Skok do prázdna

I Začátek cesty málem znamenal její konec

V okamžiku výbuchu zakoušel Zander velmi podivný, neobvyklý pocit, jako by mu projela tělem tepelná vlna, která způsobila, že se stáhlo, zpevnilo, napnulo. Stěny ochranné schránky stlačily ve chvíli startu vodu, která v ní byla uzavřena, voda se sevřela, její chvění se přeneslo do skafandru, do vzduchu a pak do Zanderova těla.

Tak se pokoušel Zander určit svůj stav a jeho příčiny. Zkusil pohybovat rukama, nohama. Pohyby ve vodě byiy pomalé, spoutané těsným prostředím, to však už bylo vnější brzdění. Nervy a svaly fungovaly normálně.

„Halo, Zandere, jak se cítíte?“ zaslechl v telefonu hlas inženýra, který řídil druhou vlečnou raketu.

„Výborně,“ odpověděl Zander. „Jak to vypadá?“

„Vedoucí vlečná raketa už vyčerpala pohonné látky a odpoutala se. Pollit se svého úkolu zhostil dobře, že ano?

Ani jste si nevšiml. Teď zrychlím práci motoru mé rakety.

Pocítíte zvýšenou rychlost… Tak co?…“

„Ano, pocítil jsem,“ odpověděl Zander. „Než nás opustíte, řekněte mi to vteřinu předtím, abych mohl trochu změnit směr letu.

Jinak by naše» archa «na vás mohla skočit. Až zapnu svoje trysky,»archa «pořádně poskočí.“

„Dobře!“ odpověděl krátce inženýr. A za nějaký čas oznámil: „Odpoutáváme se. Všechno nejlepší. Doufám, že se brzy shledáme… Jestli…“

Poslední slova však Zander neslyšel. Raketa se zřejmě už od „archy“ odtrhla a přetrhla přitom telefonní vedení. Zander otočil ručním setrvačníkem. Pět trysek „archy“ začalo ihned fungovat.

Nový pocit chvění. Další otočení, pět nových trysek začalo chrlit zplodiny hoření. „Dovedu si představit, jak špatně bychom se při takové šílené rychlosti cítili bez našich hydroamortizátorů,“ napadlo Zandera a stiskl páku. „Co to? Raketa nezměnila směr letu?“

„Haló, Hansi! Haló, Winklere!..“

Ticho. Snad se jim nic nestalo?… Archa může dohonit vlečnou raketu a pak se spolu srazí…

Zander otočil rychle setrvačníkem zpátky, ještě a ještě, vypínaje postupně trysky. Pět, tři, dvě… Dost. Nebezpečí srážky minulo. Stačí několik minut, vlečné rakety klesnou a uvolní „arše“ cestu. A let se může znovu zrychlit. Ale co Winkler, Hans… Zander otevřel rychle víko schránky, vylezl z ní, stáhl rychle kaučukový oblek a spěchal na druhý konec rakety.

Zrychlení letu bylo ještě dosti vysoké. Jakmile vylezl Zander z vody, pocítil v celém těle velkou tíži. Jako by mu dali na hlavu těžkou železnou helmu a na ruce a na nohy přivázali železné koule.

Musil vynaložit velkou námahu, aby pohnul rukama a nohama. Měl kolem sebe řidší vzduch než na Zemi — vždyť v raketě byla všeho všudy desetina normálního atmosférického tlaku. Zanderovi se však zatím zdálo, že se pohybuje v prostředí s obrovským odporem, jako v mazlavém blátě, do něhož spadl až po krk.

Zander nedošel ještě ani ke společenské místnosti a už byl celý zpocený a těžce dýchal. „Měl bych vypnout ještě jednu trysku,“ řekl si.

Uvnitř rakety byl klid a ticho. Tlumeně hučely motory injektorů, vedoucích pohonné látky. Ve vzduchoprázdném prostoru nejsou slyšet zvuky a nebyly slyšet ani výbuchy plynů. Přitom letěla raketa rychlostí, převyšující rychlost šíření zvuků. Elektrické žárovky klidně svítily. Nic neukazovalo, jestli raketa ještě stojí na letišti nebo letí kosmickou rychlostí v prostoru.

Dveře do kajuty lady Hintonové byly pootevřené a Zander se cestou podíval, co se tam děje. Hromady ve spěchu naházených zavazadel a uprostřed kajuty — dlouhá, velká schránka, v níž sídlila lady. Zanderovi však na ní nezáleželo. Pospíchal za svými přáteli.

Cesta se zdála nekonečně dlouhá. Sotva dechu popadaje, prošel společenskou místností, došel ke Stormerově kajutě a vrávoraje zůstal stát, aby nabral dech. Copak nebude mít dost sil, aby došel na záď?… Nesmysl! Musí se jen pořádně vzchopit. A znovu posunoval své nohy jako z olova.

Maréchalova kajuta… Schniererova… Co to?… Zanderovi se zatočila hlava. Zachytil se stěny, ale tíže těla, které bylo jako ze železa, ho dusila. Zander upadl. Zaťal zuby, obrovskou silou vůle se ovládl, aby neztratil vědomí a plazil se, pociťuje v ústech chuť krve.

Ano, lézt bylo snazší než jít! Vědomí se však kalilo… v mozku mu vířily hrozné myšlenky. Snad Hans a Winkler nezahynuli?… A jestli teď zahyne i on, promění se celá „archa“ v létající hřbitov…

Neobnovovaný kyslík se vyčerpá. Cestující se jeden po druhém ve svých „hrobech „udusí. Osmnáct mrtvol bude létat v „arše“. Pak se vyčerpají i pohonné látky pro motory. Raketa poletí setrvačností.

Síla zemské přitažlivosti však ještě není překonána. Co se s raketou stane? Nebo se už snad dostala do sféry přitažlivosti Měsíce? Ne, na to je brzo. Nejspíš bude raketa létat kolem Země jako její nová družice… Mrtvá družice s mrtvými těly.

„Br, aby to čert vzal! Leo Zandere, musíš dolézt!

V zadní části rakety, jakož i v kapitánské kabině jsou umístěny přístroje k řízení. Tam se dá práce trysek změnit. Lézt, lézt!..“

Tu je konečně kajuta číslo dvě — Hansova. Dveře jsou na štěstí otevřené. Kajuta je prázdná… Schránka otevřená… Na zemi se válí skafandr… Co se s nimi stalo?…

Zander sbírá poslední síly. Už ani neleze, ale pohybuje se kupředu křečovitými pohyby ryby vyvržené z vody. Poslední kajuta… Zander do ní leze.

Uprostřed kajuty stojí otevřená schránka. V ní napůl leží Winkler. Hans v potápěčském obleku s obnaženou hlavou leží, ruce na Winklerových ramenou, jako Romeo nad hrobem Julie.

První Zanderovou myšlenkou bylo přilézt k nim a pokusit se je přivést k vědomí. Když si však uvědomil příčinu jejich chorobného stavu, sebral poslední síly a dolezl k poslední kajutě na zádi. Znovu ucítil v ústech krev. Regulátor byl od něho všeho všudy pár kroků.

Znovu vynaložil nadlidskou námahu… Člověk zasypaný hlínou se jistě necítí hůř… Ruka se pomalu vztahuje po setrvačníku…

Žárovka mu svítí nad hlavou. Kde je? Co se stalo?… Zander se s námahou snaží rozpomenout. Zvedá ruku. Snaží se vstát a jenom tento pokus způsobuje, že vyletí nahoru, odraziv se rukou od podlahy. Přece jen se mu tedy podařilo motory vypnout. Vědomí se mu zcela navrací. Mozek pracuje neobyčejně jasně a lehce. Rychle na pomoc Hansovi a Winklerovi!

Spěchá rychle z kajuty, není to však tak snadné. Motory už nepracují, raketa letí setrvačností a to je totéž, jako by padala z výše.

Těla „ztratila svou váhu“. Zander, narážeje na stěny, se zmítá po kajutě jako kulečníková koule od otvoru k otvoru. Konečně se mu podařilo chytit se řemínku u stěny. Tím se dostává rychle z kajuty, chytá se stěny v chodbě, „leze“ do Hansovy kajuty jako na střechu.

Finger už sedí na podlaze a dívá se na Zandera jako člověk, který se právě probudil. Winkler leží dosud v bezvědomí. Nevidoucí oči má pootevřené, u úst úzký pramének krve. Hans vyskakuje, hned však letí ke stropu, udeří se do hlavy, zase nahoru a tak skáče jako čertík ze škatulky, dokud ho Zander, který se k němu po „podlaze“ dostal, nechytne za nohu.

„Co se stalo?“ zeptal se Zander. „Jak je ti?“

„Jsem v pořádku — zbytečně jsem se netrénoval, ale tady s Winklerem to je zřejmě zlé. Musíme doběhnout nebo» dolézt «do naší lékárny.“

„Ale co se to s vámi stalo?“

„Hned vám to povím.“ Hans leze pryč rychle jako opice, chytaje se řemínků a během minuty se vrací se čpavkem, kolínskou, kafrem a injekční stříkačkou.

Zanderovi ještě třeštila hlava a pálila ho oční víčka, jako by se mu do nich zasekla ostrá zrnka písku, ale jal se Winklera přivádět k vědomí. Hans mu pomáhal a přitom vypravoval: „Všechno to způsobila ta fiflena. Museli jsme ji co nejrychleji uložit. Ale ona, místo toho, aby nás poslechla, dostala hysterický záchvat. Ale zvládli jsme ji. Uložili jsme ji, zavřeli. Křičela ještě do dýchací trubice:»Barbaři! Vyvrhelové! Proč jste mě zahnali do hrobu? Proklatci!«Zatím co jsme se s ní párali, nestačili jsme si sami lehnout do amortizátoru. Když jsme se začali oblékat, mrštilo to s námi k téhle stěně. Slyším, jako když Winkler sténá. To když jsem se sám trochu vzpamatoval. Hlava mi třeští, ruce a nohy neposlouchají, tak lezu. Dolezl jsem k němu, chtěl jsem mu obléci skafandr a uložit ho do stabilizátoru, ale svalil jsem se vedle něho.“

Zander zavrtěl hlavou.

„Měli bychom vytáhnout ze schránky doktora,“ řekl Hans.

„Jdi, Hansi!“ pravil s úsměvem Zander. Začínal mít toho chlapce stále více rád a stále více si ho vážil.

Na pozemských hodinách uplynulo pár minut, které připadaly Zanderovi velmi dlouhé. Přes všechna opatření nejevil Winkler známky života. Konečně se v postranních dveřích objevil doktor a s ním Hans. Doktor byl jako vždy v černém, až ke krku zapnutém tříčtvrtečním kabátě a hleděl soustředěně zpod převislého obočí.

Hans ho upozornil, jak se má pohybovat a Thecker rychle dolezl k Winklerovi, opatrně si klekl, zdržuje se prudkých pohybů, které by ho mohly odhodit daleko od pacienta. Pomalu vyndal z postranní kapsy stetoskop — nezbytnou součást svého povolání. Po krátkém přemýšlení ho právě tak opatrně přendal do levé ruky, pravou vzal Winklera a nahmatal mu puls.

„Ano, puls se neozývá…“ pravil Thecker. „A i kdyby se ozýval, přiznávám se, že bych těžko mohl říci, je-li normální nebo ne. To, co je na Zemi normální, nemusí být normální zde. Musím se tu vůbec přeškolit. Vytvořit, abych tak řekl, nebeskou medicínu. Abych mohl pracovat s obvyklou jistotou, potřebuji i obvyklé podmínky, nebo alespoň takové, které se příliš neliší od pozemských. Nemohli byste mi alespoň na chvíli takové podmínky vytvořit? Myslím, že by to prospělo i našemu nemocnému.“

Zander mu porozuměl.

„Dobře,“ řekl. „Hned začne pracovat boční tryska. Způsobí, že se raketa bude otáčet kolem malé osy. Tady na konci rakety se projeví zvláště citelná odstředivá síla a všechna těla» získají«znovu svou váhu.“

Zander se vzdálil. Thecker seděl na Zemi a držel stále Winklerovu tepnu. Ať byl doktor sebevíce opatrný, neměl ještě patřičnou zkušenost a změniv mimoděk polohu, odrazil se rukou od podlahy. V tom okamžiku se „vznesl“ ke stropu i se svým bezvědomým pacientem, vytaženým z vody. Část vody, pokrývající potápěčský oblek, se při tomto vzletu odtrhla, netekla však dolů, ale utvořila kuličky různé velikosti, které mířily ke stropu.

V tom okamžiku spustila neviditelná síla doktora i Winklera na podlahu. Měli znovu váhu, i když menší než na Zemi.

Tato změna v rychlosti letu a s ním spojená změna krevního tlaku zapůsobily zřejmě na pacienta blahodárně. Winkler zachroptěl a doktor slavnostně oznámil: „Puls se ozval!“ Hans a Zander si ulehčeně oddechli.

„Hansi, musíme vysvobodit naše věžně. Jistě nás už dávno proklínají. Jdi k nim a já tu zůstanu s doktorem, dokud se Winkler neprobere…“

Hans si zvykl plnit příkazy rychle a přesně, nikdy však nevyjadřoval jeho obličej takové roztrpčení. Zander jeho city pochopil.

„Dobře, zůstaň tady, udělám to sám.“

„Tak vypadá teorie a život,“ přemýšlel Zander. „Plány hned na počátku zkrachovaly. Drahocenné minuty utíkají a my, místo toho, abychom se pohybovali rychleji, letíme setrvačností. Co kdybychom» probuzení mrtvých «ještě odložili a raketu znovu popohnali? To bychom ale museli Winklera uložit do amortizátoru, a on potřebuje péči. Budiž tedy, necháme naše cestující odpočinout!“

Cestující už dávno očekávali své „vzkříšení“. Stormer z počátku huboval na pomalou „posádku“, pak si myslil, že se dostal do rukou bolševiků, kteří mu provedli hroznou věc. Hans, Winkler, ba i samotný Zander — co jsou vlastně zač? Vždyť je neznal. A co když jsou to komunisti nebo se prodali bolševikům? Tato myšlenka způsobila, že byl ve svém „hrobě“ zpocený jako myš.

Lady Hintonová usoudila, že ji rovněž oklamali. „Snad mě touhle hadicí nebudou i krmit?“

Biskup si z počátku říkal žalmy krále Davida, ale pak ztichl.

Maréchal de Terlonge se oddával klidu, který už dávno nezakusil. Tiše se smál, radostně vzrušen. Považte jen — zbavit se všech záležitostí, telefonů, rozčilujících telegramů, věčného napětí!

Disponovat svým časem — což to není blaho?

Malý Thecker klidně spal.

Pinch se ve své schránce vrtěl.

Schnierer filosofoval a nevšímal si, kde je a co se s ním děje.

Nikdy ještě se mu tak krásně nepřemýšlelo. Absolutní ticho.

Amelie hovořila v duchu se ženichem, vzpomínala však na Zandera a na Hanse a srovnávala je.

Maréchalův kuchař, Číňan Jack zachovával své obvyklé mlčení.

Toho také Zander vysvobodil prvního. Jack vylezl ze schránky tváře se tak, jako by vstal z postele.

„A kde je kuchyň? Musím baronovi chystat oběd!“ řekl.

„Počkejte trochu, ukážu vám,“ odpověděl s úsměvem Zander.

Pinch, sotva vylezl, chopil se svého zápisníku a zasypal Zandera otázkami, sleduje ho neodbytně jako pravý reportér.

Nenadálá cestující volala ještě stále o pomoc do dýchací trubice, když se Zander přiblížil. Když ze svého vězení vylezla, nejprve se rozplakala a pak melodramaticky zvolala: „Vy jste můj zachránce! A kde je baron? Zaveďte mě k němu.“

Zatím co Zander vytahoval barona ze schránky, Madelaine stála tiše v koutě, přikrčená jako kočka.

Zander ještě ani Maréchalovi nesundal skafandr a Madelaine už stála před ním. Když ji baron spatřil, div neomdlel. Jeho už beztak vykulené oči byly teď úplně račí. Několik minut na Delacroix tupě zíral, a pak náhle vtáhl hlavu mezi ramena. Kdyby to jen dovedl, schoulil by se do klubíčka a zmizel by v potápěčském obleku.

Nedovedl to však. Jeho hlava se zbrunátnělým obličejem zůstala venku.

„E-e-e… A-a-a…“ na víc se nezmohl.

„Nejste rád?“ zeptala se Madelaine. „A já tolik pospíchala.

Říkala jsem si: jak by se baron mohl obejít bez osobní tajemnice? No tak už sundejte ten svůj pytel,“ popoháněla se smíchem barona.

„Voda je slaná, okusila jsem ji. Nejste nasolen?“

„A-ale, j-jak jste se tto ddověděla?“

„Věděla jsem o vašem letu už dávno. Četla jsem vaše dopisy, odposlouchávala jsem!“ odpověděla prostě.

II Konečně nastává „zmrtvýchvstání“ a dochází k některým „nebeským zázrakům“

Všichni „mrtví“ byli postupně vzkříšeni.

Když si tlustá lady Hintonová svlékala potápěčský oblek, najednou z něho vyletěla, sotva ho stáhla dolů; sám jí „z jakéhosi důvodu“ nechtěl spadnout k nohám a ona se octla u stropu…

Shocking… lady Hintonová se bezmocně plácala ve vzduchu.

Byla blízko středu rakety, kde odstředivá síla téměř nepůsobila.

Lady se sehnula, aby si přitáhla lem šatů k nohám a ke svému údivu nepocítila nával krve do hlavy, jak se jí to obvykle stávalo. Zavolala na pomoc Ellen. Zander přistrčil neteř k tetě, Ellen však byla právě tak bezmocná. Prolétla celou kajutou, uhodila se hlavou o protější stěnu, odlétla zpátky a zamávala rukama, snažíc se chytit tetu za šaty, ale nemohla nic dělat. Její ruku dělilo od nohy lady Hintonové pár centimetrů, a tuto vzdálenost nemohla překonat.

„Co se stalo? To je nemožné!“ rozčilovala se lady Hintonová.

„Ellen, hned sem pojď nebo poleť!“

„Nemohu, teto!“ odpověděla dívka, visíc uprostřed kajuty.

Zander vlezl do kajuty, aniž se na lady Hintonovou podíval, vzal ji za ruku a ukázal jí, jak má používat řemínků. Lady Hintonová a hned za ní Ellen slezly „dolů“.

„Takový skandál!“ říkala si lady Hintonová. „Kdybych to byla věděla, ani za nic bych v té raketě neletěla!“

Hintonová se konečně upravila a opatrně si sedla do svého křesla. Seděla zamračená a zamyšlená. Ze sousední společenské místnosti sem doléhaly hlasy. Mezi nimi bylo slyšet neznámý ženský hlas, vysoký, rozechvělý, podrážděný. Kdo by to mohl být? Hosté?

Ale kde by se tady vzali hosté?…

Lady Hintonová se pevně držela opěradel křesla. Rozhodla se prosedět v křesle celou cestu. Byl to ostrůvek „pevné země“ uprostřed nekonečné prázdnoty…

Lady se zvrátila na opěradlo křesla a zároveň se ze zvyku opřela nohou o podnožku. Křeslo se převrátilo dozadu a — ó hrůzo! — zatočilo se ve vzduchu.

Někdo zaklepal na dveře a lady uslyšela Blottonův hlas: „Mohu vlézt?“

Má ho vpustit nebo ne? Vždyť je to hrozné! Ale točit se tak je ještě horší.

„Vstupte!“ řekla, chystajíc se říci „ne“.

„Ještě jsem vás neviděl, teto. Jak se cí…“

Blotton nedomluvil a bez veškerého sebeovládání, které získal výchovou, se div nerozesmál, když spatřil váženou lady, jak se točí jako v kole.

„Dovolte, abych vám pomohl, lady!“ řekl. Ve snaze udělat to co nejtaktičtěji, dolezl ke stěně, u níž měla lady Hintonová hlavu, chytil křeslo za opěradlo a stáhl je šťastně na zem.

Lady Hintonová byla zcela sklíčena. Běda, její křeslo, její poslední opora, nebylo už oporou.

Lady Hintonovou přivítali ve společenské místnosti s patřičnou úctou. V této místnosti byl všechen nábytek připevněn k podlaze jako na parnících. Cestující, kteří na něm seděli, byli k sedadlům přivázáni řemínky a cítili se stabilně. Pinch svíral na klíně cestovní kufr svého pána a Stormer držel v rukou láhev šampaňského.

„Rozhodli jsme se oslavit náš šťastný start a vypít každý číši šampaňského,“ řekl.

„Nuže tedy…“ pokračoval Stormer, navrtávaje vysmolenou zátku ve tvaru hrušky. Zátka najednou vylítla, vystříkla pěna. Vtom se mu láhev vytrhla z rukou a letěla šikmo ke stěně. Všichni vykřikli.

Zander se rozesmál.

„Tady máte nejjednodušší příklad toho, jak raketa působí. Z láhve šampaňského se stává reaktivní náboj.“

„Běda, tento příklad nás připravil o požitek.“

„Vůbec ne! Z láhve vytlačily plyny pouze trochu pěny.

