SARTORIUS

Chodba byla prázdná. Vedla napřed rovně, pak se stáčela doleva. Nebyl jsem nikdy na stanici, ale při výcviku jsem bydlil šest týdnů v její přesné kopii, kterou mají v Institutu na Zemi. Věděl jsem, kam vedou hliníkové schody. Knihovna nebyla osvětlena. Popaměti jsem nahmatal vypínač. Když jsem si v kartotéce vyhledal první svazek Solaristické ročenky i s dodatkem a stiskl knoflík, rozsvítilo se červené světlo. Podíval jsem se do registrátoru — knihu měl vypůjčenou Gibarian. Stejně tak druhou, onen „Malý apokryf“. Zhasl jsem světlo a vrátil se dolů. Bál jsem se vstoupit do jeho kajuty, přestože jsem předtím uslyšel vzdalující se kroky. Mohla se tam vrátit. Hezkou chvíli jsem stál přede dveřmi, až jsem se konečně přemohl, zaťal zuby a vstoupil.

Osvětlený pokoj byl prázdný. Začal jsem se prohrabovat v knihách na podlaze pod oknem; po chvíli jsem však přistoupil ke skříni a zavřel ji. Nesnesl jsem pohled na to prázdné místo mezi kombinézami. Pod oknem dodatek nebyl. Bral jsem do ruky systematicky svazek za svazkem, až jsem konečně dospěl k poslední hromadě knih mezi postelí a skříní; tam jsem hledanou knihu našel.

Doufal jsem, že v ní objevím nějaké další vodítko — a skutečně, ve jmenném indexu byla záložka a červenou tužkou zatrženo jméno, které mi nic neříkalo: André Berton. Vyskytovalo se na dvou různých stránkách. Nalistoval jsem si napřed tu, která byla blíže začátku, a dozvěděl jsem se, že Berton byl náhradním pilotem na Shannahanově lodi. Další zmínka o něm byla o více než sto stran dál. Bezprostředně po přistání zachovávala expedice maximální opatrnost, ale když bylo po šestnácti dnech zřejmé, že plazmatický oceán nejen neprojevuje žádné známky agresivity, ale dokonce před každým předmětem, který se přiblíží k jeho hladině, ustupuje a všemožně se vyhýbá přímému kontaktu s přístroji nebo lidmi, zmírnili Shannahan a jeho zástupce Timolis přísná bezpečnostní opatření, neboť velmi znesnadňovala a zdržovala výzkumné práce.

Expedice se pak rozdělila na malé dvou a tříčlenné skupinky, které podnikaly lety nad oceánem, někdy až do vzdálenosti několika set mil. Vrhače, kterých používali předtím jako ochranné clony kolem místa, kde právě pracovali, umístili kolem základny. První čtyři dny po této změně metodiky uběhly bez sebemenší nehody, nepočítáme-li občasné závady na kyslíkových aparátech u skafandrů; ukázalo se totiž, že výpustné ventily jsou příliš citlivé na korozivní působení jedovaté atmosféry. Museli je proto téměř denně vyměňovat.

Pátý den, tedy jedenadvacátý den od přistání, podnikli dva vědci, Carrucci a Fechner (první byl radiobiolog, druhý fyzik), průzkumný let nad oceánem v malém dvoumístném aeromobilu. Nebyl to létající stroj, ale vznášedlo pohybující se na vzduchovém polštáři.

Když se po šesti hodinách nevrátili, vyhlásil Timolis, který za Shannahanovy nepřítomnosti vedl základnu, poplach a poslal všechny lidi, jež měl k dispozici, aby pátrali po zmizelých.

Nešťastnou shodou okolností bylo toho dne, asi hodinu poté, co vyrazily průzkumné skupiny, přerušeno rádiové spojení. Příčinou byla veliká skvrna na červeném slunci, která vysílala do horních vrstev atmosféry silné korpuskulární záření. Pracovaly jen přístroje na ultrakrátkých vlnách, jež umožňovaly spojení maximálně do vzdálenosti pětadvaceti mil. K dovršení všeho zlého zhoustla před západem slunce mlha a pátrání muselo být přerušeno.

Teprve při návratu na základnu objevila jedna ze záchranných skupin aeromobil ve vzdálenosti sotva 80 mil od břehu. Motor pracoval a stroj se nepoškozen vznášel nad vlnami. V průhledné kabině seděl napůl v bezvědomí pouze jeden člověk — Carrucci.

