Skok do prázdna

I Venuše přijímá hosty

Zander ležel v amortizační schránce a cítil, jak se teplota zvyšuje.

„Ještě bychom se uvařili,“ napadlo ho. „Nárazy ustaly, můžeme vyjít.“

Zander vylezl opatrně ze schránky a shodil skafandr. Obličej mu polil horký vzduch jako z rozpálených kamen. Pot mu zaléval čelo, tváře, oči… Musel znovu navléknout na hlavu přilbu skafandru.

„Jsem neprozíravý. Před přistáním jsem měl zesílit práci ledniček“…

Zapnul je naplno. Teplota se snížila, ale bylo ještě velké horko.

Teploměr ukazoval čtyřicet tři stupně.

„Dovedu si představit, jak se asi cítí naši cestující…“ Zander znovu shodil potápěčský oblek.

Vstoupil Hans, utíraje si z červeného obličeje pot.

„Br, švédská sauna!“ zvolal. „Vytáhl jsem už naše cestující z hrobů. Jsou ochablí. Z lady je už úplná břečka. I hlas ztratila — syčí jako sifon. Baron chroptí. Stormer funí. Z obličeje Delacroix to smylo celou její parfumérii.“

Během několika minut se všichni cestující shromáždili ve společenské místnosti — červení, mokří, zesláblí. Delacroix vytáhla zrcátko, se kterým se nikdy neloučila, pohlédla do něho a vykřikla.

Od obočí a řas se jí po tvářích táhly černé šmouhy, rtěnka jí obarvila bradu. Hans se neudržel a dal se do smíchu.

„Proč jste vybrali takovou horkou planetu?“ ozval se zlověstný šepot lady Hintonové. Za dobu svého meziplanetárního putování udělala i ona jisté pokroky v astronomii; naučila se rozlišovat planety od komet podle jediného příznaku — „s ocasem nebo bez ocasu“.

„Upozorňovala jsem vás přece, že potřebuji klima Riviéry. Ale na téhle planetě je klima Alžíru.“

„Mýlíte se, lady,“ řekl Zander. „Je zcela pravděpodobné, že vnější vzduch za stěnami letadla je velmi chladný.“

„To jste nás tedy chtěl uvařit jako raky?“ zeptal se rozzlobeně Stormer. Celý červený, s vykulenýma očima vypadal skutečně jako vařený rak. Zander se usmál.

„To je jednoduché, obal rakety se třením o atmosféru silně nahřál.“

„A-ale, když jsme startovali ze Země, tak jsme se také přece t-třeli o at… atmosféru?!“

„Máte pravdu, barone. A teplota se tehdy tolik nezvýšila. Ale teplota Venuše je hustší než pozemská. Nezapomínejte, že to je náš první let. Po druhé budu vědět, že…“

„Po druhé!“ skočila Zanderovi do řeči lady Hintonová. „Ještě jednou snášet ta muka? Hrozné pomyšlení!“

„Třicet dva stupně,“ řekl Winkler, když se podíval na teploměr.

„Teplota rychle klesá.“

Zander pokýval starostlivě hlavou. Příliš rychle klesá. Za stěnou je asi velká zima.

„Musíme rychle otevřít dveře a naši archu vyvětrat,“ řekl biskup, hladě si pleš.

„Ano, samozřejmě,“ odpověděl zamyšleně Zander, „Hansi, Winklere, jdeme.“

„Dovolte mi jít s vámi. Možná že budu také prospěšný,“ lísal se Pinch.

„Zavolám vás, když vás budeme potřebovat,“ odpověděl Zander takovým tónem, že Pinch zůstal sedět. Od svého neúspěšného pokusu se řízením rakety měl ze Zandera trochu strach.

Winkler, Hans a Zander prošli chodbami do prostoru, kde byly vnější dveře. Zander pečlivě zavřel a zamkl na klíč dveře vedoucí do chodby a pak svým pomocníkům řekl: „Situace je vážná. Soudě podle teploty uvnitř rakety se povrch obalu roztavil. A škvíry ve dveřích to asi zalilo. Nepodaří-li se nám dveře otevřít, udusíme se. Máme už velmi málo kyslíku…“

„Otevřeme,“ odpověděl klidně a jistě Winkler. „Když neotevřeme dveře nebo iluminátor, vezmeme vrtáky, autogen a uděláme ve stěně otvor…“

„Zasadíme naší raketě smrtelnou ránu,“ dodal Zander. „A sotva budeme mít materiál a nástroje, jimiž bychom otvor zavřeli tak, abychom mohli riskovat zpáteční cestu.“

„Lepší je být zajatcem Venuše, než se udusit v raketě,“ řekl Hans.

„Musíme odstranit nejbližší nebezpečí.“

„Správně, Winklere, správně, Hansi. Souhlasím s vámi. Když však jedno nebezpečí odstraníme, nejdeme vstříc druhému? Go nás čeká za touto stěnou?“ Zander poklepal rukou na vydutou stěnu rakety. „Možná, že ti vědci, kteří tvrdí, že na Venuši není kyslík, mají pravdu.“

„Tady je jistá smrt a za stěnou problematická. Jestliže je třeba jen jediná šance proti stu…“

„Jaképak řeči,“ přerušil Winklera Hans. „Tento prostor je neprodyšně uzavřen. Musíme první na sobě vyzkoušet vzduch Venuše. A bude-li smrtelný, umožníme našim cestujícím, aby nás o pár minut přežili… Mám-li se přiznat, tak si na pohřební rozhovory nepotrpím. Každý z nás si měl tohle všechno rozmyslet ještě na Zemi, než přestoupil práh rakety. Navrhuji, abychom se okamžitě dali do práce.“ Hans otevřel rozhodně dveře a zamířil do komory.

Bylo tam tma. Hans rozsvítil a… spatřil před sebou Stormera, sehnutého pod tíží těžké kyslíkové bomby.

Hans pochopil, že se Stormer pokoušel odtáhnout bombu do své kajuty.

„Postavte tu bombu!“ zvolal Hans a zatarasil dveře.

Okamžité rozpaky na Stormerově tváři vystřídal hněv.

„Do toho vám nic není!“ odpověděl hrubě.

„Nařizuji vám, abyste postavil bombu na místo!“

„Štěně!“ zařval Stormer. „Tady jsem pánem já, a ne ty. Z cesty!“

Stormer sundal bombu z ramene, vzal ji do náručí a s tímto nástrojem se hnal na Hanse. Hans stál nepohnutě, ale v posledním okamžiku uskočil stranou. Stormer zavrávoral, upadl i s bombou, zařval, zaklel a zvedal se. Hans se na něho vrhl a povalil ho na záda.

Stormer se s překvapující rychlostí převrátil na prsa, vyskočil a vrhl se na Hanse, tlusté prsty měl roztažené, se zřejmým úmyslem Hanse uškrtit. Hans ho k sobě nepustil, znovu uskočil na stranu a chytil z police těžké kladivo, které mohlo Stormerovi roztříštit lebku.

„Hádě!“ zachroptěl Stormer, pohybuje prsty, ale z místa se nehnul.

„Jste tu, pane Fingere? Jak to vypadá? Co tu děláte?“ U dveří stál Pinch, otáčeje svou ostrou tlamičkou jako větřící pes.

„Šel jsem si pro nástroje, ale co tu dělal mister Stormer, to se zeptejte jeho,“ odpověděl Hans.

Stormer vrhl na Hanse zlostný pohled a těžce našlapuje opustil bitevní pole, vraziv cestou hrubě do nežádoucího svědka.

Hans se usmál, vzal nástroje a šel na chodbu; komoru uzamkl.

Pinch si třel rameno a díval se nechápavě za vzdalujícím se Stormerem.

„Nechtěl jste nám pomoci otvírat dveře, mister Pinchi?“

„S radostí.“

„Upozorňuji vás jenom, že se neprodyšně uzavřeme. Vzduch Venuše může být smrtonosný…“

„To je maličkost. Ale znepokojuje mě jedna věc. Vzduch je jistě velmi studený, a já jsem zpocený a mohu chytit rýmu…“ řekl vyhýbavě Pinch a ukláněje se vycouval za Hansem pryč.

„Proč jste tam byl tak dlouho?“ zeptal se Winkler.

Hans mu stručně vyložil, co se v komoře přihodilo a pustil se do závor na dveřích.

„Počkejte,“ zarazil ho Zander. „Navrhuji, abychom si navlékli kyslíkové masky a přivedli kůzle. Ať první na sobě vyzkouší účinek zdejšího vzduchu.“

„Zbytečná opatrnost,“ namítl Hans. „Dejme tomu, že kůzle spolkne smrtonosné plyny a zajde. To situaci nezmění.“ Pokusil se otočit šroub na závoře — první, druhý, třetí. Ani se nehnou. Winkler sevřel šroub svýma rukama jako kleště…

„Nejde to, roztavil se. Zkusíme to na druhých dveřích, na druhém konci rakety.“

Hans vyšel na chodbu a znovu se srazil s Pinchem. Krčil se, tvář měl promodralou.

„Klepal jsem na vás,“ brebentil Pinch, „ale neslyšeli jste. Lady je rozčilená. Je už celá zmrzlá. Copak necítíte, jak teplota klesla?

Pouhých osm stupňů. A po takovém pekelném vedru. Chřipka, rýma, zápal plic… Všichni sedí v kožiších a čepicích…“

„A to vás nenapadlo vypnout ledničky a zapnout elektrická kamna!“

„Ano, ale…“ ošíval se Pinch. „Mám zakázáno dotýkat se přístrojů…“

Ledničky byly vypnuty, elektrická kamna zapnuta. Teplota pomalu stoupla na dvanáct stupňů.

Druhé dveře nepovolily právě tak jako první.

„Budeme to muset zkusit s iluminátory.“

Zander, Hans i Winkler chodili z kajuty do kajuty, zkoušeli šrouby, matice, ale všechny pevně držely. Pinch se loudal za nimi a uděloval jim různé rady, dokud ho Hans nevyhnal. Pinch byl však v minutě zpátky — v kožichu, kožešinové čepici, rukavicích a kožešinových botách.

„Teplota je pod nulou. Copak to necítíte? Všichni jsou zimou celí zkřehlí. Kamna asi nefungují. A vzduchu jako by ubývalo. Co se to stalo, mister Zandere? To by bylo lepší zmrznout než se udusit.

Smrt zmrznutím prý je lehčí… Prohlédněte, prosím, kamna, pane Zandere.“

Objevil se Blotton v oboustranném kožichu a čepici.

„Jak to vypadá?“ zeptal se. „To je divné! Venuše je Slunci blíž než Země, a přesto mrzneme. Na Venuši prý tělesa váží o něco méně než na zemi, ale já pociťuji v celém těle tíži a únavu…“

„To je proto, že je vaše tělo cestou prostorem beztíže zhýčkáno.

Svaly zeslábly. To nevadí, však zase zesílí! A únava pramení pravděpodobně z nedostatku kyslíku. Hansi, běžte se podívat na kamna a přidejte kyslík… Ale šetřte!“ dodal tiše Zander.

Pinch přeháněl, teplota už neklesala, ale ani nestoupala, přestože kamna byla v pořádku. Hans pootevřel kohoutek nové kyslíkové bomby, pak si oblékl kožich a čepici: „před smrtelnými plyny se zachránit nelze, podaří-li se otevřít iluminátor, ale před zimou ano a je to nutné,“ — a vrátil se k Zanderovi a Winklerovi.

„Kyslíku zbylo tak na pět šest hodin,“ řekl. „Za tu dobu se musíme bezpodmínečně dostat ven, ať se děje cokoliv.“

Práce to byla těžká. Míjela hodina za hodinou, ale ani jeden okenní rám nepovoloval.

Cestující si začali postupně uvědomovat veškerou vážnost situace. Hodně k tomu přispěl Pinch. Šířil paniku, kresle hrůzy zadušení a zmrznutí, které je očekává. Winkler, který šel náhodou kolem společenské místnosti a slyšel ty panikářské řeči, zavolal Pinche do chodby, chytil ho beze slova za límec, odvedl do kajuty a zamkl. Sémě však už bylo zaseto a neslo plody. Delacroix a Ellen hystericky plakaly, muži křičeli jeden přes druhého, viníce ze všeho Zandera a bolševiky. Thecker běhal od jedné pacientky ke druhé s lihem, kozlíkovými kapkami, bromem.

„Jste muži! Musíte něco udělat,“ sípala lady Hintonová, která ztratila hlas.

Propukly zmatené spory. Nakonec se rozhodli. Baron, biskup a Blotton, vedeni Stormerem, se vypravili ke kajutě, kde právě pracovali Zander, Winkler a Hans.

Obličeje delegátů nevěstily nic dobrého. V takových chvílích ztrácejí úsudek ty nejrozumnější hlavy a jsou schopny pošetilostí.

Každý z nich mohl mít u sebe revolver. Sobectví těchto lidí by se nezastavilo před záhubou ostatních, aby mohli sami na jejich vrub žít o několik hodin déle.

Hans si to ve chvíli všechno uvědomil a najednou pronikavě zapískal.

Z chodby se ozvaly spěšné kroky. Delegáti se ohlédli a spatřili za sebou dva lidi, na něž téměř zapomněli: Číňana a Mary. Jack a Mary se dorozuměli pohledy s Hansem a stáli mlčky, jako by jen čekali na znamení. Účastníci letu se rozdělili na dvě nepřátelské strany, na dva tábory. Pět proti pěti! Stormerova armáda však byla sevřena do kleští a v případě střetnutí byla nucena bojovat na dvou frontách. Nejhorší bylo to, že se Stormerovi nepodařilo „nepřítele“ překvapit. Hans se klidně usmíval a mával Stormerovi už známým těžkým kladivem.

„Co si přejete, pánové?“ zeptal se ostře Zander. „Buďte struční.

Mějte na zřeteli, že každá minuta zdržení naší práce vás může stát život.“

„V tom případě odložíme rozhovor napodruhé, až budete mít méně práce,“ pronesl nadutě Stormer a obrátil svou armádu.

„Počkejte. Navrhuji, abyste se všichni odebrali do svých kajut.

Budeme teď pracovat ve společenské místnosti a musíme ji nutně vyklidit,“ řekl Hans. „Mary, Jacku, doprovoďte cestující.“

Stormerovi společníci si vyměnili pohledy. Vítězové si po jejich kapitulaci diktují podmínky: rozpuštění armády. Museli se tomu podřídit. Stormer se otočil a s přehnanou vlídností se Hansovi uklonil. Jeho oči však výmluvně říkaly: „My se s vámi ještě vypořádáme.“

Když všichni odešli, Winkler se rozesmál, poplácal Hanse po rameni a řekl: „Nezorganizoval jsi to špatně s tím hvízdnutím. Prozíravé.“

„A s tou společenskou místností to také nebylo špatné,“ dodal Zander. „Izolace cestujících je teď nutná. Mají na sebe špatný vliv, když jsou spolu.“

„Jednoho jsem už izoloval,“ řekl Winkler.

„A proto jsem se divil, že se Stormer objevil bez svého zbrojnoše,“ podotkl Hans.

„Škoda jen, že Stormer nepronesl svou řeč. Přece jen by bylo zajímavé, jaké ultimatum nám chtěli nabídnout. Jdeme do společenské místnosti.“

Byla už vyklizena. Cestující zalezli do svých doupat.

„Mám návrh,“ řekl Hans. „Kdyby se nám i podařilo rám iluminátoru odšroubovat, setkali bychom se s další překážkou: vnější ochranné okenice nad skly se už v drážkách jistě slily a nehneme s nimi. Štíty moc silné nejsou. Máme rezervní štíty i skla. Navrhuji, abychom sklo iluminátoru rozbili a provrtali v okenici otvor. Raketu tak moc nepoškodíme a dostaneme se ven.“

Návrh byl přijat a všichni se dali do práce; Dalo jim hodně práce, než zevnitř prorazili silné, pevné sklo.

Se štítem měli ještě více práce. Kolem celého iluminátoru museli provrtat mnoho děr.

Zander a Winkler se jako Hans oblékli tepleji, zavřeli hermetické dveře do chodby a dali se do vrtání.

Od okamžiku, kdy přistáli na Venuši, uplynulo už několik hodin.

Na jídlo snad z nedostatku kyslíku nikdo nepomyslil. Únava však byla stále citelnější. Hlava se jim točila, v uších hučelo, mozek pracoval nesystematicky.

U cestujících došlo po nedávném vzbouření k reakci. Všichni seděli jako mouchy z jara. Hlavy měli svěšené na rameno, malátně vstávali a ruce jim mrtvě klesaly. Zmocňovala se jich apatie… Lépe než ostatní se ve své kajutě cítila žena doktora Theckera s dítětem, protože se Hansovi podařilo postavit do její kabiny bombu z „nedotčených zásob“. Dýchalo se tu snáze, Thecker se zabýval pacienty.

A ve společenské místnosti zatím skřípala elektrická vrtačka.

Vrtačka najednou štít prorazila. První díra. Hans vrtačku vytáhl, dal k otvoru nos a vtáhl vzduch… Zander s Winklerem ho pozorovali se zatajeným dechem.

„Tak co?“ nevydržel to Zander.

„Necítím nic. Nejspíš vychází ze společenské místnosti ven hustý a teplý vzduch. Abychom mohli větrat, musíme udělat ještě alespoň dvě díry. Zatím cítím, že vzduch venku je studený a jako by byl cítit sírou,“ dodal Hans.

Když provrtali druhou díru, všichni hned pocítili, jak zavanul proud ledového vzduchu, prosycený sírovými parami. Hans, Winkler a Zander čichali a rozčileně se dívali jeden na druhého. Byl to nepříjemný vzduch, ale nikdo se necítil špatně.

Hans najednou přistoupil a zavřel kohoutek kyslíkové bomby.

„Proč to děláš?“ zeptal se Winkler.

„Protože dýcháme smíšený vzduch. Musíme získat čistou atmosféru Venuše.

S každou novou dírou bylo v kajutě stále chladněji a stále více páchlo sírou. Všichni rychle dýchali, točila se jim hlava.

„Kyslík tu bezpodmínečně je, ale je ho poněkud málo,“ řekl Zander. „To však ještě neznamená, že je takové složení celé atmosféry. Možná, že jsme přistáli na vrcholku hor.“

Zazvonil poplašně elektrický zvonek. Winkler spěchal otevřít dveře. Vstoupila rozčilená Mary.

„Stormer zuří,“ řekla. „Chodí po kajutách a křičí, že jste se zamkli, abyste si mohli otevřít vyhlídku jenom pro sebe a cestující udusit.“

„To je idiot!“ zvolal Hans. „Vždyť jsi s nimi byla ty Mary a Jack. Nechtěli jsme přece udusit vás. Kdo mu otevřel?“

„Doktor trval na tom, abychom kajutu otevřeli. Chtěl Stormera prohlédnout a ten vyšel. Proč tu u vás tak páchne síra?“

„Takovými parfémy nás voní Venuše,“ odpověděl Hans.

Přiběhl Thecker. „Kyslík! Dejte sem rychle kyslík! Cestující se dusí. Lady…“ najednou se silně rozkašlal. „Co je to tu za plynovou obstrukci?“

„Zařiďte, doktore, aby si všichni rychle oblékli plynové masky,“ řekl Zander. „Vy, Mary, a Jack si to vezměte na starost.“

Winkler dovrtal poslední díry. Hans se vyzbrojil těžkým kladivem.

„Zkusím to vylomit,“ řekl, odstrkuje Winklera. V raketě se ozvaly tlumené rány kladivem. Lady Hintonové se zdálo, že to zatloukají hřebík do víka rakve.

Thecker vedle ní přešlapoval a přesvědčoval ji, aby si navlékla masku. Lady měla vrtochy: „Nechci si obléknout prasečí rypák… A jak budu jíst?“

Blotton a Ellen, už v plynových maskách, se ji gesty snažili přesvědčit. Když ji zápach síry začal dusit, lady Hintonová se podřídila a dala si navléci na hlavu masku.

II Zimní nepohody

Ocelová deska s tlumeným rachotem spadla. Z kulatého okna to zafičelo krutou zimou, která pronikala teplými obleky. Do místnosti vtrhla metelice jako suchý sněhový vodopád a ve chvilce pokryla podlahu, stůl, židle bílou pokrývkou. U iluminátoru vyrůstala před očima sněhová závěj. Za oknem byla černá, neproniknutelná noc.

Hans zhasl v kajutě světlo. Když si oči na tmu zvykly, rozpoznaly, že černý kruh je z pravé strany zbarven purpurovým odleskem.

Chvílemi docela splýval s černí, chvílemi byl zase jasnější jako záře požáru. Takové záblesky se občas objevovaly i ve spodním, levém rohu.

Hans, Winkler a Zander se vyzbrojili k výstupu z rakety. Vzali si žebříky, provazy, krumpáče, elektrické svítilny, přenosné bezdrátové telefony. Hans si pro všechno vzal revolver a lovecký nůž.

Spustili žebřík a postavili jej do závěje. Hans lezl první. Vítr žebřík povalil. Hans spadl do kyprého sněhu, s námahou vylezl a postavil žebřík zase na místo. Za ním lezl Winkler a Zander.

Rozhlédli se.

Byli v zemi činných sopek. Všude vyšlehávaly zlověstné ohně, vrhajíce na hustá oblaka a na útesy pokryté sněhem purpurové odlesky. Ohně sopek zářily uprostřed nepřehledných prostorů jako stepní ohně Tamerlanových pluků. Horské štíty sahaly až vysoko nad oblaka, ale i na těchto nadoblačných výšinách byly činné sopky. Na oblacích kolem kuželů kráterů se rděly rozžhavené purpurové čepice.

Sem a tam vzlétaly k oblakům sloupy ohně. Hustý, dusivý černý kouř se mísil s oblaky.

Tlumený hukot a vzdálené rány neustávaly. Chvílemi připomínaly tyto rány údery hromu. Copak ale mohla být za tak nízké teploty bouřka?… Hans spatřil najednou nad jedním kráterem blesk. Sněhová metelice se tam asi mění v liják.

