Solaris

MONSTRA

Uprostřed noci mne probudilo světlo. Nadzvedl jsem se na lokti a druhou rukou jsem si zaclonil oči. Harey, zahalená do prostěradla, seděla v nohách postele, schoulená, obličej zasypán vlasy. Ramena se jí otřásala. Bezhlese plakala.

„Harey!“

Schoulila se ještě víc.

„Co je ti?… Harey…“

Posadil jsem se na lůžku, ještě ne zcela probuzený, setřásaje ze sebe pozvolna zlý sen, který mě před chvílí tlačil. Děvče se chvělo. Objal jsem ji. Odstrčila mě loktem. Schovávala přede mnou obličej.

„Milá moje.“

„Neříkej mi tak.“

„Ale, Harey, co se stalo?“

Uviděl jsem její mokrou, uplakanou tvář. Veliké, dětské slzy se jí kutálely po lících, třpytily se v dolíčku na bradě, kapaly na prostěradlo.

„Ty mě nechceš.“

„Co tě to napadlo!“

„Slyšela jsem to.“

Ucítil jsem, jak mi celý obličej trne.

„Co jsi slyšela? To jsi špatně rozuměla, to byla jenom…“

„Ne. Ne. Říkal jsi, že to nejsem já. Abych šla pryč. Šla bych. Bože! Šla bych, jenže nemůžu. Nevím, čím to je. Chtěla jsem, ale nemůžu. Jsem tolik, tolik ničemná!“

„Blázínku!!!“

Sevřel jsem ji, přitiskl ze všech sil k sobě, všechno co bylo předtím, se rozplývalo, líbal jsem její ruce, mokré, slané prsty, znovu a znovu jsem mumlal jakési sliby, přísahy, prosil za odpuštění, říkal jsem, že to byl pitomý, odporný sen. Pomalu se uklidnila. Přestala plakat. Oči měla velikánské, náměsíčné. Byly už suché. Odvrátila se ode mne.

„Ne,“ řekla, „mlč, je to zbytečné. Nejsi ten, cos býval…“

„Já že nejsem!..“

Vydralo se mi to z hrdla jako zasténání.

„Nejsi. Nechceš mě. Cítím to už dlouho. Dělala jsem, že to nevidím. Myslila jsem si, že se mi to zdá nebo co. Ale ne. Chováš se… jinak. Nebereš mě vážně. Byl to sen, ano, ale zdálo se ti o mně. Volal jsi mě jménem. Štítil ses mne. Proč! Proč?!“

Klekl jsem si před ni, objal jsem jí kolena.

„Maličká…“

„Nechci, abys mi tak říkal. Nechci, rozumíš?! Nejsem žádná maličká. Jsem…“

Propukla ve vzlykot a padla tváří na postel. Vstal jsem. Od ventilačních otvorů s tichým šelestem vál chladný vzduch. Bylo mi zima. Přehodil jsem si koupací plášť, posadil se na lůžko a dotkl se jejího ramene.

„Harey, poslyš. Něco ti řeknu. Povím ti pravdu…“

Pomalu si sedla, opírajíc se o ruce. Viděl jsem, jak jí pod tenkou kůží pulsují tepny. Obličej mi začal znovu trnout a byla mi taková zima, jako bych stál na mrazu. V hlavě jsem měl jako vymeteno.

„Pravdu?“ řekla. „Svaté slovo?“

Neodpověděl jsem hned, musel jsem přemoci křečovité sevření hrdla. Bývalo to takové naše zaklínadlo. Jakmile padlo, nikdo z nás se už nedovážil nejen lhát, ale dokonce ani něco zamlčet. Bývaly doby, kdy jsme se navzájem až do úmoru mučili nadměrnou upřímností v naivním přesvědčení, že nás to zachrání.

„Svaté slovo,“ odpověděl jsem vážně. „Harey…“

Čekala.

„Ty ses taky změnila. Všichni se měníme. Ale to jsem nechtěl říct. Opravdu to vypadá tak… že z nějakého důvodu, který neznáme dobře ani já, ani ty… mě nemůžeš opustit. Ale to je koneckonců dobře, protože já tě taky nemůžu…“

„Krisi!“

Zvedl jsem ji i s prostěradlem, do něhož byla zabalena. Jeho cíp, vlhký od slz, mi ležel na rameni. Nosil jsem ji po pokoji. Pohladila mě po tváři.

„Ne. Ty ses nezměnil. To já jsem se změnila,“ šeptla mi do ucha. „Něco se se mnou děje. Je to snad tohle?“

Zadívala se na prázdný obdélník po rozbitých dveřích, jejichž zbytky jsem večer odnesl do skladiště. Budu muset zavěsit nové, pomyslil jsem si. Posadil jsem ji na postel.

„Spíš ty vůbec?“ zeptal jsem se, stoje nad ní se svěšenýma rukama.

„Nevím.“

„Jak to, že nevíš. Tak si přece vzpomeň, drahoušku.“

„Nebude to asi pravý spánek. Možná že jsem nemocná. Jenom tak ležím a přemýšlím, víš…“

Zachvěla se.

„O čem?“ zeptal jsem se šeptem, protože bych se asi nevzmohl na hlasité slovo.

„Jsou to strašně divné myšlenky. Nevím, kde se ve mně berou.“

„Například?“

Musím zůstat klidný bez ohledu na to, co uslyším, pomyslil jsem si a připravil se na její slova jako na silnou ránu.

Zavrtěla bezradně hlavou.

„Je to takové nějaké… pořád dokolečka…“

„Nerozumím…“

„Jako by to bylo nejen ve mně, ale dál… tak nějak… nedovedu to vyjádřit. Nemám pro to slova…“

„To budou jistě sny,“ prohodil jsem jakoby mimochodem. „A teď zhasneme a až do rána se nebudeme ničím trápit. A ráno, jestli se nám bude chtít, můžeme si najít nějaké jiné trápení. Ano?“

Natáhla ruku k vypínači. Nastala tma. Lehl jsem si na vystydlé prostěradlo a ucítil jsem teplo jejího blížícího se dechu.

Objal jsem ji.

„Víc,“ zašeptala. A po dlouhé chvíli: „Krisi!“

„Copak?“

„Mám tě ráda.“

Chtělo se mi křičet.

Ráno bylo červené. Zduřelý sluneční kotouč visel nízko nad obzorem. Na prahu dveří ležel dopis. Roztrhl jsem obálku. Harey byla v koupelně, slyšel jsem, jak si prozpěvuje. Co chvíli odtamtud vykoukla, oblepena mokrými vlasy. Přistoupil jsem k oknu a četl:

„Kelvine, jsme v tom až po uši. Sartorius je pro energický postup. Věří, že se mu podaří destabilizovat neutrinové systémy. Potřebuje ke svým pokusům určité množství plazmy jako výchozího stavebního materiálu útvaru F. Navrhuje, aby ses vydal na průzkumnou cestu a nabral nějaké kvantum plazmy do kontejneru. Dělej, jak sám uznáš za vhodné, ale dej mi o svém rozhodnutí vědět. Já na to nemám vyhraněný názor. Zdá se, že nemám už vůbec nic. Rád bych, kdybys to udělal už jen proto, že pokročíme o nějaký ten krok vpřed, i když pouze zdánlivě. Jinak nezbývá než jenom závidět G.

Krysa

P. S. Nechoď do radiokabiny. To snad můžeš pro mne ještě udělat. Nejlíp bude, když zatelefonuješ.“

Srdce se mi svíralo, když jsem četl tento dopis. Přečetl jsem si jej pozorně ještě jednou, pak jsem jej roztrhal a drobné kousky hodil do výlevky. Potom jsem začal hledat kombinézu pro Harey. Už to bylo otřesné. Docela jako tehdy předtím. Ale ona nic nevěděla, jinak by se nebyla mohla tak radovat, když jsem jí řekl, že se musím vydat na menší průzkumnou cestu mimo stanici a že ji zvu, aby mne doprovázela. V malé kuchyňce jsme se nasnídali (Harey polkla zase jen sotva pár soust) a šli jsme do knihovny.