Dopravili aeromobil na základnu a Carrucciho se ujal lékař; ještě téhož večera přišel k sobě. O Fechnerově osudu nedovedl nic říci. Pamatoval se jen, že když se už hodlali vydat na zpáteční cestu, začalo se mu špatně dýchat. Výdechový ventil jeho dýchacího přístroje se zasekával a do skafandru pronikalo při každém nadechnutí nepatrné množství jedovatých plynů.

Fechner, který se pokoušel Carrucciho přístroj opravit, se musel odpoutat a vstát ze svého místa. To byla poslední věc, na niž se Carrucci pamatoval. Podle dobrozdání odborníků se pak události vyvíjely asi takto: při opravě Carruciho přístroje otevřel Fechner střechu kabiny pravděpodobně proto, že mu nízká kopulka bránila v pohybu. Bylo to dovoleno, protože kabina těchto dopravních prostředků není hermetická a chrání jen před atmosférickými vlivy a před větrem. Při těchto manipulacích se pravděpodobně porouchal i Fechnerův kyslíkový přístroj, Fechner se v omámení vytáhl nahoru, dostal se otvorem kopule na trup stroje a spadl do oceánu.

Do soumraku — navazuji opět na události, které tomu předcházely — se vrátily všechny stroje, nasazené do záchranné akce, až na velikou nákladní helikoptéru, kterou pilotoval Berton.

Objevil se nad základnou téměř hodinu poté, co nastala tma, když o něho měli už všichni vážné obavy. Byl ve stavu nervového šoku. Vystoupil sice ze stroje sám, bez pomoci, ale zřejmě jen proto, aby se mohl okamžitě dát na útěk. Když ho zadrželi, křičel a plakal. U muže, který měl za sebou sedmnáct let kosmických cest, a to často za velmi těžkých podmínek, to bylo udivující.

Lékaři usuzovali, že i Berton se nadýchal jedovaté atmosféry. I když se mu pak napohled vrátila duševní rovnováha, nechtěl ani na chvíli opustit hlavní raketu expedice, ba ani přistoupit k oknu, odkud bylo vidět oceán. Po dvou dnech prohlásil, že by chtěl podat zprávu o svém letu. Velmi na to naléhal, neboť jak tvrdil, jeho hlášení bude mít neobyčejný význam. Když jeho zprávu prozkoumala expediční vědecká rada, prohlásila ji za chorobný výplod mozku otráveného atmosférickými plyny a jako takový ji nepřiložila ke kronice expedice, ale k Bertonovu chorobopisu. Tím byla celá záležitost uzavřena.

Tolik jsem se dozvěděl v dodatku. Bylo mi jasné, že podstata věci bude zřejmě v samé Bertonově zprávě, v tom, co vyvolalo u onoho pilota dálkových kosmických tras nervový šok. Pustil jsem se podruhé do přehazování knih, ale „Malý apokryf“ se mi nepodařilo najít. Byl jsem už hodně unaven, a tak jsem další hledání odložil na zítřek a opustil Gibarianův pokoj. Když jsem stoupal po hliníkovém schodišti, všiml jsem si, že na jeho stupních leží čtverce světla padajícího shora. Sartorius stále ještě pracuje, i v tuto dobu! Rozhodně ho musím vidět, řekl jsem si.

Nahoře bylo poněkud tepleji. Širokou, nízkou chodbou províval slabý vánek. Proužky papíru u ventilačních výduchů se zuřivě třepotaly. Dveře hlavní laboratoře byly z tlusté tabule drsného skla v kovovém rámu. Sklo bylo zevnitř zastřeno něčím tmavým; světlo pronikalo jen úzkými okénky u stropu. Zatlačil jsem do dveří. Jak jsem předpokládal, nepovolily. Uvnitř bylo ticho, jen tu a tam se ozvalo slabé zasyčení jakoby plynového plamene. Zaklepal jsem — žádná odpověď.

„Sartorie!“ zavolal jsem. „Doktore Sartorie! To jsem já, ten nový, Kelvin! Musím s vámi mluvit, otevřte, prosím vás!“

Slabé harašení, jako by někdo šlapal po zmuchlaném papíru, a opět ticho.

