Skok do prázdna

I Velké vědomosti mohou způsobit velké nepříjemnosti

Zander prudce odstrčil výkres, vstal od stolu a prošel se po pracovně. Vyndal z pouzdra housle a začal hrát. Dlouhé štíhlé prsty tančily lehce a vznosně po hmatníku. Ale melodie, kterou houslista ze svého nástroje vyluzoval, nebyla pranic veselá.

„Šéfa něco rozrušilo! — přemýšlel Winkler, naslouchaje improvizaci z vedlejšího pokoje. — Ó jé! Kolik hořkosti! Jak housle naříkají…“

Nářek vystřídalo rozhořčení, ostrý protest. Tóny neustále sílily, a najednou se přervaly v nerozhodném akordu.

„Zandera rozhodně potkalo něco neobvyklého!“ řekl si znovu Winkler kresle rýsovacím perem křivku.

Z pracovny se ozvaly Zanderovy rychlé kroky, tlumené kobercem.

„Winklere, pojďte sem!“

Když Winkler vstoupil, seděl už Zander za psacím stolem.

„Posaďte se.“

Winkler si sedl proti Zanderovi. Chvíli se dívali mlčky jeden na druhého, jako by se snažili vyčíst něco nového z tváře, kterou už dávno znali.

Na Zanderově levé tváři se rýsovala nepatrná jizva — stará stopa po studentském rapíru; tvář inženýra Zandera, umělce s velkýma zasněnýma očima, byla bledší než obvykle.

„Winklere, kolik let spolu pracujeme?“

„Dvanáct, pane Zandere.“

„Ano, dvanáct. Dlouhá doba… Byl jste dobrým pomocníkem, Winklere, mou pravou rukou, mým přítelem…“

„Ještě jsem neumřel, pane Zandere…“ Zander se zamračil.

„Musíme se rozloučit.“

Winkler sáhl chvatně do kapsy, vytáhl dýmku, nacpal ji tabákem a zapálil.

„A pročpak… tak najednou?“

„Odjíždím. Opouštím svou vlast nadlouho, možná že navždy.“

„,Mohykáni«?“ zeptal se stručně Winkler.

„Ano… Myslíte, že mi hrozí žalář, Winklere? Něco horšího.

Něco daleko horšího. Nepřišli s mečem, ale s dary.“

„,Střežte se Danajců, kteří přinášejí dary«,“ přikývl Winkler. „A jaké to jsou dary?“

„Jsou ochotni zapomenout blahosklonně na mou nečistou krev,“ řekl trpce Zander. „Vrátit mi katedru a dobře honorovat mou práci.“

„Z prostředků… vojenské správy?“

„Uhodl jste, Winklere. Nabízeli mi — chápete, co to znamená, když oni nabízejí? — abych pracoval ve vojenské správě…

Stratosférické bombardovací rakety, řízené rádiem. Slyšel jste o nich? V mnoha obvodech země jsou už vybudovány odpalovací základny, odkud se bude takovými raketami střílet. Z těchto bodů je možno během několika minut zničit krupobitím třaskavých a plynových raket Paříž, Brusel, Prahu, Varšavu. To jim ale nestačí. Potřebují»náboje bez pušek«, letící tisíce kilometrů. Terčem jejich nových ničivých zbraní není jen Londýn, Řím, Neapol, Madrid, Moskva, Leningrad, ale i New York, Washington. Hlavní města, průmyslová města, přístavy, letiště sousedních států budou zničena během několika minut i se všemi lidmi. Rdousit děti, trhat těla otců a matek na kusy — ve jménu čeho? — to mi nabízejí, Winklere. Myslil na tohle můj učitel Ciolkovskij, snil jsem o tom já, když jsem svůj život zasvětil reaktivním motorům, raketám, astronautice?…“

Zanderovi vystoupily z rozčilení na vysokém čele kapky potu.

„A co jste jim odpověděl?“ Zander pokrčil rameny.

„Kdybych jim řekl ne, je snadné si představit, co by následovalo.

Kdybych řekl rozmyslím si to, byl bych teď v nejlepším případě ve vězení.“

„Vy jste řekl ano?“

„Abych měl možnost okamžitě utéci. Ještě dnes letím do Švýcar.

Prosím vás, Winklere, seberte mé papíry a výkresy. Desky č. 2 —»Raketa Piccolo«, č. 7, č. 9…“

„A co s tímhle?“ zeptal se Winkler a ukázal hlavou na výkresy rakety.

„Zřejmě nic,“ odpověděl Zander. „Znáte lorda Blottona? Má o let do vesmíru pouze sportovní zájem. Jeho nadšení začíná vyprchávat. Před několika dny telegrafoval, že dnes přijede a jak vidíte, není tady. A finanční záležitosti sira Henryho nejsou, jak se zdá, v nejlepším stavu. Oni mi už ostatně mé»podivné styky «s cizincem vytkli.“

Winkler bafal z dýmky.

„A co budete dělat ve Švýcarech?“

„Hrát na housle a oddávat se snění,“ usmál se smutně Zander.

„Mám za hranicemi nějaké úspory.“

„A až je utratíte? Hrát na housle a sbírat po dvorech almužnu?

«Věnujte profesoru Zanderovi, inženýru světového jména, jeden centim, dobří občané«… Obraz hodný naší doby.“

Zander zapraskal štíhlými prsty. Pod tíží těchto slov mu hlava klesala stále níž.

„Ale co mám dělat, Winklere?“ zeptal se tiše.

„Něco si musíme vymyslet, pane Zandere. Celý svět je na pokraji převratu, chystá se k válce. Na rakety se teď všude dívají jen z vojenského hlediska.“ Winkler vypustil několik kotoučů kouře a pokračoval: „Ve Švýcarsku bývá hodně turistů. Turisté jezdí v autech. Auta potřebují opravy. Otevřeme si správkárnu…“

„My?… Kdo?“

„Ano, my, vy a já. Příjmení Zander se pro firmu správkárny nehodí. Otevřu ji na své jméno.»Winkler a spol. «Mám na mysli jednoho šikovného chlapce — Hanse. Vy budete pokračovat ve svých vědeckých pracích, já budu vám a Hansovi pomáhat. A povede se nám náramně.»Opravna aut, kol a vařičů«— není to samozřejmě tak poetické jako vaše hvězdné sonáty, ale zato praktičtější.“

„Winklere,“ řekl vzrušeně Zander, vstal a podal mu ruku.

„Přítele poznáš v neštěstí. Vaše srdečná laskavost…“

Winkler stiskl Zanderovi pevně ruku a přerušil s úsměvem jeho výlevy.

„Srdce a ostatní vnitřnosti s tím nemají naprosto co dělat, pane Zandere. Řídím se pouze výpočtem, i když ne osobního rázu.

Domnívám se, že toto vysvětlení postačí, abyste se ani dost málo nemusil cítit zavázán?“

V předsíni se ozvalo zazvonění.

Winkler vyšel a za chvíli se na prahu pracovny objevil vysoký, urostlý, asi třicetiletý muž v šedém cestovním obleku.

„Mohu vstoupit?“

„Sire Henry!“ zvolal Zander. „Jsem rád, že vás vidím.“

„Buďte zdráv, drahý Zandere. Promiňte mi pozdní návštěvu.

Zdržely mě obchodní záležitosti. A všechny obchodní záležitosti vedou konec konců k penězům.“ Zasmál se. „Peníze! Pohonná látka pro všechny motory na světě, včetně srdečního. Bez peněz nevzlétneme ani ke hvězdám, není-liž pravda, drahý Zandere?“

Blottonovy pohyby a gesta byly svižné a volné. Usedl po hodině do křesla, přehodil nohu přes nohu, vyňal z náprsní kapsy tabatěrku z želvoviny s platinovým monogramem a korunkou, s hbitostí kejklíře ji přehodil z ruky do ruky, vyndal tenkou egyptskou cigaretu a zapálil si. Kořenný tabákový kouř se smísil s vůní silné francouzské voňavky. Blotton s sebou přinesl atmosféru bezstarostného miláčka Štěstěny.

„Radujte se, Zandere. Přivezl jsem vám pořádnou dávku pohonné látky. Ani jsem sám netušil, že cesta ke hvězdám vede přes oltář.“

„Přes jaký oltář?“

Blotton se znovu zasmál, ale na otázku neodpověděl. „Myslím, že teď budeme mít dost prostředků k dokončení první stratosférické rakety.“ Zanderovi zrůžověla tvář.

„Jsem velice rád. Ale tady ji stavět nebudeme. Letím dnes za svítání do Švýcarska.“

„Nepohodl jste se s» mohykány«?“ Zander přikývl. „Švýcarsko?

To je snad ještě lepší. Bude se vám tam klidněji pracovat. Dám vám šek na Credit Lyonnais. Sdělte svou adresu. V pět ráno letím do Londýna. A jak postoupila vaše práce?“

Zander rozbalil výkres a začal vysvětlovat. Blotton několik minut roztržitě poslouchal, předstíraje, že rozumí, poblahopřál Zanderovi, zanechal mu šek, pověděl několik posledních sportovních novinek a odešel.

Zander zavolal Winklera a ukázal mu šek.

„Lordu Blottonovi se zřejmě podařilo získat peníze i s nevěstou,“ řekl s úsměvem Winkler.

„Jak to, s nevěstou?“

„,Times «nedávno psaly o zasnoubení lorda Blottona s Ellen Hintonovou. Miss Ellen je neteří a jedinou dědičkou milionářky lady Hintonové. Blottonovi zřejmě otevřeli rozsáhlý úvěr.“

„Proto tedy mluvil o tom, že cesta ke hvězdám vede přes oltář!“ vzpomněl si Zander.

“Nevadí, když se teď můžeme obejít bez správkárny. Nahradí nám ji Blottonova sportovní ješitnost. Tím lépe.

Odjeďte, pane Zandere. Teď se nám práce rozjede. Jenom aby…“

„Co?“

„Jenom aby se vám podařilo šťastně se vypravit. Máte plán odjezdu připraven? Nemáte? Budu vám muset pomoci.“

A sklonili se nad mapou země, která byla kdysi jejich vlastí.

II Čtenář se seznámí s ctihodnou společností lady Hintonové a rovněž se přesvědčí o tom, že chytrý člověk může najít zlaté doly i na březích Temže

„Je všechno prostřeno? Benediktinka pro biskupa? Sherry-brandy pro sira Henryho? Bílé víno? Sýr? Keksy? A med? Jeho Excelence má ráda med — potravu poustevníků. Med není?“ Lady Hintonová zazvonila.

Vstoupila dívka, červenolící Skotka v šedých šatech, v bílé naškrobené zástěrce a s bílým krajkovým čepečkem, z něhož jí vykukovaly kadeře hustých kaštanových vlasů. Mary držela v rukou křišťálovou misku s medem.

„Zase jste zapomněla na med, Mary?“

Mary položila mlčky misku na stůl a neslyšně odešla. Hintonová ji doprovodila očima a přenesla pohled na bledou tvář své neteře.

„Proč sis dala ostříhat vlasy, Ellen?“

Dívka se dotkla štíhlými bílými prsty s dlouhými, jasně růžovými nehty svých popelavých vlasů, splývajících podél tváří v stejnoměrných vlnách účesu a tiše pravila: „Sir Henry…“

„Samozřejmě!“ pronesla s nelibostí stará lady. „Podej mi» nebe «a vezmi si knihu.“

Lady Hintonová vyšívala už pět měsíců hedvábím a zlatem květiny a cherubíny na „nebi“ na oltář kostela, jehož představeným byl biskup Job Wheeler — zpovědník lady, její starý přítel a rádce.

„Kolik je hodin?“

„Za pět minut pět.“

„Cti, Ellen.“

Neteř otevřela nazdařbůh svazek Dickense: „,Teprve tehdy pociťují šťastný stav laskavého přátelství a vzájemné náklonnosti, které jsou pramenem té nejčistší neposkvrněné blaženosti…«“

„V Hyde Parku je zřejmě opět nějaké shromáždění,“ přerušila čtení lady Hintonová naslouchajíc. Zavrtěla hlavou a tak těžce vzdychla, že se jí ňadra pod fialovými hedvábnými šaty zavlnila, až se jejich nabírání dotklo dvojité brady.

Hned poté lady Hintonová zarputile zabodla jehlu do cherubínova oka a hluboce se zamyslila.“

Kolik let už se potýká, beznadějně potýká s časem! Zprvu s každým novým funtem váhy svého tučného těla, s každou novou vráskou na obličeji — zbytečně nepřežila tři muže a nenahromadila ve svých silných rukou trojí jmění — a potom s tím novým, co vtrhlo do politického, společenského i soukromého života, až po ty podle nejnovější módy ostříhané vlasy a neslušné obleky Elleniny.

Za zlatý věk pokládala lady Hintonová dobrou starou Anglii z dob královny Viktorie, jíž byla trochu podobná a kterou se snažila napodobovat.

Svou starou vilu ve West-Endu proti Hyde Parku proměnila lady Hintonová v hrad — „můj dům — můj hrad“ — v němž chtěla přečkat nápor doby. Dvacáté století se nesmělo dostat dál než ke vchodu. Zde všechno patřilo do časů dědů a pradědů, počínaje těžkým nábytkem a způsobem života a etiketou konče.

Lady Hintonová dokonce ani v létě neotevírala neprodyšně uzavřená dvojitá okna a nařizovala zatáhnout na oknech těžké záclony, aby neviděla davy vzrušených lidí, mířících do Hyde Parku — oblíbeného místa pro různá shromáždění. Hlasy a písně, hluk a někdy i suchý praskot výstřelů však pronikaly silnými zdmi. V jejích konzervárnách — dědictví po druhém muži — stávkovali dělníci a ona musela vést nepříjemné rozmluvy s ředitelem. Pořádala-li „five o clock“, nebyly rozmluvy o politice dovoleny, nepatřily k dobrému tónu. Nicméně však vzplanuly při tomto obřadném popíjení čaje často.

Nová doba se blížila a obkličovala postupně vilu, skrytou za mříží, pod starými kaštany a jilmy.

Vnikala sem s hlukem ulice, zneklidňujícími rozhovory, příšernými novinkami… Ani staří sluhové, ani silné zdi, ani dvojitá okna, ani záclony nezachraňovaly před náporem času.

U lady Hintonové propukala skutečná mánie pronásledování. A pronásledovatelem, nepřítelem, vrahem byl čas…

„Tak čti, Ellen.“

V čtení však už pokračovat nemohly. Hodiny pomalu, tlumeně odbily pět a jejich údery jako by doléhaly ze vzdálené věže.

Ve dveřích se neslyšně objevil starý lokaj v šedé livreji s prýmky. Zastřeným stařeckým hlasem uctivě hlásil: „Doktor mister Thecker.“

Lady Hintonová se zamračila. Každý čtvrtek — den five o clocku — měl domácí lékař přijít ve čtyři hodiny čtyřicet pět minut, aby večerní návštěvu skončil do příchodu hostí. Dnes se doktor opozdil o celých patnáct minut.

„Ať vejde.“

Ve dveřích se objevila nakrátko ostříhaná hlava s šedivějícími spánky, načež se pomalu protáhla celá postava doktora — v černém, upjatém tříčtvrtečním kabátu… Tříčtvrteční kabát místo tradičního večerního smokingu! Lady Hintonová odpouštěla takový prohřešek proti etiketě Theckerovi pouze proto, že to byl „člověk z jiných kruhů“, přitom cizinec, výtečný lékař, „oběť a uprchlík před dobou“.

Ve vlasti se nepohodl s „duchem nové doby“, který tam prohlašovali za „opravdového ducha starých časů“.

Theckerův obličej byl rozpačitý a radostně vzrušený. S příkladnou jistotou prošel vzdálenost od dveří ke křeslu, které vypadalo jako trůn, pozdravil lady Hintonovou uctivou poklonou a opatrně, jako křehkou drahocennost, vzal tlustou ruku pacientky, aby nahmatal tep.

„Slyšela jsem, že lékaři vynikají přesností, a zvláště němečtí!“ řekla rozvláčně lady Hintonová.

„…Šedesát šest… šedesát sedm…“ počítal Thecker údery tepu, dívaje se na vteřinovou ručičku kapesních hodinek. „Tep normální.

Promiňte, lady. Zdržely mě domácí okolnosti. Moje žena… porodila.

Chlapečka,“ Theckerovi zaplanuly oči radostí.

„Blahopřeji,“ řekla lady Hintonová přidušeně. „Byl u ní lékař?

Vaše žena měla tedy dva lékaře. A mě málem chytil jaterní záchvat… Lékařská etiketa mi byla vždycky nepochopitelná.“

Thecker přešlapoval z nohy na nohu. V duchu zuřil, ovládal se však, když si vzpomněl na novorozeně: nové otcovské povinnosti, nová zodpovědnost…

Thecker položil pacientce několik otázek a chtěl se vzdálit. Lady Hintonová však už měla přichystánu ženskou mstu: „Doufám, doktore, že neodmítnete zůstat na five o clock?

Přijdou moji staří přátelé,“ řekla s úsměvem pohostinná paní domu.

Thecker krátce vzdychl, uklonil se a sedl si na židli tváře se, jako by to bylo řeřavé uhlí. Rozhostilo se mlčení.

Aby přerušil tíživou pauzu, zajatec záludného pohostinství spustil: „Ceti jsem v novinách, že jednou v londýnské ekonomické škole vystoupil známý spisovatel. Oslovil posluchače takto:»Mnozí z mladých lidí, kteří tu sedí, budou zabiti, jiní udušeni plyny, ostatní zemřou hlady. Blíží se světová katastrofa. Civilizace hyne a není východiska. Nezbývá než postavit si archu jako Noe…«„Lady Hintonová pustila vyšívání do klína. Zbledla a v očích jí bleskl hněv.

„Ušetřte nervy své pacientky, mister Thecker!“ Vstoupil sluha.

„Jeho jasnost baron Maréchal de Terlonge a Jeho Excelence komerční rada mister Stormer.“

Nelibost na tváři lady Hintonové byla vystřídána obvyklou maskou laskavosti.

Vstoupil Maréchal de Terlonge, francouzský bankéř s temnou minulostí, který ve válce zbohatl a koupil si titul barona. Bylo mu k padesátce, vypadal však jako dokonalá ruina. S ním se objevil širokoramenný, silný stařec s tváří červenou jako řezník.

Baron se dobelhal ke křeslu, políbil lady ruku a se značným koktáním pravil: „Ddovolte mi, eeee… abych vám pppředstavil svého společníka a přítele mistera St… St… St…“

„Stormer!“ vybuchl tlouštík, podávaje paní domu, která sebou trhla, roztažené tlusté prsty.

„Jeho Excelence pan biskup!“ ohlásil lokaj.

Vstoupil biskup Job Wheeler, zdravý muž silnější postavy s ušlechtilou ruměnou tváří. Jeho rozzářené oči a šťavnaté rty se usmívaly.

Hned za biskupem se objevil profesor filosofie Schnierer.

Nechápavě se rozhlédl, jako by se sem dostal omylem, usmál se jako dítě, které poznalo známé tváře, vztáhl obě ruce a zamířil k lady Hintonové.

Když si vyměnili pozdravy, usedli všichni k čajovému stolku. V tom okamžiku se před hlavním vchodem ozvalo hlasité zahoukám automobilu. Lady Hintonová se nespokojeně zamračila — „nejpozději ze všech!..“ — a Ellen nepatrně zrudla. Poznala klakson Blottonova automobilu.

Během dvou minut vcházel už lord Blotton do salónu v černém smokingu, v moderní vestě a vázance, blýskaje monoklem. Byl navoněný, hladce oholený. „Nepřišel jsem pozdě? Buďte zdráva, tetičko!“ oslovoval tak lady Hintonovou, která byla jeho vzdálenou příbuznou.

Jakmile si všichni sedli ke stolu, zavedla lady řeč na oblíbené téma o úpadku mravů, o zkaženosti mládeže, o současných knihách, „které nelze dát do rukou dobře vychované dívce“, o nedostatku patřičné úcty k autoritám a starším…

„Povězte mi, drahý barone,“ obrátila se na bankéře, „„slyšela jsem, že jste k nám přijel dobývat anglické zlato? Chcete vyčerpat naši zlatou pánev?“

Bankéř zkřivil obličej.

„E… e… e… na to jsem ppříliš sslabé čerpadlo, lady. Sse stejným úspěchem bych mohl vyčerpat Atlantický oceán.“

Lady Hintonová nerada přijímala tohoto kariéristu ve svém domě, avšak na naléhání svého právního poradce Smiggerse, který spravoval její záležitosti a jednal s bankéřem o důležitých věcech, se k němu chovala vlídně.

Lady Hintonová jakožto pohostinná paní domu nezapomněla ani na starého filosofa.

„A kdepak máte vaši rozkošnou dceru, mister Schnierere?“

„Jak? Co?“ zeptal se profesor, jako by se právě probouzel ze sna.

„Amelie? Ano. Je na fotbalovém zápase! Jakže? Fotbal! Ano!“

Pohroužil se znovu do svého obvyklého zahloubaného stavu.

„Je mi velice líto,“ protáhla lady, přestože byla v duchu ráda; dávala přednost mužské společnosti, a kromě toho ji na Amelii mnohé popuzovalo.

„Doktor Thecker mi vypravoval hrozné věci,“ pokračovala, obracejíc se už ke všem a dívajíc se úkosem na Theckera, „o tom, jak jeden náš významný spisovatel předpovídal zánik civilizace. Cožpak je to možné?“

Thecker seděl jako na jehlách. Myslel na svou ženu a novorozeně a ustavičně přemýšlel o tom, jak by vstal, odporoučel se a odešel, neodhodlal se však k tomu.

Když Schnierer zaslechl své oblíbené téma, proměnil se nenadále ze zahloubaného Buddhy v plamenného řečníka.

„Zánik civilizace!“ zvolal, blýskaje očima a zvyšuje hlas pokračoval: „Ano, civilizace zaniká! Je předurčena k zániku a hubí ji stroj, ta železná nestvůra. Pán země se stává otrokem stroje. Nutí nás, všechny bez výjimky, ať to víme a chceme nebo ne, jít po své cestě.

Zběsile se ženoucí vůz vleče za sebou poraženého vítěze, dokud nezahyne… Lidské bytosti, které je tak pečlivě pěstovaly, se probudily a octly se v obklíčení nové rasy divokých a nebezpečných zvířat, která jim vládnou…“

Schnierer už nemluvil, ale ječel, mávaje svraštělou pěstí: „Musíme ještě více zkrotit vědu, zastavit racionalizaci, umlčet techniku, potlačit vynálezy, jinak je zánik civilizace i náš zánik nevyhnutelný… Ještě šálek čaje, silnějšího, dovolíte-li,“ skončil náhle.

Ellen nalévala mlčky čaj, pokukujíc nenápadně po ženichovi.

Toho však více zajímaly likéry, doléval horlivě biskupovi, jehož tvář zářila pozemskou blažeností.

„Mm… mmáte pravdu, profesore,“ namítl bankéř, „techniku je třeba držet pevně na uzdě. Civilizaci však neohrožují jenom ssss… stroje. Existují daleko nebezpečnější, zákeřnější a nemilosrdnější zvířata…“

„Komunisti!“ vykřikla lady Hintonová.

Jako by sem zavanul listopadový chlad, ačkoliv byl srpen.

Společnost u stolu zneklidněla. Všichni začali mluvit najednou a v mžiku zapomněli na etiketu. Tváře byly plny nenávisti, hněvu a strachu. Slovo bylo proneseno. Jméno společné nemoci, která ve všech hlodala, kalila a otravovala radost ze života a vyvolávala hrůzné sny, bylo vyřčeno…

Každý spěchal ulevit své duši, vypovědět to, čím už dávno překypovalo jeho srdce. Každý mluvil jinak, ale o jednom a tomtéž: o prokletých komunistech, ničitelích kultury a civilizace, fanaticích.

Hovořilo se tu o všem: o revolucích ve třech státech, o „znárodnění žen“, o Kominterně, o dumpingu, o boření kostelů, o hladu…

Společnost. lady Hintonové nebyla dosud nikdy tak jednomyslná, tak upřímná ve vyjadřování citů a myšlenek. Nikdy nezněla u stolu tak harmonicky symfonie nenávisti a zvířecího strachu před brzkou revolucí.

„Rudá zvěř“ — což nevyhrožují lady Hintonové, že jí vezmou vše: titul, moc, postavení, bohatství?

Jejich agitátoři demoralizují Kristovo stádo a vyhrožují, že chrámy boží zpustnou a biskup Job Wheeler že zemře hlady.

A filosof Schnierer — co jiného kromě nenávisti mohl pociťovat k ochráncům techniky a nadšencům industrializace, kteří přinutili stroje, aby jim sloužily, ty stroje, které vlastními zuby rvou lidské bytosti a svými ozubenými koly hrozí rozdrtit současnou kulturu“!..

Když vzrušení poněkud opadlo, lady Hintonová se ujala slova.

„Obětovala jsem nedávno pro boj s nimi dvě stě tisíc liber, ale to je samozřejmě málo. Každý z nás musí pochopit, že je lepší zříci se části svého majetku teď, dokud není pozdě, než ztratit vše.“

„Četl jsem o» Noemově arše «a soudím, že spisovatel klade nanejvýš důležitou otázku právě včas,“ řekl Henry, namotávaje si na prst stužku s monoklem a zase ji odmotávaje. „Když v řadě zemí vítězí revoluce, odcházejí sice poražení ze scény a jako nejzazší prostředek hledají záchranu v útěku. Kam však utíkat? Je na čase o tom uvažovat.“

„Nepokládejte má slova,“ řekl baron, „za předčasné kapitulantství, paniku, nevíru ve vítězství. Se vzbouřenci budeme bojovat všemi způsoby na život a na smrt. Úspěch mi však připadá problematický. Už teď máme starosti, do čeho bychom investovali náš kapitál, kde je největší záruka, že bude v bezpečí. Může však nastat chvíle — a dříve než se to mnohým zdá — kdy bude třeba myslet už ne tolik na kapitál jako na sebe sama.“

„A lidé budou pobíhat sem a tam jako v domě zachváceném plamenem,“ oživl znovu v Schniererovi prorok. „Budou pobíhat sem a tam a všude se setkají se zhoubným, všepohlcujícím plamenem, nezkrotným a nevyhnutelným jako osud. A nezachrání před ním ani stráže, ani železné mříže, ani silné zdi. Vše zahyne. Vše se promění v popel. I my zahyneme.“ A Schnierer skončil se zavřeštěním: „A kdo je vinen? Stroje! Proletáři! Oni! Ještě šálek silnějšího čaje, jestli dovolíte.“

„Začali stávkami a skončí revolucí,“ podotkl bankéř.

„Však unikneme kalichu tomuto!“ zvolal biskup, zatvářil se pobožně a pokřižoval se. „Tady je skutečně nutno přemýšlet o jakési… arše, v níž by se s boží pomocí mohli schovat spravedliví — výkvět naší civilizace a kultury. Což nám nevnukl tuto myšlenku sám milosrdný pán jako za dob Noemových?“

„Postavit takový Titanic — archu podle dnešních měřítek, vybavenou posledními vymoženostmi techniky?“ zeptal se ironicky Henry. „No a co dál? Kampak s ní zamíříte? K jižním mořím? K neobydlenému ostrovu, zapadlému v oceánu a nezanesenému ani na mapě? Nesmysl, na mapě světa není už bílých skvrn. Takové ostrovy téměř neexistují. A jestliže existují, brzy budou objeveny. Stavba» archy «a její vyplutí nemohou zůstat nepovšimnuty. Najdou nás, dohoní a rozmáčknou jako červy i s» archou«. A kde je nakonec záruka, že se ji podaří dostavět?“

Rozhostilo se mlčení.

„Což není východiska?“ zeptala se lady Hintonová.

