Solaris

SNY

Když po šesti dnech nedošlo k žádné reakci, rozhodli jsme se experiment opakovat. Stanice, která visela dosud nehybně nad průsečíkem čtyřicáté třetí rovnoběžky a stošestnáctého poledníku, plula přitom ve výši čtyř set metrů nad oceánem jižním směrem, kde — jak upozorňovaly radarové hlásiče a radiogramy sateloidu — došlo ke značnému oživení aktivity plazmy

Celé dva dny bušil neviditelný svazek rentgenových paprsků modulovaný mým encefalogramem v několikahodinových intervalech do téměř úplně hladké hladiny oceánu.

Koncem druhého dne jsme byli už tak blízko pólu, že ve chvíli, kdy se kotouč modrého slunce schovával za obzor, zvěstoval purpurový nádech na oblacích na protější straně obzoru východ červeného slunce. Černou nesmírnost oceánu a pusté nebe nad ním vyplňoval v takových chvílích boj tvrdých, kovově rozžhavených, jedovatou zelení blýskajících barev s tlumenými, temnými plameny purpuru, boj, který oslňoval svou prudkostí; oceán protínaly odlesky dvou protilehlých kotoučů, dvou silných zdrojů, rtuťového a šarlatového; stačil sebemenší obláček v zenitu a hra světel klouzající spolu s těžkou pěnou po svazích vln se obohatila o nepředstavitelné duhové mihotání. Těsně po západu modrého slunce se na severozápadním obzoru objevila symetriáda, ohlášená už předtím signalizačním zařízením; splývala téměř k nerozeznání s rudě mokvající mlhou a vynořovala se z ní pouze jednotlivými zrcadlovými záblesky, jako by tam, kde se stýká nebe a plazma, vyrůstal gigantický skleněný květ. Stanice však nezměnila kurs a asi po čtvrthodině se kolos blikající červeně jako dohasínající lampa z rubínového skla schoval opět za obzor. O několik minut později vytryskl do výše několika kilometrů vysoký tenký sloup, jehož spodní část skrývalo už našim očím zakřivení planety, a bezhlučně rostl výš a výše. To očividné znamení konce symetriády, kterou jsme před chvílí viděli, hořelo na jedné polovině jako krev, na druhé zářilo jako sloup rtuti; nakonec se rozrostlo ve dvoubarevný strom, jehož stále sílící větve se slily v jediný hřibovitý mrak; jeho horní část se vydala v ohni dvou sluncí na dalekou pouť s větrem, zatímco dolní klesala neobyčejně pomalu těžkými, třetinu obzoru zastírajícími hroznovitými úlomky zpět do oceánu. Za hodinu nezbylo po té podívané ani památky.

A opět uplynuly dva dny; zopakovali jsme experiment naposledy; už nemalý kus oceánu byl popíchán jehlami rentgenových paprsků. Na jihu se objevily Arrhenidy, šestiřadý skalnatý řetěz vrcholů pokrytých jakoby sněhem; ve skutečnosti to byl nános organického původu, který svědčil o tom, že tato formace byla kdysi dnem oceánu; přesto, že ostrov byl od nás vzdálen více než tři sta kilometrů, viděli jsme jej z té výšky velmi dobře.

Tehdy jsme změnili kurs na jihovýchodní a pluli nějaký čas rovnoběžně s horskou bariérou promíchanou s mraky typickými pro červený den; nakonec zmizely i ony. Od prvního experimentu uplynulo už deset dnů.

Celou tu dobu se na stanici vlastně nic nedělo; jakmile Sartorius vypracoval program experimentu, opakovala jej pak neustále automatická aparatura a nechtěl bych přísahat na to, zda vůbec někdo kontroloval její činnost. Ale zároveň se toho na stanici dělo mnohem více, než si bylo možno přát. Ne mezi lidmi. Obával jsem se, že se Sartorius bude dožadovat toho, aby mohl obnovit svou práci na anihilátoru; čekal jsem také, jak bude reagovat Snaut, až se od Sartoria dozví, že jsem ho do jisté míry oklamal, když jsem zveličil nebezpečí, které hrozilo při pokusu zničení neutrinové hmoty. Nic z toho se však nestalo, a to z důvodů, které mi byly zpočátku záhadou; to se rozumí, že i já jsem počítal s nějakou lstí z jejich strany, s tím, že budou chtít zatajit přípravné práce, a proto jsem dennodenně chodil do místnosti bez oken přímo pod podlahou laboratoře, kde stál anihilátor. Nikdy jsem tam nikoho nenašel a vrstvička prachu pokrývajícího pláště a kabely přístroje svědčila o tom, že se ho už celé týdny nikdo nedotkl.