„Vědci se nezmýlili, když předpokládali, že na Venuši mohou být hory, vysoké dvacet třicet kilometrů,“ řekl Zander. „Raketa leží na vysoké náhorní plošině a ty hory, které stojí na vysokém úpatí náhorní plošiny, jsou dvakrát třikrát tak vysoké jako náš pozemský Everest. Teď lze pochopit i omyl vědců, které oklamala spektrální analýza, jež nenašla na Venuši kyslík. Tato hustá vrstva oblaků, kouř z nesčetných sopek tvoří příliš silný pancéř, který chrání tajemství atmosféry Venuše.“

„Nepříliš šťastné roční období pro přistání,“ pravil Winkler. „Je tu tolik sopek, že jsme riskovali pád do některého kráteru. Nebylo by snadné se z něho dostat. Zato mnohametrová sněhová závěj se osvědčila jako jedinečná tlumící poduška.“

Vylezli po žebříku do rakety. Náhle zafoukal teplý vítr. Hans tomu ani uvěřit nemohl — možná že ho rozehřál pohyb. Sundal si rukavice. Ne, vzduch je teplý, vlhký. Odkud?… Neohřál ho plamen sopek?

Na obalu rakety už se vytvořila silná ledová vrstva. Museli použít dlát. Sněhovou vánici vystřídaly kroupy a pak liják. Najednou začalo zase mrznout. Obleky zledovatěly a chrastily při každém pohybu rukou i nohou. Práce šla těžko. Projevoval se nedostatek kyslíku. Museli často odpočívat.

Při jedné takové přestávce zafoukal prudký vítr a oblaka se najednou přehnala stranou. Na okamžik se objevilo hvězdnaté nebe.

„Měsíc. Podívejte se, malý Měsíc!“ zvolal Hans, ukazuje rukavicí. Ano, byla to malá družice Venuše, která nebyla větší než višně. Malý rozměr a hustá atmosféra Venuše, vyzařující jasné světlo, činily její družici očím pozemských astronomů neviditelnou.

„A kdepak je náš opravdový — náš pozemský Měsíc a Země?…“

Celé nebe bylo poseto velkými, hodně blikajícími hvězdami. Hans je nemohl najít. „Pane Zandere… Kdepak jsou?“

Zander tu nebyl.

„Šel si pro přístroje,“ odpověděl Winkler. „Tamhleto je asi Země.“

Ta modrá, chvějící se kapka rosy že je — Země?

Hans si po prvé uvědomil tu prostou myšlenku, že Země je pouze „hvězda mezi hvězdami“ a lidé na Zemi — „nebešťané“. Uvědomil si relativnost velkého a malého. Země je nepatrná hvězdička, ztracená v nekonečnu nebe, zrnéčko písku, které člověk nerozezná od miriad ostatních hvězd.

Vrátil se Winkler s astronomickými přístroji. Spěchal s pozorováním a sotva je skončil, mraky nebe znovu zatáhly.

Otloukali led z obalu. Smutná podívaná! Co zbylo z lesknoucího se, nalakovaného povrchu! Jako by dostal malomocenství, byl drsný a skvrnitý — spáleniny a led zanechaly své stopy. Větší škody na štěstí nebyly. Když Zander, Winkler a Hans skončili práce, potáceli se únavou a hlava se jim točila.

Na odpočinek však nebyl čas. Museli vyházet sníh ze společenské místnosti, udělat prozatímní rám, do dveří dát ventilátor, filtr na čištění vzduchu od sírových par, kompresor. Práce bylo hodně. Vyhlásili pohotovost.

Cestující tentokrát proti pracovní povinnosti neprotestovali.

Jakmile práci skončili, dali do pořádku zásobování vzduchu a šli si lehnout.

Při čaji měl Zander přednášku. Astronomickým pozorováním a výpočtem zjistil, že raketa přistála na rovníkové části Venuše.

Posluchači byli ohromeni.

„Mráz, metelice, po celých 24 hodin noc na rovníku?“

„To jste ale vybral planetu!“

„V této části zima končí. Do začátku jara zbývá pouze několik dnů,“ uklidnil je Zander. „Zima na rovníku?“

„Proč je tu takový rozdíl oproti klimatickým zónám na Zemi?“

„Vše spočívá ve sklonu osy k rovině dráhy,“ vysvětlil Zander.

„Osa Venuše svírá s rovinou dráhy ještě větší úhel než zemská. Venuše leží téměř úplně „na straně“.

Cestujícím nastaly neradostné, úmorné hodiny. Uprchlíkům se navrátily jejich nemoci, což způsobila snad nuda nebo návrat do světa přitažlivosti. Baronovi se vrátily žaludeční bolesti, Stormer si stěžoval na srdce a na všeobecnou únavu, lady Hintonové „se ozvala“ játra. Blotton pil s Pinchem koňak. Thecker plnil horlivě své lékařské povinnosti, ale nemocní reptali a špatně se zotavovali — projevil se omezený příděl potravin a nízká teplota rakety.

Pouze Hans, Winkler, Zander, Mary a Jack se nenudili.

Nárazy při přistání způsobily přesnému a složitému mechanismu hodně drobných škod. Bylo nutno je opravit. Dosti starostí způsobila i rozhlasová stanice, jejíž přijímač nemohl Zander žádným způsobem vzkřísit. Poruchy byly opraveny, přijímač byl zřejmě v naprostém pořádku, ale rozhlas ze Země nevysílal.

Zbytek volného času věnoval Hans studiu. Nepochyboval ani na chvíli, že se vrátí na Zemi a chtěl se stát kapitánem meziplanetární plavby. Winkler a Zander mu pomáhali.

„Při zpátečním letu budete raketu řídit vy,“ řekl mu Zander a Hans o tom ve dne snil a ve snách lítal.

Dva týdny usilovné práce trvalo, než otevřeli vnější dveře rakety a štíty nad iluminátory. Z toho však v raketě veseleji nebylo. Do oken stále hleděla tmavá noc s purpurovými odlesky.

Delacroix si tiskla prsty ke spánkům a chodila po společenské místnosti, která se opět stala místem, kde se cestující scházeli. Lady Hintonová zachmuřeně mlčela, sedíc ve svém křesle, které se podobalo trůnu.

„To je hrozné!“ říkala Delacroix jako dramatická umělkyně. „Ta zima, ta věčná tma! To je k zbláznění…“

„Nuda jako v lázních,“ ozývala se tiše ze svého místa vedle tety Ellen.

„V lázních? Ach, co bych teď dala za to, kdybych byla v lázních!“ zvolala tragicky Delacroix. „Nizza. Mentona, Biaritz, Lido… Ráj! Kouzelný sen…“

„Ztracený rráj…“ poznamenal melancholicky baron.

„Stroje ráj pohltily!“ zvolal Schnierer.

„Hrůza, hrůza…“

„Podívejte se. Růžová skvrna!“ zvolala Amelie, ukazujíc na strop.

„Odraz sopečného ohně…“

„Ne, ne. To je Slunce. Sluneční paprsek…“

Všichni se vrhli k oknům. Mezi temnými horskými vrcholky se úzkou štěrbinou v mracích dral narudlý sluneční paprsek, stejný jako na Zemi. Cestujících se zmocnila hysterická radost. Delacroix vztáhla ruce k oknu a křičela: „Slunce, slunce!..“

Paprsek náhle pohasl, Delacroix však stála tak několik minut, ztrnule, se vztaženýma rukama.

„Vzdáme díky tvůrci!“ ozval se biskupův hlas. „Zima a naše muka končí.“

„Nevíme ještě, jaká muka nám tvůrce chystá v létě,“ odpověděl Stormer.

III „První dny stvoření“

„Tak asi vypadala Země v prvních dnech stvoření,“ řekl biskup, stoje u iluminátoru.

„Kdy hospodin ještě neoddělil souši od vody,“ dodala Hintonová.

Jaro postupovalo neobvykle rychle. Dne přibývalo, ale Slunce vidět nebylo. Hustá, jako vata bílá mlha zakrývala dálky. Nebylo vidět ani nejbližší hory. Neviditelné mraky chrlily ustavičně celé oceány vody. Blesky oplétaly nebe i „zemi“ jako modrá ohnivá síť.

Dokonce i přes silné stěny rakety byly slyšet hromové rány. Raketou otřásaly horské laviny a zemětřesení. Nakrátko se vyjasňovalo a pak bylo vidět, jak rychle tál sníh a ukazovaly se černé svahy hor.

Hned u rakety tekla prudká horská řeka, zmítala úlomky ledových ker a obrovskými kameny a odnášela je. Řeka se hnala rychle. Její temně hnědé vlny už omývaly spodní okraje iluminátorů.

Zander nařídil, aby zavřeli ochranné štíty, protože proud mířil k raketě v kosém úhlu. Kameny mohly rozbít skla. V tom však hlavní nebezpečí nebylo.

„Jestliže voda iluminátory zaplaví, zastaví se přístup vzduchu zvenčí,“ řekl Winklerovi a Hansovi.

Opustit raketu? Na to však teď nebylo ani pomyšlení.

„Musíme se pokusit vyrobit rouru a umístit ji trochu výš.“

„Vyrobí se lehko, materiál máme. Ale snadno se řekne umístit,“ zavrtěl hlavou Winkler. „Jakmile vylezeme nahoru, spláchne nás to jako mouchy… Ale přece jen se musíme pokusit.“

„Ale vydrží roura tenhle zuřivý nápor?“ zeptal se Hans.

„Můžeme ji umístit aniž vylezeme ven. Ani to se nám asi nepodaří.

Pouze jediný iluminátor na přídi dosud voda nezaplavila. Zatím co budeme rouru vyrábět, zaplaví i ten.“

„Co navrhujete?“ zeptal se Zander. „Vyčkávat.“

„Ale vždyť nás to zaplaví.“

„Ať zaplaví. Uděláme z našeho letadla» Nautilus «a počkáme pod vodou.“

„Udusíme se!“

„Cestou jsme se také neudusili.“

„Ano, ale to jsme měli zásobu kyslíku.“

„A kdo vám řekl, že ho teď nemáme?“ zeptal se Hans a dal se do smíchu. „Byl by ze mne špatný kapitán meziplanetární plavby, kdybych nebyl prozíravý. Udělal jsem už zásobu kyslíku z atmosféry Venuše. Kyslíkové bomby jsou naplněné. Můžeme se třeba hned vydat na zpáteční cestu.“

Zander pokýval hlavou.

„To jste ale dal, Hansi, i mně dobrou lekci z prozíravosti. Kdo však mohl tušit, že tu jaro probíhá tak bouřlivě a že nás zaplaví voda rozvodněných periodických řek!“

„Já to také nečekal,“ přiznal se otevřeně Hans. „Udělal jsem zásoby jenom proto, že na mě velmi silně zapůsobila příhoda se Stormerem, který se pokusil ukrást bombu. Myslím, že stačí, když vyvedeme nahoru pouze úzký vodoznak, abychom věděli, kdy tahle potopa přestane a mohli otevřít iluminátor. Hned přinesu vodoznak.“

Hans se vzdálil.

Cestující vůbec nevěděli, jaké nové nebezpečí jim hrozilo.

Hans, Winkler a Zander drželi u vodoznaku službu po celou noc.

Ke druhé hodině ranní začala z vodoznaku téci voda. Znamenalo to, že hladina řeky stoupla alespoň na metr nad strop rakety.

„Kdybychom neměli zásoby kyslíku, propukla by v této hodině smrtelná panika. Raketa by vypadala jako beznadějně potopená ponorka. Na štěstí však dopadlo všechno šťastně a cestující klidně spí,“ pravil Winkler.

„Co je to? Jako by se podlaha houpala?«zeptal se Hans.

„Pravděpodobně nové zemětřesení,“ řekl Zander. „Půda Venuše dosud dýchá.“

„Ne, to není zemětřesení. Nepociťujeme jen nárazy, ale i mírné pohupování. Nevyplula raketa na povrch?“

Pomalé kolébání vystřídalo skutečné kymácení, provázené nárazy. Raketa se obracela. Podlaha hned ujížděla pod nohama, hned se nadzvedávala.

„Živel se rozlítil,“ řekl nervózně Hans. „Jaké titánské síly to raketu unášejí?“

„A kam? Možná že do nekonečna…“

„Ještě dobře, že do mořského. Nebylo by příjemné zřítit se ze stratosférických výšek na kameny…“

Cestující se probudili. Vyběhli napůl oblečení na chodby.

„Co se děje?“

„Letíme.“

„Kam letíme? Na Zemi?“

Obrovský náraz všechny povalil. Ozvalo se sténání, nářek.

„Rychle do amortizátorů!“ nařídil Zander. Tentokrát se všichni bez reptání podřídili.

Míjely mučivé minuty. Nárazy se však neopakovaly. Ustalo i kymácení. Možná, že raketa uvázla v úžlabině, nebo ji to vyhodilo na břeh…

Hans vylezl z amortizátoru k vodoznaku první. Voda netekla.

Raketa ležela naprosto bez hnutí. Hans se odvážil odsunout ve společenské místnosti okenici.

Na stěně, na Hansově tváři a rukou zaplanul oslnivě jasný paprsek.

„Zatraceně! Tohle slunce oslňuje jako reflektor!“ zvolal radostně Hans mhouře oči. A nebe je modřejší než na Zemi, ale poněkud matné — asi od sopečného prachu. Že by to on zbarvoval sluneční světlo a celou krajinu do červenožluté barvy?…

Hans najednou hlasitě zazpíval, zvěstuje radostnou zprávu: „Vstávejte! Vstávejte ze svých hrobů! Slunce Venuše vás vítá… pozemskou spodinu!“ dodal tiše. Teplota v raketě rychle stoupala.

Byl to den velkého jásotu, dokonce i u Stormera, který našel vlídný úsměv i pro Hanse.

Všichni se nakupili u okna. U samé rakety se prostírala kamenitá rovina mezi horami. Všemi směry ji brázdily nesčetné potůčky. Před několika málo hodinami byla tato rovina řečištěm strašného, mohutného proudu, který unášel těžkou raketu jako třísku. Rovinu uzavíral horský řetěz se sněhovými, kuželovitými vrcholky. Nikde ani rostliny, ani ptáci, ani zvířata… Kamení a voda.

Hans cestující požádal, aby odešli ze společenské místnosti a otevřel okno, maje připravenou plynovou masku. Zavanul teplý, vlhký vzduch.

„Dýchat se dá,“ řekl Hans, obraceje se k Zanderovi a Winklerovi. „A síru už není tolik cítit. Vzduch je velmi hustý. A kyslíku je snad až příliš mnoho. Člověku je do smíchu jako po víně.

Jarní proud nás pravděpodobně odnesl níž a dál od sopek.“

Hans vylezl na rám otevřeného iluminátoru a spustil nohy.

„Pod oknem leží velký kámen,“ hlásil. „Má téměř pravidelný elipsovitý tvar. Jako velký člun, obrácený dnem nahoru. Na povrchu má několik vrstev ve tvaru šestihranu, jako plástve.“

Winkler vylezl na stůl, aby se podíval.

„Druh nějakého zdejšího čediče,“ pokračoval Hans a seskočil na kámen.

Kámen se najednou nadzvedl a začal lézt pomalu nahoru.

Hans se lekl.

„Lezoucí kámen! Venušská želva! A já ji měl za kámen.“

Zpod vypuklého krunýře se najednou objevila plochá hlava, pokrytá drobnými šedými šupinkami, velikosti býčí hlavy a krk, tlustý jako noha slona. „Želva“ odlezla stranou.

„S tímhle nejsou žádné žerty!“ zvolal Hans a seskočil na kamenitou půdu. Ohlédl se dozadu a užasle vykřikl.

„Co je tam, nová nestvůra?“ zeptal se Winkler. Hans zavrtěl hlavou a odpověděl: „Náš život visel na vlásku. Naše raketa je na pokraji strže. Celá příď visí nad propastí. Z nás ani z rakety by toho moc nezbylo, kdyby se zřítila z výše desítek kilometrů. Ale je to ideální místo pro start! Vpředu žádné vrcholky hor. Cesta je volná, semafor je na zelenou. Můžeme okamžitě letět. Tak sem pojďte, nebojte se, želva odlezla.“

„Jedna odlezla, objeví se jiné. Podívej se, kolik kamenů»ožilo«!“ řekl Winkler.

Po rovině se pomalu pohybovaly neohrabané bytosti, které se možná právě probudily ze zimního spánku.

„Zajímalo by mne, čím se živí. Musí mít sloní apetit a kolem nic než kameny. Člověčinu jistě ještě neochutnaly. Myslím, že nám nejsou nebezpečné.“

A Hans se rozběhl k želvě, která hledala cosi mezi kameny, otáčejíc tlustým dlouhým krkem.

„Už si našla snídani.“

Před želvou leželo cosi drsného, pórovitého, barvy rezavé jako houba, velkého jako pokrývka a silného půl metru, s nerovnými, oškubanými okraji. Želva začala trhat okraje této „pokrývky“ a hltavě je polykala. Hans na „pokrývku“ vyskočil, vyhodilo ho to jako na pevných pérech matrace. Želva se polekala, a couvajíc zpátky, odlezla.

„Asi mech nebo lišejník!“ zvolal Hans. „Je pružný jako pérová matrace.“

Blotton, Amelie, Delacroix a Pinch se za pár minut k Hansovi připojili. Mechy ležely všude mezi kameny. Některé byly docela malé jako podušky, druhé zase byly velké jako obrovský koberec, jiné pokrývaly půdu jako celistvé ostrůvky. Ano, želvy tu měly dost potravy.

Cestující rakety zapomněli na nedávné rozčilení a radovali se ze slunce, vzduchu, tepla, prostoru, volnosti.

Ale neúnavného Hanse už zajímalo něco jiného. V jedné úzké štěrbině spatřil slehlý sníh a v něm množství stop.

„Co si to tu tak pozorně prohlížíte?“ zeptal se Thecker. Slunce ho vytáhlo na vzduch.

„Musí tu být nějací»lední krtci«,“ odpověděl Hans. „Vidíte v ledu ty průchody, otvory, tunely? Ty nejsou normálního původu. Pojďme se podívat, jestli se nějaký zákopnický mistr neobjeví.“

Dlouho čekat nemuseli. Z ledu se náhle vynořilo docela černé stvoření, které vypadalo jako žehlička, přeběhlo po granitu a z rozběhu zarylo ostrou tlamičku do ledové stěny, vlezlo do ní, jako by to nebyl led, ale mlha. Z nového „tunelu“ vytekla voda, která tvořila velkou louži.

„To zvířátko musím chytit,“ řekl Hans. Nové zvíře vylezlo z ledu mokré, lesklo se a šla z něho pára. Hans je chytil, hned však vykřikl a pustil je. Zvíře se rychle schovalo.

„Kouslo vás?“ zeptal se Thecker.

Hans ukázal mlčky dlaně. Na nich i na prstech měl velké puchýře.

„Hm… to vypadá jako spálenina,“ řekl Thecker. „Vždyť to také je spálenina,“ odpověděl Hans. „Je horké jako rozpálená žehlička.“

„To je zajímavé. Velice zajímavé!“ řekl živě Thecker. „Vůbec to není zajímavé,“ namítl Hans, dívaje se na své zarudlé, oteklé dlaně.

„Teď abych se dva dny páral s rukama.“

„Pojďte, dám vám na to mast a zavážu vám to… Ale přesto je to zajímavé… Nemyslím ruce,“ pokračoval Thecker. „Myslím… a proč ne? Vždyť na Zemi se přece z části zvířat chladnokrevných stala zvířata teplokrevná, která si uchovala stálou teplotu kolem třiceti sedmi stupňů Celsia. Mnoho druhů ptáků má teplotu i čtyřicet stupňů. Na Venuši jsou výkyvy v teplotě daleko větší než na Zemi. A některá zvířata si v procesu vývoje zřejmě vypěstovala schopnost zvyšovat teplotu snad až na sedmdesát stupňů…“

„Ta»žehlička «měla určitě sto!“ Thecker se usmál.

„Jenom jestli tu jsou bílkoviny dosti odolné proti teplu. Ale stačí i šedesát sedmdesát stupňů, aby se z těchhle» krtků«staly živé horké žehličky. Jsou to zřejmě přezimující zvířata, která najdou pod sněhem potravu — mech, lyšejník. Při tak vysoké tělesné teplotě pro ně nejsou mrazy na Venuši ani strašné, ani neobyčejné. A mimo to je led musí chránit před vnějším třeskutým mrazem.“

„A čím pod ledem dýchají?“

„Čím dýchá krtek?» Lední krtci «si mohou zařídit ventilaci jako naši rejsci.“ Thecker se zastavil a pohlédl na nebe. „Musíme se však vrátit. Podívejte se na ty černé mraky za horami… A jak rychle se ženou! Teď právě jeden zakryl Slunce… To je divné! Slyšíte hluk, jako by se blížil déšť a přitom není po něm ani památky. Podivný hluk! Není to snad kroupový mrak?…“

Oblak se blížil; tlumený hukot, dunění, hvízdání se zvyšovaly.

Hluk se změnil v třeskot, připomínající klapot kastanět, ozývalo se trhané pištění a vrčení, jako by kvákaly obrovské žáby.

„To jsou ptáci. Tažní ptáci!“ zvolal Hans, upíraje zrak na blížící se hustou masu.

„Nebo draci, netopýři… pterodaktylové…“

„Ano, vidím blanitá křídla… A opeřený ocas…“

„Pohleďte, nesou v drápech svá mláďata!“

„Anebo kořist… Mister Pinchi! Blottone! Schnierere!.. Pojďte sem!..“

Lidské hlasy byly přehlušeny krákáním, kvokáním, vrčením, hvízdáním, třeskotem. Ptáci se snášeli stále níž. Hans cítil na tváři vlny vzduchu od mávání gigantických křídel.