„Pročpak ne? Východisko je, a ne špatné, jak se mi zdá,“ odpověděl klidně Henry. „Vy jste na příklad, pane profesore filosofie, spílal technice a z vašeho stanoviska máte samozřejmě pravdu. Tato technika vám však zároveň může poskytnout východisko, otevřít cestu k záchraně. Přinutíme techniku, aby nám prokázala tuto poslední službu a pak nebudu nic namítat, bude-li zničena, k vašemu potěšení, profesore.“

Všichni posluchači zbystřili pozornost. Henry spokojen účinkem svých slov, se na chvíli odmlčel a pak pomalu pokračoval: „,Archa «nemůže zachránit všechny příslušníky naší třídy a vrstvy, nýbrž pouze nevelkou skupinu» vyvolených«…»Kdo se může spasiti, nechť se spasí«, stojí myslím v Písmě, že lorde biskupe? A tak tedy» archa «může a musí být postavena. Musí to však být zvláštní»archa«, která by nás odnesla co nejdále od této neklidné planety — no, třeba jen na čas, dokud nebezpečí nepomine. Zřejmě však… navždy… A co nejdříve…“

Posluchači se zklamaně zvrátili na opěradla židlí, ale biskup, který považoval slova Henryho za obratný manévr, jak odvrátit všeobecnou pozornost od chmurných myšlenek, shodil pobožnou masku, zatvářil se dobrosrdečně a rozesmál se.

„Velkolepé! Archa, plující po vlnách éteru. Znamenité!“

„Ano, po vlnách éteru,“ odpověděl vážně Henry.

„To mohlo napadnout jenom Henryho!“ zvolala ctihodná lady tónem pro něho ne příliš lichotivým.

„Mě až na posledním místě, tetičko. Přiznávám se, že se v technice moc nevyznám. Víte však, dámy a pánové, že mým koníčkem jsou v poslední době lety do stratosféry, jimiž se zabývám spolu se svým přítelem inženýrem, významným teoretikem astronautiky a talentovaným konstruktérem Leo Zanderem. Jdu právě od něho… A kdybyste znali jeho práce, jeho výsledky…

„To je ale přece chiméra!“

„Fantazie!“

„A jak budeme dýchat?“

„A čím se budeme živit? Éterem?“

„Zmrzneme za úžasné zimy, která nás zničí právě tak rychle a jistě, jako to udělá komunismus.“

„Chce nás poslat předčasně do nebe!“

„A vy sám poletíte?“ Ozvaly se výkřiky, žerty, smích.

„Dámy a pánové,“ nevzdával se Henry, „vaše otázky a výkřiky svědčí, mírně řečeno, o vaší naprosté neznalosti věci. Ujišťuji vás, kdybyste…“

Neposlouchali ho však. Nervové napětí povolilo. Společnost se rozveselila. Dokonce Schnierer opustil svou chmurnou soustředěnost a prohlásil, že na tomto světě existují mimo čaj a hrozné stroje ještě neobyčejně chutné tekutiny, uzavřené v rozkošných lahvičkách, zatím co biskup zrudl více než obvykle a smál se hlasitěji, než příslušelo jeho hodnosti.

Lady Hintonová byla spokojena a Henryho, který jí chtě nechtě prokázal službu, vzala už na milost.

„Nebudeme myslet na chmurné věci, pánové,“ pravila. „Bůh je milosrdný, náš národ moudrý, vláda je ve spolehlivých rukách a doufám, že se nebudeme muset uchylovat k vzducholodím a hledat záchranu v podobném útěku. Proč neochutnáte tenhle likér, barone?“

Henryho znechutil nezdar, který utrpěl v propagandě astronautiky.

Počítal s tím, že dostane několik šeků na pokračování Zanderových pokusů.

Lady Hintonové se zdálo, že se jí podařilo jako zkušenému kapitánovi vyplout z pásma nejukrutnější bouře, když se najednou přihnala nová: Stormer, který po celý večer mlčel, zahřměl svým hromovým hlasem tak, že Hintonové upadla čajová lžička.

„A já vás ujišťuji, sire,“ obrátil se na Blottona, „že se v Jižních mořích ještě najde nejedna desítka neobjevených ostrovů. Znám Tichý oceán dobře. V jeho jihovýchodní části, daleko od velkých oceánských cest, se ještě teď dá najít tiché útočiště — ostrov, který není zanesen ani na jedné mapě. Ale…Já jsem obchodník, člověk činu, nemám sklon k panice a hysterii. Avšak bylo by hloupé zavírat očí před skutečností. Žijeme na sopce. Ano. A ďábelskou rychlostí,“

Hintonová se zachvěla, „se řítíme do propasti. Nebudu vyjmenovávat poslední události, všichni je znáte. Musíme být připraveni na to nejhorší. Ano.“ Každé jeho» ano «hřmělo jako úder hromu.

„Nemluvím o hloupé póze stoika. Baron má pravdu. Musíme se rvát, ale zároveň připravovat cesty k ústupu, dokud máme ještě volné ruce, dokud máme kapitál.

Postavit obrovskou loď. Takovou» Noemovu archu «dlouhou tři sta metrů s výtlakem 85-100 tisíc tun. Loď mechanizovanou natolik, aby bylo možno se obejít s co nejmenší posádkou, skládající se z mladých lidí privilegovaných tříd. Ani z jednoho proletáře, protože jsou všichni našimi zjevnými nebo tajnými nepřáteli. Ano. Jak dlouho potrvají války a revoluce? Čtyři pět let? Můžeme si vzít potraviny na šest, na osm let. Nemluvě už o doplnění zásob rybolovem a lovem na osamělých ostrovech. A přečkáme to.

Můžeme si tak zachovat život, když už ne kapitál. Navrhuji, abychom neprodleně zorganizovali společnost pro stavbu» Noemovy archy«. Členy této společnosti budou samozřejmě pouze vyvolení a celá věc bude chována v nejpřísnější tajnosti. Vždyť můj projekt nevylučuje váš, sire,“ obrátil se Stromer k Blottonovi a upřel na něho svůj červený obličej s vypoulenýma račíma očima. „Souhlasím s tím, že náš plovoucí ostrov mohou naši nepřátelé přece jen objevit. V astronautice se bohužel naprosto nevyznám. Je-li to však uskutečnitelné, pročpak bychom se nepřipravili na krajní případ a na poslední skok — do nebeských propastí? Prokážete mi tu laskavost, sire, a seznámíte mě s vaším vynálezcem? Přesvědčí-li mě o tom, že astronautika není chiméra, složím první svůj podíl.“

„Vvvy oopravdu vvěříte v astronautiků a jste oochoten vvvložit do této věci k… k… kapitál?“ zeptal se Maréchal Stormera, když se vraceli od lady Hintonové.

„Věřím! Ano!“ vyštěkl Stormer. „Jsme oba obchodníci, barone, a mohu s vámi mluvit otevřeně,“ pokračoval tišeji.

„Věřím v astronautiků právě tak pevně jako v zlaté doly na Temži. Tak.“

„Poslouchejte. Kdyby Temže protékala tisíce kilometrů od Londýna, exotickou zemí, uvěřily by ve zlaté doly na Temži tisíce.

Pamatujete se na mé stříbrné doly v Novém Zélandu, nebo na mou» australskou naftu?«Nadělal jsem si z nich milióny a zatím existovaly jedině v představě akcionářů. Chápete teď, že i na Temži mohou být zlaté doly, které nás obohatí?“

Auto se otřáslo, jako by se přehnali po dřevěném mostě. Šofér se otočil.

To se smál mister Stormer.

„Situace je opravdu nanejvýš vážná,“ pokračoval tišeji a vlídněji.

„Je vám známo, co prožíváme. Ve třech zemích jsou už u moci komunisté. Každý den přináší zprávy o nových sebevraždách.

Nedávno Smith, Milton… po nich Scuarfas, teď Siddors, Ubbington… Skutečná epidemie. Hrozné krize bývaly i dříve, ale život si mnoho lidí nebralo. Proč? Protože věřili, že po krizi nastane zase období rozkvětu. Teď tato víra neexistuje. Kdo přišel na mizinu, tak přišel na mizinu navždy. Nemám pravdu?“

„Vvv…“

„Tak vypadá situace a nálada. Revoluce a zkáza, nevyhnutelné jako smrt, nás všechny střeží. Nevyhnutelná záhuba.“

Stormer se odmlčel, aby si oddechl.

„K…k…kap…kap…“

Stormer nečekal, až se mu podaří se vyjádřit a znovu zahřměl: „Člověk je zoufalý, vyčerpaný, vysílený. Člověk už sahá po revolveru. A vtom přichází náš agent a říká:»Můžeme vás zachránit.

Zachovat alespoň váš život. Zajistíme vám tiché útočiště, kam se vaši nepřátelé nedostanou a kde můžete dožívat svůj život v kruhu svých blízkých, obklopeni obvyklým komfortem. Ano, bude vás to stát milióny. Co však budou platit tyto milióny zítra? Zítra se můžete probudit jako chudák a budete mít odříznuty všechny cesty k ústupu, k útěku, k záchraně…«Kolik se najde takových, kteří náš návrh zamítnou? Na příklad lady Hintonová. Ještě dva tři politické krachy, které na sebe nedají dlouho čekat a z tohoto peněžního žoku se nám posypou do rukou libry sterlingů. Budeme stavět» Noemovu archu«. Budeme stavět astroplán, desítky takových astroplánů, a nebudeme se ani dost málo starat o to, poletí-li nebo ne. Celou věc povedeme a budeme disponovat obrovskými prostředky. Konspirace zjednodušuje účtování. Člověk nemusí mít přece ani za mák smysl pro obchod, aby ocenil veškeré výhody tohoto podniku. Doufám, že jste mi teď zcela porozuměl, co to znamená objevit zlaté doly na Temži?“

Maréchal de Terlonge rozčilením dlouho supěl, frkal a konečně ze sebe vypravil: „E-e-e-e… mmmáte nnnaprosto pravdu!“

Tak se v mlhavém londýnském večeru ve tmě limusiny rodila nová akciová společnost, stvrzená krátkým, pevným stiskem ruky.

III O užitečnosti rovníku

Hans Finger stál u okna kabiny. Jeho vlnité světlé vlasy a obličej na slunci planuly. Pohvizdoval si veselý pochod, udávaje takt nohou a rukou. Finger prožíval nadšení prvního letu stratoplánem.

„Život je po čertech zajímavý film, když čas a události letí jako tento stratoplán“… Hans stále zrychloval tempo pochodu… Kdyby tak bylo možné pustit ještě rychleji film života! Chytit čas za pačesy, aby se všechny hodinové ručičky začaly otáčet rychleji než vteřinové, aby listy na kalendáři opadávaly jako podzimní listí za bouře a samo slunce aby plulo po obzoru jako kometa…

Hans najednou zavrávoral, udeřil se hlavou o tenkou stěnu a vykřikl. Nebo byl také jako nějaký utopistický hrdina obdařen schopností dělat zázraky?… Slunce opsalo na nebi oblouk a schovalo se za okenním rámem.

Hans se poškrabal na zátylku, sedl si do měkkého křesla a zasmál se.

„No samozřejmě, to udělal stratoplán prudkou zatáčku. Ano, letíme třetí rychlostí, je třeba držet se jaksepatří.“ Hans se zamyslil.

Má-li být upřímný, nemohl si stěžovat na jednotvárný život.

Volby, stávky, pouliční demonstrace… Hans stačil všechno: rozhazoval se střechy ilegální letáky, kladl je do telefonních seznamů v telefonních budkách, dokázal jako stovky jeho soudruhů psát „mohykánům“ před nosem na zdi domů a na projíždějící kryté vozy protivládní nápisy, sháněl zprávy pro ilegální noviny, vypouštěl dětské balónky s proklamacemi, vztyčoval v noci na kostelních věžích rudé prapory, prodával v divadle programy a přidával k nim letáky, vynalézal desítky způsobů agitace, prchal před pronásledováním, skrýval se, převlékal se, dokonce se i maskoval a znovu vyváděl takové kousky, z nichž nepřátelé zelenali, dělníci se smáli a političtí vládcové zuřili…

Winkler zatelefonoval. Zorganizovali Zanderův útěk. Převeselý záběr, elegantní oblek „jako opravdový Angličan“. Kupé první třídy.

K švýcarské hranici autem. Pohraniční pásmo. Noc, bouře… Pátrání po soudruzích, na něž měl Winkler dopis. Bloudění… Převoz přes řeku. Neklid. Přestřelka…

Švýcarsko. Hory v okolí Wewe. Menší domek „chalet“ uprostřed jedlí, modřínů, alpských cedrů. Sníh. Osvěžující horský ledový vzduch, prosycený vůní jehličí. Práce v dílně. Zhotovení modelu astroplánu podle nákresů. Studium. Boj s integrály a diferenciály. Ve volných chvílích — lyže, vycházky po horách… Příjezd Bottona s velkými novinkami. Objednávka velkého osobního astroplánu.

Odjezd Blottona, Zandera a Winklera do jakéhosi neznámého „Stormer-city“…

Hans dostává nové úkoly: opatřit a převzít v různých evropských a amerických městech ocel nejlepší jakosti. Neustálé cesty. Je to zajímavé. Ale… Ale práce komisionáře Hansovi nesedí. Posílá Winklerovi zoufalé dopisy.

Konečně se nad ním Winkler slitoval. Přijel do Evropy, aby některé nákupy vykonal osobně a vzal Hanse s sebou.

A nyní tedy letí do toho tajemného Stormer-city. Letí i Blotton, který první poletí do stratosféry v raketě určené pro jednoho. Tu čest nechtěl nikomu postoupit.

Hans se dívá do okna. Nebe má v této výši břidlicovou barvu.

Slunce je oslnivě bílé.

Ale co se děje dole? Zahnutý, tmavě modrý štít oceánu.

Na něm oslnivě jasný kroužek — odraz slunečního kotouče.

Velkolepý, zázračný let. Neuvěřitelný skok. Od západních břehů Evropy na jihozápad, přes Atlantický oceán k Jižní Americe.

Stratoplán přeletěl celý kontinent od jednoho konce ke druhému nad oblastí řeky Amazonky, převalil se přes Andy, opsal široký polokruh nad pobřežím Tichého oceánu a teď míří k témže Andám z jihozápadu. Tamhle se rýsují na obzoru jako nepatrný zoubek…

„Uf!“ Hans znovu zahvízdal pochod.

„Copak ses dal do hvízdání?“ říká Winkler ze sousední kabiny.

„Nádherně letíme,“ odpověděl Hans, a zamířil k Winklerovi.

„V aeropláně by sis tak nezahvízdal!“ říká Winkler. Sedí u stolku a prohlíží si cosi ve svém zápisníku, pobafávaje z nerozlučné dýmky.

„Neumím hvízdat jenom ve vode,“ odpověděl Hans. „Ale v letadle — podle libosti.“

„Efekt je týž jako ve vodě — motor tlumí.“

„To je pravda,“ souhlasil Hans. „Tady je naprosté ticho. Jako kdyby člověk letěl v balóně. Ani výbuchy není slyšet.“

„Letíme rychleji než zvuk, proto není nic slyšet.“

„Rychleji než třista čtyřicet metrů za vteřinu?“

„Čtyřista. Zpomalujeme let a klesáme. Jsme pouze patnáct kilometrů vysoko.“

„Tady však musí být teplota značně nižší než na povrchu zemském, rychlost zvuku se zmenšuje s poklesem teploty.“

Winkler na znamení souhlasu přikývl.

„Při nule dosahujeme až tří set třiceti dvou metrů za vteřinu. Teď už je motor pravděpodobně vypnut.“

„A jaký je dostup?“

„Dvacet — dvacet dva kilometry. To je nejvýhodnější výška, když se člověk nehoní za rekordní rychlostí.“

„Bleší start. Dvě stě tři sta kilometrů — to je ono! Pět set šest set — to je skutečná výška!“ ozval se hlas třetího cestujícího.

Pokuřuje egyptskou cigaretu, přistoupil k Winklerově křeslu Henry Blotton. Lord měl na sobě teplou světle hnědou sportovní kombinézu, přestože toho nebylo vůbec zapotřebí, protože kabina stratoplánu byla dobře vytápěna elektřinou a zásobována čistým vzduchem. Bylo v ní teplo, útulno, pohodlno jako v kupé Pullmanova vagónu.

„Nositelé výškových rekordů na aeroplánech se proti nám pochopitelně hrabali v prachu. Pro všechny ty Saunders-Walkyry, Furman-Supergoliáše a Junkersy bylo dvanáct patnáct tisíc metrů už skoro maximální výškou. Badatelé ve stratosféře vzlétali trochu výš.

Vzlétali však na aerostatech. Četl jsem nedávno v Times…“

Blotton si osedlal svého oblíbeného koníčka a začal nekonečný rozhovor o výškových rekordech, o soupeřích, kteří mu mohou upřít jeho vavříny, o tom, jaké naděje na vítězství mají rekordmanové jako on.

„Vydáte se na meziplanetární cestu a ihned porazíte všechny své soupeře,“ řekl Winkler. Blotton tuto ironii nepochopil.

„Ano, ale… obávám se, že o tom Times nebudou psát a moji soupeři se o novém rekordu jednoduše nedoví,“ odpověděl melancholicky.

Stratoplán klesal a zpomaloval let. Hory na obzoru rostly, tmavá barva nebe bledla, modrala, hvězdy jedna po druhé hasly jako za svítání.

Hluboko dole, při úpatí hor, se jako jasně zelený oceán rozlila divoká tropická vegetace.

„Andy, jihoamerické pokračování Kordiller,“ řekl Winkler. „Za nimi je pustá nížina a dále Skalisté hory. Republika Ecuador.“

„Úžasné! Na to se těžko zvyká. Jaká rychlost, jaké vítězství nad prostorem!“ zvolal Finger a prožíval znovu celý let. Evropa je jako velká mapa. Sytě modrá hladina Atlantického oceánu… Zprava — Azorské ostrovy, zleva ostrovy Zeleného mysu, které jsou sotva rozeznatelné i velkým námořním dalekohledem. Jižní Amerika…

Povodí Amazonky s jejími přítoky, které vypadají jako větve stromu… Polokruh» atmosférických poruch «nad Tichým oceánem, a opět břehy Jižní Ameriky — už západní.“

„Ba, není to špatný způsob, jak se naučit zeměpisu. Je to lepší než naše školní učebnice a mapy,“ řekl Henry. „Ale rychlost je želví. Něco jiného je kosmický let!“

„Kosmický let! Želví rychlost!“ pokračoval Winkler Blottonovým tónem. „Co znamená nějakých dvanáct osmnáct kilometrů letu za vteřinu proti třeba třiceti kilometrům letu Země? A hvězdné mlhoviny! Některé letí obrovskou rychlostí.“

„A to?“ zeptal se Blotton.

„Průměrná rychlost je asi tisíc kilometrů za vteřinu. Jsou ale i výjimky. Podle nejnovějších zpráv letí mlhovina Velký vůz č. 24 rychlostí 11.700 kilometrů za vteřinu, Lev č. 1 téměř dvacet tisíc kilometrů.“

„Ano, taková rychlost se mi líbí. Ale nesmějte se, drahý Winklere. Moc se v těch věcech nevyznám, ale náš přítel Leo Zander mi říkal, že až plně zvládneme radioaktivní energii, budeme moci dosáhnout i rychlosti světla.“

„Běda, i rychlostí světla budete muset k nejbližší hvězdě letět čtyři roky a čtyři měsíce. A k ostatním sluncím-hvězdám, které pokládáme ve světovém prostoru za své»sousedy«, 10–15 let. Pouze několik desítek hvězd je od nás tak blízko. K ostatním bychom museli letět stovky a tisíce let. Po měsíce, léta, desítky let by vás obklopovala nekonečná poušť. Veškerý pojem času zmizí.“

„Která hvězda je slunci nejblíž?“ zeptal se Blotton.

„Alfa Centauri. Pouze asi čtyřicet trilionů kilometrů.“

„Čtyři roky a něco — to není tak moc.“

Lord Henry se odmlčel a pak se vrátil k pozemským záležitostem.

„A proč vlastně bylo pro start zvoleno tohle divoké a pusté místo?“

„Právě proto, že je divoké, pusté, liduprázdné. To je přání akcionářů vaší divoké společnosti» Noemova archa«. Konspirace.“

„Pustých míst je však na zeměkouli spousta — třeba Jižní pól.

Tam by nám nikdo nepřekážel, ani všudypřítomní reportéři. Proč právě tady? Chtěl bych vědět, co volbu určovalo.“

„Byly k tomu zvláštní důležité důvody,“ odpověděl“ vážně Winkler. „Právě tady jsou nejpříznivější podmínky pro start. Víte snad, že raketa musí při odpoutání od země prorazit dvojitý pancéř: atmosféry a zemské přitažlivosti. Největší přitažlivost je na pólech, nejmenší na rovníku, protože Země je k rovníku poněkud sploštělá.

Mimo to je ještě na pólech nejmenší a na rovníku největší odstředivý efekt. Proto je na rovníku minimální pancéř přitažlivosti.“

„A jaký je rozdíl ve váze.“

„Na rovníku váží tělo o dvousetinu méně než na pólu.“

„Jenom?“ řekl zklamaně Blotton.

„Ano, jenom. Díky odstředivému efektu a» vydutí«zeměkoule u rovníku tu těla váží o půl procenta míň než u pólů. Ve skutečnosti to je však málo. Ale pro raketu má význam i takové snížení váhy, protože znamená značné úspory pohonné látky. Takže v našem podniku je i půl procenta váhy velkou veličinou.“

„Dobře. Rovník. Souhlasím. Ale proč právě tohle místo na rovníku?“

„Abych mohl odpovědět na tuto otázku, budeme si muset pohovořit už o jiném pancéři — o atmosféře. Vzduch, který okem nevidíme, je téměř nepřekročitelnou překážkou pro rychle se pohybující těleso. Čím je pohyb rychlejší, tím je více odporu. Při hodně velkých rychlostech je odpor vzduchu skoro stejně velký jako odpor tvrdého tělesa — skutečného ocelového pancéře. To není jen obrazný výraz. Meteory, kameny padající z nebe, se pohybují kosmickou rychlostí; drobnější meteory se zaříznou do atmosféry, odporem vzduchu se rozpadávají, zmizí a usazují se jako nejjemnější prach. S takovouhle překážkou se setkáme při našem letu. Hrdinové Julesa Verna vystřelení z děla v náboji by se byli museli hned v prvním okamžiku výstřelu rozplácnout o dno náboje na placku.

Abychom se tomuto smutnému osudu vyhnuli, budeme muset rychlost naší rakety postupně zvyšovat. Musíme vybrat na zeměkouli takové místo, kde je atmosférický pancéř nejméně silný. Relativní hustota vzduchu závisí na tlaku, teplotě, vlhkosti a to všechno zase na výšce nad hladinou mořskou. Čím výše jsme nad hladinou mořskou, tím je atmosférický pancéř tenší, tím snáze ho lze pak prorazit a tím méně pohonných látek spotřebuje. Ve výši šesti kilometrů je hustota vzduchu už přibližně dvakrát menší než na hladině mořské. Teď doufám chápete, že pro meziplanetární loď je nejvhodnější, když bude startovat z co nejvyššího místa, z nějaké horské plochy? Nuže, co nyní potřebujeme? Rovník a na něm největší výšku. Vezměte glóbus, otáčejte jím a uvidíte, jaké hornaté krajiny rovník přetíná. Ostrovy Sumatru a Borneo a Jihoamerické Kordillery — Andy. Ostrovy jsou hornaté. Jsou tam výšiny přes čtyři tisíce metrů. Možná, že Sumatra a Borneo se stanou raketovými letišti pro budoucí pravidelné meziplanetární lety, tak jako Andy.

Tyto ostrovy jsou však…. příliš zalidněné. Nafta, kamenné uhlí, tropické koření, ovoce a ostatní lákavé věci tam zavlekly kapitál a lidi, a z ostrovů se staly kolonie celé řady států. Přitom jsou Sumatra a Borneo pořádně daleko od továren, které vyrábějí součástky rakety.

Doprava by přišla draho. Zbývají tedy Andy. Je tu všechno, co je pro nás, lépe řečeno pro vás, nutné: rovník, vysoké hory, liduprázdno, poušť, zapadlé místo.

I topografie krajiny naprosto vyhovuje. Vzlet bude proveden po dráze o úhlu dvanáct stupňů východním směrem, to znamená ve směru, v jakém se otáčí zeměkoule. To proto, aby bylo využito přirozené rychlosti otáčení Země, přidat ji k rychlosti rakety. Jak vidíte, když na to člověk jde šikovně, může i z otáčení Země udělat spojence. Mezi Andami a Skalistými horami je údolí. Tam, kde se Andy svažují do údolí, bude výhodné zřídit základnu pro rozlet rakety. Raketa získá rychlost, sjede se svahu a opustí Zemi. No a teď jsou všechna vaše» proč«rozluštěna?“ Blotton přikývl. Děkuji vám, všechno je jasné. Nestěžujte si na mou tupost, ale neměl jsem příležitost zabývat se těmito učenými věcmi.“

„Tolik jsme se ale zapovídali, že jsme málem promeškali přistání,“ pravil Winkler. „Už je vidět Stormer-city — cíl naší cesty.

Pro všechno se připoutejte ke křeslu řemeny. Letiště tu ještě není plně vybaveno.“

Finger jeho rady mlčky uposlechl, ale Blotton se připoutával a s výrazem zkušeného člověka nedbale podotkl: „Zbytečná opatrnost!“

IV Jak dát do malého zavazadla co nejvíce věcí

Dnes je poslední den…

Ellen padá na zem několik utržených růží a ona to nepozoruje.

Teta jí nařídila, aby se připravila na cestu. „Můžeš si vzít věci o váze jednoho centu a ani o gram víc,“ řekla. „Můžeš si vzít všechno, co se ti líbí a co považuješ za nezbytné.“

Ellen vešla do zámku lady Hintonové, který byl za městem, ze zahrady po širokých bílých kamenných schodech. Rodinné erby nad dveřmi se lvy, vytesanými z šedého kamene, byly ohlodány větry a dešti čtyř století, čtyřista let střežila zvířata s vyceněnými tesáky a dokořán otevřenými chřtány klid zámku. A teď to musí ponechat libovůli osudu, aby alespoň sebe zachránili…

Zimní zahrada. V mramorových vodních nádržích bublají fontány, kolem štěbetají ptáci… Umělé jeskyně, malé vodopády uprostřed zeleně. Palmy, kaktusy všech možných druhů. Nejcennější sbírka orchidejí, kterou shromáždil její děd v době, kdy se orchideje staly v Anglii módou a za vzácné exempláře se platily hromady zlata.

Některé podivné exempláře těchto exotických květin měly svou historii. Aby takový exemplář získali, vypravovali se odvážní lovci pro orchideje do divokých lesů střední Afriky a Jižní Ameriky, zápasili s divochy, zvířaty, umírali na zimnici a následkem hadího uštknutí. Někteří z nich byli upáleni na hranicích, snědeni lidojedy, zemřeli zasaženi otrávenými střelami. Když se tyto krví zbrocené, neobyčejné, doslova z jiné planety přivezené rostliny objevily v hlavním městě Velké Británie, začal na ně nový lov — lov aristokratických snobů z hlavního města, kteří se snažili za libovolnou cenu získat pro svou sbírku nejoriginálnější nebo nejkrásnější exempláře. Její děd tehdy skoupil nejlepší exempláře a jeho sbírce se přijížděli obdivovat z různých zemí. Co námahy a peněz stála tato zimní zahrada!

Za zahradou začínala obrazová galerie. Vchod a východ střeží strašní rytíři, z nichž zbylo jenom lesknoucí se brnění. Nezvednou těžké meče, aby ochránili zámek, neskříží kopí pro čest dam svého srdce…

Obrazová galerie, Ruysdael, Rosetti, Flámové, Holanďané, Španělé, Italové. Nemá vzít něco z tohoto pokoje? Nějakou klidnou holandskou krajinu?… Ne!

V jídelně jsou vitriny se starým porcelánem, křišťálem, benátským barevným sklem. Copak je možné brát tyto křehké věci do rakety?

Knihovna. Knihy jsou jí protivné. Dále!..

Úzkými temnými chodbami prošla Ellen do šaten. Páchlo to tu naftalínem.