Ještě dříve, než splním to, co si přeje Sartorius, chtěl jsem nahlédnout do literatury týkající se problémů pole a neutrinových systémů. Nevěděl jsem zatím, jak to udělám, ale rozhodl jsem se, že budu jeho práci kontrolovat. Napadlo mi, že nějaký ten dosud neexistující neutrinový anihilátor by mohl osvobodit Snauta a Sartoria, a já s Harey bychom „operaci“ přečkali někde mimo stanici — třeba v letadle. Dřepěl jsem hezkou chvíli u velikého elektronického katalogu a kladl mu otázky, na které buď odpovídal vyhozením lístku s lakonickým nápisem „V bibliografii není“, anebo mi navrhoval ponořit se do takové džungle speciálních fyzikálních studií, že jsem si nedovedl vůbec představit, jak bych to zvládl. Nějak se mi nechtělo odejít z toho velikého kulatého sálu, jehož hladké stěny byly rozčtverečkovány šuplíky s nepředstavitelnou spoustou mikrofilmů a elektronických záznamů. Knihovna ležící v samém středu stanice neměla okna a byla nejlíp izolovaným místem uvnitř ocelové skořápky. Kdož ví, zda mi tady nebylo tak dobře právě proto, přes zřejmé fiasko, jež jsem utrpěl při svém hledání. Bloudil jsem po velké místnosti, až jsem se zastavil před obrovským, až ke stropu sahajícím regálem plným knih. Nebyl to ani tak přepych, ostatně dost problematický, jako spíše projev úcty k památce pionýrů solaristických výzkumů: police, v nichž bylo kolem šesti set svazků, obsahovaly veškerou klasickou literaturu na toto téma, počínaje monumentální, i když dnes značně zastaralou devítisvazkovou Gieseovou monografií. Sahal jsem pro jednotlivé svazky, pod jejichž tíhou klesala ruka, a bezmyšlenkovitě jsem v nich listoval, opíraje se o opěradlo křesla. Harey si taky našla nějakou knížku — přes rameno jsem jí přečetl několik řádků. Byla to jedna z nemnoha knih, které si vezla s sebou první expedice; snad byl tehdy jejím majitelem sám Giese; jmenovala se „Meziplanetární kuchař“… Neřekl jsem nic, když jsem viděl, jak soustředěně studuje kulinářské předpisy přizpůsobené drsným kosmonautickým podmínkám, a vrátil jsem se k úctyhodnému svazku, který mi ležel na kolenou. „Deset let průzkumu Solaris“ vyšlo v řadě „Solariana“ jako čtvrtý až třináctý svazek, zatímco dnes vycházejí v této edici svazky už se čtyřciferným pořadovým číslem.

Giese neměl příliš mnoho fantazie, ale tato vlastnost může solaristikovi spíše jen uškodit. Nikde totiž není představivost a schopnost vytvářet překotné hypotézy tak zhoubná jako právě zde. Koneckonců na této planetě je možné všechno. Nevěrohodně znějící popisy konstelací, které vytváří plazma, jsou pravděpodobně autentické, i když nepotvrditelné, protože oceán jen zřídka opakuje své exhibice. Toho, kdo je vidí poprvé, uvádějí v úžas především svou neobvyklostí a obrovskými rozměry; kdyby se totéž dělo v malém měřítku, třeba v nějaké loužičce, byly by považovány za „další hříčku přírody“, za projev náhodnosti a slepé hry sil. Ani to, že prostřednost a genialita stojí bezradně před nepřebernou rozmanitostí solaristických forem, neusnadňuje styk s fenomény živého oceánu. Giese nepatřil k jedněm ani k druhým. Byl to prostě pedantický klasifikátor, jeden z těch lidí, kteří si svůj vnější klid chrání neúnavnou, tvrdošíjnou prací, jež vyplňuje celý jejich život. Jak jen dlouho mohl, používal prostě popisného stylu, a když se mu nedostávalo slov, pomáhal si tím, že si vytvářel nová slova, často nevhodná, která nevystihovala popisované jevy. Ale koneckonců žádný termín nevystihuje to, co se odehrává na Solaris. Jeho „horostromy“, „dlouže“, „hřibiska“, „mimiody“, „symetriády“, „korálovce“ a „hbitky“ znějí sice velmi nepřirozeně, ale podávají alespoň nějaký obraz o Solaris, a to i těm, kteří kromě nezřetelných fotografií a velmi nedokonalých filmů neviděli nic. Ovšem i ten svědomitý klasifikátor zhřešil nejednou neopatrností. Člověk dělá hypotézy vždycky, dokonce i tehdy, když se má na pozoru, když o tom neví. Giese soudil, že „dlouže“ jsou základní formou, a srovnával je s přílivovými vlnami pozemských moří. Ostatně kdo se prohrabával prvním vydáním jeho díla, ví, že původně jim říkal „přílivy“, inspirován geocentrismem, který by byl směšný, nebýt jeho bezradnosti. Jsou to přece — jestliže už chceme hledat analogie na Zemi — formace, které svými rozměry převyšují rozměry velkého Coloradského kaňonu. Jsou přitom vymodelovány z materiálu, který má na povrchu konzistenci jakéhosi zpěněného aspiku (přičemž tato pěna tuhne v obrovské, křehké girlandy, krajky s nevídaně velikými očky, ba některým vědcům se jevila dokonce jako „kostrovitý nádor“), zatímco v hloubce se mění v substanci stále jadrnější, připomínající napjatý sval, ale takový, který rychle, už v hloubce necelých dvaceti metrů, dosahuje tvrdosti kamene, i když si nadále zachovává svou pružnost. Mezi stěnami napjatými jako blána na hřbetě obludy, na nichž jsou uchycena „skeletiště“, táhne se do délky celých kilometrů vlastní „dlouž“, útvar zdánlivě autonomní, připomínající jakéhosi kolosálního draka, který se přežral celými horami, teď je v klidu tráví a při tom jen tu a tam proběhne jeho rybovitě zploštělým tělem líný záchvěv. Ale tak vypadá „dlouž“ pouze shora, z paluby letadla, jestliže se k ní přiblížíme natolik, že obě „stěny úvozu“ čnějí stovky metrů nad letadlo, zjistíme, že „drakův trup“ je až k obzoru oblastí pohybu tak závratného, že připomíná nedostatečně nafouklý válec. První dojem je, že to víří slizká, šedě zelená mazlavá hmota, která svými vrstvami odráží silné záblesky slunce; ale když se stroj zastaví těsně nad povrchem (a okraje „úvozu“ se pak stanou jakoby hřbety táhnoucími se po obou stranách geologické propadliny), je vidět, že je to pohyb mnohem komplikovanější. Najdeme v něm soustředné kruhovité pohyby, křižují se v něm tmavší stružky, vrchní „plášť“ se chvílemi mění v zrcadlovou plochu odrážející oblohu a mraky a proráženou za zvuků, podobných výstřelům, erupcemi polotekutého vnitřku smíchaného s plyny. Pomalu chápeme, že těsně pod sebou máme centrum aktivity sil, které udržují na obě strany rozevřené, až k nebi se tyčící srázy líně krystalizujícího rosolu; jenže to, co je tak samozřejmé napohled, nebere jen tak snadno na vědomí věda. Kolik let probíhaly vášnivé diskuse o tom, co se vlastně děje v „dloužích“, které rozrývají nesmírné prostory živého oceánu v celých milionech. Soudilo se, že jsou to jakési orgány té nestvůry, že v nich dochází k látkovému metabolismu, že je to proces podobný dýchání, že to souvisí s transportem živných látek, a jen zaprášené regály knihoven vědí, co všechno ještě. Každou z těchto domněnek se vždycky nakonec podařilo vyvrátit tisíci obtížnými a nejednou i nebezpečnými pokusy. To všechno se týká jen a jen „dlouží“, útvaru v podstatě nejjednoduššího, nejtrvalejšího, protože délka jejich existence se počítá na týdny — což je zde zcela výjimečným zjevem.

