: „Je taťka naživu? Ach, mami, udělej něco. ať je taťka v pořádku.“
Když jsem se utvrdila, že je v komatu, pomohli mi ho Michael a Simone snést po schodech. Zavedla jsem mu vpichem sadu biometrických sond a sleduji neustále jejich údaje.
Sundala jsem mu šaty a prohlédla ho od hlavy až k patě. Má nějaké jizvy a podlitiny, které dříve neměl, ale to se dá po tak dlouhé době čekat. Počet krvinek má kupodivu blízký normálu — u bílých krvinek bych očekávala při téměř čtyřicetistupňové horečce abnormality.
Po podrobném prohlédnuli Richardova oblečení nás čekalo další velké překvapení. V kapse u saka jsem mu našla shakespearovské roboty, prince Jindru a Falstaffa, kteří zmizeli před devíti roky v podivném světě pod chodbou s hřeby, který jsme považovali za doupě oktopavouků. Richard je nějak musel přesvědčit, aby mu jeho společníky vrátili.
Sedím zde vedle Richarda teď už sedm hodin. Ráno tady většinu času byli i další členové rodiny, ale poslední hodinu jsme zůstali sami. Pásla jsem se očima na jeho tváři nepřetržitě celé minuly, hladila jsem ho na krku, ramenou a na zádech. Když jsem se ho dotýkala, vybavila se mi záplava vzpomínek a oči jsem měla často plné slzí. Už jsem nevěřila, že ho opět uvidím a budu se ho dotýkat. Ach. Richarde, vítej doma. Vítej doma u své ženy a rodiny.
30. ledna 2209
Už jsem zapomněla, jak se člověk cítí, když mu systémem prochází adrenalin. V posledních třiceti hodinách byl náš klidný a krotký život zcela rozvrácen.
Všechno to začalo dvěma sny. Včera k ránu, těsně před probuzením, se mi zdálo o Richardovi. Byl to mimořádně živý sen. Richard se v něm vlastně vůbec neobjevil. Chci říci, neobjevil se vedle Michaela, Simone, Katie a mne. Ale jeho tvář byla zasazena do horního levého rohu mé snové obrazovky, zatímco jsme se my čtyři zabývali nějakou obyčejnou denní činností. Neustále mne volal jménem. Volal tak hlasitě, že jsem ho slyšela, ještě když jsem se probudila.
Začala jsem právě o snu vyprávět Michaelovi, když se ve dveřích objevila Katie v pyžamu. Třásla se a byla celá vystrašená. „Co se stalo, drahoušku?“ zeptala jsem se a nabídla jí otevřenou náruč.
Přišla ke mně a pevně mne objala. „Je to taťka,“ řekla. „Volal mě v noci ve snu.“
Přeběhl mi mráz po zádech a Michael si sedl na rohož. Utěšovala jsem Katie, byla jsem však touto shodou zneklidněna. Slyšela můj rozhovor s Michaelem? To není možné. Viděli jsme ji, jakmile došla k našemu pokoji.
Když se Katie vrátila do dětského pokoje, řekla jsem Michaelovi, že tyto dva sny nemohu ignorovat. Často jsme spolu diskutovali mé občasné psychické schopnosti. I když obecně celou koncepci mimosmyslového vnímání neuznává, vždy připouštěl, že nelze kategoricky prohlásit, že mé sny a vize nenastiňují budoucnost.
„Musím jít nahoru a hledat Richarda,“ prohlásila jsem po snídani. Michael očekával, že projevím tuto snahu, a byl připraven dohlédnout na děti. V Rámovi však byla tma. Dohodli jsme se, že bude lepší počkat na večer, kdy ve světě kosmické lodi nad naším doupětem bude opět světlo.
Chtěla jsem se pořádně prospat, abych měla na pečlivou prohlídku dost energie. Spala jsem však neklidně a zdálo se mi neustále, že mi hrozí nebezpečí. Než jsem vyšla, přesvědčila jsem se, že mám ve svém přenosném počítači uloženu dostatečně přesnou Richardovu grafickou podobu. Chtěla jsem mít možnost ukázat cíl svého pátrání každému létavci, na nějž bych mohla narazit.
Políbila jsem děti, popřála jim dobrou noc a vydala se přímo k doupěti létavců. Nepřekvapilo mne, že zabezpečovací zařízení u nádrže bylo pryč. Před lety, když jsem byla poprvé pozvána do doupěte jedním z jeho obyvatel, tam také nebylo. Mohlo by to znamenat, že jsem opět svým způsobem zvána? A co má toto vše společného s mým snem? Srdce mi tlouklo jako zběsilé, když jsem prošla místností s nádrží vody a zamířila hlouběji do tunelu, který obvykle střežilo nyní chybějící zařízení.
Po celou dobu jsem neslyšela žádný zvuk. Ušla jsem téměř kilometr, než jsem dorazila k vysokým dveřím na pravé straně. Opatrně jsem nahlédla za roh. V místnosti byla tma jako všude v doupěti létavců kromě svislé šachty. Použila jsem kapesní svítilnu. Místnost nebyla moc hluboká, nanejvýš patnáct metrů, ale byla ohromně vysoká. Na stěně proti dveřím byly řady oválných skladovacích nádob. Paprsek mé svítilny ukázal, že řady postupovaly až k vysokému stropu, který musel být až těsně pod jedním z náměstí v New Yorku.
Netrvalo mi dlouho přijít na to, čemu tato místnost slouží. Všechny skladovací schránky měly tvar a velikost manového melounu. Ovšem, pomyslela jsem si, zde musí být skladiště zásob potravy. Není divu, že zde nikoho nechtějí.
Když jsem si ověřila, že všechny nádoby, na něž mohu dohlédnout jsou skutečně prázdné, vydala jsem se zase zpět k šachtě. Potom, jakoby vnuknutím, jsem se obrátila nazpět, minula skladiště a pokračovala hlouběji do tunelu. Musí někam vést, uvažovala jsem, jinak by končil v melounové místnosti.
Po dalším půl kilometru se tunel postupně rozšiřoval, až přešel do velké kruhové komory. Uprostřed místnosti s vysokým stropem se nacházela rozsáhlá kupolovitá struktura. Kolem stěn bylo asi dvacet výklenků vybudovaných v pravidelných rozestupech. Světlo mi dodával pouze paprsek svítilny, takže mi trvalo několik minut, než jsem si místnost s kupolovitou stavbou uprostřed dokázala složit do jednoho obrazu.
Obešla jsem celý obvod a prohlížela výklenky jeden po druhém. Byly většinou prázdné. V jednom z nich jsem našla tři identická zabezpečovací zařízení cisterny seřazená u zadní stěny. Z počátku jsem se jich obávala, nebylo to však nutné. Byla mimo provoz.
Daleko nejzajímavější byl však jeden výklenek uprostřed obvodu místnosti, přesně sto osmdesát stupňů kolem kružnice od vstupního tunelu. Tento speciální výklenek byl pečlivě uspořádán a měl ve svých stěnách vydlabány široké police. Bylo jich tam celkem patnáct, po pěti po obou stranách a pět na stěně proti vchodu do alkovny. Na policích po stranách byly naaranžovány předměty (vše velice uspořádané); police na vzdálené stěně měly všechny vyhloubeny po své délce po pěti kruhových otvorech.
Obsah těchto otvorů, které byly dále rozděleny do sekcí jako porce koláče, byl fascinující. V jedné ze sekcí byl v každém otvoru velice jemný materiál jako popel. Druhá obsahovala jeden, dva, nebo tři kroužky, třešňově červené, nebo zlaté, které jsem okamžitě rozpoznala, vzhledem k jejich podobnosti ke kroužkům, které jsme viděli kolem krku našeho velkého šedě sametového přítele létavce. Ve zbytku předmětů v otvorech jsem nezjistila žádný řád.
Nakonec jsem se obrátila a přiblížila se ke kupolovité stavbě. Její hlavní dveře byly umístěny proti onomu zvláštnímu výklenku. Ve světle své svítilny jsem je zkoumala. Na jejich pravoúhlém povrchu byl vyřezán složitý vzor rozdělený do čtyř samostatných panelů nebo kvadrantů. V horním levém kvadrantu byl létavec, v přilehlém pravém manový meloun. Spodní kvadranty obsahovaly neznámé obrázky. Na levé straně byla řezba pruhovaného tvora s klouby na šesti nohou. Poslední panel, vpravo dole, ukazoval velkou krabici vyplněnou velice tenkou síťkou nebo tkaninou.
Po jistém váhání jsem dveře otevřela. Skoro jsem vyskočila z kůže, když ticho prořízl hlasitý poplach jako klaxon. Stála jsem ve dveřích bez hnutí téměř minutu, co zněl poplach. Když přestal, stále jsem se nehýbala. Snažila jsem se postřehnout sluchem, zda někdo (nebo něco) na poplach reaguje.
Ticho nenarušil žádný zvuk. Po několika minutách jsem začala zkoumat vnitřek stavby. Uprostřed jediné místnosti stála průhledná krychle o hraně přibližně dva a půl metru. Na stěnách krychle byly skvrny, které mi částečně bránily ve výhledu, viděla jsem však, že dolních deset centimetrů je pokryto jemným tmavým materiálem. Zbytek stavby kolem krychle byl vyzdoben geometrickými vzory na stěnách, podlaze i stropu. V jedné ze stěn krychle byl úzký vchod, kterým bylo možné dostat se do vnitřního prostoru.
Vešla jsem dovnitř. Jemný tmavý materiál vypadal jako popel, měl však poněkud jinou soudržnost než podobná látka, kterou jsem našla v policích ve výklenku. Očima jsem sledovala kužel svítilny, který se pohyboval metodicky kolem krychle. Blízko středu byl v popelu částečně ukrytý předmět. Šla jsem tam, zvedla předmět, oprášila ho a skoro omdlela. Byl to Richardův robot, SB.
SB se značně změnil. Z vnějšku byl zčernalý, malý řídící panel měl odtavený a už nefungoval. Byl to však nepochybně on. Dala jsem si ho ke rtům a políbila ho. Ve vzpomínkách jsem ho viděla chrlit jeden ze Shakespearových sonetů a Richarda, jak s potěšením zaujatě naslouchal.
Bylo zjevné, že SB prošel ohněm. Byl Richard rovněž polapen ve výhni uvnitř krychle? Pečlivě jsem prohrabala popel, ale nenašla jsem žádné kosti. Přemýšlela jsem však, co to hořelo a vytvořilo všechen ten popel. A především, co dělal SB uvnitř krychle?
Byla jsem přesvědčena, že Richard je někde v doupěti létavců, tak jsem strávila dlouhých osm hodin škrábáním se po římsách nahoru a dolů a prohledáváním tunelů. Navštívila jsem všechna místa, kde jsem už byla předtím během svého krátkého pobytu v dávné minulosti, a dokonce jsem našla nějaké nové zajímavé komory neznámého účelu. Ale nikde žádné stopy po Richardovi. Ve skutečnosti žádné známky jakéhokoliv života. S pomyšlením, že krátký den v Rámovi brzy skončí a že v našem doupěti se brzy probudí čtyři děti, jsem se nakonec vrátila, unavená a sklíčená, do svého rámanského domova.
Když jsem dorazila k našemu doupěti, byly příklop i mříž otevřeny. I když jsem si byla téměř jista, že jsem oboje při odchodu zavřela, nedokázala jsem si své úkony přesně vybavit. Nakonec jsem si řekla, že jsem byla možná příliš vzrušená a zapomněla je zavřít. Začala jsem právě sestupoval, a v tom jsem uslyšela Michaela, jak volá: „Nicole!“
Otočila jsem se. Michael se blížil ke vchodu z ulice. Šel rychle, což bylo pro něj neobvyklé, a v náručí nesl Patricka. „Tady jsi,“ řekl a lapal po dechu, když jsem mu šla v ústrety. „Začal jsem si dělat starosti…“
Náhle se zarazil, okamžik na mne zíral a potom se rychle rozhlédl kolem. „Ale kde je Katie?“ zeptal se úzkostlivě.
„Co tím chceš říct, kde je Katie?“ tázala jsem se, poplašena výrazem na Michaelově tváři.
„Ona není s tebou?“ divil se.
Když jsem zavrtěla hlavou a řekla, že jsem ji neviděla. Michael se náhle rozplakal. Přispěchala jsem a utěšila malého Patricka, kterého vystrašily Michaelovy vzlyky a začal rovněž plakat.
„Ach, Nicole,“ řekl Michael, „je mi to tak moc, moc líto. Patrick měl zlou noc, tak jsem si ho vzal do pokoje k sobě. Potom Benjyho rozbolelo břicho a museli jsme ho se Simone dvě hodiny uklidňovat. Všichni jsme usnuli a Katie zůstala v dětském pokoji sama. Asi před dvěma hodinami, když jsme se probudili, byla pryč.“
Nikdy předtím jsem neviděla Michaela tak zdrceného. Snažila jsem se ho utěšit, říct mu, že Katie si asi jen hraje někde poblíž (a až ji najdeme, myslela jsem si, tak ji setřu, že na to nikdy nezapomene), ale Michael mi odporoval.
„Ne, ne, nikde poblíž není. Hledáme ji s Patrickem už přes hodinu.“
Sešli jsme dolů zkontrolovat Simone a Benjyho. Simone nám řekla, že Katie byla hrozně zklamaná, když jsem odešla hledat Richarda sama. „Doufala,“ řekla klidně, „že ji vezmeš s sebou.“
„Proč jsi mi to neřekla včera?“ zeptala jsem se své osmileté dcery.
„Nezdálo se mi to tak důležité,“ odvětila Simone. „Kromě toho by mě ani ve snu nenapadlo, že se Katie bude snažit hledat taťku sama.“
Michael i já jsme byli oba vyčerpáni, jeden z nás však musel jít Katie hledat. Správná volba jsem byla já. Omyla jsem si tvář, objednala u Rámanů pro všechny snídani a rychle jim vyprávěla o svém sestupu do doupěte létavců. Simone a Michael zvolna otáčeli zčernalého SB v dlaních. Dalo se tušit, že také přemýšlejí, co se stalo Richardovi.