„To jsem já, Kelvin! Přece jste o mně slyšel! Přiletěl jsem před několika hodinami Prométheem!“ Volal jsem, ústa u štěrbiny mezi dveřmi a kovovým rámem. „Doktore Sartorie! Nikdo tady není, jenom já! Otevřte!“

Mlčení. Pak slabý šramot. Několikeré velmi výrazné cvaknutí, jako by někdo kladl kovové nástroje na kovový podnos. A najednou jsem strnul úžasem. Ozvala se série drobných krůčků, jakoby dětské cupitání: rychlé, spěšné ťapkání malých nožek. Asi… asi je někdo velmi obratně napodoboval na nějaké prázdné, dobře rezonující krabici.

„Doktore Sartorie!!!“ zařval jsem. „Tak otevřete nebo ne?!“

Žádná odpověď, jen znovu to dětské cupitání a zároveň několik rychlých, rázných, ale slabě slyšitelných kroků. Jako kdyby někdo šel po špičkách. Ale jde-li, nemůže přece současně napodobovat dětské kroky? Ostatně, co je mi do toho! Pomyslil jsem si. Už jsem se dál ani nepokoušel potlačovat vztek, který se mne začínal zmocňovat, a zaburácel jsem:

„Doktore Sartorie!!! Neletěl jsem šestnáct měsíců proto, abych se teď zalekl vaší komedie!!! Počítám do desíti. Potom vyrazím dveře!!!“

Pochyboval jsem, zda se mi to podaří.

Tlak plynové pistole není příliš silný, ale byl jsem rozhodnut splnit hrozbu za každou cenu, i kdybych měl jít hledat výbušné nálože, kterých bylo ve skladišti jistě dost. Řekl jsem si, že se nesmím poddat, to znamená, že si nemohu dovolit hrát s kartami poznamenanými třeštěním, které mi situace neustále nabízí.

Ozval se zvuk, jako by někdo s někým zápasil anebo někoho někam strkal, závěs uvnitř se odhrnul asi o půl metru, na tabuli matných, jakoby jinovatkou pokrytých dveří padl stín a lehce chraptivý vysoký hlas promluvil:

„Otevřu, ale musíte mi slíbit, že nevstoupíte dovnitř.“

„Tak proč potom chcete otvírat?!“ houkl jsem.

„Vyjdu k vám ven.“

„Dobrá. Slibuju.“

Ozvalo se slabé zaharašení klíče v zámku, tmavá silueta, zaclánějící půlku dveří, opět pečlivě zatáhla závěs, pak se tam chvíli odehrávaly nějaké složité manipulace, slyšel jsem praskot popostrkovaného dřevěného stolku — a konečně se tabule dveří pootevřela natolik, že Sartorius mohl proklouznout na chodbu. Stál přede mnou a svým tělem chránil dveře. Byl neobyčejně vysoký, hubený, zdálo se, že se jeho tělo pod bezovým trikotem skládá jen ze samých kostí. Kolem krku měl černý šátek; přes rameno mu visel složený pracovní plášť, popálený chemikáliemi. Podivuhodně úzkou hlavu nakláněl na stranu. Téměř půlku obličeje mu zakrývaly tmavé brýle, takže jsem neviděl jeho oči. Měl dlouhou dolní čelist, silné rty a obrovské, jakoby omrzlé, zsinalé uši. Byl neoholen. Od zápěstí mu na tkaničkách visely ochranné rukavice z červené gumy proti záření. Stáli jsme tak chvíli proti sobě a dívali se jeden na druhého s neskrývaným nepřátelstvím. Zbytky jeho vlasů (vypadalo to, že se strojkem sám stříhá na ježka) měly olověný odstín, vousy byly úplně šedivé. Čelo měl opálené jako Snaut, ale asi jen do poloviny. Na slunci nosil zřejmě nějakou čepičku.

„Poslouchám,“ řekl konečně. Měl jsem dojem, že nečeká ani tak na to, co mu řeknu já, jako že spíše — záda stále opřena o skleněnou tabuli — napjatě naslouchá, co se děje v prostoru za ním. Pěknou chvíli jsem nevěděl, jak začít, abych neřekl nějakou hloupost.

„Jmenuju se Kelvin… musel jste o mně už slyšet,“ začal jsem. „Jsem totiž… byl jsem Gibarianův spolupracovník…“

Jeho hubený obličej jakoby složený ze samých svislých čar — tak nějak vypadal asi Don Quijote — zůstal bez jakékoholiv výrazu. Černá vypouklá destička brýlí namířených na mne mi nesmírně ztěžovala mluvení.