Ve skříních byla uzavřena celá historie šatu. Ellen odsunovala dvířka a nakukovala dovnitř. Hedvábí, samet, těžký brokát, zlaté výšivky, perly… A ta velikost! Jako by tyhle šaty nosila odrůda obrů, která vymřela. Ellen přišla do vlastní šatny, kde byly šaty, které jí šily nejlepší švadleny.

Má si snad vzít tyhlety šedé hedvábné šaty? Nebo tyhle černé večerní? Či plesové, ocelově šedé? Nač? Večírky, divadla… to všechno tam nebude potřebovat…

Tak se po celé hodiny toulala po domě. Brala do rukou jednu věc, a zapomínajíc na ni, mechanicky ji kladla na místo a šla dále.

Nakonec se ukázalo, že nemá ráda nic a k ničemu není připoutaná. Ellen nemá oblíbené, drahé věci.

Ale proč tedy tak snila o dědictví? V čem to vězí? Sama se v tom nemohla vyznat.

S hořkostí vstoupila do pokoje lady Hintonové. Teta seděla za pultem z červeného dřeva a jako lichvář, který přijímá do zástavy zlato, vážila na lékárenských vahách brilianty.

Pro Ellen to byl den objevů. Když zastala tetu při této práci, uvědomila si, že ji nenávidí a pohrdá jí. Tyto pocity byly dávno skryty v její duši, a teď vyšlehly na povrch.

„Vybrala sis?“ zeptala se lady Hintonová.

„Nic jsem si nevybrala,“ odpověděla dívka a sedla si za tetou ke krbu.

„Proč?“

„Protože nevím, co si mám vybrat.“

„Nevíš?“

„Nevím!“ odpověděla nad očekávání prudce Ellen. „Ani jedna věc mě nezajímá, nevzbuzuje mou pozornost.“

„Vybírej tak, jako vybírám já. Na zemi se ještě vrátíme, až pomine všeobecné šílenství — pevně tomu věřím. Ale to, co tu zanecháváme, musíme pokládat za ztracené. Zařídila jsem, aby některé cenné věci byly uschovány. V sklepeních zámku jsou skrýše, o nichž nikdo neví. Jsou tu komory, do nichž se dá něco zazdít. Něco bude zakopáno v zahradě, něco spuštěno do studně. Ale to všechno nebudeme dělat my dvě. Ale copak je možné spolehnout se na sluhy?

Je tedy třeba počítat pouze s tím, co si můžeme vzít s sebou. Cent je přece jen málo, má-li člověk vybírat účelně. Musí vybrat věci, které jsou nejmenší a nejlehčí a přitom nejdražší. Dívej se, jak to dělám já.“ A lady Hintonová ukázala baculatou rukou na hromadu skvostů, ležící před ní na stole.

„Nemám vaše schopnosti!“ poznamenala Ellen.

„Uč se. Vybrala sis alespoň nějaké šaty a prádlo?“

„Henry říká, že to je jenom zbytečné zatížení. V Stormer-city vyrábějí zvláštní obleky do raket. Bude tam tak teplo, že by jednoduše nebylo hygienické oblékat si zbytečné šaty.“

„Hygienikové! Řekni Henrymu, že odmítnu letět, jestli tam budou chodit v neslušných oblecích. Vezmi si několikery šaty, víc prádla, klobouk, galoše, deštník.“

„Na co galoše, deštník?“

„Chtějí nás vysadit na nějaké kometě.“

„Planetě, teto.“

„Neskákej mi do řeči! A co když tam bude pršet nebo bude bláto?“

„Henry radí, abychom si vzali zimní šatstvo. Je možné, že budeme muset vystoupit na planetě se studeným počasím.“

„Na takové ať nevystupují. Mohou vybrat teplejší. Nesnáším zimu.“

„Dnes se ještě o tom bude jednat.“

„Ještě, žes mi připomněla. Jsou připraveny pokoje pro hosty?

Kolik lidí má přijít?“

„Asi dvacet. Už jsem to zařídila.“

„A oběd?“

„Všechno je připraveno, teto.“

Teď nebyla doba na hosty. Nebyla to však obvyklá návštěva. V zámku lady Hintonové se měli sejít někteří účastníci nastávajícího letu, aby projednali velmi důležité otázky. Dosud nebylo ještě přesně rozhodnuto, na jaké planetě je „Archa“ vysadí. Mělo se dostavit několik význačných astronomů. Zaplatili jim dobře za konsultaci a za mlčení. Kromě nejbližších účastníků letu neměl o „Arše“ nikdo vědět.

Učencům museli zaplatit hodně — nejen za konsultaci a mlčení, ale i za to, že je vytrhli z nanejvýš důležité a naléhavé práce. Zdálo by se, že v astronomii, kde se čas měří na miliardy let a kde je vše z našeho hlediska nezvratné, je nějaká naléhavost vyloučena. Planety se neustále pohybují po svých drahách, své dráhy sledují vytrvale komety, zjevující se periodicky… Očekávali astronomové jednoho z takových vzácných hostí jako kometa Gallea, nebo hlídali úplné zatmění slunce?… Ne, čas jim nezabíraly ani komety, ani zatmění slunce. Byli opravdu mimořádně zaměstnáni. Astronomie, nauka o vzdáleném nebi, se velmi přiblížila jakýmsi pozemským záležitostem. Výteční matematikové, znalci nebeské mechaniky, byli mobilizováni k práci na zkonstruování „superkanonů“ a „superletadel“.

Poslední mohykáni kapitalismu se horečně připravovali na válku, chystajíce protivníku „překvapení“ v podobě raketových střel, vojenských stratoplánů, děl s mimořádně velkým donosem… A vědci žárlivě vykonávali zvláštní vědecké dílo, které jim bylo svěřeno…

Pracujíce však na ty, kdo překypovali zvířecí zlobou a touhou po boji a ničení, nemohli vědci odmítnout poslední službu ani těm, kteří chtěli před bojem utéci. Chvíli smlouvali a pak výhodný návrh přijali.

V téže chvíli, kdy se lady Hintonová zabývala vážením svých rodinných šperků, seděl filosof Schnierer rovněž ve své pracovně u vah, měl však větší váhy a nevážil na karáty, ale na desítky kil. Na stole před ním ležely hromady filosofických knih. Jeho knihovna nevážila jeden cent. Knihy jsou přece tak těžké! Rozhodl se, že si vezme nejlepší z nich. Ze starých filosofů Platona — bezpodmínečně, Aristotela — snad. Z nových bezpodmínečně Kanta, Schopenhauera, Spenglera, Bergsona. Ale kolikpak váží ten starý Kant! Nebrat je?

Ne, tam jich bude zapotřebí.

Schnierer pracoval metodicky jako vždy. Nejdříve si poznamenal „specifickou filosofickou váhu“ každého filosofa, pak „fyzickou“ váhu knihy a pečlivě si to zapsal na list papíru.

Dveře pracovny se pootevřely, kdosi nahlédl štěrbinou.

„Nepracuješ, tatínku?“ zeptala se Amelie, vstupujíc do pokoje.

Amelie k otci nevstupovala nikdy, když pracoval. Byly to hodiny posvátných úkonů. Filosofova dcera byla rozrušená, na tvářích jí hořel jasný ruměnec. Schnierer se podíval na dceru přes brýle a krátce se zeptal: „Sport?“

„Tentokrát ne. Sešla jsem se s Otou.“ Poručík Oto Ernst byl Ameliiným snoubencem. „No a?“ zeptal se Schnierer a vážil Descarta. „Měli jsme spolu rozhovor…“

„Jak vidím, velmi prudký.“

„Ano. Navrhovala jsem mu, aby se zúčastnil letu. Odpověděl, že by to od něho byla dezerce. Řekl» musím zůstat tady, abych zvítězil nebo zemřel!«Přesvědčoval mě, abych zůstala s ním.“

Svazek Descarta se v Schniererově ruce zachvěl.

„No, a cos mu odpověděla?“ zeptal se, snaže se skrýt neklid.

„Odpověděla jsem mu, že budu následovat tebe, tatínku.“

Schnierer se zamračil, aby skryl radost. „Tak. A co Oto?“

„Oto říká, že ani ty nemáš proč letět… A to chceš vzít s sebou všechny tyhle knihy? Snad nechceš tatínku přednášet filosofii Marťanům nebo obyvatelům Venuše?“

„Jestli existují a jsou-li pro to dosti vyspělí, proč bych je neseznámil s filosofy naší Země?“ odpověděl Schnierer. „Ale letět musím. A není to ode mne ani dezerce, ani zbabělost. Mám svatou povinnost zachovat moudrost Země. Pravou filosofii, tisícileté dědictví lidské kultury. Tomuhle všemu,“ ukázal na knihy, „hrozí strašlivé nebezpečí. Kdo ví, jaké duševní poklady zničil oheň při požáru Alexandrijské knihovny? A teď se blíží světový požár. Jestli komunismus zvítězí, myslím, že ti barbaři spálí všechny filosofické knihy mimo knihy svých filosofů.“ Schnierer se podíval úkosem na krb. „Lidstvo zdivočí a nakonec zahyne; stroj je zničí. V celém světě, pochop, v celé sluneční soustavě, v celém Vesmíru, se zachovají poklady lidského génia pouze v naší»Arše«. Není-li nám souzeno vrátit se na Zemi, vystoupíme na některé planetě. Položíme základ k novému lidstvu, k pravé kultuře — bez strojů, bez nákazy materialistické filosofie, bez politiky a dělnických otázek.“ Schnierer se vzpřímil a podobal se biblickému prorokovi. „Tam, na nové Zemi,“ pokračoval se zdviženým prstem, „bude těchto knih zapotřebí. Budou naším odkazem. A já naučím lidi pravdě.“

Schnierer, tento kabinetní učenec, neschopný právě tak jako Oto Ernst, jeden z „mohykánů“, k přímým činům, přece jen sloužil své třídě do posledních dní. Tento filosof měl sice s kapitalismem své účty — stroje. Vždyť svéráznost jeho filosofie tkvěla v tom, že se snažil vyřešit kvadraturu kruhu kapitalismu bez techniky a strojů.

Jeho filosofie, zrozená bezvýchodnými rozpory, byla dosti zmatená, úspěch však měla proto, že plnila sociální objednávku „mohykánů“ a slibovala jakési „východisko“ ze slepé uličky. Sám Schnierer pak se považoval málem za Mesiáše, povolaného zachránit kapitalismus ze smyčky a odvést ho do zaslíbené země bezoblačného věčného rozkvětu. Považoval se skutečně za ochránce moudrosti Země, to znamená té filosofie, kterou jeho třída potřebovala pro ideologické ospravedlnění a schválení. Jen pro ni se rozhodl vydat se na tuto neobyčejnou riskantní cestu. Pouze kvůli ní se on, vášnivý odpůrce strojů, rozhodl vyhledat pomoc stroje, dát se mu k dispozici, svěřit mu svůj „pro lidstvo drahocenný“ život. Zachránit se před stroji na stroji. Pociťoval tento rozpor hluboce a bolestně, ale neviděl jiného východiska.

„A jestli se vrátíme na Zemi?“

„I v tom případě je nutné uchovat knihy na spolehlivém místě. A co může být spolehlivějšího než»Archa«? Mohou knihy zničit dříve než tvůj Oto a jeho spolubojovníci zničí je. A já Zemi navrátím její poklady. Přinesu z nebe tyto památníky moudrosti a odevzdám je lidem jako Mojžíš. Osvítím zakalené lidské vědomí právě tímhle!“

Zvedl slavnostně do výše svazek vlastního filosofického traktátu o zhoubnosti materialismu. „Musím se uchovat pro lidstvo!“ skončil slavnostně a už obvyklým tónem se zeptal: „Máš sbaleno?“

„Ještě ne. Budu ale včas… Myslím, že moje rozloučení s Otou nebude dlouho trvat. Ručí mi za to, že budou zničeni a zahynou do dvou týdnů poté, co začne válka.»Máme všechno připraveno«, řekl Oto.“

„Tím lépe, tím lépe!“ odpověděl Schnierer.

„Tak já jdu balit!“ řekla Amelie. Políbila otce na tvář, odebrala se do svého pokoje, otevřela svůj cestovní kufr a v minutě do něho naházela volejbalový míč, několik tenisových míčků a raket, dvě pušky, patrony, dva koupací a dva sportovní obleky, havajskou kytaru, malý cestovní necesér, dvoje šaty, prádlo, fotoaparát se zásobou filmů — zkrátka vše, co si brávala na svou obvyklou cestu do lázní.

Biskup Job Wheeler se také chystal na cestu. Má před sebou let na neznámou planetu. Nemohl se ještě nijak s touto myšlenkou smířit, zvyknout si na ni.

Jednou v sobotu klidně seděl, zahloubán do přípravy nedělního kázání, ve svém příjemném bytě, kde prožil dvacet let, když hospodyně oznámila, že s ním chce mluvit jakýsi muž. Domnívaje se, že ho volají k nějakému obřadu, řekl, aby ho pustili.

Vstoupil malý, neklidný člověk.

„Dovolte, abych se představil. Jsem Henry Pinch. Zástupce akciové společnosti» Noemova archa «a osobní tajemník předsedy výboru Samuela Stormera.“

„To je dobročinná společnost?“ zeptal se biskup. Zapomněl už na rozhovor v salóně lady Hintonové.

„Ne docela,“ odpověděl Pinch, sedaje si do křesla a vrtě se v něm. „I když ji v určitém smyslu můžeme nazvat dobročinnou.

Záchrana lidí před strašnou záhubou. Což to není dobročinná záležitost? Musíte letět, pane biskupe, co nejrychleji.“

„Kam letět?“ zeptal se Wheeler.

„Do nebe.“

Biskup se bezděky přitiskl k opěradlu židle. Co je to — špatný vtip nebo blouznění šílence? „Nerozumím vám docela.“

„Předpokládal jsem, že jste na tento návrh dostatečně připraven,“ odpověděl Pinch, vrtě se dále v křesle. „Lady Hintonová říkala…“

Biskup si na všechno vzpomněl… Copak je to ale vážné?…

„Nemám v úmyslu letět do nebe. Naprosto ne!“ řekl biskup takovým tónem, jako by mu navrhovali smrt. „Já mám letět? Uznáte, že se to ani nehodí pro mou hodnost.“

Pinch pokrčil rameny.

„Domnívám se, že to důstojnost vaší hodnosti nesníží. Byly přece precedenční případy… prorok Eliáš na příklad letěl do nebe.

Světec, prorok. V té době myslím znamenal titul světce právě tolik jako dnes biskupský.“

„Ano, ale… to bylo na boží pokyn…“

„A tohle je na pokyn lady Hintonové.“

„Velice si vážím lady Hintonové. Je to nejlepší ovečka v mém stádě. Nemám ale jenom ji. Nemohu své věřící zanechat na pospas vlkům.“

„A co když oni zanechají vás?…“

Biskup vzdychl.

„Souhlasím s vámi. Chrámy jsou stále méně navštěvovány. Ale jak stojí v Písmě,»nebo kdežkoli shromáždí se dva neb tři ve jménu mém, tuť jsem já uprostřed nich«.“

„V» Arše «bude dvanáct lidí. A až vystoupíme na některé planetě, na Marsu nebo na Venuši, ujmete se úlohy apoštola, který hlásá učení Kristovo Marťanům nebo poskytuje světlo evangelia obyvatelům Venuše. Jen si pomyslete, že budete první, který bude hlásat křesťanství na jiných planetách sluneční soustavy. A možná, že si vás pro toto poslání vyvolí sám bůh.“

„Jestliže to všemocný pán bude považovat za nutné, může to udělat i jiným způsobem. Nebudeme se ale dotýkat takových vážných bohosloveckých otázek,“ odpověděl biskup.

„Dobře,“ pokračoval Pinch, „dejme tomu, že odmítnete letět, bez ohledu na naléhavé přání lady Hintonové, která si nedovede představit let bez vás.»Duševní lékař«, — říká, — je právě tak nezbytný jako lékař tělesný. Kdo mi bude dávat rady, uvádět mě na cestu ctnosti? Kdo oddá lady Ellen s lordem Henry Blottonem?… Kdo pokřtí děti, které se narodí, kdo mě pohřbí, když zemřu?«Dejme tomu, že těchto důvodů nebudete dbát a zůstanete. Co vás tady čeká?

Možná, že mučednická smrt…“

„Jsem ochoten přijmout mučednickou korunu,“ řekl biskup, zvedaje oči k nebi. „Přenes kalich tento ode mne,“ zašeptal pro sebe.

„Zůstat na zemi, zvláště ve vaší hodnosti,“ nevzdával se Pinch, „je nanejvýš nebezpečné. Na zemi je velice napjatá situace. Je už na pokraji revoluce, zbytečně bychom před tím zavírali oči.“

Pinch poposedl na kraj křesla a pokračoval důvěrným tónem: „Lady Hintonová obdržela velice důvěrné zprávy z vyšších kruhů, že se každý den očekává pád vlády. Nejsme schopni bojovat.

Nelze otálet.“

Biskup pocítil, že mu na čele vyvstává pot a po širokých zádech mu přebíhá mráz.

„Jsem odhodlán ke všemu,“ řekl.

Pinch se odporoučel a odešel.

Myšlenka na misionářskou činnost biskupa zajímala. Nevěřil v existenci Marťanů, ale na nové planetě by byl mezi pozemšťany skutečným papežem — zástupcem Kristovým. A copak je možné udržet společenské zřízení, které zajišťovalo jemu a jeho „ovečkám“, jako je lady Hintonová, jejich privilegované postavení, bez křesťanství a vůbec bez náboženství? K účasti na letu ho však nepřimělo pouze toto „vysoké poslání apoštola“. Biskupa poděsily rychle se rozvíjející události stejně jako Schnierera a ostatní. Jestli revoluce zvítězí, bude mu při jeho hodnosti těžko. Tím spíše… snad nebylo zapotřebí takto kázat… A co modlitba za brzkou záhubu komunismu, kterou si složil? Byla dokonce s příslušnými komentáři otištěna v jejich novinách… Ne, utéci, utéci… A začal horlivě ze své dosti velké knihovny vybírat knihy s duchovním obsahem. Složil na stole už několik velkých knih, když zavřeštěl telefon.

„Promiňte, že vyrušuji. Haló! Ano! To jsem zase já, Pinch. Zapomněl jsem vás upozornit, abyste si v případě, že se rozhodnete letět, sbalil nejnutnější věci, ale nesmí to přesahovat sto kilo. Je to rozkaz našeho vedoucího inženýra. V» Arše «je všechno vyváženo do posledního gramu.“ Biskup mrzutě zavěsil.

Jenom metrák. Jaká komplikace! Kromě knih si přece musí ledacos vzít. Vzpomněl si na své zvyky. Job Wheeler rád dobře jedl.

Co budou dávat v» Aršc «k jídlu? Bude si muset pro všechno vzít s sebou něco do zásoby. Ještě více měl biskup rád a oceňoval jemná vína a drahé likéry. Ty rozhodně musí s sebou vzít. Žaludek mu nesloužil právě tak jako jeho nejlepší „ovečce“ lady Hintonové.

Musel užívat projímací, hlavně minerální vody. Musí si vzít alespoň bedničku Salzbrunnen.

Biskup se sklesle podíval na knihy, rozložené na stole a stojící v policích. Jenom ty váží jistě přes metrák. Musí vybrat to nejnutnější.

Biskup zavolal hospodyni, nařídil jí, aby přinesla ze spíže lahve, konzervy, krabičky s játry, sklenice s tukem, kondenzovaným mlékem a přiměl ji, aby to všechno před ním zvážila. Hospodyně se rozplakala — snad ji biskup nepovažuje za zlodějku? V duchu se však radovala, protože člověk, který se rozhodl, jak vyslechla, odletět a ponechat všechno osudu, by se nezabýval domácími drobnostmi.

Hromádka knih na biskupově stole postupně mizela. Z počátku dal stranou komentátory a vykladače písma, pak se rozhodl, že se může obejít bez dějin ekumenických katedrál. Několik dobrot a pár teplých kazajek ho donutilo, že vrátil do knihovny i některé svaté otce.

Bylo už hodně po půlnoci, když byl biskup s výběrem konečně hotov. Objemný kufr byl plný. Až nahoře ležela kapesní bible, vydaná britskou biblickou společností a menší bohoslužebná kniha.

Apoštolově se přece obešli i bez toho…

Obratní agenti „Společnosti na záchranu před» nebezpečím «získávali stále nové a nové vkladatele-klienty, zlato teklo proudem do kapes businessmanů, kteří nebyli proti tomu přivydělat si i na záchraně.

Přípravy na cestu se konaly v různých končinách světa.

…Bývá taková předjitřní hodina, kdy se městu klíží za den i za noc unavené oči. Výkladní skříně a široká okna kaváren hasnou, a odráží se v nich pouze jas pouličních luceren. Auta přestávají jezdit.

Právě v tuto hodinu se městem hnala nejvyšší rychlostí dlouhá úzká lesknoucí se limusina. Mířila k budově Ústřední banky, kde měli poklady největší kapitalisté.

Zabořen hluboko do opěradla seděl v limusině Maréchal de Terlonge, a v ruce svíral menší kufr ze žluté kůže.

Krále burzy zřejmě v tuto dobu, pro bankéřské operace neobvyklou, čekali. Auto se ještě ani nestačilo neslyšně přihnat k budově burzy a postranní dvířka se už otevřela. Maréchal rychle vystoupil, téměř přeběhl vzdálenost ke dveřím a proklouzl do vestibulu. Holohlavý silný muž reprezentativního vzhledu, se zbytkem kučer na hlavě a hrbatým nosem, přivítal bankéře s uctivou vlídností a tiše řekl: „Račte.“

Šli dlouhou chodbou, před nimi kráčel ozbrojený strážce a zvonil klíči jako žalářník.

Sestoupili do podzemí. Cesta vedla největší pevností, jakou kdy člověk vybudoval. Ani jeden faraon by si nevymyslil takovou nepřístupnou hrobku v hloubi pyramid, jakou byla tato klenba, osvětlená po celé délce silnými matovými elektrickými žárovkami.

Zdviží sestoupili ještě o dvě patra níž. Před nimi se objevila silná ocelová vrata. Taková vrata považují obvykle banky za dostatečnou ochranu pro ukrytý poklad. Zde však byla pouze začátkem pevnosti.

Za nimi začínal menší tunel. Tunel uzavírala ocelová věž.

„Tato věž váží čtrnáct tun,“ vysvětlil průvodce, „a do pohybuji uvádí zvláštní elektrický mechanismus.“

V té chvíli uzavírala věž tunel a třetí patro sklepení vypadalo jako obrovská klenba ze železobetonových zdí, tlustých čtyři a půl metru.

Výtah sjel s nočními návštěvníky ještě o dvě patra, kde byla právě taková vrata. Konečně sjeli do nejnižšího patra. Tady začínal celý labyrint sálů, chodeb, tajných trezorů ve zdech, maskovaných komor.

Kroky poutníků vyvolávaly v prázdných sálech několikanásobnou ozvěnu. Jako by je doprovázely neviditelné stráže — „duchové“ — ochránci tohoto Ali-babova bohatství. V jednom sále bylo zlato, drahokamy, cenné dokumenty — v těchto sejfech bylo shromážděno vše, co bylo za léta naloupeno.

Nad tím vším bylo podzemní jezero. Jakmile by bylo zapotřebí, dalo se vodou z jezera zatopit celé sklepení.

Tato nejnepřístupnější pevnost na světě nebyla vystavěna, ale vytesána do jednolité žuly, na níž stojí město. K dokončení prací ve skále bylo zapotřebí pěti let. Armády lupičů by se mohly po celý život snažit dostat se do pevnosti bez jakékoliv naděje na úspěch.

Všechna tato opatření se však samozřejmě neděla kvůli zlodějům.

Kdyby nepřítel město obsadil, pídil by se přirozeně po zlatě. Kdyby použil těch nejmodernějších prostředků, aby vyhodil pevnost do vzduchu, potřeboval by na to několik měsíců.

Na pokyn zástupce ředitele banky otevřel strážce ocelové dveře, vedoucí do nevelké železobetonové místnosti, podél jejíchž zdí stály ohnivzdorné skříně. Maréchal odemkl jednu z nich vlastním klíčem a na kulatém ciferníku vytočil určité stanovené číslice.

Průvodci projevovali takovou ostýchavost, jako by byl bankéř dívka, která se chystá do koupele: jakmile uchopil svůj kufr, odebrali se za dveře a stáli tam po celou dobu, co bankéř vybíral své poklady a skládal je do ohnivzdorného kufru. Byly to tak veliké brilianty a zlaté pruty, jaké neviděla ani sama lady Hintonová. Každý z nich představoval celé jmění.

Když bankéř vykonal tuto proceduru, zavřel kufr, poděkoval svým průvodcům a opustil banku.

Tím však jeho starosti neskončily. Chystaje se rovněž opustit Zemi, staral se víc než o své neobvyklé zavazadlo o to, co zůstane na Zemi.

Bankéř nedůvěřoval ani této mimořádné pevnosti. Chrání ideálně před zloději? Dobře. — Před nepřátelským útokem? Výborně. Může ale uchránit před revolucí? — Nepřátelský útok na město bankéře tolik neděsil jako možnost uchvácení jeho bohatství. Poklady bankéřů nezachrání žádné zdi a podzemní skrýše. Rozhodl se uchovat to nejcennější na dvou místech.

Musel vykonat ještě jednu cestu s důvěryhodnou osobou, přítelem Ribeau, na něhož se spoléhal jako na sebe sama, a s několika kufry se skvosty, do malé republiky Andorry, ležící až na hranici Španělska. Tato republika měří všeho všudy 425 čtverečních kilometrů a má šest vesnic. Tenhle zapadlý kout Evropy, obklopený ze všech stran nepřístupnými horami, který má pouze jednu dobrou cestu přes španělskou hranici, si Maréchal dávno oblíbil. Ještě před několika léty zakoupil zanedbaný pozemek v liduprázdné krajině, u Pyrenejských hor. Tady byla v úžlabině tajně pohřbena značná část Maréchalova bohatství. Železné truhlice byly hluboko zakopány na různých místech a zasypány kamením.

Jestliže se zachová alespoň jeden takový poklad, může bankéř po návratu na Zemi znovu začít svou činnost. Nepřítel, jakož i světový komunismus, budou poraženi a Maréchal ještě vykoná dobré skutky…

Maréchal musel pořádně podplatit pracovníky v bance, aby tak velký výběr nefiguroval v knihách a vůbec nebyl do bankéřova odletu odhalen.

Maréchal de Terlonge mohl klidně letět.

Největší starosti s přípravou na cestu měl Samuel Stormer.

Ale budeme se muset nejdříve několika slovy zmínit o cestě, která přivedla do „Noemovy archy“ nového účastníka, jenž se rychle zmocnil všech nití řízené „Akciové společnosti“ a vyšvihl se na místo předsedy výboru. Od něho také pocházela iniciativa vytvořit celou eskadru „arch“ na záchranu kapitalistů ostatních zemí.

Samuel Stormer byl kdysi jedním z nejbohatších lidí, byl členem osmdesáti pěti akciových společností, předsedou šedesáti druhých aj. aj. Říkali o něm, že má půl Evropy v kapse u vesty. Stormerova síla byla opravdovým „státem ve státě.“ Stormerovy společnosti zásobovaly přes patnáct miliónů lidí v různých zemích plynem, elektřinou, uhlím. Měl v rukách majetek miliónů drobných vlastníků akcií.

„Nejtěžší bylo získat první milión,“ říkával obvykle Stormer reportérům, když vyprávěl historii svého bohatství, „s ostatními to už bylo snadné.“

Systémem tohoto snadného zisku byla výroba akcií.

Krize však zlomila i tento kolos.

Práce tiskařského stroje, vyrábějícího stále nové a nové akcie a vojenské objednávky nezachránily ani Stormera, ani jeho kolegy, ale oddálily definitivní katastrofu pouze o nějaký čas.

A Stormer se rozhodl, že nejlepší bude uschovat si slušnou hotovost a fouknout „na nebesa“.