„Katie říkala, že taťka šel hledat oktopavouky,“ poznamenala Simone těsně před mým odchodem. „Řekla, že v jejich světě je to vzrušující.“
Byla jsem plna obav, když jsem se plahočila k náměstí vedle doupěte oktopavouků. Během té doby zhasla světla a v Rámovi opět nastala noc. „Prima,“ mumlala jsem si pro sebe, „není nad to snažit se najít ztracené dítě ve tmě.“
Příklop i dvě ochranné mříže na doupěti oktopavouků byly otevřeny. Nikdy předtím jsem neviděla mříže otevřené. Srdce se mi zastavilo. Instinktivně jsem věděla, že Katíc sestoupila do jejich doupěte a že já, přes svůj strach, ji budu následovat.
Nejdříve jsem si klekla a dvakrát do tmy pod sebou zakřičela: „Katie!“ Slyšela jsem, jak její jméno ozvěnou zaznívá v tunelech. Napínala jsem sluch, abych zaslechla odezvu, ale nebylo slyšet vůbec nic. Alespoň, pomyslela jsem si, jsem nezaslechla žádné škrábání kartáčů provázené vysokofrekvenčním kňučením.
Sestoupila jsem z římsy do velké dutiny se čtyřmi tunely, které jsme si s Richardem kdysi pojmenovali „Eenie, Meenie, Mynie a Moe“. Bylo to hrozné, ale přinutila jsem se vejít do tunelu, který jsme s Richardem už předtím sledovali. Po několika krocích jsem se však zastavila, vrátila se a šla do sousedního tunelu. Tato druhá chodba také vedla ke klesající sudovité chodbě s vyčnívajícími hroty, ale vedla kolem místnosti, kterou jsme s Richardem nazvali oktopavoučí muzeum. Pamatovala jsem si jasně hrůzu, kterou jsem před devíti roky cítila, když jsem našla doktora Takagišiho, visícího v tom muzeu, vycpaného jako lovecká trofej.
Existoval důvod, proč jsem chtěla navštívit muzeum, který nebyl nutně spojen s hledáním Katie. Pokud byl Richard oktopavouky zabit (jak se zřejmě stalo Takagišimu — i když nejsem zcela přesvědčena, že nezemřel na infarkt), nebo našlo-li se jeho tělo někde jinde v Rámovi, pak by snad bylo v té místnosti. Říci, že jsem netoužila vidět svého muže jako exemplář zpracovaný neznámým vycpávačem, by bylo závažným podceněním situace; chtěla jsem však především vědět, co se Richardovi stalo. Obzvláště po svém snu.
Když jsem přišla ke vchodu do muzea, zhluboka jsem se nadechla. Pomalu jsem zatočila do dveří vlevo. Světla se rozsvítila, jakmile jsem překročila práh, ale naštěstí mi doktor Takagiši nezíral přímo do tváře. Přemístili ho na jiné místo. Ve skutečnosti bylo během těch let celé muzeum předěláno. Všechny kopie biotů, které zabíraly většinu místa v místnosti, když jsme ji s Richardem tehdy krátce navštívili, byly odstraněny. „Exponáty“, pokud je tak lze nazývat, byli teď létavci a lidské bytosti.
Expozice létavců byla blíže dveřím. Tři jedinci viseli s roztaženými křídly se stropu. Jedním z nich byl šedý sametový létavce se dvěma třešňově rudými kroužky, kterého jsme Richard a já viděli těsně před smrtí. V expozici létavců byly další fascinující předměty a dokonce i fotografie, mé oči však přitahovalo místo kolem doktora Takagišiho.
S ulehčením jsem si oddechla, když jsem zjistila, že Richard v místnosti není. Byla tam však naše malá loďka, ta, kterou jsme Richard, Michael a já použili k překonání Válcového moře. Byla na zemi hned vedle doktora Takagišiho. Ležela tam také sbírka předmětů zachráněných z našich pikniků a dalších činností v New Yorku. Středem expozice však byl soubor zarámovaných fotografií na zadní a bočních stěnách.
Přes místnost se nedalo určit, co představují. Zalapala jsem však po dechu, když jsem se k nim přiblížila. Byly to fotografie zasazené do pravoúhlých rámů, z nichž mnohé ukazovaly život uvnitř našeho doupěte. Byly tam snímky nás všech včetně dětí. Ukazovaly nás, jak jíme, spíme, jsme v koupelně. Cílila jsem trnutí, když jsem si výstavku prohlížela. Pozorují nás, pomyslela jsem si, dokonce i v našem domově. Přecházela mne mrazivá hrůza.
Na boční stěně byla speciální sbírka fotografií, které mne zdrtily a přivedly do rozpaků. Na Zemi by kandidovaly do muzea erotiky. Byli jsme na nich s Richardem, jak se v několika různých polohách milujeme. Byl tam rovněž jeden snímek Michaela a mne, nebyl však tak ostrý, protože tu noc byla v naší ložnici tma.
Řada obrázků pod sexuálními scénami ukazovala narození dětí. Byly zachyceny všechny porody včetně Patrickova, což potvrzuje, že špehování pokračuje. Z umístění scén zachycujících sex a porod vedle sebe bylo zřejmé, že oktopavouci (nebo Rámané) určitě pochopili náš reprodukční proces. Byla jsem zcela zaujata fotografiemi, snad patnáct minut. Mé soustředění bylo totam, když jsem zaslechla velice hlasitý zvuk kartáčů tažených po kovu, který přicházel ze směru dveří do muzea. Hrozně jsem se lekla. Zůstala jsem stát, přimrzlá na místě a divoce se rozhlížela. Z místnosti nebyl jiný východ.
Během několika sekund přiskotačila dveřmi Katie. „Mami!“ zakřičela, když mne spatřila. Přeběhla přes muzeum, málem porazila doktora Takagišiho a skočila mi do náruče.
„Ach, mami,“ řekla. Prudce mne objímala a líbala. „Věděla jsem, že přijdeš.“
Zavřela jsem oči a držela vší silou své ztracené dítě. Slzy mi stékaly po tvářích. Zhoupla jsem Katie ze strany na stranu a utěšovala ji: „Je to v pořádku, drahoušku, je to v pořádku.“
Když jsem si otřela oči a otevřela je, ve dveřích do muzea stál oktopavouk. Momentálně se nehýbal, jako by pozoroval znovushledání matky s dcerou. Stála jsem ohromena, zalita vlnou emocí od radosti až k úplné hrůze.
Katie vycítila můj strach. „Nedělej si starosti, mami.“ řekla a dívala se přes rameno na oktopavouka. „Neublíží ti. Chce se jenom dívat. Byl už mnohokrát blízko u mě.“
Má hladina adrenalinu dosáhla absolutního maxima. Oktopavouk pořád stál (nebo seděl, nebo cokoliv, co oktopavouci dělají, když se nepohybují) ve dveřích. Jeho velká černá hlava, téměř koule, seděla na těle. které se u podlahy rozšiřovalo do osmi černě a zlatě pruhovaných chapadel. Ve středu hlavy měl dvě rovnoběžné prohlubeniny umístěné symetricky kolem neviditelné osy, která vedla seshora dolů. Přesně uprostřed mezi těmito dvěma důlky, asi metr nad podlahou, měl podivuhodnou čtvercovou čočkovou strukturu o straně deset centimetrů, kterou tvořila želatinová kombinace čar mřížky a tekutého černého a bílého materiálu. Zatímco na nás oktopavouk upřeně hleděl, v čočkách se to hemžilo aktivitou.
Na hlavě mezi prohlubeninami se nacházely další orgány, jak nad čočkami, tak pod nimi, neměla jsem však čas, abych je studovala. Oktopavouk se k nám v místnosti blížil a přes Katiino ujišťování jsem se začala strachy třást. Kartáčový zvuk vydávaly brvám podobné chomáče na spodku chapadel, když se pohybovaly po podlaze. Vysokofrekvenční kňučení vycházelo z malého otvoru v dolní části pravé strany hlavy.
Strach mi na několik sekund zastavil myšlenkové pochody. Když se stvoření blížilo, převážila má přirozená reakce prchnout. Naneštěstí v této situaci byla k ničemu. Nebylo kam utéci.
Oktopavouk se zastavil až ve vzdálenosti pouhých pěti metrů. Postavila jsem Katie ke stěně a stála mezi ní a oktopavoukem. Zvedla jsem ruku. V záhadné čočce propukla lavina aktivity. Dostala jsem náhle nápad. Sáhla jsem do kombinézy a vytáhla svůj počítač. Třesoucími se prsty (oktopavouk zvedl před čočku dvě chapadla — zpětně si kladu otázku, zda si nemyslel, že vytáhnu zbraň) jsem vyvolala na monitor obraz Richarda a vystrčila ho směrem k oktopavoukovi.
Když jsem se dále nehýbala, stvoření pomalu položilo svá obranná chapadla na podlahu. Zíralo na monitor téměř celou minutu a potom, k mému úžasu, mu kolem hlavy přeběhla zářivě fialově zbarvená vlna začínající na hraně prohlubeniny. Tuto fialovou následoval po několika sekundách duhový vzor červené, modré a zelené, každý pruh jiné šířky, který také vyšel ze stejného zdroje a po oběhnutí hlavy skončil v rovnoběžném důlku vzdáleném téměř tři sta šedesát stupňů.
Katie i já jsme na něj zíraly v posvátné bázni. Oktopavouk zvedl jedno chapadlo, ukázal na monitor a zopakoval širokou fialovou vlnu. Okamžik později, stejně jako předtím, se objevil stejný duhový vzor.
„Mluví k nám, mami,“ zašeptala Katie.
„Myslím, že máš pravdu.“' přisvědčila jsem. „Ale nemám tušení, co říká.“
Po čekání, které se zdálo nekonečné, začal oktopavouk couvat ke vchodu a chapadlem nás pobízel, abychom ho následovaly. Neměl už žádné barevné pásy. Držely jsme se s Katie za ruce a opatrně šly za ním. Katie se začala rozhlížet kolem a všimla si poprvé fotografií na stěně. „Podívej se mami,“ řekla, „mají obrázky naší rodiny.“
Umlčela jsem ji a řekla jí, ať dává pozor na oktopavouka. Ten ustoupil do tunelu a směřoval ke svislé chodbě s hřeby a spodním chodbám. To nám dalo možnost, kterou jsme potřebovaly. Zvedla jsem Katie, řekla jí, ať se pořádně drží, a běžela jsem nejvyšší rychlostí tunelem. Má chodidla se skoro nedotýkala podlahy, dokud jsem nebyla na rampě a zpět v New Yorku.
Michael byl nadšený, když uviděl Katie, i když si velice bral k srdci (což já činím pořád), že ve stěnách a stropech našeho obydlí jsou skryté kamery. Nikdy jsem Katie pořádně nesjela za to, že odešla sama — příliš se mi ulevilo, že jsem ji vůbec našla. Katie řekla Simone, že zažila „nádherné dobrodružství“ a že oktopavouk byl „hodný“. Takový je dětský svět.
4. února 2209
Ach, radost ze všech největší! Našli jsme Richarda! Ještě je naživu! Ale jen taktak, protože je v hlubokém kómatu a má vysokou horečku, je však nicméně naživu.
Katie a Simone ho našly dnes ráno, ležel necelých patnáct metrů od otvoru do našeho doupěte. My tři jsme měly naplánováno hrát fotbal na náměstí a byly jsme připraveny k odchodu, když mne Michael zavolal kvůli něčemu zpět. Řekla jsem děvčatům, aby na mne počkala u vchodu do doupěte. Když začala obě po několika minutách vřískat, myslela jsem si. že se stalo něco hrozného. Vyběhla jsem po schodech a okamžitě jsem spatřila Richardovo komatózní tělo.
Nejdříve jsem se bála, že je Richard mrtvý. Lékař ve mně začal ihned pracovat, kontrolovala jsem projevy životních funkcí. Když jsem ho prohlížela, visela na mně děvčata očima. Obzvláště Katie. Pořád a pořád opakovala: „Je taťka naživu? Ach, mami, udělej něco. ať je taťka v pořádku.“
Když jsem se utvrdila, že je v komatu, pomohli mi ho Michael a Simone snést po schodech. Zavedla jsem mu vpichem sadu biometrických sond a sleduji neustále jejich údaje.
Sundala jsem mu šaty a prohlédla ho od hlavy až k patě. Má nějaké jizvy a podlitiny, které dříve neměl, ale to se dá po tak dlouhé době čekat. Počet krvinek má kupodivu blízký normálu — u bílých krvinek bych očekávala při téměř čtyřicetistupňové horečce abnormality.
Po podrobném prohlédnuli Richardova oblečení nás čekalo další velké překvapení. V kapse u saka jsem mu našla shakespearovské roboty, prince Jindru a Falstaffa, kteří zmizeli před devíti roky v podivném světě pod chodbou s hřeby, který jsme považovali za doupě oktopavouků. Richard je nějak musel přesvědčit, aby mu jeho společníky vrátili.
Sedím zde vedle Richarda teď už sedm hodin. Ráno tady většinu času byli i další členové rodiny, ale poslední hodinu jsme zůstali sami. Pásla jsem se očima na jeho tváři nepřetržitě celé minuly, hladila jsem ho na krku, ramenou a na zádech. Když jsem se ho dotýkala, vybavila se mi záplava vzpomínek a oči jsem měla často plné slzí. Už jsem nevěřila, že ho opět uvidím a budu se ho dotýkat. Ach. Richarde, vítej doma. Vítej doma u své ženy a rodiny.
12
13. dubna 2209
Měli jsme neuvěřitelný den. Hned po obědě, když jsem seděla vedle Richarda a rutinně kontrolovala celou jeho biometrii, se mne Katie zeptala, zda si může hrát s princem Jindrou a Falstaffem. „Samozřejmě,“ řekla jsem jí bez přemýšlení. Byla jsem si jista, že robůtci nefungují, a mám-li říct pravdu, chtěla jsem se jí zbavit, abych mohla zkusit jiný postup, kterým bych Richarda vyvedla z komatu.