Mnohem komplikovanější, vrtkavější formou, která vzbuzuje u pozorovatele snad nejprudší odpor — odpor samozřejmě instinktivní — jsou „mimoidy“. Můžeme bez nadsázky říci, že Giese si je zamiloval a věnoval se jejich výzkumu, popisování i odhalování jejich podstaty až do samého konce. Pojmenováním se snažil vyjádřit to, co je na nich pro člověka nejpozoruhodnější: jistou tendencí napodobovat okolní tvary, ať už blízké, nebo vzdálené.

Jednoho krásného dne začne hluboko pod hladinou oceánu tmavnout plochý, široký kotouč s cárovitými okraji a s povrchem jakoby politým smolou. Po několika hodinách se začne čím dál zřetelněji rozčleňovat a zároveň stoupá nahoru, k hladině. Pozorovatel by byl ochoten přísahat, že pod tím kotoučem zuří prudký boj, protože se k němu z celého okolí jako vraštící se rty, jako živé, svalovité, svírající se krátery sbíhají nekonečné sledy soustředných kruhových vln, vrší se nad černavým kolísavým přízrakem rozlitým v hlubině, vzpínají se vzhůru a vzápětí se řítí dolů. Každé takové zřícení tisíců tun hmoty je provázeno na celé vteřiny rozloženým — dalo by se říci — lepkavým, mlaskavým zahřměním, protože tady se všechno odehrává v nestvůrných rozměrech. Tmavý útvar je sražen níž a zdá se, že každý další úder jej roztahuje a rozštěpuje; od jednotlivých plátů, které visí jako zmoklá křídla, se oddělují podlouhlé hroznovitě útvary, zužují se v dlouhé náhrdelníky, splývají spolu navzájem a vyplouvají nahoru, zvedajíce rozčleněný mateřský kotouč, který je k nim jakoby přirostlý. A zatím se shora řítí na stále vydutější kotouč další a další prstence vln. Taková hra probíhá jednou den, jindy měsíc. Někdy tím všechno končí. Svědomitý Giese pojmenoval tuto variantu „nedonošeným mimoidem“, jako by nevím odkud věděl, že konečným účelem každého takového kataklyzmatu je „mimoid zralý“, to znamená ona kolonie polypovitých, světlých nádorů (obvykle větší než pozemské město), jejímž posláním je napodobovat tvary ležící mimo oceán…

To se rozumí, že ihned přispěchal jiný solarista, jmenoval se Uyvens, který právě tuto poslední fázi považoval za zrůdnou, za degenerační, za příznak odumírání, a v lese vznikajících tvarů viděl zřejmý projev snahy oddělivších se útvarů vymknout se z mateřské nadvlády.

Avšak Giese, který se při všech popisech ostatních solaristických útvarů chová jako mravenec chodící po zmrzlém vodopádu a nedává se ničím odvést od pravidelného kroku svého suchého stylu, byl si zde tak jist svou věcí, že uspořádal jednotlivé fáze vynořujícího se mimoidu podle stupně dokonalosti.

Z výšky se mimoid podobá městu, je to však klam způsobený snahou hledat ve všem analogii s tím, co známe. Je-li obloha čistá, všechny mnohaposchoďové vyvřeliny i palisády na jejich vrcholcích obklopuje vrstva prohřátého vzduchu, v níž se útvary, už i beztoho nesnadno definovatelné, houpají a prohýbají. První oblak plující blankytem (říkám to ze zvyku, protože „blankyt“ je tady za červeného dne rezavý a za modrého oslnivě bílý) vyvolává okamžitě odezvu. Mimoid začíná překotně „pučet“, vyvrhuje vzhůru elastickou, květákovitě se vzdouvající blánu, která se téměř zcela oddělí od svého mateřského útvaru, rychle bledne a po několika minutách k nerozeznání napodobí onen kupovitý mrak. Tento obrovský útvar, který vrhá načervenalý stín, si vrcholky mimoidu podávají jakoby jeden druhému; takový pohyb probíhá vždy opačným směrem než u skutečného oblaku. Myslím, že Giese by si byl určitě dal třeba useknout ruku, jen kdyby se dozvěděl, proč je tomu právě tak. Ale takové „osamocené“ výtvory mimoidu nejsou ničím ve srovnání s živelnou aktivitou, kterou vyvíjí mimoid „podrážděný“ přítomností předmětů a tvarů objevivších se nad ním v souvislosti s návštěvníky ze Země.

Napodobování tvarů se týká skutečně všeho, co se nachází ve vzdálenosti ne větší než osm až deset mil. Nejčastěji vytváří mimoid napodobeniny zvětšené, někdy je znetvořuje a buďto originály karikuje, nebo je groteskně zjednodušuje, zvláště u napodobenin strojů. Materiálem je přirozeně stále táž rychle blednoucí hmota, která vyvržena do vzduchu, zůstává tam viset, místo aby spadla zpět; je spojena snadno se trhající „pupeční šňůrou“ se základním útvarem, po němž se plazivě posunuje a zároveň se stahuje a uzlovatí, anebo zase nadýmá a plynule přechází v nejkomplikovanější tvary. Letadlo, příhradový nosník nebo stožár reprodukuje se stejnou lehkostí a hbitostí; mimoid nereaguje jedině na lidi, anebo přesněji řečeno, na žádné živé tvory ani na rostliny — neboť i ty přivezli na Solaris neúnavní výzkumníci k pokusným účelům. Zato manekýna, lidskou figurínu, sošku psa nebo stromu z libovolného materiálu kopíruje okamžitě.

A tady je bohužel nutno na okraj poznamenat, že tato „poslušnost“ mimoidu vůči experimentátorům, na Solaris tak výjimečná, občas selhává. Nejzralejší mimoidy mívají někdy své „líné dny“, kdy pulsují jen velmi zvolna. Tuto pulsaci nelze ostatně postřehnout pouhým okem, její rytmus, jednotlivé fáze „kmitu“ trvají déle než dvě hodiny a odhalily je teprve speciální filmové záběry.

Za takových okolností lze mimoid, zvláště starý, velmi dobře navštívit, neboť jak nosný kotouč, ponořený do oceánu, tak i útvary, které z něho vystupují, jsou pro lidskou nohu více než dostatečně pevnou oporou.

Je ovšem možné zdržovat se na mimoidu i v jeho „pracovních“ dnech, jenže viditelnost pak bývá téměř nulová; zavinuje to neustálý déšť hebké koloidní suspenze, bělavé jako rozdrcený led, která se stále sype z naběhlých výběžků oblaku napodobujícího tvary. Tyto tvary nelze ostatně obhlédnout zblízka, protože bývají obrovité jako velehory. Navíc je povrch „pracujícího“ mimoidu bahnitý a kluzký, což je způsobeno mazlavým deštěm, který tuhne v tvrdý škraloup lehčí než pěnový polystyrén až asi po patnácti hodinách. A konečně lze v tom labyrintu bobtnavých výrůstků, připomínajících hned bortící se sloupy, hned zase polotekuté gejzíry, bez patřičného vybavení i snadno zabloudit, a to dokonce i za slunečního světla, protože slunce není s to proniknout příkrovem „imitujících explozí“, vyvrhovaných bez ustání do atmosféry.