Projevil najednou zájem o… antický svět a vydal se přes Paříž a Itálii studovat antické umění Řecka. Řecko nebylo „náhodou“ vázáno smlouvou o vydání kriminálních zločinců.

Útěk Stormera a jeho bratra ztropil v zemi povyk. Vláda žádala na Řecku, aby Stormera vydalo. Byl zatčen a poslán do vězení — do cely, zařízené lépe než kterýkoliv salón aristokratického hotelu.

Avšak hned druhého rána, když se Stormer ještě protahoval na posteli, vstoupili do jeho cely velitel věznice a athénský advokát, nejvybranějšími slovy se omluvili za to, co se stalo a oznámili mu, že je volný. Za to vděčil řeckému milionáři, který vložil svůj kapitál do Stormerova podniku.

Stormer však na tuto lekci nezapomněl. Chytil se myšlenky „Noemovy archy“. Jeho čich mu napovídal, že z této záležitosti se dá zbohatnout. Je snad Stormer v beznadějné situaci? A s energií jemu vlastní se pustil do obchodů s „Noemovou archou“, hned je velkoryse rozejel a zároveň se aktivně připravoval k definitivní likvidaci svých záležitostí, které se octly ve slepé uličce.

K opuštění Země ho neponoukalo jen nebezpečí blížící se revoluce. Revoluce mu přinášela bankrot. Každého dne se mohly vynořit na povrch nekalé skutky, podplácení, podvody a dokonce něco horšího, co hrozilo Stormerovi naprostým bankrotem. Ale co znamená bankrot, když byl v bezprostředním nebezpečí jeho život.

Opustit Zemi bylo pro něho nejlepším východiskem.

Stormer se rozhodl, že před odletem zapálí svůj palác a nainscenuje vlastní smrt v plamenech. Tak budou zničeny mnohé dokumenty, které ho kompromitují a jeho případ v důsledku jeho „smrti“ zrušen. Vše k tomu bylo připraveno.

Stormer se musel do této doby za každou cenu udržet a zachovat zdání rozkvětu. Proto nemohl vzít z oběhu jako Maréchal značnou část svého zlatého pokladu, který ho jediný držel. Přesto však měl schovaný těžký kufr. Nechtěl ho však ponechat na Zemi. Celou Zemi považoval za ne dosti bezpečné místo od té doby, co se po zeměkouli stále více šířilo nebezpečí revoluce.

Ptal se Zandera, jestli by se nedala část rakety udělat z jeho zlata.

Zander mu vysvětlil, že to není možné. Zlato je dokonce měkčí než stříbro. Taví se při 1062 stupních Celsia, zatím co železo při 1500.

Povrch rakety bude při letu atmosférou vystaven značnému zahřívání.

„Riskujeme, že bychom v naší zlaté raketě uhořeli nebo bychom se rozplácli při přistání. Plášť rakety musí být z nejtrvanlivější a nesnadno se tavící oceli.“

Stormer byl zklamán a dokonce za zlato uražen. Po prvé uslyšel, že má zlato menší cenu než ocel.

„No a co na vnitřní vybavení?“

„To je možné, ale nevýhodné, protože zlato je příliš těžké, zvyšuje mrtvou váhu. Na plynové a vodovodní potrubí snad, jestli na tom trváte.“

„Snad ne na kanalizaci?“ zeptal se Stormer, rozčilen takovou profanací zlatého telete.

„Třeba na klozety,“ odpověděl klidně Zander. „Na nebi je jiné kótování hodnot.“

Na tom se také dohodli: v „Noemově arše“ bude potrubí a některé součástky zařízení ze zlata.

V Město, které nebylo zaneseno ani na jedné mapě a vypadalo jinak než ostatní města na světě

Stratoplán se naklonil. Finger spatřil na okamžik horskou plošinu a na ní Stormer-city.

Toto město vypadalo neobvykle. Na hlavním náměstí stála obrovská podkova, která byla zaokrouhlenou částí připevněna k zemi. Ani jedna katedrála na světě, ani jeden mrakodrap se s ní výškou nemohl měřit.

Kolem podkovy byly rozmístěny stejně podivné stavby. Kulovité budovy, obrovské válce, ležící na boku nebo stojící na své základně.

Jedna koule byla skleněná a Fingegerovi se zdálo, že se otáčela.

Druhá byla úplně černá. Ležící válec, nebo „cisterna“ byl na povrchu zpoloviny černý, matový, zpoloviny lesklý, jakoby stříbrný. Mihly se podivné kolotoče, můstky visící ve vzduchu, koleje.

V příštím okamžiku stratoplán vyrovnal let a plošina zmizela.

Finger natáhl krk, aby se podíval dolů.

„Kocháš se» Lunaparkem«?“ zeptal se Winkler s úsměvem.

Druhé menší naklonění a Hans spatřil přízemní sruby z borovic, za nimi dlouhé jednopatrové standartní domky, ještě dále stany. Celé město přetínal násep, stoupající pozvolna směrem ke srázu. Až na konci města bylo vidět tovární budovy a komíny, z nichž se valil kouř. Město protínala různými směry úzkokolejka. Násep se černal lidmi, kteří se hemžili jako mravenci. Podél náspu se otáčely dlouhé choboty exkavátorů.

„Copak je tu zřízen» Lunapark«?“ chtěl se zeptat Finger, ale nestačil. Stratoplán prudce přistával, dotkl se země, nadskočil, jel a náhle se prudce zastavil.

„Jsme na místě,“ řekl Hans.

Cestující si rychle oblékli kožešinové pláště a čepice.

Hermetické dveře stratoplánu se otevřely. Zavanul mrazivý vzduch.

K stratoplánu přistoupil rychlým drobným krokem tlusťoučký muž v dvojitém kožichu. Byl to obchodní ředitel Collins.

„Přiletěli jste o deset minut dříve,“ řekl, podávaje jim ruku.

„Zaslechl jsem pekelný rámus vašeho stratoplánu a spěchal jsem sem. Jste raněn, sire? Máte na čele krev?“

„Maličkost,“ odpověděl Blotton. „Lékařskou pomoc nepotřebuji.

Malé uhození o dveře. Ale jestli mě uctíte dobrým biftekem, budu vám velmi vděčný. Mám hlad, jako bych nejedl celý den a zatím jsem před odletem vydatně posnídal.“

„Nadarmo teorie relativity netvrdí, že čím rychleji se tělo pohybuje, tím pomaleji mu ubíhá čas,“ řekl s úsměvem Collins.

„Myslím, že sir Henry Blotton dá teď před teorií relativity přednost horkému grogu a bifteku,“ poznamenal Winkler.

„Jak se vede misteru Zanderovi?“ zeptal se Blotton.

„Zavolali ho na poradu k lady Hintonové. Musí tu být co nevidět,“ odpověděl Collins.

Blotton a Collins šli napřed, Winkler a Finger kousek za nimi.

„Ukážu ti, kde bydlíme,“ řekl Winkler. „Myslím, že pro tebe bude nejpohodlnější ubytovat se v pokoji, který sousedí s mým.“

„Samozřejmě,“ odpověděl Finger.

Šli po ulici Stormer-city, vzájemně se podpírajíce. Ve městě se ještě nestačili postarat o úpravu ulic. Chodníky tu nebyly, sníh se slehl, zledovatěl, a lidé každou chvíli padali.

Bylo to město, jehož celý život byl zařízen tak, aby napomáhal uskutečnit jeden grandiózní cíl. Studený horský vzduch byl naplněn duněním, hlukem, křikem, houkáním… Tlumeně hučely exkavátory, prudce se překřikovaly malé elektrické lokomotivy drkotající starostlivě po úzkokolejce, v zatáčkách skřípaly vozíky. Po zemi se plazily stíny vagónů visuté dráhy. Čas od času otřásly vzduchem daleko se rozléhající výbuchy — to trhali skálu. Jednotvárně zpívaly pily. Voněly tu borovice a páchl benzín. Kdesi praskaly pneumatické perforátory.

Všude bylo slyšet hrdelní různojazyčnou řeč dělníků. Potulovali se po ulicích všemi směry, přenášejíce na ramenou břemena, naplňovali město rámusem a pohybem. Na této horské plošině se doslova sešla staletí a lidé. Elektrické a parní lopaty, vyrobené podle posledních vymožeností techniky, a dvounozí „soumaři“, tahající břemena jako za dob egyptských faraónů.

„Síla svaluje tu zřejmě levnější a výhodnější než stroje,“ přemýšlel Finger, pozoruje dělníky.

Kdo tu všechno nebyl! Číňané se žlutou pletí, černoši, čokoládoví Malajci, bronzoví Indové.

Bylo tu vidět i bílé tváře — nejčastěji to byli vedoucí pracovních čet.

Přestože ulice města pokrýval sníh, a foukal ostrý horský vítr, byli dělníci oblečeni na lehko. Mnohým prosvítalo košilemi tělo.

„Skutečná internacionála!“ řekl Finger.

„Ano, internacionála bídy,“ odpověděl Winkler. „Agenti» Společnosti «koupili všechny za pár šestáků a zavázali smlouvou na několik let. Lidé přistoupili na jakékoliv podmínky, jen aby se vyhnuli smrti hladem, nezaměstnananosti, a přece jenje tu potkalo jedno z nejhorších otroctví. Cesty k ústupu jsou odtud odříznuty.

Nepřístupné zasněžené hory, sněhové vichřice, propasti, liduprázdné, holé pouště střeží tento hladový lid lépe než různí strážcové. Ti, co se rozhodnou utéci, zaplatí za toto porušení smlouvy životem. Stávky se tady nemilosrdně potlačují, přesto však zase znovu vzplanou.“

Finger zamumlal cosi neurčitého. Winkler na něho pohlédl, poplácal ho po rameni a pokračoval: „Vidím, že už se tě zmocňují agitátorské choutky. Ano, tady je úrodná půda a nedalo by mnoho práce, aby toto skladiště prachu explodovalo. Ale,“ pokračoval významně, „revolucionář, Hansi, musí být stejně vytrvalý a trpělivý jako statečný. Všeho dočasu. Tady je naše obydlí.“

Vstoupili do nevelkého domku, postaveného z neotesaných klád horské borovice.

Stěny Winklerova pokoje byly obloženy překližkou. V rohu stála železná kamna. Zařízení tvořily dva stoly — jídelní a pracovní s telefonem a lampou, dvě židle, postel, umývadlo a menší skřínka.

Barevný koberec na zdi u postele a medvědí kůže na podlaze zkrášlovaly jednoduché zařízení.

„Nejsi unaven?“

„Nejsem,“ odpověděl Finger, svlékaje se. „A chtěl bych co nejrychleji poznat město a…“

„Dovědět se poslední novinky?“

Winkler vyndal ze skřínky elektrický vařič, konzervy, chléb, talíře a dal se do hospodaření.

„Tak poslouchej. V současné době se v Stormer-city staví první velká raketa, která pojme asi dvacet lidí. Za ní mají následovat další.

A k tomu, aby se konečně přesvědčili malověrní, váhající, nerozhodní boháči, je už sestrojena malá raketa» Piccolo«, do níž se vejde jeden člověk. Zkušební let provede za přítomnosti» akcionářů«Blotton — nechce tuto poctu nikomu přenechat. Proto sem také přiletěl. Nelze odmítnout tuto lordovu nerozvážnou statečnost pro buržoazního rekordmana tak charakteristickou. Raketa nevyletí vysoko, vystoupí nad stratosféru — další vavřín ve věnci lordových rekordů — a snese se na hladinu Tichého oceánu, odkud ji vylovíme.

Na úspěchu tohoto prvního letu hodně záleží. Intenzita zlatého proudu se může značně zvýšit, jestliže se Blotton po letu objeví před králi burzy živý a zdravý a přinese jim pozdrav hvězd.“

„A ty sám, Winklere, věříš, že se může kapitalistická smetánka zachránit takovým neobvyklým způsobem?“

„Ať si zalítají.“

„A… napomáháš tomu?“

„Nejen že tomu napomáhám, ale ještě jsem přitáhl i tebe, aby ses zúčastnil zločinu na revoluci. Ano, ano. Nebudeš jen na stavbě pracovat, ale poletíš se mnou a s lordy, které tak spravedlivě nenávidíš — ovšem, jestliže k letu dojde. Hansi, nerozčiluj se.

Vyslechni mě klidně. Vím dobře, co chceš říct. Rozbít celý ten krám bychom mohli samozřejmě velice snadno. Mohli bychom vyvolat povstání, mohli bychom vyhodit raketu do povětří těsně před startem.

Ale co bychom tím získali? Ideu bychom nezabili. Let by se přece jen mohl konat, ale už na jiném místě, bez nás. A to by bylo daleko horší. Letadlo pro mezihvězdné prostory je nebezpečná hračka.

Nemusí být použito jen k potupnému útěku, ale i k útoku. A konečně, neznáme přece důkladně všechny úmysly pohlavárů této záležitosti.

A že mají v úmyslu použít tohoto letadla k vrhání bomb v kritickém okamžiku posledních rozhodných bojů, o tom nemůže být pochyb.

To se už děje v koloniích — ve válkách a při potlačování povstání otroků. Ne, daleko bezpečnější a praktičtější bude, když budeme v raketě i my dva. V rozhodné chvíli dokážeme zatočit s kým bude zapotřebí.“

„Jestli to vypadá takhle a na nebi nás bude čekat zajímavější a důležitější práce než sloužit kapitalistům, kteří se snaží fouknout, tak…“

„Je to strhující úkol, že?“ přerušil ho Winkler. „Ale pracovat, pracovat budeš muset strašně moc. Vždyť všechna tahle letadla… jenom ať je staví… jsou pro nás. Po světové revoluci všechno dostaneme, nemám pravdu? Tak proč bychom teď rakety ničili? Ne, my je budeme stavět — pro sebe je budeme stavět. Vysokorychlostní spojovací cesty budou mít obrovský a každodenní význam.

Potřebujeme v první řadě stratoplány a časem i astroplány. No, a to je vše. K vepřovému umíchám vajíčka. Jez, nasyť se, naber sil.“

Hans s chutí mladého, zdravého, vyhladovělého člověka začal polykat vepřové, míchaná vajíčka i boby v rajském protlaku. Winkler se přívětivě usmíval a pozoroval ho.

„Ví Zander o skutečných cílech, kterým teď slouží?“ zeptal se Finger, když zahnal první hlad.

„Jak bych ti to řekl? Když»Noemova archa «nesleduje válečné cíle, tak to naivnímu pacifistovi, inženýru Zanderovi, stačí. A jinak se o záležitosti» Archy «příliš nezajímá.»Společnost «mu dala možnost a obrovské materiální prostředky, takže může rozvinout práci v takovém měřítku, o jakém se mu nesnilo. To je pro něho důležité. Ale udělat může opravdu velmi mnoho. Zander je talentovaný teoretik, skvělý konstruktér a neobyčejně skromný člověk.»Jsem pouze žákem svého velkého učitele Ciolkovského. On zažehl plamen a já ho jenom udržuji, dokud se neuskuteční lidský sen«— říká o sobě. Řekl bych, že Zander, přestože je teď»mimo politiku«, patří k té lepší části technické inteligence, která se může s námi v práci dobře shodnout, jako se shodla na Východě. Proto jsme také spolu pomáhali Zanderovi k útěku. No, najedl ses? Jdeme, ukážu ti» Lunapark«.“

„To mě ani ve snu nenapadlo, že v Stormer-city existuje» Lunapark«. Není tu dokonce i biograf, kabarety, krčmy i ty…»červené lucerny«?“

„Bez těchhle podniků se přece podnikatel neobejde. Přístroj na odčerpávání výdělků z kapes dělníků tu funguje výtečně. Jenomže tady je zvláštní ‘Lunapark«… A na rozdíl od ostatních zábav dokonce zdarma. Má u zdejšího obyvatelstva velký úspěch. A musím říci, že si to zaslouží. Velmi zábavné a velmi poučné. Nebudu tě už mystifikovat.»Lunapark «nejsou zábavné atrakce, ale skutečné město-laboratoř. V této laboratoři se uměle vytvářejí podmínky, v nichž budou žít účastníci letu na raketách od startu až do finiše. Tady se zkoumá vliv těchto podmínek: zrychlení a zpomalení letu, zvýšení tíže, beztíže atd. Bohužel mám příliš mnoho práce a nemohu tě doprovázet. Vyznáš se ale ve všem sám. Tady máš vstupenku do» Lunaparku«. Na tuto propustku ti vše ukáží a vysvětlí.“

VI O nebeských vědcích, kteří slouží pozemským věcem a o tom, je-li na Venuši zapotřebí deštníků a galoší

Členové akciové společnosti „Záchrana“, budoucí účastníci letu na první raketě, se sešli za městem, ve vile lady Hintonové, aby pojednali o důležitých otázkách budoucí cesty.

Vědci nedosáhli na své předběžné poradě úplné shody, a proto se rozhodli, že před společností lady Hintonové vystoupí pouze představitelé dvou protichůdných hledisek na obyvatelnost planet.

Ke společné schůzi došlo v sále předků. Kdyby hrdí rytíři, hledící tvrdě z drsných pláten mohli slyšet, jistě by ze svých pozlacených rámů vyskočili a utekli — o tak divokých a pro ně neuvěřitelných věcech se tu hovořilo.

Hosté seděli u dlouhého oválného stolu, pokrytého bílým ubrusem z alžbětinských dob. Stůl zdobil starý čajový servis se zlatými vzory na modrém podkladě, barevné svíčky ve vysokých barevných svícnech, růže ve vázách a pozlacené mísy se suchary. U vchodu stáli jako sochy nevlídní lokajové v šedivých livrejích.

„Uděluji slovo profesoru siru Abrahamu Kingbrookovi!“ oznámil hlasitě Stormer, který se ujal předsednictví.

Anglický astronom, ještě poměrně mladý muž plné postavy, který vypadal ve svém fraku jako diplomat, pomalu povstal, měkce se usmál a pátravě shromážděné přehlédl. Kingbrook byl zkušený lektor. Pro každé posluchačstvo, počínaje mezinárodními sjezdy astronomů a aristokratickými salóny konče, měl připraven různý styl a metodu výkladu látky. „Slova je nutno volit podle uší, — říkal mezi svými přáteli se smíchem. — Do ucha, obtíženého briliantovými náušnicemi každé slovo nevleze“.

„Ladies and gentlemen!“ začal Kingbrook a odmlčel se, zkoumaje znovu náladu posluchačů. „Zodpovědnost úkolu, který nám byl uložen, nás nutí, abychom byli zvláště opatrní. Musím otevřeně říci, že naše vědecké znalosti o tom, může-li člověk existovat na jiných planetách, jsou značně neúplné, omezené. Moji učení kolegové se domnívají, že v sluneční soustavě jsou dvě planety dostupné lidské existenci, a to Mars a Venuše. Nemohu bohužel sdílet toto jejich přesvědčení. Ve srovnání s naší Zemí dostává planeta Mars dvakrát méně světla a tepla. Kdybyste vystoupili na Marsu, viděli byste Slunce jako poměrně malý kotouč. Den na Marsu by vám připadal jako soumrak na Zemi. Trpěli byste zimou. Možná, že byste trpěli žízní, protože na Marsu je velmi málo vody. Bloudili byste ve věčné zimě neúrodnými písčinami, souší a proláklinami vyschlých moří. Pochybuji ostatně, že byste bloudili. Udusili byste se jednoduše nedostatkem kyslíku. Je ho tam velmi málo.

Chcete-li, abych vám ještě jasněji ukázal podmínky života na Marsu, uvedu takový příklad. Nejvyšší známá hora na světě Everest měří 8.882 metrů. Naši angličtí horolezci, nejlepší na světě, se dostali jen do výše 8.604 metrů. Ani jedna výprava se nedostala až na vrcholek.

Zledovatělé srázy hor, zuřivý horský vítr, mráz — všechno bylo překonáno. Lidé však ustoupili pro nedostatek kyslíku. Dusili se. Při sníženém atmosférickém tlaku jim tekla z uší krev. Každý pohyb byl mukou. Hrozné pocity…

Jak se musí cítit člověk ve výši dvou Everestů, ve výši šestnácti kilometrů nad hladinou moře? Takové hory na Zemi nejsou. Do takové výše se však snažili stoupat v otevřených gondolách stratostatů. Odvážní letci hynuli zadušením už ve výši deseti — dvanácti kilometrů.

Na Marsu je vzduch právě tak zředěný jako nad Zemí ve výši šestnácti kilometrů. A je tam právě taková zima. Dokonce ještě větší.

Kdybyste vystoupili na Marsu, čekal by vás vskutku hrozný osud…“

„Na Mars neletím!“ řekla rozhodně lady Hintonová.

„Zbývá Venuše,“ pokračoval astronom. „Venuše je blíže k Slunci než Země. Ale na Venuši, mylordové a lady, není vůbec žádný kyslík…“

„To je ještě třeba dokázat!“ poznamenal druhý astronom, aniž zvedl hlavu.

„Můj vážený kolega profesor Gilbert bude mít možnost přednést své teorie,“ pokračoval Kingbrook a blýskl brýlemi směrem ke svému oponentovi. „Na základě posledních vědeckých údajů tvrdím, že v atmosféře Venuše nebyla nalezena ani stopa kyslíku. Každého, kdo by se odvážil na Venuši vystoupit, čeká osud myši pod skleněným příklopem, z něhož je vypumpován vzduch.“

„Nesprávné srovnání. Není-li už na Venuši kyslík, tedy atmosféra tam určitě je,“ nevydržel to zase Gilbert«.

„V prvním i v druhém případě je jediné východisko — smrt zadušením,“ namítl Kingbrook.

Lady Hintonová odstrčila šálek. „Neletím ani na Venuši.“

„Dobře. A co ostatní planety?“ zeptal se Stormer.

„O těch nemůže být ani řeči. Na Merkurovi byste zaživa uhořeli žárem, ostatní planety jsou zase naopak příliš studené, protože jsou příliš daleko od zdroje tepla Slunce.“

„Nemáme prostě kde vystoupit?“ zeptal se Stormer.

„Ano. V celé sluneční soustavě, v celém Vesmíru může člověk žít pouze na Zemi.“

„Což naprosto souhlasí s Písmem svatým!“ zvolal biskup. „V bibli stojí, že pán bůh stvořil k obývání člověkem Zemi a Slunce, Měsíc a hvězdy, aby Zemi osvětlovaly. Nemohu připustit, že by život mohl existovat na ostatních planetách, že by na nich žily rozumné bytosti. To by vneslo chaos do celé naší náboženské představy.

Cožpak bůh nestvořil jednoho Adama, ale stovky tisíc na různých planetách? A došlo k dědičnému hříchu jenom na Zemi, nebo i na ostatních planetách? A nemusel by se syn boží mnohokrát převtělovat, sestupovat v podobě člověka na různé planety, umírat a vstávat z mrtvých, aby vykoupil lidi z dědičného hříchu? Nesmysl!

Kacířství! Kdybychom i mohli existovat na jiné planetě, což nemůžeme, máme právo opustit Zemi? V Písmě stojí:…»dokavadž se nenavrátíš do země, poněvadž jsi z ní vzat. «Do země, a ne na nějaký Mars! Náš prach musí přece spočinout v naší zemi!“

„Nikam nepoletím!“ oznámila lady Hintonová.

Stormer se netrpělivě vrtěl na židli. Tahle biskupova řeč mohla mít škodlivý vliv na záležitosti Společnosti. Už profesor Kingbrook pokazil věc svým vystoupením. Kdo mohl očekávat takový přístup?

To stálo za to mu platit! A teď ještě biskup se svým nevhodným kázáním…

„Skončil jste, profesore Kingbrooku? Předávám slovo profesoru Gilbertovi!“

Gilbert zvedl tvář, skloněnou nad stolem. Šedivý starý astronom s velkým nosem, zplihlými vousy a mladýma, posměšnýma očima promluvil neočekávaně tenkým hlasem.

„Švitoří jako kanárek!“ napadlo Amelii.

„,Platon je mým přítelem, pravda však je mi dražší«!“ začal Gilbert latinským příslovím. „Při vší úctě k mému kolegovi, váženému profesoru Kingbrookovi, musím říci, že nemá pravdu. A dvojnásobně nemá pravdu. Hovořil o opatrnosti, o odpovědnosti. My vědci musíme mít jednu odpovědnost — vůči pravdě. Opatrnost a smělost — toť sestry, které se odvěků sváří. Smiřuje je však přísná matka — nutnost. Profesor Kingbrook si snad nemyslí, že současné klima na Zemi prospívá zdraví a dlouhému věku dam a pánů, kteří se zde shromáždili? Je snad toho názoru, že atmosféra na Zemi je příznivější než atmosféra Venuše? Kde se vážená společnost, která se sešla za tímto stolem, zadusí rychleji? Jak vidíte, když je to nutné, sama opatrnost nutí být smělým a riskovat.

Je však toto riziko tak veliké? Profesor Kingbrook to vylíčil příliš černě. Neodvažuji se polemizovat s lordem biskupem. Má samozřejmě pravdu, že by pánubohu přibylo hodně starostí, kdyby i ostatní světy byly obyvatelné. Máme však dost vlastních starostí a omezíme se tedy zatím jedině na ně.“

Stormer si s úlevou oddychl.

„Ano, tvrdím, že mister Kingbrook vylíčil vše černě a provinil se proti pravdě. Můj vážený kolega opomenul jednu velmi důležitou okolnost — hustotu atmosféry na planetách. Naše atmosféra odráží v nebeském prostoru přes polovinu slunečních paprsků. Mars je odráží téměř všechny. Proto je teplota na Marsu o mnoho nižší než na Zemi, což potvrzují poslední měření a nesporná velikost polárních ledů na Marsu. Atmosféra na Venuši odráží téměř všechny sluneční paprsky do nebeského prostoru. Proto je teplota na Venuši pouze o něco vyšší než na Zemi. Na Marsu je zima. Ale i na Zemi jsou studená místa.

Vzpomeňte si třeba jen, jak zachraňovali na Jižním pólu Byrda.

Záchranné skupiny se „prodíraly ledy Antarktidy na housenkových traktorech za mrazu až sedmdesát jeden stupeň. To je víc než ve stratosféře. A nic se nestalo. Nezalekli se mrazu — a zachránili život.

Kyslíku je na Marsu málo. Kdo není zvyklý, bude se mu těžko dýchat. Ale profesor Kingbrook neřekl jednu věc, že i ztráty organismu tam budou značně menší. Protože těla tam váží třikrát méně než na Zemi. Mister Pinch tam snadno zvedne jednou rukou svého patrona, váženého mistera Stormera. Budete ve svém těle cítit neobyčejnou lehkost. Při chůzi, při zvedání břemen bude práce svalů třikrát lehčí. A potřeba kyslíku bude tedy také menší. Nepochybuji o tom, že na Marsu existuje rostlinstvo. Mohou tam tedy být i zvířata, i lidé, pravděpodobně asi jiní než pozemšťané.“

„Jací mohou být?“ projevila zájem Amelie.

„Vycházeje z přírodních podmínek planety, mohu se odvážit vylíčit vám hypoteticky Marťana. Protože živé bytosti na Marsu mají»tíži zemskou «třikrát menší, je možné, že jsou i třikrát tak velcí. Z téhož důvodu může být značně menší i jejich svalstvo. Jejich nohy a ruce jsou tenčí. Nedostatek kyslíku musí mít za následek zvětšení objemu hrudního koše. I u nás na Zemi, jak ukázala měření, mají obyvatelé vysokých hor hrudní koš širší než obyvatelé údolí. Mars je starší než Země. Obyvatelé Marsu musí proto mít vyvinutější mozek a tudíž i větší hlavu. Nedostatek světla musí mít za následek zvětšení zrakových orgánů. Vždyť i u nás mají některé ryby žijící v hlubokých vodách, obrovské oči. Ve zředěném vzduchu je zvuk hůře slyšitelný. Tato okolnost podmiňuje vyspělost sluchových orgánů…“

„Vysocí, štíhlí, s hrudí jako sud, s velkou hlavou, obrovskýma očima a ušima… Fuj!“ zvolala Amelie.