Nikdy jsem neviděla koma, které by aspoň zdaleka připomínalo Richardovo. Většinu času má otevřené oči a občas se zdá, že dokonce sleduje předmět ve svém zorném poli. Neprojevuje však žádné jiné známky života ani vědomí. Nikdy se mu nepohne žádný sval. Použila jsem celou řadu různých stimulantů, některé mechanické, většinou chemické, ve snaze doslat ho z komatózního stavu. Žádný z nich nezabral. Proto jsem nebyla připravena na to, co se stalo dnes. Asi deset minut po odchodu Katie jsem slyšela z dětského pokoje vycházet podivnou směsici hlasů. Opustila jsem Richarda a šla do chodby. Než jsem došla do dětského pokoje, změnil se divný šum na úsečnou řeč s velice podivným rytmem. „Nazdar,“ řekl hlas. který zněl. jako by přicházel ze dna studny. „Jsme mírumilovní. Zde je váš muž.“
Hlas vycházel z prince Jindry, který stál uprostřed pokoje, když jsem do něj vešla. Děli seděly na podlaze kolem robota poněkud nesvé, kromě Katie. Ta byla zřejmě vzrušena.
„Jenom jsem si hrála s tlačítky,“ řekla mi na vysvětlenou, když jsem na ni tázavě pohlédla, „a on znenadání začal mluvit.“
Řeč prince Jindry nedoprovázel žádný pohyb. Jak podivné, pomyslela jsem si, když jsem si vzpomněla, jak byl Richard hrdý na to, že jeho roboti se vždy pohybovali a hovořili v souladu. Tohle Richard neudělal, řekl mi můj vnitřní hlas, zpočátku jsem však tu myšlenku zavrhla. Sedla jsem si na podlahu mezi dětí.
„Nazdar. Jsme mírumilovní. Zde je váš muž,“ řekl princ Jindra opět o několik sekund později. Tentokrát mnou prolétl zvláštní pocit. Děvčata se ještě smála, ale rychle přestala, když si všimla podivného výrazu na mé tváři. Benjy přilezl ke mně a chytil mne za ruku.
Seděli jsme na podlaze zády ke dveřím. Znenadání jsem měla pocit, že za mnou někdo je. Otočila jsem se a spatřila Richarda, jak stojí ve dveřích. Zalapala jsem po dechu a vyskočila, vtom však upadl a ztratil vědomí.
Všechny děli vykřikly a začaly plakat. Když jsem rychle prohlédla Richarda, snažila jsem se je utěšit. Protože Michael byl nahoře v New Yorku na své odpolední procházce, pečovala jsem více než hodinu o Richarda na podlaze vedle dětského pokoje. Během té doby jsem ho velice důkladně pozorovala. Vypadal přesně tak, jako když jsem od něj odešla z ložnice. Nejevil žádnou známku toho, že byl mezitím třicet či čtyřicet sekund při sobě.
Když se Michael vrátil, pomohl mi odnést Richarda do ložnice. Přes hodinu jsme si povídali o tom, proč se Richard tak náhle probudil. Později jsem znovu přečetla všechny články o komatu ve svých lékařských knihách. Jsem přesvědčena, že jeho koma je vyvoláno směsicí fyzických a psychických problémů. Podle mého názoru v něm vyvolal zvuk toho divného hlasu trauma, které dočasně překonalo faktory vyvolávající koma.
Proč však došlo tak rychle k recidivě? To je obtížnější otázka. Možná vyčerpal chůzí po chodbě svou malou zásobu energie. Příčinu asi doopravdy nezjistíme. Ve skutečnosti nedokážeme odpovědět na většinu otázek o tom, co se dnes stalo, včetně té, kterou neustále opakuje Katie — kdo jsou ti, kteří jsou mírumilovní?
1. května 2209
Budiž zaznamenáno, že tohoto dne Richard Colin Wakefield skutečně poznal svou rodinu a pronesl svá první slova. Už skoro týden se k tomuto okamžiku propracovával, nejdříve tím, že vyjadřoval známky poznání obličejem a očima, a potom pohybem rtů, jako by tvořil slova. Dnes ráno se na mne usmál a téměř řekl mé jméno, ve skutečnosti však bylo jeho prvním slovem „Katie“ vyslovené odpoledne, když ho jeho milované dítě energicky objalo.
V rodině panuje pocit euforie, obzvláště mezi děvčaty. Oslavují návrat svého otce. Několikrát jsem Simone a Katie opakovala, že Richardova rehabilitace bude určitě dlouhá a bolestná, ale myslím si, že jsou příliš malé. aby pochopily, co to vskutku znamená.
Jsem velice šťastná žena. Bylo pro mne nemožné zadržet slzy, když mi Richard právě před obědem zřetelně zašeptal do ucha „Nicole“. I když si uvědomuji, že ještě není blízek normálu, jsem si teď jista, že se nakonec uzdraví, a tato myšlenka mi naplňuje srdce radostí.
18. srpna 2209
Richardův stav se pomalu, ale jistě zlepšuje. Spí teď už jen dvanáct hodin denně, dokáže ujít téměř míli, než se unaví, a je schopen koncentrovat se občas na problém, pokud je obzvlášť zajímavý. Ještě nezačal přes klávesnici a obrazovku interagovat s Rámany. Rozebral však prince Jindru a neúspěšně se pokusil určit, co způsobilo podivný hlas v dětském pokoji.
Richard sám přiznává, že není ve své kůži. Když o tom může mluvit, říká, že je „v mlze, jako ve snu, ale ne zcela ostrém“. Je to už přes tři měsíce, co přišel k vědomí, ale pořád si ještě nepamatuje moc z toho, co se stalo, když nás opustil. Domnívá se, že poslední rok byl v komatu. Jeho odhad je založen více na nezřetelných pocitech než na nějakém pevném faktu.
Richard trvá na tom, že žil několik měsíců v doupěti létavců a že byl přítomen okázalé kremaci. Nemůže dodat žádné další podrobnosti. Také dvakrát tvrdil, že propátral Jižní poloválec a blízko Jižního pólu našel hlavní město oktopavouků, protože se však to, co si může pamatovat, mění den ode dne, je těžké uvěřit jakékoliv jednotlivé vzpomínce.
Už jsem Richardovi dvakrát vyměnila biometrickou sadu a mám velmi dlouhé záznamy všech jeho kritických parametrů. Jeho záznamy jsou normální, kromě dvou oblastí — jeho mentální aktivity a teploty. Jeho denní mozkové vlny se nedají popsat. V lékařské encyklopedii není nic, co by mi dovolilo interpretovat dva z těchto záznamů, natož pak celou sadu. Někdy je úroveň aktivity jeho mozku astronomicky vysoká: někdy se zdá, že se úplně zastavila, elektrochemická měření jsou podobně divná. Jeho hippocampus v podstatě nepracuje — to by mohlo vysvětlit, proč má takové potíže se svou pamětí.
Jeho teplota je také divoká. Dva měsíce je už stálá, 37.8 stupňů Celsia, osm desetin stupně nad průměrným normálem. Kontrolovala jsem všechny jeho předletové záznamy: Richardova „normální“ teplota na Zemi byla velmi stálých 36.9. Nedokáži vysvětlit, proč tato zvýšená teplota přetrvává. Je to skoro, jako by jeho tělo a nějaký patogen byly ve stabilní rovnováze, žádný z nich neschopen zvítězil. Jaký patogen by to však mohl být, který odolává všem mým pokusům identifikovat ho?
Všechny děti byly obzvlášť zklamány Richardovým sklíčeným chováním. Během jeho nepřítomnosti jsme si ho pravděpodobně poněkud idealizovali, ale není pochyb, že byl předtím velice energický. Nový Richard je jen stínem svého bývalého já. Katie přísahá, že si pamatuje, jak si hrála a zápasila se svým čilým taťkou, když jí byly dva roky (její paměť byla nepochybně posílena příběhy, které jsme jí Michael, Simone a já vyprávěli, když byl Richard pryč), a často se velice zlobí, že nyní s ní tráví tak málo času. Snažím se jí vysvětlit, že „taťka je ještě nemocný“, ale myslím si, že ji moje vysvětlení neuspokojuje.
Michael přestěhoval všechny mé věci do tohoto pokoje během čtyřiadvacet hodin po Richardově návratu. Je to tak milý muž. Po několik týdnů procházel další náboženskou fází (myslím, že ve své mysli potřeboval odpuštění za nějaké velice závažné hříchy), ale vzhledem k mé pracovní zátěž se už zmírnil. Umí to báječně s dětmi.
Simone hraje roli záložní matky. Benjy ji zbožňuje a ona s ním má neuvěřitelnou trpělivost. Protože už několikrát poznamenala, že Benjy je „trochu pomalý“, řekli jsme jí o Whittinghamově syndromu. Katie jsme to ještě pořád nesdělili. Ta má právě nyní obtížné údobí. Dokonce ani Patrick, který ji sleduje jako psík, ji nedokáže rozveselit.
Víme všichni, i děti, že jsme pozorováni. Prohledali jsme pečlivě stěny v dětském pokoji, skoro jako by to byla hra, a našli jsme v povrchové úpravě několik malých nepravidelností, které jsme prohlásili za kamery. Odstranili jsme je svými nástroji, nemůžeme však tvrdit, že jsme doopravdy našli monitorovací zařízení. Mohou být tak malá, že je bez mikroskopu neuvidíme. Alespoň si Richard vzpomněl na své oblíbené rčení, že mimozemská technologie je nerozlišitelná od kouzel.
Katie byla nejvíc rozrušena vlezlými kamerami oktopavouků. Mluvila otevřeně a rozmrzele o jejich zasahování do jejího „soukromého života“. Má pravděpodobně více tajemství než kdokoliv z nás. Když Simone své mladší sestře řekla, že to opravdu není tak důležité, protože „konec konců, Bůh nás také všechny pořád pozoruje“, došlo k prvnímu náboženskému sporu našeho potomstva. Katie odpověděla slovem „hovno“, poněkud nevhodným pro šestileté děvče. Její vyjadřování mi připomnělo, abych si dávala větší pozor na jazyk.
Minulý měsíc jsem jednoho dne vzala Richarda do doupěte létavců, abych zjistila, zda mu pobyt tam nepomůže osvěžit paměť. Jakmile jsme se dostali do tunelu vedoucího z vertikální chodby, byl hrozně vyděšen. „Tma.“ slyšela jsem ho mumlat, „nevidím ve tmě. Ale oni ve tmě vidí.“ Když jsme minuli nádrž na vodu, odmítl jít dál, tak jsem ho odvedla zpět do našeho doupěte.
Richard ví, že Benjy i Patrick jsou Michaelovi synové, a má pravděpodobně podezření, že jsme s Michaelem po část doby, kdy byl pryč, žili jako muž a žena, ale nikdy se k tomu nevyjádřil. Michael i já jsme připraveni požádat ho o odpuštění a zdůraznit mu, že jsme nebyli milenci (s výjimkou Benjyho početí), dokud nebyl pryč dva roky. Zdá se však, že v tomto okamžiku to Richarda moc nezajímá.
Richard a já sdílíme naši starou manželskou rohož od té doby, co se probral z komatu. Hodně jsme se dotýkali a byli přátelští, ale až do doby před dvěma týdny jsme nesouložili. Už jsem si opravdu začínala myslet, že sex je další věc, která se vymazala z jeho paměti, tak zcela bez odezvy zůstávaly mé občasné provokativní polibky.
Potom však přišla noc, kdy byl se mnou v posteli starý Richard. Podobně je tomu rovněž v jiných oblastech — občas se na krátkou dobu objeví jeho starý vtip, energie a inteligence. Starý Richard byl horoucí, legrační a vynalézavý. Cítila jsem se jako v nebi. Připomněla jsem si hladiny rozkoše, které jsem už dávno pohřbila.
Jeho sexuální zájem trval tři po sobě jdoucí noci. Pak zmizel tak náhle, jak se objevil. Nejdříve jsem byla zklamána (Není to lidská přirozenost? Většinou si přejeme, aby to bylo lepší. Když je to vůbec nejlepší, chceme, aby to trvalo věčně.), ale nyní jsem akceptovala, že i tento rys jeho osobnosti musí projít hojivým procesem. Včera večer Richard poprvé od svého návratu spočítal naši dráhu. Michael i já jsme byli nadšeni. „Pořád dodržujeme stejný směr,“ prohlásil hrdě. „Jsme teď méně než tři světelné roky od Siria.“
6. ledna 2210
Je mi šestačtyřicet. Mám vpředu a po stranách převážně šedivé vlasy. Být na Zemi, rozhodovala bych se, zda si je barvit nebo ne. Zde na Rámovi na tom nezáleží.
Jsem příliš stará na to, abych byla těhotná. Měla bych to říci té malé holčičce, která roste v mé děloze. Byla jsem docela překvapena, když jsem si uvědomila, že jsem opravdu opět těhotná. Už se u mne začal projevovat nástup menopauzy s jejími přílivy horka, okamžiky bláznivosti a zcela nepředvídatelnou menstruací. Ale Richardovo sperma udělalo ještě jedno děťátko, další přídavek k této rodině bez domova plující prostorem.
Nesetkáme-li se nikdy s další lidskou bytostí (a bude-li Eleonora Joan Wakefieldová zdravé dítě, jak se zdá dnes pravděpodobné), potom budou mít naši vnuci celkem šest možných kombinací rodičů. Téměř jistě se všechny tyto možnosti neuskuteční, ale fascinuje mne představovat si to. Myslívala jsem si, že Simone se spojí s Benjym a Katie s Patrickem, ale kam zapadne do této rovnice Ellie?