Snaut se stal v oné době stejně neviditelný jako Sartorius a ještě nedosažitelnější než on, protože už ani videofon v radiokabině neodpovídal na volání. Pohyby stanice musel někdo řídit, ale nedovedu říci kdo, protože mě to prostě, byť to zní sebepodivněji, nezajímalo. To, že oceán nereaguje, mne nechávalo také lhostejným, a to do té míry, že jsem po dvou či třech dnech nejen přestal s reakcí počítat anebo se jí obávat, ale docela jsem na ni i na pokus zapomněl.

Celé dny jsem proseděl buďto v knihovně, anebo v kabině s Harey, která se držela stále v mé blízkosti jako stín. Viděl jsem, že je to s námi špatné a že se tento stav apatického a bezmyšlenkovitého provizória nemůže táhnout donekonečna. Měl bych jej nějak překonat, změnit něco v našem vztahu, ale odkládal jsem už pouhou myšlenku na nějakou změnu, neschopen jakéhokoli rozhodnutí. Nedovedu to jinak vysvětlit, ale měl jsem pocit, že všechno na stanici, a zvláště to, co je mezi mnou a Harey, se odbývá ve stavu neobyčejně vratké, krkolomně navršené rovnováhy a že její narušení může všechno obrátit v prach a popel. Proč? Nevím. Nejpodivnější na tom bylo to, že i ona cítila — alespoň do jisté míry — něco podobného. Když na to myslím teď, zdá se mi, že ten pocit nejistoty, provizoria, blížícího se zemětřesení vyvolávala nijak jinak nezjistitelná, všechny paluby a prostory stanice vyplňující — přítomnost něčeho. Ačkoliv byl ještě jeden způsob, jak se dala vytušit: sny. Protože jsem nikdy předtím ani nikdy potom neměl takové vidiny, rozhodl jsem se, že si budu zapisovat jejich obsah. Jen tomu mohu vděčit, že mohu teď o nich říci alespoň něco málo, i když jsou to jen útržky zbavené téměř celého svého otřesného bohatství.

Ocital jsem se v situacích vlastně nevyslovitelných, v prostorech bez oblohy, bez země, bez podlah, stropů a stěn, jakoby zkroucen či uvězněn v substanci mně bytostně cizí, jako by celé mé tělo vrostlo v polomrtvou, nehybnou, beztvarou hroudu, anebo spíše jako bych já sám byl tou hroudou, zbaven těla, obklopen bledě růžovými, zpočátku nejasnými skvrnami vznášejícími se v prostředí s jinými optickými vlastnostmi, než jaké má vzduch, takže věci se stávaly zřetelné až zblízka, ba dokonce nadmíru, nadpřirozeně zřetelné, protože mé bezprostřední okolí v těchto snech působilo konkrétnějším a hmotnějším dojmem než skutečnost. Když jsem se probudil, měl jsem paradoxní pocit, že skutečnost, opravdová skutečnost, byla vlastně tamto, a to, co vidím, když otevřu oči, je jenom vyschlým stínem.