Blotton, Pinch, Amelie a Delacroix spěchali k raketě.

V té chvíli, zvedaje šosy svého roucha, lezl z okna biskup. Jeho slavnostní sestup pozorovali iluminátory lady Hintonová, Stormer a Ellen. Biskup se rozhodl vzdát jako Noe díky hospodinu a „posvětit novou zemi“. Kdesi za horami pršelo. Od jednoho konce dalekých horských vrcholků se táhla dvojitá duha, tak jasná, jakou na Zemi nikdy neviděli. Biskup to pokládal za zvláštní znamení, které bůh položil mezi nebe a zemi…

A ptáci stále letěli a letěli.

Blotton, Pinch, Amelie a Delacroix se už blížili k arše. Hansovi se zdálo, že na tuto skupinu lidí spadl z nebe černý ranec. Ranec najednou roztáhl několikametrová křídla. Dlouhé drápy chytily Blottona. Lord zamával rukama, zaklátil ve vzduchu nohama a letěl i s ptákem, nabírajícím výšku. To vše se událo ve chvilce. Pro hvízdání a hluk, který ptačí mrak působil, neslyšel skoro nikdo ani biskupův nářek, ani výkřik Ellen, která viděla Blottonův únos. Ellen zalomila za vzdalujícím se ženichem rukama a omdlela. Wheeler stál s otevřenými ústy a nechal svého díkůvzdání. Duha zmizela. Nebe zahalily temné dešťové mraky. Úžlabinami zaburácel ohlušující úder hromu. Blesky brázdily nebe. Padaly velké kroupy. Černý ptačí pruh se zvedl nad oblaka a zmizel. Nad údolím letěl pouze jeden pták, obtížený kořistí. V drápech se mu zmítal člověk.

Hans vytáhl revolver, ale neodhodlal se vystřelit v obavě, aby netrefil Blottona.

Slavnostní bohoslužba byla definitivně pokažena. Wheeler si přikryl rukama hlavu před kroupami, zapomněl na okázalé biskupské způsoby, a zaplétaje se do dlouhých šosů a klopýtaje rozběhl se k iluminátoru.

Všichni se vrátili do společenské místnosti, ohromeni tragickou událostí.

Nádherné bohyni Venuši byla přinesena první lidská oběť. A jaká oběť! Kdyby to byl alespoň neznaboh Hans!

„Dobře, je-li to oběť na usmířenou…“ napadlo biskupa.

„Odpočinutí lehké dejž, ó Pane, duši právě zemřelého služebníka svého!“ pronesl nahlas. Ellen se dala do pláče. Hintonová se vysmrkala do krajkového kapesníčku.

„Děkovná bohoslužba se nezdařila, tak jste začal zádušní mši,“ rozzlobil se Hans.

„Nepohřbívejte živé lidi! Lord Blotton je mladý, zdravý sportovec, lovec. Ta létající venušská žába s ním nebude mít lehké pořízení. S takovým nákladem nemohla odletět daleko. Navrhuji, abychom zorganizovali záchrannou výpravu. Kdo půjde se mnou?“

Přihlásili se Zander, Amelie, Pinch a Thecker.

„To je na jednoho ptáka příliš mnoho! Myslím, že mi bude stačit jenom doktor. Ostatně, Blotton může jeho pomoc potřebovat,“ řekl Hans. Winkler mu porozuměl: Hans se bál nechat v raketě ze „svých“ lidí jenom Mary a Jacka.

„A co vaše ruce?“ zeptal se Thecker. „Musíme je alespoň převázat.“

„Dost času! Vezměte si svou cestovní lékárničku, doktore, a jdeme. Nezapomeňte vzít revolvery a suchary na snídani.“

IV Pátrání po Blottonovi

Cesta se pozvolna svažovala úžlabinou a vedla vyschlým korytem „periodické“ řeky. Někde ležel ještě v úžlabinách sníh, z něhož běžely malé potůčky, přetínající cestu.

„Ošklivé místo!“ bručel Hans. „Kdyby tu z jeskyně vylezl nějaký netvor, ani by člověk neutekl… A prokletý liják nepřestává. A ta mlha!..“

„Vítr je docela teplý. Na deště a na mlhy si budeme muset zvyknout. Tady zřejmě nemine den, aby nepršelo,“ poznamenal doktor.

Obešli skály. Vítr tu podrážel nohy. Mlha řídla. Oslnil je jasný barevný paprsek, který jako by procházel optickým hranolem. Hans se nechápavě rozhlédl. Mezi šedými mraky prosvitlo slunce. Nebylo to ale ono, které je oslnilo barevnými světelnými krůpějemi.

Modrými, červenými, žlutými paprsky hořelo a jiskřilo úpatí hory.

„Duha na půdě? To je zvláštní jev!“ zvolal Hans.

Poutníci přistoupili blíž. Ve slunečních paprscích před nimi jiskřily drahokamy: smaragdy, topasy, ametysty, diamanty, rubíny…

Thecker až zatajil dech. „Hromady, tuny skvostů,“ zvolal ohromen.

Žulové útesy pokrývaly celé hrozny drahokamů, leskly se hned jako krvavá rosa, hned jako jasná zeleň, či jako hluboká modř. Výše na skalách se rýsovaly velké pruhy mléčné opálové barvy, pod nimi vrstva černé, lesknoucí se horniny, ještě níže — červený, zelený, žlutý pruh. Na hranách a špičkách skal se třpytily obrovské křišťály.

Hans se hlasitě rozesmál.

„Co se smějete?“ zeptal se poplašeně Thecker v obavě, že se mladému muži při pohledu na takové pohádkové bohatství zakalil rozum.

„Vzpomněl jsem si na legrační historku,“ odpověděl Hans.

„Jednou jsem přistihl lady Hintonovou, jak přebírala své diamanty.

Podívala se na mě s hrůzou a přikryla své poklady rukama jako slepice zakrývá křídly kuřata, když vidí supa. Až ze Země vleče Hintonová své pytlíčky a třese se o ně. Mám na mou duši chuť udělat si ze staré legraci.“

Hans sebral několik drahokamů a dal si je do kapsy.

„Jdeme dál!“

Slunce zašlo. Mlha znovu zhoustla. „Blottone, Blo-otto-one!“ volal Hans. „Ottone!“ odpovídala horská ozvěna. Hans zakopl o kámen a upadl.

„Čertovské dílo!“ zvolal leže na zemi. „Tady jsou na každém kroku poklady!“ Vstal, přistoupil k Theckerovi a ukázal mu obrovský kus ryzího zlata.

„Může mít tři kila. Je těžký, ale stejně ho vezmu s sebou.“ Hans položil zlato do brašny. „To jsme ale bohatí, doktore! Mám v kapse celé jmění! Blottone! Blot-toone!..“

„V téhle mlze se dá snadno zabloudit,“ řekl starostlivě Thecker.

„Nezabloudíme. Jdu podle kompasu.“

Stěny se rozestupovaly; úžlabina konečně skončila.

Poutníci vyšli na pozvolna se svažující horskou planinu. Jak daleko se prostírala, to pro dešťovou clonu a páry, stoupající zdola, vidět nebylo.

Zafoukal silný horský vítr. Hans se ohlédl. Vysoko nahoře, jako nad příkrou skálou, byla vidět příď rakety. Ještě výše byly sněhové hory, jejichž vrcholky mizely v oblacích jako v hnízdě z kouřících sopek. Dešťová a mlžná clona se ztrácela. Dole se modral pruh moře.

Les na břehu se zdál téměř černý.

Když se vzduch vyčistil tak, že byl téměř průzračný, spatřil Hans u úpatí hory velký záliv, do něhož vybíhal poloostrov. Na svahu hory rostly obrovské stromy, holé, suché, které vypadaly jako přesličky.

Kmeny měly kolénkovité, k vrcholku se postupně zužující. Od každého kolénka trčely nahoru úplně rovné větve. Větve se na koncích rozvětvovaly do tenkých rovných prutů, které se podobaly špici hromosvodu. Pruty měly na koncích chomáčky dlouhých jehel.

Poutníky zaujaly plody, které u těchto trsů jehel visely. Tyto plody vypadaly jako meteorologické balónky, byly právě tak kulaté a asi stejných rozměrů. Několik plodů leželo na zemi…

„Pojďme blíž,“ pokračoval Hans. „Blottone! Blottone!“ zvolal hlasitě.

Stalo se něco neobvyklého: několik balónků, které ležely na zemi, se křiku leklo, vylétly až nad stromy a vítr je odnesl stranou.

Část plodů, které visely na větvích, se rovněž utrhla.

„Zajímavé. Létající melouny!“

Přistoupili až ke stromu. Několik dalších balónků se utrhlo z větví a vítr je odnesl.

„Tyhle bubliny se nás určitě bojí,“ poznamenal Thecker.

„Nebudou to pravděpodobně plody, ale živí tvorové.“

„Zkusíme jednoho sestřelit.“

Hans zamířil a vystřelil. „Meloun“ najednou splaskl jako propíchnutý dětský nafukovací balónek a spadl na zem.

Vedle splasklého obalu se kroutil tenký, nepříliš dlouhý „husí“ krk, zakončený kulatou hlavou s velmi tenkým zobákem, ostrým jako injekční jehla. Thecker vyndal nůž a provedl pitvu.

Uvnitř balónku nalezl něco jako srdce, jícen, žaludek, v němž byly šišky a jehličí; dále tam byla střeva.

„Ledviny, játra a slezina tu vidět nejsou,“ řekl Thecker, přehrabuje se ve vnitřnostech meteorologického balónku. „Zajímavý pták,“ zasmál se. „Je to samozřejmě pták, když lítá. Našel si ale zvláštní způsob létání! Jeho organismus zřejmě vylučuje jakýsi plyn, který je lehčí než vzduch. Jsou to ptáci-aeronauti. Zajímalo by mě, jestli mohou svůj let řídit?“

Hans vyplašil ještě několik balónků a sledoval jejich let. Ptáky nesl vítr. Vzlétali téměř až do oblak a hned se zase snášeli docela nízko. Konečně našli zřejmě takový vzduchový proud, který je odnášel k háji gigantických „přesliček“, jenž byl daleko od neznámých dvounohých návštěvníků.

„Ptáci-aeronauti mohou bezpochyby regulovat výšku letu. Na Venuši je velmi mnoho vzduchových proudů a balónkoví ptáci potřebný směr snadno najdou. Proto jim naprosto stačí, když mají pouze orgán pro řízení letu po vertikále. Je pravděpodobné, že jednak vylučují část plynu a klesají, jednak ho znovu vytvářejí pomocí nějakého zvláštního orgánu.“

Ale jaký plyn vyměšují? Thecker rozevřel splasklou bublinu a přičichl. Vtom se příšerně rozkašlal, zatočil se, několikrát poskočil a upadl jako podťatý.

Hans mu spěchal na pomoc.

Doktorova tvář byla fialová. Na rtech měl fialovou pěnu, oči otevřené, zřítelnice značně rozšířené.

Snad se neotrávil?… Hans vyndal z lékařovy cestovní lékárničky líh a třel doktorovi fialové spánky. Míjela minuta za minutou a Thecker ležel bez hnutí. Pouze fialovou barvu vystřídala žlutá a Hans nevěděl, jestli to je lepší nebo horší. Za půl hodiny, když už ztrácel naději, že Theckera navrátí životu, doktor se najednou vzpamatoval a vyskočil. Nažloutlá barva obličeje se změnila v normální barvu.

„Co se to s vámi stalo?“ zeptal se Hans.

Doktorovi se třásly ruce a nohy. Cvakal zuby a křičel: „Musím se vzpamatovat…“

Konečně se mu podařilo zastavit záchvat křečovité zimnice.

„Neptejte se mě! To je taková ohavnost… taková ohavnost, pro jakou na Zemi ani jméno neexistuje.“

Šli mlčky dál. Thecker začal kýchat a kýchal do nekonečna.

Museli zůstat stát. Nakonec se mu z nosu spustila krev. A teprve potom se definitivně vzpamatoval.

Na velkém kamenitém prostranství rostly tmavě hnědé rostliny.

Listy široké třicet centimetrů se na konci zužovaly, byly asi patnáct metrů dlouhé a rozvětvovaly se od kořene na všechny strany jako pravidelná růžice. Uprostřed „hvězdy“ se tyčil vysoký kmen, korunovaný čtyřramenným „svícnem“. Na konci každého ramene rostly podlouhlé tmavě červené šišky. Povrch listů byl pokryt puchýřky.

„Jako přísavky na tykadlech chobotnice,“ řekl Hans, vcházeje mezi listy. Dotkl se listu zády. Konec listu ovinul zezadu jeho trup a začal se svinovat i s kořistí, kterou uchopil. Hans se točil, křičel, klátil nohama a rukama, až se dostal do středu rostliny. Sousední rostliny, jichž se dotkly Hansovy ruce a nohy, se také svinuly do trubičky. Pomalu se svinuly i všechny ostatní listy. Z „hvězdy“ se stalo klubko.

„Rychle nůž… řežte!“ křičel Hans sotva dechu popadaje.

Rostlina svírala jeho tělo jako gigantický hroznýš.

Thecker vytrhl lovecký nůž, běžel k rostlině a začal list řezat.

„Opatrně… dejte pozor, aby vás také nechytla!“ křičel Hans.

Obličej mu rudl návalem krve.

Povrchová vrstva listu šla řezat těžko. Thecker hekal a přešlapoval vedle Hanse.

„Třesou se vám ruce… ukažte,“ zachraptěl Hans.

Thecker mu nůž podal. Hans řízl, list praskl. Hanse i Theckera polila jako krev červená tekutina. Hrozné tykadlo bylo odříznuto.

Hans upadl i s listem. Thecker Hanse odkutálel jako soudek dál od rostliny.

Pokusil se ho roztočit, list se však neotevíral. Teprve postupně, jak vytékala červená šťáva, list povoloval a Hans byl konečně volný.

Vedle něho byla velká louže šťávy, která černala a rychle tuhla.

Hans vydechl z plných plic.

„Děkuji, doktore! Myslil jsem, že mi ta rostlinná chobotnice poláme hrudní koš. Venuše zřejmě každému z nás přichystala dárek.

Člověk tu musí být velmi opatrný. Nebezpečí na nás číhá na každém kroku.“

Hans kopl do zčernalého listu.

„Masožravá rostlina, jako naše mucholapky. Ale je čas jít zpět!

Brzy se setmí. Jen abychom se dostali do úžlabiny, tam nezabloudíme. Blottone! Blottone…“

Blotton se neozýval.

„Snad nezahynul?“ zvolal Hans.

A jako na potvrzení této domněnky našel Thecker na zpáteční cestě několik per, útržků černé kůže — snad z „pterodaktylova“ křídla, a stopy krve v kamenné úžlabince.

„Snad se tu ta létající nestvůra s Blottonem nevypořádala?“

„Ale kde jsou kosti?“ zeptal se Thecker.

„Takový křídlatý hroch je schopen sežrat ho i s kostmi…“

V Obyvatelé jeskyně

Hans a Thecker se vrátili na večeři — na skrovnou večeři ze sucharů.

„Běda, po lordu Blottonovi není ani stopy,“ řekl smutně Thecker.

O peří a stopách krve se nezmínil, aby nejitřil srdce jeho nevěsty.

Elleniny oči byly beztak zarudlé od pláče.

Ke konci večeře pronesl Zander řeč. Mluvil o tom, že jejich zásoby potravin docházejí. Nesmějí ztrácet ani jediný den. Musí sejít do údolí, založit zelinářskou zahradu, zasít obilí, udělat zásoby na zimu.

„A ččím se budeme zzatím žživit?“

„Budeme muset lovit zvěř a ryby…“

„Při pouhém pomyšlení na zdejší létající nestvůry ztrácím veškerou chuť,“ řekl Stormer.

„Není možné, že by se na planetě nenašla zvířata, ryby a rostliny, které by se daly jíst. Co myslíte, doktore?“ zeptal se Zander.

„Myslím, že rostliny i zvířata jsou vcelku všude z jednoho těsta.

Bílkoviny, tuky, uhlohydráty… Ale mohou být i nějaké přísady, které jsou pro nás škodlivé. Vždyť i na Zemi jsou jedovaté rostliny.

Tady musíme být velmi, velmi opatrní.“ A přestože Hansovi zakázal, aby se nezmiňoval o podivných balónkových ptácích, nemohl to vydržet, aby jim nepověděl o smutných dobrodružstvích své cesty.

Posluchačům se na tvářích objevila hrůza, leknutí, odpor.

„A jjak ppoznáme, co se ddá jíst a k čemu si ččlověk nnemůže ani ppřičichnout?“ zeptal se baron.

Thecker pokrčil rameny.

„A jak se naučili prvobytní lidé rozeznávat jedlé rostliny od jedovatých? Zkušeností. Pouze zkušeností.“

„Platíce za zkušenost životem?“

„Mnozí samozřejmě zahynuli. Kdybych měl s sebou zařízenou chemickou laboratoř…“

„Pěkná pperspektiva! Utrhneš si cibuli a onemocníš; ppřičichneš si k masu, jestli je čerstvé a usmrtí tě pouhý zápach.“

„Nepřestoupím práh rakety!“ prohlásila rozhodně lady Hintonová.

„Zvěř a ryby můžeme lovit, aniž opustíme raketu. Proč bychom se stěhovali do údolí? Není-liž pravda, barone?“ a Stormer poplácal Maréchala po rameni.

Baron se při této důvěrnosti štítivě schoulil.

„Samozřejmě. To je osud nás starých lidí. Lady Hintonové, mistera Stormera, mě, profesora, biskupa, pro jistotu… e… e…“

Zander využil přestávky.

„To nejde,“ přerušil baronovy marné snahy se vyjádřit. „Všichni práceschopní budou pracovat v přímořském údolí na poli a potraviny vám sem nikdo nosit nebude.“

„Ale já mám služebnou Mary.“

„A já Jacka.“

„Tady na Venuši osobní sluhové neexistují. Ceká nás velmi těžká práce s drsnou, neznámou přírodou. A musíme napnout veškeré naše síly, abychom vytvořili pevný pracovní kolektiv.“

„Kom…kom… komunu?“

„Nezáleží na slovech, barone.“

„Od… odmítám.“

„Já Mary nepustím.“

„Ale já jdu,“ zvolal profesor Schnierer. „A všichni musíme jít.

Pracovat na půdě a žít v lůně přírody. Mezi pokojnými zvířaty a rostlinami…“

„Pěkná pokojná zvířata a ros… ros…“

„…Obdělávat půdu. Sklízet. Pást stáda. Živit se plody země. A žádné stroje, žádné dělnické otázky, žádné revoluce.“

„Nnepůjdu.“

„Odmítám,“ opakovala lady Hintonová.

„To jsou ale omezení lidé!“ řekl tiše Winkler Hansovi.

„Počkej, poběží sami.»Kdo nepracuje, ať nejí«. Mimo to mám spolehlivý prostředek, jak je vyhnat do práce,“ odpověděl stejně tiše Hans.

Za všeobecného hluku vyndal velký briliant a začal si jím nenápadně kutálet po stole před očima lady Hintonové.

„Kde jste to vzal?“ zeptala se podezíravě a okamžitě změnila tón.

„Našel jsem to na cestě, lady.“

„Brilianty se na cestě neválejí.“

„Neztratila ho snad Venušanka?“ zeptal se ironicky baron.

„Možná,“ odpověděl Hans. „Venušanky jsou zřejmě velice roztržité ženy. Nacházeli jsme takové kamínky po celé cestě. Prosím, není libo se podívat?“ Hans strčil ruku do kapsy a vysypal na stůl hrst drahokamů. Pak vyndal z cestovní brašny velký prut zlata a hodil je nedbale na stůl. „Válí se tu jako kameny.“

„Zlato! Diamanty! Brilianty! Smaragd!“ zvolala lady Hintonová, vrhajíc se na stůl a natahujíc ruce k hromádce drahokamů.

Stormer zrudl, baron zbledl. Biskupovi se zaleskly oči chtivostí.

Po skvostech se natáhly chvějící se ruce — Stormerovy tlusté, porostlé rezavými chloupky; baronovy namodrale bílé, s naběhlými žilami; biskupovy baculaté; Delacroix štíhlé, s dlouhými prsty a růžovými nehty… Tlusté, hubené, červené, bílé prsty se spletly v hemžící se klubko. Cestující těžce dýchali, rozhrnovali hromadu, odstrkovali cizí chtivé ruce.

„Briliant! Šedesát karátů!“

„Osmdesát!“

„Ukažte!“

„Tak mi to neberte!..“

„Jen se podívám!“

„A tenhle! To je nádhera!“

„Na padesát tisíc liber!“

„Milión!“

Lady Hintonová svírala v levé ruce briliant nejlepších kvalit. I Ellen zapomněla na svůj žal a hleděla na toto nenadálé bohatství jako očarovaná.

Kameny byly brzy rozebrány. Kvůli prutu zlata vzplanul prudký spor.

Hans se dal do smíchu.

„Nebuďte tak chtiví, dámy a pánové,“ řekl. „Ujišťuji vás, že každý z vás si může těchto kamenů a zlata nabrat celý pytel.

Pochybuji jenom, že vás ta sklíčka obohatí.“

„To nejsou sklíčka, mladíku!“ pronesla mentorsky lady Hintonová, která Hansovi neporozuměla. Stále ještě žila ve světě pozemských hodnot.

„Kde jste to našel?“ zeptal se Stormer, tisknoucí pod šosem saka na břicho prut zlata.

„Už jsem vám říkal, že na cestě. Cestou k zálivu. A jestli se tam přestěhujeme…“

„Samozřejmě!“

„A co nejrychleji! Co říkáte, lady? Tahle Venuše! To je planeta!

Zbytečně ji nenazvali po bohyni krásy. Ne, kvůli tomu stálo zato sem letět. U všech rohatých, my budeme bohatí jako krésové! Ale kdepak krésové! Ti budou proti nám žebráci…“

„Ale zítra nemáme co jíst, mister krésus,“ vrátil Zander rozhořelé hlavy do smutné skutečnosti.