Toto jsou mé desáté narozeniny na Rámovi. Zdá se zhola nemožné, že jsem strávila v tomto gigantickém válci pouze dvacet procent svého života. Měla jsem kdysi jiný život, tam na té oceánské planetě vzdálené tisíce bilionů kilometrů? Znala jsem doopravdy jiné dospělé lidi, než jsou Richard Wakefield a Michael O'Toole? Byl mým otcem skutečně Pierre des Jardins, věhlasný spisovatel historické fikce? Měla jsem tajnou snovou aféru s Henrym, princem Waleským, z níž byla počata má nádherná první dcera Genevieve?
Nic z toho se nezdá možné. Alespoň ne dnes, v den mých šestačtyřicátých narozenin. Je to legrační. Richard a Michael se mne ptali, každý jednou, na Genevievina otce. Pořád jsem to ještě nikomu neřekla. Není to směšné? Jaký to může mít zde na Rámovi význam? Vůbec žádný. Je to však mé tajemství (sdílené pouze s mým otcem) od okamžiku jejího početí. Ona je moje dcera. Přivedla jsem ji na svět a vychovala. Její biologický otec, říkala jsem si vždy, nebyl vůbec důležitý.
To je samozřejmě pitomost. Zase je zde to slovo. Doktor David Brown ho často užíval. Proboha. Nemyslela jsem na ostatní Newtonovy kosmonauty celé roky. Zajímalo by mne, zda Francesca a její přátelé nadělali z Newtonovy výpravy miliony. Doufám, že Janoš dostal svůj díl. Drahý doktor Tabori, absolutně rozkošný muž. Hmm. Také by mne zajímalo, jak vysvětlili obyvatelům Země Rámův únik z jaderné spršky. Ach ano, Nicole, to jsou typické narozeniny. Dlouhá nesouvislá výprava do vzpomínek.
Francesca byla tak krásná. Vždy jsem na ni žárlila, jak dobře to uměla s lidmi. Podala Borzovovi a Wilsonovi drogy? Pravděpodobně. Nemyslím si ani minutu, že chtěla zabít Valerije. Ale měla opravdu pokřivenou morálku. Velice ambiciózní lidé jsou takoví. Když se teď ohlédnu zpět, jsem pobavena, jak jsem byla jako mladá matka ve svých dvaceti posedlá. Musela jsem uspět ve všem. Mé ambice byly zcela odlišné od ambicí Francescy. Chtěla jsem ukázat světu, že mohu dodržet všechna pravidla a ještě vyhrát, jak jsem to dokázala v trojskoku na olympijských hrách. Co může být nemožnější pro svobodnou matku, než být vybrána mezi kosmonauty? Byla jsem doopravdy v těch letech plně zaujala sama sebou. Naštěstí pro mě a pro Genevievu tam byl otec.
Věděla jsem samozřejmě, pokaždé když jsem se na ni podívala, že Henryho punc je zjevný. Od horního rtu po spodní část brady vypadá přesně jako on. A nechtěla jsem skutečně popřít genetiku. Bylo pro mne důležité dokázat to sama, abych ukázala alespoň sobě, že jsem báječná matka a žena, i když nejsem vhodná stál se královnou.
Byla jsem příliš černá, abych se stala královnou Anglie, nebo dokonce Janou z Arcu v jednom z těch francouzských výročních divadel v přírodě. Zajímalo by mne, jak dlouho to bude trvat, než barva kůže přestane mezi lidmi na Zemi hrát roli. Pět set let? Tisíc? Co to Američan William Faulkner řekl — něco, že Sambo bude svobodný pouze tehdy, když se každý z jeho sousedů bez výjimky ráno probudí a řekne, jak sobě, tak svým přátelům, že Sambo je svobodný. Myslím si, že má pravdu. Viděli jsme, že rasové předsudky nelze vykořenit legislativou. Dokonce ani výchovou. Životní pouť každého člověka musí projít poznáním, okamžikem opravdového uvědomění, kdy si on (nebo ona) uvědomí, jednou a provždy, že Sambo a každý jiný jedinec ve světě, který je nějak odlišný od něj (nebo od ní), musí být svobodný, pokud máme přežít.
Když jsem před deseti roky seděla na dně té jámy a byla si jista svou smrtí, ptala jsem se sama sebe, které významné okamžiky svého života bych chtěla opět prožít, kdyby mi byla nabídnuta ta možnost. Vzpomněla jsem si na ty hodiny s Henrym, navzdory skutečnosti, že mi zlomil srdce. I dnes bych se zase ráda vznášela se svým princem. Zažít úplné štěstí, i když je to jen na několik minut nebo hodin, znamená žít. Není důležité, když se člověk dívá do tváře smrti, že ho jeho společník v tom velkém okamžiku později zklamal nebo zradil. Co je důležité, je ten pocit okamžité radosti, tak obrovské, že cítí, jako by se vznášel nad zemí.
Trochu mne zahanbilo, v té jámě, že vzpomínky na Henryho byly na stejné úrovni jako vzpomínky na otce, matku a dceru. Později jsem si uvědomila, že nejsem jedinečná v tom, že si uchovávám vzpomínky na ty hodiny s Henrym. Každý člověk má své okamžiky nebo události, které jsou pouze jeho a jež žárlivě střeží ve svém srdci. Má jediná blízká přítelkyně na univerzitě, Gabrielle Morcauová, strávila se mnou a Genevievou noc v Beauvois rok předtím, než byla vyslána Newtonova expedice. Neviděly jsme se sedm let a skoro celou noc jsme propovídaly, především o hlavních citových událostech našich životů. Gabrielle byla ohromně šťastná. Měla hezkého, citlivého, úspěšného muže, tři zdravé, nádherné děti a překrásný dům na venkově poblíž Chinonu. Ale její „nejbáječnější“ okamžik, svěřila se mi po půlnoci s dívčím úsměvem, nastal ještě předtím, než se setkala s manželem. Jako dívka byla silně zblázněná do známé filmově hvězdy, která se jednoho dne objevila v Tours. Gabrielle nějak dokázala setkat se s ním v jeho hotelovém pokoji a téměř hodinu s ním soukromě hovořit. Před odchodem ho jednou políbila na rty. To byla její nejcennější vzpomínka.
Ach, můj princi, včera to bylo deset let, kdy jsem tě viděla naposled. Jsi šťastný? Jsi dobrý král? Vzpomeneš si někdy na černou olympijskou vítězku, která se ti, své první lásce, bez ohledu na následky oddala?
Nepřímo jsi se mne zeptal, toho dne na lyžařském svahu, na otce mé dcery. Odmítla jsem ti odpovědět, aniž jsem si uvědomila, že to znamenalo, že jsem ti ještě zcela neodpustila. Kdyby ses mne zeptal dnes, můj princi, ráda bych ti to řekla. Ano, Henry, králi Anglie, ty jsi otcem Genevievy des Jardinsové. Běž za ní, poznej ji, miluj její děti. Já nemohu. Jsem více než padesát tisíc miliard kilometrů daleko.
13. dubna 2209
Měli jsme neuvěřitelný den. Hned po obědě, když jsem seděla vedle Richarda a rutinně kontrolovala celou jeho biometrii, se mne Katie zeptala, zda si může hrát s princem Jindrou a Falstaffem. „Samozřejmě,“ řekla jsem jí bez přemýšlení. Byla jsem si jista, že robůtci nefungují, a mám-li říct pravdu, chtěla jsem se jí zbavit, abych mohla zkusit jiný postup, kterým bych Richarda vyvedla z komatu.
Nikdy jsem neviděla koma, které by aspoň zdaleka připomínalo Richardovo. Většinu času má otevřené oči a občas se zdá, že dokonce sleduje předmět ve svém zorném poli. Neprojevuje však žádné jiné známky života ani vědomí. Nikdy se mu nepohne žádný sval. Použila jsem celou řadu různých stimulantů, některé mechanické, většinou chemické, ve snaze doslat ho z komatózního stavu. Žádný z nich nezabral. Proto jsem nebyla připravena na to, co se stalo dnes. Asi deset minut po odchodu Katie jsem slyšela z dětského pokoje vycházet podivnou směsici hlasů. Opustila jsem Richarda a šla do chodby. Než jsem došla do dětského pokoje, změnil se divný šum na úsečnou řeč s velice podivným rytmem. „Nazdar,“ řekl hlas. který zněl. jako by přicházel ze dna studny. „Jsme mírumilovní. Zde je váš muž.“
Hlas vycházel z prince Jindry, který stál uprostřed pokoje, když jsem do něj vešla. Děli seděly na podlaze kolem robota poněkud nesvé, kromě Katie. Ta byla zřejmě vzrušena.
„Jenom jsem si hrála s tlačítky,“ řekla mi na vysvětlenou, když jsem na ni tázavě pohlédla, „a on znenadání začal mluvit.“
Řeč prince Jindry nedoprovázel žádný pohyb. Jak podivné, pomyslela jsem si, když jsem si vzpomněla, jak byl Richard hrdý na to, že jeho roboti se vždy pohybovali a hovořili v souladu. Tohle Richard neudělal, řekl mi můj vnitřní hlas, zpočátku jsem však tu myšlenku zavrhla. Sedla jsem si na podlahu mezi dětí.
„Nazdar. Jsme mírumilovní. Zde je váš muž,“ řekl princ Jindra opět o několik sekund později. Tentokrát mnou prolétl zvláštní pocit. Děvčata se ještě smála, ale rychle přestala, když si všimla podivného výrazu na mé tváři. Benjy přilezl ke mně a chytil mne za ruku.
Seděli jsme na podlaze zády ke dveřím. Znenadání jsem měla pocit, že za mnou někdo je. Otočila jsem se a spatřila Richarda, jak stojí ve dveřích. Zalapala jsem po dechu a vyskočila, vtom však upadl a ztratil vědomí.
Všechny děli vykřikly a začaly plakat. Když jsem rychle prohlédla Richarda, snažila jsem se je utěšit. Protože Michael byl nahoře v New Yorku na své odpolední procházce, pečovala jsem více než hodinu o Richarda na podlaze vedle dětského pokoje. Během té doby jsem ho velice důkladně pozorovala. Vypadal přesně tak, jako když jsem od něj odešla z ložnice. Nejevil žádnou známku toho, že byl mezitím třicet či čtyřicet sekund při sobě.
Když se Michael vrátil, pomohl mi odnést Richarda do ložnice. Přes hodinu jsme si povídali o tom, proč se Richard tak náhle probudil. Později jsem znovu přečetla všechny články o komatu ve svých lékařských knihách. Jsem přesvědčena, že jeho koma je vyvoláno směsicí fyzických a psychických problémů. Podle mého názoru v něm vyvolal zvuk toho divného hlasu trauma, které dočasně překonalo faktory vyvolávající koma.
Proč však došlo tak rychle k recidivě? To je obtížnější otázka. Možná vyčerpal chůzí po chodbě svou malou zásobu energie. Příčinu asi doopravdy nezjistíme. Ve skutečnosti nedokážeme odpovědět na většinu otázek o tom, co se dnes stalo, včetně té, kterou neustále opakuje Katie — kdo jsou ti, kteří jsou mírumilovní?
1. května 2209
Budiž zaznamenáno, že tohoto dne Richard Colin Wakefield skutečně poznal svou rodinu a pronesl svá první slova. Už skoro týden se k tomuto okamžiku propracovával, nejdříve tím, že vyjadřoval známky poznání obličejem a očima, a potom pohybem rtů, jako by tvořil slova. Dnes ráno se na mne usmál a téměř řekl mé jméno, ve skutečnosti však bylo jeho prvním slovem „Katie“ vyslovené odpoledne, když ho jeho milované dítě energicky objalo.
V rodině panuje pocit euforie, obzvláště mezi děvčaty. Oslavují návrat svého otce. Několikrát jsem Simone a Katie opakovala, že Richardova rehabilitace bude určitě dlouhá a bolestná, ale myslím si, že jsou příliš malé. aby pochopily, co to vskutku znamená.
Jsem velice šťastná žena. Bylo pro mne nemožné zadržet slzy, když mi Richard právě před obědem zřetelně zašeptal do ucha „Nicole“. I když si uvědomuji, že ještě není blízek normálu, jsem si teď jista, že se nakonec uzdraví, a tato myšlenka mi naplňuje srdce radostí.
18. srpna 2209
Richardův stav se pomalu, ale jistě zlepšuje. Spí teď už jen dvanáct hodin denně, dokáže ujít téměř míli, než se unaví, a je schopen koncentrovat se občas na problém, pokud je obzvlášť zajímavý. Ještě nezačal přes klávesnici a obrazovku interagovat s Rámany. Rozebral však prince Jindru a neúspěšně se pokusil určit, co způsobilo podivný hlas v dětském pokoji.
Richard sám přiznává, že není ve své kůži. Když o tom může mluvit, říká, že je „v mlze, jako ve snu, ale ne zcela ostrém“. Je to už přes tři měsíce, co přišel k vědomí, ale pořád si ještě nepamatuje moc z toho, co se stalo, když nás opustil. Domnívá se, že poslední rok byl v komatu. Jeho odhad je založen více na nezřetelných pocitech než na nějakém pevném faktu.
Richard trvá na tom, že žil několik měsíců v doupěti létavců a že byl přítomen okázalé kremaci. Nemůže dodat žádné další podrobnosti. Také dvakrát tvrdil, že propátral Jižní poloválec a blízko Jižního pólu našel hlavní město oktopavouků, protože se však to, co si může pamatovat, mění den ode dne, je těžké uvěřit jakékoliv jednotlivé vzpomínce.
Už jsem Richardovi dvakrát vyměnila biometrickou sadu a mám velmi dlouhé záznamy všech jeho kritických parametrů. Jeho záznamy jsou normální, kromě dvou oblastí — jeho mentální aktivity a teploty. Jeho denní mozkové vlny se nedají popsat. V lékařské encyklopedii není nic, co by mi dovolilo interpretovat dva z těchto záznamů, natož pak celou sadu. Někdy je úroveň aktivity jeho mozku astronomicky vysoká: někdy se zdá, že se úplně zastavila, elektrochemická měření jsou podobně divná. Jeho hippocampus v podstatě nepracuje — to by mohlo vysvětlit, proč má takové potíže se svou pamětí.