Toto byl tedy první obraz, počátek, z něhož se pak odvíjel sen. Kolem mne čekalo něco na povolení, na můj souhlas, na vnitřní přikývnutí, a já jsem věděl, či spíše něco ve mně vědělo, že nesmím podlehnout nesrozumitelnému pokušení, protože čím více — mlčky — slibuje, tím strašnější bude konec. Ale vlastně jsem to nevěděl, protože jinak bych se byl bál, a já jsem strach nepociťoval. Čekal jsem. Z růžové mlhy, která mě obklopovala, se vynořoval první dotek, a já, bezvládný jako špalek, vězící kdesi hluboko v tom, co mne jakoby obsahovalo, nemohl jsem ani uhnout, ani se pohnout, a tamto zkoumalo mé vězení doteky, zároveň slepými i vidoucími, a pak to byla už jakoby ruka, která mě tvořila; do tohoto okamžiku jsem neměl zrak — a teď jsem najednou prohlédl, pod prsty putujícími popaměti po mém obličeji vystupovaly z nicoty mé rty, tváře, pak — jak se onen dotek rozložený na nekonečně drobné úlomky šířil — měl jsem už i obličej a dýchající tělo, které povolal k existenci tento symetrický akt stvoření; symetrický proto, protože i já, tvořen, jsem tvořil, a přede mnou se objevil obličej, který jsem ještě nikdy neviděl, cizí i známý, snažil jsem se mu podívat do očí, ale nepodařilo se mi to, protože proporce všeho byly jiné, změněné, neexistoval tu žádný směr a my jsme se jen v jakémsi pohroužení do modlitby navzájem odhalovali a stávali se; a už jsem byl živý, sám sebou, ale umocněný, jakoby bez hranic, a ona druhá bytost — žena? — setrvávala nehybně se mnou. Vyplňoval nás tep a byli jsme jedno. A tu se pojednou do pomalosti této scény, mimo niž jako by nic neexistovalo a existovat nemohlo, začalo vkrádat něco nevýslovně krutého, nepředstavitelného, něco, co bylo v rozporu s přírodou. Týž dotek, který nás stvořil a neviditelným zlatým pláštěm přilnul k našim tělům, začal pojednou vyvolávat pocit mravenčení. Naše těla, nahá a bílá, začala plout a černat v proudu svíjejících se červů, kteří ucházeli z nás jako vzduch, a najednou jsem byl — jsme byli — jsem byl třpytivou, splétající se a opět se rozplétající, zimničně roztřesenou masou červovitého pohybu, bez konce, nekonečnou, a v oné bezbřehosti — ne! — já, bezbřehost, jsem vyl, mlčky vyl po zhasnutí, po konci, ale právě tehdy jsem se porozbíhal na všechny strany současně a plnil se jako stoupající řeka utrpením pronikavějším než jakákoliv skutečnost, zestonásobeným, zkoncentrovaným v černých a rudých dálkách, hned tuhnoucím v kámen, hned zase kulminujícím kdesi v záři jiného slunce nebo světa.

Toto byl nejjednodušší sen, jiné bych nedovedl vypovědět, protože pro gejzíry hrůzy, které z nich tryskaly, nelze v lidském vědomí v bdělém stavu najít žádné ekvivalenty. O Hareyině existenci jsem v těch snech nevěděl, ale nenacházel jsem v nich ani žádné vzpomínky, ani zkušenosti z minulého dne.

Přicházely i jiné sny, v nichž jsem se v nehybně ztuhlé temnotě cítil jako předmět jakýchsi důkladných, pomalých vyšetření, při nichž nebylo použito žádných konkrétních nástrojů; bylo to jakési prolínání, drobení, ztrácení se až do absolutní prázdnoty a posledním patrem, dnem těch bezhlesých, vniveč obracejících ukřižování byl strach, jehož pouhé vzpomenutí ve dne zrychlovalo tep srdce.

A stejné, jakoby vyrudlé dny plné odporu ke všemu se ospale vlekly a já byl ve stavu krajní lhostejnosti; jen nocí jsem se bál, a nevěděl jsem, jak jim uniknout; bděl jsem spolu s Harey, která spánek vůbec nepotřebovala, líbal jsem ji a mazlil se s ní, ale věděl jsem, že mi nejde ani o ni, ani o mne, že dělám všechno v obavě před spánkem, a ona, ač jsem jí o těch otřesných přízracích neřekl slovo, musela asi něco tušit, protože jsem v jejím znehybnění vyciťoval vědomí neustálého pokořování, ale nedovedl jsem si pomoci.

Řekl jsem už, že jsem se celou tu dobu nesetkal ani se Snautem, ani se Sartoriem. Snaut dával však o sobě co pár dní vědět, někdy lístkem, ale častěji telefonickým zavoláním. Vyptával se, zda jsem nezpozoroval nějaký nový jev, nějakou změnu, která by se dala vysvětlit jako reakce na tolikrát opakovaný experiment. Odpovídal jsem, že ne, a kladl mu tutéž otázku. Snaut na obrazovce odpovídal jen zavrtěním hlavou.