„Pryč se zlatem! Pryč se skvosty!“ zvolal najednou Schnierer.

„To je valuta! Matka spekulace! To je boj!

To je krev!..“ A znovu do nekonečna vykládal o své pastorální idyle.

„Ale jsem proti komuně, proti centralizaci obyvatelstva. Hovořil jsem ještě na Zemi o tom, co zahubilo Německo. Nadmíru rozrostlá komunita Berlína. Sami jsme vytvořili zbraň, které použily extrémní živly. Pryč s centralismem! Vybudujeme osady. Soukromá hospodářství na národnostním základě.“

„Budeme mít Anglii, Francii, Německo,“ řekl Stormer. „Nu což, špatné to není!“ a začal v duchu počítat obyvatelstvo budoucích států. Anglie: on, Hintonová, Ellen, Wheeler, Pinch, Mary… Škoda, že zahynul Blotton, zosobňoval by anglickou armádu. Ministr obrany. Úhrnem: Anglie — šest lidí. Německo: tři Theckerové, Schnierer s dcerou, Zander, Winkler, Finger. Osm, víc než v Anglii.

Nevadí! Německo bude oslabovat třídní antagonismus. Francie: Maréchal, Delacroix, no a Jack jakožto koloniální část impéria. Z Francie se stává druhořadý stát. Zlaté doly připadnou Anglii, to jest jemu. Co může dokázat jedna žena a baron na chcípnutí?

„Ano, to není špatná myšlenka,“ pokračoval Stormer už nahlas.

„,Vládni, Británie!«»Bože, ochraňuj krále!«Myslím rozumného krále…“

„Může se najít i rozumná královna,“ namítla vznešeně lady Hintonová ze svého křesla, které vypadalo jako trůn. „Také má zálusk na zlaté doly!“ řekla si.

„To rozhodne volba!“ odpověděl Stormer. A začal počítat šance: „Pro mne: já samozřejmě, hlas Pinche — dupnu na štěně, v nejhorším mu slíbím hodnost ministra… hm… a to je vše. A pro Hintonovou: Wheeler, samozřejmě, Ellen, Mary zpracují… Ještě že tu není Blotton… Určitě by byla zvolena za královnu. Ne, raději bez hlasování, rovnou, jako za Napoleona.“

„To jsou záležitosti státního významu,“ řekl ironicky Zander.

„Zatím se jimi nebudeme zabývat. Chystejte se na cestu. Neberte si s sebou nic zbytečného. Pamatujte si, že na Venuši nejsou osobní sluhové. Zítra za svítání se vyrazí.“

„A co vy?“

„Já zůstanu v raketě jako hlídka. Kromě toho neztrácím naději, že se mi podaří získat spojení se Zemí.“

Vypukly nové přípravy, nový výběr věcí. Lady Hintonová se ani tentokrát nerozloučila se svým semišovým pytlíčkem a doplnila své poklady ještě dvěma velkými brilianty.

Za svítání zazvonil zvon. Začalo „stěhování národů“…

Horký déšť šlehal bolestně do obličeje. Kolem byly páry, kouř, mlha. Rachotí oblaka, rachotí sopky. Země se chvěje a duní skrytými vulkanickými silami. Strašné…

Lady Hintonová kráčí, opírajíc se o biskupovu ruku. Mokrá, kamenitá půda klouže pod nohama. Biskupovo dlouhé roucho a široká sukně lady Hintonové se pletou mezi nohama, zachytávají za ostré kameny. Potůčky horké vody stékají po tváři, zádech, prsou.

Lady má na tváři výraz oběti vedené k oltáři.

„Můj bože! Nikdy jsem si nemyslela, že…“

„Prosím vás, lady, zastavte se,“ řekl biskup odfukuje.

Položil do louže rance — svůj a lady Hintonové, zvedl šosy roucha k pasu a svázal je na uzel. Lady Hintonová se odvrací. Je jí hanba. Biskup s odhalenýma nohama! Nejen že je to neslušné, je to téměř nepřirozené.

„Radím vám, lady, abyste udělala totéž.“

„Totéž?“ volá pohoršeně lady.

„Ano, totéž. Tady nezáleží na etiketě, lady. Jsme stejně pozadu a riskujeme, že zabloudíme. Nikdo nás nevidí.“

„Ne, ne. Jdeme,“ odpovídá rozhodně lady Hintonová. Biskup heká, zvedá rance. Vlečou se dál.

„Hej, hej, biskupe! Lady Hintonová! Kde jste? Nezůstávejte pozadu!“ ozývá se z mlhy.

„,Hej, hej, biskupe! Hintonová!«— Jaká nezdvořilost. Zdá se mi, že to je hlas toho řezníka Stormera…“ Lady si šlápla na sukni a upadla. Wheeler podepírá s námahou její těžké tělo. Je zmořený, rozzlobený. Mluví hrubě, pánovitě.

„Vždyť jsem vám to říkal. Kvůli vám jsme pozadu.“

„A to je lord biskup! Co dělá s lidmi Venuše!“

Z roztrpčení, únavy, urážky a rozmrzelosti je lady Hintonové do pláče. Kde jsou její vyjížďky, vycepovaní lokajové, rozumějící každému jejímu pohledu?…

„Tak lezte, k čertu, jinak na vás nebudeme čekat!“ křičel Stormer.

Lady Hintonová vzdychá. Vskutku, truchlivá cesta.

Hans jde vpředu a zkoumá půdu. Tady našli peří a kaluž krve.

Teď tu nejsou, smyly je deště.

A tuje vrstva drahokamů. Tady bude jistě zastávka.

„Ppomozte mi fvstát. Uppadl jsem a ležím, se mi zdá, na bbriliantech…«píchají…“ ozval se v mlze hlas barona.

„Hleďme! Tady jsou, rozsypy. Až je člověku horko!“ řval Stormer.

Lady Hintonová pocítila nenadálý příliv sil. Nemyslila už na slušnost, vykasala si šaty a táhla biskupa za sebou.

„Rychle! Rychle!“ pobízela, sotva dechu popadajíc. „Jinak nám nic nezbude.“

Baron, Stormer, Wheeler, Pinch, Delacroix rozvazovali rance, plnili je drahokamy, vyhazujíce obleky a prádlo. Dosud nikdy nebohatli tak rychle. Jediný pohyb ruky přinášel statisíce — alespoň se jim to zdálo. Do ranců se sypal mnohamilionový majetek.

Hans tu scénu pozoroval s úsměvem, odpočívaje pod svahem skály. Vstal a zapískal, což znamenalo, že je čas se vydat na cestu.

„Milionáři“ si hodili rance na záda. Těžké břímě! Vyrazili.

Kameny nesnesitelně tlačily do ramen. Hekali, těžce dýchali, ale nesli.

Dole, když mlha řídla, se rýsovala temná skvrna zálivu.

Půda se pod nohama najednou zahoupala. Všichni upadli, obsah ranců se vysypal. Tlumené podzemní dunění sílilo, přecházelo v hřmění a propuklo neuvěřitelně silnou ránou. Se skal se sypaly kameny. Zprava se mlha zbarvila do purpurova, vyšlehl oslňující plamen. Všechno kolem zaclonily kotouče černého kouře. Blesky brázdily tento prvobytný chaos živlů. Na hlavu se sypal popel a drobné kamínky. Schovat se pod skálou? Skála se chvěla jako v zimnici a mohla se zřítit. Všech se zmocnila panika. Hans se snažil udělat pořádek, jeho hlas však nebylo slyšet. Cestující zaházeli definitivně své rance a jako rozumu zbavené stádo se vrhli dolů z mírného svahu. Zprava se přes útesy prudce hnala ohnivá řeka, ozařujíc jasně okolí. S Hansem zůstali pouze Winkler, Mary a Jack.

Omotali si hlavy svými ranci a utíkali.

Když se podzemní síly provalily na povrch, uklidnily se. Půda se dosud chvěla, ale silné nárazy se už neopakovaly. Jen pro sirnaté páry se těžko dýchalo. Úžlabina na štěstí končila a za ní začínalo otevřené údolí — pozvolný sestup k úpatí hory. Zde byl vždycky prudký vítr. Odnášel pryč mlhu, sirnaté páry a popel. Dýchalo se lehčeji.

Hned z kraje se objevila těla „padlých“. Hans je přepočítal a prohlédl. Byli tu všichni a kromě nějaké odřeniny byli celí.

Úzký poloostrov, vybíhající do zálivu, bylo už dobře vidět.

Poloostrov začínal u příkré skály červeného pískovce. Měly by v ní být deštěm a erozí vzniklé jeskyně. Sem také mířil Hans se svými zmořenými poutníky.

Ptáci a zvířata se poschovávala, zachraňujíce se před rozzuřenými silami. Na přesličkách nebylo vidět ani balónkové ptáky.

A tady je záliv. Zleva narážejí na poloostrov vlny příboje, vysoké jako mnohapatrový dům. Na Zemi tak vysoké vlny nejsou. Pouze zdejší nevídané bouře mohou tak rozhoupat vody oceánu. Každých dvanáct vteřin se na poloostrov řítí vodopád, dlouhý několik kilometrů. Vzduch naplňuje rytmicky šílený hluk, který zachvívá zemí a skalami.

Cestu přehrazuje proud, černý proud. Je cítit cosi známého. No samozřejmě, je to nafta! Kolik je na Venuši paliva, kolik zkondenzované energie! Tyto horské vodopády, příboje, vítr, nafta… určitě tu je i uhlí. Bohatství Venuše čeká, až na ně přijde řada po vyčerpání pozemských zásob…

Na levé straně poloostrova je zuřivý příboj, na pravé tichá zátoka, porostlá stromy. Připomínají poněkud mangrové stromy Indie a Jižní Ameriky, rostoucí na plochách zaplavených vodou. Zde však dosahují vzdušné kořeny gigantických rozměrů, i samotný kmen je oproti kořenům nepatrný. Tak se rostliny přizpůsobují prudkým větrům, které nad tímto údolím vanou. Strom zapouští své daleko se rozvětvující kořeny do vody a bahnitého dna jako spáry.

Na nepatrné koruně stromu, která vypadá jako kořen, jsou zahnuté větve, zakončené štětičkami. Hanse napadlo, že po těchto spletených vzdušných kořenech se lze velmi snadno dostat na druhou stranu přes Tichou zátoku, jak v duchu pojmenoval tuto část zálivu.

Mezi kořeny i u břehu se z vody tyčí bahenní rostliny, vysoké tři čtyři metry. Každý stvol vypadá jako otazník. Pro zvídavý mozek je na Venuši mnoho takových otazníků…

Na poloostrově, pokrytém hnědozelenou trávou, je dosti velké prostranství pro setí i zelinářskou zahradu. Půda však není stejnorodá. Jsou tu močálovitá místa, písčité přesypy, žulová vrstva.

Je tu však i žírná černozem.

Z mraků vykouklo zapadající slunce a ozářilo skupinu lidí na pozadí narudlých skal.

Jak uboze vypadají ti milionáři, kteří sní o tom, že se stanou králi na „Nové Zemi!“

Na Zemi královsky vznešená lady Hintonová vypadala s vykasanými šaty, špinavýma, oteklýma červenýma nohama a s rozcuchanými šedými vlasy jako trhovkyně. Lord biskup jako by přiletěl na Venuši rovnou z londýnského podsvětí. Stejně tak baron.

Nikdo na Zemi by neuvěřil, že to je boháč — byť i bývalý, a baron.

„Musíme přemýšlet o noclehu, občané, a vybrat jeskyni,“ řekl Hans.

„Jj e… je… jeskynní lidé!.. Tto jsme to dopracovali!“…

Nahlédli do jedné jeskyně. Vlhko, mokro, bublá tu voda. Dál!

Další byla sušší, ale malá. Třetí zase byla na spadnutí, protože nad ní čněl balvan mokrého, podzemními vodami omletého pískovce.

Čtvrtá vyhovovala. Velká, pevná, pohodlná. Vychází z ní několik postranních jeskyní, výklenků, chodeb.

„Musíme ty chodby prozkoumat, jestli v nich nežijí nějací obyvatelé,“ řekl Hans. „Winklere, rozsviť svítilnu, jdeme.“

Sotva vniklo světlo svítilny do jeskyně, vyběhlo z ní se suchým zašustěním něco, co vzdáleně připomínalo pozemskou stonožku.

Byla téměř bílá a jen trochu štíhlejší než telegrafní sloup. Gigantická stonožka proběhla neobyčejně hbitě velkou jeskyní a zmizela v postranním průchodu. Následovala ji desítka pětimetrových „dětiček“.

Ženy vykřikly a utekly od jeskyně kousek dál.

Svítilna ozářila „švába“ s chlupatými dvoumetrovými hnědými tlapami. „Šváb“ pohyboval půlmetrovými vousy a upřel na Hanse černé oči, velké jako jablko. Přitom tiše pískal. Winkler do Hanse šťouchl.

„Neměli bychom raději odejít? Na Venuši není zřejmě ani jedno doupě prázdné.“

Ve všech koutech jeskyně se ve tmě cosi hýbalo, šramotilo.

Sypaly se drobné kamínky. Z postranních jeskyní se ozvaly zvuky, připomínající koňské kašlání a těžké kravské oddychování.

„Ano,“ souhlasil Hans. „První noc budeme muset strávit na dešti.

Je to sice těžké, ale zato bezpečné. A zítra se pustíme do vystěhování všech stonohých obyvatel.“

Noc byla na štěstí mimořádně tichá. Jen v dáli hučel neumlkající příboj. Úmorné dusno, vedro. Vzduch byl hustý a tak těžký, že se špatně dýchalo. Hlava se točila. Sopečné záře plápolaly. Noc byla horká, purpurová…

Hans spí lehce. Naslouchá sebemenšímu šramotu a zvukům. V mozku se probouzejí pradávné instinkty pračlověka, na kterého v noci číhalo tisíceré nebezpečí… Přimhouřenýma očima vidí světlo.

Pootevírá víčka… Ve vzduchu se vznášejí oslnivě jasné balónky.

Noční tma rodí další a další balónky velikosti jablka, melounu.

Najednou jeden balónek s ohlušujícím praskotem pukl. Všichni se probudili, vykřikli. Hra třpytících se balónků pokračuje. Jako by si jimi pohazoval někdo neviditelný.

„Co je to?…“

„Zřejmě kulové blesky,“ řekl Thecker. „Vzduch tu je příliš nasycen elektřinou.“

Písek suše praská, jako by ho někdo přesypával, třebaže nehybně leží. Od hlavní pušek odskakují s tichým praskotem modré jiskry.

Jako se v ochlazeném, vlhkostí přesyceném vzduchu srážejí páry, tak se v této elektřinou přesycené atmosféře tvoří jiskry a kulové blesky.

Hans pozvedl ruku, roztáhl prsty a na koncích se objevily jiskřičky.

Krásné, ale děsivé! Vlasy na hlavě stojí a praskají, jako by je česal neviditelný kaučukový hřeben.

V horách tečou proudy rozžhavené lávy. Postupně stydne a hoří matným, temně rudým plamenem.

Ve vzduchu létají tiše celé roje velkého hmyzu. Nad nimi stejně tiše krouží jako černé pokrývky ve vzdušném víru noční dravci — možná zdejší „netopýři“. Vše je neznámé, neobyčejné, všechno svou nezvyklostí děsí…

V horách se ozval křik… Jako by to křičel člověk. Odpovídá mu zvířecí řev v lesích, na druhé straně zálivu…

Kulové blesky zmizely. Odlétl hmyz, odlétli ptáci. Svítá…

Baron vzdychá, lady Hintonová rovněž. Stormer hlasitě zívá.

Spánek opouští víčka. Nikomu se nechce spát… Hans a Winkler tiše rozmlouvají, plánují, jak vystěhují „nečisté“.

Za svítání se pustili do práce.

Zatarasili vchody do malých jeskyň i všechny skuliny a otvory — zazdili netvory. Ale z velkých postranních jeskyní začali obyvatele vykuřovat. Uprostřed největší jeskyně vykopali jámu, naplnili ji naftou a zapálili. Cestující upozornili, aby vylezli trochu výš na skály, protože ze všech štěrbin ihned polezou „vystěhovalci“.

A skutečně — lezli. Švábi, velcí jako ovce. Stonožky se zploštělými hlavami, jako mají hadi a s klepety, hrbatí pavouci, čtyřnozí skokani, žlutí jako jantar, průsvitní, s očima, jako mají teleskopické ryby, a hadi…

Vylezli velcí netvoři, rozlezli se do sousedních jeskyň, pak lezla drobotina, modrošedé svinky, velké jako králík; červení červi, valící se jako kolo, „ryby“ s velkou tlamou, lezoucí po ploutvích a kolébající se jako lachtani… Zdálo se, že tento průvod nemá konce, jako by patřil k nočním hrůzám. Jak obrovské množství tvůrčích záměrů přírody! Kolik zkoušek, pokusů! Jaká nevyčerpatelná fantasie v hledání nejlepších tvarů, nejlépe pro život uzpůsobených!..

Lidé seděli na kamenech bez hnutí, se zatajeným dechem. Co je to? Sen nebo blouznění vzrušené fantasie?

Bylo po bouřce. Už dávno nastal mléčný den. Elektřina ve vzduchu se vybila.

Průvod nestvůr skončil až k poledni. I nafta dohořela. Z jámy se trochu kouřilo. Winkler, Hans, Thecker a Pinch vstoupili opatrně do jeskyně. Všude ležely mrtvoly nestvůr a hmyzu. Některé se ještě kroutily, svíjely, pohybovaly vousy, trhaly nožkama — přičemž „nožka“ některého pavouka byla delší než lidská noha.

Nepříjemná práce, ale jeskyni jakž takž vyčistili, mrtvoly odvlekli trochu dál, jámu s naftou zasypali. Teď se v jeskyni dalo bydlet.

Zeny však nesouhlasily.

„Raději budu spát pod otevřeným nebem, na dešti než v jeskyni.

Člověk usne a v noci tam vlezou nové nestvůry.“

„Nevlezou,“ uklidňoval Hans. „Vykopáme kolem jeskyně jámy, naplníme je naftou a v noci je vždycky zapálíme. Všechny nestvůry se ohně bojí, nepolezou blízko.“

Ženy stále odmítaly. Když se však v noci spustil prudký liják, vstoupily do jeskyně i ony.

Když měli v pořádku obydlí, začali přemýšlet o potravě. K jídlu už neměli nic. Museli jít lovit na břeh.

„Prudký příboj,“ řekl Thecker, „musí vyhodit na břeh spoustu ryb a měkkýšů. Myslím, že se nám podaří objevit i jedlé.“

Pinch vyrobil udice.

Na lov šli Pinch, Hans, Winkler a Thecker. Ženy pověřili, aby vyrobily postele z měkkého mechu a lyšejníků. Rostlo jich tu na svazích hor spousty. Byly pružné, měkké, teplé, o nic horší než peřiny. Daly se lehko odtrhnout od země. Jen okraje měly křivé; stačilo trochu seříznout, aby to mělo nějaký tvar — a postel byla hotová. Stormera a Wheelera nechali v jeskyni, aby ženám pomohli a chránili je, vyzbrojeni puškami a noži.

Pinch své udice při lovu neupotřebil. Na břehu bylo bezpočet ryb, korýšovitých a měkkýšovitých raků. Zbývalo jen vybrat všechno, co se dosud nezkazilo. Ještě na kilometr od břehu přivítal poutníky zápach zdechlin. Podél příboje chodila hejna bezkřídlých ptáků, kteří vypadali jako pelikáni. Z dálky je bylo možno pokládat za lidi, byli asi stejně velcí, měli kolébavou chůzi a hlasitě křičeli.

Hans si všiml, že i ptáci se vyhýbali zdechlinám a vybírali čerstvé ryby, které se ještě třepetaly. Ptáci byli velmi klidní a vůbec se nebáli. Lidé k „pelikánům“ přistupovali a hladili je. Ptáci si lidi se zájmem prohlíželi. Brzy chodili ptáci a lidé vedle sebe, strkajíce se jako na trhu.

Za obrovskou stěnou příboje, který se tříštil o hradbu pobřežních skal, nebylo oceán téměř vidět. Nad hradbou příboje se jen chvílemi vztyčila obrovská hlava nějakého netvora.

Zdechliny tak páchly, že se dalo těžko dýchat.

Právě byla na břeh vyhozena ulita velká jako člun. Tu nedonesou. Tu je však druhá, velká jako podnos na čaj. Odtáhli ji stranou. Obrovská pancéřová ryba div Pinche neporazila. Dosud sebou křečovitě mlátila. Také ji odtáhli. Ta je tedy opravdu čerstvá.

A je veliká, může mít dvě stě kilo… Ne, tu neunesou… Museli si vybrat menší. Winkler a Hans si hodili rybu na ramena, Pinch a Thecker nesli „ústřici“.

„Dnes bude k obědu jeseter a ústřice,“ oznámil Hans, když přišel k jeskyni. „Rychle ohřejte v kotli vodu.“

Kotel postavili na „petrolejový vařič“ — jámu s hořící naftou.

Voda už vřela, ale „kuchaři“ se dosud mořili s „ústřicí“, která se za nic na světě nechtěla otevřít. Držela tak pevně, že ji Hans nemohl otevřít ani sekerou. A pancéřová ryba zase měla tak pevný krunýř, že ji nikdo nemohl rozseknout. Rozhodli se, že „ústřici“ polejou horkou vodou. Pomohlo to — lastura konečně povolila a objevilo se velmi jemné, světle růžové maso.

Stormer položil „jesetera“ na zem břichem nahoru a sekal se zuřivostí hladového člověka. Břicho pancéřové ryby mělo měkčí šupiny, které měly podle Stormera pod údery sekery rychleji povolit.

Konečně se mu podařilo rybu rozseknout. Opatrně přičichl. Všechno v pořádku. Voní rybinou, jak to má být.