Jeho teplota je také divoká. Dva měsíce je už stálá, 37.8 stupňů Celsia, osm desetin stupně nad průměrným normálem. Kontrolovala jsem všechny jeho předletové záznamy: Richardova „normální“ teplota na Zemi byla velmi stálých 36.9. Nedokáži vysvětlit, proč tato zvýšená teplota přetrvává. Je to skoro, jako by jeho tělo a nějaký patogen byly ve stabilní rovnováze, žádný z nich neschopen zvítězil. Jaký patogen by to však mohl být, který odolává všem mým pokusům identifikovat ho?
Všechny děti byly obzvlášť zklamány Richardovým sklíčeným chováním. Během jeho nepřítomnosti jsme si ho pravděpodobně poněkud idealizovali, ale není pochyb, že byl předtím velice energický. Nový Richard je jen stínem svého bývalého já. Katie přísahá, že si pamatuje, jak si hrála a zápasila se svým čilým taťkou, když jí byly dva roky (její paměť byla nepochybně posílena příběhy, které jsme jí Michael, Simone a já vyprávěli, když byl Richard pryč), a často se velice zlobí, že nyní s ní tráví tak málo času. Snažím se jí vysvětlit, že „taťka je ještě nemocný“, ale myslím si, že ji moje vysvětlení neuspokojuje.
Michael přestěhoval všechny mé věci do tohoto pokoje během čtyřiadvacet hodin po Richardově návratu. Je to tak milý muž. Po několik týdnů procházel další náboženskou fází (myslím, že ve své mysli potřeboval odpuštění za nějaké velice závažné hříchy), ale vzhledem k mé pracovní zátěž se už zmírnil. Umí to báječně s dětmi.
Simone hraje roli záložní matky. Benjy ji zbožňuje a ona s ním má neuvěřitelnou trpělivost. Protože už několikrát poznamenala, že Benjy je „trochu pomalý“, řekli jsme jí o Whittinghamově syndromu. Katie jsme to ještě pořád nesdělili. Ta má právě nyní obtížné údobí. Dokonce ani Patrick, který ji sleduje jako psík, ji nedokáže rozveselit.
Víme všichni, i děti, že jsme pozorováni. Prohledali jsme pečlivě stěny v dětském pokoji, skoro jako by to byla hra, a našli jsme v povrchové úpravě několik malých nepravidelností, které jsme prohlásili za kamery. Odstranili jsme je svými nástroji, nemůžeme však tvrdit, že jsme doopravdy našli monitorovací zařízení. Mohou být tak malá, že je bez mikroskopu neuvidíme. Alespoň si Richard vzpomněl na své oblíbené rčení, že mimozemská technologie je nerozlišitelná od kouzel.
Katie byla nejvíc rozrušena vlezlými kamerami oktopavouků. Mluvila otevřeně a rozmrzele o jejich zasahování do jejího „soukromého života“. Má pravděpodobně více tajemství než kdokoliv z nás. Když Simone své mladší sestře řekla, že to opravdu není tak důležité, protože „konec konců, Bůh nás také všechny pořád pozoruje“, došlo k prvnímu náboženskému sporu našeho potomstva. Katie odpověděla slovem „hovno“, poněkud nevhodným pro šestileté děvče. Její vyjadřování mi připomnělo, abych si dávala větší pozor na jazyk.
Minulý měsíc jsem jednoho dne vzala Richarda do doupěte létavců, abych zjistila, zda mu pobyt tam nepomůže osvěžit paměť. Jakmile jsme se dostali do tunelu vedoucího z vertikální chodby, byl hrozně vyděšen. „Tma.“ slyšela jsem ho mumlat, „nevidím ve tmě. Ale oni ve tmě vidí.“ Když jsme minuli nádrž na vodu, odmítl jít dál, tak jsem ho odvedla zpět do našeho doupěte.
Richard ví, že Benjy i Patrick jsou Michaelovi synové, a má pravděpodobně podezření, že jsme s Michaelem po část doby, kdy byl pryč, žili jako muž a žena, ale nikdy se k tomu nevyjádřil. Michael i já jsme připraveni požádat ho o odpuštění a zdůraznit mu, že jsme nebyli milenci (s výjimkou Benjyho početí), dokud nebyl pryč dva roky. Zdá se však, že v tomto okamžiku to Richarda moc nezajímá.
Richard a já sdílíme naši starou manželskou rohož od té doby, co se probral z komatu. Hodně jsme se dotýkali a byli přátelští, ale až do doby před dvěma týdny jsme nesouložili. Už jsem si opravdu začínala myslet, že sex je další věc, která se vymazala z jeho paměti, tak zcela bez odezvy zůstávaly mé občasné provokativní polibky.
Potom však přišla noc, kdy byl se mnou v posteli starý Richard. Podobně je tomu rovněž v jiných oblastech — občas se na krátkou dobu objeví jeho starý vtip, energie a inteligence. Starý Richard byl horoucí, legrační a vynalézavý. Cítila jsem se jako v nebi. Připomněla jsem si hladiny rozkoše, které jsem už dávno pohřbila.
Jeho sexuální zájem trval tři po sobě jdoucí noci. Pak zmizel tak náhle, jak se objevil. Nejdříve jsem byla zklamána (Není to lidská přirozenost? Většinou si přejeme, aby to bylo lepší. Když je to vůbec nejlepší, chceme, aby to trvalo věčně.), ale nyní jsem akceptovala, že i tento rys jeho osobnosti musí projít hojivým procesem. Včera večer Richard poprvé od svého návratu spočítal naši dráhu. Michael i já jsme byli nadšeni. „Pořád dodržujeme stejný směr,“ prohlásil hrdě. „Jsme teď méně než tři světelné roky od Siria.“
6. ledna 2210
Je mi šestačtyřicet. Mám vpředu a po stranách převážně šedivé vlasy. Být na Zemi, rozhodovala bych se, zda si je barvit nebo ne. Zde na Rámovi na tom nezáleží.
Jsem příliš stará na to, abych byla těhotná. Měla bych to říci té malé holčičce, která roste v mé děloze. Byla jsem docela překvapena, když jsem si uvědomila, že jsem opravdu opět těhotná. Už se u mne začal projevovat nástup menopauzy s jejími přílivy horka, okamžiky bláznivosti a zcela nepředvídatelnou menstruací. Ale Richardovo sperma udělalo ještě jedno děťátko, další přídavek k této rodině bez domova plující prostorem.
Nesetkáme-li se nikdy s další lidskou bytostí (a bude-li Eleonora Joan Wakefieldová zdravé dítě, jak se zdá dnes pravděpodobné), potom budou mít naši vnuci celkem šest možných kombinací rodičů. Téměř jistě se všechny tyto možnosti neuskuteční, ale fascinuje mne představovat si to. Myslívala jsem si, že Simone se spojí s Benjym a Katie s Patrickem, ale kam zapadne do této rovnice Ellie?
Toto jsou mé desáté narozeniny na Rámovi. Zdá se zhola nemožné, že jsem strávila v tomto gigantickém válci pouze dvacet procent svého života. Měla jsem kdysi jiný život, tam na té oceánské planetě vzdálené tisíce bilionů kilometrů? Znala jsem doopravdy jiné dospělé lidi, než jsou Richard Wakefield a Michael O'Toole? Byl mým otcem skutečně Pierre des Jardins, věhlasný spisovatel historické fikce? Měla jsem tajnou snovou aféru s Henrym, princem Waleským, z níž byla počata má nádherná první dcera Genevieve?
Nic z toho se nezdá možné. Alespoň ne dnes, v den mých šestačtyřicátých narozenin. Je to legrační. Richard a Michael se mne ptali, každý jednou, na Genevievina otce. Pořád jsem to ještě nikomu neřekla. Není to směšné? Jaký to může mít zde na Rámovi význam? Vůbec žádný. Je to však mé tajemství (sdílené pouze s mým otcem) od okamžiku jejího početí. Ona je moje dcera. Přivedla jsem ji na svět a vychovala. Její biologický otec, říkala jsem si vždy, nebyl vůbec důležitý.
To je samozřejmě pitomost. Zase je zde to slovo. Doktor David Brown ho často užíval. Proboha. Nemyslela jsem na ostatní Newtonovy kosmonauty celé roky. Zajímalo by mne, zda Francesca a její přátelé nadělali z Newtonovy výpravy miliony. Doufám, že Janoš dostal svůj díl. Drahý doktor Tabori, absolutně rozkošný muž. Hmm. Také by mne zajímalo, jak vysvětlili obyvatelům Země Rámův únik z jaderné spršky. Ach ano, Nicole, to jsou typické narozeniny. Dlouhá nesouvislá výprava do vzpomínek.
Francesca byla tak krásná. Vždy jsem na ni žárlila, jak dobře to uměla s lidmi. Podala Borzovovi a Wilsonovi drogy? Pravděpodobně. Nemyslím si ani minutu, že chtěla zabít Valerije. Ale měla opravdu pokřivenou morálku. Velice ambiciózní lidé jsou takoví. Když se teď ohlédnu zpět, jsem pobavena, jak jsem byla jako mladá matka ve svých dvaceti posedlá. Musela jsem uspět ve všem. Mé ambice byly zcela odlišné od ambicí Francescy. Chtěla jsem ukázat světu, že mohu dodržet všechna pravidla a ještě vyhrát, jak jsem to dokázala v trojskoku na olympijských hrách. Co může být nemožnější pro svobodnou matku, než být vybrána mezi kosmonauty? Byla jsem doopravdy v těch letech plně zaujala sama sebou. Naštěstí pro mě a pro Genevievu tam byl otec.
Věděla jsem samozřejmě, pokaždé když jsem se na ni podívala, že Henryho punc je zjevný. Od horního rtu po spodní část brady vypadá přesně jako on. A nechtěla jsem skutečně popřít genetiku. Bylo pro mne důležité dokázat to sama, abych ukázala alespoň sobě, že jsem báječná matka a žena, i když nejsem vhodná stál se královnou.
Byla jsem příliš černá, abych se stala královnou Anglie, nebo dokonce Janou z Arcu v jednom z těch francouzských výročních divadel v přírodě. Zajímalo by mne, jak dlouho to bude trvat, než barva kůže přestane mezi lidmi na Zemi hrát roli. Pět set let? Tisíc? Co to Američan William Faulkner řekl — něco, že Sambo bude svobodný pouze tehdy, když se každý z jeho sousedů bez výjimky ráno probudí a řekne, jak sobě, tak svým přátelům, že Sambo je svobodný. Myslím si, že má pravdu. Viděli jsme, že rasové předsudky nelze vykořenit legislativou. Dokonce ani výchovou. Životní pouť každého člověka musí projít poznáním, okamžikem opravdového uvědomění, kdy si on (nebo ona) uvědomí, jednou a provždy, že Sambo a každý jiný jedinec ve světě, který je nějak odlišný od něj (nebo od ní), musí být svobodný, pokud máme přežít.
Když jsem před deseti roky seděla na dně té jámy a byla si jista svou smrtí, ptala jsem se sama sebe, které významné okamžiky svého života bych chtěla opět prožít, kdyby mi byla nabídnuta ta možnost. Vzpomněla jsem si na ty hodiny s Henrym, navzdory skutečnosti, že mi zlomil srdce. I dnes bych se zase ráda vznášela se svým princem. Zažít úplné štěstí, i když je to jen na několik minut nebo hodin, znamená žít. Není důležité, když se člověk dívá do tváře smrti, že ho jeho společník v tom velkém okamžiku později zklamal nebo zradil. Co je důležité, je ten pocit okamžité radosti, tak obrovské, že cítí, jako by se vznášel nad zemí.
Trochu mne zahanbilo, v té jámě, že vzpomínky na Henryho byly na stejné úrovni jako vzpomínky na otce, matku a dceru. Později jsem si uvědomila, že nejsem jedinečná v tom, že si uchovávám vzpomínky na ty hodiny s Henrym. Každý člověk má své okamžiky nebo události, které jsou pouze jeho a jež žárlivě střeží ve svém srdci. Má jediná blízká přítelkyně na univerzitě, Gabrielle Morcauová, strávila se mnou a Genevievou noc v Beauvois rok předtím, než byla vyslána Newtonova expedice. Neviděly jsme se sedm let a skoro celou noc jsme propovídaly, především o hlavních citových událostech našich životů. Gabrielle byla ohromně šťastná. Měla hezkého, citlivého, úspěšného muže, tři zdravé, nádherné děti a překrásný dům na venkově poblíž Chinonu. Ale její „nejbáječnější“ okamžik, svěřila se mi po půlnoci s dívčím úsměvem, nastal ještě předtím, než se setkala s manželem. Jako dívka byla silně zblázněná do známé filmově hvězdy, která se jednoho dne objevila v Tours. Gabrielle nějak dokázala setkat se s ním v jeho hotelovém pokoji a téměř hodinu s ním soukromě hovořit. Před odchodem ho jednou políbila na rty. To byla její nejcennější vzpomínka.
Ach, můj princi, včera to bylo deset let, kdy jsem tě viděla naposled. Jsi šťastný? Jsi dobrý král? Vzpomeneš si někdy na černou olympijskou vítězku, která se ti, své první lásce, bez ohledu na následky oddala?
Nepřímo jsi se mne zeptal, toho dne na lyžařském svahu, na otce mé dcery. Odmítla jsem ti odpovědět, aniž jsem si uvědomila, že to znamenalo, že jsem ti ještě zcela neodpustila. Kdyby ses mne zeptal dnes, můj princi, ráda bych ti to řekla. Ano, Henry, králi Anglie, ty jsi otcem Genevievy des Jardinsové. Běž za ní, poznej ji, miluj její děti. Já nemohu. Jsem více než padesát tisíc miliard kilometrů daleko.
13
30. června 2213
Všichni jsme byli příliš vzrušeni, abychom v noci spali. Kromě Benjyho, který prostě nemohl pochopit, co jsme mu říkali. Simone mu mnohokrát vysvětlovala, že náš domov je uvnitř obrovské válcové kosmické lodi — ukázala mu dokonce na černé obrazovce různé pohledy na Rámu z vnějších senzorů — ale celá myšlenka mu stále uniká.