„Dozvěděl jsem se, že Gibarian je — mrtev,“ řekl jsem s pomlkou před posledním slovem.

„Ano. A dál?“

Zaznělo to netrpělivě.

„Spáchal sebevraždu?… Kdo našel jeho tělo, vy nebo Snaut?“

„Proč s tím jdete na mne? Doktor Snaut vám to neřekl?…“

„Rád bych slyšel, co o tom víte vy…“

„Vy jste psycholog, doktore Kelvine?“

„Ano. Proč?“

„Vědec?“

„Ano. Jenže co to má s tím…“

„Už jsem si totiž myslel, že jste kriminální úředník nebo policista. Teď jsou dvě hodiny čtyřicet a vy, místo abyste se snažil zapojit do výzkumů probíhajících na stanici, což by se snad dalo ještě pochopit, se napřed pokoušíte neurvale vniknout do laboratoře a teď mě tady vyslýcháte, jako kdybych byl z něčeho podezřelý.“

S námahou, od níž mi na čele vystoupil pot, jsem se ovládl.

„Vy jste podezřelý, Sartorie!“ řekl jsem tlumeným hlasem.

Chtěl jsem se ho stůj co stůj dotknout, proto jsem zarputile dodal:

„A vy to moc dobře víte!“

„Jestliže to neodvoláte a neomluvíte se mi, budu si na vás stěžovat v rádiovém hlášení, Kelvine!“

„Zač se vám mám omlouvat? Za to, že místo abyste mě přijal, místo abyste mě slušně zasvětil do toho, co se tady děje, zamknete se a zabarikádujete v laboratoři? Copak jste už úplně přišel o rozum? Co jste vlastně zač — vědec anebo ubohý zbabělec? Co? Nechtěl byste mi odpovědět?“

Sám už nevím, co všechno jsem na něho ještě řval. V jeho obličeji se však nepohnul ani sval. Jenom veliké kapky potu mu stékaly po bledé pórovité pleti. Pojednou jsem pochopil: vůbec mě neposlouchá! Obě ruce měl za zády a držel jimi vší silou dveře, které se lehce pohnuly, jako by do nich někdo tlačil z druhé strany.

„Prosím… jděte… pryč,“ zasténal znenadání podivným pisklavým hlasem. „Jděte… proboha, jděte už! Jděte dolů, já tam přijdu, přijdu, udělám všechno, co budete chtít, ale prosím vás, jděte!!!“

Jeho hlas vyjadřoval takové utrpení, že jsem úplně zpitomělý natáhl instinktivně ruce a chtěl mu pomoci držet dveře, s nimiž zřejmě nejvíce zápasil; ale on najednou ze sebe vyrazil tak strašný výkřik, jako bych se na něho rozmáchl nožem. Dal jsem se tedy pozpátku na ústup. A Sartorius křičel neustále svým falzetem:

„Jdi! Jdi už!“ a hned zase: „Už jdu! Hned se vrátím! Už jdu! Ne! Ne!!!“

Pootevřel dveře a doslova se vrhl dovnitř. Zdálo se mi, že ve výši jeho prsou se mihlo něco zlatavého, něco jako nějaký lesklý kotouč, z laboratoře se ozvaly jakési tlumené, zmatené zvuky, závěs odlétl stranou, na skleněné obrazovce se mihl dlouhý, vysoký stín, závěs se opět vrátil na své místo a pak už nebylo vidět nic. Co se tam jen děje? Zadupaly kroky, bláznivá honička ustala v pronikavém skleněném randálu a pak jsem uslyšel nevázaný dětský smích…

Nohy se pode mnou třásly; rozhlédl jsem se na všechny strany. Nastalo ticho. Posadil jsem se na nízkou okenní předprseň z plastické hmoty. Seděl jsem tam snad čtvrt hodiny — nedovedu to odhadnout — jako bych na něco čekal anebo spíš s nervy tak přetaženými, že se mi nechtělo ani vstát. Hlava jako by se mi chtěla rozskočit. Kdesi ve výšce jsem uslyšel táhlý skřípot a zároveň se kolem mne rozjasnilo.