Šampaňské nevyteče, přestože láhev pluje hrdlem dolů.“

„Jak to?“

„Protože není přitažlivosti, která by tekutinu z láhve vytáhla. S těmito jevy se setkáme ještě mnohokrát. Uvidíme, jak si s vaší láhví poradíte,“ dodal záhadně Zander.

„Víno je v pořádku, tak není těžké je vypít.“

Stormer láhev chytil a převrátil ji nad číší. Šampaňské neteklo.

Stormer se podíval, nevězí-li v hrdle kousek zátky, protože Zanderovým výkladům dosud nevěřil. Ne, hrdlo bylo volné. Zatřásl lahví. Vyletěl z ní „kousek“ jantarové tekutiny v podobě párku a rychle se změnil v kouli. Koule narazila na okraj číše a rozpadla se na drobné kuličky, které se rozlétly různými směry. Některé spadly sedícím na tváře a ruce v podobě drobných kapek. Část tekutiny zůstala v číši, nebyla však na dně, ale roztekla se v tenkých vrstvách po celé číši.

Všichni hleděli na ty zázraky téměř s hrůzou, jako návštěvníci Auerbachovy krčmy na Mefistofelovy kousky, když tam zašel s Faustem. Pak se zraky všech obrátily k Zanderovi.

„Ach, za to já nemohu,“ odpověděl na všeobecnou němou otázku. „Vše se děje podle fyzických zákonů. Každá kapalina dostává přece v podmínkách beztíže vlivem sil vnitřní vazby podobu koule. Každá molekula takového skupenství míří ke středu a ze všech molekul se postupně stávají koule.

„Z láhve však vylítl párek, a ne koule,“ řekla Amelie.

Když tekutina vycházela z hrdélka, dostala podlouhlou formu.

Jakmile se však octla na svobodě, utvořila se z ní koule.“

„Povězte mi, co budeme s naším šampaňským dělat?“ zvolal Stormer. „V láhvi zřejmě ještě víno zůstalo. Ještě že jsem je nevytřásl všechno.“

„To není tak jednoduché,“ odpověděl Zander. „Když si chceme v raketě svůj život zařídit, budeme muset obědvat ve svých kajutách, kde můžeme vytvořit téměř pozemské podmínky přitažlivosti. Ale pro případ, kdy budeme muset prodlévat ve světě beztíže, jsem něco připravil a navrhuji, abyste se teď seznámili s raketovým nádobím.“

Zander vytáhl zvláštní láhve a poháry, schované pod stolem.

Láhve byly gumové pytlíky s hubičkami, poháry velmi připomínaly dudlíky a lišily se od nich pouze rozměry. Zander vytáhl také menší pumpičku.

Někteří z přítomných se smáli, jiní byli pobouřeni.

„To jsme se dočkali, lorde biskupe, budou nás krmit z dětských lahví,“ řekl téměř bez zajíkání Maréchal, což se mu stávalo zřídka.

„Br! Veškerá poezie je tam tam,“ řekla Delacroix, opovržlivě se mračíc. „V těchhle měších ztratí víno všechnu chuť.“

„Zříkáte se tedy šampaňského, panstvo?“ zeptal se Zander a vzal od Stormera láhev. „Ne! Ne!“ ozvaly se hlasy.

„Tak já začínám.“ Vytáhl pumpičkou víno z láhve a napumpoval je do pytlíku, který představoval láhev. Pootevřel trochu „pohár“, zmáčkl pytlík a nalil tekutinu do „dumlíku“. Jak tekutina pomalu vnikala do dumlíku, vycházel z něho horním otvorem vzduch.

„Tak, a je to,“ řekl. „Kdo to chce zkusit?“

Všichni se na sebe nerozhodně podívali. Pinch už natahoval ruku, když však pohlédl na svého patrona, schoval ji pod stůl.

„Dejte to sem,“ řekl rozhodně Stormer a vzal „dumlík“, tváře se jako Sokrates, přijímající číši jedu. Všichni se na něho dívali.

Zaváhal, poněkud zaražen a začal cucat. Delacroix se hlasitě rozesmála. Malý Thecker se rozplakal.

Všichni se rozveselili a rozebrali si „dumlíky“.

Nejohnivější přípitky byly samozřejmě — na zkázu těch, kdo byli příčinou jejich útěku.

Po snídaní okupovala lady Hintonová kajutu číslo 19, sousedící s kabinou kapitána. Hned za ní byla Ellen, dále pak biskup, Blotton, rodina doktora, Mary — zkrátka všechen „personál“ lady.

V zadní části rakety sídlili za kajutou Winklera a Hanse Maréchal, Delacroix, Stormer, Schniererovi, Pinch, Číňan. Zander naléhal, aby byl kuchař v kajutě č. 3, sousedící s kajutou Hanse.

Maréchal namítal, že dal stejně velký vklad jako lady Hintonová a že má tedy právo na stejné pohodlí. To se nemile dotklo Stormera, který vložil do „archy“ stejný obnos jako baron a získal značné množství akcionářů.

„Mezi námi, značnou část jejich peněz jsme utratili na naši» archu«. To urychlilo start.“

„Jestli nebudou mít akcionáři dost peněz pro stavbu» archy«č. 2, podají na nás možná žalobu,“ řekl Maréchal s úsměvem.

„Ať to zkusí poslat sem obsílku!“ odpověděl Stormer.

Delacroix prohlásila, že chce kajutu vedle barona, Stormer byl nucen spokojit se s č. 5. Za ním pak byly kajuty Schnierera, Amelie, Pinche a čínského kuchaře.

„Pokud jde o Jacka, pánové,“ řekl Zander, „sami mu brzy postoupíte kajutu č. 3.“

Zander se rozhodl upevnit svou autoritu kapitána a dával tvrdohlavým cestujícím „lekce názorného vyučování“.

Když byli hotovi s rozmisťováním, navrhl Zander všem, aby se naučili, jak se pohybovat v prostoru beztíže.

„Když se budete pohybovat» pěšky«,“ řekl, „bude vám to po stěnách dlouho trvat. Musíte se naučit lítat. Předpokládám, že to pro vás bude příjemné, nový druh sportu. Teď z vás udělám okřídlené bytosti.“

Zander vyndal dva skládací velké vějíře. Když Delacroix spatřila vějíře, vztáhla po nich rychle ruku, ale Zander po kratším váhání podal křídla misteru Pinchovi. Pinch chytil vějíře a začal jimi mávat.

Vylétl ke stropu lehce jako motýl, přelétl k oknu a vracel se zpátky.

„Výborně! Bravo!“ ozvaly se hlasy.

Polichocen všeobecnou pozorností rozhodl se Pinch, že „přistane“ efektně na svou židli. Měl jako většina lidí pravou ruku víc vyvinutou než levou. Mávl jí prudčeji, udělal nenadálou zatáčku a ke své vlastní hrůze si sedl obkročmo na ramena svého patrona.

„Mister Stormere,“ řekl Zander. „Promiňte misteru Pinchovi a přesvědčte se, že je nevinen, až sám začnete létat. Doufám, že budeme všichni brzy v tomto umění soupeřit s nejlepšími lučními kobylkami. Musíme se však naučit ještě jednomu složitějšímu umění.

Dovolte, abych vás zbavil křídel, mister Pinch. Tak. Teď mi dejte ruku.“

Zander zvedl Pinche do vzduchu, dostal jeho tělo v poměru k „podlaze“ kajuty do horizontální polohy a nechal ho tak.

„Visíte ve vzduchu obličejem dolů, musíte se obrátit nahoru.

Pokuste se o to.“

Pinch, zvyklý na snadné úspěchy, se začal obracet, tentokrát ho však očekával naprostý nezdar. Kroutil se, prohýbal, dokonce se zkoušel chytit za špičky boty, ale nebylo to nic platné. Když vynaložil poslední síly, narovnal se a ukázalo se, že leží, vlastně se vznáší, v téže poloze, do jaké ho dostal Zander. Zander vyndal ze zásuvky stolu kovový kotouč, podal ho Pinchovi a řekl: „Držte kotouč tak, jako když nesete talíř polévky a otáčejte jím.

Nebojte se, že ho upustíte — nespadne.“

Pinch splnil pečlivě příkaz — a co se stalo? Když se kotouč otáčel na jednu stranu, otáčelo se Pinchovo tělo pomalu na stranu opačnou.

Tak se nejen „obrátil“ nahoru, ale točil se stále jako na hrazdě.

„Pokuste se zastavit se tím, že budete měnit pohyb disku, v takové poloze, abyste měl obličej obrácen nahoru.“

Nebylo to tak snadné, ale nakonec se to Pinchovi podařilo.

„Teď otočte kotouč hranou k prsům. Otáčejte.“

A Pinchovo tělo se začalo nad „podlahou“ točit jako hodinové ručičky.

„Až si na kotouč zvyknete, budete moci své tělo dostat do libovolné polohy.“

„Myslím, že se to dá udělat i pomocí křídel,“ odpověděl Pinch.

„V kajutě ano, ale ne ve vzduchoprázdném prostoru. My však budeme muset vyjít z rakety ven. Tam už nám křídla nebudou k ničemu. A takovým způsobem je řízen i let naší rakety,“ pokračoval Zander. „Využívajíce síly působení přímých nebo bočních trysek, můžeme dosáhnout, aby se raketa otáčela podél velké a malé osy, obracet hned jednu hned zase druhou stranu k Slunci, přimět ji, aby letěla» střemhlav«, zaměřit její let kterýmkoliv směrem. Lehký»raketový«oblek, u pasu dva vějíře a kotouč — to bude naše výstroj.“

„Jsem unavena,“ řekla lady Hiltonová. „Musím si jít lehnout. Na Zemi už je jistě noc, ale tady jsou okenice zataženy a člověk neví, jestli je den či noc.“

„Vytahovat okenice je ještě brzo,“ odpověděl Zander. „A ani by vám toho moc neřekly. Pokud jde o čas, budeme si muset ponechat rozdělení na hodiny a dny jako na Zemi. O tom si ještě promluvíme.

Teď bude, dámy a pánové, skutečně nejlepší, když půjdeme spát, přičemž vám doporučuji, abyste si lehli v potápěčských oblecích do vodní postele hydroamortizátoru. Ručím vám za to, že se ideálně vyspíte. Já za tu dobu zrychlím tempo, orientuji se ve vesmíru a udělám některé výpočty.“

„A vy sám si do schránky nelehnete?“

„Ale ano, budu v ní ležet a udělám téměř všechnu práci. Nuže, dobrou noc. Pošlu Hanse, aby vám pomohl. Až se probudíte, stiskněte knoflík ve víku, víko se nadzvedne a můžete vylézt.

Nedělejte to však, dokud vás telefonicky neupozorním, že motory už nepracují. Jinak byste mohli vážně utrpět, jako utrpěl Winkler.“

V Stormerovi se znovu probudilo jeho podezření. Budiž, všichni cestující se šťastně dostali ze schránek. To však ještě nic nedokazuje.

V „arše“ může být spiknutí. Nutno dávat pozor.

Stormer měl bystré oči, ale příliš mohutné tělo. A proto se rozhodl, že pátráním pověří Pinche. Pinch tento návrh ochotně přijal, protože strkat všude svůj nos bylo jeho zaměstnáním.

III Jak Leo Zander místo snídaně nakrmil cestující archy“… lekcí z fyziky

V „arše“ nadešla první „noc“. Cestující leželi ve schránkách a ještě nespali. Tma, teplo, dýchalo se lehce, leželo se měkce, že to ani cítit nebylo. Dýchací trubicí k nim doléhal vzdálený hukot. Nepatrná, sotva postižitelná změna celkového stavu. Zander asi zastavil otáčení rakety. Copak teď asi dělá Zander, Hans, Winkler?

Zander pomalu zastavuje otáčivý pohyb rakety, vyrovnává její let, otevírá okenici, dívá se na nebe. Raketa letí v hustém stínu Země.

Slunce není vidět. Zander určuje vzdálenosti, měří úhly mezi několika zářícími body vesmíru, počítá, bere si na pomoc giroskopy, akcelerometry…

To, že Zander k sobě nikoho nepouštěl, když žil na Zemi, mělo své důvody! Ani Winkler nevěděl, že si v mezaninu udělal z jednoho pokoje budoucí kabinu meziplanetární lodi. Mohlo to vypadat jako hra: Zander prosedával ve své kabině celé noci, pozoroval hvězdnaté nebe oknem na střeše, představoval si, že letí v raketě a dával si sám různé úkoly, řešil úlohy, osvojoval si vědu o astronavigaci a umění kapitána meziplanetární lodi. Proto teď pracoval s takovou jistotou.

Když práci skončil, řekl Winklerovi a Hansovi: „Abych se přiznal, uložil jsem všechny cestující částečně úmyslně, aby nám nepřekáželi. Víte, že jsem dělal pokusy i s reaktivními motory, poháněnými jadernou energií. Teoreticky i pokusně jsem v podmínkách pozemské laboratoře tento úkol snad vyřešil. Pro každý případ mám po ruce i jiný»bičík «k popohánění naší rakety — elektromagnetické síly. Tady nám musí pomoci se Země Pucci.

«Pucci plus Zander«… jistě jste už takové spojení slyšeli?

Doufám, že pomocí kombinace těchto způsobů dosáhnu takových rychlostí letu rakety, které jsou i teď na Zemi považovány za fantastické. Nadešel čas prověření. Využil jsem toho, že některé kajuty máme volné a naložil jsem do rakety své atomové a elektromagnetické motory. Pro začátek zkusíme, co způsobí atomová energie. Tady v tom kousku mědi je atomová energie, která by nás postačila vynést za hranice sluneční soustavy, vrátit zpět, proletět s námi křížem krážem dráhy všech planet, znovu nás vznést ke hvězdám a znovu vrátit zpět. Winklere, cítíte se už lépe? Můžete se účastnit prací?“

„Cítil bych se dvojnásob hůř, kdybych se jich nemohl účastnit,“ odpověděl Winkler.

„Všechno připravíme, pak si sami lehneme do hydroamortizátorů a až se naši cestující probudí, ani si nevšimnou, že jsme přiměli jejich těla hnát se vesmírem rychleji než komety blízko Slunce; že jsem jim vytvořil skutečný stroj času, který není fantastický, a proto je nemůže přenést do minulosti, ale může jim zato ukázat budoucnost, tu budoucnost, kterou by samozřejmě hned tak neviděli, kdyby žili na Zemi. Jdeme!“

Winkler však ještě nebyl v pořádku a Zanderovi se této noci nepodařilo pracovat s novými motory.

Nastalo druhé ráno letu. Cestující se výborně vyspali a cítili se nezvykle lehce a svěže. Okenice byly otevřené. Do kajuty vnikaly jasné sluneční paprsky. Bylo světlo a teplo. V raketě panovala znovu menší umělá tíže.

V každé kajutě ležely na židli dva „raketové“ obleky. Jeden vypadal jako hedvábné plavky, druhý byla kombinéza, z hlediska lady Hintonové slušnější, ale stejně tak „pro ženu neslušná“.

Kvůli těmto oblekům došlo mezi lady Hintonovou a její neteří k nedorozumění. Lady Hintonová nejen že sama odmítla „šaškovské obleky“ obléci, ale zakázala to i Ellen. A co se nestalo? Místo bezvýhradné poslušnosti, jak tomu vždy bývalo na Zemi, začala Ellen odporovat.

Vstoupila Mary.

„Lázeň je připravena.“

Tato lázeň způsobila Mary i lady Hintonové nemálo starostí.

Koupelna byla ve zvláštním prostoru. Byla to velmi malá místnůstka s malou vanou, která se mohla pohybovat na kolečkách podle toho, kde byla „podlaha“. Na Zemi, když stála raketa přídí nahoru, byla podlaha na jednom místě; když raketa startovala se Země a ležela na boku, přemístila se podlaha na postranní stěnu; když se raketa otáčela a vznikla odstředivá síla, byl podlahou „strop“. Tak byli lidé, kteří byli na opačných koncích rakety, při otáčení k sobě obráceni hlavami.

„Tak lejte vodu! Proč nelejete?“ vztekala se lady, sedíc ve vaně se zavřenýma očima.

„Vždyť leju!“ odpověděla Mary. Nemohla vodu přimět, aby lady Hintonové dopadala na hlavu a na ramena rychleji, než to dovolovala odstředivá síla.

Mytí jakž takž skončilo. Lady Hintonová se převlékla do ranního županu a odebrala se do své kajuty. V chodbě se jí dostal do krku jakýsi jemný prášek a lady se rozkašlala. Lady Hintonová a Mary vykřikly.

Ukázalo se, že Madelaine otevírala krabičku s pudrem a najednou ji rozsypala. Tak těžko se daly odhadnout pohyby v tomto neobvyklém světě! Pudr naplnil okamžitě celou místnost jako mléčný oblak. Proudy cirkulujícího vzduchu se rychle dostal i do ostatních kajut. Do celé rakety jako by vnikla londýnská mlha.

Odevšad bylo slyšet křečovitý kašel. Museli všechen vzduch přefiltrovat pomocí ventilátorů, které pracovaly tak dobře, že veškerý prach byl brzy z rakety pryč.

Vzrušení opadlo a všichni očekávali netrpělivě snídani. Snídaně však na sebe dala dlouho čekat.

Pro Jacka a jeho kuchyň byla podle usnesení společné schůze „akcionářů“ určena kajuta, sousedící se společenskou místností. Tam bylo také přeneseno veškeré kuchyňské náčiní.

Vyhladovělí cestující ztratili trpělivost a šli se podívat do kuchyně, proč ještě není snídaně. V kuchyni už bylo spousta lidí: Maréchalův kuchař Jack, Mary, která vařila pro Hintonovou, Ellen, biskupa a Blottona; Amelie, která se ujala otcova jídelníčku a Marta Theckerová. Zvědaví cestující se natlačili do chodby a nakukovali do kuchyně. Tam se dělo něco neuvěřitelného. Ve vzduchu pluly talíře, kastroly, lžíce. Jack je chytal ve snaze postavit je na bednu, ony však, jako kdyby si s ním pohrávaly, mu vyklouzávaly z rukou, začaly znovu lítat, rozbíjely se a střepy pluly ve vzduchu, poletovaly po kuchyni, odrážejíce se od stěn a lidí.

Jack, který pozbyl vší naděje, že nádobí přiměje k poslušnosti, snažil se zapálit lihový vařič, který si vzal s sebou. Škrtal jednu zápalku za druhou. Vzplanuly, ale hned hasly. Nakonec vzal několik zápalek, škrtl jimi a přistrčil plamen přímo k hořáku vařiče. Líh vzplanul, ale hned zhasl.

„Zápalky zvlhly a líh zvlhl!“ řekl francouzsky s nepatrným přízvukem.

„Zápalky jsou v pořádku a líh je také v pořádku,“ namítl Zander, který sem přišel. „V podmínkách beztíže však plamen nemůže hořet.

Při každém hoření nebo okysličování dochází k absorbování kyslíku a k vylučování nehořlavých plynů — kysličníku uhličitého a vodní páry. Tyto zplodiny hoření se v podmínkách beztíže nemohou odlučovat samy jako na Zemi, protože jsou lehké a mají počáteční vysokou teplotu. Plamen zde obklopí, vytvoří kolem něho obal, který k němu nepouští vzduch, a plamen tak hasne.“

„A to jsme odsouzeni pít studenou vodu?“ zeptal se Stormer.

„Můžeme vařit na elektrickém vařiči. Mister Zander ho jistě s sebou vzal,“ domýšlel se Pinch.

„Máte pravdu,“ odpověděl Zander. „Sázím se ale, že váš čajník tu nezačne vřít ani na elektrickém vařiči. Dovolte, abych vás dnes potrápil. Musíte se sami o všem na vlastní kůži přesvědčit, jinak mě budete trápit svými rozmary a žádat ode mne nemožné. Postavte čajník na vařič, tady je.“

Jack doběhl pro vodu do kajuty v zadní části rakety, protože v kuchyni by ji nemohl do čajníku nalít, neboť uprostřed rakety odstředivá síla téměř nepůsobila.

Postavil čajník opatrně na vařič, aby „neuletěl“.

Minulo pět, deset, patnáct dlouhých minut — a voda nejevila sebemenší známky vření.

„Co se tu děje? Chceme čaj a ne fyzikální pokusy,“ řekl už podrážděně Stormer.

„Děje se to,“ odpověděl klidně Zander, „že voda nemůže začít vřít, dokud se všechny její částice nesmísí. Jaký je postup vření na Zemi? Ty vrstvy vody, které jsou dole a dotýkají se horkého dna čajníku, se rozšiřují, jsou stále lehčí a tlačí se nahoru. Vrchní vrstvy vody jsou studené a těžké, a proto klesají ke dnu, aby se zahřály a pak se vznesly zase ony. Tak to pokračuje, dokud se všechna voda nezahřeje na 100°. A čajník začne vřít. Tady však není zemská přitažlivost, která by přiměla studené vrchní těžké vrstvy vody klesat ke dnu. Ke smísení nedochází a voda se ohřívá velmi pomalu, vodivostí tepla.“

„A smažit na pánvi se tu dá?“ zeptal se Stormer, který měl rád bifteky. Vzal si s sebou konzervy.