Když včera zaznělo hvízdání, Richard, Michael a já jsme na sebe několik sekund zírali. Bylo to už tak dávno, co jsme je slyšeli naposled. Pak jsme všichni začali mluvit současně. Děti, včetně malé Ellie, měly plno otázek a vycítily naše vzrušení. Všech sedm nás šlo ihned nahoru. Richard a Katie běželi k moři, nečekali na ostatní. Simone šla s Benjym, Michael s Patrickem. Já jsem nesla Ellie, protože její nožičky se nedokázaly pohybovat dost rychle.
Katie překypovala nadšením, když nám přiběhla v ústrety. „Pojďte, pojďte,“ řekla a chytila Simone za ruku. „Musíš to vidět. Je to úžasné. Ty barvy jsou fantastické.“
Vskutku byly. Duhové oblouky světla praskaly od rohu k rohu a vyplňovaly rámanskou noc děsivou podívanou. Benjy zíral k jihu s otevřenou pusou. Po mnoha sekundách se usmál a obrátil se k Simone. „Je to krás-né,“ řekl pomalu, hrdý na to, jaké použil slovo.
„Ano, je, Benjy,“ odvětila Simone. „Velice krásné.“
„Ve-li-ce krás-né,“ opakoval Benjy a otočil se zpět, aby se díval na světla.
Během představení nikdo z nás moc nemluvil. Ale po návratu do doupěte jsme hovořili bez ustání celé hodiny. Někdo musel samozřejmě vysvětlil všechno dětem. Simone byla jediná na světě v době posledního manévru a byla pouze kojenec. Při vysvětlování se stal hlavní osobou Richard. Hvízdání a světelné představení mu skutečně dodalo energie — zdál se být sám sebou víc než kdykoliv po svém návratu — a byl současně zábavný i věcný, když shrnul vše, co víme o hvízdání, světelných představeních a rámanských manévrech.
„Myslíš, že se oktopavouci do New Yorku vrátí?“ ptala se Katie s očekáváním v hlase.
„Nevím.“ odpověděl Richard. „Ale je to možné.“
Katie strávila dalších patnáct minut tím, že všem po padesáté páté vyprávěla o našem setkání s oktopavoukem před čtyřmi roky. Jako obvykle přikrášlila a přehnala některé podrobnosti, obzvláště ze sólové části příběhu, než mne uviděla v muzeu.
Patrick tu historku miluje. Chce, aby ji Katie vyprávěla pořád. „Byla jsem tam.“ říkala Katie včera večer, „ležela na břiše, hlavu vystrčenou přes hranu obrovského kruhového válce, který padal do černé tmy. Ze stran válce vyčuhovaly stříbrné bodce a viděla jsem, jak se blýskají v mdlém světle.,Hej,‘ zakřičela jsem,je tam dole ně-kdo?‘
Uslyšela jsem. jako by někdo táhl kovové kartáče a kňučení. Pode mnou se rozsvítila světla. Na dně válce byla černá věc s kulatou hlavou a osmi černými a zlatými chapadly, která začala šplhat po bodcích. Chapadla se ovinula kolem bodců, jak to rychle stoupalo ke mně…“
„Ok-to-pa-vouk,“ řekl Benjy.
Když Katie dokončila svůj příběh, Richard řekl dětem, že za čtyři dny se asi začne loď třást. Zdůraznil, že všechno musí být pečlivě zakotveno do podlahy a že musíme být připraveni na další sérii pobytů v nádrži při zpomalování letu lodi. Michael poznamenal, že potřebujeme alespoň osm nových krabic na hračky pro děti a také několik pevných beden na naše věci. Nashromáždili jsme za ty roky spoustu krámů, takže zajistit všechno během několika dnů bude docela problém.
Když jsme s Richardem leželi sami na naší rohoži, drželi jsme se za ruce a přes hodinu si povídali. V jednu chvilku jsem mu řekla: „Doufám, že tento nastávající manévr signalizuje začátek konce naší cesty v Rámovi.“
„Ó smrtelníci v klamu trváte
předčasné zoufáte i jásáte!“
odpověděl. Sedl si a podíval se na mne, oči se mu v tmavém šeru zableskly. „Alexander Pope.“ dodal. Pak se rozesmál. „Vsadím se, že si nikdy nepomyslel, že bude citován šedesát tisíc miliard kilometrů od Země.“
„Vypadáš lépe, drahý.“ řekla jsem a hladila mu paži.
Svraštil čelo. „Právě teď se mi zdá všechno jasné. Ale nevím, kdy zase spadne mlha. Může k tomu dojít kdykoliv. A pořád si nemohu vzpomenout na víc než na pouhé obrysy toho, co se stalo během těch tří roků, kdy jsem byl pryč.“ Lehl si na rohož.
„Co myslíš, že se stane?“ zeptala jsem se.
„Odhaduji, že nás čeká manévr,“ odpověděl. „A doufám, že velký. Blížíme se k Siriovi. Letíme velice rychle a budeme muset značně zpomalit, je-li náš cíl někde v jeho soustavě.“ Natálii se ke mně a vzal mne za ruku. „Kvůli tobě a obzvláště kvůli dětem doufám, že nejde o falešný poplach.“
8.července 2213
Manévr začal před čtyřmi dny, přesně podle rozvrhu, jakmile skončilo třetí a poslední světelné představení. Neviděli a neslyšeli jsme žádné létavce ani oktopavouky, jako už čtyři roky. Katie byla velice zklamaná. Chtěla vidět, jak se všichni oktopavouci vracejí do New Yorku.
Včera přišli do našeho doupěte dva bioti-kudlanky a šli přímo k cisterně. Nesli velkou krabici, v níž měli pět nových tkaných lůžek (Simone potřebuje nyní samozřejmě jinou velikost) a pro všechny přilby. Pozorovali jsme je z dálky, jak instalují lůžka a kontrolují systém nádrže. Děti to fascinovalo. Krátká návštěva kudlanek potvrdila, že brzy dojde k velké změně rychlosti.
Richardova hypotéza o spojení mezi hlavním pohonným systémem a celkovým tepelným režimem v Rámovi byla zjevně správná. Teplota nahoře už začala klesat. V očekávání dlouhého manévru jsme měli plno práce u klávesnice a objednávali jsme zimní oblečení pro všechny děti.
Stálé otřesy opět narušují náš život. Děti to zpočátku bavilo, už si však na to stěžují. Za sebe doufám, že jsme nyní blízko konečnému cíli své cesty. I když Michael se modlí „buď vůle Tvá“, mých pár modliteb bylo určitě sobečtějších a konkrétnějších.
1. září 2213
Určitě se děje něco nového. Posledních deset dnů, od doby, kdy jsme přestali docházet do nádrže a kdy skončil manévr, se blížíme k osamocenému světelnému zdroji ležícímu asi třicet astronomických jednotek od hvězdy Sirius. Richard důvtipně manipuloval se seznamem senzorů a černou obrazovkou, takže tento zdroj je pořád přesně ve středu našeho monitoru, bez ohledu na to, který z teleskopů Rámy ho pozoruje.
Před dvěma dny jsme začali v předmětu rozeznávat jisté rysy. Spekulovali jsme, že je to snad obydlená planeta. Richard se snažil rychle spočítat tepelný příkon ze Siria na planetě, jejíž vzdálenost se přibližně rovná vzdálenosti Neptunu od našeho Slunce. I když Sirius je mnohem větší, jasnější a teplejší než Slunce, Richard dospěl k závěru, že náš ráj, pokud je vskutku naším cílem, bude velice studený.
Včera v noci jsme viděli svůj terč jasněji. Je to konstrukce protáhlého tvaru (Richard říká, že to tudíž nemůže být planeta — cokoliv „takové velikosti“, co je rozhodně nekulové, „musí být umělé“), připomínající doutník, se dvěma řadami světel podél horní a dolní části. Protože nevíme přesně, jak je to daleko, neznáme ani přesně velikost. Richard se však snažil o nějaký „odhad“ založený na naší rychlosti a myslí si, že doutník je sto padesát kilometrů dlouhý a padesát kilometrů vysoký.
Celá rodina sedí v našem hlavním pokoji a zírá na monitor. Dnes ráno jsme zažili další překvapení. Katie nám ukázala, že v blízkosti našeho terče jsou další dva dopravní prostředky. Richard ji minulý týden naučil, jak měnit rámanské senzory propojené na černou obrazovku, a zatímco jsme si my ostatní povídali, získala vstup ze vzdáleného radarového senzoru, který jsme poprvé užili před třinácti roky k identifikaci jaderných střel přicházejících ze Země. Předmět doutníkového tvaru se objevil na hraně zorného pole radaru. Vpravo před doutníkem, téměř od něj v širokém poli nerozlišitelné, se nacházely dvě další tečky. Je-li obrovský doutník skutečně naším cílem, pak snad budeme mít společnost.
8. září 2213
Neexistuje způsob, jak dostatečně popsat ohromující události posledních pěti dnů. Řeč nemá dost superlativů, aby zachytila vše, co jsme viděli a zažili. Michael dokonce poznamenal, že nebe může vyblednout ve srovnání s divy, jejichž svědky jsme se stali.
V tomto okamžiku je naše rodina na palubě malé bezpilotní kosmické lodi pro kyvadlovou dopravu, ne větší než je městský autobus na Zemi, unášena z mezistanice k neznámému cíli. Doutníkovou mezistanici je ještě vidět, ale jen taktak, kupolovitým oknem na zádi lodi. Po naší levici letí, v poněkud odlišném směru než my, po třináct let náš domov, válcový kosmický koráb, kterému říkáme Ráma. Od mezistanice odletěl několik hodin po nás, osvětlený z vnějšku jako vánoční stromeček, a teď jsme od něj vzdáleni asi dvě stě kilometrů.
Před čtyřmi dny a jedenácti hodinami se Ráma vzhledem k mezistanici zastavil. Byl třetím vozidlem v úžasné frontě. Před námi byla otáčející se hvězdice asi desetkrát menší než Ráma a obrovské koleso, s nábojem a paprsky, které dorazilo k mezistanici několik hodin po nás.
Mezistanice sama se ukázala být dutá. Když se obrovské koleso dostalo do středu mezistanice, vysunuly se rampy a jiné pohyblivé prvky, aby je zafixovaly na místě. Z mezistanice potom vstoupila do kolesa kolona speciálních vozidel tří neobvyklých tvarů. Jedno vypadalo jako balon, druhé jako malá vzducholoď a třetí připomínalo batysféru ze Země. Ačkoliv jsme neviděli, co se dělo uvnitř kolesa, sledovali jsme zvláštní vozidla, jak vystupují jedno po druhém v podivných intervalech po celé dva dny. Každé vozidlo se setkalo s raketoplánem, podobným tomu, v němž nyní letíme, ale větším. Tyto raketoplány byly zaparkovány ve tmě na pravé straně mezistanice a byly přistaveny na místo asi třicet minut před setkáním.
Jakmile byly raketoplány naloženy, odletěly vždy ve směru opačném k naší frontě. Asi hodinu poté, co z kolesa vystoupilo poslední vozidlo a odletěl poslední raketoplán, odpojilo se mnoho kusů mechanického zařízení připojeného ke kolu a velká kruhová kosmická loď sama z mezistanice vycouvala.
Hvězdice před námi už vstoupila do mezistanice a začala být ovládána další řadou zařízení, když nás hlasitý hvizd povolal nahoru do Rámy. Po hvizdu následovalo světelné představení na Jižním pólu. Toto představení však bylo zcela odlišné od těch, která jsme viděli před tím. Hvězdou nového představení byl Velký roh. Kolem jeho hrotu se tvořily kulaté barevné kruhy a potom odlétaly pomalu na sever soustředěny v ose rotace Rámy. Kruhy byly obrovské. Richard odhadoval, že mají průměr aspoň kilometr a tloušťku čtyřicet metrů. Temná rámanská noc byla osvětlena až osmi těmito kruhy najednou. Pořadí zůstávalo stejné — červená, oranžová, žlutá, zelená, modrá, hnědá, růžová a fialová — pro tři opakování. Když se kroužek rozpadl a zmizel poblíž stanice Alfa u Severního pólu Rámy, vytvořil se blízko špičky Velkého rohu nový kroužek stejné barvy.
Dívali jsme se na tuto podívanou ohromeni, s otevřenými ústy. Jakmile zmizel poslední kroužek z třetí sady, došlo k další úžasné události. V Rámovi se rozsvítila všechna světla! Rámanská noc začala pouze před třemi hodinami — po třináct let bylo střídání noci a dne úplně pravidelné. Nyní, znenadání, se změnilo. A nebyla to jen světla. Ozvala se rovněž hudba: alespoň si myslím, že se tomu dá tak říkal. Znělo to jako miliony zvonečků a zdálo se. že to vychází odevšad.
Mnoho sekund se nikdo z nás nepohnul. Potom Richard, který měl nejlepší dalekohled, našel něco, co k nám letělo. „Jsou to létavci,“ zakřičel, vyskakoval a ukazoval na oblohu. „Právě jsem si na něco vzpomněl. Navštívil jsem je v jejich novém domově na severu, na své odysee.“
Dívali jsme se jeden po druhém jeho dalekohledem. Nejdříve nebylo jisté, že je Richard identifikoval správně, ale když přiletěli blíž, padesát či šedesát skvrn se změnilo na velké tvory podobné ptákům, které známe jako létavce. Mířili přímo k New Yorku. Polovina z nich kroužila ve vzduchu, možná tři sta metrů nad jejich doupětem, druhá polovina slétala dolů na povrch.
„Pojď, taťko,“ zakřičela Katie. „Jdeme.“
Než jsem stačila protestovat, otec a dcera odběhli. Sledovala jsem Katie, jak běží. Je už velice rychlá. V duchu jsem viděla půvabný dlouhý krok své matky na trávě v parku v Chilly-Mazarin — Katie určitě zdědila nějaké rysy z matčiny strany, i když nejdřív a především je dcerou svého otce.