Patnáctý den po skončení pokusu jsem se probudil dříve než jindy, tak unaven příšerným snem, že mi bylo, jako bych otevřel oči po spánku vyvolaném silnou narkózou. Nezastřeným oknem jsem v prvních záblescích červeného slunce, jehož obrovské prodloužení protínalo tabuli oceánu řekou purpurového ohně, spatřil, jak se dosud mrtvá plocha neznatelně kalí. Její čerň napřed pobledla, jako by ji pokryla vrstva mlhy, jenže ta mlha měla příliš hmotnou konzistenci. Tu a tam v ní vznikla centra neklidu, až nakonec nedefinovatelný pohyb zachvátil celý viditelný prostor. Čerň zmizela, zastřena jakýmsi povlakem světle růžovým na hřbetech a perleťově hnědým v údolích vln, který ji jakoby rozpouštěl. Toto zpočátku střídavé zbarvení modelující tu podivnou pokrývku oceánu do dlouhých řad vln ztuhlých jakoby v pohybu, se najednou promíchalo a vzápětí se celý oceán pokryl hrubobublinatou pěnou, která se v obrovských plachtách začala zvedat a vzlétat až pod samu stanici a všude kolem ní. Ze všech stran najednou vzlétaly k rezavému, prázdnému nebi blanokřídlé pěnové oblaky, rozprostřené vodorovně, s balónovitě ztluštělými okraji, naprosto nepodobné mrakům. Ty, které svými vodorovnými šmouhami zaclonily nízko stojící sluneční kotouč, byly v kontrastu s jeho výhní černé jako uhel, jiné, které se vznášely poblíž slunce, podle úhlu, v jakém na ně dopadaly vycházející paprsky, byly buď rezavé, nebo hořely višňově anebo nachověly; a tento proces pokračoval, jako by se oceán loupal v krvavých vrstevnicích a hned pod nimi ukazoval svou černou hladinu, hned ji zase zahaloval novým příkrovem ztuhlých pěn. Některé z těchto útvarů plachtily vzhůru docela blízko stanice, těsně kolem oken, sotva pár metrů od nich, ba jednou se jeden takový oblak otřel svým napohled hedvábným povrchem o sklo; a zatím ona hejna, která vzlétla jako první, byla na pozadí oblohy už sotva vidět, vypadala jako rozprášení ptáci a rozplývala se v zenitu jako průhledný prach.

Stanice se zastavila a stála tak na místě asi tři hodiny, ale podívaná neustávala. Nakonec, když už slunce sklouzlo pod obzor a oceán pod námi zahalila tma, stoupaly k nebi v celých tisících roje narudlých siluet, stoupaly výš a výš a pluly v nekonečných zástupech jako na neviditelných drátkách, nehybné, nic nevážící; a toto majestátní nanebevstoupení jakoby rozedraných křídel trvalo tak dlouho, dokud je nepohltila úplná tma.

Celý ten jev, otřesný svou klidnou obrovitostí, vyděsil Harey, ale nedovedl jsem jí o něm nic říci, pro mne, solaristu, byl stejně nový a nepochopitelný jako pro ni. Avšak formy a útvary nezaznamenané dosud v žádném katalogu lze na Solaris spatřit dvakrát až třikrát do roka, a při troše štěstí dokonce častěji.