„Zkusíme to,“ odpověděl Zander. Řekl Jackovi, aby dal na pánev kousek másla, na ně konzervované maso a postavil to na elektrický vařič. Jakmile se máslo vespod rozpustilo a měnilo se postupně v páru, elastické páry másla vyhodily kousek masa ke stropu…

Číňanův žlutý obličej zpopelavěl.

„Nemohu už být kuchařem.“

„Neztrácejte hlavu, Jacku,“ řekl mu Zander. „Není to tak hrozné.

Musíte si jen zvyknout připravovat jídlo jiným způsobem.“

A Zander začal vysvětlovat, jak vařit „na nebi“. Ukázal jim zvláštní hrnce, v nichž byly otáčející se lopatky jako ve „flotačních zařízeních“. Tyto lopatky, uváděné do pohybu elektřinou, stále vodu v hrnci míchaly a voda rychle vřela. Ukázal jim zvláštní pánve s pokličkami, v nichž se dala smažit horká jídla bez obavy, že se biftek a míchaná vajíčka octnou na „stropě“.

Stormer se nezmýlil, Zander potrápil své cestující hladem, aby jim nakonec oznámil své požadavky. Teď už bude ztěžka kdo něco namítat.

„Jak vidíte, není to všechno tak hrozné. Chcete-li však mít snídani a oběd včas, musíte se smířit s některými zvláštními podmínkami. Sami jste viděli a mohli jste se přesvědčit o tom, že vaření není v prostoru beztíže snadné, i když je k dispozici zvláštní náčiní. Zůstane-li kuchyň tady, to znamená v prostoru naprosté beztíže, ztratí Jack příliš mnoho času s chytáním hrnců a talířů, které lítají ve vzduchu. Pravda, mnoho nádobí přitom nerozbije. To však na situaci nic nemění. Mytí nádobí je tu pak naprosto nepohodlné.

Proto navrhuji, abychom přestěhovali kuchyň do kajuty, která sousedí s kajutou Hanse. To je vše, co mohu udělat, abychom se stěhováním neobtěžovali lady Hintonovou. Souhlasíte, dámy a pánové?“

Nezbývalo nic jiného než souhlasit.

Za prvním návrhem následoval další — daleko vážnější. Zander oznámil, že je nutno reorganizovat obsluhu cestujících. Dělat z malé kajuty společnou kuchyň není účelné, protože si tam budou lidé jenom navzájem překážet. To za prvé. Za druhé — v raketě se musí provést rozdělení práce. Zander nemůže souhlasit s tím, aby on sám, Hans a Winkler ztráceli čas vařením. Mají příliš mnoho jiné důležitější práce. Proto Zander navrhl, aby byl Jack kuchařem, který bude obsluhovat všechny cestující i posádku „archy“. Stejně tak Mary bude uklízet všechny kajuty a místnosti rakety. Prát a žehlit bude Jack na pračkách a v tom mu bude pomáhat Mary. Do kuchyně budou mít přístup jenom Jack, Mary a Theckerová, která má kojence.

Maréchala toto rozdělení pobouřilo. Tento inženýrek považoval za nutné promluvit nejdřív s nějakým kuchařem, Číňanem, a… ne s jeho pánem.

„A-a-a, jjá pprotestuji. Sluha patří mně. Složil jsem za něho podíl a kkoupil místo. Mám předepsanou životosprávu, dietu… Vaří mi zvláštní jídla. Nesouhlasím…“

„Je mi velice líto, ale zřejmě nebudeme moci na vaše přání brát ohled.“

To už byla otevřená výzva. Maréchal zmodral neuvěřitelnou námahou překonat překážky ve své mluvě a jak se patří Zanderovi vyčinit. Musel přece bez ohledu na svou „meziplanetárnost“ víceméně hájit svou tradiční zásadu soukromého vlastnictví, neboť se na Jacka díval jako na věc, která mu patří. Dnes mu vezmou Jacka, zítra budou chtít jeho osobní zavazadlo, pozítří se může stát, že ho ještě donutí pracovat…

Copak to Stormer nechápe?

Když bylo v kajutě uklizeno, usadila se lady Hintonová pohodlněji do křesla. Po jedné její straně usedl biskup, po druhé Ellen. Toto rozmístění připomínalo Zemi, a přece bylo docela jiné…

„Nezdá se vám, můj drahý příteli,“ řekla obracejíc se k biskupovi, „že ti lidé nás přece jen zavřeli do létajícího vězení?…“

IV Zajatci stroje

Po snídani se část cestujících shromáždila ve společenské místnosti. Dostavil se tam i Zander. Všichni na něho bázlivě pohlédli. Kapitán byl příliš zaměstnaný člověk, než aby si sem přišel jen popovídat. Má asi nějaké nové nápady.

„Deset hodin ráno. To jsem dnes pozdě snídal!“ řekl Stormer, pohlédnuv na své zlaté hodinky.

„Podle hodin Stormer-city,“ poznamenal Zander.

„Co tím chcete říci?“ zeptal se Stormer.

„To, že vaše hodinky půjdou teď jinak než na Zemi. Vždyť ani na Zemi není všude stejný čas. V Americe, v Stormer-city je teď kolem deseti hodin ráno, v opačném bodu zeměkoule je deset hodin večer, na dalším místě je zase jiný čas. Země se otáčí, my letíme, jaký bod na Zemi si chcete vybrat, abyste mohl určit čas zde v raketě? Vše je podmínečné, relativní.“

„Jakpak tedy budeme určovat dny, hodiny?“

„Náš organismus si zvykl na střídání dne a noci, odpočinku a bdění. Proto budeme zatím počítat jako na Zemi, to jest dvanáct hodin na den a právě tolik na noc.“

„A letopočet budeme muset vést od okamžiku startu?“ zeptal se Stormer.

„Naprosto správně. Budeme muset vést podmínečný čas i letopočet.“

Náhle se ozval výbuch a výkřik kuchaře. Zander se odebral do kuchyně. Když se vrátil, Stormer se zeptal: „Co se stalo?“

„Jackovi vybuchla hermetická nádrž na ohřívání vody. Ještě že v tom okamžiku vyšel z kuchyně, jinak by ho to bylo opařilo. Budeme našemu kuchaři ještě muset dát důkladné instrukce.“

„A mister Pinch už si myslel, že jsme se srazili s meteorem.“

„Pravděpodobnost se rovná nule,“ odpověděl Zander. „V nejhustších proudech meteorů, například v Leonidách, jsou zrnéčka roztroušena tak, že jeden meteor je od druhého vzdálen asi sto kilometrů. Dá se vypočítat, že raketa musí cestovat přibližně 500 let, nežli potká jediný meteor. Promiňte, ale nemám už čas na besedu a pak, chtěl bych si s vámi promluvit o jiné důležité věci…“

Všichni zbystřili pozornost.

„Cesta v raketové lodi je pro cestujícího konec konců nudná,“ začal Zander zdaleka. „Stále totéž nebe a tytéž hvězdy. Váš čas je nutno něčím vyplnit, jinak vám bude utíkat příliš pomalu…“

„Na to si nestěžujeme. Po zmatku pozemských záležitostí si člověk dokonce musí odpočinout,“ spěchal s odpovědí Stormer a přitom si řekl: „Vida, kam míří! K pracovní povinnosti. Proto jsem nevyhodil milióny a neletěl v téhle lodi, abych se stal Zanderovým čeledínem.“

Napadlo to i Maréchala: „J-já mám vvřed… jsem invalida.“

„A já mám záduchu, dnu, sklerózu srdce,“ spěchal se znovu pojistit Stormer.

„Myslím, že pro každého z vás se najde práce, která nebude ani dost málo na újmu vašemu zdraví,“ odpověděl Zander. „Na Zemi jste přece s vašimi nemocemi pracovali dosti intenzívně. Práce, kterou vám nabídnu, bude daleko snazší. Nebude vyžadovat ani nervové, ani přílišné duševní vypětí… Bude to práce, která neznaví ani invalidy.“

„Odmítám! Ze zásady!“

„Neodmítnete snad, barone, ze zásady i jíst?“ zeptal se Zander.

„Hloupá otázka! Ppotravinami jsme snad zajištěni?“

„Na jak dlouho? A jak dlouho potrvá naše cesta? To nikdo nemůže říci.“

„A-ale sám jste přece říkal, že můžete způsobit, aby události na Zemi plynuly velmi rychle. Možná, že za pár měsíců v raketě zbude z našich nepřátel popel a my se vrátíme na Zemi?“

„Ještě jsem neseřídil svůj stroj na jadernou energii. Musíme nutně přemýšlet o budoucnosti — o zajištění koloběhu látek, který by nám opatřil stravu na neomezeně dlouhou dobu. Zbytečně jsme přece s sebou nevzali rozebraný skleník. Mimo toho musíme nutně smontovat sluneční motor, teleskop. Práce je moc a my s Hansem Fingerem a s Winklerem to sami nestačíme.“

„Ještě abych snad lezl na střechu pěstovat zeleninu!“ řekl podrážděně Stormer.

„To udělají druzí, mladší a silnější,“ odpověděl Zander. „Můžete však výborně dohlížet na skleník, na práci některých přístrojů, dělat poznámky, dokonce i některé výpočty. Dám vám zkrátka určité úkoly, rozvrh prací a vašeho pracovního dne a všechno ostatní.

„Délku pracovního dne, dovolené, výši platu, a snad i pokuty za zameškanou pracovní dobu?“ zeptal se Stormer.

Zander pokrčil rameny a odpověděl: „Myslím, že mluvím s dospělými lidmi. Tak si to, pánové, rozmyslete a ještě dnes mi odpovíte. Nechci vás nutit, ale svého návrhu se také nevzdám.“

Odešel.

Všichni zaraženě seděli a dívali se jeden na druhého. „Ukážeme mu, jak nás bude komandovat!“ nafukoval se Pinch.

„Ano, situaci je nutno změnit,“ zabručel Stormer. „Proč tu vlastně Zander vystupuje jako nějaký diktátor? Je kapitánem, no, budiž. Vždyť jsme ale za dobrých starých časů cestovali na zaoceánských parnících. Víme, jaká práva má kapitán. Musíme si nutně promyslet formu vedení, abych tak řekl. Potřebujeme nejvyšší moc, která by řešila různé otázky a konflikty. Proč bych na příklad já nemohl být presidentem?…“

„E-e-e… nebo já?“

„Nebo bychom zvolili lady Hintonovou za královnu a my bychom byli jejími ministry?“ navrhl s úsměvem Blotton.

„To ne! Tak ne! O to neběží!“ spustil nenadále jako vždy Schnierer. „Hledáte teď východisko, nenacházíte je a nenajdete je.

Obviňujete Zandera, že uchvátil moc. Nejde však jen o něho. Jde o stroj! Je to bůh, který si nás zotročil a Zander je pouze jeho nejvyšší služebník. Od okamžiku, kdy jste vstoupili do této nestvůry, do tohoto létajícího stroje, stali jste se jeho otroky. Donutí vás, abyste na něj pracovali a sloužili mu. Převracíme se v jeho útrobách jako červi…“

„Jako Jonáš v břiše velryby,“ zavtipkoval Stormer.

„Stroj zmrzačil lidi na Zemi a bude mrzačit teď vás, jestliže ho nezničíte, až přiletíte na» Novou Zemi«.“

„No, na» Nové Zemi «můžeme k práci u strojů přimět ostatní, jako jsme to dělali i na staré Zemi. Ať pracují Zanderově, Hansové, Winklerové, Mary, Jackové a jejich potomci. A nám i tam poplynou výhody, jež skýtají stroje, které nebudu za nic na světě odmítat,“ namítl Stormer.

„Ó, lidská nechápavosti!“ zvolal fistulkou Schnierer. „Copak ještě nechápete, že stroje neohrožují jen ty, kdo s nimi pracují? Stroje rodí dělníky, dělníci přinášejí revoluci a revoluce ohrožuje a zničí vás všechny. Každý stroj už baží po vaší smrti, po vaší záhubě.

Chápete?“

„Co tedy navrhujete?“

„Pryč se stroji! Pryč s tímto zplozencem pekla, který nám přináší smrt! Blíže k přírodě, k přirozenému životu praobyvatel! Jedině ona z nás může udělat skutečně svobodné a rovnocenné lidi.“

„T-teď musíme udělat jednu věc — okamžitě protestovat, jít za Zanderem a říci mu, že n-nebudeme pracovat! Jsme cestující a žádní sluhové! Ať na to Zander nezapomíná. My jsme tuto» archu «postavili, je naším majetkem a budeme na ní pány a žádnými otroky.

Tak to Zanderovi vyřiďte, mister Pinchi! Tak jděte!..“

V O špatně zařízeném kosmu, o relativním pohybu a o dalších věcech

Jednou po ranním čaji se Pinch obrátil na Zandera se slovy: „Kdypak budeme instalovat zrcadlový teleskop? Je na čase uskutečnit také vycházku z rakety…“

„Třeba dnes,“ odpověděl Zander. „Připnete si k tělu přenosné rakety, ale nezapojíte je, dokud k vám s Winklerem nepřijdeme.

Musíme ještě dokončit kontrolu motoru. Hansi, můžete se odebrat k montáži. Uděláme to tu bez vás. Pět stopařů se tedy pro začátek vydává prozkoumat po prvé vesmír a instalovat teleskop,“ řekl s úsměvem Zander.

Zrcadlový teleskop, navržený Zanderem, byl nejen co do konstrukce, ale i co do materiálu nej dokonalejším a nejoriginálnějším reflektorem na světě. Obrovské zrcadlo o průměru několika desítek metrů se ve vzduchoprázdném prostoru mělo spojit z jednotlivých leštěných kovových plátů. Zrcadlo se instaluje ve vzdálenosti několika set metrů od rakety — ohnisková vzdálenost — as raketou má být spojeno lehkým, tenkým potrubím, jehož pomocí by astronom, sedící v raketě a pozorující nebeská tělesa, mohl natočit svůj objektiv do potřebného úhlu. Meziplanetární uprchlíci se tedy ozbrojili přístroji, které jim umožňovaly ještě dále rozšířit hranice viditelného světa.

Toto originální zařízení mělo však jeden nedostatek: při zrychleném letu nebo brzdění muselo být zrcadlo nezbytně odstraněno, jinak by se mohlo rozlétnout na kousky.

Za čtvrt hodiny se Blotton, Amelie, Madelaine a Pinch, připravení na cestu, sešli u otvoru malé komory, do níž se sotva vešli.

Jejich obleky, které byly na Zemi neskladné, neforemné a těžké, zde vůbec nic nevážily. V rukou drželi části zrcadla. Poutníci měli na ramenou připevněné přenosné rakety v podobě batohu. U pasu měli zavěšeny otáčecí kotouče. Přílby měli spojené telefonními dráty, aby spolu mohli hovořit. Kromě toho viselo každému u pasu kolo ocelového drátu. Zander trval na tom, aby se kosmonauti připevnili tímto drátem k povrchu astroplánu. Prohlédl osobně obleky, přezkoumal, jak funguje zařízení dodávající kyslík a uvádějící do pohybu přenosné rakety, a přikývl, protože už ho nemohli slyšet.

Winkler zamkl těžké silné vnitřní dveře komory. Zahučel motor vakuového čerpadla. Jak se atmosféricky tlak v komoře zmenšoval, rozšiřovaly se obleky poutníků vlivem vnitřního tlaku o dvou třetinách atmosféry. Toto rozšíření mělo však jen určitou hranici.

Obleky měly kromě několika vrstev měkkého termoizolačního materiálu i vrstvu husté kovové sítě, která měla dvojí význam: zahříváním z akumulátorů izolovala obleky tepelně zevnitř a zároveň zvyšovala mechanickou trvanlivost látky.

Čtyři nafouklé postavy opravdu vypadaly jako obyvatelé neznámé planety.

Když vakuometr ukázal, že v komoře zůstala méně než tisícina atmosférického tlaku, otevřel Finger dvojité vnější kulaté dveře.

Kosmonauti jeden po druhém vylezli z rakety a konce svých drátů připevnili k očkům na jejím povrchu.

První se odrazil nohou od letadla Finger a vrhl se do vesmíru.

Hned za ním vyskákali „po hlavě“ ostatní.

Finger se už vyznal v pocitech tohoto nového světa (pomohla mu cvičení v Stormer-city).

Svaly na nohách fungovaly jako pera, odrazily nejen poutníky od rakety, ale i raketu od poutníků; protože však raketa byla mnohokrát větší než lidské tělo, změnil tento úder její pohyb jen nepatrně, zatím co cestující se odrazili značně rychle a všem připadalo, že se od rakety neoddělili oni, nýbrž že pohyb jejich nohy raketu od nich odrazil a oni zůstali na místě.

Finger se díval na raketu. Jak se od nich vzdalovala, byla stále menší a menší.

Ostatně vzdalovala se ona od nich nebo oni od ní? Finger si důkladně promyslel zákon relativního pohybu. Věděl, že pro ně se vzdaluje raketa a pro ty, kdo sedí v raketě, se zase vzdalují oni a obě tvrzení jsou správná, každé pro svého pozorovatele.

Z každého poutníka se teď stalo samostatné nebeské těleso se svým vlastním pohybem, trajektorií letu. Na tato nová nebeská tělesa se vztahovaly všechny zákony nebeské mechaniky.

Letí nebo stojí na místě? A letí-li, tak kam asi? Nahoru? Dolů?

Zde nebylo ani nahoře, ani dole. Raketa jim zůstávala pod nohama, letí tedy „nahoru“. Ale zářící zeměkoule jim ve vesmíru plula nad hlavou. Letí tedy na Zemi, to jest padají „dolů“. A jak je to s hvězdami? Od miliónů vzdálených hvězd se vzdalovali, k miliónům se přibližovali pod všemi možnými úhly. Když člověk přimhouří oči, zdá se mu, že se vůbec nepohybuje. Rovnoměrný a přímočarý pohyb je k nerozeznání od nehybnosti — tak to tvrdil zdá se Galileo?…

Kolikrát o tom Hans přemýšlel, když lítal „teoreticky“ ještě v Stormer-city, a teď, když je opravdu „uprostřed hvězd“, setkává se s relativností pohybu v praxi.

Telefony mlčí. Lidé jsou příliš sklíčení, ohromení, než aby mluvili.

Člověk a kosmos! Dosud nikdy nestáli tak blízko „tváří v tvář“.

Nepatrná zrnéčka vesmíru, mající všemocný rozum, dovedné ruce, které je povznesly ke hvězdám. Maličké, nevzhledné figurky se zmítaly v oceánu vesmíru.

Byl to svět věčného mlčení, naprostého, absolutního ticha a zimy. Hromový rachot všech raketových trysek tu není slyšet. Nejsou tu ani větry, ani oblaka, ani deště, ani mlhy, ani změny v teplotě, není tu „počasí“, ani střídání dne a noci, ani roční období…

A co je nejpodivnější, vesmír neudivoval tolik svou grandiózností, jako svou neobvyklostí.

Kosmonautům se zdálo, že jsou uprostřed černě natřené koule.

Celou sféru obepínala Mléčná dráha, dělíc ji na dvě části. Hvězdy — nepatrná zrnéčka prachu — zářily bez mihotání jako smaragdy, ametysty, diamanty, rubíny, topasy. Bledým, studeným světlem zářily Plejády, které jasně vynikaly na temném nebi. Nahoře se rýsovala zeměkoule a vedle ní — Měsíc. Země byla z čtvrtiny v přítmí. Na osvětlené straně vynikaly známé obrysy Afriky. Vpravo hořelo Slunce; jeho světlo bylo oslnivě jasné.

Souhvězdí měla tutéž známou podobu jako se Země. Stejně se rozprostřel na nebi Velký vůz, stejně jako se Země vypadaly Cassiopeia, Andromeda, Pegas, Perseus, Orion. Tady však bylo najednou vidět souhvězdí jižní a severní polokoule.

„Sire, nemohl byste mě štípnout do ruky?“ přerušil první mlčení Pinch, používaje svého telefonu. „Řekněte mi, je to sen nebo skutečnost?“

„Prapodivná skutečnost!“ řekl Henry.

„Zdá se mi, že to je nejapný sen. Nevím, kdo naše sny vymýšlí, nebo vymýšlí-li se samy, ale tento výmysl se nepovedl.“

„Radím vám, mister Pinch, abyste si vymyslil lepší kosmos.

Můžete na tom dobře vydělat!“ řekla Amelie.

„Ech, co se teď asi děje na Piccadilly?… Jaké tam je osvětlení, kdepak kosmos! Tam je v noci jasněji než tady ve dne!“

Amelie a Madelaine se polekaně tiskly k povrchu rakety. Obě se kysele usmívaly.

„Požádejte, aby vám vrátili peníze,“ řekla Madelaine. „Třebaže máte pravdu. Mně se tenhle kosmos, jak vy ho nazýváte, také nelíbí.

To je divné, že nádherné mýdlo, kterým se vždycky myji, pojmenovali podle tohohle ponurého místa. Nezaslouží si to. Je tu sice hodně hvězd, daleko víc než na pozemském nebi. Ne.