„Všechno na světě je podmínečné,“ odpověděl Gilbert. „Věřte mi, že ani vámi, dokonce ani vámi!“ dodal galantně, „nebude marťanský Apollo pravděpodobně nadšen. Ano! Je ještě další přednost života na Marsu, kterou ocení hlavně ženy. Rok je tam téměř dvakrát delší než na Zemi. A tak když prožijete čtyřicet pozemských let, můžete s čistým svědomím říct, že je vám všeho všudy dvacet.“

„A vypadat budu na dvacet nebo na čtyřicet?“

„To už vám mohu těžko říci. Bojím se vás zarmoutit, ale myslím, že na čtyřicet. Ačkoliv, možná, že se tam zpomalí i životní procesy.“

„Myslím, že to na Marsu není tak špatné. Trochu větší zima…“

„Ale žít se tam dá.“

„Ellen! Zabalila sis kožich?“ přerušila je lady Hintonová.

„A nezabijí nás Marťané?“ zeptala se znovu Amelie. Lady Hintonová už na ni pohlížela s nelibostí.

„Nezabijí. Při nejhorším vás dají do muzea jako vzácné exempláře,“ odpověděl s úsměvem Gilbert.

„Pokud jde o Venuši,“ pokračoval, „tak už jsem řekl, že tam jsou jiné podmínky než na Zemi. Ale klima tam možná moc příjemné není. Nevím, jestli se marťanský Adam dopustil dědičného hříchu, ale na Venuši lidé asi boha značně popudili.“

„Proč myslíte?“ projevil zájem biskup.

„John Milton ujišťuje ve své básni Ztracený ráj ústy anděla, že osa naší Země stála do Adamova dědičného hříchu kolmo k rovině zemské sluneční dráhy a na Zemi bylo po celý rok stejné jarní počasí.

Osa země byla nakloněna za trest za dědičný hřích prvního Adama.

A počasí na Zemi se zhoršilo. A protože je osa Venuše ještě více nakloněna než osa Země, musíme dojít k závěru, že obyvatelé Venuše popudili boha ještě více než naši prarodiče.“

„Ctihodný profesor Kingbrook tvrdí, že na Venuši není vůbec žádný kyslík, a tvrdí to na základě toho, že spektrální analýza stopy kyslíku neobjevila. To není pravda. Fyzik michiganské university Arthur Adel zjistil, že koncentrace kysličníku uhličitého je už jenom v horní vrstvě atmosféry Venuše oproti zemi obrovská. Je-li tam kyselina uhličitá, musí tam být i kyslík. Venuše musí být jako obrovský skleník a život na Venuši má možná zvlášť nezkrotné a intenzívní formy, které předčí to, co máme na Zemi.“

„A jsou na Venuši zvířata?“ zeptal se Pinch.

„Je-li tam kyslík, vlhko, teplo, tak pročpak by tam nebyla zvířata?“

„Jaká je na Venuši voda?“ zeptal se biskup.

Gilbert se šibalsky usmál: „To záleží na tom, k jakým účelům.

Za starých časů se otec Kircher zajímal o to, jestli se vody na Venuši dá nebo nedá použít při křtu. Na tuto otázku vám bohužel nemohu odpovědět kladně. Ale jinak se ta voda myslím nijak neliší od naší.“

„Nesouhlasím s mým váženým kolegou,“ spustil Kingbrook, aniž požádal předsedu o svolení. Stormer se ho snažil přerušit, ale učenec se nedal. Naštěstí zapomněl Kingbrook v zápalu sporu na posluchačstvo a začal chrlit termíny, jimž kromě zasvěcených nikdo nerozuměl.

Mezi učenci vypukl spor. Zander, který poslouchal už s netrpělivostí, se vmísil: „Prosil bych, abyste nám co nejrychleji sdělili konečné údaje.

Venuše, Mars nebo ani jedna, ani druhá planeta?“

„Cožpak vám to není jedno?“ zeptal se Stormer, který nebyl zvyklý, aby se mu někdo pletl do vedení schůze.

„Není mi to jedno,“ odpověděl Zander. „Jestliže poletíme na Venuši, musí být nejmenší počáteční rychlost letu rakety 11,4 kilometrů za vteřinu; jestli na Mars — 11,6. Let na Mars trvá nejméně 192 dní, na Venuši 97. Závisí na tom všechny výpočty.“

„Neřekl jsem vám ale o třetí možnosti,“ řekl Gilbert, „o možnosti… nevystupovat nikde. Kdyby se vám opravdu podařilo určit ten koloběh látek, o němž mi vyprávěl vážený Leo Zander, a tím byste si zajistili stravu na neurčitou dobu, bylo by to nejlepší východisko. V raketě byste mohli mít í klíma Riviéry i světlo podle přání, dokonce v každé kajutě jiné, podle přání obyvatel. Mohli byste se pokusit přistát na planetě a zase odletět, kdyby se na ní nedalo žít.

Byli byste jedním slovem pány situace a nebyli byste závislí ani na Zemi ani na nebi.“

Tento návrh se zřejmě všem zalíbil.

Zander se usmál a požádal o slovo. Stormer se na něho přísně podíval a slavnostně oznámil: „Předávám slovo inženýru Zanderovi.“

„Celá tahle diskuse,“ začal inženýr, „je podle mého názoru opožděná. Chcete letět co nejdříve. Pospícháte na mě s odletem.

Pospícháte na mě, abych dokončil raketu. Co by se stalo, kdybych zkonstruoval raketu, způsobilou pro let na Venuši a dostal bych za úkol letět na Mars nebo se vznášet v prostoru bez přistání? Raketa se předělat nedá! Bylo by třeba stavět jinou.“

„Ale vy jste začal stavět přece několik typů rakety?“

„Od započetí konstrukce do dokončení uběhne několik měsíců.

Hotová nebo téměř hotová je pouze jedna. A chcete-li letět, budete muset cestovat právě na ní.“ Stormer zrudl.

„To znamená,“ řekl, „že jste otázku směru cesty rozhodl sám, bez nás a podle toho jste zkonstruoval raketu?“

„A co jsem měl dělat jiného? Myslíte si, že jsem očekával, že se na tomto shromáždění setkám s něčím novým? Všechny zmíněné otázky jsem musel co nejbedlivěji prostudovat ještě předtím, než jsem začal kreslit první nákres rakety. Všechnu nejnovější literaturu o astronomii, všechny poslední úspěchy v astronomii. Vaším úkolem tedy je — orientovat se na Venuši.“

„Je-li tomu tak, pak nechápu, proč jste museli zvát ještě nás,“ řekl dosti ostře Kingbrook.

„No třeba proto, abyste budoucím účastníkům letu sdělili některé informace o astronomii,“ řekl s úsměvem Zander. „A nejenom proto.

Nemohu nést veškerou odpovědnost sám. Ať jsme sebe více obezřetní, ať učiníme jakákoliv bezpečnostní opatření, naše cesta je přece jen riskantní.“

Stormer rozzlobeně zabubnoval prsty po stole. Je to ale beztaktní člověk, ten Zander! Ještě dobře, že ho neslyší ostatní účastníci akciové společnosti. Zastrašil by je.

Lady Hintonová a Ellen se při slově „riskantní“ bezděky pohnuly, Zander si toho všiml a spěchal hned ženy uklidnit.

„Vždyť i cestování vlakem je spojeno s rizikem,“ podotkl.

„Nemyslím, že by byl příliš riskantní samotný let v raketě. Ale při přistání na planetě nás samozřejmě očekávají různé nepředvídané věci. Děkuji velice profesoru Kingbrookovi, který vás předem informoval o jistém nepohodlí, které je na zmíněných planetách.

Pokud jde o astronomické otázky, je nutno věřit samozřejmě více vám než mně.“

„Ale kde nás tedy k čertu vysadíte? Promiňte mi, myladies, ten bezděčný výkřik,“ řekl Stormer.

Všichni napjatě čekali, co řekne Zander.

„Nikde. Myslím si, že bude pro nás nejvýhodnější a nejbezpečnější, když nepřistaneme nikde.“

„S… skok do prázdna?“ zeptal se Maréchal s hořkou ironií, kterou nepochopili.

„Proto jsem se snažil zkonstruovat takovou meziplanetární loď, na níž bude moci existovat koloběh látek. V raketě bude pět set metrů dlouhý skleník, který nám bude poskytovat potřebné rostlinné produkty a kyslík k dýchání.“

„Živit se jen jahodami?“ zeptala se Amelie. „Souhlasím.“

„Pro ty, kteří si potrpí na vydatnější stravu, vezmeme potraviny na tři, pět měsíců. Jestli se mi podaří plně uskutečnit vynález, který teď dokončuji, tak nám možná ty tříměsíční pozemské zásoby, nepočítaje skleník, stačí alespoň na 20–30 našich let.“

„Myslíte si, že nás v raketě postačí nasytit homeopatické dávky?“

„Nehodlám snížit porce ani o gram!“

„Chystáte se tedy opakovat zázrak z evangelia, kdy se pět tisíc lidí nasytilo pěti rybami a třemi bochníky chleba?“

„Ano, chcete-li zázrak.“

„V čem to ale spočívá?“

„V tom, že» natáhneme «v raketě čas jako gumu. V době, kdy na raketě budou ubíhat dny, budou na Zemi ubíhat měsíce a možná i roky.“

Stormerovi vylezly z důlků kulaté oči. To by tak ještě scházelo, aby se Zander pomátl na rozumu!

„Zřejmě jste se… trochu…

„Pomátl?“ pomohl mu Zander.

„Rozumím misteru Zanderovi,“ řekl Gilbert, mna si čelo.

„Prostředek, jak zpomalit běh času, skutečně existuje. Znamená to — zrychlit pohyb. Abychom však vytvořili takový rozdíl mezi během času na Zemi a v raketě, mister Zandere, potřebovali bychom rychlosti, blížící se rychlosti světla.“

Zander přikývl.

„Netvrdím, že se mi podaří tento úkol vyřešit, ale zdá se mi, že nemám k jeho rozřešení daleko,“ řekl.

„Energie záření? Rádiové vlny? Jaderná energie?“ zasypali Zandera otázkami.

„To je zatím tajemství,“ odpověděl. „A podaří-li se mi ovládnout gigantické rychlosti, budeme moci navštívit ne jednu planetu a osobně se přesvědčit, jestli se na ní dá žít.“

„To se rozumí!“ zvolal Kingbrook jizlivě se usmívaje. „Když poletíte rychlostí světla, proletíte za půl druhé vteřiny kolem Měsíce, a osm a půl minuty vám postačí, abyste dosáhli Slunce.“

„Opravdu,“ ozval se Gilbert, „kdybyste letěli rychlostí o něco menší, než je rychlost světla, čas v raketě by se proti času na Zemi zpomalil. Než uplyne na vaší raketě rok, může na Zemi uplynout deset nebo dokonce sto let.“

Rozhovor oživl. Mimo astronomy a Zandera nikdo nechápal, jak může čas plynout hned rychleji, hned zas pomaleji: samotná myšlenka však všechny neobyčejně zaujala. Jen si představte, vždyť takhle by bylo možné nějak řídit i čas na Zemi a nutit ho, aby plynul hned rychleji, hned zase pomaleji.

„Až se vrátím za měsíc za dva na Zemi, bude z mého Oty vetchý stařec, zatím co já budu právě tak mladá jako teď, že ano, pane Zandere?“

„A jestliže to na Zemi bude vypadat nepříznivě, můžeme na nějaké jiné planetě založit nové lidstvo,“ řekl Schnierer, který po celý večer setrvával v mlčení. „Vytvořit novou civilizaci, bez strojů, bez techniky.“

„Sto let za pár let!“ přemýšlel Stormer. „Za tu dobu zdechnou všichni moji závistníci, nepřátelé a soudci a celý můj případ ztrouchniví v. soudních archivech. Skvělé, po čertech! A jestli to všechno zahyne, zpomalíme let — zrychlíme běh času, abychom nezůstali za pozemským děním příliš pozadu, a vrátíme se na Zemi ve chvíli, která bude pro nás nejvýhodnější.“

„Dal bych přednost návratu na Zemi, na níž bychom našli vítězné»mohykány«,“ řekl. „Ale kdybychom mimo očekávání museli přistát na některé planetě, museli bychom organizaci toho nového lidstva velice rozumně uchopit do rukou. Navrhuji toto. Vezmeme si s sebou do rakety tak říkajíc celou podstatu potřebných praktických znalostí. Nejstručnějším a nejpřehlednějším způsobem vyložíme všechny potřebné znalosti: matematiku, astronomii, medicínu, biologii, botaniku, geografii…“

„Obávám se, že pozemská botanika, zoologie a geografie vám budou málo platné,“ řekl Gilbert. „Na jiných planetách budete muset vytvořit jinou botaniku a geografii.“

„Navrhuji proto, abychom si s sebou vzali veškerou» sůl země«v zhuštěném stavu,“ pokračoval Stormer. „Museli bychom od odborníků objednat takové přehledy, každý ze svého oboru, a natisknout knihy nejmenším písmem na nejtenčím, ale trvanlivém papíře, nebo si vzít mikroknihy. Botaniku a geografii jsem uvedl jako příklad. Myslím si však, že se i naše botanika, geografie, historie budou hodit. Cožpak přesídlence na Venuši nebude zajímat Země?

Přejdu ale k nejdůležitější části svého návrhu. Nové lidstvo na nové zemi se samozřejmě bude právě tak muset dělit na třídy jako na naší planetě. Toto rozdělení však může být ještě pronikavější. Lidé z našich kruhů tam musí zaujmout vedoucí postavení. Potomci sluhů, mechaniků a ostatního obsluhujícího personálu, který vezmeme s sebou, se musí stát našimi otroky. Vytvoříme třídu» moudrých«,»zasvěcených «a otroci musí zůstat negramotnými, nevzdělanými lidmi. A my jim budeme poroučet, protože bez našich vědomostí budou bezradní a bezmocní. Pouze jenom my sami budeme vědět, jak stavět domy, stroje…“

„Stroje? Zase stroje? I tam stroje?“ zaječel Schnierer. „Chcete zahubit nové lidstvo? Přenést tu nákazu, ten mor na novou Zemi?

Stroje — ty prokleté ďábly, kteří přivedli lidstvo na Zemi do opravdové katastrofy! Nesouhlasím s tímto šílenstvím v žádném případě, v žádné podobě! Třídy mohou zůstat — jsou dokonce nutné.

Pouze otroci mohli starověkým filosofům zajistit volný čas, nutný k přemýšlení. Připouštím otroctví, ale zmírněné patriarchálními vztahy.

Život, blížící se přírodě! Naturální hospodářství! Žádná města! My Němci jsme v podobě občiny Berlína, která se nepřirozeně rozrostla, sami vytvořili zbraň, jež rozbila stát, když se dostala do rukou extremistů, to znamená protistátně naladěných lidových mas. Žádné továrny a závody! Žádná města! Farmy, louky, pastýřky, potůčky… Filosofie rozjímání a morálka…“

„Křesťanská!“ poznamenal biskup.

„Ano, křesťanská,“ souhlasil filosof. „Je pro nás velice pohodlná.

A víte, já bych ty pozemské historie a geografie nechal na Zemi.

Vytvořili bychom novou historii — o vyšších bytostech, které sestoupily z» nebe «na Zemi. Měli bychom autoritu božství. Budeme našim otrokům vládnout moudře a blahosklonně. Budou pást naše stáda, obdělávat naše vinice a v neděli budou vždycky společně s námi velebit nás a nejvyššího. Klidný život v lůně přírody. Žádné dělnické otázky, stávky, revoluce! Zlatý věk! ‘ Ráj na Zemi!“

„A žž-žádné bb-banky, obchodní záležitosti? Tt-to bude nudné!“ řekl Maréchal.

„Život bez obchodu nemá smysl. My dva, barone ale uděláme tuto opravu,“ řekl Stormer, obraceje se k Maréchalovi, „a doufám, že vážený profesor Schnierer s tímto kompromisem bude souhlasit.

Soukromé vlastnictví přece nezavrhujete, pane Schnierere? A existuje-li soukromé vlastnictví…“

Mezi bankéři a filosofem se rozpoutal spor. Nikdo si nevšiml, jak Zander vstal a odešel z galerie předků. Osud příštího sociálního zřízení na nové Zemi se nevztahoval na let v raketě. Přitom všechny tyto slovní půtky postrádaly podle jeho názoru veškerý praktický smysl.

VII Hans studuje „Lunapark“

Hans opustil Winklerův dům a zamířil k obrovské podkově. Bylo ji odevšad vidět. Finger kráčel po zledovatělé cestě a přemýšlel: „Podkova vypadá jako ladička. Ano, je asi stejně vysoká jako Eiffelova věž, možná i vyšší. Vidlice, dosahující k oblakům…“

Hustý oblak napůl podkovu zakryl.

„Tři sta metrů… Podkova stojí na hoře, která je nejméně pět — šest tisíc metrů nad mořem. Solidní výška. Proč ji ale postavili? To Winkler nevysvětlil. Pokusím se domyslit si to sám… Maupassant si kdysi stěžoval, že Eiffelova věž svírala svou banalitou jeho mozek. V té době to byla samozřejmě zbytečná stavba. Stavěli ji jako hřeb Všesvětové pařížské výstavy. A přesto, kdyby byl býval Maupassant inženýrem, pociťoval by k Eiffelově věži neskonalou úctu. V té době byla zázrakem stavebního umění. Na Eiffelově věži je astronomická a meteorologická laboratoř, fyzikální kabinet a silná vysílací stanice. Podkova byla patrně postavena pro podobné vědecké cíle…“

Oblaka odplula pomalu na západ. Vrchol podkovy se jasně rýsoval na čistém modrém nebi. Hans zaklonil hlavu a pozorně si prohlížel podkovu, najednou však špatně šlápl a upadl. Čísi smích, hrdelní zpěvavá řeč… Před Hansem stáli Indové v děravých pokrývkách, přehozených přes polonahé tělo. Indové se v odpověď usmívali, obnažujíce bílé zuby. Ukazovali rukou na vrcholek podkovy a na led pod nohama. Ano, ano. Hans se zakoukal.

Uvědomuje si svou vinu přikývl a vstal. Indové přešli a vykřikli vzápětí několik pravděpodobně varovných slov. Čtyři černoši přešli, nesouce na ramenou obrovskou kládu. „Mechanizace!“ — zabručel Hans. Ustoupil stranou, opřel se o stěnu dřevěného domku, vonícího čerstvou borovicí, a znovu upřel zrak na vrcholek podkovy. Konce vidlice byly spojeny jako nit tenkou plošinou. Nad ní vedly dráty antény.

„No samozřejmě, je to meteorologická observatoř a vysílací stanice. K letu je třeba prostudovat atmosférické podmínky Stormer-city…“

Najednou spatřil Hans černý bod, padající dolů. Padal až shora, podél ramene podkovy a neodděloval se od ní.

„Vida! Podkova není zřejmě jen vysílací a meteorologickou stanicí, ale i laboratoří, zkoumající pád těles.“

Černý bod doletěl dolů, dostal se do ohybu, proletěl jím, vyletěl na druhé rameno podkovy, vystoupil nahoru, sletěl dolů, znovu nahoru, a tak se stále kýval jako kyvadlo „se slábnoucími kmity“.

Když se konečně bod zastavil uprostřed ohybu, viděl Hans, že to je vozík. Bylo to vrcholně zajímavé. Možná, že jsou tam uvnitř dokonce lidé. Bylo by hezké se zhoupnout na takové houpačce. A je to i zapotřebí. Vždyť let v raketě je také vzlet a pád. Vzlet se Země „na nebe“, pád z nebe na planetu… „Ano, musíme si prostudovat vliv beztíže na organismus.“ Hans už téměř běžel k podkově. Byla však stále ještě daleko. Viděl, jak z kabiny vystoupil člověk a téměř utíkal ke Collinsově kanceláři.

Sotva dechu popadaje, přiběhl Hans k masivnímu betonovému základu podkovy. Vozík už lezl nahoru jako kabina zdviže. Hans vyběhl po prknech na betonovou plošinu a prohlédl si ohyb podkovy.

Dvě koleje. Poloměr ohybuje patnáct metrů. Je-li výška tři sta metrů, musí stoupání a pád trvat patnáct vteřin. To není špatné. Ale, zatraceně! Při výšce tři sta metrů, poloměr patnáct — to je na ohybu v důsledku odstředivé síly čtyřicetinásobné přetížení. Patrně se rozdrtí…

Pod plošinou to zadunělo, zarachotilo a Hans spatřil, jak jedno rameno obrovské podkovy odjíždí od druhého. Poloměr ohybu se zvětšil na šedesát metrů — „To je něco jiného. Přetížení teď bude pouze desateronásobné. Asi takové, jaké máme, když jedeme na saních z prudkého kopce.“

Zase dunění a rachocení motorů stavby. Poloměr se zkrátil na dvacet metrů.

„Jen abych nepřišel pozdě a mohl se svézt při téhle jízdě…“

Hans rychle vstoupil do budovy, nad níž se táhla lana zdviže. Ukázal míšenci v bundě ze sobí kůže modrý lístek. Míšenec přikývl a mlčky ukázal rukou směrem ke kabině zdviže. Hans vstoupil, kabina se otřásla a stoupání začalo.

Hans jako by se vznášel v balóně. Znovu se před ním rozprostřelo celé Stormer-city. Za horským hřebenem se brzy objevil oceán. Na severu, východu a jihu se tyčily Andy.

Zdviž se zastavila. Hans vystoupil z kabiny na nekrytou plošinu.

Br! Tady je ještě větší zima. A jaký hrozný vítr! Zato orlí rozhled. Na široké plošině, která vypadala zdola jako nitka spojující „nožky“ obrovské ladičky, byly instalovány větrníky, anemometry, barometry, teploměry… Vítr bodá do obličeje. Rychle do budky!

Vítá ho tlouštík. Kývá hlavou jako na starého známého. Winkler už ho telefonicky upozornil. Samozřejmě, může se podívat a sjet dolů.

Uprostřed místnosti stojí nad otvorem vozík připravený k pádu.

Dveře jsou otevřené. Hans se dívá dovnitř, vstupuje; dveře za ním zaklapnou.

Tady bylo tepleji. Na stropě elektrická žárovka. Žádná okna. Na podlaze linoleum. Stěna u dveří je obložena bednami, do nichž dávali pokusná malá zvířata, ptáky, hmyz. Stejné bedny stály u stěny zleva.

U stěny proti dveřím byly přístroje — váhy, skřínka. Ke čtvrté stěně byla připevněna houpací síť. Vedle sítě stála tři pohodlná křesla, přišroubovaná k podlaze jako v letadlech, v rohu pérové váhy zvláštní konstrukce, na železné ose — ciferník s ručičkou, ukazující změnu váhy.

„Pérové váhy, — zjišťuje Hans. — Jasné — misky obyčejných vah nezmění svou polohu, ať na jedné nebo na druhé leží jakékoliv závaží, protože obě tělesa ztrácejí ve stejné míře svou váhu. Pouze pérové váhy mohou ukázat ztrátu váhy při pádu.“

V hlubokém křesle seděl tlustý muž s lesknoucí se pleší, který se do něho sotva vešel. Před ním stál vysoký, vypasený a vyholený doktor. Holohlavý tlouštík těžce dýchal a díval se na doktora poděšeně, jako pacient, který čeká na operaci.

Finger se s doktorem pozdravil a ukázal modrý lístek.

„Dovolíte mi, abych se účastnil pokusu?“ zeptal se Finger.

„Prosím!“ odpověděl doktor a přesvědčoval dále tlouštíka o naprosté bezpečnosti a neškodnosti letu: „Lehnete si do sítě, bude to pro vás pohodlnější. Já si sednu vedle vás do křesla a budu pozorovat váš tep, krevní tlak atd. Ó ne, naprosto ne proto, abych upozornil na nějaké nebezpečí. Provedeme pouze různá vědecká pozorování a vyvodíme z nich pak své závěry. Zobecníme vědecká pozorování a sdělíme je hlavnímu inženýrovi, který také ke všemu ve svých technických výpočtech a konstrukcích přihlíží: jaké zrychlení je přípustné při startu, jaké jsou nejúčelnější způsoby zabezpečení před nárazy a podobně.“

„Nárazy jsou tedy možné? A snad i hodně silné?“ tázal se zděšeně tlouštík.

„Ne větší než v tramvaji!“ spěchal ho uklidnit doktor.

Pomocí Fingera uložil doktor tlouštíka do sítě a přivázal pevně řemeny jeho mohutné tělo.

Hans si sedí do křesla, připnul se řemeny a úkosem pokukoval po svém sousedovi. Tlouštík funěl, byl nervózní, cosi bručel. Doktor se také připnul řemenem ke křeslu a chopil se páky.

„Připravte se! Letíme.“

„Ne! Stůjte! Nechci!..“ zaúpěl tlouštík. Bylo však už pozdě.

Hans pocítil, jak se mu svírá srdce. Po všech údech se mu rozlila neobvyklá lehkost. Hans zvedl ruku. Nevynaložil nejmenší námahu, jako by ani ruku nezvedal, ale spouštěl. Bylo to dokonce ještě lehčí.

Protože i když ruka klesá, musí člověk přece jen napnout svaly. Bylo to jako ve vodě. Ne, jako v nevažitelném éteru, kdyby se i tělo změnilo v éter. Plynula vteřina za vteřinou… Doktor zkoumal tlouštíkův tep. Hans naslouchal, jak mu bije srdce. Bilo poněkud pomaleji, ale jinak bylo všechno v pořádku. Škoda, že tu nebylo okno… Ručička velkých stopek se blížila k patnácti.

„Teď přijde ohyb. Držte se pevněji!“ upozornil doktor. A najednou jako by se tělo začalo nalévat olovem. Ztěžklo natolik, že se dalo těžko dýchat. Ruce, nohy jsou spoutané. Člověk nemůže ani hlavu zvednout… Tlouštík úpí… Ale tu začíná olovo z těla mizet.

Nastává okamžik normálního stavu. A zase vteřiny beztíže. Vozík sjíždí z druhého ramene — a zase svírá tělo i hruď neslýchaná tíže.

Nepříjemný pocit! Je dobře, že tyto pocity jsou každým kyvem kyvadla kratší a slábnou. Tak, a je konec. Stop. Zastavili se. Tlouštík chraptivě nadává. Na čele mu vystoupil studený pot. Dveře kabiny se otevírají. Doktor spěchá tlouštíka odvázat. Ten zuří tak, že ani mluvit nemůže, jen poulí oči, a dělá tak hrozné grimasy, jako by chtěl doktora zaživa sníst. Vyřítí se ze dveří jako puma.

U kabiny se shromáždili černoši a Indové. Nečekali nadarmo.

Tlouštík je povyrazil. Čerstvý vzduch mu vrátil dar řeči — a tak křičel, klel, komicky rozhazoval rukama. Barevní diváci se chechtali jako děti v maňáskovém divadle a to tlouštíka ještě více zlobilo.

Proklínal „Noemovu archu“ i samotného Noeho a všechny, kdo si tenhle čertovský kousek vymysleli. Ať ho raději zaživa upálí, ale práh archy nepřekročí.

„Peníze zpátky!“ křičel.

„Znáte přece stanovy společnosti. Peníze se v žádném případě nevracejí. Můžete jen své akcie prodat, jestli najdete kupce,“ řekl obchodní ředitel Collins, který se objevil neznámo odkud.

„Nebudu hledat žádné kupce! Ať tedy propadnou! Kéž byste se propadli vy všichni tady i s vaší»archou«! Kde je mé letadlo?“ A vykročil k letišti. Collins pokládal za zbytečné ho zdržovat: „Co se mu stalo?“ zeptal se Collins doktora.

„Nic zvláštního,“ odpověděl doktor. „Ti miliardáři, nechci je urážet, jsou nervózní jako hysterické slečny. Tady je jeho tabulka.