„Maso budeme muset vysekat po částech.“

„A jak to uděláme s ústřicí?“ zeptal se baron.

„Vaří se. Vařené ústřice jste ještě nejedl, barone?“

„Ttakhle oocet kdyby byl!“

„Pepř, bobkový list a láhev vína. To by byl obídek! S vínem a ústřicemi. Ale kde nic není ani čert nebere, barone.“

Z kotle to velmi chutně vonělo. Když však rozložili maso na lesknoucí se půlky plochých lastur, které přinesl Hans, všichni se na sebe podívali.

„Jjezte prosím, ppane!“ vybídl přívětivě Maréchal.

„Vy jste starší, barone, ponechám vám tu čest, abyste ochutnal první jídlo,“ odpověděl Stormer.

„Tto tedy má ten nejstarší uumřít dřív než ostatní?“

Vypukl spor.

„Není to konečně houba, ale ryba, a ke všemu čerstvá ryba,“ dodal si odvahy Hans a.první vzal do úst kousek masa. Všichni se na něho dívali jako na člověka, který pozřel jed. Hans klidně žvýkal.

„Ddobré?“

„Báječné!“ odpověděl Hans s plnými ústy.

Baron měl velký hlad. Byl však trpělivý, neboť jed nemusí účinkovat hned. Když si však Hans dal do úst druhý chutný kousek, baron to nevydržel a vzal si malý kousíček, po něm biskup, Stormer a ostatní. Brzy všichni jedli s chutí jeskynních lidí. Maso ústřice bylo ještě jemnější a chutnější.

Příjemný pocit sytosti zlepšil náladu. Zásobování bylo zajištěno alespoň na celé letní období.

„Musíme se naučit ryby sušit, abychom si udělali zásoby na zimu,“ řekl Hans. „Zanderovi budeme také muset připravit sušené ryby. Dnes mu zanesu čerstvou.“

Hans uřízl velký kus a vydal se zpátky do hor, k raketě.

Když se druhého dne k večeru vrátil, všichni spali.

VI Biskup mění bohy

Ráno se probudili v opálové mlze.

„Voní tu nějaký parfém!“ zvolala Delacroix, vdechujíc vzduch.

„Nerozlila jste voňavku, Ellen?…“

„Nemám žádnou…“

„Tak snad vy, Amelie?… Kde se vzala taková silná vůně?“

Vítr protrhl mlžnou clonu. Poloostrov, který byl včera šedavě žlutý, byl jasně zbarven.

„To jsou květiny. Samozřejmě, to voní květiny. Vyrostly a rozkvetly za jedinou noc. To je úžasné.“

„V takovém skleníku to není nic úžasného.“

„Překvapující je něco jiného,“ pronesl zamyšleně Hans. „Naši pozemští učenci se domnívali, že na Venuši je asi přibližně kamenouhelná doba. A tady je zatím tolik květin.“

„Učenci se mohli mýlit,“ poznamenal Thecker. „Jestliže je Venuše dokonce mladší než Země, mohou tu vývojové procesy probíhat rychleji, nežli tomu bylo na Zemi. Viděli jsme už hodně rostlin a zvířat, která můžeme zařadit do doby kamenouhelné. Tato doba na Venuši ještě neminula. Vývoj však šel dál. Jedna doba přece nevystřídá druhou náhle. Ty přesličky,»pterodaktylové«, pancéřové ryby a ostatní zástupci karbonu budou existovat ještě po mnoho tisíc let spolu s pozdějšími zástupci říše rostlinné a živočišné, kteří jsou bližší naší době.“

„Jaro je v plném proudu, nesmíme ztrácet ani den. Od jeskyň je k našim budoucím plantážím daleko. Budeme se muset na dobu polních prací přestěhovat na poloostrov. Postavíme si tam baráky. Po obědě se vydáme na cestu.“

„Cestující“ — lady Hintonová a její společnost — tentokrát neodporovali, protože byli rádi, že budou co nejdál od jeskyní s jejich hroznými obyvateli.

Hans mířil k „Tichému přístavu“, dál od ohlušujícího příboje a těžkého zápachu rozkládajících se mořských živočichů.

Jakmile přišli na místo, začali se „cestující“ dohadovat o nejlepší úseky. Každý chtěl získat pobřežní pásmo žírného jílu. Kromě toho tu byla ve vrstvě žuly velká přírodní vodní nádrž, ustavičně zásobovaná dešti. Sladké vody bylo dost.

Mezi baronem a Stormerem propukl spor. Na Venuši div nedošlo k první válce. Hans a Winkler museli zasáhnout, aby konflikt urovnali. Hned však propukly další konflikty. Stormer se chytil s Wheelerem, Pinch s baronem… Každý chtěl co nejméně pracovat a co nejvíce sklízet.

„Už mě ty nekonečné spory omrzely,“ řekl Hans Winklerovi.

„Musíme jim jednou provždy zamezit.“

„Stěžujete si, že jsem despota?“ obrátil se k „cestujícím“. „Dobře tedy. Žijte si, jak chcete, ale nepočítejte s naší pomocí, s našimi zásobami a úrodou. Winklere, Mary, Jacku! Budeme pracovat zvlášť.

Jdeme!“

Baron a lady Hintonová protestovali proti tomu, že jim odvádí jejich sluhy. Na Venuši však už nebylo sluhů stejně jako pánů.

„Cestující“ zesmutněli, ale brzy se uklidnili. Potravy a vody je dostatek. A je teplo. Co víc potřebují? Jen ještě postavit baráky, aby se alespoň při spánku mohli schovat před deštěm.

Stormer nazýval pohrdavě skupinu Hansových soudruhů „plebs“.

„Cestující“ pozorovali z dálky, jak „plebejci“ staví baráky, snažili se je napodobit a jakž takž postavili baráky i oni. Pak si vyžádali od „plebejců“ semena, protože svoje rychle snědli.

Jediný Schnierer si semena schoval. Splnil se jeho sen o novém životě na „Nové Zemi“. Pustil se vážně do hospodaření. Hned první den se však přesvědčil, že vymýšlet filosofické systémy je pro něho mnohem lehčí, než rýt záhony. Už po první hodině fyzické práce byl celý rozlámaný. Naříkal, vzdychal, nemohl usnout a přemýšlel. V jeho filosofickém systému byla nějaká chyba, na niž nemohl přijít.

Přišel na ni teprve k ránu: k šťastnému životu na „Nové Zemi“ mu chyběli… otroci, kteří by za něho pracovali v době, kdy by se oddával vysokým filosofickým úvahám. Hans mu jeho filosofický systém beznadějně pokazil. A ráno řekl profesor zachmuřeně své dceři: „Usuš zrní na setí na slunci, roztluč je na kamenech a upeč placky.“

„A co budeme jíst na podzim, tatínku?“ zeptala se.

„Hleďme na ptactvo nebeské, žeť nesejí, ani žnou, ani shromažďují do stodol. Protož nepečujte o zítřejší den«,“ odpověděl.

Ani biskup Wheeler by nemohl odpovědět lépe.

Nevyvedly se Schniererovy „osady“, kde by „farmáři“ seděli jako krtci ve svých doupatech. Sám život ho přiměl vykročit po sociálně nebezpečné cestě koncentrace obyvatelstva. Dokonce i odvěcí nepřátelé — Anglie a Francie — představovaní Maréchalem a Stormerem, se nastěhovali do jednoho baráku. Lady Hintonová se ubytovala s Ellen a Schnierer s dcerou. Hans a Winkler se ubytovali s Jackem, a Mary — uprostřed baráku. „Cestující“ měli svou osadu a „plebejci“ také svou. V každé osadě však stály baráky těsně jeden vedle druhého.

Hans, Winkler, Mary a Jack pracovali i v dešti i za poledního“ horka.“ Obdělávali žírnou půdu a proti nevítaným hostům — zvířatům, netvorům, hmyzu — postavili kolem svých baráků ohradu.

Hans měl výbornou myšlenku — udělat z „tučňáků“ domácí zvířata. Přivázal k vlastnoručně vyrobenému rádlu — ke kořeni podivného tvaru — dva „tučňáky“. Byli silní a poslušní a hodně pomáhali.

Ženská část „cestujících“ byla daleko schopnější než mužská.

Nejhůř se vedlo lady Hintonové a Ellen, které fyzickou práci vůbec neznaly. Ellen se však už do toho trochu vpravila. Ženy nosily ryby, „ústřice“, připravovaly jídlo, praly prádlo a šaty, které se stále více měnily v chatrné hadry.

Hans zabavil Wheelerovi jeho roucho pro Theckerovo dítě a biskup vypadal jako světský člověk. S dlouhým rouchem s něho spadly také poslední stopy po hodnosti duchovního. Nevedl už ani s lady Hintonovou rozhovory o spáse duše a pohledům staré lady se vyhýbal. Jednou to nevydržela: „Nepoznávám vás, můj starý příteli. Zdá se mi, že zapomínáte na boha.“

„Nejsem vůbec starý,“ namítl, nakrucuje si vousy, které mu narostly. „A pokud jde o boha, tak každá planeta má svého boha.“

„Nebo bohyni?“ zeptala se jedovatě Hintonová.

„Máte úplně pravdu. Venuše je bohyní lásky.“

„A vy jí velmi horlivě sloužíte…“

Po takových rouhavých a neslušných Wheelerových slovech lady Hintonová pochopila, že bůh biskupa navždy zatratil a biskup boha a ona zase přítele…

Pinch se točil kolem Amelie. Stormer stále častěji a významněji pokukoval po Mary, ta však mu nevěnovala nejmenší pozornost.

Lady Hintonová se pokoušela svěřit se se svými stesky alespoň Ellen, avšak neteř se také změnila — odpovídala hrubě a nebylo jí do řeči. Její maličké prstíky dávno prací zhrublý. Na všechny byla zlá.

Stormer a Maréchal stále ještě snili o návratu na Zemi. Často si o čemsi šeptali a každého rána odcházeli do hor.

Hanse jejich nepřítomnost zajímala, neměl však čas je stopovat.

Když však šel jednou jako obvykle navštívit Zandera, zaslechl v horách v mlze baronův a Stormerův hlas. Mluvili o tom, jakými budou boháči, až se vrátí na Zemi.

Hans pochopil, že Maréchal a Stormer chodili sbírat zlato a drahokamy a ukládali je zřejmě někde blízko rakety.

Když se Hans a Zander setkali, sdělovali si novinky.

„Hojnost vláhy, tepla, kyseliny uhličité a úrodná půda dělají zázraky,“ vyprávěl Hans Zanderovi.

„Zelenina roste jako by kynula, a dosahuje obrovských rozměrů.

Brambory jsou velké jako obrovská dýně, kapusta je větší než člověk, pšenice je jako bambusový háj. Přestože tu je léto krátké, dá se tu sklidit trojí, čtverá úroda. Ryby se suší. Potravin bude dost na celou zimu i na zpáteční cestu… A co rádio, mlčí?“

„Mlčí,“ odpověděl zarmouceně Zander. „Země možná naše rádiové signály přijímá, neslyším však odpovědi.“

Jedné horké noci došlo k nepříjemné události. Z „Tichého přístavu“ vylezly na břeh rosolovité beztvaré bytosti, připomínající obrovské měňavky. I pohyby připomínaly améby: z rosolovité, huspeninové sraženiny se utvořily výrůstky, na nichž se „améby“ pohybovaly jako na horách… Sraženina se hned natahovala, že byla jako červ, hned se zase srážela do beztvarého chomáče. Byly to slizké, studené bytosti bez úst, bez očí, bez kostí…

Jeden takový chomáč živého těsta vlezl do ženského baráku a způsobil tam hrozný zmatek. Nikomu neublížil, ale k smrti vyděsil lady Hintonovou svým studeným, slizkým dotekem.

Po této příhodě se všichni zamyslili nad tím, že v „Tichém přístavu“ mohou být i nebezpečnější tvorové.

Winkler navrhl, aby obydlí umístili na vzdušných kořenech mangrových stromů — „na těchto pilotách, připravených pro stavby“, jak řekl, stačí jen udělat podlahu a střechu nad hlavou. Všichni to schválili. Vypuklo stěhování na stromy.

Baron bručel: „Uupadáme. Z kajuty a astroplánu do jeskyní, z jeskyní na stromy… Brzy budeme chodit nazí, po čty… čty…“

„Po čtyřech!“ pomohl mu netrpělivý Stormer. „Bude vám to moc slušet, barone.“

Lady Hintonová se ve dne v noci třásla; bála se, že při bouři spadne i s barákem do Tichého přístavu, „kde ji samozřejmě krokodýli rozsápou.“

Hans často pokukoval po lese na druhé straně zálivu. Bylo velmi lehké přelézt tam po splétajících se vzdušných kořenech. V lese jsou možná jedlé plody, ptáci. Na „poli“ byla doba klidu, neboť pletí právě skončilo. Proč by se tam nevypravili?

Druhého dne se Hans, Winkler, Thecker, Amelie a „její stín“

Pinch ozbrojili puškami, revolvery a noži a lezli po kořenech a větvích, jako lezli jejich dávní předci, kteří se podobali opicím.

Nikdo nevěděl, jaká dobrodružství je na této nebezpečné cestě očekávají.

VII „Hra na schovávanou“

„Tak tohle je kamenouhelná doba,“ řekl Thecker. „Snad to není lepidodendron? Výška dvě stě, tři sta stop. Podívejte se, ve výši asi čtyřiceti stop se kmen rozvětvuje ve dví, každé rozvětvení se znovu rozdvojuje, a zase a zase. Na vrcholcích jsou ovocné šišky. Na větvích jsou dlouhé ostny. A podívejte se na to obrovské kapradí… a přesličky…“

„Ano a vedle je něco, co vypadá jako palma. To už ale není z doby kamenouhelné. Palma s plody. Měli bychom je ochutnat, ale nedosáhneme na ně. Visí moc vysoko a kmen je také vysoký.“

„Tady se válí jeden v trávě!“ zvolala Amelie. „A dokonce má prasklou skořápku. Jakpak ne, když letěl z takové výšky. Bílá, moučnatá dužnina. Voní to pěkně. Mám to ochutnat? Hm… Cukr s vanilkou… a mouka… To je dobré! A máslo…“

Všichni ochutnali.

„Výborné.“

„Musí to být také výživné.»Moučka Nestlé. Nepostradatelné pro děti a staré lidi«,“ zažertoval Pinch.

„Skvělý objev. Už jen proto stála naše výprava zato. Rybí dieta už omrzela. Teď budeme mít výbornou mouku.“

„Dovedu si představit, jaké z ní budou dobré placky,“ zasnila se Amélie.

Poutníci vydatně posnídali „kokosové ořechy“ a opatrně vnikli do lesa. Polotma. Ticho. Vítr pohvizduje tiše jehličím. Temná zeleň s načervenalým odstínem.

„To je divné, že je na Venuši tolik hnědých a tmavěčervených rostlin,“ řekl Hans.

„Na Venuši je taková hustá a oblačná atmosféra, že zadržuje část spektra slunečních paprsků jako v hloubce pozemských moří. Proto má listí na Venuši narudlou barvu… Ovšem, je to pouze moje domněnka,“ poznamenal předem Thecker.

Pod kapradím rostly „houby“.

„Kdybychom položili na sebe pět nebo šest obrovských bochníků chleba, teprve pak by se to vyrovnalo velikosti jedné houby na Venuši,“ řekl Pinch. „A možná, že to je jedlá houba. Od hub ale raději dál. Kolik našich předků zemřelo v hrozných mukách, než vyzkoušeli, která houba je jedlá a která jedovatá!“

Pod nohama měli vodu. Museli najít sušší místa. Hansovu pozornost upoutala téměř kulatá jáma naplněná vodou, široká asi dva metry. Po deseti metrech — další jáma. A další a další.

„Vypadá to, jako by okraj lesa bombardovali.“

„A s neobyčejně přesným zaměřením,“ poznamenal bývalý dělostřelec Winkler. „Všimněte si, že jámy jdou souběžně a jsou od sebe stejně vzdálené.“

„Co to znamená?“ zeptal se Hans. „Myslíš, že to jsou umělé jámy? Nejsou to snad pasti na zvěř? Kdo by je ale mohl vykopat? Na Venuši jsou sotva tak rozumná zvířata nebo pololidé.“

„Myslím si, že to jsou stopy,“ odpověděl Winkler. „Stopy obrovského zvířete.“

„Stopy? Jaké by to muselo být zvíře, když každý jeho krok měří přes deset metrů!“ Amelie se bázlivě podívala na stopu. „Nechtěla bych takové zvíře potkat. Tady nejsou naše pušky na hraní pro lov nic platné, tady bychom potřebovali děla.“

Vyšli na lesní louku. Začalo pršet. Před očima měli mlhu, bílou jako prostěradlo.

„Držte se při sobě!“ zvolal Hans.

Šli opatrně, naslouchali, ohlíželi se. Občas se v mlze objevily temné siluety osamělých stromů.

K známým zvukům větru, deště a hromu se přidaly nové zvuky, které svou nepochopitelností děsily.

„Vypadá to, jako by tu někde blízko bylo lokomotivní depo. Jako by vypouštěli páru nejméně z deseti lokomotiv,“ řekl tiše a rozčileně Pinch. „Á — lokomotiva píská. Vlak odjíždí za pět minut…“

„Pst…“ upozornil Hans. Na pravé straně vpředu začala bílá mlha tmavnout. Skvrna byla stále tmavší, objevovala se nejasná silueta domu a najednou se „z výše třetího patra“ vysunula jako automobil velká, obludná hlava zvířete s očima, které byly oproti hlavě velmi malé.

Ozval se výstřel. To Pinche napadlo zahrát si před Amelii na neohroženého lovce Buffalo Billa.

Nejsilnější siréna zaoceánského parníku je komářím pískáním oproti zvuku, který se jako smršť rozlehl lesem. Země se zachvěla, stromy zašuměly. Zvuk srazil lidi na kolena, hned však vstali — z mlhy vyrostla temná masa a hnala se na ně.

Ozvaly se druhé sirény a propukl takový pekelný koncert, že až v uších zaléhalo jako při dělostřeleckých salvách. Tato zvířata mohla zřejmě zabíjet pouze zvuky, které vydávala…

S otevřenými ústy a zacpávajíce si uši vrhli se lidé na všechny strany.

Hans spadl do jedné jámy — stopy. Byla tak hluboká, že když se přikrčil, šla mu voda až po uši. Zvíře se přehnalo a nevšimlo si ho.

Jedna noha zvířete sebou těžce plácla vedle jámy. Hanse cosi uhodilo do hlavy, byl to ocas zvířete, který se táhl po zemi. Hans schoval hlavu pod vodu. Ten nekonečně dlouhý ocas šustil ještě dlouho v trávě vedle Hansovy jámy.

Konečně byl obrovský živý tank pryč. Hans vylezl z jámy, otřepal se a naslouchal.

Začala strašná hra na schovávanou. Jen aby vítr mlhu nerozptýlil!

Ještě že zvířata tak zběsile troubila a zdálky tak upozorňovala, že se blíží. Lidé jim rychle uhýbali stranou. Někdy se však zvuky křížily, odrážely se lesní ozvěnou a pak bylo těžko určit směr. Bylo nutno dávat pozor, z které strany se země více chvěje. Ti, co pozor nedávali, spatřili už jen někdy poslední výstrahu — tmavou skvrnu v mlze. Ještě jedna věc lidi zachránila; byla to nepohyblivost zvířat, která pravděpodobně vážila víc než ta největší americká lokomotiva… Pro tuto masu těžkého, neohrabaného těla nebyl pohyb snadný. Zvířata někdy v rozběhu narazila v mlze na strom a s hrozným praskotem ho vyvrátila jako opravdový tank. Podle zvuků se dalo usoudit, že se poplašená zvířata pomalu uklidňovala. V pekelné kakofonii sirén nastávaly pauzy. V jedné z těchto pauz se ozval vzdálený lidský hlas, který však nebyl ani hlasem Amelie, ani Pinche, ani Theckera… A znovu divoký řev zvířat…

Lidé padali únavou a sbírali poslední síly, aby se znovu a znovu zachraňovali před svými pronásledovateli.

Za hodně dlouho se ozval ojedinělý a protáhlý hluboký zvuk.

Vypadalo to jako signál ke skončení poplachu. Nastalo ticho. Lidské uši však ještě po mnoho minut neslyšely ani hučení ani vítr, ani vzdálený hukot příboje — tak byly jejich bubínky ohlušeny.

Mlha… mlha… Kde jsou ostatní?… Co se s nimi stalo? Není někdo rozmačkán nebo rozsápán?… Předsmrtný křik nemohlo být slyšet… Co dělat?… Kam jít?… Hans se rozhodl zavolat.

„Winklere! Amelie! Pinchi!“

Nikdo se neozýval. Ani zvířata však už nezařvala — zřejmě zmizela, jako by se rozplynula v mlze…

Hans zavolal znovu. Hlasitěji a ještě hlasitěji… Všichni zřejmě ohluchli jako on a neslyší ho… A zvířata? Ta snad ani lidské volání neslyší.

„Winklere! Winklere…“

Hansovi vyrostla před obličejem tmavá skvrna. Leknutím uskočil.

„To jsem já,“ ozval se jako by za zdí Winklerův hlas.

Už začínali slyšet. Brzy se ozval i tenký hlas Amelie. Silný vítr mlhu roztrhal. Teď ji měli nad hlavou jako nízko plující oblak. Lesní louku bylo jasně vidět. Hans se rozhlédl. Nikde nikdo!

„Jako by to byla nějaká vidina,“ zavrtěl hlavou Winkler.

Zpod listů velkého kapradí vyběhla Amelie.

„Tři jsou celí. Kam se poděl Pinch?“

„Tady jsem,“ ozval se najednou odněkud shora Pinchův hlas.

Hans a Winkler zvedli hlavu. Vysoko na přesličce seděl Pinch a kýval na ně; jedině ze strachu mohl vylézt tak vysoko po hladkém kmeni.