Pozorování mimoidu v jeho šťastných dnech (přesněji řečeno ve šťastných dnech vědce, který se nad takovým mimoidem ocitne) může přinést nezapomenutelné dojmy. Takový mimoid mívá své „tvůrčí vrcholy“, kdy vyvíjí nepředstavitelnou hyperprodukci. Vytváří buď vlastní varianty vnějších tvarů, nebo jejich komplikace, anebo dokonce „tvarové kontinuace“; a tak si dovede hrát celé hodiny k potěše abstraktního malíře a k uzoufání vědce, který se marně snaží pochopit aspoň něco z těch probíhajících procesů. Někdy se v činnosti mimoidu projevují příznaky přímo dětinského zjednodušování, jindy zase upadá do „barokní úchylky“, kde má vše, co vytváří, charakter baculatě zaoblené slonoviny. Zejména staré mimoidy vytvářejí formy, které nutí k upřímnému smíchu. Já jsem se jim však smát nikdy nedovedl, byl jsem vždycky příliš šokován tajemností podívané.

To se rozumí, že v prvních letech výzkumů se vědci vrhali na mimoidy jako na vysněná centra solaristického oceánu, jako na místa, kde dojde k vytouženému kontaktu dvou civilizací. Jenže velmi brzy se ukázalo, že o nějakém kontaktu nemůže být ani řeči. Všechno totiž začíná i končí imitováním tvarů, a to nevede nikam.

Antropomorfismus nebo zoomorfismus, vracející se neustále v zoufalém hledání vědců, viděl hned v těch, hned zas v jiných fabrikátech živého oceánu jeho „smyslové orgány“ nebo dokonce „končetiny“; někteří vědci (jako např. Maartens a Ekkonai) považovali za ně nějaký čas Giesovy „korálkovce“ a „hbitky“. Jenže tyto protuberance živého oceánu, vystřelované do atmosféry někdy až dvě míle vysoko, lze nazvat „končetinami“ asi stejně oprávněně jako zemětřesení „ranní rozcvičkou“ zemské kůry.

Katalog útvarů, které se opakují relativně stále, které živý oceán rodí tak často, že jich lze na jeho hladině najít denně několik desítek nebo i několik set, obsahuje kolem tří set položek. Nejnelidštější — myšleno v tom smyslu, že se absolutně v ničem nepodobají něčemu, co zná člověk ze své pozemské zkušenosti — jsou podle Giesovy školy symetriády. Byly prozkoumány, když už bylo dostatečně známo, že oceán se nechová agresivně a že zahynout v jeho plazmatickém slizu může snad jen ten, kdo se o to zvlášť snaží, ať už svou vlastní neopatrností, nebo nerozumností (nemluvě přirozeně o nehodách způsobených např. poruchou kyslíkového přístroje nebo klimatizátoru), a že válcovité hřbety dlouží a nestvůrné sloupy korálkovců kymácející se bludně v mracích lze dokonce bez jakéhokoliv nebezpečí skrznaskrz prorazit letadlem nebo jiným létajícím strojem. Plazma totiž uvolňuje cestu, rozestupuje se před cizím tělesem rychlostí rovnající se rychlosti zvuku v solaristické atmosféře, a je-li k tomu donucena, otvírá hluboké tunely dokonce i pod hladinou oceánu (přičemž energie, kterou k tomu účelu v krátkém okamžiku mobilizuje, je obrovská — Skrjabin vypočetl, že v krajních případech až 1019 ergů!!!). K výzkumu symetriád přistupovali vědci s mimořádnou opatrností, za neustálých ústupů, s mnohokrát znásobenými bezpečnostními opatřeními — i když často fiktivními — a jména těch, kteří poprvé sestoupili do jeskyní symetriád, zná na Zemi každé malé dítě.

Nebezpečnost těchto obrů netkví v jejich podobě, ačkoliv právě ta může u člověka vyvolat ty nejpříšernější představy; pramení spíše z toho, že na nich není nic stálého ani jistého, ba neplatí zde ani fyzikální zákony. Proto tezi, že živý oceán je rozumný, opakovali neustále a nejhlasitěji především výzkumníci symetriád.

Symetriády vznikají náhle. Jejich zrození je svého druhu erupcí. Asi hodinu předtím se oceán začne intenzivně lesknout, jako by na ploše několika desítek čtverečních kilometrů zesklovatěl. Přesto se však stupeň jeho tekutosti ani vlnění nezmění. Někdy vybuchne symetriáda tam, kde byl trychtýř po vsátém hbitku, ale to není pravidlem. Asi za hodinu vyletí skelnatá blána do výše, tvoříc nestvůrný puchýř, v němž se zrcadlí celá nebeská pláň, slunce, oblaka, všechny horizonty a neustále se mění a lámou. Bleskurychlou hru barev způsobenou jednak ohybem, jednak lomem světla nelze srovnat s ničím jiným.

Zvlášť silné světelné efekty vyvolávají symetriády vznikající za modrého dne anebo těsně před západem slunce. Člověk má pak dojem, že planeta rodí druhou planetu, která každou vteřinu zdvojnásobuje svůj objem. Koule hořící záblesky se vzápětí po svém vystřelení z hlubin na horní straně rozpukává na svislé části; není to však rozpad. Toto stadium, pojmenované nepříliš šťastně jako „fáze květního kalichu“, trvá jen vteřiny. Oblouky blanitého přeslenu mířící k obloze se pak otáčejí dolů, v neviditelném středu se navzájem pospojují a začínají bleskurychle vytvářet něco na způsob zavalitého trupu, v němž dochází ke stovkám jevů současně. V samém centru, které prozkoumala poprvé sedmdesátičlenná skupina Hamaleova, vzniká gigantokrystalizací a polykrystalizací středový podpěrný trn, jemuž se někdy říkává „páteř“; nepatřím však k přívržencům tohoto termínu. Krkolomnou architektoniku této centrální vzpěry podpírají in statu nascendi svislé sloupy velmi řídkého, téměř vodnatého rosolu, který neustále tryská z kilometrových prohlubní. Během tohoto procesu vydává kolos dutý, táhlý řev a je obklopen valem prudce se zmítající, sněhobílé, hrubozrnné pěny. Pak následují — směrem od středu k obvodu — nesmírně komplikované proměny zesílivších ploch, na nichž se usazují vrstvy elastické hmoty tryskající z hlubin, hlubinné gejzíry, o nichž byla řeč před chvílí, tuhnou a současně se mění v pohyblivé tykadlovité sloupy, jejichž konce směřují k jistým místům konstrukce, přesně určeným dynamikou celku; připomínají v tom okamžiku jakési nebetyčné žábry embrya rostoucího s tisícinásobným zrychlením, žábry zaplavované potoky růžové krve a tak temně zelené vody, že se zdá téměř černá. Od tohoto okamžiku začíná symetriáda projevovat svou nejzvláštnější vlastnost — schopnost přizpůsobovat anebo docela rušit některé fyzikální zákony. Napřed je nutno říci, že neexistují dvě stejné symetriády a že geometrie každého tohoto útvaru je jakoby novým „vynálezem“ živého oceánu. Dále — symetriáda produkuje ve svém nitru něco, co bývá často nazýváno „momentálními stroji“, i když tyto formy v ničem nepřipomínají stroje konstruované lidmi; společná je tu jen poměrně úzká a tedy zdánlivě „strojová“ účelovost funkce.

Když gejzíry tryskající z propasti ztuhnou, rozedmou se v tlustostěnné galerie a chodby směřující na všechny strany, zatímco „blány“ vytvoří systém protínajících se ploch, převisů a stropů. Symetriáda dostala své jméno podle toho, že každému uspořádání klikatých průchodů, cest a nakloněných rovin na jedné polokouli odpovídá v podrobnostech zcela věrné uspořádání na polokouli druhé.