Srdce: před pokusem — 74, po pokusu — 72. Tlak v tepnách: před pokusem 130, po pokusu — 160. Nepatrné snížení pulsu a menší zvýšení arteriálního krevního tlaku. Myslím si, že kdybychom ho pozorovali v pracovně jeho banky, mohli bychom během dne při burzovní horečce zjistit takové výkyvy v práci jeho srdce nejednou.“

Collins přemýšlel, aniž doktora poslouchal a pak ho přerušil: „Víte, budeme muset s těmi experimenty na našich akcionářích a budoucích účastnících letu přestat. Vždyť takovéhle individuum nejen uteče, ale vyzvaní to i ostatním. Dost s tím. Pro Zandera už máme materiálu dost. Jste lékař a když člověka prohlédnete, můžete sám určit, jestli se pro cestu hodí.“

„Obávám se, že se k nám sjedou takové zříceniny, které se hodí spíše pro krematorium než pro lety v raketách.“

„Nemluvte hlouposti!“ poznamenal přísně Collins. „Absolutní bezpečnost letů v raketách není jen naší reklamou, ale i cílem.

Zander se snaží, aby byla raketa pohodlná a bezpečná jako dětská kolébka. A dokáže to, jinak by nebyl hoden těch peněz, které na všechny ty pokusy vydáváme.“

Collins se prudce otočil a odplul ve svém kožichu s dlouhými šosy do kanceláře.

Hans se toho dne povozil na všech kolotočích, vyzkoušel na sobě „atrakce“ neobvyklého „Lunaparku“. Zkoumal efekty závratě na Saint-Sirském kolotoči, prožívaje pocity vzletu, poklesu, náklonu, obratu. Rozhodl se, že překoná rekord v odolnosti při zvýšení tíže a museli jím točit šílenou rychlostí. Mnozí se snažili s ním soupeřit, on však všechny své barevné i bílé soupeře porazil. Když ovšem slezl z kolotoče, pořádně se potácel.

Zvláště ho překvapila kajuta, která vypadala jako otáčející se válec. Otáčela se kolem své osy, a pohybovala se po kruhu. Zde se zkoumalo tak zvané „Coriolisovo zrychlení“. Když se přiblížil ke stěnám kajuty, kde byl odstředivý efekt silnější, jako by se mu celé tělo nalévalo olovem. Zvedal s námahou ruce, otáčel s námahou hlavu. A stačilo obrátit hlavu na stranu a už se zdálo, že celá kajuta padá dolů nebo nahoru, jako by se její stěny pořádně houpaly. Byl to dosti nepříjemný pocit. Spočívalo to v tom, jak mu pak doktor vysvětlil, že lidské mozkové centrum má při dlouho trvajícím otáčení kajuty pocit rovnováhy. Člověk zdánlivě na otáčení zapomíná a jak točí hlavou, má pocit nového otáčení.

Odstředivá síla u stěn směřující na stranu byla pětkrát větší než síla tíže a Hans bezděky „lezl na stěnu“. Pociťoval záchvat mořské nemoci. S velkou námahou se mu podařilo hlavu narovnat a odebrat se od zdi ke středu místnosti, kde ho všechny nepříjemné pocity ihned opustily.

Prováděl v této kajutě všechny možné pokusy: snažil se psát na stolku, který stál uprostřed, sednout si, vstát. Jeho údy ho neposlouchaly. Jako by to najednou bylo cizí tělo, které se mu nepodřizovalo, nebo jako by byl v jiném světě, s jinými zákony pohybu a rovnováhy. Nebylo to však pro něho sportem jako pro Blottona. Ne, Hans se houževnatě trénoval. Věděl, že v raketě, za skutečného letu, bude muset s Winklerem a Zanderem v těchto nezvyklých podmínkách jednat, pracovat, zatím co ostatní cestující budou ležet jako mrtvoly a nebudou schopni ničeho jiného kromě nářků a vzdechů. Neměl na mysli jen „Noemovu archu“, ale i budoucí lety na „svých“ raketách. A tak překonával stoicky všechny zkoušky, kterým se sám podroboval.

Potom musel v této kajutě strávit nejeden den.

Prováděl různá pozorování odchylek při proudění kapalin, vzdušného proudu, pohybu hmyzu a drobných zvířat.

Stejně velký zájem v něm vzbudila otáčející se skleněná koule.

Bylo to něco jako „meziplanetární obydlí“, sestrojené speciálně pro zkoumání, jak se budou člověk a zvířata chovat, když na ně bude působit odstředivá síla. Slunce, svítící z bezoblačného nebe, naplňovalo kouli teplem, které oživovalo rostliny zasazené na „rovníku“ koule-kajuty. Otáčení místnosti vytvářelo na stěnách koule odstředivou sílu, převyšující přitažlivost zemskou a rostliny tu nerostly jako obvykle do výše, ale na stranu, od stěn ke středu koule.

Pozoroval je, jak rostou a rozvíjejí se.

Byli tu také v klecích králíci, slepice, kočky. Ti všichni zřejmě nepozorovali svou neobvyklou boční polohu. Stěny koule byly pro ně „spodkem“, zemí. Králíci v klecích skákali, chroupali klidně zelné listy, mrkev, slepice snášely vajíčka, líhly kuřata. Voda, která byla vzhledem k zemi ve „svislé poloze“, se z misek nevylévala, zrní se nevysypávalo. Když stál Hans ve středu koule, byla všechna zvířata i rostliny vzhledem k němu ve vertikální poloze, jako by se na obyvatele tohoto malého světa díval shora, leže na srázné skále.

Když se však postupně blížil k „rovníku“, dostávalo se jeho tělo rovněž do svislé polohy. A když stál u klecí, viděl stůl, který stál uprostřed koule, tak, jako by tento stůl byl připevněn na zdi normální místnosti.

Protože se veškeré zařízení koule otáčelo společně s ním, neměl závratě a dokonce si přestal uvědomovat, že se místnost otáčí.

Připomínala mu to pouze neobvyklá poloha, když chodil kolem stěn koule.

V kouli byla jen desetina normálního množství kyslíku, ale Hans tento nedostatek ve vzduchu nijak ostře nepociťoval. Kyslík vylučovaly rostliny skleníku, který měřil šestnáct čtverečních metrů.

Rostliny sály kyselinu uhličitou, kterou vydechoval on a zvířata.

Tady byly položeny základy ke „koloběhu látek“, který měl budoucím nebeským cestujícím poskytnout vše nezbytné k životu, jestliže se jejich let protáhne nebo se na druhých planetách objeví nedostatek vzduchu a potravy.

Finger si prohlédl i kovovou kouli, v níž byl „kousek meziplanetárního prostoru“. Do této koule vedly dvojité dveře s komorou jako do kesonu a vcházelo se do ní pouze ve zvláštních oblecích, které vypadaly jako potápěčské. Zander na těchto oblecích hodně pracoval. Bylo třeba vytvořit zvláštní laboratoř, kde se zkoušely různé suroviny, které měly jednak zajistit téměř absolutní nevodivost tepla, a jednak dostatečnou trvanlivost.

„A nemůže člověk v takovém obleku ve vesmíru zmrznout?“ zeptal se Hans.

„Nátěr obleku a působení slunečních paprsků mohou dát teplotu od —200° do +100 °C“, odpověděl laborant. „Proto jsou obavy před zimou meziplanetárních prostorů přehnané.“

„A co je tohle za cisterny?“ zeptal se Hans.

„Tady zkoumáme, jak povrch rakety odráží a pohlcuje paprsky,“ odpověděl laborant. „Pojďme dovnitř válce.“ Vešli. „Teď je tu tma a dosti chladno. Válec je otočen ke slunci svým lesklým, hlazeným povrchem, který sluneční paprsky odráží. Obrátíme teď válec ke slunci černou matovou stranou.“ Laborant otočil pákou, válec se začal otáčet po délce osy tak, že Hans a jeho společník museli přešlapovat na místě, dokud se válec nezastavil. Netrvalo to ani dvě minuty, když Hans pocítil, že se značně oteplilo.

„Cítíte, jak slunce zahřívá? A na povrchu Země se přece polovina slunečních paprsků odráží atmosférou. Podívejte se teď.“

Laborant hledal chvíli ve tmě a znovu otočil pákou. Nahoře se otevřelo okno, jímž k nim vniklo sluneční světlo. Teplota začala rychle stoupat.

„Vyduté zrcadlo zachycuje sluneční paprsek a zaměřuje ho na zadní stěnu rakety. Otáčením rakety na černou nebo lesklou stranu, můžeme měnit“ teplotu od dvaceti devíti do sedmdesáti stupňů Celsia. Použijeme-li zrcadla, dají se tavit kovy. Lze sem však vpustit i studený vzduch. Když získal Zander takovou širokou stupnici teplot, sestrojil podle myšlenky Ciolkovského sluneční motor. Dva spojité válce se postupně otáčejí jednou na slunečnou, jednou na stinnou stranu. Na slunci se kapalina ve válci mění v páru, která tlačí na píst, ve stínu se kapalina a pára ochlazují.“

„Zbývá vám prohlédnout si laboratoře, kde se zkoušely modely raketových motorů, zasazené do dubového rámu, a šest laboratoří, které zkoumají, jak pečovat o cestující v raketě pokud jde o bydlení.“

„Šest laboratoří!“

„Ano,“ odpověděl laborant. „Nejedná se tu vůbec o pohodlí, ale o nezbytné potřeby. Nesmíme nic zanedbat a musíme počítat se vším. Za normálních podmínek si leccos neuvědomujeme, o mnoha věcech prostě ani nepřemýšlíme, a zvláště ne o takových maličkostech, bez nichž bychom» na nebi «zahynuli nebo naopak, které nám mohou způsobit velkou škodu, když je neodstraníme.“

VIII Důstojný žák Ciolkovského

„Zander přijel! Jdeme k němu!“ řekl Winkler.

Hans zvedl hlavu od knihy. Byl poněkud rozčilen. Hans pracoval s Zanderem už pár měsíců. Ale po prvé ho inženýr vynálezce zval k sobě.

„Proč?“

„Chce se s tebou zřejmě blíž seznámit. Možná, že ti chce svěřit nějakou práci,“ odpověděl Winkler a v očích mu vesele hrálo.

„No budiž, jdeme.“

Zander bydlel v Stormer-city ve zvláštním jednopatrovém domku. Na Winklerovo zazvonění se nejdříve ozval zuřivý štěkot ovčáckého psa; dveře se otevřely dokořán a starý sluha nevlídně zamumlal: „Není doma!“, ale když poznal Winklera, usmál se na něho jako na starého známého a řekl: „Ach, to jste vy! Pojďte dál. Počkejte, hned odvedu psa.“

Finger si domýšlel, jak Zander žije. Před očima mu vyvstávala pracovna, zavalená výkresy, modely a všemi ostatními rekvizitami vynálezce. Zmýlil se však. Zanderova nevelká pracovna, v níž hosty přijal, byla zařízena více než jednoduše. Psací stůl, před ním dvě křesla, u stolu malá otáčecí police s knihami — a to bylo vše. Jedinou ozdobou místnosti byl velký zasklený portrét v tmavém dubovém rámu, který visel na zdi za pánem domu. Na portrétu byl vousatý stařec v brýlích, kterého Hans neznal. Pod portrétem byla dubová polička na knihy, kde stálo seřazeno několik desítek knih ve vazbách se zlatým tiskem. Hansovy bystré oči přečetly na hřbetech vazeb „Ziolkowsky“. Na stole bylo psací nářadí, lampa, podložka — a víc nic. Finger byl trochu zklamán. Winkler mu později vysvětlil, že Zander obvykle pracuje v mezaninu, kde má knihovnu a menší laboratoř. Do této svatyně však nikoho nepouští a samotnému Winklerovi se jen jednou podařilo na místnost podívat, a to ještě za Zanderovy nepřítomnosti.

Pán domu je přívětivě přivítal, posadil do křesel a když si trochu popovídali, najednou se Hanse nečekaně zeptal: „Nemohl byste mi říct, co je to bipolární rovnice hyperboly?“

Finger matematiku studoval a jakž takž odpověděl. Zander přikývl a položil novou otázku, která Hanse přivedla do úzkých. Za ní následovaly další — z oblasti chemie, astronomie, biologie. Byla to opravdu zkouška. Hans byl na rozpacích — to čekal ze všeho nejméně, a proto, jak se mu zdálo, neodpovídal vždycky správně a věcně dokonce na dobře známé otázky. Copak při této zkoušce propadne? Ale Zander byl zřejmě spokojen. Kývl na znamení toho, že je zkouška u konce, a řekl: „Znáte víc, než jsem předpokládal. Chcete-li se však stát mým pomocníkem jako Winkler, musíte toho vědět ještě nesrovnatelně víc.“

Chce-li! Hans byl ochoten pracovat ve dne v noci, aby získal všechny potřebné znalosti.

„Umíte studovat samostatně?“ zazněla nová otázka. „Winkler vám bude pomáhat, ale moc času tomu věnovat nemůže.“ A obraceje se už k Winklerovi pokračoval: „Myslím, že našemu Hansi Fingerovi prospěje, když si měsíc dva pobude ve skleněné kouli. Pozorování mu přespříliš času nezaberou a může tam zvýšit své znalosti matematiky. Bez matematiky se v naší práci neobejdeme.“

Zander si ještě několik minut pohovořil s Winklerem o různých záležitostech a vstal. Audience skončila.

„Tak co? Nečekal jsi takovou lázeň?“ zeptal se Winkler, když vyšli z domu. „Budeš muset sedět v samovazbě.“

Měsíc dva v samovazbě! Ta perspektiva se Hansovi vůbec nezamlouvala. Toužil se co nejrychleji seznámit s městem, s jeho podivnými laboratořemi, s neobvyklými stavbami. Vždyť neviděl všechno.

„Všeho do času,“ utěšoval ho Winkler. „Dnes strávíš ještě den na svobodě a zítra, hned ráno, si tedy prohlédneš to, cos ještě neviděl: laboratoř, kde se zkouší účinek různých výbušnin, další laboratoř, kde se zkouší ochlazování pracovní části rakety — stěn trysek. Pro zítřek to postačí.“

„A co budu v té své samovazbě dělat?“

„Tvoje existence bude velmi svérázná. Budeš muset na sobě vyzkoušet, a bude na tobě prozkoumáno, může-li člověk existovat za podmínek uměle vytvořeného koloběhu látek. Jakmile vejdeš do koule a dostane se ti potřebného výkladu, hermetické dveře se za tebou zaklapnou. Ale je tam telefon a budeme s tebou udržovat spojení. Vezmeš si s sebou potřebné knihy, učebnice, sešity.“

„Ale čímpak se tam budu živit?“

„Budeš se asi muset spokojit s vegetariánskou stravou. Budeš se živit těmi rostlinami a plody, které rostou ve skleníku. Budeš mít k dispozici elektrická kamna, čajník.“

„A voda?“

„Zítra se všechno dovíš sám. Všechny výměšky tvého organismu se budou zpracovávat. Výměšky ze střev půjdou na hnojivo; výměšky močového měchýře projdou půdou, rostlinami, plyny, chladiči, filtry a změní se v nejčistší vodu. Vodu ti dají i ochlazené plyny, které vydechuješ ty, rostliny i tvoji kamarádi ze samovazby — zvířata. Budeš se také muset o ně starat, krmit je, dávat jim pít.

Kyslík dají rostliny, budou také vstřebávat kysličník uhličitý, který budeš vydechovat ty i zvířata. Zkrátka, jestli jsou výpočty správné, budeš mít v kouli vše, co potřebuješ. Budu tě navštěvovat. Jestliže se budeš cítit špatně, pokus přerušíme. Pořiď si zápisník nebo sešit a zapisuj do něho nejdůležitější vzorce, znalosti z teorie reaktivních letů, informace, výpočty. Je to Zanderova rada. Takový sešit ti moc pomůže.“

Hans přikývl a zeptal se: „Abych nezapomněl, řekni mi, čí portrét to visí v Zanderově pracovně? Jeho otce?“ Winkler se rozesmál.

„Ano, v jistém smyslu otce. Je to slavný vědec, samouk Ciolkovskij, patriarcha astronautiky. Ne otec, ale spíše dědeček jeho nesčetných následovníků: Roberta Esnault-Pelterie, Roberta Goddarda, Herrmana Obertha, Waltera Gohmana, Pierceho, Debousa a našeho Leo Zandera. Už jsem ti o tom neobyčejném člověku vyprávěl. Tento skromný venkovský učitel se dokázal povznést do» kosmické«výše teoretického myšlení. Tento Kolumbus hvězdných světů určil teoreticky v podstatě celou budoucí cestu k vytvoření meziplanetárních spojů. Ukázal lidem cestu do nebe. Už v roce 1903 uveřejnil práci, v níž vyložil všechny své teoretické výpočty kosmických letů; ruská carská vláda mu však nijak nepomohla.“

„To jsou tedy jeho díla, co stojí na polici pod portrétem?“

„Ano. Zander se od nich neodlučuje.“

Tento den skončil efektní podívanou: z horské plošiny, směrem k oceánu, byla ve dvanáct hodin v noci vypuštěna první zkušební raketa bez lidí, s automatickými registračními přístroji. Byla dva metry vysoká a stála téměř kolmo, s nepatrným sklonem směrem k oceánu.

Pokusu se zúčastnili Zander, Winkler, Hans, Blotton a několik inženýrů, kteří pracovali s Zanderem. Odklon od vertikály nebylo okem téměř vidět a Blotton řekl: „A co když nám spadne na hlavu?“

Zander s úsměvem odpověděl: „Před mnoha lety, v sedmnáctém století, provedli mnich Mersen a voják Petit tento pokus: postavili dělo podle jejich názoru vertikálně a vystřelili, pozorujíce, jestli se dělová koule vrátí na zemi.

Opakovali tento nebezpečný pokus několikrát. Protože však byli nezkušení a nedokázali, aby je koule trefila rovnou do hlavy, cítili se oprávněni usoudit, že zůstala viset ve vzduchu, kde zůstane bezpochyby dlouho. Nejen tehdy, ale i dnes se dá těžko najít dělo, které by bylo pro takový pokus bezvadně kalibrované, a těžké je také zaměřit je naprosto vertikálně. A nyní odstupte. Vypouštím raketu.“

Všichni odstoupili a ztichli v očekávání. Na temném nebi se kmitaly hvězdy. Nový měsíc zářil téměř nad hlavou a zdálo se, že se raketa chystá na cestu na měsíc. Zahřměl výbuch. Vzduchem otřáslo rachocení hromu, odrážející se ve skalách. Prostor přeťal ohnivý pruh. Jako by se horská plošina na okamžik spojila s nebem zlatistým mostem. Pak kometa vytvořená lidmi stáhla svůj ocas, proměnila se ve hvězdičku a pohasla ve výši. Zander se díval na ciferník chronometru a odpočítávaje vteřiny, říkal: „Horní hranice troposféry…

Přeletěla nejzazší hranici stratosféry… Zpáteční let…“

Ráno byla k hledání rakety, která spadla do oceánu, vypravena celá flotila motorových člunů. Hans se však hledání zúčastnit nemohl, i když po tom toužil. Prohlédl si s Winklerem několik laboratoří a ačkoliv se ještě naprosto neseznámil se všemi „dílnami“ grandiózního „závodu na výrobu astroplánů“, vzal si knihy, které mu dal Winkler stranou, sešit, plnicí pero a odebral se do skleněného vězení, v němž měl strávit nejeden den.

IX Na zemi není záchrany!.

„Všechno je to strašné!“ řekla lady Hintonová. Dotkla se konečky prstů spánků. „Dej mi kolínskou, Ellen!“

„Nechcete si potřít spánky mentolovou tyčinkou, lady?“ zeptal se doktor Thecker.

„Ne-po-má-há!“ odpověděla podrážděně lady Hintonová. „To houpání mě zničí. Proč parník stojí? Když se hýbe, houpá méně.“

„Musíme šetřit pohonnými látkami, lady!“ ozval se ospale ze svého křesla Stormer. „Je to jen mírné vlnění. Sto mil od nás se přehnal cyklon… Baron nadobro ulehl. Vyjadřuje se jen v citoslovcích.“

„Já nemohu… není mi dobře!“ pronesla Ellen přidušeným hlasem. Obličej jí sezelenal. Přitiskla si k ústům kapesník a s křečovitým chvěním v ramenou se rychle vzdálila.

„Ach!“ vzdychla hlasitě lady Hintonová. „Je těžké být vyhnancem v našich létech! Bez domova, bez přístřeší a nadějí…“

„A já zase dávám přednost tomu být vyhnancem než hnijící mrtvolou. Tak!“ protestoval Stormer, cucaje granátové jablko.

„Nebýt mé prozíravosti, byli bychom už asi kořistí hrobních červů.“

„Bez vůle boží není zkřiven ani jeden vlas na hlavě!“ poznamenal mentorsky biskup Job Wheeler.

„Pročpak jste tedy, vaše Excelence, nezůstal v Londýně a neporučil své kadeře do vůle boží?“

Lady Hintonovou taková „rouhavá“ slova otřásla. „Démoni války a revoluce se utrhli ze řetězů,“ vyjádřil se Schnierer; dříve než byla dokončena raketa a postaven obrovský parník, podařilo se Stormerovi najmout zaoceánský parník, který kotvil v přístavu, posadit na něj akcionáře-účastníky budoucího meziplanetárního letu — a vyplout na Tichý oceán.

„Kolem je voda. Jsme bezmocní, bezbranní, všem na očích…“ pokračovala lady Hintonová ve svém bědování.

Stormera zřejmě to brblání omrzelo.

„Máte halucinace, lady!“ téměř okřikl stařenu. „Koho vidíte?

Komu jsme na očích? Kdo se na nás dívá? Oceán je prázdný jako za prvních dnů stvoření světa. A kdo by nás teď také hledal? Věřte, nikomu na nás nezáleží. Oceán není Oxford-street ani Piccadilly.

Oceán má své cesty a svá liduprázdná místa. Jsme v samém středu trojúhelníku, který tvoří velké zaoceánské cesty: z Jokohamy do Valparaiza — Japonsko, Jižní Amerika; z Wellingtonu — Nový Zéland, do Panamy a z Panamy — podél břehů Jižní Ameriky — k průlivu Magellanovu. Od západních břehů Jižní Ameriky nás dělí přes tisíc kilometrů. Nedostane se sem ani jedna loď, leda by sem cyklon zanesl plachetnici. Plachetnic se ale nebojíme. Všechny zaoceánské parníky mají radiostanice. Podávají samy o sobě zprávy.

My máme radiogoniometr. Ze zvláštní pozorovatelny na stožáru střeží strážní pozorně obzor. Naše plavidlo je jedním z nejrychlejších. Nedokázali bychom utéci jedině válečným lodím. A konečně, máme hydroplány. Všechen cenný náklad je dávno uschován v Andách.“

Lady Hintonová se zlobila, že Stormer-city nebylo pojmenováno po ní. Aby starou lady nepopuzoval, nazýval Stormer v její přítomnosti Stormer-city „město v horách“, „město, kde se staví raketa“.

„V případě krajního nebezpečí tam můžeme vždycky odletět.“

„Ale proč to neuděláme hned a neodletíme do toho vašeho Stormer-city?“ zeptala se lady Hintonová.

„Protože tam dosud není postaven hotel. V dělnickém baráku bydlet nebudete. A věřte mi, že to je tady také bezpečnější. Můžeme tu manévrovat. Nebýt vašich,“ Stormer chtěl říci „rozmarů“, ale ovládl se, „nebýt vaší nevolností, odpluli bychom do šířek více na jih, tam bychom byli už naprosto v bezpečí. Tam bychom byli na očích jen tučňákům. Ale kdyby nás zastihli v Stormer-city dříve, než bude raketa hotová, zahynuli bychom. Odtamtud se dá utéci jedině vzduchem. Ale nebylo by ani kam utéci.“

„Bože můj! Bože můj, bože můj!“ zvolala tragicky lady Hintonová. „Proč nás tak trestáš?“

„Kouř na obzoru!“ zvolal táhle z pozorovatelny strážný.

„Kde? Kde?“ vykřikl zbledlý biskup a příliš kvapně vykročil k palubě, vytahuje v chůzi z pouzdra hranolový triedr.

„Druhý kouř… třetí… celá eskadra!..“ hlásil strážný.

Na lodi nastal shon. Ozývaly se řízné povely. Mohutné stroje ožily, loď se zachvěla. Začala se přetáčet na levý bok, stále zrychlujíc tempo.

Po palubě přeběhl Schnierer, mávaje svazkem Kanta. „Amelie!

Cože! Co? Už?“

Vrávorajíc vyšla Ellen. Odkudsi se vyškrábal baron, čelisti se mu třásly. Snažil se říci něco Stormerovi:»e-e-e…«Ten ho odehnal jako mouchu. Stormer byl také rozčilen, ale ovládl se líp než ostatní.

Loď obrátila na jih a plula maximální rychlostí.

„Tak, teď rozhodují koňské síly,“ pokračoval Stormer.

„Možná, že nás vůbec nepronásledují,“ pronesl svou domněnku Thecker. „Válčí celý svět. Japonské a americké námořnictvo se pronásleduje v oceáně vzájemně.“

Lady Hintonová po prvé pohlédla na svého lékaře vděčně. Tato uklidňující slova na ni zapůsobila lépe než lék. Thecker zachytil blahosklonný pohled lady Hintonové a využil toho.

„Půjdu se podívat na ženu a na dítě. Hned se vrátím, kdy!“ řekl.

„Ať nás pronásledují nebo ne, ale objevili nás, a to je špatné,“ nedal se uklidnit Stormer. „Neznámá eskadra je nám v patách. Jestli se nám nepodaří zmizet, než nastane noc, je to zlé.“

Nastalo tíživé mlčení. Bylo jen slyšet, jak loď brázdí přídí hladinu oceánu a stejnoměrně klapou diesely.

Míjela hodina za hodinou. Slunce se schylovalo k obzoru, vzdálenost mezi parníkem a pronásledující eskadrou se stále zmenšovala.

„Ještě dobře, že nestřílejí!“ řekl Stormer. Všichni byli příliš zdrceni, než aby pokračovali v rozhovoru.

Kapitán telefonicky oznámil, že podle jeho výpočtů je eskadra před soumrakem nedožene.

A lady Hintonová si snad po prvé za mnoho let vášnivě přála, aby čas plynul rychleji.

Než zašlo Slunce, bylo možno už pouhým okem rozeznat čelní loď. Podle kapitánova názoru to byl válečný křižník. Těžko se však dalo říci, byl-li japonský nebo americký.

„A ještě těžší je odhadnout, kdo tyto křižníky řídí,“ poznamenal Stormer. „Všechno ve světě se mění. Země, která byla včera kapitalistickou, může být dnes už republikou proletářů…“

Milosrdná noc konečně spustila svou černou clonu. Kdyby to tak byl konec dramatické hry a mohli se spokojeně odebrat do svých domovů! Přestávka, běda, pouze přestávka, ktereje třeba využít.

Teď měli za úkol skrýt se pod rouškou noci a prudce změnit kurs. Kapitán se zamyslil a obrátil na východ.

„Hh… hhloupé,“ řekl Maréchal, jemuž se s nočním chládkem vrátil dar řeči. „Na východě se dostaneme na mořskou cestu, která vede podél jižních břehů Ameriky.

„A já si zase myslím,“ namítl Stormer, „že náš kapitán jednal velice rozumně. Představte si, že jste na místě pronásledovatelů a přemýšlíte o tom, jakou cestu si zvolíme. Právě tu, kterou ukazujete vy. A právě z téhož důvodu. A eskadra se pravděpodobně obrátí na západ. Mořská, cesta, po níž plují obchodní lodi, nás neděsí. Bude dokonce lepší, jestli ty obchodní lodi potkáme. Odvedou pozornost pronásledovatelů, jestliže eskadra přece jen popluje na východ jako my.“

Baron a Stormer se hádali dál.

Eskadra pravděpodobně plula se zhasnutými světly. Nedalo se zjistit, zda je daleko nebo blízko.