Příští noci, asi hodinu před východem modrého slunce, jsme byli svědky dalšího úkazu: oceán fosforeskoval. Napřed se na jeho hladině, kterou jsme ve tmě neviděli, objevily jednotlivé skvrny světla, či spíše třpytu, bělavého, rozmazaného, a pohupovaly se souhlasně s pohybem vln. Slévaly se, rozšiřovaly, až nakonec se ten přízračný třpyt prostíral od obzoru k obzoru. Intenzita světla vzrůstala asi patnáct minut; pak celý jev skončil velmi překvapivým způsobem: oceán začal hasnout, od západu postupovalo frontou širokou snad stovky mil pásmo temna, a když došlo ke stanici a minulo ji, bylo vidět tu část oceánu, která ještě fosforeskovala, jako zář ustupující stále dál na východ a sahající vysoko k tmavému nebi. Když dosáhla obzoru, podobala se chvíli obrovské polární záři a ihned potom zhasla. Když brzy nato vyšlo slunce, prostírala se pod stanicí, až kam oko dohlédlo. Znovu prázdná, mrtvá plocha, jen mírně poznamenaná vráskami vln posílajících do oken rtuťové záblesky. Fosforescence oceánu byl jev už popsaný; v jistém procentu případů byla pozorována před výbuchem asymetriád, jinak to byl spíše typický příznak lokálně zvýšené aktivity plazmy. Avšak v následujících čtrnácti dnech se ani venku, ani ve stanici nic dalšího nepřihodilo. Jen jednou, uprostřed noci jsem uslyšel vzdálený křik, který jako by přicházel odnikud a odevšad zároveň; byl to křik nesmírně vysoký, pronikavý, táhlý, vlastně do nadlidských rozměrů znásobené kvílení; vytržen z příšerného snu, dlouho jsem ležel a vposlouchával se v něj, nejsa si zcela jist, zda i ten křik není jen sen. Den předtím se z laboratoře, která ležela částečně nad naší kabinou, ozývaly tlumené zvuky, jako by někdo přemisťoval nějaké velmi těžké věci nebo přístroje. Zdálo se mi, že onen křik se ozývá také shora; to by bylo ovšem dost nepochopitelné, protože obě patra byla od sebe oddělena zvukotěsným stropem. Ten agonální hlas bylo slyšet téměř půl hodiny. Zpocený, napůl šílený, chtěl jsem už běžet nahoru, tak mi drásal nervy. Ale křik nakonec zmlkl a opět bylo slyšet jenom přemisťování těžkých kusů.

Dva dny nato, večer, když jsme s Harey seděli v malé kuchyňce, vstoupil neočekávaně Snaut. Měl na sobě oblek, opravdický pozemský oblek, který ho úplně změnil. Zdál se větší a starší. Téměř na nás ani nepohlédl, šel ke stolu, sklonil se nad něj, a aniž se posadil, začal jíst přímo z konzerv studené maso, k němuž přikusoval chléb. Strkal přitom rukáv do konzervy, takže ho měl celý zamaštěný.

„Špiníš si rukáv,“ řekl jsem.

„Hm?“ zahuhňal plnými ústy. Jedl, jako by neměl celé dny nic v ústech. Pak si nalil půl sklenice vína, vypil je jedním lokem, utřel si rty, oddechl si a rozhlédl se kolem sebe překrvenýma očima. Podíval se na mne a zabručel:

„Ty si dáváš růst plnovous?… Heleme ho!..“

Harey házela hlučně nádobí do dřezu. Snaut se začal lehce kolébat na podpatcích a začal si jazykem čistit zuby; všelijak se přitom ušklíbal a hlasitě mlaskal. Zdálo se mi, že to dělá úmyslně.

„Nechce se ti holit, co?“ zeptal se a vyzývavě se na mne zahleděl.

Neodpověděl jsem.

„Pozor!“ prohodil po chvíli. „Dobře ti radím. On se taky napřed přestal holit.“

„Jdi spát,“ zabručel jsem.

„Cože? Tůdle! Proč bychom si nemohli popovídat? Poslyš, Kelvine, a co když on to s námi myslí dobře? Třeba nám chce udělat radost, jenže ještě neví jak? Čte nám naše přání z mozků, ale my si uvědomujeme jen dvě procenta nervových procesů. On nás tedy zná líp než my sami. Nezbývá tedy než ho poslouchat. Souhlasit s ním. Nemyslíš? Ty nechceš? Proč,“ hlas se mu plačtivě zlomil, „proč se neoholíš?“