Nevyměnila bych tento kosmos za výkladní skříň pařížského klenotníka. A pak — je tu tak pusto, neútulno, mrtvo. V tom s vámi souhlasím… Černooký básník Raul mi ukázal souhvězdí Orionu a Velkého vozu — ostatní neznám. A teď se na ně najednou dívám jako na známé krajany, s nimiž jsem se nenadále sešla v dalekých zemích… Milý Raule, och! Kde jsi? Víš-li pak, že tvá Madelaine je v nepohodlné korbě toho Vozu, který jsi jí ukazoval? Jsem mu tak blízko, že se ho mohu dotknout.“

„Měří snad vaše ruka, Fräulein, stovky bilionů kilometrů?“ zeptal se Hans. Toužil říct něco jiného: „Bylo snad nutné vynaložit lidského genia na to, aby pozvedl ke hvězdám pozemskou omezenost?“

Hans se ohlédl.

„Jak nás pocity klamou! Dokonalá iluze koule, ale člověk ví, že není ani žádné koule, ani hranice,“ řekl Pinch.

„A k tomu, aby člověk přeletěl z jednoho konce naší galaxie na druhý rychlostí světla, bude zapotřebí přes třicet tisíc let. My však vidíme i jiné galaxie!“ poznamenal Finger. Znal už astronomii důkladně.

„Řekl jste, monsieur Hans,»za naší galaxií«. Copak nevidíme celý svět?“ zeptala se Madelaine.

„Řekl jsem už,“ začal Finger, „že je nutno letět přes třicet tisíc let rychlostí světla, chceme-li přeletět naši galaktickou soustavu — soustavu Mléčné dráhy. Galaxie je seskupení třiceti miliard sluncí.

Myslím, že Piccadilly nemá tolik žárovek. Celý tento kolos má celkovou rotaci.

Je to Malý vesmír. V jeho vnější části jsou soustavy kulových hvězdokup — v každé stovky, tisíce miliónů sluncí. Dále, na vzdálenost miliónů světelných let — leží ostatní Mléčné dráhy, ostatní galaxie — vesmírné ostrovy. Počet těchto ostrovů, jak vypočítali astronomové, přesahuje milión. Přes milión galaxií a v každé desítky miliard sluncí. Seskupují se, tvoří»oblaka galaxií«. Je to nejvyšší strukturní útvar vesmíru, který v současné době známe.

Oblaka — galaxie — tvoří dohromady metagalaktickou soustavu. A to všechno dohromady se možná stává součástí nějaké ještě větší jednotky vesmíru, kterou si můžeme těžko i jen představit.“

„Dost! Přestaňte!“ zaprosila Madelaine. „Váš Metavesmír je jako dětská hračka, dřevěná vajíčka, která se vkládají jedno do druhého.“

„Překvapující přirozená schopnost zprofanovat jakoukoliv myšlenku,“ napadlo Hanse. „Zbytečná námaha!“

Pokračoval: „A zatím kosmos je věčný pohyb, věčné budování a ničení.

Družice se točí a otáčejí kolem planet, planety kolem své osy, kolem Slunce, otáčí se i Slunce a rychlostí miliónů kilometrů za rok letí směrem k souhvězdím Lyry a Herkula. Komety pobíhají jako hnací řemeny, mlhoviny se ženou, meteory, kosmický prach proniká do vesmíru všemi směry.

„Miláčku, mluvíte teď navlas tak jako černooký básník Raul!“ zvolala Madelaine. „Je to nepochopitelné, ale úchvatné…“ A podle rozmarných zákonů své „logiky“ se neočekávaně zeptala: „A je to pravda, že když padá hvězda, vždycky někdo zemře?“

„Je,“ odpověděl s úsměvem Finger. „Výpočet praví, že na Zemi umírají každou vteřinu nejméně dva lidé. A hvězda padá přibližně půl vteřiny.“

Madelaine byla takovým statistickým vysvětlením mystické pověry poněkud zklamána.

„Z milosti osudu jsme dosud naživu,“ řekl Pinch, „i když jsme vstoupili na nebe jako Eliáš. A budeme žít a žít, to znamená pohybovat se! Jsme teď»nebeská tělesa«, a proto nesmíme za svými druhy zůstat pozadu. Miss Amelie, chcete-li, dokáži vám, že se tento kosmos otáčí, nebo alespoň může otáčet, a dokonce velmi rychle?“

„Vy?“ podivila se Amelie.

„Ano, já!“ odpověděl hrdě Pinch. „Archimedovi chyběla páka, aby mohl otočit Zemí, ale já donutím celý vesmír, že se bude točit jako káča bez jakékoliv páky, pomocí našeho kotouče. Ptolemaios…“

„Nepředpokládala jsem u vás takovou erudici…“

„Velice lituji! Pinch hodně ví, ale drží jazyk za zuby,“ prohlásil vychloubačně. „Ptolemaios pokládal Zemi za střed vesmíru. Každý z nás se teď stane takovým středem, kolem něhož se bude otáčet celý vesmír! Haló! Dívejte se. Dělejte to, co já.“

Vzal kotouč připevněný k pasu, uvolnil ho z řemene, sevřel dlaněmi jako talíř a roztočil ho. Všichni jeho myšlenku pochopili a následovali jeho příkladu. „Akce se rovná reakci“. Otáčení disku na jednu stranu způsobilo, že se tělo Pinche a jeho souputníků otáčelo na stranu druhou. Ale zdálo se jim, že sféra začala obíhat kolem nich.

A čím rychleji se otáčel disk, tím rychleji obíhala kolem nich sféra.

Slunce opisovalo na nebi kruh, hned je měli za zády, hned zase před sebou.

„Teď se zase bude kosmos točit na opačnou stranu!“ velel Pinch tváře se tak, jako by skutečně nalezl prostředek, jak „otáčet“ tímto kosmem jako kamínkem přivázaným k niti. Pinch kotouč zastavil, obrátil ho, postavil hranou k prsům a znovu ho roztočil. Teď se jim Slunce schovávalo nad hlavou a vycházelo pod nohama.

„To je lepší, než co dokázal Jusus Navin, který zastavil Slunce,“ řekl Pinch. „Teď máme kosmos v rukách. Můžeme si s ním dělat, co chceme, právě tak jako s časem. Můžeme náš den, náš rok prodlužovat, nebo podle vlastního přání zkracovat.“

„Je to opravdu všechno velmi zábavné!“ řekl Blotton.

„Ale vždyť to není nic jiného než iluze, klam našich pocitů. Ve skutečnosti vesmír kolem nás obíhat nemůže! Skutečně a opravdu se pohybujeme my, a nikoliv on!“

„Není to tak jednoduchá otázka, jak se vám zdá,“ namítl Finger.

„Nezapomínejte, že každý pohyb je relativní. Těleso se může pohybovat vzhledem k druhému tělesu pouze relativně. To, čemu vy říkáte skutečný pohyb tělesa, pohyb» sám o sobě«, v přírodě ve skutečnosti neexistuje. A právě tak jsme oprávněni říci, že kolem nás obíhá nebeská sféra, zatím co my setrváváme v nehybnosti, a naopak.“

„Dobře, připusťme to. Vy otáčíte svým kotoučem dopřávaná doleva. Mister Pinch shora dolů, Fräulein Amelie zdola nahoru.

Kolem každého z nás bude sféra zřejmě obíhat jinak. Sféra nemůže mít ve stejné chvíli několik, a ještě k tomu protichůdných pohybů!“

„Sféra je ani mít nebude. Pokud jde o každého z nás, bude mít pouze jeden pohyb. Druhý ho nespatří, pro druhého také nebude existovat.“

„Přiznávám se, že to přesahuje mé chápání,“ poznamenal Blotton.

„Pouze proto, že nejste zvyklý na jiné myšlení. Zákon relativního pohybu…“

„Slitujte se!“ zakročil Pinch.

„Pro telefonické rozhovory o astronomii jsme úplně zapomněli na cíl naší vycházky,“ řekl Blotton. „Musíme se dát do práce.“

Plán prací byl právě tak originální jako sám teleskop. Prvním úkolem účastníků vycházky bylo spojit jeho části, instalovat je v určité vzdálenosti od rakety a… vrátit se do rakety. Zrcadlo měli nechat ve vesmíru volně, nepřipoutané k raketě. Nebylo zapotřebí je připoutávat, protože části zrcadla a raketa měly stejnou rychlost a zachovávaly stejnou vzájemnou vzdálenost. Nedá se říci, že by se práce hned dařila. Části zrcadla měli připevněny k pasům. Museli se držet jeden vedle druhého, brát opatrně mechanickými prsty části zrcadla, spojovat je a upevňovat zvláštní připravenou výplní. Zander použil bohaté zkušenosti chirurgů, odborníků na protézy a zhotovil u skafandrů zvláštní ruce.

Zander byl talentovaný vynálezce a úkol vyřešil skvěle. Šel dále než odborníci na protézy a vytvořil velkolepý přístroj, který umožňoval lehký a rychlý pohyb mechanických prstů, které se daly svírat, rozvírat a ohýbat v takových úhlech, v jakých lidské prsty nemohou. Všichni cestovatelé se s tímto mechanismem obeznámili ještě v raketě. Přesto však vyžadovala práce s umělými prsty velké pozornosti. Když někdo občas udělal neopatrný pohyb, stiskl jinde, mechanický prst se náhle složil nebo prudce otočil a kousek zrcadla div „neodletěl“ do vesmíru.

Za dvě hodiny — podle pozemského času — se práce chýlila ke konci. Hans už upevnil všechny části mimo jedné, kterou měla Delacroix. Madelaine byla vedle Hanse a držela část zrcadla v rukách. Z neopatrnosti přitiskla zrcadlo na prsa a stiskla páku, která uváděla do pohybu trysky přenosné reaktivní rakety. Nastal výbuch, který samozřejmě nikdo neslyšel. Hans se obrátil k Madelaine, aby vzal zrcadlo a na jejím místě spatřil pouze lehký obláček kouře, který se v mžiku rozlétl. Hans se po Delacroix pátravě rozhlížel a rychle souputníkům telefonicky oznámil, co se stalo. Museli okamžitě přistoupit k záchranným opatřením a uvést do pohybu přenosné rakety. Hans rychle odepjal drát, který ho spojoval s letadlem, stiskl knoflík na prsou a uvedl do pohybu trysku svého raketového přístroje. Pinch a Blotton udělali totéž. Odhodilo je to na různé strany. Pinch měl pocit, jako by dostal do zad pořádnou ránu pěstí.

Zatočil se jako káča.

„Kdo jen dal do batohu takovou nálož? Aby ho čert vzal. Tím by mohl zabít slona!“ huboval Pinch, dělaje v éteru přemety. Pocítil novou ránu a letěl pomaleji. „Co je tohle zase?… Srážka s vesmírným tělesem?… Ale zdá se, se jsem živ…“

„Haló! Haló, Fingere!.. Haló, Blottone!..“

Nikdo neodpovídal.

„Ach, tak je to tedy! Telefonní drát se přetrhl. Musím ale nějak přestat s těmi kotrmelci…“

Nebylo to snadné. Letěl dále střemhlav vzduchem, dělal přemety a po boku spatřil Fingera, který také dělal přemety a vpravo — Blottona. Konečně se mu podařilo zastavit otáčivý pohyb kolem své příčné osy. Teď letěl „ve stoje“— Po Madelaine nebylo ani stopy. Odlétla hodně daleko. Blotton a Finger roztočili kotouče a také přestali dělat kotrmelce.

„Vyrazíme daleko rychleji než Delacroix a samozřejmě ji dohoníme, jestli ji vůbec najdeme. Najít zrnéčko prachu v nekonečném prostoru není však jednoduché. A co dělá Amelie?“

Pinch se pomocí kotouče opatrně otočil dozadu a spatřil sotva viditelný bod. Ten bod jako by se pomalu blížil k raketě.

„Amelie udělala to nejlepší, co mohla,“ řekl si Pinch. „Razí si moudře po drátě cestu k» arše«.“

V tom okamžiku však Pinch spatřil, jak u černého bodu bleskl ohnivý pruh a bod to rychle odhodilo stranou. „To ještě scházelo.

Teď abychom hledali dvě!..“

Ale kterou ze dvou? Pinch se nerozmýšlel. Amelie mu nebyla lhostejná. A kromě toho Delacroix letí už zachránit dva a odletu Amelie si všiml on jediný. A Pinch mačkal knoflíky, aby spustil boční trysky a změnil směr svého pohybu.

Ale běda, nedovedl ještě s tímto přístrojem manipulovat, nemohl ještě řídit svůj let. Zmítalo jím to ze strany na stranu jako s pyrotechnickou hračkou. Kličkoval v nebeském prostoru a nijak se nepřibližoval k cíli.

„Snad se ani sám nedostanu do rakety!“ napadlo ho. „To bude veselé — zemřít mezi hvězdami. Pohonná látka bude ta tam a já se proměním v kousek ledu. Ale ještě dříve se vyčerpá nebo zmrzne v láhvi kyslík a já se udusím… Br… raději na to nemyslet… Ale kde je Amelie? Zdá se, že už přestala střílet. Plamínek není vidět. Teď bude ještě těžší ji najít…“

Plamínek znovu blýskl a zhasl.

V tom okamžiku oslnilo Pinche jasné světlo. Pinch nebyl zbabělý, ale připadalo mu, že se odkudsi z hlubin vesmíru náhle vynořilo Slunce a žene se na něho.

„Nějaká kometa. A proč ne?…“ Ztuhl hrůzou, očekávaje nevyhnutelný konec. Pak však světlo zhaslo: to se změnil směr paprsku projektoru letadla. Tam je sledovali a přišli jim na pomoc.

Náhle se z pravé strany přehnala ohnivá smršť, oslnila ho jasným světlem a zůstal po ní chvost kouře nebo páry.

Byl to „záchranný člun“, který Zander zkonstruoval právě pro takové případy. Předvídal všechno a o všechno se postaral. „Člun“ vypadal jako koule. Ve vzduchoprázdném prostoru nerozhoduje tvar, ale koule byla pro let vhodnější; nesčetné trysky na jejím povrchu umožňovaly člunu mířit kamkoliv. Měl dosti velkou zásobu pohonných látek a kyslíku. Byl dvoumístný, přičemž jedno sedadlo bylo „nahoře“ a jedno „dole“. To umožňovalo pozorovat celou sféru.

V člunu se sedělo ve skafandrech.

Zander a Winkler letěli na pomoc Madelaine. Silný projektor jim pomáhal najít těleso ztracené ve vesmíru. A Zanderovi se to podařilo.

Našel uprchlici stranou od směru letu „archy“.

Hned po Madelaine „vylovili“ Zander s Winklerem i ostatní kosmonauty, přivázali je ke člunu a dopravili na raketu.

Když se všichni vrátili do letadla, kde už je ostatní netrpělivě očekávali, a sundali obleky, ztropila Madelaine skutečný hysterický výstup. Když se vzpamatovala, opakovala neustále, přerušuje řeč vzlykáním a štkaním: „Domů! Na Zemi! Do Paříže, do Paříže!.. Nechci tu už zůstat! Do Paříže!..“

„Tak vidíte,“ řekl Zander, když rozčilení opadlo. „Učíme se ze zkušeností a ze svých chyb…“

„Unikla jsem smrti jen o vlásek!“ přerušila ho Madelaine. „Moc nescházelo a byla bych spadla na Slunce…“

„No, hned tak byste nespadla, mademoiselle,“ namítl s úsměvem Zander. „I kdyby Země, kterou jsme opustili, začala najednou padat na Slunce, musela by padat přes dva měsíce. To je dostatečně dlouhá doba, abychom vám přišli na pomoc. Nejbližším nebezpečím, které vám hrozilo bylo, že se mohla vyčerpat zásoba kyslíku a akumulátorů pro zahřívání. My jsme vás však pozorovali a přišli jsme vám včas na pomoc. Veškeré vaše neštěstí bylo, že jste se ve vesmírném oceánu chovala jako v moři, aniž jste uměla jak se patří plavat. Žít v raketě v podmínkách beztíže jsme si už zvykli. Máme návyky, jaké pozemšťané neznají. Vesmír jsme si však ještě nedobyli. Musíme se učit. Od zítřka zahajuji vyučování… plavání v prázdnu. Musíme se dokonale obeznámit s našimi přenosnými raketami.“

„Ještě štěstí, že naše letadlo stálo na místě,“ stále se ještě neuklidnila Madelaine, prožívajíc své dobrodružství. „Ale kdyby tak bylo letělo! Odlétlo by ode mne tak daleko, že byste mě nenašli a já bych se zadusila, zmrzla bych, zemřela hladem, uhořela…“ A začala vzlykat.

„Mýlíte se,“ namítl Zander. „Naše raketa letěla rychlostí osmnácti tisíc metrů za vteřinu.“

„Vždyť ale stála, když jsme spojovali zrcadlo!“

„Když myslíte, tak stála. Zákon relativního pohybu.“

„Z toho zákona se zblázním. A kdo ho vymyslel? Stála — nestála…“

„,Vymyslel «ho Galileo. A není to tak těžké pochopit, jak se vám zdá. Tento zákon říká, že nemůže existovat absolutní pohyb. Existuje pouze pohyb jednoho tělesa vůči druhému. Vystoupili jste z rakety do vesmíru a byli jste vedle ní. Vzhledem k vám raketa opravdu stála. Ale vzhledem k Zemi neustále letí od okamžiku, kdy jsme opustili Zemi. A když jste byli v raketě, letěli jste s ní. Jasné? Když jste z rakety vystoupili, letěli jste dál setrvačností toutéž rychlostí a tímtéž směrem jako raketa. A právě proto, že rychlost letu a směr byly stejné, zdálo se vám, že vy i raketa visíte zdánlivě nehybně v prostoru.“

VI I na nebi zůstávají cestující sami sebou, když se dozvědí o některých pozemských záležitostech

Téhož dne večer došlo k velké události. Zander pustil s Hansovou pomocí s velkými obtížemi rozhlasovou stanici, postavil ve společenské místnosti obrazovku televizoru, reproduktor a spojil se se Zemí.

Všichni obyvatelé „archy“, kteří se velmi vzrušeni shromáždili ve společenské místnosti, slyšeli po prvé hlas Pucciho.

„Haló! Haló! Volá Země!.. Haló, Zandere! Haló, Hansi! Volá Země, A — 368 — Stormer-city. Volá Pucci!“

Na obrazovce ještě nebylo nic, ale Italova slova zazněla naprosto zřetelně.

„Haló, jak mě slyšíte? Odpovězte, odpovězte! Neslyším vás.

Nemůžete asi najít mou rozhlasovou stanici směrovanými paprsky.

Hledejte! Vysílám zatím zprávy. Televizor začne fungovat, jakmile dostanu obraz.“

„Zprávy? Zprávy?“ sípal Stormer.

A uslyšel ty novinky…

„Situace ve střední Evropě se upevnila… přestože…“

„Ta hned tak nezahyne, ta sovětská…“

„Ticho! Pozor!..“

„Povstání dělníků, vojáků a rolníků… Neznámí lidé podpalují vojenské závody. Ničí železnice.»Mohykáni «to připisují činnosti… kter… se podařilo organizovat prac…“

Rozhlasové vysílání bylo přerušeno. Stormer, skloněný ke kotouči reproduktoru, šeptem zanadával a zatřásl pěstmi.

„No tak, no!..“

Když však vysílání znovu začalo, jednalo se už o situaci v ostatních zemích. Války, revoluce…

Černý kotouč se odmlčel. Komentovali novinky. Pinch předčítal své poznámky. Ujal se opět role novináře a velmi litoval, že všichni už obsah jeho „novin“ znají.

Jaká je situace na Zemi?

Názory se různily. Maréchal opatrně poznamenal, že vcelku zůstalo vše při starém, jako když startovali. Stormer byl optimističtější.

„Ale zapomínáte na Sověty! To je přece kolosálně důležitá novinka. Sověty — uzel světových událostí. A jsou blízké zániku. Pro mě to je jasné jako nikdy. Brzy poletíme zpátky na Zemi a vrátíme se ke svým záležitostem. Dávejte pozor: Anglie je před novým rozkvětem. A mé akcie jdou tedy nahoru. Chci vám něco navrhnout, barone. Jsem přesvědčen, že jste také něco ze svého bohatství poschovával, ha-ha! Zlatá ruda ve Venezuele a Mexiku. Chci vám přenechat část akcií. To nevadí, že teď nemůžeme provést obchod za hotové. Budeme hrát na dluh. Ha-ha. Souhlasí?“

Baron se mračil a jako mazaný politik se tvářil, že ho Stormerův návrh naprosto nezajímá. Ale jeho burzovní žilka už byla zachycena.

Nic vlastně neriskuje. A jestli se vrátí na Zemi?…

„Hrát… ano, hrát,“ řekl nedbale. „Hrát si na burzu…“

„No třeba z nudy, proč si nezahrát? Ne? Jé to daleko zajímavější než nějaké Zanderovy přednášky.“

Tak v raketě vznikala „černá burza“…

Za několik dní se Puccimu podařilo zachytit zobrazení událostí na Zemi.