Kapitán dal instrukce svému zástupci, Svěřil mu řízení lodi, shromáždil všechny cestující a oznámil jim: „Naše situace je stále nanejvýš vážná. Eskadra se může rozdělit a poslat své lodi třemi směry: na východ, na západ a na jih. A ráno vás mohou mít. Zachránit by vás mohl pouze riskantní krok — obrátit přímo na sever, jestli ovšem nenarazíme na eskadru…“

„Go si počneme?“ zvolal biskup.

„Domnívám se pouze jedno: využít noční tmy a zachránit se na hydroplánech.“

„A vy?“ zeptal se Stormer.

„Kapitán neopouští loď, dokud je schopna udržet se na povrchu!“ odpověděl. „Zůstanu.“

Stormer se na kapitána podezíravě podíval. Teď se nedá nikomu věřit.

Nemohl sám kapitán ohlásit rozhlasem polohu parníku?

Začali se rychle chystat na cestu. Lady Hintonová rozčilením tak zeslábla, že ji museli do kabiny letadla nést. Theckerovo dítě se probudilo a plakalo. Cestující byli nervózní.

Rozčilení poněkud opadlo až když zahučely motory a stroje vzlétly do vzduchu. Všichni si s úlevou oddychli.

„Nnevystřelil nněkdo?“ zeptal se polekaně baron.

„Seďte!“ zabručel Stormer. „To vyletěla zátka z lahve šampaňského, které jsem stačil vzít s sebou.“

„Ddejte mmi aalespoň ppolknout. Mmám vv krku ddocela ssucho!“

„Tisíc zlatých na hotovosti!“ poznamenal kousavě Stormer. A baron zaslechl, jak Stormer pije rovnou z lahve.»Tumáte!“ slitoval se a podal mu téměř prázdnou láhev. „Tisíc na váš vrub.“

X O „rakvích“ a o tom, co bylo v Stormer-city nového, zatímco Hans seděl v kouli

Ke skleněné stěně koule přistoupila dívka v krátkém kožišinovém plášti a podívala se dovnitř. Uprostřed otáčející se koule seděl u nevelkého stolu chlapec, skloněný nad knihou.

„Přijeli cestující,“ napadlo Hanse, když spatřil dívku. Pokukoval po ní po každé, když se koule otáčela k ní. Amelie — byla to ona — se divila, jak to přijde, že se mu nezatočí hlava.

Hansovi se v první chvíli skutečně hlava točila a dokonce tolik, že už chtěl Winklera požádat, aby ho z otáčejícího se vězení pustil.

Hans se však hned tak nevzdal. „Budu to muset vydržet v raketě. Je třeba si zvykat na všechno.“

A zvykl si. Hlavní věc bylo nedívat se stěnami koule na ulici, aby neviděl pohyb. Jeho silný organismus se brzy neobvyklým podmínkám přizpůsobil. Strávil v kouli přes měsíc, živě se plody a zeleninou ze skleníku. Rostliny, on sám i zvířata byli v dobrém stavu. Pouhá rostlinná strava sice jeho mladému organismu nestačila a pořádně za tu dobu zhubl, ale žádnou nevolnost nepociťoval. Dobře pokračovalo i jeho studium. Hodně pokročil ve svých znalostech matematiky, zapisoval si pečlivě různá pozorování, dospěl k mnoha zajímavým závěrům. Winkler a několikrát i Zander ho navštívili, přicházeli ke kouli, dívali se na něho zvenčí a hovořili s ním telefonicky. Přesto však ho tato dobrovolná samovazba zoufale omrzela. Byl mlád, toužil po pohybu, po rozmanitých dojmech, po živé, praktické práci.

A Winkler ho včera potěšil, když mu oznámil, že dnes toto vězení skončí. Koloběh látek se osvědčil, vše probíhalo tak, jak předpokládali a vypočítali Ciolkovskij a Zander, A nesnadný pokus bylo možno skončit. Winkler mu včera oznámil, že se do Stormer-city už sjíždějí cestující budoucího letu. Stavba rakety za tento měsíc hodně pokročila, přestože nebyla ještě zdaleka hotová.

„Jakou práci mi svěříte teď?“ zeptal se Hans Winklera. Finger velmi toužil pracovat „co nejblíže rakety“, ale Winkler ho zklamal: „Budeš pracovat na stavbě vysílací stanice. Je to velmi zodpovědný úsek.“

„Budu se muset stát radistou,“ odpověděl Hans nepříliš vesele.

„Ceká tě zajímavější práce, než si myslíš,“ potěšil ho Winkler.

Ať tomu bylo jakkoliv, Hans tuto kouli brzy opustí.

K dívce přistoupil Winkler, něco jí říkal a ukazoval na Hanse.

Dívka se směje. Tu přistupuje Winkler k páce a otáčí jí. Koule se točí stále pomaleji. A — kupodivu — Hansovi se stále více točí hlava. Když se koule zastavila, Hansovi se zdálo, že se rychle zatočil. Záchvat závrati byl tak silný, že se Hans musel zachytit stolu, aby neupadl.

„Ten se chudák zatočil!“ zaslechl za sebou Winklerův hlas.

Mechanik položil svému pomocníkovi ruku na rameno.

Hans se však už vzpamatoval a snažil se nadzvednout, přestože hned zavrávoral.

„To hned přejde,“ řekl s úsměvem, hledě na Amelii.

„Tak nám ukaž, jak jsi tu žil,“ řekl Winkler, otočil pákou a koule se začala zase točit.

V době, když byl zastaven pohyb, se necítil špatně jenom Hans.

Všechna zvířata spadla z boční stěny na „zem“ a třepala křečovitě nohama, ležíce na straně nebo na zádech. Ptáci pleskali křídly a zoufale křičeli. Rostliny okamžitě povadly, stonky i větvičky jim poklesly, jako by v mžiku zvadly. Zastavení pohybu bylo pro obyvatele koule skutečnou katastrofou.

Jakmile však Winkler uvedl kouli do pohybu, všechno ožilo a postavilo se na své místo: rostliny se natáhly vodorovně, zvířata se usadila na postranní stěně a cítila se tak stabilně jako jejich kamarádi v normálních králíkárnách a kurnících. Hansova závrať byla ta tam.

Zato ti, co přišli, se necítili příliš dobře, zvláště Amelie. Potlačila s námahou závrať a snažila se dostat do středu koule. Táhlo ji to však tolik na stranu, že kdyby nepřišel na pomoc Winkler, dívka by byla určitě upadla. Šla doslova jako proti silnému větru, přemáhajíc neviditelnou překážku. A táž neviditelná síla ji už popoháněla, když se vracela od středu ke stěně koule.

„Je to moc legrační,“ pravila, „ale nevydržela bych tu ani hodinu.“

Winkler otáčení koule zastavil a když všichni vyšli ven, zase ji uvedl do pohybu.

„Koule vykonala své a mohli bychom ji v podstatě zastavit. Ale jen ať se točí — budeme ji ukazovat novým akcionářům. A ty, Hansi, budeš muset podstoupit novou zkoušku, budeš-li s tím samozřejmě souhlasit. Výbor Společnosti rozhodně zakázal mně a Zanderovi, abychom se osobně účastnili pokusů, které by byly třeba jen minimálně životu nebezpečné. A přestože Zander ujišťoval, že žádné nebezpečí nehrozí, zakázali mu podrobovat se zkouškám. A dobrovolně nikdo jiný souhlasit nebude; nenašli se dobrovolníci ani mezi sluhy, dokonce ani mezi Indy a ostatními barevnými dělníky.

Ani ti, co musí létat na»čertově podkově«nechtějí přistoupit na riziko.“

„A ty mi to riziko nabízíš?“ zeptal se Hans.

„Ani dost málo. Jde o to, že během tvého pobytu v kouli byly dokončeny přístroje, které mají chránit těla před údery. A musíme je nutně vyzkoušet.“

„A já mám být tedy první, kdo je vyzkouší?“ řekl Finger.

Vedeni Winklerem, vydali se ulicemi Stormer-city. Na náměstí spatřili podivnou stavbu. Úzkokolejka ústila do hradby z písku. Na kolejích stál vozík, na něm bylo cosi podobného kovové rakvi s otvorem ve víku. U vozíku ležel oblek, který vypadal jako potápěčský. Úzkokolejka jela po svahu asi 10 stupňů a byla dlouhá asi 100 metrů.

Těsně před uličkou se musel vozík dosti rychle rozejet a vrazit do pískového náspu.

Hned vedle se tyčila jiná stavba — úzkokolejka, stoupající pozvolna na most. Tento most ve výši deseti metrů od země končil.

„Chápu!“ řekl Hans. „Vozík vyjede na most a pak musí spadnout na zem i s» rakví«, v níž budu uzavřen.“

„Vždyť z vás ale bude hotová placka! To je sebevražda!“ zvolala dívka, „Všechno to není tak hrozné, jak se vám zdá,“ odpověděl Winkler. „Hned to vyzkoušíme.“

Winkler zatelefonoval z nejbližší telefonní budky Zanderovi.

Brzy se na místo zkoušky dostavili Zander, Blotton, Maréchal, Stormer, biskup a doktor Thecker. Jako budoucí lékař meziplanetární expedice musel prostudovat, jak různé podmínky letu působí na organismus.

„Zeny jsem na první pokus nepozval,“ řekl Zander. „Počítám sice s naprostým úspěchem, ale může se leccos přihodit. A jestli se dámy polekají, odmítnou» lehnout si do rakve«. A když nebude souhlasit třeba jen jediný člověk, bude všechna naše práce zbytečná.“

„Proč bude všechno zbytečné, když nebude souhlasit třeba jen jediný člověk?“ zeptal se Stormer.

„Podívejte se, oč jde,“ vysvětlil Zander. „Na těchto přístrojích ušetříme spoustu pohonných látek. Jestli splní mé naděje, budeme moci o mnoho zvýšit počáteční rychlost. Jestliže neučiníme potřebná ochranná opatření, může značné zrychlení vyvolat řadu bolestivých zjevů a dokonce i způsobit smrt. Při jednom pokusu, kdy byla tíže desetkrát větší, než je normální, utrpěl pilot tolik, že musel celý měsíc ležet v nemocnici. Menší otřes mozku a kapilární výron krve do mozku způsobily zánět očních spojivek a nervovou poruchu; příčinou byl odstředivý efekt při prudkém vzletu. Ciolkovskij a později Rynin provedli pokusy s hmyzem a zvířaty. Hmyzu se nestane nic ani při třísetkrát zvýšené tíži. Kuřata mohou podle názoru Ciolkovského vydržet stonásobnou tíži, přestože ji při pokuse zvýšil jen pětinásobně. Člověk může na krátký okamžik vydržet přibližně dvacetinásobné zvýšení své váhy. A tak jakoby nám sama fyziologie určovala hranice pro zvýšení rychlosti při letu. Umístíme-li však člověka do prostředí o stejné hustotě, můžeme dovolit daleko větší zrychlení, aniž mu ublížíme na zdraví. Uskutečňujíce myšlenku téhož geniálního Ciolkovského, zhotovili jsme tedy schránku, která se dá neprodyšně uzavřít. Je naplněna slanou vodou, jejíž specifická váha se rovná průměrné specifické váze lidského těla. Člověk si lehne do vodního lože. Víko se pevně uzavře. Od úst vede na povrch trubice, jíž se dá dýchat. Bude zhotoveno několik schránek zvláštní konstrukce, které dovolí člověku, jenž bude v schránce uzavřen, konat určité pohyby, nutné pro řízení rakety v prvních chvílích startu.

V těchto zvláštních schránkách poletíme já, Winkler a Finger.

Všichni ostatní mohou klidně ležet v takovéhle schránce. To nám umožní zvýšit rychlost rakety při startu a opustit tudíž Zemi rychleji.

Jestliže však jediný cestující hydroamortizátor odmítne, nemůžeme samozřejmě zvýšit rychlost nad průměr, který člověk snese. Jinak by tento cestující riskoval, že by zemřel na výron krve do mozku.“

„Jak dlouho se budeme muset tak trápit, nežli dosáhneme konečné rychlosti?“ zeptala se Amelie.

„To záleží na vás,“ odpověděl Zander. „Kdybychom okamžitě zvýšili rychlost letu naší rakety na jedenáctdvanáct kilometrů za vteřinu, nevydrželi bychom takové zrychlení ani v našich hydroamortizátorech. Stoupat budeme poměrně pomalu. Pět šest minut nás budou provázet pozemské vlečné rakety. Skutečnou kosmickou rychlost rozvineme později, klidně a pozvolně.“

„Jste připraven, Hansi?“

„Vždy připraven,“ vyrazil ze sebe.

Na štěstí si nikdo této buřičské fráze nevšiml. Všichni byli zaujati nastávajícím pokusem, který vypadal velice riskantně.

Kolem vzdušného mostu se už shromáždil zástup dělníků. Ani pískání, ani napomínání vedoucích pracovních skupin nemohlo vrátit lidi k práci.

Nadcházela příliš zajímavá podívaná.

Hans si s Zanderovou a Winklerovou pomocí rychle oblékl potápěčský oblek a lehl si do schránky s vodou. Skafandr nepotřeboval. Protože by si však všichni cestující nechtěli lehnout „do vany“ nazí nebo v plavkách, vyrobil Zander lehké „potápěčské košile“. Zander osobně vytáhl na povrch dýchací trubici a upevnil horní víko „rakve“, zavírající se hermeticky ve všech skulinách.

„Jedeme,“ nařídil.

Motor napnul nekonečné lano a vozík začal stoupat. A už byl na můstku. Už se blíží k okraji. „Rakev“ visela na okraji mostu v šikmé poloze a najednou sletěla dolů. Amelie bezděčně vykřikla.

Schránka narazila na písek, ale nerozbila se. Všichni k ní spěchali. Stormer pozoroval Zanderovy ruce, jestli se nechvějí.

Zander však otevřel víko schránky naprosto klidně. Schránka se nerozbila, a to je hlavní. V raketě nebude při letu trvanlivost schránky za značného zrychlení vystavena takové zkoušce.

Amelie se s obavami a zvědavě podívala dovnitř, hrozíc se, že tam uvidí roztříštěnou mrtvolu. Hans už však vstával ze své železné rakve.

„Tak co?“…

„Uder jsem pocítil, ale byl to asi takový pocit jako ve spánku, když se člověk náhle otřese,“ odpověděl Hans. „Jsem úplně zdráv.“

Všichni si ulehčeně oddechli.

„Teď pustíme vozík ze srázu na písek.“

„Chtěla bych podstoupit tuto zkoušku!“ prohlásila kategoricky Amelie. Stále ještě si nemohla odpustit svůj výkřik a chtěla se rehabilitovat.

„Zbláznila jste se!“ řekl Stormer.

„Ne víc než vy všichni,“ odpověděla. „Chcete snad v těch schránkách zachránit jako klenot jen muže?“

„Ano, ale tohle jsou přece pouze pokusy… nejsou skončeny.“

„Tak je hned skončíme,“ odpověděla. Zander na Amelii pohlédl a sotva znatelně se usmál. „Nic proti tomu nenamítám,“ řekl. Během několika minut už Amelie ležela v schránce na vozíku, připravená na cestu. „Jedeme!“

Vozík se rozejel se zvyšující se rychlostí.

V tom okamžiku se však stalo něco, co dívku málem zabilo.

Vedle náspu stálo menší rypadlo, obsypané dělníky. Tíží svých těl náhle otočili páku rypadla. Koreček se přenesl těsně nad schránkou, zavadil o víko a téměř úplně seřízl dýchací trubici, která z něho vyčnívala. Jestli spadne dovnitř, zaplaví Amelii voda a dívka zahyne.

Zástup hrůzou vykřikl. Mnozí ztratili hlavu. Hans se vrhl za vzdalujícím se vozíkem, předehnal jej a hodil na koleje několik kamenů. Vozík sjel s kolejí a převrátil se na bok. Winkler a Zander běželi rychle na pomoc, otevřeli spěšně víko a vytáhli dívku z bedny.

Když nadzvedli skafandr, dívka zatřásla hlavou a vyplivla z úst vodu.

„To jsem se ale napila!“ řekla. „Co se stalo?“

Když jí to vysvětlili, pohlédla vděčně na Hanse, který odešel stranou.

Všichni jí navrhovali, aby byl pokus odložen tím spíše, že už má pořádně promočené šaty. Dívka však kategoricky odmítla. Museli ji znovu spustit se svahu.

Tentokrát spadla dolů šťastně. Úder byl tak silný, že to schránku odhodilo stranou. Amelie však byla celá a nedotčená.

Všichni jí blahopřáli.

„Máte konkurenta, sire,“ řekl Winkler Blottonovi. „Nevadí, sir Henry to dnes vyhrál při stratosférickém skoku,“ odpověděl za Blottona Zander. Blotton přikývl.

„Tak, a teď se půjdu převléknout,“ řekla Amelie. „A víte, že je ve vaší rakvi hrozná zima? Pořádně jsem prokřehla.“

„To je naše chyba, fräulein. Nenapadlo nás vodu ohřát a teplota se tady na horách blíží k nule,“ řekl Zander.

Hans spatřil ve městě mnoho novinek. Na sousední horské plošině se tyčily obrovské stožáry vysílací stanice. A tam, kde byla startovací plocha, leželo už obrovské, černé, vřetenu podobné těleso.

Nad ním se jako mravenci hemžili lidé, dokončující elektrické svářecí práce. Hans toužil podívat se na raketu co nejdříve.

„Naše první»Noemova archa«,“ řekl Zander, ukazuje na raketu.

Vypadala neobvykle, jako mrtvá velryba vyhozená na břeh.

„Měří sto metrů. Plášť je z wolframové oceli.“

„Podivuhodná shoda!“ uklouzlo biskupovi.

„Jakou shodu máte na mysli?“ zeptal se poněkud překvapený Zander. „Cožpak už jste někdy něco podobného viděl?“

„V bibli stojí,“ vysvětlil biskup, „že Noemova archa měřila tři sta loktů. A to přece odpovídá sto metrům.“

V této shodě spatřoval biskup zvláštní znamení, předpovídající úspěch, což také oznámil ostatním cestovatelům.

„Ach tak,“ zasmál se Zander. „Použil jsem Noemových nákresů a sestrojil jsem tedy plagiát. Na své ospravedlnění mohu prohlásit, že tímto také shoda končí. Noemova archa byla, nemýlím-li se, široká…“

„Padesát loktů a vysoká třicet,“ prohlásil biskup tónem „odborníka přes archy“. „Měla tři patra: spodní, první a druhé.“

„Měla tedy tři paluby,“ poznamenal ironicky Zander.

Hans kdysi udělal ještě pro atheistický kroužek výpočet kubatury mythické Noemovy archy, přičemž se zjistilo, že se do ní nemohla vejít ani desetina všech zvířat, ptáků, hadů a „různých potravin, jimiž se živí“, na třináct měsíců dvacet sedm dní — dobu, po kterou archa plula.“

„Ano, Noemova archa byla prostorná,“ pokračoval Zander.

„Naše» archa «má v průměru všeho všudy čtyři metry. Je to v podstatě kombinace dvaceti jednoduchých raket. Je to tak zvaná „osobní skládací raketa Ciolkovského z roku 2017“. Moje skromná úloha při projektování se omezila na některá bezvýznamná doplnění a konstrukční změny. Každá jednoduchá raketa má zásobu pohonných látek, spalovací komoru s automatickým injektorem a ostatní. Prostřední — dvacáté první — oddělení nemá reaktivní zařízení a je společenskou místností. Je dlouhé dvacet metrů a má v průměru čtyři metry.“

„A co je to za díry, které spirálovitě ovíjejí raketu?“ zeptal se Stormer.

„Vyústění trysek. Ve chvíli startu se změní v krátery sršící oheň.

Pohonná látka shoří v komoře a vyletí těmito otvory ven.“

„Představovala jsem si, že se všechny rakety musí zapalovat od ocasů,“ řekla Amelie. „Viděla jsem to tak na obrázcích.“

„Ano, ale řekl jsem už, že to není jedna, ale dvacet spojených raket. Trysky ovíjejí raketu spirálovitě proto, aby byla při letu odolnější. Spalovací potrubí uvnitř rakety je také spirálovité. Jedny ohyby jsou umístěny napříč délky rakety a druhé zase po délce rakety. V důsledku toho se naše raketa nebude zmítat jako špatně řízený člun.“

„A jak velkou místnost vyhrazujete každému cestujícímu?“

„Dvacet kubických metrů. Při stále se čistící atmosféře je to myslím naprosto dostačující.“

„A kde je skleník, o němž jste hovořil?“ zeptal se Stormer.

„Je hotový, ale není smontován. Budeme muset vzít jednotlivé součásti do rakety a smontovat je až v meziplanetárním prostoru.“

„Proč ne na Zemi?“

„Protože skleník by vytvořil v atmosféře obrovský dodatečný odpor. Vždyť bude dlouhý padesát metrů a v průměru bude mít dva metry, až bude smontován; je vyroben z velmi lehkých materiálů.

Celý objem rakety je osm set kubických metrů. Mohlo by se do ní vejít osm set tun vody. Necelá třetina — dvě stě čtyřicet kubických metrů — je určena pro tekuté palivo.“

„Není to málo?“ zeptal se Stormer.

„Úplně to stačí dát raketě rychlost padesátkrát vyšší, než je rychlost potřebná k tomu, aby se náboj navždy vzdálil od sluneční soustavy.“

„Tak to je tedy ten váš»stroj času«, jehož pomocí přimějete Zemi, aby za rok absolvovala všechny své revoluce, války a zvláštní potopy světa?“

„Ó ne! K tomu bude zapotřebí něčeho silnějšího, než jsou obyčejné výbušniny.“

Stormer si potrpěl na číslice a zeptal se, kolik váží obal rakety.

„Čtyřicet tun. Zásoby, přístroje, skleník — třicet tun. Lidé a ostatní zavazadla — deset tun. Váha obalu rakety s veškerým příslušenstvím je třikrát menší než váha paliv. Prostor, v němž je kyslík, měří čtyři sta kubických metrů. Jiné otázky nemáte?“

„Zatím ne. Ale nejdůležitější otázka: kdy bude» archa «hotová?“

„Zdržení jsme nezavinili my. Teď se neobyčejně těžko shání materiál.“

„Ach ano!“ vzdychl Stormer.

Připomnělo mu to žalostnou situaci ve světě. V závodech jedné země stávkují dělníci, v druhé dopravní zaměstnanci. Tam je blokáda, válka, tam zase revoluce… A tak se z toho člověk asi nevyhrabe. A dostane se pak namísto do nebe rovnou do pekla.

„Pospěšte si ale, mister Zandere,“ dodal téměř prosebně.

Když si Hans prohlédl raketu, chtěl jít dál, ale Winkler ho odvedl stranou a řekl: „Jde o to, že na tebe čeká Luigi Pucci.“

„Kdo je to zase?“

„Podivín, jakých je málo. Ale uvidíš sám. Náš hlavní radioinženýr. Zander si ho velmi váží. Člověk se od něho může lecčemus naučit. Využij té příležitosti. Jenom se už předem smiř se způsobem jeho jednání. Jdi na letiště. Tam čeká letadélko, které tě dopraví k rozhlasové stanici. Jakmile vystoupíš, jdi rovnou po cestičce bíle štěrkované a nikam neodbočuj.“

„Ty mi dáváš takové rady na cestu, jako když jdu ke zlému kouzelníkovi a po cestě na mě číhají pohádkoví draci.“

„Skoro tomu tak je. Ale draci, které má v moci Pucci, jsou nebezpečnější než všechny pohádkové sedmihlavé saně. V deset večer se vrátíš. Letadélko pro tebe přiletí.“

„Dobře,“ odpověděl krátce Hans a vydal se k aeroplánu.

XI Stařec Pucci a jeho „draci“

Zamračený pilot mu mlčky ukázal na místo v kabině. Maličké letadélko vzlétlo nad Stormer-city jako stříbřitá vážka. Hans zase spatřil město z výšky — „čertovu podkovu“, skleněnou kouli, v níž tak dlouho seděl, raketu, ležící šikmo na letišti. Letadlo udělalo zatáčku a město zůstalo vzadu. Dole byla propast mezi skalami, vpravo oceán. Na jeho hladině se rýsovaly obláčky kouře z válečných lodí. Proti Hansovi letěla horská plošina s vysokánskými anténovými stožáry. Pilot vypnul motor a spirálovitě přistál na velmi malém letišti. Hans vystoupil, pilot mu mlčky pokynul hlavou na rozloučenou a jakmile se Hans pár kroků vzdálil, vznesl se do vzduchu ovanuv mladého muže proudem studeného vzduchu, smíšeného s výfukovými plyny motoru.

„To vypadá opravdu jako dobrodružství. Poslali mě na tuto nevlídnou horskou plošinu jako Thesea k Minotaurovi! — přemýšlel Hans. — Proč mě Winkler upozorňoval, abych nikam neodbočoval?

Proč je na kamenité půdě, kde vlastně není žádná cesta, vysypána tahle písčitá Ariadnina nit? Proč je letiště tak daleko od rozhlasové stanice? Je k ní dobré půl hodiny chůze. A kupodivu není ani vidět.

Jenom stožáry trčí ze země. Kolem žádné stromy, žádné stavby.

Dokonce nejsou vidět ani obytné domy. A kde všichni bydlí?“…

Hans se rozhlédl kolem. Vlevo, za nevelkým skalním výběžkem, si všiml střechy, která nad výběžkem trochu vyčnívala. Přímá cesta k této stavbě vedla kolem stožárů. Cesta však dělala velký polokruh.

Proč? Proč by si vzdálenost nezkrátil? Žádné zjevné překážky ani nebezpečí neexistují. Snad to tu přece není podminováno.

Jak tak o tom všem Hans uvažoval, nevšiml si, že poněkud sešel z bílého pruhu, který označoval cestu.

„Forsicht! Attention! Posor!“ zaslechl najednou výstrahu ve třech jazycích. Za ohybem se objevila rozcuchaná hlava a zvednuté pěsti. „Jděte přímo po bílé čáře!“ křičel člověk špatnou angličtinou.

Hans znovu zahnul na bílou čáru a zrychlil krok.

„Vida, mladá muž! Neposlouchat instrukce. Ach! To být zlé!“

Člověk už vyšel z ohybu. Byl to stařec s obnaženou hlavou.

Horský vítr mu cuchal husté šedivé kadeře a plnovous. Měl na sobě lehký plášť do deště, jehož šosy vlály ve větru jako křídla.

„Co to dělat? Chtít umřít?“ ukázal prstem na anténový stožár.

„Milión kilowatt. Ano! Kolem anténa silná elektrická pole. Strom — výboj, sloup — výboj, člověk — výboj. Bum! Blesk. Popel. Co? Sem, ke mně! Hans Finger? Mladá chlapec. Nebýt komunista?“ Hanse tato neočekávaná otázka přivedla do rozpaků. Pucci mu pohrozil.

Luigi vzal Hanse pevně za ruku jako malé dítě a táhl ho za sebou, neustále breptaje: „Hned ukážu. Rozhlasová stanice v země. Obložená vrstvou kovu. Krátké vlny, obrovský síla, proniknout dovnitř — roztavit, spálit lidi. O, to být síla! Šest set tisíc lir za kilowatt-hodina. Dobré? Ano?

Marconimu o tom nesnít. Brzy být laciné. Zander velká vynálezce. Já taky vynálezce. Starý Mathews se chlubit, já dělat. Pucci plus Zander — mohutný síla. Elektrická energie bez drát! Posor! Teď stanice vypnu. Pak moct jít dál. Přenos elektřina rádiem. Aeroplány — skladiště nábojů, armády — smrt! Paprsky smrti! Oho! Ach, škoda, že mě nevzít do raketa! Paprsky smrti z raketa! Na Rudý armáda!

Finita!“

„Takové jsou jejich plány!“ řekl si Hans.

„Komunismus zahynout! Ha-ha-ha!“ křičel Pucci, jako by jeho paprsky smrti už komunismus zničily.

Jeho nesouvislá řeč připomínala blouznění a Hansovi dalo velkou práci, aby mu porozuměl. Věc se vyvinula takto.