Simone a Benjy se už vydali k našemu doupěti. Patrick si dělal starosti s létavci. „Neublíží taťkovi a Katie?“ ptal se.
Usmála jsem se na svého hezkého pětiletého syna. „Ne, drahoušku.“ odvětila jsem. „ne, budou-li opatrní.“ Michael, Patrick, Ellie a já jsme se vrátili k doupěti, abychom pozorovali, jak odbavují na mezistanici hvězdici.
Neviděli jsme toho moc, protože všechny vstupy do hvězdice byly na opačné straně než rámanské kamery. Předpokládali jsme však, že ji asi vykládají, protože nakonec někam odletělo pět raketoplánů. Hvězdice byla odbavena velmi rychle. Už opustila mezistanici, než se Richard a Katie vrátili.
„Začněte balit,“ řekl zadýchaný Richard, jakmile dorazil. „Odcházíme. Všichni odcházíme.“
„Mělas je vidět,“ sdělovala Katie o překot Simone. „Byli obrovští. A škaredí. Šli dolů do svého doupěte…“
„Létavci se vrátili pro něco do svého doupěte,“ přerušil ji Richard. „Možná to byly nějaké upomínky. V každém případě do sebe všechno zapadá. Jdeme odsud.“
Když jsem pobíhala kolem a snažila se dát naše základní věci do několika pevných krabic, vyčítala jsem si, že jsem na to nepřišla dřív. Pozorovali jsme koleso i hvězdici, jak „vykládají“ u mezistanice. A nenapadlo nás, že nákladem, který bude vyložen z Rámy, bychom mohli být my.
Bylo nemožné rozhodnout, co máme zabalit. Žili jsme v těchto šesti místnostech (včetně dvou, které nám sloužily za skladiště) třináct let. Pomocí klávesnice jsme žádali průměrně pět položek denně. Většina předmětů byla samozřejmě už dávno zahozena, ale pořád… nevěděli jsme, kam jdeme. Jak jsme mohli vědět, co si máme vzít?
„Máš nějakou představu, co se s námi stane?“ zeptala jsem se Richarda.
Můj muž byl bez sebe, snažil se vymyslet, jak vzít svůj velký počítač. „Naše historie, naše věda — všechno, co zůstává z našich znalostí, je tam,“ prohlásil a ukazoval vzrušeně na počítač. „Co když se to nenávratně ztratí?“'
Všechno to vážilo dohromady pouze osmdesát kilogramů. Řekla jsem mu, že bychom mu mohli všichni pomoci nést počítač, až zabalíme oblečení, osobní věci a nějaké jídlo a vodu.
„Máš nějakou představu, kam jdeme?“ opakovala jsem.
Richard pokrčil rameny. „Ani nejmenší,“ odvětil. „Ale ať je to kamkoliv, vsadím se, že to bude úžasné.“
Do našeho pokoje přišla Katie. Držela malý vak a z očí jí čišela energie. „Mám sbaleno a jsem připravena.“ řekla. „Můžu jít nahoru a počkat?“
Její otec nestačil ani souhlasně přikývnout a Katie vyrazila ze dveří. Zavrtěla jsem hlavou, podívala se nesouhlasně na Richarda a šla pomoci Simone s dalšími dětmi. Proces balení byl pro chlapce těžkou zkouškou. Benjy byl rozmrzelý a zmatený. I Patrick byl nedůtklivý. Simone a já jsme právě skončily (práce byla nemožná, dokud jsme nepřinutily chlapce jít si zdřímnout), když se Richard a Katie vrátili.
„Naše vozidlo je zde,“ prohlásil Richard klidně, potlačuje své vzrušení.
„Je zaparkováno na ledě,“ dodala Katie a sundala si těžký kabát a rukavice.
„Jak víte, že je naše?“ zeptal se Michael. Vstoupil do pokoje jen okamžik po Richardovi a Katie.
„Má osm sedadel a místo pro naše zavazadla.“ odpověděla má desetiletá dcera. „Pro koho jiného by mohlo být?“
Snažila jsem se vstřebat tuto poslední novou informaci. Cítila jsem se, jako bych čtyři dny po sobě pila z hasičské hadice.
„Viděli jste nějaké oktopavouky?“ zeptal se Patrick.
„Ok-to-pa-vouk,“ opakoval Benjy pečlivě.
„Ne.“ odpověděla Katie, „ale viděli jsme čtyři mamutí letadla, úplně plochá, se širokými křídly. Přelétla nám nad hlavou, přilétala z jihu. Myslíme si, že nesla oktopavouky, že ano, tati?“
Richard přikývnul.
Zhluboka jsem se nadechla. „Dobrá,“ prohlásila jsem. „Seberte si své věci, všichni. Pojďme. Nejdříve vezměte vaky. Richard, Michael a já se vrátíme pro počítač.“
O hodinu později jsme byli všichni ve vozidle. Naposled jsme vystoupali po schodech našeho doupěte. Richard stiskl blikající červené tlačítko a naše helikoptéra (říkám tomu tak, protože to letělo přímo vzhůru, ne že by to mělo rotor) opustila stanoviště.
Naše letová dráha byla prvních pět minut pomalá a vertikální. Když jsme se doslali poblíž Rámovy osy rotace, kde nebyla žádná tíže a velmi málo atmosféry, vozidlo se dvě až tři minuty vznášelo na místě a měnilo vnější konfiguraci.
Byl to děsivý poslední pohled na Rámu. Mnoho kilometrů pod námi jsme viděli náš malý ostrovní domov jen jako malou šedohnědou skvrnu uprostřed zamrzlého moře, které tvořilo v obrovitém válci kruh. Rohy v jižním masivu jsem viděla jasněji než kdy předtím. Tyto úžasné dlouhé stavby, podpírané mohutnými obloukovitými pilíři většími než malá města na Zemi, ukazovaly všechny přímo na sever.
Byla jsem v podivném citovém rozpoložení, když se naše vozidlo dalo opět do pohybu. Ráma byl konec konců třináct let naším domovem. Porodila jsem tam pět dětí. Také jsem dospěla, říkala jsem si, jak si vzpomínám, a možná konečně dorůstám v osobu, kterou jsem vždy chtěla být.
Bylo velmi málo času zabýval se tím, co bylo. Jakmile byla dokončena změna vnější konfigurace, naše vozidlo se dostalo v několika minutách podél osy rotace ke středu severního víka. Necelou hodinu poté jsme byli bezpečně v tomto raketoplánu. Opustili jsme Rámu. Věděla jsem, že se nikdy nevrátíme. Setřela jsem si slzy z očí, když náš raketoplán odrazil od mezistanice.
30. června 2213
Všichni jsme byli příliš vzrušeni, abychom v noci spali. Kromě Benjyho, který prostě nemohl pochopit, co jsme mu říkali. Simone mu mnohokrát vysvětlovala, že náš domov je uvnitř obrovské válcové kosmické lodi — ukázala mu dokonce na černé obrazovce různé pohledy na Rámu z vnějších senzorů — ale celá myšlenka mu stále uniká.
Když včera zaznělo hvízdání, Richard, Michael a já jsme na sebe několik sekund zírali. Bylo to už tak dávno, co jsme je slyšeli naposled. Pak jsme všichni začali mluvit současně. Děti, včetně malé Ellie, měly plno otázek a vycítily naše vzrušení. Všech sedm nás šlo ihned nahoru. Richard a Katie běželi k moři, nečekali na ostatní. Simone šla s Benjym, Michael s Patrickem. Já jsem nesla Ellie, protože její nožičky se nedokázaly pohybovat dost rychle.
Katie překypovala nadšením, když nám přiběhla v ústrety. „Pojďte, pojďte,“ řekla a chytila Simone za ruku. „Musíš to vidět. Je to úžasné. Ty barvy jsou fantastické.“
Vskutku byly. Duhové oblouky světla praskaly od rohu k rohu a vyplňovaly rámanskou noc děsivou podívanou. Benjy zíral k jihu s otevřenou pusou. Po mnoha sekundách se usmál a obrátil se k Simone. „Je to krás-né,“ řekl pomalu, hrdý na to, jaké použil slovo.
„Ano, je, Benjy,“ odvětila Simone. „Velice krásné.“
„Ve-li-ce krás-né,“ opakoval Benjy a otočil se zpět, aby se díval na světla.
Během představení nikdo z nás moc nemluvil. Ale po návratu do doupěte jsme hovořili bez ustání celé hodiny. Někdo musel samozřejmě vysvětlil všechno dětem. Simone byla jediná na světě v době posledního manévru a byla pouze kojenec. Při vysvětlování se stal hlavní osobou Richard. Hvízdání a světelné představení mu skutečně dodalo energie — zdál se být sám sebou víc než kdykoliv po svém návratu — a byl současně zábavný i věcný, když shrnul vše, co víme o hvízdání, světelných představeních a rámanských manévrech.
„Myslíš, že se oktopavouci do New Yorku vrátí?“ ptala se Katie s očekáváním v hlase.
„Nevím.“ odpověděl Richard. „Ale je to možné.“
Katie strávila dalších patnáct minut tím, že všem po padesáté páté vyprávěla o našem setkání s oktopavoukem před čtyřmi roky. Jako obvykle přikrášlila a přehnala některé podrobnosti, obzvláště ze sólové části příběhu, než mne uviděla v muzeu.
Patrick tu historku miluje. Chce, aby ji Katie vyprávěla pořád. „Byla jsem tam.“ říkala Katie včera večer, „ležela na břiše, hlavu vystrčenou přes hranu obrovského kruhového válce, který padal do černé tmy. Ze stran válce vyčuhovaly stříbrné bodce a viděla jsem, jak se blýskají v mdlém světle.,Hej,‘ zakřičela jsem,je tam dole ně-kdo?‘
Uslyšela jsem. jako by někdo táhl kovové kartáče a kňučení. Pode mnou se rozsvítila světla. Na dně válce byla černá věc s kulatou hlavou a osmi černými a zlatými chapadly, která začala šplhat po bodcích. Chapadla se ovinula kolem bodců, jak to rychle stoupalo ke mně…“
„Ok-to-pa-vouk,“ řekl Benjy.
Když Katie dokončila svůj příběh, Richard řekl dětem, že za čtyři dny se asi začne loď třást. Zdůraznil, že všechno musí být pečlivě zakotveno do podlahy a že musíme být připraveni na další sérii pobytů v nádrži při zpomalování letu lodi. Michael poznamenal, že potřebujeme alespoň osm nových krabic na hračky pro děti a také několik pevných beden na naše věci. Nashromáždili jsme za ty roky spoustu krámů, takže zajistit všechno během několika dnů bude docela problém.
Když jsme s Richardem leželi sami na naší rohoži, drželi jsme se za ruce a přes hodinu si povídali. V jednu chvilku jsem mu řekla: „Doufám, že tento nastávající manévr signalizuje začátek konce naší cesty v Rámovi.“
„Ó smrtelníci v klamu trváte
předčasné zoufáte i jásáte!“
odpověděl. Sedl si a podíval se na mne, oči se mu v tmavém šeru zableskly. „Alexander Pope.“ dodal. Pak se rozesmál. „Vsadím se, že si nikdy nepomyslel, že bude citován šedesát tisíc miliard kilometrů od Země.“
„Vypadáš lépe, drahý.“ řekla jsem a hladila mu paži.
Svraštil čelo. „Právě teď se mi zdá všechno jasné. Ale nevím, kdy zase spadne mlha. Může k tomu dojít kdykoliv. A pořád si nemohu vzpomenout na víc než na pouhé obrysy toho, co se stalo během těch tří roků, kdy jsem byl pryč.“ Lehl si na rohož.
„Co myslíš, že se stane?“ zeptala jsem se.
„Odhaduji, že nás čeká manévr,“ odpověděl. „A doufám, že velký. Blížíme se k Siriovi. Letíme velice rychle a budeme muset značně zpomalit, je-li náš cíl někde v jeho soustavě.“ Natálii se ke mně a vzal mne za ruku. „Kvůli tobě a obzvláště kvůli dětem doufám, že nejde o falešný poplach.“
8.července 2213
Manévr začal před čtyřmi dny, přesně podle rozvrhu, jakmile skončilo třetí a poslední světelné představení. Neviděli a neslyšeli jsme žádné létavce ani oktopavouky, jako už čtyři roky. Katie byla velice zklamaná. Chtěla vidět, jak se všichni oktopavouci vracejí do New Yorku.
Včera přišli do našeho doupěte dva bioti-kudlanky a šli přímo k cisterně. Nesli velkou krabici, v níž měli pět nových tkaných lůžek (Simone potřebuje nyní samozřejmě jinou velikost) a pro všechny přilby. Pozorovali jsme je z dálky, jak instalují lůžka a kontrolují systém nádrže. Děti to fascinovalo. Krátká návštěva kudlanek potvrdila, že brzy dojde k velké změně rychlosti.
Richardova hypotéza o spojení mezi hlavním pohonným systémem a celkovým tepelným režimem v Rámovi byla zjevně správná. Teplota nahoře už začala klesat. V očekávání dlouhého manévru jsme měli plno práce u klávesnice a objednávali jsme zimní oblečení pro všechny děti.
Stálé otřesy opět narušují náš život. Děti to zpočátku bavilo, už si však na to stěžují. Za sebe doufám, že jsme nyní blízko konečnému cíli své cesty. I když Michael se modlí „buď vůle Tvá“, mých pár modliteb bylo určitě sobečtějších a konkrétnějších.
1. září 2213
Určitě se děje něco nového. Posledních deset dnů, od doby, kdy jsme přestali docházet do nádrže a kdy skončil manévr, se blížíme k osamocenému světelnému zdroji ležícímu asi třicet astronomických jednotek od hvězdy Sirius. Richard důvtipně manipuloval se seznamem senzorů a černou obrazovkou, takže tento zdroj je pořád přesně ve středu našeho monitoru, bez ohledu na to, který z teleskopů Rámy ho pozoruje.