Na obrazovce televizoru se míhaly scény neveselého obsahu.

Epidemie bankrotů pokračovala. Stormer se zamračeně díval na pustnoucí, hroutící se paláce, na opuštěná města, na zavřené továrny, závody s nádvořími zarostlými trávou, na lodi rezavějící v přístavu, na železniční trati s pokřivenými kolejnicemi, na stávky a srážky…

Tyto obrázky pozemského života mu byly známé.

A zprávy nebyly lepší: „Edward Harkins — bankrot. Vincent Astor zabit ve vlastním domě. Edward Larriman spáchal sebevraždu…“

Miliardáři, výkvět národa, největší obchodníci, z nichž mnohé Stormer osobně znal a s nimiž jednal, odcházeli ze scény jeden za druhým…

„Ten Pucci je snad dobrý inženýr a vědec,“ bručel Stormer, „ale naprosto neschopný zpravodaj a politik. Copak se na Zemi neděje nic jiného než tohle?“

Hledíce na rychle se střídající obrazy, cestující rakety věšeli zdrceně hlavy a z prsou se jim draly bezděčné vzdechy.

Před očima jim hynula civilizace… Schnierer jako biblický prorok pronesl znovu nad touto „civilizací“ strojů pohřební řeč a vyzýval k „přírodnímu stavu“.

Neposlouchali ho však. Přemýšleli, čím to všechno skončí. Hra na „burzu“ se nedařila. Stormer přemýšlel, jestli by s těmi skličujícími rádiovými a televizními vysíláními neměli přestat, přesto však býval u obrazovky televizoru vždycky první.

Zbývala jediná útěcha: „Udělali jsme dobře, že jsme Zemi opustili! Ať to všechno skončí jakkoliv, ale tady jsme naprosto bezpečni.“

Dvě události vzbudily u cestujících zájem. Jedna z nich se úzce dotýkala samotného Stormera.

Pucci vyslal trochu opožděně rádiovou zprávu o události, k níž došlo v Anglii krátce před odletem a která vzbudila po celé zemi senzaci: požár zničil jeden z nejlepších paláců, který patřil misteru Stormerovi a v ohni zahynul… i on sám.

Na obrazovce televizoru se mihl kousek kinofilmu natočeného při požáru paláce, který vypukl v dolním patře. Oheň rychle zachvátil mnohopatrovou budovu. Na plochých střechách sousedních domů přistávala letadla a chrlila na hořící budovu mohutné proudy vody.

Budova však hořela jako stoh sena.

Na obrazovce se míhaly strašné obrazy: lidé se potáceli v oknech, šílení hrůzou z ohně, hledali záchranu, ale nenalézali ji.

Ohořelé mrtvoly… odklizovací práce po požáru — a zase mrtvoly…

Byl to Stormerův poslední zločin. O úmyslném podpálení však na Zemi nikdo nevěděl. Stormer velmi obratně inscenoval požár i svou „smrt“! Nero XX. století…

Když bylo všechno k požáru přichystáno, pozval si pozdě večer početnou společnost obchodníků, předstíral před nimi, že je nemocný a na konci porady jim oznámil, že bude dnes po celou noc, bez ohledu na nevolnost, ve své pracovně pracovat.

V noci se mu podařilo z bytu nepozorovaně odejít. Pak prchal na parníku do jižních moří a odtud odletěl do Stormer-city. Všechny nitky byly dobře skryty.

„Spolu s grandiózním palácem,“ vysílal Pucci zprávu z novin, „zahynul v ohni požáru i jeho majitel, známý milionář mister Stormer, který té neblahé noci meškal ve své pracovně. Jeho tělo nebylo mezi mrtvolami poznáno; většina jich úplně zuhelnatěla. V souvislosti se smrtí mistera Stormera zastavily soudní orgány veškerá řízení proti němu zahájená. Jaká to byla řízení, o tom nemá smysl hovořit. O mrtvých — jen dobré!“ končil článek v novinách.

Pro Stormera bylo nejdůležitější, že řízení proti němu bylo zastaveno. Jestliže se i vrátí na Zemi — podle pozemského času za několik let, bude toto řízení dávno zapomenuto. Sotva si na ně někdo vzpomene. Přijdou jiné události, jiné aktuality. Konečně, bude se moci objevit i pod novým jménem.

Stormer se dal do smíchu. Všichni se na něho tázavě podívali. V očích chytrého a mazaného Maréchala spatřil Stormer podezření. Ale co, je to přece jedno! Nebude se snad před nimi ospravedlňovat a omlouvat! Stejně neuvěří. Ale přesto řekl: „Vy si myslíte, dámy a pánové, že tento požár a smrt několika tisíc lidí jsem zavinil já? Ujišťuji vás, že požár vznikl z… neznámé příčiny, zcela pro mne neočekávaně. Zachránilo mě jen to, že jsem se o požáru dověděl jako majitel domu dříve než ostatní, v samém jeho počátku, a stačil jsem utéci.“

Druhá zpráva Pucciho se zase týkala barona Maréchala de Terlonge.

Banky otevírají povstalcům své nedobytné pancéřové dveře.

Tyto nej nedobytnější pevnosti na světě nebylo zapotřebí ani vyhazovat do vzduchu dynamitem. Povstalci vchází volně do hlubokých sklepení s nevyčerpatelnými zlatými rozsypy. Otevírají ocelové truhlice, sejfy a přehazují si ve svých hrubých mozolnatých rukou Maréchalovy brilianty jako hrách. Oni…

Ale ne, ještě není docela zničen… Co poklad, ukrytý v horách Andorry? Ó, bankéř je prozíravý člověk a tušil to — i to nemožné a neuvěřitelné tušil. Bankéř se usmívá. Je těžké ho přelstít…

Ale co to? Pucci vyslovil jméno Ribeau, téhož Ribeau, který Maréchalovi pomáhal ukrývat v horách zbytky pokladů.

„Haló. Signor Ribeau žádá, abychom předali panu Maréchalovi — pokračuje ve svých zprávách Pucci — tento dopis, který jsem dostal s velkým zpožděním stratopoštou. Haló, barone, poslouchejte: „Drahý barone. Poctil jste mne svou důvěrou a já jí byl hoden, dokud jsem mohl.

Okolnosti se však změnily. Dluhy, čest, slovo, povinnosti lidí naší třídy platí teď na Zemi stejně jako kterékoliv akcie, rovnající se dávno nule.

Dnešní den patří zatím ještě nám. Ale zítra nás pravděpodobně čeká gilotina. Rozhodl jsem se, že vaše zlato zakopané v Andoře dám do oběhu, abych alespoň své poslední dny prožil ještě se vší nádherou. Ano, nejmilejší barone, vykopal jsem vaše zlato, odešel jsem na Balkán a teď rozhazuji jako hráč, který ztratil naději. Víno a ženy. Odvádějí mě od hořké pravdy a poskytují chvíle zapomenutí. A to je teď to nejdražší a nejcennější…

A tak se brzy vydám na návštěvu ke králi zápalek, k ocelovému králi a k ostatním králům. Posílám vám poslední pozdrav.

Váš Ribeau“.

„Ch-ch-ch… e-e-e… pr-pr… prok-proklatě… ch-ch-ch… to je… krádež…“ Baron zrudl a pak zfialověl jako oběšenec.

„Projevuji vám soustrast k vašemu neštěstí,“ řekl Stormer snaže se vyloudit na svém obličeji upřímnost. „Vaše hoře je v jistém smyslu… i mým hořem. Koupil jsem si od vás na burze dosti velké množství akcií. Běda, platí teď méně než kdy jindy. Nezoufejte si, barone. Ještě nám zůstalo něco, s čím budeme po návratu na Zemi moci začít, a to je naše hlava. Dokud sedí na ramenou, nic není ztraceno. Začneme znovu. Člověk si nesmí nikdy zoufat. Věřím dále, že Sověty zahynou.“

„Komunismus byl zrozen kapitalismem, dělníky, dělníky zrodily stroje, stroje zrodily,“ zakrákal Schnierer. „Dokud zůstane na světě jediný stroj, nebude na Zemi klid. Stroje lidi přežijí! Pryč se stroji!

Pryč s technikou!“

Cestující se pohádali, v duchu si postesknili a rozešli se do svých kajut.

Za několik dní nařídil Zander cestujícím, aby nastávající noc strávili v hydroamortizátorech, protože hodlá opakovat pokusy s novým reaktivním motorem poháněným energií atomového jádra.

Tentokrát měli cestující při zrychlení letu rakety dosti nepříjemné pocity. Bez ohledu na to, že Zander zrychloval pohyb postupně, velice opatrně, „v malých dávkách“, jak později vysvětloval, všichni cestující po každé, když Zander spustil svůj nový „atomový motor“, zakoušeli v celém těle nanejvýš tíživé pocity. Ani voda stabilizátoru příliš nepomáhala — srdce tlouklo pomalu, vědomí se kalilo — možná proto, že se krev přelévala z jedné části mozku do druhé. Samotný Zander se tohoto zatemnění vědomí obával ze všeho nejvíc. Kdyby docela ztratil vědomí, všichni by nevyhnutelně zahynuli. A proto po každé, když cítil, že ztrácí vědomí, motor vypínal, leže ve svém „hrobě“.

Raketa se pohybovala v prostoru už rychlostí téměř sto tisíc kilometrů za vteřinu — to je třetina rychlosti světla.

Zander zvítězil nad prostorem. Nyní se „archa“ mohla dostat daleko za hranice sluneční soustavy. Zanderovým cílem bylo dosáhnout maximálních rychlostí, blížících se rychlosti světla.

Neodhodlal se však přesto odletět příliš daleko od Slunce — zdroje života a tepla pro lidi i skleník. Na vzdálenost deseti miliard kilometrů — za dráhou Pluta — by Slunce vypadalo jako jasná hvězda, ale skleníku by to nepomohlo. Venuše, Země, Mars zůstaly vzadu.

Raketa přeťala pásmo asteroidů, dráhy Jupitera a Saturna. Saturn se svými kruhy a devíti měsíci byl teď „arše“ dosti blízko a cestující mohli pozorovat tento div sluneční soustavy. Kola Saturnu se skládala, jak také pozemští astronomové předpokládali, z množství těles kroužících kolem planety, a „měsíce“ Saturnu byly pouze největší tělesa z těchto nesčetných družic. Hanse Saturn tak zaujal, že se Zandera zeptal, jestli by se nedalo sestoupit na povrch planety.

Oblaka zahalující Saturn svědčila o tom, že tam je atmosféra. Síla tíže na této planetě, bez ohledu na to, že Saturn byl 720krát větší než Země, se příliš nelišila od zemské. Saturn je však tak daleko od Slunce, že dostává téměř stokrát méně světla a tepla než Země.

„Pro pozemské obyvatele je to jaksi málo,“ odpověděl Zander.

Hans se nevzdával: „Saturn dostává stokrát méně světla a tepla, a přesto se jeho atmosféra neproměnila v led, o čemž svědčí oblaka. Planeta má tedy ještě velké zásoby vnitřního tepla.“

Všichni cestující měli však proti vystoupení na Saturnu námitky: kromě toho, že je takové přistání spojeno s rizikem, každé zastavení na cestě zpomaluje běh času na Zemi.

Otázku rozhodla spektrální analýza, kterou provedl Zander: atmosféru na Saturnu tvořil metan a čpavek… A raketová loď nechala za sebou obrovské nebeské těleso s jeho neobvyklými kruhy.

Jen dále, kupředu! Dráhy Uranu, Neptunu, Pluta… konec sluneční soustavy. Zander orientoval svůj let na Polárku. Při neobvyklé rychlosti lodi musel určovat velikost této rychlosti optickou metodou: podle změn spektra Polárky se určovala rychlost letu a tedy i vzdálenost, kterou uletěli.

VII Jak si lady Hintonová udělala ostudu

Za několik „dní“ si cestující všimli podivného jevu: „v noci“ se často na chvilku probouzeli a pak znovu usínali. „Ve dne“ zase na několik minut okamžitě usínali. Doktor Thecker usoudil, že to je reakce organismu na neobvyklé podmínky života v raketě.

„A možná, že se z nás nakonec stanou lidé, kteří vůbec nespí?“ zeptal se Blotton.

„To nemyslím,“ odpověděl doktor.

Tento rozhovor přerušily podivné zvuky, které vypadaly jako malé výbuchy; zvuky doléhaly z kuchyně. Hned za nimi se ozvaly výkřiky kuchaře.

„Jackovi zase vybuchl nějaký kotel na horkou vodu,“ řekl Stormer.

Tentokrát však „nevybudil“ žádný čajník a nebyl to ani výbuch, který vyvolal kuchařův výkřik.

Stál nad otevřenou krabicí konzerv a čichal k ní.

„Co se stalo, Jacku?“ zeptal se Zander. Kuchař mu podal konzervu.

„Střílí. Je cítit. Úplně zkažené konzervy.“

„Asi jsi náhodou vzal špatnou konzervu. Vezmi druhou.“

Ale s druhou, s třetí a se čtvrtou se opakovalo totéž. Jakmile Jack konzervu prořízl, ozval se lehký výbuch a z otvoru vylítla s pěnou a plynem šťáva.

Situace dostávala vážný charakter. Konzervy tvořily hlavní zásoby výživy. Zander Jackovi nařídil, aby přinesl několik neotevřených konzerv do společenské místnosti. Pak tam zavolal všechny cestující a nařídil Jackovi, aby konzervy otevíral.

„Vybuchovaly“ jedna po druhé.

Na každé konzervě byla modrá nálepka s nápisem:

«Majitelka «továrny byla zaražená. A podrážděný Stormer s hrubostí jemu vlastní přistrčil každou novou „vybuchlou“ konzervu Hintonové téměř až k nosu a říkal: „Čichněte si. Jak se vám to líbí? Vaše výroba, lady…“

„Nechápu, jak se to mohlo stát,“ pravila lady Hintonová. „Mé konzervy byly známé svou dobrou kvalitou a kupovaly se hodně nejen v Anglii, ale i v mnoha evropských státech…“

„Nedal bych za ně ani cent!“ nepřestával Stormer. „Myslím, že ani na Venuši za ně nic nedají. Ale čím se uráčíte nás živit?…“

„Počkejte,“ ožila najednou lady Hintonová po usilovném přemýšlení. „Vzpomněla jsem si. Mé továrny vyráběly mimo jiné dva druhy konzerv. První druh — se zelenou nálepkou, a druhý s modrou. Modré — ty opravdu… Dodávaly se do různých úřadů, prodávaly se za nižší cenu…“

„No, to je něco jiného,“ pokračoval Stormer, „jsem také obchodník. Ale proč jste, u čerta, promiňte mi ten výraz, pro „archu“ podstrčila konzervy s modrými nálepkami? Chtěla jste nás všechny otrávit, či co?“

Lady Hintonová se vzpřímila. To už bylo příliš. Jak se nějaký kupčík odvažuje mluvit s ní takovým tónem!

„Prosím, abyste volil výrazy opatrněji. Nezapomínejte, kdo jsem, a nezapomeňte, že cestuji s vámi a sdílím tedy osud všech. Nemůžete mě tudíž podezírat, že jsem měla v úmyslu otrávit sama sebe. Tady došlo zřejmě k osudnému omylu. Ale kde, kdy a jak, to nemohu pochopit. Nemusím vás ujišťovat, že jsem dala příkaz, aby byl do Stormer-city pro» archu «dopraven nejlepší druh. Velká část byla vyrobena na zvláštní objednávku. Můj inženýr říkal, že továrna dosud nikdy nevyrobila lepší konzervy. Možná že se zásilky konzerv pomíchaly při nakládání? Ano, ano. Vzpomínám si, že v době, kdy se posílaly konzervy do Stormer-city, expedovala moje továrna velkou zásilku pro… jeden úřad…“

„S modrými nálepkami?“

„Ano, s modrými nálepkami.“

Pro cestující „archy“, mimo Hanse a Winklera, však už zůstalo záhadou, jak byly do Stormer-city zaslány a naloženy na „archu“ zkažené konzervy.

Došlo k tomu takto. U přístavních dělníků vzbudily pozornost dvě zásilky konzerv: jedna menší, se zelenými nálepkami na bednách, druhá obrovská s modrými nálepkami. Když se dověděli, že modré nálepky byly adresovány vojenskému úřadu a že jsou určeny jako válečné zásoby pro intervenční armádu, odmítli parníky vykládat.

„Musíme ochutnat, čím chtějí vojáky krmit,“ řekl jeden mladý dělník, hodil si bednu na záda a jakoby náhodou ji upustil. Bedna se rozbila, konzervy vypadly na zem. Několik konzerv si dělníci rychle rozebrali. Tak se „náhodou“ rozbila i jedna bedna se zelenou nálepkou.

Dělníci obojí ochutnali. S odporem odhodili konzervy s modrými nálepkami a s chutí snědli obsah „zelených“.

„Tohle zřejmě nebylo připraveno pro našince,“ řekl první dělník, který ochutnal ze zelené konzervy.

Když pak přišli do práce převlečení policisté a stávkokazové, nalezli úplný chaos a přeházené nákladní listy. Náklad byl pomíchán.

Tak se stalo, že se konzervy s modrými nálepkami objevily v „arše“.

„To bych rád věděl, co teď budeme jíst?“ zeptal se znovu Stormer. Jedl nejvíce ze všech, a proto ho tato otázka zneklidňovala více než ostatní.

Začali počítat zásoby. Běda, když nepočítali konzervy, zbývalo ostatních potravin — mouky, sucharů, sušené zeleniny — na krátkou dobu.

„Proklatě!“ zanadával znovu Stormer. „A co kdybychom snížili rychlost letu?“ pokračoval. „To by nám možná zásoby stačily nadlouho.“

„Ale mister Stormere,“ odpověděl Zander. „Vidím, že stále ještě naprosto nemůžete pochopit relativitu času a prostoru. Zrychlením nebo zpomalením nic nezískáme a neztratíme. Raketový den zůstane vždycky raketovým dnem, ať se bude rovnat měsíci nebo dni na Zemi. Vůbec nepocítíme, jde-li náš chronometr ve srovnání s pozemským rychleji nebo pomaleji. Ať se ručičky našeho chronometru otáčejí seberychleji nebo sebepomaleji — když ukáží dvanáctou hodinu» dne«, bude se váš žaludek hlásit o snídaní.“

„Dost. Pochopil jsem to. Ale nedá se tedy naopak — ještě více zrychlit let, aby čas na Zemi letěl bláznivou rychlostí? Tak za týden padesát let.“

„,Archa «už letí maximální rychlostí. Více běh pozemského času» zrychlovat «nemůžeme.“

Stormer udeřil pěstí tak, že se lehký aluminiový povrch stolu prohnul.

„Tak co máme tedy dělat? Letět zpátky do náruče vrahů, nebo letět kupředu, do náruče smrti hladem? Smrt za námi, smrt před námi. Nic naplat, do pěkné kaše jste nás dostala, lady, s těmi vašimi modrými.“

Nastala tíživá pauza. Všichni seděli sklesle.

Zander nespěchal, aby tíživé ticho porušil — jenom ať si svou situaci pořádně uvědomí. Pak začal klidně a pomalu hovořit: „Nevím, co vás čeká vzadu, ale vpředu nevidím smrt, jestliže si nebudete stavět hlavu tak, jak jste to dělali dosud. Máme v raketě vše, abychom zajistili naši existenci na neomezenou dobu vytvořením koloběhu látek. Vzali jsme s sebou skládací skleník, semena plodů a zeleniny. A kdybyste mě byli, dámy a pánové, včas poslechli a dali se do práce, místo abyste… měli bychom už vše potřebné. Ale teď to budete muset vydržet s odměřeným přídělem, dokud náš skleník nepostavíme a nesklidíme první úrodu. Času moc nezbývá, ale myslím, že to stačíme. Pomůže nám Slunce. Jeho paprsky se tady neodrážejí a nepohlcují je oblaka a atmosféra jako na Zemi, proto působí daleko intenzivněji. Zkrátka, růst i zrání tu musí jít rychlejším tempem.“

„Vzhledem k jakému času?“ zeptal se Maréchal. „Den se počítá za měsíc?“

„Vzhledem k našemu času. Nezapomeňte na jednu okolnost. Na zeměkouli je přitažlivost zemská, která velmi silně působí na život rostlin: na to, jak rychle rostou, jak jsou velké atd. Nezapomeňte, že rostlinné buňky, dělící se v procesu růstu, neustále bojují s přitažlivostí zemskou, která je připoutává, táhne každou buňku dolů.

Pamatujete se, jak» nenormálně«se naše rostliny rozvíjely ve skleněné kouli Stormer-city? Rostly horizontálně a ne stvoly nahoru a byly značně větší než jejich druhové v záhonech. Z této příčiny se daleko více lišily výškou rostliny dávných geologických epoch Země: některé mechy a přesličky dosahovaly výšky dnešních eukalyptů a sekvojí. V těch dávných dobách se zeměkoule točila rychleji než nyní, sílu přitažlivosti zemské zmenšovala velká odstředivá síla a rostliny, jakož i prvobytná zvířata, měly velké rozměry. Země je ještě neutiskovala tak jako teď. Jejich velký vzrůst, a pravděpodobně i rychlejší dělení buněk, způsobovala menší přitažlivost zemská spolu s jinými podmínkami — velkou vlhkostí, teplem, velkou hustotou kyseliny uhličité. A v naší raketě jsou všechny předměty, živé i neživé, prosté váhy. Z těch všech důvodů se domnívám, že rostliny ve skleníku hodně rychle vyklíčí, porostou a dozrají. To je však samozřejmě pouze můj teoretický předpoklad.