„Proč jste se neozval, když jsem vás volal?“ zeptal se Hans.

„Čekal jsem, jestli se přede mnou neozvou ty obludy.“ Pinch lezl s hekáním dolů a každou chvíli vykřikl.

„Nelezlo se tak špatně,“ prohlásil. „Kmen je trochu drsný a šupinky jsou tak velké, že na ně člověk může položit nohu. Ale nebýt těch oblud, tak bych tam asi nevylezl. Pomohly mi,“ přiznal se.

„Kam půjdeme?“ zeptala se Amelie. Všichni se ohlédli.

„Hukot příboje jde odtud,“ řekl Hans, „a tam také půjdeme.“

Rychle přeťali lesní louku a vnořili se do lesa.

VIII V zajetí u šestirukých

Houstl podrost přesliček a kapradí, houstla tma. Rozbíhaly se vyplašené drobné ještěrky, stranou se proplazil nekonečně dlouhý, tlustý černý had. Obrovští pavouci spřádali skutečná tenata. Pavučina byla tak pevná, že ji museli proříznout nožem. Když se do pavoucích sítí zapletl směšný tlustý hmyz, velký jako husa, mlátil sebou a pištěl jako prasata.

„Tady si člověk připadá jako Gulliver v zemi obrů,“ řekla Amelie. Byla velmi spokojena, že se na tuto cestu vydala. Otec nechtěl dlouho svolit, Delacroix a Ellen jí to vymlouvaly, Amelie však trvala na svém.

Za zády se jim ozvalo vytí a nesrozumitelná řeč. Poutníci zůstali v údivu stát. Někdo se za nimi hnal. Bylo slyšet, jak v houštině praskají suché větve přesliček. Pinch měl připravenou pušku.

V sedavé lesní mlze se mezi kapradím objevily nejasné obrysy obrovského chlupatého člověka. Pinch vystřelil.

„Ee… Ou… Au…“ vykřikl chraptivě divoch, zavyl a zmizel.

„Já vám tu pušku vezmu!“ zlobil se Hans na Pinche. „Teď by tak ještě scházelo, aby nás přepadla tlupa divochů jako ty obludy.“

„Myslíte, že to byl Venušan?“ podivila se Amelie. „Jsou tu tedy i lidé?“

„Měli byste mi raději poděkovat,“ ospravedlňoval se Pinch.

„Kdybych toho jejich vůdce včas nevyděsil, jistě by nás už Venušani přepadli. Teď utekli — lekli se výstřelu.“

„Možná, že má Pinch pravdu,“ podpořil ho doktor.

„Koho by napadlo, že na Venuši jsou také lidé a co je nejvíce překvapující, že se postavou podobají pozemšťanům? Jenomže jsou hodně chundelatí. A poněkud vyšší. To je však naprosto pochopitelné, když si uvědomíme, že na Venuši je poněkud menší přitažlivost nežli na Zemi. Škoda, že jsem si toho Venušana neprohlédl. Bylo by zajímavé se s ním seznámit.“

„Ještě se seznámíte, až nás budou jíst,“ řekl Winkler.

„Musíme rychle z lesa pryč. Přidejte do kroku.“

Nebylo to však tak snadné. Co chvíli se museli zastavit, aby se prodrali liánami nebo prořízli pavučinu.

„Odporná zvířata!“ bručel Pinch, dívaje se s odporem na tlusté chlupaté pavouky. „Živí se asi nejen hmyzem, ale i drobnými ptáky a zvířátky. Ale možná že ani drobní být nemusí. Taková tenata udrží tele.“

Přes lesní louku se šlo snáze. Na louce rostly vysoké košaté silné stromy, připomínající duby. „To už není doba kamenouhelná,“ napadlo Hanse. Na stromech visela mezi silnými větvemi obrovská hnízda a vedle nich jako by visely zavěšené rance. Poutníci nechápali, co je to za vosí hnízda.

Vzadu něco prasklo. Ozvalo se tiché, protáhlé „vrrr“, a pak jako by se ozval klapot kastanět. Ohlédli se. Na pomezí lesa, u okraje, z něhož poutníci právě vyšli, vyrostl jednolitý řetěz divokých tvorů, jakýchsi šestirukých kříženců opice s klokanem. Běhají i po šesti i po čtyřech, stojí a skáčou po dvou, sedají si jako klokani a prostřední pár rukou jim pak nehybně visí na chlupatých prsou a horní se pohybuje — jako by se šestirucí domlouvali jako němí a jejich gesta provází vrčení a klapot. Oči mají černé, vypouklé, v hlubokých očních důlcích, nosy obrovské, modré, vypadají jako hruška… Utéci!

Rychle utéci!

Doběhli k lesíku stromů, které vypadaly jako duby. Z větví začali najednou padat na trávu stejní šestirucí tvorové. Šestirucí zprava, šestirucí zleva, vzadu, vpředu — obklíčení podle všech pravidel. Není kam utéci. Zbývá pouze si cestu probojovat. Tentokrát už si připravil pušku nejen Pinch, ale i Hans. Šestirucí se posadili, jako by se lekli.

Mlčeli. Kouleli zlýma černýma očima. Jejich modré nosy jako hrušky zrudly a rychle se nafukovaly. Z hrušky byla skoro koule, větší než meloun. Ozval se sykot, jako by byla najednou otevřena stovka sifonů. Z nosů jim vyletěly drobné krůpěje jako z rozprašovačů. Hans vystřelil. Pinch vykřikl a upadl. Hans ucítil sladkou, přesládlou, omamnou vůni. Hlava se mu zatočila, v uších mu zahučelo. Ani neviděl, jak upadli Amelie a Winkler a upadl sám do bezvědomí.

Hansovi se zdálo, že sedí vysoko na stožáru za velkého houpání.

Zhluboka vzdychá a otevírá oči. Prudký vlhký vítr mu fouká do obličeje. Hansovo tělo se stejnoměrně kývá — to už není sen…

Hans se snaží vzpomenout si, co se s ním stalo… Přepadení šestirukých, „plynový útok“, mdloby… U ucha mu šustí listí. Visí na stromě… Chce natáhnout ruku, pohnout nohou, ale nemůže. Jako by byl zavinut nebo hodně pevně svázán… V mezeře mezi mraky svítí hvězdy. Je tedy noc? Když omdlel, byl večer, stmívalo se… Oči trochu přivykly tmě. Hans vidí vedle sebe se houpat tmavá těla.

Volá.

„To jsi ty, Hansi?“ slyší větrem tlumený hlas Winklera. „Zdá se, že jsme se dostali do pěkné patálie. Nemohu se vůbec pohnout…“

„Já také ne. Kde je Amelie a Pinch?“

„Visí vedle mne. Neozývají se. Asi se ještě neprobrali, nebo jsou mrtví.“

„A šestirucí?“

„Není je vidět.“

Za několik minut se probrali i Pinch a Amelie. Plyny zřejmě přestaly působit u všech najednou. Sdělili si navzájem své truchlivé myšlenky. Všemožně se snažili vyprostit se z pout, ale marně. Mohli jen trochu hýbat rameny a nohama. Ruce jako by jim přirostly k trupu a nohy jako by měli srostlé.

„Jako kdyby nás začarovali a proměnili v stromy,“ řekla Amelie.

Nenaříkala ani nedělala hysterické scény.

Začalo svítat. Zajatci spatřili šestiruké. Někteří viseli na rukách nebo na ocase na stromě, jiní stáli u stromu a opírali se o něj. Stáli v nehybných pózách jako sochy. Sotva se však jejich zkamenělých postav dotkly první sluneční paprsky, ožili. Kolem zajatců se s vrčením a klapotem začalo shromažďovat nesčíslné množství šestirukých. Usadili se na větvích, hádali se o místa, viseli jim nad hlavou, dívali se zdola. Všichni se zřejmě toužili podívat na neobvyklou kořist. Šestirucí rychle klapali jako kastanětami, možná, že to dělali prsty nebo jazyky, vrčeli a gestikulovali všema čtyřma rukama. Skákali a lezli na stromy neobyčejně hbitě, ale na zemi raději chodili po šesti nebo skákali po dvou.

Až u zajatců seděl zřejmě starý vůdce s šedivou srstí. Zaklapal.

Několik šestirukých se vrhlo splnit jeho rozkaz.

„Zřejmě se blíží náš konec, Winklere,“ řekl tiše Hans.

„Vypadá to tak, Hansi. Z toho se nedostaneme. Všiml sis, jak se naše obleky lesknou? Šestirucí nás zřejmě natřeli nějakým lepidlem.

Proto se z nás tak rychle staly kukly. Ti šestirucí nám něco chystají…“

Hans pozoroval ty, kteří běželi splnit starcův rozkaz. Vyšvihli se rychle na nejvyšší větve. Tam visely malé „ranečky“. Hans už pochopil, co je to za „ranečky“. Šestirucí si zřejmě dělali zásoby potravin a věšeli je na stromy.

Mladí poslové utrhli několik „pytlíků“ a slezli dolů. Používali přitom hbitě čtyř rukou a ve dvou nesli náklad.

Stařec vzal „pytlík“. Byl v něm lepidlem natřený pavouk. Stařec utrhl kousek pavoučího masa a dal ho Hansovi k ústům. Ten zaťal zuby a s odporem zaskučel. Šestirucí zaklapali, zavrčeli a nabídli mu jiné jídlo, když předtím olízali lepidlo z velkého, modrobílého červa.

Hans znovu odmítl. Stařec s velkou trpělivostí nabízel Hansovi lesní ploštice, šváby a obrovské kobylky…

Některá tato „jídla“ byla ještě živá. Hans pochopil, že šestirucí své oběti hned nezabíjejí, ale uchovávají je živé. A zřejmě je dokonce krmí. Proto se starý s takovou pozorností a trpělivostí snažil vyzkoumat, čím se živí tato vzácná dvounohá zvířátka, která se dostala šestirukým po prvé do rukou. Po dlouhých pokusech nakrmit je „masem“, došel starý k názoru, že zajatci nejsou masožravá zvířata, a znovu zaklapal. Za několik minut přinesli oddaní služebníci „kokosový ořech“. Hans měl hlad. Snídaně mu přišla právě vhod. Ať to dopadne jakkoliv, musí načerpat sil. Hanse se však přesto zmocňovaly pochybnosti, jestli má potravu přijmout nebo ne. Jestliže šestirucí nejedí mrtvoly a přesvědčí se teď, že „kořist“ vůbec potravu odmítá, neusmrtí ji hned, dokud je živá? A Hans se rozhodl, že jíst bude. Když otevřel ústa, starý pochvalně zaklapal. Ostatní přijali nejnovější zprávu, že „jedí“ a klapot se rozletěl z větve na větev, ze stromu na strom.

Zajatci byli nakrmeni. Jejich situace se tím však nezlepšila.

„Vykrmují nás jako vánoční husy v posadě,“ řekla Amelie.

„Ach, jenom aby šestirucí hned tak neměli vánoce,“ ozval se ze své větve Pinch.

Když šestirucí zajatce nakrmili, ztratili o ně zájem a rozptýlili se na různé strany. Thecker mohl sdostatek pozorovat tyto podivné bytosti: jak lovili kořist — hmyz, ptáky, plazy pomocí „plynového útoku“, jak je pak namazali lepidlem, oblizujíce je svým dlouhým jazykem — lepící žlázy měli zřejmě v ústech — jak rozvěšovali po větvích živé jídlo… Tak minul den.

Když už bylo slunce hodně nízko nad lesem, projevovali šestirucí neklid. Běhali, lezli a skákali rychleji, volali na sebe a každý zřejmě spěchal obsadit své spletené hnízdo, než nastane tma. Slunce zašlo a šestirucí najednou usnuli v póze, v níž je spánek zastihl.

Nejpodivnější bylo, že usnuli všichni najednou a bleskurychle.

Několik opozdilců však znehybnělo přece jen se zdviženýma rukama u stromu. Slunce už zašlo, ale na louce ještě nebyla docela tma. Hans viděl, jak přeběhl louku rychle obrovský ještěr, přiběhl k šestirukému, chytil ho do tlamy a odtáhl na okraj lesa. Šestiruký nevykřikl, dokonce se ani nepohnul. Nikdo mu nepřišel na pomoc.

Tento nepochopitelný hluboký spánek byl zřejmě nejslabším místem šestirukých v boji o existenci. Proto při západu slunce tolik spěchali schovat se do svých hnízd, proto žili na stromech. Pro zajatce to bylo prvním potěšujícím objevem. Mohli být klidní, že během noci snědeni nebudou.

Úplně se setmělo. Mohli hovořit aniž se báli, že šestiruké vzbudí.

„Máš nůž?“ zeptal se Winkler.

„Mám, ale není mi nic platný,“ odpověděl Hans. „Zrovna jako puška, která se povaluje u stromu. Kdyby nám tak přišli na pomoc Stormer, Wheeler a Jack! Ale nenajdou nás… Co kdybychom přece jen zavolali…“

„Jacku! Jacku! Stormere!..“

„A! A! A!“

„To je ozvěna.“

„Ne, myslím, že to ozvěna není.“

„Mě jste huboval a sám svoláváte divochy z celého lesa,“ zabručel Pinch. „Nohy a ruce mám oteklé… Zdřevěněly mi… Vždyť jsem to povídal,“ pokračoval po chvíli. „Podívejte se, někdo běží přes louku.“

Opravdu, ve tmě se pohyboval čísi stín, jehož obrysy nasvědčovaly, že to je člověk.

„Oea! Eieje!“

„Breptá něco jako» to jsem já, nestřílejte«,“ řekl Pinch.

„Nevymýšlejte si!“

Člověk šplhal rychle po kmeni. Vtom se chytil za větev, za niž visel Hans.

„Tak, a teď nás dvounozí seberou šestirukým!“ řekl Pinch. „Z bláta do louže. Srazte ho alespoň nohou, Hansi.“

„Nemohu.“

„Oea!“

K Hansovi se přiblížila temná, zarostlá tvář. Docela blízko. Je slyšet, jak divoch těžce dýchá… Odulý, rozseknutý spodní ret…

Když se pokouší mluvit, vysunuje z úst špičku oteklého jazyka. V rysech venušského divocha je cosi známého…

„Ale vždyť to je Blotton!“ vykřikl najednou hlasitě Hans.

„Ano, ano, to jsem já,“ pokouší se vyslovit srozumitelně Blotton, může však užívat pouze samohlásek.

Hans ještě nevěří svým očím a prohlíží si nenadálého hosta.

Blotton má tělo omotáno lýkem a listy.

„Kde se tu berete? Co se s vámi stalo? Proč nemůžete mluvit?

Blottone, jste to vy?“

„Potom, potom,“

„poom, poom“, vyslovuje Blotton, Hans už si však trochu zvykl a začíná jeho řeči rozumět. Blotton jim potom vše poví. Teď se musejí co nejrychleji zachránit. Kde je nůž?… Blotton vytahuje z pochvy Hansův lovecký nůž a opatrně rozřezává lepkavý oblek. Což se opravdu tak nečekaně objevila záchrana?

Během několika minut se všichni zajatci „vyloupli ze svých kukel“, jak řekla Amelie, rychle slezli se stromu, sebrali pušky a dali se na útěk.

Než se rozední, musí být od šestirukých co nejdál. Ale utíkat v noci lesem nebylo snadné.

Nebýt Blottona, dopadlo by to s poutníky špatně. Stal se z něho skutečný divoch — tak obratně se dovedl orientovat v lese, obcházet překážky, nalézat stezky v močálovitém terénu.

Blotton měl na sobě lesní oděv, který ho chránil před trny a ostny, zatím co uprchlíci měli pouze roztrhané prádlo. Ještě že šestirucí nevědí, co je to oblek. Kdyby jim ho strhli a namazali jim lepidlem tělo, neutekli by ze zajetí. Blotton ani za nic na světě nemohl odtrhnout dlaň od rukojeti nože, na níž byla vrstva lepidla.

Konečně měli les za sebou. A tamhle už je vidět záliv.

„Mangrové“ houštiny. Jenom aby k nim doběhli… Pustili se přes volné prostranství.

Vyšlo slunce. Šestirucí se zřejmě probudili a přišli na to, že jim zajatci zmizeli. Možná, že se už za nimi ženou…

„Rychleji, rychleji!“ pobízí Pinch.

A najednou se za nimi ozval zlověstný klapot kastanět a tlumené „vrrr… vrrr“. Dohánějí je…

Ke vzdušným kořenům mangrových stromů zbývalo několik desítek kroků. Tu jsou. A už lezou po kořenech. Pozemské opice by se jistě nemohly pohybovat rychleji. A už jsou uprostřed „Tichého přístavu“. K „mangrovým stromům“ doběhli i šestirucí; se zuřivým klapotem se hnali po kořenech tak rychle, že bylo všem jasné: zachránit se znamená dostat se do baráků.

„Musíme podstoupit boj,“ řekl Pinch. „A hlavně nepouštět je blízko. Jinak zase zaprskají, my ztratíme vědomí a spadneme do vody.“

Třeskly výstřely. Šestirucí začali padat, ti co nebyli zasaženi však houževnatě útočili dál. A už zasyčeli svými nosy jako „rozprašovači“. Na štěstí začalo pořádně pršet. Déšť zneškodnil vlnu plynu. Práskal jeden výstřel za druhým, šestirucí padali, ale stále ještě se blížili. V „táboře“ už výstřely zaslechli. Wheeler, Stormer, Jack a Mary přiběhli na pomoc. Palba zesílila. Šestirucí nápor nevydrželi a utekli.

„Ať jsou kokosové ořechy sebelepší,“ řekl Hans, „budeme se jich muset zříct a zbořit náš vzdušný most, abychom se zabezpečili před útokem šestirukých.“

Přesekli část vzdušných kořenů a vzdušný most přes „Tichý přístav“ zničili.

IX Vyprávění zdivočelého lorda

Když spatřila Ellen Blottona, hlasitě vykřikla. A těžko říci, čeho bylo v tom výkřiku víc — radosti nebo hrůzy.

„Ó, Henry…“

Zdivočelý lord si nevšímal ani Ellen, ani lady Hintonové, vrhl se ke kotlíku s rybami od včerejška, vyndal jednu rukama a začal ji chtivě požírat, přičemž se mračil a skučel.

„Jste to opravdu vy, Henry?…“

Odpovědí bylo chraplavé zavrčení. Lady Hintonová šeptala modlitby…

Doktor Thecker měl s Blottonem hodně práce. Lordovy rty byly hrozně oteklé a začernalé. Spodní ret byl rozseknut vedví a vypadal jako „zaječí pysk“. Na oteklém jazyku měl krvácející ránu. Thecker se divil, že nedostal otravu krve. Teprve za několik dní díky mistrnému léčení otok sešel, rány se zacelily a Blotton mohl srozumitelně hovořit. A vyprávěl jim o svých dobrodružstvích.

Obrovský netopýr — „nebyl-li to ovšem létající tygr“ — ho chytil do spárů a vznesl se s ním do vzduchu. Však má ještě stopy jeho drápů na ramenou a na zádech… Ovšem že se polekal! Zbytečně však nebyl vášnivým lovcem a nelovil divou zvěř ve všech světadílech. Hlavní je, aby člověk v takových chvílích neztratil hlavu. „V letu mě nesežere. A dokud letí, mám čas si svou situaci promyslet“. Byl však přece jen těžkou kořistí a pták začal klesat a oddělil se od hejna.

„Viděli jsme to…“

Černá stuha ptáků zmizela v oblacích, prchajíc před nečasem.

Pták s Blottonem letěl úžlabinou.

Blotton měl nůž. Nebylo však snadné vytáhnout ho z pochvy, protože mu ptačí spáry svíraly ramena i ruce.

Zakoušeje nesnesitelnou bolest — při každém pohybu se mu spáry zarývaly do ramene a do zad stále hlouběji — uvolnil Blotton pravou ruku, vytáhl nůž a vrazil ho ptákovi do břicha. Pták nepříčetně zakvílel, ale ze spárů ho nepustil. „A dobře udělal, jinak bych se byl zabil. Byl jsem už připraven, že ho sám chytnu za nohu, jestli spáry povolí.“

Pták se pokoušel Blottona v letu klovnout, přestože však měl dlouhý krk, nemohl na něho zobákem dosáhnout. A následky krvácení se dostavily. Blotton byl od hlavy až k patě zbrocen ptačí krví. Oči měl zalepené, a to bylo ze všeho nejhorší. Zavřel je a najednou pocítil, jak se nohou dotkl kamene. Pták se zhroutil na kamení, přikryl Blottona svým tělem, zaplácal sebou a odsunul stranou křídlo, které Blottona přikrývalo. Liják mu okamžitě smyl s tváře krev. Blotton prohlédl. Pták, který pomalu ztrácel síly, rozevřel spáry, Blotton se vytrhl, nechal mu ve spárech pořádný kus masa z ramena a byl volný. Pták udeřil Blottona nohou přes tvář. Jeden spár se mu zasekl do rtu a poranil mu jazyk. Blotton bodal ptáka nožem dál. Šílený bolestí, zapomněl pták na kořist, mávl křídly, převalil se těžce přes skálu a tam zřejmě také zdechl.

„To je nejzajímavější příběh z mého loveckého života,“ řekl Blotton.

„Ano, ale tentokrát jste lovcem nebyl vy,“ poznamenal Stormer.

„No, a co bylo dál?“

„Zjistil jsem, že ležím v kamenné úžlabině — jako ve vaně, plné horké krve. Myslil jsem, že se uvařím zaživa. Teplota této krve mohla být jistě padesát stupňů. Kolem se válelo peří.“

„Viděl jsem to místo!“ zvolal Hans. „Hledali jsme vás, ale nenašli.“

„Snažil jsem se odlézt co nejrychleji do jeskyně,“ odpověděl Blotton. „Musím říci, že ten létající lupič má přímo kožená křídla a na ocase peří. Několik per a kousek kůže s křídla jsem si schoval, ale při svém putování jsem je ztratil.“

Blotton odpočíval pod skálou. Ztratil spoustu krve. Hlava se mu točila a špatně se orientoval. A místo toho, aby šel nahoru kaňonem k raketě, vykročil pomalu dolů, došel k zálivu, odbočil napravo a… zabloudil v lese.