Před dvěma dny jsme začali v předmětu rozeznávat jisté rysy. Spekulovali jsme, že je to snad obydlená planeta. Richard se snažil rychle spočítat tepelný příkon ze Siria na planetě, jejíž vzdálenost se přibližně rovná vzdálenosti Neptunu od našeho Slunce. I když Sirius je mnohem větší, jasnější a teplejší než Slunce, Richard dospěl k závěru, že náš ráj, pokud je vskutku naším cílem, bude velice studený.
Včera v noci jsme viděli svůj terč jasněji. Je to konstrukce protáhlého tvaru (Richard říká, že to tudíž nemůže být planeta — cokoliv „takové velikosti“, co je rozhodně nekulové, „musí být umělé“), připomínající doutník, se dvěma řadami světel podél horní a dolní části. Protože nevíme přesně, jak je to daleko, neznáme ani přesně velikost. Richard se však snažil o nějaký „odhad“ založený na naší rychlosti a myslí si, že doutník je sto padesát kilometrů dlouhý a padesát kilometrů vysoký.
Celá rodina sedí v našem hlavním pokoji a zírá na monitor. Dnes ráno jsme zažili další překvapení. Katie nám ukázala, že v blízkosti našeho terče jsou další dva dopravní prostředky. Richard ji minulý týden naučil, jak měnit rámanské senzory propojené na černou obrazovku, a zatímco jsme si my ostatní povídali, získala vstup ze vzdáleného radarového senzoru, který jsme poprvé užili před třinácti roky k identifikaci jaderných střel přicházejících ze Země. Předmět doutníkového tvaru se objevil na hraně zorného pole radaru. Vpravo před doutníkem, téměř od něj v širokém poli nerozlišitelné, se nacházely dvě další tečky. Je-li obrovský doutník skutečně naším cílem, pak snad budeme mít společnost.
8. září 2213
Neexistuje způsob, jak dostatečně popsat ohromující události posledních pěti dnů. Řeč nemá dost superlativů, aby zachytila vše, co jsme viděli a zažili. Michael dokonce poznamenal, že nebe může vyblednout ve srovnání s divy, jejichž svědky jsme se stali.
V tomto okamžiku je naše rodina na palubě malé bezpilotní kosmické lodi pro kyvadlovou dopravu, ne větší než je městský autobus na Zemi, unášena z mezistanice k neznámému cíli. Doutníkovou mezistanici je ještě vidět, ale jen taktak, kupolovitým oknem na zádi lodi. Po naší levici letí, v poněkud odlišném směru než my, po třináct let náš domov, válcový kosmický koráb, kterému říkáme Ráma. Od mezistanice odletěl několik hodin po nás, osvětlený z vnějšku jako vánoční stromeček, a teď jsme od něj vzdáleni asi dvě stě kilometrů.
Před čtyřmi dny a jedenácti hodinami se Ráma vzhledem k mezistanici zastavil. Byl třetím vozidlem v úžasné frontě. Před námi byla otáčející se hvězdice asi desetkrát menší než Ráma a obrovské koleso, s nábojem a paprsky, které dorazilo k mezistanici několik hodin po nás.
Mezistanice sama se ukázala být dutá. Když se obrovské koleso dostalo do středu mezistanice, vysunuly se rampy a jiné pohyblivé prvky, aby je zafixovaly na místě. Z mezistanice potom vstoupila do kolesa kolona speciálních vozidel tří neobvyklých tvarů. Jedno vypadalo jako balon, druhé jako malá vzducholoď a třetí připomínalo batysféru ze Země. Ačkoliv jsme neviděli, co se dělo uvnitř kolesa, sledovali jsme zvláštní vozidla, jak vystupují jedno po druhém v podivných intervalech po celé dva dny. Každé vozidlo se setkalo s raketoplánem, podobným tomu, v němž nyní letíme, ale větším. Tyto raketoplány byly zaparkovány ve tmě na pravé straně mezistanice a byly přistaveny na místo asi třicet minut před setkáním.
Jakmile byly raketoplány naloženy, odletěly vždy ve směru opačném k naší frontě. Asi hodinu poté, co z kolesa vystoupilo poslední vozidlo a odletěl poslední raketoplán, odpojilo se mnoho kusů mechanického zařízení připojeného ke kolu a velká kruhová kosmická loď sama z mezistanice vycouvala.
Hvězdice před námi už vstoupila do mezistanice a začala být ovládána další řadou zařízení, když nás hlasitý hvizd povolal nahoru do Rámy. Po hvizdu následovalo světelné představení na Jižním pólu. Toto představení však bylo zcela odlišné od těch, která jsme viděli před tím. Hvězdou nového představení byl Velký roh. Kolem jeho hrotu se tvořily kulaté barevné kruhy a potom odlétaly pomalu na sever soustředěny v ose rotace Rámy. Kruhy byly obrovské. Richard odhadoval, že mají průměr aspoň kilometr a tloušťku čtyřicet metrů. Temná rámanská noc byla osvětlena až osmi těmito kruhy najednou. Pořadí zůstávalo stejné — červená, oranžová, žlutá, zelená, modrá, hnědá, růžová a fialová — pro tři opakování. Když se kroužek rozpadl a zmizel poblíž stanice Alfa u Severního pólu Rámy, vytvořil se blízko špičky Velkého rohu nový kroužek stejné barvy.
Dívali jsme se na tuto podívanou ohromeni, s otevřenými ústy. Jakmile zmizel poslední kroužek z třetí sady, došlo k další úžasné události. V Rámovi se rozsvítila všechna světla! Rámanská noc začala pouze před třemi hodinami — po třináct let bylo střídání noci a dne úplně pravidelné. Nyní, znenadání, se změnilo. A nebyla to jen světla. Ozvala se rovněž hudba: alespoň si myslím, že se tomu dá tak říkal. Znělo to jako miliony zvonečků a zdálo se. že to vychází odevšad.
Mnoho sekund se nikdo z nás nepohnul. Potom Richard, který měl nejlepší dalekohled, našel něco, co k nám letělo. „Jsou to létavci,“ zakřičel, vyskakoval a ukazoval na oblohu. „Právě jsem si na něco vzpomněl. Navštívil jsem je v jejich novém domově na severu, na své odysee.“
Dívali jsme se jeden po druhém jeho dalekohledem. Nejdříve nebylo jisté, že je Richard identifikoval správně, ale když přiletěli blíž, padesát či šedesát skvrn se změnilo na velké tvory podobné ptákům, které známe jako létavce. Mířili přímo k New Yorku. Polovina z nich kroužila ve vzduchu, možná tři sta metrů nad jejich doupětem, druhá polovina slétala dolů na povrch.
„Pojď, taťko,“ zakřičela Katie. „Jdeme.“
Než jsem stačila protestovat, otec a dcera odběhli. Sledovala jsem Katie, jak běží. Je už velice rychlá. V duchu jsem viděla půvabný dlouhý krok své matky na trávě v parku v Chilly-Mazarin — Katie určitě zdědila nějaké rysy z matčiny strany, i když nejdřív a především je dcerou svého otce.
Simone a Benjy se už vydali k našemu doupěti. Patrick si dělal starosti s létavci. „Neublíží taťkovi a Katie?“ ptal se.
Usmála jsem se na svého hezkého pětiletého syna. „Ne, drahoušku.“ odvětila jsem. „ne, budou-li opatrní.“ Michael, Patrick, Ellie a já jsme se vrátili k doupěti, abychom pozorovali, jak odbavují na mezistanici hvězdici.
Neviděli jsme toho moc, protože všechny vstupy do hvězdice byly na opačné straně než rámanské kamery. Předpokládali jsme však, že ji asi vykládají, protože nakonec někam odletělo pět raketoplánů. Hvězdice byla odbavena velmi rychle. Už opustila mezistanici, než se Richard a Katie vrátili.
„Začněte balit,“ řekl zadýchaný Richard, jakmile dorazil. „Odcházíme. Všichni odcházíme.“
„Mělas je vidět,“ sdělovala Katie o překot Simone. „Byli obrovští. A škaredí. Šli dolů do svého doupěte…“
„Létavci se vrátili pro něco do svého doupěte,“ přerušil ji Richard. „Možná to byly nějaké upomínky. V každém případě do sebe všechno zapadá. Jdeme odsud.“
Když jsem pobíhala kolem a snažila se dát naše základní věci do několika pevných krabic, vyčítala jsem si, že jsem na to nepřišla dřív. Pozorovali jsme koleso i hvězdici, jak „vykládají“ u mezistanice. A nenapadlo nás, že nákladem, který bude vyložen z Rámy, bychom mohli být my.
Bylo nemožné rozhodnout, co máme zabalit. Žili jsme v těchto šesti místnostech (včetně dvou, které nám sloužily za skladiště) třináct let. Pomocí klávesnice jsme žádali průměrně pět položek denně. Většina předmětů byla samozřejmě už dávno zahozena, ale pořád… nevěděli jsme, kam jdeme. Jak jsme mohli vědět, co si máme vzít?
„Máš nějakou představu, co se s námi stane?“ zeptala jsem se Richarda.
Můj muž byl bez sebe, snažil se vymyslet, jak vzít svůj velký počítač. „Naše historie, naše věda — všechno, co zůstává z našich znalostí, je tam,“ prohlásil a ukazoval vzrušeně na počítač. „Co když se to nenávratně ztratí?“'
Všechno to vážilo dohromady pouze osmdesát kilogramů. Řekla jsem mu, že bychom mu mohli všichni pomoci nést počítač, až zabalíme oblečení, osobní věci a nějaké jídlo a vodu.
„Máš nějakou představu, kam jdeme?“ opakovala jsem.
Richard pokrčil rameny. „Ani nejmenší,“ odvětil. „Ale ať je to kamkoliv, vsadím se, že to bude úžasné.“
Do našeho pokoje přišla Katie. Držela malý vak a z očí jí čišela energie. „Mám sbaleno a jsem připravena.“ řekla. „Můžu jít nahoru a počkat?“
Její otec nestačil ani souhlasně přikývnout a Katie vyrazila ze dveří. Zavrtěla jsem hlavou, podívala se nesouhlasně na Richarda a šla pomoci Simone s dalšími dětmi. Proces balení byl pro chlapce těžkou zkouškou. Benjy byl rozmrzelý a zmatený. I Patrick byl nedůtklivý. Simone a já jsme právě skončily (práce byla nemožná, dokud jsme nepřinutily chlapce jít si zdřímnout), když se Richard a Katie vrátili.
„Naše vozidlo je zde,“ prohlásil Richard klidně, potlačuje své vzrušení.
„Je zaparkováno na ledě,“ dodala Katie a sundala si těžký kabát a rukavice.
„Jak víte, že je naše?“ zeptal se Michael. Vstoupil do pokoje jen okamžik po Richardovi a Katie.
„Má osm sedadel a místo pro naše zavazadla.“ odpověděla má desetiletá dcera. „Pro koho jiného by mohlo být?“
Snažila jsem se vstřebat tuto poslední novou informaci. Cítila jsem se, jako bych čtyři dny po sobě pila z hasičské hadice.
„Viděli jste nějaké oktopavouky?“ zeptal se Patrick.
„Ok-to-pa-vouk,“ opakoval Benjy pečlivě.
„Ne.“ odpověděla Katie, „ale viděli jsme čtyři mamutí letadla, úplně plochá, se širokými křídly. Přelétla nám nad hlavou, přilétala z jihu. Myslíme si, že nesla oktopavouky, že ano, tati?“
Richard přikývnul.
Zhluboka jsem se nadechla. „Dobrá,“ prohlásila jsem. „Seberte si své věci, všichni. Pojďme. Nejdříve vezměte vaky. Richard, Michael a já se vrátíme pro počítač.“
O hodinu později jsme byli všichni ve vozidle. Naposled jsme vystoupali po schodech našeho doupěte. Richard stiskl blikající červené tlačítko a naše helikoptéra (říkám tomu tak, protože to letělo přímo vzhůru, ne že by to mělo rotor) opustila stanoviště.
Naše letová dráha byla prvních pět minut pomalá a vertikální. Když jsme se doslali poblíž Rámovy osy rotace, kde nebyla žádná tíže a velmi málo atmosféry, vozidlo se dvě až tři minuty vznášelo na místě a měnilo vnější konfiguraci.
Byl to děsivý poslední pohled na Rámu. Mnoho kilometrů pod námi jsme viděli náš malý ostrovní domov jen jako malou šedohnědou skvrnu uprostřed zamrzlého moře, které tvořilo v obrovitém válci kruh. Rohy v jižním masivu jsem viděla jasněji než kdy předtím. Tyto úžasné dlouhé stavby, podpírané mohutnými obloukovitými pilíři většími než malá města na Zemi, ukazovaly všechny přímo na sever.
Byla jsem v podivném citovém rozpoložení, když se naše vozidlo dalo opět do pohybu. Ráma byl konec konců třináct let naším domovem. Porodila jsem tam pět dětí. Také jsem dospěla, říkala jsem si, jak si vzpomínám, a možná konečně dorůstám v osobu, kterou jsem vždy chtěla být.
Bylo velmi málo času zabýval se tím, co bylo. Jakmile byla dokončena změna vnější konfigurace, naše vozidlo se dostalo v několika minutách podél osy rotace ke středu severního víka. Necelou hodinu poté jsme byli bezpečně v tomto raketoplánu. Opustili jsme Rámu. Věděla jsem, že se nikdy nevrátíme. Setřela jsem si slzy z očí, když náš raketoplán odrazil od mezistanice.
ТЕЛЕГРАМКанал с обзорами, анонсами новинок и книжными подборками
Книжный Вестник
Бот для удобного поиска и скачивания книг
Книжный Бот
Свежие любовные романы в удобных форматах
Любовные романы
О психологии, саморазвитии и личностном росте
Саморазвитие
Детективы и триллеры, все новинки
Детективы
Фантастика и фэнтези, все новинки
Фантастика
ВКОНТАКТЕ