Doufám, že mě ani tentokrát nezklame. Takové je východisko,“ skončil Zander. „Zachráníte se, když se okamžitě pustíte do práce.“

„Cože, pracovat?“ vykřikl Stormer. „Já… Máme ještě kohouta, slepici, prase a dvě kozy. Jestli nám potraviny nebudou stačit do první sklizně, můžeme je zaříznout…“

„V žádném případě!“ vmísil se Schnierer. Tato zvířata, která vzali na jeho naléhání do „archy“, patřila, tak říkajíc, do jeho filosofického systému a tvořila neoddělitelnou část jeho plánů „nového života na Nové Zemi“, která se ostatně jako dvě kapky vody měla podobat pozemskému životu dob biblického Abrahama: pastýřské idyle naturálního hospodářství, idyle života v lůně přírody.

Snil už o klidných stádech ovcí na žírných pastvinách u průzračného potůčku. Byl by rád jako Noe vzal alespoň všechna domácí zvířata „sedmero a sedmero, samce a samici jeho“, ale nová „archa“ nebyla tak zázračná, pokud jde o skladnost, jako stará a Zander měl bohužel i tady poslední slovo. Souhlasil vzít pouze několik, usoudiv, že se hodí i bez veškeré filosofie.

Tentokrát Zander s filosofem souhlasil.

VIII Cestující montují skleník a sluneční motor

Cestujícím „první třídy“ nastaly krušné dny. „Černou burzu“ dobrovolně zavřeli. Každý cestující dostal určitou práci.

Pracovní den byl přísně rozdělen. Ráno si Hans, Winkler, Pinch, Blotton, Thecker a dokonce i biskup oblékali skafandry a vydali se na povrch rakety instalovat za Zanderova vedení skleník. Zeny dohlížely na zvířata, nosily části skleníku k dvojitému otvoru, připravovaly semena pro „nebeskou setbu“.

Skleník byl pět set metrů dlouhý a dva metry v průměru. Podél celé jeho délky bylo metr vysoké okno. Do okenních skel byla zatavena pevná kovová síť, aby skla nevytlačil vnitřní tlak, přesto tento tlak par a plynů uvnitř kyslíku směl být nepatrný — pouze dvacet milimetrů rtuťového sloupce.

Š raketou byl skleník kromě průchodů spojen dvěma úzkými trubicemi. Jedna měla dopravovat z rakety do skleníku kysličník uhličitý a druhá zase měla přivádět do rakety čistý kyslík, který uvolňovaly rostliny.

Uvnitř skleníku byla po celé jeho délce kovová nádoba. Měla v ní být polotekutá půda s hnojivem z lidských výměšků. Tyto výkaly museli před zařízením skleníku vyhazovat ven v prázdných plechovkách od konzerv a v cisternách od pohonných látek. Náraz — a „náklad“ letěl do vesmíru, následuje však raketu. Když byl zařízen skleník, prováděla se „asanace“ jinak: produkt vyměšování už nemusel přicházet nazmar ve vesmírném nekonečnu, ale zpracován biochemicky rostlinami, se vracel v podobě potravy.

Dlouhá kovová nádoba — potrubí uvnitř skleníku byla také vlastně „záhonem“. Byla v ní spousta děr, kam měla být nasázena semena a sazenice. Stěny nádoby byly navlhčovány tekutinou. Plyny a hnojící tekutina se vháněly čerpadly.

Protože tlak par a plynů byl ve skleníku nepatrný, byly jeho stěny velmi tenké — asi tak jako obyčejné okenní sklo.

Aby bylo zajištěno rovnoměrné rozložení světla, dalo se půdní potrubí otáčet. Pružnost vodních par byla ve skleníku nízká. Výpary z půdy a listí se zahušťovaly ve zvláštních přístavcích skleníku, které byly neustále ve stínu a v nichž proto byla nízká teplota. Kysličník uhličitý, kyslík, dusík a ostatní plyny byly také velmi zředěné. Proto si lidé, kteří do skleníku vcházeli, museli předem oblékat skafandry.

Nehledě na poměrně lehkou konstrukci a tenké stěny skleníku, rovnala se váha jeho obalu na Zemi dvaceti tunám. V raketě však nebyla téměř žádná váha, a proto ani biskup nemusel pracovat „v potu tváře“. Avšak právě beztíže působila při montování skleníku mnoho starostí. Z lidí se doslova stali mravenci. Hemžili se na povrchu rakety ve svých skafandrech, přenášejíce obrovské části skleníku, které dvakrát až třikrát převyšovaly jejich velikost i „váhu“.

Stavitelé se museli vynasnažit uchránit části skleníku i materiál před nárazy, protože mohly odletět do vesmíru. Stačil sebemenší neopatrný pohyb a nějaké potrubí mohlo odletět. Aby části skleníku neshazoval s povrchu rakety odstředivý efekt, Zander po dobu prací otáčení rakety zastavil. Teprve když připevnili, přivázali a přišroubovali části skleníku, nechal po skončení „denních“ prací nebo při „přestávce na oběd“ lady Hintonovou a ostatní, kteří zůstali uvnitř rakety, odpočinout. Lady nemohla snést „vznášení“ v prostoru beztíže.

Lady Hintonová byla ve své kajutě rozhodně v bezpečí. Ti, co pracovali nahoře, vydávali se značnému nebezpečí, že „spadnou“ do nebe. Řekněme, že se všichni už dobře naučili používat raketového batohu. Ale každý bezděčný odlet stojí hodně času a námahy, aby se člověk mohl vrátit zpátky do rakety.

„Řízení vlastního těla pomocí raketového batohu je velké umění, které není na Zemi známé. Člověk se musí naučit vyměřit si přesně vzdálenost k cíli — a ve vzduchoprázdnu to není snadné. Podle vzdálenosti musí regulovat sílu výbuchu. A samozřejmě dovést určit správný směr — zaměření.“ — psal Hans ve svém deníku.

Ellen, Amelie, Marta Theckerová a Delacroix se za Hansova vedení daly do sázení. Hans už měl s pěstováním rostlin zkušenost — zbytečně nestrávil tolik času ve skleněné kouli.

Všichni si oblékli lehké obleky a odebrali se pracovat do skleníku. Winkler instaloval přístroj, který pod tlakem slunečních paprsků natáčel automaticky skleník k Slunci v potřebném úhlu.

Zander v té době pracoval na instalaci helioelektrárny. Princip této elektrárny byl velmi jednoduchý.

„Nalézám své konstrukce v nevyčerpatelné pokladnici tvůrčích myšlenek Ciolkovského,“ říkal Zander, ukazuje svůj motor.

„Ciolkovskij předvídal všechno do nejmenších podrobností, jako by už nejednou pobýval na nebi a přišel nám to povědět.

Ve vzduchoprázdném éteru je možno dosáhnout, dokonce i bez koncentrace slunečních paprsků parabolickými zrcadly, dvou set stupňů tepla a hned vedle, ve vzdálenosti jednoho metru, teploty, blížící se k absolutní nule. Rozdílu teplot bylo také využito k získání energie. Motor měl dvě stejné nádoby, vzájemně tepelně izolované.

Zadní byla ve stínu přední, obrácené k slunečním paprskům. Přední strana měla černý povrch, dobře pohlcující paprsky. Takový povrch a vodu, která v nádobě byla, muselo proto Slunce zahřívat do dvou set stupňů Celsia. Dříve než přešly vodní páry do ledničky — do druhé nádoby, která byla ve stínu, procházely zvláštní parní turbinou.

Když téměř všechna kyselina přejde z přední nádoby — kotle — do zadní — ledničky, nádoba se automaticky otáčí ledničkou ke Slunci a kotlem k temnému nebeskému prostoru. Vždy po hodině se „lednička“ stává „kotlem“ a „kotel“ — „ledničkou“ atd.

Protože se kapalina téměř neztrácela, neboť „parní kotle“ v podobě tenkých trubic byly dobře izolovány, nepůsobil tento motor žádné výlohy. Velké ztráty nevznikly ani opotřebováním troucích se částí, neboť značným oslabením síly přitažlivosti zemské bylo toto tření nepatrné, a motor se proto opotřebovával velice pomalu.

Skleník se vyplatil. Jestli se Zander v něčem zmýlil, tak pouze v tom, že nedocenil vliv zdejšího Slunce na rostliny.

Rostliny rostly neobvykle rychle a byly téměř hrozivě krásné.

Skleník se brzy podobal kousku džungle. Slunce zalévalo válec paprsky obrovským jednolitým sklem. Protože se raketa znovu otáčela, rozvíjely se rostliny nejpodivnější cestou.

Rostliny se táhly od konců ke středu rakety. Uprostřed skleníku jako by se setkávaly dva proudy zelených fontán. Setkávaly se, srážely, zaplétaly, tvoříce zelenou „pěnu“. Právě tady, uprostřed skleníku, se rostliny rozvíjely v bezbarvých chomáčích jako hlava medúzy. Bylo třeba něco udělat. Především vyrovnat „silové pole“ po celé délce rakety. Jak to udělat?

Odpověď přišla za dosti neobvyklých okolností. Hans s Zanderem stáli jednou na povrchu rakety a prohlíželi skleník. Hans si najednou všiml, jak se k nim blíží nějaký předmět. Jako by se na ně z polotmy nebeského prostoru hnala malá planetka. Sluneční paprsky osvětlovaly její okraj a vypadala jako půlměsíc. Nejen Hans, ale i Zander byl na rozpacích, když si všiml této nebeské poutnice.

„Snad nás nepoctí návštěvou sama Venuše?“ zeptal se v žertu Hanse.

„Pohleďte! Venuši narostlo ucho!“

„Nebo ostrý beraní roh!“

„Nebo… nebo… Podívejte se! Ale vždyť to je velká cisterna, kterou jsme vyhodili! No ano, pověřil jsem tím Pinche a on si zřejmě nedal námahu jak se patří plechovku odrazit. Cisterna opsala elipsu a vrátila se vlivem přitažlivosti» archy«.“ Hans udělal rukou gesto a pokračoval: „Zdravím tě, první družice planety» Archa«. Ano, začínám mít k naší raketě úctu. Přitahuje k sobě tělesa jako opravdové nebeské těleso. Pravda, cisterna padá na» archu «sice dosti pomalu, ale připravím se a jakmile se cisterna přiblíží, nadhodím si ji nohou jako kopací míč.“

„Počkejte, Hansi,“ zarazil ho Zander. „Něco mě napadlo.

Nebudeme hrát fotbal. Vymyslil jsem si jinou hru. Nechte cisternu spadnout. Přineste jiné prázdné cisterny, plechovky, bedny a ostatní krámy, které jsme obvykle vyhazovali. A přineste kolo drátu, asi tak… pět set metrů dlouhého. Víte, kde je? Běžte!“

Když bylo všechno na povrchu rakety, vyložil Zander svou myšlenku — a zase to byla myšlenka jeho velkého učitele Ciolkovského. Musí nutně vytvořit v raketě protiváhu: sebrat a svázat do jednoho rance různé plechovky, cisterny od pohonných látek a ostatní. Tento ranec přivázat ke drátu. Odrazit. Raketa a ranec — ať je jakéhokoliv tvaru — se stanou jakoby součástmi jediné letící soustavy. Teď je třeba uvést tuto soustavu do pohybu — přimět ranec přivázaný k raketě, aby kolem ní obíhal, nebo správněji, přimět ranec i raketu, aby obíhaly kolem společného středu tíže, jako by se navzájem honily. Raketa, dělající přemety, opisuje svými konci značně malý kruh, a proto není ani velká odstředivá síla. Ve středu rakety pak není vůbec žádná. Při nové soustavě otáčení bude raketa opisovat velkou kružnici. Jestliže se tento pohyb značně zrychlí, může dát tělesům téměř pozemskou váhu. Kromě toho, při takovém otáčení je raketa zdánlivě přivázaná k obvodu kola, a ve všech částech rakety bude téměř stejná odstředivá síla. Zbývá jen postavit to „kolo“ ke Slunci tak, aby bylo zajištěno stejnoměrné a nepřetržité osvětlení skleníku.

Hans Zanderův projekt pochopil a rychle ho uskutečnil.

Když Hans narychlo sehnanou „planetku-družici“ přivázal a odnesl, vlastně — odhodil, dal Zander příkaz, aby byla opatrně spuštěna zadní tryska, která raketě dodávala postupný pohyb. V té době Hans, který seděl na „družici“, začal střílet ze svého raketového batohu. Družice a raketa se pohnuly, soustava začala působit.

Odstředivá síla „se rozlila“ stejnoměrně po raketě i po skleníku.

Rostliny uprostřed skleníku nerostly teď v podobě hlavy Medúzy-Gorgony. Vrcholky rostlin se otočily ke středu hmoty, odchylujíce se trochu směrem ke Slunci. „Nahoře“ a „dole“ se v tomto světě podmíněnosti a relativity nejednou vystřídaly.

Cestující Zanderovu novinku jednomyslně uvítali. Po celé délce rakety, ve všech kajutách, se teď dalo nejen sedět, pevně stát jako na Zemi, ale i vařit vodu téměř „jako na Zemi“, kouřit, nalévat do číší a pít — zkrátka, Zander vrátil všem obvyklé pozemské podmínky a pocity tím, že jen nepatrně ve srovnání s vahou pozemskou zlehčil váhu těles.

IX Pinch překonává rekordy Sherlocka Holmese

Stormer ležel ve své houpací síti, snaže se usnout. Usínal na pět deset minut a zase se probouzel. Všichni obyvatelé „archy“ spali jako předtím přerývaným spánkem, usínajíce zároveň nakrátko „ve dne“.

Cítili se ostatně docela dobře.

Do Stormerovy kajuty kdosi tiše vstoupil. Roleta na okně kajuty byla zatažena, aby sluneční světlo nerušilo spánek, světlo bylo zhasnuto. Pouze pootevřenými dveřmi pronikal do kajuty pruh světla od žárovky na chodbě.

„Kdo je?“ zeptal se Stormer, když spatřil stín na „stropě“. Byl líný se otočit.

„Pst… ticho. To jsem já,“ zaslechl přidušený hlas Pinchův.

„Rozhodl jsem se vás vzbudit, i když spíte, protože mám mimořádně důležité zprávy.“ Přistoupil až ke Stormerově houpací síti.

„Oč jde?“ zeptal se Stormer aniž změnil pozici. „V naší»arše «jsou… spiklenci.“

„Cože?“ Stormer se v síti rychle nadzvedl, jako by ho uštkl štír a pohlédl Pinchovi do obličeje. „Nejste opilý, Pinchi?“

„Nejsem, mister,“ odpověděl Pinch.

„Tak co to k čertu plácáte za nesmysly? Jak se mohli do» archy «dostat spiklenci? Přiletěli snad jinou raketou, zahákovali nás, či co…“

Stormer zbledl.

„Mluvte rychle, co jste se dověděl!“ vykřikl na Pinche a chytil ho pevně za ruku. Pinch se začal vychloubat.

„Když se Pinch do něčeho pustí, tak… Och… Pinch není takový… Och, och! Netiskněte tak mou ruku, mister… Když… Au-au! Tak mě už pusťte, hned všechno povím… Víte, že Hans vždycky zavíral svou kajutu, když z ní odcházel. A Winkler také…“

„Ten také?“…

„Prosím, abyste mě nepřerušoval, mister, nebo na něco zapomenu. A Winkler také zamykal svou kajutu na klíč, který si strčil do kapsy. Vlastně do kapsy ne, kapsy na nebi nejsou. Věšel ho na řetízek, který mu visí u pasu…“

„Vy byste měl být pověšen, Pinchi, že to tak protahujete.

Řekněte rychle podstatu věci.“

„Nic neprotahuji a hned se dovíte podstatu věci. Když mě ale budete stále přerušovat, nebudu samozřejmě u konce nikdy.“

Stormer mávl zoufale rukou a obrnil se trpělivostí.

„Mluvte!“

„Vždyť mluvím. Finger i Winkler si věší klíč na řetízek. A do kajuty jsem se nemohl nijak dostat. Došel jsem k tomuto závěru: jestli nosí klíč s sebou a nedá se jim odcizit, musím si tedy opatřit jiný klíč, který by se k zámku ve dveřích hodil. Logické. O, Sherlock Holmes by si to nemohl vymyslit líp! Kde vzít v» arše «klíč? Zaletět si na Zemi a zavolat zámečníka? To nejde.“

„V» arše «je dvacet jedna dveří a právě tolik klíčů. Mohl jste se pokusit najít takový, který se bude hodit!“ nevydržel to Stormer.

„To jsem také udělal, mister, protože to byl nejlogičtější závěr.

Ale snadno se řekne a hůř se dělá. Vytáhnout klíč ze dveří je věc jednoduchá. Jenom lady Hintonová a Ellen se zamykají zevnitř. Vzít klíč není těžké, ale zkuste se jedenadvacetkrát dotknout zámku Hansovy kajuty a právě tolikrát i kajuty Winklerovy tak, aby si toho nikdo nepovšiml, a hlavně ne oni sami. Je třeba využívat každé chvíle, být vždy ve střehu, zkrátka — spousta starostí, vynalézavosti a důvtipu. A tak se k Winklerovu zámku hodil klíč lorda biskupa a k Hansovým dveřím klíč Madelaine. A jestliže se klíč Delacroix hodil k zámku Fingerovu, tak i Fingerův klíč otevře zámek krásné Madelaine. Nic mi do toho není, ale nejednou jsem zastihl Madelaine při besedě s Hansem…“

Pinch nemohl pochopit, jak se najednou octl na chodbě. Bolela ho čelist a týl. Stormerova rána byla blesková a omračující.

Strčil z chodby do dveří jenom hlavu a překotně odpověděl: „Vnikl jsem do Hansovy kajuty, když byl Hans na stráži a zjistil jsem, že má nad stolkem portrét Lenina. Na stolku má německé vydání Marxova» Kapitálu «a německý překlad Leninových a Stalinových knih.“

„A Winkler?“ zeptal se Stormer.

„Ale jestli vám to nestačí, tak vám přidám ještě něco lepšího,“ pokračoval Pinch, avšak do kajuty už nevstoupil. Snížil hlas až do šepotu a pokračoval: „Podařilo se mi vyslechnout Fingerův a Winklerův rozhovor v kabině. Hans řekl:»Naše armáda rozbije tu bandu definitivně na padrť, jestliže se odváží napadnout Sověty. «Tak to řekl:»bandu«. A Winkler odpověděl:»Přestože to není tak jednoduché a rychlé, jak by sis přál, Hansi, nepochybuji o tom, že se hodina našeho vítězství na celém světě blíží. Hodiny, a možná že i minuty našich nepřátel jsou už dávno sečteny«. Pak Hans řekl:»A má to smysl hrát tady na arše dál komedii? Není už čas to skončit?«—»Ne, není čas, Hansi, — odpověděl Winkler. — Mám pro to přesné instrukce. Pamatuješ se, jak jsi chtěl zasáhnout a ukončit sabotáž cestujících, když se nechtěli dát do práce? Všechno se vyřídilo i bez nás. Modré nálepky pomohly tento odpor zlomit!«A dali se do smíchu.“

Celou rozmluvu Hanse s Winklerem tlumočil už Pinch naprosto vážným tónem, zaujat zřejmě sám svým vyprávěním.

Vytáhl z malé aktovky, přivázané k pasu, zápisník, poklepal naň prsty a řekl: „Tady je všechno zapsáno, slovo od slova. Textuálně. Jen to předat vyšetřujícímu soudci. A mohli mě přece zabít, kdyby mě byli přitom přistihli. Ó, Pinch není strašpytel! A když se Pinch do něčeho pustí…“

Stormer jeho povídání neposlouchal. Tato neočekávaná zpráva ho překvapila a přemýšlel, co podniknout dále.

„Musíme hned jít za baronem a všechno mu říci. Je to konec konců přece jen nejchytřejší člověk v raketě… po mně. Ale povím mu to sám, vy byste nikdy neskončil.“

Maréchal vyslechl zprávu Stormera, přerušovaného každou chvíli Pinchem, který „opravoval a doplňoval“, klidněji, než se dalo čekat. Sklonil hlavu, zamyslil se a mlčel. Stormer promluvil sám: „Představte si, po celou dobu s námi letěli a… ještě nás nezabili!“

„Jsou jenom dva,“ namítl Pinch.