Asi za dvacet až třicet minut se gigant začne zvolna ponořovat; předtím se někdy nakloní podél svislé osy o osm až dvanáct stupňů. Symetriády bývají větší i menší, ale dokonce i trpaslíci mezi nimi vyčnívají dobrých osm set metrů nad obzor a jsou viditelní ze vzdálenosti kolem patnácti mil. Dovnitř je možno nejbezpečněji proniknout bezprostředně po dosažení rovnováhy, jakmile se útvar přestane nořit do živého oceánu a vrátí se přesně do svislé polohy; nejvhodnějším místem pro proniknutí dovnitř je oblast těsně pod vrcholem. Poměrně hladkou polární „čepičku“ tam obklopuje pás, který je jako řešeto proděravěn trubkovitými ústími vnitřních komor a chodeb. Tento útvar — jako celek — je trojrozměrným rozvedením nějaké rovnice vyššího řádu.

Jak víme, každou rovnici lze vyjádřit figurálním jazykem vyšší geometrie a lze sestrojit těleso, které je jejím ekvivalentem. V tomto smyslu je symetriáda jakousi příbuznou kuželů Lobačevského a Riemannových ploch se zápornou křivostí, ale pro svou nepředstavitelnou komplikovanost příbuznou velmi vzdálenou. Je vyjádřením celého matematického systému v prostoru několika krychlových mil, přičemž toto vyjádření je čtyřrozměrné, neboť podstatné koeficienty rovnic jsou vyjádřeny také v čase — časovým průběhem proměn.

Nejpřirozenější byla ovšem myšlenka, že máme před sebou ne méně a ne více než „matematický stroj“ živého oceánu, model výpočtů, které oceán potřebuje k účelům nám neznámým, model, který odpovídá jeho rozměrům, avšak tuto Fermontovu hypotézu dnes už nikdo nesdílí. Byla nesporně lákavá — ale představa, že živý oceán řeší problémy hmoty, kosmu, existence takovýmito titánskými erupcemi, jejichž každá částečka je podřízena čím dál komplikovanějším vzorcům vyšší analýzy, tato představa byla neudržitelná.

V nitru kolosu je možno setkat se s příliš mnoha jevy, které jsou v rozporu s tím v podstatě prostým (nebo dětsky naivním, jak to někteří tvrdí) obrazem.

Nechyběly ani pokusy vymyslit nějaký přístupný model symetriády, její názorné schéma. Dost veliké popularity dosáhl Awerianův příklad, který celou věc vysvětloval takto: Představme si pradávnou pozemskou stavbu z dob rozkvětu Babylonu, která je vytvořena z živé, reagující a vyvíjející se substance; architektura této stavby prochází plynule řadou přechodných fází, přijímá před našima očima formy řeckého a románského stavitelství, pak se sloupy začnou ztenčovat a prodlužovat jako lodyhy, klenba ztrácí těžkopádnost, vylehčuje se, zaostřuje, oblouky se mění ve strmou parabolu, až se nakonec šípovitě zlomí. Takto vzniklá gotika začne zrát a stárnout, přetváří se v pozdní formy, dosavadní strohost strmého vzepětí, vzletu nahrazují erupce orgiastické bujnosti a před našimi zraky se rozrůstá baroko, vyznačující se přemírou plnosti; budeme-li v této řadě pokračovat a považovat náš měnící se útvar za jednotlivé etapy živé existence, dojdeme nakonec až k architektuře kosmické éry a je možné, že se tím zároveň přiblížíme k pochopení, co je symetriáda.

Ale tato analogie, jakkoli rozvíjená a obohacovaná (proběhly např. pokusy o její vizualizaci pomocí speciálních modelů a filmu), zůstane v nejlepším případě bezmocnou hříčkou, a v nejhorším únikem, ne-li prostě lží, neboť symetriáda se nepodobá ničemu zemskému.

Člověk je schopen obsáhnout tak málo věcí najednou. Vidíme jen to, co se děje před námi, zde a teď. Názorně si představit současnou mnohost procesů, byť i spolu souvisejících, nebo dokonce navzájem se doplňujících — je nad jeho možnosti. Přesvědčujeme se o tom přece i u jevů poměrně jednoduchých. Osud jednoho člověka může znamenat mnoho, osud několika set lidí lze jen těžko postihnout, ale osudy tisíců, milionů lidí — neznamenají v podstatě nic. A symetriáda je milion, ne, miliarda umocněná na sebe samu, nepředstavitelnost sama. Co z toho, že v některé její lodi, která je zdesateronásobeným Kroneckerovým prostorem, stojíme jako mravenci držící se záhybu dýchající klenby, že vidíme vzlet gigantických ploch šedě opalizujících v záři našich světlic, jejich vzájemné pronikání, měkkost a neomylnou dokonalost řešení, které je přece jen okamžikem — neboť tady všechno plyne, protože obsahem této architektury je soustředěný a účelný pohyb. Vidíme jen zlomek procesu, chvění jediné struny v symfonickém orchestru superobrů, a přitom víme — ale jen víme, nechápeme — že současně nad námi i pod námi, v úzkých propastech, mimo dohled našeho zraku, za hranicemi naší představivosti dochází ke statisícům a milionům jiných přeměn, spjatých navzájem jako noty matematickým kontrapunktem. Někdo nazval symetriádu geometrickou symfonií; je-li tomu tak, pak jsme my jejími hluchými posluchači.

Kdyby tu chtěl člověk cokoli doopravdy vidět, musel by odstoupit někam strašně daleko; jenže všechno v symetriádě je interiér, množení tryskající lavinou zrodů, neustálé vnikání, přičemž vytvářené je zároveň vytvářejícím, a žádná mimóza není tak citlivá na dotek, jako je citlivá protilehlá část symetriády — vzdálená celé míle, oddělená od nás stovkami pater a chodeb — na změny, jež se odehrávají na místě, kde stojíme my. Každá dočasná konstrukce, s krásou, která nalézá své naplnění mimo hranice našeho zraku, je tady spolutvůrkyní a dirigentkou všech ostatních „současně probíhajících“ konstrukcí, a ty zase zpětně ovlivňují její formování. Symfonie — budiž, ale taková, která tvoří sama sebe a sama sebe také ničí.

Otřesný pohled skýtá konec symetriády. Nikdo, kdo ho viděl, se neubránil dojmu, že je svědkem tragédie, ne-li vraždy. Za nějaké dvě, nejvýše tři hodiny — ono explozivní bujení, množení a samoplození netrvá nikdy déle — zahájí živý oceán útok. Vypadá to tak: Hladká hladina se svraští, příboj, už zklidněný a pokrytý zaschlou pěnou, začíná znovu vřít, od obzorů se ženou soustředné sledy vln, stejných svalovitých kráterů, jako jsou ty, které doprovázejí zrod mimoidu, jenže tentokrát dosahují mnohem větších rozměrů. Podmořská část symetriády je jimi stlačena, a kolos se zvolna zvedá, jako by měl být vyvržen mimo planetu; svrchní vrstvy plazmy oceánu se začínají aktivizovat, šplhají výš a výš na boční stěny, povlékají je a tuhnou, zaplňují otvory, ale to všechno nic není proti tomu, co se zároveň odehrává uvnitř. Formotvorné procesy — neustálý zrod nových a nových architektur — nejdříve na krátkou chvíli ustanou, ale vzápětí se prudce zrychlí; pohyby dosud plynulé, prolínání ploch, vrásnění, rozpínání žebroví a kleneb, dosud rovnoměrné a působící tak solidním dojmem, jako by mělo trvat celé věky, začíná se pojednou zrychlovat. Pocit, že se kolos, tváří v tvář hrozícímu nebezpečí, usilovně snaží dospět k nějakému naplnění, je přímo zdrcující. Čím více však roste rychlost změn, tím zřejmější je strašná, odporná proměna samého stavebního materiálu a jeho dynamiky. Všechny průsečíky zázračně pružných ploch měknou, rozplizávají se, schlípávají, začínají se objevovat omyly, nedokončené, degenerované, zrůdné tvary, z neviditelných hlubin se ozývá sílící šumění a řev, vzduch, vypuzovaný zevnitř jako v nějakém agonálním vzdechu, se tře o zužující se průchody, chrčí, hromově hučí v chodbách a rozkmitává propadající se stropy do chrapotu, který jako by vycházel z jakýchsi obrovitých hrdel s mrtvými hlasivkami, porostlými celými stalaktity hlenů. Přesto, že všude kolem šílí nejpřekotnější pohyb — je to přece smrtelný pohyb — zmocňuje se svědka této podívané absolutní strnulost. Orkán, vyjící z hlubin a ženoucí se tisíci chodbami, podpírá v nich svou rozpínavou silou celou nebetyčnou stavbu, která se začíná řítit dolů, propadat se do sebe jako plástve, zachvácené plameny; ale ještě tu a tam je vidět poslední záškuby, bezmocné, ojedinělé, slepé, stále slábnoucí pohyby, až se nakonec celý kolos, napadán neustále zvenčí a podemílán zevnitř, kácí pomalu jako horstvo a mizí ve rmutu pěn stejných jako ty, které provázely jeho titánský zrod.