Oblek měl rozervaný od trní. A prodírat se lesem nahý nebylo nic příjemného, protože se mu trny a ostny zabodávaly do těla. Musel se také chránit před štípnutím jedovatého hmyzu. Z jakéhosi lýka, jehož rostlo na stromě hojnost, si vyrobil něco jako oblek. Chodit po lese bylo nebezpečné. A tak se Blotton vyšplhal na strom. Živil se „kokosy“, pil dešťovou vodu, která padala na listí, do dutiny stromů a na koruny. Cestu k raketě stále najít nemohl. Volal, ale nikdo se neozýval.

„Také jsme na vás volali, ale neozýval jste se.“

S jakými nestvůrami se při svých toulkách po lesích setkal, kolikrát jen unikl nebezpečí!..

Viděl tak neobyčejně vysoké lesy, že je zprvu pokládal za vysoké hory, porostlé lesem.

„Každý strom byl vysoký několik set metrů. Dole rostla tráva, vysoká jako naše stromy. Nad ní byla spleť lián, silných jako lodní stožár. Nad trávou zvedaly bílé klobouky houby, velké jako kopule katedrály. Celý les připomínal obrovskou lýkovou spleť, tak byl hustý a napěchovaný rostlinstvem. Tento les měl několik pater.

Každé patro mělo své rostlinstvo a svůj svět zvířat. Do prostředních pater nepronikl ani déšť, ani slunce, dokonce ani zdejší zuřivé větry.

„Bylo tu přítmí a ticho jako na mořském dně. Jen občas se ozvalo rachocení, jako by se řítila horská lavina. To padaly staré, shnilé obrovské stromy. Ba i ptáci a zvířata prostředních pater byli tiší. V horních patrech však bylo světleji, více života a hluku. V kalíšcích květů by se tu velmi pohodlně spalo, nebýt sice velmi příjemné, ale omamné vůně.

„Listí na těch nejvyšších stromech je tak velké, že by se jedním listem dal přikrýt dům. Nejednou jsem vystoupil na „plochou střechu“ tohoto zeleného mrakodrapu a procházel jsem se po listu a kochal se pohledem na okolí. Některé listy jsou porostlé chmýřím, které je metr dlouhé a na prst silné. Chodil jsem mezi tímto chmýřím jako mezi stepním kavylem.“

„A co zvířata, ptáci, rostliny, hmyz?“ zeptal se zvědavý Pinch.

„Je jich v lese habaděj. Kdybych to neviděl na vlastní oči, sotva bych uvěřil, že síla života může být tak velká. Ale Venuše je mladá planeta, velmi úrodná. Má tolik životní mízy, že rostliny vyrážejí ze země jako naftové prameny z vrtů. Zrození a smrt se střídají neobyčejně rychle. Sám se tomu dodnes divím, že jsem uprostřed všech těch nebezpečí zůstal naživu. Země, tráva, lesy se doslova hemží živými tvory. V přítmí, obklopen věčnou mlhou, rojí se obrovský hmyz, nestvůry, ustavičně se vzájemně požírajíce, čelisti nepřetržitě pracují. Je to jako strojek na maso, běžící pás života a smrti. V tom lese musí člověk zapomenout na pozemské rozměry.

Naši hroznýši nejsou větší než zdejší užovky. Náš hmyz, to jsou pro Venuši vskutku mikroskopičtí tvorové… Jednou jsem se zachraňoval před mravenci, z nichž každý byl větší než já. Po druhé jsem podstoupil skutečný boj s mouchou. Věřte mi, že bych se snáze vypořádal s pořádným pozemským orlem. Na švábovi bych mohl jezdit jako na koni, jako na obrovské pozemské želvě. A ptáci!

Kdybyste viděli ptačí boj! Vypadá to jako boj dvou stíhaček.

Setkal jsem se i se svými starými známými — s netopýry«. Žijí na vrcholcích stromů, zabírajících tisíce hektarů lesní plochy.

Nemohu ani vylíčit všechno, co jsem viděl a to jsem viděl jen kousek Venuše,“ řekl Blotton.

„A jaká zvířata považujete za nejnebezpečnější?“ zeptal se Hans.

„Šestiruké,“ odpověděl Blotton. „Prostudoval jsem jejich život dosti podrobně a napadá mě, že už to ani nejsou zvířata. Jsou to lidé této planety. Nebo alespoň bytosti, jejichž vývoj došel na ní nejdále.

A jestli v boji o existenci zahynou, tak jedině proto, že mají nepochopitelně tvrdý spánek. Možná však, že v průběhu vývoje i tento svůj vrozený nedostatek odstraní.“

„Nás tento nedostatek v každém případě zachránil.“

„Až bude mezi Zemí a Venuší pravidelné spojení, bude boj mezi šestirukými a pozemskými lidmi nevyhnutelný,“ řekl Winkler.

„To není tak strašné. Šestirucí vyřazují své nepřátele z boje plynovým útokem. Lidé mají k dispozici ještě vražednější prostředky. Kdybychom věděli, že nás čeká plynový útok, mohli jsme si s sebou vzít plynové masky. Jeden kulomet by k vítězství stačil.“

Ivdyž Blotton dovyprávěl, vylezl z baráku, sedl si na větev a spustil nohy. Ellen, která vypadala jako popelavá opice, k němu po větvi přilezla, přemohla svou hrdost a nesmělost a řekla: „Ó, Henry! Tolik jsem trpěla, tolik jsem se o vás bála, tolik jsem čekala…“

Pohlédl na ni lhostejněji než obvykle a odpověděl: „A zbytečně! To, co se hodí pro Zemi, nehodí se pro Venuši! A naopak, Ellen. A naopak.“ A suše se zasmál.

Malá pobledlá popelavá opice smysl nepochopila, pochopila však výborně tón, jímž to bylo řečeno. A spadla málem do „Tichého přístavu“, hemžícího se venušskými krokodýly a „amébami“.

A bývalý ženich vyrazil se zvířecí obratností, získanou v lesích, na břeh, kde Mary máchala ve vodní nádrži prádlo, hrubě odstrčil Stormera a přistoupil k Mary s úsměvem na znetvořených rtech.

X Podzimní myšlenky

„Podzim je i na Zemi neradostný, ale na Venuši je strašný. Člověk žije jako pod sprchou. Brr! Za den se dvacetkrát změní počasí. Horký vítr vystřídá ledový, teplý déšť — kroupy, bezvětří — uragán a mlhy, nekonečné mlhy,“ pravil Blotton, sedě u jeskyně.

„Na Zemi jsou místa, kde se člověk může před podzimem schovat. Nizza, Alžír,“ vzdychla Delacroix. „Na Zemi existují peníze a za ty může člověk mít stále jaro.“

„Na Venuši je teď také jaro, jenže se tam člověk nedostane; nejsou tu ještě vybudovány ani trati, ani lázně,“ odpověděl posměšně Blotton. „Ba, ba, je nejvyšší čas, abychom pomýšleli na zimu.“

Stormer byl roztrpčen, že lord Henry se bez jakýchkoliv voleb a plebiscitů ujal úlohy krále, vůdce a diktátora „cestujících“.

„Zdivočelý lord“ se po svých lesních dobrodružstvích velmi změnil.

Projevoval hrubost a urputnou houževnatost. Nesnesl odpor a brzy si podřídil všechny „cestující“, včetně Stormera. Stormer se sice dlouho bránil, ale poté, co ho Blotton zboxoval, uznal svou porážku a ztichl.

„Cestující“ se odebrali do jeskyň, kde bylo tepleji. „Plebejci“ žili dosud na stromech, v barácích, dokončujíce polní práce.

„Je nejvyšší čas, abychom pomýšleli na zimu a.na budoucnost.

Máme tři možnosti. První je přezimovat v raketě…“

„To by bylo ze všeho nejlepší,“ řekla lady Hintonová, když si vzpomněla na útulnou kajutu a na své „pozemské“ křeslo.

„Jestli dovolí soudruh Finger,“ utrousil Stormer s křivým úsměvem.

„Nebudeme se ho ptát,“ odpověděl přezíravě Blotton. „Ano, ale nemáme na zimu žádné zásoby. A to, co oni sklidili…“

„Stačí pro všechny… Druhá možnost je přezimovat v jeskyni.“

„To už je horší.“

„Topiva je dost, tak teplo bude.»Kokosové ořechy «jsme našli i na poloostrově. Máme ryby, zrní, zeleninu…“

„Jestli je soudruh Finger dá.“

„Mister Stormere! Budu vás muset trochu pohladit po hlavě tímhle kamenem, jestli mi budete skákat do řeči. Nuže tedy, druhý návrh je přezimovat v jeskyni. Třetí návrh je vydat se za létem.“

„Vystavit se všem náhodám… hm… mlčím.“

„Ano, vystavit se tisícerému smrtelnému nebezpečí. To je samozřejmě nejkrajnější a nejriskantnější opatření. Raketa je ze všeho nejpohodlnější. Ať jenom Hans a jeho soudruzi natahají do rakety jako mravenci zrní, kokosové ořechy, ryby, zeleninu. V Hansově nepřítomnosti jednoduše do rakety vlezeme a obsadíme ji.“

„Bez pořádné rvačky se to neobejde,“ řekl Stormer.

„Ano, bez rvačky, a bez pořádné rvačky, se to neobejde.

A čím dřív k ní dojde, tím líp. Musíme to co nejdříve skončit.

Dvojvládí je nepřípustné. Buď my, nebo oni…“

„Proč jste zachraňoval Hanse a Winklera před šestirukými?“

„Mimo Hanse a Winklera tam byli i druzí. A bez Hanse a Winklera mohli šestirucí usmrtit i ostatní. Teď jsou mosty zbořeny, šestirucí se přes záliv nedostanou. Jsme po všech stránkách zabezpečeni a můžeme se bez» plebejců«klidně obejít. Jestliže nám nechtějí sloužit, musí být zničeni.“

„Zabít všechny» plebejce«? Které vlastně?“

„Hanse Fingera a Winklera.“

„A Jacka, Mary a Zandera až pak?“

„Musíme přemýšlet nejen o zimě, ale i o daleké budoucnosti.

Bez Hanse a Winklera nám ostatní nejsou nebezpeční. Zander je prospěšný svými vědomostmi. Tak na příklad oděv. Roztrhali jsme ho. Bude třeba zavést tkalcovství…“

„Avšak jen bez strojů!“ zvolal Schnierer.

„Z Jacka uděláme otroka…“

„A Mary?“ zeptal se Stormer.

„Mary bude mou ženou,“ odpověděl klidně lord Blotton.

Ellen vypískla jako.myš. Lady Hintonová zavrávorala a hlasitě vzdychla. Pinch se dvojsmyslně zachechtal. Blotton si ho tak změřil, že se Pinch celý přikrčil a zalezl hlouběji do jeskyně.

„Je čas, abyste se konečně rozloučili se svými pozemskými předsudky. Je zcela pravděpodobné, že budeme muset strávit na Venuši celý život. Boj s přírodou je tu výjimečně těžký. Nesmíme naše síly zmenšovat — o škodlivých živlech jako je Hans nemluvím — ale musíme je zvyšovat. Musíme mít ženy a děti. Zdravé, životaschopné.

Nesmíme přírodu kazit fyzicky nerovnými manželstvími. Ožením se s Mary. Misteru Wheelerovi — už není žádným biskupem — se myslím líbí mademoiselle Delacroix. Vy, Stormere, jste také ještě silný muž. K vám se bude hodit Amelie.“

„Ale…“ vykřikl Pinch a zarazil se.

„Nechci se vdávat,“ řekla Amelie.

„Na Venuši to není vaší osobní věcí, ale společenskou povinností. Mister Pinch se snad může oženit s Ellen, ačkoliv pochybuji, že by z tohoto páru vzešly silné děti. No a vy, barone, si můžete vzít za ženu lady Hintonovou, chcete-li.“ Blotton se skřehotavě rozesmál.

Všichni v ohromení mlčeli. Pouze Wheeler byl zřejmě se svým osudem spokojen a potlačuje úsměv pokukoval po své „snoubence“.

Krupobití ustalo. Prudký vítr odnesl mlhu. Ukázalo se slunce a hřálo jako v létě. Bylo vidět, jak se na poloostrově u sýpek lopotí Hans, Winkler, Mary, Jack a rodina Theckerových, která spojila svůj život s „plebejci“. Zrní nasypali do pytlů, které si hodili na záda a odnášeli do archy.

„Ti lidé jsou stvořeni pro práci,“ řekl Blotton s úsměvem.

„A Theckerovi s nimi!“

„Asi kvůli dítěti,“ zastala se Theckerových lady Hintonová.

Doktor ji dále navštěvoval.

„Pohleďte! Pohleďte! Podzimní tah!“ zvolala Amelie.

Celé nebe bylo pokryto hejny stěhovavých ptáků. Na druhé straně zálivu pochodovala kočovná zvířata nej neobyčejnějších odrůd. Pochodovala neobvykle rychle. Klimatické zvláštnosti Venuše zrodily tyto „závodníky v chůzi“.

„To je divný tvor!“ pokračovala Amelie. „Z dálky by si člověk mohl myslet, že jdou jen obrovské nohy. Nebo člověk na chůdách.

Dvě nohy. Tlusté, obrovské. Překročí jednopatrový dům. Trup má krátký, hlavu docela maličkou, vpředu se mu plandají přívěsky — jakýsi ‘rukonožec«…“

A tamhle je kříženec velblouda se slonem. Jaké má na bocích obrovské měchýře! Asi v nich má vodu nebo zásobu tuku na dalekou cestu. Jak rychle běží! Nohy nejsou skoro ani vidět. Ani na klusáku by ho člověk nedohonil.

Obrovští hadi se valí jako kola, modré „píďalky“ měří zemi stometrovými kroky, stonožky se ženou jako dlouhé rychlíky.

Kříženci zvířat a ptáků běží, téměř letí na vysokých tyčích, které představují nohy, a pomáhají si křídly velkými, jako má letadlo.

Předhání je čtyřnohá kavalerie zvířat s tlustým, masitým ocasem, hlavu mají jako tapír a tříprsté končetiny, jsou to možná praotcové budoucích venušských koní…

Všechny předhánějí černé „rance“ — na dálku se nedá poznat, co je to za zvířata. Skáčou jako blechy.

Každý jejich skok však měří stovky metrů.

Blottonovi zasvítily oči. To je ale rychlost! Na jednu skolopendru by se vešli všichni cestující… Škoda, že nemá taková lasa a tak silné ruce, aby tyto živé stroje o síle několika stovek koňských sil udržel…

„Podzimní karneval zvířat,“ řekla Delacroix. „V Paříži by to mělo senzační úspěch.“

Karnevalovou přehlídku přerušil tak mohutný výbuch, že všechny ohlušil. Skály se zachvěly, valilo se kamení, na prostranství před jeskyněmi se udělaly trhliny. S hukotem a příšerným rachotem a duněním vyrazil k nebi ohnivý sloup. Ohnivé řeky se hnaly k „Tichému přístavu“.

Hans a jeho přátelé zahodili pytle a rozběhli se k jeskyním.

Otřesy půdy mohly způsobit, že vodní vlna zatopí celý poloostrov.

Erupce trvaly po několik hodin. Nebýt prudkého větru — jako tomu bylo při dřívějších zemětřeseních — byly by je sirné páry udusily.

Země se chvěla po celou noc. Sopečné dunění přehlušilo i údery hromu a řev příboje. K ránu začala láva tuhnout, přestože od ní dosud šlo horko. Hans a jeho přátelé si dali na hlavy mechové čepice a běželi k sýpkám. Za hodinu přituhlo. Láva ztuhla. „Tichý přístav“ byl ten tam. Proudy lávy spálily stromy. Šestirucí se teď mohli na „plantáže“ snadno dostat. Les byl však pustý a mlčenlivý. Při sopečných výbuších zmizela kamsi i hejna ptáků i kočovná zvířata.

Život v této části planety odumřel.

Blížila se zima…

XI „Volá Země“

Zander měl ve zvyku, žé se každého rána po snídani pokoušel chytit rádiové vysílání. Metodicky a podle plánu zkoušel všechny možné kombinace na dlouhých, krátkých a ultrakrátkých vlnách — leč marně. Éter mlčel. Zander vysílal sám signály. Hovořil do mikrofonu a dokonce rozzlobeně křičel: „Haló! Haló! Volá Venuše. Volá Zander.“ Žádná odpověď.

Tu a tam to v rozhlasovém přijímači praskalo a hučelo. Zander dokonce uprostřed noci vyskakoval z postele a běžel k přístroji.

Praskání však ustalo. Nejspíš to byly výboje v atmosféře Venuše, která byla přesycena elektřinou.

Zander už trčel u přijímače hodinu, až konečně rozmrzelé vstal.

Beznadějné.

Najednou se však ozvalo praskání, chraptění a zřetelný, skřípavý zvuk, který zněl jako „haló“. Zander se zachvěl, jako by ho zasáhl elektrický proud. Přitiskl se pevněji k přijímači. Chvějícíma se rukama, opatrně, aby neztratil příjem, vylaďoval.

„Haló! Haló! Volá Mars. Zandere, odpovězte! Volá Mars!

Slyšíte? Zandere! Haló!“

„Haló!“ vykřikl divoce Zander do mikrofonu a nepoznal svůj hlas.

„Ano, ano, ano. Slyším. Kdo volá?“

Od startu se Země nebyl tak rozčilen.

„Proč Mars? To je jméno vysílací stanice?“

„Ale ne, skutečný Mars. Planeta,“ odpověděl bas. „Volá Marťan Croocks.“

Zanderovi vyrazil na čele studený pot. Je to halucinace, šílenství nebo mystifikace?…

„Mluvte vážně!“ vykřikl Zander.

Neviditelný společník byl zřejmě veselý člověk. V jeho hlase se ozvaly veselé odstíny.

„Marťan Crooks, bez legrace. Kapitán astroplánu…“

„Jakého astroplánu?…“

„Jaký by mohl být? To víte že ne ze Stormer-city. Vy jste ale, Zandere, zaostal za událostmi!“ krátký smích. „Celá Země už je čistá. A Mars, jak vidíte, rovněž.“ Opět smích. „Jsem velmi rád, že jste živ a zdráv. Už jsme nedoufali, že vás najdeme…“

„Kdo jste? Marťané?“

Opět smích. „Pozemšťané, soudruhu Zandere. Před třemi hodinami jsem přistál na Marsu. A jsem-li teď na Marsu, jsem tedy Marťan, jako vy jste Venušan. Mluvíte přece z Venuše? Mysleli jsme si to. Mars tedy prohledávat nemusíme. Jsem Crooks a velím expedici, kterou Země pověřila, aby vás našla v hranicích sluneční soustavy a bude-li zapotřebí, tak i mimo ni.“

Zander byl napětím zpocený.

Srdce mu tak tlouklo, že až špatně slyšel. Bál se, aby nebylo spojení přerušeno dříve, než se dozví vše potřebné.

„Váš astroplán je v pořádku, Zandere? Nerozbil jste ho při přistání? Nebylo by to ale žádné neštěstí. Můžeme přiletět za vámi.“

„Poslyšte!“ vykřikl Zander a zmlkl, protože se mu zatajil dech.

Potřeboval se zeptat na tolik věcí, tolik toho povědět, že nevěděl, čím začít. „Jenom aby nebylo přerušeno spojení!“ vyslovil nahlas svou myšlenku.

„Nebojte se, teď už přerušeno nebude,“ odpověděl se smíchem veselý společník.

„Ale proč Země tak dlouho mlčela? Spojení bylo přerušeno ještě při letu.“

„Bylo přerušeno proto, že na Zemi na to nebylo pomyšlení. Vaše stanice v Stormer-city byla zničena, Pucci zahynul. Zemí se přehnaly takové bouře, jaké jste nezažili ani na Venuši. Všechno se dovíte.

Když nastal klid, vzpomněli si na vás, na soudruhy Fingera a Winklera. Doufám, že jsou zdrávi?…“

„Ano, ano.“

„Vaše signály a váš hlas jsme slyšeli už dávno.“

„A neodpovídali jste?“

„A neodpovídali jsme. Vlastně jsme odpovídali, ale vy jste nás neslyšel.“

„Proč?“

„Nenapadá vás to? Vzpomeňte si, jakou práci dalo Puccimu prorazit rádiovým paprskem Heavisideovu vrstvu. Puccimu se podařilo» prostřelit «tuto vrstvu paprskem a vy jste při letu slyšel rádiové vysílání. Když jste se však dostali na Venuši, bylo po všem.

Na Venuši je jistě nejen jedna, ale alespoň deset Heavisideových vrstev. Atmosféra Venuše je hustá a silně ionizovaná. Ať jsme vystřelovali rádiové paprsky jakýchkoliv» kalibrů«, nemohli jsme prorazit atmosférický obal Venuše. Naše rádiové vlny se zřejmě od jejího povrchu odrážely.“

„No a jak jste to vyřešili?“

„Ještě nedávno se nám to zdálo téměř neřešitelné. Skupina našich mladých vědců to však vyřešila. Stalo se to těsně před mým startem.

Při letu na Mars jsem neměl možnost nový vynález vyzkoušet a teprve když jsem přistál, hned jsem jak vidíte obnovil novou rozhlasovou stanici. Je dobře slyšet?“

„Ideálně. Jestli to trochu praská, tak za to může můj stařičký rozhlasový přijímač a atmosféra Venuše. A jak mě slyšíte vy?“

„Praská to. Ba, ba, vaše rozhlasová technika zastarala, Zandere!“

„Jaký máte astroplán? Jaký motor? Rychlost?“

„To se všechno dovíte. A sám si na něm zalítáte. Ale podívat se můžete i teď, jestli chcete. Váš televizor bohužel také zastaral. Ale něco si z toho vyberete. Dívejte se. Přisvítím trochu, sluníčko svítí na Marsu matně.“

Zander spatřil reflektorem ozářeného člověka v přiléhavém, lesknoucím se obleku, s kyslíkovou maskou. Člověk seděl u malého skládacího stolku na skládací židli. Za ním se rýsoval velký astroplán, který připomínal tvarem sumce. Světelný pruh ozařoval načervenalou písčitou poušť, v dálce temné skupiny nízkých rostlin u vody.