Ze svého místa jsem viděl pouze část kruhové chodby, která vedla kolem laboratoře. Ta byla v nejvyšším místě stanice, těsně pod horním ochranným pancířem, proto zde byly vnitřní stěny vyduté a šikmé. Vždycky po několika metrech v nich byla okna, která připomínala střílny. Vnější příklopy na těchto oknech se právě zvedaly, modrý den končil. Tlustými tabulemi tryskl dovnitř oslňující jas. Každá niklová lišta, každá klika se rozhořela jako malé slunce. Dveře od laboratoře — ona veliká tabule drsného skla — se rozžhavily jako otvor u pece. Hleděl jsem na své ruce sepjaté na kolenou; v tom příšerném světle úplně zšedly. V pravici jsem svíral plynovou pistoli. Neměl jsem ani potuchy, kdy a jak jsem ji vytrhl z pouzdra. Zasunul jsem ji tam zpátky. Bylo mi už jasné, že mi nepomůže ani atomový vrhač. Čeho bych jím dosáhl? Měl jsem jím snad rozbít dveře? Vniknout do laboratoře?

Vstal jsem. Sluneční kotouč zapadající do oceánu, podobný atomovému výbuchu, vyslal za mnou svazek vodorovných, téměř hmotných paprsků. Když zasáhly mou tvář (to už jsem sestupoval po schodech), měl jsem pocit, jako by mi na ni někdo přiložil rozehřáté pečetítko.

V polovině schodů jsem si to rozmyslil a vrátil jsem se nahoru. Obešel jsem laboratoř. Jak jsem už řekl, chodba vedla kolem ní. Asi po sto krocích jsem se ocitl na jejím opačném konci, před zcela stejnými skleněnými dveřmi. Nepokoušel jsem se otevřít je, věděl jsem, že jsou zamčeny.

Hledal jsem nějaké okénko ve stěně z plastické hmoty nebo aspoň škvíru. V pomyšlení na to, že bych mohl Sartoria špehovat, jsem neviděl vůbec nic ničemného. Chtěl jsem prostě učinit konec domněnkám a poznat pravdu, třebaže jsem si nedovedl představit, jak ji budu moci pochopit.

Napadlo mi, že do laboratorních sálů padá světlo stropními okny ve vrchním plášti, a že kdybych se dostal ven, mohl bych jimi snad nahlédnout dovnitř. Musel jsem však napřed dolů pro skafandr a kyslíkový přístroj. Stál jsem u schodů a uvažoval, zda to vůbec stojí za tu námahu. Bylo dost pravděpodobné, že sklo stropních oken je matné, ale co jiného mi zbývalo? Sestoupil jsem do prostředního podlaží. Musel jsem projít kolem radiokabiny. Dveře byly dokořán. Snaut seděl v křesle tak, jak jsem ho opustil. Spal. Když se ozvaly mé kroky, trhl sebou a otevřel oči.

„Ahoj, Kelvine!“ ozval se ochraptěle.

Mlčel jsem.

„Tak co, dozvěděl ses něco?“ zeptal se.

„Ovšem,“ odpověděl jsem pomalu. „Sartorius není sám.“

Ušklíbl se.

„No prosím! Tak aspoň něco. Říkáš, že má hosty?“

„Nechápu, proč nechcete říct, co to je,“ prohodil jsem jakoby mimochodem. „Přece když tady zůstanu, stejně se to dříve nebo později dozvím. Tak k čemupak to tajnůstkaření?“

„Pochopíš to, až budeš mít sám hosty,“ řekl. Připadal mi, jako by na někoho čekal a neměl příliš mnoho chuti bavit se.

„Kam jdeš?“ prohodil, když jsem se otočil k odchodu. Neodpověděl jsem.