A jaký to má všechno smysl? Ano, jaký to má smysl…

Vzpomínám si, jak v době, kdy jsem byl Gibarianovým asistentem, přišla do Solaristického ústavu v Adenu nějaká školní exkurze; po prohlídce knihovny zavedli studenty do hlavního sálu, jehož největší část zabírají kazety s mikrofilmy. Jsou na nich zachyceny drobné fragmenty z nitra symetriád, samozřejmě už dávno neexistujících, je jich tam — ne snímků, ale celých cívek — více než devadesát tisíc. A tu se znenadání zeptala baculatá, snad patnáctiletá obrýlená dívenka s energickýma a rozumnýma očima:

„K čemu to všechno vlastně je?…“

A v rozpačitém mlčení, které tehdy nastalo, si učitelka změřila přísným, zděšeným pohledem svou neukázněnou žákyni. Ze solaristů, kteří výpravu provázeli (byl jsem mezi nimi), se na odpověď nevzmohl nikdo. Protože symetriády jsou neopakovatelné a neopakovatelné jsou i jevy, ke kterým v nich dochází. Někdy v nich vzduch přestává vodit zvuk. Někdy se zvětšuje nebo zmenšuje refrakční konstanta. Objevují se místní pulsující rytmické změny tíže, jako by symetriáda měla tlukoucí, gravitační srdce. Někdy se gyrokompasy vědců začnou chovat jako nepříčetné, vznikají a opět mizí vrstvy zesílené ionizace a v tomto výčtu bychom mohli pokračovat donekonečna. Ostatně bude-li vůbec někdy odhaleno tajemství symetriád, zůstanou ještě asymetriády…

Vznikají podobně, jenomže mají jiný konec a nelze na nich pozorovat nic kromě záchvěvů, záření a mihotání; víme pouze tolik, že jsou sídlem závratných procesů probíhajících na hranici fyzikálně možných rychlostí; říká se jim také „zveličované kvantové jevy“. Jejich matematická podobnost s některými modely atomů je však tak nestálá a prchavá, že ji někteří badatelé považují za vedlejší nebo docela náhodný znak. Žijí nesrovnatelně kratší dobu než symetriády, sotva čtvrt hodiny, a jejich konec je snad ještě otřesnější, protože vzápětí za uragánem, který je vyplní a roztrhne tvrdým, hučícím přívalem, začne v nich ďábelskou rychlostí stoupat bublající a odporná tekutina, vařící se pod povlakem špinavé pěny, a zatopí nakonec všechno; potom přijde exploze jako výbuch bahenního vulkánu; ta vyvrhne sloup změtených zbytků, jejichž kvasivý déšť padá pak ještě dlouho na neklidnou hladinu oceánu. Některé kusy, odnesené větrem, vyschlé jako troud, žlutavé, ploché a podobné proto nějakým blanitým kostem nebo chrupavkám, lze pak najít i mnoho desítek kilometrů od centra exploze, jak volně plavou na vlnách.

Zvláštní skupinu tvoří útvary, které se na kratší nebo na delší dobu úplně oddělí od živého oceánu a s nimiž se lze setkat méně často a obtížněji. Když badatelé našli poprvé jejich zbytky, pokládali je zcela mylně — jak se ukázalo až mnohem později — za mršiny tvorů žijících v hlubinách oceánu. Někdy vypadají jako prapodivní, mnohokřídlí ptáci, prchající před trychtýři hbitků, které je pronásledují. Tato představa vzatá ze Země je tady podobna zdi, již nelze prorazit. Někdy, ale jen velmi zřídka, lze na skalnatých březích ostrovů spatřit prazvláštní jakoby tučňáky, jak tam leží na slunci, podobni stádům tuleňů, anebo líně slézají do moře, s nímž pak úplně splývají.

A tak se badatelé neustále motali v kruhu zemských, lidských představ, a první kontakt…

Expedice prošly stovky kilometrů, prolezly jeskyněmi symetriád, rozestavovaly registrační přístroje, automatické filmovací kamery; televizní oči umělých družic zaznamenávaly pučení mimoidů a dlouží, jejich zrání i skon. Knihovny se plnily, rostly archivy, cena, již bylo nutno za vše platit, byla někdy až příliš vysoká. Sedm set osmnáct lidí zahynulo při kataklyzmatech, protože včas neopustili kolosy odsouzené k záhubě, z toho sto šest lidí přišlo o život v jedné jediné katastrofě, jež vešla do dějin, protože při ní zahynul i sám Giese, tehdy již sedmdesátiletý stařec. Konec, který je normálně typický pro asymetriády, stihl tehdy naprosto neočekávaně útvar, jenž měl zcela jasně podobu symetriády. Sedmdesát devět lidí v pancéřových skafandrech pohltil se všemi stroji a přístroji v několika vteřinách výbuch bahnitého slizu a svými rozptýlenými chapadly strhl dvacet sedm dalších, kteří pilotovali letadla a helikoptéry kroužící nad zkoumaným útvarem. Toto místo na průsečíku čtyřicáté druhé rovnoběžky a osmdesátého devátého poledníku je na mapách označeno jako Erupce sta šesti. Ale tento bod existuje pouze na mapách, hladina oceánu se tu totiž v ničem neliší od hladiny v kterékoli jiné oblasti.

Tehdy se poprvé v historii solaristických výzkumů ozvaly hlasy, které volaly po použití termonukleárních výbuchů. Mělo to být vlastně něco ještě krutějšího než pomsta: zničení něčeho jen proto, že to nedovedeme pochopit. Tsanken, zástupce velitele záložní skupiny Giesovy expedice, který se zachránil jen dík omylu — sdělovací automat označil nesprávně místo, kde ona skupina zkoumala symetriádu, takže Tsanken bloudil ve svém stroji nad oceánem a dorazil k místu katastrofy doslova několik minut po explozi, jejíž černý hřib stačil ještě za letu spatřit — pohrozil, když se váhalo s rozhodnutím, že vyhodí stanici i se sebou a s osmnácti zbylými členy expedice do povětří, bude-li schváleno. Ačkoliv oficiálně nikdy nikdo nepřiznal, že toto sebevražedné ultimátum ovlivnilo hlasování, lze se domnívat, že tomu tak skutečně bylo.

Ale doby, kdy planetu navštěvovaly tak početné expedice, patří už minulosti. Sama stanice — její stavba byla řízena z družic a byl to konstrukční čin takového významu, že by na něj Země mohla být hrda, nebýt toho, že oceán je schopen vydat ze sebe v několika vteřinách konstrukce miliónkrát větší — měla podobu kotouče o průměru dvou set metrů se čtyřmi podlažími uprostřed a dvěma na obvodu. Gravitory poháněné anihilační energií ji udržovaly ve výši pěti set až patnácti set metrů nad oceánem a kromě zařízení, která jsou běžná na všech ostatních stanicích a sateloidech na jiných planetách, byla vybavena speciálními radarovými tykadly připravenými při sebemenší změně hladiny oceánu zapojit přídavné energetické zdroje, které v okamžiku, kdy se objeví první příznaky zrodu nového živého útvaru, zvednou disk do stratosféry.