Od Crooksovy masky vedly dráty k bedně s rámovou anténou, která stála na písku. Crooks měl zřejmě pod maskou mikrofon.

„Vypadám jako Marťan?“ zeptal se Crooks.

Z astroplánu vystoupili dva lidé, ozářil je paprsek reflektoru a jejich přiléhavý oblek se zatřpytil jako ryba na slunci.

Obraz zmizel. Crooks pokračoval: „Musíte si promluvit s vedoucím výpravy Holubem. To je náš hlavní vedoucí. Je teď na stratosférické stanici. Oznámím mu to. My si spolu ještě pohovoříme a doufám, že se brzy seznámíme osobně.

Pozdravujte vaše soudruhy.“

Rozhlasový přijímač se odmlčel. Zander na něj hleděl téměř s hrůzou. Co když neožije…

„Haló, Zandere! Volá Holub! Zdravím vás! Jsem rád, že vás slyším. Dohodněte se s Hansem a Winklerem, jestli se vrátíte na Zemi svým astroplánem, nebo mám pro vás poslat Crookse? Je na Marsu. Země vás očekává.“

„A co se teď na Zemi děje?“

„Přileťte a uvidíte! Je vytvořen Světový svaz republik.“

„Kde jste teď vy?“

„Na malém umělém Měsíci — nové družici Země, kterou jsme zkonstruovali. Zkoumáme na něm kosmické paprsky a zabýváme se astronomií. Je také základnou, odkud vypravujeme astroplány…

Čekám na vaši odpověď, Zandere.“

Rozhlasový přijímač se opět odmlčel. Zander těžce dýchal a s námahou vstal. Ohromující zprávy jím otřásly.

Nečekal, až Hans přijde, vrhl se ke dveřím, ani je za sebou nezavřel a bez klobouku se rozběhl dolů po kamenité cestě úžlabiny, v dešti a krupobití.

Zander už dorazil k jeskyním. V dešťové cloně narazil na cosi měkkého a tmavého. Ozvalo se mrzuté „kvo“. Uskočil, ohlédl se a přestože byl rozčilen, div se nerozesmál.

Proti němu šlo směšné procesí černých „kapucínů“. Za nimi si hrdě vykračoval Hans. Každý „kapucín“ měl na zádech přivázán pytel. To si Hans ochočil krotké a poslušné ptáky „pelikány“, aby usnadnil a urychlil dopravu zásob potravin do rakety. Zander na Hanse zavolal. Vítr jeho hlas odvál stranou. Blottonovi, který vykoukl z jeskyně, se zdálo, že Zander zvolal: „Země volá!“ Co to znamenalo?…

„Země volá!“ zvolal už zřetelně Zander. Hans k němu rozčileně přiběhl. Zander, sotva dechu popadaje, pověděl mu o svých rozhovorech s Crooksem a Holubem. Blotton naslouchal.

Hans vyrazil a vyběhl na horu tak rychle, jako by ho pronásledovala všechna zvěř Venuše. Unavený Zander mu nestačil.

„Tučňáci“, které „pastýř“ opustil, přešlapovali na místě a nechápavě kvákali.

Přispěchal Winkler. „Hej-hej!“ hnal dál opeřené nosiče.

Hans zatím přeskakoval louže, klopýtal a padal, ale běžel a běžel, pociťuje, že se mu každou chvíli srdce v prsou rozletí. V raketě se zhroutil téměř v bezvědomí, chvíli ležel, vzpamatoval se a vrhl se k rozhlasovému přijímači.

Mluvil s Marsem, se stanicí postavenou ve vesmíru, se Zemí!..

Jaké úžasné novinky! Jaká grandiózní práce, jak veliká proměna na Zemi!..

Na obrazovce televizoru se míhaly obrazy, z nichž se tajil dech…

Na stříbřitých můstcích stály rakety, připravené ke startu — torpeda útočící na nebe.

Nad Zemí se vznášel malý umělý „měsíc“, na němž se prováděly strhující vědecké práce.

Oceány brázdila plovoucí města na obrovských prámech, do nichž se vešlo několik tisíc cestujících. Plovoucí továrny a závody, pro něž dodává moře suroviny.

Na zastíněné straně Země, tam, kde byla noc, se třpytily ohnivé stuhy — dráhy pozemských stratoplánu…

Podél severního pobřeží Eurasie pluly konvoje ledoborců, prorážejíce ledové hory jako rozžhavené „žehličky“ na Venuši…

Z výše „umělého Měsíce“ zářila polární a zapolární Sibiř nesčetným množstvím světel elektrických sluncí — reflektorů, továren, závodů… Tajga a tundra svítily jako nebe za hvězdnaté noci…

Přes Beringovu hráz se hnaly z Evropy do Ameriky přímé vlaky…

Mnohamilionové armády dělníků, vyzbrojené složitými stroji, vstoupily na ledové kry v Grónsku, do tropických džunglí v Africe, zlepšovaly klima, vybojovávaly nové prostory pro osídlování…

Vyhazujíce do povětří a lámajíce ledy Antarktidy, dobývali lidé ze země nesmírné bohatství z pokladnice Jižního pólu…

Tisíce kilometrů se táhly na třísetmetrových nosných konstrukcích obrovské viadukty, o nichž Hans ještě nevěděl, jaký mají význam…

V horách Atlasu, na Pamiru, v Kordillerách se tyčily komíny „umělých cyklónu“, využívající energii, kterou poskytují zdarma větry.

V Atlantickém a Tichém oceánu byly rozházeny umělé ostrovy, sloužící jako letecké základny.

Z mnoha hor — v Chibinách, na Urale — jako by zbyla jen polovička, některé zmizely docela, na rovinách vyrostly umělé hory a zátarasy vysoké jako velká hora, aby chránily pole a sady před větry.

Reky s upravenými koryty a nové kanály pokryly zemi stříbřitou sítí přímek…

Obnovená Země a na ní jiné lidstvo — radostné, optimistické, svobodné.

„Kdy to všechno stačili udělat?“ — pomyslil si udiveně Hans.

„Nebo opravdu na Zemi pokročil čas rychleji kupředu? Nebo snad se tu projevil ‘sociální zákon relativity času«, když se nevyčerpatelné zásoby lidské energie zbavily okovů války a třídního boje?…“

Když alespoň poněkud ukojil svou zvědavost, mohl hovořit i o práci — o dnešku.

Samozřejmě, poletí zpátky ve své raketě. Bude ji sám řídit.

Obstojí při zkoušce na kapitána meziplanetární plavby.

Kdo poletí zpátky? Zander, Finger, Winkler, Mary, Jack, Thecker s rodinou… Snad ještě Schnierer s dcerou. Ať se filosof podívá, co se dá dokázat se stroji, když neškodí. Ostatní — to je veteš, kterou Země nepotřebuje. Chtěli najít „Novou Zemi“, tak ať si žijí na Venuši, jestli to dokáží.

„Nuže, na brzkou shledanou!“

Hans vyběhl z rakety s rozpálenou hlavou.

K astroplánu přicházel Winkler se svými „kapucíny“. Hans se k Winklerovi vrhl jako smyslů zbavený a sevřel ho v objetí. Měl příliš velkou radost. A začal se smíchem objímat i „pelikány“. Ptáci jenom nechápavě kvákali — nevyznali se ani za mák ve světové politice.

„Blázne!“ vypravil ze sebe napůl udušený Winkler. „Co tak vyvádíš?….“

Hans přitiskl ruce na prsa, pak je vztáhl k nebi a zvolal: „Země! Nová Země…“

XII Domů!

Naftová lampička, vydlabaná ve skále, čadí a praská. Místo knotu má rozcupované vlákno. Narudlý, chvějící se plamen ozařuje tři lidi, kteří sedí na „matracích“ z mechu. Bledá, ztrhaná tvář s váčky pod očima a šedou bradou. Vousáč se zrzavou bradou má zdravou tvář ve tvaru čtverce. Vedle něj sedí člověk s opálenou, podlouhlou tváří, prozrazující vznešený původ, na hlavě má rozcuchané vlasy, sahající až po ramena, černé vousy a bradu. Na sobě mají špinavé hadry. Divoši? Bandité? Poustevníci?…

První je král francouzské burzy — baron Maréchal de Terlonge.

Druhý je továrník, vlastník pozemků, obchodník Stormer „který měl půl Evropy v kapse u vesty“.

Třetí je odchovanec Etonské koleje lord sir Henry Blotton, lev Londýna, člen aristokratického klubu, povaleč z Piccadily, sportovní šampión, idol všech nevěst…

Ze sousední jeskyně, ženského oddělení, se ozývá těžké chrápání lady Hintonové.

Blotton kouří vlastnoručně ubalenou cigaretu z venušského tabáku, křiví odporem tvář a odplivuje.

„Situace se změnila,“ říká tiše jako spiklenec. „Budeme se muset rozhodnout, jestli zůstaneme na Venuši, nebo se vrátíme na Zemi…“

„E… e… jjestli nás vvezmou…“

„Teď se musíme rozhodnout mezi sebou a tam už se uvidí, kdo poletí. Na Zemi se bohužel všechno změnilo. Čeká nás tam smutný osud…“

Stormer přebírá při světle ohně drahokamy. „Snad to tam neztratilo cenu?“

„A i když ne, tak vám to jednoduše seberou.“

„To se rozumí.“

„Je však otázkou, jestli nás tam zabijí, nebo ponechají naživu?

Myslím, že nás nezabijí. Izolují nás, ale život nám ponechají. A jestliže nám ponechají život, tak ať je jakýkoliv, horší než tady nebude.“

„Vvy jste ttedy pro nnávrat.“

„Ano, jsem pro návrat.“

Blotton si předem všechno promyslel. On se nemusí bát tolik jako ostatní. O plánech zabít Hanse a Winklera „soudruzi“ nevědí.

Vždyť on přece zachránil Hanse a Winklera před šestirukými. Má dokonce zásluhy. A na Zemi byl neškodným, lehkomyslným sportovcem, který se o politiku nezajímal, alespoň ne potud, pokud se nedotýkala jeho zájmů.

Stormer měl složitější situaci.

„Někoho nezabijí, ale někoho možná ano,“ namítl.

Stormer si v duchu představil, jak přiletí na Zemi. Návrat první meziplanetární rakety vzbudí samozřejmě senzaci. Budou filmovat, k raketě budou putovat zástupy zvědavců, v časopisech budou fotografie… Všichni se budou ptát: kdo, odkud, co je to za lidi?…

Stormera mohou poznat…

Stormer se dokonce zachvěl a zavrtěl hlavou.

„Já nepoletím. Vám je hej, Blottone. Neměl jste co dělat s dělníky. A baron jakbysmet. Ten se vznášel ve vyšších bankovních sférách a nikdo ho nezná. Ale mou tvář si zapamatovali. A myslím, že si ji zapamatovali dobře. Ne, to tu budu raději jednat s šestirukými.“

„A co vy, barone?“

Maréchal začal fňukat. To je pravda, neznají ho. Zato je však předobře známa úloha bankovního kapitálu… Baronovi se Venuše rovněž zdála bezpečnější nežli Země, kdyby…

„Nebylo šestirukých?“ zeptal se Blotton. „Kdyby sem nikdy nepřiletěli lidé. Ale oni sem přiletí…“

„A Hans nás ještě pomluví,“ dodal baron. „Nezachráníme se tedy před nimi ani tam, ani tady.“

Bývalý biskup snad rozhovoru naslouchal nebo to zamumlal ze sna žalm o hněvu božím, před nímž se člověk neschová ani pod zemí, ani v mořských hlubinách ani na vrcholku hory.

„Odsouzencova poslední noc,“ zamumlal Wheeler.

Zavládlo mlčení.

„Řekněme, že je Venuše velká,“ pokračoval Blotton. „Potrvá hezkou řádku let, než se jí zmocní. Co kdybychom odešli do nejodlehlejších končin?…“

„A dostali se šestirukým do drápů!“ zabručel Stormer. „Možností je vskutku hodně, ale jedna horší než druhá… Na Zemi bychom se z toho snad nějak dostali, nebýt toho prokletého Hanse a Winklera…“

„Pst!..“

Zazářilo světlo elektrické svítilny.

Před jeskyní stáli ozbrojení Hans, Winkler, Jack a Mary.

„Vzbuďte Theckerovy a Schnierera,“ řekl Hans. „Co tak náhle v noci?“ zeptal se Blotton chvějícím se hlasem. Neočekával takové rozhodné akce. „Žádné řeči!“ zvolal Hans.

„Vzbudím je, soudruhu Hansi. Hned je vzbudím,“ vyskočil horlivě Pinch.

Pouze se tvářil, že spí a hnal se ochotně splnit rozkaz, avšak probudil jakoby náhodou všechny. Nastal zmatek.

Blotton se už ovládl. Tváře se navenek klidně vstal, pokukuje do kouta jeskyně, kde ležela puška.

„Sedněte si na své místo, Blottone!“ řekl Hans. A pohrával si významně s ručním granátem. Blotton zaskřípal zuby a sedl si.

Doktorova rodina, Schnierer a Amelie, celí v rozpacích a vyděšení, se rychle oblékli a vyšli z jeskyně. „Následujte nás!“

Světlo elektrické svítilny poskakovalo po kamenité půdě. Bylo slyšet vzdalující se kroky.

Pinch vyklouzl z jeskyně a zmizel ve tmě.

„Pprvní skupina na ppopravu…“ pronesl přiškrceným hlasem Wheeler, koktaje jako baron.

„Mučedníci… Bože! Do rukou tvých odevzdávám duši svou!“ zasténala lady Hintonová. „Zastřelí je a pro nás si přijdou…“

A jako by na potvrzení jejích slov se ozval výstřel. Ženy hystericky vykřikly. V tichu, které nastalo, bylo slyšet, jak někomu haraší pod nohama kameny. Přiběhl bledý, rozzuřený Pinch.

„Padouch! Chtěl mě ve tmě zastřelit, ale netrefil. Kdo?

Samozřejmě Hans. Jistě on. Plížil jsem se za nimi. Chtěl jsem se dovědět, oč jde a poslouchal jsem… A slyšel jsem, jak Hans říká:»Nebojte se. Vedu vás do rakety, poletíme ihned na Zemi.«»A co ostatní?«zeptal se Schnierer.»Ostatní zůstanou na Venuši. «Schnierer začal křičet, že zůstane také jako poslední stráž při zničení Pompejí. «Civilizace zahynula, nechce se vrátit na Zemi, kde vládnou stroje… Amelie otce přemlouvala a Schnierer myslím souhlasil, že poletí. Vtom Hans něco řekl. Chtěl jsem se přiblížit, abych líp slyšel, zavadil jsem o kameny a ty zašramotily.»Kdo je to?«zvolal Hans.»Budu stříleti «A hned vystřelil. Já to tak nenechám.

Ještě se s ním vypořádáme.“

Blotton najednou vyskočil, rychle, prudce, rozhodně. Vypadal nepříčetně.

„Ať zemřeme tady nebo tam, zkrátka zemřeme všude! Zvěř zahnaná do pasti… Odsouzenci k záhubě! Tak! My zahyneme, ale oni ať zahynou také!“ a skočil po zbrani.

„Přišel jste pozdě, lorde,“ řekl zachmuřeně Stormer. „Jsou už daleko a budou v raketě dřív, než je dohoníme. A vaše kulky obal ‘archy «neprorazí. Astroplán je připraven ke startu. A oni odletí, odletí … Ó, zlotřilci! Vzali nám všechno a teď nám berou život!..“

Baron se třásl jako v záchvatu. Pokoušel se už dlouho něco říct.

Čím více však byl rozčilen, tím hůř se mu mluvilo. A teď jenom chroptěl a hlava se mu třásla.

Netrpělivý Pinch ho chytil v podpaží, pořádně jím zatřepal, jako by z něho chtěl vytřást slova, která mu uvízla v krku. A zřejmě to pomohlo. Baron vyrazil jedním dechem: „Uucpat ttrysky kkameny.“

„Výborně! Skvělý nápad!“ souhlasil Blotton. „Nastane výbuch a bude po nich. Nešťastná náhoda. Ale rychle. Stormere! Wheelere!

Pinchi!.. Barona nezvu. Nestačil by nám. Jdeme!“

Vítr jim podrážel nohy, trhal šaty, liják se sněhem jim šlehal do tváří, do prsou a rukou. Rozvodněné horské potoky hučely, purpurové pochodně sopek zlověstně plápolaly, země se chvěla.

Kameny se řítily z hor a se silným rachocením skákaly po skalách.

Lidé běželi, padali, vstávali a znovu běželi… Jen aby nepřišli pozdě!

Na vrcholku hory se už rýsovala raketa. Příď a třetina trupu vyčnívala nad strží hladkou jako zeď.

Jedinečné místo pro start. Ale přesto to nebude snadné. Nejsou tu koleje, po nichž by se raketa mohla rozejet jako v Stormer-city.

Nejsou tu vlečné rakety. Hans, který chtěl raketu řídit, bude muset hned nabrat daleko větší rychlost než při startu ze Země.

Možná že všichni zahynou ve svých hydroamortizátorech hned při prvním nárazu… Možná že bude na raketu působit přitažlivost, spadne obloukem dolů, zařízne se do vrcholku hory, roztříští se…

Ale ucpat trysky kameny je jistější — a efektnější… říkali si v duchu spiklenci, blížíce se k raketě.

Všechny iluminátory astroplánu jasně svítily. V noční tmě vypadal jako parník, který se zázrakem octl na vrcholku hory.

„Ano, teď připomíná naše raketa jako dosud nikdy Noemovu archu stojící na vrcholku Araratu po potopě světa,“ přemýšlí Wheeler v obvyklých obrazech z bible. „Běda, potopa světa na Zemi skončila, nezachránili se však před ní spravedliví, ale bezbožní…“

Sotva dechu popadajíce blížili se „spravedliví“ k cíli. Minuli už místo, kde pták uchvátil Blottona.

Iluminátory začaly jeden po druhém zhasínat. Připravují se ke startu. Zatahují rolety. Ukládají se asi do amortizačních schránek…

Jen aby nepřišli pozdě…

„Rychleji! Rychleji!“ pobízí Stormer, šťouchaje Pinche do zad.

„Nemohu… srdce…“ odpovídá Pinch sotva dechu popadaje.

Pochopil už, že uzavření iluminátorů svědčí o brzkém startu. Ucpávat trysky bude riskantní. Co když v tom okamžiku zahřmí výbuch… A Pinch se rozhodl, že ze sebe bude dělat nemocného. Dýchá dokořán otevřenými ústy, potácí se, ruce si tiskne na prsa…

„Nemohu dál… Och! Asi jsem si zlomil nohu… A srdce…“

Blotton se sklonil a ohmatal Pinchovi nohu.

„Lžeš!“ vytáhl revolver. „Jestli nevstaneš, na místě tě zastřelím.“

Pinch zakvílel a belhal se dál.

Tady je zadní tryska… Hrozný černý jícen…

„Sbírejte kameny. Rychle!“ velí Blotton.

Oslňující světlo, rachot, vichřice.

Ohlušeni a oslněni jsou spiklenci odhozeni na všechny strany a padají daleko na skály…

Oheň řádí chvíli na horské plošině jako sluneční protuberance, vyhazuje obrovské kameny a ledovou vodu mění v páru. Raketa se zachvěla, ocelový trup zaskřípal po kamenech, raketa vyrazila, vzlétla a zanechala za sebou ohnivý ohon. Ohon se však brzy přetrhl a raketa zmizela v hustých oblacích. Ta ještě po nějakou dobu zářila, ale brzy pohasla…

Hans seděl v kapitánské kajutě, dával pozor na přístroj a zpíval si — musel si radostí zpívat.

Oknem iluminátoru bylo vidět břidlicově černé nebe a na něm velké různobarevné hvězdy. Mars se červenal daleko v nebeských hlubinách.

Crooks už Mars opustil a letí teď někde v nekonečném prostoru Vesmíru a míří k Zemi. Ohnivou stopu jeho rakety není vidět — prostory Kosmu jsou obrovské. Crooks a Hans spolu však přátelsky rozprávějí. S Hansem hovoří z vesmírné stanice i Holub, hovoří s ním i soudruzi se Země.

Však tamhle září v nedohledné dálce se svou věrnou družicí — Měsícem. Raketa brázdí prostor šílenou rychlostí. Ale zdá se, jako by stála na místě. Hans netrpělivě popohání pákami svůj astroplán.

„Tak leť, leť rychleji. Čekají mě soudruzi, má vlast, má lazurová hvězda — nejkrásnější ze všech hvězd. Má planeta. Můj svět…“

Hans zpívá — musí si zpívat radostí.

ALEXANDR BĚLJAJEV

SKOK DO PRÁZDNA

Z ruského originálu Pryžok v ničto, vydaného nakladatelstvím Molodaja gvardija v Leningradě roku 1936, přeložila Věra Kružíková. Obálka, vazba a ilustrace Jaroslav Lukavský. Grafická úprava Milan Albich. Vydala Mladá fronta, nakladatelství ČSM, jako svou 1690. publikaci v Praze roku 1961, 304 stran. Mimo edice.

Odpovědná redaktorka Blanka Tarabová. Vytiskl Mír, n. p. v Praze.

17,06 AA, 17,44 VA, D-03*10117. Náklad 15.000 výtisků. První vydání. Tem. skupina 14-5.

Cena vázaného výtisku Kčs 20,90. 63/VII-10