Letištní halu jsem našel tak, jak jsem ji opustil. Na vyvýšené plošině stál můj ožehlý kontejner otevřený dokořán. Přistoupil jsem k věšáku se skafandry, ale v tu chvíli mě přešla chuť ke ztřeštěnému výstupu na svrchní pancéř. Otočil jsem se na patě a sestoupil po točitých schůdkách dolů, ke skladištím. Úzká chodba byla plná ocelových lahví a beden uložených jedna na druhé. Stěny zde byly z holého kovu, a ten se ve světle leskl sinavým svitem. Ještě několik desítek kroků a pod stropem se objevilo ojíněné potrubí chladicí aparatury. Dal jsem se jím vést. Vedlo silnou zděří z umělé hmoty do neprodyšně uzavřené místnosti. Když jsem otevřel těžké, na dvě dlaně tlusté dveře s gumovým těsněním kolem dokola, ovanul mě chlad pronikající až do kostí. Zachvěl jsem se. Ze spleti trubek a spirál, potažených tlustou vrstvou jíní, visely ledové krápníky. Také zde stály bedny a kontejnery pokryté vrstvičkou sněhu; police na stěnách byly plné konzerv a žlutavých hrud nějakého tuku v průhledných polyetylénových obalech. Zakulacený strop se vzadu snižoval. Visel tam tlustý závěs jiskřící ledovými jehličkami. Poodhrnul jsem je. Na lehátku z hliníkových mřížek leželo pod šedou tkaninou něco velkého, podlouhlého. Nadzvedl jsem cíp plachty a spatřil jsem na kost zmrzlý Gibarianův obličej. Černé vlasy s šedivým pramínkem nad čelem přiléhaly hladce k lebce. Ohryzek trčel do výše a krk vypadal jako zlomený. Vyschlé oči zíraly kolmo vzhůru, v koutku víček se vytvořila kalná kapka ledu. Chlad mnou pronikal tak, že jsem se jen s námahou bránil drkotání zubů. Druhou rukou jsem se dotkl jeho tváře. Jako by to byl promrzlý kus dřeva. Kůže zdrsněla vousy, které z ní vyrážely černými puntíky. Na rtech se mu usadil výraz nesmírné, opovržlivé trpělivosti. Když jsem pouštěl cíp plachty, všiml jsem si, že na druhé straně vyčuhuje zpod záhybů rubáše několik černých podlouhlých korálů nebo snad fazolových zrn seřazených podle velikosti.

Strnul jsem.

Byly to prsty holých chodidel z pohledu zespoda. Jejich vejčitá bříška od sebe mírně odstávala. Pod zmačkaným okrajem plachty ležela černoška.

Ležela na obličeji jakoby pohroužena do hlubokého spánku. Centimetr po centimetru jsem stahoval hrubé plátno. Hlava pokrytá vlasy zkroucenými do malých, modře se lesknoucích kudrlinek spočívala v ohybu stejně černé, masivní paže. Lesklou kůži na zádech napínaly hrbolky na páteři. Obrovské tělo neoživoval žádný pohyb. Ještě jednou jsem pohlédl na její bosá chodidla, a tu mne zarazilo podivné zjištění: nebyla vůbec zploštělá ani otlačená tou tíhou, kterou musela nosit, nebyla dokonce ani zrohovatělá jako u lidí, kteří chodí bosi; pokrývala je kůže stejně tenká jako na zádech nebo na rukou.

Přesvědčil jsem se o tom dotekem, který mi byl mnohem méně příjemný, než když jsem se dotkl mrtvého těla. A v tom okamžiku se stalo něco neuvěřitelného: to tělo vystavené dvacetistupňovému mrazu žilo a pohnulo se. Ucuklo nohou jako spící pes, když ho uchopíme za tlapu.

Zmrzne tady, pomyslil jsem si, ale její tělo bylo klidné a ne příliš chladné. Cítil jsem ještě na bříškách svých prstů jeho měkký dotek. Ustoupil jsem pozpátku za závěs, spustil jej opět dolů a vrátil se na chodbu. Zdálo se mi, že je v ní strašné vedro. Schody mne vyvedly nahoru kousek od letištní haly. Posadil jsem se na svinutý prstencový padák a opřel si hlavu do dlaní. Bylo mi jako po výprasku. Nevěděl jsem, co se to se mnou děje. Byl jsem zdrcen, mé myšlenky jako by běžely po okraji jakési propasti, do níž se mohou každým okamžikem zřítit. Zdálo se mi, že ztráta vědomí, můj vlastní zánik by pro mne byl nevýslovnou, nedosažitelnou milostí.

Neměl jsem důvod jít za Snautem nebo za Sartoriem, nedovedl jsem si představit, že by kdokoli byl schopen uspořádat v logický celek to, co jsem dosud prožil, co jsem viděl, čeho jsem se dotýkal vlastníma rukama. Jedinou záchranou, útěkem, vysvětlením byla — diagnóza šílenství. Ano: zřejmě jsem zešílel, a to ihned po přistání. To oceán tak působí na můj mozek — prožívám jednu halucinaci za druhou, a je-li tomu tak, pak nesmím zbytečně plýtvat silami na rozplétání záhad, které ve skutečnosti neexistují, nýbrž musím vyhledat lékařskou pomoc, zavolat z radiokabiny Prométhea nebo nějakou jinou loď, vyslat signály SOS.