Teď byla stanice vlastně liduprázdná. Od chvíle, kdy byli roboti zamčeni ve skladištích na jejím dně — příčinu jsem stále ještě neznal — mohl člověk bloudit chodbami, aniž někoho potkal; úplně jako na lodním vraku, jehož stroje přečkaly záhubu posádky.

Když jsem stavěl devátý svazek Giesovy monografie do police, zdálo se mi, že ocel pokrytá vrstvou měkké pěnové hmoty se mi pod nohama zachvěla. Znehybněl jsem, ale záchvěv se už neopakoval. Knihovna byla výborně izolována od ostatních částí tělesa a záchvěvy mohly znamenat jen jedno: Ze stanice odstartovala nějaká raketa. Tato myšlenka mě vrátila do současné skutečnosti. Nebyl jsem ještě zcela rozhodnut, zda poletím, jak si to přeje Sartorius. Kdybych se choval tak, jako bych byl plně srozuměn s jeho plány, mohl jsem krizi nanejvýš oddálit; byl jsem si téměř jist, že dojde ke konfliktu, poněvadž jsem byl rozhodnut, že udělám vše, co bude v mých silách, jen abych zachránil Harey. Teď šlo pouze o to, zda má Sartorius nějakou naději na úspěch. Měl nade mnou obrovskou převahu: jako fyzik znal problém desetkrát lépe než já, zatímco já jsem mohl — jak je to paradoxní! — spoléhat jen na dokonalost řešení, jež nám nabízel oceán. Celou další hodinu jsem strávil nad mikrofilmy a snažil se z moře ďábelské matematiky, jejímž jazykem hovoří fyzika neutrinových procesů, vylovit aspoň něco mně pochopitelného. Zpočátku se mi to zdálo beznadějné, tím spíše, že šíleně zamotaných teorií neutrinového pole je celkem pět, což jasně svědčí o tom, že ani jedna z nich není dokonalá. Ale přesto jsem nakonec našel něco, co dávalo naději. Opisoval jsem si právě vzorce, když se ozvalo zaklepání.

Šel jsem rychle ke dveřím, pootevřel je a zatarasil otvor vlastním tělem. Objevil se v nich Snautův obličej lesknoucí se potem. Chodba za ním byla prázdná.

„Á, to jsi ty,“ řekl jsem a otevřel dveře dokořán. „Pojď dál.“

„Ano, to jsem já,“ odpověděl. Hlas měl ochraptělý, pod zarudlýma očima váčky, na sobě lesklou gumovou protiradiační zástěru s elastickými šlemi, zpod zástěry mu čouhaly ušpiněné nohavice kalhot, v kterých tady chodil pořád. Pohledem přelétl kruhovitý, rovnoměrně osvětlený sál; jeho oči znehybněly, když uviděly vzadu Harey stojící vedle křesla. Bleskurychle jsme se na sebe podívali, já jsem přivřel víčka, on zlehounka přikývl, pak jsem nasadil společenský tón a řekl:

„Tohle je doktor Snaut, Harey, — Snaute, to je… má žena.“

„Jsem… velmi zřídka vídaným členem osádky, a proto…“ odmlka se nebezpečně prodlužovala, „…jsem dosud neměl příležitost seznámit se s vámi.“

Harey se usmála a podala mu ruku. Stiskl ji, jak se mi zdálo, poněkud vyděšeně, několikrát zamrkal a stál, zíraje na ni, dokud jsem ho neuchopil za paži.

„Prominete,“ řekl jí, „ale chtěl bych si promluvit tady s Kelvinem.“

„Beze všeho, rád,“ odpověděl jsem se světáckou nenuceností; všechno mi připadalo jako bulvární opereta, ale nic jiného se nedalo dělat. „Harey, drahoušku, nenech se rušit. Musíme si s doktorem popovídat o našich nudných záležitostech…“

A už jsem ho vedl za loket k malým křesílkům na druhém konci sálu. Harey si sedla do křesla, v němž jsem předtím seděl já, ale napřed je pootočila tak, aby na nás viděla, kdykoli zvedne zrak od knihy.

„Co je?“ zeptal jsem se tiše.

„Rozvedl jsem se,“ odpověděl stejným, jenže sykavějším šepotem.

Kdybych o tom všem a o takovém začátku rozhovoru slyšel někdy někde vyprávět, je možné, že bych se zasmál, ale tady na stanici můj smysl pro humor jako by úplně odumřel.

„Od včerejška jsem prožil pár let, Kelvine. — Pár perných let. A ty?“

„Nic…“ odpověděl jsem po chvíli, protože jsem nevěděl, co mám říci. Měl jsem ho rád, ale cítil jsem, že se teď musím před ním mít na pozoru, anebo spíše před tím, s čím ke mně přišel.

„Nic?“ opakoval týmž tónem jako já. „No ne? To jsi už tak daleko?…“

„Oč ti jde?“ dělal jsem, že nerozumím. Přimhouřil překrvené oči, naklonil se ke mně, až jsem na tváři ucítil teplo jeho dechu, a začal šeptat:

„Jsme v tom až po uši, Kelvine. Sartoria se už nemůžu dovolat, vím jenom to, co jsem ti napsal, co mi řekl po té naší rozkošné konferenci…“

„Vypojil videofon?“ zeptal jsem se.

„Ne. Je tam u něho zkrat. Zdá se, že ho udělal úmyslně. Anebo…“ a naznačil pěstí, jako že něco rozbíjí. Hleděl jsem na něho mlčky. Levý koutek úst se mu zvedl v nepříjemném úsměvu.

„Kelvine, přišel jsem za tebou, protože…“

Nedokončil.

„Co hodláš dělat?“

„Myslíš ten dopis?…“ odpověděl jsem pomalu. „Proč ne? Nevidím důvod, proč bych měl odmítnout. Však právě proto sedím tady, chtěl bych se na to trochu podívat…“

„Ne,“ skočil mi do řeči, „tohle ne…“

„Ne?“ předstíral jsem překvapení. „Tak co tedy?“

„Sartorius..“ zamumlal po chvíli, „…zkrátka myslí si, že našel cestu… rozumíš?“

Nespouštěl ze mne oči. Seděl jsem klidně a snažil jsem se tvářit lhostejně.

„Na začátku je ta věc s tím rentgenem. Však si pamatuješ, co s tím Gibarian dělal. Je tady možnost jisté modifikace…“

„Jaké?“

„Tehdy prostě bombardovali oceán svazkem paprsků a jenom modulovali jeho intenzitu podle nejrůznějších vzorců.“

„Ano, znám to, to už dělal Nilin. A po něm spousta dalších.“

„Ano, ale ti používali měkkého záření. Tohleto bylo tvrdé. Ládovali do oceánu všechno, co měli, všechnu energii.“

„To může mít nepříjemné následky,“ poznamenal jsem. „To je porušení konvence čtyř a OSN.“

„Kelvine… nepředstírej. Na tom přece teď vůbec nezáleží. Gibarian je mrtev.“

„Aha, Sartorius chce všecko svalit na něho?“

„Nevím. Nemluvil jsem s ním o tom. To je teď vedlejší. Sartorius uvažuje takhle: protože se ‚host' objeví vždycky jen tehdy, když se probouzíš, je zřejmé, že oceán si z nás vytahuje výrobní předpis během spánku. Myslí si asi, že náš nejdůležitější stav je právě spánek. Proto to dělá. A tak mu Sartorius chce poslat naši skutečnost — myšlenky z bdělého stavu, rozumíš?“

„A jak? Poštou?“

„Vtipy si nech na jindy. Chce ten svazek paprsků modulovat mozkovými proudy někoho z nás.“

Pojednou se mi rozsvítilo.