„Jenom dva?“ odpověděl ironicky Stormer. „Opravdu jenom dva? A ručíte za to, že už na svou stranu nezískali sluhy?“

„Ano, to jsem také zapomněl říci,“ spustil rychle Pinch. „Vaše domněnka je podložená, alespoň pokud jde o Mary. Přistihl jsem ji dvakrát, jak živě rozmlouvala s Winklerem v odlehlém koutě chodby u jeho kabiny. O čem hovořili nevím, protože Mary ihned odešla, jakmile jsem se objevil.“

„I když jsou jenom dva,“ pokračoval Stormer ve svých úvahách, „jsme zcela v jejich moci. Zbytečně jsem ve svém vodním hrobě neprožíval tak nepříjemné chvíle. Jen si představte! Nemuseli nás jednoduše odtud pustit, mohli zastavit přívod vzduchu. Nedalo by jim moc práce nás udusit a pak vyhodit z» archy «ven. Přiznávám se, že nechápu, proč to dosud neudělali.“

„Oni jsou p-proti individuálnímu teroru,“ odpověděl Maréchal.

„Promiňte, ale tady by to už byl masový teror,“ namítl Stormer.

„Ať je tomu jakkoliv, ale nemám v úmyslu pokračovat v cestě se svými katy, kteří nás buď dnes, nebo zítra pošlou k praotcům.“

„Hanse i Winklera musíme co možná nejrychleji likvidovat,“ dokončil Pinch myšlenku svého patrona.

„Myslím, že to je jediné správné východisko.“

Tentokrát Stormer s Pinchem souhlasil a neusadil ho, že „se plete do něčeho, do čeho mu nic není“. Stormer měl ostatně své představy o tom, jak dát svému tajemníku najevo dobrosrdečnost.

„Vychloubal jste se tady svou statečností,“ pravil. „Jak daleko však tato statečnost sahá? Odhodlal byste se vyřídit tu věc sám?“

„Neleknu se, ani když jich bude stovka,“ odpověděl Pinch. „Ale nejde o odhodlanost. Vpálit těm zločincům do prsou dvě kulky, to není těžké. Budu-li ale sám, může sebemenší náhoda všechno překazit. A pak to samozřejmě dopadne špatně nejen se mnou, ale s vámi se všemi.“

„Tentokrát snad máte pravdu, přestože vás k tomu vede zbabělost,“ odpověděl Stormer.

Začali se radit o tom, koho by mohli k této akci přizvat. Baron zachovával i nadále mlčení. Nejvhodnější člověk je Blotton. Je silný, rozhodný, odvážný. Říkal, že v raketě není vše docela v pořádku, že něco tuší… Bude samozřejmě souhlasit, přestože se od politiky dosud distancoval. A biskup?… Možná že se bude hodit k tomu, aby svým tlustým tělem zabarikádoval chodbu, bude-li to zapotřebí.

Aktivně se takové akce nezúčastní jednoduše proto, že je zbabělý a bude se schovávat za své „nezabiješ“. Ostatně, když na Zemi žehnal před vchodem do kostela „mohykánům“, tak na toto přikázání „zapomněl“… Kdo ještě? Jack? Ten bude stát samozřejmě na straně nepřátel. Thecker? Ten na to asi nepřistoupí. Schnierer? Naprosto beznadějné individuum. Odpoví, že revolver je stroj a stroj že do rukou nevezme…

„A co ženy?“ zeptal se Pinch. „Fräulein Amelie je na příklad statečná žena a skvělá střelkyně, jak sama tvrdí. Nevystavíme samozřejmě ženu kulkám…“

„N-nesmysl!“ prohodil krátce Maréchal. „U-udělat z rakety jatky. N-nic nám n-nedělají…“

Stromer byl rozčilený a vášnivě zaútočil na Maréchala, od něhož by takové vystoupení nikdy nečekal. Nedělají? Skvělé. A kdo připravil Maréchala o kapitál? Kdo zavinil zkázu a smrt jejich přátel a společníků? Kdo konečně zavinil jejich útěk?

„Když nás nezabili dnes, zabijí nás zítra,“ řekl Stormer. „Jestliže nesnášíte pohled na krev, barone, netrvám na tom, abyste zaútočil se zbraní v rukách. Můžete si vymyslit jiný způsob. Na příklad: až Hans s Winklerem vyjdou na povrch rakety, někdo z nás jim nepozorovaně ostrým nožem rozřízne skafandr. Ihned explodují a chlad je okamžitě zmrazí. Vše se odehraje tiše a bez krve. My jejich mrtvoly jednoduše odstrčíme, poletí do nekonečna a řekneme, že to byla nešťastná náhoda: Hans se» zřítil«, Winkler se pustil za ním a oba zmizeli. Ať je zkusí Zander najít.“

„To je opravdu jedinečná myšlenka!“ zvolal Pinch. „Z vás by byl, mister Stormere, skvělý detektiv…“

„E-e, nesmysl,“ vypravil ze sebe znovu baron. „V-vy jste mě nepochopil, mister Stormere. J-já jsem v-všema deseti p-pro to, aby byli likvidováni. Ale všeho dočasu…“

„Na co budeme j eště čekat? Až nám sami vyhlásí válku?“

„D-dovolte, abych vám to řekl. P-přemýšlel jste o-o o tom, kdo a jak bude řídit raketu, když tu n-nebudou? A co se pak s námi s-stane?

V-vy říkáte, že se na Zemi vrátíme i bez nich… A v-vrátíme se?

Vždyť jsme utekli do neznáma a musíme se z tohoto neznáma dostat.“

Na to všichni docela zapomněli…

Bylo to složitější, než se jim zdálo.

„Co navrhujete?“ zeptal se Stormer, kterého bankéřovy argumenty na hlavu porazily.

„T-to je jasné — počkáme, až se bez nich budeme moci obejít.

Možná, až přistaneme na planetě, nebo se vrátíme na Zemi, jestli k tomu někdy dojde.“

„To je právě ono. A náš život bude viset na vlásku, jako tomu bylo na zemi. Jen z toho vědomí mě raní mrtvice. Každý den se s nimi stýkat, zdravit, hovořit s nimi a přitom se v duchu ptát:»Kdypak nás ráčíte zadusit?«Ne, pěkně děkuju. To se raději sám vrhnu z rakety, než bych dál žil takovým životem.

Pinche osvítila myšlenka, pro niž div nevyskočil ke stropu.

Maréchal a Stormer jsou vskutku nejchytřejší lidé v raketě… po něm.

„Poslechněte, pánové. Baron tady vznesl skvělou myšlenku, nedovedl ji však do konce. Řekl:»Budeme je moci odstranit, až je nebudeme potřebovat«. A dost. Ale jak dlouho máme na to čekat? A proč máme čekat? Proč je teď potřebujeme? Protože mají vědomosti, které my nemáme. Dovedou řídit raketu. Copak je to tak těžké tyto vědomosti získat? Myslím, že ne. Díval jsem se, jak Winkler s Hansem pouštějí a zastavují trysky. Otočí pákou sem, tam — a je to.

Jako řidiči v tramvaji. A my bychom nemohli řídit tramvaj, vlastně raketu? Máme nyní víc volného času. Můžeme ho věnovat studiu toho, co teď dělají Winkler a Hans.“

„E-e-e… jen jestli to je všechno tak jednoduché, j-jak se v-vám to zdá, velice o tom pochybuji,“ odpověděl baron.

Baron v podstatě nic nenamítal. Stormer také souhlasil.

„A proč bychom to vlastně neměli zkusit? Alespoň by se při tom vybily naše nervy, bylo by to nějaké východisko. Není možné, abychom byli všichni tři absolutně beznadějnými žáky. A to nemluvím o Blottonovi, který i teď Zanderovi pomáhá. Jeden z nich už tedy vlastně odpadá.“

Na tom se také usnesli. Zander je musí zaučit. Účastníci triumvirátu se rozešli do svých kajut a snažili se usnout.

X Cestující si osvojují umění nebeské navigace

Zander právě vypočítával trajektorii letu, když se za ním ozval čísi hvízdavý dech. Ohlédl se a spatřil, že úzkým otvorem protlačuje své mohutné tělo Stormer. Průchod do kapitánské kajuty byl užší než do ostatních místností, protože byla až na přídi rakety, kde byly i stěny užší a končily prostorem, do něhož byla zasazena skleněná pozorovací kopule. Zander povstal, aby přivítal tlouštíka, který vězel v průchodu. Co ho sem přivedlo? „Cestující“ obvykle do jeho kabiny nechodili.

Zanderův údiv vzrostl, když spatřil za Stormerem Maréchala a za ním Blottona. V průchode se rýsovala ještě postava Pinche. Ať byl Pinch sebemenší, nebylo už pro něho v kabině místo. Zatím však Stormer naléhavě žádal, aby se v kabině umístil i jeho tajemník.

Zander pokrčil rameny a jal se umisťovat. Zvýšil nejdříve přívod kyslíku do kabiny, pak zastavil otáčivý pohyb rakety. Odstředivá síla se zmenšila. Toto neočekávané zmenšení okamžitě způsobilo, že se všechna tělesa v raketě dostala do stavu téměř úplné beztíže. Zander nevěděl, že lady Hintonová, která se právě neopatrně pohnula v křesle, se vznesla do vzduchu, Ellen se octla u stropu a malý Max Thecker odplul z rukou své matky. V raketě nastal zmatek. Zander rychle všechny tlampačem uklidnil a omluvil se za znepokojení, které způsobil. „Doufám, že to je pouze na pár minut,“ řekl a pohlédl přitom významně na Stormera, čímž dal návštěvníkům najevo, že ho nesmí příliš zdržovat.

„Tak. A teď můžete, pánové, zaujmout místa v celé kubatuře naší malé místnosti. Vstupte, mister Pinchi.“

Pinch, který ani nečekal na toto pozvání, proklouzl do kabiny.

Nevstoupil, ale vletěl a zaujal rychle nejvhodnější místo k pozorování, vylétnuv pomocí vějíře ke stropu.

Ostatní se usadili kolem Zandera.

„Co si račte přát?“ zeptal se Zander.

„Jde o důležitou věc,“ začal Stormer jako zástupce deputace.

„Neletíme v» arše «první den, ale až doposud nemáme, až na sira Henry Blottona, nejmenší ponětí o tom, jak letíme, proč letíme, zkrátka — o celé té mechanice. Už pouhá zvídavost nás nutí obrátit se na vás s prosbou, abyste nám vysvětlil základní principy meziplanetárních letů a dal nám některé praktické instrukce, jak řídit naši» archu«…“

„Zvídavost je výborná věc,“ odpověděl podezíravě Zander a s určitou dávkou ironie dodal: „Jen mě poněkud udivuje, že se tato zvídavost dostavila teprve teď, a k tomu u všech najednou.“

„Ano, ale…“ zrozpačitěl Stormer. „Už dávno jsme….Ale teď jsme právě ve společenské místnosti debatovali a…“ Vzpamatoval se po Zanderových neočekávaných slovech a pokračoval: „Nejde jenom o zvídavost. Může se stát ledacos, zvláště s námi, kteří letíme do nekonečna, tak říkajíc… Bůh je všemohoucí, jak se říká, můžeme-li to vůbec aplikovat na nás…“

„Ano, otázku prostorového postavení boha je dosti těžké řešit pomocí souřadnic,“ odpověděl Zander. Tato ironie se Stormera dosti nemile dotkla.

„Chtěl jsem jenom říci,“ řekl celý zrudlý, což vždy předcházelo výbuchu hněvu, „že jste právě tak smrtelní jako každý z nás. Na to nepotřebujeme vaše souřadnice.“

„Axioma,“ přikývl Zander. „Poslouchám.“

„Nuže tedy. Představte si, že by vás nějaká nešťastná náhoda vyřadila z práce. Zemřel byste, zahynul. Nebylo by vás. Co se s námi se všemi stane? Zůstaneme jako ovce bez pastýře. Sir Henry má sice v řízení rakety praktické znalosti, ale astronavigaci, jak sám říkal — není-liž pravda, sire? — nerozumí ani za mák. Kdo zbývá?

Winkler…“

„Podívejte se,“ odpověděl Zander, „vůbec nehodlám hned tak zemřít. Ale stane-li se to, je tu i Hans, který za tu dobu získal hodně vědomostí. Už teď se Winklerovi téměř vyrovná. Neustále usilovně pracuje.“

Stormer si vyměnil pohled s Maréchalem. Kam tenhle Zander míří? Proč toho kluka Hanse vyznamenává? Nebo uhádl jejich tajné plány… Nebo…

„Jsem velice rád, že se v naší»arše «objevil ještě jeden kompetentní člověk. Ale to přesto ještě není východisko…“

„Oni se také mohou stát obětí nešťastné náhody?“ zeptal se Zander, odděluje s důrazem každé slovo.

To už byla provokace. Ne, s Zanderem nelze právě tak počítat jako s Winklerem a Hansem. Kapitán stojí nepokrytě na jejich straně.

To je ale zatracená komplikace! Kdyby se to všechno stalo na Zemi… Stormer se dosud nesetkal s člověkem, který by se nedal koupit za zlato. Ale tady? Jakou cenu mohou mít tady hory zlata?

Nezbývá než spoléhat pouze na sebe sama a na svůj důvtip…

„Tak daleko náš pesimismus nesahá, mister Zandere,“ odpověděl Stormer. „Dejme tomu, že se Winkler postaví na vaše místo a Hans na Winklerovo…“» Zatraceně, to už jsou pak zbytečné rozhovory? — řekl si. — Dopustil jsem se zřejmě taktické chyby…«A nevěděl, jak se z toho vykroutit.

„E… e…“ přišel mu na pomoc Maréchal. „Ale mmůj pes… pess… pesimismus sahá velmi daleko. Copak nemůže část cestujících zahynout při nešťastném sestupu na planetu? M-musíme být připraveni na všechno.“

„A proto si každý z nás musí osvojit potřebné znalosti,“ dodal Stormer, oddechl si ulehčeně a utřel si pleš kapesníkem.

„K čemu tolik zbytečných řečí, pánové?“ řekl Zander. „Chcete se jednoduše seznámit s principy astronautiky?…“

„A naučit se řídit» archu«…“ poznamenal Stormer.

„A naučit se řídit» archu«,“ opakoval Zander. „Výborně! Ale nemyslíte si, že to všechno můžete absolvovat, aniž opustíte tuto kabinu? Znáte dobře vyšší matematiku? Znáte astronomii, mechaniku, chemii, biologii, fysiku, elektrotechniku?…“

„Doufám, že nás neposadíte k násobilce,“ přerušil ho zlostně Stormer. „Jsme dospělí lidé a disponovali jsme milióny. Doufám, že si nemyslíte, že řídit stovku trustů, syndikátů, desítky bank, tisíce dělníků je lehčí než nějakou» archu«?“

„To si nemyslím,“ odpověděl zdrženlivě Zander. Čím víc se rozčiloval Stormer, tím více se ovládal kapitán. Vycítil, že se za touto nenadálou zvídavostí skrývá něco jiného. Podle nesouvislých rozhovorů, významných pohledů, jimiž se v poslední době cestující častovali, Zander pochopil, že v raketě dozrávají jakési události, že se strojí něco proti Winklerovi, Hansovi, a možná že i proti němu.

Nebylo na tom nic divného. Za jeho inženýrské kariéry se mu takové věci stávaly nejednou. Podnikatelé ho přijímali za velký plat, vnutili mu „pomocníka“ a když se nová výroba zavedla, Zandera bez pardonu vyhodili. Tak tomu bylo alespoň v prvních létech jeho práce, když ještě neměl jméno. Copak si ale tito naivní lidé opravdu představují, že se obejdou bez něho, bez Winklera a bez Hanse?

„To si nemyslím, mister Stormere. A nejen to, nikdy bych se neuvolil řídit vaše banky a trusty, alespoň ne bez předběžné a velmi dlouhé přípravy.“

„Nehodláme se přeškolit na inženýry astronautiky. Chceme jen získat minimální potřebné praktické znalosti…“

„Výborně. Máte je mít. Ode dneška začínají ve společenské místnosti kursy astronautiky. Jste spokojeni? Otázka je vyčerpána.

Lady Hintonová nás už jistě proklíná, vznášejíc se ve vzduchu. A naše archa za tento rozhovor odbočila už asi na tisíce kilometrů od svého kursu. Promiňte, musím se věnovat svým povinnostem.“

Zander otočil pákou a tak zvýšil výkon boční trysky. Návštěvníci spadli dolů a obsypali Zandera jako roj včel větev stromu.

Rozloučili se nepříliš přívětivě a opustili kabinu.

Prodírat se úzkými průchody po celé délce rakety bylo pro Stormera pravým utrpením. A k tomu ještě ten Zander. Jak je vyprovodil! Vlastně vyhodil! Ne, nebe rozhodně lidi kazí. Copak by mohlo k něčemu podobnému dojít na Zemi? Ó, tam by Stormer Zandera za jediné zbytečné slovo znemožnil, zničil. Ale tady si na něm nic nevezme… Raději rychle na Zemi!.. Když si ale vzpomněl, za jakých okolností ze Země prchl a co se tam teď děje, jenom tlumeně zaklel.

„T-t-tomu Zanderovi ale n-narostly rohy,“ ozval se za ním Maréchal.

„Padouch!“ odpověděl Stormer. „Cítí se pánem situace. To se ale ještě uvidí, kdo z koho.“

„Obeznámíme se s teorií a praxí astronautiky a pak si s ním promluvíme jinak,“ přitakal Pinch.

„Nejdříve se obeznamte a pak se vytahujte,“ okřikl svého tajemníka udýchaný Stormer.

„A-ano a myslíte si, že nám Zander skutečně své znalosti předá?“ zapochyboval Maréchal. „M-moc dobře ví, jak to může být pro něho nevýhodné.“

„Mlčte, když se vás nikdo neptá!“ přerušil ho hrubě Stormer.

Téhož dne — nekonečného „nebeského nočního dne“ se zářícím sluncem na temném hvězdnatém nebi — se konala první hodina austronautiky.

Maréchalovy obavy se zřejmě nesplnily. Zander byl ke svým žákům pozorný a trpělivý.

„Nuže, začneme první lekcí,“ řekl. „Vynasnažím se seznámit vás z počátku se všeobecnými pojmy. Proč jsme letěli raketou a ne letadlem? Protože letadlo může létat pouze v atmosféře. Vzduch nese jeho křídla. Jeho vrtule — propeller — tlačí vzduch svými listy dozadu a tím uvádí letadlo do postupného pohybu vpřed. Tudíž i tady, stejně jako v raketě, nastává reakce podle Newtonova zákona: každá akce vzbuzuje vždy stejně velkou reakci.“

„Má tedy i vrtulové letadlo reaktivní motor?“ zeptal se Blotton.

„Ano, ale s reakcí, působící nepřímo. Co to znamená? Plyny, které unikají z trysky, přímo ženou raketu opačným směrem. V letadle však energie paliva uvádí prostřednictvím motoru do pohybu vrtuli, která je tedy… dejme tomu… komisionářem…“

„Komisionářem,“ podivil se Stormer, když zaslechl známé slovo.

„Představte si, ani letadlo se neobejde bez komisionáře, a to je velmi zlé. Komisionáři působí vždycky režijní výdaje. A proto může letadlo létat pouze ve vzduchu.»Cítí«se špatně už ve výši něco přes deset kilometrů. Ve zředěném vzduchu nemá už vrtule takový tah jako v husté atmosféře. K tomu ještě letadlo musí»dýchat «kyslík, jinak se nemůže spalovat hořlavá směs ve válcích jeho motoru. Při nedostatku kyslíku začíná motor vynechávat, je nutno mu přidat zvláštní kompresory, které by stlačily a vháněly řídký atmosférický vzduch do válců.“

„Ve vzduchoprázdném prostoru by tedy letadlo vůbec nelétalo.

Ani kdyby byl zkonstruován zvláštní hermetický motor, stejně by se nehnulo z místa.“

„Zdálo by se, že pro lety nad atmosférou — ve vzduchoprázdném prostoru — existuje nepřekonatelná překážka. Ale i let na letadlech těžších než vzduch byl přece pokládán za nemožný. A nemožné se stalo možným. Lidský rozum našel způsob, jak létat ve vzduchoprázdnu pomocí reaktivních motorů, pracujících na principu přímé reakce. Ve vzduchoprázdném prostoru letí rakety dokonce líp než v atmosféře, která jim překáží v pohybu a zpomaluje let. Jak raketa funguje?“

„Plyny narážejí na vzduch a odstrkují se od něho,“ řekl Pinch.

„Velmi rozšířený, ale naprosto chybný názor,“ poznamenal Zander. „A co ve vzduchoprázdném prostoru?“ Pinch pokrčil rameny.

„Je to složitější otázka. Vystřelili jste z pušky a ucítili jste náraz do ramene. Zpětný ráz. Dělo při výstřelu odskočí dozadu. Zpětný ráz.

Postavte dělo na koleje a silou zpětného rázu se rozjede dozadu.

Podívejme se, co se děje v hlavni pušky a děla, když vybuchne nálož.