A tu se stalo něco, co bych byl spíš neočekával: pomyšlení na to, že jsem zešílel, mne uklidnilo.

Až příliš dobře jsem chápal Snautova slova — předpokládám-li ovšem, že nějaký Snaut vůbec existuje a že jsem s ním vůbec někdy hovořil. Halucinace mohly přece začít mnohem dřív; kdož ví, zda nejsem ještě stále na palubě Prométhea, stižen náhlým záchvatem duševní choroby, a zda všechno to, co jsem prožil, nebylo produktem mého podrážděného mozku? Jsem-li však nemocen, mohu se uzdravit — a to mi dávalo aspoň naději na vysvobození, naději, kterou jsem za nic na světě nebyl s to najít v zamotaných hrůzách těch sotva několikahodinových zážitků na Solaris.

Bylo tedy především nutno provést nějaký logicky promyšlený experiment sám se sebou — experimentuc crucis — který by mi ukázal, zda jsem skutečně zešílel a zda jsem obětí přeludů vznikajících v mé vlastní fantazii, anebo zda jsou mé zážitky — přes všechnu svou absurditu a nepravděpodobnost — reálné.

Zatímco jsem takto uvažoval, upoutala mou pozornost kovová vzpěra, která podpírala nosnou konstrukci letiště. Byl to ocelový, zeleně natřený stožár vybíhající ze stěny a dole chráněný vypouklými plechovými pláty. Na několika místech, asi ve výšce jednoho metru, lak oprýskal, zřejmě jej odřely raketové podvozky, které tady jezdívaly. Dotkl jsem se oceli, chvíli jsem ji zahříval dlaní, ťukl jsem do zaobleného kraje ochranného plechu; mohou halucinace dosáhnout takového stupně reálnosti? Snad — odpověděl jsem si; koneckonců je to můj obor, měl bych se v tom vyznat.

A je vůbec možné, abych si vymyslil takový klíčový experiment? Zpočátku se mi zdálo, že ne, neboť můj chorý mozek (jeli skutečně chorý) bude produkovat všechny možné iluze, které od něho budu chtít. Vždyť přece nejen v nemoci, ale i v naprosto normálním spánku se stává, že hovoříme s lidmi, které v životě neznáme, že těm snovým osobám klademe otázky a slyšíme jejich odpovědi; přitom — ačkoliv tito lidé jsou v podstatě jen plody naší vlastní psýchy, jakýmisi jejími pseudosamostatnými částicemi přechodně se od ní oddělivšími — nevíme, jakými slovy odpovědí, dokud (ve snu) sami nepromluví. A jsou to přece ve skutečnosti slova vytvořená onou oddělivší se částí našeho vlastního myšlení, takže bychom je měli znát už v okamžiku, kdy jsme je — my sami — vymyslili, abychom je mohli vložit do úst fiktivním postavám. Ať si tedy nyní vymyslím a uskutečním cokoliv, vždycky si budu muset říci, že jednám stejně jako v takovém snu. Ani Snaut, ani Sartorius nemusí přece ve skutečnosti existovat, bylo by tedy naprosto zbytečné klást jim nějaké otázky.

Napadlo mě, že bych mohl užít nějaký lék, nějaký radikálně účinkující prostředek, například peyotl nebo jiný preparát, který vyvolává omámení a bohaté vidiny. Kdyby se tyto projevy dostavily, byly by důkazem, že preparát, který jsem spolkl, skutečně existuje, že je součástí materiální skutečnosti kolem mne. Ale ani to — pokračoval jsem ve svých úvahách — by nebylo oním požadovaným klíčovým experimentem, protože já vím, jak onen preparát (který si přece sám musím zvolit), má účinkovat. Mohlo by se tedy stát, že i požití léku a efekty, které by vyvolal, by byly stejným výplodem mé fantazie.