„Aha,“ řekl jsem, „a ten někdo mám být já. Ano?“

„Ano. Myslel na tebe.“

„Pěkně děkuju.“

„Co ty na to?“

Mlčel jsem. Snaut beze slova pohlédl pomalu na Harey pohrouženou do četby a vrátil se očima k mému obličeji. Cítil jsem, jak blednu. Nedalo se to ovládnout.

„Tak co?…“ zeptal se.

Pokrčil jsem rameny.

„Považuju to rentgenové kázání o velkoleposti člověka za šaškárnu. A ty taky. Anebo snad ne?“

„Opravdu?“

„Opravdu!“

„To je dobře,“ řekl a usmál se, jako kdybych splnil, co si přál. „Jsi tedy proti tomu Sartoriovu podniku?“

Nechápal jsem ještě, jak se to mohlo stát, ale z jeho pohledu jsem vyčetl, že mě dostal tam, kam chtěl. Mlčel jsem, co jsem teď také mohl říci?

„Výborně,“ odpověděl. „Protože je tady ještě druhý projekt. Přestavět Rocheovu aparaturu.“

„Anihilátor?…“

„Ano. Sartorius provedl už úvodní propočty. Dá se to udělat. A nebude to vyžadovat ani moc energie. Přístroj poběží celý den nebo i neomezenou dobu a bude vytvářet antipole.“

„Po… počkej! Jak si to představuješ?!“

„Velmi jednoduše. Bude to antipole neutrinové. Normální hmota se nezmění. Zničí to jenom… neutrinové systémy. Rozumíš?“

Usmíval se spokojeně. Seděl jsem s ústy napůl otevřenými. Pomalu se přestal usmívat. Hleděl na mne zkoumavě, čelo nakrabatěné, a čekal.

„První projekt ‚Myšlenky' tedy zamítáme. Ano? A druhý? Sartorius už nad tím sedí. Nazvěme ten projekt třeba ‚Svoboda'.“

Zavřel jsem na okamžik oči. Najednou jsem se rozhodl. Snaut nebyl fyzik. Sartorius vypojil nebo zničil videofon. To se mi hodilo.

„Já bych ho nazval spíše ‚Jatky',“ řekl jsem pomalu.

„Sám jsi přece dělal řezničinu. Nebo snad ne? Jenže tentokrát to bude něco úplně jiného. Žádní ‚hosté, žádné útvary F — nic. Už v okamžiku, kdy začne docházet k materializaci — dojde k rozpadu.“

„Špatně jsi mi rozuměl,“ odporoval jsem a vrtěl hlavou s úsměvem, o němž jsem doufal, že je sdostatek přirozený. „To nejsou morální skrupule, ale pud sebezáchovy. Mně se nechce zemřít, Snaute!“

„Co?…“

Byl překvapen. Hleděl na mne podezíravě. Vytáhl jsem z kapsy pomačkaný lístek se vzorci.

„Taky jsem o tom uvažoval. Udivuje tě to? Vždyť já první přišel s neutrinovou hypotézou, nebo ne? Podívej. Antipole je možno vzbudit. Pro obyčejnou hmotu je neškodné. To je pravda. Ale v okamžiku destabilizace, v okamžiku, kdy se neutrinový systém rozpadá, uvolňuje se přebytečná vazebná energie. Jestliže uvažujeme na jeden kilogram klidové hmoty deset na osmou ergů, pak dostaneme z jednoho útvaru F pět až sedmkrát deset na devátou. Víš, co to znamená? Malá uranová bomba, která ti najednou vybuchne uvnitř stanice.“

„Opravdu?! Ale… ale přece Sartorius s tím musel počítat..“

„Tak docela nemusel,“ odporoval jsem mu se zlomyslným úsměvem. „Víš, vtip je v tom, že Sartorius je z Frazerovy a Cajollovy školy. Podle nich se v okamžiku rozpadu veškerá vazebná energie uvolňuje ve formě světelného záření. Byl by to prostě silný záblesk, ne snad zcela neškodný, ale taky ne ničivý. Existují však jiné hypotézy, jiné teorie neutrinového pole. Podle Cayatta, podle Avalova, podle Sióny je spektrum emise značně širší a maximum připadá na gama-záření. Je to sice hezké, že Sartorius věří svým učitelům a jejich teorii, ale jsou tu také jiné teorie, Snaute. A víš, co ti řeknu?“ pokračoval jsem, protože jsem viděl, že na něho má slova zapůsobila. „Musíme také počítat s oceánem. Jestliže udělal to, co udělal, pak určitě použil optimální metody. Jinými slovy: jeho akce se mi zdály být argumentem ve prospěch té druhé školy — proti Sartoriovi.“

„Dej mi ten lístek, Kelvine..“

Podal jsem mu jej. Naklonil hlavu na stranu a snažil se přečíst mou škrábanici.

„Co je tohle?“ ukázal prstem.

Vzal jsem od něho lístek.

„Tohle? Tenzor transmutace pole.“

„Dej mi to…“

„K čemu ti to bude?“ zeptal jsem se. Věděl jsem, co odpoví.

„Musím to ukázat Sartoriovi…“

„Jak chceš,“ odpověděl jsem lhostejně. „Můžu ti to dát. Ale podívej se, tohle ještě nikdo nevyzkoušel experimentálně, neznali jsme takové systémy. On věří ve Frazera, a já to počítám podle Sióny. Řekne ti, že já nejsem žádný fyzik a Sióna taky ne. Aspoň podle něho. Jenže to je věc diskuse. A já bych nechtěl diskusi, jejímž výsledkem by bylo, že bych se k větší Sartoriově cti a slávě vypařil. Tebe můžu přesvědčit, jeho ne. A nebudu to ani zkoušet.“

„Co tedy chceš dělat?… On už na tom pracuje,“ řekl Snaut bezbarvým hlasem. Přihrbil se, všechna jeho živost zmizela. Nevěděl jsem, zda mi důvěřuje, ale bylo mi už všechno jedno.

„To, co dělá člověk, kterého chtějí zabít,“ odpověděl jsem tiše.

„Zkusím se s ním spojit. Třeba uvažuje o nějakých bezpečnostních opatřeních,“ zabručel Snaut. Zvedl ke mně oči: „Poslyš, co kdyby přece jen?… Víš, ten první projekt… Co myslíš? Sartorius bude souhlasit. Určitě. Je to… buď jak buď… jakási šance…“

„Ty v to věříš?“

„Ne,“ odpověděl okamžitě. „Ale… co nám to udělá?“

Nechtěl jsem souhlasit příliš brzy, právě na tom mi záleželo. Stával se v tom oddalovacím manévru mým spojencem.

„Uvážím to,“ řekl jsem.

„No, tak já tedy půjdu,“ zabručel a vstal. Když se zvedal z křesla, zapraskalo mu v kostech. „Tak co, dáš si udělat encefalogram?“ zeptal se a třel si prsty povrch zástěry, jako by z ní chtěl setřít neviditelnou skvrnu.

„Dobrá,“ řekl jsem.

Nevšímaje si Harey (pozorovala tu scénu mlčky, knihu na kolenou), vykročil ke dveřím. Když se za ním zavřely, vstal jsem. Rozložil jsem lístek, který jsem držel v ruce. Vzorce byly poctivé. Nefalšované. Jenom nevím, zda by se Sióna znal k mému rozvinutí těch formulek. Spíš asi ne. Trhl jsem sebou. Harey ke mně přistoupila zezadu a dotkla se mé paže.

„Krisi!“

„Copak maličká?“

„Kdo to byl?“

„Říkal jsem ti přece — doktor Snaut.“

„Co je to zač?“

„Znám ho málo. Proč se ptáš?“

„Tak se na mne díval…“

„Zřejmě ses mu líbila.“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „To nebyl takový pohled. Hleděl na mne jako… jako by.“

Trhla sebou, zvedla ke mně oči a hned je zase sklopila.

„Pojďme odtud někam pryč…“