Při výbuchu se vytvoří plyny, které s mohutnou silou tlačí na všechny strany. Všimněte si, na všechny strany. Tlak plynů na boční stěny hlavně se vzájemně vyrovnává, protože každému nárazu molekuly plynu na jednu stěnu odpovídá stejný náraz na stěnu opačnou. Zadní část hlavně je uzavřená. Ale protilehlý konec, z něhož střela vyletí, je otevřený. V tomto směru přirozeně plyny volně unikají. Tím vzniká rozdíl v tlacích: u ústí hlavně je tlak minimální, u závěru maximální. Je jasné, že tímto směrem, dozadu, nastane zpětný ráz. Z téže příčiny vzlétne i obyčejná raketa, jaké se vypalují na ohňostroji. Když vytvoříte raketu obrovských rozměrů — ve srovnání s obyčejnou, do níž se vejdou lidé, pohonné látky a všechno ostatní, máte vaši» Noemovu archu«. Jasné?“

„Naprosto, i bez vyšší matematiky,“ ozval se Stormer.

„Ano, ale bez matematiky nic nepořídíte. Mohli byste vybuchnout i s raketou při prvním pokusu.“

„Pokusy mohu svěřit jiným,“ odpověděl rychle Stormer.

„Avšak let na» arše «jste nesvěřil jiným? Let raketou v meziplanetárním prostoru vyžaduje mnoho velmi složitých výpočtů,“ pokračoval Zander. „Je nutno vypočítat nejdříve, jaké síly je zapotřebí, abychom překonali odpor vzduchu a hlavně, zemskou přitažlivost. Atmosféra je obrovskou překážkou, ale přece jen se nedá srovnat s přitažlivostí zemskou — s těmi neviditelnými řetězy, jimiž jste připoutáni k Zemi. Odpor vzduchu zmenší rychlost dokonalé aerodynamické rakety po průletu atmosférou na dvousetinu.

Přitažlivost zemskou můžeme překonat jen rychlostí. Je vypočítáno, že je-li počáteční rychlost nižší než osm kilometrů za vteřinu, spadne těleso vržené ze Země zpátky na Zemi; při rychlostech osmi kilometrů začne obíhat kolem zeměkoule jako družice, od osmi do jedenácti kilometrů bude létat kolem Země po elipse, střídavě se přibližovat a vzdalovat jako periodická kometa a teprve při rychlostech nad jedenáct kilometrů překoná těleso vržené ze Země přitažlivost zemskou a odletí navždy do vesmíru.

Abychom takových rychlostí dosáhli, musíme vynaložit obrovskou energii. Energii dodává palivo. A astronautice vyvstává nová otázka — otázka nejlehčího a zároveň energeticky nej bohatšího paliva. I palivo samo přece něco váží. Spotřebovává se postupně. Při startu je tedy nutno dodávat rychlost i samotnému palivu. S tím musíme počítat.

Dále, paliva můžeme použít tím méně, čím dokonalejší máme motor, čím má větší účinnost. Nejdokonalejší jsou v tomto smyslu motory pracující na principu přímé reakce, k nimž patří také reaktivní motory…“

„Všechny tyto těžkosti jsou však už překonány, všechny problémy vyřešeny, všechno vypočítáno,“ namítl Stormer. „A my snad takové výpočty nebudeme muset dělat. Nás zajímá, jak se rakety řídí…“

„A to právě není možné bez dlouhé přípravy,“ odpověděl Zander. „Výpočtů není zapotřebí jen při startu, ale i při samém letu a při přistání. Nezapomínejte, že přitažlivost zemská vzdáleností slábne, ale nikdy nepřestává. Na letící raketu působí nejen přitažlivost Země, ale i Měsíce, Venuše a Slunce a mění směr letu.

Astronavigace vyžaduje neustálé výpočty. Přístroje poskytují k těmto výpočtům pouze materiál. Používám i akcelerometrů, které udávají zrychlení letu, i giroskopů, které zaznamenávají změny ve směru, i setrvačníků, to jest opět giroskopů, které kontrolují směr kormidla; podle úhlových velikostí planet a Slunce musím určovat jejich vzdálenost od rakety a vlastní polohu. Musím vypočítávat, jak rychle se spotřebovává palivo a z toho pak, jak se zmenšuje celková hmota rakety, jaký vliv to má na rychlost a tak dále. Chci-li přistát na planetě, musím znát polohu na oběžné dráze a přizpůsobit tomu rychlost a směr pohybu rakety. Každou chybou zbytečně ztrácíme palivo — v nejlepším případě. Samo o sobě je řízení rakety dobře automatizováno a není tak těžké naučit se spouštět motory nebo je zastavit, měnit směr rakety. Otočit kormidlem může i dítě. Kam ale popluje loď řízená takovým kapitánem?“

„Zkrátka, nikdo kromě vás tří ten úkol zvládnout nemůže?“ zeptal se Stormer.

„Tento úkol může zvládnout každý z vás, jestliže si osvojí potřebné znalosti,“ odpověděl Zander.

„A v… vy nám je dáte?“ zeptal se Maréchal.

„Udělám všechno, abych vám je poskytl. Ostatní závisí na vás.“

„Ať tedy žije násobilka.“

„Ať žijí logaritmy, bez nichž se neudělá ani krok, ať žije analytická geometrie, diferenciální a integrální počet.“

„A praktická zkušenost, samozřejmě, ne?“ zeptal se Stormer, který toužil co nejrychleji popadnout býka za rohy.

„Ta, samozřejmě, až potom,“ odpověděl Zander.

XI „Trrr — a hotovo…“

Zander se pustil do vyučování cestujících. Nepatřil k lidem, kteří si na své vědomosti dělají monopol a ochotně jim je sděloval, pokud mu to dovoloval čas. Ale právě tato svědomitost cestující neuspokojovala, zvláště Pinche. Zdálo se mu, že se Zander příliš dlouho pozastavuje u teorie na úkor praxe. Pinch se toužil co nejrychleji dostat „ke knoflíkům a pákám“. Proseděl v kapitánské kabině celé hodiny a sledoval Zanderovy pohyby.

Tato Pinchova houževnatost měla svůj cíl: pochopil, jaká to je výhoda být „nenahraditelným odborníkem“. Zvládne-li dokonale techniku a znalosti astronavigace natolik, aby mohl nahradit nejen Winklera a Fingera, ale i samotného Zandera — mnohé se změní!

Vždyť se nakonec i Zander může stát… obětí nešťastné náhody.

Pinch bude kapitánem. Pinch se osvědčí. A jako kapitán si vybojuje srdce Amelie. Může získat majetek. Musí se jen co nejrychleji naučit celé té moudrosti.

Tak na příklad akcelerometr. Přístroj, který zaznamenává při letu zrychlení. Obyčejný váleček, v němž je závaží na péru, kreslícím křivku. Raketa sebou „trhne“, závaží se vychýlí, péro se natáhne a nakreslí křivku. Není to tak složité! Pinch se naučil vyznat se v těchto křivkách. Těžší bylo používat zápisy akcelerometru k určení směru pohybu. Všechny ty souřadnicové systémy, přístroje, diferenciální výpočty, nebeské souřadnice, ekliptiky, znaky zvěrokruhu, paralaxy, měření šířek, ortogonální projekce, perihelia, afelia, rychlosti… Bylo těžké vyznat se v nesčetných nákresech. A je to vůbec zapotřebí? Což starověkým mořeplavcům nestačila pouhá praxe, aby mohli vykonat daleké cesty?…

Tak na příklad tahleta páka. Uvádí do pohybu boční trysky. Ne, boční ne, ale zadní. Vlastně ne… Raketa teď opisuje kruhy. Tak. Při nepatrném otočení této páky doleva přidá zadní tryska raketě rychlosti. „Archa“ se začne otáčet trochu rychleji. Docela málo.

Cestující to snad ani nepocítí. Zander v kabině není. Proč by to nezkusil? Řídit raketu není konec konců složitější než řídit auto. Páka sem, páka tam. Trr — a hotovo. To se musí zkusit! — a Pinch trhl pákou.

Došlo k „trrr“, kterého se Pinch nadál nejméně ze všeho.

Pinch dal omylem to, čemu se říká „zpáteční pára“. Mrštilo jím to najednou o stěnu kabiny, přičemž nástroje letěly za ním na protější stranu; v raketě nastal stav beztíže.

Pinch — vlastně jeho bezmocné tělo — se začal pohybovat, odrážeje se od stěn a předmětů zmatenými pohyby a nakonec se zastavil v samém středu místnosti, aniž se předem stačil chytit za řemínek ve stěně, jak byl překvapen. Na neštěstí neměl u sebe ani vějíře, ani otáčecí kotouč.

Pinch se bezmocně plácal ve vzduchu.

Hned za zlověstným „trrr“ se uprostřed rakety ozval výbuch a podivné syčení, přecházející ve hvízdání.

Pinch pocítil, jak do neprodyšně uzavřené kabiny vniká ledová zima…

Snad nezpůsobil katastrofu?… Tento výbuch, syčení, hvizd mohl způsobit pouze proud vzduchu, který vyletěl z rakety do vesmíru.

Kdesi se vytvořila trhlina. Chlad vesmíru raketu naplní, vesmírné „prázdno“ vysaje do posledního kubického milimetru veškerý kyslík, a oni všichni se udusí, ne — nejdříve vlastně ztuhnou… Zahynou smrtí, kterou chystal Hansovi a Winklerovi… A vším je vinen on sám…

Nemůže se dostat ani k páce, ani ke dveřím. Mezi nimi a Pinchem byl pouhý metr, nemohl ho však zdolat…

Z kajut se ozývaly výkřiky, nářek, hluk… Biskup se právě dovolává pomoci „krále Davida a veškeré jeho dobroty“… Teď zase jakoby křičel Schnierer něco o strojích… A tohle je hlas Amelie.

Copak zahyne? A jeho vinou. Snil o tom, že ji zachrání a za odměnu obdrží její ruku…

Pinch začal znovu mrskat nohama, rukama, zatřepal hlavou…

Věděl, že tyto pohyby jsou nezúčelné, ale nemohl „nečinně viset“…

Teď promluvil Zander. Nařizuje něco Hansovi. Jestlipak je zachrání?…

Zase bylo slyšet jakési rachocení. Hvízdání a nářek ustaly. Za několik minut Pinch pocítil, že se v kajutě otepluje a dá se lehčeji dýchat.

„Zdá se, že jsme zachráněni!“ řekl si.

Teď toužil po jediné věci — co možná nejrychleji se odtud dostat, nepozorovaně proklouznout. Byl ochoten všechno zapřít. Předstoupit přede všechny jako viník katastrofy, k níž málem došlo, a zvláště před Amelii, bylo pro Pinche další katastrofou, která mu hrozila. A ke všemu ještě snil, že bude kapitánem! Kdo mu teď tuto práci svěří?… Vše je to tam, sny se rozpadly vniveč!.. Copak odtud opravdu neuteče?…

„To je vaše práce! Dílo vašich rukou,“ zaslechl najednou hlas Zandera, který se objevil ve dveřích kabiny. Pinch nemohl ani otočit hlavu. Trhl pouze nohama jako oběšenec v poslední křeči.

„Za trest bych vás měl dva dny nechat v téhle poloze!“ křičel Zander. „Proč jste sahal na páky, když to je přísně zakázáno? Ať už vás v téhle kajutě nikdy nevidím!“ A Zander chytil Pinche beze všech ohledů za límec a vyhodil jeho nevažitelné tělo do chodby jako míček.

XII „Plnou parou“ k Venuši

„Co se stalo?“ zvolal Pinch, když se objevil ve společenské místnosti.

„Stalo se to, že jsme všichni málem zahynuli,“ odpověděl Stormer. „Ale proč a čí vinou, to ještě nikdo pořádně neví. Fakt je, že v obalu rakety, v místě, kde je potrubí, které spojuje raketu se skleníkem, vznikla trhlina, jíž začal ucházet vzduch. Kdyby Zander okamžitě nezasáhl a otvor neucpal, byly by z nás ze všech za pár vteřin rampouchy.“

„A jak se to všechno stalo?“ zeptal se s nevinným výrazem Pinch.

“A kdepak jste byl vy?“ zeptal se Stormer, hledě upřeně na Pinche.

„Já… na toaletě…“

„No dobře, uvidíme. Ke všemu došlo proto, že raketa změnila náhle pohyb, vznikl hrozný úder. Všechno spadlo po hlavě. Zander myslí, že náš skleník zahynul. Jestli vznikla trhlina tam, kde je připevněno potrubí, jímž proudí z rakety do skleníku plyn — tak se toto potrubí utrhlo, jen jestli to bylo jenom potrubí? Vylezeme teď na povrch rakety a podíváme se, jaké jsou škody. Snad naše úroda nezahynula…“

Za půl hodiny vylezli Zander, Hans, Winkler, Stormer, Maréchal a Blotton nahoru.

Na skleník byl žalostný pohled. Hlavní potrubí dlouhé pět set metrů viselo šikmo a drželo pouze za jeden konec. Do skleníku vnikl chlad a všechny rostliny okamžitě zničil. Po plodech nebylo ani stopy. Zahradní jahody, brambory, lesní jahody vybuchly zřejmě vlivem vnitřního tlaku plynů jako šrapnely. Listy, stébla byly úplně zuhelnatělé a při sebemenším doteku se rozpadly na drobný prach.

Úroda, na kterou čekali, byla definitivně ta tam. Ale dal se zachránit a opravit alespoň skleník?

Jeho stav byl velmi neutěšený. Část skleníku — asi sto metrů — se utrhla a odlétla. Skla popraskala. Skleník se snad dal zkrátit. Ale kde vzít skla. A bez skel není sluneční energie, která skleníku dávala život.

Všichni se vrátili do společenské místnosti skleslí. Byla ihned svolána zvláštní porada všech obyvatel rakety bez rozdílu společenského postavení a tříd. Otázka byla příliš vážná a týkala se každého.

Ale nebyla to už vlastně ani porada. Nikdo se neodvážil přednést své návrhy a plány, jak se z této situace dostat. Čas a okolnosti zjednaly Zanderovi nespornou autoritu. Žádný už nebručel na jeho „diktaturu“, všichni hleděli pouze na něho a čekali, co řekne.

Promluvil stručně: „Jaképak dlouhé přemýšlení. Zásoby nám nadlouho nevydrží.

Živit se» modrými «konzervami nemůžeme. Zbývá nám jediné východisko: letět tak říkajíc» plnou parou «k Venuši a přistát na ní.“

„Ale co katastrofu způsobilo?“ zeptal se Stormer.

„Pro nás je teď daleko důležitější otázka, jak se vyhnout jejím zhoubným následkům,“ odpověděl Zander. „Na hledání viníků není čas.“

Pinch si ulehčeně oddychl a vděčně pohlédl na Zandera. Ne, tenhle inženýr je přece jen lepší, než si o něm myslel.

Začaly nové starosti. Zander se uzavřel v kabině a seděl nad výpočty. Winkler s Hansem mu pomáhali, prováděli různá měření a pozorovali nebeská tělesa.

V kajutách cestujících vládlo rozčilení, jaké bývá na zaoceánských parnících ke konci cesty, když už je vidět přístav.

Takovým „přístavem“ byla pro „archu“ Venuše. Na Zemi už nikdo nemyslel, tím spíše, že spojení s ní bylo dávno přerušeno.

Zander nechtěl cestující zbytečně vystavovat nepříjemným pocitům při změně rychlosti, a proto nezačal brzdit ani raketu nezastavil, ale otočil ji v širokém půlkruhu, aniž zpomalil rychlost.

Blížil se nejzodpovědnější a nejriskantnější okamžik meziplanetární cesty — přistání. Zander stále více let rakety zpomaloval a přešel na rychlosti řádově jedenácti — dvanácti kilometrů za vteřinu. Venuše se blýskala na nebi jako obrovská koule. „Archa“ se k ní blížila po parabole. Ještě několik „hodin“ letu a raketa začala opisovat kolem Venuše úzkou elipsu, hned se k ní blížila, hned se zase od ní vzdalovala. Podle Zanderových výpočtů měl celý sestup trvat asi jeden pozemský den. Když raketa obcházela Venuši po elipse po prvé, přiblížila se k planetě natolik, že vstoupila do její stratosféry, ale pak se začala vzdalovat. Když se raketa octla na opačném konci velké poloosy elipsy, rovnala se vzdálenost od nejbližšího bodu k tomuto konci poloosy téměř dvaceti pěti tisícům kilometrů. Toto první oblétnutí po elipse trvalo téměř deset pozemských hodin a cestující, které ještě neuložili do schránek stabilizátorů, mohli pozorovat zajímavou podívanou, jak se rozměry Venuše hned zvětšovaly, zakrývajíce téměř celý prostor, viditelný z okna, hned zase zmenšovaly, a zase zvětšovaly, když raketa letěla k dalšímu bodu elipsy po druhé. Opět se dotkla stratosféry planety a pak se vzdálila na dvanáct tisíc kilometrů. Toto druhé oblétnutí trvalo asi pět hodin. Při každém dalším oblétnutí se velká poloosa elipsy zkracovala a elipsa se začala měnit v kruh. Let po páté elipse trval pouze jednu hodinu, deset minut. Zbývalo poslední oblétnutí planety — po kruhu, ve vzdálenosti pouhých sedmdesáti pěti kilometrů nad povrchem, a sestup atmosférou po šikmé linii — asi tři a půl tisíce kilometrů, ale to zabralo něco přes půl hodiny. Cestující byli uloženi do amortizátorů. Zander, Winkler a Hans byli na svých místech v přední a zadní kabině.

Po každé, když se raketa zařízla do horních vrstev atmosféry, bylo cítit značný náraz. Atmosféra rychlost letu brzdila.

Když se „archa“ naposled zařízla do husté atmosféry Venuše, aby ji prořízla na tečně a spustila se na povrch, blížila se rychlost rakety rychlosti letícího dělostřeleckého náboje.

Zander měl dvě možnosti, jak rychlost letu před přistáním ještě více snížit: použít obrovského padáku, anebo spustit trysky, namířené svými vývody k povrchu planety. Výbuchy budou raketu odrážet zpátky a zmenší tak rychlost pádu.

Dalo se použít i kombinovaného způsobu. Brzdit pomocí motoru vyžadovalo zvláště dovedné řízení. Ale Zander si zvykl překonávat to nejtěžší. A rozhodl se spustit raketu „po tryskách“.

Tento sestup předcházely velmi složité výpočty. A Zander ještě nikdy nepočítal, nepřepočítával a nekontroloval výsledky tak pečlivě.

Vsadil vše na jednu kartu. Sestup musel řídit bez orientace, podle přístrojů a výpočtů, neboť hustá oblačnost Venuše mu nedovolovala, aby se orientoval. A ke všemu ještě byla okna rakety před sestupem neprodyšně uzavřena hermetickými deskami, takže se nedalo přesně uhodnout, jakou stranou raketa „přistane“. S chronometrem a grafikonem rychlostí musel Zander po jistou dobu zvyšovat nebo snižovat práci motoru.

Vůbec by byl o šťastném přistání nepochyboval, kdyby v jeho výpočtech nebyla jedna neznámá, nebo alespoň přibližná veličina — údaje o hustotě atmosféry Venuše. Na hustotě byla závislá síla brzdění a tato veličina vnášela nejasnost do výpočtů dvou dalších sil.

Zander věděl to málo, co se podařilo pozemským astronomům zjistit o hustotě atmosféry Venuše. Věděl, že tato atmosféra je téměř dvakrát hustší než na Zemi. A změny hustoty v závislosti na výšce bylo nutno určovat přibližně — srovnáním s pozemskou.

A Zander, ležící ve své schránce, prožíval třicet sedm závažných minut s rozčilením, které bylo u něho nezvyklé, neboť každá minuta mohla stát všechny cestující život.

Zander dobře viděl na chronometr a grafikon na desce, osvětlené elektrickou žárovkou. Raketa se vteřinu po vteřině zařezávala do atmosféry a přistávala ve směru tečny. Dosti citelné zvýšení tíže potvrzovalo, že „archa“ vstoupila do atmosféry.

Rovnoměrně se pohybovala vteřinová ručička a Zander občas stiskl řídicí páky.

I když ležel ve schránce plné vody, pociťoval, jaký titanský boj raketa podstupuje, když překonává prací svých motorů přitažlivost.

Zanderův matematický mozek vnímal tento boj ve vzorcích mechaniky a v matematických symbolech. Motory řvaly, rachotily jako malé sopky, vyhazujíce proudy plamenů. Zander si tento obraz jasně představoval. Bez ohledu na silné stěny rakety a zředěný vzduch uvnitř „archy“, pronikal tento rachot tlumeně i do schránky: hustá atmosféra Venuše už zvuky „nepohlcovala“ jako prázdno meziplanetárního prostoru.

Nadešly poslední — nej mučivější vteřiny. Třicátá sedmá minuta se chýlila ke konci. Teď přijde náraz… Třicet sedm minut a jedna vteřina, dvě, tři… náraz nepřišel… Atmosféra je hustší, než bylo vypočítáno. Je nutno zmírnit práci motorů.

Uplynula třicátá osmá minuta… Raketa asi přistává nad oceánem… Ještě několik vteřin… Nepatrný náraz. A najednou silný náraz, z něhož se zatočila hlava. Chronometr s grafikonem i s žárovkou kamsi odpluly. Další náraz… Silné naklonění a konečně definitivní zastavení…

„Archa“ přistála na půdě nové „země“ — cílové stanice pro „uprchlíky před revolucí“…