Už se mi zdálo, že se mi nepodaří dostat se ven z toho bludného kruhu vlastního šílenství. Vždyť přece člověk nemůže myslit jinak než svým mozkem, nemůže se ocitnout vně sebe samého, aby mohl kontrolovat, zda procesy v jeho těle mají normální průběh. V tom mi však bleskl hlavou nápad stejně prostý jako výtečný.

Vyskočil jsem z hromady svinutých padáků a běžel do radiokabiny. Nebyl v ní nikdo. Mimoděk jsem pohlédl na nástěnné elektrické hodiny. Byly téměř čtyři hodiny v noci, ve fiktivní noci staničního času, venku totiž bylo právě červené svítání. Rychle jsem uvedl do provozu vysílací stanici pro dálkové spojení, a zatímco jsem čekal, až se rozehřejí lampy, rovnal jsem si v hlavě ještě jednou jednotlivé fáze pokusu.

Neznal jsem nazpaměť volací signál automatické stanice na sateloidu kroužícího kolem Solaris, ale našel jsem jej v tabulce, která visela pod hlavním pultem. Vyslal jsem morseovkou výzvu a za osm vteřin přišla odpověď. Sateloid, či spíše jeho elektronický mozek se ohlásil signálem opakovaným v pravidelných intervalech.

Požádal jsem ho, aby mi podal s přesností na pět desetinných míst informaci, které poledníky na myšlené galaktické polokouli protíná na své dráze kolem Solaris ve dvaadvacetivteřinových intervalech.

Pak jsem si sedl a čekal na odpověď. Přišla za deset minut. Utrhl jsem pruh papíru s vytištěným výsledkem, schoval jej do zásuvky (hlídaje sám sebe, abych se na něj ani koutkem oka nepodíval), přinesl si z knihovny veliké mapy oblohy, logaritmické tabulky, tabulky o pohybu sateloidu a několik pomocných příruček a pustil se do hledání odpovědi na tutéž otázku. Téměř hodinu jsem strávil jen sestavováním rovnic; ani nepamatuju, kdy jsem se naposled tolik napočítal, snad ještě ve škole, u zkoušky z praktické astronomie.

Výpočet jsem provedl na velikém počítači stanice. Uvažoval jsem takto: z map oblohy bych měl dostat cifry, které se nebudou úplně přesně krýt s údaji ze sateloidu. Sateloid prodělává totiž velmi komplikované odchylky, které vyvolávají gravitační síly Solaris, obě dvě okolo sebe obíhající slunce a také místní gravitační změny způsobované oceánem. Jakmile budu mít dvě řady čísel, jednu od sateloidu a druhou z teoretických výpočtů podle map oblohy, zavedu do svých výpočtů, opravy; pak by se obě skupiny výsledků měly shodovat až do čtvrtého desetinného místa; odchylky zůstanou jen na pátých místech a budou vyjádřením nevypočitatelné aktivity oceánu.

Nejsou-li cifry, které mi udal sateloid, skutečností, nýbrž plodem mého šíleného mozku, nebudou se moci shodovat s druhou řadou číselných údajů. Mozek může být sice chorý, ale nemůže — za žádných okolností — uskutečnit výpočet provedený velikým počítačem stanice. Potřeboval by k tomu totiž několika měsíců. Tedy — budou-li čísla souhlasit, veliký počítač stanice opravdu existuje a já jsem ho použil ve skutečnosti, a ne v halucinacích.

Ruce se mi třásly, když jsem ze zásuvky vytahoval papírovou telegrafní pásku a rozvíjel ji vedle druhého, širšího pásu z počítače. Obě řady výsledků se shodovaly, jak jsem předpokládal, až do čtvrtého desetinného místa. Odchylky se objevily teprve na pátém.

Schoval jsem všechny papíry do zásuvky. Počítač tedy existuje nezávisle na mně; to znamená, že reálně existuje i stanice a vše, co je na ní.

Už jsem chtěl zásuvku zavřít, když tu jsem si všiml, že v ní leží celý svazek listů s netrpělivě črtanými propočty. Vytáhl jsem ty papíry. Na první pohled jsem poznal, že pokus podobný mému už někdo prováděl, pouze s tím rozdílem, že místo údajů o galaktických délkách požádal sateloid o měření albeda Solaris ve čtyřicetivteřinových intervalech.

Nebyl jsem tedy šílený. Poslední paprsek naděje zhasl. Vypnul jsem vysílačku, vypil zbytek bujónu z termosky a šel spát.

Загрузка...