„Přestaň,“ houkl jsem, „jsi opilý.“

„Cože? Opilý? Já? A co má být? Nesmí se snad člověk, který nesl své lejno z jednoho konce Galaxie na druhý, jen aby se dozvěděl, zač vůbec stojí, nesmí se snad takový člověk opít? A proč ne? Ty věříš v poslání člověka, he, Kelvine? Gibarian mi o tobě vyprávěl ještě předtím, než si nechal růst plnovous… Jsi přesně takový, jak říkal… Jenom nechoď do laboratoře, ještě bys tam ztratil víru… Tam tvoří Sartorius, náš Faust, náš Trucfaust, hledá prostředek proti nesmrtelnosti, rozumíš? To je poslední rytíř svatého Kontaktu, takový, jakého si my můžeme dovolit.. jeho poslední nápad nebyl taky špatný — prodlužovaná agónie. Dobré, že? Agonia perpetua… věčná agónie… sláma… slaměné klobouky… Jak vlastně můžeš nepít, Kelvine?“

Jeho oči, téměř skryté pod nateklými víčky, spočinuly na Harey, která stála bez hnutí u stěny.

„Ó, Afrodité bílá, z oceánu rodem, dlaň tvá, božstvím zasažená…“ začal recitovat a zakuckal se smíchem.

„Téměř… přesně to… souhlasí… viď, Kel… vine?…“ vyrážel mezi kašlem.

Byl jsem ještě stále klidný, ale ten klid začal tuhnout ve studený vztek.

„Přestaň!“ sykl jsem. „Přestaň a zmiz!“

„Vyhazuješ mě? Ty taky? Dáváš si růst plnovous a vyhazuješ mě? Už nechceš, abych tě varoval, abych ti radil, jako jeden opravdový hvězdný druh druhému? Kelvine, hele, otevřeme otvory ve dně a budeme na něj volat, tam dolů, třeba to uslyší? Jenže jak on se vlastně jmenuje? Jen si představ, dali jsme jména všem hvězdám a planetám — a co jestliže se už nějak jmenovaly? Takové uzurpátorství! Poslyš, pojďme tam. Budeme křičet… řvát… řekneme mu, co z nás udělal, třeba se vyděsí… postaví nám stříbrné symetriády a pomodlí se za nás svou matematikou… a zasype nás zakrvácenými anděly a jeho bolest bude naší bolestí, jeho strach naším strachem a bude nás proboha prosit, aby přišel konec. Protože to všechno, co on je a co dělá, je prosbou o konec. Proč se nesměješ? Já přece jenom žertuju. Možná že kdybychom měli — jako rasa — více smyslu pro humor, nebylo by k tomu došlo. Víš, co on chce udělat? On ho chce potrestat, ten oceán, chce ho donutit, aby křičel všemi horami najednou… ty si myslíš, nebude mít odvahu předložit tenhle plán ke schválení tomu sklerotickému areopagu, který nás sem poslal jako vykupitele cizích hříchů? Máš pravdu, je zbabělý, ale jenom kvůli kloboučku. Se slaměným kloboučkem se nesvěří nikomu, tak odvážný zas není ten náš Faust…“

Mlčel jsem. Snaut se držel na nohou stále hůř. Po tvářích mu stékaly slzy a padaly na oblek.

„Kdo to udělal? Kdo to z nás udělal? Gibarian? Giese? Einstein? Platón? To byli zločinci — abys věděl! Uvědom si, v raketě může člověk prasknout jako bublina anebo ztuhnout v led anebo tak prudce vykrvácet, že ani nekvikne — a potom jen kostičky haraší v plechu a krouží po Newtonových oběžných drahách poopravených Einsteinem — taková naše štěrkátka pokroku! A my, celí žhaví do toho, protože to je krásná cesta, jsme konečně došli, a tady, v těch kamrlících, nad těmihle talíři, mezi nesmrtelnými myčkami nádobí, se zástupem věrných skříní a nám oddaných klozetů — tady jsme našli své naplnění… však se podívej, Kelvine! Kdybych nebyl opilý, nemluvil bych takhle, ale někdo to přece musí už jednou vyslovit. Někdo už jednou musí? Ty si tady sedíš, dítě na jatkách, vlasy ti rostou… Čí vinou? Odpověz si sám…“

Pomalu se otočil a odcházel; na prahu se chytil dveří, aby neupadl, ještě chvíli jsme slyšeli ozvěnu jeho kroků, jak se k nám vracela z chodby. Uhýbal jsem před Hareyiným pohledem, ale naše oči se přece jen znenadání setkaly. Chtěl jsem k ní jít, obejmout ji, pohladit ji po vlasech, ale nemohl jsem. Nemohl.