Pucci navrhl akcionářům „Noemovy archy“ sestrojení meziplanetární lodi, která by byla poháněna elektřinou vysílanou ze Země, při využití zemského magnetismu. Šest silných rozhlasových stanic musí vysílat rádiové vlny do nebeského prostoru a nabíjet elektrickou loď kladnou nebo zápornou elektřinou podle toho, bude-li ji třeba odrazit nebo přitáhnout k Zemi, Měsíci nebo jiným planetám. Projekt byl po vědecké stránce dobře zdůvodněn, ale společnost se neodvážila jej přijmout. Hlavně proto, že by takový astroplán byl zcela závislý na zdroji energie na Zemi. A Země byla tím nejnespolehlivějším místem v sluneční soustavě. Co se stane, jestliže komunisti obsadí rozhlasové stanice, které vysílají elektrické paprsky? Loď mohla být vržena za rámec sluneční soustavy a ponechána osudu, nebo přitažena k Zemi, a pak vrácena na Zemi pro příkladné potrestání cestujících.

Pucci tedy předložil jiný projekt — použít v boji s bolševiky jeho „paprsků smrti“, vysílaných mimo jiné i z astroplánu. Jeho projekt spočíval ve vysílání paralelních x paprsků, jejichž pomocí by se ionizovaly částice vzduchu, v němž by vznikal jakýsi neviditelný řetěz — elektrický vodič mezi přístrojem a objektem útoku. Tento projekt, jakož i sám autor — zuřivý protibolševik — členy Společnosti velice zaujali. Projektem se začala zabývat i „Liga boje proti bolševikům“. Pokud jde o jejich vyslání z astroplánu, vyjádřil se Zander záporně, protože v době, kdy byl projekt navržen, nebyly pro to v astroplánu dostatečné zásoby energie. Kromě toho k tomu, aby se astroplány daly použít k bojovým cílům, musela by se ještě „archa“ z „evakuační lodi“ změnit v bojovou, snést se dosti nízko nad zemský povrch a vystavit se všem nehodám, jež se mohou přihodit bojující vojenské jednotce.

„Nezapomeňte, že vlastí astroplánů jsou Sověty. Tam se zrodila a byla vědecky rozpracována teorie reaktivních motorů. Kolem Ciolkovského vyrostla celá skupina sovětských odborníků — jeho žáků. Co když Sověty vrhnou proti» Noemově arše«, která si zamanula účastnit se útočných bojových operací, celou flotilu astroplánů? Pak bude s cestujícími» archy «zle!“

Ani Pucci, který to Hansovi vyprávěl, ani sám Hans nevěděli, že Zander nebyl při tomto svém vyjádření docela objektivní. Promluvil tu jeho tradiční pacifismus. Jako obvykle, nechtěl on — vědec — sloužit vyhlazovacím cílům. Zmilitarizování astroplánu by omezilo ony čistě vědecké úkoly, které si Zander kladl. Jeho důvody však byly pádné a zdály se tím přesvědčivější, že cestující „archy“ teď ani dost málo netoužili po válečném nebezpečí. Proto se přece rozhodli dokonce opustit Zemi, aby se dostali co nejdál od všech válek a s nimi spojeného osobního nebezpečí.

Pucciho ukonejšili tím, že jeho „paprsků“ bude použito u jiných, speciálně vyrobených vojenských astroplánů nebo správněji u reaktivních vzducholodí. Pucciho znalosti a zkušenosti může být pro „Noemovu archu“ použito v jiném směru: byl přizván jako hlavní inženýr, aby organizoval rádiová spojení „archy“ se Zemí.

Ve svém oboru byl zcela kompetentní a mohl být skutečně velice užitečný.

Cestující „archy“ musí bezpodmínečně vědět, co se děje na Zemi, jak se události ve světě vyvíjejí, a bude-li vůbec možno se na Zemi vrátit. Pucci se svou rozhlasovou stanicí měl, jak obrazně řekl biskup, představovat holuba nesoučího v zobáku olivovou ratolest na znamení skončení „potopy“.

Pucci se pustil nejen do zařizování oboustranného rádiotelefonického spojení Země s „archou“, ale chtěl na „arše“ zřídit supertelevizor, který by cestujícím umožnil vidět vše, co se děje v kterémkoliv koutu Země.

Předpokládalo se, že ústřední televizní radiostanice, které jsou v hlavních a ve větších městech, budou vysílat obrazy na stanici v Stormer-city a Pucci je bude vysílat „arše“.

„Jednoduché? Vůbec nebýt jednoduché!“ odpovídal Pucci na vlastní otázku. „Pusť rádiová paprsek do nebe — zlomit se a spadnout zpátky na Země,“ vysvětloval vědec svým nemožným jazykem.

„Proč se zlomit? Aha! Nevíš?“

Hans něco věděl, ale Pucci ho nepustil k slovu.

„Raketa se zvedat se Země; muset prorazit pancéř tíže a atmosféry. Rádiovým paprskům překážet odletět se Země také dvojitá pancéř. Dlouhá vlna. Letěla. Sto kilometrů uletěla — bum!

Heavisidova vrstva. Zlomit se. Zase na Zemi. Odrazit se nahoru.

Zase Heaviside. Zase se zlomit. Co? Jak být? Nemoct mluvit. Země s nebem? Moct! Pucci moct. Pucci moct mluvit se Siriusem. Muset prorazit pancéře. Jehličkou krátkovlnný paprsek. Budu mluvit s» archa«. A» archa «se mnou. Ano, jestli Zander dát» archa «energii. On také dobrá. Pucci plus Zander — velká věci!“

Hans si musel tu nesmyslnou řeč překládat do srozumitelného jazyka a chytat smysl zkomolených vět.

Věděl, že velmi krátké vlny — menší než deset centimetrů — mohou „ionizovat“ vzduch, který jim stojí v cestě, to znamená rozštěpit jeho molekuly na iony a elektrony nabité opačnou elektřinou, učinit ze vzduchu vodič elektřiny. Věděl rovněž o odrazivosti ionizovaného vzduchu a o Heavisidově vrstvě. Částice troposféry, která se rozprostírá ve výši přibližně deseti kilometrů, se ve dne ionizují slunečními paprsky. Taková ionizovaná vrstva vzduchu elektrické vlny částečně pohlcuje, částečně je rozptyluje. Ve výši padesát až sto kilometrů se prostírá druhý pancéř, který obepíná zeměkouli — tak zvaná vrstva Heavisidova, která se pravděpodobně skládá z ionizovaného dusíku nebo zředěného vodíku. A paprsek se „láme“, jak říká Pucci, to znamená prodělává úplný vnitřní odraz.

Další osud paprskuje tento: odražen vrchním povrchem — Heavisidovou vrstvou — která je k němu vydutá, setkává se paprsek při zpětném pohybu k Zemi s vypouklým povrchem ionizovaných vrstev troposféry — spodní, husté vrstvy vzduchu, a odráží se od ní směrem nahoru; tak obchází lomenou čarou zeměkouli v prostoru mezi vrchní hranicí troposféry a spodní — Heavisidovou vrstvou, dokud se nedostane do méně ionizované vrstvy vzduchu a nedosáhne povrchu zemského. Tím se také vysvětlují rozmary různé slyšitelnosti — zjev, kterému se říká „fading“. Velmi krátkým vlnám o obrovské síle, vypuštěným kolmo nahoru, se však zřejmě dařilo prorazit oba „pancéře“ a odletět do hvězdného prostoru; při nejmenším se takové paprsky nevracely na Zemi.

Pucci měl za úkol „prorazit“ tyto dva pancéře silným krátkovlným paprskem pomocí „reflektorových antén“ a zřídit spolehlivé spojení Země s „archou“.

A to se Puccimu podařilo. Bez ohledu na to, že Slunce na nebi jasně svítilo a vzduch byl tedy ionizován, vypustil Pucci za Hansovy přítomnosti rádiový paprsek a paprsek se nevrátil.

„Jede!“ řekl Pucci a rozesmál se. „Země — Neptun — čtyři a půl miliarda kilometr. Paprsek moct tam být za čtyři hodina. Go? Být hezký tak lítat? Pucci plus Zander udělat! Ale ještě moc, moc práce!

Reflektorový anténa špatný. Potřebovat lepší. Potřebovat kolosálně moc energie. Vzácná zprávy Země — Venuše. Budeš pracovat — já moc naučit. Jenom se muset na mě dívat!“ A Pucci Hansem zatřásl s takovou silou, jakou by od něho nikdo nečekal.

Puccimu pomáhali při práci tři mladí inženýři. Byli povídaví, veselí, šikovní. Ale Pucci s nimi moc spokojen nebyl.

„Nevadit, že málo vědět. Když dobře pracovat, být můj pomocník. Já tady, ty na raketa.»Haló, Hans«—»Haló, Pucci!«— Jaká být na nebi počasí?«Ha-ha-ha!“

Hans pracoval v Pucciho laboratoři po celý den a večer ho týž nemluvný pilot dopravil do Stormer-city.

„Tak co, neumořil tě Pucci?“ zeptal se Winkler, který přišel Hansovi naproti na letiště.

„Skoro,“ odpověděl Hans. „Pořád vyzvídá, jestli nejsem komunista. „Přiznávám se ti, že jsem měl sám velkou chuť ho zmlátit.“

„Ne, jen se nejprve u něho něčemu nauč. Pravda, ovoce je to jedovaté, kdepak Zander!“

„Ech!“ Hans prudce mávl rukou. Winkler mu porozuměl.

„Ještě jednou: všeho dočasu, Hansi!“ řekl Winkler. „Pokud jde o Pucciho, tak přijde chvíle, že bude pracovat pro nás, nebo…“

„Bude pracovat proti nám!“

„V tom případě nebude pracovat pro nikoho! Ale o tom zatím dost. Půjdeme se podívat na menší zkušební let!“

Když Hans s Winklerem došli na vrcholek Ponuré skály, byla už úplně tma. Jihozápadní vítr přihnal oblaka, která se kupila až u Hanse a zakrývala očím oceán. Na plošině osvětlovala jediná slabá lampa cosi jako tovární komín, obehnaný lešením jako na stavbě. V tomto komíně byla raketa.

Hans rozeznával v polotmě přítomné pouze podle hlasů. Poznal hlas obchodního ředitele, Zandera a Winklera. Blotton stál u lampy.

Jeho obličej byl navenek klidný.

„Neměli bychom let odložit?“ řekl Stormer. „V takové tmě raketu těžko najdeme. K tomu se oceán pravděpodobně vlní. Co to je za nápady lítat v noci?“

Blotton však trval na tom letět okamžitě. Zander má ve dne příliš mnoho práce a pokus musí být co nejdříve skončen.

Ze tmy se vynořila čísi tvář. Světlo lucerny ozářilo Amelii, která přistoupila k Blottonovi.

„Spěcháte tedy dosáhnout nového rekordu, sire?“

„A dokázat, že muži jsou stejně stateční jako ženy,“ řekl se smíchem Zander. „Vše je připraveno.“

Henry si lehl do úzké schránky. Zander zavřel pečlivě víko, s Winklerovou a Hansovou pomocí „vložil“ Blottona jako cívku do člunku, spojil dýchací trubici s kyslíkovým přístrojem, zeptal se telefonicky, jestli může Blotton řídit páky, umístěné v bedně, řekl: „na brzkou shledanou“, a pevně zavřel vstup do rakety. „Odstupte!“

Sotva stačili všichni odstoupit, následoval výbuch. Jasný sloup plamene ozářil mlhu, horskou plošinu, jakoby najednou vyšlo Slunce, a rychle hasl. V tom okamžiku se roztloukaly sirény celé flotily rychlých motorových člunů. Skrze mlhu na nich zářily silné reflektory. Rychle se rozejely.

„Aby ji s takovými reflektory nenašly!“ řekl Zander.

„A nespadne námořníkům na hlavu?“ zeptal se Stormer.

„Doufám, že ne, vše je promyšleno.“

Raketa nahoře zhasla. Pouze ve skalách ještě dlouho hřměla mnohohlasá ozvěna, jako by je rozzlobilo porušení jejich věčného klidu.

XII První „archa“ opouští Zemi

Skončily všechny zkoušky, pokusy, přípravné práce. Blotton vzlétl několikrát na „Piccolu“, stoupaje stále výš. Počet akcionářů překročil stovku. To není malá číslice, uvážíme-li, že každý akcionář přinášel s sebou milióny. Na náhorních plošinách sousedních hor už se začaly stavět nové rakety. Stavěla se horečně celá eskadra „arch“.

Stormer-city se hemžilo milionáři, kteří se přijeli zachránit, jejich rodinami, psíky, sluhy. Hotely, obchody, kavárny, restaurace, biografy rostly jako houby po dešti, pokrývaly celé prostranství, svahy úžlabin, srázy. Záležitosti Společnosti vzkvétaly…

Tento podnik byl houbou rostoucí na plísni všeobecného zahnívání. Pohlaváři podniku, posedlí zvířecím strachem, byli nanejvýš netrpěliví, aby opustili Zemi co nejdříve a zachránili svůj život.

Každé ranní noviny přinášely zprávy, z nichž bylo průmyslovým králům a burzovním diktátorům horko. Revoluce, která proběhla už ve třech zemích, zlomila po krátkých, ale krvavých bojích s konečnou platností bývalou moc kapitálu. Na celém světě se brzy nenajde místo pro ubohou hrstku bývalých magnátů, chytajících se teď „archy“. Kolo dějin nemohly zastavit žádné síly, ani zlato, ani armády vojáků a vědců, ani spiknutí, ani žádné pokusy „mohykánů“.

V zemích, které zatím ještě revoluce nezachvátila, byl však život narušen, dezorganizován. Nastalo období plné všeobecné anarchie.

Burza se svým nedávným vládcům nepodřizovala. Včerejších pánů světa se zmocnila téměř mystická hrůza, jako by šlo o jakési nepolapitelné zlé duchy, kteří jim vyhlásili boj, o příšerné démony, proti nimž jsou vládní dekrety a všechna moc státního aparátu bezmocná. Bylo to jako morová epidemie. Každý den si vynucoval nové oběti, každý den docházelo k novému ničení. Miliónové majetky se hroutily jako domky z karet ve větru. Z bank se udržely pouze ojedinělé, ale i ty byly na pokraji bankrotu, bojujíce spolu poslední rozhořčený boj o existenci. Inflace zaplavila jako „potopa světa“ poslední kapitalistické země, které se udržely. Systém byl otřesen v samých základech.

Hrůzy nezaměstnanosti přesahovaly veškerou představivost.

Davy nezaměstnaných vytvářely oddíly, mařily práci válečných podniků, pustošily burzy práce.

„Společenský pořádek“ praskal ve všech švech. „Spějeme rychle k zániku“, psaly buržoazní noviny, které ztratily rozvahu.

Nebylo divu, že „archa“ měla takový úspěch.

A všichni — lady Hintonová, Maréchal, Stormer se smrtelně třásli o svůj život, pospíchali na Zandera, požadovali, hrozili.

Konečně nadešel den, kdy jim Zander oznámil, že „Noemova archa“ je připravena k odletu…

Dokud se dodělávala montáž a vnitřní zařízení, nepouštěl Zander do rakety žádného z cestujících. A teď se tedy běželi netrpělivě podívat na své nové obydlí, v němž budou muset možná strávit hezkou řadu dní.

Brzy ráno se na letiště vypravili lady Hintonová, Ellen, Blotton, biskup, Thecker, Maréchal, Stormer, Pinch a Schnierer s dcerou.

Zander, Winkler a Finger už je očekávali. Na samém okraji letiště ležela na širokých kolejích raketa, která vypadala jako vřeteno.

Jedna její polovina byla černě natřená, druhá byla pokryta bílým, lesknoucím se kovem, který odrážel ranní sluneční světlo jako zrcadlo. Před „Noemovou archou“ ležely na stejných kolejích dvě vlečné rakety, které měly usnadnit start, pak se odpoutat a vrátit se na Zemi.

Dveře „archy“ se otvíraly zevnitř.

„To jsou tlusté dveře!“ poznamenala Ellen. „Jako by člověk vstupoval do ohnivzdorné skříně.“

„Právě tak to je. Ani jedna ohnivzdorná skříň se v ohni-vzdornosti nemůže s» archou «měřit.“

„S-s-s… skříň… pro… úschovu klenotů!“ poznamenal ironicky Maréchal.

„Klenot číslo jedna“ — lady Hintonová, opírajíc se o Ellenino rámě a podpírána Blottonem, vystoupila první po schůdcích a vešla dovnitř. Lady se octla v prostředním, nejširším prostoru rakety. Byl dvacet metrů dlouhý a o průměru čtyři metry. Ve stěně proti dveřím bylo pět oken, jimiž dopadaly na podlahu jasné sluneční skvrny.

Podlaha, stěny, strop byly potaženy tenkou vrstvou šedé látky. V rozích nad okny se rýsovaly dva kulaté otvory, potažené kovovou sítí. Jedním vnikal za malého tlaku kyslík, druhým se odváděl pomocí ventilátoru zkažený vzduch.

Na stěnách, „podlaze“ i „stropě“ byly upevněny malé řemeny, vzdálené od sebe tak, aby člověk, drže se jednoho, mohl dosáhnout rukou na druhý. Na podlaze stálo několik beden, z nichž dělníci vyndávali nábytek: stolky a židle, které byly normálně velké, ale vypadaly nezvykle.

Nábytek byl vyroben ze slitiny alfa, vypadal příliš lehký, netrvanlivý, než aby se ho dalo použít. Sedadla židlí byla zhotovena z velmi tenkých destiček, které nebyly jedna vedle druhé, ale s mezerami jako u zahradního nábytku; nožky a opěradla byly z trubek o průměru jednoho centimetru.

Amelie projevila zájem o řemínky. Zander začal, vysvětlovat, jaký mají účel. V té chvíli zvedl Stormer jednu židli, lehkou jako pírko, a řekl: „Na takových židlích mohou sedět snad jen duchové bez těla!“

Zander se omluvil, že nestačil cestující upozornit: nábytek není určen k potřebě na Zemi.

„Pochybuji, že bych se na nebi proměnil v ducha bez těla,“ namítl Stormer. „To budeme po celou cestu stát a dívat se na ty hračičky?“

„Uklidněte se, nasedíte se na nich, a ani jednu nezlámete.“

„Velikost by pro cestu vyhovovala,“ pokračovala v prohlídce lady Hintonová. „A to bude mít každý takovouhle kajutu?“

Zander ji zklamal. Toto je největší místnost v raketě, určená za společenskou místnost. Prostor obytné místnosti měří třicet dva čtverečních metrů, ale polovinu zaberou různé náklady, pohonné látky atd. Na „čistý“ obytný prostor zbude proto šestnáct čtverečních metrů. Kajuty, které jsou poblíž salónu, jsou poněkud větší — asi dvacet čtverečních metrů, ke konci rakety jsou menší.

„Musíme samozřejmě obsadit ty, které jsou poblíž společenské místnosti,“ řekla lady Hintonová. „Běda, pouhé kupé! To není zaoceánský parník, kde se kajuty velikostí a zařízením vyrovnají pokojům v nejlepších hotelích. Buďte tak laskav a ukažte nám kajuty!“

Aby se dostali do sousední kajuty, museli se vrátit k vnitřnímu východu a projít velmi úzkou chodbou mezi rovnou stěnou kajuty a oválnou stěnou rakety.

„Běhat se tu tedy nedá!“ bručel Stormer, protlačuje s námahou své mohutné tělo.

Obytná kajuta se ve všem podobala první místnosti, ale byla menší a měla všeho všudy jedno okno.

„Bývají i horší,“ utěšil všechny Stormer.

Všichni si začali vybírat kajuty. Stormer se chtěl i zde ujmout úlohy pořadatele, ale lady Hintonová se mu postavila rozhodně na odpor. Stačilo, že mu dělala ústupky na Zemi, včetně pojmenování města jeho jménem.

Lady Hintonová se jala rozhodně rozdělovat kajuty.

Pinch chodil za ní a zapisoval do zápisníku.

„Pište,“ říkala lady Hintonová kategoricky. „Pravá strana od společenské místnosti: první kajuta — moje. Druhá — Ellen. Třetí — lorda-biskupa. Čtvrtá — Blottona, pak tři Theckerovy — tři kajuty jen pro ně! — to je příliš mnoho. Jednu bych si snad od vás vzala, doktore, nemáte proti tomu nic?“ Dříve než doktor otevřel ústa, pokračovala: „Dále — Mary. No, a to jsou všichni moji lidé.“

„Teď pište dále, ale nepopleťte to, jste přehnaně starostlivý. Levá strana: první kajuta — Stormer, dále — baron Maréchal, pak Schnierer, jeho dcera, no a tam dál pak vy. Kdo ještě? Čínský kuchař?“

„Musím vás upozornit,“ řekl Zander, „že v přední kajutě budu já, protože to je kapitánská kajuta; dvě zadní kajuty až na konci rakety budou patřit Winklerovi a Fingerovi. Budou dávat pozor na kormidla. Proto si tyto kajuty jako kapitán zamlouvám pro posádku.“

„Na ty kajuty si nikdo ani nedělá nároky!“ odpověděla lady Hintonová. „Domnívám se, že nikdo z nás cestujících si ani dost málo nepřeje lézt téměř padesát metrů krtčí dírou, než se dostane do společenské místnosti?“

„Samozřejmě!“ řekl Zander. „Mister Pinchi, poznámenejte to!“

„Zbývají tedy ještě tři volné kajuty, určené pro Hochfellera se ženou a pro Richardsona.“

„Kkdo ppřijde ppozdě — nnajde kosti!“ zachoval Maréchal latinské přísloví.

„Tedy, dnes večer?“ zeptal se Blotton.

„Bez odkladu, poletíme, ať opozdilci přijedou nebo ne.“

Všichni zamířili k východu.

„A… a… a… nnepřenechal bbyste mi svou kkajutu? Nnahradím vám to!“ zeptal se Maréchal Stormera, přistupuje k němu.

„Ani nápad!“ odpověděl Stormer s obvyklou hrubostí. „Lady Hintonová to rozdělila správně. Jste hubenější než já, protlačíte se snadněji chodbou.“

„Aale přece jen… mmám žžaludeční vvřed…“

„A já mám zase ztučnění srdce, sklerózu a podagru.“

„Aale… ddal bych sto tisíc…“

„Jen si je schovejte pro sebe. Brzy budou asi platit na Zemi právě tolik jako na nebi.“

Baron zrudl v obličeji, což znamenalo, že se zlobí. Zašeptal cosi svými tlustými rty a odešel od Stormera.

U schůdků potkal cestující, vycházející z rakety, ustaraný obchodní ředitel. Podal jim jen radiogram, který právě dostal.

„Tři čtyřicet ráno spáchal Richardson sebevraždu. Hochfeller se rozmyslel,“ přečetl nahlas Zander. Ozvaly se oboustranné hlasy.

„Richardson a Hochfeller jednali hloupě,“ řekl Stormer.

„Nemůžeme-li už bojovat za uchování kapitálu, musíme alespoň bojovat za záchranu života,“ pronesl Maréchal.

Oznámení zapůsobilo na Maréchala a Stormera otřesně. Zdálo se jim teď ještě více, že se blíží jejich vlastní smrt. Země je ztracená…

Letět, letět co možná nejrychleji!..

Večer v sedm hodin třicet minut se všichni shromáždili v raketě.

V každé kajutě už stály připravené hydrostabilizátory a ležely tam zvláštní obleky.

Lady Hintonová chtěla protestovat, ale Zander s ní začal mluvit takovým nevídaně velitelským tónem, že se zarazila a dala se obléci do obleku a uložit do schránky se slanou vodou. Hans, Winkler a Zander všechny cestující vlastnoručně „zabalili“.

„Je zapnut telefon s vedoucí vlečnou raketou?“ zeptal se Zander.

„Je!“ odpověděl Winkler.

„Musíme už zavřít dveře!“ Zander přistoupil ke dveřím, které byly dosud otevřené. Na odlet se přišel podívat obrovský zástup lidí.

Policie Stormer-city udržovala zástup v úctyhodné vzdálenosti. U rakety zůstali pouze obchodní ředitel, Pucci a inženýři, kteří měli po Zanderově odletu pokračovat ve stavbě „arch“. Začalo loučení.

Najednou se ze zástupu ozval hysterický křik: „Pusťte mě k němu! Pusťte!“

Jakási štíhlá, poněkud hubená brunetka v elegantním cestovním kostýmu, s kufrem v rukou se hádala s velitelem policie.

„Ale jsem jeho žena! Mám pro něho důležitý vzkaz!“ zaslechl Zander uprostřed ticha, které zavládlo. Zástup ztichl zaujat událostí.

Žena prorazila policejní kordon a rychle běžela k raketě, volajíc: „Musím ho osobně vidět, vyřídit mu důležité zprávy!“

Hned za ženou běžela služebná — děvče se třemi obrovskými kulatými krabicemi, do jakých se obvykle dávají dámské klobouky.

„Pospěš si, pospěš si, Polly!“ pobízela panskou.

„Představte si, málem jsem přišla pozdě! Ach, můj bože, ani jsem se nepředstavila! Jsem osobní tajemnice barona Maréchala de Terlonge — Madelaine Delacroix.“

„Dovolte, milostivá,“ snažil se vyjasnit situaci Zander, kterého tento útok dokonale ohromil. „Ale my přece za pár minut letíme! A vůbec…“

„A vůbec, žádné řeči. Letím a dost!“

Zander pokrčil rameny a pohlédl nechápavě na Winklera, který k nim přistoupil.

„Tak co mám dělat?“

Winkler se rozesmál.

Zander pohlédl zoufale na náramkové hodinky. Do odletu zbývalo pět minut.

„To není ženská, ale ďábel! Jděte rychle za ní! Kajuta číslo čtyři.

Uložte ji okamžitě do schránky. Pokuste se jí vysvětlit, přesvědčit, ale moc času s tím přesvědčováním neztrácejte.“

Hans a Winkler odešli. Z jedné krabice se ozvalo žalostné mňoukání.

„To ještě chybělo!“

Zander spěchal zavřít dveře. Automatický uzávěr byl tak dobře připevněn, že to trvalo pouze několik vteřin. Právě tolik času zabralo zatahování oken kovovými okenicemi. Zander rozsvítil elektrické světlo, běžel do své kajuty, s horečnou rychlostí si natáhl oblek, lehl si do schránky, zavřel se a uchopil telefonní sluchátko, spojené už se skafandrem.

„Haló, Pollite, máte vše hotovo?“

„Haló!“ odpovídal hlavní pilot rakety, inženýr Pollit. „Hotovo!“

„Letíme!“

„Letíme!“

Byla to poslední slova, která si před odletem vyměnili.

Zástup, který ustoupil od „archy“ a od dvou vlečných raket, vykřikl, nikdo však tento výkřik nezaslechl, protože ho přehlušil hrozný výbuch, jako kdyby najednou vystřelily desítky těžkých děl.

Z několika trysek vlečných raket se chrlily ohnivé sloupy úžasné síly.

Rakety se zachvěly, odtrhly se z místa, rozjely se prudce nahoru po kolejích a vzlétly do vzduchu. Všechny okolní hory ozářilo jasné světlo, jako když vybuchne sopka. Hrom v dáli dozníval, ale v horách ještě dlouho rachotila ozvěna. Všechen vzduch se několik minut chvěl tímto neustálým, rozléhajícím se rachotem.

Kometa, kterou vytvořily lidské ruce, proťala s příšerným hvizdem zemskou atmosféru a hnala se do nekonečných nebeských prostorů. Tři ohnivé pruhy od tří raket se spojily v jeden, pruh se změnil ve zlatou nit, táhnoucí se v modři nočního nebe. Obrovský, stále se zmenšující pruh, kreslil na temné modři nebe zlatou čáru letu.

Z komety se stal jiskřící bod, který byl stále menší a nakonec docela zhasl. Lidé, kteří byli nejvíce dalekozrací, rozeznávali ještě po nějakou dobu kukátky a dalekohledy mezi stálicemi jednu pohyblivou, rychle se kmitající hvězdu, brzy ji však ztratili z dohledu.

První „Noemova archa“ opustila Zemi…